VYŠŠÍ ODBORNÁ ŠKOLA ZDRAVOTNICKÁ A STŘEDNÍ ZDRAVOTNICKÁ ŠKOLA TRUTNOV
PRVNÍ JARNÍ NAROZENINOVÁ
KRVINKA
ŠKOLNÍ ČASOPIS Č. 66 ZE
DNE 20. BŘEZNA 2012 ROČNÍK
1
XVI.
Šestašedesáté číslo KRVINKY obsahuje: 2 Obsah se stručnou anotací jednotlivých příspěvků 3 Krvinka slaví narozeniny (někdy znamenají šestnáctiny velmi vysoké výročí narození) 3 Dny otevřených dveří (o nejúčinnější formě propagace naší „alma mater“) 4 Jak ten čas letí (o běhu životem, který je prošpikován jadrnými citáty) 4 Kdo z koho (o každodenním ranním vítězném souboji s malým záludným filutou) 5 Pouhé gesto (nonverbální komunikace napoví mnohdy víc než přehršle slov) 5 Ranní cesta autobusem (popis strastiplného každodenního dojíždění) 6 Klec dokořán otevřená (minikouteček minipoezie z pera Lenky Pejškové) 6 Jak to vidím já (aneb o tom, že i nepoeta může vyprodukovat docela slušnou básničku) 7 Lyžák třídy ZA 1. (popis neuvěřitelně zdařilého týdenního pobytu a zimních radovánek) 8 Okresní kolo Olympiády v angličtině (náročná forma přípravy na maturitu z cizího jazyka) 8 Beseda s Emilly (seznámení se sympatickou studentkou z Oregonu, která už zvládla češtinu) 9 Odpolední zábava (i při nabitém studijním programu lze relaxovat s využitím běžek) 9 Správný způsob chování (o „rýpání“ a vtipkování při vzájemné komunikaci) 10 Jaro v Jaroměři (fotoreportáž z města, kde si dovedou se zimou poradit, aby mohli měřit jaro) 11 Koutek poezie Jany Schmoranzové (Kdyby Slzy Procházely životem přes Osudové křižovatky aj. básně) 12 Majdalénka, Apolénka s Veronikou … (zasvěcený pohled do zákulisí letošní soutěže o miss SZŠ) 15 Bowling se studenty z lesnické školy (naše děvčata s nebohými budoucími lesníky zacvičila) 16 Jak vytvořit spustitelnou prezentaci v Power Pointu na naší škole (praktická rada studentům i učitelům) 17 Návštěva na transfuzní stanici v Trutnově (po exkurzi by naši studenti chtěli být dárci krve) 17 Mohla by vypuknout 3. světová? (o tom, že na poli internetu válka již velmi dlouho probíhá) 18 Maturiťáček (maturantky si svůj ples velmi užívaly, jak potvrzuje dřívější Osobnost Krvinky Iveta W.) 18 Druhačka na maturitním plese (dojmy z „okouknutí“ maturáku přidává i „čekatelka“ na závěr studia) 19 Závidím (rezignující úvaha nad tím, jak všichni touží dosáhnout všeho, co kdy komu záviděli) 19 Množství závisti v krvi (poněkud optimističtější úvaha s přáním „Nechme se naočkovat přejícností!“) 20 Zmoklý jako slepice. A kde jsou kohouti? (zamyšlení nad nelogičnosti některých slovních obratů) 20 Koutek poezie Patricie Ulvrové (poetické potěšení nad úsměvem a jarem, ale i o prvních zklamáních) 21 Natálčin koutek poezie (básnička o zklamání pod sněhovými vločkami) 22 Rozhovor s Naďou Urbánkovou (o tom, jak naše škola a zdravotnictví dalo zpěvačce dobrý základ do života) 22 Top Krvinky (o pořadí nejlepších dopisovatelů) 23-24 Závěr (s aktuální informací o prezidentském postoji , volejbalovém úspěchu a něco humoru o sexu ve škole)
Na vzniku této KRVINKY se podílely svými příspěvky studentky SZŠ: Eliška BEDNÁŘOVÁ Nikola BUROŇOVÁ Julie ČECHOTOVSKÁ Miluše JEZDÍNSKÁ Karolína PAVLÍČKOVÁ Bianka PAVLISTOVÁ Lenka PEJŠKOVÁ Natalie POLEŠOVSKÁ Jana SCHMORANZOVÁ Jana SÝKOROVÁ Karolína ŠIPČIAKOVÁ Alena TRAXLEROVÁ Patricie ULVROVÁ Iveta WIESNEROVÁ a následující pedagogové : Mgr. Alžběta Pivoňková, RNDr. Karel Javůrek, pí Iva Kvasničková,
2
Krvinka slaví narozeniny Jak ten čas letí!! Historii vzniku našeho školního časopisu máme podrobně popsanou v „euroklipech“ v chodbě před školním informačním centrem. Hned na těch prvních panelech se dozvíme, že první Krvinka vyšla právě před 16 roky, stejně jako dnes, symbolicky na první jarní den. Není mnoho školních časopisů, které by nepřetržitě vycházely tak dlouhou dobu. Dnes už se Krvinka dostala z dětských let a je dokonce starší, než někteří studenti z prvního ročníku, kteří do ní přispívají. Popřejme jí společně ještě hodně dlouhý život!
Dny otevřených dveří Tradiční Den otevřených dveří naší školy, který se uskutečnil v pátek 9. prosince 2011, se stejně jako v minulých letech setkal s poměrně velkým zájmem letošních absolventů ZŠ a jejich rodičů. Ukazuje se, že v době, kdy většina odvětví ekonomiky a služeb stagnuje, nebo je dokonce v recesi, dokáží rodiče ocenit perspektivnost zdravotnických povolání a skutečnost, že odborných pracovníků ve zdravotnictví je nejen v ČR, ale i ve světě trvalý nedostatek. Mezi absolventy zdravotnických škol prakticky neexistuje nezaměstnanost, což je mezi absolventy středních škol zcela výjimečné. V úvodu DOD ředitel školy seznámil žáky i jejich rodiče s našimi studijními obory a s podmínkami letošního přijímacího řízení. Tak jako na jiných SŠ Královéhradeckého kraje budou i na naší škole přijímací zkoušky. Vzhledem k zaměření studia budou u nás tvořeny písemným testem ke zjištění znalostí z biologie člověka a motivačním pohovorem. Zkoušky budou shodné pro oba studijní obory. Po zahájení si mohli uchazeči o studium i jejich rodiče prohlédnout všechny školy, odborné učebny ve kterých jim naši studenti nebo učitelé podali další informace o výuce v jednotlivých předmětech. Podle zájmu uchazečů lze soudit, že do školy opět nastoupí i řada chlapců a tím dojde k dalšímu rozšíření jejich počtu, který je v naší škole (ve srovnání s jinými SZŠ) poměrně velký. Ve škole se líbilo i malým sourozencům budoucích studentů, pro které naši žáci aktivně zorganizovali maňáskové divadlo v učebně psychologie. Lednový Den otevřených dveří se uskutečnil v sobotu 7. ledna dopoledne. Tentokrát se do naší školy dostavili především zájemci o studium ze vzdálenějších míst. Většina z nich měla o studium na naší škole skutečně vážný zájem, což se projevovalo velkou četností dotazů rodičů nejen na obsah a náročnost výuky u obou našich oborů, ale i na možnosti dalšího uplatnění po absolvování čtyřletého studia. Vzhledem k tomu, že pouze několik dní před termínem lednového DOD vyšla ve Sbírce zákonů i novela školského zákona, která obsahuje mj. i řadu změn v přijímacím řízení, získávali rodiče při své návštěvě v naší škole i tyto zcela nové nejaktuálnější informace. V souvislosti s tím vším byli trvale nejzaměstnanějšími informátory - ředitel školy a výchovná poradkyně. Informace zájemcům o možnost ubytování v našem nově rekonstruovaném domově mládeže poskytovala přítomná paní vychovatelka, která navíc zajišťovala v průběhu dopoledne opakovaně prohlídku DM v ulici R.A. Dvorského. Stejně jako v prosinci byli ve všech učebnách přítomni učitelé, kteří návštěvníkům přibližovali problematiku výuky 3
jednotlivých předmětů v každém z našich studijních oborů. Atmosféru školy nasávali rovněž mladší sourozenci našich budoucích studentů. Před polednem ze školy odcházeli spokojení návštěvníci, kteří získali spoustu poznatků o svém příštím studiu, ale i učitelé, kteří významně prospěli k dobré propagaci naší školy. (pozn.: redakce)
Jak ten čas letí Dokud jsme malí, je náš život samá legrace. Neustále se na něco ptáme otázkami začínajícími a proč? a tím, ač nevědomky, doháníme ostatní k šílenství. Hrajeme si s hračkami a prozkoumáme snad vše, co nám přijde pod ruku. Pak se naše maminky nemohou divit tomu, že nám v pusince skončí třeba nějaký ten brouček nebo část domácího úkolu, který dal náš sourozenec k podepsání. To je prkotina oproti tomu, co nás čeká v dospělosti. Roky plynu a plynou a najednou jsme žáky základních škol. Pro někoho příjemně strávené období, pro jiného nepříjemná nutnost, kterou si člověk musí chtíc nechtíc projít. Konečně zázračným způsobem prolezeme do deváté třídy a jediné, co slyšíme, je, že z nás nikdy nic nebude, že budeme zametat ulice, ne-li něco horšího. První výmluva, která nás napadne, je: ano, dělám chyby, jenže život ještě nepřišel s návodem. I když v hloubi duše víme, že to tak není, že jsme líní jak to zvířátko v chlívku. Stále se však držíme osvědčené pravdy, že i genialita má své meze. Naštěstí se stane zázrak a my se dostaneme na vysněnou střední školu, jásáme a slibujeme dobré výsledky. Čas opět plyne a najednou nastává den D, zkouška dospělosti. Tentokrát se už nemůžeme schovat za máminu sukni, vymlouvat se, že máme něco s mozkem, ale postavit se tomu čelem. Šaty ušité z vypracovaných maturitních otázek jsou nám k ničemu, podlamují se nám kolena, litujeme každého dne, kdy jsme nic nedělali. Po kapsách hledáme mapu, ale bohužel zjišťujeme, že už není cesty zpět. Nakonec vše zvládneme a na spolužáky se tváříme, že to byla brnkačka. Jak to tak bývá, celá parta jde úspěch i neúspěch zapít do hospůdky. V té chvíli si nevzpomeneme na to, co nám vždy říkala naše drahá babička: „Učit se budeš celý život, ale chlastat, jen dokud fungují játra.“ Po dvaceti letech se všichni znovu setkáme a jsme šokováni vzhledem nejkrásnější dívky ze třídy. Když nám s úsměvem ukáže fotografie svých pěti dětí a tří manželů, už se není čemu divit. Stále jsme nad věcí, protože máme pocit, že jsme to někam dotáhli. Slyšíme troubení a málem nás přejede černý bavorák, ze kterého vystoupí největší flákač ing. František Bláha. Uvítá nás větou: „Chceš-li hýbat světem, hni nejdřív sám sebou.“ Pak si říkáme, kam ten svět spěje. Když se nad tím zamyslíme, možná bylo lepší se ve škole učit, protože po letech nám to může přijít draho. Potom si všichni u piva posteskneme: „Že já tu maminku neposlechl.“ Eliška Bednářová, ZL 2. -----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kdo s koho Všichni známe tu malátnou ranní chvilku, kdy s kruhy pod očima, s jednou nohou vytaženou zpod peřiny a obličejem zabořeným do polštáře bojujeme s dalším novým ránem. Ještě si tak chvilku pospat, jen chviličku, ale to už znovu zvoní již několikrát posunutý budík svou tklivou melodií přímo do našich zvukovodů a rozeznívá naše nervy jako příliš napjaté struny harfy. Ještě před chviličkou líná a mátořivá pravačka hbitě vystřelí směrem k neutichajícímu řinčení, naprázdno hledá, ještě příliš nespoléhá na zalepené oči, které jen unaveně mžourají. Kde ten budík zase vězí? Nikde po něm není ani vidu, ale slyšet, to rozhodně je. Jeho škodolibý smích se rozléhá po celém pokoji. Stále ještě uvězněná ve snu začínám mít pocit, že si se mnou ten malý filuta snad hraje na schovávanou. 4
Nic naplat: chce válku, má ji mít! Hbitě skáču z postele a stejně tak hbitě ze mě opadávají zbylé doteky snů. Kdepak jen může být? No tak, ukaž se, nic se ti nestane. Lákám, přemlouvám, slibuji, hledám, a ono nic! Ten malý nezbeda si snad libuje v mém týrání. Vydržím dost, ale tohle je už příliš. Od líbezných slůvek plynule přecházím k výhrůžkám a od nich už jen k bezmocnému supění. A budík pořád hraje tu svou, stále dokola. Z posledních sil se sbírám ke konečnému odporu: že by snad byl za postelí? Jak se říká, tonoucí se stébla chytá, a tak i já se chytám postele a odsouvám ji. Budík si tam vesele skáče po podlaze ze strany na stranu a směje se mi přímo do očí. Vrhnu se na něj a konečně ho umlčím. Slastné ticho. Zkrátka, není nad klidné probuzení. Jana Sýkorová, ZL 2.
Pouhé gesto Zvednuté obočí, vrásky na čele, rozhořčená tvář a křivé koutky. Takový pohled mají obvykle rodiče, když jejich dítě přijde domů později, než má. Ustrašený výraz, zpocené ruce, kousání pravé strany rtu, sklopené oči a hlava co nejblíže k lavici – to přesně je výraz žáků před písemkou nebo ústním zkoušením. Tato mimika a tato gesta vypovídají o našem psychickém stavu, o tom, co prožíváme a jak na to reagujeme. Za život zaznamenáme spoustu gest u různých lidí a pamatujeme si je řádku let. Nejzábavnější gesta jsou vždy při vyprávění něčeho dobrodružného. Už jako malé děti pláčeme, když se nám něco nelíbí. Začneme popotahovat, skrčíme obočí, zatneme zuby a neúprosně křičíme a pláčeme. Samozřejmě u každého jedince lze zaznamenat vývoj. V pubertě házíme vše za hlavu, a to doslova. Na otázku, co si dáme k večeři, odpovídáme: „To je jedno,“ zvedneme ruku, jako by to byl pozdrav, a poté s ní hodíme. Rozhodně tím nedáváme najevo zamávání. V případě, že se nám rozzáří oči, zčervenáme, hloupě se smějeme a cítíme v zádech příjemný pocit chvění, když uvidíme Ji nebo Jeho, tomu se říká projevy lásky. Samozřejmě že něco takového v pubertě nikdo nechce přiznat. Gestikulace rukama je také zajímavá. Dříve ji používali neandrtálci, aby se například třením obou rukou zahřívali. V dnešní době je to podobné. Ovšem jeden z takových výtvorů znamená prosbu nebo žádost. Nevím, jestli by neandrtálci poznali, co máme tímto gestem na mysli. Některá gesta řeknou víc než slova. Má to ovšem i svoji negativní stránku. Při příliš živých projevech citu se lidem tvoří na čele i jinde v obličeji vrásky. To je také důvod, proč máme ve stáří tolik vrásek. V každé vrásce jsou zaznamenány rozčilení, křik, úsměv od ucha k uchu, pláč, smutek z nešťastné lásky nebo třeba ze špatné známky. Jsou to vlastně rýhy, které na sobě vidíme a přitom je máme hluboko v sobě. Také s námi stárnou až do úplného konce. Alena Traxlerová, ZL 2.
Ranní cesta autobusem Každý to jistě zná. Když přijdeme ráno na autobusové nádraží nebo na zastávku, uvidíme tam obvyklý hlouček ranních kuřáků, většinou pubertálního věku. Často stojí přímo pod cedulí zákaz kouření, a vůbec jim to nevadí. Hlasitě vyprávějí své zážitky z předešlého večerního flámu, přičemž za každým slovem zazní oblíbené slovíčko vole. Když přijede autobus, típnou cigaretu těsně před autobusem, poslední doušek kouře fouknou řidiči do tváře a jistě mu tím udělají radost. Posléze se autobus rozjede. Polovina osazenstva zapne mp3 přehrávače, i-pody a podobně, takže vám do uší útočí zajímavá směs různých žánrů hudby. Není třeba ani mluvit o pohazování lístků, odpadků a papírků po celém autobuse. Ovšem někdy máte štěstí a nestanete se obětí drobných krádeží, kdy se dotyčnému zlodějíčkovi, samozřejmě omylem, dostane do kapsy cizí
5
mobil nebo peněženka. Jízda ranním autobusem se zdá být občas i pěkně nebezpečná a zdravý rozum ohrožující skutečnost, kterou si velká část z nás musí každé ráno přetrpět. Karolína Šipčiaková, ZL 2.
=========================================================== Klec dokořán otevřená Klec dokořán otevřena, malého slavíka ven pustila. Do světa velkého, pro slavíka neznámého. Kolik nástrah ho tam čeká? Klec dokořán otevřena, po letech prachem vyoděna. Čeká doby dlouhé, vzpomínky má pouhé, na svého malého slavíka. Klec dokořán otevřena, za stolu spadla. Dvířka se zavřela, už nikdy neuvidí toho malého slavíka. Lamistax N. Lunama alias Lenka Pejšková ZL 2.
---------------------------------------------------------------------------------------------------Jak to vidím já Na básničkách není nic těžkého. Podle mého názoru, je na tomto žánru složité jen to, jak se daná báseň bude jmenovat. Pokud jde o text samotný, je zapotřebí jen slovní zásoba a pak stačí jen logicky spojit slova a skombinovat koncové slabiky veršů tak, aby se s těmi předcházejícími jen lehce rýmovala. A olalá, máme tu báseň jak vyšitou. Názorný příklad je báseň od Lenky P., která zvládla tuto „těžkou“ poemu během jednoho večera a asi za půl hodiny. Také bych ještě poukázala, že tato osoba není nijak zvláště velkým fanouškem tohoto žánru. Sofie Kate Gilob (alias Julie Čechotovská ZL 3.)
6
Lyžák třídy ZA 1.
V kalendáři se objevilo datum, na které jsme několik měsíců čekali. Bylo zrovna 15. ledna a většina z nás se chystala na týdenní lyžařský výcvik na Horní Malé Úpě na Niklově vrchu na boudě jménem Grizzly. Myslím, že i když jsme se všichni těšili, tak se nám tak trochu nechtělo. Přeci jen se každý s něčím nebo někým na delší dobu loučil. Krátce před druhou hodinou odpoledne jsme ale už všichni postávali před školou. A ani mráz nebo silné padání sněhu nás neodradilo od představy neuvěřitelných a nezapomenutelných zážitků. A tak jsme vyjeli vstříc horám. A i když nám naši spolužáci, kteří nemohli jet, chyběli, moc jsme se těšili. Autobus nás odvedl až „těsně“ pod chatu. Nicméně 750 m jsme přesto museli zdolat. A tak s menšími připomínkami jsme dorazili k chatě, kde se už pár nedočkavců projelo na bobech. Po příjezdu jsme se seznámili s chatou a jejím řádem a už jsme se šli ubytovat. Holky dostaly na pokoj Máru, takže si dovedete představit, jak to u nich asi muselo vypadat. Legrace, jen co vešly na pokoj. Před večeří nás ještě čekalo „trestné kolečko“, které jsme si prošli ve velké tmě, do kopce. Snad každý se několikrát probořil minimálně po kolena. Neminulo nás i chtěné válení sudů z kopce nebo neplánované pády pod strom. I když jsme na chatu došli unavení, bylo to bezva. Ten den nás čekala už jen večeře, při které jsme se dozvěděli, že máme neobyčejně šikovnou paní kuchařku. Ráno se několik otužilců vydalo s panem učitelem do bazénu, kde na sebe házeli sníh. Blázni! Druhý den jsme byli rozděleni do skupin. Učili jsme se různé styly lyžování, jak správně padat a podnikali jsme různé bláznoviny. Ten den, v pondělí, nás dokonce na chvíli navštívila i naše třídní učitelka. Nedovedete si představit, jakou nám všem udělala radost. Strávit s ní odpoledne bylo super. Úterý bylo asi pro spoustu lidí nejkritičtějším dnem z celého pobytu. Po obědě jsme se vydali na běžky a museli jsme zdolávat velký kopec. V polovině to někteří vzdali, běžky si sundali a do kopce pokračovali v botách. Věřte, že jsme si vůbec nepomohli, bylo to ještě horší. Nakonec jsme svah samozřejmě museli i sjet, což bylo možná ještě těžší, než ho vylézt. Někteří si nechali běžky na nohou a sjeli ho, jiní se brodili sněhem. Tak či onak, na chatu jsme všichni do večeře dorazili. Největší legrací toho dne bylo asi „hledání zasněžené stopy“, kterou stejně nikdo nenašel. 7
Středa je kritický den, ale pro nás byl asi nejlepší. Odpoledne jsme měli volný program, a tak nás krom koulovaček, bobování, válení se ve sněhu a smíchu, čekaly husky. Majitelé chaty totiž vlastní dva krásné tažné psy. A tak se několik z nás proběhlo s Maxem a Annie do kopce a zpátky. Celý ten den byl prostě bezvadný a ještě nás provázelo slunce, které nás hřálo celý den! Pátý den se konaly závody. I přes nepříjemný pád jedné spolužačky vše dobře dopadlo a my jsme se bavili. I když okruh, který se jel na běžkách nebyl nijak jednoduchý, zvládli jsme ho všichni. Večer se pak vyhlašovalo pořadí týmů i jednotlivců a rozdávaly se ceny. Po večeři nás čekala hra Hledání bludičky, což znamenalo, že jsme museli hledat pana učitele někde zakopaného ve sněhu. Včas jsme ho ale našli a on tam neumrznul. Poslední den jsme byli všichni smutní, že už jedeme domů. Sice na nás doma čekala rodina a přátelé, ale také škola a starosti. Myslím si, že tento výlet se nám neuvěřitelně podařil, a mrzí nás, že jsme se ho nezúčastnili všichni, protože bychom měli společné a nezapomenutelné zážitky. I tak jsme se ale všichni bavili a smáli. Mám za to, že budeme mluvit za všechny, když řekneme, že se už nemůžeme dočkat dalšího třídního výletu. Karolina Pavlíčková a Nikola Buroňová, ZA1 ----------------------------------------------------------------------------------------
Okresní kolo anglické olympiády Vrhnout se do různých akcí, či nevrhnout? To je otázka. Někdy si říkám, jak můžu být tak aktivní a účastnit se všeho možného... Jednou z těchto soutěží bylo i okresní kolo v anglické olympiádě. Jak se sem dostat? Vyhrát školní kolo, jak jinak. Pro představu, jak to na takové okresní olympiádě probíhá vám, teď stručně popíšu. Podle instrukcí, které zasílá pořádající škola, by student měl mít s sebou psací potřeby a hlavě to nejdůležitější. Znalosti v jazyce. Jako první fáze je poslechový test. Většinou je tato část mnohem jednodušší, jelikož to co následuje je test z gramatiky. Tento test se skládá ze cvičení, jaká se vyskytují ve státních maturitách z jazyka. Letos se gramatika skládala ze dvou takovýchto cvičení. V prvním se měla vyplňovat do prázdných míst v textu slova tak, aby text následně dával smysl, kdežto ve druhém cvičení jsme měli udána slova vedle textu, ale ta byla v jejich původním tvaru a naší povinností bylo přidat k nim předponu, příponu, či to slovo napsat v jiném tvaru. Po několika minutové přestávce následovala konverzace s přítomnými učiteli. Respektive učitelkami. Každý ze soutěžících měl možnost si doma připravit 10 témat, která mu byla předem poslána, a pak si na soutěži vylosoval jedno z nich a chvíli o nich povídal. Dalším úkolem ústní části byla situace, na kterou jsme měli reagovat bez přípravy. Tímto nechci nikoho odradit od toho, že by se nevrhal do této soutěže. Je to velice přínosná zkušenost a pomalu se zbavujete trémy a nervozity před určitými zkouškami. Dále reprezentujete školu a tím ukážete, že i na naší odborné škole se najdou i tací, kteří nemají strach z toho ukázat, že jim jde i něco jiného. Takže pro příští ročníky, neváhejte a zkuste to. Víte co se říká, není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. I když popravdě, vítězství chutná skvěle. ---------------------------------------------------------------------------------------
Beseda s Emilly Za má studijní léta na této škole, jsem se účastnila již potřetí besedy s americkými studentkami, které se konaly na našich internátech, tj. na DMF a DMB. Studentky jsou tady v Trutnově na jednoročním pobytu a v době, kdy jsou již schopné trochu komunikovat v češtině, přijdou na internát prezentovat svoji zemi. Letos nás již koncem ledna přišla navštívit na DMF studentka ze státu Oregon v USA - Emilly, která uměla skvěle mluvit česky, i když je tu teprve pár měsíců. Sice byl slyšet silnější přízvuk, ale oproti ostatním studentkám, které u nás byly, jí bylo velmi dobře rozumět. Nejvíce mě překvapilo oznámení, že v Oregonu, pokud napadne sníh o maximální výšce do 10 cm, tak vyhlašují kalamitu. Nedovedu si představit, kdyby
8
něco takového nastalo v našich zeměpisných šířkách. Paní vychovatelku Novotnou zase udivila informace, že na to, aby se mohla stát učitelkou španělštiny po studiu na univerzitě, si bude muset vzít půjčku v bance, protože její rodiče již financují studium starší sestry a na další studium druhé dcery by již neměli dost prostředků. Přitom je otec Emilly ředitelem veliké nemocnice. Zajímavá byla i informace o tom, jak se Emilly dostala do Česka. Chce být učitelkou španělštiny a proto žádala o pobyt v zemích, kde se mluví španělsky. Nabídka výměnných pobytů ze Španělska, Argentiny a jiných zemí se španělštinou byla menší, než zájem studentů v USA, a tak jí přidělili pobyt v ČR. Až těsně před odjezdem zjistila, že jede do země, kde se španělsky nemluví. Netušila, že její požadavek nebyl splněn a v Oregonu se toho o zemičce uprostřed Evropy mnoho neví. Ruku na srdce, co my víme třeba o státu Jižní Karolína? Julie Čechotovská ZL 3. -----------------------------------------------------------------
Odpolední zábava My internátní studenti máme mnoho možností, jak vyplnit svůj volný čas. Nemyslete si, že učení zanedbáváme. Je skutečností, že tato jen málokdy příjemná aktivita, nás zaměstnává, až to v některých případech není zdrávo. Ovšem najdou se i tací, kteří si přes to dovedou ve svém napraném programu najít čas i na takovou zábavu, jakou je chození na běžky. Překvapilo mě, že v těchto zeměpisných šířkách, tj. v Podkrkonoší, se najde tolik nelyžařů. Ty z nás, které nechtěly sedět na intru a čekat, až nastane ta hodina, kdy mají na učení nejvíce energie, se rozhodly, že prověří své síly a pokusí se nabrat zpět svojí ztracenou sportovní kondici. Počáteční podnět mi dal jeden pan učitel, který mi dlouhou dobu připomínal, že bych na sobě měla začít pracovat. Nejprve jsem se tedy nechala přesvědčit pouze já a přivezla jsem si svoje milované lyže. Až ke konci sezóny, se nechala přesvědčit i moje kamarádka. Letošní sezona tak byla mnohem více úspěšná, než ta předcházející. Uskutečnilo se totiž cca o 2 tréninky více a s úsměvem musím podotknout, že byly mnohem zajímavější. Nejen, že jsem byla přímým účastníkem mnoha povedených běžkařských kreací, ale také jsem na sobě pocítila lehké zlepšení. Dalším zadostiučiněním pro mě bylo také to, že se mi podařilo „vytáhnout“ jednu nejmenovanou, které se také povedly skvělé pády s menšími následky. Vím, že tento rok je pravděpodobně na odpolední lyžování jeden z posledních, možná i zcela poslední, kdy na tento sport budu mít klid. Proto si jej letos ráda vychutnám až do úplného roztátí. J. L. Libra
Správný způsob chování? Jak poznáte, že překračuje určité meze? Pokud si to sami okamžitě neuvědomíte, tak musíte spoléhat na to, že vám to někdo řekne. To se v mnoha situacích nestává. Proto by bylo lepší se trochu ovládat. Ovšem ne vždy to jde. Někteří se chovají tak, že si nedovedete pomoc a zkrátka té dané osobě to jak se říká, vrátíte. Pak se čeká na reakci. Pokud získáte kladnou, neodradí vás to rýpnout si znovu a znovu a znovu. Tak to může pokračovat, kdo ví jak dlouho. Další možností může být i to, že po určité době si řeknete, jak si jen něco takového můžete dovolit a začnete přemýšlet nad tím, co si o vás ten druhý myslí. Samozřejmě není moc chytré přijít a „vybafnout“ : Co si o mně myslíte? To by na vás asi vrhlo moc pozitivního světla. Jedním z faktorů takovéhoto chování může být vaše již od přírody drzá nátura. Dále to může být změna vaší povahy, kvůli různým věcem jako jsou kamarádi, přítel/ kyně, či jen z nudy jste se rozhodli být jiní. To však na situaci nic nemění a proto by bylo lepší si dávat pozor, či vtipkovat méně. Julie Čechotovská ZL 3.
9
Jaro v Jaroměři Začalo se oteplovat a voda stékala z hor dolů (logicky). Vodní přehrada Les Království po prameni Labe pro všechny případy začala vypouštět vodu. To mělo za následek zvednutí hladin řek o několik málo (někde i více) desítek centimetrů. Kontrolovatelný průtok vody je pro všechny lidi pocit bezpečí. Co se ale stalo s ledem, který na řece byl? Ten led praskl a tekl po proudu dolů (kdo by to kdy řek?). Tak třeba v naší Jaroměři se zasekl na Josefovské vodní elektrárně. Nejdříve se na to nepřišlo, ale když se vám v parku pod mostel hromadí ledové kry, tak to stojí za podívanou. První co si asi tak řeknete je: „Wow... připlul k nám ledovec... proti proudu.“ potom se nad tím jenom usmějete s myšlenkou, že o tom někdo ví. Když ale za hodinu jdete tudy znovu a ledové kry se už hormadí o dobrých 100m blíže než posledně, přijde vám to přece jenom trochu podivné. To ale nevíte, co se bude dít o někik hodin později. Sedíte si takhle doma, přijdou rodiče a oznámí vám, že ledové kry se dostaly až pod náměstí... No podívejte se sami, jak to vypadalo. Lenka Pejšková ZL 2.
(V dnešní Krvince má Jaroměř protekci. V jednom z mnoha dalších příspěvků se dovíme, jak to tam vypadalo s úrovní zdravotnictví v minulém století – viz rozhovor s Naďou Urbánkovou. red.)
10
Kdyby...
Slzy Kdepak se asi berou slzy? Padají jako rosa ranní? A proč jsou ještě k tomu všemu, se solí zdatně promíchány?
Kdyby byly věci jinak, než jsou, kdyby každý neviděl pravdu jen svou, kdyby všichni nosili v srdcích lásku, každý by chudší byl o jednu vrásku...
Třeba ta voda šedou smývá a prach na duši usazený... Bez soli také žít se nedá, nad zlato si ji každý cení...
Kdyby si každý dokázal říct dosti, kdyby se těšit uměl z maličkostí, kdyby se nepěstila v lidech závist, nikdo by neznal slovo nenávist...
Snad proto slzy... díky za ně, lepší vláha než Sahara... Po dešti vzduch je jako z ráje, slza... člověku pomáhá...
Kdyby vše živé netrápily nemoci, kdyby lék dokázal vždy pomoci, kdyby jim čas dovolil déle žít, co víc by mohl každý chtít...
Procházím životem
Koutek poezie Jany Schmoranzové
Procházím životem, tak, jak den střídá den, se slzou, s úsměvem, poznávám...
Kdyby se lidé nestýkali s falší, kdyby jedno zlo nestřídalo další, kdyby kdo bere, dokázal i dát a nebál se říct, mám tě rád... svět krásným by se stal...
Ty, kamarádko z dětských let, vždy jsi mi byla hodně blízká, tvá gesta znám snad nazpaměť, nepřekvapíš mě, buď si jistá...
Osudové křižovatky Každý z nás prochází cesty, křižovatky, mnohý i přemýšlí, kudy potom se dát, někde most přes řeku zdá se ti příliš vratký, vyhledáš „nábližku“, ještě se snažíš smát...
Ty, můj drahý, prošels jen tak okolo mne, já věděla, že musím zastavit a stát, že známá vlna projela...
Jenomže s časem dál přichází různé zkoušky, jestli ti třeba vydrží podrážky, pokud ne, projdeš bos přes trnité houští, nebo v něm uvidíš moc vážné překážky?
Ty, příteli, co smím tě znát, s tebou mám mnohé společné, prožili jsme už mnohokrát spolu doteky srdečné...
Možná se rozčílíš, že cesta náhle končí, však je to lidské, láska, tak jako hněv... stačí ti v černé tmě jenom prostý svit loučí, nebo tě odradí, aby ses vrátil zpět?
A ty, kdo teprve přicházíš, kdo potkat mě chceš, a já tebe, poznám tě... celý zazáříš, vždyť žili jsme už vedle sebe...
Třeba tě posílí životní putování a podvědomí pak šeptavě poradí...
Procházím životem, tak, jak den střídá den, se slzou, s úsměvem, poznávám...
Zachytíš kámen v letu jenom tak dlaní a tvoje ruka ho citlivě pohladí...
11
a Ty nám zamáváš z druhého břehu kde je Ti už nádherně lépe než nám vím že mě uvidíš jak opojena vyslyšeným přáním i za Tebe houpám v náručí kytičku naši nejmilejší maličký zázrak pro obrovskou lásku tu nejkrásnější
Vzpomínková Nabírám do pocitů vůně tvé přítomnosti a myšlenka se jedna v druhou proplétá jak prsty rukou dvou, co ladí vážnost do hravosti, když oba toužíme, na chvíli odlétat... Nabírám do pocitů doteky políbení, krátkých i zkoumavých, kradených potají, umí nám lásku dát a až do hloubky hřejí, sladké okamžiky, co vzácně chutnají...
sluncem jí hladím křehoučká líčka měsíčním svitem vlásky políbím klidnou noc pohádkou přivolám drobounké čelo žehnám křížkem nejněžnějším (i za Tebe) prosbu moji vroucnou vnímá i její srdíčko kéž stanu se strážným andělem navždy chci zůstat v jejím stínu chránit před světem který bolí chránit před lidmi s černou duší chránit... Je mi tak krásně a bude ještě krásněji po rozloučení s bolestí jen vzpomínky neodbytné tu podivnou iluzi ještě odháním zaháním co nejdál za Jižní kříž
Nabírám do pocitů a sním si o ráji... Bude krásněji Včera jen vteřiny minuty dnes hodina dvě tři a zítra? už se mi daří loučit se s bolestí zůstává tam v dáli černé i zářivé schovaná pod křídly Fénixe a v Pegasově hřívě už se pro ni nevrátím zase mi bude krásně tak písničkově jen pár slz v úsměvu ještě zatajím až rozkvetou jarní květiny
Jana Schmoranzová, ZL 3.
==================================================================== Majdalenka, Apolenka s Veronikou…a taky
naše holky z naší školy jsou nejlepší, aneb pohled do zákulisí letošní Miss Začátku každé Miss předchází vždy výběr dívek. Celkem vzato už v prosinci jsem pomyslně tleskala, neboť bylo vybráno natotata hned deset děvčat a poprvé v historii soutěže ze všech tříd školy! Tak jsem se namlsala a jako vždy, bod po bodu odškrtávala, co je ještě potřeba zařídit, aby vše bylo náležitě zorganizováno. Miss je totiž vždy týmová práce všech vychovatelek a pana učitele Martina a jsme po těch letech už sehraní jako pražský orloj. 12
Měla jsem docela obavy, neboť média hlásila na leden chřipkovou epidemii. Vždycky a většinou proto účastnice odpadávají, jak jinak než těsně před daným termínem. Škoda, že letos to nebyly důvody zdravotní, ale takříkajíc „třídnické“. Hned první disciplínu totiž nakonec dvě dívky ze tříd, které neměly letos zastoupení, vzdaly, neboť nenašly oporu a nikoho ochotného ve své třídě, kdo by jim mohl pomoci se scénkou ze školy. Jeden další důvod byl z rodinných důvodů (což se dá celkem chápat). Jen je moc nepříjemné, když vám to dají vědět večer před samotnou akcí, kdy už máte vše napsané, sepsané, vytištěné, zabalené, připravené. Co se dá dělat. Jedinou výhodu to má, že program se tím pádem poněkud urychlí. Samotné ráno před akcí 31. ledna jsme se s paní vychovatelkou Novotnou obávaly, zda vůbec v těch krutých mrazech nastartuje auto, neboť ceny a propriety se samy do Nároďáku jaksi nedostaví. Podařilo se. Bylo moc dobře, že jsme byli všichni hned v osm hodin na place a byl čas operativně vše upravovat, postupně vše chystat a nacvičovat, neboť mně asi o půl deváté volal jeden z porotců, že jeho vystupující dcera má angínu, a tak nám odpadlo nejen číslo, ale i porotce. O to více se můžeme na mladou slečnu Matějovskou těšit příští rok. Evička má slibně rozjetou pěveckou kariéru na všech frontách a vede si velice úspěšně. Kdo jste ji slyšeli loni, víte, o koho jde. Když zadáte její jméno do Googelu, zjistíte, že vyhrála zajímavou hudební soutěž Minimax s videoklipem. Od nás posíláme gratulaci! Tak jako tak se vždycky na Miss objeví nějaký zádrhel. Letos jsme si užili potíže s hudbou. Byť děvčata měla dle předpisu hudební doprovod na CD, tak nám ne a ne fungovat v zapůjčené technice. Musím zde vyzdvihnout klidnou a trpělivou hudební režii Denisy Ferencové a Martiny Haškové. Nakonec jsme ale vše vyřešili a i CD v „rozcvičce“ se podařilo pustit. Jak jsem viděla odvážné a sympatické holky vzadu v šatně? Musím všechny pochválit za to, jak se ohleduplně chovaly jedna k druhé, bez manekýnské rivality. Žádné špendlíčky do bot a ničení kostýmů se nekonalo. A to nám skoro celé dopoledne nešla v šatně elektřina a důvody ke stresu byly fakt dosti pádné. Bez elektriky není totiž osvětlení, nelze kroutit nebo žehlit vlasy, líčit se. Nevidíte vůbec nic a můžete se buď smát, nebo brečet. Protože jsme ale hodný holky, záložní zdroj se našel a nakonec nám před polednem proud pustili. Vezmu-li to po pořadí dívek, tak s č.1 Veronika Nezvalová ze ZA 2.: drobná, usměvavá, milá a její blondýna na gynekologii, tanec i celkový dojem? Byla vynikající. S č. 2 Andrea Boudová ze ZA 3.: naopak výrazně sportovně založená svými centimetry do výšky a velkým smyslem pro legraci zaujala hned scénkou z TV kabinetu s prvky bojové přípravy na žáky, i ve všech dalších disciplínách jí bylo plno. S č. 3 Jana Schmoranzová ze ZL 3. byla nejen svou výškou nepřehlédnutelná, její vystoupení byla jemná až lyrická, jako je ona ve své duší, což prokazuje svými básněmi ve školním časopise, a ne náhodou se stala už podruhé Osobností Krvinky. Navíc Janu znám více i z DM. Vždy je ochotna pomoci tam, kde anebo do čeho se druhým nechce. S č. 4 Kateřina Paldrychová ze ZL 4.: milá, subtilní dívka mě zaujala vhodným výběrem scénky z archívu Kaiser – Lábus, bezva tancem se španělským výrazem a pohodovým, bezprostředním dojmem.
13
Benjamínek s č. 5 Karolína Moravcová z ZA 1. se nijak nezalekla starších soupeřek a s úsměvem zvládla všechny disciplíny. Pravda, ozvučení na scénky nebylo nejlepší, ale to se nesmíte bát víc přidat na hlase! V růžových šatech při promenádě byla okouzlující a úplně zářila. S č. 6 Lucie Gažková ZL 4. se nezalekla scénky na vyučující a zvládla i narychlo změněnou volnou disciplínu pilates. Původně chtěla zaujmout kadeřnickou kreací, ale promítací zařízení na oponu nějak nešlo nainstalovat, a tak to vyřešila pohotově a elegantně. Nevím ani já ani Lucie, proč měla při promenádě v šatech ten odevzdaný výraz. Na generálce jsme si nacvičovali i kontakt s publikem a všem dívkám se dařila choreografie i pohledy do publika i na porotu. Tak hlavně žádné trauma a hlavně úsměvy u maturity! Poslední soutěžící dívka s č.7 Petra Mertlíková ZA 4. loni onemocněla těsně před soutěží, tak si to letos užila dvojnásob. Parodie na Pomádu, kterou předvedla se svým přítelem, byla hodně odvážná, ale i rozhodně pobavila celý Nároďák. Jak tak ale oblékala a svlékala paruky a kostýmy, nakonec jí chyběly kudrny na vlasech při promenádě šatů. I takové drobné detaily někdy rozhodují o pořadí dívek, tak to mějte ostatní na paměti! Dobře vám radím! Není taky třeba pochybovat o tom, že zapojení pánů kluků ze školy a Martina Petrskovského, stále dobře naladěného, s připravenými kostýmy a scénkami a hlavně zpěvem a fanfárou na lesní roh, je v naší Miss nenahraditelné, bez nich by to nebylo ono! Děkuji tímto i jejich spolužačkám, že klukům zapůjčily minisukně a sexy topíky! Kdo se komu nakonec líbil více či méně, mě osobně netrápí, protože na každém vystoupení lze najít vždy něco dobrého a každá z dívek si musela vše připravit a nacvičit zrovna v době, kdy bylo nutné věnovat se více škole a mobilizovat síly k závěru prvního pololetí… Jsem taky moc ráda, že se v programu naší Miss objevují velice šikovné studentky. Letos se se svým tanečním nadáním předvedla Anička Dobřichovská ze ZL 1., která pomohla doplnit volnou disciplínu Janě Schmoranzové a pak sama v rudém kostýmu břišní tanečnice dokázala, že břišní tanec není jen jakési vrtění zadkem a kyčlemi, je to celá souhra těla a Anička do toho dala celé tělo i srdce, ale zapomněla se celý den najíst a napít, a tak nám trochu na intru po skončení akce odpadla. Už jsem se bála, zda nebudeme muset volat sanitu. Dopadlo to nakonec dobře. Odpočinek, spánek a něco do žaludku to spravily. Trn z paty nám vytrhly taky naše milé a úžasné zpěvačky ze ZA 2. Veronika Celbová a Kristýna Prouzová. Operativně zaskočily za nemocnou Evičku Matějovskou a svým zpěvem potěšily uši i oči i srdce posluchačů. Holky, díky a určitě si vás dovolím otravovat i příští rok! Věřím, že se líbilo i programové vystoupení Za zrcadlem tanečnic z taneční skupiny Angeles dance group Anity Lukáčové (moje neteř) a Andrey Šedivé, jejichž trenérka a choreografka Táňa Karbanová usedla jako jediná žena v porotě Miss. Na jejím konci mi špitla do ucha, že se jí
14
naše Miss líbila, a slíbila, že nám příští rok uvolní celou taneční formaci tanečnic! Tak se máme nač těšit. Jejich vystoupení je vždy zážitek. A tak jen doufám, že si vítězky, které už v tuto chvíli všichni znáte, užijí úžasné ceny, které sponzoři a příznivci naší Miss už po celá léta či letos darovali, a že se z dárků těší i ty, které sice nevyhrály, ale skvěle zvládly reprezentaci sama sebe i celé třídy. O to přeci jde, setkat se na jeden den pospolu, pobavit se a ocenit ty, kteří si to zaslouží! Děkuji i paní vychovatelce Jitce Müllerové, že přivezla a odvezla květinovou výzdobu a květiny pro dívky a celou Miss natočila na kameru. Záznam z celé Miss budou mít na památku i všechny účastnice soutěže a domovy mládeže. Věřím, že to pan učitel Martin stihne do jarních prázdnin!(?) Iva Kvasničková, vedoucí vychovatelka DM
Jen pro úplnost uvádíme celkové pořadí v soutěži: 1. místo: Andrea Boudová, ZA 3. 2. místo: Petra Mertlíková, ZA 4. 3. místo: Veronika Nezvalová, ZA 2. Miss sympatie: Andrea Boudová, ZA 3.
P. S.: Po skončení akce se našla v šatně růžová mikina – je u paní sekretářky! Vyberete téma příští Miss? 1. „Horečka školního odpoledne“ (parodie na „Horečku sobotní noci“ s Johnem Travoltou jistě znáte z TV. Už vidím Martina v discooblečku. 2. „Karneval z Rio de zdrávka“ (parodie na zimní brazilské šílenství či plesy)
----------------------------------------------------------------------------------------------------Bowlingový večer se studenty z lesnické školy I letos jsme pod dozorem naší paní vychovatelky Hany Novotné a paní vychovatelky z internátu na Bulharské vyrazily na bowlingový turnaj proti studentům z lesnické školy. Oproti mládencům z „lesárny“ nás byla celkem početná skupina a i když jsme „jen“ děvčata, kluky jsme s přehledem porazily. Myslím, že tento večer byl velice příjemný a těšíme se na další. Julie Čechotovská ZL 3.
15
Jak vytvořit spustitelnou prezentaci v naší škole? Jak je nám všem jistě známo, u nás ve škole se používá kancelářský balíček od Microsoft. Přesněji řečeno Microsoft Office 2003. To ale neznamená, že se tito výrobci zastavili se svým vývojem. Existuje již MO 2007 a 2010. Jestli je něco víc to nevím. Zásadní ale je, že když uděláte nějaký soubor, který chcete spustit ve škole, tak jiný než MO 2003 nespustíte – to pro ty, kteří používají jiné kancelářské balíčky, třeba OpenOffice (jako např. já). Jak tedy postupovat, když už máte hotovou celou prezentaci a ejhle, ve třídě to nejde spustit. 1. Je dobré si dělat zálohu 2. Vytvořenou prezentaci je třeba správně uložit 3. Obrázková navigace JE DOBRÉ SI DĚLAT ZÁLOHU
To je jenom pro případ, že by se vám vaše učební pomůcka mohla špatně uložit a už ji neotevřete, ani když se na hlavu postavíte. Nemusíte ji nijak složitě „zipovat“ nebo „rarovat“ nebo ukládat na další flash-disky. Necháte ji uloženou v základním souboru... VYTVOŘENOU PREZENTACI JE TŘEBA SPRÁVNĚ ULOŽIT Pokud používáte jiné programy nebo typy programů, než nám „schroupou“ naše počítače, soubor, který jsme normálně uložili uložíme jinak. Tato možnost se nachází v nabídce Uložit jako a poté vyberete typ souboru. OBRÁZKOVÁ NAVIGACE (z OpenOffice)
Lenka Pejšková ZL. 2
16
Návštěva na transfuzní stanici v Trutnově Na transfuzní stanici jsme se vydali ve čtvrtek 16. února tohoto roku. Doprovodem pro naši malou skupinku byla paní učitelka Radová. Jelikož se krev probírá v somatologii, bylo docela schůdné se jít na stanici podívat. Abych pravdu řekla, nevěděla jsem přesně, kde budova leží, ale věděla jsem, že se nenachází v komplexu nemocnice. Když jsme vešli do sídla transfuzní stanice ve Slezské ulici, velice příjemně mě překvapil interiér. Vešli jsme do dobře přístupné šatny, kde se zároveň nahlásí dárce. Musí mít s sebou nějaký průkaz, kde je i jeho fotografie, to je prostě dáno. Takže můžete ukázat třeba váš řidičský průkaz. Byli jsme vyzváni, abychom si sedli do jakési čekárny. Byla to místnost s několika stoly a židlemi. Tam se dárci po darování krve občerstvují a na poukázku (cca 65 Kč) si v bufetu mohou vybrat z nabídky malou odměnu. Nejsem si přesně jistá, ale myslím, že to byla hlavní sestra, která nám seznamovala s „koloběhem jejich života“. Sdělila nám spoustu informací. Velice mě ale zaujalo, jak vypadala odebraná krevní plazma (byla to náhoda, že ji zrovna odebranou vezli kolem). Má žlutohnědé zabarvení, liší se podle toho, jestli je dárcem muž nebo žena a ještě podle různých kritérií. Naše průvodkyně oddělením nám také vysvětlila, že když se odebírá plná krev, vlastně nikdy se nezpracovává se vším, co je v ní obsaženo. Oddělují se červené krvinky a krevní destičky, bílé krvinky se vyhazují jako odpad. Hlavní sestra mluvila s takovým nasazením, že většinu z nás v podstatě utvrdila v odhodlání, že budeme od 18 let darovat krev. A na závěr taková menší informace: Přihlásit se do registru dárců kostní dřeně můžete nejpozději do 35 let. Potom to už nejde, ani den po vašich narozeninách... Důvodem je, aby dárci byli aspoň 10 let v registru, protože darovat kostní dřeň se může do 45 let. Lenka Pejšková ZL 2.
------------------------------------------------------Mohla by vypuknout 3. světová? Není to tak dlouho, co byla media plná akcí SOPA a ACTA. Slyšeli jsme o tom na každém kroku, nebyl den, kdyby nebyla v televizi apoň jedna ukázja demonstrace proti ACTA. Okolní svět byl seznámen se skupinou hackerů, říkající si Anonymus. Do svého znaku si přidala hlavní postavu z filmu V for Vendetta (V jako Vendetta), kde taktéž nikdo neznal jeho identitu. Je tedy možné, aby se z těchto dvou akcí, kreré poměrně otřásly každým zběhlejším uživatelem internetu a celkově svého počítače, vyvolaly válku? Proč mě to vlastně napadlo? Je to jako šachy. Na jedné straně stojí Americká vláda, která to v podstatě vymyslela a příznivci akcí. Na druhé straně mají svoje figurky Anonymus a lidé. Táhlo se bílým pěšám, tedy začala vláda. Z prvu nebyla žádná odpověď. Informace se nedostaly mezi lidi. Tudíž se černí vzdali svého tahu. Takhe to bylo delší dobu, dokud se informace o chystaném problému, který má smazat z povrchu internetu hromadu stánek a povolit zdá se i nesmyslná práva nedostala mezi uživatele. Černí po dlouhé době táhli. Měli vymyšlenou taktitu a dokonalou strategii. Ale začelo to pokulhávat. Vypadá to, jako by někdo z řad černých zradil...? Ne, „došla munice“. Co dál? Tento krátký a nepřehledný nástin situace by možná opravdu mohl vyvolat tak velké nevole, že by tentokrát nebyla bitevním polem země, ale internet. Síť, na které závisí v poslední době snad všechno. Síť na kterou mají ve svém hlubokém základu autorská práva jenom USA, protože to byl přece jejich výmysl ne? Nebo se snad už tak pletu?
17
Jak by se nám vlastně žilo bez internetu? Knihovny by vzkvétaly a počítačové obchody by pomalu krachovaly. Možná by lidé začali být chytřejší, všímali by si věcí kolem sebe a dokázali by to, co se už zapomělo. A nebo taky ne, třeba by to bylo obráceně. Důležité ale je, že nám zase na několik doufejme let SOPA ani ACTA nebude komplikovat život a dělat na čele vrásky. J. L. Libra.
Maturiťáček Na náš maturitní ples jsme se chystaly už dlouho dopředu. Trénovaly jsme nástup jak divé. Sháněly ty nejkrásnější šatičky, domlouvaly si česání. Abychom prostě byly nejkrásnější. Někdo si šatičky půjčil, někdo koupil a někdo si je navrhl a nechal ušít. Bylo to tady, sobota 25. února. Celý den utekl, jako by trval jen pár hodinek. A bylo to blíž a blíž. Když jsem přijela do Uffa, kde to vše probíhalo, nestačila jsem se divit. Všem to tak neskutečně slušelo. Princezny všechny! U koho byste čekali, že bude vyšňořený, tak byl, a u koho jste čekali, že zas tak vyšňořený nebude, byl taky. Některé jste nikdy neviděli v šatech, a tenhle den jste je sotva poznali, jak byly krásné. Největší nervozita byla před nástupem. Nechápu proč, to, že jsem prkno, každý ví, tak snad jsem fotbalistka, ne žádná tanečnice. Kdo mě zná, ten to ví, a kdo mě nezná, tak u něj mě netíží, co si o mně myslí. Asistenti měli nástup před námi, my jen čekaly, než oni skončí. Nervozitu pociťoval snad každý z nás, ať byl jakkoliv tanečně nadaný, přeci jen před tolika lidmi člověk obvykle nevystupuje. Někteří se raději pro zahnání nervozity posilnili ještě před nástupem. Nástup jsme odtancovaly a přišlo na řadu předávání šerp. Pan zvukař nám bohužel někam zašantročil hudbu, tak jsme šly na to, co zrovna měl po ruce. Chodily jsme podle abecedy. Asistentky odváděl jejich jediný kluk ze třídy, a protože my kluky nemáme, odváděl nás náš milý učitel pan Dytrich, za což mu ještě teď patří dík. Já se svým jménem jsem šla zase poslední a už jsem čekala, že budu jako jediná bez růže, protože nám někdo v šatně jednu zlomil, ale nakonec se to podařilo a i já svou růžičku dostala. Každý obdržel skleničku s přípitkem, Barča přednesla poděkování, každý s každým si ťukl a připily jsem si... Hádejte na co. Tímto skončila taková ta nacvičená část večera. Potom se každý rozprchl za svojí zábavou. Fotoaparáty jen cvakaly a blýskaly, skupinky se přeskupovaly. Každý si našel svou vlastní zábavu. Tančilo se, pilo se, fotilo se, seznamovalo se, no prostě vše, na co si jen vzpomenete. Naši zábavu však překazila půlnoc a nastoupila další část - půlnoční vystoupení. Asistenti předvedli to samé co na začátku, což vedlo našeho oblíbeného zvukaře k tomu, aby nám taky pustil to, co nám pouštěl na začátku. Bohužel, u nás se netrefil. Tak jsme si nastoupily dvakrát, pro nás to takový problém nebyl. Horší to mělo naše překvapení: tajný host Dan Nekonečný coby Martin Petrskovský, ukrytý v krabici. Napodruhé se již pan zvukař trefil, takže vše bylo odtancováno podle plánu. Po půlnočním nástupu se vše hrnulo ke konci, ani nevím, jak ten večer mohl tak rychle utéct. Vsadím se, že tento den byl večer kratší než jiné dny. Ráda na něj budu vzpomínat, jak by ne, byl to přeci MŮJ MATURIŤÁK! Iveta Wiesnerová, ZL 4.
Druhačka na maturitním plese Pro většinu z nás představuje maturitní ples očekávanou slavnost, která se pro svoji jedinečnost vícekrát opakovat nebude. I kdyby se bývalí spolužáci ze střední školy sešli za deset nebo za dvacet let, zbyly by jen vzpomínky, a právě proto by se mělo slavit to, že spolu celé čtyři roky vydrželi. I mně, která jsem se zúčastnila maturitního plesu, i když jsem nepatřila k maturantům, zůstalo pár vzpomínek. Ples se konal v sobotu 25. února ve společenském centru UFFO v Trutnově a začal v osm hodin večer. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, viděla jsem pyšné rodiče, kteří neskrývali slzy dojetí, viděla jsem prarodiče, kteří si ukazovali svoje vnoučaty s výrokem: „To je má vnučka, šikovná po mně.“ Kromě svých příbuzných nacházeli maturanti podporu i u přátel a učitelů. 18
I letošní maturitní ples začal tradičně, a to nástupem. Obě třídy, ZA 4. i ZL 4., měly při svém vystoupení pár komických prvků, všichni tančili s takovou vervou a jiskrou, jako by chtěli nám divákům říct: „Jsme tu, nepřehlédnutelní a jedineční, a dnešní večer si užijeme!“ Po nástupu následovalo šerpování, které vlastnoručně provedly třídní učitelky. Když byl každý jedinec ošerpován a dostal svoji růži, přišel čas na fotografování s celou třídou i s rodiči. Vždyť kdo z hrdých rodičů by nechtěl zaplnit alba fotografiemi, kterými se pak mohou chlubit všem zvědavým návštěvám. Mohu říci, že ten večer panovala krásná a přátelská atmosféra, kterou pomáhala dotvářet i kapela s názvem Levou rukou. Jsem ráda, že jsem se plesu zúčastnila a že jsem byla svědkem toho, co za pár let čeká i moji třídu. Určitě si ráda zatančím i na příštím plese. Patricie Ulvrová, ZL 2.
Závidím... Závidím těm, kdo vědí, co napsat. Závidím všem, co vymyslí skvělou úvahu o závisti. Lidem, kteří nemusejí hodiny sedět a přemýšlet, jak začít. Proč jim závidím? Protože závist je všude kolem nás. Nejde říct, co to je, snad pocit, že ostatní vědí víc, jsou bohatší a úspěšnější, mají lepší koníčky, rodinu nebo jsou snad hezčí než my sami. Jen jedno vím jistě, každý den nejméně jednou každý trošičku někomu závidí. Je to zvláštní vlastnost, kdo ví k čemu vlastně je. Proč byla dána lidem? Je k něčemu dobrá? Třeba nás žene kupředu, když víme, že ostatní jsou výše než my, a tím nám závist dává i šanci jít si za svým cílem, anebo to je jen něco zbytečného, co hodně lidí považuje za špatné. Stačí, aby vám někdo něco řekl, např. to, po čem toužíte, co se vám líbí, nebo stačí i to, že jede na koncert vaší oblíbené kapely nebo si dá melíry barvy, kterou jste chtěli vy, ale vám to rodiče nedovolili. Třeba to hodně lidí dělá naschvál, nebo se jen nevědomky předvádějí. Někteří mávnou rukou a odpovědí: „Nemáš co závidět,“ a nechtějí to dále rozebírat. Závidíme si i nos mezi očima, to, že někdo dostal jedničku z testu z biologie nebo že někdo se umístil v soutěži na prvním místě. Asi se nikdy nesmíříme s lepšími, úspěšnějšími a krásnějšími lidmi. Budeme závidět i to, že mají o chybu míň v písemce, že si rychleji zavážou tkaničky u bot a vzor na jejich ponožkách je pravidelnější než na našich. Budeme usilovat, aby jiní záviděli nám, a ne my jim. O tom všem je asi celá závist. Abych chtěla to, co máš ty, abys ty chtěl, co má jiný, a tak dále. Je to nekonečná spleť. Závist je všude a snad nikdo nebude závidět tu úvahu o závisti, o tom, jak si lidé závidí i to špatné. To, jak všichni částečně chtějí, aby jim záviděno bylo a aby oni měli všechno, co kdy komu záviděli. Bianka Pavlistová, ZL 3.
Množství závisti v krvi Závist je jakýsi bacil, který proudí v krvi každého člověka a podle odolnosti organismu ho postupně užírá zevnitř. Pokud je člověk slabší nátury, nechá se tímto bacilem lehce skolit. Nákaza se postupně šíří celým tělem, napadá srdce i mozek, ale nejvíc člověka užírá na duši. Z normálního člověka se stane tzv. závistivec. Začnou ho napadat věci jako: za plotem je tráva zelenější, jablka na stromech červenější a obloha modřejší. Dokáže najít smítko na čemkoliv. A protože se s tím nedokáže vyrovnat, koupí na svůj trávník bazén, místo jablek bude pěstovat melouny a oblohu bude rozhánět letadlem. Čím je tohle všechno ale způsobeno? Existuje na to lék či očkování? Nebo je snad množství závisti v krvi geneticky dané? Kde se vzala závist a následná nepřejícnost? Ptáci mají křídla, proto je zavřeme do klecí. Uplatnění známého pravidla: ,,Když to nemůžu mít já, tak nikdo.“ Naše touha po majetku druhého stále roste. Musíme to získat za každou cenu, někdy i tu nejhorší. Dokážeme závidět komukoliv, sourozenci, cizí dívce z ulice, anebo dokonce nejlepší kamarádce. Závist nás mnohdy dohání k přetvářkám, úšklebkům a falešnosti. Není divu, že je závist považována za jeden ze sedmi hříchů.
19
Proto se zamysleme nad tím, jestli má cenu marnit chvíle v životě něčím tak neužitečným. Zkusme se všichni nechat naočkovat přejícností. Řiďme se heslem: ,,Přej, a bude ti přáno.“ Myslím, že pokud budeme vděční za to, co máme, dosáhneme mnohem vyšších cílů. Protože být v dnešní době dobrým člověkem je totiž jediná věc, která se dá opravdu závidět. Miluše Jezdinská, ZL 3.
Zmoklý jako slepice. A kde jsou kohouti? Určitě jste všichni už zažili, že jste byli venku, když vtom se obloha otevřela a začaly padat tak velké kapky, že vám promáčely všechno oblečení, které jste měli na sobě. Potom celí „šťastní“ přijdete domů a oznámíte: „Jsem doma! Venku je krásně, místy oblačno. Jsem mokrý až na kost.“ Divný obrat. Jak můžete být mokří až na kost, když mokré je jenom oblečení? Samozřejmě včetně účesu právě od kadeřnice. Jen si to představte: voda projde kůží, mezi svaly a začne cinkat o kost. Možná by to vypadalo dobře Představte si, jak stojí dva kamarádi při takové průtrži mračen pod mostem nebo pod podloubím na náměstí. Pozdraví se a s úsměvem si povšimnou, že ten druhý je na tom stejně jako první. Oba poznamenal stejný liják. Začnou si povídat, jaká je to náhoda, že se tady potkali, a jaké je dneska krásné počasí. A jeden, je jedno, jestli první, nebo druhý, řekne: „To ti povím, já, než jsem sem došel, byl promočený až na kost.“ Druhý se usměje a povídá: „Já jsem zmoknul jako slepice.“ Do té doby tam stáli lidé. Teď tam stojí mokrý kostlivec a stejně mokrá slepice. Proč ale ten zastupitel mužského pohlaví neřekne, že je mokrý jako kohout? To nikdo ještě neviděl mokrého kohouta? Co když náhodný posluchač neví, kdo to řekl. Teď chudák netuší, jestli dotyčný je slepice, nebo kohout. Řekne si, že to bude něco mezi, přijde a zeptá se: „Pardon, jak vypadá zmoklá slepice?“ Otočí se opravdu kohout a ten, který pokládal otázku, se zasměje: „Aha, vy jste kohout. Tak to je v pořádku.“ Někdy ta naše přirovnání vyvádějí opravdu dost zmatků. -----------------------------------------------------------------------------------Lenka Pejšková, ZL 2.
Koutek poezie Patricie Ulvrové v zármutku je útěchou a pro každou bolest přirozeným lékem.
Úsměv Úsměv nestojí nic a vynáší mnoho. Obohacuje toho, kdo ho přijímá, aniž by ochuzoval toho, kdo ho daruje.
Je dobře, že si ho nelze koupit ani půjčit, protože má hodnotu okamžiku, kdy se daruje.
Trvá chvilku, ale vzpomínka na něj bývá stálá. Nikdo není tak bohatý, aby se bez něj obešel, a nikdo není tak chudý, aby ho nemohl darovat. Úsměv vytváří v domově štěstí, ve starostech je oporou a pro citlivé znamená přátelství.
A kdybyste potkali někoho, kdo by neměl pro vás úsměv, ačkoliv na něj čekáte, buďte velkodušní a oblažte ho svým úsměvem, protože nikdo tak nepotřebuje úsměv jako ten, kdo ho nemá pro druhé.
V únavě přináší odpočinek, ve znechucení vrací odvahu,
20
zaujmi krásný ptačí hlas. Nech vcházet teplo do domu, smíš mechem obrůstat kmen stromu.
Vzácné zboží Pár drobných penízků stříbrných, jsi v srdci nastřádal, abys čím zaplatit měl - za lásku, - za radost, - za šťastný smích. Kdyby sis koupit je chtěl. Marně však obchody procházíš s nadějí každé ráno. Všude jen cedule nacházíš s nápisem - Zde vyprodáno.
Trávo sněhem zavátá, probouzíš se ze studené zimy. Už za chvilku budeš vzkvétat, na loukách, polích i u březiny. Už cítíme jara vůni, slyšíme brouků bzukot a vidíme plavat rybky v tůni. Lesy, louky, lány, jakou barvou jste štětcem namíchány?
Jaro Jaro, jaro, pojď si hrát, tancem ledy roztávat. Jaro, jaro, pojď si hrát, nech sněženky rozkvétat.
Jaká je to barva, co po zimě se objevuje? Přeci barva jara!
Jaro, usmívej se na nás,
Patricie Ulvrová, ZL 2. ====================================================================
Koutek poezie Natálie Polešovské Jako sníh Jako sníh, který nestudí. Jako srdce, které nebolí. Jako krev, která neteče. Jako čas, který neplyne. Takový lhář ty jsi, růže trny mě bodá. Rána, která se nehojí, a navždy mi připomíná, že na světě pravda se bojí ukázat svou tvář. Natálie Polešovská, ZA 1. --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
21
číslo 4 Duben 1. 4. 2011
ROZHOVOR S NAĎOU URBÁNKOVOU Co vás s Jaroměří spojuje? Jaroměř, vy říkáte Jaroměř, ale pro mě je důležité místo Josefov. Vzhledem k tomu, že jsem nastoupila tady do vojenské nemocnice po ukončení Vyšší zdravotnické školy v Trutnově jako diplomovaná ošetřovatelka. Protože jsme bydleli ve Vlkově, umístěnku jsem dostala sem. A byla jsem tady skoro 4 roky. Pracovala jsem na interně, na neurologii, pracovaly jsme vlastně všude, protože mladé holky, které přišly ze školy, sloužily třeba 48 nebo 24 hodin, bez pardonu, bez příplatku, za pár šupů. Ale my, mladé holky, jsme tenkrát nepotřebovaly spát. A mě ani nenapadlo revoltovat, to tenkrát nebylo zvykem, i když lidi tenkrát neměli peníze. Taky ono nebylo ani moc co koupit. Po službě jsem vždycky sedla na kolo a jela do Vlkova. Na kole jsem jezdila dnes a denně, pouze v případě, že jsme měli „osmačtyřicítku“ a hned navazovala další služba, tak tady fungovaly takové pokojíčky, kde jsme mohli přespat. Jinak jsem byla opravdu vytrénovaná. Hrozně jsem se totiž bála jezdit okolo dvou hřbitovů, které jsou mezi Josefovem a Vlkovem. Praxe tady mi strašně moc dala. Uvědomíte si, že nemocní lidé jsou obvykle upřímní, nemají co skrývat. A sestřička je ta, která by měla umět naslouchat a zároveň milým slovem pohladit a pomáhat. Laskavé slovo a pohlazení je více než drahý švýcarský lék. A to mi zůstalo dodnes. A vím, že lidem pomůžu, když na ně budu hodná a budu jim odpouštět Jediná cesta k tomu, abyste nezešíleli v tomto šíleném světě. Zahrada byla také nádherně upravená – stromy, voliéra
s ptáky a třeba také srnečka Maruška. Pacienti chodili ven kouřit a srnečka Maruška chodila okolo nich a čekala, až dokouří, zašlápnou a žrala ty nedopalky...byla to těžká narkomanka, z venku potom šla do kuchyně, kde měla připravenou mističku s Becherovkou. Bývala zdejší nemocnice naplněná?
Vždycky bývalo plno, nejvíce tady samozřejmě byli vojáci, ale velmi často i civilové. Nebylo to nijak striktní, když člověk potřeboval pomoct, tak byl prostě přijat, když bylo místo. Kdy jste v josefovské nemocnici pracovala?
To bylo v 50. letech. To už je hodně dávno. A jestlipak víte, že dole v podzemí byl ještě jeden špitál? Kdyby došlo k válce nebo něčemu podobnému, byl v podzemí perfektně vybudovaný špitál včetně operačních sálů, laboratoří. Nevím, v jakém stavu je to teď, co tady Rusové zanechali. A jak na vás působí tyto objekty teď?
Je to tady v dezolátním stavu. Samozřejmě, že kdybych neměla namalované oči, tak celou dobu brečím. I když je to úplně jedno, protože když zavřu oči, stejně to vidím tak, jak to tady bylo. Všechno krásné. Tenhle špitál byl vyhlášený široko daleko díky doktorům, ošetřovatelkám, ale i čistotě, nebo výborné kuchyni. Myslím si, že jsem tady dostala ten správný základ do života. Naše paní vrchní nás strašně pérovala. Neexistovalo, aby byl nepořádek. Mnohokrát děkujeme za rozhovor! – red.
Rozhovor s bývalou absolventkou naší školy Naďou Urbánkovou nám zaslal náš bývalý žák Honzík Prádler z Jaroměře. V 70. letech minulého století byla největší pěveckou hvězdou – je pětinásobnou držitelkou Zlatého slavíka (1972-6). Dodnes zaznívají její hity „Drahý můj“ a „Závidím“.
--------------------------------------------------------------------------------------TOP Krvinky Své narozeniny si Krvinka užívá na rozdíl od svých studentských vrstevníků poněkud jinak. Právě v den jejího životního jubilea se jí sešel takový příval příspěvků, že se dme pýchou a radostí nad tím, jak životaschopná a oblíbená je mezi studentkami naší školy. O mimořádný příděl přspěvků se postaraly především 4 autorky z našeho žebříčku dopisovatelů. Stejně jako v předcházející Krvince jsme přičetli po 3 příspěvcích našim tradičním básnířkám Janě a Patricii. Dvojnásobkem – tj. šesti příspěvky se k nim připojily Julie s Lenkou, na které si zasedla múza jeden zimní večer tak, že chrlily jeden příspěvek za druhým. Zejména jejich zásluhou se nám 22
pořadí v Topu pořádně promíchalo a obě studentky se posunuly až na medailové pozice hned za suverénní nyní již dvojnásobnou Osobnost Krvinky Janou Schmoranzovou. Jedním příspěvkem se blýskla ještě i Iveta Wiesnerová, kterou čeká již jen poslední ¼ rok studia před maturitou, a tak je logicky zaneprázdněna jinými úkoly. Zbývající 4 studentky z našeho Topu možnost přispět do narozeninového čísla Krvinky propásly. Redakce Krvinky má radost ze tří studentek třídy ZA 1., které se již také do tvorby našeho školního časopisu zapojily. (red.) Pořadí nejaktivnějších dopisovatelů – TOP KRVINKY
Pořadí Dopisovatelka
1. 2.- 4. 2.- 4. 2.– 4. 5.- 6. 5.- 6. 7. 8. 9.
Jana SCHMORANZOVÁ Eliška KOUŘILOVÁ Julie ČECHOTOVSKÁ Lenka PEJŠKOVÁ Iveta WIESNEROVÁ Patricie ULVROVÁ Anička ŠOLCOVÁ Denisa FERENCOVÁ Bára ADÁMKOVÁ
Třída příspěvků ZL 3. ZL 3. ZL 3. ZL 2. ZL 4. ZL 2. ZL 3. ZA 3. ZL 4.
34 16 16 16 14 14 10 8 6
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Z aktuálních událostí poslední doby …
23
Naše volejbalistky znovu zazářily Tradiční přebory středních škol ve volejbalu, které probíhaly 8. 3. 2012 v hale sousedního trutnovského Gymnázia, byly pro družstvo našich reprezentantek velmi úspěšné. Naše děvčata s přehledem deklasovala všechny soupeřky ve skupině a družstvo Obchodní akademie i v semifinálové skupině. Pouze finálové utkání s Gymnáziem Trutnov neskončilo našim vítězstvím, přestože do stavu 14:14 ve druhém setu byly síly vyrovnány. Stříbrná medaile za druhé místo je velký úspěch. Kdyby nám nechyběly dvě nemocné opory, mohl by to být i titul okresního přeborníka. Tak snad příští rok. Na snímku celé družstvo, které nás tak skvěle reprezentovalo. (red.)
SEX ve škole
24
