VY Š E H R A D nakladatelství

VY Š E H R A D

nakladatelství

HAN S KÜ N G Na počátku všech věcí Přírodní vědy a náboženství

HAN S KÜ N G

Na počátku všech věcí Přírodní vědy a náboženství



nakladatelství

VY Š E H R A D

Tato kniha vychází s finanční podporou firmy Solar Systems, spol. s r. o.

Na přebalu: Jo Delahaut (1911–1992) Nekonečný prostor (1960) olej na plátně 100 x 81 cm

© Hans Küng, 2006 Translation © doc. RNDr. Vladimír Petkevič, CSc., 2011 ISBN 978-80-7429-141-8 (Vyšehrad, spol. s r. o.) ISBN 978-80-904207-3-1 (Nakladatelství Bergman Tomáš)

OBSAH

B UĎ SVĚTLO ! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13

A) Sjednocená teorie Všeho? 1 . ZÁHADA SKUTEČNOSTI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dvojí záhada . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nový model světa: Koperník, Kepler, Galilei . . . . . . . . . . . . . . . . Církev proti přírodním vědám . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vítězství přírodních věd . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

16 17 18 19 21

2 . FYZIKÁLNÍ POPIS POČÁTKU . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nová fyzika: Einsteinův relativistický časoprostor . . . . . . . . . . . . Rozpínající se vesmír . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Velký třesk a jeho důsledky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

22 23 23 25

3 . CO OBSAHUJE SVĚT VE SVÉM NI T R U . . . . . . . . . H eisenberg a kvantová teorie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Teorie Všeho – veliká naděje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . GUT místo GOD? Hawking . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Teorie Všeho – velké zklamání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

27 27 28 30 31

4 . SPOR O ZÁKLADY MATEMATIKY . . . . . . . . . . . . . . Bezesporná matematika? Gödel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Definitivní teorie Všeho . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Příležitost ke kritické sebereflexi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

32 33 34 35

5 . NEDOSTATEČNOST POZITIVISMU . . . . . . . . . . . . . 37 Odmítnutí toho, co je metaempirické? Popper . . . . . . . . . . . . . . . 38 Opravdu jen nesmyslné pseudoproblémy? . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 7

Prokázat všechny výroky jako pravdivé není možné ani v přírodních vědách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 Vlastní zákony a meze přírodovědeckého poznání . . . . . . . . . . . . 42 6 . S KUTEČNOST JE NEJISTÁ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vesmír – člověk – já . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Mnohorozměrná a mnohovrstevná skutečnost . . . . . . . . . . . . . . . Rozum, ne však pouze rozum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 . P ŘÍRODNÍ VĚDY A TEOLOGIE: O DLIŠNÉ PERSPEKTIVY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Přírodověda: základ, nikoli však celek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . I teologie potřebuje sebekritiku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Fyzikální poznání nemůže překročit svět zkušenosti . . . . . . . . . . Místo konfrontačního či integračního modelu model komplementární . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

43 44 45 46 48 48 49 51 52

B) Bůh jako počátek? 1 . O TÁZKA POČÁTKU POČÁTKŮ . . . . . . . . . . . . . . . . . Počáteční singularita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . „Koperníkovský obrat“ ve filozofii: Descartes . . . . . . . . . . . . . . . Důkazy existence Boží – odsouzené k nezdaru: Kant . . . . . . . . . . Ztroskotávají i důkazy opačné . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 . B LOKUJE PŘÍRODNÍ VĚDY K RITIKA NÁBOŽENSTVÍ? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Oprávněnost a neoprávněnost kritiky náboženství: Feuerbach – Marx – Freud . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Smrt Boha? Nietzsche . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Přírodní vědy se musí bez Boha obejít . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ateismus je pochopitelný, nikoli však nevyhnutelný . . . . . . . . . .

8

53 54 55 56 57 58 58 59 60 62

3 . KDE SE VZALY PŘÍRODNÍ KONSTA N T Y ? . . . . . . Vesmír – konečný v čase a prostoru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Intelektuální bezmoc před otázkou vzniku světa . . . . . . . . . . . . . . Kde se berou principy vesmírného řádu? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Instinktivní opozice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

63 63 65 67 69

4 . REAKCE NA JEMNÉ VYLADĚNÍ V E S M Í R U . . . . . Kosmologická spekulace: alternativní vesmíry . . . . . . . . . . . . . . . Další otázka: náš vesmír – jeden z mnoha? . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kosmologická demonstrace: vesmír od designéra . . . . . . . . . . . . Další otázka: fyzikální důkaz existence Boží? . . . . . . . . . . . . . . . Pochybná základní motivace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

70 71 72 75 77 77

5 . P ROČ NĚCO VŮBEC EXISTUJE A PROČ NAOPAK NEEXISTUJE NI C ? . . . . . . . . . . . Řešení hádanky světa? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . S věděním vzrůstá i nevědomost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Přiblížení prapůvodnímu tajemství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bůh jako hypotéza . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bůh jako skutečnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Archimedovský bod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

79 80 81 84 85 86 88

C) Stvoření světa nebo evoluce? 1 . POČÁTEK JAKOŽTO POČÁTEK VÝ V O J E . . . . . . . 90 Evoluce biologických druhů: Darwin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 Původ člověka z říše zvířat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 2 . TEOLOGICKÁ OBRANA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Anglikánské potíže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Druhý případ Galilei pro katolickou církev . . . . . . . . . . . . . . . . . . Protestantský kreacionismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

94 94 95 96

9

3 . E VOLUCE S  BOHEM NEBO BEZ NĚ H O ? . . . . . . . . 98 Pokrok bez Boha: Comte . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 Evoluce směrem k Bohu: Teilhard de Chardin . . . . . . . . . . . . . . . 100 Bůh v procesu: Whitehead . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103 4 . J AK MYSLET BOHA? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 Je nějaká alternativa slova Bůh? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106 Bůh – nadpozemská bytost? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 Časoprostor, obklopený věčností a nezměrností . . . . . . . . . . . . . . 108 Je Bůh osoba? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110 5 . B IBLE A STVOŘENÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112 Mýty o stvoření ve světových náboženstvích . . . . . . . . . . . . . . . . 112 Potřeba informací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114 Magna Charta židovsko-křesťanského světového názoru . . . . . . . 116 Metaforický obrazný jazyk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118 Žádná harmonizace či směšování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119 6 . S VĚDECTVÍ VÍRY O  PRVOPOČÁTKU . . . . . . . . . . . 121 Stvoření času a prostoru z ničeho . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 Jaký je smysl víry ve stvoření dnes? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 122 „V nepřístupném světle“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126

D) Život ve vesmíru? 1 . O DKD Y EXISTUJE ŽIVOT? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128 Co je to „život“? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129 Jsme ve vesmíru sami? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130 Neúspěšné hledání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132 2 . J AK VZNIKL ŽIVOT? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134 Nositelé života . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134 Hmota se organizuje sama . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136

10

3 . NÁHODA NEBO NUTNOST? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138 Přednost má náhoda? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138 Náhodu řídí přírodní zákony . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139 Je Bůh nadbytečný? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140 Existenciální alternativa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141 4 . P ROČ EXISTUJE VESMÍR, KTERÝ JE ŽIVOTU PŘÁTELSKÝ? . . . . . . . . . . . . . . 143 Evoluce směrem k člověku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143 Antropický princip? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144 Neexistuje nějaké definitivní odůvodnění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146 5 . ZÁZRAKY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148 Porušení přírodních zákonů? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148 Výsledky biblické kritiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149 Zázraky poukazují na víru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150 6 . JAK CHÁPAT BOŽÍ PŮSOBENÍ? . . . . . . . . . . . . . . . . . 151 Zduchovnělé pojetí Boha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151 Nekonečné působí v tom, co je konečné . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152 Bůh a svět si nekonkurují . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153

E) Počátek lidstva 1 . FYZICKÝ VÝVOJ ČLOVĚKA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157 Vývoj člověka jako druhu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158 Člověk pochází z Afriky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159 Nejstarší stopy náboženství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161 2 . DUŠEVNÍ VÝVOJ ČLOVĚKA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163 Problém duše a těla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164 Psýché místo duše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165 Podmíněná svoboda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 166 Řízený prostředím a naprogramovaný . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167

11

3 . M OZEK A DUCH . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 168 Je člověk determinován fyzikálně-chemickými procesy v mozku? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169 Je svobodná vůle pouhou iluzí? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 170 Neurovědní zlehčování odpovědnosti a viny . . . . . . . . . . . . . . . . 172 4 . M EZE NEUROVĚDY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173 Na rozhodující úrovni mozku nic nevíme . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174 Velké otázky neurověd . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175 Chemie a fyzika neobjasňují já . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 178 Zkušenost svobody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 180 Duchovní vesmír . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181 5 . P OČÁTKY LIDSKÉHO ÉTOSU . . . . . . . . . . . . . . . . . . 184 Evolučněbiologické a sociokulturní faktory . . . . . . . . . . . . . . . . . 184 Pra-étos jako báze světového étosu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 185 I biblický étos má dějiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 186 Jedno světlo a více světel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187 E P I LOG: KONEC VŠECH VĚCÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190 Fyzikální hypotézy o konci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190 Apokalyptická vidění konce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192 Smysl biblických vidění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194 Umřít do světla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 195 Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 197 Poděkování autora . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 217 Poděkování překladatele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 219

12

B U Ď S V Ě T LO !

„Buď světlo!“ Tak stojí v  hebrejské Bibli v  jejích prvních větách o „počátku nebe a země“. Země byla „pustá a prázdná … nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží.“1 Dříve než všechno ostatní, i  před sluncem, měsícem a  hvězdami bylo nejprve stvořeno světlo. Působivěji, než lze vyjádřit slovy, a  výstižněji, než něco takového dokázal zobrazit i sám Michelangelo v Sixtinské kapli, to zaznělo v  oratoriu „Stvoření“ od Josepha Haydna: překvapujícím fortissimovým přechodem celého orchestru z  hlubokého e moll do zářivě triumfálního C dur bylo biblické slovo o světle takříkajíc nově stvořeno. Kdyby se mě však zeptal přírodovědec: „Opravdu s plnou ­vážností věříte tak jako mnoho fundamentalistů nejen v Americe, že Bible nám poskytuje odpověď na prapůvodní otázku kosmologie: kde se to všechno vzalo? Máte snad takovou neosvícenou biblickou víru, že věříte v antropomorfního Boha, který stvořil svět dokonce v šesti „dnech“? „Ovšemže ne,“ odpověděl bych, „rád bych bral víru vážně, ale právě proto nikoli doslova.“ „Buď světlo!“ Takové bylo plným právem i slovo „osvícenství“, které přišlo z Anglie („enlightenment“) a Francie („les Lumières“), a člověku chtělo na základě rozumu pomoci, aby „se vymanil ze své nezletilosti, kterou sám zavinil“ (I. Kant2). Osvícenci byli všichni ti zbožní takzvaní „přátelé světla“, kteří se i v církvi už dříve zasazovali o svobodné bádání bez nátlaku a poručníkování. A všichni měli na své straně onu postkoperníkovskou přírodovědu, která v procesu, který římská církev vedla proti Galileo Galileovi, nakonec zvítězila. Už tedy žádný návrat před Koperníka a Galilea, před Newtona a Darwina! Teď se ale musím zase já na oplátku zeptat přírodovědce: „Neza­ vedl nás někdy i osvícený rozum na scestí? Nebudoval snad s veškerým svým blahodárným pokrokem i stále vražednější válečné mašinerie? Nezničil snad mnohokrát přirozené základy života, takže se dnes 13

mnoho lidí strachuje o budoucnost naší Země?“ Ano, existuje dialektika osvícenství, jak to bystře analyzovali Max Horkheimer a Theo­ dor W. Adorno3, jakási přeměna přírodovědecko-technického rozumu v nerozum. Není snad zapotřebí dívat se na svět ještě jinak než z perspektivy přírodních věd? „Buď světlo!“ Něco takového by mohl říci i Albert Einstein, když stanovil rychlost světla jako velkou konstantu, aby na tomto základě „relativizoval“ gravitaci, prostor a čas. Einstein, který s odvoláním na „heretiky“, jako byli Démokritos, František z Assisi a zvláště Spinoza, zastával nedogmatickou „kosmickou zbožnost“, která „nezná žádného Boha, který by byl zamýšlen po vzoru člověka“4. Tato kosmická religiozita je podle něho „nejsilnější a nejvznešenější pohnutkou vědeckého bádání“5: „Jak živá musela být v Keplerovi a Newtonovi hluboká víra v rozumné uspořádání světa a touha pochopit byť jen jediný nepatrný odlesk rozumu zjeveného v tomto světě, že dokázali rozuzlit mechanismus nebeské mechaniky v dlouhotrvající práci vykonávané v  úplném osamění… Jen ten, kdo svůj život oddaně zasvětil podobným cílům, má živou představu, co naplňovalo duši těchto lidí a co jim dodávalo sílu, aby i přes nesčetné neúspěchy zůstali svému cíli věrni. Je to kosmická religiozita, která člověku uděluje takovou sílu.“6 Ano, dobře vím, že ne každý přírodovědec má v sobě kosmickou religiozitu, a v této knize nebudu nikomu vnucovat ani tuto, ani nějakou jinou religiozitu. Ale přírodovědci, chtějí-li vidět víc než své vlastní omezené zorné pole, by mohli otázku náboženství pociťovat přinejmenším jako výzvu. „Buď světlo!“: I tato kniha by chtěla alespoň ve skromném rozsahu zprostředkovat světlo – předat dál ono světlo, které vrhají grandiózní výsledky vědy zejména v oblasti fyziky a biologie na počátek světa, života a člověka; světlo, jak je úplně jiným způsobem stále vyzařuje aktuálně chápané svědectví Bible; světlo, jak je v pokorném sebevědomí dokáže dnes lidem zprostředkovat osvícená filozofie a teologie. Při takovémto zprostředkování je intelektuální integrita důležitější než dogmatická konformnost, než církevní či sekulární „correctness“. Je to však úkol obtížný. V  posledních desetiletích totiž výzkum v oboru přírodovědecké kosmologie, v biologii a antropologii zaznamenal tak pronikavý pokrok a je už tak obsáhlý, že už jej sotva doká14

že přehlédnout někdo, kdo „není z oboru“. Namnoze to platí dokonce i o přírodovědcích samých. V každém případě jeden z největších fyziků již dávno formuloval dilema univerzální perspektivy a viděl pouze „jediné východisko“: „Někteří z nás se odváží syntézy faktů a teorií, i když jejich znalosti pocházejí zčásti jen z druhé ruky a jsou neú­plné – a hrozí jim tedy, že se zesměšní.“ Tak to napsal ve své knize „Co je život?“ (Was ist Leben?) muž, který začal živou buňku pozorovat očima fyzika: zakladatel kvantové mechaniky a nositel Nobelovy ceny za fyziku (1933) Erwin Schrödinger. A  laskavého čtenáře prosím, aby jeho omluvu přijal též jako omluvu mou. Chceme-li uvažovat v  širokých souvislostech a  při vší nezbytné specializovanosti zároveň neztrácet ze zřetele celek, potřebujeme k tomu základní filozoficko-teologické znalosti. Právě tomu by ­chtěla ve zhuštěné podobě napomoci má kniha. Je snad zbytečné podotýkat, že přitom budu využívat všeho toho, co jsem v  pěti uplynulých desetiletích prostudoval, čemu jsem vyučoval, co jsem uveřejnil a co mi nyní umožňuje napsat knihu záměrně omezeného rozsahu. Nechci jen přidat k právě módním přírodovědeckým tématům další poznatky a  znalosti, nýbrž poskytnout – jak doufám – na základní přírodovědecké otázky koherentní a přesvědčivou odpověď. Ta vrcholí v oddílu o počátcích lidského étosu, což ukazuje, že i tato kniha má své místo v kontextu projektu zvaného světový étos. Tento úvod píši k  první verzi rukopisu na počátku července roku 2004 v průběhu 4. Parlamentu světových náboženství v Barceloně ve volných hodinách, které mám na přípravu. Nacházím se na Montserratu: napravo mám rozhled na propastně strmý horský masiv s  jeho oblými útvary a věžovitými útesy, nalevo pak na benediktinskou baziliku a mezi tím se do dáli rozprostírá katalánská krajina. Že by to snad opravdu byl jen krásný sen na přechodu od moderny k postmoderně: překonání často ideologicky zabarvených protikladů mezi přírodními vědami a náboženstvím jakousi novou pospolitostí – u vědomí všech odlišných perspektiv evoluce vesmíru a  člověka? Všem, kdo mi při prozkoumávání „počátku věcí“ pomáhali, děkuji v doslovu k této knize. Tübingen, červenec 2005

Hans Küng

15

D. ŽIVOT VE VESMÍRU?

Alespoň v této věci se Bible a přírodní vědy shodnou: Na počátku dějin naší planety život neexistoval. Jak „pustá a prázdná“ byla země krátce před vznikem prvního života zhruba před 3,5 miliardami let, ukázala evropská vesmírná sonda „Huygens“. Po sedmiletém putování, během něhož urazila přes 3,2 miliardy kilometrů, přistála 14. ledna 2005 s obdivuhodnou přesností na Saturnově měsíci Titan – je to jediný měsíc, kde se nachází vůbec nějaká atmosféra. Triumf vědy, který podtrhuje význam této otázky: Jestliže podle evoluční teorie představují dějiny naší Země od počátku až do konce vypočitatelný, vnitřně související, konsekventní vývoj, jestliže se vše řídí zákonem – nitrosvětské! – příčiny a následku, jestliže každý krok přesvědčivě vyplývá z předchozího, kde je pak prostor pro nějaký mimořádný zásah, pro nějakou „intervenci“, Boží „vstup“ do tohoto vývoje? Možná při vzniku života nebo později při stvoření člověka? Právě o vzniku života (biogenezi) se bude pojednávat v následující kapitole a v další pak o vzniku člo­ věka (hominizaci).

1. Odkdy existuje život? Přírodovědecké bádání stejně jako historickokritická biblistika ukazují, že je stále přijatelnější toto pojetí: tradici o ráji a Adamovi a Evě a jejich pádu (kniha Genesis 1–3; list Římanům 5,12–21) je třeba chápat jako symbolické vyprávění o  člověku jako takovém (hebrejsky Adam = člověk nebo lidé = kolektivní pojem). Nejsou to historické zprávy o nějakém konkrétním lidském páru; „monogenismus“, který propagoval ještě papež Pius XII. – původ všech lidí z Adama a Evy – dnes nezastávají ani římskokatoličtí teologové. V prvních kapitolách Bible nejde o  přírodovědecké výpovědi, nýbrž o  náboženskou interpretaci základní situace člověka dané od počátku.1 128

V minulosti se teologové stále více snažili stanovit již před prehistorií člověka a před zázraky ve Starém zákoně klíčové přelomové body, kde byl přerušen kauzální průběh a kde byl nezbytný údajně bezprostřední „nadpřirozený“ zásah Boží do jinak nerušeně přirozeně probíhajícího běhu dějin. Ale po všech střetech, při nichž teologové stále ustupovali, musí dnes aspoň připustit, že jak vývoj vesmíru jako celku, tak i vývoj člověka přinejmenším podle těla byl „přirozený“. Přibližně 3,5 miliardy let se na naší Zemi vyvíjel život, zhruba dvě stě tisíc let existuje člověk. Tady se sebe samých musí zeptat nejen teologové: je správné trvat nyní neústupně na tom, že už život sám a tím spíše lidský duch („duchová duše“) vznikly bezprostředním zásahem, přímou intervencí stvořitele? Nejprve si však položme otázku: Je možné život vůbec „definovat“, „vymezit“ vůči tomu, co je neživé? Co je to vůbec „život“?2

Co je to „život“? Aristotelés, zakladatel vědecké biologie, postuloval jako charakteristiku každého života schopnost vlastního pohybu či vlastní dynamiky. Přitom i on už rozlišoval tři formy života: ▬ vegetativní rostlinný život se schopností živit se, růst a rozmnožovat se; ▬ smyslový život zvířat se schopností vnímat, pohybovat se, o něco usilovat; zumový duševní život: „anima“ (životní princip) nejen „vege▬ ro������������������������������������������������������������ tativa“ či „sensitiva“, nýbrž i  „rationalis“: se schopností poznávat a svobodně se rozhodovat, což je základ pro zkušenost morálky, krásy a  smyslu. Augustin a  ještě rozhodněji Tomáš Akvinský zastávali později názor, že každá lidská duchová duše je stvořena bezprostředně Bohem z  ničeho („kreacianismus“), a  ne rodičovským plozením („generacianismus“). Dnešní biologové vzhledem k metafyzickým implikacím nedefinují život filozoficky a vzhledem k nesčetným přechodům od neživé přírody k živé ani fyzikálně-chemicky. Spokojují se popisem minimálních 129

požadavků, nezbytných stukturálních a dynamických vlastností. Všem živým tvorům – a  zde by mohl panovat konsensus – jsou vlastní tři hlavní dynamické znaky: ▬ schopnost plodit organismy stejného druhu: reprodukce; ▬ dědičné změny jako předpoklad vzniku různorodosti živých tvorů: mutace; ▬ řízení látkové výměny k přijímání a přeměně energie a látek z okolí: metabolismus. Živé je vždy individuální: živočichové jsou útvary oddělené od s­ vého okolí, jejich nejmenší jednotkou je buňka. Stejně vzrušující jako otázka, co „život“ definuje, je proto otázka, kde život existuje. Velice se diskutuje o této otázce:

Jsme ve vesmíru sami? Zeptejme se přímo: Existuje někde jinde ve vesmíru život, na jiných planetách naší sluneční soustavy nebo na jiných hvězdách naší Mléčné dráhy staré deset miliard let? Dobře si uvědomuji, že víc než ­veškerá seriózní věda ovlivnil představy mnoha lidí o „mimozemšťanech“ filmový a  literární žánr „science fiction“. A  proč vlastně nevymýšlet hypotézy a modely? Možnost existence života někde jinde přece nelze apriorně vyloučit. Na  podporu této představy by se ovšem musela opravdu najít někde ve vesmíru nějaká planeta s podobnými fyzikálními podmínkami, jaké panují na Zemi: náležitá vzdálenost od Slunce a náležitá teplota, nezbytné prvky v náležitých proporcích … Nezdá se, že by to bylo příliš obtížné: Zjistilo se totiž, že mračna vyvrhovaná při předchozích explozích hvězd obsahují mnoho molekul mezihvězdné hmoty jako sloučeniny uhlíku, silikáty, vodu a jiné, které jsou nezbytné pro vznik života. Až do šedesátých let 20. století se spekulovalo o  UFOnech, tedy o Unindentified Flying Objects – a to nejen v kruzích New Age a esoteriky. Vědecky nebyly takové „létající talíře“ podobné kotoučům či doutníkům nikde prokázány, spíše se považovaly za přirozené nebo umělé jevy nebo byly dokonce odhaleny jako záměrné dezinformace. 130

To snad letěly stovky tisíc světelných let (světelný rok = 9 bilionů kilometrů), aniž by pak u nás viditelně přistály? Z  podnětu článku dvojice fyziků Giuseppe Gocconiho a  Philipa Morrisona v časopise „Nature“ se však už roku 1960 konala ve ­městě Green Park v  Západní Virginii konference o  „hledání mimozemské inteligence“ (SETI = Search for extraterrestrial intelligence). Už roku 1962 byl v tamní observatoři National Radio Astronomy Observatory uveden do provozu radioteleskop s reflektorem o průměru 91,5 metru, který však dvanáct let nato přestal fungovat. Právě zde mladý astronom Frank Drake (nar. 1930) jako první systematicky pátral ve vesmíru po tichých mimozemských rádiových signálech. Roku 1961 předložil zdánlivě dobře odůvodněné ­výpoč­ty a domněnky ohledně frekvence, s jakou se tvoří hvězdy, o podílu hvězd s planetami a o počtu planet, na nichž by mohl existovat život. Předložil i číselné údaje o průměrném věku vyspělých civilizací (vyspělých kultur). Na  základě těchto údajů odhadl, že jen v  naší Mléčné dráze se nachází přibližně 10 000 civilizací schopných mezihvězdné komunikace. V následujících letech pátral po jejich rádiových signálech ve vesmíru.3 Od  počátku Draka při šíření jeho idejí účinně podporoval tehdy rovněž mladý Carl Sagan (nar. 1934), který tak jako Drake pracoval od sedmdesátých let 20. století na Cornellově univerzitě jako astronom a proslavil se jako autor velkolepého televizního seriálu o ­vesmíru nejen ve Spojených státech, ale i daleko za jejich hranicemi.4 Sagan zvýšil odhadovaný počet mimozemských civilizací v  naší Mléčné ­dráze na milion! Intenzivně se podílel na přípravě expedic vesmírných sond Mariner, Viking a  Voyager v  programech NASA. Postaral se o  to, aby na palubě Voyageru bylo umístěno poselství o lidstvu adresované ostatním civilizacím ve vesmíru: pozlacená hliníková plaketa (o rozměrech 14 × 23 cm) s nákresy polohy Slunce a planet a dvou lidí, muže a ženy, co do velikosti vztažených k solárnímu panelu sondy.5 Stále více astronomů se v  současnosti přiklání k  názoru, že všude ve vesmíru se mezi žhnoucími „stálicemi“ nacházejí na planetách navzájem izolované civilizace rozptýlené jako zrnka písku. Na základě těchto impulzů vznikla celá věda a průmysl, aby zprostředkovaly styk s domnělými mimozemskými civilizacemi. Na základě této hypotézy 131

vznikly nesčetné filmy („E. T.“), televizní show, populární publikace a vědecké projekty a aktivity všeho druhu – nemluvě už o veškerých pokusech zachytit rádiové signály z jiných hvězd nebo vysílat vlastní signály… Jaký je výsledek?

Neúspěšné hledání Čeho se nakonec po všech těch obrovských vědeckých, finančních a vydavatelských miliardových nákladech na zjištění existence života ve vesmíru vlastně dosáhlo? Dosud prakticky ničeho! Veškeré pokusy byly neúspěšné. Nikdo z  nějaké vzdálené planety nikdy nenavázal vědecky doložitelný kontakt s  námi, obyvateli Země – nemluvě už o nepřátelských či přátelských mimozemských návštěvnících naší Země. Nejnovější výzkum vesmíru prokázal spíše opak: Složitý život na jiných planetách a jejich měsících je alespoň v naší sluneční sou­ stavě nanejvýš nepravděpodobný. V únoru roku 2004 vychází dokonce v listu New York Times zpráva s názvem „Maybe There Isn’t Anyone ,Out There‘“ (Možná ,tam venku‘ nikdo není): Po  letech pátrání po mimozemšťanech se ukazuje, že ve vesmíru jsme možná sami.“6 Článek se odvolává na nejnovější astronomickou publikaci s provokativním názvem „Rare Earth“ (Výjimečná země) od Petera Warda, paleontologa a  odborníka na hromadné vymírání živočišných druhů (zejména pravěkých ještěrů), a  Donalda Brownleeho (oba z  University of Washington v  Seattlu), známého astronoma a  vědeckého vedoucího projektu Stardust NASA, který se zaměřuje na shromažďování meziplanetárního a mezihvězdného hvězdného prachu. Výsledek: Téměř všechna prostředí nacházející se okolo naší Země ve vesmíru jsou pro život naprosto nevhodná, ba přímo děsivá. Život mohl vzniknout jedině v takové „rajské zahradě“, jako je naše Země. Nejen Mars, ale i všechny dosud objevené větší planety mimo naši sluneční sousta­ vu jsou pro vznik složitého života zcela nezpůsobilé. Proto roku 2005 konstatuje teoretický fyzik Harald Lesch (Univerzita v Mnichově) zcela otevřeně: „A tak jsme hledali a hledali, a nic z toho nebylo! Vůbec nic! Možná musíme tisíce let poslouchat, zda se z vesmíru něco neozve, abychom vůbec někdy zachytili signál nějaké 132

mimozemské civilizace. Takové bylo alespoň mínění několika expertů, kteří po dvaceti letech marného úsilí usoudili, že podle našich výpočtů bychom museli ve vesmíru pátrat nějakých pět až šest tisíc let, než budeme mít vůbec nějakou rozumnou naději, že nalezneme někoho jiného. V každém případě se dosud na nic nepřišlo.“7 A podle Lesche to není ani překvapivé. Proč? Musí být totiž splněno mimořádně mno­ ho obtížně splnitelných podmínek, aby byl na nějaké planetě možný život jako na Zemi: Aby byla obyvatelná, musela by taková planeta mít střední teplotu přibližně 15 o C. Tedy nikoli jako žhavá Venuše (teplota na povrchu 450 o C) obíhající blíže Slunci, ani jako dále od Slunce obíhající Mars (střední teplota –70 o C), kde se určitě nemůže nacházet voda v tekutém stavu. Taková planeta by se neměla příliš rychle otáčet kolem své osy, aby na ní nebyly prudké větry (ty v případě naší Země tlumí Měsíc). Zároveň by měla být co nejlépe chráněna před dopady velkých kusů hornin (velký, těžký Jupiter ji před takovými kusy chrání na vnější vesmírné dráze). Ve skutečnosti je to tak, že čím více uvažujeme o podmínkách života na nějaké planetě, tím méně pravděpodobná se nám v našem širokém okolí jeví existence mimozemšťanů. Šest filmů „Star Wars“ (Hvězdné války) od George Lucase se svými ušlechtilými vesmírnými jezdci, mimozemskými trpasličími gnómy, slapstickovými roboty a tragicky démonickým, hrůzu nahánějícím Darthem Vaderem jsou tedy – leckterý z nesčetných fanoušků těchto filmů bude možná zklamán – pouhá mytologie bez sebemenšího empirického podkladu. Teoreticky pochopitelně nikdo nemůže vyloučit, že někde daleko od nás ve vesmíru přece jen existuje život, a ani teolog se takových odhalení nemusí obávat. Ale pro nás lidi na planetě Zemi ohrožené ve svých elementárních základech života to může být zhruba tak relevantní jako senzační zpráva, kterou v září roku 2004 přinesly sdělovací prostředky: jistý evropský satelit údajně zaznamenal jednu z největších kolizí galaxií ve vesmíru. Avšak kde na sebe narazily ty tisíce galaxií? Podle informací astronomických observatoří k tomu došlo ve vzdálenosti 800 milionů světelných let! Tedy žádné starosti: k  těmto poměrům ve vesmíru, které se podobají hurikánům, dochází dost daleko od nás, uvážíme-li, že jen průměr naší Mléčné dráhy, galaxie kotoučovitého tvaru, měří „jen“ 100 000 světelných let, to znamená, že světelný signál potřebuje k přenosu z jednoho konce na druhý 100 000 let. 133

Vzdálenost k nejbližší velké Mléčné dráze, k mlhovině Andromeda, je však už 2,2 milionu světelných let. To, co dnes vidíme na velkolepých snímcích Hubblova teleskopu, se v  mlhovině Andromeda odehrálo fakticky před 2,2 milionu let. Kolize galaxií ohlášená roku 2004, k níž mělo dojít ve vzdálenosti 800 milionů světelných let, tedy pro lidstvo neznamená sebemenší nebezpečí; není žádným důvodem k nějakému poplachu či dokonce k dalšímu nákladnému zbrojení ve vesmíru! Z  nejnovějších výsledků sond vyslaných na Mars vyplývá, že na rudé planetě s  její tenkou vrstvou atmosféry se nachází sice hodně uhlíku, ale žádná voda v tekutém stavu, a tedy ani složitější život, tj. něco jiného než jen bakterie a viry. Na Saturnově měsíci Titan dochází podle údajů sondy „Huygens“ jen k podobným fyzikálním procesům jako na Zemi; údaje svědčí o  srážkách, erozi a  zkapalňování. Avšak chemické procesy se od těch našich na tomto studeném a cizím měsíci zásadně liší: při –170 o C neexistuje voda, ale jen tekutý a sklovitý metan! O to naléhavější je tedy nyní otázka:

2. Jak vznikl život? Spíše než zprávy o vzdálených galaxiích je pro naši současnost mnohem relevantnější nepopiratelný objev, že na naší Zemi se veškerý život jeví jako vzájemně příbuzensky spjatý. Je charakterizován levotočivými molekulami (pravotočivé neexistují), které jsou všechny patrně téhož původu. Především se však všechno živé skládá z  genů, které mají tytéž čtyři základní stavební kameny. Pro nás lidi je dnes ve srovnání s  veškerým úsilím definovat, co život vlastně je, a  ve  srovnání s hledáním života mimo naši planetu důležitější tato třetí otázka: otázka vzniku života.

Nositelé života Právě v této otázce zaznamenala biologie v posledních desetiletích přímo senzační úspěchy. Dokonce takové, že Darwinovu evoluční teorii lze dnes považovat za přímo fyzikálně podloženou a experimentálně prokázanou, a to nejen na úrovni živé buňky, nýbrž již na úrovni mole134

kulární. Už Darwin vyjádřil naději, že princip života bude jednoho dne uznán jako součást či důsledek nějakého všeobecně platného zákona. To, co se ještě před několika desítkami let zdálo jako sen, je dnes skutečností: molekulární biologie, která od poloviny 20. století předsta­ vuje jakousi novou bázi biologie, objevila tento zákon: James D. Wat­ son a Francis H. C. Crick obdrželi za svůj objev molekulové struktury nukleových kyselin v podobě dvojité šroubovice, který objevili roku 1953, Nobelovu cenu za rok 1962. Tím došlo v  biologii k  obdobné revoluci jako o něco dříve ve fyzice objevem kvantové mechaniky. Co bylo vyzkoumáno o  bakteriích a  virech, platí i  pro vyšší organismy a zřejmě pro veškerý život na naší planetě: elementárními nosi­teli života a  jeho základních vlastností jsou dvě třídy makromolekul, totiž nukleové kyseliny a bílkoviny, které mají podobu dvojité, do sebe vložené šroubovice, jakýchsi točitých schodů. Ta funguje v krátkosti takto: Nositelé dědičných vlastností organismů jsou řetězcové molekuly nukleových kyselin typu „DNA“, které se skládají z dlouhých, specifických sekvencí se čtyřmi nukleovými bázemi (adenin, cytosin, guanin a thymin) a nacházejí se převážně v buněčném jádře. V sekvencích těchto stavebních kamenů (nukleotidů) spočívá, takříkajíc zakódován v „genetickém kódu“, stavební plán živého organismu. Tyto sekvence se procesem jakýchsi otisků reprodukují a předávají tak stejnorodý základ dědičnosti od buňky k  buňce, od generace ke  generaci. Chyby v  reprodukci však mohou vést k  mutacím a  takovým způsobem i k organismům s pozměněnými dědičnými vlastnostmi. Jak tedy řídí DNA, základ dědičnosti, dění v buňce? Především tím, že se kopírují úseky DNA. Proteiny neboli bílkoviny fungují jako katalyzátory látkové výměny. Přejímají „informaci“ z nukleových kyselin a realizují funkce živé buňky na základě stavebního a funkčního návodu představovaného DNA. Tak funguje život a  předává se dál: je to jakýsi „pohádkový svět“ na té nejelementárnější úrovni, kde se molekuly na minimálním prostoru často v miliontině vteřiny mění a vykonávají buněčné funkce. Mimoděk se tu vtírá otázka: Nevězí za vznikem života snad přece jen nějaký tajuplný stvořitelský akt, který jednotlivé atomy, třeba při utváření krystalů, uspořádává tak, že život vůbec může vzniknout? Je tu opravdu zapotřebí nějakého stvořitele nebo aspoň organizátora? 135

Hmota se organizuje sama Pochopitelně stejně jako dříve nevíme jistě, jak vlastně z neživé přírody vznikl poprvé život. Nevíme jistě, jaké to byly přesně události, jež stály u zrodu biogeneze. Jedno ovšem víme: Ať se tento přechod k životu objasní v detailech jakkoli, v každém případě je založen na biochemických zákonitostech, a tedy na sebeorganizaci hmoty, molekul. A tak jako se z prahmoty elektrickými výboji utvářely stále složitější molekuly a systémy, vznikal i z nukleových kyselin a proteinů život založený na uhlíku. Proč ale evoluce vůbec stoupá k vyšším druhům, není-li vynucována či řízena vnějšími činiteli? Je to velký objev: Již na úrovni molekul vládne princip „přírodního výběru“ a  princip „přežití těch nejschopnějších“, který odhalil už Darwin nejprve v rostlinné a živočišné říši. Tato tendence k vyšší „schopnosti“ žene vývoj na úkor méně schopných molekul nezadržitelně „výš“! Tak dochází ke  vzniku jednobuněčných a pak i vícebuněčných živých organismů a nakonec vyšších rostlin a živočichů. Co se týká raných stadií a zejména počátků života na Zemi, máme ve svém poznání dosud velké mezery, nicméně se už rýsují jakési hrubé obrysy. Přidržím se tu v dalším výkladu postupu, který nastínil dlouholetý ředitel Ústavu Maxe Plancka pro evoluční biologii Alfred Gierer.8 V rané fázi před více než třemi miliardami let život na Zemi dosud neexistoval. Existovaly však patrně už chemické předpoklady pro vytváření nukleových kyselin typu RNA s pouze náhodnými sekvencemi jejich nukleotidů. Pouhou náhodou přitom vznikly molekuly RNA, které v  jakémsi svinutém stavu dokonce jako katalyzátory ­urychlily syntézu nukleových kyselin: tato reduplikace ve spojení s látkovou výměnou a schopností mutace představovala takříkajíc startovní výstřel pro život. Od tohoto okamžiku došlo rozšířením, mutací a selekcí sekvencí RNA k „vynalezení“ základních biochemických procesů a struktur, zejména syntézy proteinů řízené RNA. Od RNA přešla role dědičné látky na chemicky těsně spřízněnou, ale dvouvláknovou DNA, což prudce zvýšilo přesnost reprodukce dědičné látky.

136

Později vyvinuly buňky schopnost fotosyntézy: slunečního světla se dalo bezprostředně využít jako energetického zdroje pro látkovou výměnu, a tím se začal v atmosféře objevovat kyslík, který tam dosud neexistoval. Vznikly jednobuněčné organismy se stále složitějšími strukturami a funkcemi: objevují se mechanismy pohybu, mechanismy vedení vzruchů a  iontové kanály v  již dříve vytvořených buněčných membránách, což umožnilo mimořádně rychlý přenos a  zpracování elektrických signálů, které byly rozhodující pro pozdější vznik nervových buněk živočichů. Možnosti a rychlost evoluce se navíc zvýšily díky mechanismům sexuální, dvoupohlavní reduplikace buněk. Dalším důležitým krokem byla evoluce mnohobuněčných živočichů a diferenciace buněk, která umožnila prostřednictvím složité sítě genové regulace vznik buněk se stejnou dědičnou látkou a  různé stabilní biochemické stavy například svalových či nervových buněk. Za pomoci stále nových „objevů“ (například „reparačních enzymů“) docházelo ke stále vyšším stupňům složitosti, které nakonec umožnily spolehlivé kopírování sekvencí miliard stavebních kamenů takové DNA, jaká byla bezpodmínečně nutná pro základ dědičnosti savců a lidí. Evoluce mnohobuněčných organismů vedla nakonec k  vytváření struktur vyšších rostlin a  živočichů, které v  každé generaci ­vznikají naprosto úžasným procesem z  vaječné zárodečné buňky po jejím oplodnění: „Tak jako jsou naše smysly okouzleny krásou biologických ­forem, podobně fascinují náš rozum subtilní způsoby chování živočichů. Jejich bohatý repertoár způsobů chování je výsledkem evoluce mozku. Toto chování je založeno na šíření informací v síti nervů, a to v podobě chemických, zejména elektrochemických signálů.“9 U člověka se zaměřím na filozofické a teologické problémy spojené s mozkem. Jisté je toto: Nedá se konstatovat, že by při těchto nesmírně komplexních procesech byl zapotřebí nějaký zvláštní zásah Boha- -stvořitele. Vznik života je za daných materiálních předpokladů a přes existenci dosud nevyjasněných otázek proces pochopitelný na fyzikál­ ním a chemickém základě. Avšak: panuje při tom všem pouhá náhoda?

137

3. Náhoda nebo nutnost? Před několika desetiletími probíhal ostrý spor mezi vitalismem, který k  objasnění života počítal s  jakýmsi nebiologickým prvkem, jakousi tvůrčí životní silou, dokonce živelnou silou, jež řídí síly biologické (Henri Bergson: élan vital10), a materialistickým mechanismem, který se pokoušel vysvětlit život podle čistě mechanických zákonů.11 Lze říci, že pravdu měla obě pojetí: Existuje zákon i  náhoda, struktura i nečekaná novinka. Projevují se zde stejné principy jako v kvantové mechanice: neurčitost, nahodilost v jednotlivých procesech! Je nepochybné, že celý průběh biologické evoluce je nutný, že je řízen zákony. Nicméně vývoj vyšších živočichů se vždy nacházel na jakési křižovatce a často se příroda ubírala oběma cestami: například zároveň směrem ke hmyzu i k savcům. A vývoj často ani dál nešel; vzniklo přece nemálo druhů, které později zdegenerovaly nebo úplně zmizely: slepé uličky evoluce.

Přednost má náhoda? Jednotlivé události ve svém časovém průběhu jsou ve skutečnosti ne­ určité: jednotlivé konkrétní cesty, jimiž se evoluce ubírá, totiž nejsou stanoveny apriorně. Náhodné jsou náhlé, mikroskopicky malé dědičné změny (mutace), z nichž lavinovitým nárůstem či zvětšením vznikají i v makroskopické oblasti náhlé, neřízené změny a nové jevy. Avšak možná platí oboje zároveň: náhoda i nutnost! Už řecký filozof a atomista Démokritos (asi 470  –380 př. Kr.) napsal: „Vše, co existuje ve vesmíru, je plodem náhody a  nutnosti.“ Tímto mottem opatřil francouzský molekulární biolog Jacques Monod působící v Paříži (zemřel roku 1976), který roku 1965 obdržel Nobelovu cenu za objev regulace syntézy bílkovin, svou známou knihu „Náhoda a nutnost“ (Le hasard et la nécessité). Náhodě však rozhodně přiznával přednost: „Pouhá náhoda, nic než náhoda, absolutní, slepá svoboda jako základ úžasné stavby evoluce.“12 Všechno je tedy náhoda – a už jen proto není nutné počítat s nějakým stvořitelem a udržovatelem této stavby. Monod má pravdu ve dvojím ohledu: 138

Monod, hlásící se otevřeně k ateismu, se právem staví proti předpokladu nějaké apriorně dané evoluční síly či energie, která by měla objasňovat rozmach evoluce a vést k nějakému bodu Omega, aby tak odkázala na nějakého boha-stvořitele: polemizuje s touto „silou“ či „energií“ „vitalistů“ vycházející z víry v pokrok, která vznikla v 19. století, a – jak říká Monod – i Teilhard de Chardin je zastáncem „animistické projekce“, která je z přírodovědeckého hlediska neoprávněná.13 Rovněž tak oprávněně polemizuje Monod, bývalý komunista, ­proti ryze materialistické biologii, která věčné hmotě připisuje jakousi neznámou a  nepoznatelnou sílu. To je však podle Monoda „animistická projekce“ a „antropocentrický klam“, který „je neslučitelný s  vědou“ a  jasně „signalizuje zhroucení dialektického materialismu z hlediska teorie poznání“.14 Otázkou však je, zda Monod polemizuje oprávněně i s představou boha-stvořitele, kterého chce svou teorií vyloučit stejně radikálně jako tvořivou hmotu. Na tuto otázku se zaměříme podrobněji.

Náhodu řídí přírodní zákony Německý odborník v  oblasti fyzikální chemie Manfred Eigen (Univerzita v  Göttingen), jemuž byla za jeho výzkum měření extrémně rychlých chemických reakcí udělena Nobelova cena, zformuloval ve své knize „Hra“ (Das Spiel, 1975) opačnou tezi k názoru ­Monodovu, kterou dnes sdílí mnoho biologů: „Náhodu řídí přírodní zákony“15 – takto programově zní už podtitul. Nebo jak Eigen v předmluvě k německému vydání Monodovy práce píše: „Stejně jako individuální forma vděčí za svůj vznik náhodě, tak je proces výběru a evoluce neodvratnou nutností. Nic víc! Tedy žádná tajemná inherentní ,vitální vlastnost‘ hmoty, která by snad nakonec měla řídit i chod dějin! Ale ani nic méně – ne jen náhoda!“16 „Bůh tedy hraje kostky?“, ptá se také vídeňský biolog Rupert Riedl: „Jistěže ano! Řídí se však vlastními pravidly hry. A pouze napětí mezi pravidly a náhodou nám dává zároveň smysl i svobodu.“17 Je nasnadě otázka, zda to platí i o tom, co dnes fyzikové dramaticky (a mylně) nazývají chaosem? Ale i �������������������������������� „������������������������������� chaos�������������������������� “ je podroben zákonům kau139

zality. Řecké slovo „chaos“ znamená původně prázdný prostor, beztvarou prvotní masu, dnes však v běžném vyjadřování většinou naprostý zmatek. Ve fyzice však chaos znamená hypersenzitivní komplexní systém, jakým je například počasí, kde i nepatrné příčiny mohou mít velké účinky. Často se uvádí tento příklad: Zatřepotání motýlích křídel v Karibiku by mohlo ve Spojených státech přivodit větrnou smršť. Ve skutečnosti se chování takového systému, v němž jednotlivá řešení nevykazují pravidelnost a  periody se nedají stanovit, dá předpovídat nejvýše krátkodobě, nikoli dlouhodobě. Struktura kauzálních podsystémů je totiž natolik komplikovaná, že výsledný model pohybu je „náhodný“. Teorie chaosu18 se přesto pokouší za pomoci počítačů o jakýsi matematicko-fyzikální popis takových dynamických systémů (například v mechanice proudění, elektronice či kvantové mechanice), které se vyznačují determinovaným náhodným chováním a  vytvářením chaotických struktur. To vše znamená, že také v „chaosu“ i nadále existují kauzální souvislosti, a že dokonce i v chaotické neuspořádanosti lze identifikovat různá uspořádání. Platí tedy, že pro objasnění evoluce jsou náhoda nebo nutnost, indeterminace nebo determinace, či dokonce materialismus nebo idealismus nesprávné alternativy. Avšak i za předpokladu, že Bůh hraje kostky v  rámci pravidel, neznáme dosud odpověď na tuto otázku: Hraje tu v kostky vůbec Bůh? Neznamená sebeorganizující hmota a evoluce jako samoregulující proces, že Bůh je nadbytečný?

Je Bůh nadbytečný? Se svým negativním názorem na existenci Boží Monod jistě není mezi biology sám. Co na tuto otázku odpovědět? Rád bych zde rozlišoval: Je neopodstatněným předpokladem – a  v  tom bych s  Monodem souhlasil – postulovat na základě přechodu od neživého světa k biosféře nebo i na základě molekulární neurčitosti existenci Boží; takový Bůh by byl pouhým pomocníkem v nouzi! V tom souhlasí i biolog Eigen s biologem Monodem: „,Vznik života‘, tedy vývoj od ­makromolekuly k  mikroorganismu, je jen jedním z  mnoha kroků, jako je například krok od elementární částice k atomu, od atomu k molekule, … nebo 140

i krok od prvoka k soustavě orgánů a nakonec k centrálnímu nervovému systému člověka. Proč bychom měli právě na tento krok od molekuly k prvoku pohlížet s větší úctou než na jiný? Molekulární biologie skoncovala s mysticismem stvoření udržovaným celá staletí, dovršila to, co začal už Galilei.“19 O tom, zda by se krok od makromolekuly k první buňce přece jen neměl považovat za mnohem významnější než jiné, se mezi biology vedou spory. Pro nás je však důležitá tato klíčová otázka: Musí odmítnutí „mysticismu stvoření“, jak se domnívá Monod, znamenat zároveň odmítnutí Boha jako stvořitele světa a jako toho, kdo jej řídí? V  žádném případě, neboť neopodstatněný je i  předpoklad, že na základě toho, k čemu dospěla molekulární biologie, lze vyloučit exis­ tenci Boží. V  tom také oprávněně odporuje biolog Eigen biologu Monodovi: „V Monodově požadavku ,existenciálního postoje k životu a ke společnosti‘ spatřujeme animistické hodnocení role ,náhody‘. Tento požadavek totiž do značné míry opomíjí komplementární aspekt toho, co je zákonité. Naše – podle našeho názoru oprávněná – kritika dialektického přecenění ,nutnosti‘ by neměla vést k úplnému popření jejího zcela zjevně nepopiratelného vlivu.“20 Z toho vyplývá, že ­„etika a  poznání by neměly stát vedle sebe bez jakéhokoli vztahu“. V  tom Eigen souhlasí s Monodem, ale rozumí tím „spíše úkol velkých náboženství, a  ne hned jejich odmítání … Přírodní vědy poskytují důkaz existence Boží stejně málo, jako postulují, že člověk ,nepotřebuje víru v Boha‘. Etika – ač musí být v souladu s objektivitou a poznáním – by se měla spíš orientovat podle potřeb lidstva než podle toho, jak se chová hmota.“21 V tom mohu s Eigenem jen souhlasit: Odmítnutí mysticismu stvoření vůbec nezahrnuje odmítnutí stvořitele a toho, kdo řídí svět!

Existenciální alternativa Mezi biology panuje na problém existence Boží tolik odlišných názorů jako mezi lidmi vůbec, odpověděl mi Manfred Eigen v jednom rozhovoru. Výše zmíněné protikladné postoje obou koryfejů biologie rozhodně jasně dokládají toto: Tak jako každý člověk je i biolog, pokud se dostatečně hluboce zamyslí, postaven před existenciální alternativu: 141

Nesmyslnost evolučního procesu a  definitivní opuštěnost člověka  – nebo snad ne? Lapidárně řečeno: co se vlastně ukazuje v nekonečně mnoha jednotlivých variacích konkrétního života? Buď člověk k  prazákladu, prapodstatě a  pracíli celého evolučního procesu řekne ne a pak musí přijmout nesmyslnost celého tohoto procesu a totální opuštěnost člověka. Ocitujme opět Monoda: „Když (člověk) přijme toto sdělení v jeho plném významu, pak se musí konečně probudit ze svého tisíciletého snu a přiznat si svou totální opuštěnost, svou radikální cizotu. Nyní ví, že má tak jako cikán místo na okraji vesmíru, který je k jeho hudbě hluchý a k jeho nadějím, utrpení a zločinům lhostejný.“22 Připouštím, že pro mne to není vyhlídka ani nadějeplná, ale ani racionální. Nebo člověk k prazákladu, prapodstatě a pracíli celého evolučního procesu řekne ano a pak může odůvodnit základní smysluplnost celého tohoto procesu a vlastní existence, ovšem nikoli na základě procesu samého, ale spíše ji může v důvěře předpokládat. Na otázku Eigenovu by se pak dalo odpovědět takto: „Poznání souvislostí nepřináší stejně jako dříve odpověď na otázku, kterou položil již Leibniz: ,Proč je něco a ne nic?‘.“23 Na tuto otázku jsem se již pokusil odpovědět (srov. kap. B,5). Možná jsou přece jen biologové (a je jich víc, než si myslíme), kteří mají odvahu na rozdíl od mnoha „postmoderních“ proroků hlásajících nesmyslnost a popírání Boha přiznat tak jako Rupert Riedl bezradnost vědy a nezbytnost říci v důvěře své ano: „Stačí, aby ateista, mechanista, monista dnešní doby přesunul otázku příčin tohoto světa před velký třesk, a bude muset připustit, že se s celou naší vědou nachází v zajetí téže bezradnosti, které se jako příčině medvědího kultu pošetile vysmíval. – Nikdo, tvrdím, nemůže uvažovat bez metafyzických premis. Nemusíme si jich být vědomi, to jistě. Nemůžeme však učinit krok do neznáma, nezahrneme-li očekávání, jež jsou meta-fyzická a jež se nacházejí mimo věci, které už známe. Víra a její potomci – náboženství, filozofie a světový názor – jsou pro každou kulturu nepostradatelní. – Víra je nenahraditelný rámec pro to, co je nevysvětlitelné.“24 Musíme však kutat hlouběji.

142

4. Proč existuje vesmír, který je životu přátelský? Evoluce tedy potřebovala zhruba 3,5 miliardy let, aby vytvořila život v dnešní rozmanitosti jeho podob a způsobů chování, a dokonce život obdařený duchem. Je to úžasný vývoj:

Evoluce směrem k člověku Co všechno muselo přesně „souhlasit“ od velkého třesku před 13,7 miliardami let, aby takový život mohl jednou vzniknout! Připomeňme si vesmírné přírodní konstanty: elementární kvantum náboje e, ­Plan­ckovo účinné kvantum h, Boltzmannovu konstantu k, rychlost světla c … A jak muselo být ve vesmíru všechno přesně (a vůbec ne vždy symetricky) vyváženo, aby po miliardách let mohl jednou vzniknout život: jemné vyladění poměrů hmoty, jaderných elektromagnetických sil, gravitační síly a energie vzniklé díky jaderné reakci v našem Slunci … Vyvinulo se tedy tohle všechno opravdu jenom náhodou směrem k životu, k člověku? A co je na tom všem nejúžasnější: Na naší zemi se nakonec mohl po miliardách let vyvinout z živočišné říše ­dokonce život obdařený duchem: člověk. Urychlíme-li nějakým filmovým urychlovačem těch 13,7 miliardy let dějin vesmíru a vtěsnáme-li je do jediného roku, vzniká složitější život (řasy) teprve na počátku desátého měsíce, člověk však teprve v poslední hodině roku. Je tedy celý vývoj vesmíru trvající 13,7 miliardy let zaměřen na nás? „Vesmír věděl, že přijdeme,“ slýcháme občas. Ví třeba velký třesk, co způsobí? Je to představa spíše komická. Ale kdo tehdy věděl, že přijdeme my lidé? Otázka, která zůstává vzhledem k tomuto kolosálnímu vývoji nevyhnutelná, však stále trvá: je to všechno snad přece jen podle „velmi speciálního receptu“ (Martin Rees) zaměřeno na vesmír přátelský životu a duchu? Jedno myšlenkové východisko směřující k  tomu, abychom se vyhnuli takovým důsledkům, nabízejí zmíněné „teorie mnoha světů“. Jelikož však takové spekulace o  imaginárních alternativních vesmírech jsou – jak už bylo řečeno – pouhé hypotézy bez opory v empirii, 143

klade se naše otázka ještě naléhavěji: Je to všechno skutečně pouhá náhoda? Je však pouhá náhoda vůbec nějakým vysvětlením tohoto ústředního kosmologického problému? Není-li to však náhoda, co tedy? Možná jednoho dne přece jen nějaký génius objeví matematickou strukturu základních fyzikálních zákonů, které umožňují život na naší planetě. Proč ne? Ale poté, co dosud veškeré snahy fyziků nalézt nějakou teorii Všeho ztroskotaly podle názoru Stephena Hawkinga proto, že taková teorie není na základě Gödelovy věty o neúplnosti principiálně možná, nezbývá ani biologům příliš mnoho nadějí na nějaké brzké zásadní řešení. A proč by za 13,7 miliardy let nebyla bývala v zásadě možná i jiná vesmírná řešení, která by právě nevedla k životu, ba dokonce k životu obdařenému duchem? Bylo by asi obtížné něco takového principiálně vyloučit. Co potom však tento náš vznik a vývoj vysvětluje?

Antropický princip? Na  jedné straně se z  fyzikálních počátečních principů a  základních zákonů vůbec nedá vyvozovat nějaký vývoj směrem k  životu, ba dokonce k  životu lidskému. Na  straně druhé bychom rádi ­vyloučili náhodu jako dost bezobsažný vysvětlující princip: Může být tolik „náhod“ náhoda? Ve snaze vyrovnat se s tímto dilematem se řada fyziků a biologů ptá, zda za všemi těmi jemnými vyladěními a přírodními zákony není snad něco jako nějaký „metazákon“: jakýsi „superzákon“ nad všemi přírodními zákony, který řídí vývoj vesmíru po dobu 13,7 miliardy let směrem ke vzniku života a nakonec ke vzniku života lidského? Ne, žádná vitalistická síla, ani nějaké od počátku dané vědomí hmoty – nic takového nelze dokázat. Tím spíš se nedá dokázat něco jako prozřetelnost někoho, kdo by snad podle antropomorfních představ řídil jako člověk celý svět a kdo by byl vypracoval jakýsi detailní antropocentrický světový plán. O této otázce se konkrétně diskutovalo od sedmdesátých let 20. století v anglosaském světě: Nemálo kosmologů, fyziků a biologů přijímá jakožto „meta-přírodní zákon“ takzvaný antropický princip25, který zaručuje, že počáteční podmínky a přírodní konstanty našeho vesmíru 144

byly už od počátku takové, že nějaký „pozorovatel“, tedy život a inteligence, mohl vzniknout. Tak to roku ������������������������������� 1961 �������������������������� jako první „měkce“ zformuloval významný americký fyzik Robert H. Dicke (Princeton). Tedy ne že vzniknout musí, jak to roku 1973 vyhrotil v „silném“ smyslu britský fyzik Brandon Carter (Observatorium Meudon v Paříži): Vesmír je od počátku tak zaměřen a ve svých základních konstantách a zákonech tak uzpůsoben, že život a inteligence někdy nutně musely vzniknout. Australský fyzik Paul Davies chce proto v evoluci rozpoznat dokonce výslovně „plán Boží“ (Mind of God), úsudek však přenechává „osobnímu vkusu“.26 Silně formulovaný antropický princip mi připadá jako příliš antropomorfní a antropocentrická představa o vztahu stvořitele k jeho stvoření. Nestačilo by chápat tento princip v měkkém smyslu, tj. že ve zpětném pohledu poznáváme, že vesmír je fakticky takový, že život vůbec a  život obdařený duchem byl a  je možný? Ani takový princip jistě nepředstavuje nějaký vědecký důkaz, že Bůh chtěl člověka. Spíš by to mohl být nepřehlédnutelný příznak toho, že evoluční proces jako celek není nesmyslný, ale že má alespoň pro člověka, který je jako první z tvorů schopen reflexe, určitý smysl. Na tomto základě by se dalo rozhodně lépe pochopit, proč člověk a  jen on byl schopen vymyslet svým rozumem matematické vzorce, aby pak zjistil, že sama příroda je napsána jazykem matematiky, který člověk dokáže luštit jen velmi pomalu. Jakákoli obměna vesmírných číselných hodnot by jednoduše vedla ke vzniku jiného vesmíru, v němž by vznik života, zvláště života duševního byl nepravděpodobný nebo dokonce nemožný. Položme si však tuto obtížnou otázku: Jak by dokázaly přírodní vědy zdůvodnit takový meta-přírodní zákon? Nebo jej musí jednoduše přijmout jako fakt? V každém případě bychom se zde měli vyhnout unáhleným teologickým zkratům.

145

Neexistuje nějaké definitivní odůvodnění I již výše citovaný Alfred Gierer pokládá teorie mnoha světů za „myšlenkové konstrukce“, které „zaostávají za jasností moderní vědy zahájené Keplerovými zákony pohybu planet a Galileovými gravitačními zákony“. Tak jako mnoha jiným přírodovědcům i jemu se „antropický princip jakéhosi meta-přírodního zákona – ,řád vesmíru umožňuje život obdařený duchem‘ – jeví jako lepší alternativa“. Zda „však“ pro to „existuje matematicko-logické odůvodnění“, to zůstává podle Gie­ rera otevřené. Podle něho je pravděpodobné, „že antropický meta-přírodní zákon – předpokládejme nyní jeho platnost – je možné objevit podobně jako známé základní zákony fyziky, ale jeho definitivní odůvodnění naopak možné není.“27 Na základě mého výkladu týkajícího se teorie poznání (kap. A,7) to musím potvrdit: Věda v této otázce přesahující veškerou empirii nemůže patrně v zásadě poskytnout nějaké „definitivní zdůvodnění“. Na tento „recept“ geneze tohoto světa, na jakousi meta-empirickou zákonitost všech přírodních zákonů, je kompetentní náboženství. To může rozpoznat a interpretovat velkou souvislost mezi odlišnými úrovněmi našeho světa – souvislost mikrokosmu s  elementárními částicemi, atomy a molekulami nad rozmanitými formami života, buněk a organismů až k makrokosmu planet, hvězd, galaxií a vesmíru jako celku. Tento můj úhel pohledu potvrzuje astrofyzik Gerhard Börner (Ústav Maxe Plancka v Garchingu u Mnichova), který k mnoha pojednáním, jež jsou dnes na téma „antropický princip“ už k  dispozici, poznamenává, že z nich „nelze odvodit ,princip‘ cílevědomého stvoření, ,záměrný‘ vznik člověka“. Takové závěry se podle něho nedají v rámci přírodních věd vyvodit, představují však „podnět k takovým otázkám z  hlediska kosmologického světového názoru“: „Chceme-li vznik vesmíru, prostoru a času interpretovat jako stvořitelský akt nějaké božské bytosti, pak nám v tom přírodovědecké výsledky nebrání. Naopak. Fyzikální výzkum by si takový akt patrně přímo vykládal jako kosmologický standardní model. Nemyslím si, že grandiózní vývoj kosmu se odehrává jako nějaké nesmyslné divadlo před prázdnými ochozy. Stejně jako americký fyzik Freeman Dyson jsem toho názoru, že za tím vězí nějaký účel – možná plán utvářet neustále komplexnější 146

vesmír naplněný rozmanitými formami a  nějakým duchovním principem. Tím se však dostáváme do oblasti hodnot a víry, kde musíme skromně přiznat svou nekompetenci.“28 Člověk se však z  dnešního náboženského pohledu už nejeví jako Bohem bezprostředně stvořená „koruna tvorstva“. Spíš se jeví jako jedinečný produkt evoluce, který si na základě svého vědomí, svého jazyka a své svobody vyvinul specifický vztah ke svému okolí a prostředí, k  Zemi, sluneční soustavě, Mléčné dráze, vesmíru, obrazně řečeno k „nebi a zemi“, jak je to poeticky vyjádřeno v biblických zprávách o stvoření. Shrnutí: jak přírodní vědy, tak náboženství mají své oprávnění, svébytnost a vlastní zákonitosti (kap. 6,5 –6). Dají se však v rámci holistického pohledu zahrnujícího obecně všechny věci doplnit takto: ▬ Náboženství může interpretovat evoluci jako stvoření. ▬ Přírodovědecké poznatky mohou konkretizovat stvoření jako evo­ luční proces. ▬ Náboženství tak může přisoudit evoluci jako celku smysl, který přírodní vědy z evoluce nemohou vyčíst, mohou jej nejvýše tušit.29 V  židovsko-křesťansko-muslimské tradici se místo o  náboženství mluví ještě precizněji o  „víře“. A  to o  víře nechápané pochopitelně tak, že ����������������������������������������������������������� „se za pravdivé považují všechny poučky, které církev předkládá k  věření“: tak zní tradicionalistická římskokatolická formule. Je to spíše víra správně biblicky chápaná jako důvěra: „Víra je setrvávání v tom, v co se věří, přesvědčení o věcech, které nevidíme.“30 Nebo řečeno filologicky snad přesněji, jak to stojí v  onom překladu vycházejícím z Luthera: „Víra je základ (řec. hypostasis) toho, v co se věří, a jistota o věcech, které nevidíme.“ Jednoznačně je tu vyjádřena skutečnost Boží: „Vírou poznáváme, že svět byl stvořen Božím slovem a že tak vzniklo z neviditelného to, co je viditelné.“31 V  tomto smyslu věřím v  to, co je společnou vírou židů, křesťanů a muslimů, v Boha jako „Stvořitele nebe i země“. Avšak – přijmu-li tuto víru za vlastní, nemusím pak i akceptovat zázraky Boha-stvořitele, o nichž se vypráví v Bibli? Jak je tomu s bezprostředním Božím zasahováním do dějin lidstva? Zázraky neexistují, prohlásí kategoricky leckterý přírodovědec. Tuto námitku je ovšem třeba brát vážně. 147

5. Zázraky Jak je to s vyprávěními o zázracích, která se nacházejí už v Hebrejské bibli právě v pasážích z okruhu vysvobození Izraele z Egypta: deset egyptských ran, hořící keř, který však neshoří, kouř, otřesy a hřmění na hoře Sínaj, mana padající jako déšť z nebe a křepelky, dále zhroucení jerišských hradeb při zaznění polnic, zastavení Slunce a Měsíce, všechna ta uzdravení nemocných a vzkříšení z mrtvých a nanebevstoupení Eliáše na ohnivém voze? A zázraky, které mají své pokračování v Novém zákoně:32 Co si o nich máme myslet?

Porušení přírodních zákonů? Zdá se, že Bůh zasahoval ne-li do procesu evoluce, pak alespoň do dějin Izraele. Zasahoval tak, že k  zázrakům tu nedochází v  jakémsi vágním, nýbrž přesném, novověkém smyslu: zázraky jsou tu poruše­ ním přírodních zákonů!? Aniž bych se pouštěl do detailů, rád bych uvedl několik momentů, které by se měly prozkoumat a které se shodují s názorem předních biblických exegetů. Nechtěl bych se však dotknout náboženského cítění nikoho z těch, pro jejichž víru v Boha jsou důležité zázraky chápané doslovně. Chtěl bych spíše poskytnout užitečnou odpověď modernímu člověku, pro kterého jsou zázraky překážkou pro jeho víru v Boha. Chceme-li zprávy o zázracích v Bibli správně chápat z hlediska historického a hermeneutického, je především nezbytné ujasnit si zásadní rozdíl mezi biblickým a  moderním chápáním skutečnosti. Lidi, kteří žili v biblických dobách, nezajímalo právě to, na čem tolik záleží nám, dětem racionální, technologické éry: na přírodních zákonech. Biblický člověk neuvažoval přírodovědecky, a  vůbec tudíž nechápal zázraky jako nějaká porušení přírodních zákonů, nechápal je jako narušení přísně kauzálních souvislostí. V Hebrejské bibli a Novém zákoně se proto nikde nerozlišuje mezi zázraky, jež jsou v souladu s přírodními zákony, a těmi, které je naopak porušují. Každá událost, kterou Bůh zjevuje svou moc, se v  té době považuje za zázrak, za „znamení“, za mocný čin Boží. Stvořitel koná své dílo všude, všude je při práci. 148

Všude mohou lidé žasnout, mohou se „divit“, vidět divy: ve velkém i v malém, v dějinách celého národa i v záchraně jednotlivce z velkého trápení, a to od stvoření a udržování světa až po jeho dovršení…

Výsledky biblické kritiky Výsledky historické i literární biblické kritiky je třeba brát vážně: Historická biblická kritika ukázala, že: mnoho mimořádných událostí, které pro víru tehdejšího člověka nepředstavovaly sebemenší problémy (například egyptské rány v podobě žab, komárů či kobylek v souvislosti s odchodem Izraelců z Egypta33), lze v Palestině a sousedních oblastech zdůvodnit běžnými přírodními zákony; u nich ­nebyla přirozená kauzalita vůbec narušena. Literární kritika však ukázala, že u zpráv o zázracích nejde o záznamy historických událostí. Často se sešly různé tradice o téže události (například o průchodu mořem34), přičemž ty pozdější vždy ještě posí­ lily to, co bylo na události zázračné. Existují i značné rozdíly mezi růz­ nými literárními druhy, například mezi hymnem, lidovým vyprávěním či dvorským letopisem … A konečně takové příběhy jako třeba příběh o  slunečním zázraku35, o  zázračném nasycení velkého počtu mužů a vzkříšení mrtvých prostřednictvím proroků Eliáše a Elíši (Elizea)36 či prorok Jonáš v břiše velké ryby37, mají zjevně ráz legendární. To všechno ukazuje, že zázraky jako porušení přírodních zákonů se v Bibli nedají doložit historicky, a kdo si myslí, že to možné je, nese také důkazní břemeno. U líčení zázračných příběhů Bibli přece nejde v prvé řadě o vyprávěnou událost samu, nýbrž o interpretaci toho, co se vypráví. Nejde ani tak o  formu výpovědi jako spíše o  její obsah. Vyprávění o zázracích a divech neslouží tedy zprostředkování nějaké znalosti, nýbrž obdivu. Jsou to bezstarostná lidová vyprávění, která mají vyvolat úžas v duši věřícího. A mají hlubší smysl, neboť:

149

Zázraky poukazují na víru Zázraky mají být znameními moci Boží: Velké věci s  námi vykonal Hospodin! Tato vyprávění mají vykládat Boží slovo a posilovat víru, slouží tedy zvěstování moci a dobrotivosti Boží. Nikde se nežádá věřit, že existují zázraky, ale ani že ta či ona událost je skutečně zázrak. Spíše se jednoduše očekává víra v Boha, který působí v člověku, jenž takové zázračné věci vykonává; v Boha, pro jehož působení jsou divy příznačné, jsou to tedy „znamení“. Řečeno konkrétně: Není důležité zemětřesení na hoře Sínaj, nýbrž sdělení, kterého se Mojžíšovi při této příležitosti dostane. Nejsou podstatné egyptské rány, nýbrž svědectví o  Bohu, který předvádí svou zachraňující moc. Není významný zázračný průchod mořem, nýbrž svědectví o  Bohu, kterého lid zakouší jako Boha vysvobozujícího. Divy tedy v Bibli představují metafory, podobně jako například metafory v poezii nijak nechtějí popírat či porušovat přírodní zákony. Z  toho vyplývá, že tato zkušenost zázraku nepředstavuje nějakou konkurenci racionálnímu, přírodovědně technologickému chápání světa. Vyprávění o zázracích nechtějí být důkazy Božími, nýbrž pou­ kazy na jednání Boží ve světě: poukazy, které nabývají jednoznačnosti jen vírou v Boha (a ne v nějaký druhý, zlý princip). Tato vyprávění se svým sdělením zaměřují na člověka, a to ve všech jeho dimenzích: na tělo i ducha, prostor i čas, individualitu i společenství. Co ­vlastně zvěstují? Nezvěstují neměnného strnulého Boha mimo svět a jeho ­dějiny, Boha, který svět a  člověka apaticky ponechává jejich osudu, nýbrž Boha, který se „vměšuje“ do dějin světa, Boha, který se ­angažuje pro všechen lid i pro jednotlivce. Zvěstují Boha, jenž svět a člověka neponechává osamocené a  nedopouští, aby se dějiny pro člověka staly temným, osudovým fatem, nýbrž spojitostí událostí, jež lze rozpoznat ve víře. Rozmanité biblické obrazy a divy se tedy dají správně interpretovat i v rámci evolučního chápání světa. To však vede k zásadní teologické otázce, které bych se nyní chtěl věnovat blíže:

150

6. Jak chápat Boží působení? Právě v rozumné důvěře v Boha by člověk neměl směšovat přírodovědecké poznatky a náboženské vyznání: neměli bychom z (jinak naprosto chvályhodných) eticko-náboženských impulzů přisuzovat evolučnímu procesu na základě antropického principu tendenci k  určitému konečnému stavu Omega, a tedy i smyslu, který nemůže dodat věda, nýbrž pouze náboženská víra. Vyslovil jsem souhlas s bodem „Alfa“ jakožto „základem“ všech věcí a budu akceptovat i bod „Omega“ jako „cíl“. Musí však být i nadále jasné, že akceptuji bod Alfa „mimo sféru vědy“38 a na základě rozumné důvěry. Ani ten, kdo přijímá antropický princip, vůbec nepotřebuje akceptovat představu o „nadpřirozeném“ zasahování Boha do vývoje světa. Naopak:

▬ Podle názoru biologů se bezprostřední nadpřirozené zásahy Boží při

vzniku a dalším rozvoji života jeví jako nadbytečné, a to víc než kdykoli předtím. ▬ Zároveň však mají přední biologové za to, že evoluční proces jako takový z  přírodovědeckého hlediska ani nezahrnuje, ani nevylučuje nějakého původce (Alfa) a poslední cíl-smysl (Omega). ▬ I  přírodovědci jako člověku se klade existenciální otázka původu a smyslu-cíle celého procesu, které by se neměl vyhýbat, ač na ni jakožto přírodovědec nedokáže odpovědět. Pak je však nutné chápat Boha bez předsudků:

Zduchovnělé pojetí Boha Bylo by příliš povrchní, antropomorfní představou, že Bůh jako Pán a král „kontroluje“ či „řídí“ události, a to i zdánlivě nahodilé, ­dokonce subatomárně neurčité (nahodilé) procesy. Jak by se to pak ­slučovalo se vším tím plýtváním a  slepými uličkami evoluce, jako například s  vymřelými druhy a  zvířaty, s  lidmi, kteří bídně zahynuli? A  jak si pak vysvětlit nekonečné utrpení a  veškeré zlo v  tomto světě a  jeho dějinách? Na to taková koncepce Pána-Boha nedává žádnou odpověď. 151

Právem se biblické pojetí Boha jakožto ducha pokládá za zvláště vhodné pro evoluční světový názor. Biblické výpovědi jsou zde velmi poučné: duch je na dosah, a přece vzdálený; neviditelný, a přece mocný; životně důležitý jako vzduch, který dýcháme; nabitý energií jako vítr, bouře – takový je duch. Mají pro něho slovo všechny jazyky a jeho odlišná vyjádření z  hlediska gramatického rodu ukazují, že duch se nedá snadno definovat: „spiritus“ je v latině rodu mužského (tak jako duch v němčině – „der Geist“), slovo „rúach“ v hebrejštině je rodu ženského a v řečtině je „duch“ („pneuma“) rodu středního. Duch je tedy zcela jistě něco jiného než lidská osoba. Femininum „rúach“ je ­podle počátku zprávy o  stvoření v  knize Genesis onen „dech“, „hukot“ či „bouře“ Boha, který se vznáší nad vodami. A neutrum „pneuma“ představuje i podle Nového zákona protiklad k „tělu“, tj. ke stvořené pomíjivé skutečnosti; pneuma je od Boha vycházející životodárná síla a moc. Duch tedy není tak jako v řecké filozofii božský rozum, nýbrž ona neviditelná Boží síla a moc, jež působí tvůrčím nebo i ničivým způsobem, oživuje nebo soudí, moc, která působí ve stvoření stejně jako v dějinách, v Izraeli stejně jako později i v křesťanských obcích. „Svatý“ je duch, pokud se odlišuje od ducha nesvatého, člověka a jeho světa, a je nutno jej považovat za ducha toho, který je jedině svatý – Boha. Duch svatý je tedy duchem Božím. Ani v Novém zákoně Duch svatý není – tak jako je tomu nezřídka v dějinách náboženství – jakési magické, substanciální, tajemně nadpřirozené fluidum dynamické povahy (není to „něco“ duchového) ani magická bytost animistického typu (duch jako strašidlo či přízrak). V Novém zákoně není Duch svatý nikdo jiný než Bůh sám! Bůh sám v tom smyslu, že je světu a člověku blízko, že je dokonce v hloubi jeho duše jako moc, která se věcí zmocňuje, ale je nedosažitelná; jako síla, která dává život, ale i  soudí; jako darující milost, kterou však nelze disponovat.

Nekonečné působí v tom, co je konečné Pro typicky novověké evoluční pojetí skutečnosti, podle něhož je Bůh jako duch ve světě a  svět v  Bohu, transcendence v  imanenci, jsou zásadní tyto aspekty: 152

Boží duch působí v zákonitých strukturách světa, není s nimi však identický. Bůh je totiž čistý duch a  působí stále v  dějinách světa ne jako to, co je konečné a relativní, nýbrž jako nekonečné v konečném a jako absolutní v relativním. Již v odstavci „Jak myslet Boha?“ (kap. C,4) jsem upozornil na dva aspekty: Boží duch nezasahuje svrchu nebo zvnějšku do světa jako nehybný hybatel. Spíše působí jako dynamická, nejskutečnější skutečnost zevnitř v ambivalentním procesu vývoje světa, jejž umožňuje, ovládá a  dovršuje. Nepůsobí jako povznesený nad světem a  jeho vývojem, nýbrž uvnitř trpícího světa: v lidech a věcech, s nimi a mezi nimi. On sám je původ, střed a cíl vývoje světa! B��������������������������������������������������������������� oží duch ani nepůsobí jen v některých jednotlivých zvlášť důležitých bodech či mezerách tohoto vývoje. Působí naopak trvale jako tvůrčí a  dovršující prapůvodní základ v  systému zákonitosti a  náhody a  jakožto světu imanentní a  zároveň světu nadřazený tento svět řídí – je všudypřítomný i v náhodě a neštěstí –, ovšem za naprostého dodržování přírodních zákonů, jejichž původcem je on sám. On sám je i smyslem-základem vývoje světa, zahrnuje vše negativní a vše řídí. Něco takového lze ovšem přijmout a  chápat jen v  důvěryplné víře. Abych předešel veškerým možným nedorozuměním, uvedu ještě další upřesnění:

Bůh a svět si nekonkurují Teď by již mělo být jasné, že svět anebo Bůh není alternativa: ani svět bez Boha (ateismus), ani Bůh identický se světem (panteismus)! Mělo by být jasné, že Bůh je ve světě a svět v Bohu. Bůh a svět, Bůh a člověk nejsou tedy dvě konkurující si konečné kauzality vedle sebe, kde jedna získává to, co druhá ztrácí, nýbrž v sobě: Je-li Bůh skutečně prazáklad, prapodstata a prapůvodní smysl světa a člověka, pak je jasné, že Bůh nic neztrácí, jestliže člověk ve své konečnosti získává, ale že Bůh získává, získává-li člověk. Keith Ward (působící v Oxfordu), který – jak už jsem uvedl – se znalostí věci a detailně oponoval „novým materialistům“ z anglofonních zemí (kap. B,2), považuje za velmi nepravděpodobné, že rozu153

mem obdaření tvorové vznikli pouze přírodním výběrem; k objasnění celého procesu je podle něho jednodušší předpokládat hypotézu neviditelného vlivu Božího působícího v každém okamžiku aktivně nebo pasivně.39 Biochemik a  teolog Arthur Peacocke (Oxford), který se velice zasloužil o dialog mezi přírodními vědami a teologií, si dal velkou práci s tím, aby objasnil působení Boží na vesmír, a tedy zvláštní Boží prozřetelnost prostřednictvím fyzikálních kategorií.40 I jiní se snažili spojit Boží působení s kvantovým světem nebo je začlenit do teorie chaosu. Proti takovým pokusům byla však vznesena celá řada fyzikálních a teologických námitek. Fyzik a teolog John ­Polkinghorne (Cambridge), který se o  zmíněný dialog zasloužil neméně, měl asi pravdu: „Není možné kauzální síť tak rozplést, aby se dalo říci, že Bůh udělal tohle, člověk tamto a příroda zbytek. Víra zde sice může rozlišovat, ale žádné bádání nemůže jasně demonstrovat Boží působení.“41 Plán stvoření vesmíru, který vše zahrnuje, je tedy třeba chápat správně: ne jako nějaký detailní, apriorně existující koncept v  představě Boží: „Připadá mi, že faktická rovnováha mezi náhodou a  nutností, nahodilostí a možností, kterou pozorujeme, se shoduje s vůlí trpělivého a jemného stvořitele, který se spokojí tím, že sleduje své cíle tak, že celý proces zahájil a  přitom akceptuje určitou míru zranitelnosti a nejistoty, kterou se vždy vyznačuje dar svobody učiněný z lásky.“42 Teologie si toho tedy nesmí příliš mnoho nárokovat a nechat se příliš daleko unášet svou zvědavostí. V této souvislosti mi často při­chází na mysl proslulý „spor o  milost“, nejvýznamnější debata o  milosti a svobodě v 16. a 17. století. Tehdy byly snahy vyřešit problém, jak spojit Boží vševědoucnost a  všemohoucnost se svobodou člověka. Po nekonečných sporech mezi dominikány a jezuity a po více než sto dvaceti zasedáních v Římě zakázal nakonec papež Pavel V. roku 1611 oběma stranám, aby se vzájemně ostouzely. Dosud se čeká na tehdy přislíbené papežské prohlášení, které by se mělo uveřejnit „opportune“, tedy v příhodný čas. Dnes je takového prohlášení zapotřebí méně než kdykoli v  minulosti. Většina teologů si uvědomila, že tu nejde o problém, který je třeba vyřešit, nýbrž o nezbadatelné tajemství působení Boha samého. A to patrně platí i o otázce, jak může Bůh dopředu znát nejen determinované procesy, ale i  nesčetné procesy nahodilé, které může vyvolávat evoluce. 154

Teologicky relevantní je pro mne to, že (latinsky id quod) celého působení Boha a vesmíru, Boha a člověka, nikoli jak (latinsky modus quo) společného působení, které je nám skryto a které ani nemusíme dešifrovat. V  této souvislosti je pro mě důležitější jiný aspekt, který ukazuje biblická zvěst: Pro věřícího člověka nedochází k  většině zázraků ve vesmíru, nýbrž v  lidském srdci, kde působí Boží duch, který podle apoštola Pavla není nesvatý duch lidský, duch času, duch církve, duch úřadu, ale ani duch blouznivý, nýbrž Duch svatý, duch svobody a lásky, který si vane, kam a kdy chce. Boží dar, o který člověk smí prosit i v těžkých hodinách – a kdo je někdy nemá? –, aby se stále znovu osvobozoval k životu a působení v pokoji, ­spravedlnosti, radosti, lásce, naději a vděčnosti. A neznám krásněji zhudebněný hymnus na ducha Božího než „Veni, Sancte Spiritus“, „Přijď, Duchu svatý!“, který složil už okolo roku 1200 Stephen Langton, arcibiskup z  Canterbury, a  který popisuje působení ducha Božího jako světlo (cituji jen několik slok): O, lux beatissima, reple cordis intima tuorum fidelium.

Světlo duši blažící, srdce v tebe věřící rač milostně naplnit.

Sine tuo numine nihil est in homine, nihil est innoxium.

Člověk bez tvé pomoci slábne a je bez moci vše mu může uškodit.

Lava quod est sordidum, riga quod est aridum, sana quod est saucium.

Viny z duší našich smaž a vyprahlá srdce svlaž, raněné rač vyhojit.

Flecte quod est rigidum, fove quod est frigidum, rege quod est devium.

Srovnej, co je zkřiveno, zahřej, co je studeno, a nedej nám zabloudit.

Da tuis fidelibus, in te confidentibus, sacrum septenarium.

Rač nás, v tebe věřící, vroucně tebe prosící, dary sedmi podělit.43 155

Zde však již poněkud překračujeme hranice této kapitoly věnované přírodním vědám a náboženství. Pochopitelně vím, že fyziologové taková hnutí lokalizují nikoli v srdci, nýbrž v mozku, a že tato ­hnutí jsou vesměs determinována fyzikálně-chemickými procesy. Touto problematikou se ovšem musíme zabývat. V  příští kapitole tedy probereme vznik člověka, problematiku mozku a  ducha, výzkum mozku a zkušenost svobody a další otázky.

156

POZNÁMKY

Česká vydání publikací, které autor uvádí v originále a německém překladu v poznámkách, doplnil překladatel. BU Ď SV ĚT LO!

1 Genesis 1,1–3. Biblické citáty jsou převzaty z Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Český ekumenický překlad (včetně deuterokanonických knih). Podle ekumenického vydání z roku 1985, Praha 1991. (Pozn. překl.) 2 Srov. I. Kant, Beantwortung der Frage: Was ist Aufklärung?, in: Werke, vyd. W. Weischedel, sv. VI, Frankfurt/M. 1964, s. 51–61, cit. s. 53. 3 Srov. M. Horkheimer – T. W. Adorno, Dialektik der Aufklärung. Philosophische Fragmente, Frankfurt/M. 1969. (Česky: Dialektika osvícenství, OIKOYMENE, Praha 2009, překlad Michael Hauser, Milan Váňa.) 4 Srov. A. Einstein, Religion und Wissenschaft, in: Berliner Tagblatt z  11. listopadu 1930; zařazeno do publikace: Mein Weltbild, vyd. C. Seelig, Berlin 1955, s. 15 –18, cit. s. 16. (Česky: Jak vidím svět I., Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1993, překlad Martin Černohorský, Marie Fojtíková a další; Z mých pozdějších let. Jak vidím svět II., Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1995, překlad Martin Černohorský, Marie Fojtíková a další.) Překlad je můj vlastní, podobně jako překlad dalších dvou úryvků. (Pozn. překl.) 5 Tamtéž, s. 17. 6 Tamtéž, s. 17n. A) S J E DNO C E NÁ T E OR I E VŠE HO?

1 Srov. N. Copernicus, De revolutionibus orbium coelestium libri VI (1543), kritische Neuausgabe, Hildesheim 1984; něm.: Über die Kreisbewegungen der Weltkörper, 1. Buch, vyd. G. Klaus, Berlin 1959. 2 T. S. Kuhn, The Structure of Scientific Revolutions, Chicago 1962; něm.: Die Struktur wissenschaftlicher Revolutionen, Frankfurt/M. 21976, mit Postscriptum, s. 175. (Česky: Struktura vědeckých revolucí, OIKOYMENE, Praha 1997, překlad Tomáš Jeníček, s. 174.)

197

13 Srov. J. Kepler, Astronomia nova, Praga 1609 (Ges. Werke, München 1937nn, sv. III); něm.: Neue Astronomie, vyd. M. Caspar, München 1929. 14 Nový komplexní portrét Johannesa Keplera podává V. Bialas, Johannes Kepler, München 2004, zvláště kapitola III: Die Harmonie der Welt. 15 Srov. G. Galilei, Dialogo sopra i  due massimi sistemi del mondo (1632); něm.: Dialog über die beiden hauptsächlichen Weltsysteme, das ptolemäische und das kopernikanische, vyd. R. Sexl – K. v. Meyenn, Darmstadt 1982. 16 Srov. G. Galilei, Dopis B. Castellimu z 21. prosince 1613, in: Opere, vol. V., ­Firenze 1965, s. 281–288. 17 G. Denzler, Der Fall Galilei und kein Ende, in: Zeitschrift für Kirchengeschichte, Bd. 95, Heft 2 (1984), s. 223 –233, cit. s. 228. 18 Srov. výzkumy historika vědy M. Segreho: M. Segre, Light on the Galileo Case, in: Isis (The History of Science Society) 1997, 88, s. 484 –504, kde je doloženo, jak papež Jan Pavel II. ve druhé řeči na konci právního šetření roku 1992 prakticky zase odvolal, co oznámil roku 1979. Srov. M. Segre, Galileo: a „rehabilitation“ that has never taken place, in: Endeavor, vol. 23 (1) 1999, s. 20  –23; M. Segre, Hielt Johannes Paul II. sein Versprechen?, in: M. Segre – E. Knobloch (Hrsg.), Der ungebändigte Galilei. Beiträge zu einem Symposion, Stuttgart 2001, s. 107–111. (Srov. též Jan Pavel II.: Konec případu Galilea Galileiho, in: Universum 9 (duben 1993), s. 1–8. Pozn. překl.) 19 Srov. I. Newton, Philosophiae naturalis principia mathematica, London 1687, 3 1726, nov������������������������������������������������������������������� é vydání ve ������������������������������������������������������� 2 sv., Cambridge/Mass. 1972; něm.: Mathematische Grundlagen der Naturphilosophie, Hamburg 1988. 10 Přesnou přírodovědecko-filozofickou analýzu teoretických rozdílů mezi klasickou a  moderní fyzikou podává americký fyzik a  teolog I. G. Barbour, který se velice zasloužil o dialog přírodních věd a náboženství, I. G. Barbour, Religion and Science, San Francisco 1998; něm.: Wissenschaft und Glaube. Historische und zeitgenössische Aspekte, Göttingen 2003, Kap. 7. 11 Srov. A. Einstein, Über die spezielle und die allgemeine Relativitätstheorie (1917), Braunschweig 211973, zvl. §30  –32: Betrachtungen über die Welt als Ganzes. 12 Srov. F. Hubble, The Realm of the Nebulae, New Haven 1936. 13 Ovšem i  na  toto existují velmi plausibilní hypotézy, které se postupně ověřují. (Pozn. překl.) 14 A. Einstein, Brief an Max Born vom 4. 12. 1936, in: Albert Einstein, Hedwig und Max Born, Briefwechsel 1916 –1955, München 1969, s. 129n (srov. i s. 118n). 15 Ke kritice teorie superstrun a  „takzvaných velkých teorií Všeho“ srov. M. Gell-Mann, The Quark and the Jaguar, New York 1994; něm.: Das Quark und der Ja­ guar. Vom Einfachen zum Komplexen – die Suche nach einer neuen Erklärung der Welt, München 1994, Kap. 10. 16 Je dobře známo, že vinou nevyléčitelně poškozených míšních nervů dokáže Haw­ king komunikovat s okolím jen pomocí počítače. 17 Srov. S. Hawking, A Brief History of Time: From the Big Bang to Black Holes, Toronto 1988; něm.: Eine kurze Geschichte der Zeit. Die Suche nach der Urkraft

198

des Universums, Reinbek 1988. (Česky: Stručná historie času, Argo, Praha 2007, překlad Vladimír Karas.) Překlad je můj vlastní. (Pozn. překl.) 18 S. Hawking, A Brief History of Time, s. 175. Překlad je můj vlastní. (Pozn. překl.) 19 Tamtéž, s. 216. Překlad je můj vlastní. (Pozn. překl.) 20 Tamtéž. Překlad je můj vlastní. (Pozn. překl.) 21 Tamtéž, s. 218. Překlad je můj vlastní. (Pozn. překl.) 22 Srov. S. Hawking, Gödel and the End of Physics, in: www.damtp.cam.ac.uk/strtst/ dirac/hawking. 23 Pro znalce uvádím precizní formulaci: V  každém korektním, rekurzívně axiomatizovatelném formálním systému v logice prvního řádu, který obsahuje dobře popsaný fragment aritmetiky přirozených čísel v logice prvního řádu se sčítáním a násobením, vždy existují sentence, jež se v tomto systému nedají ani dokázat, ani vyvrátit. 24 Zde se předpokládá podstatné rozlišení mezi pravdivostí a dokazatelností, jak ho Gödel ve svém článku jako jeden z prvních systematicky zavádí. Gödelova věta pak ukazuje, že ke  každému axiomatickému systému, tj. generátoru formulí, za předpokladu, že generuje pouze formule „pravdivé“, tj. je tzv. korektní, existuje „pravdivá“ formule, která v něm není generovatelná, resp.„dokazatelná“. O daném axiomatickém systému se navíc předpokládá, že je „efektivně“ neboli „rekurzivně“ popsatelný, tj. množina jeho prvních premis je mechanicky rozpoznatelná strojem. Co se týče pojmu aritmetické pravdivosti a jeho odlišnosti od pojmu dokazatelnost, ten spočívá na zužitkování potenciálně nekonečných evaluačních principů typu Tarského definice, v níž z toho, že nějaká formule A(x) platí pro všechny objekty nějakého univerza, v aritmetickém případě pro všechna čísla A(0), A(1), A(2), …, můžeme usoudit, že platí formule ∀xA(x). Toto tzv. ω-pravidlo je pro svou nekonečnost z hlediska „efektivně“ vymezené dokazatelnosti nepřípustné. Trik Gödelova důkazu spočívá v tom, že se za kritickou formuli vezme taková, která v nějakém smyslu vyjadřuje (kóduje) vlastní nedokazatelnost v  daném axiomatickém systému, tj. je pravdivá tehdy a jen tehdy, když v něm není dokazatelná. Je-li tedy daný systém korektní, vedla by její dokazatelnost v něm ke sporu, čili daná formule v něm dokazatelná být nemůže. Právě proto je ale pravdivá. To zakládá jistou analogii s paradoxem lháře. (Pozn. překl.) 25 Věta se dokazuje tak, že se uvede příklad formule, která vhodným zakódováním v teorii čísel tvrdí svou vlastní nedokazatelnost. Za tento odkaz a za další cenné podněty děkuji profesoru logiky a základů a dějin matematiky Ulrichu Felgnerovi z univerzity v Tübingen. (Srov. též předchozí poznámku. Pozn. překl.) 26 Srov. přehled diskuse in: C. Parsons, Art. Mathematics, Foundations of, in: Encyclopedia of Philosophy, London 1967, sv. 5, s. 188 –213. 27 Srov. H. Küng, Existiert Gott? Antwort auf die Gottesfrage der Neuzeit, München 1978, Kap. A III,1: Die wissenschaftstheoretische Diskussion. 28 H. Hermes, Aufzählbarkeit, Entscheidbarkeit, Berechenbarkeit. Einführung in die Theorie der rekursiven Funktionen��������������������������������������������� , Berlin ������������������������������������ 1961, Vorwort. Hermes se ����������� zde odvolává na první Gödelovu větu o neúplnosti. K potížím přechodu od běžného jazyka

199

k formalizovanému jazyku matematiky a logiky srov. H. Hermes, Einführung in die mathematische Logik. Klassische Prädikatenlogik, Stuttgart 21969. 29 Tamtéž. 30 M. Kline, Les fondements des mathématiques, in: La Recherche, Nr. 54 (březen 1975), s. 200  –208, cit. s. 208. Srov. M. Kline, Mathematical Thought from Ancient to Modern Times, New York 1972. 31 S. Hawking, Gödel and the End of Physics. 32 Tamtéž. 33 Tamtéž. 34 J. Cornwell, Hawking’s Quest: a Search Without End, in: The Tablet z 27. března 2004. 35 Srov. About Stephen – A  Brief History of Mine, in: www.hawking.org.uk/text/ about/about.html. 36 K  následující problematice srov. článek v  listu International Herald Tribune ze 17./18. července 2004: „Hawking backpedals on black holes“. 37 S. Hawking, zpráva AP z 22. července 2004. 38 R. Taschner, Der Zahlen gigantische Schatten. Mathematik im Zeichen der Zeit, Wiesbaden 2004, s. 102. 39 Srov. M. Schlick, Gesammelte Aufsätze 1926 –1936, Wien 1938. Ke  složité (ne zcela antimetafyzické) osobnosti Schlickově srov. děkovnou řeč Friedricha Waismanna otištěnou jako předmluvu. Schlick oznámil roku 1930 „obrat ve filozofii“ s odvoláním na Leibnize, Fregeho, Russella a zejména Wittgensteina. 40 K Vídeňskému kroužku patří mimo Moritze Schlicka, Kurta Gödela a Rudolfa Carnapa především Herbert Feigl, Philipp Frank, Hans Hahn, Victor Kraft, Karl Menger, Otto Neurath, Friedrich Waismann (s  vazbou na Hanse Reichenbacha v Berlíně). 41 K. R. Popper, Logik der Forschung (1934), 6. verbesserte Auflage Tübingen 1976, s. 24. (Česky: Logika vědeckého bádání, OIKOYMENE, Praha 1997, překlad Jiří Fiala, s. 31–32.) 42 Tak R. Carnap, Überwindung der Metaphysik durch logische Analyse der Sprache, in: Erkenntnis 2 (1931), s. 219 –241, cit. s. 227. (Česky Překonání metafyziky logic­ kou analýzou jazyka, in: Filosofický časopis, 39, 1991, č. 4, překlad Karel Berka.) 43 K. R. Popper, Logik der Forschung, s. 11. V českém vydání s. 14. 44 Tamtéž, s. 225. V českém vydání s. 305. 45 Srov. H. Albert, Traktat über kritische Vernunft, Tübingen 31975, s. 13 –15; Albert modifikuje toto schéma na „münchhausenské trilema“: Regressus ad infinitum – argumentace kruhem – přerušení postupu v  určitém bodě, který je zřejmý, nebo dogmatismus. 46 K. R. Popper, Logik der Forschung, s. XIV, v českém vydání s. XVI. 47 Tamtéž, s. XIX, v českém vydání s. XXI. 48 V následujících odstavcích se zaměřím i na problém materialistického, resp. naturalistického monismu, jehož představitelem je například biolog E. D. Wilson, jehož kniha „Consilience“ je do němčiny přeložena pod názvem „Die Einheit des

200

Wissens“ (Jednota vědění), Berlin 1998. (Česky: Konsilience. Jednota vědění, Lidové noviny, Praha 1999, překlad Pavla Sadílková, Jana Spurná.) 49 W. Heisenberg, Ordnung der Wirklichkeit (1942), in: Gesammelte Werke, hrsg. v. W. Blum u. a., Abt. C, Bd. I. München 1984, s. 217–306, cit. s. 294, 302. 50 Srov. L. Daston, Can scientific objectivity have a history?, in: Alexander v. Humboldt-Mitteilungen 75/2000, s. 31– 40. 51 J. Moltmann, Theologie in der Welt der modernen Wissenschaften, in: Per­ spektiven der Theologie. Gesammelte Aufsätze, München 1968, s. 269 –287, cit. s. 275. 52 O to se snaží filozof B. Kanitscheider, „Es hat keinen Sinn, die Grenzen zu verwischen“, Interview in: Spektrum der Wissenschaft, November 1995, s. 80  –83. 53 Základní prací byla publikace I. G. Barbour, Religion in an Age of Science, London 1990, a  také již citovaná impozantní syntéza: I. G. Barbour, Religion and Science, San Francisco 1998; něm.: Wissenschaft und Glaube, Göttingen 2003. 54 Srov. A. Peacocke, Theology for a Scientific Age. Being and Becoming – Natural and Divine, Oxford 1990; něm.: Gottes Wirken in der Welt. Theologie im Zeitalter der Naturwissenschaften, Mainz 1998; A. Peacocke, Paths from Science towards God. The End of all Exploring, Oxford 2001. 55 Nové shrnutí jeho myšlení podávají tyto práce: J. Polkinghorne, Belief in God in an Age of Science, New Haven 1998; něm.: An Gott glauben im Zeitalter der Naturwissenschaften. Die Theologie eines Physikers, Gütersloh 2000; J. Polkinghorne, Science and Theology. An Introduction, London 1998; něm.: Theologie and Naturwissenschaften. Eine Einführung, Gütersloh 2001. (Česky vyšlo: Věda a teologie, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2002, překlad Karel Šprunk; Kvantová teorie, Dokořán, Praha 2007, překlad Pavel Cejnar; Kvantový svět, Aurora, Praha 2000, překlad Jiří Rameš.) Předchozí Polkinghornovy práce týkající se teorie vědy a  otázek eticko-ekologických z  let 1979 až 1996 kriticky zkoumá A. Dinter, Vom Glauben eines Physikers. John Polkinghornes Beitrag zum Dialog zwischen Theologie und Naturwissenschaften, Mainz 1999. 56 Srov. H. Küng, Das Christentum. Wesen und Geschichte, München 1994; TB-Ausgabe München 1999 (Serie Piper 2940); H. Küng, Große christliche Denker, München 1994; TB-Ausgabe München 1996 (Serie Piper 2283). 57 Srov. H. Küng, Christ sein, München 1974; TB-Ausgabe München 2004 (Serie Piper 1736). (Česky: Být křesťanem, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2000, překlad Stanislav Štýs.) 58 Vycházím přitom z již dříve vybudovaných metodických základů obsažených v mé knize Existiert Gott? Antwort auf die Gottesfrage der Neuzeit (München 1978; TB-Ausgabe München 2001, Serie Piper 2144), srov. zejména část A III: Vernunft oder Glaube? Gegen Rationalismus für Rationalität; a  část G II,2: Der Gott der Bibel: Gott und seine Welt. Podrobný rozbor teorie relativity a  kvantové teorie podává ve své habilitační práci na univerzitě v Tübingen A. Benk, Moderne Physik und Theologie. Voraussetzungen und Perspektiven eines Dialogs, Mainz 2000. 59 Srov. W. Schulz, Philosophie in der veränderten Welt, Pfullingen 1972, s. 114n.

201

60 O  podobný přístup k  problematice přírodních věd a  náboženství se pokouší K. Wilber, The Marriage of Sense and Soul, New York ������������������������ 1998; něm.: Naturwissenschaft und Religion. Die Versöhnung von Weisheit und Wissen, Frankfurt/M. 1998. Lze doporučit i sborník H.-P. Dürr (ed.), Physik und Transzendenz. Die großen Physiker unseres Jahrhunderts über die Begegnung mit dem Wunderbaren, 7Bern 1994. Obsahuje příspěvky od Davida Bohma, Nielse Bohra, Maxe Borna, Arthura Eddingtona, Alberta Einsteina, Wernera Heisenberga, Jamese Jeanse, Pascuala Jordana, Wolfganga Pauliho, Maxe Plancka, Erwina Schrödingera a Carla Friedricha von Weizsäckera. B) BŮ H JA KO P O ČÁT E K?

11 M. Rees, Andere Universen – Eine wissenschaftliche Perspektive, in: T. D. Wabbel, Im Anfang war (k)ein Gott, Düsseldorf 2004, s. 47. 12 Už brzy se do otázek zde formulovaných pustil ve svých seriózně zpracovaných a zároveň všeobecně srozumitelných knihách lékař a odborný publicista H. v. Ditfurth: Kinder des Weltalls, Hamburg ����������������������������������������� 1970; Im Anfang war der Wasserstoff, Hamburg 1972; Der Geist fiel nicht vom Himmel, Hamburg 1976; Wir sind nicht nur von dieser Welt, Hamburg 1981. 13 G. Easterbrook, Wissenchaftlicher Wunderglaube. Die Theorie des Urknalls und die Frage nach dem Anfang des Kosmos, in: Neue Zürcher Zeitung, 23./24. října 1999. 14 I. Kant, Kritik der reinen Vernunft, Vorrede zur 2. Auflage, in: Werke, hrsg. v. W. Weischedel, Bd. II, Frankfurt/M. 1964, s. 33. (Česky: Kritika čistého rozumu, OIKOYMENE, Praha ��������������������������������������������������������� 2001, překlad Jarom�������������������������������������� ír Loužil ve spolupráci s Jiřím Chotašem a Ivanem Chvatíkem, s. 25.) 15 Tamtéž, s. 694; v českém překladu s. 491. 16 Tamtéž, s. 563; v českém překladu s. 394. 17 Tamtéž, s. 562n; v českém překladu s. 393. 18 K. Ward, God, Chance & Necessity, Oxford 1996, s. 11n. 19 Srov. H. Küng, Existiert Gott?, Teil C: Die Herausforderung des Atheismus (s. 221–380). 10 Poučné je historické zkoumání vztahu tehdejších nejvýznamnějších vědců k víře, in: L. Châtellier, Les espaces infinis et le silence de Dieu. Science et religion, XVIe–XIXe siècle, Paris 2003. 11 Srov. W. Jens – I. Jens, Eine deutsche Universität: ����������������������������� 500 Jahre Tübinger Gelehrtenrepublik, München 61993. 12 O. Heckmann, Sterne, Kosmos, Weltmodelle. Erlebte Astronomie, München 1976, s. 37. 13 Nejnovější potvrzení standardního modelu: Na kongresu Americké astronomické společnosti, který se konal v San Diegu v lednu roku �������������������������� 2005, v������������������� ystoupily dva nezá-

202

visle pracující výzkumné týmy s referátem o tom, jak pomocí teleskopů v Novém Mexiku a v Austrálii zjistili stopy něčeho, co lze označit za analogii zvukových vln, jež se od velkého třesku šíří vesmírem (International Herald Tribune z �������� 13. ���� ledna 2005). 14 G. Binnig, Aus dem Nichts. Über die Kreativität von Natur und Mensch, 1989, s. 75 –77. 15 Srov. S. Weinberg, The First Three Minutes. A Modern View of the Origin of the Universe, New York 1977; něm.: Die ersten drei Minuten. Der Ursprung des Universums, München 1977. (Česky: První tři minuty. Moderní pohled na počátek vesmíru, Mladá fronta, Praha 2000, překlad Michal Horák.) Je pozoruhodné, že ve své historické retrospektivě (v kapitole VI) a ve své bibliografii se Weinberg zmiňuje o G. Gamovovi (1948), nikoli však o otci kosmologie velkého třesku („father of big bang cosmology“) G. Lemaîtrovi (1927). Ten ovšem rané stadium nespojuje tak jako Gamov se vznikem fyzikálních elementů. – Srov. i další práci S. Weinberga: Gravitation and Cosmology. Principles and Applications of the General Theory of Relativity, New York 1962. – Problematikou úplného počátku se dále rovněž zabývají i publikace nepředpokládající speciální znalosti: H. v. Ditfurth, Im Anfang war der Wasserstoff, Hamburg 1972; O. Heckmann, Sterne, Kosmos, Weltmodelle. Erlebte Astronomie, München 1976; H. W. Woltersdorf, Die Schöpfung war ganz anders. Irrtum und Wende, Olten 1976. 16 S. Weinberg, První tři minuty, s. 126. 17 B. Pascal, Pensées 451. Autor v německém originále cituje podle svazku 34 kri­ tického vydání od J. Chevaliera, které vyšlo v „bibliothèque de la Pléiade“. Český citát zčásti převzat z českého vydání Myšlenky 233, Jan Laichter, Praha 1937, překlad Antonín Uhlíř, s. 136. (Pozn. překl.) 18 Tamtéž. 19 F. Nietzsche, Antichrist. Fluch auf das Christentum (1888), in: Werke II, hrsg. v.  K.  Schlechta, 1169. (Česky: Antichrist. Přehodnocení všech hodnot, Votobia, Olomouc 1995, překlad Josef Fischer, s. 18.) 20 Jde o to, že vzhledem k omezené největší možné rychlosti signálů (rychlost světla ve vakuu c) existují ve vesmíru oblasti, které se nemohou kauzálně vůbec ovlivňovat. (Pozn. překl.) 21 Time Magazine z 27. prosince 1976. 22 Přesněji: … nemusely nastartovat jaderné interakce uvnitř. (Pozn. překl.) 23 C. Townes, Warum sind wir hier? – Wohin gehen wir?, in: T. D. Wabbel (Hrsg.), Im Anfang, s. 29 – 44, cit. s. 29n. 24 Tamtéž, s. 30. 25 Tamtéž. 26 Je příznačné, že slovo „Universum“ (vesmír) existovalo v němčině dosud jen v jednotném čísle. Místo náležitého latinského plurálu „universa“ se nyní v  němčině hovoří o „Universen“ (vesmírech), analogicky k anglickému „universes“. 27 Srov. M. Rees, Andere Universen – Eine wissenschaftliche Perspektive, s. 45 –58.

203

28 Tamtéž, s. 49. 29 Tak jej cituje britský fyzik D. Deutsch, jehož argumenty svědčí spíše ve prospěch existence paralelních vesmírů než pro opak: Viz SPIEGEL-Gespräch, Nr. 11/2005: „Die Welt is bizarr.“ 30 B. Goenner, Das Urknallbild des Kosmos: Beginnt die Zeit?, in: H. A. Müller (Hrsg.), Kosmologie. Fragen nach Evolution und Eschatologie der Welt, Göttingen 2004, s. 24 –38, cit. s. 34. 31 M. Rees, Andere Universen – Eine wissenschaftliche Perspektive, s. 49. 32 Tamtéž, s. 57. 33 Scholastikové vyvinuli proti nevázaným spekulacím tento metodický princip: „Entia non sunt multiplicanda sine necessitate – entity se nemají zmnožovat více, než je nutné.“ A právě moderní fyzika – kvantová teorie a teorie relativity – byla v tomto smyslu vskutku úspěšná, neboť v průběhu budování teorie v zásadě vyloučila nezjistitelné skutečnosti či příznaky, jako je světový éter, absolutní současnost či přesná poloha elektronu. Dobře založené přírodovědecké teorie se vždy vyznačují – vedle racionality, jednoduchosti, vypovídací schopnosti i schopnosti předvídat – empiricky prověřenou shodou s fakty a experimentálním obsahem. 34 Teolog by měl spekulativně založené fyziky možná přece jen nabádat, aby se ­ne­utápěli v  kosmologických hypotézách jako kdysi spekulativní teologové ve středověké scholastice, kteří například debatovali o tom, kolik duchových bytostí ­(andělů) se vejde na špičku jehly. 35 M. Rees, Andere Universen – Eine wissenschaftliche Perspektive, s. 51. 36 Tamtéž, s. 52. 37 Srov. F. J. Tipler, Ein Designer-Universum, in: T. D. Wabbel (Hrsg.), Im Anfang, s. 72–87. 38 Tamtéž, s. 52. 39 Tamtéž. 40 Tamtéž, s. 73. 41 Tamtéž. 42 Podobně rezervovaně se stavím k  velice podnětné knize německého odborníka v oboru fyzikální chemie Lothara Schäfera; Lothar Schäfer, Versteckte Wirklichkeit. Wie uns die Quantenphysik zur Transzendenz führt, Stuttgart 2004. Profesor fyzikální chemie na univerzitě v Arkansasu připisuje kvantovému světu „vlastnosti podobné vědomí“, které „se však nesmějí zaměňovat s fyzikálními schopnostmi“ (s. 61). Z toho usuzuje na již od počátku daný „princip vědomí ve vesmíru“, takže „pozadí skutečnosti má vlastnosti podobné duchu“ (s. 119). Autor ovšem předpokládá, že premisa takové transcendence se nedá nezvratně dokázat, nýbrž že je to věc důvěry a naděje (srov. s. 152n). 43 F. Hoyle, Ten Faces of the Universe, San Francisco 1977, zastával na základě svého ateistického přesvědčení teorii stacionárního vesmíru ještě dlouho poté, co ji většina jeho kolegů už zase opustila. 44 S. Hawking, A Brief History of Time: From the Big Bang to Black Holes, Toronto 1988; něm.: Eine kur����������������������������������������������������������� ze Geschichte der Zeit. Die Suche nach der Urkraft des Uni-

204

versums, Reinbek 1988, s. 179. (Česky: Stručná historie času, Argo, Praha 2007, překlad Vladimír Karas.) Překlad citátu je můj vlastní. (Pozn. překl.) 45 E. P.  Fischer, Einstein, Hawking, Singh & Co. Bücher, die man kennen muß, München 2004, s. 28 –35, cit. s. 34. 46 R. Gott – Li-Xin Li, Can the Universe create itself?, in: Phys. Rev. D 58 (1998), 023501-2. S těmito spekulacemi se kriticky vypořádává filozof B. Kanitscheider, Kosmologie zwischen Mythos und Physik, in: H. A. Müller (Hrsg.), Kosmologie. Fragen nach Evolution und Eschatologie der Welt, Göttingen 2004, s. 153 –168. 47 H. Pfister, 40 Jahre Faszination Physik, in: Abschiedsvorlesung, Universität Tübingen, 14. února 2001. 48 Srov. E. Du Bois-Reymond, Die sieben Rätsel (��������������������������������� proslov přednesený při leibnizovském zasedání Akademie věd 8. července 1880), in: Vorträge über Philosophie und Gesellschaft, hrsg. v. S. Wollgast, Hamburg 1974, s. 159 –187; srov. v témže vydání jeho přednášku ze 14. srpna 1872: Über die Grenzen des Naturerkennens, s. 54 –77. 49 Srov. E. Haeckel, Die Welträtsel: Gemeinverständliche Studien über monistische Philosophie, Bonn 1899. 50 Roku ���������������������������������������������������������������������������������� 1968 ������������������������������������������������������������������������ se podařilo spojit elektromagnetické a slabé síly, a popsat tak elektroslabé síly, což patří ke standardnímu modelu fyziky elementárních částic. Dosud nebylo potvrzeno velké sjednocení, které by vysvětlilo elektroslabé a silné jaderné síly jako sílu jedinou. Toto sjednocení se projevuje teprve u vysokých energií, u malých energií je tato jednota narušena. Dosud se nepodařilo nalézt konzistentní matematickou formulaci sjednocení všech sil včetně gravitace. Za  tuto informaci a  za  řadu cenných podnětů děkuji teoretickému fyzikovi profesoru Amandu Fässlerovi z Tübingen. 51 M. Gell-Mann, The Quark and the Jaguar, New York 1994; něm.: Das Quark und der Jaguar. Vom Einfachen zum Komplexen – die Suche nach einer neuen Erklärung der Welt, München 1994, Kap. 13, cit. s. 263. 52 Srov. W. Faul, Einblicke in die Zwergenwelt – Warum die Nanotechnologie im 21. Jh. eine Schlüsselfunktion hat, rozhlasová přednáška na SWR2 24. října 2004. 53 S. Hüttenmeister, Der Aufbau des Kosmos: Seine Evolution und Eschatologie, in: H. A. Müller (Hrsg.), Kosmologie, Fragen nach Evolution und Eschatologie der Welt, Göttingen 2004, s. 5 –23, cit. s. 22. 54 B. Pascal, Pensées 84. Autor v německém originále cituje podle svazku 34 kritic­ kého vydání od J. Chevaliera, které vyšlo v „bibliothèque de la Pléiade“. Český citát převzat z  Myšlenky 72, Jan Laichter, Praha 1937, překlad Antonín Uhlíř, s. 35 –36. (Pozn. překl.) 55 M. Heidegger, Was ist Metaphysik? (Nástupní přednáška ve Freiburgu im Breisgau 1929), doslov ke  4. vydání r. 1941, úvod k  5. vydání r. 1949, Frankfurt/M. 11 1975, s. 42.47. (Česky: Co je metafyzika. Básnicky bydlí člověk. Konec filosofie a úkol myšlení, OIKOYMENE, Praha 2006, překlad Ivan Chvatík.) 56 Srov. H. D. Mutschler, Physik – Religion – New Age, Würzburg 1990, s. 25n. 57 W. Heisenberg, Naturwissenschaftliche und religiöse Wahrheit. Proslov přednesený 23. března na Katolické akademii v  Bavorsku u  příležitosti převzetí

205

Guardiniho ceny ������������������������������������������������������������� 1973, in: Schritte über Gren��������������������������������� zen. Gesammelte Reden und Aufsätze, 2. rozšířené vydání, München 1973, s. 335 –351, cit. s. 349. 58 Srov. I. Kant, Kritik der reinen Vernunft, s. 677. (Česky: Kritika čistého rozumu, OIKOYMENE, Praha ��������������������������������������������������������� 2001, překlad Jarom�������������������������������������� ír Loužil ve spolupráci s Jiřím Chotašem a Ivanem Chvatíkem, s. 480.) C ) ST VO Ř E N Í S V Ě TA N E B O E VO LUC E?

1 Srov. H. Küng, Menschwerdung Gottes. Eine Einführung in Hegels theologisches Denken als Prolegomena zu einer künftigen Christologie, Freiburg ������������� 1970, TB-Ausgabe München 1989. 2 Srov. Ch. Darwin, On the Origin of Species by Means of Natural Selection, London 1859; něm.: ���������������������������������������������������������������� Ü��������������������������������������������������������������� ber die Entstehung der Arten durch nat������������������������� ü������������������������ rliche Zuchtwahl, Stuttgart 1860. (Česky: O  vzniku druhů přírodním výběrem, Academia, Praha 2007, překlad Emil Hadač, Alena Hadačová.) 3 Srov. H. Spencer, The Principles of Psychology, London 1855; H. Spencer, First Principles, London 1862, jako 1. svazek díla „A System of Synthetic Philosophy“. 4 Srov. T. R. Malthus, An Essay on the Principle of Population, vol. I–II, London 1798. 5 Srov. C. Darwin, The Descent of Man and Selection in Relation to Sex, London 1871; něm.: Die Abstammung des Menschen und die geschlechtliche Zuchtwahl, Stuttgart 1871. (Česky: O původu člověka, Academia, Praha 2006, překlad Josef Wolf, Zora Wolfová.) 6 Srov. k dnešnímu chápání Darwinova učení: E. Mayr, One Long Argument, Cambridge/Mass. 1991; něm.: … und Darwin hat doch recht. Charles Darwin, seine Lehre und die moderne Evolutionsbiologie, München 1994; E. Mayr, Toward a New Philosophy of Biology, Cambridge/Mass. ������������������������������ 1988; něm.: Eine neue Philosophie der Biologie, München 1991. 7 Kölner Partikularkonzil von 1860, in: Collectio Lacensis V, 292; srov. později odpověď papežské biblické komise z roku 1909 o historickém rázu knihy Genesis: „peculiaris creatio hominis“ (H. Denzinger, Enchiridion 2123) a oficiální církevní řízení vedené s jednotlivými teology (žádný z velmi pečlivě shromážděných spisů v této záležitosti nebyl bohužel dosud zveřejněn). 8 Srov. E. Haeckel, Generelle Morphologie der Organismen. Allgemeine Grundzüge der organischen Formen-Wissenschaft, mechanisch begründet durch die von Charles Darwin reformierte Deszendenz-Theorie, Bd. I–II, Berlin 1866. 9 Pius XII., Allocutio ineunte anno Pontificae Academiae Scientiarum �������������� z ������������ 30. listopadu 1941 (H. Denzinger, Enchiridion 2285). Tento text, který je pro dnešní učitelský úřad církve nepohodlný, je tak jako další spisy v nových vydáních Denzingerova Enchiridia vynechán, proto cituji „klasické“ vydání (pocházející z období pontifikátu Pia XII.).

206

10 Pius XII., Litterae Encyclicae „Humani generis“ z 12. srpna 1950 (H. Denzinger, Enchiridion 2327). 11 Srov. H. Küng, Erkämpfte Freiheit. Erinnerungen, München 2002, TB-Ausgabe 2004 (Serie Piper 4135), Kap. III: Durchbruch zur Gewissensfreiheit. 12 S. Jacoby, How U.S. fundamentalism survived, in: International Herald Tribune z 20. ledna 2005. 13 T������������������������������������������������������������������������������� �������������������������������������������������������������������������������� yto ankety se porovnávají s ještě novějšími výsledky bádání v přehledovém článku: D. Quammen, Lag Darwin falsch? Nein! Die Belege für die Evolution sind bewältigend, in: National Geographic/Deutschland, November 2004, s. 86 –119. 14 A. Flew, Theology and Falsifications (1950), in: New Essays in Philosophical Theo­logy, hrsg. A. Flew & A. MacIntyre, London 1955, s. 96 –130, cit. s. 97. 15 Srov. A. Comte, Cours de philosophie positive, vol. XI, Paris 1830  –1842. 16 P.  Teilhard de Chardin, Comment je crois (1934), in: Œuvres de Pierre Teilhard de Chardin, vol. X, Paris 1969, s. 115 –152, cit. s. 117. (Česky: Jak věřím, Vyšehrad, Praha 1997, překlad Věra Dvořáková, Jan Joneš, s. 19.) 17 Tamtéž. Překlad je můj vlastní. (Pozn. překl.) 18 P. Teilhard de Chardin, Comment je crois (1948), in: Œuvres, vol. XI, s. 182. (Česky: Jak věřím, Vyšehrad, Praha 1997, překlad Věra Dvořáková, Jan Joneš.) Překlad je můj vlastní. (Pozn. překl.) 19 Když jsem se zabýval problematikou spojenou s P. Teilhardem de Chardin (a později i Alfredem N. Whiteheadem), pomohl mi jeden referát, který můj bohužel předčasně zesnulý kolega z ročníku prof. dr. Karl Schmitz-Moormann přednesl o studijním dnu našeho tübingenského doktorandského kolokvia věnovaného oběma těmto autorům; má tak nehynoucí zásluhy o německé vydání a překlad Teilhardových spisů a o francouzské vydání Teilhardových deníků. 20 Srov. Titulní článek časopisu National Catholic Reporter z 20. května 2005: „The Big Chill“. 21 Srov. A. N. Whitehead, Process and Reality. An Essay in Cosmology (1929), nové vydání New York 1960; něm.: Prozeß und Realität. Entwurf einer Kosmologie, Frankfurt/M. 1979. 22 Tamtéž, s. 524. 23 Srov. H. Küng. Menschwerdung Gottes, zde Exkurs IV: Unveränderlichkeit Gottes? 24 Srov. A. N. Whitehead, Process and Reality, s. 528. 25 M. Buber, Gottesfinsternis, Betrachtungen ������������������������������ zur Beziehung zwischen Religion und Philosophie, in: Werke Bd. I: Schriften zur Philosophie, München 1962, s. 505 –603, cit. s. 508 –510. (Česky: Temnota Boží, Vyšehrad, Praha 2002, překlad Tomáš Jeníček, s. 13 –15.) 26 „Was wär ein Gott, der nur von außen stieße, Im Kreis das All am Finger laufen ließe! Ihm ziemts, die Welt im Innern zu bewegen, Natur in Sich, Sich in Natur zu hegen,

207



So daß, was in Ihm lebt und webt und ist, Nie Seine Kraft, nie Seinen Geist vermißt. In: J. W. Goethe, Gedichte, in: Sämtliche Werke, Zürich 1950, Bd. I: in: Gott, Gemüt und Welt, s. 409. Překlad úryvku Marie Vachková. 27 Srov. Nicolaus Cusanus, De docta ignorantia (1440), dvojjazyčné vydání, hrsg. v. R. Wilpert, Hamburg 1964, I, Kap. 26, s. 112n. (Česky in: Floss P., Patočka J.: Mikuláš Kusánský, Vyšehrad, Praha 2001.) 28 F. Nietzsche, Fröhliche Wissenschaft III, 125, in: Werke II, München 1956, s. 127. (Česky: Radostná věda, Československý spisovatel, Praha 1992, překlad Věra Koubová, s. 124.) 29 S. Weinberg, Die ersten drei Minuten. Der Ursprung des Universums, München 1977, Einleitung: Der Riese und die Kuh. (Česky: První tři minuty, Mladá fronta, Praha 2000, překlad Michal Horák.) 30 Srov. C. F. von Weizsäcker, Zum Weltbild der Physik (1943); 13. vydání rozšířené o řadu dalších článků, Stuttgart 1990; C. F. von Weizsäcker, Aufbau der Physik, München 1985; C. F. von Weizsäcker, Zeit und Wissen, München 1992. 31 C. F. von Weizsäcker, Zeit und Wissen, s. 585. 32 C. F. von Weizsäcker, Lieber Freund! Lieber Gegner! Briefe aus fünf Jahrzehnten, hrsg. von E. Hora, München 2002, s. 103n. 33 C. F. von Weizsäcker, Gottesfrage und Naturwissenschaften, přednáška přednesená v Tübingen. 34 Ke  knize Genesis vyšla i  celá knihovna komentářů a  pojednání; znamenité jsou například komentáře H. Gunkela, G. v. Rada, R. de Vauxe, C. Westermanna a E. A. Speisera. 35 Srov. B. H. Taureck, Metaphern und Gleichnisse in der Philosophie. Versuch einer kritischen Ikonologie der Philosophie, Frankfurt/M. 2004. 36 W. Heisenberg, Naturwissenschaftliche und religiöse Wahrheit (����������������� proslov přednesený 23. března 1973 na Katholische Akademie in Bayern u příležitosti převzetí ceny Romana Guardiniho), in: Schritte über Grenzen. Gesammelte Reden und Aufsätze, 2. rozšířené vydání, München 1973, s. 335 –351, cit. s. 348. 37 U. Walter, „… weil euer Gott im Himmel ist!“, in: T. D. Wabbel, Im Anfang war (k)ein Gott, Düsseldorf 2004, s. 246. 38 Tamtéž, s. 247. 39 Augustinus, Confessiones XI, 13. (Česky: Vyznání, Kalich, Praha 2006, překlad Mikuláš Levý.) Překlad je zčásti můj vlastní. (Pozn. překl.) 40 K dějinám pojmu času srov. K. Mainzer, Zeit. Von der Urzeit zur Computerzeit, München 31999. 41 U. Lüke, Schöpfung aus dem Nichts oder fortlaufende Schöpfung? Zum Verhältnis von creatio ex nihilo und creatio continua, in: H. A. Müller (Hrsg.), Kosmologie, Fragen nach Evolution und Eschatologie der Welt, Göttingen, 2004, s. 39 –52, cit. s. 50. 42 „Viel schöner als der feurige Auftritt eines Kometen Und zu weit Schönrem berufen als jedes andere Gestirn,

208



Weil dein und mein Leben jeden Tag an ihr hängt, ist die Sonne. (…) Schönes Licht, das uns warm hält, bewahrt und wunderbar sorgt, Dass ich wieder sehe und dass ich dich wiederseh! Nichts Schönres unter der Sonne als unter Sonne zu sein … In: I. Bachmann, An die Sonne, in: Werke, hrsg. v. C. Koschel u. a., Bd. I, ���� München 1982, s. 136n. Anrufung des großen Bären. (Česky: Básně, ERM, Praha 1997, překlad Michaela Jacobsenová.) 43 J. Templeton, John Templeton Foundation, Radnov/Pennsylvania 2004, s. 9. D) Ž I VO T V E V E S M Í RU ?

11 Srov. H. Haag, Biblische Schöpfungslehre und kirchliche Erbsündenlehre, Stuttgart 41968; U. Baumann, Erbsünde? Ihr traditionelles Verständnis in der Krise heutiger Theologie, Freiburg/Br. 1970. 12 Srov. k tomu vědeckopopulární publikace od S. E. Lurii, S. E. Luria, Life – The Unfinished Experiment, New York �������������������������������������������� 1973; něm.: Leben – das unvollendete Experiment, München 1974, Kap. 11: Der Geist; H. von Ditfurth, Der Geist fiel nicht vom Himmel. Die Evolution unseres Bewußtseins, Hamburg 1976; B.-O. K��� ü�� ppers (Hrsg.), Leben = Physik + Chemie? Das Lebendige aus der Sicht bedeutender Physiker, München 1987. 13 Srov. F. D. Drake (od roku 1964 je profesorem na Cornellově univerzitě����������� ), Intelligent Life in Space, New York 1962. 14 Srov. C. Sagan, Cosmos, New York 1980; něm.: Unser Kosmos. Eine Reise durch das Weltall, München 1982. (Česky: Kosmos, Eminent, Praha 1996, překlad Josef Solař.) 15 Popis je uveden in: C. Sagan, Murmurs of Earth, New York 1978. 16 W. J. Broad, Maybe There Isn’t Anyone ,Out There������������������������������ ‘, in: New York Times/International Herald Tribune z 9. února 2004. 17 H. Lesch, Begegnungen mit der dritten Art – Gibt es außerirdische Intelligenz?, rozhlasová přednáška na SWR2 dne 16. ledna 2005; H. Lesch, u. a., Physik für Westentasche, München 2003. 18 Srov. A. Gierer, Biologie, Menschenbild und die knappe Ressource Gemeinsinn, Würzburg 2005, s. 15 –22. 19 Tamtéž, s. 19. 10 Srov. H. Bergson, L’évolution créatrice, Paris 1907, 771948. (Česky: Vývoj tvořivý, Jan Laichter, Praha 1919, překlad Ferdinand Pelikán.) 11 Srov. L. Büchner, Kraft und Stoff, Leipzig 1855, 211904; J. Moleschott, Der ­Kreislauf des Lebens, Heidelberg 1852. 12 J. Monod, Le hasard et la nécessité, Paris 1970; něm.: Zufall und Notwendigkeit. Philosophische Fragen der modernen Biologie. Předmluvu k německému vydání

209

napsal M. Eigen, München 51973, s. 141. (Srov. v  češtině: Markoš Anton (ed.): Náhoda a nutnost. Jacques Monod v zrcadle naší doby, Pavel Mervart, Praha 2008. Pozn. překl.) S. E. Luria, Leben – das unvollendete Experiment, s. 162: „Člověk není nic jiného než produkt – ač zcela zvláštní – řady slepých náhod a  hořkých nutností.“ Základní postoj amerického badatele v oblasti rakoviny a nositele Nobelovy ceny za fyziologii však není existencialisticky pesimistický jako Monodův, ale naopak zcela americky optimistický, s. 14n, 200  –203. „Proroctví Geneze“ ­(„Budete jako Bůh znát dobré i zlé“), jehož naplnění Luria spatřuje v pokroku vědy (s. 14), je však slovem hadovým! 13 Srov. J. Monod, Zufall und Notwendigkeit, s. 46. 14 Srov. tamtéž s. 46 –55. 15 Srov. M. Eigen – R. Winkler, Das Spiel. Naturgeset��������������������������� ze steuern den Zufall, München 1975. Jednostranná je práce E. Schoffeniels, L’anti-hasard, Paris 1973. 16 M. Eigen, Předmluva ke knize J. Monod, Zufall und Notwendigkeit, s. XV. 17 R. Riedl, Die Strategie der Genesis. Naturgeschichte der realen Welt, München 1976, s. 122. 18 Srov. A. Kunick – W.-H. Steeb, Chaos in dynamischen Systemen, Mannheim 1986; přepracované a rozšířené vydání 21989 (������������������������������������ „psáno pro studenty, kteří navštěvovali elementární přednášky z fyziky a matematiky“!). 19 M. Eigen, Předmluva ke knize J. Monod, Zufall und Notwendigkeit, s. XV. 20 Srov. M. Eigen – R. Winkler, Das Spiel, s. 13,197. 21 Tamtéž. 22 J. Monod, Zufall und Notwendigkeit, s. 211. 23 M. Eigen – R. Winkler, Das Spiel, s. 190n. 24 R. Riedl, Die Strategie der Genesis, s. 294n. 25 Vynikajícím úvodem do této problematiky (s nezbytnými odkazy na literaturu) je práce R. Breuer, Das anthropische Prinzip. Der Mensch im Fadenkreuz der Naturgesetze, Wien 1981. Srov. i J. D. Barrow – F. J. Tipler, The Anthropic Cosmological Principle, Oxford 1986. 26 Srov. P. Davies, The Mind of God. The Scientific Basis for a Rational World, New York 1992; něm.: Der Plan Gottes, Frankfurt/M. 1995, zvl. s. 256 –259. 27 A. Gierer, Biologie, s. 43. 28 G. Börner, Vom Urknall zum Weltall, in: National Geographic, Dezember 2003, s. 112–115, cit. s. 115. 29 Srov. S. M. Daecke, Religion – Schöpfung Gottes in der Evolution. ������������ Zum Verhältnis von Evolution, Religion und Schöpfung, in: S. M. Daecke – J. Schnakenberg (Hrsg.), Gottesglaube – ein Selektionsvorteil?, Gütersloh 2000, s. 179 –203. 30 List Židům 11,1. 31 List Židům 11,3. 32 Srov. H. Küng, Christ sein, München 1974, Kap. C II, 2: Wunder? (Česky: Být křesťanem, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno �������������������� 2000, p������������� řeklad Stanislav Štýs.) 33 Srov. Exodus 8,1–31.

210

34 Srov. Exodus 13,17–22; 14,1–31. 35 Srov. Jozue 10,12n. 36 Srov. První kniha Královská 17,7–16.17–24; Druhá kniha Královská 4,18 –37. 42– 44. 37 Srov. Jonáš 2. 38 Tak C. Bresch, Zwischenstufe Leben. Evolution ohne ������������������������� Ziel?, München ���������� 1977, Epilog, s. 296 –299. 39 Srov. K. Ward, God, Chance & Necessity, London 1996, s. 76 –95. 40 Srov. A. Peacocke, A Theology for a Scientific Age, Oxford 1990; něm.: Gottes Wirken in der Welt, Mainz 1998, zvláště kapitola 3 a 9. 41 J. Polkinghorne, Science & Theolog������������������������������������������ y, London �������������������������������� 1998; něm.: Theologie und Naturwissenschaften. Eine Einführung, Gütersloh 2001, s. 123. 42 J. Polkinghorne, One World: The Interaction of Science and Theology, Princeton 1987, s. 69. 43 Český překlad je převzat z publikace Kancionál. Společný zpěvník českých a mo­ ravských diecézí, Česká katolická charita, Praha 1981. (Pozn. překl.) E ) P O Č Á T E K L I D S T VA

1 Stručný, ale přesný a výstižný přehled o dějinách světa před člověkem a dějinách pračlověka podává paleoantropolog F. Schrenk (spolu s  badatelskou skupinou působící v Africe): F. Schrenk, Die Frühzeit des Menschen. Der Weg zum Homo sapiens, München 1997. 2 Srov. L. S. B. Leakey et al. (eds.), Adam or Ape. A Sourcebook of Discoveries about Early Man, Cambridge/Mass. 1971. 3 Srov. I. J. Gelb, A Study of Writing. The Foundation of Grammatology, Chicago 1952, něm.: Von der Keilschrift zum Alphabet, Stuttgart 1958; H. Haarmann, Universalgeschichte der Schrift, Frankfurt/M. 1990. 4 Srov. M. Charlesworth, Philosophy of Religion: The Historic Approaches, London 1972. Srov. i  sborník Charlesworthových textů: The Problem of Religious Language, Englewood Cliffs/N. J. 1974; M. Charlesworth, Religious Inventions: Four Essays, Cambridge �������������������������������������������������������� 1997, �������������������������������������������������� zvl. Essay ��������������������������������������� 2: The Invention of Australian Aboriginal Religion. 5 Srov. J. G. Frazer, The Golden Bough. A  Study in Comparative Religion, vol. I–II, London 1890, vol. I–XII 31907–15; něm.: Der goldene Zweig: das Geheimnis von Glauben und Sitten der Völker (zkrácené vydání), Leipzig 1928. (Česky: Zlatá ratolest, ���������������������������������������������������������������������� Mladá fronta, Praha 199����������������������������������������������� 4, p������������������������������������������� ř������������������������������������������ eklad������������������������������������� Erich Herold, Věra Heroldová-Šťovíčková; Zlatá ratolest. Druhá žeň, Garamond, Praha 2000, překlad Věra Heroldovኝovíčková, Josef Kandert); J. G. Frazer, Totemism and Exogamy. A Treatise on Certain Early Forms of Superstition and Society, vol. I–IV, London 1910. 6 Srov. P. Wilhelm Schmidt SVD, Der Ursprung der Gottesidee, Bd. I–XII, Münster 1926 –1955.

211

17 Srov. I. Wunn, Die Religionen in vorgeschichtlicher Zeit (= Die Religionen der Menschheit, Bd. 2), Stuttgart 2005, zvláště kapitola 2. 18 Tamtéž, s. 199. 19 Tamtéž, s. 465. 10 W. Pannenberg, Was ist der Mensch? Die Anthropologie der Gegenwart im Lichte der Theologie, Göttingen 61981, s. 35n. 11 Srov. J. O. de La Mettrie, L’homme machine, Leyden 1748. 12 Ke stému výročí narození J. P. Sartra vyšel vynikající úvod do jeho života a díla od německého filozofa: H.-M. Schönherr-Mann, Sartre, Philosophie als Lebensform, München 2005. 13 Srov. B. F. Skinner, Beyond Freedom and Dignity, New York 1971; něm.: Jenseits von Freiheit und Würde, Hamburg 1973. 14 Srov. K. Lorenz, Das sogenannte Böse. Zur Naturgeschichte der Aggression, Wien 1963; K. Lorenz, Über tierisches und menschliches Verhalten. Aus dem Werdegang der Verhaltenslehre. Gesammelte Abhandlungen, Bd. I–II, München 1965. (Česky: Takzvané zlo, Academia, Praha 2003, překlad Alena Veselovská.) 15 I. Eibl-Eibesfeldt, Grundriß der vergleichenden Verhaltensforschung. Ethologie, München 31972. 16 To je názor katolického morálního teologa E. Schockenhoffa v diskusi s neurologem G. Rothem, in: Der Spiegel Nr. 52/2004. 17 G. Roth, Das Ich auf dem Prüfstand – Die Hirnforschung und ihre Sicht vom Menschen, rozhlasová přednáška in: SWR2 10. června 2004; G. Roth, Aus der Sicht des Gehirns, Frankfurt/M. 2003. 18 W. Singer, Selbsterfahrung und neurobiologische Fremdbeschreibung. Zwei konfliktträchtige Erkenntnisquellen, in: Deutsche Zeitschrift für Philosophie, Nr. 2/2004. 19 Tamtéž. 20 H.-L. Kröber, Die Hirnforschung bleibt hinter dem Begriff strafrechtlicher Verantwortlichkeit zurück, in: C. Geyer (Hrsg.), Hirnforschung und Willensfreiheit. Zur Deutung der neuesten Experimente, Frankfurt/M. 2004, s. 103 –110, cit. s. 107n. 21 Tamtéž, s. 109. Srov. i  varování frankfurtského odborníka na trestní právo K.  Lüderssena, K. Lüderssen, Ändert die Hirnforschung das Strafrecht?, in: C. Geyer (Hrsg.), Hirnforschung, s. 98 –102. Ten varuje před výzkumem mozku, který „se dostal (patrně ne vlastní vinou) do nebezpečí autosugestivní metafyziky“ (s. 102). 22 Tamtéž. 23 Srov. D. J. Chalmers, Das Rätsel des bewußten Erlebens, in: Spektrum der Wissenschaft, Digest-ND, Heft 4/2004, s. 12–19. V  témže čísle jsou i  další poučné články o záhadě, jakou je náš mozek. Srov. D. J. Chalmers, The Conscious Mind, Oxford 1996. 24 Srov. C. Koch, Die ������������������������������������������������������������ Zukunft der Hirnforschung, in: Gehirn und Geist. Das Bewußtsein steht vor seiner Enthüllung, in: C. Geyer, Hirnforschung, s. 229 –234.

212

25 Srov. Das Manifest. Über Gegenwart und Zukunft der Hirnforschung, Das Magazin für Psychologie und Hirnforschung, Nr. 6/2004, s. 30  –37. Manifest podepsali profesoři Christian Elger (Bonn), Angela Friedericiová (Lipsko), Christof Koch (Pasadena), Heiko Luhmann (Mohuč), Christoph von der Malsburg (Bochum/Los Angeles), Randolf Menzl (Berlín), Hannah Monyerová (Heidelberg), Frank Rösler (Marburg), Gerhard Roth (Brémy), Henning Scheich (Magdeburg), Wolf Singer (Frankfurt/M.). 26 Tamtéž, s. 30  –33. 27 Tamtéž, s. 33. 28 Tamtéž, s. 34. 29 Tamtéž, s. 37. 30 N. Birbaumer, Hirnforscher als Psychoanalytiker, in: C. Geyer (Hrsg.), Hirn­ forschung, s. 28. 31 Srov. B. Libet, Do We Have a Free Will?, in: Journal of Consciousness 6, 1999, s.  47–57; něm.: Haben wir einen freien Willen?, ������������������������������� in: C. Geyer (Hrsg.), Hirnforschung, s. 268 –289; B. Libet, Mind Time. The Temporal Factor in Consciousness, Cambridge/Mass. 2004. 32 B. Libet, Haben wir einen freien Willen?, s. 287. 33 I. Kant, Kritik der praktischen Vernunft, § 6. Anmerkung, in: Werke (hrsg. von W. Weischedel) Bd. IV, s. 140. (Srov. český překlad: Kritika praktického rozumu, Nakladatelství Svoboda, Praha 1996, překlad Jaromír Loužil, s. 50.) 34 Tamtéž. 35 O. Höffe, Der entlarvte Ruck. Was sagt Kant den Gehirnforschern?, in: C. Geyer, Hirnforschung, s. 177–182, cit. s. 182. 36 W. Prinz, Neue Ideen tun Not, in: Gehirn und Geist, Nr. 6/2004, s. 35. 37 W. Prinz, Der Mensch is nicht frei. Ein Gespräch, in: C. Geyer, Hirnforschung, s. 26. 38 P. Bieri, Unser Wille ist frei, in: Der Spiegel, Nr. 2/2005. 39 Srov. Aristoteles, De anima I,4,408b 7–15. (Česky: O  duši, Petr Rezek, Praha 2000, překlad Antonín Kříž.) 40 T. Buchheim, Wer kann, der kann auch anders, in: C. Geyer, Hirnforschung, s. 158 –165, cit. s. 161. 41 Srov. tamtéž s. 162. 42 Tamtéž s. 164. 43 R. Brandt, Ick bün all da. Ein neuronales Erregungsmuster, in: ������������������ C. Geyer, Hirnforschung, s. 171–176, cit. s. 175. 44 Srov. D. B. Linke, Die Freiheit und das Gehirn. Eine neurophilosophische Ethik, München 2005. 45 Srov. J. Habermas, „Um uns als Selbsttäuscher zu entlarven, bedarf es mehr“, in: Frankfurter Allgemeine Zeitung z 15. listopadu 2004. 46 M. Spitzer, Es gibt nichts Gutes, außer man tut es – Die Hirnforschung und die Frage, was uns zum Handeln antreibt, rozhlasová přednáška na SWR2 13. června 2004.

213

47 Tamtéž. 48 Tomu, kdo se zajímá o stejně srozumitelný a velice diferencovaný popis problematiky svobody vůle, kterou si člověk musí stále znovu osvojovat, lze doporučit práci: P. Bieri, Das Handwerk der Freiheit. Über die Entdeckung des eigenen Willens, München 2001. Co se týká mého vlastního „každodenního života“ a  minulosti, měl jsem v prvních čtyřech desetiletích víc než dost příležitostí prozkoumat různé dimenze svobody: srov. H. Küng, Erkämpfte Freiheit. Erinnerungen, München 2002, TB-Ausgabe München 2004 (Serie Piper 4135). 49 A. Gierer, Biologie, Menschenbild und die knappe Ressource Gemeinsinn, Würzburg 2005, s. 73. Srov. A. Gierer, Die Physik, das Leben und die Seele, München 1985; A. Gierer, Die gedachte Natur. Ursprung, Geschichte, Sinn und Grenzen der Naturwissenschaft, München 1991. 50 A. Gierer, Biologie, s. 73. 51 Tamtéž, s. 45. 52 Srov. J. Fried, Geschichte und Gehirn. Irritationen der Geschichtswissenschaft durch Gedächtniskritik, in: C. Geyer, Hirnforschung, s. 111–133. 53 M. Völkel, Wohin führt der „neuronal turn“ die Geschichtswissenschaft?, in: C. Geyer, Hirnforschung, s. 140  –142, cit. s. 141. 54 Srov. W. James, The Varieties of Religious Experience. A Study in Human Nature, New York 1902; něm.: Die religiöse Erfahrung in ihrer Mannigfaltigkeit. Materialien und Studien ��������������������������������������������������������������� zu einer Psychologie und Pathologie des religi����������������� ö���������������� ses Lebens, Leipzig 1907. 55 K této kritice srov. F. W. Graf, Brain me up! Gibt es einen neurobiologischen Gottesbeweis?, in: C. Geyer, Hirnforschung, s. 143 –147. 56 Srov. G. Hüther, Bedienungsanleitung für ein menschliches Gehirn, Göttingen 2001. 57 Tamtéž, s. 99. 58 Tamtéž, s. 118. 59 Tamtéž, s. 123. 60 G. Kempermann, Infektion des Geistes. Über philosophische Kategorienfehler, in: C. Geyer, Hirnforschung, s. 235 –239, cit. s. 239. 61 Srov. A. Gierer, Biologie, s. 75 –93. 62 Upozorňuji na celou řadu prací od A. Auera, F. Böckleho, C. Currana, G. Gründela, G. Hunolda, W. Korffa, D. Mietha a dalších. 63 Na téma étos Hebrejské bible existují významné práce od A. Alta, W. Eichrodta, J. L. McKenzieho, G. von Rada, W. Zimmerliho a dalších. E PI L O G: KON E C VŠE C H V Ě C Í

1 Srov. P. Davies, The Last Three Minutes. Conjectures about the Ultimate Fate of the Universe, New York ������������������������������������������������������� 1994; něm.: Die le������������������������������������� tzten drei Minuten: das Ende des Universums, München 1998. (Česky: Poslední tři minuty, Archa, Bratislava 1994, překlad Zdeněk Urban.)

214

2 Srov. H. Fritzsch, Vom Urknall zum Zerfall. Die Welt zwischen Anfang und Ende, 1983. Srov. jeho poslední práci: Das absolut Unveränderliche. Die letzten Rätsel der Physik. München 2005. 3 Srov. M. Rees, Our Final Century? Will the human race survive the twenty-first century?, London ���������������������������������������������������������� 2004; něm.; Unsere let������������������������������������ zte Stunde. Warum die moderne Naturwissenschaft das Überleben der Menschheit bedroht, München 2005. (Česky: Naše poslední hodina. Přežije lidstvo svůj úspěch?, Dokořán, Praha 2005, překlad Aleš Drobek.) 4 O  problematice nového paradigmatu světové politiky a  světového hospodářství, kterou tu nemůžeme probírat, srov. H. Küng, Weltethos für Weltpolitik und Weltwirtschaft, München 1997; TB-Ausgabe München 2000 (Serie Piper 3080) (Česky: Světový étos pro politiku a hospodářství, Vyšehrad, Praha 2000, překlad Karel Floss, Břetislav Horyna); H. Küng – D. Senghaas (Hrsg.), Friedenspolitik. Ethische Grundlagen internationaler Beziehungen, München 2003. 5 Autor si asi neuvědomuje, že Reaganovy „hvězdné války“ neměly reálný podklad a že to byl pouhý bluf americké administrativy ve studené válce se Sovětským svazem. Právě díky Reaganovi studená válka skončila. (Pozn. překl.) 6 Srov. R. Preston, The Cobra Event, New York 1997; něm.: Cobra, München 2001. Srov. k tomu demaskující kritiku basilejského historika P. Sarasina, Anthrax. Bioterror als Phantasma, Frankfurt/M. 2004. 7 Přehled toho, jak chápou konec světa katoličtí a evangeličtí teologové, poskytuje K. P. Fischer, Kosmos und Weltende. Theologische Überlegungen vor dem Horizont moderner Kosmologie, Mainz 2001. 8 K původnímu chápání biblické zvěsti o zmrtvýchvstání srov. H. Küng, Christ sein, TB-Ausgabe München 32004, Kap. V: Das neue Leben. (Česky: Být křesťanem. Křesťanská výzva, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2000, překlad Stanislav Štýs.) H. Küng, Credo. Das Apostolische Glaubensbekenntnis – Zeitgenossen erklärt, TB-Ausgabe München 32001, Kap. IV: Höllenfahrt – Auferweckung – Himmelfahrt. (Česky: Krédo. Apoštolské vyznání víry dnes, Vyšehrad, Praha 2007, překlad Břetislav Horyna.) 9 Srov. W. Jens – H. Küng, Menschwürdig Sterben. Ein Plädoyer für Selbst­ verantwortung, TB-Ausgabe München 21998.

215

EDICE TEOLOGIE

HAN S KÜ N G Na počátku všech věcí Přírodní vědy a náboženství Z německého originálu Der Anfang aller Dinge, vydaného nakladatelstvím Piper v Mnichově roku 2006 (8. vydání), přeložil Vladimír Petkevič. Typografie Zbyněk Kočvar Vydalo v roce 2011 nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., jako svou 972. publikaci a Nakladatelství Bergman Tomáš Vydání první. AA 12,09. Stran 224 Odpovědný redaktor Jaroslav Vrbenský Vytiskla tiskárna Ekon, družstvo, Jihlava Doporučená cena 288 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o. Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: [email protected] www.ivysehrad.cz Nakladatelství Bergman Tomáš e-mail: [email protected] www.nakladatelstvibergman.cz ISBN 978-80-7429-141-8 (Vyšehrad, spol. s r. o.) ISBN 978-80-904207-3-1 (Nakladatelství Bergman Tomáš)