Vybíráme z výroků respondentů

„Snažíme se, aby to, co děláme, veřejnost pochopila a reflektovala... Odborníci sice něco dělají, ale dokud lidé, kteří tady žijí, tomu nebudou rozumět, tak je to trošičku marná investice.“ „Já to vnímám tak, že řešení problémů životního prostředí je běh na dlouhou trať.“

Nadace Partnerství Panská 7, 602 00 Brno tel. +420 542 422 766, fax +420 542 422 777 [email protected], www.nadacepartnerstvi.cz Nadace Partnerství je nejvýznamnější česká nadace podporující ekologické projekty ve všech regionech České republiky. Společně s pěti sesterskými nadacemi v Bulharsku, Maďarsku, Polsku, Rumunsku a na Slovensku je součástí konsorcia Environmental Partnership. Od svého vzniku v roce 1991 podpořila formou nadačních příspěvků ve výši přes 100 milionů korun už na 1500 projektů nevládních neziskových organizací a obecních úřadů. Nadace je příjemcem příspěvku do nadačního jmění z Nadačního investičního fondu. Od roku 2004 se Nadace Partnerství sloučila s Nadačním fondem Josefa a Petry Vavrouškových. Posláním Nadace Partnerství je pomáhat nevládním organizacím, obcím a dalším partnerům v péči o životní prostředí, stimulovat trvale udržitelný rozvoj, mezisektorovou spolupráci a účast občanů na věcech veřejných. Nadace Partnerství dosahuje svých cílů udělováním grantů, organizováním stáží, školení, seminářů a jiných vzdělávacích modulů, vydáváním publikací, aktivním propojováním obdobných projektů doma i v zahraničí, zprostředkováváním informací a kontaktů z oblasti životního prostředí a trvale udržitelného rozvoje i vlastními programy.

Vybíráme z výroků respondentů...

„Nikdo by nedělal něco, kde by necítil odměnu. Třeba i ta krásná příroda je odměnou. Já říkám, když chodíme na louky, že tady pracujeme za odměnu... Když vidím, že za mnou zůstane pěkně pokosená louka a jakási perspektiva krajiny, tak to samo je odměna.“

Neziskový sektor před vstupem ČR do Evropské unie Vývoj, kapacita, potřeby a směřování českých NNO zaměřených na oblast životního prostředí a udržitelného rozvoje

Zpráva sociologického výzkumu z roku 2003

© Nadace Partnerství 2004


Neziskový sektor před vstupem ČR do Evropské unie Vývoj, kapacita, potřeby a směřování českých NNO zaměřených na oblast životního prostředí a udržitelného rozvoje Zpráva sociologického výzkumu z roku 2003 Pro Nadaci Partnerství zpracovala: Mgr. Kateřina Kepáková Spoluautor (kapitola 6): Ing. Mgr. Luděk Hudák – Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně Grafická úprava: Michal Stránský Sazba: Radim Šašinka, [email protected] Tisk: T. S. PRINT Brno; vytištěno na recyklovaný papír Fotografie: archiv Nadace Partnerství Fotografie na titulní straně: Michael Dus: „NE“ obyvatel Hodova a okolních obcí z Třebíčska úložišti radioaktivního odpadu Děkujeme všem respondentům výzkumu za jejich cenný čas, Nadaci Open Society Fund Praha a Radě vlády pro nestátní neziskové organizace za finanční podporu a Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity v Brně za spolupráci při sběru dat.

Citace z rozhovorů byly redakčně upraveny.

©

Nadace Partnerství 2004

ISBN: 80-239-3130-X

www.nadacepartnerstvi.cz

Co je třeba říci úvodem... „Věnujeme se oblasti, která je v naší společnosti velmi zanedbávaná a podceňovaná, přitom velmi bolestně potřebná. Kdybych to převedl na obchodní jazyk, tak mám pocit, že jsme v nějaké marketingové díře, kde naší prací doplňujeme nedostatky, které se nemůžou zaplnit běžným tržním mechanismem nebo oficiálními státními institucemi.“ Takto glosuje význam nevládní neziskové organizace, na jejíchž aktivitách se podílí, jeden z respondentů výzkumu. Nevládní neziskový sektor1 – tedy prostor, v němž je prakticky naplňován a realizován princip aktivního občanství – je v České republice, čerstvě vstupující do Evropské unie, vystaven významným proměnám prostředí a ocitá se na důležité křižovatce. Po čtrnácti letech formování, konsolidace a úsilí o aktivní účast na společenských reformách přichází o měkkou náruč řady dosavadních patronů – zejména amerických a západoevropských dárců, kteří zásadním způsobem přispívali k jeho obnově a rozvoji. Z regionu střední Evropy odcházejí zahraniční soukromé nadace i bilaterální státní pomoc a jejich podpora zatím není plně nahrazena z veřejných zdrojů, prostředků domácích nadací nebo soukromých a podnikových dárců. Strukturální fondy Evropské unie neskýtají prostor pro financování většiny neziskových organizací a jejich priority jsou stejně jako u státních programů nastavovány shora. Navýsost aktuální otázkou tedy je, zda a nakolik se neziskovým organizacím podaří udržet a dále rozvíjet dosud vybudovaný potenciál. Sektor snad v uplynulém období posílil kapacitně, naučil se lépe formulovat svoje vize a předkládat je formou projektů, komunikovat s ostatními sektory, zorganizovat sám sebe v klíčových záležitostech společného zájmu a získávat podporu veřejnosti. Přesto má ještě daleko do stadia dlouhodobé stability. Jak vyplývá z oficiálních zdrojů Rady vlády pro NNO, environmentální neziskové organizace se vždy těšily relativně nízké podpoře ze strany státní správy a samosprávy. Například v roce 2003 bylo z veřejných rozpočtů rozděleno nevládním neziskovým organizacím (NNO) v oblasti sportu a tělovýchovy více než 2 miliardy Kč

(37 % z celkových dotací vyhrazených pro NNO), zatímco do oblasti životního prostředí šla pouhá 2,3 % určená pro NNO z veřejných rozpočtů.2 Z tohoto pohledu jsou environmentálně orientované organizace aktuálně ohroženy více než například organizace v oblasti sociálních služeb, zdravotnictví či sportu. Až na malé výjimky jsou financovány projektově a na rozdíl od jiných oblastí zde chybí zdroje pro institucionální podporu. Je proto zvlášť důležité zkoumat, jak jsou připraveny čelit současným výzvám, identifikovat slabá místa sektoru a hledat cesty k jeho stabilizaci. S tímto cílem provedla Nadace Partnerství ve spolupráci s nezávislými odborníky v roce 2003 sociologický výzkum, jehož závěry nyní držíte v ruce. Jeho účelem bylo poskytnout průřez stavem environmentálních NNO před vstupem ČR do EU, zaznamenat trendy vnitřního vývoje a potřeb neziskových organizací a shromáždit data o jejich kapacitě, zdrojích atd. Prospěšné bylo také zmapovat, jaké problémy v oblasti životního prostředí považují neziskové organizace za prioritní, jak vnímají jejich dynamiku – i v souvislosti s vlivem EU – a jakým způsobem na ně reagují. Shromážděný soubor dat a poznatků může posloužit jako ojedinělý zdroj informací umožňující srovnání environmentálních NNO s ostatními obory a jako podklad pro formování dárcovské strategie veřejné správy, nadačních subjektů, firem, soukromých dárců i zahraničních partnerů. Pro Nadaci Partnerství jsou výsledky výzkumu podnětem k přehodnocení priorit a nástrojů pro podporu neziskových organizací. Zároveň potvrzují nutnost zajistit prostředky pro financování těch činností NNO, které jsou dlouhodobě potřebné a neobjevují se v prioritách státu ani strukturálních fondů EU.

S upřímným poděkováním všem, kdo se o vypracování této analýzy zasloužili Miroslav Kundrata ředitel Nadace Partnerství

1) Někdy se hovoří i o nestátním neziskovém sektoru, třetím sektoru, občanské společnosti, a jejich definice se může v jednotlivých zdrojích mírně lišit. Pojetí použité v tomto výzkumu viz kapitola Jak na to... aneb O zvolené metodě. 2) Zdroj: Rozbor financování nestátních neziskových organizací z vybraných veřejných rozpočtů v roce 2003, Rada vlády pro nestátní neziskové organizace, 2004

2


Jak na to ...aneb O zvolené metodě Průzkum byl proveden na vzorku 72 organizací (z 80 oslovených organizací, návratnost 90 %) vybraných z dvousetčlenné databáze nevládních neziskových organizací3 z celé České republiky, jež Nadace Partnerství do roku 2003 finančně podpořila. Polovina souboru byla vybrána systematickým náhodným výběrem, polovinu tvoří organizace vybrané záměrně – na základě zkušeností Nadace Partnerství – jako „vůdčí představitelé“ environmentálního neziskového sektoru. Rozdíly mezi oběma částmi vzorku byly při zpracování dat průběžně sledovány. Ačkoliv výzkumná zjištění jsou zobecnitelná především na organizace zařazené v nadační databázi, domníváme se, že je lze orientačně vztáhnout i na podstatnou část environmentálního neziskového sektoru v ČR obecně, právě vzhledem k tomu, že nadační databáze zahrnuje naprostou většinu klíčových environmentálních NNO. Pokud může být v databázi nadace (a tím i ve výzkumném vzorku) některá část sektoru zastoupena nedostatečně, půjde spíše o malé, lokálně zaměřené organizace s úzkou specializací. Sběr dat probíhal od května do listopadu 2003, a to ve dvou fázích. Nejprve byly dotazníkovou metodou pořízeny základní údaje o situaci a podmínkách fungování organizací. Poté byl s vedoucími osobnostmi organizací (řediteli, předsedy, popř. místopředsedy) proveden semistandardizovaný rozhovor – shromážděná data tak představují jejich pohled na vlastní organizaci i na sektor jako celek. Pokud tedy budeme v následujícím textu hovořit – pro zjednodušení – o postavení, problémech či „postojích“ organizací, budeme mít vždy na mysli to, jak situaci interpretují vedoucí pracovníci (při vědomí obecného rizika autostylizace). Podobně, pokud budeme hovořit o sektoru, budeme se vždy opírat o zjištění provedená na náhodně vybrané části vzorku (případně i vzorku záměrném, pakliže se obě skupiny neliší), s vědomím omezení popsaných v odstavcích výše. K autostylizaci výpovědí může přispívat také vztah respondentů k Nadaci Partnerství jako potenciálnímu zdroji svého příjmu. Domníváme se však, že výhody plynoucí z přímé organizace výzkumu Nadací Partnerství (tedy šance na vyšší návratnost dat, cenná zpětná vazba pro práci nadace, kterou výzkum přinesl apod.) nad tímto rizikem 3)

3

převažují. Nebezpečí autostylizace je podle našeho názoru navíc mírněno faktem, že údaje, jež by bylo možné z hlediska respondentů pokládat za „citlivé“, jsou mezi tematickými okruhy výzkumu spíše v menšině. Do třetice, zkušenosti tazatelů z průběhu rozhovorů ukazují spíše na vyšší stupeň důvěry a otevřenosti respondentů.

Pro účely tohoto výzkumu se nevládními neziskovými organizacemi (NNO) rozumí občanská sdružení a obecně prospěšné společnosti. Výzkum se věnuje environmentálním NNO, tedy těm, jejichž hlavním posláním je ochrana životního prostředí, popřípadě trvale udržitelný rozvoj komunit.


1. Kdo jsou ...aneb Základní popis organizací Sledované organizace vznikaly převážně v průběhu devadesátých let dvacátého století, jen desetina z nich je starší a naopak dvě desetiny nefungují déle než čtyři roky. Většina z nich se zabývá přímou ochranou přírody, krajiny a životního prostředí – prostřednictvím terénní práce nebo snahou aktivně ovlivňovat záměry obcí, krajů i státu v oblasti životního prostředí. Čtvrtina se specializuje na ekologickou výchovu, osvětu nebo environmentální poradenství a zbývající malá část organizací podporuje svou činností trvale udržitelný život a všeobecný rozvoj komunit. Mezi metodami práce však ekologickou výchovu nebo osvětu využívá naprostá většina organizací. Mnohé kladou důraz také na zapojování veřejnosti nebo budování místních partnerství.

Tematicky se organizace nejčastěji hlásí k ochraně místního přírodního nebo kulturního dědictví, řešení problematiky dopravy a k ochraně zvířat Tab. 1 Tematická působnost organizací a biodiverzity. Asi třetina řeší především lokální problémy % NNO a otázky, necelá polovina pokrývá svou činEkologická výchova, vzdělávání, osvěta 71 % ností území regionu a čtvrtina má celostátní Zapojování veřejnosti, budování komunit, podpora „Agendy 21“ 39 % působnost. Ochrana místního dědictví 28 % O něco více než polovina z nich je součástí Doprava, cyklostezky 24 % rozsáhlejší sítě organizací nebo mají alespoň jednu pobočku. Environmentální poradenství 22 % Členskou základnu má naprostá většina orVýsadba zeleně, péče o veřejná prostranství 17 % ganizací. Obvykle není členů více než dvacet Odpady 15 % pět. Najdou se ale i organizace, u nichž lze Energetika 14 % počet členů počítat v řádu stovek. Obnova a rozvoj venkova 14 % Jak uvidíme podrobněji v následujících kapiTuristika, agroturistika 12 % tolách, organizace celkově mírně rostou. Ovzduší, klima, toxické látky 11 % V roce 2003 měly v průměru o jednoho až dva pracovníky více než před pěti lety Zemědělství 7% a také počet dobrovolníků a členů je Ochrana přírody a krajiny: 61 % na mírném vzestupu. Ve všech případech zejména: ochrana biodiverzity, ochrana zvířat (22 %) si organizace v průměru přejí pokračující zástavba krajiny (11 %) pozvolný růst i do budoucnosti (viz i kap. 4). ochrana vodních toků (8 %) Konečně, oproti minulosti se částečně zvýšil péče o CHÚ, lesní hospodářství (8 %) i objem příjmů (viz i kap. 5). Současně se obecně (15 %) v environmentálním neziskovém sektoru zformovala užší skupina organizací, jejichž Pozn: n = 72; Součet nedává 100 %, protože většina organizací se zaměřuje na více tempo růstu ve všech dimenzích výrazně než jednu oblast. Směšování tematických priorit s metodami práce v této tabulce kopíruje výpovědi respondentů při popisu poslání a hlavních programů jejich organizací. překračuje průměr v sektoru.

4


2. Kam jdou ...aneb Vývoj zaměření a metod „Na začátku vycházela organizace z představy, že problémy životního prostředí bude možné řešit pouze tím, že se to lidem řekne... a lidi sami pochopí, že takhle se chovat nemůžou a změní svůj životní styl. Samozřejmě se záhy ukázalo, že to takhle nefunguje a organizace se začala zaměřovat na systém jako takový, ...zákony. Nejsme organizací, která chrání životní prostředí pro životní prostředí, ale chrání životní prostředí pro lidi. U všech řešení, která nabízí, se dívá, jaké mají sociální důsledky.“ Poslání a základní cíle mají organizace často definovány v poměrně obecných termínech („ochrana přírody“ atp.). Pravděpodobně i díky tomu nemá téměř žádný respondent subjektivně pocit, že by se základní zaměření organizace od doby jejího založení výrazněji změnilo, byť výzkum v několika případech určité tematic-

ké posuny aktivit zaznamenal. Pokud organizace samy nějaké změny pociťují, jedná se spíše o částečné rozšiřování nebo naopak zužování původního rozsahu aktivit nebo metod práce. Změna bývá, podle slov respondentů, obvykle motivována snahou o zvýšení efektivity činnosti, o komplexnější přístup k problému, pokrytí dalších potřeb sektoru, nebo naopak důkladnější řešení jedné problematiky, namísto tříštění sil na větším počtu projektů. „Na začátku jsme dělali petiční akce a podobně a úplně nám unikalo, že se můžeme přihlásit do správního řízení. Způsob práce se určitě posunul k větší odbornosti, komunikaci s politiky, se zodpovědnými lidmi na úřadech ve městech, v parlamentu, aby to opravdu mělo váhu.“ Pokud jde o metody práce, část organizací se postupně propracovala k většímu důrazu na spolupráci s jinými

5


organizacemi, institucemi i s veřejností nebo ke snaze ovlivňovat i systémové změny (připomínkováním legislativy, lobbyingem, účastí ve správních řízeních atd.). Zjednodušeně můžeme mluvit také o jistém trendu „od negativismu k odbornosti“: Některé aktivistické organizace dospěly k poznání, že protestní akce typu blokád či demonstrací se někdy míjejí účinkem. Vědomě se tedy vymaňují z dříve jim přisuzovaných nálepek „ekoteroristů“ či „protestantů a křiklounů“ snahou budovat si jméno kompetentních odborníků nabízejících konstruktivní alternativy řešení problémů životního prostředí. I obecně kladou organizace na odbornost relativně velký důraz. Tab. 2 Jaká opatření by napomohla rozvoji organizací (v %) Pomohlo by rozvoji organizace: zvýšení počtu zaměstnanců zvýšení počtu dobrovolníků zřízení správní rady vypracování kvalitního strategického plánu zdokonalení koncepce řízení organizace zlepšení vnitřní komunikace pravidelné a systematické hodnocení výsledků rozšíření aktivit v oblasti PR zvýšení kvalifikace pracovníků vypracování fundraisingového plánu najmutí fundraisera do pracovního poměru snížení závislosti na grantech snížení závislosti na státních zdrojích nábor drobných individuálních dárců rozšíření komerčních aktivit rozšíření tematických okruhů, které řešíme zúžení tematických okruhů, které řešíme zlepšení spolupráce s jinými NNO lepší spolupráce se samosprávou a státní správou

Rozhodně by pomohlo 52 42 0 24 34 14 15 25 34 14 27 37 17 33 14 1 1 7 21

Spíše by pomohlo 27 34 6 27 43 47 45 54 43 48 36 34 30 35 28 11 18 48 48

Řešení je pravděpodobné *) 73 92 --92 93 88 89 89 94 72 49 56 56 84 85 67 50 79 86

Pozn: Dopočet řádkových procent v prvních dvou číselných sloupcích tabulky do 100 tvoří organizace, podle nichž by dané opatření jejich rozvoji nenapomohlo, anebo jsou se současným stavem spokojeny (n = 72). *) Respondenti odpovídali na otázku: „Je pravděpodobné, že bude [dané opatření] vaše organizace v nejbližších dvou třech letech reálně řešit?“. 100 % v každém řádku tohoto sloupce je tvořeno organizacemi, které uvedly, že by jim dané opatření „rozhodně pomohlo“ nebo „spíše pomohlo“ v dalším rozvoji.

6


Odborný základ aktivit, profesionalita a kvalitní výsledky práce patří mezi nejčastěji zmiňované faktory, jež jsou podle respondentů klíčem k úspěšnému naplňování cílů (viz i kap 3). „Od klasické, ryze ochranářské organizace se spektrum začalo rozšiřovat – tak, jak vidíme všude ve světě kolem, že to chce celostní pohled... Začali jsme nabírat další věci, například výchovu, přírodní dědictví, kulturní dědictví, sociální problémy. Takže dnes je to naší předností a zároveň tíhou, že se snažíme věci propojovat, nacházet ve všech projektech všechny aspekty.“ Patrný je také soustavný trend profesionalizace chodu organizací a růst úsilí o jejich vnitřní stabilizaci. S určitou nadsázkou bychom snad současnost mohli označit za éru stabilizace sektoru: Celá třetina respondentů (mezi záměrně vybranými organizacemi dokonce asi polovina) spontánně jmenuje stabilizaci organizace (po finanční,

7

personální nebo organizační stránce) mezi svými nejdůležitějšími úkoly pro nadcházející dva tři roky a i další se vědomě snaží o postupný přerod z „party kamarádů“ či „jen takové sousedské organizace“ v „profesionálně fungující organizaci“. V sektoru se objevuje představa, že nadcházející období by mohlo být až zlomové: jak například vyjádřil jeden z respondentů, „...teď ty dva roky budou poměrně složitá doba pro všechny“. Důležitou „iniciační“ roli v tomto směru jistě sehrály i nadace se svou nabídkou institucionálních a stabilizačních grantů. Stojí za zdůraznění, že toto úsilí nadací nezasáhlo pozitivně pouze organizace, jimž byly granty přiděleny, ale že dopad je zřejmě výraznější: i někteří neúspěšní žadatelé hodnotí svou zkušenost jako přínosnou – sestavení grantové žádosti jim pomohlo „ujasnit si přednosti a slabiny organizace“ a „odstartovalo přemýšlení“ o tom, jak je překonat. Zájem organizací o pokračující profesionalizaci fungování, stabilizaci a „zrání“ ilustruje i tabulka 2.


3. Kráčejí po ostří nože ...aneb Problémy a jak se s nimi vyrovnat „Co byste udělali, kdybyste neměli prachy? ...Je to Sophiina volba – musíš si vybrat, jestli zrušíš jednu důležitou věc, nebo jinou důležitou věc. Pořád jdeme po ostří nože.“ „Ten krach, tu nulu tlačíme vždycky dva tři čtyři měsíce před sebou...“ Nejpalčivějším problémem sektoru je, tradičně, nedostatek finančních prostředků (závažná je především závislost na projektovém způsobu financování – tedy nedostatek „volných peněz“ nevázaných na konkrétní projekty, jež organizacím neumožňuje zlepšit řízení a naplánovat jejich další rozvoj). S dlouhodobým „podfinancováním“ úzce souvisí nedostatek časových či personálních kapacit. Kromě toho organizace narážejí na lhostejnost společnosti vůči zájmům životního prostředí a omezují je také právě vnitřní organizační nedostatky. O nadpoloviční většině sledovaných organizací je možné usuzovat, že mají více či méně jasnou představu, jak by měly pociťovaná omezení překonávat, a také se o to – v intenzitě odpovídající „hloubce“ a rozsahu jejich individuálních problémů – snaží (byť ne vždy s okamžitými úspěchy). „Kdybych měl na prvním místě něco jmenovat, tak jsou to lidi, na druhém místě lidi a na třetím zase lidi.“ Naproti tomu za své základní opěrné body – za „pilíře stability“ a důležité zdroje, díky nimž jsou aktivity úspěšné – označuje naprostá většina organizací své „lidské zdroje“: organizace se opírají především o základnu nadšených a vytrvalých zaměstnanců, dobrovolníků i členů, identifikovaných s posláním organizace. Je tedy důležité zdůraznit, že zmíněný trend profesionalizace chodu organizací „nepřipravuje“ neziskový sektor o jeho typický rys – ústřední roli altruistické motivace pracovníků a jejich oddanost poslání. Tento závěr podporuje dále i zjištění o poměrně vysokém podílu dobrovolně vykonávané práce v sektoru (kap. 4) nebo významné postavení identifikace s posláním mezi motivačními faktory pro práci v neziskovém sektoru (kap. 5). Lidské zdroje představují nadále hlavní kapitál sektoru.

Kromě sázení na lidský kapitál se organizacím při zajišťování stability a zvyšování šancí na úspěšnou realizaci projektů dále osvědčuje zejména důraz na kvalitu činnosti (odbornost, profesionalitu, kvalitu výstupů a také schopnost výsledky práce „prodat“ a vybudovat si renomé). Dalšími důležitými pilíři jsou spolupráce s jinými nevládními organizacemi, široký okruh kontaktů a osobních vazeb, případně také spolupráce s veřejností, lobbying a partnerství s veřejnou správou. „Vždy se osvědčilo jednat na místě s místními lidmi... Podle mě bylo vždycky důležité, aby se nějakým způsobem dozvěděli, co můžou dělat oni, ...jak můžou tu práci zefektivnit.“

8


4. Mají se co učit? ...aneb Některé dimenze profesionalizace „Všechno se změnilo! Jsme klasická grassrootová organizace, která vznikla takovým tím typickým nadšeneckým způsobem, žádná překážka nebyla dost velká... A nejhorší na tom bylo, že jsme ani nevěděli, jak velké ty překážky jsou, když jsme do toho šli. Prostě neorganizovaná skupinka lidí připravila projekt. Pak jsme zjistili, že budeme muset mít účet a že to nejde udělat tak, že ten účet bude mít jeden člověk. Tak jsme holt museli založit organizaci a ta organizace, když už měla účet a přijala peníze, musela mít účetnictví. Pak jsme zjistili, že látat na koleně účetnictví je sice hezké, ale když máte zaměstnance, tak ještě potřebujete dělat spoustu dalších věcí... Já si netroufnu říct, jestli tisíckrát nebo padesáttisíckrát nebo kolikrát se zlepšilo řízení. V té době nebylo žádné... Organizace prostě procházela všemi stádii neziskových organizací – od klasického dobrovolnictví až po poměrně vysokou profesionalitu. Neříkám, že dokonalou, ale poměrně vysokou.“ Ačkoliv je v environmentálních neziskových organizacích jasně patrný trend k postupné profesionalizaci řízení a chodu a ačkoliv se mezi nimi vyprofilovalo mnoho vlivných leaderů sektoru (tj. značně profesionalizovaných i formalizovaných organizací s výrazným odborným zázemím a větším počtem zaměstnanců), obecně zůstává environmentální neziskový sektor stále spíše sférou dobrovolníků: organizace s alespoň jedním zaměstnancem na plný (46 %) nebo částečný (11 %) úvazek tvoří sice více než polovinu sektoru, ale pokud jde o celkovou strukturu úvazků, 58 % všech pracovníků na klíčových postech vykonává svou práci bez nároku na odměnu. V posledních pěti letech se v tomto směru

9

situace příliš nezměnila, ovšem organizace mírně vzrostly co do velikosti: před pěti lety měly v průměru 2 zaměstnance na plný nebo částečný úvazek, 4–5 neplacených pracovníků a spolupracovaly s 0–1 externím pracovníkem. Dnes jsou to 3 zaměstnanci, 5 neplacených pracovníků a 1 externí spolupracovník. I v budoucnosti si organizace přejí pokračující růst: v ideálním případě by chtěly v nejbližších letech rozšířit stavy celkem o 3 (placené, neplacené nebo externí) pracovníky. Absolutní většina organizací (95 %) také spolupracuje s příležitostnými dobrovolníky – téměř polovina s více než desíti, málokterá organizace však s více než šedesáti. V posledních letech počet dobrovolníků vzrostl a organizace považují za ideální další růst. Neopomenutelným nástrojem profesionalizace řízení a chodu organizací je zvyšování dovedností v oblasti strategického plánování, fundraisingu i public relations. Mírně nadpoloviční většina respondentů je sice se schopnostmi své organizace v těchto oblastech spíše spokojena, přesto čtyři pětiny z nich pociťují potřebu pokračujícího vzdělávání pracovníků v tomto směru. Typickou překážkou je však nedostatek času, případně nedostatek finančních prostředků na najmutí samostatného


pracovníka, který by se strategickým činnostem v organizaci věnoval. Zatímco ve většině lokálních (82 %) a regionálních (74 %) organizací vykonávají titíž lidé jak práci na projektech, tak právě i práce „servisní“ (fundraising, PR, účetnictví apod.), u 65 % organizací s celostátní působností je v tomto smyslu zavedena alespoň částečná dělba práce. Až překvapivě vysoké procento organizací má zpracovaný písemný strategický plán (32 %) nebo jej momentálně připravuje (14 %). Plán bývá obvykle jednoletý až pětiletý, nejčastěji pak tříletý. Jeho existence sama o sobě však nemusí spolehlivě charakterizovat skutečnou úroveň plánování v organizaci – písemné strategické plány mívají v některých případech pouze formální podobu a stanovují spíše obecnou dlouhodobou vizi než praktický časový a prováděcí plán. Naproti tomu i část předsedů organizací bez písemného plánu dokáže velmi přesně popsat svou představu o bezprostředních i dlouhodobých prioritách organizace. „My to vedení moc nemáme. My máme takzvanýho rotujícího kedlubna, což je osoba, která se mění každý tři měsíce... Takovej chudák, kterej připravuje porady a tak.“ Proces rozhodování v organizacích je do značné míry neformalizovaný. Převažujícím typem rozhodovacího

mechanismu je demokratický konsensus pracovníků organizace. Není výjimkou, že i v případě, kdy má organizace oficiálně ustaven rozhodovací orgán, bývá jeho souhlas s konsensuálním rozhodnutím pracovníků spíše jen „formalitou“. Určitý rozhodovací orgán mají zřízen téměř tři čtvrtiny sledovaných organizací – nejčastěji jde o výkonný výbor, popř. radu nebo valnou hromadu. Jako poměrně vlivná je ovšem vnímána role samotných leaderů organizací. Naprostá většina respondentů (tj. předsedů organizací) se například domnívá, že osoba leadera je určující pro vizi a směřování organizace. Většina stávajících leaderů se výměnám ve vedení organizace, podle vlastních slov, sice vůbec nebrání (někteří by je výslovně uvítali), najít vhodného nástupce však v praxi nebývá snadné – obvykle je problémem nedostatek „tahounů“ ochotných k vysokému pracovnímu nasazení při nízkém finančním ohodnocení. Pokud jde o způsob vyhodnocování úspěšnosti aktivit, metody obvykle nejsou příliš propracované (ať už pro nedostatek času na systematické hodnocení nebo nedostatek dovedností a know-how – zejména v oblasti vyhodnocování dlouhodobých aktivit či aktivit s „abstraktními“ výstupy). Alespoň v dílčích aspektech systematický hodnotící postup využívá spíše menší část organizací. Hodnocení se u nich opírá o přesné stanovování cílů pro konkrétní časová období před zahájením aktivit, o písemné vyhodnocování akcí, o kombinování více druhů měřitelných indikátorů (i sledování jejich vývoje v čase) a podobně. „Z intuitivního, živelného přístupu jsme přistoupili na principy strategické. Používáme SWOT analýzy, evaluaci priorit, obtížnosti cílů, hledáme, co byly úspěchy, co byly neúspěchy... Úspěchy je třeba využívat a posilovat – pro ty nejdůležitější na prvních místech: co se pro to příští rok udělá. Neúspěchy je třeba odstraňovat – hned se vymýšlí, jaká opatření budou učiněna.“

10


5. O peníze jde v první řadě ...aneb O finančním zázemí „Není umění dělat akce s penězi, ale bez peněz.“ Jen asi čtvrtina organizací (27 %) opírá své finanční plánování o konkrétní zpracovaný fundraisingový plán. Obecně je však tento strategický dokument pokládán za prospěšný: Nadpoloviční většina ostatních organizací (62 %) se domnívá, že by vypracování finančního plánu usnadnilo jejich další rozvoj. V naprosté většině organizací má fundraising na starosti vedení (79 %), případně se na získávání finančních prostředků podílejí také řešitelé jednotlivých projektů (59 %). Specializovaného fundraisera zaměstnává na plný nebo částečný úvazek 19 % organizací a 17 % organizací využívá také služeb externích fundraiserů. Dvě třetiny organizací (64 %) bez fundraisera v pracovním poměru uvádějí, že by přijetí takové osoby jejich organizace potřebovala. Jen polovina z nich ale pokládá za reálné, že by k tomu mohlo v nejbližších dvou třech letech dojít. Pokud jde o využívané metody fundraisingu, naprostou samozřejmostí je pro organizace podávání žádostí o granty od nadací, fondů, státní správy a samosprávy. Do náročnějších postupů (nábor individuálních dárců, direct mailing, veřejné sbírky či benefiční akce) se organizace pouštějí spíše jen příležitostně a zkušenosti s nimi má jen menší část z nich. Celkový objem příjmů organizací v posledních letech velmi mírně vrostl – např. medián příjmu vzrostl z částky asi 420 tis. Kč v roce 2000 na 580 tis. Kč v roce 2002. Příjmové rozpětí sledovaných organizací je značné:

11

zatímco některé fungují bez jakýchkoliv příjmů, jiné disponují až 12 mil. Kč ročně. Nejvýznamnějším zdrojem příjmů environmentálních organizací jsou v současnosti české nadace a fondy (v průměru 27 % příjmů), po nich následují příjmy z vlastní činnosti (21 %) a také příjmy z veřejných rozpočtů (14 % stát, 9 % kraje a obce). Struktura příjmů se tedy zdá být relativně diverzifikovaná: žádný ze zdrojů příjmů nepokrývá v průměru více než asi čtvrtinu celkového rozpočtu organizací. Kromě toho jen malá část organizací je na kterémkoliv ze zdrojů příjmů závislá z více než 50 % svého rozpočtu (nejčastěji „hrozí“ závislost na příspěvcích od českých nadací a fondů – jež se například v roce 2002 nadpolovičně podílely na rozpočtu 18 % organizací – nebo na příspěvcích veřejné správy, tj. státu, krajů a obcí – které kryly v součtu nadpoloviční část rozpočtu celkem u 14 % organizací). „Jinak nám asi nic nebrání – máme lidi, know-how, zázemí, nadšení, vstřícnost ze strany obcí... Asi je to fakt jenom v těch financích. Že některý finance se nedají zaručit při hektických věcech. Není problém ani tak jejich množství, ale tok: sladit téma a obsah projektu s tím, že musíš žádat rok dopředu...“ V součtu grantových zdrojů je však zřetelná již zmíněná závislost na projektovém financování (kap. 3). Organizace považují v průměru za ideální své příjmy dále rozrůzňovat a obsáhnout v budoucnosti i ty finanční zdroje, které dosud nevyužívaly. Výrazně posílit si přejí především příjmy z EU (ze současných 7 % rozpočtu na 15 %) a další zdroje: Nadpoloviční většina organizací (62 %) má drobné finanční přispěvatele, většinou je však jejich počet velmi nízký – pouze čtvrtina z nich má více než 20 pravidelných nebo příležitostných dárců. Tomu odpovídá i nízký podíl příjmu od drobných dárců na celkovém rozpočtu organizací – pokrývají v průměru jen 6 % nákladů organizací. Přestože za poslední dva roky nedošlo v počtu drobných dárců k výraznějším posunům, organizace mají relativně ambiciózní představy o tom, jakého nárůstu by rády dosáhly v nejbližších dvou letech: devět z deseti organizací by chtělo mít alespoň nějaké pravidelné přispěvatele


a v podstatě každá organizace by chtěla mít přispěvatele příležitostné. Podíl organizací s více než 20 příležitostnými přispěvateli by se měl téměř zdvojnásobit a podíl těch, které mají více než 20 pravidelných přispěvatelů až ztrojnásobit. „Snažíme se koncepčně pracovat s individuálními příznivci a dárci a ...zvýšit procento takto získaných finančních prostředků, které přináší určitou finanční stabilitu a zároveň dávají našim aktivitám i jistou legitimitu – pokud můžeme říct, kolik lidí je podporuje.“

Průměrný podíl finančních zdrojů na rozpočtu organizací v roce 2002

české nadace 27%

vlastní činnost 21%

3% členské příspěvky firmy 2% EU 7%

obce, kraje 9%

Tři čtvrtiny organizací mají příjmy z vlastní výdělečné činnosti. V průměru jimi pokrývají pětinu rozpočtu. I v této oblasti je patrná snaha organizací o pokračující diverzifikaci a stabilizaci příjmů. Do dvou tří let by si příjmy z vlastní činnosti přálo mít téměř 90 % organizací. Organizace si nejčastěji vydělávají poskytováním služeb v oblasti péče o životní prostředí (poradenství, zpracovávání expertíz, terénní práce atp.). Rozšířený je dále prodej publikací a tiskovin, služby v oblasti vzdělávání a pořádání akcí pro děti a mládež, ale i služby mimo oblast péče o životní prostředí – grafické práce, reklamní služby, pronájmy apod. Pokud se týče pociťované jistoty příjmů, jsou to právě příjmy z vlastní činnosti, které respondenti označují za nejstabilnější – spolu s členskými příspěvky a částečně také s dotacemi od obcí a krajů. V případě ostatních zdrojů příjmů už balancují spíše na hraně jistoty a nejistoty. Nejméně jisti jsou si stabilitou příjmů z Evropské unie a od zahraničních nadací a fondů. Otázkou etiky financování se zabývá téměř polovina organizací (mezi většími organizacemi s vyššími příjmy dokonce až tři čtvrtiny) – tyto organizace mají obecně stanoven okruh dárců, od nichž by zásadně nepřijaly sponzorský příspěvek nebo dar. Opírají se o tři okruhy kritérií: (1) Pro většinu z nich je rozhodující, aby dárce svou činností nepoškozoval životní prostředí. (2) Dále jsou důležité morální principy – nepřijatelní jsou dárci porušující lidská práva, práva zvířat, také firmy spojené s korupčními aférami či firmy vyvíjející „problematické“ aktivity (mj. zbrojní průmysl, výroba alkoholických nápojů apod.). Několik organizací řadí na „černou listinu“ dary od nadnárodních společností

individuální dárci 6% zahraniční fondy 11% stát 14%

a dary anonymní. (3) Do třetice si organizace hlídají vlastní nezávislost – nepřijímají příspěvky od firem, s nimiž by se reálně či hypoteticky mohly dostat do střetu zájmů. Pokud jde o zázemí a materiální vybavení, čtvrtina organizací funguje bez pronajaté kanceláře či vlastní budovy. O něco menší část organizací (15 %) není ani vybavena počítačem. Možnosti finančních prémií či poskytování zaměstnaneckých výhod (např. příspěvků na stravování) má jen zcela zanedbatelná část neziskových organizací. Asi třetina leaderů organizací se snaží pracovníkům a dobrovolníkům kompenzovat nízké (či neexistující) mzdy alespoň udílením drobných výhod typu pružné pracovní doby, možnosti účastnit se kurzů a seminářů apod. Základním motivačním principem v sektoru však zůstává altruismus pracovníků, kteří přistupují k práci jako k „poslání, ne zaměstnání“ a jedním z motivačních nástrojů je pěstování neformálních vztahů mezi pracovníky a dobrovolníky např. společným trávením volného času, verbální oceňování za odvedenou práci či drobné symbolické dárky. „Dobrovolníky odměňujeme třeba tím, že si mohou u nás natrhat tolik švestek, kolik chtějí, nebo přijet na víkend na běžky.“

12


6. Partneři nebo protivníci? ...aneb O spolupráci s ostatními „Starosta se naučil, že je to pěkný tu pásku pak přestřihnout. Je to takový sňatek z rozumu. Ale on ví, co od nás může očekávat, a my víme, co můžeme očekávat od něj.“ Přijmeme-li tezi, že možnost environmentálních nevládních organizací zastávat roli aktivního společenského hráče a iniciátora společenských změn závisí mimo jiné na jejich vztazích s orgány státní správy a samosprávy (jako držiteli legitimní moci ve společnosti), pak se situace v České republice (očima respondentů) nejeví sice jednoznačně, nicméně zjištěná data lze hodnotit spíše jako povzbudivá. Pozitivní je skutečnost, že na komunální úrovni (obecní úřady, magistráty) jsou vzájemné vztahy hodnoceny významně častěji jako dobré až velmi vstřícné a spolupracující než jako negativní či otevřeně konfliktní. U vztahů s krajskými úřady již není převaha pozitivních vztahů tak zřetelná, četnost zmínek o dobré spolupráci jen mírně převýšila zkušenosti konfliktů či opozice. Důvodem je patrně i fakt, že „přesunem určitých věcí na kraj některé kontakty a vztahy upadly a musí se vytvořit nové“; přechod od okresní ke krajské samosprávě vzdálil (geograficky i v přeneseném smyslu slova) úřady

tohoto stupně samosprávy od místního života a navíc proběhl poměrně nedávno. „Na úrovni kraje jsme klíčovým partnerem v ekologické výchově, na ministerstvech jsme bráni jako jedna z pěti až deseti klíčových organizací, se kterými stojí za to spolupracovat. Vybudovali jsme si kvalitní povědomí, image solidní profesionální organizace, partnera pro spolupráci.“ S jistotou lze říci, že většina organizací se v současnosti cítí být partnerem nebo spolupracovníkem státní správy nebo samosprávy (příp. vyhledávaným expertem), spíše než protivníkem či „nepřítelem“. Vcelku se tedy situace jeví téměř idylicky. Ovšem rozdělíme-li skupinu organizací na ty, u nichž převažuje terénní práce nebo komunitní aktivity, a ty, které často připomínkují legislativní procesy a účastní se správních řízení (tedy mají nejvýraznější potenciál společenské změny), nepřekvapuje, že získáme poněkud jiný obrázek. Zatímco u „komunitních či terénních“ organizací významně převažují pozitivní vztahy nad negativními (zejména u vztahů k obecním úřadům a magistrátům, ale toto zjištění je signifikantní i u vztahů ke krajům), u druhého podsouboru (watch-dogs či „legislativců“) naopak mírně převažují vztahy negativní nad pozitivními. „Krajský úřad by byl nejradši, kdybychom zmizeli z povrchu zemského... Takže určitě naši činnost podporovat nebude, byť by se týkala třeba ekologické výchovy.“ Překvapivě velká část organizací se pokouší ovlivňovat environmentální sektor a veřejné dění i aktivní účastí v místní politice: Asi desetina dotázaných organizací má

13


své zástupce v zastupitelstvech a jejich komisích a další stejně početná skupina se o vstup do místní politiky snaží, byť momentálně neúspěšně. „Všechny projekty jsou dělány ve spolupráci více subjektů. Kdybychom měli všechno od A po Z dělat sami, tak v určitém okamžiku si řekneme: vykašleme se na to. Takhle nás to nutí projekty dokončovat.“ Celým výzkumem prostupuje přesvědčení respondentů, že společenský vliv neziskových organizací je zesilován také tehdy, pokud se organizace dokáží vzájemně spojit a naplňovat své cíle společně. Jak bylo možné očekávat, drtivá většina sledovaných organizací spolupracuje s jinými NNO působícími v oblasti ochrany životního prostředí a téměř bez výjimky tato partnerství považuje za stěžejní pro dosažení svých úspěchů. Většina organizací je také součástí různých informačních sítí (včetně zájmových koalic, oborových uskupení apod.), které usnadňují vzájemnou komunikaci, umožňují sdílet zkušenosti a know-how, sjednocovat stanoviska, získávat partnery pro spolupráci či posilovat vědomí pospolitosti a násobit vliv. Současně ovšem téměř polovina dotázaných vnímá neziskový sektor do určité míry i jako konkurenční prostředí. Je pozitivní, že tato konkurence je vesměs hodnocena jako „překonatelný problém“ nebo dokonce jako „zdravá“, jen zcela výjimečně je opak pravdou.

Poměrně často považují respondenti za své významné partnery také vzdělávací instituce všeho druhu (nejčastěji vysoké školy) a odborníky v oblasti ochrany životního prostředí. V menší míře jsou zmiňovány také podnikatelské subjekty a správy chráněných krajinných oblastí. Pokud jde o spolupráci s veřejností, více než tři čtvrtiny organizací ji vnímají jako součást svého poslání anebo dokonce jako jednu z priorit či hlavních cílů organizace. Převážná většina z nich zároveň deklaruje využívání konkrétních a aktivních metod zapojování veřejnosti a uvádí příklady projektů či kampaní, v nichž byly tyto metody aplikovány. Ovšem asi jedna čtvrtina organizací, které se ke spolupráci s veřejností hlásí, chápe pod tímto pojmem jen pasivní oslovování občanů.

„Když jsem nastupovala do ekologické sféry, žila jsem v naivním omylu, že všichni tady táhnou za jeden provaz. Ale bohužel rivalitu a snahu prosadit své Já tady trošku vnímám. Není to nijak katastrofické, ale ty známky tu jsou...“

„Pořád aspoň lehce ovlivňovat veřejné mínění, snažit se, aby veřejné mínění taky říkalo svůj názor, protože když bude víc lidí říkat tento názor, tak politici dospějí k poznání, že je to dost důležité na to, aby jim to pomohlo se tady udržet.“

14


7. Boj s větrnými mlýny? ...aneb Nejžhavější problémy životního prostředí „Dřív ty problémy byly jakoby viditelné. Teď už se podařilo odstranit věci jako odsíření, takové ty nejbrutálnější projevy znečišťování... A přichází na řadu jemnější aspekty, které se samozřejmě složitěji vysvětlují. I třeba péče o krajinu je věc, kterou ne každý hned vidí, a pokud ta záležitost nemá nějaký úplně viditelný a hmatatelný dopad, tak se těžko vysvětluje, že je to problém.“ Největší část respondentů se při hodnocení nejožehavějších environmentálních problémů jejich regionu shoduje na tématu lhostejnosti společnosti (jak jednotlivých občanů, tak politických reprezentací) vůči potřebám životního prostředí (56 %) a na tématu dopravy (47 %). Dále následuje odpadové hospodářství (28 %) a energetická a surovinová politika státu (21 %). Nadpoloviční většina dotázaných (62 %) řadí mezi priority ochranu přírody a krajiny – konkrétní uváděná témata jsou však velmi různorodá. Větší počet respondentů (22 %) se shoduje pouze na jednom z nich: na potřebě ochrany přírody, krajiny i zemědělské půdy před výstavbou průmyslových, rekreačních a dopravních staveb či obchodních zón a satelitních městeček. Většina dotázaných se domnívá, že environmentální priority se v podstatě nemění, stejná témata byla aktuální i před pár lety a zůstanou i v nejbližší budoucnosti. Pokud lze přesto v jejich hodnocení vývoje situace vystopovat nějaký trend, pak snad v posunu od „vyčištění životního prostředí“ (oproti minulosti se zlepšila čistota ovzduší a vod a nakládání s odpady) ke stále naléhavější nutnosti kultivovat společnost a probouzet individuální zodpovědnost za stav životního prostředí. Je však třeba podotknout, že přestože hodnotový žebříček společnosti pokládají za jeden z nejvýznamnějších současných problémů, šanci snah o změnu myšlení na úspěch komentují jednotlivé organizace s rozdílnou mírou skepse či naděje. V nejbližších letech by, podle dotázaných, mohly také získávat na významu již dnes aktuální otázky, které přináší globalizace a s ní související pohyb zboží i osob: tj. problematika živelného budování průmyslových a obchodních zón a výstavby ve volné krajině a náznakově i otázka rozvoje (ne)šetrného turismu. Palčivým „evergreenem“ zůstane, podle respondentů, i v budoucnosti téma dopravy.

15

„Všichni víme, že na začátku 90. let došlo k obrovskému zlepšení životního prostředí – tím se vždycky chlubí stát, firmy, jak perfektně to zlepšili. No, zlepšili to tak, že spousta firem zkrachovala.“ Tyto závěry podporuje i srovnání s výsledky šetření provedeného v letech 1996/1997 Mojmírem Vlašínem na vzorku 48 nevládních organizací a 12 obcí i státních institucí působících v oblasti životního prostředí. Před 6–7 lety jmenovala největší část respondentů mezi prioritními problémy dopravu, odpady, ovzduší a energetiku. Zatímco doprava, odpady a energetika zůstávají dodnes prioritní jako dlouhodobá témata, otázka znečištění ovzduší z čelních příček ustoupila a naopak častěji než dříve dnes organizace upozorňují na problém hodnotové orientace společnosti a ekologické výchovy. „Myslím si, že se ani nezvětšil okruh lidí v rámci České republiky, kteří považují ta témata, co jsem říkala, za významná. Že se nezlepšují argumenty, proč by se měla venkovská krajina zaopatřit jinak a proč by se měl pohled na energetické zásobování změnit... Nepřibývá ani komunálních politiků, kteří by takové změny aspoň rétoricky podpořili. Myslím, že se ta témata nepodařilo do společnosti správným způsobem komunikovat.“ „Vidíme, jak málo udělala i loňská povodeň s myšlením, jak je to už jakoby pryč.“


8. Evropská unie – naděje nebo obavy?4 „Z hlediska legislativy si myslím, že dojde určitě ke zlepšení – plošně i v oblasti životního prostředí, ale nebude to nic významnýho... Někteří kolegové říkali, že třeba Natura 2000 bude znamenat revoluci v ochraně přírody od doby, kdy tady hrabě... založil první rezervaci. To je nesmysl. A úplně stejně vnímám ty ostatní předpisy, že to nebude žádný zemětřesení.“ Téměř všichni dotázaní si vstup České republiky do Evropské unie spojují s určitými změnami, byť se podle části z nich reálně projeví až v dlouhodobém horizontu. Nadějná očekávání přitom převládají nad obavami: Více než čtyři pětiny respondentů si od vstupu do EU slibují dílčí změny k lepšímu. U každého druhého až třetího respondenta vzbuzuje optimismus tlak EU na přijetí přísnějších norem a předpisů v oblasti ochrany životního prostředí. Přestože z některých výpovědí zaznívají pochybnosti ohledně šance na reálné respektování přísnějších norem (dané skepsí vůči stavu české politické kultury a právního povědomí), každý třetí až čtvrtý dotázaný očekává, že po vstupu do EU bude dodržování zákonů lépe vymahatelné: díky možnosti řešit spory u vyšší instance evropského soudního dvora; díky oslabení lokální podnikatelské a průmyslové lobby vzhledem k přesunu rozhodování na nadnárodní úroveň; svou roli sehraje také vědomí vysokých pokut v případě porušování závazků atd. Několik respondentů se domnívá, že i sama politická kultura a individuální občanská zodpovědnost v ČR se budou postupně zlepšovat, a to vlivem nově otevřené společnosti, jíž budou pronikat témata z evropské scény (kde má podle těchto respondentů životní prostředí větší prostor než v naší veřejné debatě) a environmentálně příznivější hodnoty. Pětina dotázaných očekává, že snaha dosáhnout na prostředky ze strukturálních fondů (určené na podporu rozsáhlých, administrativně, organizačně i finančně náročných projektů), ale také odstranění bariér pro rozvoj „přeshraniční“ spolupráce, povedou k aktivnějšímu navazování partnerství mezi obcemi vzájemně, ale také mezi obcemi a neziskovými organizacemi, s výsledkem zlepšení vzájemných vztahů a systematičtějšího regionálního rozvoje. 4)

„Nikdo dnes nefinancuje projekt, na kterém pracuje jedna organizace... Navazování partnerství je možná taky strategie přežití, protože na partnerských projektech je jiná možnost financování.“ Jen asi třetina respondentů hledí na vstup do EU také s určitými obavami, které však mají dosti rozmanitou podobu. Jen v několika hlasech se opakovala nejistota ohledně možného přílivu nadnárodních společností a západoevropských podnikatelů, s negativními dopady pro životní prostředí v ČR. Několik dalších dotázaných se shodlo v obavě ze zvýšeného zatížení přírody a krajiny novými dopravními stavbami a nárůstem objemu dálkové a kamionové přepravy přes naše území. V možnostech financování projektů ze strukturálních fondů EU vidí čtvrtina respondentů současně riziko i příležitost – stav životního prostředí u nás bude ovlivňovat to, jaké projekty bude Evropská unie finančně podporovat (neboli také, na jaké projekty se budou české obce a regiony snažit prostředky získávat). Téměř všechny dotázané organizace vyslaly některého ze svých pracovníků na školení o EU. V nadpoloviční většině případů však šlo pouze o semináře v oblasti psaní projektových žádostí a financování projektů z evropských zdrojů. Jen několik málo organizací se účastnilo i seminářů zaměřených např. na legislativní a další změny, které lze po vstupu do EU očekávat. Někteří respondenti přímo uvedli, že o existenci žádných takto zaměřených kurzů jim není nic známo. Téměř polovina organizací dosud nikdy nežádala o finanční příspěvek ze zdrojů EU. Ostatní organizace se pokusily dotaci získat v průměru čtyřikrát, některé dokonce až patnáctkrát. Úspěšné byly průměrně v polovině případů. Příjmy ze zdrojů EU tvoří v rozpočtech organizací nízkou položku – v roce 1998 pokrývaly průměrně 3 % a v roce 2002 7 % jejich rozpočtu. Mezi organizacemi, které v daných letech alespoň nějaký příjem ze zdrojů EU měly, bylo toto procento pochopitelně vyšší: „evropské“ peníze pokrývaly v roce 1998 v průměru 19 % rozpočtu (8 % až 27 %) a v roce 2002 25 % (8 % až 66 %) rozpočtu.

V případě kapitoly o Evropské unii je dobré připomenout, že sběr výzkumných dat probíhal v období květen až listopad 2003 a nelze vyloučit, že názory respondentů mohly, vzhledem k událostem doby, dostát v uplynulém období změn.

16


9. Všichni brouzdají ...aneb O významu propagace „Mít identifikované úspěchy a nebát se je říkat veřejnosti – ‘to, to a to jsme dosáhli‘. To je opravdu silný argument pro budování občanské společnosti a aktivizaci veřejnosti.“ Navzdory některým starším zjištěním, podle nichž „NNO často podceňují význam vlastní propagace5”, řadí naši respondenti schopnost „prodat“ výsledky práce, transparentnost a dobrou veřejnou image mezi faktory, které jsou předpokladem dosahování úspěchů. Většina organizací vyjádřila potřebu se v této oblasti zlepšovat. Některým chybí odborné znalosti, jež se jim nedaří získávat zejména z nedostatku financí a kapacit. K propagaci své činnosti využívají environmentální NNO velmi pestrou škálu metod. Nejčastěji o sobě informují prostřednictvím Internetu a tisku (53 % a 51 % organizací), distribucí propagačních tiskovin a reklamních předmětů (51 %) a pořádáním nejrůznějších akcí pro veřejnost (46 %) – od výstav či diskusních večerů, přes

promítání videofilmů, prezentaci informačních stánků či panelů, až po organizaci happeningů a podobně. Všechny dotázané organizace, s výjimkou čtyř, mají zřízeno připojení k Internetu a 90 % z nich má také vlastní internetové stránky. Je zřejmé, že od roku 1997 – kdy mělo e-mail jen 29 % a vlastní internetové stránky jen 22 % environmentálních neziskových organizací v ČR6 – nastal i v neziskovém sektoru opravdový boom v používání těchto digitálních technologií. „Publicita a osvěta musí pořád po malých kapkách kapat...“ Význam, jež organizace přisuzují pěstování důvěry veřejnosti, ilustruje mimo jiné fakt, že devět z deseti organizací (89 %) zpracovává výroční zprávu. 73 % celostátně působících organizací, 36 % organizací regionálních a 24 % lokálních se snaží skládat účty veřejnosti a donátorům také prováděním celkového ročního auditu anebo alespoň auditu vybraných projektů.

5) 6)

17

Kolektiv autorů, Zpráva o stavu neziskového sektoru v České republice v roce 2002, http://www.nadacevia.cz/programy/zprava.shtml Frič, P., Aktivity a potřeby neziskových organizací v ČR, Agnes/ICN, 1998.


Publikace, kterou jste právě dočetli, je zkrácenou verzí úplné zprávy z výzkumu, čítající přes 100 stran. Toto podrobné pojednání naleznete na internetových stránkách Nadace Partnerství, popřípadě Vám rádi zašleme CD obsahující obě verze výzkumu. www.nadacepartnerstvi.cz • Jaké konkrétní strategie využívají organizace pro překonávání překážek? • Do jaké míry a v jakém smyslu je sektor – čelící nutnosti zajistit financování programů a projektů – ovlivněn grantovou politikou dárců?

• Jaká forma vzdělávání pracovníků organizacím nejvíce vyhovuje? • Komunikují spolu pracovníci organizací jen tak nahodile nebo mají zaveden systém pravidelných pracovních schůzek? • Jak funkční jsou valná hromada, správní rada a další orgány?

• Věnují se organizace samy tématům, která označují za prioritní, nebo řeší spíše témata „okrajová“? • Jak vlastně mapují, co jejich region v oblasti životního prostředí potřebuje? • Reagují na potřeby, které si společnost již definovala, nebo nová témata také samy nastolují?

• Zaměřují organizace své propagační úsilí na specifické cílové skupiny? • Co brzdí jejich propagační snahy? • S kým a o čem si vyměňují informace?

Vybíráme z výroků respondentů

Recommend Documents