Univerzita Hradec Králové Pedagogická fakulta Katedra českého jazyka a literatury
Vybrané literární předlohy filmů pro pamětníky Bakalářská práce
Autor:
Anežka Tomášová
Studijní program:
M7504 Specializace v pedagogice
Studijní obor:
Český jazyk a literatura se zaměřením na vzdělávání Historie se zaměřením na vzdělávání
Vedoucí práce:
Hradec Králové
doc. PhDr. Jiří Kudrnáč, CSc.
2016
Zadání bakalářské práce Autor:
Anežka Tomášová
Studium:
P131423
Studijní program:
B7507 Specializace v pedagogice
Studijní obor:
Český jazyk a literatura se zaměřením na vzdělávání, Historie se zaměřením na vzdělávání
Název bakalářské práce: Název bakalářské práce AJ:
Vybrané literární předlohy filmů pro pamětníky Selected literary sources of older Czech films
Cíl, metody, literatura, předpoklady: Studie se věnuje poetice vybraných literárních předloh k takzvaným filmům pro pamětníky, zejména z období první republiky, zkoumá jejich možnou specifičnost. BARTOŠEK, Luboš. Náš film: kapitoly z dějin (1896‑1945). 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1985, 420 s. DANIEL, Ondřej, Tomáš KAVKA a Jakub MACHEK. Populární kultura v českém prostoru. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2013, 327 s. ISBN 978‑80‑246‑2192‑0. ECO, Umberto. Skeptikové a těšitelé. Vyd. 1. Praha: Argo, 2006, 367 s. ISBN 80‑7203‑706‑4. MOCNÁ, Dagmar. Červená knihovna: studie kulturně a literárně historická: pohled do dějin pokleslého žánru. Vyd. 1. Praha: Paseka, 1996, 240 s. ISBN 80‑7185‑075‑6. MOCNÁ, Dagmar. Případ Kondelík: (epizoda z estetiky každodennosti). Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2002, 309 s. ISBN 80‑246‑0312‑8.
Garantující pracoviště: Katedra českého jazyka a literatury, Pedagogická fakulta Vedoucí práce:
doc. PhDr. Jiří Kudrnáč, CSc.
Oponent:
Mgr. Jan Hojda, Th.D.
Datum zadání závěrečné práce:
19.1.2015
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně pod vedením vedoucího práce a uvedla jsem všechny použité prameny a literaturu.
V Hradci Králové dne..................... …………………… Anežka Tomášová
Poděkování
Děkuji vedoucímu práce doc. PhDr. Jiřímu Kudrnáčovi, CSc., za připomínky a cenné rady. Rodině a přátelům děkuji za podporu ve studiu.
Anotace
TOMÁŠOVÁ, Anežka. Vybrané literární předlohy filmů pro pamětníky. Hradec Králové: Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové, 2016. 67 s. Bakalářská práce.
Tato bakalářská práce se zabývá literárními předlohami filmů pro pamětníky. Studie se věnuje poetice vybraných literárních předloh k takzvaným filmům pro pamětníky, zejména z období první republiky, zkoumá jejich možnou specifičnost. Rozebírá literární předlohy komedií režiséra Martina Friče (z období černobílého zvukového filmu). Je rozdělena do čtyř kapitol. Na začátku se práce zabývá dějinami filmu a vnímáním populární kultury. Hlavní pozornost je pak věnována třem předlohám patřícím k zábavné literatuře, konkrétně divadelní hře ze studentského prostředí Škola, základ života Jaroslava Žáka, situační komedii F. F. Šamberka Jedenácté přikázání a humoristickému románu Fan Vavřincové Eva tropí hlouposti. Práce zprostředkovává informace o autorech děl, obsahuje nástin děje, zařazení k určitému žánru, informace o provedení her a kritické recepci. Cílem práce je přispět k lepšímu náhledu na autory a díla „nižší“ literatury 19. a 20. století, která byla dlouho v nezájmu literárních kritiků, ale dnes prožívají své znovuobjevení.
Klíčová slova: Film pro pamětníky, zábavná literatura, F. F. Šamberk, F. Vavřincová, J. Žák.
Annotation
TOMÁŠOVÁ, Anežka. Selected literary sources of older Czech films. Hradec Králové: Faculty of Education, University of Hradec Králové, 2016, 67 pp. Bachelor Degree Thesis.
The Bachelor thesis deals with literary templates of the old-time-movies. The study concerns the poetics of selected literary templates for so called old-time-movies, especially from the period of the First Czechoslovak Republic. It examines its possible particularity. The thesis pursues literary templates of Martin Frič’s comedies (from the time of white-black sound film). It is divided into four chapters. The beginning of the thesis deals with movie history and perception of popular culture. Main attention is paid to three templates which belong to humorous literature, in concrete to a theatre play from a students’ environment Škola základ života by Jaroslav Žák, situation comedy Jedenácté přikázání by F. F. Šamberk and to a humorous novel Eva tropí hlouposti by Fan Vavřincová. The thesis contains information about the authors, short description of the plot, genre assign, information about rendition and critical reception. The aim is to contribute to a better viewing on the authors of “lower” literature of 19th and 20th century, who stood for a long time beyond the interest of the literature critics, but nowadays they experience their rediscovery.
Keywords: Czech old-time-movies, humorous literature, F. F. Šamberk, F. Vavřincová, J. Žák.
Obsah Úvod .............................................................................................................................................. 8 1 Pojem film pro pamětníky, historie filmu a vnímání populární kultury................................... 10 1.1 Film pro pamětníky ........................................................................................................... 10 1.2 Retro a nostalgie ................................................................................................................ 12 1.3 Dějiny filmu ...................................................................................................................... 13 1.4 Vnímání populární kultury ................................................................................................ 16 2 Škola, základ života (Jaroslav Žák) .......................................................................................... 20 2.1 Základní informace o autorovi a díle ................................................................................ 20 2.2 Děj ..................................................................................................................................... 23 2.3 Charakteristika postav ....................................................................................................... 24 2.4 Filmové zpracování ........................................................................................................... 27 2.5 Divadelní inscenace........................................................................................................... 32 3 Jedenácté přikázání (František Ferdinand Šamberk) ................................................................ 35 3.1 Základní informace o autorovi a díle ................................................................................ 35 3.2 Charakteristika postav ....................................................................................................... 39 3.3 Zápletka hry ...................................................................................................................... 41 3.4 Divadelní inscenace........................................................................................................... 43 3.5 Filmové zpracování ........................................................................................................... 46 4 Eva tropí hlouposti ................................................................................................................... 48 4.1 Základní informace o autorovi a díle ................................................................................ 49 4.2 Děj ..................................................................................................................................... 52 4.3 Charakteristika postav ....................................................................................................... 53 4.4 Divadelní adaptace románu ............................................................................................... 54 4.5 Filmové zpracování ........................................................................................................... 55 Závěr ........................................................................................................................................... 58 Seznam použité literatury ............................................................................................................ 61 Primární literatura ................................................................................................................... 61 Sekundární literatura ............................................................................................................... 62
Úvod Tato bakalářská práce se zabývá literárními předlohami filmů pro pamětníky. Pro tuto práci jsem se rozhodla vymezit literární předlohy k černobílým zvukovým filmům z období 1930-1945. Věnuji se zde literárním předlohám komedií Martina Friče. Z důvodu rozsahu práce jsou zde rozebírány pouze tři literární předlohy. Práce je rozdělena do čtyř kapitol a ty do několika podkapitol. První zachycuje dějiny filmu a vnímání populární kultury. V dalších kapitolách se nejprve zabývám autorem díla, poté rozborem samotné předlohy, následuje přehled kritických recepcí a komentář k filmu. Druhá kapitola rozebírá divadelní hru Škola, základ života od Jaroslava Žáka. Hra zdařile zachycuje studentský humor ve školním prostředí. Patří k nejúspěšnějším dílům tohoto typu, což hrálo důležitou roli při výběru předloh pro tuto práci. Následující kapitola se věnuje situační komedii F. F. Šamberka Jedenácté přikázání. Jedná se o hru z konce devatenáctého století, čímž se výrazně liší od ostatních. Přesto motiv hry je stále aktuální a hrán dodnes v různých úpravách. Film však takový úspěch nezaznamenal. Tématem poslední kapitoly práce je humoristický román Eva tropí hlouposti spisovatelky Fan Vavřincové. Autorčino dílo je nesmrtelné svým smyslem pro humor a situační komikou. Využívá detektivní zápletky a hlásí se k autorům anglického humoru. Hlavním zdrojem studie jsou samozřejmě samotné literární předlohy a jejich různá vydání. Ze sekundární literatury jmenujme příručky, slovníky a encyklopedie (např. Slovník české literatury po roce 1945 a Lexikon české literatury). Též jsem hodně využívala recenze z tisku, nejčastěji z týdeníku Kinorevue. Ve studiu populární kultury jsem ocenila knihu Skeptikové a těšitelé Umberta Eca. Jako jeden z prvních autorů u nás se druhu „nižší“ literatury věnoval Karel Čapek (např. Marsyas čili na okraj literatury). Ze současné tvorby zmiňme autorku Dagmar Mocnou a její knihy. V této práci jsem využila především její monografie - Červená knihovna, Případ Kondelík a příspěvky v knize Encyklopedie literárních žánrů. Pak je třeba zmínit knihu Náš film od Luboše Bartoška, která obsahuje výčet hlavních filmů a režisérů daného období v historickém kontextu. Základní orientaci ve filmech pro pamětníky mi poskytl také web České televize. V současné době popularita těchto děl stále roste. Doufám, že práce přispěje ke komplexnějšímu náhledu na autory a díla zábavné literatury, o kterou se dnes zajímá 8
nejen literární věda, ale i další vědní obory. V práci nejsou editovány citované pasáže (vše je ponecháno v původní nezměněné podobě), což může přispět k větší autenticitě.
9
1 Pojem film pro pamětníky, historie filmu a vnímání populární kultury 1.1 Film pro pamětníky Popularita filmů pro pamětníky roste nejen v poslední době. Možná tomu napomohlo i rozšíření filmů “za pár korun“ do trafik (Legendy českého filmu apod.) a opakované vysílání v televizi. Jeden z názorů charakterizuje tzv. filmy pro pamětníky jako filmy z doby první republiky s herci jako je Nataša Gollová, Oldřich Nový, Adina Mandlová, Hugo Haas, Antonie Nedošinská, Theodor Pištěk, Jindřich Plachta a další. Překvapivý je vysoký počet natočených filmů, různost režisérů i literárních předloh v daném období. Některé literární předlohy jsou kvalitní, jiné méně a nelze odlišit od ostatních, jak si jsou podobné. Filmy pro pamětníky ale nejsou jen fenoménem první republiky. Z historického hlediska by dokonce mohlo jít i o filmy, u kterých si někdo pamatuje jejich natočení. Existuje i názor, že filmy pro pamětníky jsou Bakaláři a Starci na chmelu (později jsem nalezla filmy i z 80. a 70. let 20. století v seznamu Pro pamětníky… na webu ČT). To vše napovídá, že definice pojmu nebude tak jednoduchá. Nakonec jsem se pro tuto práci rozhodla vymezit literární předlohy k černobílým zvukovým filmům v období 1930-1945. Chtěla bych se věnovat literárním předlohám komedií Martina Friče. Web České televize nabízí pořad Abeceda ČT (Abeceda ČT je cyklus reportáží o oblíbených pořadech České televize) a pojem Pro pamětníky. Krátká anotace dané části pořadu zní takto: Cyklus Film pro pamětníky začal v roce 1973. Ty první filmy, co se tam vysílaly, byly většinou poválečné. Ale pak už tam začínaly chodit taky filmy s Vlastou Burianem a tak. Tyhle filmy opravdu fascinují i generaci střední a hodně často nejmladší, patnácti dvacetileté, to je takový svým způsobem trošku fenomén Filmů pro pamětníky, je to úzká skupina, ale je. Filmy pro pamětníky jsou divácky nadprůměrně oblíbené. Každou sobotu nebo neděli se na ně dívá zhruba 17 až 18 % všech lidí, kteří jsou u televize tou dobou.1 Proč vlastně vznikl tento cyklus? Popřípadě proč zrovna v tomto roce? Na tyto otázky se snažila najít odpověď následující korespondence s dramaturgem České televize Zdeno Kubinem. (29. 12. 2015) Dobrý večer, píši práci na téma literární předlohy filmů pro pamětníky a narazila jsem na pořad Abeceda ČT. V něm říkáte, že se »filmy pro pamětníky« vysílají od roku 1973. Chtěla 1
Abeceda ČT. [online] Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10525257607-abecedact/213452801300014/obsah/252139-film-pro-pametniky
10
bych se zeptat, zdali je znám důvod, proč k tomu došlo právě v tomto roce, popřípadě jaká byla motivace vysílání tohoto cyklu? Děkuji mockrát. S přáním všeho dobrého do nového roku 2016 Anežka Tomášová (29. 12. 2015) Dobrý den, starší filmy se v televizi vysílaly od jejího počátku, ale až s novým rokem 1973 dostaly onen sjednocující název Film pro pamětníky. Jinak se pokračovalo v zaběhlém schématu - tyto filmy měly své místo v neděli v podvečer kolem 17:20 na prvním programu; pokud byl v tu dobu nějaký zajímavý sportovní přenos, přesunul se pamětnický film na sobotu. Žádné speciální motivace bych ve vzniku cyklu nehledal, jde spíš o přirozený vývoj – každá televize se snaží uspořádat program do podoby divácky vstřícného pravidelného schématu, aby lidé našli svůj oblíbený typ pořadu či žánr ve stejnou dobu na stejném kanále. (Typickým produktem takového skladebního záměru je televizní seriál.) Z toho bezprostředně vyplývá i snaha taková »vysílací okna« (to je pro tvorbu programu základní technický termín) nějak pojmenovat. Zřejmě se nedopátráme, kdo přišel s názvem tohoto dlouhodobého cyklu, mohlo jít o kolektivní rozhodnutí. Také je možné, že interně se tak tomuto cyklu říkalo dlouho předtím, než se název stal oficiálním. Bohužel vám ale nepovím, proč k tomu došlo zrovna v roce 1973. Podle všeho jde o běžnou souhru okolností, nic víc. Ostatně na rozdíl od jiných novinek v programovém schématu není v tehdejším Týdeníku Čs. televize o pamětnickém cyklu žádná zmínka. Zdravím, doufám, že jsem aspoň trochu pomohl a přeji vám úspěch s vaší prací, Zdeno Kubina dramaturg-redaktor Centrum převzatých pořadů Česká televize V tomto pořadu (Abeceda ČT) promluvil také Aleš Cibulka s překvapivým názorem, že dochází ke zvýšení zájmu o staré filmy z řad mladé generace.2 Je snad i tato práce příkladem? Nyní do kin přicházející dokument a film o Lídě Baarové je toho 2
Abeceda ČT. [online] Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10525257607-abecedact/213452801300014/obsah/252139-film-pro-pametniky
11
výsledkem? Zvýšený zájem o retro a jakási nostalgie jsou součástí dnešní společnosti? Určitě ano. Móda i design neustále čerpají inspiraci z minulosti. Zájem je i o vintage výrobky „Vintage móda čerpá svou inspiraci z dávno zaniklých módních stylů, které už si skoro nikdo nepamatuje. Tradiční krajky, šaty hvězd černobílého plátna, babiččiny šperky, to všechno inspiruje návrháře vintage módy,“ vysvětluje Jiří Kubeš, majitel online tržiště s originály Fler.cz. Součástí vintage módy je často i recyklace starých střihů, materiálů či postupů, čímž se designéři snaží dodat novému kousku punc starobylosti a těžko uchopitelné vznešenosti a ušlechtilosti starých dob.“3 Dagmar Mocná se zamýšlí dokonce nad tím, zda právě 21. století nemá větší potřebu se vracet do minulosti. „Asi se nám stýská po herrmannovských omšelých krámcích, naplněných směsicí ostrých pachů, jež nám klimatizované supermarkety prostě nemohou poskytnout (a virtuální internetové obchody už vůbec ne).“4
1.2 Retro a nostalgie Akademický slovník cizích slov uvádí tyto definice k pojmům retro a nostalgie. Retro je směr v módě, filmu, hudbě aj. vracející se k stylu staršího, minulého období (pův. k stylu 20. a 30. let 20. stol.) a nostalgie je teskná touha, zvl. po něčem vzdáleném. Slovník spisovného jazyka českého charakterizuje nostalgii také jako stesk po domově. Kniha Nostalgie v dějinách nabízí i tyto definice Jiřího Hanuše: „nostalgii po minulosti, po tom, co minulo, co už nemůžeme vrátit, po ztraceném místě a času, po tom, co se nám v našich vzpomínkách zdá již mnohem krásnější, půvabnější, svěžejší, než jaké to snad bylo ve skutečnosti“5; „nostalgie je pocitem, emocí, která je jistě součástí našeho osobního života a spoluutváří naši paměť, ale do značné míry určuje stále naši společenskou přítomnost.“6 Kladné hodnocení si zaslouží zmínka o idealizaci vzpomínek. Určitě k tomu neodmyslitelně patří. Vrátit se v čase nelze. Kateřina Hloušková poznamenává: „Nemůžeme se dívat do minulosti ani na kraj, kde jsme strávili například své dětství, přímo, tváří v tvář. To lze jen ve filmu nebo ve fantazii,
3
Vintage. [online] Dostupné z: http://zeny.e15.cz/clanek/bavim-se/vintage---styl-pro-milovniky-starychcasu4 MOCNÁ, Dagmar. Případ Kondelík: (epizoda z estetiky každodennosti). Praha: Karolinum, 2002, str. 268. 5 HANUŠ, Jiří. Nostalgie: s Woody Allenem do Paříže? In: HANUŠ, Jiří a kol. Nostalgie v dějinách. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2014. Quaestiones quodlibetales, str. 5. 6 Tamtéž, str. 7.
12
nikoli v historické práci.“7 Možná, že právě tvůrcům jde o to, aby využili naši touhu po pohledu do minulosti. Zajímavá je i tzv. ostalgie (z německého Ost – východ a Nostalgie) „Jde o stesk po některých aspektech života v bývalých komunistických zemích spojený s vymazáním či ignorováním negativních vzpomínek. Tedy o určitou fascinaci socrealistickými předměty a každodenností, avšak zároveň i o lhostejný přístup k jejich etickému rozměru.8 Vždyť i sledovanost seriálu Vyprávěj o tom může svědčit. Neměli bychom zapomenout také na pořad Retro na ČT (cyklus mapující design a trendy v Československu po II. světové válce. Tvůrci pořadu si vzali za cíl představit divákům České televize fenomény naší nedávné všední minulosti. Tématem cyklu, který připravuje redakce zpravodajství, se tak stanou především fenomény a předměty, které nás v této době chtě nechtě ovlivňovaly – od užitných a spotřebních materiálů po aktivity a způsob života běžných lidí.).9 Dalo by se tedy říci, že současná populární kultura inklinuje spíše k žánrům paměti než ke klasickým historickým formátům.10 A konečně nesmíme zapomenout na filmy pro pamětníky, tedy přesněji na cyklus pořadů s názvem Pro pamětníky…, který Česká televize stále vysílá. Některé další komerční televize také často vysílají tyto filmy s velkou diváckou sledovaností.
1.3 Dějiny filmu Teď trochu historického kontextu. Dnes už film patří neodmyslitelně k naší kultuře, ale není tomu tak dávno, kdy byl chápán jako zábavná atrakce a pochybovalo se, že by mohl být vůbec uměním.11 Poprvé se kinematograf (též znám jako vitagraph, bioskop nebo živé fotografie12) bratří Lumiẻrů představil 28. prosince 1895 v Paříži.13 První filmové promítání v našich zemích bylo roku 1896.14 Průkopníkem českých
7
HLOUŠKOVÁ, Kateřina. Nebezpečný půvab nostalgie. In: HANUŠ, Jiří a kol. Nostalgie v dějinách. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2014. Quaestiones quodlibetales, str. 10. 8 Tamtéž, str. 43. 9 Retro. [online] Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10176269182-retro/2234-poslani-aautori-poradu/ 10 ŘEZNÍKOVÁ, Lenka. Režimy paměti – formáty identity. In: DANIEL, Ondřej, Tomáš KAVKA a Jakub MACHEK. Populární kultura v českém prostoru. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2013, str. 55. 11 BARTOŠEK, Luboš. Desátá múza Vladislava Vančury: příspěvek k dějinám českého filmového umění třicátých let. Praha: Československý filmový ústav, 1973, str. 5. 12 BARTOŠEK, Luboš. Náš film: kapitoly z dějin (1896-1945). Praha: Mladá fronta, 1985. Máj, str. 17. 13 Tamtéž, str. 16. 14 BARTOŠEK, Luboš. Desátá múza Vladislava Vančury: příspěvek k dějinám českého filmového umění třicátých let. Praha: Československý filmový ústav, 1973, str. 5.
13
filmových snímků se stal Jan Kříženecký. O stálé pražské kino se zasloužil Dismas Šlambor, zvaný Viktor Ponrepo (otevřeno 1907). Po válce došlo k rozšíření kin po celé republice. Luboš Bartošek v knize Náš film uvádí, že v roce 1921 bylo v Československu na pět set kin a osmatřicet půjčoven filmů.15 Počátky filmu se nesly ve znamení podobnosti s divadlem, režiséři i herci přicházeli z divadel, film však byl považován za méně hodnotný. Některým divadelním hercům bylo hraní ve filmu zakázáno. Tak to bylo až do konce první světové války, kdy se situace začala pozvolna měnit.16 Nakonec to na přelomu 20. a 30. let skončilo kompromisem, bylo uznáno, že se jedná o samostatné umělecké disciplíny, které se nechtějí vzájemně ničit, ale podporovat.17 Luboš Bartošek shrnuje myšlenky Jana Mukařovského: „Film je nepoměrně mladší umělecká disciplína, a proto pochopitelně čerpá ze sobě blízkého odvětví staršího – z literatury, podobně jako ve svých počátcích používal zkušeností divadla. Nejen u nás, ale na celém světě byla a jsou filmována literární díla všeho druhu: romány, novely, povídky, díla dramatická a dokonce i básně.“18 Zároveň i film ovlivňoval nové umělecké směry počátku 20. století. Stal se zábavou nejširších vrstev obyvatelstva (finanční i místní dostupnost, nenáročnost oděvu). Dagmar Mocná dodává: „Nad soudobou filmovou produkcí, vnímanou spíše jako lidová zábava než jako nový druh umělecké tvorby, se ovšem v meziválečném období vesměs nevedly diskuse zásadnějšího rázu.“19 Rozvoj českého filmu způsobil vznik zvukového filmu. Stále však převažovala zahraniční produkce. První český zvukový film se jmenoval - Když struny lkají (rok 1930).20 Zajímavé je obsazení neherce houslového virtuosa Jaroslava Kociana.21 Proti přílivu zahraničních filmů učinil stát jistá opatření. Zavedl tzv. povolovací zařízení, které nařizovalo poplatek za každý metr dovezeného filmu ze zahraničí. Dokonce roku 1932 došlo k vydání směrnice o kontingentu dovozu zahraničních filmů, obsahovala nařízení, že může filmy dovážet pouze výrobce filmů domácích a za každý film vyrobený v Československu se může dovézt sedm zahraničních.22 To způsobilo téměř 15
BARTOŠEK, Luboš. Náš film: kapitoly z dějin (1896-1945). Praha: Mladá fronta, 1985. Máj., str. 59. BARTOŠEK, Luboš. Desátá múza Vladislava Vančury: příspěvek k dějinám českého filmového umění třicátých let. Praha: Československý filmový ústav, 1973, str. 12. 17 Tamtéž, str. 18. 18 Tamtéž, str. 19. 19 MOCNÁ, Dagmar. Případ Kondelík: (epizoda z estetiky každodennosti). Praha: Karolinum, 2002, str. 233. 20 BILÍK, Petr. Panorama českého filmu. Olomouc: Rubico, 2000, str. 36. 21 BROŽ, Jaroslav a Myrtil FRÍDA. Historie československého filmu v obrazech 1930-1945. Praha: Orbis, 1966, str. 17. 22 BARTOŠEK, Luboš. Náš film: kapitoly z dějin (1896-1945). Praha: Mladá fronta, 1985. Máj, str. 186. 16
14
dvojnásobný vzrůst domácí produkce cílené především na kvantitu, ne kvalitu. Čelní postavení si udržela společnost A–B s novými ateliéry na Barrandově (otevřeny 20. února193323). Americké společnosti na tyto podmínky nepřistoupily, a proto jejich filmy nahradily německé, s nastupujícím nacismem se však staly politickým nebezpečím. To donutilo stát přehodnotit situaci, a proto kontingent roku 1934 nahradil registračním poplatkem 20 000 Kč za každý dovezený film, z těchto prostředků pak podporoval domácí tvorbu.24 Péči o filmovou tvorbu zaštítila Československá filmová společnost. Z českých spisovatelů, kteří se věnovali filmu, můžeme jmenovat Vítězslava Nezvala (Varhaník u sv. Víta), Jana Wericha (Svět patří nám) a Vladislava Vančuru (Před maturitou). Film využíval literárních předloh např. Jaroslava Žáka, Karla Poláčka, Ignáta Herrmanna, Maryny Radoměřské, Popelky Biliánové, Karla Čapka, Jaroslava Haška, Viléma Mrštíka (Pohádka Máje) a mnoha dalších českých i zahraničních autorů. Mezi nejznámější režiséry období do roku 1945 patří Vladimír Slavínský, Miroslav Cikán, Svatopluk Innemann, Karel Lamač a Martin Frič. Více se zaměříme na posledně jmenovaného. Martin Frič využíval dobrých námětů a obsazoval vynikající herce. Byl schopen natáčet lehčí i vážné náměty, k zamyšlení i zábavě. Dovoluji si citovat Luboše Bartošku: „Frič je právem označován za nejlepšího českého veseloherního režiséra. Jeho filmový humor zabíral široký rejstřík od živelné a často až excentrické komiky Vlasty Buriana přes salónní komiku Hugo Haase a Oldřicha Nového až po inteligentní klauniádu Voskovce a Wericha. Přitom však dovedl kdykoliv a s udivující suverenitou přejít od veselohry k zcela odlišnému žánru historického nebo současného dramatu a zpracovat i náročnou látku psychologickou.“25 Za film Kristián (1939) a Škola základ života (1938) dokonce získal Zemskou (Národní) cenu (1939).26 Snad filmy přinesly lidem rozptýlení v těžkých časech počátku druhé světové války. Později se Frič stal i prvním filmovým národním umělcem. Mezi jeho známé filmy patří U snědeného krámu, Svět patří nám, Hordubalové, To neznáte Hadimršku, Jedenácté přikázání, Eva tropí hlouposti, Cesta do hlubin študákovy duše, Prstýnek, Jánošík a mnoho dalších. Do historie se zapsal mimo jiné pohádkami Císařův pekař a pekařův císař (1951) a Princeznou se zlatou hvězdou na čele (1959).
23
BARTOŠEK, Luboš. Náš film: kapitoly z dějin (1896-1945). Praha: Mladá fronta, 1985. Máj, str. 183. Tamtéž, str. 188. 25 Tamtéž, str. 247. 26 Tamtéž, str. 245. 24
15
V letech okupace se ve filmu prosazovalo vlastenectví, časté bylo zfilmování klasických českých děl. Mezi ně patří Babička (1940) a To byl český muzikant (1940). Na aktuální politickou situaci reagovala Haasova filmová adaptace Čapkovy hry Bílá nemoc (premiéra 21. prosince 193727). Vlasteneckou manifestací se staly i přehlídky českých filmů - Filmové žně v letech 1940 a 1941 pořádané Českomoravským filmovým ústředím ve Zlíně. I přes snahu okupantů nevznikl v Protektorátu film, který by schvaloval kolaboraci nebo fašistickou ideologii. Ve filmech platil zákaz choulostivých témat, proto jejich děj většinou probíhal „mimo čas“, pomíjely válečné i protektorátní reálie. Mezi nejčastější patřily komedie. Byla nařízena důsledná dvojjazyčnost (němčina na prvním místě), židovští herci nesměli hrát ani se nikterak podílet na výrobě, později se objevil i seznam zakázaných filmů (v září 1939 162 zakázaných filmů28). Barrandovské ateliéry byly vyvlastněny nacisty a využívány k jejich potřebám, např. k výrobě týdeníků a další propagandy. Dokonce s nimi měl velký plán ministr propagandy Joseph Goebbels, chtěl z nich učinit „evropský Hollywood“.29 Kina ke konci války byla jedinou možností kulturního vyžití, také pro tuto dobu je charakteristický příklon ke sportu (hlavně kopaná a lední hokej). Na popravištích či v koncentračních táborech zemřeli významní představitelé české kultury, mezi ně patří například Vladislav Vančura, Karel Poláček, Julius Fučík, Karel Hašler, Josef Čapek a další byli vězněni. Někteří emigrovali jako František Langer, Karel Lamač, Jiří Voskovec, Jan Werich, Jaroslav Ježek, Hugo Haas a pokračovali ve své práci v zahraničí. (Z tohoto těžkého období nebylo snadné se vzpamatovat a pak přišel „vítězný únor“…)
1.4 Vnímání populární kultury Zpátky však k vymezení práce. Tato práce se zabývá tituly pro nejširší vrstvy obyvatelstva. Jaký vliv měl rozvoj techniky na šíření kultury? Vysvětlení podává následující citace Roberta Kvačka: „[...] technologický vývoj vyvolal radikální změnu v možnostech šíření kulturních produktů – od zlepšení tiskové techniky, umožňující vznik a prudký rozvoj prvních masových médií až po média zcela nová jako film či reprodukce
27
KVAČEK, Robert, Aleš CHALUPA a Miloš HEYDUK. Československý rok 1938. Praha: Panorama, 1988. Stopy, fakta, svědectví, str. 35. 28 BARTOŠEK, Luboš. Náš film: kapitoly z dějin (1896-1945). Praha: Mladá fronta, 1985. Máj, str. 345. 29 MOTL, Stanislav. Mraky nad Barrandovem. Praha: Rybka Publishers, 2006, str. 59.
16
hudby. Stmelujícím elementem nových městských vrstev (na přelomu 19. a 20. st) se tak stala masová populární kultura. Mediálně šířená kultura přestala být majetkem elit a postupně se stala dostupnou nejširším vrstvám.“30 Zde následuje názor o stavu umění a kultury ve třicátých letech minulého století pohledem historiků z konce 20. století: „Skutečné umění a kultura však měly nepříjemného konkurenta – nenáročnou zábavu, vyslovený brak a kýč, které hověly nekritickému vkusu diváků a čtenářů, uspokojovaly jejich primitivní požadavky, producentům a vydavatelům však přinášely velké finanční zisky. Rostl náklad Rodokapsů a Večerů pod lampou, regály knihkupectví zaplňovaly sentimentální dívčí románky. Lidé se chtěli bavit, smát: proto měly na divadlech a v hledištích kin úspěch lehké konverzační veselohry a několik divadelních scén v Praze mělo na svém programu operety. Široký okruh diváků si získali i Vlasta Burian, Ferenc Futurista a další komikové.“31 Mohli bychom tento názor však označit za poněkud jednostranný. Je třeba vzít v potaz věk čtenářů a jejich čtenářskou gramotnost a další souvislosti. Také nesmíme zapomenout na to, že lidé prožili světovou válku a před sebou měli další. A co je to vlastně kýč? Slovník cizích slov a slovník spisovné češtiny jej popisují takto. První definuje kýč jako hanlivé označení pro líbivý komerčně zaměřený, ale umělecky bezcenný obraz nebo jiné dílo. Druhý označuje kýč jako líbivý rádoby umělecký výtvor. Komerce určitě ovlivňuje, co se k publiku dostane. „Problém masové kultury je totiž v tom, že je manipulována »ekonomickými skupinami«, které dodávají objednavateli to, co považuje za nejprodejnější, bez rozsáhlejšího vstupu skutečných kulturních pracovníků do výroby.“32 A platí to jen pro někoho? Ne. „I produkty vyšší kultury jsou publiku nabízeny v obecné situaci naprosté nivelizace s ostatními produkty určenými k zábavě, v obrázkovém týdeníku je třeba reportáž z muzea na stejné úrovni s drbem o sňatku nějaké filmové hvězdy.“33 Eco tyto myšlenky uvádí v knize z roku 1964, ale je zřejmé, že platí i pro dobu, o kterou se tato práce zajímá. I tehdy vedle sebe vycházely kvalitní knihy i naprosté braky, často mnohem oblíbenější, a je to tak dodnes. O filmech režiséra Slavínského se kritika nevyslovovala pochvalně (dnes by se dal 30
MACHEK, Jakub. Počátky populární kultury v českých zemích na přelomu 19. a 20. století. In: DANIEL, Ondřej, Tomáš KAVKA a Jakub MACHEK. Populární kultura v českém prostoru. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2013, str. 104. 31 KVAČEK, Robert, Aleš CHALUPA a Miloš HEYDUK. Československý rok 1938. Praha: Panorama, 1988. Stopy, fakta, svědectví, str. 38. 32 ECO, Umberto. Skeptikové a těšitelé, Praha: Argo, 2006, str. 45. 33 Tamtéž, str. 37.
17
přirovnat k režisérovi Troškovi), a přesto československý film dosáhl uměleckých úspěchů, např. v Benátkách v roce 193434. Proč vznikaly hlavně zábavné tituly? Protože si je společnost žádala. Běžně nakladatelství po autorech vyžadovala knihy, které se podobaly předchozím titulům (prosba čtenáře: přečetla bych si něco podobného jako posledně vydaný titul). Je však nutné respektovat, že všechny literární žánry nejsou vhodné pro každého čtenáře. Jeden z autorů dívčích románů dokonce v úvodu knihy varuje, že je určena dospívajícím dívkám a jiným čtenářům by mohla připadat směšná. Toto zamyšlení je možné zakončit slovy z knihy Skeptikové a těšitelé: „Na námitku, že masová kultura šíří také výrobky zábavné, které by jen stěží někdo mohl označit za pozitivní, bývá slyšet odpověď, že co je svět světem, davy milovaly circenses. Proto to nelze považovat za nějaký zvláštní znak současného úpadku mravů.“35 Na závěr shrňme myšlenky k úvaze o kýči. Myslím, že jde o osobní záležitost, a proto si dále netroufám toto téma rozebírat, ale přikládám vystihující názor Umberta Eca: „Je-li skladba (právem chápaná a konzumovaná jako poctivě myšlený stimul odpočinku a snění) provozována ve velkém koncertním sále, kde orchestr řídí dirigent ve fraku a publikum je odhodláno slavit tradiční obřady, které patří k symfonické hudbě, okamžitě a nevyhnutelně se z ní stane kýč, protože stimuluje reakce neúměrné svým intencím a možnostem. Je dekodifikována kódem, který nestál při jejím vzniku.“36 Z citace lze vyvodit, že některé filmy a knihy z tohoto období nemůžeme označit za kýč, protože „si na nic nehrají“. Jsou určeny nejširšímu okruhu čtenářů a diváků. Dagmar Mocná na obhajobu filmu dodává: „Nelze zapomenout, že literatura (i ta »jenom« zábavná) měla za sebou zázemí daleko hlubší a širší zkušenosti než soudobý komerční film, jenž se teprve klopotně učil svému řemeslu.“37 Většinou film nedokázal zprostředkovat stejnou atmosféru jako kniha. Nicméně popularita autorů, kteří nechali zfilmovat svá díla, rostla. Náročné bylo však jednání s filmovými společnostmi ohledně autorských práv nebo o výši honoráře. Můžeme jmenovat například K. V. Raise, A. Jiráska, P. Biliánovou a I. Herrmanna38. Většinou to vypadalo takto. Úspěšný prozaický titul byl zdramatizován, pak zfilmován. Zařadil se mezi populární četbu širších vrstev. Dostal se do repertoáru lidových divadel a společně 34
BILÍK, Petr. Panorama českého filmu. Olomouc: Rubico, 2000, str. 40. ECO, Umberto. Skeptikové a těšitelé, Praha: Argo, 2006, str. 41. 36 ECO, Umberto. Skeptikové a těšitelé, Praha: Argo, 2006, str. 115. 37 MOCNÁ, Dagmar. Případ Kondelík: (epizoda z estetiky každodennosti). Praha: Karolinum, 2002, str. 232. 38 Tamtéž, str. 229. 35
18
s nabídkou kin tak tvořili kompaktní celek. Nejúspěšnější tituly se objevovaly ve všech sférách nepřetržitě.39 Úsměvný mi přijde názor Karla Čapka: „Je to podivná, ale jistá věc, že čím vyšší je literatura, tím horší je konec románu. Zločin a trest se nekončí rozkošným děťátkem. Paní Bovaryová není zakončena svatbou. Strindberg je ve své literatuře příšerně bezdětný, a tak dále. Je to jakýsi tajný zákon, dle něhož je literární kvalita obráceně úměrna šťastnému konci.“40 Tuto kapitolu bych uzavřela slovy z pera Karla Čapka: „Neříkejte, že píšeme pro buržoazii nebo pro národ nebo pro nějaký určitý druh lidí; máme co činit jen s velmi omezeným počtem dosti výlučných a osamělých jedinců, o jejichž skutečném životě nemáme ponětí. Potřebujeme holiče a švadleny košil, ale je velmi málo pravděpodobno, že by holič nebo šička z konfekce potřebovala zrovna nás a našich knížek. Potřebují vůbec nějakého umění? Patrně ano, neboť se chtějí někdy povyrazit; a já považuji jejich názor na zábavu za velmi spravedlivý a slušný. […] Aktuálním úkolem umění je zabít nudu, stesk a šedivost života… je skutečně zapotřebí umění, jež by bylo živým a náruživě hledaným potěšením dlaždiče, přidávače, havíře, fabričky a šech ostatních. Nu ano, do jisté míry je to film; jenže já mluvím o umění, a tím je film přece jenom v případech ne zrovna hojných; většinou je prostě metrovým průmyslovým zbožím, tak jako kartoun, kaliko nebo noviny. Nicméně i dosti špatný film podává svědectví o tom, co je blízké srdci městského, poměrně zkaženého a otráveného člověka; jsou to jisté přirozené a stálé hodnoty, jako láska, statečnost, důmysl, krása, optimism, mocné a vzrušující dění, veliké výkony, dobrodružství, spravedlnost a podobné motivy, jež se nijak zvlášť nezměnily od stvoření světa.“41
39
MOCNÁ, Dagmar. Případ Kondelík: (epizoda z estetiky každodennosti). Praha: Karolinum, 2002, str. 277. 40 ČAPEK, Karel. Marsyas, čili, Na okraj literatury: (1919-1931). Praha: Československý spisovatel, 1971. Dílo bratří Čapků, str. 164. 41 Tamtéž, str. 176 – 177.
19
2 Škola, základ života (Jaroslav Žák) 2.1 Základní informace o autorovi a díle
Humorista, satirik, prozaik a scénárista Jaroslav Žák se narodil v roce 1906. Vystudoval klasické gymnázium a FF UK (latina a francouzština). Poté učil na středních školách v Čechách i na Slovensku. Znalost školního prostředí se odráží v jeho dílech. Pro svou humoristickou tvorbu a přednáškové turné byl kritizován Ústředním spolkem čs. profesorů. Do roku 1948 se věnoval beletristické tvorbě a spolupracoval s filmem, pak nesměl publikovat. V 50. letech, po změně zákazu z roku 1948, alespoň některé Žákovy knihy vycházely, ostatní byly publikovány po roce 1989. Mezi jeho nejznámější díla patří Študáci a kantoři, Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše.42 Žák byl významným sběratelem i klasikem studentského humoru. Můžeme jej zařadit do blízkosti autorů typu Karla Poláčka a Eduarda Basse. Divadelní hra Škola, základ života patří k nejznámějším pracím Jaroslava Žáka. Dílo nese podtitul Hra ze života študáků a kantorů o třiadvacíti obrazech, v prvních dvou vydáních však pouze v dvaadvaceti obrazech. Autor poznamenává, že jde o pestrou fresku ze života kantorů a študáků. Předlohou je próza vydaná stejného roku (1937) Študáci a kantoři – Přírodopisná studie od téhož autora. Tato kniha byla velmi úspěšná, můžeme tak soudit například z toho, že byla záhy zfilmována a v roce 1982 byla vydána již po dvacáté. Pracovala jsem se třetím vydáním divadelní hry z roku 1941 z nakladatelství Františka Švejdy v Praze. Můžeme se domnívat, že se jedná o komedii mravů. Ta je definovaná v Knize o komedii Z. Hořínka takto: „Klasická teorie rozlišovala komedii charakterovou a komedii mravů (mravoličnou, comédie des moeurs). Jestliže v komedii charakterové tvoří osu dramatického dění jedinec, k němuž jsou všechny dramatické reálie nasměřovány, v komedii mravů se kriticky předvádějí mravy a nemravy, zvyklosti a neřesti typické pro určitou společnost nebo pro určité společenské skupiny. Hra je nasměřována ven – k situaci společenské.“43 V Encyklopedii literárních žánrů tento typ komedie zpracoval Jiří Smrčka: „Hrdina buď hledá cestu, jak svoji jedinečnost před „dotírajícím“ vnějším světem uchránit, nebo se snaží vnější svět dešifrovat a následně 42
HEMELÍKOVÁ, Blanka. Jaroslav Žák. In: Slovník české literatury po roce 1945 [online]. [cit. 20.3.2016] Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1201 43 HOŘÍNEK, Zdeněk. Kniha o komedii. 1. vyd. Praha: Scéna, 1992. Ledeburský palác, str. 46.
20
využít jeho mechanismů ve svůj prospěch. Odhalení společenských mechanismů vybízí ústřední postavu k použití intriky, charakterová komedie tak přebírá hlavní nástroj komedie zápletkové a využívá ho ve prospěch zdůraznění charakteru postavy či morálky společnosti.“44 Základ pro tuto domněnku nalezneme už v předloze Študáci a kantoři s podtitulem Přírodopisná studie. Autor „zvolil formu parodie na zoologické pojednání, jež prostřednictvím exaktní typologie a řady definic sleduje jednotlivé druhy „člověka školního“45, tedy hlavně studenty a učitele. V divadelní hře autor následně vezme zástupce každé „odrůdy“, uvede ji jako figurku zastupující svůj „typ“ a zasadí do prostředí a situací, přidá dějovou linii. Například typ študáků repetentů, švencířů a světáků zastupuje v divadelní hře Áda Čuřil, špicly a žalobníčky Václav Krhounek a básníky Daniel Boukal; u kantorů je to obdobné. Více propracovány jsou dvě postavy student Benetka a učitel Cafourek, je možno je považovat za zástupce jednotlivých „znepřátelených táborů“. Hlavním tématem hry je vztah žáků a učitelů, mezi kterými dochází k mezigeneračnímu střetu. Vedlejšími tématy je život studentů a školní prostředí, jsou zde vykresleny i vztahy mezi spolužáky, kolegy a rodiči. Cílem hry není pouze pobavení diváků, ale přikláním se k názoru, že autor chce poukázat na pozitiva a negativa tehdejšího školství a některým učitelům „nastavit zrcadlo“ (uvědomit si, jak velký vliv na své studenty měli). Hra je určena především studentům, ale i těm, kteří studenty byli, a učitelům, kteří mají smysl pro humor. Vyskytuje se zde motiv kamarádství, svobody slova, respektu, nadržování, předsudků, sportu a dalších zálib studentů. Překvapivě zde nebyl rozvinut motiv lásky, který k tomuto životnímu období obvykle patří. Hra nese určité autobiografické prvky. Autor píše o školním prostředí, které důvěrně zná, neboť je sám učitelem, to dodává hře na autenticitě. Dokázal věrně popsat učitele i žáky. Lze soudit, že sám sebe popsal v postavě Armanda Cafourka, učitele francouzského jazyka. Měl rád též sport a legraci a učil francouzštinu a latinu. Divadelní hra je rozdělena do třiadvaceti obrazů, je psána v dialozích a obsahuje scénické poznámky. Uvádím ukázku dialogu dvou učitelů, například:
44
SMRČKA, Jiří. Komedie. In: MOCNÁ, Dagmar a Josef PETERKA. Encyklopedie literárních žánrů. 1. vyd. Praha: Paseka, 2004, str. 309. 45 HEMELÍKOVÁ, Blanka. Jaroslav Žák. In: Slovník české literatury po roce 1945 [online]. [cit. 20.3.2016] Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1201
21
„LEJSAL. Dovolte, to je absurdní, takový ubožák! (Zasedne si zase k úlohám.) Kdyby to měl aspoň shodné s některým sousedem! Ale však já ho ještě nachytám! To je hrozné, člověk aby nad nimi stál jako policajt! CAFOUREK. Vždyť on také někdy nad nimi policajt stojí!“ 46 Mimo to tam nalezneme prolog ve verších s vlasteneckým apelem, odkazující na věci známé studentům (názvy děl a filmů, literární postavy, písničky, spisovatele, režiséry, písničkáře apod.). Přikládám úryvek z prologu: „Pod dubem, za dubem, kovárna pod jabloní, šafářův dvoreček a mladík na svém koni, poštovský panáček si hoví v stínu lípy, Říp pne se k oblakům tam mezi lány řípy, a na něm Svatopluk Čech stojí s Inemannem, zapadlí vlastenci se honěj‘ rodným lánem, a tam je muž bez vlasti, Bezruč a Bezoušek, vřes šeptá, struny lkaj‘ sextánkám do oušek, zem zpieva, prapor vlá, jdou v šiku borci řízní. Zdar, bratři! Ani krok! Nuž pohov, země žízní v červánkách kalicha, když Hvězda dívek září, kde pivo vaří se a kde se dobře daří. Ni větry od pólů, ni zisk, ni Bára divá ten národ nezdolá, dokud mu Hašler zpívá“.47 Z dialogického charakteru hry vybočuje voiceband šprtáků, jde o veršovaný průřez učivem předmětů chemie, biologie, latiny, literatury, mluvnice, němčiny, matematiky, zeměpisu, dějepisu a fyziky, který navozuje atmosféru bezduchého biflování: „[…] befeleme pes se veze, leze leze po železe, methan, ethan, propan, butan, brontosaurus orangutan […]
[…] dürfen, können, mögen, müssen, sollen, wollen, haben, wissen, 46
ŽÁK, Jaroslav. Škola, základ života: hra ze života študáků a kantorů o třiadvacíti obrazech. 3. vyd. Praha: F. Švejda, 1941, str. 29. 47 Tamtéž, str. 5 – 6.
22
tangens, cosinus a sinus, x na druhou, plus a minus! […] […] Co to máš, má milá, v pravici, vztyčíme kolmici, opíšem kružnici. […] 48
2.2 Děj Děj je zasazen do většího města, pokud možno vzkvétajícího.49 Téměř všechny obrazy se odehrávají v prostorách školy: ve třídách, v žákovské knihovně, sborovně, na chodbách, v ředitelně, hovorně, ale i v parku a před školou. K volbě těchto prostor došlo zřejmě pro lepší identifikaci se školním prostředím, potažmo s názvem Škola, základ života a možná i pro jednodušší tvorbu scény v divadle. Předpokládám, že se jedná o gymnázium. Můžeme tak soudit z názvu jednotlivých tříd (kvinta, sexta, oktáva) a pojmenování učitelského sboru jako profesorský sbor i vyučované předměty odpovídají gymnáziu. O škole se mluví také jako o střední škole, vyšším učilišti, ústavu či reálném gymnáziu. Děj se odehrává v současné době. Alespoň vydání z roku 1937 obsahuje větu v obraze 19: „Dovolte, snad se v roce 1937 nebudeme hádat o sport nebo o dívčí trenýrky?“50 a zmínku o občanské válce ve Španělsku. Na závěr hry student Benetka říká: „Počkám až vypukne válka.“51 Takto vytržené z kontextu by se mohlo zdát, že jde o cynickou poznámku, ale domnívám se, že jde o konstatování, že válka brzy nevyhnutelně přijde. I když v knize je student Benetka svými profesory považován za cynika. Další vydání obsahuje určité aktualizace, např. místo knihy od Nezvala Skleněný havelok je ve vydání z roku 1941 uvedena jeho pozdější kniha Manon Lescaut (lze se domnívat, že k tomu bylo přistoupeno z důvodu zachování knižní novinky, tedy knihy vydané nejblíže danému vydání divadelní hry, známé studentům). Dále je pak rok 1937 v 19. obraze nahrazen 20. stoletím. Na pozadí děje se dovídáme o probíhajícím mistrovství světa ve fotbale, o hráči Pláničkovi a postupu do finále. To však není
48
ŽÁK, Jaroslav. Škola, základ života: hra ze života študáků a kantorů o třiadvacíti obrazech. 3. vyd. Praha: F. Švejda, 1941, str. 14 – 15. 49 Tamtéž, str. 3. 50 ŽÁK, Jaroslav. Škola základ života: hra ze života študáků a kantorů o 22 obrazech. Plzeň: Maják, 1937, str. 65. 51 ŽÁK, Jaroslav. Škola, základ života: hra ze života študáků a kantorů o třiadvacíti obrazech. 3. vyd. Praha: F. Švejda, 1941, str. 79.
23
důležité pro časové určení děje, ale pro celkovou sportovní atmosféru prostředí. I z některých promluv učitelů je znát, že tehdejší mládež žila hlavně sportem např. „Gábrlík: Z dnešní mládeže jde někdy opravdu strach. Ať vykládám o čemkoli, o literatuře, o umění, o technice, o národním hospodářství, - sedí jako mumie. Jakmile však vyslovím slovo „sport“, začnou hned stříhat ušima.“52 Červenou nití hry je osud studenta Benetky, který napsal školní úlohu otevřeně kritizující školství s názvem „Co se mi nelíbí na střední škole“ 53. Tato práce vzbudila pobouření u části učitelského sboru a postoj k ní rozdělí učitelský sbor na dvě skupiny. Musí se rozhodnout, zda studenta vyloučí z ústavu, či zvolí mírnější potrestání. Důsledky napsání této práce lze označit za hlavní zápletku hry.
2.3 Charakteristika postav Postavy ve hře lze rozdělit na dvě skupiny: na kantory a študáky. Vlastnosti postav jsou zveličeny, aby bylo jasné, koho představují a co karikují. Humorné nadsázce přispívají vhodná jména, mluva i styl oblékání. Na začátku knihy je uveden seznam účinkujících (včetně jejich krátké charakteristiky), první polovinu tvoří učitelé a druhou žáci. Učitelský „mančaft“ tvoří: pan ředitel, Čeněk Kolísko (češtinář a třídní v sextě), Antonín Lejsal (latiník, němčinář, pedagog), Narcis Gábrlík (senior sboru a přírodovědec),
Armand
Cafourek
(učitel
jazyka
francouzského),
Eufrosina
Suchánková (profesorka historie), Božena Lachoutová (aspirantka profesury), Soňa Švihlíková (elegantní profesorka), profesor chemie a fyziky, profesor matematiky (momentálně churav), Celestýn Mleziva (definitivní školník). Studenti šesté třídy (sexty): Tonda Holous (footbalový fanda, primitiv), Daniel Boukal (básník a estét), Václav Krhounek (šplhoun), Jindra Benetka (správný kluk), Áda Čuřil (repetent, švencíř, světák), Anda Pařízková (energická dívka), Marta Nováková (tiché děvčátko), Irma Jánská (místní kráska). Dále se setkáme s energickým otcem, ustaranou matičkou, vlivným tatíčkem-továrníkem, panem inspektorem a chlapečkem s globem.54
52
ŽÁK, Jaroslav. Škola, základ života: hra ze života študáků a kantorů o třiadvacíti obrazech. 3. vyd. Praha: F. Švejda, 1941, str. 77. 53 Tamtéž, str. 18. 54 Tamtéž, str. 3.
24
Použitý jazyk ve hře je různý. Obsahuje verše, cizí výrazy bez překladů (př. „Alors permettez-moi quelques quéstions. Quel temps fait-il aujourd’hui?“55), soudobou mluvu studentů (slang). Můžeme uvést pár příkladů: sardel=pětka, šerif=ředitel, cvígro= cvičení, hlína=legrace, kompóna=kompozice, biflovat=učit se, pan Hlavní, Důležitý, místoředitel=školník, tříďák=třídní učitel, docent hopsologie=učitel tělocviku. Mluva učitelů se liší jednak od žáků, ale i mezi kolegy jsou rozdíly, například učitel chemie používá zastaralé výrazy rcete a medle. Naproti tomu učitel francouzštiny představuje mladého pokrokového pedagoga, a proto i jeho způsob vyjadřování je jiný: „Předpisy si můžete dát za čepici“56, „Nevadí, ale já mám teď hodinu. Jo, abych nezapomněl, ty jsi docela obstojný Francouz“57. Jak jednotliví učitelé rozumí studentům je jasné i z dialogu franštináře Cafourka a češtináře Kolíska: „To najisto můžete. Jen mu za ten bič nasolte jednu originální sardel. KOLÍSKO. Jakou to, prosím, sardel? CAFOUREK. Sardel čili kouli. On se potom zahledí ze své stáje do nirvány a napíše článek, jak naše zastaralé školství ubíjí mladého génia!58“ Lze sledovat i rozdíly mezi mluvou studentů primitiva Holouse (obecná čeština): „Di vode mně blíž, ty vylekanej vod švábů! Kluci, co je první hodinu?“ a šplhouna Krhounka (hovorová čeština): „Měli bychom to jít hlásit do sborovny.“ nebo „Mne? Já jsem přece na dnešek omluven.“ Jazyk postav funkčně dotváří jejich charakteristiku. Rozdíly mezi vydáním z roku 1937 a 1941 jsou patrné. Změnil se název z původního Škola základ života na Škola, základ života. Dále se změnil i počet obrazů. V novějším vydání (třetí vydání z roku 1941) je jiné členění do obrazů, obsah zůstává stejný. Obraz 20 ve vydání z roku 1937 je součástí obrazu 19, a tím dojde k následnému posunu čísel. Vydání z roku 1941 krátí některé původní dialogy. V pozdějším vydání nenalezneme kupříkladu tuto větu: „Ale tady se vychovává generace, pane, tady rostou budoucí vůdcové národa a vůdce národa nesmí pošťuchovat sousedy a střílet kuličky.“59 Je pochopitelné, proč musela být vypuštěna právě tato pasáž, kvůli potlačení národní hrdosti a vzdělávání elit. Také je možné, že to bylo odstraněno kvůli analogii s Adolfem Hitlerem. Titul vůdce byl v dobovém kontextu spojen s Führerem, který obsazoval své 55
ŽÁK, Jaroslav. Škola, základ života: hra ze života študáků a kantorů o třiadvacíti obrazech. 3. vyd. Praha: F. Švejda, 1941, str. 54. 56 Tamtéž, str. 73. 57 Tamtéž, str. 55. 58 Tamtéž, str. 17. 59 ŽÁK, Jaroslav. Škola základ života: hra ze života študáků a kantorů o 22 obrazech. Plzeň: Maják, 1937, str. 56.
25
sousedy a „střílel po nich“. Zde uvádím několik příkladů změn. Kromě úpravy dialogů, můžeme nalézt i jazykové změny. Vydání z roku 1937 uvádí v seznamu účinkujících chlapečka s globusem, zatímco vydání z roku 1941 chlapečka s globem. Obraz 4 třetího vydání mění literární titul ze Skleněného haveloku na Manon Lescaut, zřejmě aby to pro studenty bylo aktuálnější. V obraze 9 prvního vydání učitelka dějepisu obhajuje války, podle ní jsou smyslem dějin, s čímž nesouhlasí učitel Gábrlík. Argumentuje, že válka ve Španělsku nemůže přinést nic dobrého. Jde tedy o kritiku války, která v roce 1941 rozhodně nebyla oficiálně vítaná. Obraz 16 prvního vydání popisuje rodiče takto: hřmotný rodič v botinkách, typu agrárního, štětku za kloboukem60, zatímco třetí vydání ho uvádí pouze takto: hřmotný rodič v holinkách61. Tato změna mohla být iniciována možnou spojitostí s Agrární stranou (tedy Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu), ale nelze to nijak potvrdit. Následují bezvýznamné změny, uvádíme ale příklady, aby se upozornilo, že i takovýmto změnám došlo. Obraz 13 prvního vydání předkládá jiný důvod nepřítomnosti dívek na hodině než je ve třetím vydání. Prvně vysvětlují svoji nepřítomnost tím, že nechodí na náboženství, v pozdějším vydání uvádí, že jim je tam zima. Třetí vydání cela opomíjí zdůvodnění, proč studentka Jánská chce být lékařkou. V 17. obraze mluví rodič studenta p. Krhounek o nevhodných knihách s ředitelem, které bylo v dalším vydání zřejmě pro nadbytečnost vypuštěno. Nabízí se též možnost, že šlo o kritiku cenzury, na kterou nemělo být upozorňováno. Z pochopitelných důvodů byl v 19. obraze nahrazen rok 1937 dvacátým stoletím. Znatelnou změnu obsahuje poslední obraz, kdy student Benetka v prvním vydání říká: „Vy, civilisté, máte naivní názory. Za války jde vše náramně rychle. Spadne třeba generál do bystřiny, já ho zachráním a budu mimořádně povýšen. Potom stanu se svou četou první na hradbách nepřátelské tvrze, v levé ruce třímaje prapor a v pravé meč. Krhounek: Chceš snad říci kulomet? Benetka: Meč je stylovější. Proniknu do hlavního stanu a pobiju nepřátelské vojevůdce.“ Jde o střet idealizování obrany vlasti se vzpurností a troufalostí studenta a snad i nevyhnutelností osudu. Dochází i k zlehčení celé situace, kdy Benetka říká: „pojedu kolem boudy na bělouši a vy mi budete sypat kvítí“ a spolužák Boukal mu odpovídá: 60
ŽÁK, Jaroslav. Škola základ života: hra ze života študáků a kantorů o 22 obrazech. Plzeň: Maják, 1937, str. 56. 61 ŽÁK, Jaroslav. Škola, základ života: hra ze života študáků a kantorů o třiadvacíti obrazech. 3. vyd. Praha: F. Švejda, 1941, str. 60.
26
„ Ty kluku máš ze všeho psinu.“ A samozřejmě v roce 1941 nemohl projít ani vlastenecký dialog Čuřila a Benetky: „Poslechni, Jindro, ty jsi takový chemický fenomén; mohl bys vynalézt nějaký plyn, který by se pustil na nepřítele, nepřátelé by zblbli a nechali se zajmout. Ti duch, člověče, to já vynaleznu úplně ďábelský plyn. Jakmile se pustí na nepřátele, začnou mluvit česky a budou z nich Čechoslováci. Načež bude po válce.“62 Lze nalézt i další odchylky, např. jiné zápasy na MS.
2.4 Filmové zpracování Divadelní hra byla rok po svém vydání zfilmována Martinem Fričem. Komedie nesla stejný název jako její literární předloha, scénář napsal Václav Wasserman. Premiéru měla 11. 11. 1938, pro velký zájem byla promítána následující čtyři týdny. Většina záběrů byla pořízena v ateliérech AB Barrandov, exteriéry byly natáčeny v Černošicích a v Praze: Bílá hora, Hvězda, Libeň, Nad Okrouhlíkem, gymnázium63. Film se volně inspiroval předlohou Jaroslava Žáka a využívá i knihu Študáci a kantoři. Dochází k častým změnám a některým posunům oproti literární předloze, např. ve filmu to jsou studenti septimy a student Benetka může dostudovat. Doslovně jsou použity některé verše z prologu a voicebandu. Autor divadelní hry se v průběhu natáčení vyjadřuje k filmovému obsazení i celkově k filmovému zpracování své hry: „Mám vám říci také něco o obsazení. S tím jsem plně spokojen. Postavy profesorů i všech hlavních představitelů odpovídají mé představě, a ta třída, v které to kypí a vře mládím, humorem a jásavou radostí, přesvědčí každého, že tam se studenty seděli tak dobří herci, že se dá mluviti o úplně opravdovosti. […] Jsem optimista a doufám, že film bude aspoň na 90% tak dobrý a zábavný, že se bude líbit nejen študákům a kantorům, ale i bývalým študákům a vůbec všem, kteří se půjdou do kina pobaviti.“64 Jaroslav Žák film komentuje ve své další knize Cesta do hlubin študákovy duše takto: „Existuje sice jakýsi film s názvem »Škola základ života«, na němž dotyčný spolupracoval a v němž tu a tam hárá vřelý cit v mladých srdcích studující mládeže, ale 62
ŽÁK, Jaroslav. Škola základ života: hra ze života študáků a kantorů o 22 obrazech. Plzeň: Maják, 1937, str. 73 – 74. 63 URBANOVÁ, Eva, Blažena URGOŠÍKOVÁ, Vladimír OPĚLA a Jitka PANZNEROVÁ. Český hraný film II, 1930 - 1945: Czech feature film II, 1930 - 1945. Praha: Národní filmový archiv, 1998, str. 355. 64 ŽÁK, Jaroslav. Filmuje se „Škola základ života“. Kinorevue, 1938, roč. 5, č. 35, str. 87.
27
za to autor na mou duši nemůže, neboť v tuhém mači, který se rozpoutal o to, má-li se po prvé v dějinách českého filmu natočit film kolektivní, či má-li láska hárat v srdcích až do happy-endu, podlehl zoufale bojující spisovatel a jeho věrný druh režisér Frič scorem 10:2 proti filmovým veličinám, ač jsou oba dva dobří fightéři a všestranní sportovci. Tak či onak, bude nejlépe, odejde-li včas do ústraní, aspoň pokud se týče studentských námětů. Hrozí totiž nebezpečí, že na tema »Škola, základ života« vznikne ještě opera, symfonická báseň a cyklus obrazů na způsob slovanské epopeje.“65 Přátelství, společný humor, dobovou atmosféru a peripetie okolo společných filmů zachycuje i část korespondence Žáka a Friče vydaná NFA v knize Ej, bogatýre Makoviči obrazotvorče: „[léto 1938] Milý Jaroušku! Tak film je zase odložen a začne se definitivně 25. srpna. To už budeš z vojny doma. Scenario (nové) je schváleno a dokonce doporučeno. Všichni jsme teď nadšeni – ohromně se to líbí. Tak vidíš. Tímto činem máš právo na svůj honorář, tak si hned Procházkovi napiš. Já se patlám v 25 000 m sletového filmu – nevím si s tím rady a celou noc cvičím prostná. Tak Jaroušku: příjemnou vojnu a od 25. srpna si to zařiď, ať seš s námi – von to přece jen nakonec bude dobrej film. Kynu Ti s natrženou šlachou vždy Tvůj Mac66
[1938 - 1939] Milý Jaroušku, děkuji Ti za dlouhé a upřímné povídání. Já Ti povím své, až se zase jednou sejdeme. Mám zaraženou rýmu v palici a ňák mi to nemyslí. Zhruba bych asi tak řekl, že se zbytečně moc zastávám Procházky jako Ty zase Fialy. Podívej se – já tvrdím, že jsou všichni stejný, znám je líp nežli Ty. Náhodou naši oba hoši jsou ze všech ještě Ti nejlepší. Von by Ti ten Fiala nebyl dal za „Školu“ taky víc
65
ŽÁK, Jaroslav. Cesta do hlubin študákovy duše. 2. vyd. Praha: Karel Synek, 1938. Veselá četba. Humoristická knihovna, str. 9 – 10. 66 FRIČ, Martin a Ivan KLIMEŠ. Ej, bogatýre Makoviči obrazotvorče--: z korespondence Martina Friče a Jaroslava Žáka 1938-1948. Vyd. 1. Praha: Národní filmový archiv, 2014, str. 27.
28
než Procházka, tomu věř. Teď když viděl úspěch, chce z něj sám něco vytřískat. Jedno mi věř, že Elekta mně udělala ještě větší rošťárny nežli Ufa. Podívej se, já na ně kašlu! Já sem jen rád, že jsme dobrými kamarády a že náš všichni tihle podnikatelové nerozházejí. Jak i ta palice přestane, napíši Ti víc – asi si to budu muset nechat proseknout – začíná mi opravdu z toho strašit ve věži čili chrastit v kornoutu. Zdravím Tě, líbám Tě a Tvoji pani taky. Tvůj Mac.67
[1939] Můj drahý Jaroušku! Tak abych Ti krátce vysvětlil, co se tady dělo. Přišel ke mně pan Sinnreich z Elekty jsa poslán od Aloise, jestli bych prodal ten študentský nápad. Když jsem ustrnul, tak mně to vysvětlil následovně. Ten náš film, jak jsem vlastně tušil, byl dán k ledu. Ale najednou Tobis potřeboval honem námět a tu se najednou panu Šulcovi ten náš námět zalíbil (kupodivu). A protože má s Tobisem Slavínský podepsanou smlouvu, řekli si prostě, že to udělají s ním. Já jsem jim řekl, že je to náš společný duševní majetek a že záleží ovšem na Tobě. Jen na chvilinku jsem potom ustrnul, jestli snad se nedáš zlákat mamonem a nepřikývneš. Ani nevíš, jak zaplesalo moje srdce, když jsem dostal Tvůj dopis a poznal, že jsem se v Tobě nezmýlil. Druhý den mne ale ihned uvědomili, že celá věc padla. Tak nevím. Na každý pád se na Tebe těším a doufám, že ve středu bude pršet, abych nemusel točit exteriéry a mohl přiklusat k Tobě. Zdraví Tě a líbá i pani Tvůj Martin68“ Ohlasy na film byly většinou kladné např.: „Jaroslav Žák si nemůže stěžovat na neúspěch: nejdříve byla jeho pěkná humoristická knížka uvedena na jeviště, kde se dočkala mnoha desítek radostně aklamovaných repris, a nyní z ní udělal režisér Mac Frič ještě hezký film, který předčí většinu filmů, které jsme v posledních měsících viděli,
67
FRIČ, Martin a Ivan KLIMEŠ. Ej, bogatýre Makoviči obrazotvorče--: z korespondence Martina Friče a Jaroslava Žáka 1938-1948. Vyd. 1. Praha: Národní filmový archiv, 2014, str. 30. 68 Tamtéž, str. 34.
29
nejen kultivovanou úrovní své veselosti, ale i čistotou svého pěkného filmového vypracování.“69 Ale u některých diváků vyvolaly i záporné hodnocení: „Jsem starý středoškolák, z ústavu kde působil profesor Žák, viděl jsem jevištní inscenaci a proto jsem byl nyní zvědav na filmové zpracování. Musím ale podotknouti, že chyby, které byly na hře již před rokem, se jen zveličily.“70 Divadelní hru Škola, základ života můžeme zařadit mezi populární literaturu. Josef Peterka napsal: „Populární literatura, nemající umělecké ambice, bývá rovněž v protikladu k umělecké mylně chápána jako produkce bez estetické funkce. Bezesporu ale i ona slouží k uspokojení estetických potřeb, avšak jiné úrovně, základních, nenáročných a nereflektovaných. […] nedorozuměním by bylo upírat populární literatuře výchovnou funkci […] Populární literaturu také nelze chápat jako »nedokonalou«, méně zdařilou či dokonce »nepoctivou« variantu literatury umělecké. […] V této souvislosti se jako překonané jeví paušální ztotožňování populární literatury s kýčem. Zatímco populární literatura lhostejnost k »Umění« nijak nezastírá a nepatetizuje na subtilních uměleckých postupech, kýč naopak své »umělectví« předstírá, tj. nápadně inzeruje, budí iluzi umění, na rozdíl od přímočaré populární literatury […] nepřítelem kýče […] je ironie i humor […].“71 Žákova divadelní hra patří mezi zábavnou literaturu, ale to neznamená, že musí být méněcenná či špatná. Eco uvádí, že existuje i konzumní literatura originální umělecké hodnoty, díky „které mohou být čtenáři vyzváni k degustaci produktů složitějších a jak konečně každý z nás, i ten nejvzdělanější a nejrafinovanější, se může uchýlit k podobným formám zábavy a nemít přitom dojem, že se spouští.“72 Například „Může existovat román chápaný jako dílo určené pro zábavu (spotřební statek), esteticky platné a schopné uvést v pohyb hodnoty původní a ne napodobeniny hodnot už realizovaných.“73 Zajímavá je i tato úvaha: „v lepších případech není výroba knih kvůli jejich prodeji, ale naopak výroba hodnot, pro jejichž šíření je tím nejlepším nástrojem právě kniha. To znamená, že vedle »výrobců předmětů kulturního konzumu« v určitém poměru, který se nedá jen tak upřesnit, existují i »výrobci kultury«, kteří přijímají
69
Dr. B. R. Škola základ života, nové filmy. Kinorevue, 1938, roč. 5, č. 14, str. 278. B. S. Pravda základ úspěchu, dopisy čtenářů. Kinorevue, 1938, roč. 5, č. 15, str. 282. 71 PETERKA, Josef. Teorie literatury pro učitele. 3. vyd. Jíloviště: Mercury Music & Entertainment, 2007, str. 31-32. 72 ECO, Umberto. Skeptikové a těšitelé. Praha: Argo, 2006, str. 57. 73 Tamtéž, str. 50. 70
30
systém knižního průmyslu, aby mohli dosáhnout cíle, který tento systém přesahuje.“74 Žák použil odpovídající formu divadelní hry a přizpůsobil se publiku, které nejen pobavil, ale přivedl diváka i k zamyšlení. Mohli bychom ho tedy snad zařadit k „výrobcům kultury“. Při filmování však autor podlehl tlaku producentů a děj byl obohacen o studentskou lásku, aby byl film prodejnější. Je snad ale lepší když se „kultura zábavy nebude moci vymknout podřízenosti některým zákonům nabídky a poptávky“, než aby se stala „paternalistickou kulturou „výchovné“ zábavy nadiktované shora.“75 Využil též zjednodušení typické pro masmédia: „Masmédia se snaží publiku vnutit symboly a mýty založené na snadno přístupné univerzálnosti, vytvářejí »typy« okamžitě rozpoznatelné a redukují tak na minimum individuálnost a konkrétnost jak zkušeností, tak představ, s jejichž pomocí bychom měli zkušenosti realizovat.“76, ale díky tomu zase rozšířil okruh příjemců svého díla. Autor Jaroslav Žák trefně vystihl školní prostředí. Z předmluvy Miroslava Horníčka ke knize Študáci a kantoři uvádím pár slov: „Kniha, kterou vám předkládáme, zrála. Zrála po dnech a letech, jsou v ní přesladce nashromážděny přečetné zážitky profesora, který byl kdysi také žákem. A to je, myslím, podstatné.“77 Souhlasím s názorem autora předmluvy, kniha by nemohla být dobrá, pokud by byla jednostranná. Divadelní hra Škola, základ života však objektivně ukazuje školní prostředí z pohledu žáků i učitelů. Hra je nadčasová, nejen svým školním prostředím, ale i humorem. Bezduché biflování, dávání přezdívek učitelům, vymlouvání se nejrůznějšími omluvami, žalování, vzájemné nepochopení, ale i úcta a respekt k některým pedagogům a příjemné překvapení z nadaných žáků, to vše je součástí školství napříč lety. Práci bych zakončila slovy Vítězslava Kocourka: „[…] text nám sdostatek ukazuje k jistým ne snad věčným, ale stálým zdrojům školního humoru, jenž ve všech dobách a ve všech směrech rád zesměšňuje poučky podané s nadměrnou vážností a tupým dogmatismem, jenž zásadně a vždy depatetizuje a depiedestalizuje, zpravidla k velkému (avšak marnému) pohoršení odrostlejších generací. Tohoť je schopen právě humor a smích, a to zejména mladý, vytrysklý z nezatíženého pohledu na lidi, události i instituce.“78 74
CO, Umberto. Skeptikové a těšitelé. Praha: Argo, 2006, str. 44. Tamtéž, str. 54. 76 Tamtéž, str. 37. 77 Předmluva Miroslava Horníčka In: ŽÁK, Jaroslav. Študáci a kantoři: přírodopisná studie. 20. vyd. Praha: Melantrich, 1982. 78 Doslov Vítězslava Kocourka In: ŽÁK, Jaroslav. Študáci a kantoři: přírodopisná studie. Vyd. 19. Praha: Československý spisovatel, 1968. 75
31
V knize Cesta do hlubin študákovy duše se Jaroslav Žák zmiňuje i o snaze zakázat jeho přednášku (Študáci na jevišti, v literatuře a ve skutečnosti79): „Pohánění před soudnou stolici týkalo se mé přednáškové činnosti, kdežto proti neuctivým knížkám a divadelním hrám vedou někteří p. t. kolegové jakousi podzemní propagandu, varujíce nevinná dítka před četbou těchto škvárů a chodíce do divadel zapisovat se zhýralce, kteří se odvážili shlédnouti hru »Škola, základ života«, čili, jak výstižně řekl jeden přísný pán, »tu spoušť«.80 Následuje též přepis autora, jak by mohla hra vypadat, aby napravila škody, které ve svém mladickém nerozumu napáchal. Uvádím pro příklad část přepisu: „Vážná divadel hra ze života pánů profesorů a studující mládeže. Krhounek: Zdalipak jste porozuměli všem obtížným místům v dnešní latinské přípravě? Benetka: Neměj obav, milý příteli, pečlivě jsme probrali zde s Antonínem verš po verši příslušnou stať z božského Vergilia. Krhounek: O tebe se nebojím, Jene, tys hlava otevřená, ale přítel Holous mi působí starosti. Hexametry mu činí obtíže. Holous: Tvá starostlivost mne dojímá, drahý Krhounku. Leč upokoj se. Překonal jsem svou pílí všechny nesnáze. Ach, jak jsem šťasten, jak překvapím našeho dobrého pana profesora Lejsala, jemuž jsem svým neobratným čtením způsoboval takové hoře.81 […] Holous: Ale my se rádi učíme, pane profesore. Práce je nám smyslem života a jsme si vědomi svých povinností. Pan profesor: Krásná slova, milý synu, ale musíš také pečovati o své zdraví. Jsi nějak pobledlý. Měl by ses také někdy proběhnout po hřišti a pohrát si s míčem. Holous (se slzami v očích): Jste tak dobrý, pane profesore!“82
2.5 Divadelní inscenace Hra Škola základ života byla poprvé uvedena v divadle E. A. Buriana – D 38. Téhož roku ji uvedly i dva ochotnické spolky v Plzni a v Ostravě. Druhá profesionální 79
ZÁVIŠ, Jiří. První brněnská inscenace. In: ŽÁK, Jaroslav a Hana BUREŠOVÁ. Jaroslav Žák - Hana Burešová, Škola základ života: hudební komedie ze života študáků a kantorů : první inscenace šedesáté šesté sezony 2010/2011 : premiéra 11. a 12. září 2010. Praha: Dilia, 2010, str. 88. 80 ŽÁK, Jaroslav. Cesta do hlubin študákovy duše. 2. vyd. Praha: Karel Synek, 1938. Veselá četba. Humoristická knihovna, str. 162. 81 Tamtéž, str. 164. 82 ŽÁK, Jaroslav. Cesta do hlubin študákovy duše. 2. vyd. Praha: Karel Synek, 1938. Veselá četba. Humoristická knihovna, str. 165.
32
inscenace byla v Brně (premiéra 31. 12. 1937), recenzenti ji většinou chválili.83 Zajímavé je, že v Brně dokonce došlo k omezení vstupu na představení – „Po pár reprízách byl v lednu 1938 studentům policejně zakázán přístup na představení Žákovy hry.“84 Vraťme se ještě k premiéře, nejen, že Žákova hra zachránila existenci divadla, neboť dosáhla skvělých 170 repríz85, ale i autor se osobně představil publiku před hrou86. Bohužel v průběhu sezóny byly spory mezi Burianem a Žákem o honorář za hru.87 Antonín Matěj Píša v knize Divadelní avantgarda (soubor kritik a referátů) uvádí, že Žákova satirická veselohra zahájila sezónu D 38 a svým sledem scén volně sepjatých příběhem připomíná Osvobozené divadlo. Vyjadřuje se k pojetí hry: „není to dramatický tvar v pravém slova smyslu. Neboť po prologu s »géniem střední školy«, po tom skvělém, parodickém, v duchu studentského vtipu se nesoucím pêle-mêle úryvků ze školní četby, vyhroceném do časových narážek kulturních i politických, podává jen kaleidoskop záběrů ze středoškolského života, ale jak bohatý, živý a bystrý! Oč tato divadelní reportáž právě mírou bystře odpozorované skutečnosti předčí leckterou strojenou zápletku dramatickou! Profesoři mezi sebou a studenti mezi sebou, profesoři ve styku s žactvem, intervence rodičů, ba ani školníkova figurka nechybí, výtečně trefná – tak se to se snahou o úplnost a typičnost rychle střídá a prolíná v stručných a příznačných výjevech Žákovy hry.88 Pak ještě upozorňuje, že hra podněcuje dokonce k vážným úvahám. V závěru je vyzdvižen režisér E. F. Burian i celý jeho divadelní kolektiv, bez kterého by hra údajně neměla takový úspěch.89 Hra je velmi populární i v dnešní době. Můžeme připomenout úspěšnou hudební adaptaci z Městského divadla v Brně od Hany Burešové s premiérou 11. a 12. září 201090. O významnosti svědčí to, že byla vybrána k 70. výročí vzniku divadla a je
83
ZÁVIŠ, Jiří. První brněnská inscenace. In: ŽÁK, Jaroslav a Hana BUREŠOVÁ. Jaroslav Žák - Hana Burešová, Škola základ života: hudební komedie ze života študáků a kantorů : první inscenace šedesáté šesté sezony 2010/2011 : premiéra 11. a 12. září 2010. Praha: Dilia, 2010, str. 85. 84 Tamtéž, str. 88. 85 Tamtéž, str. 80. 86 Tamtéž, str. 68. 87 Tamtéž, str. 82. 88 PÍŠA, A. M. Divadelní avantgarda: kritiky a referáty z let 1926-1941. 1. vyd. Praha: Divadelní ústav, 1978, str. 27. 89 Tamtéž, str. 128. 90 ŽÁK, Jaroslav a Hana BUREŠOVÁ. Jaroslav Žák - Hana Burešová, Škola základ života: hudební komedie ze života študáků a kantorů : první inscenace šedesáté šesté sezony 2010/2011 : premiéra 11. a 12. září 2010. Praha: Dilia, 2010.
33
považována za nejúspěšnější divadelní komedii roku 201091. Viz další recenze např. Miroslav Homola (24. březen 2011, zdroj Právo): „Brňané vsadili na nestárnoucí klasiku a udělali dobře. Na XI. ročníku divadelního Grand Festivalu smíchu brali hned dvě ocenění. Na pardubické přehlídce, která se konala od 14. do 21. března, ocenila porota i diváci tituly »Komedie roku 2010« a »Komedie diváků« Městské divadlo Brno za inscenaci hudební komedie Škola základ života.“92 O inscenaci napsal i odborník na komedii Zdeněk Hořínek (2. listopad 2010, zdroj Divadelní noviny): „Časy rychle plynou, život rychle prchá, co bylo kdysi horkou realitou, je dnes vlažnou, leč hřejivou vzpomínkou. Burianova inscenace měla podtitul »satirická veselohra ze života kantorů a študáků«, v dnešním programu čteme »hudební komedie ze života študáků a kantorů«. Satiričnost, namířená proti třídní (v obojím smyslu) vrchnosti, do značné míry vyprchala, ale generační spory a s nimi spjaté problémy dospívání stále žijí. Za zápas študáků s kantory si můžeme dosadit nejrůznější činitele. Současná textová a inscenační verze nemůže ignorovat historický kontext událostí a příhod. Nepodává jej ovšem školometským výkladem, dobovou atmosféru nenápadně vyvolávají někdejší písně, šlágry, odrhovačky. Jsou zařazeny do montážně roztržité kompozice zcela organicky a tu těsněji, tu volněji motivovány situačními podněty a narážkami. […] Že škola není jen legrace, vyjadřuje příběh Benetky, který musí pro ostrou kritiku zkostnatělého vyučovacího systému školu opustit. Petr Štěpán hraje tuto ústřední roli s vyváženou mírou solidarity v rošťáckých studentských hrátkách a rodící se občanské zodpovědnosti. Jeho osud se v závěru pojí s osudem vlasti v nacistickém ohrožení, naznačeným projekcí siluet nepřátelských letadel. To je pravda historie. Pravda komedie si vyžádala paradoxní přídavek, v němž si obě bojující školní strany vyměnily role – hudebně a tanečně teď řádí omlazení profesoři.“93 Dále hru v poslední době uvedlo divadlo A. Dvořáka v Příbrami94 a Městské divadlo Zlín95. V divadle Petra Bezruče byla využita předloha Hany Burešové96, která je k vidění i v současné době (premiéra 18. března 2016), stejně tak Jihočeské divadlo97 nabízí divadelní hru Jaroslava Žáka v této sezóně (tedy 2015/2016). 91
Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10376406394-skola-zaklad-zivotadivadlo/31129535029 92 Dostupné z: http://www.mdb.cz/inscenace/249-skola-zaklad-zivota 93 Dostupné z: http://www.mdb.cz/inscenace/249-skola-zaklad-zivota 94 Dostupné z: http://www.divadlopribram.eu/repertoar/skola-zaklad-zivota/ 95 Dostupné z: http://www.divadlozlin.cz/cs/program/prehled-inscenaci/velky-sal/skola-zakladzivota.html 96 Dostupné z: http://www.bezruci.cz/hra/skola-zaklad-zivota/ 97 Dostupné z: http://www.jihoceskedivadlo.cz/porad/1430-skola-zaklad-zivota
34
3 Jedenácté přikázání (František Ferdinand Šamberk) František Ferdinand Šamberk, vlastním jménem František Xaver Schamberger, je pražský autor populárních komedií a sentimentálních her s národní tematikou (kladen důraz na city, např. Josef Kajetán Tyl, Karel Havlíček Borovský), překladatel, herec a režisér. Vystupoval na několika scénách v Čechách i v cizině, mezi nejznámější patří Stavovské divadlo, Prozatímní divadlo a Národní divadlo. Od poloviny šedesátých let devatenáctého století patřil mezi populární činoherní autory a režiséry. Byl tedy komediografem-hercem, jaký byl do té doby charakteristický pro předměstská divadla ve Vídni (J. N. Nestroy). Rád improvizoval, což vzbuzovalo nevoli některých divadelních ředitelů, a žil bohémským životem. Patřil mezi výrazné pražské osobnosti druhé poloviny 19. století (1838 - 1904). Jádrem jeho dramatické tvorby jsou komedie a frašky. Typická je přehledná zápletka spějící k happy endu i malý počet schematických postav. Často se uchyloval ke konvenční produkci pro široké nenáročné publikum. Při tvorbě čerpal ze společenského, politického a kulturního dění i z rodinného života. 98 Mezi jeho známější díla patří Boucharon, Jedenácté přikázání, Josef Kajetán Tyl, Podskalák, Éra Kubánkova, Výlet pana Broučka z Měsíce na výstavu, Palackého třída č. 27 a další.99 Lze jej zařadit k autorům, jako byl například Václav Štech, Josef Štolba a Emanuel Bozděch. Zatímco tito autoři se věnovali různým žánrům, Šamberk se zaměřoval zejména na tvorbu komedií pro širší publikum.
3.1 Základní informace o autorovi a díle Šamberk je autorem mnoha divadelních her, ale za pravděpodobně nejúspěšnější můžeme označit Jedenácté přikázání, původní veselohru ve třech jednáních. Poprvé byla uvedena dne 4. března 1881 v Královském zemském českém divadle v Praze.100 Pracovala jsem s pátým vydáním Jaroslava Pospíšila z roku 1907.101 Prvním vydavatelem této hry bylo v roce 1882 nakladatelství Brožík & Janke, následně 98
TUREČEK, Dalibor. František Ferdinand Šamberk. In: MERHAUT, Luboš a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce 4. Svazek I, S-T. Praha: Academia, 2008, str. 562 – 563. 99 HOMOLOVÁ, Květa, PEŠAT, Zdeněk, OTRUBA, Mojmír (ed.). Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století: slovníková příručka. 3. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1982, str. 272. 100 ŠAMBERK, František Ferdinand. Jedenácté přikázání: původní veselohra ve třech jednáních. 3. vyd. Praha: E. Valečka, 1893, str. 1. 101 ŠAMBERK, František Ferdinand. Jedenácté přikázání: původní veselohra ve třech jednáních. 5. vyd. Praha: J. Pospíšil, 1907. Divadelní hry F. F. Šamberka.
35
E. Valečka. Ve čtyřicátých letech 20. století byla hra třikrát vydána nakladatelstvím A. Neuberta, ale již v jazykové úpravě Julia Lebla, kterou odůvodňuje následovně: „Staré české hry nelze dnešnímu obecenstvu hráti v původním vydání, které nezní česky a v němž je nadbytek forem, jež nesnese nové divadlo. Proto všechna divadla přepracovávají staré texty. I my podáváme ochotníkům poslední nejlepší úpravu hry, jak byla hrána v Divadle Vlasty Buriana v Praze.“102 Hra s autentickým Šamberkovým textem byla vydána jedenáctkrát, naposledy v roce 1941.103 Poté vyšla ještě třikrát u A. Neuberta, ale už v jazykové úpravě. Veselohru Jedenácté přikázání můžeme zařadit mezi situační komedie. Ta je popsána Jiří Smrčkem takto: „U situační komedie jsou významné situace, z nichž je vystavěn dramatický děj. Pokud mají ztřeštěnější podobu, používá se označení fraška. Z hlediska výskytu je tento komediální typ nejběžnější. Jeho nejčastějším námětem jsou milostné vztahy. Autoři obvykle využívají ustálených lidských typů (záletník, nevěrná žena, směšný příbuzný) a institucí (svatba, pohřeb). Vztah situace a ústřední postavy může být dvojí: buď jde o protipohyb (situace pracuje proti hrdinovi, demaskuje jeho přetvářku a faleš, na což hrdina reaguje důmyslnějšími lžemi a mystifikacemi, a děj se tak stává čím dál složitějším), nebe jde o spolupohyb (hrdina situace využívá a jejím prostřednictvím získává převahu nad ostatními postavami).“104 Většinou je však hra označována za frašku, např. Zdeněk Hořínek uvádí: „Nejsoustavnějším pěstitelem (české frašky v 19. st.) byl (po Václavu Klimentu Klicperovi) herec Prozatímního a Národního divadla František Ferdinand Šamberk (1838 – 1904). Jeho kdysi nadmíru populární celovečerní i jednoaktové komedie (Blázinec v prvním poschodí, Jedenácté přikázání, Palackého třída č. 27) tvoří jakýsi lokálně pražský protějšek k vídeňským fraškám Nestroyovým. I ony jsou zabydleny rázovitými figurkami středních i lidových vrstev a postihují jejich malý způsob každodenní existence. Duchem jsou ovšem – proti Nestroyově jízlivé a pronikavé ironii – měšťácky bodré a shovívavé.105 Lokální fraška podle formulace Josefa Peterky bývá „spojená se zpěvy a využívající divákům povědomé místní reálie.“ 106, ty zde však 102
ŠAMBERK, František Ferdinand. Jedenácté přikázání: veselohra ve třech jednáních. 2. vyd. Praha: A. Neubert, 1944, str. 4. 103 ŠAMBERK, František Ferdinand. Jedenácté přikázání: Veselohra o třech jednáních. Praha: Nakladatelské družstvo Máje, [1941]. 104 SMRČKA, Jiří. Komedie. In: MOCNÁ, Dagmar a Josef PETERKA. Encyklopedie literárních žánrů. Praha: Paseka, 2004, str. 309. 105 HOŘÍNEK, Zdeněk. Kniha o komedii. Praha: Scéna, 1992. Ledeburský palác, str. 32 – 33. 106 PETERKA, Josef. Teorie literatury pro učitele. 3. vyd. Jíloviště: Mercury Music & Entertainment, 2007, str. 257.
36
nenajdeme. V recenzích na hru z roku 1881 nalezneme toto: „Celek činí dojem neodolatelné komiky, ovšem místy více na frašku připomínaje než na veselohru, zejména v třetím jednání.“107 Hra vznikala v poslední třetině devatenáctého století, kdy měla na českou komedii určující vliv tvorba francouzská (vzor lehké duchaplné konverzace, např. inspirace pro hry E. Bozděcha) a vídeňská (např. tvorba J. N. Nestroye zachycující život rázovitých figurek středních vrstev). Autoři kromě zábavy i kriticky zobrazovali společnost. K této době však patří i nízká kultura české řeči, ojedinělá německá slova a hrubé gramatické chyby při improvizaci.108 O komedii se pokoušel např. J. Neruda, K. Sabina či F. V. Jeřábek. Tehdejšímu repertoáru dominovala historická dramata, hry ze současnosti psal pouze Jeřábek, Gustav Pfleger – Moravský, Karel Sabina a později také František Ferdinand Šamberk.109 Ten patřil díky Jedenáctému přikázání (1882) a Palackého třídě č. 27 (1884) mezi autory výborných situačních komedií společně s J. Štolbou (Vodní družstvo, 1886) a V. Štěchem (Třetí zvonění, 1900, Deskový statek, 1908).110 Ottův slovník naučný uvádí: „A poněvadž veselé práce Šamberkovy vznikaly v dobrém rozmaru nálady a okamžiku, rychle stárly a pozbývaly své působivosti. Ač mnohé z nich nelze upříti bystrý vtip, přece jen nedostatek hutnějšího jádra a vážného pozorování života, z kteréhož podkladu vyrůstá jediné opravdový humor, odpírá jim literární a umělecké hodnoty. Přes to některé jeho frašky mají dosti divadelních předností, aby se po některou dobu udržely na lidových a ochotnických jevištích.“111 O tom, že hra Jedenácté přikázání patřila k úspěšným, není pochyb. V knize Pamětí vydaných Gustavem Toužilem se o ní ale téměř nepíše, pouze je zmíněna jedna příhoda: „Stávku v Národním Divadle vyvolali členové orchestru na Nový rok 1894, a odepřeli působiti při opeře Prodaná nevěsta. Na místě opery dávána moje veselohra Jedenácté přikázání. Byl jsem povolán do schůze orchestru, jako důvěrník a pomohl jsem věc urovnávati.“112 Veselohra je rozdělena do tří jednání. Vydání z roku 1907 uvádí dokonce dobu trvání hry: „I. jednání 45, II. 57, III. 34 minut; v král. zem. českém divadle s meziaktními 107
Z. (V. V. Zelený) Šamberkovo „Jedenácté přikázání“. České noviny, 1881, roč. 3, č. 56, s. 3. ČERNÝ, František. Kapitoly z dějin českého divadla. Praha: Academia, 2000, str. 75. 109 Tamtéž, str. 130. 110 SMRČKA, Jiří. Komedie. In: MOCNÁ, Dagmar a Josef PETERKA. Encyklopedie literárních žánrů. Praha: Paseka, 2004, str. 313. 111 LADECKÝ, Jan. František Ferdinand Šamberk. In: Ottův slovník naučný. Illustrovaná encyklopædie obecných vědomostí, díl XXIV, Staroženské - Šyl, Praha: J. Otto, 1906, str. 554 – 555. [online] [cit. 2.5.2016] Dostupné z: http://archive.org/stream/ottvslovnknauni39ottogoog#page/n560/mode/2up 112 TOUŽIL, Gustav. Paměti F. F. Šamberka a hrst vzpomínek. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1906, str. 170. 108
37
přestávkami trvá nejvýše dvě a půl hodiny“. Děj se odehrává za našich dnů v menším městě v Čechách113, upravené vydání neuvádí časové určení děje114. Stejně tomu tak je u výčtu postav, první tři vydání uvádějí obsazení v královském zemském českém divadle v Praze, upravené vydání je pochopitelně vypouští. Je napsána klasickou formou divadelní hry, a navíc jsou zde připojeny podrobné poznámky o rozestavění jeviště (pouze v prvním vydání i nakreslený plánek). Dále pak obsahuje seznam kostýmů a rekvizit pro jednotlivá jednání nebo i návod, jak vyslovovat cizojazyčná slova: „v mluvě jednajících osob tisknuta jsou tak, jak se vyslovovati mají“115. V prvním vydání jsou některá slova zvýrazněna, na konci je to vysvětleno: „Veškeré narážky jsou tučnějším písmem vyznačeny“ a obsahuje podrobnější scénické poznámky na okrajích stran. To zřejmě sloužilo především ochotnickým souborům pro snazší nastudování hry. Scéna je poměrně jednotvárná, vše se odehrává v elegantním salonu u Voborského, ve kterém dochází k malým obměnám (rozestavění a počet nábytku). Popsán je takto: „V pravo, v levo dvéře, v pozadí v levo otevřený východ do zahrady na terasu; v pravo dvéře, kteréž tvoří hlavní vchod.“116 Ve stejném vydání je přiložen i plánek, který definuje, že levé dveře vedou do pokoje Emmy a pravé k pokoji Voborského a dalších hostů. Také uvádí, že na terasu vedou 2 – 3 schody. Nakreslený nábytek je následující: stůl s pohovkou (vlevo), psací stůl (vpravo), stůl se dvěma pohovkami (vepředu uprostřed) a dvě sesle se stolem (vzadu mezi dveřmi na terasu a chodbu).117 V případě, že soubor hraje na větší scéně, má být postavena terasa, když tak není, stačí pouze dveře do zahrady. Potom se však některé scény musí upravit.118 I tato jednoduchá scéna mohla přispívat k tomu, že byla hra pro ochotníky dostupná, a tudíž mohli hru uvádět téměř kdekoli.
113
ŠAMBERK, František Ferdinand. Jedenácté přikázání: původní veselohra ve třech jednáních. Praha: Brožík a Janke, 1882. Divadelní knihovna dramatických spisů, str. 4. 114 ŠAMBERK, František Ferdinand. Jedenácté přikázání: veselohra ve třech jednáních. 2. vyd. Praha: A. Neubert, 1944. 115 ŠAMBERK, František Ferdinand. Jedenácté přikázání: původní veselohra ve třech jednáních. 5. vyd. Praha: J. Pospíšil, 1907. Divadelní hry F.F. Šamberka, str. 111. 116 ŠAMBERK, František Ferdinand. Jedenácté přikázání: původní veselohra ve třech jednáních. Praha: Brožík a Janke, 1882. Divadelní knihovna dramatických spisů, str. 5. 117 Tamtéž, str. 5. 118 ŠAMBERK, František Ferdinand. Jedenácté přikázání: původní veselohra ve třech jednáních. 5. vyd. Praha: J. Pospíšil, 1907. Divadelní hry F.F. Šamberka, str. 109.
38
3.2 Charakteristika postav Hra byla napsána pro čtrnáct osob, které většinou patří ke střední vrstvě. U každé z nich je připojena krátká charakteristika. Dokonce i sám autor si ve hře zahrál (postupně Beránka, Jičínského i Střelu119), ale podle J. Šmahy spíše ke své škodě: „Ve své nejlepší hře, v Jedenáctém přikázání, hrál jednu z hlavních úloh. Ve třetím jednání, obklopen přáteli na scéně, chopil se náhle na hlavu a zasténal: Mein Gott, mein Gott! Opustila ho na chvíli paměť – i budka.“ 120 Otakar Roubínek uvádí podobnou situaci: „Hrálo se jedenácté přikázání v neděli odpoledne, Šamberk hrál Střelu, a ve druhém jednání v dialogu s Voborským, kterého hrál Vojan, plaval zcela beznadějně a pak už jen slyšel směrem k boudě: »Um gottes Christi Willen«. Nápověda křičel až na druhou galerii, až po několika povážlivých nově vzniklých zákrutách dialogu se dějství dovedlo k přibližně očekávanému konci.“121 Hlavní postavou hry je Jiří Voborský (soukromník). Důležitou postavou je Emma (rozená Králíčková, jeho manželka). Ve hře je zastoupena její rodina: Florian Králíček (statkář); Veronika (jeho manželka), Julie (jejich dcera). Nesmíme zapomenout na přátele Voborského: Emanuela Střelu (úředník), Jičínského (major ve výslužbě) a Beránka (profesor). Jiří Smrčka definuje postavu situační komedie takto: „Typickou postavou jejich her je figurka maloměšťáka s pokryteckou morálkou, který se pachtí za prospěchem, obvykle se snahou utajit milostné dobrodružství či uspět v předvolebním boji.“122 Tuto úlohu na sebe vzal Bartoloměj Pecka (soustružník, velitel hasičů a ostrostřelců). Otakar Roubínek jej popisuje takto: „Od samého začátku se motá na jevišti zdánlivě přebytečná postava, která jako by sem nepatřila, jen zvyšuje zmatek, dává dialogu rovinu falešného mluvení stranou, umožňujícího komentář, ale hlavně je to jedna z nejčeštějších Šamberkových postav vůbec (…) Je to karikatura českého hraní si na vojáky a na konspiraci, postava z rodu Antona Špelce, postava celistvá, jakási tresť všech Mošnových postav, v nichž se napíná oblouk od služebné poníženosti až ke grandióznímu velikášství, neodolatelně komický
119
ROUBÍNEK, Otakar. František Ferdinand Šamberk. Praha: Melantrich, 1985. Odkazy pokrokových osobností naší minulosti, str. 292. 120 ČERNÝ, František. Kapitoly z dějin českého divadla. Praha: Academia, 2000, str. 75. 121 ROUBÍNEK, Otakar. František Ferdinand Šamberk. Praha: Melantrich, 1985. Odkazy pokrokových osobností naší minulosti, str. 463. 122 SMRČKA, Jiří. Komedie. In: MOCNÁ, Dagmar a Josef PETERKA. Encyklopedie literárních žánrů. Praha: Paseka, 2004, str. 313.
39
typ, ale zároveň dojemný, sahající pro své znaky hluboko do česko-rakouské mentality z dob mocnářství.“123 A jsou zde i další postavy: Vojtěch (sluha Jičínského), Františka (služka u Voborského) a Ferdík (kupecký mládenec). Následující postavy nejsou důležité a v některých vydáních byly čtenáři (zřejmě ochotníky) v seznamu přeškrtnuty a jejich promluvy vynechány: Pepík (pekařský učedník) a Doktor Šťastný (lékař). Jejich další charakteristiky se dozvídáme z textu: Králíček nerad jezdí vlakem124, Emmě je 26 let a byla zrazena jinou láskou125, Voborský slaví v těch dnech 45. narozeniny126, Beránkovi už bylo 40 let127, učí matematiku a je roztržitý, Pecka je hejtmanem128, Vojtěch dluží několik zlatých a je Peckou považován za generála, Julie si ráda utahuje ze svého švagra129 apod. Dále se v textu zmiňují další postavy pekař pan Dalamánek, stará kuchařka Kateřina, domácí Eližběta Vaňousová (vdaná Pecková) a pan okresní. Jazyk postav není nějak zvláštní, odpovídá dobovému kontextu. Zmínit můžeme prvky vojenského slangu: kvergriffy, střílet z děl, ručnic, houfnic, kartáčů, mitraljés, šrapnelů, raket, moždýřů, lankastrů, armstrongů a ucháciusů130, a zmínky o válce v roce 1866. Dnešní čtenář by nerozuměl slovu pálat a chápal by jinak výraz soudruh. Pálat znamená planout131 a soudruh dříve neznamenal nařízené oslovení, ale přítel, kamarád a společník.132 Zdánlivě zbytečná postava Bartoloměje Pecky, která se však vyskytuje téměř v každém výstupu, působí zmatek. Ostatní jsou jeho přítomností obtěžováni a snaží se ho zbavit. Neúspěšně. Vytváří a umocňuje komické situace. Někdy dokonce naruší napínavou scénu a přispěje tak ke komickému vyznění původně vážné situace. Je si jistý svou výjimečností a okolí o tom horlivě přesvědčuje: : „Jsem takový! (Vzdychne.) To jsem vám chtěl právě říct! Mne usmrtí úzké poměry! Vím, že ty okovy nepřetrhám – rmoutím se – spolknu, kde co mohu – a trpím – leč sousede, chtěl jsem pracovat pro 123
ROUBÍNEK, Otakar. František Ferdinand Šamberk. Praha: Melantrich, 1985. Odkazy pokrokových osobností naší minulosti, str. 272. 124 ŠAMBERK, František Ferdinand. Jedenácté přikázání: původní veselohra ve třech jednáních. 5. vyd. Praha: J. Pospíšil, 1907. Divadelní hry F.F. Šamberka, str. 44. 125 Tamtéž, str. 13. 126 Tamtéž, str. 14. 127 Tamtéž, str. 32. 128 Tamtéž, str. 42. 129 Tamtéž, str. 43. 130 ŠAMBERK, František Ferdinand. Jedenácté přikázání: původní veselohra ve třech jednáních. 5. vyd. Praha: J. Pospíšil, 1907. Divadelní hry F.F. Šamberka, str. 23. 131 Vokabulář webový. [online] [cit. 10.1.2016] Dostupné z: http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx 132 Internetová jazyková příručka. [online] [cit. 10.1.2016] Dostupné z: http://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=soudruh
40
budoucnost!133 Zároveň jeho promluvy do publika a komentáře osvětlují některé okolnosti děje. Např. proč si myslí, že je sluha Vojtěch generálem: „Štěstěna se více neobrací ke mně zády! Možnost vyniknutí nebyla ještě nikdy tak blízka, jako v tomto okamžiku. To není sprostý vojín – ten je přestrojen! To je vysoký důstojník! Slíbil, že bude přednášet mé setnině o roku šestašedesátém. – Sprostý voják dovedl by přednášet? Co? Když jsem se naň s ustrnutím díval, poznal, že tím inkognito své kompromitoval a řekl, abych mu půjčil dva zlaté! Já mu je opět s ustrnutím dal – aby mne však úplně uspal, tázal se na věci lhostejné – na příklad: kde je zde nejlepší slivovice, já mu to řekl!“134 Stojí za zmínku porovnat oslovení manželů Voborských. Manželka oslovuje svého muže takto: pane manžele, milý mužíčku, milý muži, ubohý muži. Zatímco manžel volí mnohem různorodější oslovení: cukroušku, milé dítě, ó nebeské stvoření, Emmo, Emminko, milá Emmo, ženuško drahá, bezcitná ženo, poupátko mé. Beránek poprvé Julii osloví panno! Což jí i v té době přijde zvláštní: „Julie (pro sebe): Říká »panno«, tenť ještě ze staré školy.“135 Dále jsou v textu zmíněny postavy Tarastra a Tamina z opery Kouzelná flétna od W. A. Mozarta, jestli je publikum znalo, nevíme, ale zřejmě by to bylo podobné jako dnes (někdo ano, někdo ne).
3.3 Zápletka hry Titul Jedenácté přikázání se objevuje i u maďarského spisovatele Lajose Mesterháziho (též hra o třech dějstvích z roku 1960) a Jeffreye Archera (kniha z roku 1998). Šamberk názvem vystihuje hlavní zápletku hry, kdy následkem porušení jedenáctého přikázání, které zní, nezapřeš nikdy ženy své136, dojde k mnoha neuvěřitelným a komickým situacím. Průvodcem děje by mohlo být přísloví: lež má krátké nohy, neboť následné navazování jedné lži za druhou ovlivní následující situace, a tím vytváří i dějovou linku příběhu. Objevují se zde motivy staromládenectví, manželství, rodiny, přísahy, lži, cti a vztahy mužů a žen (Voborský a Emma, Františka a Vojtěch, Julie a Beránek, Pecka a manželka). 133
ŠAMBERK, František Ferdinand. Jedenácté přikázání: původní veselohra ve třech jednáních. 5. vyd. Praha: J. Pospíšil, 1907. Divadelní hry F. F. Šamberka, str. 19. 134 Tamtéž, str. 25. 135 ŠAMBERK, František Ferdinand. Jedenácté přikázání: původní veselohra ve třech jednáních. 5. vyd. Praha: J. Pospíšil, 1907. Divadelní hry F. F. Šamberka, str. 63. 136 Tamtéž, str. 33.
41
Zápletka děje má kořeny v dřívějším jednání Voborského: „My překročili jsme Rubikon věku mládeneckého a podivnou náhodou zůstali jsme všichni svobodni. Před pěti lety sešli jsme se u přítele Jičínského, kterýž tehda posádkou ležel v družné Moravě, i shledali jsme, že náhoda neb osud nám vykázal, abychom zemřeli co staří mládenci. Při veselém kvasu a plných sklenkách francouzského nektaru složili jsme přísahu polo žertem polo do opravdy, že se nikdo z nás neožení, majíce všickni pevně za to, že jsme dobu k ženění příhodnou propásli.“137 Voborský dosud přátelům tají, že se oženil, a nyní žádá manželku, aby odjela na dny, kdy mají přijet na návštěvu. Ta nakonec svolí, že odjede ke svým rodičům. Ale dojde k nečekané komplikaci, ve stejný den je totiž přijedou navštívit, musí tedy zůstat doma. Následně Voborský vydává Emmu za svou dceru, aby přátelům vysvětlil přítomnost ženy v domě. Tím si však přidělá další starosti, neboť si vymyslí, že její matkou je Eližběta Vaňousová, což vede přítele Střelu k závěru, že je Emma jeho dcera. Mezitím se roztržitý Beránek stihne zamilovat do Julie a údajné příbuzenské vztahy se více zamotávají. Zmatek způsobuje i přítomnost komické postavy Bartoloměje Pecky a na pozadí lze sledovat vztah služky Františky a vojáka Vojtěcha. K zásadním potížím dochází při setkání manželů Králíčkových a přátel Voborského. To už se stane situace neúnosnou a Voborský musí vše vysvětlit. Tuto podkapitolu můžeme uzavřít slovy Zdeňka Hořínka: „I veselohra má své vážné a závažné jádro, jehož hodnota se nikterak nesnižuje tím, že předmětem komediálního děje jsou rozpory komediálními prostředky řešitelné. Po překonání zábran (spočívajících buď v dílčích, napravitelných vadách lidských charakterů nebo v odstranitelných překážkách vnějších nebo v pouhém nedorozumění) dochází k smírnému vyrovnání mezi oběma stranami: problém se řeší v rámci hry jejími vlastními silami. Vlastní hodnota veselohry ovšem nespočívá v tomto smírném konci, který je prvkem převážně konvenčním (a uplatňuje se, často neorganicky, i v komediích satirických), ale v pozitivní, energické a vynalézavé aktivitě komických hrdinů, usilujících o dosažení nebo obnovení ztracené rovnováhy.“138
137
ŠAMBERK, František Ferdinand. Jedenácté přikázání: původní veselohra ve třech jednáních. 5. vyd. Praha: J. Pospíšil, 1907. Divadelní hry F.F. Šamberka, str. 12. 138 HOŘÍNEK, Zdeněk. Kniha o komedii. Praha: Scéna, 1992. Ledeburský palác, str. 86 – 87.
42
3.4 Divadelní inscenace Otakar Roubínek upozorňuje, že Jedenácté přikázání bylo „přeloženo do devíti jazyků, řadu desetiletí patřila k nejčastějším číslům snad všech ochotnických spolků u nás, v osmdesátých letech byla oblíbena v Německu (přes sto repríz v Berlíně), u jižních Slovanů, dvakrát je přeložena do ruštiny […].“139 Hra byla uvedena například v Ostravě v roce 1922140, roku 1940 v Brně141, o deset let později ji uvedl i Alfréd Radok142. Došlo též k hudební adaptaci (1958)143. Pardubická inscenace byla roku 1964144. V Hradci Králové hru uvedlo Divadlo Vítězného února145 podle volného přepracování Heleny Šimáčkové146. Premiéra proběhla 13. října 1973. Autorka hru přejmenovala na Nezapřeš nikdy ženy své. Provedla mnoho dílčích změn, upravila obsahovou i jazykovou stránku hry, navíc přidala postavu paní Peckové a přesně určila dobu děje na 25. června 1887 od 9.05 hod. do 21.07 hod. místního času147. Jedenácté přikázání uvedlo roku 1998 i divadlo v Liberci a z amatérských souborů nedávno třeba ochotníci z Vamberka148. Hra se dosud hraje v Národním divadle v Praze149 v adaptaci Davida Drábka s názvem Jedenácté přikázání aneb Mucholapka. Premiéra proběhla 21. listopadu 2013 na scéně Stavovského divadla150. Svou adaptaci popisuje takto: „Vpadli jsme do Šamberkova textu jako Hunové, to ano. Drancovali jsme a bořili, klučili a žďářili o překot. Proč to plenění a zakládání osad vlastních? Neboť to tak musí být. Neboť původní text komedie by dnes zřejmě nerozesmál ani hysterickou travičku v cele smrti…“151 V poslední větě se režisér vyjadřuje s nadsázkou. Hra se pouze inspirovala
139
ROUBÍNEK, Otakar. František Ferdinand Šamberk. Praha: Melantrich, 1985. Odkazy pokrokových osobností naší minulosti, str. 272. 140 http://www.ndm.cz/cz/cinohra/inscenace/3081-jedenacte-prikazani/ 141 http://www.ndbrno.cz/modules/theaterarchive/?h=inscenation&a=detail&id=6009 142 ČERNÝ, František. Kapitoly z dějin českého divadla. Praha: Academia, 2000, str. 314. 143 ŠAMBERK, František Ferdinand a HARAPÁT, Jindřich, ed. Nezapřeš nikdy ženy své: (Jedenácté přikázání): Hudební veselohra o 3 dějstvích. Praha: ČDLJ, 1958. 144 http://www.vcd.cz/inscenace/jedenacte-prikazani-1964 145 František Ferdinand Šamberk, Helena Šimáčková, Jedenácté přikázání, aneb, Nezapřeš nikdy ženy své: fraška o třech dějstvích : program k premiéře frašky, 13. října 1973. Hradec Králové: Divadlo Vítězného února, 1973. 146 POLACHOVÁ, Helena. Nezapřeš nikdy ženy své: fraška o 3 dějstvích. Praha: Dilia, 1971. 147 Tamtéž str. 2. 148 http://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=soubor&id=2289 149 http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/6293 150 KLESTILOVÁ, Iva a František Ferdinand ŠAMBERK. František Ferdinand Šamberk - David Drábek, Jedenácté přikázání, aneb, Mucholapka: [premiéra 21. listopadu 2013 ve Stavovském divadle. Praha: Národní divadlo, c2013, str. 4. 151 DRÁBEK, David. František Ferdinand Šamberk. Strindberg? Spielberg? In: KLESTILOVÁ, Iva a František Ferdinand ŠAMBERK. František Ferdinand Šamberk - David Drábek, Jedenácté přikázání,
43
Šamberkovou předlohou, využívá stejné zápletky a téměř stejných postav, které ale mají jiné vlastnosti. Některé situace a dialogy přebírá, ale dává jim jiný význam. Drábek tedy napsal svoji hru na motivy Šamberkovy veselohry. Na scénách Národního divadla bylo Jedenácté přikázání uvedeno celkem sedmkrát. Poprvé v roce 1884 (na repertoáru až do roku 1891, hrálo se 15x) ho režírovala dvojice Antonín Pulda, František Kolár. V sezóně 1892/1893 se režie ujal přímo F. F. Šamberk spolu s F. Kolárem, hrála se jedenatřicetkrát, což svědčí o její velké oblibě. 152 O. Roubínek uvádí, že i v roce 1897 (25. 3.) se ujal režie představení F. F. Šamberk.153 Následující inscenace režijně připravil A. Sedláček, toto provedení (z roku 1902) bylo úspěšné (hrálo se zase 31x) na rozdíl od těch dalších. Inscenace F. Steinsberga (1914) se hrála jen 3x, Muškova a Želenského (z roku 1917) jen 8x. Steinbergova interpretace se vrátila ještě v roce 1918. Poslední inscenaci z roku 1933 režírovali Milan Svoboda a Jiří Steimar.154 Recenzenti konce 19. století zařazují Jedenácté přikázání k těm dílům, kdy nejdete na určité představení, ale na představení určitého autora. Šamberk je tedy podle nich zaručených úspěchem: „vzpomeňte si na osvědčenou dramaturgickou obratnost autorovu, na jeho roztomilý humor a vtipnost – i můžete již tušiti, jakým zábavným labyrinthem zmatků vás provede, než vás téměř unaveny smíchem propustí ze svých tenat.155 Autorovy vlastnosti jsou popsány takto: „velmi obratné ruce i rozmarný duch a ty samé, výsledek zabezpečující přednosti spisovatelovy, dosvědčuje vtipný dialog, napínavost, zaokrouhlenost a rychlý postup scén, krátce technika.“156 Dobový tisk si všímá i zajímavého názvu představení: „Překvapující zpráva, že našemu Šamberkovi na dráze ctnosti nestačí již ani Mojžíšův dekalog, minulého pátku došla skutečného potvrzení. Vynašelť Jedenácté přikázání, i musíme přiznati, že je dobře odůvodnil“157 Hlavní předností hry má být její veselost a humor, J. Lier to komentuje takto: „Rozhodnou předností Šamberkových veseloher jest, že jsou veselé, což nebývá vždy aneb, Mucholapka: [premiéra 21. listopadu 2013 ve Stavovském divadle. Praha: Národní divadlo, c2013, str. 49. 152 LJUBKOVÁ, Marta. Šamberk na scénách ND. In: KLESTILOVÁ, Iva a František Ferdinand ŠAMBERK. František Ferdinand Šamberk - David Drábek, Jedenácté přikázání, aneb, Mucholapka: [premiéra 21. listopadu 2013 ve Stavovském divadle. Praha: Národní divadlo, c2013, str. 43. 153 ROUBÍNEK, Otakar. František Ferdinand Šamberk. Praha: Melantrich, 1985. Odkazy pokrokových osobností naší minulosti, str. 542. 154 LJUBKOVÁ, Marta. Šamberk na scénách ND. In: KLESTILOVÁ, Iva a František Ferdinand ŠAMBERK. František Ferdinand Šamberk - David Drábek, Jedenácté přikázání, aneb, Mucholapka: [premiéra 21. listopadu 2013 ve Stavovském divadle. Praha: Národní divadlo, c2013, str. 43. 155 -f- Hudba a divadlo. Světozor, 1881, roč. 15, č. 11, str. 131. 156 Tamtéž str. 131. 157 Tamtéž str. 131.
44
vlastností dramat pro lidské vyražení napsaných. Nejnovější jeho kus „Jedenácté přikázání“ jest ještě veselejší než veselohra a poskytuje přátelům smíchu vydatnou příležitost k neskrblení a otřásání bránice. Routinérovi v skládání zábavných her, v odehrávání směšných figur a v režii komické poloviny repertoiru, možno arci vždy napřed důvěřovati, když oznámí nový kus; a k Šamberkovým kusům můžeme si z pravidla chystati silnou naději, že působivostí kusu budeme strženi, byť i proti své vůli.“158 Jiné noviny v článku V. Zeleného dokonce prohlašují, že „ po celý druhý akt obecenstvo nemohlo ani přestat se smát, kdežto jednotlivé hlasité výbuchy smíchu slyšeti bylo po celý večer.“159 Recenze na představení se shodly v tom, že herecké výkony byly skvělé. Všechny také krátce vykreslují děj. U postav jim nevadí, že „žádná z těchto figur není právě s brusu nová, za to jsou většinou výborně vypracovány; také kromě Pecky neleží působivost Šamberkovy novinky v osobách, nýbrž v situacích a různých čistě „šamberkovských“ vtipech, svědčící stejně o spisovatelově humoru, jak o jeho bystrém zraku v příčině scenerické účinnosti.“160 Nacházejí ale i nedostatky, zejména v tom, že Voborský vydává Emmu za svou dceru: „Jest viděti, že to expozice poněkud slabá, poněvadž má poněkud málo podobnosti ku pravdě a důvodnosti; ale s ní vyvinují se pak další komické situace s takovou jistotou a komickou silou, že posledním dvěma aktům nelze vytýkati podstatné vady.“161 Nebo se cítí některými pasážemi pohoršeni, které to jsou, ale nezmiňují: „Jedenácté přikázání („Nezapřeš nikdy ženy své!“) jest práce zdařilá a velmi působivá, jež zasluhuje, aby ještě očištěna byla z některých „drastičtějších“ míst, proti nimž by se mělo stanoviti přikázání dvanácté a poslední: „Pomni, abys zanechal vtipů příliš – nevázaných.“162 Dnes už bohužel nemůžeme vědět, co tehdejší společnost na z našeho pohledu nevinné hře pohoršilo. Snad to mohla být neupřímnost k rodičům a drzé chování Voborského přátel k nim, nebo milenecký vztah Střelův?
158
J. L. (Lier) Kr. zemské české divadlo v Praze, Drama. Divadelní listy, 1881, roč. 2, č. 8, s. 80. Z. (V. V. Zelený) Šamberkovo „Jedenácté přikázání“. České noviny, 1881, roč. 3, č. 56, str. 3. 160 Tamtéž str. 3. 161 Tamtéž str. 3. 162 -f- Hudba a divadlo. Světozor, 1881, roč. 15, č. 11, str. 131. 159
45
3.5 Filmové zpracování Komedie byla zfilmována dvakrát, poprvé roku 1925 Václavem Kubáskem (němý film), a pak roku 1935 (už mluvený) režisérem Martinem Fričem. V obou si titulní roli zahrál Hugo Haas. Cenzurována byla v srpnu 1935, následně proběhla premiéra 30. 8. 1935 v kině Metro a Světozor. Natáčelo se v ateliérech AB Barrandov a exteriéry v Praze: Staré Město, Staroměstské náměstí, Týnský chrám, Vltava, mosty. Šamberkovu předlohu přepracoval na scénář E. A. Longen a Otakar Vávra. Hudbu připravil Karel Hašler a Miloš Smatek.163 Oproti knižní předloze došlo k mnoha dějovým změnám. Film nebyl kritikou dobře přijat, většinou bylo velké očekávání proměněno ve zklamání. Dle Národního osvobození režisér Frič nedostatečně využil výbornou divadelní předlohu. Alespoň výkony herců pochválili, ale v hlavní roli se jim Hugo Haas nelíbil. Následující citace mluví za vše: „Této veselohře jistě nechyběly předpoklady zdaru a úspěchu. Vděčný a nesčetněkráte již před obecenstvem různých profesionálních i ochotnických scén vyzkoušený námět Šamberkovy situační veselohry a poctivě zpracované scenario, k tomu nejobratnější český veseloherní režisér, vynalézavý operatér a soubor dobře volených herců – tento souhrn příznivých okolností povyšoval tuto domácí filmovou veselohru již předem nad ostatní chatrný a omšelý tuzemský průměr. Po shléhnutí tohoto filmu jsme však opět poněkud zklamáni. I když rádi uznáváme, že »Jedenácté přikázání« je skutečně nadprůměrným českým filmem, nemůžeme se ani s touto zábavnou nicůtkou plně smířit.“164 Národní politika opakuje stejné výtky jako předchozí tisk: „Je jen litovati, že přece jen zdravé komiky veseloherní Šamberkovy nebylo ještě více využitkováno. Tak na př. živá figurka ostrostřelce Bartoloměje Pecky (v blahé paměti na Nár. divadle kdysi Mošnova) nedosáhla takové účinnosti ve filmu jako na jevištních prknech. ne pro svoje podání, ale protože jí nebylo ponecháno přední místo jako ve veselohře. […] Povšechně možno říci, že »Jedenácté přikázání« velmi dobře pobaví a návštěvníci biografu se srdečně mnohým výjevům nasmějí. Zejména generace, které v tom poněkud nepřekáží vzpomínka (a ještě dosti živá) na vzorné fraškovité kdysi provedení jevištní.“165
163
URBANOVÁ, Eva, Blažena URGOŠÍKOVÁ, Vladimír OPĚLA a Jitka PANZNEROVÁ. Český hraný film: Czech feature film. Praha: Národní filmový archiv, 1995-. 164 bž. Jedenácté přikázání. Národní osvobození, 1935, roč. 12, č. 24, str. 12. 165 bjb. Jedenácté přikázání. Národní politika, 1935, roč. 53, č. 244, str. 3.
46
Film Martina Friče po letech upadl v zapomnění, ale hra je neustále adaptována a hrána. To svědčí nejen o nadčasovosti Šamberkova námětu, ale i o nadčasovosti divadelních představení vůbec.
47
4 Eva tropí hlouposti Fan Vavřincová (vlastním jménem Věra Němotová) je autorka ženských, dívčích a humoristických románů a scénáristka. Studovala francouzské gymnázium v Praze, během studia se provdala, poté dálkově studovala jazyky na FF UK, které nedokončila. Působila jako redaktorka nakladatelství Rodina, byla v domácnosti a pracovala i jako úřednice a účetní. Své povídky a romány nejprve publikovala v několika periodikách, později její díla vycházela knižně. Od roku 1948 do 60. let 20. století nesměla publikovat. Zvláště v 70. letech spolupracovala s Československou televizí.166 Za nejznámější díla lze označit autorčinu prvotinu167 - román Eva tropí hlouposti a scénář k televiznímu seriálu Taková normální rodinka. Další scénář k filmu, který napsala tentokrát podle cizího námětu, je Hotel Modrá hvězda.168 Autorka sama si nejvíce cenila knihy Prázdniny s Julií169. Zemřela před čtyřmi lety (rok 2012). Mirka Spáčilová o ní v nekrologu uvádí: „Sama spisovatelka na rodinu nedala dopustit, s láskou mluvila o svém muži, dcerách i jejich potomcích. Vysokou školu nemohla za války dostudovat, když jim komunisté vzali podnik, živila se jako účetní, ale přitom psala do časopisů – pohodově, s nadsázkou a nadějí.“170 Marie Krulichová popisuje její tvorbu takto: „Fan Vavřincová se sama hlásí k autorům anglického humoru, P. G. Wodehousovi, Jerome Klapkovi ad., ale také ke klasikům ruského humoru. Jako spisovatelka detektivek uctívá intelektuální úroveň a logiku Agathy Christie, v jejích románech i scénářích zní však zřetelně i česká nota příbuzná tvorbě Ignáta Herrmanna. Neomylný smysl pro grotesku a situační komiku, přesné vykreslení charakterů, nadhled, životní optimismus a důraz na laskavé vztahy mezi lidmi jsou základními hodnotami jejích příběhů.“171 Vavřincová patří k nejlepším autorkám zábavné literatury své doby, hlavně dívčích a ženských románků. Lze ji
166166
HEMELÍKOVÁ, Blanka a JANÁČEK, Pavel. Fan Vavřincová. In: Slovník české literatury po roce 1945 [online]. [cit. 30.4.2016] Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=591&hl=Vav%C5%99incov%C3%A1+ 167 KRULICHVÁ, Marie. Kdo je Fan Vavřincová?. In: VAVŘINCOVÁ, Fan. Eva tropí hlouposti. 2. vyd. Praha: Česká expedice, 1990. Pro pamětníky, str. 131. 168 SVOBODA, Ivan. Věra Němotová. In: SVOBODA, Ivan. Humor nade vše. Praha: I. Železný, 1999, str. 138. 169 Tamtéž, str. 135. 170 SPÁČILOVÁ, Mirka. Zemřela Fan Vavřincová, která psala Takovou normální rodinku. MFD, 2012, roč. 23, č. 294, str. 12c. 171 KRULICHOVÁ, Marie. Kdo je Fan Vavřincová?. In: VAVŘINCOVÁ, Fan. Eva tropí hlouposti. 2. vyd. Praha: Česká expedice, 1990. Pro pamětníky, str. 133.
48
rámcově řadit mezi k autorkám typu Maryny Radoměřské, Jaromíry Hüttlové a autorům jako Vilém Neubauer a Jan Wenig, úrovní své tvorby je však spíše převyšuje. 4.1 Základní informace o autorovi a díle Román Eva tropí hlouposti se původně jmenoval Patsy tropí hlouposti. Nejprve vycházel jako román na pokračování v časopisu Ahoj (1933), roku 1938 byl pod vlastním jménem autorky vydán v edici Romány Ahoje (též Kapesní knihovna obrázkového týdeníku Ahoj)172. Vydání s názvem Eva tropí hlouposti bylo publikováno v Jíchově nakladatelství v roce 1944. Právě s tímto vydáním jsem pracovala173. Za změnu titulu může úspěšný film Martina Friče z roku 1939, který zfilmoval původní Patsy tropí hlouposti, ale hlavní hrdinku přejmenoval na Evu. Znovu byl román vydáván po revoluci ale už v textových a jazykových úpravách nakladatelství, například v roce 1990 (nakl. Česká expedice a DOLMEN), 1996 (nakl. Petra) a 1998 (v edici Večery pod lampou). Kniha je často řazena mezi „nižší“ literaturu. V antologii O. Sirovátky čteme: „Tato vrstva četby prosperovala velice slušně, dařilo se jí líp než literatuře »vyšší«, oficiální, umělecké. Knížek druhořadé literatury vycházelo mnohem víc než literatury hodnotné, a vycházely v mnohem větších nákladech. Jeden autor spočítal, že na přelomu třicátých a čtyřicátých roků se u nás přečetlo za rok aspoň 30 miliónů konzumních knih. Proti tomu zůstával zájem o uměleckou literaturu nepatrný.“174 Námět i celkové provedení jsou lehčího zpracování, ale to neznamená, že si to nezaslouží pozornost i náročnějších čtenářů. Krulichová to komentuje: „Román Eva tropí hlouposti patří k dobrým knihám určeným pro chvíle, v nichž se člověk přetížený denními problémy touží ponořit do příběhu, který nikoho nezarmoutí, protože zákonitě, stejně jako české pohádky, skončí happy endem a staví na citech společných všem. I tato tvorba, často neoprávněně přehlížená literárními kritiky i historiky, patří k živému proudu naší literatury.“175 Po roce 1945 byla snaha populární literaturu omezit. Údajně kvůli jejímu nepříznivému vlivu na zdraví jednotlivce i národa, protože snižuje jeho vkus a odvádí 172
PRIBÁŇ, Michal. Melantrich. In: Slovník české literatury po roce 1945 [online]. [cit. 30.4.2016] Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1832 173 VAVŘINCOVÁ, Fan. Eva tropí hlouposti: humoristický román. V Brně: Jíchovo nakladatelství, 1944. Smějeme se. 174 SIROVÁTKA, Oldřich. Ach, ta láska: průvodce po české brakové literatuře. Praha: Melantrich, 1984. Humor do kapsy, str. 7. 175 KRULICHVÁ, Marie. Kdo je Fan Vavřincová?. In: VAVŘINCOVÁ, Fan. Eva tropí hlouposti. 2. vyd. Praha: Česká expedice, 1990. Pro pamětníky, str. 131.
49
jej od četby národních klasiků a náročných děl.176 Ke konci dvacátého století se vědecký zájem výrazně obrací k „nízkému“ umění. Velký impuls je spojen s osobností U. Eca, který sice ještě uvádí tři roviny kultury (vysoká, střední a nízká), ale tvrdí, že tyto roviny nemusí odpovídat rovinám sociálním.177 Dnes je nízké umění zkoumáno literární vědou i kulturologií, sociologií apod. O tento typ literatury se zajímá např. Dagmar Mocná, Pavel Janáček i Blanka Hemelíková.178 Eva tropí hlouposti je humoristický román, tzn. románový typ zábavným způsobem líčící komické stránky života. Patří k nejčtenějším žánrům, ale kritikou je spíše nedoceňován. V Encyklopedii literárních žánrů D. Mocná uvádí: „Základní intencí humoristického románu je zábavnost, s níž se může spojovat snaha o trefné vystižení specifického prostředí, chování a řeči svérázných typů. Napětí mezi primárně zábavným určením a tíhnutím k hlubší výpovědi o životě situuje humoristický román na rozhraní mezi uměleckou a populární literaturu.“ 179 Pro něj je typická epizodická kompozice. Díky této epizodičnosti jde o žánr vhodný pro otiskování na pokračování, což se u Vavřincové opravdu stalo.180 V knize nalezneme i prvky dívčího románu, zvláště v postavě Evy. D. Mocná charakterizuje typické hrdinky kultivačního příběhu takto: „nezdárné uličnice se »zlatým srdcem«, z nichž se cílevědomou výchovou a rostoucími zkušenostmi postupně stávají kultivované ženské bytosti.“181 Dívčí román pracuje s konfliktními situacemi vázanými na typické prostředí (penzionát, rodina, vstup do zaměstnání, první citové vzplanutí), v nichž si hrdinka vytváří nebo osvědčuje své mravní kvality. Dále využívá stereotypnost, nevěrohodnost děje a psychologickou povrchnost.182 Humoristický román má též blízko k idyle, satiře a grotesce.183 Za předstupeň humoristického románu je považována humoreska. Humoresku popisuje Josef Peterka takto: „krátká zábavná povídka líčící komickou zápletku 176
Představy „nové“ literatury. In: JANOUŠEK, Pavel a kol. Dějiny české literatury 1945 – 1948. Sv. I. 1945 – 1948. Praha: Academia, 2007, str. 113. 177 ŠIDÁK, Pavel. Úvod do studia genologie: teorie literárního žánru a žánrová krajina. Praha: Akropolis, 2013, str. 203. 178 Tamtéž, str. 208. 179 MOCNÁ, Dagmar. Humoristický román. In: MOCNÁ, Dagmar a Josef PETERKA. Encyklopedie literárních žánrů. Praha: Paseka, 2004, str. 261. 180 Tamtéž, str. 261. 181 MOCNÁ, Dagmar. Dívčí román. In: MOCNÁ, Dagmar a Josef PETERKA. Encyklopedie literárních žánrů. Praha: Paseka, 2004, str. 114. 182 PETERKA, Josef. Dívčí román. In: VLAŠÍN, Štěpán a kol. Slovník literární teorie. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel. 1984, str. 78. 183 MOCNÁ, Dagmar. Humoristický román. In: MOCNÁ, Dagmar a Josef PETERKA. Encyklopedie literárních žánrů. Praha: Paseka, 2004, str. 263.
50
z každodenního života. Zdůrazňuje typizované figurky (ženich, manžel, učitel, přísná manželka, vdavekchtivá dívka) v profesně a místopisně specifickém prostředí (maloměsto). Oblíbený žánr české populární literatury. Myšlenkově a fabulačně náročnějším žánrem obdobně zábavného ladění je humoristický román.“184 Mocná též uvádí: „Genetická příbuznost s humoreskou se projevuje i v situační komice vytěžené a mění se v sérii komických pastí. […] Na rozdíl od povýtce akční humoresky využívá humoristický román také jazykovou komiku.“185 Sama Fan Vavřincová píše o dívčích románcích takto: „Začínala jsem s tím ve čtrnácti a má první a pochopitelně zamilovaná knížka vyšla pod velmi romantickým názvem Zlatovlasý sen, když mi bylo sedmnáct. Já se za psaní zamilovaných románků vůbec nestydím. Je to taky potřebná literatura. Hodně žen je zaměstnaných, žijí v neustálém shonu, ve stresech, starostech o zajištění rodiny a občas se potřebují odreagovat a vybočit ze stereotypu romantikou velké lásky a příběhy se šťastným koncem.“186 Zajímavý je i tvůrčí proces autorky: „[…] slovní hříčky, vtipné dialogy, vypointované situace, to všechno mě napadalo až teprve při samotném psaní a většinou všechno veselé vyplynulo přímo z děje. Žádné legrácky jsem tam nikdy uměle nevsazovala. Rovněž jsem se nikdy k hotovému nevracela. Já nenáviděla cokoliv předělávat a upravovat už hotové texty, ale přitom moc obdivuji takového autora, který dokáže přepracovávat hotovou věc třeba desetkrát. Já něco napíšu, a konec! Buď se to bude líbit, nebo ne. Napsat, a šup s tím přes plot!“187 Kniha je rozdělena do 27 kapitol, které jsou poměrně krátké (ideální pro vydávání na pokračování). Je psána er-formou, využívá často přímé řeči a retrospektivní kompozici, např. intermezzo. Nalezneme zde i kontakt se čtenářem: „Mělo to jistou souvislost, což uvádíme pro informaci laskavého čtenáře.“188 Děj se odehrává v jižních Čechách na zámku Záhor189, v domku tety Pavlíny a v Praze. Kniha je doplněna fotografiemi z filmu M. Friče. Román využívá situační komiku, často vyplývající ze změny identity Evy, Michala a Jiřího. Nalezneme zde také jazykovou komiku založenou 184
PETERKA, Josef. Teorie literatury pro učitele. 3. vyd. Jíloviště: Mercury Music & Entertainment, 2007, str. 293. 185 MOCNÁ, Dagmar. Humoristický román. In: : MOCNÁ, Dagmar a Josef PETERKA. Encyklopedie literárních žánrů. Praha: Paseka, 2004, str. 262. 186 SVOBODA, Ivan. Věra Němotová. In: SVOBODA, Ivan. Humor nade vše. Praha: I. Železný, 1999, str. 137. 187 Tamtéž, str. 139. 188 VAVŘINCOVÁ, Fan. Eva tropí hlouposti. 1. vyd. Brno: Jíchovo nakladatelství, 1944, str. 130. 189 Tamtéž, str. 15.
51
na výborných dialozích postav, kdy dochází třeba ke komolení slov (např. „Je to legrace! Legrace! Legrc!“ řekla Eva, kterou náhle napadlo říci to rychle za sebou. „Lgrc!“ opakoval pan Rank okouzleně a usedl na trávník.“190), a využívá též ironii (např.: „Dobré jitro,“ řekla tetička Pavlína a doložila poněkud štiplavě: „Kdepak bych byla vzhůru! Spím již od devíti hodin. Ten mírný vánek, který cítíš, je moje klidné oddechování!“191).
4.2 Děj Hlavní zápletkou knihy je Evina loupež a následné komplikace s tím spojené. Druhou dějovou linií je příběh Michala a Elišky. Mocná vysvětluje: „Tmelem relativně samostatných komických epizod bývá humorně traktovaná milostná zápletka (navazující na tradiční motiv komických námluv), většinou šťastně zakončená svatbou, stvrzující atmosféru životní pohody i příslušnost žánru k široce přístupné četbě.“192 Eva chce tetě Pa k narozeninám dát recept na vypěstování záhorské růže. Protože však se svými sousedy Záhorskými nemají dobré vztahy, rozhodne se Eva návod ukrást. Aby mohla loupež uskutečnit, nechá se zaměstnat jako sekretářka pana Záhorského. U sousedů, se kterými se nestýkají, ale nečekaně potká svého bratra Michala, což vede k mnoha komickým situacím. Ten zde neloupí, ale vydává se za italského hraběte, snoubence Elišky Záhorské. Trefně to komentuje teta Pavlína: „Vím, že jste mladí a potřebujete se rozptýlit. Ale nemyslím, že byste k tomu museli krást a vydávat se za italská hrabata. Ne,“ doložila zatvrzele, potřásajíc bílými lokýnkami, „opravdu si to nemyslím. Pamatuji se, že jsem se jednou jednomu mladíkovi vydávala za ruskou princeznu, ale to bylo v masopustě a maminka o tom věděla. Ale nikdy jsem nekradla.“193 Eliška se tak vyhne nechtěným zásnubám s Fredym, které naplánovala její teta. Paní Emílie má na svědomí i přítomnost dalšího člověka v domě, doktora Jiřího Stráže. Nechal se zde pod falešným jménem Harden zaměstnat, aby dostal zpět náramek své matky, který Emílie po splacení půjčky odmítá vrátit. Jiří se nakonec rozhodne náramek ukrást a nechat místo něj šek na odpovídající částku. V té chvíli se potkává s Evou, do 190
VAVŘINCOVÁ, Fan. Eva tropí hlouposti. 1. vyd. Brno: Jíchovo nakladatelství, 1944, str. 71. Tamtéž, str. 65. 192 MOCNÁ, Dagmar. Humoristický román. In: : MOCNÁ, Dagmar a Josef PETERKA. Encyklopedie literárních žánrů. Praha: Paseka, 2004, str. 262. 193 VAVŘINCOVÁ, Fan. Eva tropí hlouposti. 1. vyd. Brno: Jíchovo nakladatelství, 1944, str. 67. 191
52
které se zamiluje. Dojde ke dvěma krádežím, Eva krade pro svou tetu, on kvůli své matce. Obě loupeže se podaří, ale ne tak, jak si představovali. Eva recept musí vrátit, protože ho tetička už má, a Jiří zjistí, že ukradl pouhou napodobeninu náramku jeho matky. Mezitím se Eliška doopravdy zamiluje do Michala. Když ho však uvidí vycházet z Evina pokoje, veškeré sympatie zmizí. Michal je z toho nešťastný a nakonec Elišce prozradí, že sekretářka je jeho sestra Eva. Jakmile v domě zpozorují, že zmizela sekretářka, tajemník i náramek, snaží se Michal situaci zachránit. Tím se však prozradí jejich pravá identita. Po různých peripetiích vše dojde k požadovanému happy endu – budoucím dvojitým zásnubám, sousedskému smíření a k napravení povahy paní Emílie.
4.3 Charakteristika postav V románu nalezneme málo propracovaných charakterů postav, jde typově spíše o figurky, představující schematickým způsobem určitý typ člověka. Hlavní postavou románu je osmnáctiletá dívka Eva Norová. Poslední tři roky pobývala v penzionátě, teď je zpět doma u tety Pavlíny. Je charakterizována jako roztomilá dívka s líbeznou tvářičkou a dokonalou postavou malé víly194, ale s nezadržitelným temperamentem a ztřeštěnými nápady. Zamiluje se do mladého tajemníka pana továrníka Záhorského Jiřího Hardena (pravým jménem doktor Stráž). Z textu se o něm dovíme, že byl dříve ve finanční tísni, pak ale zdědil velké jmění. Ovládá němčinu, francouzštinu a italštinu195. Jan, sluha u Záhorských a amatérský detektiv, do kterého je zamilovaná slečna Petrová, o něm tvrdí, že šije u nejlepšího krejčího v Praze.196 Evin bratr Michal Nor je vystudovaný žurnalista, ale poté co mu jakýsi vzdálený strýček odkázal dědictví, cestuje a nudí se. Svou sestru má rád, ale občas ho už unavuje. Miluje Elišku Záhorskou, kvůli ní se dokonce vydává za italského hraběte. Eliška je půvabná dívka s modrýma očima a ústy stvořenými k líbání197 a slaví 21. narozeniny. Dívka, o jaké sní všichni muži světa198. Jejím otcem je šedovlasý, elegantní a nesmírně dobrácký199 pan továrník Tomáš Záhorský (v inzerátu ale Jan Záhorský200).
194
VAVŘINCOVÁ, Fan. Eva tropí hlouposti. 1. vyd. Brno: Jíchovo nakladatelství, 1944, str. 12. Tamtéž, str. 61. 196 Tamtéž, str. 100. 197 Tamtéž, str. 7. 198 Tamtéž, str. 19. 199 Tamtéž, str. 23. 200 Tamtéž, str. 15. 195
53
K obyvatelům zámku Záhorských patří také paní Emílie Kolínská, sestra pana továrníka, silná dáma, která by mohla být i velitelkou jízdy201, a její muž Karel. Paní Emílii imponuje aristokracie a má zálibu ve špercích, v závěru pak dojde k napravení její povahy. Pak je zde též Fredy Rank, nápadník Elišky, docela příjemný, veselý, výborný kamarád, skvělý tanečník, ale se zvláštní chorobou, která se projevuje v neustálých nabídkách k sňatku („nechcete si mne přece jen vzít?“)202. Poslední zmíněná, ale ne nejméně důležitá, je teta Pa, slečna Pavlína, která nosí bílé lokýnky. Vychovala Evu a Michala po smrti jejich rodičů203, což by nezvládla bez svého smyslu pro humor a nadhledu. Miluje pletení punčoch a mívá spory se svojí služebnou Klotildou. Recenze na knihu jsem nenašla. Což jen potvrzuje fakt, že populární literatura nezajímala tehdejší literární kritiky.
4.4 Divadelní adaptace románu Román upravený jako divadelní retro muzikál v nedávné době uvedlo Městské divadlo Zlín.204 Nyní je adaptace románu v repertoáru Divadla Na Fidlovačce. Režisér hry o ní mluví takto: „Troufám si říct, že diváci nebudou zklamaní, že by viděli něco přeoraného, najdou to své a také přídavky. Dostane se jim i příjemného retra“205. Představení bylo kritikou kladně přijato, Tereza Blažková píše: „Kdo se chystá do divadla na věrnou kopii slavného Fričova filmu, bude jistě (ne)mile překvapen. Tvůrci (Pavel Šimák a Petr Vydra) představení se totiž drželi převážně předlohy knižní a nikoli té filmové. Z těchto důvodů není Michalův hrabě Angličan nýbrž Ital, Eliščin nápadník se nejmenuje Zdeněk ale Fredy a ke změně dochází i v rodinných vztazích u Záhorských - Kolínských (Eliška není dcerou Emílie a Tomáše, ale je jejich neteří). Avšak přes tyto drobné změny neztrácí inscenace tempo, logiku, lehkost a hlavně kouzelný a hravý humor.“206 Chválí i herecké obsazení, např. Michaela Rochovanská dodává: „A právě v crazy komedii, která působí roztomile a elegantně, stejně jako doba 30. let minulého 201
VAVŘINCOVÁ, Fan. Eva tropí hlouposti. 1. vyd. Brno: Jíchovo nakladatelství, 1944, str. 135. Tamtéž, str. 21. 203 Tamtéž, str. 11. 204 Dostupné z: http://www.divadlozlin.cz/cs/program/prehled-inscenaci/velky-sal/eva-tropihlouposti.html 205 Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/1046200-i-divadelni-eva-tropi-hlouposti 206 BLAŽKOVÁ, Tereza. Kdo natropí nejvíce hloupostí? [online] Dostupné z: http://www.kultura21.cz/divadlo/9411-divadlo-na-fidlovacce-eva-tropi-hlouposti-recenze 202
54
století, za níž se příběh odehrává, může herečka předvést i svou komediální stránku. Ta jí jde výborně a diváci tak na jejím ztvárnění titulní role Evy můžou usoudit, že je věrnou kopií filmové představitelky, legendární herečky Nataši Gollové.“207 Převedení románové knižní předlohy skýtá mnohá úskalí, ať už složitost prostor či větší množství postav. To nastiňuje Kristýna Plešková: „V inscenaci zachovali původní hlavní postavy, což ovšem pro jevištní podobu znamená, že se rázem na scéně objevuje více postav a pro diváka to tak může působit, že se inscenace zaměřuje mnohem méně na Evu a více zeširoka pojímá i příběhy dalších postav. Tento fakt ovšem inscenaci nijak neškodí, ba naopak jí to dodává jisté velkoleposti208 Jediná výtka, která se objevila v recenzi Kateřiny Valilak Čermákové, je vypuštění nesmrtelné houpačkové scény.209
4.5 Filmové zpracování Premiéra filmu Eva tropí hlouposti byla 10. 11. 1939 v kině Lucerna. Film natočil podle románu Patsy tropí hlouposti pro společnost Lucernafilm režisér Martin Frič. Literární předlohu do filmového scénáře upravil Vladimír Peroutka. Nejvíce se natáčelo v ateliérech AB Barrandov, ale byly natočeny i některé exteriéry v Praze (Žižkov, Škroupovo náměstí, dříve Smetanovo a Sukovo). Za hudbu odpovídal Kamil Běhounek a Jiří Traxler.210 Vznik filmu nastiňuje Vavřincová takto: „Šefredaktor (časopisu Ahoj) Vladimír Peroutka se přátelil s režisérem Mac Fričem a jemu ji také doporučil. Knížka se líbila, a tak se brzo začalo s přípravou filmu. Dovedete si asi představit, co to bylo pro devatenáctiletou holku, když se měl podle jejího dílka točit celovečerní film. Frič byl báječný člověk a i po skončení natáčení jsem se s ním a s jeho paní často stýkala.“211 Dokonce spolupracovala na scénáři. Vzpomíná, že při slavnostním galavečeru 207
ROCHOVANSKÁ, Michaela. Eva tropí hlouposti je příjemnou retro podívanou v Divadle Na Fidlovačce. [online] Dostupné z: http://www.prakultura.cz/products/eva-tropi-hlouposti-je-prijemnou-podivanouna-fidlovacce/ 208 PLEŠKOVÁ, Kristýna. Eva tropí hlouposti na Fidlovačce. Filmu se vyrovnala. [online] Dostupné z: http://www.topzine.cz/recenze-eva-tropi-hlouposti-na-fidlovacce-filmu-se-vyrovnala 209 ČERMÁKOVÁ, Kateřina Valik. Na Fidlovačce tropí hlouposti. Vyblbne se Eva i Marie. [online] Dostupné z: http://www.divadelni-magazin.cz/recenze-na-fidlovacce-tropi-hlouposti-vyblbne-se-eva-i-marie/ 210 URBANOVÁ, Eva, Blažena URGOŠÍKOVÁ, Vladimír OPĚLA a Jitka PANZNEROVÁ. Český hraný film: Czech feature film. Praha: Národní filmový archiv, 1995-, str. 85. 211 SVOBODA, Ivan. Věra Němotová. In: SVOBODA, Ivan. Humor nade vše. Praha: I. Železný, 1999, str. 137.
55
u příležitosti dokončení filmu, tančila s tehdejším velkým filmovým milovníkem Raoulem Schránilem. V anketě (rok 1998) o veselohru století byla „Eva“ vyhlášena jako nejlepší film třicátých let.212 Film a kniha se od sebe liší v drobnostech, režisér někdy i doslovně dodržoval předlohu. Je to možná způsobeno i tím, že se sama autorka podílela na scénáři. Změna nastává například v rodinných vztazích a jménech postav. Což pak následně ovlivnilo titul dalšího vydání románu. Patsy z původní předlohy byla přejmenovaná na Evu. Fredy se ve filmu jmenuje Zdeněk a Jiří Harden pak má změněné příjmení na Kučeru. K posunu dochází v příbuzenských vztazích rodiny Záhorských. Ve filmu je matkou Elišky Emílie, zatímco v knize je to její teta Kolínská a matku nemá. Se svým manželem Karlem žijí na zámku u Záhorských. Dále pak se filmový Michal Nor vydává za anglického hraběte, v knize hraje italského hraběte, i jeho civilní zaměstnání je jiné (novinář x vedoucí filiálky ve Švédsku). Jedna postava z románu ve filmu chybí. Jde o slečnu Petrovou, ta však žádnou důležitou roli nehraje a některé její promluvy převzal sluha Jan. Několik scén bylo přidáno, například setkání Evy s panem továrníkem, který vypadá jako zahradník. Začátek filmu zahajuje scéna automobilové nehody, která v knize též není. Pravděpodobně nahrazuje scénu s hruškou a vyprávění o dřívějších Eviných kouscích, která poukazuje na to, jaká je ztřeštěná. Všichni recenzenti filmu se shodli, že nový typ filmu překvapí diváky. Předpokládali, že z toho budou rozpačití a nebudou vědět, co od komedie čekat. Proto vždy v úvodu nastínili, o co jde. Učinil tak i A. M. Brousil: „Čtenáři filmových rubrik vědí, co je to crazy komedie: ztřeštěná, bujná, rozmarná veselohra filmová, rodu původně amerického, tam vypěstovaná, jejíž předchůdkyní na evropské půdě byla a je fraška. Kdežto ve frašce převládl zpravidla humor situační, v crazy komedii nabyla vrchu ironie a groteska. Už tím se vyprošťuje crazy komedie z primitivismu frašky a stal se z ní rafinovaný druh filmový, který proto vyznačuje vyspělou kulturu jak vtipu scenaristického, tak režijního důmyslu a svrchovaného herectví.“213 Recenzenti se též shodli na výborných hereckých výkonech. Z textů lze vycítit obdiv k Fričovi, ale mají k jeho tvorbě i připomínky. Měli výhrady k hudbě a první polovině filmu. Recenze filmu v Národních listech se dokonce zamýšlí nad autorstvím námětu: „Eva tropí hlouposti (Lucerna) označuje se za český pokus o vytvoření v Americe již 212
SVOBODA, Ivan. Věra Němotová. In: SVOBODA, Ivan. Humor nade vše. Praha: I. Železný, 1999, str. 138. 213 BROUSIL, A. M. Fričova dovedná napodobenina. Eva tropí hlouposti. Venkov, 1939, roč. 34, č. 266, str. 7.
56
vžité »crazy comedy«, k níž patrně sváděla předloha. Námět dodala sice F. Vavřincová, ale pravé otcovství je sporné. Ukazuje totiž k Brownově „Zuzaně“. Nakonec uzavírají, že není vhodná doba hodnotit důvody, proč se u nás natáčí nový typ crazy comedy. Přiznají, že se to režisérovi povedlo, k tomu přispěly skvělé herecké výkony a scénář. „Je to nový film Fričův, zase vytvořený se skutečnou tuhou tvůrčí nadvládou, jež vtiskuje celku harmonickou vyváženost všech složek.“214 V týdeníku Kinorevue dokonce přibližují, jaká by měla být postava tohoto typu filmu: „V bláznivých veselohrách vystupují realistické postavy, které si vzájemně připravují nemožné situace. Zpestřují si tím život. Chovají se pak jako nepříčetní, lidé z okolí na ně pohlížejí jako na méněcenné, ale jim je přitom velmi dobře. Kromě toho měly všecky bláznivé veselohry ještě jednu společnou vlastnost. Byly to veselohry rodinného rázu. Všecky se odehrávaly v kruhu nějaké rodiny, ať byla jejich hlavou bláznivá paní bankéřová, nebo stará tetička.“215 V tomtéž tisku se také obávali, že v českém prostředí lidé nejsou zvyklí na to, že herec, „který jindy hraje vážné role, choval se ve veselohře tohoto druhu jako blázen.“216 Recenze můžeme uzavřít tímto příspěvkem: „Není pochyby o tom, že se tato komedie bude líbit. Ale filmové obecenstvo je někdy velmi vybíravé. Je s ním někdy ošemetná práce. Ti, kteří se smáli americkým komediím a hubovali na český film, že nic podobného nesvede, budou možná překvapeni.“217 Kniha i film jsou dodnes populární. Divadelní adaptace románu oslovuje publikum. Film zůstává v povědomí veřejnosti, často jej vysílají v televizi a objevuje se na pultech trafik.
214
jr. Eva tropí hlouposti. Národní listy, 1939, roč. 79, č. 311, str. 3. lka. Fričova crazy-komedy. O filmu Eva tropí hlouposti. Kinorevue, 1939, roč. 6, č. 7., str. 134. 216 O. K. (Oldřich Kautský). Eva tropí hlouposti. Kinorevue, 1939, roč. 6, č. 15, str. 289. 217 lka. Fričova crazy-komedy. O filmu Eva tropí hlouposti. Kinorevue, 1939, roč. 6, č. 7., str. 122. 215
57
Závěr Tato bakalářská práce si kladla za cíl upozornit na autory zábavné literatury, předložit rozbory alespoň některých děl a poukázat na jejich specifické rysy. Vzhledem k tomu, že o danou problematiku byl v minulosti minimální zájem, doufáme, že tato práce přispěje k zlepšení náhledu na tento typ literatury. Dospěli jsme k závěru, že odborných prací na toto téma je stále nedostatek, konkrétní rozbory téměř žádné. Zábavná literatura však plní svou funkci, proto ji nelze opomíjet. V minulosti byly dokonce snahy ji potlačit. Tak zábavná či okrajová literatura jako údajný buržoazní přežitek však byla brzy nahrazena zábavnou či okrajovou literaturou, která měla úzký vztah k společensko-kulturnímu kontextu své doby, tedy 1948 – 1989.218219220 První kapitola rozebírá pojem film pro pamětníky, zamýšlí se nad popularitou retra v dnešní společnosti, určitou nostalgickou náladou a idealizací daného období. Stručně nastiňuje příslušné partie dějin filmu na našem území. Dále pak popisuje vnímání populární kultury a obsahuje úvahu o kýči. Lze shrnout, že zábavná literatura je založena na stereotypu, komerci – je na ní často závislá. Je kratšího i delšího rozsahu, určitý mezistupeň tvoří romány na pokračování. Využívá běžné životní situace většině čtenářů známé, nebo naopak exkluzivní prostředí, o kterém čtenář jen sní. Může vést čtenáře i k další literatuře, hlavně však poskytuje odpočinek a odreagování. Zjistili jsme, že z významných českých literátů první poloviny dvacátého století se zábavnou literaturou zabýval například Karel Čapek. Teprve koncem dvacátého století se ve větší míře k „nízkému“ umění obrátil vědecký zájem. Velký impulz přinesly práce široce respektovaného Umberta Eca, který sice ještě uvádí tři roviny kultury (vysoká, střední a nízká), ale tvrdí, že tyto roviny nemusí odpovídat rovinám sociálním. Inspirující pro tuto práci byla jeho kniha Skeptikové a těšitelé. Dnes je „nízké“ umění zkoumáno literární vědou i kulturologií, sociologií apod. O „nižší“ typ literatury se v současnosti zajímá např. Dagmar Mocná, Pavel Janáček i Blanka Hemelíková. Následující tři kapitoly jsou věnovány rozborům konkrétních literárních předloh. Záměrem bylo vybrat díla, která jsou dodnes adaptována a hrána. Dospěli jsme 218
Viz JANÁČEK, Pavel. Literární brak: operace vyloučení, operace nahrazení, 1938-1951. Brno: Host, 2004. Teoretická knihovna. 219 Srov. JANOUŠEK, Pavel a kol. Dějiny české literatury 1945 – 1948. Sv. I. 1945 – 1948. Praha: Academia, 2007. 220 Srov. WÖGERBAUER, Michael, Petr PÍŠA, Petr ŠÁMAL a Pavel JANÁČEK. V obecném zájmu: cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749-2014. Praha: Academia, 2015.
58
k názoru, že i náročný čtenář může ocenit mistrnou zručnost autorů v tomto typu literatury. Též při výběru předloh bylo přihlédnuto k rozmanitosti a různorodosti děl v oblasti žánru a časového intervalu mezi napsáním a zfilmováním předlohy. Z průzkumu jasně vyplývá, že pokud bylo dílo zfilmováno za života tvůrce předlohy, který mohl scénář připomínkovat, byl film úspěšnější. Film Jedenácté přikázání nebyl kritikou kladně přijat, což dokládají dobové recenze v tisku. Specifickým rysem vybraných předloh je zasazení děje do podobného prostředí. Většinou zachycuje život středních vrstev na menším městě v době svého vzniku. To odpovídá velmi populárnímu tématu idylizujícího obrazu maloměsta, který je i součástí diskuze o takzvané české národní povaze.221222 Dalším rysem je poměrně malý počet hlavních postav, které jsou spíše mladšího věku. Autoři dále výborně pracují s humorem a volí nadčasová témata. Jejich cílem bylo nejen pobavit čtenáře a být komerčně úspěšnými, ale zároveň předložit kvalitní zpracování námětu a oslovit co nejširší okruh čtenářů. Škola, základ života mohla zaujmout hlavně studenty současné i minulé, Eva tropí hlouposti ženskou část publika a Jedenácté přikázání především manželské páry. Zajímavý je fakt, že autorům Fan Vavřincové i Jaroslavu Žákovi bylo znemožněno po únorovém převratu na nějakou dobu publikovat, což svědčí o svébytnosti jejich tvorby a názorovém přesvědčení. Jedním z úskalí této studie bylo získání primární literatury, konkrétně původního vydání předloh. Dále byl složitý přístup k některým periodikům, která ještě nejsou dostupná online kvůli autorskému zákonu. Práci také komplikoval nedostatek odborné sekundární literatury zabývající se zábavnou literaturou. Někdy nebylo zařazení díla k žánru jednoznačné. K jeho určení u jednotlivých děl jsme využívali tyto publikace Encyklopedie literárních žánrů, Úvod do genologie, Slovník literární teorie a Kniha o komedii. Hru Škola, základ života jsme zařadili ke komedii mravů. Jde o typ komedie, který není častý. Veselohru Jedenácté přikázání považujeme za situační komedii, i když je označována také jako fraška. Hlavním tématem této práce byl rozbor textů literárních předloh, nesmíme však zapomenout ani na film. Základní přehled jsem čerpala z knihy Náš film od Luboše Bartoška. Informace ke konkrétním filmům z publikace Národního filmového archivu – Český hraný film a z recenzí dobového tisku.
221
Srov. MOCNÁ, Dagmar. Případ Kondelík: (epizoda z estetiky každodennosti). Praha: Karolinum, 2002. 222 Srov. GILK, Erik a kol. Karel Poláček a podoby humoru v české literatuře 19. a 20. století: sborník příspěvků ze sympozia .., Rychnov nad Kněžnou - květen 2004. Vyd. 1. Boskovice: Albert, 2004.
59
Doufáme, že práce přispěje ke komplexnějšímu náhledu na autory a díla „nižší“ literatury, která byla dlouho v nezájmu kritiků. Dnes v nich spatřujeme prostor pro další odborný výzkum.
60
Seznam použité literatury Primární literatura ŠAMBERK, František Ferdinand. Jedenácté přikázání: původní veselohra ve třech jednáních. 3. vyd. Praha: E. Valečka, 1893. ŠAMBERK, František Ferdinand. Jedenácté přikázání: původní veselohra ve třech jednáních. 5. vyd. Praha: J. Pospíšil, 1907. Divadelní hry F. F. Šamberka. ŠAMBERK, František Ferdinand. Jedenácté přikázání: původní veselohra ve třech jednáních. Praha: Brožík a Janke, 1882. Divadelní knihovna dramatických spisů. ŠAMBERK, František Ferdinand. Jedenácté přikázání: Veselohra o třech jednáních. Praha: Nakladatelské družstvo Máje, [1941]. ŠAMBERK, František Ferdinand. Jedenácté přikázání: veselohra ve třech jednáních. 2. vyd. Praha: A. Neubert, 1944. VAVŘINCOVÁ, Fan. Eva tropí hlouposti: humoristický román. 1. vyd. Brno: Jíchovo nakladatelství, 1944. Smějeme se. VAVŘINCOVÁ, Fan. Eva tropí hlouposti. 2. vyd. Praha: Česká expedice, 1990. Pro pamětníky. ŽÁK, Jaroslav. Cesta do hlubin študákovy duše. 2. vyd. Praha: Karel Synek, 1938. Veselá četba. Humoristická knihovna. ŽÁK, Jaroslav. Škola základ života: hra ze života študáků a kantorů o 22 obrazech. Plzeň: Maják, 1937. ŽÁK, Jaroslav. Škola, základ života: hra ze života študáků a kantorů o třiadvacíti obrazech. 3. vyd. Praha: F. Švejda, 1941. ŽÁK, Jaroslav. Študáci a kantoři: přírodopisná studie. 20. vyd. Praha: Melantrich, 1982. ŽÁK, Jaroslav. Študáci a kantoři: přírodopisná studie. 19. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1968.
61
Sekundární literatura
Knihy BARTOŠEK, Luboš. Desátá múza Vladislava Vančury: příspěvek k dějinám českého filmového umění třicátých let. Praha: Československý filmový ústav, 1973. BARTOŠEK, Luboš. Náš film: kapitoly z dějin (1896-1945). Praha: Mladá fronta, 1985. Máj. BILÍK, Petr. Panorama českého filmu. Olomouc: Rubico, 2000. ISBN 80-85839-54-7. BROŽ, Jaroslav a FRÍDA, Myrtil. Historie československého filmu v obrazech 19301945. Praha: Orbis, 1966. ČAPEK, Karel. Marsyas, čili, Na okraj literatury: (1919-1931). Praha: Československý spisovatel, 1971. Dílo bratří Čapků. ČERNÝ, František. Kapitoly z dějin českého divadla. Praha: Academia, 2000. ISBN 80200-0782-2. DANIEL, Ondřej, KAVKA, Tomáš a MACHEK, Jakub. Populární kultura v českém prostoru. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2013. ISBN 978-80-246-2192-0. ECO, Umberto. Skeptikové a těšitelé, Praha: Argo, 2006. ISBN 80-7203-706-4. FRIČ, Martin a KLIMEŠ, Ivan. Ej, bogatýre Makoviči obrazotvorče--: z korespondence Martina Friče a Jaroslava Žáka 1938-1948. Vyd. 1. Praha: Národní filmový archiv, 2014. ISBN 978-80-7004-161-1. HANUŠ, Jiří a kol. Nostalgie v dějinách. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2014. Quaestiones quodlibetales. ISBN 978-80-7325-335-6. HOMOLOVÁ, Květa, PEŠAT, Zdeněk a OTRUBA, Mojmír a kol. Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století: slovníková příručka. 3. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1982. HOŘÍNEK, Zdeněk. Kniha o komedii. 1. vyd. Praha: Scéna, 1992. Ledeburský palác. ISBN 80-85-214-12-1. JANÁČEK, Pavel. Literární brak: operace vyloučení, operace nahrazení, 1938-1951. Brno: Host, 2004. Teoretická knihovna. ISBN 80-7294-129-1. JANOUŠEK, Pavel a kol. Dějiny české literatury 1945 – 1948. Sv. I. 1945 – 1948. Praha: Academia, 2007. ISBN 978-80-200-1527-3.
62
KLESTILOVÁ, Iva a ŠAMBERK, František Ferdinand. František Ferdinand Šamberk - David Drábek, Jedenácté přikázání, aneb, Mucholapka: [premiéra 21. listopadu 2013 ve Stavovském divadle. Praha: Národní divadlo, 2013. ISBN 978-80-7258-453-6. KVAČEK, Robert, CHALUPA, Aleš a HEYDUK, Miloš. Československý rok 1938. Praha: Panorama, 1988. Stopy, fakta, svědectví. MALÍKOVÁ, Nina (ed.). František Ferdinand Šamberk, Helena Šimáčková, Jedenácté přikázání, aneb, Nezapřeš nikdy ženy své: fraška o třech dějstvích: program k premiéře frašky, 13. října 1973. Hradec Králové: Divadlo Vítězného února, 1973. MERHAUT, Luboš a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce 4. Svazek I, S-T. Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1670-6. MOCNÁ, Dagmar. Červená knihovna: studie kulturně a literárně historická: pohled do dějin pokleslého žánru. Praha: Paseka, 1996. ISBN 80-7185-075-6. MOCNÁ, Dagmar a PETERKA, Josef. Encyklopedie literárních žánrů. 1. vyd. Praha: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X. MOCNÁ, Dagmar. Případ Kondelík: (epizoda z estetiky každodennosti). Praha: Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0312-8. MOTL, Stanislav. Mraky nad Barrandovem. Praha: Rybka Publishers, 2006. ISBN 8086182-51-7. PETERKA, Josef. Teorie literatury pro učitele. 3. vyd. Jíloviště: Mercury Music & Entertainment, 2007. ISBN 978-80-239-9284-7. PÍŠA, A. M. Divadelní avantgarda: kritiky a referáty z let 1926-1941. 1. vyd. Praha: Divadelní ústav, 1978. POLACHOVÁ, Helena. Nezapřeš nikdy ženy své: fraška o 3 dějstvích. Praha: Dilia, 1971. ROUBÍNEK, Otakar. František Ferdinand Šamberk. Praha: Melantrich, 1985. Odkazy pokrokových osobností naší minulosti. SIROVÁTKA, Oldřich. Ach, ta láska: průvodce po české brakové literatuře. Praha: Melantrich, 1984. Humor do kapsy. SVOBODA, Ivan. Humor nade vše. Praha: I. Železný, 1999. ISBN 80-237-3601-9. ŠAMBERK, František Ferdinand a HARAPÁT, Jindřich (ed.). Nezapřeš nikdy ženy své: (Jedenácté přikázání): Hudební veselohra o 3 dějstvích. Praha: ČDLJ, 1958. ŠIDÁK, Pavel. Úvod do studia genologie: teorie literárního žánru a žánrová krajina. Praha: Akropolis, 2013. ISBN 978-80-7470-040-8.
63
TOUŽIL, Gustav. Paměti F. F. Šamberka a hrst vzpomínek. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1906. URBANOVÁ, Eva, URGOŠÍKOVÁ, Blažena, OPĚLA, Vladimír a PANZNEROVÁ, Jitka. Český hraný film II, 1930 - 1945: Czech feature film II, 1930 - 1945. Praha: Národní filmový archiv, 1998. ISBN 80-7004-090-4. VLAŠÍN, Štěpán a kol. Slovník literární teorie. 2. vyd. Praha: Československý spisovatel. 1984. WÖGERBAUER, Michael, PÍŠA, Petr, ŠÁMAL, Petr a JANÁČEK, Pavel. V obecném zájmu: cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749-2014. Praha: Academia, 2015. ISBN 978-80-200-2491-6. ŽÁK, Jaroslav a BUREŠOVÁ, Hana. Jaroslav Žák - Hana Burešová, Škola základ života: hudební komedie ze života študáků a kantorů: první inscenace šedesáté šesté sezony 2010/2011 : premiéra 11. a 12. září 2010. Praha: Dilia, 2010. Statě a recenze B. S. Pravda základ úspěchu, dopisy čtenářů. Kinorevue, 1938, roč. 5, č. 15, str. 282. bjb. Jedenácté přikázání. Národní politika, 1935, roč. 53, č. 244, str. 3. BROUSIL, A. M. Fričova dovedná napodobenina. Eva tropí hlouposti. Venkov, 1939, roč. 34, č. 266, str. 7. bž. Jedenácté přikázání. Národní osvobození, 1935, roč. 12, č. 24, str. 12. Dr. B. R. Škola základ života, nové filmy. Kinorevue, 1938, roč. 5, č. 14, str. 278. -f- Hudba a divadlo. Světozor, 1881, roč. 15, č. 11, str. 131. J. L. (Lier) Kr. zemské české divadlo v Praze, Drama. Divadelní listy, 1881, roč. 2, č. 8, str. 80. jr. Eva tropí hlouposti. Národní listy, 1939, roč. 79, č. 311, str. 3. lka. Fričova crazy-komedy. O filmu Eva tropí hlouposti. Kinorevue, 1939, roč. 6, č. 7., str. 134. O. K. (Oldřich Kautský). Eva tropí hlouposti. Kinorevue, 1939, roč. 6, č. 15, str. 289. RAMBOUSEK Jiří, Nesportovní povídky Jaroslava Žáka in: GILK, Erik. Karel Poláček a podoby humoru v české literatuře 19. a 20. století: sborník příspěvků ze sympozia .., Rychnov nad Kněžnou - květen 2004. Vyd. 1. Boskovice: Albert, 2004, str. 263. SPÁČILOVÁ, Mirka. Zemřela Fan Vavřincová, která psala Takovou normální rodinku. MFD, 2012, roč. 23, č. 294, str. 12c. 64
Z. (V. V. Zelený) Šamberkovo „Jedenácté přikázání“. České noviny, 1881, roč. 3, č. 56, str. 3. ŽÁK, Jaroslav. Filmuje se „Škola základ života“. Kinorevue, 1938, roč. 5, č. 35, str. 87.
Internetové zdroje Abeceda
ČT.
In:
Česká
televize.
[online]
[cit.
2.9.2016]
Dostupné
z:
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10525257607-abecedact/213452801300014/obsah/252139-film-pro-pametniky BLAŽKOVÁ, Tereza. Kdo natropí nejvíce hloupostí? [online] [cit. 30.4.2016] Dostupné
z:
http://www.kultura21.cz/divadlo/9411-divadlo-na-fidlovacce-eva-tropi-
hlouposti-recenze ČERMÁKOVÁ, Kateřina Valik. Na Fidlovačce tropí hlouposti. Vyblbne se Eva i Marie. [online] [cit. 30.4.2016] Dostupné z: http://www.divadelni-magazin.cz/recenzena-fidlovacce-tropi-hlouposti-vyblbne-se-eva-i-marie/ Eva tropí hlouposti. In: Městské divadlo Zlín. [online] [cit. 30.4.2016] Dostupné z: http://www.divadlozlin.cz/cs/program/prehled-inscenaci/velky-sal/eva-tropihlouposti.html HEMELÍKOVÁ, Blanka a JANÁČEK, Pavel. Fan Vavřincová. In: Slovník české literatury
po
roce
1945
[online].
[cit. 30.4.2016]
Dostupné
z:
http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=591&hl=Vav%C5%99inc ov%C3%A1+ HEMELÍKOVÁ, Blanka. Jaroslav Žák. In: Slovník české literatury po roce 1945 [online] [cit. 20.3.2016] Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1201 Heslo soudruh. In: Internetová jazyková příručka. [online] [cit. 10.1.2016] Dostupné z: http://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=soudruh Heslo pálati. In: Vokabulář webový. [online] [cit. 10.1.2016] Dostupné z: http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx I divadelní Eva tropí hlouposti. In: Česká televize. [online] [cit. 30.4.2016] Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/1046200-i-divadelni-eva-tropi-hlouposti Jedenácté přikázání. In: Databáze českého amatérského divadla. [online] [cit. 2.5.2016] Dostupné z: http://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=soubor&id=2289
65
Jedenácté přikázání. In: Národní divadlo. [online] [cit. 2.5.2016] Dostupné z: http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/6293 Jedenácté přikázání. In: Národní divadlo Brno. [online] [cit. 2.5.2016] Dostupné z: http://www.ndbrno.cz/modules/theaterarchive/?h=inscenation&a=detail&id=6009 Jedenácté přikázání. In. Národní divadlo Moravskoslezské. [online] [cit. 2.5.2016] Dostupné z: http://www.ndm.cz/cz/cinohra/inscenace/3081-jedenacte-prikazani/ Jedenácté přikázání. In: Východočeské divadlo Pardubice. [online] [cit. 2.5.2016] Dostupné z: http://www.vcd.cz/inscenace/jedenacte-prikazani-1964 LADECKÝ, Jan. František Ferdinand Šamberk. In: Ottův slovník naučný. Illustrovaná encyklopædie obecných vědomostí, díl XXIV, Staroženské - Šyl, Praha: J. Otto, 1906, str. 554 – 555. [online] [cit. 2.5.2016] Dostupné z: http://archive.org/stream/ottvslovnknauni39ottogoog#page/n560/mode/2up PLEŠKOVÁ, Kristýna. Eva tropí hlouposti na Fidlovačce. Filmu se vyrovnala. [online] [cit. 30.4.2016] Dostupné z: http://www.topzine.cz/recenze-eva-tropi-hlouposti-nafidlovacce-filmu-se-vyrovnala PRIBÁŇ, Michal. Melantrich. In: Slovník české literatury po roce 1945 [online]. [cit. 30.4.2016] Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1832 Retro.
Česká
In:
televize.
[online]
[cit.
2.9.2016]
Dostupné
z:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10176269182-retro/2234-poslani-a-autori-poradu/ ROCHOVANSKÁ, Michaela. Eva tropí hlouposti je příjemnou retro podívanou v Divadle
Na
Fidlovačce.
[online]
[cit.
30.4.2016]
Dostupné
z:
http://www.prakultura.cz/products/eva-tropi-hlouposti-je-prijemnou-podivanou-nafidlovacce Škola základ života. In: Česká televize. [online] [cit. 8.4.2016] Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10376406394-skola-zaklad-zivotadivadlo/31129535029 Škola základ života. In: Divadlo A. Dvořáka Příbram. [online] [cit. 8.4.2016] Dostupné z: http://www.divadlopribram.eu/repertoar/skola-zaklad-zivota/ Škola základ života. In: Divadlo Petra Bezruče. [online] [cit. 8.4.2016] Dostupné z: http://www.bezruci.cz/hra/skola-zaklad-zivota/ Škola základ života. In: Jihočeské divadlo. [online] [cit. 8.4.2016] Dostupné z: http://www.jihoceskedivadlo.cz/porad/1430-skola-zaklad-zivota 66
Škola
základ
života.
In:
Městské
divadlo
Brno.
[online]
[cit.
8.4.2016]
http://www.mdb.cz/inscenace/249-skola-zaklad-zivota Škola základ života. In: Městské divadlo Zlín. [online] [cit. 8.4.2016] Dostupné z: http://www.divadlozlin.cz/cs/program/prehled-inscenaci/velky-sal/skola-zakladzivota.html Vintage – styl pro milovníky starých časů. In: Ženy.cz [online] [cit. 10.1.2016] Dostupné z: http://zeny.e15.cz/clanek/bavim-se/vintage---styl-pro-milovniky-starychcasu-
67
