Strategické plánování jako nástroj obnovy a rozvoje kulturních památek I. Počátkem roku 1990 Jiří Kuthan v článku příznačně nazvaném „O stavu našeho kulturního dědictví, aneb Pláč koruny české, “ provedl jednu z prvních soustavnějších analýz rozsahu a hloubky devastace památkového fondu v českých zemích, která – jak upozornil – v posledních 20 letech komunistické vlády dosáhla namnoze organizované a plošné úrovně. Zkušenost následujícího období ukázala jak obtížné je zastavit tuto rozsáhlou erozi materiální substance národní kulturní tradice a zlepšit stav našeho kulturního a historického dědictví. Současně v plné míře obnažila zásadní překážku tohoto úsilí – propastný nepoměr mezi finančními náklady na ochranu, záchranu, obnovu a rozvoj památkového fondu a dostupnými zdroji, které je společnost schopna a ochotna na takový účel vynakládat. Proměna vlastnických vztahů, fakt, že mnohé památky byly navráceny původnímu majiteli či získány novým vlastníkem se v průběhu 90.let stala zásadním systémovým předpokladem pro zlepšení stavu našich památek. Vztah k vlastnímu majetku a motivace přímého vlastníka k jeho údržbě je však ve většině případů limitován omezenými prostředky a tedy ani tato změna nemohla výrazně zvrátit kritický nepoměr mezi nutnými náklady a disponibilními prostředky na obnovu památkového fondu. Na hloubku této propasti poukazují některé kvalifikované odhady: kupř. jen součet odhadovaných nákladů na dokončení procesu regenerace městských památkových zón a rezervací byl v roce 1999 vyčíslen na 70 mld korun, což by při současném objemu financování ze všech typů zdrojů znamenalo dokončení procesu regenerace v horizontu až jednoho sta let.1 Jiný odhad konstatuje, že ČR má ca. 34, 000 památkových objektů, přičemž jen dokončení sanace a opravy 1, 000 z nich, které jsou v havarijním stavu, by si
při současném objemu alokování prostředků ze
státního rozpočtu vyžádalo doby ca. 200 let.2 Politická a ekonomická realita České republiky na počátku 21.století přitom nedává žádný důvod k domněnce, že by bylo možné tento deficit zmenšit 1
Srv. Blanka Košatková a Aleš Vošahlík, Almanach Programu regenerace měststkých památkových rezervací a městských památkových zón IV, Praha 1999, s. 11. 2 J. Patočka v dikusi na mezinárodní konferenci o ekonomice a kultuře, srv. Ladislav Kesner, ed., Ekonomika a kultura. Partnerství pro 21.století, sborník z mezinárodní konference, Praha 2001, s. 67-68.
zvýšením objemu veřejných rozpočtů věnovaných péči o kulturní dědictví. Dlouhodobý podíl výdajů na kulturu ve státním rozpočtu, již tak neporovnatelně nižší než průměr zemí EU, v posledních letech klesá a v roce 2002 dosáhl zatím vůbec nejnižší úrovně. I po započtení zdrojů krajů a obcí dosahuje souhrnný podíl přímých výdajů veřejných rozpočtů na kulturu ca. 0,6-0,7%. Pokud má Česká republika vyhovět tzv. maastrichtským kritériím, stanovujícím nejvýše 3% deficitu veřejných rozpočtů na HDP a při současných extrémních nárocích na rozpočty z jiných oblastí je evidentní, že v nejlepším případě lze počítat se stagnací objemu prostředků na záchranu a obnovu památek. Jak jsem se pokusil analyzovat na jiném místě, tento tristní stav je především důsledkem určitých stereotypů a postojů, které charakterizují postoj české společnosti a jejích politických a ekonomických elit vůči sféře kultury a kulturního dědictví. To je vnímáno především jako fiskální břímě. Nutnost postarat se o historické a kulturní dědictví se opírá o morální imperativ, jež sice není zpochybňován, který ale má mizivou váhu v reálném rozhodování o alokování omezených finančních prostředků z veřejných zdrojů. Základním předpokladem změny daného stavu ve veřejném financování kultury je tedy v prvé řadě proměna uvažování o kultuře a její vazbě na ekonomiku – vědomí, že kulturní dědictví, památky a sbírky představují kapitál, který je možné a žádoucí zhodnocovat, že jsou významným nástrojem sociálně-ekonomického rozvoje soudobé společnosti.3 Veřejný diskurz v podání zdejších politiků, ale také publicistů a dalších tvůrců veřejného mínění se často zabývá otázkami potřeby uchování národní identity tváří v tvář postupující globalizaci, či očekávanému vstupu do EU a v poslední době i v souvislosti s oživováním tradičních středoevropských projevů nacionálních postojů. Titíž aktéři veřejných debat však důsledně ignorují fakt, že právě kulturní dědictví jako materiální základ národní kulturní tradice představuje nenahraditelný a nezastupitelný základ uchování této národní kulturní identity a že prvořadým „národním zájmem“ by mělo být zhodnocování tohoto kulturního kapitálu. Cíle uchování a obnovy kulturních a historických památek narážejí na limitované možnosti veřejných i soukromých zdrojů všude ve světě. Pokud je investice do památek ve své nejhlubší podstatě veřejností a její politickou 3
Ladislav Kesner, Kultura jako břímě. Jak Česká republika pečuje o svůj kulturní kapitál, in: Kesner, ed., Ekonomika a kultura, op.cit.
reprezentací chápána pouze jako „zachování minulosti“, nemá velké šance obstát v konkurenci mnoha jiných tzv. morálně zdůvodnitelných výdajů a rozvojových programů, které jsou daňovými poplatníky a různými zájmovými skupinami pociťovány jako neporovnatelně naléhavější. Samo tvrzení o tom, že obnova historických a kulturních památek je vkladem do budoucnosti dané společnosti, že také slouží ekonomickému a sociálnímu rozvoji, však nestačí, pokud není provázeno systematickým a racionálním úsilím doložit jaké konkrétní společenské a ekonomické efekty tato investice společnosti přinese. Schopnost (a někdy i ochota) k takovému druhu argumentace však u nás většinou chybí i na straně těch, kteří se památkami bezprostředně zabývají. Právě potřeba získat racionální argumenty pro ovlivnění veřejného rozhodování ve prospěch investic do obnovy historického dědictví vedla v posledních 15 letech ve světě k značné pozornosti metodám a modelům oceňování kulturních památek, které jsou schopny komplexně posuzovat ekonomické, právě tak jako duchovní, estetické, kulturní, edukační a jiné hodnoty památek a dávat je do vzájemných vazeb. Díky propracované metodologii oceňování přínosů kulturního dědictví vzniklo množství sofistikovaných studií, jež dokládající přímé finanční přínosy památek i jejich tzv. multiplikační efekt na ekonomiku, především související služby a turistický ruch – a to na úrovních jedné konkrétní památky, daného města, regionu nebo celých států. Kulturně-ekonomická teorie současně učinila obrovský pokrok v oblasti oceňování mimotržních hodnot a efektů kulturních památek. Pozornost se věnuje zejména skutečnosti, že restaurovaná a zachovalá památka či památková zóna pozvedává celkovou „image“města nebo místa, zvyšuje jeho kulturního kapitál a může se stát jedním z pozitivních faktorů při rozhodování investora o vstupu do města nebo oblasti, či fakt, že schopnost zachovat a zvelebit místní památku posiluje sebevědomí komunity a je jedním ze zdrojů budování její identity Rozmach akademických analytických metod a ekonomické teorie zabývající se kulturními statky v poslední době postupně vytváří nový konceptuální rámec uvažování o obnově kulturního dědictví, charakterizovaný snahou o integraci a vyváženost hledisek ekonomických, politických, kulturních, sociálních aj. Vliv tohoto nového přístupu se – mj. díky iniciativám mezinárodních organizací jako ICOMOS, ICCROM, Světová banka nebo Getty Conservation Institute - začíná
výrazněji projevovat i v uvažování a chování a představitelů politické a ekonomické sféry ve světě.
4
II. Neschopnost či neochota drtivé většiny zdejších politiků, představitelů veřejné správy a mnoha vlastníků vnímat památky nejen jako břímě, jako morálně zavazující dědictví, investici do minulosti, ale také jako reálný zdroj ekonomického a sociálního rozvoje země (obce, města, regionu) má ovšem svůj protipól v jistém památkářském fundamentalismu řady správců památek a tzv. odborné veřejnosti, neschopném připustit, že adekvátní péče o památkového dědictví a jeho rekonstrukce je možná pouze v kontextu dalšího využití památky. Řada mediálně známých i skrytějších případů kdy majitel či investor ve snaze adaptovat památku pro potřeby nového využití způsobí další nevratné škody na její podstatě si bezesporu vynucují obezřetnost a soustavný tlak na dodržování standartů památkové ochrany. Avšak legitimní a nezbytná oddanost integritě památky a její obrana před neuváženým způsobem rekonstrukce nebo využití, které narušuje nebo ohrožuje její kulturně-historickou a estetickou hodnotu, se v našem prostředí někdy posouvá do polohy odporu proti samotnému faktu adaptivního využití památky jakýmkoliv způsobem, jež nesouvisí s původním určením. Obvykle se tu poukazuje na to, že nové využití „devalvuje“ kulturní podstatu památky, (známý případ kostela sv. Michala v Praze). Funkčnost rekonstruované památky v jejím novém životě (a tedy i možnosti naplnění jejích rozvojových možností) jsou pak nezřídka limitovány nesouhlasem s některými dílčími úpravami, nutnými či žádoucími z pohledu budoucího využití (klasickým příkladem zde může být protrahovaná diskuse a odpor památkářů proti některým úpravám Sovových mlýnů v Praze). V praxi jde nepochybně vždy o hledání a nalézání kompromisů mezi nezřídka konfliktními požadavky zachování historické a estetické integrity památky a jejího adaptování pro nový účel. Avšak památkářský dogmatismus a fundamentalismus, pokud brání novému využití památky, a vede k podvázání jejího možného rozvoje a ekonomických a sociálních přínosů jež může generovat, se sám stává jedním z negativních faktorů úsilí o zlepšení stavu kulturního dědictví. Na nedávném významném jednání na téma vztahu ekonomiky a 4
Srv. kupř. příspěvky a závěry mezinárodní konference Culture Counts. Financing, Resources, and the Economics of Culture in Sustainable Development, uspořádané UNESCEM, Světovou bankou a italskou vládou ve Florencii 2000.
ochrany dědictví, jež zorganizovala Gettyho nadace bylo výstižně konstatováno, že pokud památkáři chtějí dosáhnout většího vlivu ve společnosti, musí nalézt způsoby jak se produktivně zabývat přínosem a vlivem ekonomické práce a podnikatelského myšlení, namísto toho aby jim vzdorovali.
5
III. Pojetí kulturního dědictví jako kapitálu a památky jako kulturního zdroje, poznání, že obnova estetické a kulturní hodnoty je ve většině případů ekonomicky nemožná bez jejího rozvoje a nového využití má zásadní dopady pro vlastní projekt obnovy a rekonstrukce. Proces záchrany památky (rekonstrukce objektu) - se v rámci výše popsaného modelu logicky současně stává procesem rozvoje kulturního zdroje, vytváření turistické destinace, posilování kulturně turistického potenciálu místa, vytváření pracovní příležitosti, případně součástí širších procesů ekonomického oživení či městské revitalizace. Aspekty procesu rekonstrukce, které se z pohledu památkářského mohly jevit jako druhotné vůči primárnímu cíli obnovy památkového objektu (anebo vůbec nebyly brány v úvahu) se pro naplnění takto pojatého záměru rázem stávají stejně důležité. Úspěšná realizace takového procesu předpokládá, že znalost odborných památkářských, (archeologických, kulturně-historických, estetických ) a stavebních aspektů rekonstrukce bude integrována do rámce komplexního plánu a propojena se znalostí kontextů v nichž bude rekonstruovaná památka fungovat – problematiky cestovního ruchu, volného času, ekonomiky prožitku, konzumace kulturních statků a jejich marketingu – různých trendů a faktorů, které v těchto oblastech převládají a jejich vzájemné dynamiky. Předpokládá schopnost naplánovat a koordinovat takovou kulturní investici způsobem, který při co nejvyšší citlivosti specifickým kulturním hodnotám bude optimalizovat její náklady a budoucí výnosy. Takový úkol, vyžadující velmi specifický soubor dovedností, přístupů a know-how, je podstatou kulturního plánování.
IV. 5
Economics and Heritage Conservation, sborník z mezinárodní konference organizované Getty Conservation Institute v prosinci 1998, s.6.
Ve své nejširším pojetí má podobu komplexního projektu- studie (tzv. master plán), který začíná nalezením optimálního využití památkového objektu, s ohledem na konkrétní situaci a možnosti majitele (investora). Potřeba vytvářet koncepce budoucího rozvoje památkových objektů je evidentní v těch případech kdy očekávané náklady na obnovu památky tak vysoce přesahují možnosti vlastníka (státu, regionu, obce), že právě budoucí využití a zisky s ním spojené podmiňují samo zahájení rekonstrukčních prací. (Z mnoha příkladů uveďme v této souvislosti klášter Louky u Znojma, kde po mnoho let panuje evidentní bezradnost ohledně jeho budoucího určení a v různých momentech a fázích se uvažovalo o: maloobchodním prodeji, kancelářských budovách, hotelovém komplexu, kulturně-společenském centru aj.) V jiných případech je investor schopen nést náklady rekonstrukce samotné, avšak s podmínkou, že nebude zatížen budoucími provozními náklady, které zčásti nebo úplně musí pokrýt výnosy provozu památky. Úspěšná kulturní destinace je založena na synergickém působení třech aspektů, stojí – obrazně řečeno - na třech pilířích: budova/fyzická lokalita; obsah -sbírky a programy – (v případě některých architektonických památek je „obsah“ více méně totožný s budovou), a komplex služeb a komerční nabídky. Cílem strategického plánu je dosáhnout souladu a rovnováhy mezi těmito třemi aspekty a to s ohledem konkrétní podmínky a situaci v níchž se památka nachází a má v budoucnu fungovat: místní rozvojový program, mikroekonomický rámec, politicko-administrativní kontext, územní a dopravní situaci, demografický a sociální profil oblasti a charakteristiku potenciálního trhu apod. V této souvislosti je třeba stručně připomenout, že účast na kultuře, kulturní spotřeba (jakou je kupř. návštěva rekonstruovaného historického objektu s muzejní sbírkou) není pro drtivou většinu lidí otázkou existenciální nutnosti, ale volbou z mnohostranné nabídky trávení volného času a uspokojování osobních potřeb. Zájem konzumentů o návštěvu určité kulturní destinace neurčuje jen Vlastní kulturní, estetická a historická hodnota, ale také, či především „přidaná hodnotu“ – kontext v nichž je kulturní statek prezentován a služby, které jsou návštěvníkům nabízeny. Právě tyto souvislosti bývají u nás při přípravě projektů rekonstrukce památkových objektů opomíjeny a podceňovány. Pojetí kulturního plánování není u nás obvyklé a praxe přístupu k obnově památkových objektů a jejich konverze pro kulturní využití je mu obvykle značně
vzdálená. Je to způsobeno především absencí znalostí a zkušeností z oblasti kulturního managementu a plánování na straně těch, kteří takové akce připravují -
tedy u památkářů na straně jedné, úředníků investičních odborů a zástupců
stavebních firem na straně druhé a zřejmě i nezájmem o to, aby proces rekonstrukce vycházel z komplexně pojatého master plánu, jež by minimalizoval prostor pro různá subjektivně motivovaná rozhodnutí. Do způsobu jakým jsou připravovány a realizovány velké investiční akce z veřejných zdrojů v oblasti kultury se stále nezřídka promítají z minulosti zděděné přístupy a rozhodovací procesy i nejrůznější tlaky, mj., ze strany stavebních firem. Řada takových akcí bývá poznamenána nutností permanentní improvizace, vyplývající ze způsobu přidělování prostředků ze státního rozpočtu, kupř. ze situace kdy je získána dotace z veřejných rozpočtů na rekonstrukci určité památky a vzniká tlak na co nejrychlejší utracení těchto prostředků, nebo problém s nepravidelným uvolňováním prostředků. Tyto okolnosti obecně brání rozšíření takových základních nástrojů obnovy a konverze památek jako jsou master plány a studie proveditelnosti. Je však nepochybné, že zásadní zlepšení stavu našeho kulturního dědictví není jen otázkou zvýšení objemu dostupných finančních prostředků, ale je rovněž podmíněno nahrazením dosud převládajících způsobů rekonstrukce památek modelem, založeným na komplexním systematickém plánování.
