Vultum tuum, Domine, requiro

Vultum tuum, Domine, requiro

POUTNÍ VADEMECUM

„Vultum tuum, Domine, requiro“

PEREGRINATIO 11. - 16. května 2010

ÚTERÝ, 11. KVĚTNA 16.30: odjezd z Pustiměře (Brno: 14.30)

STŘEDA, 12. KVĚTNA 9.30: Milano - mše svatá u hrobu sv. Karla Boromejského, prohlídka katedrály a Baptistéria, oběd, výstup na terasy milánského dómu (70m), odjezd do Turína, NOCLEH SE SNÍDANÍ

ČVTRTEK, 13. KVĚTNA 8.00: mše svatá v bazilice Panny Marie Pomocnice, 9.30: Valdocco provázená prohlídka, 12.00: oběd, odjezd do Colle don Bosco provázená prohlídka rodiště světce,

19.00: statio před Turínským plátnem, 21.00: mše svatá před Turínským plátnem v katedrále sv. Jana Křtitele,

VÝCHOD VSTUPNÍ ZÓNA

NOCLEH SE SNÍDANÍ ZAČÁTEK PROHLÍDKY

TURÍNSKÉ PLÁTNO PŘÍPRAVNÁ ZÓNA

KAPLE SV. SMÍŘENÍ PRODEJ LITERATURY

PÁTEK, 14. KVĚTNA odjezd do Pavie, 11.00: mše svatá v bazilice san Pietro in Ciel d´Oro u hrobu sv. Augustina, provázená prohlídka svatyně,

pouť k sv. Rochu (ochránce před epidemiemi a patron Suché Lozi)

(Voghera, Piacenza, Venezia),

navečer příjezd do Benátek, večeře a nocleh

SOBOTA, 15. KVĚTNA Snídaně, lodí k náměstí sv. Marka, 11.00: mše svatá v chrámu sv. Rocha, VENEZIA SACRA - provázená prohlídka Benátek světců, historie a umění, 17.00 – vigílie slavnosti Nanebevstoupení Páně –mše svatá u hrobu sv. Marka v kryptě benátské baziliky, lodí na večeři (20.00), návrat do vlasti (příjezd v neděli dopoledne)

BOARDING – úterý, 11. května 2010 1) BRNO: - boarding: autobusové nádraží u hotelu Grand – odjezd 14.30h!!! (bus NEOPLAN STARLINER V.I.P CLASS., společnosti VENTO /obr./ bude přistaven na nástupišti ve 14.15h)

2) PUSTIMĚŘ: - boarding u fary v Pustiměři po mši svaté – odjezd 16.30h!!! (mše svatá v chrámu sv. Benedikta v Pustiměři: v 15.30h)

BOARDING V BRNĚ MI PROSÍM OZNAMTE NEJPOZDĚJI DO 9. 5. 2010! (při informačním setkání, mailem, telefonicky nebo SMS)

 DŮLEŽITÉ INFORMACE Každý účastník si sám zjednává cestovní pojištění! Při balení zavazadla počítejte s tím, že věci potřebné během cesty, včetně nutného jídla po cestě, je třeba mít u sebe uvnitř autokaru v menší tašce. Cestovní zavazadlo bude uloženo v zavazadlovém prostoru, který se během jízdy nebude otvírat! V žádném případě si neberte krosny a batohy, ale jen kufr nebo cestovní tašku, které jsou v zavazadlovém prostoru lépe skladovatelné. Neberte si zbytečnosti – hlavně pamatujte na pohodlnou obuv!, lehké přezůvky do pokoje, hygienické potřeby, případně léky. Ubytování: pokoje s vlastním sociálním zařízením. Na putování doporučuji malou náprsní tašku na krk pod svrchní oděv nebo snad ledvinku (kvůli možným zlodějům?). Stravování: 2 x snídaně (Torino), 1x s plná penze (Venezia – 2x večeře + 1x snídaně), 2x oběd (Milano, Torino). V autobuse bude možné zakoupit za Kč sortiment: čaj, káva, pivo, nealko nápoje. V ceně je zahrnuta doprava, ubytování a stravování

.

Loď

v Benátkách. Bude třeba ještě uhradit provázené prohlídky (milánský dóm, vstup do baptistéria), výstup na terasy milánského dómu, cca 10 Euro/osobu. NEZAPOMNĚT: - platný cestovní pas, doklad o cestovním pojištění - Eura na nákup suvenýrů, pamětihodností, apod. a rovněž Kč na občerstvení v autobuse - nutné léky - KANCIONÁL, POUTNÍ VADEMECUM

ZASEDACÍ POŘÁDEK – NEOPLAN STARLINER L V.I.P. 59

58

57

56

55

Marek PŘIKRYL

Barbora PŘIKRYLOVÁ

Veronika BRANDÝSOVÁ

Barbora GAZDÍKOVÁ

Marta FREMLOVÁ

54

53

52

51

Dagmar PŘIKRYLOVÁ

Jan PŘIKRYL

Michal KOLENIČ

Milan KOLENIČ

50

49

48

47

Pavel HLADKÝ ml.

Radovan VLČ

Jiří BRANDÝS

Dagmar CHYŤOVÁ

46

45

44

43

Marie KOUTNÁ, Ing.

Marie KOLENIČOVÁ

Miluše HLADKÁ

Pavel HLADKÝ

42

41

40

39

František POHLODEK

Josefa ŠEVČÍKOVÁ

Martin ZÁLEŠÁK

Alena ZÁLEŠÁKOVÁ

38

37

36

35

Marie KUDRMANNOVÁ

Jiří KUDRMANN

Josef ADAMEC

Jiří FRÝBORT, Ing.

34

33

32

31

MUDr. Jitka GAZDÍKOVÁ

Václav GAZDÍK

Tereza MAKYČOVÁ

MUDr. Milada HURTÍKOVÁ

VCHOD

30

30

Marie VRTÍLKOVÁ

Jitka NOVOTNÁ

28

27

26

25

Drahomíra KRÁLÍKOVÁ

Marie PULTEROVÁ

Marie MENŠÍKOVÁ

Jindřiška ŠAROCHOVÁ

24

23

22

21

Ing. Blanka FRÝDKOVÁ

Marie SMEJKALOVÁ

20

19

18

17

Marie SYNKOVÁ

Zdeňka MIČANOVÁ

Ludmila MIKULKOVÁ

Marie PUČANOVÁ

16

15

14

13

Ludmila ZAVADILOVÁ

Marie ROZEHNALOVÁ

Hana VALTROVÁ

Ondřej VALTR

Ludmila Tereza ZAHRADNÍČKOVÁ ZAHRADNÍČKOVÁ

12

11

10

9

Zuzana JANSKÁ

PharmDr. Alena VOLDŘICHOVÁ

Ivona BARÁTOVÁ

Marie VÁVROVÁ

8

7

6

5

Olga OLIVOVÁ

Dagmar CHYŤOVÁ

Jaroslava NAVLÁČILOVÁ

Martin NAVLÁČIL

4

3

2

1

Vojtěch BUREŠ

Josef BENÍČEK, Dr. řidič

František BENÍČEK, Mgr.

Františka BENÍČKOVÁ řidič

VCHOD

VULTUM TUUM, DOMINE, REQUIRO

PARROCCHIA S. BENEDETTO DI PUSTIMER; 683 21 PUSTIMER 84, REPUBBLICA CECA RESPONSABLE: DOTT. JOSEF BENICEK, PARROCO, tel: +420.723.593.106; [email protected]

Sistemazione SERMIG, Piazza Borgo Dora, 61, 10152 TORINO: 12.–14. 5. 2010 SINGOLE:

n. camera

nome Beníček Josef, Dr.

305

DOPPIE

n. camera 302 303 306

Nomi Jiří Navrátil - autista Martin Sendler - autista Barátová Ivona Vávrová Marie Zahradníčková Ludmila Zahradníčková Tereza

n. camera 313 319 320

nomi Janská Zuzana Voldřichová Alena, PharmDr. Beníček František, Mgr. Beníčková Františka Koutná Marie, Ing. Zavadilová Ludmila

QUADRUPLE

n. camera 307

308

309

310

311

Nomi Zálešák Martin Zálešáková Alena Navláčilová Jaroslava Navláčil Martin Přikrylová Dagmar Přikryl Jan Přikrylová Barbora Přikryl Marek Rozehnalová Marie Valtrová Hana Valtr Ondřej Adamec Josef Frýbort Jiří, Ing. Bureš Vojtěch Vlč Radovan Hurtíková Milada, MUDr. Makyčová Tereza Adamcová Danuše

312

Koleničová Marie Kolenič Milan Kolenič Michal

321

Hladká Miluše Hladký Pavel Hladký Pavel ml.

n. camera 322

323

324

325

326

327

nomi Pulterová Marie Králíková Drahomíra Mičanová Zdeňka Synková Marie Gazdíková Jitka, MUDr. Gazdík Václav Gazdíková Barbora Fremlová Marta Mikulková Ludmila Pučanová Marie Menšíková Marie Šarochová Jindřiška Ševčíková Josefa Pohlodek František Kudrmann Jiří Kudrmannová Marie Vrtílková Marie Novotná Jitka Frýdková Blanka, Ing. Smejkalová Marie Chyťová Dagmar st. Brandýs Jiří Brandýsová Veronika Chyťová Dagmar

VULTUM TUUM, DOMINE, REQUIRO

PARROCCHIA S. BENEDETTO DI PUSTIMER; 683 21 PUSTIMER 84, REPUBBLICA CECA RESPONSABLE: DOTT. JOSEF BENICEK, PARROCO, tel: +420.723.593.106; [email protected]

Patriarcato di Venezia: Casa per ferie „Maria Assunta“: 14.–15. 5. 2010 SINGOLE:

n. camera

nome Beníček Josef, Dr. Vlč Radovan Bureš Vojtěch Hladký Pavel ml. Olivová Olga

314 - casa centrale 306 - casa centrale 301 - casa centrale 401 - dependance 407 - dependance

DOPPIE

n. camera 302 casa centrale

303 casa centrale

304 casa centrale

307 casa centrale

308 casa centrale

310 casa centrale

311 casa centrale

312 casa centrale

313 casa centrale

315 casa centrale

316 casa centrale

317 casa centrale

318 casa centrale

nomi Jiří Navrátil, autista Martin Sendler, autista Beníček František, Mgr. Beníčková Františka Navláčilová Jaroslava Navláčil Martin Zálešák Martin Zálešáková Alena Chyťová Dagmar Brandýsová Veronika Přikrylová Dagmar Přikryl Jan Přikrylová Barbora Přikryl Marek Janská Zuzana Voldřichová Alena, PharmDr. Chyťová Dagmar st. Brandýs Jiří Barátová Ivona Vávrová Marie Zahradníčková Ludmila Zahradníčková Tereza Menšíková Marie Šarochová Jindřiška Koutná Marie, Ing. Zavadilová Ludmila

n. camera 320 casa centrale

322 casa centrale

402 dependance

403 dependance

404 dependance

405 dependance

406 dependance

408 dependance

409 dependance

410 dependance

411 dependance

412 dependance

nomi Mikulková Ludmila Pučanová Marie Mičanová Zdeňka Synková Marie Gazdíková Jitka, MUDr. Gazdík Václav Gazdíková Barbora Fremlová Marta Pulterová Marie Králíková Drahomíra Adamec Josef Frýbort Jiří, Ing. Kudrmann Jiří Kudrmannová Marie Vrtílková Marie Novotná Jitka Frýdková Blanka, Ing. Smejkalová Marie Makyčová Tereza Hurtíková Milada, MUDr. Ševčíková Josefa Pohlodek František Hladká Miluše Hladký Pavel

TRIPLE

n. camera 305 casa centrale

nomi Valtrová Hana Valtr Ondřej Rozehnalová Marie

n. camera 309 casa centrale

nomi Koleničová Marie Kolenič Milan Kolenič Michal

Tomáš kardinál Špidlík, S.J.

Několik úvah užitečných na cestu MILÁN Milán je město obchodní a průmyslové, setkává se tu mnoho národností, dělníci všech druhů. Nejlépe to vidíme, když večer zajdeme na náměstí před dómem, kde se lidé shlukují do skupinek podle svého původu a nad tím vším vévodí na katedrále malá soška Madoniny, Marie Matky národů. Pozoroval jsem tam jednou hlouček Napoletánců. Obyčejně se tu necítí dobře. Jsou z jihu od moře a tu je práce uzavírá do domů jakoby do vězení. Proto jeden z nich rozehrál kytaru a začal zpívat napolitánskou píseň o modrém moři. Ostatní se chytili okolo krku a plakali. Lidé z jiných skupinek se jim smáli. Právem? Jistě ne. Člověka často život zanese do cizích končin světa, kde se mu všecko zdá chladným a tuhým. Ale vzpomínka na mládí, prožité v dobré rodině doma, zůstane vždycky hřejivým ohníčkem pro srdce.

COLLE DON BOSCO Pěkný je pohled z kopce na město. Chodí tam turisté i poutníci k Panně Marii. Ale usadili se tam i duchovní synové Dona Bosca, salesiáni, řeholníci, kteří se zabývají vychováváním mládeže. Jejich zakladatel si všimnul, kolik chlapců se potlouká po ulicích a nemají nikoho, kdo by je uvedl na správnou cestu. Bylo-li tomu tak před sto léty, tím aktuálnější se stal tento problém dnes, i když vnější situace je jiná. Tenkráte bylo dětí mnoho, dnes je jich málo, ale jsou ještě opuštěnější. V rodinách bývá jenom jedno dítě. Otec i matka chodí do zaměstnání. A dítě se buď dívá na televizi nebo se potuluje samo po ulici, nemá nikoho, kdo by s ním upřímně pohovořil o životě, do kterého vstupuje. Naše návštěva výchovného střediska nám má rodičovské povinnosti připomenout.

TURÍNSKÉ PLÁTNO Zapomínáme na to, že jedním z prvních, kdo studoval v 19. století turinské plátno vědecky, byl český lékař z Prahy. Zajímalo ho, jak mohl Kristus Pán umřít na kříži v tak krátké době, když jizvy od hřebů na rukou a na nohou nejsou závažné a rána do srdce byla zasazena až po smrti. Došel k tomuto lékařskému závěru: Kristus byl na kříži vystaven velkému tělesnému a duševnímu vypětí, které mu zastavilo tep srdce. Toho okamžiku Ježíš využil, aby svůj život cele odevzdal Bohu. Je to jistě pěkná lékařská meditace. Od té doby už bylo mnoho jiných vážných studií o turínském plátnu, které se stalo relikvií společné úcty křesťanů. Mnoho se tu jistě naučíme.

PAVIA, HROB SV. AUGUSTINA Jméno sv. Augustina je dobře známé. Ačkoli pochází z Afriky, stal se velkým učitelem evropské církve. Co je na něm tak zajímavého? O světcích čítáváme, jak si od mládí uchovávali nevinnost, jak byli poslušní, zbožní, všem za vzor. Takový Augustin nebyl. Měl sice dobrou matku, která se za něho modlila, ale on sám žil světácky a dopouštěl se hříchů. Obrátil se k Bohu až v dospělém věku v Miláně. Ale i tu měl velké pochybnosti. Je to vůbec ještě možné, aby začal nový život ten, kdo si už navyknul na starý? Ukázali mu příklad několika jiných, kteří to dokázali. A tehdy pronesl známou větu, která se dodnes opakuje po něm: „Když to dokázali tam ti jedni a tam ti druzí, proč bys to nedokázal i ty, Augustine?“ Jak je to povzbudivé i pro nás samy. Často se dopustíme něčeho, co nás mrzí. Je nám toho být líto, můžeme si nad tím i zaplakat, ale hlavní je uvědomit si, že se v církvi všem dává možnost to napravit. Té důvěry potřebujeme do života všichni.

BENÁTKY Co nám pěkného poví Benátky? Město postavené na vodě, Takový je i náš vlastní život. Všecko kolem nás je plno nejistoty, a my se přesto nebojíme, musíme mít odvahu postarat se o sebe. „Sláb jenom ten, kdo ztratil v Boha víru a malý ten, kdo má jen malý cíl.“ Benátčané byli po léta velkými dobyvateli světa. Existuje o tom jeden z jejich čtyřhlasných chórů. Jsou tam slyšet jakoby výkřiky bojovníků. Ale mezi ně se plete slabý hlásek zpívající své Ave Maria. Ztrácí se, ale nehyne, naopak se stále zesiluje, zatím, co mužské výkřiky slábnou. Nakonec celý sbor zazní jednohlasně: Ave Maria, Tak tomu má být i v našem životě. Začínáme odvahou, ale skončíme modlitbou důvěry.

SV. AMBROŽ, BISKUP MILÁNSKÝ (katecheze Benedikta XVI., 24. 10.)

Drazí bratři a sestry, svatý biskup Ambrož, o němž dnes budu mluvit, zemřel v Miláně v noci ze 3. na 4. dubna roku 397, na Bílou sobotu, když začínalo svítat. Den před tím, v pět hodin odpoledne se ponořil do modlitby, ležel na lůžku s rukama rozpjatýma jako na kříži. Podílel se tak na slavném velikonočním třídenní, na smrti a vzkříšení Pána. „Viděli jsme, jak pohybuje rty,“ dosvědčuje Paolino, věrný jáhen, který na vybídnutí Augustina napsal jeho životopis, „ale neslyšeli Sv. Ambrož, freska jsme jeho hlas.“ Jednu chvíli se zdálo, že se situace náhle v kopuli kaple sv. Anny v Pustiměři zhoršila. Honorát, biskup z Vercelli, který byl v domě, aby asistoval Ambrožovi a spal v horním poschodí, byl probuzen hlasem, který opakoval: „Honem vstaň! Ambrož umírá....“ Honorát ve spěchu sestoupil - pokračuje Paolino – a podal světci Tělo Páně. Sotvaže je Ambrož přijal a polkl, vypustil ducha a nesl sebou dobré viatikum. Tak se jeho duše posilněna mocí onoho pokrmu, nyní těší ze společnosti andělů“. V onen Velký pátek roku 397 rozpřažené ruce umírajícího Ambrože vyjadřovaly jeho mystickou účast na smrti a vzkříšení Pána. To byla jeho poslední katecheze: jeho slova mlčela, on ale ještě mluvil svědectvím života. Ambrož ještě nebyl nějak starý, když zemřel. Neměl ani šedesát let, protože se narodil kolem roku 340 v Trevíru, kde byl jeho otec prefektem tří Galií. Rodina byla křesťanská. Po smrti otce ho jeho matka ještě jako chlapce přivedla do Říma a připravovala ho na civilní kariéru tím, že mu zajistila solidní řečnické a právnické vzdělání. Kolem roku 370 byl poslán do Milána, aby spravoval provincie Emilii a Ligurii. A právě tehdy tam vzplál boj mezi pravověrnými a ariány, především po smrti ariánského biskupa Ausencia. Ambrož zakročil, aby uklidnil rozpálené mysli dvou proti sobě stojících frakcí a jeho autorita byla taková, že navzdory tomu, že byl prostým katechumenem byl provolán za milánského biskupa. Až do té chvíle byl Ambrož nejvyšším vládním úředníkem severní Itálie, kulturně velmi dobře vybavený, ale stejně bez jakékoli důkladnější znalosti Písem, a proto se nový biskup usilovně pustil do studia. Naučil se znát a komentovat bibli z děl Origena, nesporného mistra „alexandrijské školy.“ Tímto způsobem Ambrož přenesl do latinského prostředí meditace o Písmech, které začal Origenes; zaváděl na Západě praxi lectio divina. Metoda lectio divina pak vyhraňovala celou jeho kazatelskou spisovatelskou činnost. Je ho spisy vyvěrají právě z modlitebního naslouchání Božímu slovu. Začátek jedné Ambrožovy katecheze výborně ukazuje, jak svatý biskup aplikoval Starý zákon na křesťanský život: „Když se četly historie patriarchů a průpovědi přísloví, jednali jsme každý den o morálce,“ říká biskup svým katechumenům a nově pokřtěným z Milána, „abyste si, jimi vychovaní a poučení, zvykli vstupovat na cestu Otců a následovali jejich cestu poslušnosti Božím přikázáním.“ (I misteri 1, 1) Tak Ambrožovo kázání, které představuje nosné jádro jeho nesmírného literárního díla, vychází z četby posvátných knih, abychom žili v souladu s Božím zjevením. Je zřejmé, že osobní svědectví kazatele a úroveň příkladnosti křesťanské komunity podmiňují účinnost kázání. Z toho hlediska je příznačný úryvek z „Vyznání“ sv. Augustina. Co pohnulo srdcem mladého afrického řečníka, skeptického a rozervaného, a

co ho přimělo k obrácení, nebyly především pěkné homilie biskupa Ambrože ( i když je hodně obdivoval). Bylo to spíše svědectví milánské církve, která se svorně modlila a zpívala jako jediné tělo. Církev schopná odporovat svévolným činům císaře a jeho matky, kteří se v první dnech roku 386 znovu pokusili zabavit kultovní budovu (chrám) pro ariánské obřady. „V budově, která měla být zabavena,“ vypráví Augustin, „zbožný lid bděl a byl ochoten zemřít se svým biskupem“. Toto svědectví je ve Vyznáních cenné, protože naznačuje, že se něco hýbalo v nitru Augustina, který pokračuje: „Také my, i když ještě duchovně vlažní, jsem se podíleli na vzrušení celého lidu (Vyznání 9,7). Ze života a příkladu biskupa Ambrože se Augustin naučil kázat. Můžeme se odvolat na proslulou africkou řeč, která si zasloužila, aby byla po mnoha stoletích citována koncilní konstitucí Dei Verbum: „Proto všichni příslušníci duchovního stavu,“ nabádá Dei Verbum v článku 25, „především Kristovi kněží a další, kteří se jako jáhni nebo katecheté věnují službě slova, musí zůstat v trvalém styku s Písmem vytrvalou duchovní četbou a důkladným studiem, aby se nikdo z nich nestal „jenom navenek povrchním kazatelem, kterému se uvnitř nenaslouchá“. Drazí bratři a sestry, chtěl bych vám předložit jakousi „patristickou ikonu“, která vyložena ve světle toho, co jsme řekli, účinně reprezentuje „srdce“ Ambrožova učení. V šesté knize Vyznání Augustin vypráví o svém setkání s Ambrožem; byla to jistě velmi důležitá událost v dějinách církve. Doslovně tam píše, že kdykoliv zašel za milánským biskupem, nacházel ho pravidelně zaměstnaného se zástupy lidí, kteří byli plni problémů a pro jejich potřeby nešetřil časem ani silami; nebo když nebyl s nimi (a to bývalo jen na velice krátkou chvíli), buď občerstvoval tělo nezbytným pokrmem nebo živil ducha čtením. A zde Augustin nestačí žasnout, protože Ambrož četl Písmo se zavřenými ústy, jen přelétal řádky očima (srov. Vyznání 6, 3). Vždyť v prvních křesťanských staletích byla četba chápána jen jako prostředek hlásání, a číst hlasitě také usnadňovalo čtenáři chápání toho, co čte. Že mohl Ambrož jen očima přelétat stránky, to naznačovalo udivenému Augustinovi zvláštní schopnost a důvěrnou znalost Písma. A tedy v té četbě, při níž nepohnul rty, kde srdce usiluje dosáhnout plné pochopení Božího slova – to je „ikona“ toho, o čem mluvíme – lze zahlédnout metodu ambrosiánské katecheze: je to samo Písmo, důvěrně asimilované, jež dává obsahy, které je třeba hlásat, aby to vedlo k obrácení srdcí. Tak podle učení Ambrože i Augustina katecheze je neoddělitelná od svědectví života. Katechetovi může také posloužit to, co jsem napsal v „Úvodu do křesťanství“ o teologovi: Kdo vychovává k víře, nemůže riskovat, aby se jevil jako nějaký klaun, který jen „profesionálně“ hraje nějakou roli . Spíše, abychom užili oblíbeného obrazu Origena, spisovatele, kterého si Ambrož zvláště cenil, musí být jako milovaný učedník, který položil svou hlavu na srdce Mistra a tam se naučil způsobu, jak má myslet, mluvit a jednat. A koneckonců pravý učedník je ten, kdo hlásá evangelium nejvěrohodnějším a nejúčinnějším způsobem. Jako apoštol Jan, biskup Ambrož, který se nikdy neunavil opakováním slov: Omnia Christus est nobis! Kristus je pro nás vším! - zůstává autentickým svědkem Pána. Jeho vlastními slovy, plnými lásky k Ježíšovi, zakončeme naši katechezi : „Omnia Christus est nobis! Chceš-li zahojit ránu, On je lékař, spaluje-li tě horečka, On je pramen; jsi-li drcen nepravostí, On je spravedlnost; potřebuješ-li pomoc, on je síla; bojíš-li se smrti, On je život, toužíš-li po nebi, On je cesta, jsi-li v temnotách, on je světlo... Okuste a vizte, jak dobrý je Pán: blažený je člověk, který v Něho doufá (De Virginitate 16, 99).

SVATÝ KAREL BOROMEJSKÝ

„La candela per far luce deve consumarsi“ Narodil se 2. října 1538 v Aroně rodičům Gibertovi a margheritě Medici. Už ve dvaceti letech mohl projevit svou energii a praktický smysl. V červnu 1558, po smrti hraběte Giberta, Karlova otce, španělská vláda, která byla ve stálém boji s Francouzi, vyslala vojenský oddíl, aby obsadil pevnost Rocca di Arona. Zatímco Fridrich, starší Gibertův syn, se o tuto svévoli nezajímá, Karel naopak intervenuje u blízkých i vzdálených přátel, píše králi Filipu II., dává staršímu bratrovi přesné instrukce a zajišťuje mu peníze. Právě tou dobou, v prosinci 1559 Karel končí svá studia na univerzitě v Pávii doktorátem občanského a církevního práva. Rocca di Arona, navrácena rodu Boromejských v lednu 1560, byla pak v roce 1800 na rozkaz Napoleonův srovnána se zemí. Pokoj, v němž se světec narodil, nechal kardinál Federico přenést z Rocca do kostela Sacro Monte. Karlův strýc z matčiny strany, milánský kardinál Giovan Angelo Medici, se stal 25. prosince 1559 papežem. Hned po svém zvolení pozval sestřiny děti do Říma. Dosti pozoruhodný je list, v němž Karel popisuje cestu z Milána do Říma, v lednu 1560. Mladík žertovně popisuje hemžení vážených dam za boloňskými okny, aby obdivovaly papežova synovce, který má namířeno k netušeným poctám a bohatství. V Římě pak oba bratři, Federico i Karel, žijí v královské okázalosti. Koncem ledna je Karel jmenován kardinálem; v květnu Fridrich uzavírá manželství s Virginii della Rovere, dcerou urbinského vévody. Oběma se dostává vysokých poct, četných a nesmírně bohatých prebend. Gerolamo Soranzo, vyslanec Benátské republiky v Římě, napočítal v roce 1563 kolem 50.000 dukátů ročního příjmu kardinála Boromejského. Znenadání však, 19. listopadu 1562, po několikadenní horečce, umírá sedmadvacetiletý hrabě Fridrich, zanechávaje po sobě osmnáctiletou bezdětnou manželku. Tato událost byla pro Karla zdrcující: tak okázalý život, tolik manželského štěstí, tak velká rodinná očekávání, a vše se v jediném okamžiku hroutí. Vícekrát se během následujících let svěřil svatý arcibiskup svému správci Specianovi, že nenadálá bratrova smrt byla prostředkem, který si zvolil Pán, aby jej přiměl k radikální změně života. Byla to hrozivá, ovšem hluboce uvážená volba. Byl nesmírně bohatý, jediný mužský potomek rodu, jediný dědic; nebyl ještě knězem; devatenáctiletá vdova po bratrovi ještě neměla děti - v Římě i jinde se mnozí domnívali a mluvili o tom, že se za něj provdá. Tímto směrem na něj naléhali i příbuzní a přátelé, ba dokonce i ten, kdo nad ním měl nejvyšší pravomoci, totiž strýc, papež Pius IV., pro něhož pracoval jako osobní sekretář. Všichni dobře věděli jaké přísnosti je schopen Pius IV.: v březnu 1561 dal popravit kardinála Carla Carafu, jeho bratra i dva jeho společníky. A přece se synovci podařilo strýce přesvědčit. Papež Pius IV. na konzistoři konané 4. června 1563, prohlásil: vzhledem k tomu, že zemřel hrabě Fridrich, na něhož vkládal všechny naděje pro pokračování svého domu, a zůstal jen jeho bratr-kardinál, mnozí jiní papežové by zajisté kardinála synovce vyzvali,.- a to nikoli bezdůvodně - aby se oženil. On však, papež, rozhodl, aby synovec setrval v onom povolání, které si zvolil, a proto jej povýšil na kardinála-kněze. Čtrnáct dní nato, 17. června 1563, Karel přijal kněžské svěcení a 7. prosince téhož roku svěcení biskupské. Abychom alespoň částečně dokázali pochopit následující události života sv. Karla, jeho

přísnost na sebe i jiné, jeho neutuchající nasazení, je třeba uvědomit si náboženskou krizi, která zavládla v letech 1562-63. Mladý kardinál proto chtěl s nesmlouvavou přísností usilovat o dokonalost a svatost. Začal se postit jeden den v týdnu o chlebě a vodě, trávil dlouhé hodiny na modlitbách. Drasticky omezil výdaje svého domu: propustil najednou osmdesát svých nejbližších (předtím jich měl 150). V životopise, který vydal Bascapé v roce 1592 v Ingolstadtu, čteme: „Poté, co kardinál Boromejský přijal svatá svěcení „personam ex eo tempore visus est longe diversam induere“, čili těm, kteří ho znali se zdálo, že se po přijetí svěcení změnil. V jedné zprávě, kterou v březnu 1565 poslal ambasádor Giacomo Soranzo do Benátek, píše o tom, co viděl na vlastní oči: „Kardinál Boromejský není ve svých 27 letech v dobré fyzické kondici, jsa trýzněn studii, posty, bděními a dalším odříkáním … jeho život je bezúhonný a čistý. Denně slouží mši svatou, hojně se postí a vše prožívá s tak hlubokou zbožností …. Že lze právem konstatovat, že on sám je římskému dvoru prospěšnější, než všechny koncilní dekrety dohromady. Málokdy se totiž vidí, aby papežův synovec, jemu tak drahý, v tak útlém věku překonal sám sebe, tělo i svět na dvoře plném tolikerého blahobytu“. Příjmy a vlastní střídmost mu dávaly prostředky pro pomoc nemocnicím a sv. Karel Boromejský, obraz na bočním oltáři dalším dílům ve prospěch ocitnuvších v chrámu sv. Benedikta v Pustiměři se v nouzi a zbloudilých. Zdá se, že mladý kardinál nějakou dobu pomýšlel na to, že se vzdá přílišných úřadů, které jej držely u papeže, na římském dvoře, který se mu nelíbil, a že se chtěl uchýlit ke kontemplativnímu životu, zřejmě k řádu kamaldulských mnichů. Přesvědčil ho biskup z Bragy, Bartolomeo de Martyribus, který přišel do Říma z Tridentu v roce 1563. Tento svatý muž zastával na koncilu mínění, že biskupové mají vážnou povinnost osobně spravovat svou diecézi a stabilně v ní sídlit. Mladý Boromejský i díky němu pochopil, že pastorační činnost není než neustálým vykonáváním těch nejvyšších ctností. Byl to právě de Martyribus, který přivedl Boromejského k tomu, aby se nezříkal milánského arcibiskupství, které mu papež svěřil „in commenda“ (jako obročí), a kterého se Karel ujal prostřednictvím správce už v únoru 1560. Po skončení Tridentského koncilu, v prosinci 1563, nabyl Boromejský přesvědčení, že tím nejnaléhavějším úkolem Vatikánu, ale i jeho osobním, je uskutečňování tridentských dekretů. Giussano, v životopise psaném v Římě v roce 1610, píše: „kardinál Boromejský

velmi dobře chápal, že neexistuje žádný mocnější lék, jak nějakou věc účinně prosadit, než vidět na vlastní oči, jak ji konají ti, kdo ji nařizují“. Přímo jeho povinností tedy bylo přestěhovat se z Říma do svého sídla v Miláně. Největší překážkou odjezdu byl stařičký papež, který si chtěl mladého a věrného kardinála-synovce podržet u sebe. Boromejský se proto staral o Milán prostřednictvím vikářů, biskupů a těch, kterým důvěřoval. V roce 1564 se mu podařilo získat od otce Layneze třicet jezuitů a poslat je do Milána. Až konečně 15. srpna 1565 – jak se píše ve zprávě - Boromejský „s tím největším naléháním jakého byl schopen, žádal od Našeho Pána (totiž papeže) propuštění, aby mohl odejít do své milánské rezidence. I přes obtíže mu to bylo na dva měsíce umožněno“. Časně ráno, 1. září, odjel z Říma, v doprovodu asi 150 osob a sedmdesáti vozů. Všude po cestě se mu dostávalo vřelého uvítání. Ve Viterbu, Bolseně, Sieně i Florencii, kde pobýval v Palazzo Vecchio. Zajímal se o duchovní potřeby různých míst. V jednom dopise z těchto dnů informoval papeže Pia IV. o nutnosti ustanovit ve Florencii biskupa, který tam už čtyřicet let scházel. Skvostný byl jeho příjezd do Boloně coby v šarlat papežského legáta. Tady setrval tři dny. Další etapou bylo opatství Nonantola, které mu patřilo jako obročí. V Modeně navštívil nemocného kardinála Moroneho. Pak následovalo Correggio, Parma, a 20. září jej vítala Piacenza. Poslední etapa jej nakonec zavedla do opatství Chiaravalle, kde se zastavil v usebranosti a modlitbě. Velkolepý vjezd do Milána se uskutečnil v neděli 23. září odpoledne. Milánská diecéze tehda sahala i za hranice dnešního území, do farností v údolí Blenia, Levantiny, Riviery a Capriasca i dalších míst na západním břehu Verbana. Dohromady tu bylo více než 750 farností, velký počet konventů, kolem 5000 kněží a řeholníků, 3400 řeholnic. Kněžím, i přes jejich značný počet, scházelo řádné vzdělání. Na druhé straně nebyli ve svém poslání nikterak povzbuzováni špatnými příklady světského života prelátů. Ani v této poušti však nescházely ostrůvky horlivosti, zvláště kolem nových řeholních kongregací. Biskupové v Miláně nesídlili více než osmdesát let: faráři proto byli neznalí a mnozí z nich zpustlí; tančilo se i v kostelích; byla častá veřejná cizoložství; až příliš mnoho klášterů bylo do značné míry otevřených. Píše se, že k vyčištění arcibiskupského paláce, aby se stal obyvatelným, bylo třeba vyvést „sto vozů hnoje, šrotu střepů a železného haraburdí“. Karel Boromejský chtěl zahájit svou rezidenci ve své diecézi konkrétním příkladem nezištnosti. Francesco Cusani, střízlivý a důkladný laický historik, v prvním díle Dějin Milána (Storia di Milano), vydaných v roce 1861, píše toto: „Karel začal zářným příkladem nezištnosti, když se zřekl roční renty ve výši jednoho miliónu a tří set padesáti tisíc lir, pocházejících z polností, benefícii a obročí, jež mu udělil papež. Část dal ve prospěch veřejnosti, za účelem vybudování užitkových a velkolepých staveb“. Cusani čerpá od dvou očitých svědků, totiž Bascapého a Giussano. Druhý jmenovaný říká: „Vzhledem k tomu, že vlastnil dvanáctero opatství a mnohé penziony, (sv. Karel) se všech vzdal, u některých měl od papeže volnou ruku, jiné převedl kolejím a dalším místům bohopocty … zbavil se Orijského knížectví, které mu vynášelo deset tisíc dukátů ročně … dal na prodej tři galéry, zděděné po bratrovi a získané prostředky použil ke zbožným účelům…“. Prodal dokonce i vzácné stolní servisy, které si přivezl z Říma: prodej se musel zčásti uskutečnit v Benátkách, protože v Miláně nebylo dostatek zájemců. Tímto odříkáním, jak píše Giussano, arcibiskup „osmdesát tisíc dukátů ročních příjmů zredukoval na dvacet tisíc“. Na dvou různých místech svého životopisu se Bascapé zmiňuje o tomto „nesmírném bohatství, které Karel rozdal kvůli dokonalosti“, o zřeknutí se hojných rent, o zbavení

paláce skvostů a nádherných oděvů, vzdání se obročí a tučných zisků, jež mu vynášela, o „stupor grande“ (velkém úžase), který tímto gestem sedmadvacetiletý arcibiskup vyvolal. Následující neděli, čili 30. září 1565 pronesl Boromejský v milánském dómu své první kázání, v němž obyvatelům ukázal – jak říká Giussano, „vroucí touhu sloužit jim, dávaje přítomnosti ve své Církvi přednost veškerou velkolepostí Říma“. Během devatenácti let své biskupské služby skutečně lidem věnoval všechen svůj čas, všechny své síly až do vyčerpání života. V tomto krátké shrnutí nelze než nastínit rozmanité formy jeho prozíravé činnosti, budování mnoha kostelů, kolejí a škol, pastorační návštěvy ve všech osadách a městech diecéze, velkolepé zákonodárství vyhlášené na šesti provinčních a jedenácti diecézních synodách. Všechny tyto zákony byly vydány v roce 1582 v Miláně pod názvem Acta Ecclesiae Mediolanensis: z Lyonu si jich objednali sto kusů; arcibiskup z Toleda si jich nechal poslat deset. Svatý biskup ženevský, František Saleský, prohlásil, že studium těchto stránek je nezbytné pro každého biskupa. Zastavme se tedy alespoň u dvou momentů jeho arcibiskupské činnosti: roku hladu a roku moru. Velmi špatná sklizeň v roce 1569 způsobila velký nedostatek chleba a pokrmů vůbec. Následujícího roku se velká část rolníků hrnula z osad do města. Svatý Karel přikázal svému almužníkovi, aby sáhnul „hlouběji do kapsy“ a šel dál, než byla stanovená míra štědrosti, aby se tak pomohlo lidem trpícím hladem. Na své náklady kupoval velké množství mouky, rýže a zeleniny. Nařídil, aby se před bránu arcibiskupského paláce, - do nějž byl ostatně volný vstup - vynesly kotle plné uvařených pokrmů. Denně živil více než tři tisíce lidí, a to po celou dobu nouze, která trvala několik měsíců. Významným údobím života Boromejského byla léta 1576-77, kdy oblast postihl mor, který – jak píše Manzoni v XXX. Kapitole Snoubenců, zkrušil „značnou část Itálie a zvláště Miláňany, kde se nazýval a dosud nazývá morem svatého Karla. Tak obětavá byla jeho dobročinnost! Mezi mnoha tak rozmanitými a tak proslulými vzpomínkami obecného neštěstí, vyniká vzpomínka na jednoho muže; protože tohoto muže inspirovalo k mnohem památnějšímu vnímání a konání, jež předčí vzpomínky na zkázu; vrýt si jej do paměti, jako souhrn všeho toho neštěstí, neboť jej burcovalo ke každému z nich jako vůdce, pomoc, příklad i dobrovolnou oběť; z toho, co bylo v očích všech katastrofou, dokázal tento muž učinit počin; nazvat ji po něm je výsadou, objevem“. Nákaza se v Miláně začala šířit v srpnu 1576. Působivé, i když zlomkovité útržky z oněch událostí lze číst v dopisech janovského šlechtice, Papiria Picediho, který tehdy žil v Miláně. Na konci září si mor vyžádal už šest tisíc mrtvých. Významné osobnosti prchli do vzdálených a bezpečných míst, mezi nimi byl i španělský panovník, aby si tak lépe mohli zajistit pomoc. Arcibiskup se naopak rozhodl zůstat. Byl si dobře vědom rizika a proto v září 1576 sepsal svou závěť a opatřil ji všemi právními náležitostmi. Svým universálním dědicem jmenoval milánskou nemocnici Ospedale Maggiore. Jakkoli velký lazaret se zakrátko ukázala být nedostačující, aby mohl přijmout všechny postižené. Rozhodl se tedy postavit dvě stovky stanů za každou z městských bran. V říjnu byla nařízena karanténa: ztemnělé domy, obchody a dílny zavřené. Osmdesát tisíc lidí se tak ocitlo bez práce. Zavřeny byly i kostely: arcibiskup nechal postavit oltáře pod širým nebem na náměstích a rozcestích. Prosil a dostalo se mu velkodušné spolupráce, kdy zástupy mužů a žen navštěvovaly nemocné a posluhovaly jim. Při informativním procesu, který se konal v roce 1603 v Miláně, prohlásil Ambros Fornerod z Fribourgu, který strávil po Karlově boku více než dvacet let jako jeho domácí a také „tlumočník“: „Nemohu opomenout, že když blahoslavený Karel viděl při vypuknutí moru, jak zasažení chudí zjevně trpí, a nemá jim kdo posloužit, a není ani kněží,

poslal mě do Levantiny ve Švýcarsku, a já odtud na jeho náklady přivedl čtyřicet mužů a asi 14 žen i několik kněží, aby těmto nemocným posluhovali. Sám arcibiskup den co den vycházel navštěvovat nemocné a ve stanech i lazaretě jim obstarával potřebnou pomoc. Bascapé uvádí, že i v tom neustálém ohrožení života byli i takoví, co kradli a oddávali se bezbřehým rozkoším. Pro zajištění jistého pořádku, arcibiskup přesvědčil představitele města, aby správu lazaretu svěřili bratřím kapucínům. V zimních měsících 1576-77 bylo třeba také tisícům nemocných zajistit teplé oblečení. Ke zhotovení šatů a kabátů použil Karel tapiserie svého domu: rozdal na 800 loktů purpurové tkaniny a 600 loktů tmavě fialové látky. Konal také nesčetná prosebná procesí, při nichž úpěnlivě prosil Boha, aby vzdálil morovou ránu. V září 1577 se dalo říct, že mor ve měst+ ustal, zatímco okolní osady byly dosud zamořené. Faráři z Luina poslal značné peníze, aby se postaral o morem postižené v Maccagnu. Ještě v roce 1580 šel Karel navštívit morem nakažené v Brissagu: Possevino, který jej na této cestě provázel, se v krátkém životopise, vydaném v roce 1591 v Římě, zmiňuje o tom, že arcibiskup vešel do domu každého z postižených a „každému dal, kolik potřeboval, jednomu dva zlaté dukáty, jinému tři, jednomu víc, jinému míň“. Po prodělaném moru Milán rychle obnovil svůj provoz. Už když tudy procházel pan Montaigne v roce sv. Karel Boromejský, 1581, psal ve svých novinách: „Milán obraz v boční lodi chrámu sv. Benedikta v Pustiměři je nejlidnatějším městem Itálie …, scházejí mu paláce Říma, Neapole, Janova, Florencie, ale velikostí je všechny předčí, a co do návalu lidí dosahuje Benátek“. Přeživší však, stejně jako města i osady nezapomněly na hrdinský altruizmus arcibiskupův v oněch létech velkého utrpení. Při své náboženské činnosti musel arcibiskup čelit neznalosti a úpadku kněží, dále pak ubíjejícímu se vměšování státních představitelů do záležitostí Církve, a konečně herezi, která hrozila ze severních zemí. Augsburský mír v roce 1555 mezi protestanty a katolíky nastolil princip: cuius regio, eius et religio: lidé musejí vyznávat náboženství toho, kdo jim vládne. Náboženská svoboda byla uznána jen knížatům, nikoli občanům. V XVI. století se za základ obecného práva považovalo právo hlavy státu moci vnutit své náboženství poddaným. Zatímco velká část milánské diecéze patřila pod katolického krále Španělska a tedy hereze se tu běžně nevyskytovala, farnosti švýcarských údolí ležely na hranicích a byly proto v kontaktu s protestanty různých denominací. Mezi představiteli protestantských kantonů a rovněž katolických kantonů panovala silná vůle zarputile si hlídat svou tradiční autonomii,

totiž nedopustit vměšování církevních představitelů ani do záležitostí, které se týkají církví. Z několikaleté zkušenosti ve vrcholných úřadech římské kúrie, Karel dobře znal mnohé škody, které způsobilo nemálo italských odpadlíků v alpských údolích. Účastnil se například tajných jednání mezi římskými delegáty a biskupem Vergeriem: v Miláně všichni věděli o jeho útočných hanobeních v kostele v Casacciu na úbočí Maloji, v květnu 1551. jednání zrušil papež Pius IV. zatímco v Curychu a Bernu musely poddaní bezpodmínečně přijmout náboženství, předepsané vládou, v Grigioni toto rozhodnutí bylo v rukou jednotlivých společenství. Všichni pak viděli, jak málo evangelijní byly často důvody, jež vedly k obrácení některých komunit .„k evangeliu“ na úbočích in Grisonibus. Po všech těchto zkušenostech a úvahách Boromejský po několikerých návštěvách na dotčených místech a důkladném ověření v roce 1570 i v samotném Švýcarsku, poslal do Říma „informaci“, v níž žádal Svatý Stolec, aby zvážil zřízení nunciatury ve Švýcarsku. Boromejský v tomto spisu Švýcary velmi chválí: „Jádro národa, dobré a hodnotné… tvoří bezúhonní obchodníci … cestuje se bez hrozby loupežných přepadení … jsou natolik spjati s katolickým náboženstvím, že by byli ochotni i rozpoutat novou válku s protestantskými kantony, aby je zbavily hereze“. Poznal lidi osvědčených schopností politických i vojenských, spravující značná jmění a požívající vysoké prestiže ve vlasti i za jejími hranicemi, kteří se věnují katolickým zájmům s obdivuhodným nasazením a osobní obětí, jako např. Ludwig Pfyffer z Lucernu, Melchior Lussy z Untenvaldenu, Hans Zumbrunnen z Altdorfu, Walter Roll z Uri, a další. I svatý Karel poznal, jak pravdivý byl výrok Lippomana, biskupa ve Veroně (1548-58) a potom v Bergamu, že „hereze začíná Otčenášem a končí hákovnicí“. V Ženevě bylo totiž během pouhých čtyř let (1542-1546) odsouzeno k smrti šedesát lidí kvůli ideologickým rozepřím. V létech pontifikátu Pavla V. (1566-72), což jsou i léta svatého Karla, nabyla nesnášenlivost na poli protestantském i katolickém vrcholu křížové výpravy. Na obou polích se nehledalo než zničení protistrany. Po plenění Hugenotů ve Francií, kteří v Montpelier povraždili 150 kněží a v různých částech zničili deset tisíc kostelů, vypukla v srpnu katolická odveta o Bartolomějské noci, kdy jen v Paříži bylo pobito 4000 Hugenotů. V Anglii, za vlády Marie Katolické (1553-58) bylo vyneseno 300 rozsudků smrti z náboženských důvodů. Ze stejných příčin bylo za vlády Alžběty (1558-1603) pobito 123 katolických kněží a 61 laiků. Svatý Petr Canisius, když v srpnu 1571 kázal v Insbrucku, zastával oprávněnost trestu smrti pro ty, kdo chtějí zrušit mši a pohrdají Církví či ji popírají. Dva měsíce předtím se v Coiře postavilo sedmdesát ministrů na synodu za tezi Tomáše Egliho, Bullingerova učedníka, že „papeženci“ musí být vypleněni, a to i hrdelními tresty, bude-li třeba. Na tomto tragickém pozadí je třeba hodnotit pět návštěvy svatého Karla ve švýcarských údolích: ostatní farnosti navštívil jednou, nanejvýš dvakrát. Vysvětluje to i jeho snaha o uskutečnění tridentských dekretů. U mimořádné starostlivosti svatého Karla o Švýcary se zastavil i svatý František Saleský. Pro kleriky ze tří údolí zřídil svatý Karel menší seminář v Pollegiu, a pro teologickou přípravu založil Helvetskou kolej v Miláně. V milánské diecézi nacházel Boromejský všude hory přestupků a zmatků. Začal s obnovováním klauzur v klášterech a instalováním mříží; chtěl, aby se skoncovalo s hýřením a obchodováním v kostelích. Aby vyloučil milkování alespoň z kostelů, nařídil vybudovat v lodích hrazení, aby tak oddělil muže od žen. Za předpoklad účinného pastoračního působení považoval neomezené uplatňování biskupské jurisdikce na kněze i laiky. Byl přesvědčen, že má právo uvěznit ve svých

věznicích nejen kněze a řeholnice, ale i laiky odsouzené biskupskými soudy. Nato se vzedmuly hlasité protesty ze strany civilních představitelů. Díky svému právnímu vzdělání, měl Boromejský téměř středověké chápání vztahů mezi státem a Církví. Proto jeho střety se španělskými vládci byly tak časté. V roce 1573 například exkomunikoval Requesense, který veřejně překročil arcibiskupovo nařízení zákazu tanců ve sváteční dny. Záležitost nakonec skončila až v Římě, ale vyřešena nebyla, i proto, že Requesense povýšil a přestěhoval se do Holandska. Ještě halasnější byl konflikt s panovníkem Ayamontem, který v únoru 1579 poslal na náměstí ozbrojence, aby souboji a troubením rušili arcibiskupovo slavení v dómu. Rozšiřovaly a zavěšovaly se letáky s příkrými kritikami arcibiskupa: že má přehnané požadavky, že ho mnozí nenávidí, že podněcuje k rebeliím a zmatku. I v římských kruzích se stále více ozývaly výhrady k jeho metodám. Šířící se hlasy šeptaly, že i nejvyšší madridské kruhy navrhovaly Římu, aby v tomto ohledu zasáhl a že papež Řehoř XIII. nebyl vůbec přesvědčen o tom, zda má milánský kardinál ve svých požadavcích zela pravdu. Rovněž rada milánských dekurionů rozhodla vyslat do Říma některé milánské patricije s pověřovacími listinami pro papeže a některé kardinály, a žádat, aby se nedovolovalo, „aby se milánskému lidu ukládaly bez jeho souhlasu přísnější zákony než ostatním křesťanům“. Vážnou krizi svého postavení si uvědomil i arcibiskup. V létě 1579 se proto rozhodl odebrat sám do Říma, aby se hájil. Ve věčném městě setrval něco přes čtyři měsíce, od srpna 1579 do ledna 1580. Po cestě do Říma strávil „čtrnáct dní v kamaldulské pustevně: v postech, modlitbách a kontemplaci projednával s Bohem záležitost své Církve“. Další modlitební noci strávil ve Verně. Nakonec vykonal pouť do svatého domku v Loretě. Těchto pár zmínek stačí jako důkaz dlouhých zamyšlení nad svými metodami a důvody odpůrců v Miláně i v Římě, kterými se tehdy Karel obíral. Delegace milánských zástupců předložila různým římským institucím své nářky a volala po nápravě „pobouření“, jež způsobila nařízení svatého arcibiskupa. Během čtyř měsíců však kardinál zvrátil situaci ve svůj prospěch. Poslední namáhavá cesta svatého Karla vedla do Ascony, 30. října 1584. Předchozího večera se nalodil v Aroně. Časně ráno v úterý 30. dorazil do Cannobia, kde se zastavil, aby slavil mši svatou. Poté se znovu nalodil a kolem deváté dorazil do Ascony. Ve farním kostele před lidem a obecní radou předsedal slavnostnímu aktu založení papežské koleje. Při čtení dostal záchvat horečky. Odpoledne se nalodil a dorazil do Cannobia, kde přenocoval v domě Omaciniových, nedaleko pobřeží. Ve středu ráno, 31. října, se vydal zpět do Arony. Svou poslední mši svatou slavil ve čtvrtek 1. listopadu ráno v Aroně. V pátek, 2. listopadu jej brzy ráno znovu zachvátila horečka, když se plavil lodí podél Ticinia a Naviglia do Milána, kam dorazil večer. V sobotu, 3. listopadu 1584 v 21.40h umírá. Bylo mu 46 let a 21 dní. V noci z úterý na středu mu dva přisluhující kapucíni říkali že by svou strohost mohl trochu omezit. On jim odvětil: „Má-li svíce svítit, musí se stravovat“. A Karel Boromejský skutečně strávil život pro svůj lid.

JAN PAVEL II.

U PŘÍLEŽITOSTI 400. VÝROČÍ ÚMRTÍ SVÉHO KŘESTNÍHO PATRONA

(homílie při mši svaté na dómském náměstí v Miláně, 4. listopadu 1984)

„Hospodin je můj pastýř“ (Žalm 23,1). Milovaní bratři a sestry, shromáždění v centru tohoto prestižního a pracovitého města, jemuž se sv. Karel věnoval jako pastýř! Kardinál Karel Boromejský, arcibiskup milánské Církve, odevzdal svou duši Bohu 3. listopadu 1584. Zemřel ve věku 46 let. Oči upřené na Ukřižovaného jsou posledním svědectvím tomu, jemuž zcela zasvětil život. Dnešní liturgie v ambrosiánském obřadu nám představila souhrnný profil tohoto života. Při pohledu na ukřižovaného Krista, jakoby umírající opakoval: „Hospodin je můj pastýř“. A spolu se svým umírajícím biskupem jakoby stejná slova opakovala celá milánská Církev. Pán se už svého času dal této církevní komunitě poznat jako dobrý Pastýř skrze velkého svatého Ambrože, a během staletí prostřednictvím mnoha dalších biskupů. A hle, v XVI. století nachází Dobrý Pastýř znovu svůj odlesk – Ambrožova majestátu – v Karlovi z rodiny Boromejských, jehož 400. výročí smrti si připomínáme. Kdo je Dobrý pastýř? Je to ten, kdo dává za ovce svůj život. Ten, který zná své ovce a ony znají jeho. Ten, jehož hlasu naslouchají a stávají se jediným Božím společenstvím, jediným stádcem. Je to ten, jehož Otec miluje. Je to Kristus. Karel Boromejský, umírající na tvrdém loži, se noří svým pohledem i srdcem do Krista ukřižovaného, a jako by opakoval: „Hospodin je můj pastýř“. Milánská Církev, shromážděná kolem lůžka umírajícího, jako by říkala: - dobrý pastýř - byl s námi, v průběhu těchto let, pastýř utvořený podle Krista. - Hle, dobrý pastýř nás opouští. Svatý Karel Boromejský byl velkým pastýřem Církve především proto, že sám následoval Krista Dobrého Pastýře. Šel za ním s vytrvalostí, naslouchal jeho slovům a hrdinským způsobem je uskutečňoval. Evangelium se mu stalo pravým slovem života, formovalo jeho myšlenky i srdce, rozhodování i jednání.

Ve svátosti křtu je v nás počat nový život. „Víme, že jsme přešli ze smrti do života“, jakoby opakoval Karel Boromejský spolu s apoštolem už od dětství … „přešli jsme ze smrti do života, protože milujeme bratry“ (1Jan 3,14). Právě tato láska z něj učinila mimořádného učedníka a následovníka Krista-Dobrého Pastýře. V mladém věku byl jmenován kardinálem svaté Církve římské a milánským arcibiskupem; byl povolán stát se pastýřem Církve, neboť sám se nechával vést Dobrým Pastýřem. „Hospodin je můj pastýř …/ vodí mne k vodám, kde si mohu odpočinout. /Vede mne po správných cestách/ pro lásku k svému jménu“ (Žalm 23,1-3). Jak důležité bylo právě v oné době kráčet „po správné cestě“. Jak bylo důležité mít v sobě samých onu „čilost“ a sílu Ducha, kterou pak bylo třeba předávat jiným! Jak důležité bylo nacházet odpočinutí v samotném Pánu prostřednictvím modlitby, kontemplace a úzkého spojení s ním uprostřed námah, úkolů a útrap tohoto mimořádného povolání!

Mše svatá, kterou jsem v roce 1991 slavil v kryptě milánského dómu u hrobu sv.. Karla Boromejského

Uprostřed těchto námah a zápasů, vlastních pastýřské službě, mohl Karel Boromejský opakovat s pohledem upřeným na Krista: Tvůj kyj a tvá hůl, ty jsou má útěcha“ (Žalm 23,4). Tak vstupoval mezi svůj Boží lid, do své Církve jako biskup a pastýř a podílel se na neproniknutelném tajemství Krista, věčného a jediného pastýře nesmrtelných duší, jenž zahrnuje věky a pokolení, vštěpujíc jim jas „budoucího věku“. Věk a pokolení, v němž bylo dáno Karlovi žít a pracovat, nebyly snadné. Patřily naopak k obzvlášť těžkým dobám dějin Církve.

S očima upřenýma na svého Vykupitele a Snoubence, jakoby kardinál Boromejský opakoval se žalmistou: „I kdybych kráčel temnotou rokle/ nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou“ (Žalm 23,4). Svatý Karel se nezalekl hrozeb a nebezpečí, jež se tehdy vznášely nad Církví. Dokázal jim čelit. Měl pokoru a vznešenost vizí nezbytných k tomu, aby platně přispěl k dovršení tehdy neodmyslitelného díla Tridentského koncilu. Jak je ostatně známo, už když byl povolán do Říma strýcem, papežem Piem IV., byl jmenován kardinálem a stanul v čele papežského sekretariátu, usiloval o to, aby koncil, přerušený v roce 1552, znovu zahájil své práce, dospěl k završení a tak stanovil linie pravé velké reformy, kterou Církev tolik potřebovala. Byla to intenzívní činnost, která odhalila jeho výjimečné pracovní schopnosti a jíž se horlivě věnoval, s vědomím, že pracuje pro dobro Církve. V závěru koncilu napsal kardinálu Moronemu: „Tolik si přeji, aby jakmile bude tento svatý koncil potvrzen, se dle očekávání začalo podle něj jednat v souladu s potřebami, které má celé křesťanství“. Cestu obnovy, jak ji tehdy nastínil Tridentský koncil, přijal jako směrnici své činnosti na milánském stolci. Když jednou v Římě jako člen zvláštní kardinálské komise přispěl k vytvoření všeobecných směrnic k aplikaci koncilu, jakmile mu byla svěřena pastýřská odpovědnost za milánskou Církev, vnímal pak naléhavou potřebu převést tyto směrnice ve skutky podle možností a zvláštních požadavků této církevní komunity. Tedy potom, co v Římě prokázal šíři a hloubku svých záměrů obnovy, uměl rovněž v Miláně projevit mimořádnou schopnost vkládat tyto zásady do konkrétních situací. Jak o něm napsal kardinál Seripando, byl „mužem plodů, nikoli květů, činů, ne slov“. Proto chtěl aplikovat reformní kánony bezprostředním přechodem k činům; a je třeba říci, že se u kněží, řeholníků a především u Božího lidu dokázal setkávat s velkorysou ochotou ke svým pastoračním očekáváním. Starost svatého Karla o uskutečňování ustanovení Tridentského koncilu je zřejmá především z jeho snahy o zřizování seminářů, což bylo předmětem jednoho z nejvýznamnějších dekretů koncilního zasedání. Tento dekret byl schválen 15. července 1563 a hned následujícího roku svatý Karel, tehdy ještě sídlící v Římě, založil v Miláně první seminář a svěřil ho otcům Tovaryšstva Ježíšova. V následujících letech pak založil ještě další menší semináře. Dalším polem na němž Karel vyniká jako „biskup Tridentského koncilu“, je ustanovení provinčních koncilů a diecézních synod, jak si je přál právě Trident, a které povstaly po dlouhém zapomnění sahajícím do středověku. I z těchto církevních shromáždění jasně vyvěrá přesvědčení Boromejského, zcela v souladu s tridentskými záměry, že reforma musí začít od svědectví dobrých pastýřů a dobrých kněží: „Já jsem rozhodl – napsal papež Pius IV. – že reformu předepsanou Tridentem začnu od prelátů: to je nejlepší cesta, jak zajistit v našich diecézích poslušnost. My musíme kráčet jako první: tím snadněji nás budou následovat nám podřízení“. Koncilní a synodní legislativa učinily ze svatého Karla tvůrce nového místního církevního práva, jenž ve vaší diecézi zanechalo svou pečeť dodnes. On však chtěl být především pastýřem, a proto množství vydaných směrnic opatřil řadou podrobných instrukcí, jež dokazují konkrétnost jeho pastýřského vnímání. Přesného vědomí potřeb svého lidu pak nabyl prostřednictvím velkého počtu pastoračních návštěv, během nichž se snažil ocenit funkci farností.

V této souvislosti můj předchůdce papež Pavel VI. právem konstatoval, že jedním z nejcharakterističtějších rysů jeho episkopátu byl záměr „vytvořit svatost lidu, kolektivní svatost, učinit svatým celé společenství“. Dnešní liturgie říká: „I kdybych měl kráčet temnotou rokle, nezaleknu se zla, protože ty jsi se mnou“. Karel Boromejský měl stále široce otevřené srdce pro chudé a potřebné. Dokázal trpět s trpícími. Kristova láska, kterou prokazoval každému z nich, mu dovolovala nebát se žádného zla. To se zvlášť projevilo, když se Milán během moru, který tu řádil, stal skutečně „temnou roklí“ lidského neštěstí, o níž mluví žalmista. Pří té příležitosti chtěl jako Kristus „milovat své až do krajnosti“ (srv. Jan 13,1), a být připraven dát za ovce svůj život. Tomuto riziku nákazy se skutečně vystavoval svou přítomností mezi nakaženými morem, jimž přinášel svou pomoc, útěchu svého slova a svátostí. Svou horlivostí a prestiží stanul v čele řízení díla pomoci a postaral se o vydání směrnice pro službu nemocným a vnesl řád a disciplinu do podobných dramatických svízelí. Mor se tak pro něj stal příležitostí, jak upevnit své spojení s milánským obyvatelstvem, které v této chvíli miloval víc než kdy jindy. Viděl jeho neštěstí, když bylo „hladové, ustrašené a potřebovalo neustálou pomoc, aby přežilo“; pak ale – také díky své činnosti – viděl povstání: „Ó Boží dobroto a milosti – řekl v homílii na konci roku 1576 – jak se teď všechno změnilo? Jak se ty naše trhliny hned zacelily? Jak se vrátilo zdraví, obnovila naděje na dřívější velikost?“ Je tu patrná pokora světce, jenž v tomto návratu života poznává moc Božího prstu, stejně jako předtím, v morové ráně, poznával uzdravující odkaz na pokání a věčné hodnoty. Když se 3. listopadu 1584 milánská Církev shromáždila kolem svého umírajícího kardinála, myšlenky i srdce všech se upíraly na obraz Dobrého Pastýře. „My jsme poznali lásku“. „Z toho jsme poznali lásku: že vydal za nás svůj život“ (1Jan 3,16). A Karel Boromejský, s očima upřenýma na Kristův kříž, vydal až do krajnosti svědectví tomu, jenž byl jeho „cestou, pravdou a životem“ (Jan 14,6). „Hospodin je můj pastýř… Štěstí a přízeň mne provázejí/ po všechny dny mého života/ přebývat smím v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy“ (Žalm 23,6). Před čtyřmi staletími Karel Boromejský opouštěl tato místa, a jeho odchod se stal počátkem oné plnosti života, kterou světci nacházejí v samotném Bohu. Když si po čtyřech staletích celá Církev připomíná život a smrt svatého Karla, adoruje a děkuje Nejsvětější Trojici, - neboť „slávou Boží je živý člověk“ (Irenej): člověk v celé plnosti života, jaké se dosahuje v živém Bohu.

„Vultum tuum, Domine, requiro“

PEREGRINATIO TURÍNSKÉ PLÁTNO

„Tento obraz, tajuplný pro vědu a provokující rozum, jak jej nazval Jan Pavel II., je pro věřící velkým znamením Kristova utrpení. Tělo a Tvář muže z Turínského plátna nesou s neuvěřitelnou zřetelností znaky utrpení, jež podstoupil Ježíš, jak nám byla předána ve svědectví evangelií. Pro nás dnes je Turínské plátno mocným odkazem, abychom v tomto obraze rozjímali nad bolestí každého člověka a nad utrpeními, která ani často nedokážeme pojmenovat. Avšak tváří v tvář Plátnu je modlitba stejně jako úvaha toho, kdo hledá, burcována nadějí. Nadějí na život bez bolesti, v radosti Pána, jak On sám slíbil (Jan 15,11); a také naději, že v bratrské lásce mužů a žen současnosti nadále promlouvá ono svědectví, které Pán přikázal svým: „Z toho poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13,35). Pro nadcházející výstav jsem zvolil motto «Passio Christi passio hominis» právě proto, abych zdůraznil hluboký vztah mezi utrpením, které podstoupil Pán Ježíš, utrpeními dnešních mužů a žen a nadějí na radost, která nás shromažďuje ve vykoupení, jež nám Kristus přinesl. Toto je ústředním poselstvím Turínského plátna; a vzájemná láska mezi bratřími chce být i poselstvím nadcházejícího výstavu od 10. dubna do 23. května 2010.“ (turínský arcibiskup, kardinál Severino Poletto)

"Pane, hledám tvou tvář" Jan Pavel II. při modlitbě před Turínským plátnem, 24. května 1998

Tato slova – jež jsou vůdčím mottem naší nadcházející pouti - byla mottem nejdelší výstavy turínského plátna v dějinách. Lněné plátno, zahalené tajemstvím, jež nedokázala odhalit ani nejmodernější vědecká bádání, přitahuje při každém výstavu miliony lidí, protože je výzvou k zamyšlení: je plátnem do něhož bylo zahaleno Ježíšovo tělo po ukřižování?; je středověkým "falzifikátem"?; jak je možné, že se v něm dodnes uchovaly stopy krve? To jsou otázky, které udivují nejen vědce, ale hluboce se dotýkají i srdcí prostých lidí: při dvou předchozích veřejných výstavech plátna - v r. 1978 a 1998 - stanulo před touto relikvii dva a půl milionu poutníků, aby rozjímali nad jeho poselstvím. Následující výstav pak byl nejdelší v dějinách: trval 70 dní - od 12. srpna do 22. října 2000. Bylo přáním Jana Pavla II., aby byla zařazena do slavení Jubilejního roku. Plátno je 4,37 m dlouhé a 1,11m široké. Bylo

utkáno rybí kostí a poskytuje oboustranný obraz lidského těla, jež bylo podrobeno mučení a vykazuje rány na levém zápěstí, na nohou a pravém boku. Máme před sebou pohřební plátno, jež není v židovské či východní tradici pohřbívání zvlášť známé. Obraz přináší dva otisky lidského těla, rozloženého naznak. Jsou zde patrné dvě odlišné barvy: otisky sépiové barvy, lehce stínované a bez přesných kontur, označující části těla; dále pak otisky červené barvy, způsobené krevními skvrnami na plátně. Čelní otisk představuje hlavu a tvář muže, vysokého asi 1,80m, s dlouhými vlasy, i rozvrstvením kníru a vousů. Na tváři muže z plátna lze rozpoznat podlitiny a odřeniny, a to zvláště na pravé straně. Stopy po ranách jsou zjevné na hrudníku a horních končetinách. Zadní otisk ukazuje na zátylek, na němž jsou patrny mnohé krevní usazeniny. Na zádech až po kotníky jsou zjevná četná poranění, způsobená bičováním. Mezi možnými příčinami smrti muže z plátna, se jeví jako nejpravděpodobnější asfyxie (udušení). Když bylo tělo zavinuto do plátna, nacházelo se už ve stavu mrtvolné strnulosti, jak lze usoudit z polohy hlavy i nepřirozené polohy trupu a končetin. Na plátně nejsou stopy rozkladu. Tělo tedy muselo být zahaleno v plátně jen po dobu nezbytnou k vytvoření obrazu ve formě negativního otisku, ne však déle než několik desítek hodin. Tělo pak bylo odděleno od plátna aniž by došlo k jakémukoliv porušení stop krve. V Eusebiových (IV. st.) Církevních dějinách se dovídáme, že autor znal spis pod názvem Skutky Tadeášovy. Dílo vzniklo v Sýrii a přináší následující příběh: Když Abgar, král Edessy slyšel vyprávět o Ježíšovi a jeho zázracích, poslal mu dopis, ve kterém ho prosil, aby k němu přišel a uzdravil ho ze strašné nemoci. Ježíš však pozvání nepřijal, ale napsal králi list, v němž slibuje, že k němu pošle jednoho ze svých učedníků. Zvláštní Boží inspirace pak vedla po Ježíšově zmrtvýchvstání apoštola Tomáše, že poslal do Edessy Tadeáše, jednoho ze sedmdesáti Pánových učedníků. Tadeáš krále uzdravil z těžké nemoci, a celá Edessa se obrátila ke křesťanství. Eusebius tedy přeložil ze syrštiny do řečtiny zmíněnou korespondenci mezi Ježíšem a Abgarem. Tvrdil, že měl v rukou originální text z edesských archívů. Píše: "Existuje o tom psané svědectví, převzaté z archívů v Edesse, která tehdy byla královským městem: tady, v obecných dokumentech, ve kterých je popsán dávnověk a Abgarovy činy, se nachází tento příběh, uchovávaný od tehdejších dob až podnes. Nejlepší bude seznámit se se samotnými dopisy, jež jsem převzal z těchto archívů a doslova přeložil ze syrštiny": Kopie dopisu, který napsal zdejší vládce Abgar Ježíšovi, a prostřednictvím posla Ananiáše mu jej poslal do Jeruzaléma. "Abgar, syn Uchamasův, vládce (Edessy), Ježíšovi, dobrému Spasiteli, který se ukázal na území Jeruzaléma. Buď pozdraven. Slyšel jsem vyprávět o tobě i o tvých uzdraveních, která konáš bez léků či rostlin. Podle toho, co se říká, vracíš zrak slepým a dáváš kráčet chromým; očišťuješ malomocné, vyháníš nečisté duchy a démony, uzdravuješ ty, kdo jsou postiženi nevyléčitelnými nemocemi, křísíš mrtvé. Když jsem toto všechno o tobě slyšel, nabyl jsem přesvědčení, že buď jsi Bůh, který sestoupil z nebe a koná tyto divy, anebo jsi Boží syn, jenž činí tyto zázraky. Proto ti teď píšu a prosím tě, aby ses namáhal přijít ke mně a uzdravit můj neduh. Protože jsem se také dověděl, že proti tobě židé reptají a strojí ti úklady: mé město je malé, ale čestné, a bude tu dost místa pro nás oba". Ježíšova odpověď Abgarovi, zaslaná skrze Ananiáše:

"Blahoslavený ty, který jsi ve mne uvěřil, aniž bys mne spatřil. Neboť je o mně psáno, že ti, kdo mě vidí, ve mne neuvěří, aby ti, kdo mne neviděli uvěřili a žili. Pokud jde o o tvé pozvání, abych k tobě přišel, je třeba, abych tady vykonal vše, k čemu jsem byl poslán a když toto dílo završím, vrátil se k tomu, který mne poslal. Jakmile budu vyzdvižen k němu, pošlu ti jednoho ze svých učedníků, aby tě uzdravil z tvé nemoci a dal život tobě i těm, kdo jsou s tebou". Tato korespondence mezi Ježíšem a králem Abgarem kolovala po celém Východě a na Západě se objevila, když Rufinus přeložil Eusebiovy Církevní dějiny. Je známo, že král Abgar skutečně vládl v Ouchama od r. 4 př. Kr. do r. 7 po Kr., a poté od r. 13 do r. 50 po Kr. Tyto dopisy však nejsou pravé. Sám Augustin popírá existenci jakéhokoli autentického Ježíšova listu a Gelaziánův dekret prohlašuje tyto dopisy za apokryfy. Tadeášovy skutky jsou tedy legendami ze III. století. Nicméně, právě v této legendě se dočítáme, že Ježíš vtiskl svůj obličej do roušky, kterou pak poslal králi Abgarovi.  Abgar V Ukkama, král Edessy, vládce Osroene, byl malomocný. Poslal svého písaře Ananiáše, aby vyhledal Ježíše, a ten aby ho uzdravil.  Protože Ježíš nemohl přijít, chtěl Ananiáš alespoň namalovat jeho portrét, ale "pro nevýslovnou slávu, která vyzařovala z jeho tváře a proměňovala se v milost", se mu to nepodařilo.  Sám Ježíš tehdy vzal plátno - mandylon (roušku) a přiložil si jej na tvář, takže se do něj otiskly jeho rysy. Když se král Abgar na mandylon upřeně zahleděl, byl uzdraven a obrátil se.  Když se Abgarův syn znovu vrátil k pohanství, nechal edesský biskup "Svatou tvář" zazdít.  Císař Konstantin, - po vítězstvích Jana Kurkuase na Východě (na jaře 943), - koupil "Svatou tvář" výměnou za 200 saracénských rukojmích a 12.000 stříbrných denárů. 16. srpna 944 se pak slavil svátek přenesení Svaté tváře do Konstantinopole. Dnes se tento den slaví jako svátek Svaté tváře.  Tak se mandylon dostal do povědomí celé Evropy. Zde se také začalo s ikonami Svaté tváře (např. Veroničina rouška v Laonu).  Z pohledu současného bádání je třeba uznat, že z čistě historického hlediska nelze s určitostí popsat osudy plátna v době před XIV. stoletím. Dokumenty (všeho druhu: literární, právní, ikonografické, ...) nám vskutku neposkytují odpovědi na základní otázku: uchovalo se v prvním křesťanském století plátno, o němž mluví evangelia? A v případě

kladné odpovědi, v jakých historických souvislostech a jak se uctívalo? Lze najít nějaký vztah mezi oním plátnem a Turínským plátnem? "Jisté" dějiny Turínského plátna začínají kolem poloviny XIV. století. Tehdy totiž Geoffroy de Charny, urozený francouzský šlechtic daroval kostelu v Lirey - který předtím nechal postavit - lněné plátno, do něhož byl vtištěna podoba, považovaná za obraz ukřižovaného Krista. Od tohoto data máme přesně dochovány všechny etapy putování plátna (Lirey-Chambéry-Turín). Ale co bylo předtím? V podstatě existují dvě odpovědi: buď plátno neexistovalo - a jeho původ lze tedy datovat kolem roku 1300; anebo se uchovávalo na Východě a prezentovalo se jinak než tomu bylo později na Západě. Tato pracovní hypotéza je oprávněná vzhledem k tomu, že středověké datování, bez ohledu na vědeckou diskuzi o jejich závěrech, není uspokojivá s ohledem na celou řadu skutečností, které vyplývají ze studia plátna, zatímco absence zpráv nikterak nepopírá existenci plátna v mnohem starším období. Na základě celé řady studií, opírající se sice o vratké ukazatele, které však na druhé straně nelze podceňovat "skryté" dějiny plátna kráčely hypoteticky následujícími etapami: Jeruzalém - Edessa Konstantinopol - Atény, aby pak vstoupily do "jistého" datování (Lirey-Chambéry-Turín). JERUZALÉM Je-li Turínské plátno oním plátnem, do něhož bylo zavinuto Ježíšovo tělo po snětí z kříže, a které zůstalo v hrobce po zmrtvýchvstání, pak je třeba hledat jeho původ v Jeruzalémě, kde bylo jistě s velkou pečlivostí uchováváno v prvotní církevní komunitě. Vyjma nejasných zmínek v evangeliích, především v evangeliu sv. Jana, neexistují výslovná a přímá svědectví o tom, jak se Ježíšovo pohřební roucho uchovávalo. Toto mlčení jistým způsobem prolamuje jeden úryvek apokryfního spisu tzv. Židovského evangelia, v němž se praví, že Ježíš po svém zmrtvýchvstání "svěřil plátno Veleknězovu služebníku". Existují také další svědectví o plátnech, se skvrnami či obrazy, nelze z nich však učinit žádný závěr, týkající se druhu objektu a jeho dějin. Toto vše tedy nedovoluje předem vyloučit možnost přítomnosti plátna a jeho uchování. EDESSA V Edesse (v jihovýchodním Turecku) se v prvním tisíciletí křesťanské éry po značnou dobu uchovávalo a uctívalo tzv. "Mandylion" neboli Edesský obraz, jenž náležel k hlavním "svatým tvářím" Krista, které se nacházely v helénsko-byzantském světě. Tento výjev znají historikové umění, neboť je považován za počátek ikonografické tradice Krista. Malířská zobrazení Mandylionu jej ztvárňují jako relikviář ve tvaru čtverce, v jehož středu je tvář vousatého muže s dlouhými vlasy. Různé legendy, které vyprávějí o jeho původu, jej spojují přímo s Ježíšem, který vtiskl svou tvář do kusu plátna, řecky 'mandylion' (šátek), který poslal jako dar edesskému králi Abgarovi. Relikvie byla v tomto městě známa a slavnostně se uctívala jistě už před VI: stoletím, neboť zde působila zázraky. Poté byla v roce 944 přenesena do Konstantinopole, kde se uchovávala v pokladu byzantských císařů. V roce 1978 se objevila zajímavá hypotéza, podle níž by měl být Mandylion totožný s plátnem. Hypotéza se opírá o různé prvky a o některé charakteristiky, kterými se vyznačuje ikona: 'rakos tetradiplon' neboli složena "dvakrát, čtyřikrát přes sebe"; a 'archepoiete', čili "nevytvořená lidskou rukou'. Tyto dva prvky se úzce pojí s Turínským plátnem. Podle posledních rozborů popisů příchodu ikony do Konstantinopole se zdá, že

lze usoudit, že "šátek" uchovávaný ve čtvercovém relikviáři ve skutečnosti skrývá mnohem větší část plátna, obsahující obraz celého zmučeného těla. KONSTANTINOPOL Stále v rovině "hypotetických dějin" Turínského plátna dovolují některé ukazatele umístit plátno do hlavního města Byzance: od roku 944 se zde spolu s dalšími relikviemi spjatými s Ježíšovým pozemským životem uchovávalo Mandylion, pocházející z Edessy, které - jistá současná hypotéza ztotožňuje s Turínským plátnem. Během XIII. století se v byzantském umění citlivě upravuje ztvárnění Ježíšova snětí z kříže a Pomazání Ježíšova mrtvého těla, což jak se zdá, vyplývá z poznatků detailů získaných studiem plátna. Vzhledem k jemnosti detailů a k dávnému datování, má značný význam zobrazení Pomazání Krista, obsažené v Prayově rukopise (dnes uchovávaném v Budapešti), který vznikl v letech 1192-93. Jeho původce pocházel z Konstantinopole, anebo v tomto prostředí žil. V roce 1204, ještě před vypleněním města během IV. Křižácké výpravy, si piccardský šlechtic, Robert de Clari, do svého deníku poznamenal, že viděl "Pánovo plátno", na němž byl patrný obraz celého Pánova těla. Toto plátno se uchovávalo v kostele Panny Marie v Blacherne.Toto plátno - jak dodává - zmizelo během franského plenění. I když tedy neexistují jisté prvky, abychom mohly tyto informace navzájem propojit z plátnem Lirey-Turín, je nicméně velmi významné, že můžeme lokalizovat plátno jež figuruje v Konstantinopoli. ATÉNY Dokument z datem 1. srpna 1205 připouští domněnku, že plátno putovalo i tímto městem. Jedná se o list, který krátce po vyplenění Konstantinopole zaslal Theodorus Angelus, příbuzný sesazených byzantských císařů, papeži Innocenci III., a v němž pranýřuje chování křižáckých dobyvatelů a lupičů relikvií, mezi nimi i plátna, které se uchovává v Aténách. Tato indikace je zajímavá z toho důvodu, že nový feudální pán Atén, který se zde právě téhož roku usadil, byl Otto de La Roche, jeden z vůdců křižácké výpravy, který po obsazení Konstantinopole sídlil právě v místech, kde stál chrám Blacherne. Citovaný dokument známe, bohužel, pouze díky kopii z 19. století, pořízené z dávnější kopie, která však byla zničena během II. světové války. Dobře však zapadá do období po IV. křížové výpravě. Navíc vztahy mezi rodinou La Roche a následně aténských knížat s Geoffroy de Charny, prvním jistým vlastníkem plátna na Západě, činí tyto informace velmi povzbudivými. LIREY První jistá a nezvratitelná svědectví o Turínském plátně se až podnes datují do poloviny XIV. století, kdy Geoffroy de Charny, zdatný rytíř a muž hluboké víry, povýšený na francouzského generála, uložil plátno do kostela v Lirey, který nechal postavit v roce 1353 na svém feudálním panství v Champagne. Geoffroy zemřel v bitvě o Poitiers, 19. září 1356. Mezi těmito dvěma daty se plátno poprvé objevuje v západní Evropě. Motiv, místo a

způsob, jak Geoffrey plátno nabyl však zůstává zahalen tajemstvím. Zpráva o přítomnosti tak mimořádného objektu se rychle rozšířila, a velmi brzy sem začaly proudit první poutě věřících, ale současně začaly i první diskuze o pravosti plátna a dovolenosti jeho veřejných výstav. V posledním desetiletí XIV. století musel syn Geoffroye de Charny vést vleklou, rozsáhlou a ostrou diskuzi o těchto otázkách s kanovníky v Lirey a s biskupem v Troyes. Do tohoto sporu byl zatažen i vzdoropapež Klement VII. Dokumenty této diskuze umožňují zrekonstruovat osudy plátna v předchozích desetiletích, nikoli však vyřešit z definitivní platností nastolené problémy. V první polovině XV. století - vzhledem k vypuknutí stoleté války - odnesla Marguerite de Charny plátno z kostela v Lirey (1418) a vzala jej sebou na své cesty po Evropě. Nakonec došla útočiště u dvora Savojského vévodství, s nímž byli spřízněni jak její otec, tak i její druhý manžel, Hubert de La Roche. Tak, po jednáních mezi vévodou Ludvíkem a Markétou, došlo v roce 1453 k přenesení plátna k Savojskému dvoru. CHAMBÉRY Savojští nejprve plátno uchovávali jako součást svého soukromého pokladu a nosili jej sebou při svých zaalpských cestách, jak to bylo u středověkých dvorů zvykem. Ludvíkův syn, Amadeus IX. Blažený, začal v roce 1471 s výzdobou a přestavbou hradní kaple v hlavním městě vévodství - Chambéry. Kaple nyní byla mnohem větší, vzhledem k záměru umístit plátno právě zde. Zpočátku bylo plátno uloženo ve františkánském kostele, aby pak následně spočinulo definitivně v Sainte-Chapelle du Saint-Suaire. Za těchto okolností požádali Savojští papeže o uznání zvláštního liturgického svátku, čehož v roce 1502 dosáhli. Svátek se slavil 4. května. Avšak 4. prosince 1532 požár zničil Sainte-Chapelle a způsobil i značné poškození plátna, které pak v roce 1534 opravily klarisky v Chambéry. Když se rozpoutala válka mezi Františkem I. a Karlem V., musel savojský vévoda před francouzským vojskem uprchnout do Piemontu. Vzal sebou i plátno, které bylo několikrát vystavováno v Turíně, Miláně, Vercelli. Do Sainte-Chapelle se pak slavnostně vrátilo 4. června 1561 po uzavření Cateau-Cambrésiského míru v roce 1559, jímž nový vévoda Emanuele Filiberto znovu nabyl svých států. Z podnětu nového a mladého vévody začíná slavná éra rodu Savojských. Doba dozrála k nastolení jiné savojské politiky, která zaměřila své strategické zájmy na apeninský poloostrov. V důsledku toho bylo přemístěno i vládní středisko z Chambéry do Turína. Změně politicko-administrativního centra však ještě

scházel "náboženský" znak: plátno. 14. září 1578 proto Emanuele Filiberto definitivně přenesl plátno z Chambéry do Turína. TURÍN Plátno dospělo do Turína 14. září 1578, provázeno salvami kanónů a bylo přijato s velkou slávou. Příležitost k jeho přenesení ze Chambéry se naskytla, když milánský arcibiskup - Karel Boromejský projevil přání vydat se pěšky na pouť, aby uctil plátno a tak splnil slib, který dal v době moru v roce 1576. Aby se tomuto velmi známému poutníkovi, svaté pověsti, usnadnilo putování, především namáhavá cesta přes Alpy, bylo rozhodnuto o přenesení plátna do Turína, kde už pak zůstalo po celá následující století, a stalo se předmětem mnoha výstav a veřejných i soukromých uctívání. /obr. sv. Karel Boromejský před plátnem/. Ostatně, i náboženské vědomí celého kraje bylo velmi ovlivněno jeho přítomností. Dokazuje to velké množství ikonografických zobrazení v kaplích i na domech na celém piemontském území. Veřejnou úctu potvrzují rovněž velkolepé a slavnostní výstavy, které byly obzvlášť časté po dvě staletí baroka. I rod Savojských, vyjma osobní hluboké úcty, kterou dosvědčují různé soukromé spisy, považoval plátno za "paládium" svého domu, za znamení hmatatelné Boží přízně, což bylo důkazem barokního chápání božského původu veškeré časné moci. Zpočátku se plátno uchovávalo v kostele sv. Františka z Assisi, poté v knížecí kapli sv. Vavřince. Kolem roku 1583 bylo přeneseno do kaple-rotundy v antickém knížecím paláci, a v roce 1587 byla umístěna v dómu ve stánku, který byl tvořen sloupy z černého mramoru a stál na místě dnešního hlavního oltáře. Emanuele Filiberto, který zemřel v roce 1580, chtěl vybudovat kapli, ve které by se plátno uchovávalo, ale k uskutečnění této představy došlo až v XVII. století dle projektů Bernardina Quadriho a Guarina Guariniho, jenž navrhl i velkolepou kopuli. 1. července 1694 bylo plátno umístěno v kapli na oltáři v relikviáři, který navrhl Antonio Bertola. Od té doby se plátno uchovávalo v této kapli až do roku 1996, kdy bylo kvůli restaurátorským pracím umístěno v chórové kapli dómu. Toto přemístění bylo prozřetelnostní, neboť díky němu plátno uniklo požáru, který vypukl v noci z 11. na 12. dubna 1997 a vážně poškodil celou kapli. Plátno opustilo Turín jen dvakrát: v roce 1706 bylo přeneseno do Janova, protože se blížilo francouzské vojsko, které začalo s obléháním města; a ve XX. století, v letech 1939-46, kdy z obav před válečnými událostmi II. světové války bylo přeneseno do svatyně na Montevergine u Avellina. 

STUDIUM TURÍNSKÉHO PLÁTNA Podle tradice bylo do Turínského plátna krátce po ukřižování zahaleno tělo Ježíše Krista. Lněná textilie je dlouhá 436 centimetrů, široká 110 centimetrů a váží 1420 gramů. Název plátna je odvozen od italského města Turín, kde je tato relikvie uchovávána od roku 1578. Pouhým okem jsou na ni viditelné obrysy muže vysokého asi 180 centimetrů. Dodnes nikdo nedokázal uspokojivě vysvětlit, jakým způsobem otisk vznikl. Skeptici dostali důvod k radosti v roce 1988, když expertní týmy z univerzit v Oxfordu, Curychu a Tusconu provedly radiouhlíkovou zkoušku několika vláken a dospěly k závěru, že roucho vzniklo s 95 procentní pravděpodobností mezi roky 1260 a 1390. Nedávno se ovšem ukázalo, že testované vzorky byly odstřiženy z opravovaného kusu látky a textilie je ve skutečnosti mnohem starší. Poslední analýzy kladou okamžik jejího vzniku mezi 1 tisíciletí př.n.l. a 7. století n.l. Autenticitu plátna potvrzuje celá řada verifikovatelných indicií. Mezi nejpádnější z nich patří způsob tkaní, použitý materiál, otisk mince z roku 29 a přítomnost pylu endemických druhů rostlin. Jak už bylo zmíněno, na Turínské plátno se dosud neobjasněným způsobem zepředu i zezadu otiskla postava dospělého muže vysokého zhruba 175 až 180 centimetrů. Jeho stáří se odhaduje na 35 až 40 let. Vousy a vlasy mu sahaly až po ramena, svalstvo měl dobře vyvinuté, hmotnost nepřesahovala 81 kilogramů. Obraz sépiového zabarvení je na látce nejlépe viditelný ze vzdálenosti kolem pěti metrů, při pohledu zblízka nejsou obrysy zřetelné. Naopak jasně ohraničené jsou rezavé skvrny zaschlé krve. Kromě toho se vedle postavy nacházejí dvě řady tmavých bodů a další poškozená místa, která pravděpodobně vznikla při požáru kaple v Chambéry na východě Francie v roce 1532. Pozoruhodné je, že otisk těla zasáhl pouze tenkou vrstvu o tlouštce 180 až 600 nanometrů a přesně odpovídá anatomickým skutečnostem. Připomíná spíše fotografický negativ. Obsahuje dokonce trojrozměrná data, na jejichž základě bylo možné rekonstruovat tvář s četnými detaily nezachytitelnými

na běžné fotografii (kapky krve na vousech, stopy rozmazané krve na pravé tváři, otisk mincí v očních důlcích). Snahy o vysvětlení vzniku otisku oscilují od reakce nabalzámovaného těla s povrchem roucha, přes působení plynů, až po elektromagnetické nebo radioaktivní vlivy nebo zručnou malířskou práci bez viditelných stop štětce. Poslední uvedená možnost je však podle většiny odborníků prakticky vyloučena.

Materiál, struktura a způsob zhotovení Turínské plátno je lněnou látkou s nepatrnou příměsí bavlny. Len, který byl při tkaní použit, byl ve své době velice drahý a je charakteristický pro oblast Středomoří. Podle biblických evangelií koupil pohřební rubáš Ježíšův tajný učedník a bohatý člen židovské velerady Josef z Arimatie. Poznatky získané profesorem Gilbertem Raesem z Belgie v roce 1973 doplnila v roce 2002 špičková švýcarská expertka na dějiny textilií Dr. Mechthilda Fluryová-Lembergová. Ve prospěch pravosti drahocenné památky svědčí mimo jiné i specifický způsob tkaní. Jde o tzv. šupinový kepr (tři k jedné, three-to-one), jenž je nezaměnitelný a snadno rozpoznatelný. Užíván byl pouze v krátkém období na začátku našeho letopočtu. Stejným způsobem se tkalo v pevnosti Massada u Mrtvého moře zničené při židovském povstání proti Římanům v roce 72 po Kristu. Tentýž vzor je zobrazen na malbě z 12. století znázorňující Kristův pohřební rubáš. Dr. Fluryová-Lembergová se domnívá, že malíř musel být v kontaktu s Turínským plátnem a byl si vědom neobvyklého typu tkaní. Lněné nitě mají průměr přibližně 0,15 milimetru, plátno jako celek je silné 0,35 milimetru. Na délku 1 centimetru se vejde asi 25 příčných nebo podélných nití. Jako příměs byla použita bavlna druhu bavlníku bylinného (Gossypium herbaceum) běžně rozšířeného v zemích Blízkého východu. V Evropě nebyla bavlna známa až do 16. století, kdy ji Arabové přivezli na Sicílii a na jih Pyrenejského poloostrova.

Skladování Dr. Mechtilda Fluryová-Lembergová zastává názor, že autenticitu plátna prokazuje i "způsob přehýbání plátna či stopy vlhkosti v lemech", které "jsou stejné, jako se objevily na svitcích od Mrtvého moře," a které "naznačují, že rubáš se uchovával v amfoře, což se ve starověku dělávalo." Od té doby se podmínky při skladování často měnily. Přinejmenším dvakrát byla textilie vážně ohrožena požárem, zkáze se však pokaždé shodou okolností podařilo zabránit. V současné době je uchovávána ve speciální nádobě naplněné argonem, aby se předešlo oxidaci. "Kdybychom nezasáhli včas, podklad tkaniny by ztemněl stejně jako obraz a ten by nakonec zmizel úplně," poznamenala Fluryová-Lembergová.

Pylová zrna Švýcarský kriminolog a specialista na falšované obrazy Dr. Max Frei odebral v listopadu 1973 pomocí lepící pásky vzorky z povrchu plátna. V univerzitní laboratoři v Curychu pak vzorky v letech 1974 až 1975 pečlivě zkoumal a identifikoval 165 zrníček pylu 48 druhů rostlin. Nejhojněji byla zastoupena rostlina Gundelia tournefortii (45 zrníček, 27,3%). Frei rostliny rozdělil do čtyř skupin:

Pouštní rostliny typu halofilů (dávají přednost místům s vysokým obsahem soli) - rostou v oblasti Palestiny, kolem Mrtvého moře a Negevu. Stepní rostliny - typické pro stepní oblasti turecké Anatolie - Bytlis, Diyarbakir, Mardin, Urfa (bývalá Edessa) a Malatya. Menší skupina rostlin, jejichž výskyt je vázán na okolí Istanbulu (dříve Konstantinopol). Rostliny rostoucí na jihozápadě Evropy. Je známo, že pylová zrna mají schopnost zachovávat své vlastnosti po řadu staletí. Z přítomnosti pylu rostlin typických pro určitou geografickou oblast je možné usuzovat, že se v dané oblasti relikvie nacházela. A podle legendy bylo plátno skutečně brzy po Ježíšově smrti přepraveno z Jeruzaléma do Edessy a později do Konstantinopole. Ve středověku se dostalo do Francie a nakonec skončilo v Itálii. Na výzkum Dr. Freie navázali další odborníci, mezi nimi i botanik Dr. Avinoam Danin z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě a palynolog Dr. Uri Baruch. Danin představil výsledky svého výzkumu v roce 1999 na XVI. Mezinárodním botanickém kongresu v americkém St. Luis. Na rubáši objevil kromě pylu rostlin také otisky rostlinných částí. Ve své studii zdůraznil, že kombinace dvou specifických druhů (Gundelia tournefortii a Zygophyllum dumosum) je jasným dokladem toho, že se plátno muselo nacházet v okolí Jeruzaléma a to v březnu nebo dubnu, protože tyto dvě rostliny se vedle sebe vyskytují pouze v uvedených měsících na malém území v okolí židovského hlavního města. Ve zvýšené míře (40%) byl detekován pyl Gundelia tournefortii. Rostlina se navíc otiskla poblíž ramen postavy. Danin s Baruchem věří, že právě z tohoto druhu byla spletena trnová koruna. Dvě pylová zrna Gundelia tournefortii byla identifikována na roušce uložené od 8. století v katedrále ve španělském Oviedu. Podle katolické tradice byla do roušky zahalena Kristova hlava. Umístění potní roušky o rozměrech 83 x 53 centimetrů lze vystopovat zpětně až do 1. století. Otisk mince z roku 29 Snímky získané pomocí mikroskopu při polarizovaném světle odhalily, že oční důlky zakrývaly kulaté předměty. Jezuita Francis L. Filas z univerzity v Chicagu v roce 1979 zjistil, že šlo o historické mince. Na minci nad pravým okem byla rozpoznána zahnutá hůl a písmena "U CAI". Pilát nechal v Jeruzalémě v letech 29 až 32 razit peníze (lepton simpulum) s nápisem TIBERIOU KAISAROS (Císař Tiberius). V numismatických sbírkách na celém světě se dochovaly tři kusy mince z roku 29 s nápisem TIBERIOU CAISAROS, takže je reálné, že na zavřené oči zemřelého byly položeny peníze z této chybné ražby. Archeologové jsou této teorii příznivě nakloněni, protože Židé měli skutečně v 1. století ve zvyku klást zemřelým na oči mince.

Nápisy Farmaceut Piero Ugolotti a páter Aldo Marastoni si v roce 1978 všimli, že na Turínském plátně lze rozeznat velmi špatně čitelné nápisy. Jednotlivá písmena se podařilo rozluštit až v roce 1995 francouzce Anne Laure-Courageové. Další výzkum realizovali v roce 1997 Grégoire Kaplan, Marcel Alonso a André Marion z Pařížského ústavu pro optiku (Paris Institut d’Optique). Rozluštěno bylo několik slov psaných zvláštní směsicí latiny, hebrejštiny a řečtiny. Tento způsob vyjadřování byl před 5. stoletím v tomto regionu obvyklý. Vědci se přiklánějí k možnosti, že nápisy vytvořili úřednící, kteří zapečeťovali Ježíšův hrob. Nejčitelnější je nápis "INNECE", což je asi zkratka nebo část výrazu "IN NECEM IBIS" (trest smrti). Také další slova jsou pozoruhodná: "PEZU" (vykonán), "(I)HSOY" (Ježíš), "NAZARENUS" (Nazaretský), "(O)PSKIA" (stín obličeje) nebo TIBERIUS CÉSAR (císař Tiberius). Stopy krve a další fyziologické poznatky Na rubáši se nacházejí rezavé flíčky - stopy krve. Velká rána o šířce 4,5 a výšce 1,5 cm je umístěná mezi pátým a šestým žebrem otisklé postavy a mohlo ji způsobit bodnutí kopím. Krev řinoucí se z rány na boku byla krví posmrtnou, protože plazma zůstala na okrajích a fibrin (bílkovinná látka vznikající při srážení krve) uprostřed. Na ostatních místech jde o krev předsmrtnou, neboť světlou plazmu obklopuje fibrin z vnější strany. Krev prýštila také z ran v zápěstích, kam bývaly nešťastníkům odsouzeným k ukřižování vráženy hřeby. Dlaně by váhu těla nemohly unést. Při tomto způsobu přibíjení ke kříži docházelo k zasažení citlivého hybného nervu, v důsledku čehož se palec obrátil do dlaně směrem k malíčku. Proto jsou na plátně rozlišitelné jen čtyři prsty. "Otisk představuje muže ukřižovaného přesně tak, jak to popisují evangelia: přibitého na kříž za zápěstí a nikoliv za ruce, jak to ukazuje většina středověkých zobrazení jeho utrpení," konstatovala Dr. Fluryová-Lembergová. Nohy byly uprostřed nožní klenby proraženy dlouhým hřebem. Levá noha byla přeložena přes pravou. Z analýz vyšlo najevo, že muž měl krevní skupinu AB negativní. Pozoruhodné je, že stejná krevní skupina byla zjištěna také na roušce z katedrály ve španělském Oviedu, o níž jsme se zmínili už v souvislosti pylem rostliny Gundelia tournefortii. Výzkum uskutečněný trojicí španělských vědců v roce 1998 dospěl k závěru, že rouška i plátno pravděpodobně zakrývaly stejnou osobu. Krevní skupina AB je poměrně vzácná. Vyskytuje se pouze u 2 až 5 procent populace. Předpokládá se, že vznikla promísením Kavkazanů s krevní skupinou A a Mongolů s krevní skupinou B někdy po roce 1000 po Kristu, ale datování není vůbec jisté. Někteří experti stáří skupiny odhadují na 2500 let.

Odsouzenci byl na hlavu nasazen ostrý bodavý předmět, nešlo však o trnovou korunu ale spíše o jakousi přilbu s dlouhými a ostrými trny. Viditelné je krvácení zepředu (na rozhraní vlasové pokrývky hlavy a čela) i zezadu. Krůpěje krve stékaly až k obočí (zejména k levému). Další slepovaly vlasy nebo protékaly směrem ke spánkům. Popravený člověk byl Židem s přiměřené dlouhými vlasy a vousy. V týlu hlavy mu dlouhý pramen vlasů sahal až k lopatkám. Právě takové copánky jsou charakteristické pro Židy žijící v dobách kolem přelomu našeho letopočtu. Rasově se postava shoduje s typem vyskytujícím se dodnes mezi sefardickými Židy nebo vznešenými Araby. O utrpení muže zahaleného do látky vypovídá mimo jiné zduření pravé strany obličeje. Oteklá je zejména lícní kost a pravé horní líčko. Vyčnívají i očnicové oblouky. Zraněn byl rovněž dolní ret a levá část brady. Nos byl ve své horní třetině přeražen. Rány pokrývají celé tělo od hlavy až po dolní končetiny. Převládají rány o délce kolem 3 centimetrů, jejichž počet se odhaduje na 80 až 120. Přesný počet není podle některých badatelů možné určit. Jiní experti na základě novějších výzkumných metod tvrdí, že osoba dostala 121 ran důtkami ze dvou směrů. Vypadá to, že bičovaný se v inkriminovanou chvíli nacházel ve schoulené pozici připoutaný ke kůlu. Biřici zřejmě použili důtky Flagrum Romanum (obr.) se dvěma páry kovových kuliček spojených tyčinkami. Na textilii jsou viditelné i pohmožděniny, otlačeniny a rýhy. Ty jsou nejvýraznější na pravém rameni, což může být pozůstatek po nesení příčného trámu. Výmluvné jsou i odřeniny v místech levé lopatky a nad pravou lopatkou. Odhaduje se, že trám měl hmotnost asi 35 kilogramů. Odřenina na levém koleni je považována za indicii, že Ježíš byl pravák a pod tíhou trámu několikrát klesl. Lékaři konstatovali, že smrt musela nastat několik hodin před tím, než byl ukřižovaný zabalen do plátna. Tělo se nacházelo v napřímené poloze, bylo ztuhlé s hrudníkem vypnutým k nadýchnutí se zdviženým nadbřiškem a vpadlým podbřiškem. Drobné kapky posmrtného séra zachyceného na obou stranách postavy nenesou žádné známky rozkladu, takže kontakt s látkou nemohl trvat déle než několik dní. Dr. Rogers a chybné závěry výzkumu z roku 1988 Dr. Raymond Rogers pracoval jako chemik v Národní laboratoři v Los Alamos (Los Alamos National Laboratory, LANL) v americkém státě Nové Mexiko. V roce 1978 se

osobně podílel na Výzkumném projektu Turínského plátna (Shroud of Turin Research Project, STURP). Když v roce 1988 provedly tři světově uznávané laboratoře radiokarbonovou analýzu odřezků tkaniny, neměl důvod nevěřit jejím výsledkům. Vědci v anglickém Oxfordu, švýcarském Curychu a arizonském Tusconu po rozboru vzorku o velikosti 1 x 7 centimetrů (rozděleného na 3 díly) dospěli nezávisle na sobě ke shodným závěrům: Látka byla zhotovena kolem roku 1325 s tolerancí plus mínus 65 let. K jejímu prvnímu historicky doložitelnému vystavení došlo až v roce 1389, takže nebylo co řešit. Většina pozorovatelů měla jasno a Turínské plátno označila za církevní padělek. V roce 2000 však odborníci připustili možnost omylu. Potvrdilo se totiž, že textilie byla ve středověku opravována. Zejména okraje byly prokazatelně záplatovány. V roce 2002 byly záplaty odstraněny a restaurátoři vyjádřili vážné pochybnosti o kusu tkaniny použitém k dataci v roce 1988. "Tento fragment je mastný a je v něm inkrustovaný uhlík pocházející z požáru, jemuž plátno uniklo v roce 1532 v Chambéry," uvedla tehdy vedoucí výzkumného týmu Dr. Mechthilda Fluryová-Lembergová ze Švýcarska. "Když jsem četl jejich zprávu, domníval jsem se, že jejich hypotéza je nepravděpodobná, ale mohu ji ověřit na vzorcích, které jsem archivoval," popsal svou počáteční skepsi Rogers. V prosinci 2003 mu kolega z týmu STURP poskytl vzorek roucha využitý při rozboru v roce 1988. Následná analýza, při níž mu asistovala Anna Arnoldi z Milánské univerzity, ho přiměla diametrálně přehodnotit názor. "Byl jsem ohromen, když jsem zjistil, že s nimi musím souhlasit," řekl Rogers. Vzorek totiž na rozdíl od zbytku plátna obsahoval mořené barvivo, mořidlo z oxidu hliníku, vanilin a spletená vlákna vlny se lnem. Mořené barvivo se ve Francii a Anglii do 16. století nepoužívalo. Záplata vznikla zřejmě v roce 1534, tedy nedlouho po požáru v kapli ve francouzském Chambéry (4.12.1532), kdy bylo plátno poškozeno. Sestry řádu svaté Kláry látku pečlivě vyspravily a na nové části nanesly hnědé barvivo, aby tak docílily podobného odstínu, jaký měl zbytek plátna. "Datování z roku 1988 bylo pro dodaný vzorek určitě správné. Nicméně není pochyb o tom, radiokarbonovou metodou zkoumaný vzorek má úplně jiné chemické složení než hlavní část roucha. Publikovaná doba vzniku tohoto vzorku se neshoduje s dobou, kdy bylo plátno vytvořeno," konstatoval Rogers. Dr. Rogers u vzorků ze středověké záplaty i původního roucha v roce 2003 zjišťoval, jestli obsahují vanilin. Vanilin vzniká rozpadem ligninu v buněčných stěnách rostlin. Z lněných tkanin postupem času mizí a podle jeho množství se určuje stáří materiálu. Zatímco v opravované části byl vanilin přítomen, vlákna z původní tkaniny už tuto látku neobsahovala. Podle toho odhadl Rogers stáří Turínského plátna na 1300 až 3000 let. Jeho poznatky jsou ve shodě s dřívějším výzkumem vědců ze skupiny STURP, kteří využili metodu ultrafialové fluorescence a oznámili, že cíp, z něhož byly v 80. letech odebrány vzorky, není shodný s ostatními částmi roucha. Studie Dr. Rogerse byla 20. ledna 2005 publikována v odborném časopise ThermoChimica Acta. Krátce po té 8. března 2005 Raymond Rogers zemřel.

« MEMORES BEATÆ PASSIONIS » Proto na památku požehnané smrti (Římský kánon) /3. postní kázání P. Raniero Cantalamessy, ofm, v kapli Redemptoris Mater ve Vatikáně, 7. 4. 2006/

„Skály se trhaly“ (Mt 27, 51) 1. Utrpení a Turínské plátno Motiv Kristova utrpení patří v západním umění bezesporu k nejčastějším. Stačí vzpomenout na nespočetná malířská či sochařská ztvárnění Ježíše v Getsemanech, Ecce homo, ukřižování, proslulá snímání z kříže, zvaná „piety“, a v německy mluvícím světě „Vesperbild“. V současném sekularizovaném světě zůstalo umění jednou z mála forem evangelizace, která proniká i do prostředí uzavřených jakékoli formě hlásání. Poznal jsem japonskou dívku, která konvertovala a přijala křest právě díky studiu umění ve Florencii. Žádné umělecké ztvárnění utrpení však nevyvolalo a dosud nevzbuzuje úžas jako Turínské plátno. Z našeho pohledu nezáleží na tom vědět, zda je Plátno „věrohodné“ či nikoli, nebo zda vzniklo přirozeně či uměle, zda je pouhou ikonou nebo i relikvií. Jisté je, že jde o nejslavnější a nejvznešenější ztvárnění smrti, na jaké kdy lidské oko patřilo. Může-li Bůh zemřít, pak toto je přinejmenším nevhodný způsob, jak nám představit jeho smrt. Skleslá víčka, sevřené rty, vážné rysy tváře: spíše než na mrtvého vše nutí k myšlence na člověka pohrouženého do hluboké a tiché meditace. Jakoby šlo o překlad starobylé antifony soboty Svatého týdne do obrazů: „Caro mea requiescet in spe“, „mé tělo

odpočívá v naději“. I dávná homílie na Svatou sobotu, která se čte v Liturgii četby, nabývá zvláštní síly, čteme-li ji před Plátnem: „Co se stalo? Dnes na zemi panuje velké ticho, hluboké mlčení a osamění. Hluboké mlčení, protože Král spí…“ 1 .

Teologie nám říká, že při Ježíšově smrti se jeho duše oddělila od těla, jako je tomu u každého umírajícího člověka, ale jeho božství zůstalo spojeno s duší i tělem. Plátno pak je nejdokonalejší zobrazením tohoto kristologického tajemství. Ono tělo je odděleno od duše, nikoli však od božství. Na zmučené, avšak zcela majestátné tváři Krista na Plátně, se zračí cosi božského. Abychom si to uvědomili, stačí srovnat Plátno s jinými zobrazeními mrtvého těla Kristova, jak je vytvořily lidské ruce umělců, např, s Kristem z Mantegni a ještě více možná s obrazem Holbeina mladšího v basilejském muzeu, který představuje Kristovo tělo v celé jeho strnulosti a počínajícím rozkladu. Před tímto obrazem – říkal Dostojevskij, který před ním během své cesty dlouho meditoval – lze snadno přijít o víru2 ; před Turínským plátnem lze naopak víru najít anebo ji znovu najít poté, co byla ztracena. Tvář Krista na Plátně je tak jistou mezí, zdí, oddělující dva světy: svět lidí, plný neklidu, násilí a hříchu, a svět Boží, zlu nedostižitelný. Je břehem, o nějž se tříští všechny vlny, jakoby v Kristu, Bůh říkal moci zla to, co v knize Job říká oceánu: „Až sem dosáhneš a ne dál; tady se roztříští hrdost tvých vln“ (Job 38,11). Před plátnem se můžeme modlit těmito slovy: „Pane, učiň mně tvým plátnem. Až budeš znovu snímán z kříže, přijď ke mně ve svátosti svého těla a své krve, abych tě ovinul svou vírou a svou láskou jako do sudaria, aby se tak tvé rysy vtiskly do mé duše a zanechaly v ní nesmazatelnou stopu. Z hrubé a drsné látky mého lidství učiň, Pane, své plátno!“ 2. Utrpení Spasitelovy duše V této meditaci se v duchu přeneseme na Kalvárii. Strhující událost dějin světa shrnují evangelisté do tří slov: „a ukřižovali ho“ (Marek a Matouš), „tam ho ukřižovali“ (Lukáš), „aby ho ukřižovali“ (Jan). Čtenáři, k nimž se obraceli, dobře věděli, co tato slova obsahují; my však ne, proto musíme čerpat z jiných pramenů. Avšak I tyto jsou neuvěřitelně strohé; ukřižování bylo tak děsivé, že se muselo držet daleko – řečeno slovy Cicerona – „nejen vidu, ale i slechu každého římského občana“ 3 . Pro dobro lidí se o něm nemělo mluvit. Odsouzenec mohl být na kříž přivázán v zápěstí provazy anebo 1

Starobylá homílie na sobotu Svatého týdne (PG 43, 439 s.). F. Dostoevskij, Idiot, část II. 3 Srv. Cicerone, Pro Rabirio 5, 16. 2

přibit hřeby. Zmínka o ranách na rukou a nohou Zmrtvýchvstalého nám říká, že v případě Ježíše byl použit druhý způsob a snadno si lze představit ukrutnou bolest, jakou představoval. O bezprostřední fyzické příčině Ježíšovy smrti bylo přeloženo mnoho teorií: infarkt, udušení; ta nejnovější ukazuje, že tím nejzřejmějším lékařským vysvětlením Kristovy smrti je dehydratace a ztráta krve. Mnohem hlubší a bolestnější než utrpení těla, však byla bolest Kristovy duše. Ta měla jiné příčiny. Tou první byla samota. Evangelia kladou velký důraz na to, jak Ježíše v jeho utrpení postupně opouštěli: zástupy, učedníci a nakonec i sám Otec „necháte mne samotného“ (Jan 16,32); „tehdy jej všichni učedníci opustili a utekli“ (Mt 26,56; Mk 14,50). Kristova samota je působivá zvláště v události Getseman, kdy opakovaně a marně hledá někoho, kdo by mu byl blízko. K vyjádření této chvíle Marek i Matouš používají slovesa ademonein. Je známo, že písmeno a- na začátku slova, znamená v řečtině nepřítomnost, scházení; demonein má týž kořen jako demos, lid, a jako demokracie. Vyjadřuje se tu vědomí člověka, odřezaného od lidského společenství, který se stal kořistí jakéhosi teroru osamění, jako někdo vymrštěný do dalekého vesmíru, kde přestože křičí, jeho hlas zaniká v hvězdné prázdnotě. Samota dosahuje svého vrcholu na kříži, kdy Ježíš ve svém lidství cítí, že jej opustil dokonce i Otec: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“. To nebylo volání sklíčenosti a zoufalství, jak se mnohdy myslelo. Pokud by to tak evangelisté chápali, jistě by z toho neodvozovali vyznání víry římského setníka: „To byl opravdu Syn Boží!“ (Mt 27,54; Mk 15,39). Nic tedy nebrání domnívat se, že evangelisté vykládali Ježíšovo volání ve světle citovaného žalmu, jako výraz extrémní samoty a opuštění, které Ježíš ve svém lidství v tomto okamžiku zakoušel 4 . To, co apoštol Pavel má za nejzažší opuštěnost a utrpení jaké je na světě možné, „stát se anatema, od Krista vzdáleným, ve prospěch svých pokrevních bratří“ (srv. Řím 9,1), to Kristus zakoušel na kříži ve vztahu k Bohu. Stal se ateistou, bez Boha, aby se lidé mohli k Bohu vrátit. Existuje totiž aktivní ateizmus, trestuhodný, který spočívá v odmítání Boha, a ateizmus pasivní, trestu a vykoupení, který spočívá v tom být Bohem odmítnutý či se jako odmítnutý cítit. Je třeba ptát se mystiků, kteří v nepatrné míře sdíleli Kristovu temnou noc, poslední mezi nimi Matky Terezy z Kalkaty 5 , abychom poznali, jak je tato forma ateizmu bolestná… Dalším aspektem vnitřního Kristova utrpení bylo ponížení a opovržení. „Opovržen, opuštěný od lidí … potupený, od nás znevážený“ (Iz 53,3.7). Tak to předpověděl Izaiáš a 4

Srv. R. Brown, The Death of the Messia, II, p. 1051 Srv. Adventní úvahy nad křesťanskou svatostí ve světle zkušenosti Matky Terezy z Kalkaty, P. R. Cantalamessa ofmcap, Farní Informátor 14.-25.12.2003. 5

tak se i stalo. Od okamžiku zatčení až pod křížem se kolem osoby Krista vzmáhá opovržení, nadávky a úšklebky. „Oblekli mu nachový plášť, potom upletli korunu z trní a vložili mu ji na hlavu. Nato ho začali zdravit: Buď zdráv, židovský králi! A bili ho rákosovou holí po hlavě, plivali mu do tváře, klekali před ním na kolena a klaněli se mu. Když se mu dost neposmívali, svlékli mu nachový plášť a dali mu jeho šaty. Pak ho vyvedli ven, aby ho ukřižovali“ (Mk 15,17-20). Pod křížem „se mu vysmívali velekněží, učitelé a starší, když říkali: Jiným pomáhal, sám sobě pomoci nemůže“ (Mt 27,41s). Ježíš je poraženým. Všichni nespočetní životem „poražení“ mají někoho, kdo je dokáže pochopit a pomoci jim. Spasitelova duše má však ještě hlubší důvod samoty a ponížení. V Getsemanech se modlí, aby mu byl odňat kalich (srv. Mk 14,36). Obraz kalicha v Bibli vzbuzuje téměř vždy myšlenku na Boží hněv proti hříchu (srv. Iz 51,22; Žl 75,9; Skt 14,10). Na začátku listu svatý Pavel postavil skutečnost, která má hodnotu všeobecného principu: „Boží hněv se projevuje z nebe proti všeliké špatnosti“ (Řím 1,18). Tam, kde je hřích, se musí zaměřit i Boží hněv proti němu, jinak by se Bůh kompromitoval hříchem a padlo by i samo rozlišení mezi dobrem a zlem. Boží hněv je totéž co Boží svatost. Nyní Ježíš v Getsemanech je špatností, veškerou zlobou světa. On, jak píše apoštol, je člověkem, který se stal „hříchem“ (2Kor 5,21). Boží hněv „vzplane“ proti němu. Nekonečná přitažlivost, která od věčnosti panuje mezi Otcem a Synem, nyní prochází stejně nekonečným odporem mezi svatostí Boží a zlobou hříchu a to je „pít kalich“. 3. Jsem to snad já, Pane?“ Nadešla chvíle, abychom od kontemplace utrpení přešli k naší odpovědi na něj. Na počátku jsem zmínil úlohu, jakou v souvislosti s Kristovým utrpením sehrálo umění. Vedle malířství a sochařství je třeba s vděčností vzpomenout i hudbu. Pro mnoho lidí, uvnitř i vně křesťanství, jsou Bachovy Pašije podle Matouše jediným prostředkem poznání Kristova utrpení. Prostředek, před nímž lze jen stěží zůstat zcela nezaujatými a rezervovanými. Vyprávění událostí (recitativů) se v nich prolíná s meditací (árie), modlitbou (chorály), povznesením srdce; to vše proniká do smyslového vnímání a do nitra působivostí hudby, která zde dosahuje svých výsostných vrcholů. Vzhledem k těmto meditacím jsem se znovu zaposlouchal do Bachových Pašijí podle sv. Matouše a byl tam jeden okamžik, který mne hluboce dojal. Po ohlášení zrady se všichni apoštolové tázali Ježíše: „Jsem to snad já, Pane?“ „Herr, bin ich´s?“ Ještě předtím však, než je nám dáno slyšet Ježíšovu odpověď, jakoby anuloval veškerou vzdálenost mezi událostí a její připomínkou, nechává skladatel vystoupit dnešnímu zbožnému křesťanu, který hlasitě provolává své vyznání: „Ano, jsem to já, já jsem zrádce!“, „Ich bib´s, ich sollte büßen“. Tento výklad je hluboce biblický. Kerygma, neboli hlásání utrpení je tvořeno vždy dvěma prvky: událostí – „trpěl“, „zemřel“ -, a motivací události – „pro nás“, „pro naše hříchy“. Byl vydán na smrt – říká apoštol – „pro naše hříchy“ (Řím 4,25); zemřel „za bezbožníky“, umřel „za nás“ (Řím 5,6.8). Stále tak. Utrpení nám nevyhnutelně zůstává cizí, dokud do něj nevstoupíme úzkými dvířky onoho „pro nás“. Utrpení skutečně pochopí jen ten, kdo pozná, že toto je i jeho dílem. Jinak to ostatní je pouze rozptýlením. Já jsem Jidáš, který zrazuje, Petr, co zapírá, zástup, jenž křičí „Toho ne, ale Barabáše!“ To se uskutečnilo pokaždé, když jsem dal přednost svému uspokojení, svému pohodlí, své cti před Kristem. Don Primo Mazzolari v památné promluvě na Velký pátek, se nemýlil, když mluvil o „našem bratru Jidášovi“.

Jestliže Kristus zemřel „pro mne“ a „za mé hříchy“, říká se tu tedy – když prostě obrátíme větu do přítomného času – že to já jsem zabil Ježíše z Nazareta, že ho zdrtili mé hříchy. Petr to v den Letnic důrazně prohlašuje k třem tisícům posluchačů: „Vy jste zabili Ježíše z Nazareta!“, „Zapřeli jste Svatého a Spravedlivého!“ (srv. Skt 2,23; 3,14). Z oněch tří tisíc nebyli všichni na Kalvárii a nepřibíjeli hřeby, nebyli ani před Pilátem, aby žádali jeho ukřižování. Mohli protestovat, avšak přijímají obvinění a říkají apoštolům: „Bratři, co máme dělat?“ (Skt 2,37). Duch svatý je „usvědčil z hříchu“, když jim dal k zamyšlení prostou úvahu: jestliže mesiáš zemřel za hříchy svého lidu a já se dopustil hříchu, já jsem zabil Mesiáše. Je psáno, že ve chvíli Kristovy smrti „se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů, země se třásla, skály se trhaly, hroby otvíraly a mnohá těla zemřelých svatých vstala z mrtvých“ (Mt 27,51s). Tato znamení se obvykle vykládají apokalypticky (symbolická řeč pro popis apokalyptické události), ale mají i parenetický význam: ukazují to, k čemu má dojít v srdci toho, kdo čte a medituje nad Kristovým utrpením. Svatý lev Veliký píše: „Ať se třese lidská přirozenosti před popravou Vykupitele, ať se trhají skály nevěřících srdcí a ti, kdo byli uzavřeni v hrobech své smrtelnosti, ať vyjdou a pozvednou balvan, co na je tížil“ 6 . Dospěli jsme k místu, kde musíme sklízet plody naší meditace o Utrpení. Bible vyložila hluboký smysl slova „metanoia“, obrácení, jako změnu srdce: „Stvoř mi, ó Bože, nové srdce“, „Roztrhněte svá srdce, ne pouze šaty“ (Joel 2,23). Obrazem srdce se vyjadřuje i obrácení zástupů, které naslouchaly Petrovu kázání: „Proniklo jim to do srdce“ (Skt 2,37). Každé obrácení předpokládá pohyb, přechod z jednoho stavu do jiného, z místa, odkud se vychází, tam, kam se má dojít. Východiskem, stavem odkud se vychází, je podle Písma tvrdost srdce: „Ponechal jsem ho tvrdosti jeho srdce, aby kráčel podle svých záměrů“ (Žl 80,13), „Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil zapudit manželky“ (Mt 19,8), „Zarmoucen nad tvrdostí jejich srdcí“ (Mk 3,5), „Káral je pro jejich nevěru a tvrdost srdce“ (Mk 16,14), „Svou tvrdostí a nekajícím srdcem hromadíš nad sebou hněv“ (Řím 2,5). V celé Bibli, ale zvláště v Novém zákoně, je srdce označením sídla vnitřního života, v protikladu s vnějším zdáním: „Člověk hodnotí podle zdání, Pán vidí srdce“ (1Sam 16,7). Srdce je nejhlubším „já“ člověka, jeho osoby, zvláště pak jeho rozumu a vůle. Je středem náboženského života, místem, kde se Bůh obrací k člověku a člověk rozhoduje o své odpovědi Bohu. Je tedy pochopitelné, co pro Písmo znamená tvrdost srdce: odmítnutí podrobit se Bohu, milovat jej celým srdcem, poslouchat jeho zákon. Významný je biblický výraz sklerokardia. Tvrdé srdce je srdce sklerotické, nepropustné k jakékoli formě lásky, která není láskou k sobě. Obrazy, kterých Písmo používá jsou „srdce z kamene“ (Ez 36,26), „neobřezané srdce“ (Jer 9,26), „tvrdá šíje“ (Deut 3,39). Termín ad quem neboli cíl obrácení je shodně popsán obrazy srdce zkroušeného, zraněného, roztrženého, obřezaného, srdce z masa, nového srdce: „Obětí Hospodinu je zkroušený duch, zkroušeným a pokorným srdcem, Bože, nepohrdneš“ (Žl 51,19).; „Na kom spočine můj pohled? Na pokorném a na tom, kdo je zkroušeného ducha a kdo se bojí mého slova (Iz 66,1); „Abychom mohli být přijati se zkroušeným a pokorným srdcem“.

6

Sv. lev Veliký, Sermo 66, 3 (PL 54, 366).

4. „Stojím u dveří a klepu“ Pokusme se nyní poznat, jak dochází k této proměně srdce. Je třeba rozlišit dvě situace. Pokud jde o první obrácení, od nevěry k víře, či od hříchu k milosti, Kristus je venku a tluče na zdi srdce, aby mohl vejít; pokud jde o následná obrácení, od stavu milosti k stavu vyššímu, od vlažnosti k horlivosti, je tomu naopak: Kristus je uvnitř a buší na stěny srdce, aby mohl vyjít! Vyložím to. Při křtu jsme dostali Kristova Ducha; zůstává v nás jako ve svém chrámě (1Kor 3,16), dokud není vyhnán smrtelným hříchem. Může se ale stát, že tento Duch končí jako vězeň, zazděný v srdci z kamene, které se kolem něj vytvoří. Nemůže se rozpínat a nechat ze sebe pronikat schopnosti, činnosti a osobní vnímání. Když čteme o Kristu v Apokalypse: „Hle, já stojím u dveří a klepu“ (Skt 3,20), musíme pochopit, že netluče zvenčí, ale zevnitř; nechce vstoupit, nýbrž vyjít. Apoštol říká, že se v nás musí „utvářet“ Kristus (Gal 4,19), totiž že se musí rozvíjet a nabývat své plné formy. A právě tomuto vývoji brání srdce z kamene. Mnohdy vidíme po stranách cest vzrostlé stromy (v Římě jsou to obvykle pínie), jejichž kořeny, uvězněné v asfaltu bojují o to, aby se mohly rozrůstat a v určitých místech zvedají i samotný beton. Tak si musíme představit i Boží království v nás: je to sémě, které se má stát mocným stromem, na němž budou hnízdit nebeští ptáci, ale jehož růst jen stěží překonává odpor našeho sobectví. Pochopitelně jsou v této situaci různé stupně. U většiny duší usilujících o duchovní putování není Kristus uvězněn v nitru ve svěrací kazajce, ale řekli bychom ve svobodě pod dohledem. Může se volně pohybovat, ale jen uvnitř přesně stanovených hranic. Dochází k tomu, když mu mlčky dáváme na vědomí, co po nás může a co nemůže žádat. Modlitbu, jistě, ale nesmí rušit spánek, odpočinek, zdravé informace …; poslušnost, jistě, ale nesmí zneužívat naší ochoty; čistotu, jistě, ale ne do té míry, aby nás zbavil nějaké uvolňující podívané, i přehnané … Zkrátka, užívání středních měr. Nejproslulejším příkladem prvního obrácení, totiž z hříchu k milosti, je dějinách svatosti svatý Augustin; nejpoučnějším příkladem druhého obrácení, totiž od vlažnosti k horlivosti, je svatá Terezie z Avily. Dalo by se říct, že to, co o sobě v Životopise říká, je přehnané a vnukané jemností jejího svědomí, ale může nám to posloužit jako užitečné zpytování svědomí. „Od pomíjivosti k pomíjivosti, od marnosti k marnosti, od příležitosti k příležitosti jsem začala znovu uvádět svou duši v nebezpečí… Měla jsem zalíbení v Božích věcech a nedokázala jsem se vymanit z těch světských. Chtěla jsem smířit tyto dva nepřátele, tak vzájemně si protiřečící: život ducha s choutkami a pomíjivostmi smyslů“. Výsledkem tohoto stavu bylo hluboké neštěstí, v němž snad poznáváme i to své: „Skoro dvacet let jsem strávila v tomto rozbouřeném moři. Upadala jsem a povstávala, a zvedala se tak špatně, že jsem znovu a znovu upadala. Pokud jde o dokonalost, byla jsem ve skutečnosti tak nízko, že jsem si skoro vůbec nevšímala všedních hříchů, ani smrtelných jsem se nebála, jak bych měla, protože jsem se nevyhýbala jejich nebezpečím. Mohu říci, že můj život byl tím nejnudnějším, jaký si lze vůbec představit, neboť jsem se netěšila z Boha, ani nebyla spokojena se světem. Když jsem byla ve světských pomíjivostech, myšlenka na to, čím jsem zavázána Bohu mi je dávala trávit se zármutkem; a když jsem byla s Bohem, často mne vyrušovaly náklonnosti ke světu“ 7 .

7

S. Terezie z Avily, Vita, cc. 7-8

Právě rozjímání nad Utrpením bylo pro Terezii rozhodujícím podnětem ke změně. Pohleďme jak světice popisuje okamžik svého „obrácení“: „Když jsem jednoho dne vstoupila do oratoře, mé oči spočinuly na soše, která tam byla umístěna v souvislosti s nadcházejícím svátkem, který se měl v klášteře slavit, a kvůli němuž byla obstarána. Znázorňovala našeho Pána, posetého ranami, a byla tak věrná, že při jejím spatření jsem se celá cítila dojata, protože zpřítomňovala skutečně to, co pro nás vytrpěl: při myšlence na nevděčnost, s níž jsem na tyto rány odpovídala, jsem pocítila takovou bolest, že se mi zdálo, že mi pukne srdce. V slzách jsem se k ní vrhla, a vroucně prosila, aby mi dal sílu jej už neurážet. Řekla jsem mu, že nevstanu, dokud mi nedá to, oč žádám. Určitě mě vyslyšel, protože od té doby jsem se jen lepšila“ 8 . Dnes už víme až kam se lepšila! 5. „Nechci chlubit ničím jiným…“ Stojí psáno, že onoho dne „když lidé viděli, co se stalo, bili se v prsa a vraceli se domů“ (Lk 23,48). Tak to chceme učinit i my, když se vrátíme k naší práci poté, co jsme byli s Ježíšem na Kalvárii. Poté, co jsme jedenkrát prošli našim malým duchovním „zemětřesením“ vidíme, jak se Kristův kříž a jeho smrt mění v docela jiné znamení, z vrcholu obvinění a motivu zoufalství a smutku, se mění v důvod radosti a jistoty. Propter nos, za nás se mění v pro nobis, pro nás, v náš prospěch. Kříž se tak jeví jako pýcha a sláva, neboli řečeno ústy svatého Pavla, jako jásavá jistota, doprovázená pohnutou vděčností, k níž se člověk pozvedá ve víře a která se vyjadřuje chválou a díkůvzdáním. Bez obav se můžeme otevřít oné radostné a duchovní dimenzi, v níž se kříž už nejeví jako „hloupost a pohoršení“, nýbrž naopak, jako „Boží moc a Boží moudrost“. Můžeme jej učinit důvodem své nezlomné jistoty, nejvyšším důkazem Boží lásky k nám, nevyčerpatelným tématem hlásání a bez jakékoli ješitnosti, ale s hlubokou pokorou, říci s apoštolem: „Nechci se chlubit ničím jiným, než křížem našeho Pána, Ježíše Krista“ (Gal 6,14). Ve době, kdy z více stran probíhá tlak na odstranění křížů z aul a veřejných míst, musíme jej my, křesťané, více než kdykoli předtím pověsit na stěny svých srdcí. Tuto meditaci jsme začali prosbou k Ježíši, aby učinil naši duši svým plátnem. Slovy Stabat Mater prosme Marii, aby nám pomohla tento program uskutečnit: “Sancta Mater, istud agas,/ crucifixi fige plagas/ cordi meo valide”: Svatá Matko, do srdce mého, vtiskni rány Syna svého, jeho kříž kéž je i můj“.

8

Tamtéž, 9, 1-3

LA SINDONE –

SPECCHIO DEL VANGELO

HOMÍLIE PAPEŽE JANA PAVLA II. PŘED TURÍNSKÝM PLÁTNEM, 24. 5. 1998 Milovaní bratři a sestry, s pohledem upřeným k Turínskému plátnu bych rád srdečně pozdravil vás všechny, věřící turínské Církve. Zdravím poutníky, kteří v průběhu období tohoto výstavu přicházejí ze všech částí světa, aby kontemplovali jedno z nejvíce burcujících znamení lásky trpícího Vykupitele. Když jsem vstupoval do dómu, který ještě nese rány způsobené strašlivým požárem, k němuž došlo před rokem, zastavil jsem se v adoraci před eucharistií, svátostí, která je středem pozornosti Církve a která, pod prostými způsobami uchovává pravou, skutečnou a podstatnou Kristovu přítomnost. Ve světle této Kristovy přítomnosti uprostřed nás, jsem pak stanul před Turínským rubášem, vzácným plátnem, jež nám může pomoci lépe pochopit tajemství lásky Božího Syna k nám. Před Turínským plátnem, působivým a drásajícím obrazem nevýslovných muk, bych rád vzdal díky Pánu za tento mimořádný dar, který žádá po věřícím láskyplnou oddanost a plnou ochotu k následování Pána. Turínské plátno je výzvou inteligenci Vyžaduje především nasazení každého člověka, zvláště badatele, aby s pokorou přijal hluboké poselství, vyslané jeho rozumu a jeho životu. Tajemné kouzlo, jež Turínské plátno vzbuzuje, nutí k formulování otázek, týkajících se vztahu mezi plátnem a historickým příběhem Ježíšovým. Protože se nejedná o matérii víry, Církev nemá zvláštní kompetenci, aby se k těmto otázkám vyjadřovala. Vědcům svěřuje úkol, aby pokračovali v bádání, a tak dospěli k nalezení náležitých odpovědí na otázky spjaté s tímto plátnem, do něhož bylo podle tradice zavinuto tělo našeho Vykupitele, poté co bylo sňato z kříže. Církev vybízí ke studiu plátna bez předchozích zaujetí, jež by předem snižovala výsledky, které jim neodpovídají; vybízí je, aby jednali s vnitřní svobodou a ohleduplným respektem jak pokud jde o vědeckou metodologii, tak o citlivost věřících. Pro věřícího má především váhu to, že Turínské plátno je zrcadlem evangelia. Vskutku, jestliže se díváme na posvátné plátno, nelze se vzdát myšlenky, že obraz v něm přítomný má tak hluboký vztah s tím, co vyprávějí evangelia o Ježíšově utrpení a smrti, že každý vnímavý člověk se cítí vnitřně zasažen a pohnut v rozjímání nad ním. Kdo k němu přistupuje rovněž s vědomím, že Plátno v sobě nepoutá srdce lidí, ale odkazuje na Toho, k jehož službě jej láskyplná Otcova prozřetelnost určila. Proto je správné chovat vědomí

vzácnosti tohoto obrazu, který mají všichni před očima, ale nikdo jej pro tuto chvíli nedokáže vysvětlit. Pro každého myslícího člověka je motivem k hlubokým úvahám, jež dokáží až pohnout životem. Plátno je tak skutečně jedinečným znamením, které odkazuje na Ježíše, na pravé Slovo Otce, a vyzývá k utváření vlastního života podle Toho, který vydal sám sebe za nás. V Plátně patříme na obraz lidského utrpení. Modernímu člověku, často roztěkanému blahobytem a technologickými výdobytky, drama tolika bratří, a vyzývá ho, aby se ptal na tajemství bolesti a do hloubky se zamýšlel nad jeho příčinami. Otisk zmučeného těla Ukřižovaného, dokládající hrůznou schopnost člověka působit bolest a smrt svým bližním, se staví jako ikona utrpení nevinného všech dob; bez počtu tragédií, jež poznamenaly minulé dějiny, a dramat, co se nepřestávají ve světě odehrávat. Jak před Turínským plátnem nemyslet na miliony lidí, co umírají hlady, na hrůzy, provázející množství válek, které zbrocují národy krví, na brutální zneužívání žen a dětí, na miliony lidských bytostí, které žijí v nouzi a ponížení na okraji metropolí, zvláště v rozvojových zemích? Jak s rozpaky a soucitem nevzpomenout ty, kdo nemohou požívat ani těch nejzákladnějších občanských práv, oběti mučení a terorizmu, otroky zločinných organizací? Připomínaje tyto dramatické situace, Plátno nás nejen nutí vyjít z vlastního egoizmu, ale vede nás k odhalení tajemství bolesti, jež – posvěcena Kristovou obětí – přináší spásu celému lidstvu. Turínské plátno, - kromě toho, že je obrazem hříchu člověka - je také obrazem Boží lásky. Vybízí, abychom objevili poslední příčinu Ježíšovy vykupitelské smrti. V nezměrném utrpení, jež zachycuje, se stává téměř hmatatelnou láska Toho, který „tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna“ (Jan 3,16), a ukazuje její překvapivé dimenze. Před nimi věřící nemohou než v celé pravdě zvolat: „Pane, nemohl jsi mě milovat víc!“, a hned si uvědomit, že odpovědnost za toto utrpení nese hřích: jsou to hříchy každé lidské bytosti. Mluví-li k nám Plátno o lásce a hříchu, vyzývá nás všechny, abychom si do své duše vtiskli tvář Boží lásky, a tak z ní vytěsnili strašlivou skutečnost hříchu. Kontemplace tohoto zmučeného Těla pomáhá dnešnímu člověku vymanit se z povrchnosti a sobectví, s jakým velmi často jedná o lásce a hříchu. Čině odkaz na Boží slovo a staletí křesťanského vědomí, Plátno šeptá: věř v Boží lásku, v největší poklad darovaný lidstvu a prchej před hříchem, největším neštěstím dějin. Turínské plátno je také obrazem bezmocnosti: bezmocnosti smrti, v níž se zjevuje nejzažší důsledek tajemství Vtělení. Plátno rubáše nás nutí poměřovat se s tím nejznepokojivějším aspektem tajemství Vtělení, kterým je i ten, v němž se ukazuje, jak pravdivě se Bůh stal skutečným člověkem, ve všem - kromě hříchu - vzal na sebe naši přirozenost. Každý je otřesen myšlenkou, že ani Boží Syn se nepostavil síle smrti, ale všichni jsme naplněni pohnutím při pomyšlení, že měl podíl na našem lidském stavu až do té míry, že se chtěl podrobit naprosté bezmoci okamžiku, v němž život pohasíná. Je to zkušenost Bílé Soboty, významný krok Ježíšova putování ke slávě, z něhož proniká paprsek světla, halící bolest a smrt každého člověka. Když nám víra připomíná Kristovo vítězství, sděluje nám jistotu, že posledním cílem naší existence není hrob. Bůh nás volá ke vzkříšení a k nesmrtelnému životu. Turínské plátno je obrazem ticha. Je to tragické ticho nesdílnosti, jež má ve smrti svůj nejvyšší výraz, a je ticho plodnosti, které je vlastní tomu, kdo se straní toho, aby ho bylo slyšet navenek, aby tak pronikl do hlubin pravdy a života. Plátno vyjadřuje nejen ticho smrti, ale také odvážné a plodné ticho překonání pomíjivého, díky naprostému pohroužení

do věčné Boží přítomnosti. Poskytuje tak působivé potvrzení skutečnosti, že milosrdnou všemohoucnost našeho Boha nezastaví žádná síla zla, ba co víc, dokáže přivést k dobrému i samotnou sílu zla. Naše doba potřebuje znovu objevit plodnost ticha, aby překonala rozptylování zvuky, obrazy, řečmi, které příliš často brání naslouchání Božímu hlasu. Milovaní bratři a sestry! Váš arcibiskup, drahý kardinál Giovanni Saldarini, papežský kustód Svatého Plátna, předložil jako motto tohoto slavnostního výstavu slova: „Všichni uzří tvou spásu“. Ano, cílem putování, jež nesčetné zástupy váží k tomuto městu je právě „přijít a vidět“ toto tragické a zářné znamení Umučení, zvěstující lásku Vykupitele. Tato ikona Krista opuštěného v dramatickém a slavné stavu smrti, která je po staletí předmětem významných zobrazování a která už sto let, díky fotografii, je rozšířena v množství reprodukcí, vybízí kráčet k srdci tajemství života a smrti, abychom odhalili velké a útěšné tajemství, které se nám v něm dává. Plátno nám představuje Ježíše ve chvíli jeho nejzažší bezmocnosti, a připomíná nám, že ve zničení této smrti spočívá spása celého světa. Turínské plátno se tak stává výzvou, abychom prožívali každou zkušenost, včetně zkušenosti utrpení a nejzažší bezmocnosti, v postoji toho, kdo věří, že milosrdná láska Boží přemáhá každou chudobu, podmíněnost, každé pokušení o zoufalství. Boží Duch, který přebývá v našich srdcích, ať v každém probudí nezbytnou touhu a velkodušnost k přijetí poselství Plátna a učiní z něj inspirující kritérium života. S tímto vroucím přáním uděluji zvláštní apoštolské požehnání vám všem, poutníkům, kteří navštíví Turínské plátno i těm, kdo jsou duchovně a v myšlenkách u tohoto překvapivého znamení Kristovy lásky. 

„OSLAVENÝ KŘÍŽ ZMRTVÝCHVSTALÉHO KRISTA“ POSELSTVÍ TURÍNSKÉHO ARCIBISKUPA K DOBĚ POSTNÍ 2010 Milovaní, chápu jako vzácný Pánův dar, že mohu znovu přijít ke každému z vás prostřednictvím tohoto krátkého poselství. Je to konkrétní způsob starostlivosti o vaši víru, ale současně příležitost, jak vám otevřít mé srdce a dát vám podíl na tom, co považuji za zásadní v naší společné cestě následování Pána Ježíše Krista. Stále mám na paměti a osobně se mě dotýkají krásná slova sv. Augustina: „Pro vás jsem biskupem, s vámi jsem křesťanem“. Jako Boží Církev, která je v Turíně, společně začínáme posvátnou dobu postní. V představách mnohých, zvláště pak méně mladých, toto slovo vyvolává téměř spontánně myšlenku smutných dní a nekonečných týdnů. Nemůže tomu ani být jinak, jestliže se soustředíme výhradně na sebe sama. Doba postní se nám pak skutečně jeví jako pochmurná a dlouhá, máme-li na mysli pouze odříkání, oběti či proměny, které musíme udělat, abychom se obrátili a změnili život. Vše se však náhle mění, jen co se necháme uchvátit smyslem této doby a cílem tohoto putování: Kristovými

velikonocemi, přechodem ze smrti do života, jeho přechodem z mrazivých temnot hrobu do hřejivého Božího světla. Vydáváme se proto na cestu, stejně jako to činili naši otcové po čtyřicet let na poušti, v jistotě, že i my budeme moci stanout v zaslíbené zemi, té skutečnější a pravdivější, jediné vlasti vskutku obyvatelné pro všechny lidi, toužící po životě a věčnosti, kterou je samotná Osoba Pána Ježíše, Ukřižovaného Vzkříšeného, Zmrtvýchvstalého a Žijícího na věky. Nesmíme zapomínat, že On je cílem našeho postního putování. On je středem celého liturgického roku, protože je srdcem celého křesťanského života. Byl bych proto rád, kdybychom s duší pokornou a vnímavou, jako by to bylo poprvé a jako by se obracela přímo ke každému z nás, znovu naslouchali mocným a zaníceným slovům, jimiž apoštol Pavel před tolika lety burcoval korintské křesťany: „Nevstal-li Kristus, marné je naše kázání a marná je i vaše víra. … Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí. Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli! (1Kor 15,14.19-2). Rok co rok prožíváme stejné putování, aby se v našem nitru rozšířily prostory naděje, která spočívá na skutečnosti „setkání s Ježíšem Kristem, vzkříšeným z mrtvých“. Zbraněmi modlitby, postu a almužny vedeme neustálý boj proti temnotě našich srdcí, aby se v nás mohlo jasněji rozzářit oslnivé světlo velikonočního rána. Nyní už v bezprostřední blízkosti výstavu Turínského plátna, na které jsme se v tomto pastoračním roce připravovali zvláštním diecézním putováním, když jsme rozjímali nad „Passio Christi, passio hominis“, utrpením Kristovým, které dává hodnotu a smysluplnou odpověď na každé utrpení lidské, bych chtěl nabídnout prosté zamyšlení, aby nám bylo ještě zřejmější, jak světlo Ježíšova vzkříšení je s to prozářit hlubinu tajemství jeho utrpení i našeho samotného lidského utrpení.

Láska volá po lásce Když čteme evangelijní vyprávění o Ježíšově utrpení, jsme otřeseni zuřivostí s jakou na něj dopadlo zlo a nenávist lidí. Dav, který jej krátce předtím oslavoval, nyní křičí a žádá jeho odsouzení; vojáci jej bijí s největší krutostí, jaké jsou schopni. Kolemjdoucí pak a náboženští vůdcové té doby i samotní zločinci, ukřižovaní po jeho boku, vidouce jeho tělo visící na kříži, nejenže nejsou jati pražádným lidským soucitem, ale zahrnují ho nevraživostí, kterou s největší pravděpodobností, v sobě chovali a v skrytu šířili po léta. «Ti, kteří tudy procházeli – líčí evangelista Matouš – potupně proti němu mluvili, potřásali hlavou a říkali „Chtěl jsi zbořit chrám a ve třech dnech ho zase vystavět, Zachraň sám sebe, jsi-li syn Boží a sestup z kříže!“ Stejně tak se mu posmívali i velekněží, vykladatelé Písma a starší: „Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže.“ Stejně potupně ho napadali i zločinci, kteří s ním byli ukřižováni» (Mt 27,39-44). Jde o násilí tím ohavnější, že dopadá na nevinného a bezbranného člověka, který – jak řekne o něco později apoštol Petr, - „všude procházel, prokazoval dobrodiní a uzdravoval všechny, které opanoval ďábel, protože Bůh byl s ním“ (Skt 10,38). Ale čteme-li evangelium jsme stejně tak zdrceni když musíme konstatovat, že Ježíš v hodině svého utrpení a své smrti zůstává bez blízkosti a tepla těch, s nimiž sdílel vše, které jsi vyvolil, kteří se stali „jeho“, které něžně miloval a miluje „až do krajnosti“. Ježíš trpí a umírá sám a opuštěný, zbaven solidarity apoštolů, jímž se pokorně zavázal důvěr přátelstvím. Utěšuje ho pouze přítomnost Marie, jeho Matky, Jana a několika mála žen, stojících u Něj pod křížem; všichni ostatní přátelé se vytratili. Ježíš trpí a je doslova obklopen tímto zlem, tímto násilím a touto nenávistí. On však tímto svým utrpením prochází s jedinečnou důstojností. Právě tento aspekt nás nejvíce zasahuje v evangelijním líčení Passio Christi (Kristova utrpení). A nejen to: věčný Syn Boží, který se

stal tělem, činí z tohoto svého utrpení největší a nejprospěšnější dílo, jaké kdy vykonal. Ve skutečnosti podstupuje zlo, ale svou vůlí jej proměňuje zevnitř, a číní jej úkonem důvěrné, naprosté a definitivní odevzdanosti do rukou Otce. Jeho utrpení se tak stává spasitelnou obětí, kterou Ježíš zcela přináší Otci; a tímto gestem stvrzuje život, prožívaný v jistotě, že Bůh je jeho Otec, na nějž skládá všechnu svou důvěru, protože nikdy nemůže zradit. Zatímco jej lidé tupí, políčkují, bijí a trýzní jeho tělo, Ježíš právě v tomto svém zmučeném a až k smrti ztrýzněném těle, se odevzdává Otci, jeho láskyplné vůli z lásky ke všem lidem, i k těm, kteří jej zabíjejí, v důvěrné jistotě, že On, právě proto, že je Otec, nemůže nechat v hrobě ztrouchnivět svého milovaného Syna. A vskutku ho o velikonočním ránu vzkřísí. Toto vzkříšení bude odpovědí lásky, kterou Otec nabízí za lásku, s jakou se mu Ježíš daroval, aniž by si cokoli ponechal pro sebe. Láska Kristova utrpení a smrti vyzvala lásku, s níž jej Otec vzkřísí „třetího dne“. Tím, že Ježíše vzkřísil z mrtvých, jako by Otec potvrdil, že bezmezná oběť Kristova života zasluhuje dar stejně naprostého a bezvýhradného života, života věčného, života, který už nebude moci být zničen červem smrti. Ale současně jako by říkal i nám, že život je pravý a skutečně hodný člověka tehdy, jestliže je nabídnut a darován až do krajnosti, jako to udělal Ježíš. Proto my křesťané, i přesto že známe Krista vzkříšeného z mrtvých, nepřestáváme téměř paradoxním způsobem zobrazovat a rozjímat Ježíše trpícího v Pašijích a na kříži. Je to náš způsob, jak vzpomínat, jak si znovu připomnět, že vzkříšení je výzvou stále a znovu se vracet ke Kristovu kříži, abychom viděli čím, skutečně byl a čím je: nikoli nevýslovnou „krvavou událostí“, ale místem, na němž se zjevuje kdo je Bůh a tedy čím může být a kým se může stát člověk, je-li věrný svému povolání lásky.

Kristovo vzkříšení a utrpení člověka Právě proto, že Ježíšovo zmrtvýchvstání je s to prozářit jeho kříž, osvěcuje i naše kříže, naše trápení. Jestliže mnoha způsoby uctíváme kříž a vnímáme nutnost uchovávat Turínské plátno, uctívat je a rozjímat nad ním, jak to zakrátko učiníme, je tomu tak i proto, že si uvědomujeme, že Kristův kříž bytostně připomíná mnohé kříže lidstva. Jeto umučení nás skutečně odkazuje na tajemství zla, které na nás až příliš často doléhá, dává nám trpět a drtí nás. Uctíváme Kristův kříž a v modlitbě přecházíme před Turínským plátnem i proto, že skrze víru víme, že velikonoční světlo, prozařující Ježíšovo utrpení, osvítí i nesčetné útrapy nás všech. Pánovo vzkříšení především říká, že utrpení, a to i to nejkrutější a nekončící, „je konečné“, má svůj konec. Víme velmi dobře, že jsou nemoci, trápení, pocity zármutku a úzkosti, jež nám mohou brát chuť do života a mohou nás vést k domnění či pocitu, že život je pod vládou zla. Každý z nás zná osoby, které prožívají ať v rovině fyzické, psychologické či duchovní křížovou cestu, jež se zdá být nekonečnou. Možná i nám samotným bylo dáno v zajetí dlouhého utrpení anebo jsme prožili či přímo nyní prožíváme úzkost a vnitřní temnotu, které se jeví jako bezvýchodný tunel. Vzkříšený Ježíš nás však ujišťuje, že zlo, každé zlo, i zlo smrti, je už nyní omezeno, má svůj konec. Nepřestává na nás sice doléhat, zraňovat nás a tisícerým způsobem srážet, ale Pánovo vzkříšení je jako přehrada, která nám zaručuje, že i přes všechen jeho nápor a prudkost, nás zlo nikdy nebude moci definitivně zdrtit. Nesmíme proto zapomínat, že „poznání“ Ježíše Krista vzkříšeného není pouhou intelektuální skutečností. Znamená žít z Něj a v Něm. Svatý Pavel, který to hluboce prožil, může vyznat: „To už nejsem já, ale ve mně žije Kristus“ (Gal 2,20). V Jeho objetí, objetí Živého, se nám tak nabízí možnost projít nocí bolestí a utrpení tím, že ze svého života učiníme oběť Bohu příjemnou, protože jej budeme prožívat v důvěře, že On nepřestává být dobrým Otcem, ve své dobrotě silnějším než zlo, které nás svírá a na pohled se zdá, že nás drtí a podrobuje. Zlo

zůstává zlem, nemůžeme ho popřít, ani utrpení není třeba pochopitelně vyhledávat. Ba co víc, „vědomi si“Ježíšova zmrtvýchvstání, jsme mnohem schopnější rozpoznávat vše, co je zlem a utrpením a pojmenovat je! Ale pokud na nás dolehnou, víme také, že ve společenství s Kristem zmrtvýchvstalým se nám otvírá možnost nabídnout se Bohu Otci a stejně jako v situacích radosti a blahobytu, nepřestávat hledat jeho vůli, která je vždy vůlí dobra a vykoupení od zla, pro nás i pro všechny lidi. Jako věřící ve Zmrtvýchvstalého, který v nás niterně přebývá, jsme rovněž schopni si povšimnout mnoha zárodků vzkříšení, s nimiž se můžeme potkat už v tomto pozemském životě. Navyklí patřit na Krista, dostáváme „oči vzkříšení“, abychom viděli to, co už má nádech života věčného: mladí, kteří hledají, jak pravý smysl svého života a usilují o to, aby rostli v daru života; tisíceré iniciativy solidarity, které se kolem nás neustále hemží; rozhodnost a citlivost, s níž se mnozí ujímají situací chudoby a bolesti druhého; věrnost mnoha manželů a jejich nasazení při výchově dětí; vážnost, s níž tolik dospělých prožívá svou práci a odpovědnost; smysl pro spravedlnost, který živí tolik jedinců i různých sdružení … Dobro obecně nedělá rozruch; proto ani nevzbuzuje zájem. Kristovo zmrtvýchvstání nás uschopňuje vidět ho a dát mu místo, které mu náleží! Ježíš Zmrtvýchvstalý nám konečně dává sílu, abychom šířili život a nabízeli kolem nás příležitosti zmrtvýchvstání. Nebylo to náhodou, že křesťané vnímali už od počátku křesťanství výzvu uskutečňovat faktickou a prozíravou charitou svou víru ve Vzkříšeného Pána. Svatý Pavel mluví o „víře, která se projevuje láskou“ (Gal 5,6). Protože patříme k Němu, víme, že jej musíme zpřítomňovat darováním našeho vlastního života tam ostatní lidé prožívají svůj velký pátek utrpení a bolesti. Je v tomto smyslu žádoucí znovu oživit vzácnou diecézní aktivitu „Postní doba bratrství“, aby se pro jednotlivé křesťany, stejně jako pro společenství této naší milované turínské Církve stala příležitostí ke svědectví bratrské lásky sdílení jakožto plodu našeho společenství se Zmrtvýchvstalým.

Vzkříšeni z hříchu To, co jsem doposud řekl o velkém tématu Kristova vzkříšení, ústřední události celé naší víry, jež dává smysl a spásnou hodnotu každé situaci našeho utrpení i útrap našich bratří, potřebuje další krok v našem zamyšlení. Nasloucháme-li upřímně mužům a ženám naší doby a chceme-li se zhostit všech těžkostí, s nimiž se potkávají, nemůžeme přehlédnout velká skrytá trápení, pohroužená v hlubinách nitra, kterými jsou mnohé vnitřní trýzně, jež jsou plodem rozličných situací hříchu. Vstoupíme-li s vírou a modlitbou do tajemství Ježíšova utrpení, nemůžeme opomenout, co nám říká svatý Petr: „On vynesl na svém těle naše hříchy na dřevo kříže, abychom už nežili hříchu, ale spravedlnosti. Jeho ranami jste byli uzdraveni“ (1Pt 2,24). Tady, jak vidíme, se mluví o duchovním uzdravení z hříchu, o něž musíme z celého srdce usilovat jako o dar a plod Pánova utrpení. Už Izaiáš ve své čtvrté písni o Božím Služebníku, připomínal tragickou tíhu hříchu lidstva, kterou na sebe vezme budoucí mesiáš, aby je obětí svého života vykoupil: „Byl proboden pro naše hříchy, zdeptán pro naše nepravosti … Pán na něj složil nepravosti nás všech“ (Iz 53,5-6). V době, jakou je ta naše, kdy převládá šířící se sekularizovaná kultura, v níž u mnohých ochablo či přímo vymizelo vnímání „citu pro hřích“, bych rád probudil svědomí všech, abychom se přesvědčili o nezměrných katastrofách, které hřích působí v životě osob, rodin i společnosti. Jestliže se Boží zákon už nepovažuje v životě lidí za důležitý, musíme mít odvahu připomenout s realizmem závažné negativní důsledky, které mají všichni před očima.

Kolik rodin zrozených z čisté a upřímné lásky snoubenců končí v troskách, protože smlouva lásky, která je zakládala, nezůstala zakotvena ve svátostné milosti a Božím milosrdenství, která by uzdravila každou ránu či mravní křehkost a dodala nezbytnou vnitřní sílu trvalé věrnosti, která je nezbytnou podmínkou pro radost manželů i klid dětí. Rozšíří-li se pak náš pohled ještě dál na celou společnost, nemůžeme popřít mravní úpadek, do něhož se lidé řítí, jakmile do jejich srdce vstoupí hřích. Samotné zprávy, které den co den přicházejí do našich domovů, nám poskytují dostatečně výmluvný obraz o tom, kolik utrpení je ve světě způsobeno tolika přestoupeními Božího zákona. Víme, že dobro je silnější než zlo. Proto my, Ježíšovi učedníci, neúnavně s přesvědčivostí hlásáme, že Boží láska – je-li přijata – vždy vítězí nad každým našim hříchem. Izaiáš nám to připomíná těmito slovy: „I kdyby jako šarlat byly vaše hříchy, vybílí se jako sníh. Kdyby byly rudé jako purpur, zbělí jak vlna. Jestliže s radostí poslechnete, z hojnosti země budete jíst. Jestliže se však vzepřete, budete-li se bouřit, meč vás pohltí. Ano, to promluvila Hospodinova ústa“ (Iz 1,18-20). Naplnění těchto slov vidíme, když Ježíš sám v den zmrtvýchvstání prochází zavřenými dveřmi večeřadla, kde jsou apoštolové zavřeni ze strachu před Židy, a jako prvotinu svých velikonoc jim přináší dar svého pokoje: „Pokoj vám“. Poté na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny; komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou (Jan 20,19.22). Nesmíme proto zapomínat, že „passio hominis“ (lidské utrpení) zahrnuje také ony rány a strádání, jež činí kvůli hříchu hořkým a mnohdy zoufalým život tolika lidí. Ovšem jestliže se naše zkroušené a kající srdce otevře lásce ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Krista, potom vymizí i utrpení způsobená našim hříchem, neboť „Passio Christi“(Kristovo umučení), po němž následuje vzkříšení, nám jako dar přináší milosrdenství, odpuštění a tedy možnost nového života. Budeme-li toto hledat, při slavení velikonoc budeme moci zakusit „integrální vzkříšení“ jako smysluplnou odpověď na tolikerá utrpení fyzická, psychická, citová či jakákoli jiná, a současně jako duchovní uzdravení od všech situací hříchu, neboť v setkání s Kristem máme účast na jeho vítězství nad smrtí a hříchem. Přál bych si, aby nadcházející výstav Svatého plátna přinesl opravdovou útěchu a sílu těm, kdo prožívají situace utrpení a dal všem příležitost zakusit, že v duchovní rovině může znovu začít nový život, jak nám to doporučuje svatý Pavel: „Jestliže jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry ne na to, co je na zemi“ (Kol 3,1-2). Milovaní, prožívejme příhodný čas doby postní tak, aby nám o velikonocích byla dána milost spatřit ve víře vzkříšeného Ježíše a vyznat jako svatý Tomáš, že dosud nese rány utrpení, neboť nás tak miloval, že se za nás vydal na smrt. Přeji sobě i vám všem, abychom se nechali naplnit až po okraj Duchem Vzkříšeného, abychom zakusili nevýslovnou radost nového života: života schopného projít spolu s Ježíšem i bolestí, smrtí i každou situací hříchu. Tak budeme schopni solidaritou a starostí o život bližních šířit kolem sebe jas Pánova zmrtvýchvstání. Ať vědomí, že na nás svým zářivým pohledem patří Zmrtvýchvstalý, dává sílu přiblížit se k jiným a při pohledu do jejich očí, zvláště jsou-li obtíženi, trpící či zdrcení zlem, jim dát podíl na radosti vzkříšení.

Svatý Augustin, MUŽ CITU A VÍRY, VYSOKÉ INTELIGENCE A NEÚNAVNÉHO PASTÝŘSKÉHO NASAZENÍ

/katecheze Benedikta XVI, o jednom z největších Učitelů Církve/

Tento velký světec a učitel církve je svou pověstí často znám i těm, kteří křesťanství neznají anebo k němu nemají důvěrný vztah, protože zanechal hlubokou stopu v kulturním životě Západu i celého světa. Díky svému unikátnímu významu měl svatý Augustin obrovský vliv a lze tvrdit, že všechny cesty latinské křesťanské literatury z jedné strany vedou do města Hippo (dnes Annaba na pobřeží Alžírska) a z druhé strany pak z tohoto města římské Afriky, kde Augustin od roku 395 až do své smrti roku 430 působil jako biskup, vycházejí mnohé další cesty následného křesťanství i samotné západní kultury. Zřídka se v nějaké civilizaci najde duch tak velký, který dovede shrnout její hodnoty a vyzvednout jejich vnitřní bohatství, a přitom vytvářet ideje a formy, které pak přebírají příští generace, jak to zdůraznil také Pavel VI.: „Lze říci, že veškeré myšlení antiky ústí do jeho díla a z něho pak vycházejí myšlenkové proudy, které pronikají celou věroučnou tradici následujících století“ (AAS, 62, 1970, str.426). Augustin je také církevní otcem, který po sobě zanechal největší počet spisů. Jeho životopisec Possidius říká: „zdá se nemožné, že by jeden člověk mohl za svůj život napsat tolik věcí“. O těchto různých dílech budeme mluvit na příštím setkání. Dnes svoji pozornost soustředíme na jeho život, který lze z jeho spisů dobře rekonstruovat, zvláště z jeho Vyznání, mimořádné duchovní autobiografie, kterou napsal ke chvále Boží a která je jeho nejproslulejším dílem. A právem, protože augustinovská Vyznání svým důrazem na niternost a psychologii představují v západní literatuře jedinečný vzor, a to nejenom v západní, ba nejen v náboženské až do moderní doby. Tento důraz na duchovní život, tajemství já, tajemství Boha, které se skrývá v já, je něčím mimořádným, co nemá obdoby a navždy zůstane určitým duchovním „vrcholem“. Ale abychom se vrátili k jeho životu. Augustin se narodil 13.listopadu roku 354 v Tagaste, v Numidské provincii římské Afriky, Patriciovi, pohanovi, který se později stal katechumenem, a Monice, horlivé křesťance. Tato zapálená žena, ctěná jako světice, měla na syny obrovský vliv a vychovala je v křesťanské víře. Augustin přijal sůl na znamení svého začlenění do katechumenátu. Byl vždycky přitahován postavou Ježíše Krista, ba

dokonce sám píše, že Ježíše vždycky miloval. Postupně se však stále více vzdaloval církevní víře a církevní praxi, jako se to děje i dnes u mnoha mladých. Augustin měl také bratra Navigia a sestru, jejíž jméno neznáme a která se po té, co ovdověla, stala představenou ženského kláštera. Chlapec pronikavé inteligence obdržel dobré vzdělání, i když ne vždy byl příkladným studentem. Dobře však studoval gramatiku. Nejprve ve svém rodném městě, pak v Madaura a od roku 370 rétoriku v Kartágu, hlavním městě římské Afriky. Dosáhl dokonalé znalosti latinského jazyka, nenaučil se však ve stejné míře jazyku řeckému a neovládal ani jazyk punský, kterým mluvili obyvatelé jeho rodiště. Právě v Kartágu Augustin poprvé četl Hortensia, Ciceronův spis, který se později ztratil, má místo na jeho cestě ke konverzi. Ciceronský text v něm odhalil lásku k moudrosti, jak napíše po té, co se stane biskupem, ve svým Vyznáních: „Tato kniha opravdu změnila můj způsob vnímání“, takže „najednou ztratila cenu jakákoli prázdná naděje a s neuvěřitelným zápalem srdce jsem zatoužil po moudrosti nesmrtelné“ (III, 4.7). Protože byl však přesvědčen, že bez Ježíše skutečně není možné najít pravdu, a protože v této přitažlivé knize jeho jméno chybělo, začal hned po jejím přečtení číst Písmo, Bibli. Byl však zklamán. Nejenom proto, že latinský styl překladu Písma svatého byl nedostačující, ale také proto, že mu nepřipadal uspokojivý samotný jeho obsah. Ve vyprávěních Písma o válkách a dalším lidském dění nenacházel vznešenost filosofie, záři hledání pravdy, která je jí vlastní. Přesto však nechtěl žít bez Boha a hledal tedy náboženství, které by odpovídalo jeho touze po pravdě a jeho touze přiblížit se Ježíšovi. Upadl pak do sítě manichejců, kteří se představovali jako křesťané a slibovali naprosto racionální náboženství. Tvrdili, že svět je rozdělen na dva principy: dobro a zlo, což mělo vysvětlovat celou složitost lidských dějin. Také dualistická morálka se svatému Augustinovi líbila, protože obsahovala velmi vysokou morálku pro vyvolené, a těm, kteří se tam hlásili, umožňovala život více přizpůsobený situaci doby, zejména pro mladého muže jako on. Stal se proto manichejcem a byl přesvědčen, že nalezl syntézu mezi racionalitou, hledáním pravdy a láskou k Ježíši Kristu. A mělo to také konkrétní výhodu pro jeho vlastní život. Vstupem k manichejcům se mu totiž otevřely snadné perspektivy kariéry. Osvojení si tohoto náboženství, k němuž hlásilo mnoho vlivných osobností, mu umožnilo pokračovat ve vztahu, který navázal s jednou ženou, a rozvíjet také svou kariéru. Tato žena mu dala syna, Adeodata, jemu velice drahého, velmi inteligentního, který je později přítomen přípravám na jeho křest u jezera Como a podílí se na „Dialozích“, které nám svatý Augustin předal. Chlapec však, bohužel, předčasně zemřel. Učitel gramatiky se ve svých přibližně dvaceti letech ze svého rodného města rozjel do Kartága, kde se stal brilantním a proslulým učitelem rétoriky. Postupem času se však Augustin začal vzdalovat víře manichejců, kteří jej zklamali právě v intelektuálním ohledu, poněvadž nedokázali vyřešit jeho pochybnosti. Přestěhoval se do Říma a potom do Milána, kde tehdy sídlil císařský dvůr a kde obdržel prestižní místo díky zájmu a doporučení Římského prefekta, pohana Symacha, nepřítele Milánského biskupa Ambrože. V Milánu si Augustin, zpočátku za účelem rozšíření svých rétorických dovedností, navykl naslouchat krásným kázáním biskupa Ambrože, který byl reprezentantem císaře pro severní Itálii. Africký rétor byl slovy velkého milánského biskupa okouzlen. A to nejenom co do rétoriky, ale zejména obsah se stále více dotýkal jeho srdce. Velký problém Starého zákona, nedostatku rétorické krásy a filosofické vznešenosti našel řešení v kázáních svatého Ambrože díky jeho typologické interpretaci Starého zákona. Augustin pochopil, že celý Starý zákon je cestou k Ježíši Kristu. Našel tak klíč k porozumění kráse, hloubce –

i té filosofické – Starého zákona a pochopil jednotu tajemství Krista v dějinách a také syntézu mezi filosofií, racionalitou a vírou v Logos, v Krista, ve věčné Slovo, které se stalo tělem. V krátké době si Augustin uvědomil, že alegorická četba Písma a novoplatonická filosofie, které praktikoval Milánský biskup, mu umožnily vyřešit intelektuální těžkosti, které se mu v mládí při jeho prvním kontaktu s biblickými texty zdály nepřekonatelné. Po četbě filosofických spisů tak Augustin začal znovu číst Písmo a zejména pavlovské listy. Konverze ke křesťanství 15.srpna roku 386 je pak vrcholem dlouhé a úmorné vnitřní cesty, o které budeme ještě mluvit v jiné katechezi. Afričan se pak odstěhoval na venkov, na sever od Milána k jezeru Como, aby se tam spolu s matkou Monikou, synem Adeodatem a malou skupinou přátel připravil ke křtu. 24. dubna roku 387 během velikonoční vigilie v Milánské katedrále byl pak Augustin ve svých ve dvaatřiceti letech Ambrožem pokřtěn. Po křtu se Augustin spolu s přáteli rozhodl vrátit do Afriky s myšlenkou začít společný život mnišského typu ve službě Boží. V Ostii však během čekání na loď nečekaně onemocněla matka, krátce na to zemřela a zanechala syna se zlomeným srdcem. Konvertita se nakonec vrátil domů a usadil se v Hippo, aby tam založil klášter. V tomto městě na africkém pobřeží byl i přes svůj odpor roku 391 vysvěcen na kněze a začal s několika druhy žít mnišským životem, na který předtím dlouho pomýšlel. Svůj čas dělil mezi modlitbu, studium a kázání. Chtěl pouze sloužit pravdě, necítil se povolán k pastorační službě, ale potom pochopil, že je to Boží povolání, aby byl pastýřem mezi druhými, a podával tak dar pravdy druhým. O čtyři roky později v Hippo roku 395 byl vysvěcen na biskupa. Augustin pokračoval v prohloubeném studiu Písma a textů křesťanské tradice a přitom se svým neúnavným pastoračním nasazením stal příkladným biskupem. Kázal několikrát týdně svým věřícím, podporoval chudé a sirotky, věnoval se formaci kněží a organizaci ženských i mužských klášterů. Bývalý rétor se v krátké době stal jedním z nejdůležitějších exponentů křesťanství té doby. Byl nesmírně aktivní ve správě své diecéze, což mělo i značný dopad v občanské sféře, a během více než 35 let svého episkopátu dosáhl biskup z Hippo širokého vlivu ve vedení katolické církve v římské Africe i všeobecně v křesťanství své doby. Přitom čelil úporným, rozkladným, náboženským a heretickým tendencím jako manicheismus, donatismus a pelagianismus, které vystavovaly nebezpečí křesťanskou víru v jediného Boha, plného milosrdenství. Bohu se svatý Augustin svěřoval denně až do konce svého života. Když byl uprostřed Vandaly obléhaného města Hippo stižen horečkou, požádal biskup – jak vypráví jeho přítel Possidius ve Vita Augustini – „aby mu velkými písmeny přepsali kající Žalmy a listy si nechal upevnit na zeď tak, aby je mohl z postele během své nemoci vidět a číst; nepřetržitě plakal a ronil vroucí slzy“ (31,2). Tak uběhly poslední dny Augustinova života, který zemřel 28.srpna roku 430 ve svých nedovršených 76 letech. Jeho dílu, odkazu a jeho vnitřnímu životu se budeme věnovat v příštích setkáních. Čtyři roky před svou smrtí nechal zvolit svého nástupce a za tím účelem 26. září 426 svolal lid do baziliky Pokoje v Hyppo, aby představil věřícím toho, kterého k tomuto úřadu určil. Při té příležitosti řekl: „Všichni jsme v tomto životě smrtelní, ale kdy nastane poslední den tohoto života, je pro každého jedince vždycky nejisté. Nicméně v dětství se s nadějí čeká na dospívání, v dospívajícím věku na mládí; v mládí pak zase na dospělost. V

dospělosti potom na zralost; ve zralém věku na stáří. Není jisté, že se tam dojde, ale doufá se v to. Avšak stáří před sebou nemá žádné období, v něž by mohlo doufat, a samotné jeho trvání je nejisté.. Já jsem z vůle Boží přišel do tohoto města v plné síle, ale nyní je moje mládí pryč a stal jsem se starcem“ (Ep. 213,1). V tomto bodě pak Augustin oznámil jméno svého nástupce, kněze Herakla. Ve shromáždění vypukly souhlasné ovace a třiadvacetkrát bylo zopakováno: „Díky Bohu! Chvála Kristu!“. Kromě toho pak dalšími aklamacemi věřící schvalovali i to, co Augustin řekl o svých úmyslech do budoucna. Chtěl se po zbytek let věnovat co nejintenzivnějšímu studiu Písma svatého (srov. Ep 213,6). Čtyři roky, které pak následovaly, byly vskutku obdobím mimořádné intelektuální činnosti, kdy dokončil důležitá díla a začal další, neméně náročná, věnoval se veřejným diskusím s heretiky – neustále usiloval o dialog – vystoupil na podporu míru v afrických provinciích, obsazených barbarskými kmeny z jihu. V této souvislosti napsal vévodovi Dariovi, který přišel do Afriky, aby odstranil neshody mezi vévodou Bonifácem a císařským dvorem, kterých využívaly ve svůj prospěch kmeny Maurů: „Největším odznakem slávy – píše v dopise – je zabití války slovem, namísto zabíjení lidí mečem, a nastolení či udržení míru mírem a nikoli válkou. Jistě, že i ti, kteří válčí, pokud jsou dobří, také usilují o mír, ale za cenu prolití krve. Ty jsi byl naopak poslán, abys učinil přítrž snahám o prolévání něčí krve“ (Ep. 229,2). Naděje na smíření na afrických územích byla, bohužel, zklamána. V květnu roku 429 Vandalové, které natruc pozval samotný Bonifác, přešli přes Gibraltarskou úžinu a obsadili Mauretánii. Invaze se rychle rozšířila do ostatních bohatých afrických provincií. V květnu nebo červnu roku 430 „ničitelé římského císařství“, jak tyto barbary označil Possidius (Vita, 30,1), dorazili k Hyppo a obklíčili je. Ve městě hledal útočiště také Bonifác, který se příliš pozdě smířil s císařským dvorem, a nyní se marně snažil zastavit postup agresorů. Životopisec Possidius opisuje Augustinovu bolest takto: „Slzy se hojněji než obvykle staly jeho chlebem ve dne i v noci, a nyní, na sklonku svého života, více než druzí upadal do hořkosti a zármutku svého stáří“ (Vita, 28,6). A vysvětluje: „Onen Boží muž totiž viděl krveprolévání a destrukci měst, zničené domy na venkově a obyvatelstvo zabíjené nepřáteli nebo rozprášené a na útěku; kostely bez kněží a služebníků, řádové sestry a řeholníky rozptýleny do všech stran, z nichž někteří unikli mučení, jiní byli zabiti, další uvězněni, ztracena byla integrita duše a těla a také víry a všichni upadli do bolestného a dlouhého otroctví nepřátel“ (ibid., 28,8). Augustin, byť starý a unavený, byl však i nadále činný a utěšoval sebe i druhé modlitbou a rozjímáním nad tajemnými plány Prozřetelnosti. Mluvil v této souvislosti o „starobě světa“. Vskutku tento římský svět zestárnul. Mluvil o této starobě již několik let předtím, kdy utěšoval uprchlíky, kteří přišli z Itálie poté, co roku 410 Alarichovi Gótové obsadili Řím. Ve stáří se nemoci násobí: kašel, rýma, slabozrakost, úzkostlivost, malátnost. Avšak stárne-li svět, pak Kristus je trvale mladý. Augustin proto vybízí: „Neodmítejte mládnout v jednotě s Kristem i ve světě starém. Říká ti přece: Neboj se, tvoje mládí se obnoví jako orlice“ (srov. Serm. 81,8). Křesťan proto nemusí malomyslnět ani v těch nejtěžších situacích, ale nasazovat se v pomoci těm, kteří ji potřebují. Velký biskup to navrhuje v odpovědi biskupovi z Tiaby, Honorátovi, který se jej tázal, zda před vpádem barbarů smí biskup nebo kněz nebo jakýkoli člověk zachránit svůj život útěkem: „Je-li nebezpečí všem společné, tedy pro biskupy, kněze i laiky, pak ti, kteří mají zapotřebí pomoci by neměli být opuštěni těmi, kteří mají povinnost jim pomáhat svátostnou službou, takže buď se zachrání společně nebo společně budou snášet nouzi, pokud Otec rodiny dopustí, aby jí trpěli“ (Ep.

228,2). A uzavírá: „Je to nejvyšší zkouška lásky“ (ibid., 3). Jak nerozpoznat v těchto slovech hrdinské poselství, které během staletí mnozí kněží přijali a uskutečnili? Město Hyppo mezitím odolávalo. Augustinův klášterní dům otevřel své brány, aby přijal bratry v biskupské službě, kteří hledali pohostinství. Byl mezi nimi také Possidius, jenž byl už dříve jeho učedníkem a který nám tak mohl zanechat přímé svědectví oněch posledních, dramatických dnů: „Třetí den onoho obležení Augustin ulehl s horečkou. Byla to jeho poslední nemoc“ (Vita, 29,3). Svatý Stařec konečně využil tento volný čas k tomu, aby se věnoval intenzivněji modlitbě. Tehdy se běžně mělo za to, že nikdo – biskup, řeholník či laik – jakkoli bezúhonným by se jeho život mohl zdát, nemůže čelit smrti bez odpovídajícího pokání. Proto bez ustání mezi slzami opakoval kající žalmy, které tolikrát spolu s lidem recitoval (srov. ibid., 31,2). Čím více se nemoc zhoršovala, tím více umírající biskup cítil potřebu samoty a modlitby: „Aby nebyl nikým rušen ve svém usebrání – píše Possidius - prosil nás přítomné asi deset dní před odchodem z těla, abychom nikomu nedovolovali vstupovat do jeho komnaty mimo dobu, kdy jej přicházeli navštívit lékaři anebo kdy mu byl přinášen pokrm. Jeho vůle byla přesně splněna a celý tento čas trávil v modlitbě“ (ibid., 31,3). Skonal 28. srpna 430 a jeho velké srdce konečně nalezlo pokoj v Bohu. „Při uložení jeho těla do hrobu – informuje Possidius – byla Bohu přinesena oběť, které jsme se všichni účastnili, a potom byl pohřben“ (Vita, 31,5). Jeho tělo bylo neznámo kdy převezeno do Sardinie a odtud kolem roku 725 do Pavie do baziliky sv. Petra in Ciel d´oro, kde spočívá dodnes. Jeho první životopisec o něm podává tento závěrečný úsudek: „Zanechal církvi velký počet kněží, jakož i ženské a mužské kláštery plné osob povolaných ke zdrženlivosti v poslušnosti svým představeným, spolu s knihovnami obsahujícími knihy a promluvy jeho i ostatních svatých, o nichž se ví, jaké byly milostí Boží jejich zásluhy a jejich význam pro církev, a v nichž ho věřící stále nacházejí živého“ (Vita, 31,8). S tímto závěrem můžeme souhlasit. V jeho spisech jej i my nacházíme živého. Když čtu spisy svatého Augustina nemám dojem, že je člověkem, který zemřel přibližně před tisíci šesti sty lety, ale vnímám jej jako člověka dneška, přítele, současníka, který svou živou a aktuální vírou mluví ke mně, mluví k nám. U svatého Augustina, který mluví k nám a mluví ke mně ve svých spisech, vidíme trvalou aktuálnost jeho víry, víry, která přichází od Krista, vtěleného věčného Slova, Syna Božího a Syna člověka. A můžeme vidět, že tato víra není včerejší, přestože byla hlásána včera, ale je stále dnešní, protože Kristus je skutečný dnes i vždy. On je Cesta, Pravda a Život. Svatý Augustin nás tak povzbuzuje, abychom se tomuto stále živému Kristu svěřili a nalezli tak cestu života.

Roku 1986 můj drahý předchůdce Jan Pavel II. věnoval sv. Augustinovi k 1600. výročí jeho konverze dlouhý a hutný dokument, apoštolský list Augustinum Hipponensem. Papež sám označil tento text za „díkůvzdání Bohu za dar, který touto zázračnou konverzí poskytl Církvi a skrze ni i celému světu“ (AAS, 74,1982,str.802). K tématu konverze bych se rád vrátil na příští generální audienci. Je to základní téma nejenom pro jeho osobní život, ale také pro náš. Samotný Pán shrnul v evangeliu minulé neděle svoje kázání slovem: „Obraťte se“. Budeme sledovat cestu sv. Augustina, abychom mohli meditovat o tom, čím tato konverze byla: byl to definitivní, rozhodující krok, ale zásadní krok se musí rozvinout v celém našem životě.

Dnešní katecheze však bude věnována tématu víry a rozumu, které je tématem zásadním, nebo lépe: zásadním tématem životopisu sv. Augustina. Jako dítě si od svojí matky Moniky osvojil katolickou víru. Potom v mladickém věku však tuto víru opustil, protože nebyl s to vidět její rozumnost a nechtěl náboženství, které by pro něho nebylo také výrazem rozumu, tedy pravdy. Jeho žízeň po pravdě byla radikální a zavedla jej pak daleko od katolické víry. Jeho radikalita však byla taková, že se nemohl spokojit s filosofiemi, které nedosahovaly samotné pravdy, které nedosahovaly k Bohu. A to k Bohu, který by byl nejenom poslední kosmologickou hypotézou, ale který by byl pravým Bohem, Bohem, který oživuje a vstupuje do našeho vlastního života. Celá intelektuální a duchovní cesta svatého Augustina je tedy i pro dnešní dobu platným příkladem vztahu mezi vírou a rozumem; je to téma nejen pro věřícího, ale pro každého člověka, který hledá pravdu; je to ústřední téma vyváženosti a údělu každé lidské bytosti. Tyto dvě dimenze, víra a rozum, není třeba oddělovat, ani klást proti sobě; spíše mají kráčet pospolu. Jak to napsal sám Augustin po své konverzi: víra a rozum „jsou dvě síly, které nás vedou k poznání“ (Contra Academicos, III, 20, 43). V této souvislosti prosluly právem dvě augustiniánské formulace (Sermones, 43,9): crede ut intelligas (věřím, abych chápal) – víra uvádí na cestu, aby byl překročen práh pravdy, ale neoddělitelně platí také intellige ut credas (chápu, abych věřil) - zkoumáním pravdy lze nalézt Boha a věřit. Dvě Augustinova tvrzení vyjadřují s účinnou bezprostředností a zároveň hloubkou syntézu tohoto problému, v níž katolická Církev vidí výraz své vlastní cesty. Historicky se tato syntéza utváří ještě před příchodem Krista setkáním hebrejské víry a řeckého myšlení v helénském judaismu. Následně pak tato syntéza byla přejata a rozvinuta mnohými křesťanskými mysliteli. Harmonie mezi vírou a rozumem je zejména výrazem toho, že Bůh není daleko. Není daleko od našeho rozumu a od našeho života; je nablízku každé lidské bytosti, blízko našemu srdci a blízko našemu rozumu, vydáme-li se skutečně na cestu. Augustin postřehl s mimořádnou intenzitou právě tuto blízkost Boha člověku. Přítomnost Boha v člověku je hluboká a zároveň tajemná, ale může být rozpoznána a objevena ve vlastním nitru. Nevycházej ven – praví konvertita Augustin – ale „vrať se do sebe, v nitru člověka přebývá pravda, zjistíš-li, že tvoje přirozenost se mění, překroč (transcenduj) sebe sama. Pamatuj však: když překračuješ sebe sama, překračuješ duši, která je rozumná. Směřuj tedy tam, kde se rozžíhá světlo rozumu“ (De vera religione, 39, 79). Zdůrazňuje to svým nejslavnějším výrokem v začátku svých Confessiones (Vyznání), duchovní autobiografie, sepsané na chválu Boží: „Stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné je srdce naše, dokud nespočine v Tobě“ (I, 1,1). Oddálení od Boha je tedy oddálení od sebe sama, jak to vyznává Augustin, když se obrací k přímo k Bohu těmito slovy: „Ty jsi uvnitř mne více než já sám a ty jsi výše než ta nejvyšší část mne samého“ interior intimo meo et superior summo meo, takže – dodává v další pasáži, kde vzpomíná na dobu, jež předcházela jeho konverzi – „ty jsi byl přede mnou, já jsem se však vzdálil od sebe samého, nenalézal jsem sebe a tím méně pak tebe“ (Confessiones, V, 2,2). Augustin - právě proto, že tuto intelektuální a duchovní cestu prožil v první osobě – dovedl ji ve svých dílech podat s takovou bezprostředností, hloubkou a moudrostí. Ve dvou dalších slavných pasážích svých Vyznání (IV, 4,9 a 14,22) praví, že člověk je „velkou otázkou“ (magna quaestio) a „velkou hlubinou“ (grande profundum), záhadou a propastí, kterou jenom Kristus osvěcuje a zachraňuje. Toto je důležité: člověk, který je daleko od Boha, je také daleko od sebe sama, je odcizený sobě

samému, a může nalézt sebe sama jedině, setká-li se s Bohem. Tak přijde také k sobě, svému pravému já, své pravé identitě. Lidská bytost – zdůrazňuje Augustin v De civitate Dei (XII, 27) – je svou přirozeností společenská a v důsledku neřesti nespolečenská, a zachraňuje ji Kristus, jenž je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidstvím a „univerzální cestou svobody a spásy“, jak to zopakoval můj předchůdce Jan Pavel II. (Augustinum Hipponensem, 21). Mimo tuto cestu, která lidskému rodu nikdy nechyběla – tvrdí dále Augustin v témže díle – „není nikdo svobodný, nikdo není osvobozen, nikdo nebude osvobozen“ (De civitate Dei, X, 32,2). Kristus jakožto jediný prostředník spásy je hlavou Církve a s ní je mysticky sjednocen do té míry, že Augustin může tvrdit: „Stali jsme se Kristem. Je-li totiž on hlavou a my jeho údy, pak celým člověkem je on a my“ (In Iohannis evangelium tractatus, 21, 8). Lid Boží a dům Boží, Církev v augustiniánském pojetí je tedy těsně spjata s pojmem Kristova Těla, založeným na kristologickém výkladu Starého Zákona a na svátostném životě soustředěném v Eucharistii, ve které nám Pán dává svoje Tělo a proměňuje nás na svoje Tělo. Proto je zásadní věcí, aby Církev, Boží lid v kristologickém a nikoli sociologickém smyslu byl opravdu začleněn v Kristu, který se – jak v jednom krásném textu praví Augustin – „modlí za nás, modlí se v nás a my se modlíme k němu, modlí se za nás jako náš kněz, modlí se v nás jako naše hlava a my se modlíme k němu jako k našemu Bohu, rozpoznáváme v něm tedy náš hlas a jeho hlas zase v nás“ (Enarrationes in Psalmos, 85,1). Na závěr apoštolského listu Augustinum Hipponensem Jan Pavel II. klade tomuto světci otázku, co by řekl dnešnímu člověku, a odpovídá slovy, která Augustin napsal krátce po své konverzi: „Zdá se mi, že je třeba vést lidi k naději, že naleznou pravdu“ (Epistulae, 1,1), onu pravdu, kterou je sám Kristus, pravý Bůh, k němuž se obrací jednou z nejslavnějších a nejkrásnějších modliteb svých Vyznání: „Pozdě jsem si Tě zamiloval, Kráso tak dávná a přece tak nová, pozdě jsem si Tě zamiloval! Hle, Tys byl uvnitř, když já jsem byl venku, a tam jsem Tě hledal, vrhal jsem se na to krásné, co jsi stvořil, já netvor. Tys byl se mnou, ale já jsem s Tebou nebyl. To, co by vůbec nebylo, kdyby to nebylo v Tobě, drželo mě daleko od Tebe. Tys volal, křičel a prorazil mou hluchotu; Tys zářil, svítil a zahnal mou slepotu; Tys vydával vůni a já jsem ji vdechl, a teď dychtím po Tobě; okusil jsem a nyní lačním a žízním; Ty ses mne dotkl, a já hořím touhou po Tvém pokoji“. Ano, Augustin se setkal s Bohem a během celého svého života jej zakoušel do té míry, že tato skutečnost, která je především setkáním s Osobou, Ježíšem, změnila jeho život, jako mění život tolika žen a mužů, kterým se v průběhu věků dostalo milosti se s ním setkat. Modleme se tedy k Pánu, aby nám dal tuto milost a dal nám tak nalézt svůj pokoj.

Svatý Augustin je církevní otec, který po sobě zanechal velký počet spisů. Některá z augustiniánských děl mají zásadní důležitost a to nejen pro dějiny křesťanství, ale pro formaci celé západní kultury: zřetelným příkladem toho jsou jeho Vyznání, bezpochyby jedna z dodnes nejčtenějších knih křesťanského starověku. Jako ostatní církevní otcové prvních staletí, ale v nesrovnatelně větší míře, měl široký a trvalý vliv také biskup z Hippo, jak je to patrné z obrovské rukopisné tradice jeho děl, která jsou opravdu velice početná.

On sám pořídil jejich seznam rok před tím než zemřel v tzv. Retractationes a těsně po jeho smrti byly přesně zaznamenány v Indiculus („seznamu“), který připojil jeho věrný přítel Possidius k životopisu svatého Augustina Vita Augustini. Seznam Augustinových děl pořídil s výslovným záměrem zachovat jejich památku v době Vandalské invaze šířící se po celé římské Africe; čítá tisíc třicet spisů, které očísloval jejich autor, a k tomu další, které „spočítat nelze, protože je neočísloval“. Biskup ze sousedního města – Possidius – diktoval tato slova právě v Hippo, kam se utekl a kde byl svědkem smrti přítele a skoro jistě se přitom opíral o katalog Augustinovy osobní knihovny. Dnes je známo kolem 300 dopisů, které se po biskupovi z Hippo zachovaly a téměř 600 homilií, kterých však bylo původně mnohem více, možná dokonce mezi 3 až 4 tisíci, plody 40 let kázání antického rétora, který se rozhodl následovat Ježíše a mluvit nikoli pro velké císařské dvory, ale k prostému obyvatelstvu z Hippo. Poměrně nedávno byla naše znalost tohoto velkého církevního otce obohacena objevem několika dalších dopisů a homilií. „Mnohé knihy – píše Possidius - byly sepsány a publikovány, mnohá kázání byla pronesena v kostele, přepsána a opravena jednak za účelem potírání různých heretiků, jednak jako interpretace Písma svatého a povzbuzení svatých dětí církve. Těchto děl – zdůrazňuje přítel biskup – je tolik, že jediný znalec bude mít stěží možnost je přečíst, osvojit si je a poznat.“ (Vita Augustini, 18,9). Mezi Augustinovou literární produkcí, tedy více než tisícem publikací z oblasti filosofie, apologetiky, věrouky, mravouky, mnišských, exegetických, protiheretických spisů a dalších dopisů a kázání, vyčnívá několik význačných děl velkého teologického a filosofického dosahu. Především je třeba vzpomenout již zmíněná Vyznání, napsaná ke chvále Boží ve třinácti knihách mezi lety 397 až 400. Je to určitý druh autobiografie, psané formou dialogu s Bohem. Tento literární druh reflektuje právě život svatého Augustina, který nebyl životem uzavřeným do sebe, ale vyjadřoval se v mnoha věcech a zároveň byl podstatně žit jako dialog s Bohem a tím jako život s druhými. Samotný název Vyznání se vztahuje v první řadě k vyznáním vlastních slabostí, ubohosti hříchů, ale vyznání zároveň znamená chválu Boha, vděčnost Bohu. Vidět vlastní ubohost ve světle Božím se stává chválou Boha a díkůvzdáním, protože Bůh nás miluje, přijímá nás, proměňuje a pozvedá k sobě samému. O těchto Vyznáních, která měla velký úspěch ještě za života svatého Augustina, on sám napsal: „Hodně na mne zapůsobila, když jsem je psal a působí na mne dosud, když je čtu. Mnoha bratřím se tato díla líbí“ (Retractationes, II, 6). Musím říci, že také já jsem jedním z těchto „bratří“. Díky Vyznáním můžeme sledovat krok za krokem vnitřní cestu tohoto mimořádného a nadšeného Božího muže. Méně rozšířené, ale stejně originální a velmi důležité dílo jsou Retractationes, sepsaná ve dvou knihách kolem roku 427, v nichž už zestárlý svatý Augustin provádí jakousi „revizi“ (retractatio) celého svého psaného díla, čímž po sobě zanechal jedinečný a nesmírně cenný literární dokument, ale také výraz upřímnosti a intelektuální pokory. De civitate Dei – impozantní a zásadní dílo pro rozvoj západního politického myšlení a pro křesťanskou teologii dějin bylo napsáno mezi lety 413 až 426 ve 22 knihách. Podnětem k jeho sepsání bylo vyplenění Říma Góty v roce 410. Mnozí dosud žijící pohané, ale také mnozí křesťané tehdy říkali: Řím padl, křesťanský Bůh a apoštolé už město neochraňují. Dokud byla přítomna pohanská božstva, byl Řím caput mundi, velkoměstem, a nikomu nemohlo přijít na mysl, že by padl do rukou nepřátel. S křesťanským Bohem však už toto město není bezpečné. Křesťanský Bůh už jej nechránil, nemůže být proto Bohem, jemuž se lze svěřit. Na tuto námitku, která se hluboce dotýkala

také srdcí křesťanů, odpovídá svatý Augustin tímto velkým dílem De civitate Dei a vysvětluje, co máme od Boha očekávat a co nikoliv, jaký je vztah mezi politickou sférou a sférou víry, Církví. Také dnes je tato kniha zdrojem dobré definice pravé laicity a kompetencí církve, velké pravé naděje, která nám dává víru. Tato významná kniha prezentuje dějiny lidstva, jimž vládne božská Prozřetelnost, ale které jsou rozděleny dvojí láskou. Toto je základní obraz jeho interpretace dějin, totiž zápas mezi dvěma láskami: láskou k sobě „až ke lhostejnosti vůči Bohu“ a láskou k Bohu „až ke lhostejnosti vůči sobě“ (De civitate Dei, XVI, 28), za plnou svobodu od sebe a pro druhé ve světle Božím. Tato kniha je proto zřejmě nejvýznamnější knihou svatého Augustina a má trvalou důležitost. Podobně důležitou je De Trinitate, dílo o patnácti knihách o hlavním jádru křesťanské víry, víře v trojičního Boha, které napsal nadvakrát: prvních 12 knih, napsaných mezi lety 399 až 412, bylo publikováno bez Augustinova vědomí, a ten je kolem roku 420 dokončil a celé dílo přepracoval. Zde reflektuje tvář Boha a snaží se porozumět tajemství Boha, který je jediný, jediným stvořitelem světa, nás všech, a přesto je právě tento jediný Bůh trojí, je kruhem lásky. Snaží se pochopit toto nevyzpytatelné tajemství. Právě trojiční bytí ve třech Osobách je tou nejreálnější a nejhlubší jednotou jediného Boha. De doctrina Christiana je zase ve vlastním a pravém smyslu kulturním úvodem do interpretace Bible a v posledku i do samotného křesťanství, které mělo rozhodující vliv na formaci západní kultury. Přes všechnu svou pokoru si byl Augustin zajisté vědom své vlastní intelektuální velikosti. Přinášet křesťanské poselství obyčejným lidem však pro něho bylo důležitější než psaní velkých děl vysokého teologického rozletu. Tento jeho nejhlubší úmysl jej provázel po celý život a je patrný v dopise, který píše kolegovi Evodiovi a ve kterém sděluje své rozhodnutí přerušit na čas diktování knih De Trinitate, „protože jsou příliš únavné a srozumitelné jen málokomu, zatímco naléhavější jsou texty, které – jak doufám – budou užitečné mnohým“ (Epistulae, 169,1,1). Za užitečnější tedy považoval předávání víry způsobem srozumitelným všem než psaní velkých teologických děl. Bystře postřehnutá odpovědnost za šíření křesťanského poselství stojí u počátku spisů jako je De catechizandis rudibus, jakási katechetická teorie a zároveň praxe, nebo Psalmus contra partem Donati. Donatisté představovali v Africe v době svatého Augustina velký problém. Bylo to vlastně africké schizma. Tvrdili, že pravé křesťanství je to africké. Odporovali jednotě církve. Velký biskup bojoval proti tomuto schizmatu celý život a snažil se přesvědčit donatisty, že pouze v jednotě může existovat i africké křesťanství. A aby ho chápali i ti neprostší, kteří nerozuměli vznešené latině rétora, řekl: musím psát i s gramatickými chybami, velmi zjednodušenou latinou. A učinil tak zejména v tomto Psalmus, určitém druhu jednoduché básně proti donatistům, aby pomohl celému lidu pochopit, že pouze v jednotě církve se pro všechny uskutečňuje náš vztah s Bohem a ve světě roste pokoj. V tomto díle určeném širokému publiku nabývá zvláštního významu množství homilií, často pronášených spatra, které byly přepisovány těsnopisci už během kázání a ihned pak dávány do oběhu. Mezi nimi vystupují do popředí překrásné Enarrationes in Psalmos, které byly velmi čteny ve středověku. Byla to právě tato praxe publikování tisíců Augustinových homilií, často bez kontroly autora, která vysvětluje jejich šíření a následnou ztrátu, ale také jejich vitalitu. Kázání biskupa z Hippo se totiž díky pověsti jejich autora okamžitě stávala velmi hledanými a sloužila i dalším biskupům a kněžím jako vzory, jež byly přizpůsobovány stále novým kontextům.

Ikonografická tradice na jedné z lateránských fresek, pocházejících až ze 6.století, představuje svatého Augustina s knihou v ruce. Zajisté proto, aby tak poukázala na jeho literární produkci, která tak významně ovlivnila mentalitu křesťanů, ale také proto, aby vyjádřila jeho lásku ke knihám, k četbě a k poznání obrovské kultury minulosti. Po své smrti nezanechal nic, vypráví Possidius, ale „vždycky doporučoval pečlivě uchovávat příštím generacím knihovnu své církve s jejími kodexy“, včetně svých vlastních děl. V nich, zdůrazňuje Possidius, je Augustin „stále živý“ a potěšuje toho, kdo jeho knihy čte, ačkoliv – uzavírá - „myslím, že mnohem větší užitek měli z kontaktu s ním ti, kteří ho mohli vidět a slyšet, když mluvil osobně v kostele, a ještě více ti, kteří znali jeho každodenní jednání mezi lidem“ (Vita Augustini, 31). Ano, také pro nás by bylo krásné mít možnost jej slyšet. Ale je skutečně živý ve svých spisech, je přítomný mezi námi a tak vidíme také trvalou vitalitu víry, které odevzdal celý svůj život.

Věnovali jsme se již jeho životu, jeho dílu a některým aspektům jeho myšlení a dnes bych se chtěl vrátit k jeho niternému zážitku, který z něj učinil jednoho z největších konvertitů křesťanských dějin. Nad touto jeho zkušeností jsem za zamýšlel minulý rok během své pouti do Pavie, abych tam uctil ostatky tohoto církevního otce. Chtěl jsem mu tak vyjádřit úctu celé katolické církve, ale také zviditelnit svou osobní zbožnost a vděčnost této postavě, s níž se cítím svázán ve svém životě teologa, kněze i pastýře. Zážitek sv. Augustina je dodnes přístupný především díky jeho Vyznáním, díla, které napsal ke chvále Boží a které stojí u počátků jedné ze specifických literárních forem Západu: autobiografie, tedy osobního výrazu vědomí o sobě samém. Kdokoli se seznámí s touto mimořádnou, okouzlující a dodnes velmi čtenou knihou, snadno postřehne, že Augustinova konverze nebyla ani nečekaná, ani od počátku plně uskutečněná, ale může

být v plném a vlastním smyslu definována spíše jako cesta, která zůstává vzorem pro každého z nás. Toto putování zajisté vyvrcholilo konverzí a pak křtem, ale neskončilo onou Velikonoční vigilií roku 387, když tohoto afrického rétora v Milánu biskup Ambrož pokřtil. Cesta Augustinovy konverze totiž nenápadně pokračovala až do konce jeho života, takže lze opravdu říci, že její tři různé etapy, které lze snadno rozlišit, představují jednu jedinou velkou konverzi. Svatý Augustin byl vášnivým hledačem pravdy a to od začátku až do konce svého života. První etapa cesty jeho konverze se uskutečnila postupným přibližováním ke křesťanství. Od jeho matky Moniky, k níž byl neustále velmi připoután, se mu totiž dostalo křesťanské výchovy a ačkoli pak během svých mladých let vedl nespořádaný život, vždycky pociťoval hlubokou přitažlivost ke Kristu, protože lásku k Pánovu jménu pil spolu s mateřským mlékem, jak sám zdůrazňuje (srov. Vyznání, III,4,8 ). Avšak i filosofie, zejména platónského ražení přispěla k jeho dalšímu přiblížení se Kristu a ukázala mu existenci Logu, stvořitelského rozumu. Knihy filosofů mu ukazovaly, že existuje rozum, z něhož pochází celý svět, ale neřekli mu, jak dosáhnout tento Logos, který se zdál tak vzdáleným. Teprve četba listů svatého Pavla ve víře katolické církve mu plně zjevila pravdu. Tuto zkušenost syntetizuje Augustin v jedné z nejproslulejších pasáží svých Vyznání. Vypráví tam, že v mukách svých reflexí se jednoho dne odebral do zahrady a najednou zaslechl dětský hlas, který opakoval říkanku, kterou nikdy dříve neslyšel: tolle, lege, tolle, lege, „vezmi, čti, vezmi, čti“ (VIII, 12,29). Vzpomněl si tehdy na konverzi Antonína, otce mnišství, a spěšně se chopil pavlovského kodexu, který měl chvíli před tím v rukou, otevřel jej a pohled mu padl na úryvek z listu Římanům, kde apoštol vybízí odložit skutky těla a obléknout se v Krista (13, 13-14). Pochopil, že toto slovo bylo v té chvíli určeno jemu osobně, přicházelo od Boha prostřednictvím apoštola a ukazovalo mu, co má v oné chvíli dělat. Pocítil tak, že se rozpouštějí temnoty pochybností a on je svobodný k tomu, aby se dal cele Kristu: „Obrátil jsem k tobě celé svoje bytí“, komentoval to později (Vyznání, VIII,12,30). To byla jeho první a rozhodující konverze. K této základní etapě svého dlouhého putování došel africký rétor, díky svému vášnivému zaujetí pro člověka a pro pravdu, vášni, která jej vedla hledat velkého a nedostupného Boha. Víra v Krista mu umožnila pochopit, že Bůh, zdánlivě tak vzdálený, ve skutečnosti tak vzdálený nebyl. Stal se nám totiž blízkým tím, že se stal jedním z nás. V tomto smyslu vedla víra v Krista k dovršení dlouhého Augustinova hledání na cestě pravdy. Pouze Bůh, který se stal „hmatatelným“, jedním z nás, byl skutečně Bohem, ke kterému bylo možné se modlit, pro něhož a s nímž bylo možné žít. To je cesta, kterou je třeba kráčet s odvahou a zároveň pokorou, v ustavičné otevřenosti a očišťování, které má každý z nás neustále zapotřebí. Avšak onou Velikonoční vigilií roku 387, jak jsme řekli, Augustinova cesta neskončila. Vrátil se do Afriky a založil malý klášter, kde se usadil s několika přáteli, aby se věnovali kontemplativnímu životu a studiu. To byl jeho životní sen. Nyní byl povolán žít plně pro pravdu, s pravdou a v přátelství s Kristem, který je pravda. Krásný sen trval tři roky, až do doby kdy byl, ke své nevoli, vysvěcen v Hippo na kněze a byl poslán sloužit věřícím. Přitom sice pokračoval v životě s Kristem a pro Krista, ale ve službě všem. Bylo to pro něho velmi obtížné, ale hned na počátku pochopil, že pouze životem pro druhé a nikoli jenom pro svou soukromou kontemplaci, mohl skutečně žít s Kristem a pro Krista. Augustin se tedy zřekl života pouhé meditace a naučil se - nikoli bez obtíží – dávat k dispozici plody své inteligence k užitku druhých. Naučil se předávat svou víru prostým lidem a žít tak pro ně ve městě, které se stalo jeho městem, neúnavně vyvíjet velkodušnou

a svízelnou činnost, kterou v jednom ze svých krásných kázání popisuje takto. „Kázat, diskutovat, znovu získávat, povzbuzovat, být k dispozici všem – to je obrovský úkol, velká tíže a nezměrná námaha“ (Serm. 339,4). Tuto tíži však na sebe vzal, neboť pochopil, že právě tak mohl být blíže Kristu. Pochopit, že k druhým se přichází v jednoduchosti a pokoře – to byla jeho pravá druhá konverze. Ale je tu ještě poslední etapa augustiniánské cesty, třetí konverze. Ta, která jej každý den jeho života vedla k tomu, aby prosil Boha o odpuštění. Zpočátku si myslel, že když už je jednou pokřtěn, žije ve společenství s Kristem, ve svátostech a při slavení eucharistie dosahuje života, jak je podán v horském kázání: dokonalosti darované křtem a opětovně potvrzované v eucharistii. V poslední etapě svého život pochopil, že to, co řekl ve svých prvních promluvách o horském kázání, tedy že jako křesťané nyní žijeme trvale v tomto stavu, bylo pomýlené. Jen samotný Kristus opravdu a úplně realizoval horské kázání. My máme zapotřebí být obmyti Kristem, který nám umyje nohy, a být od něho obnovováni. Potřebujeme ustavičnou konverzi. Až do konce budeme potřebovat pokoru, která uznává, že jsme hříšníky na cestě, dokud nám Pán nepodá ruku definitivně, aby nás uvedl do života věčného. V tomto posledním postoji pokory, den po dni prožívaném, Augustin zemřel. Tento postoj hluboké pokory před jediným Pánem, Ježíšem, jej přivedl také ke zkušenosti intelektuální pokory. Augustin, který je jednou z největších postav dějin myšlení, totiž během posledních let svého života podrobil všechna svá četná díla pronikavému kritickému zkoumání. Tak vznikl jeho spis Retractationes („revize“), kterým tak svoje, opravdu velkolepé, teologické myšlení zařazuje do pokorné a svaté víry té, kterou nazývá jednoduše jménem Catholica, tedy Církví. „Pochopil jsem – píše právě v této své nejoriginálnější knize (I,19,1-3), že jeden jediný je opravdu dokonalý a že slova horského kázání jsou uskutečněna pouze v jednom jediném: v samotném Ježíši Kristu. Avšak celá Církev – my všichni, včetně apoštolů – musíme každý den prosit: odpusť nám naše viny jako i my odpouštíme našim viníkům“. Augustin se obrátil ke Kristu, který je pravda a láska, následoval jej po celý život a stal se vzorem každé lidské bytosti, nám všem, kteří hledáme Boha. Proto jsem chtěl skončit svou pouť do Pavie před hrobem tohoto velkého milovníka Boha a symbolicky předat církvi a světu svou první encykliku, nazvanou Deus caritas est. Ta totiž mnoho dluží, zejména ve své první části, právě myšlení svatého Augustina. I dnes, stejně jako v jeho době, potřebuje lidstvo poznat a především žít tuto základní skutečnost: Bůh je láska a setkání s ním je jedinou odpovědí na neklid lidského srdce. Srdce, obývaného nadějí, která je snad ještě v mnoha našich současnících potemnělá a neuvědomělá, ale která nám křesťanům už dnes otevírá budoucnost, takže svatý Pavel napsal, že „v naději jsme spaseni“ (Řím 8,24). Naději jsem věnoval svou druhou encykliku Spe salvi a také ona je široce poplatná Augustinovi a jeho setkání s Bohem. V jednom krásném textu sv. Augustin definuje modlitbu jako výraz touhy a tvrdí, že Bůh odpovídá tím, že rozšiřuje naše srdce směrem k Němu. My musíme očišťovat naše touhy a naše naděje, abychom přijali Boží něhu (srov. In I Ioannis 4,6). Ta jediná nás totiž otevírá také pro druhé a zachraňuje nás. Modleme se tedy, aby nám bylo v našem životě každý den dopřáno následovat příklad tohoto velkého konvertity, abychom jako on potkávali v každé chvíli našeho života Pána Ježíše, jediného, který nás spasí, očišťuje a dá nám pravou radost, pravý život.

LITANIE K SV. ROCHU Pane smiluj se Kriste, smiluj se Pane, smiluj se

Pane smiluj se Kriste, smiluj se Pane, smiluj se

Kriste, uslyš nás Kriste, vyslyš nás

Kriste, uslyš nás Kriste, vyslyš nás

Bože, náš nebeský Otče smiluj se nad námi Bože, Synu Vykupiteli světa Bože, Duchu svatý, Utěšiteli Svatá Maria oroduj za nás Svatá Matko Boží a Matko naše Svatá Panno panen Svatý Rochu oroduj za nás Svatý Rochu, velký a velkodušný ochránce lidstva Svatý Rochu, učedníku a věrný svědku Ježíše Krista Svatý Rochu, který jsi na svém těle nesl znamení Kříže Svatý Rochu, který jsi na sobě stále zakoušel Kristovo utrpení Svatý Rochu, jehož srdce hořelo ohněm lásky Svatý Rochu, který jsi opustil své jmění, a oddal ses chudým Svatý Rochu, který jsi obětoval svůj život za ty nejposlednější Svatý Rochu, poutníče k místům víry Svatý Rochu, který jsi celý život věnoval službě nemocným a ulehčení jejich bolestí Svatý Rochu, který jsi znamením kříže zastavil mor a uzdravil nemocné Svatý Rochu, který jsi mnoho měst zachránil před nákazou Svatý Rochu, sám morovou metlou zasažený Svatý Rochu, zázračně uzdravený Svatý Rochu, silný ve víře a chráněný andělem, jehož ti poslal Pán Svatý Rochu, skrze psa Prozřetelností živený Svatý Rochu, jehož život a svatost upoutaly Gotharda a nepřestávají uchvacovat věřící všech časů Svatý Rochu, který ač nevinen jsi byl potupně obviněn z vyzvědačství Svatý Rochu, nespravedlivě vězněný Svatý Rochu, který jsi zemřel ve vězení jako zločinec Svatý Rouchu, kostnickým koncilem vzývaný, aby tento byl uchráněn moru Svatý Rochu, vzývaný jako ochránce před nakažlivými nemocemi a pohromami Svatý Rochu, těšiteli zajatých a znamení naděje a vykoupení pro vězněné Svatý Rochu, příteli vyhoštěných, osamělých a chudých Svatý Rochu, vzore trpělivosti a odevzdanosti pro opuštěné a trpící Svatý Rochu, ochránce poutníků a pocestných Svatý Rochu, patrone poutníků celého světa Svatý Rochu, patrone naší vesnice Svatý Rochu, spoluobčane naší obce Svatý Rochu, mladý vzore mladých Svatý Rochu, dobrovolníku lásky v Kristově jménu a vzore volontariátu Svatý Rochu, náš společníku na životní pouti Svatý Rochu, poutníku vševládného a věčného Boha

Svatý Rochu, ve všem světě uctívaný Svatý Rochu, jehož Kristus korunoval ctí a slávou Svatý Rochu, světče uprostřed svatých Beránku Boží, který snímáš hříchy světa Beránku Boží, který snímáš hříchy světa Beránku Boží, který snímáš hříchy světa

odpusť nám, Pane. vyslyš nás, Pane. smiluj se nad námi

MODLEME SE Na přímluvu svatého Rocha, který tě vyznával a víře v Tebe vydal svědectví, Tě, Pane, prosíme: vzdal od nás zla, co na nás doléhají, ať nás nestíhá tvůj hněv, usmiř nás ve své otcovské lásce, pomoz nám milovat se navzájem a sloužit strádajícím a nešťastným našich dnů. Prosíme o to skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který je Bůh a spolu s Tebou, v jednotě Ducha svatého, žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.

MODLITBA K BOHU NA PŘÍMLUVU SVATÉHO ROCHA Nekonečně dobrý Otče, dej nám pokoru, abychom mohli prosit a obdržet odpuštění všech našich nedokonalostí v lásce. Svěřujeme se ti spolu se všemi našimi bratřími a sestrami, kteří jsou osamocení, zoufalí; se všemi, kteří tě ještě neznají, s těmi, kdo ti neprokazují náležitou lásku; naplň svou přítomností naše těla i srdce, prahnoucí po Lásce! Duchu svatý, vyslyš naše pokorné prosby a dej, ať milost uzdravení a ochrany před nakažlivými nemocemi, kterou Bůh udělil svatému Rochovi, hojně spočine na těch, kdo po ní touží. Tvé jasné světlo ať osvěcuje badatele v jejich zkoumání jak zabránit těmto ranám. Tvá Láska ať rozhojní v našich srdcích onu lásku, která oživovala svatého Rocha ve službě nemocným, vyděděným, zapomenutým, takže v tobě nacházeli Světlo, Naději a Pokoj. Otevři nás tvé dobrotě, s níž přijímáš každého postiženého muže, ženu či dítě, staráš se o ně a zahrnuješ svou péčí. Skrze Ježíše Krista našeho Pána a Přítele, který nás uzdravil svými svatými ranami. Skrze milosrdnou přímluvu přesvaté Panny Marie, Soucit Boha k Církvi i ke všem lidem. Svatý Rochu, laiku a poutníku Evropou, morem stižený, vězněný: ty jenž jsi uzdravoval těla ve jménu Ježíše Krista a přiváděl lidi k Bohu, představ mu naše viny, naše trápení, aby jeho Světlo obrátilo naše srdce, která v něj doufají a čekají na vytoužený okamžik, kdy se jich dotkne jeho milost. Věříme jeho Všemohoucnosti, která je pramenem smíření, světla a pokoje. Svatý Rochu, oroduj za nás! Svatý Rochu, přimlouvej se za nás! AMEN.

ADAMEC Josef BARÁTOVÁ Ivona BENÍČEK František, Mgr. BENÍČEK Josef, Dr. BENÍČKOVÁ Františka BRANDÝS Jiří BRANDÝSOVÁ Veronika BUREŠ Vojtěch FREMLOVÁ Marta FRÝBORT Jiří, Ing. FRÝDKOVÁ Blanka, Ing. GAZDÍKOVÁ Barbora GAZDÍKOVÁ Jitka, MUDr. GAZDÍK Václav HLADKÁ Miluše HLADKÝ Pavel ml. HLADKÝ Pavel HURTÍKOVÁ Milada, MUDr. CHYŤOVÁ Dagmar ml. CHYŤOVÁ Dagmar

JANSKÁ Zuzana KOLENIČ Michal KOLENIČ Milan KOLENIČOVÁ Marie KOUTNÁ Marie, Ing. KRÁLÍKOVÁ Drahomíra KUDRMANN Jiří KUDRMANNOVÁ Marie MAKYČOVÁ Tereza MENŠÍKOVÁ Marie MIČANOVÁ Zdeňka MIKULKOVÁ Ludmila NAVLÁČIL Martin NAVLÁČILOVÁ Jaroslava NOVOTNÁ Jitka OLIVOVÁ Olga POHLODEK František PŘIKRYL Jan PŘIKRYL Marek

PŘIKRYLOVÁ Barbora PŘIKRYLOVÁ Dagmar PUČANOVÁ Marie PULTEROVÁ Marie ROZEHNALOVÁ Marie SMEJKALOVÁ Marie SYNKOVÁ Marie ŠAROCHOVÁ Jindřiška ŠEVČÍKOVÁ Josefa VALTR Ondřej VALTROVÁ Hana VÁVROVÁ Marie VLČ Radovan VOLDŘICHOVÁ Alena, PharmDr. VRTÍLKOVÁ Marie ZAHRADNÍČKOVÁ Ludmila ZAHRADNÍČKOVÁ Tereza ZÁLEŠÁK Martin ZÁLEŠÁKOVÁ Alena ZAVADILOVÁ Ludmila