Švýcarsko český deník

Švýcarsko – český deník ... aneb postřehy švýcarských a českých žáků z regionů, kde žijí

Základní škola Chýnov, okres Tábor

Obsah:

2

Vznik a financování sborníku ……..

3

Autoři …..

4

Týden v Čechách ……

5

Z podzámčí až do korun stromů na Šumavě ….

5

V zajetí Prahy …..

7

Ledová sprcha nejen v hokeji? ………

9

Táborské dějiny polité čokoládou …..

12

Fotoreportáže ….

14

Týden ve Švýcarsku ….

19

Náročný, téměř sportovní den …

19

Úžasný pobyt ve Švýcarsku……

21

Oberthalská pomsta ….

23

Páteční den ve víru velkoměsta …

26

Schule Oberthal

Švýcarsko – český deník

(aneb postřehy švýcarských a českých žáků z regionů, kde žijí) Právě držíte v ruce deník složený z reportáží dvaceti žáků Základní školy v Chýnově. Podrobně přiblíží čtenářům dva týdny, které společně strávili školáci z jihu Čech a ze švýcarského kantonu Bern. V první polovině května prožili Švýcaři týden v Chýnově, za necelý měsíc pozvali nové přátele do Oberthalu. Chýnovská škola se totiž již podruhé zapojila do projektu podporovaného Ministerstvem financí České republiky z Programu švýcarsko-české spolupráce v rámci Fondu Partnerství. Získala tak potřebnou finanční podporu nejen na studijní výměnné pobyty, ale i na vydání sborníku. Chýnov navázal před dvěma desítkami let partnerskou spolupráci se švýcarským Oberthalem. Obě města spolupracují nejen na bázi sociální a vzdělávací, ale i společenské či ekologické. V rámci zmíněného partnerství se v pravidelných cyklech uskutečňují i výměnné pobyty mezi oběma školami. Děti i dospělí se vzájemně poznávají, porovnávají životní a pracovní podmínky i sociální a ekonomickou situaci. Vznik sborníku Sborník je výsledkem několikaměsíční práce třinácti až patnáctiletých dětí v rámci zmíněného projektu. Podle pracovních návodů – manuálů připravených pedagogy – se žáci zaměřili na porovnání nejen kulturního, ale také přírodního dědictví obou regionů. Většina dětí své zážitky promítla do reportáží z jednotlivých společně prožitých dnů. Ty nejlepší si přečtete na následujících stránkách. Někteří však dali přednost fotoreportáži ze soboty prožité v hostitelské rodině. Pořízené fotografie zpracovávali žáci při hodinách informatiky. Nejzdařilejší z nich jsou rovněž součástí sborníku. Reportáže z jednotlivých dnů jsou doplněny perokresbami žákyně Markéty Turečkové, která zachytila své zážitky výtvarně.

Základní škola Chýnov

3

4

Autoři:

Za pedagogické pomoci:

Petr Freitag Pavel Hladík Gabriela Příplatová Natálie Dvořáčková/Lenka Kořenská Markéta Turečková Klára Holkupová Vlaďka Radová Barbora Straková Tereza Nejdrová Nikola Rozsypalová Petr Kořenský Eliška Strakatá Markéta Plochová Filip Zadražil Denisa Šedivá Daniel Voigt Jakub Hes Vlastislav Srbek Stanislav Bouchal

Mgr. Marie Hánové Mgr. Jany Hruškové Mgr. Vladany Radové Mgr. Milana Rady Mgr. Martiny Havlůjové Dany Šalátové

Schule Oberthal

ČESKO Z podzámčí až do korun stromů na Šumavě Úterý 14. 5. 2013 Petr Kořenský, Tereza Nejdrová Ráno v 7:30 jsme se sešli v oranžové družině. Všichni se tak jako prohlíželi, snažili jsme se poprvé komunikovat a trochu se odreagovat. A konečně, první bod našeho programu je před námi. Přijetí našich kamarádů ze Švýcarska panem starostou a senátorem Pavlem Eybertem. Švýcaři se dozvěděli základní informace o Chýnově, připili jsme si džusem a mohli jsme vyrazit na zámek v Českém Krumlově. První cesty v autobuse jsem se hodně bál, ale hned jak míjíme značku Soběslav, tak se všechno mění. Všichni jsou plni elánu do zpívání. Já jsem všechno poctivě natáčel. Bylo to super. Od lidovek jsme se dostali až k písním, které brázdí světové hitparády. A než se nadějeme, vystupujeme v Českém Krumlově před zámkem. Fotíme nádherné renesanční stavby. Přesouváme se na zámecké nádvoří, kde svačíme a rozdělujeme se na českou a švýcarskou skupinu na prohlídku zámku.Potom jsme navštívili prostory zámku, kde byly kožešiny medvědů. Uvnitř byla zima. Procházeli jsme kaplí svatého Jiří s ostatky světce z Afriky. Uchvátila mě skříň, ve které jsou přenosné varhany, a obraz s pány z rodu Rožmberků, jejichž symbolem byla růže. Zajímavé je, že šlechtici spali vsedě, protože se báli, že jejich duše opustí tělo. Oděv žen vážil 15 - 20 kg a dětí 5 kg. Jedna celá místnost byla pokryta freskami, které vyprávějí příběhy. Prohlédli jsme si taneční sál a pokoj princezny Eleonory Anastázie. Prošli jsme znakovou chodbou. Zaujal mě nábytek, výzdoba celého zámku a také zlatý kočár. Na nádvoří v příkopu jsme mohli zahlédnout medvědy Kateřinu, Marii Terezii a Voka. Někteří z nás to štěstí neměli a nespatřili je. Asi po hodinové prohlídce se opět všichni scházíme. Je něco po poledni a učitelé nám dávají rozchod. Naše švýcarské kamarády bereme s sebou, aby se neztratili. Také jsme vyrobili naše první společné fotky a zase jsme se o něco víc sblížili. Začínám z toho mít dobrý pocit. Vracíme se k autobusu a vyrážíme na poslední bod dnešního dne, a to je Lipno, stezka korunami stromů. V autobuse se k našemu zpívání přidají i švýcarští učitelé, kteří umějí jódlovat. Zůstáváme údivem stát. Také sledujeme na mobilech stav zápasů na mistrovství světa v hokeji. Základní škola Chýnov

5

Přijíždíme na parkoviště před skiareál Lipno. Učitelé kupují lístky na lanovky a ostatní jdou na záchod. Na lanovku sedáme po čtyřech a vyjíždíme. Celou cestu nahoru je sranda, máme puštěné písničky a kocháme se příjemnou jízdou. Po vystoupení z lanovky jsme udělali společné foto všech účastníků výměnného pobytu. Přicházíme ke stezce. Učitelé opět kupují lístky a my už se vydáváme po stezce. Mírně stoupáme a zkoušíme různé překážky. Po namáhavém výstupu se všichni rozhlížejí do okolí a zase je čas na skupinkové fotky. Dolů ale musíme tobogánem. To pro paní učitelky není moc pozitivní zpráva. Ale nakonec to zvládli všichni. Sjíždíme lanovku dolů a jdeme do autobusu. Všichni toho máme plné zuby, jsme unaveni. Už se těšíme domů. Dnešní den jsme si náramně užili. Myslím si, že celý týden bude fajn. Švýcaři jsou velice milí a přátelští. Prostě super.

6

Schule Oberthal

V zajetí Prahy Středa 15. 5. 2013 Denisa Šedivá

„Dnešní den bude opravdu náročný, tak se pořádně nasnídej, ať nemáš hlad,“

povídám Anně (mé švýcarské kamarádce) u snídaně. V sedm hodin vycházíme z našeho domu a před vraty už čeká Dan a Martin (Danův švýcarský kamarád). Po cestě do školy si povídáme a smějeme se. „Konečně škola!!!“ vykřikl Dan a k němu se přidáváme všichni, protože jsme rádi, že máme ten kopec, po kterém každý den chodíme do školy, za sebou. Vcházíme do oranžové družiny, kde jsou už skoro všichni a čekají na pár posledních opozdilců. Nasedáme do autobusu a vyjíždíme do Prahy. Najednou se celý autobus dá do hlasitého zpěvu, ale já ne, protože na konci Tábora i přes tento hluk usínám. Probouzím se až na začátku Prahy a z vedlejší sedačky slyším: „Guten Morgen.“ Zasměji se a poděkuji. Autobus zastavil a všichni se z něho valí ven. Přecházíme silnici a bránou vcházíme do palácových zahrad. Palácové zahrady jsou jedny z nejstarších zahrad svého druhu ve střední Evropě, v jejich středu se nachází Zpívající fontána. Fontána je vyrobena z bronzu, mědi a cínu. Díky silnému sloupu, jenž se nachází uprostřed, může být fontána zdobena mohutnými motivy bájných hrdinů a divokých zvířat. Vrchol fontány je zakončen soškou dudáka. Zpívající se jmenuje proto, že voda dopadající na spodní disk vytváří zvuk. Pokud člověk položí ucho na spodní stranu disku, měl by zaslechnout zvuk připomínající vzdálené zvonění všech pražských zvonů najednou. Uvnitř palácových zahrad se také nachází Letohrádek královny Anny, jejž nechal postavit Ferdinand I. Letohrádek jsme si však neprohlédli, protože se zpřístupňuje jen v určitých obdobích.

Po prohlídce zahrady se přesouváme na nádvoří Pražského hradu a poté do

katedrály sv. Víta. Katedrála je nádherná gotická stavba. Vstupujeme mohutnými vraty do budovy a první, čeho si každý všímá, je cedule s nápisem: Zákaz focení s bleskem, děkujeme za pochopení. Každého to pořádně rozzlobí a s nechutí si na svém fotoaparátu nastavuje režim bez blesku. Katedrála sv. Víta je největším a nejvýznamnějším pražským chrámem. Kromě bohoslužeb se zde odehrávaly korunovace českých králů a královen. Tato katedrála je také místem pro uložení ostatků svatých zemských patronů, panovníků, arcibiskupů a šlechticů. Prohlídka katedrály nám trvá opravdu dlouho. Už se musíme sunout k východu, abychom stihli slíbený „senátní“ oběd. Venku už všichni čekají jen na nás.


7

Snažíme se najít budovu Senátu Parlamentu České republiky. Po dlouhém cho-

zení mezi ulicemi se konečně dostaneme k bráně, kde na nás čeká starosta našeho města Pavel Eybert. Než vstoupíme do budovy, musíme projít detektorem kovů, který ukáže, jestli v batohu nemáme nějaké nebezpečné nebo ostré předměty. „Všichni prošli,“ ozvalo se od učitelů a můžeme se jít naobědvat. Po obědě si jdeme

8

Schule Oberthal

poslechnout něco o Senátu Parlamentu České republiky. Jako jeho sídlo byly zákonem stanoveny tři pražské paláce na Malé Straně: Valdštejnský, Kolovratský a Malý Fürstenberský. K Senátu Parlamentu České republiky patří i Valdštejnské zahrady, jejichž dominantu tvoří Krápníková stěna.

Valdštejnské zahrady dal založit Albrecht z Valdštejna. Krápníková stěna měla

vytvářet tajuplnou a záhadnou část, kde se prolínaly umělé prvky živé a neživé přírody, napodobeniny hadů, žab, ještěrek a příšerek. Tady trávíme asi jednu hodinu a potom jedeme na zlatý hřeb dnešního dne, kterým je návštěva rozhledny Petřín. Na Petřín se všichni moc těšíme a modlíme se, abychom tam nešli pěšky. Ale to nám páni učitelé neudělali a na kopec se jede lanovkou. Nejdříve míříme k bludišti. Vešli jsme do sálu a já hned na první pohled nevím, jestli to, co vidím, je obraz v zrcadle nebo živá osoba. Bludiště je totiž tvořeno ze zrcadel a velice snadno se zde dá ztratit. Další částí bludiště jsou zrcadla, která dělají ze člověka jiného, než jak doopravdy vypadá. Celé bludiště je pro nás velká zábava a jeho návštěvu si všichni moc užíváme. Potom se jdeme podívat na rozhlednu Petřín.

Petřínská rozhledna měří 387 m. n. m. Na vrchol se jde bohužel po schodech

a není jich zrovna málo. Stoupáme úplně do nejvyššího patra a fouká velký vítr, což není moc příjemné. Konečně jsme nahoře a divíme se neuvěřitelně nádhernému výhledu na celou Prahu. Po prohlídce ochozu ze všech stran scházíme dolů a pod rozhlednou si dáváme menší občerstvení před odjezdem domů. Anně i mně se týden moc líbil a myslím si, že kdyby mohla, zůstane tady ještě o týden déle.

Ledová sprcha nejen v hokeji? Čtvrtek 16. 5. 2013 Vlaďka Radová 8. A

„Vstávej,“ ozývá se z kuchyně. Uvědomuji si, že je tu další den. Další den, který

strávím se svou švýcarskou kamarádkou Olivií a celou naší česko-švýcarskou výpravou. Snídaně je připravena. Z kuchyně voní káva a čerstvě pečený štrůdl. Vydáváme se do města Jindřichův Hradec. Ale ještě před tím máme hodinu čas na hraní her ve škole. Kluci si zabírají veškeré místo na florbal, který my holky nesnášíme, proto si nalézáme alespoň kousek místa na basketbal. Ve volném čase navštěvujeme naše třídy a svým švýcarským kamarádům představujeme naše spolužáky. Poté všichni nasedáme do autobusu. Jako každou cestu autobusem se dostáváme do dobré nálady, povídáme si všemi jazyky a zpíváme anglické, české i německé písZákladní škola Chýnov

9

ničky. Naší nejoblíbenější se stává píseň I don´t know you, která se nachází i v oskarovém filmu.

A už jsme na nádvoří jindřichohradeckého zámku. Ten pochází již ze 13. století.

Jedná se o třetí největší hradní komplex v Čechách. Dovídáme se, že prvními oby-

10

Schule Oberthal

vateli byl rod Vítkovců. Nejprve navštěvujeme černou kuchyni. Myslím, že je to jen prostý název, ale ve skutečnosti je odvozen z černých zdí, které byly zakouřeny z tamní kuchyňské pece. Zámek mi nepřipadá nijak zajímavý do té doby, než objevuji rondel. Překvapuje mě jeho zlatá výzdoba a hlavně akustika. Mé oči upoutává malá díra v podlaze. Díra ústí do síně, kde hrával orchestr. Tímto otvorem pak zvuk vstupoval do rondelu a byl všude krásně slyšet. Napadá nás, že si zkusíme zazpívat. Průvodkyně je nadšena. Rychle se domlouváme na písni Anděl od Karla Kryla. S nadšením zpíváme a objevujeme nádherné tóny, které se nesou po obloucích stropu. Poté, co jsme dozpívali a tím ukončili návštěvu zámku, průvodkyně říká: „To je poprvé, co mi tady někdo zazpíval. Musím vás velice pochválit, jaká jste skvělá skupina.“ Všechny nás tato pochvala velmi těší.

Odcházíme na náměstí, kde je konečně slibovaný rozchod. Máme hodinu na náku-

py. Všichni mizí ve dveřích obchůdků a už za čtvrt hodiny se scházíme na lavičkách. Najednou cítím, jak mě něco tahá za nohu. Když spatřím pod lavičkou Danovu ruku, jak mi rozvazuje tkaničku u boty, spustím: „Dane, ty parchante.“ A společenská hra je vymyšlena. Tkaničková bitva se stává předzápasem Česko versus Švýcarsko na hokejovém mistrovství světa, které probíhá právě v tomto týdnu ve Švédsku a Finsku. To totiž vyměňujeme za plánovanou návštěvu Chýnovské jeskyně.

Můj původní plán je, že si ve třídě pustíme přímý přenos po internetu, ovšem

mé plány se bortí, když internet ve škole nefunguje, jak má. Začínáme vymýšlet nouzové řešení. Vhodným místem se stává Bistro na hřišti, kde je také projekce na zeď. Zbývá nám asi jen patnáct minut na přemístění, proto neváháme a jdeme opravdu rychle. Všichni se náramně těší, ale zároveň se bojí prohry. Aby to bylo zajímavější, sázíme se, kdo tento zápas vlastně vyhraje. Kdo prohraje, bude polit studenou vodou z hadice. Utkání začíná. Už od první minuty jsou všichni nervózní. Samou nervozitou si koušeme nehty. „Né, to snad není možný, “ ozvalo se. Čechům ztuhl úsměv, když Švýcaři dávají první gól. Pro ještě větší překvapení je to gól vlastní. Marek Židlický nešťastně trefuje holení puk, který se ocitá v brance. Za chvíli opět pohroma. Druhý gól je zřejmě opět vlastní a Švýcaři vedou 2:0. Puk se otřel o hokejku českého hráče Irgla. Celé Česko zažívá krušné chvíle. Překvapivě dívky toto utkání prožívají více než chlapci. Asi se bojíme té vody po porážce. Světlá chvilka přichází, když Kutlák snižuje švýcarský náskok. V posledních chvilkách česká přesilovka dodává všem naději. Čas vypršel. Čechům se valí slzy z očí. Naděje na medaili pohasíná. Všichni se smutní vracejí do svých domovů. Zároveň nás provází radost, že naši přátelé slaví. Opojení z vítězství snižuje paměť našich kamarádů, kteří právě zapomínají na sázku. Ledová sprška se zatím nekoná.


11

Táborské dějiny polité čokoládou Pátek 17. 5. 2013 Filip Zadražil

Tento den nebylo vůbec špatné počasí. Ráno svítilo sluníčko a do toho foukal

mírný větřík. Naprosto ideální. Na to, že jsme toho dne mohli vstávat až kolem půl osmé, vstát se mi z postele vůbec nechtělo. Po třech dnech výletů už jsem byl docela unavený. Zato můj kamarád Michi, kterého jsem ubytoval u sebe doma, byl na nohou první z celého domu a v obýváku hrál hry na svém mobilu.

Vstal jsem asi čtvrt hodiny po něm a šel se umýt do koupelny. Michi, jak ho

všichni přezdívají, se zatím oblékl a vystřídal mě v koupelně. O několik málo minut později jsme se oba sešli v kuchyni a společně posnídali. Respektive jen já, protože Michi prý obvykle nesnídá, a tak jen usrkával kakao, které jsem mu připravil. Sledoval, jak ve mně mizí müsli jogurt. Po několika málo minutách, přesně v 7:45, jsme se zvedli od stolu, vzali tašky na ramena a já, jako každý den, vyzval Michiho k odchodu slovy: „Let´s go!“

Poté jsme seběhli do přízemí přezout se do vhodnější obuvi na cestování. Pak

jsme už jen vyšli před náš dům. Zamkl jsem a vyrazili jsme ke škole. Naštěstí to nemáme daleko, a tak jsme za necelé 2 minuty byli v oranžové družině. Na rozdíl od předchozích dnů v pátek jsme tam byli skoro jako první. Za chvíli dorazili i naši spolužáci a všichni spolu prohodili pár slov.

Pak už však přišli všichni učitelé a my se odebrali před školu k již připravenému

autobusu. Naskákali jsme dovnitř a vyrazili do Tábora. Cesta byla naprosto klidná a k žádným komplikacím naštěstí nedošlo. Tedy až na jednu.

Nikde v centru se nedalo zaparkovat, a tak jsme byli nuceni zanechat náš auto-

bus na parkovišti u plaveckého bazénu v Táboře. A na Žižkovo náměstí jsme tedy došli pěšky. Vzadu se tam nachází Husitské muzeum. Zde jsme si uložili do velkých dřevěných sudů své batohy a na hlavu si nasadili bílé a modré hornické helmy. Součástí muzea je i síť chodeb, které vedou pod táborským náměstím a propojují „sklepy“ domů, které jsou v centru Tábora. Paní průvodkyně nás těmito místy provedla a vysvětlila nám vše z historie a současnosti těchto tajemných míst.

Všem se prohlídka velmi líbila. Nakonec jsme vyšli z podzemí na druhém konci

náměstí, a tak jsme museli těch sto metrů opět dojít pěšky. To nám ale vůbec nevadilo, protože jsme se po té době pod zemí objevili na čerstvém vzduchu, což bylo velmi příjemné pro nás všechny. U pokladny muzea jsme si opět rozebrali batohy

12

Schule Oberthal

a šli ke kašně uprostřed náměstí společně se vyfotit. Napřed žáci a pak i učitelé. Sluníčko opravdu nádherně hřálo a my se v dobré náladě pomalu přesunuli k muzeu čokolády a marcipánu, které se nacházelo nedaleko, také v historickém centru města. Museli jsme ještě několik minut počkat, dokud se neuvolnilo místo k prohlídce. Netrvalo to dlouho a nahrnuli jsme se do muzea. Odložili jsme si věci, rozdělili se na dvě skupiny a vydali se prozkoumat tu velkou budovu. Naše skupina šla jako první do dílny, kde jsme si mohli něco vyrobit z marcipánové hmoty. Moje volba padla už od začátku na černošku. Proto jsem popadl strojek, hnědý a černý marcipán a začal tvořit. Když jsem byl s prací hotov, už jsem jen ujídal a válel marcipán. Vtom jsem ale zahlédl formičku na výrobu listu. Uválel jsem tedy těsto a vykrojil lístek. Ten jsem následně položil kudrnaté černošce na hlavu. Tak bylo moje dílo dokonáno. Když měl každý svůj výrobek zabalený jako dárek, mohli jsme se přesunout do muzejní restaurace, kde každý dostal talířek se třemi druhy čokolády. Až na příchuť wasabi nám všechny chutnaly. Po chvíli přišli naši švýcarští kolegové a my mohli jít na prohlídku muzea. Paní, která nás prováděla, nám ukázala vše z historie čokolády, výrobky z marcipánu i Tajemnou pohádkovou cestu. Pak jsme ještě počkali, až druhá skupina dokončí ochutnávku, a vyrazili jsme na hlavní táborskou třídu k obchodnímu domu Dvořák. Tady nám náš dozor dal přesně na hodinu rozchod a my se rozutekli do všech možných obchodů, na zmrzlinu... Po druhé hodině odpolední jsme se sešli před vlakovým nádražím a odjeli autobusem. Při příjezdu do Chýnova jsme spatřili plný park lidí. Před školou totiž probíhala Bambiriáda. Byly k vidění taneční vystoupení, policejní technika, soutěže, chůze po laně nebo hraní šachů s profesionály. Myslím si, že nikdo z nás se nenudil. Když pak ve čtyři hodiny odpoledne začalo pršet a všechno se již balilo, slezli jsme se s kamarády pod stromem a hráli různé hry a povídali si. Když přestalo pršet, přesunuli jsme se do chýnovské cukrárny, kde jsme se připravovali na večerní program v kulturním domě. Dali jsme si kolu a zákusky, brambůrky. V šest hodin večer jsme přešli jen několik desítek metrů do chýnovského kulturního domu. Tam již byla připravená aparatura na večerní prezentace. Když dorazili všichni, dostali jsme večeři - maso se šunkou a sýrem a brambory se zeleninou. Pak přišly na řadu prezentace z týdne stráveného na jihu Čech. Všem se moc povedly. Na konci jsme ještě zhlédli perfektní práci Petra Freitaga, který natočil a sestříhal video z úterního výletu na Lipno. V úplném závěru někteří zpívali a hráli na kytaru, jiní si spolu povídali, někdo hrál hry. Pak už všichni jen pomohli sklidit věci ze stolu a mohli jsme se rozejít do svých domovů. Tento den byl naprosto skvělý, počasí nám přálo a panovala parádní atmosféra. Nic víc jsme si přát skutečně nemohli.


13

FOTOREPORTÁŽE

14

Schule Oberthal


15

16

Schule Oberthal

ŠVÝCARSKO Náročný, téměř sportovní den Úterý 11. 6. 2013 Freitag Petr Po dlouhé cestě, která byla v podstatě náplní prvního dne, jsme se probudili do zamračeného rána. Po poměrně náročném vstávání z postele jsem vyrazil dolů do kuchyně, kde už pro mě byla připravena snídaně. Naplňuji misku mlékem a křupkami, které mi doplňují chybějící energii, pro dnešní den opravdu potřebnou! Vyrážíme ke škole. Naše cesta je tvořena třemi zákruty, z kterých je nádherný výhled do teď už sluncem zalitého údolí, jež je středem Oberthalu. Vcházíme do školy a povídáme si se svými spolužáky o prvním dnu v nové rodině. Všude vládne dobrá nálada a těšíme se na slíbené grilování. Nejdříve nás ale čeká film o švýcarském národním sportu – Schwingen. Podle toho, co vidíme, si myslím, že ve čtvrtek to ještě bude legrace. Máme si to totiž zkusit na vlastní kůži. Následuje první sportovní zápas tohoto dne. Basketbal. Já osobně hrál basketbal na mezinárodní úrovni poprvé v životě. Myslím, že to také podle toho vypadalo. Nicméně díky několika šťastným zásahům se našemu týmu podařilo vyhrát. Jsme celí rozpálení a to už se vydáváme na cestu k místu, kde je podle všeho umístěn gril. Cesta je však zvolena velice zákeřně. Míří celá do kopce. Při každém kroku kloužeme zpátky. Vidím mýtinu. Jsem hned odbyt. „Jsme asi v sedmi procentech trasy,“ říká náš švýcarský průvodce. Nevěřím mu. Cesta se vleče a mě začínají nesnesitelně pálit svaly. Konečně! Ano! Je to ono! Jsme na místě. Okamžitě usedám na nejbližší lavičku a říkám si, že z ní nevstanu nejméně půl hodiny. Jenže asi deset minut nato přichází Benjamin, můj švýcarský kamarád, a snaží se mi sdělit, že už je čas vybalit vuřty a opéci je… Vyrážíme zpět směr škola. Volíme ale docela jinou cestu. Cestu, která působí po tom hrozném kopci jako procházka v oblacích. Ptám se sám sebe, proč jsme nezvolili tuhle cestu i předtím. Zastavujeme se a já si uvědomuji, že na programu dnešního dne je i sýrárna. Prohlížíme si, jak přesně se sýr vyrábí, skladuje, nechává zrát. To vše asi ve 25 stupňovém horku. Prohlídka je moc zajímavá, ale oči se nám rozzáří po tom, co přinesou ochutnávku. Sýr sám o sobě je opravdu výborný. Když k němu však přidáte ten čerstvý nadýchaný křupavý chléb, který nám je přinesen, myslím, že si opravdu není na co stěžovat. Unaveni a najedeni se opět přesouváme na sportoviště. Zápasí se nyní v kopané. Některé opory našeho týmu však zůstávají jen sedět na lavičce a pozorují celý zápas z povzdálí. To bych uvedl jako jeden z důvodů, proč jsme prohráli. Sice těsně 1:0, ale prohra to byla, o tom není pochyb. Základní škola Chýnov

17

Možná právě to, že si většina našich sportovců odpočinula, nám nakonec pomohlo k vítězství ve florbalu. Rvali jsme se jako lvi a bojovat jsme nepřestali ani za stavu, který byl rozhodnutý po druhém poločase. Připadali jsme si jako profesionálové, co to právě se suchým tričkem natřeli nějakým amatérům. Cítil jsem hrdost, když po skončení zápasu zazněla hymna našeho malého státu uprostřed ještě menšího. Konečné skóre bylo, myslím, 10:4. Poté ale přišla studená sprcha. Doslova. Na úvod bych měl říci, že když byli Švýcaři u nás v České republice, konalo se právě mistrovství světa v ledním hokeji. Mělo dojít k utkání Česko – Švýcarsko ve čtvrtfinále, v němž šlo o všechno. My jsme je samozřejmě sledovali s napětím, které nakonec vyústilo v hloupou sázku. Ta zněla tak, že když vyhrajeme my, máme právo postříkat švýcarské kamarády studenou vodou, když prohrajeme, stane se pravý opak. Tolik asi, proč jsem odcházel domů mokrý. U mého švýcarského kamaráda už na mě čekalo teplé jídlo a brzy poté i pohodlná postel. Naprosto unaven usínám spánkem nemluvněte.

Úžasný pobyt ve Švýcarsku Středa 12. 6. 2013 Nikola Rozsypalová „Willkommen in Oberthal!“ Věta, při které pištíme radostí. Konečně jsme tady a s rozespalýma očima máváme na kamarády ze Švýcarska. Trému máme všichni, jako bychom je viděli poprvé, ale velký strach způsobuje hlavně týdenní pobyt v jiné rodině. Strach byl úplně zbytečný. Všichni se seznámili a jedeme se ubytovat. Mám velký hlad, a tak čekám, že na přivítanou dostanu výbornou večeři. Rodina mě překvapivě přivítala suchými těstovinami. Ale řekla jsem si: „Někdo se má i 18

Schule Oberthal

hůř!” Konečně postel! A aby toho nebylo málo, ráda mě chodila navštěvovat kočka, na které mám největší alergii, ale díky práškům jsem naštěstí neotekla. Je tu středa a jako každý den jsme se sešli v prázdné třídě, kde jsme čekali na pokyn vyrazit. Jedeme do Alp. Alpy jsme viděli i výhledem z okna, prostě všude, kam jsme se kouli. Cesta trvala necelou půlhodinu a lanovkou nás vyvezli až nahoru, kde už jdeme pěšky kochat se tou překrásnou přírodou. Je to neuvěřitelné, když se okolo porozhlédnu a vidím to, co jsem obvykle vídala jen na obrázcích. Asi po dvou hodinách čekáme, že se budeme vracet, ale o tom se nám může jen zdát. Sice ta příroda je krásná, ale únava je silnější než moje vůle sledovat. Cestou slyším slova, která nejsou vůbec přijatelná, a k tomu velký smích. Na první zastávce už mi to bylo úplně jasné. Oblečení od bláta a obličeje typu: „Já už chci domů!” S velkým smíchem se popadáme za břicho, ale aby mi to nebylo líto, padám na zem taky. Cestou za sebou slyším smích a já začala mít stejný obličej jako ostatní, kteří spadli do bláta. Po několika hodinách dlouhé chůze vidíme lanovku. Ale pro nás je překvapení to, že zpět dolů pojedeme po skupinkách na koloběžkách. Cestou dolů jsem si dala k svačině dvě mušky. Po nekonečné trase jedeme zpátky. Večer nás čeká občerstvení u jedné ze švýcarských rodin. Navečer jsme se všichni sešli. Ve velkých hrncích se roztéká sýr, do něhož si všichni namočí chleba. Fondue je typické švýcarské jídlo. Moc nám chutná, ale my jsme se zachovali jako praví Češi a opekli si vuřty. Večer pomalu končí a vracíme se domů. Tenhle den jsme si užili i přes dlouhou cestu a těšíme se, co bude zítra.


19

Oberthalská pomsta Čtvrtek 13. 6. 2013 Vlaďka Radová a Aneta Dvořáková

„Fííííí,“ z hřiště slyším píšťalku. To Sascha svolává všechny děti k sobě a říká, že

si uděláme rozcvičku. A už běžíme. Z oken školy se ozývá hlasitá hudba. Rozhlížím se a vidím velké reprobedny, z nichž právě hraje má oblíbená píseň Feel this moment. A už stojíme ve velkém kruhu. Začíná rytmická rozcvička. Jeden cvik střídá druhý. Chvíli stojíme, chvíli ležíme. Cviky se rychle za sebou mění. Co to? Ocitám se ve smíšené skupině, jak si nás předem rozdělili na startovní listiny.

Odcházím společně s mou skupinou do tělocvičny. Od stropu na mě civí pět

kovových tyčí. Na šplh jsem odmalička dobrá. Kolem sedí spousta diváků, i kluci. Ale už je to v pohodě. Tyč mi utíká pod rukama a hned jsem nahoře. Plác a dosahuji mety. Pak spokojeně kloužu dolů. Trapas se zatím nekoná.

Naše skupina se přesunuje na vrh koulí. Koulí jsem v životě nevrhala, takže

jsem zvědavá, co bude. Okukuji techniku ostatních. Hm, to nemůže být nic složitého. Prostě tím mrsknu dopředu a uvidíme. Páni, 651 centimetrů, s tím se dá žít. Pokukuji na dlouhou asfaltovou silnici, kde na nás čeká sprint. U nás jsme zvyklí běhat 60 metrů, ale Švýcaři musí mít všechno jinak. Tady se běhá 80 metrů. Koukám, že do cíle zakleká táta s kamerou. A jéje, to mi ještě chybělo. Můj strašný běh bude na videu. Styl mého běhu je nebezpečný. Vlastníma rukama si málem vyrážím zuby. Ale už jsem v cíli a vydýchávám.

Následuje výška. Cítím se hrozně. Rozhodčím je nejhezčí švýcarský učitel

a tohle není zrovna moje disciplína. Tady ho svým výkonem určitě nezaujmu. A taky že ne. 90 centimetrů je málo. Zkouším laťku ještě o 5 centimetrů vyšší, ale tu pokaždé shazuji. Sascha se mi směje a mně nezbývá než se smát také. Musím se překonat. Větší šanci mám na dálce. To je totiž moje oblíbená disciplína.

Rozbíhám se a hop. Letím, letím, letím a zase táta s kamerou. Už mě s tím pěkně

štve. Ale pozor, můj osobní rekord, 406 centimetrů. Napravuji si reputaci. U rozhodčích se přesvědčuji, jestli se nespletli. Je to tam, trapas z výšky je zapomenut.

Jsem nervózní, unavená, naštvaná, zpocená a hladová. Neúprosné vedro mě

ubíjí. Na okruh dvakrát 2 kilometry se vůbec netěším. Určitě mě zlikviduje. Moje jediné přání je nebýt poslední. Málem se mi to povedlo. Běžíme, no lépe řečeno 20

Schule Oberthal

jdeme, s Barčou po trati. Občas popoběhneme. Na Barče vidím, že přichází komplikace s dýcháním. Rozhoduji se, že zůstanu se svou nejlepší kamarádkou a budu ji po celou dobu hlídat, aby se jí nic nestalo. Až před cílem ji o kousek předbíhám, abych splnila své předsevzetí nebýt poslední. V cíli na nás dlouho čekají, ale aplaus je tak veliký, jako bychom snad vyhrály. S Barčou řešíme dýchací problémy, naštěstí se brzy se zotavuje. Jsem ráda, měla jsem o ni strach. Dopolední SportTag končí a oberthalský školník připravuje barbecue. Bohužel všem je nám tak špatně, že nemáme chuť ani jíst. Po krátkém odpočinku se žaludek uklidňuje a my na rošt pokládáme vuřty. Za chvilku mizí v břiše.

Autobusem se přesunujeme do nedalekého města Zäziwil. Dělíme se na dvě

skupiny a já začínám na švýcarském národním sportu Schwingen.

Schwingen je tradiční švýcarský bojový sport. Souboje se konají pod ote-


21

vřeným nebem. Kořeny tohoto starého soutěžení pastýřů sahají údajně až do doby kamenné. Neexistují hmotnostní kategorie a soutěží se účastní výhradně amatérští zápasníci. Cílem je pomocí povolených technik během 10 minut přimět protivníka ke kontaktu hýžděmi nebo zády se zemí. Před každým zápasem si oba zápasníci podají ruce. Toto se opakuje i na konci utkání. Vítěz pak musí na důkaz úcty oprášit poraženému záda. Zápasníci mají speciální kalhoty, které jsou upraveny pro tento boj. Vydrží velmi mnoho. Každý rok se v hlavním městě kantonu Thurgau a ostatních hlavních městech pořádá mistrovství Švýcarska v tomto sportu.

Trenér (oberthalský školník) nás vede na venkovní tréninkový plac, který je

tvořen třiceticentimetrovou vrstvou pilin. Navlékáme si směšné kalhoty, které jsou pro tento sport podmínkou. Cože? Dělá si legraci? Říká, že se musíme ponořit do pilin, abychom se neodřeli. A já si včera myla vlasy! Bojová pozice není tak těžká. Protivníkovi uchopím kalhoty zezadu a zepředu a snažím se ho položit na lopatky. Zprvu se to zdá jednoduché. Na naše zpocená těla se piliny lepí, jako bychom byli natřeni lepidlem. Dvakrát si přešlápnu, podrazím nohy, vytáhnu za trencle a položím na lopatky. S Klárkou to jde jednoduše. Ovšem Terka mi dává zabrat. Ji položit na zem není jednoduché. Asi se moc přeceňuji. Terka mnou hází na zem. Přiznávám, že se cítím naštvaně a poraženě. Unavená se jdu očistit do trávy, která příjemně chladí. Cítím, jak se mi připalují záda a ramena. Slzy se mi valí do očí. Pociťuji bezmoc a velikou únavu. Stále si v hlavě přemítám, co jsme našim švýcarským kamarádům udělali, že nás takhle trestají.

Na pořadu je horolezecká stěna. Moc se tam těšíme a to ani nevíme, jak vyso-

ko polezeme. Po chvilce dorážíme k budově s horolezeckou stěnou a vcházíme dovnitř. Posloucháme pokyny a už se nemůžeme lezení po stěně dočkat. Pokyny jsme doposlechli a už šplháme směrem vzhůru. Hned zjišťujeme, že to jen tak nějaká lehká věc nebude, ale nasmějeme se hodně. „Dobře, ale lez nahoru, ne takhle dole,“ říkáme. „To se vám řekne, ale mně se to těžko udělá,“ dostáváme odpověď zpátky a všichni se rozesmějeme. Najednou přichází řada na mě a já se začínám bát. Popolézám krůček po krůčku a zjišťuji, že to není tak lehké. Ale teď dolézám do půlky stěny, zamotávají se mi nohy a padám dolů. Dále zkoušíme těžší a těžší stěny a čím dál tím víc nás to baví. Ve chvíli, kdy jsme nejvíce unaveni, nás nenapadá nic jiného, než si lehnout na velkou žíněnku. Páni, to je pohodička. Už nikdy nevstávat.

22

Schule Oberthal

Páteční den ve víru velkoměsta Pátek 14. 6. 2013 Barbora Straková a Gabriela Příplatová

Náročný týden za námi a to nejlepší před námi. Nakupování. To bude nejklid-

nější den v celém týdnu. Ráno je stejné jako každý jiný den. Máme se sejít v osm hodin. Budí mě tedy drnčící budík, abych vše stihla. Ještě se musím trochu protáhnout a můžu vykročit pravou nohou do nového dne.

Obléknu se, umyji, najím a můžu vyrazit společně s mojí švýcarskou kamarád-

kou. Přicházíme mezi prvními do školy, kde se jako každý den scházíme. My jdeme do třídy dole a naši švýcarští kamarádi nahoru, abychom se domluvili, co se bude dít. Ještě čekáme na nějaké opozdilce. Řekneme si, co jsme dělali v rodině nebo včera v noci.

Osmá hodina už dávno odbila a my jdeme k autobusu. Dostáváme ještě mapku

města Bernu, do kterého zanedlouho zavítáme, abychom se neztratili při rozchodu. Bern je od Oberthalu vzdálen asi půl hodiny. Cestou nabíráme ještě některé kamarády, kteří bydlí dál než my. Cesta utíká jako voda a blížíme se konečně do Bernu. Centrální historické město má asi 130 000 obyvatel. Jeho nadmořská výška je 542 m. n. m. a má rozlohu 52 km². Bern byl založen roku 1191 na skalním výběžku nad prudkou řekou Aare v podhůří Bernských Alp. Ve 14. - 16. století dosáhl Bern své největší slávy. Velkou turistickou atrakcí je ve městě Bärengraben - příkop s medvědy.

Musíme rychle vystoupit z autobusu, abychom se mohli jít podívat na panora-

ma Bernu. Cesta parkem nás vede ke krásnému výhledu. Pan učitel nám ukazuje, kam všude půjdeme. Pokračujeme tedy dál. Další zastávka je u medvědů. Jenom na malinkou chvilinku jsme viděli jednoho medvěda.

Rozdělujeme se na dvě skupiny, protože se jdeme podívat na film o Bernu

a je v němčině a angličtině. Já si vybírám angličtinu, protože němčině bych asi moc nerozuměla. Německá skupina jde jako první a my se jdeme podívat k řece Aaře. Německá skupina už končí a teď jsme na řadě my.

Film je moc hezky udělaný a něco i rozumíme. Po kině se rozdělujeme na sku-

piny. Já jsem ve skupině s mojí kamarádkou Niky a jdeme se podívat na starou část města. V polovině cesty jsme se spojili ještě s jednou skupinou. Přicházíme Základní škola Chýnov

23

ke kostelu. Jdeme vyšlapávat další točitou věž. Už je mi špatně, jak se pořád točí. Konečně vidím konec. Fotím pár fotek, porozhlídnu se a jdu dolů. Odtud míříme k senátu. Ulice, kterou procházíme, je pohádka. Na každém kroku obchod.

Před senátem jsou vodotrysky, které každou půlhodinu vystřikují. Jdeme včas.

Někteří do vody vlezou a někteří, jako třeba já, na ně jen zpovzdálí koukáme. A je to tady! Konečně! Rozchod! Část dne, na kterou čekáme. Máme dvě hodiny na nákupy. Vybíháme jako první a jdeme nakupovat. Já a moje kamarádka Niky vtrhneme do obchodu jako blesk, protože jsme zahlídly tričko našich snů. Hned si ho vyzkoušíme a bereme ho. Po nákupu trička pokračujeme ve vybírání švýcarských čokolád do našich domovů.

V obchodě potkáváme všechny naše paní učitelky. Ještě do pár obchodů

a rozchod je u konce. Scházíme se všichni u senátu. Každý má v ruce nějakou tašku, ve které má buď čokolády, nebo oblečení. Všichni už jsme tady, tak můžeme vyrazit do muzea. Je to muzeum křišťálů. Jako první jdeme do kina, abychom viděli, jak se křišťály objevily. V kině není nikdo, kdo by nespal. Dokonce i nějaká paní učitelka. Jsme tak unaveni, že sedíme, i když musíme jít prohlížet si exponáty. Ale my jsme na to přišli. Úplně nahoře si lehneme do velkých sedaček

24

Schule Oberthal

a pouštíme si videa. Už na nás všichni volají, tak musíme jít dolů. A milé překvapení před muzeem. Autobus. Rychle naskakujeme a odjíždíme směr Oberthal.

A jako nejúžasnější tečka za náročným dnem nás čeká diskotéka. Už se nemů-

žu dočkat! Vykoupu se, obleču, najím se a jdeme. Takovou úžasnou diskotéku, co pro nás připravili, jsem dlouho neviděla. Je to opravdu nádhera! Písničky hrají jedna za druhou, až dokud neodpadneme na sedačky. Jsou i některé pomalé písničky a já vyhlížím, kdo si pro mě přijde.

Čekáme na odvozy. Přijíždíme okolo dvanácté hodiny. Domů jdeme celí znave-

ní a utahaní. Padám do postele a spím až do rána. Den to byl opravdu nádherný a skutečně se mi líbil. A nejvíce ta diskotéka.


25

26

Schule Oberthal


27

28

Schule Oberthal

Švýcarsko český deník

Recommend Documents