2
ŠVÝCARSKÝ ROBINZON JOHANN DAVID WYSS Státní nakladatelství dětské knihy Praha 1967
3
1 - Katastrofa ................................................................................. 5 2 - Zátoka Spásy ......................................................................... 81 3 - Sokolí hnízdo ....................................................................... 129 4 - Už je tu déšť ......................................................................... 180 5 - Poučení ze zimy................................................................... 234 6 - Čas letí, lodé se mění a mění se i zvířata ................... 290 7 - A přece jen do neznáma – za soutěsku ....................... 312 8 - A zase další rok za námi .................................................. 343 9 - Jak to bylo dál..................................................................... 361 10 - A jak to bylo po deseti letech ....................................... 382 11 - A Bedřich?.......................................................................... 401 12 - U Braunů............................................................................ 412 13 - Navzdory pověrám šťastná, a jestli i trošku smutná, pak jen proto, že je poslední.................................................. 439 Poslední zápis do kroniky ...................................................... 485
4
1 - Katastrofa Už plných šest dnů zuřila bouře a ani jiskřička naděje, že ustane. Ba zdálo se, že sílí a stává se stále hrozivější. Mužstvo únavou a vyčerpáním sotva stálo na nohou, i kapitán byl bezradný, už proto, že loď byla zahnána daleko od směru plavby a nevěděl, kde vlastně je. A na palubě stožáry zpřelámané vichřicí jako párátka, a vlny vysoké jako dům je ometaly strašidelnými košťaty pěnivé vody, které na lodi stále přibývalo. Nakonec lodníci zalezli do kajut, trošku se modlili a víc kleli a kapitán, vždycky tak úzkostlivě střežící čistotu lodí, se natáhl promáčený a v botách na postel a vyštěkl na prvního důstojníka žádajícího další rozkazy: „Čekat na zázrak, nebo umřít. Víc se už nedá dělat.“ Kromě posádky cestovala na lodi jediná rodina. Pan Jakub Braun ze Švýcarska se svou chotí a čtyřmi syny. Byla to anglická loď a vezla osadníkům do anglických kolonií chovná zvířata, zbraně a střelný prach, nástroje a osivo. Pan Braun se na ní octl, protože se rozhodl hledat také obživu za mořem. Těžko se žilo i ve Švýcarsku v nepokojné době věčných napoleonských válek. Toužil po klidu, míru a práci. A teď litoval. Čtyři děti a ustrašená žena, snažící se statečně po šest dlouhých dnů a nocí skrýt před nimi smrtelnou úzkost a slzy. Nebylo by jim líp i ve věčně válkou sužované Evropě? Děti umořené strachem a hrůzou pevně usnuly, i paní Braunová zdřímla vyčerpáním. Knůtek věčného světla v tmavomodré nádobce naplněné olejem nepokojně poskakoval a spoře osvětloval kajutu. Těsně vedle matky, drže se jí i ve snu drobnou ručkou úzkostlivě kol krku, těžce dýchal 5
nejmladší z chlapců, František. Byl bledý, zmořený mořskou nemocí, a hvízdalo mu v průduškách nastuzením z neustálého vlhkého průvanu. Nebylo mu, chuděrkovi, ještě ani osm let. Zato prvorozený Bedřich, patnáctiletý, silný a obratný hoch, se usmíval a měl zdravě zrůžovělé tváře, jako by se ho těch šest dnů utrpení ani nedotklo. Byl teď asi myšlenkami doma, ve Švýcarsku, mezi kamarády, a nadobro zaspal svízele nekonečného dneška. Pan Braun vstal, aby přikryl desítiletého Arnošta. Odjakživa ten chlapec neklidně spí. Je citlivý, má dobré srdce a tu a tam se to snaží zastřít předstíranou obhroublostí. Prožívá asi ještě i teď celodenní vzrušení. Pan Braun už sahá po Arnoštově pokrývce, když pojednou ustrne. „Země! Pobřeží! Země!“ zdá se mu, že slyší jakýsi hlas. Určitě sní. Ten hlas však zní stále. „Pobřeží! Země!“ ozývá se znova a znova. Pan Braun vyrazí dveře kajuty a v té chvíli ho cosi sráží k zemi. Má pocit, že loď vyletěla vysoko do vzduchu, stáčí se kolem své osy, pan Braun zatíná křečovitě prsty do zábradlí schodiště, teď se jen udržet a nerozbít si hlavu o hrany schodů. A pojednou je ticho, nervy drásající, dávno zapomenuté ticho. To si asi vlny podávají koráb jako ořechovou skořápku. Klouže po nich hladce a neslyšně jako po ledě a z toho ticha náhle zase příšerný praskot, zdá se, že se kolem všecko řítí, zaniká, láme se a potápí, prostě konec života, konec všeho, neodvratný konec. Pan Braun neví, leží-li tu chvilku nebo celou věčnost, neví, jestli pozbyl vědomí, či zda ho jen ohromuje, že po dlouhých šesti dnech a nocích cítí pojednou pevnou půdu pod nohama. Opatrně a po čtyřech se plíží po schůdcích z podpalubí. Každou chvíli se zastaví a čeká 6
nový náraz. Znepokojuje ho prudké šumění vody všude dokola.
Loď se zřejmě potápí. Jinak to není možno. Potápí se, a proto přestala být hračkou vichřice a vln. Pan Braun několika skoky dosáhne paluby a mocný proud vody mu podtrhne nohy a oslepí prudkou sprškou slaných krůpějí. Trvá chvíli, než stačí prohlédnout. Loď je zaklíněna mezi mohutnými skalisky, a už to není loď, ale rozšlápnutá skořepina, a spousty vody, které lodníci po šest dnů pracně odčerpávali, hrnou se teď všemi otvory z probouraného vraku. Je však i něco horšího. Otec Braun nevěří vlastním očím. Záchranné čluny hustě obsazené posádkou se ve vlnobití kmitají jako lodičky pouťových houpaček. Hned jsou nahoře, hned zase dole, hned mizí nadobro. Sebevražda usednout do takového 7
člunu. Přece však aspoň stín naděje. Snad proto přikládá Jakub Braun dlaně k ústům a volá, prosí, zapřísahá námořníky, aby je vzali s sebou; je to zbytečné a hloupé, řev bouře mu bere zoufalá slova u samých rtů, a i kdyby ho zázrakem zaslechli, jak se dostat ze skály do člunu? Otec Braun se vrací do kajuty plný úzkosti. Jak vysvětlit ženě a dětem zoufalou situaci? Otevírá dveře kabiny a nevěří svým očím. Všichni spí. Malý František pustil matčin krk a stulil se jí pod rameno. V kajutě je ticho a teplo, dvanáctiletý Jakoubek se dokonce odkopal. Statné nohy má nahé a shrnutou pokrývku si tiskne pod bradu. Jakoubek je tátův nejmilejší, i když to pak Braun nikdy nahlas nepřizná. Takové milé dítě, moudré, se vším se spokojí, všechno uzná. Hodně a rád čte a někdy se otec Braun až leká, že víc myslí, než poví. Za těch šest dnů útrap byl nejtrpělivější. Někdy víc než pan Braun, i nežli maminka. Za nic na světě ho nesmí probudit. Položí mu na nahé nohy svou pokrývku a natáhne se v promočených botách a mokrý až na kůži na lůžko. Rád by vydumal aspoň nejchudokrevnější paprsek naděje na záchranu. Kdosi přece volal: „Země! Pobřeží! Země!“ napadá ho. Paprsek naděje je však rázem pokropen mrazivou sprchou pochyb. Ovšem. Muž v pozorovacím koši zahlédl skalisko, myslel, že je to země, věřil, že pobřeží, v příštích vteřinách však už ležel koráb roztříštěn na skalách, které pokládal za spásný břeh. Je zbytečné se mučit, zvlášť když jsi k smrti unaven, utěšuje se pan Braun a s tou myšlenkou se propadá do hlubin spánku. Vzbudí ho ticho. Nezvyklé, a proto tak vzrušující. Škvírou v záclonce palubního okénka slabě zazářil den. Ale jaký den! Otec Braun nedůvěřivě hledí na tu úzkou zarůžovělou stužku světla pronikající do temna kajuty. A 8
v té chvíli se vztyčí na lůžku i Bedřich, jako nejstarší. Jejich oči se setkají a otec klade prst na ústa. Každá minuta, kterou rodina prospí, je dobrá. Na další zklamání je vždycky času dost. A tak teď stojí na palubě vedle sebe, otec a syn, a pořád se jim ještě nechce uvěřit, že bouře opravdu ustala, že ztichl vítr a na zarůžovělém obzoru září jitřenka jako symbol naděje. „Země, tatínku,“ řekne tiše syn. Až příliš tiše, jako by se obával, že se mu to opravdu jen zdá, nechtěl ten sen zaplašit. „Vidím, synku,“ odpovídá táta, „jenže hodně daleko od nás, a nevypadá, jako by nás vítala. Zdá se divoká a pustá, samé skalisko.“ „Je to však země, tatínku,“ řekl Bedřich. Otec mu pevně stiskl rameno. Byl na něj pyšný. Vždycky to byl hoch, který neztrácel hlavu a se vším si věděl rady. Teď dal lekci i jemu. V této chvíli opravdu nezbývalo než upnout všechnu naději k té hradbě pohoří na obzoru, byť vyhlížela sebenehostinněji. Neměl ani času to povědět. Už tu byla matka a jí v patách oba mladší synové. „Tatínku!“ padla paní Braunová manželovi do náručí, „konečně skončily ty útrapy, zase už jednou jasný den!“ „A že nejsme na moři?“ přerušil ji udiveně Jakoubek, „a kam se poděly stožáry a plachtoví?“ „A námořníci?“ přidal se Arnošt. „Jeli v člunech na lov ryb, nebo na pevninu pro zásoby?“ Takové jsou děti. Šťastné děti. Sotva přestane zuřit moře, ještě nedozní řádění vichru, a zapomenou na všechno předchozí utrpení. „Opustili nás bezohledně ve chvíli největšího nebezpečí,“ šeptá pan Braun ženě do ucha, „jsme tu sami a opuštěni.“ 9
Vtom přicaprtá na palubu i malý František. Nožky se mu zaplétají do dlouhé košilky a tleská dej dlaní. „Jej, to je krásný den! Viď, maminko, viď, tati, to je krásný den!“ „Moc krásný den,“ přisvědčuje maminka, „a proto se, děti, půjdem nasnídat.“ Paní Braunová je statečná žena, mrkne na manžela a znamená to: „Nech děti, nekaz jim radost, na starosti je vždycky času dost!“ A pan Braun pochopil a přidává se: „Moc krásný den, Františku. Jsme naživu a pohromadě, a to je hlavní.“ Po tolika dnech zase chutná jíst. Dodneška trápila všechny mořská nemoc, i Bedřich, přeborník, který by i hřebíky schroustal, už druhý den nepolkl ani sousto. „Přidej mi ještě mlíčko,“ žadoní František a paní Braunová se ťukne do hlavy: „Dobytek, děti! Chovný dobytek, který vezem osadníkům, pokud ještě ta bouře neuhynul! Jistě ho nenakrmili, než opustili loď!“ „Kam tak spěchá máma?“ diví se malý František. „Slyšels přece,“ vytahuje se Arnošt, „když chceš ty od kravičky mléko, musí dostat i ona snídaní!“ Ale mudrlant Jakub, třeba pouze o dvě léta starší, už pochopil. Hledí na otce velkýma moudrýma očima a říká: „Ztroskotali jsme, viď, tatínku! Četl jsem už hodně o lodích, které ztroskotaly. Poznal jsem to hned, když jsem viděl zlámané stožáry a koráb vysoko nad mořem na skalisku.“ Arnošt se polekal a zdálo se, že má na krajíčku. „Myslel jsem, že naše loď po té strašné bouři odpočívá a lodníci zatím jeli pro pitnou vodu na pobřeží. Už několikrát přece jeli pro zásoby na pobřeží, co jsme vypluli.“ 10
Pan Braun zvážněl. Teď už by nebylo moudré něco zastíral. „Opravdu jsme ztroskotali, děti,“ přiznal, „a posádka nás opustila. Zdá se však, že jsme na tom líp než oni. Nevěřím, že by jediný mohl zůstat naživu za té strašné vichřice na chatrných člunech v rozbouřeném moři. A teď? Pohleďte, obloha je jasná, krásný den a země nedaleko. Jen se k ní dostat…“ „Doplaveni!“ vybuchl fanfarónsky nejstarší Bedřich. „Bude-li moře klidné, není to žádný problém.“ „Pro tebe,“ zpražil ho rozvážně Jakoubek, „a možná i pro mne. Ale co Arnošt a František? A maminka! Víš vůbec, jestli umí plavat maminka?“ Bedřich zrozpačitěl. Zastyděl se, že nemyslel na ostatní. Byl to dobrý chlapec, ale co chvíli se v něm ozvala špetka sobectví, myslel jen na sebe, a pak ho to mrzelo. „Kdybychom měli dost korku nebo měchýře,“ snažil se to napravit, „ mohli bychom zhotovit plovací pásy…“ „Ve všech knížkách, které jsem přečetl, se trosečníci vždycky zachraňovali na trámech,“ ozval se znovu Jakoubek, „což takhle stlouct několik trámů dohromady, tatínku?“ „Dobrý nápad,“ povzbudil ho otec, „je vidět, jak se vyplácí pilně číst. Člověk se hodně dozví.“ Tohle se dotklo Arnoštka. Čtení mu moc nevonělo, a přece by byl taky rád přišel se svou troškou do mlýna. „U strýčka jsme se o prázdninách často plavili po rybníku v sudech,“ řekl, „byla to báječná legrace, i námořní války jsme tak vedli, a přece se málokdy někdo vymázl.“ Pan Braun oživl. „Výborný nápad, chlapče! Zbudovat pramici by bylo velmi pracné. A pak takový vor, není-li důkladný, je 11
nebezpečný a těžko řiditelný. A do třetice, jak pohánět vesly mohutné plavidlo, jsme-li tu jen dva dospělí, i když nám Bedřich jistě hodně pomůže?“ V té chvíli se vracela rozzářená maminka s krajáčem plným mléka. „Z nejhoršího jsme venku, děti!“ jásala. „Ze zvířat na lodi to přežila kravička, osel, dvě kozy, šest ovcí s beranem a svině, která bude mít brzy prasátka. Přišla jsem opravdu v nejvyšší čas, abych je nakrmila a napojila. Teď nám bude hej, když máme mléko.“ Pan Braun se usmál. „Děláš, maminko, jako bys chtěla na tom vraku do smrti hospodařit, a my už zatím mudrovali, jak se dostat co nejdřív na pevninu.“ „Dostanete za odměnu po hrnku čerstvě nadojeného mléka.“ „A ty, maminko, největší,“ usmíval se otec. „Všichni jsme zapomněli myslit na bohatství, které zůstalo na lodi. A bez něho bychom se na pevninu asi těžko dostávali.“ „Ještě tam nejsme,“ lekala se matka. „Ale budeme, maminko,“ ujišťoval pan Braun. „Námořníci!“ postavil se, jako by hrál divadlo, „palubní rozkaz číslo jedna! Prohledat loď! Věnovat pozornost hřebíkům, sekerám, nářadí vůbec a hlavně kleštinám. Každá kramle znamená rychlé a pevné spojení dřeva.“ Rozumbrada a pilný čtenář Jakoubek vpadl pohotově do tátova humorného tónu. „Provedu, kapitáne!“ Zasalutoval řízně, jak o tom čítával v knížkách, a Arnoštek v té chvíli litoval, že tak nerad a málo četl. „Netahejte se s těžkými věcmi!“ volal za chlapci táta, „berte jen lehké předměty na ukázku, jinak si pamatujte, kde co je uskladněno!“ 12
Ještě k prohlídce ani nedošlo, a už tu byla neočekávaná, pro Arnoštka nepříjemná příhoda. Chlapec otevřel jakési dveře a proti němu se vyřítily dvě velké dogy. Psiska ovšem myslela, že si s nimi chce hrát, zatímco chlapec křičel, jako by ho na nože bral. Nebylo také divu, byly to dvě mladé anglické dogy, pes Turek a fena Bill, obě velké jako pořádné tele. „Pro všechno na světě,“ vzdychl si pan Braun, když chlapce vysvobodil, „co s těmi žrouty, kteří nám k ničemu nebudou?“ „To teda zase ne,“ bránil svůj objev Arnošt, který se z toho přespříliš přátelského uvítání už vzpamatoval, „to zas ouha, tatínku! Ti nám budou nějak prospěšní na lovu, až budem na pevnině. Beru si je na starost, abys věděl!“ „Jen aby tam bylo co lovit, chlapče…“ Výsledek prohlídky však vrátil panu Braunovi důvěru. Byla tu velká zásoba zbraní, prachu a nábojů. Byly i sudy hřebíků, nástrojů, kola drátů, sekyry, kladiva, dláta a nebozezy. Pan Braun sám pak zjistil značnou zásobu potravin a pitné vody, což bylo nejdůležitější. Teď jen jak s tím na pobřeží? „Palubní rozkaz číslo dvě!“ hrál si pan Braun zase na kapitána. Rozkaz byl jednoduchý. Na lodi se našlo dost malých soudků a polních lahví z lehkého plechu. Oba malí chlapci dostali za úkol dobře zazátkované láhve a soudky spojovat pevnými motouzy a vyrobit tak nouzové záchranné pásy. Vedením byla pověřena maminka a materiál podával výrobcům malý František. Pan Braun se zatím radil na palubě s Bedřichem. Sudy by byly. Dokonce čtyři velké kádě z dobrého dřeva, spolehlivě stažené železnými obručemi. Zamýšlel vytvořit lehký vor, o němž se kdysi dočetl, že jej používají Polynésané. Ti ovšem používají jako nosných bodů loďky. Osvědčí se 13
stejně tak kádě a mezi nimi sudy? Pak by bylo možno do středu na poměrně lehkou konstrukci uložit i slušný náklad. Bedřich je bystrý hoch a brzy pochopil otcův záměr. Určitě se to podaří. Je však nutné najít místo, kde si příliv vyzvedne plavidlo sám na stoupající hladinu. Hlavně kormidlo musí být spolehlivé. Nesmíme se točit ve vírech jako čamrda. Musíme dokonale využít směru příboje vln od břehu. Braun otec i Braun syn horlivě pracují pilou, přitesávají a bedlivě minutu od minuty sledují příliv i směr příboje. „Tomuhle dopravnímu prostředku moc nevěřím,“ rozčarovala je matka, když je zvala k večeři. „Klid, maminko,“ utěšoval ji pan Braun, „naše plavidlo není ještě ani zpoloviny hotovo!“ Jeho hlas však příliš jistý nebyl, ba byl tak roztřesený, jako by sám přiznával: „Já taky ne.“ Večeře však byla veselá a rodiče se zdáli podléhat bezstarostnosti dětí. Tak nějak tomu u Braunů ostatně vždycky bylo. Děti žily pro rodiče a rodiče by byli za ně i dýchali. Pan Braun zapomněl na všechny pochyby. „Polynésané,“ zdůrazňoval důležitě, „říkají takovémuto plavidlu katamarán!“ „Katamarán!“ smály se děti. „Tak tedy ne čtyři kádě a šest sudů a v každém z nich po jednom z Braunovic rodiny, ale katamarán!“ „Tak si do té bečky přece jen asi sednu, děti!“ vzdychla matka. „Ti dva se mi zdají být nějak moc jisti úspěchem.“ „Taky že jsou,“ prohlásil otec, i když se nezbavil všech obav a pochyb, „a proto palubní rozkaz číslo tři: Do postele! Zítra nás čeká perný den! Maminka nakrmí a napojí všechen dobytek a založí mu pro jistotu potravu na několik dnů. Pomůže jí František!“ 14
„Provedu, kapitáne!“ odhlásil capart smrtelně vážně, což dnes odkoukal Jakoubkovi. Jeho vystoupení velmi pozvedlo náladu. František byl také na svůj úspěch jak náleží pyšný a obrátil se sebevědomě k mámě, „Neboj, mami! Všecko se zvládne!“ „Tomu se tedy, námořníci, řekne nelekat se úkolů!“ zatvářil se vážně táta a podšívka Jakoubek, mrkaje na ostatní bráchy, podnítil je k nadšenému provolání:“Hurá! Hurá! Hurá!“ Prcek to vzal doopravdy, poděkoval vážným kývnutím a prohlásil: „Důvěru rozhodně nezklamu!“ „Beru na vědomí jako čestný závazek,“ nepokazil táta hru. „A teď za vedení maminky – na kutě!“ Jenže v té chvíli vyšel nádherný měsíc a oba kohouti, mladý i starý, ho pozdravili svou večerní písní. Do maminky jako by píchl. Úplně vypadla z role námořníka. „Slepice bychom měli vzít s sebou! Je jich tu deset a dva kohouti.“ Také táta zapomněl na svou kapitánskou strohost. „Zařídíme, viď, Béďo! Rezervujeme jim zvláštní kupé v jednom ze sudů.“ „Provedu!“ napodoboval Bedřich malého Františka tak věrně, že se všichni, až na Františka samého, rozesmáli. Ten, v obavě, že ještě někdo kromě něho se uchází o poctu čestného závazku, prohlásil nedůvěřivě: „Jen aby!“ Málem by za těch žertů přehlédli ruku mudrlanta Jakoubka, který se horlivě hlásil o slovo. „Myslím si, že všechna drůbež by snadno mohla s námi,“ povídal. „Husy a kachny přece nezamíří na širé moře! Spíš nám ukážou nejkratší cestu a nejsnazší přístup na pobřeží. A holubi jistě taky poletí přímo na 15
břeh.“ Otec byl zřejmě překvapen a řekl jen: „Máte chytré chlapce, paní Braunová,“ a prcek František to ovšem vztáhl na sebe a řekl vážně: „Viď!“ Maminka odcházela už klidnější uložit děti. A ještě když chlapci usnuli, šukala po lodi a shromažďovala cosi do velkého pytle. Pan Braun mezitím spisoval, co pokládal za nejnutnější vzít s sebou. Především spolehlivý stan. Na lodi bylo víc než dost strhaného plachtoví. Pak lana, kolíky a hodně nářadí. Potom soudek střelného prachu, bedničku kulí a broků, tři lovecké pušky, šest pistolí i s náboji. Bednu sucharů a bednu s kostkami masové polévky. Pruty s udicí. A ovšem vesla. Našla se jen čtyři. Snídani odbyli narychlo, třebaže je maminka nabádala, aby mysleli na to, jak perný den je čeká. A byl opravdu perný. Otec Braun už necítil tělo únavou a Bedřich tu a tam i zasykl bolestí, když se skláněl pro poslední zbytky nákladu. Konečně došlo na to nejdražší. „Polibme se, děti,“ řekla maminka, „dodá nám to síly a odvahy.“ Oči měla suché, ale podivně se jí leskly. Všichni se navzájem políbili a tatínek zakrýval dojetí úsměvem, když montoval Františkovi pod paže záchranný pás z. plechových lahví a malých soudků od kořalky. Všichni dostali takový. „Nejprve náš malý námořníček,“ řekl a František jen mávl rukou. „Neboj!“ hrál si na hrdinu. „Všecko bude v suchu!“ Nakonec nastoupil do poslední kádě s přimontovaným kormidlem otec Braun a pobledlý napětím uvolnil lano. Šlo o to, dostat se ze sousedství skaliska na volné moře. Jediná prudší vlna příboje mohla zmařit všechno úsilí. Stačilo mírné škrábnutí, a nejen křehké sudy, ale ani žádná ze silných kádí by 16
náraz nevydržela. Bedřich se tvářil klidně, dokonce se usmíval a obratně udržoval bidlem plavidlo co nejdál od hrozivých skalních útesů. To náhle poskočilo jako kůň pobídnutý ostruhou. A v té chvíli vykřikl radostně i Bedřich. „Příliv, táto! Už nás popad do zubů! Teď jen kormidlo! Pozor na kormidlo!“ Uložili bidla do mezer mezi sudy, otec Braun se chopil kormidla a Bedřich vesla.
„A teď do toho!“ zubil se Bedřich, jako by šlo o závod na loďkách v klidném rybníku. Radost byla předčasná. Plavidlo opsalo kruh, naštěstí směrem od skaliska, pak druhý, třetí, a už se katamarán točil jako čamrda. Matka Braunová pobledla úzkostí, ale malý František 17
jásal. Moc se mu ten kolotoč líbil. Ostatně oběma starším chlapcům také. Skoro je mrzelo, když se panu Braunovi, zpocenému a znervóznělému, konečně povedlo vnutit kocábce žádoucí směr. Zato dospělí si oddychli. Jejich radost však netrvala dlouho. Z lodi se ozval hlučný štěkot a průrvami mezi skalisky uviděli obě dogy, jak se ženou k moři. „Jak se dostaly ven?“ ustrnul pan Braun. „Já jim trošku pootevřel, tatínku,“ přiznával se Arnoštek zkroušeně, „ale jen trošku, a zapřel jsem dveře koštětem.“ „Jak ses mohl odvážit, když jsme se rozhodli, že pro dobytek a psy přijedeme teprve, až se trošku porozhlédneme po pobřeží?!“ „Vzal jsem si je přece na starost, a tak mi jich bylo líto.“ „A teď, jestli nevydrží tak dlouho plaval a utopí se, ti jich líto nebude?“ „Neutopí, tatínku,“ mrkal chlapec potutelně, „udělal jsem jim taky takové plovací pásy, jako máme my.“ Mezitím doběhli psi k vodě a moc se jim do ní nechtělo. Vyhlíželi jako ti bernardýni, co zachraňují zbloudilé v zimní bouři, jenže tihle měli místo soudku pod krkem dva, a umístěné po stranách nad lopatkami. Všichni se smáli a nejvíc otec Braun, když se konečně vrhli do vody a snadno a lehce se blížili k plavidlu. „Tak co, paní Braunová,“ optal se manželky, „ještě se bojíte, že zabloudíte s takovými vykuky?“ „Vyloučeno,“ tvářil se vážně Jakoubek a očka mu svítila šibalstvím. „Kachny nám ukazují cestu. Doprava, tatínku, za nimi, tam bude jistě snazší přistání.“ Pan Braun se sice smál a žertoval, ale čím víc se blížilo pobřeží, tím se mu zdálo být smutnější a neutěšenější. 18
Teprve když se vzdal úmyslu doslat se na břeh nejkratší cestou a vzal kurs co nejvíc doprava, zdálo se mu, jako by se za oparem lehoučké mlhy jasnilo. A netrvalo dlouho a Bedřich vykřikl: „Stromy! Určitě stromy a myslím, že i palmy!“ Otec Braun nevěřil. „To nejdůležitější jsem zapomněl vzít,“ bručel, „velký dalekohled z kapitánovy kabiny…“ „Mohu posloužit,“ ukláněl se Béďa přeuctivě jako ochotný číšník, „dalekohled sice ne, ale aspoň kukátko.“ Otec po něm nedočkavě sáhl, po chvíli však řekl zklamaně: „Rád bych věděl, kde máš ty své stromy, mudrci! Všude v dohledu skála a nic než skála.“ „Určitě jsem je viděl,“ bránil se Bedřich. „Musela tam být nějaká průrva mezi skalisky.“ „A náhle se ztratila, viď?“ ušklíbl se otec, roztrpčený zklamáním. „Bude tam, tatínku,“ řekl mírně Jakoubek, „pohleď, i naše kachny a husy pojednou zamířily ke břehu.“ „Zkusme to, otče,“ přimlouval se Bedřich, „určitě jsem viděl stromy a mezi nimi palmy.“ „Dobrá,“ souhlasil otec, „zkusíme to, už pro ty Jakoubkovy kačeny.“ „A mé psy,“ ozval se zčistajasna Arnošt. „Opravdu!“ vykřikla maminka, „podívejte!“ Oba psi, jimž se Arnoštkovou zásluhou zřejmě dobře plavalo a kteří už dávno předstihli plavidlo, změnili směr a dali se za kachnami. Kocábka se teď plavila bez vesel, jako by ji opravdu hnal nějaký tajemný proud, a pan Braun, který už nemusel věnovat všechnu pozornost kormidlu a napjatě sledoval pobřeží, náhle zvolal: „Podívejte! Soudky, balíky a bedny, zřejmě z naší 19
ztroskotané lodi! Zdá se mi, že jsem prokoukl tajemství těch proudů…“ „Ale ty bedny a soudky, táto! Měli bychom je vzít do vleku!“ „Doplují do kachního přístaviště i bez naší pomoci. I to, žes opravdu viděl palmy, jsem už pochopil a mrzí mě, že jsem byl takový nevěřící Tomáš. Teď ale pozor! Slyšíš ten hukot zleva? Podívej!“ podával otec Braun synovi kukátko. Z pustých skal se s lomozem hrnul široký potok, jiskřil v mohutných peřejích, tu a tam opravdový vodopád, který se trošku uklidnil teprve v hlubokém korytě, jímž se vléval do moře. A kolem břehu vřel prudký vír v širokém okruhu a umdléval teprve mezi útesy, v úzkém průjezdu, k němuž zamířily kachny. Zdál se jen zpředu tak úzký. Z boku by jím proplula i slušná loď a hradba skal zakrývala klidnou, nehlubokou zátoku, připomínající kruhovitý rozsáhlý bazén. „Vidíš, tatínku, kokosové palmy?“ ozval se první malý František a přerušil tak posvátné ticho, jímž rodina přivítala svou záchranu. „Vidím, chlapče,“ řekl Braun a stiskl kajícně Bedřichovi rameno. „Bedřich má opravdu dobrý zrak. Budeš tedy mít kokosové ořechy.“ „Béďa je vůbec fajn kluk,“ přisadil si Jakoubek, „jen by se neměl tak často vytahovat.“ Maminka k sobě přivinula chlapce a sklonila se k jejich hlavičkám. Naoko, aby je políbila, ve skutečnosti, aby utajila slzičku radosti. Když se zas vzpřímila, bylo vidět už jen blažený úsměv. Radost ze záchrany přehlušila obavy z nejisté budoucnosti. Otec s Bedřichem pracovali bidly a pozorně přirazili ke břehu, tam kde byl vysoký jako jejich kádě. A zatímco připoutávali rodinné plavidlo lanem, všichni hladce a 20
bez pomoci vyskočili na břeh. A v té chvíli začal podivný koncert. Psi, kteří se dostali na břeh už dávno před nimi, vítali je radostným štěkotem, husy kejhaly a kachny radostně troubily svými širokými zobáky. „Jako by nás vítali v novém domově,“ měla maminka zase oči plné slz a teď už je neskrývala. „Měli bychom i my poděkovat…“ „Moři, maminko,“ vpadl jí do řeči otec, „že bylo tak klidné, slunci, které tak nádherně svítí, celému tomu šťastnému dnu, že nám tolik přál. A především sobě navzájem, protože ne nadarmo se říká, že člověk je sám svého štěstí strůjcem. Polibme se, navrhlas před odjezdem. A já teď stejně tak říkám: polibme se, bude to nejvhodnější díkůvzdání.“ Malý Arnoštek to vzal tak doslovně, že políbil i své svěřence, a velmi se divil, když mu pak oba psi z přemíry příchylnosti olízali celý obličej, až ho maminka musela omývat v mořské vodě. „Tos nemusela, mami,“ protestoval klouček, který nikdy nebyl velkým přítelem mytí, „vždyť to oni jen tak, z kamarádství!“ „Bedřichu,“ oslovil pan Braun skoro trošku slavnostně svého nejstaršího, když se spolu ohlíželi po nejvhodnějším místě pro postavení stanu, „moc mě mrzí, že jsem byl k tobě dnes tak strohý. Musím si odvyknout vidět v tobě patnáctiletého kloučka, jakým bys byl, kdybychom zůstali v Bernu. Teď a tady jsi můj zástupce, a kdyby se se mnou něco stalo, hlava rodiny.“ „Neblázni, táto,“ bránil se skromně chlapec, třebaže ho otcova slova blažila, „vždyť já opravdu ty palmy hodně přeháněl, abych uklidnil naše chlapce. Sám vidíš, že je tu těch palem po čertech poskrovnu, a ořechy nikde!“ Panu Braunovi napadlo, že vlastně teprve teď, v 21
těžkých chvílích, poznává důkladně svého syna, a trošku ho to dojalo. „Podívej, naše slepice,“ obracel řeč, „hned jsou tu jako doma.“ Opravdu. Maminka osvobodila slípky ze zajetí sudu a celé to hejno s naprostým klidem okamžitě pokračovalo v práci, z níž je asi vyrušili, když je ve Švýcarsku uložili do klecí a nalodili.. Slepice hrabaly a klovaly červy a oba kohouti důležitě zvali své družky ke každému soustu, které ovšem sami sezobli dřív, než se k nim slípky přihnaly. „Jako doma!“ smál se Bedřich. „I my tu, tatínku, za pár dní budem jako doma.“ „Máš pravdu, chlapče,“ připustil otec Braun. „Jsme zdraví a spolu. A to je to nejhlavnější.“ Postavit stan nebylo nikterak obtížné. „Hotovo!“ prohlásil Bedřich a zálibně pohlížel na výsledek práce. „Vila u Ženevského jezera to není, ale tam taky není tak krásně jako tady.“ „Ze by tu bylo moc krásně?“ rozhlédl se otec Braun pochybovačně po chmurných skaliskách, která studila už na pouhý pohled. „Přechodné bydliště, tatínku,“ smál se Bedřich, „já totiž ty stromy opravdu viděl, a nechce se mi věřit, že by se mi to jen zdálo. Myslím si, že je to tam, vlevo od potoka.“ „Kéž by!“ řekl jen stručně pan Braun. Maminka mezitím kuchtila na ohništi, které jí oba nejstarší Braunové vybudovali nejdřív. Na břehu zátoky bylo plno dřeva a proutí, které moře vyplavilo a slunce vysušilo, a všichni tři menší chlapci je horlivé snášeli matce k ohništi. „Maminka vaří klih,“ smál se malý František, „a tvrdí, že vaří dobrou polévku. Budeš něco lepit, viď, lati?“ 22
„Čichni si, nevěřící Tomáši,“ žertovala maminka, „nevoní to masem?“
„No jo, ale hovězí polévka tady, kde není ani řezník, ani krám, kde bychom mohli maso koupil, to teda nevím…“ pochyboval chlapec. „Je to bambula, tati,“ vytahoval se Jakoubek, „vůbec neví, že jsou také polévkové kostky z vysušeného hovězího masa, které se vyrábějí na dlouhé zámořské cesty. A přece z nich na lodi už tolikrát jedl výbornou polévku.“ „Mně je líto, tatínku,“ ozval se Bedřich, „že jsme nezachytili všecky ty soudky, balíky a bedny u pobřeží. Jistě tam bylo plno takových dobrot.“ „Pořád ještě věřím, Bedřichu,“ odpověděl otec, „že je sem proud zažene sám. Naše zátoka, písčitá, mělká a v 23
závětří ještě víc vyhřátá, přitahovala naši kocábku jako magnet. Proč by stejně nepřitáhla ten náklad, který vyrvaly vlny z naší lodi a zavlekly k pobřeží?“ „Tomu nerozumím,“ kroutil hlavou chlapec. „Já jen chtěl ty zásoby zachránit.“ „A já zas co nejdřív uklidnit maminku a děti, zajistit slušné přenocování a vodu, pitnou vodu, Béďo, především! Podívej, stan stojí, chladnou a výtečnou vodu z potoka máme na dosah ruky, matka vaří jídlo na ohništi a chlapci usilovně suší na slunci mech a mořskou trávu, aby se nám i měkce spalo. Bylo by tohle všechno, kdybychom se byli zdržovali lovením zásob, a neměli přitom jistotu, kde a jak jich použijeme?“ „Máš pravdu, tati,“ uznal hoch. „Uvažoval jsem, jako bych byl v Bernu a čekal na mne domov s mou postelí.“ Maminka odhadla, že jí příprava oběda zabere ještě dobrou hodinku, a otec svolal chlapce trojím pronikavým hvizdem píšťalky. Každý z nich, i matka, měli takovou. Pan Braun je našel v kapitánových zásobách, prozíravě jim je přidělil hned přeci odjezdem a uložil: „Kdykoli se někdo z nás octne z dohledu ostatních, dá jim píšťalkou znamení, kde je. Já sám budu svolávat všechny třemi ostrými hvizdy vždycky, když bude nutno se shromáždit.“ Netrvalo dlouho a všichni chlapci se s důležitými tvářemi opravdových námořníků seskupili kolem otce a Bedřicha. Nejvážněji se při tom tvářil malý František, stál v pozoru, vypínal prsa, jak to vídal ve městě u vojáků na stráži, a upřeně hleděl na otce. Ostatní tajili úsměv, pošklebovali se a ukazovali si očima na špuntu, který bral tak opravdovsky svou úlohu. Zato otec ho oslovil prvního a rovněž s takovou vážností. „Jak pokročil sběr mechu a mořské trávy, Františku? 24
Hotovo?“ „Yes, keptn,“ zasalutoval špunt řízně. Teď už se nikdo neubránil. Smál se i pan Braun. František totiž dokonale odkoukal způsoby jednoho z námořníků na lodi. Byl to Angličan a Braun nejmladší tu teď předvedl jeho obvyklé hlášení tak věrně, že to bylo k popukání. Otec úplně vypadl z role, vyzvedl chlapce vysoko a kuckal se smíchem: „Ty jsi můj malý Yeskeptn!“ „Tak počkej!“ bránil se František, „tohle přece kapitán nedělá!“ Sám se však už smál a byl pyšný, jak dovedl rozveselit všechny, i maminku. A nakonec se všichni dohodli, že bude nejlíp, když se vypraví na malou obhlídku okolí, než matka dovaří oběd. „Náš malý Yeskeptn musí zůstat u mne jako ochránce,“ rozhodla maminka a špuntík se velmi vážně ujal svého úkolu. Bedřich, který už uměl zacházet s puškou, dostal od otce jednu i s náboji a pustil se proti proudu potoka. Arnoštek se dal na zvědy vpravo a Jakub se rozhodl jíl s otcem do zátoky, kde trůnilo jejich plavidlo. Pan Braun měl pravdu. Zátoka si skutečně přitáhla balíky a bedny, které rozbouřené vlny urvaly z vraku jejich lodi. Rozhlížel se, jak nejsnáze je vytáhnout na břeh, když se ozval nablízku křik. Byl to Jakoubek, stál na mělčině a velký mořský rak ho držel klepetem za nožku. V několika vteřinách byl otec u něho. Útočník pustil svou oběť a snažil se uniknout. Jenže otec Braun ho hbitě uchopil, vyhodil na břeh a Jakub, dychtivý pochlubit se matce a chlapcům svým úlovkem, byl rázem u něho a vzal ho do rukou. Dostal však ohonem takovou ránu, že ho okamžitě pustil a málem se dal do pláče. 25
„Pozor, chlapče,“ konejšil ho otec, „tady nejsi ve městě a nehraješ kuličky! Tu musíš mít oči pořád navrch hlavy, být ve střehu.“ „Fakt,“ uklidnil se rázem Jakoubek, „pořád na to zapomínám.“ Maminka byla nadšena a pochválila Jakoubka za první úlovek. Rozhodně však odmítla naléhání malého Františka, aby raka hodila do hrnce vývaru z hovězích kostek. „Račí polévku si uděláme zítra k snídani, a šťastný lovec dostane celé klepítko.“ „To, které ho štíplo do nohy,“ smál se otec. „Ale teď mi šťastný lovec půjde pomoct vytáhnout na břeh poklady v zátoce.“ „Půjdu taky,“ hlásil se horlivě malý František. „A mě tu necháš bez ochrany, viď?“ šla na to zchytra maminka. „Vždyť to by bylo něco zrovna jako dezerce, Yeskeptn!“ nahrál jí bystrý Jakoubek. Rodiče na sebe úsměvně mrkli. To Yeskeptn už Františkovi asi zůstane. Jeho to však zřejmě nezlobilo. Naopak, svraštil drobné čelo a připustil: „Odpusť, maminko, domníval jsem se, že když je tu teď táta a tenhle hrdina, kterého prohnal docela obyčejný rak, moje povinnost skončila.“ „No, že by byl zas tak docela obyčejný,“ zasáhl otec, aby předešel srážce obou synů, „není přece o moc menší než ty, Františku!“ Malý ješitník se zarazil. „Spletlo mě, že se moc neliší od obyčejného říčního raka,“ připustil, „ale jinak je to opravdu pořádný klacek! Asi bych se s ním taky pořádně zapotil.“ „Možná ani ne, Yeskeptn,“ řekl smířlivě moudrý Jakoubek, „přiznám se, že mě víc překvapil, než ohrozil. 26
Ty bys byl třeba statečnější.“ „Ba ne. Takovéhle klepeto když sevře… Ještě teď máš nohu červenou,“ byl pojednou polichocený František pln účasti, „asi bych taky řval.“ „Jen když jste se domluvili,“ usmíval se tatínek. „Tady a v naší situaci není vhodná doba k rozepřím. Maminka potřebuje nutně Františkovu pomoc, já zas Jakoubka. A tak na shledanou u oběda.“ Tatínek zamířil k zátoce a tiskl v dlani drobnou Jakubovu ruku. Napadlo ho, že své čtyři chlapce doposud vlastně neznal. Nebylo ani času poznat je. Uhájit pouhé živobytí nebylo snadné, pan Braun za úsvitu odcházel a vracel se z práce, když už chlapci spali a jen maminka se ještě pachtila nad prádlem nebo žehlením. Tak třeba zrovna tohohle dvanáctiletého broučka se zdálo, že má nejraději a nevěděl proč. Teď pochopil. Až se polekal, jaké je to předčasně přemoudřelé dítě. Číst a číst, to bylo vždycky jeho. A přitom žádný školomet. Naopak. Hravý, obratný a odvážný a ze všech chlapců nejlepší plavec. Už jen ta uvážlivost, mírná a skromná, s níž před chvílí uklidnil malého Františka, jeho ješitnost benjamínka a mazlíčka, pana Brauna udivovala. Sám by to líp nedovedl. A Jakoubek, jako by četl jeho myšlenky, se ozval: „Ty soudky a bedny, tatínku, musíme dopravit do té mělčiny, kde se mi rak zakousl do nohy. Odtud je snadno dostaneš na břeh.“ Je to naprosto jasné a pan Braun se diví, že ho to hned nenapadlo. Nepoví slova, myslí na to, jak by se asi prcek František vytahoval, kdyby náhodou připadl on na správné řešení. I na Bedřicha myslí, na svého nejstaršího. Ten by zas urputně hájil svůj návrh, i kdyby nebyl správný. A tuhle jeho nejmilejší bez nejmenší 27
stopy chlouby radí: „Máme přece v kocábce bidla a těmi sem náklad lehce dostrkáme, ne?“ „Správně, Jakoubku,“ přiznává pan Braun. „Ani lana nebudeš potřebovat,“ říká Jakub, „sudy tu snadno vyvalíš na břeh. Horší to bude s bednami. Ale to bychom mohli, tatínku, zapřáhnout psy. Viděl jsem často v Bernu, co psi utáhnou. A přitom je tloukli! My nebudem naše bít, viď, tatínku?“ Pan Braun má z kloučka radost a vjede mu prsty do rozčepýřené chocholky. „Jak bychom mohli, co by nám asi řekl Arnoštek, který si je vzal na starost?“ Už před obědem je všechen náklad na břehu. A když maminka poprvé použije své píšťalky a svolává mužstvo k jídlu, ženou se všichni od zátoky. I psi. Opravdu hodně pomohli. A bez postrojů, jen houně jim otec Braun položil pod provazy, aby jim nerozedraly kůži. „Máme, maminko, na břehu kočku v pytli,“ směje se pan Braun, „vylovili jsme s Jakoubkem a s našimi psy poklady z moře.“ „Určitě v té tombole nemůže být nic, co by se nám nehodilo,“ odpovídá maminka, „tady nám teď přijde vhoď všecko. A v téhle chvílí bych nejvíc potřebovala sůl. Nepřestanu si vyčítat, že jsem ji zapomněla vzít z lodi.“ „Maličkost, mámo,“ ozval se Arnoštek, stejně už důležitý, že se jeho svěřenci tak brzy osvědčili jako dobří pomocníci, „je jí tu dost na každém kroku v skalních rozsedlinách. Slunce ji tam vypařilo z mořské vody.“ „Já bych teď míň mluvil, a předtím bych byl nabral soli plný pytel,“ zasáhl pan Braun. „Řečmi polévku neosolíme!“ „Moment,“ zatvářil se Arnošt uraženě, „hned to bude!“ Opravdu přinesl za pár chvil sůl, jenže nečistou, 28
smíchanou s pískem. Pan Braun by ji byl málem vyhodil. Byla tu však maminka a ta si věděla rady. Rozpustila sůl v pitné vodě a procedila jemným plátýnkem do polévky. Cvrček František přihlížel důležitě této operaci a byl hned hotov s úsudkem: „Tos mohla, mámo, osolit polévku mořskou vodou!“ „Ba ne,“ ozval se Arnošt. „To bys musel okusit. Měl jsem žízeň a srkl jsem si jí trošičku z dlaně. A bylo mi skoro špatně.“ „Asi moc slaná, vid?“ dotazoval se František. „Spíš hořká, ale hlavně odporná.“ „Proto jsme s sebou vozili na lodi náklad pitné vody, že?“ „Proto, Františku,“ vysvětloval otec. „Sůl lze z mořské vody poměrně snadno vyloučit, ale vodu způsobilou k používání z ní udělat nedovedeme.“ Maminka byla už s vařením hotova, čekalo se už jen na Bedřicha. Ochutnala polévku hůlčičkou, s níž ji míchala, a pochválila si ji: „Bude to při všech nedostatcích docela dobrý oběd,“ prohlásila, „i když při něm nebudeme mít prostřený stůl.“ Vtom se ťukla do čela. „Kam jsem jen v tom shonu dala hlavu,“ zatvářila se nešťastně. „Nejen na sůl jsem zapomněla, hlavně však na talíře a příbory!“ „Nebude tak zle, matko,“ snažil se ji utěšil pan Braun, „nějak to vyřešíme!“ „Nemůžeme ji přece pít z tohohle velkého, rozpáleného hrnce a suchary lovit z vroucí polévky prsty!“ Všichni seděli zaraženi. Polévka báječně voněla a hlad se už opravdu neodbytně ozýval. „Měl bych nápad,“ ozval se Arnošt, „ale bojím se, aby mě tatínek zase nesetřel jako prve s tou solí.“ 29
Otec Braun se zatvářil provinile. „Oje!“ stěžoval si s veselou poťouchlostí. „Arnoštek mi do smrti neodpustí, že jsem ho urazil.“ „To ne,“ bránil se chlapec, „ale bojím se, abys třeba neměl zase pravdu jako tenkrát. Nevěděl jsem přece že maminka zapomněla vzít sůl, jako jsem doteďka nevěděl, že zapomněla na talíře a příbory!“ Pan Braun spolkl s úsměvem hořkou pilulku. „Arnošt má pravdu,“ řekl. „Sám jsem taky viděl dost soli mezi skalisky, a nevzal jsem ji. A jemu jsem to vytýkal. Jedna nula pro Arnoštka, a teď ven s tím nápadem!“ „Mohli bychom snad použít místo lžic lastur,“ zářil Arnošt, polichocený otcovým zadostiučiněním. „Kolem pobřeží je plno mušlí. Snad jsou to ústřice a o těch se přece tvrdí, že je to lahůdka!“ „Výborný nápad! Hurá na ně!“ vykřikl pan Braun. Netrvalo dlouho a chlapci jich přivlekli celou hromadu. Jakoubek se pokoušel otevřít jednu nožem. Namáhal se však marně a pan Braun se jen smál. Položil pak mušle na horký popel ohniště a záhy nato se otevřely samy. „A teď, děti,“ řekl pan Braun slavnostně, „ochutnáme tedy lahůdku, k níž bychom se ve své vlasti asi stěží dostali. Myslím totiž, že jsou to opravdu ústřice.“ Pan Braun zavřel oči, vysrkl obsah lastury a otřásl se odporem. „Vždycky jsem četl, že ústřice chutnají znamenitě,“ poznamenal rozumbrada Jakoubek, „jak šlo o nějakou hostinu, vždycky tam bylo hodně řádků věnováno tuctům ústřic a číším šampaňského.“ „Mám asi sprostý žaludek chudého člověka. Ani šampaňské jsem nikdy nepil a třeba by mi taky nechutnalo,“ smál se pan Braun. „Ostatně ochutnejte 30
sami!“ Všichni se ošívali a maminka se smála. Sloužila za svobodna u bohatých lidí a vyznala se v potravinách i ve vaření. „Jsou to opravdu ústřice, děti. A tak čerstvé, jak se nikdy nedostanou na stůl boháčů ve vnitrozemí. Potřebovaly by asi hodně citrónové šťávy, aby přehlušila vůni, chuť a slizkost, která je vám odporná, protože na ni nejste zvyklí. Připravila jsem svým pánům tisícovky ústřic, šneků a žabích stehýnek a taky jsem si na nich nikdy moc nepochutnala. Potřebovali jsme k naší těžké práci spíš kousek masa a dosyta chleba, brambor a zeleniny, než takové vymyšlenosti.“ „Maso je tu!“ ozval se veselý hlas a Bedřich potěšený úspěchem hodil na zem jakési zastřelené zvíře. „Morče,“ usoudil Arnošt po chvilce přemýšlení. „Kdes je ulovil?“ „Ach, táto,“ rozzářil se Bedřich, „nemáš tušení, co za krásu je na druhé straně potoka! Nádherná, bujná vegetace, zrovna stvořená pro náš dobytek, který jsme zanechali na lodi. Zcela jiný svět! Kdepak tohle pohřebiště mezi pochmurnými skalami!“ „Myslel jsem, že budeš na své pochůzce myslet především na lidi, Bedřichu,“ řekl pan Braun. „Nenašel jsi nějaké stopy po našich námořnících?“ „Myslel jsem na ně, otče,“ podíval se mu Bedřich pevně do očí, „a opravdu především! Pískal jsem i střílel. Hledal jsem stopy. Proto jsem právě objevil houf těchhle zvířat a jedno jsem zastřelil. Jsou to asi morčata. Ale nějak příliš veliká a nohy mají jako zajíci. A všiml jsem si, že potravu si přidržují předními prackami jako veverky.“ Malý mudrc a vášnivý čtenář Jakoubek si dlouho a mlčenlivě prohlížel zastřelené zvíře a pak prohlásil, že 31
podle jeho přesvědčení je to aguti. Bedřich byl ovšem hned dotčen. „Podívejme se, jaké vědomosti má náš učenec,“ posmíval se. „Je to prostě morče, Jen trošku větší, jako je tu všechno větší než u nás.“ „Jistě!“ přidal se k němu Arnošt. „Právě Jakub by si měl uvědomit, oč větší byl třeba mořský rak, který ho kousl do nohy, než naši říční raci, ačkoli jinak vypadal přesně jako oni.“ „Neměli bychom být tak příliš žárliví na své vědomosti,“ řekl smířlivě otec, „zvlášť pokud toho opravdu moc nevíme. Neviděl jsem sice dosud agutiho, a kde taky? Ani Jakub je dosud ještě neviděl. Ale četl o něm a přemýšlel. Já taky. A proto myslím, že tohle zvíře je opravdu aguti. Má sice zašpičatělou hlavu, malé okrouhlé uši a zakrnělý ocas, čímž by se podobalo morčeti, je však o mnoho větší a přední nohy jsou značně kratší než zadní.“ Arnoštovi se tahle rozepře zdála být dlouhá. „Tatínku,“ zasáhl, „nemohli bychom tahle zvířata ochočit? Říkáš, že maso je dobré, a ušetřili bychom náboje, ne?“ Jakoubek docela skromně, jak to dělával vždycky, podotkl, že se dočetl o těchto hlodavcích, že dovedou rozhryzat i nejpevnější tvrdé dřevo. „Tak to by teda nešlo,“ uznal Arnošt s filosofickým klidem a malý František si přisadil. „Určitě! Vždyť železnou klec ani nemáme a kupovat ji jen proto, aby nám ji ty mršky nakonec rozhryzaly, nás jistě ani nenapadne!“ „A proto ke stolu!“ rozhodla máma, „a rychle, než nám tu náš outrata František vykoupí celý krám s železnými klecemi!“ Všichni se smáli, František nejvíc, a s chutí se hnali k 32
hrnci s polévkou. Žaludek se už ozýval a polévka lákavě voněla. Jenže jak k ní s těmi primitivními lžícemi bez držadel a nepopálit si prsty? Jediný Bedřich se sebevědomě usmál, vytáhl zpod kabátu lasturu velkou jako pořádná mísa, opatrně si nabral pořádnou porci a foukal do ní. „Chytrá hlavička,“ pochvaloval si. „Zahlédl jsem tenhle velký rendlík na břehu a to mi připomnělo, že jsme nestačili naložit bednu, do níž maminka nachystala kuchyňské potřeby, příbory, sůl a koření.“ „A byla tam jen jedna taková lastura?“ optal se otec. „Kdepak!“ odpověděl Bedřich a lačně zkoušel, je-li už polévka dost ochlazena, „bylo jich tam habaděj!“ „A tos myslel jen na sebe?“ otázal se otec vyčítavě, „nenapadlo ti, že i my, maminka, já a ostatní chlapci jsme bez talířů a příborů?“ Chlapec zvedl udiveně oči. „Nenapadlo,“ přiznal klidně. „A to si ještě pochvaluješ svou chytrou hlavičku!“ řekl pan Braun trpce. „Sobectví je to, a já ti je už často vytýkal. Myslíš vždycky jen na sebe. Dovedeš si představit, že bychom se my s maminkou pustili do jídla a hleděli na vás, jak musíte čekat, až polévka vychladne? A to je ti patnáct, jsi málem dospělý a ke všemu se ještě škodolibě vytahuješ.“ Bedřich beze slova, ale vzdorovitě odložil lasturu, a v panu Braunovi hrála každá žilka. Netrestal rád své děti, tohle ho však dohřálo. Naštěstí zasáhla maminka a ještě účinněji rozumbrada Jakoubek. „Jezte, chlapci,“ podala matka Béďovu lasturu mladším hochům. Malý František se už hnal k míse, když se ozval Jakub:
33
„Počkáme na vás, mami. Budem jíst všichni zároveň. Těch pět minut nás už nezabije.“ Bedřich sklopil bradu až na prsa a všechna trucovitost mu vyprchala z očí. „Odpusť, táto,“ zabručel, „teprve teď mi to došlo.“ Pan Braun vyjasnil čelo. Měl radost, že chlapec přestal aspoň vzdorovat. Dokonce se už i trošku pousmál. „Jen když!“ řekl. „A tu svou misku bys měl věnovat, i s polévkou ovšem, našim věrným pomocníkům. Oba psi si to zaslouží. Turek i Bill. A my rádi počkáme, až bude každý z nás mít takovou.“ Bedřich pln ochoty vzal lasturu, marně však volal a hvízdal, a tak ji nakonec položil na zem a rozběhl se k zátoce. Brzy nato se ozvalo bolestné kňučení a Béďův 34
vzteklý pokřik. Obě dogy, jistě už pořádně vyhladovělé, vyslídily jeho agutiho a lačně ho trhaly, což chlapce velmi rozlítilo. Chopil se pušky, kterou nechal ležet vedle úlovku, a nemilosrdně je zbil pažbou, a když se poděšeně rozběhly, utíkal za nimi a házel po nich kamením. Nebylo to poprvé, co se Bedřich takhle rozvzteklil, a otec Braun se dnes již podruhé zachmuřil. Tím víc, že desítiletý Arnošt, který pokládal oba psy za své chráněnce, se lítostivě rozplakal a křičel za starším bratrem, co mu hrdlo stačilo: „Do tebe kdyby tak někdo pral kameny, surovce!“ Pan Braun hvízdl krátce, ale energicky na svou píšťalku a mladý vztekloun se rázem vzpamatoval. Zastavil se, obrátil a spatřil, jak celá rodina místo jídla na něho vyčítavě hledí. „Roztrhali mého agutiho,“ pokusil se rozpačitě omluvit svůj výbuch, „a mně dalo tolik plahočení, než jsem něco ulovil…“ Všichni mlčeli. „Těšil jsem se, že bude mít maminka z čeho uvařit večeři…“ Mlčeli i teď a to bylo nejhorší. Kdyby ho byl otec káral, matka vyčítala a přidali se i bratři, nebylo by to tak zlé, jako to mlčení, s nímž se všichni od něho odvrátili. Bedřich byl při vší své prchlivosti a záchvatech sobectví z gruntu dobrý chlapec. Do očí se mu draly slzy a nejvíc ho dojímala plachost a strach, s nímž se obě dogy nejistě a provinile zastavily, netroufajíce se vrátit. A tu Arnoštek svým dětským hláskem zavolal z plna hrdla: „Bill! Turečku!“ A v tom okamžiku se oba psi k němu rozběhli a opakovala se scéna, jakou už jednou zažili na lodi, jenže teď se Arnošt nebál, nekřičel strachy, hladil své chráněnce a oni mu olizovali ruce i obličej, 35
obskakovali ho a chlapec je vedl k místu, kam položil svou lasturu s polévkou. Oba byli s tou trochou hotovi, než bys pět napočítal. Bedřicha napadlo rozběhnout se k zátoce. Přinesl zbytky roztrhaného agutiho a hodil jim je. Jenže obě dogy ulekaně odskočily, bázlivě se po něm ohlížely, stáhly ocasy a odplížily se do bezpečné vzdálenosti. „Bill!“ zavolal Arnošt a doga, nespouštějíc nedůvěřivý pohled z Bedřicha, se poslušně přiblížila k chlapci. „To je tvoje, Bill, a tohle Turkovo,“ řekl Arnošt. Jakmile uslyšel Turek své jméno, byl jedním skokem u Arnošta a oba psi s velkou chutí hodovali. Oka však při tom z Bedřicha nespustili, připraveni dát se na útěk při prvním jeho pohybu. „Není ti líto, žes ztratil důvěru těch věrných zvířat?“ řekl tiše otec, který stál blízko Bedřicha. „Nechci tě přivádět do rozpaků před mladšími bratry, ale uvědom si, jaký jim dáváš příklad!“ „Je mi to líto, lati,“ přiznal chlapec sklíčeně. „Mně víc,“ pokýval hlavou pan Braun. „Hněv je špatný rádce, říká přísloví, a zlost člověka vždycky zbavuje rozvahy!“ A tu chlapec, upřímně rozechvěn, zavolal tiše a lichotivě: „Turku! Bill!“ Obě dogy zvedly hlavy, v očích měly sice ještě plno nedůvěry, zato ohonem už nejistě vrtěly jako v rozpacích. A když hoch vytáhl z kapsy dva suchary, zamlaskal a poplácal se po kolenou, aby je k sobě pozval, zapomněly na všechen strach, vrhly se k němu, obskakovaly ho, trpěly jeho laskání a hravě chytaly kousky sucharu, které jim házel. „No vidíš,“ řekl pan Braun taky usmířen, „a pak se řekne zvíře. Mnohý člověk by ti neodpustil už nikdy v 36
životě.“ Teď už se konečně všichni s velkou chutí pustili do polévky. A pojednou k jejich velkému překvapení se přihnalo hejno slepic s oběma kohouty a hnalo se po drobtech sucharů a ve vzduchu zaplácala křídla holubů. Dokonce houf štěbetajících hus natahoval už z dálky krky a pestrý kačer přiváděl svou batolící se družinu troubící žlutými širokými zobáky. Kachny měly sice volata nacpaná k prasknutí dobrotami, které jim poskytla zátoka, ani husy se nezdály být hladové, přesto však uzavíraly okruh kolem rodiny, jako by tím chtěly dokázat, že k ní patří. Maminku velmi potěšil pohled na příchylnost té havěti. Odběhla a po chvilce se vrátila se svým tajemným pytlem. A už se po hrstech na zem sypala vikev, oves, ječmen i kukuřice a celý tábor se rozbouřil jako vlnobití. A maminka uprostřed, šťastná a úsměvná, řekla: „Teprve teď mám, děti, pocit, že jsem tu jako doma.“ Taky otec Braun se usmíval a pochválil ženu za její obezřelost. Hned nato však projevil starost, že by bylo dobré ušetřit zrno na osev. „Přivezem z lodi dost sucharů, které při bouři a ztroskotání rozmáčela a zkazila mořská voda. Bude z nich dost krmiva pro drůbež.“ „Až je přivezete, tatínku!“ souhlasila matka vlídně. „Ale do té doby nesmíme nechat tyhle naše přátele zdivočet. Musíme si umět vážit přátelství němé tváře a radovat se z něho. A zvlášť v našem postavení. Bylo by nás tu šest. A tak? Spočti, kolik nás je! Každý ten holoubek patří k nám, každá slepice i kachna. A což teprve Bill a Turek? Třeba už zítra nám prokáží službu, za niž jim nebudeme moci být dost vděčni.“ „Chytrá hlavička!“ přiznal uznale pan Braun, „myslí 37
na všechny, i na naše zvířátka!“ Zadíval se při tom s úsměvem, ale bez výčitky na svého nejstaršího. Bedřich sklopil hlavu. Pochopil, že otec schválně použil slov, jimiž si prve pochvaloval své sobectví. Zato Arnoštek vítězoslavně vyhrkl: „Vidíš, tatínku! A ty ses málem rozzlobil, že jsem nechal psům pootevřeno, aby mohli za námi!“ Všichni se rozesmáli. A nejvíc otec Braun. Zvedl Arnoštka do výšky, políbil ho na čelo a řekl: „To je zase jen důkaz, že nemusí mít pravdu ani ten, který se za nejmoudřejšího pokládá.“ „Nejmoudřejší je tatínek,“ prohlásil rezolutně benjamínek František, „proto je přece tatínek!“ Čas utíkal rychleji než voda v potoce. Sotva aspoň trošku uklidili přivezené věci a upravili lůžka z mechu a mořské trávy, které usušili, začali se holubi hnízdit v rozsedlinách skal a slepice se usazovaly na hřebenech stanu. Pan Braun pohleděl k slunci, které se schylovalo nad moře, a vyslovil domněnku, že tu po jasném dni brzo a bez dlouhého soumraku nastane noc. A děti se divily, jak to i zvířátka hned vycítila, protože také husy a kachny si už vyhledaly útulek v křovinách na břehu. Bylo to tak. Sotva maminka dala spát děti a tatínek s Bedřichem z opatrnosti připravili a nabili pušky a pistole, byla tu noc. Už se i maminka uložila k malému Františkovi, ulehl i Bedřich a pan Braun sešněroval vchod do stanu až na malou škvíru, kterou ponechal jako vchod pro sebe. Pak tiše hvízdl na psy a s puškou připravenou k výstřelu obešel v širokém kruhu okolí. Obě dogy byly zřejmě znamenitě vycvičeny. Žádná z nich nezaštěkala, rozbíhaly se, větřily a zase se vracely, lísaly se k otci Braunovi a moudrýma očima jako by hlásily: Všecko v pořádku. A jen radostně a vděčně zakňučely, když je pohladil po hlavách. 38
Ticho bylo až neuvěřitelné. Jen vodopád potoka bez ustání hučel, jako by se zlobil, a vlny dorážely na skalnatý břeh. Pan Braun pro-šťáral ohniště a přiložil. Rozhodl se udržovat oheň, aby jím zastrašil divou zvěř, je-li tu nablízku. A také si umínil, že zůstane na stráži po celou tuto první noc. Přisedl blíž k ohni, protože po parném dnu začínalo být citelně chladno, a přitáhl k světlu plamenů velkou brašnu; brašnu našel v kapitánově kajutě a naplnil ji věcmi, které tam při všem spěchu objevil a jež považoval za potřebné. Nebylo ostatně světla ohniště ani zapotřebí, neboť mezitím vyšel měsíc a ozářil krajinu tak jasně, že se dal rozpoznat každý kamínek. Pan Braun vyndával a oceňoval poklady brašny. Bylo jich dost. Balíčky velkých lojových svíček. Svazky tužek a papírů. Křesadla i sirky. Kalendář. Pohled na něj upamatoval otce Brauna na jeho hodinky, na něž neměl už drahnou dobu čas pohlédnout. Neztratil je nakonec? Horečně rozpínal kabát a oddychl si, když je nahmatal v kapse vesty. Bude nutno vyčkat, až bude slunce přímo nad hlavou, a pak nařídit hodinky na dvanáctou. Je tu také příruční kompas, otec Braun však nemyslí, že by se v jeho situaci dal nějak využít. Zato tlustá, v kůži vázaná kniha ho velmi zaujme. Lodní deník je zlatě vyraženo na deskách. Otce Brauna dojímá přesnost, s níž kapitán vypsal s houževnatou důsledností všechny trampoty za bouře, až po chvíli, kdy byla loď roztříštěna o skalisko a on dal povel k opuštění paluby. „Konec, nestane-li se zázrak!“ napsal kapitán. „A dostane-li se tenhle deník někomu do ruky, nechť je 39
důkazem, že celá posádka i já jsme do poslední chvíle bojovali nejen za své životy, ale i o záchranu nákladu a lodi. Loučím se se životem a dávám rozkaz spustit záchranné čluny.“ Pan Braun se zamyslil. Někdy si dovede náhoda opravdu krutě zahrát. Kde by teď byli, kdyby lodníci nezapomněli na něho a jeho rodinu? Byl rozhodnut převézt hned zítra z lodi, co se dá. Využít počasí a klidné pohody. Teď rázem mění svůj plán. Bedřich sice tvrdil, že nespatřil na obchůzce stopy po člověku. Je také pravděpodobné, že z lodníků nezůstal naživu ani jediný. Nutno však udělat vše pro záchranu životů, už pro uklidnění svědomí. Zítřek tedy od úsvitu až do soumraku věnují s Bedřichem důkladnému prozkoumání krajiny. Pan Braun myslí na to, jak snadněji by se začínal nový život na téhle neznámé pevnině, kdyby tu spojilo své síly a zkušenosti několik dospělých mužů. Ale i když zůstal sám, nesmí se dát. Za pomoci matky a Bedřicha se bude houževnatě rvát s nepřízní osudu. A pod vlivem těchto myšlenek, obav a nadějí vezme pan Braun jednu z kapitánových tužek, oddělí silnou čárou poslední zápis deníku a pod ní napíše velkými písmeny KRONIKA. A chvatně, přesto však pozorně a podrobně zapisuje všechny události od chvilky, kdy kapitán skončil a dal rozkaz ke spouštění člunů. Na žádnou maličkost nezapomíná a umiňuje si, že stejně podrobně popíše osudy své rodiny každý den až do chvíle záchrany. „ZÁCHRANA!“ končí svůj zápis pan Braun, „bude líp na ni nečekat, rvát se o zachování života celé rodiny, a jak jinak než PRACÍ!“ Od ohně sálá příjemné teplo a otec Braun je po tom vzrušeném dnu unaven. Klíží se mu oči. Oba hafani 40
podřimují, při sebemenším šustotu však zvednou hlavy a zavětří. Pan Braun si vzpomene, jak si ještě před pár hodinami povzdechl: „Pro všecko na světě! Co s těmi žrouty, kteří nám k ničemu nebudou?!“ Usmívá se a přiloží na oheň, natáhne nohy k sálajícím plamenům a položí hlavu na teplý Turkův bok. Zdá se mu, jako by pes uvolnil svaly, aby se mu líp leželo. Cítí se úplně bezpečen. Kdyby se cokoli přihodilo, Turek vyskočí a probudí ho. Snad únavou a snad i pro tuhle jistotu pan Braun ve vteřině usne, jako by ho do vody hodil. V první chvíli neví, kde je a co se děje, když ho probouzí kokrhání kohoutů. Starý rváč s kovově lesklými letkami a ohnivým ocasem i ten mladý, který se mu bázlivě vyhýbá, vítali nadšeně úsvit, který přišel prudce a náhle jako předtím noc. A od zátoky se už blíží maminka, usměvavá a vydrhnutá a pan Braun se trošku stydí, že takhle na hlídce zaspal a hned nato je dojatý, že ho Turek nevzbudil jen proto, že nehrozilo nebezpečí. Bill totiž už obskakuje mámu, lísá se k ní a Turek pořád jako by se bál pohnout, aby pro nic neprobudil pána. Oheň vesele plápolá a v hrnci vře voda. Maminka se už tužila. Zas ovšem jen polévka. Ale tentokrát račí. A když se otec Braun vracel z ranní koupele v zátoce, ozývaly se už i ze stanu veselé výkřiky. Mládež byla na nohou. A vůbec jí na mysl nepřipadlo, že by tu hrozilo nějaké nebezpečí. Hoši se vesele šplouchali v zátoce, jen Jakoubek se opatrně ohlížel, aby mu zas nějaký rak nestiskl klepetem nožku. Pan Braun zatím smlouval s maminkou program dne. Souhlasila úplně s jeho názorem. Na takovou cestu není možno se vydal s celou rodinou. Jakoubek, Arnošt a František zůstanou s ní, Bedřicha si vezme pan Braun s 41
sebou. A s nimi tu zůstane Bill, zatímco Turek půjde s otcem a Béďou. Chlapci však protestovali. Každý chtěl pušku a toužil po dobrodružství. Moc mu pomohl mudrlant Jakoubek. „A mámu tu necháme bez ochrany?“ řekl. „Tak dobrá, jděte, ale já tu zůstanu s maminkou.“ Hotovo, rozhodnuto. Bedřich si připravil pušku, loveckou brašnu a sekyrku, za pas si zastrčil dvě pistole, stejně se vyzbrojil i otec Braun a pamatoval přitom i na suchary a zbytky snídaně. Zopakoval mamince, jak zacházel s puškou, napomenul chlapce, aby matku na slovo poslouchali, vzal Turka za obojek a vykročil. „Na shledanou!“ ozývalo se, pan Braun i Bedřich se otáčeli, mávali, jen Turek běžel bystře kupředu, jako by se nemohl dočkat dobrodružství, jež cesta slibovala. I Bedřich zářil, pyšný na svou pušku a pistole, zato otec měl srdce stísněné obavami. Nebyla maličkost nechat maminku s třemi kloučky bez ochrany, ani vydat se do neznáma, kde na každém kroku mohlo hrozit nebezpečí. Sejdou se ještě vůbec? Břeh potoka byl po obou stranách ohrazen tak sráznými skalisky, že se k němu dalo přijít jen úzkým průchodem při ústí, kam chodili pro vodu. Otci Braunovi spadl kámen ze srdce, když zjistil, že i z této strany je rodina chráněna, třebaže ne tak bezpečně jako ze strany opačné, kde se tyčila kolmá, naprosto nepřekročitelná hradba skal. A čím dál šli, tím jeho jistota vzrůstala. Prudce proudící, široký potok byl rovněž nepřekročitelný, ušli po své straně proti proudu hezký kus cesty, než dorazili k místu, kde jeho vody padaly ze strmé stěny jako vodopád. Teprve tam vyčnívaly z koryta obrovské balvany, které umožňovaly dostat se přes potok, ovšem odvážnými skoky, z nichž 42
některé byly doslova krkolomné. Povrch balvanů byl hladký, slizký, stačilo uklouznout, ztratit rovnováhu a tělo, stržené proudem, by jistě roztříštěné o skaliska skončilo až dole v moři. Otec Braun si oddychl, když se konečně octli na protějším břehu. Jenže šťastným překročením potoka svízele nekončily. Vysokou, po ramena sahající trávou se dalo proniknout jen s vypětím všech sil. Otec Braun se zastavil až po několika namáhavých krocích. Zadíval se beznadějně na tu nepřekonatelnou překážku, táhnoucí se od potoka, kam až oko dosáhlo, a zmocnilo se ho zoufalství. Také Bedřich, do té doby veselý a plný odvahy, hleděl bezradně na otce. A tu se náhle Turek vyprostil z dusivého travnatého objetí, vrátil se k potoku a dal se kolem skalnatého břehu dolů k moři. „Náš chytrý Turecek!“ jásal Bedřich, „kde bychom byli, kdybychom ho tu neměli!“ A Turek klidně běžel před nimi a větřil na všechny strany, jen tu a tam se obrátil, zadíval se na ně moudrýma očima a přátelsky zavrtěl ohonem, jako by je ujišťoval, že cesta je bezpečná. Lány trávy čím blíž k moři řídly a zakrňovaly a za nimi, kam až oko dohlédlo, zářila šťavnatá, bujná zeleň subtropické přírody. Hradba skal na obzoru sice i tu pokračovala, úbočí však byla pokryta zelení a ta se zakusovala hluboko až k moři, obrovské plochy trávy přerušované rozlehlými hájky zářily vesele a lákavě jako moře, které jiskřilo po jejich levici. A cesta k ní podle zálivu byla volná. „Rychle tam, táto!“ vykřikl nadšeně chlapec. „To je to, co hledáme!“ „Nejprve náš úkol, Bedřichu,“ připomenul otec Chlapci se to zřejmě nelíbilo. 43
„Ani si nezaslouží, abychom jim obětovali tolik času. Opustili nás nelítostně, když nám bylo nejhůř.“ „Nezdá se mi, že by měl člověk oplácet zlo zlým.“ „Mohli bychom času, který tu ztratíme, využít líp,“ nedal se chlapec. „Musíme ještě přece zachránit dobytek a odvézt z vraku; co se dá, abychom tu mohli žít.“ „Nejprve lidskost, Bedřichu, a pak to ostatní,“ neztrácel otec Braun trpělivost. „Mrzí mě tvé ukvapené a často sobecké závěry. Nedáváš dobrý příklad mladším chlapcům. A ještě víc mě mrzí, že ti to pak musím před nimi vytýkat. Je ti sice teprve patnáct, ale v naší situaci patříš už mezi nás dospělé. A my musíme ty malé nejen ochraňovat, ale i vychovávat.“ Bedřich sklopil hlavu. Neměl opravdu zlé srdce. Byl jen prudký a trochu nedočkavý. A otci bylo líto, když ho viděl tak zkourmouceného. „Víš co?“ řekl zvesela, „uzavřem spolu tajnou domluvu. Kdykoli s tebou nebudu souhlasit, bude se mi zdát, že ses zas trošku utrhl nebo popustil uzdu sobectví, vždycky si místo dlouhých řečí jen zahvízdám.“ Pan Braun spustil začátek písničky, kterou měl Béďa v dětství nejraději: „Adámku náš, copak děláš…?“ A Béďa rázem zapomněl, že byl přece jen trošku dotčen, a optal se už taky vesele: „A nikomu ani muk?“ „Čestné slovo,“ ujišťoval táta. „Ani mamince. Tak platí?“ „Platí!“ souhlasil chlapec horlivě a pevně stiskl tátovu ruku. Táta je přece jen chlapík. Táta ho nedá a nechce ho shazovat. Na pobřeží ani nejmenší stopy, na moři žádné známky po roztříštěných člunech a ani Turek, horlivě pobíhající a větřící, nic podezřelého neshledal. A tak po dlouhém 44
pochodu došli do lesíka a utábořili se v chladném stínu. Kolem poletovali a cvrlikali ptáci, kteří rozhodně lahodili víc jejich zraku pestrými barvami než sluchu zpěvem. Béďa sevřel pevněji v dlaních pušku, plížil se opatrně kolem stromů, pátraje pohledem v jejich korunách. A vtom o cosi zakopl a málem by byl políbil zemi. „Asi hnízdo nějakého ptáka,“ podával záhadnou věc otci. „Nesmysl!“ rozesmál se pan Braun. „Ořech! Kokosové ořechy, které jsi sliboval našim chlapcům a po nichž na těch zakrslých palmičkách mezi skalami našeho tábořiště nebylo ani památky!“ „Kdepak ořech, tatínku!“ nechtěl se chlapec dát, „vídal jsem přece kokosové ořechy na krámcích! Byly hezky kulaté jako míče a láky skoro tak hladké!“ „Vidíš, tady by tě náš horlivý čtenář Jakoubek zas jednou porazil na lopatky! Kokosový ořech je obalen hustým svazkem vláken, která zpevňují a chrání tenký, křehký obal. Tenhle je už hodně starý a zvětralý, proto se vlákna tak naježila, že vypadá nepořádně a rozdrbané jako vrabčí hnízdo. Nařízneme jej a hned uvidíš jádro.“ Pan Braun se chopil loveckého nože a Bedřich horlivě přihlížel. Byl však zklamán. I vnitřek ořechu byl zkažený a nedal se vůbec jíst. „Myslel jsem, tatínku, že v kokosovém ořechu musí být kokosové mléko,“ kroutil hlavou chlapec. „Jistě,“ poučoval pan Braun. „Jenže čím víc plod zraje, tím víc houstne mléko, až nakonec úplně vyschne. Když potom takový přezrálý ořech zapadne do vhodné půdy, obal zvětší, skořápka pukne a jádro vzklíčí. Klíček se prodere skulinou, uchytí v živné půdě a za čas vyrazí tenký proutek – příští strom.“ „A tenhle?“ odkopl Béďa pohozenou skořápku. „Nemohl vzklíčit jako žádné semeno, nenajde-li 45
úrodnou půdu. Ostatně jak vidíš, není tu v okolí ani jedna kokosová palma. Nemohl tu tedy ani spadnout a lze usoudit, že jej sem zavlékly opice.“ A pak se dali na další cestu, za níž měli na každém kroku možnost obdivovat se podivuhodným rostlinám, neznámým stromům a neuvěřitelně pestrým květům, a tak se každou chvíli ozývalo Bedřichovo nadšené: „Podívej, táto! Vidíš?“ A otec Braun, rozradován chlapcovým nadšením, přitakával: „Vidím, Béďo. Úžasné!“ A tak jen Turek běžel kupředu s filosofickým klidem, jako by šlapal po půdě své vlasti. Větřil, byl stále ve střehu a na stráži a statečně odolával všem vůním a pachům, které ho rozčilovaly. Tu a tam ve skupinách i osamoceně viděli zvláštní, neznámé stromy. Bedřichovu ostrému zraku neuniklo, jak nápadně se liší od ostatních. „Podívej, tatínku! Stromy s volaty na kmeni! Tohle jsem ještě neviděl!“ I pana Brauna popadla zvědavost. Od mládí rád čítával o cizokrajných rostlinách, živočiších i nerostech. Cestopisy ho vůbec velmi zajímaly. Moc ho potěšilo, že si tu věděl rady. „To jsou kalebasové stromy, Bedřichu,“ zatvářil se důležitě. „Rostou na nich takové tykve. Asi cizopasníci, nevím to však určitě.“ Otec je prohlížel, obracel v prstech a sháněl v paměti, co se o nich dočetl. „Divoši používají jejich tvrdých slupek jako mis, talířů a lahví,“ řekl pak rozvážně. „Jsou pro ně nepostradatelné, dokonce v nich i vaří.“ „To snad není možné,“ odvážil se Bedřich nesmělého odporu, „vždyť tohle by přece na ohni shořelo!“ „Na oheň se to ovšem postavit nesmí. Primitivní 46
kmeny v nich vaří tak, že do nich nalijí vodu jako do hrnce, do vody vloží ryby nebo kraby, a pak do ní házejí rozžhavené oblázky tak dlouho, až voda začne vřít a jídlo se uvaří.“ Bedřich se zamyslel, chvíli uvažoval a potom řekl: „Opravdu nevím, proč jim říkáme divoši. Jsou to vlastně mudrci. Není přece žádná legrace na tohle přijít.“ Teď se chlapec odmlčel, zaváhal a potom vyhrkl: „To bych měl ale, táto, vyrobit několik talířů, když jsem to včera tak prohrál s tou velkou lasturou. Co říkáš?“ „Jedem,“ usmál se pan Braun. „Pomohu ti!“ Béďa to zas samou horlivostí přehnal. Rozřízl sice tykev uprostřed, řez byl však křivý, nesouměrný, samé zuby. „Nikdy bych neřekl, že rozříznout tykev na dvě půle může být tak obtížné!“ odhodil vztekle svůj nepodařený výrobek. „Adámku náš, copak děláš?“ zahvízdl s úsměvem pan Braun. „Na co, tati?“ podíval se chlapec udiveně na otce. „Vždycky na to jdeš moc zprudka. Načpak zahazovat hned celou tykev? Pokusil bych se na tvém místě vyřezat ze zbytků lžíce. Také nám přece chyběly. Ovšem rozvážně, a ne tak zbrkle. A já zatím zkusím vyrobit tu mísu.“ Pan Braun vyndal z kapsy tenký motouzek, ovázal jím pozorně tykev, aby oba díly byly souměrné, utáhl, až se provázek zařízl do měkké kůry a hlouběji se zařezával do tykve. Netrvalo dlouho a skořápka byla rozříznuta. Bedřich se ťukl do hlavy. „Vždyť zrovna takhle máma řeže na dílky mýdlo!“ „No vidíš,“ smál se otec, „a já se musel dočíst v kterémsi časopise, že to tak dělají primitivní kmeny, které vůbec nemají nože.“ 47
„Táto!“ zatvářil se nedůvěřivě chlapec, „že by neměli nože, a zato měli dost provázků?“ „To teda nevím,“ smál se otec, „o tom v cestopise nic nestálo. Jisté však je, že ani mýdlo, ani tuhle tykev nožem, který má čepel nahoře silnou, bez porouchání nerozřízneš. Teď ještě, abychom mísu napěchovali vlhkým pískem, než ji dáme vysušit na slunce. Jinak by se nám žárem srazila a popraskala. Vyrobíme jich pár a stavíme se pro ně na zpáteční cestě.“ I teď se ještě pan Braun stále rozhlížel, nenajde-li stopy po posádce lodi. Nikde však nic, a tak šli stále kupředu, až asi po dobrých čtyřech hodinách dorazili na výběžek, který vybíhal hluboko do moře. „Dost,“ rozhodl pan Braun. „Na tenhle vrcholek vystoupíme, rozhlédneme se bedlivě kukátkem a tím skončíme pátrání.“ Daleko široko do všech stran dohlédli dalekohledem za toho jasného, zářivého dne. Nikde však stopa po lidech, jen pohádková scenérie přírody, svěží a nedotčená lidskou rukou. Pan Braun byl vzrušen. Toužil po lidech, hledal, ale nenašel je. Zato objevil kousek světa, který mu připomínal ráj, jak si jej v dětských letech představoval. Tady jeho rodinu nebude jistě nikdy sužovat hlad, ani tísnit nedostatek. Ještě dnes ráno se cítil ztroskotancem, osamělým v pustých skaliskách, jehož jedinou touhou bylo, aby se co nejdřív dočkal záchrany. Ale v této chvíli náhle, aniž o tom uvažoval, řekl svému synovi: „Hleď, Bedřichu. Dopadlo to s námi trošku jinak, než jsme počítali. Odhodlali jsme se hledat obživu za mořem, někde v koloniích dobývat kousek svého chleba. V houfu se lehčeji žije. Člověk však musí brát život takový, jaký je. A ten náš, zdá se, nebude zdaleka nejhorší. Vzpomeň jen na útrapy Robinsona Crusoa, o němž jsem vám po 48
večerech předčítal. Proti jeho strádání je náš osud učiněná idyla. Máme loď plnou zásob, které přivážela osadníkům. Je jen zapotřebí je zachránit. Jsme pohromadě a máme se rádi. A navíc ještě tahle nádhera příštího domova. Co bychom mohli ještě chtít?“ Bedřich poslouchal otce pozorně, byl trochu dojat, hned nato však chlapecky lehkomyslný. „Jsme doma tam, kde jsi ty a maminka,“ řekl. „A vůbec, co se vlastně děje? Třeba je to tu mnohem hezčí než tam, kam jsme mířili! Určitě tam na nás čekala nějaká škola, ale tady od ní budeme mít pokoj.“ „Nebudete,“ usmál se otec. „Ale o tom později. Naseděli, nahleděli a namluvili jsme se dost. Dolů, k našemu ráji!“ Namířili si to po svahu k palmovému háji, než se však k němu dostali, narazili na vysoké, husté rákosí. Otec Braun si usekl silný rákos a přiřízl ho na konci do ostré špičky. Proti plazům lepší zbraň než puška. Už po několika krocích však zpozoroval, že z horního konce oštěpu stéká hustá, lepkavá šťáva. Nedalo mu, aby ji neochutnal. Byla sladká a pan Braun div nevyjukl. Cukrová třtina! Objevili přírodní plantáž cukrové třtiny! Už se chystal překvapit Bedřicha tou příjemnou zprávou, když jeho otcovské srdce napadlo ponechat chlapci slávu objevitele. „Haló, Bedřichu!“ zvolal na hocha jdoucího o pár kroků vpředu. „Vyrob si také takový oštěp! Výborná věc! Jednak jako zbraň proti hadům, jednak jako hůl k opírání.“ V mžiku uťal Béďa rákos a daleko dřív než předtím otec objevil nejen šťávu, ale i její sladkost. „Cukrová třtina, tatínku! To je opravdu výhra z loterie! Představ si mámu i kluky, až ji přineseme domů!“ „To se ti tedy povedlo,“ přikyvoval otec a usmíval se 49
pod vousy. „Jen tak horlivě necucej! Všeho moc škodí!“ Chlapec už rubal nejsilnější pruty a vázal je do otýpky. „Pozor, kamaráde,“ brzdil otec jeho nadšení, „čeká nás ještě dlouhá cesta a takováhle otep se v tom horku brzo pořádně pronese!“ „Co je to na našince!“ holedbal se hoch a přehodil si svazek třtiny přes rameno. „Jen aby!“ varoval pan Braun, „stokrát nic umořilo…“ „Táto! Já přece nejsem osel!“ durdil se naoko Bedřich. „Taky jsem to neřekl!“ bránil se otec. „Ale myslil sis to!“ smál se Béďa. Škádlili se a ani nezpozorovali, jak rákosí řídne a jde se jim krok co krok snadněji kupředu. Zmlkli a zatajili dech, teprve když došli k palmovému háji. Stádo opic, vyrušených jejich příchodem a prudkým útokem Turka, vyrazilo obratně do korun stromů, skřípalo zuby a uvítalo je nepřátelským pokřikem. První se vzpamatoval pan Braun a zaútočil kamením na opice v korunách stromů. Bedřich ho bez rozmýšlení následoval a opice zuřily a vztekle napodobovaly oba. „Pozor, Béďo!“ křikl pan Braun. „Házejí ořechy!“ „Fakt, tati! Málem mě jedním majzly přes ucho!“ „O to právě jde, chlapče! Četl jsem, že to tak praktikují domorodci. Házejí po opicích a ty pak se svým smyslem pro napodobení člověka používají jako munice kokosových ořechů. Au!“ Otec Braun za řeči zapomněl na opatrnost a dostal jednu pořádnou do ramene. Dopálilo ho to, popadl pušku a vystřelil do vzduchu. Rázem bylo po válečné vřavě. Houf opic prchal a mizel v korunách stromů. I bezmocně zuřící Turek se uklidnil a pan Braun si hladil rameno. 50
„Byla to šupa,“ usmíval se. „Za tohle to však stojí!“ Opravdu. Všude kolem nich ležela spousta svěžích ořechů. „Tohle je jinací bašta, než byly ty žluklé tam,“ pochvaloval si Bedřich. „Potřebovali bychom špeditéra, aby nám dopravil domů tu úrodu!“ „Nějak to vymyslíme,“ konejšil chlapce otec, „zatím se však nasytíme ořechy a zásoby věnujeme našemu Turkovi.“ Turek zhltal maso klepetáče i suchary, které si zrána nabalili, jako malinu. Pustil se pak s chutí do kokosových jader, která odhazovali, a lačně žvýkal i kousky cukrové třtiny, které mu Bedřich házel. „Málem by sežral i nás, táto, viď“ kvitoval uznale Béďa jeho apetyt. „Zaslouží si to,“ odpověděl otec a vázal dohromady kokosové ořechy za stopky. „Jdem!“ nařídil a naložil si ořechy na bedra. Bedřich se uchopil své otepi a šli. Béďa vlekl statečně svůj náklad a snažil se utajit každý vzdech, k němuž ho přinutila únava. Ulehčoval si to tím, že horlivě sál z konečků třtiny. „Táto, začíná to být nakyslé,“ ozval se po čase. „Samozřejmě,“ poučoval ho otec, „cukr kvasí a začíná se měnit v alkohol. Stop, Béďo, jinak se mi po testě opiješ, a co já pak s tebou?“ Když dorazili k místu, kde zanechali mísy a talíře z tykví, našli je ztvrdlé na kost. Odpočinuli si tu chvíli a otec upravil Béďův náklad tak, aby si jej mohl přehodit na záda. „Tohle je něco!“ pochvaloval si chlapec, „už jsem měl ramena otlačená a v potu jsem se jen koupal. Takhle na zádech zkřížené a nadlehčované puškou, to břemeno téměř necítím.“ „Budeme si tu muset často ulehčovat život důvtipem a 51
vynalézavostí,“ vzdychl otec, „abychom si ušetřili námahy a využili co nejúsporněji sil.“ „Půjde to, táto,“ těšil ho optimisticky hoch, „jen co se tu trošku okoukáme.“ Bez nesnází došli k lesíku, kde ráno našli zvětralé kokosové ořechy. „Měl jsem pravdu, když jsem se dohadoval, že sem ořechy zavlekly opice. Podívej!“ vykřikl pan Braun. Na malé rovince, na samém okraji lesa dovádělo hejno opic a v zápalu hry vůbec nezpozorovalo jejich příchod. Zato Turek vyrazil zběsile kupředu a tiše, bez jediného zaštěknutí, jako pravý lovec vpadl do jejich houfu. Marné bylo otcovo hvízdání, marně na něj ze všech sil volal chlapec. Hravá a přítulná doga se rázem změnila v krvelačnou bestii, srazila jednu z opic a zakousla se jí do hrdla. Nebyla to příjemná podívaná, a přece, co následovalo, bylo komické. Nedaleko rozvášněného Turka se v trávě krčilo opičí mládě, třáslo se úzkostí, a když spatřilo přibíhajícího Bedřicha, hledalo u něho ochranu, jako by ji hledalo u mámy, kdyby nebyla právě Turkovou obětí. Opička skočila Béďovi střelhbitě na záda, vyšplhala se mu až mezi lopatky a ručkama se úzkostlivě zachytila jeho vlasů. Chlapec ovšem nevěděl, co se děje, volal o pomoc, vyskakoval a snažil se všemi silami setřást neznámou přítěž s krku. Panu Braunovi dalo dost práce, než chlapce od toho tvorečka, roztřeseného strachem, osvobodil. „To nic, Béďo,“ uklidňoval ho. „Malá opička. Ztratila matku, a tak si tě vybrala za pěstouna.“ Bedřich se rychle upokojil a sám se už tomu smál, jak ho takový drobeček dovedl tolik vylekat. „Nevěřil bys, jak se ta potvůrka umí přichytit! A jak to škrábe, když člověka popadne za pačesy!“ omlouval svůj strach. „A táto…,“ dodává rozpačitě, „doma před 52
klukama ani muk, prosím tě. Smáli by se mi.“ „To víš,“ ujišťoval ho otec. „Ostatně jednou provždy, Béďo: hanba je být zbabělý. Ale podlehnout strachu je lidské. A co je lidské, za to se nemusíme stydět.“ „No jo,“ zauvažoval Béďa rozšafně, „jenže kdy je člověk zbabělý, a kdy podlehne strachu?“ „To je přece jasné, kamaráde,“ poučoval otec. „Zbabělec se leká studené vody, bojí se potmě v pokoji, řičí už napřed, než se ho dotkne lékař, bojí se rány a tak dál a tak dál.“ „To já tedy nikdy,“ konstatoval hrdě Bedřich. „No právě!“ souhlasil otec. „A strach?“ vyzvídal hoch. „S tím strachem je to už horší. Není, myslím, vůbec hanba polekal se něčeho neznámého, nezvyklého, čemu nemůžeme v té chvíli přijít na kloub. Třeba zrovna tak jako před chvílí ty, když ti cosi skočilo na krk a popadlo tě za pačesy. I já bych se polekal a myslím, že každý na tvém místě.“ „Tak teda nejsem baba?“ jistil se chlapec. „Vyloučeno. Naopak! Choval ses statečně, všemi silami ses snažil zbavit se toho zdánlivého nepřítele.“ Maličký nepřítel za této řeči blaženě oddychoval v náručí otce Brauna a důvěřivě hleděl z něho na Bedřicha. Byl sotva větší než koťátko. „Ubohý sirotečku,“ řekl pan Braun, „co s tebou? Nechat tě tady? Cožpak vím, jestli se tě ujme některá z tvých příbuzných? A vzít tě s sebou? Máme už i tak hodně žaludků a málo rukou k práci.“ „To mrně tu nechat nemůžeme, tatínku,“ prohlásil přesvědčeně Béďa. „Předně jsme tak trochu vinni, že osiřelo, a pak, podívej, kolik důvěry je v těch jeho chytrých očkách. Nesnesl bych pomyšlení, že jsme je tu ponechali všem možným zlým náhodám napospas.“ 53
„Ale čím je chceš krmit? Je to jistě kojenec!“ „Bez starosti, tati. Dokud nepřivezeme krávu a kozy, budu je krmit kokosovým mlékem. A pak, maminka jistě poradí.“ „Tak se mi líbíš, Bedřichu. Člověk má mít vždycky a ve všem srdce na pravém místě. Ode dneška jsi tedy pěstounem tohohle drobečka,“ usmíval se otec, vzal Bedřichovu otep a opička si našla pelíšek na chlapcových zádech. Šli už jistě dobře čtvrt hodiny, když je dohnal Turek, který dokončil krvavou hostinu a ještě teď se labužnicky olizoval. „Jdi ode mne, kanibale,“ odháněl ho chlapec. „Že se nestydíš! Podívej, jakého sirotečka jsi udělal z tohohle škvrněte!“ Jenže psí blahorodí chápalo asi Béďovy výtky jako pochvalu, lísalo se k němu a skákalo naň a toto hrozivé sousedství nesmírně polekalo chlapcova svěřence. Opička se roztřásla hrůzou, sklouzla s Béďových zad a stulila se mu v náručí, objímajíc ho úzkostlivě kolem krku jako vylekané dítě mámu. Přitom nespouštěla očí z toho strašlivého tvora, který ji tak poděsil. A tohle podnítilo chlapce k první výchovné akci. „Pojď sem, ty raubíři!“ zavolal přísně na psa. Turek asi očekával obvyklou příjemnou hru, protože se připlížil, přikrčil se předními běhy až k zemi, připraven vyrazit, až Bedřich hodí kámen, aby mu ho bleskurychle přinesl v zubech zpět. Jenže chlapec přiblížil rozechvělou a vzpírající se opičku do bezpečné vzdálenosti jeho očí a chystal se mu promluvit do duše, když vyděšené zvířátko žalostivě zapípalo: „Mí… Mí…“ „Vidíš?“ chytil se toho Bedřich. „Představuje se ti, ty krvežíznivče! Říká Mimi! Tak abys věděl, Mimi je naše a moc bych se zlobil, kdybys to rychle, ale rychle nevzal na 54
vědomí! Neboj se, Mimi, on není tak zlý, jak se tváří, viď, Turecku?“ polichotil psovi, pohladil ho a přiblížil opičku až k němu. Turek byl jistě trošku zmaten, přikrčil se teď k zemi i zadními běhy a sekal vrtícím chvostem do trávy. Zavrčet na třesoucí se zvířátko v pánových rukou se však neodvážil. „Pojď, Mimi,“ odvážil se hoch pokračovat v lekci dobrého chování, „posadíme se mu na záda.“
Opička se sice ještě třásla, pohotově se však zachytila psových zad, jak tomu byla uvyklá u mámy. A asi se jí to zalíbilo, protože s důvěřivostí a hravostí mláďat rázem zapomněla na strach a skotačila i na Turkových zádech. Jenže Turek se mračil. Netroufal si sice ani zavrčet, tím méně pak po opičce chňapnout, dával však zřetelně 55
najevo, že se mu tahle hra nijak zvlášť nelíbí. „Tak dost, Béďo,“ varoval pan Braun, který se chlapcovou výchovou velmi bavil, „napoprvé je to úctyhodný úspěch drezúry. Nezapomínej však, že je to doga, a ty bývají nevypočitatelné. Teď ho hezky pochval, dej mu kousek třtiny a pokračujem v cestě.“ Než měl Bedřich čas hodit Turkovi odřezek třtiny, zmocnila se jej Mimi a lačně a s chutí sála sladkou šťávu. „Vidíš, tati, jak se má k světu?“ jásal chlapec, „o tu nemusíme mít starosti!“ Dostal svůj díl i Turek, polichocený snad ještě víc Béďovým polaskáním, a šlo se rychle kupředu. Dřív než se nadáli, byli u svého velkého hlučícího potoka blízko tábořiště. A už se také z druhého břehu ozývala Bill. Vycítila je na dálku, přiběhla jim v ústrety, Turek jí ovšem radostně odpovídal a do toho koncertu se už vmísily výkřiky celé rodiny, která se rozběhla za Bill k slavnostnímu uvítání. Šli potom po obou stranách potoka, na jedné straně táta s Béďou a Turkem, po druhém břehu maminka se zbytkem rodiny a rozjařenou Bill, až k přechodu přes peřeje pod vodopádem. Teď nastalo velké vítání. Sotva se však mladší hoši trošku porozhlédli, zapomněli rázem na slavnost okamžiku a všechnu pozornost věnovali opičce. A Bedřich se, to se ví, naparoval. „Jmenuje se Mimi,“ poučoval sourozence, „a je sirotek, vlastně byla, protože teď je naše.“ A opička, jako by vycítila, kdo s ní dobře smýšlí, putovala oddaně z náruče do náruče, ke každému se vinula, každého pohladila a objala kolem krku malýma ručkama a vůbec se už nebála Turka ani Bill. Jenže od maminky se už neodtrhla. Tulila se k ní, objímala ji kolem krku a nikomu se už nepodařilo ji odlákat. 56
„Nevděčnice!“ vyčítal jí naoko Bedřich. „Kdo ti zachránil život?“ „Všude dobře, u maminky nejlíp,“ smál se pan Braun. „A na cestu, nebo se odtud nevyhrabeme do tmy. Neseme vám ještě také jiné dobré věci.“ „Kokosové ořechy a cukrovou třtinu! Ta je vám báječná, hoši!“ nevydržel Béďa, aby se nepochlubil. „Správně dnes řekl tatínek, že nám vlastně štěstí přálo i v neštěstí. Chtěli jsme hospodařit s osadníky a budem hospodařit, jenže sami.“ „Jako Robinson Crusoe,“ dodal Jakoubek. Maminka se usmívala, pohladila Jakoubka po plavé hlavičce a řekla: „Tatínek měl pravdu. A bylo by neskromné vychloubání srovnávat náš osud s utrpením Robinsona Crusoa, Jakoubku. Až na tu osamělost. Ale jaká osamělost, máme-li štěstí být tu všichni pohromadě?“ „Taky jsem to říkal, maminko,“ pospíšil si Bedřich. „Kde jsi ty a táta, tam jsme i my doma.“ „Viď?“ usmála se paní Braunová, „a kde jste vy, budem i my šťastni.“ Přiblížili se mezitím k tábořišti a maminka ukázala na ohniště. Na železné tyči bylo nabodnuto několik ryb a uprostřed dorůžova vypečená husa, jejíž sádlo stékalo do velké lastury. Všechno to báječně a už z daleka vonělo a maminka vzala ze žertu Jakoubka za ucho: „Co myslíš? Měl tohle Robinson Crusoe?“ „To nevím,“ odpověděl bystře malý mudrlant, „ale že by se mu sbíhaly sliny jako mně teď, to zas teda jistě, mami!“ Byla to opravdová hostina a zpříjemnily ji nádoby z tykví kalebasových stromů, z nichž měla matka největší radost. I Mimi si přišla na své. Maminka opravdu pomohla. Hoši nejprv namáčeli cípy kapesníků do 57
kokosového mléka a opička je dychtivě vysávala, a pak už ji i naučili namáčet a olizovat čumáček v hustém mléce na dně ořechů, oslazeném šťávou z třtiny. A pan Braun, přes únavu namáhavého dne, potom pečlivě zapsal do rodinné kroniky v bývalém kapitánově deníku nejen Bedřichovy a své zážitky, ale i všechno, co mu maminka vyprávěla o svém hospodaření s chlapci. Jak Jakoubek s Františkem nachytali do čeřenu ryby, zatímco ona s Arnoštem v potu tváře vylovila a otevřela soudek se sýrem, jak si mezitím Bill ulovila jakési zvíře, na jehož zbytcích si teď pochutnával i Turek. Když se už i pan Braun konečně dostal na kutě, oddychovala celá rodina v klidném spánku. Neubránil se úsměvu, když spatřil, že k mamince se dnes tulí nejen cvrček František, ale z druhé strany i blaženě funící Mimi. Natáhl se konečně také sám a ani ho nenapadlo, že by měl také dnes držet hlídku. Zkušenosti z včerejší noci a dnešního dne ho uklidnily. Měl pocit naprostého bezpečí. Netrvalo však dlouho a z tvrdého spánku ho probudilo vzrušené povykování drůbeže, usídlené na hřebenu stanu, a zuřivý štěkot obou psů. Znepokojen uchopil pušku a vyběhl ze stanu. Než se stačil rozhlédnout, byl už po jeho boku Bedřich, rovněž s puškou v ruce, a ze stanu vybíhala maminka. V záři měsíce spatřili tuhý boj obou psů s tuctem šakalů, kteří je obklíčili. Obě rozohněné dogy však nedbaly přesily a nejenže se ubránily, ale samy útočily. Ve vteřině nato zaduněly dva výstřely z pušek a vzápětí další dva z pistolí. To už se dala smečka na útěk. „Já bych si, táto, odtáhl toho šakala, kterého jsem skolil,“ obrátil se Bedřich na otce, „hoši budou zítra zírat!“ „Budiž. Když už chceš mocí mermo dokumentovat své 58
hrdinství, proč ne. Jen jestli ho utáhneš.“ Ani jeden ze špuntů, Mimi počínaje a Jakoubkem konče, se tím hlukem a střelbou neprobudil. „Tomu se řekne spánek spravedlivých,“ usmála se maminka, ukazujíc na Františka a Mimi, jak se oba tisknou k jejímu polštáři. Teď už spali všichni klidně a tvrdě až do svítání, kdy se oba kohouti halasně vítali s novým dnem. To už se otec, přes noční příhodu odpočatý a svěží, radil s maminkou. „Tak čím začít, matko?“ uvažoval starostlivě. „Měli bychom převézt dobytek, potřebovali bychom však zjistit, co je v těch bednách a sudech, které jsme vylovili, Tvůj včerejší objev naznačuje, že v nich mohou být i potřebnější věci než holandský sýr.“ Maminka se jen na chvíli zamyslela. „Myslím, že nejdůležitější je přestěhoval z lodi, co se dá, a v prvé řadě dobytek,“ řekla. „Lekám se sice té plavby, ale uznávám, že je nezbytná. Proto si ji uložme jako první bod našeho programu.“ „Mluvíš mi ze srdce, maminko,“ souhlasil pan Braun. „Bude ovšem nutno, abys i dnes zůstala s chlapci tady a Bedřich šel se mnou.“ „S těžkým srdcem, Jakube, ale nelze jinak. Zbytečně bychom vám překáželi,“ tvářila se statečně maminka, ale byla v ní malá dušička. A vtom už vycházel ze stanu Bedřich. Prvně se ovšem sháněl po zastřeleném šakalovi. Otec ho však zarazil. „Čeká nás nový úkol, Béďo,“ řekl. „Těžší než včera.“ V tu ránu zapomněl chlapec na šakala a hořel zvědavostí. „Povídej, táto!“ Pan Braun vyložil svůj plán i obtíže, které je čekají. A hoch napjatě poslouchal, uvažoval a potom vyhrkl: 59
„Víš co? Poradíme se u snídaně. Víc hlav víc ví. A víš, Jakoubek trefí někdy snadněji hřebík na hlavičku než já.“ „Líbíš se mi, Béďo,“ poklepal mu na rameno pan Braun. „Když se někdo přestane vytahoval věkem a zkušenostmi, začíná být moudrým člověkem. Někomu to ovšem trvá do sta let, jinému sice kratčeji, zato do smrti. A teď si jdi pro svého šakala,“ propustil ho se smíchem. Šakal způsobil hotovou senzaci. Noci tu byly po žáru dne citelně chladné a zvíře ztuhlo tak, že Béďovi nedalo moc práce opřít je před stanem o kolík, aby vypadalo jako živé. Arnošt prohlásil zvíře za lišku. Malý František prostě za žlutého psa. Ale ne moc hezkého. A mudrlant Jakoubek s poťouchlým úsměvem mínil, že by to mohl být vlk, kdyby nebyl tak malý a nebyl to šakal. A Mimi se ho prostě zhrozila a nebyla k utišení, dokud ji maminka nevzala do náručí. „Jakub je absolutní vítěz!“ prohlásil vážně Bedřich a vyprávěl o noční bitvě psů s houfem šakalů, které přilákala pravděpodobně vůně pečené husy a ryb. Hoši měli oči navrch hlavy a z napětí je vyrušila teprve vůně hovězího vývaru, který maminka uvařila z polévkových kostek. Měli mísy i talíře a od Bedřicha dostal každý po lžičce vyřezané z tykve kalebasových stromů. „A že naši psi dnes neloudí?“ podivil se Arnošt. Psi leželi nedaleko ve stínu stanu a zdáli se podřimovat. Jistě i proto, že byli po noční hostině přecpaní, tatínek však brzy objevil na jejich tělech a hlavně na krku krvavé stopy včerejšího boje. A tu zakročila maminka se svým tajemným pytlem. Vymyla rány a pečlivě je ovázala plátýnkem namazaným jakousi hojivou mastí. Obě dogy snášely trpělivě jistě dost bolestivou operaci a Arnošt za úsměvu dospělých velmi 60
vážně poděkoval: „Vřelý dík, maminko, jménem mých svěřenců.“ Také Jakoubek si zamudroval: „Hrozilo nebezpečí nákazy mouchami,“ prohlásil důležitě, „zvířata se sice brání tím, že si lížou rány, tohle je však jistější.“ „Potřebovali bychom pro ně ostnaté obojky,“ přiložil Bedřich polínko, „takový útok se může opakovat a zvířata jsou na krku nejzranitelnější.“ „Snad je najdem na lodi,“ mínil otec. „A kdyby ne, prohlásil Jakub, „zhotovím je sám, jen když mi maminka trošku pomůže. Cosi jsem už o tom četl.“ „Správně, hochu, jen se pocvič ve vynalézavosti. Bude nám jí tu hodně zapotřebí.“ Jakoubek se zarděl z otcova uznání a dostával ze sebe hodně rozpačitě: „Já bych, táto, už teď něco věděl, jenže se bojím, abyste se mi nevysmáli, jestli se mýlím.“ „Mýlit se je lidské, Jakoubku,“ pohladil ho otec po hlavě, „a rozhodně prospěšnější než si nechávat své nápady z obav před omyly pro sebe. Tak jen ven s tím!“ „Já si, tatínku, myslím, že v těch vysokých soudcích je máslo. A máslo bychom potřebovali jako sůl. Máme jen tvrdé suchary a s máslem by jistě chutnaly líp!“ „Jakub to už včera říkal, ale maminka se mu vysmála. Proč by mělo být ve vysokých sudech máslo jen proto, že v těch nižších je sýr? povídala,“ ozval se Arnoštek. „Na všech soudcích je vypálena táž firma. Export holandského másla a sýra tam stojí. A tak si myslím, že by přece nebalili stejně sýr jako máslo! Ostatně, maminka se mi nevysmála. Bála se jen ten soudek otevřít, aby se v tomhle žáru obsah nezkazil,“ vysvětloval Jakub. 61
„Kubíček si i s tím věděl rady,“ přiznala máma. „Sotva jsem tu obavu vyřkla, tvrdil, že v těch skalách najdeme určitě na každém kroku přírodní ledničku. A měl pravdu. V každé jeskyňce člověk za chvíli drkotá zuby. Hned jsem v jedné z nich uložila zbytky večeře i husí sádlo.“ Otec Braun se usmíval. „Nezbývá než se přesvědčit,“ řekl.
Jakoubek vyhrál na celé čáře. Opravdu máslo. Solené sice, ale výborné. Maminka dala na ohniště opéct suchary, pomazala je máslem a to byla pochoutka! I Mimi se jen olizovala, když jí maminka dala po špetkách. A potom pan Braun s pomocí chlapců odvalil do maminčiny „ledničky“ soudky s máslem i sýrem a 62
obezřetně zabezpečil vchod. Nakonec došlo k poradě. „Největší potíž bude s přepravováním zvířat,“ strachoval se otec. „Kravka ani osel, tím méně pak kozy a ovce nebudou s to přeplavat tuhle vzdálenost, i když je moře tak klidné.“ „Nezbude, otče, než vor,“ dal se slyšet Bedřich. „Budiž,“ připustil otec, „ale jak ho zbudovat, jsme-li na to sami dva? A připusťme, že by se to podařilo. Stačí však, aby se jediné zvíře poplašilo, a strhne do záhuby ostatní, a nás s sebou.“ „Zaváženi jim oči,“ propadl Béďa své obvyklé neústupnosti. „Taky jsem na to myslil,“ neztrácel otec trpělivost, „slyšel jsem o tom, že tak lze vyvést zvířata i z ohně. K tomu však potřebují uklidňující a konejšivou ruku člověka. A našich rukou bude zapotřebí k veslování a řízení pramice.“ „Jinak to nejde,“ nevzdával se Bedřich. „Absolutně ne!“ rozohnil se. Pan Braun se tvářil zamyšleně a jako bezděky si zahvízdal: Adámku náš, copak děláš…? Nikdo nepostřehl, jak sebou Bedřich trhl, a otec zauvažoval jakoby nic: „Veslovat, kormidlovat, uklidňovat přitom tucet znepokojených zvířat a mít k tomu jen dvě ruce, není to trošku moc?“ „Tak nevím…,“ změkl Bedřich. „Taky jsme si tím už včera lámali hlavu,“ ozvala se maminka. „A došli jsme k tomu, že jedinou cestu k úspěchu nám 63
ukázal Arnošt,“ připojil skromně Jakoubek. „Nevěděl bych…,“ nafoukl se Béďa, dotčen, že by desítiletý Arnoštek dovedl rozřešit úkol, s nímž si on nevěděl rady. „No přece s našimi psy,“ vysvětloval trpělivě Jakub. „Jeho plovací pásy pro oba hafany se náramně osvědčily!“ „Jenže mezi psem a krávou je nějaký rozdíl,“ vybuchl Bedřich už nazlobeně. „Jak chceš udržet krávu nebo osla nad vodou dvěma soudky od kořalky a několika plechovými láhvemi?“ „Adámku náš, copak děláš?“ ozvala se zase tiše tatínkova písnička. „Soudky od kořalky ani lahvičky by to ovšem být nemohly,“ uvažoval jakoby pro sebe, „ale sudy od pitné vody, které jsou lehké, zato velké, by tu snad pomohly. Jenže jak je zvířatům upevnit? Arnošt použil širokých řemenů, ty by nám ovšem v tomto případě – i kdybychom jich tolik sehnali – nepostačily…“ „Právě na to jsme mysleli,“ zasáhla matka. „Zato měkké pásy z pevné lodní plachtoviny, dole široké, aby obepnuly zvířeti celé břicho mezi předními a zadními běhy.“ „Maminko, ty jsi poklad!“ vybuchl nadšeně pan Braun. „To by pak šlo! Každé z našich zvířat by pak vlastně bylo takovou samostatnou kocábkou, jako je ta naše!“ „A nám by stačilo vzít je jen do vleku!“ zapomněl Bedřich rázem na všechnu tvrdohlavost. „Hurá! Ať žije maminka!“ „Vidíte ho? To je celý náš Béďa!“ smál se otec „Ode zdi ke zdi a hned plný nadšení. Jenže to teď znamená nechat všeho a pustil se do výroby pásů.“ „Jsou hotovy,“ mrkal poťouchle Jakoubek, „maminka 64
přitáhla hned svůj tajemný pytel s nitěmi, dratvemi, šídlem i jehlami a všichni jsme se dali do práce.“ „Já taky!“ přihlásil se důležitě František, „držel jsem mamince plachtovinu, aby mohla rychle stříhat krejčovskými nůžkami!“ „A já měřil a sekyrkou přetínal lana!“ přidal se Arnošt. „Vidíte! My s Bedřichem jsme se naparovali pro pár ořechů a trošku cukrové třtiny, a vy jste tady zatím objevili Ameriku.“ A tatínek si zase tak tiše hvízdal svého „Adámka“. „Taky jsme si zhotovili vlajku, tatínku,“ řekla maminka, zřejmě potěšená tolikerou pochvalou. „Vytáhneme ji na stožár, abyste ji dalekohledem z lodi viděli. Kdyby nám hrozilo jakékoli nebezpečí, stáhnem ji a vy necháte všeho a vrátíte se k nám.“ „Výborně!“ zaradoval se otec, „právě jsem uvažoval, jak vám šetrně sdělit, že se dnes asi s Béďou nevrátíme. Vyloučeno, abychom to za jediný den všechno stihli. Nemáme přece ani tušení, jak se nám bude dařit plavba.“ „Já si myslím, tatínku,“ ozval se Bedřich, teď už daleko skromněji, „že by nám mohl důkladně pomoci silný proud vodopádu potoka. Všiml jsem si včera, jakou silou a z jaké výšky padá do moře. Snad by nám ulehčil veslování aspoň do půli cesty a možná i víc!“ Také otec Braun si toho včera povšiml. Teď však přisoudil objev plně chlapci, jehož ješitnost byla dnes přece jen několikrát řádně postižena. „Máš námořnické buňky, Béďo,“ řekl uznale. „Zkusíme to. Odliv a ten proud k tomu by nám mohly důkladně píchnout. A vy nám všichni držte palce!“ A teď už nastala horečná činnost. Všichni horlivě pomáhali s nákladem, jehož ostatně nebylo mnoho. Naši plavci si nebrali s sebou potraviny ani zbraně, protože 65
jich bylo na lodi dost. Měli naopak zájem, aby jich přivezli co nejvíc odtamtud. „Opičku,“ radil Jakoubek, „abyste jí dali co nejdřív napít čerstvého mléka.“ Bedřich ovšem rád uposlechl a Mimi se mu kurážně usídlila na krku. „A knihy, táto, nezapomeňte,“ ozval se znova Jakub, „je jich tam plná knihovna a my tu přece nemůžeme zůstat bez učení.“ „Pročpak ne,“ protestoval Arnošt, „máme prostě prázdniny, než nás odtud někdo zachrání. Na školu je vždycky času dost!“ „Samo!“ přidal se osmiletý benjamínek, „tiskací i malá písmena znám, slabikář tu mám, tak co bys ještě chtěl?“ „Taky si myslím,“ přidal se Bedřich k většině, „copak tady s učením, leda tak v zimě!“ „Neboj, Jakoubku!“ rozhodl tála. „Těmhle třem lenochům by asi brzy stačilo štěkal jako Turek a Bill, ale my toho chceme hodně věděl a znát, viď,“ zamrkal šelmovsky na maminku. „Dobře, tatínku,“ pochválila matka pana Brauna, když šli za chlapci k zátoce. „Snadno by nám tu zvlčili,“ „Pořád na to myslím,“ přiznal otec, „nebudou mít než nás, ve výchově nám nebude pomáhat škola a záhy budou postrádat i společnost. A to všechno jim aspoň trošku nahradit a neodradit je pouhým poučováním a napomínáním není maličkost.“ „Podaří se nám to, tatínku,“ řekla důvěřivě paní Braunová, „bude hodně práce a práce je nejlepší škola života. Ale i tak si musíme najít dost času, abychom nezapomínali na jejich výchovu.“ A pak už nastoupili oba Braunové, otec a nejstarší syn, do svého plavidla, chviličku mávali těm na břehu, pak už se však museli plně soustředit na řízení své kocábky. Dlouhými bidly podél břehu, tu a tam 66
veslováním a někdy i kormidlem se jim konečně podařilo dosáhnout míst, kde se potok s hučením prudce řítil do moře. Už když se blížili k proudu, pociťovali jeho sílu a otec Braun obezřetně vyvinul všechno úsilí, aby je nestrhl do bouřlivého středu a kocábka se neproměnila v kolotoč. Už měli oba zkušenosti a také Béďa obratně pomáhal vesly udržet správný směr. Drželi se stále opatrně na samém okraji širokého proudu, kde byl nejslabší a nehrozilo nebezpečí, že strhne plavidlo k střemhlavému letu. I tak se vzdalovali od břehu značnou rychlostí a jejich jistota v řízení loďky narůstala každým metrem. Oč slábla síla proudu, o to odvážněji řídili plavidlo do jeho středu, až nakonec letělo jako šipka, ale bez výkyvů, klidně a bezpečně. Teprve v poslední třetině plavby se chopili vesel, a to ještě cílili, že i tu ochablý proud přece jen pomáhá. Sotva vystoupili z kádí a zajistili kocábku, rozběhl se Bedřich s opičkou na krku na horní palubu, kde byl ustájen dobytek. Bylo opravdu neuvěřitelné a dojemné, jak je ta „němá tvář“ bouřlivě vítala a radovala se, že se zase setkává s lidmi. Bedřich přidržel Mimi koze u vemene. Přisála se lačně a mlaskavě oceňovala tu postrádanou dobrotu. Otec Braun zatím neobratně, ale pozorně, podle manželčina návodu, vydojoval kravku a po ní druhou kozu. Potom vyčistili chlévy, založili dobytku čerstvou píci a nalili vodu, a teprve pak se sami dali do jídla. Opička se zatím vyšplhala na malý stožár pro pomocné plachtoví. Zůstal nedotčen vichřicí jistě jen proto, že byl tak nízký. Stržená plachta na něm visela jako cár a Mimi se živě zajímala o kladkostroj v jeho vrcholu. Bedřich nespouštěl z opičky oči, pak vstal a prohlížel si upevnění stožárku na palubě. „Táto,“ vyhrkl potom, „tohle bychom měli odmontovat 67
a nasadit na naši loďku. Takovou plachetnici dovede řádně popohnat každý sebenepatrnější vánek.“ Otec Braun poklepal chlapci uznale na rameno, až se radostí začervenal. „To ne já… to vlastně Mimi. Jak jsem tak na ni koukal…“ „Všechny velké myšlenky, které pak lidstvu velmi pomáhaly, začínaly obvykle tím, že se člověk koukal,“ usmíval se pan Braun. Dalo to dost práce. Když však stožár stál a plachty pomocí kladek a lanoví bezvadně fungovaly, pochválil otec Bedřicha znova. „Tohle, nebýt tvého nápadu, Béďo, bychom nesvedli ani za týden. A to není všecko, co tu najdeme. Podívej! Náhradní díly záchranných člunů. Ocelové trny, v nichž se otvory vesel lehce pohybují, kormidla s dokonalým zařízením, kladky a lanoví potřebné pro řízení plachet člunů. Chápeš? Učiněný poklad! Přijeli jsme sem div ne na vantrokách, a vrátíme se na bezpečně ovládaném plavidle. A proto, Béďo, znovu důkladnou prohlídku lodi, a novýma očima! Před dvěma dny jsme se pokoušeli jen o záchranu života. Teď jsme se však, chlapče, rozhodli, že tu budem žít!“ Procházeli loď, uvažovali a vybírali. A nebylo to lehké. Střelný prach, zbraně a náboje, hospodářské a řemeslnické nářadí, zrní a semeno na osev, samé předměty, které potřebovali jako sůl. V kapitánově kajutě našli značnou zásobu lahví a soudků, v kuchyni spoustu hrnců, pekáčů, rožňů a pánví, sběračky i příbory, pro důstojníky dokonce stříbrné. A ovšem hrnky, číše i skleničky. A což teprve spíž! Dobře vyuzené vestfálské šunky, pytle mouky, rýže a krup, plechovky kávy – oči přecházely nad tím bohatstvím. 68
„A tohle všechno vezme za své při první bouři,“ povzdechl si otec Braun. „Nevěřím, že by vrak vydržel náraz vln déle než několik hodin.“ „Nějaký čas počasí ještě vydrží, vezmem to nejdůležitější, co uvezem, a pro knihy a pro to ostatní se co nejdříve vrátíme,“ prohlásil praktický Bedřich. „Knihy především,“ krotil otec chlapce, „a pak psací potřeby, velký lodní dalekohled, hodinky, kompas, mapy a kalendáře.“ „Jenže žaludek, táto, je přednější,“ protestoval hoch. „Souhlasím,“ přitakal vlídně otec. „Jenže knihu, kus papíru, tužku, svíčku a sirku bys tu, chlapče, nesehnal, kdybys krev potil. A proto, Bedříšku, taky tenhle soudek síry.“ A tak nastala nejtěžší rachota. Plnili rovnoměrně sudy i kádě, aby ponor plavidla byl na všech stranách stejný. „Tati! Koukej!“ vykřikl Béďa, „korkové pásy! Co bychom za to byli dali, kdybychom je měli předevčírem!“ „I teď nám přijdou vhod. Všechny ovce, kozy a berana máme v suchu!“ počítal otec pásy. „Oheň na pobřeží a vlajka na stožáru!“ zajásal Béďa. Ukládal právě velký palubní dalekohled a neodolal, aby jej nevyzkoušel, „u našich všechno v pořádku!“ I otec byl trošku naměkko. Nebylo nic veselého být takhle vzdálen od svých drahých. Skoro na dohled, přece však jen oddělen pruhem moře, a všude dokola tolik nebezpečí. „A táto,“ vzpomněl si Bedřich, když už si popřáli dobrou noc. „Ta visutá lůžka, pokrývky i polštáře musíme ještě stůj co stůj dostat do loďky. Je to docela jiné spaní, než se tlačit na zemi v trošce uschlé trávy.“ Časně ráno, sotva první úsvit dovoloval dohlédnout k pobřeží, byl už pan Braun na nejvyšším výstupku horní 69
paluby a zaměřil velký dalekohled na pobřeží. Vlajka na stožáru se v ranním vánku mírně třepotala a po chvíli spatřil i manželku, vycházející ze stanu. Stínila si dlaní oči a hleděla k lodi. Bedřich, který v kuchyni připravoval snídani, přiběhl s vařečkou v ruce. „Podívej, maminka! A jak na nás z pobřeží hledí!“ „A mává, táto, něčím bílým mává,“ radoval se Bedřich s dalekohledem u očí. „Asi zástěrou. Všiml jsem si, že ji měla na sobě.“ Do Bedřicha jako by píchl. Ťukl se do hlavy. „Na skladiště oděvů jsme zapomněli, táto! Jsou tam námořnické obleky, boty, dehtové pláště! A prádlo i plátno!“ „Zasloužíš jedničku,“ pochválil chlapce otec. „Ale nebudem si dělat zbytečné laskominy a napneme síly i důmysl, abychom zachránili, co už máme. A především dobytek. Přemýšlel jsem o tom usilovně, než jsem usnul. A myslím, že ještě dřív, než posnídáme, vypustíme všechny naše čtyřnohé přátele na svobodu. A snídat budem na té písčité planince na úpatí skaliska, kde jsme zakotvili.“ „Nechápu, táto…“ „Všiml sis, s jakou radostí nás včera všude ve chlévech uvítali?“ „No to je přece jasné! Domácí zvířata jsou na člověka zvyklá. Krmí je, čistí, dojí a dává jim pít…“ „Správně. A oni mu za to důvěřují. Počítám s tím, že naše zvířátka sama a ráda vyhledají naši společnost, zvlášť když jim také tam a ne ve stájích připravíme snídani.“ Bedřich se zamyslel. Pořád mu to nějak nedocházelo. „Polámou si hnáty,“ řekl konečně. „Sám musím opatrně měřit každý krok na těchhle spárách.“ 70
„I o tom jsem uvažoval,“ připouštěl otec. „Nezapomínej však, že kozy i ovce se dovedou bezpečně pohybovat i v nejkrkolomnějších horách.“ „A osel?“ namítl Béďa. „Totéž,“ odpověděl otec, „vzpomeň si, že osel a mezek jsou nejspolehlivější a nejklidnější nosiči na krkolomných túrách. Náš šedivec si k nám určitě najde cestu.“ „Takže zbývá jen kravka,“ připouštěl hoch. „Ano. A ta mi dělá starosti. Spoléhám však, že při klidu, jaký je kravám vrozen, se dá lehce převést. Musíme jen držet palec, aby někde neuklouzla a nepolámala si nohy.“ „Fakt,“ použil chlapec slovíčka, které pana Brauna u jeho hochů tak trošku zlobilo, jehož kouzlu však často, aniž si to uvědomoval, také podléhal. „Je tu však ještě svině.“ „Bude mít brzy malá prasátka a moc rád bych ji také zachránil. Jenže tu nezbývá, než ponechat ji osudu.“ Pan Braun a Bedřich uvolnili potom zvířatům pouta a sami usedli na břehu a snídali. Nedaleko nich voněl balík lisovaného sena, jehož část vábivě načechrali na okraji planinky u samého břehu. Otec Braun uhodl. První se objevil ušatec. Rozvážně zakýval hlavou, jako by se s nimi zdravil, a pustil se s chutí do sena. „Nevšiml sis něčeho, Bedřichu?“ optal se pan Braun trošku vzrušeně, „zjevil se tu, jako by z nebe spadl.“ „Pravda. Nešel přímo od vraku k moři, jako my chodíme. To bychom ho viděli. Ale co z toho, otče?“ „Našel si lepší, pohodlnější cestu.“ Pan Braun vyskočil a zmizel za skalnatým výběžkem, na nějž Bedřich ukazoval. A hned nato se ozval jeho výkřik: 71
„Béďo!“ V mžiku byl chlapec na nohou, uchopil pušku a běžel za otcem. Nebylo však třeba se lekat. Otec se smál a ukazoval kamsi nahoru. A teď se řehonil i Bedřich. Úžlabinou ve tvaru serpentiny kráčel rozvážně beran a za ním jeho stádečko. Tu a tam, kde zbyly v trhlinách ostrůvky vypařené soli, ovečky mlsaly. Tomu se však pan Braun nesmál. Ukazoval Béďovi, jak za tímhle konvojem rozvážně kráčí stračena, jako by patřila ke stádu, a za ní zuřivě chrochtá svině. Bedřich teprve teď pochopil. „Je to úža, tatínku!“ smál se, „a já se divím, že mi hned nenapadlo, kam míříš, když se náš ušatec objevil. Máme po starosti s kravičkou a dokonce i s tou mrchou kousavou.“ „Abys to nezakřik,“ staral se otec. „Ještě nemáme vyhráno!“ V té chvíli kravka, spatřivši lidi, radostně zabučela. A hned po ní spustil sbor oveček. „Vidíš? Dávají mi za pravdu,“ řehonil se Bedřich. Rázem bylo všechno snadnější. Ušatec, beran i ovečky s velkou chutí chroupali suchary. Jen kráva netečně zafuněla Béďovi do dlaně a dala přednost senu. A svině pohrdlivě přezírala společnost vůbec a dychtivě se zabořila do první chladivé bažiny, kterou objevila. Převalovala se blaženě, ryla ve dnu a chamtivě srkala. Mnoho drobných mořských tvorečků skončilo v jejím nenasytném břiše. A teď už to šlo ráz na ráz. Pan Braun se jen trošku zamyslel a potom vyklopil hotový plán. Kravka a ušatec dostanou solidní pásy z lodní plachtoviny, jak je připravila maminka. Po obou stranách velké, lehké sudy od pitné vody. Stejně i beran. Je to pořádný kus a 72
korkový pás by mu nestačil. „Správně!“ souhlasil nadšeně Béďa. „Na beranu velmi záleželo. Je to rozený generál. Viděls to před chvílí?“ „Ovečky a kozy po korkovém pásu…“
„Kozy! Kde zůstaly kozy?“ vykřikl Bedřich. Stačilo ohlédnout se k vraku. Obě kozy, krkolomný nekrkolomný vršek, stály na něm bezpečně jako cirkusový medvěd na kouli a lačně shledávaly sporé trsy čerstvé travičky ve spárách mezi skalisky. „Meeeééé,“ pokusil se je Béďa přilákat. Jedna se trošku poohlédla, ale jediné, čím odpověděla, bylo, že zašmikala ocáskem a pohrdlivě vypustila sérii bobků. „Kozy půjdou za ovcemi,“ uvažoval pan Braun. „A když nepůjdou, jejich věc!“ řekl Bedřich, uražen 73
předchozí odpovědí. Dalo to dost práce a pořádně se zapotili. Nakonec se však zvířata kupila kolem sena, ověnčena jako vznešené dámy perlovými náhrdelníky. Ušatec rozvážně přijal oba sudy. Byl zvyklý nosit takto po obou stranách hřbetu břemena. Krávě to bylo lhostejné. Ani nevzhlédla, když ji tak věnčili. A generál beran i ovečky byly navyklé, že jim na jaře stříhali vlnu. Tohle bylo dokonce příjemnější. A tak zbylo jen trošku trampot s oběma kozami, ale i na ty otec Braun vyzrál. Pomohla opička. Potřebovaly odlehčit vemenům, a tak si klidně daly připevnit pásy, zatímco se Mimi mlaskavě krmila. „Táto,“ řekl Bedřich, když po té šichtě odpočívali. „Myslím, že bychom přece jen uspěli zhotovit i vor.“ Otec hned nepochopil. „Prostě pár lehkých latí, víš?“ vysvětloval horlivě chlapec, „jen takový žebřík. A na ty žebřiny rozložit nepromokavé námořnické pláště a do nich zabalit obleky, plátno a boty ze skladiště. Docela snadno bychom to s sebou vlekli.“ „Dobrý nápad, chlapče,“ pochválil ho otec, „co se mi však nelíbí, je chtít všeho moc najednou, a proto hazardovat. Nemysli, že budeme mít málo starostí. Už jen jak dostat zvířata do vody.“ „Půjdou za námi sama,“ mínil Bedřich. „Krk bych na to nevsadil. Spíš věřím, že když vezmem do vleku berana, půjdou za ním ovce a s nimi poplavou snad i kozy. Rozhodně však musíme vzít do vleku kravku a osla, a teprve v nejnutnějším případě ostatní zvířata. Představuji si to tak: Všechna opatříme lanem, na jehož druhý konec připevníme laťku. Ponecháme jim naprostou svobodu. Kdyby jim ovšem docházely síly, zachytíme dřevo plovoucí na hladině a vezmeme je do 74
vleku.“ „Senza, táto!“ zajásal Béďa. „Nikoho nepotáhnem, každému však, bude-li zapotřebí, pomůžem.“ „Správně. A jak bys při tom chtěl mít za naší kocábkou ještě sebelehčí vor?“ „Vzdávám se!“ zvedl žertovně Bedřich obě ruce. Všechno bylo připraveno, příliv už začínal, i večerní vánek se zdál příznivý, když pan Braun trošku rozpačitě na Bedřicha zamrkal. „Tu kousavou mrchu bych tu přece jen nerad zanechal tak opuštěnou.“ „Vid? Bude mít malá prasátka, tatínku!“ souhlasil horlivě Béďa. „Ale jak jí vnutit ten korkový plovací pás?“ uvažoval otec. „Zavařme jí rypák, táto,“ navrhoval chlapec. „Dobrý nápad, Béďo! Pytel! Přetáhnu jí přes hlavu pytel!“ Nápad to nebyl špatný, ale jeho provedení nebylo tak snadné. Pan Braun poskakoval a uskakoval jako toreador v aréně, než se mu povedlo nahodit zvířeti pytel přes hlavu. Bedřich mu v té chvíli obratně podtrhl a spoutal přední běhy řemenem. Přes tato opatření se však prasnice bránila jako mistr těžké váhy v ringu. Zato když od ní odskočili a zbavili ji pytle a pout, rozběhla se rozzuřeně přímo proti moři a setrvačností vletěla do vody. „Plave, táto! Prima!“ jásal Bedřich a otec si oddychl. „Věříš, chlapče, že jsem si nebyl jist, dovedou-li vepři plavat?“ Plavecké umění nazlobené prasnice ukázalo, že v místech, kde se vrhla do vody, začíná hloubka hned od břehu. „To je důležitý objev, chlapče,“ pochvaloval si otec. 75
„Dělalo mi starosti, odváží-li se kráva i ušatec následovat houf oveček. V nejhorším, kdyby se jim do vody nechtělo, je v těch místech prostě srazím do vody.“ Ve chvíli stáli v kocábce, odpoutali plavidlo a zamanévrovali na volné moře. Všechna zvířata, až na obě kozy, se za celý den spřátelila s vodou. Brouzdala se v mělčině a chladila si těla sužovaná žárem slunce i dotěrným hmyzem. Kravka i osel si dokonce několikrát pohověli na písčině, jen hlava jim koukala z vody. Teď, když se jejích lidští přátelé vzdalovali od břehu, seběhly se skal i obě kozy a hleděly za ostatními, co se to děje. Kravka dokonce žalostně zabučela a šedivec stříhal ušima. A když pan Braun skočil do vody a ráznými tempy plaval zpátky k nim, nastalo vzrušení skoro tak radostné jako včera, když se tu s Bedřichem objevili. A pak přišla chvíle napětí. Starý beran se bez váhání pustil na nezvyklou cestu, po níž ho vedl člověk. Nezaváhal ani v okamžiku, kdy se mu propadla pevná půda pod nohama a byl nucen plavat. A po něm stejně tak všechny ovce. I obě kozy se volky nevolky odvážily do vody. Ušatec zaváhal jen malou chviličku. Potom – panu Braunovi se zdálo, že mrzutě – se pustil rovněž do hloubky. Jen kravka stála pořád na břehu a bučela a navztekaná svině funěla, ryla a chrochtala ve své kalužině, dávajíc najevo, že se jí ta komedie vůbec, ale vůbec netýká. Otec Braun u kocábky vylovil beranův provaz, podal ho Bedřichovi a pomohl mu jej upevnit do železného oka na zádi loďky. Potom připoutali i oslíka. „A teď se musím vrátit pro náš nejcennější poklad,“ usmál se otec. „Nezbude opravdu než tu mršku hodit do vody. Jinak ji tam nedostanem.“ „A svině, táto!“ připomenul Béďa, namlsaný úspěchem. „Ať si tu zůstane, když se jí nechce s ostatními,“ řekl 76
otec trošku nazlobeně a vrhl se do vody. Pan Braun se mýlil. Sotva urazil několik metrů, buď z radosti, že se k ní vrací a chtěla mu jít vstříc, nebo se konečně odhodlala, plavala mu stračena s hlavou směšně, vyvrácenou, funíc a boulíc oči, v ústrety. Chytil její lano a po chvíli je vítězně podával Bedřichovi. „Tohle musíme zvlášť pevně uvázat,“ smál se, když se vydrápal do kocábky, „za to nás máma jistě pochválí.“ Štěstí Braunovým přálo. Příliv sílil. I plachta hodně pomáhala a plovací pásy zvířat se v plné míře osvědčily. Na žádném z nich nebyla patrná stopa námahy. Zdálo se spíš, že se jim za přílivu plulo snadněji než přetížené kocábce. „V suchu, táto!“ prohlásil pyšně Bedřich, když se jejich kocábky zmocnil proud, který je už při prvním šťastném přistání hnal do jejich zátoky. I zvířata jako by to poznala a vydechla si. Otec stáhl plachtu a pevně sevřel kormidlo. „Nikdy předčasně nejásej, Béďo. Vjezd do zátoky je úzký a skalnatý. Musíme mít oči na stopkách!“ Než to však dořekl, byli doma a dobytek vzrušeně na mělčině zjišťoval pevnou půdu pod nohama. Bylo to jako cirkus. Braunové, otec i syn, stěží stačili uvolňovat provazy, aby rozradovaný dobytek nevytáhl na souš i jejich plavidlo. Pan Braun začal nadílkou. Zbytkem nasolených sucharů a balíků lisovaného sena, které neopomněl vzít s sebou. „Aby poznali, že jsou po té námaze konečně doma,“ řekl synovi. Ten se však zahleděl kamsi na moře, zajíkal se smíchem a nebyl s to vypravit ze sebe slova. Nedaleko zátoky, ještě však na širém moři, rejdila na svém záchranném pásu divoce svině. Hned sem, hned tam, 77
zuřila, bránila se, proud ji však nesl přes všechen její odpor bezpečně na pobřeží. „Klobouk dolů před takovým výkonem,“ řekl pan Braun, „jsme tu všichni.“ A už se k nim hnali všichni tři chlapci a za nimi chvátala maminka. Hned nato vzbudila všeobecné veselí směšná menažérie. Zvířata ověnčená plovoucími pásy, a zvlášť kráva a osel s velkými sudy po obou bocích, vypadala jako karneval zvířátek. Ušatec rozvážně a zamyšleně žvýkal seno a tvářil se mrzoutsky povýšeně. Nevzal na vědomí ani rošťáka Arnoštka, který se naň obratně vyhoupl a usadil se na jeho hřbetě mezi sudy. A nejvíc jásala maminka. „Zachránili jste poklad,“ volala. „Až tomu nemohu věřit!“ „Béďa, maminko,“ pochválil chlapce otec. „To on objevil korkové pásy, které zajistily náš úspěch.“ „Béďovi hip hip hurá!“ provolal Jakoubek a chlapci se bez závisti nadšeně přidali. Bedřich zrudl potěšením jako nevěsta a div se neukláněl. „To nám musíte vyprávět. A dopodrobna,“ pohladila máma Béďu po vlasech. „Nejprv osvobodíme zvířata od té parády,“ smál se šťastně pan Braun, „a pak jíst, matko! Vyhládli jsme po té túře.“ „A my taky!“ přidal se Jakub. „Nemysli, táto, že my jsme tu zaháleli!“' Bedřich se vytratil a ostatní se pustili do práce. Nebylo to snadné. Pan Braun s Béďou upevnili plovací pásy důkladně. A ještě neskončili, když se objevil Bedřich s ohromnou, nádherně vyuzenou šunkou v náručí. „Slavnostní večeře!“ hlásil a chlapci vypukli v 78
ohlušující jásot. A Béďa, jako by mu tento úspěch ještě nestačil, pronesl čarodějnické zaklínadlo „čury mury fuk!“ a zpod blůzy vytáhl obratně dvě láhve šumivého vína z Kanárských ostrovů, z kapitánovy lodní zásoby. To už údiv nebral konce a chlape i se usazovali opravdu jako k večeři. Jenže maminka jejich nadšení zchladila. „To byste se načekali, než se šunka uvaří! Tohle bude rychlejší.“ Otevřela svou brašnu a se smíchem napodobila Bedřicha: „Čury mury, fuk! Želví vejce! Smažená na másle budou výtečná! To je zase náš dnešní úlovek!“ „To je, viď!“ naparoval se Arnošt. „Vy jste zachraňovali a my lovili. Je to jedna jedna.“ „To je,“ usmál se pan Braun. „Jednou ten, jednou onen, pořád to u nás musí být jedna jedna!“ „Fakt!“ přitakal vážně Jakoubek. „Být s tátou já nebo Arnošt, byli bychom zachraňovali my a Béďa by zas našel želví vajíčka.“ „Anebo já!“ přispíšil si horlivě František. „Anebo ty!“ dal mu za pravdu pan Braun a vůbec ho v té chvíli nepobuřovalo to protivné Jakoubkovo fakt. „Tak vidíš, Kubo,“ obrátil se František vyčítavě k Jakoubkovi, „a na mě jsi zapomněl!“ „Promiň!“ omluvil se Jakub. A řekl to docela vážně. Želví vejce byla báječná. A byl sýr a bylo máslo a každý dostal tenký řízek šunky. I syrová chutnala výtečně. A potom nalil tatínek mámě a sobě do hezkých pohárků z lodi vína, chlapci si načepovali studenou vodu a tatínek řekl trošku dojatě: „Tak vidíš, mámo. Kdy jsme naposled pili víno? A František dodneška neochutnal šunku, viď?“ Maminka měla oči nezvykle zamžené, a snad proto 79
nemohla odpovědět. Hleděla na tátu, na děti a na zvířata, která se od nich nehnula, jako by si je hlídala, aby jim zas někam nezmizeli. U ohniště se protahovali Bill i Turek a loudivě kolem brousily slepice s oběma kohouty. Také holubi číhali na každý drobeček sucharu, který jim hoši hodili, jen kachny a husy, ozývající se od zátoky, dokazovaly, že jsou soběstačné. A v té chvíli maminka, jako by si své hospodářství důkladně spočítala, vzdychla: „Jen svině chybí. A měla mít prasátka.“ „Kdepak, mámo,“ pospíšil si Bedřich. „Je tu, jenže o nás nestojí! Aspoň plovoucí pás kdyby si byla dala odstranit, mrcha!“ „Ta se ho dovede zbavit, neboj!“ zasmál se pan Braun a všichni se dali do smíchu. „Krásný večer,“ řekla paní Braunová. „Všude krásně, kde je táta s mámou,“ řekl František, pořád ještě s plnými ústy. „Fakt!“ přisvědčili chlapci, jako by si řekli. A kohout zazpíval tomu hezkému večeru na uvítanou.
80
2 - Zátoka Spásy „Tak a teď je řada na vás, maminko,“ řekl pan Braun, když střídavě s Bedřichem dopodrobna vypověděli všechny své zážitky za poslední dva dny. Maminka se hošku zamyslela, přihodila na oheň a potom řekla: „O prvním dnu toho vlastně moc nenapovídáme. To jsme tu jen tak kutili, uložili zbytek věcí do naší nové ledničky, pečlivě je uspořádali a vchod ještě bezpečněji zajistili.“ „Přece jen jsme, mámo, něco potřebného vyrobili.“ Vytasil se Jakub s dvěma širokými obojky, hustě posázenými nepříliš dlouhými, zato ostrými hřeby. Otec i Bedřich je pozorně prohlíželi a chlapci jim nedočkavě viseli na rtech. „Prima,“ konstatoval Béďa stručně a tatínek uznale doplnil: „Solidní práce a hlavně dobrý nápad. To Jakub?“ „Všichni společně,“ přispíšil si Jakub s odpovědí. „Nápad Jakub, práce společná,“ rozhodla maminka. „Opravdu výstavní kousek. Kde jste vzali materiál, dratev a niti? Ta měkká podložka pod kůží obojku! Hlavičky hřebíků nejsou ani cítit!“ „Maminčin kouzelný pytel, tatínku!“ smáli se chlapci a maminku skromně dodala: „Vy mužští myslíte vždycky jen na velké věci. Ale řádná hospodyně vždy dobře ví, jak důležité jsou mnohdy zdánlivé maličkosti. A na lodi jich bylo habaděj. Od přezek, šídel a nasmolených dratví až po jehly a nitě. Můj kouzelný pytel by o tom mohl vyprávěl, ó jé!“ smála se. 81
„Chytrá maminka.“ pokýval otec jako už tolikrát předtím hlavou…Ale ta pevná kůže, ke všemu i se srstí?“ „To byla největší námaha, tati,“ přispíšil si důležitě cvrček František, „stáhnout Béďova šakala a nepotrhat moc kůži. Aspoň na hřbetě.“ Proč asi tatínek, ačkoli neodtrhl oči od obojku a velmi horlivě si prohlížel práci, si zrovna v této chvíli tiše zahvízdal „Adámku náš, copak děláš…?“ A proč Bedřich, který vyskočil jako by ho píchl, se potom jen sehnul a přihodil na ohniště? A proč tolik klopil hlavu, když mu pak Jakoubek podával široký pás, také tak pěkně ušitý a podložený látkou, s dvěma našitými poutky pro bambitky? „Maminka zhotovila takové pásy pro nás tři. Prosili jsme ji, aby ti ušila taky takový. Kůže tvého šakala, pokud za něco stála, na to právě vystačila.“ Tatínek si prohlédl pás, připjal jej stojícímu Bedřichovi a stále si při tom tak slabounce pohvizdoval „Adámku náš…“ „Děkuji, maminko.“ řekl Bedřich. „A já děkuji vám, hoši,“ dodal otec, „že jste na Bedřicha nezapomněli. To se mi moc líbí.“ A teď se konečně doslala matka ke slovu: „Dnes za úsvitu nebylo už s chlapci k vydržení. Toužili podívat se za potok, do kraje, o němž jste tak nadšeně horovali. Nemuseli mě moc přemlouval. Také mě to lákalo. Trošku jsem se bála, že vaše zběžná instruktáž v zacházení s puškou nám v nebezpečí nepostačí, věřila jsem však v psy, zvlášť když je hoši už na náš výlet opatřili ochrannými obojky. A velmi mě uklidnilo, když Turek, sotva jsme vykročili, pochopil a pustil se po vašich stopách. Trochu práce nám dalo překročil potok.“ „Jenže já vzal mamince pušku,“ vpadl Jakub, „a Arnošt sekyrku a brašnu, aby mohla vzít Františka na 82
záda.“ „Přesně tak,“ přisvědčovala matka. „A tak jsme se dostali na druhou stranu. Táto! Kam se hrabe všechna tvá výmluvnost na tu krásu! Béďo! Jak šedivé bylo tvé horování proti tomu, co jsme tam uviděli! Vůbec jste se nezmínili o těch obrovských stromech hned v prvním hájku, ani ne hodinu cesty od potoka! Nikdy bych si ani představit nedovedla stromy tak ohromných rozměrů! A jestlipak jste si všimli té nádherné, svěží a sluncem nedotčené trávy pod těmi stromy? Učiněná travnatá hřiště kolem každého, ani sebemenší stopa po bodláčí a pleveli.“ „To je teda fakt,“ připouštěl Bedřich. „Hotový perský koberec a v něm ještě jakési cestičky v podloubí kolem dokola, takové, jako bývají u nás jen v parcích nebo zámeckých zahradách.“ „Aspoň něco,“ usmívala se maminka. „Je to v podstatě jeden obrovský strom s řadou odnoží kruhovitě kolem.“ „Docela možné,“ připouštěl pan Braun. „Sám si uvědomuji, že jsem si všiml kořenů, vysoce vyčnívajících ze země a podpírajících tlustý kmen jako opěrné pilíře.“ „A porostlých svěží zelení listů, vid? To jsou, tatínku, právě ty Béďovy cestičky v podloubí kolem stromu. Vytvořila je příroda a ne jako v parcích a zámeckých zahradách úsilí zahradníků.“ Maminka si vzdychla. „Co jsou všecky nadšené řeči proti té kráse! Učiněná zaslíbená země!“ Otec Braun se pokusil o vtip. Pochopil, kam paní Braunová míří, a i když nepadlo jediné slovo, vycítil, že chlapci souhlasí s matkou. „A to bychom se, matičko, měli asi ubytoval na některém z těch dvaceti metrových stromů a chodit sedět jako slepice do větví?“ „Budeš se smát, ale přesně tak si to představuji,“ 83
odpověděla vážně matka. „I doma, ve vlasti, jsem viděla besídky v korunách mohutných lip. A byly zastřešeny a měly důkladnou prkennou podlahu. A taková lípa byla proti těmhle obrům učiněné párátko. Proč bychom si nemohli pořídit i my takovou ložnici?“ „Protože bychom nejdříve potřebovali křídla,“ smál se pan Braun. „Ale ne,“ ozval se Arnošt. „Pilíře kořenů, táto,“ připomenul Jakoubek. „Dostal jsem se po jednom do koruny stromu poměrně snadno.“ „Dobrá, budem o tom uvažovat,“ rozhodl otec. „Zatím bys však mohla dokončit své vyprávění,“ obrátil se k mamince. „Není toho už mnoho. Zalíbilo se nám všem v tom hájku tolik, že jsme se tam utábořili.“ „Připadali jsme si jako v nějakém pohádkovém zeleném paláci,“ horoval nadšeně Arnoštek, „zurčí tam pramínek odkudsi z hor a nedaleko nás byla studánka s báječnou ledovou vodou.“ „A těch ptáčků!“ přidal se malý František, „a jak pestrých! Myslím, že takhle nějak to vypadalo v ráji. Vynadívat jsme se na tu krásu nemohli a moc se divím, tatínku, že jste si toho s Béďou nevšimli.“ „Zapomínáš,“ zastal se otce přemýšlivý Jakoubek, „že táta s Bedřichem šli především pátrat po osudu posádky z lodi. A hlavně že šli poprvé a do neznáma. To musí mít člověk oči na stopkách, protože neví, kde číhá nebezpečí.“ „Máš pravdu, Jakoubku,“ pochválila matka chlapce, „sama jsem si to neuvědomila. Táta s Béďou chviličku poseděli, pojedli a myslili víc na to, kam a jak dál.“ Tatínek beze slova pohladil matce ruku a přitáhl k sobě vděčně Jakoubka. „Fakt!“ použila teď s úsměvem i maminka slůvka 84
chlapců, které se ani jí tuze nelíbívalo. Zdálo se jí vždycky takové divné, odkoukané od dospělých a nevhodné pro dětskou pusu, „Tak jsme byli pohodlní, že jsme se tam najedli, napili a jen se kochali tou krásou. A proto jsme toho taky moc neobjevili. Chlapci vyplašili z hnízda jakéhosi velkého ptáka a hrozně krvelačně se ho chystali odstřelil, jenže než strhli pušky s ramen, byl už tentam.“ „Byl to orel!“ ozval se drobeček František. „Jen orel může mít tak široká křídla!“ „Kdepak orel, na rovině a ve vysoké vysušené trávě k tomu!“ odporoval Jakoubek. „Byl to drop. Našli jsme pak hnízdo a v něm několik prázdných skořápek. Z toho jsem poznal, že pták byl z čeledě kurovitých, protože jsme se učili, že jejich mláďata běhají hned po vylíhnutí. Mimoto jsem si všiml, že pták byl hnědý, na zádech s černými proužky a dole bělavý. Určitě drop!“ „Když jsme se vrátili na pobřeží,“ pokračovala maminka ve vyprávění, „zjistili jsme, proč oba psi nepřiběhli za námi k obědu. Nacpali se kraby. Vypadali, jako by měli na týden dost, a zatím na zpáteční cestě Bill vzrušeně očichávala písek, potom horlivě hrabala předními běhy a nakonec vydolovala cosi kulatého a hned to také labužnicky zhltla.“ „To byla ta želví vejce!“ uhodl Bedřich. „Právě!“ přisvědčila maminka. „A hoši měli plné ruce práce, aby je před těmi dvěma nenasyty zachránili. A sotva jsem je uložila do brašny, vykřikl Arnošt: „Pozor! Plachetnice na obzoru!“ Přiznám se, že jsem se vylekala. Jakoubek okamžitě tvrdil, že se to vracíte vy, že jste prostě naši kocábku opatřili stožárem a plachtou. Zaplaťpánbu měl pravdu.“ Maminka se smála, usmíval se i otec. „Ale teď spát!“ rozhodl. „Výtečně jsme pojedli, 85
popovídali si, bylo nám dobře a zítra nás čeká hodně práce.“ A příštího dne hned za svítání oslovil otec Braun maminku: „Dalas mi co proto tím svým nápadem! Ani usnout jsem nemohl.“ „Opravdu se ti tolik nelíbí?“ „Což o to! Jenže jsem přesvědčen, že nás náhoda zavedla na nejpříhodnější místo na tomto pobřeží. Máme tu bezpečnou zátoku pro naši kocábku, pohodlnou cestu k ztroskotané lodi, učiněnému skladišti nejpotřebnějších věcí. Hradba skal nás chrání tak, že jediné nebezpečí hrozí ze strany od potoka, a to ještě jen na jediném, poměrně nesnadném přechodu. Nebylo by líp vydržet tu tak dlouho, než převezeme z vraku, co jen bude možno?“ „Neřekla jsem přece, že bychom měli vzít hned svých pět švestek a vylézt s nimi na strom,“ usmívala se maminka. „Říkáš loď a zásoby. To chceš opravdu žít jen ze zásob na lodi? Jak dlouho? A až se vyčerpají? A co zvířata? Jak dlouho vydrží o té sluncem spálené trávě? Klobouk dolů před poklady na lodi, ale bezpečná záchrana je jen v práci. A pro tu tady nejsou předpoklady.“ „Přesně tak jsem i já na to myslel,“ připouštěl otec. „Uznávám tvé námitky. Nutno uvažovat o zbudování mostu. Osel by snad přes balvany přešel. Kráva – vyloučeno! A co s ovečkami, beranem, kozami, které isme tak těžce zachraňovali?“ „Mas to promyšleno líp než já,“ připouštěla paní Braunová. „Přimlouvám se tedy pouze za to, abychom se bez meškání pustili do práce.“ Pan Braun v hloubi srdce souhlasil s manželkou. Byl přece nadšen stejně jako ona, když se na své první rozvědce s Bedřichem kochali vší tou krásou. Zalekl se 86
jen smělého plánu vybudoval obydlí v korunách stromu. A také se mu nechtělo zvětšovat vzdálenost od vraku, pokud neodvezou, co se dá. Pan Braun nebyl sobec ani hamižník. A i kdyby byl! Co tu se vším bohatstvím, zlatem, perlami, penězi? Každý hřebík, hadýrek a krumpáč má v jejich situaci větší cenu. Nelze spoléhat jen na poklady z lodi. Prací je nutno zajistit zdroj výživy. Zvířata potřebují zelenou píci, aby byla zdravá a dávala mléko. A lidé svěží přírodu, a ne život mezi rozpálenými skalisky. Most! A co nejdřív! Dříví je habaděj. Dlouho nebude zapotřebí skácel jediný strom. Problém je, jak těžké trámy a fošny dopravoval po poušti. Zvířata! přemýšlí otce Braun. Kráva a osel. Nejsou někde na lodi také i postroje? Marně si namáhá paměť. Optá se Bedřicha. „Na vybudování mostu,“ upozorňoval horlivě Bedřich, „je dost dřeva na pobřeží, přímo u potoka! Ušetříme si zbytečnou dopravu!“ „Namouduši!“ radoval se pan Braun. „Člověk si tu ani neuvědomí, co kde viděl.“ „Fakt,“ přikývl Béďa. Hned se však trošku přikrčil, protože otec nasupil obočí. Vzápětí však mávl rukou: „Faktuj si jak chceš! Jen když mi pomůžeš.“ „Fakt?“ řehoní se chlapec „Fakt!“ směje se i pan Braun. Měli už na břehu hezkou hromádku trámů, fošen i prken, když se přihnala maminka s chlapci. „No né! Co vy jste tu nedokázali! Dříví na dva mosty!“ Otec se usmíval a Béďa se musel moc přemáhat, aby se nenadýmal pýchou. „My ovšem máme taky kus práce za sebou!“ holedbal se malý František. „Pohleďte!“ A vysypal z uzlíčku, který nesl, slušnou hromádku říčních raků. Po něm ostatní 87
chlapci i maminka. Byla to úctyhodná hromada a rozlézala se na všechny strany. „Až se mi sliny sbíhají,“ usmíval se tatínek, „to bude jiné pochutnání než ten mořský obr!“ „Vyšli jsme si sem s Františkem, abychom se podívali, kde by se dal nejlíp postavit most,“ vysvětloval Jakoubek. „Doufám, že jste to také zjistili?“ optal se s úsměvem pan Braun. „Samo!“ přisvědčil horlivě František a ušlo mu, jak se táta zamračil. Zas takové slovo. Kam na to ti chlapa chodí? Ani Jakub si nevšiml mraku na otcově čele. „František sbíral lesklé kamínky a tu pojednou vykřikl: ,Jakube, podívej semhle!‘ U břehu potoka se zachytil Béďův šakal, kterého jsme tam odnesli, aby se nám tu nerozkládal, a na něm hodovaly stovky raků. František by byl nejraději hned lovil, já se však rozeběhl za maminkou, která se hned i s Arnoštem vypravila na námi s pořádnými sítěmi na vidlici. To bude bašta, vid!“ Pan Braun sebou trhl, potom se však smířlivě usmál: „Bude, Jakoubku. Už se těším. Teď však půjdeme posoudil tvé inženýrské schopnosti a dáme mamince pokoj, aby mohla připravil pořádnou porci těch nádherných raků.“ Jakoubek si vysloužil pochvalu. Otec s Bedřichem prošli podél břehu až k přechodu pod vodopádem, lepší místo však nenašli. „Je to jasné,“ odmítal rozumbrada skromně pochvalu. „Hledal jsem nejužší místo, a přitom zase nejhlubší a s prudkým tokem, aby je nebylo možno přeplavat, když se most zvedne. Jistěže vystavíme padací most, jako na každém pořádném hradě?“ Otec Braun se na vteřinku zamyslil, potom zvedl 88
svého nejmilejšího do výše a smál se. „To je ono, inženýre! Na padací most si ovšem ještě chvilku počkáš! Ale i tak je tvůj nápad vynikající a také ho využijeme!“ Mudrlant Jakoubek přijal i tuhle poctu s veškerou skromností. „Je také důležité, aby byl hodně vysoko pro případ, že by se potok rozvodnil,“ doplnil své úvahy. „Fakt!“ uznal nadšeně pan Braun. „Břehy jsou tu strmé, pevné a stejně vysoké. Prostě ideální místo! Teď jen změřit šířku potoka, abychom mohli stanovit rozměry. Přejdeš, Béďo, pod vodopádem na druhý břeh, my ti hodíme provaz a ten pak přeměříme.“ „To by trvalo, tatínku!“ poznamenal zas tak skromně Jakoubek. „Uvážeme-li na provaz kámen a přehodíme na druhou stranu, svedeme to i bez toho.“ Teď už mrkl i Béďa na otce. Ten kluk je pašák. Fakt. Je jak za groš kudla, ale myslí mu to. V několika vteřinách změřili šířku potoka: šest metrů. „A teď dost!“ prohlásil otec. „Teď se jde jíst. Po obědě budeme moudřejší!“ A po celou zpáteční cestu o čemsi usilovně přemýšlel. Raci byli výteční a maminka k nim přidala ještě i jiné dobroty. Naši stavitelé však měli plnou hlavu mostu. Tatínek, sotva odložil příbor, vzal kus papíru, uvažoval, kreslil a vypočítával. A Béďa i Jakub mu dychtivě nakukovali přes ramena. „Je nutno opřít nosné trámy o druhý břeh,“ usuzoval netrpělivý Bedřich, „jenže jak? Stačilo by pevně položit přes potok jediný trám. Po něm bychom pak už dostali na protější břeh druhý, pak by nám už bylo hej! Přejít po trámech na protější břeh, usadit je na metr od sebe a položit přes ně prkna by byla hračka.“ „Souhlasí,“ dal se slyšet pan Braun. „Celý vtip je jen v tom, jak tam dostaneme ten první.“ 89
Oba chlapci stiskli spánky do dlaní, jako by chtěli vymačkat z hlavy spásný nápad. A pan Braun, papír před sebou a tužku v ruce, pořád jen uvažoval, kreslil a počítal. „Tohle je šest metrů široký potok,“ narýsoval dvě čáry, „a tohle devítimetrový trám,“ položil souběžně s nimi zápalku. „Upevnit trám na našem břehu v jedné třetině, aby se mohl otáčet, vést od něho lano na druhou stranu přes kladkostroj na stromě a zase zpátky na náš břeh a zapřáhnout do něj osla – a máme vyhráno.“ Vyšlo to. Šedivec se zkušeně opřel do nákladu a trám se na kladkách vznášel nad potokem a otáčel se jedna radost. „Hotovo!“ křikl potom pan Braun a zastavil osla. Potom už jen uvolnili provazy a trám na druhé straně potoka zasedl spolehlivě na břeh. 90
„Hurá!“ řičel vítězně Bedřich, až se po něm šedivec s mrzutým údivem ohlédl, a než se kdo nadál, přeběhl obratně na druhou stranu. „Pro mne by to stačilo,“ jásal, „ale pro maminku, Františka a naše zvířátka, vzhůru na ten druhý! Zapotíme se, než ho tam dosoukáme, ale vem to nešť!“ „Nač bychom se s tím posouvali?“ usmíval se otec, také pln radosti, „šetřme si síly! Co se povedlo poprvé, vyjde i teď!“ A tak hladinu potoka přeťal zanedlouho druhý i třetí trám. Už se v tom vyznali a šlo to ráz na ráz. „Překlenuli bychom celý ten potok trámovím, kdybychom chtěli!“ holedbal se Béďa, „a vůbec, proč ne? Vybudujeme most hezky zeširoka!“ „Chytrej!“ ušklíbl se Jakoubek, jemuž bylo líto jeho padacího mostu, „aby to měli šakali pohodlnější a každý k nám snadno mohl, viď!“ Tála ho pochopil. „Neboj,“ pohladil ho po plavé hlavičce. „Tvůj výtečný nápad nepřijde nazmar.“ Hodně námahy dalo ještě rozmístil trámy do metrových vzdáleností od sebe. A pak už jen prkna, a tři metry široký přechod byl hotov. „A teď ještě hřebíky a přibít!“ hnal se Bedřich do další práce. „Vyloučeno!“ usmíval se otec. „V tom je přece ta Jakoubkova výtečná myšlenka padacího mostu! Kdykoli budem potřebovat, sebereme prkna, a ať někdo zkusí přejít po trámech! Sestřelíme ho při prvním kroku!“ „Fakt,“ přiznal Béďa a oba hoši byli spokojeni. Druhý den se lehce vstávalo a snídaně se odbyla tak rychle jako ještě nikdy. Maminkou počínajíc se všichni nemohli dočkat stěhování do „Země zaslíbené“. Až je 91
musel otec trošku brzdit. Zabalili pouze to, co bylo nejnutnější pro nejbližších pár dnů. Potraviny, nástroje, kuchyňské nářadí. Všechno ostatní pečlivě uložili do chladných jeskyní ve skalách a řádně zabezpečili. Chlapci se rozběhli sehnat dohromady stádečko, když si maminka vzpomněla, že je rozhodně nutno vzít s sebou slepice i holuby. Chlapci snadno dostali dohromady ovce i kozy, chytit však slepici či kohouta, nebo dokonce holuba bylo svízelnější. „Jste nešikové,“ usmívala se maminka a přivlekla dva proutěné koše. „To svedu levou rukou!“ Hoši se nedůvěřivě křenili. „Jsme zvědavi! To zas tedy fakt!“ „Buďte!“ odbývala je matka. „Aspoň se poučíte, že někdy pomáhá víc myslet, než. spoléhat se na rychlost a obratnost.“ A hned nato sypala spoře ze svého kouzelného pytle zrní, svolávala slepice i holuby a nasypala z ovsa, ječmene i pšenice hezkou pěšinku až do stanu. Důvěřiví mlsálkové šli za zobem až do stanu, a když byli v nejlepším, uzavřela vchod. „No?“ triumfovala maminka, „nedodržela jsem slovo?“ Teď už to šlo ráz na ráz. Do jednoho koše slípky, do druhého holuby, a když maminka přikryla obě košatiny pokrývkami, zmlklo brzy i poplašené štěbetání. Zbývalo už jen přidat oba koše na hřbet, usadit Františka oslovi mezi náklad a celá karavana vyrazila. Všichni byli ozbrojeni až po zuby a šlo se v pořádku, jak to otec nařídil. První Béďa, který měl na starosti nejcennější náklad. Vedl osla a krávu. Za nimi maminka s beranem, v jehož stopách poslušně cupitaly ovečky. K nim se přidaly obě kozy, poháněné Jakoubkem a Arnoštem. A průvod uzavíral pan Braun. Oba psi obíhali a střežili karavanu. 92
Most se osvědčil znamenitě. Otec Braun se zálibně ohlédl po tom zdařilém díle a hned nato se smíchem vykřikl: „No ne! Podívejte!“ Jako tenkrát, když stěhovali z vraku zvířata, se zčistajasna přihnala svině. Po celý čas ji neviděli a málem na ni zapomněli. Běžela s rypákem u země, chrochtala opovržlivě a nepřátelsky a zastavila se, když průvod zůstal stát. Jakmile se však rozešli, dala se opět za nimi. Přece jen ji cosi táhlo k lidem a do houfu. Sotva vyšli z úbočí potoka na volné prostranství, zapůsobila nádherná zeleň krajiny i na zvířata jako ostruha. Těžko by byl otec udržel na pochodu pořádek, nebýt psů. Jenže ti se ostře ujali úlohy pořadatelů. A zrovna když si to jedna z koz tvrdohlavě namířila do vysoké trávy a oni se pustili za ní, vykvikl Turek 93
bolestně a hned nato se dal do zuřivého štěkotu. Bedřich bez váhání strhl pušku s ramene a skokem byl v trávě. A Jakoubek za ním. Zmizeli ve vysoké trávě, jako by se za nimi voda zavřela. Cvrček František se přikrčil ke hřbetu osla mezi oba pytle, jen z nich bělavá makovička vykukovala a Arnošt se pro jistotu chytil maminky za ruku. Pan Braun ovšem s puškou v ponosu oběma chlapcům v patách. Béďovi vyčnívala z trávy jen hlava, Jakoubka neviděl vůbec. Zato ho brzy zaslechl. „Tati! Dikobraz! A jaký klacek! Jako hrom!“ Maminka si vydechla, Arnoštek se zasmál a bělohlávek František, z kterého se stal rázem hrdina, našpulil opovržlivě pusinku: „To je toho! Já myslel, že lev!“ Byl to opravdu dikobraz, i když to s tou velikostí Jakub trošku přehnal. Psi obíhali kolem zvířete se zakrvácenými čumáky. Přiblížil-li se k němu některý, postavil se mu dikobraz odhodlaně ostrými ostny. Bylo jich tolik, že při tom manévrování chřestily a dost jich už měli psi zabodnutých v kůži i v čenichu. A tu, zatímco otec a po něm i Béďa se marně namáhali odtrhnout od zvířete zraněné psy, volali, hvízdali, a tu a tam některého i přetáhli, zakročil Jakoubek. Vytáhl ze svého pásu pistoli a střelil dikobraza do hlavy. Hotovo, vyřízeno. Zvíře se stočilo do pichlavého klubíčka, psi, jako by hned nepochopili, proč už není zapotřebí útočit, hleděli z. otce Brauna na Bedřicha, jen Jakoubek klidně prohlásil: „Ale dostal ji! Aspoň se chudák netrápil.“ Zato Bedřich se rozpálil. Ten dvanáctiletý nedorostek ho vypekl. On, zkušený mořeplavec, se tu tahá se psy, a ten si tu střílí jako na pouťové střelnici do figurek! „Máš rozum?“ rozkřikl se na chlapce. „Copak se z 94
takové blízkosti střílí? Mohls poranil psy nebo někoho z nás!“ Jenže kampak s tím na mudrce Jakoubka! Chlapec hned uhodl, kam brácha míří, a jen se pousmál. Hádat se a přít, to ne. To Jakubovi nesedí. Chápe, že se starší bratr těšil sám na tu ránu, taky se tomu nediví a rád by mu ji dopřál. Jenže proto přece nenechá mučit psy dikobrazovými ostny! „Nech toho,“ konejší smířlivě. „A nemysli, že jsi jediný kluk na světě, který dovede zacházet se zbraní. Náhodou nás to táta učil oba současně.“ V Béďovi to vře. Moc rád by mu vytmavil, že je přece k čertu rozdíl mezi patnáctiletým mužem a nějakým takovým camprdlíčkem, jemuž bude teprve dvanáct. Jenomže táta si nějak nápadně prohlíží dikobraza, potom ošetřuje psy a při tom si pobroukává „Adámku náš, copak děláš…“ Bedřich rázem zchladne. Ostatně, proč by si kluk nevystřelil? A má-li být upřímný, teda duchapřítomný byl. To zas teda fakt. Rozřešil situaci jedna radost. Táta i on se tahali se psy, a Jakub zatím pic a hotovo. „Teda šupa je to velectěná,“ přiznává ještě trochu neochotně, hned nato však dodává už docela upřímně, „máš ostatně pravdu. Střílels přece pistolí a zvířeti těsně u hlavy. Nic se nemohlo stát a seš kadet, Jakube.“ Tatínek ani stínem neprozradil, jakou má z toho smíření radost. „Víte, hoši,“ odbočil na kuchařské pole, „že z dikobraza je výtečná pečínka? Moc jsem o tom četl. A znamenité sádlo!“ „Hurá!“ radoval se Jakub. „Rychle s ním k mamince! Bude mít radost.“ „I chytrák se spálí, když ztratí rozvahu,“ smál se otec, když Jakoubek neopatrně popadl dikobraza a bolestně 95
se popíchal. „Jdi hezky pro provaz, svažte zvířeti nohy, mezi nimi prostrčte hůl a tak jej s Béďou na ramenou dopravíte bezpečně k mamince.“ Jakoubek chviličku zaváhal, přemýšlel a pak se jen trošičku pousmál. „Chytrák se jen jednou spálí!“ řekl. Vytáhl kapesník, uvázal jej zvířeti kolem krku, konce pak k hlavni své pusky, kterou si položil na rameno, a prohlásil: „Takhle to bude lepší: Nač dva, když stačí jeden, a nač provaz, když postačí kapesník?“ „Kábr!“ prohlásil Béďa bez závisti a uznale a pan Braun ze samé radosti nepokládal za vhodné se nad tímhle dalším nepříjemným slovíčkem ani pozastavil. „Fakt!“ řekl a Jakoubek pochopil, proč se hned nato plácl přes ústa. „Byla to mrška zlostná,“ odpovídal Jakoubek na uchvátané dotazy mladších bratříčků i maminčiny… Ježil se proti psům, čepýřil se a vrčel jako posedlý. Bylo mi našich větných kamarádů líto a jen proto jsem mu ji nasolil přímo do hlavy.“ „A pověz, Jakube,“ pokoušel chlapce otec, „nebál ses, že na tebe vystřelí ostny? Říkává se, že to dikobrazi dělávají!“ „Vůbec ne,“ odpověděl chlapec… četl jsem, že se tak domorodci domnívají, vědci však to popírají.“ „Vysvětli mi ale, proč tedy Turek a Bill mají tolik ostnů v kůži!“ „Nestudovali přírodovědu.“ smál se chlapec, „a místo aby na něj útočili jen zpředu jako já, nabodali na sebe a vytrhli mu z kůže pár bodlin. Tak hloupě to dělají i domorodci, a proto vznikla i ta báchorka.“ „Výborně!“ pochválil mudrce tatínek. „Je to doslova tak a byl bych rád, kdyby se po téhle lekci Bedřich i Arnoštek už tolik neradovali, že se zbavili trampot se 96
školou. Jinak půjdou proti dikobrazům vždycky místo zpředu ze strany a nakonec uvěří, že po nich vystřelují bodliny.“ Maminka mezitím pečlivě obalila dikobraza trávou, zavinula ho do pokrývky a uložila za Františka mezi pytle oslíkovi na hřbet. A šlo se. Krajina byla stále krásnější a psi měli víc a víc práce, aby udrželi stádečko mlsounů v pochodovém proudu. A vtom cosi popadlo osla. Tenhle rozvážný kmotr s ušima kývajícímu se v tempu pochodu působil doposud dojmem vojenského kapelníka před hudbou. Krok co krok a přesně na centimetr lítají uši. A pojednou jakási nervóza. A hned nato zuřivé vyhození zadkem a prudký cval. Cvrček František se křečovitě drží pytlů, krčí plavou hlavičku, trošku má z toho trysku radost, víc se však bojí. Je tu ovšem Turek i Bill. Zkušení pořadatelé. Vědí, jak na to. Nadběhnout, obklíčit, zastavit. A dlouhými skoky je dostihl Béďa. „Co trojčíš?“ vyčítá ušatci a mimoděk, ve snaze ho uklidnit, mu pohladí hřbet. „No tohle tedy byly ostruhy, fakt!“ říká, když ho dojde táta, máma a celý průvod. Dikobrazovy ostny totiž pronikly trávou i pokrývkou a ubohému ušatci dávaly důkladně do těla. „Vůbec jsem se nebál,“ ujišťoval František, třebaže měl ještě oči plné vláhy. A pak už to šlo pokojně až k hájku, který máma nazvala Zaslíbenou zemí. Chlapci znova obdivovali stromy vysoké jako věže a bylo jim divné, že je otec nezná. „Opravdu nevím,“ bránil se. „Hodně jsem přečetl, nemyslím však, že byly kde popsány. Nechci přehánět, ale myslím, že jsme první Evropané, kteří je spatřili.“ 97
„A to tedy už je něco!“ pochvaloval si Jakoubek. Ale pan Braun už je pobízel do práce: „Míň mluvit a víc dělat,“ doporučoval, a tak se dali do vybalování zavazadel. Prvně pustili na svobodu holuby a slepice. Slípky se vesele rozběhly a daly se pilně do hledání potravy, holubi nejprv poplašeně vzlétli do korun stromů, za chvíli však už také rozvážně chodili mezi kmeny a kořeny a horlivě vyzobávali semena trávy a rostlin. Otec s Bedřichem zatím spoutali zvířatům přední nohy. aby se mohla sice volně pohyboval, ne však rozutéct, a maminka vybalovala to nejnutnější pro kuchtění. A potom se všichni s rozkoší usadili do bujné trávy a dali se do přesnídávky.
Slepice tu měly tak bohaté loviště, že se ani neseběhly 98
kolem hodujících pro drobečky, zato se po chvíli shlukly do houfu a projevovaly jakýsi nepokoj. Zvlášť oba kohouti se zdáli být ve střehu. Otec s matkou právě horlivě uvažovali, jak nejsnadněji a nejbezpečněji zařídit prozatímní ubytování, hoši dováděli v trávě, a tak jen Béďovi neušlo vzrušení hejna, které se zvyšovalo. Odplížil se tiše a opatrně a po chvíli sebou všichni překvapeně trhli. Ozval se výstřel a hned za ním druhý, slepice se vyděšeně rozkdákaly a současně se ozval Béďův vítězný pokřik: „Má ji! Dostal to!“ a chlapec se vracel, nesa za zadní nohy velikou, pestře žíhanou kočku. „Podívej, tatínku, jaká je to nádherná tygrovitá kočka!“ jásal, zvedl svou kořist do výšky a ukazoval ze všech stran. „Klobouk dolů!“ potěžkával dravce otec. „ten macek má nejmíň deset kilo a naše slípky by ti měly poděkovat, taková mrška by nás klidně za jedinou noc mohla navždy zbavit starostí s přípravou slepičí polévky a pečeně. Jak ses jí dostal na kůži?“ „Všiml jsem si, jak slepice zneklidněly, a vzpomněl jsem, že se říká, jak dovedou vycítil nebezpečí, když třeba obchází tchoř. Plížil jsem se tiše a ve větvích mezi listy jsem zpozoroval jakýsi stín. Zdálo se, že se pohybuje. Vzal jsem ho na mušku, pozorně šel vteřinku hlavní s ním a pak stiskl spoušť. Cosi těžce žuchlo o zem. To už jsem jasně viděl tuhle šelmu a napral jsem to do ní podruhé z pistole. A po druhém výstřelu měla dost. Když jsem k ní přiběhl, už ani drápem nepohnula.“ „Měls, chlapče, štěstí,“ pokyvoval hlavou pan Braun. „Taková kočka by se na tebe sice nikdy neodvážila, říká se však, že, je-li raněna a vydlážděna, je nebezpečná i člověku.“ „Proto jsem se také hned po prvním výstřelu pohotově 99
chopil pistole,“ holedbal se hoch. „A když už ležela bez hnutí a já se k ní přiblížil, vytasil jsem přece pro jistotu loveckou dýku.“ „Výborně!“ pochválil pan Braun. „Lovec divé zvěře nesmí nikdy spoléhat na šťastnou náhodu, musí být věčně ve střehu.“ „Co je to asi za kočku, tati?“ optal se hoch, pyšný na pochvalu a obdiv ostatních chlapců i maminky. „Říkejme jí, jaks ji prvně nazval ty. Tygrovitá kočka.“ „Napadlo mi to, protože má takové tmavohnědé skvrnky a pruhy na zlatožlutém podkladě,“ vysvětloval Béďa, „já bych ovšem rád věděl přesně, co je to za šelmu.“ „Na to ovšem moje chabé znalosti nepostačí,“ přiznával se otec:. „A tu kůži, táto, si smím ponechat jako loveckou trolej?“ „Ovšem, patří ti!“ odpověděl otec. „Je to upozornění, že lady nemůžeme nechat přenocoval slípky jen tak volně v korunách stromů jako v Zátoce spásy, jak maminka nazvala naše první bydliště.“ „Maminka dovede opravdu trefně pojmenovat všechna místa našeho nového domova,“ vmísil se Jakoubek. „Zátoka spásy tam, kde jsme se zachránili, Zaslíbená země tady, kde se nám tak líbí.“ „A do třetice, ty malý šmajchlíři,“ smála se matka, „navrhuji pro naše příští obydlí v koruně stromů název Sokolí hnízdo. Budou tam přece bydlet čtyři naši sokoli!“ „Máš básnický talent, máti,“ pochválil uznale Jakoubek. „Sokolí hnízdo, to zní moc hezky, že, kluci?“ „Báječně!“ jásali chlapci, „ať žije máma!“ „A její čtyři sokoli,“ usmíval se otec a pohladil maminku po rameni. „Ale teď konec s básněním a do práce!“ 100
V tom okamžiku se vracel malý František s náručí plnou klestí, žvýkal cosi plnými ústy a blaženě se usmíval. „To je bašta, Jakube, to je bašta!“ Do maminky jako by píchl. „Nejez všecko, co najdeš, hltavče! Kolikrát ti to mám říkat! Vždyť se můžeš otrávit! Vyplivni rychle, co máš ještě v puse!“ Vylekaný František poslechl, zato Jakub mu sáhl do kapsy a cosi odtud vytáhl. „Fíky, táto!“ řekl klidně. „Jednou nám jich strýc Bedřich přivezl celou krabici čerstvých z Itálie. Tyhle jsou menší, rostou asi divoce. Ale výtečné jsou taky. Už trošku usušené. Posbírals je asi po zemi, ne?“ „Tam v malé trávě jsou jich hromady,“ přiznával František, „a slepice se do nich pustily, i holubi a taky naše svině se jimi cpala. Neotrávím se, vid?“ dotazoval se úzkostlivě. „Ne,“ konejšil Jakoubek. „Ale máš poslouchat maminku a nejíst nic, co neznáš, pokud se neoptáš.“ „Ano, prosím,“ přitakal nezvykle uctivě špunt a rychle si pospíšil nacpat zbylé fíky do pusy. „Nechce se mi věřit, že by tyhle nádherné stromy byly fíkovníky,“ kroutil hlavou otec, „nikdy jsem neslyšel, že by dorůstaly do takových rozměrů.“ „Já se jich také najedl,“ doznává pokorně Arnošt. „Jenže jsem se nepřiznal.“ Tatínek si povzdechl a matka se smála. „Zdá se, že by se tu docela dobře osvědčila rákoska.“ „To bych moc nerad, chlapci,“ svěsil hlavu tatínek. „Bolelo by mne to víc než vás. A proto – bylo to naposled, že?“ „Čestný!“ slíbili František s Arnoštem dvojhlasně. Řízky z dikobraza byly jedna báseň, sádlo vonělo a škvarečky chutnaly jako husí. 101
„A teď vztyk, chlapci!“ povelel po obědě pan Braun. „A přemýšlet, jak se dostat do koruny stromů. Maminka si usmyslila apartmá ve výši čtrnácti metrů.“ „Maličkost,“ holedbal se Bedřich. „Přehodíme přes větev kámen s motouzem a na něj pak přivážem provazový žebřík.“ „Výborně,“ řekl otec s trochou pochyb, „stačilo by nám, kdybys dokázal přehodit jen ten kámen. Tak s chutí do toho.“ Zkoušel to Béďa, pak se pokoušel i otec, oba marně. Ani nejnižší větve nedokázali přehodit. Chytrák Jakoubek navrhl, aby to zkusili s Mimi. Byla sice rázem v koruně stromů, jenže nepochopila, co od ní chtějí. Zachytila obratně i konec provazu, házela jej však okamžitě zpátky, přesvědčena, že jde o jakousi hru. Pojednou se ťukl do hlavy pan Braun. „Už to mám, hošíci!“ zatvářil se vítězně. „Tentokrát přijde zas jednou táta s dobrým nápadem!“ „Pověz! Pověz!“ dotírali zvědavě hoši. „Já bych věděl jak,“ ozval se pojednou Arnoštek a divže neměl slzy v očích. „A taky bych rád pomáhal, jenže tatínek jako by to neviděl!“ Pan Braun se podíval na manželku a ona na něho. „Všichni pomáháte. I ty, i František,“ přitáhla Arnoštka k sobě a políbila ho na rozlítostněnou tvářičku. „A my o tom s tatínkem dobře víme, nemysli si!“ „Já jsem chtěl tátovi říct,“ nedal se Arnošt tak snadno ukonejšit, „že kdybych tu měl svůj luk, který mi ještě doma udělal z drátů od deštníku, byla by i pro mne hračka přestřelit tu větev, kterou ani Béďa, ani on nedovedli přehodit kamenem. Jenže jsem se bál, aby se mi zas bráchové nevysmáli.“ Pan Braun vykulil oči. „Ale tos měl, chlapče! Tos měl. Vždyť to je právě to, co 102
mi pod stromem napadlo! Byl bys mi ušetřil přemýšlení!“ „Fakt?“ zeptal se chlapec nedůvěřivě, očka mu však už zářila. „Fakt,“ potvrdil otec. „No proto,“ pochvaloval si hoch. „Spočetl jsem si už doma v Bernu, že kamenem dohodím osm kroků a šípem dostřelím na třicet. A uděláš to s tím lukem?“ vyptával se dychtivě. „To víš, jak jinak!“ ujišťoval otec, „a bude to, Arnoštku, tvá zásluha. Věř mi nebo nevěř, ale i já jsem si vzpomněl na tvůj luk z vysloužilého deštníku.“ „Tak vidíte!“ obrátil se chlapec ještě trochu vyčítavě, ale také už vítězoslavně na starší hochy. „Nejsem taková padavka, jak si myslíte.“ „Arnošt se nezdá, ale je pašák,“ konstatoval uznale Jakoubek. „Říká někdo, že ne?“ přidal se Bedřich. „A tak teď rukou společnou do díla,“ rozhodl otec. Arnoštkovi dnes přálo štěstí. Objevil v náplavě písku, bahna a poloztrouchnivělého listí spoustu bambusových tyčí. Některé tu ležely už dlouho, byly nahnilé a zpuchřelé, dost jich však bylo ještě zdravých a pevných. „Poklad,“ konstatoval otec a jen jako mimochodem dodal: „Arnošt je dnes zřejmě hrdinou dne a provoláme mu slávu.“ „Hip, hip, hurá!“ nedali se pobízet oba starší hoši a Arnoštek zářil blahem. A už se vyhledávaly ty nejpevnější, táta s Béďou je na místě rozsekali na dílce vhodné k příčkám žebříku a vázali do otepí. Otec přitom vyhrabal i několik slabších a pružných, z nichž by se dal zhotovit luk. K šípu přivázal dlouhou, pevnou režnou nit z maminčina kouzelného pytle, pečlivě zamířil a vystřelil. „Arnoštkův nápad,“ řekl jen, když šíp hravě přeletěl 103
jednu ze silných větví vybraného stromu. Pak už to šlo hravě. K niti přivázal otec silnější provaz a vytáhl nahoru. „A teď, hoši, do práce! Míru máme. Potřebujeme čtrnáct metrů dlouhý žebřík!“ Už to letělo. Odměřit třicet metrů pevného lodního lana, rozdělit napolovic, rozvázat otepi bambusových tyčí, upevnit je do kliček lana a navíc zajistit hřebíkem, nevěřili byste prostě, jak brzo vytáhli hoši pevný provazový žebřík do koruny stromu. Otec s Béďou pevně drželi provaz a lehký Jakoubek hbitě vyšplhal po příčlích žebříku a upevnil ho nahoře. Žebřík měl čtyřicet příček a maminka se nestačila divit, jak brzy s ním byli její mužští hotovi. Sama hned vyzkoušela pevnost, přičemž neskrblila chválou. Teď už bylo tátovi snadné porozhlédnout se po větvích a rozvážit si plán celé stavby. Nejprve zavěsil kladkostroj. Potom se chopil dvou dlouhých třtin a podle maminčiny krejčovské míry na nich vyznačoval hlubokými zářezy metry a mělčími decimetry. Načež vystoupil znova do koruny stromu a začal vyměřovat základnu budoucího obydlí. Chlapci měli oči na stopkách, plni zvědavosti, jak míní táta změřit strom. A pan Braun horlivě vysekával ve větvích znamení, kde je třeba zaříznout, kde stačí ohnout a kde je nutno utnout. Zatím vyšel měsíc a ke slovu se hlásila nádherná subtropická noc, zdaleka ne tak chladná jako mezi skalisky Zátoky spásy. Maminka měla velkou radost z toho, jak se všechen dobytek vrací za soumraku z pastvy, i z toho, jak holubi, po celý den roztoulaní, se slétají právě jen do koruny „jejich“ stromu. A velkou veselost vzbudilo, že slepice docela samozřejmě použily provazového žebříku a vyskákaly na větve, jako by tu žebřík byl připraven pro ně. Jen svině si uhájila svou 104
samostatnost. Snad přijde zítra, myslela si maminka, podojila kravku i kozy a postavila mléko na ohniště. Otec s chlapci zatím našli nedaleko v loubí útulek pro zvířata. A teprve pak se dali sami do večeře. Ohniště příjemně hřálo, plameny závodily svou červení s bílým světlem měsíce, mléčná polévka byla horká, zbytky řízků z dikobraza výtečné, ale nejvíc si všichni pochutnávali na fících, kterých chlapci nanesli haldy. Nejvíc Mimi. Ne že by jí mléko nechutnalo. Prokázala však už dospělost tím, že se nehnala koze k vemeni, ale labužnicky srkala svou porci z nádobky, jak to odkoukala od chlapců. A podle jejich vzoru se také lačně cpala fíky. Prostě byla to naprostá pohoda za krásného večera a všichni byli veselí, šťastní a spokojení, až se jim z celodenní námahy začala klížit víčka. A pak už se jen otec staral o ohniště. Umínil si, že bude udržovat oheň po celou noc. Jsou tu možná dravci, na ty oheň nejvíc platí. Únava se ovšem nedá nijak ošidit. Do půlnoci byl otec Braun velmi neklidný. Po půlnoci už jen ostražitě naslouchal, a nakonec usnul tak tvrdě, že by se byl málem probudil poslední. Byli tu však oba kohouti. I v Zátoce spásy ohlašovali vždycky horlivě příchod svítání. Tady však nasadili fanfáry, že by probudili i mrtvého. Asi se jim tu líbilo, a bylo proč. Takovou nádheru za úsvitu pan Braun ještě neviděl. Na dohled klidné moře, jiskřící pod závojem mlhy, jímž se prodíraly paprsky vycházejícího slunce. Nad hlavou zeleň, šťavnatá, brčálová, jakou u nás neuvidíš. A mezi ní neuvěřitelně pestrá ptačí drobotina. Zpívat to neumí jako naši slavíci, ani hvízdat jako kosi nebo drozdi. Zato ta krása! Není barvy, kterou bys tu nenašel. Pan Braun je rázem na nohou, maminku však 105
nepředešel. Už má podojeno, ohniště praská a paní Braunová říká tajemně: „Dnes bude kakao. To se budou hoši olizovat!“ A sotvaže ty své mužské obslouží, zapřahá oslíka a krávu do postrojů, které jim ušila. „Už aby tu bylo dříví, které potřebuješ na stavbu našeho domku,“ vysvětluje. Pan Braun se brání. Tohle není práce pro ženu. Není na ni zvyklá. Obstará to s Bedřichem sám. Jenže maminka se div nerozzlobí. „Cožpak nechápeš, jak se mi tu líbí? Ani trochu si nepřipadám jako ztroskotanec! Moc by mě mrzelo, kdybys mi nedovolil přiložit ruku k dílu při stavbě našeho obydlí.“ Otec chvíli mlčí. Cítí, že by každé slůvko uznání vyznělo trapně. Chápe. Tam doma, v Bernu, byla slepice, pes, kravka i osel cosi potřebného, kolem čeho chodíme, ani nám však nenapadne o tom přemýšlet. Tady jsou to přátelé. Stačí jen pohlédnout na oba psy, jak napjatě sledují každý pohyb a pohled, jako by se nemohli dočkat pokynu, v čem mají pomoci. „Máš pravdu, matko. Ať je tedy po tvém. Vezmeš si s sebou Bedřicha a Arnoštka.“ A tak, zatímco matka s oběma hochy zamířila k pobřeží, rozhlížel se už otec v koruně stromu. Jakoubek opatroval tabulku s plánem stavby, podával otci obě míry a diktoval z nárysu rozměry. Přes všechny výhody, které obrovitost stromu a nezvyklá pravidelnost růstu větví skýtala, to ovšem fuška byla. Maminka už dopravila z pobřeží plné dva náklady dříví, a otec ještě kloudně nevzal do ruky sekyru, natož pilu. A tu zase zasáhla maminka. „Špatně jsme si rozdělili práci,“ rozhodla. „Dokážu to s 106
Arnoštkem sama a Bedřich tu zůstane s tebou. Vezmu si místo něho Františka, který se tu stejně nudí a nám pomůže. Bude pobízet naše tahouny a odhánět od nich dotěrné mouchy.“ Otec se bránil, Bedřich se však postavil na matčinu stranu. „Opravdu, táto. Připravili jsme s maminkou k odvozu materiál nejmíň na dva takové domky. Kupí se ho tam tolik, že stačí jen sáhnout. A maminka je tak šikovná, že jsem tam byl skoro přebytečný.“ Teď to teprve poskočilo. Jakoubek při vší obratnosti neměl dost síly, aby se mohl s otcem chopit těžší práce, i když jinak to byl nápaditý pomocník. „Máme dost prken, habaděj hřebíků, trámy jsou silné, udělejme pro jistotu podlahu dvojitou. Bude vzdušnější a bezpečnější,“ navrhl. „Výborně!“ souhlasil otec. „A spodní stranu podlaží protáhneme o metr a tak kolem celého domku zbudujeme pavlač.“ „Bude to jako cimbuří našeho hradu,“ jásal Jakoubek, „vyhlídka na všechny strany a i za deště můžeme sedět hezky na vzduchu a nezmoknem.“ „A maminka bude mít kde sušit prádlo a nenanosíme si prach a smetí do domku, jako kdybychom tam vstupovali přímo zvenčí,“ pochvaloval Béďa. Když se začalo naklánět slunce k západu, byla kostra obydlí už hotová a vypadala velmi slibně, jako opravdovský vzdušný letohrádek. Zato se střechou se něco napachtili, protože plachtovina, které chtěli na střechu použít, byla jaksepatří těžká. Jakoubek se i při tom dobře uplatnil. Okamžitě porozuměl otcovu plánu. Použít vhodné sestavy kladek a dole zapřáhnout do provazů oba tahouny. Osla a kravku. Nejtěžší bylo upevnit tři kladky, postupně výš a 107
výš. První zavěsil pan Braun, při druhé mu už musel Bedřich vystoupit na ramena a třetí umístil čipera Jakoubek, který se obratně vyšplhal po obou. Maminka pod stromem ovšem trnula a vydechla si, teprve až byl provaz protažen i poslední kladkou a oba chlapci zase stáli pevně na nohou. Zato výsledek bohatě odměnil všecku námahu. Plachtovina vystačila nejen na střechu. Přesahovala po obou stranách natolik, že jí bylo dost i na obě stěny, takže letohrádek byl v podstatě hotov, protože zadní stěnu tvořil široký kmen stromu. Maminka se musela první slavnostně projít po ochozu kolem domku a nešetřila chválou. „Všechna čest vaší práci, slavní inženýři,“ zářila. „Mám jen obavu, že náš hrad s tou neprodyšnou střechou a oběma bočními stěnami nebude dost vzdušný.“ „Omyl, maminko,“ usmíval se trošku sebevědomě otec. „Právě z toho, že nám vybylo dost plachtoviny i na obě strany, mám největší radost. Hádejte proč?“ Béďa mínil, že si ušetří hodně práce. Arnošt zase, že mezerami mezi prkny by při dešti ze strany pronikala do domku voda. František prohlásil, že je mu to fuk, jen když mají na stromě takový hezký domeček jako špačci budku. A maminka se smála a řekla, že se poddá. A tak jen Jakoubek krčil čelo a s ručkama za zády usilovně přemýšlel. „Nevím, co zamýšlí táta,“ prohlásil konečně, „ale já bych to plátno napínal jen za chladných dnů nebo při dešti.“ „Správně!“ pochválil ho otec se smíchem. „Ovšemže, maminko. Obě boční stěny vyplníme hezkými mřížkami z bambusových tyček, jak to bývá u zahradních besídek. A z plachtoviny vyrobíme slušnou žaluzii. Zatáhneš, a roleta jde nahoru. Uvolníš šňůru, a žaluzie ve vteřině 108
chrání proti slunci, větru či proti dešti.“ „Vy moji kluci!“ smála se teď maminka, „ani nevíte, že jste mi vyplnili dávné přání! Vždycky jsem v Bernu obhlížela bohatším sousedům jejich okenice, záclony a žaluzie! Konečně jsem se jich také dočkala.“ A tak jen mrňous František, který přece jen trošku záviděl dvanáctiletému bráškovi úspěch, trval na svém: „A mně je to přece fuk. Jen když máme naši budku pro špačky.“ „Sokolí hnízdo, abys věděl,“ opravoval ho přísně Arnoštek. „A já budku pro špačky,“ hájil šprček své, „sokol je dravec, abys zas věděl ty, a špaček je hodný špačíček pán.“ „Tak dost, vy špačci a sokolíci!“ rozsoudila je s úsměvem maminka, „teď vás zvu všecky na večeři.“ Z nádoby nad ohništěm to báječně vonělo a maminka nakládala všem na talíře. „Teda, maminko, teď zase čest tvé práci! Odvozit před den takový náklad dříví a ještě připravit výtečnou večeři – klobouk dolů!“ chválil pan Braun. „Chutná vám, že jste se dnes tolik napracovali,“ odmítala maminka upejpavě tolik pochvaly. „Zítra byste si měli konečně odpočinout.“ „Odpočineme, maminko,“ prohlásil otec Braun trošku slavnostně. „Zítra je totiž neděle. Už druhá, co jsme tady. Jenže o té první jsme neměli čas odpočívat.“ „Cožpak tady jsou taky neděle a svátky, když tu není škola?“ divil se malý František. „Co se řehoníš?“ obořil se na Arnoštka. „Nesmějte se mu, děti, vždyť já tu taky úplně zapomněla na kalendář.“ „Já naštěstí ne. Vzal jsem si ho z kapitánovy kajuty a pečlivě každý den odtrhávám,“ řekl pan Braun. 109
„No jo,“ zadumal se František, „na letošek. Ale co napřesrok?“ „Rok tu přece nezůstanem. Přijede nějaká loď a zachrání nás!“ řekl Arnošt. „Co to povídáš?“ vykulil na něj cvrček kukadla. „Přece odtud neodjedem, když jsme si vystavěli takovou krásnou budku pro špačky!“ Arnoštek se trochu zamyslel a pak mu dal za pravdu: „Kdopak by vlastně uprostřed téhle nádhery toužil po zaprášeném městě,“ řekl. Maminka se podívala na tátu a všem se zdálo, že máma má jaksi zavlhlé, zato šťastné oči. „Snad nepláčeš, maminko,“ polekal se František, „jestli chceš zpátky do města, pojedem s tebou! To víš!“ „Nechci, Františku,“ řekla máma, „a vůbec nepláču, naopak je mi tu moc dobře.“ „To jsem rád,“ pochvaloval si cvrček, „mně taky.“ Dobyteček se zas spořádaně vrátil z pastvy a sám si už zamířil do listnatého loubí, které jim včera otec vyhlédl za stáj. „Dnes už je uvazovat nemusíme,“ rozhodl pan Braun. „Už jsou tu jako doma. A v případě nebezpečí se aspoň mohou zachránit útěkem.“ „A vzácné slepičí dámy,“ smál se Jakub, „jsou samozřejmě, i dnes přesvědčeny, že jsme provazový žebřík pořídili jen pro ně.“ V té chvíli starý kohout, který uzavíral průvod, na nejvyšší příčli žebříku zazpíval, až sebou všichni trhli. „Vidíš? Nadává ti, že si moc dovoluješ,“ dobírala si Jakoubka maminka. „Ba ne, mámo,“ smál se kluk, „říká: fakt je to tak!“ „Jakub se z těch svých knížek naučil asi slepičí řeči!“ popichoval Arnošt. „No! A přitom nejsem slepičí prdelka jako ty!“ oplácel 110
vesele Jakoubek. Malý František se na Jakuba uraženě zamračil. „Arnošt nemůže být slepičí – to – když je můj bratříček.“ „To se jen tak říká klukům, kteří mají moc řečí,“ vysvětloval se smíchem Jakub a zrádce František obrátil na obrtlíku: „Tak to jo. To zas teda je to – slepičí!“ Táta marně tajil smích, tak si vypomohl zahartusením. „A teď dost! Kdo vám bude rozestýlat? Stačí snad, že jsme vám s Béďou zavěsili pelíšky!“
Jakoubek se zřejmě chtěl vytáhnout svou obratností a rázem byl nahoře ve větvích. Hned nato se ozval jakýsi 111
polekaný ptačí křik, po němž se vzrušeně rozkdákal celý sbor slípek. „Pomoc, táto! Nějaký dravec v našem hrádku! Jistě orel!“ bylo slyšet Jakuba. Otec Braun sáhl po pušce a maminka poděšeně vyskočila. Jenže v téže chvíli už bylo slyšet seshora i Jakubův smích. „Náš starý kokrháč! Usadil se, milostpán, zrovna na mé posteli a vylekal mě!“ Všichni si oddychli a Bedřich poznamenal s kapičkou zlomyslnosti: „Tak vidíš, Arnošte, perfektně tu slepičí řeč Jakub asi neovládá!“ Jakoubek měl smysl pro humor a byl dost chytrý, aby věděl, že, bude-li se teď zlobit, zůstane hezky dlouho klukům pro smích. „Buďto jsem mu dobře nerozuměl, nebo umí mizera taky cizí řeči. Ale namouduši, v té chvíli se tvářil jako orel. Jenže já ho odhalil a popad za křídlo, že byl natotata ze dveří.“ Táta se smál. Ten uličník se neztratí! Škoda ho. Zůstat ve městě, byl by z něho možná herec. Vždyť i teď se tu komediantsky pitvoří a zve všechny nahoru jako principálové o pouti do svých bud a stánků. „Rrračte vstoupit, velectění, jen rračte dál, nebezpečí zažehnáno, krvežíznivého orla jsem vlastní rukou zneškodnil a zahnal na útěk, takže mu nadlouho zajde chuť strašit počestné nocležníky.“ „Táto,“ optal se benjamínek, „může se opravdu tvářit kohout jako orel?“ „Ani ho nenapadne!“ smál se otec. „Zvířata nejsou tak hloupá! Zato moc lidí, třeba jsou jen kohoutkové-liliputi, věří, že máchá orlími perutěmi.“ 112
„Tak to nevím,“ zadumal se František. „Náš pan školník taky vždycky křičel víc a důležitěji než pan ředitel, ale že by při tom byl máchal křídlama, jsem si nevšiml.“ „Nech filosofování, šprčku, a pojď, ať tě vezmu na záda.“ „No, když tě to těší,“ svoloval milostivě špuntík, „ale jinak bych klíďo vyšplhal sám. Au! Co to děláš?“ „Klíďo jsem tě plácl po zadečku, abys už na těch zádech byl!“ A tak zvesela a se smíchem se celá karavana stěhovala po stopách slepic do koruny stromu. Nejprv máma, za ní oba chlapci, Mimi ovšem Bedřichovi za krkem, a poslední otec s Františkem na zádech. A na ochozu u vchodu se komediantsky ukláněl Jakoubek. „Vítám Vaše Milosti ve skromném hradisku Sokolí hnízdo. Purkrabí Jakoubek, k službám Vašim Milostem.“ „Známe tvůj věhlas, ctný pane Jakoubku,“ zažertoval otec, „slyšeli jsme, jak statečně jsi hájil hrad proti urputnému plemeni orličímu!“ „Konal jsem jen svou povinnost,“ nepohnul ani brvou mazaný Jakoubek. „Šlo mi o to, aby zlý orel neznečistil třeba právě postel Vaší Milosti. Jeť známo, že plémě toto nikterak nevyniká hygienou ani čistotou.“ Maminka se smála a táta řekl: „Přestaň, nebo ten žebřík nevytáhnu nahoru! Vždyť i tohle je vlastně tvůj nápad. No ano! Tvůj padací most, který jsi tolik hájil u potoka! Mamince se zachtělo vybudovat vysoko ve vzduchu nedobytný hrad, tobě padací most. A váš oddaný služebník jen obě přání splnil.“ Komediant Jakoubek nevypadl ani teď z role a hluboce se uklonil: 113
„Dík tobě, šlechetný pane, a smíště si v odměnu za to ulehnout v lože, jež sobě vybereš. Zamíchalo se nám to totiž při stěhování, že teď nevíme, které lůžko je čí,“ dodal civilně. „Přestaňte, kluci,“ prohlásila maminka, „všecko mě už bolí od smíchu. Hleďte, ať už jste v pelíšku!“ „Vaše přání, vévodkyně,“ zažertoval Jakoubek naposled, „je mi rozkazem. Dovolíte však zajisté, abych si předtím sundal kalhoty.“ Všichni si nedělně pospali, František se blaženě rozvaloval na sluníčku, které připalovalo, a otec se i dnes vyznamenal. Nejenže vyrobil chlapcům luky a šípy, ale navíc je zdokonalil ve střelbě. Stačil i na to, aby s pomocí hochů opatřil mámě chladírnu. Našel poblíž na stinném místě mez, obrácenou k severu. Půda byla měkká, kyprá a nedalo moc námahy vykopat do ní sklípek, v němž i za tropického vedra po pár minutách trnuly člověku chladem zuby. Ještě pořádný příklop, a hotovo. Maminka byla nadšena. „Teď už se nebojím ničeho, hoši,“ prohlásila. „V téhle mrazírně se udrží všechno svěží nejmíň po tři dny. Budete koukat, co za kouzla vytvořím jen z mléka naší kravky a obou koz.“ Táta si ovšem hrál na skromného. „No co,“ povídal. „Díra do země. Tady, jako u nás ve Švýcarsku. Teď tu hezky pomůžeme s nádobím a pak si společně vyrazíme na nedělní procházku.“ „Výborně!“ jásali hoši. „Jako v Bernu.“ „A hezky daleko za město,“ ozval se František a podivoval se, proč se mu smějí. „No vždyť tohle je přece naše město! Sokolí hnízdo, ne?“ „Sokolí hnízdo je název naší vily,“ poučoval ho rozumbrada Jakoubek. „Cožpak jsi už zapomněl, jak 114
jsme vždycky ve vlasti obdivovali ve vilové čtvrti všechna ta nádherná panská obydlí a přáli jsme si do nich aspoň jednou nakouknout?“ „Nejhezčí byla vila Tereza,“ vzpomněl si František. „Kdepak! Esplanade!“ odporoval Arnošt. „Já bych zas dal přednost Belvederu,“ ozval se nejstarší Bedřich. „A já Sokolímu hnízdu,“ řekl Jakoubek. „Je nejhezčí, protože je naše a vlastníma rukama jsme si je zbudovali.“ „Máte pravdu, hoši. Nejhezčí na našem životě tady je, že tady opravdu platí přísloví: Každý je svého štěstí strůjce,“ přitakal chlapcům pan Braun. „Hotovo, děti! Můžeme vyrazit!“ zavolala maminka. „Kam se vydáme?“ optal se otec. „Rozhodni, maminko. Zasloužíš si nejvíc té procházky, protože jsi věčně kolem těch svých hrnců.“ „Začneme tedy zas od těch hrnců,“ smála se maminka, „navrhuji spojit příjemné s užitečným a vydat se ke stanu. Nemám už máslo, a teď, když jste mi tu zřídili tak výtečnou chladírnu, mohli bychom vzít větší zásobu.“ „Výborně!“ přidal se ohnivě nimrod Béďa. „Dochází nám prach i střelivo.“ „A třeba bychom mohli vzít s sebou i pár knížek, abychom nešli jen tak naprázdno,“ ozval se trošku nesměle Jakoubek. Také Arnošt souhlasil. A vysloužil si mámino pohlazení. „Měli bychom přestěhovat taky už kachny a husy,“ řekl. Ať má maminka hospodářství pohromadě. Husám bude líp, mají tu dost trávy a nebudou ji muset pracně hledat mezi pískem a kameny a kachny tu budou mít loviště jedna radost. Krk na to vsadím, že budou věčně v 115
zálivu a večer se po potůčku vrátí domů.“ „Klobouk dolů,“ zažertoval otec, radost však měl opravdickou. „Ani jsem nevěděl, že náš Arnošt je takový hospodář.“ „Chci jen, aby maminka měla radost,“ řekl chlapec. „Maminčino přání, rozkaz pro celou posádku. Navrhuji jen, abychom nešli starou cestou, ale vydali se krajem, který dosud neznáme. Vzhůru až ke skalní stěně a podél ní přejdem do kraje Zátoky spásy,“ uzavřel táta. „Mami,“ optal se zamyšleně rozumbrada Jakoubek po chvíli, „řekla jsi, že půjdem ke stanu s velkým S nebo s malým?“ „Nerozumím ti, chlapče,“ divila se maminka. „No já myslím, když sis vymyslila název pro Zátoku spásy a pro Sokolí hnízdo, žes měla třeba na mysli také pro naše první obydlí název Stan? Teda s velkým S? Bylo by vůbec hezké, kdybychom si tu naši novou domovinu zmapovali nějakými zeměpisnými názvy, ne? Pročpak máme říkat: půjdem k širokému a prudkému potoku, přes nějž jsme zbudovali most? Navrhuji, abychom ho nazvali Šakalí potok, protože přes něj pronikli šakalové do naší zátoky.“ „Výborně, Jakoubku,“ smál se otec, „jestliže jsme se náhodou octli opravdu na nějakém doposud neznámém pobřeží, stanou se naše názvy nakonec jednou světoznámými.“ Arnošt se zatvářil hlubokomyslně. Nezdál se, mrška, dovedl však taky tnout. „Třeba Záliv nářku bychom mohli nazvat místo, kde tě popadl mořský rak klepetem a tys řičel jako divý,“ obrátil se k Jakubovi. Jenže Jakoubek rozuměl žertu a nebyl z těch netýkavek, které se pro vtip rozzlobí. „Navrhuji nepatrný dodatek,“ uculoval se potutelně. 116
„Záliv nářku hrdinného lovce.“ „Raději koukej na cestu, hrdinný lovče!“ smál se tatínek. „Šlapeš mi na paty.“ „To já jen tak nenápadně upozornil, abys přidal do kroku,“ pokoušel rozumbrada tátu a hned nato si dobíral zase Bedřicha. Opička Mimi, rozradovaná z výletu, mu rejdila s jednoho ramene na druhé. Pak už jí nestačila pěstounova záda a přeskakovala dovádivě na záda i ostatním. Jakoubek, když si vybrala i jeho, se s ní sice pomazlil, hned nato se však s vážnou tváří obrátil na Béďu. „Poslechni, ty opičí táto, měl by ses smluvit s ochráncem psů a přemluvit Bill, aby se tomuhle neposedovi trošku věnovala. Vykračuje si tu, jako by se nechumelilo, a našinec aby tvému svěřenci dělal chůvu.“ „Maličkost,“ holedbal se Arnošt, „Bill je chladnokrevný anglický pes a ví, co se sluší.“ „Nu což, zkusit se to může,“ souhlasil Bedřich a posadil opičku psovi na rozložitá záda. A teď nastalo překvapení. Doga byla ovšem pohoršena, že má malému cirkusákovi sloužit za jezdeckého koně, a vynaložila všecko úsilí, aby se ho zbavila. Mimi to zas pokládala za znamenitou kratochvíli a zábavnou hru a vší silou všech čtyř svých obratných ruček se držela jejího kožichu. Bill se položila na zem, opička jí ovšem hned pohotově klouzla na bok a šibalsky se pitvořila na rozveselené obecenstvo. Doga vyrazila mohutným skokem, trpaslíček však seděl na zádech jako přišitý. Chtěla ji setřít o strom, kampak s tím ale na malého chytráčka! Uklouzl o vlásek a držel se dál pevně jako klíště. Bylo to k popukání. Učiněné varietní číslo. A tu najednou se malý Arnoštek s velkou vážností ujal své role ochránců psů. Přistoupil k Bill, vzal ji něžně kolem krku a domlouval jí laskavě: 117
„No tak, Bill! Jsi přece už velký, moudrý pes a žádné rozmarné štěňátko. Koukej! Mimi ztratila maminku. A zrovna tvůj kamarád Turek ji o ni připravil. A vůbec ho to, pohana, nemrzí. Podívej se, jak špicuje uši, jen zaslechl své jméno, a tváří se jakoby nic Musíme to přece napravit, ne? Ty jsi přece můj nejlepší, nejhezčí a nejchytřejší pejsek. Pročpak bys našemu opičáčkovi tak trochu nenahradila chůvu? Vždyť to na hřbetě ani necítíš. No tak, Bill! Zkus to!“ Nevěřili byste, ale Bill jen tak trošku smutně postála, dívala se truchlivě na Arnoštka, který jí zase tak hezky domlouval: „Tak pojď, půjdem hezky spolu a ty budeš mít naši opičku ráda. Patří přece taky k nám a my se tu všichni máme navzájem rádi a pomáháme si. Tak co, Bill? Jdem, ne?“ Bouřlivé veselí rázem utichlo a všechny jako by někdo pohladil. Bill pokojně vykročila a Mimi přestala se svými taškařicemi a něžně se přitulila k měkkému kožíšku dogy.' Tatínkovi se zachtělo pochválit a povzbudit Arnoštka, který přece jen vždycky trochu žárlil na úspěchy obou starších bratří. Hledal pro to nejvhodnější slova. „Všimněte si, hoši,“ řekl, „že i u němé tváře spravíte víc vlídným zacházením než tvrdým a bolestným zákrokem. Což teprve u lidí? Moudří krotitelé šelem už dávno neužívají biče a ostrých vidlic, pokud to není nutně zapotřebí. Arnošt to vystihl. Byl by z něj jistě výtečný domptér.“ „Co je to domptér?“ otázal se Arnoštek, snaže se skromně skrýt, jak ho rozradovalo slovo uznání. „Cvičitel, krotitel a vychovatel dravých zvířat v cirku,“ poučoval otec. „Arnošt je chlapík!“ poplácal Jakoubek přejícně 118
mladšího bratříčka po rameni. „On se nezdá, ale má pod čepicí!“ Nikdo nepochopil, proč si táta začal tichounce pohvizdovat písničku „Adámku náš…“ Jen Béďa se zapálil až po uši. Má ten táta oči bystré jako rys. Opravdu ho už zlobilo, že se nadělá tolik ovací jen proto, že se ten mrňous trošku pomazlil s Bill. Co je to proti tomu, jak on převezl s tátou dobytek a mistrnou ranou odpravil šakala? Začal se mračit a vykročil bystřeji, aby dal najevo, že s tím nemá nic společného. Jenže zrovna v tu chvíli začal táta s tou svou písničkou… A zas má pravdu. Arnoštkovi je deset, a jemu patnáct let. Arnoštek se narodil, když on už bezmála chodil do školy. Fakt. Je mu deset a táta ho už učí střílet z malé brokovnice, protože je to nutné. On, Bedřich střílel v desíti nejvýš z praku, opatřeného gumou, a na takového klacka, jako je Bill, by se určitě neodvážil sáhnout. To zas by se teda neodvážil. Pravdu má táta. Moc by se mu chtěl podobat a taky se o to snaží. Jenže na to často zapomene. Teď si už však dá pozor, a začne hned! „Koukám pořád, jak dlouho to Bill s tou mateřskou péčí vydrží,“ říká uznale, „zdá se však, že to s ní Arnošt umí. Podívejte se na Mimi, jak je šťastná! Úplně zapomněla na mou pěstounskou péči, nevděčnice.“ To už byli u samotného pramene potůčku, který vyvěral z mohutných útesů skal. Za takového povídání a laškování cesta rychle ubíhá. A pojednou nové překvapení. V ohybu cesty cupot kopýtek, všichni se ohlédnou, a on ušatec! Trvalo to, než se rozhodl, nakonec však asi přete jen zvítězila obava, zda mu jeho přátelé zase neutekou jako tenkrát na lodi. A tak se za nimi rozběhl jako pejsek. Maminka září. „Jako bych to tušila,“ povídá. „Pytle pro náklad nesu s 119
sebou a celou cestu přemýšlím, jak to všecko uneseme. Už jsem si myslela, že náš osvědčený domptér Arnoštek bude muset podřídit drezúře taky Turka.“ „Haf, haf!“ ozval se Turek polichoceně. „To víš, teď říkáš haf!“ poplácal ho Jakoubek, „ale kdybychom ti navalili na záda náklad, zpíval bys asi jinou!“ Šprček František moc nemluvil a už byl ušatci na zádech. „Výborně!“ pochvalovala si maminka, „aspoň se nám půjde rychleji.“ Podložila pytle chlapci pod zadeček a osel moudře a uvážlivě vykročil, tady už to tolik lákalo novostí a nezvyklostí, že to hochům nedalo a rozbíhali se často po okolí. Tatínek nestačil hvízdat na svou píšťalku a poslouchal, jestli se ozývají. A tu vyrazil z porostu udýchaný Arnošt a vítězně nastrkoval tátovi před oči obě dlaně, plné malých zelených kuliček. „Brambory, tatínku,“ jásal, když nabral trošku dechu, „přesně takové kuličky měly brambory u nás doma!“ Otec se zarazil. Tohle by byl objev! Měli sice dost potravin z lodi, jenže najít cokoli tady znamenalo jistotu. I nejbohatší zásoby jednou skončí. „Jsou to brambory,“ řekla rozradovaná maminka, táta byl zdrženlivější. „Třeba je to jen podobná rostlina. Potřebovali bychom vidět hlízy.“ „Jsou to brambory, tatínku,“ ujišťoval Bedřich, který právě přispěchal a podával otci hromádku brambor svázaných v šátku. „Arnošt má dnes opravdu šťastný den.“ Rodiče se ovšem hned rozběhli za chlapci a brzo nato se zastavili nad mírným svahem pokrytým skromnými keříky brambořiště v půvabné prostotě neuspořádané divokosti. Některé byly už suché, jiné v plném květu, tu a tam teprve vyrážely ze země mladé rostlinky. 120
Hoši hleděli na rodiče trochu udiveně. Byli by se rádi nedočkavě vrhli na ten lán brambor, nakutali jich co nejvíc a hned také dopravili do Sokolího hnízda. Tak dlouho je už neochutnali! A i když měli jídla dost, a výtečného, o jakém se jim ve vlasti ani nesnilo, ty věčné suchary nedovedly přece nahradit lahodu brambor nebo čerstvého chleba. „Brambůrky s máslem a studené mléko z naší chladírny,“ bájil Jakoubek. „Ba ne,“ prozrazoval Béďa své choutky. „Ta naše vestfálská šunka, teplá, s bramborovou kaší! Až se mi sliny sbíhají.“ Arnošt uplatnil své: „Brambory pečené v horkém popelu, hoši! Jen tak se solí! To je ono!“ No tak! A rodiče, místo aby se radovali, aby se pustili do sklizně, si tu zasednou, a jen hledí a hledí. Dospělí jsou někdy nevyzpytatelní. Nezbývá než se tady posadit, i když s chlapci všecko šije. A táta, vždycky tak střízlivý a prostý, začne pojednou povídat a hlas se mu trošku chvěje. „Brambory, chlapci,“ říká, „to je pravé požehnání pro chudé lidi. Narodil jsem se na vysočině, táta dřevorubec od rána do soumraku utopený ve dřině, dětí jako kuželek a všem se chtělo jíst. Dvě kozy a flíček půdy měla na starosti maminka. Co by z nás bylo, nebýt brambor? Brambory jsou nejskromnější oukropeček mezi rostlinami a největší dobrodinec chudého člověka. Nedivte se, že jsem tak trošku naměkko. Mám větší radost, hledím-li na tyhle nehonosné keříky, než kdybyste mi ukázali lán pyšných perských růží. Teď už se tu nebojím ničeho.“ Hoši se tvářili trošku rozpačitě. I když v Bernu nežili zrovna v nadbytku, hlad nikdy nepoznali. Zato maminka 121
pohladila tátu po ruce. „Tos řekl moc pěkně, tatínku,“ povídala. „Ani já se tu už od téhle chvíle ničeho nebojím.“ Když něco řekne máma, má to platnost. Maminka nikdy nemluví nazdařbůh. A tak se teď hoši trošku nesměle jen optají: „Ale pár brambor si odsud snad odnesem?“ „Jistě,“ souhlasí otec. „Kolik bude maminka pro nejbližší dny potřebovat. Ostatní sklidíme, až na to bude čas.“ Teď se to teprve vykročilo! Takový úlovek dovede pozvednout náladu. Netrvalo dlouho a došli ke skupině skal. Byla to opravdu nepřekročitelná hradba, z níž vyvěral malý potůček, spěchající k Sokolímu hnízdu. A táhla se do nedozírna přes Šakalí potok, jistě až daleko za Zátoku spásy. Vlevo se tyčila skalní stěna, vpravo, daleko odtud, zářil mořský záliv. Překrásná vyhlídka na obě strany. Zvlášť mezi hradbou skal se naskýtal malebný pohled. V malých prohlubinách, trhlinách a štěrbinách mezi kameny rostlo jako v květináčích množství nejrozmanitějších rostlin. Převládaly hlavně trnité a dužinaté, jaké se u nás pěstují jen ve sklenících. Tady se táta vytáhl se svými znalostmi. „Podívejte, hoši,“ rozzářil se. „Tohle jsou takzvané indické fíky, tam zas aloe. A tady se podívejte na ty překrásné vysoké kaktusy, nebo na tyhle popínavé rostliny a především, kluci, ananas!“ To bylo slovo do pranice. Ananas všichni už okusili. Jenže jen jednou do roka. O vánočních svátcích. To vždycky maminka ušetřila na jeden a pak ho přísně a spravedlivě dělila. Táta se vždy vzdával svého dílu. Tvrdil, že mu nechutná a že nechápe, co na „tom“ vůbec mají. A maminka zas byla náhle přejedená. „Tolik jsem se na ten ananas těšila,“ říkávala rok co rok, „a teď jako 122
z udělání se na něj ani podívat nemohu. Musíte to, děti, spořádat samy.“ Tady to nebylo zapotřebí. Naopak. Otec musel hochům domlouvat, aby to nepřeháněli. Copak hoši! Ti si dali říct, zato Mimi zuřila a prskala vzteky, když jí Béďa ze žertu ananas bral. „Když nesmí pán, neměla by ani schovanka,“ domlouval jí. Otcovo nadšení stále vzrůstalo. Pobíhal mezi skalisky a nestačil se divit. „Tohle je určitě karata,“ svolával chlapce. „Je to druh aloe nebo agáve. Pohleďte na ten štíhlý přímý stonek, nahoře rozkošatěný jako koruna stromku. A ty nádherné květy!“ „Hezké,“ připustil praktický Béďa, „ale květů se nenajím. Kam se ten tvůj opěvovaný stromeček hrabe na náš ananas? „A co když odvoláš?“ usmíval se poťouchle otec. Velmi ho už od mládí bavil rostlinopis a dočetl se náhodou i o užitečnosti této rostliny. A už se těšil, jak chlapce položí na lopatky. „Vyloučeno!“ uculoval se Béďa. „Nezradím pro nějaký stromeček, který vůbec nemá jedlé plody, ananas, krále všeho ovoce.“ „Tak dobře. Tu je má ocílka a křemen. Buď tak laskav a předveď mi, jak co nejrychleji rozděláš oheň.“ Béďa se trošku zarazil. Vycítil už nějaký otcův chyták. „Musel bych mít taky ještě troud,“ řekl nejistě. „Správně,“ triumfoval otec. „Představ si, že jsme v naší situaci ztroskotanců bez sirek a bez troudu. Oheň ovšem potřebujeme nutně. Co teď?“ „Divoši brávali dva kusy suché kůry a třeli je tak dlouho, až se vznítily,“ uvažoval Jakoubek. „Pěkně děkuju,“ smál se tála. „Rád bych věděl, komu z 123
nás by se to asi podařilo, i kdybychom se dřeli celý den! Jakoubek se nedal: „Museli bychom hledat vhodnou cizopasnickou houbu na kůře stromů. Tyhle nádory, řádně vyschlé, se snadno vznítí.“ „Sázka do loterie,“ odbyl ho tála, „najdu či nenajdu. To už bych se spíš pokusil vznítil jiskrou plátno pořádně vysušené sluncem. Jenže obětuj na troud poslední košili!“ „Tak nevím,“ vzdával se Jakoubek. „Nuže pozor!“ zatvářil se otec jako pouťový kouzelník, „čáry máry fuk!“ „Čury, mury, fuk!“ opravil ho věcně Jakoubek. „Neruš kouzla,“ napomenul ho s úsměvem tála, „ale když na tom trváš, tedy: čury, mury, fuk!“ Otec Braun ulomil jeden ze suchých stonků karaty, sloupl kůru a suchou, houbovitou dřeň první jiskrou vznítil. „To tedy všechna čest,“ připouštěl uznale Béďa. „Kdybychom se tu octli s holýma rukama, byla by to trefa do černého. Jenže v naší situaci, táto, zlob se nebo nezlob, ananas vede.“ „No budiž!“ smál se otec. „Mám tě moc rád, než abych si přál vidět tě tak týden opuštěného jako Robinsona Crusoa mezi samými ananasy a bez ohně. Tím ovšem mé čáry nekončí. Maminko, jak tě znám, máš u sebe určitě jehlu.“ „Jak by ne,“ řekla matka napjatá manželovým výkladem stejně jako chlapci. „Tu je!“ Za horlivého zájmu všech roztrhl otec list a vytáhl z něho vlákno. Obratně je navlékl do jehly a podal mamince. „Pevná, silná, výtečná nit,“ zjišťovala matka. „Není sice delší než list, ale na jedno navlečení do jehly stačí. 124
Udělals mi velkou radost, tatínku. Měla jsem už starost, co bude, až spotřebuji naši zásobu nití. Vždyť na chlapcích šaty jen hoří a každý den je zapotřebí nějaká záplata. Přiznám se, že zatímco vy to tu obdivujete, pátrám zase já, neobjevím-li tady divoký len nebo konopí.“
„Máš tedy po starosti,“ usmíval se táta. „Pohleď jen, kolik takových vláken najdeš v jediném listě!“ „Táta vede!“ prohlásil Jakoubek a všichni se přidali. Marná sláva, s těmi záplatami měla máma pravdu, a vůbec, máma je máma. Má nás všecky na krku a stálo by za to vzdál se nějakého toho ananasu, aby se jí pomohlo v jejích denních starostech. „O to tu nejde, kdo vede,“ snažil se tála zakrýt potěšení z vítězství. „Nerad kážu a dělám ze sebe 125
neomylného proto, že jsem nejstarší. Chtěl bych jen, abyste pro chvilkovou pochoutku nepřehlíželi trvalé hodnoty. Tahle rostlina, kterou jste tak podceňovali, nám bude ještě prospěšnější než váš vychvalovaný ananas.“ „A nejpotěšitelnější, táto, je,“ přisadil si Jakoubek rošťácky, „že tu máme i tvou karatu, i Béďův ananas.“ Smál se táta, smála se i máma. Pravda, nač se přít, co je lepší, když to tu máme obojí? „Ty niti z karaty, tálo,“ řekl Jakub, „nám ovšem dají hodně práce, budeme-li je tak jednu po druhé vytahovat.“ „Ba ne, hochu,“ vysvětloval otec. „Listy se usuší, vydrtí a zůstanou jen vlákna. Stejně jako u konopí.“ „Škoda, že i ty ostatní rostliny, kterých je tu jako naseto, nám nepřinesou tolik užitku jako tátova karata,“ řekl Bedřich. „Každá je nějak užitečná,“ poučoval otec. „Z aloe, pokud vím, se vyrábějí léky, a tamhleten kaktus, jemuž se říká indický fík, zas roste i na nejvyprahlejších místech, kde se nic nerodí a kde by člověk hladem zahynul, kdyby nebylo jeho chutných plodů.“ Sotva to zaslechl Arnošt, chtěl ovšem hned ochutnat ovoce indického fíkovníku. Byly tu však ostré trny a bolestně se popíchal. „Ne tak, hochu,“ radil otec. „Na to se musí jít hůlkou ukončenou rohatinkou. Zachytneš a utrhneš.“ Byly to báječné fíky a zas musel otec zakročit, aby se hoši nepřejedli. Bedřich je srážel přímo mistrně a chlapci sbírali. „Táto, podívej se na tohle!“ zvolal zčistajasna, „celá legie jakýchsi cizopasníků vandruje po větvích.“ Otec si přispíšil. Byli to drobní červení broučci, podobní mšicím. 126
„Mám za to,“ prohlásil po chvíli pozorování, „že tihle brouci náleží mezi červce. Pravděpodobně červci nopáloví, kteří žijí na rostlinách kaktusovitých a z nichž se vyrábí červené barvivo zvané košenila, úspěšně soutěžící s nachem. Mít takhle spojení s Evropou, byli bychom brzy bohatí. Tenhle hmyz, usušený, totiž barvírny dobře platí.“ „Tak to zas raději ananas, než být bohatí,“ rozhodl Jakoubek. „Ve všech knížkách, které jsem přečetl, byli boháči vždycky zlí.“ „Bohatí nebo chudí,“ smál se táta, „už abychom byli v naší zátoce, nebo tu uvízneme do tmy.“ Přešli Šakalí potok a brzy nato našli všechno v nejlepším pořádku. Maminka div nezaslzela, když se husy i kachny přihnaly, sotvaže se jim ozvala a nasypala hrst zrní. „Myslela jsem,“ přiznávala otci, „že je budem pracně chytat a honit, a zatím je poženeme před sebou v hejnu jako na pastvu.“ „Zvířata bývají často věrnější než mnohý člověk,“ řekl táta. „A to i ta, o nichž se pohrdlivě říká, že jsou hloupá.“ Bedřich už měl připraven soudeček prachu a zásobu broků a kuliček, maminka nabrala ze sudu máslo a otec s chlapci naplnili pytlík solí. „Teď, když budeme mít brambory, jí spotřebujeme dvojnásob,“ poučoval táta a rozdílel náklad, aby všechna tíha nezbyla jen na oslíka. Pak uspořádal průvod. Zas to byla taková cirkusácká karavana jako tehdy, když přepravili z lodi zvířata, a všichni se tomu smáli. V čele pohyboval vážně hlavou ušatec a na něm, mezi pytlem brambor a soudkem prachu, se tvářil hrozivě František s lukem v ruce. Táta mu polichotil, že je velitelem čelné hlídky, a špuntík bral svůj úkol smrtelně vážně. 127
Uprostřed průvodu šly husy a kolébaly se kačeny za stálého štěbetání, kejhání a troubení kačera jako nějaká venkovská kutálka. Husy natahovaly krky, kachny zas otáčely hlavy na všechny strany a chlapci, kteří s dlouhými proutky hlídali po bocích, z toho měli velkou legraci. A konvoj uzavíral Bedřich s oběma psy. Mimi se už řádně vydováděla a jistě taky přecpala a teď sladce podřimovala, objímajíc pevně Bill kolem krku. Trošku starostí měl otec s přechodem přes Šakalí potok. Obával se, aby některou v hus a kachen nezlákala voda. To by bylo rázem po všem pochodovém řádu. Za tou první by se vrhly do vody všechny a silný proud by je stihl na širé moře. A tak pro všechno vzal pod jednu paži housera, pod druhou kačera. Nakonec to dopadlo všechno dobře; ba zdálo se, že se nepokojná a štěbetavá smečka na břehu mírného, klidného potůčku rázem uspokojila a že tam byla hned jako doma. A celý ten hezký a veselý nedělní výlet skončil ovšem u ohniště, kde máma bez průtahů zas jednou předvedla své umění. Netrvalo dlouho a Béďa dostal svou šunku s bramborovou kaší, Jakub vytoužené brambůrky na másle s hrnkem chladného mléka a Arnoštek si přehazoval z dlaně na dlaň horkou bramboru upečenou v popelu. Náležitě se holedbal svou skromností, předtím ovšem – mrška – okusil jak od Bedřicha, tak od Jakoubka. A Františkovi, který se nacpal všeho, se už zavírala očka únavou a blaženě zašeptal: „Andělíčku, můj strážníčku, děkuji ti za ty brambory a ananas. Seš vůbec moc fajn.“ Načež usnul mamince na klíně.
128
3 - Sokolí hnízdo Otec Braun si na pobřeží mezi kupou naplaveného dříví všiml jakýchsi zbytků roztříštěné lodi. Byl to asi lodní kýl či co. Připomínalo to postranice saní. Pan Braun se už dost dlouho mučil, jak a z čeho tady vykouzlit vozík, aby se dalo líp využít obou tahounů. Saně! Vlečné saně, napadlo pana Brauna, když se za úsvitu probudil. Po sypkém písku pobřeží budou klouzat bez velkých obtíží, stejně jako po trávě. A to už neměl stání. Tichounce vyklouzl z lůžka a sjel dolů po provazovém žebříku. Sokolí hnízdo oživlo. Slepice s oběma kohouty rejdili v trávě mezi stromy, holubi plácali ve vzduchu hlučně křídly, beran vyváděl na pastvu stádo oveček a u potůčku se strakatilo hejno hus a kachen. Obě mlsné kozy šplhaly až kdesi nahoře u skalisek a oba psi se zvedli od ohniště a přišli přivítat hospodáře. Už pro ten pohled nelitoval pan Braun, že tak časně vstal. Po údobí této nádherné pohody přijde jistě období dešťů. A právě tohle dělá otci starosti. Je třeba zajistit píci pro dobytek. Taky krytou kuchyňku s krbem a komínem bude nutno co nejdřív zbudovat. Vozíku by bylo zapotřebí jako soli. A zatím aspoň nějaké ty vlečné saně. Takové tahání trámů po zemi na provaze je zdlouhavé a pro dobytek nesmírně vyčerpávající. Za těchto úvah a starostí kráčel pan Braun k pobřeží a už se mu život nezdál tak růžový a snadný, jako když za čarovného úsvitu obdivoval své hospodářství. Ušatec, který si rozvážně vykračuje vedle pana Brauna, si důvěrně otřel krk o jeho rukáv. Asi ho tam 129
trápila moucha, nebo ho možná mrzelo, že hospodář tak dlouho mlčí. Byl zvyklý, že jak otec, tak maminka i všichni kluci si s ním povídali. A pana Brauna ten důvěrný dotyk věrného pomocníka nesmírně potěšil. Zdálo se mu, jako by jím šedivec chtěl říct: „Co se lekáš, člověče? Tohle všechno se zvládne. Jen klid!“ „Fakt!“ odpověděl mu pan Braun hlasitě slůvkem, které ho kdysi zlobilo a teď se mu začínalo líbit. „A víš co, kamaráde? Trošku se proběhneme!“ A kdyby byl v té chvíli a v té osamělé končině mohl někdo přihlížet, moc by se asi smál, jak si dospělý muž s rozverně vyhazujícím oslíkem hrají na honěnou. Když se vraceli s nákladem, který otec Braun velmi pečlivě po důkladném uvažování a měření vybral, slyšeli už z dálky řadu výstřelů. Málem by se byl vylekal, kdyby se současně také neozýval smích a jásot chlapců. Hoši je už také zahlédli a hnali se k nim. Zato maminka se kabonila. Ona se totiž vylekala doopravdy, když se probudila a po tátovi ani památky. Teď už se sice svým obavám sama trošku usmívala, ale pan Braun dostal přesto svůj díl. „Takhle mě zbytečně vystrašit! Měla bych chuť nechat tě za trest bez snídaně.“ „Nevěř, táto!“ prozrazoval' se smíchem Jakoubek, „vždyť čekáme jen na tebe. Bez tebe máma nechtěla začít se snídaní a my zatím postříleli pár desítek ptáků.“ „A vyplýtvali moře prachu a broků,“ oplácela maminka, „po čertech drahý úlovek.“ Pak s velkou chutí posnídali a otec přitom přehlížel lovecké úspěchy hochů. Byly to asi čtyři tucty ptáků podobných našim drozdům. „Matka má pravdu, hoši,“ řekl pan Braun po krátké úvaze. „Naučím vás chytat ptáky do ok. Prachem 130
musíme opravdu šetřit.“ Tohle bylo něco pro kluky! Zas něco nového, o čem ještě neslyšeli. Jenže v té chvíli nastal mezi slepicemi poplach. Rozkdákaly se, jako by vyhlašovaly pohotovost, a oba kohouti, starý i mladý, pobíhali rozčileně jako generálové o manévrech. Poplach byl ovšem hned také v celé rodině. Hoši, pušky v rukou a oči navrch hlavy, hleděli do korun stromů, přesvědčeni, že se zase připlížila nějaká dravá šelma. Jen malý František, hledaje svůj luk, zahlédl opičku, jak vyklouzla zpod kořene stromu s čímsi bílým v tlapkách a zmizela ve vysoké trávě. Sáhl pod kořen a přinesl z hnízda čtyři slepičí vejce. „Už jsem ho objevil, zločince!“ volal vítězně. A Mimi, kletá se jako na zavolanou objevila a tvářila se jako neviňátko, rozhorleně zahrál: „Já se ti divím! Ráno ze sebe děláš miminko a cucáš mlíčko, a přes den pak sežereš, nač přijdeš! Jen se nedělej! Podívej, jak máš čumáček umazaný od žloutku!“ „Proto jsem v poslední době nacházela tak málo vajec,“ řekla maminka, „bodejť ne, když se s námi dělil, tenhle malý poberta.“ „Vidíš to! Styď se! Ode dneška ti budu říkat Berta a ne Mimi. A dám si na tebe pozor.“ Všichni se smáli rozhněvanému vychovateli, který byl na svůj objev velmi pyšný. Zvlášť když sám tatínek přiznal: „Už jsem si kolikrát všiml, jak často tahle malá mrška upřeně pozoruje slepice. Že by jim ovšem šla na jejich poklady, mi nenapadlo. Dnes byla asi nedočkavá, sehnala slípku z hnízda a ta pobouřila ostatní. Víš co, Františku? Dostaneš nový, velmi odpovědný úkol. Budeš hlídat toho zlodějíčka a on tě jistě dovede i k hnízdům, kam slepice zanášejí.“ 131
„Spolehni se, maminko,“ obrátil se hošík k matce, „ode dneška budeš mít vajíček habaděj.“ „A já ti za to svěřím ochranu kuřátek, až začne některá ze slepic kvokat.“ „Máš štěstí, opice,“ ukončil František příhodu slepičího poplachu, „že se tvá lumpárnička dá využít k něčemu užitečnému. Jinak bych s tebou aspoň týden nemluvil.“ Pak už se tatínek s chlapci mohl pustit do výroby saní. Přivezený materiál se k tomu velmi hodil, postranice lehké, úzké, ale pevné, byly zahnuty jako u rohaček, stačilo je spojil korbou. Práce jim šla od ruky a ke všemu ještě otec, když hledal v bedně potřebné šrouby a nářadí, vytáhl odtud dlouhý španělský kord, patřící asi některému z lodních důstojníků. „Podívej, maminko, báječný rožeň k opékání ptáků, kleté chlapci ulovili!“ Hned nato se ozval trošku dotčeně Jakoubek. „Ale táto, ten jsem vpašoval do bedny s nářadím, abych tu měl důstojnou rytířskou zbraň!“ „To mi také napadlo, ty rytíři bez bázně a hany, sotva jsem na něj přišel. Jenže tady bys s ním asi málo spravil a mamince se bude velmi hodil. Ty tu potřebuješ brokovnici a pořádný lovecký nůž.“ „Máš pravdu,“ souhlasil Jakoubek. „Bedřicha nemohu vyzvat na souboj, protože by mi dal pár pohlavků, Arnošt je zas mladší, a konečně nad ohněm se ocel ještě víc kalí…“ „A ptáci opečení do růžova taky nejsou k zahození,“ vpadla mu do úvah se smíchem maminka. A tak zatímco od nedalekého ohniště lákavě voněla pečené na rožni, dokončoval pan Braun s chlapci zdárně své dílo. Saně byly opravdu lehké a pevné. A po hladké svěží trávě pod korunami stromů i po sypkém písku se 132
snadno pohybovaly. Dohodli se, že odpoledne vyrazí otec s Arnoštem ke Stanu a přivezou většinu potravin, protože nově vybudovaný sklípek byl stejně chladný jako jeskyně v Zátoce spásy. Maminka se zase s ostatními chlapci dohodla, že jí pomohou ptát a že se všichni také konečně jednou důkladně vydrhnou. „Ach, to je báječné, že tu máma nemá kartáč,“ pochvaloval si František. „Jen se netěš,“ pokoušela maminka, „tady je něco lepšího. Haldy písku. Vydrhnu tě jako starý zašlý hrnec!“ Za takového žertování a pokoušení, když na talíři voní váš vlastní úlovek, a nadto ještě brambory, které jste sami vykopali, oběd rychle ubíhá. A po obědě… Ach maminka! Není nad maminku, když se vydaří! Včera jste se cpali ananasy, ona jediná však neopomněla zasunout tři čtyři do pytle mezi brambory. A uložit je potají do studeného sklípku a překvapit vás teď voňavým, chladivým, šťavnatým řezem. Kdo by jí neodpustil, že vám bude odpoledne prohlížel ouška, zda jste si je opravdu pořádně umyli, že vám vydrhne pořádně hlavu, třebaže si budete vymýšlet, jak vás štípe mýdlo v očích. Braunovým chlapcům se maminka vydařila. I táta to uznal. Moc toho nenapovídal, ale stačilo to. „Do smrti nepochopím, matko,“ řekl, „že jsem sám na ty ananasy zapomněl.“ „Asi po nich opravdu moc netoužíš,“ pokoušela maminka úsměvně, „v Bernu jsi to aspoň vždycky tvrdil.“ „Fakt,“ přispěchal s potměšilým úsměvem otci na pomoc Jakoubek, „tys je ovšem taky nikdy nejedla a nechala všecko nám. Jak došlo na ananas, bylas vždycky přejedená…“ 133
„Jsi brepta,“ rozhorlila se naoko máma, „a odpoledne si to ode mne vypiješ. Vyleštím tě pískem jako mosazný hmoždíř.“ „Neva…, mamičko,“ uculoval se Jakub. „Jsem horlivým vyznavačem přísloví ,Čistota půl zdraví,‘ a vydrhnu se sám tak důkladně, že ode mne nedostatkem zaměstnání znechucena odejdeš.“ „Tak dost!“ smál se pan Braun. „Vy do čistírny a my s Arnoštem ke Stanu!“ Šlo to zvolna, ale docela dobře. Saně se osvědčily. Otec s Arnoštem nakládali a zvířata zatím pustili na pastvu. Otci Braunovi mezitím napadlo, že by se měl i on podřídit maminčinu programu, vydrhnout se pořádně v zátoce a vyprat si šaty i prádlo. Moc se osvěžili. A bylo jim tak dobře, že je ani nenapadlo čekat, až prádlo a šaty uschnou. Zapřáhli, prádlo a šaty rozložili na saně a s ručníky přes bedra, nazí a bosí, se po cestě vyhřívali vedle saní. Po cestě si otec vzpomněl, že by měl nasbírat ještě taky pytlík soli. Chlapce už nechtěl unavovat, prosím vás, desítiletý kluk, naběhal se ažaž, nechal ho tedy u potoka na pobřeží. Jenže za chvíli se ozval křik. „Tatínku, tatínku, pomoc! A rychle! Jinak mě stáhne do moře!“ Pan Braun – to se ví – byl v tu ránu u chlapce. Kluk držel šňůru, vší silou se opíral patama bosých nožek do písku, pustit nechtěl a sil ubývalo. Nebylo divu. Na udici byla nejmíň patnáctiliberní ryba. Hoch si z dlouhé chvíle vzal ze šatů šňůru s háčkem, navlékl na něj kousek sýra, který vyndal ze soudku, a zahrál si na rybáře jako někdy doma ve Švýcarsku. A on zatím losos jak hrom. Zakousl se do sýra a hned s Arnoštem do hlubiny. Jenže táta zas s lososem na mělčinu, potom se sekyrkou do vody, a hotovo. Pak už jen vykuchat, nasolit, přikrýt 134
dobře svěží trávou před palčivým sluncem a hyjé, jelo se dál. Tátu těšil Arnoštův úlovek. Nedával to znát, ale měl velkou radost. Ten chlapec byl vždycky takový zádumčivý, v ničem si nedůvěřoval, neměl rád ani tělesnou práci jako Bedřich, ani se rád neučil jako Jakoubek. Otci připadal vždycky jaksi divný, a teď ho najednou napadlo, že ne Arnoštek, ale on sám byl asi divný. Jinak by byl pochopil, jak těžké bylo pro chlapce uplatnit se v práci a sportu vedle nejstaršího praktického a obratného bráchy a ve vědomostech zas vedle Jakoubka, mimořádně nadaného a taky o dva roky staršího. Neměl to lehké, chlapec, uvažuje táta, a já mu to nikdy neusnadnil. Nikdy jsem ho nepovzbudil; vždycky jen: koukej na Béďu, podívej na Jakuba, a ne abych někdy taky řekl: trpělivost, chlapče. Počkej, až budeš v jejich letech, půjde ti to líp. Náš benjamínek to má nejsnadnější! Toho jsme všichni, bratry nevyjímaje, hýčkali, je maličký, říkali jsme, zatímco tohohle cvrčka jsme zas všichni opomíjeli. Jenže tam, doma, věčná starost o kus chleba a střechu nad hlavou nedovolila člověku ani pečovat řádně o rodinu. Z myšlenek ho vytrhla Bill, která – bylo to právě v místech, kde nedávno ulovili dikobraza – se rozštěkala a vrhla se do vysoké trávy. V tu ránu měli oba, otec i syn, zalíceno. A když z houštiny vyběhlo zvíře velké jako pořádná ovce, vystřelil otec trošku unáhleně a rána šla mimo. Arnošt byl šťastnější. Zvíře běželo na jeho stranu, měl je z boku na mušce a složil je jedinou ranou. Ve vteřince byli oba u něho. Mělo šedavou srst, uši podobné zaječím a neobyčejně silný a dlouhý ohon. Přední běhy byly velmi krátké, jakoby zakrnělé, zato zadní dlouhé a silné. „Hurá!“ radoval se Arnošt. „Už druhý úlovek za jediné 135
odpůldne! To budou kluci i máma koukat, viď, tati!“ Otec mezitím už pozorně prohlížel kořist. Velmi silné zadní nohy a mohutný ohon, jejž zvíře zřejmě užívalo k odrážení od země, nepřipouštěly omyl. Navíc tu byl na břichu vak. „Je to klokan,“ řekl. „Výtečná rána. Musím tě za ni pochválit. Máš dobré oko a pevnou ruku. Není totiž malé umění skolit klokana.“ Chlapec se nejprv trošku ošíval, potom však přece jen ze sebe vysoukal: „Táto, ty se opravdu nezlobíš, žes sám práskl vedle?“ „Ne, hochu,“ odpověděl. „Tvůj zásah mě těší snad ještě víc, než kdyby se byl podařil mně.“ „Děkuji ti, tatínku,“ řekl hoch prostě. „Myslím, že jsem ti občas křivdil. Domníval jsem se, že máš ostatní chlapce raději než mne.“ „Ne, Arnošte. Snad to tak někdy vypadalo, ale pravda to není.“ „To jsem rád, táto,“ řekl chlapec, zatímco pomáhal otci naložit úlovek na saně. Oběma se jim teď lehčeji kráčelo. Zvlášť chlapce jako by ten dvojnásobný úspěch povzbudil. Otec: se rozhovořil o nesnadném úkolu dopravit z vraku lodi všechny poklady, než přijde první bouře na moři. Nevěděl si opravdu rady. Zbudovat vor bylo příliš pracné a zdlouhavé. A i kdyby se to povedlo, bylo by možné vzít takový kolos do vleku jejich kocábkou ze sudů? S jedinou plachtou a dvěma veslaři? Béďův nápad s lehkým vorem z tyček také nebyl špatný. Jenže co na něj naložíš? Trošku těžší bedna, a poroučí se ti ke dnu. Arnoštek se zas tak nejistě a ze strany zadíval na tátu. „Moc jsem na to myslil,“ povídal. „A napadlo mi… jen jsem se bál, abyste se mi nevysmáli… že by se měl vor zbudoval stejným způsobem jako naše loďka. Na 136
sudech, táto, Je jich na lodi spousta, jsou lehké a ani největší náklad je neponoří. Prostě sudy, tak hustě, jak bude zapotřebí, spojené nahoře docela lehkými prkny. Náklad sám je zpevní a zatíží. Vždyť Jakoubek mi kdysi předčítal, že divoši si staví vory dokonce z nafouknutých vaků z ovčí nebo kozí kůže a že unesou víc, než kdyby je budovali z těžkých trámů. Já tomu věřím. Ty ne?“ „Taky, Arnoštku,“ přisvědčil otec, „a moc jsi mi tím svým nápadem pomohl.“
U Sokolího hnízda byla učiněná maškaráda. Hoši jim běželi vstříc nahastrošení k popukání. Béďa, na svých patnáct let vysoký a urostlý, měl námořnické kalhoty, které mu sahaly do půl lýtek, zato na břiše a v pasu byly na jeho štíhlou postavu tak mohutné, že si je musel obtočit kolem těla a zapnout za zádech. František vězel v 137
příčně pruhovaném námořnickém tričku, jež mu sahalo až na paty, a to je měl ještě přepásané provázkem a podkasané, aby si po něm nešlapal. Vypadalo to, jako by si spací pytel vyšel na procházku. A Jakoubkovi visely námořnické kalhoty jako dva zvony až od ramen, protože je měl zapnuty kolem krku. Prostě mládež po koupeli nechtěla na kutě, než vyprané šaty oschnou, maminka se zas obávala, aby se nespálili na slunci, a tak vybrakovali jednu z beden s námořnickými úbory. A když se sami sobě dost nasmáli, rozhodli se, že vyčkají návratu Arnošta a táty, aby i oni měli něco z té legrace. A tak teď za smíchu, který stále a stále vyvolávala masopustní maškaráda kluků, vypřahali oba tahouny a skládali náklad. Špižírna v chladném sklípku se úctyhodně naplnila, soudky s prachem připravili k odvozu do některé bezpečné suché jeskyňky ve skalách za brambořištěm, a pak přišel Arnoštův triumf. Hoši se nejprve tvářili nedůvěřivě, potom však nešetřili upřímným obdivem. Otec trošku napjatě čekal, jestli se Arnošt dá stihnout touhou po ještě větším úspěchu a pochlubí se, jak srazil klokana, teprve když otcova rána šla mimo. Velmi ho potěšila chlapcova skromnost a ohleduplnost. A taky ho za ni hned pochválil. „A představte si, hoši,“ řekl, „představ si, maminko, že Arnošt složil zvíře v plném běhu, až když já vystřelil a chybil. Zasáhnout klokana ve skoku z kulovničky vyžaduje velkou duchapřítomnost a pevnou ruku. Klobouk dolů před Arnoštkem.“ „Říkal jsem už včera, že se Arno nezdá, ale že je podšívka,“ pochválil bratra Jakoubek, zatímco šprček František se ve svém komickém tričku otáčel jako holub na báni: „Znám jednoho, co by to dokázal i šípem. Jenže 138
skromnost mi nedovolí ho jmenovat.“ A když se všichni rozesmáli, bránil se udiveně: „Co se řehtáte? Maminka přece vždycky říká, že nerada vidí, když jsem neskromný a vytahuju se. Viď, mámo?“ „No ovšem,“ přisvědčovala matka se smíchem. „Tak vidíte,“ triumfoval šprček. „Právě mámě k vůli to neříkám a nevím, co je na tom k smíchu.“ Maminka zatím pochopila. Vzpomněla na Arnoštkův výbuch hořkosti, tenkrát, když se chystali budovat Sokolí hnízdo. Jako by to řekl teď, slyšela tehdejší Arnoštova slova: Já bych taky rád pomáhal, jenže tatínek jako by to neviděl… Stiskla tátovi ruku a on jí pohleděl do očí. Rozuměli si. Byli to jejich kluci a čekal je těžký úkol vychovával je bez pomoci školy, divadla a všeho, co mladému srdci ukazuje správnou cestu. Cítil to – aspoň trošku – i Bedřich. Proč by jinak řekl tak smutně, že se teď asi stane Arnošt společníkem otcovým na všech výpravách? Pan Braun chtěl napřed zahvízdal. Písnička „Adámku náš“ se mu moc drala na rty. Hned nato si však řekl: omyl. Pořád jen takhle hvízdal bez zdůvodnění, to bylo totéž jako zrovna zakřiknout. Proto se smířlivě pousmál. „Pročpak? Právě dnešní Arnoštova schopnost a pohotovost mě přesvědčila, že on stejně jako Jakoubek a František dovede být mamince dobrým ochráncem. Sami si vždycky rozhodnete, kdo je ke kterému úkolu nejpovolanější! Tak třeba hned zítra vyrazíme k vraku a přivezeme další náklad. Arnošt přišel s návrhem, který se mi velmi líbí. Zbudovat velký vor ze sudů. To bude zapotřebí nejsilnějšího. Myslím, že by se mnou měl jet Béďa.“ „Jistě,“ souhlasila maminka. „Nejenže je nejsilnější, 139
ale i proto, že tu cestu dělal už několikrát.“ „Samo,“ přisvědčil Arnošt. „Béďa s tátou to sfouknou, než řekneš švec.“ Hotovo, dohodnuto. Máma chystá večeři a otec přichází s nápadem, který chlapce nadchne. „Poslyšte, méšúrs,“ zkusí to zas jednou s oslovením z dobrodružných románů, „což taky poskytnout i našim pomocníkům dobrodiní pořádného vydrhnutí?“ A tak se na mělčině drhne a vyplaví osel, kterému to dělá dobře, kravka, jíž je to srdečně lhostejné, oba psi a ovce, i obě kozy, které se brání. A nakonec Mimi. Prská sice, nelíbí se jí ta procedura, když ovšem vidí Františka, jak se znova s rozkoší mydlí, napodobuje ho nakonec horlivě. „Maminko,“ hlásí žertovně táta, než zasednou k večeři „Sokolí hnízdo se hlásí čisté a vydrhnuté od velitelky až po naši zlodějskou opičku.“ I u večeře je Arnošt hrdinou dne. Losos na másle byl výtečný a osmažené brambůrky opravdová pochoutka. „Obojí také Arnoštova zásluha,“ prohodí táta jen tak jakoby nic. A zdá se, že nepostřehl chlapcův vděčný pohled. Příštího rána hned za prvního úsvitu probudil Bedřicha. Chlapec byl rázem na nohou a brzy nato jsou už oba na cestě k Zátoce spásy. „Táto, ještě dvě cesty, a můžem plout se zavázanýma očima.“ pochvaluje si Béďa, když jsou na moři. Opravdu. Co se zdálo být poprvé nebezpečným dobrodružstvím, bylo dnes hračkou. Bezpečně vyhmátli, jak se doslal na okraj proudu u vraku. Především šlo o to zbudoval vor. Sudů s pilnou vodou, lehkých a nepropustných, tu byla zásoba. Vyprázdnili jich dvanáct, pak zas dobře uzavřeli a naházeli na mělčině do moře. A až ve vodě je seskupili v obdélník, spojili prkny a skobami v pevnou podlahu a 140
na okrajích pro jistotu zřídili asi metr vysoké zábradlí. Snadno se to poví, trvalo to však hezkých pár hodin. Po krátkém odpočinku a studeném jídle nastala hlavní starost. Vybrat to nejdůležitější, co by se mohlo Sokolí tnu hnízdu hodit. Jenže vyberte, když při každém kroku narážíte na nové poklady! Otec myslel na vše a vysadil u kajut i dveře a vodotěsná kulatá okna, z ostatních vzali aspoň zámky a kování. Bedřich stanul jako očarován nad kasetou v kapitánově kajutě. Byla plná skvostů, hodinek a řetězů, spon a pouzder na tabák. „Snad objednávka osadníků, spíš ovšem předměty k výměnnému obchodu,“ mínil pan Braun. „Oči sice přecházejí, cenu však tenhle mamon, před nímž se sklání celý svět, pro nás nemá žádnou. Hodinky pro každého z chlapců i maminku. To jedině můžeme potřebovat.“ Důležitější než všechny šperky byly pytle hrachu, pšenice, ovsa, řada okovaných kol, po nichž pan Braun toužil, úplné zařízení kovárny, motyky, lopaty, pluhy, několik brusičských kamenů a celé svazky pečlivě zabalených mladých stromků, připravených k vysázení, zkrátka dokonalá výbava pro nějakou nedávno založenou evropskou kolonii v zámoří, kola měděných a ocelových drátů. svazky tyčí kujného železa, balvany olova a cínu, prostě poklady. I lodní pokladna se zlatými mincemi, dublony a piastry byla rázem zapomenula, a oba Braunové padali za soumraku únavou, když aspoň část snesli z vraku na pobřeží. Už ani vyčerpáním nejedli. Natáhli se na žíněnkách v kajutě důstojníků a spali, jako by je do vody hodil. „Tak,“ bylo první, co řekl Bedřich, když otevřel oči. „Uvědomil sis, jak báječně se to spalo? Co jsou visutá 141
lůžka v naší kajutě a místnosti námořníků proti těmhle žíněnkám a hebkým pokrývkám pánů důstojníků?!“ „Právě na to myslím,“ přisvědčil otec. „To už je tak asi na celém světě, že pán spí v prachovém peří a kmán na tvrdé zemi.“ „Tatínku, tyhle žíněnky, přikrývky a polštáře musíme pro všechny naše přivézt, i kdybychom se měli pro ně vrátit.“ „Souhlasím už proto, že jsou tak jemné a lehoučké, že se nám náklad moc neprotíží,“ svoloval otec… „Teď jen rychle do práce, abychom byli co nejdřív doma.“ Blížilo se k poledni, když byli s nakládáním hotovi. Béďa objevil ještě zbrusu nové rybářské sítě, ba vyškemral na otci svolení naložil skříňku s velkým lodním kompasem, naviják a dvě harpuny. Nejen vor, ale i loďka z kádí byly naplněny, pokud to jen prostor dovolil. Pan Braun totiž spoléhal na příznivý vítr, který vál ve směru jejich plavby, a opravdu, jakmile se vzdálili od ostrova, stačilo jen rozvinout plachtu a obě přetížená plavidla zvolna, ale klidně zamířila k pobřeží. Otec stačil ovládnout kormidlo a pohlídat lano vleku, poslal proto Bedřicha na příď loďky, aby dalekohledem pozoroval hladinu. Netrvalo dlouho a Béďa hlásil, že před nimi pluje jakési velké, tmavé těleso. „Žralok!“ Pospíšil si otec za chlapcem, přelézaje a přeskakuje z kádě do kádě. „Vyloučeno,“ odporoval chlapec. „Leží to nehybně na hladině a je to unášeno proudem, a pak je to tak široké jako dlouhé. A oblé. Řekl bych, že velký suď“ Otec dlouho a pozorně sledoval ten podivný předmět. Teprve když se loďka, unášená nejen proudem, ale také poháněná větrem, přiblížila, vyhrkl překvapeně: „Želva! Obrovská mořská želva. Usnula asi na hladině a nemá tušení, že se k ní blížíme. Četl jsem kdysi, že se 142
to za klidného moře ve sluneční dny stává. Jdu zpátky ke kormidlu, stáhnu plachtu, abych zvolnil tempo plavby a také viděl kupředu. Musíme se jí vyhnout. Nechci riskoval, že se neprobudí a my do ní narazíme. Srážka s ní by mohla být osudná.“ Pan Braun si pospíšil, aby užuž byl u kormidla. Jako z udělání si však přispíšila i kocábka. A tak než stačil stáhnout plachtu a uchopit kormidlo, ucítil dost prudký náraz a zaslechl skřípot jakoby nenamazaných ložisek a brzy nato další náraz, po němž se rychlost lodi značně zvýšila. Ještě než stáhl plachtu a zahlédl Bedřicha, uslyšel jeho vítězný povyk. „A má ji! Už ji má! Už nám neuteče!“ Béďa želvu harpunoval. Obrovité zvíře se však dalo na únik i s harpunou na laně a vleklo za sebou kocábku i vor. „Chlapče, co tě to napadlo? Chceš nás zahubil? Přetni lano. Okamžitě přetni lano harpuny!“ Pan Braun třímal pevně kormidlo, trosku se zlobil a trošku měl z chlapcovy odvahy radost. Bedřich totiž sebevědomě, hlasem zkušeného harpunáře odpovídal: „Samo, táto! Mám dýku v ruce. Jakmile to bude zapotřebí, přetnu je. Zatím nás však tenhle živý motor docela dobře táhne a já myslím, že brzy vykrvácí a pak ho vezmeme my do vleku.“ Otec podlehl chlapcovu loveckému okouzlení. „V pořádku!“ houkl na souhlas. „Starám se o řízení lodi. ty buď ve střehu, abys včas zakročil.“ „Olrajt,“ odpověděl Béďa, jak to slýchával od anglických námořníků na lodi. A tak ujížděli, taženi želvou, velkou, až nebezpečnou rychlostí, a otec stržen napětím málem víc než syn, 143
soustředěně řídil kormidlo, aby vyrovnával prudké výkyvy. Zvíře se totiž pokoušelo uniknout brzy na tu, brzy tra onu stranu. Když viděl, že se zajatec pokouší plout zpět na širé moře, napjal dokonce znovu plachtu. Vítr vanoucí k pobřeží totiž ještě zesílil a želva brzy seznala, že její síly k přemožení tohoto odporu nestačí. Nezbylo jí než zamířit znovu k pobřeží. V zápalu boje přeletěli Zátoku spásy i proud Šakalího potoka a směřovali doleva blíž a blíž k pobřeží proti Sokolímu hnízdu. Pan Braun už nenaléhal na syna, aby přeťal lano. Tady už to znal a věděl, že tu nehrozí žádné úskalí. Všude u břehu je mírně se svažující písčité dno. Napjatě čekal, až spodek loďky nebo voru zadrhne o písek na mělčině, strhne želvu a donutí k neočekávané přestávce v útěku. A už to bylo tu. Kocábka dosedla na písek, nebezpečně se sice naklonila, i náraz byl silný, jinak se však nestalo nic. Zato pan Braun skočil okamžitě do vody, několika skoky byl u zvířete a tesařskou širočinou mu uťal hlavu, než mělo čas ji vtáhnout do krunýře. Měla tuhý život. I tak ještě chvíli hrabala v písku nohama. To už Béďa vyrážel vítězné skřeky jako Indián a pálil z pušky do vzduchu. A hned nato ovšem celá Braunova rodina pádila k pobřeží. Maminka trošku polekaná si nemohla odpustit přehršli výčitek, jimiž však jako slunce mráčky prorážela radost ze šťastného shledání, a kluci ovšem mohutně podpořili Bedřichův vítězoslavný pokřik. Uťatá hlava želvy byla středem pozornosti, pak došlo na její obrovité tělo a konečně se záplava údivu i uznání soustředila k bohatému nákladu loďky i voru. Otec byl soubojem se želvou vyčerpán, i Béďovi přes všechno nadšení brzy poklesávala kolena únavou. Maminka měla pro tyhle věci u svých drahých bystré oči. 144
„Dost, chlapci!“ zavelela nezvykle rázně, „nechte tátu a Bedřicha oddychnout a sami se mnou hezky hbitě pro vlečné saně a potah!“ „Trošku jsem se prve na tebe zlobil,“ přiznával otec, jak tu tak s Bedřichem odpočívali, „musím ti však přiznat, že ses vytáhl!“ „To nic, táto,“ usmíval se polichocený chlapec, „bylo to napínavé, jako když jsme si doma hrávali na honičku.“ „To bylo,“ přiznával otec „Tak mě to strhlo, že jsem sám zapomněl na všecku opatrnost a myslel jsem jen na zápas našeho kormidla a plachty s tímhle kolosem.“
Zatím se vrátila matka s chlapci a vlečnými saněmi a chlapci se jen třásli, aby z Bedřicha vyrazili podrobnosti výpravy. A ten se – to se ví – vytahoval. Jakoubek hltal vyprávění o želvě a vydatně přitom 145
pomáhal Béďovi nakládat. Teprve když byl nejdůležitější náklad uložen a zbytek poskládán na pobřeží a otec se u sklípku pustil do želvy, soustředila se pozornost všech chlapců na jeho práci. Nejprv odstranil krunýř a vykuchal ji. A tu hned ovšem nastalo dohadování, co se štítem „naší“ želvy. Jakoubek se domníval, že by si z něho mohl vyrobit „velmi elegantní“ člun, cosi jako maňáska, na němž by se mohl prohánět podél pobřeží. Jen tady na mělčině, ujišťoval pohotově maminku. Arnošt dával přednost zhotovení rytířského štítit, který by velmi vhodně doplňoval španělský kord, na němž máma tak prozaicky opéká strnady. František se dlouho rozmýšlel, potom však projevil praktický názor, že by z něho mohl být pro všechny chlapce hezký nočníček, když teď přebývají v takové výšce. A když se všichni dosyta nasmáli, obrátil se táta na Bedřicha. „On ji ulovil,“ řekl, „jemu po právu náleží.“ A Bedřich s troškou rozpaků mínil, že by z něho měla být nádrž na pitnou vodu u ohniště, aby maminka nemusela pro každý hrnec vody běhal k potůčku. „Už dlouho na to myslím,“ přiznal se. „odvést stružkou vodu ze studánky až k ohništi a odtud zase nazpět do potoka. Je tu dostatečný spád a nedalo by to moc práce. Jen s tou nádrží jsem si nevěděl rady, a teď ji tu máme.“ Pan Braun až povyskočil. „To je nápad, Bedřichu! Mít takhle cihlářskou hlínu, vypálili bychom korýtka a byl by z toho opravdický vodovod.“ „Cihlářskou hlínu mám,“ ozval se skromně Jakoubek. „Nanosil jsem si ji haldu támhle ke kořenům sousedního stromu.“ Táta vykulil oči. 146
„Nepovídej! A kdes ji našel?“ „Na návrší za brambořištěm,“ vmísila se do hovoru maminka. „Div jsem mu nenaplácala, jak přišel umazaný.“ „Já za to nemohu,“ bránil se Kubíček, „len jíl byl tak kluzký, že jsem se do něj natáhl jak dlouhý tak široký.“ „A já mu pomáhal,“ přispěchal Arnošt, „a našel jsem tam takovou divnou vodnici nebo řepu, prostě nějaké kořeny, které naše svině požírala jako divá. Vypadalo to spíš jako keř než jako zelenina. Hned li to ukážu, tatínku!“ Chlapec odběhl a brzy se vrátil s plnou náručí. „Já ji ani neochutnal!“ ujišťoval raději předem, „přestože ji naše prasnice tak lačně hltala a moc chutnala i naší kravce a oslovi.“ „Tos dobře udělal, hochu,“ tajil otec úsměv. „Leccos totiž dobytku neškodí, co je pro člověka škodlivé.“ Potom pečlivě prohlížel chlapcův objev, krájel na kousky a ždibínek i ochutnali. Potom se zatvářil velmi vážně. „Myslím, hoši, že jste tu opravdu nezaháleli. Jakubův jíl nám bude velmi prospěšný. A jestli se nemýlím, a já myslím, že ne, – Arnoštův objev nás společně s bramborami uchrání navždy od hladu. Tahle rostlina je asi maniok, z něhož v Západní Indii dělají jistý druh chleba a koláčů, které nazývají krasavou. Vyzkoušíme to ostatně co nejdříve. A jestli se náš pokus podaří, budeme mít o živobytí postaráno. Masa a ryb je tu bohatě. Brambory máme, a bude-li i čerstvý chléb, nebude nám tu chyběl už nic.“ Chlapci byli ovšem jak náleží potěšeni a tatínek jejich zásluhu ještě zdůraznil. „Paní Braunová,“ prohlásil s žertovnou slavnostností, „s takovými hochy se tu určitě neztratíte.“ „Viď, táto!“ vztáhl šprček František všecku chválu na 147
sebe a vypjal se důležitě, „kampak na nás s nějakým ztroskotáním lodi!“ A moc se divil, když ho maminka vyzvedla a zlíbala. „No, co je?“ protestoval. „nejsem tu přece sám! Kluci se taky aspoň trochu přičinili!“ Smáli se mu, ještě když jeli s potahem pro další várku nákladu z lodi. Maminka zatím chystala řízky z želvího masa a špunt jí horlivě pomáhal. „Ale že jsme to tátovi s Béďou nandali, viď, mámo? Aby si nemysleli, že jsme tu zatím zaháleli. Věř mi, maminko, s námi se opravdu neztratíš. Zvlášť teď, co mám ten luk, tě nedám. To teda zas… ale voní to masíčko, vid? To zvíře nebylo nijak hezké, ale voní to, mámo, fakt, a já už mám hlad.“ Večeře byla slavnostní. Maminka dala k lepšímu Františkovu úvahu a šprček se naparoval. „A to jsme ti, táto, ještě neřekli, co jsme my, ledy já, jako František s mámou, dnes na pobřeží vydolovali.“ „Pravda!“ ťukla se do čela maminka a odběhla. Vrátila se za chvíli s plnou sklenicí. „Tenhle všudybyl objevil v zálivu pod nánosem trávy a listí soudeček. Ochutnej, tatínku! Báječné víno!“ Bylo a pan Braun si popřál. Byl už trošku rozjařen, když prohlásil: „Velmi jste se vyznamenali a všechna čest vaší námaze a objevům. To nejnádhernější, co jsme pro vás s Bedřichem přivezli, vás však teprve čeká. A proto – na kutě!“ Bedřich už dávno předtím rozložil žíněnky, polštáře i přikrývky. Visutá lůžka zůstala dnes opuštěna. A než kdo uspěl říct dobrou noc, spali všichni jako zabití. Byly to nádherné žíněnky, hebké polštáře a měkké přikrývky. V takových ještě nikdo z nich nespal. Snad proto také poprvé, všichni zaspali. Kromě pana Brauna. Přál ze srdce důkladný odpočinek mamince i chlapcům. Slunce 148
však bylo již vysoko a práce nečeká. A taky už měl trošku hlad. Důkladně zahalekal, podruhé a potřetí, než se na pavlači před vzdušným letohrádkem objevila udivená maminka. „Ty žíněnky mají asi nějakou kouzelnou moc,“ žertovala. „Sotva oči otvírám a kluci pořád ještě spí tvrdě jako o půlnoci.“ A skutečně. Chlapci se dnes nemohli probrat ze spánku. „Budíček!“ halasil zvesela otec, „nastoupil, lenoši! Oheň jsem už rozdělal, snídat za vás ovšem už nebudu!“ Chvála kouzelných žíněnek nebrala konce a nálada při pohledu na všechny ty bedny, soudky, nářadí a pytle kolem byla výtečná. Pochutnali si na snídani a pak všichni vyrazili. Odvezli dvoje vrchovaté saně, když příliv dosáhl obou plavidel a zvedal je zvolna na hladinu. Bylo škoda každé minuty. Museli doveslovat zpět až k proudu, který je donese dál než do půl cesty k vraku, a budou-li už tak blízko lodi, bylo by škoda vracet se s prázdnou. Máma souhlasila. Dopraví třetí náklad saní sama s Arnoštkem a Františkem. Ať otec vezme s sebou i Jakoubka. Je obratný a jistě dobře zastane práci u kormidla, aby táta s Béďou mohli k veslům. Počasí bylo krásné, dokonce i vítr jim přál. Přesto však dorazili k vraku tak pozdě, že se rozhodli naložit na obě plavidla jen co jim padne do rukou. Netrvalo dlouho a Jakoubek se přihnal s trakařem a hlásil, že jich objevil několik. „To bude něco na svážení brambor,“ jásal, „viď, táto?“ Otec ho ještě nestačil ani kloudně pochválit, a už tu byl Béďa se zprávou, které pan Braun zpočátku nechtěl ani věřit. Béďa odtrhl několik latí z bednění, v němž jako 149
obrovská labuť na hnízdě seděla lehká mořská loď, jaké lodníci odborně říkají „pinasa“. Byla ovšem jen zčásti smontována. Zbytek byl velmi vtipně a úsporně uložen v bednění a ve zvláštní schránce našli plán lodi i s podrobným návodem ke konečné montáži. Dychtivě studovali plán a žasli. Na všechno bylo pamatováno. Plachtoví, stožáry, dokonce i několik lodních děl malé ráže s přesným označením, kde jsou uložena a jak jich použít. Pan Braun se nad tím objevem až zadýchal. „Tomu se, chlapci, říká štěstí. Horší bude, jak si s tím poradit.“ Chlapci byli ovšem plni optimismu a nadšení. „Sami jsme z ničeho zbudovali loďku i vor, zmohli jsme most, postavili jsme Sokolí hnízdo, to by bylo, abychom si nevěděli rady s touhle lodičkou!“ Nebylo však času na úvahy. Štědrý vrak poskytl zase tolik vzácných a potřebných věcí, že se zapotili, než je složili do kocábky i na vlečný prám táta snesl spoustu nářadí, velký měděný kotel, brusířské kameny, vzal s sebou i struhadlo na tabák a ovšem Jakoubkovy trakaře. Tentokrát už otec svěřil kormidlo i plachtu Bedřichovi a obratný hoch si počínal znamenitě. Jakoubek na přídi kocábky sledoval dalekohledem moře před sebou a pan Braun se nedočkavě zabořil do plánku pinasy. Montáž pinasy, kromě stožárů a plachet, by nebyla nijak zvlášť obtížná. Dala by se provést na místě. A velmi výhodné bylo, že vrak ležel přídí v místech, kde mezi skalními útesy byla hlubina. Tudy by bylo nejsnadnější dostat zhruba smontovanou pinasu na moře. Jenže jak? Příď ztroskotané lodi je tak mohutná, že odolala i nárazům o skaliska. Bude v lidských silách prorazit v ní otvor, jímž by plachetnice prošla? 150
Otci z toho uvažování už trošku třeští hlava. Jsou tu jakési dřevěné kolejnice, na nichž spočívá kostra plachetnice. Na nich válce, po nichž ji lze dostat smontovanou na hladinu. Jen ten otvor. Ten otvor v přídi! V té chvíli se ozval Jakoubek. „Žádné nebezpečí! Přistáváme!“ Slunce se už chýlilo k západu, a proto si pospíšili s vyložením nákladu. Něco z něho si poskládali na trakaře. Každý podle svých sil. Když se blížili k Sokolí mu hnízdu, poznali, jak bdělé hlídače mají v obou dogách. Nejprv se zuřivě rozštěkaly, hned nato však jim s radostným kňučením běžely vstříc. A projevovaly svou radost tak živě, div Jakoubka neporazily. A už tu byla maminka s oběma hochy. Trakaře ovšem vzbudily velký údiv i obdiv. A nemenší i ostatní náklad. Jen struhadlům na tabák a železným plátům na sporák nechtěla máma rozumět. „Co s tím?“ krčila rameny. „Dočkej času,“ odpovídal potutelně otec úslovím, které tu všichni rádi užívali, „Budiž,“ smála se matka. „Kouřil ani šňupat se však nenaučím, i kdybychom tu objevili tabák.“ „Taky ne,“ souhlasil úsměvně otec. „Struhadla se však i bez tabáku uplatní. Jen se neboj!“ „Dobrá, počkám, ty tajnůstkáři!“ škádlila maminka. A tu se tatínka velmi horlivě zastal špunt František. „Mámo!“ pustil se do ní, „proč říkáš tátovi, že je tajnůstkář, a sama jsi taková! Kdopak už pár dní sází kukuřici a melouny, oves, hrách i tykve a vždycky nám přikazuje: ale tátovi ani muk! No tak?!“ Maminka se smála, popadla cvrčka a zvedla do výše. „A to ti nenapadlo, že jsem chtěla tátu překvapit a 151
udělat mu radost?“ František se zatvářil zase tak přemítavě jako obvykle a řekl: „No jo. Ale on tobě s tím struhadlem jistě taky!“ „Je mi líto, maminko,“ bavil se otec, „ale náš milý František vyložil karty na stůl. Tys tu zatím zřejmě založila plantáž? Pověz mi jen, prosím tě, kdes vzala semena a jak jsi vůbec přišla na tu výtečnou myšlenku?“ „Velmi jednoduše,“ nedala se maminka. „Viděla jsem, že vaše cesty k ztroskotané lodi neberou konce a dospěla jsem k přesvědčení, že v nich neustanete, pokud vrak úplně nevyprázdníte, nebo jej bouře nesmete s povrchu zemského. Kdo tedy měl zřizoval zahradu a osít úrodnou půdu? Postupně jsme sklízeli a uskladňovali brambory a do vybraného brambořiště jsme vždycky zaseli nějaká semena. A kde jsem je vzala? No přece v mém kouzelném pytli! Těší mě sice poklady z korábu, vím ovšem, že nebudou mít věčné trvání. A především je mi jasné, že nesmíme promeškat příhodný čas k sadbě a setí.“ „Všechen obdiv vašim zásluhám,“ bránil se s úsměvem otec, „ale naše testy k vraku jsou také důležité! Zrovna dnes jsme tam objevili nádhernou plachetnici, která bude chloubou našeho dosavadního loďstva.“ „Pro všecko na světě!“ chytala se matka žertem za hlavu, „leká mě vaše odvaha a trnu o vás vždycky hrůzou už teď, když vyplouváte na moře div ne v neckách, což teprve budete-li mít plachetnici!“ „Bez lodi to u moře nejde, mámo,“ uklidňoval matku Bedřich a tvářil se přitom jako rozený námořník. „Ale co má otec za lubem s těmi struhadly na tabák a železnými pláty na sporák, to nevím sám.“ „Prozradím,“ žertoval táta. „Mámina překvapení 152
vyzradil František, sluší se, abych i já vyrukoval se svými. Maminka nám chce opatřit plantáže, já…,“ tu se tatínek, aby vyvolal náležité napětí, na chvíli odmlčel, „chléb!“ Překvapení se otci povedlo. Všichni na něj udiveně zírali. „Opravdický, voňavý chleba?“ ptal se nedůvěřivě František, „neděláš si z nás legraci, táto?“ „Nevím, jestli ho chceš upéct z těch struhadel.“ smála se maminka, „ale i kdyby, kde máš pec, v níž bys jej upekl?“ „Vaše chyba, že nevěříte ve vlastního otce a manžela,“ zahrál si táta na zkormouceného. „Tak tedy pozor: není tu snad báječný objev našeho Arnoštka? Maniokové kořeny? A na čem je postrouháme? Na těchhle struhadlech, dámo a pánové! Jak je vylisujeme? Mezi těmito těžkými brusířskými kameny, A nemáme-li zatím pec – na čem je upečeme?“ „Na těch železných plátech,“ uhodl Jakoubek. „Správně,“ pochválil otec, „Nebudou to sice kulaté a vykynuté bochníky, jak je známe ze staré vlasti, ale ploché koláče, proto nám však nebudou o nic míň chutnal. Potřebujeme jen, aby nám máma ušila pytlík z plátna a můžeme se dát do díla.“ A tu máma zas jednou projevila svou pohotovost. „Pytlíky se šít nebudou,“ prohlásila, a teprve když hoši protáhli obličeje zklamáním, dokončila veselé: „Protože jsou hotovy. A kdopak, vy mudrci, navozil kromě brambor i zásobu Arnoštkova zázračného kořene? Já tuhle s Františkem a Arnoštkem. Z těch pár kousků byste toho napekli!“ „Tak vidíš,“ vypjal se hrdě František proti čahounovi Béďovi, „ty si jezdíš na lodičce a já se ti starám o chleba.“ 153
To už bylo na Bedřicha trochu moc. Naštěstí okamžitě smířlivě zakročil mudrlant Jakoubek. „To zas teda musíš, Bedřichu, uznat,“ řekl. „Nebýt Františka, měli bychom struhadlo, pláty na pečení, kameny na lisování mouky, jen ta mouka by nám chyběla.“ „No vidíš!“ vytáhl se špuntík. „Jakub je aspoň uznalý. Dovede si spočítat, co znamená našinec pro domácnost.“ Slunce se chýlilo k západu, a tak se konečně pustili do pekařiny. Každý z chlapců doslal struhadlo a hromádku pečlivě omytého kořene manioku. Maminka prostřela mezi ně čisté plátno, na němž vůčihledně rostla hromada strouhanky. Vypadala jako piliny, nikterak vábně. Arnošt to také hned na plné pecky řekl. „To bude asi výtečný chléb z těchhle otrub. Už se mi sliny sbíhají! Chleba z pilin!“ I mrňous František ztrácel důvěru. „Nesplet sis to nějak, táto? Dělat chléb z řepy! Kdo to kdy slyšel? Vždyť to ani moc hezky nevoní!“ „Klid, hoši,“ nasadila všemu korunu máma. „Na rožni je kýta z Arnoštova klokana a kotlík brambor jsem pro jistotu dala také vařit.“ „Děkuji ti za důvěru, maminko,“ oplácel tála. „Měl bych vůbec chuť nedal vám ani kousíček. Z manioku, abyste věděli, se dělá výborný chléb, který je hlavní potravou domorodců v Americe, a i tamní Evropané prý mu dávají přednost před chlebem z obilí.“ Otec Braun se dostal do tempa a rozkládal a kázal jako pastor. „Maniok je rostlina, která se vyskytuje v několika odrůdách. První druh roste velmi rychle a jeho kořen je brzy zralý, druhý dozrává o hodně později, podobně asi, jak je tomu u raných a zimních brambor. Kořeny třetího dorůstají a úplně dozrávají teprve druhým rokem. A teď 154
pozor. První dva druhy jsou za syrova jedovaté, třetí je i syrový poživatelný. Pěstitelé však dávají přednost prvním dvěma druhům, poněvadž se jich rodí víc a daleko rychleji dozrávají. Tak teď víte vše, co jsem o té rostlině přečetl.“ „Až na to, že nechápu, proč se dává přednost jedovatým druhům před neškodnými,“ uvažoval Arnoštek. „Pěkně děkuju už předem za jedovatý chleba! Jak můžeme vědět, že tohle je právě ten poživatelný maniok a že se neotrávíme?“ „Špatně posloucháte, mladý muži,“ vytýkal mírně táta. „Řekl jsem, že kořeny jsou jedovaté za syrova. Jakmile tyhle piliny vylisujeme, odstraníme všechny nebezpečné látky, dokonce už před pečením.“ „Tak teda nevím…“ kroutil hlavou Arnoštek. „Je to jasné. Jedovatá je šťáva, viď, táto,“ hádal čipera Jakoubek. „Správně. A jakmile se vylisovaná drť kořenů ještě bezpečně vysuší, je mouka neškodná. Ostatně pro jistotu dáme chleba ochutnal nejprv slepicím a opičce. Neuškodí-li jim, neuškodí ani nám.“ „Ale já nechci, aby se Mimi otrávila,“ natahoval František. „Neboj se,“ uklidňoval otec:. „Žádná opice se ničeho jedovatého ani nedotkne.“ „Tos taky četl?“ vyzvídal nedůvěřivě špunt. „Taky.“ „A nesplet ses třeba?“ „Vyloučeno. Mám přece Mimi taky rád.“ „Tak dobře,“ svoloval velkomyslně chlapec, „smíš jí tedy kousek dál, ale jen kousíček. Pro jistotu, jak ty říkáš, víš?“ Za povídání práce rychle pokračovala a hromada drti se vůčihledě zvětšovala. Vzali maminčiny čistě vyprané 155
pytlíky, naplnili rozstrouhanou dření a uložili na široké prkno. Druhé, stejně široké, položili shora a zatížili těžkými brusířskými kameny. Manioková šťáva prýštila z pytlů téměř proudem. „Umíš si poradit, tatínku,“ chválila máma. „Začínám věřit v úspěch. Jen jedno by mě ještě zajímalo. Jestli se nemusí manioková mouka okamžitě spotřebovat.“ „Bez starosti, maminko. Je-li důkladně vysušena, vydrží víc než rok, jako pšeničná, ječná nebo žitná. A tohle sluníčko, třebaže se už nachyluje k západu, ji za malou chvilku vysuší dokonale.“ „To bychom mohli ještě dnes upéci aspoň bochánek!“ škemrali nedočkaví hoši. „Provedem,“ souhlasí táta. „Ale na jídlo si pro dnešek dáme zajít chuť. Už kvůli Arnoštkovým obavám. Uděláme zkoušku s opičkou a se slepicemi. A zítra, až uvidíme účinek, pustíme se do pečení plnou parou.“ Chlapci se ošívali, táta však byl neúprosný. „To je trest za vaši nedůvěřivost.“ pokoušel je. „Maminka vaří brambory, budou se tedy večeřel brambory. K pečeni z klokana se ostatně líp hodí. A teď do práce! Béďa s Arnoštem budou na slunci sušit a přehazoval mouku, aby vyschla na troud, já s Jakoubkem rozpálím na ohništi železné plály a maminka zatím z vyschlé mouky zadělá na chleba.“ Táta byl zlatý a dobrý kamarád. Ale když jednou něco nařídil, byl konec dohadování. Netrvalo dlouho a z téhle společné práce vznikl bochánek, který na rozpáleném železe pozvolna žloutl, růžověl, hnědl a voněl! Tak voněl, že nedůvěřivý Arnošt první přiznal, jak se mu sbíhají sliny. Dokonce maminka, obracejíc bochánek druhou stranou na plotnu. prohlásila, že něco tak voňavého nemůže být jedovaté, táta byl však neoblomný. 156
Po bochánku se jen zaprášilo. A to táta ze samé opatrnosti dal ochutnat jen dvěma slepicím, co kdyby přece jen! Zbytek s neobyčejnou chutí spořádala Mimi a hoši – třebaže pečeně z klokana byla výtečná a brambory voněly máslem – trochu závistivě pošilhávali po opičce, která se nad zlatově vypečeným bochánkem jen olizovala. A ráno, sotvaže slunko vysvitlo, bylo všecko na nohou a rovnou ke slepicím. O opičku nemuseli mít starost. Slastně chrupala a oddychovala, stočená ve svém pelíšku mezi Béďovou a Arnoštovou žíněnkou. A oba kohouti si vykračovali mezi hejnem slepic, z nichž nechyběla ani jediná. „Hurrá!“ jásali hoši, „ať žije táta!“ Hned začali horlivě rozšiřoval ohniště, táta přidával železné plály. aby každý z chlapců měl svou vlastní plotnu, maminka přidělovala těsto a peklo se a peklo. To se ví, že Jakoubek první dal svému bochníčku tvar srdce, a sotvaže je upekl, donesl je jako dárek mamince. Po něm se ostatní předstihovali ve vymýšlení nejrůznějších tvarů. Tu a tam se jim dílo připálilo, nebo dokonce spálilo. Nikdo se však netrápil, mouky bylo dost a byly tu slepice, psi a holubi a všichni byli jako posedlí tou nezvyklou vůní čerstvě pečeného chleba. A taky Mimi, která dávala přednost hodně připáleným kouskům. Maminka, když tuhle spoušť viděla, přestala chystat obvyklou snídani a nalila každému jen pořádný kalvas horkého mléka a snídalo se dlouho a s velkou chutí. Maminka tvrdila, že se cpou jako mlatci, hoši zas, že je to snídaně vpravdě královská. Po snídani, sotva napekli trochu chleba do zásoby a uskladnili mouku, vytasil se pan Braun s rozhodnutím, že pinasu je nutno stůj co stůj zachránit. Všichni 157
chlapci ovšem okamžitě souhlasili. Mluvte však s mámou! Má těch výletů právě tak dost, trne celé dny obavami, když je táta s chlapci na moři. Zachránit zásoby, s tím se dá ještě jakžtakž souhlasil. Ale jachta? Nač pro ni ztrácet čas a dával všanc život?
Táta na to jde chytře. Maminka by pak mohla také jednou s nimi. Kdyby viděla tu krásu moře na vlastní oči, určitě by se i ona pro plachetnici zapálila. A tu jí vpadl do zad i ten nejmenší. „Fakt, mámo,“ prohlásil. „To není jako v Bernu, vzít mě za ručičku a jít do parku. Bez pořádné lodi se tu nedá žít! Jsme přece čtyři robinzoni, to se nedá nic dělat!“ Máma má slzy v očích, a přece se usmívá. Měla mít 158
holčičku, ta by držela s ní. Takhle ji už i ten cvrček zrazuje. Už i on se pokládá za muže a každý mužský touží po dobrodružství. Prý čtyři robinzoni! „Ty ale zůstaneš se mnou?“ pokouší se získat zpět ztraceného spojence. Chlapec jen vteřinku zaváhá a pak velkomyslně svoluje: „To víš, že ano. Nějaký mužský tu přece s tebou musí zůstat!“ Jedno si však maminka vymínila. Že se jistě večer všichni vrátí a že už nikdy nezůstanou na vraku přes noc. A tak tentokrát pluli s otcem k vraku všichni tři chlapci. Hned po přislání naložili dva sudy nasoleného másla, tři soudky mouky, několik pytlů rýže a obilí a několik beden masových konzerv, aby se večer nevrátili s prázdnou. Pak se šlo rovnou do druhého podpalubí na pinasu. Otec se za tu noc o ní něco napřemítal. Naprosto vyloučeno, aby s Bedřichem, třeba po částech a sebedůmyslněji sestavenými kladkostroji, doslali plachetnici z vraku. Nezbývá, než sestavit ji na místě a lámat si hlavu, jak vyrazil v přídi otvor, jímž by po trámcových kolejnicích dopravili trup pinasy na moře. To by už asi nebylo nesnadné. Vrak je důkladně nakloněn, příď spočívá přímo v moři. Stačí uvolnil čepy, které drží válce, a sklouzla by na hladinu jako po másle. „Jen ten otvor!“ opakuje otec za těch čtyřiadvacet hodin, co objevili loď, nejmíň popadesáté. Stožáry, plachtoví a vnitřní zařízení bude nutno montovat až na moři. Taky oříšek, s tím už si však nějak poradí. „Nu, co napřemýšlíme,“ řekl pan Braun k chlapcům, kteří rozjásaně prohlíželi každou maličkost ohromné stavebnice a neměli čas všimnout si jeho starostí. „Dáme se do toho a nějak to dopadne.“ 159
A tak nastala úmorná práce, znesnadněná hodně tím, že loď byla silně nakloněna. Zato všechny součástky byly pečlivě uloženy, šrouby a matky ve vrstvě tuku, klíče k nim a vůbec všechno nářadí potřebné k montáži nacházeli snadno a v nejlepším pořádku přesně podle plánku a návodu k montáži. Čas přímo letěl, ani se nenadáli a museli se chystat k návratu. Maminka s Františkem už vyčkávali u zátoky, ve stanu byla zavěšena visutá lůžka a od ohniště voněla večeře. „Rozhodli jsme se s Františkem, že se přestěhujeme do Stanu. Ušetříme vám denně dvě cesty. Večer od přístaviště domů a ráno zpět. Můžete si o to déle pospat.“ Otec Braun byl dojat. Pamatoval, jak se jí nelíbilo na vyprahlém skalnatém pobřeží, a uvědomil si, jaká oběť je bydlet nepohodlně ve stanu, když je možno spát ve vzdušném letohrádku na báječných žíněnkách. Byl by to rád řekl a poděkoval jí. Matka ho však záměrně nepustila k slovu; „Je to daleko moudřejší. Pro vás je to ztráta času, pro nás s Františkem procházka, zajít do Sokolího hnízda poklidit dobytek, sebral vejce a trošku dohlídnout na hospodářství.“ A tak pan Braun řekl pouze: „Jaká je máma?“ A chlapci na to sborově: „Úža!“, načež pan Braun jen zamrkal. Také František se vytáhl. Když po výborné masové polévce s rýží došlo na smažené ryby a všichni se jen olizovali, pochopil táta tajemná znamení, která mu matka dávala, a optal se s přehnaným údivem: „No ne? Jak jste přišli k těmhle báječným, čerstvým rybičkám?“ „To se musíte zeptat mého ochránce Františka,“ odpověděla matka. 160
A teď pochopili i hoši. „Nepovídej!“ předháněli se v uznání. „Tolik výtečných ryb? Jak se ti to povedlo?“ A cvrček se jen nadýmal a hrál si na skromného. „No co je na tom? Arnoštovi se přece taky povedlo ulovit toho velkého lososa.“ A pak se nasyceni, unaveni a spokojeni vysoukali do svých lůžek a spali tvrdě až do rána. Příští jitro je zastihlo v druhém podpalubí vraku už v pilné práci. A tak po celý týden odjížděli za prvního úsvitu a vraceli se s těžkým nákladem až pozdě večer. Byla to fuška, o to nic! Někdy prsty dřevěněly, i desítiletý Arnošt měl mozoly do krvava sedřené. Jen Jakub dělal inženýra. Ne že by se práci vyhýbal. Vyplynulo to nějak samo. Hned v první dny poznali otec i Béďa, že rozumbrada postřehl mnohé, nad čím hloubali, bystřeji než oni. Těšilo ho koumat nad plánkem i návodem montáže, bral si ho i domů, a zatímco se oni bavili a žertovali, nemohl se od něho odtrhnout. A tak jaksi samo sebou začal řídit práci. Tátovi i Bedřichovi přišlo velmi vhod, že se nemusí zdržovat nahlížením do plánku, a klouček se jen málokdy zmýlil. A byl při tom vždycky tak podivuhodně skromný. Nikdy neříkal: tak a tak to musí být! Vždycky jen: já si myslím, domnívám se, snad by to šlo tak a tak. Moc se jim to líbilo a všichni ho za to měli rádi. Okolo Stanu zatím rostly hromady přivezených beden, soudků a sudů, že to málem vypadalo, jako by byl obehnán hradbou. A sedmý den byla pinasa sestavena. Jako všemu, rozuměl otec trošku i lodím. „Myslím, že se bude výborně držet na moři,“ usuzoval radostně. Trošku sporů vzniklo o obě malá děla. Táta mínil, že 161
jsou zbytečná, podlehl však chlapcům, kteří chtěli mít loď dokonalou. „Budiž,“ připustil nakonec:. A tak umístili na zadní palubě oba kanónky. Večer ovšem, když chlapci jásali při pohledu na všecku tu pyšnou krásu lodi, povzdechl jako každodenně: „Jen ten otvor! Ten otvor…“ Na tátu bylo v té chvíli smutno pohledět. Krůček od konečného úspěchu, a taková nepřekonatelná překážka. Všem bylo do breku. Stáli tu jako hromádka neštěstí. Jen Jakoubek řekl tvrdě: „Riskovat, táto!“ „Myslíš?“ oživl otec. „Dlouho i na to myslím. Máme však třeba v minutě pohřbít všechny naděje, které nás stály tolik potu?“ „Je snad lepší čekat se založenýma rukama na zázrak?“ nedal se klouček. Pro tátu to byla injekce. Zas to byl ten starý, odhodlaný a činorodý pan Braun. „Máš pravdu, Jakube. Není-li jiného východiska, musíme riskovat.“ A už to lítalo. V lodní kuchyni objevili velký železný hmoždíř, našli silné dubové prkno, do něhož vydlabali žlábek pro doutnák. Hmoždíř nabili střelným prachem, prknem přikryli a skobami připevnili. Doutnák byl odměřen, aby hořel asi dvě hodiny. Teď šlo jen o to, aby nárazem nebyla poškozena také pinasa. Vytvořili proto před ní ze silných dubových desek několik vrstev překážek, vzduchových komor, kleštinami co nejlíp upevněných, potom táta znova pečlivě přehlédl celé zařízení a zapálil doutnák. Plavba do Zátoky spásy byla jako obvykle klidná, a přece byli všichni vzrušeni snad víc než tenkrát, když na své kocábce ze sudů hledali záchranu. Nejvíc táta, i když 162
to na sobě nedal znát, a pustili se do vykládání zásob z voru i loďky jakoby nic. Jen po hodinkách pokukovali a také chlapci byli jako na trní. Až když se od moře ozvala rána a ozvěna ji vracela, vrhli se všichni bez říkání do loďky z kádí a rychleji než kdykoli předtím odrazili ze zátoky. Vydechli si teprve, když uviděli vrak. Jeho poloha se nezměnila a hlavně žádný kouř a plameny. Po moři plavala spousta silným plechem oplátovaných trosek, příď i velká část lodní stěny byla rozdrcena a rozmetána právě v místech, kde stála pinasa. Co s ní asi je? Konečně jsou v druhém podpalubí. To už táta, vždycky tak klidný, vykřikuje jako kluk: „Sláva! Sláva Jakoubkovi! Sláva nám!“ Chlapci zaraženě mlčí. Nezdá se jim to. Hrozná spoušť všude dokola je naplňuje tísní. Ani Jakoubek nevěří. Nechápe ani, proč táta tolik řádí. Jenže táta je zkušený. Povedlo se. Příď i bok lodi byly roztrhány, zatímco jachta nebyla v nejmenším poškozena, jen nárazem vzduchu se poněkud naklonila na bok. Bylo jen nutno odstranit trosky, a to nebyla malá námaha. A bylo také zapotřebí hodně rozvahy a uvažování, aby pinasu pevně upoutali silným lanem na rumpál kotvy. Teprve pak uvolnili čepy válců na dřevěných kolejnicích a zvolna, opatrně spouštěli loď na moře. Sjela po svažujících se trámech po válcích klidně, narovnala se a vznešeně ustrnula, zadržena lanem na hladině. Řvali kluci, stejně však řval nadšením i otec. „Hurá! Hurá! Hurá!“ rozléhalo se od vraku. A pak už je poháněla touha po dokončení díla. Stožáry i plachtoví naložili do pinasy před spuštěním na hladinu. Ani si neuvědomovali, kolik času a námahy si 163
vyžádalo, než tu stála jejich Vytoužená, štíhlá, hrdá a krásná, úplně připravená k plavbě. To Vytoužená vyřkl bezděky Jakoubek a všichni to jméno okamžitě a nadšeně přijali. V chlapcích se najednou probudil námořnický duch. Plavidlo s dvěma děly jim připadalo jako válečná loď. I táta podlehl jejich nadšení a dovolil, aby při slavnostním vjezdu do Zátoky spásy pozdravili matku a Františka salvami z obou děl.
I vítr jim přál. Letěli po hladině jako pták, až se té rychlosti otec Braun chvílemi hrozil. Když se přiblížili k vjezdu do Zátoky spásy, stáhl otec plachtoví a zmírnil rychlost, aby vjezd do zálivu byl co nejslavnostnější. „Pozor!“ zavelel Béďa. „Číslo jedna – pal! Číslo dvě – 164
pal!“ Jakub i Arnošt bezvadně odpálili. Neodolal ani táta a současně s chlapci nadšeně volal: „Hurá!“ A na břehu mávala maminka, trošku ulekaně a hodně radostně, a František se jí držel za sukni s vyvalenýma očima a papulou dokořán, nejsa si jist, jestli se má radovat, nebo bát. Konečně přistáli u malé vyvýšeniny, která k tomu byla jako stvořená. Maminka se smála i plakala zároveň. „Styďte se, vy uličníci!“ říkala. „Víte, kolik strachu jste nám nahnali? Vidím loď a ve snu by mi nenapadlo, že by ta vaše pinasa mohla být tak krásná. A ke všemu ještě střelba z děl! Kdybych nezaslechla vaše hlasy a jásání, byla bych popadla Františka a nezastavila bych se až v Sokolím hnízdě.“ Kluci neměli smyslu pro výčitky. Chtěli slyšet pochvalu. „Pojď, mámo,“ volali, „podívej se zblízka, jaká je naše Vytoužená!“ A maminka opravdu vstoupila na pinasu, se zájmem všechno prohlížela a obdivovala. A moc se zaradovala, když se Jakoubek jen trošku zamyslel a hned nato vyhrkl: „A vůbec to není Vytoužená! Je to Eliška na počest naší mámy!“ František, s rukama složenýma za zadečkem, si prohlížel loď zvědavě, tvářil se však při tom hodně důležitě. „No proto,“ řekl svrchu. „Po kom jiném by se měla jmenovat naše první loď než po mámě?! Máma, abyste věděli, to se ví, že se mnou, celý ten týden taky nezahálela. Máme nejen novou loď, ale ještě také něco jiného!“ A špuntík, s tváří tajemnou a důležitou, vedl všechny 165
k Šakalímu potoku a podél potoka vzhůru tam, kde se řítil se skalisek dolů. A tu spatřili slušný kus poryté půdy, upravené v pravidelné záhony, s cestičkami vysypanými pískem z potoka. Tatínek uznale hvízdl a chlapci nešetřili chválou. A máma, skromná jako vždy, zakrývala potěšení z pochvaly horlivým vysvětlováním. „Zjistila jsem, že je tu země měkká a vláčná. Zřejmě spodní vláha z potoka. A tak jsem zasázela tuhle brambory, tam maniok, tu jsou fazole a boby a zde místo pro různou zeleninu. A okolo celé plantáže jsem nasela kukuřici, aby svým stínem ze všech stran chránila rostliny před celodenním žárem slunce.“ „Mamičko,“ řekl pan Braun obřadně, „obdivuji tě. Nikdy bych nevěřil, že bys tohle všecko mohla dokázat za pouhých pár dnů.“ „Pardón,“ přihlásil se ke slovu František, „s mou pomocí.“ „No to je samozřejmé,“ smál se otec, „jenže ty jsi muž a máma jen slabá žena.“ „Docela dobře se držela,“ vzal cvrček vážně otcova slova, „někdy dokonce neobědvala a pracovala, i když jsem já jedl.“ „Udělalas nám velkou radost,“ řekl pan Braun. „Jako vy mně. Mimochodem, tatínku, opatřili jsme s Františkem taky ovocné stromky, na něž jsi pro svou loď úplně zapomněl. Byly by určitě uschly.“ Otec se provinile ťukl do čela. „Poklad je málo,“ políbil upřímně manželku. „Na těch stromcích mi tolik záleží, a nebýt tvé pečlivosti, jistě by byly zašly.“ A nové provolávání slávy mámě i Františkovi, který se šťastně usmíval a div se neukláněl jako operetní hvězda před oponou. 166
Příští den byla naštěstí neděle a pořádně si přispali. Všichni to už opravdu potřebovali. I Mimi chrupala, jako by ji do vody hodil. Měla ten týden sice Františka, ale po ostatních chlapcích se jí jistě stýskalo. A tak řádila jako pominutá, lezla chlapcům po ramenou a po zádech, skákala z jednoho na druhého, hladila je ručkama, až z toho byla nakonec celá znavená. A Bill žárlila. Bill si totiž na opičku zvykla a velmi si ji zamilovala. A opička zase Bill. No a tak teď Bill pobíhala úzkostlivě mezi hochy, nespouštěla z opičky oči, vrčela a netrpělivě kňučela, tu a tam káravě vyštěkla, jako by ji lákala, napomínala a peskovala. Opravdová, starostlivá máma, celá šťastná, když se jí rozpustilec, který ji předtím škádlil a pitvořil se na ni se zad chlapců, konečně vrátil na hřbet. Moc se jim oběma nasmáli, a ještě víc, když máma vyprávěla, jak ji Bill dovede něžně vyplatit prackou a jak potom zase trpělivě vysedává pod stromem a udobřuje si ji, když se Mimi vyšplhá na větev a trucuje. Celou neděli opravdu odpočívali. Maminka nedovolila, aby se dali do nějaké těžší práce. Ani obvyklou nedělní procházku nepřipustila. Po obědě táta, který nedovedl nečinně posedět, vyprávěl chlapcům o Patagoncích, statečném nárůdku odvážných lovců, který žije v jižním cípu Ameriky. A jak vyprávěl, hned také vyráběl primitivní, pro ně však důležitý nástroj k lovu a také zbraň. Vzal dvě olověné koule a spojil je asi sáh dlouhým provazem. Upozornil ovšem, že Patagonci používají kamenů, které spojují řemeny. „Říkají tomu bolas,“ poučoval, „a dovedou ho použít s neobyčejnou obratností. Roztočí jeden z kamenů nad hlavou a pak jej vrhnou současně s druhým, který do té doby drželi v levé ruce, za pronásledovaným zvířetem. 167
Ovládají to s takovou jistotou, že dovedou prchající kořist spoutat i v největším trysku. Kámen se totiž točí dále, a dotkne-li se řemen těla oběti, ovine je setrvačností řemenem tak prudce a pevně, že zvíře nemůže dál, nebo se aspoň zpozdí tolik, aby je lovec dostihl a dorazil.“ To bylo něco pro chlapce. Táta musel ovšem hned vyrobený bolas předvést a vybral si pro tuto zkoušku nedaleký osamělý stromek Měl štěstí. Hod se povedl a šňůra s olověnými koulemi se ovinula kolem kmene. Následoval ovšem hurónský řev a hned nato pokusy chlapců vyrobit si takový bolas. A maminka nakonec prohrála svůj boj o nedělní klid, nezlobilo ji to však. Byla ráda, že aspoň otec Braun sedí vedle ní a úsměvně sleduje pokroky chlapců v ovládání nové zbraně. Příštího dne hned po snídani prohlédl otec ovocné stromky a rozhodl se, že je okamžitě zasází. V rodinné poradě se dohodli, že vysázejí alej na břehu potůčku kolem cesty k pobřeží, zbytek v Zátoce spásy, kolem Stanu, aby jeho pusté okolí oživlo zelení sadu. Byla to veselá a radostná práce, už proto, že zas po mnoha dnech byli všichni pohromadě. A z té pohody asi také vznikl tátův návrh, aby se příští den vypravili do kalebasového hájku a opatřili si z tykví materiál na nádoby různých velikostí, do nichž by uložili zásoby nahromaděných potravin. Chlapci se ani rána dočkat nemohli. Na saně naložili zásobu potravin a střeliva, na oslíka Františka, a vykročili. Turek se už docela samozřejmě zařadil v čelo průvodu, Bill s opičkou na zádech jej uzavírala. Obešli bažinu a brzo nato dorazili do nádherné krajiny na její druhé straně. Matka s chlapci, kteří tu kromě Bédi ještě nebyli, užasli na tou krásou. Netrvalo dlouho 168
a Bedřich se začal ošívat. Zmocňovala se ho touha po lovu. Hvízdl na Turka a hned nato zmizeli oba ve vysoké trávě. Dost dlouho o nich nevěděli, když se Turek rozštěkal, z trávy vyletěl velký pták a ozval se výstřel. Pták klesl na cestu daleko před nimi. Hned se však vzchopil a rychle ubíhal. Tu zakročila pozorná Bill. Vyrazila kupředu, nadběhla mu a pevně držela.
Zraněný pták byl velký a silný, bránil se mohutnýma nohama i silným zobanem. Už tu však byl i otec. Opatrně se blížil k bránícímu se ptáku. Byla to nádherná dropí slepice a chtěl se jí zmocnit živé. Vyndal z brašny velký šátek, vyčkal příhodného okamžiku a obtočil jí jej kolem hlavy. Statečný bojovník, oslepený kapesníkem, byl vyřízen. Spoutat mu silné nohy smyčkou provazu bylo už dílem okamžiku. „Myslím, že se nám podaří ji ochočit,“ vysvětloval otec 169
mamince, která už taky přicházela. „Byl by to znamenitý přírůstek k naší drůbeži. Slýchal jsem, že je to možné. Přiláká prý i samečka a snadno si pak zvyknou na společnost lidí.“ A tak naložili slepici na saně a pokračovali v cestě k Opičímu lesu, jak Béďa nazval místo, kde opička Mimi Turkovou krvelačností ztratila mámu. Vysoké kokosové palmy okamžitě vzbudily zájem hochů. Toužebně hleděli do korun stromů na vábivé hrozny kokosových ořechů. „Kdyby to jen nebylo tak po čertech vysoko,“ povzdychl si Arnošt. „Pravda,“ dobíral si ho táta. „Výtečná pochoutka. Mají jen jedinou nectnost, že nespadnou člověku k nohám na zavolání.“ Sotva to však dořekl, dopadl právě před ně jeden a pořádně veliký. A po prvním žuchl do trávy druhý a třetí. „To je skoro jako v pohádce,“ radoval se chlapec. „Sotva člověk vysloví přání, hned se mu vyplní.“ Všichni pozorně pátrali v korunách palem, až Bedřich vykřikl: „Už to mám, tatínku! Už jsem to objevil! Je to ohavné zvíře, ploché, veliké asi jako můj klobouk. A má klepeta jako rak. Heleď, už ubíhá po kmeni dolů!“ Bylo to tak. Jakési podivné zvíře slézalo pomalu a pohodlně po kmeni dolů, naprosto nevzrušeno zájmem tolika diváků. František se ukryl za máminy sukně, i Arnošt se nápadně kryl, Béďa jako by uvažoval, co je to za podivného tvora, jen Jakoubek obrátil pušku a ve chvíli, kdy je mohl zasáhnout, udeřil pažbou. Chybil však a zvíře se hned nato neuvěřitelně hbitě spustilo po kmeni na zem. A s rozevřenými klepety se hnalo na útočníka. Jakub se bránil. A statečně. Žádný útok se mu však nedařil. Ta podivná potvůrka se nesmírně obratně 170
dovedla vyhnout každému jeho úderu. Jakoubek se však zřejmě poučil ze souboje s mořským rakem a pamatoval, co dovedou taková klepeta. Obrátil se prostě k protivníku čelem vzad a ubíhal, co mu nohy stačily. To bylo něco pro brášky. Popadali se za břicho a vykřikovali: „Strategický ústup!“ smál se Béďa. „Odpoutal se od nepřítele!“ křičel Arnošt. I mrňous František si přisadil a pokřikoval: „Kdo uteče, vyhraje!“ Jenže fiskus Jakoubek se pojednou zastavil, střelhbitě odhodil brokovnici, strhl s ramen loveckou brašnu a ve vteřině svlékl kabát. Vůbec ho nezlobilo popichování kluků. „Toreador, táto!“ vykřikl a s rozestřeným kabátem se znovu vrhl proti nepříteli. Vteřina, a přehodil přes něj kabát a hned nato se celou vahou na něj vrhl. „Už tě mám,“ jásal, „já tě naučím móresům! Táto! Sekyrou a po palici!“ Otec se nedal pobízet. Ráz, a ještě jednou, a bylo to hotovo. Jen maminka byla trošku pobledlá, taky se však už usmívala. A Jakoubek vstal, jako by se nechumelilo, a byl jen pln zájmu. „Copak je to asi za netvora, táto?“ Chlapci se už dávno přestali posmívat a přiblížili se k usmrcenému zvířeti. A maminka láskyplně hladila Jakoubkovu plavou hlavičku. Otec vteřinku zaváhal. Pochválit Jakoubka za statečnost a duchapřítomnost? Pokárat chlapce za škodolibost? Ne, přijdou na to sami, rozhodl. A Jakuba, jak ho zná, by pochvala uvedla jen do rozpaků. „Je to krab,“ odpověděl klidně. „Nebo, chceš-li přesněji, krab široký. Říká se mu také krab kokosový, 171
protože si rád pochutnává na kokosových ořeších. Proto také ta jeho klepeta, aby si je dovedl otevřít.“ Teď teprve se otec obrátil k ostatním chlapcům. „Dovede-li rozlousknout kokosový ořech, dovedl by jistě snadno rozdrtit i Jakubovi nožku,“ řekl jakoby nic. A rázem nastalo ticho. Ale nebyl by to Jakoubek, aby je nepřerušil. „Jen ji dostat do klepet,“ zasmál se. „O to tu šlo! Teď jen aby byl taky k jídlu!“ „Bez starosti,“ zasmál se otec. „Říká se, že je to opravdová pochoutka.“ Kraba i kokosové ořechy přihodili na vlečné saně a chvíli trvala stísněná nálada. Hoši se hanbili za svou škodolibost. Brzy však bylo všechno zapomenuto a šlo se vesele dál. Zaujaly je liány, z nichž, když je přeťali, vytékala čirá tekutina, občerstvující jako pramenitá voda. Velmi se jí osvěžili. Matka i chlapci, kteří tu doposud nebyli, nestačili koukat, když dorazili ke kalebasovému háji. Tykvovité výrůstky na kmenech je překvapovaly. Vybírali je podle velikosti a tvaru. Některé zpracovali hned na místě, jiné si přichystali k odvozu. Ve chvíli to kolem vyhlíželo jako v řezbářské dílně. Zatímco se ostatní pokoušeli o řezbářské umění, maminka s Františkem opékala brambory, které posbírali cestou. Báječně voněly a vzbudily v nich chuť k jídlu. Přihnali se tedy k ohništi a tu se František pochlubil jakýmsi zvláštním druhem jablek. Měla výtečnou chuť, byla voňavá a otec usoudil, že jde asi o tak zvané goyavy, hojně rostoucí v Západní Indii. Najedli se jich, zdálo se však, že spíše vzbuzovala chuť k jídlu, než aby postačila k nasycení. Prozíravá máma se naštěstí vytasila s brambory a krabími klepety opečenými na rožni. Byla to opravdu pochoutka, jen voda všem chyběla. A tak se rozběhli s 172
kalebasovými nádobami po okolí. Netrvalo dlouho a ozval se křik. To Arnošt volal z plných plic o pomoc. „Divočák! Pomoc! Divoké prase!“ Otec uchopil kulovnici a rozběhl se po hlase. Za okamžik Arnošta potkal, zděšeného, nádobu na vodu i klobouk ztratil na útěku. „Divoký kanec!“ jektal roztřeseně. Otec vypustil po stopě oba psy. „Tady, tady, tatínku, jsem vyrušil to strašlivé zvíře,“ třásl se hoch a ukazoval na rozrytou půdu. Otci bylo divné, že zuřivý štěkot psů, ženoucích se po stopě, tak náhle ustal. S puškou připravenou k výstřelu se opatrně prodíral kupředu. Na konci houští se setkal s Bedřichem. Opatrně rozhrnuli listí a dali se do smíchu. Na malé planině se s oběma psy docela přátelsky vítala jejich zatoulaná, nevěrná svině. To byl tedy ten divočák, ten divoký kanec, kterého viděl ustrašený Arnošt! Nestačili se však ani zasmát, a už se nedaleko ozval Jakubův hlas. „Krokodýl, táto! Fakt! Opravdický krokodýl!“ Otec rázem zapomněl na všechnu legraci, vyrazil kupředu a popadl Jakoubka za obě ramena. „Neblázni! Krokodýl tady, kde marně hledáme kapku vody?“ „Mám přece oči,“ urazil se chlapec. „Podívej se tamhle! Vyhřívá se na slunci! Asi spí…“ Měl pravdu. Na skalce, do níž pražilo slunce, se vyhříval velký ještěr, podobný krokodýlu. Otec si uvědomil, že je to velká zelená ještěrka, která žije v tropech a nazývá se leguán. Dorůstá značné velikosti, není však vůbec nebezpečná. Táta však také věděl, že maso leguána je označováno za velmi chutné. A ještě na cosi jiného si vzpomněl. Ze 173
má tuhý, těžko průstřelný krunýř. A že ho domorodci loví zvláštním způsobem. Uřízl silný prut, uvázal na jeho konec silný provaz s posuvným okem a přistoupil k leguánovi. A k údivu chlapců začal hvízdat jakousi melodii. Prostou, táhlou švýcarskou písničku. Leguán se probudil, chvíli se díval upřeně kolem a zdálo se, že dychtivě naslouchá. Otec neustával ve hvízdání a leguán víc a víc, zdálo se, že okouzleněji, zvedal hlavu. A pak dopadla smyčka a zvíře bylo chyceno. Skok, dobře mířená rána tesákem a lov byl ukončen. „Někteří plazi se dají okouzlit píšťalkou tak, že zapomenou na vše kolem sebe. Leguán patří mezi ně, a proto jsem zvolil tento způsob,“ vysvětloval otec. Maminka byla už znepokojena, uklidnila se však brzy, když jí barvitě popisovali lov na „divočáka“ i na tuhle obrovitou ještěrku. A protože se slunce už hodně naklonilo k západu, navrhovala, aby pamatovali na návrat. Otec usoudil, že se jim půjde daleko rychleji, nechajíli saně v kalebasovém lesíku a vrátí se pro ně až zítra. Pustili se pak nádherným dubovým lesem, kde mezi dubovými velikány rostly tu a tam i fíkovníky a půda byla pokryta velkými žaludy. K údivu chlapců byla opička rázem na zemi a velmi si na nich pochutnávala. Sundali proto s osla i dropí slípku a ta se do nich také dychtivě pustila. Okusili je rovněž a zjistili, že jsou opravdu sladké a velmi lahodné. Nabrali si jich proto do nádob z tykví a do Sokolího hnízda dorazili ještě před večerem. Vařený krab a řízek z leguána chutnal znamenitě a na zákusek je překvapila máma žaludy, které zkusila upéct na horkém železném plátu. Byly výtečné a měly chuť a vůni pečených jablek. 174
Druhý den už časně zrána se otec s Bedřichem vydali pro vlečné saně. Otec měl v úmyslu proniknout ještě dál podél hradby skal a zjistit, kam až vlastně sahá okrsek této úrodné roviny ohraničený strmými skalisky. V dubovém lese narazili opět na tuláckou prasnici, která žravě polykala žaludy. Zachrochtala na uvítanou, jinak je však poctila vznešenou nevšímavostí. Všude dokola se ozýval ptačí koncert a v Béďovi se zas ozval lovec. Sestřelil z nejnižších větví sojku a dva papoušky. Naložili ptáky na osla a pokračovali v cestě. Neušli však daleko a zaslechli zvuky, navlas podobné víření paliček na buben. To se ví, že se polekali. „Divoši!“ zašeptal Bedřich. „Válečná hudba domorodců!“ Táta položil varovně ukazovák na ústa, vzal pušku a plížil se opatrně houštím. Naskytla se jim neobvyklá a nádherná podívaná. Na vyvráceném kmeni přešlapoval, jako by tančil, skvostný tetřev. Přestože byli blízko, neodolal pan Braun, aby si ho neprohlédl dalekohledem. „Vzácný exemplář,“ zašeptal nadšeně. „Všimni si toho zbarvení na krku. Jako by měl obojek. Latinsky se mu říká Tetrao umbellus.“ Kolem kmene přihlíželo a naslouchalo okouzleně asi tucet slepic a tetřev podupával, otáčel se na místě, jako by se předváděl v celé kráse, brousil letkami o kůru kmene a peříčko na krku, nádherně zbarvené, se mu čepýřilo, že se zdálo, jako by měl opravdu náhrdelník zářivých barev. Chvost měl rozložený jako vějíř a neustával ve své podivné písni. Otec byl tím pohledem tak upoután, že si nevšiml, jak Béďa zalícil. Třeskla rána, z pyšného, krásného tvora se rázem stal bezbarvý raneček, který žuchl do písku, a slepice se poděšeně rozlétly. 175
Pan Braun se opravdu rozzlobil. „Někdy mi připadáš jako krvelačný dravec. Nepřítel všeho živého a krásného. Není pro tebe pohled na živou krásu vábnější než smutná podívaná na zmařený život? Chtěl jsem ti to vytknout, už když jsi složil tu hezoučkou sojku a papouška. Škoda že jsem to neudělal. Potěšení lovce není jen v bezhlavém ničení! Není odpornějších tvorů než lovci, kteří se pyšní tím, že v hodině postřílejí stovky bažantů a desítky zvěře, které jim nadhánějí přímo před ústí pušky. Opravdového lovce, pokud nejde o nutný a záměrný odstřel, potěší často víc pohled na krásu zvěře než sebelepší zásah. Pamatuj si to!“
Chlapec se zarazil a zesmutněl. Pochopil, že otec má pravdu a horší se na něj právem. A tak mlčky, oba 176
stísněni, došli až k saním v kalebasovém háji. Našli je i náklad v úplném pořádku. Vydali se proto za stálého mlčení na zamýšlenou výpravu. Tátovi bylo zkormouceného chlapce už líto, myslil si však, že mu neuškodí, bude-li za svou ztřeštěnost trochu vytrestán. Kolem všude bujel vysoký les, každou chvíli narazili na potůček, navlas podobný jejich, až se dostali ke křoví, které neznal ani otec Braun. Větve keřů se téměř ohýbaly pod vahou zvláštních bobulí, které jako by byly potaženy voskem a lepily se na prsty. Otec si je pozorně prohlížel a vzpomněl si, že v Americe roste keř, který poskytuje vosk. Botanici jej nazývají Mirica cerifera. Nikdy, ani v botanické zahradě, ho sice neviděl, všechno však nasvědčovalo, že jej právě objevili. Zaujalo ho to natolik, že na chvíli usedl a vybavoval si z paměti, co o téhle rostlině kdy četl a slyšel. Chudák Bedřich si to vyložil po svém. „Ty se na mne, tatínku, pořád ještě zlobíš?“ optal se zkormouceně. „Mě to mrzí a nikdy už to neudělám.“ Pana Brauna to potěšilo. Ve vlasti, ve Švýcarsku, míval jeho nejstarší sklon k vzdorovitosti. „Blázínku,“ pohladil ho konejšivě, „to bych byl pěkný táta, abych hodiny ohříval staré hříchy. Vyříkali jsme si to a hotovo. To bych ti dal raději pohlavek, než bych tebe i sebe mučil dlouhým trucováním.“ „Mně by to taky bylo milejší,“ rozzářil se hoch. „Přemýšlím o tom, že jestli tyto keře jsou opravdu těmi, které mám na mysli, a já myslím, že jsou, mohli bychom získat tolik vosku, kolik ho budem potřebovat.“ Chlapec byl rázem napjat a otec se rozpovídal. „Mirica cerifera se zpracovává podomácku tak, že se její bobule vaří v kotli ve vodě. Po vyvaření se voda procedí přes plátno a nechá vychladnout. Povrch se pak potáhne vrstvou vosku, který je sice trochu křehčí než 177
vosk včelí, hodí se však výborně k výrobě svíček a nadto při svícení příjemně voní.“ „Nasbíráme a vyzkoušíme,“ navrhoval Béďa zas už postaru splašeně. Táta souhlasil a zanedlouho byl jeden z pytlů plný. Naložili, ho na oslíka, který se jako vždycky ochotně smířil s břemenem. Pokračovali v cestě a došli k dalšímu lesíku, v němž převládaly zvláštní stromy. Panu Braunovi neušlo, že z kůry, kde byla zraněna, vytéká pryskyřice, která na vzduchu tuhne. To by nebylo nic zvláštního. I u nás se tak stromy brání ranám a hojí je. Tahle pryskyřice se však slinami nerozmělňovala. Ať se otec namáhal jakkoli, nerozpouštěla se a byl by ji už zahodil, kdyby Béďa, který to zkoušel po něm, náhle nevykřikl: „Táto! Podívej! Natáhl jsem ji v prstech a ona se zas smrštila. Jako guma! Není to snad kaučuk?“ Otec zpozorněl. Zkusil to a opravdu. Pryskyřice se pružně smrštila do původní délky. „Byl by to objev, kdybys měl pravdu, chlapče,“ potřásal hlavou. „A co my s tím, táto?“ optal se praktický Bedřich. „Může se nám to hodit na všelicos,“ řekl pan Braun. Tak došli až na okraj kokosového háje, před nimi se rozkládal velký záliv a poněkud stranou vysoký pahrbek, na němž už jednou byli. Hlad už je mučil, a tak si vybrali příhodné místo, obklopené palmami, odkud byla nádherná vyhlídka. Otci Braunovi ovšem nedalo, aby si pozorně neprohlédl okolní palmy. Našel mezi nimi ságovníky, poskytující chutnou dřeň, která se v Evropě prodává pod názvem ságo. Snadno našli několik takových, jež vichřice nalomily, či dokonce zlámaly, a mohli si z nich nabrat dřeně podle libosti. 178
Ve chvilce už vesele plápolal oheň. Pojedli studenou šunku, kterou jim dala matka, upekli si brambory v popelu a pak, když se hojně zásobili ságem, zjistili, že se jim dnes už nepovede dokončit plánovanou výpravu. Vydali se tedy aspoň k pahorku, na jehož úpatí před časem objevili plantáž cukrové třtiny a který Bedřich nazýval Vyhlídkou, a nařezali jí důkladnou otep. Trpělivý šedivec ji přijal na svůj hřbet. Potom se vrátili k saním, ulehčili oslovu hřbetu, zato ho zapřáhli do saní. Klidný pomocník se ani tím nijak nepohoršil. A večer bylo u ohně veselo, všichni si prohlíželi dovezenou kořist a napjatě poslouchali příhody, které oba průzkumníci zažili. Byla už nádherná, vlahá noc, když vytahovali nahoru provazový žebřík a ukládali se na žíněnky ve svém Sokolím hnízdě.
179
4 - Už je tu déšť „Svíčky, budeme dělat svíčky!“ volali hned ráno svorně chlapci. Zatímco Béďa s otcem vařili vosk, rozcupovala maminka s ostatními hochy ústřižky lodního plátna a napletla zásobu knotů. A potom je máčeli v rozpuštěném vosku, až byly obaleny natolik, že nabyly podoby svíček. Nebyly tak hladké a úhledné jako výrobky svíčkařů, svítily však líp, protože vosk byl po vyschnutí velmi tuhý a knoty upletli silné. Nebyl by to ovšem Jakoubek, aby nepřišel na nápad vyrobit z odřezků kalebasových tykví kalíšky a zalít v nich voskem knot. Tak získali i snadno přenosné kahánky, u nichž nepálil stékající vosk do prstů, nebylo zapotřebí svícnů a byly nadto úsporné, protože vosk se vracel zpět do nádobky. „Teď, chlapci, vyrobíme mamince máselnici.“ „Tu bych ráda viděla,“ usmívala se máma nedůvěřivě. „Bez starosti, uvidíš!“ holedbal se otec, naplnil velkou nádobu z tykve chladnou, nasbíranou smetanou a utěsnil víkem. Potom vzal velký čtverec plachtoviny a do středu položil nádobu. Každý z hochů tahal postupně za svůj cíp. Plachta se pohybovala jako kolébka a podivná máselnice se v ní kotoulela a natřásala jako živé stříbro. Netrvalo déle než hodinu, když maminka vylovila a zformovala z kousků slušnou hroudečku výborného másla. Každý ovšem dostal hned svůj díl a hrnek podmáslí a radost byla náramná. Tátu to teď teprve popadlo. „Pustím se do vozíku,“ prohlásil. „Už dlouho na to myslím, kudy chodím.“ Teď se netvářila nedůvěřivě jen maminka. I chlapci 180
mlčeli a oči měli plné pochyb. Jen špunt František byl pln odvahy. „No co?“ divil se. „Proč by se to tátovi nepovedlo, když mu pomůžu?“ Dohodli se tedy, že maminka s chlapci vysází zbývající stromky, zatímco otec s Františkem budou dumat nad výrobou vozíku. Ono se řekne vyrobit vůz! Pan Braun snášel nářadí, sekery, pily, nebozezy, kladiva a hřebíky. Z vraku ukořistil i bezvadná, lehká a okovaná kola s pevnými dubovými osami. Když se však mezi tu spoušť dřeva a železa posadil a přemýšlel, jak začít, zatočila se mu hlava. „Tak jedem, táto, jedem!“ pobízel netrpělivě František a otec by mu byl dal nejraději pohlavek, kdyby se mu nebyl musel smát. „Dobrá! Tak začni,“ pobídl ho. Špuntík se zamyslel a začal vážně: „Což o to! Ale tobě by se to třeba nelíbilo a to bych nerad. To víš, jsem přece jenom pomocník. Takhle na dvě kola bych si troufl, ale na čtyři?“ Otec Braun div nevyskočil ze svého nízkého verpánku, který si vyrobil pro takové piplačky. Kára! Ovšemže kára! Ten mrňous uhodil hřebík na hlavičku. Dvoukolá kareta, to je to pravé! Lehká, snadno pohyblivá a otáčivá na místě! Otce Brauna zase popadla horečná činorodost. Právě včas, František se už totiž tvářil náramně netrpělivě. „Tak co je, táto? Přece tu nad tím krámem nebudeme sedět věčně? Kluci by se nám vysmáli!“ „Jedem, Františku, teď už. to pofrčí!“ ukonejšil ho otec se smíchem jeho vlastními slovy. „Ani bys nevěřil, jak jsi mi pomohl z bryndy.“ „Pročpak bych neměl věřit?“ divil se špunt. „Nač bych 181
tu byl jinak s tebou zůstával?“ Říká se, že s jídlem roste chuť a první nápad doplňuje druhý. Začalo to svíčkami, máselnicí a snahou vyrobit vůz a rozrostlo se to v horečné budování, dřív než nastanou deště. Všechno tomu nasvědčovalo. Stále častěji jevilo moře vzrůstající neklid a zvedal se vítr. A o to horečnější byla činnost Braunovy rodiny. Obě káry byly hotovy a osvědčovaly se, alej podél cesty k Šakalímu potoku i sad kolem Stanu se až na malé výjimky ujaly, otec proto navrhl přepravit z vraku všechno, co tam zbylo, pokud je ještě čas.
I matka souhlasila. A tak brzy nastal den, kdy na ztroskotavší lodi nezůstalo ani smítko. I všechny dveře, okna, ba i dřevěné obkládání kabin, každý zámek, 182
závora a klika, pokud se daly odmontovat, byly zachráněny. A ten večer dal táta návrh, který všem sevřel srdce. Vyhodit vrak do povětří, než přijde opravdovská bouře a nastanou deště. Proud, onen životodárný proud, který jim stále tolik pomáhal, vžene do Zátoky spásy největší část lodního dříví, to pak snadno vyloví a uskladní pro všechny stavby, jichž bude třeba. Byla to pravda. Prudká bouře by rozehnala břevna i trámy jistě do všech končin. Jenže ta loď, tenhle vrak bylo poslední pouto k vlasti. A byl to štědrý přítel, ochotný dárce pokladů, který je ušetřil trpkého údělu trosečníků. A tak se hoši vypravili s tátou příštího dne k vraku jako ke smutečnímu obřadu. Odvalili do nejspodnější části poslední soudek prachu, vydlabali otvor, do něhož vložili doutnák, zapálili a pak s napjatými plachtami ujížděli k pobřeží. Všem bylo smutno. Byl to truchlivý den a poprvé se beze slova ukládali k spánku, jako by opravdu oplakávali věrného přítele. Už příštího jitra byla na pobřeží záplava trámů, prken a lodního dříví. Řadu dní je vytahovali. Až jednoho dne, kdy už skoro končili úklid dříví na pobřeží Zátoky spásy, se potěšili. Zjistili, že kachna vyvedla hejno káčat a husa housátka. Štěbetající drobotina si vesele plula po hladině. Maminka celá šťastná hleděla na to veselé hejno a opakovala už po několikáté: „Dnes mám zas jednou ten silný pocit, že jsme tu doma. Vždyť tohle jsou první evropská mláďátka, která se však narodila už tady.“ Řada týdnů pořádné námahy, nejprv s vystěhováním zásob z vraku, pak s lovením a uskladněním trosek z něho, tátu i chlapce značně, vyčerpala. Táta navrhl opakovat výpravu směrem ke kalebasovému háji, 183
tentokrát s oběma karetami, které se výtečně osvědčovaly. Není třeba zdůrazňovat, že všichni, mámu nevyjímajíc, horlivě souhlasili. Tentokrát nemusili podél pobřeží jako s vlečnými saněmi. Karety byly lehké, snadno se pohybovaly a otáčely, otec tedy zvolil nově objevenou testu. Zamířili k pahorku, z něhož, byl tak nádherný rozhled, že jej Béďa právem nazval Vyhlídkou. Vystoupili nahoru a jako kdysi otec s Béďou užasli při pohledu na velký záliv a celé krásné okolí. Matka nebyla s to odtrhnout nadšené zraky z té nádhery a Jakoubek dokonce zauvažoval, neměli-li by sem přeložil své sídlo ze Sokolího hnízda. Maminka však živě protestovala; nazvala dokonce proti svým zvykům unáhleně Jakuba nevděčníkem, který se dá unést jen krásou a rázem je doma tam, kde se mu zalíbí. Táta se usmíval. Těšilo ho, že se máma cílí v Sokolím hnízdě tak doma. Zato chlapec byl zkormoucen. Byl však natolik moudrý, že se nehájil. Teprve za hodnou chvíli řekl liše: „Vycházel jsem ze stanoviska, že tu všude dokola je naše nová vlast, maminko. Uznávám však tvé důvody. Odpusť.“ A mámě bylo líto, že na něj tak vyjela, objala ho a políbila. Jenže šprček František si po svém způsobu založil ruce za zadeček a pokáral maminku. „Já vůbec nevím, proč by to nesměl povědět, maminko? Je to tu přece opravdu hezčí než v Sokolím hnízdě, a to je co říct!“ „Máš pravdu, Františku,“ objala máma i jeho. „To jen tak ze mne vyletělo. Je mi to líto.“ „To leda zas taky nevím proč,“ kroutil špunt hlavičkou, „jsi přece naše máma a smíš říct, co chceš, ne? Viď, Jakube?“ „Jistě,“ přisvědčil Jakoubek a dodal jen tak pro něho, 184
„seš fajn.“ „Viď!“ rozzářil se šprček. „Vždycky kámoš!“ Táta se rychle obrátil, aby zakryl úsměv, a vypřahal zvířata, sundal jim postroj a pustil je na pastvu do bujné šťavnaté trávy. A na krásném stinném místě upravil ohniště, aby matka mohla přichystat oběd. Byl to zas krásný den a všem chutnalo. Ze všeho nejlíp však čerstvá šťáva cukrové třtiny. „Bašta,“ pochvaloval si František a poplácával si bříško, nacpané jako buben. Kokosový háj v nich ovšem vzbudil další chuť. Pátrali po zemi, nikde však nic. A tak jen dychtivě hleděli na hrozny ořechů, visících v korunách. Táta je s úsměvem pozoroval a zčistajasna řekl: „Kluci, věříte, že vím, jak se dostat nahoru?“ Čtyři páry klukovských očí na něm dychtivě spočinuly. „Nedělej si z nás psinu, táto.“ „Ta psina se mi nelíbí,“ poškleboval se otec. „Ale jak nahoru, to opravdu vím.“ „Tak tedy bez psiny, tatínku,“ vyjednával Jakoubek, „ale ukaž!“ Otec sáhl do káry, vytáhl, odtud silný provaz, usmál se na kluky napjaté očekáváním a řekl Bedřichovi: „Zkusíme to nejprv s tebou.“ A hned nato mu okolo kotníků uvázal provaz. Stačilo to nejvýš na malý krůček. Pak ho upoutal kolem kyčlí lanem, jehož, konec mu dal do rukou. Béďa na to hleděl vyjeveně. „Lézt na strom se spoutanýma nohama? A nač to lano kolem pasu?“ „Domorodci v Indii tak vyšplhají i na nejvyšší a nejhladší kmen,“ smál se otec. „Provazem mezi chodidly 185
se zachytíš kmene. Zkus to. A teď lano od svých boků ovineš kolem stromu, pevně přitáhneš, ulehčíš tak nohám a jako při šplhání je posuneš výš. Chápeš už, Béďo, ten jednoduchý princip?“ Bedřich pochopil a ostatní hoši zírali na bráchu, který se posouval jako píďalka, až zmizel v koruně. A už padaly první ořechy. Sekyrkami a loveckými dýkami zkoušeli rozlousknout ořechy. Nedařilo se to. „Nejsou ještě docela zralé,“ poučoval otec. „I s tím si však Indové, pokud vím, dovedou poradit.“ To už si našel silnou hůl z tvrdého dřeva, ostře ji zašpičatil jako oštěp a pevně zapřel mezi kořeny stromu. Pak vzal do obou rukou ořech a silně jím narazil přímo proti hrotu. Špička dřeva hladce pronikla skořápkou. Otec ořechem několikrát otočil a rozšířil tak otvor. „Račte, prosím!“ podával ořech chlapcům. „Nejprve vypít kokosové mléko a pak podle chuti a libosti od otvorů dolů krájet a jíst.“ Hoši se samozřejmě okamžitě pustili do ořechů, jen Jakoubek se trošku zamyslel a hleděl do vršku vysoké mladé palmy, na níž však ještě nerostlo ovoce. „Připomněls mi, táto, taky něco,“ zatvářil se tajnůstkářsky a hbitě, daleko obratněji než předtím Béďa, vyšplhal za pomoci provazu a lana do koruny. Chlapci se mu smáli. „Nač ta námaha, mudrlante?“ popichovali. „Ořech na ní nenajdeš, ledaže bychom ti nějaký hodili nahoru.“ Chlapec se však beze slova dostal k samému vršku, rozmáchl se sekyrou a uťal ho jedinou ranou. „Zbláznil se!“ řehonili se chlapci. „Docela se pomátl.“ A maminka se rozhněvala. „Takhle ničit krásný strom jen ze vzteku, žes na něm nenašel ovoce. Styď se, Jakube!“ „Omyl, maminko!“ volal chlapec shora. „Vršek doroste 186
a já ti jen hodil palmové zelí, které prý je znamenité a domorodci si je cení víc než samotné ořechy.“ Matka se tázavě zahleděla na manžela a pan Braun přisvědčil. „Je to tak, mámo. Budeš si je pochvaloval, a vy,“ obrátil se na chlapce, „až se po něm budete olizovat, byste si měli připamatovat, že posmíval se je vždycky snazší než něco znát a vědět.“ Kubíček ještě chvíli ve vršku cosi kulil a pak se mrštně svezl po hladkém kmeni dolů. Ze záňadří vyndal svou láhev a podával ji otci. „Ochutnej, tatínku,“ řekl prostě a moc se snažil, aby to nevyznělo chlubivě. „Palmové víno.“ „Namouduši,“ přiznal se otec upřímně, „i na to jsem zapomněl.“ Šťáva, kterou Jakub z uťatého vršku pohotově zachytil, chutnala znamenitě a byla velmi osvěžující. Bedřich jen trošku zaváhal, když si utřel ústa po notném doušku, a pak se na brášku usmál: „Odpusť, Jakube. Jsem vrták.“ „Vždycky!“ přitakal s chutí František a obratně uhnul lepanci, jímž ho chtěl nejstarší bratr obdařit. Všichni se smáli a ušlo jim, jak otec poklepal Béďovi pochvalně na rameno. „No vidíš! Ani hvízdat jsem si už nemusel.“ Chýlilo se k večeru a matka už pobízela k návratu, když se otec vytasil s největším překvapením dne. „Navrhuji, panstvo, abychom uprostřed té krásy strávili i noc.“ Všeobecný jásot, i matce se návrh velmi líbil, obávala se jen nočního chladu. „Táta všecko zařídí,“ tvářil se pan Braun potutelně tajnůstkářsky a přistoupil ke káře. „Čáry-máry-fuk, levá ruka prázdná, pravá ruka prázdná a teď… Manitou, 187
mocný duchu, ochránce lovců, vyzývám tě a žádám o pomoc… dej našim statečným hochům a křehké skvav, která je jejich pečlivou matkou, aby měkce spočinuli na matičce zemi a netřásli se v noci zimou, ó mocný Manitou!“ František kulil oči nad tátovým čarováním, ostatní se bavili a pan Braun, obrácen k nim zády, vyhodil při jednom z hlubokých úklonů z káry ranec tak obratně přes hlavu, že to málem opravdu vypadalo, jako by za jeho zády spadl z nebes. „Pokrývky! Naše pokrývky!“ zajásal Arnošt, který se první vrhl k ranci. Jakoubek napodobil věrně otcův žertovný tón: „Ať žije náš táta, jenž jest mocným duchem Manitouem, který vždycky myslí na své hochy a křehkou skvav, která je jejich máma.“ „Zasloužil bys!“ hněvala se naoko maminka. „Počítala s tím už před odchodem a slovo jsi neřekl. Jakpak kdybychom teď neměli dost jídla na dva dny?“ „Vyloučeno, maminko,“ smál se pan Braun. „Manitou myslí na všecko!“ A sundal z káry bednu se zásobami. A tak mamince nezbylo, než se přidat ke kolu chlapců, kteří se vzali za ruce a divoce křepčili kolem otce. „Slavný je Manitou! Mocný je Manitou! Sláva mu, dobrému duchu, který je naším otcem!“ Nikdo by nevěřil, že tak krásný den, plný pohody, může skončil jinak než pokojným spánkem. A přece. Seděli před chatou a kochali se nádherným pohledem na moře zarudlé odrazem zapadajícího slunce, když se to stalo. Kráva i ušatec se pokojně pásli opodál, máma krávu už podojila a osel doslal svou porci solených sucharů. Od chvilky, kdy objevili maniok a pekli z něho chléb, 188
dostával je jen on a tu a tam drůbež. Už dávno ho nepoutali. Byl vždycky věrný a klidný a přiblížil se poslušně na první zavolání. A dnes pojednou ten vážný a pohodlný tvor, tvářící se jako přemýšlející učenec, zneklidněl. Do té chvíle se pásl, tu a lam zvedl hlavu, zadíval se na své přátele a zase ji sklonil k svěží trávě. Náhle jako by dostal oživující injekci. Zvedl chřípí vysoko do vzduchu, zalapal po dechu, neuvěřitelně silně zahýkal, vyhodil rozverně jako bujné hříbě a dal se do trysku. „Bodl ho ovád, nebo si zranil chřípí ostrou trávou,“ usoudil otec. „Splašil se, za chvíli se zas uklidní.“ Jenže ušatec uháněl přímo a stále odtud, jako by ho něco zlákalo. Naneštěstí se i oba psi kamsi zatoulali. Bylo tu pro oba lovce mnoho svodů a marně na ně hvízdali, marně je přivolávali. Osel, chvost vysoko vztyčený, mizel z dohledu, už z něho byla jen tečka na obzoru, až zmizel kdesi v rákosí. „Proběhne se a vrátí,“ utěšoval táta chlapce. Sám tomu však už nevěřil. A dost se trápil. Ztráta takového tahouna byla nenahraditelná. Dostat odtud obě káry nebylo nijak obtížné. Kravka je klidně utáhne obě. Ale v Sokolím hnízdě, při budování a zdokonalování domova, bude citelně chybět. Bylo to daleko rychlejší a bystřejší zvíře než neobratná a pomalá kravička. A ještě něco pana Brauna znepokojovalo. Nezvětřil poblíž nějakého dravce a neuprchl ze strachu před ním? Všichni tvrdě spali a otec Braun stále ještě udržoval oheň, nabité zbraně stále po ruce. Usnul utrmácen až pozdě v noci a za prvního úsvitu byl na nohou. Osel však nikde. Co teď? Vzdát se ho jen tak, bez námahy? Zanic! Rozhodl se vydat po jeho stopách. Bedřich uznal, že musí zůstat s matkou a malými chlapci jako ochránce. 189
A tak se otec s Jakubem vydali na cestu. Ozbrojeni po zuby, se zásobou jídla, vykročili do bambusové houštiny, v níž včera uprchlík zmizel. Obě dogy se osvědčily i jako dobří stopaři, měly obě čumáky u země a vedly své lidské přátele bezpečně po stopách osla. Po nich došli k travnaté rovině na břehu zálivu, do nějž se vlévala široká řeka. Dalo dost hledání, než přišli těsně u pobřeží na jediný, dost obtížný přechod po kamenech. Otec Braun byl už odhodlán se vrátit, dogy však tvrdošíjně setrvávaly na stopě. A zanedlouho po přechodu panu Braunovi svitlo. Půda tu byla už písčitá a zemitá a jasné stopy okovaných kopýtek dávaly za pravdu tvrdošíjnosti obou psů, s níž trvali na přechodu řeky. Jenže ty stopy se mísily s desítkami a snad stovkami otisků kopýtek podobných, slabších sice a mělčích, protože neokovaných. Prostě shromaždiště celého stáda jednokopytníků, zřejmě divokých, určitě však příbuzných uprchlého ušatce. Ucítil je a neodolal. V té chvíli bylo panu Braunovi naprosto jasné, že šedivec je pro ně nenávratně ztracen. Přidružil se ke svému divokému kmeni a už nikdy se nevrátí. Současně však zatoužil aspoň z dálky spatřit to stádo a jejich ušatce, který mu přirostl k srdci, v jeho středu. Jakoubka pobízel nemusel. Byl celý rozpálený touhou po dobrodružství. Šli tedy dál a brzy dostihli konce skupiny skal, která se táhla po pravé straně. Otevřel se jim pohled na téměř nedozírnou pláň, ohraničenou až kdesi v dáli několika pahorky a pokrytou jednak šťavnatou zelení trávy, tu a tam zase řídce roztroušenými lesíky a hájky. Hotový obraz utěšeného klidu, míru a pokojné úrodnosti. Ve veliké dálce objevili několik stád. Snad to byli koně, snad skot. A jak se prodírali nízkým porostem, narazili 190
neočekávaně na stádo divokých buvolů. Nebylo jich mnoho, ale jejich divoké vzezření vzbuzovalo obavy. Nejhorší bylo, že buvoli je už spatřili. Naštěstí zůstali psi poněkud vzadu a buvoli, kteří asi uviděli člověka poprvé, se na ně jen s údivem dívali. Jen ti, co odpočívali na zemi, se zvedli, rozhodně však nepomýšleli na útok. Zrovna v té chvíli, kdy se otec s Jakoubkem chystali odplížit, je však doběhl Turek a za ním Bill. A tu jako by do stáda vjela jiskra. Snad je pokládali za předvoj houfu vlků nebo šakalů, čert ví, jisté je, že se rázem srazili v houf, zapřeli se pevně předníma nohama a hrozivě sklonili rohy. Teď šlo o to zadržet psy a donutit i je k ústupu. Bylo to marné. Obě dogy vyrazily zuřivě do útoku. Pár kroků před stádem se zastavilo zvědavě a hloupě mladičké buvolí telátko a udiveně zíralo na oba dorážející psy. Vypadalo to bezmála, jako by mělo radost z jejich zuřivého štěkotu a dorážení. Jenže oba hafani, zvyklí na lov, je překvapené a bezmocné sevřeli mezi sebe a hnali ke svým velitelům. A za nimi rozzuřená buvolice, jí v patách pak celé rozvzteklené stádo. To už bylo na pováženou. Utéct a oba věrné psy nechat zuřícímu stádu napospas by byl otec Braun za nic nedokázal. A psi se v zápalu boje nedali přivolat. Zbývala jediná naděje. Vystřelit, vylekal stádo výbuchy, jaké ještě nikdy nezaslechlo, anebo… „Pozor, Jakoubku, počítám. Na tři stiskneme kohoutky.“ „Olrajt,“ odpověděl statečně chlapec, jak slýchával na palubě odpovídat na rozkazy. A pak houkla salva. Žádný z nich nemířil. Do vzduchu však také nestříleli. Třesk výstřelů, odezva ozvěny, oheň a kouř zapůsobily na buvoly, jak otec předpokládal. Zarazili se, obrátili se 191
na místě a dali se na zběsilý úprk. Tak asi utíkávali před bouří za burácení hromu. Zasažena byla jen buvolí kráva, která však jen na chviličku klesla na kolena, hned nato se však vzchopila a s hrozivě skloněnými rohy se zuřivě vrhla na psy. Otec Braun ji šťastně zasáhl druhým výstřelem o vteřinku dříve, než stačila nabrat Turka. Byla by ho určitě rozsápala. Teprve pak si oddechli. Ubohé buvolče, vylekané výstřely i dotíráním psů, se třáslo po celém těle. Bylo už skoro u nich a otci se konečně povedlo uklidnit rozvášněné psy. Ve chvíli, kdy je konejšil, pochvalně hladil a poplácával, se však telátko vzpamatovalo, obratně se vypjalo a otočilo na zadních nohách a namířilo si to za stádem. Otec stěží udržel obě dogy. Za nic by takové mládě nedokázal odstřelit, tím méně nechat rozsápat psy. A tu se znovu osvědčila Jakoubkova bystrost a rozvaha. Vystřelil za telátkem jako šíp, cosi hvízdlo vzduchem, buvolče udělalo kotrmelec a marně se pokoušelo dostat na nohy. Jakub použil svého bolasa a to tak obratně, že mu spoutal zadní běhy. Když k němu přiběhl, bylo to už zase jen roztřesené, vylekané mláďátko, neschopné nejmenšího odporu. Jen v očích se střídal strach se zuřivou divokostí. Stáli nad ním trošku bezradně. Nebude lehký úkol dopravit je do tábora. Otec, zřejmě nerad a v rozpacích, se zmínil o prostředku, který je sice velmi krutý, zato však naprosto bezpečný a jejž užívají domorodci. Proříznout mu přepážku mezi nozdrami, protáhnout tenkým, ale pevným provazem, který účinkuje jako udidlo u nejdivočejšího hřebce. A tu se Jakoubek úplně pobouřil. „To nemyslíš vážně, tati! S takovými způsoby krocení 192
nechci mít nic společného! To bych tu chudinku byl raději nechal uprchnout!“ V skrytu srdce měl táta ze synka radost. Dokonce větší než z jeho pohotového zákroku bolasem. Navenek se však jen optal: „Tak co s ním?“ Jakub neodpověděl, sundal jen svou láhev s mlékem, která mu visela přes rameno a do níž mu pečlivá máma dala na cestu svařené kravské mléko, a přidržel je telátku u tlamičky. Funělo, bránilo se, mléko stékalo kolem koutků sevřené huby na zem, netrvalo však dlouho a začalo lačně polykat. A Jakoubek, šťastný a spokojený, mu jen konejšivě domlouval.
„No tak… no… vždyť jsi naše a my tě nedáme, bumbej hezky a doma u nás dostaneš novou maminku. Hodnou 193
maminku. Naši stračenu, víš?“ Když potom po letech vyprávíval otec Braun o téhle příhodě, nechtěli mu posluchači uvěřit, že to mládě, v jehož vylekaných očích se stále ještě zrcadlila po generace děděná nedůvěra, strach a vzdor divočiny, se nakonec dalo od Jakoubka hladit, laskal, schlemstalo lačně celý obsah láhve a vděčně mu pak drsným jazykem olízlo ruku. Snad to ani nebyla vděčnost, možná že jen olízlo poslední kapky mléka s jeho rukou, rozhodně se ho však už nebálo. Táta navrhoval, aby mu aspoň utáhli tlamičku provazem, a donutili je tak k poslušnosti. Jakub ho však uprosil, aby od toho upustil. Aby mu tohle mláďátko prostě svěřil a dovolil mu pokládat je za svůj úlovek. A aby šel se psy napřed, protože těch se buvolče stále ještě moc bálo. A stejně tak mu nikdy nikdo nevěřil, že Jakub opravdu dokázal jít s telátkem v jeho stopách a že s ním šlo důvěřivě a pokorně. Teprve doma se Jakub přiznal, že si do brašny prozíravě nachystal zásobu nasolených sucharů, aby na ně případně přilákal ušatce. A telátko olizovalo sůl ze sucharů jako divé, šlo s Jakubem klidně a bez odporu, snad také proto, že i v něm vycítilo mládě. Kdo ví? Říká se, že zvířecí mláďata opravdu projevují největší důvěru hodným dětem. Jisté je, že v táboře otec Braun při vyprávění o Jakoubkových zásluhách slavnostně prohlásil: „Je tomu hezkých pár týdnů, co jsme za jednoho nedělního výletu pochválili Arnoštkovy domptérské schopnosti. Nebylo by spravedlivé nepřiznal, že Jakub ho v krotitelském talentu předčil. Dobře si to zapamatuj, Béďo,“ obrátil se na nejstaršího syna. „Dost lehké je bezhlavě zastřelit nádherného papouška ara nebo krásného tetřeva pro nic za nic. Daleko těžší je člověku získat a vychovat dalšího přítele a pomocníka. Jen tak 194
dál, hoši. A vždycky tak jak dnes. Raději laskavě a po dobrém.“ Všichni mlčeli a hleděli na buvolče u vemene jejich krávy. Stračena je něžně lízala a zřejmě je přijala za vlastní. Potom se ozvala maminka. „Tvá rada, tatínku, přichází v pravou chvíli. Zdá se, jako by nás náhoda chtěla odškodnit za ztrátu našeho oslíka. I my jsme tu za dnešní den prožili zajímavá dobrodružství a podařily se nám úlovky, z nichž budete mít jistě radost, a oba hoši. Bedřich i Arnošt, možnost soutěžit s Jakoubkem ve výchově mláďat. Pohleďte!“ A maminka vedla otce i Jakuba k chýši, kde v temném koutku, na bidýlku zhotoveném z uťatého mladého stromku, sedělo nádherně zbarvené orlí mládě, lehce upoutané za nožku, na hlavě s čepičkou, která mu zakrývala oči. Bylo docela pokojné a zdálo se, že dřímá. Otec překvapeně hvízdl a pozorně si je prohlížel. Ačkoli peří nebylo ještě docela vybarveno, poznal ihned, že nepatří k známým, v Evropě žijícím druhům. „Soudím,“ řekl, „že to bude asi orel zvaný malabarský. Rozhodně však nádherný exemplář. Jak jste k němu přišli?“ „To není ještě všecko, táto!“ vpadl nedočkavě Arnošt a ukazoval na pelíšek upravený v druhém rohu. Odpočívalo tam štěňátko nejvýš desetidenní, ještě slepé. Mělo hezkou, zlatožlutou kožišinu a vypadalo velmi roztomile. „To je přece šakal!“ zjišťoval otec překvapeně. „Ale moc hezký, vid?“ vyzvídal Arnošt. „Hotová úroda na mláďata,“ smál se táta, „hořím zvědavostí, jak jste je ulovili!“ „Zachtělo se nám ještě jednou užít toho nádherného pohledu z pahorku a vystoupili jsme až na vrchol,“ 195
vysvětlovala matka. Vzali jsme si s sebou studený oběd, a zatímco jsem s oběma chlapci připravovala jídlo, vyšplhal se Béďa pomocí lana, kletého jsi jej včera naučil používat, na jeden ze skalních útesů a vesele nám odtud mával. Nemusím ti říkat, že jsem trnula hrůzou. Vrátil se však šťastně a přinesl s sebou toho orlíka. Vybral ho ve skalním hnízdě ve chvíli, kdy mu staří asi sháněli potravu. Orlíče bylo docela pokojné a spolykalo lačně většinu masa, které jsme si přinesli, takže jsme se vrátili domů téměř hladoví. Bylo tak roztomilé a bezradné, že jsem dokonce zapomněla Bedřicha pokárat za jeho nerozvážnou odvahu.“ „Chyba! To si rozhodně zasloužil. Nepřál bych jemu ani nám, aby ho tak byli staří přistihli.“ „Lovec se má vždycky tak trochu spoléhat na štěstí junácké,“ smál se Béďa, „sázím krk, že kdybychom tam byli spolu, nebylo by mládě rovněž zůstalo v hnízdě. Pohleď, jak je krásné! A což teprve, až je vycvičím k lovu, jak se cvičí u nás doma sokoli!“ „Nemá smyslu hubovat se zpětnou platností,“ smál se i otec. „Kdybys však byl opravdový lovec, uvědomil by sis, že kdybychom byli dva, byl by jeden s puškou v pohotovosti střežil, zatímco druhý vybíral hnízdo. Tak, ty junáku! Opravdový lovec neponechává nic šťastné náhodě, abys věděl! Když to však tak dobře dopadlo, nezbývá mi, než ti pogratulovat. Je tu však ještě ten malý, roztomilý šakálek. Kdo toho ulovil?“ Arnoštek se začervenal radostí. Už se nemohl dočkat, aby se pochlubil. „Já, táto. Vraceli jsme se z pahorku a u jedné jeskyně jsem zaslechl takové divné kňučení, jako by malý pejsek naříkal. Upozornil jsem mámu, ona však měla obavu, aby to nebylo doupě nějakého dravce. Béďa přišel na nápad, abychom způsobili řádný hluk, vypálili z pistolí a 196
sám číhal s puškou připravenou k výstřelu. Když se nic nehýbalo, odvážil jsem se do jeskyňky a našel jsem tam tohohle opuštěného šakálka. Maminka se domnívá, že rodiče asi vyvedli mláďata a tohohle, protože byl buď nemocný, nebo nedochůdče, tam zanechali. Ať už to bylo jakkoli, šakálek byl úplně vyhládlý a maminka ho nakrmila nejprv tak, že namáčela kousek plátýnka do mléka a dávala mu je cucat. Potom spokojeně vrněl a doma v chýši lízal mlíčko už sám ostošest, když jsme mu namočili čumáček do misky.“ „Nemyslím, že by je rodiče opustili,“ řekl pan Braun. „Maminka bude mít pravdu potud, že vyvedli silnější a už vidoucí mláďata. Potom se však určitě stali obětí nějakého dravce. Jinak by se k němu máma určitě vrátila. Zvířata mají silně vyvinutý mateřský pud. Mnohá lidská máma by se od nich mohla učit.“ „Já si, tatínku, toho šakálka vychovám. Viď, že smím! Vzpomeň si, jak jsi na lodi bědoval, že jsem vám přivedl na krk takové žrouty, jako je Turek a Bill. A vidíš, jak jsou nám potřební a užiteční. I tenhle šakalíček bude.“ „Ovšemže smíš,“ řekl otec. „Jak by také ne, když nám tu osud tak přeje! Podívejte se, co jsem vám přinesl! Bude to nejnádhernější večeře, jakou jsme doposud měli!“ Ze zastřelené buvolí krávy, kterou nemohli dopravit do tábora a zužitkovat, vyřízl otec Braun aspoň jazyk a velké kusy svíčkové. Nasolil je pořádně, vysušil na slunci a teď se vytáhl i na maminku. Chlapci měli oči navrch hlavy, a dokonce i matka se zájmem přihlížela. Táta totiž nejen kuchařil, ale současně i poučoval. „Jsou desítky polních kuchyní,“ povídal, „nejen kotlík nad ohněm nebo rožeň. Takováhle nádherná svíčková vyžaduje přípravu mezi rozpálenými kameny. Maminka 197
nám z ní připraví plátky, naklepe, aby byly křehké, prošpikuje, osolí a opepří a my zatím rozpálíme kameny. Bifteky se mezi nimi udusí už samy. Krk na to dám, že budou propečené do měkka jako mandle.“ Byly, a byly výtečné. Sama maminka si nemohla dobrou večeři vynachválit. Všichni byli utrmácení, takže usnuli hned po večeři a spali jako zabití. Otec zatím přikládal občas na oheň a dohlédl také na buvolí telátko, které leželo pokojně vedle stračeny, s tlamičkou důvěřivě podstrčenou pod jejím krkem. Spalo i orlí mládě na své větvi, dokonale nasycené, neboť spolykalo neuvěřitelné množství šlach a odřezků ze svíčkové. I šakálek s plným bříškem mléka spokojeně vrněl a odfukoval. Usnul nakonec i otec Braun. Všichni se probudili hodně pozdě a vydali se domů. Po cestě se obě dogy vrhly do houštiny. Nevypadalo to však, jako by hrozilo nebezpečí. Psi neštěkali, spíš přátelsky kňučeli. Jakub se první připlížil houštinou k mýtině a dal se do hurónského smíchu. „U všech všudy,“ volal na ostatní, „neodvažujte se vystřelit! Vždyť je to naše prasnice a už s celou rodinou!“ Bylo to tak. Psi se docela přátelsky okukovali se sviní, po jejímž boku pobíhalo šest selálek asi pětidenních. Táta z nich dvě ulovil do pytle tak šikovně, že to jejich máma, uvyklá v nich přes všechnu nevěrnost vidět přátele, ani nezpozorovala. A paní Braunová z nich měla velkou radost. „Táta měl pravdu,“ radovala se. „Vrátíme se s úplnou úrodou mláďátek.“ Bylo po poledni, když se konečně vrátili do Sokolího hnízda. Narychlo zbudovali chlívek pro selátka ze silného proutí, buvolí tele ustájili vedle kravky, na niž si už docela zvyklo, a šakálkovi upravili vedle chlévů 198
vlastní koutek. Hůř to bylo s orlíčkem. Béďa se ve své zbrklosti dopustil velké neopatrnosti. Sundal mu z hlavy čepičku, která mu zakrývala oči. A orlí mládě při pohledu na slepice a drůbež popadla taková divokost, že všichni užasli. Štěstí že bylo připoutáno za pařát. I tak však sekalo zuřivě zobákem a útočilo drápy na všechny strany, až z něho šel strach. Slepice, kachny i husy se zděšeně rozprchly a Bedřich byl úplně bezradný. Hlavně proto, že orlík dostihl zobanem a drápy jeho malého vrabčího papouška, kterého před časem vybral z hnízda a jenž si tu už zvykl tak, že se důvěřivě nechal uchopit. Ve vteřině byl rozsápán a pohlcen. A Béďa zas jednou ztratil rozvahu. Úplně zapomněl na otcovy poučky. Nechybělo mnoho a byl by orla odstřelil. Pistoli měl už v ruce. Jakoubek mu srazil ruku. „Neblázni!“ napomenul bratra. „Zuříš stejně jako on. Jenže on neví proč, a ty by sis to mohl uvědomit.“ Vteřinka, a Bedřich by byl Jakuba uhodil. Zavčas se však ozvalo tátovo nenápadné tiché hvízdání. „Adámku náš, copak děláš…“ Béďovi klesla ruka a Jakub klidně navrhoval: „Svěř mi toho chlapíka. Potřebuje hodně trpělivosti a ty jí nemáš nazbyt. Vsadím se, oč chceš, že ho zkrotím a ochočím.“ Tohle říct dvanáctiletý chlapec patnáctiletému! Béďa rázem zapomněl na tátovu písničku a vyrazil skoro tak zuřivě jako předtím jeho orlice. „To by se ti hodilo, mudrci! Vrtej se ve svých knížkách, a chceš-li mít orla, nejprv si ho ulov! Takhle lacino se vytahoval, to by doved každý! Víš-li, jak ho zkrotit, proč to neřekneš? Jsi sobec, abys věděl, vždycky a jenom sobec, pyšný na to, že kdysi kdesi cosi přečetl.“ 199
Teď už táta nehvízdal. „Pomalu, pomalu,“ vmísil se chlapcům do řeči. „Není moc hezké, že se pojednou tak hádáš o ptáka, kterého bys byl málem, nebýt Jakuba, zastřelil.“ Tentokrát byl však Bedřich příliš rozpálen. Ani písnička, ani otcův zásah neúčinkovaly. „Proč mi ledy nepoví, co by dělal sám, aby tu vzteklou mrchu zkrotil?“ „Není tak lehké krotit vzleklouny,“ opáčil se klidně otec, „pozoruješ to jistě sám na sobě.“ Ani teď ještě Bedřich nezchladl. „Orel patří hrdinovi, který jej ulovil,“ odporoval, „a ne knihomolům, kteří si někde něco přečetli!“ Čekali byste, že se táta rozzlobil. Otec Braun však neztrácel tak snadno rozvahu. „Co ty na to, Jakoubku?“ optal se s úsměvem. „Nejsem opravdu posedlý touhou po hrdinství,“ odpověděl hoch. „Raději bych se naučil tolik, abych mohl popsal hrdinské činy našeho Bedřicha, které vykoná sám a s tímhle orlem zvlášť!“ „Adámku náš, copak děláš…,“ zatvářil se otec zamyšleně, zahvízdal si znova a Bedřich konečně zkrotl. „Opravdu chceš to orlíče, Jakube?“ optal se. „Vůbec ne,“ odpověděl chlapec. „Nikdy jsem neměl nějak zvlášť rád krále pouště, lvy, ani krále vzduchu, orly. Nemám vůbec rád krále.“ „A povíš mi, jak bys šel ty na krocení tohohle divocha?“ „Ovšem a rád, budeš-li mít k tomu dost trpělivosti. Upozorňuji však předem, že jsem to opravdu vyčetl v knížkách. Nevadí?“ „Jsi dobrý kluk, Jakube,“ řekl uznale Bedřich. A otec Braun od nich odcházel, pohvizduje si dál tiše svou oblíbenou písničku. 200
Brzy nato došlo ke krocení orlíčete. „Nemohu tvrdit, že se to jistě povede,“ poznamenal skromně Jakoubek. „Karaibové prý tak krotí divoké papoušky. Foukají jim na zobák tabákový kouř tak dlouho, až se jich zmocní malátnost a závrať.“ Bedřich se jízlivě rozchechtal. „To mi mohlo hned napadnout, že si vymyslíš nějakou hloupost! Ty tomu věříš?“ „Proč by ne?“ přisvědčil nedotčeně chlapec. „Jak jinak chceš ptáka potrestat a dokázat mu svou nadvládu? Bít ho nemůžeš a domluvám neporozumí. Není ostatně moudré odsuzovat, pokud něco nevyzkoušíš!“ „Bedřich raději hned střílí, než aby se přesvědčil a poučil,“ ozval se zpovzdálí otec s mírnou výčitkou. „Doufám, že to aspoň dovolí nám.“ To už se tála přiblížil s dýmkou a váčkem tabáku, které našli v kapitánově zavazadle. Jakoubek držel svázaného ptáka a otec mu foukal mračna kouře přímo do zobanu, jímž orlíče vztekle sekalo proti nehmatatelnému nepříteli. Netrvalo dlouho a dravec se opravdu ztišil, zeslábl a zmalátněl, až nakonec zavrávoral a zhroutil se omámený. Bedřicha postupně přecházel smích a nakonec tu stál zahanben se sklopenou hlavou. „Odpusťte,“ bylo jediné, nač se zmohl. Okuřování orla se opravdu osvědčilo. Kdykoli začal divočit, dostal svou dávkou tabákového kouře a nakonec se zdálo, že krotne už při pouhém pohledu na to strašidelné mučidlo v rukou krotitele. Jakoubek si ostatně ještě vymyslel, aby ho za to Bedřich hned odměňoval drobnými ptáčky, které nachytali do ok, a nakonec si nebyli jisti, působí-li víc strach z kouře, nebo radost z kořisti. Jisté však bylo, že dravec se stával den ze dne krotším a zvykal si na své okolí. 201
To Jakoubek měl s buvolím telátkem o mnoho snazší práci. Pravda, mnoho tu pomáhala péče stlačeny, od níž se buvolče ani nehnulo a pobíhalo kolem ní, i když byla zapřažena v karetě, jako hříbátko kolem klisny. Také k Jakubovi však přilnulo. Dostávalo od něho pravidelně hrst soli a brzy také i nasolené suchary a přibíhalo k němu na zavolání jako pejsek. Chlapec si pro ně vymyslel vznešené jméno Miriam, také „princezničko“ mu říkal a měl z něho den ze dne větší radost. Telátko rostlo rychle jako z vody, už se také páslo a jen tu a tam při skotačení se v něm ještě ozvaly pudy divokosti. Stačilo však, aby stračena zabučela nebo Jakoubek zavolal a natáhl ruku se sucharem, a rázem zkrotlo. I Arnoštovi přálo se šakalíkem štěstí. Mládě bylo opravdu nějaké stonavé, slaboučké a otec Braun usoudil, že zesláblo asi tím, jak zůstalo několik dnů opuštěné a bez mateřského mléka. Kravské mléko mu asi také nesloužilo a byly obavy, že zajde. Arnošt se proto velmi rmoutil. Zrovna v těch dnech, když byl nejsmutnější, se narodila Bill dvě štěňátka. Psík a fenka. A tu přišel otec na nápad, přidal jí k nim šakálka. Chlapec skákal radostí, táta ho však krotil, aby nejásal předčasně. Obával se, že psí máma pozná vetřelce a nepřijme ho do rodiny. Naštěstí si vzpomněl, že si v psincích dovedou poradit i s bystrým čichem psů, jímž fenky snadno rozpoznávají svá mláďata od cizích. Očistil obě štěňátka zředěným lihem a stejně důkladně omyl i šakálka. A povedlo se. Za pár dnů byl šakálek k nepoznání, batolil se kolem Bill s oběma druhými štěňaty a ona ho olizovala stejně láskyplně jako ty vlastní. To všechno se událo v týdnech horečné práce na zdokonalování obou rodinných sídel, Sokolího hnízda i Stanu. Počasí se totiž vůčihledě horšilo. Mezi krásnými 202
dny se častěji a častěji objevovaly i větrné, zachmuřené, kdy moře neklidně hučelo a za přílivu bylo hodně bouřlivé. Jasné známky, že se vše chystá k trvalé změně povětrnosti. Maminka měla už nedaleko stromu krytou kuchyňku s železnými pláty na kamnech a oplechovaným otvorem pro odvod kouře. I příchod k ní byl pokryt doškovou střechou z vyschlé trávy a sušených palmových listů. Zásoby byly bezpečně uskladněny, ba i chlévy a stáj pokryty doškovými střechami. A blízko nich vysoký stoh nasušeného sena pro dobytek, rovněž s krytým příchodem k chlévům; dřeva bylo nadbytek, i krytiny. Ale té práce s tím! Všechno muselo být pevné a důkladné. Pan Braun si ještě z dob ztroskotání lodi dobře zapamatoval, co tu dovede bouřlivé počasí.
203
Jediné, co neznal a čeho se obával, bylo, jak dlouho potrvá údobí dešťů. Bývali všichni tak utrmáceni, že se jim večer ani do jídla nechtělo a toužili jen po odpočinku. Přesto však otec vždycky ještě přemohl únavu a neopomenul zapsat aspoň nejdůležitější příhody a objevy do lodního deníku, v němž hned první dny založil rodinnou kroniku. Stejně pečlivě pak sledoval a odškrtával kalendář. V tom měl spolehlivého pomocníka v Jakoubkovi, který to pro kontrolu sledoval současně s ním ve vlastním kalendáři. Jediné ještě otce trápilo. Kuchyňka byla pevná a krytá, pamatoval v ní i na malou jídelničku s jednoduchým stolem a hrubými lavicemi. Příchod k ní byl zajištěn v suchu i za nejprudšího deště. Jen ten nešťastný provazový žebřík. Promoknou na kůži, než po něm slezou a dostanou se do krytého průchodu ke kuchyňce. Schodiště by potřebovali. Kryté schodiště, vedoucí k chodbě do kuchyňky. Jak jenom na to? A tu jednoho dne, byl zas takový parný a slunný, přiběhl Arnošt s novinkou. „Táto! V kmenu našeho stromu se určitě usadily včely!“ „Velké oči,“ usmál se otec nedůvěřivě. Podívat se však šel. Opravdu. Tohle nemohla být náhoda. Včelky přilétávaly a odlétaly s naprostou pravidelností pilných pracovnic. To ovšem znamená, že by v kmeni obrovského stromu měla být dutina! Točité schodiště v dutém kmeni, to by byla výhra! Už má v ruce kladivo a dláto a proklepává, zkoumá. „Opravdu! Kmen je dutý, vprostřed ztrouchnivělý,“ zajásá. Tohle bylo ovšem něco pro kluky. Kladiva v rukou, 204
šplhají, oklepávají kmen a řičí radostí. „Dutý, táto! Opravdu dutý!“ A pak to přišlo. Zapomněli na včely. První vykřikl Bedřich. A v tu ránu byl dole a ubíhal jako splašený. Za ním Jakoubek. Štěstí, že mazaný Jakoubek ani v takové chvíli neztratil hlavu. Rázem byl u potůčku a jak byl oblečen, taky hned pod vodou. A Béďa za ním. Hezkých pár žihadel si přesto odnesli. „Bojím se, maminko,“ usmíval se táta, „abych nakonec s Béďovým orlem a teď s těmi včelkami nepropadl zlozvyku kouření. A bez tabáku to nepůjde. Zatím jim dáme pokoj a počkáme, až se setmí. Jednak se uklidní, jednak se vrátí všechny z pastvy domů.“ Hoši zapomněli samou zvědavostí na utržené rány a dychtivě doráželi otázkami, na které pan Braun nestačil odpovídat. A k večeru nastalo velké tažení. Táta zalepil včelkám jílem vchod do kmene a otvorem zespod započal s vykuřováním. Nejprv se ozvalo silné a nepokojné bzučení, rychle však sláblo, až umlklo. A pak už to šlo ráz na ráz. Vyřízli otvor do kůry, táta vyřezával plástve a ukládal do připlaveného úlu z tykví, do něhož hned také smetal peroutkou včely omámené tabákovým dýmem. Prvně se sháněl po královně. Kde je královna, jsou i včelky dělnice hned doma. Potom úl usadil ve značné vzdálenosti od obydlí. Byl si jist, že hned za úsvitu zbylé včely samy vyhledají svou královnu. Bylo neuvěřitelné, kolik vosku a medu včelky nashromáždily. Ve velkém kotli nad mírným ohněm nahřívali plástve, procedili přes řídkou, čistě vypranou pytlovinu a přes noc dali vychladnout. Vosk na povrchu ztuhl v silnou vrstvu a pod ním zůstal čistý, nádherně vonící med. Slili ho do čistých soudků a zakopali do země. Není se jistě zapotřebí zmiňovat, že také náležitě ochutnávali, až se 205
máma bála o zdraví chlapců. Dalo to dost práce. Ta hlavní je však teprve očekávala. Kmen byl opravdu od kořenů až po korunu zvětralý a dutý. Při jeho obrovských rozměrech však mezi dutinou a kůrou zbývalo nejmíň půl metru svěží, pevné dřeviny, jíž proudila životodárná míza do koruny. Začali u kořenů. Nejprv vyřízli do dutiny kmenu otvor, odměřený přesně podle rozměrů dveří kapitánovy kajuty. Vyčištění kmene nebylo nijak pracné. Dřevo bylo ztrouchnivělé a snadno se dalo odstraňovat až po zdravou dřeň. Ovšem jen kam až dosáhli. Jak se však dostat výš? Kmen přece měřil dobrých čtrnáct metrů! Béďa navrhoval použil provazového žebříku. Nebyl to špatný nápad. Jenže tu narazili na první vážnou potíž. Dutina nebyla na všech místech dost široká, aby ji žebřík prošel. Co teď? Přišel na to Jakoubek. „Už to mám, táto!“ zvolal. „Spustíme shora ten silný kulatý a ohlazený lodní stožár, vyšplháme způsobem, jímž jsi nás naučil lézt na kokosové palmy. Tak budeme mít volné ruce k vyčištění a vyhlazení dutiny.“ „Výtečný nápad,“ zaradoval se otec. „Ten stožár totiž bude hned také opěrným sloupem budoucího točitého schodiště! Chápeš?“ „O tom jsem ještě nepřemýšlel,“ doznal hoch. „Tak dávejte dobrý pozor,“ obrátil se táta k chlapcům. Vzal prkýnko a začal rýsovat a vysvětlovat plán točitých schodů. „Do stožáru uprostřed se vydlabe hluboký zářez pro prkno. Jasné?“ „No ovšem!“ pochopil okamžitě Jakoubek. „A přesně proti němu do zdravého dřeva kmene zrovna takový. Do zářezu se pak zasune prkno, pevně zaklíní a máme schod!“ Teď už pochopili všichni. Netrvalo dlouho, stožár byl přivlečen. 206
„Podívejte se na ty drobné otvory ve stožáru, pánové!“ Když Bedřich řekl obřadně „pánové“, měl něco za luhem. To všichni věděli. Proto ho taky Arnošt netrpělivě popohnal. „Já jen, že jsem v bedně s nástroji viděl několik párů takových podivných železných klepet s ocelovými hroty a nevěděl, k čemu jsou. Teď mě to napadlo. Na šplhání do vrcholu stožáru, pánové!“ prohlásil Béďa vítězoslavně. „Zlepšený způsob tátova systému odkoukaného domorodcům v Indii. Klepeta s bodci a v mžiku jste nahoře. A bez lana, bezpečně můžete pracovat oběma rukama.“ Na tohle si táta sedl. „Tak vidíte, pánové,“ napodobil Béďu, „kolik moudrosti je v lidovém úsloví ,víc hlav víc ví‘. A jak krátkozrací jsou lidé, kteří se neporadí a ve všem spoléhají jenom na svůj rozum. do jsem se naobdivoval námořníkům na naší lodi, jak obratně dovedou používat těchhle šplhadel, a teď, když bychom jich tolik potřebovali, jsem na to nevzpomněl! Výborně, Béďo! Jakub s Arnoštem budou čistit a rozšiřovat dutinu, Béďa bude odklízel ztrouchnivělý odpad a já už budu mezitím dlabat zářezy pro schody.“ Všichni se hnali do práce, jen Jakoubek, který po celý ten čas na cosi myslil, jako by zaváhal. „Je to možná hloupost, ale mám ještě jeden nápad. Je vůbec zapotřebí šplhat, můžeme-li postupovat už v čisté práci odspodu nahoru? Prostě po schodech, chápeš, táto? Stojíš pevně na hotovém schodu, dlabeš další a z něho, až bude zapotřebí, s pevnou půdou pod nohama očistíš a uhladíš také dutinu.“ Něco na tom bylo a tála se zamyslel. Zato Bedřich jako obvykle se nerad vzdával svého názoru. „A co dělba práce? Táta se bude dřít, dlabat, usazovat 207
schody, navíc ještě čistit a uhlazovat dutinu, a my se na něj zatím budeme dívat se založenýma rukama, viď, ty knihomole? Asi se ti nechce do práce, to je to!“ „Jak myslíte,“ neztrácel Jakub klid ani skromnost. „Já si zas myslím, že bychom mu připravili materiál, přiříznutá prkna na schodiště, klíny a co nejhlavnějšího – měl by pevnou půdu pod nohama. To chceš, tati,“ obrátil se na tátu, „přesně a bezpečně vydlabat zářezy pro schodiště taky na těchhle zobcích? Nešlo by to rychleji, kdybys při tom pevně stál?“ Ještě dřív než. otec: uznal Jakoubkovy námitky sám Bedřich. „Fakt,“ řekl. „Kuba má pravdu. Jinak se to pracuje, když člověk pevně stojí. I dílo je pak pevné a bezpečné. A jde přece o schodiště pro mámu i pro Františka.“ Povedlo se to. A bylo to opravdu pevné a pohodlné točité schodiště. Po každých pěti metrech vyřízli otvor a zasadili kajutní okénko, takže i osvětlení bylo dokonalé. Františkovi se nejvíc líbilo silné lodní lano, protažené kroužky, místo zábradlí. Ale nejvíc ocenila jejich práci maminka. „Hoši,“ řekla a oči se jí leskly, „nikdy bych nebyla uvěřila, že se vám to tak povede. Teď už je to opravdová vila. A já zatím nikdy nedoufala, že bychom se kdy zmohli na sebeskromnější domeček.“ Dalo to ovšem plných čtrnáct dnů perné dřiny; večer po práci otec Braun pravidelně zaznamenával do rodinné kroniky všechno, co tu vyprávíme. A nejen to, také ostatní události. Buvolče, orlík, šakal a dvě podsvinčata uloupená prasnici jako by znamenala počinek. Hospodářství se rozrostlo nejen o dvě štěňátka mámy Bill, i obě kozy měly po páru kůzlátek a ovečky dohromady čtyři jehňata. 208
Tohle všechno bylo Františkovo království. Všem uvázal kolem krčků zvonečky, které se našly na lodi. Byly asi určeny pro výměnný obchod s divochy. A tak to kolem Sokolího hnízda na pastvě jen vyzvánělo, a všechno se hned zdálo radostnější. A co byste neřekli, buvolče za tu dobu málem přerostlo stračenu. Už dávno se samo popásalo a jednoho dne otec Braun znova přepadl Jakoubka návrhem, který už kdysi dal. „Nedá se nic dělat, chlapče,“ řekl, „ušatec nám chybí a tohohle klacka budem už muset začít učit pracovat.“ „Samozřejmě,“ souhlasil chlapec. „Nezbude ovšem,“ pokračoval otec, „než přistoupit k operaci, které jsi ho před časem ušetřil. Hotentoti prostrkují buvolům mezi nozdrami hůlčičku, která nahrazuje u přežvýkavců udidlo, usnadňuje krocení a umožňuje řízení. Není to tak bolestná operace, uvážíš-li, že si tam i lidé propichují nosy a boltce, a to jen aby si do nich navlékli ozdoby.“ Chlapec zbledl jako stěna. A chvilku trvalo, než se zmohl na slovo. „Ale my, tatínku, nejsme přece Hotentoti.“ „Jistě,“ připustil otec. „Octli jsme se však v jejich životních podmínkách. To doufám uznáš.“ „Uznám,“ řekl tiše hoch, „nikdy však neuznám, že bychom se museli snížit k jejich prostředkům. Četl jsem, že i u nás doma, ve Švýcarsku, protahovali kdysi býkům nozdry železnými kruhy, aby je zkrotili. Dnes se to tak už nedělá! Proč bychom to tu měli provádět my?“ „Jakub má pravdu,“ zastala se hocha máma. „Naprosto s ním souhlasím. Nač mučit to ubohé zvíře, jen abychom je rychleji dostali pod jho?“ „A hříbě je u nás doma,“ vzplanul, poprvé co tu byli, otec, „nedostává pod jazyk ocelové udidlo? Není to pro 209
něj nic: jiného, než když tys musel první den do školy!“ „Chápu tě, táto,“ řekl chlapec liše a pokorně, „ale přesto nesouhlasím. Nezlob se. Kdybych byl věděl, co je očekává, byl bych je raději hned tenkrát zastřelil.“ „Tak si s ním dělejte, co chcete,“ řekl otec a – také poprvé – práskl hlučně dveřmi kuchyňky. „Co teď, Jakoubku?“ řekla maminka. „Máš pravdu, pravdu však má i táta. Žije se nám tvrdě, musíme se také tvrdě ohánět.“ „To až nakonec, maminko,“ opáčil tiše chlapec. „Až nic jiného nezbude. Zatím věřím, že když naše stračena dovede pracovat bez propíchnutých nozder, dokáže to i buvolátko.“
Příštích pár dnů chodil otec kolem Jakoubka, jako by ho neviděl. Jenže Jakub byl opravdu vzácný hoch. 210
Zdvořile pozdravil, nevtíral se, zato si víc hleděl kravky a buvolčete. Přihlásil se vždycky ke každé práci s krávou. Vodil ji a buvolče chodilo připoutáno vedle ní. Tu a tam si zastřečkovalo, zapřelo se vztekle do předních nohou, vyhazovalo a nechtělo z místa. Jenže tu zakročila stračena. Napřela se do nákladu a táhla káru i přes jeho odpor. A často pomohl i Jakub. Někdy soleným sucharem, tu a tam i prutem liány, který bolestně dolehl vzteklounovi na hřbet. A brzy nato, nevěřili byste, užasl sám otec Braun. Bylo to v podvečer, Jakoubek s mámou se vrátili z brambořiště s nákladem brambor a manioku a vedle krávy zapřažené v káře cupitalo buvolče s Jakubem na hřbetě. Šlo klidně a pokojně chroupalo nasolené suchary, které mu chlapec podával způsobem, který vzbudil u všech salvy smíchu. Jako by je chytal na udici, držel v rukou prut, a na něm na šňůře zavěšený suchar, z něhož telátko s velkou chutí uštipovalo. Dojeli, chlapec seskočil a pochvalně buvolče poplácával. Otec však pořád ani muk. Zdálo se, že nevidí, když Jakub vodil buvolče pokryté nejprve složenou lodní plachtovinou, mlčel i pak, když chlapec připevňoval na pokrývku postupně lehká břemena. Když však jednoho večera vedl Jakub za károu buvola s plnými pytli, jak je nosíval na hřbetě ušatec, to už se mlčet nedalo. „Přesvědčils mě, Jakube,“ řekl. „A jistě to tak bylo lepší.“ „Děkuju, tatínku,“ odpověděl hoch prostě. „Mám z tvé pochvaly velkou radost.“ A hned příštího rána si k údivu celé rodiny vyjel na buvolčeti už bez „udice“. Hnal „stáda“ rodiny Braunovy na pastvu a tvářil se jako opravdový kovboj. „Ta mrška Miriam se minula povoláním,“ žertoval 211
potom při obědě, „Měla být asi závodním plnokrevníkem. Přiznám se, že jsem ji tajně zkoušíval zapřáhnout do káry. Nic jsem však nepořídil. Za nic na světě se nepohnula z místa.“ „Bodejť ne,“ smál se Bedřich. „Sám jsi ji přece povýšil do šlechtického stavu, ,Princezna‘, a bude tahat káru!“ „Je to tím, že nemáme vůz pro pár tahounů,“ vysvětloval otec. „V páru vedle stračeny by se naučila určitě i tahat. Nenuť ji však, Jakoubku. I tak je to velký úspěch.“ Tátovi bylo jistě líto, že tak dlouho trestal chlapce svou nevšímavostí. Bylo to asi ovlivněno i tím, že mu počasí dělalo starosti. Po několika střídavých týdnech se totiž zase ustálilo, dny byly jasné a slunečné, i když ne tak žhavé jako předtím, zato noci byly citelně chladnější. Taky to hned přiznal. „Je to asi údobí, odpovídající našemu podzimu,“ řekl. „A ze zimy, která se tu jistě projeví údobím dešťů, mám obavy. Nedovedu si představit, jak dlouho potrvají a odolají-li jim vůbec všechna naše zařízení.“ „Napřesrok budeme moudřejší,“ poznamenal klidně Bedřich a nikdo z chlapců se nad tím nepozastavil. Jen matka pohlédla významně na manžela. Porozuměl jí. Žádného z nich už ani nenapadlo myslit na to, že by je tu někdo měl objevit a zachránit. Cítili se tu prostě doma. Jakubův úspěch s buvolčetem podnítil i oba ostatní chlapce k horlivé drezúře jejich svěřenců. Jakoubek ostatně, jak už bylo v jeho povaze, ochotně chlapcům poradil. Přečetl kdysi knížku, v níž byl popsán výcvik sokolů k lovu ptactva. Na jeho radu krmil Bedřich svého orlíka chycenými nebo zastřelenými ptáky tak, že mu je předkládal na silném prkýnku buď mezi rohy koz, nebo na zádech dropí slepice či plameňáka. Tak prý si totiž dravec vycvičený k lovu zvykne ptáky a zvířata uchvátit, 212
nerozdrásat je však, ale odevzdat lovci. Abyste věděli, dropí slepice si už v hejnu drůbeže úplně zvykla a plameňák, na nějž jsme ve svém vyprávění trošku pozapomněli, už si dávno vykračoval s nespoutanýma nohama. Otec dokonce uvažoval, že mu nechá dorůst přistřižené letky. Orel sice na každé Béďovo zapísknutí přilétal a usedal na rameno, kam mu máma přišila na bundu kus silné kůže, trvale odpoutat nebo vyzkoušet ho ve volné přírodě se však Bedřich pořád ještě neodvažoval. Také šakálek prospíval. Někdy se dokonce zdálo, že je bystřejší než oba jeho nevlastní sourozenci. Arnoštek mu dal trošku směšné jméno Chňap a cítil se dotčen, když mu Béďa poťouchle radil, aby ho také naučil rozeznávat malá a velká písmena. „Rád bych věděl proč?“ odsekl. „No aby poznal, jestli ho voláš jménem: Chňap! Nebo mu nařizuješ chňap! Jak má chudinka poznat, jestli voláš Chňap, chňap! nebo chňap, Chňap!“ „To jsme se ještě neučili,“ upadl Arnoštek do rozpaků a moc byl vděčen Jakoubkovi, že se ho zastal. „Béďa se toho taky asi ještě moc nenaučil,“ poznamenal dobromyslně. „Jinak by věděl, že pátým pádem voláme: ,Chňape, chňap!‘“ Chňap zatím nejobratněji a nejochotněji přinášel kameny, které chlapec poplival a hodil, a Arnoštkovi to stačilo. „Brzo ho řádsky poštvu na toho tvého orla, zbrklého, jako jsi sám,“ vyhrožoval posměváčkovi. „To pak poznáš, jestli ho chňapne s velkým nebo malým písmenem. Ale že ho chňapne, na to můžeš už dnes vzít jed!“ „Jen aby ti pak z něho nezůstaly jen chlupy,“ nezůstal Bedřich dlužen odpověď. „To tu ještě nebylo, aby se král ptactva lekl šakala.“ 213
Tak se chlapci navzájem pokoušeli, měli však rádi všechna zvířata a stejně upřímně se radovali z úspěchů v ochočení kteréhokoli z nich. A nejlepší výsledky svorně přisuzovali mamince. A právem. Hejno drůbeže se k ní hrnulo na zavolanou, holubi jí sedali na ramena, dropí slepice se dala od ní vzít do náručí a plameňák kolem ní přešlapoval na vysokých nohách stejně klidně, jako se batolila obě štěňata a pobíhal šakálek. „Jako v Noemově arše,“ smával se tatínek, když se matka přihrnula s ošatkou krmiva. A maminka zářila. „Jen ta prasnice mě, nevěrnice, zradila,“ povzdechla si. „Nic si z toho nedělej,“ těšil ji otec. „Nás zase ušatec. Zlákalo je oba volání divočiny.“ „Mámě po ní zůstala selátka,“ kabonil se malý František. „A jak je má ráda. Kdyby tak mně tu byl ten nevděčník aspoň nechal nějaké oslátko! Ale to si na mne jistě už ani nevzpomene a já ho měl tak rád.“ František po oslíkovi opravdu moc tesknil. Nebylo dne, aby na něj nevzpomenul, a byla to už hezká doba, co mu utekl. A tu jednoho rána, sotvaže vstali a hrnuli se k snídani, zaslechli zpovzdálí neobvyklé zvuky. Chvílemi podivné mručení, pak zas supění a frkání, hned zase dupot, jako by se hnalo nějaké stádo. I psi zneklidněli a napjatě větřili. Nebyla to klidná snídaně. Otec: právě dokončil výrobu nepromokavé obuvi, k níž se po týdny chystal, a zrovna se těšil, že ji vyzkouší. Před několika dny s tím začal. Naplnil pár starých dlouhých punčoch pískem do tvaru nohy, potáhl je tenkou vrstvou jílu a dal vysušit. Potom vyřízl pár podrážek z kůže zastřelené buvolice a přišil k punčochám. Pak natíral punčochy kaučukovou pryskyřicí tak rovnoměrně, jak to jen trefil. Po první 214
vrstvě nanášel druhou a třetí. Vyčkal, až důkladně vyschla, vysypal písek, opatrně vytáhl punčochy a teď se moc těšil, jak jim hotové dílo slavnostně předvede. Zatím však tohle nadělení. Podivné zvuky se vracely, hned zaznívaly zblízka a zase se vzdalovaly, jako by opravdu kdosi obkličoval jejich obydlí. Nestačili ani dojíst, když otec rozhodl: „Pušky v pohotovosti, chlapci, Béďa zůstane u psů, aby nevyrazili předčasně, maminka s Františkem nahoru do letohrádku a ostatní za mnou, plížením vpřed!“ Táta byl opravdu znepokojen. Nedovedl si to divné frkání a dusot vysvětlit. Plížil se mezi kořeny a v křovinách s puškou připravenou k výstřelu, když se ozval Jakubům šepot. Nebyl to vlastně šepot, byl to tlumený smích. A radostný smích. „Co máš?“ obrátil se otec netrpělivě. „Je to osel, táto!“ šeptal. „Náš ušatec! Tamhle, podívej! Chvílemi frká, funí a dovádí, jako by měl radost z návratu, chvilkami se zas pokojně popásá a ohlíží se, jako by se přesvědčoval, je-li skutečně doma.“ Opravdu. Dost daleko od nich zvedal jejich šedivec čenich, jako by je větřil. A už taky zahýkal. Zdálo se, že radostně. Hned nato však zafrkal, vyhodil a zadováděl, že ho nepoznávali. Jejich vážný ušatec, který vždycky nejvýš pokyvoval hlavou jako učenec, tu vyváděl jako bujné hříbátko! „Psst!“ sykl výstražně otec. „Zdá se, že někoho přivádí. Táta uhodl. V pozadí mezi stromy se objevil, plaše a bojácně pofrkávaje, jeho kamarád. Nebo spíš kamarádka. „Divoký osel,“ vysvětloval otec šeptem chlapcům, „nazývá se quaga.“ Ale jaký to byl osel! Sličný a štíhlý, na vysokých 215
hbitých nohách, připomínal spíš plachého hřebečka než oslí rod. „Zpátky domů,“ zavelel pan Braun. „A hezky tiše. Uklidnit mámu a Františka. Trnou o nás jistě strachy.“ Doma ovšem zírali. Maminka měla hned plné oči slz. „Vidíš, Františku,“ obrátila se na benjamínka, „jak jsi mu křivdil. Zastesklo se mu po tobě.“ Cvrček však myslil na krásnou divokou družku jejich ušatce, o níž chlapci vyprávěli. Na ušatec zapomněl úplně a nevděčně. „Jen aby nám neutekl ten divoký krasavec,“ strachoval se. „O to právě jde,“ klidnil ho táta. „Nikdy bych si neodpustil, kdybychom ho vyplašili. Béďo, upoutat psy, aby ho nevylekali.“ A pak rozvinul svůj plán, jak se zmocnit téhle vzácné kořisti. „Hotentoti,“ uvažoval, „často loví přírůstky svých stád na ochočená zvířata. Přilákají je a pak chytí do oka. To by snad nebylo ani tak nesnadné. Hůř je to pak s krocením.“ Bedřich, netrpělivý jako vždy, navrhoval raději bolas. Povedlo se to Jakubovi s buvolečkem, proč by se to nemělo povést jemu? Táta jen vteřinu zaváhal. Potom však jeho návrh odmítl. „Tam šlo o nezkušené mládě, tu však o dorostlé zvíře. Stačí, abys je minul, a už nikdy je nespatříme. Laso je bezpečnější.“ Všichni souhlasili. Jen Jakoubek jako by zaváhal. Ti Hotentoti mu nešli z hlavy. Jejich způsob krocení, o němž už jednou otec vyprávěl, ho lekal. „Jak jsi to myslel s tím krocením?“ optal se. Otec v zápalu vysvětlování nepostřehl v Jakubově hlase váhavost. 216
„Jakmile se dostane zvíře do oka,“ vysvětloval horlivě, „pokusí se o útěk, smyčka se mu zadrhne kolem hrdla, zbaví ho dechu a srazí k zemi. Pak je ovšem zapotřebí smyčku rychle uvolnit, aby se zajatec neudusil, a mezitím sevřít přepážku mezi nozdrami kleštěmi, které domorodci zhotovují z bambusových tyčí.“ „Kleště?“ optal se Jakoubek a otci ušlo, jak se hrůzou zachvěl. Naopak. Začal horlivě vysvětlovat. „Vezme se bambusová hůl, rozštípne se, současně však také podváže provazem, aby se nerozštípla docela. Vytvoří se tak jakési kleště, které je posuvným okem provazu možno povolovat a přitahovat. Tohle zařízení působí divokému zvířeti takovou bolest, že rázem zapomene na všechnu vzpurnost a dá se odvést, kam chcete.“ „Hrůza,“ řekl sotva slyšitelně Jakoubek, „když si představím, že by tak někdo krotil mne.“ „Naštěstí nejsi divoký osel,“ odpověděl Bedřich lhostejně. „Věřím ostatně, že taková, doznávám, krutá drezúra netrvá věčně.“ „Jistě,“ přisvědčil živě otec:. „Naopak. Nahradí se co nejrychleji ohlávkou opatřenou uzdou ze silného provazu. Za ohlávku se pak přiváže dvěma lany vedle ochočeného osla tak, aby mělo dost volného pohybu. Pobytem po jeho boku a bolestí, kterou mu působí provazové udidlo, i tomu nejdivočejšímu mustangovi nezbude než se poddat.“ „A tohle chceš, tatínku, provést s tím krásným zvířetem, zvyklým na volnost a svobodu?“ optal se tiše Jakub. Pan Braun se zachmuřil. „Zdá se, že začneme tam, kde jsme s tvým buvolčetem skončili. Tentokrát však nejde o tvůj úlovek, kamaráde. Je to jedinečná příležitost získat zvíře, které nutně 217
potřebujeme, a nesmíme si ji dát ujít.“ „A na mazleni nemáme čas,“ dodal posměšně Bedřich. „S námi se tu taky nikdo nemazlí.“ „Nebuď nespravedlivý a nevděčný, Béďo,“ ozvala se maminka. „My si věru nemůžeme naříkal a dej pozor, abys to nezakřikl!“ Táta při matčiných slovech zvedl hlavu a setkal se s jejím pohledem. Byl ještě zakaboněn, přece jen se však optal: „Co tedy navrhuješ?“ „Víš to líp než já,“ odpověděla mírně matka. „A Jakub nám už jednou ukázal cestu. Tyhle násilnické metody podřizování si slabšího a bezbranného nikdy nepřinesly natrvalo dobré ovoce.“ „Doufám, že nejsem žádný kruťas ani surovec,“ řekl pan Braun už vlídněji, „ale nevím, jak jinak to udělat, maminko. I hříběti se musí jednou nasadit uzda a děcko ztrácí taky volnost a svobodu, když začne chodit do školy.“ „Jistě,“ přiznala klidně maminka. „Sám jsi však mnohokrát říkal, jak se nepromyšlenou a krutou výchovou stávají z mláďat zvířata zlomyslná a zlá, kousavá a kopavá, nebo zas nedůvěřivá a bázlivá, prostě poznamenaná na celý život. A u dětí, myslím, je tomu právě tak.“ „Mimoto,“ poznamenal nesměle Jakoubek, „hříbě se narodilo v zajetí, od prvních dnů má u sebe svou mámu a je zvyklé na člověka. Tenhle divoký osel je však už dorostlý a nikdy asi člověka ještě neviděl. Do smrti nezapomene, jaká muka mu tenhle dvounohý tvor hned při prvním setkání způsobil.“ A zase ta rychlá výměna pohledů mezi matkou a otcem. Maminka přitom jako náhodou pohladila Jakoubka i pan Braun se na něho přívětivě usmál. 218
„Jsi zkrátka náš rozuma a je s tebou těžké pořízení,“ povoloval. A malý František, který už při maminčiných slovech začínal popotahovat, se teď rozvzlykal naplno. „Nechci, abys mučil zvířátka, nechci! Nemohl bych tě mít rád a bál bych se tě!“ „Nebudu, Františku,“ uklidňoval ho otec. „Však už něco vymyslíme, viď, Jakube?“ obrátil se na chlapce. Bylo mu líto, že k němu byl už podruhé v krátké době nespravedlivý. „Myslím,“ osmělil se Jakoubek, „že by tu nejvíc mohl pomoci právě František. Ušatec ho má rád, byl na něho navyklý a ochotně ho nosíval na hřbetě.“ „Snad ho naposled nepošleš krotit divoká zvířata?“ smál se Béďa. „A proč ne?“ urazil se drobeček. „Jistě bych je nestřílel jako ty toho krásného tetřeva!“ „Jedna nula pro Františka,“ poznamenal Arnošt, který doposud seděl mlčky v koutku. „Měl bys trošku zabrzdit, Béďo, a nechat Jakuba domluvit. Nejsi ve všem nejchytřejší, i když si to myslíš.“ „Tak dál, Jakoubku,“ pobídl otec hocha a stěží tajil úsměv. „Šedivec si přivedl kamaráda nebo kamarádku,“ uvažoval Jakub, „to je jasné. A musí to být jistě velké přátelství, když se ten divoký odtrhl od stáda a šel s ním.“ „Tak vidíš!“ zavyčítal František. „A kdybychom jí teď ublížili, utekl by třeba s ní, a ztratili bychom ho už navždycky.“ „Taky pravda,“ přikývl táta. „Pokračuj, Jakube.“ „Myslím, že František snadno přiláká našeho ušatce na ošatku ovsa se solí. Jistě ještě nezapomněl, že ho tak krmíval.“ 219
„Dobrý nápad, a jistě se povede,“ souhlasil otec. „Myslíš však, že se na obrok dá přivábit i ten divoký?“ „A proč ne?“ divil se chlapec. „A i kdyby se to nepovedlo, na tu smyčku lasa je vždycky času dost.“ „Dobrá, pověřuji tě vedením,“ prohlásil otec s žertovnou slavnostností. „My s Béďou budem připraveni se svým lasem.“ „Nebudeš se bát, Františku?“ optal se Jakub, když se s chlapcem plížili k místu, odkud se stále ještě ozýval ušatec. Špunt na něho vyvalil udivená kukadla. „Koho? Našeho oslíka?“ „Bude tam přece také ten druhý, divoký.“ „Vždyť je to jeho kamarád! Náš ušoun by ho spořádal, kdyby mi chtěl ublížit!“ odpověděl chlapec důvěřivě. A tak se s opálkou plnou ovsa a soli dostali až do ušatcovy blízkosti. Divoký osel se zarazil, když spatřil chlapcovu postavičku, nedůvěřivě zafrkal a uskočil rychle stranou. Neutekl však a plaše si prohlížel neznámého tvora. Zato ušatec nastražil uši, když zaslechl známé zaharašení zrní na ošatce a Františkův hlas. A vzápětí hned radostně zahýkal a hrnul se k němu, jako by tu byl naposled včera. „No pojď, ty zrádče a nevěrníku,“ hladil ho chlapec po krku a vyčítavě mu domlouval, „že už mi nikdy neutečeš, vid?“ Ušatec měl však oči jen pro opálku, lačně zafuněl a pustil se s chutí do ovsa. A teď se stalo něco, co Jakoubek nenařídil, ani nepředpokládal. František neodolal a v mžiku se po staru octl oslovi na zádech. Šedivec se ani nepohnul, jen kůží zahýbal, jako když odhání mouchy. Zato jeho družka se vylekala chlapcova prudkého pohybu a 220
skokem zmizela mezi stromy. Jakoubek se zděsil. Což jestli ji poplašil a utekla? Nechal skrývání a vyčítavě přistoupil k bratříčkovi. Ke slovu se však nedostal. Zahlédl plaché zvíře, jak se opět blíží k svému druhovi. Tu se shýblo a ukouslo trávy, tu zas nedůvěřivě vzpřímilo krásnou hlavu na štíhlém krku a zadívalo se upřeně na podivná stvoření, jaká nikdy nespatřilo. Zdálo se však, že přitom hlavně lačně větří neznámou pochoutku, která tak chrupala v zubech jeho kamaráda. Přicházelo blíž a blíž a konečně ochutnalo. Oslík ochotně uhnul hlavou, jako by ji zval, a František, jak byl tak těsně vedle šedivce, neodolal a pohladil ho něžně po krku. „Papej, maličká,“ pobízel ji, „nebo ti to ten chamtivec všecko zhltá.“
221
Divoká oslice zvedla prudce hlavu, chlapcovo tiché povídání a klid jejího druha jako by ji však upokojily. A v té chvíli jí podal Jakoubek na dlani nasolený suchar. Měl jich vždycky plné kapsy pro své buvolče. Zvířátko nedůvěřivě pohlédlo na jeho ruku i na tu podivnou, líbezně vonící věc v ní a pak ji dychtivě schramstlo. Nestačilo se ani olíznout a byla tu druhá. Po třetím sucharu chňapl lačně i ušatec. Rozpomenul se na svou oblíbenou pochoutku. A tu Jakoubek vzal pohotově opálku s ovsem do jedné ruky, do druhé na dlaň suchar a namířil si to přímo k ušatcově opuštěné stáji. A tenhle zrádce, tenhle nevěrník, jako by se náhle rozpomenul na staré dobré časy, se dokonce přestal cpát a přidal do kroku. S Františkem na hřbetě. Krásná, divoká oslice pořád vedle něho. Zarazila se jen na chvíli, když spatřila u jeslí maminku. Byla přece jen o hodně větší než tahle dvounohá mláďata. Zato z jeslí to vábně vonělo. Spařená manioková mouka, prosolená a plná vařené kukuřice. A za žebřinami náruč vonného sena. Ještě toho evropského, voňavého, z lisovaných balíků. A oslík se té divné dvounohé bytosti vůbec nebál, dal se hladit a poplácávat. A tak i Lejdy (maminka tu krasavici také hned pokřtila) se dala pohladit a ucítila zato na dlani toho podivného tvora něco, co chutnalo dokonce líp než cukrová třtina. Kousek cukru. „Nebudem ji vůbec připoutávat,“ rozhodl při večeři otec. „Jen stání zahradíme, aby nemohla vyběhnout, kdyby se náhodou vylekala, a hlídat budeme po celou noc. Hlavně psy. Aby ji nepoplašili, než si na ně zvykne.“ A tak si chlapci poradili s divokou oslicí po dobrém. „Vedeš milión nula,“ polichotil pan Braun, než šli hoši spál, Jakubovi. „Maminka,“ odpověděl chlapec skromně. 222
„Máš pravdu, hlavně maminka,“ připustil otec. A cvrček František pyšně doplnil: „Kde je maminka, tam jsem i já.“ Všem se pak moc dobře spalo, jen otec Braun opravdu po celou noc dohlížel na stáj. Bylo k něčemu dobré to bdění. Pan Braun aspoň doplnil rodinnou kroniku a velmi barvitě zaznamenal zejména Jakubův a Františkův úspěch v ulovení nového přírůstku. Tahle nádherná oslice byla vůbec hned od příštího rána středem pozornosti celé rodiny. Šakalík, buvolče i oslík by byli jistě žárlili, kdyby je nebylo těšilo, že mají od chlapců pokoj. Maminka však brzy připomněla chlapcům jejich povinnosti. „Ušatec je Františkův, a kde je František, je ovšem i maminka,“ obrátila pohotově šprčkova slova. „A ušatcova přítelkyně patří samozřejmě k němu. Tak ruce pryč a starejte se každý o své svěřence a nezanedbávejte je. A aby bylo jasno, ušatec, šedivec, oslík a osel ode dneška neexistuje. Jmenuje se jen a jen LORD. Protože jen lord si mohl přivézt takovou nádhernou lejdy. Je to jasné, že?“ „Správně, maminko. Kubík i František dokázali včera víc, než bychom byli dokázali my s Béďou. Tvou zásluhou, mámo. A František byl prostě ohromný!“ Šprček si dal okamžitě důležitě ruce za zadeček a nadšeně odsouhlasil: „Viď, táto?!“ „Fakt,“ prošplechtnul docela upřímně Bedřich. Moc však nepochodil. „No konečně!“ svrchu a milostivě špunt. „Ale trvalo ti to!“ Tak se tedy maminka dostala rovněž do 223
vychovatelského kroužku a Lordovi nastaly blažené časy. Žádné zapřáhání, žádná břemena na hřbetě, malé výlety do okolí s Františkem na zádech. A vedle něho Lejdy, maminčin chlácholivý hlas a vždycky taky nějaký suchar nebo ždibec cukru. Netrvalo dlouho a Lejdy mámu přímo zbožňovala, až František žárlil. „Pověz, maminko,“ svrašťoval čelíčko, „proč si tě Lejdinka tak předchází, a mě si ten uchál ani moc nevšímá?“ „Mě taky ne, Františku,“ konejšila máma, „je to zkrátka mužskej.“ „Ale to já přece taky!“ opáčil hrdě šprček. „Jistě!“ souhlasila matka. „Jenže můj mužskej!“ Hošík se trochu zamyslel, potom však uznal: „To je tedy fakt!“ Byly i spory. Dokonce mezi tátou a mámou, a to bylo už co říct. Otec doporučoval, aby se oběma, Lordovi i Lejdy, sice volně, ale přece poutaly přední nohy. Aby mohli chodit, nepovedlo se jim však utéct. Maminka nesouhlasila. „Dals mi je do opatrování, musíš mi důvěřovat,“ trvala na svém. A Jakoubek se v skrytu radoval z máminých úspěchů. Žádný z krotitelů takové ještě nezaznamenal. Ani on sám ne. Lejdy se sice po celém těle chvěla, když ji máma seznamovala s takovými habány, jako byli Turek a Bill, důvěra k mamince však zvítězila. A matka také na vše předvídavě pamatovala. Brzy si zvykla Lejdy na prudký pleskot holubích křídel, když jich naráz vzlétlo hejno, na rozpustilé dorážení hafanů, když se vracel otec s chlapci, i na večerní a ranní vyzpěvování kohoutů. Byla tak pozorná, že se jí otec smával. „Jako bys vychovávala páté děťátko, maminko.“ „Mám je taky tak ráda,“ přiznávala, byla samý úsměv 224
a vůbec: jí nevadilo, že měla plné ruce práce. Tři kvočny už vyseděly kuřátka a kolem nich pobíhalo celé hejno pípajících žluťoučkých slepiček a kohoutků. Nejmíň čtyřicet. To ovšem přinášelo také nové úkoly. Deště mohly nastat každou chvíli a pro tuhle drobotinu by ovšem kurník vhodný nebyl. Naštěstí mohutné kořeny jejich stromu a stejně tak sousedních, které se v okruhu mnoha metrů tyčily vysoko ze země a podpíraly vlastní kmen, byly hotovou a pevnou konstrukcí pro jakýkoli počet komor, chlévů, dřevníků a přístřešků pro kuřata a housátka. Stačilo je jen zastřešit. A tu přišel otec na snadnější a rychlejší způsob, než byly doškové střechy ze suché trávy a listí. Bambusových tyčí měli dostatečnou zásobu. Kladli je těsně vedle sebe, stáhli pevně drátem a zalévali dehtem, jehož si z vraku navezli velké množství, teď to bylo to pravé. Krytina tak pevná, že po ní bylo možno i chodit. Teprve pozdější zkušenost ukázala, jak se osvědčila. Jednoho dne vyrazili na sklizeň sladkých žaludů. Bylo jich všude po kotníky a ve chvíli byly pytle vrchovaté. Už se chystali domů, když se všetečná Mimi dostala v houštině s kýmsi do sporu. Arnošt nakoukl do křoví a se smíchem hlásil: „Naše mlsná Mimi si tu počíná jako doma a odhání jakousi slepici z hnízda. Jenže ta se nedá!“ Otec byl ve vteřině na místě rvačky. Na hnízdě seděla slípka kanadského tetřeva. „Tetrao umbellus,“ řekl otec „Týž druh jako byl sameček, jehož Béďa tak zbrkle odstřelil. Doufejme, že na odškodněnou vychováme celé hejno takových krasavců.“ Mimi dostala co proto, a slípka se z hnízda nehnula, když ji pozvedli i s ním. „Zrovna tak, jako když přenášíte domácí slepici i s 225
kukaní. Mateřský pud jí nedovolí dát se odehnat z vajíček. Necháte-li ji však na nich sedět, nevyleká se,“ vysvětloval táta. To bylo zas něco pro mámu! Usadila slepici do klidného tmavého koutka, krmila ji i napájela a netrvalo ani čtrnáct dní a po „dvorku“ se rozběhlo patnáct roztomilých kuřátek. Pobíhala docela pokojně mezi domácími kuřaty a plachá tetřeví samička se od nich ani nehnula. „Nemysli, maminko,“ varoval otec, „že to tak bude pořád! Buďto jí přistřihneme letky, nebo nám jednoho dne, až kuřata odchová, dá sbohem.“ „Nechme ji, tatínku,“ přimlouvala se máma. „Těch patnáct kuřat vyroste ochočených, a až budou dospívat, můžeme těm, které si necháme na chov, křídla přistřihnout. Ani jim nenapadne zatoužit po svobodě, zatímco slepici, která si na volnou přírodu zvykla, bychom jistě trápili.“ „A co plameňák a dropí slepice?“ pokoušel ji otec. „Plameňáka necháme přece volně běhat a ani letky mu už nepřistřihuju. Zatouží-li po svobodě, může ji mít. A s dropí slípkou je to trošku jinačí. Přiláká-li opravdu samečka…“ „Přistřihneme křídla i tomu,“ vpadl jí táta do řeči se smíchem. „Omyl, tatínku,“ usadila ho máma. „Vyvede-li nám a odchová dropí kuřátka, necháme dorůst letky i jí.“ „Chytrá máma a srdce má na pravém místě,“ pochválil otec a obrátil se k chlapcům. „Učte se od ní!“ „Jak by ne,“ vytáhl se mrňous František, „je to přece naše máma.“ A maminka, radostí celá zrůžovělá, ještě jako by se omlouvala. „Člověk nemá být nikdy neskromný. Mám-li patnáct 226
kuřátek, bylo by zbytečné chtít ještě slepici.“ Jediný Béďa, zase tak po svém, vyhrkl: „Mohli bychom si ji upéct, než nám uteče.“ „Fakt,“ řekl otec tiše, „zastřelili jsme samečka, proč bychom nemohli zaříznout taky ještě slepičku?“ Díval se přitom stranou a zahvízdal si tlumeně svou oblíbenou písničku. A teď se zapálil Bedřich. Ne však radostí. Tatínek uhodl. Tetřeví samička, jak kuřátka dorůstala, častěji a častěji odlétala. A jednoho dne se už nevrátila. A maminka byla ten večer přece jen trochu nesvá. Už si na ni zvykla. „Cos jiného čekala?“ utěšoval ji otec. „Já jen, jestli se nestala obětí nějakého dravce,“ vymlouvala se rozpačitě, všichni však věděli, že je jí smutno. Rozesmál ji však František, který s dětskou vážností utrousil: „Neboj se mámo. Béďa dnes nebyl s puškou v lese.“ Chlapci přinesli se sladkými žaludy Františkovi jakési dlouhé, špičaté listy tvaru opravdické šavle. Chlapec jich také jako šavlí používal. Když mu po několika dnech zvadly, vyrukoval Jakub s nápadem: „Víš co? Upleteme z nich bič. To bude něco, až budeš chtít sehnat roztoulané ovečky dohromady!“ Cvrčkovi zářila očka. Bič sice není šavle, ale je to také slavný, chlapský nástroj. Nemůže-li být už rytířem srážejícím šavlí hlavy drakům, bude aspoň kovbojem. Roztrhával zvadlé a vláčné listy na dlouhé řemínky a Jakub je dovedně splétal v karabáč. Táta je chvíli se zájmem pozoroval a pak zvědavě, dlouho a pozorně prohlížel jeden z listů. „Je to karabáč jako z nejpevnějšího tkaniva,“ zapráskal bičem Jakub. „To je objev, viď, táto!“ 227
„Možná větší, než si myslíš,“ odpověděl otec a zavolal maminku. „Matko,“ řekl, „nejsem si docela jist, ale zdá se, že tyhle mohutné kosatce by mohly být novozélandský len, jemuž botanikové říkají Phormium tenax. Být tomu tak doopravdy, měli bychom po starosti, co s tkaninami, s šaty a prádlem, a dokonce i s provazy.“ Od té chvíle stál v popředí zájmu i práce len. Neustávali ovšem ani se sklizní brambor, manioku, kokosových ořechů a žaludů. A večer, když všichni utrmáceni usnuli, lámal si otec ještě hlavu, jak vyrobit přeslici a kolovrat, jichž je zapotřebí, aby ze zeleného listu vznikl kus plátna. Len byl vymočen, usušen a sklizen, teď jen co s ním. Jednou večer se neobjevily hvězdy a ani měsíc se neukázal. A také kohouti, kteří tady vždycky hlučně vítali soumrak, vyskákali na své hřady celí schlíplí. I Lejdy byla nepokojná a buvolče se třáslo jakoby strachem. A přitom bylo dusné, tísnivé bezvětří. Otec poslal všechny spát, sám však s obavami vyhlížel směrem k moři. A pojednou, jako by ji někdo zažehl, obloha bledla, nabývala barvy mědi, zdálo se, že víc a víc řeřaví, rozpaluje se a žhaví, byl to krásný, ale hrůzný pohled a otec Braun se zas jednou po dlouhé době vylekal. Vypadalo to, jako když na pevnině vypukne ve velké dálce obrovský požár. A trvalo dlouho, než děsivá měděná záplava pohasla a zbledla. Obloha byla nízká, jako by padala do moře, až pak ztemněla v úplné neprůhledné černi. A současně se zvedl vítr. Moře nejprv zaúpělo, potom vztekle zasyčelo, pak se rozeřvalo. V té chvíli také, bez prvních řídkých kapek, jaké u nás obvykle předcházejí liják, se z oblohy vyřítily proudy vod. Nepředstavitelně prudké a neustávající. Bylo to děsivější než nejhorší chvilky před 228
ztroskotáním lodi. Otec Braun stačil uskočit na schodiště do dutiny stromu, a přesto na něm nezůstala ani nitka suchá. Čekala je zlá, těžká noc, plná zoufalého úsilí a dřiny. František se usedavě rozplakal. Připomenulo mu to všechna vyprávění o potopě světa, kdy prý se takhle čtyřicet dnů a čtyřicet nocí hrnuly záplavy vod z oblohy. Jen jedenkrát se přes všechny starosti a trampoty usmáli. To když vylekaný chlapec vyčetl otci i bratřím, že opomenuli vystavět veliký koráb, jako tenkrát ten pan Noe, aby na něm našli útulek i se všemi svými zvířátky. Zato maminka zůstala jako vždycky klidná a statečná a ani slůvkem nezavyčítala manželovi a chlapcům jejich chyby a omyly. Ukázalo se, že všechna námaha zajistit rodině i zvířatům suchý koutek, byla vyplýtvána nadarmo. Nejvíc zklamal jejich letohrádek, v němž se doposud cítili tak bezpeční a klidní. Lodní plachtoví, kterým je pokryli a jež pokládali za nepromokavé, selhalo už v prvých okamžicích. Stejně tak došková krytina, která by doma, ve vlasti, jistě odolala každé nepohodě, se tady neosvědčila. Štěstí bylo, že v poslední chvíli pokryli kořeny stromů pevně skloubenými tyčemi, důkladně zalitými dehtem, s náležitými odtoky vody. A tak jen ty komory, které vybudovali náhodou a až v hodině dvanácté, se staly jedinými suchými koutky, do nichž se mohli uchýlit. A další štěstí, že uposlechli matčina naléhání a vystěhovali se ze Stanu. Do letohrádku sice prosakovala voda shora i ze všech stran, vítr províval domkem sem a tam, největší ochranou před záplavou vody i proti nárazům vichru však tu byly přece jen mohutné koruny stromů, zmírňující proudy deště a krotící ničivé úsilí větru. Pan Braun to také otevřeně přiznal. 229
„Nechci si ani představit, maminko, co by z nás zbylo, kdyby bylo po mém a byli bychom zůstali v Zátoce spásy a ve Stanu.“ „Nezůstali jsme,“ řekla klidně matka, „a to je to hlavní. Nač o tom mluvil.“ Také všichni tři starší hoši dokázali, jak vyspěli a zmužněli za těch pár měsíců tvrdého života. Kolik dlouhých dnů a nocí sotva v koutku na chviličku zdřímli, než se díky společnému úsilí podařilo udělat život aspoň trošku snesitelným! Pokládali-li někdy celé to ztroskotání pouze za vzrušivě dobrodružné prázdniny, byli z té domněnky důkladně vyléčeni. Teď to byla opravdová robinzonáda. Tvrdý a neúprosný boj o všechno, co si doposud vybudovali, čeho docílili. Sokolí hnízdo bylo k nepoznání, klidný a příjemný život tentam. A od časného rána do pozdní noci jen dřina, neustávající a bezútěšná. Nejprv vyklidit letohrádek. Potom z komor a skladišť přenést všechno na schodiště do dutiny stromu. Kuchyňka zaplavená, marné pokusy rozdělat v ní oheň. A co nejhoršího, zapomněli úplně na zásobu suchého dříví. Do chlévů přes doškové střechy zatékalo stejně jako do stohu uschráněného sena a steliva pro dobytek. Byly to zoufalé dny, kdy se zdálo, že všechna námaha je marná. A k tomu všemu déšť, pořád jen déšť, od rána do noci, od večera do svítání. Šedivé, sychravé, nekonečné údobí beznaděje. Tvrdá zkouška nervů a odolnosti. O to těžší, že byli navyklí po řadu měsíců jíst tak výtečně, jak se jim o tom ve vlasti nikdy ani nesnilo. Teď už celé týdny mohla matka s bídou uvařit jen brambory a ohřát mléko. A i za tu chvíli byly komory, jediné suché místo pokryté zadehtovaným bambusem, plné štiplavého kouře. Spali v nich společně s 230
choulostivými zvířaty. Malá housátka, kuřátka i kachňátka nebylo možno jinde umístit. I jehňata sem museli vzít a mimoto byly komory v blízkosti chlévů, které nebylo možno čistit. Nebyl to snadný život, přece se však den ze dne společným úsilím aspoň trošku lepšil. Největší starost měl pan Braun o dobytek. Ve stohu sena byla už povážlivá díra, protože museli brát zevnitř jen to nenamoklé. Bramborami šetřili, jednak že je nebylo kde vařit, jednak se obávali, aby neohrozil hlad i je. Chléb nebylo na čem péct a žít jen o konzervách se také nedalo. Zas tu jednou pomohla náhoda. Miriam se nějak uvolnila a vyšla si za prudkého lijáku na procházku. A popásala se klidně, jako za největší pohody. Otci napadlo zkusit to i s Lejdy. Spoutal jim příští den oběma přední nohy, aby se mohly volně pohybovat, a opravdu obě se pásly a tvářily se přitom, jako by jim byl ten „deštíček“ bůhvíjak příjemný. Lord snad nechtěl zůstat za Lejdy, a tak, přestože mrzutě schlípil uši, popásal se taky. Příští den se přidaly i ovečky. Snad byly i ony uvyklé pást se za každého počasí. Jen Stračena a obě kozy se neodhodlaly do toho vodopádu. Otec Braun i Béďa navlékli hned námořnické dehtované pláště a nepromokavé boty, které táta všem chlapcům vyrobil, vyčistili chlévy a vystlali je suchým listím ze stohu. Nebylo to obtížné čištění. Stačilo hnůj vyhodit a spousty vod jej hned odnesly. Horší bylo shánět navečer dobytek dohromady. Moudrý beran dovedl ovečky sám a v pořádku. Ale Lejdy a Miriam a s nimi i kavalír Lord se rádi zatoulali. A tak maminka jednoho večera překvapila i Jakoubka a Arnošta svým novým výrobkem. Obětovala dvě košile z námořnických zásob, přišila k nim kapuce a na ohni, 231
kde svářela mléko a vařila brambory, rozpustila i kaučukovou pryskyřici. A hoši měli oči navrch hlavy, když dostali i oni své nepromokavé pláště. S tátovými kaučukovými botami nebyli teď už doma k udržení.
Říká se, že člověk přivykne všemu. Je to asi pravda. Co doposud vypadalo k zoufání, postupně se začalo pokládat jen za nutné zlo. Nevěřili byste, ale maminka s Františkem osaměli ve svém suchém koutku zrovna tak, jako když svítilo sluníčko. A otec s chlapci se zatím tužili, aby upravili pobyt i za těch nepříznivých poměrů co nejsnesitelněji. Táta stále cosi kutil a hoši otevřeli jednu z beden plnou knih. A nevěřili byste, že hoši, kteří se ještě před několika 232
měsíci radovali, jak šťastně unikli škole a učení, se dychtivě pustili do knih. Už je to tak. Člověk si obvykle začne vážit toho, co se mu zdá být přítěží, až když to ztratí. Táta za těch neradostných dnů vyrobil trdlici, dvě vochlice – první jemnou a druhou na hrubé tkanivo – dokázal vykouzlit i přeslici a kolovrat, a Jakoubek, mudrlant Jakoubek, učil mezitím Františka číst a psát, Arnoštovi ulehčoval v násobilce a poradil tu a tam i sebevědomému Béďovi, když si nevěděl rady. A otec Braun to pak večer, když všichni usnuli, zaznamenával pečlivě do rodinné kroniky v kapitánově lodním deníku a měl velkou radost. Z chlapců, z toho, že déšť ustává, i z toho, že má tak moudrou a trpělivou ženu.
233
5 - Poučení ze zimy U Braunů tomu neradostnému údobí říkali stručně a po evropsku „zima“. Snad to bylo tím, že jim první dny po těch chmurných deštivých týdnech tolik připomínaly jaro ve staré vlasti. Začalo to podobně jako před mnohými měsíci po bouři na ztroskotané lodi. I tentokrát vzbudilo otce za úsvitu nezvyklé ticho. A stejně tak zazářil zvenčí škvírami komory dávno zapomenutý jas. Růžová stužka mezi nadehtovanou střechou a stěnami tohoto napůl chléva, napůl skladiště. Rázem byl na nohou, venku, a s rozkoší dýchal svěží vzduch. I na zarůžovělém obzoru zářila jitřenka jako tehdy. Konec věčného čmoudu ohniště, zápachu chlévů, monotónního šumění deště a poryvů vichřice. Chlapci byli jako vyjevení. S jásotem vyrazili z dusné místnosti jen v košilkách a nemohli se vynadívat na svěží mladou zeleň, všude dokola bujně klíčící a rašící. Bylo to, jako když v ztemnělém hledišti vytáhneš oponu a na jevišti se objeví nádherný, jasný a nový svět. Každý tvor sál s rozkoší omamnou vůni jara a s ní radost ze života a novou životní sílu. Tenhle div, takovou životodárnou sílu slunce, patrnou od hodiny k hodině, prožívali Braunovi poprvé. Zdálo se to neuvěřitelné a zázračné. Všude všechno přímo před jejich zrakem rašilo a rostlo; rostliny se zdály být hned v plné síle a v plném vzrůstu, semeno, které před dešti zaseli, rostlo jako z vody, stromy zářily novými svěžími výhonky a listy. Kam oko dohlédlo, odívala se země nádherným rouchem pestrých květů, vydechovala opojnou vůni síly a růstu. A 234
vzduch byl pln vzrušeného bzučení hmyzu, zpěvu ptactva a tohle vše sytými barvami dokreslovalo tvář úsměvného jara, plného nově vzcházející plodivé síly přírody. Velmi jim to ulehčovalo truchlivý pohled na nevlídný obraz zkázy a spouště, v nějž se za údobí dešťů proměnilo jejich pracně vybudované hospodářství. Jaro jim dodávalo síly a odvahy a léčilo z pochyb a zoufalství. „Poučení ze zimy si musíme vzít,“ rozhodl otec. A maminka, zamilovaná do svého Sokolího hnízda, se přidala. Se svou obvyklou energií a vrozenou houževnatostí se pokoušela o úsměv. „Jarní úklid, chlapci moji. Jinak to nejde.“ A tak se všichni s chutí a odvahou pustili do namáhavé práce. Byla to dřina, ale dařila se jim. Velkou radost měli, že jejich pinasa, hrdá a pevná, jejich pýcha, nikterak neutrpěla. Zato loďka z kádí byla hrozně zřízená a nebylo naděje, že by jí mohli ještě kdy použít. Za všech těchto prací nepřestal otec přemýšlet o jediném. Jak se napříště uchránit před takovou zkázou? „Poučení ze zimy,“ brumlal si, a tu Bedřich, jako by to uhodl, přišel jednou s návrhem. „Tady, táto,“ řekl, ukazuje na kolmou skalní stěnu v Zátoce spásy. „Tu se prokopat a vybudovat pevný a zaručeně jistý příbytek pro údobí dešťů. Ani nejpevnější dřevo nás před nimi nikdy neuchrání.“ „Nesmysl,“ odsekl nevrle otec. „Na to by nestačila ani tři nebo čtyři léta.“ Táta nevěřil, a přece kdykoli šli kolem toho štítu, uvažoval. Bylo to skalisko vyčnívající mohutným čtyřhranem, připomínajícím velký dům s plochou střechou. Co kdyby přece? A tak jednoho dne, zatímco máma s Františkem zkoušeli své úspěchy v předení, 235
vyrazili ostatní se sochory, dláty a špičáky ke skalní stěně. „Zkusíme štěstí a vyhloubíme aspoň sklepení pro uskladnění střelného prachu,“ označoval otec uhlem otvor, který hodlal prohloubit. Chlapci však tušili, že ho zlákal Béďův návrh. Bylo to tak. Jenže prvního dne se jim vůbec nepodařilo ani v nejmenším proniknout tuhou vrstvou skaliska. „Nezbude než vyhledat nějakou vhodnou jeskyni,“ rezignoval táta, „přezimovat jako divoši a vždycky teprve zjara obnovit trošku snesitelné bydlení.“ „Co kdybychom to zkusili s náloží střelného prachu?“ nadhodil Jakoubek. Příštího dne to opravdu zkusili. Horní vrstva, tvrdá jako žula, se však jen rozštípala ve velké kamenné tabule. Vypadalo to beznadějně. Zato když vypáčili kvádry a tabule sochory, objevila se za nimi hornina daleko měkčí. To byl úspěch. Vnikali otvorem hloub a hloub do nitra skály, která už nekladla špičákům odpor. Hloubili horlivě, vyhazovali a vyklízeli vykopanou horninu po celé týdny, až jednoho dne Jakub, který byl nejmenší, a proto se dostal nejdál, zvolal: „Táto, dostal jsem se na druhou stranu! Prokopal jsem se skálou!“ „Šplouchá mu na maják,“ chechtal se Bedřich. „Je tu celé pohoří a náš vzácný Jakub Braun se mu dostal na kobylku!“ Přece mu to však nedalo, doplazil se po břiše až k bratrovi a v tu ránu ho přešel smích. „Opravdu, táto,“ přiznával. „Pronikl špičákem do nějakého volného prostoru! Dá se jím docela snadno točit a obracet.“ 236
To už se k nim doplížil i pan Braun. Zkoušel, proklepával stěnu a potom, pořád ještě beze slova, začal vzrušeně rozšiřovat otvor. Šlo to nápadně snadno a po necelé půlhodině vylámali vchod, jímž by se mohl i dospělý snadno vsoukat do toho neznáma. Béďa, jako vždycky zbrklý, se už také do toho hrnul. Jenže otec ho včas zarazil. Ucítil, že prolomeným otvorem vychází těžký vzduch, tak dusivý, že zpočátku nemohl ani vydechnout. A tak jen držel nedočkavého chlapce a trvalo chvíli, než popadl dech. „Jeskyně,“ slabikoval namáhavě, „nebo sluj…“ „No právě!“ jásal Béďa. „Máme vyhráno! A proto chci dovnitř!“ Vtom už se také rozkuckal, pochopil a ubíhal na čerstvý vzduch. Před nimi prchal Jakoubek a vlekl s sebou nechápajícího Arnošta. Bystrý klouček uhádl nebezpečí hned při prvním otcově slově a první také vysvětloval Arnoštkovi, sotva se ocitli na slunci: „Zemní plyn, chápeš?“ Arnošt nechápal. Bylo mu teprve deset let a o tomhle ještě nikdy neslyšel. Táta, který si lokl největší porci, se už trochu vydýchal. „Měli jsme štěstí, chlapci,“ řekl. „Opozdit se o pár minut nebo dokonce vlézt do sluje, bylo by to špatně dopadlo.“ „Jenže co teď?“ uvažoval Jakoubek. „Jsou tu přece bedny plné raket, granátů a dělových nábojů…“ Otec zpozorněl. „Myslíš, že bychom mohli…“ „Zapálit náloží prachu, která by nemusela být zvlášť velká, jednu takovou bednu v prostoře před slují. Stěna je tam přece docela zvětralá a měkká. Náraz vzduchu při 237
explozi ji určitě zhroutí!“ Táta už nebyl k udržení. Masivní bednu z dubových fošen, pevně okovanou železem, předtím otevřeli, skuliny mezi raketami a granáty utěsnili střelným prachem, upevnili dlouhý doutnák a zase zatloukli. Bylo štěstí, že dusivý vzduch z jeskyně pronikal doposud jen nepatrně a držel se docela nízko, těsně u země. Nejvíc práce jim dalo uzavřít co nejpevněji zevní průchod do skály. Tomu věnoval táta největší péči. „Štěstí, že jsme prokopali jen nejnutnější otvor,“ liboval si. „Čím menší průduchy, tím mohutnější bude účinek výbuchu.“ Zazdili otvor, pokud jen bylo možno, vylámanými tabulemi kamene a silnými fošnami z dubového dřeva a spáry pečlivě vymazali jílem, který slunce tak rychle vysušovalo, že byl pevný jako cihly. Takovouhle šupu tedy ještě neslyšeli. Petarda, jíž kdysi uvolňovali pinasu z nitra vraku, působila vedle toho výbuchu, jako když kotě zamňouká. Arnoštek dokonce tvrdil, že se země zachvívá. Jen Béďa byl zklamán. Očekával, že bude kamení lítat do vzduchu, sloupy kouře zatemní obzor, a ono zatím nic. Jen jako bys zavřenýma očima sledoval ohňostroj. Rána za ránou, exploze za explozí, jinak jen pokojný, klidný, slunný den. Zato táta se radoval. „To je ono! Uvnitř s tím potřebujem zahýbat! Zvenčí si už poradíme sami.“ Opravdu s tím zahýbali. Čím víc se blížili k útesu, tím víc byl vzduch zamořen štiplavým čmoudem a ze skaliska kolem dokola prorážely pramínky kouře. A tam, kde před krátkým časem byl jen nepatrný, pracně proražený otvor, zela teď široká, do černá očazená průrva. 238
„Podařilo se!“ jásal Jakub. „Podařilo,“ přisvědčil vážně otec „Pro dnešek dost,“ nařídil. „Ani ráno se možná ještě nebudeme smět odvážit dovnitř.“ I tak byl večer plný hrdinského vyprávění, při němž František kulil oči a maminka se chytala hrůzou za hlavu. A Jakoubka pohladila, když ho otec pochválil, jak ve vteřině pochopil nebezpečí a pohotově odvlekl Arnošta. Skromný Jakoubek zas jen poťouchle snižoval svou zásluhu a šibalsky se usmíval: „Když ono to tam, mámo, tolik smrdělo!“ Jenže příští den byli chlapci zklamáni. A nejvíc netrpělivý Béďa. Nálož prudkých výbušnin si totiž pořádně zařádila v prohlubni, kterou vykopali ve skále, stěna do objevené sluje však zůstala téměř nedotčena. Bedřich s protaženým obličejem nespokojeně pokukoval po tátovi. „Takhle se dovnitř nikdy nedostaneme,“ zabručel, když otec nařídil, aby se chopili nářadí a odstranili trosky v průčelí skály. „Adámku náš, copak děláš…,“ pobrukoval si táta oblíbenou písničku, jako by jeho poznámku přeslechl, a jen se usmíval pod vousy. Když se jim konečně povedlo odloupnout velkou tabuli tvrdého kamene, ostatní se sesuly samy, takže měli sotva čas uskočit, a vstup do skály se rozšířil do rozměru pořádných vrat. „Tvrdostí tahle vrstva připomíná žulu nebo rulu, štípe se však v plátech jako břidlice. Nikdy jsem o ničem takovém neslyšel.“ „Rád bych věděl, co z toho,“ brblal otrávený Bedřich téměř neuctivě. „Tohle, ty mudrci!“ řekl nedotčeně otec. „Kdyby ses pořád jen tvrdošíjně nekabonil a nestál stranou, přišel 239
bys na to sám. Podívej!“ ukázal na vnitřek skály. „To znám,“ mračil se ten paličák a ani se nepohnul. „Hezkých pár týdnů jsem se tam něco nakopal!“ „Jenže div ne potmě, jako červ v jablku,“ neztrácel otec náladu. „A teď?“ Chlapec konečně pokročil k průlomu a překvapením ztratil řeč. „Světlo,“ řekl spokojeně pan Braun. „To nejhlavnější, co potřebujeme k další práci.“ „Fakt!“ uznal Bedřich pořád ještě trochu neochotně. Měl dnes zase jednou svůj den, kdy nerad připouštěl názory jiných. A snad proto otec Braun teprve teď netrpělivě zamrkal. „Fakt! Fakt! Zajímavé, jak rád toho slova užíváš, a přitom nerad uznáváš fakta, pokud je objevili jiní. Tak tedy za prvé: Světlo a prostor. Docela jiný nástup k odhalení tajů jeskyně, která tě tolik láká. Dále: Co s nejkouzelnější jeskyní, nebude-li v ní denní světlo a nepronikne-li do ní paprsek slunce? Nemá vůbec smyslu ji objevovat, nezajistíme-li nejprv dostatek vzduchu a co nejvíc světla.“ „Fakt,“ opakoval Béďa. Teď však už docela jinak. Stálo ho to jistě dost přemáhání, podíval se však hezky na tátu a z ničeho nic, trošku provinile sám zahvízdal písničku: „Adámku náš…“ A šelma Jakoubek se přidal. Dávno už prokoukl hru těch dvou, hvízdal si však tak zaujatě a s tak nevinnou potměšilostí, že Béďa neodolal a uštědřil mu přátelský žduchanec. Nepatrná epizodka, naprosto však rozvála tísnivé ovzduší, které Bedřichovou tvrdohlavostí od rána panovalo. 240
Otec oživl a nadšeně ukazoval chlapcům každou spáru, kterou v tvrdé čelní stěně způsobil výbuch. „Tady, podél celého průčelí vylámeme otvory pro okna. Proč se tolik raduji, že se kámen štípe v tabulích jako břidlice? Stěna musí být tenká. Potřebujem slunce a vzduch. A průvan! Jsou tu přece taky stáje a chlívky! Zapomněli jste, co se nás natrápil jejich zápach ještě před pár týdny?“ Uchopil uhel z bedny, která ohořela výbuchem, a horlivě rýsoval na tabuli kamene plán svých představ. „Obytné místnosti vpředu, po celém průčelí. Co nejvíce světla a čerstvého vzduchu. Široký vjezd mě zprvu lekal. Pak jsem mu však přišel na chuť. Potřebujeme tu dílnu, do níž se musíme snadno dostat s kárami, vlečnými saněmi i vozem. Chlévy vzadu, asi až někde v tvé vytoužené jeskyni,“ obrátil se k Bedřichovi. „S horním světlem a větráním nad obytnými místnostmi. Dřeva máme, co srdce ráčí. Stropy nad obytnými místnostmi pořídíme z bambusu, toho je tu všude habaděj. Už to vidím, jak to bude krásné. Jen práce a potu to bude stát dost.“ A tak se konečně dostali k jeskyni. První se ovšem hnal Béďa. Jenže v tom byl otec Braun neúprosný. „Bez mého vědomí nikdo ani krok!“ zavelel a postupoval zvolna se zapálenou svíčkou, i když tu bylo dost světla. Plamínek svíčky jasně plápolal až k samému otvoru do sluje. Jakmile ji však vsunul do otvoru, svíčka zhasla. „Otep suché slámy,“ zavelel a v tu ránu tu byla. Zapálil ji, vzňala se, sotva ji však hodil otvorem do jeskyně, rázem zhasla. „Tak vidíš!“ obrátil se otec na Bedřicha. „Tak bys asi zhasl i ty, kdybych povolil tvé netrpělivosti.“ Béďa rázem upadl z nadšení do malomyslnosti, jako 241
obvykle všichni netrpěliví a nerozvážní lidé. „Co teď?“ povzdychl. „Opakovat včerejší pokus,“ řekl otec. „Potřebujeme přivést dovnitř vzduch, prorazit někde otvor, docílit průvan.“ Teď už neobětovali celou bednu raket a granátů. Svázali jich slušnou náruč, opatřili doutnákem a pevně utěsnili otvor. Pak musili hoši odtud a otec zapálil provázek napuštěný sírou. Tentokrát maminka s Františkem výbuch ani nezaslechli. Ani táta s hochy daleko neodbíhali. Zavrčelo to jen jako z dáli, jako v přetopeném kotli, rána za ránou duněla tlumeně, nahoře, nad skálou se však objevovaly sotva patrné provázky kouře.
„V pořádku,“ pochvaloval si otec, „průduchy zřejmě 242
jsou.“ A k velké nelibosti chlapců zavelel. „A teď se klidně najíme, než se to tam vyvětrá.“ A po jídle zase nový obraz. Stěna mezi vykopaným prostorem a slují téměř zmizela. Vzduch byl čistý a další otep suché trávy vzplanula teď jasným plamenem a shořela na popel. Nebyla to sluj. Byla to prostorná jeskyně a první pohled byl tak úchvatný, že hoši zapomněli zhasnout svíčky, i když tu bylo poměrně dost světla. Stěny se leskly jako hvězdné nebe. Z mohutné klenby visely zářící krystalky, bylo to, jako by se ocitli v královském paláci z pohádek. Světla svící se lomila v nesčetné nádherně zbarvené paprsky na jiskřivých stěnách a nikdo z nich se pod dojmem té nádhery neodvážil promluvil. A podlaha byla pevná, většinou úplně rovná a jako by pokrytá jemným, jiskřivým pískem. A tak suchá, že bys marně pátral po nejmenší stopě vlhka. První promluvil otec. I jemu se však chvěl hlas. „Je to jeskyně krystalické soli,“ šeptal skoro nábožně, „poznáte to jednak podle tvarů krystalů, jednak podle tvrdosti, hlavně však po chuti. Okuste! Nejenom tedy obydlí, ale i hotový solný poklad.“ Jaký div, že oba nejhbitější jezdci, Jakoubek na Miriam a Bedřich na Lejdy, uháněli pro mámu a Františka. Oba byli jako očarováni a František vůbec nemohl pochopit, že tam, kde donedávna viděl jen šedivou velkou skalku, se náhle objevila taková nádhera. A večer ovšem bylo plno plánů. Všichni zahořeli touhou užuž mít spolehlivý, příjemný příbytek, než přijde příští zima. Táta horlivě vysvětloval a maminka nadšeně souhlasila. „Můj dům, můj hrad,“ opakovala už poněkolikáté 243
známé anglické přísloví. A cvrček František, který už únavou usínal, se probral. „S Františkem, ovšem!“ „To víš!“ vzala ho máma s úsměvem do náručí a odnášela po schodech v dutině stromu do postýlky. „Ten protiva mi s tou svou důležitostí jde už na nervy,“ přiznával šeptem Arnoštek Jakubovi. „Jako by tu byl sám!“ „Je to přece mrně,“ konejšil ho rozvážně Jakoubek, „a ty jsi ostřílený námořník!“ „To je fakt,“ přikyvoval horlivě desetiletý Arnoštek, „ale taky by nemusel věčně ze sebe dělat mazlíčka. Už by s tím mohl přestat.“ „Přej mu to, dokud je malej,“ odpověděl rozšafně dvanáctiletý Jakub. „Taky pravda,“ uznal milostivě Arnošt, „dobrou!“ „Dobrou!“ Sokolí hnízdo nebylo naštěstí živý tvor, aby dovedlo žárlit jako Arnoštek. Jinak by uschlo závistí. Pojednou byla jen Kouzelná jeskyně. Na tomhle názvu nového zimního obydlí se totiž jednomyslně shodli. Otec Braun se pustil do budování tak horlivě, že málem zapomněl na všechno ostatní. Už dávno nevyšli na lov, ani ryby nechytali a žili jen ze zásob. Stavba pokračovala přesně podle jeho plánu. Světla muselo být co nejvíc, a hlavně přímých, životodárných slunečních paprsků. Co nejhlavnější však, otec čirou náhodou objevil, že podklad solných krystalů tvoří v jeskyni sádrový živec. Několik pokusů a byla tu i sádra. A ta byla k nezaplacení. Na příčky mezi místnostmi a na stropy byly bambusové tyčky a rákos potažené sádrou výtečným materiálem. Od širokých vrat širokou chodbu, do níž by se snadno 244
vjíždělo i vozem. Vpředu, po obou stranách od ní, po celé šířce průčelí naplánovali obytné místnosti. Vpravo ložnici rodičů a druhou pro chlapce, vlevo kuchyňku a vedle ní prostornou jídelnu, aby v ní mohli také za dešťů pracovat a učit se. Hned po vyznačení půdorysu obytných místností vytesali otvory, zasadili do nich okna ze všech kajut vraku a pevně zazdili sádru smíšenou s prosetým mořským pískem. Jakmile srovnali a vyčistili podlahu obydlí, aby ji mohli později pokrýt druhou, prkennou, pustili se do zadního traktu jeskyně. Otec si při tom vzal za vzor vesnické hospodářské stavení. Za obytnými místnostmi ponechal velký dvůr. A teprve za tímto „dvorem“ vyznačili půdorys chlévů, stájí, kurníků a chlívků pro drůbež. Velkou starost působilo otci po trpkých zkušenostech s uplynulou zimou větrání. Jakoubek si vzpomněl, jak po první explozi vystupovaly nad skalisky tenké pramínky kouře. Otec se zaradoval. Opravdu! Průduchy mezi skalisky nad slují! Okamžitě rozdělali na samém konci jeskyně velký oheň ze suché trávy. Mezi skalisky, nad místem, kde oheň rozdělali, se postupně objevovaly na různých místech obláčky kouře a rozplývaly se jako mlha. A když se konečně odhodlali dovnitř, byl až do půli jeskyně vzduch naprosto čistý a nad požářištěm se kupil kouř až vysoko u stropu. Otec jásal. „Průvan! Vzduch, který sem mohl proudit vraty a okny, žene kouř a ten si hledá cestu každým sebenepatrnějším průduchem ve stropě jeskyně. Máme vyhráno, hoši!“ Jakoubek hned pochopil. „Chladný, čerstvý vzduch,“ poučoval Arnoštka, „je těžký, drží se u země a vytlačuje lehčí, zkažený, vzhůru ke stropu. A ten pak hledá únik každým otvorem ve 245
stropě. Zásada větrání a kouřovodů,“ dodal učeně. „Výborně!“ přisvědčoval otec. „A snad se nám časem povede ty průduchy i nějak rozšířit.“ Vyhlídky to byly radostné. A do toho jim pojednou vpadla nepředvídaná překážka, jíž se však neodhodlali nevyužít. Jednoho rána, zrovna když se chystali do práce, upoutala je podivuhodná podívaná. Zdálo se, že daleko od břehu, na širém moři, se hladina zvedá, jako by ji čeřil vítr. A bylo naprosté bezvětří. Moře však přesto bouřilo, vlny se převalovaly, kypěly a syčely, zdálo se, že voda vře jako v rozpáleném kotli. A nad hladinou, právě tam, kde byla nejrozbouřenější, rozčileně poletovalo nepřehledné hejno vodních ptáků všech mořských čeledí, racků, fregatek, albatrosů, a drásalo uši neustávajícími skřeky. Hned se vrhali na hladinu, hned zas vzlétali, a tak nejen moře, ale i obloha byla stále v neutuchajícím pohybu a neklidu. Ptačí havěť se ještě ke všemu stále vzájemně o cosi rvala, pronásledovala, a zase znovu vrhala na moře, bylo to cosi nového, dosud nevídaného, jako by se tu odehrávala jakási válka mezi mořem a oblohou. A tahle smršť ve vzduchu i na moři se stále hnala ke břehu a přibližovala se, jako by si opravdu namířila právě do zálivu v Zátoce spásy. Bedřich se domníval, že jde o výbuch podmořské sopky, který vyrušil vodní ptactvo, Arnošt zas, že nějaká mořská obluda prchá před jejich útokem, sečtělý Jakoubek však rozvážně připomenul, že kdysi četl o tom, jak takové shluky mořských ptáků se vždycky pohotově sešikují při každém tahu ryb k mělčinám. A tu otci Braunovi svitlo. Tak je to! Sledi táhnou k mělčinám, aby se třeli, a to je ovšem vítaná příležitost 246
pro celou obec ptačích rybolovců. A za hejny sledu přijdou určitě houfy tuleňů. Jedinečná příležitost k lovu! Máma energicky rozdělila práci, v mžiku tu byly ze Stanu koše, prázdné soudky a kádě, ze solné jeskyně bylo i soli víc než dost. Zásoby na zimní údobí byly důležitá věc a nesměla se promeškat žádná příležitost. Byli už úplně připraveni, když se sledi drali do zálivu a odtud i do Zátoky spásy. Teprve teď, když se jich sta a tisíce předhánělo, převalovalo a přeskakovalo jeden druhého, uvědomili si hoši, že to bylo ono vření, ty zdánlivé vlny, nevysvětlitelné světélkování a jiskření hladiny. I teď jejich bílá bříška a tmavé hřbety útočily na zrak jako vířivá vroucí lavina. Nejsilnější Bedřich bleskurychle plnil koše, podával je dalším, Arnošt a Jakoubek je odebírali a hbitě kuchali, máma nasolovala a otec Braun ukládal v pravidelných vrstvách do sudů a kádí. Každý plný sud zasypal zase vrstvou soli, pokryl čerstvými listy stromů a prozatím odvalil do stínu Stanu. Byla to úmorná práce od rána do soumraku plné čtyři dny. Nebylo ani pomyšlení na návrat do pohodlí Sokolího hnízda. Ale vyplatilo se to. Úlovek sleďů byl velkolepý. Už věřili, že si trochu vydechnou, a těšili se na odpočinek, na pohodlné žíněnky v Sokolím hnízdě, když se v zálivu objevila hejna tuleňů. Chlapcům bylo líto těch hravých a laškujících nemotorů, kteří jich vůbec nedbali a nelekali se jejich přítomnosti. A tak jenom otec a Bedřich jich několik harpunovali a postříleli. Ani jim se do toho moc nechtělo. Bylo však zapotřebí jejich tuku na svícení místo oleje do svítilen a lamp, a kůže na postroje i pevný a nepromokavý oděv. Teprve pak přišla konečně na řadu zase jejich Kouzelná jeskyně. A tu jednou, za hezkou dobu, mohlo to být jistě už 247
měsíc i víc, kdopak měl v té záplavě rachot čas starat se o kalendář, přiběhl ze zálivu Jakoubek se zprávou, že u pobřeží i v zátoce se zase objevila záplava jakýchsi ryb. Tentokrát však velkých. Všichni, to se ví, odhodili, co kdo měl právě v rukou, a rovnou tam. Byli to jeseteři, vyzy a lososi, kteří jako každý rok zamířili do sladkých vod, k pramenům řek a často i daleko do vnitrozemí, aby tam uložili mezi kameny jikry a vrátili se zase do hlubin širého moře. To už nebyla práce tak snadná jako sledi. Byly to vesměs velké kusy, i několikametrové, a byla otázka, jak na ně. Úkol pro zkušené mořské rybolovce, a ne pro malé hochy. Zkusil to jen otec a Bedřich. A nadřeli se. Tady pomohla jen harpuna s rumpálem. Bedřich harpunoval tak obrovského jesetera, že ho s otcem nebyli s to ani udržet na laně, neřkuli přitáhnout ke břehu. Naštěstí pan Braun neztratil duchapřítomnost, skočil do vody s trojzubcem a teprve několika ranami obra skolil. Museli zapřáhnout do lana Lorda i Stračenu, aby ho vytáhli na souš. Nemenší práce než s lovením nastala i při konzervování úlovku. Část jich uložili v soli jako sledě, některé sušili a zvlášť krásné kusy matka nejprv uvařila ve slané vodě a pak zalila v soudcích olejem. Nejvíc však chlapci obdivovali její úspěšný pokus uvařit klih. A pan Braun se nad jejím objevem rozplýval chválou. Velmi postrádal pevné lepidlo, jehož bude zvlášť při stavění Kouzelné jeskyně velmi zapotřebí. A tak s chlapci pilně čistil měchýře velkých ryb, vyvářel a sbíral s povrchu vody hustou rosolovitou pěnu. Potom ji sušili ve formách vymazaných olejem do tenkých tabulí a zajásali, když vyklopili první výrobky. Tabulky byly čisté a průhledné jako sklo. Maminka byla rázem hrdinkou dne a taky František 248
byl jak náleží pyšný. Vyhrkl, když se díval přes tabulku klihu na Jakoubka: „Ale vždyť já tě vidím jasně jako přes okno!“ Otce Brauna jako by sídlem píchl. Popadl mámu a zakroužil s ní, až se jí hlava zatočila. „Objevilas Ameriku, maminko! Potřebujeme do oken uvnitř jeskyně sklo jako sůl! Dosud jsme počítali pouze se světlem horních oken nad stropy obydlí. Teď však opatříme celou zadní sádrovou stěnu příbytku okýnky z klihu a získáme světlo i z pokojů a kuchyně. Začínám věřit, že náš příští příbytek se bude moci klidně měřit s obydlími evropských vesničanů.“ „Máma je poklad,“ pokyvoval hlavičkou František, který už chvíli netrpělivě přešlapoval, aby se dostal k slovu. „A ten můj nápad se sklem taky není k zahození.“
249
„To víš, mrňousi,“ dobírali si ho chlapci, „kdepak bychom byli, kdybychom tě neměli!“ „Člověk dělá, co může,“ tvářil se šprček skromně, měl však velkou radost, když se všichni rozesmáli. Příroda jako by je chtěla odškodnit za všechny svízele v zimním údobí. Zelinářská zahrada poskytovala už teď hojnost nejrůznější zeleniny znamenité chuti. Zatímco už sklízeli zralé plody, další dozrávaly, hned vedle táž rostlina teprve odkvětala, zakládala na květ a dokonce teprve vyrůstala. Půda štědře odplácela hojnou plodivostí, co za dešťů načerpala. Neméně udivující byla velikost a síla rostlin. Kuchyňská zelenina, cibule, česnek, kapusta, zelí, vyrůstaly dvakrát i třikrát větší než u nás. Okurky dozrávaly bez pařeniště a rychle jako ve skleníku. Byl to další maminčin úspěch a podnítil je, aby se v první volné chvíli vydali na obhlídku polností. Sám otec byl překvapen, co všecko tu maminka zasela a jakou bohatou sklizeň to slibovalo. Sáhy ječmene, pšenice, žita, ovsa. Bylo ho tolik, že si mohli dovolit krmit jím dobytek, zvláště tahouny, aby nebyli při své těžké práci odkázáni jen na pastvu. Hejna ptáků se vznesla, vyrušena jejich návštěvou a vyplašili i tři mohutné klokany. Když se však dalo na útěk asi půl tuctu dropů, neztratil Bedřich duchapřítomnost a strhl svému orlovi čepičku, zakrývající mu oči, právě v okamžiku, kdy se s hlučným plácáním křídel vznesli do vzduchu. Orel vyrazil jako blesk. A vznětlivý Bedřich na hřbetě Lejdy uháněl tryskem za ním. Všichni obdivovali, jak se žene přes podrost a křoví rychlostí šípu. Dokonce táta, jehož zamrzela chlapcova opětná zbrklost, se přestal kabonit a sledoval napjatě jak orla ve vzduchu, tak 250
zběsilý trysk a odvážné skoky Lejdiny. Hejno dropů se zděšeně drželo stále pohromadě a v jednom okamžiku se orel s nehybnými letkami spustil jako padající kámen přímo na největšího z nich a srazil ho na zem. Drop s dravcem na zádech se snažil zachránit útěkem. Marně. Bylo až neuvěřitelné, jak obratně dovedl orel křídly zabránit útěku a držet zmítajícího se ptáka ve spárech do chvíle, kdy dorazil jeho cvičitel a pán. Lejdy na Béďovo hvízdnutí zarazila téměř na místě a chlapec sjel obratně ze sedla přímo k zmítající se skupině. Hodil dropovi kapesník přes hlavu a svázal mu nohy. Potom nasadil orlíkovi opět čepičku a posadil si ho na rameno. A pak, když k němu všichni dorazili, přijímal gratulace a pochvaly. Byl to znamenitý úlovek. Maminka se marně těšila, že její dropí slípka přiláká kohoutka, a teď tu byl, silný a krásný, jen trochu pocuchaný orlovými spáry. Nejprve ho usadila v ohradě, kterou jí hoši za necelou hodinku zbudovali, a potom se pustili do výmlatu. Nakladli prostě na zem prkna, na ně hodili a rozprostřeli kupu obilí a do té bušili cepy, které přivezli z vraku. Vymlácené zrno řádně vysušili, prosívali na sítech a proseté ukládali do pytlů. Všichni si přišli na své. Dobytek dostal v polovymlácených klasech hojnost zrní, pro lidi zůstalo dost – a nejzralejšího, a co zbylo na zemi pod prkny, pečlivě vyčistily slepice a husy. I po tomhle snadném výmlatu však bolel všechny hřbet jak náleží. „Vidíte, chlapci,“ řekl pan Braun vážně, „jak teprve u nás, ve vlasti, kde nesmí přijít nazmar jediné zrníčko! Važte si vždycky práce zemědělců. Není snadná, zato radostná.“ Otec s matkou nešli ještě dlouho spát, i když už 251
chlapci ulehli. Nějak se jim nechtělo. Ten neočekávaný a překvapivý úspěch sklizně zapůsobil. „Tatínku,“ řekla matka, „myslím, že pro tu naši Kouzelnou jeskyni přehlížíme všechno ostatní.“ „Co máš na mysli?“ zachmuřil se otec „Myslím si například, že se nám naše stádečko i hejno drůbeže tak rozrostly, že je sice za zimního údobí ustájíme v suchu, budeme však mít pořádné starosti, abychom to všechno také uživili.“ „Nechceš přece, abychom zmenšovali stádo a počet drůbeže! Je to jediný zdroj čerstvého masa. Nemůžeme přece žít jen o konzervách a na lov či chytání ryb nezbývá čas.“ „Naopak. Chtěla bych obojí rozšířit, a to neomezeně. Měli bychom zařídit zvláštní drůbežárnu někde opodál na vhodném místě, a také salaš.“ „A krmit bude ten dobytek otec nebeský, viď?“ „Tak to právě myslím,“ opáčila klidně paní Braunová. Otec vytřeštil oči, zamnul si bradu a pak se rozesmál. A smál se dlouho, vzal obě máminy ruce do svých a řekl: „Víš, maminko, ty se mi nikdy do ničeho nepleteš. Ale když už, pak trefíš vždycky do černého. Jsi zlato,“ políbil obě upracované ruce, které dosud držel v dlaních. Maminka už dávno spokojeně oddychovala, když si otec Braun ještě rovnal v hlavě postup zítřejší práce. A když už i jeho zmáhala únava, zavřel oči a ještě si zašeptal: „Zlatá máma…“ Zas jednou vyrazila karavana. Otec to vzal z gruntu a hodlal také hned zbudovat krytá krmítka, do nichž by se zavčas před deštivým údobím mohla založil dostatečná zásoba sena zvířatům. Tentokrát se pustili docela novou cestou. 252
Pronikli rozlehlým lesem a dostali se k malé rovince, hustě porostlé křovím, jaké tu ještě nespatřili. „Sníh!“ vyjukl František, „to je tu sněhu!“ A nikdo se ani nezasmál. Tak byli překvapeni. Opravdu, na všech keřích, i po zemi zářily na slunci spousty bílých, jasných vloček, zrovna jako sníh. Otec Braun pln radostného vzrušení se nedočkavě shýbl a nabral plnou hrst toho Františkova „sněhu“. Tušil hned, co by to mohlo být, bál se však zklamání. Sotva ale promnul v prstech a prohlédl několik vloček, poznal, že se nemýlil. „Bavlník, maminko!“ zajásal. „Bavlníkové keře!“ A hned chlapcům vysvětloval a ukazoval, jak plody těchto keříků – tobolky – po zrání praskají a vánek pak roznáší jejich hebký obsah, podobný dranému peří, v celých chomáčcích po okolí. Největší radost měla ovšem zase maminka. „Tohle je hotové požehnání. To jsme ještě potřebovali,“ pochvalovala si a hnětl se také dotazovala manžela, poradí-li si s vyrobením nástrojů potřebných k zpracování bavlny. „Nějak to svedem,“ ujišťoval otec, potěšený její radostí z nového objevu. Brzy byly naplněny všechny vaky a pytle, které prozíravá máma nikdy nezapomene vzít na každou výpravu. A zatímco otec s chlapci sbírali vzácný dar přírody po zemi, po keřích i z rozpukaných tobolek, nasbírala máma plný sáček bavlníkových semen. „Pokusím se je vysázet někde blízko našeho obydlí,“ vysvětlovala, „abychom měli tuhle užitečnou rostlinu po ruce.“ Za necelou hodinu po ukončení sklizně dorazili na malé návrší, zavodňované dosti širokým, pozvolna plynoucím potokem. Bylo tu tak krásné prostředí a tak vhodné jak pro 253
zamýšlenou drůbežárnu, tak i pro umístění stádečka zvířat, že i maminka, neobvykle zamyšlená po celou dobu přípravy oběda, s patrnými rozpaky rozšířila svůj původní návrh. „Nerada bych, abyste se mi vysmáli, nebo mě pokládali za neskromnou, myslím však, že bychom tu měli zřídit nejen drůbežárnu a salaš, ale jakousi farmu.“ Trošku se zarazila, když spatřila manželův překvapený obličej, potom však odhodlaně dokončila. „Snad se mýlím. Když jsem však viděla, jak tu naše slepice i ten dobyteček rázem zdomácněli a zřejmě nepociťují rozdílu mezi Sokolím hnízdem a tímhle hezkým koutkem, jsmeli s nimi pohromadě, přišlo mi líto, že se jich chceme tak lehce a nadobro zbavit. Skoro jako v té pohádce, kdy chudí rodiče vyvedli Jeníčka a Mařenku do lesa a utekli jim.“ „Jen dál, maminko, dál,“ povzbuzoval ji otec Braun. „Myslím si, že bychom tu kromě farmy mohli zřídit jednoduchou letní chatu i pro sebe a občas se sem na pár dnů vypravil. Pro nás to bude výlet a osvěžení po úmorné práci a tahle havěť se nám přece jen tak docela neodcizí.“ Paní Braunová umlkla a zadívala se tázavě na muže. A když ten přemýšlel a mlčel, dodala: „Vždyť i ze Sokolího hnízda jsme často po celé týdny pryč a nemusíme se celkem o zvířata ani drůbež starat. Potravy mají všude dokola dost jako tady. I vody.“ „Farma Elišky Braunové,“ vpadl jí do řeči otec „Jste vzácná žena a dobrý člověk, paní Braunová, a každé vaše přání, pokud je jen trošku v našich silách, už jako by bylo splněno.“ Táta se snažil o komediantský tón, nebylo však pochyb, že je dojat. A po chvíli, kdy už asi přemýšlel o praktickém provedení matčina návrhu, řekl už docela 254
věcně: „Teď je to teprve ono, maminko. Farma, to je to pravé. Pro naše oba bleskurychlé jezdce,“ obrátil se na Béďu a Jakoubka, „nebude problém podívat se sem dvakrát za týden.“ „Ano, pane,“ vzpomněl si zas jednou Jakoubek, jak odpovídali na lodi angličtí námořníci na kapitánovy rozkazy, a postavil se do pozoru. „Přebíráme plnou odpovědnost za farmu Elišky Braunové.“ A utržil za to od maminky láskyplný pohlavek. Když se po týdnu chystali domů, stála tu docela slušná chata. A krmítka? Postavili široké, zastřešené kolny, pod něž se vešel doslovně stoh uschlé trávy. A to se ještě dobytek i za dešťů mohl pást. Bylo tu všecko hezké a dobře zajištěné, že se maminka loučila s téměř lehkým srdcem. Nebylo se ostatně s kým loučit. Drůbež ani zvířata, rozprchlá po okolí, vůbec nepostřehla, že osaměla. A za ten týden si zvykla na nové obydlí. Řekli byste, že novou farmou narostla rodině ještě už tak dost značná práce a námaha. Jistě. Táta však rozděloval péči mezi Stan, Jeskyni, Sokolí hnízdo i novou farmu tak, aby to bylo co nejúčelnější. Často zajížděl na farmu jen Béďa na rychlé Lejdy, zatímco ostatní pracovali v Jeskyni. A přivážel odtud vždycky jen nejuspokojivější zprávy. Zvířata i drůbež tu rychle zdomácněla, byla pokojná a držela se pohromadě. A tak rostla Kouzelná jeskyně a vyrůstala i Farma, všichni se těšili na příští den a svět se jim zdál být hezký. Jednou, když se zase všichni vydali k Farmě a chtěli si zkratkou nadejít, narazili na velký močál, za nímž bylo jezírko, krásné a čiré, s nádherným okolím. Na hladině vznešeně plavalo několik černých labutí, které ještě 255
zvyšovaly jeho půvab. Vypravili se sem, nejen aby opatřili zvířata a vyčistili chlévy a kurníky, nýbrž také aby prozkoumali okolní krajinu. A tu se teprve ukázalo, jak šťastně a správně volili. V úrodné rovině zavlažované potokem objevili brambořiště a celé sáhy všech tří druhů manioku, v nichž už také nalezli četné stopy podnikavých prasátek, která se zde usadila. Tahle čilá a žravá havěť si zřejmě za těch několik týdnů vyslídila v okolí všechno, co se jí hodilo na zub. A nebyl by to Jakub, aby okamžitě nepřišel s nápadem. „Myslím, pánové,“ navrhl, „abychom přestali s bezplánovitým pátráním po okolí a hned zítra za úsvitu se vydali v patách našich čtyřnohých kolonistů. Zdá se, že jdou po čichu najisto, zatímco my tu brousíme jen nazdařbůh a spoléháme na náhodu.“ Hned první výprava mu dala za pravdu. Hejno slepic, vedené statným kokrháčem, si to zamířilo přímo k močálu. To se ví, že i po cestě slípky pilně hrabaly a nepřehlédly jediného brouka, housenku nebo žížalu, nesporným dílem však bylo zrno rýžoviště. Ovce ukázaly cestu k pláním zarostlým bujnou trávou, z níž snadno navozí zásobu sena do krmítek před deštivým údobím. Po stopách koz zase došli ke skalnaté náhorní planině, porostlé zvláštními pokřivenými zákrsky, cosi mezi stromem a mohutným keřem. Dřevo těchto pokřivenců bylo neobyčejně tvrdé a přitom pružné a nelámalo se při ohýbání, skoro jako rákos. „Tohle by byla ideální žebra pro rychlý člun!“ vykřikl nadšeně táta. „Nic tak vhodného jsem v životě neviděl. Najít takhle kůru, kterou používají Indiáni k výrobě svých lehkých lodic!“ Našli ji v řídkém háji neznámých stromů, které 256
vypadaly jako dub a měly též podobné, jen o něco drobnější plody. Jejich kůra se podobala korku, byla však pevnější. Táta věřil, že našli, po čem toužil. Přinesli si z Farmy provazový žebřík a pustili se do práce. Béďa ořízl pilou na jednom velikánu kůru okolo kmene až na dřevo a táta ji pak opatrně přiřízl dlátem odshora až po kořeny. Dala se kupodivu lehce sloupnout a zůstala bez nejmenšího poškození v celku jako mohutná silná roura. Bylo nutné ji zpracovat začerstva, než vyschne a popraská. Táta nejprv opatrně roztáhl proříznutou kůru do tvaru člunu a zapřel kolíky, aby se znovu nesevřela. To se mu docela dařilo. Horší bylo uzavřít oba konce tak, aby se zvedaly do výše a prorážely hladinu vody. Bylo nutno na koncích kůru proříznout a pozvolna stahovat silným drátem, navinutým na roubík, tak opatrně, aby nepraskla a dala se formovat. Béďa a Jakoubek se rozjeli pro větve zákrsků, které se zdály tátovi tak vhodné na žebra plavidla. A máma s Františkem museli nasbírat co nejvíc pryskyřice. Tou hodlal pan Braun vysmolit člun, hlavně oba jeho zobce, aby nepropustil ani kapku vody. Slunce už se dávno sklánělo nad mořem, když unaveni a vysíleni skončili práci. Byla však úspěšná. To bylo patrné na první pohled. Lodička, že by ji mohl lehce jediný člověk unést, a přitom rozložitá a obsažná. A když pak náhodou objevili bambusovou houštinu a prohlédli si mohutné bambusové tyče, zajásali. „Stožár pro naši lodičku!“ řekl táta. „Nač se dřít s vesly, pomůže-li plachta.“ „A lehké nosné sloupy pro příčku v Kouzelné jeskyni!“ radoval se Bedřich. Ani celý náklad nepobrali. Naložili na vůz člun a co se ještě dalo, pokácené bambusové pně, zásoby brambor, 257
rýže a manioku nechali však v chatě. Naloží je při příští výpravě. Na zpáteční cestě zvedl táta několik šišek a poznal v nich šišky piniové, jejichž jádra mají výtečnou chuť a dá se z nich lisovat dobrý olej. A náklad se opět zvětšil o několik plných pytlů.
Hned po návratu se pilně pustili do dokončení člunu. A tu se kupodivu projevil Arnošt jako nejhorlivější pracovník, mimořádně nadaný k řemeslným pracím. Táta vylovil z kapitánovy zásoby knih jednu, která pojednávala podrobně o stavbě lehkých lodic a kajaků. A Arnoštek, který se nikdy netajil nechutí ke čtení a knihám, se pojednou v každé volné chvilce do knížky pohroužil. Otec z toho měl radost a ponechával chlapci při práci co nejvíc samostatnosti. Bylo na něj radost pohledět, jak dovedně zacházel s tesařskou sekyrou, přesně a pečlivě 258
dovedl podle nárysu uhlem dát dřevu žádoucí tvar, takže vyztužení na přídi i vzadu sedlo jako ulité. „Byl by z něho asi báječný loďař, kdybychom zůstali ve vlasti,“ povzdechl otec večer, když hoši odešli spát. Moudrá maminka se jen pousmála. „Ani tady se neztratí. Je ostatně možné, že bychom právě tam na jeho talent vůbec nepřišli. Člověk často objeví v sobě určité schopnosti, až když ho k tomu život nebo náhoda donutí, a teprve pak ho začne práce doopravdy těšit.“ Maminka měla asi pravdu. Chlapec se nikdy předtím práci nevyhýbal, ale vykonával většinou, jen co mu nařídili. Od téhle chvíle však – i když už člun dohotovili – byl jako vyměněn. Při vnitřní úpravě Kouzelné jeskyně se nenápadně a jakoby docela samozřejmě dostal do čela ostatních. A co nejneuvěřitelnějšího, začal se pídit po knížkách a technických příručkách, a padl-li na některou, býval horlivějším čtenářem než Jakoubek. Podle Arnoštova návrhu obložili celý okraj člunu pružnými bambusovými pruty, do nichž zapustili železné kruhy k upevnění a stahování lanoví plachet stožáru. Dno člunu zatížili kameny a spáry mezi nimi vymazali jílem. Na ně teprve položili podlahu z. prken, na níž bylo možno v suchu stát i ležet. Napříč loďkou umístili přenosné lavičky, uprostřed stožár s trojcípou plachtou, po stranách do silných železných trnů usadili vesla ze starého zničeného člunu, a na záď, taky odtud, kormidlo s dlouhým držadlem, jímž bylo možno loďku pohodlně řídit. Zkušební jízda dopadla výtečně. Kůra člunu ztvrdla na kost a nadto ji důkladně vysmolili pryskyřicí, které si z Farmy dovezli velkou zásobu. Ochranné rámy z bambusových tyčí, které navrhl Arnošt, nepřipustily, aby do loďky vnikla voda ani při nárazu vln za přílivu. 259
Měli tedy kromě pinasy další spolehlivý a rychlý dopravní prostředek. Taky Kouzelnou jeskyni byste stěží poznali. Stavba byla zhruba hotova. Sádrové příčky obytného slavení, nepříliš pevné, zato úplně neprodyšné, stály a rákosovými zasádrovanými stropy byly zastřešeny. Rámy z trámců, pevně zapuštěné do země, čekaly jen na zasazení dveří z kajut. Obydlí v průčelí jeskyně bylo plné světla a klihové tabulky v zadních stěnách, umístěné v sádře odshora až dolů, propouštěly tolik jasu, že jeskyně byla i v nejzadnějším koutě dostatečně osvětlena. O čistotu vzduchu neměli už obavy. Denně se o tom přesvědčovali. Stačilo zapálit olep slámy a kouř se táhl ke stropu jeskyně víc než deset metrů vysoké, a v okamžiku se průvanem rozptýlil. A tak je v plné práci zastihlo několik příhod. Maminka je jednoho dne překvapila. Trošku tajuplně a s úsměvem se obrátila na Bedřicha. „Budeš muset naši Lejdy trošku šetřit. Žádný závodní cval, skoky přes křoví a hodně opatrnosti.“ Béďa vykulil oči a dokonce i táta překvapeně zvedl hlavu. „Lejdynka bude mít rodinu,“ řekla máma. „Bylo by nejlíp, kdybys ji už vůbec nesedlal.“ Není zapotřebí zdůrazňovat, že v celé rodině z toho byla velká radost. Lejdy se stala terčem péče a pozornosti. A taky hned začaly dohady, komu připadne hříbátko. Ku podivu všech se první přihlásil František. A že už je dost velký, aby měl také svého běhouna. „Máš přece Lorda,“ pokoušela se vyjednávat maminka. „Snad bys ho neopustil! A Arnošt je starší, nemá vůbec nic, a měl by na to proto větší právo.“ Tu je však překvapil sám Arnošt. Prohlásil, že nemá nejmenší chuť zdokonalovat se v jezdeckém umění a 260
ještě míň touží oslátko vychovávat. Zabýval se v těchto dnech docela jinými věcmi. Táta našel konečně čas, aby se zamyslil, jak zpracovat a zužitkovat bavlnu, kterou si přivezli. Arnoštek náhodou zrovna padl na knížku, v níž bylo popsáno, jak si domorodci v Asii a Severní Americe, Indové a bucharští Tataři i Peršané, pomáhají v zpracování jednoduchým nástrojem, který nazývají čurka. Byl v té knize popis i vyobrazení tohoto zařízení, jímž snadno a rychle oddělují seménka od vláken. Arnošt tomu chtěl zprvu přijít sám na kloub a překvapit otce. Když se mu to však nedařilo, usoudil, že se to ve dvou podaří snáz a rychleji. A tak se obrátil na tátu. Pan Braun pročetl zběžně stať, dali hlavy dohromady, četli znovu slovíčko od slovíčka a pak se dali do práce. Výsledek byl velkolepý. Válečky zachycovaly vláknité vločky a podávaly je vylisované dál, kulatá jadérka však propadala mezi vysoustruženými závity válců dolů na zem. Bavlna zůstala bez jediného zrníčka a semena se kupila pod ním na hromádce. Za malou chvíli vyčistili tolik bavlny jako předtím za celý den. Jaký div, že ještě téhož dne otec a Arnošt, podníceni úspěchem, se pustili i do vřetena. A také se jim povedlo tak dokonale, že si máma jejich práci nemohla dost vynachválit. „Ty jsi náš malý inženýr,“ pohladila Arnoštka, když mu přála dobrou noc. A kluci se toho chytili. Volali tak na něj zprvu s troškou přátelského posměchu, nakonec mu však přezdívka zůstala. Všude, kde šlo o nějakou důmyslnější opravu, měl vždycky hlavní slovo. A chlapec se činil. Odvážně se pustil i do drobných štukatérských prací a dařilo se mu to. Jeho štukatérské umění spočívalo v tom, že řídkou sádru nalil do talířů a mís různých velikostí a hloubky, dal řádně vysušit a potom opatrně vyklopil. Tyto hotové odlitky zasadil v 261
nejrůznějších ornamentech do čerstvé sádrové omítky. Bylo to hezčí než hladké plochy a už tehdy ho za ten nápad pochválili. A tu jednou padl do jedné z mis vlhký list, přilepil se na dno a chlapec, který si musel pospíšit, aby mu sádra nezatvrdla, zalil v rychlosti i tuhle mísu s nežádoucím předmětem. Odlitek byl ovšem zkažen a už se jej chystal odhodit, když ho napadlo, že vlastně vznikl jakýsi půvabný obrázek. Jako by někdo na sádrovém podkladě věrně, přirozenými barvami namaloval zelený lístek. Několik dnů na to myslel a pak se odhodlal k pokusu. Vystřihl ze starého časopisu barevný škuner, navlhčil, přilípl vlhký papír na dno talíře a zalil sádrou. Výsledek byl senzační. Škuner vystupoval na bílém sádrovém podkladu jako živý. Opravdový obraz, jen ho pověsit na stěnu. Jenže jak? Arnošt se i o to hned pokusil. Vzal tenký nebozízek a opatrně vyvrtával do sádry otvor. Potřeboval v odlitku dvě dírky, provléct jimi stužku nebo provázek a pověsit na stěnu. Div se nerozplakal. Křehká sádra hned při prvním pokusu praskla a rozbila se. Zkoušel další odlitek přilepil zředěnou sádrou přímo na zeď. Marná naděje. Nepřilnul ke stěně, odpadl a rozbil se. Byl už zoufalý, když ho napadlo to pravé. Až se sám divil, že ho to hned nenapadlo. Do dalšího odlitku, hned do čerstvé sádry zasadil na patřičná místa dva naolejované hřebíky. Obrázek zaschl, vyloupl se z formy, hřebíky lehce vyňal a byl odlitek s dvěma bezvadnými otvory. Teď jen stužka z mámina kouzelného pytle a obrázek s barevným generálem Napoleonovy gardy visel na stěně. A večer, když slavnostně uvedl celou rodinu do Kouzelné jeskyně, visela jich tam už celá řádka. Táta s mámou měli ve své ložnici velký barevný obraz rodného Bernu. A maminka nad místem, kde mělo stát její lůžko, 262
taky ještě odlitek z nejmenšího talířku, jaký našel, s rozkošným andělíčkem, který se trošku podobal malému Františkovi. V ložnici chlapců ovšem samé hrdinské výjevy. Kyrysníci na těžkých koních, štvanice na lišku s jezdci v červených fráčcích a bílých kalhotách, dělostřelci se zapálenými lunty a válečné lodi, a v jídelně mísy s ovocem lákavých barev, pečené selátko na míse s citrónem v tlamičce. Prostě báječná výzdoba a Arnoštův obrovský úspěch. Bylo to zrána, všichni se chystali k snídani, jen Jakub nikde. Už zasedli ke stolu, když se přihnal s dvěma kytkami nádherných květů. Tatínkovi a mamince. Hleděli na něj překvapeně a Kubíček se potměšile usmíval. „Vážená rodino,“ spustil a tvářil se vážně jako slavnostní řečník, „ušlo zřejmě vaší pozornosti, že je dnes druhého února, a tudíž výroční den, kdy jsme poprvé vstoupili na tuto zemi. Uložils mi kdysi, tatínku, abych současně s tebou sledoval druhý kalendář, který jsme přivezli z vraku. Tak jsem poslechl a zrovna na dnešek mi vyšlo výročí,“ zářil Kubíček jako měsíc v úplňku. Máma se ovšem chtěla hned pustit do přípravy svátečního oběda, jenže chlapci, jako by se smluvili, živě protestovali. „Naprosto vyloučeno! Máma dnes nesmí hnout prstem. Obsluhuje nás celý rok, dnes budeme hostit my ji.“ Táta se okamžitě nadšeně přidal. „To bude nejlepší oslava dnešního významného výročí. Mnoho žen by v naší těžké situaci bylo jen vzdychalo, naříkalo a čekalo na zázrak. Naše statečná maminka 263
nám nejen vždycky dodávala odvahy, dovedla také náležitě přiložit ruku k dílu.“ Jídelní lístek připravili společně. A nebyl ledajaký. Na předkrm račí klepýtka, polévka ovšem želví. A potom ryba. Sladkovodní pstroužek na másle. Pro Jakuba byla hračka nachytal několik pstruhů v horských potocích. Bedřich přinesl tři vypasené tetřívky a ještě měl dost času zastavit se pro pár ananasů. A táta mezitím připravil všecko pro slavnostní ananasovou bowli z několika lahví kapitánova vína, které si nechali jen pro slavnostní příležitosti. Hostina ledy náramná. Víc však než všechny tyhle lahůdky dodávaly slavnosti lesku Arnoštovy nápady. Maminka pečlivě schraňovala každý kousek plátna na opravy oděvů a prádla. Chlapec jí dnes s tátovým souhlasem, sáhl do zásob. Ubrousky lodních důstojníků, které zachránili z vraku, teď vyrukovaly i se stříbrnými kroužky, do nichž bývaly na lodi svinuty. Na hrubě otesaném stole se zaskvěl bělostný ubrus důstojnické jídelny ze ztroskotané lodi. I křišťálové poháry a stříbrné příbory, na něž v návalu práce nebylo doposud nikdy ani pomyšlení, přišly dnes ke cti. A vázy plné květin. Stručně řečeno, maminka spráskla údivem ruce nad tou nádherou, jistě hodně taky proto, aby udělala chlapcům radost. A hoši jinak nedali, než že budou oba rodiče obsluhovat. Uvázali si kolem pasu ubrousky a Františkovi nasadili bílou kuchařskou čepici. Arnošt na ni přišel v bedně s inventářem lodní jídelny. Šprček v ní sice vypadal spíš jako Mikuláš než jako kuchař, nosil ji však s takovou důstojností, až se všichni popadali za břicha. Byl to veselý oběd, při němž se rodiče horlivě snažili nepokazil legraci a zhostit se s úsměvem svých rolí 264
vznešených pánů obsluhovaných uctivými číšníky. Po obědě se pokračovalo v domluveném programu. Tatínek s mámou museli na slavnostně vyzdobenou tribunu. Byla to sice zas jen ta hrubá lavice za jídelním stolem, Bedřich je však poučil, že teď jsou „jako“ na tribuně pro nejvzácnější hosty. V komediantství nejvíc vynikal mrška Jakoubek, a proto byl také jmenován pořadatelem slavnosti. Program byl velkolepý. Nikdo by neuvěřil, na co na všechno tenhle filuta nepřišel. Tak hned na počátku se maminka řádně vylekala, a dokonce i táta na vteřinku zneklidněl. Od Zátoky spásy se totiž ozvaly dvě silné rány z děl. Naštěstí šéf programu znepokojené publikum okamžitě upokojil. „Vážené panstvo,“ tvářil se jako zkušený konferenciér, „vrchní ohněstrůjce naší společnosti, korunní princ Bedřich Braun, právě dvěma výstřely z děl válečného loďstva naší vznešené královny Elizabety Braunové oznámil začátek slavnostního programu. Vyčkáme několik minut, než dorazí z přístavu válečných lodí, aby první pozdravil královské rodiče, naši nejmilostivější panovnici Elišku První a jejího vznešeného manžela.“ A už se přihnal tryskem na Lejdy, vyšňořené a ověnčené, Béďa v kapitánově svátečním fráčku plném zlata, zarazil před tribunou a hluboce smekl třírohý klobouček, bohatě zdobený pštrosím peřím. „Oddané mužstvo válečné lodi Elišky právě pozdravilo mohutnou dělostřelbou svou velitelku a odevzdává svůj hold prostřednictvím nejstatečnějších členů posádky.“ Z křoví se vynořil František s mohutnými vousy z kukuřičných klasů. Na hlavě měl námořnickou čepici, která mu padala až na oči, a za ruku vedl Mimi, třímající v ruce velkou kytici. Opička, která už pořádně vyrostla, se směšně pitvořila, jako by chtěla přispět k 265
všeobecnému veselí, a nezdvořile hodila kytku „královně“ přímo do obličeje.
Maminka rozuměla legraci. Důstojně vstala a držela si sukni, jako by si přidržovala vlečku velké toalety. „Děkuji vám, rytíři, a neméně této rozkošné a způsobné holčičce. Jsem velmi potěšena vaší pozorností a vzdávám vám dík i za svého manžela. Máme velkou radost z vaší oddanosti.“ A pak nastalo slavnostní defilé. Stračena, Lord, kozy a ovce, Bill i Turek s oběma štěňaty, Šakálek i Miriam, všichni vyzdobeni alespoň několika květy. Nechovali se zrovna způsobně. Mlsné kozy si před tribunou se vzácnými hosty klidně ožíraly květinovou výzdobu. Šakálek zas očichal nohu lavice a nezpůsobně zvedl nožku a Lord, ani by se to nemělo povědět, udělal za slavnostního pochodu ještě něco daleko horšího. Bylo z toho hodně smíchu, nejvíc ovšem, když malý František, který tuhle legraci bral nesmírně vážně, hnal 266
před sebou hejno štěbetajících hus a kačen. Měl dlouhý prut a důstojně jím zdravil před tribunou jako šavlí. Máma se mohla usmát, když hlavní pořadatel Jakoubek slavnostně ohlásil: „Omlouváme se, že jen slepice a holubi nepochopili vážnost okamžiku a nepodařilo se nám je přesvědčit, aby se zúčastnili holdu. Jejich negramotnost je však jistě dostatečnou omluvou.“ „Dost!“ vykřikla máma umořená smíchy, „nebo umřu.“ „To bychom neradi,“ opáčil pohotově mazaný Jakoubek. „Vaše přání je nám rozkazem. Jinak bychom předvedli ještě raky ze Šakalího potoka a velrybu, která velmi stála o čest představit se Vašemu Veličenstvu.“ Byl to moc hezký a veselý den. Ale pak nastaly všední dny, naplněné pernou prací. Arnošt přišel na znamenitý nápad. Ze Šakalího potoka zavedli už dávno před objevem jeskyně vodu k zavlažování zelinářské zahrady. A zahrada byla od jeskyně pár kroků. Chlapec navrhl, aby tenhle primitivní vodovod protáhli až do jeskyně. Na „dvoře“ vyhloubili v kamenné podlaze studánku a z ní odtok průčelím skály. Dalo to dost práce, nebyla však nijak namáhavá a výsledek byl velkolepý. Teď už opravdu za prudkých dešťů nemuseli vytáhnout z domu paty. A voda proudila od zahrady až po jeskyni v písčitém korytě, které přikryli silnými fošnami, vyčistila se a byla průzračná. A hlavně jí bylo dost, bez ustání proudila od vodopádů Šakalího potoka, a z jeskyně si už sama vyhloubila korýtko až do Zátoky spásy. A bude-li dost vody, nebude už nijak obtížné udržovat v čistotě i chlévy. Horší už bylo, když Arnošt navrhl, aby místo prkenné podlahy vyrobili v obydlí podlahu z jílu. První, kdo odporoval, byla maminka. „Prkenná podlaha, kterou můžeme kdykoli vydrhnout 267
pískem do běla, je nejzdravější,“ hájila svůj názor. „Souhlasil bych,“ namítal skromně Arnoštek, „kdybychom ji mohli aspoň natřít olejovou barvou a pevně spojit zářezy, aby prkna do sebe neprodyšně zapadala. Ale vzniknou-li mezi prkny spáry, budeme mít, maminko, právě častým drhnutím pod podlahou učiněné pařeniště nečistoty.“ S tímhle zas souhlasil táta. S mýdlem byla potíž. Zásoby se tenčily a nebylo ani pomyšlení obětovat je ještě na drhnutí. Spor rozhodl Jakub. „Dovol nám, maminko,“ řekl, „abychom udělali pokus s naší ložnicí. Já věřím Arnoštovi, že se mu podaří vykouzlit podlahu pevnou a hladkou, jako bývá na mlatech v Evropě. Tu pak můžeš snadněji vytřít denně vlhkým hadrem a budeme mít čisto jako v nemocnici.“ Jak by máma nesouhlasila, když se všichni chlapci nadšeně připojili k Jakubovi? I mrňous František ji zradil. „Fakt, mámo,“ řekl a pan Braun zamrkal. „Arnoštek je kanón, a když něco řekne, tak je to tutovka.“ To už táta spráskl ruce nad tím slovníkem. Ale souhlasil. Otec byl moudrý člověk a ponechal chlapcům, posedlým Arnoštovým nápadem, úplně volné ruce. Navrhl dokonce manželce, aby se spolu přestěhovali do Sokolího hnízda, kde na ně stejně čekalo plno práce, aby hoši dokázali sami, co dovedou. Malý František jen vteřinku zaváhal. Hned nato však důležitě prohlásil, že by od něho nebylo hezké, kdyby nechal Arnošta v rejži, když teď bude určitě potřebovat jeho pomoc. „To přece chápeš, mámo, ne?“ Maminka si plna radosti, a přece jen s troškou vláhy v očích uvědomila, že už i ten nejmenší vrabčáček se také dere z hnízda. Ani nevěděla jak, vyletělo z ní jediné 268
slovíčko, nad nímž svraštil táta obočí. „Fakt,“ řekla a nějak moc dlouho líbala Františka, až se mu to nelíbilo. „Přece si, mámo, nemyslíš,“ ozval se, „že tu klukům aspoň trochu nepíchnu?“ A tak došlo poprvé k samostatné akci čtyř chlapců. Do Sokolího hnízda nebylo sice daleko, přece jen však nocovali ve Stanu poprvé sami, bez rodičů. Poprvé sami rozdělávali ohniště, poprvé si sami připravovali večeři ze zásob, které jim tu máma nechala. Klepala se jim srdíčka, o to víc však byli pyšní. Teď z nich konečně byli aspoň trochu opravdoví robinzonové. A nevěřili byste, že velení jaksi samo sebou převzal Arnošt. Bylo mu teď sice jedenáct a Béďa už byl téměř sedmnáctiletý, nikoho však ani nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Dlouho do noci se radili, poslouchali, co Arnoštek pochytil z příručky, a nakonec usnuli jako zabití. A ráno, sotvaže se rozbřesklo, byli všichni na nohou. Béďa se vypravil s vozem taženým Stračenou a Lordem pro zásobu jílu. Navezl ho kupu a pak všichni bosýma nohama šlapali a šlapali. Jíl musel být zpracován a uhněten jako mouka v díži v nejjemnější těsto, aby nepopraskal a vytvořil hladkou neprodyšnou podlahu. To ale nebylo zdaleka všechno. Arnošt v noci, když už všichni spali, si stále ještě uvědomoval velkou odpovědnost, kterou na sebe vzal. A náhle si připomenul, jak za jednoho nedělního výletu, kdy objevili ananasy a indické fíkovníky, našli také na kaktusech zvláštní červenou mšici. Otec tehdy prohlásil, že jde o červce nopálového, z něhož se připravuje červené barvivo zvané košenila, které nijak nezadá nachu. A povídal, jak draze se tento hmyz v Evropě platí. Tahle vzpomínka je přiměla k tomu, že Jakoubek 269
hned ráno vyrazil s Miriam na lov těchto červců. A zpracovaný jíl se barvil na třech hromadách. Na první, největší, byl v původní žluté barvě, na druhé růžový, obarvený nepatrnou přísadou červců, na třetí sytě nachový. A taková byla i podlaha. Od stěn žlutá, přecházela do růžové a ve středu hýřila nádhernou nachovou barvou. Byla to náramná podlaha, až oči přecházely. Máma žasla a kluci se nafukovali. A Arnoštek, nevyčerpatelný v nápadech, docela skromně podotkl, že na podlahy přibudou taky ještě koberce. Táta napjatě poslouchal, když Arnošt vysvětloval, že z ovčí vlny a vyčesaných kozích chlupů se dá snadno vyrobit plsť natolik pevná, aby nahradila tkaný koberec. Zkusili to, přesně podle Arnoštkovy příručky, a povedlo se. Do své ložnice si udělali koberec nachově rudý. Mamince a tátovi růžový a pro jídelnu se sjednotili na přírodní šedé barvě plsti. Na tomhle měl opravdu největší zásluhu Arnošt. A nejhezčí bylo, že ani Béďa, jindy dost nedůtklivý k úspěchům jiných, tentokrát nežárlil. Ale netrvalo dlouho a zase se Bedřich octl v popředí zájmu. Bylo to tak: Béďa si den co den hned zrána, před snídaní, vždycky důkladně zaplaval. Pokud se nocovalo ve Stanu, brával si s otcovým svolením nový lehký člun. A tu se jednoho dne vrátil od moře se zprávou, že se to na nedalekém ostrůvku zase jednou hemží vodními ptáky, až uši už zdálky zaléhají. A že se zdá, jako by na ostrově byl nějaký vlnami vyvržený veliký předmět. Snad ztroskotaná šalupa. To byla vážná věc, a kdoví nebudou-li na ostrově i trosečníci. Neváhali proto ani okamžik, ozbrojili se, vzali nástroje a rovnou k ostrůvku. 270
Už když se k němu přiblížili, kroutil pan Braun, vyzbrojený dalekohledem, hlavou. Nebyl to koráb, tím méně trosky z něho. Byla to jakási obrovitá hmota, připomínající tvarem velrybu. Bedřich tuhle domněnku také hned vyslovil. Otec však pochyboval. „Velryba tady? To se mi nechce věřit.“ Ostrůvek se jim od Stanu i ze Sokolího hnízda jevil pustý, domnívali se, že jde jen o nějaký skalnatý pozůstatek sopečného útvaru, Vyčnívající z moře. Teď však zjistili, že není docela holý, ba že je na své horní části dokonce porostlý křovisky i stromovím.
A byla tam opravdu velryba. Dokonce kapitální kousek. Zjistili už také, čím to, že se tak znenadání objevila v těchto končinách. Zvíře bylo harpunováno, 271
několikrát prostřeleno, přesto však svým pronásledovatelům uniklo. V moři asi vykrvácelo a vlny ji zanesly mrtvou až sem a vyhodily na břeh. Nebyl na ni pěkný pohled a vzduch, přestože foukal ostrý vítr. čpěl nepříjemným zápachem rozkladu. A nad obrem, značně už rozervaným, se vznášela hejna ptáků, dorážejících na kořist tak urputně a drze, že se dali jen stěží odehnat. Chlapci se při tom nevábném pohledu trošku polekali. „Nebylo by příjemné setkat se s takovým hrozným obrem někde na moři,“ řekl zaražený Arnoštek. Otec se usmál. „Je to docela neškodný tvor,“ vysvětloval. „Může člověku ublížit zrovna tolik jako každé nemluvňátko.“ „Ale tahle obrovská tlama!“ nechtělo se chlapci uvěřit. Táta znal dobře velryby. Za svého klopotného života hodně viděl a hodně procestoval v honbě za trochou obživy, než se usadil a oženil ve vlasti. Vyznal se i v zpracování a využití takových úlovků. „V té ohromné tlamě byste marně hledali zuby. Najdete tam jen kostice, pružné a velmi potřebné. Je jich několik set v hořejší čelisti. Nejdelší, uprostřed, měří až tři metry. Ostatní, směrem ke koutkům, se víc a víc zmenšují. A tyhle kostice, které u velryby nahrazují zuby, tvoří jakési síto, které propouští do jícnu jen drobné mořské živočichy. Velryba má totiž až neuvěřitelně úzký jícen a každým větším soustem by se prostě udusila. Chlapci naslouchali s vykulenýma očima, prohlíželi si obra přece jen pořád nedůvěřivě, až konečně Jakoubek vyslovil, co jim všem tanulo na mysli. „My se ale s touhle mršinou nebudeme zabýval, viď, tatínku? Tohle smrduté maso přece nemůžeme jíst.“ „Ale kostice se nám mohou hodit,“ konejšil je otec. „A 272
hlavně velrybí tuk. K požívání se sice nehodí, zato k svícení. A bude čím mazat osy a nápravy vozu, kovové trny vesel. A kladkostroje, které tak často potřebujeme. Moc mě trápilo, když jsem k tomu musel používal másla, sádla nebo dokonce oleje.“ Plné dva dny se dřeli na ostrově od úsvitu do šera. Béďa několikrát odvážel na pobřeží člun naplněný po vrch. Potom ještě dva dny vypouštěli na pobřeží Zátoky spásy tuk. Získali dva sudy pěkného čistého tuku a dvanáct měchů kolomazi z velrybích střev. Ještě si tam ani pořádně nevydechli, a už tu byl Bedřich s dalším objevem. Všiml si, že se tu náhle objevuje nápadně mnoho divokých holubů. Hned s tím ovšem za tátou. Otec mu poklepal na rameno. „Bude to asi tah stěhovavých holubů,“ uvažoval. „Loni jsme zastihli už jen konec a pochytali jsme jenom opozdilce. Letos by to, Bedříšku, mohl být opravdu bohatý úlovek.“ Pátrali a vbrzku také zjistili, že v lesích okolo Sokolího hnízda se opravdu na noc usazuje předvoj těchto stěhovavých ptáků. Všude jich bylo plno. Otec uvažoval. Pravda, kořisti bylo tolik, že i slepý musel trefit, prach i broky však byly vzácné a bylo nutno jimi šetřit. Lovil v paměti a vzpomněl si, že jakýsi západoindický kmen a obyvatelé Palauských ostrovů připravují z roztaveného kaučuku, smíšeného s olejem, tak účinný lep, že na něj loví dokonce i tak velké ptáky, jako jsou divocí pávi a krocani. „Nepamatuji se zcela určitě,“ řekl nejistě Jakub, „ale zdá se mi, že kdesi kolonialisté, tuším virginští, loví táhnoucí holuby holýma rukama.“ „Oh!“ smál se Béďa. „To musí mít asi křídla.“ Dokonce malý František si přisadil se štiplavou potutelností: 273
„To mně dokonce maminka v jedné pohádce vyprávěla, jak v jakémsi kouzelném království létali lidem do úst holubi už pečení!“ Jenže táta, který znal Jakuba a věděl, že nerad mluví do větru, projevil zájem. „Nerad mluvím o něčem, co nevím jistě,“ začínal neochotně Jakoubek. „A na tohle se už opravdu moc nepamatuju. Plete se mi v hlavě cosi o lovu v noci za svitu pochodní. Ptáci se světlem náhle probudí, vylekají, a buď oslepení vzlétnou a pobijí se o větve, či spadnou na zem do tmy a stačí je posbírat a okamžitě usmrtit.“ Chlapec se odmlčel. „Říkám, že nic jistého nevím. Ale tenhle způsob mi připadá milosrdnější. Zbavit omámenou kořist života rázem je určitě lepší, než ji mučit lepem a marnými pokusy o únik, při nichž se někteří doslova utlučou.“ Chvíli bylo ticho, jen František dojatě popotahoval. A potom vykřikl: „Už nikdy nebudu jíst holuba, mámo!“ Maminka ho konejšivě hladila po vlasech, sama však měla oči plné slz. „Jakoubek má pravdu,“ řekla tiše. „Zkuste to.“ Zkusili. A byl to Jakubův velký úspěch. Nalovili za pár hodin tolik, že museli lov ukončit, protože nebylo dost sudů k uložení zásob. Ke všemu našel Jakoubek tři nádherné exempláře, jaké ještě nikdy neviděl. Ty přinesl domů živé ukázal otci. „Zasloužíš si pochvalu, Jakoubku,“ řekl otec. „Jeden je nesporně obrovský holub z moluckých ostrovů, druhý asi samička téhož druhu a ten třetí bude asi holub nikobarský. Jsou tak nádherní a vzácní, že se musíme pokusit o jejich ochočení.“ Uspíšilo to otcův plán vybudoval v Kouzelné jeskyni i 274
holubník. Nejprv nad obývacími místnostmi podél celého průčelí postavil most s dvěma žebři po dvou stranách. To aby byl k holubníku přístup. A potom už netrvalo dlouho a přepychový holubí palác byl hotov. Teď šlo o to, jak v něm vzácné nájemníky také udržet. Táta dobře věděl, že ty domácí stačí jen na nějakou dobu uzavřít, aby si na nové obydlí zvykli. Co však s těmi exotickými, kteří by museli být po čertech dlouho v holubníku uzavřeni, aby uvykli a ochočili se! Neuhynou za tu dobu steskem po svobodě? Neuletí při první příležitosti? U párku moluckých holubů byla jakás takás naděje. Ten nádherný, nikobarský, si však buď přiláká druha nebo družku, nebo určitě upláchne. Táta byl náruživý holubář. Už doma, v Bernu. Tady na to doposud neměl čas. Zato teď ho to popadlo. Zanic by nechtěl ztratil právě toho nikobarského krasavce. Myslil na to, kudy chodil. Všichni tři holubi sice v bývalé ohradě dropího kohoutka už dávno a pokojně zobali zrní a pili vodu, otec jim však nevěřil. Až jednoho dne, když si máma pochvalovala anýz, který chlape i přinesli, se ťukl do hlasy. Vzpomněl si, že obchodníci holuby, kteří se nejen snaží, aby se jejich vlastní holubi udrželi v holubníku, ale přilákali i cizí, používají anýzového oleje. Moc tomu nevěřil, ale holubáři tvrdili, že vůně anýzu holuby velmi přitahuje. Že se rádi vracejí do navoněného domova a často s sebou přivádějí i holuby cizí. Za pokus to stálo. Otec si ledy vsadil na anýzovou vůni. Všechna oddělení holubího hotelu byla důkladně provoněna anýzem, tři vzácné exempláře navoněl jako holič zákazníka po holení a špehýrkou z mostu bedlivě pozoroval. Nedalo se přehlédnout, že holubi doposud velmi plaší, vůčihledně zkrotli a byli důvěřivější. Nechali je tak tři dny. A potom otec energicky rozhodl: 275
„Teď!“ Otevřeli sklápěcí okénka holubníků. Holubům jako by se ani moc nechtělo. Trvalo dost dlouho, než se vůbec odhodlali, a potom ještě posedávali v okýnkách skalního průčelí. Najednou však zamávali křídly a vznesli se do výše. Jakoubek, jako by se už s nimi loučil, řekl: „Tak už vás, kamarádi, asi neuvidíme.“ V poledne, když usedali za stůl, se přihnala Mimi a neodbytně dorážela na Františka. Jenže chlapec měl už pořádný hlad, a tak ji nevrle odbyl. „Dej pokoj, opice! Teď je čas k jídlu, a ne na hraní!“ Uražená opička skřípala zuby, šklebila se, a když ani to nepomohlo, obrátila se k mámě, brala ji za ruku a netrpělivě tahala za sukni, pořád s tím žadonivým „mimi, mi-mi“. „To zvířátko má něco na srdci,“ usmála se matka, vzala Miminku za ruku a dala se vést. Rozdychtěná a rozradovaná opička se jí vytrhla a nedočkavě pelášila vpředu, ohlížejíc se neustále, jestli ji maminka následuje. V opuštěné a dávno zapomenuté proutěné kukani ve vysoké trávě seděla na vejcích tetřeví slípka, která je před časem tak zrádně opustila. Když přišla její doba, vrátila se tam, kde vyseděla svá první kuřátka. Těžko povědět, kdo měl větší radost. Jestli opička ze svého objevu, nebo máma, trošku dojatá, že se tetřeví slepice, které vyčítala nevděčnost, vrátila se svými mateřskými radostmi a starostmi tam, kde cílila, že jí bude nejbezpečněji. U oběda zčistajasna řekl František: „Uvidíte, že se holubi vrátí. Šedivec se vrátil, šakálek nám občas zmizí, vždycky se pak vrací, třebaže potrhaný a porvaný jako kocour, vrátí se i oni. Každý se k nám musí vrátit, protože cítí, jak ho máme rádi.“ 276
Františkova předpověď se splnila. Hned příštího dne po ránu se vrátil holoubek, kterého otec omylem pokládal za samičku nádherného zlatokřídlého moluckého holuba. Přivedl si hezoučkou holubičku, která jen trošku zaváhala, plaše se na horním okně jeskyně rozhlížela, nakonec však vklouzla do apartmá holubího paláce za svým druhem. A už. v poledne přiharcoval modrý holub nikobarský, provázen rozkošnou družkou, která ho následovala bez nejmenšího rozmýšlení. Na třetího, nezvykle velkého krasavce se zlatistými křídly, čekali plné dva dny. A dočkali se. Krasavec se zlatými křídly zakroužil kolem jeskyně doprovázen neméně půvabnou krasavicí. Teprve teď měli z krásného přírůstku opravdu radost. Rodinky se tu cítily doma a netrvalo dlouho, sedaly mamince, která je krmila a nešetřila zrním, na ramena i na ruce. Inspekční cesty chlapců na Farmu v posledním čase řídly. Bedřich se už neodvažoval rychlé jízdy s Lejdy a povinnost zůstávala jen na Jakubovi. A ten byl často zaneprázdněn naléhavými úkoly. A tak se po přestávce několika týdnů vrátil z Farmy s nepříjemnými zprávami. Dobytek tam sice obyčejně prospíval, po té stránce bylo všechno v pořádku, zato „letní sídlo“ rodiny našel v hrozném nepořádku a hlavně znečištěné. Pachatele přistihl dokonce při činu. Byly to opice. Zastihl jich celé hejno v nejlepší zábavě. Vznětlivý Bedřich zase jednou vzplanul. „Navrhuji trestní výpravu! A ne s ptačími broky, které je trošku pošimrají. Postřílet tu bandu a bude pokoj.“ Františkovi vyhrkly slzy a celý se roztřásl. Nedovedl si představit, že by mohli tak krutě trestat bratříčky a sestřičky jeho Mimi. Tahle hravá zvířátka si jistě chtěla jen trošku zadovádět… 277
A tak si tatínek zas jednou po dlouhé době zahvízdal tiše to své „Adámku náš, copak děláš,“ přemýšlel přitom a potom řekl: „Dám jim na pamětnou, jistě. Ale proč hned tak surově? Kolikrát jsi jako chlapec z rozpustilosti rozkopal v lese mraveniště? A stačilo, aby tě mravenci pořádně poštípali, a příště sis už dal pozor.“ Vypravili se tedy příštího dne na Farmu. Vzali s sebou mladé psy i šakálka. Každý měl kromě výzbroje i karabáč. Ukryli se do křoví a brzy nato spatřili předvoj opatrně vykukujících větřících opiček. Všechna jejich zvířata byla vycvičena v lovu. Jako by zkameněla, ale hlasitěji nevydechla. A tu rozpustilý opičák v čele předvoje dal signál a rota se pustila do obvyklé zábavy. Pár minut, a zarojilo se to kolem chaloupky chlupatými potvůrkami. A už chlapci vystřelili ptačími bročky, už to zaštípalo na kůži a už také dopadly první rány karabáčů. Byl to, panečku, výprask! A co nejhoršího, hafani a šakálek, předtím tak tiší, se hrozitánsky rozeřvali a chňapali po zadečcích a po nohách, jen o vteřinku se opozdit znamenalo výprask. A karabáče svištěly a pronikaly srstí štiplavěji než ptačí broky. Dostaly mršky co proto a i František, zpočátku pořád ještě vylekaný, aby opičkám neublížili, se nakonec smál. I jeho rány karabáčem, předtím milosrdné, byly teď pádnější. „Já tě naučím chodit na nočníček!“ nasolil jich nepočítaných na kožichu opičákovi, který nemohl dost rychle uniknout do vrcholku stromu. Nejvíc ho totiž naštvalo, že opičky tak zaneřádily Farmu, kterou pojmenovali po mamince. Nakonec dopadlo všechno dobře. Ani jediná opička nezůstala na bojišti, prchaly zděšeně a přitom určitě 278
každé z nich vyprášili kožich. „Táta měl pravdu,“ uznal Béďa. „Tohle bylo jistě poučnější než jich desítky postřílet.“ „Fakt,“ připustil Arnošt. „Mají jistě plné kalhoty a zajde jim chuť dělat si z naší letní vily rejdiště.“ „S těmi kalhotami nevím,“ poznamenal poťouchle Jakoubek, ukazuje na spoušť v chatě, „tenhle neřád nenasvědčuje, že by nosily kalhotky.“ Z dobytka na Farmě měl otec radost. „Nepoznala bys je, jak jim volnost prospívá,“ vyprávěl večer mámě. „Odcizují se už trochu člověku, pravda. Zato se nedají. Na chlévy se ta opičí havěť ani neodvážila. Jistě je berani a kozel zavčas vystrašili.“ „Jen jak to bude v zimě,“ strachovala se úzkostlivá máma. „Doložili jsme kryté stohy senem až po vrch,“ utěšoval otec „Solí jsme je zásobili a jsou už tak otužilá, že i za dešťů půjdou na pastvu.“ Maminka jen povzdychla. Bála se té „zimy“. Loni nebyla příjemná. Jakoubek se jednoho dne vrátil domů úplně vyčerpán a obalen od paty až k hlavě hustým, černým a zelenavým bahnem. Chlapci se mu ovšem smáli, zato maminka, která neomylně vytušila nebezpečí, je okřikla. „Kde ses tak zřídil?“ poptávala se plna starostlivosti. „V bažině u Farmy, kde se tolik líbí našim kachnám,“ doznával chlapec. „Tatínek chtěl krásný rákos, a tam je nejhezčí. Španělský. Takový jsme tu ještě neviděli.“ A chlapec na důkaz podal otci dva svazky opravdu nádherného rákosí. Teprve teď otec zbledl a také chlapci rázem přestali s potutelnými úsměvy. „Ale to znamená…,“ tátovi se zachvěl hlas, „ty ses 279
propadl do bahna!“ „Smekla se mi noha,“ doznával Jakoubek provinile. „Vyhledával jsem opatrně pevná místa a skákal jsem z jednoho kopečku travin na druhý. Najednou jsem uklouzl a byl jsem až po pás v bahně. A čím víc jsem se snažil vyprostit, tím hlouběji jsem zapadal.“ „Hrůza,“ zakrývala si maminka vyděšeně oči a František zajíkavě radil: „Měl jsi křičet o pomoc!“ „Opravdu jsem v prvním leknutí volal,“ přiznával hoch. „Ovšem marně. Nikdo tam přece kromě Miriam a šakálka nebyl. Když jsem si to uvědomil, snažil jsem se přemoct strach a začít klidně uvažovat. A to mě zachránilo. Měl jsem už nařezanou otep rákosu, položil jsem si ji na hladinu bažiny a nalehl jsem na ni jako na záchranný pás. Byl to dobrý nápad a pomohl.“ „Zaplaťpánbu,“ vydechl otec. „Jsi opravdu moudrý chlapec.“ „No a dál, dál!“ vykřikl Arnošt do krajnosti napjatý. „Uklidnil jsem se úplně a začal jsem přemýšlet. Zkusil jsem se opřít rukama o otep a všemi silami vyprostit nohy z bahna. I to se mi povedlo. Opatrnými, pomalými pohyby, abych neztratil rovnováhu, jsem se teď vydrápal na otep a usedl na ni obkročmo jako na koně.“ „Výborně!“ nezdržel se otec. „A pak?“ „Zkoušel jsem ovšem to nejjednodušší. Veslovat rukama a dostal se tak na souši.“ „Vidíte, hoši, co znamená neztratit ve chvílích nebezpečí hlavu?“ jásal táta. „Klid a rozvaha ho zachránily.“ „Ještě ne, táto,“ vyvedl hoch otce z omylu. „Voda byla sice nízká, ale tak bahnitá a hustá, že jsem se při vší námaze nedostal o coul dopředu. Opatrně jsem uvolnil z otepi silný rákos a zkusil jsem se odstrčit. Povedlo se to 280
jen o pár centimetrů. Tyč se totiž bořila do bahna, neměla se oč opřít, a tak mi vlastně pomohla jen jako výstraha, abych se za nic na světě neukvapil a nepokoušel se postavit na dno.“ „A pak? Co potom?“ naléhal vzrušeně otec. Jakoubek zaváhal, chviličku mlčel a pak tiše řekl: „Poznal jsem, že nezbývá než čekat. Ať jsem přemýšlel, jak chtěl, nevěděl jsem si rady. Když se nevrátím domů, budou mne hledat, řekl jsem si.“ „A nebál ses?“ špitl malý František a oči měl plné slz. „To víš, že bál,“ přiznal Jakub. „Nejvíc toho, že nikoho nenapadne hledat mě u Farmy. Že všichni budou myslet spíš na moře, na utonutí a tak. Potom mě ale napadlo, že má věrná Miriam ani šakálek se beze mne nevrátí a že vás proto napadne hledat nás spolu někde daleko od domova. Kde jinde než na obvyklých lovištích a tedy i u Farmy? Nahmatal jsem píšťalku zavěšenou kolem krku a úplně jsem se upokojil. Určitě vystřelíte, abyste na sebe upozornili, a já budu hvízdat, až vás přivolám.“ „Blbá Miriam a hloupý šakal!“ rozzlobil se samým dojetím František, „být s tebou Mimi, určitě by přiběhla a přivedla nás za tebou, jako tehdy mámu k tetřeví slípce!“ „Nekřivdi Miriam ani šakálkovi,“ řekl liše Jakub. „Oba totiž hned na můj první zoufalý křik o pomoc přiběhli na břeh močálu a pobíhali po něm jako zběsilí. Měl jsem co dělal, abych je uklidnil a přesvědčil, že se nic neděje. Bál jsem se teď víc než o sebe, aby se Miriam nevrhla do močálu a nepropadla se do bahna. A ještě víc o šakala, který vyváděl jako divý, jen a jen skočit do bažiny za mnou. Chlácholil jsem je, tišil a nakonec opravdu upokojil.“ „Dál! Dál!“ pobízeli chlapci. „A jak jsem si tak na dálku vykládal s Miriam a ona se 281
už klidně popásala na břehu močálu, napadl mi bolas. Nosím je vždycky s sebou, i teď jsem je ucítil pod bundou. Moc ti vděčím, tatínku, žes nás tak vycvičil a naučil nás s ním zacházet. Kolikrát mi už pomohlo! První nápad byl, strefit se Miriam kolem plecí. Vyleká se, rozběhne a vytáhne mě na břeh. Ale co když se mi to nepovede a jen ji zbytečně vylekám? Začal jsem se rozhlížet. A div jsem nedostal vztek na sebe. Na břehu přede mnou se krčila skupina stromků. Že mi to hned nenapadlo! Hodiny úzkosti bych si byl ušetřil.“ Táta, třebaže byl napětím pořád ještě pobledlý, si neušetřil konejšivou poznámku. „Když je člověk z nejhoršího venku, je vždycky moudřejší. To se pak už lehko říká: kdybych byl býval…“ Jakoubek se vděčně usmál. „Je to tak, táto. Jenže já v té chvíli měl jiné starosti. Budu mít dost sil vrhnout bolaso tak, aby se dostatečně obtočilo kolem stromů? Neměl jsem přece pevnou půdu pod nohama, nesměl jsem se na otepi moc vrtět, abych nesklouzl do bahna, a byl jsem taky hodně utahaný. Vším úsilím jsem se soustředil, zhluboka nadechl a mrštil. Nebylo to bezvadné. Doporučuju vám, kluci,“ obrátil se s unaveným úsměvem na bratry, „trénovat vrh bolasem i vsedě. Nevěřili byste, jak je to těžké zasáhnout cíl, který byste s pevnou půdou pod nohama klidně zasáhli levačkou. Strefil jsem se, pravda. A hned jsem se taky začal na otepi přitahovat ke břehu. Jenomže jsem se až na břeh nedostal. Byl jsem asi dva metry od něho, když bolaso, chabě omotané kolem kmenů, povolilo. Řekli byste pouhé dva metry. Stačí přece jediný skok. Jenže jak se odrazil? Až po kolena jsem byl teď v bahně. A bahnu jsem nedůvěřoval. Sklouznu z otepi a začnu se bořit jako prve. U samého břehu bych se mohl propadnout do tůně. To mi bylo jasné. Řekli byste, 282
přitáhnout bolaso a opakovat vrh. To se snadno poví, a tíž provede. Druhý konec lana zatíženého olověnou koulí se zabořil do bahna, když jsem začal ručkovat. Sedíte na otýpce rákosí a bojíte se, abyste s ní nesklouzli. Jak chcete vytáhnout nejmíň pět metrů lana nasáklého hustým bahnem? Stáhne vás dolů. A i kdyby se to zázrakem podařilo. Jak je vrhnout? To už nebylo lano! To byly kilogramy bahna!“ Nikdo ani nedutal. Jen maminka vzrušeně dýchala a František popotahoval. „Vsadil jsem na poslední kartu. Nemyslete, že to bylo nějaké hrdinství. Z nejhoršího jsem byl už venku. Teď mi šlo už jen o to, nevylekat vás zbytečně a nějak se z toho dostat. Věrný šakálek na břehu radostí poskakoval, chytal do zubů lano bolasa, honil prackami olověnou kouli a vesele štěkal. Myslel, že s ním dovádím. A toho jsem využil. Odvážil jsem se v příhodné chvíli skoku, chytil ho za ocas, vykřikl jsem, no a v minutě jsem byl hlavou a prsy na břehu.“ Dlouho bylo ticho. Nikdo nic neřekl, a přece všichni pochopili, že tu i při vší přízni osudu poprvé obcházela smrt. A mezi nimi Jakoubek, pořád víc rozpačitý a provinilý chlapec než hrdina. „To bude fuška,“ usmál se, „než ze mne to smrduté bahno smyješ, viď?“ A maminka byla rázem zas ta stará, statečná máma. „To nic, Jakoubku,“ usmála se a chvatně si otřela oči. „Zrovna zítra peru.“ Otec nechtěl zůstat pozadu. Smazal to vzrušené vyprávění jedinou větou: „To španělské rákosí je leda znamenité. Fakt!“ Všichni ten den spali jako zabití. Jako rodina, která vyhrála hlavní výhru. A vzbudili se moc pozdě. Tím víc byli překvapeni, když ráno zastihli mámu už na nohou. 283
Obvykle vstával první táta. Maminka byla ve stáji Lejdy, usmívala se a pyšně ukazovala na roztomilé hříbátko, které se pokoušelo postavit na roztřesené nožky. A lehkomyslná Lejdy byla k nepoznání. Nikdo nesměl k mláďátku, jen máma. Ani Bedřich, a to už bylo co povědět. Bylo to krásné oslátko. Čiperné, živé a nádherně zbarvené. Šedivé jako Lord. mělo však tmavší hlavu jako Lejdy a tmavý pruh na hřbetě. František zářil. Tolik se na ně těšil a konečně bylo tady. „No, hospodáři,“ zažertoval tatínek, „budou křtiny! Jakpak toho svého běhouna pojmenujete?“ Cvrček se zamyslil, zvážněl a chvilku přecházel s ručkama složenýma za zadečkem. Jako vždycky, když uvažoval. A pak všechny překvapil. „Dám ho Jakoubkovi,“ řekl prostě. „Za to, že se nám zachránil.“ Jakubovi tím vyrazil dech. Stál tu jen v košilce, protože pečlivá máma stačila nejen většinu noci hlídat Lejdy a pomoci oslátku na svět, ale namočila také jeho zaneřáděný, zabahněný oděv do potoka. Trvalo mu chvilku, než bratříčka objal. „Moc hezké od tebe, Francois,“ řekl. (Rád při slavnostních příležitostech oslovoval bráchu po francouzsku.) „Jenže Miriam by žárlila. To přece chápeš.“ „Fakt,“ připustil šprk a zase se hluboce zamyslil. „Tak se aspoň bude jmenovat Jakoubek,“ rozhodl nakonec „Na počest tvé záchrany.“ Teď zas protestoval táta. Byl trošku naměkko a zakrýval to smíchem. „To tak! Zavoláme Jakube! a přiběhnou oba. Vyloučeno! To musíš uznat,“ 284
„Pořád abych něco chápal a uznával,“ mračil se špuntík. „Tak mu aspoň Jakoubek musí za kmotra a vybere mu jméno sám.“
Tak to také provedli a oslátko dostalo jméno Šíp. František zprvu trošku ohrnoval nos. Pořád samá vznešenost, samá královská a šlechtická jména, Lord, Lejdy, Miriam, a zrovna jeho závodní běhoun se má spokojit jen tak s ledajakým. Jenže Jakoubek to jako kmotříček navrhl a to platí. „Neblázni, Franto,“ utěšoval Jakub brášku. „Rychlý jak šíp! To snad přece chápeš?“ „Už zas mám něco chápat,“ protestoval nejprve František. „No tak jo,“ souhlasil nakonec. „Stejně vás s ním všechny převezu. Lorda, Lejdy i Miriam. To je tedy 285
hotovka.“ V těch dnech se také horečně chystali na období dešťů. Všechno nasvědčovalo, že na sebe nedají dlouho čekat. Letos je po loňských zkušenostech „zima“ neměla překvapit. A přece překvapila. Na obzoru se náhle nakupily těžké mraky hnané prudkou vichřicí, rozevřely se jako vodopád, zalily celý kraj přívaly vody a poděsily je záplavou blesků a hromobitím. Moře se ovšem k tomu běsnění živlů přidalo a vlny vysoké jako dům se tříštily na skalních útesech a strašlivě burácely, syčely a pěnily se, až husí kůže naskakovala. Naštěstí to byla jen předehra. Na pár dnů se zase vyčasilo a toho využili, aby se přestěhovali. V Sokolím hnízdě nezůstalo nic, co by mohly deště zničit. Kouzelná jeskyně se zavčas změnila v bezpečnou záštitu rodiny i zvířat. Na Jakoubka dolehla spousta práce. Dostal za úkol uspořádat knihovnu. A Arnošt ho v tom horlivě podporoval. Pořád měli hlavy pohromadě, domlouvali se, často i pohádali a malý „inženýr“ sršel nápady. Teď se teprv naplno projevil jeho technický talent. Vystěhovali sice z vraku kdejakou poličku, skříňku, schůdky a kování. Prostě všechno, co se dalo odmontovat. Uskladňovali to však na jednu hromadu a nikdo nikdy nepomyslel, co s tím. Ale Arnošt měl všechno v dobré paměti. Sehnal vždycky v mžiku ze skladiště tu nejvhodnější věc, na niž ostatní dávno zapomnělí. Maminka denně obdivovala a táta se jen mlčky a potěšeně pod vousy usmíval, jak jde chlapcům práce od ruky. V průčelí, kde bylo nejvíc světla, zařídili hoši čítárnu, učebnu a pracovní koutek pro maminku. V pozadí, blízko vchodu do kuchyně, upravili jídelní kout. Velmi 286
hezký. Celé zařízení důstojnické jídelny z lodi se jim k tomu náramně hodilo. Táta s Bedřichem se zatím zabývali hrubšími, namáhavějšími, ale stejně důležitými pracemi. Hlavně dílnou na rozlehlém dvoře. Vedle kovárny vyrostla i truhlářská dílna s hoblicí a také pro tesařinu se všemi sekyrami a nástroji se našel vhodný kout. „Táto, tohle je ale ,úža‘, to přece uznáš,“ nadýmal se pýchou Bedřich, když prohlížel hotové zařízení. Otec se pro ta slovíčka, která neměl rád, už dávno nemračil. Uznal asi, že není ani tak důležité, jak se co poví, jak kdo to řekne. A tohle řekl pilný a pracovitý chlapec a řekl to z radosti, že se povedl kus pořádného díla. A tak konečně přišel den, kdy společně prohlíželi nové obydlí a provázeli matku, neméně slavnostně, jako když provázíme milého a vzácného hosta, abychom se mu pochlubili výsledky své práce. A maminka jim věru radost nepokazila. Co chvíli spráskla ruce a nevycházela z údivu. „Zrcadlo! Děti, je to opravdu možné? Zrcadlo v mé a tátově ložnici?“ Nemohla oči odtrhnout z kyvadlových hodin a rozjařeně zatleskala, když Jakoubek zatáhl za šňůrku a pendlovky snaživě odbíjely čtvrtě a celé hodiny. To už kulili oči i táta s Béďou, kteří pro samou práci neměli tušení, co všechno oba všudybylové vydolovali z beden převezených z vraku, které ještě neměli čas otevřít. A Cvrček, s ručkama za zády, se naparoval a rozjařen úspěchem táhl za ruku otce do zákoutí čítárny a studovny. „Tohle je tvůj stůl, táto,“ hlásil a po očku napjatě sledoval účinek. Kapitánův pracovní stůl byl vyzdoben koženou podložkou s poznámkovým blokem, na levém 287
rohu trůnil glóbus, v pravém stály pod skleněným příklopem krásné hodiny se zvonkovou hrou. I námořní hodiny k určování zeměpisné délky a šířky na moři mu tam hoši pověsili. To už i táta podezřele pomrkával a měl zamžené oči. Pomáhal si tím, že hodiny nápadně dlouho prohlížel, a potom se pokoušel o úsměv. „Jako na hradě. Namouduši, chlapci, připadám si tu jako hradní pán.“ A Béďa, jak už byl vznětlivý, nadšeně vykřikl: „To je nápad! Žádný Stan, Zátoka spásy a Kouzelná jeskyně. Budeme tomu říkat Skalní hrad!“ Teď však zakročila maminka. „Vyloučeno, Bedřichu,“ řekla. „Zátoka spásy je nám drahá. Stan nás ochránil v nejhorších dobách. A tohle je teď pro nás víc než kdy předtím opravdu Kouzelná jeskyně.“ A když se na ni chlapec nechápavě zadíval, dodala tiše: „Jacípak hradní páni. Jsme jen prostí pracovití lidé, na něž se v největším neštěstí usmálo štěstí.“ A táta se přidal. Objal svého nejstaršího kolem ramenou a řekl vážně: „Maminka má pravdu, Bedřichu.“ „Fakt,“ uznal Bedřich po svém. A ten večer, když máma s tátou usínali poprvé ve vlastní ložnici, řekla pojednou maminka: „Víš, co mě v téhle Kouzelné jeskyni nejvíc potěšilo? Že hoši všecko nejhezčí, co sehnali, dali nám. V jejich ložnici jsou jen čtyři žíněnky a pár Arnoštových sádrových obrázků. A to je od nich moc hezké.“ Hned nato oba tvrdě usnuli. A právě v té době prcek František zavrněl, jak už byl ospalý: „Kluci, tedy to se nám povedlo. Moc fajn to bylo. Viděli jste mámu?“ „A tátu?“ dodal Béďa. 288
„Jo. Tak ahoj a spíme,“ řekl prostě Jakub. „Ahoj!“ zapípal Arnošt. Moc se mu chtělo spát. Těchto deset dvanáct týdnů ustavičných dešťů bylo proti těm minulým učiněný přepych. I František, který se tolik radoval, že unikl škole, se pojednou těšil na denní lekce v čtení, psaní a počtech. Jakoubek to s ním uměl a těšilo ho dělat učitele. A především tu byl všeuměl táta. Dovedl stejně zajímavě sestavit chlapcům rozvrh jako mámě obratně zhotovit štětky k česání bavlny a kolovrátek. Se stejnou chutí, jako se učili, chodívali pak všichni čistit chlévy a krmit dobytek. Bylo jim zkrátka všem v práci dobře.
289
6 - Čas letí, lodé se mění a mění se i zvířata Kouzelná jeskyně, nebo jak si ji přál Bedřich pojmenovat, Skalní hrad, měla velký vliv na způsob života rodiny Braunových. Už to nebyli primitivně žijící trosečníci plní obav, hledající bezpečí v korunách stromů. Sokolí hnízdo ztratilo pozvolna svůj půvab, dokonce i jako letní sídlo. Stala se z něho jen jedna z odboček rozlehlého hospodářství. Jako Farma, bavlníková pole, háj kokosových ořechů a dubový les se sladkými žaludy. Jako brambořiště, lány manioku a loviště ryb, zvěře i ptáků. Byl tu pevný střed, z něhož se podle ročních údobí dalo všechno to bohatství spolehlivě obhospodařovat. Jen námahu to stálo a velkou práci. Té se však Braunovi nelekali. Jednoduše pověděno, trosečníci se zásluhou Kouzelné jeskyně zvolna a nepozorovatelně měnili v osadníky, opravdové a úspěšné hospodáře, kteří už netoužili pouze uhájit život, ale také plně a radostně žít. Jednoho dne přišel „inženýr“ Arnošt za otcem nejen s nápadem, ale i s nákresem. Ze štěrku a kamenů, vyvezených z jeskyně, zbudují zvýšenou terasu kolem celého průčelí Kouzelné jeskyně. Ušetří si tak pracnou odvážku, a když terasu zastřeší bambusovou třtinou zalitou dehtem, vznikne jakási předsíň nebo krytá pavlač, chráněná nejen před deštěm, ale v létě i před slunečním žárem. Nedalo to ani tolik práce a dopadlo to moc hezky. A 290
„architekta“ Arnošta doplnil pohotově „básník“ Jakoubek. Moc se mu zamlouval bráchův návrh. Vzal ho jednou důvěrně pod paží a řekl mu: „A což, Arnošte, kdybychom se tak poradili s mámou a vyloudili na ní z kouzelného pytle trošku hrachoru nebo jiné popínavé rostliny a pokryli tu studenou, nepříjemnou skalní stěnu svěží zelení?“ „Seš můj člověk,“ odpověděl bez váhání Arnošt. „To je ono! K tomu všemu nepotřebujem mámu. Kam se tu podíváš, všude najdeš dost popínavých rostlin.“ Šli, našli a nasázeli. A kdo by tu šel o pár týdnů později, spatřil by průčelí hustě porostlé bujnou zelení. A jako byste nepoznali Kouzelnou jeskyni, nepoznali byste ani Braunovy chlapce. To už nebyli ti zimomřiví, městští a vylekaní chlapci z Bernu. Svědčilo jim tu. Vyrostli z nich za ten čas opálení, samostatní a odvážní hoši. Ani František se už nedržel mámy za sukně, naopak, vyrůstal z něho čím dál bystřejší a odvážnější chlapík. Máma sice vzdychala, že je stále opuštěnější, v koutku srdce se však radovala, že i z jejího mazánka vyrůstá statný chlapec, který se nebojí přiložit ruce k dílu. František se dávno proháněl na Šípovi, byla tu už další dvě roztomilá oslátka, která Braunovi vychovávali jen jako tahouny, když zakladatel rodu Lord zahynul hrdinskou smrtí. Věřte nebo nevěřte, ale v roli zachránce. To bylo tak: Už dávno přestali Braunovi myslet na vpád divochů. Ani divé zvěře se už nebáli. Cítili se tu bezpečni bezmála jako kdysi v širokých ulicích Bernu. A pojednou přiběhne Béďa s očima vytřeštěnýma. Na cestě od mostu přes Šakalí potok se zvedají mračna prachu, jako by se blížilo nějaké stádo. Táta ovšem nejdřív popadl dalekohled. Vypadalo to, jako by se 291
obrovské kotevní lano vleklo po zemi. Co chvíli to ustrnulo a vztyčilo se vysoko a nehnutě jako lodní stožár. „Je to had,“ řekl konečně otec a hlas se mu trošku zachvěl. „Všichni na most jeskyně pod holubníky! Bedřichu, rozděl pušky. Každý obsadí jednu střílnu. I maminka.“ To bylo co povědět. Matku sice naučili, ale nikdy nenutili střílet. Obluda byla už za mostem a zdálo se, že se zarazila, když se nenadále octla před stopami lidské práce. Střídavě se vzpínala, hned nato zas kroužila ve velkých obloucích, a to všecko ve vzdálenosti asi sta kroků. Arnoštovi povolily nervy. Vystřelil. Jakub se přidal a dokonce ze samé úzkosti vystřelila i matka. Výstřely neměly jiný účinek, než že se obluda prudce vzchopila a neuvěřitelnou rychlostí zmizela v hustém rákosí vpravo od Zátoky spásy, nedaleko Šakalího potoka. Na mostě „hradního cimbuří“ u střílen povolilo napětí. Do té chvíle nikdo nepromluvil, a teprve teď jako by se jim vrátila řeč. Každý překotně tvrdil, že pečlivě mířil a střílel s největší pozorností. Jen táta mlčel. Tížila ho velká starost. Mrzely ho chybné výstřely a byl znepokojen nebezpečným sousedem v rákosí, které ke všemu nikdy doposud podrobněji neprozkoumal, a věděl jen, že se tam rády zdržovaly jejich kachny. Nerad odpovídal na dotírání chlapců, kterým ovšem brzy otrnulo a zasypávali ho dotazy. „Je to určitě hroznýš královský, ale docela mimořádných rozměrů. Nikdy jsem nečetl ani neslyšel, že by mohl dosáhnout takové velikosti.“ „Naskakuje mi husí kůže, když si představím, že 292
takový habán je navíc vyzbrojen jedem,“ kroutil hlavou Arnošt. „Omyl,“ poučil ho otec. „Ten není vůbec jedovatý.“ „No tak!“ vzplanul jako obvykle Bedřich. „Čeho se tedy bojíme? Rychle pušky, sekyry, a na něj!“ Táta se jen zachmuřil. Ani na svou obvyklou písničku o Adámkovi si v té chvíli nevzpomněl. „Proto ještě není míň nebezpečný a nepřál bych ti hrůzný pohled na to, co dovede.“ To bylo vážné a chlapci rázem ztratili všechnu odvahu. Otec nikdy nemluvil naplano. A teď ke všemu dodal: „Nařizuji nejpřísnější pohotovost. Nikdo nesmí bez mého dovolení ani dnešního večera, ani v příštích dnech vyjít z Kouzelné jeskyně.“ „Je to tak nebezpečné?“ optala se rozechvěle maminka. „Víc, než si myslíš,“ odpověděl otec A jako by mu i zvířata dávala za pravdu a instinktem vytušila nebezpečí, trousila se schlíple a vylekaně do jeskyně. „Utíkají se pod ochranu člověka,“ ukázal na ně otec. „Cítí, že tu obchází smrt.“ A tak zas jednou nastala noc plná hrůzy a napětí. Otec a starší hoši se střídali na mostě pod holubníky v hlídkách a před jeskyní plál velký oheň. Plné tři dny věznila lidi i zvířata hrůza před strašlivou obludou v bezpečné náruči jeskyně. Připadali si jako v obleženém městě. Nepřítel zatím neprojevoval svou přítomnost nejmenšími známkami. Byli by už málem uvěřili, že snad zmizel z rákosové bažiny. Zase je však varovala zvířata. Jindy už za úsvitu sama vycházela na pastvu, ale teď se z jeskyně nehnula. Tátova bezradnost vzrůstala den ze dne. Nezbývalo než trpělivě vyčkat, až 293
nestvůra vyleze z bažiny, dostane se na dostřel, a pak ji zasypat deštěm kulí. Dopadlo to docela jinak. Byl už čtvrtý den obležení. Nepatrnou zásobu sena, která v jeskyni zbyla z údobí dešťů, zvířata brzy spotřebovala. Musili je krmit zrním, moukou, bramborami a těch tu nebylo dostatek a potřebovali je pro sebe. Bylo třeba dovézt píci a nové zásoby. A tak se otec rozhodl k odvážné výpravě. Předcházela ji ovšem důkladná válečná porada. „Myslím, že by bylo nejlíp,“ nabídl se odhodlaně Bedřich, „kdybych se toho chopil já. Lejdy je rychlejší než závodní kůň a nebezpečí, že by nás hroznýš dostihl, je naprosto vyloučeno.“ „Pojedu s tebou,“ řekl tiše Jakoubek. „Ani Miriam si v rychlosti s Lejdynou moc nezadá.“ Byl bledý jako křída, třebaže míval pro strach uděláno. „Těší mě vaše odvaha,“ řekl otec. „Pojedu však já. Vezmu lehkou káru a do ní zapřáhnu našeho věrného osla. Je nejklidnější, nejrozvážnější, a když je to nutné, dovede pořád ještě pořádně upalovat. Vás tu bude zapotřebí, abyste nám kryli záda při odjezdu i při návratu. Bedřich u obou děl, která znamenitě ovládá, ostatní s puškami u střílen.“ Dlouho bylo ticho. A potom Béďa nezvykle zjihlý řekl: „Nerad ti odmlouvám, tatínku, a vím, že to myslíš dobře. Neměl bys však zapomínat, že právě ty by ses měl nejmíň vystavovat nebezpečí. Tebe potřebujem nejvíc…“ „Nezapomínám, chlapče,“ stiskl mu otec ruku. „Naopak. Snažím se jen co nejklidněji uvažovat. Kdybyste jeli s Jakubem, ubyli by v posádce dva výteční střelci, které bych sám rozhodně nedovedl nahradit. A nakonec, jsem přece jen nejzkušenější a nejrozvážnější, nepodlehnu tak snadno ani záchvatům hrdinnosti, ani strachu jako vy mladí.“ 294
„Přece jen, táto…,“ ozval se Jakoubek, „je tu zas rychlost našich běhounů proti pomalosti Lorda; zvlášť při zpáteční cestě s nákladem.“ „Také ovšem nejvýš dva pytle s pící a potravinami proti plně naložené káře,“ nedal se otec. A tu promluvila máma. Bledá, rozechvělá, ale odhodlaná. „Otec má pravdu, děti. Jdi, táto,“ řekla. A tím bylo rozhodnuto. Vytlačili káru před Kouzelnou jeskyni, zaujali svá místa u střílen, Béďa se připlížil za obě malorážná děla a připravil se k výstřelu, když otec, s postrojem na ruce, vyvedl oslíka před jeskyni. A teď se stalo, co ho ani ve snu nenapadlo. Počítal s možností, že i tak klidný tvor jako šedivec se zhrozí a vyleká. V tom případě však – domníval se – uprchne zpět do stáje. Dopadlo to mnohem hůř. Lord se opravdu začal chvět po celém těle, zapřel se předníma nohama do půdy, zastříhal dlouhýma ušima, potom vyhodil a obrovskou silou, jakou dodává hrůza ze smrti, se vytrhl otci z ruky. A bezhlavě, jako prchávají zvířata jen před požárem, rovnou k rákosí. A tam se začalo něco pohybovat a zvedat. Otec Braun volal, konejšil a pak už jen bezmocně mával rukama. A nakonec ustal. Bylo to strašné. Zvedla se obludná plazova hlava, planoucí oči se upřely na kořist a z ohavné tlamy vyklouzl rozeklaný, rychle se pohybující jazyk. Šedivec ustrnul jako přikován, i z dálky bylo vidět, jak se třese hrůzou. Had vyrazil rychlostí blesku a ovinul ho svým tělem. Věrné zvíře bylo ztraceno. V té chvíli zapomněli všichni na strach. Nikdo už nepomyslel na nebezpečí. Otec tu stál s postrojem v ruce a neskrýval pohnutí. 295
Přiběhla i máma s Bedřichem. „Střílejme, táto!“ ozval se první Jakub, „náš oslík zahyne a my mu nemůžeme pomoci!“ „Nemůžem, chlapci,“ řekl otec tiše. „Můžem ho však pomstít a sebe zachránit. K tomu je však zapotřebí klidu a rozvahy. Nezbývá než vyčkat, až začne polykat kořist a nebude mít tlamu volnou. Pak ho dostaneme.“ Byla to nejstrašnější podívaná za celou dobu, kterou tu prožili. Jakub se chvěl jako list. „Je to možné, aby ta obluda dokázala spolknout takovéhle sousto?“ „Jakpak ne,“ odpověděl tiše otec. „Nemá v tlamě stoličky k žvýkání. Jen přední zuby k uchvácení kořisti. Musí pozřít najednou svůj úlovek.“ „A to spolyká i kosti?“ optal se rozechvěle Arnošt. „Ovšem. Kosti, vnitřnosti, kůži i se srstí.“ „Hrozné,“ řekla maminka, „pojď, Františku, ušetříme si ten příšerný pohled.“ František byl bílý jako stěna a po tvářích mu tekly slzy. Oslík byl přece jeho nejmilejší. Už to však nebyl ten malý benjamínek, ukrývající se ve chvílích nebezpečí za máminy sukně. Teď už uměl i střílet, a tak jen pevněji sevřel malou kulovnici. „Nezlob se, mámo. Ale tenhle netvor musí ode mne dostat kulku do hlavy. Zaplatím mu za našeho oslíka.“ A nehnul se z místa, i když chvílemi zavíral hrůzou oči. „Bestie!“ supěl Bedřich. „Kdyby aspoň byl v dostřelu našeho děla!“ „Není,“ klidnil ho otec. „Musíme si počkat na příhodnou chvíli.“ Hroznýš jako by neviděl než svou oběť. Příšerný pohled byl na jeho oči. Byly nehybné, studené jako ze skla, a přece jen strašlivé a planoucí. A pomalu, se zdlouhavou a strašnou důkladností, přizpůsoboval had 296
kořist své tlamě. Rozmačkával oslovo tělo, drtil kosti, až nakonec do sebe začal zvolna soukat to, co kdysi bývalo oslovýma zadníma nohama. Hoši i táta zapomněli při pohledu na tu hroznou hadí hostinu na čas. Slunce stálo už hezky vysoko, když ubohý oslík zmizel v hadím jícnu až po hlavu, která ještě vyčuhovala ze široce rozevřené tlamy.
„Teď,“ zavelel otec a vypětím vší vůle se snažil získat potřebný klid. „Plížením vpřed, až do bezpečného dostřelu. Střílet vleže, lokty pevně podepřeny, cílit výlučně na hlavu, nejlíp do očí. Ani jediná rána nesmí přijít nazmar!“ Zdálo se, že obluda po velké námaze odpočívá. Přední část těla se podobala obrovskému, neforemnému, nehybnému špalku. S touto strnulostí však hrozivě kontrastovaly pohybující se žhoucí oči a dlouhý ocas, 297
zmítající se téměř křečovitě vlnivým pohybem sem a tam. Nahánělo to strach a nebylo divu, že mladší chlapci zůstávali pozadu a i nejstatečnější z nich, Béďa, natáhl nervózně a předčasně kohoutek pušky. „Klid!“ nařídil táta nezvykle ostře, „a kupředu! Kdo si není jist zásahem, ať nestřílí. Budem jeho nabitou pušku potřebovat. Pálí se až na můj povel.“ Vteřina po vteřině, metr po metru. Těžká zkouška nervů. A otec pořád mlčel a po břiše se plížil blíž a blíž. Už byli téměř na dvacet kroků od cíle. Jasně slyšeli supění a syčení netvora. V té chvíli bylo tátovi chlapců nesmírně líto. Byly to přece jenom ještě děti a v takovém okamžiku by se zachvěl i otrlý chlap. Nebylo však zbytí. Otec počkal na opozdilce, naposled přehlédl situaci a šeptem znova připomenul: „Komu se chvějí ruce, ať nestřílí. Převezmem s Bedřichem jeho nabitou pušku. Není hanba mít strach. Chyba by byla střílet do vzduchu. A za žádnou cenu se nikdo nepřibližujte obludě zezadu. Rána jeho ocasu, třeba už v smrtelné křeči, by mohla být osudná! Pozor… připraveni? Hluboce nadechnout, pevně se opřít, soustředit se… a pal!“ Čtyři rány. Oči rázem pohasly. Lebka netvora byla roztříštěna. Přední část těla a tlama zůstaly nehybné jako předtím, zatímco zadní část se ještě křečovitě svíjela a ocas slepě bil na všechny strany. „Hotovo,“ vydechl otec a otíral si pot. František neodolal, aby nepomstil milovaného oslíka. Vystřelil sice prve jako ostatní a také zasáhl. Teď však vztekle vyskočil a vypálil zblízka ránu z pistole do jeho zmítajícího se těla. Byla to dobrá rána. „Doslal ji, mrcha! Za našeho oslíka. Tu jsem slíbil a taky ji koupil!“ 298
Teprve, pak mu povolily nervy a rozplakal se. A potom se připravovali na jakousi generální obhlídku celého svého hospodářství. Otec se chtěl rozhodně dostat až ke skalní soutěsce, kudy k nim asi pronikl hroznýš. Hodlal ji pořádně opevnit a zamezit tak nevítaným vetřelcům vstup do jejich kraje. Mohlo to trvat i týdny. Na voze byla tedy zásoba potravin, nářadí, nástrojů i střeliva a stan. Vůz táhla oslátka. Obě jako by Lordovi z oka vypadla. Neměla ani stín ze své rozmarné, bujné a lehkonohé mámy. Všechnu její krásu a hbitost zdědil prvorozený Šíp, na němž pyšně trůnil jeho cvičitel František. A jak už jsou tak lidé nevděční a vždycky si cení víc vnějšího vzhledu než praktické upotřebitelnosti, nazvali je po jejich tátovi jednoho Ušatec a druhého Šedivec. Těm dobrým tvorům to bylo zřejmě lhostejné a už v mladém věku táhli vůz stejně spolehlivě jako vždycky jejich táta, i tenkrát, když mu už říkali Lord. Nejprve zamířili ke všem svým plantážím. Zjistit úrodu kokosových ořechů, sladkých žaludů, cukrové třtiny, bavlníku a kaučukových stromů. Dalším cílem byla Farma. Byli za dlouhou dobu na tuto cestu tak uvyklí, že je znepokojovaly jen stopy po hroznýšovi, které v kypré, písčité půdě připomínaly brázdy, hluboké a vroubkované. A rmoutila je vzpomínka na věrného Lorda, kterého na této výpravě poprvé postrádali. Už z dálky uslyšeli kokrhání kohoutů, kdákání slepic, mečení a bekot zvířat. Kolonisté na farmě zdomácněli a dařilo se jim dobře. Také okolí dvorce bylo v pořádku. Zlomyslné opice se po důkladném výprasku už k dalšímu vpádu neodhodlaly. Bylo až dojemné, jak je drůbež i zvířata, přestože už zvykla samostatnému a polodivokému způsobu života, 299
radostně vítala. A máma jim ovšem vystrojila hostinu. Kozy a ovce dostaly prosolené suchary a vařené brambory promísené hrubou moukou, drůbež zrní. Všechny moc těšil ten veselý shon a ruch, který je obklopoval. Jen táta pořád myslil na stopy hroznýše, které daleko před Farmou odbočily k severu a zřejmě potvrzovaly jeho domněnku, že plaz se k nim dostal soutěskou v hradbě skal. Sestavoval v duchu plán cesty a přemýšlel, jak této výpravy, která se jistě protáhne, také nejlíp využít. Rozhodl se, že na Farmě stráví nejmíň den a noc, sklidí to nejužitečnější, porozhlédnou se po okolí a dají přitom do pořádku hospodářství. A tak hned po obědě rozdělil své „mužstvo“ do tří skupin. Všichni byli překvapeni, když si za svého průvodce vyvolil Františka. Otec však věděl proč. Chtěl chlapce odměnit a vyznamenat za odvahu, s níž přemohl strach při střelbě na hroznýše. Uvědomoval si, že hoch právě v téhle době přechodu z dětství do chlapeckého věku potřebuje pomoc a povzbuzení. Chtěl z něho vychovat chlapce, spoléhajícího pouze na své schopnosti, práci a vytrvalost. Byl už čas, aby se benjamínek pustil maminčiných sukní. Mamince bylo trošku úzko. Byla by radši, kdyby František zůstal s ní. Měla o něj strach. Chápala však i otce. A tak mlčela. Otec, jako by uhádl matčiny obavy, prohlásil: „Bude to druhý Františkův závažný úkol. V prvním obstál znamenitě. Ale kdyby chtěl, může tu zůstat s maminkou u sklizně rýže. Arnošt jistě půjde rád místo něho.“ „Samo,“ řekl Arnošt, chopil se pušky a užuž se chtěl připojit k otci. Tu se však ozval František. „Nechtěla bys přece, maminko,“ řekl trošku 300
rozechvěle, „abych opustil tátu, když si mě vybral?“ „Nechtěla,“ sklopila máma hlavu. A tak se Arnošt i se svou puškou vrátil na své místo. František byl k nepoznání. Šel odhodlaně po otcově boku a měl jediný zájem. O lov a pušku. A táta to s ním uměl. Zasvěcoval ho do všech tajů úspěšného výstřelu, vysvětloval mu trpělivě, jaký rozdíl je střílet do nehybného terče a na letícího ptáka, často se zastavovali a otec mu podrobně vysvětloval, jak zalícit, neztratit klid a zatajit dech při stisknutí kohoutku. A chlapec jen hořel nedočkavostí, aby to mohl zkusit. Vyplašili několik volavek a kvíčal, František by byl nejraději už pálil, otec ho však učil i lovecké trpělivosti. „Škoda každé rány, která jde naplano,“ říkal. „Všimni si, že všichni ti vodní ptáci při vzlétnutí zamířili nad jezero, i kdybys trefil, nedostal by ses ke kořisti. Z bažin a rákosí ti je psi donesou. Na tohle rozsáhlé jezero se však nesmíš odvážit je štvát. Nevydrželi by dechem s úlovkem v tlamě.“ Ve chvíli, kdy to otec nejmíň očekával, se ozval výstřel. A na to Františkův výkřik. „Má ji! Už ji dostal!“ „Co? Cože jsi střelil?“ nechápal otec. „Divoký vepř! Zastřelil jsem divokého vepře,“ jásal chlapec. Na první pohled poznal otec, že zastřelené zvíře nepatří k evropskému chovu. Prohlédl je důkladně. Bylo asi tři stopy dlouhé, mělo zuby hlodavců jako králík a rozpůlený horní pysk. A chyběl mu ocas, na prstech měl drápy a na zadních nohou plovací blány. „Gratuluji, chlapče,“ řekl pan Braun. „Je to kaibai, vědeckým názvem Hydrochoreus capybara.“ Tohle všechno Františkovi, rozpálenému úspěchem, nestačilo. A tak ho musel táta ujistit, že nezastřelil 301
žádného obyčejného vepře, ba ani divočáka, nýbrž jihoamerického vepře vodního, který patří do skupiny morčat, agutiů a paka. Tahle cizí jména zapůsobila na Františka mocným dojmem. „Troufám si tvrdit,“ začal se dětsky vychloubat, „že žádný z mých bratří ještě nic takového pod mušku nedostal.“ „Pravda,“ krotil ho otec „Ale nezapomeň, že tu také ještě nikdy nelovili. Nechávali to asi pro tebe.“ „To je docela možné,“ zamyslil se chlapec. A po chvilce dodal: „Jsou to placama moc správní kluci.“ Táta ovšem svraštil obočí. Kam na to ti kluci chodí? Našince by to nikdy nenapadlo. Řekl by jistě tu a tam. „Placama… placama…,“ zabručel, potom však mávl rukou, usmál se a učil chlapce, jak co nejrychleji vyvrhnout ulovenou zvěř. „To musí každý lovec bezvadně ovládat. Stejně jako umět bez poškození stahovat z kořisti kožišinu.“ Chlapec se učil, otec povzbuzoval a neskrblil chválou. Bylo proč. Nechal Františka opravdu samotného pracovat, jen radil a ukazoval. Nakonec hoch zvíře i rozčtvrtil, obložil listím a uložil do vaku. „Tak, a teď jsi složil tovaryšskou zkoušku,“ prohlásil táta, když mu pomáhal uložit náklad na Turkova záda. „Přičiň se, aby byla za tebou brzy i mistrovská.“ „Bude, táto,“ zářil chlapec. „Už se na to těším.“ „Já taky,“ řekl vážně táta. „Je ti už deset, žiješ tu víc než dvě léta a to už musíš umět tolik jako v naší staré vlasti plnoletý.“ Františkův úlovek vyvolal doma učiněnou senzaci. Chlapci ho dokonce pokoušeli podezříváním, že se chlubí cizím peřím. Ze sám asi jen mířil, a táta střelil. Tu však otec zakročil. 302
„Ne, ne. František svou kořist ulovil, sám ji také vyvrhl a rozčtvrtil, abyste věděli! Mám z něho radost a věřím, že z něho bude úspěšný lovec.“ Táta přihodil na oheň pár haluzí a potom dokončil: „Proč o tom mluvím. Františkovi je deset let. Tolik, kolik bylo Arnoštovi, když jsme ztroskotali. Je nejvyšší čas, abychom v něm všichni, i maminka,“ obrátil se na paní Braunovou, „přestali vidět benjamínka, šprčka a mazlíčka celé rodiny. Dokázal, a nejen až dnes, že už vyrostl z dětských kalhotek.“ Hned příštího jitra, za svítání, se vypravili na další cestu k soutěsce, kterou k nim pravděpodobně hroznýš pronikl. Dopadlo to však docela jinak. Sotva ušli kus cesty, rozštěkali se všichni psi a vyrazili prudce do rákosí. Zapůsobilo to na všechny jako polnice na vojáky. Ve vteřině stáli připraveni, pušky nachystány k výstřelu, zvědaví a napjatí. A tohle tu ještě nikdy nezažili. V několika okamžicích se z rákosí vyhrnulo celé stádo malých vepříků, kteří se pustili klidně na pochod rovinou. Otec dlouho nerozvažoval. Vypálil z obou hlavní své lovecké pušky. A dva z vepříků se poroučeli na zem. A teď přišlo to nejpodivuhodnější. Stádo se ani dost málo nevylekalo. Hnalo se v nepřehledném houfu klidně okolo padlých, žádný z vepříků nevybočil z řady, nezrychlil krok, nepředbíhal a nepodlehl panice. Docela spořádaně zmizeli z dohledu, zatímco táta pozorně prohlížel složené kusy. „Jsou to peccari čili vepři pižmovi,“ prohlásil po chvilce, „kteří se vyskytují v celé Americe a hlavně v Guayaně. Říká se jim také tajassu. Mají na hřbetě žlaznatý vak, který je nutno po ulovení zvířete ihned vyjmout, jinak mazlavá tekutina, která je ve vaku, znehodnotí všechno maso nepříjemnou příchutí pižma.“ 303
Všichni se ihned pustili do té operace a nebyla to malá práce. Složili jich totiž jedenáct, protože tátův výstřel byl povelem i pro ostatní, a i když žádný z vepřů nevážil víc než půl metrického centu, bylo to přece jen dobrých pět metráků výtečného masa. A nad tímhle se maminka zamyslela a tohle také zkřížilo jejich plány. Byl už. skoro večer a ještě zdaleka nebyli hotovi ani s vykucháním vepřů. A tu už to matce nedalo. „Nevím, tatínku, má-li vůbec: smysl se s tímhle dřít. Všechno to nádherné maso se přece určitě zkazí…“ Teď vyskočili chlapci. „Cože? Takový vzácný úlovek?“ divil se Bedřich. „To se budeme v zimním období pořád živit jen nasolenými sledi, holoubky zalitými v másle nebo rybami v oleji, když je tu tolik nádherných šunek?“ protestoval Jakub. „A co můj báječný vodní vepř?“ František div 304
nenatahoval moldánky. Jen táta mlčel a usilovně přemýšlel. Nezdálo se však, že by našel řešení. „Musíme je hodně nasolit…,“ řekl nakonec hodně bezradně. „A také hned na místě vyudit,“ doplnila máma. „Jinak je všechna naše námaha zbytečná.“ „Vyudit! Vidíš, to je nápad!“ chytil se otec máminých slov, „jenže to by přece znamenalo přestat sledovat stopy hroznýše, přerušit cestu k soutěsce a žít v neustálých obavách, že se k nám tudy prodere buď další, nebo i jiná a třeba ještě horší šelma!“ „Jistě,“ potvrdila klidně matka. „Proto je zapotřebí se důkladně poradit a rozhodnout, co je pro nás v této chvíli důležitější. Jestli cesta k soutěsce, pak je nutno nechat všeho, nezdržovat se a hned zítra vyrazit.“ „A náš úlovek? A všechno, co jsme tu nashromáždili?“ zděsil se Arnošt. „Člověk nesmí chtít všechno,“ řekla máma. „Znáte přece tu bajku o selce, která nesla na trh kupu vajec a po cestě snila, jak je prodá a koupí selátko, vykrmí je a za ně opatří telátko, vychová telátko a bude mít kravičku…“ „A pak klopýtla, rozbila vejce a neměla nic,“ doplnil František. „Tak,“ řekla máma. „Zdá se, že se pokoušíme o něco podobného. Mít mnoho želízek v ohni znamená často pořádně se popálit. A proto navrhuji…“ A paní Braunová, vždycky tak skromná, se bez dalšího pobízení ujala slova. „Nezdá se mi, že by nás první velké nebezpečí mělo vyšinout z rovnováhy. Byli jsme rádi, že jsme zachránili životy. Od první chvíle, kdy jsme přistáli v Zátoce spásy, jsme se den co den a noc co noc chvěli strachy, jak bude 305
dál. A vpravdě nás poprvé vážně ohrozil jen onen obludný plaz. Jistě velké nebezpečí. Ale kde je záruka, že mu zabráníme? Byla bych první pro to, kdybychom neměli nic jiného na práci. Jenže my chceme a musíme žít. A je vždycky líp plně žít, a třeba v nebezpečí, než jen živořit ve stálé snaze je odvrátit.“ „Co tedy navrhuješ?“ optal se otec, upřeně hledící do ohniště, jako by tam hledal východisko. „Přestat myslet na hroznýše. Nebezpečí je od počátku naším údělem. Hrozilo nám od chvíle, kdy jsme vstoupili na loď. A nejlepší záchranou před ním byla vždycky jen naše práce. Pracujme tedy.“ Chlapci mlčeli. Jakoubek sice souhlasil s mámou, chápal, že myslí jen na ně, stará-li se, aby měli v budoucnu z čeho žít. Ten hroznýš mu však přece jen naháněl dost strachu. Měl by se přece jen druhé takové nestvůře zatarasit průchod soutěskou. A Arnošt, vždycky studeně a matematicky suše uvažující, řekl: „Kde vůbec stojí, že zatímco budeme odrážet nebezpečí v soutěsce, nám nehrozí nové doma?“ Františkovi se už klížila očka. Bylo toho za celý den na něj víc než dost. A tak jen jako ptáček před spaním pípl: „Mně je to fuk. Já jdu s mámou.“ Dali za pravdu matce. Do táty jako by od chvíle, kdy uznal maminčiny důvody, vjela nová energie. První byl na nohou, a než ostatní procitli, plánoval práci. „Kádě bychom potřebovali a sudy,“ vzdychl. „To by nám to šlo jinak od ruky! Naložili bychom maso do solného láku, než zbudujeme udírnu.“ A tu se ťukl malý inženýr Arnoštek zase jednou do hlavy. „Vím o sudech,“ řekl. „A taky bych dal, táto, návrh na vystavění udírny.“ Všichni zvedli překvapeně hlavy. 306
Arnošt se trošku zamyslel a pak spustil: „Pamatujete se, jak jsme tu objevili v bambusové houštině několik kmenů pořádně silných? Odříznout tyhle kmeny u kolínek, která by tvořila dno nádob, byly by to hotové sudy.“ „Hochu,“ vyskočil pan Braun, „klobouk dolů před touhle hlavičkou. A co s tou udírnou?“ „To je zas tak,“ pokračoval chlapec po prvním úspěchu už odvážněji. „Ta skalní jeskyňka, v níž máma hodlala uskladňovat nasolené maso v chladu, je vlastně prostorný komín ve skále. Stačí rozdělat oheň, vtáhne kouř do sebe a vypustí do průduchy ve stropě.“ V mžiku tu byly otýpky suché trávy. Zapálili je a dychtivě přihlíželi. Plameny nejprv prudce vyšlehly do výšky a pak byly stále víc a víc vtahovány otvorem do jeskyně. A hlavně kouř. Plazil se, přitahován průvanem do jeskyně, jako had. „Teda, Arnošte,“ ozval se Jakoubek, „za tohle přece zasloužíš hobla. To uznáš.“ A taky to hned provedli. Tohle všechno změnilo celý plán. Za jediný den tu byly bambusové sudy a v nich řádně nasolené maso z vepřů. Udírna byla připravena. „Bylo by zbytečné,“ usoudil otec, „abychom tu všichni ztráceli čas. Odvezeme domů, co jsme tu sklidili, a za dva tři dny se vrátíme pro první várku vyuzeného masa. Chlapci tu vlastně nebudou mít nic na práci než hlídat a udit. Jistě při tom ještě nasbírají slušnou dávku bavlny, kokosových ořechů, piniových jader a také ananasů.“ A tak Béďa s Arnoštem poprvé začali hospodařit samostatně. První noc jim bylo trošku úzko, nedali to však na sobě znát. Udržovali velký oheň a střelné zbraně ani při spánku neodkládali. Zato ráno, když se prospali, vychutnávali svobodu dokonale. Béďa hned ráno prošmejdil okolí s puškou a přivlékl selátko, jež 307
mistrnou ranou složil. Arnošt zatím podojil jednu z koz. Nebylo to snadné, ale Arnošt si věděl rady. Šikovný vrh bolasem a zvířátko mělo běhy spoutány, a než se stačilo pořádně vylekat, byla miska plná. A Bedřich si při každém doušku teplého mléka velmi pochvaloval. Arnošta to velmi těšilo, tvářil se však náramně netečně a všechen zájem věnoval růžovému selátku, zřejmě evropského původu. Potomku těch vepříků, které tu udili. „Teda, Béďo,“ řekl, „dnes se můžeš těšit na výtečný oběd.“ „Jakýpak copak,“ odbyl ho starší bratr jedním ze svých oblíbených úsloví, „hoď to do hrnce a hotovo.“ „Blázne!“ namítl Arnošt. „Nepamatuješ se, jak nám tu táta kdysi přednášel o různých přípravách pečení na ohni v přírodě?“ „Hele, s tímhle mě vynech,“ využíval starší otcovy nepřítomnosti. „To na mě nepla. Zbodnu to klíďo vařený a třeba i bez soli.“ „Hanba by mě fackovala, kdybych měl tohohle ušlechtilého tvora odsoudit k obyčejnému ovaru,“ zůstal i Arnošt věren slovníku. „Tohle bude efef selátko, nadívané a upečené jako v hotelu Ritz.“ „Tě pic!“ odsekl Bedřich neuctivě a šel po svém. V poledne však zpíval jinou. A Arnoštek jen zářil. Dokázal, že člověk může projevit důmysl ve všech oborech, tedy i v kuchaření. Bedřich dokonce uznale prohlásil, že něco tak dobrého ještě v životě nejedl. Pohotově ovšem bratra požádal, aby se o tom mámě nezmiňoval. Zatímco se Béďa ve volných chvílích tohoto jejich poustevničení potuloval po okolí s puškou a s orlíkem na rameni, Arnošt si víc všímal přírody. Všechno, co se 308
mu zdálo být zajímavé a co neznal, pečlivě schraňoval. A když se tu po pár dnech objevili Jakub s Františkem, kteří přijeli s vozem obvyklou cestou, a táta s mámou zakotvili člun na pobřeží, pochlubil se otci vším, nač přišel. „Čajovník!“ zvolal překvapeně táta. „Doufám, že se pamatuješ, kde jsi ho našel!“ „Bez starosti! Udělal jsem si dokonce mapku okolí a v ní pečlivě zaznamenal, kde jsem co objevil.“ I svého nejvlastnějšího úkolu se oba hoši zhostili s úspěchem. „Maso je jako mandle,“ pochválila je maminka. „Můžeme být jisti, že se určitě nezkazí.“ Toho večera si poseděli déle než obvykle u ohně. Bylo to přece poprvé, co se za ta víc než dvě léta na pár dnů rozdělili, a těšilo je, že jsou zas pohromadě. Jen Arnošt byl nezvykle zamyšlen. Máma to nepostřehla, tátovi to však neušlo. A tak když. spolu osaměli, na chlapce uhodil. „Tebe něco trápí, Arnošte. Udělal ti něco Béďa?“ Arnošt se začervenal, potom zbledl. Chvíli otálel a táta v něm viděl zas toho ostýchavého a zádumčivého chlapce, jakým býval před léty. Tehdy, kdy mu vyčetl, že ho všichni přezírají a podceňují. „Táto,“ řekl chlapec po chvíli, „bojím se, že se mi vysměješ.“ „Proč bych se ti smál, hochu,“ objal ho pan Braun kolem ramenem, „mám tě přece rád a moc by mě těšilo, kdybych ti mohl pomoci.“ „Chtěl bych, táto, abys mi dovolil usídlit se buď na Velrybím ostrůvku, nebo na Farmě.“ Otec nedovedl zastřít překvapení a chlapce to ještě víc zmátlo. „Rád bych tam zkusil žít jako opravdový robinzon,“ 309
řekl rozechvěle. „Odkázaný jen a jen na sebe a na to, co dovedu. Pořád si myslím, že toho vedle Jakuba a Bedřicha dokážu velmi málo.“ Pan Braun chvíli mlčel. Vylekal ho ten návrat pocitu méněcennosti. Uvědomoval si, že na jeho příštích slovech bude velmi záležet. Věděl dobře, jak u takových mladých duší, ve věku, kdy se utváří povaha, je třeba vážit každé slovíčko na lékárnických vážkách. Vyvracet chlapci jeho pochyby? Ukazovat na všechno, co dokázal a v čem často předčil oba starší bratry? Pomohlo by to? Každý z hochů je jiný. Na přepjaté Bedřichovo sebevědomí stačila písnička „Adámku náš“. Jakoubek ve své přemoudřelé a skromné vyspělosti nepotřeboval vůbec pomoci a František byl pořád přece jen ještě velké dítě. Co s touhle Arnoštovou přecitlivělostí? „Hochu,“ řekl pan Braun. „Docela tě chápu. A neměl bych nic proti tomu, aby sis sám vyzkoušel, co dovedeš. Povím ti jen jediné a sám pak rozhodni. Věříš, že hrát si na robinzona znamená opravdu být robinzonem? Jaký bys to byl robinzon? I z dálky bychom tě hlídali, trnuli o tebe strachem, protože, chlapče, nezapomínej, je ti pořád jen teprve dvanáct let!“ Chlapec přemýšlel s očima široce rozevřenýma a otec pokračoval. „Věřím, že na to přijdeš sám. V Bernu bys byl ještě obyčejný školák a my bychom se strachovali, aby se ti cestou do školy něco nestalo. A tady s námi bojuješ bok po boku o každý kousek chleba a suchý koutek, kde bychom se mohli v klidu vyspat. A pomáháš nám. Všem a dost. Nemyslíš, že jsme vlastně taky robinzoni? Přálo nám štěstí, pravda. Za každým naším úspěchem je však, chlapče, hodně tvrdá práce, úsilí a potu. Neměl by sis uvědomit, že naše největší štěstí je právě v tom, že jsme 310
zůstali pohromadě, že se máme rádi a jsme připraveni v každé chvíli položit jeden za druhého třeba i život? Nevěřím, že by člověk byl stvořen k tomu, aby žil osaměle. Dobře jsem si všímal, jak bezútěšný dovedl být život podivínských samotářů. Jejich údělem je zádumčivost, smutek a nakonec úplná otupělost. V práci a lásce k ostatním je opravdové štěstí, hochu. Je to radost mít rodinu, je radost mít přátele.“ A pak už jen dlouho mlčeli. Teprve když se loučili na dobrou noc, řekl Arnošt tátovi pouhá tři slova: „Máš pravdu, tatínku.“
311
7 - A přece jen do neznáma – za soutěsku Zdálo by se, že Braunovi na hroznýše dočista zapomněli. Nebylo to tak. Aspoň otec na tohle nebezpečí stále myslil. Ale jak už to bývá, neprovede-li se záměr okamžitě a do důsledku, nahrnou se další neodkladné úkoly a odsunuje se den ze dne. Tak tomu bylo i tady. Ani se nenadáli a přišly deště. Toto třetí údobí nepohody je už valně neznepokojovalo. Uvykli mu, jako byli ve staré vlasti zvyklí očekávat po létě zimu se všemi jejími radostmi a nepříjemnostmi. I na týdny zimní nepohody měl táta předem připravený pracovní program. Počítal s tím, že i panenská půda, do níž dosavad stačilo zasít nebo zasadit cokoli, aby se to bezpečně ujalo a vybujelo, se jednou vyčerpá a bude potřebovat důkladného obdělávání a hnojení. Místo dosavadního spoléhání na náhodu musí nastoupit pevný hospodářský řád. Budou potřebovat pluh, brány a hlavně také tažný dobytek, zvyklý na polní práce. I tady pomohla náhoda. Miriam si totiž jednoho dne přivedla z pastvy hezounké buvolí telátko. Snad se zatoulalo od stáda, snad je k ní přilákal hlad, zahnal ho nějaký dravec, kdo ví? Ale bylo tu. Hezký černý býček s bílou hlavou a živýma, ohnivýma očima. A Miriam si ho hleděla. A nejen Miriam, i Stračena. Bylo až dojemné, jak tu byl hned doma, důvěřivý a klidný, jak se dal od všech obdivovat a laskat. Říkali mu Divoch. Byl to totiž opravdový divoch. Rostl 312
jako z vody a dováděl jako divý. A v něj skládal pan Braun velké naděje. Založí s Miriam a snad i se Stračenou rod ušlechtilých zvířat. Bude to sice trvat, ale není naspěch. Když tedy znovu vysvitlo slunce a ustal déšť, tu hned v prvních dnech, sotvaže vyčistili chlévy, udělali pořádek v Kouzelné jeskyni a Sokolím hnízdě, vytasil se otec se svým návrhem: Konečně k soutěsce a za ni! Nebyla to jen tak obyčejná výprava. Dalo by se říci, že to byla výprava válečná. Ozbrojeni po zuby, byli tentokrát pevně rozhodnuti nedat se ničím odradit od konečného cíle: proniknout do soutěsky a zjistit, co se skrývá za mohutnou hradbou skal. Po úmorném pochodu, na němž se nikde nezdržovali, dorazili k soutěsce. Bylo tam dost chladno, protože lesík vpravo hraničil se strmou skalní stěnou. Postavili stan a vybalili zásoby. Otec vyhlédl toto místo k delšímu pobytu. Soutěska, vedoucí mezi řekou a skalní hradbou, byla na dostřel. Stopy po hroznýšovi objevovali tu a tam už po cestě, zde však byly i po dlouhých deštích ještě patrné a mířily k soutěsce. Hned za úsvitu posnídali a smlouvali další plán. Táta bez velkého přemýšlení už ze zvyku navrhl, aby František zůstal s maminkou. „Svěřujem ti k ochraně náš největší poklad,“ řekl napůl žertem, napůl vážně. „Je to velká zodpovědnost.“ A tu přišlo překvapení. Chlapec pokrčil čelo, jako by sbíral odvahu, a potom tiše požádal: „Chtěl bych jít s tebou, tatínku. Jednou přece už musím taky začít…“ Otec vyměnil s mámou rychlý pohled. Maminčin byl udivený a jevil stopy strachu, v tátově byl záblesk potěšení. František se za těch pár měsíců od první 313
nevydařené výpravy hodně změnil. Přerostl drobného Jakuba a vůbec jaksi zvážněl. Už při domácích pracích v údobí dešťů bylo znát, jak se mění z hravého, trošku zpovykaného a zhýčkaného mazlíčka ve správného kluka. Nastala chvilka ticha a rozpaků. František tu stál se sklopenýma očima a chvějícími se rty. „Nemysli, maminko,“ řekl konečně, „že tě rád opouštím. Chtěl bych ale už jednou…“ „Vím, hochu,“ snažila se matka o statečný tón, „každé orlí mládě musí jednou zpod máminých ochranných perutí.“ Jakoubek to rozhodl. „Frantík je v právu,“ řekl. „Já zůstanu s maminkou. Byl jsem zrovna tak starý jako dnes on, když jsem tu byl s tátou honit našeho uprchlého ušatce a přivedl právě odtud svou Miriam. Proč by dnes neměl on…“ „Jsi moc fajn, Jakube,“ řekl František. „Pokusím se být zrovna tak statečný, jako jsi byl tenkrát ty.“ Bylo rozhodnuto. Rozloučili se a máma stejně jako František se snaživě pokoušela zastírat dojetí. A otec se pokusil předstírat bezstarostnost. „Oči navrch hlavy, Jakube!“ volal ještě z dálky vesele. „Pušku stále v ruce a dobře střežit mámu, dobytek a celý tábor!“ „Provedu!“ odpovídal řízně po vojensku chlapec a culil se, jak to jen on dovedl. „Ahoj!“ „Ahoj!“ zazněla odpověď. Tady to otec ještě znal. Tudy, až po soutěsku, sledovali před léty stopy uprchlého ušatce, ale když překročili soutěsku, otevřel se jim pohled na jinou krajinu. Vlevo se táhl dlouhý horský hřeben porostlý krásnými listnatými stromy a ještě krásnějšími, vysoko nad ně se tyčícími palmami. Na pravém břehu, kde stáli, 314
uviděli strmé, holé a téměř nebetyčné skály. Táta ovšem všechno pozorně prohlížel. Chlapci dychtivě poslouchali otcovo vysvětlování, netajili se však, že se jim tu nelíbí. „Je to step, hoši,“ vykládal táta, „pravá step. V době dešťů a několik týdnů po nich tu všechno zázračně vybují, rychle vyrůstá, záhy však nedostatkem vláhy zas odumírá a hyne, kraj pustne, než ho zas změna ročního údobí probudí ke krátkému životu.“ „Zlatá Zátoka spásy, které jsme si tak nevážili,“ povzdechl František. „Trpělivost, chlapče,“ utěšoval otec. „Musíme výš. Až tam k předním výběžkům skal. Pod úbočím hor, kde je kraj zavlažován horskými potůčky, najdeme jistě svěží a krásné ostrůvky krajiny.“ Konečně se na chvíli utábořili, ulehli ve stínu skály a pojedli. Trošku si zdřímli, když začala Mimi, která se nedala odloučit ani od své chůvy Bill, ani od Františka, projevovat nepokoj. Rozběhla se ke skalní stěně a psi ovšem hned za ní. „Cítí asi nějakého kamaráda nebo vyslídila nějakou lahůdku,“ mávl rukou Bedřich a sáhl po jídle. Teprve teď, po chvilce odpočinku, dostal pořádný hlad. Vprostřed jídla však vstal, zahleděl se upřeně před sebe a zvolal: „Co tohle je? Jako by dva muži na koni… a za nimi třetí v plném trysku! Už je dostihl a teď pádí všichni tři rovnou k nám!“ Unavený táta se ani nepohnul. „Něco se ti zdá. Nač máš dalekohled?“ Béďa pozorně hleděl do skal, mlčel však a jen kroutil hlavou. „Vypadá to jako stádo pádící sem a tam, písek se zvedá a vadí mi v rozhledu… opravdu nevím.“ 315
Dalekohled šel z ruky do ruky, žádný z chlapců nebyl z toho pohledu moudřejší. Teprve otec, snad proto, že se ta písečná smršť víc a víc blížila, překvapeně vykřikl: „Pštrosi! Tři… čtyři… pět! Už je docela jasně vidím. Čtyři samice a jeden samec. Nádherné exempláře.“ Podal dalekohled Béďovi a ten celý oživl. „Jednoho z nich takhle dostat! To by byl zas jednou lov! Jenže jak?“ a mimoděk sáhl po pušce. „Vyloučeno!“ napomenul ho otec. „K čemu by nám bylo usmrtit tak nádherného ptáka? Jediná možnost, málo ovšem pravděpodobná, je bolaso…“ Bez povelu se rozdělili a připlížili se, kryti malou vyvýšeninou, k ptákům, kteří se důvěřivě zastavili opodál. Zdálo se, jako by po čemsi kolem sebe pátrali. A tu Béďovi napadlo odkrýt svému orlu oči. S nepopsatelnou rychlostí vyrazil dravec do výše, dostihl samce a jako padající kámen ho prudce srazil k zemi. Mít tu Lejdy, byl by chlapec ptáka možná ještě zachránil. Takhle však je rozzuření psi daleko předstihli a orel, nedočkav se hvizdu Béďovy píšťalky, mu doslovně rozdrtil hlavu. Všichni byli zarmouceni a zaraženi neblahým osudem krásného ptáka. Nejvíc Bedřich. „Zas ta má lovecká vášeň,“ omlouval se otci. „Bez úvah jsem strhl orlu čepičku z očí. Je mi to moc líto, tatínku.“ Tátu to těšilo. Už to nebyl ten Béďa, který nemilosrdně střílel všecko, co se pohybovalo. A tak ho uklidňoval. „Sám bych se byl asi dal strhnout,“ řekl. „Kdo z nás mohl předpokládat, že pštros uběhne víc než kilometr, než se orel vůbec rozhlédne a vzlétne? Stalo se a nářkem už to nenapravíme,“ Chlapci pečlivě sebrali všechna nádherná pštrosí 316
pera, tu pravou radost z nich však neměli. Pořád měli před očima živou krásu, z níž zbyl jen pocuchaný cár zkrvaveného peří. Došli k malé bažině, v níž psi uhasili žízeň. Neměla viditelného přítoku, zjistili však, že na jednom konci z ní vytéká čirý potůček, z něhož se mohli napít sami. Otec usoudil, že tu někde vyvěrá pramen spodní vody. V okolí bažiny objevili spoustu malých želv, zjistili tu stopy antilop, buvolů a jiných zvířat. „V mnohém se jistě mýlím,“ řekl otec. „Jedno je však jisté. Je to napajedlo zvěře z širokého okolí. A pro nás nejdůležitější, že jsme doposud nikde, ani tady, nenarazili na stopy hroznýšů.“ Na hroznýše všichni dávno zapomněli. Táta však na něj pořád myslil. Popřál chlapcům důkladný odpočinek na břehu potůčku, naplnili láhve čistou vodou a osvěženi se pustili dál. Teď to bylo veselejší. Došli do krásného, úrodného údolí. Šťavnaté louky se střídaly s bujnými lesíky a háji, všude byly patrny stopy hojné zvěře, byl tu život a byla tu krása, ostře se lišící od vyprahlé, jednotvárné krajiny, po níž doposud únavně putovali. Bylo to tak překvapující a příjemné, že sám táta dal návrh, aby tenhle ráj zamapovali do svých neumělých náčrtků pod názvem Zelené údolí. Údolí se stáčelo stále mírně doleva a pojednou se rozevřelo proti výšině, v níž jasně rozpoznali místo, kde před několika hodinami odpočívali a narazili na skupinu pštrosů. Tohle tátu zarazilo. „Dost,“ řekl. „Začínáme se točit v bludném kruhu. Nejvyšší čas, abychom se vrátili k tábořišti. Hodně jsme toho už dnes viděli a nelad bych se vrátil příliš pozdě.“ Vraceli se tedy, byli dost unaveni a nikomu z nich nenapadlo, že by tu mohlo číhat jakékoli nebezpečí. 317
Arnošt a František šli vpředu, kolem nich obíhali psi, stále ještě čilí a vzrušení každou hromádkou, v níž cítili krtka nebo myš. Za nimi táta s Bedřichem a s Bill, nesoucí oddaně svou svěřenku Mimi. Pojednou řev psů a divné, zlostné mručení. Hned nato pokřik obou chlapců. „Medvěd! Medvěd, táto!“ Bylo to tak. Psi a šakal zlostně útočili na velkého medvěda, který vyrazil z jeskyně, z níž jej zřejmě vypudili. Byl to pořádný kus a rozzuřený. A co hůř, za ním se objevil druhý.
Bedřich jako by zapomněl na všechen strach. Zamířil na rozvzteklenou bestii a byl by už stiskl kohoutek. Jenže psi už hrdinsky bojovali, uhýbali obratně ranám i hrozivému objetí medvědích tlap, odskakovali a znova 318
útočili. Byli hned tu a hned zas tam. Jak vystřelit a nezasáhnout zrovna je? Konečně přece vypálil. Nebyl to šťastný zásah, rozdrtil medvědovi lopatku. Otec už nesměl váhat. Marně okřikoval psy rozvášněné bojem. Neslyšeli ho v ohlušujícím štěkotu. Bylo nutno riskoval, šlo o každou vteřinu. Zazněla rána. Ani ta však nebyla smrtící. Kulka roztříštila druhé šelmě spodní čelist a na chvíli ji oslepila. Toho využila Bill, vrhla se na dravce a zakousla se mu zuřivě do pravé zadní nohy. Situace byla hrozivá. Pan Braun se s vypětím vší vůle soustředil a přehlédl bojiště. Turek a jeho stejně vzrostlý a dravý syn Plavák bystře vystihli, že levá tlapa mohutného samce je ochromena, a útočili na něj teď jen z levé strany, Turek se zahryzl do zraněné levice, rval ji ze vzteklou houževnatostí a Plavák zase visel na jeho levé zadní noze. Jenže bolest doháněla šelmu k zuřivosti. Vrhla se na zem, válela se po ní a snažila se váhou těla rozdrtil útočníky. Bylo až neuvěřitelné, jak při všem rozvášnění pochopily obě dogy hrozící nebezpečí. V poslední vteřince vždycky uskočily a bolestně se zakously, kam se jen dalo. Byl z toho zmítající se obrovský chumel, v němž bylo vidět nahoře hned oba psy, hned zas jen chundelaté tělo obrovo. Oba čtyřnozí bojovníci sice docílili, že se šelma nemohla vrhnout na lidi, znemožňovali však otci i Béďovi vystřelil. Žádný z nich by se teď neodvážil poranil nebo dokonce odpravil některého z věrných ochránců. Kdyby byli oba mladší chlapci, Arnošt a František, jen o chloupek starší, blesklo hlavou Braunovi, kdyby měli jen trochu Bedřichovy odvahy a jeho zkušeností. Arnošt ztratil asi nervy. Stál opodál, chvěl se po celém těle zrovna jako Mimi, která se třásla strachem na jeho rameni. Poslední, co táta zahlédl, byly jeho vytřeštěné 319
oči a slzy, které mu bezmocně stékaly po tvářích. Pak ještě uviděl Františka. Byl bledý, vrostlý hrůzou do země jako solný sloup. Jenže ten solný sloup se pojednou pohnul. A v rukou měl pistoli. Jen vteřinku zaváhal a v příští chvíli, kdy se zase zjevila na vrchu chumlu obrovitá postava šelmy, stiskl kohoutek. Přímo u ucha. Obě dogy taktak uskočily, aby je těžké tělo nezalehlo. A v témže okamžiku vystřelili otec i Béďa téměř současně na druhého dravce. Dvě rány a dva plné zásahy. Jeden do hlavy, druhý do srdce. Medvědice se složila s temným zaduněním na zem. Pojednou bylo všem lehce. Jako vždycky po smrtelném nebezpečí. „A teď stáhnout kožešiny,“ navrhoval Bedřich. Byl rozený lovec a kožešiny byly opravdu nádherné. „Jsou to asi takzvaní stříbrní medvědi, s nimiž se setkal kapitán Clarke a jeho družina na severozápadním pobřeží Ameriky,“ uvažoval otec. „Musíme je rozhodně zachránit. Ne však už dnes. Přiznám se, že bych po tom vzrušujícím nebezpečí byl už nejraději u maminky.“ Opatrně prozkoumali medvědí doupě v jeskyni, vtáhli do ní se značnou námahou obě mrtvé šelmy, a pokud se dalo, zahradili vchod kamením a větvemi, aby uchránili kořist před supy a šakaly. Únava po prožitém rozčilení, touha být u mámy v bezpečí táborového ohně a také rány, které při vší obratnosti a přes dikobrazí krunýře i ostnaté obojky utržili psi a šakal, poháněly jejich kroky. Přebrodili potok, přes nějž kdysi Jakoubek s takovou námahou přepravil Miriam, a pak už cesta rychle ubíhala. „Mámě ani muk,“ napomenul otec, když konečně překročili soutěsku. „Sám jí to řeknu, až bude vhodná chvilka. Uschla by nám starostí…“ A tak se všichni při radostném setkání tvářili 320
bezstarostně, navečeřeli se s chutí a usnuli, sotva dolehli. I otec byl pořádně unaven a klížila se mu víčka. Zůstal však s mámou u ohniště. Paní Braunová tušila, že se něco vážného přihodilo, už od chvilky, kdy pozorovala neobvyklou únavu chlapců a otcovu roztržitost. Vyčkávala však trpělivě, až táta sám začne. „Měla by ses svým zkušeným ranhojičským zrakem podívat na naše psy, maminko,“ zakrýval pan Braun starostlivost chatrným úsměvem. „Poprali se nám na zpáteční cestě!“ I teď ještě matka potlačila zvědavost a ohledávala zranění. Nebylo to zlé, jen tu a tam krvavý škrábanec ostrými drápy. Krunýře a obojky se zřejmě osvědčovaly. „S kým?“ optala se konečně, nezvedajíc hlavu od zraněných. „Tohle vypadá na drápy nějaké velké šelmy. Je-li tomu tak, bude zapotřebí důkladné dezinfekce. Nic není nebezpečnějšího než škrábnutí masožravého dravce. Jejich pařáty jsou plné smrtonosných bacilů.“ „Dezinfikuj, maminko,“ řekl pan Braun. „Byly to medvědí drápy.“ Paní zbledla, neřekla však slova. Zato pan Braun začal vypravovat. Nevzrušeně, tiše. Ale nic nezamlčel. „Dochází nám líh z lodní lékárny, tatínku. Budem muset pomýšlet na to, pálit vlastní z našeho obilí,“ řekla jen tiše paní Braunová. A pak, když už čtyřnozí pacienti byli ošetřeni, seděli rodiče ještě dlouho u ohně a povídali. Snad ještě nikdy za ta tři léta nešli tak pozdě spát. „Měla jsem tolik strachu o výchovu chlapců v naší osamocenosti,“ přiznávala matka, „a nejvíc o Františka. Pořád v něm vidím dítě, a on nám zatím vyrůstá před našima očima v samostatného chlapce, aniž to pozorujeme.“ 321
„Tvrdý život a práce – to je nejlepší škola,“ pokyvoval táta. „A taky vzájemná láska,“ mínila maminka. Chlapci se příštího jitra probudili odpočatí a osvěžení. Mládí se lehce přenáší přes nebezpečí a události včerejška. Arnošt neodolal a šmejdil po okolí a prohlížel každou rostlinu jako vždycky a všude, kam přišel. A když se konečně objevili rodiče, zaslechli jeho vítězný, poněkud však i úzkostlivý pokřik. Všichni se rozběhli za jeho hlasem a našli ho po pás zabořeného do hlíny blízkého pahorku. „Kaolínová hlína,“ křičel, když se blížili. „Určitě, táto! Propadám se do ní jako do tůně, bez vaší pomoci bych se z ní asi nevyhrabal, ale je príma, opravdu hrnčířská!“ Bylo to tak a otec si nesmírně pochvaloval jeho objev, když chlapce vyprostili. „Máš čuch, člověče, až mě to mrzí,“ uznal bez závisti Jakub. Arnošta pochvala těšila. Přesto však řekl trochu zatrpkle: „Zato když jde do tuhého a mám vystřelil, spadne mi srdce do kalhot.“ „Každý, co umí,“ řekl táta. A když pak zůstali trošku pozadu, objal chlapce pevně kolem ramen. „Přestaň s tím bolestínstvím. Tenhle objev má větší cenu, než. kdybys byl včera třeba třikrát střelil vedle jako já nebo Béďa.“ „Myslíš to vážně, táto?“ optal se chlapec. „Neříkáš to jen tak, pro útěchu?“ „Velmi vážně,“ odpověděl otec. „Ale když se ptáš ty, otážu se i já: Uvědomil sis, co by se asi bylo stalo, kdybys stál včera před medvědím doupětem, hraje si pro nic za nic na robinzona?“ 322
„Věř mi, já jsem na to myslel, táto, už v té chvíli, kdy jsem tam stál a nebyl s to ani zvednout pušku, natož vystřelit.“ „Pak je to v pořádku,“ poplácal ho tála chlácholivě po bedrech. Tátu opravdu, a ne proto, aby Arnošta jen uklidnil, velmi přitahovala hrnčířská hlína. Měl však plné ruce jiné, naléhavější práce. Zapřáhli a vydali se, tentokrát všichni, k Medvědí jeskyni. Tak totiž pohotově nazvali doupě včerejšího boje. Setkali se tam s několika kroužícími supy, kteří vycítili kořist. Stačilo však, aby Bedřich sundal čepičku svému orlu, a hejno se rázem zděšeně rozprchlo do všech stran. Béďa povolával píšťalkou svého svěřence, a když se mu zas usadil pokojně na rameno, řekl, a hodně otráveně: „Tak vidíš, táto. Na to, abych vypustil orla, jsem včera nepřišel. Byl by s našimi psy a šakalem určitě vyřídil obě bestie i bez našeho zásahu.“ Tátu jako by něco bodlo. Napřímil se a pak se obrátil k Arnoštovi. „Vidíš, chlapče? Tady to zas, a pořádně, vynechalo dvěma statečným.“ Odvezli obě zvířata do tábořiště, když předtím ještě jednou popsali mamince celý průběh boje. „Pustit orla,“ zlobil se na sebe Bedřich, „bylo to ve chvíli rozhodnulo. Jeden ji měl ode mne v lopatce, druhý od táty v čelisti, psi a šakal je drželi v šachu. Stačil orel, aby jim zaútočil na oči. Tohle si nikdy neodpustím!“ „Chybami se člověk učí,“ poznamenal táta. Dva dny trvalo, než ukončili práci. Teprve v podvečer druhého dne zavěsili pozorně stažené, nádherné kožešiny na větve stromu, dělili a nakládali maso do 323
solného roztoku v bambusových sudech. Nejprv šunky. A pak tlapy, o nich vždycky slýchali a čítali, že jsou velkou pochoutkou. Matka se posléze pustila do škvaření medvědího sádla. Bylo ho nejmíň cent, víc než ze všech pižmových vepřů. Nalili ho do sudů z bambusových pňů, nechali ztuhnout, pak zatloukli a uložili do chladné jeskyňky ve skalách. Sotvaže ukončili tyto nejnaléhavější práce, začali uvažoval o pokračování v průzkumu krajiny za soutěskou. Otec proto navrhl vyjet si tentokrát na běhounech, což ovšem hoši přivítali s jásotem. Maminka si pro ochranu a pomoc ohleduplně vyžádala Arnošta. Trošku se obávala, aby se to citlivého hocha nedotklo. Ale chlapec upřímně souhlasil. A tak vyrazili. Turek, šakal i Bill s opičkou ovšem s nimi. Arnošt tedy zůstal doma a hospodařil s mámou. Večer se vrátili ostatní chlapci s tátou celí rozjaření. Vyprávění nebylo konce. Největší radost měli, že nikde nenarazili na stopy hroznýšů. „Sídlí asi někde hluboko v hradbě skal a ten, co dorazil až k nám, byl určitě nějaký samotář, který se odplížil na tak dalekou pouť,“ usuzoval otec. „Snad jenom zabloudil a prodral se soutěskou, když hledal cestu zpět k svým,“ mínil. Když ráno opustili tábořiště, zamířili k Zelenému údolí. Na dostřel se pokojně páslo stádo antilop, které tu ještě nikdo nikdy nevyplašil. Chlapce svrběly dlaně. Chtělo se jim uspořádat na stádo lov. Jenže otec: uvažoval. Vysvětlil hochům svůj plán. Obhlíželi stáda a pak je za pomoci psů hnali prostě k soutěsce. Poděšená zvířata proběhla soutěskou do jejich kraje. „To se vám tedy povedlo,“ uznal Arnošt, „ale co z toho? Masa teď máme tolik, že pomalu nevíme, co s ním. Nač 324
ještě celé stádo antilop?“ „Nemáme také v úmyslu je hned zužitkovat,“ vysvětloval otec, „ale usadit je tu v našem kraji.“ „A ty věříš, že se nevrátí tam, kde jsou zvyklé žít?“ zapochyboval hoch. „Určitě,“ ujišťoval otec: „Jednak tu najdou úrodnější kraj s daleko snazší možností pastvy, jednak jsme jim návrat znemožnili.“ „Nechápu,“ řekl Arnošt. „Jak se dostaly sem, doslanou se i odtud. Přece jste za tu chvíli ještě také nepostavili plot?“ „Něco jednoduššího, ale stejně účinného,“ usmíval se filuta Jakoubek. „Tak už mě nenapínejte!“ „Jednoduché jako Kolumbovo vejce,“ vysvětloval Jakoubek. „Napnuli jsme jednoduše přes soutěsku asi ve výši půl metru provaz a na něj upevnili pštrosí péra ze svých klobouků, cáry z hadrů, které nosíme v loveckých brašnách na čištění pušek, a palmové listy. V soutěsce, jak víš, vane ze skalních roklí ustavičně vítr, pohybuje neustále hadry, péry a listím. A v tom je celý ten můj nápad.“ „Půl metru ovšem přeskočí taková antilopa jako nic,“ namítal Arnošt. „I metr, i dva,“ připustil Jakub, „kdyby se nebála. Jenže antilopa je právě nejbázlivější zvíře, plachá víc než pták. Za nic by se nepřiblížila k takové překážce.“ „No dobrá,“ připustil Arnošt, který mezitím usilovně přemýšlel. „Ve dne. Ale co v noci?“ optal se vítězoslavně. „Ptáci v noci spí. Ale zvěř právě za tmy vychází nejraději na pastvu. Aha!“ „Omyl, příteli,“ usadil ho Jakoubek. „Přál bych ti slyšet koncert, jaký vyluzuje suché listí ve větru. Sám by ses toho ve tmě polekal, což teprve plachá antilopa, 325
která se vyděsí i vlastním stínem.“ „Fakt,“ přiznal konečně nevěřící Tomáš. A dodal uznale: „Vždycky říkám, chytrá hlavička!“ Bedřich nechtěl zůstat pozadu a vytasil se s několika angorskými králíky, nad jejichž dlouhou, bělostnou srstí maminka zrovna zajásala. „Tohle je něco lepšího než chlupy z koz, ba i vlna našich ovcí!“ „Taky to říkám,“ řekl Béďa trošku mrzutě, „jenže táta se bojí, že by nám v našich plantážích způsobili víc škody než užitku.“ Máma se zamyslela. „To je pravda,“ přiznala. „Mohli bychom však zřídit králičí farmu na některém z ostrůvků, kde by našli dost potravy a neškodili.“ „Svatá pravda,“ přiznal otec, „v našem velkém království si můžeme klidně dovolit, vykázat těmhle hladovcům jejich úsek. Přiznávám kajícně, že mi to nenapadlo.“ A dodal, napodobuje žertovně Arnošta, s úklonou mamince: „Chytrá hlavička!“ „Ale jak jsi je pochytal?“ zamlouvala máma pochvalu, která ji zřejmě těšila. „Orel, maminko,“ neubránil se Béďa trošce chlubivosti. „Tyhle jsem všechny stačil zachránit. Dva to však odnesli, a ty jsem mu dal za odměnu.“ A tu se konečně dostal k řeči také František. Položil před maminku dvě roztomilá malá kůzlátka, která se vůbec nebála a skotačila hned jako doma. „Tobě, maminko,“ řekl. „Pro potěšení.“ „Trpasličí antilopy,“ vysvětloval táta. Rázem byla máma na nohou a v příští vteřině namočila čumáčky zvířátek do misky mléka. Chlemstala dychtivě, vyčerpaná a žíznivá po tolika hodinách 326
hladovění, a jejich růžově něžné jazýčky se jen kmitaly v bělobě mléka. „To je tedy opravdu nejmilejší dárek,“ pohladila chlapce po střapaté hlavě. „Jak jsi k nim přišel?“ „Bez velké zásluhy, mámo,“ přiznal chlapec. „Jak jsme před sebou hnali celé stádo antilop, všiml jsem si, že tihle dva nejmladší drobečkové, ne větší než zajíček, poskakují jako vrabci. Nevydrželi tempo vyděšeného stáda a klesli už po čtvrthodině únavou jako mrtví. Zůstal jsem prostě pozadu a sebral jsem je.“ „To jsi celý ty, Františku,“ řekla maminka, „a to je na tobě právě to nejhezčí.“ A zas pohladila ježaté chlapcovy vlasy. Byl to hezký večer. Chlapci, rozjaření pochvalou a svými úspěchy se rozdováděli a na spaní neměli ani pomyšlení. Začali si dobírat Jakuba. „Přiznej se, kandrdásku,“ začal Arnošt, „že to s tím šustivým plotem není jen tak. Někde jsi to vyčetl, vid?“ „Fakt,“ přiznal se klidně Jakub. „To se ví, že vyčetl. V jednom cestopise, kde se popisovalo, jak jednoduše dovedou domorodci uvěznit celá ulovená stáda plachých antilop. Obklopí je prostě takovým plotem ze špagátu se šustícím listím a hotovo.“ Všichni se smáli a smál se i Jakub. A pak se se svými úspěchy přihlásil i Arnošt. Zahrál si na snaživého obchodního příručího. „Zde, prosím, nejen hlína, ale i mastek, první v stupnici tvrdosti, a tady, čury mury fuk,“ vytasil se s několika tabulemi průzračné slídy. „Je to lepší než sklo, protože se tak snadno nerozbije.“ „To tedy klobouk dolů,“ projevil Bedřich uznání po svém. A táta jako by zapomněl, jak tyhle řečičky nemíval rád. „Fakt,“ přisvědčil a prohlížel pozorně tabule slídy. 327
Moc dobře se jim tu noc spalo. Všichni měli pocit, že něčím užitečným přispěli, a to člověka – marná sláva – vždycky těší. Příští den zůstali v táboře. Zbýval úkol zahradit co nejlíp přechod soutěskou ze stepi za hradbou skal do jejich krajiny. První byl na nohou Jakoubek, zvědavý, jestli se splnil jeho předpoklad s přestěhováním antilop. Vystopoval je nedaleko napajedla u potůčku. Když se vracel, narazil na Arnošta. A jak už si ti dva rozuměli, zamířili do jeskyně, v níž Arnošt objevil mastek, azbestová vlákna a tabule slídy. Hned se do toho ovšem také dali, a než ostatní hoši přišli k snídani, vraceli se s nákladem vzácného zboží. „Arnošt je, táto, k nezaplacení,“ prohlásil Jakub k panu Braunovi. „Z té jeskyně bychom vydolovali okna na celý skleník!“ „Ten tu, naštěstí, nepotřebujeme,“ smál se pan Braun. „Zato stěny v Kouzelné jeskyni si teď dík Arnoštovi vybudujem ze slídy. To bude světla!“ Potom celý den stavěli plot přes soutěsku. Co nejpevnější. A na příští den si smluvili poslední výzkumnou cestu. Táta si vzpomněl, že domorodci používají k vydělávání kožešin jedovaté pryskyřice z euforbií, jichž rostlo ve stepi hojnost. „Do takto preparované kůže se nikdy nedají moli ani jiný hmyz,“ vysvětloval. „A tyhle dva nádherné koberce z medvědiny za to věru stojí, aby se jim věnovala co největší péče.“ Zatímco se připravovali na cestu, vracel se Arnošt od soutěsky. Už při stavbě zátarasu vrtěl nedůvěřivě hlavou. „Kampak s takovým zahradním plůtkem na stádo buvolů nebo na takové obry, jejichž kůže tamhle visí! Ani 328
to hejno pižmových vepřů by nezadržel, natož bestii, jako byl hroznýš!“ „Lepší něco než nic,“ odbyl ho nakonec otec už trošku rozmrzele. „Vymysli něco lepšího, svedeš-li to.“ „Použil bych balvanů, táto,“ řekl chlapec. „Také jsem na to myslel,“ vraštil otec netrpělivě čelo. „Jenže jak chceš s takovým několikatunovým kolosem jen pohnout, neřku-li postavit z nich zeď?“ „Já bych s tím nehýbal,“ odpověděl klidně hoch. „Ba použil bych skalisek, s nimiž by snad nehnula ani nálož prachu.“ „Tak nevím,“ neubránil se Béďa poznámce a zaťukal si významně na čelo. Zato Jakoubek zvážněl a řekl jen: „Už vidím, že tu bude zase nějaké Arnoštovo Kolumbovo vejce.“ „Právě v té nehybnosti a tíži je celý vtip,“ nedal se Arnošt vyrušit z klidu. „Myslím to tak: kolem balvanů a skal obtočíme drát různé síly. Od tenkého a ostrého, který při nárazu zvířete řeže jako nůž, až po silný, jejž přetrhnout dá pořádnou práci i nejsilnější šelmě.“ „Už chápu,“ vykřikl pan Braun. „A v několika vrstvách za sebou, aby se překážka nedala přeskočit.“ „Správně,“ přisvědčil Arnošt. „A taky v různých výškách. Ten tenký, sotva viditelný a rezavý, ve výši hrudi. Silný vysoko, aby se nedal přeskočit. A tu trochu ostnatého, co máme, hezky do hloubky jen přes úzkou soutisku ve výšce nohou. Leda myš tu pak proklouzne, nebo králík. Rozhodně však ne hroznýš. Přetrhne-li i silný drát, rozřízne se o tenký a skončí svou pouť určitě v tom ostnatém.“ Táta byl nadšen. Rázem zapomněl na výpravu, pštrosí vejce i jedovatou pryskyřici euforbií. „Inženýre,“ řekl slavnostně, „hodně jsi toho už vydumal, ale tenhle nápad je opravdu ohromný. Hned se 329
do toho dáme.“ Chlapci se zakabonili. Moc se těšili na dnešní výpravu, zvířata byla už osedlána, všechno připraveno jen vyrazil, a teď jim sklaplo. „Tatínku,“ řekl Arnošt skromně, „bylo by to předčasné. Zbytečně bychom si tu překáželi. Je to zapotřebí domyslit, přeměřit, vyhlédnout nejvhodnější balvany, kolem nichž by se dal drát prostě obtočit a kleštěmi pevně přitáhnout. A na to stačí jeden.“ Otec s chlapci a smečkou psů tedy vyrazili k Zelenému údolí, tentokrát však opačným směrem. Jakub s Františkem zase v prvním sledu, aby jim nadehnali některého pštrosa, kdyby se s ním střetli. Bedřich si totiž vzal do hlavy ulovit živého pštrosa stůj co stůj. A také se na to připravil. Po neblahé zkušenosti z prvního lovu ovázal orlu zoban bavlnou až po nosní dírky a mimo to byl stále ve střehu, aby na Lejdy včas vyrazil a zabránil dravci opakovat jeho vražedný útok. Nečekali dlouho a z křovinatých houštin se opravdu vyřítili pštrosi, podobající se v mračnu písku řítící se lavině. Hnali se s neuvěřitelnou rychlostí přímo proti nim. Lejdy byla uvyklá na lov a otcův tahoun žvýkal bez zájmu vyschlou trávu, takže tu stáli bez hnutí jako zkamenělí. Hejno pštrosů je buď nezpozorovalo, nebo je pokládalo za míň nebezpečné než psy, kteří se jim hnali v patách. Ptáci se přibližovali a zakrátko mohli rozeznat tři samice, vedené nádherným, silným samcem. Táta, trošku rozechvělý napětím, předčasně použil bolasa. Mířil na nohy, zasáhl však jen přední část těla a levé křídlo. Řemen se sice kolem pštrosa obtočil, rychlý pták, jemuž strach ještě dodal síly, mu však vytrhl bolaso z rukou. Ve vteřině se obrátil a prchal odtud. 330
Samice se rázem rozprchly na všechny strany a chvilku se zdálo, že je vše ztraceno. Vtom se však proti vyděšenému ptáku vynořil z mračna písku František na Šípu. Pštros střelhbitě uhnul, narazil však na ostře cválající Miriam. Jakoubek už roztáčel nad hlavou bolaso. Nikdo by nevěřil, co takový pštros dovede. Zarazil, až ho mrak písku úplně zakryl očím všech. K jeho škodě však zabránil v rozhledu i jemu. Vyrazil přímo proti Bedřichovi. A ten v pravý čas vypustil svého orla. Rázem se změnila celá situace. Bedřich si neuvědomil, že se jeho dravec se zavázaným zobákem, svou jedinou zbraní, neodváží přímo zaútočit. Poletoval jen vztekle nad kořistí a napínal všechny síly, aby se zbavil pouta, které mu zabraňovalo použít, co mu příroda poskytla k obraně i k útoku. Neodvážil se napadnout svou oběť, zato ji tím víc vylekal. Pštros, zděšený dalším nepřítelem ve vzduchu, pobíhal sem a tam, otáčel se na místě, zatímco kruh útočníků se víc a víc svíral. Orel, rozzuřený svou bezmocností, se snesl tak nízko, že aspoň mocnými údery křídel zasahoval jeho hlavu, uváděl ho v zoufalství, zastíral mu rozhled a také ho tvrdými letkami bolestně zraňoval. A v pravé chvíli nejklidnější Jakub vrhl své bolaso. Přesný zásah kolem silných nohou. Vteřina zmítání a pštros těžce dopadl na zem. A zas to byl Jakub, který neztratil rozvahu a ujal se velení. „Psi! Táto, psi! Ostře na ně, nebo nám ho rozervou! Bedřichu, pozor na orla! Rychle čepičku!“ Nebyl příjemný pohled na krásného, silného ptáka, který se tu zmítal, bil spoutanýma nohama na všecky strany a pokoušel se použít aspoň křídel, z nichž jedno bylo vězněno tátovým bolasem. Jakub si v té chvíli vzpomněl, co kdy přečetl o tom, 331
jak zbavit zvíře hrůzy. Před ohněm, záplavou, nebezpečnou stezkou vysoko v horách nad strmou propastí. Svlékl kabát a přehodil ho zajatci přes hlavu. Pštros se rázem upokojil. Oddychoval sice ještě vzrušeně, ale už nebojoval. Odpočíval a nabíral sil. Rychle mu svázali nohy, aby sice mohl jít, ne však kopat nebo se pokusit o útěk. Pak mu pod křídly spoutali tělo širokým pásem z kůže, který si Bedřich pohotově odepjal. K pásu připoutali dva pevné řemeny, za něž by bylo možno zajatce vést. Otec přihlížel k těmto přípravám s velkými pochybami. „Věříš opravdu,“ optal se Bédi, „že se nám podaří tohle silné a dospělé zvíře ochočit?“ „Nikdy jsem, táto, čtení moc nedal,“ přiznával se chlapec. „Ale lov mě vždycky zajímal. Víš, jak Indové krotí ulovené slony? Jakub mi to ve svých knížkách ukázal.“ „Přiváží uloveného divokého slona mezi dva ochočené, spoutají mu chobot, aby jím nemohl ohrožovat okolí, a pak musí poslouchat, ať chce, nebo nechce,“ přispěchal bratrovi na pomoc Jakoubek. Táta se smál. „Dobře vymyšleno. Pak bychom však měli mít dva ochočené pštrosy.“ „Nedělej se, táto! Proč zrovna pštrosy? Proč ne Béďovu Lejdy a moji Miriam? Utaháme ho jedna báseň, když má spoutané nohy. Půjde jako beránek a nakonec si zvykne!“ Otec se zamyslil. „Což, za zkoušku to stojí,“ uznal nakonec. A tak to zkusili. Oba hoši nasedli na svá zvířata a táta uvolnil bolaso a posléze sňal i kabát z pštrosovy hlavy. 332
Zůstal ještě chvíli na zemi, jako by se pozvolna vzpamatovával z tmy, která ho do té doby obklopovala. Pak se bleskurychle vzchopil a vyrazil. Klesl však hned na kolena. Pouto provazu mu podtrhlo nohy. Chvíli vyčkával, a potom to zkusil znovu. Už obezřetněji. Pochopil, že mu pouta brání rozběhnout. Zkusil to doleva. Béďa však uhnul s Lejdy do strany, až byl řemen od koženého pásu opět napjat. Stejně to dopadlo, když zamířil vpravo. Snažil se pomoci si křídly. Oba řemeny však zůstávaly napjaty. Bedřich i Jakub byli obratní jezdci a ovládali své běhouny dobře. Pštros mohl – pokud mu spoutané nohy dovolovaly – běžet jen kupředu, nebo zůstat na místě. Pokusil se trucovat. Usedl. Chlapci pokojně vyčkávali. A táta zkusil bič. Ne bolestně. Spíš jen pro vylekání. Pomohlo to. Pták se sice ještě několikrát pokusil o únik, 333
nakonec se však podvolil neúprosným poutům. Nejvíc ho lekalo pouhé zasvištění otcova karabáče nad hlavou. Netrvalo dlouho a utahán i zmaten tolikerými pouty se rozhodl pro volný klus přímo kupředu. Hoši na svých běhounech to ovšem kvitovali vítězným pokřikem, který by jim mohli závidět i nejbojovnější indiánské kmeny. Maminka trošku zchladila jejich nadšení. „Proboha, co je to za nového žrouta?“ zděsila se trošku naoko, a možná že i vážně, „teď byste měli ještě objevit ložisko železné rudy, protože o pštrosech se říká, že ze žravosti jsou ochotni polykat třeba železo.“ „Jenže jsou to běhouni, mámo,“ bránil zajatce Jakoubek. „Až ho vycvičíme, bude z něho rychlý posel, učiněný expres! Už teď navrhuju, abychom ho nazvali Vichr. Budeš koukat, až na něj nasednem. Za pár hodin navážu spojení s nejbližší osadou lidí, ať je jakkoli daleko.“ František se nafoukl. Jakubovo sebevědomí se ho dotklo. „Je to v pořádku, táto,“ obrátil se k otci, „že si Jakub tak docela samozřejmě přisvojuje naši společnou kořist? I já jsem se přece účastnil lovu a bez Béďova orla bychom ho asi vůbec nechytili!“ „Fakt,“ řekl Bedřich zachmuřeně. „Moment,“ bránil se Jakoubek, jindy vždycky ze všech nejpřístupnější. „Arnošt jediný nemá vlastního běhouna. Postoupím mu Miriam a vycvičím si Vichra.“ „A proč zrovna ty?“ nedal se František. „Protože to nejlíp umím,“ odsekl nezvykle ostře Jakub. „Tak zas pr!“ nedal se František. „Stejně dobře si vycvičil Bedřich Lejdy jako já své oslátko. A to jsem byl z vás nejmladší. Jakým právem se vytahuješ se svou Miriam?“ 334
Táta se zamyslel. To tu ještě nebylo. Doposud nikdy se jeho chlapci takhle nesrazili. I maminka byla pojednou celá nesvá. „Nenapadlo vám, hoši,“ řekl vážně otec Braun, „myslit tak trošku na to, že nejen Arnošt, ale ani já nemám vlastního rychlého běžce?“ „Výborně!“ vyhrkl František. „Vichr bude otcův!“ „A co když nechci?“ obrátil se k chlapci vážně pan Braun, „nebo líp, když se neodvažuji tvrdit, že bych jej dovedl zkrotit a vycvičit?“ Ticho. Hochy jako by opustila všechna bojovnost. „Dám vám návrh,“ řekl otec vážně a pohlédl přitom na maminku. „Aby se nikomu neukřivdilo, rozdělíme ptáka podle toho, jak se kdo o jeho ulovení zasloužil. Já dostanu jeho tělo, neboť jsem okolo něho obtočil svůj bolas. Chybně, špatně, ale přece. Béďovi patří hlava, protože ji jeho orel ohrožoval. Jakubovi nohy. To přece, Františku, neupřeš, že to byl on, kdo pštrosa opravdu spoutal. A konečně ty. Dostaneš několik per z jeho ocasu, za něž jsi ho držel, když už ležel na zemi. Dávám vám pět minut. Nemám-li pravdu, ozvěte se. Jestliže mám, zabijeme pštrosa a rozdělíme ho podle mého návrhu. Sám se však svého podílu zříkám ve prospěch Františka.“ První se ozval Jakub. „Nezlob se, táto. Sám a hloupě jsem zavinil celou tuhle zbytečnou půtku. Lákal mě však – namouduši – jen úkol zkrotit toho vzpurníka.“ „Věřím,“ odpověděl otec. „Nezapomněl jsem, jak sis před léty vybojoval, abychom nekrotili Miriam bolestným kroužkem v nozdrách. A jak se ti to povedlo. A proto taky otevřeně říkám, že by ti podle mého názoru nejlíp seděla i tahle drezúra.“ To bylo slovo do pračky. Na tátu všichni dali. Nikdy je 335
nezklamal. A přece mlčeli a jen se mračili. Maminka z toho byla trošku nešťastná. Poprvé objevila u svých chlapců stopy sobectví. A snad ani ne sobectví. Vždyť zkrotit, ochočit a vycvičit tohle divoké zvíře nebude jistě žádný med. Neústupnosti. Ale i to je zlé. A tu se pojednou ozval Arnošt. Stál tu doposud mlčky. Co by do toho taky zasahoval, když splétal zábranu v soutěsce, zatímco oni lovili pštrosa? „Vezmu si to na starost,“ řekl prostě. „Netoužím sice po rychlém běhounu vůbec, a po pštrosu zvlášť, měl bych se to však koneckonců taky jednou naučit.“ Chlapcům vyrazil dech, zatímco rodiče se na sebe usmáli. „Každý z vás má svého běhouna,“ řekl otec:. „Souhlasíte, aby tento patřil Arnoštovi.“ „Určitě!“ zřekli se hoši. Všichni se teď trochu styděli za svou neústupnost. Arnošt šel na svůj úkol jako vždycky na všecko tak trošku vědecky. A Jakoubek mu přizvukoval. „Nejprv ho zbavíme pout,“ navrhoval. „To je ten nejlepší způsob. Jakubova metoda. Po dobrém.“ Táta odporoval a navrhoval naopak upoutat pštrosa pevně mezi stromy. Nakonec se i trošku rozmrzel. „Rád tě uvidím, jak ho budeš honit, až nám upláchne,“ varoval nevlídně. „Neupláchne, tatínku,“ usmíval se chlapec pokojně, „vím už, jak na to.“ „To jsem zvědav,“ bručel otec. „Tak ven s tím!“ „Úplně jste opomenuli přehlídnout mou práci se zátarasy v soutěsce,“ obrátil Arnošt řeč. „Pravda!“ zapomněl pan Braun rázem na pštrosa. „To samým spěchem, abychom už byli doma a pochlubili se vzácným úlovkem.“ A už se hnal k soutěsce a ostatní ovšem za ním. 336
„Že jsme si toho nevšimli!“ nestačil se divit, když pozorně kontroloval Arnoštovo dílo. „Dokonalá práce,“ pochvaloval si, „všude vystačil ten kujón s prostým obtočením drátu. Horší to ovšem bude na druhé straně soutěsky,“ prohlížel strmá skaliska, z jejichž hladkých stěn nevyčníval ani jediný balvan, kolem něhož by bylo možno ovinout a upevnit konec drátu. „A tohle bude, hochu, právě kámen úrazu,“ povzdychl. „A co ten pštros?“ řekl nečekaně Arnošt a smál se. Všichni hoši, i pan Braun, na něj hleděli jako na blázna. „Co tady s pštrosem?“ bručel otec nevlídně. „Teď jde o soutěsku.“ „Navrhovals přece upoutat pštrosa mezi stromy,“ nedal se chlapec. „Tyhle skalní borovice nevyvrátí ani žádná větrná smršť, neřku-li nějaký buvol, medvěd nebo hroznýš. Na ně jednoduše upevníme druhý konec: drátu. A nebude to trvat déle než. pár minut.“ „Arnošte,“ spustil otec skoro slavnostně, „tomu teda řeknu…“ „A s tím pštrosem to bude zrovna tak,“ nenechal ho chlapec dokončit. „Nač bychom ho poutali, když stačí kolem něho vybudovat ohradu? Drát od stromu ke stromu, dost nízko, aby nemohl podlézt, a dostatečně vysoko, aby nemohl přeskočit. Jasné?“ Arnošt dostal od chlapců zase hobla. A pštros ještě téhož večera trucoval volný a nespoutaný v drátěné ohradě mezi čtyřmi silnými stromy. Zátarasy soutěsky dokončil táta s ostatními chlapci. Arnošt měl plnou hlavu svého zajatce. Nebyl to lehký případ a dělal mu hodně starostí. Pštros zbavený pout se totiž nejdřív slepě vrhl proti drátěnému oplocení. Zkusil to podruhé a potřetí. Byly to bolestné nárazy. Arnošt 337
starostlivě sledoval jeho zuřivé útoky i tupé zoufalství, které následovalo po nich. Po celý den zajetí nepozřel ani sousta. A to máma tvrdila, že pštrosové jsou žrouti, kteří stráví i křemínky. Nebylo ničeho, co by mu Arnoštek z rodinných zásob nepředložil. Zrní, vařená vejce, dokonce mu nachytal do sítě pořádnou dávku drobných rybiček. Kdopak má vědět, co takový pštros vlastně rád? Ani Jakub to nevěděl, a to už je co říci. Arnošt byl už bezmála zoufalý. Mrzelo ho, že zajatce zbytečně nejprv seznamoval s novým okolím, konejšil psy, aby na něj neštěkali, krmil poblíž ohrady Lejdy i Miriam, nahnal do ohrady slepice, které lačně zhltaly lahůdky připravené pro něho. Pštros však urputně a zoufale ulehl v koutku a zahájil hladovku. „Uhyne nám, mámo, hladem,“ strachoval se chlapec. A tu matka přišla na nápad nakrmit ho tak, jak se vykrmují husy na podsadě. Měkkými šiškami z rozdrcené a vařené kukuřice. Obětovala na to i trochu másla, aby mu líp vklouzaly do jícnu. A Jakub si vzpomněl, jak kdysi krotili orlíka. Nakuřovali ho tabákem tak dlouho, až byl docela omámen a dal se nakrmit. Máma mu pak opatrně a jemně vtlačila šišky až do volete. Účinek byl patrný a obdivuhodný. Pštros se zotavoval, zdálo se, že mizí jeho plachost i divokost, a když se příštího dne vraceli do Kouzelné jeskyně, kráčel, upoután za vozem, už dost pokorně. Jen tu a tam se vylekal, když Turek nebo Bill kolem něho vyrazili se zuřivým štěkotem. I tu si však už Arnošt věděl rady. Pokryl pštrosovu hlavu šátkem a pták kráčel pokojně jako beránek. Jakub mu to poradil. Pochopil, proč pštrosi tak rádi strkají hlavu do písku. Tentokrát se nikde nezdržovali. Chtěli být brzo doma. Pohodlí Kouzelné jeskyně lákalo. 338
Ještě pozdě večer, když už všichni spali, vykradl se Arnošt tiše do pštrosovy ohrady. Pták stál smutně a bez pohnutí vyhlížel kamsi do dáli. Snad si vzpomínal na chvilky svobody. Nehnul se, ani když se k němu chlapec přiblížil. A Arnoštek ho objal kolem dlouhého krku a tiše mu šeptal. „Spi, Vichře. Spi a zapomeň. Budu tě mít rád. Také já jsem měl kdesi daleko kamarády. A teď jsem tu s tebou. Pojď, Vichříčku. Tamhle v koutku jsem ti měkce vystlal hnízdo senem a rákosím.“ A co byste neřekli, smutný pštros se dal chlapcem odvést do koutka ohrady a uložil se do hnízda. A příštího rána, kdy Arnoštova první cesta vedla zase do ohrady, se dal od chlapce poprvé nakrmit. Už mu nemuseli cpát šišky do zobáku. Začal se cpát sám. A pořádně. Polykal všechno, nač přišel. Stejně tak malé rybky jako všechny zbytky z tabule Braunových. Nejraději však vařenou kukuřici a sladké žaludy. A těch mu Arnošt dopřával dosyta. A nebyl jako vyměněn jen pták. Také Arnošt. Věčně trčel v pštrosově ohradě a za pár dnů všichni žasli, když si pštros vykračoval po pobřeží, stále sice ještě se spoutanýma nohama, zato však s Arnoštem na hřbetě. Nedovedli to pochopit. Nevěděli, že Arnoštek vždycky večer, když pták ulehl a oni už dávno spali, usedl na něj jako na koně a vyprávěl mu. O Bernu, o lodi, která ztroskotala, a o chlapci, který ho má rád. A že budou kamarádi, mu říkal. Velcí kamarádi. Neboť přátelství je základem úspěchu. A závist nebo sobectví že dovedou zkazit všecko. A pštros ho začal mít rád. „Člověče,“ řekl mu jednoho dne uznale Jakoubek, „válíš to s tím divochem velectěně. Vůbec nechápu, jak jsi to dokázal. Teď jen jak ho ovládnout. Uzdu mu nasadit nemůžeš. Co říkáš takovéhle čepičce, jakou 339
nasazuje Bedřich svému orlovi?“ Arnošt nepochopil a Jakub vysvětloval. „Snad se mýlím, za zkoušku to však stojí. Kdesi jsem se dočetl, že domorodci ovládají pštrosy ranami holí. Na tu stranu, odkud dopadají rány, pták ovšem nejde a obrací se na druhou.“ „To se mi nelíbí,“ řekl Arnošt. „Nechci svého Vichra tlouci.“ „Ani mně ne,“ souhlasil Jakoubek. „Napadlo mi, že by se docílilo téhož výsledku, kdybychom pštrosovi zastřeli oko z té strany, kam chceme, aby se obrátil. Rozumíš mi? Má-li běžet vpravo, zacloníme mu jednoduše levé oko. Pták ztratí rozhled a podvědomě se obrátí doprava. Nechtěl bys to vyzkoušet?“ Arnošt to vyzkoušel. A bylo to tak. Kdykoli mu šátkem zastřel oko, obrátil se pták na tu stranu, kam viděl. A teď začali oba kutilové vyrábět koženou čepičku s klapkami, řízenými řemínkem, podobným uzdě. Dalo to trošku práce. Klapky musely přiléhat, aby braly ptáku rozhled. Současně však musely být vyhloubené, aby nezranily oko. I to se nakonec povedlo. A potom nastaly napjaté chvíle zkoušky. Pštros si už natolik zvykl na nové okolí, že dovolil nejen Arnoštovi, ale i Jakubovi na sebe nasednout. Otec Braun sledoval napjatě zkoušky a měl velkou radost z Arnoštových úspěchů. Začal mu s velkou chutí vyrábět sedlo na pštrosa. Nemyslete, že to bylo nějak lehké. Pštrosa nemůžete stáhnout podpínkou na břichu jako třeba koně. Dalo dost přemýšlení, než měkkými pásy z tulení kůže upevnili sedlo okolo prsou a pod oběma křídly ptáka. Vpředu muselo být hodně vycpáno, protože pštros má mezi krkem a zády pořádnou prohlubeninu. I to však dopadlo nakonec dobře. 340
A z Arnošta, který do té doby nestál o žádný z rytířských sportů, ani o střelbu, ani o jízdu, ba ani o lov, se náhle stal vášnivý jezdec. Samozřejmě nejrychlejší. Ani představit si nedovedete, co dokáže takový pštros, když se do toho dá. Vichr každý den čekal, až Arnošt vstane. A pak za ním chodil jako psíček za paničkou na provázku. Kde byl Arnošt, našli jste jistě i jeho. Ti dva se prostě měli moc rádi.
Tatínek tvrdil, že takovou příchylnost ptáka k člověku ještě nikdy nezažil, ba ani o ní neslyšel. Matka se naproti tomu upamatovala, jak v dětství vychovala opuštěné kuřátko, které jí pak, když začala chodit do školy, působilo nepříjemnosti. „Říkala jsem mu Honzíček,“ vyprávěla maminka, „a 341
byl to moc hezký kohoutek, celý bílý a čisťounký, bez jediné poskvrny. Běhal za mnou všude jako Vichr za Arnou a za nic se nedal odehnat. A když jsem začala chodit do školy, museli jsme ho zavřít a byl prý vždycky celý nesvůj a moc smutný, dokud jsem se nevrátila. No a jednou v létě jsme měli ve třídě otevřená okna a najednou cosi frr… přímo do okna a odtud na mou lavici. Honzík. Děti se nejprv vylekaly a pak se daly do smíchu. A učitel mě musel poslat domů, protože Honzíček se usadil na mé lavici a nijak jsem se ho nemohla zbavit.“ „Copak takový kohoutek,“ smál se podšívka Jakoubek, „ale kdyby tak doma v Bernu vletěl za Arnoštem do třídy pštros, to by byla junda!“ „A co se stalo s tím kohoutkem?“ staral se Arnošt. Maminka posmutněla. „Už v desíti letech jsem musela nechat školu školou a jít do města sloužit. A Honzíčka brzy nato našli jednoho rána mrtvého. Moje maminka říkala, že mu puklo srdce steskem po mně.“ Vichr byl středem zájmu všech a všichni si ho zamilovali. Kupodivu i zvířata. Psi s ním dováděli a ve stájích u Miriam a Lejdy byl jako doma. A všude hleděl, co by se dalo zhodnotil. Maminka měla s tou žravostí pravdu, i když ji už nelekala. Nevybíral si a spolykal všecko, co mu dali. V trysku na něj byl krásný pohled, jinak se mu však moc nasmáli, jak byl nemotorný, směsný a neuvěřitelně zvědavý. Ponechali mu vznešené jméno Vichr. Jinak se mu říkalo čmuchálek.
342
8 - A zase další rok za námi řekl táta, když se začalo na obzoru chmouřit, oblaka houstla a dostávala barvu olova. Zdálo se, že se tentokrát na údobí dešťů, které mu dřív nahánělo strach, docela těší. „Klimatické poměry,“ odbýval s úsměvem matku, která si ho pro to dobírala, „nutně ovlivňují činnost člověka. Bude zas jiná práce a změna vždycky láká. Chápeš, že jsme si ze soutěsky přivezli porcelánovou hlínu, že je tu k zpracování srst ulovených ondater, kožišiny medvědů, prostě práce nad hlavu?“ „A kajak, táto,“ přidal se ohnivě Bedřich. „Indiánský kajak. Nezapomeň, že jsme si slíbili vyrobit rychlý dopravní prostředek po moři, aby se vyrovnal rychlosti Arnoštova pštrosa na souši.“ „Grónský kajak,“ opravil bráchu poučeně Jakoubek. „Pro mne za mne třeba taliánský, jen když je rychlý,“ odsekl Béďa. „Zas už nějaká loď,“ zanaříkala maminka. „Mám z těch kocábek opravdu hrůzu. Máte pinasu, člun, načpak ještě kajak? To si vymýšlíte, abyste mě strašili, viďte?“ „Bez starosti, mámo,“ konejšil Bedřich, „bude bezpečný a poslušný jako beránek. Já už ho zkrotím!“ „Jak to ty?“ vybafl František. „Proč zrovna ty?“ „Jestli chceš, teda ty,“ odsekl Béďa. „Napřed by ses ovšem nesměl bát vody a musel se naučit pořádně plavat. Bez toho, kamaráde, je těžké lézt do kajaku.“ „Táta zaťal zuby, až mu čelisti vystoupily. Už je to tu zas. Jako před pár měsíci s pštrosem. A to se tátovi nelíbí. „V pořádku,“ donutil se říci klidně. „Kajak bude Františkův.“ 343
Pochopili chlapci, pochopil i mladý buřič. „Děkuji, táto,“ snažil se o úsměv. „Nemáš zač,“ na to táta. „Chtěls ho, máš ho mít.“ „Tatínku…,“ pokoušela se máma smiřovat, ale otec byl nepřístupný. „Mám už dost toho naparování, k němuž není důvodu. František chce kajak, František ho dostane. A slova už o tom nechci slyšet.“ Takhle táta ještě nikdy nepromluvil a všichni si to uvědomovali. Nejvíc sám František. A tak se za trošku stísněné nálady vyráběl kajak. Z nejlehčího, a přitom nejpevnějšího materiálu. Místo prken desky z bambusových kmenů, na bocích třtina španělského rákosu, prostě všechno nejlehčí a nejpružnější. Když s hotovou kostrou mrštili o zem, vyskočila neporušena do výšky jako míč. A nakonec došlo na to nejtěžší a nejnáročnější. Potáhnout rákosovou kostru neporušenými tuleními kožemi. Tyhle kožišiny táta už s tím záměrem kdysi stahoval. Přetahoval je pozorně uloveným zvířatům přes hlavu, aniž je rozřízl. Teď seděly na kostře kajaku jako ulité, jen uprostřed, kde se stýkaly, je pevně sešili a stehy pečlivě napustili kaučukem. I vnitřek kajaku byl potažen tulení koží a podlaha vyložena silnými pláty korku. Povedlo se jim dokonalé dílo. Plavec seděl v úzkém otvoru plavidla, a ten uzavírala jeho plovoucí kazajka tak těsně, že ve chvíli, kdy do kajaku usedl a kazajku v zářezu upevnil, tvořil s plavidlem jediný celek. Voda nemohla nikdy vniknout do loďky, i kdyby se třeba obrátila dnem vzhůru. Je to těžké jen popsat, neřku-li se na takové skořepině plavit po moři. František bledl a zelenal, už když jen o tom mluvili. A mluvili o tom hodně. Právě ta plovací kazajka byla totiž nejtěžší oříšek. 344
Musel to být současně i jakýsi bezpečný plovací pás, aby plavce, kdyby se loďka převrhla, okamžitě vynesla na hladinu. Základem byla pružná, těsně k tělu přiléhající podšívka. Sahala hluboko pod pás, v němž byla pevně utažena řemenem kalhot. K téhle podšívce byla přišita zevní část kazajky, ovšem neprodyšná, takže tvořila kolem prsou a na zádech hermeticky uzavřený prostor, který, naplněn vzduchem, vytvořil záchranný pás. Látka i stehy neprodyšně napuštěny kaučukem, rukávy pevně v zápěstí utaženy. Teď šlo o jediné. Jak dostat do komor mezi podšívkou a horní látkou kazajky vzduch? I na to Arnoštek přišel. Zatmelil pevně do kazajky kaučukovou pryskyřicí tenké střívko, dost dlouhé, aby jím plavec nejen před nasednutím, ale v případě potřeby i na moři, mohl snadno kazajku nafouknout. Napadlo ho přišít ke kazajce ještě kapuci, utaženou pod bradou, a rovněž ji nafouknout vzduchem. To bylo nesmírně důležité. Tahle helma skýtala bezpečnou záruku, že plavec, kdykoli by se kajak převrhl, okamžitě vyplave hlavou vzhůru a tím obrátí i lehké plavidlo. A potom se stalo, co nikdo nečekal. Jednou večer – připomeňme si, že tohle všechno se odehrávalo za údobí dešťů, kdy moře bylo bouřlivé – řekl pan Braun trošku slavnostně: „Chlapci, kajak je hotov a povedla se zřejmě i kazajka. Nezbývá než provést poslední pokus, a ne už v bazénu a sudech, ale v zátoce. Nebude to zrovna příjemné, ale na to, až se nám voda sluncem ohřeje, čekat nemůžeme. A bez tohohle pokusu bych se neodvážil pustit nikoho z vás v kajaku na širé moře. Františku, připrav se.“ Všem ušlo, jak máma pošťouchla pobledlého chlapce, aby předstoupil před tátu. Jistě to pro něj nebylo snadné. Hezké však bylo, že 345
přemohl ješitnost a řekl upřímně: „Nezlob se, táto, ale já si netroufám. Neměl jsem tušení, co to takový grónský kajak vlastně je. Je mi líto, že jsem se o něj s Béďou přel.“ „Nevím, proč bych se měl zlobit,“ řekl klidně otec. „Mám naopak radost, že dovedeš uznat svůj omyl. Věř mi, že k tomu je zapotřebí možná i víc statečnosti, než se z pouhé tvrdohlavosti utopit.“ A tak nakonec všechno dobře dopadlo. Všichni na břehu zátoky drkotali zuby už jen z pohledu na Bedřicha, který se v plaveckém úboru odvážně, nejprv bez kajaku, pustil do vody, která i v klidné Zátoce spásy byla hodně bouřlivá. Sám sobě se smál, když se nafoukl střívkem a vpředu i vzadu mu naskakovaly boule jako hrby velblouda. Hrnul se do vody nejprve v místech, kde nebyla příliš hluboká, udržoval jen stěží rovnováhu, a když konečně ztratil půdu pod nohama, začal „šlapat vodu“, jako se to dělá při plavání, a rozverně volal na Arnošta: „Výborně, inženýre! Funguje to přesně jako hodinky. Heleď!“ Maminka zděšeně vykřikla, když se Bedřich vrhl hlavou dolů do hloubky a jen nohy se mu zatřepetaly nad vodou. Než však její výkřik dozněl, vytáhla vzduchem naplněná helma chlapce nad hladinu jako magnet železo. „Jako bezový panáček, zatížený dole olovem,“ prskal Bedřich, „za nic na světě se nepotopíš! Ani naše Stračena by se v tomhle úboru nemohla pokusit o sebevraždu! Fakt! A teď s kajakem!“ „A teď do postele a horký čaj,“ nařídil rezolutně otec. „Všeho moc škodí a o kajak jsem nikdy neměl strach. Spíš o Františka,“ obrátil se přece jen trošku vyčítavě na nejmladšího. 346
„Právem, táto,“ přiznal upřímně chlapec a máma ho za to pohladila. Tenhle kajak a plovací kazajka byly nesporně zlatým hřebem letošních úspěchů v údobí dešťů. Kajak doznal ještě pronikavých zlepšení. Vymysleli vodotěsnou schránku, dobře uzavřenou, kterou bylo možno jednoduše odepnout a nechat doma při menších výpravách kolem pobřeží. Uložili do ní bezpečně a do sucha zásoby střeliva a jídla, byla v ní i láhev s pilnou vodou, kompas a dvě náhradní pistole. Opatřili kajak i dvěma harpunami, upevněnými na bocích. Na konce harpun přivázali velké tulení měchýře, aby harpunovaná kořist nemohla uniknout pod vodu. A tak se jednou zrána Bedřich za pomoci všech odíval do svého plaveckého úboru jako středověký rytíř do brnění. Navlékl nejprve kalhoty zhotovené z tuleních střev, potom kazajku. Když vzal do rukou dvoulisté pádlo a bojovně jím zamával, vypadal jako starověký bůh moře Neptun. Ovšem jen než se nafoukl. Když mu naskakovaly boule na zádech, na prsou a taky na hlavě, nezdržel se nikdo smíchu. Ani maminka, a to bylo co říct. Pořád nedůvěřivě pošilhávala jak po kajaku, tak po Béďově plaveckém úboru a moc důvěry v ně zřejmě neměla. Zato táta byl docela bez obav. Chtěl však maminku uklidnit, a proto připravil i člun, aby mohl při sebemenším nebezpečí ihned přispěchat na pomoc. Chlapci výskali, smáli se a tančili kolem kajaku jakýsi vítězný indiánský tanec. Nejvíc František. Měl asi radost, že na maminčinu radu unikl tomuto okamžiku. Béďa se nebál. Byl výtečný plavec a vůbec odvážný hoch. Vyrazil ze sebe mohutný bojovný pokřik (hned nato vysvětlil, že to byl výkřik grónského lovce) a dal strohý rozkaz, aby byl spuštěn na moře. Ten „strohý“ 347
rozkaz zněl asi takto: „Tak konec řevu a jedem!“ Loďka se zařízla jako nůž do klidné vody u pobřeží, zastavila se teprve asi dvacet kroků od břehu a vesele se kolébala na zelené hladině, jasné jako zrcadlo. A teď začal Bedřich se svým kumštem. Všichni žasli, jak na všechno hned přišel. Nikdy to přece neviděl a nikde se tomu neučil. Jenže o tom moc přemýšlel. Po celou dobu, večer co večer před spaním rozvažoval. Opatrně zabral pádlem a kajak se rychle rozběhl. Opřel se o levý list a lehké plavidlo se otočilo doprava jako čamrda. Přesně jak si to představoval. Zkusil pádloval opačně a kajak se jako šíp rozjel dozadu. Zkusil i pří jízdě dozadu změnit směr, hbitě obrátil a vyrazil kupředu. Zas to vyšlo. V ničem se ve svých teoretických úvahách na suchu nezmýlil. To mu dodalo odvahy, a maminka zděšeně vykřikla. Chlapec se obrátil i s loďkou, zmizel pod hladinou a nad ní se ukázala pouze kolečka kajaku zasazená v bambusovém trámku kostry. To už se i táta trošku znepokojil a chlapci, doposud radostně jásající, zmlkli. V příští vteřině však byl Bedřich nad hladinou, obrátil loďku a vyrazil kupředu. Teď se ozval pochvalný pokřik a potlesk s dvojnásobnou silou. I maminka zapomněla na předchozí úzkost a tleskala, až ji dlaně brněly. Béďa je přesvědčil, že se kajak nemůže opravdu potopit, že skutečně tvoří s plavcem jedno těleso a jedině na duchapřítomnosti a obratnosti veslaře záleží, jak je ovládat. Tenhle jásot a potlesk ovsem podnítil ctižádostivého Bedřicha k ještě větší odvaze. Zamířil směrem k proudu Šakalího potoka. Táta se zarazil. Takhle se přece nedomluvili. Bylo smluveno, že zkouška kajaku se odbude jen na pobřeží a na klidné hladině. S úzkostí sledoval, jak vodopád Šakalího potoka 348
uchvátil lehké plavidlo a unášel je na širé moře. Tady už pádlo nepomáhalo. Kajak poletoval na vlnách jako ořechová skořápka. Hned byl nahoře plavec, hned se zas nad hladinou objevilo dno člunu. Teď se zase dusil táta úzkostí. Kajak se nepotopí, pravda. Vydrží však plavec? Stačí loknout si trochu vody, zapomenout zadržet dech. Hraje tu roli duchapřítomnost, únava a ani silný Bedřich není ze železa. A na kajaku sedí poprvé v životě. Uklidnil sice maminku, že to nic, a že i plavba v prudkém proudu Šakalího potoka je jen součástí zkoušky a ukázkou Bedřichovy dovednosti. Chlapci však pochopili. Hodně pobledlí nastoupili do připraveného člunu. Nikdo z nich ani nedýchal, nikdo z nich nepromluvil. Veslovat nebylo zapotřebí. Proud Šakalího potoka unášel i člun jako třísku. A přece už Bedřichův kajak nezahlédli. Letěli jako šipka, v mžiku byli až u skalisek, kde před léty ztroskotala jejich loď, po Bedřichovi však ani památky. Zato skály tu byly zrádné. Od doby, kdy vlny a bouře smetly ztroskotaný vrak do hlubin, tu nebyli a tvářnost pobřeží se mění den ze dne. Některé ze skalisek voda sotva pokrývala, o jiné se zas rozbíjely zpěněné vlny, nebylo snadné najít mezi nimi průliv, v němž by neroztříštili člun. Konečně našli v opravdovém labyrintu skal a malých skalnatých ostrůvků dost hlubokou vodu. Táta byl při všem vypětí pozornosti a nervů dojat. Tady to začínalo. Tu byl zaklíněn vrak lodi, z níž se zachránili. Odtud odvezli většinu zásob, které jim umožnily žít. Tady je stezka, kterou objevil odvážný ušatec, šedivec a později Lord, který za ně položil život. Dá se to stěží rozpoznat. Za ta léta je to tu dočista 349
jiné. A chlapec, jeho nejstarší, odvážný a silný Bedřich, nikde. Snad je to jeho, tátova vina. Béďa byl příliš divoký. Měl ho víc krotit. I ten nápad s kajakem byl přece jeho, a ne Bedřichův. Béďa se jen vždycky horlivě chopil toho, co čpělo dobrodružstvím, co vyžadovalo sil a námahy. A hlavně odvahy. Odmalička byl tak odvážný ten chlapec. Už jako nemluvně při koupání v neckách se smál, když se potopil a polkl při tom trošku vody. Ostatní chlapci řvali. Má čtyři, a každý je jiný. Teď, když tu tak bezradně sedí v člunu a neví jak dál, na ně myslí. Nejraději měl Jakoubka, ten byl jeho nejmilejší. Bedřich byl příliš hlučný a v Bernu tak trošku uličník. O Arnošta se bál, že je jaksi zakřiknutý, nesamostatný a někdy bolestín. A František byl už dočista mazánek. A vida! Jsou tu čtvrtým rokem a chlapce bys nepoznal. Tvrdý život a práce teprve ukáže, co v kom je. Mladý stromek se ovšem musí ohýbat. Ale pozorně, s citem. Co se jen sám a právě Bedřichovi nahvízdal písničky Adámku náš! A pomohlo to víc než křik nebo tresty. Pan Braun podlehl svým myšlenkám natolik, že sebou trhl, když zaslechl výstřel. A také hned nepochopil, proč hoši ve člunu tolik jásají. A zatím bylo proč. Za zátočinou vystupoval patrný mráček kouře. Pohotový Jakoubek vystřelil rovněž z pistole a hned nato se zpovzdálí ozvala druhá rána. Otec byl rázem ze svých snů zase pevné na zemi. Uchopil kormidlo, chlapci se opřeli do vesel a opatrně se vydali kanálem mezi skalisky ve směru výstřelu. Netrvalo dlouho a táta radostně vykřikl: „Tamhle je náš Bedřich!“ „Kde? Kde?“ nechali hoši veslování a pátrali směrem, kam otec ukazoval. Béďu vidět nebylo, zato sloup kouře 350
vystupoval mohutně k obloze. „Je to pašák,“ pochválil uznale bratra Jakoubek. „Dává nám kouřové znamení.“ „Třeba je to jen nějaká vyhaslá doutnající sopka,“ strachoval se František. „Naivko,“ odbyl ho mudrlant. „Béďa nám prostě dává telegrafickou zprávu. Takový ohňový telegraf, abys věděl, byl znám už v dávném starověku. Staří Římané ho používali při svých válečných výpravách. Připravili hranice dříví na horách, když obléhali nějakou pevnost, a po vítězství zapálili první. Stráž u druhé hranice, jakmile spatřila ve dne dým nebo v noci zář ohně, zapálila okamžitě svou. Po ní stejně tak třetí, čtvrtá a další a za pár hodin byla zpráva o vítězství mnoho set a někdy i tisíc kilometrů daleko.“ „To bylo chytré,“ uznal František, který poslouchal s vykulenýma očima. „To bych řek,“ přisvědčil Jakub. „Tak, hoši,“ pobídl je táta, „míň řečí a víc: se opřít do vesel.“ Arnošt sledoval své hodinky a zjistil, že přesně za deset minut přirazili k břehu, na němž klidně mezi kajakem, vytaženým na břeh, a sloupem kouře z ohniště stál Bedřich, jehož málem oplakali. U nohou mu ležel překrásný, třeba ne ještě zcela vyspělý mrož, jehož dvěma harpunami ulovil. Táta mu, to se ví, nejprv vyčinil; ne však příliš příkře. Béďa se horlivě omlouval. Unášel prý ho silný proud Šakalího potoka, povídal. Hned nato však upřímně doznal, že se mu to moc líbilo, fičet takhle kupředu jako blesk. „Chlapík,“ šeptl obdivně Jakoubek Arnoštovi. A Arnošt stejně obdivně mrkl na souhlas. „Pak jsem se setkal s několika mroži, plujícími vedle mého kajaku,“ přiznával Bedřich kajícně, „a zapomněl 351
jsem na všecko kolem. Šlo mi už jen o to, abych některého z nich ulovil.“ „To je celý Béďa,“ šeptl teď Arnošt a byl to zas Jakoubek, který souhlasně zamrkal. „Musel jsem obratně manévrovat,“ vyprávěl Bedřich, „než se mi podařilo jednoho z nich harpunovat. Měchýř z tuleně mu sice nedovolil potopit se, uloven však ještě zdaleka nebyl. Musil jsem za ním a trvalo hezky dlouho, než se mi povedlo zasáhnout ho i druhou harpunou. Ta ale sedla. Rychle mu ubývalo sil a zamířil na mělčinu mezi těmihle skalisky. Za nic jsem nechtěl ztratit takovou vzácnou kořist, a tak jsem ho hlídal. Příboj kolem dokola byl hodně silný, kajak se v něm pohoupával jako racek nad vlnami. Tu a tam jsem ovšem narazil na skaliska, a někdy dost důkladně, jenže kajak se vždycky odrazil pružně jako míč a zůstal nepoškozen. A tak jsem nakonec zvítězil nad mořem i uloveným mrožem, přistál, vytáhl kajak i úlovek na souši. A to je, táto, všechno, a neměl by ses na mě proto zlobit. Víš, když mě to při lovu popadne, zapomenu na všecko. I na opatrnost. Přiznám. Ale jinak to, myslím, ani nejde.“ Otec si hladil bradu, až vousy praštěly, a chlapcům se zdálo, že zakrývá úsměv. „Byl to odvážný kousek, Bedřichu,“ spustil konečně, „ale všeho moc vždycky škodí. Měli jsme o tebe veliký strach.“ „Fakt!“ zachraňoval bystrý Jakoubek situaci. „Zato teď však máme velkou radost. Jsi kábr, Béďo,“ obracel šikovně řeč, „jenže nevíme, co si počnem s touhle kořistí. Měří nejmíň tři metry a do člunu ji rozhodně nedostaneme.“ Všichni byli Jakoubkovi vděčni. Moc se strachovali, aby táta Béďovi nevyčítal jeho zbrklou nerozvážnost, a 352
největší radost měl táta sám. Chtělo se mu sice moc vyčítat a vytýkat, jenže nač kazit hezkou chvilku ze šťastného shledání?
„Rozhodně si musíš vzít největší loveckou trofej, Bedřichu,“ uhnul moudře od výčitek. „Ty nádherné mroží kly. Říká se, že jsou bělejší a pevnější než slonovina. Maso nestojí za mnoho, a proto vyříznem jen několik pořádných řemenů ze hřbetu. Ty budeme určitě potřebovat.“ „Myslím si,“ ozval se Jakub, rozradován, že zažehnal nepříjemnou chvilku, „že by si měl Bedřich vypreprarovat celou lebku. Bude to nádherná ozdoba na přídi kajaku.“ „Dobrý nápad,“ souhlasil otec „Jednak bude mít vzpomínku na první úlovek a pak to bude vypadat, jako 353
by jezdil po moři na hřbetě mrože.“ Teď táta trochu zaváhal, potom však přece jen dodal: „A nakonec, Béďa si to zaslouží, protože dnes prokázal opravdu velkou statečnost i odvahu. Což ovšem nevylučuje, že by současně nezasloužil také za uši,“ ukončil s úsměvem. „Ale o tom před maminkou ani muk. Všecko dobře dopadlo a to je hlavní.“ Táta trošku předbíhal. Nechval dne před večerem, říká přísloví, a do večera bylo ještě daleko. Trvalo dost dlouho, než odřízli mrožovi hlavu, stáhli kůži ze hřbetu a dali sušit na slunce. Potom v nejlepší shodě poobědvali. Při obědě jim Bedřich teprve dopodrobna vyprávěl své zážitky z první výpravy na kajaku. Jak chvílemi až ztrácel dech z té rychlosti, několikrát se obrátil, než přišel na to, jak jemně je nutno v takové rychlosti řídit kajak pádlem, střelhbitě manévrovat a nedat se strhnout k jedinému hrubšímu zásahu. „Letí jako závodní kůň,“ rozplýval se nadšením. „Nesmíš ho však zdržovat, podlehnout nervóze nebo dokonce strachu. Potřebuje naprostou volnost a řídit se dá jen váhou těla. Pádla používá člověk víc ve vzduchu k udržení rovnováhy, asi jako provazolezec tyče. Dotkneš se v takové rychlosti jen zlehýnka veslem hladiny, a už střečkuje. Točí se jako čamrda, až ti jde hlava kolem, a na to šup ji máš pod hladinou. Už jsem ho však bezpečně ovládl a řeknu vám, že neznám spolehlivější plavidlo.“ Chlapci napjatě viseli zrakem na jeho rtech, lapali každé slovíčko a prožívali jeho dobrodružství s ním. „Je to jistě tvůj nejdokonalejší výtvor, táto,“ polichotil upřímně Bedřich. „Myslím si jen, že by zasloužil několika drobností k zlepšení.“ „Tak ven s tím,“ pobízel otec. „Navrhoval bych kromě obou harpun ještě pořádný 354
oštěp. Harpuna je dobrá na moři. Jakmile ji však jednou zasekneš, stojíš na souši s holýma rukama.“ „Bravo! Provedem,“ souhlasil stručně otec. „A dál?“ „Potom ne moc těžkou, ale ostrou sekyru. Musil jsem svou kořist dobít ranou z pistole a na to je škoda prachu.“ „Tak ty jsi nestřílel, abys nám dal znamení?“ protáhl Jakoubek zklamaně obličej. „Ani mi nenapadlo,“ prozradil Bedřich upřímně. „Měl jsem plnou hlavu mrože a vůbec jsem si nevzpomněl, že o mne máte jistě strach.“ „A Jakub se vytahoval, že nám telegrafuješ kouřem!“ smál se František. „To ano,“ vzal mu však Béďa vítr z plachet. „Jakmile jsem po svém výstřelu zaslechl vaši ránu, uvědomil jsem si, že mne hledáte, a vystřelil jsem znova. Tentokrát do vzduchu. A když jsem viděl, jak se mi kouř nad hlavou rychle rozplývá, napadlo mi, že vám usnadním pátrání, když rozdělám oheň.“ „Počkejte, chlapci,“ zasáhl otec a obrátil se na Béďu. „Tak tedy oštěp a sekyru. Uložíme je do pouzdra z tulení kůže za sedadlo v kajaku. Ještě něco?“ „To nejdůležitější, táto,“ přisvědčil Bedřich. „Kompas. Máme doma takový menší, v zasklené vodotěsné skříňce. Ten by patřil na kajak, veslaři přímo před oči. Pak se mu neztratí z očí ani za největší bouře. Můj kompas ve schránce se střelivem a zbraněmi mi na moři nebyl nic platný.“ „Tenhle nápad je nejcennější, Béďo,“ uznal otec. „A provedeme ho hned. Tu skříňku totiž máme ve člunu. Připevníme ji na kajak a sami si vezmem tvůj.“ Hned se do toho také pustili. Táta měl ovšem ve člunu hotovou příruční dílničku. Zasadil skleněnou schránku s kompasem do pouzdra z kůže a pevně ji přišil ke krytu 355
kajaku. Moc hezky to vypadalo. Jako palubní deska na dnešním moderním motorovém člunu. Však si Béďa také pochvaloval. „Ty jsi, táto, za všechny prachy!“ řekl a pan Braun jen vzdychl. Ale i když se mu forma nelíbila, uznání ho těšilo. Táta navrhoval, aby na zpáteční cestě zůstal Bedřich s nimi ve člunu. Kajak že vezmou do vleku. Domníval se, že chlapec má dopolední túry až po krk. To ovšem neznal Bedřicha. Hoch žadonil, aby směl i nazpět na kajaku, že se pocvičí, a jako rychlý kurýr bude zvěstovat mámě návrat ostatních. A že není vůbec unaven, naopak se moc těší, jak vyzkouší kajak zase v mírnějším proudu od skalisek vraku k pobřeží. Nakonec použil argumentu, který na otce nejvíc platil. „A vůbec, táto,“ řekl, „kajak nemůžeme vzít do vleku. Kdyby se do něj nabrala voda, potopila by ho. A tahej se pak s takovou zátěží! To bychom se naveslovali!“ „Pravda,“ uznal táta. „Tohle bude naše první práce, hned jak se vrátíme.“ Nechal ledy Bedřicha vyrazit v kajaku před posádkou člunu. A potom toho trpce litoval. Jak už to na moři bývá, vypluli za nádherného počasí. Náhle však obzor zešedl, blankytná barva oblohy olovnatěla, mraky se kupily stále hrozivěji, černaly, až mezi nimi jako mezi dvěma nepřátelskými tábory vyšlehl oslnivý blesk. A druhý, třetí. Vzápětí z toho byla hotová bitva. Zdálo se, že se ty dvě hradby mraků srazily a s ohlušujícím duněním hromu zápolí kdo s koho. Střílí se jako z děl, obzor plane hned rudě, hned se zas barví do fialova, je žlutý jako síra a pak brčálově zelený. A do toho šumí, úpí, sviští a vichr zuří, řve a sténá. Táta neztratil hlavu a také chlapci se statečně drželi. 356
Povel stíhal povel. Plovací pásy měli v tu ránu na sobě. Na to otec především pamatoval. Také se zavčas připoutali řemeny k palubě, aby je vlny nesmetly. A dehtované pláštěnky je chránily před ledovými proudy deště. To však bylo všecko. Vesla byla k ničemu a člun se zmítal v souboji vysokých vln jako plechovka od konzervy. Zas jednou situace, jakou jsem neprožil od ztroskotání naší lodi, myslí si pan Braun. Co jsou všechna nebezpečí proti těmto rozbouřeným živlům? Bylo to zlé, když jsme bojovali s hroznýšem. Stejně strašný byl útok rozzuřených medvědů. To jsme však měli aspoň pevnou půdu pod nohama a zbraně v rukou. Tady nevíš, co se stane v příští vteřině, a nezbývá než nečinně trnout obavami a čekat. A Bedřich ve své kocábce! Že jsem ho pouštěl! Máme-li už zahynout, ať zahyneme aspoň všichni pohromadě! Ovšem… zahynout… A co máma, sama a opuštěná… Tátu pronikavě zabolí až kdesi v mozku. Řekne se Robinson Crusoe, poví se, že naše ztroskotání je učiněný bonbónek proti jeho útrapám. Jenže on byl sám! Bál se jen o sebe. A já se strachuji víc než o svůj život o mámu a naše čtyři děti! Stokrát, tisíckrát horší je moje utrpení! Bedřich, můj nejstarší, statečný, odvážný chlapec, co s ním asi teď je? Bouře vzrůstala. Vlny se zvedaly do výšky a panu Braunovi se chvílemi zdálo, že dosahují až k černým neprůhledným mrakům. Do nosu, do úst a do očí je štípala sůl. Nedalo se myslet, nedalo se doufat, zbýval jen STRACH. ÚZKOST zbývala, a přece v ní stále ještě cosi světélkovalo duhovými barvami. NADĚJE. Člověk je přece jen obdivuhodný tvor. Chce se mu žít. Věří. Pořád věří, i když se to zdá už docela zbytečné. Také pan Braun věří. V záplavě deště napjatě sleduje, 357
jak se jeho chlapci drží. Má je tu pořád kolem sebe a to posiluje. Snad přece jenom… Zavřít oči? Dokázal by vůbec zavřít oči? Je to statečné, že to za nic na světě nedovede? Vůbec ne. Chce jen vidět své chlapce, do poslední chvíle je chce vidět, a proto hledí, jak blesky ozařují temnotu, jak se v jejich bledém strašlivém svitu lesknou hned vrcholky vln, hned zející propasti, dal by za to nevímco, kdyby své hochy mohl ještě obejmout, ale nemůže, úder vichřice by ho srazil a mimo to je upoután, a je dobře, že je upoután, řemeny k palubě. Je to strašlivý tobogan. Hned jsou na vrcholu vlny, hned zase sjíždějí jako blesk rychle kamsi do vodní propasti. Je to vlastně směšné, napadá náhle vyčerpanému otci Braunovi, jak se ty vlny kolem nás honí. Už vidíš, jak nás tahle zničí, a náhle je tu druhá, roztříští ji a ta smrtící náhle zkrotne, prohraje souboj, proklouzne pode dnem člunu a v poslední chvíli nás naopak vynese zase na hladinu. Snad to nakonec přece ještě vyhrajeme, vzmuží se otec. Musíme chtít, musíme věřit! Ten člun jsem udělal solidně a dobrá práce se vyplácí. Ani té nejútočnější vlně se ještě nepovedlo ho převrhnout. Vlny se přes něj převalují a já mám přece jen vždycky možnost několika silnými tahy pumpy zbavit jej vody. I kormidlo přese všechny nápory živlů funguje. Je to nerovný boj, ale člun si pořád zachovává směr k pobřeží. Lidská práce je, človíčku, něco, co nelze jen tak porazit! Třeba to nevyhrajem, ale nedáme se! Do posledního okamžiku se nevzdáme! A pan Braun se dře, na nic už nemyslí než na pumpu, kormidlo a záchranu. Jen na své chlapce ještě úzkostně hledí, aby se udrželi na palubě. Ale co Bedřich? Ten ve své skořápce jistě ztroskotal na některém úskalí, nebo byl zahnán na širé moře. A to chutná hořce a srdce 358
velmi bolí. Jsou tu však ostatní hoši a je tu maminka. Pan Braun se dře. Pumpa, kormidlo. Kormidlo, pumpa. Už skoro nevnímá, když spatří jen jako v podvědomí známá skaliska, onen na první pohled nezřetelný, utajený úzký průliv do Zátoky spásy, který je už jednou zachránil. Chvíli myslí, že se mu to zdá, všemi zbývajícími silami se však napře do kormidla! A potom je to jako zázrak. Na širém moři ještě bouří a tady se už jen chudokrevně čeří hladina. To však už pan Braun nevidí. Omdlel vyčerpáním na svém kapitánském a kormidelnickém stanovišti.
Je to snad taky jen sen, že vedle plačící mámy stojí Bedřich, vzlyká jen, táto, táto, a zvedá ho s maminkou a kamsi odnáší? Je to opravdu Kouzelná jeskyně, kterou s tolikerou 359
námahou doslovně vyrvali přírodě, aby se jim líp žilo? Je to jeho postel, na níž leží, a maminka se nad ním sklání? A hlavně: je to opravdu Béďa, ten statečný, odvážný chlapec, který se odmalička styděl za každou slzičku? Proč se mu teď slzy řinou z očí plnými proudy? A proč nejsou chlapci na člunu? Proč tu stojí kolem něho a taky vzlykají? Vypětím vší vůle se pokouší pan Braun prorazit tu temnotu, do níž se víc a víc propadá. Křečovitě se snaží cosi povědět. Nikdo mu nerozumí, ani on sám neví, co říká. My to však víme. „Nikdo ať mi nepovídá,“ snaží se vykřiknout pan Braun, „že Robinson Crusoe zkusil víc než já, i když mi štěstí ve všem přálo! Byl sám a já mám děti!“
360
9 - Jak to bylo dál Táta si poprvé zastonal. Sebralo ho to. Nejspíš vyčerpání, starosti o mámu a obava o Bedřichův osud. A nevěřili byste, že právě Béďa z toho vyklouzl nejsnadněji. Nechtěl tomu věřit žádný z chlapců a nejmíň táta. Dřív než se bouře stačila rozzuřit, byl už Bedřich na svém rychlém kajaku u mámy a zvěstoval jí návrat posádky člunu. Potom teprve všechno začalo a Béďa prožíval chvíle úzkosti snad větší, než kdyby ho byla přepadla bouře na moři. Tam by se aspoň rval s vlnami, neměl čas myslet a hlavně by neviděl mámu a její zoufalství. Čekali na břehu zátoky, nedbali bouře ani deště a jen vyhlíželi. Nekonečně a bezútěšně. „Řeknu ti, tatínku,“ povídal Bedřich, když se otec trochu zotavil, „že hroznýš a medvědi, to byla úplná legrace proti těm několika hodinám. Poprvé v životě jsem poznal, co je to strach.“ „Pověz mi, Béďo,“ optal se otec, „ty ses opravdu nebál, když jsme bojovali s hroznýšem nebo s těmi rozzuřenými medvědy?“ Chlapec se zamyslel. „Asi ano,“ přiznal. „Jenže jsem neměl dost času si to uvědomit. To víš, psi se ti pletou do rány, žádného z nich bys nechtěl zranit, jsi napjat, kdy nejlíp vystřelit a jak, a na strach pak nezbývá čas. Bál jsem se, to se ví, ale vždycky jen o ty ostatní. Na sebe mi nikdy namouduši ani nenapadlo myslet. Já už jsem taková nátura, víš? To se spíš bojím, když něco zbrklého provedu, že se budeš zlobit, ty nebo máma. Ale těch pár hodin strachu bych 361
už nechtěl prožívat. To raději ještě tři hroznýše a deset medvědů.“ Otec Braun držel chlapcovu ruku a bylo mu dobře. „Já taky,“ přiznal. „Ale nejraději bych, aby se to obešlo i bez těch hroznýšů a medvědů,“ usmál se. „A jestlipak víš, tatínku,“ svěřoval se hoch, „co mi vlastně nejvíc pomohlo, že jsem se dostal včas do zátoky? To, žes mi namontoval ten kompas. Když se zvedl vítr a začaly se kupit mraky, nechal jsem všech pokusů s kajakem, pustil jsem ho naplno po proudu, který větrem zesílil, a hleděl jen, abych udržel směr. To už totiž začalo vlnobití a moc jsem neviděl. Díky kompasu jsem však byl na pobřeží, než jsem se nadál.“ „Aspoň že tak,“ řekl táta. „Měli jsme zas jednou velké štěstí.“ „Víš, táto, co jsem si také uvědomil?“ ozval se Jakoubek. „Jak je důležité dělat všecko pořádně. Přiznám se, že jsem si často myslel, že jsi při práci až zbytečně puntičkářský. A zatím náš člun právě proto odolal náporům, jaké by nesneslo i leckteré větší plavidlo. A stejně tak kajak.“ „Máš pravdu, Jakube,“ řekl vážně otec. „A zapamatujte si to pro život, chlapci. Cokoli budete kdy dělat, dělejte vždycky pořádně.“ Druhý den byl táta už zase docela ve své kůži, a když na chvilku s maminkou osaměl, řekl trošku rozpačitě: „Tak se ti, mámo, před chlapci skoro stydím. Byli vlastně statečnější než já.“ Jenže maminka se div nerozzlobila. „Jak takhle můžeš mluvit? Copak je to maličkost bojovat až do vyčerpání všech sil o život a štěstí pěti drahých lidí? Jsem pevně přesvědčena, že tak jako já, ani hoši nikdy nezapomenou na včerejší den.“ „Snad máš pravdu,“ řekl otec Braun. A tiše, téměř pro 362
sebe dodal: „V těch chvílích jsem opravdu stále myslel na to, že mé utrpení je větší, než bylo velké utrpení Robinsona Crusoa.“ Maminka tu knížku nečetla a to jméno jen tu a tam zaslechla od chlapců, a tak řekla jen prostě, zato přesvědčivě: „Tak vidíš!“ Táta si ještě ani pořádně neodpočinul a už měl hlavu plnou starostí. Neobvykle prudká bouře byla doprovázena takovou průtrží mračen, že bylo důkladně postiženo i pobřeží. Sotva prohlédli a opravili kajak a člun, vydali se na obhlídku. A za soumraku, u večeře, přišel Bedřich s návrhem. „Táto, měli bychom také pomýšlet na přehlídku ostatního hospodářství. Od Sokolího hnízda až po soutěsku. Abychom zjistili, jak tam si zařádily deště.“ „Pomýšlel jsem na to,“ řekl otec Braun, „ale pořád ještě nejsem docela ve své kůži.“ „Snad bychom to mohli sfouknout sami,“ byl už zase Bedřich plný odvahy. „Aspoň byste si s mámou od nás trošku odpočali. Udělali byste si pár dnů dovolené a oddechli byste si.“ Táta se zamyslel a potom řekl váhavě: „Což o to, já bych souhlasil. Jenže maminka by asi nedovolila. Zvlášť teď, po té nešťastné bouři.“ Maminka se bránila, vymýšlela si kdeco, aby jim to vymluvila. „Buď klidná, mámo,“ těšil ji Arnošt. „Zařídíme jen tobě kvůli denní poštovní spojení. Holubí poštu!“ Chlapci zvedli překvapeně hlavy a sám táta vykulil oči. „Tohle je něco. Že nás to už dávno nenapadlo! Mohli jsme mamince podávat zprávy z každé výpravy.“ „My o tom s Jakubem už dávno uvažujem,“ přiznal 363
skromně Arnošt, „a teď bude příležitost to vyzkoušet.“ Maminka zaváhala. „Budu-li mít každý večer od vás zprávu…,“ řekla nejistě a pohlédla tázavě na otce. „Budeš, maminko,“ přidal se táta k hochům. „Vloží-li se do toho Arnošt s Jakubem, můžeš se spolehnout. A Bedřich jako vůdce výpravy je rovněž zárukou. Přiznám se, že si někdy už dovede poradit líp než já sám.“ „Co si mám s vámi počít,“ vzdychla maminka. „Jeďte si tedy.“ A tak začaly horlivé přípravy. Nachystali zbraně, střelivo a ovšem kajak i Bedřichovu plaveckou výstroj. Nakonec s otcovou pomocí pozorně vybrali i holuby, kteří měli být pověřeni poštovní službou. Maminka ovšem oči plné slz, táta zas moře posledních rad a pokynů. A chlapci nedočkaví, jen už vyrazit, a ještě nedočkavější smečka psů, kterou ovšem brali s sebou. Zamířili k Farmě. Sotva se však přiblížili k dvorci, překvapil je podivný zvuk, jaký ještě nikdy neslyšeli. Příšerný chechtot, podobný lidskému smíchu, ale tak silný, jakého by hrdlo člověka nebylo nikdy schopno. Postrašil je i nepokoj zvířat. Běžci i tahouni ustrnuli, ba i psi zježili srst a nechtělo se jim kupředu. A nejnepokojnější ze všech byl šakal. Krčil se k zemi, tiše kňučel a vyl. „Strašidlo,“ polekal se František. „Strašidla nejsou,“ odbyl ho Jakub. „Jen v pohádkách. Myslím, že to bude hyena žíhaná. Četl jsem o ní, že vydává skřek podobný lidskému smíchu.“ „Stejné svinstvo jako strašidla z pohádek,“ řekl věcně Bedřich a připravoval si pušku. „Jenže se na ně dá střílet. A tak jdem!“ Byla to opravdu hyena. Povalila a zardousila berana. Velká byla jako vzrostlé tele a František strnul hrůzou. Je tu Béďa, řekl si však, a někde blízko něho i Jakub. 364
Rychle zvedl pušku, zamířil a stiskl kohoutek. Hyena bolestně zavyla. Výstřel jí však roztříštil pouze přední tlapu. Dogy vyrazily jako divé, za nimi i Šakal, a už to bylo jediné klubko, zuřivě zápolící a válející se po zemi. Tenhle boj však rozhodl Šakálek, který se připlížil a prokousl ve vhodném okamžiku hyeně hrdlo. Nebyl to příliš slibný začátek výletu. Zato stav hospodářství byl proti očekávání uspokojivý. Bouře, která si zařádila nad Sokolím hnízdem a Zátokou spásy, se této krajině vyhnula. Hoši složili náklad, připravili si lůžka a pustili tahouny i své běžce na pastvu. Bedřich mezitím našel dost času i k tomu, aby sestřelil několik opeřenců, a Jakub se činil i jako kuchař. S plnými žaludky se pak blaženě uložili do chaty a ani jim nenapadlo bát se. Z toho tu za ta léta už vyrostli. Měli ostatně své věrné psy, kteří nedaleko srubu pořád ještě mlaskavě pořádali ukořistěnou hyenu. A na dosah ruky si vedle lůžka každý prozíravě položil střelnou zbraň. V té době ovšem na ně v Zátoce spásy, na lavičce před Kouzelnou jeskyní, moc vzpomínali. Maminka vzdychala a otec ji těšil. „Ale mámo,“ řekl vyčítavě Arnošt, „vždyť je tomu sotva pár hodin, kdy odtud odjeli. To bys chtěla, aby už u Sokolího hnízda zastavili a posílali poštovního holuba? Budou jistě po cestě unaveni a do psaní se jim moc nebude chtít.“ „Máš jistě pravdu, chlapče,“ přiznala maminka. „Ale to víš, máma je máma. Každá nejraději vidí děti pořád kolem sebe.“ 365
A kromě mámy byl ještě někdo z nepřítomnosti chlapců celý nesvůj. Opička Mimi. Mimi stárla, ztrácela svou hravost a víc a víc lnula k mamince. A máma ji za to měla ráda. Necítila se tak opuštěna, když její „mužští“ pořád vězeli někde v práci a ona se točila kolem ohniště, prádelny a úklidu. Chytrá Mimi jako by vycítila, že ji chlapci nemohou brát s sebou na nebezpečné výpravy, a maminka ji zas ve své osamělosti potřebuje. A pomáhala jí. tak ochotně, že to bylo někdy až k neuvěření. A tak i teď. Řekli byste, že porozuměla máminým starostem, vyskočila jí na klín a objala ji konejšivě kolem krku. „No ano, ano,“ potěšila se maminka. „Ty mě chápeš, vid! Oběma je nám po nich smutno.“ A opička téměř po lidsku přisvědčila svým: „Mi-mi. Mi-mi.“ Táta se neubránil úsměvu, dobíral si mámu, že se konečně dočkala i dcerušky, a tak si nikdo nevšiml, jak Arnošt zneklidněl a nenápadně se odplížil z besídky. Zaslechl pleskot křídel a neušlo mu, že jakýsi opozdilec bystře zamířil k holubníku. Holubník byl Arnoštovo království. Žádný z holubů se ho nebál, sedali mu na ramena zrovna jako mamince a důvěřivě se od něho dali brát i do rukou. A tak za chvíli se vrátil do besídky, hluboce uklonil a komediantsky hlásil: „Zprávy z provincie Farmy Elišky Braunové, určené Jejímu Veličenstvu královně Elišce.“ „Uličníku!“ zlobila se naoko maminka, dychtivě však sáhla po papíru. „Prosím, paní matinko,“ zažertoval Arnošt dále. „Přečetl jsem jen adresu, přesně tak, jak je napsána.“ Nejprv napsali hoši legrační úřední hlášení: 366
Sir Bedřich Braun, generální guvernér Farmy Jejího Veličenstva Elišky Braunové – Jeho Excelenci siru Braunovi staršímu, guvernéru na Sokolím hnízdě, Kouzelné jeskyni, Zátoce spásy atd. atd. Excelence, všechno frčí podle programu. Mužstvo zdrávo, škody na majetku neshledány. Boje, pokud k nim došlo, skončily úspěšně VÍTĚZSTVÍM! Vaší Excelenci zcela oddaný Bedřich, guvernér, v. r. Teď už se smála i maminka, a Mimi, která vycítila, že se všichni radují, tleskala do dlaní, což dělávala jen ve chvílích největšího veselí. Na druhé straně tohoto hlášení však byl teprve vlastní dopis. A máma četla nahlas: Drazí rodiče a Arnošte! Velká hyena napadla berana, ale František ji postřelil a psi se šakalem ji doslovně rozsápali. Povečeřeli jsme báječně a jdeme spát. Dobrou noc! Teprve teď si maminka ulehčeně vydechla a táta neprozradil, že zato jemu zpráva o hyeně působí starosti. Uvažoval, že zvíře mohlo proniknout k Farmě jedině soutěskou, a to ne příliš dávno. Nikdy tam na hyeny nenarazili. A kdyby tam tahle byla delší čas, byla by jistě už spořádala víc kusů dobytka. Usuzoval z toho, že ohrazení soutěsky je jistě poškozeno a že by hochům mohlo hrozit nebezpečí. Další pošta, která došla příštího večera, však uklidnila i jeho. Tentokrát psali chlapci stručně. Noc klidná. Jitro překrásné. Plavbu na kajaku po Labutím jezeře za vedení Bédi podnikli postupně všichni. 367
Zítra jedeme dál. Líbáme! B + J + F. Ale už lístek z dalšího podvečera vzrušil všechny. Z písma bylo patrné, že hoši psali ve velkém chvatu a neklidu. Průchod soutěskou naprosto zničen. Udírna rozbořena. Cukrová třtina zničena, proso rozdupáno. Všude stopy velkých zvířat. Nebojíme se, myslíme však, že by tu bylo zapotřebí všech sil. Vyčkáme vašeho příchodu! „Co myslíš, Arno,“ optal se otec. „Unese nás tvůj pštros oba?“ „Jako nic,“ přisvědčil chlapec. „Vezl jsem na něm už mnohokrát těžší náklad, než kolik vážíš ty.“ „Pak je všechno v pořádku,“ rozhodl pan Braun. „Vyrazíme nejprv my a co nejrychleji. Maminka se vydá obvyklou cestou za námi s vozem. Nebudeš se bát, mámo?“ „Nebojí-li se moji hoši,“ odpověděla statečná maminka, „nesmím se bát ani já.“ A tak už za pár hodin po doručení poplašné zprávy se chlapci objali s tátou i Arnoštem. Táta se nemýlil. Bedřich se osvědčil jako znamenitý vojevůdce. Opevnili se ve vypleněné udírně a postupně hlídkovali po celou noc, která však byla kupodivu klidná. Až se tomu divili. Otec se hned vydal ohledat stopy. „Sloni,“ řekl. „Tohle by nesvedlo žádné jiné zvíře než slon. I stopy tomu nasvědčují. Narazili jste tu na stádo slonů?“ „Vůbec na žádné stádo,“ ujišťoval ho Bedřich. „Po celou dobu je tu takový klid, že nás to až zaráželo. Viděli jsme tu jen pár veverek a jezevce.“ „Tím líp,“ oddychl si otec. „Páni sloni asi narazili při 368
své cestě na soutěsku a celá naše důmyslná hradba pro ně znamenala jenom tolik, co ochranná hráz mravenců pro lidskou botu. Jenže sama soutěska byla pro ně příliš úzká. Omrzelo je asi přecházet po jednom a obrátili se prostě k přírodní překážce zády.“ „Ale co ta spousta, ten obraz dokonalé zkázy a ničení?“ optal se Bedřich. „Docela jasné,“ vysvětloval otec. „Několik z těch prvních přece jen proniklo. Podupali to tu, když se však stádo obrátilo, odešli za ním.“ „Bude to tak,“ připustil Bedřich. „A my jsme vás zbytečně vylekali,“ dodal zarmouceně. „Naprosto ne,“ ujistil ho otec. „Naopak. Zachoval ses jako zkušený velitel. Maminka s vozem, nástroji a materiálem tu bude co nevidět a my mezitím prozkoumáme okolí. Bojím se totiž, jestli některý z nevítaných dravců nevyužil průrvy, kterou způsobili sloni v soutěsce, a nevnikl na naše území.“ Při obědě vyprávěli hoši podrobněji o svých zkušenostech z Labutího jezera. Bedřich využil toho dne, aby na klidné hladině jezera zasvětil oba bratry do umění řídit kajak. Horlivě se rozpovídal o nádheře vodního ptactva a jeho důvěřivosti. „Myslím si, táto, že kdybychom chtěli, mohli bychom docela lehce ulovit jak labutě, tak volavky živé a usadit je v naší Zátoce spásy. Pak by to před Kouzelnou jeskyní vypadalo opravdu jako zámecký park.“ „Uvidíme,“ řekl otec. „Zatím máme vážnější starosti.“ Po obědě prozkoumali důkladně stopy v celém okolí soutěsky. Zjistili s potěšením, že kromě obrovských tlap slonů se tu vyskytla stopa jediná. Byla podobná tlapě velkého vlka nebo psa a vedla od soutěsky do vnitrozemí. „To byla ta vaše hyena,“ mínil otec. „Podívejte, slídila 369
tu všude kolem po kořisti. Přihnala se až k Farmě a napadla tam berana.“ „A tam také skončila se svou krvelačností,“ doplnil František. „Správně,“ souhlasil otec. „Náš plán je tedy jasný. Jakmile dorazí maminka s vozem, pustíme se znova do opevnění soutěsky. Navrhuji tentokrát mimo drátů v nejužším místě silné, ostře zahrocené pilony, šikmo zamířené proti kraji za soutěskou. Doufám, že zaženou i slonům chuť k návštěvě našeho území. Vím sice, že slon dovede porážet i silné stromy. Četl jsem však také, že je velmi netrpělivý, vyskytnou-li se mu v cestě přírodní překážky, obchází je, nebo se raději vrací. Byl bych však nejraději, kdyby se nám za soutěskou podařilo zjistit, kde se vlastně sloni zdržují. Naše předchozí výprava nebyla v tom směru nijak úspěšná.“ „Povím ti proč, táto,“ ozval se Bedřich. „Přemýšlel jsem o tom a myslím, že jsem tomu přišel na kloub. Propátrali jsme step, poušť i pohoří. Vždycky však jen na pevnině. Je tu však Východní řeka, jejíž pobřeží je většinou neschůdné.“ „Dobrá. A co z toho?“ „Teď máme kajak.“ „Máme,“ nechápal otec. „Co však s ním?“ „Na východ, proti proudu řeky,“ napověděl netrpělivě Jakub. „Po řece pronikneme do krajů, do nichž bychom se po souši nikdy nedostali. To musíš, táto, uznat.“ „Uznávám,“ přiznal otec po krátkém mlčení. „Nemám však odvahu pustit Bedřicha samotného do takového nebezpečí.“ „Měl bys však, táto, mít,“ přimlouval se Jakoubek. „My jsme Bedřicha za těch pár dnů poznali. Je už skoro tak rozvážný jako ty. Kdyby mu hrozilo nebezpečí, pustí se po proudu zpět a ani nejrychlejší zvíře ho nedohoní.“ 370
„A budu mít svého orla, vyzbrojím se a hlavně, věř mi, táto, nemám z toho vůbec strach.“ „A maminka?“ zdálo se, že pan Braun chlapcům podléhá. „Nemá se to,“ smál se Bedřich, „ale mamince o tom nesmíš nic povědět.“ Jako na zavolanou zaskřípala kola vozu a byla tu máma. Pan Braun neměl už čas odpovědět. Bylo vítání, šťastné shledání a mnoho vyprávění a radosti. Potom přišla na řadu důkladná porada. A tu táta, jakoby nic, prohodil: „Tak tedy platí. Pustíme se do stavby nového opevnění soutěsky a Béďa se mezitím vydá na průzkum povodí Východní řeky.“ Hoši hned pochopili, že je to souhlas s Bedřichovým návrhem. Máma ho důkladně opatřila potravinami, otec zbraněmi a chlapci ho pečlivě zašněrovali do plovací kazajky a do kajaku. Poslední tátovy rady a pokyny, poslední zamávání, a statečný chlapec se opřel do vesel. Nebylo zrovna snadné vydat se proti proudu. Bedřich však už dokonale ovládal kajak. Dovedl se obratně vyhnout prudkému proudu vprostřed řeky a využít klidnějšího toku u pobřeží. Netrvalo dlouho a zmizel jim v záhybu řeky z očí. A teprve večer se ukázalo, jaký byl Béďa chlapík. Vyprávěl, jak ho povodí Východní řeky okouzlilo. Vytasil se i s důkazy. Objevil banány a kakaové boby, přinesl vanilku a pepřovník. Největším úlovkem však byl párek drobných ptáků kurovitých, které se mu povedlo chytit do síťky na bambusové tyči, kterou si připravil už u Labutího jezera na mladé labutě a vzal s sebou už na tuto výpravu. „Lyska skvrnitá,“ jásal otec, „vzácný druh kurovitých ptáků, kteří snadno zdomácní.“ 371
Byla to pravda. Oba ptáci byli hned jako doma, sotva jim máma nasypala zrní dosyta. „Škoda,“ povzdechla maminka, „že tyhle všechny vzácnosti rostou tak daleko od nás a můžeme si je opatřit jen s velkou námahou.“. „Omyl, maminko,“ odpověděl Bedřich, „pokusil jsem se ode všeho sebrat semena a sazenice, abychom si je mohli vypěstovat i na našich plantážích.“ Otec pohlédl významně na mámu. „Jsi nejen výborný lovec, ale i dobrý hospodář. Myslíš na všecko. Proto taky už nemusíš brát ohled na máminy obavy a můžeš nám vypovědět všecko, co jsi viděl.“ Bedřich spustil. Přes otcovo ujištění pomrkával po mamince a trošku se usmíval. „Že bych tam nezažil nic, co by mámu znepokojilo, bych zrovna tvrdit nemohl. Ale když myslíš, tak poslechnu. Pobřeží všude tam, kde řeku nesvítají skaliska, je neobyčejně úrodné a bohaté. Bude to asi tím, že řeka všude, kde má možnost, se za údobí dešťů široce rozvodní a zaplaví krajinu. Protéká bujnými hustými lesy, plnými ptactva a zvěře. Na jednom úseku až uši zaléhaly podivnými zvuky, které jsem dlouho nemohl rozluštit.“ „Divá zvěř,“ polekala se maminka. „Snad jsi ze zvědavosti nevystoupil na břeh?“ „Vystoupil,“ přiznal s úsměvem Bedřich, „a brzy jsem se také uklidnil. Bylo to takové nádherné, romantické zákoutí mezi lesy…“ „A ty zvuky?“ nemohl se dočkat Arnošt. „Neuhodli byste,“ smál se Béďa teď už napínej. „Hudrování celých hejn krocanů a morek, skřehotání perliček a křik pávů. Hotová přírodní zoologická zahrada, oddělení ptactva kulovitého. Tam jsem taky ulovil obě lysky skvrnité, které se mě vůbec nebály, a i 372
pak v koši na kajaku se chovaly naprosto důvěřivě.“ „Nezbude opravdu,“ usmíval se Kuba, „než vyrobit další kajaky pro každého z nás. Krocani a perličky by se nám velmi hodili do hospodářství.“ „Tak dost, povstalci,“ napomínal žertovně táta. „Bedřich pokračuje.“ „A v tom rajském koutku,“ pokračoval Bedřich, „jsem objevil také banány. Byla to snad nejkouzelnější krajina z celé cesty. Nejprv jsem se ovšem důkladně nacpal. A když jsem pak sbíral plody pro vás a hledal také sazenice, objevil jsem popínavé rostliny pepře a vanilky. Nevěřte však, že jsem při tom myslel jen na žaludek. Přinesl jsem i sazenice neobyčejně půvabných popínavých rostlin, které se vinuly po kmenech bambusů a mezi jejich korunami vytvářely hotové galérie a střechy nádherných květů a omamné vůně.“ „To by bylo zas něco pro mne,“ přiznala maminka. „Jen jestli nám sazenice neuschnou, než je přivezeme domů.“ „Neboj, mami,“ těšil ji Béďa. „To mi také napadlo, a tak jsem pro jistotu vybral z odkvetlých rostlin i semena. Ve výborné půdě u nás jistě vzklíčí a ujmou se.“ „Béďa je k nepoznání,“ žertoval otec „Není ještě tak dávno, co pálil i po nejkrásnějších papoušcích a tetřevech, a teď si všímá i květinek.“ „Ani bys nevěřil, táto,“ přiznal vážně chlapec, „jak velkou říkáš pravdu. Nemohu zapřít, že v první chvíli, když jsem spatřil tolik krocanů, perliček a pávů, mě zasvrběly dlaně a už jsem sahal po pušce. Ale přemohl jsem se. Za okamžik mě ovšem zase svádělo sundat orlu čepičku a pokusit se ulovit některého z těch nádherných ptáků aspoň živého. Jen tak. Vám na ukázku. Ale tu mi vyvstala před očima příhoda, kdy jsem před léty zastřelil toho nádherného tokajícího tetřeva a ty ses zlobil. Jasně 373
jsem tě slyšel, jak jsi mi vytýkal, že střílím bez rozmyslu po všem živém a krásném, co zaslouží žít, když to nutně nepotřebujeme.“ Otec byl radostně překvapen. Ba i trošku dojat. Aby to zastřel, optal se s úsměvem: „A písničku jsi při tom nezaslechl?.“ „Jakou písničku?“ nepochopil hned chlapec. „No přece tu naši… domluvenou.“ A táta tichounce jako kdysi zahvízdal: „Adámku náš, copak děláš…?“ Všichni překvapeně hleděli z táty na Bedřicha, jen bystrý Jakoubek se ťukl do čela. „Počkejte, na tohle se dobře pamatuji! Bylo mi vždycky divné, proč táta v některých okamžicích hvízdá tuhle písničku. Právě jen ji a tak potichoučku jako pro sebe.“ Otec s Béďou se na sebe spiklenecky podívali a dali se do smíchu. Táta pak vyzval Bedřicha: „No a dál? Tohle všechno jsi přece nemohl naložit do kajaku?“ „Něčemu jsem se od tebe, tatínku, přece jen naučil. Řekl jsem si: zpět po proudu popluju jako šipka a mohu si dovolil i lehkou zátěž. Nechával jsem tedy všechny úlovky jednoduše na břehu, a teprve když jsem se už chystal k návratu, jsem si vyrobil lehký kalifornský vor. Přesněji, mělký, dost prostorný koš z proutí, do něhož jsem naložil ovoce, odnože i semena, jimž voda nemohla uškodit, naopak uchovávala je svěží. Jen obě lysky jsem usadil v košíku do kajaku. A to je vše. Na zpáteční cestě jsem všecko postupně naložil na vor a frčel jsem po proudu jako šipka.“ „Že by to opravdu bylo všechno jen tak kouzelné jako v pohádce?“ zapochyboval Jakub. „To bychom se vlastně vůbec nemuseli zdržovat s opevňováním přechodu soutěskou a věřit, že tu opravdu žijeme jako v ráji. A to 374
se mi nějak nezdá.“ Béďa se trošku ošíval. „No tak docela to opravdu nebylo, jenže… pochopte, maminka…“ „Maminku vynech,“ zakročila tentokrát paní Braunová energicky, „a hezky s pravdou ven!“ „No… našlo by se,“ rozvažoval Bedřich, pobídnut otcovým pohledem, „ovšem jen tu a tam. Slony jsem tedy zahlédl. Jen z dálky,“ pospíšil, když viděl, jak sebou máma trhla. „Tak jen hezky dopodrobna,“ pobídl ho otec. „To bylo tak. Když jsem plul zas už hezkou dobu dál proti proudu, objevily se po obou stranách pobřeží rozlehlé háje keřů a stromů, které jsem neznal. Přinesl jsem proto několik chomáčů listí na ukázku.“ „Je to citlivka,“ řekl otec po krátké prohlídce. „Všimněte si, jak jsou listy poměrně tuhé a přitom šťavnaté.“ „Vzal jsem je proto,“ vysvětloval Béďa, „že jsem byl zanedlouho překvapen, jak v jednom místě nedaleko břehu se chvějí a otřásají koruny jako v prudké vichřici. A zatím bylo úplné bezvětří. Pozoroval jsem ten podivný úkaz dalekohledem. Ani tak jsem nic neobjevil. Vtom se mi rozšířil průhled nevysvětlitelnou průrvou sahající hluboko do husté zeleně háje. Vypadalo to jako schválně vykácená cesta, skoro jako silnice. Kdo by ji však vymýtil, když po člověku nebylo nikde ani stopy? Ale brzy jsem na to přišel. V čočce dalekohledu se mi objevila skupina slonů. A za ní druhá, třetí. Většina z nich rvala celé větve stromů i keřů a ohromná sousta, doslovně otýpky, si chobotem cpala do tlamy.“ „A to byla ta vichřice v korunách,“ vydechl František, který napjatě poslouchal. „Tak,“ přisvědčil Béďa. „To víte, že jsem se nejprv 375
vylekal. Ale vypadali tak pokojně a malá slůňata tak nemotorně dováděla, že jsem sebral všecku odvahu a plul dál.“ „Vítr vál asi od nich k tobě, a proto neucítili vetřelce,“ poznamenal Jakub znalecky. „Taky jsem si to myslel,“ přisvědčil Bedřich. „Jenže jak jsem tak pokračoval v cestě, naskytl se mi pohled, který mi div nevyrazil dech.“ Nikdo z chlapců ani nedýchal. A pan Braun zvedl zvědavě hlavu. „Řeka se v tom místě nápadně rozšiřovala v široké koryto, na jehož levé straně byla rozsáhlá mělčina, přecházející do písčité pláže táhnoucí se do slušné dálky od břehu. Proud byl v těch místech jen uprostřed řeky. Nepříliš široký, zato prudký. Trošku jsem se zapotil, než se mi povedlo překřížit ho kajakem na druhou stranu a zachytit se v klidné zátoce, stísněné hustým křovím. Na ten pohled hned tak nezapomenu.“ „Sloni?“ nevydržel to už napjatý František. „Sloni,“ potvrdil Bedřich. „Ale kolik! Někteří se povalovali na písčité pláži jako koťata, nohy hned vzhůru, hned se zas choboty zahrnovali záplavou písku…“ „Zbavovali se obtížného hmyzu,“ neodolal, aby neuplatnil své znalosti Jakoubek. „Snad. Druzí se zas váleli v kalužinách napolo vyschlých zátočin řeky, kam deště naplavily bahno, a se zřejmou rozkoší se jím doslovně obalovali…“ „Taky obrana proti hmyzu,“ poznamenal věcně Jakoubek. „Další, pocukrovaní pískem nebo obalení bahnem, stáli po břicha ve vodě, nabírali ji chobotem a navzájem se polévali proudy vody. A jiní se zas odvážili až doprostřed dravého proudu a tam se ochlazovali.“ 376
„A ty?“ neudržel teď už na uzdě zvědavost ani Arnošt. „Bál ses?“ Bedřich se trošku zarazil, podíval se nejprv na mámu, potom na tatínka, načež sklopil hlavu a řekl tiše: „Nebylo čeho. Bylo to tak hezké a radostné, jako když se u řeky sluní rodina lidí. Jako když jsme oslavovali maminčin svátek. Vůbec mě nezpozorovali, nebo jsme jim, já a můj kajak, nestáli za to, aby zneklidněli. Přiznám se naopak – a moc se za to stydím –, že mě zas jednou pořádně popadla za pačesy má zbrklost a ješitnost.“ „Nechápu,“ vmísil se mu do řeči teď i sám otec a Bedřich jen trošku víc sklopil hlavu. „Napadlo mi pokoušet své lovecké štěstí. Aspoň to nejmenší slůně, řekl jsem si. To by všichni zírali na takový úlovek. A už jsem sahal po kulovnici.“ „Proboha!“ chytla se máma za srdce a otec jen 377
znepokojeně poznamenal: „Kams dal rozum? Na slona, ve stádu k tomu, s tvou kulovničkou?“ „Naštěstí jsem se hned vzpamatoval,“ přiznal Béďa kajícně. „Sám jsem se vzápětí té myšlenky polekal.“ „A hezky rychle jsi vzal roha,“ smál se Jakoubek. „Tak to zas ne,“ zapomněl Bedřich rázem na všechnu kajícnost. „Pokračoval jsem v plavbě. Přiznám se, že jsem měl nahnáno a plul jsem tichounce, ale žádný z těch obrů si mne ani nevšiml. Proplul jsem kolem nich a dostal jsem se k místu, kde se zas řeka zužovala a na obou březích se rozkládal hustý, nezvykle tmavý les. Působil hrozivě, smutně až příšerně, nikde jsem tu takový ještě neviděl. Byl vysoký a zastínil celou hladinu. Poprvé mě na téhle cestě přepadla tíseň. Měl jsem nepříjemný dojem, že jsem z radostné, slunné pohody vjel do chmurného ovzduší tunelu. Ke všemu nedaleko přede mnou, skoro na dostřel, se hladina řeky několikrát mohutně rozvlnila, zpěnila, skoro bych řekl, vřela, jako by ze dna vyrážel nějaký horký pramen. Můj poslušný kajáček se v té chvíli zastavil. Popadl jsem dalekohled. Hned nato se v těch místech pomalu vynořilo ohromné, tmavé, skoro černé zvíře. Zívlo nad hladinou a dalekohled mi s děsivou přesností ukázal tlamu plnou strašlivých zubů, které v ní trčely řídce jako kolíky v plotě.“ Bedřich na chvíli umlkl, jako by sbíral odvahu povědět, co přiznal už v první větě. „Dostal jsem strach. Ani kajak jsem neotočil. Zavesloval jsem pozpátku, zarejdoval na okraj proudu, zabrzdil na vteřinku pádlem a hned nato jsem uháněl kupředu jako šipka. Kajáček letěl jako divý, poskakoval po vlnách, a než jsem se nadál, minul jsem skupinu slonů, kteří se pořád ještě brouzdali ve vodě, a měl jsem 378
co dělat, abych ho zkrotil v místech, kde mě čekal připravený vor. A to je všecko, tatínku.“ „Není toho málo,“ řekl s uznáním otec. „Přece jen jsi mě uklidnil. Z tvých zpráv se dá soudit, že vpád slonů k soutěsce byl zcela náhodný. Asi nějaký rozmar náčelníka některého houfu, za nímž pak šlo bezhlavě celé stádo a vrátilo se při první vážné překážce. Hlavně také jistě proto, že na celém dlouhém pochodu neobjevilo kraj, který by se vyrovnal jejich opuštěnému rejdišti. Sloni jsou prý velmi moudří.“ „A ta vodní obluda, která Béďu tak vylekala?“ optal se zvědavý Jakub. „Asi hroch,“ mínil otec. „Tak vám moje výprava aspoň trochu prospěla, viď, tatínku?“ „Víc, než myslíš, chlapče. Průzkum je vždycky to nejdůležitější. Špatný generál, který se rozhoduje k akcím, aniž vyzkoumal vše, co se dá. Děkuju ti.“ „My jsme ovšem, Béďo, taky nezaháleli,“ řekl Arnošt. „Pojď, ukážem ti, jak pokročila stavba.“ Hodně toho udělali. Zbývalo však ještě hodně práce s důkladným ohrazením soutěsky. Ani to jim však nedělalo velké starosti. Otec připravil mámě před odjezdem na vůz značnou zásobu ostnatého drátu, od něhož si hodně slibovali. Hlavně proti citlivým chobotům slonů. A pak přišel den návratu. Už v podvečer se hoši znova vytasili s návrhem, aby se na zpáteční cestě zastavili u Labutího jezera a ulovili několik mladých živých labutí a volavek královských. Táta měl námitky. „Člověk nemá chtít všechno najednou,“ povídal. „Myslím si, tatínku,“ přidala se však k chlapcům maminka, „že by nám taková ozdoba v naší zátoce 379
neuškodila. Člověk nemá myslet jen na to, co je užitečné, ale i na to, co je krásné. Uvědom si jen, kolik radosti nám všem přinesla Mimi, třebaže z ní nebyl valný užitek.“ Opička zaslechla své jméno, vyskočila obratně mamince na klín, objala ji pracičkami kolem krku a radostně vyrážela své: mi-mi! Tomuhle už ani táta neodolal. Smál se, až se za boky popadal. „No, že by byla Mimi zrovna krásná…“ „Když ne krásná, tak milá,“ nedala se maminka. „No dobrá. Povoluji vám u Labutího jezera dvě hodiny na lov. Víc ani minutu.“ Chlapcům to úplně stačilo. Béďa ulovil párek mladých labutí a dvě volavky, které se také už měly jak náleží k světu, a Arnošt s tátou a košíky ulovených ptáků i nejchoulostivějšími sazenicemi pospíšili na pštrosu k Zátoce spásy. Než maminka s chlapci dorazila, rejdily už labutě po hladině, jako by se tu byly narodily, a také volavky se tu cítily jako doma. I sazenice byly už na nejpříhodnějších místech v zemi a důkladně zavlaženy. „Všude dobře, doma nejlíp,“ řekl táta, když po večeři odkládal příbor. „Můžeme být na svůj domov opravdu pyšní, děti“ přisvědčila máma. „Vzpomeňme jen, že je to pouhých pár let, co jsme tu ve strachu a úzkostech prožili v chatrném stanu první noc. Jaký to tu byl neradostný suchopár, a dnes?“ „Zázrak práce a úsilí,“ řekl vážně pan Braun. „A budeli nám přát štěstí i dál, jak to teprve bude vyhlížet, až jednou oslavíme desetileté výročí?“ Všichni mlčeli a každý přemýšlel o tátových slovech. Jen maminka si povzdychla. Bylo jí přece jen líto chlapců, kdyby opravdu po celých deset let neměli 380
poznat jiný život.
381
10 - A jak to bylo po deseti letech Silný, v kůži vázaný lodní deník kapitána ztroskotané lodi se stránku po stránce plnil, až se jednoho dne objevil vedle data nápis a pod ním dlouhý sloupec. Nápis zněl: DESET LET a takový byl pod ním text: Dnes jsme oslavili desetileté výročí. Teď je Bedřichovi pětadvacet a našemu benjamínkovi už osmnáct! Až se to věřit nechce z hochů vyrostli, aniž jsme si to uvědomili, opravdoví mužové. Vzpomínalo se hodně. Bez toho se přece žádné výročí neobejde. A tak mamince ukáplo dost slziček a ani my jsme se často neubránili dojetí. Když nás chlapci dovedli k hrobům, které slavnostně ověnčili, to už si máma zaplakala. Naštěstí jsou jen dva. Kromě ušatec Lorda uhynula před třemi lety také naše roztomilá Mimi. Žila s námi jako člověk a taky jsme po ní všichni truchlili. A sotva jsme skončili tuto smutnou návštěvu, vedli nás hoši do chlévů a stájí. Nad každým stáním viselo na drátech z nejkrásnějších květů uvité číslo 10 v květinovém kruhu. Bylo to vtipné a mělo to být veselé. Ale věřte, když se člověk podíval na starou a věrnou Stračenu nebo na Lejdy, stále sice krásnou, ale také už dospěle vážnou, bylo mu, jako by mu hlavou proletělo celých těch deset let tvrdého života, a do smíchu mu nebylo. Také Turek a Bill. obě naše dogy a první ochránci, na 382
jejichž tělech se všude daly zjistit jizvy bojů v našich službách, byli ozdobeni květinovými obojky. Ale taky to už nebyla ta ohnivá mladá zvířata, která se lehkomyslně a bez rozvahy vrhala do každé rvačky. Prostě na každém kroku, který nám měl radostně připomenout naše úspěchy, skápla do vzpomínek hořká kapička. I tak to však bylo hezké. Zatoužil jsem začerstva doplnit naši kroniku dnešními dojmy. Zítra by to už nebylo ono, řekl jsem si. A tak píši, co mi srdce diktuje, snad bez ladu a skladu, zato s vděčností a láskou. Pochoval jsem už naději, že bychom se s mámou ještě dočkali chvíle, kdy nás tu někdo objeví. Naši hoši se však určitě dočkají. A pro ně hlavně píši. Aby nezapomněli. A pro ty, kteří je objeví, aby uvěřili. Ti by ostatně ocenili naši práci a úsilí, už jen kdyby ji uviděli. Vyrostl tu vzorný statek, důkladná hospodářská stavení a z jeskyně útulné, na naše poměry přepychové obydlí. Povědět to několika větami, znamenalo by asi říci: Přešlo deset let strachu a úzkosti, ale také klidu a pohody. Osamělosti a touhy po lidech, také však štěstí, že máme pokoj od jejich věčné nespokojenosti, sporů a hádek. Těžké a úmorné práce, také ovšem velkých úspěchů. Jak dnes vypadám? Dík milosrdnému vraku, který nás kdysi svým ztroskotáním tolik vyděsil, máme tu dostatek zrcadel. Zešedivěl jsem. Jistě daleko dřív než mužové mého věku ve městech. Strach tu byl za těch deset let častým hostem a nebezpečí i úzkost je nejspolehlivějším barvivem vlasů na bělo. U mne jsou to zatím jen tu a tam stříbrné nitky, zato maminka má už vlasy bílé jako padlý sníh. A to jí chybí ještě plná dvě léta do padesátky. Je to samozřejmé. Já byl téměř vždycky při všem 383
nebezpečí u našich chlapců, a ona se jen strachovala a napjatě čekala. Snášela také obtížněji tvrdosti a nepohodu našeho života. A přitom pracovala. Moc. Snad víc než my. Nikdy nebyla netrpělivá a nikdy si neposteskla. Měla strach o nás, soužila se, když jsme se však vrátili, nevyčítala a vítala nás s úsměvem. Hledejte takovou ženu! Bude se to zdát neuvěřitelné, ale nikdo z hochů, ani já, nebyl za těch deset let vážně nemocen. Nějak nám tu svědčilo. Zato maminka měla několik záchvatů horečky, někdy tak vysoké, že jsme se obávali o její život. Jak však hoši dospívali, zdála se být otužilejší. Když jsem před nějakým rokem nad tím projevil radost, usmála se shovívavě. „Ne to, že jsem uvykla klimatu, ale že jsou hoši starší a mužnější, a mé obavy o ně proto menší, způsobilo tu změnu. Arnoštovi bylo přece deset a Jakubovi dvanáct, a museli se ohánět nejen těžkými nástroji, ale i puškou jako dospělí lidé.“ Zlatá, nedocenitelná matka a žena. A naši chlapci? I na ně mělo dospívání v naší osamělosti jistě velký vliv. Neumějí sice tančit, dělat poklony, nikdo je nenaučil společenské konverzaci. Nemají-li co povědět, mlčí. Zato si ve stálé práci a tvrdém boji s přírodou a překážkami udrželi i v mužnosti rysy chlapectví. Jsou statnější a silnější, samozřejmě i prudší a nezkrotnější, než kdyby byli vyrostli v Bernu. Zato upřímnější a přímější. Neznají, co je licoměrnost a přetvářka. Vidíš do nich jako do čiré studánky. Nikdy bychom nevěřili, že Arnošt, křehký a světlovlasý, přeroste oba starší bratry, hlavně silného a mohutného Bedřicha. Je ovšem stále útlý a štíhlý a jeho síla a odolnost se zdaleka nevyrovná chlapáctví Bédi, který je odmalička vzorem obratnosti a odvahy. Nesmím 384
zapomenout, že Arnošta velmi zaujala i chemie a lékařství. Vyrábíme ocet z medu, líh z obilí, ovocná vína – všecko jsou to výsledky Arnoštových pokusů. Je také naším domácím lékařem, felčarem i kořenářkou. Stal se z něho i obratný zvěrolékař. A přitom je stále skromný, tichý a zdá se zádumčivý, jako býval v dětství. To mě však už dávno neleká. Vím, že je to tím, že pořád nosí něco v hlavě, pořád o něčem koumá. Jakub by ani nestárl. Vzrůstem i tělesnou konstrukcí se podobá Bedřichovi a je pořád dobrá kopa a podšívka, jako býval. Svou vlídnou laskavostí a citlivostí pomáhá vyrovnávat spory a roztržky, pokud mezi našimi temperamentními hochy propuknou. Myslím, že v největší míře podědil máminy dobré vlastnosti. A konečně František. Míval jsem velkou starost o jeho výchovu. Byl nejmladší, proto zhýčkaný mazánek s velkým sklonem k lacinému vychloubačství a ješitnosti. Dlouho neprojevoval sklon k něčemu určitému, o nic se nesnažil a spíš jen záviděl svým bratřím jejich úspěchy. A vidíte, překvapil nás. Tenhle osmnáctiletý jinoch, ze všech chlapců nejpůvabnější vzhledem, jako by si stálým stykem s ostatními osvojil jejich nejlepší vlastnosti. Je citlivější než Bedřich, ale stejně obratný a odvážný, i když se mu silou nevyrovná. Sklon k humoru a šibalství pochytil ještě od Jakuba. Hodně na něj zapůsobily Arnoštovy výzkumy a Jakubovy vědomosti a stal se horlivým čtenářem. A po patnáctém roce zmizela i jeho roztěkanost. Stal se z něho hospodář. Zemědělství a hlavně chov domácích zvířat se mu staly nejprv koníčkem, a posléze opravdovou vášní. Dávno mě v tom předstihl a v mnohém i udivil. Naše hospodářství už po léta není tím „pohlavkováním“ půdy (jak tomu František říká), dostalo systém i řád. 385
František je citlivý hoch a ani ho nenapadne vytahovat se svými úspěchy. Často mne naopak potěší upřímným uznáním: „Víš, táto, někdy žasnu, jak jsi dokázal přímo ze země vydupat takové základy, na nichž se nám, když jsme dorostli, tak snadno buduje.“ A já se jen směju a říkám: „Štěstí, hochu, pohoda v rodině, vzorná máma a potom, nezapomínej, vrak a jeho zásoby. Tomu vděčíme za mnohé. Nejvíc si cením kapitánovy bohaté knihovny. Má velkou zásluhu na rozkvětu našeho hospodářství. Mé začátky byly vedeny jen zkušenostmi a znalostmi, které jsem v životě načerpal. Tobě a vám už pomáhaly knihy. Tak je to, hochu.“ Už skoro svítá a měl bych si taky trošku odpočinout. Protože kdybych se rozepsal ještě o Farmě, Velrybím ostrově, Žraločím ostrůvku, ptácích a zvířatech, která jsme ochočili, takže se stala téměř součástí naší rodiny, potřeboval bych k tomu několik dnů. Raději tuto jubilejní kapitolu zakončím několika větami, které vystihnou vše. Děkuji mamince, vzácné, neúmorné a oddané pomocnici v nejtěžších chvílích. Její vzor, láskyplná úcta, kterou si dovedla vždycky u mých čtyř divochů jediným slovem, mírným a laskavým pohledem získat, jsou také příčinou, že ze svých synů mám radost. A radost z dětí je jistě nad všechno bohatství. Otec si po svém úctyhodném kronikářském výkonu trošku přispal. A proto nespatřil, jak zamířil k zátoce Bedřich. Plavecký úbor měl na sobě, rozvážně se usídlil na svém kajaku, připínal kazajku a zkoušel veslo. Už dávno ho lákalo pustil se dál za skaliska, kde kdysi ztroskotala jejich loď a kde ulovil mrože. Dnes měl volno, 386
skončili práci, a klidné moře a krásný den vábily. Orlíka na rameni, zbraně a nástroje v torbě kajaku, ani čerta se nebál. Plavil se obratně podél pobřeží, mezi skalisky rozervaného pobřeží. Bylo to romantické, hezky se na to dívalo, číhalo tu však také nebezpečí. Brzy se tu kupily celé bloky mohutných skal, hned zas vyčnívaly ojedinělé obelisky a věže útesů, tu a tam zahlédl v čirých vodách stejné útvary v hlubině moře. Na nedostupných vrcholcích hnízdila obrovská hejna mořských ptáků a jejich ohlušující křik i šumění křídel znepokojovaly orlíka. Kde bylo pobřeží ploché a přístupnější, rozvalovala se mohutná mořská zvířata. Rozeznal lachtany, lvouny, rypouše sloní. Převahu měli mroži. Stálo to víc než hodinu napjatých nervů, než se vymotal z toho bludiště skalnatých průrev, které sem nakupil jistě nějaký mohutný geologický převrat. A sotva si vydechl, otevřel zeširoka oči. Octl se proti obrovské skalní bráně, překrásné, jako by ji příroda vybudovala v gotickém slohu. Otevřela se před ním jako oblouk nesmírně velikého mostu. Veplul do ní opatrně a ohlušilo ho štěbetání, které odněkud znal, nikdy však nezaslechl v takové síle. Skoro se lekl, hned se však usmál. Vyplašil tisíce vlaštovek, které se vznesly a poděšeně poletovaly kolem svých hnízd a hlučně vykřikovaly, jako by chtěly vetřelce zastrašit. Jejich bílá bříška svítila oslnivě nad jeho hlavou a ostře kontrastovala se sametovou černí zad a popelavou barvou letek s kovovým leskem. Brána byla jejich hnízdy doslova oblepena. Napadlo ho, že jsou to snad ona proslulá hnízda salangan, o nichž se dočetl, že jsou drahou pochoutkou na trzích v Nebeské říši. I moře bylo pojednou docela jiné. Přecházelo do 387
azurové barvy. jasné a čisté jako zrcadlo. Chlapcovu pozornost přilákaly někde menší, jinde zas rozsáhlejší trsy dosti velkých škeblí, přisátých k balvanům kamenitého dna. Ustřice, řekl si. Odtrhl jich několik nožem, všechny však byly tuhé, ani zdání po rosolovité slizkosti ústřic. Už je chtěl vyhodit, když tu nůž narazil na cosi tvrdého. Béďa byl lovec, a zvědavý k tomu. Co kdyby…, napadlo ho a horečně se dal do hledání tvrdé překážky. Našel několik větších i menších hrášků, které jako by byly vyrobeny z perleti. Naházel škeble do vaku a už neměl stání. Což kdyby opravdu perly? Zabral do vesel a netrvalo dlouho, doslal se na druhou stranu zálivu. V místech, kde na druhém břehu byla mohutná gotická brána, čněla jen holá skála, kterou bylo nutno obeplout. A za ní ho vzrušila nezvyklá podívaná. Vypadalo to jako nějaký pohádkový sněm ptactva. Pobřeží bylo i tady skalnaté, stoupalo však povlovně a táhlo se, kam oko dohlédlo. A na něm tisíce nejrůznějších ptáků. Rackové, mořské vlaštovky, albatrosové, fregatky a řada jiných, které Bedřich nikdy nespatřil. Létali poměrně nízko, kroužili hned naci zálivem, hned zase nad pobřežím, bylo tu křiku, štěbetání a skřeků, až sluch přecházel. Zvědavost ho popadla za pačesy a hnala na břeh. Nedostal se však ani do poloviny cesty. Jeho pozornost přilákal statný kormorán útočící zobanem na nějakou kořist. Snad hada, plaza nebo žábu. To by ovšem nebylo nic zvláštního. Ani to, že se pták nevylekal a nevzlétl, když se k němu přiblížil na několik kroků. Zažil už několikrát, že zvíře či pták tu neprojevili strach z blízkosti člověka, protože jej ještě nikdy neviděli a 388
nevytušili v něm nepřítele. Cosi jiného ho udivovalo. Pták měl na pravé noze široký plátěný obvaz! Zprvu nechtěl věřit vlastním očím. Člověk! Tohle mohl dokázat jedině člověk! A člověk tady… Chlapec se zadýchal vzrušením. Toho kormorána musí dostat. Tohle tajemství musí rozluštit.
Bedřich se s vypětím vší vůle opanoval. Teď už ani krok, uklidnit se a přemýšlet. S instinktem zkušeného lovce zalehl a přikrčil se k zemi. A v té chvíli se mu zaryla do žeber olověná koule bolasa. Ovšem, to je to pravé! Teď jen tiše uvolnit řemen, soustředit se, aby neminul cíl. Jedna… dvě… tři! Kormorán spoutaný řemenem bolasa těžce a poděšeně oddychuje. Skoro jako Bedřich, který po těch vteřinách napětí chvíli leží a objímá tělo velkého ptáka, které se 389
chvěje stejně jako Béďovy ruce, když mu zavazuje šátkem oči. Není to obvaz. Noha je zdravá. Plátno je popsáno jakousi červenou barvou. Je to anglicky. Štěstí že babička naučila Béďu nejen anglicky mluvit, ale i číst a psát. A tak teď Bedřich, užaslý a vyjevený, čte už podesáté. Hledejte sopečný ostrov. Poznáte to podle plamene, který šlehá z kráteru. Zachraňte trosečnici ze soptící skály! Béďovi jde z toho hlava kolem. Odpovědět! To se ví, že odpovědět. Kormorán se jistě vrátí tam, odkud bylo vysláno poselství. Ale jak? Béďa usilovně přemýšlí, rozhlíží se bezradně a pojednou mu svitne. Vteřina a orel je zbaven čepičky. Druhá, orlíkova, kořist je u jeho nohou. Bedřich s horečným chvatem vytrhne brk, přiřízne a namáčí do krve uloveného ptáka. Jen chvilku přemýšlí a potom píše na rub plátna. Důvěřujte. Pokusíme se o vše, co je v našich silách. Pozorně obvazuje nohu ptáka. Jenže levou. A na pravou, na níž zprávu přinesl, uvazuje rudou mašli z orlíkovy čepičky. Takhle si ona nešťastnice určitě hned povšimne, že poselství došlo svého určení. Uvolňuje pouta, sundává šátek a pták, omámen zajetím i náhlým světlem, zamával křídly a vznesl se. Doma no uvítali s radostí. Vyprávěl všechno po pořádku a bratři byli nadšeni. Nejvíc ovšem tím, že otec zjistil v plochých škeblích opravdové perly. 390
„Maminka dostane perlový náhrdelník!“ jásal František, máma ho však odbývala úsměvem. „Půjdu se v něm ukázat Lejdy a Miriam, vid?“ „Objevil jsi opravdový poklad,“ řekl otec. „Určitě by nám jej mohly závidět nejbohatší ženy světa. Maminka má ovšem pravdu. Bez spojení se světem jsou to jen hezké kuličky. Pan Braun přitom stále pokukoval po svém nejstarším. Znal chlapce a Béďa se mu dnes jaksi nezdál. Byl zasmušilý, zamlklý a často přeslechl i otázku. To tu ještě nebylo. Bedřicha něco trápilo. Měl cosi na srdci. Otec moudře vyčkal, až se chlapci vytratili za mámou. „Tebe něco trápí, chlapče, viď?“ „Ano, tatínku,“ přiznal Bedřich upřímně. „Nechtěl jsem vzrušovat ostatní a hlavně maminku. Čekal jsem, až s tebou budu sám. To nejdůležitější, co jsem dnes prožil, jsem ještě neřekl.“ A Bedřich dopodrobna vypověděl otci příhodu s kormoránem. „Teď mě, tatínku, neopouští jediná otázka. Dostane se má zpráva do rukou té neštastnice? Kde se asi zdržuje? Budem ji moci najít a zachránit. Táta mlčel. Hle, jeho Béďa, jemuž, vždycky vytýkal nedostatek citu. Je bledý a zkrušený, jak ho ještě nikdy neviděl. Jak ho potěšit? Jak uklidnil? „Milý hochu.“ řekl po krátké úvaze, „tohle je jistě nejpodivuhodnější událost, jakou jsme tu zažili. Nevíme však, jak stará je ta zpráva a jestli ona nešťastnice už dávno nezahynula.“ „Takže, tatínku?“ optal se chlapec nešťastně. „Zapomenout, hochu,“ odpověděl otec smutně. „Nezbývá nic jiného. Zdá se to kruté a bezcitné. Nikde jsme tu však nenarazili na nejmenší stopy sopečné 391
činnosti. Je to beznadějné, chlapče.“ „Máš pravdu, táto,“ přiznal Bedřich. Veselejší však nebyl. Příštího dne podlehl táta naléhání chlapců a vydali se na lov perlorodek. Cesta uplynula klidně bez zvláštních příhod. Chlapci měli sice sto chutí ulovit některého z mořských obrů, otec jim to však vymluvil. „Účel naší cesty je lov perel a cíl Perlová zátoka. Proč se vydávat v nebezpečí už na cestě tam?“ Hoši se zamračili a vyjasnili tváře, teprve když se jejich zrakům objevilo majestátní klenutí masivní brány. Žasli, už když jim ji Bedřich popisoval. Pohled však předčil všechna sebenadšenější slova. Jindy by Bedřich triumfoval. Dnes však si jen tiše povzdechl. „Všechno bych to obětoval za objev jediného pustého ostrůvku se soptícím kráterem.“ „Co to blábolíš?“ nechápal František a také ostatní hoši se na něj z člunu udiveně zahleděli. Jen táta pochopil a vzdychl snad ještě bolestněji než Béďa. Neřekl však ani slovo. „Tady zakotvíme,“ rozhodl, „pojíme a přenocujeme.“ Večeře byla jednoduchá, jim však po celodenní námaze a silných dojmech chutnalo znamenitě. Noc byla klidná, spali dobře, i když je zpočátku znepokojovalo vytí šakalů, zaznívající odkudsi z pevniny. Už za prvního rozbřesku se vykoupali, nasnídali a vyrazili k nalezišti perlorodek. Ani v tom Bedřich nepřeháněl. Lov se vydařil nad očekávání. Zdálo se, že úspěch rozptýlil i Bedřichův smutek. Už se tolik nenudil a tu a tam i zažertoval. Táta si oddychl. Chlapec se potrápí, v zápalu lovu a denních starostí však zvolna zapomene. Už se chystali domů a radovali se, že na téhle vypraví 392
byli ušetřeni jakéhokoli nebezpečí. Vydali se jen ještě přehlédnout' nakladená oka. Psy vzali s sebou. Pojednou zazněl výstřel, hned nato výkřik a vzápětí druhá rána. Co se to stalo? Výstřely vem čert. Člověk snadno stiskne spoušť, i když zamíří na vránu nebo na králíka. Ale ten výkřik. Pan Braun už sotva popadá dech, když se srazí s Jakubem. Chlapec klopýtá, bolestně vzdychá a není mocen slova. Ale je živ. Zaplaťpánbu, je živ. Táta s horečným chvatem ohmatává údy, prohlíží ho. Žádná zjevná rána, zlomenina, všechno se zdá být v pořádku. A už je tu taky Arnošt. Ani z něho nemůže vypáčit slova. Je uřícen, sotva dechu popadá. Jako na zavolanou je tu však už i Bedřich, dává orlíkovi čepičku a ukládá ho na rameno. „Všechno v pořádku!“ zubí se. Ne však jako obvykle. Ten smutek, který v něm posledních pár dnů vězí, vycítil pan Braun i z jeho úsměvu. Jakoubek naříká. A tátovi to rve srdce. „Co je, chlapče?“ zadýchá se úzkostí, „no pověz přece, co se stalo?“ „Jsem rozlámaný a potlučený jako zrnko pepře v hmoždíři,“ pokouší se chlapec o úsměv. Táta se trošku uklidní. Dovede-li se smát, nebude to snad tak zlé. „Je to srab, táto,“ vynoří se z lesa i František. „Tihle lidé, co věčně trčí v knížkách a jsou od péra, bývají vždycky srabi.“ Jindy by se táta zlobil. Nemá hrubá slova rád. Dnes mu však zní jako nejlíbeznější hudba. Jakoubkovi asi také. „Franci má pravdu, táto. Měl jsem opravdu pořádně nahnáno. Ale to by on měl taky.“ „Tak hezky po pořádku,“ pokouší se otec o přísný tón. 393
Arnošt začíná. Je bledý, rozechvělý a taky mu jistě není do smíchu. „Pustili jsme se trošku hlouběji do lesa,“ vysvětluje. „Vešel jsem se psem do houští, když náhle ode mne odběhl a vrhl se zuřivě do křoví. V té chvíli odtud vyběhla obluda, kleté jsem se, přiznám, polekal. Tlamu jako velryba, velká jak pořádné tele a s kly jako slon. Zamířím, vtom z protější strany vyrazila Bill a chňapla ji za ucho. A hned za Bill Jakoubek. To už jsem nemohl vystřelit. Vystřelil však Jakub. Rozzuřená obluda šla hned po něm. Zakryla ho přitom, a já vypálil. Bohužel ani tato rána nebyla smrtelná. Přesto však získal Jakub dost řasu a byl by jistě unikl, kdyby nezakopl o kořen a neupadl. Ve chvíli, kdy se naň obluda vrhla, vyřítili se z. houští ostatní psi a šakal, které si vzal s sebou František. Všichni se zakousli do potvory jako klíšťata. A vtom vystřelil i František a přímo do ucha. Dovedeš si představit, táto, co to bylo za bestii, když jí to ještě nestačilo? František duchapřítomně pomohl Jakubovi na nohy a odtáhl ho z nebezpečné blízkosti strašlivých tesáků, ta potvora však stále ještě zuřivě bojovala se všemi našimi hafany. V tom okamžiku však cosi zašumělo, Béďův orel zaťal drápy do její příšerné palice a zastřel jí rozhled. A teprve Bedřich ji loveckou dýkou oddělal. Vždycky jsi mu vytýkal, že chodí na zdivočelé evropské vepře jen s loveckou dýkou, ale teď se to vyplatilo. Složil ji našup.“ Pozorně ohledali Jakoubkovy rány. Byly to jen povrchové pohmožděniny. Víc asi působila prožitá úzkost. Odjezd ovšem odložili. Nejen táta, ale i chlapci chtěli vidět zneškodněného nepřítele a vydali se na místo zápasu. Tátu přešel úsměv, sotva zhlédl poražené zvíře. „Tohle jsem ještě neviděl,“ přiznal, „takový kolos by se 394
mohl postavit s úspěchem i buvolovi, ba snad i lvu. Slýchal jsem, že jen africký divoký kanec dosahuje takové velikosti. Už se vám nedivím, že dalo takovou práci, než jste jej skolili. Tahle kůže se jistě vyrovná hroší, a možná i sloní.“ „Co s ním, táto?“ vyzvídal Bedřich. „Maso nebude stál jistě za nic.“ „Zkusíme vyudit šunky a rozhodně hřbetní kůži stáhneme na podrážky. Ostatní necháme šakalovi a psům za odměnu. Do rána se šunky dostatečně kouřem a solí zkonzervují, aby se nezkazily. A doma je doudíme,“ rozhodl otec. „A teď na kutě, abychom se osvěžili spánkem. Dobrou noc!“ Nebyla dobrá. Dalo by se povědět, že byla jednou z nejstrašlivějších, jaké za těch deset let prožili. Sotva usnuli, a jistě tvrdě, probudil je řev. Psi se třásli a zděšeně kňučeli. Řvaní se opakovalo znovu, v krátkých přestávkách, hned slaběji, hned zase mohutněji. Bedřich rázem zapomněl na všechen smutek. Třímal pevně pušku a odhodlanost mu zářila v očích. „Takhle může řvát jen lev,“ řekl věcně tátovi. A v téhle chvíli poprvé předčil rozechvělého otce. „Co teď?“ zaváhal pan Braun. To už byl chlapec v kajaku. „Přiložte na hranici a rozdmýchejte oheň,“ zavelel. „A všichni do člunu! Pušky, pistole a dýky do pohotovosti. Obepluji výběžek a zaútočím z boku.“ „V pořádku,“ nabyl jeho jistotou táta zas odvahy. „Jeď!“ Béďa se rozjel jako šíp podél břehu k ústí potoka a v mžiku jim zmizel z očí. Řev utichl. Útočníka, ať už to byl lev či ne, zastrašila asi zář ohniště. Psi i šakal tyčili ostražitě slechy a lapali napjatě nozdrami vzduch. Srst se jim na krku ježila, chvílemi bojovně štěkali, chvílemi 395
zas úzkostlivě kňučeli.
Byla to strašidelná chvíle, plná hrůzy. V záři plamenů se mihl stín. Dvěma třemi skoky se k ohni přiblížilo mohutné zvíře. Lev. Napětí mužů ve člunu se stávalo nesnesitelné. Přispívala k tomu jistě i nehybnost psů, kteří se za ohněm chvěli po celém těle. Ježili hrůzou srst a jen tiše kňučeli. Otec Braun ležel na dně člunu, hlaveň opřenou o jeho bok. Už několikrát se chystal vystřelit, neklidný plápol ohně, hned šelmu jasně osvětlující, hned zas halící do stínu, mu však bránil v jistém zacílení. Teď hluboce nadechl a zamířil. Oheň a rána. Lev se vztyčil na zadních bězích, zařval a vtom klesl jako sežehnut dalším výstřelem. A v jeho zablesknutí spatřili hoši i otec Bedřicha, který se 396
připlížil až do těsné blízkosti šelmy a napral do ní ze své medvědobijky kulky obou hlavní, dřív než táta stihl stisknout kohoutek. „Béďa!“ ozval se jako na povel radostný výkřik čtyř hrdel. „Ano, náš Béďa,“ potvrdil otec, skočil do mělké vody a několika kroky dosáhl břehu. „Mistrné rány,“ pochválil. „První ho vzala do hlavy, a sotva se vztyčil, dostal druhou přímo do srdce.“ Psi se s radostným štěkotem vrhli na mrtvolu, náhle však zmlkli a začali větřit. A než stačil Béďa znovu nabít svou velkorážku a než mohli s okem doběhnout ke člunu, blížilo se z temnoty lesa dlouhými skoky druhé silné zvíře, jen o něco menší než zastřelený lev. Byla to jeho družka. Opět hrůza, úzkost a napětí. O to horší, že chlapci na člunu osaměli a táta s Bedřichem zůstali na břehu. Zalehli za ohnivou hranici a chlapec se s horečným chvatem pokoušel nabít svou dvojku. Nedařilo se. Pušky za těch dob nebyly zdaleka tak dokonalými nástroji jako dnes. Béďovi nezbylo než odložit pušku a chopit se obou pistolí za pasem, protože lvice, znepokojená posledním zoufalým zařváním druha, se v té chvíli zarazila před táborovým ohněm. Rozhlížela se úzkostně, vyrážejíc občas krátký řev zoufalství, jako by volala. Znělo to vztekle a hrozivě, až husí kůže naskakovala. Bedřich zapomněl na všecko. Rozený lovec nespustil z šelmy oči a s bambitkou v každé ruce se připlížil až k ohništi. Nemyslil na nic, než jak se jí dostat na kůži. Rozzuřená, zoufalá lvice konečně našla, co hledala. Skokem byla u svého druha, pokoušela se ho probudit předními tlapami, lízala jeho krvácející rány a posléze se vztyčila a vyrazila táhlý, příšerně žalostný řev. Třeskl výstřel a pravá přední tlapa bezvládně klesla. 397
To otec vypálil a hned nato, byl také nejvyšší čas, podruhé. Žalostné řvaní rázem ustalo. Kulka zasáhla dolní čelist šelmy a roztříštila ji. V té chvíli všichni psi, kteří se doposud rozechvěle krčili za ohněm, jako by pochopili, že nastala chvíle jejich útoku, vyrazili kupředu. První stará, osvědčená Bill. Ani neobíhala hranici jako ostatní, mohutným skokem ji přeskočila a zahryzla se šelmě do šíje jako pijavice. A už tu byli i ostatní. Šakal jen chviličku zaváhal, Potom se však podle svého zvyku pověsil lvici na pravou zadní tlapu. Začal hrůzný boj. Chomáč napínajících se, vlnících údů a těl, střídavě osvětlený a hned zase stíněný září ohniště. Vypálit nebylo možno. Chlapci na člunu, příliš vzdálení, než aby dovedli vystihnout pravý okamžik a nezasáhnout některého z věrných pomocníků, byli bezradní a rozechvěle tiskli pušky málo platné. Táta i Bedřich neměli nabito. Béďa, příliš zkušený, pochopil, že výstřel z pistole, třeba by i lvici zasáhl, mohl způsobit jen bezcenné škrábnutí. Bojovali tedy jen psi. Bůhví jak by to dopadlo, kdyby rozvzteklená lvice, už téměř u konce svých sil, nebyla zasáhla tlapou Bill, která jí pevně zakousnutá visela na šíji. Strašlivým zásahem tlapy jí rozpárala břicho. Vztekem i lítostí bez sebe, přeskočil Béďa ohniště a vrazil šelmě lovecký tesák do srdce. Rázem byl konec. Ale také pozdě. Chlapec klesl na kolena, hladil věrnou průvodkyni nesčetných svých loveckých výprav a ona mu lízala ruce, dokud její oči nezhasiv. A Bedřich, který si nikdy nad ničím neposteskl, jemuž táta v duchu často vytýkal nedostatek citu, plakal. Otec a hoši ošetřovali psům utržené rány. Nebyly naštěstí nebezpečné. K Bedřichovi však táta chlapce nepustil. 398
„Potřebuje být sám,“ vysvětlil. „Nesnese soucit. Moje babička vždycky říkala, že jsou lidé, kteří těžce nesou, když jim chce někdo nahlédnout do srdce. Vyjadřovala to po svém. Má to v sobě jako koza lůj, říkávala.“ A nikdo z chlapců se tomu neusmál. I oni teprve teď pochopili Béďu, který se jim často zdál bez srdce a bez citu. Nebyla to dobrá noc. Rozbouřené nervy zaháněly spánek. Ale chlapci byli mladí, únava dotírala, a trošku je také těšila trolej lvích kůží, kterou se pochlubí mamince. Nakonec přece usnuli. Jen otec bděl, když se po dlouhé době vrátil Bedřich. Byl to však docela jiný chlapec než. včera. Jako by zestárl, zvážněl. Pan Braun byl moudrý člověk. Ani ho nenapadlo hocha utěšovat. Mlčel. Věděl, že největší útěchou chlapci bude, že bdí, že na něj čeká. „Proč nespíš, táto?“ optal se Bedřich. „Jak bych mohl usnout, když vás nemám všecky kolem sebe?“ opáčil táta. „To by mi maminka nikdy neodpustila.“ Dost dlouho bylo ticho. Teprve po chvíli se ozval Béďa: „Bill pochováte doma, viď? Vedle Lorda a Mimi. A taky s náhrobkem. Zaslouží si to.“ Zas chvíle ticha, než. se ozval pan Braun. Tiše. Nejistě. „Jak to pochováte? Snad pochováme?“ A ještě delší pauza. Na břehu dohořívala hranice. Po přestálém nebezpečí jako by nikdo nevěřil, že může přijít další. I psi klímali u tepla. „Táto,“ odhodlal se Bedřich, „já už po dnešku nechci váhal. Musím najít sopečný ostrov. Pochop, že co dnes potkalo nás, mohlo potkat osobu, která prosí o pomoc. Táto, nemohu přece žít se založenýma rukama, když 399
někdo, koho stihl stejný osud jako nás, trpí.“ Otec přemýšlel. Nebylo lehké rozhodnout. Měl k tomu vůbec právo bez mámy? Řekl to chlapci. „Tatínku, za nic na světě bych nechtěl utéci bez tvého vědomí. A zůstat nemohu. Máma to pochopí…“ Bylo to nejtěžší rozhodnutí v životě otce Brauna. „Jdi, chlapče…,“ řekl tiše. Tu noc už nespali. Táta zamlklý a smutný pomáhal chlapci vypravit se na cestu do neznáma. Na všechno pamatoval, o každé možnosti uvažoval. A když se konečně za prvního úsvitu objali, byl Bedřichův kajak dokonale opatřen vším potřebným. Od zbraní a potravin až po dostatek pitné vody. „Sbohem, hochu…“ „Na shledanou, určitě na shledanou, můj drahý, předrahý tálo!“ Když se chlapci probudili, bylo Béďovo lože v člunu prázdné a nedotčené. Otec stál na břehu nehnutě jako socha a hleděl do dálky.
400
11 - A Bedřich? Poprvé za deset let, co tu žil, odcházel na výpravu pln smutku. Jako by to ani nebyl ten odvážný, trošku lehkomyslný hoch, který se vždycky radostně, s lehkým srdcem a klidnou hlavou vrhal do každého dobrodružství. Bylo mu líto otce a bál se vůbec pomyslet na maminčinu bolest, až se dozví, do jakého nebezpečí se vydal. Byl také sklíčen ztrátou věrné Bill a v neposlední řadě i svou osamělostí. Doposud vždycky na všech delších výpravách měl u sebe aspoň psy, na jejichž pomoc mohl spoléhat, dnes poprvé vyplul s jediným společníkem – orlem na rameni. Moře bylo naprosto klidné, zato v jeho mysli byla bouře. Nedobrý začátek pouti do neznáma. Nedobrý začátek úkolu, který už tak byl nad lidské síly. Bylo štěstím v neštěstí, že se pojednou zvedl lehký vánek a chlapec zkušený z mnoha plaveb na kajaku poznal, že by mu mohl být tento smět nebezpečný, kdyby se zvedl silnější vítr od pevniny. Houževnatost ostříleného námořníka zvítězila nad chlapeckou citlivostí. Vypětím všech sil se doslal k pobřeží, když se nad širým mořem rozpoutala bouře. Bedřich zapomněl na všecko. Na tátu, mámu, Bill, ba i na nešťastnou trosečnici a soustředil se jen na boj s mořem a vlnami. Už to byl zas celý on. Hlava jasná, srdce statečné. Zaťal zuby a Všechnu pozornost upřel na vesla a na zmítající se kajak. Obratně využíval větru i vln, aby se hnal kupředu. „To je, vid?“ zahovořil k orlíkovi, který pevně zatínal 401
drápy do hroší kůže na rameni jeho kazajky, aby ho vlny ani vítr nesmetly. „Ale my se nedáme, kamaráde, kampak na nás s tímhle bengálem!“ A orel, jako by mu rozuměl, se důvěřivě přitiskl promoklými letkami k jeho helmě a tváři. „No ano, no to se ví, kdepak by ses ty vylekal, moře se vydovádí a pak mu to teprve jaksepatří natřem!“ Celý den trval souboj skořápky s vlnami. K večeru se bouře utišila. Vyspal se na kamení jako v nejměkčí posteli. A probudil se svěží, odpočatý, už zase plný sil a odvahy. Prostě starý Bedřich. Bystrý chlapec si ovšem podle kompasu určil a zapamatoval směr, jímž tehdy letěl kormorán. Vydal se v tu stranu a držel se stále pobřeží. Nevěřil, že by sopečný ostrov mohl být někde na širém moři. Jistě spíš blízko pobřeží, skalnatého, připomínajícího sopečný původ, říkal si. Trošku se rozpakoval, když připlul k místům, kde pobřeží bylo přerušeno hlubokou, poměrně úzkou průrvou, připomínající kanál ve směru kormoránova letu. Asi spojka a také zkratka mezi dvěma zátokami, uvažoval. V kanálu nebyl téměř proud. Zato začínal právě příliv, a tak se plavil kupředu rychle, bez jediného úderu pádla. Plul asi hodinu, když k malé radosti seznal, že se vlastně ocitl v ústí řeky. Zprvu tomu nechtěl ani věřit, voda však byla průzračná, a hlavně sladká, dno písčité. Nebylo pochyb. Zaváhal. Vrátit se? Plout dál po hladině řeky? Krajina byla tak nádherná, že se chlapec nemohl odhodlal k návratu. Břehy říčky byly vroubeny stromovím, takže v některých místech tvořily výhonky popínavých rostlin stinná podloubí. Vinuly se po kmenech k větvím a přeskakovaly na větve stromoví na straně protější. Nejschopnější evropský zahradník by nedovedl vytvořit takovou nádhernou přírodní besídku, táhnoucí se, kam oko dosáhlo. 402
Pustil se dál. Hodně jistě působilo i to, že plul stále směrem, jímž odletěl kormorán. Když doplul k místům, kde řeka vytvořila další jezírko, ustal ve veslování. Vystoupil a protáhl strnulé údy. Víc než na sebe myslil na svého orlíka. Potřeboval ho nakrmit a sundat mu čepičku se v téhle spoustě ptactva neodvažoval. Pouhý zjev dravce by tu jistě způsobil hotovou pohromu. A tak se dopustil velké chyby. Snadno srazil výstřelem důvěřivého tukana. Důsledek však byl horší, než kdyby byl orla zrovna vypustil. Tady jistě ještě nikdy nikdo nevystřelil. Strašlivý koncert. Křik, pískání, sklíčení, kejhání a kvákání, až uši zaléhaly. Béďa měl dojem, že na něj padá obloha, všechno útočí, aby ho roztrhalo na kusy. Sebral rychle tukana, skočil do kajaku a vyrazil. Naštěstí jsou ptáci podobní lidem. Zřídka jsou velcí křiklouni také velkými bojovníky. Zakřičeli si a tím to také skončilo. Horší bylo, že výstřel znepokojil také někoho jiného. Když se Bedřich dost blízko břehu prosmýkl kolem houštiny, zvedla se z rákosí za strašného funění a supění tmavá hmota. Hroch! zjistil Bedřich. Hroch s mládětem, tedy nebezpečný. Kajak poskočil jako šíp. Naštěstí byla obě zvířata výstřelem vystrašena neméně než střelec jejich nenadálým objevením a upalovala odtud stejně překotně jako on. Netrvalo však dlouho a chlapcovo hrdlo se sevřelo úzkostí ještě větší. Okolo osamělého stromu na pobřeží se jako liána ovíjel velký had. Slunce se odráželo od jeho lesklých šupin. Béďa uhnul daleko od břehu. Tím však také jako by se vzpamatoval. „Tak dost, pane Braun,“ řekl si hlasitě. „To jste přece 403
věděl, že nejdete do tanečních hodin. Tak proč jste se sem hrnul, když vás táta zrazoval. A zrovna tu přenocujem a nakrmíme orlíka!“ Rozhlédl se a vybral si k noclehu maličký ostrůvek uprostřed jezírka. Už se nebál, zas to byl ten starý odvážný, trošku lehkomyslný Béďa. Nakrmil orla uloveným tukanem a sám pojedl ze svých zásob. „Tak, kamaráde,“ nasadil orlíkovi po večeři čepičku. „A teď se spi!“ Snad byl opravdu statečný, snad jen unavený, spal však tvrdě jako dřevo. A za prvního rozbřesku dne byl už zas na cestě. Rozhodně nepatřil k těm, kteří by příliš uvažovali, jako třeba táta. Věřil vždycky víc ve vlastní sílu, odvahu a pušku v ruce. Jenže tady byl poprvé sám, odkázán pouze na sebe. Nemít se s kým poradit – člověče, to je o hubu, říkal si. Ale co dělat? Dal ses na vojnu, bojuj. Sám sis o to říkal, trp. Kvečeru už nadobro zapomněl na neblahý ohlas včerejšího výstřelu a s chutí lovce odstřelil několik ptáků, podobných divokým kachnám. Dva z nich nabodl na dřevěný rožeň, který obratně nad ohněm připravil, tři odnesl do kajaku pro orla. Ve chvíli, kdy mu sundával čepičku, ustrnul. Blízko ohniště, za keřem, zahlédl jakési dvě hlavy. Lidské? Zvířecí? Nebo se mu to jen zdá? Klame ho zrak? Čepička zůstala na orlíkově hlavě a Béďa se chopil dalekohledu. Už ho ani nepotřeboval. Z houští se přikolébaly až k ohni dvě chlupaté, černohnědě opice, úctyhodné velikosti. Asi orangutani. Oheň je nelekal. Zato se zvědavě hrabali v oškubaném peří a očichávali nůž, který Bedřich zanechal na břehu. Nakonec všeho nechali, sedli si na bobek kousek od ohně a hleděli pozorně na obě pekoucí se kachny jako zvědavé báby na vesnici o muzice. Béďa se vztekal. Pečeně lákavě voněla, oheň už téměř 404
uhasínal, oba zvědavci se však nehýbali a bez pohnutí zírali na nezvyklé divadlo. Zahvízdal na prsty. Chyba lávky. Zvědavá zvířata tím víc zpozorněla a napjatě sledovala, odkud nezvyklý zvuk přichází. Nezbylo než čekal, až je to omrzí. Trvalo hezkou chvíli, než oheň úplně vyhasl. A tu teprve se obě velké opice odbatolily. Pečeně byla po jedné straně spálená, na druhé syrová. Dalo dost práce najít aspoň kousky masa, které se daly sníst. Zato orlík se poměl. Schroustl své tři kachny i zbytky Béďových jako malinu. Tuto noc se Béďa na pevninu neodvážil. Lekalo ho pomyšlení, že by dva orangutani nad ním zvědavě posedávali a bez pohnutí uvažovali, co je to asi v téhle končině za novotu. Natáhl se raději do kajaku. A vyspal se dobře. Přesto se však rád a s chutí vzdaloval z míst, která opovržlivě nazval hloupou opičí krajinou. Vesloval neúnavně, až se v rekordním čase octl tam, odkud vyplul. Na pobřeží moře. Teprve lady si oddechl. Zdálo se mu, že se ocitl v bezpečí, vrátila se mu rozvaha i klid a přihlásila se také neodbytně chuť k jídlu. „Dnes si oddychneme, kamaráde,“ řekl orlíkovi. „Najdem si slušné místo k utáboření, řádně se najíme a pak si pěkně schrupnem.“ Vyhledal příjemné místo na pobřeží, harpunoval s úspěchem několik ryb podobných lososům a dal se do kuchtění. Oheň vesele plápolal, orlík se nenasytně cpal a Béďa si uvařil chutnou rybí polévku, plnou masa, a po ní se s chutí pustil do pečené. Spořádali toho tolik, kolik by stačilo pro celou rodinu. A Bedřich, už zase v nejlepší náladě, se rozmarně optal svého kamaráda, když mu nasazoval čepičku: „No pověz, jaký je pán?“ Přecpaný orlík zamával líně křídly. Béďa by však 405
přísahal, že to znamenalo: „Príma.“ A potom spali a spali. Po vydatném spánku se oba probudili velmi osvěženi. A nechtělo se jim odtud. Bylo tu tak krásně! Zůstanu tu do zítřka, rozhodl se Béďa. Dlouho a často ho pak to rozhodnutí mrzelo. Napadlo ho, aby popřál i orlovi konečně trošku volného rozletu. Sundal mu čepičku a se zájmem se díval, jak dravec radostně a majestátně vyplul do oblak.
Vtom se to stalo. Zaslechl za sebou praskot větví. Klidně se obrátil. Je to neuvěřitelné, ale ani ho nenapadlo myslit na jakékoli nebezpečí. A bylo tu. Z houští svítily ve vzdálenosti patnácti dvaceti kroků krvelačné oči. Velké pruhované zvíře. Čerň a zlato. Tygr. A Béďa ve své dnešní neobvyklé a nepochopitelné 406
důvěřivosti bez své velkorážky. Jen opasek s dvěma pistolemi a tesákem. Kam s tím však na takovou bestii? Ke kajaku je daleko, A i kdyby nebylo, nejnebezpečnější je v takové chvíli se pohnout. Takovému tygru stačí jediný skok a má ho v drápech. Dělat mrtvého? Šelmy prý nikdy nepožírají mrtvoly. Béďa se otřese hrůzou při pomyšlení, že by ho měl očichávat čenich obrovité kočky. Za nic na světě. To raději… Oči v houští žhnou a upřeně ho pozorují. Bedřich mimoděk sahá po pistoli a natahuje kohoutek. Jen tak se nedá. Vtom zašumí křídla a přímo před něj jako kámen padá orlík s velkým papouškem v drápech. Přináší pánovi úlovek. Zlatý, nejdražší orlík! Přítel, spojenec. Béďa zvedá orla a vrhá ho proti šelmě v houštině. „Huš!“ poštve ho jako obvykle. A orlík se bez rozmyslu vrhá na tygrovu hlavu, útočí na žhnoucí oči, je tu záchrana. Teď jen klid a rozvahu. Šelma prská a brání se, tvrdé letky orlovy ji bijí po hlavě i do očí, drápy zraňují, bude stačit jediný šťastný výstřel z pistole do ucha, Bedřich napětím ani nedýchá, blíží se a rozvažuje. V té chvíli se tygr vztyčí a předními tlapami rozdrtí orla jako člověk mouchu. Bedřich bolestně a strašně vzkřikne. Už neuvažuje. Slepě se vrhá vpřed a vztekle pálí z obou pistolí. Dobře a přesně. První rána do ucha a vzápětí přímo do očí. Šelma se zvolna, jako by se jí nechtělo, hroutí na zem. A vedle ní štkající Bedřich. Dlouho tak leží a pláče. Nejprv Bill a teď i jeho Blesk. Trvá dlouho, než povstane. S pocitem, že se mu už nechce žít, nechce se mu dál bojovat. Ani si nevšimne poraženého nepřítele, nezláká ho trofej nádherné kožešiny. Sbírá chomáček zakrváceného peří, který byl 407
ještě před chvílí udatným bojovníkem a věrným spojencem. Žalostný uzlíček, který zbyl z pyšného ptáka. A myslí na jediné. Dostat se domů, pochovat neocenitelného přítele na hřbitůvku u Kouzelné jeskyně vedle ostatních. Lovec Béďa, jindy prozíravý a opatrný, zapomněl i na to, že šelmy obvykle lovívají ve dvojicích. Ani pušku si nevzal a pistole znovu nenabil. Ulehl na pobřeží a s očima už suchýma myslil na mámu, na tátu a na bratry. A na to, že je tu už sám. Najde ho tak i příští ráno. Netečného, ani stín po bývalé odvaze a bojovnosti. Myslí jen na jediné. Vrátit se domů. Má kompas a zná směr. Namíří si to přímo přes širé moře. Využívá proudů, přílivu i odlivu a vln. Je zapotřebí obeplout malý, skalnatý ostrůvek, aby na něj nenarazil. Chtěj nechtěj se opře do vesla, objíždí ho zleva a pojednou div nevykřikne. Uprostřed ostrova stoupá sloup kouře, tu a tam prošlehne matně i plamen. Zdá se mu to? Pokouší snad ještě jednou fantazie jeho odvahu? Obeplul ostrov, vehnal kajak do úzké zátoky a vytáhl ho na břeh. A když se rozhlédl, pustil se roklinou vedoucí k nevelké rovince, která se prostírala mezi dvěma skalisky. V pravém se otvíral vchod do jakési jeskyně. Béďa vzal do pravice tesák, levou rukou uchopil pistoli a zvolna, s největší obezřelostí postupoval kupředu. Vstup do jeskyně byl dost rozlehlý a paprsky slunce, které se už naklánělo k západu, ji dostatečně osvětlovaly. Ještě krok dva a chlapcovo srdce se náhle sevřelo úzkostí. Vzpomněl si na lehkovážnost, za niž včera tak draze zaplatil životem milého orlíka a div ne i svým. Neuplynulo víc než čtyřiadvacet hodin a už ji zase opakuje. Už opět bez pušky, jen s pistolí vstupuje do 408
jeskyně, v níž může být doupě nějakého dravce. Obrací se a zamíří k východu. Rychle ke kajaku a pro pušku! Poslední skok a ostré slunce ho oslní. Zavře na vteřinku oči, a když je opět otevře, div nevykřikne. Nedaleko jeskyně se na dlouhých nohách rozvážně prochází kormorán. Chlapcovo srdce buší jako divé. Cítí jeho údery až ve spáncích, i když se snaží silou vůle ovládnout své pohnutí. Bláznovství, říká si. Jako by tu nemohl být kormorán. Jako by jich tu všude nebyly spousty. Jenže tenhle… proč se nevyleká? Proč neodlétne? Klidně a důvěřivě se zastaví, pohlédne na něj a pokračuje ve své procházce. Nenadálá slabost v kolenou přinutí Bedřicha usednout. Blázne, blázne! nadává si v duchu. Kolik ptáků a zvířat jsi tu viděl, které nevylekala tvá přítomnost! Neznali člověka, a proto je jeho blízkost neznepokojila. Vždyť i ten s tím poselstvím… Béďův zrak mimovolně zabloudí ke kormoránovým nohám a teď už chlapec vykřikne doopravdy. Na levé kormoránově noze se červená stužka uvázaná na mašličku. Srdce se mu prudce rozbuší. Ať je to neuvěřitelné, ať se to zdá jak chce hloupé, stužka je právě v těch místech, kam ji tehdy uvázal! Je už zašlá, umazaná bahnem a pískem, ale je to ona! Musí to být ona! Chlapci je vzrušením až mdlo. Sedí bez pohnutí a hrdlo mu tiskne náhlá obava. Jestli teď pták vzlétne, jestli odletí a ztratí se mu z očí jako tenkrát, než stačí doběhnout ke kajaku! Bojí se pohnout, aby ho nevyplašil. Jenže kormorán se blíží. Kormorán vážně kráčí kolem něho tak blízko, že by se ho mohl dotknout, kdyby vztáhl tuku. A míří do jeskyně. Bedřich, na nohou vzrušením vratkých, za ním. Dávno zapomněl na pušku, na nebezpečí. Jde a jde hloub a dál. 409
A pak teprve ustrne. Maminka mu často, když. byl maličký, vyprávěla pohádku o Šípkové Růžence. A teď je tu. Teď ji vidí. Na lůžku z mechu a listí, za skalním útesem jeskyně spí. Je krásná jako ta v pohádce a stejně klidně oddychuje. Bedřich už dávno zapomněl, jak dívky vypadají. Teď si to připomíná. Tahle je však nejkrásnější ze všech. Vůbec nevadí, že tu leží v hrubém oděvu námořníků. Svatozář nádherných hustých vlasů, hnědých a zářících do zlatova, ji činí nejkrásnější. Kormorán, klidný a tichý, připomíná komorníka, který trpělivě čeká, až se jeho velitelka probudí. A stejně tak Béďa. Ten se bojí vůbec pohnout, aby ji nevyrušil ze spánku, a hledí na ni zbožně, opravdu jako na obraz z pohádky. Konečně se dívka pohne, otevře oči a vykřikne. Zděšeně. Béďa si v mžiku uvědomí svůj neobvyklý zjev v kalhotách z tuleních střev, helmě a plovací kazajce nafouklé vzduchem. Vztáhne prosebně ruce a říká anglicky: „Upokojte se… Přišel jsem vás zachránit…“ Děvče se hned tak nemůže vzpamatovat z úleku. „Kdo jste? Odkud přicházíte? Jak jste se sem dostal?“ „Dostala se mi do rukou zpráva, kterou jste svěřila kormoránovi,“ vysvětluje chvatně chlapec. „Poslal jsem vám po něm odpověď. Tahle mašlička je ode mne,“ ukazuje na ptákovu nohu. Děvče je rázem klidné. Podává mu ruku a silně stiskne. „Nikdy jsem nevěřila v zázraky,“ říká. „Teď věřím.“ „Bez zázraků by to tu ani nešlo,“ odpověděl vesele chlapec. A vyprávěl o ztroskotání jejich lodi, o rodině a jejich životě, který tu vedli už dlouhých deset let. Pak vyprávěla Jenny – tak se dívka jmenovala – o 410
svých strastech. Znělo to neuvěřitelněji než maminčina pohádka o Šípkové Růžence. Déle než tři léta tu vydržela čtrnáctiletá dívka od chvíle, kdy ztroskotala její loď. Teď jí bylo sedmnáct. Na tomhle neúrodném ostrůvku, kde stále soptil nevyhaslý kráter. Dlouho do noci vyprávěla a Béďa žasl. Co bylo jejich deset let blahobytu proti třem rokům jejích útrap? „Budete u nás jako ve vatičce,“ ujišťoval ji, když si přáli dobrou noc.
411
12 - U Braunů zatím bylo smutno. Táta byl nesvůj od chvíle, kdy ho chlapci, shánějící se po Béďovi, objevili, jak stojí na pobřeží jako socha. „Poslal jsem ho na obhlídku okolí,“ odbyl je. „Pořád o to škemral nezbylo než mu to dovolit.“ „Béďa se neztratí,“ prohlásil Jakub a hoši přitakávali. „Jen aby,“ řekl otec Braun a znělo to trošku smutně. Byli všichni rádi, když konečně odrazili od břehu. Nebyla to radostná plavba. Bedřich se svým kajakem všem chyběl a s tátou nebyla řeč. Ustavičně na cosi myslel. K večeru dorazili do Zátoky spásy. I tu však byla radost ze shledání zkalena Béďovou nepřítomností a smutnou zprávou o neblahém konci Bill. Maminka s otcem ještě dlouho besedovali, když už unavení hoši dávno spali a máma si často utírala zaslzené oči. Nic však tátovi nevyčítala. „Nedalo se nic dělat,“ vzdychala, když vyslechla, proč a kam se chlapec vydal. „Byl by se určitě jednoho dne tak jako tak pustil na cestu. Jen aby se šťastně vrátil!“ Už tu nebyla ta pravá radost. Bedřich chyběl na každém kroku. Táta se při práci co chvíli zamyslil a maminka chodila jako bez ducha, až jednoho dne přišla nesměle s návrhem. „Což abychom ho vyhledali, děti? Co s takovým životem plným očekávání a úzkosti?“ „Vezmeme pinasu,“ souhlasil okamžitě otec:. Ještě nikdy nebyli tak rychle vypraveni na cestu. Otec Braun znal směr Bedřichovy plavby. Zamířil proto na 412
širé moře. Bylo klidné, vál vánek, příznivý jejich směru, ale vědomí, že plují nazdařbůh, že všechno záleží jen na náhodě a štěstí, jim přece jen svíralo srdce. Otec zamířil ke každému ostrůvku, ke každému skalisku, které se objevilo na hladině moře. Víc se nedalo dělal. Slunce se už sklánělo k západu, začali uvažovat, kde by nejlíp zakotvili a přenocovali, když pojednou Jakub s dalekohledem u očí vykřikl: „Kánoe, určitě kánoe a divoch v ní!“ „Strach má velké oči,“ odbyl ho František. „Deset let jsme tu nepotkali živou duši a najednou!“ „Zapomínáš,“ usadil ho Arnošt, „že jsme v těchto končinách nikdy nebyli. Je to sotva pár dnů, co objevil Bedřich Perlovou zátoku.“ „A v ní lvy, s nimiž jsme se také po celých deset let nesetkali,“ přidal se vážně táta. Posměváček zmlkl a otec pokyvoval hlavou. „Plavidlo to určitě je, ale člověka v něm nemůžu rozeznat.“ „Třeba je to ztroskotaný Béďův kajak!“ vylekala se máma. „Vyloučeno,“ bránil svůj názor Jakub. „Viděl jsem jasně černocha obratně ovládajícího kánoi.“ Teď se zmocnil dalekohledu Arnošt. Chvíli pátral mezi skalisky, která u pobřeží vadila rozhledu, a pak prohlásil: „Je to tak. Lehký člun a jediný tmavý člověk v něm.“ Ještě nedopověděl a František mu nedočkavě vyrval kukátko. „Fakt,“ přiznal. „Obratně manévruje mezi skalami. Jako by nás lákal a hned se zas schovával.“ „František k dělům, zaměřit na skaliska!“ zavelel otec: „Vezmu kurs přímo k němu.“ Teď už bylo vidět rychlé plavidlo i pouhým zrakem. 413
Opravdu jako by si hrálo na schovávanou. Hned se zjevilo k jedné straně, hned zas opodál. „To jsem blázen,“ kroutil otec hlavou. „Co tohle má za smysl? Vztyčte bílou vlajku! Tomu snad porozumí i divoch!“ Neporozuměl. Zmizel jako přízrak a objevil se zase až kdesi u břehu. Táta uchopil hlásnou troubu a zavolal několik malajských pozdravů. Divoch, jako by se právě toho polekal, mrskl obratně svou skořápkou a zmizel ve skalách. Tohle už podráždilo i klidného Jakuba. Vytrhl tátovi hlásnou troubu z rukou a zařval do ní několik šťavnatých nadávek. Německy a anglicky. Chvíli čekal a pak vztekle nadával a vyhrožoval, až málem ochraptěl. A tu se stal zázrak. Divoch, domorodec, opravdu černý od vlasů až po prsty, zamířil se svou bárkou přímo k nim. Arnošt s dalekohledem u očí ho napjatě pozoroval a posléze vyprskl. „Lidi! Podržte mě! Vždyť je to náš Béďa!“ Maminka vyskočila, divže nepřepadla přes pažení. A ostatní za ní. To už táta házel lano divochovi, který vyváděl opravdu jako divoch a bláznivý k tomu. Mával, kýval, řval a posílal všem rukou polibky, úplně potřeštěný radostí. Ve vteřině byl na palubě a v další se celá posádka pinasy změnila v divochy a domorodce. Samým objímáním a líbáním byli všichni brzy zmalováni na černo, bezmála jako on. „Hochu, jak to vypadáš a co to provádíš?“ dostala se konečně ke slovu maminka. Smála se i plakala. Bedřich se taky smál i plakal zároveň, ale snažil se to zakrýt. „Počkej, mámo, až si vydychnu. Vždyť mě ti klackové 414
umačkají!“ „Zasloužil bys to,“ objímal ho znovu Jakoubek, „nahnals nám něco strachu!“ „A což teprve vy mně!“ bránil se Bedřich. „Tak dost,“ zakročila hlava rodiny. „Hezky po pořádku, a Béďa začne.“ „Budete se smát,“ poslechl chlapec trošku rozpačitě. „Musili byste však vědět, co všechno jsem za těch pár dnů prožil, abyste pochopili. Vylekal jsem se vás prostě. Asi nervy. Ve snu mě ani nenapadlo, že byste se vypravili za mnou a na pinase, a ještě s děly namířenými na pobřeží. Pokládal jsem vás za piráty.“ „Piráti? Tady? Kde jsme za deset let nepotkali člověka?“ divil se táta. „Ani lva jsme tu nikdy nepotkali,“ odpověděl chlapec vážně, nevěda, že bezděky opakuje, co nedávno řekl táta, „a přece nám usmrtil Bill. Ani tygra, a přece mě připravil o mého drahého orlíka. A člověka? Drahý tatínku, jsem za těch pár dní bohatší o řadu zkušeností.“ „Človíčku,“ halasil František, „nepoznat naši pinasu, nepoznat nás, to bys musel být slepý!“ „Omyl, chlapče,“ odpověděl Bedřich a byl pojednou vážný, tak vážný, že ho chlapci nepoznávali. „Dovedl jsem být vždycky lehkomyslný. To jsem byl však sám a teď přivážím poklad. Nezapírám, že jsem se bál, věř však, že ne o sebe. Vžijte se do člověka, který spatří na obzoru loď opatřenou děly v okamžiku, kdy už myslí, že má vyhráno. Jak by mohl věřit, že se to blíží záchrana? Dopravní loď to nebyla. Co tedy jiného než piráti? Ve chvíli jsem měl hotový plán, obnažil se do půl těla a důkladně namazal až po špičky prstů bahnem. Také kajak jsem zamaskoval listím a větvemi, aby vypadal jako primitivní kánoe domorodce. A snažil jsem se manévrováním mezi skalisky odvrátit vaši pozornost od 415
ostrůvku, kde byl uložen můj poklad. Počítal jsem s tím, že vás marná honba za jediným domorodcem omrzí, přistanete někde u pobřeží, abyste přenocovali, a já zatím v noci, pod rouškou tmy, uniknu i se svým pokladem. Je to snad jasné?“ „Moc ne,“ ozval se Jakub. „Hlavně ten poklad, který sem pořád pleteš.“ „Nechte toho,“ přispěla chlapci na pomoc maminka. „Dopřejte času tomu domorodci, aby se vykoupal a změnil se zase v Evropana.“ „A umyjte se sami,“ připojil se otec s úsměvem, „jste od toho divocha zmazaní až hrůza.“ „Ty taky,“ vyprskl Jakoubek, „a nejvíc maminka! Ta se s tím ošklivcem vítala nejdéle.“ Za chvíli byli všichni v pořádku, Béďa se vyšvihl zase do svého kajaku a mrkl na otce. „A teď za mnou. Ukážu vám, kde nejsnadněji zakotvíte.“ Mámě bušilo srdce. I táta byl vzrušen. Jen hoši, klidní a plní radosti, se smáli a vtipkovali. Na poklad už zapomněli. Jakýpak poklad tady, kde vylupovali perly ze škeblí stejně lhostejně jako kukuřici z klasů! Konečně pinasa bezpečně seděla v mělké zátočině. Bedřich vyskočil z kajaku a beze slova spěchal k blízkému lesíku. Ostatní za ním. Ve stínu vysokých palem uviděli chýši, zbudovanou mezi dvěma kmeny v bezpečné výšce nad zemí. Bedřich, místo aby se pásl na jejich údivu, se jen pátravě rozhlížel a s dlaněmi u úst vykřikoval: „Hohohóóó…,“ a hned zas: „Huahóóó…“ A vtom František vykřikl a vyjeveně ukazoval na blízký strom. Všichni se tam ohlédli. Z koruny se vyhoupla štíhlá jinošská postava v námořnickém úboru, svezla se obratně po kmeni dolů a 416
zůstala u něho ostýchavě a nerozhodně stát. „Můj poklad,“ řekl tiše Bedřich, hned se však opravil. „Náš poklad.“ Blesk kdyby v té chvíli udeřil, by tak na chlapce nezapůsobil. Stáli jako přikováni a bez dechu hleděli na ten div divoucí. Člověk. Po deseti letech živoucí člověk! Také mladý tvor stál pohnutím jako ochrnut pod stromem. Prožíval totéž co oni. Ba víc. Nemohl ani uvěřit, že po třech letech hrůzy a osamělosti je zachráněn, je zase mezi lidmi. Byla tu naštěstí maminka. Citlivé, vroucí mateřské srdce neuvažuje, nediví se, ani nedovede zůstat nadlouho ohromeno. Maminka pokročí k strnulé soše pod stromem, obejme ji a tím objetím ji rázem vrací život. „Dítě,“ říká maminka, nic víc, a socha se probouzí, socha ji objímá, socha pláče. Obě pláčou. A v té chvíli se pochlapí otec. „Tak dost,“ snaží se, aby se mu hlas moc nezachvíval, „tohle je ženská záležitost. Rychle na palubu a sem se zásobami! Umírám hlady!“ Táta se dnes moc vyznamenal. Proměnil slzavé údolí v pohodu a úsměvy. V ohništi z balvanů šlehají plameny, nad nimi hrnce a pánve. A všude kolem zásoby z pinasy. Ovoce i láhve. Když se maminka s oživlou sochou konečně vrací, vítají je lákavé vůně. „Představuji vám sestřičku,“ říká máma a moc se snaží, aby jí už ani slzička neukápla, „Jmenuje se Jenny. Příjmení není důležité. Od této chvíle je naše, Braunova!“ Chlapci se trošku ostýchaví vítají se sestřičkou jako z nebe spadlou. Ten ostych vysvětluje nejlíp František a všichni se ulehčené zasmějí, když doznává: 417
„Ví bůh,“ říká, „dávno mě už ani nenapadlo, že by mohla být na světě ještě nějaká jiná žena než naše maminka. Ale to snad nevadí, viď, Jenny? Proto tě nebudeme mít míň rádi.“ Byla to slavná hostina. Snad ještě nikdy takovou nevystrojili. A jistě jim taky ještě nikdy nebylo tak dobře. Jenny pořád vedle mámy a maminka jako by se nemohla nasytil objetí dcerky, po níž celý život toužila. Nejprv vysvětloval Bedřich. Chlapcům. Táta všechno věděl a od něho i maminka. O kormoránovi, poselství na jeho noze a nepokoji, který v něm tato zpráva probudila. V té chvíli dívka zneklidněla. Vstala a několikrát silně zatleskala. A z houští se vážně na dlouhých nohách přikolébal velký pták. „Má největší zásluhu o moje dnešní štěstí,“ řekla Jenny a objala vděčně jeho dlouhý krk. „A víc. Živil mě. Našla jsem ho maličkého a opuštěného v hnízdě a po čínském způsobu ho vycvičila v lovu ryb. Po dlouhá tři léta to byl jediný živý tvor, který mě měl rád.“ „Bude taky náš a budeme ho mít rádi,“ ujistil ji otec. A pak se ujala slova Jenny. Nikdo ani nedýchal. Byla jedinou dcerou majora Williama Montrosea, důstojníka anglické armády v Indii. Přišla tam se svými rodiči jako malé dítě a stěhovala se s nimi z jedné posádky do druhé. Matku ztratila, když jí bylo sedm, a pak žila jen s otcem. Před několika lety byl major jmenován plukovníkem a dostal rozkaz vrátit se do vlasti na palubě válečné lodi, která dopravovala do Anglie vysloužilé vojáky. Otec ji proto svěřil příteli, kapitánu Greenfieldovi, veliteli lodi Dorcasé. Plula též do Anglie, o pouhých několik dnů dřív než loď válečná. Plavba byla zlá od samého začátku. Bouře za bouří ji pronásledovaly už od vyplutí z Bengálského zálivu. Prostě smůla na smůlu a neštěstí za neštěstím. A pak 418
katastrofa. Za jedné tmavé bouřlivé noci byla zahnána vichřicí daleko od směru plavby a ztroskotala v neznámé končině o jakési úskalí. Záchranné čluny. Zděšené čtrnáctileté dítě se už nepamatuje, co všechno se dělo. Do člunu vstupovala ještě s komornou a služebnictvem, na pobřeží se probudila už jen sama. Byla asi jediná, kdo se zachránil z lodi Dorcasé. Na sopečném ostrově, jehož dým a plameny naháněly dítěti hrůzu. Našla útulek v jeskyni, která ji ochránila před přívaly deště. „Ušetři si podrobnosti, miláčku,“ klidnila ji maminka. „Nač se k tomu vracet. Známe to, i když ne v tak hrůzné podobě. Bylo nás šest, a tys byla osamělá. Nevzrušuj se zbytečně.“ „Pravda,“ přiznala Jenny. „Ještě teď se často probouzím hrůzou, když prožívám ve snách znova všechny podrobnosti.“ „Právě proto,“ trvala máma na svém. „Povíš nám to všechno později, až hrůza trošku vybledne.“ „Tři léta života, maminko,“ zaštkala dívka. „Chápete? Plná tři léta takové opuštěnosti, bez jediného blízkého tvora, bez nejmenší pomoci.“ Paní Braunová ji jen těsněji objala. Moc ji dojalo, že ji děvče tak důvěrně oslovilo. „Už ani slova. Všichni potřebujeme trošku klidu. Ty ovšem nejvíc.“ Jenny ji vroucně políbila. I ona našla matku, kterou tak záhy ztratila. A pak si ji maminka odvedla na pinasu a uložila ji vedle sebe do pohodlného lůžka, na jakém dívka už po léta neležela. Otec s chlapci si upravili lože kolem ohniště. A ještě dlouho bylo slyšet Bedřichův tichý hlas, vyprávějící dopodrobna, co jsme s ním prožívali. I o Jenny mluvil. Jak nuzně žila v jeskyni a mnohdy, v nocích plných 419
úzkostí, přespávala i na stromech. Jak bylo těžké uhájit holýma rukama pouhý život a jak truchlivě vystávala celé hodiny na pobřeží a vyhlížela záchranu. Jak její kormorán vždycky po čase odlétal, a jí bylo tím teskněji, a jakou měla radost, když se pak zas vrátil. Tak jí také napadlo poslat po něm nazdařbůh zprávu… Chlapci měli uslzené oči a byli rádi, že je tma, třebaže se za ně nestyděli. Jak snadný byl jejich život, na nějž někdy žehrali, proti utrpení tohoto děvčete! Když. si konečně přáli dobrou noc, neodolal Bedřich, aby neřekl: „Bude opravdu dobrá… po pouhých pár dnech, které se mi však zdály dlouhé jako měsíce. Nemáte tušení, jaká tíseň padá na člověka, je-li sám a opuštěn…“ „A což teprve ona, když tohle všechno prožívala celá tři léta,“ vzdychl Jakub. Chvíli bylo ticho, všichni jistě myslili na útrapy děvčete, až se konečně ozval Arnošt: „Ty, Béďo…“ „No?“ „Měls pravdu, když jsi říkal, žes našel poklad…“ „Samo,“ uzavřel František. A pak už spali. Béďa usnul první a nejtvrději. Dávno tak klidně nespal. Plavba zpátky ubíhala rychle a šťastně. I vítr jim přál, a tak mířili po otevřeném moři přímo k Zátoce spásy. Jenny byla mezi nimi hned jako doma, dychtivě naslouchala vyprávění, s jakými obtížemi stavěli před léty tohle dokonalé plavidlo, jak potom zbudovali člun i kajaky, z nichž jeden napomáhal k její záchraně. Dokonce se už i usmívala, když Jakub šelmovsky vyprávěl o plavidle z beček a sudů. O tom prvním, na němž se zachránili. Především však pomáhala mamince, točila se stále 420
kolem ní a máma nestačila obdivovat její obratnost. „Je vidět, děvče,“ pochválila ji, „že tě vyučil těžký život. A na jedničku.“ Bedřich si nedal vzít, aby se z půli cesty nevydal na rychlém kajaku napřed. A Jakub se k němu přidal. „Tohle tedy, táto, jistě pochopíš. Jde přece o slavnostní přivítání!“ A k údivu všech, maminka, vždycky nejstarostlivější, se k chlapcům připojila. Jenže teď zas Jenny jako by trošku posmutněla. „A není to nebezpečné?“ řekla rozpačitě a dívala se přitom na Bedřicha. Táta v té chvíli mrkl na maminku, máma jeho pohled zachytila a usmála se šťastně. „Není, děvenko. Tady už se Béďa vyzná i za bouře a se zavázanýma očima.“ Bylo to opravdu slavnostní přivítání. Sotva se pinasa přiblížila pobřeží, ozvaly se z břehu dělové výstřely. A jako na povel jim odpovídaly rány z děl pinasy. Vyděšená dívka se přitulila k mamince. Ale maminka ji hladila a usmívala se konejšivě. „To nic, Jennynko, to jen vítají královnu.“ Děvče se však uklidnilo, až když spatřilo Bedřicha. Béďa, bez obludné kazajky a helmy, vymydlený a učesaný zdravil u přístaviště. To už se dívenka usmívala. A ještě víc, když oba hoši obratně přistavili schůdky, po nichž posádka pinasy suchou nohou stanula na břehu. „Zázrak,“ řekla. „Opravdu jako v Anglii, když přistane královská jachta.“ „Přistála,“ nezůstal Bedřich dlužen odpověď. „I když zrovna ne v Anglii.“ A podal Jenny ruku, aby ji uvedl na břeh. 421
VÍTÁME JENNY MONTROSEOVOU! Ať se jí líbí na území švýcarských robinzonů!
hlásil nápis na bílém plátně z plachtoví. To Jakub. Moc se mu to tak narychlo nepovedlo, zato nádherných a pestrých květů bylo na stožárech i kolem nápisů plno. „To ses teda moc nevytáhl,“ zpražil malíře Arnošt. Jenny však ohnivě zaprotestovala. „Jak tak můžeš mluvit! Léta jsem nic tak nádherného neviděla!“ „To ho neomlouvá,“ smál se Arnošt. „Písmena jsou nakřivo a je hned vidět, že si tu zafušoval človíček s 422
filosofickými sklony do řemesla, v němž není moc silný v kramflecích.“ Maminka s trochou pýchy na své kluky vysvětlovala: „Víš, Jenny, Jakoubek je náš vědátor. Odmalička by jen ležel v knížkách a nevěřila bys, čemu všemu se tu odloučen od světa za těch deset let naučil.“ „Ale z čeho?“ žasla dívka. „Jak by tu přišel ke knize!“ „Pst!“ dával rychle Arnošt výstrahu mamince, která se užuž chystala vysvětlovat. „Všecko se dozvíš. Ale hezky po pořádku.“ Děvče ostatně na svou otázku stejně hned zapomnělo. Bylo jako v Jiříkově vidění a nevědělo, kam dřív pohledět. „Připadám si jako v říši divů a pohádek!“ tleskalo radostně a pobíhalo jako dítě mezi dárečky pod vánočním stromkem. „Labutě, opravdové labutě! A páv! Ale vždyť je to jako v Anglii v opravdovém parku s jezírky!“ Jenny žasla na každém kroku víc a víc „Perličky a krocani! Husy a kachny! Jak dlouho jsem neviděla kuřátka!“ A což teprve Kouzelná jeskyně! Bylo až dojemné – a mamince také ukápla slzička –, jak dívka narozená v přepychu tu chodila div ne po špičkách a jen prstíčkem, opravdu jako užaslé děcko, se dotýkala předmětů, na něž jako by dávno zapomněla. „Tohle bude naše ložnice, Jennynko,“ ukazovala máma. „Tátu přestěhujeme do pracovny.“ „Maminko,“ objala ji dívka, „nemohu ani uvěřit v tolik štěstí! Připadá mi to jako sen po té pustině u sopky!“ Zlatým hřebem byla ovšem slavnostní tabule, kterou hoši připravili ve vzdušné stinné galerii, táhnoucí se podél průčelí Kouzelné jeskyně. Předčila všechno, co tu kdy bylo oslavováno. Vše, co měli nejkrásnějšího, 423
vyrukovalo. A uprostřed tabule se z rudých, nádherných květů skvěl nápis: JENNY To už i Arnošt, škodolibě kritizující nápis v zátoce, polkl překvapením naprázdno a Jakub ho dobrácky setřel. „Někdo je zkrátka malíř písma a jiný to dovede líp květinami.“ Maminka se smála a vysvětlovala. „Abys věděla, Arnoštek je zase náš inženýr, baví ho stavby a mašiny a věčně se pokoušejí s Jakoubkem. Arnošt mu říká filosof a Jakub jemu zas suchar.“ Jenny je rázem usmířila. „Myslím, že k tomu, abyste tady vykouzlili tolik krásy a pohody, bylo zapotřebí stejně inženýrů jako filosofů.“ „Nejvíc však pracovitých rukou,“ vmísil se otec Braun, „a to naši hoši jeden vedle druhého měli, viď, maminko?“ Citlivá máma nepřehlédla, jak posmutněle stál opodál Bedřich, jindy tak klidný a sebejistý. Snad poprvé v životě ho zamrzelo, že také jej nemohli označit jako v něčem obzvlášť vynikajícího. S velkou radostí proto přivítala otcova slova. „To jistě,“ potvrdila. „Nesmíš přehlédnout, Jennynko, že když jsme se tu octli s holýma rukama, bylo Františkovi osm, Arnoštovi deset a Jakoubkovi dvanáct let. A patnáctiletý Bedřich musel už s tátou táhnout i největší dřinu jako dospělý.“ „Béďa je pašák,“ potvrdil přejícný Jakoubek. „Odmalička. Žádný z nás by se neodvážil sám v kajaku na takovou výpravu, z níž nám přivezl tebe.“ „To je teda fakt,“ připustil Arnošt. „Víš o tom, Jenny, 424
že ho tam přepadl tygr a zahubil orlíka?“ „To mi neřekl,“ zbledlo děvče. „Nechtěl jsem tě vystrašit,“ hleděl Bedřich rozpačitě do země. „Bál jsem se, že by ses pak lekala zpáteční cesty, a pak už se nenaskytla příležitost…“ „Bedřich je děsně fajn,“ přidal se i František, „zvlášť když se dopálí. Večer předtím, než se vypravil tě hledat, přeskočil ohniště a vlhl se na rozzuřenou lvici jen loveckým tesákem, protože rozpárala naši drahou Bill.“ Vzrušená dívka popošla k Béďovi, který pořád v rozpacích klopil oči, a místo velkých řečí ho obdivně pohladila po ruce, A zase se máma tak podívala na otce a tentokrát i hoši na sebe potměšile mrkli. „Tak dost těch hrůzných historek,“ zahartusil žertovně táta. „Rychle ke stolu, nebo vás přejde chuť k jídlu.“ „Bez starosti, panstvo,“ vytahoval se Jakub. „Jenny na čestné místo, maminka s tátou po jejích bocích, ostatní nastoupit!“ V tu ránu měli hoši máminy bělostně vyprané zástěry na sobě jako číšníci ve vznešených francouzských restauracích. A byla hostina! Co jen bylo možno ve špižírně a zásobárnách sehnat, octlo se na stole. Medovina, víno, kanárský sekt. Fíky, pomeranče, ananasy v lákavých pyramidách. Z rožňů se stěhovala na talíře horká jídla z ryb a výborná pečeně. Chudinka Jenny sotvaže našla čas na jídlo. Hleděla rozzářenýma očima na dovádějící chlapce, mávající horlivě utěrkami, jako to dělávají školení číšníci, a nakonec vyhrkla: „Ale to je opravdu jako v té pohádce Stolečku, prostři se! No řekni, maminko, není to tak?“ „Jsou to hodní chlapci,“ zachvěl se mámě trošku hlas, 425
„a mám z nich radost.“ A tu Jenny položila rozhodným pohybem příbor. „Tak dost! Nevezmu už do úst, pokud se neposadíte a nebudete jíst s námi. Cožpak nemáte hlad?“ „Jestli!“ smál se Bedřich. „Jedl bych, až se mi hlava točí!“ A táta řekl: „Přání Jennynky je rozkazem. Všichni rychle za stůl a obsluhovat se bude mezi jídlem.“ „Príma rozkaz,“ seděl za stolem první František, „taky bych jedl, až bych plakal.“ Od té chvíle bylo všechno méně slavnostní, zato veselejší. Braunovi hoši dokázali Jenny brzy oprávněnost přísloví, že kdo je k jídlu, je také k dílu. A vytahovali se. Jak by také ne? Kapka vína a radost z hezké pohody rozvazovaly jazyky. Dívka slzela smíchy. „U vás je krásně, maminko,“ obrátila se k mámě, „jste vždycky tak veselí?“ „Rádi jsme se měli vždycky, holčičko,“ odpověděla matka. „Ale veselo u nás vždycky nebývalo.“ A maminka spustila o hroznýšovi, o smutném konci ušatce Lorda, o Mimi a jak jim, chudinka, uhynula, o těžkých začátcích a prvním údobí dešťů, které jim tak důkladně poničilo Sokolí hnízdo. Naštěstí tu bylí chlapci. Pošťuchovali se, mrkali na sebe, až si František, který byl pořád přece jen nejvíc maminčin, dodal odvahy: „No ne, mámo, jak si tohle všechno ještě pamatuješ? Vždyť to už přece dávno není pravda! Jsme tu, je nám dobře a je tu s námi i Jenny, tak jaképak nářky?“ A šelma Jakub doplnil pohotově sklenice a zvedl svoji k přípitku. „Co bylo, bylo. Dnes už nený. Vím, že tam patří měkké í, 426
potřebuji však rým, bych mohl připít naší Jenny!“ Bylo tedy veselo, poseděli si a pak se vydali na prohlídku hospodářství. Tu došel velkého uznání organizační a hospodářský talent našeho Františka, který se ze samých pochval červenal jako slečinka. A Jenny; stále milá a pohotová, chtěla vidět všechno, zajímala se o každou podrobnost s nelíčeným zájmem. „Nahradíme ti tedy aspoň trošku domov?“ optala se maminka, šťastná z její radosti. Děvče se jí vděčně stulilo do náručí. „Je mi tu jako v nebi, maminko. A kdyby tu byl s námi i můj otec, nebo kdybych aspoň věděla, co se s ním stalo, nikdy bych nezatoužila odtud odejít.“ „Musíme doufat, děvčátko. Po tom, jak se povedlo Béďovi zachránit tebe, začínám věřit v zázraky.“ Chlapci nedopřáli dívce řasu na smutné vzpomínky. Přihnali se všichni čtyři na svých běžcích a předvedli vysokou jezdeckou školu. Předstihovali se navzájem a Jenny jim radostně tleskala. Potom však bylo na chlapcích, aby kulili oči. Děvčátko se přiblížilo ve svém nepohledném námořnickém úboru a sandálech neuměle vyrobených z tulení kůže k Lejdy, pomazlilo se s ní a Lejdynka se důvěřivě otírala o její ramena. „Vidíš, Jenny,“ jásala maminka, „i naše zvířata tě mají hned ráda. Ne nadarmo se říká, že zvíře okamžitě pozná dobrého člověka.“ To hlavní však teprve přišlo. Jenny laskala Lejdiny nozdry, hladila krk, poplácávala bedra a blížila se k ní pomalu ze strany. A pojednou prudkým odrazem přímo ze země se ocitla v sedle. Lejdy se lekla, uskočila stranou, vyhodila a dala se do ostrého cvalu. 427
Máma zděšeně vykřikla, ale děvče se v sedle obrátilo a vesele zamávalo šátkem. „Bezvadný sed,“ konstatoval Béďa a hlas se mu trošku třásl. Taky se vylekal, jako ostatně všichni. Všichni napjatě hleděli za dívkou a nevycházeli z údivu. Jenny bezpečně přecválala velký okruh, brzy uklidnila Lejdy a nakonec přímo před jejich očima bravurně přeskočila stoh kukuřičných stvolů, nachystaných k spálení. „Nezapomeň, maminko,“ smála se pak máminu obdivu, „že jsem dítě ovdovělého důstojníka. Tatínek mě vychovával víc jako hocha než děvče. Měla jsem poníka už v pěti letech a prodělala jsem tvrdou jezdeckou školu.“ „To se pozná,“ řekl Jakub, „zřejmě výcvik na lonži a bez třmenů.“ „A na holém neosedlaném ponym bez uzdy, s rozpaženýma rukama,“ potvrzovala Jenny. „V tomhle jediném byl táta kruťas a já si tu a tam někdy v koutku i trošku pobrečela. Stejně neúprosně trval na mém plavecké výcviku a střelbě. Ale vyplatilo se. Teď v téhle pohodě u vás,“ obrátila se s úsměvem k mamince, „si mohu už i trošku zavzpomínat. Představ si, mami, že jediné dva nástroje, které jsem našla v námořnických šatech po ztroskotání, byl silný námořnický nůž a křesadlo. S tím jsem začínala nový život. Co by ze mne bylo, kdybych nebyla prodělala tak tvrdou výchovu?“ „Už ani slovo, Jennynko,“ okřikla ji máma. „Zbytečně se rozčiluješ.“ „Víš, že už ani ne, mámo?“ konejšila ji Jenny. „Tady, mezi vámi, mě všechen nepokoj přešel. Už je to jen jako ošklivý sen.“ A tak se večer, když končili první den v Zátoce spásy, v letohrádku zalitém posledními červánky zapadajícího 428
slunce, Jenny přece jen rozpovídala. Jak i jí hned na počátku přišly vhod trosky z potopené lodi, mezi nimi objevila bednu s námořnickými oděvy, několik bedniček s konzervami a suchary. Jak ty suchary, promáčené odpornou mořskou vodou a tu a tam zplesnivělé, opékala na rozpálených kamenech a chutnaly jí jako opravdová lahůdka. Jak pečlivě vytahovala z trosek lodi Dorcasé námořnickým nožem každý hřebík a radovala se, když se jí poprvé povedlo propálit rozžhaveným hřebíkem do rybí kosti otvor ouška a získala tak první jehlu. Potom ukazovala neforemné sandály, které si vyrobila z kůže uhynulého tuleně, kterého našla na pobřeží. Jak holýma rukama lovila ryby, kterých tu byla záplava, a jedla je pečené bez soli. A jak odporně ta spálenina chutnala, než přišla na to, že na skaliskách se dá najít dostatek soli, vypařené sluncem z mořské vody. A maminka jen vzdychala, utírala slzičky a říkala: „Tak dost, Jenny, už dost!“ I Bedřich podivně pomrkával, jako by ho oči pálily, a se směšnou horlivostí nakládal dívce na talíř, až ho podšívka Jakoubek s potutelným úsměvem musel okřiknout. „Tak dost, Béďo! Za jediný večer to Jenny nedožene, to máš marné.“ A pak se svou obvyklou obratností dovedl nenápadně otočit řeč tak, že mu i bystrá Jenny sedla na lep. „Teda Lejdy i Šípa, táto, Jennynka důkladně prohnala, ale na Miriam a pštrosa si přece jen netroufla.“ „Když Miriam nemá uzdu,“ bránila se dívka. „A vůbec se ke mně nechovala přátelsky. Asi že jsem taky ženská,“ smála se. „A pštros mi naháněl hrůzu, už když jsem jen viděla, jak upaluje s Arnoštem.“ 429
„Zato její ochočený kormorán,“ zastala se dívenky maminka. „Viděli jste, kolik ryb nalovil za chvilku? Pročpak jste si vy nedovedli vypěstovat takového rybáře? Aha?“ „Jenny je báječná a já jsem moc rád, že mi osud popřál ji zachránit,“ řekl nezvykle vroucně Bedřich. „Já tím víc,“ sklopila dívka dlouhé řasy a táta s mámou se zas tak divně na sebe zadívali. Byla už dávno půlnoc, měsíc stříbřil loubí terasy a kouzlil z pestrých květů popínavých rostlin křišťálové, když se konečně rozcházeli. „Maminko,“ objala Jenny paní Braunovou, když zkoušela měkkost žíněnky bělostně povlečené postele, „nejsem si už ani jista, jestli v téhle nádheře vůbec usnu.“ „Usneš, dívenko,“ ujišťovala ji maminka, „taky jsme si to před desíti lety říkali, když hoši přivezli žíněnky z vraku. A nakonec jsme poprvé zaspali.“ Tentokrát však nezaspaly. Ani Jenny, ani maminka. Marně paní Braunová přemlouvala dívku, aby si ještě zdřímla, když sama za prvního úsvitu tiše jako myška vyklouzla z lože. „Vyloučeno, maminko,“ bránilo se děvče. „Je to stejně hanba, že jsem do této chvíle vůbec ještě neviděla tvoje království, v němž hospodaříš.“ Paní Braunové nezbývalo než se poddat. Po pravdě řečeno, těšil ji živý zájem, s nímž dívka pobíhala po kuchyňce, obdivovala důmyslné zařízení vodovodu i ohniště krbu, a neméně obratnost, se kterou jí pomáhala v přípravě snídaně. A táta s chlapci žasli, když maminku spatřili poprvé sedící u snídaně za stolem a Jenny v roli hospodyňky. Maminka jí to musela udělat k vůli a pilné děvče se do 430
své role bystře a rychle vpravilo. Hned po snídani si vyprosila prohlídku mámina hospodářství, od zeleninové zahrady až po koupelnu a prádelnu. A tu se zas Arnošt, který byl autorem většiny zařízení, skromně usmíval. „Za deset let se přece dá už něco vybudovat,“ odmítal pochvalu. Nebylo divu, že Braunovi hoši, podníceni dívčiným obdivem, navrhli prohlídku celého hospodářství od Sokolího hnízda až po soutěsku. Jenny se nadšeně přidala, a tak se radostně chystali na několikadenní výpravu. Jezdecká družina byla tentokrát rozšířena o Jenny, která svým jezdeckým uměním udivovala hochy víc a víc. A otec, který dnes s maminkou zůstal ve voze, se šťastně usmíval. „Tak už máme pět dětí, viď, mámo.“ Byla to veselá cesta a rozradovaná dívka obdivovala včely, holubníky, nejvíc však byla nadšena letohrádkem v koruně stromu v Sokolím hnízdě. Všemu se podivovala, všechno ji zajímalo a večer, když u ohně vzpomínali, jak pozvolna a s velkou námahou tohle všechno rostlo, ani nedýchala. Když se konečně po týdnu vrátili domů, Jenny téměř trošku posmutněla. „Byl to nejhezčí týden v mém životě,“ řekla. „Až se bojím, že se mi po vší té kráse bude stýskat.“ „Neboj se,“ těšil ji pan Braun. „Hned zítra vyrazíme ve člunu na naše ostrovní království. I tam budeš mít oči navrch hlavy. A pak se pustíme do sklizně a poznáš zas, co to je se při práci zapotit.“ „Už se těším,“ smála se Jenny. „Tři léta jsem nic pořádného nedělala.“ Po výletu na souši následoval tedy druhý, po moři. Táta nepřeháněl. Jenny opravdu žasla, když spatřila Žraločí ostrůvek, a nemohla se odtrhnout od farmy 431
autorských králíků na Velrybím ostrově. A což teprve, když ji zavezli mohutnou skalní bránou až do Perlové zátoky! To už úplně ztratila řeč.
Chlapci jí ovšem podrobně vylíčili srážku s divokým kancem i boj s oběma lvy. A tady stál zase halama Bedřich rozpačitě a červenal se jako panenka, když Jakub ohnivě a dopodrobna předváděj, jak Béďa přeskočil ohniště a jen loveckým lesákem se vrhl na rozzuřenou lvici. To už napjatě poslouchající Jenny vykřikla úzkostí a s obdivem hleděla na rozpačitého chlapce. „Ani trošku ses nebál?“ optala se. „Já nevím,“ přiznal Bedřich prostě. „V takových chvílích není čas moc přemýšlet. To je člověk upjat jen 432
na to, aby rána sedla, aby se ani o milimetr neminul cíle.“ To už byl zase starý Bedřich, úsměvný, klidný a sebejistý. „Ty jsi ohromný,“ pohladila ho Jenny pohledem. „A vůbec všichni jste skvělí.“ Na zpáteční cestě byla Jenny trošku zamlklá. Před vyplutím totiž chlapci také dopodrobna popsali, jak byli zmateni a udiveni, když procitli po bouřlivé noci srážky s oběma lvy a nalezli Bedřichovo lože netknuté a spatřili otce, jak smutně hledí kamsi do dáli na moře. „Tatínek nám řekl, že poslal Bedřicha v kajaku kamsi na obhlídku,“ vysvětloval Jakub, „ale nám se to nějak nezdálo.“ „Pochop,“ doplňoval Arnošt, „neměli jsme tušení o zprávě, kterou Béďa dostal po kormoránovi. To věděl jen táta a řekl to jen mamince.“ „Byla to od vás velká oběť, dovolit svému synovi vydat se do smrtelného nebezpečí,“ řekla tiše Jenny. A táta pouze vteřinu zaváhal, než přiznal. „Nikdy bych k tomu byl, Jennynko, nesvolil. Bylo mi však jasné, že nás Bedřich opustí, i když mu to zakážu. Vězela mu ta zpráva o opuštěné bytosti v srdci od první chvíle jako trn. Co mi zbývalo?“ Dlouho bylo ticho. Jen voda šplouchala na veslech, která podporovala vánek pohánějící plachtu člunu. „Jste všichni moc hodní,“ řekla konečně Jenny. „Přenesli jste mě z pekla přímo do ráje. Nikdy vám to nezapomenu. A hlavně tobě,“ pohleděla Bedřichovi do očí. Chlapec sklopil oči a zabýval se horlivě plachtovím. „Ale že fičíme, Jenny, vid?“ pokoušel se o úsměv, ale rty se mu třásly rozechvěním. Dívka jen mlčky přikývla. Hned příštího dne za prvního úsvitu se pustili do 433
práce. Obilí dozrávalo a bylo nutno sklidit úrodu. Nikdy nepřekonali všechny obtíže tak rychle a radostně jako tentokrát, když jim Jenny pomáhala. Odevšad se ozýval její smích a veselé škádlení hochů. Nakonec se dočkali slavných obžínek. Jenny s věnečkem z obilí na hlavě předávala mamince velkou kytici klasů jako symbol bohaté úrody a máma rozkrájela veliký koláč z letošní pšenice a podílela pilné žence. Jenny musela zasednout zas na čestném místě a dát se mámou obsluhoval. „Vypravit obžínkovou hostinu náleží hospodyni,“ prohlásila energicky máma. „Na to si musíš, děvče, ještě počkat, než mě vystřídáš u kormidla!“ Jenny pochopila, mrkla po očku na Bedřicha a sklopila tmavé řasy. Současně se pošťouchli i hoši a Béďa se zapálil až po uši. A táta potutelně na ten oheň ještě přiložil. „Fakt, jak rád říkával náš Bedřich,“ povídal. „Doposud jsme tu hospodáři my s mámou. Třeba už ne moc dlouho, ale zatím… na zdraví naší Jennynky a na štěstí nás všech.“ A našenkoval slavnostně kanárského sektu a pozvedl sklenici. I údobí dešťů, tento vždycky smutný čas, probíhalo teď daleko krásněji než kdykoli předtím. Moře stejně bouřilo, větry burácely a hrom rachotil, ale přítomnost Jenny jako by zjasňovala ty temné dny. Táta s chlapci pracovali jako vždycky předtím, všichni se však těšili na večery, když se učili od Jenny spisovné angličtině, písním její vlasti a žasli nad jejími znalostmi a vědomostmi. Bylo hned jasné, že měla učitele, a dobrého učitele, zatímco oni se museli prodíral knížkami bez pomoci. Byly to krásné večery. Často předčítala Jenny z 434
anglických knih a vysvětlovala, co nebylo docela jasné, ještě častěji však zpívala a učila se písním švýcarským, oněm horským, tesklivým melodiím, při nichž maminka slzela. A těm ji učil hlavně František, který měl pěkný hlas a pozoruhodné hudební nadání. Zakrátko zpívali velmi hezky dvojhlasně a celá rodina jim ráda naslouchala. A zatímco muži opravovali stroje, vozy, nářadí a postroje, dehtovali a vysmolovali plavidla, kutila maminka a Jenny cosi tajemně ve svém pokojíčku. Výsledek jejich práce vyrazil chlapcům doslova dech. Přihnali se jednoho dne jako obvykle hladoví vesele ke stolu, rázem však zapomněli na jídlo. V jídelně zastihli dvě po evropsku oděné ženy. Co ženy. Dámy! Maminka měla vkusné šaty ze šedivé příze a Jenny v sněhobílých lněných šatičkách byla krásná jako obrázek. Maličkost, a přece to všem připadalo jako zázrak. Hoši byli pojednou dokonce plni rozpaků. To už nebyl kamarád v hrubém námořnickém oděvu, to byla dívka, křehoučká a bělostná, s dovedně upraveným účesem, prostě zjev z jiného světa. Také máminy bílé vlasy nebyly jako obvykle ukryly pod šálkem, ale vyčesány nahoru a ukončeny uzlem jako od dovedného kadeřníka. To všechno Jenny. Pečlivý plukovník Montrose se postaral netoliko o její výchovu v četbě, zpěvu, sportu a střelbě, dbal i o to, aby se naučila domácím pracím a také šít a vyšíval. A že dívka byla obratná a chápavá, už jsme poznali. Dovedla dokonale využít jehel, nití i hedvábných vláken a stužek z vraku a vykouzlila z máminých zásob látek, které za léta utkala, tenhle zázrak, který všechny tak omráčil. Ohromení chlapců ovšem netrvalo dlouho. Brzy propukli v jásot a provolávali slávu umělkyni, která to dokázala. Jen Bedřich byl trošku zamlklý. Ba smutný. 435
Tak smutný, že Jenny využila první vhodné chvíle, aby se ho optala: „Tobě se nelíbím?“ „Moc,“ přiznal upřímně chlapce. „Jenže…“ „Jenže?“ „… se obávám, že se takhle…,“ hoch ukázal nešťastně na svůj ošumělý zevnějšek, „k tobě už nehodím.“ „Ty hlupáčku,“ pohladilo ho děvče po osmahlé ruce. „To si opravdu myslíš, že by mě byl dovedl zachránit nějaký londýnský hejsek v cylindru?“ Hned nato odběhla a přinesla dvě bělostné, lněné pánské košile, které slavnostně rozprostřela po stole. „Tahle je pro tatínka,“ prohlásila, „a tahle pro mého zachránce…,“ teď se zarazila a chvíli zardělá hledala nejvhodnější slova, „mého nejmilejšího… bratra,“ vydechla rozpačitě. „Tím bratrem jsi to zkazila,“ vybuchl rozpustile Jakub. „Nestačilo jen ten nejmilejší?“ A kluci se k němu přidali. „Fakt!“ smál se Arnošt. „Cožpak jsme slepí?“ I František se šklíbil a řekl jen: „Doufám, že ani na švagry nezapomeneš s takovouhle slavnostní košilkou. Jakápak by to byla svatba, kdyby jen otec a ženich byli vyšňořeni.“ Chudinka Jenny, celá zapýřená, stulila se mámě do náručí a maminka naoko přísně zabouřila na rozdováděné chlapce. „Nevděčníci! Takhle si chudinku dobírat! Celé noci píchala Jenny jehlou, a nechtěla se ukázat v téhle parádě, pokud každý z vás nedostane z jejích rukou dáreček. A tohle vy za všechno mému děvčátku!“ „Ale mami, co to pleteš?“ hrál si Jakub na udiveného, „říká se sice, že pro pravdu se lidé nejvíc hněvají, ale Jenny není taková! A jednou to muselo ven. Kdopak se má na to dívat, jak se nám Béďa před očima samou 436
žárlivostí sesychá.“ I táta se pod vousy usmíval, navenek se však zatvářil přísně. „Tak už dost! Jennynka musí rozhodnout, jestli se zlobí pro Jakubovu prostořekost. A jestli ano, dostane Jakoubek poprvé v životě pětadvacet.“ Kluci se culili a hleděli napjatě na červenající se dívku. Jen Bedřich znatelně pobledl. A Jenny se přitulila ještě víc k mámě, skryla zardělou tvář pod její paží, potom se však odhodlala a rošťácky vykřikla chlapcům do rozjívených obličejů: „A je to tak! Béďu mám nejraději a jinak než vás, abyste věděli! A jste rošťáci, a jestli se mi budete smát, nebudu vás mít ráda vůbec!“ „No dyť!“ mrkal šelmovsky Jakub. „Docela v pořádku. V každé pohádce dostane přece hloupej Honza princeznu, když ji zachránil.“ To už však musel uskočit. Béďa, jako by se probudil ze sna, se po něm rozmáchl a už se také smál. Šťastně a na plné kolo. Jenže hoši ho popadli a dali mu hobla. Lítal do vzduchu jako čamrda, sotvaže popadal dech. A potom večer, když už všichni spali, psal otec Braun do své kroniky: Byl to nejšťastnější den pro naši maminku, pro mne, pro nás všechny, a nejvíc jistě pro Jenny a Bedřicha. Spadl mi kámen ze srdce, protože Bedřich se opravdu moc trápil a teď září štěstím on i Jenny. A nade vše mě těší, že všichni hoši jsou jako vyměněni od Jennina příchodu. Jak už to u chlapců bývá, jsou-li pohromadě sami, bývají obhroublí. Teď, co je s námi Jenny, snaží se o jemnější chování. Potkalo nás štěstí. Přineslo nám je to děvčátko. Nerad přeháním a nerad volím velká slova. Mohu však povědět, 437
že náš život, i dříve už spokojený a šťastný, zjasnila a prozářila její přítomnost. Je nám s ní dobře. A jí s námi jistě také.
438
13 - Navzdory pověrám šťastná, a jestli i trošku smutná, pak jen proto, že je poslední nám poví, jak to dopadlo. Přítomnost Jenny v rodině Braunových jistě způsobila, že se všem zdálo, jako by doba dešťů minula tentokrát rychleji než kdykoli předtím. Když slunce zase naplno zazářilo nad jejich krajem, vylétli všichni jako holubi na čerstvý vzduch, jako oni protahovali zlenivělé údy, obdivovali jasné nebe, rozběhli se po pláži i po zahradách. Opojila je prostě radost z volného pohybu jako holuby modrá obloha. Bedřich jako každý rok se vyplavil kajakem na Žraloci ostrůvek, kde už před lety vybudovali na vysoké skále rozhlednu a s velkou námahou na ní umístili dvě děla. Z těch pokaždé na začátku i na konci údobí krásného počasí vypálili dvě rány. Zpočátku proto, aby na sebe upozornili lodi, které by snad právě pluly v sousedních vodách, později už jen ze zvyku. Jakub Bedřicha doprovázel, ostatní sledovali z pobřeží Zátoky spásy oba výstřely i červenobílou švýcarskou vlajku, kterou hoši současně vztyčili. Jenny se pořádně vylekala, když spatřila Bedřicha, jak šplhá na strmé skalisko po silném laně opatřeném uzly, hoši ji však se smíchem uklidňovali. „Tohle je pro Béďu žertík. Jakub mu dole drží lano a mimo to jsou ve skále zapuštěny skoby, aby si mohl vždycky po chvíli odpočinout. Horší bylo, když jsme ten příkrý útes zlézali poprvé a dopravovali tam děla a střelivo. Tehdy šlo opravdu o krk.“ 439
Konečně zazněl první výstřel a vlajka se vesele zatřepetala na stožáru. Chlapci ji přivítali radostným „hurá!“, do něhož vpadla druhá rána z děla. A teď se stalo něco, nad čím táta s dalekohledem u očí zakroutil hlavou. Bedřich, stojící vedle děla v pozoru, nápadně zneklidněl a zvedl obě dlaně k uším, jako by pozorně naslouchal. Na tom by konečně nebylo nic divného, mohl sledovat ozvěnu, jenže stejně si počínal i Jakub na úpatí skalního útesu. A hned nato sjel Béďa po laně dolů s rychlostí, která už sama naznačovala, že je něčím znepokojen. František, mající nejbystřejší zrak, to rovněž postřehl. „Něco se děje,“ hlásil. „Kluci metou ke kajaku, jako by jim za zády hořelo.“ „Pravda,“ potvrdil otec. „Už jsou na moři a veslují jako zběsilí.“ „Snad se jim něco nestalo,“ vylekala se máma a Jenny ji jen mlčky, zato úzkostně objala. „Asi ne,“ klidnil Arnošt a pokoušel se o úsměv. „To by ze sebe jistě nevydali tolik sil. Uhánějí po hladině jako šipka.“ Nebylo jistě divu, že všichni napjatě a v úzkostech sledovali dráhu kajaku. Blížil se opravdu závodním tempem a sotva najel na mělčinu, vyskočil Bedřich do vody a už z dálky volal: „Neslyšeli jste nic?“ Táta se nejprv udiveně rozhlédl po ostatních a teprve pak odpověděl: „Vaše výstřely.“ To už Bedřich pořádně zadýchán dostihl břeh a zajíkal se vzrušením. „Ne ty naše. Ale ty, co odpovídaly!“ Jakub mezitím vytáhl kajak na písčinu a přiběhl uřícen, sotva dechu popadal. 440
„Fakt, táto! Někdo na naše výstřely odpovídal!“ „Nesmysl! Nic jsme neslyšeli. Asi ozvěna vaší palby.“ „Tatínku,“ odporoval Béďa, „přece poznáme ozvěnu od výstřelu! Nejmíň desetkrát už jsme takhle vypálili, proč by se nám to zdálo právě dnes a poprvé? Rány se ozvaly příliš pozdě, než aby to mohla být ozvěna!“ „A pak,“ Jakub horlivě podporoval Bedřicha, „tři rány odpověděly dvěma – divná ozvěna!“ Teď už se otec opravdu znepokojil. „A nic jste nespatřili? Žádný kouř, žádnou loď, ani dělový člun?“ „Nic, vůbec nic,“ ujišťovali oba hoši jeden přes druhého. „To je právě to! Zdálo se nám, že bylo vypáleno západně od našeho zálivu, ovšem mohli jsme se mýlit.“ Táta zvážněl. A ostatní to vycítili. Na všechny padla 441
neobvyklá tíseň. Mlčky se vraceli od pobřeží a pan Braun měl plnou hlavu chmurných myšlenek. Zmocnily se ho nesčetné obavy, starosti a pochybnosti. Jaká to bude loď? Vítaní zachránci, nebo malajští piráti, v těch dobách nesmírně obávaní plenitelé a loupežníci, kteří náhodou přistáli v těchto končinách? Je možno je vyhledat a nepokrytě se jim dát poznat, nebo bude nutné se skrývat a opatrně pátrat, než jim prozradí své obydlí? Děla na palubě by ukazovala na dopravní loď. Ale stejně to mohla být i loď pirátská. A opatrnosti nikdy není nazbyt. Večer se všichni dlouho radili. K výsledku nedošli a odložili rozhodnutí na příští den. Když však odešla maminka a Jenny na lože, nařídil otec Braun hlídky. Po dvou hodinách se střídali, ozbrojeni až po zuby a připraveni způsobit poplach při nejmenším šustnutí. Noc však uplynula klidně. Něco jiného oddálilo jejich rozhodnutí. Jak už často, doznívalo i tentokrát údobí dešťů náhlou bouří. Žár slunce prudce vysoušel navlhlou půdu, nakupily se mraky a k ránu zapálily ohnivé blesky temnou oblohu. Spustil se liják, že nebylo na krok vidět, a skučení vichřice i hukot vln ohlušovaly. Plné dva dny a dvě noci se vztekala bouře a vichřice bičovala zátoku. Šakalí potok se rozvodnil a ohrožoval okolní plantáže. Měli plné ruce práce, aby zabránili největším škodám. Třetího dne, třebaže se moře dosud zmítalo vlnami a po nebi se ještě honily mraky, rozhodl se otec pro průzkum. Vzal s sebou jen Jakuba a v zátoce zanechal silnou posádku ostatních tří hochů. Nechtěli vystrašit ženy a domluvili si znamení. Zamává-li otec vlajkou třikrát a hodí-li ji potom do moře, měli hoši za úkol co nejrychleji ustájit dobytek a opevnit 442
se v Kouzelné jeskyni. Vztyčí-li však vlajku na Žraločím nebo Velrybím ostrově, znamená to, že nehrozí nebezpečí a mohou klidně vyčkat jejich návratu. Rozloučili se trochu rozechvěni, pevně však odhodláni bránit se ze všech sil jakémukoli nebezpečí. Po pravdě řečeno, hoši trošku podceňovali otcovu opatrnost. Zdálo se jim, že po vítězství nad hroznýšem, medvědy, rozzuřenými lvy a po Béďově souboji s tygrem je už nemůže potkat nic horšího. Pokládali se za neporazitelné. A táta se zas v koutku srdce upokojoval, že se hoši asi mýlili, že třeba zaslechli jen dunění nějakého podmořského zemětřesení. Tak či onak, otec na člunu opatřeném děly zamířil k ostrovům a chlapci sledovali plavbu. Těžko povědět, kdo byl víc napjat, když na Žraločím ostrůvku Jakub s tátou vypálili z děl. Poprvé, po dvou minutách podruhé a za další dvě minuty potřetí. A potom nic. Ticho, Hoši na sebe pomrkávali: „No tak vida! Povídali, že mu hráli.“ Jenže pak… ráz, dva, tři… sedm dělových výstřelů za sebou. Béďa se sebevědomě vztyčil. Aha! Tady to máte! Už se ani nerozmýšlel, skokem byl na kajaku a uháněl za otcem a Jakubem na Žraločí ostrůvek. Zastihl je oba v rozpacích. Nejprv se radovali. Lidé! Loď! Jakub se dokonce roztancoval, jako by přebral vína, a táta si pospíšil vztyčit smluvenou vlajku. Teprve pak se vzpamatovali. Dobrá, loď! Jenže jaká? Přátelská? Přináší záchranu, či nové nebezpečí? V té chvíli přistál Bedřich a brzy po něm oba ostatní chlapci. Porada netrvala dlouho. Shodli se na tom, že se vrátí do Zátoky spásy, zatímco Jakub s dalekohledem zůstane jako hlídka na pozorovatelně. A ovšem ihned stáhne švýcarskou vlajku ze skalního útesu. Kdyby uviděl loď nebo cokoli podezřelého zpozoroval, vrátí se 443
ihned se zprávou, jinak zůstane na stráži a vrátí se teprve po hodině. Maminku i Jenny našli vzrušené. I ony zaslechly řadu výstřelů a bylo jim jasné, že tolik jich nebylo možno vypálit ze dvou děl na pozorovatelně. Máma byla vylekána. Zato Jenny zářila a byla plna radosti. Věřila pevně, že někdo z posádky její ztroskotané lodi Dorcasé se zachránil, uvědomil jejího otce, a ten připlul do těchto končin, aby ji hledal. Táta i hoši jí přitakávali. Jednak aby uklidnili maminku, jednak proto, že jim bylo líto zbavit děvče naděje, i když jim připadala nesmyslná. Dali hlavy dohromady a uradili se, že otec s Bedřichem se vydají na výzvědy, zatímco ostatní chlapci nenápadně připraví všechno k důkladné obraně. Porada už končila, když se z pozorovatelny vrátil Jakub. Na moři se nic ani nepohnulo. Zato Jakoubek jako vždycky jen sršel nápady. Vzpomněl si, jak si Bedřich po záchraně Jenny za podobné situace v obavách z pirátů zahrál na divocha. „Navrhuji,“ povídal, „aby otec s Béďou použili stejné taktiky. Kožešiny na těle, péra na hlavě, v rukou harpuny jako kopí a pušky ukryty na dně kajaků, pánové,“ radil. „Jsou-li to piráti, nebude těžké odlákat jejich pozornost od naší zátoky. Na divoších nebudou mít zájem. Hledají lodě, které by mohli přepadnout a sem jistě pouze nejvýš zabloudili. Honička za vámi je brzy omrzí a odtáhnou.“ „Výborný nápad,“ souhlasil otec. „Snadno je zmýlíme a utaháme. Nevylučuji dokonce, že kdyby se nám povedlo vylákat je na vhodné místo, mohli bychom je s vaší pomocí i zneškodnit. Béďa je na kajaku rychlý jako blesk, dal by vám zprávu a netrvalo by dlouho, abyste nám na svých rychlých běžcích přispěchali na pomoc.“ 444
„A my zatím, aniž bychom znepokojovali naše dámy,“ poctil Jakoubek vznešeně mámu i Jenny tímto honosným označením, „připravíme všechno pro nejhorší případ. Kdybychom se totiž museli bránit opravdovskému nebezpečí, nebo dokonce prchnout a skrývat se.“ Dohodnuto a provedeno. Táta s Bedřichem odpluli na dvoumístném kajaku na zvědy. To proto, že táta nebyl právě přeborník v ovládání tohoto rychlého plavidla a musel spoléhat hlavně na Béďovu obratnost. Jejich „divošský“ úbor mezitím dopravil na Žraločí ostrov potajmu Jakub. Ti dva, táta a Béďa, se zatím smluvili. Kdyby je někdo zahlédl, nebo dokonce chytil, rozhodli se mluvit nejdrsnějším švýcarským dialektem. „V pořádku,“ schválil Jakub. „Mluvit však co nejmíň. Spíš jen vyrážet skřeky, gestikulovat a tvářit se co nejvylekaněji.“ Počasí jim přálo, pluli rychle, ovšem velmi opatrně a zvláště v zátočinách a zákrutech zálivu se obezřele drželi břehu a využívali každého krytu. Byli na moři už přes dvě hodiny, slunce pěkně připalovalo a kromě obvyklého mořského ptactva a zvířat nikde živáčka. Po nějakém plavidle ani památky. „Táto,“ zamyslil se Bedřich, „napadá mi, proč ony první tři výstřely bylo tak špatně slyšet. Pamatuješ přece, že jsme je zaslechli jen my dva s Jakubem na rozhledně Žraločího ostrůvku, zatímco vy v Zátoce spásy jste neslyšeli nic a usuzovali, že nás asi zmátla ozvěna.“ „Připusťme,“ řekl otec. „Ale co z toho usuzuješ?“ „Podívej tamhle na to vysoké předhoří, které tak hluboko zasahuje až do moře. Krk bych dal za to, že za ním se střílelo z děl. A právě ta mohutná skaliska utlumila zvuk.“ Otec dlouho a pozorně prohlížel dalekohledem masív 445
skal. „Budeš mít asi pravdu. Namíříme si to tím směrem.“ V tu stranu se ještě nikdy nevydali. A nebyla to příjemná plavba. Pobřeží vyhlíželo nevlídně, pustě, skály a průrvy v nich, hladina neklidná, zmítající se asi spodními proudy i stálými nárazy o skaliska. Bylo zapotřebí hodně pozornosti a námahy, než dosáhli krajního bodu předhoří. Zato bohatá členitost skal poskytovala hojnost úkrytů, z nichž sami neviděni mohli propátrat celé okolí. Zarazili kajak v malé zátoce vroubené hustým křovím a vyjeveně na sebe pohlédli. Zdálo se to neuvěřitelné jako nějaký zázrak. Na dostřel dva od nich se na moři houpala evropská loď, masivní a solidní, a na stožáru vlála anglická vlajka. Dalekohledem ji bezpečně rozeznali. V první chvíli se zdálo, že je bez života, opuštěná. Sotvaže se však rozkoukali, zjistili, že od ní odrazila šalupa, obsazená mužstvem, a zamířila k břehu. Bedřich, odvážný vždycky až ke ztřeštěnosti, by se byl nejraději vrhl do moře a plaval přímo k lodi. Byl tu však rozvážný táta. „Co jiného víš, kamaráde,“ varoval, „než že se na stěžni třepetá vlajka v barvách Anglie?“ „Je přece jasné, že to nemohou být piráti!“ odporoval Bedřich. „A co když přece?“ trval otec na svém. „Ještě jsi nikdy neslyšel, že týráním a zvůlí nelidských důstojníků se vzbouřilo mužstvo na lodi, povraždilo své mučitele a zmocnilo se lodi? Co jiného jim pak zbývalo než pirátství? A nemohli za to, věř mi, nemohli! Utisk a surovost mocných, chlapče, dělá i z beránků vlky. Tak to je a ještě dlouho bude.“ Béďa dal na otcovu opatrnost. Jak by také ne? On jediný ze všech chlapců ještě pamatoval bídu a hlad v 446
Bernu. Pamatoval, jak táta zedřený a zoufalý po týdenní dřině přinášel mamince pár mizerných grošů. Drželi se tedy ve skrytu skalního útesu a pozorovali bedlivě dalekohledy každé hnutí na lodi. Táta usoudil, že je to lehká korveta, vyzbrojená asi osmi nebo desíti děly střední ráže. Stála zakotvena nedaleko břehu a zdálo se, že na ní cosi opravují. Plachty i lanoví s horními plachetními tyčemi bylo spuštěno. Střílny děl otevřeny a hlavně kanónů připraveny, aby přivítaly nepřítele. Na břehu byly postaveny tři velké stany a mezi nimi dýmalo ohniště. Na lodi i u stanů zpozorovali rozestavené hlídky. Všechno tedy nasvědčovalo, že je tu naprostý pořádek, kázeň a řád. Otec si oddychl. „Tohle je vysloveně anglická akurátnost,“ prohlásil, „dal bych na to krk, že i stany v téhle pustině stavěli a vyměřovali přesně podle předpisů Jejího Veličenstva královny anglické. Žádné mužstvo na světě by v takovém vedru nevydrželo stát na hlídce tak upjatě.“ „Zkusme se jim ukázat,“ navrhoval Béďa. „Dozvíme se víc. Angličané prý nejsou k domorodcům tak bezohlední jako Španělé.“ „Za zkoušku by to stálo,“ připouštěl otec. „Rozhodně se však nedáme vylákat z kajaku a budeme důsledně hrát plaché domorodce.“ A tak začali s hodně naivní komedií, které se později s kapitánem lodi dost nasmáli. Veslovali pomalu a opatrně k lodi. Obepluli ji v uctivé vzdálenosti, mávali nemotorně a ještě nemotorněji se přitom ukláněli. Nemuseli čekat dlouho. Hlídka zřejmě upozornila velitele a na palubě se ukázal kapitán v bělostné, zlatem zdobené uniformě, obklopen několika stejně bezvadnými důstojníky. Mávali přátelsky šátky, pak zase zvedali a 447
ukazovali prázdné ruce, dávajíce tak najevo, že v nich nemají žádné zbraně. Táta s Béďou toho využili, obepluli a důkladně si prohlédli celou loď, stále předstírajíce plachost domorodců.
„V pořádku,“ zjišťoval otec šeptem. „Někde se pořádně nabourali. Vidíš tu trhlinu na boku? Můžem být klidní. Ať mají jakékoli úmysly, dřív než za týden to neopraví.“ Kapitána přešla trpělivost. Použil hlásné trouby a optal se anglicky, kdo jsou a jak se jmenuje tohle pobřeží. Užuž se chystal Bedřich odpovědět, když ho opatrný táta předešel. „Englishman, good man,“ slabikoval namáhavě. 448
Angličan, dobrý člověk, to znamenalo. Při tom sledoval pozorně, co se dělo na palubě. Lidé kolem kapitána se k němu chovali velmi uctivě. Ani stopy po nějakém nepořádku nebo dokonce nekázni. Bylo tedy jisté, že nejde ani o pirátskou loď, ani o vzbouřené mužstvo. Naopak. Z paluby jim začali ukazovat červenou látku, sekyry, pušky starých modelů, skleněné perly, prostě všecky chytačky výměnného obchodu. Pokládali je tedy opravdu za domorodce. „Zítra,“ zavolal otec lámanou angličtinou, „já budeš tady s moc ořechem a olejem.“ Hned nato nařídil šeptem Béďovi: „Zaber do vesel a domů!“ Za prvním skalním útesem si padli do náručí. „Lidé! Evropané! Přátelé!“ vydechl radostně táta. „Fakt!“ potvrdil stručně Bedřich. „Teď jen rychle domů. Uklidnit mámu.“ Myslil však přitom na Jenny. Jenny však, chudinka, byla jejich zprávou zklamána. Počítala najisto, že se vrátí s jejím otcem nebo aspoň přivezou o něm zprávy. Museli s pravdou ven, jak se obávali možného útoku loupeživé čeládky a zahráli si na domorodce. To už se děvče jejich vyprávění usmívalo a máma je velmi pochválila za tu opatrnost. I to schvalovala, že se neprojevili, a navrhovala, aby se před posádkou objevili všichni na pinase a svátečně ustrojeni. „Bude to daleko líp působit, než kdybyste se jim polonazí prohlásili jako trosečníci. Takhle s námi budou jednat jako se sobě rovnými.“ Všichni s ní souhlasili, pustili se do příprav a byli plni plánů. Ten navrhoval to, jiný zase ono, v jediném se však omladina úplně shodovala. Zdálo se, že jeden vedle druhého předpokládá okamžitý odjezd do Evropy. Otci Braunovi neušlo, jak se při těch řečech maminka co chvíli na něj zkoumavě zadívala, jako by očekávala, zda ty plány schválí, nebo odmítne. A nebylo mu při tom 449
zrovna lehce. Na jedné straně ho láska k vlasti a touha po životě v městě, mezi civilizovanými lidmi, táhla zpět do Evropy. Bylo to lákavé. Teď by se mu tam jinak žilo. Poklady ze ztroskotané lodi ovšem odevzdá. To je jasné. Patřily kapitánově rodině, pokud byly z jeho majetku, a společnosti, která loď vypravila. Má svého dost. Jen perly, které v Perlové zátoce nalovili, by bohatě postačily k blahobytnému životu. Rád by dopřál svým synům ruchu velkého světa a jeho společnosti. Studia, vzdělání. Byly tu však také celým desetiletím vypěstované pevné svazky k novému, líbeznému domovu, který se mu stal za ta léta drahým. Trošku ho zamrzelo, že na to jeho chlapci při svých plánech pozapomněli. Bedřicha chápal, Jenny touží nalézt otce, a kde je Jenny, chce být i on. I Jakuba chápe. Ten chlapec je přímo předurčen hodně znát, hodně věděl. Všechno, co mu poskytla bohatá knihovna z vraku, umí už nazpaměť. Kdo by se divil, že touží poznat daleko víc? A Arnošt? Přímo žízní po objevech. Pracně a bez nejzákladnějších vědomostí je doslovně jako špendlíčkem vyhrabává jen z praktických zkušeností. Plným právem se těší na další studium, teorii, laboratoře. Ale František? Se svou láskou k přírodě a zvířatům, po všech svých úspěších, by měl zaměnit nekonečnou modrou oblohu nad širým mořem za dusné ulice velkoměsta? Ne. Srdnatý lovec Bedřich ani František, zamilovaný do tohoto nádherného kraje, jeho rostlinstva a zvířat, které vypěstoval, nemohou být a nebudou šťastni v krunýři zakouřených měst. Budou tesknit, toužil a vzpomínat. Má však právo rozhodovat o jejich budoucnosti, nařizoval jen proto, že sám poznal život tam i tady? Oni jej neznají. Sami se nepřesvědčili, jsou už dospělí a 450
okusili dost tvrdého živobytí. Ne. Nebude na ně působit. Ostatně sám přece váhá a mámino stanovisko se od jeho asi příliš neliší. Co oni, staří a zkušení? Zůstat, nebo se vrátit? Ráno bývá moudřejší večera, rozhodl otec Braun. Vždyť vlastně ani nevím, kam loď míří, a bude-li vůbec s to nás naložil a odvézt zpět do Evropy. Snad o nás podá jen zprávu a do té doby zbude dost času na rozhodování. A pak se snažil usnout. Moc se mu to ovšem nedařilo, a tak nakonec odešel do studovny a zapsal všechny své úvahy a pochyby do rodinné kroniky, na stránky lodního deníku. Pinasa byla vyšňořena, až se srdce smálo. Švýcarská vlajka vlála, táta i hoši vymydleni a ve slavnostních námořnických úborech a obě dámy jako ze žurnálu. Bedřich mohl na Jennynce oči nechat. Dno plavidla i paluba byly plny nádherného ovoce, zeleniny i lahví vína. Máma byla dbalá dokonalého pohostinství. S plachtami staženými do polovice propluli opatrně zálivem a pak zamířili přímo na otevřené moře ke kotvišti anglické lodi. Úžas posádky lze jen těžko vylíčit. Očekávali domorodce s nákladem kokosových ořechů a palmového oleje, a teď tu připlouvalo honosné plavidlo, s děly na přídi a dvěma elegantními dámami na palubě. Zakotvili na dostřel od lodi a pozdravili ji trojím hřímavým „hurá“. Posádka na lodi i mužstvo na břehu u stanů pozdrav přátelsky opětovali. A tu otec s Bedřichem nasedli do člunu, který měli za pinasou ve vleku a s bílou vlajkou na přídi veslovali ke korvetě. Kapitán s dvěma lodními důstojníky je přivítali v pozoru, zdvořile zasalutovali, zatímco jim námořníci hodili provazový žebřík a poutali člun k lodi. Ve vteřině byli oba Braunovi na palubě, kde je kapitán uvítal s 451
prostou námořnickou přímostí. Neměl tušení, že tito dva osmahlí mužové v námořnických uniformách, vymydlení a zdvořilí, jsou včerejší „divoši“, lámající pracně angličtinu. „Překvapili jste nás důkladně, přátelé,“ povídal. „Neměli jsme tušení, že by v těchhle končinách mohla být evropská kolonie. Buďte nám srdečně vítáni. Jsem kapitán lodi, nadporučík královského anglického námořnictva David Littlestone, velitel korvety Jednorožec.“ „Braun,“ představil se stručně otec, „a tohle můj nejstarší syn Bedřich. Nemýlil jste se, kapitáne. Opravdu tu není kolonie Evropanů. Žiju tu sám se svou manželkou a čtyřmi syny už deset let. Zachránili jsme se – zřejmě jediní – z anglické lodi, která vezla kolonistům nářadí, stroje a osivo, a cestou ztroskotala.“ „Proto!“ zvolal kapitán. „Nedovedl jsem pochopit, že by tenhle kraj, zřejmě rozlehlý ostrov, nebyl zmapován, kdyby byl objeven a osídlen. Jenže vaše pinasa, člun a vůbec – dovolte mi to pověděl přímo – zevnějšek váš a vašich dam na palubě pinasy…“ „Výsledek naší desítileté práce a úsilí, kapitáne,“ usmál se otec „To tedy klobouk dolů před vámi, pánové,“ řekl kapitán uznale. „Všecko si ovšem líp povíme u skleničky vína, na niž vás já a moji důstojníci upřímně zveme.“ V jídelně důstojníků byl připraven stůl se zákusky a skleničkami. Připili si na šťastné shledání, hned nato však pozval otec kapitána a oba poddůstojníky k návštěvě pinasy. „Byl bych rád, aby se mého i vašeho vyprávění, drazí pánové, mohla zúčastnit i moje rodina. O to víc, že před řadou měsíců objevil můj syn dcerku plukovníka Montrosea, která se tu zachránila po ztroskotání lodi 452
Dorcasé a která trne obavami o osud svého otce.“ „Plukovník Montrose!“ vykřikl kapitán překvapeně, „a Dorcasé! Ale ovšem, milý pane! Jaká náhoda! Vím ze zpráv v tisku, že plukovník Montrose, který se velmi zasloužil ve Východní Indii, šťastně přistál v přístavu Portsmouth. A pokud se týče katastrofy Dorcasé, byl jsem přímo pověřen, abych se na cestě k Mysu dobré naděje, kam vezu úřední poštu, přidržel východního kursu a pátral u neznámého pobřeží, na němž víc než před třemi léty Dorcasé. ztroskotala. Zachránil se z ní totiž lodní mistr s třemi námořníky a po velkém utrpení se dostali až do Sydney. Podle jejich údajů zbyla jakási naděje, že by v těchto končinách mohl žít někdo z účastníků plavby na nešťastné lodi. Zachránění dcerky plukovníka Montrosea bude tudíž vaší zásluhou i naším úspěchem. Jistě už proto pochopíte, jak rádi přijímáme vaše pozvání a těšíme se na setkání s vaší rodinou.“ Krátce nato se všichni tři důstojníci v sněhobílých slavnostních uniformách blížili v člunu k pinase. U vesel seděli oba Braunovi. Otec i syn. Táta plný radosti, Bedřich s trošku sevřeným srdcem. Tihle angličtí panáčkové, hladce po anglicku vyholení, vyšňoření v bílém, vonící kolínskou vodou, mu naháněli strach. Těžká konkurence pro chlapce v drsném námořnickém oděvu, jemuž maminka jen tu a tam přistřihovala vlasy, aby nebyl zarostlý jako papuán. Co Jenny? Byla jistě zvyklá takové společnosti. Nedopadne srovnání v jeho neprospěch? Přivítání na palubě pinasy mu ještě dodalo. Prošedivělý kapitán i oba oficírkové se chovali jako v salóně. Políbili ruku mámě, která ji překvapením ani nestačila odtrhnout, a po ní Jennynce. A potom silně potřásli rukou chlapcům. To už bylo lepší. „Jsme rádi, že vás poznáváme,“ říkali a cvakali při 453
tom podpatky. Nejkrásnější však bylo, jak ho Jenny vzala za ruku, měla oči jen pro něj, vedla ho k prostřenému stolu, usedla vedle něho a jeho ruku ze své už nepustila. „Mám tě rád,“ šeptal jí do ucha tři anglická slovíčka, jimž ho naučila. „Já tebe taky,“ odpověděla mu třemi německými slovy, jak ji to zas naučil on. A pak už jen seděli a napjatě poslouchali. Drželi se přitom za ruce a tím stiskem se ujišťovali, jak se mají rádi. Jenny zářila. Otec šťastně doplul, otec žije. Je to jistě jeho zásluha, že kapitánu Jednorožce bylo uloženo uchýlit se od obvyklého kursu plavby k Mysu dobré naděje a pátrat po trosečnících z Dorcasé. Tatínek na ni myslil, i když sám neměl možnost ji hledat. „Dobří rodiče jsou vždycky úžasní, vid?“ šeptala Jenny. „Jistě,“ potvrzoval Bedřich. „Naše máma je zlato.“ „A tatínek také,“ přisvědčovala dívka. „Ale teď už mlč! Poslouchej, jak málo chybělo, abychom tu neseděli tak šťastně jako teď.“ Kapitán v té chvíli opravdu vyprávěl, jak se už chystal toto neveselé pobřeží po marném hledání opustit. Čtyři dny tu marně křižoval, pátral a už se rozhodoval k odplutí, když je přepadla bouře. Nezbývalo než setrvat. Ale v den, kdy bouře ustala a chystali se odplout, zaslechli dva výstřely z děl. Odpověděli třemi. Byli přesvědčeni, že mužstvo z Dorcasé se asi zachránilo i s děly z vraku; zahlédlo je a dávalo znamení. Znova se dali do usilovného hledání a znova je přepadla náhlá, tentokrát krátká, zato však prudká bouře. Zastihla je blízko skalnatého pobřeží a přes všechnu námahu a opatrnost prudký nápor vichřice vrhl Jednorožce na ostré vyčnívající skalisko, které prorazilo jeho bok. Jen 454
za největšího úsilí posádky a dík tomu, že bouře ustala tak náhle, jako vypukla, se povedlo dopravit korvetu zpět do zálivu, kde kotví podnes a kde ji opravují. „A tahle série náhod, nehod a neštěstí, jak se už někdy stává, způsobila, že jsme tu zůstali, a zasloužila se o štěstí, že jsme poznali vás a setkali se s miss Jenny Montroseovou,“ končil kapitán, ukláněje se dvorně oběma ženám. „Byli bychom rádi, kdyby nás ani teď neopustilo a pomohlo nám najít ztroskotance, kteří se nám ozvali dělovými výstřely. Neřekl jsem vám totiž ještě, že se v době, kdy jsme opravovali korvetu, ozvaly výstřely znova. Byly tři a my na ně odpověděli sedmi ranami z děl. Ty však přilákaly pouze domorodce, kteří byli tak plaší, že se nám nepovedlo přilákat je na palubu. Slíbili jen, že se vrátí dnes s nákladem zboží.“ „Myslím, že vás štěstí opravdu neopustilo,“ řekl táta s úsměvem. „Ti domorodci jsou vám blíž, než myslíte.“ „Nechápu,“ odpověděl kapitán. „Jste snad s nimi ve styku?“ Chlapci se nezdrželi smíchu, až se kapitán zdál i trošku dotčen. „Vidíte je před sebou,“ pospíšil si proto táta. A spustil o tom, jak každý rok po údobí dešťů už po řadu let střílejí z pozorovatelny na Žraločím ostrůvku, aby na sebe upozornili. A jak se teprve po desíti letech dočkali odpovědi, kterou nejprv nedůvěřivě pokládali za ozvěnu. Jak jim rovněž bouře, o níž se kapitán zmiňoval, zabránila po čtyři dny pátrat, i o tom, jak později na své tři výstřely jasně zaslechli oněch sedm ran z Jednorožce. „V pořádku,“ řekl kapitán. „Ale ti domorodci?“ A tu táta vyprávěl, jak z obav před piráty zvolili tuhle taktiku. Jenže teď se smál zas kapitán. A na celé kolo. „Je vidět, nejdražší příteli, že jste zaspal celých deset 455
let. Kampak dnes s piráty! Tuhle žoužel jsme už dávno nadobro vypleli! Cožpak vám nebylo nápadné, jak jsme bez nejmenších obav přivítali vaši pinasu? Před desíti lety by to asi nebylo tak jednoduché. To bychom si vás tak lehce nepustili na palubu!“ „Fakt,“ přiznal otec. „To mi ušlo.“ „Není divu,“ utěšoval ho kapitán. „Deset let v tomhle bouřlivém údobí překotného vývoje v Evropě a Spojených státech je velmi těžké si jen představit, nežijeme-li zrovna tam.“ Maminka s pohotovou a roztomilou pohostinností přerušila rozhovor. „To zboží domorodců, kapitáne, vás očekává na stole. Prosím, pánové!“ A byla to bohatá tabule. Prostě nejlepší ze všeho, co skýtalo Braunovu hospodářství. „Madame,“ uklonil se uznale kapitán, „s takovou dovednou partnerkou bych také docela rád žil jako trosečník na pustém ostrově a po Evropě bych ani nevzdychl.“ „Jste velmi galantní, kapitáne,“ odpověděla máma s trochou smutku. „A vidíte, všechny kolem mne jako by zrovna posedla horečka, aby už byli odtud. Podřídím se jim, přiznám se však, že mi bude po tomto kraji velmi a velmi smutno.“ „Ještě se neloučíme, paní Braunová, a ještě nejste v Evropě,“ odpověděl kapitán. „Oprava naší korvety si vyžádá víc času, než je mi vhod. A za vaše vzácné pohostinství vás zvu na pár dnů k nám. Prosím jménem celé posádky, abyste zůstali našimi hosty. Poručíku Willisi, postarejte se, aby na pobřeží byl postaven stan pro paní Braunovou s manželem, druhý pro jejich syny a třetí pro miss Jenny Montroseovou. Doufám, že neodmítnete, panstvo, naše skromné námořnické 456
pozvání,“ obrátil se k Braunovým. Jak by mohli odmítnout. Setkání s prvními Evropany po desíti letech opájelo jako víno. Na břehu se seznámili s celou posádkou. A všichni k nim byli velmi milí. Nejvíc je však potěšilo seznámení s rodinou Wolstoneových. Pan Wolstone byl velmi zkušený a obratný mechanik, jehož kapitán Jednorožce vzal na palubu na zvláštní povolení admirality i s manželkou a dvěma dceruškami. Zamýšlel usadil se někde v anglických državách, v nichž by podnebí sloužilo jeho zdraví. Londýnská mlha nesloužila jeho průduškám a choroba se lety tak zhoršila, až lékaři doporučili trvalý pobyt v některé z přímořských krajin. I teď pan Wolstone postonával. Pomáhal vydatně při opravách korvety, zpotil se a jeho oslabený organismus se znovu ozval poměrně vysokými teplotami. Přesto se však zúčastnil večeře, kterou vypravili důstojníci na oplátku za pohostinství Braunových na palubě Jednorožce. Nálada při večeři i po ní byla výtečná, všichni se rychle spřátelili a maminka zářila. Po desíti letech si zas poprvé od srdce popovídala se ženami a s radostí zjistila, že paní Wolstoneová je vlídná a moudrá paní i laskavá matka. Její obě dcerušky, hezké a roztomilé, ji docela okouzlily. Starší bylo sedmnáct, mladší čtrnáct let a byly zřejmě vzorně vychovány. Jak už to u mladých lidí bývá, rychle obě přilnuly k Jenny a po prvním ostychu se rychle spřátelily i s chlapci. Veselý smích mládeže, bujaré výkřiky a nakonec i známá anglická písnička, kterou omladina společně zazpívala, působily na otce Brauna i jeho paní jako zázračný elixír. Po deseti letech osamělého života se jim zdálo, že se ocitli v jiném, kouzelném světě. Ke všemu se ještě jeden z důstojníků vytasil s kytarou a teď teprve 457
začal opravdový program. Wolstoneovy dívky zazpívaly několik dvojzpěvů, Jenny s Františkem jim to oplatili svými, důstojník kytarista předvedl několik veselých čísel i náročných skladeb pro kytaru a vděčné publikum se mohlo utleskat. Tleskala i posádka lodi z břehu i z paluby korvety. Jaký div, že máma, rozechvělá i potěšená, se pojednou vytasila s pozváním, aby je celá společnost poctila několikadenní návštěvou v Zátoce spásy a na Sokolím hnízdě. Kapitán se jen na chvilku zamyslil. „Oprava lodi potrvá ještě několik dní a nás tu při tom už nebude zapotřebí,“ prohlásil. „Za svou osobu i důstojnický sbor rád pozvání přijímám. Bude naší velkou radostí oznámit admiralitě, jak příznivě vaší zásluhou, pane Braune, vypadá situace na tomto rozlehlém, neznámém a dosud nezmapovaném ostrově. Váš názor totiž, že jste deset let žili na cípu pevniny, v úseku ohraničeném neprostupným pohořím na jedné straně a mořem na druhé, byl omyl. Prokřižovali jsme při pátrání po trosečnících důkladně celý kraj a zhruba také zmapovali. Je až nepochopitelná náhoda, že jsme při tom nenarazili na vaše pobřeží, o němž tak nadšeně hovoříte.“ „Domnívám se, že se to teď dá pochopit,“ vmísil se do řeči starší důstojník. „Ze zpráv páně Braunových usuzuji, že nás, stejně jako jeho, zmátla právě hradba skal, těžko prostupná a dělící rozsáhlý ostrov doslova ve dvě části. V tu utěšenou, úrodnou, v níž se podařilo přistát jim, a pak druhou, plnou sopečných útvarů, mezi nimiž byla jen suchá step, ožívající pouze na krátký čas po údobí dešťů. Za touhle hradbou nemohli Braunovi spolehlivě krajinu prozkoumat. Na obeplutí nepostačovala ani jejich – třeba dokonalá – pinasa a 458
hlavně nedostatek posádky, a na proniknutí pouští po souši nebylo ani pomyšlení. Copak jsou to jen čtyři, třeba sebeodvážnější mužové, kteří se nadto musí živit, hospodařit, prostě pečovat především o zachování života! My jsme zase objeli celý ostrov, zjistili dost podrobně jeho polohu, neměli jsme však dost času při jeho velké členitosti proniknout do všech zátok a zálivů a tím nám právě ušla jejich zátoka s úrodným okolím. Už jen proto nadšeně souhlasím, abychom přijali vlídné pozvání rodiny Braunových. Společně s nimi si pak doplníme opravdový obrázek tohoto zajímavého ostrova.“
A tak příští den, po společné snídani na palubě pinasy, zamířili přímo k Zátoce spásy. Mládež na člunu, dospělí na pinase. Plavba byla nádherná. Počasí se konečně ustálilo a byl to jeden z těch nádherných dnů, 459
plný žáru slunce a lahodného mořského vánku, jakým dovedlo hýřit letní údobí v tomto kraji. Pan Wolstone byl nadšen. Cítil, jak tu pookřívá. A mladí v člunu za pinasou vyhrávali a zpívali. Poručík Willis rozezvučel kytaru a ostatní nezůstávali pozadu. Obepluli výběžek Kachní bažiny, v níž se kdysi před léty usídlil jeden z úhlavních nepřátel, hroznýš, a v sevření mohutných skal se náhle objevila Zátoka spásy, zalitá zářivými paprsky ranního slunce, a za ní šťavnatou zelení popínavých rostlin obrosila a pestrými květy pokrytá Kouzelná jeskyně. Umlkl zpěv i hovor. Nikdo si ani nepovšiml, jak obratně u Kachní bažiny zmizeli ze člunu Bedřich i Jakub. Přesedli hbitě do kajaku a předstihli celý konvoj. Proto také dělové výstřely a anglická vlajka stoupající zvolna na stožáru všechny překvapily. Důstojníci v pozoru zdravili vlajku. Ostatní společnost tleskala. „Nejste tu kouzelníci?“ řekl pan Wolstone. „Zdá se mi, že se zde hned i lehčeji dýchá a zdraví se člověku vrací do žil.“ „Záleží jen na vás, abyste se rozhodl nalézt ho tu docela,“ opáčil dvorně otec Braun. A maminka dodala: „Byla bych šťastna, kdybyste tu s námi zůstali i s vašimi rozkošnými dceruškami.“ „Myslíte to vážně?“ řekla vzrušeně paní Wolstoneová. „Měla bych z toho velkou radost,“ odpověděla máma. „Mně by se, věřte, těžko vracelo do Evropy. Půl mého srdce by tu zůstalo.“ Zase to na všechny z rodiny Braunovy dolehlo. I na Jenny. Dobře cítila, že ani pro Bedřicha nebude lehké loučit se s tímto krajem. Na smutek však nebylo dost času. Jako Jenny před několika měsíci, hleděli i dnes hosté překvapeni na kouzelný obraz krajiny, sotvaže přistála pinasa v zátoce. 460
„Je to jezero uměle upravené v parku, nebo opravdu mořská zátoka?“ optal se udiveně zkušený kapitán. „Je to Zátoka spásy, kapitáne,“ odpověděl otec Braun. „Místo, kde jsme prvně přistáli v nouzovém plavidle z věder a sudů. Tehdy ovšem byla trošku zanedbanější,“ dodal s úsměvem. Prohlídka zátoky, Kouzelné jeskyně a hospodářství kolem ní až k Šakalímu potoku zabrala hodně času a slova uznání všech příchozích nebrala konce. Každý se tu mohl čemusi obzvlášť obdivoval, podle svých zájmů nebo oboru. Chlapcům a jistě i tátovi se rychleji rozbušilo srdce, když se pak zkušený a ostřílený kapitán, zešedivělý ve službách admirálův světové námořní velmoci, vážně obrátil ke svým důstojníkům. „Zasalutujte, pánové! Potkalo nás štěstí poznat opravdové hrdiny. Blahopřeji!“ stiskl tuku tátovi a potom všem čtyřem synům. Pan Wolstone nešetřil chválou v obdivu vodovodu, mlýnů, nástrojů i zařízení Kouzelné jeskyně, prostě věcí, jimž jako technik rozuměl. „Tohle všechno za pouhých deset let a téměř holýma rukama,“ opakoval několikrát, „neuvěřitelné. Bez plánů, odborných znalostí, opakuji, neuvěřitelné!“ Zato jeho paní jen slzela a mlčky hladila mamince Braunové paži, když oceňovala výsledky její pracovitosti a píle. Ten pořádek všude a čistota! Bohatě zásobené špižírny, sýpky a hejna nejrozmanitější drůbeže, která se k mamince na pouhé zavolání sbíhala. A celé štůčky lněných i bavlněných látek, pracně utkaných na primitivním stavu! V té chvíli i sám otec a jeho chlapci zpozorněli. Teprve teď si uvědomili, jaký to kus práce vlastně vykonala jejich skromná a mlčenlivá máma. 461
Za všechny to řekl Jakub. Vlastně neřekl. Jen mlčky pokročil a políbil mamince ruku. Všichni, jak tu stáli, se nadšeně roztleskali. A skromná maminka by se v té chvíli byla nejraději propadla do země. A děvčata? Dívky bývají obvykle a ve všem trošku romantická stvoření. Snadno jim ušlo, jak důležité bylo pro Braunovy objevil brambory nebo kořen manioku. Měly oči jen pro ty čtyři mladé hrdiny, které všichni obdivovali a kteří se tu nad tolikerou chválou skromně červenali a přešlapovali jako na rozžhaveném uhlí. Moc jim to slušelo a Jenny až trošku žárlila, že se na Bedřicha s obdivem dívají i druhé. Kristě, mladší dceři manželů Wolstoneových, bylo teprve čtrnáct a tak se jí povedlo nasadit vší té nadšené chvále bezděky korunu. „Maminko,“ obrátila se k paní Wolstoneové, „pověz, nevypadal takhle nějak ráj?“ Všichni se rozesmáli a paní Wolstoneová dcerku políbila. „Nevím, Kristýnko, v ráji jsem nikdy nebyla. Ale tohle je jistě opravdový ráj.“ „Tak to taky myslím,“ bránilo se rozpačitě děvčátko. „Copak mi záleží na tom, jak nějaký ráj z knížek kdysi vypadal, Tady ho vidím na vlastní oči.“ „Říká se, že děti a blázni mluvívají pravdu,“ usmál se kapitán a bystrá dívenka vesele opáčila: „Nechcete tím však říct, doufám, že všechna chvála, kterou jste tu vy dospělí nešetřili, nebyla pravdou, pane kapitáne.“ „Ta mi dala. Trefa do černého!“ ošíval se žertovně kapitán. „To se ví, že ne, děvčátko, a doznávám, že jsem přestřelil.“ František na ni hleděl nadšeně a říkal si v duchu: 462
Hernajs, to je chytrá holka, a nedá se! Kdepak bych se kdy odvážil takhle setřít kapitána korvety, nebýt nezdvořilý a mít ke všemu ještě pravdu! Oběd odbyli narychlo. Usnesli se na prohlídce Sokolího hnízda. Tam teprve hosté zírali. Nejenže tu bylo vlastní středisko hospodářství, už sám letohrádek v koruně stromu všechny uchvátil. A zas hodně výkladů a vysvětlování; jak tu bydlili, jak původně lezli do obydlí po provazovém žebříku, jak potom pracně vyrobili schodiště v kmeni stromu. Chlapci předvedli drezúru svých zvířat a největší potlesk sklidila Miriam a pštros. Bylo to veselé a krásné odpoledne, pro hosty plné překvapení. Tím také kapitán započal při večeři v besídce Kouzelné jeskyně svůj přípitek. „Až se mi nechce, přátelé,“ povídal, „přiznat, jak jste mi – starému námořníkovi, který zbrázdil téměř všechna moře – otevřeli oči. Teď teprve vidím, co všechno dokáže pracovitý člověk i v nejsvízelnější situaci. Vykonali jste pořádný kus práce a jistě se nemýlím, prohlásím-li, že nejmocnější pákou tu jistě byla láska rodičů k dětem a dětí k rodičům. Zvedám číši na počest paní a pána Braunových a jejich synů.“ Hned potom povstal pan Wolstone. „Můj proslov nebude přípitek, ale prosba. Rád bych tu s vámi, přátelé, zůstal. Vydal jsem se hledat kraj, kde bych se uzdravil. Jsem přesvědčen, že lepší bych nikde nenalezl. A věřte, že to není jen slunce, moře a krása krajiny, co ovlivnilo mé rozhodnutí, ale i ta krásná rodinná pohoda, kterou u vás obdivuji. Pokládal bych za štěstí, kdybych směl žít v některém koutku vaší země, kterou moje žena několikrát žertem, ale plným právem nazvala Zemí zaslíbenou.“ „Odpusťte, že vás přerušuji,“ řekl vážně otec Braun. „Chci jen podotknout, že tohle území už jméno má. 463
Nazvali jsme je Nové Švýcarsko.“ „Báječné a správné,“ vykřikl kapitán a vztyčil se s číší v ruce. „Ať vzkvétá Nové Švýcarsko!“ Celá společnost povstala a zvedla nadšeně poháry. „Sláva Novému Švýcarsku! Ať žije!“ A muzikální, světem protřelý poručík Willis pohotově zabral do strun a zanotoval zvučně: „Rufst du, mein Vaterland…,“ švýcarskou národní hymnu. Rázem vpadli sborově všichni Braunovi a táta se nestyděl za slzy, které mu při tom stékaly po tvářích. Maminka se rozeštkala naplno, i Béďa, který přece ještě trošku pamatoval starou vlast, byl dojat. Zato mladší chlapci byli udiveni. Učili se té hymně, jistě také milovali rodnou zem, proč při ní však slzet, to nechápali. Potom se ujal slova pan Braun. Začal rozechvěle a s omluvou, že vlastně jistě bezohledně přerušil pana Wolstonea. A že ho to mrzí, protože jeho rozhodnutí potěšilo určitě celou rodinu Braunovu. „Přiznám se,“ řekl, „že jsem doposud o další naší budoucnosti nemluvil ani se ženou, ani se svými hochy. O to víc jsem však o ní přemýšlel. A s obavami. Naše maminka,“ obrátil se k paní Braunové, „řekla, že by tu při návratu do Evropy zůstalo půl jejího srdce. Povím upřímně, že přes všechnu velkou lásku k staré vlasti bych tu asi nechal srdce celé. Pochopte, přátelé, prožil jsem v tomhle koutku světa mnoho starostí a úzkostí. Ale ještě víc radostí, úspěchů a opravdového lidského štěstí, jež poskytuje život bez válek, nenávisti, závisti, vší té nadmíry řevnivosti, jakou si z nejmalichernějších záminek dovede vymyslet jen člověk. Žili jsme tu sami a jistě se v nás často ozýval stesk po lidské společnosti. Vy nám ji, drahý příteli Wolstone, nabízíte. Jak jinak vám odpovědět než rozevřenou náručí, která vás upřímně 464
vítá. Jsem vám vděčen, že jste mi bezděky pomohl rozřešit mé rozpaky. Zanic bych se neodvážil odporovat, kdyby moje rodina toužila vrátit se do Evropy. Srdce by mi však krvácelo, kdybych tu měl nechat ležet ladem výsledky desetileté práce. Předám je vám, budou-li chtít moji drazí zpět. Rozdělíme se o ně, rozhodnou-li se zůstat. Vy ovšem také nejste sám. Je tu i vaše paní, vaše dcerušky…“ „Teď zas na oplátku přeruším já vás,“ řekl s úsměvem pan Wolstone. „Pohleďte na mou ženu, podívejte se na naše děvčata. I v naší rodině panuje dobrá shoda a umíme si číst z očí. Já z nich vyčetl už dávno souhlas s mým rozhodnutím.“ „Mé místo je tam, kde najde zdraví můj muž,“ řekla prostě paní Wolstoneová. „A jsem šťastna, že se rozhodl pro takové, v němž jsem našla tak vzácné přátele. Budu vaší sestrou, Elis,“ obrátila se k mamince, „chcete?“ A paní Braunová ji vroucně objala. „Já už jsem, Mary,“ řekla upřímně. „Ohó!“ zajásal kapitán. „Ženy nás obvykle ve všem předbíhají. Styďte se, pánové! Krk na to dám, že my mužové ještě vůbec neznáme svá křestní jména.“ Také starší Wolstoneova dceruška přistoupila k paní Braunové a políbila jí ruku. „Moc se mi u vás líbí,“ povídala, „a jsem ráda, že s vámi zůstaneme.“ Bylo to jako na divadle nebo slavnostní schůzi. Po každém projevu potlesk. A kapitán Littlestone, který už za plavby nalezl zalíbení v chytré a chlapecky odvážné mladší dcerce Wolstoneových, dobrácky zažertoval: „V pořádku. Ale co naše milá Krista? Nezasteskne se jí po rušném velkoměstském Londýně?“ Bystrá holčička po něm hodila pohledem. Měla ráda dobromyslného kapitána, který si ji dobíral po celou 465
cestu. Oplatila mu zas tak pohotově: „Kapitán Littlestone řídí báječně korvetu,“ usmála se potutelně. „Je přímo úžasný na kapitánském můstku. To tedy fakt. Ale některé maličkosti mu občas ujdou. Tak třeba teď úplně přehlédl, že nás vzal na palubu jen proto, abychom našli pro tatínka kraj, kde by se uzdravil. Má na své lodi všechen náš majetek, ví, že jsme se s Londýnem nadobro rozloučili a nenapadlo ho, jak zbytečné by bylo, abych se rozhodovala teprve teď, když jsem se rozhodla už v Londýně!“ „To sedí! Jedna nula pro Kristu!“ rozesmál se kapitán. „Nebýt starý mládenec, přál bych si mít tak vtipnou dcerku!“ Smáli se i ostatní, jen paní Wolstoneová, v srdci sice pyšná na dcerušku, ji napomenula. „Tak už dost, jsi prostořeká!“ A tu vyletělo z Františka, obdivně hledícího na bystré děvčátko: „Kdepak prostořeká! Chytrá! Mordset chytrá! Co bych za to dal, kdyby mi to takhle myslilo!“ V tom okamžiku se však začervenal po uši, sklopil oči a kapitán mu pomáhal z rozpaků. „Přesně tak bych to řekl, hochu, mít vaše léta. A stejně nadšeně.“ „Pak je to v pořádku,“ vzmužil se chlapec, „když vy to říkáte.“ „Co říkám! Tvrdím!“ opáčil kapitán. „Krista je pašák děvče a pro Nové Švýcarsko jako stvořená.“ „Taky si myslím,“ přikývl už směleji František. „Bude to tu s ní hezčí a veselejší.“ „Jen počkej, já dovedu být někdy taky protiva,“ varovalo děvče, „viď, mami! Nerada myju nádobí…“ „Já zas rád,“ smál se František, „viď, mami?“ Obě maminky však neodpovídaly a jenom se k sobě 466
šťastně tiskly. „Byl by z nich hezký párek, viď, Elis?“ šeptla paní Wolstoneová. A paní Braunová tiše odpovídala: „Je to moc hodný hoch, věř mi, Mary, a zkusil si své. Vždyť mu bylo teprve osm, když jsme tu ztroskotali…“ Brzy nato se obě vytratily z rozveselené společnosti. Maminka energicky rozhodla, že se Wolstoneovi na korvetu už nevrátí. „Jste naši a už tu zůstanete. K čemu by bylo, aby se tvůj muž vracel do ponurého zálivu, v němž kotví fregata, když se tu cítí tak dobře? Co můžeš učinit dnes, neodkládej na zítřek,“ přemlouvala paní Wolstoneovou. A nebylo ani zapotřebí velkého přemlouvání. Zatímco se ostatní bavili a veselili se, obě ženy řádily v Kouzelné jeskyni. Otce, který před časem ustoupil Jenny, aby sdílela ložnici rodičů s maminkou, přestěhovaly zpět. Do jeho pokoje připravily lože pro obě Wolstoneova děvčata a Jenny. A panu Wolstoneovi a jeho manželce upravila maminka nejhezčí a nejslunnější pokoj, jemuž do té doby říkali studovna. Tam až dosud rýsoval Arnošt své plány, Jakub studoval příručky a knížky a otec po nocích – aby nerušil – psával do lodního deníku svou kroniku. Teprve když bylo všechno v pořádku, bělostně a čistě povlečeno, vrátily se obě starostlivé hospodyně do rozjařené společnosti. V pravý čas. Rozvážný kapitán právě prohlásil: „Bylo to krásné, je však nutno myslit na návrat. Zítra je také den. Na palubu, panstvo!“ A tu se maminka, poprvé za deset let, ujala velení. „Wolstoneovi zůstanou u nás, sire!“ prohlásila. „Už jsou naši.“ Bedřich se na mámu překvapeně podíval. „Právě jsme se s Jenny domlouvali, mámo, jak bychom hned zítra Wolstoneovy nejlíp ubytovali.“ 467
„Už jsou ubytováni,“ smála se maminka, „a doufám, že dobře, viď, Mary?“ „Je to možné?“ divil se pan Braun, „přiznám se, že jsem o tom taky přemýšlel.“ „Budete si muset zvykat na vládu žen, strýčku Braune,“ vtipkovala diblík Krista. „Teď už to nebude, jako když teta Elis stála osamocena proti vám pěti.“ „Máme pořád většinu,“ nedal se otec, „stále nás bude šest proti pěti.“ „Opravdu, děvčátko,“ přidal se kapitán žertovně, „budete přehlasovány.“ „Vyloučeno,“ usmívalo se děvče potutelně. „Béďa se jistě přidá k Jenny a…“ Vtom se zarazila a prudce se začervenala. „Tak dál, jen dál,“ pokoušel ji dobrácky kapitán. „Pokračovat! To ,a‘ nás právě velmi zajímá.“ 468
„To mi jen tak uklouzlo,“ bránila se Krista zrudlá až po ouška a klopila rozpačitě dlouhé tmavé brvy, konstrastující s pískově světlými vlasy. A tu jí odhodlaně přispěchal na pomoc František. „A já se připojím ke Kristě,“ prohlásil. „Nevím, jestli to tak myslela, ale je to fakt.“ Všichni se dali do smíchu a nejvíc se řehonil kapitán. „Spiknutí, pánové! Zrada! To už je sedm proti čtyřem. Jasná nadvláda žen!“ „Osm proti třem,“ vykřikl vesele do smíchu a hluku Arnošt. „Já totiž hlasuji s Betsy.“ Betsy, starší dcera Wolstoneových, se na něj zářivě usmála, řekla však s šelmovským mrknutím: „Jenže já budu hlasovat s tátou a hned to bude šest proti pěti!“ „Hrůza!“ potřásal tragicky šedivou hlavou šelma kapitán. „Tomu se řekne nepřehledná situace a krize ve vládě mladého státu Nové Švýcarsko! A já, starý mládenec a nepřítel žen, volám se vší vážností: Běda mužům, kterým žena vládne! A proto taky vydávám rozkaz: Na palubu, pánové! Rychle, než tyhle nebezpečné Sirény omámí také nás a zmocní se nakonec i kapitánského můstku Jednorožce! Hrozí nebezpečí, že bychom všichni zůstali v Novém Švýcarsku a admiralita Velké Británie by nás postavila před válečný soud.“ „To bych nepřežila,“ tvářila se přehnaně smutně nezbednice Krista. Hned nato však dodala opravdově a upřímně, „ačkoli bych byla ráda, kdybyste s námi zůstal. Mám vás totiž moc ráda, kapitáne Littlestone, protože jste dobrý člověk a nikoho nezarmoutíte.“ „Já vás taky, Kristýnko,“ řekl kapitán, „a nikdy na vás nezapomenu. Byla jste za všechna léta mých plaveb můj nejmilejší pasažér.“ „Tak nakonec ještě slzy, ne?“ rozháněl smutnou 469
náladu poručík Willis, uhodil do strun a spustil zvesela: „Vzhůru, plavci, na palubu spějme…“ Všichni čtyři Braunovi hoši nastoupili k plachtoví a veslům, aby dovezli kapitána a důstojníky na korvetu. A dlouho se do nádherné měsíční noci ozývaly výkřiky loučení a míhaly bělostné šátky. „Na shledanou! Na shledanou!“ Pan Wolstone s paní a všechna tři děvčata už usínali a jen otec Braun s mámou čekali na návrat hochů. „Kámen mi spadl ze srdce,“ řekl pan Braun. „Otázka návratu a opuštění naší druhé vlasti se zdá být šťastně rozřešena, viď, maminko?“ Máma neřekla slova, jen vzdychla. Myslela na Bedřicha. Zanic by se neodvážila působit na něj, aby zůstal a nechal odjet Jenny samotnou. A Jenny? Cožpak mohla váhat, když ji tam někde v dáli oplakává otec? Doufá, čeká a hned zase propadá zoufalství? A přece jen pomyšlení, že ztratí syna, bolelo. V té chvíli se besídkou mihl stín. Jenny. Vešla tiše jako duch a úzce se přivinula k mámě. Byla smutná a v očích měla slzy. „Odpusťte,“ šeptla. „Všichni dnes byli veselí, jen mně pukalo srdce. Působím vám zármutek, a přece vás miluji opravdu jako matku. Ale tam někde v obavách čeká můj otec. Co mám dělat, poraďte? Mám ráda Bedřicha a on mě. Smím však proto nechat v úzkostech tátu? Nebo opustit Béďu a způsobit bolest jemu i sobě? Dovolte, maminko, abychom odjeli spolu. Určitě se vrátíme. Pro mne se vracel otec do Evropy, mně kvůli opustí zas Evropu a přijede s námi k vám. Znám ho. Byl to vždycky nejlepší otec na světě.“ Pan Braun, který už tolikrát viděl svou statečnou ženu za nejtěžších životních zkoušek, přece jen užasl. Dovedla potlačit slzy a usmívala se. 470
„Ovšem, děvenko. Máš požehnání moje i našeho táty. Budeme na vás čekat.“ Chudáčkovi Jenny ještě ani neoschly slzičky a už se s hřmotem a jásotem vraceli rozjaření chlapci z noční plavby. Jen Bedřich byl smutný a nejistý. Uviděl pobledlou maminku, přiskočil k ní a objal ji. „Zarmoutil jsem vás, vím to dobře, maminko. Cítil jsem, jak vás bolí, že ve chvílích, kdy ostatní chlapci radostně prohlašovali, že zůstanou s vámi, jsem já jediný byl v rozpacích a smuten. Nedivte se. Mám Jenny rád a odloučit se od ní třeba jen na jediný rok bude pro mne utrpením. Pevně jsem se však rozhodl. Jenny a já jsme mladí. Jenka je statečné děvče, hrdinsky snášela strašlivou osamělost po celá tři léta. Jistě pochopí. Zůstanu s vámi, maminko. Bylo by nevděčné kalit ve stáří váš klid a spokojenost po tom všem, co jste pro mne udělali. Jenny se mi vrátí. Vím to stejně bezpečně, jako že bude souhlasit s mým rozhodnutím.“ Děvče bylo velmi bledé a všichni chlapci by se byli nejraději viděli hluboko pod zemí. Hele, Béďa. Kdo by to do něho řekl! Svedl bych to já? ptal se v duchu každý z nich. Vždyť je to statečnější, než kdyby šel proti rozzuřené lvici s pouhým loveckým tesákem! „Bedřich má pravdu a já jsem se mýlila,“ řekla dívka a tvářila se přitom statečně. „Tak to bude opravdu nejlepší.“ A táta opět užasl. Maminka se smála! Fakt, smála se, a uslzené oči jako by rázem oschly. „Co to plácáš, Bedříšku?“ povídala a hladila hocha po vzpurných kadeřích. „Vždyť tohle je mezi námi, Jenny, tátou a mnou už dávno rozhodnuto! Pojedeš s ní! To se 471
ví, že pojedeš s ní, a s ní i jejím otcem se k nám zase vrátíš! Jaká bych to byla máma, abych připustila utrpení dvou svých dětí jen z pouhého sobectví? A ve chvíli, kdy mi šťastná náhoda popřála bohatou náhradu? Budeme na vás čekat, bude nám po vás smutno, to jistě, bude nás tu však čekat už devět, chápeš, Bedřichu? Za tebe a Jenny tu budeme mít zatím nové dobré přátelé Wolstoneovy.“ Bedřich a Jenny, nepopsatelně šťastni, se k ní vrhli a líbali jí ruce. A podšívka Jakub jako by se vžil do dob, kdy svým humorem a vtipností klížíval občasné rodinné trhliny. „Osm, maminko. Jen osm. Já totiž jedu s nimi.“ Tohle nikdo nečekal a Jakub se zas jen tak šelmovsky řehtal, jako když přeci léty usmiřoval rozvaděné bratry. „Nechcete přece pustit dva zamilované jen tak do světa? Musí s nimi někdo se zdravým rozumem, ne?“ „Že bys to byl zrovna ty?“ neodpustil si kousavý vtip Arnošt a František si přisadil. „No maucta! To jste tedy vyhráli garde! To zas jo!“ Jenže kam s tímhle na Jakuba! Smál se a jen sázel slovíčko za slovíčkem s dobromyslnou zlomyslností. „Ale prosím, pánové! Místo gardepána je volné! Rád se ho vzdám ve váš prospěch! Zůstat tu s děvčaty Wolstoneovými taky není špatné. Jen račte!“ Oba chlapci rázem zmlkli a zarděli se až po kořínky vlasů. Jakub to vyhrál na celé čáře. Nakonec se smáli všichni, maminka zapomněla na všechnu tíseň, rozveselil se i Béďa a Jenny dokonce políbila upřímně Jakuba na tvář. „Budu mít po čertech chytrého švagra.“ A když se pak rozešli, všichni už v nejlepší náladě, a chlapci ulehli, vyčkal Bedřich, až druzí dva bratři klidně oddychovali a teprve potom tiše řekl: 472
„Děkuji ti, Jakube. Seš kábr. A príma kamarád.“ Jakub jako by na to čekal. Usrkl v tichém smíchu a se zřejmou rozkoší snižoval své zásluhy. „Kam tě vede bezuzdná vášeň? Vůbec mi nešlo o tebe! Tvá věc, že ses tak udělal do Jenny. Slabost lovce, abys věděl! Na lva holejma rukama a před holkou na kolena. O mámu mi šlo, která, bůhvíproč, touží po tom mít na očích tvůj rozpláclý obličej.“ Béďa se ve tmě usmíval. Bodejť ne. Celý Jakub. Za nic by nepřiznal, jak ho těší, když někomu pomůže v nesnázích. Vždycky byl takový. Zlatý, zlatý Jakoubek. „Já vím,“ řekl, „ale stejně to bylo od tebe príma.“ „Abys věděl, ty nepovedený Romeo, chci si z Evropy přivézt knížky, moře knížek, protože ty naše znám už nazpaměť. A mohl bych něco takového svěřil tobě?“ „To bys teda nemohl,“ přiznával Bedřich. „Já rozumím spíš…“ „Jenny,“ popichoval Jakub. „No ano, Jenny taky,“ připouštěl smířlivě Bedřich. „Tak vidíš!“ triumfoval Jakub. „A proto spi a pusť z hlavy moje zásluhy. Dobrou!“ „Dobrou,“ opáčil Bedřich. Nežli však usnul, řekl ještě tvrdohlavě: „A přeci jen jsi príma kluk.“ „Neslyším, spím, neberu na vědomí,“ opáčil Jakub a schválně zachrápal. U srdce mu však bylo dobře. Ale mám to kliku, myslil si. že jsem se taky nezamiloval. To bych teď asi těžko dělal hrdinu. A hned nato chrápal doopravdy. Vláda žen začala příštího rána vesele. Maminka vyklouzla hned za prvního rozbřesku jako myška, aby nevzbudila tátu. Připravím snídani, než se ostatní probudí, řekla si, kuchtění to moc nedá, stačí uvařit čaj, protože jídla zůstalo od večeře habaděj. Ale jen uklidil nádobí se stolů v besídce a znovu prostřít zabere hodně 473
času. Opatrně a po špičkách zamířila do kuchyňky a div úlekem nevykřikla. V kuchyni, nad dřezem z krunýře obrovské želvy, se skláněla Jenny, na krbu syčela horká voda a včerejší nádobí bylo už zpolovice umyto. „Jenny!“ zvolala div ne káravě, „co to tu provádíš?“ „Nesmím, maminko?“ pohlédlo na ni s úsměvem děvče. Než se máma zmohla na odpověď, vrzly dveře a v nich obě děvčata Wolstoneova. „Ty jsi hezká, Jenny!“ tvářila se hněvivě starší Betsy. „Probudím se a tvoje postel prázdná…“ „A hned jsme si řekly,“ přidala se vesele Krista, „že ona se Jenny chce vytahoval!“ Jenny nestačila odpověděl a už tu byla i paní Wolstoneová. „No tohle! A já musím byl vždycky poslední! Zrovna jako doma, i když jsem si svatosvatě umínila, že tentokrát se našimi děvčaty předejít nenechám!“ Bylo z toho hodně smíchu, a nejvíc, když se šelmička Krista ujala velení. „Dámy,“ prohlásila a smích vzrostl, „teď vzorně upravit tabuli, čerstvé květy do váz, a než se ti domýšlivci, kteří věří, že jsou pány světa, laskavě vyhrabou z postelí, budem se tu u bezvadně připravené snídaně bavit jakoby nic.“ Povedlo se. Úžas mužů byl upřímný a nelíčený. Trousili se jeden po druhém a oba gentlemani staré školy, pánové Braun a Wolstone, se dokonce tvářili nešťastně. „Ale dámy,“ spustil pan Wolstone a byl prostořece přerušen vlastní dcerou, diblíkem Kristou. „Neříkala jsem to?“ smálo se děvčátko, „stačí, aby přišli k hotovému, voněl čaj a mísy lákaly spoustou zákusků, a hned se rozplývají uznáním a kajícně nás 474
povyšují i na dámy!“ „Šprčku!“ s žertovnou výhružností zvolal pan Wolstone, „abych ti na místě a přede všemi nedokázal, že ti ještě hezkých pár let chybí do dámy…“ „No vždyť! Na to právě cekám!“ nedala se Krista, tátův miláček. a padla mu vesele kolem krku. „Mužové jsou vždycky nevděční, i když je některý z nich náhodou nejhodnější táta na světě.“ „Šprčku!“ zajásal Jakub. „Taky to slovo máte ve slovníku? Dlouho jsme tak říkali našemu Františkovi! Nejste si vy dva právě proto tak sympatičtí?“ „Jakube!“ naježil se František, ale Kristýnka ho jediným líbezným pohledem zkrotila. „Nech ho!“ zakoulela hrozivě modrými kukadly. „Je to suchar. Slyšela jsem dokonce, že se tu bezmála naučil i latinsky. Nabídni mi rámě a vzdor všem úkladům a nástrahám toho profesůrka mě uveď ke stolu. Mám hlad.“ „Já taky,“ uposlechl František. „Až bych plakal.“ „Zaplačte si v duetu, šprčkové, nic proti tomu, nezdržujte však hladového starce od příjemného úkonu, jakým je snídaně,“ opáčil s tváří karatele Jakub a pustil se do jídla. Je tedy zřejmo, že den začal vesele. A snídaně byla velkolepá. Proto byla dobrá i nálada. „Proslovy skončily včera,“ řekl pan Wolstone, když si utřel ubrouskem ústa. „Já ten svůj však nedokončil. Dovolte, abych tak učinil teď. V Kapském Městě žije můj nejstarší syn se ženou a dítětem. Smluvil jsem s ním, že za námi přijede, až najdu kraj, kde bychom se usadili.“ „Drahý příteli, jsem zřejmě předurčen k tomu, abych rušil vaše proslovy,“ usmál se otec Braun. „Jako by přijel můj syn, jeho žena a dítě. O tom už nemluvme. Rozhodli jsme už pevně, já i moje rodina, že nabídneme 475
tohle území, které jsme objevili a zušlechtili, jako kolonii Velké Británii. Anglická loď, která tu ztroskotala, nám to umožnila. Je to tak správné. Švýcarsko, naše vlast, nepotřebuje, ani není s to obhospodařovat zámořské kraje. Jako projev pozornosti a lásky postačí jí název Nové Švýcarsko. Váš syn je Angličan, a bude proto právem prvním z kolonistů. Podrobnosti smluvíme s kapitánem Littlestonem.“ To se také stalo. Dopoledne věnovali přípravám k odjezdu Jenny, Bedřicha a Jakuba, odpoledne, když kapitán se svými důstojníky přistál v Zátoce spásy, dali hlavy dohromady k vážné poradě. Kapitán byl dojat i potěšen rozhodnutím rodiny Braunových. „Velká čest pro mne, že budu směl tlumočil admiralitě vaši nabídku… Každého člověka těší, splní-li úspěšně daný úkol. Bylo mi uloženo, abych pátral po trosečnících lodi Dorcasé. Přivezu nejen dcerušku plukovníka Montrosea, ale dokonce s ženichem.“ (Jenny se začervenala a Bedřich sklopil rozpačitě oči.) „Navíc pak vaši velkorysou nabídku nové kolonie. Co si může přál skromný mořský vlk víc?“ „Může,“ pleskla odvážně Krista. „Aspoň já bych si to přála. Abyste byl prvním guvernérem Nového Švýcarsku. Ráda bych vás tu uvítala jako svého dědečka.“ Trošku uraženě se zatvářila, když se všichni rozesmáli. „Co je tu k smíchu?“ divila se. „Nepoznala jsem dědečka ani z máminy ani z tátovy strany. Dědečkové bývají vždycky príma. A kapitán by se mi k tomu moc hodil, moc mi rozumí a všecko mi odpustí.“ „Dítě,“ nezůstal dlužen odpověď starý námořník a mhouřil potměšile dobrácké oči, „po celý život jsem toužil být dědečkem. Osud a hlavně mé povolání mi to 476
nedopřály. Na to však, abych se stal vaším dědečkem, mi chybí léta. Kladu si tedy podmínku. Mohl bych být dědečkem jen vašim dětem.“ „Maličkost,“ odseklo děvče. „Mám ráda děti a chci jich mít moc. Nejmíň tolik jako maminka Braunova, a samé kluky. A takové jako ona.“ Potom, jako by si vzpomněla na nedávnou Jakubovu urážku, dodala: „Až na tohohle profesůrka, který se mi odvažuje říkal šprčku!“ „Odvolávám, Kristo!“ popadal se Jakoubek za břicho, „šprček jsi byla až do léto chvíle, v tomto okamžiku tě odprošuji. Lituju jen našeho Františka. Už vidím, jak s ním budeš mávat!“ „Jakube!“ vztyčil se hrozivě František, ale Kristýnka ho energicky ukonejšila. „Nech ho,“ usmála se naň svými nebesky modrými kukadly, „má pravdu. Budu. Proč bych taky nemávala? Vyhlásili jste přece včera vládu žen. Říkáte si o ni, máte ji mít.“ „Tak dost!“ zakročil otec Braun přemáhaje smích. „Jde o vážnou poradu. Koho to nudí, ven!“ Vypadli všichni mladí. Do jednoho. Po nich se tiše vytratily obě maminky. Zůstali jen oba tátové a kapitán s důstojníky. Ani jim porada dlouho netrvala. „Je to jasné,“ prohlásil kapitán. „Místa, která se na Jednorožci po Wolstoneových uprázdnila, zaujmou Jenny a Bedřich s Jakubem. Je to od vás moudré, že posíláte do Evropy oba syny. Béďa bude mít dost starostí. Musí pečovat o Jenny a pomoci jí vyhledal plukovníka Montrosea. Pravděpodobně se hned v Anglii také ožení a jednání s admiralitou o Novém Švýcarsku by ho zbytečně zdržovalo.“ „Nebyl to můj nápad,“ vysvětloval otec Braun. 477
„Ponechal jsem svým dětem na vůli, chtějí-li se vrátil do Evropy. Jakub se rozhodl sám. Jsem ovšem rád. Jakub je uvážlivý chlapec a provede nesnadný úkol, který jsem mu svěřil, spolehlivěji než Bedřich, který…“ „Je zamilovaný až po uši,“ usmíval se dobrácky kapitán. „Přesně tak,“ potvrdil pan Braun. „Měl byste ovšem vyhotovit Jakubovi plnou moc, aby směl jednal vaším jménem.“ „Tady je, kapitáne,“ podával otce Braun důstojníkovi list. „Zmocňuji v ní k jednání s admiralitou nejen jeho, ale s vaším dovolením, především vás.“
„Je to velká důvěra, kterou ve mne skládáte, a ujišťuji vás, že ji nezklamu,“ uklonil se důstojník a převzal písemné zmocnění. „Je téměř jisté, že mě admiralita 478
pověří, abych se, protože znám trasu plavby, vrátil s Jednorožcem zpět a převzal Nové Švýcarsko jako državu království Velké Británie. Za tohoto předpokladu se vám nabízím ke všem úkolům, které mi svěříte.“ „Prosím jen o jedno,“ řekl Braun, „abyste byl nápomocen Jakubovi, který je sice bystrý a moudrý, v evropských poměrech se však nevyzná.“ Nebylo toho mnoho, co táta Jakubovi uložil. Hned ho také do porady povolal a do podrobností s ním všecko projednal. Všechno, co mohlo mít na evropských trzích nějakou cenu, bylo určeno jako náklad Jednorožce, Především perly z Perlové zátoky – samy o sobě už celé bohatství –, korály, které za léta nastřádali, muškátové ořechy a vanilkové lusky, prostě co za léta nahospodařili a co mohla Evropa potřebovat. Za stržené peníze měl Jakub nakoupil potřeby pro příští kolonii. I ty měl táta přesně a podrobně sepsány. „Tohle všechno ovšem na Jednorožce při zpáteční cestě nenaložíme,“ upozorňoval kapitán. „S tím počítám,“ opáčil pan Braun. „Bude nutno najmout velkou loď, kapitáne, a v tom hlavně budete muset být Jakubovi nápomocen.“ „Spolehněte se,“ řekl kapitán s námořnickou stručností a obrátil se k Jakubovi. „Mladý muži, otec svěřuje vaší péči opravdové poklady. Nemáte z toho strach?“ „Neměl jsem jej, když jsme je schraňovali, proč bych se měl bál, když je máme zužitkovat?“ „Tak se mi to líbí,“ pochválil pan Littlestone, „nezklameme tatínka. Vy ani já. Nejpozději do roka jsme zpět a nepromarníme ze svěřeného ani halíř, viďte!“ „Největší bohatství a štěstí pro nás bude, až nám přivezete sebe, Bedřicha a Jenny s jejím otcem, z Kapského Města pak rodinu syna přítele Wolstonea,“ 479
prohlásil pan Braun. „Přivezeni, tatínku,“ řekl trošku dojatě Jakoubek. „Spolehni se.“ „Hotovo, a zbývá jen připít si na zdar a úspěch našeho poslání,“ uzavřel kapitán. „Ještě ne, kapitáne,“ usmál se pan Braun. „Je tu spousta námořnických potřeb z anglické lodi, které jsme z vraku zachránili a které patří Anglii. Lodní papíry a popsané listy, které jsem vyřízl z kapitánova deníku. Ode mne pak stručná zpráva o příčinách a průběhu ztroskotání. Převezmete je, pánové. Je tu také skřínka s klenoty, které náležejí dědicům utonulého kapitána. Odevzdejte jim ji.“ Kapitán Littlestone vstal a objal pana Brauna. „Jsem rád, že se smím počítat mezi vaše přátele, Braune,“ řekl. „Jmenuji se Jakub,“ řekl liše pan Braun v jeho náručí. „Děkuji li, Jakube. Nepověděl jsem to přesně. Jsem pyšný na tvé přátelství, Jakube.“ „A já na tvé, Joe.“ „Jak ses dozvěděl mé jméno?“ divil se kapitán. „Bylo tak těžké, optat se tvých důstojníků?“ smál se otec Braun. V pravý čas se ozval hlas maminky. „Ke stolu, pánové, ke stolu!“ Nejdůležitější bylo tedy vyřízeno a v Novém Švýcarsku nastaly radostné dny příprav k novému způsobu hospodaření za změněných poměrů. Hlavní slovo měl ovšem rozený organizátor František: pan Wolstone, který vůčihledně pookřával a ujal se technického zařízení, si velmi pochvaloval Arnoštovu pomoc a oceňoval jeho talent. Pan Braun se teď mohl plně věnovat účetním záznamům, zápisům a statistikám. Však také vždycky dlouho do noci cosi 480
spisoval. A obě mámy byly v sedmém nebi. Děvčata by je byla nejraději na rukou nosila a chlapci byli jako vyměnění. Do vší té radosti se ovšem při každém rozhodnutí, při každém počinu vmísila kapka hořkosti z blízkého rozloučení. Rozháněli ji sice útěchou, že nejpozději za rok se zase všichni shledají, důvěrou v krásnou budoucnost, dělej však, co dělej, oprava korvety se blížila ke konci a člověk se nerad loučí se svými nejdražšími. Tu, jako vždycky po celých deset let, zakročoval Jakub svým nenarušitelným, rozmarným optimismem. „Nedělejte aféry z několika měsíců odloučení, panstvo! Copak se vlastně děje? Nové Švýcarsko vyprodukovalo úctyhodnou řádku věcí, na něž se v Evropě čeká. Je nutno za ně přivézt, co zas postrádáme my. No tak! Obyčejná obchodní cesta pana Jakuba Brauna mladšího a svatební cesta vysoce veleváženého pana Brauna Bedřicha. Takhle – jak to už vidím – budu za Nové Švýcarsko cestovat každý druhý třetí rok.“ Tleskali mu, smáli se, v srdci však přeci stále bodal trn úzkosti a smutku. „Snaž. se jak chceš o rozumné úvahy a moudré posuzování. Rozloučení rodičů a dětí vždycky bolí,“ slzela maminka. „Jistě, maminko,“ přiznával Jakub. „Kdyby však rodiče bránili štěstí svých dětí jen z toho důvodu, byli by velmi a velmi sobeckými. Bedřich by sice zůstal s námi a dovolil odjet Jenny. Byl by však nešťastný a zatrpklý. Snad by se rozhodla zůstat i Jenny. Ovšem smutná a toužící po otci. A já, slovutný pan Jakub Braun mladší, bych se taky asi moc neradoval, že nádherné perly, pro něž jsme podstoupili boj se lvy, leží v našich skladištích bez užitku, když za 481
ně mohu přivézt třeba už jen to moře knih, na něž se těším.“ „Kábr,“ smál se Arnošt. „A čert mě vem, nebude-li z něj první rektor university Nového Švýcarska.“ „Excelence,“ ukláněl se komediantsky Jakub, „děkuji za laskavý příslib. Aby však byla universita, musí jí předcházel moře práce a snažení, a dovolíš-li, maminko, také bolu a rozloučení. A proto mi odpusť, že jedu rád. Věřím ve šťastné shledání. „Jeď, chlapče,“ řekla máma. „Jeďte všichni. Dovolte nám však, aby nám bylo po vás smutno a abychom se těšili na váš šťastný návrat.“ „Povoluje se, mámo,“ objal ji Jakub. „Kdo víc by si ho přál než právě my, kteří odjíždíme?“
Den před odplutím zakotvil opravený Jednorožec v 482
Zátoce spásy. Nakládalo se. Marně se bránil kapitán štědrosti Braunových. Několik kusů jatečního dobytka, nasolené maso, ryby, zelenina, ovoce a zrno. Prostě všechno, o čem Braunovi mysleli, že posádce může přijít vhod a být jí potřebné, se stěhovalo na palubu. Kapitán na oplátku po krátké poradě s důstojníky nechal zas v zátoce řadu nových pušek, zásobu prachu a tolik střeliva, kolik jen mohl postrádal. A potom přišel poslední večer. Všichni, i posádka Jednorožce do posledního muže, se usadili kolem stolů v besídkách Zátoky spásy. Bylo to hezké, i když tu a tam prosákl srdečnou náladu smutek. Braunovi byli smutní a posádka korvety se tomu trošku divila. Vždycky přece někdo odplouvá a jiný zůstává. Takový už je život. „Mrzí mě, Jakube,“ řekl kapitán Littlestone, „že jsi všechno, cos mi vyprávěl, také nenapsal. Bylo by to poučné pro ty, co přijdou po nás. Vnukové rádi nechápou zásluhy dědů. Je pro ně pohodlnější věřit, že všechno spadlo jen tak samo z nebe a čeká jen na ně, aby to zdokonalili.“ „Křivdíš mi, Joe,“ odvětil otec Braun. „Napsal jsem. A je toho hezkých pár stránek.“ Podal Jakubovi tlustý lodní deník. „Jsi nejpovolanější, Jakoubku, abys první přečetl mé neumělé zápisky, a budeš mít za plavby dost času je přehlédnout a poopravil, kdyby se ti zdály příliš kostrbaté. To víš, psaní po nocích a po celodenní únavě nedopadlo možná nejlíp.“ Chlapec se zřejmou úctou a potěšením převzal knihu. „Děkuji li za důvěru, otče,“ řekl dojat a nedočkavě zalistoval v kronice. Ostatní se už zase bavili, povídali. Jakub však je neslyšel, pohroužen do stránek deníku. Tu nedočkavě 483
obracel stránky, jako by hledal některé příhody, na něž se už matně pamatoval, tu zas napjatě pročítal celé partie. Zapomněl na všechny a na všechno. Četl a zas listoval a zčistajasna, když si ho už přestali všímat, řekl a oči měl při tom trošku zamženy: „Vydám tu knížku. Jsem si jist, že to bude kniha dobrá a poučná.“ „Bravo,“ schválil stručně kapitán. Otce Brauna jistě potěšilo synovo uznání. Pousmál se však skromně a nedůvěřivě podotkl: „K tomu by ovšem bylo zapotřebí, aby i nakladatel sdílel tvůj názor.“ A tu Jakoubek nezvykle energicky prohlásil: „Ještě nikdy jsme se, tatínku, my chlapci ani máma nehlásili o svůj podíl. Jsem však přesvědčen, že všichni schválí mé rozhodnutí. Postačí několik perel, o něž jsme se i my zasloužili, aby se kronika dočkala vydání. Já za sebe navíc prohlašuji, že pokládám tento úkol při své plavbě do Evropy za nejpřednější.“ Nikdo by neuvěřil, kolik hluku dovedou způsobit čtyři chlapci pouhým potleskem. Povstali si k tomu, obklopili tátu a moc nechybělo, aby mu nedali „hobla“, jak to dělávali, když se některému z nich něco povedlo. Jen maminka netleskala, zůstala sedět a projevovala souhlas jen proudem šťastných slziček. „Vždycky to byli hodní hoši,“ šeptla paní Wolstoneové, „všichni do jednoho.“ A pan Braun? Stálo ho dost námahy, aby zakryl dojetí. „Počkej,“ vztáhl ruku k Jakubovi, „musím přece dopsal ještě poslední kapitolu. Dnešní den a večer, nemyslíš?“
484
Poslední zápis do kroniky Poslední večer. Plný radosti, že jsme se po desíti letech konečně setkali s tolika novými přáteli, a současně bolestný, že se zas právě jen proto loučíme s těmi, které jsme si zamilovali. Jinak to asi nejde. Všechno nové vždycky blaží, současně však i bolí, myslím si. Určil jsem své zápisky jen svým dětem. Aby nezapomínaly. Aby si, i když tu už s mámou nebudem, připomínaly tvrdé začátky našeho života. Aby se měly rády a lnuly k sobě jako doposud. Jakubovo rozhodnutí však naznačuje, že se moje slova mohou dostat do rukou i dětem celého světa; kdož ví? Úspěchy knih byly vždycky rozmarné. Rád bych proto, aby moje vyprávění, alespoň některé partie z něho, poučilo nejen děti, ale i rodiče, jaká síla je v tom mít někoho rád, dovést potlačit sobectví a umět také přinést oběti takové lásce. Vždyť všechny děti na celém světě jsou si podobné a moji čtyři chlapci, o nichž jsem vyprávěl, jsou jen obrazem nespočetných jiných. Myslím, že sobectví je největším nepřítelem lidstva. Jak jinak by bylo možné, aby děti zapomínaly na rodiče, aby rodiče svému, mnohdy chvilkovému rozmaru, obětovali své děti? Jsem prostý, ne příliš vzdělaný, a nepsal jsem své zápisky s nároky učeného vychovatele. Nemám dost vědomostí, abych se odvažoval poučoval rodiče. Dětem však, pokud se jim dostane do rukou moje knížka, bych rád pověděl: Učte se. Vědění je moc, svoboda, štěstí. Málo vědět, znamená jen mžourat, svalovat vinu na jiné a na všechno kolem nás. Hodně se naučit a znát, to vám 485
otevře oči a ukáže, kde hledat pravdu. Vědění je cesta k poznání. Nebude se vám to jistě líbit. Příliš mnoho lidí vám to už řeklo, a vy jim nevěříte. Nedejte se odradit, protože jo to opravdu tak, i když vám to často vštěpují lidé, kteří se tím sami neřídí.
Jestliže jste opravdu přečetli, co všechno jsme tu prožili, odvažuji se vám poradit. Každý den a každého jitra, sotva procitnete, bez povalování z postele ven, smýt chladnou vodou z očí lenivost, bezradnost a pochyby. A slíbit si: Dnes chci být opravdový chlap, jako byli Bedřich, Jakub, Arnošt a František v Zátoce spásy. Zátoka spásy je totiž všude kolem vás. Jen před ní nezavíral oči, moji milí mladí přátelé. Jen ji očistit, zbavit 486
špíny a vykouzlil z ní průzračné, jasné jezírko, jako jsme to udělali my. K tomu je ovšem nutně zapotřebí milujících rodičů a vděčných dětí. Pokuste se o to. Dnes jste dětmi, zítra budete rodiči. Všechno je ve vašich rukou. Dobrý vitr do plachet!
487
488
