VÝCHOVA KE ZDRAVÍ A ZÁKLADY PRVNÍ POMOCI

Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem Přírodovědecká fakulta

VÝCHOVA KE ZDRAVÍ A ZÁKLADY PRVNÍ POMOCI STUDIJÍ OPORA

Jan Ipser Ústí nad Labem 2013

ÚVODNÍ POZNÁMKA

Vážené studentky, vážení studenti,

dostává se vám do rukou studijní opora k předmětu Výchova ke zdraví a základy první pomoci. Je určena vám, frekventantům dvouoborového (učitelského) studia realizovaného na Přírodovědecké fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Záměrem autora bylo vytvořit studijní pomůcku obsahující základní informace k hlavním tematickým celkům tohoto předmětu. Předkládaná studijní opora je obsahově zúžena především proto, že v současné době je k dispozici kvalitní a vašemu studijnímu zaměření adekvátní literatura i v českém jazyce; některé z titulů jsou uvedeny na konci této opory jako povinná a doporučená literatura. Kromě toho existuje rozsáhlý materiál k dané problematice na Internetu.

Do studijní opory nebyly zařazeny (nebo jen v minimálním

rozsahu) ty partie, které jsou probírány podrobněji v jiných předmětech vašeho studijního programu (zejm. biologie a ekologie člověka, biologie dětí a dorostu, psychologie, pedagogika), aby bylo zamezeno nadměrné duplicitě. Tato studijní opora tudíž není koncipována jako učební text pokrývající proporcionálně všechny stěžejní oblasti předmětu. Dovoluji si upozornit, že elektronická verze studijní opory Výchova ke zdraví a základy první pomoci neobsahuje pouze původní materiály; je určena výhradně pro vaše osobní studijní účely a nesmí být dále rozšiřována (kopírována). Přeji vám hodně úspěchů ve studiu zvoleného oboru.

Autor

OBSAH I. Význam předmětu výchova ke zdraví (3) 1. Péče o veřejné zdraví

(3)

2. Světová zdravotnická organizace (SZO) (4) 3. Ukazatelé zdravotního stavu a hodnocení zdravotního stavu 4. Programy na podporu zdraví 5. Odpovědnost za zdraví II. Psychohygiena

(5)

(6)

(7)

(8)

1. Pracovní výkonnost

(9)

2. Odpočinek (10) 3. Motivace a motivy (12) 4. Základní potřeby (podle Maslowa) 5. Emoce a výkonnost

(16)

(19)

III. Hygiena výchovně - vzdělávacího procesu

(20)

1. Vyučovací hodina a vyučovací jednotka (23) 2. Přestávky ve vyučování

(26)

3. Pozornost (23) 4. Klasifikace vyučovacích předmětů

(26)

5. Prostorové rozmístění účastníků komunikace ve třídě

(29)

6. Psychohygiena a fyzikální podmínky školního prostředí (30) 7. Hygienické požadavky na prostory a provoz škol a školských zařízení (31) 8. Ergonomické aspekty ve výchovně-vzdělávacím procesu IV. Nemocné a hendikepované dítě ve škole 1. Nemocné dítě ve škole

(31)

(48)

(48)

2. Integrace hendikepovaných žáků do výchovně - vzdělávacího procesu na ZŠ (52) 3. Specifické vývojové poruchy učení a dovedností (52) 4. Negativní jevy ve škole – šikana (55) V. Způsob života a životní styly

(57)

1. Sociální podmínky (57) 2. Výživa

(58)

3. Stravovací návyky (70) 4. Pitný režim (77) 5. Racionální výživa (80) 1

6. Alternativní směry výživy (84) VI. Postnatální vývoj

(86)

1. Předškolní věk (střední dětství)

(87)

2. Školní věk (90) 3. Dospělost (91) 4. Typy tělesné stavby (somatotypy) (94) VII. Základy první pomoci (100) 1. Krvácení

(102)

1.1. Zaškrcovadla

(103)

1.2 Tlakové body

(103)

1.3 První pomoc při krvácení (105) 2. Poleptání žíravinou (kyselinou, louhem) (108) 3. Tepelná poškození organizmu 4. Otravy (intoxikace) 5. Úrazy

(110)

(114)

(115)

5.1 Zasažení elektřinou

(115)

5.2 Zlomeniny a jiná poranění kostí (116) 5.3 Poranění hrudníku a pneumotorax

(118)

5.4 Poranění břišních orgánů (121) 6. Pokousání zvířetem, uštknutí hadem, bodnutí hmyzem (122) 7. Bezvědomí (122) 8. Šok (124) 9. První pomoc při náhlých příhodách

(125)

9.1 Mdloba (kolaps, synkopa)

(125)

9.2 Tonutí

(126)

9.3 Astma bronchiální (asthma bronchiale) (126) 9.4 Cukrovka (diabetes mellitus)

(127)

9.5 Infarkt myokardu (127) 9.6 Mozková mrtvice (128) 9.7 Selhání základních životních funkcí a KPR 9.8 Porod

(136)

10. Polohování a přehled základních poloh (140) Literatura a další zdroje

(148)

2

(129)

I. VÝZNAM PŘEDMĚTU VÝCHOVA KE ZDRAVÍ Zdraví je jedním ze základních předpokladů pro kvalitní pracovní (studijní) výkonnost, úspěšný a spokojený život. Zdravý životní styl a dodržování zásad primární prevence je základem pro život bez výrazných komplikací jak pro jednotlivce, tak pro jednotlivé sociální skupiny a společnost jako celek. Na výchovu ke zdraví lze tudíž nahlížet jako na součást součást primární prevence osobní, celospolečenské i zdravotnické.

1. Péče o veřejné zdraví V

České

republice

existuje

soustava

státních

a

nestátních

(soukromých)

zdravotnických zařízení, z nichž většina uzavírá se zdravotními pojišťovnami (avšak nikoli se všemi!) smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče a poskytují pojištěným (!) pacientům zdravotní péči, neboť zdravotní péče je poskytována převážně na základě povinného veřejného zdravotního pojištění. Nárok na veřejné zdravotní pojištění na území České republiky ze zákona mají osoby s trvalým pobytem v ČR nebo jsou v ČR zaměstnáni u zaměstnavatele se sídlem v ČR, přičemž je respektována svobodná volba konkrétní zdravotní pojišťovny občanem; osoby, které nesplňují podmínky účasti na veřejném zdravotnictví danou zákonem, mohou uzavřít smluvní pojištění (se Všeobecnou zdravotní pojišťovnou ČR – VZP ČR). Pokud se občan pohybuje mezi státy EU, měl by být pojištěn v jednom státě, zpravidla v tom, ve kterém pracuje. Pracuje-li ve dvou nebo více státech EU a v jednom z nich bydlí, měl by být pojištěn v zemi s místem bydliště (trvalého pobytu). Jestliže je dotyčná osoba jako pracovník vyslána do ČR jiným členským státem EU, zůstává pojištěn v zemi, která jej vysílá. Osoby, které jsou účastné veřejného nebo smluvního zdravotního pojištění, mají povinnost pravidelně platit pojistné. Tato povinnost vzniká dnem vzniku pojištění. Každý občan i každé dítě v ČR by měl být registrován u svého lékaře primární péče (praktický lékař pro dospělé, praktický lékař pro děti a dorost, stomatolog, gynekolog), kterého pravidelně navštěvuje v rámci preventivních prohlídek anebo v případě onemocnění (pokud nevyžadují bezprostředně specializovanou zdravotnickou péči). V případech náhlého onemocnění a neodkladné lékařské péče je možné se obrátit na pohotovostní službu (pokud je v daném místě nebo příslušné územně správní jednotce organizována), případně zavolat záchrannou službu (RZP) bezplatnou linkou 155. 3

2. Světová zdravotnická organizace (SZO) World Health Organization (WHO) WHO byla založena 7. dubna 1948 jako odborná organizace OSN; výročí založení WHO se každoročně připomínají jako Den zdraví. Centrální sídlo SZO je v Ženevě, v ČR sídlí v Praze (Dům OSN, nám. Kinských 6, 150 00 Praha 5). Podporuje spolupráci všech členských států OSN (193) v oblasti zdravotnictví, realizuje programy na eliminaci nebo snížení výskytu některých chorob (zejména infekčních – vakcinace) a usiluje o celkové zlepšení kvality života prostředky a formami, které reflektují skutečnosti vyplývající z přijaté definice zdraví s cílem dosáhnout co nejvyšší úrovně pro všechny lidi. Řídícím orgánem SZO je Světové zdravotnické shromáždění (WHA); strategii vytyčuje a zásadní rozhodnutí přijímá Výkonná rada, sestavená ze 32 zdravotnických expertů jmenovaných vládami členských států a zasedající dvakrát do roka. Členské státy jsou rozděleny do 6 regionů, které spravují regionální úřady: AFRO (regionální úřad pro Afriku), AMRO/PAHO (regionální úřad pro Severní Ameriku a pro Jižní Ameriku),EMRO (regionální úřad pro východní Středomoří), Definice zdraví WHO Definice zdraví z roku 1946: zdraví je komplexní stav tělesné, duševní i sociální pohody, zdraví je fyzické (tělesné), psychické (duševní) a sociální prospívání (blaho). Definice zdraví z dokumentu „ Zdraví pro všechny do roku 2000“: zdraví je schopnost vést sociálně a ekonomicky produktivní život. Zdraví je v čase proměnlivé.

Definice nemoci WHO (z r. 1977) Nemoc je porušení rovnováhy (homeostázy) organizmu; dojde k porušení části těla (tkáně, orgánu aj.) nebo funkční souhry orgánů nebo psychického prožívání. Homeostázou se zde myslí funkční dynamická rovnováha složení vnitřního prostředí organismu. Homeostáza vyjadřuje relativní stálost vnitřního prostředí a mechanizmy, které zajišťuje. Determinanty zdraví Determinanty zdraví jsou faktory ovlivňující zdraví populace. Rozdělují se na: faktory vnitřní -

dědičné (= genetická výbava jedince zděděná od rodičů)

-

pohlavní (např. větší sklon ke vzniku osteoporózy u žen než u mužů)

-

věk (fyzický věk u mužů je v průměru kratší než fyzický věk žen) 4

faktory vnější -

zevní prostředí (venkov x město)

-

životní styly

-

gender

-

migrace

-

sociální status

-

zdravotní péče

Poznámka: pojmu „gender“ se používá k vyjádření charakteristik mužů a žen, které jsou společensky podmíněné (představují sociální konstrukty). Naproti tomu pojem pohlaví se používá k vyjádření charakteristik mužů a žen (chlapců a dívek), které jsou biologicky determinované. Normální lidský jedinec se narodí jako jedinec samčího nebo samičího pohlaví, který se učí (zejména v procesu socializace) být chlapcem nebo dívkou, aby se nakonec stal mužem či ženou s konstituovanou genderovou identitou a odpovídajícími generovými rolemi.

3. Ukazatelé zdravotního stavu a hodnocení zdravotního stavu Zdravotním stavem obyvatelstva (populace) je třeba se zabývat (měřit, analyzovat, hodnotit) z mnoha důvodů (epidemiologických, hygienických, demografických, přijímání a realizace preventivních i léčebných opatření, organizace systému zdravotní péče, výchovných aj.), z různých hledisek a za využití různých metod. Mezi důležité ukazatele zdravotního stavu obyvatel patří: 1. nemocnost (morbidita) = poměr počtu nemocných: počtu obyvatel. Vyjadřuje se jako incidence, tzn. počet nově vzniklých onemocnění za určité období vztažený ke zvolenému počtu obyvatel (obvykle 100 000) nebo jako prevalence, tzn. počet všech případů daného onemocnění vztažený ke zvolenému počtu obyvatel (obvykle 100 000). 2. úmrtnost (mortalita) = poměr počtu zemřelých osob na dané onemocnění : celkovému počtu obyvatel v daném správním celku. 3. smrtnost (letalita) = poměr počtu zemřelých osob : celkovému počtu osob postižených daným onemocněním (či zasažených jiným jevem, např. dopravní nehodou); smrtnost je významný demografický ukazatel Rozdíl mezi úmrtností a smrtností spočívá v tom, že úmrtnost se vztahuje k celkové populaci, kdežto smrtnost pouze k vybrané podmnožině celkové populace.

5

Statistické údaje, týkající se zdravotního stavu obyvatelstva, lze nalézt v několika spolehlivých zdrojích jakými jsou např. Statistická ročenka ČR (Český statistický úřad: www.czso.cz), řehledy Státního zdravotního ústavu (SZÚ - http://www.szu.cz/) a Ministerstva zdravotnictví ČR (http://www.mzcr.cz/) či údaje zveřejňované WHO (WHO v ČR: http://www.who.cz/).

4. Programy na podporu zdraví Většina programů na podporu zdraví vyplývá z dokumentu přijatého WHO nazvaného „ Zdraví 21“ (Zdraví pro 21. století), v němž je vymezeno 21 cílů při úsilí o dosažení zdraví lidské populace. Mezi tyto cíle patří zdravé stárnutí (cíl 5; do roku 2020 by měli mít lidé nad 65 let možnost plně využít svůj zdravotní potenciál a aktivně se podílet na životě společnosti; snaha zachovat zdraví do co nejvyššího věku; s tím souvisí prodloužení ekonomické aktivity), zlepšení duševního zdraví (cíl 6; mnohé z dnešních životních stylů se negativně promítají do lidské psychiky a tak mohou vést ke vzniku psychických poruchy; cílem je tyto poruchy neskrývat, neizolovat se, postiženým osobám poskytnout možnost léčby, integrace do společnosti, resp. jejich opětovného zařazení do pracovního procesu po vyléčení), snížení výskytu přenosných chorob (cíl 7; očkování, hygienické návyky, preventivní programy AIDS, prevence sexuálně přenosných chorob apod.), snížení výskytu neinfekčních chorob (cíl 8; snížit rizika vzniku těchto chorob – zdravá výživa, zdravý životní styl, kampaně proti kouření tabákových výrobků, proti požívání alkoholických nápojů /alkoholizmu/, drog a jiných návykových látek apod.), snížení výskytu poranění způsobených násilím a úrazy (cíl 9; dodržování předpisů bezpečnosti a ochrany zdraví při práci - většina úrazových dějů je předvídatelná, tudíž preventabilní; úrazy náleží mezi nejzávažnější příčiny dlouhodobě nebo trvale měnící zdravotní stav a kvalitu života postižených osob, některé z nich jsou i smrtelné; představují tak nemalý problém pro postižené osoby, jejich okolí a jsou i ekonomicky nákladné), zdravé a bezpečné životní prostředí (cíl 10; snižování průmyslových a jiných emisí, třídění odpadů, recyklace, efektivní využívání zdrojů, snižování zátěže životního prostředí antropogenními vlivy), zdravější životní styl (cíl 11; projekty Zdravé bydlení, Zdravá škola, Zdravé pracovní prostředí, Zdravé město apod.)

6

5. Odpovědnost za zdraví Odpovědnost za vlastní zdraví souvisí – mimo jiné – s problematikou dokumentu WHO Zdraví 21, resp. s jeho jednotlivými cíly. Zdraví patří k hodnotám, kterých si téměř každý jednotlivec vysoce váží; jak vyplývá z mnoha sociologických průzkumů hodnotové orientace, lidé různého společenského statutu, zaujímající rozdílné pozice v socioprofesní či sociotřídní struktuře řadí zdraví jako hodnotu na první nebo některou z nejvyšších příček škály hodnot (hodnotového žebříčku). Hodnota zdraví nabývá na síle s přibývajícím věkem a zkušenostmi; jedinec si s věkem více uvědomuje zodpovědnost nejen vůči sobě, ale též vůči jiným lidem (členům rodiny, příbuzným, členům pracovního kolektivu či jiné sociální skupiny, společnosti jako celku) a stále zřejmějším se stává poznání, že péče o zachování zdraví je nezbytnou podmínkou ostatních životních aktivit (biologických i sociálních). V osobním postoji k vlastnímu zdraví se odráží v unikátní formě vzájemných interakcí celý individualizovaný soubor faktorů (zejm. vlastní zkušenosti, dosažená úroveň vzdělání, praktické možnosti péče o vlastní zdraví v kontextu charakteru společenského a politického prostředí a všeobecné úrovně kultury, charakter životního prostředí, osobní přesvědčení o hodnotě zdraví pro jedince a pro společnost aj.) a proto je třeba počítat s vysokou variabilitou postojů jednotlivých lidí ke zdraví v rámci populace i s dynamickou proměnlivostí postoje jedince k vlastnímu zdraví v průběhu jeho individuálního vývinu (ontogeneze).

7

II. PSYCHOHYGIENA Psychohygiena (duševní hygiena) je vědní obor, zabývající se především zkoumáním faktorů, které ovlivňují psychiku lidí, přičemž využívá a integruje relevantní poznatky medicíny, psychologie, filozofie a některých dalších oborů. Formuluje zásady, jejichž dodržování v každodenním životě vede člověka k tomu, aby se cítil spokojený, užitečný, psychicky zdatný a výkonný, aby žil zdravým, mravným a vyrovnaným životem ve všech věkových obdobích. Psychické stavy žáka (studenta) i učitele výrazně ovlivňují průběh a výsledky učení i výuky. Je nasnadě, že psychohygiena se významně uplatňuje při školní práci (v průběhu výchovně-vzdělávacího procesu) a to jak ve vztahu k žákům (studentům) a zaměstnancům (především pedagogům), tak ve vztahu k prostředí (interiéru i exteriéru školy, resp. jiného typu výchovně-vzdělávacího zařízení). Psychohygiena zkoumá interakci osobnosti a prostředí a vliv tohoto vztahu na duševní zdraví člověka. Předmětem jejího zájmu je péče o duševní zdraví. Jedná se v zásadě o soubor preventivních zásad, jejichž dodržování pomáhá udržovat zdraví člověka. Pokud je péče o (psychické) zdraví zanedbávána, vzniká řada nežádoucích jevů. Péče o duševní zdraví se zahrnuje jak oblast pracovních podmínek, tak oblast týkající se odpočinku (relaxace) po vykonané práci (či po skončení pracovní doby). Psychohygiena významně souvisí se systémem hodnot. Je potřeba ujasnit si priority, odlišovat důležité od nedůležitého, potřebné od nepotřebného, podstatné od nepodstatného, posoudit správně význam a hodnotu vlastních předsevzetí, řešených úkolů, činností (pracovních, studijních, zájmových, společenských) a dalších aktivit i adekvátnost časové proporcionality, která je jim věnována. Z hlediska psychohygienického významnou roli plní prostředí (rodina, škola, pracovní kolektiv apod.), ve kterém se ten který jedinec nachází. Pracovní prostředí by mělo být takové, aby vytvářelo nejen optimální podmínky pro vykonávání příslušné pracovní činnosti, ale aby též poskytovalo adekvátní prostor pro vzájemnou komunikaci (rozhovory, společné sdílení zážitků, prožitků, dojmů), neboť důležitou součástí psychohygieny je komunikace (správné porozumění druhým a druhých, dovednost adekvátně se vyjadřovat, zdárně řešit konfliktní situace apod.), a přispívalo tak k vyrovnanému stavu člověka (žáka, pedagoga). Pro učení je důležité zajištění a udržování stavu optimální pozornosti, která je ovlivňována mnoha faktory. Jedním z hlavních je únava. Únava vzniká jako důsledek činnosti člověka, je to psychofyzický stav lidského organizmu, mající původ v nevyváženosti nervových (neurofyziologických) procesů podráždění a útlumu. Vnějšími projevy únavy jsou 8

zejména snížení aktivity, změny pozornosti, nerovnoměrnost výkonu, nezájem, nechuť k určité činnosti (práci), podrážděnost, neadekvátní reakce, zhoršení spolupráce, zhoršení motorické činnosti, prodloužení reakční doby, poruchy úsudku. Klasifikací únavy je vymezováno několik jejich druhů, např. objektivní a subjektivní, emocionální, fyzická (tělesná) a psychická (duševní). Podle intenzity únavy lze vymezit několik jejích stupňů: malátnost → přepětí → vyčerpání. Základním prostředkem k překonání únavy je odpočinek a to buď pasivní (vystřídání činnosti nečinností; spánek – vykazuje vysoký relaxační účinek zejména při emocionální únavě, jeho deficit může být příčinou nepozornosti a podrážděnosti; dostatečná délka spánku: 13 – 11 hodin pro žáky 1.- 4. ročníku ZŠ, 11 – 10 hodin pro žáky 5.- 8. či 9. ročník ZŠ, 9 – 8 hodin pro středoškoláky) nebo aktivní (vystřídání určité konkrétní činnosti jinou činností, např. samostudium sportem). Učení se neobejde bez zátěže a vlivu stresorů, avšak zátěž žáků (ale i pedagogů) má být přiměřená; nadměrná zátěž, zvláště je-li jí osoba vystavena opakovaně a dlouhodobě, vede k iniciaci a rozvoji patologických procesů; jedním z krajních projevů nadměrné zátěže a opakovaných stresů může být tzv. fenomén vyhoření.

1. Pracovní výkonnost Časový systém mozku řídí fyziologické procesy v těle tak, že vykazují denní rytmy v souladu se změnami ve vnějším prostředí. Poruchy tohoto systému souvisejí s některými projevy u psychických a neurologických onemocnění člověka, především s poruchou rytmu střídání spánku a bdění, s poruchou regulace uvolňování některých hormonů apod. Produktivita práce se v průběhu dne mění (viz křivka pracovní výkonnosti) a odráží zákonitosti cirkadiánních biorytmů. Tak jako jiné kvantitativní znaky i produktivita práce se vyznačuje vysokou interindividuální i intraindividuální variabilitou a tudíž v každém konkrétním případu představuje její průběh jedinečnou variantu v rámci variačního rozpětí. V souladu s průběhem křivky pracovní výkonnosti by měl výt vlastní režim dne, ve kterém by měly být rozvrženy časové intervaly se zátěží (např. učení, fyzická práce) střídány s časovými intervaly odpočinku (oběd, aktivní odpočinek, spánek) a kromě toho v rámci jak intervalů se zátěží tak intervalů odpočinku by měly být střídány různé formy zátěže i odpočinku (např. střídání duševní a fyzické práce). Při nerespektování cirkadiánních biorytmů reflektovaných v křivce výkonnosti se objevují nežádoucí jevy jako zhoršená schopnost udržet (soustředěnou) pozornost, únava, podrážděnost, bolesti hlavy, poruchy spánku, snížená kreativita, častější chybování a další.

9

Křivka pracovní výkonnosti

Zdroj: http://www.mitvsehotovo.cz/2010/03/produktivita-prace-behem-dne/

2. Odpočinek Nejčastější formou pasivního odpočinku je, že člověk leží či sedí a pasivně vnímá své okolí. Základní, pro organizmus nezbytnou a nejpřirozenější formou pasivního odpočinku je spánek. Pro zdraví i výkon jedince je důležitá kvalita spánku, která závisí především na jeho délce (mění se s věkem), pravidelnosti uléhání ke spánku, usínání, průběhu spánku a probouzení a stavu, ve kterém jdeme spát (přejedený – dostatečně najedený – hladový, střízlivý – opitý, vyrovnaný – rozrušený, zdravý - nemocný apod.). Principem aktivního odpočinku je provádění činností, které aktivují jiné orgány a funkce organizmu než ty, které jsou zapojeny při vykonávání pracovní činnosti (zaměstnání). Základní formou je vhodná pohybová aktivita, která přispívá ke zlepšení celkového stavu, respektive k zlepšení činnosti jednotlivých orgánových soustav. V souvislosti s aktivním odpočinkem nelze opomenout tzv. mozkový jogging (trénink mozku), který se prostřednictvím mentálních cvičení lépe rozvíjí (zejména u dětí) a podporuje paměťové funkce, které se s věkem postupně zhoršují (efektivní je učení básní nebo jiných textů nazpaměť). Významnou formou aktivního odpočinku je realizace vlastních zájmů a zálib, které současně přispívají k sebepoznávání a sebevýchově (samozřejmě, pokud se nejedná o nežádoucí záliby jako je například pití alkoholických nápojů, užívání drog aj.).

10

Dynamika poměru bdění a spánku v postnatálním vývoji

Zdroj: http://www.sci.muni.cz/anthrop/soubory/IV_06.pdf

Závažným faktorem duševní hygieny ve škole je denní i týdenní rozvrh hodin; je žádoucí, aby byl správně sestaven podle psychohygienických zásad z hlediska výkonnosti člověka dané věkové kategorie. Výkonnost člověka (žáka, pedagoga) se během dne mění (obecně viz biorytmy). V průběhu vyučování je výkonnost nejvyšší ve 2. a 3. vyučovací hodině, následuje v pořadí 1., 4. a 5. vyučovací hodina. Školní výkonnost během týdne je nejvyšší ve středu, pak následuje pondělí, úterý, čtvrtek, pátek. V průběhu školního roku je nejvyšší výkonnost v září, říjnu a listopadu, od prosince začíná pokles. Z poznatků o průběhu výkonnosti plynou duševně hygienické požadavky týkající se zařazování předmětů do denního a týdenního rozvrhu (kumulace náročných předmětů), stanovení optimální doby na ústní a písemné zkoušení, přestávky (jejich délka a do značné míry i náplň) mezi vyučovacími hodinami (resp. vyučovacími jednotkami). Dodržování těchto zásad a požadavků je jedním z vysoce účinných primárních faktorů prevence nadměrného zatěžování žáka (ale i pedagoga). Podotkněme, že v prevenci nadměrného zatěžování (přetěžování) je třeba zohlednit jak kvantitativní aspekty (obecně poměr mezi množstvím práce a množstvím odpočinku), tak kvalitativní aspekty (podmínky, za kterých se realizuje výchovně-vzdělávací proces ve škole). 11

3. Motivy a motivace 1. Teorie instinktů Instinkty jsou vrozené, dědičně determinované tendence vykonávat určité aktivity nebo specificky reagovat na typické podnětové vzorce. Instinkty lze je chápat jako automatizmy, které evokují spouštěcí podněty nebo vnitřní stimulace. Instinkty se obecně vyznačují stereotypností, jeví se jako biologicky účelné, mnohé jsou druhově specifické. Mezi typické lidské instinkty se podle Jamese řadí tvořivost, rodičovská láska, hra, imitace, lovecký instinkt, bojovnost, žárlivost, strach.

2. Motivace z hlediska sociobiologie V moderní sociobiologii je kladen důraz na genetické determinanty lidského chování a jednání v interakci s faktory (sociálního) prostředí, v mezním případě se interpretují jako evoluční strategie přežití (či perzistence) příslušných genů v populacích. Za geneticky determinované a působením evolučních mechanizmů selektované se v tomto kontextu považují i projevy sobectví nebo naopak altruizmu (jako obecné tendence ke spolupráci). V genech je zakódován i altruismus (genetické sobectví). V rámci sociobiologických teorií existují i jiné výklady altruizmu, například je považován za tendenci k reparaci pocitu viny z agresivních popudů. 3. Motivace z hlediska evoluční psychologie K obecným atributům života člověka patří osvojení jazyka, osvojení pracovních dovedností (společenská práce v širokém slova smyslu) a sociabilita (navazování, udržování a rozvíjení kooperativních vztahů mezi členy společnosti; procesy socializace a personalizace). Předpokladem úspěšné reprodukce je získání stabilního partnera, sexuální angažovanost a rodičovská péče. Reprodukční strategie (včetně výběru a konkurenčního boje o vhodné partnery) korespondují s rozdílnými funkcemi mužů a žen v reprodukčním procesu; tomu odpovídají i společensko-kulurně zprostředkované odlišnosti v jejich sexuální motivaci [monogamie – polygamie – polyandrie, sex versus láska, (mužská) agresivita versus (ženská) empatie apod.]. K dosažení duševní pohody potřebují lidé i vnější stimuly (somatickou a psychickou aktivitu). Stimulační motivy se projevují například hravostí, zvídavostí či vyhledáváním neobvyklých zážitků.

12

4. Teorie optimální úrovně aktivace Výkon jedince (skupiny) částečně závisí na jeho tzv. vybuzení (arousal), aktivaci. Podle Yerkesova-Dodsonova zákona se výkon zvyšuje s rostoucím vybuzením v určitém rozsahu. Vybuzení (aktivace) příliš nízká stejně jako příliš vysoká je vnímána jako nepříjemný činitel a výkon jednotlivce (skupiny) snižuje. Lidé obtížně snášejí jak senzorickou deprivaci (zvláště pak neměnnost vnějších podmínek), tak nadměrnou stimulaci. Je tedy třeba dbát i ve výchovně-vzdělávacím procesu na přiměřenost stimulačních podnětů se zřetelem k věkovým, generovým a dalším skupinově i individuálně osobnostním specifikům (intenzita stimulace je individuální charakteristikou například vzhledem k typu osobnosti – extrovert versus introvert). 5. Teorie protikladných procesů Tuto teorii je možné názorně přiblížit na příkladů užívání psychoaktivních látek (drog). Uživatelé drog zprvu přijímají drogy pro jejich účinky spočívající v navození žádoucího příznivého stavu, později proto, aby utlumili jejich účinky spočívající v navození nepříznivých abstinenčních příznaků (po intoxikaci následuje abstinenční syndrom), které mohou postupně dosáhnout nesnesitelné intenzity, která je dovede do stavu, v němž jsou schopni učinit a podstoupit pro získání drogy cokoli. V tomto jednání se projevuje skutečnost, že vyvážená přítomnost párových emocí, které jsou v idealizovaném vymezení protikladné (polární), navozuje uvnitř jedince emoční rovnováhu. Sociální motivy jsou druhovou specifičností Homo sapiens. Mezi hlavní okruhy motivace se řadí potřeba úspěšného výkonu, afiliace, intimity, moci, sebeurčení, vlastnictví věcí (přisvojení si a uchování věci). Výkonová motivace se projevuje tím, že každý člověk realizuje úkoly na určité úrovni (subjektivní standardy dobrého výkonu). Potřeba dosažení úspěšného výkonu je potřebou překonávat překážky, uplatnit schopnosti a vykonat něco obtížného dobře a rychle. Lidé s vysokou potřebou úspěchu jsou soutěživí, zpravidla však nikoli mocensky orientovaní. Lidé se snaží vyhnout se neúspěchu, který souvisí s negativními pocity a psychickými stavy (např. s úzkostí; dosažení úspěchu u úzkostných jedinců nebývá spojeno s pocitem osobního uspokojení, ale s úlevou, že sobě nebo ostatním nezpůsobil ostudu). Poznamenejme, že nasměrování úsilí k dosažení úspěchu nemusí vždy korelovat se společensky žádoucími nebo uznávanými (morálně, eticky, právně) hodnotami a cíly; např. v učení neúspěšný nebo málo úspěšný žák si takový neúspěch může nahrazovat nežádoucími projevy, v nichž vynikne oproti ostatním (např. nadměrnou neukázněností, porušováním stanovených školních pravidel, počtem neomluvených hodin absence apod.). Existuje také 13

potřeba vyhnout se úspěchu (obavy ze zátěže a odmítání ostatními, ve škole žák nechce být dáván za vzor ostatním nebo nechce být považován za tzv. „šprta“). Potřeba afiliace je potřebou vytvářet přátelství a formovat společenské vazby, navozující pocit sounáležitosti. K jejímu dosažení vedou rozličné cesty a způsoby chování, například sportovní nebo společenské hry, společenské party, různé zájmové činnosti (hudební skupina, výstavy, olympiády aj.), rekreace, povídání se známými (spolužáky, kamarády). Charakteristickým rysem sociálních interakcí, objevujících se při uspokojování potřeby afiliace, je to, že neplní funkci prostředku k dosažení něčeho jiného. Stupeň (naléhavost) potřeby afiliace a úspěšnost při jejím uspokojování je podmíněna do značné míry typem a strukturou osobnosti (obvykle je tato potřeba naléhavější a obtížněji je uspokojována u introvertů trpících strachem, úzkostnými stavy nebo u jedinců s endogenní depresí). S potřebou afiliace těsně souvisí potřeba intimity, k níž náleží projevy sebeodhalení, sdílení, potvrzení sebepojetí (autoreflexe) prostřednictvím přátelských (partnerských) vztahů, vyjádření důvěrných niterných pocitů a přání apod. Kterákoli forma sebeodhalení však nemusí vést k uspokojení potřeby intimity, existuje riziko negativního efektu či dokonce zneužití (např. zahanbení, zneužití ryze osobních informací). V kontrapozici s potřebou intimity je potřeba individuality, soukromí a odloučení; pro každého jednotlivce je žádoucí, aby všechny tyto potřeby byly pokud možno v dynamické rovnováze odrážející jeho jedinečnost. Potřeba moci se manifestuje jako snaha řídit či ovlivňovat společenské (skupinové – ve třídě) dění, chování a prožívání druhých lidí, snaha překonat pocit inferiority (komplex méněcennosti), v některých případech též jako projev slabosti (určitého deficitu). Uspokojování potřeby moci může být u konkrétního člověka a v konkrétních případech orientováno směrem k objektu („k lidem“, ve společném zájmu), od objektu („od lidí“, ve vlastním zájmu, k dosažení vlastního profitu) nebo proti objektu („proti lidem“, agresivita). Potřeba sebeurčení je potřebou, na jejímž uspokojení participují různé zdroje a formy motivace vnější (spojena s odměnou za požadovanou aktivitu, jedinec realizuje určitou činnost kvůli odměně) i vnitřní (není spojena s odměnou za danou aktivitu, ovlivňuje chování jedince bez odměny, vyplývá z jeho vnitřních pohnutek – realizace touhy po poznání studiem odborné literatury, umělecká tvorba).

Odměny, poskytované

v rámci vnější motivace, plní funkci informativní (jako ukazatelé schopností, dovedností, iniciativy konkrétní osoby) a manipulativní (projevované aktivity konkrétní osoby nejsou výsledkem jejího sebeurčení, ale vnějšího tlaku). Při naplňování potřeby sebeurčení mohou odměny působit nejen pozitivně (či neutrálně), ale též mohou negativně intervenovat do motivace vnitřní (transformace hry ve společenskou práci). Je-li manipulativní tlak příliš silný, může mít za následek reaktanci (tj. odpor proti manipulaci) až vzdor. 14

Motivační dispozice

Zdroj: http://wikisofia.cz/index.php/Soubor:Maslow1.png

Biologické (primární) motivy se zpravidla rozdělují do dvou skupin: 1. sebezáchovné motivy jsou charakterizovány jako primární biologické motivy (pohnutky), které umožňují přežití jedince i druhu; jsou vrozené, ale způsoby jejich uspokojení a formy, v nichž se projevují, se získávají v průběhu života vlivem sociálního prostředí. Mezi sebezáchovné motivy patří hlad, žízeň, únava, strach, bolest. Hlad podněcuje jedince k alimentárnímu chováním jehož první (retenční) fází je vyhledávání potravy a druhou fází konzumace nalezené potravy. Alimentární chování je pod silným společenským tlakem (typ kultury, módní trendy), někdy vyjevuje též význam symbolický a rituální (např. svaté přijímání). Při uspokojování pocitu hladu a výběru potravy existují určité restrikce (např. ve většině kultur je odmítán kanibalismus; restrikce z náboženských či jiných světonázorových důvodů mohou být akceptovány nebo vyžadovány v příslušných sociálních skupinách). Žízeň je výsledným projevem souboru fyziologických procesů, které se odvíjejí jako reakce na nedostatek vody v organizmu. Na pocit žízně reagujeme pitím tekutin; to, které nápoje se pijí, je dáno kulturně a historicky. Rovněž některé formy pití mají význam symbolický nebo rituální. Především však pocit žízně a pití plní fyziologickou funkci a proto je nutné dodržovat pitný režim, zvláště u dětí, dbát na jeho zajištění ve školských zařízeních. Nedostatek tekutin vede k narušení osmotických poměrů v organizmu, ty mohou následně rezultovat v odpovídající poruchy homeostázy, které inhibičně ovlivňují tělesnou aktivitu i psychickou připravenost k výkonu pracovní činnosti (učení, koncentrace, pozornost). 15

2. Motivy zajišťující přežití druhu jsou primární biologické motivy, avšak u člověka je jejich realizace v mnoha ohledech společensky zprostředkovaná. Sexuální motivy nejsou nezbytné pro přežití jedince, avšak jsou nezbytné pro přežití druhu. Vedou k společensky podmíněnému sexuálnímu chování a jednání, jehož biologickou základnou je evolučně etablovaná forma autoreprodukce jako základního atributu všech biologických systémů, u lidských jednotlivců (jakož i u příslušníků mnoha dalších živočišných) stimulovaná libými pocity při sexuálním vzrušení a pohlavním aktu vznikajícími na bázi neurohormonálních procesů (např. testosteron je ve vztahu k iniciaci sexuální apetence, estrogeny se podílejí na regulaci vzrušivosti a orgasmu, reflexní řízení erekce a vaginální lubrikace). Prostřednictvím sexuality se též mohou uspokojovat potřeby sdružování a důvěrnosti. I v sexuálním chování jsou přijímány a akceptovány některé restrikce (např. zákaz incestu, právní stanovení dolní hranice věku pro zahájení sexuální aktivity, pojetí některých forem sexuálního chování jako patologických jevů nebo trestných činů – pedofilie, zoofilie, nekrofilie, gerontofilie apod.). Kvalitní rodičovská péče je pro normální vývoj dítěte nepostradatelná a pro svou komplexnost v její úplnosti nenahraditelná jinými formami péče. Zejména proto je třeba věnovat dostatečnou pozornost a péči formování správného rodičovského chování i v rámci výchovně-vzdělávacího procesu.

4. Základní potřeby (podle Maslowa) Tento systém potřeb (viz obrázek níže) je organizován jako systém hierarchický s uplatněným principem autonomie, avšak všechny potřeby v něm jsou chápány jako potřeny základní. Čím nižší místo konkrétní potřeba v pyramidě potřeb zaujímá, tím větší je její tendence (síla) prosazovat se. Zpravidla teprve uspokojením potřeb nižší úrovně se u jednice projevuje zaměřenost na potřeby situované v pyramidě základních potřeb výše. Jestliže je nižší potřeba frustrovaná, jedinec se motivačně vrací na úroveň neuspokojené potřeby a setrvává na ní, dokud stupeň jejího uspokojení nedosáhne úrovně pro něho přijatelné. Je-li dosaženo úrovně vyšších potřeb, mohou se tyto stát autonomními ve smyslu jejich relativní nezávislosti na uspokojování potřeb níže položených; takováto autonomie bývá jedním z projevů vyspělých, silně motivovaných a cílevědomých osobností (např. talentovaný žák se intenzivně věnuje hře na housle, i když sklízí ve svém sociálním okolí posměch či jiné útrapy). Uvědomění si a respektování této zákonitosti je velmi významným momentem, který 16

je třeba akceptovat při individuálním přístupu k žákům (studentům) ve výchovně-vzdělávacím procesu. Fyziologické potřeby jsou umístěny na základnu pyramidy, protože to jsou potřeby vskutku bazální, nejnaléhavější, zajišťující samo přežití jedince (potřeba potravy, pití, spánku, tělesné aktivity, vzduchu k dýchání apod.). Pokud je některá z fyziologických potřeb nedostatečně uspokojena, brzy začíná mezi ostatními potřebami dominovat. Potřeby bezpečí a jistoty souvisejí s dlouhodobým přežitím jedince; jsou patrné zejména u dětí (čím mladší jsou, tím výrazněji jsou tyto potřeby vyjádřeny). Obecně souvisejí s vyhledáváním stability, spolehlivosti a jistoty; proto se u starších dětí, adolescentů a dospělých mohou manifestovat jako úsilí o získání perspektivního zaměstnání (výběr učebního či studijního oboru), uvážlivý výběr životního partnera (trend uzavírání sňatků a porodnosti prvního dítěte do věkové kategorie 25 a více let), uzavírání vhodných pojistek, smluv apod. Potřeby bezpečí a jistoty mohou nabýt na významu zvláště při konfrontaci s reálnými ohrožujícími situacemi a faktory (hrozba ztráty zaměstnání, nezaměstnanost, choroba apod.). Základní potřeby (Masslow)

Zdroj: http://wikisofia.cz/index.php/Abraham_H._Maslow

Potřeby sounáležitosti, náklonnosti a lásky plní celoživotně významnou roli, protože jsou orientovány k uspokojení potřeby každého jedince někam patřit, být součástí nějakého celku, ve kterém se mu dostává přijetí (akceptace) a jejich naplnění umožňuje docílit 17

svého místa (funkce, role, statutu) v dané sociální skupině (rodině, třídě, pracovním kolektivu, společnosti jako celku). Potřeby uznání, úcty a sebeúcty souvisejí s dosahováním úspěšného výkonu, prestiže, autority, ocenění druhými. Uspokojení potřeby sebeúcty posiluje sebedůvěru, s níž se pojí pocit užitečnosti a potřebnosti. Naproti tomu frustrace potřeby sebeúcty posiluje pocity méněcennosti, pasivity a závislosti. U adolescentů je pro naplňování potřeby sebeúcty významným faktorem vyjádření (souhlas) vrstevníků, u dospělých lidí jsou to především rodinné a kariérní faktory (rodičovství, společensky uznávaný přínos, životní nadstandard apod.). Potřeby seberealizace (metapotřeby) souvisí s naplněním vlastních předpokladů, předsevzetí, možností růstu a rozvoje osobnosti, jinými slovy s realizací konkrétního lidského potenciálu. Cíle, možnosti a prostředky naplňování potřeb seberealizace odrážejí (mimo jiné faktory) věk; plného naplnění potřeby seberealizace se zpravidla dosahuje až ve středním věku. Ve školní praxi je třeba dbát na to, aby byly vytvořeny co nejlepší podmínky pro dílčí seberealizaci každého žáka (příp. pedagoga) v souladu s jeho jedinečným potenciálem, čemuž napomáhá individuální přístup aplikovaný ve výchovně-vzdělávacím procesu. V tomto kontextu je třeba si uvědomit, že zejména v dětství a adolescenci potřeba seberealizace úzce souvisí s potřebou poznávání, vědění, porozumění, získání dovedností i s potřebami estetickými. Při seberealizaci je důležité aktualizovat osobní potenciál v co nejlepší realizaci vlastní činnosti. Potřeby nedostatkové a potřeby růstové (rozvojové) Potřeby nedostatkové a potřeby růstové (rozvojové) spolu vzájemně těsně souvisejí, i když jsou strukturně a funkcemi, které plní, jsou odlišné. Potřeby nedostatkové zajišťují biologické a psychické přežití a zachování individua. Potřeby růstové vedou k přesahování aktuálně dosaženého stavu člověka a směrují ho k rozvoji nadosobních cílů, avšak dosáhne jich jen malá část členů populace (neuvědomění si možností vlastního rozvoje, pochybnosti o vlastních schopnostech, nedostatečné poznání hodnoty seberozvoje a seberealizace, negativní vliv neúměrně vysoké potřeby bezpečí a neochoty riskovat apod.). Dosažení a uspokojení potřeb seberealizace umožňuje ve značném rozsahu podřizovat uspokojování nedostatkové motivace cílům vyplývajícím z motivace růstové. Z uvedeného je patrné, že výchovně-vzdělávací proces v nemalé míře zasahuje do vzájemně propojeného komplexu potřeb seberealizace, potřeb růstových a nedostatkových žáků všech věkových kategorií a typů škol; svým charakterem může významně zasáhnout do životní dráhy každého jednotlivého žáka.

18

5. Emoce a výkonnost Emoce a práce (učení) jsou navzájem úzce propojeny. Práce (učení) se promítá do psychického stavu (ovlivňuje ho) a psychický stav se promítá do pracovní činnosti, do pracovního výkonu. Emoce mohou mít vliv na pracovní proces stimulační (tzv. stenické emoce – posilují a podněcují k pracovní činnosti, posilují sebevědomí) i inhibiční (tzv. astenické emoce – snižují aktivitu, sebevědomí, samostatnost a schopnost jedince adekvátně jednat, zvyšují jeho závislost a neprůbojnost). Pozitivní emoční ladění kladně působí na pracovní proces po stránce kvalitativní i kvantitativní, koreluje s kladným postojem jedince vůči sobě samému i vůči jeho okolí, s pocity vnitřní jistoty a schopností empatie. Negativní emoční ladění omezuje pracovní proces po stránce kvalitativní i kvantitativní, koreluje se stavy podrážděnosti, zlosti, projevy agresivity, celkově s nežádoucími změnami v chování, jednání, postojích a dalších projevech (verbálních i nonverbálních) příslušného jedince. Trváli stav psychické nerovnováhy a napětí dlouho, anebo opakuje-li se často, vyúsťuje v psychický stres a psychosomatické obtíže.

19

III. HYGIENA VÝCHOVNĚ-VZDĚLÁVACÍHO PROCESU Hygiena výchovně-vzdělávacího procesu (VVP) se zabývá studiem vlivů VVP na organizmus žáka (pedagoga) a na základě dosažených vědeckých výsledků se snaží stanovit jednak optimální podmínky pro ochranu a podporu zdraví, jednak optimální podmínky pro efektivní práci žáků (pedagogů). Z hlediska hygienického lze ve VVP vymezit dvě skupiny působících faktorů: 1. nároky na schopnosti a vlastnosti organizmu 2. požadavky a nároky na podmínky, za kterých se VVP realizuje Nerovnováha mezi těmito dvěma skupinami faktorů projeví se nadměrná zátěž. Nesprávně vedený VVP (za nevhodných podmínek) může mít za následek selhání žáků v učení (studiu), pedagogů v kvalitě výuky nebo negativně ovlivní zdraví jeho účastníků. Negativní zdravotní důsledky se mohou projevit ve formě: 1. nárůstu počtu ortopedických vad  u 20 – 40% žáků základních a středních škol se zjišťuje vadné držení těla, nesprávný postoj, skolióza a další ortopedické vady 2. nárůst počtu poruch zraku  nevhodné osvětlení, dlouhodobé sledování monitoru počítačů a dalších zařízení spolu s nesprávnou polohou těla při čtení, psaní, rýsování, kreslení a dalších obdobných činnostech vede k námaze zraku, která může rezultovat v poruchy zraku nebo již existující poruchu (např. krátkozrakost) zhoršovat 3. poruch z přetížení nervové soustavy  nejčastěji se projevují jako neurózy (u 20 – 25% žáků ZŠ a SŠ) nebo jako kortikoviscerální onemocnění (hypertenze, vředová choroba, zejména u pedagogů a v menší míře u studentů středních a vysokých škol). Neurotické příznaky se projevují funkčními poruchami vnitřních orgánů, motoriky a psychické výkonnosti; u žáků mladšího školního věku bývají nejčastěji takovými příznaky nechutenství, ranní zvracení, noční děsy, bojácnost a psychomotorická nestabilita, u dětí staršího školního věku poruchy koncentrace pozornosti, bolesti hlavy, tiky, úzkostné stavy, neurastenie a psychastenie. Tyto poruchy se vyskytují při nesprávně vedeném VVP často u osob ctižádostivých nebo u osob, jejichž rodiče jsou ctižádostiví a na žáka kladou nepřiměřeně vysoké nároky. Příčinou těchto poruch není jenom přetížení vyplývající z osobnostních charakteristik konkrétního jedince nebo z nepřiměřených nároků na něho (ze strany pedagogů, rodičů, širšího sociálního okolí), ale též špatná organizace práce, nedostatek odpočinku (pasivního nebo aktivního), nezvládnuté konfliktní situace, nejednotné výchovné působení apod.

20

4. zvýšeného výskytu přenosných (infekčních) onemocnění, zvláště respiračních a alimentárních v důsledku těsného a dlouhodobého kontaktu ve školním kolektivu Převážnou část VVP zaujímá učení, které je specifickou formou lidské práce, v níž lze vymezit znaky obecné (= shromažďování poznatků potřebných k přípravě na výkon budoucího povolání) a znaky zvláštní (= věková specifika, učení zprostředkované pedagogem nebo jiným mediátorem, vnucený způsob výuky určený pedagogem, vnucená intenzita práce stanovená pedagogem, převaha zátěže psychické, senzorické a statické, práce ve škole je doprovázená relativně častými konfliktními situacemi až stresovými. Školní prostředí se považuje za pracovní prostředí. Zahrnuje řadu faktorů, které mohou mít na organizmus účinky jak stimulační, tak inhibiční. Mechanizmus negativního (inhibičního) působení spočívá ve zhoršujících se podmínkách pro činnost CNS; aby se vznik takových podmínek eliminoval nebo minimalizoval, musí se pohybovat hodnoty osvětlení, hluku, mikroklimatu v pásmu optima, což je jedním ze základních předpokladů realizace diferenciace podnětů na principu přednostní registrace kontrastu, pohybu a změny i pro uchování nadbytečných informací. Ve VVP se vyskytuje několik hlavních faktorů, které mezi sebou interagují při zachování relativní autonomie každého z nich. Těmito faktory jsou: žáci (studenti), pedagogové, učení (a jeho charakter psychosenzorické práce) a podmínky, za kterých se VVP realizuje. Základem učení jsou děje psychické a senzorické (resp. psychosenzorické), přičemž psychické děje jsou vázány na děje fyziologické a ty na (bio)chemické a fyzikální. Proto lze využít funkčních, biochemických a biofyzikálních parametrů a změn jejich hodnot jako objektivních ukazatelů podmínek, za kterých a jak činnost CNS probíhá, potažmo i podmínek, za kterých a jak probíhají psychické děje. Na základě těchto ukazatelů podmínek činnosti CNS (jejich průběhu a změn) je možné posuzovat psychickou činnost. I zde (jako v jiných druzích práce) práce vykonaná za jednotku času určuje výkon a schopnost podávat výkon za konkrétních definovaných podmínek se označuje jako výkonnost. V psychické činnosti se uplatňuje vícero mechanizmů řízení bdělosti CNS: senzorická dynamika, činnost retikulární formace mozkového kmene, funkce limbického systému, mozková kůra. Senzorická dynamika zahrnuje příjem informací (na úrovni receptorů) a jejich sdělování (ne jednotlivých etážích nervových drah). Během příjmu informací a jejich sdělování se uplatňuje i tlumivý vliv vyšších etáží CNS, který má význam jako ochrana nejvyšší etáže CNS před nadměrným přívodem vzruchů. Příjem informací zahrnuje 21

identifikaci signálů (již na úrovni receptorů) a jejich transformaci do vzruchové aktivity (vedené nervovými vlákny). K identifikaci signálů je zapotřebí kromě základní informace i informace nadbytečná (např. zvuk hlasu, barva hlasu, postava a chování pedagoga, druh osvětlení, barva stěn apod.). K převodu signálů do vyšších oddílů CNS dochází v případě podnětů nových, intenzivních, majících pro organizmus význam. Podkladem sdělování informací je činnost dalších neuronů specifických i nespecifických drah. Sdělování odráží stavy na synaptických spojích – zda převažují děje excitační nebo inhibiční; kromě toho jsou informace zakódovány do biofyzikálních charakteristik proudu vzruchů. V průběhu sdělování se uplatňuje i funkční stav CNS (atmosférický tlak, pH, teplota), který tvoří tzv. faktor šumu, jenž může významně zkreslit až potlačit přenášenou informaci. Pro aktivní činnost CNS je nutný trvalý přívod vzruchů po senzorických drahách; dočasná deprivace podnětů v určitém věku může mít za následek téměř (případně zcela) nereparovatelné a nenahraditelné poruchy řeči, myšlení a/nebo chování. Retikulární formace

(RF) je místem konvergence vzruchů,

které putují

po kolaterálách senzorických drah do CNS a zaujímá tak významné místo v řízení činnosti CNS. RF udržuje tonus CNS jejím aktivačním vlivem ascendentním (vzestupným) na mozkovou kůru a descendentním (sestupným) na míchu (zvýšení tepové frekvence, zvýšení krevního tlaku, prohloubení dýchání aj.) a periferii (zvýšení svalového tonu aj.). Generalizovaný aktivační vliv RF na nervový systém je podkladem generalizované pozornosti; tato pozornost převládá u mladších dětí. Naproti tomu pozornost zaměřená, která se uplatňuje u starších dětí a adolescentů, je záležitostí úzkého aktivačního pole kortexu a nespecifických jader thalamu. Současně dochází k tlumení nevýznamných informací; k aktivaci RF dochází vlivem podnětů dostatečně intenzivních, nových (charakterizovaných změnou, pohybem, kontrastem) a majících pro organizmus biologický význam (např. složka citová a motivační). Limbický systém je fyziologickým substrátem emocí (pozitivních a negativních) a motivačních projevů. Prostřednictvím humorální regulace ovlivňuje řadu projevů CNS. Mozková kůra (kortex) je svou činností rozhodující pro zpracování (tj. dekódování) informací přiváděných do příslušných oblastí. Vlastními spoji realizuje tlumivý vliv na přiváděné informace a tím se chrání před přesycením informacemi.

22

1. Vyučovací hodina a vyučovací jednotka Vyučovací hodina by neměla přesáhnout 50 minut (obvykle trvá 45 minut). Vyučování by nemělo být zahájeno před 8. hodinou. Nulté hodiny (od 7 či dokonce 6 hodin ráno) jsou nežádoucí a negativně ovlivňují výkon žáků v následujících vyučovacích hodinách v průběhu dne. Uvědomme si zde významnou souvislost s cirkadiánními biorytmy (období aktivity a období únavy v průběhu dne): denní doba [hod]

charakteristika projevů biorytmu

6. – 7. (ráno)

pozvolný nástup dopolední aktivity

8. – 12. (dopoledne)

dopolední aktivita, nejvyšší mezi 9. – 11. hodinou (u starších žáků a středoškoláků je dopolední celková i nejvyšší aktivita prodloužena přibližně o 1 hodinu, tj. do 12, resp. 13 hod.)

13. – 15. (odpoledne)

odpolední útlum (krize); maxima dosahuje mezi 13. – 14. hod. (tj. 6. vyučovací hodinu) a proto v této době by měl být polední přestávka.

15. – 17. (odpoledne)

odpolední aktivita; u starších žáků je tento interval prodloužen přibližně o jednu hodinu (tj. do 18 hod.).

18. - 4. (večer, noc)

postupně se snižuje aktivita. Hluboký útlum trvá přibližně od 21. hodiny večerní do 3. - 4. hodiny ranní.

4. - 6. (7.) (ráno)

přechod z útlumu do aktivity (u mladších žáků trvá déle, tj. přibližně do 7. hodiny ranní).

Z uvedeného schematického přehledu fází aktivit a útlumů pro časový rozvrh a samotnou realizaci výchovně-vzdělávacího proces, respektující biologické zákonitosti objektů tohoto procesu, vyplývá několik níže uvedených zásad, které by měly být dodržovány a porušeny pouze ve skutečně nezbytných případech: (1) mladší děti (1. stupeň ZŠ, děti do 12 – 13 let) by neměly vstávat před sedmou hodinou, starší děti (13 a více let) před šestou hodinou ranní. K dodržení této zásady vyplývají požadavky na vzdálenost školy od místa bydliště žáka, resp. na čas, potřebný na cestu z domova do školy. Chodí-li žák do školy pěšky, neměla by škola být vzdálena více než 500 m od místa jeho bydliště, tj. cca 10 minut chůze; uvědomme si, že žák nese aktovku s učebními pomůckami, jejíž hmotnost, bohužel, často převyšuje hodnotu adekvátní přiměřené fyzické zátěži žáků dané věkové kategorie. Doba delší než 10 minut, po kterou je žák vystaven takové zátěži, je již nadměrně vyčerpávající a může vést k jeho snížené aktivitě 23

a pozornosti na začátku školního dne (první vyučovací hodiny). Pokud žák do školy dojíždí, potom by škola neměla být vzdálena více než 8 km (optimum je do 2,5 km) v případě žáka 1. stupně ZŠ, resp. 12 km (optimum je do 4 km) žáka 2. stupně a středoškoláka. (2) Dopolední vyučování by se mělo uskutečňovat mezi 8. – 12. hodinou, u starších žáků maximálně 13. Hodinou, s dostatečně dlouhými přestávkami. (3) V průběhu týdne by mělo být zařazeno odpolední vyučování po hodinové polední přestávce a to mezi 14. – 16. hodinou, tedy v době, kdy již ustává odpolední útlum (krize) a nastupuje odpolední aktivita. Do odpoledního vyučování je třeba zařadit tzv. rekreační předměty (hudební výchova, výtvarná výchova, výchova ke zdraví, občanská výchova, tělesná výchova, pracovní vyučování). Pokud však na škole ze závažných důvodů nelze odpolední vyučování realizovat v doporučeném časovém intervalu (14 – 16 hod.) a probíhá ještě v období odpolední krize (např. mezi 13 – 15 hod.), neměla by být do rozvrhu řazena Tv, Pv a svou náplní podobné předměty, neboť období krize pozitivně a signifikantně koreluje s vyšším výskytem úrazů v období odpoledního útlumu (~ snížená reakční rychlost, snížená pozornost, kratší doba soustředěné pozornosti). S ohledem na dny zvýšené biopsychické aktivity v rámci týdenního biorytmu je žádoucí zařadit odpolední vyučování na úterý a čtvrtek. Ostatní dny v týdnu (zejména středa) jsou pro odpolední vyučování nevhodné. (3) Odpolední příprava dítěte do školy by se měla uskutečnit mezi 15. – 17. hodinou, případně u starších dětí mezi 15 - 18 hodinou. Příprava dítěte do školy v pozdějších podvečerních nebo dokonce večerních hodinách je méně efektivní (křivka výkonnosti výrazně klesá), protrahovaná (ke zvládnutí stejného úkolu je v období nastupujícího útlumu zapotřebí delší časový úsek než v období aktivity) a může přispívat k neurotizaci dítěte (zejména v případech nadměrně ambiciózních a přísných rodičů), k vytváření negativního vztahu ke škole (v širším kontextu k řádnému plnění povinností vůbec) a autoritám. Leckdy dosud častý laický názor, byť dobře míněný, že si má odpoledne dítě nejdříve dostatečně vyhrát (odreagovat od školy, zasportovat, rekondovat) a teprve později (právě v podvečer nebo večer) napsat úkoly a i jinak se připravit na další školní den je třeba odmítnout jako názor nesprávný. (4) Děti by měly chodit spát v době počínajícího útlumu. U dětí předškolního věku to je kolem 19 hodin (← ne nadarmo a ne náhodou je Večerníček v 19.00 hod. a někdejší Hajaja býval v rozhlase kolem 18.45 hod.). U dětí 1. stupně ZŠ kolem 20. hodiny, u starších dětí kolem 21. hodiny. Z hlediska trvalého (dlouhodobého) denního režimu je důležitá nejen absolutní délka spánku, ale též jeho časové zařazení v průběhu dne. Největší část spánku by se měla krýt (z řady fyziologických důvodů, které zde nelze detailně probírat) s obdobím 24

večerního a nočního útlumu, tj. měla by se realizovat mezi 21. – 3. (4.) hod. Proto je kladen důraz na to, aby děti byly vedeny k tomu, chodit večer spát včas (tj. kolem 20. - 21. hod.) a navykly si na správný spánkový režim. Ostatně, již stará lidová empirie vedla k úsloví: „Co nenaspíš před půlnocí, po půlnoci nedospíš“, které je v zásadě v souladu s moderními poznatky fyziologie a psychofyziologie spánku a bdění. Pojednáváme-li na tomto místě o nočním útlumu, považujeme za vhodné upozornit ještě na jeden poznatek, který můžeme v praktickém životě někdy využít. Maximum nočního útlumu spadá mezi 3. – 4. hodinu ranní. V některých případech (např. při řešení těžkých (náročných) životních situací, v krizových životních (psychosomatických) stavech) se objevují sebevražedné úmysly. V období maxima nočního útlumu (3. 4. hodina ranní) dochází i ke snížené schopnosti sebekontroly a sebeovládání, schopnosti nalézat racionální řešení problémů a k projevům lhostejného přístupu (apatie) k okolnímu světu i k sobě samému. Všechny tyto okolnosti pozitivně korelují s projevy suicidálních úmyslů, nedokonalých i dokonalých suicidálních činů, resp. na druhé straně některých násilných trestných činů (vraždy, těžká ublížení na zdraví). V případě, že se pedagog setká se situací, kdy žák (nebo jiná osoba) bude projevovat v uvedenou dobu sebevražedné úmysly, je možné jako první pomoc poskytnout dostatečně dlouhý rozhovor (třeba i telefonický – viz linky důvěry apod.): mluvit, mluvit a mluvit s dotyčnou osobou až do nástupu ranní aktivity (tj. cca do 6 hodin), kdy už bude schopna (za jinak normálních podmínek) racionálnějšího a víceaspektového pohledu na svůj momentální stav i nalezení jiného než suicidálního jeho řešení. Nezájem (typu: „ Jdi se vyspat, ráno to bude lepší“, „Neotravuj s pitomostmi“) nebo autoritativní příkaz (např. ve škole v přírodě „Neruš noční klid“, „Spi, neotravuj nebo…. /následuje uvedení sankce/….“) mohou být pověstnou poslední kapkou, která odhodlání k sebevraždě (sebepoškození) promění v čin. Vyučovací jednotky jsou zpravidla útvary časově delší než jedna vyučovací hodina (např. tzv. „dvouhodinovka“). Na základních a většině středních škol by měly být zařazovány do rozvrhu hodin omezeně a to jen v opodstatněných případech. Týká se to především výchovných předmětů (výtvarná výchova, tělesný výchova, pracovní vyučování), kdy pouhá jedna vyučovací hodina v délce 45 minut nemusí být dostačující pro zvládnutí výtvarného, pracovního nebo sportovního programu. V ostatních předmětech jsou dvou a vícehodinové vyučovací jednotky zcela nežádoucí, byť se ve školní praxi nezřídka ve skryté podobě vyskytují (např. v rozvrhu následují za sebou dvě hodiny matematiky s tím, že jednu hodinu se probírá algebra a druhou geometrie – stále je to však předmět matematika a nelze stoprocentně spoléhat ani na formálně uvedené rozdělení algebra/geometrie. Podobný nešvar 25

se často vyskytuje u českého jazyka a cizích jazyků s tím, že jednu hodinu se probírá gramatika a druhou literatura, resp. v případě cizího jazyka jednu hodinu gramatika a druhou hodinu konverzace). Za zcela nepřípustné (snad až trestuhodné) bychom měly považovat spojení dvou hodin do jednoho dvouhodinového celku (vyučovací jednotky) v předmětech (kromě uvedených výchov) dotovaných týdně pouze dvěma vyučovacími hodinami (např. přírodopis, chemie, fyzika); časová dotace sice není narušena, ale učivo nelze v týdnu rozložit do více dnů, což znemožňuje dostatečné zopakování látky, vytváření zpětných vazeb a řízení efektivnosti vyučovacího procesu – v konečném důsledku je postižen (znevýhodněn) žák.

2. Přestávky v průběhu vyučování Po každé vyučovací hodině (45 – 50 min.) by měla následovat přestávka minimálně v délce 10 minut. Za optimální považujeme: 45 minutovou vyučovací hodinu – 15 minutovou krátkou přestávku a 20 – 30 minutovou velkou přestávku po druhé nebo třetí vyučovací hodině. Podle toho lze sestavit doporučené časové schéma vyučovacího týdne:

Po Út St Čt Pá

8.00– 8.45 1 1 1 1 1

9.00 – 9.45 2 2 2 2 2

10.00 – 10.45 3 3 3 3 3

11.15 – 12.00 4 4 4 4 4

12.15 – 13.00 (5) 5 ((5)) 5 (5)

13.00 – 14.00

14.00 – 14.45

15.00 – 15.45

6

7

6

7

Týdenní biorytmy jsou biorytmy, které se cyklicky opakují s periodou 1 týden. Pro pedagogickou praxi je důležité vědět, že dny s nejvyšší aktivitou v průběhu týdne jsou úterý, čtvrtek a sobota. Z tohoto důvodu je nejvhodnější zařadit odpolední vyučování při pětidenním pracovním týdnu na úterý a na čtvrtek. Dnem s nejnižší aktivitou je středa a proto by v tento den měla být výuka nejkratší (4 – 5 hodin). Dny se střední aktivitou jsou pondělí a pátek a proto není vhodné v tyto dny zařazovat odpolední vyučování. S ohledem na biorytmy je nežádoucí odbourání odpoledního vyučování zvýšením počtu dopoledních vyučovacích hodin (např. na 6) a případným zkrácením přestávek. Takovýto režim nadměrně vysiluje žáky, může vést k jejich horšímu výkonu a tudíž i horšímu hodnocení; tyto skutečnosti mohou být jedněmi z demotivujících faktorů.

26

3. Pozornost Schopnost zaměřit pozornost na určitý objekt nebo téma je u každého člověka (poznávajícího subjektu) časově omezená. Mimo řadu jiných determinant tato schopnost vykazuje velmi těsnou vazbu na věk subjektu: u žáků 10 – 11- letých (5. třída) se pohybuje v rozmezí 15 – 20 minut, u starších žáků (9. třída), u středoškoláků v rozmezí 25 – 30 minut. Soustředěná pozornost však trvá kratší dobu a pro jednotlivé věkové kategorie je rovna přibližně polovině uvedených časových údajů. S ohledem na tuto skutečnost je třeba rozvrhnout vyučovací hodinu (resp. vyučovací jednotku); písemné práce, testy a podobné metody prověřování znalostí, dovedností a schopností žáků by tedy neměly přesahovat časové limity pozornosti, resp. soustředěné pozornosti. Je rovněž nesmírně důležité v průběhu hodiny (jednotky) střídat rozmanité typy činností a ta střídavě zapojovat jedny a vypínat jiné typy senzorů (např. výklad – demonstrace – zápis – brain pooling či brain storming – opakování).

4. Klasifikace vyučovacích předmětů Vyučovací

předměty

lze

klasifikovat

z různých

hledisek.

Z hlediska

psychohygienického jsou vyučovací předměty zpravidla rozdělovány do dvou skupin (těžké, lehké) nebo do tří skupin (těžké, lehké, rekreační). V literatuře se můžeme setkat se synonymy k použitým skupinám předmětů (např. těžké ~ obtížné), v některých případech k určitému překrývání významu použitých názvů skupin předmětů (např. lehké ~ lehké + rekreační). Pro účely této práce se přidržíme klasifikace vyučovacích předmětů do tří skupin, neboť toto jemnější (trojtřídní) rozdělení považujeme za adekvátnější probírané problematice. Je na místě učinit poznámku k tomu, aby termíny „těžký předmět“, „lehký předmět“ a „rekreační předmět“ byly správně pochopeny a interpretovány. Adjektiva „těžký“, „lehký“, „rekreační“ mají v psychohygienickém kontextu odlišný význam, než v obecném jazyku. Těmito adjektivy se nemíní pouze přesnější vyjádření míry intelektuálních předpokladů žáků a míry předpokládané náročnosti potřebné k jejich zvládnutí, ale především vyjádření náročnosti z hlediska míry variability uplatnění všech možných činností (aktivit) a jejich poměrného zastoupení v průběhu výuky (vyučovacího procesu) toho kterého předmětu. Učení

ve

smyslu

biosociálního

procesu

předpokládá

biosociální

integritu

poznávajícího (učícího se) subjektu. Na ní participují jak procesy biologické (biologické předpoklady paměti a procesu zapamatování a vybavování zapamatovaného, biologické předpoklady různých druhů paměti – dlouhodobá, střednědobá, krátkodobá, okamžitá – vázané na funkční struktury CNA, biorytmy – denní, týdenní, měsíční /menses/, sezónní 27

/pylová alergie/, biologický čas /mladší školní věk, starší školní věk; dítě, pubescent, adolescent; patologie: „starý mladý“ – pubertas praecox, Wernerův syndrom/), tak procesy psychické a společenské. V rámci každého individua tyto jednotlivé komponenty jsou formovány v jednotný, složitým souborem vazeb vzájemně propojený, integrovaný komplexní systém. Proměnlivost tohoto systému v čase zároveň nevylučuje jeho relativní stabilitu, související s tím, co je v procesu učení označováno jako dynamický stereotyp. Ten je dialekticky nejen produktem učení, ale na druhé straně i jednou ze základních podmínek jeho dalšího rozvíjení. V kontextu s psychologickými (resp. psychomotorickými) aspekty procesu učení souvisí zmíněná klasifikace předmětů. Termínem „těžký předmět“ (syn. obtížný předmět) se míní takový vyučovací předmět, při jehož výuce převládá pouze jeden typ činnosti (resp. několik málo velmi podobných typů činností) a dovedností. Převažuje v nich tedy jednotvárná činnost (výpočty, rýsování, čtení, gramatika apod.), která rychleji unavuje, neboť je při jejím vykonávání zapojen omezený počet senzorů a víceméně stejných okruhů dynamického stereotypu. Mezi požadavky kladenými na žáky při výuce těchto předmětů převládá intelektuální zručnost na zručností motorickou. Z těchto důvodů by měly být těžké předměty zařazeny v rozvrhu hodin na 2. – 3., u starších žáků a středoškoláků maximálně 4. vyučovací hodinu. Mezi těžké předměty proto řadíme matematiku, český jazyk a cizí jazyky. Termínem „lehký předmět“ (syn. středně těžký předmět) se míní takový předmět, při jehož výuce lze střídat různé typy činností a dovedností. Můžeme říci, že v požadavcích kladených na žáky jsou víceméně nároky na intelektuální a motorickou zručnost vyrovnány. Vhodným střídáním aktivit v průběhu vyučovací hodiny se žák unavuje pomaleji (např. v chemii: výklad – demonstrace nebo malý pokus – chemické výpočty, v zeměpise: výklad – práce s mapou – geografická aktualita apod.). Mezi středně těžké předměty jsou proto řazeny fyzika, chemie, biologie, dějepis, zeměpis. V rozvrhu hodin je možné tyto předměty řadit na 1. a 4. (u středoškoláků a starších žáků případně na 4. a 5.) vyučovací hodinu. Termínem „rekreační předmět“ se míní takový předmět, ve kterém zpravidla mezi požadavky kladenými na žáky převažuje motorická zručnost nad intelektuální zručností, ve velké míře se uplatňují vlastní tvůrčí schopnosti a dovednosti, v průběhu vyučovací hodiny lze měnit různé činnosti (např. v hudební výchově: hudební teorie – zpěv – poslech hudby, v rodinné výchově: teoretický výklad – didaktická hra – videopořad – vyjádření vlastních názorů a postojů apod.). Mezi rekreační předměty jsou proto řazeny jednotlivé výchovy

28

(výtvarná, hudební, tělesná, pracovní, rodinná, občanská). Rekreační předměty je vhodné v rozvrhu zařadit na poslední vyučovací hodiny, resp. na odpolední vyučování.

5. Prostorové rozmístění účastníků komunikace ve třídě Vzdálenost mezi účastníky komunikace (pedagog gem a žákem) ovlivňuje komunikaci samu; to je třeba si uvědomit a respektovat v zájmu dosažení rovnoměrnosti v komunikaci mezi pedagogem a jednotlivými žáky, sedícími na různých místech vzhledem k základní pozici pedagoga (obvykle před lavicemi u tabule). Vzájemnou vzdálenost ve třídě může změnit jeden či oba účastníci komunikace (častěji jeden – pedagog - vůči konkrétnímu žákovi nebo skupině žáků). Existuje tzv. akční zóna učitele, v níž je interakce mezi pedagogem a žákem častější (celá prostřední řada a první lavice v postranních řadách při klasickém uspořádání lavic ve třídě), neboť ve třídě existují místa, jimž učitel věnuje více pozornosti (byť nezáměrně) než ostatním, a žáci zde sedící jsou aktivnější. Ve třídě existují tři komunikační zóny: první komunikační zóna sahá přibližně do vzdálenosti 3,7 m, pedagog komunikuje s žáky v této zóně častěji a ti jsou také aktivnější; druhá zóna se nachází ve vzdálenosti přibližně 3,7 – 7,6 m, pedagog komunikuje s žáky v této zóně méně a kvalita komunikace je horší; třetí zóna sahá do vzdálenosti nad 7,6 m, pedagog komunikuje s žáky v této zóně nejméně a kvalita vzájemné komunikace je nejhorší. Tyto skutečnosti musí být brány v potaz jak při rozmístění lavic a dalšího nábytku ve třídě (zejm. není-li tradiční), tak jednotlivými pedagogy, aby svým pohybem ve třídě (nemohou jen sedět za stolkem nebo stát na stejném místě před tabulí) vytvářely a udržovaly aktivní komunikační zóny jako jeden z předpokladů úspěšného výchovně-vzdělávacího procesu. Zóny aktivní účasti ovlivňují schopnosti žáků učit se a efektivně se zapojit do učebního procesu. Při komunikaci je třeba dbát na paralingvistické aspekty řeči, mezi něž se řadí: intenzita hlasového projevu, tónová výška hlasu, barva hlasu (vyjadřuje spektrální složení zvuků, lze podle ní identifikovat mluvčího a usuzovat na jeho aktuální emocionální stav, délka projevu, rychlost projevu (= počet slov za jednotku času, závisí na věku: počet slov za den se pohybuje kolem 15 000 – 20 000 u 3-letého chlapce, 30 000 u 3-letého děvčete, 10 000 – 12 000 u dospělého muže, 26 000 u dospělé ženy; vyjadřuje psychický stav mluvčího: překotná mluva ~ stav psychického vzrušení, pomalá, váznoucí mluva ~ úzkost, strach mluvit), přestávky v projevu (pauzy v řeči – kdy, kde, jak; frázování = členění proudu slov do určitých celků: krátká věta se vyslovuje jedním dechem, stejně tak slova spolu významově 29

související, delší věta se člení do skupin slov, u souvětí respektovat interpunkci a dělat pauzu před spojkami; odmlčení mezi dvěma větami cca 1 sec.), akustická náplň přestávek v projevu (ticho nebo přítomnost jiných zvuků v pauze; bezobsažné zvuky v přestávkách řeči – nevhodné hm, ehm), přesnost projevu (přeřeknutí, zakoktávání se, logické chyby), předávání slov podle komunikačních pravidel (nebo v rozporu s nimi – tzv. „skákání do řeči“). Bohužel, paralingvistické aspekty řeči nejsou některými mluvčími plně doceňovány.

6. Psychohygiena a fyzikální podmínky školního prostředí 1. Optické podmínky patří mezi nejvýznamnější, protože většina informací je v rámci výchovně-vzdělávacího procesu zprostředkována vizuálně. Zde nelze opomenout poznámku, že člověk na úrovni smyslového poznání používá nejvíce zrak. Optické podmínky jsou posuzovány z hlediska fyzikálních vlastností osvětlení (intenzita osvětlení podle druhu prováděné činnosti, rovnoměrnost a směr osvětlení; sytost barev, kontrast barev, odrazivost barev apod.) a z hlediska emociálně psychologických (barevných) vlastností prostředí (školní třídy, chodby, dílen, relaxačního sektoru, jídelny atd.; barvy studené vykazují účinek relaxační, tlumivý, barvy teplé účinek aktivizující, stimulační). 2. Akustické podmínky ovlivňují duševní pohodu (komfort) a jejím prostřednictvím i výkonnost žáků a učitelů. Ozvučení třídy je třeba posuzovat z hlediska intenzity hluku, frekvence hluku, trvání v čase, zvukové odrazivosti, propustnosti a dozvuku. Akustická pohoda při školní práci odráží zejména hlasitost a zřetelnost výslovnosti pedagoga při výkladu (přednesu), nepřítomnost echa, úroveň intenzity akustického pozadí (šumu, hluku) k hlasitosti slovního (řečového) projevu pedagoga, rovnoměrnost (či nerovnoměrnost) rozdělení zvuku v prostoru třídy (přítomnost tzv. „hluchých míst“ ve třídě či jiné místnosti). 3. Mikroklimatické podmínky jsou především výsledkem spolupůsobení teploty vzduchu, proudění vzduchu, jeho vlhkosti, chemického složení (tzv. „čerstvý“ vzduch versus „vydýchaný“ vzduch), obsahu prachových částic, způsobů větrání, teploty předmětů a ploch (deska lavice, nábytek, nástroje aj.) v jednotlivých sektorech školy.

30

7. Hygienické požadavky na prostory a provoz škol a školských zařízení Vyhláška MZ č. 410/2005 Sb. o hygienických požadavcích na prostory a provoz zařízení a provozoven pro výchovu a vzdělávání dětí a mladistvých (http://www.raabe.cz/files/l_v_ms_vyhl.%20c.%20410-2005%20sb..doc – Vyhláška č. 410/2005 Sb. ze dne 4. října 2005; http://www.bezpecnaprace.cz/main/ke_stazeni.php - Vyhláška 410/2005Sb.)

Vyhláška stanoví hygienické požadavky na prostorové podmínky, vybavení, provoz, osvětlení, vytápění, mikroklimatické podmínky, zásobování vodou a úklid a dále na plnění podmínek v ubytovacích a sportovních zařízeních (včetně plaveckých učeben a venkovních hracích ploch) pro děti a dorost, ve školách v přírodě. A. Prostorové podmínky Velikost pozemku zařízení pro výchovu a vzdělávání musí činit nejméně 34 m2 na 1 žáka, z toho zastavěná plocha pozemku je nejvýše 4,6 m na 1 žáka, plocha pro tělovýchovu a sport nejméně 16 m2 na 1 žáka, plocha pro pobyt na volném vzduchu nejméně 4 m2 na 1 žáka. Pozemek musí být oplocen. Při volbě rostlin a dřevin vysazovaných na pozemky určené pro zařízení a provozovny pro výchovu a vzdělávání musí být zohledněna ochrana zdraví dětí a žáků a jejich rozumové schopnosti. Nově vysazované dřeviny nesmí snižovat požadované parametry denního osvětlení ve vnitřních prostorách okolních budov. Vzdálenost sázené dřeviny od obvodové zdi budov by měla být stejná, jako je její předpokládaná maximální výška. Vysazené rostliny, travnaté plochy a dřeviny musí být řádně udržovány. Pro venkovní hrací plochy musí být zabezpečen přívod vody ke kropení a čištění v kvalitě závlahové vody I. třídy jakosti. V prostorech zařízení pro výchovu a vzdělávání musí na 1 žáka připadnout v učebnách nejméně 1,65 m2, v odborných pracovnách, laboratořích a počítačových učebnách, v jazykových učebnách a učebnách písemné a elektronické komunikace nejméně 2 m2. V učebnách pracovních činností základních škol musí připadnout na 1 žáka nejméně 4 m2. Pro žáky se zdravotním postižením musí být ve školách uskutečňujících vzdělávací program pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, školách a školských zařízeních zajištěny podmínky podle druhu jejich zdravotního postižení včetně bezbariérového prostředí.

31

V učebnách musí být vytvořeny relaxační koutky s odpovídajícím vybavením umístěné mimo prostor lavic. Vyčleňuje se prostor pro odkládání a uložení kompenzačních pomůcek. Podlahy

v

zařízeních pro výchovu a vzdělávání musí

odpovídat

charakteru

činnosti, nesmí být kluzké, resp. musí mít protiskluzovou úpravu a musí být snadno čistitelné. (5) Zařízení pro výchovu a vzdělávání se vybavuje počtem šaten a

hygienických

zařízení, který stanoví zvláštní právní předpis. Prostory k výuce tělesné výchovy v zařízení pro výchovu a vzdělávání musí umožňovat realizaci předmětu Tělesná výchova. Nejmenší plocha na 1 žáka je 8 m2, pro plošně nenáročné druhy cvičení je 4 až 5 m2 na 1 žáka; tyto požadavky platí pro vnitřní prostory. Tělocvična musí být náležitě větratelná. Ovládání ventilačních otvorů musí být dosažitelné z podlahy. Podlaha musí být pružná při statickém i dynamickém zatížení, snadno čistitelná, s protiskluzovou úpravou povrchu. V tělocvičně stěny a tělesa topení musí být zajištěny proti úrazu, svítidla a okenní tabule proti rozbití. K tělocvičně náleží nářaďovna a dále šatny a umývárny se záchodem a umyvadlem, oddělené pro chlapce a dívky. Minimální plocha šatny je 18 m2. Šatny musí být vybaveny věšáky a lavicemi; počítá se 0,4 m délky lavice na 1 žáka. Po skončení tělesné výchovy musí mít žáci možnost očisty. Umývárna musí být přístupná ze šatny a musí mít tekoucí pitnou studenou a teplou vodu; stanoví se 1 sprchová růžice pro 5 až 8 žáků, pro osušení musí být k dispozici místo s instalovaným věšákem. Jedna šatna a umývárna s 1 záchodem a umyvadlem musí být řešena s ohledem na přístup a užívání osobami s omezenou schopností pohybu a orientace. V návaznosti na prostory praktického vyučování v zařízení pro výchovu a vzdělávání musí být umístěna šatna žáků, která je vybavena skříňkami pro uložení pracovního

a civilního oděvu. Šatna musí být odvětrána a musí splňovat stanovené

požadavky na výměnu vzduchu. Dále musí být k dispozici záchod a umyvadla na umytí rukou. Při výuce pracovní výchovy v základních školách musí mít žáci vytvořenu možnost odkládání civilního oděvu a mytí rukou, stanoví se 1 umyvadlo nebo 1 výtokový kohout s tekoucí pitnou studenou a teplou vodou na 5 žáků. B. Vybavení nábytkem a rozsazení žáků Zařízení pro výchovu a vzdělávání musí být vybavena nábytkem, který zohledňuje rozdílnou tělesnou výšku dětí a žáků. Velikostní typy školního nábytku a ergonomické zásady práce žáků vsedě jsou upraveny v příloze č. 2 této vyhlášky. Pracovní 32

stoly musí mít matný povrch. Při používání tabule musí být dodržen zrakový úhel maximálně 30 stupňů od zadní hrany pracovní plochy prvního stolu žáka před tabulí. Pro žáky s těžším či kombinovaným zdravotním postižením se používají ortopedické vertikalizační školní lavice podle doporučení odborného rehabilitačního pracovníka s možností jejich polohování. Velikosti typů nábytku a ergonomické zásady práce žáků vsedě Výška sedáku židle [mm] 260 300 340 380 420 460

Výška desky stolku [mm] 460 520 580 640 700 760

Vhodné výšky dětí [cm] 100,0 - 112,5 112,5 – 127,5 127,5 – 142,5 142,5 – 157,5 157,5 – 172,5 172,5 – 187,5

Rozsazení žáků v učebně se řídí podle jejich tělesné výšky; dále se přihlíží ke speciálním vzdělávacím potřebám, případným zrakovým a sluchovým vadám a jinému zdravotnímu postižení žáků. Při jiném než obvyklém uspořádání lavic se dbá na to, aby u žáků nedocházelo k jednostrannému zatížení svalových skupin. S touto problematikou souvisí ergonomické zásady práce žáků v sedě: -

výška

sedadla

se

má

rovnat

délce bérce zvětšené o výšku nízkého podpatku

(1 - 2 cm), tj. chodidla se při zadním sezení bez námahy a celou plochou dotýkají podlahy - hloubka sedací plochy má podpírat nejméně 2/3 délky stehna a při zadním sezení se nesmí přední okraj sedadla dostat až do podkolenní jamky - šířka sedací plochy musí odpovídat šířce sedu (pánve) zvětšené o 5 - 6 cm pro oděv a postupnou deformací měkkých tkání sezením - s ohledem na potřebnou stabilitu uživatele je potřebný sklon sedací plochy směrem k opěradlu o 2 - 3 stupně - horní hrana opěradla má záda podpírat ve vzdálenosti 4 - 5 cm pod dolními úhly lopatek, dolní hrana opěradla má být 16 - 17 cm nad sedadlem - tvarování sedací i opěrné plochy má kopírovat povrch těla - pracovní plocha stolu se má nacházet ve výšce loktů volně spuštěných paží sedícího žáka - materiál sedadla a opěradla nesmí být pocitově nepříjemný, studený a musí se snadno čistit - židle (celý komplet školního sedacího nábytku) musí mít potřebnou stabilitu. 33

Nejméně namáhavé je sezení v mírném předklonu, vzpřímená poloha znamená zvýšenou námahu. Zdravé je funkční střídání poloh. Každý žák by měl mít velikostně odpovídající školní nábytek. Vadné držení těla se vyskytuje již u části dětí předškolního věku a jejich podíl se během školní docházky zvyšuje. Příčin tohoto nežádoucího jevu je více, především nezdravý životní styl školáka, nedostatek nejednostranného vyváženého pohybu, ergonomicky nevhodný nábytek (školní i bytový), nedostatečná péče o správné držení těla žáka ze strany pedagogů a rodičů. Na obrázku níže jsou názorně shrnuty základní ergonomické zásady a požadavky při práci žáků v sedě. C. Mikroklimatické podmínky Stavební řešení budov zařízení pro výchovu a vzdělávání musí být navrženo tak, aby povrchová teplota vnitřních částí obvodových stěn nebyla podstatně rozdílná od teploty vzduchu, a to jak v letním, tak v zimním období roku. V místnosti, kde je použito přirozené větrání okny, musí být okna zajištěna proti rozbití v důsledku průvanu. Ovládání ventilačních otvorů musí být dosažitelné z podlahy. Průměrná intenzita větrání čerstvým vzduchem (výměna vzduchu) v době využití interiéru musí při přirozeném větrání vyhovovat požadavkům na výměnu čerstvého vzduchu. Pokud venkovní stav prostředí neumožňuje využít přirozené větrání, například pro překročení přípustných škodlivin ve venkovním prostředí, musí být mikroklimatické podmínky

a

intenzita

větrání

čerstvým

vzduchem zajištěna přednostně

vzduchotechnickým zařízením. Centrální šatny žáků bez příčného přirozeného větrání musí být větrány podtlakově s intenzitou větrání čerstvým vzduchem podle přílohy č. 3 této vyhlášky. Po dobu vyučování je nutno zajistit trvalé podtlakové větrání záchodů žáků. Prostory zařízení pro výchovu a vzdělávání určených k dlouhodobému pobytu musí být přímo větratelné. a) Teplota vzduchu, resp. operativní teplota Hodnotícím kritériem pro tepelnou pohodu v prostoru, podle hygienických požadavků formulovaných v legislativě ČR [Nařízení vlády č. 441/2004 Sb], je operativní teplota to, která respektuje kromě teploty vzduchu ta i teplotu povrchu stěn (resp. střední radiační teplotu tr) a rychlost proudění vzduchu (při w ≤ 0,2 m/s je vliv rychlosti zanedbatelný). Zmíněný hygienický předpis připouští únosné překročení přípustných hodnot mikroklimatických podmínek na pracovištích v důsledku pracovní tepelné zátěže z 34

technologických zdrojů, s tím, že doba výkonu práce musí být upravena. Uvedené překročení přípustných hodnot lze uplatnit např. pro kuchyně, dílny, tělocvičny.

b) Vlhkost vzduchu Relativní vlhkost vnitřního vzduchu je jedním z hygienicky významných parametrů v zimním i letním období. Za optimální se považuje hodnota relativní vlhkosti 50 % a nižší (avšak ne pod 30 %). V převážné většině případů je proto nutné vzduch v zimě vlhčit (zejména při nízkých teplotách), tak aby nepoklesla vlhkost vzduchu v prostoru pod minimální hodnotu 30 %. Relativní vlhkost ve vnitřním prostředí by neměla překročit 70 %. Vysoká vlhkost způsobuje jak zhoršení tepelné pohody v letním období, tak riziko kondenzace na stěnách a vzniku plísní především v zimě. Přípustné hodnoty mikroklimatických podmínek Třída práce

Operativní teplota [°C]

Činnost

tomin

to

tomax

Rychlost proudění

Relativní vlhkost

w [m/s]

φ [%]

I

Práce v sedě s minimální pohybovou aktivitou, nebo s lehkou manuální 20 prací

22 ± 2 28

0,1 - 0,2

IIa

Práce vstoje spojená s pomalou chůzí. Přenášení lehkých břemen, překonávání malých odporů.

18

20 ± 2 27

0,1 - 0,2

IIb

Práce vsedě a vstoje s trvalým zapojením obou paží a nohou

14

16 ± 2 26

0,2 - 0,3

IIIa

Práce vstoje s trvalým zapojením obou horních končetin v předklonu, nebo v kleče

10

12 ± 2 26

0,2 - 0,3

IIIb

Práce vstoje s trvalým zapojením obou horních končetin, trupu, chůze

10

12 ± 2 26

0,2 - 0,3

30 - 70

c) Průtok vzduchu Přívod čerstvého venkovního vzduchu (přirozený způsob větrání) je nutný. Hygienické předpisy stanovují dávky vzduchu takto: • 50 m3/h na 1 osobu pro práci převážně vsedě • 70 m3/h na 1 osobu pro práci převážně vstoje a chůzi

35

• 90 m3/h na 1 osobu při těžké fyzické práci • 100 m3/h na osobu při práci a pobytu v prostoru, který je určen pro tanec a obdobnou činnost • 150 m3/h 1 na osobu při práci a pobytu v prostoru, který je určen pro diskotéku V místnostech, ve kterých je povoleno kouření, se zvyšuje množství přiváděného vzduchu o 10 m3/h na osobu Za extrémních venkovních klimatických podmínek, tj. při teplotách venkovního vzduchu vyšších než 26 °C a nižších než 0 °C, pak může být hygienické množství vzduchu sníženo až na polovinu. Celkové množství větracího vzduchu se určuje podle nejvyššího počtu osob současně užívajících prostor. Intenzita větrání čerstvým vzduchem a parametry mikroklimatických podmínek Zařízení

Zařízení

učebna

Výměna vzduchu [m · hod-1] 20 – 30 na 1 žáka

tělocvična šatna

20 na 1 žáka 20 na 1 žáka

umývárna sprcha

záchod

Výměna vzduchu [m · hod-1] 50 na 1 kabinu 25 na 1 pisoár 30 na 1 umyvadlo 150 – 200 na 1 sprchu

Parametry mikroklimatických podmínek přehledně Interiér školy

učebny, pracovny, družiny apod.

Parametr průměrná výsledná teplota v místnosti průměrně minimální výsledná teplota v místnosti rozdíl výsledné teploty v úrovni hlavy a kotníků relativní vlhkost

Zima 22 ± 1°C

Léto 20 ± 1°C

19°C

19°C

 3°C

 3°C

30 – 70 30 – 70 (opt. 50 – 60) (opt. 50 – 60) -1 rychlost proudění vzduchu 0,1 - 0,2 m·s 0,1 - 0,2 m·s-1 Orientační kontrolu teploty vzduchu v prostorách s trvalým pobytem je nutno zabezpečit pomocí nástěnných teploměrů. Teploměry se nesmí umísťovat na obvodové stěny místností, to znamená stěny s okny a stěny vystavené přímému dopadu slunečního záření. Při poklesu teploty vzduchu v učebnách určených k dlouhodobému pobytu dětí a žáků ve třech po sobě následujících dnech pod 18°C, ne však méně než na 16°C, nebo při poklesu teploty vzduchu v těchto učebnách v jednom dni pod 16°C musí být provoz zařízení pro výchovu a vzdělávání zastaven.

36

d) Osvětlení Ve vnitřních prostorech budov zařízení pro výchovu a vzdělávání musí být vyhovující denní osvětlení odpovídající normovým hodnotám. Místa žáků v lavicích musí být v učebnách orientována tak, aby žáci nebyli v zorném poli oslňováni jasem osvětlovacích otvorů a ani si nestínili místo zrakového úkolu. Pro žáky se zrakovým postižením nebo zrakovými vadami je nutné zajistit denní i umělé

osvětlení

odpovídající

specifickým potřebám podle stupně jejich postižení.

V soustavě sdruženého osvětlení denní i doplňující umělé osvětlení musí vyhovovat příslušným normovým hodnotám a požadavkům. Parametry umělého osvětlení ve vnitřních prostorech budov zařízení pro výchovu a vzdělávání a provozovnách pro výchovu a vzdělávání musí odpovídat normovým hodnotám. Osvětlení tabule musí odpovídat normovým hodnotám. Tabule musí mít matný povrch, nevztahuje se na tabule, na které se nepíše křídou. Ve stěně za tabulí nesmí být osvětlovací otvor (okno nebo střešní okno), v opačném případě musí být zakryt neprůsvitným materiálem, jehož činitel odrazu světla se blíží hodnotě činitele odrazu této stěny. Úroveň denního i umělého osvětlení prostorů se zobrazovacími jednotkami musí být v souladu s normovými hodnotami a požadavky. Pracoviště u zobrazovacích jednotek musí být umístěna tak, aby žáci nebyli oslňováni jasem osvětlovacích otvorů a ani se jim tyto otvory nezrcadlily na zobrazovací jednotce. Svítidla musí být vhodně rozmístěna a mít takové rozložení jasů a úhly clonění, aby se nezrcadlila na zobrazovací jednotce a nedocházelo ke ztížení zrakového úkolu. Vzdálenost očí od zobrazovací jednotky musí být nejméně 0,5 m od horního okraje zobrazovací jednotky ve výši očí. U pracovišť se zobrazovacími jednotkami musí být pro zachování dobrých podmínek vidění, zrakové pohody i vyhovující pracovní polohy zajištěna pro všechny

uživatele

možnost

úprav pracovního místa podle jejich

individuálních potřeb (zejména podle tělesné výšky a prováděných činností) a regulace denního osvětlení. Pro

většinu

zrakových

činností

v zařízeních i provozovnách pro výchovu a

vzdělávání se vyžaduje směr osvětlení zleva a shora, umístění řad svítidel u umělých osvětlovacích soustav rovnoběžně s okenní stěnou nad levý okraj lavic. Při

zrakově

obtížných

a

náročných

osvětlovacích otvorů na neslunečnou stranu.

37

činnostech

je nejvhodnější orientace

Výška horizontálních srovnávacích rovin pro návrh a posouzení osvětlení místa zrakového úkolu - u denního osvětlení v zařízeních pro děti předškolního věku je 0,45 m nad podlahou, - u denního osvětlení ve školách a školských zařízeních je 0,85 m nad podlahou, - u umělého osvětlení v zařízeních pro děti předškolního věku je 0,45 m nad podlahou, - u umělého osvětlení ve školských zařízeních je stejná jako převládající výška lavic. Za místo zrakového úkolu je považován prostor s lavicemi nebo stůl učitele a

za

blízké okolí zrakového úkolu je považován prostor místnosti sloužící výuce. Osvětlovací soustavy a části vnitřních prostorů odrážející světlo musí být čištěny a obnovovány ve lhůtách daných plánem údržby v souladu s projektem osvětlení a musí být udržovány v takovém stavu, aby požadované vlastnosti osvětlení byly splněny

po

celou dobu života osvětlovací soustavy. D. Zásobování vodou Zařízení pro výchovu a vzdělávání musí mít zajištěnu dodávku tekoucí pitné vody. Z kapacitních hledisek musí dodávka splňovat tyto požadavky: a) na 1 dítě v předškolním věku musí být k dispozici nejméně 60 l vody na den b) na 1 žáka školy musí být k dispozici nejméně 25 l vody na den c) v ubytovacích zařízeních musí být na 1 ubytovaného nejméně 200 l vody na den E. Provozní podmínky Časové rozložení výuky, sestava rozvrhu a režim dne zařízení pro výchovu a vzdělávání se stanoví podle požadavků zvláštního právního předpisu s ohledem na věkové zvláštnosti dětí i žáků, jejich biorytmus a náročnost jednotlivých předmětů. Při výuce je třeba dbát na prevenci jednostranné statické zátěže vybraných svalových skupin výchovou žáků ke správnému sezení a držení těla. Směnné vyučování může být zavedeno výjimečně a musí být upraven

režim

vyučovacích hodin a přestávek podle místních podmínek. Úklid v prostorách zařízení pro výchovu a vzdělávání a provozovnách pro výchovu a vzdělávání se provádí: a) denně setřením všech podlah a povrchů na vlhko, u koberců vyčištěním vysavačem b) denně vynášením odpadků c)

denně za použití čisticích prostředků s dezinfekčním účinkem umytím umývadel,

pisoárových mušlí a záchodů 38

d) nejméně jednou týdně omytím omyvatelných částí stěn hygienického zařízení a dezinfikováním umýváren a záchodů e) nejméně dvakrát ročně umytím oken včetně rámů a svítidel f) nejméně dvakrát ročně celkovým úklidem všech prostor g) malováním jedenkrát za 3 roky nebo v případě potřeby častěji V zařízeních pro výchovu a vzdělávání musí být na každém podlaží odvětraná úklidová komora s omyvatelnými stěnami, vybavena výlevkou s přívodem tekoucí pitné studené a teplé vody včetně odtoku vody. F. Školní jídelna Ve školní jídelně musí připadat na 1 žáka téže směny nejméně 1,2 m 2 podlahové plochy. G. Hygienická zařízení Všechna hygienická zařízení v zařízeních pro výchovu a vzdělávání musí být vybavena umyvadly a tekoucí pitnou studenou a teplou vodou, být mýdlem a musí být zajištěna možnost osušení rukou ručníky na jedno použití nebo osoušečem rukou. H. Šatny V zařízeních pro výchovu a vzdělávání musí být pro žáky zřízeny osvětlené a větratelné šatny, u centrálních šaten žáků musí být šířka kóje u jednostranně umístěných věšáků 1,5 m, u dvoustranně umístěných věšáků nejméně 2,2 m, na 1 žáka se počítá 0,25 m plochy.

39

8. Ergonomické aspekty ve výchovně-vzdělávacím procesu Základní ergonometrické zásady

Zdroj: http://www.khsova.cz/01_aktuality/zasady_sezeni.php?datum=2005-12-01

40

Správné držení těla při psaní

Legenda: při správném sezení při psaní jsou chodidla opřená o podlahu (nebo podložku), aby bylo dosaženo náležité stability; tělo píšící osoby je mírně předkloněno vpřed k pracovní desce stolu, která jí sahá přibližně do poloviny hrudníku; tělo píšící osoby se neopírá o pracovní desku stolu. Při psaní je druhá ruka volně položená na stole a přidržuje předmět, na který se píše nebo kreslí (sešit, papír, čtvrtka). Vzdálenost očí od pracovní plochy je přibližně 25-30 cm. Zdroj: http://www.prospokojenedeti.cz/konzultace-a-poradenstvi-voblasti-skolstvi/grafomotorika.html

41

Správné držení těla při práci s počítačem

Zdroj: http://www.podruce.cz/poradna/spravne-sezeni-u-pocitace/

Pro správné držení těla ve stoji platí zásady: hlava je ve vzpřímené poloze (temeno směřuje vzhůru, brada se nachází nad důlkem mezi klíčními kostmi a téměř kolmo k přední straně krku), ramena jsou symetricky umístěna ve stejné výši, rozložená do stran a volně spuštěná dolů, hrudník je vypjatý (hrudní kost je před předním okrajem břicha) v poloze kolmo k zemi (prsní bradavky se nacházejí ve stejné výši), lopatky neodstávají od hrudníku, jsou ve stejné výši a volně spuštěné dolů, boky jsou ve stejné výši, pánev je mírně prohnutá v bederní oblasti, špičky nohou jsou od sebe mírně rozevřené, těžiště se nachází přibližně uprostřed chodidel (viz obrázek). V tělesné stavbě existuje značně vysoká variabilita, kterou je vhodné zohlednit i v diskutovaných souvislostech se správným držením těla. Pro individuálně

optimální

držení

těla

viz

např.

teorie/model-individualne-optimalniho-drzeni-tela.html plzen.cz/soubory/files/img002.jpg

42

http://www.tv3.ktv-plzen.cz/zdr/zdra

http://www.tv3.ktv-

Správné a špatné držení těla.

Zdroj: http://www.aktin.cz/clanek/1951-naucte-se-spravne-drzeni-tela

Legenda: 1 – skolióza páteře (boční vychýlení páteře, může být získané nebo vrozené), 2 – plochá záda (zploštění zakřivení páteře – hrudní kyfózy, krční a a bederní lordózy), 3 – hyperlordóza (= zvětšená bederní lordóza, tj. nadměrné prohnutí v oblasti bederní páteře, důsledek uvolněných břišních svalů a zkrácených svalů zádových), 4 – hyperkyfóza (= zvětšená hrudní kyfóza, tj. vyklenutí hrudní páteře charakteristické pro sedavé zaměstnání), 5 – správné (esovité) držení těla (normální anatomická hrudní kyfóza, krční a bederní lordóza). Zdroj: http://www.poweryoga-pilates.cz/www/clanky/

43

Držení těla a svalová nerovnováha Oslabení určitého svalu nebo skupiny svalů může být kompenzováno jinými svaly. Při častém a dlouhodobém kompenzování nebo přebírání funkcí určitého svalu (skupiny svalů) jinými svaly dochází k odpovídajícím poruchám jak svalů, jejichž funkce je kompenzována či substituována (tyto svaly ochabují), tak svalů, které funkci jiných kompenzují či substituují (tyto svaly jsou přetíženy). Ochabování oslabených svalů a přetěžování svalů nahrazujících práci svalů oslabených narušuje svalovou souhru, vychyluje držení těla z rovnováhy a po čase způsobuje bolest v přetěžovaných částech těla. Příčinou těchto poruch je jednostranné a dlouhodobé zatěžování určitých svalů (např. sezení v lavicích při školním vyučování). Sedavé zaměstnání bez dostatečné kompenzace vhodným pohybem může mít za následek ochabnutí svalových skupin, které se podílejí na správném držení těla, dýchání a krevním oběhu; týká se to především svalů hýžďových, zádových a břišních. Kromě doby trvání sedavého zaměstnání je velmi důležitá poloha sezení, proto je třeba dbát na to, aby žáci zaujímali správnou polohu při sezení a třídy byly vybaveny takovým nábytkem (lavicemi, stoly, židlemi), který svými parametry umožňuje zaujmout správnou polohu sezení a správnou polohu pro výkon činností vsedě. Je tedy nutné respektovat základní ergonomické zásady (viz obr níže). Ve školní praxi se lze často setkat s tím, že děti jsou přetěžovány jednak samotnou neúměrně vysokou hmotností učebních a jiných pomůcek, jednak nevhodným způsobem nošení aktovek (nebo jiných tašek) s učivem a konec konců i vlastní konstrukcí některých typů aktovek (a jiných tašek). Pro správné držení těla existuje několik zásad, které je třeba dodržovat, aby se zabránilo vzniku ortopedických vad a jiných poruch jako důsledku nesprávného držení těla. Nesprávné držení těla může být příčinou řady ortopedických vad. Pro správné držení těla při sezení platí zásady: nohy celou plochou plosek jsou v kontaktu s podlahou, stehna jsou rozevřená a svírají mezi sebou úhel přibližně 45º, kolenní klouby jsou níže než klouby kyčelní, pánev je skloněna mírně dopředu, páteř je protažena (nikoli ohnuta) a tím zdvižen hrudník, ramena jsou rozložená do stran (nikoli vytočená dopředu) a spuštěná dolů. Modifikace správného držení těla závisejí na konkrétní pracovní činnosti (viz následující obrázky).

44

Výskyt vadného držení těla u dětí v ČR

Legenda: Výskyt vadného držení těla mezi žáky základních a středních škol je značně vysoký a je jednou z frekventovaných příčin obtíží jejich pohybového aparátu, které patří spolu alergickými onemocněními a smyslovými vadami k nejčastějším. Vadné držení těla je též významným faktorem řady obtíží rozvíjejících se až v dospělosti. Zdroj: http://www.szu.cz/tema/prevence/vysledky-setreni-vadne-drzeni-tela-u-deti

Jednou z nejčastějších činností ve škole je psaní a kreslení. Správné držení psacích nástrojů (tužky, pera, pastelky) umožňuje jednak optimálně využít potenciálu jemné motoriky a zpětnovazebně ji rozvíjet, jednak dosahovat akceptovaných standardů písma. Nicméně správnému držení a použití psacího náčiní nebývá věnována adekvátní pozornost, takže se lze často setkat s některými zlozvyky (viz obrázek), které mají své negativní dopady. Pro správné (špetkovité) držení tužky (psacího nástroje) platí: tužku (psací nástroj) držet 2 – 3 cm nad hrotem, opačný konec tužky (psacího nástroje) směřuje k rameni ruky, kterou se píše (pravá u praváků, levá u leváků), palec a ukazováček jsou nad tužkou, prostředník pod tužkou, při psaní ukazovák není prohnutý. Špetkovité držení psacího nástroje respektuje anatomickou stavbu a funkční koordinaci svalových skupin ruky (potažmo horní končetiny). Jiné způsoby držení psacího prostředku (hrstičkovitý, smyčcovitý, vařečkovitý aj.) mohou způsobovat grafomotorické potíže, projevující se brzkou únavou ze psaní, bolestmi v zápěstí až celé horní končetiny (po lopatku) a nutícími žáka, aby si ulevil změnou polohy těla; úlevové polohy jsou však vesměs nepřirozenými polohami těla, tedy polohami vedoucími ve svých důsledcích k nesprávnému držení těla. 45

Držení psacího náčiní

Zdroj: http://cihlenka.webnode.cz/uzitecne-informace/psani/

Často se vyskytující ortopedickou vadou u dětí jsou tzv. ploché nohy. Plochá noha (pes planus) je deformitou vznikající v období růstu. Dochází k poklesu hlavice kosti hlezenní plantárně a mediálně, posunu kosti patní a jejímu stáčení s celým přednožím zevně. Odchylky od normy zachycuje plantogram (viz obr. níže), který je základním, snadno zjistitelným diagnostickým ukazatelem. 46

Plantogramy a deformace nohou

Zdroj: http://is.muni.cz/th/174168/pedf_m/Diplomova_prace.txt

47

NEMOCNÉ A HENDIKEPOVANÉ DÍTĚ VE ŠKOLE 1. Nemocné dítě ve škole Světová zdravotnická organizace (WHO) definuje zdraví jako stav tělesného, duševního a sociálního blaha. V této definici lidského zdraví se odráží pojetí člověka jako biopsychosociální bytosti, jejíž podstata je sociální (společenská v širokém slova smyslu) a v níž jsou jednotlivé relativně samostatné stránky (biologická, psychická, společenská) integrovány do jednotného celku (otevřeného systému). V souladu s tímto vymezením je možné nahlížet na zdravotní stav dítěte (obecně člověka v kterékoli etapě jeho života, včetně prenatálního období) jako na jedinečnou výslednici spolupůsobení mnoha faktorů (biologických,

psychologických,

sociálních,

environmentálních)

v konkrétním

časoprostorovém kontextu vztahů. Z takové obsáhlé, multidimenzionální vztahové sítě vybereme pouze některé zásadní faktory a vztahy, které se týkají zdraví a zdravotního stavu dětí mladšího školního věku, staršího školního věku a středoškoláků (adolescentů) a souvisejí s výchovně-vzdělávacím procesem na jednotlivých typech škol (základní školy, střední školy). Zapojení žáků do výchovně-vzdělávacího procesu (aktivita, pasivita, motivace, osobní angažovanost, dosahované výsledky ve školní práci, zájmová činnost a další) ovlivňuje (mimo jiné) zdravotní stav, způsob života., životní styl a kvalita života (tělesný i duševní stav, nemoc krátkodobá, nemoc dlouhodobá – chronická, trvale zhoršená kvalita života v důsledku dědičné choroby nebo vrozené vývojové vady). Se zdravotním stavem žáka významně korelují dosahované výsledky a také vztah žáka ke škole. Zdraví dítěte ve vztahu k výchověvzdělávacímu procesu je záležitostí více subjektů, především dítěte, rodičů, učitelů („školy“) a lékařů, přičemž cílem všech je (nebo by alespoň mělo být!) prosperující dítě. Pro dosažení tohoto cíle je třeba vycházet z několika základních předpokladů, splňovat několik základních podmínek a disponovat adekvátními nástroji; to lze shrnout stručně do několika hesel: • informovanost • dobrá vůle • pochopení, vcítění (empatie) • legislativní rámec (zákon, předpis, nařízení) • zdravý rozum Pokud se vyskytne určitý problém ve výchovně-vzdělávacím procesu, týkající se určitého žáka, patrně se někde ve vztahové síti (dítě – rodiče – učitel – lékař) stala chyba a zpravidla je

48

reálný předpoklad, že ji v rámci této vztahové sítě bude též možné eliminovat a současně s tím eliminovat, překonat, řešit nebo alespoň zmenšit i příslušný problém. Úsilí, zaměřené na dosažení stanoveného cíle (= prosperující dítě), musí mít nějakou náplň – obecnou a speciální. Část obecná zahrnuje: • informovanost o zdravotním stavu dítěte ← třídní učitel by měl být informován o zdravotním stavu žáků v případech nemoci chronické (např. diabetes mellitus, epilepsie, hyperfenylalaninémie) i krátkodobé (např. chřipka, angína, drobný úraz), způsobech léčby (např. zda je dítě trpící diabetem léčeno pouze dietou, perorálními léky nebo je inzulin dependentní, zda dítě s onemocněním ledvin dochází na dialýzu). ← zdravotní dokumentace je objektivním zdrojem informací o zdravotním stavu dítěte, kterou disponuje lékař. Je žádoucí některé z těchto informací poskytnout v přiměřeném rozsahu a vhodnou formou v souladu se stávající právní úpravou (a „zdravým rozumem“) poskytnout dítěti, rodičům i učiteli („škole“). • průběžné sledování chování a jednání dítěte ve vztahu k dosahovaným výsledkům ve škole ← děti tráví ve škole značnou část dne, učitelé přicházejí s jednotlivými žáky prakticky denně do styku a tak mohou poměrně snadno vysledovat i drobné změny v jejich chování a jednání; učitelé mají možnost periodické komparace pracovních výsledků jednotlivých žáků i dlouhodobě průběžného sledování jejich vývinových tendencí a proto mohou včas odhalit nesoulad či diskrepance potenciálními možnostmi žáka a reálnými výsledky, resp. studijní nebo osobnostní změny, na negativní jevy upozornit rodiče případně jiné zainteresované osoby a instituce (např. podezření na týrání dítěte, nadměrné hubnutí s rizikem anorexie, podezření nebo důkazy o užívání návykových látek, nadměrná absence ve škole apod.) a napomoci jejich řešení • únik do nemoci ← jedná se o formy jednání žáka, který se snaží z různých příčin vyhnout školní docházce. Mezi obvyklé příčiny nebo důvody úniku do nemoci na straně žáka lze zahrnout izolaci dotyčného ve školním kolektivu (výroky: nikdo se se mnou nebaví, nemám žádné kamarády, jsem jiný než ostatní), různé formy posměšků, výsměchu, urážek (narážky na fyzický vzhled a tělesné „nedostatky“, výroky typu: je to socka, obléká se v sekáči) či fyzické šikany.

49

← někdy mohou být původci do nemoci rodiče (častěji matka než otec), projevující nadměrnou o zdraví dítěte. Přílišné sledování zdravotního stavu rodiči (rodičem) s umožněním absence při subjektivním zjištění symptomů nemoci či jakéhosi neurčitého stavu psychosomatického diskomfortu je jevem, se kterým se lze ve školní praxi občas setkat. Časté krátkodobé absence (s omluvenkou typu: bolest hlavy, zvýšená teplota, malátnost, žaludeční nevolnost apod.) mohou být jedním z faktorů, které nepříznivě působí na zapojení dotyčného žáka do práce ve škole. Kromě toho úpěnlivé sledování zdravotního stavu dítěte rodiči se může stát posléze normou i pro samotné dítě, případně ho může i zneužívat. Fenomén úniku do nemoci se může nevědomě projevit dokonce snad i u dětí batolecího věku – intenzívní péče může dítě těšit. • kontakt školy s dítětem při (dlouhodobé) absenci ← nemocné dítě by nemělo ztratit kontakt se školou a to nejen při dlouhodobé, ale i při relativně krátkodobé absenci. Pokud to zdravotní stav žáka dovolí, jeho kontakt se spolužáky formou návštěv má pozitivní účinek jak na průběh některých chorob, tak zejména v období rekonvalescence. Žák jednak ví, že na něho kamarádi nezapomněli, jednak může s nimi hovořit a podle momentálního zdravotního stavu společně mohou vykonávat (byť v omezeném rozsahu) některé činnosti, např. v rámci pracovní rehabilitace. Spolužáci mohou informovat nemocného o dění ve škole, o probíraném učivu a umožňuje-li to jeho zdravotní stav, mohou mu pomoci se zvládáním nově probírané látky a řešením domácích úkolů. Kladný vliv má podobně návštěva učitelů (učitele) nemocného žáka, ať hospitalizovaného nebo v domácí péči; je však žádoucí, aby mezi tímto učitelem (učiteli) a nemocným žákem existoval oboustranně pozitivní vztah, vzájemná důvěra. Pocit opuštěnosti, nezájmu okolí, ztráta sociálních kontaktů s blízkým prostředím nejednou negativně ovlivňují psychiku nemocného dítěte a s ní potažmo i průběh léčby; proto kvalitní učitelé naleznou vhodné formy jednání, jak vzniku takových nežádoucích jevů zamezit. Pobyt učitele, spolužáků a samozřejmě rodičů s nemocným dítětem zpravidla vede k rychlejšímu uzdravení a rekonvalescenci. • učitel jako (první) diagnostik ← některé choroby se mohou projevit nebo být odhaleny u dětí až v mladším či starším školním věku, resp. v souvislosti s biologickými změnami v pubertě a adolescenci. Jedná se například o poruchy funkcí smyslových orgánů (krátkozrakost, tupozrakost, nedoslýchavost, daltonismus), poruchy jemné motoriky, specifické vývojové poruchy školních dovedností a učení různého druhu (grafického – dysgrafie, čtení – dyslexie, 50

dysnumerie, dyskalkulie, dyspraxie), choroby neurologické (epilepsie), metabolické (diabetes), duševní (endogenní deprese), dědičné (epilepsie, diabetes), poruchy chování (bipolární stavy, nadměrná agresivita, problémy se sebeidentifikací, sexuální orientace) a další. Některé choroby se vyznačují krátkodobým nebo dlouhodobým prodromálním stadiem, které může pedagog postihnout. Podobně pedagogem zaznamenaný rozpor mezi schopnostmi žáka a jím dosahovanými výsledky v učení dříve a nyní (ve smyslu zhoršení, selhání) může být prvním projevem nemoci. Choroby, vyznačující se záchvaty nebo jinými výraznými akutními příznaky (epilepsie, hyperglykemické nebo hypoglykemické stavy při cukrovce, alergie) se mohou poprvé projevit právě ve škole a proto jednou z povinností pedagoga je v takových situacích umět správně reagovat, poskytnout účinnou předlékařskou první pomoc a poskytnout co nejpřesnější popis průběhu ataku (stavu). Pokud k takové události dojde ve třídě, je třeba počítat se spontánní reakcí či spoluúčastí dalších žáků, zvládnout jejich aktuální reakce (panika, zmatek, nevhodné chování) v jejím průběhu i po ní. • léky ve škole ← někteří žáci musí vzhledem k nemoci, kterou jsou postiženi, užívat v pravidelných intervalech léky a tudíž i v době školního vyučování nebo školních akcí (např. výlet). Týká se to například inzulin dependentních diabetiků, epileptiků, astmatiků, leukemiků. V takových případech je třeba, aby učitel(é) - měl(i) dohled nad řádným užíváním a dávkováním léků zejména u žáků mladšího školního věku; např. na aplikaci dávky inzulinu u diabetika krátce před obědem (opatření proti zvýšení glykémie po požití oběda) a na to, aby oběd (či jiné jídlo) skutečně do 30 minut po aplikaci inzulinu snědl (v opačném případě hrozí riziko hypoglykemického záchvatu) - zajistil(i) důstojné prostředí pro aplikaci léčiv v injekční formě nebo dobu potřebnou k normalizaci stavu (např. po grand mal epileptika) - přijal(i) opatření k zajištění podmínek, které znemožní případné zneužití či neodborné použití léků spolužáky (např. předávkování při neopodstatněném použití pohotovostního spreje pro astmatiky může mít i fatální následky Z uvedeného je zřejmé, že pedagogický sbor (nebo alespoň jeho část) by měl být dostatečně informován o lécích a jejich účincích, které dlouhodobě nebo chronicky nemocní žáci užívají, které nosí do školy a případně zajisti (vyčlenit) místo k jejich deponování jako preventivní opatření směřující k zamezení jejich případného (byť neúmyslného a nechtěného) zneužití.

51

2. Integrace hendikepovaných žáků do výchovně-vzdělávacího procesu na základní škole V posledních letech se realizuje a rozvíjí trend integrace dětí s různým zdravotním postižením (tedy dětí zdravotně hendikepovaných) do výchovně-vzdělávacího procesu na základních školách. Začlenění (integrace) postiženého dítěte do tzv. normálního školního prostředí může být úspěšné a mít pozitivní přínos pro dotyčné dítě jen tehdy, jestliže je provedeno odborně na základě přesně stanovené diagnózy a objektivně reflektuje jeho zdravotní stav (tj. zejména druh a míru postižení, jemu odpovídající predikovaný dosažitelný stupeň rozvoje potenciálních schopností a dovedností fyzických, duševních). Je třeba si uvědomit, že ne každé postižené dítě může být integrováno, anebo by mu integrace nebyla ku prospěchu rozvoje jeho osobnosti jako celku. To platí i pro děti se stejnou diagnózou; například u dětí postižených Downovým syndromem záleží na tom, zda jejich karyotyp představuje kompletní trizonii 21. chromozomu (tzn. trizomická byla už zygota před prvním dělením), anebo mozaiku buněk s normálním karyotypem a buněk trinomických. Zdárně mohou být integrovány jen některé děti s chromozomální mozaikou, přičemž obecně platí, že čím menší podíl aberantních buněk je v mozaice obsaženo (½, ¼, ⅛ atd.), tím lepší je prognóza a to nejen stran integrace do výchovně-vzdělávacího procesu, ale též celkového zdravotního stavu včetně procesů socializace (enkulturace). Je zřejmé, že v otázkách integrace musejí být zváženy všechny dostupné údaje, informace a známé okolnosti minimálně mezi školou, rodinou a lékaři, aby mohlo být učiněno pokud možno optimální rozhodnutí.

3. Specifické vývojové poruchy učení a dovedností Dysgrafie (nebo agrafie) je specifická porucha grafického projevu, postihující celkovou úpravu písma, které je neúhledné. Dysgrafie primárně neovlivňuje intelektové schopnosti postiženého jedince. Nevhodně však mohou působit nadměrné úlevy dysgrafikům ve škole; s ohledem na příčinu této poruchy nejsou řešením úlevy poskytované disgrafikům v psaném projevu. Dysgrafie bývá často asociována s dyslexií. Dyslexie je vývojová specifická porucha čtení na patoneurologickém podkladu (poškození mozku), která může být dědičná, vrozená nebo získaná. S ohledem na založení dyslexie lze vyslovit různou prognózu pro konkrétní osobu: v některých případech může být tato porucha odstraněna, v některých částečně redukována, v jiných přetrvává celoživotně. Projevy 52

dyslexie jsou patrně důsledkem nedostatečné koordinace obou mozkových hemisfér v počátcích učení se číst, teprve později (když se dítě už naučí číst a čtený text – písmena – propojuje s významy slov) se uplatňuje dominance jedné (levé) hemisféry. Nejčastější formou je specifická vývojová učení, manifestující se obtížemi při učení se číst se současně zachovanými normálními intelektovými schopnostmi. Na možnou dyslexii lze pomýšlet při některých obecných, nespecifických symptomech (omezená slovní zásoba dítěte, neschopnost vytleskat slovo po slabikách), které však mohou být pouze projevem vývojové variability v rámci normy. Pokud však dítěti činí problémy sestavení písmen do slabik, rozeznat jednotlivá (zejména osově symetrická jako d│b, p│q), což jsou již jedny z příznaků charakteristických pro dyslexii, mělo dítě podstoupit příslušné odborné vyšetření. Při diagnostice se přihlíží především k tomu, jak dítě čte (po stránce kvalitativní i kvantitativní), zjišťují se skutečné příčiny poruchy čtení (nemusí jít o dyslexii, ale o některé jiné příčiny poruchy čtení způsobené např. smyslovými vadami, organických poškození CNS, úrovně intelektu, nevhodným sociokulturním prostředím s nedostatkem stimulů ke vzdělávání). Dysortografie je specifická porucha pravopisu, postihující buď celou oblast gramatiky, anebo pouze některé její složky (morfologie, syntaxe, porozumění gramatickým pravidlům). Specifické

dysortografické

jevy

souvisejí

především

s nedostatečným

rozvojem

grafomotoriky (jemné motoriky), vnímání rytmu, sluchového vnímání a chápání textu, omezenými schopnostmi artikulačními, nedostatečným osvojením systému mateřského jazyka a poruchami paměti. Důsledkem těchto omezení mohou být potíže při učení se cizímu jazyku, špatné rozlišování některých grafických symbolů či nezvládnutí požadovaných úkonů v bez chyb ve vymezeném časovém limitu. Mezi osobami postiženými dysortografií se vyskytují jedinci hyperaktivní (chybují proto, že úkol splní v limitu nebo před ním, ale nestihne si vše potřebné náležitě promyslet, ujasnit a zkontrolovat) i hypoaktivní (pracují pomalu i pomalu si vybavují potřebné výrazy a informace z paměti). Dyskalkulie je specifická porucha počítání, zahrnující postižení dovednosti počítat, jehož příčinou není mentální retardace, ani nevhodnými způsoby a formami vyučování. Jedná se o poruchy schopnosti správně ovládat zejména základní početní úkony (sčítání, odčítání, násobení, dělení), méně již jiné (abstraktnější) matematické operace. Vývojová dyskalkulie se vyznačuje širokou škálou symptomů, na jejichž podkladu je vnitřně diferencována a klasifikována do jednotlivých typů uspořádaných podle vývoje matematických schopností s

53

tím, že čím vývinově časnější předpoklady k počítání jsou narušeny (postiženy), tím výraznější jsou projevy dyskalkulie (obtíží v matematice). Podle 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí „Duševní poruchy a poruchy chování“ patří dyskalkulie mezi „Specifické vývojové poruchy školních dovedností“ s kódem F 81. 2. Kterákoli z uvedených strukturálních vývojových poruch (dyslexie, dysnumerie, dyskalkulie, dysortografie, dysgrafie) může být projevem dědičnosti (je determinována určitým genotypem), působení teratogenního faktoru v prenatálním období života (tzn. je vrozenou vývojovou vadou) anebo jiných vlivů v postnatálním období života. S přihlédnutím k faktu, že tyto poruchy mohou být jak dědičné, tak získané, lze vyslovit různou prognózu pro konkrétní osobu: v některých případech může být porucha odstraněna, resp. časem pomine nebo se zmírní její symptomy, v jiných přetrvává celoživotně. Dyspraxie je jednou ze specifických vývinových poruch učení podmíněnou postižením motorických funkcí a definovanou jako nezralost či patologie v oblasti plánování, řízení a koordinaci pohybů. Projevuje se jako větší či menší nesoulad mezi věkem dítěte a jeho pohybovými schopnostmi v komparaci se zdravými dětmi téže věkové kategorie. Zvláště patrné jsou tyto odchylky při osvojování komplexních pohybových dovedností, na nichž participuje jak hrubá motorika (u dyspraktiků narušená), tak na ni navazující jemná motorika. Dítě (ale i dospělý člověk) postižený dyspraxií se okolí jeví jako nemotorné, nešikovné, pomalé, líné, budižkničemu a pro tuto svou nedostatečnost může být ve školním prostředí spolužáky různými způsoby atakováno, může samo omezovat některé zájmové aktivity (zejm. sportovní) nebo z nich být vyřazováno svým okolím, může postupně pozbývat pozitivní sociální (komunikační) kontakty a nakonec se dostat do izolace. Takové jeho (změněné) postavení v sociální skupině často vede ke vzniku a rozvoji vnitřních pocitů méněcennosti, nepochopení, osamění či bezmocnosti. Dítě se pak na sebe snaží upozornit vedeno snahou o získání pomoci. Kterákoli z uvedených strukturálních vývojových poruch (dyslexie, dysnumerie, dyskalkulie, dysortografie, dysgrafie) může být projevem dědičnosti (je determinována určitým genotypem), působení teratogenního faktoru v prenatálním období života (tzn. je vrozenou vývojovou vadou) anebo jiných vlivů v postnatálním období života. S přihlédnutím k faktu, že tyto poruchy mohou být jak dědičné, tak získané, lze vyslovit různou prognózu pro konkrétní osobu: v některých případech může být porucha odstraněna, resp. časem pomine nebo se zmírní její symptomy, v jiných přetrvává celoživotně. 54

4. Negativní jevy ve škole - šikana Šikana se může vyskytovat prakticky v jakékoli sociální skupině (rodina, školní kolektiv, pracoviště, vojenská jednotka, nápravně výchovné zařízení, domov důchodců apod.). Podle typu agrese se šikana dělí na tyto formy: • nepřímá vs přímá • verbální vs fyzická • pasivní vs aktivní Šikana ve školních kolektivech může nabývat různých forem a intenzity, přičemž se zpravidla se klasifikuje do pěti stupňů: První stupeň představuje počátek šikany, mnohdy není nápadní, nesnadno se odhaluje a diagnostikuje (je obtížné rozlišit, zda se ještě jedná o žert, vtip nebo již úmysl určitého jedince zesměšnit či ponížit před ostatními). V případě nejistoty je vhodné zaměřit se na sledování případné změny chování předpokládaného objektu šikany, které jsou obvyklou reakcí již na počínající šikanu. Pro druhý stupeň šikany je charakteristický přechod od psychického nátlaku k fyzické atace a výraznější manipulaci s objektem šikany, přičemž je současně patrné uspokojení agresora z činnosti, kterou vůči objektu šikany realizuje a z reakcí objektu šikany na ni. V této fázi šikany se může pozitivně uplatnit negativní postoj ostatních členů kolektivu (třídy) nebo jejich části vůči agresorovi. Pokud se tak nestane, obvykle se na stranu agresora přidávají další jedinci a šikana nabývá postupně většího rozsahu. Ve třetím stupni se ještě může projevit pozitivní vliv skupiny v kolektivu, která vůči agresorovi (agresorům) účinně vystoupí a šikana vůči konkrétnímu objektu se může zmenšovat, případně může ustat. V opačném případě se počet agresorů i počet šikanovaných jedinců zvyšuje. Ve čtvrtém stupni přejímá normy agresorů celá skupina nebo alespoň její naprostá většina. Kladení odporu již není možné, pocity uspokojení z atak šikanovaných spolužáků nabývají i jinak mírní a ukáznění jedinci (spolužáci) a na šikaně se spolupodílejí. V pátém stupni jsou již agresoři přijímáni jako vůdci skupiny, oběti šikany jako jedinci méněcenní, kteří si nic jiného nezaslouží. Situace ve školním kolektivu (třídě) se stává pro šikanovaného jedince nesnesitelnou, snaží se pobytu v takovém kolektivu vyhnout. Jednou z dosažitelných cest, jak toho dosáhnout, bývá únik do nemoci a proto je třeba při častých absencích (nejednou pochybně omluvených nebo neomluvených) pomyslet na šikanu jako jednu z možných příčin takového chování. Kromě toho silný a pravidelný dlouhodobě

55

působící

psychický

nátlak

se

může

projevovat

i

skutečnými

(nesimulovanými,

nevymyšlenými) somatickými problémy (bolesti hlavy, únava, žaludeční nevolnost a řada dalších). V horších případech může mít úporná šikana za následek psychické zhroucení šikanovaného jedince, anebo ho dovést až k pokusu o sebevraždu či dokonalé sebevraždě. Šikany ve škole by si měl všímat každý zaměstnanec, zejména však problematika šikany spadá do kompetence školního metodika prevence, výchovného poradce, speciálního pedagoga a výchovného kariérního poradce. Mimo školu je možné obrátit se bezplatně na Linku důvěry (222 521 912), Linku bezpečí (nepřetržitý provoz, 800 155 555), Bílý kruh bezpečí (257 317 110), Domácí násilí (251 51 13 13), Internetové linky pomoci (www.helppsych.cz/ld/internetove.html) a některé další organizace. Šikana na pracovišti se vyskytuje zpravidla jako mobbing (mezi zaměstnanci stejné pracovní úrovně) nebo bossing (mezi zaměstnanci nestejné pracovní úrovně – mezi nadřízeným a podřízeným).

56

V. ZPŮSOB ŽIVOTA A ŽIVOTNÍ STYLY Na lidský organismus působí nepřetržitě mnoho faktorů, které ovlivňují nebo mohou ovlivnit zdraví jak jedince, tak větších či menších sociálních skupin (např. specifické faktory, vyskytující se v určitých typech pracovního nebo životního prostředí). Některé z těchto faktorů (dědičné dispozice, pohlaví, věk) nelze ovlivnit, jsou to tzv. neovlivnitelné faktory zdraví, jiné (sociální podmínky, životní styl, výživa, tělesná aktivita, psychohygiena) ovlivnit lze ne-li zcela, tak alespoň parciálně, jsou to tzv. ovlivnitelné faktory zdraví, o nichž stručně pojednáme v následujícím textu.

1. Sociální podmínky Mnohé aspekty zdraví jedince jsou odrazem jeho sociálního statutu a sociálních rolí, které s ním souvisejí. Pokud jedinec strádá nedostatečným uspokojováním materiálních potřeb, není plnohodnotně integrován do společnosti (např. absence rodiny, přátel), žije v podmínkách dlouhodobé existenční nejistoty a podobně, projevují se u něho obvykle různé a v různé míře vyjádřené stavy psychického dyskomfortu (úzkostné stavy, deprese aj.). Vzhledem ke špatným životním podmínkám, v nichž se nachází, není leckdy pro něho prioritou vlastní zdraví, jehož kvalita se může zpětnovazebně právě působením negativních faktorů takových životních podmínek zhoršovat a vést ke vzniku a rozvoji jimi podmíněných chorob. Dlouhodobý

psychický

nápor

může

být

příčinou

stresu,

korespondujícího

s úzkostnými stavy, sníženým sebevědomím či změnou pozice v sociální hierarchii, a projevujícího se patologicky též v oblasti somatické (např. hypertenze, kardiovaskulární choroby, poruchy metabolizmu). V tomto kontextu je třeba zmínit potřebu pedagogů všímat si zdravotního stavu dětí ze sociálně (ekonomicky) slabých rodin, resp. z rodin, žijících v tzv. sociálně vyloučených oblastech. Nelze opomenout skutečnost, že k objektivně determinovaným faktorům takovéhoto nepříznivě působícího prostředí jako celku se mohou přidružit i faktory další, směrované již ke konkrétnímu jedinci (dítěti, žákovi nebo skupině) například ve formě jeho sociální izolace ve třídě, šikany apod. Význam role pedagoga zvláště vynikne, uvědomíme-li si že kvalita života (fyzického a psychického vývoje) v dětství (již raném) svými účinky adekvátně zasahuje do pozdějšího života jedince a ovlivňuje ho.

57

2. Výživa Kvalita výživy významně ovlivňuje zdravotní stav. Je třeba dbát zejména na dodržování správných proporcí jednotlivých druhů základních živin (cukry, tuky, bílkoviny) přijímaných v potravě, na vyrovnanou bilanci příjmu živin a výdeje energie i na volbu vhodného životního stylu. Bílkoviny (neboli proteiny) jsou základní stavebními látkami organizmu. Jejich spektrum je individuálně unikátní, tedy každý jedinec syntetizuje proteiny determinované vlastní genetickou informací (genotypem). Bílkoviny obsažené ve stravě jsou v organizmu degradovány na peptidy a dále až na jednotlivé aminokyseliny, které mohou být využity z celkového poolu disponibilních aminokyselin k syntéze nových tělních bílkovin podle vlastní genetické informace jedince. Proteiny jsou nezbytnou složkou všech živých systémů, mimo ně se v přírodě nevyskytují. Jak bylo uvedeno, jejich primární struktura je zakódována v genetické informaci (v sekvenci deoxyribonukleotidů DNA) a tudíž mezi DNA a proteiny každého jednotlivce existuje jednoznačný kauzální vztah formulovaný v centrálním dogmatu molekulární biologie, které lze znázornit orientovanou posloupností procesů: od DNA (= nositelka genetické informace) přes mRNA (= mediátorová ribonukleová kyselina vzniklá transkripcí

příslušné

genetické

informace

z DNA)

k proteosyntéze

(=

syntéza

polypeptidových řetězců, resp. molekul bílkovin spojená s translací příslušné genetické informace přenášené mRNA). S jistým zjednodušením a omezením tak lze říci, že život je zvláštní formou existence nukleových kyselin a bílkovin (viz obrázek níže).

Zdroj: http://studenti.gykovy.cz/~hrivnako/prace/prace/genetika/struktura.html

58

Bílkoviny jsou nepostradatelné strukturní a funkční komponenty pro výstavbu jednotlivých buněk organizmu, jejich metabolizmus, růst a obnovu. V energetické bilanci na proteiny připadá kolem 15% příjmu energie. Bílkovinné minimum činí 1g bílkovin na 1 kg tělesné hmotnosti. Pro normální fyziologické procesy a tvorbu proteinů v organizmu je třeba zajistit příjem rostlinných a živočišných bílkovin ve vyváženém poměru. Za patologických stavů je obvykle potřeba příjem proteinů zvýšit. Považuji za vhodné na tomto místě zmínit, že při podvýživě organizmus nejprve čerpá energii z cukrů a tuků; teprve po vyčerpání jejich zásob dochází k uvolňování potřebné energie rozkladem vlastních bílkovin a tedy fakticky k destrukci buněk a tkání organizmu. Dospěje-li organizmus až do této fáze kritického získávání energie pro udržení bazálních životních dějů, může být již destrukce organizmu ireverzibilní (nevratná) a smrt neodvratitelná; tak tomu bývá v případech mentální anorexie, pokud není včas zahájena účinná léčba (viz obrázky níže). Projevy anorexie

Zdroj: http://www.idealni.cz/nasledky-mentalni-anorexie-a-bulimie/

59

Mentální anorexie v pokročilém stadiu

Zdroj: http://www.quiricon.estranky.cz/fotoalbum/mentalni-anorexie/.html

Základní stavební složkou bílkovin jsou aminokyseliny. V souboru 20 (resp. 21) standardních aminokyselin je pro dospělého člověka 8 esenciálních (tj. nepostradatelných), které musí přijímat v potravě, protože lidský organizmus je není schopen syntetizovat; těmito esenciálními aminokyselinami jsou: valin, leucin, izoleucin, metionin, prolin, lyzin, fenylalanin a tryptofan. Dětský organizmus nedovede syntetizovat kromě těchto aminokyselin ještě histidin, takže pro něho je esenciálních aminokyselin celkem 9. Bílkoviny se v organizmu permanentně obnovují či přestavují. Aminokyseliny z degradovaných (spotřebovaných) proteinů se uvolňují močí ve formě konečných produktů 60

metabolizmu dusíku. Nové aminokyseliny, obsažené v bílkovinách potravy, pronikají do organizmu hlavně absorpcí v trávicím traktu (kolem 90% aminokyselin živočišného původu a kolem 80% aminokyselin rostlinného původu). Tuky jsou součástí všech tělních buněk, v některých (buňky tukové tkáně) jsou zastoupeny ve výrazně vyšším množství nebo se vyskytují ve formě kapének v podkožním tuku. Tvoří kolem 25 – 30% tělesné hmotnosti. V organizmu plní řadu významných funkcí (zdroj využitelné energie pro metabolické procesy – viz obrázek níže, jsou nezbytné pro využití některých vitaminů – doprovázejí do organizmu vitaminy rozpustné v tucích, jako součást buněčných struktur ovlivňují transport látek, podílejí se na termoregulaci, představují mechanickou ochranu například pro nervová vlákna a mozek a další). Lidský organizmus je schopen syntetizovat tuky z jiných živin, zejména ze sacharidů. Lipidy jsou deriváty vyšších monokarboxylových (tzv. mastných) kyselin, v biologických systémech většinou nasycených se sudým počtem atomů uhlíku (kyselina palmitová, kyselina stearová). Z dalších mastných kyselin jsou to zejména kyselina olejová, kyselina arachidonová, kyselina linolová a kyselina linolenová, které představují skupinu nenasycených mastných kyselin. Pokud molekula tuku obsahuje pouze nasycené mastné kyseliny, je takový tuk označován jako nasycený, pokud obsahuje nenasycené mastné kyseliny, označuje se jako nenasycený. Konzistence tuků závisí do značné míry na typu přítomné mastné kyseliny a na délce jejího řetězce. Alifatické řetězce nasycených mastných kyselin se mohou k sobě těsně přikládat a tvořit poměrně pevné útvary s vyšším bodem tání. Dvojné vazby v molekulách nenasycených mastných kyselin tak těsné přiblížení alifatických řetězců neumožňují a proto vznikají méně pevné útvary s nižším bodem tání. Nenasycené tuky, běžně se vyskytující v živých systémech, jsou tedy za pokojové teploty převážně tekuté (tzv. oleje). Nedílnou složkou lipidů je alkohol (např. glycerol, sfingozin = 2-amino-4transoktodecen-1,3-diol).

Z hlediska chemického se lipidy dělí do dvou hlavních skupin:

na lipidy jednoduché a lipidy složené. Mezi nejčastěji se vyskytující jednoduché buněčné lipidy patří acylglyceroly neboli tuky. Jsou to estery vyšších monokarboxylových kyselin s glycerolem (=1,2,3-propantriol). Náleží k nejrozšířenějším buněčným lipidům a představují jeden z hlavních zdrojů energie, využitelné v různých biochemických procesech. Příklady vzorců některých triacylglyceridů jsou uvedeny níže.

61

Obecná struktura acylglycerolu (s nasycenými mastnými kyselinami)

Zdroj: http://plantcellbiology.masters.grkraj.org/html/Plant_Cell_Biochemistry_And_Metabolism3Lipid_Metabolism.htm

Triacylglycerol se dvěma masycenými a jednou nenasycenou mastnou kyselinou

Triacylglycerol s nenasycenými mastnými kyselinami

Zdroj: https://www.hort.purdue.edu/newcrop/proceedings1993/v2-181.html

62

Molekuly složených lipidů obsahují kromě vyšších karboxylových kyselin a alkoholu ještě další složku: kyselinu trihydrogenfosforečnou, a potom se takové lipidy označují jako fosfolipidy, nebo sacharid, a potom se označují jako glykolipidy. Jedním z klasifikačních kritérií tuků je jejich původ, podle něhož se dělí na tuky rostlinné (např. slunečnicový, olivový, řepkový) a živočišné (máslo, sádlo, rybí tuk). Rostlinné tuky obsahují tzv. esenciální aminokyseliny, tj. aminokyseliny, které lidský organizmus nedokáže sám syntetizovat, ale které potřebuje k syntéze vlastních bílkovin. Pro člověka jsou esenciálními aminokyselinami valin, leucin, izoleucin, methionion, treonin, lyzin, tryptofan a fenylalanin. Některé živočišné tuky, např. rybí tuk, máslo obsahují vitaminy rozpustné v tucích nebo nenasycené ω-3-mastné kyseliny. Stejně jako u jiných živin i pro tuky platí, že při správné výživě nezáleží ani tak na jejich původu, jako na složení a vhodné proporcionalitě; jakákoli jednostrannost nebo extrém není žádoucí. Vždyť například cholesterol, který je přítomen ve většině živočišných tuků, je prekurzorem řady biologicky aktivních látek (steroidní hormony, vitamin D) a nedílnou součástí buněčných membrán a jeho nedostatek v organizmu by vedl k závažným patologickým procesům.

Populární

označení některých tuků jako dobrých (zdravých, správných, …) a jiných jako špatných (škodlivých, nesprávných, …) je třeba brát jako informační zkratky (viz tabulka níže).

63

Zdroj: http://www.nasyceneskodi.cz/co-jsou-nasycene/

Cukry (sacharidy) jsou polyalkoholy obsahující v molekule oxoskupinu. V živých systémech se vyskytují mono-, oligo-

i polysacharidy. Z chemického hlediska jsou

monosacharidy buď polyhydroxyaldehydy (= aldózy), nebo polyhydroxyketony (= ketózy). Mezi nejrozšířenější monosacharidy v živých systémech paří glukóza (aldohexóza) a fruktóza (ketohexóza); oba se mohou v buňkách vyskytovat i ve volném stavu. V buňkách plní řadu důležitých funkcí nebo jsou složkami některých struktur též deriváty monosacharidů. (Mono)sacharidy představují v organizmu pohotový, tedy nejrychleji a nejsnáze dostupný, zdroj energie. Podíl sacharidů v denním příjmu živin by měl činit kolem 55 – 60%. Pokud jsou sacharidy přiváděny do organizmu potravou v množství větším, než je organizmus 64

schopen spotřebovat, přeměňují se v tuky a v této formě se deponují. Naopak při jejich nedostatku se mohou (deponované) tuky využít jako zdroj potřebné energie. Obecně platí, že v buňkách organizmu jsou okysličovány látky vzniklé metabolizováním živin (cukrů, tuků, bílkovin) za uvolnění energie, z níž část je v dalších životních procesech využita, část uvolněna jako nevyužitelná především ve formě tepla. Člověk potřebuje dostatek energie nejen v aktivním stavu pro výkon rozmanitých činností, ale i tehdy, je-li v klidu. U dospělého člověka jsou to přibližně 4 J na 1 kg tělesné hmotnosti za 1 hodinu; tato hodnota se v konkrétních případech mění v závislosti na věku, velikosti tělního povrchu, tělesné hmotnosti a zdravotního stavu. Přibližný hodinový energetický výdej při vybraných činnostech činnost

energie [kJ] muž

žena

spánek, odpočinek v posteli

272

230

sezení v klidu

367

288

stání v klidu

439

343

chůze bez zátěže

929

753

1 004

854

sedavé zaměstnání (kancelář)

442

402

vaření

457

427

lehký úklid

778

628

1 414

879

výroba obráběcích strojů

904

628

práce v elektroprůmyslu

904

477

práce v chemickém průmyslu

1 004

678

práce s lopatou

1 682

-

chůze s břemenem 10 kg

domácí práce namáhavé (čištění oken, mytí podlahy)

65

těžba dřeva (práce se sekerou, pilou)

2 158

-

lehčí hry s míčem, golf, biliard apod.

628 – 1 256

502 – 1 004

namáhavější rekreační č. (tanec, kanoistika, tenis, plavání)

1 256 – 1 883

1 004 – 1 506

namáhavější rekreační sporty (atletika, kopaná, veslování)

> 1 883

> 1 506

Zdroj: Beniak, M. a kol. (1989): Zdravoveda. Osveta:Martin. s. 164

Hlavním cukrem, který v našich kulturně-geografických podmínkách přijímáme, je disacharid sacharóza, jehož molekula se je složena z molekuly glukózy a molekuly fruktózy spojených glykozidovou vazbou (viz obrázek).

Zdroje: http://www.mojechemie.cz/Soubor:D-fruktoza.png (glukóza, fruktóza), sacharóza

Využití glukózy v organizmu je mimo jiné závislé na dostatečné hladině hormonu inzulinu, který umožňuje přestup glukózy z krve do buněk tkání. U osob postižených cukrovkou je tento přestup narušen a to v míře, odpovídající (snížené) hladině využitelného inzulinu. Uvedená funkce inzulinu se vztahuje pouze ke glukóze, takže pacienti, kteří nejsou inzulin dependentní (v léčbě se aplikuje pouze dieta nebo perorální antidiabetika), mohou používat jako náhradní sladidla jiné monosacharidy.

66

Vzájemné vztahy mezi živinami v intermediárním metabolizmu

Zdroj: http://www.studyblue.com/notes/note/n/microbiology-exam-2/deck/2183983

Vitaminy spolu s živinami (cukry, tuky, bílkoviny) patří k základním a nepostradatelným složkám lidské potravy (lidský organizmus nedovede většinu vitaminů syntetizovat). Nedostatek vitaminů (resp. některého vitaminu), hypovitaminóza, se může mít za následek poruchu funkcí některých orgánů nebo se manifestovat ve formě určité choroby. Nadbytek vitaminů, hypervitaminóza, může mít v případě některých vitaminů rovněž negativní důsledky, avšak celkově není tak závažná, jako hypovitaminóza.

67

Vitaminy Vitamin A

B1 (thiamin, aneurin) B2 (riboflavin) B5 (k. pantotenová) B6 (pyridoxin) B9 (k. listová) B12 (kobalamin) C (k. askorbová) D (cholekalciferol)

E (tokoferol) K (fytochinon) H (biotin) PP (niacin)

Zdroj mrkev, vejce, játra; rozpustný v tucích

Hypovitaminóza šeroslepost, suchá pokožka

droždí, obiloviny, luštěniny, játra; rozpustný ve vodě droždí, mléko, játra; rozpustný ve vodě droždí, vejce (žloutky), luštěniny; rozpustný ve vodě mléko, vejce, maso, obilné klíčky; rozpustný ve vodě listová zelenina, vnitřnosti, vejce, sýry; rozpustný ve vodě mléko, vejce, játra; rozpustný ve vodě

únava, záněty nervů, beri-beri (ovčí chůze)

citrusové plody, černý rybíz, zelenina; rozpustný ve vodě rybí tuk, játra; rozpustný v tucích

rostlinné oleje, vejce, zelenina; rozpustný v tucích střevní bakterie; zelenina; rozpustný v tucích droždí, vejce (žloutky), vnitřnosti; rozpustný ve vodě droždí, vnitřnosti, vejce (žloutky); rozpustný ve vodě

Hypervitaminóza toxická; praskání a krvácení rtů, podrážděnost; teratogenní účinky

záněty kůže a sliznic (rozpraskané koutky úst) poruchy spánku, záněty kůže a sliznic poruchy imunity

poruchy krvetvorby

nervové poruchy, slabost, perniciózní anémie poruchy imunity

křivice, porucha mineralizace kostí, dekalcifikace kostí a zubů poruchy růstu, svalová dystrofie, snížená fertilita až sterilita poruchy hemokoagulace (zvýšená krvácivost) poruchy metabolismu

záněty (nervů, kůže, sliznic), duševní poruchy, průjmy, pelagra; rozpustný ve vodě

68

poruchy růstu, poškození ledvin, dekalcifikace měkkých tkání přechodné žaludeční potíže, průjmy nechutenství, zvýšená tělesná teplota

V lidském těle se nacházejí kromě vody i mnohé další minerální látky. V určitém rozmezí koncentrací jsou nezbytné jak mikroelementy, tak mikroelementy. Vápník, obsažený např. v mléce a mléčných výrobcích (kromě másla), je významný pro růst a správný vývin kostí a zubů, plní specifickou funkce při hemokoagulaci, při činnosti svalů či jako tzv. druhý posel. Vápník je v organizmu a při některých jeho funkcích doprovází často fosfor, který se uplatňuje v mnoha metabolických procesech při přeměně živin (např. jako donor energie v podobě ATP), je nepostradatelný pro správný vývoj kostí a zubů (společně s vápníkem a vitaminem D). Sodík a chlor lidský organizmus získává především konzumací kuchyňské soli (NaCl), které spotřebuje denně průměrně 10 – 15 g. Je však třeba vyvarovat se nadměrné konzumace soli, neboť v nadměrném množství působí v organizmu negativně. Snížení příjmu soli se může pozitivně uplatnit při snižování krevního tlaku a některých dalších kardiovaskulárních onemocněních (uplatňuje se vzájemná funkční provázanost draslíku a sodíku – jejich vzájemný poměr, přesuny sodíku mezi krví a buňkami cévních stěn). Fluor se nachází v nízkých koncentracích v pitné vodě; je-li v ní jeho koncentrace příliš nízká (< 1 mg·1-1), může být příčinou zvýšené kazivosti dětského chrupu, naopak – je-li v ní jeho koncentrace vysoká (>1 mg·1-1), může být u malých dětí (cca do 8 let věku) příčinou vzniku fluorózy se skvrnitostí zubního emailu. Železo je součástí hemoglobinu (podílí se na transportu kyslíku, CO2, případně dalších plynů červenými krvinkami), enzymů katalyzujících některé kroky v dýchacím řetězci (cytochromy). Určitá zásoba železa se nachází v játrech a ve slezině (mimo jiné v souvislosti s destrukcí erytrocytů a metabolizmem hemoglobinu), nicméně je potřebný i jeho příjem potravou, zejména u žen (ztráty menstruační krví); dobrým zdrojem železa je listová zelenina. Jód se kumuluje ve štítné žláze (je aktivně vychytáván z krve folikulárními buňkami štítné žlázy), kde se stává (reakcí s tyrozinem) součástí hormonů štítné žlázy (tyroxin, trijódtyronin). Nedostatek jódu může mít za následek zvětšení štítné žlázy (struma neboli vole) a některá jiná závažná metabolická onemocnění se symptomy poruch tělesného i duševního vývoje (kretenizmus). Denní příjem jódu se pohybuje mezi 0,15 – 0,30 mg a v našich podmínkách je jeho dostatečným zdrojem jodizovaná kuchyňská sůl (25 mg jódu v 1 kg soli). Měď a kobalt jsou mikroelementy potřebné například pro tvorbu krevního barviva, vývin červených krvinek či jako složka některých enzymů (metaloproteinů). Dostatečný přísun těchto stopových prvků ( 1 – 2 mg za den) zajišťuje běžná pestrá strava.

69

Přibližné zastoupení hlavních skupin látek v lidském organizmu (upraveno podle http://web2.mendelu.cz/af_291_projekty2/vseo/stranka.php?kod=1845) látka voda bílkoviny lipidy sacharidy nukleové kyseliny ostatní organické látky anorganické látky (mimo vody)

Mr 18 4 10 – 105 750 – 1 500  106 RNA do n·104; DNA > 106 ~ 250 ~ 55

množství [g] ve 100 g tkání 60 18 16 0,5 1,5 1,0 3,0

3. Stravovací návyky Výživové doporučení pro obyvatelstvo ČR (v souladu se strategií pro Evropu) (http://www.nasyceneskodi.cz/vyzivova-doporuceni-pro-obyvatelstvo-ceske-republiky/) V roce 2007 byl přijat pracovní dokument komise Evropských společenství s názvem Strategie pro Evropu týkající se problematiky výživy a s ní souvisejícími některými (zvláště negativními) jevy, týkajícími se lidského zdraví (tzv. bílá kniha). V tomto dokumentu se uvádí, že mnoha závažným chorobám by bylo možné čelit vyloučením relevantních rizikových faktorů z běžného životního stylu; týká se to asi 80% nemocí srdce, cévních mozkových příhod, cukrovky (diabetes mellitus) a 40% malignit (rakoviny). Významné místo mezi těmito faktory zaujímá nesprávná výživa, přičemž v pořadí závažnosti jsou to: nadbytečný příjem soli, vysoký příjem alkoholu, nevhodné složení tuků, vysoký příjem energie a nedostatečný příjem ovoce a zeleniny. V České republice vydalo první výživová doporučení pod názvem „Směry výživy obyvatelstva ČSSR“ předsednictvo Společnosti pro racionální výživu (v současné době fungující pod názvem Společnost pro výživu) v roce 1986 a v roce 1989 jejich inovovanou formu. V roce 1994 byla Radou výživy Ministerstva zdravotnictví České republiky vypracována doporučení o výživě zdravého obyvatelstva „Jezte zdravě, žijte zdravě“. V roce 2004 vydala Společnost pro výživu "Výživová doporučení pro obyvatelstvo ČR" a v roce 2005 Ministerstvo zdravotnictví ČR leták s názvem „Výživová doporučení pro obyvatelstvo ČR“. Z dokumentu Výživová doporučení pro obyvatelstvo ČR, který vydala Společnost pro výživu (Praha 2012), se zde zaměříme pouze na ta, která se týkají dětí a adolescentů a která je třeba respektovat též v rámci výchovně-vzdělávacího procesu. K dosažení optimálního růstu 70

a vývoje dítěte a prevence rozvoje civilizačních onemocnění by měly být dodržovány určité zásady pro jídelníček dítěte: 

optimální výživou kojence je v prvních šesti měsících věku mateřské mléko - plně zajišťuje příjem všech živin potřebných pro růst a vývoj dítěte



jídelníček dítěte by měl respektovat postupný přechod výživy kojenců, batolat, dětí předškolního a školního věku až k výživě adolescentů a dospělých



strava dítěte ve věku od 1 do 3 ukončených let by měla být podána v pěti porcích alespoň 500 ml mléka nebo mléčných výrobků, 4-5 porcí zeleniny a ovoce, 3-4 porce chleba a obilovin, 2 porce masa (méně tučné; přednostně rybí bez kostí, drůbeží a králičí; nezařazovat do jídelníčku uzeniny). Pokrmy nepřesolovat, nedávat do nich ostré koření (pepř, čili, pálivá paprika, kari), omezit nebo vyloučit worchesterové omáčky (vysoký obsah glutamátu a soli), masox, bujón a podobné přípravky.



strava dítěte v předškolním věku by měla obsahovat 3-4 porce mléka a mléčných výrobků, 4 porce zeleniny a ovoce (z nich alespoň dvě porce v syrové formě), 3-4 porce chleba či obilovin (do jídelníčku postupně zařazovat tmavé celozrnné pečivo), 2 porce masa (všechny druhy masa s preferencí méně tučného), zařadit též luštěniny. Pokrmy nepřesolovat, vynechat ostré a pálivé koření (vhodné je koření z bylinek). Dbát na řádný pitný režim dítěte.



strava dětí ve školním a adolescenčním věku by měla i dále obsahovat v každé porci obiloviny – pečivo (s preferencí celozrnných výrobků) nebo rýži, těstoviny. Denně by měly děti tohoto věku dostávat ve 3-5 porcích zeleninu a ovoce. Dále by mělo mít dítě ve dvou až třech porcích mléko a mléčné výrobky, v 1-2 porcích maso (nezapomínat na ryby a drůbež), vejce nebo rostlinné produkty s obsahem kvalitní bílkoviny (sójové výrobky, luštěniny). Volné tuky a cukry by měly být konzumovány omezeně. Džusy a slazené nápoje by měly být ředěny vodou



z alternativní výživy nelze u dětí doporučit veganství, makrobiotiku, frutariánství a další podobné směry. Pouze vhodně vedená lakto-ovo-vegetariánská dieta omezuje možnosti výběru výživy dítěte, ale je pro zajištění jeho růstu a vývoje možná



pro zajištění zdravého vývoje dítěte je nejvhodnější dostatečně pestrá strava, ve výběru úměrná věku dítěte, jeho energetickým a nutričním potřebám.



zajistit správný pitný režim, tzn. denní příjem u dospělých 1,5 - 2 l vhodných druhů nápojů (při zvýšené fyzické námaze nebo zvýšené teplotě okolí přiměřeně více), u starších dětí a adolescentů přiměřeně více (2 – 3 litry), nejlépe s přirozenou ovocnou složkou 71

Je nutno dodržovat správný stravovací režim: jíst pravidelně - tři hlavní denní jídla s maximálním energetickým obsahem pro snídani 20 %, oběd 35 % a večeři 25 - 30 % a dopolední a odpolední svačinu s maximálně 5 - 10 energetickými % a pauzou přibližně 3 hodiny mezi jednotlivými denními jídly. Při tvorbě jídelníčku je třeba věnovat pozornost jak výběru potravin (je nutné sledovat údaje o složení na etiketách potravinářských výrobků), tak jejich úpravě. Strava by měla být dostatečně pestrá a přiměřená věku, pohlaví, pohybové aktivitě a zdravotnímu stavu. Znění Výživových doporučení pro obyvatelstvo ČR bylo projednáno a schváleno presidiem a správní radou Společnosti pro výživu (Praha, 2012). Bližší informace lze získat na webových stránkách Společnosti pro výživu: http://www.vyzivaspol.cz/ i v časopise Výživa a potraviny, který tato společnost vydává. Zajímavé informace uveřejňuje též Informační centrum bezpečnosti potravin (http://www.bezpecnostpotravin.cz/). Stravovací zvyklosti v ČR nejsou u značné části obyvatelstva ve shodě s výše uvedenými doporučeními a s obecně prosazovanými zásadami správné výživy. To dokládá (mimo jiné) vysoká spotřeba alkoholických nápojů, tuků a tučného masa, soli, sladkých pokrmů a naproti tomu relativně nízká konzumace ryb, zeleniny, mléčných výrobků (viz obrázky níže). Doporučované poměrné zastoupení jednotlivých živin lze vyjádřit ve formě potravinové pyramidy (viz obrázky níže). Potravinová pyramida

Zdroj: http://www.salonkrasy.net/cambridge-diet/nejcastejsi-dotazy/

72

Potravinová pyramida

Zdroj: http://www.stihla-linie.cz/hubnuti

Zdroj: http://www.wikiskripta.eu/index.php/Soubor:Harvard_food_pyramid.png

73

Složení a nutriční

hodnoty některých potravin

potravina

energ.

bílko

tuky

cukry

(100 g)

[kJ]

viny

[g]

[g]

Ca

Fe

[mg] [mg]

[g]

vitaminy A

B1

B2

PP

C

m.j.

[mg]

[mg]

[mg]

[mg]

brambory

0,368

2,0

0,2

20,1

11

0,7

50

0,09

0,05

1,7

24

citron

0,155

0,3

-

10,5

12

0,10

-

0,06

-

0,1

40

cukr

1,604

-

-

99,5

-

-

-

-

-

-

-

čočka

1,337

25,0

1,0

59,5

59

7,4

570

0,56

0,24

2,2

-

čokoláda ml.

2,236

7,9

32,1

57,3

207

0,5

450

0,10

0,35

0,5

-

fazole – lusk

0,163

2,4

0,2

7,6

65

1,1

400

0,08

0,12

0,5

17

fazole – zrno

1,390

21,4

1,6

61,6

163

6,9

60

0,67

0,23

2,2

-

houby čerstvé

0,109

2,6

0,4

3,8

7

0,5

-

0,11

0,35

6,0

2

houby sušené

1,235

36,7

2,7

41,4

70

3,5

-

1,07

3,74

-

-

houska

1,223

8,6

1,1

61,2

21

0,5

-

0,13

0,04

1,4

-

hovězí maso

0,662

20,8

7,8

0,1

8

3,3

20

0,10

0,22

5,5

-

hrách

1,411

14,5

1,0

61,7

33

5,1

370

0,77

0,28

3,1

2

chléb

1,135

8

1

56,7

19

0,5

-

0,12

0,04

1,3

-

jablko

0,239

0,3

-

14,7

7

0,5

60

0,04

0,03

0,2

2

játra hovězí

0,544

19,7

3,2

6,0

7

6,6

43 900

0,26

3,33

13,7

31

kapr

0,448

16,0

4,2

-

10

0,4

650

0,03

0,05

1,5

2

kapusta hlávk.

0,105

1,8

0,4

4,2

56

0,5

20

0,07

0,05

0,3

22

květák

0,117

2,4

0,2

4,9

22

1,1

90

0,11

0,10

0,6

75

kuře

0,432

20,4

1,4

0,6

12

1,5

-

0,10

0,16

8,1

-

máslo

3,065

0,5

83,1

0,3

15

0,2

2 100

-

0,01

0,1

-

med včelí

1,260

0,2

-

77,9

5

0,7

-

-

0,05

0,2

2

mléko kravské

0,276

3,3

3,8

4,7

120

0,1

150

0,04

0,15

0,1

1

74

mrkev

0,172

1,1

0,2

9,1

39

0,80

12 000

0,06

0,06

0,5

6

olej stolní

3,643

-

98,2

-

1

0,1

100

-

-

-

-

rajče

0,105

1,0

0,3

4,8

13

0,7

3 410

0,06

0,04

0,5

22

rybíz černý

0,314

1,0

0,4

19,0

11

1,27

220

0,04

0,06

-

114

rýže

1,482

6,7

0,7

78,9

24

0,8

-

0,07

0,03

1,6

-

sádlo vepřové

3,756

0,3

99,3

-

-

0,1

-

-

-

-

-

sardinka (olej)

1,403

21,1

27,0

1,0

357

3,5

220

0,01

0,14

3,9

-

slanina

3,395

2,4

89

-

2

0,6

-

0,14

0,03

0,9

-

sýr ementál

1,578

26,8

27,8

2,4

887

0,6

1 800

0,04

0,35

0,1

-

šípek

0,486

3,7

0,4

50,8

50

9,8

8 300

0,05

0,07

-

600

špenát

0,100

2,2

0,3

3,9

81

3,0

9 420

0,11

0,20

0,6

45

šunka

1,528

26,6

27,9

-

10

2,1

-

0,52

0,19

3,4

-

třešně

0,247

1,1

0,4

14,6

18

0,4

620

0,05

0,06

0,4

8

švestka

0,264

0,7

0,2

16,4

17

0,6

130

0,06

0,04

0,5

4

tvaroh

0,435

19,4

0,3

4,8

101

0,3

30

0,02

0,29

0,1

-

vejce – žloutek

1,532

16,0

33,0

-

140

6,0

2 000

0,32

0,40

0,1

-

vepřové maso

1,281

15,5

26,7

-

21

3,1

-

0,77

0,16

6,7

-

Zdroj: Beniak, M. a kol. (1989): Zdravoveda. Osveta:Martin. s. 164

75

Spotřeba soli v evropských zemích

Legenda: Podle výsledku průzkumu se spotřeba soli v evropských zemích pohybuje v rozmezí 8 až 12 g denně s několika státy pod i nad tímto rozmezím. Česká republika patří přitom mezi země s nejvyšší spotřebou soli v Evropě. Hlavním zdrojem příjmu soli v ČR je její nadměrné používání v rámci kuchyňských příprav. V několika zemích vznikly a pracují iniciativy na bázi dobrovolného značení prostřednictvím pozitivního loga vymezujícího maximální obsah soli v jednotlivých kategoriích potravin. Zdroj: http://www.vimcojim.cz/cs/aktuality/Vysledky-pruzkumu-Evropske-komise-tykajici-se-zamerusnizovani-prijmu-soli-v-potravinach__s599x8109.html

Vláda ČR vydala v lednu 2014 dokument „Zdraví 2020 – Národní strategie ochrany a podpory zdraví a prevence nemocí“ a pro jeho realizaci k němu přijala usnesení č. 23. Materiál připravovala skupina odborníků v preventivní medicíně, hygieně a sociálního lékařství. Hlavním cílem strategie je k roku 2020 zlepšit zdravotní stav české populace a podpořit zájem široké veřejnosti, obcí, podniků a dalších složek společnosti o posilování zdraví a předcházení vzniku nemocí. Mezi prioritami strategie je podpora tělesných aktivit lidí a zdravé výživy, zvyšování zdravotních znalostí obyvatelstva, snižování zdravotně rizikového chování a nerovností ve zdraví, dále pak zvyšování úrovně sekundární prevence vč. screeningových programů. Národní strategie navazuje na Program zdraví 21, vychází z jeho 76

zkušeností a zahrnuje doporučení obsažená v dokumentu WHO Zdraví 2020 schváleném v r. 2013 světovým zdravotnickým shromážděním. Celý dokument „Health 2020 – European policy

framework

and

strategy

for

the

21th

century“

je

dostupný

na

http://www.who.cz/attachments/article/89/Health2020-Long.pdf . Nová strategie na podporu zdraví a blahobytu „Zdraví 2020“ podporuje integraci a harmonizaci aktivit směřujících k podpoře zdraví a blahobytu napříč odvětvími na lokální, národní i mezinárodní úrovni. Strategie se zaměřuje na hlavní problémy 53 členských států WHO regionu, především na nerovnosti ve zdraví, finanční krizi a související snižování veřejných výdajů ve zdravotnictví a nárůst výskytu chronických neinfekčních onemocnění. Strategie byla schválena při jednání Regionálního výboru Světové zdravotní organizace (WHO) pro Evropu na Maltě dne 12. Září 2012. Přijetí nové strategie vychází z předpokladu, že další vývoj veřejného zdravotnictví je možný pouze za spolupráce všech složek společnosti a všech úrovní státní správy.

4. Pitný režim Dehydratace se klasifikuje do tří základních stupňů: mírná, střední a těžká. Záleží na tom, ve které části těla se tekutiny nedostává, chybí anebo je nahrazovaná. Mírná dehydratace se projevuje zvýšeným pocitem námahy při jakékoli činnosti a způsobuje únavu, pocit bolesti hlavy a případně zmatenost. Těžká dehydratace je životu nebezpečná, v krajním případě je proto zapotřebí neprodleně vyhledat lékařskou pomoc. Symptomy dehydratace: suché rty, suchý jazyk, nedostatek až absence slz, snížená potřeba močit, šedavě zbarvená kůže. Zásady prevence dehydratace žáků: - dbát na dodržování pitného režimu, příjem vhodných tekutin o přestávkách - při sportování a hrách dbát na (pravidelné) přestávky na odpočinek a doplnění tekutin pitím - do stravy zařadit ovoce, zeleninu a polévky, neboť tyto potraviny podporují pitný režim - poskytovat dětem jimi oblíbené, ale složením žádoucí nápoje, protože děti pak více pijí - nápoje méně slazené stimulují děti k častějšímu pití, takže jich vypijí větší objem

77

Pitný režim

Zdroj: http://www.24hod.sk/nezabudajte-na-pitny-rezim-vasho-skolaka-cl173949.html

V České republice se nejčastěji konzumuje pitná voda z vodovodu (kohoutková voda) a pitná voda balená (pramenitá, minerální a léčivá přírodní voda). Navzájem se liší svým původem, složením a péčí o kvalitu (kontrola, úpravy). Například balené vody se nesmějí chemicky upravovat, zatímco voda z vodovodu se musí chemicky upravit (u vodovodní vody je povolena desinfekce a ošetření). Vodní pyramida (viz obrázek) je sestavena tak, aby představovala optimálně vyvážený pitný režim. Tekutiny nacházející se v přízemí pyramidy (především vodovodní voda a pramenitá voda s nízkou mineralizací) by měly být přijímány nejčastěji a v dostatečném množství (největší podíl z celkového objemu vypitých tekutin). Podíl tekutin z celkového objemu vypitých tekutin se směrem k vrcholu pyramidy snižuje; jednotlivé 78

druhy vod jsou vhodným doplňkem správného pitného režimu, avšak nesmějí tvořit jeho základ. Minerální vody s vyšším a vysokým obsahem minerálů (první a především druhé patro pyramidy, do kterého jsou zařazeny vody léčivé) není vhodné pít pravidelně a ve větších objemech, v žádném případě není správné jimi nahrazovat vodovodní a pramenitou vodu s nízkým obsahem minerálních látek. Pokud se týče osob, trpících některými druhy chronických chorob nebo jinak predisponovaných (např. onemocnění kardiovaskulárního systému, edémy, poruchy iontové rovnováhy), měly by vody s vysokým obsahem minerálních látek konzumovat po konzultaci s lékařem, případně je nepít, protože v některých případech by se jejich zdravotní mohl zhoršit. Rovněž léčivé vody, jak již název naznačuje, by měly být konzumovány po konzultaci s lékařem, mají-li vykazovat očekávaný léčebný efekt, jinak jen příležitostně v limitovaném množství.

Zdroj: http://www.fitnesstv.cz/vodni-pyramida

79

5. Racionální výživa Racionální výživa je vymezována jako soubor znalostí a návyků, které se týkají přijímané stravy, vedoucích k podpoře zdraví a prevenci nemocí. Z hlediska kvalitativního je vyvážená, proporcionálně jsou v ní zastoupeny všechny základní živiny, vitaminy, minerálie a voda. Z kvantitativního hlediska zajišťuje adekvátní příjem energie (ve vztahu k jejímu výdeji). Množství energie, které organizmus spotřebuje ve stavu klidu, udává bazální metabolizmus (= základní energetická přeměna pokrývající dostatečným způsobem všechny vitální funkce za bazálních podmínek, jimiž jsou normální tělesná teplota, lačný stav, tělesný a duševní klid). Jakákoliv aktivita zvyšuje energetické požadavky v závislosti na typu aktivity (tělesná – duševní, lehká – těžká), tělesné hmotnosti, tělesné výšce, věku a pohlaví. Zásady zdravé výživy 1.

vyvážená, pestrá strava: cukry cca 60 – 65%, tuky cca 25 – 30% bílkoviny cca 10 12% (ne více než 14% z důvodu neúměrné zátěže ledvin)

2.

pravidelný stravovací režim: 4 – 5 jídel denně; snídaně 25%, dopolední svačina 15%, oběd 35 – 40%, odpolední svačina 10%, večeře 15%

3.

Dostatečný příjem tekutin (2 – 3 litry denně)

4.

Dostatečný příjem bílkovin: maso 3 – 4x týdně, vejce 2 – 3ks týdně, mléčné výrobky 2 – 3x denně

5.

Konzumace zeleniny a ovoce

6.

Omezování příjmu uzenin a tučných jídel

7.

Omezování sladkých pokrmů

8.

Skladba tuků ve prospěch rostlinných olejů

Nejčastější chyby ve výživě a stravovacím režimu studentů? 1.

nepravidelné stravování během dne a týdne

2.

Přesun hlavního jídla na večerní hodiny

3.

Energeticky bohatá strava při nízkém energetickém výdeji

4.

Nedodržování pitného režimu

5.

Nedostatek mléčných výrobků v potravě

6.

Nedostatek ovoce a zeleniny v potravě

7.

Nedostatek pokrmů z ryb v potravě

8.

Zvýšená konzumace uzenin a tučných pokrmů 80

9.

Stravování v zařízeních rychlé obsluhy

10.

Nevhodné diety (zejména redukční) a dietních doporučení (zejména slibující rychlé zhubnutí beze změny životního stylu) Nezdravá výživa a nevhodný životní styl mohou být příčinou některých menších

poruch zdraví nebo mohou vyústit až v závažné patologické stavy (choroby). Mezi poměrně často se vyskytující choroby, se kterými je možné se setkat dětí a adolescentů, patří obezita, anorexie a bulimie; jejich charakteristickým příznakem je nesprávný poměr mezi příjmem a výdejem energie jedince. Stanovení hodnoty bazálního metabolizmu (BM) BM = minimální množství energie nutné pro zachování tělesných funkcí a tělesné teploty (37 st. C). Činí cca pro dospělého člověka 6 000 – 8 000 kJ / den. Hodnota BM se přepočítává na povrch těla (P) a je u všech živočichů přibližně stejná. [m2]

P = 167,2 kde M = tělesná hmotnost [kg], V = tělesná výška [m]

Měření se provádí ráno po probuzení, nalačno, v tělesném klidu, při pokojové teplotě po dobu 1 hodiny. Bazální metabolizmus lze měřit nepřímou kalorimetrií (měří se spotřeba O2 a výdej a produkce CO2 za standardních podmínek). Princip: spotřeba O2 na oxidaci organických látek (živin, složek potravy) je úměrná množství uvolněné energie ve formě tepla. Výpočet: pro praktické účely se používají Harrisovy – Benediktovy rovnice: a) ženy: BVE = 655 + 9,6·H + 1,8·V – 4,7·R b) muži: BVE = 655 + 13,8·H + 0,5·V – 6,8·R kde BVE = bazální energetický výdej [kcal/den], H = tělesná hmotnost [kg], R = věk [roky], V = tělesná výška [cm]. Převody jednotek: 1 kcal = 4,2 kJ; 1 kJ  0,24 Pro klinickou praxi se jako s přibližnou hodnotou potřeby energie počítá 100 kJ/den/kg. Energie potřebná pro fyzickou aktivitu se vypočítává tak, že základní hodnota potřeby energie se vynásobí příslušným korekčním koeficientem (viz tabulka níže). Aktivita Klid na lůžku Lehká (kancelářská) práce Středně těžká aktivita (ruční, pomocný personál) Těžká fyzická práce (zedník, lesní dělník)

81

Přírůstek energetické potřeby [%] 5 50 60 70 a více

Faktor BVE 1,2 1,5 1,6 1,7 a více

Indukovaná termogeneze – zvyšuje se po jídle - v jejím důsledku se zvyšuje po jídle základní látková přeměna - závisí na složení stravy (~ jde převážně o energii potřebnou pro vlastní metabolickou přeměnu jednotlivých živin): produkci tepla zvyšují tuky asi o 2%, sacharidy asi o 6%, bílkoviny asi o 12%; smíšená potrava asi o 6 – 10%. Výpočet celkové denní potřeby energie (CDPE) pro zdravého člověka – lze ho provést za použití hodnoty BVE (bazálního výdeje energie) a energetického výdeje při fyzické aktivitě. CDPE= BVE + EVA + DIT kde BVE = bazální výdej energie, EVA = energetický výdej při fyzické aktivitě, DIT = dietou (potravou) indukovaná termogeneze. Energetická rovnováha = rovnováha mezi příjmem a výdejem energie (příjem = výdej). Má vztah k tělesné hmotnosti: změna tělesné hmotnosti je projevem vychýlení energetické rovnováhy organizmu (s výjimkou změn obsahu vody – např. při edémech). Hmotnostní podíl vody a tuku ve skladbě lidského těla složka těla

pohlaví

tělesný tuk [%] voda [%]

18 – 39 21 – 33 8 – 20

♀ ♂ ♀ ♂

věk [roky] 40 – 59 23 – 34 do 22 50 – 60 55 – 65

60 a více 24 – 36 do 26

Zdroj: http://www.zdraviekrasa.shop1.cz/menu/zlozenie-tela

Hodnoty BMI pro dospělé muže a ženy pohlaví ♀ ♂

podváha < 19 < 20

normální hmotnost 19 – 24 20 – 25

nadváha

obezita

těžká obezita

25 – 29 26 – 30

30 – 40 31 – 40

41 a více 41 a více

Zdroj: http://www.zdraviekrasa.shop1.cz/menu/zlozenie-tela

Nemalá část společnosti se však zásadami racionální výživy a výživovými doporučeními neřídí. S tím souvisí i řada negativních jevů, odrážejících se v jejich zdravotním stavu (např. obezita, vysoký krevní tlak, srdeční a cévní choroby aj.). 82

Obezita je definována jako zvýšené množství tukové tkáně, avšak je ji třeba pojímat komplexněji. Obezita je rizikovým faktorem vzniku a rozvoje některých dalších zdravotních komplikací a patologických procesů, postihujících především kardiovaskulární systém a intermediární metabolizmus. Vedle nadměrného množství tuku jako znaku samotného o sobě zaujímají obézní lidé odlišný celkový postoj k vlastnímu tělu, typu postavy, nadváze, stravování a zprostředkovaně i k svému sociálnímu okolí. Někteří se úporně snaží svou tělesnou hmotnost snížit (nejednou prostředky a metodami z lékařského hlediska neakceptovatelnými), stydí se za svůj vzhled, rezignují na určité činnosti či sociální roli adekvátní jejich sociálnímu statutu. Jiní se naopak se svou nadváhou, vzhledem, somatotypem sžijí a nesnaží se o dosažení změny, byť by byla možná a jim prospěšná. Ve školním prostředí se lze setkat s kritickým přístupem spolužáků (i širšího okolí) k obézním jedincům, které může směřovat v jejich postupnou izolaci v kolektivu, exkomunikaci nebo šikanování. Vyšetřením k orientačnímu vyhodnocení poměrného zastoupení tukové tkáně v těle respektive k orientačnímu vyhodnocení obezity, které je každému dostupné, je výpočet indexu tělesné hmostnosti, tzv. BMI (body mass index). BMI je definován jako poměr tělesné hmotnosti m (udané v kilogramech) a druhé mocniny tělesné výšky v (udané v metrech):

BMI = m / v2 Klasifikace a hodnocení zdravotního rizika na základě BMI je uvedeno v následující tabulce. Je však třeba upozornit, že BMI neinformuje o podílu tuku a beztukové hmoty. Z tohoto důvodu se mohou někteří aktivně sportující lidé s vyšším zastoupením svalovinou jevit podle tabulek BMI jako obézní, ale nemusí tomu tak být, protože specifická hmotnost svalové tkáně je vyšší než specifická hmotnost tukové tkáně. Hodnocení BMI BMI

kategorie

zdravotní riziko

< 18,5

podváha

podvýživa

18,8 – 24,9

normální rozmezí

minimální

25 – 29,9

nadváha

nízké až lehce zvýšené

30 – 34,9

obezita I. stupně

vysoké

35 – 39,9

obezita II. stupně

(značně) vysoké

> 40

obezita III. stupně

velmi vysoké

83

6. Alternativní směry výživy V současné době se v našem kulturním prostředí začínají prosazovat některé alternativní směry výživy (viz tabulka níže), které se vesměs více či méně odklánějí od zásad racionální výživy. Je vhodné se s nimi seznámit a kriticky zhodnotit. Strava Omnivorní+)

Charakteristika rozmanité potraviny rostlinného i živočišného původu maso, ryby; nadbytek bílkovin a tuků

Karnivorní Vegetariánská++)

ovovegetariánství laktovegetariánství ovolaktovegetariánství veganství

Semivegetariánská

pescetariánství pollotariánství

pescopollotariánství flexitariánství lessetariánství Fruktiánská

Makrobiotická

Vitariánská

povolena konzumace vajec, zákaz mléka a mléčných výrobků povolena konzumace mléka a mléčných výrobků povolena konzumace vajec, mléka a mléčných výrobků zákaz masa a všech živočišných produktů

zákaz masa savců a ptáků (drůbež), povoleny ryby a jiné živočišné produkty zákaz masa savců a ryb, povoleno drůbeží maso a jiné živočišné produkty zákaz masa savců, povoleno maso jiného původu a jiné živočišné produkty povolena občasná konzumace masa povolena konzumace masa, ale méně než je obvyklé konzumace pouze syrového ovoce

Negativa ↑kys. močová, ↑cholesterol, ↑ riziko ICHS, rozvoj hnilobných procesů ve střevech deficit minerálů: J ↔ funkce štítné žlázy Zn ↔ imunitní systém Ca ↔stavba kostí, osteoporóra Fe ↔ funkce krve, anémie deficit vitaminů: B12 ↔ krvetvorba (anémie), únava, kardiovaskulární systém (iktus); nedostatek nenasycených mastných kyselin ↔ vývoj mozku v dětství; alterace syntézy a funkce hormonů podobné jako u vegetariánské stravy, ale s modifikacemi vyplývajícími z konzumace některých druhů masa a produktů živočišného původu (např. příjem bílkovin živočišného původu)

podobné jako u vegetariánské stravy, ale s modifikacemi vyplývajícími z extrémní restrikce konzumace potravin organicky pěstované kompletní potraviny, zpracované přirozenými postupy včetně konzumace celých zrn; 50-60 % obilnin, 20-30 % zeleniny, 5-10 % luštěnin a mořských řas, a 5-10 % polévek a 5 % ochucovadel a ostatních potravin; bezobratlí a ryby = náhrada masa savců a ptáků; sojové produkty = náhrada mléčných produktů • konzumace potravin v co nejpřirozenějším stavu – neloupaná zrna obilnin a jejich mouky, která nahradí bílou mouku, vyřazení rafinovaných cukrů ze stravy a jejich náhrada za cukry složené – spalují se pomaleji, značně větší a častější využití luštěnin v našem jídelníčku. konzumace veškerých potravin jen v syrovém stavu

84

Vyhovuje většině lidí, koresponduje se vznikem Homo sapiens jako všežravce (omnivorní druh). Vegetariánství je specifický komplexní životní styl, ve kterém je zaměřenost výhradně na bezmasou stravu pouze jednou z komponent. Základ vegetariánské stravy všech typů vegetariánství tvoří zelenina, obiloviny, luštěniny, ovoce, ořechy a semena rostlin. +)

++)

85

VI. POSTNATÁLNÍ VÝVOJ Periodizace lidské ontogeneze není zcela ujednocena. Pro ilustraci je níže uvedena jiná, též často používaná, periodizace dle Příhody. Periodizace života (Příhoda) 1. Rozvoj prenatální a) zárodeční a embryální (0 – 3 měsíce) b) fetální (4 – 7 měsíců) c) prenatální v užším smyslu (8 – 10měsíců) 2. První dětství a) období nemluvněte -

untální období (0 – 10 dnů)

-

novorozenecké (10 – 60 dnů)

-

kojenecké (2 – 12 měsíců)

b) věk batolete -

mladší (1 – 2 roky)

-

starší (2 – 3 roky)

3. Druhé dětství a) předškolní věk (3 – 6 let) b) prepubescence (6 – 11 let) 4. Pubescence (11 – 15 let) 5. Období hebetické a) postpubencence (15 – 20 let) b) 86uml86í (20 – 30 let) 6. Životní stabilizace a vyvrcholení (30 – 45 let) 7. Střední věk – začínající involuce (45 – 60 let) 8. Sénium a) stáří (60 – 75 let) b) kmetství (75 – 100 let) variantně:

a*) stárnutí – senescence (60 – 75 let) b*) pozdní stáří – kmetství (75 – 90 let) c*) patriarchální věk – patriarchium (nad 90 let)

86

Specificky lidské obecné charakteristiky postnatálního vývoje: 1) absolutní prodloužení většiny životních fází (oproti ostatním primátům) 2) relativní zkrácení období laktace (oproti ostatním primátům) 3) fáze střední dětství (není patrná u ostatních primátů) 4) adrenarché + růstová akcelerace ve fázi středního dětství Adrenarche = aktivace produkce pohlavních hormonů v kůře nadledvin při nástupu puberty a během ní, vedoucí ke vzniku pubického a axilárního ochlupení. 5) adolescence + růstová akcelerace puberto-adolescentní 6) prolongace postreprodukčního období

1. Předškolní věk (střední dětství) Předškolní věk je období vlastního (středního) dětství (childhood) a zahrnuje jedince staré 3 – 6 let. Předškolní věk je specificky lidská fáze životního cyklu, která v evoluci vznikla prodloužením fáze infancy a zkrácením období kojení. Po zbývající období je pak mateřské mléko nahrazeno uměle připravenou dětskou (odstavnou) stravou. Existence středního dětství tedy souvisí s odstavem. Pozn.: K odstavu dochází u živočichů zpravidla po prořezání zubů, které umožní mláďatům konzumovat

stravu typickou pro dospělé. U člověka dochází k odstavu v závislosti na obecné

dostupnosti zdrojů potravy v příslušné společnosti. Ve společnostech s dostatkem zdrojů je to okolo devíti měsíců po narození, ve společnostech s omezenými zdroji potravy, kde se objevuje podvýživa, je tomu okolo 36 měsíců. První tuhá (nemléčná) strava je u člověka ke kojení (i řady jiných druhů velkých savců) přidána, když hmotnost kojence dosáhne přibližně 2,1- násobku porodní hmotnosti. Ve většině lidských společností k odstavu dochází, když má dítě hmotnost okolo 9 kg, což je přibližně 2,7-násobek porodní hmotnosti (asi 3400 g). U většiny savců má mládě při odstavu minimálně trojnásobek porodní hmotnosti (šimpanz – 4,9-násobek; bonobo – 6,1 násobek; orangutan – 6,1 násobek; gorila – 9,4 násobek). Většina savců odstavuje svoje kojence po prořezání trvalých zubů (prvních trvalých stoliček), protože savčí mládě pouze s mléčným chrupem ještě nedokáže zpracovat stravu, kterou se živí dospělí jedinci. Odstav u člověka koinciduje spíše s prořezáním chrupu dočasného. Kvůli nezralosti chrupu je proto pro dítě přijatelná pouze potrava speciálně upravená (měkká, kašovitá) a kaloricky velmi bohatá. Dalším faktorem, z kterého vyplývá nutnost takovéto stravy, je oproti dospělým relativně krátký trávicí trakt. Bez vhodně upravené odstavné stravy mohou děti trpět podvýživou, přestože množství živin v přijímané potravě je dostatečné, trávicí ústrojí je však neumí plnohodnotně využít (blíže viz teorie výživy – vztah mezi hodnotou biologickou, energetickou, nutriční, hygienickou a stravitelností). 87

Děti potřebují energeticky bohatou a koncentrovanou stravu také pro zdárný růst a vývin mozku. Mozek dítěte mladšího pěti let využívá přibližně 40 – 85% bazálního metabolismu (dospělý člověk pouze 16 – 25%). Avšak i dospělý člověk má oproti jiným savcům neúměrně velký mozek a malé trávicí ústrojí, zatímco játra, srdce a ledviny mají relativně odpovídající velikost. V evoluci člověka se pravděpodobně uplatnil kompenzační kompromis (tzv. trade-off): zvětšený mozek je v určité relaci ke zmenšenému trávicímu traktu, takže energetickou spotřebu lze vyrovnat příjmem energeticky, resp. nutričně koncentrovanější a snáze stravitelné stravy. Toho člověk dosáhl jednak (a) výběrem vhodného typu stravy a (b) umělou úpravou stravy. Oproti ostatním primátům se v lidské stravě vyskytuje větší podíl hlíz, kořenů a semen, které obsahují značné množství zásobních látek typu polysacharidů (škrob), a větší podíl živočišné potravy (maso). Příprava potravy člověkem (resp. úprava potravy a různé technologie jejího zpracování i zpracování zdrojů a potravinářských surovin) představuje pestrou škálu kulturně předávaných postupů tepelných úprav (pečení, vaření, smažení, dušení, restování), konzervování, detoxikace, koncentrování, ochucování a kombinace různých druhů potravy, čímž je ovlivňována (zpravidla zlepšována) také její stravitelnost. Tato příprava je zvlášť důležitá pro přežití dětí, protože jejich disproporce mezi velikostí mozku a trávicího ústrojí je ještě výraznější než u dospělých. Vývojové změny v této fázi nejsou tak zjevné (markantní), jako ve fázích předchozích a) tělesná stavba: nové motorické a intelektuální schopnosti: zlepšení koordinace pohybů (hbitost a elegance pohybů), rovná chůze, dítě 3-leté se udrží na jedné noze, dítě 4-leté skáče + leze po žebříku + hází míčem jako dospělý jedinec, 5-leté je schopné naučit se bruslit; zdokonalování manuálních dovedností (zejména koordinace oko – ruka), nezávislost levé a pravé ruky (HK) v činnostech (př. hra na klavír) při preferenci (od 2 – 3 let) jedné HK ~ osamostatňování: dítě jí lžící, zapne si oblečení, pokouší si zavázat tkaničky nebo to dovede; tělesný růst v průměru 5 cm/rok ← tzv. dětská růstová komponenta (3 roky – nástup puberty): růst je řízen především růstovým hormonem (stimuluje růst dlouhých kostí /ty se v poměru k trupu prodlužují/ + rozvoj kostí a svalů /dítě tím zesiluje/); kyfóza se fixuje kolem 6. Roku života; postavě dominuje hlava (v 6 letech činí cca 1/6 celkové délky); obrysy svalů a kostí nejsou na povrchu těla patrné, obrysy trupu jsou rovné (jako u batolat), při uvolněném postoji břicho vyčnívá dopředu a lopatky odstupují nazad; vyzrávání nervové soustavy a vegetativních funkcí; zvyšování dechové kapacity plic a kapacity KVS ~> větší výdrž (možnost většího zatížení) ~ pokles dechové a tepové frekvence; ve 3 letech je kompletně prořezán dočasný chrup, na konci předškolního věku začíná erupce trvalého chrupu (z větší části probíhá až ve školním věku, dokončuje se v dospělosti – tzv. zuby moudrosti); 88

spánek cca 12 hod/den + potřeba odpočinku (cca 1 hod. ráno + 1 hod. večer); smyslové schopnosti  na úrovni dospělé osoby (versus: sklon k dalekozrakosti v tomto věku  jejich oči nejsou stále tvarované na rozdíl od dospělého člověka; schopnost reprodukovat určité znalosti čili vybavit si určité znalosti a vědomosti je poměrně špatná po celé období předškolního věku – rozvoj nastává až po 5. Roce života). Názorové myšlení od 4. Roku (= dítě dovede přemýšlet i v určité obecné rovině, tedy v pojmech, avšak není schopno s pojmy pracovat logicky; úsudek je vázán na názor zpravidla vytvořený na základě vizuálního vjemu); přechod od senzorického myšlení k symbolickému (~ dítě je schopno učit se přemýšlením – tedy nikoli činností samou, ale představováním si činnosti); 5-leté dítě je schopno podat jednoduchou definici (vymezení) známých věcí, dovede počítat do 10 (ale pouze s názornou ukázkou např. na prstech). Komunikace a socializace: výslovnost se zlepšuje a přibližuje výslovnosti dospělých, dítě se učí propracovanou gramatiku (zvládá např. podřadné věty), dítě komunikuje s ostatními + zvyšuje zájem o mluvenou řeč (mluví i samo k sobě – to mu umožňuje lépe kontrolovat vlastní činy versus slovní doprovod vykonávané činnosti dospělou osobou je 89uml89í89e její malé mentální vyzrálosti, resp. retardace; s věkem – kolem 4 – 5 let – hlasité „příkazy“ sobě ustávají a jsou postupně substituovány /dítě k sobě promlouvá takříkajíc „v duchu“/); důležitá pro osobní rozvoj dítěte je komunikace s vrstevníky (od převážně dotykové k převážně verbální) – ovlivňuje vztahy v budoucím životě; schopnost sebeovládání (sociální kontroly nebo svědomí – dítě se naučí počkat /odložit přání/ a neřídit se okamžitým impulsem, více ovládá své city, dovede okamžitou reakci utlumit a přehodnotit, lépe vyjádří své pocity, v souvislosti s tím vykazuje lepší schopnost vnímat a rozumět pocitům jiných osob ~ zlepšuje svou schopnost empatie. Společná a kooperativní hra (v předchozích obdobích života pouze paralelní hra = hra vedle jiného dítěte či jiných dědí, nikoli s jejich přímou participací) a její význam: procvičení a zlepšení fyzických schopností (ovládání svalstva, koordinace pohybů) a smyslového vnímání + učí se integraci mezi ostatní děti; způsoby hraní odrážejí věk dítěte. Objevují se příznaky pohlavních rozdílů v chování (diferencují se ženské a mužské role: hra chlapců je zpravidla divočejší a agresivnější než hra dívek; chlapci projevují větší tendenci dominovat nad ostatními dětmi a soupeřit s rodiči; dívky bývají empatičtější).

89

2. Školní věk (starší dětství) Klasifikace školního věku není jednotná, zpravidla se člení na mladší školní věk (7 – 10 let) a starší školní věk (10 – 12 či 13, resp. 15 let). S přihlédnutím k délce trvání základní školní docházky by školní věk byl vymezen obdobím od 6 (7) do 15 let života. V tomto případě by jeho součástí byla i puberta a část období adolescence. Starší dětství v užším slova smyslu končí před nástupem puberty, tj. ve věku kolem 12 – 13 let. Puberta (puber = vyspělý) = období, ve kterém se jedinec stává fyziologicky schopným reprodukce; u děvčat je to ve věku kolem 12 let, u chlapců kolem 14 let ( dlouhodobě je patrná tendence posunu počátku puberty do mladšího věku). Před pubertou (ve věku 7 – 10 let) obvykle dochází k pomalém zvyšování sekrece estrogenů a androgenů (avšak dosažené hladiny těchto hormonů nestačí k rozvoji sekundárních pohlavních znaků). Na počátku puberty začíná 90uml90í90e90us uvolňovat hormon spouštějící uvolňování luteinizačního hormonu (LHRH – luteinizing hormonereleasing hormone = Luliberin), který stimuluje sekreci hypofyzárních hormonů FSH (= folikuly stimulující hormom) a LH (= luteinizační hormon), kteréžto gonadotropiny teprve stimulují ovaria a testes k produkci estrogenů a androgenů. První příznaky puberty: • u chlapců: kolem 11 let spontánní erekce bez zjevné zevní příčiny, akumulace tuku v prepubertálním období, pozdější růstová akcelerace; puberta začíná později než u děvčat a také později končí, celkově puberta zahrnuje období v rozmezí přibližně 4 let • u děvčat: komplex změn vyúsťující v počátek formování ženského typu prsů (celý proces trvá cca 2,5 – 3 roky) se zahajuje asi o 2 roky dříve než u chlapců (a puberta také i končí dříve u děvčat než u chlapců). V pozdní pubertě se objevuje 90uml90í90e (90uml90í90e = měsíčník, jev opakující se vždy po měsíci); ovulace však nastává obvykle přibližně až za rok po 90uml90í90e. Nástup 90uml90í90e patrně souvisí spíše s dosažením určité hranice tělesné hmotnosti dívky (kolem 48 kg), než s dosažením určitého věku (12 – 13 let) nebo tělesné výšky. V době 90uml90í90e dochází k zvětšení tukové tkáně; v případě těhotenství „nadbytečný“ tuk postačuje k zajištění výživy plodu fétu i pro tvorbu mateřského mléka. Adolescence (adolescere = vyrůstat, dorůstat, vytahovat se) je období vyzrávání a charakteristického růstu i vývinu, které navazuje na dětství; začíná, když dětství končí a končí dosažením počátku dospělosti (tj. 18, resp. až 25 let, v psychologickém smyslu až 28 let – věk, ve kterém je již osobnost lidského jedince plně zformovaná a vyzrálá ve smyslu psychologickém a sociálním)

90

3. Dospělost Dospělosti je dosaženo v 18 letech (resp. v období 18 – 25 let) – vymezení hranice závisí na zvolených klasifikačních kritériích; za počátek dospělosti se však většinou považuje dosažení věku 18 let. U mužů je maximální produkce testosteronů mezi 18 – 20 lety, maximální muskulární síla dosahuje vrcholu průměrně v 25 letech. Dospělost trvá od jejího začátku až do konce života jedince. Celé toto období se dělí na dílčí úseky, které se vyznačují svými biologickými, psychickými i sociálním zvláštnostmi. Zpravidla se uvádí následující klasifikace: mládí – od začátku dospělosti do 28 (příp. 30) let, tj. do dosažení stavu plně biopsychosociálně vyzrálé osobnosti, která se v dalších obdobích životního cyklu jedince již podstatně nemění (~ výchova velmi omezená a převýchova již téměř nemožná !). střední věk – 30 – 60 let; obvykle je podrozdělen na mladší (30 – 45 let: biopsychosociální stabilita, dosažení vrcholu životních procesů) a starší (počátek descendenční fáze životní dráhy, počátek involučních procesů). Stáří – 60 – 75 (dle jiných 80) let; je pro něj charakteristický rozvoj involučních a senescenčních procesů kmetství – nad 80 let; zakončuje životní cyklus (úmrtím, tj. umíráním a smrtí) Další pojmy vztahující se k periodizaci lidského života: Věk kalendářní = věk od narození dítěte měřený a udávaný ve fyzikálních jednotkách času.. Věk biologický je někdy označovaný též jako funkční věk, protože odráží funkční potenciál biologických systémů jedince; tím je vymezován rámec biologické kvality života, pročež kvalita života nesouvisí bezprostředně s kalendářním věkem. Věk sociální zahrnuje (či vyjevuje) měnící se životní styl v průběhu životního cyklu jedince. Produktivní a postproduktivní věk jsou pojmy více či méně relativní, spíše s obsahem ekonomickým (produktivní vs postproduktivní) Důchodový věk je právně (institucionálně, státem) stanovená věková hranice, ve které se zanechává pracovní činnosti. K dosažení důchodového věku se (zpravidla, nebo dříve či později) váže odchod do důchodu; s ním se pojí nová orientace života: změna v sociálním postavení – dotyčný jedinec je vyřazen z řádného pracovního procesu, je bez práce (práce je dnes vysoce uznávaná hodnota, protože má zásadní vliv na ostatní stránky života), změna role v rodině, redukce sociálních vztahů.

91

Třetí věk označuje životní období po 60. Roce života. Někdy se též hovoří o třetí etapě života (1. Etapa = dětství a mládí, 2. Etapa = dospělost, 3. Etapa = stáří). Problémem bývá volný čas. Čtvrtý věk koresponduje s kmetstvím; projevuje se nesamostatnost, omezenost (fyzická i psychická), potřeba sociální pomoci, odkázanost na péči okolí. Střední délka života (= naděje dožití) = předpokládaný (průměrný) věk, jehož dosahují členové dané populace. Odráží se v něm kromě biologických faktorů též vlivy daného prostředí (ukazatelé životních podmínek, kvalita života – potřeby – fyziologické, sociální, psychické). Individualita – základní črty stárnutí ← fyziologické znaky stárnutí – individuální a společné (počet let) a) systém fyzických a psychických znaků b) systém daný geneticky a environmentálně modifikovaný během života c) systém biologický, psychický a sociální: jejich vzájemný vztah (rozpory, jednota, dominance a submise v průběhu životního cyklu atp.) ← vliv na duševní výkon člověka (zdravotní stav, vzdělání, zájmy, stimuly, kontakty, motivace), ← existence podmíněnosti funkčního a zdravotního stavu (dáno: primárně genotypem, sekundárně interakcemi s prostředím /nemoci, životní styl, životní prostředí,…/) ← stáří: • vrozená (v biolog. Smyslu) inteligence klesá, zůstává nebo vzrůstá (tzv. krystalická) • růst (zisky), deklinace (ztráty) • dnešní doba: – pozornost – vitální mechanismy života – zpomalení involučních procesů - fenomén preference mladosti, image (mládí), flexibility: k tomu kult mládí vs kult stáří, kult zdraví vs kult nemoci, problematika biopsychosiciální diskriminace, strukturace a segregace Stárnutí a stáří jako přirozená součást života Stárnutí je přirozený, zákonitý, všeobecný jev – proces změn organizmu v čase. Jedná se o specifický biologický proces – primárně geneticky zakódovaný (determinovaný), nezvratný a neopakovatelný, ovlivněný (spoluutvářený) vlivy prostředí. Obecně se vyznačuje změnami struktury lidského jedince jako biopsychosociální bytosti (např. regresivní změny ve struktuře a funkcích smyslových orgánů), snížením adaptačních schopností a proměnlivou 92

(intraindividuálně) a rozdílnou (interindividuálně) rychlostí stárnutí. V popředí viditelných (manifestních) projevů stárnutí jsou změny biologické (redukce svalové hmoty a svalové síly, změny v energetické bilanci životních dějů, poruchy činnosti orgánů, snižování motorických schopností i senzorické kapacity). Změny psychické zahrnují především změny ve smyslovém vnímání a v rozumových schopnostech (redukce schopnosti hloubky koncentrace a délky doby koncentrace, zpomalené reakce, zhoršené paměťové schopnosti a schopnosti učení). Kromě normálního způsobu stárnutí (tzv. fyziologický typ stárnutí) se vyskytuje též předčasné stárnutí (tzv. patologický typ stárnutí), jehož příčiny jsou především biologické a psychické. Z geneticky determinovaných patologických typů stárnutí lze uvést Wernerův syndrom (93uml93í progérie), Cockaynův syndrom, xeroderma pigmentosum; mezi společné symptomy těchto syndromů, podmiňujících předčasného stárnutí, patří neprospívání dětí, růstová retardace, někdy alopecie, většinou subtilnější tělesná konstituce a vrásčitá kůže (zvl. v obličeji). S progresí choroby se objevují další patologické procesy.

Předčasné stárnutí

Zdroj: http://www.tyden.cz/rubriky/zdravi/vedci-jsou-blizko-leku-proti-predcasnemu-starnuti_247472.html#.UojAGrlrcs

93

4. Typy tělesné stavby (somatotypy) V normální populaci reálně existuje vysoká variabilita tělesné stavby lidí, která je podkladem k vymezení (definování) morfologických typů tělesné stavby na základě přijatých rozdílných klasifikačních kritérií. Nejčastější a také nejjednodušší způsob členění typů tělesné stavby je stanovení dvou diametrálně odlišných (krajních) typů s třetím (intermediárním) uprostřed mezi; charakteristika takových typů (různě v literatuře označovaných) je uvedena v následující tabulce. Charakteristika širokého a štíhlého typu tělesné stavby typ široký znak

(habitus

apoplecticus;

pyknický,

typ štíhlý typ (habitus

phthisicus;

brachymorfní, astenický,

typ

dolichomorfní,

eurysomní, laterální, kulatý)

leptosomní, lineární, plochý)

postava

nízká

vysoká

končetiny

krátké

dlouhé

obličej

široký, kulatý či hranatý

úzký oválný

nos

široký, málo vystupující

ostrý, vyčnívající

hrudník

soudkovitý, epigastrický,

dlouhý, plochý, epigastrický,

úhel široce rozevřený,

úhel malý,

mezižeberní prostory užší

mezižeberní prostory široké

vysoká

nízká

kostra

silná brachykefální

jemná dolichokefalní

kůže

silná, hrubá

tenká, jemná

povrchové kapiláry

rozšířené

neznatelné

vnitřnosti

pevně fixované

pohyblivé a labilní

tělní obvody

velké

malé

svaly hladké

hypertonické

hypotonické

lymfatická reakce

výrazná

přiměřená

projevy chování

hyperiritabilita v dětství

všeobecné reakce mírné

psychické projevy

cyklothymní

schizothymní

bránice

Kretschmerova typologie je založena na klasifikaci z hlediska vzájemných vztahů tělesné stavby a psychiky. Jsou v ní vymezeny tři základní typy: astenický, atletický a pyknický (viz tabulka níže). 94

Kretschmerova typologie typ astenický

znak

atletický

pyknický

tělesná výška

normální

střední

kůže

podkožní tuková vrstva chybí

růžová

kostra

gracilní

svalstvo

nedostatečně vyvinuté

končetiny

velmi štíhlé

silná, elastická, dobrý turgor, málo tuku a pojivového vaziva silně vyvinutá; zvl. v obličeji, klíční kosti, loket, zápěstí silně vyvinuté; značné přírůstky hl. v dospívání spíše dlouhé než krátké

tělo

dlouhé

břicho

ploché až vkleslé

svalnaté, nevystupující

velké (tuk), vystupující

hlava

malá

středně velká

obličej

úzký, oválný

dlouhý, oválný; vynikají lícní kosti, dolní čelist a nadočnicové oblouky

vlasy

vlasová hranice zasahuje do čela a na spánky široké, husté, někdy spojené či protažené až ke spánkům velmi dlouhý, ostrý

obočí

nos

další charakteristiky

sklon k anémii; rychle roste v dospívání, dovede se přizpůsobit svalové práci; tendence k nástupu stárnutí ve věku 35 – 40 let (ztráta vlasů,svrašťování kůže); čelo ubíhavé, brada málo vyvinutá

málo vyvinuté

drobné, oblé, s málo vyvinutými svaly

blížící se tvaru pětiúhelníku

hladké, již na čele rostou směrem dozadu málo vyvinuté

plochý

široká ramena; záda rychle se zužující k úzkým bokům

95

rovný či konkávní, široký, často přecházející plynule v čelo velká, široká postava; šířkové rozměry převažují nad vertikálními (velké obvody hlavy, hrudníku, břicha); tendence k ukládání tuku (obličej, hýždě, břicho); tendence k obezitě; malé zanořené oči

Je třeba podotknout, že výše uvedené příklady typologie mají pouze omezenou platnost a lze k nim mít řadu oprávněných výhrad (např. k jednostrannému celkovému posuzování

jednotlivých

typů).

Kromě

toho

vyhraněné

somatotypy

se

všemi

charakteristickými znaky se v populaci prakticky nevyskytují, naopak je v ní zastoupeno mnoho přechodných typů. Z tohoto důvodu (i některých dalších) se v současné době uplatňují jiné typologie, především vycházející z typologie W. H. Sheldona, který se zaměřil na objektivní analýzu jednotlivých formativních složek lidského těla a na pochopení jejich vzájemných vztahů. V Sheldonově klasifikaci jsou vymezeny tři extrémní typy tělesné stavby, za jejichž základní prvek je požadováno něco, co se v různé kvantitě uplatňuje při tělesném vývoje každého normálního jedince; v zásadě se jedná o postižení proporcionality mezi orgány vyvíjejícími se z jednotlivých zárodečných listů (ektoderm, entoderm, mezoderm), resp. postižení převládající složky – endomorfní, izomorfní, ektomorfní - (potažmo skupiny orgánů, pocházejících z příslušného zárodečného listu), která v celkové tělesné stavbě nabyla převahy. Tyto tři složky existují u každého jedince, avšak v různém zastoupení; velikost každé z nich je vyjádřena číselně od 1 do 7 (1 = malé zastoupení, 7 = maximální zastoupení té které složky) a zjišťuje se v 5 tělních oblastech (oblast 1 = hlava, obličej, krk; oblast 2 = hrudní část trupu; oblast 3 = ramena, paže, ruce; oblast 4 = břišní část trupu; oblast 5 = dolní končetiny). Soubor získaných údajů se zpracuje a konečný výsledek, který je vyjádřením somatotypu konkrétního jedince, se uvede v podobě trojice čísel a zobrazením jejich polohy v dvojrozměrném diagramu (viz obr.). Extrémní somatotypy tedy lze vyjádřit takto: endomorf = 711 (maximálně zastoupena složka endomorfní, minimálně zastoupeny složky mezomorfní a ektomorfní), mezomorf = 171 (maximálně zastoupena složka mezomorfní, minimálně zastoupeny složky endomorfní a ektomorfní), ektomorf = 117 (maximálně zastoupena složka ektomorfní, minimálně zastoupeny složky entomorfní a mezomorfní). Kromě extrémních somatotypů existuje řada přechodných typů - ektomorní izomorf, endomorfní ektomorf, izomorfní ektomorf, izomorfní izomorf, endomorfní izomorf, izomorfní endomorf apod. (viz obrázek níže).

96

Sheldonův diagram

Zdroj: http://www.burnthefatinnercircle.com/members/596.cfm

Zdroj: http://fitnesswithnicholas.wordpress.com/2010/12/13/understanding-somatotypes/

97

Extrémní somatotypy – endomorf, izomorf, ektomorf

Zdroj: http://fitnesswithnicholas.wordpress.com/2010/12/13/understanding-somatotypes/

Kromě klasifikace lidí podle tělesné stavby do různých somatotypů existují též klasifikace do různých psychotypů. Propojení somatotypů s psychotypy, je-li provedeno objektivně, dostatečně spolehlivě, může být pro pedagoga určitým vodítkem k pochopení chování a jednání konkrétních žáků, jejich pozice v sociální skupině, tendování jejich osobnostního vývoje, empatie, vhodnosti pro určitý druh sportu apod. Nutno zdůraznit, že každá typologie má svá omezení a tudíž ji nelze beze zbytku a „slepě“ bez ohledu na další poznatky a kontextuální souvislosti aplikovat.

98

Somatotypy a psychotypy

Zdroj: http://www.innerexplorations.com/psytext/bodypsytoge.htm

Somatotypy a sport

Zdroj: http://www.mysomatotype.com/body-type/?page_id=74

99

ZÁKLADY PRVNÍ POMOCI Poskytnutí první pomoci je morální i právně vymezenou povinností každého občana ČR. Neposkytnutí první pomoci je trestným činem, který je vymezen v Ustanovení trestního zákona §207 takto: 1) Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví, neposkytne potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok. 2) Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví, neposkytne potřebnou pomoc, ač je podle povahy svého zaměstnání povinen takovou pomoc poskytnout, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. V souladu s tímto legislativním rámcem je Vyhláška č. 283/2010 Sb., kterou se ukládá povinnost vybavit vozidla lékárničkou a letákem (viz níže) s uvedeným postupem při zvládání dopravní nehody. Základy první pomoci by však měli ovládat nejen osoby dospělé, způsobilé k právním úkonům a právně zodpovědné, ale i děti a další osoby mladší osmnácti let. Správné poskytnutí první pomoci nejednou zachránilo jinému život, anebo alespoň znemožnilo nebo omezilo zhoršení zdravotního stavu poškozenému. Ve školách různých typů a úrovní se vyskytují žáci (studenti) chronicky nemocní a s trvale změněným zdravotním stavem, jehož aktuální projev může vyžadovat okamžitý zásah ve formě první pomoci. Rovněž v rámci výchovněvzdělávacího procesu existují různá rizika vzniku úrazů, drobných zranění a dalších nehod (např. při výuce tělesné výchovy, pracovního vyučování, chemie, exkurzích), která je třeba ošetřit. Je proto zřejmé, že všichni zaměstnanci školy, zvláště pak pedagogové, musí být teoreticky připraveni a prakticky schopni poskytnout potřebnou první pomoc. Některé základní druhy první pomoci jsou stručně pojednány v následujícím přehledu.

100

Povinný leták první pomoci do vozidla

Zdroj: http://special.novinky.cz/files/letak-do-auta.pdf

101

1. KRVÁCENÍ

Krvácení je jedním z nejvážnějších a nejnebezpečnějších poranění, při kterém krev samovolně vytéká z narušených cév (tepen, žil, kapilár) a tkání. Při poskytování správné první pomoci při krvácení je nutné vzít v potaz druh krvácení, místo krvácení a intenzitu krvácení. 1. Vlásečnicové krvácení je většinou malého rozsahu, bývá následkem malého lokálního traumatu, zpravidla samovolně ustane po určitém poměrně krátkém čase (např. spontánní krvácení z nosu), protože krev toliko prosakuje z rány. 2. Žilní krvácení může být následkem různých typů a mechanizmů poranění. Žilní krev je tmavá, vytéká kontinuálně malou rychlostí, poraněné místo je třeba ošetřit adekvátně zejména rozsahu krvácení. Pokud se jedná o krvácení na horní končetině, je vhodné zvednout ji do polohy nad srdce, aby se snížil krevní tlak v končetině a krvácející místo po lokálním očištění a dezinfekci jeho okolí ovázat příslušným obvazem (viz obrázek). 3. Tepenné krvácení je nejzávažnějším typem krvácení, protože krev, většinou světle červené barvy (při dušení může být tmavá!), vystřikuje z rány pod tlakem a tak může v krátkém časovém intervalu dojít k velkým ztrátám krve (úměrně rozsahu poranění, místu poranění a postižení konkrétní tepny) s následným rozvoje šokového stavu. Poskytnutí první pomoci musí být provedeno neodkladně a co nejrychleji. Jako první je třeba stisknout příslušný tlakový bod (viz tlakové body níže) a je-li poraněna tepna na končetině, v rámci možností ji polohovat nad srdce, aby bylo dosaženo snížení krevního tlaku v ní a tím zmírněna intenzita krvácení. Poté přiložit na stlačenou tepnu zaškrcovadlo (viz obrázek) a utáhnout ho; na ránu přiložit sterilní obvaz v tolika vrstvách, dokud jím krev nepřestane prosakovat. Pozor – při tepenném krvácení v oblasti hlavy se použije pouze sterilní obvaz, tlakový obvaz nepřikládat! Při správném postupu a provedení první pomoci se daří krvácení zastavit.

102

1.1 ZAŠKRCOVADLA Přiložení zaškrcovadla je způsob dočasné zástavy krvácení používaný při tepenném krvácení (masívní krvácení z pažní nebo stehenní tepny, otevřená zlomenina s masivním krvácením, úrazová amputace, otevřená zlomenina s masivním krvácením, crush syndrome, mírné zaškrcení cév při uštknutí). Používá se pryžové Martinovo zaškrcovadlo, pokud není k dispozici, lze použít improvizované prostředky jako je trojcípý šátek složený do kravaty a uvázaný tzv. liščí smyčkou, nebo jakýkoli jiný vhodný dostupný prostředek o šířce alespoň 5 cm, např. složený ručník, část oděvu – košile, široký pásek apod., nikoli tenké předměty (tkanička od bot, tenký pásek), jejichž použitím by mohla vzniknout sekundárně další poranění (zhmoždění cév, nervů). Zaškrcovadlo se přikládá do bezprostřední blízkosti místa poranění od něho směrem k srdci a to přes vrstvu oděvu (nebo obvazu apod.), avšak nikoli na klouby nebo těsně k ním (mohlo by dojít k poranění nervů) a nepovoluje se. K zaškrcovadlu připojíme časový údaj o zaškrcení, zaškrcenou končetinu znehybníme a je-li třeba, chladíme (správně zaškrcená končetina je bledá, chladná, s nehmatným tepem na periferii).

1.2 TLAKOVÉ BODY Tlakové body (viz schéma níže) jsou místa na těle, na kterých lze snadno nahmatat přívodnou tepnu a jejím správným stlačením ke kosti dosáhnout okamžitého nouzového zastavení tepenného krvácení. Nachází-li se tlakový bod na končetině, polohujeme ji tak (pokud je to možné), aby se nacházela nad úrovní srdce. Tlakové body na hlavě: ← spánková tepna: stlačit asi prst před ušním boltcem ← lícní tepna: při krvácení z úst a tváře stlačit před okrajem žvýkacího svalu v místě, kde tepna přechází přes dolní okraj dolní čelisti. Tlakové body na krku ← krkavice: tlakové body se nacházejí při předním okraji kývačů přibližně v polovině jeho délky. Stlačit bod pouze na postižené straně při krvácení z jazyka nebo krční tepny (při oboustranném stlačení by došlo k přerušení přívodu krve k mozku, což by u ošetřované osoby mohlo vést ke vzniku stavu bezvědomí). Tlakové body na horních končetinách ← podklíčková tepna: při krvácení z ramene, amputaci horní končetiny stlačit nad klíční kostí ve vnitřní třetině. 103

← pažní tepna: při krvácení z předloktí a ruky stlačit v mezisvalové rýze v horní třetině. Tlakové body na břiše ← břišní tlakový bod: se nachází těsně nad pupkem. Při gynekologickém krvácení nebo při amputaci dolní končetiny tento tlakový bod tisknout krouživým pohybem ruky sevřené v pěst, přičemž postižená osoba leží na zádech na tvrdé podložce. Tlakové body na dolních končetinách ← stehenní tepna: při krvácení ze stehna či amputaci dolní končetiny ve stehenní oblasti stačit tento bod pod středem tříselního vazu dvěma palci ← podkolenní tepna: při krvácení z bérce tisknout v podkolení jamce za současného co největšího ohnutí v kolením kloubu.

Tlakové body

Legenda: tlakové body kraniokaudálním směrem zleva doprava: spánková tepna, lícní tepna, krkavice, podklíčková tepna, pažní tepna, stehenní tepna. Průřez paží v místě rány: a = tlaková vrstva, b = krytí rány, c = rána, d = paže. Zdroj: http://www.mirabilis.cz/?q=node/52

104

1.3 PRVNÍ POMOC PŘI KRVÁCENÍ Krvácení z drobné ranky nebo oděrky se většinou zastaví samo během několika minut. Přitisknutí čistého tamponu na ránu na několik minut pomáhá stavět krvácení. Po zastavení krvácení je třeba vyčistit okraje rány směrem k periferii lehkými doteky tamponu. Drobná poranění i větší oděrky se hojí nejlépe, nejsou-li zakryta, avšak řezná rána delší 1 cm potřebuje sešití, aby se předešlo vzniku jizvy. Drobné řezné rány nechat chvíli krvácet, pak ošetřit peroxidem nebo Jodisolem, dále nechat zaschnout anebo nasucho převázat. První pomoc při drobném krvácení

Zdroj: http://www.hasicibrezinka.cz/muze-se-hodit/prvni-pomoc/

Drobné zhmožděné rány ošetřit studeným eventuálně i tlakovým obvazem za účelem omezení krevního výronu. Krvácení z nosu (epistaxis) Řadí se mezi jedna z nejběžnějších krvácení, jehož příčinou může být vysoký krevní tlak, hemokoagulační porucha či při úrazech zlomenina spodiny lebeční (v krvi bývá příměs zažloutlé tekutiny). První pomoc: postižená osoba se posadí v mírném předklonu, po dobu cca 3 – 5 minut komprimuje nosní křídla palcem a ukazovákem a dýchá ústy; souběžně postižené osobě přikládat na kořen nosu, čelo a zátylek chladné obklady (kterými se vyvolá reflexní kontrakce cév v nose). V případě, že postižené osobě proniká krev do ústy, vyplivuje ji (nepolyká). Pokud i po pěti minutách po uvolnění stisku krvácení pokračuje, stisk nosu se prodlouží do zastavení krvácení. Nosní otvory se neucpávají! Nelze-li krvácení zastavit, nebo je-li velmi masivní, přivolejte odbornou lékařskou pomoc. Krvácení z úst se ošetřuje v zásadě stejně jako krvácení z nosu. Krvácení z ucha sterilně zakrýt, zraněného položit na bok na postižené ucho a transportovat k lékaři. 105

Krvácení z hlubších ran se ošetří tak, že se okraje rány otřou a rána se nasucho sterilně ováže; nevyplachuje se vodou, ani desinfekčním roztokem. Při intenzivnějším, rozsáhlejším krvácení, zejména tepenném, je nutné stlačit příslušný tlakový bod a přiložit tlakový obvaz. Není-li možné účinně stlačit tlakový bod, potom je možné stlačit přímo krvácející ránu (tepnu), byť se vystavujeme riziku zavlečení infekčního agens do organizmu (zraněný je však akutně více ohrožen krvácením, než infekcí).

Zdroj:: http://www.eshop-tabulky.cz/-pokyny-prvni-pomoci/1798-prvni-pomoc-pri-krvaceni.html

106

Zdroj: http://www.limapres.cz/shop/?kategoria=6

Postup při volání Rychlé zdravotnické pomoci - vytočit číslo 155 nebo 112. Na linku 155 se lze dovolat zdarma z telefonu jakékoliv veřejné sítě v České republice i z mobilních telefonů. U volání z mobilu je třeba zdůraznit, kde a v jakém městě se přesně nacházíte, protože je možné dovolat se na jinou než nejbližší (místní) záchrannou službu. - zachovat klid a sdělit co nejpřesněji: - co se stalo, kolik osob je zraněných, jejich pohlaví, přibližný věk a další okolnosti - kde se událost stala, příp. adresu (bytu, pracoviště, restaurace apod.) - přístupovou cestu (zejména došlo-li k události v přírodě, mimo obec apod.) - sdělit číslo svého telefonu a své jméno - pokud neovládáte první pomoc, požádat dispečera o radu, jak správně postupovat; dispečer může udržovat s volajícím a poskytujícím první pomoc až do příjezdu RZP

107

2. POLEPTÁNÍ ŽÍRAVINOU (kyselinou, louhem) Mezi hlavní druhy žíravých a dráždivých látek patří kyseliny, zásady, rozpouštědla, alkylační činidla, oxidační a redukční činidla. Ve škole existuje jisté riziko poleptání kyselinou nebo louhem (hydroxidem) zejména při laboratorních pracích z chemie. Žíraviny jsou nebezpečné zejména z důvodu možného poškození očí, kůže, sliznic a různých tkání (nacházejících se jak pod kůží, tak uvnitř organizmu – např. v trávicím traktu, dýchacím ústrojí). Žíraviny mohou působit na určitou část lidského těla buď bezprostředně kontaktním způsobem (např. při potřísnění rukou kyselinou), inhalačně (např. vdechnutím těkavých látek), nebo perorálně (např. polknutím louhu při pipetování apod.), přičemž následkem expozice tkáně žíravinám je poleptání. Poleptání se klasifikují podle standardní klasifikace popálenin (od nichž se liší tím, že se na jejich vzniku primárně nepodílí teplo, resp. zdroj tepla). Konkrétní příznaky poleptání (svědění, pálení, změna zbarvení tkáně v místě poleptání, krvácení, respirační potíže, nekróza, destrukce) závisí na konkrétní chemikálii a na zasaženém místě. Zasažení žíravinou může mít i fatální následky (např. požití silné zásady nebo kyseliny může vést k rozsáhlému poškození exponovaných částí trávicího systému, jehož následkem je smrt). První pomoc při zasažení žíravinou spočívá v následujícím postupu (viz též obrázek níže): a) zasažení kůže – oplachovat zasažené místo vlažnou tekoucí vodou (cca 10 minut) a případně svléci části oděvu nasáté žíravinou. Při poleptání kyselinou poraněné místo opláchnout roztokem hydrogenuhličitanu sodného (jedlé sody), při poleptání louhem poraněné místo opláchnout roztokem kyseliny citronové, aby byla neutralizována rezidua kyseliny nebo zásady. Nakonec poleptané místo převázat sterilním obvazem a postiženou osobu dopravit k lékařskému ošetření (je-li to třeba). b) zasažení oka – vyplachovat rozevřené oko čistou vodou po dobu 3 – 5 minut (z důvodu odstranění reziduí žíraviny, zastavení reakcí žíraviny s komponentami oka, neutralizace), dále opláchnout blízké okolí oka (oční víčka, oční koutky), na oko přiložit mulový polštářek a postiženou osobu dopravit k lékařskému ošetření (je-li to třeba). c) požití žíraviny – okamžitě vyplachovat dutin ústní vodou a co nejrychleji dopravit postiženou osobu do nemocnice k odbornému zákroku. Nevyvolávat zvracení!

108

Zdroj: http://www.limapres.cz/shop/?kategoria=6

109

3. TEPELNÁ POŠKOZENÍ ORGANIZMU Dlouhodobé působení velkého tepla či chladu je pro organismus škodlivé. Může způsobit rozsáhlé poškození tkání, rozvoj infekce, případně i selhání životních funkcí. 1. Přehřátí organizmu Projevuje se zvýšenou teplotou těla (i nad 40ºC), malátností, bolestmi hlavy, závratěmi, zarudlou kůží, povrchní ventilací, zrychleným pulsem, případně poruchami vědomí až stavem bezvědomí. Může mít formu úpalu jako následku dlouhodobého pobytu v prostředí s vyšší teplotou, ve kterém se nemůže dostatečně efektivně uplatnit termoregulace (sauna, prádelna, koncertní sál apod.), anebo úžehu jako následku dlouhodobého působení slunečních paprsků především na oblast hlavy a krku, které může rezultovat až překrvení mozkových plen a edému mozku. První pomoc spočívá v šetrném snížení teploty postižené osoby (přesun do chladnějších prostor, zábal končetin), v případě bezvědomí náležité polohování (viz první pomoc při bezvědomí). 2. Podchlazení organizmu Projevuje se bledou a studenou kůží, únavou, apatií, poruchami vědomí v důsledku nedostatečného okysličení mozku. První pomoc spočívá v šetrném (postupném) zahřátí poškozené osoby přesunem do teplé místnosti a podáváním teplých nápojů (nikoli však alkoholických! – alkoholem navozená dilatace cév vede k tepelným ztrátám)

3. Omrzliny Rozlišují se tři stupně (podobně jako u popálenin). Omrzliny I. stupně se projevují bledou, nafialovělou kůží, v níž při jejím oteplování poškozená osoba cítí píchání; omrzliny II. stupně se projevují bělavou až nažloutlou kůží, vznikem puchýřů a ztrátou citlivosti v zasazené oblasti; omrzliny III. stupně se projevují voskovitým vzhledem kůže, zasažené místo není bolestivé, tkáň je odumřelá, samovolně se mohou oddělovat periferní části těla. První pomoc spočívá v úkonech jako je přenos postižené osoby do teplého prostředí, zahřátí lokální i celkové (masírování kůže v okolí omrzlin prsty za účelem dosažení většího prokrvení a tím i lokálního zvýšení tělní teploty, přikládání rukou postižené osoby na tělo zachránce pod oděv, na břicho, do podpaží apod., teplé nápoje, suché a teplé oblečení, koupel); omrzliny II. a III. stupně vyžadují sterilní krytí omrzlých míst a odbornou lékařskou pomoc. Omrzliny netřít sněhem! 110

4. Popáleniny a opařeniny Popáleniny a opařeniny většího rozsahu patří k velmi závažným úrazům. U postižené osoby mohou zanechat následky somatické (fyzické) i psychické. Celková závažnost poškození závisí na rozsahu (orientačně lze použít tzv. pravidlo devíti – viz schéma níže), hloubce, věku (jemná kůže u dětí, suchá atrofická kůže u starších lidí), lokalizaci (končetiny; obličej, krk; trup), příčině a fyzikálních vlastnostech zdroje (přímý kontakt je horší než bezkontaktní přenos tepelné energie např. sáláním; popáleniny I. stupně ~ teplota zdroje cca 50 - 60ºC popáleniny II. stupně ~ teplota zdroje cca 60ºC po dobu cca 1 minuta, popáleniny III. stupně ~ teplota zdroje cca 100ºC po dobu cca 5 sekund, nikoli varem). První pomoc: 1. zabránit dalšímu působení tepla na zasaženou osobu (např. uhasit oheň, svléci oděv a kovové předměty jako náušnice, prsteny – pozor, aby nedošlo ke stržení příškvaru!) 2. postiženou osobu posadit nebo položit (podle typu a místa zasažení) 3. popáleniny I. a II. stupně dlouhodobě chladit tekoucí studenou vodou (20 i více minut, pokud přináší úlevu); pozor u velmi malých dětí, u kterých by mohlo dojít k rozvoji chladového šoku – proto, není-li to nutné, chlazení vodou se neprovádí nebo jen omezeně. Popáleniny III. stupně nechladit (chlazením by se zvýšilo riziko infekce v místě silně či zcela destruované tkáně). 4. Při popáleninách II. a III. stupně ránu mimo oblasti obličeje a krku sterilně překrýt nejlépe originálním zdravotnickým materiálem; rány popálenin I. stupně se nezakrývají.V případě popálení končetiny, tuto je po ošetření třeba fixovat; při sterilním krytí zasažených rukou vložit mezi prsty záložky z gázy. 4. Puchýře nepropichovat, volné okraje příškvarů ostřihnout, příškvary nestrhávat. 5. Neaplikovat žádné masti, zásypy, ani analgetika.

111

Pravidlo devíti

Legenda: Popálenina o průměru větším než 2-3 cm potřebuje zdravotnické ošetření. Popáleniny přesahující 9% plochy povrchu těla vyžadují hospitalizaci a odpovídající léčbu. Popálení více jak 15% povrchu těla u dospělého a 10% u dítěte vede k rozvoji šoku. Oblasti lidského, představující přibližně 9% z celkové plochy povrchu těla jsou: hlava, horní část hrudníku, horní část zad, břicho, dolní část zad, horní končetina (2x), stehno (2x), bérec s nohou (2x); zbytek (cca 1%) připadá na oblast zevních pohlavních orgánů. Zdroj: https://eforms.zpmvcr.cz/jforum/posts/list/77.page

112

Zdroj: http://www.eshop-tabulky.cz/-pokyny-prvni-pomoci/1800-prvni-pomoc-pri-urazu-popalenim-aoparenim.html

113

4. OTRAVY (INTOXIKACE) Existuje mnoho chemických látek, které jsou řazeny mezi jedy, přičemž některé z nich jsou běžně používány jak ve školách, tak v domácnostech. Dojde-li k intoxikaci neznámou látkou a dotyčná osoba je při vědomí, krokem první pomoci je vypití sklenice vody najednou a podání několika tablet (cca 10) živočišného uhlí. Pokud postižená osoba zvrací, je vhodné podržet jí hlavu v předklonu tak, aby se zabránilo vdechnutí zvratků obsahujících toxickou látku. Pokud intoxikovaná osoba spontánně nezvrací, zvracení se nesnažíme vyvolat. Pokud postižená osoba ztrácí vědomí nebo je v bezvědomí, je třeba ji uložit do stabilizované polohy (viz bezvědomí) a v případě, že dojde k selhání základních životních funkcí, je nutné zahájit resuscitaci. Jestliže víme, kterou toxickou chemickou látkou byla osoba intoxikována (např. metanol, etanol, botulotoxin, Fridex atd.), je možné při poskytování první pomoci zohlednit toxikologická specifika dané látky (např. při otravě Fridexem podat etanol ve formě tzv. tvrdého alkoholu).

Zdroj: http://www.limapres.cz/shop/?kategoria=6

114

5. ÚRAZY 5.1 ZASAŽENÍ ELEKTŘINOU

Zdroj: http://www.limapres.cz/shop/

115

5.2 ZLOMENINY A JINÁ PORANĚNÍ KOSTÍ Všechny zlomeniny vyžadují šetrné zacházení a pečlivé ošetření, abychom poraněnému nezpůsobili nešetrnou manipulací poranění okolních tkání a orgánů (svalů, cév a nervů). Pokud se nejedná o makroskopicky zřetelné otevřené zlomeniny, lze na zlomeninu končetin (resp. i dalších skeletálních součástí) usuzovat podle příznaků jako jsou deformace končetiny, nepřirozeně vysoká pohyblivost končetiny, velká bolestivost, otok a krevní výron. Při poskytování první pomoci je nutné: 1. zlomenou kost dokonale znehybnit (fixovat), aby byla zmírněna bolest a zabráněno vzniku komplikací pohybem nefixované zlomené kosti (poškození cév s cévními výrony, poškození svalů a nervů v okolí zlomené kosti). Fixace zlomené končetiny se provádí vždy přes dva klouby: jeden nad místem zlomení, druhý pod ním. 2. otevřenou zlomeninu překrýt sterilním krycím obvazem (snížení rizika infekce) 3. k ošetření zlomeniny končetin (zvl. dolních) lze použít improvizované prostředky a postupy, např. dolní končetiny k sobě svázat ručníkem, místo dlahy přiložit obalené větve, horní končetiny znehybnit šátkem, improvizovanou dlahou fixovat v lokti. 5.2.1 ZLOMENINA HORNÍ KONČETINY a) kost pažní - fixace pomocí dlahy přiložené v délce od ramene k prstům ruky b) předloktí - fixace pomocí dlahy sahající do 2/3 paže c) prsty anebo zápěstí - fixace pomocí dlahy přiložené po loket Přiložená dlaha (Kramerova, improvizovaná, vakuovaná – tu nelze použít u otevřených zlomenin) musí přesahovat dva klouby a musí být podložená. Jako závěs je nejlépe použít šátkový obvaz nebo jeho improvizaci. 5.2.2 ZLOMENINA DOLNÍ KONČETINY a) stehenní kost – fixace pomocí zevní dlahy, přiložené na pánev nad kyčel ve tvaru písmene I, a vnitřní dlahy, přiložené od třísel po patu ve tvaru písmene U b) bérec - fixace pomocí zevní dlahy, přiložené do 2/3 stehna, a vnitřní dlahy, a vnitřní dlahy, přiložené od třísel po patu ve tvaru písmene U c) kotník – fixace pomocí dlahy sahající pod koleno Přiložená dlaha (Kramerova, improvizovaná, vakuovaná – tu nelze použít u otevřených zlomenin) musí přesahovat dva klouby a musí být podložená. K připevnění dlah ke končetině se zlomeninou a ke spojení obou končetin (zraněné k nezraněné) nejlépe použít šátkový obvaz nebo jeho improvizaci. 116

5.2.3 PORANĚNÍ KLOUBŮ Opatřením první pomoci při poranění kloubu je znehybnění kloubu v poloze, kterou zaujímá, dále chlazení vodu či obklady za účelem zmírnění edému a bolesti. Nesnažit se reparovat anatomickou (původní) polohu kloubu! 5.2.4 PORANĚNÍ HLAVY (MOZKU) Mezi základní typy poranění mozku patří: • otřes mozku (komoce) – jedná se o dočasnou, avšak rozsáhlou poruchu činnosti mozku, jejíž častou příčinou je úraz (následek silného úderu způsobeného přímým zásahem do hlavy, anebo přeneseným zásahem, např. dopad na nohy z větší výšky); mezi příznaky komoce mozku patří bolest hlavy, nevolnost (nausea), zvracení, vyšší dechová frekvence, pocení, někdy dezorientace, krátké bezvědomí a ztráta paměti • zhmoždění mozku (kontuze) – jedná se o mechanické poškození mozku se strukturním poškozením buněk; příznaky jsou podobné jako při otřesu mozku, při kontuzi zpravidla dochází ke krátkodobému stavu bezvědomí (v řádu několika minut) • stlačení mozku (komprese) – k stlačení mozku dochází vlivem krvácení nebo hematomu, které může mít různé příčiny (úraz, mozková mrtvice). Je-li příčinou úraz, postižená osoba zpravidla nejprve dočasně ztratí vědomí hematom a po jeho znovunabytí zvrací, stav se zdánlivě normalizuje (stabilizuje), avšak po delší či kratší době v průběhu dne znovu ztrácí vědomí právě v důsledku komprese mozku vytvořeným hematomem. První pomoc při jmenovaných poraněních mozku osoby v bezvědomí spočívá v ošetření poranění a její uložení do stabilizované polohy, osoby při vědomí v uložení do polohy na zádech s podloženou hlavou (viz obrázek) a v přijetí protišokových opatření. Ve všech případech poranění mozku je třeba přivolat RZP nebo jinak zajistit lékařské ošetření. Poloha na zádech s podloženou hlavou

Zdroj: http://www.prvni-pomoc.com/stabilizovana-poloha

117

5.2.4 PORANĚNÍ PÁTEŘE Poranění páteře může proběhnout bez poškození míchy (zlomeniny pouze některých částí obratlů – těla, výběžků), anebo s poškozením míchy; poškození míchy se projevuje poruchami hybnosti, necitlivostí některých tělních oblastí (což lze orientačně ověřit menším štípnutím zraněné osoby na několika místech těla), případně poruchami základních vitálních funkcí. Při poskytování první pomoci se zraněnou osobou nehýbat (pokud to není z jiných důvodů nezbytné); při nezbytné manipulaci s ní je třeba alespoň tří zachránců (např. při přeložení na tvrdou podložku před transportem); zavolat RZP nebo jinak obstarat transport do nemocnice, během něhož zraněná osoba leží na tvrdé podložce (vakuové matraci), ke které je připoutána.

5.3 PORANĚNÍ HRUDNÍKU A PNEUMOTHORAX Rozlišují se poranění hrudníku zavřená, při kterých není porušena integrita kůže, a otevřená, při kterých je porušena integrita kůže a dutiny hrudní, čímž jsou dány podmínky pro vznik pneumotoraxu. Poranění hrudníku se mohou projevit příznaky jako je cyanóza, dušnost a případně ztráta vědomí. Mezi základní úkony první pomoci patří přiložení prodyšného obvazu a polohování poraněné osoby do polosedu, nebo na bok na postiženou stranu.

PNEUMOTHORAX V hrudní dutině člověka je za fyziologických podmínek podtlak, který je jednou z fyzikálních podmínek cyklických změn objemu plic při dýchání (zvětšení při vdechu, zmenšení při výdechu), odrážejících činnost tzv. dýchacích svalů (zejména bránice, svaly mezižeberní a prsní). Některé z nich (tzv. inspirační svaly) při nádechu zvětší objem hrudní dutiny a plíce se ve zvětšeném objemu mohou roztáhnout, jiné (tzv. exspirační svaly) se podílejí na výdechu, při kterém se objem hrudní dutiny opět zmenší a plíce smrští do původního stavu. Při pneumotoraxu proniká vzduch do dutiny hrudní a tím se vyrovnává tlak v dutině hrudní s tlakem atmosférickým. Proto při nádechu vniká do dutiny hrudní vzduch, utlačuje blíže lokalizovanou plíci, což způsobuje její dysfunkci; při výdechu tento vzduch z hrudní dutiny opět uniká pouze částečně, a proto v dalším průběhu dochází k utlačování druhé plíce a 118

srdce. Efektivní dýchání za takového stavu není možné a bez poskytnutí první pomoci ohrožuje život. Pneumothorax je život ohrožující stav, jehož správné ošetření se řadí mezi život zachraňujících úkony. V praxi se lze setkat téměř výhradně pouze s otevřeným pneumotoraxem, který bývá ponejvíce komplikací fraktury žebra nebo jiného zranění (bodného, střelného) v oblasti hrudníku. Mezi příznaky pneumotoraxu u postižené osoby patří zjevné respirační potíže, bledost nebo cyanóza, z rány může vytékat sytě červená (okysličená) zpěněná krev, někdy lze též zaslechnout zvuk unikajícího vzduchu z dutiny hrudní. První pomoc spočívá v okamžitém hermetickém uzavření rány, polohování postižené osoby do polosedu (Fowlerova poloha; pokud je však v bezvědomí bez příznaků šoku, uloží se do stabilizované polohy na bok na té straně, na které je poraněná; v šokovém stavu se uloží do protišokové polohy) a zhotovení poloprodyšného obvazu jako improvizovaného jednostranného ventilu; poloprodyšný obvaz sestává ze tří vrstev: sterilního krytí náplastí, neprodyšné vrstvy (např. igelitový sáček) a náplasťové fixace ze tří stran (viz obrázek), přičemž čtvrtá strana se nechá volná jako odvod spontánně vytékající krve a unikajícího vzduchu z dutiny hrudní. Pokud nelze zhotovit poloprodyšný obvaz, lze použít neprodyšný obvaz (uzavřou se náplastí všechny čtyři strany).

Ošetření při pneumothoraxu

Zdroj: http://www.donera.cz/cz/prvni-pomoc/14/

119

Pneumothorax

Zdroj: http://www.medicinenet.com/pneumothorax/article.htm

120

Tlakový účinek vzduchu při pneumothoraxu

Zdroj: http://body-disease.com/pneumothorax-collapsed-lung/

5.4 PORANĚNÍ BŘIŠNÍCH ORGÁNŮ Za hlavní nebezpečí při poranění břišních orgánů lze označit krvácení do dutiny břišní a vyhřeznutí orgánů z dutiny břišní. Kromě ošetření konkrétních zranění (např. zástava krvácení, překrytí otevřené rány sterilním obvazem apod.) je žádoucí osoby, které jsou při vědomí, uložit do vhodné polohy na záda s dolními končetinami (případně i hrudníkem) podloženými podložkou (viz obrázek).

Zdroj: http://www.prvni-pomoc.com/stabilizovana-poloha

121

6. POKOUSÁNÍ ZVÍŘETEM, UŠTKNUTÍ HADEM, BODNUTÍ HMYZEM Kousnutí zvířetem: Při kousnutí zvířetem poraněné místo podle charakteru zranění (místo, hloubka, rozsah) pouze povrchově ošetřit (okolí rány očistit, desinfikovat apod.) a vyhledat odbornou lékařskou pomoc. Hadí uštknutí: Při uštknutí hadem (v ČR připadá z jedovatých hadů pouze zmije) postačí u zdravé osoby (tj. u osoby, která není alergická na hadí jed, netrpí žádným onemocněním kardiovaskulárního systému apod.) povrchově ošetřit (omýt) místo penetrace, podat tišící prostředek (Paralen) a vyhledat lékaře. Hmyzí kousnutí a bodnutí: Při bodnutí včelou, vosou nebo sršněm je třeba vyjmout žihadlo (pinzetou, nehtem, hrotem nůžek apod.), pokud zůstalo v ráně. Bolest a vznik edému je možné mírnit chlazením studenou vodou nebo studenými obklady. Osoby alergické (hypersenzitivní) na hmyzí toxiny (alergeny) vyhledají lékaře, resp. zavolají RZP; do té doby je třeba sledovat, zda se neobjevují příznaky anafylaktického šoku (dechové potíže v důsledku zúžení dýchacích cest).

7. BEZVĚDOMÍ Při stavech bezvědomí je nutno zjistit, zda nedošlo k zástavě srdce a respirace. Při zástavě dýchání a srdeční činnosti, je třeba zjistit průchodnost dýchacích cest a jsou-li volné, neprodleně zahájit kardiopulmonální resuscitaci (tj. dýchání z úst do úst a masáž srdce) a jakmile je to možné, provést další úkony první pomoci (především zastavení tepenného krvácení, dále žilního krvácení, ošetření zlomenin apod.). Pokud ošetřovaná osoba dýchá a její tep je hmatný, uloží se do stabilizované polohy na boku, v níž nedojde k "zapadnutí" kořene jazyka do dýchacích cest nebo vdechnutí zvratků (viz schéma níže), a transportuje (sanitou nebo jiným dopravním prostředkem – podle okolností, např. osobním autem).

122

Stabilizovaná poloha na boku

Zdroj: http://www.mirabilis.cz/?q=node/52

Není-li možná stabilizovaná poloha na boku, je třeba zaklonit hlavu (viz schéma níže). Pozor – tento manévr neprovádět při poodezření na frakturu páteře; v takovém případě je lepší s postiženou osobou vůbec nehýbat vůbec, anebo (je-li to nutné), tak pouze opatrně jí posouvat po tvrdé, pevné podložce. Zaklonění hlavy

Zdroj: http://www.mirabilis.cz/?q=node/52

123

8. ŠOK Šok obecně je závažný život ohrožující stav, při kterém dochází k selhání krevního oběhu. Je to obranná reakce organizmu, doprovázená snížením prokrvení v břišní oblasti i v podkoží stažením stěn cév a zvýšenou činností srdce. V šokovém stavu je podstatně sníženo zásobování organizmu kyslíkem a výrazně snížen odvod toxických látek; trvá-li a rozvíjí-li se takový stav delší dobu, může končit smrtí v důsledku selhání zasažených orgánů. Vznik šoku zhoršují některé faktory, mimo jiné bolest či strach a proto je vhodné postiženou osobu s rizikem šoku pohodlně uložit a uklidnit. Existuje více příčin (kauzální faktorů) šoku a podle nich lze vymezit několik druhů šoku: šok hypovolemický (krvácení s větší ztrátou krve a krevních tekutin – cca 20 – 30%, vnitřní krvácení, rozsáhlé popáleniny, silné zvracení, těžké infekce), septický (popáleniny, pooperační a jiné nozokomiální infekce), anafylaktický (alergická reakce na léky, proteinové biotoxiny a jiné antigeny), kariogenní (infarkt myokardu a jiná srdeční selhání, embolie), neurogenní (rozvoj šoku při oběhovém selhání jako následku abnormální dilatace cév, zapříčiněné poruchou CNS například při úrazu mozku nebo lékové intoxikaci). Mezi základní příznaky šoku patří: zrychlující se tepová frekvence, špatně znatelný nitkovitý pulz → bledá kůže se studeným lepkavým potem → cyanóza rtů, později též končetin → zrychlené a povrchní dýchání → pocit žízně → zpomalené reakce a apatie postižené osoby. Při první pomoci je třeba pacienta uložit do polohy protišokové (poloha na zádech se zvednutými dolními končetinami cca 30 cm nad podložku nebo se skloněním celého těla pod úhlem cca 30º) nebo autotransfúzní a dále respektovat tzv. pravidlo 5T: teplo (udržet optimální tepelný komfort postižené osoby – přikrýt a/nebo vypodložit dekou apod., ale aktivně nezahřívat), ticho (je-li to možné, zraněného přesunout na klidné místo a komunikovat s ním), tišící prostředky (správně ošetřit všechna poranění, avšak neaplikovat analgetika), tekutiny nepodávat, pouze pocit žízně tlumit otíráním rtů a obličeje navlhčenou látkou (kapesníkem, utěrkou aj.) a transport (zajistit transport RZP, poškozenou osobu v šoku sami netransportujerme).

124

Stabilizovaná poloha při šoku

Zdroj: http://www.hasicibrezinka.cz/muze-se-hodit/prvni-pomoc/

9. PRVNÍ POMOC PŘI NÁHLÝCH PŘÍHODÁCH 9.1 MDLOBA (KOLAPS, SYNKOPA) Mdloba je obranná reakce organismu, stav, který není život ohrožující ani nebezpečný, avšak opakuje-li se častěji, může být příznakem některé jiné choroby. Spočívá v krátkodobém zpomalení srdeční frekvence a poklesu krevního tlaku (někdy též ještě s rozšířením žilního řečiště), což ve svých důsledcích může způsobit chvilkové nedokrvení mozku, registrované nervovými buňkami velmi citlivými na pokles dostupného kyslíku, které dočasně přestávají plnit normální funkci, čehož následkem je okamžitá ztráta rovnováhy, schopnosti koordinace některých pohybů a pád. Jakmile je u postiženého obnoven dostatečný přísun okysličené krve do mozku, znovu nabývá vědomí. Relativně často může mdloba nastat pobytem ve vydýchané místnosti, v horkých dnech při vyčerpání a nedodržení pitného režimu, dlouhodobém stání na místě, při prudkém vstávání z lůžka nebo v poloze s dlouhodobě zakloněnou hlavou (zúžení průtoku tepen zásobujících mozek jejich mechanickou kompresí). Příchod mdloby na sobě někteří lidé dokáží sami rozpoznat (např. jiskření nebo mžitky před očima, šelest v uších) a stačí včas zaujmout příznivou polohu (lehnout si). Existují některé vnější příznaky (bledost, pocení, nevolnost, bradykardie, hypotenze), které mohou signalizovat možný nástup mdloby. Při poskytnutí první pomoci postiženou osobu polohovat v leže s nohama zvednutýma nad podložku, v místě dostatečně provzdušněném; dále lze přikládat chladivé obklady ne čelo a uvolnit oděv (zejména u krku). Návrat vědomí zpravidla nastoupí do 5 minut; nestane-li se tak, je třeba zavolat RZP. Po návratu vědomí je třeba dotyčnou osobu ponechat ještě několik

125

minut ležet a teprve poté jí dovolit pomalu se posadit a posléze postavit se na nohy; rychlé vstávání (bez předchozího posazení) by mohlo opětovně navodit mdlobu.

9.2 TONUTÍ Existují dva druhy tonutí: vlhké, při kterém dochází k vdechnutí vody do plic, a suché, které vzniká reflexním stažením svalů hrtanu s následnou zástavou dýchání bez proniknutí vody do plic, např. při ponoření hlavy pod vodu. První pomoc tonoucím spočívá v okamžité resuscitaci po předchozí revizi dutiny ústní, přivolání RZP nebo převoz do zdravotnického zařízení (je-li provedená resuscitace na místě úspěšná); postižené osobě je třeba podle konkrétních podmínek zajistit dostatek tepla (např. svléknout mokrý oděv a přikrýt dekou). Při bezvědomí, avšak zachovaných nebo obnovených základních životních funkcích uložit do stabilizované polohy.

9.3 ASTMA BRONCHIÁLNÍ (asthma bronchiale) Akutní astmatický záchvat je specifickým projevem zúžení průdušek, jehož příčinou bývá působení některého alergenu (pyl, prach aj.) nebo aktuálně zhoršený chronický stav, zvláště je-li potencovaný velkou psychickou nebo zátěží. Projevuje se namáhavým dýcháním, pocením, drážděním ke kašli, hypoxií (cyanóza distálních částí prstů a ušních lalůčků) v důsledku nedostatečně efektivního dýchání. První pomoc spočívá v uvolnění oděvů, aby bylo usnadněno dýchání; pokud postižená osoba má u sebe léky, resp. pohotovostní inhalační sprej, je třeba je správně aplikovat (dle návodu nebo dle jejího sdělení), polohovat ji do polosedu (Fowlerova poloha, viz obrázek níže) pro usnadnění dýchání a zavolat RZP nebo jinak zajistit lékařskou pomoc. Fowlerova poloha

Zdroj: http://www.prvni-pomoc.com/stabilizovana-poloha

126

9.4 CUKROVKA (DIABETES MELLITUS) U osob postižených cukrovkou může nastat náhlý záchvat hypoglykemický z nadbytku inzulinu (a tím k nadměrnému snížení hodnot glykemie, tj. < 2,5 mmol∙l-1) nebo hyperglykemický z nedostatku inzulinu (a tím k nadměrně zvýšeným hodnotám glykemie, tj. > 10 mmol∙l-1). Mezi příznaky hypoglykemického stavu (až záchvatu) patří pocit hladu, nevolnost, pocení, mělký dech, zvýšená tepová frekvence, pocit hladu, poruchy vnímání a stavy zmatenosti, ztráta vědomí. Mezi příznaky hyperglykemického stavu (až záchvatu) patří pocit žízně, někdy acetonových zápach z úst, suchá kůže, poruchy vnímání, případně ztráta vědomí. Často nelze na základě vnějších příznaků spolehlivě rozlišit stav hypoglykemický od hyperglykemického. Z tohoto důvodu v rámci první pomoci podáme co nejrychleji kostku cukru pod jazyk nebo lžičku cukru, případně sladký nápoj, pokud je dotyčná osoba při vědomí. V případě, že se jedná o hypoglykemický stav, pak podaný cukr nebo slazený nápoj může mít i život zachraňující význam, v případě hyperglykemického stavu se přijetím malého množství cukru tento stav výrazně nezhorší. Pokud je postižená osoba v bezvědomí, je třeba ji uložit do stabilizované polohy, sledovat základní životní funkce a při jejich selhání zahájit resuscitaci, zajistit lékařskou pomoc. Ve škole (třídě) je třeba, aby pedagogové sledovali stav žáků s diabetem; mnohdy je možné na základě zpozorovaných odchylek v projevech jejich chování a vnímání předejít rozvinutí hypoglykemického nebo hyperglykemického stavu (záchvatu) příslušným preventivním opatřením (např. ověřením dotazem, zda žák dodržel předepsanou antidiabetickou léčbu, anebo naopak zda například po aplikaci inzulinu se najedl).

9.5 INFARKT MYOKARDU Infarkt myokardu (srdeční mrtvice) je jednou z nejčastějších srdečních příhod – onemocnění srdečního svalu, jehož příčinou je ucpání (neprůchodnost) věnčitých tepen způsobené v konkrétním případě některým z více patogenetických procesů (např. kornatění tepen, prasknutím tukového plátu, křečovým stažením aj.). Do okruh příznaků akutního infarktu myokardu patří náhlá intenzívní bolest v oblasti hrudníku nebo pocit pálení a tlaku ve střední části kosti hrudní na její vnitřní straně, šířící se do okolních tělních oblastí (hlava, končetiny, břicho, záda), náhlý pocit slabosti nebo závrati, cyanóza (rty, distální konce prstů, lalůčků ušních boltců, nosu), pocení, zrychlený a slabě hmatný až nehmatný puls, možné selhání (zástava) srdeční činnosti a respiračního systému. 127

Při poskytnutí první pomoci je třeba dosáhnout snížení srdeční námahy a zajistit odbornou zdravotnickou pomoc: 1. postiženou osobu, pokud je při vědomí, polohovat do polosedu s podloženou hlavou a rameny, pokrčenými koleny a zajistit jí klid 2. uvolnit těsnící oděv (zejm. na krku, hrudníku a v pase) 3. změřit tepovou a dechovou frekvenci a dále je sledovat 4. pokud postižená osoba ztratí vědomí, nutno zajistit průchodnost dýchacích cest 5. v případě nutnosti resuscitovat a uložit do stabilizované polohy

9.6 MOZKOVÁ MRTVICE (mozkový infarkt, cévní mozková příhoda, iktus, apoplexia cerebri) Mozková mrtvice se uvádí jako třetí nejčastější příčina smrti (po infarktu myokardu a nádorových onemocněních) v důsledku neprůchodnosti některé mozkové cévy, případně její prasknutí s následným mozkovým krvácením (viz schéma níže). Jedněmi z prvních příznaků jsou potíže s chůzí a udržením rovnováhy, problémy mluvit nebo i rozumět sdělení jiné osoby, projevy dezorientace či zmatenosti, ztráta citlivosti v oblasti obličeje nebo končetin („mravenčení“) případně s poruchou schopnosti je ovládat. Existují i další příznaky korespondující s poškozenou oblastí mozku (poruchy vidění, pokleslý koutek úst nebo oka apod.). První pomoc při podezření na mozkovou mrtvici spočívá v okamžitém provedení protišokových opatření – je-li postižená osoba při vědomí, je třeba ji uložit do polohy používané při mozkolebečních poraněních (poloha na zádech s podloženou hlavou), je-li v bezvědomí pak do stabilizované polohy, v případě šoku do protišokové polohy; hlavu postiženého lze chladit; k postiženému zavolat RZP nebo ho co nejrychleji dopravit k lékaři.

128

Příčiny mozkové mrtvice

Zdroj: http://www.onlinelege.no/Huml129r-om-helse/hva-er-hjerneslag-og-hvordan-faar-man-egentligdet.html

9.7 SELHÁNÍ ZÁKLADNÍCH ŽIVOTNÍCH FUNKCÍ A KPR (kardiopulmonální resuscitace) Kardiopulmonální resuscitace je soubor úkonů prováděných pouze při zástavě jedné nebo dvou ze tří základních životních funkcí – dýchání a/nebo srdeční činnosti. Příčiny selhání základních životních funkcí jsou různé; může to být neprůchodnost dýchacích cest způsobená • nějakým předmětem - proto je třeba zkontrolovat dutinu ústní; nachází-li se v ní nějaký zaklíněný předmět, je potřeba ho odstranit avšak pouze za předpokladu, že ho lze odstranit nenásilně (např. uvolněná zubní protéze). Při zapadlém kořeni jazyka stačí zaklonit hlavu a otevřít ústa. Pokud se nepodaří dýchací cesty uvolnit, dochází ke ztrátě vědomí; v takovém případě bude třeba přivolat RZP a zahájit resuscitaci. 129

• zúžením dýchacích cest (např. v důsledku alergické reakce) • pneumotoraxem • tlumivým účinkem určité chemické látky na dýchací centrum (např. opiáty), dýchací svaly nebo jinak zprostředkovaným (např. vazba CO na hemoglobin) • poškozením krční míchy. Zjistit, zda postižená osoba dýchá, lze pohledem na hrudník nebo jeho pohmatem (zvedá se hrudník?), poslechem hrudníku (po přiložení ucha je slyšet proudění vzduchu, pokud dýchá) či orosením zrcátka nastaveného proti nosním otvorům. Mezi příznaky zástavy dýchání patří též cyanóza (rtů, konečků prstů). Pokud se objeví tzv. lapavé dechy, jsou příznakem zástavy oběhu a důvodem k zahájení srdeční masáže.

1. Odstranění překážky z dýchacích cest u osoby, která je při vědomí Pokud se postižená osoba dusí, může překážku z dýchacích cest odstranit sama usilovným kašláním. Je též možné, aby se předklonila a jiná osoba jí překážku uvolnila silným úderem (nebo až 5 údery) dlaní do zad mezi lopatky, avšak mimo páteř! Nedosáhneli se pozitivního výsledku, lze použít Heimlichův manévr (kromě dětí ve věku do 1 roku a jen velmi obezřetně u gravidních žen): zachránce se postaví (případně si klekne) za zachraňovanou osobu, obejme ji kolem hrudníku, spodní ruku sevře v pěst a umístí pod hrudní kost, druhou rukou pěst pevně uchopí a komprimuje oblast pod hrudní kostí směrem k sobě a nahoru; Heimlichův manévr lze též kombinovat s údery do zad v poměru 5 : 5 a provádět ho, dokud se předmět z dýchacích cest neuvolní, anebo zachraňovaná osoba neupadne do bezvědomí (pak je na místě volat RZP a zahájit resuscitaci). U novorozenců a kojenců se využívá místo Heimlichova manévru sendvičový manévr: při něm je třeba dítě položit břichem na předloktí hlavou dolů a 5krát udeřit do zad mezi lopatky (mimo páteř!); rovněž je možné zachraňované dítě uchopit za nohy hlavou dolů a v této poloze ho několikrát udeřit do zad mezi lopatky (mimo páteř!).

130

2. KPR u dospělých Při provádění KPR dospělých osob se postupuje podle schématu A-C-B (airway – circulation – breathing): A = zprůchodnění dýchacích cest • v některých případech (intoxikace léky, užití některých drog) postačí k zachování srdeční činnosti pouze zprůchodnění dýchacích cest, případně dýchání z plic do plic • leží-li postižená osoba na břiše, je třeba ji opatrně (suspektně poškození páteře!) otočit na záda na tvrdou podložku, otevřít ústa a zkontrolovat jejich obsah, ústní dutinu vyčistit (od částí potravy, zvratků apod.), zaklonit hlavu, zkontrolovat dech a je-li třeba, pak resuscitovat. C = zajištění krevního oběhu ~ srdeční masáž • srdeční masáž na obnaženém hrudníku postižené osoby, ležící na tvrdé a rovné podložce. Při nepřímé srdeční masáži (viz obrázek níže) položit spodní hranu jedné ruky přibližně doprostřed hrudníku na hrudní kost (u mužů přibližně na spojnici prsních bradavek), druhou ruku položit na spodní, proplést prsty obou rukou a v pravidelném rytmu komprimovat: 30 stlačení hrudníku do hloubky cca 4 - 5 cm s frekvencí 100 stlačení za1 min. (tj. téměř 2 komprese za sekundu!); přitom zachránce zaujme takovou polohu, aby jeho pohyb vycházel z kyčlí, jeho ramena byla téměř v kolmé poloze k rovině hrudníku ležící zachraňované osoby během kompresí paže napjaté v loketním kloubu – to vše je zacíleno na vyvinutí dostatečného (maximálního) tlaku při masáži. Po kompresi je nutné hrudník uvolnit, aby mohlo dojít k náležitému naplnění srdce krví. B = umělé dýchání • postup při umělém dýchání z plic do plic (viz obrázek níže): po provedeném záklonu hlavy jednu ruku položit na čelo zachraňované osoby a palcem a ukazovákem mu stisknout nos (aby při vdechu zachránce do úst zachraňované osoby neunikal vzduch nosními otvory ven, aniž by vykonal příslušnou ventilační funkci), druhou rukou držet za bradu otevřená ústa; přiložit své rty na rty zachraňované osoby a vdechovat do něho vzduch o objemu odpovídajícímu klidnému nádechu (tj. cca 0,5 litru). Trvání jednoho vdechu by měla být cca 1 sekundu, střídají se 2 vdechy a 30 kompresí hrudníku.

131

Srdeční masáž nepřímá a poloha hlavy pro umělé dýchání

Zdroj: http://www.hasicibrezinka.cz/muze-se-hodit/prvni-pomoc/

3. KPR u dětí (1 – 8 let) Při provádění KPR dětí této věkové skupiny se postupuje podle schématu A-B-C (airway – breathing - circulation): A = zprůchodnění dýchacích cest • dítě položit na záda na tvrdou podložku, otevřít ústa a zkontrolovat jejich obsah, ústní dutinu vyčistit (od částí potravy, zvratků apod.), zaklonit hlavu, zkontrolovat dech a je-li třeba, pak resuscitovat. B = umělé dýchání • provést 5 zahajovacích vdechů při menším objemu vzduchu (cca 350 ml), trvání jednoho vdechu asi 1 sekundu C = zajištění krevního oběhu ~ srdeční masáž • masírovat pouze jednou rukou (je třeba vyvinout menší tlak než u dospělé osoby) ve schématu 30 kompresí s frekvencí 100 kompresí za 1 minutu 4. KPR u novorozenců a kojenců (do 1 roku) Při provádění KPR novorozenců a kojenců se postupuje podle schématu A-B-C (airway – breathing - circulation): A = zprůchodnění dýchacích cest • dítě položit na záda na tvrdou podložku, otevřít ústa a zkontrolovat jejich obsah, ústní dutinu vyčistit, mírně zaklonit hlavu, zkontrolovat dech a je-li třeba, pak resuscitovat. B = umělé dýchání

132

• provést 5 zahajovacích vdechů při objemu vzduchu cca 50 ml (to je přibližně objem vzduch v ústní dutině dospělého člověka), trvání jednoho vdechu asi 0,5 sekundy C = zajištění krevního oběhu ~ srdeční masáž • masírovat pouze dvěma prsty – ukazovákem a prostředníkem – s frekvencí cca 120 kompresí za 1 minutu, hloubka komprese přibližně do 1/3 výšky hrudníku. • cyklus u novorozenců: 3 komprese : 1 vdech • cyklus u kojenců: 30 komprese : 2 vdechům Cykly komprese : vdechy jsou při KPR 30 : 2, resp. 3 : 1. Vždy po provedení takovýchto tří cyklů je třeba zkontrolovat životní funkce; nedojde-li k jejich obnově, v KPR je třeba pokračovat. Jakmile se životní funkce obnoví, resuscitovanou osobu je třeba polohovat do zotavovací polohy a čekat na příjezd RZP. KPR neprovádět v případech zranění neslučitelných se životem (např. faktické oddělení hlavy od „těla“ při úplném přerušení páteře v krční oblasti, rozdrcení lebky nebo hrudníku apod.). KPR je nejlépe provádět ve více zachráncích, protože je to vysoce namáhavá a vyčerpávající činnost, kterou je schopen průměrně zdatný člověk provádět kvalitně je poměrně krátkou dobu. Důvody k ukončení KPR: obnovení životních funkcí (srdeční činnosti a dýchání), vyčerpání zachránce (neměl by se stát osobou, kterou by bylo nutné resuscitovat!), smrt či příznaky smrti resuscitované osoby, příjezd RZP. Dne 28. listopadu 2005 byla inovována doporučení několika významných organizací, zabývajících se neodkladnou resuscitací. Inovované doporučené postupy vycházejí ze závěrů konsensuální konference v Dallasu v lednu 2005, nicméně se v detailech liší. V technice neodkladné resuscitace se zejména u dospělých klade důraz na minimalizaci přerušování masáže a preferuje se masáž vůči dýchání s ohledem na to, že většina zástav je primárních (primárně kardiálních), u kterých nemá umělé dýchání alespoň v prvních minutách po vzniku zástavy prokazatelný pozitivní význam. Zahájení resuscitace spočívá v uvolnění dýchacích cest provedením záklonu hlavy (tahem za bradu a tlakem na čelo - dříve doporučovaný "trojitý manévr" je již alternativou doporučovanou pouze profesionálním záchranářům) spolu s odstraněním případného cizího tělesa. Dále při KPR dospělých osob je doporučeno místo klasického pořadí A-B-C pořadí A-C-B, v ostatních případech provést 2-5 umělých vdechů. Univerzálnější schémata zůstávají u postupu A-B-C a doporučují provedení 2 - 5 vdechů na úvod vždy. Poměr masáže a umělých vdechů je stanoven na 30:2 (jedná se o konsensus, nikoli 133

o výsledky studií). Pouze pro dětské pacienty do pubertálního věku je pro profesionální zachránce doporučován poměr 15:2. Podrobné informace k této problematice viz European Resuscitation Council Guidelines for Resuscitation 2005, dostupné na: www.erc.edu; The 2005

International

Cardiovascular

Consensus

Care

Science

on Cardiopulmonary Resuscitation with

Treatment

and Emergency

Recommendations

(CoSTR)

summaries,dostupné na: www.erc.edu; American Heart Association 2005 Guidelines for Cardiopulmonary Resuscitation and Emergency Cardiovascular Care, dostupné na: www.americanheart.org.

134

Zdroj: http://www.florbalovytrener.cz/skoleni/trener-licence-d/prvni-pomoc/

135

9.8 POROD Příznaky porodu jsou: odtok plodové vody, uvolnění krvavého hlenu a pravidelné děložní kontrakce. Porod probíhá ve třech dobách (fázích) porodních (viz obrázky níže): • 1. doba porodní (otevírací doba) – začíná s prvními děložními stahy a končí otevřením děložní branky; na konci první fáze dochází k odtoku plodové vody z pochvy. • 2. Doba porodní (vypuzovací doba) – začíná úplným otevřením děložní branky a končí porodem dítěte; je doprovázena pravidelnými porodními bolestmi ve 2 – 3 minutových intervalech a trvají přibližně jednu minutu; u prvorodiček trvá asi 15 – 30 minut, u vícerodiček bývá kratší. • 3. Doba porodní (poporodní doba) – je-li průběh porodu normální, pak se v této době, která trvá asi půl hodiny po porodu dítěte, nebolestivými kontrakcemi placenta odloučí od stěny dělohy a vypudí z těla rodičky (porod placenty) První pomoc při porodu: 1. zavolat RZP 2. je-li interval mezi děložními stahy delší než 10 minut, uložit rodičku na záda nebo levý bok, nechat ležet, pravidelně a hluboce dýchat 3. je-li interval mezi děložními stahy kratší než 5 minut, rodičku nechat ležet, dýchat povrchně a mělce, při kontrakcích netlačit 4. na začátku porodu (odtok plodové vody, zřetelná hlava dítěte v porodních cestách), položit rodičku na záda a podložit čistým prostěradlem nebo obdobnou improvizovanou pomůckou 5. vyzvat rodičku, aby při děložní kontrakci intenzivně tlačila a v intervalech mezi kontrakcemi hluboce dýchala 6. osoba, která poskytuje první pomoc, v průběhu porodu nenásilně přidržuje dítě při průchodu porodními cestami, případně uvolní pupeční šňůru, je-li jí dítě obtočeno 7. po porodu - novorozence ošetřit: uvolnit horní cesty dýchací, zkontrolovat činnost základních životních funkcí, zejm. spontánní dýchání, které musí nastat nejdéle do 1,5 minuty po porodu a musí být doprovázeno hlasitým křikem. Nenastane-li spontánní dýchání v uvedené době, je nutno zahájit umělou ventilaci adekvátní anatomickým poměrům novorozence – 30 – 40 dechů za 1 minutu, dechový objem 15 – 20 ml - pupeční šňůru nepřestřihovat, pokud neohrožuje život novorozence nebo rodičky; jeli to nezbytné, potom podvázat pupečník co nejdále od těla novorozence - vypuzenou placentu zabalit a položit vedle rodičky (při podvázaném pupečníku) 136

8. vyčkat příjezdu lékaře

První doba porodní

Zdroj: http://pripravakporodu.atin.cz/prvni-doba-porodni.html

Druhá doba porodní

Zdroj: http://pripravakporodu.atin.cz/druha-doba-porodni.html

137

Průběh porodu

Zdroj: http://www.uszsmsk.cz/Default.aspx?clanek=5401

Zdroj: http://www.uszsmsk.cz/Default.aspx?clanek=5401

138

Rodička, novorozenec a placenta

Zdroj: http://najmama.aktuality.sk/fotogaleria/233177/pupocna-snura-by-sa-nemala-strihat-hned-po-porodeviete-preco/3/

139

10. POLOHOVÁNÍ A PŘEHLED ZÁKLADNÍCH POLOH Polohováním se rozumí uvedení postižené (zraněné) osoby do takové polohy, ve které se vzhledem k druhu postižení (zranění) může předejít vzniku komplikací a ve které lze alespoň částečně postižené (zraněné) osobě ulevit od bolestí či stabilizovat její stav. Základní polohy jsou uvedeny v následujícím textu.

Poloha při poranění mozkolebečních Provádí se při poraněních hlavy a pouze u osoby, která je při vědomí. Postižená osoba se uloží na záda, hlava se mírně podloží podložkou, dolní končetiny jsou nataženy (viz obrázek).

Zdroj: http://www.prvni-pomoc.com/stabilizovana-poloha

Poloha při poranění hrudníku Provádí se při respiračních potížích a některých poranění hrudníku u osoby, která je při vědomí. Postižená (zraněná) osoba se uvede do polosedu s mírným záklonem, dolními končetinami pokrčenými v kolenou, horními končetinami za sebou opřenými o podložku (viz obrázek). Je-li třeba, je rovněž možné, aby si zachránce klekl za postiženou osobu, která se na zachránce položí jako na podpěru.

140

Zdroj: http://www.prvni-pomoc.com/stabilizovana-poloha

Poloha při pneumothoraxu Při ošetřování pneumotoraxu se zraněné osoba, která je při vědomí, uloží do Fowlerovy polohy, v níž zůstane i po ošetření. Ve Fowlerově poloze (viz obrázek) se osoba s pneumotoraxem nachází v polosedu zády opřená o podložku a rukama se zapírá o podložku, na které sedí s nataženými dolními končetinami; taková poloha facilituje dýchání a zmenšuje bolet.

Zdroj: http://www.prvni-pomoc.com/stabilizovana-poloha

141

Poloha při poranění břišních orgánů Provádí se při poraněních břišních nebo i jiných potížích s oblastí břicha souvisejících (např náhlá bolest břicha, akutní zánět apendixu apod.) pouze u postižených osob, které jsou při vědomí. Postižená osoba se uloží na záda, dolní končetiny se jí podloží v kolenou tak, aby se paty nohou nedotýkaly podložky, na které leží (viz obrázek – modrá podložka). Při současném poranění hrudníku lze vypodložit i hrudník (viz obrázek – zelená podložka).

Zdroj: http://www.prvni-pomoc.com/stabilizovana-poloha

Poloha při zlomenině pánve Polohuje se pouze zraněná osoba, která je při vědomí tak, že leží na zádech, kyčle i kolena se ohnou do pravého úhlu a v této poloze fixují vhodným předmětem, např. židlí nebo krabicí (viz obrázek).

Zdroj: http://www.prvni-pomoc.com/stabilizovana-poloha

142

Poloha autotransfuzní Do autotransfuzní polohy se uloží postižená osoba ve stavu šoku, jehož příčinou je silné krvácení anebo je-li protišoková poloha neúčinná. Při autotransfuzní poloze leží postižená osoba na zádech s dolními i horními končetinami zvednutými vzhůru kolmo k podložce, na které leží (viz obrázek), aby bylo dosaženo centralizace prokrvení životně důležitých orgánů (byť na úkol mírného nedokrvení končetin).

Zdroj: http://www.prvni-pomoc.com/stabilizovana-poloha

Poloha protišoková Tato poloha se aplikuje jako preventivní opatření před rozvinutím šoku, stejně jako již při rozvíjejícím se šoku. V obou případech je záměrem dislokovat dostatečné množství krve do centrální oblasti těla. Postižená osoba se uloží na záda a dolní končetiny se podloží podložkou do výše alespoň 30 cm nad úroveň podložky, na které leží (viz obrázek).

Zdroj: http://www.prvni-pomoc.com/stabilizovana-poloha

143

Poloha stabilizovaná Za stabilizovanou polohu se považuje taková poloha (na boku), která zajišťuje udržení průchodnosti dýchacích cest a zamezuje případnému vdechnutí zvratků. Existuje více takových poloh, z nichž uvedeme dvě nejčastěji využívané: 1. Klasická stabilizovaná poloha na boku Do stabilizované polohy se ukládají osoby v bezvědomí se zachovalým dýcháním a srdeční činností následujícím postupem: • zachránce poklekne k boku postižené osoby a tu její dolní končetinu, která je blíže němu, pokrčí v koleni a stejnostrannou horní končetinu mu podsune pod hýždě (viz obrázek):

Zdroj: http://www.prvni-pomoc.com/stabilizovana-poloha

• zachránce uchopí vzdálenější horní končetinu postižené osoby, přeloží ji mu přes břicho a následným za rameno této horní končetiny směrem k sobě postiženou osobu převalí na bok;

Zdroj: http://www.prvni-pomoc.com/stabilizovana-poloha

• rameno končetiny na té straně, na jehož boku postižená osoba leží, musí být za tělem, tzn. nesmí na něm ležet (viz obrázek):

144

Zdroj: http://www.prvni-pomoc.com/stabilizovana-poloha

• tlakem na bradu a čelo zachránce zakloní hlavu postižené osoby a ruku její volné horní končetiny (od zachránce vzdálenější) jí podloží dlaní k podkladu pod tvář (viz obrázek):

Zdroj: http://www.prvni-pomoc.com/stabilizovana-poloha

145

2. Modifikovaná stabilizovaná poloha na boku (tzv. europoloha) Oproti klasické stabilizované poloze je kladem europolohy to, že nedochází k utlačování spodní (podložené) ruky, záporem zhoršený transport postižené osoby v této poloze. Do stabilizované polohy se ukládají osoby v bezvědomí se zachovalým dýcháním a srdeční činností následujícím postupem: • zachránce poklekne k boku postižené osoby a tu její horní končetinu, která je blíže němu, uloží tak, aby s tělem svírala prvý úhel (viz obrázek):

Zdroj: http://www.prvni-pomoc.com/stabilizovana-poloha

• zachránce od něho vzdálenější dolní končetinu postižené osoby pokrčí v kolenou a její vzdálenější horní končetinu položí přes břicho; současným tahem za koleno pokrčené dolní končetina a za rameno přes břicho přeložené horní končetiny směrem k sobě postiženou osobu převalí na bok (viz obrázek):

Zdroj: http://www.prvni-pomoc.com/stabilizovana-poloha

146

• tlakem na bradu a čelo zachránce zakloní hlavu postižené osoby, ruku její volné horní končetiny (od zachránce vzdálenější) jí podloží dlaní k podkladu pod tvář (viz obrázek) a pokrčenou dolní končetinu ohne v kyčelním a kolenním kloubu do pravého úhlu; druhou ruku je možné ohnout v lokti (viz obrázek):

Zdroj: http://www.prvni-pomoc.com/stabilizovana-poloha

Zdroj: http://www.prvni-pomoc.com/stabilizovana-poloha

147

LITERATURA A DALŠÍ ZDROJE

Beránková, M., Fleková, A., Holzhauserová, B. (2002): První pomoc pro SZŠ. Beránková, M., Fleková, A., Holzhauserová, B. (2011): První pomoc. Čavela, R., Čeledová, L., Dolanský, H. (2009): Výchova ke zraví pro SZŠ. Grada:Praha. Dunovský, J. a kol. (1999): Sociální pediatrie. Grada:Praha. Kelnarová, J., Toufarová, J., Sedláčková, J., Čížková, Z. (2007): První pomoc I. pro studenty zdravotnických oborů. Kelnarová, J., Toufarová, J., Sedláčková, J., Čížková, Z. (2007): První pomoc II. pro studenty zdravotnických oborů. Kolektiv (2003): Příručka první pomoci. Publikace ČK Krejčí, M., Šulová, L., Rozum, F., Havlíková, D. (2011): Výchova ke zdravému životnímu stylu. Machová, J., Hamanová, J. (2002): Reprodukční zdraví. Nakladatelství H+H:Praha Machová, J. (2005): Biologie člověka pro učitele. Karolinum:Praha. Machová, J., Kubátová, D. a kol. (2009): Výchova ke zdraví. Grada:Praha. Tuček, M. a kol. (2013): Hygiena a epidemiologie. Karolinum:Praha. Wiedenová,M. (1998): Psychohygiena. Technická univerzita:Liberec.

http://www.lf3.cuni.cz/opencms/export/sites/www.lf3.cuni.cz/cs/pracoviste/anesteziologie/jou rnal/galerie-download/prvni-pomoc.pdf - Málek, J. a kol.: První pomoc (výukový materiál 3. LF UK Praha) http://ppp.mimoni.cz/prirucka-prvni-pomoci/ - Příručka první pomoci (ke stažení). http://ppp.mimoni.cz/download/prirucka-a.pdf - Příručka první pomoci A – náhlá nemocnění. http://ppp.mimoni.cz/download/prirucka-b.pdf – Příručka první pomoci B - úrazy. http://ppp.mimoni.cz/download/prirucka-c.pdf – Příručka první pomoci B – jak učit základy první pomoci. http://ppp.mimoni.cz/download/prezentace-1-stupen.pdf – Základy první pomoci (prezentace pro 1. stupeň ZŠ). http://ppp.mimoni.cz/download/prezentace-2-stupen.pdf – Základy první pomoci (prezentace pro 2. stupeň ZŠ).

148

http://ppp.mimoni.cz/download/prezentace-stredni-skoly.pdf

–

Základy

první

pomoci

(prezentace pro SŠ). http://www.vitae.ic.cz/historie.html – První pomoc (Vitae) http://www.dogtrekking.cz/prvni_pomoc.htm – První pomoc (nejčastější zranění, se kterými se můžeme setkat na trekkingu). http://www.lf3.cuni.cz/cs/pracoviste/anesteziologie/vyuka/studijni-materialy/prvni-pomoc/pp24-pneumotorax.html - První pomoc při pneumotoraxu. http://www.prvni-pomoc.com/polohovani – Polohování. http://www.porodnice.cz/porod/porod/prubeh-porodu – Průběh porodu. http://www.latinsky.estranky.cz/fotoalbum/rozmnozovaci-soustava-zenska/rozmnozovacisoustava-zenska/porod.png.-.html – Průběh porodu. http://mechatronik.blog.cz/0902/16-psychohygiena-ucitele-a-zaka-kategorie-zdravi-adaptacea-maladatptace – Psychohygiena učitele a žáka. http://www.prevko.cz/_data/afm-uploads/Psychohygiena%20ucitele.pdf

–

Psychohygiena

učitele. http://www.katalog-zdravi.cz/vyziva-a-doplnky-stravy/energeticka-hodnota-potravin/nutricnihodnoty-potravin# - Katalog.zdraví (Dietologie apod.). http://dietologie.wz.cz/energie.htm - Dietologie. http://is.muni.cz/elportal/estud/fsps/js06/t031/Fyziologie_vyzivy_1._prednaska2006.pdf

-

Fyziologie výživy: energetický metabolizmus (muni). http://is.muni.cz/elportal/estud/fsps/js06/t031/Vyskyt_a_prijem_tuku.pdf - Fyziologie výživy: tuky - výskyt a příjem (MUNI). http://is.muni.cz/elportal/estud/fsps/js06/t031/TUKY_LIPIDY_.pdf - Fyziologie výživy: tuky - význam, trávení, vstřebávání (MUNI). http://is.muni.cz/elportal/estud/fsps/js06/t031/Metabolismus_tuku.pdf - Metabolizmus tuků (MUNI). http://is.muni.cz/elportal/estud/fsps/js06/t031/Bilkoviny.pdf

-

Metabolizmus

bílkovin

(MUNI). http://is.muni.cz/elportal/estud/fsps/js06/t031/Sacharidy.pdf - Sacharidy (MUNI). http://is.muni.cz/elportal/estud/fsps/js06/t031/Bilkoviny.pdf - Bílkoviny (MUNI). http://is.muni.cz/elportal/estud/fsps/js06/t031/VODA.pdf - Voda a vodní bilance (MUNI). http://is.muni.cz/elportal/estud/fsps/js06/t031/mineraly.pdf - Minerální látky a stopové prvky (MUNI). http://is.muni.cz/elportal/estud/fsps/js06/t031/Vitaminy.pdf - Vitaminy (MUNI). 149

http://is.muni.cz/elportal/estud/fsps/js06/t031/Fyziologie_traveni_a_vstrebavani_nove.pdf

-

Přehled (fyziologie) trávení a vstřebávání (MUNI). http://is.muni.cz/elportal/estud/fsps/js07/fyzio/texty/index.html - Fyziologie tělesné zátěže (Jančík a kol; MUNI). http://www.nutriservis.cz/ - Nutriservis. Databáze nutričních hodnot. http://www.katalog-zdravi.cz/vyziva-a-doplnky-stravy/energeticka-hodnota-potravin/nutricnihodnoty-potravin# - Katalog-zdraví.cz http://www.wmmagazin.cz/view.php?nazevclanku=velka-cholesterolovalez&cisloclanku=2010060003 – Velká cholesterolová lež. http://www.nasyceneskodi.cz/vyzivova-doporuceni-pro-obyvatelstvo-ceske-republiky/ Výživová doporučení.

150

-