Vybudování Poutní cesty růžence jako výraz obnovy poutního místa Velehrad Dne 13. června byla požehnána Poutní cesta růžence, která spojuje Staré Město u Uherského Hradiště (někdejší velkomoravský Veligrad) s Velehradem. Poutní cestu požehnal a společně se zhruba dvěma sty poutníky prošel olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Požehnáním poutní cesty bylo završeno mnohaleté úsilí řady partnerů projektu. Na počátku všeho byla návštěva papeže Jana Pavla II. na Velehradě v roce 1990. Ta se stala motivací k promýšlení obnovy a úpravy poutního místa, které bylo devastováno komunistickým režimem jak po hmotné, tak také duchovní stránce. K tomuto úsilí byli na počátku devadesátých let přizváni architekti Miloš Klement a Petr Todorov. Když přijeli na vlakové nádraží ve Starém Městě, zjistili, že na Velehrad vede jen státní silnice a že pradávná poutní cesta byla zaorána při scelování lánů. Zakomponovali tedy do svého návrhu vybudování či obnovení poutní cesty. Ačkoliv nakonec nedošlo k realizaci jejich návrhu úpravy poutního areálu, jejich idea zbudování poutní cesty nezapadla. Díky společnému úsilí Obce Velehrad a Starého Města byla z dotace EU zbudována cyklostezka mezi Starým Městem a Velehradem, která měla (a má) ovšem sloužit také poutníkům. Podle návrhu architektů Klementa a Todorova bylo při poutní cestě vydlážděno několik kamenných ploch, které byly připraveny pro vztyčení kamenných zastavení. K vytvoření jejich podoby byl přizván výtvarník Milivoj Husák z Lelekovic u Brna. Jeho návrhy byly schváleny liturgickou komisí v Olomouci. Zbývalo již jen najít někoho, kdo se ujme shánění finančních prostředků. Tohoto úkolu se zhostila krátce po svém vzniku (2006) Matice velehradská. Té se podařilo díky úspěšné propagaci díla najít pro dvacet kamenných zastavení dárce. Vlastní realizační fáze trvala tři roky. Nyní tedy kroky poutníků odměřuje dvacet kamenných zastavení s reliéfy zobrazujícími růžencová tajemství, která podle návrhu výtvarníka Milivoje Husáka vytesal kameník Josef Kozel. Po dvacetileté „resuscitaci hodnot“ a hledání, jak navázat na velehradskou tradici v nové společenské situaci, zde vzniklo dílo, které se stává jedním z východisek. Na Cyrilometodějské poutní místo vede mariánská poutní cesta. Mohlo by se tedy namítnout, že na poutní cestě mohl být zdůrazněn cyrilometodějský charakter Velehradu. Naši předkové vždy připomínali, že sv. Cyril a Metoděj byli velkými šiřiteli úcty k Matce Boží a že právě jí zasvětili první metropolitní kostel. Ikona Hodegetrie („Té, která ukazuje cestu“), kterou s sebou na Moravu podle tradice přinesli, inspirovala vytvoření staroboleslavského palladia. Také mniši cisterciáckého řádu, kteří v roce 1205 založili velehradský klášter, zasvětili svůj konventní kostel v souladu s řádovou tradicí Nanebevzetí Panny Marie. Cyrilometodějský duch je ukryt v samé podstatě poutní cesty. Křesťanství hlásané Konstantinem a Metodějem nezničilo kulturu Slovanů, nýbrž dokázalo na ní stavět, rozvinout ji. Právě citlivý přístup k původní kultuře byl jednou z příčin úspěchu cyrilometodějské mise. Tak i zastavení růžence utváří dvoumetrový neopracovaný kvádr, který je korunován pravidelně opracovaným krychlovitým blokem s reliéfem. Jaký je smysl této poutní cesty? Dobře to vyjadřuje zamyšlení architekta Todorova. Jeho slova se stala jakousi Magnou chartou poutní cesty: „Čas cesty je tak navrácen svému lidskému rozměru, je měřen krokem a modlitbou. Krajina, kterou cesta vede, dostává hlubší smysl. A poutní místo se opět stává očekávaným cílem, vyvrcholením úsilí cesty a soustředění modlitby.“ Poutníci, kteří budou po cestě kráčet, se mají možnost modlit růženec (modlitbu křesťanů, ve které se opakovaně obracejí k Panně Marii a současně si v ní připomínají nejdůležitější okamžiky dějin spásy tak, jak jsou zobrazeny na reliéfech). Poutní cesta s reliéfy je vybudována podél cesty, kterou hojně využívají cyklisté. Možná by
nám křesťanům více vyhovovalo, kdyby zastavení stála někde v uzavřené zahradě, poutním areálu. Církev ale nemůže být ghettem. Zastavení mají možnost oslovovat a „zpomalovat“ i ty, kteří jen projíždějí, a jsou tak v jistém smyslu i misijním dílem. Poukazují na duchovní skutečnosti a pomáhají poutníkovi či vnímateli otevřít se dobru, které z modlitby plyne. K čemu by byla cesta, kdyby nevedla ke chrámu? V každé době hledá církev způsob, jak tlumočit křesťanské poselství svým současníkům prostřednictvím umění. Ne vždy se tato aktualizace vydaří, čehož jsme svědky. Patří nové dílo Poutní cesty růžence k těm zdařilým? Zesnulý pan kardinál Tomáš Špidlík často opakoval, že „krása je vidět jedno v druhém.“ Bezesporu to platí i o reliéfech poutní cesty růžence. Jsou krásné, nakolik ukazují na Boží tajemství. Vzhledem k malé ploše kamene a velikosti tajemství se vyjadřují v elementární, ale čitelné zkratce. Nepoutají pozornost na sebe sama. Klíčem k pochopení jejich krásy je také působení světla, se kterým počítají. Slunce (nejlépe „stojící nízko“) podtrhne kresbu reliéfu. Bez slunce jakoby trochu umlkají a je to obraz vztahu člověka a Boha. Pro Forum Slavica je nově vzniklé dílo symbolickým, výmluvným vzkazem: Chceme -li se setkávat, komunikovat spolu, je třeba k sobě vytvářet cesty. Petr Hudec (místopředseda Matice velehradské)
