Vrcchlicky, Jaroslav Ceske ballady

Vrcchlicky, Jaroslav Ceske ballady

ESKÉ

BALLADY,

z

JAR.

ASNI

VRCHLICKÉHO.

V PRAZE.

NÁKLADEM lUOl.

J.

OTTY.

Veškera

i)r;iv;i

vyhrazena.

V(£)K MUTÉJOVICE Pírúsíí.ové íslo

±^2Jl/^.

^\

-Unicc Tiskem eské srafické spoleinosli

v rVaze.

Trut.

Jak mlatem svým když Perun bouchá do štítu Krkonošských skal, Trut tískal v sa, až z jeho roucha tváe krve proud se hnal. i

Te

konen

již

sa

je

zbita,

ó parný den, ó parná se! Trut k lun zí, jež hvozdem kmitá, a otírá svj velký me.

Otírá jej o kapradiny, o ízy lem jej otírá; na ele jeho rostou stíny,

ps

zuiv

se zavírá.

Te, s jásotem co nekoneným by sestoupit ml v luh plá, být vítán hlun lidem vdným, že, zhoubu vlasti, zabil, sa, i

r On v dumách na kmen strouchnivlý se, v kade prsty zaboil, vzpomínky jeho hlavou sply, ten den se ped ním vynoil,

Zde práv, u té sluje draí, kdys zbloudil v hvozd hlubokém. Co zažil zde, dnes jest mu k plái a slastí bylo ped rokem.

Do skalin div Perun bouchal, strom šum a hrom ev

a v

—

Trut jak v snní slouchal, se mísil tak touhy plný, sladký zpv.

A

Trut

šel

zel pannu

blíž,

vstoup' v lesní skrýši, sebou,

ped

lesní

a jeho rtové sotva dýší

ped

krásy

její

velebou.

Te

nad pobitou v hvozd zí ješt zlatý její vlas, noc, která se

jí

pes démantové »Bud* má,

mj

z

—

oí

stíny

saní

sklání

as.

vezmi život mladý!*

>>Co s ním?«« hlas její zvonky znl. » Chtj vše, co chceš, neb svoje vnady skryj ízy svojí ve úbl!«

—

>»Ó reku Trute, A smála se. jsem tvou, když budeš písahat !«« >Vše^<

»jen

—

zvolal v tísni

vášn

kruté,

moje bu, chci tob dát!« nejvtšímu ze svých

»»Slyš, k

až dospješ, ó Trute, slyš: jej pranikomu z lidských syn ty

živým slovem nezradíš. «« !< on zvolal div, nahou ve svj klín;

>Ba nezradím a strh'

ji

pohádky msíc

šeptal niv,

par sloupy táhly

Rok

—

prch'

z

doubravin.

a nyní

vykonáno

to nejvyšší, co život muž'.

O

hrozný den a hrozné ráno, kdys, Trute, na sa tasil nž!

Co nikdo ty's

doved"

kdo

zabil

ty

v

—

ji,

svt

nedokázal,

mrtva

leží

by

vnuk

íci: Já

;'

se tázal,

na.

nesmíš pohlednouti

Ty nesmíš

sa

ji

zabil,

musíš všecko zapíti pro úsmv, jenž t v sít švábi ty

a chvilku jen moh' záiti.

1

in

:

»Ty nesmíš slovem živým zradit,* opakoval v snní rek, »jen slovem r< Kik' a jal se pádit do tmavých hvozd nazpátek.

si

A

mával

meem,

hnal se k tesu,

jenž s holou lebkou zádumiv jak vštec zel do tmavých les dál do spících, tichých niv. i

Slez' skalisko a jal

rukou hbitou

rýt se v žuly tvrdou

skrá

»Zde Trut pohubil sani lítou A msíc pouze patil na.

!»

pvec pjde nkdy kolem zpvné hrudi varyto,

»Snad na

a brzy písní zazní kolem,

co

mnou zde Ryl

je

v skálu vyryto

namáhav

meem

krví

!<

tyto runy,

vlhkým

ryl

a v svitu vzcházející luny svým stínem skálu kryl. jak

bh

»Já splnil slib svj, slovem živým já

neek' in svj nikomu;

však vnuk

kdo

vlasti

zví to

pec

slovem tklivým,

zhubil pohromu.^

Dl

;

velikostí svého

inu

jak zdrcen k zemi sklonil a zmizel v sluji plné stín a neuzel jej nikdo víc.

líc

!

Pohádka o Šcmíku.

Ty okídlený

odkazem

koni, jenž bájí

zván kdys byl Hipogryfem a jindy Pegasem, roztáhni pro mne v slunci lem záných perutí, v písni zabouíme si zase po chuti

a

V Neumtelském muž

matku jemu

zemi,

ctil

a pták byl

To

dvorci

žil

zeman Horymír,

klidný, spravedlivý, jenž nad vše cenil mír,

pravý

eský

žití,

a miloval

svatý,

sedlák silného ramene,

ze zlata srdce ryzí, však pst' lid

miloval

a íkal:

Ten

i

»Z

svj pluh, jemu druh.

skot milý

právo, ku každé

dar zem

je

ml

z

kivd

kemene, slep,

nejsvtjší chléb!

vyšel jednou z rána na horu Ousini,

a sotva vyšel, dlaní zrak v dálku zastíní,

vrch lem, nmuž' svou rodnou eskou zem.

a hledí v levo, v právo, až v dál, kde a poznat ani

Kde

jindy v slunci záil a šustil zlatý klas,

tam místo zpvu ženc znl motyk, lopat

hlas

;

a

kladiv dopadáni a hukot

a místo kvítí v

A

pod zemí, tráv drn tml se sazemi.

jak by nad horami

tam

vná

bou, všcchnch kou, kou z hromad štrku, uhlí a z dol kovkop, jak celou zem by halit chtl v ernou potopu.' v

mrak

stála

srážel se a splýval na stranách

Rez písn byly lesy a zakalen byl proud, i

skivan Smutek

k

a

zmizel, zahnal jej ostrý dým a moud, táhl pouští, kdys rájem eských Brd; vychrtlý. Hlad za ním a na jezdec,'

nm

Smrt!

To Horymír a

slza tryskla

vše vidl, pst' zaal divoce v zrak mu a zavzdych' hluboce,

pak sešel v dvorec dom, vzal do kabely sýr,' hl a k Vyšehradu již kráel bohatýr!

v

ps

Tam sedl Kezomysl na stolci ze zlata, kol^ stála rada kmet a sluzi, pážata, dvr celý pohromad, sbor žrec v pozadí, a

lidu,

vojska plno až k

ece

v podhradí.

Vše v slunci

plálo, hrálo, plál na všem tvrdý kov ve úsmvu paní v zvuku moudrých slov na peskách pláš hoel, na jilcích hrál, ba z oních skítku se kusy zlata smál. I

i

dlk

me

Á

!

10

Všech

v

stedu náhle

stanul jak

olbím Horymír,

páv vnec vletl by samotáský výr, zmil zrakem hnvným ten chladný pych

jak v i

a

lesk a z hloubi

—

»Jak

ader

vyrval se toužebný

dávno tomu nad vše

mu

stesk

:

kdy skvostem záíce lýí stevíce,

knížatm šperkem byly jen z kdy otká Pemyslova za žezlo byla jim, a prostý stolec znakem jich moci jediným?

O bda

tikrát zemi,

slyš,

Kde vlád chladných kov

Morauo,

mj

hlas!

ustoupit musí klas,

kde na škvár rolník sedá na místo na otep, kde stíbrnou má rudu, však neví, co je chléb

!

z lidu slzí jen ztavil zhoubný Bs, zdupán leží a sedrán stojí les, co chata, tam to buší od- rána do šera, co údol, výhe rudá a koue jezera!

Tvé stíbro lán klasný

Lid ožebraen táhne ze

vsí jak vyhnanec, v ruce, za pasem kahanec. Jen stíbro, stíbro kií, to jeho modla, bh, a v kout plný ezu spí dobrodinec, pluh.

jen kladivo

má

!

muž jen šperky za svou bídu má žena zde tvojich híva, tvj mlat a štít a nž, veselost Však s nimi rázem prchla klid, slyš, kníže, nezpívá již, jen proklíná tvj lid i

i

ko

i

i

m^

11

A

a nad hlad to kletba nejvtší; v poklad svých stedu zde sedíš v bezpeí, co ve okovech zlatých lid hladem umírá, dnes, kníže, po tvém boku já nezím Lumíra!

nad bídu

Ty

Kam v

dál,

pvec boh, snad za skivany prch" istém ješt vzduchu kde hlavu koupá

díl se

v

vrch,

kde jasné zurí zdroje a zvuí ptáku zpv? Zde není ho a tebe stih' velký boh hnv!

Neb

slyš to,

z úst

pvce

píse pravá tam v ústa lidu

nejlíp vykvetá,

kde spt muž' do svta,

pi klas kolébavce, pi septu bílých bíz, pi klepání kos hluném a jejím vrahem ty's!

—

Však píse povržená se pomstí, kníže mj, plamenným kídlem šlehne v tvj hrad skalní i

sluj,

kde nakupena leží tvých skvost valná zm, kde z pecn chlelia staly se pecny stíbra te.

—

Však nedomluvil víc Já varuju t, pane jen rukou kynul kníže a zachmuil svou líc. On zbláznil se! dav huel jak se všech !

.

moe

stran, a

A.

kníže kynul zase a vyvedli

z

Vyšehradu

u brány

se

jej

vyšel, jak pišel,

a tiše

svj

z

bran.

Ilorymír,

jedl chléb a sýr.

.

.

;

:

12

ekal

a

—

až skála

A

zatím z hradu

echem znla

Horymír tam sedl kolem nho kníže se

až

a

znl hlahol roh, trub, rozšuml se dub.

a s

ekal

Kezomyslu ve tvá

zas

bral

zem, hímal dojemn

tu povstal, jak by náhle byl a

dál a dál,

prvodem svým vyros

ze

—

»0 kníže, k bíd lidu již nebu hluch a slep, vra mu, pane, dvojí, jímž mže žíti, chléb: chléb živný matky zem, již dusí chladný kov, chléb svatý písn vra mu, ó poslechni mých a

slov!«

—

—

bláznem!; kiknul kníže. »Vra v stíny se svých Brd, neb jinak vyštve tebe z bran Vyšehradu chrtU A již se mlaty zvedly na pokyn knížete, jak sršán roj letí ze svého doupte. -

»Pry

— >Já Noc dál

s

varoval t, kníže!«

dl Horymír

táhla nad Vltavou a kraj se zvolna

Horymír bez

cíle šel

smrem

a šel.

tml

k Motolu,

až znavený krok stavil ve stínu topol.

Ped

ním se v dálku táhnul a stmíval úzký dol, po mírném svahu stáda bíz rozbhla se kol a stedem luh se vinul jak smaragd zelený, ve husté tráv ply, jež nezel, prameny.

;

13

A

hbetem kde

údol uzaven, habr, olše, klen, a jako písné stráže u vchodu údolí se tmly zádumivé a šumné topoly.

šikmé strán

houš

chvla

lísková se

i

Se svahu potok zurel a dív než splynul v mech, ve stíbrných hrál perlách a zlatých prstenech v shlížely se hvzdy, jak by je rozhodil, s divizen pelem v stráni pel jejich závodil,

nm

A

potok sladce splýval a

šuml

strom a ke, še,

a slavík kdesi zpíval ve tiché noci

a bludný

kmet

chodec

bílý,

stanul,

jenž pás'

—

u zdroje se mu mih' padlý sníh.

kon; kmet

i

k

Kmet postavy byl velké, byl v bílý halen šat, vous bílý s vážné tváe mu tek' jak vodopád, ve vážných tazích smutek psán s tžkou jak noc, jež smutná táhne a

dumou jest, pece plna hvzd.

K a

tiše v husté tráv se u potoka pás', Horymír v tmách vidl, jak v šíji se mu tas'

pár prsvitavých kídel, hvzdným svitem oba,

i

a

k

stkáni s

noní mhou

kmetem, pelud jsou

Však na

nikoli,

kon

kmet zvedá

mlaskne

z ticha,

již

?

zamyšlenou skrá,

ten krotký jako

la

:

!!

11 se blíží k

nmu,

oba jdou Horymíru vstíc,

jenž udiven zí na to a trne víc a

víc.

A

staec zahovoí a zní to slavn v luh »Jsem Lumír, eské písn jsem zosobnný duch,

kterého kídlem hrouží se

Ne pouze písn z

mj

prchnul v tento úkryt, zde jest

já

nozder

je

rovnž

mu z

zpv mj

v

bájný

k,

hvzdnou

t

o

to, on též je mstitelem, blesky planou a híva nad elem

blesk

stkána,

hmí

mraky

s

o závod, a kídly pedstihuje

i

vtr

Chci sviti ho tob, je dsný jako vichr, jak co zašeptáš mu v ucho, jen v souzvuk splývá-li a

chorovod.

krotký jako la, usedneš si na; to ihned vykoná, to

vného

zákona.

nm

se, Jak mstitel zhrzeného ty zpvu na krajem le. jak vichr od Plcšivce ty na vraž ve kovkop doly, tam všecko bij a ni, tvj mlat budiž tvým hromem a vichr

nm

bu

tvj bi

Ty pi

zasýpej vše doly, vše zkrii^ a zbo a zmla, hvzd sem zase na palouk ten se vra.

svitu

:

lo

budu ekat tady pi zái vnýcli hvzd, ten Šemík spj, mstitel chleba, písn; vz,

já

o

jest!«

A

již

mu sedl

v sedle,

a

zdiven, Horymír,

skokem, jak pampelišky pýr polétá hnaný vtrem, když blízko podzimek; zem pod nimi se tásla, táh" s nimi živl jek. a

již

se dali

Hoj, jaké baby sedí tu v šedých plachetkách Ne, to jsou nízké chlumy Berounky po stranách Skok divý, pelétli je, mlh strhali jim háv, až jisker rudých píval šleh' z

kemitých

.-

!

jich

hlav.

A

dál to jelo,

cos

ped

hmlo

nimi se

a dvakrát taký skok,

tmlo

jak

v tmách svinutý

zmok to

kovkop

jsou chaty,

tam vpadli blýskavicí

A

nastal divý

náek

a

nad jícnem šachet v tmách,

ds

šili

a nastal

kdo mohl, prchal v dálku

a

strach,

plá

a kvil,

a zbit byl,

kdo

tu

zbyl:

ped

blesk

nimi jen letl, ten krovy

chatek sžeh',

a vítr celou silou kol

A

ty

do stn ^achet

leh".

zaaly praskat a bortily se v ráz, štrku moe, co díve pevná hráz,

a bylo

4

16

tíš jedna

A

níž se

Šemík do

jak

sula,

ní vrazil,

skal nejpevnjší

ó

dsná

spousta,

ze,

zm!

do zásoby stíbra, do rudy spousty pad' z hívy Šemíkovy a žhavý vodopád

žeh

se rozhl v smsi divé, vše hoelo tu kol, jak sirné jedno moe se vlnilo vše v dol!

A

nad tou spoustou

:

I

lítal

jak

pelud mlhavý

mu u hlavy, co Šemíkovi z nozder a z hívy sršely kol jisker snopy, jak by v noc hvzdy pršely.

stín

Horymírv, kmital

se blesk

A

,

i

nežli jitro kalné se vzneslo z šedých mlh, než blatuchám na louce od rosy pohled zvlh', vše bylo zícenina a trosky, pouš a rum, jen erné mraky koue se nesly k nebesm.

o

A

bílý v trávu kles' znaven hromnou jízdou a znaven jezdec jeho pot utel, dolu slez", pak nechal pást se kon, jej zvolna nechal jít, kam chtl, až všecky hvzdy zas vyšly na blankyt.

;

Na

louce u Motola zas v kon vrátil, jenž

a starci

k

a nežli

A

promyku hvzd

na

se

ekat

jedním slovem moh' zašeptnouti kmet bílý jak mlhy pruh mu

bílý

i

stál,

zdál,

dík, znik'.

sotva slunce vzešlo, u Vyšehradských bran Hory mír jak žebrák, byl schváccný a zdrán,

stál

:

17

nebránil se ani, když, dílo prorady, obvinili, chytli a vedli do rady.

a jej

usvdili brzy, že on byl škdce hor, soud kmeti vyslovili, jim žrec svdil sbor, a takto výrok soudu, a neodvratn znl: Má zahynouti chlebem, když o chléb starost Jej

ml. Až zalkne

se, má chleba do chtánu se mu cpát na vary to k tomu má knží sbor mu hrát, chtl chléb a píse, nuže, obé zakusí, a obojím se zalkne a v mukách zadusí !«

a

a

To Horymír vše

a na kolena kles', k zemi a ruce k nebi vznes', pak zašeptal cos v trávu, nikdo se nenadal. 1 v tom snhobílý stál ped ním, sotva vstal.

tvá

svoji

slyšel

sklonil

o

\ než se nadál kníže a vladyka a kmet, iž bleskem oi v sedlo on vyšvihnul se hned, :os pošeptal mu v ucho, poklepal jemu plec' r tom všichni zeli divnou a neslýchanou vc

^ i

'

rozpjal náhle

kídla, jichž nikdo nezel

dív, nezh kníže vojsku a sluhm v povel kýv, skok nádherný se rozpjal, všem lidem pes hlavy

ht J.

s

Vyšehradské

Vrchlický:

eské

skály,

ballady.

pes šíku

Vltavy. O

—

!:

18

A

jak se opel v skálu, vryl znak tam divných

a

pod kopyty znlo

run,

zachvv

to jako

k

strun,

a sotva udiveni se podívali v dál, s jezdcem, hvzda bílá, na druhé

stran plál.

A

jeli

zas, až

tam Horymír dív pohladil a šeptal

Neb

:

>

kde palouk v stedu skal kmetu Šemíka odevzdal, hívu a políbil ho v šíj,

pišli,

zas

mu

Duchu

ó

písní,

žij

nám pro

vždy,

žij

naše píse pravá ta nejlíp rozkvétá pvce v ústa lidu, kde spt mž' do svta, klas kolébavce, pi septu bílých bíz, klepání kos hluném, a její duchem ty's!

z úst

pi pi

Zas rolník zvedne pluh svj, rez jeho oistí, zas ptaí zpvná hnízda se snesou do listí, zas bude istý potok, zas vznese v modrý

vzduch jak zpívající

hvzda

se skivan, dobrodruh.

Zas krajem bude hluet jen v písni, smíchu hlas, a zlatem bude plný se sklánjící klas. O Lumíre, již vra se, zas na svj sedni trn,

a zavzní

Vyšehradem

i

vlastí

zlato strun!*

'

19

Kmet

zmizel,

Šemík

za ním.

a v dvorec svj se vrátil a u knížete a lidu žil v svaté

neb

lid

ten miloval

jej

On

v sled jim

pozdrav kýv' žil tam jako dív

úct

dál,

a kníže se

ho

bál.

Nuž okídlený koni, jenž bájí odkazem jednou Hipogryfem a jindy Pegasem ty duchu s tou hvzdnou perutí, a Šemíkem

bys

dík, v písni

—

zabouili jsme

sob

po chuti!

*

2*

Legenda Chuchelská. Zlou cestou

z

Prahy znaven

pes

pes

klest a

balvan

na svojím statku v Chuchli na loži zadumán dlel starý biskup Šebí ve prázdné jizb sám a zel, jak ustupuje den letní zvolna tmám.

Pod tžkou hlavou

oknem hledl

skížil své ruce žilnaté

lomy skalnaté prhled duch biskupv se tml, pro, nevdl sám dobe, však prázdno v duši a

v hvozdy a

a jako venku

ml. Chtl modlit

se

— však |

mu

darmo, na rtech

váznul hlas,

cos jako

bouná mdloba mu

jalo

skrá

vaz,

i

a celé prázdno kraje, jenž okny hledl sem mu zahrnulo nitro, on podleh' v boji zlém.

A

víc než jindy cítil, jak prázdno ve všem dlí, chtl opíti se jemu, le v odpor dnes byl mdlý Svt prázdný, život prázdný, co snaha, vle, cit.^ Co život.? Nic a ticho! Lip, vru, v hrob snít. .

ri

.

.

v tom

náhle divý hlomoz.

—

I

praskal a

strá

hloubi zadunla, cos

z

huelo

ke

strom, jak hrom

mohl biskup v své mdlob s lože vstát, v ráz stropem s teskem hromu obrovský a nežli

balvan spad'.

nl

Roztíštil pelest lože a

až ke stropu,

štrku potopu, stechu jak ostrý, hromný

za sebou klesti, hlíny a

ve dví mu projel a v jizbu mu až k

píšerný vrhal

loži

klín

stín.

A

biskupovi hrzou až v žilách stydla krev, zel na ten kámen, tu divný vidl zjev: Ten balvan ten oi, jak hledl na nj blíž, a biskup vztáhl ruku a v strachu dlal kíž. a jak

ml

A

divé

oi

plály a žehly srdce v hloub

a balvan zdál se rsti, byl žulový jak sloup, a i

jakby skoil

A a jsi

šíjí

s

tuí se vzpínal na horu po svém toporu. .

.

.

lože biskup, sáh'

zaal tískat v balvan jak z báje athleta > Nejsi kámen, jsi šelma prokletá,

kiel:

Satan,

vný

škdce,

stah' drápy, rohy,

Však brzy tebe

tvar balvanu

jsi vzal,

ohon ve tvrdou kukli

zkruší

mé paže rozmelu

silný

t

skal.

vzmach,

v prach, bys duše nepokoušel, jež Kristus vykoupil, a jež bys o mír nebes rád znovu oloupil.

já rozbiju té, dable, a

,

22 a zas,

a bušil zas biskup bušil v kámen rozskoila v raz. se tu valná skály slupka tíšt: jen kamenná, Kol tuí? kde ŠÍJ Kdlrohy, plamenná. ervánku osvcuje

A

zá

již

jen

cosi biskup zhle, jedné skalní tísce v tom k oknu zvd kámen a a úžas jal jej divný se jasn rýsoval na otisk hle zdobný v mlící hru skal? Co zavel to boj živl sem

Na

nm

kolena on kles' ruky jemu topor, na hymnem vys se a roztál jeho pochyb mrak r "' j

Pa

z

vznes

:

prázdno, ó Bože tob dík »Je život, není me vnik. tím hrozným jsi v zoufám

ty

balvanem

Když v tuhý kámen

život kles'

^^^^dy J^y^em

zde v otisku JeJ znm, že iešt po staletích tluk jeho, ž:t, beh srdce, lidské iak mohlo aeonech?

by

vyznít,

Mou Tvs

l on

A

ó

Pane, darmo ve prázdných

samota a ds, duši jalo prázdno a niz se snes balvan a kynul elu hory chyž mou stechu, zabušil na mou

rozrazil

jež nezhasne m. rozžeh' svtlo pravdy,

j.z!

svj.

rozbil smutek iako tvrdý balvan já O vte, duj m., duj! hloubi hvozde, zaLm z !

v svém smutku byl život, jest a

Ty, Pane, vše plníš,

sám

zem

jsem našel poznání, bude a nem' skonání!

ryzí perlu

jsi

i

život,

jímž zkrušen každý

zmar, všech zjev starý tvar, duše, ty's vyplnil ji sám,

moe,

prcl pocit prázdna z jak tento kámen, Pane, tvj otisk v srdci

Na prahu

jizby svojí, já pozdních

jenž pejde, jak tu chodí v na tíšti skalné pecky, jež zas drobný,

zdobný

otisk

vk

msíci na

mám!«

syn,

zdi stín,

s hory padla sem, po letech našel jsem.

Jatému divným kouzlem hned zarosil se zrak a z duše mojí prchal zlý pochybnosti mrak, mj smutek bez píiny jak mlha v slunci tál, když starou tuto povst jsem v útchu si psal.

*

Ohe Od Petína davem ku

na Petíne. k Vyšehradu knížeti

eí

na peruti lidských divná povst letí: Každé noci nad Petínem, sotva kraj se zvlní stínem,

hoí

ohe strom

v šeru starých

klínem

sntí.

biskup Vojtch, Boleslav jak to uslyšeli, s družinou svou o plnoci na Petín hned spli. i

Lidu dav jim v ce.stu vbhnul, nikdo ohn nerozžehnul, pod starým on dubem šlehnul záící a skvlý! co víc? Tím ohnm táhla postav divná ada trojí jako tuí hlava,

A

:

trojí

s

vousem brada

I

!

!

25

Obi jako sloupy stáli v zmti plamen, jež hrály, v ržích stály hvozdy, skály, mihla se v nich Lada Darmo

svatý biskup kížem žehnal rudý plamen, darmo dub ten kníže skácel

vzmachem

silných ramen,

smlou

zdeptali žár

nohou,

darmo! Rudou záí mnohou znova trysknul pod oblohou skrze prs kámen. i

Postaven chrám nad útesem skalných onch lom, spokojen svatý biskup s knížetem šli dom. Ale sotva noc tu šedá, v mlze Praha spí, tu bda! nový, vt.ší požár zvedá tam se v stínu strom 1

Rud

svítí

skrze stromy,

okny chrámu svítí, staí bozi nad oláem z

plamen

zdi

se

se ítí,

tesou

jejich vzteky,

stromy úpí a v plá

ev

se mísí a ten

zní

a

bude

zníti

eky

vky

í

26

Prchly asy, smutno, tžko, žalno v eském kraji,

veer ervánk strán

se

leskem

zažíhají,

dole Praha v svtel moi,

okna chrámu zase hoí Vím, starých boh zoí ješt plápolají! .

*

.

.

Dv

lan.

již kníže Oldich u Peruce na vzácnou ekal zv, a vždy se zachvly jak hnul sebou prudce ve vtru strom i ke.

Dva dny

A darmo znla kol

Bh

to

ta

lovcích

roh echem

zalesnná strá, ví, kady zmizela vždy mechem bílá, vzácná la.

Dne tetího Jel,

Tam

zas vyjel na ekání, však sám dl: Naposled! náhle, v úval kde se hora sklání. cos kouzelného zhled'.

dívka

zpv

stála,

její

u studánky prala,

zvonil v les,

a kníže zel, jak sukni nazvedala,

jak

A

s

páží šat

jí

kles'.

jako svtlo mezi

bílé bízy když zbloudí, její ple tak stíbrem plála, vlas jak zlato

Ó hle

si

srdce,

hle!

ryzí.

—

!

r

28 I

zá a

V

listím hraje

zapomenul na lov

si,

pvaby i

na

tmi

jat

lesy.

tom udýchán sem vrazil lovec mladý, tvá v ohni, v dechu chvat:

»Ó,

bda,

kníže, co ty stojíš tady, padla do tenat!

la

A

nmý,

kníže udiven a

stojí

nalíil je

rukou

peumlou

ten lotr Kresina,

ó

poj,

potrestej selskou

zkro toho

Hnv

zkypl v

pýchu smlou,

zlosyna!«

uzdou prudce

knížeti, trh'

v cval se dali zas, lovec je nazpt do Peruce, a v statek vtrhli v ráz.

a

kam

ve

Na dvoe,'hle, nad ten lotr sedlák ji

práv a

A

stáli

skolil,

do

>Hned

jak dva

jí

šíj

dlaní

se smál.

mraky

— sedlák

spoutejte

trest

stál,

hladil

vous

tu kníže

krásnou, bílou laní

mu

vymyslím

proti

sob,

tam. drzé ruce

již

sám

ob,

!

!

^ 29

A

lovci již se vrhli na sedláka.

V tom

dívka cloní

jej,

padá k nohám letem ptáka: »Múj otec! — Soucit mj!«

knížeti

A

kníže couvnul.

Tam

— Bože,

ped

prala

Pod nohou

rže

její kvetla kol hráli motýli

A

vonná,

jako svtlo mezi

bílé bízy když zbloudí, její ple tak stíbrem plá a vlas jak zlato

Ó hle A

že za la,

mžeš již's

»La

za la!.<

dal

—

usmál se a svolil: štstím zvát, mi ped oima skolil,

mžeš

mi jinou

jemu

dát!<

— Kresina v

si

vždy

odpov.

na bíze pták zpíval

Ó hle

ryzí:

hle!

srdce,

si

kníže couvnul

»To

A

ona

to jest

chvílí!

srdce,

jásající:

hle!

s

klidnou tváí

Zpov. Zle Betislavu knzi se zachmuila skrá, když vzpomnl si, do ezná že odvésti má da.

Na pímluvu

své choti on mír kdys uzavel, mu v srdci vel.

a ten ho v duši pálil a ten

Da

ml

za ti dlouhá léta odvést císai, než starému rok nový pohlédne do tváí.

A

kníže jako naschvál to všecko odkládal, vru nenadal.

a vánoce že tady, se

Te

musil dostát slovu a dal hned rozkazy, jej cestou sto jezdc provází,

dne tetího

V

jich

stedu mezci

vezli

tož pytle plné stíbra,

A kvapem

da

onu proklatou,

sms dar

bohatou.

ve dne v noci jel statený ten sbor, až náhle ve zrak šlehly jim rysy eských hor.

ib>

3L

A a

lesy rostly stále cíti'i

již

po stranách obou

výš,

všichni, že hranicím jsou blíž.

zmizela vše msta, jen sem tam chatek im ukazoval stezku ku lidským obydlím.

Již

Le

kníže

neml

to truchlými šlo

Tu jednou mlha

stání a

hvozdy

ve dne v noci dál a podél pustých skal

hustá zakryla nebesa,

že zstali tu státi ve

Dl vdce

dým

stedu

pralesa.

toho sboru: »Dost prostranný to hrob.';

A

jiný

A

odpovdl: »Tam

kníže pravil:

a možná, že

Jej

a

i

»

v

snhu

zbytky stop.«

Možná, že chodí tady

lovk,

já

zv,

pustím se v tu še,«

zapísáhli darmo, již s kon dole jest, cestu klestí si skrze zmrzlou kles.

meem

Po stopách dále kráí, te výš jdou a zas te vstíc mu kyne kýs otvor jako

níž,

ajhle,

v skrýš,

smle kráí kníže, zda v brloh medvda, se neptá -- šero kolem, zrak stží prohledá.

Dál

32

Tu

cos

hle,

A a

mu

šlehne v zraky, to rudý ohn blesk, mu v zlatých vinách lesk.

po krunýi hraje

v stedu skalní sluje Betislav stojí juž jemu vstíc na loži se svíjí divný muž.

Šat ze zvíecích kozí, osmáhlá sluncem ple, kol hlavy šedých vlas a vous divá

zm.

dlk

Zrak z tká plaše, jak dravec z brlohy, od beder splýval provaz mu bosé na nohy.

A

chvjící se ruka vous škubala

a ve vzlykotu, lkáni hlas

úpl

i

vlas

a se tas'.

spatil Betislava, jenž v sluje vchodu stál, v té chvíli ohe z klestí ve skále mocnj vzplál. I

A

v sykotu a jiskrách výš tryskly plameny, na strop nach jeskyn skalné na stny.

A

pa

s

i

nahým v ruce meem stál kníže v zái té, andl vstoupal by v msto dobyté.

jak velký

Kmet vlas

A

vyteštil své zraky a s lože skoil v kmit, sob a pstí v hru se bít.

zaal škubat

na kolenou smýkal se ku knížeti ob ruce, je vznášel k

a sepjal

blíž

nmu

výš.

:

z úst žalot)ný(.h slov píval se stkaním trhán a úpní a prosby a zaklínání kvil

lil

Bh

vyslyšel mé prosby a v moji beznadj tebe jako slunce, ó smilování mj!

slal

dn

umírám již pt, Jdeš pomoci mi v boji, jsem dably štván a týrán, jsem zatracen a klet. Jsem vyzáblý a píšery

již

pec

postem a zdraný od hloží, mému ku loži.

kloní se

Na mojím tle

Bh

pec

A

dí

se,

místa nenajdeš bez rány, mi nedal štítu a nedal ochrany. slitování že jeho bez mezí,

já cítím na své pleci

Te

vyslyšel

tíž

mne pece

jeho pavezy.

—

jdeš

pro mne,

andle, s

tím

žhavým

meem

asto plás

mé

v sny

rozchvlé.

meem v psti mé žití zdrtit jdeš, t vítám, neb muk mých koncem

S tím žárným já s

jásotem

jseš.

Však

mé J.

Vrchlický:

—

t zpov!mne

vyslyš moji viny by v

eské

pekla

balJady.

Já nechci, olovo vrhlo na novo.

3

34

II

Dost vytrpl jsem tady, chci v nebe vjíti cist, ne s Jidášovou skvrnou na duši, hanby ist.« ...

,Kdo

jsi,

ty

divný starce

~

ty blouzníš,* kníže

dl.

tob

»Své jméno

Ty sotva bys je a mne by znova

íci já bych se zastydl.

bysi do nebes,

slyšel, prch'

jaly strach,

beznadj

a

ds.«

A než moh' kníže k slovu, kmet na kolena pa, bil elem tvrdou pdu a jal se zpovídat: »erv já na

nejbídnjší.

Bohem

zem

práh této

a lidmi prokletý,

ped

jsem pišel

lety.

—

zde v les ve hloubi Vlast moje vyvrhla mne jsem doufal, že má duše se nebi zasnoubí.

Zde

konen

jsem našel mír, oddech,

ticho, klid,

mn

a jako k

svému

Já zprvu

nerozuml jsem jeho hovoru,

však dobro

Le

brzy

a zaslepil

sít

ábel

mj

otci

tak byl ke

ten

lid.

a bráti jsem nebyl ve sporu.

zlata

rozum

mou

duši v sít

a otupil

mj

cit.

chy

35

pes

Vtrh' císa já s

hranice, vtrh'

vrchu kolmé skály v

Já

krunýe zel

1)0

dlouhých letech

A

zlaté

vojskem v tuto zem,

jich tábor patil jsem.

šumné prapory,

a

jsem rodné hovory.

slyšel

jsem skálu a cestou dabel v sluch o zlat mi šeptal, v tom opustil mne Bh.

opustil

báj

V mém

šelma se vzpjala k útoku jsem císai po boku.

srdci skrytá

a v táboru již stál

A

s

nabídl se vésti stržemi, kol

dál

prsmyky

zásek eských jeho

voj veliký.

Já zradil tuto zemi, jež úkryt dala mi, a pozd jsem to pykal pláem a slzami

,0

bda! Ty

jsi

—

Vintí!"

»0

.

.

.«

prosím, nemluv dál,

slyš

zpov

celou

moji!

Já vod"

je

stedem skal.

Však marn, a snažení

jinak

Bohu

mé híšné

Rež hrozná, zápas

zem dunla

a

dsný

hmla

se v nebi zlíbilo

se cíle chybilo.

každá rána hrom, pádu praskal strom.

zplál,

a v

3*

86

Se tí stran sítily se tu valy zásek v pád, my byli obklíeni a biti napoád.

—

Co kmeny rozdrceno znl štít tesk, švih

tu bohatýrských tl,

me

a

sykot

ostrých stel.

A

v

dáli ržání

a celý tábor

o

a lkáni,

bleskem se

skek

a jek

dal tu na

útk.

Já císae a pány jsem v tuto sluji sved",

na místo dveí balvan jsme pivalili hned. Šest ekalo nás tady až zhasnul slunce žár, císa, Gebhard, Wolfram a Ditmar, Werinhar.

já,

Ven a jen

se nechtl nikdo z nás, jsme poslouchali, jak bojem hvozd se

vyjít odvážiti

tas'.

me,

Jak praskalo to, hmlo, tesk seker tep ve brnní a prsy, ve pílbici a leb.

útku kolem to a ohlas^ probuzený tím

Jak na

Den minul Jít

—

po dlouhé

hmlo, huel

jelo dál,

ln

skal.

kdo vyjíti má ven.? rad, kdo losem vyvolen.

a noc horší,

ml

v

;

37

ml

Jen císa v bezpenosti naposled zstat los padl na Gebharda. I opt hvozd se tml.

Noc i

vyšel

A i

prchla.

— Gebhard

nešel

— Na Wolframa los

— dlouhá

kles',

chvíle, než zora šlehla v les.

— los

nevrátil se také

ke,

zmizel v houšti

Werinhara stih', tmou by blesk

jak

se

mih'.

Den

celý nejedli jsme,

jsem císai moh' podat

A veer opt

Ditmar

my

zbyli,

sami nyní

My mleli zde smrt

Co

jsme.

— tam

volit:

—

koínk

—

—

snopek jen tak prchl druhý den.

a ten byl poslední,

nežli se rozední.

Císa, já zel, bled ve tvái, se jist nezdaí.

útk, který

Cekat?

—

Vyjít?

nepítel já

—

do císae mluvil, až oblékl

— Tam

zde hlad,

mj

šat;

Já oblékl zas jeho a noci ve stínu

jsme poslední dva

To hrozná a

vyšli

byla cesta

každým krokem

v

ve

hvozd

— pes

hlubinu.

záseky a

kle

zhoubu a každým v nebezpe.

!

8 My nevdli,

kdos v stínu neíhá, za námi nezdvíhá.

zdali

a prak anebo

Noc pešla, na

oštp

hranici jsem s

a mezi hvozdy cestu dál

On

stisk'

zmizel

hosti dal,

ukázal.

mi ruku plaše: Pozdj nebo dív dá, lip do eských niv

nás povedeš a

A

bohem

jemu

—v

Bh

skalách

pes den jsem

kryl se,

v noci zas

v svou navrátil se

Mn stále

sluji.

A

pešel mnohý as.

v mysli znlo: vTy pozdj nebo dív dá, že lip, do eských niv.<; nás povedeš a

A v

z

tch

nm

slov vypstil jsem si v hrudi ještra, duše moje celá a touha veškerá.

Ten ještr já

Bh

stal

se

chrlil

záští a

hnv

a nenávist,

hrozným duchem všech v hvozdech strží,

i

i

míst,

Všech prsmyk a roklin, všech úval a stezk a ekal, v hvozd až blýskne zas cizích pílbic lesk.

A já se dokal. Vru, to povedlo se dmysl a vtip. a piinil se o to

mj

lip

«

39

Až k Praze

vnikl

císa a zem vzal v služebnost!*

Tu hnvem

kníže

zmožen

trh'

.

.

.

sebou a kik': ,Dost!

Ty

podlý, bídný zrádce, tvé štstí, že bezbranný a chorý, ó budiž

jsi

vn

že's

»To

byl jscm,«

staec vpadnul se

kmet klet!

plaze

po

zemi,

dlouho jsem to pykal a

>^a

Slyš ješt malou chvíli a

Co vykonáno

dílo, jal

neml

marn

slzemi.

potom teba su. mou hru.

nepokoj

klidné noci, já jak jsem proklet

neml

klidný den,

Já já

cítil,

V

den po hvozdech jsem bloudil

na vždy zatracen.

a

a

hledal

pomoci, však nejhorší ta

muka vždy

Tu divných host, píšer má stín

pišla za noci. byla plná

sluj,

jeden volal: »Prchej!« a druhý volal: >

Stj

I

Ten bez masa

a krve jen kostra v brnní mi házel samé kosti na lože do snní, Plil

na

mou

bradu,

druhý

mne

s

lože rval a táh',

a jizba

moje

mla

krev samou po stnách.

;

40

A

slyšel

jsem

vavu dav,

tu

a dupot velkých

A

štít tesk, švih

pád hroutících se

A

a bojovný ten jek jež

me

hnány na

útk

a sykot ostrých stel,

kmen

a bohatýrských tel;

úpní, a náek, tesk mlat, seker tep

ve brnní a prsy, ve pílbici a

Tak rej

šlo to v

stín nad

leb.

každé noci, vždy víc a divji, ložem v sn hrozných závji.

mým

A

pak jsem nerozeznal, co sen, co skutenost, kdo pekelný je pelud a lidský kdo je host.

V tom dvakrát pišli posli mšec cinkal zlatem,

v

jich

Co všecko

nesli

já kláštera ve

pro mne.^

Fuld

ml

mou

tiši

od ezná,

e

byla líbezná.

V

svém híchu

býti

proklatém opatem.

—

odek' císa myslil, že nejsem spokojen, biskupskou berlu dával a já chtl klidný sen.

Já

—

Ten ovšem nemoh' dáti! Tak dlouhý, dlouhý as jsem v mukách žil a hynul, až zšedivl mj vlas.

Má

zdivoela duše, já propad' peklu již, ba necítím víc ani své velké viny tíž.

A

vítám tebe, vítám, ty smrti cherube, mé duše oškube.

clech jehož slední h'stky z

Vem

hoc mne rázem

všecko,

jen konec

tomu

A zaúpl

a zaštkal,

jak

jen konec

žití,

pa

A zaúpl

Stál

,Jak

v

a zaštkal a

kei

vyteštný

v jeho líce

...

a.

doupte. hled

zavyl naposled. stál

v myšlenkách a nm.

bídn,' šeptal, ,tak bídný konec vem.

t

Sníh zasýpej tvé zatracené

tady,

tlo

si

t

— Umlk',

A

duši, duši!'

slovem nevyzradil, co

Dne druhého

dál

jeli,

zakryj

mech

roznes lesní

a

a na

leze z

dlouho kníže nad ním, žil jsi

tchto muk!«

k nohám knížete,

poranná šelma když

vbo

v pekehiých potvor shluk,

zpt k svému zažil

a

ke,

zv! lidu šel

tu a zel.

když mha se vznesla, v

knížete skráni trud jako

*

mrano

dál,

stál.

!

Král Jan. Blíž

Cressy veliký bojován

boj,

pa

kde mnohé dobré matky syn, padl tam také eský král Do chvíle poslední nezmožen stál etl, jenž nad ním táh', havran roj i

i

na jeho

štítu:

»Ich dien!«

A kladly poadem mrtvoly v hrob, na pole smrti erný stín, v zahalen Edvard, erný princ, stál slzel, když vidl, že eský král, ne vítz, však zdeptán, ne vlada, však rob s tím divným heslem: »Ich dien!«

pa

nm

pa

i

A vky minuly, vky zas O chabý dave malátných Kde Ten

sláva tvá dnes, s

.

Janov

tebou jde

Na, komu, za

.

.

ttin!

kde tvj dnes

nápis, jenž na štítu

jde za tebou,

jdou

s

kletbou zlou.

»Ich dicn

*

je král

stál,

?

?

Opatovická legenda.

I.

Pan Kolda sedí u džbánu a na stl bije pstí, a pije zas: již

1

nikde

>Vem ženy as, nemám štstí!

kostka jak by opilá si

dlá

ze

mne

džbán schýlím se šklebí na

ím se

To

níž

blázny, a brzy již

mne

prázdný.

taký život zemana od žebráka liší? žijí

lip,

mn

dí

mj

V'

vtip,

v Opatovicích mniši. Žár denní v chládku pestojí v dímání pi oltái, však v noní as na pravý kvas se sejdou v refektái.

t

Tu mlniiny

íš

plná

se nikdy nevyprázdní,

každý mnich

tu

až v sboru

jest žert a smích'

píse

zazní.

Od

plné íše ani noc as jich nevypudí, až v jitra sklon je zbožný zvon ku ranní hóe zbudí. ni

Tu

první opat

mne

vyskoí

oí

spánek, však jaký chvat, chtl breví brát džbánek. a chytil zase a

si

z

—

A

a

nedle, všední den, jim stejn víno svdí: jak vera, dnes jsou jeden ples ku sláv boží vtší.

To

jsou ti ptáci nebeští, o nic se nestarají, a místo sít jen znají pít a žijí lip než v ráji.

Což abych k nim

zajel

si

Vždy vidli mne

dnes?

rádi;

nad nebe skvost jim

platí

a sklepy jejich chladí.

host

!«

;

45 Já kláštera byl pítelem,

když

as

lepší

dnové

byli

jen se mih', a z pátel

te

Pan Kolda

sám

a

mých

dluhy jen mi zbyly!

zem džbán

shodil na

se k stáji

motá;

—

však jaký žal, co osedlal stín herky Don-Ouichotta! Jel

pes hle,

pole, jel

tam

den parný

pes

se klášter byl,

a

se Koldovi pot

louky,

blá

proudem s

— lil

ela.

II.

Na prahu

kláštera opat sám vlídnou jej uvítal tváí: Hoj, pane Koldo, vítejte k nám, to slavnost teprv se zdaí!

s

Co klášter založen, dnes je sto uzíte obrazy, vše jeden kvt, oltáe v sta svíek zái!< S herky své skoil Kolda hned, rád byl, že pišel v as pravý; stisk' ruku opatu, který jej

ve

chodbami skrz

mnich

davy.

let,

«

úsmvem:

a pravil s

slušno jest

te práv

!

Než zancm alespo na mši jít,

hrubá se

pít,

slaví.

Kdyby chtl hrubou mši

vzíti sám as!' Kolda u sebe v taji, »po ertech budu tam dlouhý mít as, tžká však cesta jest k ráji!« Usmál se zdvoile a vešel v chrám. Kytic a a svtel plá tam, zvony zní, varhany hrají. >^

dí

vnc

bh

A byla vnost

velká mše, pi sám být nemž tak dlouhá, bez konce zpívání, tak parný vzduch, a v Koldovi vtší vždy touha!

Nejdíve

zíval,

a

potom

klel,

andílk, co jich kol na sloupech zel, každý mu mrkvika strouhá.

z

Konen

dopno, dohráno

mnichm bubn je

se zjasnily tváe,

juž,

provázel slavnostní tuš

do chládku refektáe. Pan Kolda vesele k opatu se, plnou íš rázem vyprázdnil hned, vše vidl v ržové páe. >^Dstojný ote, slyšel jsem dík vaší stráži a péi máte prý ve sklepích

dám-li co na lidské

— —

—

as mne

ei —

vem,

«

47

máte prý zazdné poklady kdes, celého svta jež satan k boží cti a sláv vtší.

z

vám

snes'

Nežádám, ote mj, tajemství snad abyste vyzradil v bludu, ni prášek, který by za nehet pa, jen prosím, rdím se v studu, poklad váš ukažte na chvilku jen,

a

vyplte nejkrasší duše mé sen, vždy vám žehnati budu!«

a

—

Opat

se usmíval vyprázdnil íš: ^To, pane, staré jsou báje!* Potaji kynul, a v chvíli té již

nová íš ped Koldou hraje. Opat s ním ukne si, a v jeden ráz pohár byl vyprázdnn, a v chvíli zas naplnn po samé kraje.

Koldovy oi v plamenech, tvá mu purpurem kvete »Ote, já slyšel jsem v dtských již dnech že písaha ? — nu jdte písaha sem a pisahá tam, chcete-li, budu též písahat vám a

:

—

— co chcete usmíval — vyprázdnil

mlení na smrt Opat

se

.^«

íš:

»Nu, vte mi, smyslu v tom není chudí jsme mniši jen, života tíž trávíme v postech a bdní.

—

;

4S

Však pohár nový tu, a v jeden ráz Kolda jej vyprázdnil, a plný zas ve mžiku ped ním se pní. »Jednou vás navštívil Karel sám, chtl vidt poklady vaše ti mniši s opatem vedli jej v chrám ped oltá bojácn, plaše,

oi mu

vázali

—

nu, snad to lež

oi

mi též jen vidt chci poklady vaše! zavažte

chcete-li,

—

—

—

vyprázdnil íš: se usmíval To, pane, legenda stará;

Opat

ím

starší klášter, tím bují výš, jak houby po dešti z jara!« Zas pohár nový tu, a v jeden ráz Kolda jej vyprázdnil, a plný zas

zlatem svým

ped Koldou

hárá.

Chvílemi zaal zas a vypuk' v smích, zrak se mu pomalu kalil. »Zavažte oi!« Opat se zdvih', naposled Koldovi nalil. Kolda zve pohár, k ústm jej nes', ten však z mdlé ruky ku zemi kles". a

Kolda

s

židle se

svalil.

Mniši dva se zadu pozvedli

jej,

dvakrát s ním ve smíchu padli; v klášterní sklep šel divný ten pes sudy na zem jej kladli,

rej,

in

šátek v

mu

s'oili

pes tvá

hovoru stlumeiiém a

po špikách

z

dveí

v

a zrak,

smíchu pak

se kradli.

III.

A

v pustý závoj hah'

spánek kouzlem svým,

jej

v zdi otvor vidí malý, ti mniši, opat s ním; již erný šátek toí mu tikrát kolem oí, jej vedou v kruh a vkroí v sluj, zkad se valí dým.

dlouhou chodbou ztmlou,

Šli

mohl rozeznat,

jak

cestou celou a plachý byl jich chvat; zas v kruh jím zatoili, šli

tiše

na konci chodby byli, oí v krátké chvíli byl šátek jemu sat.

a s

Zde v

trojí

dlouhé kruhy

se táhly plameny, a ve všech barvách

duhy

zde hrály kameny; tu stíbro bled svítá, zlato rud kmitá, v to šperk sms se vplítá a kíže, prsteny,

tam

J.

Vidilitký:

eské

Ullady.

4

;

50

Tam

opál lunou hoí ve zlat náušnic, a fijalovou

mu

zoí

amethyst plá vstíc,

smaragd

se z hloubi

rubín se

ohnm

smje,

skvje,

až nachu proudy leje

mu

v polekanou

líc.

Tu ornáty a štoly, vše brokát, samet, nach, jak svatých aureoly z nich záí zlatý prach; tu kalichy a mísy, a v nich se skvosty mísí, rampouchy

zlata visí

jak krápník na stnách.

Biskupské zlaté berly

drahokamy v nich, jak vejce velké perly a bílé jako sníh kvt se zlatými stonky

a

a

náramky

a

sponky

jak slzy a jak zvonky vše hoí v paprscích.

A koruny a hávy, vše plno opálil, tu ržový, tam tmavý, z

beryliu,

korál,

51 a

ím

se hloubej noí,

tím vtší kruh se tvoí,

tím víc to kolem hoí, jak víno v pokálu.

Šklebí se Kolda sladce jda mnichm v záptí; hle, íš tu vzácné práce,

jsouc rovna poupti. Jak hoí v zlat istém, jsouc spjata révy listem, v

nmž

plá v

smaragd s amethystcm družném objetí!

Ten pohár

svdn

kyne,

jsa rubíny kol tkán,

ze stvolu v ší se vine jak bájný tulipán. A Koldovi tu zdá se, že ped ním v plné kráse jak lotos otvírá se, jenž lunou zulíbán.

O

jenom doušek jeden

a

Kolda

staví krok,

dal štstí by a i

žití

eden

mnohý rok!

Saharu v hrdle cítí, jen z této íše píti, v níž víno plá a svítí

stem rubínových ok. 4*

;

;

52

A

se k

již

v

a zírá

íši

její

kloní

nach,

a jak chce sáhnout

po

ní,

—

na vlnách

hle, vína

tvá

se houpá, koupá, a nahá žena stoupá ven z íše v paprskách.

vlas zlatý,

tu bílý prs se

A

zmizel opat

mnichy,

s

po špercích nikde zvst, z dna íše zvoní smíchy a strop jest plný

a

íš

hvzd

:

výše pní,

se

zvonk znní, mhu se mní.

kol cinkot, a jizba v

až celá íší jest.

A

s ženou Kolda kráí po zlatých paprscích,

kol nich se

betan

stáí,

nm

rosných perel mih on chce ji vinout k sob,

v

mdlob

le

cítí,

mu

váznou ruce ob,

chc/2

Te

kterak v

mluvit

—

hlas

mu

chodbou kišálovou po chvíli,

se nesou

jak zlaté rybky plovou, dva jsou motýli

te

ztich'

:

53 a

kde se oblouk kiví,

šotk

sto

z

listí

civí

a šklebí se a diví, že tak jest opilý.

Tu

v

hnvu

Kolda skoí

—

a chce je potrestat

v tom cos mu padá vše vidí v mlhu tát: je

zbuzen

—

slyší

s

oí,

smíchy -

ach, vše bylo sen lichý, zí opata a mnichy se za

bich popadat.

IV.

U

sudu, pod nímž Kolda spal, opat s íší plnou, v té vína ohe zlatem plál stál

a

rudou hoel vlnou.

Jak pronikl by jeho sen, dí opat v smíchu k »Jak s pokladem jste spokojen, co dít vínu mému ?

nmu

Neb

to ten

jejž

poklad nejvtší,

klášter náš zde hostí,

on všecky trudy vyléí, a blázen,

kdo se

postí.

54

Ten poklad Karel vidl

též

a zkusil jeho štstí, vše ostatní jest báj a lež

—

nuž, výše s íší v psti!

A

Kolda

vru nevdl,

zda pravda to i báje, a zas jen plnou íši zel, v níž svdné víno hraje. I

vzal

ji

z

ruky opatu

a rychle, bez hovoru ji

vypil v blaha záchvatu a za

ním mniši v sboru.

*

«

Mistr Jan.

»

Poslední chodbou znly

a znikly

kroky

již,

veer ztmlý hvzd zlato skrz mou míž.

posýlá

Jak tiché smilování ten v duši padá svit, ó blaho, v pemítání tak o samot být!

Pak pijdou ješt jednou, bude mnohem víc, a nevdí, mne zvednou,

jich

ped

boží

trn

a

líc.

Ohnivou projdu branou obrácen k vlasti zrak, a stresu jednou ranou tíž s tla, s duše mrak.

A

vyjdu

z

žár lázn,

jak vešel jsem v

ni,

cist.

Má

duše nezná bázn, chci pravdu, tou jsem

jist.

S^ .

56

Zím, po

Rýn

muž mraný »Rci,

te

pro

blesklo

to

lun

jede,

sedí v

nm.

nebe šedé

plamenem?

Rci, naši loku táhne jak závaží cos v hloub, kam vlnou oko sáhne, plá jeden rudý sloup !«

Ds všecky v lodi schvátí, Zikmunde, v tvá ti zím! Jen Boha se hle báti, tob odpouštím!*

já

Mistr Jeroným. »Je boží zákon sladký a

hrozný zárove.

Kdo uiní krok

zpátky,

svou rajskou zkazí že.

O

tžce zkusil, miste Jene, víš!

já to

to,

te

život se mi zhnusil, pout jeho cítím tíž.

Te ím

svrh'

jsem

vše,

slabý jsem se

co svtské,

chvl;

v zahrad Olivetské co božský Mistr dl.

chápu. Z boj stálých mohu pevný vstát,

Již již

dej. já

Pane, sem svj kalich,

vyprázdním

jej

rád.

Ve pesvdení istém jak skála pevný jsem, dech cítím, jako s Kristem když mluvil Nikodém.

58

Dech z

slySím, Huse, duje mé hranice,

tvé do

svty obnovuje

to

ta boží vichice.

A

douti slyším slyším vlát, jak dcko v ní se ztiším já

a já a s

ji

ji

andly jdu

spát.

Je boží zákon sladký a hrozný zárove. Vím, boj mj bude krátký, jdu dovršit svou že.«

*

Faust v Praze.

krm

V staré na Šmerhov divný mumraj, divný ples doktor Faustus z Wittenberka studentm všem

strojí dnes.

Zastavil se v Praze letem na své bludné pouti svtem

do italských smavých niv; na koleji ráno mistry bystrý, v syllogismus

zape

uenosti pravý

div.

Na veer pak celou kolej Smerhov k veei,

zval na

co tu vína, mcdoviny, ani

krmá

nezmí.

Faust v student sedl stedu, enil vychvaluje vdu a pil v její vznik a zdar,

mnohému

až bakalái po vyhublé tvái vousem tekla ve pohár. slza

f

1

!

60

— žena

»Vda lovk,

vný

ím

víc dáš

šíje

tvé

i

nenasytná,

nedouk,

jí,

tím víc ssaje

mozku tuk

S magií však alchymie, v tch se jádro všeho kryje, to je dívka, vzlet a skok

Dlá

zlato,

a

zasvcence

již

kyprých

íší blýskne,

dvat

tiskne

pružný bok.

Tm

s

se oddá, kdo chce záhy dobrou jen se potázat

—

jejich mistr chci

pátelé,

vám

pár kousk,

ukázat;

rozumjte jenom žertu, nemyslete, že hned ertu propadnete duší svou, všecko v svt stojí šprýmem, príipovídky hladkým rýmem, syllogismu bystrou hrou!

A jak v sklep Auerbacha zaal kejkle provádt, krmáova kredenc v kout na velbloudí rostla hbet, samy z pochev létly mee, dr ve stole víno tee, 7.

;

fil

pi hlaholil dud a komínem oknem

triil)

letí

i

na sudu a na koštti Lilita a Belzebub. Židle chodí

lidskou tváí, a tam,

s

velkým bichem sem konvice se staví samy s

na police erný trám, ti sta koek, jen to blýsklo, okny na ulici trysklo, sklo však celé nad úbl,

krmá,

jenž

sem

rázem

uši oslí

stril hlavu,

vavu,

dívaje se na tu

ml.

Dvanáct bilo. Hluk a povyk pešel v teskné mlení. Faust dí: »Nyní ukážu vám

umní, pedvolám vám duši

vrchol svého

lidskou,

istou, pravou, etherickou, spjatou pouze v stínu tvar

nebude

to

lstí

a

klamem,

Albert Magnus s Nostradamem zel ji tak Abelard!* i

Na protjší stnu velké plátno napíná,

mí

kruh

nohy

kreslí

chvatn

vzduchem,

tlum se protíná,

ir*

:

62

magická kol táhne kola a pak velkým hlasem volá »

Vzhru

a a a

jsi

z hrob, duše, sem, Nimrod nebo Ábel,

vás zrodil jste

ím

i

drakem, lvem

Babel,

i

psem!'

A tak ped ztrnulým davem Alexandr velký šel, Hektor, Ajax. Andromacha, žel, v tvái majíc v posléz záící a mladá Heleny též vzplála vnada

vný

nesmrtelná na plátn, v oné chvíli, v krásy kvtu když se sboru Trojských kmet objevila

památný

Co brak boh Olympických na plátn se potácí, v tom kik' nkdo ze zástupu: » Chceme látky domácí!* » Výborn!* hned dav se durdí »Na to divné haraburdí? Vidti chcem' pedky svc!« Fausta kik ten nepomatc, bruí páté pes deváté, nové duše v obh zve.

A

tak Libuše se zjeví

hvzdu

zlatou na ele, kníže Václav, jak v boj hímá, kolem skrání andlé,

Betislav pak

s Otakarem, mohutnost se síly žárem, chlouba zašlých století,

v posled Karel, otec zem, nachýlené k zemi tém, jak žil všechnm v pamti!

—

Kik a úžas kdosi z davu výkik': » Mrtvé necht spát; zjeví se tu já bych rád, Václav král a jeho kat!« Faust se usmál: » Vždy je tady! Piják všech dlouhé ady hned se obrátily v kout; jako pízrak král sedl, v íši hledl, vše vdl, ani brvou nechtl hnout!

a

am

a

V

a

tom kik'

jiný:

Na tvém plátn

se zjeví mistr Jan,

jehož

mocným

vlivem byl

Kutnohorský dekret dán!« Hluk a jásot, íše znjí, nadšením se adra chvjí:

nám

!

64 »

Dlouho

zdráv nám bu! pekla on a jím zas vtekla v chabou hru!« živ a

Hrzy íma, hrzy pemoh' otc síla

A již na Faustov plátn každý vážné rysy zel, nadpozemském

až tu v lesku

Bethlemský

stál

kazatel.

tvá Bohem vzata! Všecky jala hrza svatá,

Spanilá

mlky cítil

k druhu tisk' se druh, každý, že v té chvíli

v smšnou jejich kratochvíli nesmrtelný vkroil duch.

—

kolem plátna Ale bda jaký rudý hraje žár.? Roste vlnami a hltá kolem látky vetchý cár!

>Hon!« výkik' dav a vstával! Divoce Faust rukou mával, zmizel obraz, zmizel žeh »Co ten plamen, pekla hrái?*

Klidn Faust

svtem

Jedno,

a mu

pod nohou

i

a

z

dí:

»

Vždycky kráí

velduch v plamenech!

ader

jen když

blbc

zloba

je roznítí,

tmy

šlehají

mu,

kol osvítí!

65 Pr(jto genius se

aby

pochode

které ;kryjí

aby a

plál

pak

a

Vrchlický;

eské

tmy

hodil,

staletí,

hál

a

svítil

žáru, který vznítil,

první stal se

J.

zrodil,

v

ballady.

obtí

!-;

J '1f

Romance

o bradatém králi Václavu a sliné lazebnici

Zuzan.

Aj, poestní vy rychtái, konšelé pražských mst! Jste bedliví mi ohai, nuž rcete, král kde jest?

král

Do Špinky krále vsaditi pec nejde jenom tak, pec je král, v svj vous vám

pkn

se smál,

vytel zrak.

On, rytí bez bázn, si zašel do lázn, a co se stalo pak?

Ó

nebyla to princezna, žádná z vašich dcer, však sladká byla, líbezná! Znl Prahou svatveer, znl s vží sta, co král se myl, na Zuzanku si kýv'; král pec je král, v svj vous se smál ni

a

vru

»Umíš

stal

se div.

ty veslovat?*

— ,Umím

jen milovat!'

»Že neznal jsem

t

dív!<^

:

G7

poestní vy konšele!

Aj,

Na druhém behu Do vhi se hrouží

stráž!

vesele

junácká, silná páž. žoldák zahouká. ,Co vezeš ?' »To, prosím, obilí !« ,To není klam, jsou mlýny tam!'

—

se k

druhm

Jen pus koupá se

nachýlí.

lo

dál,

král,

nás nic tu nezmýlí!'

Co

pytle

pkn

skládali,

uzel prázdnou lo, na Zuzanku kýv' povzdálí král

poj! pevez mne, pražské dít pec!*

a šeptl:

»Rychle

Na druhou jsi

Tak

stranu

svj vous se smál úzká Spinky klec!

pravil král, v

*Mn

Umíš pec veslovat?— ,Umím jen milovat!' Štíp' v tvá ji, pleskl v

Hoch pívozník ve

lodi

usmál se, kynul jim, nah ke dnu lodi lehl Zuzanka lehla s ním.

A

pluli

dla v král

pec

je

pkn

plec.

stál,

král.

Vltavou, zraku zrak, líbal, se smál

dlani, v král,

—

.

!

i 6S

»Však

já

vám

vytru zrak!<

Pívozník, co jen moh', pytl stoh vrh' na létli jak nebem mrak.

—

n

Aj,

poestní vy konšelé,

na druhém

Do

behu

stráž!

vln se hrouží vesele

junácká, silná páž. žoldák zahouká, ,Co vezeš ,chci zíti, co je to l' »Ach na mou est, to mouka jest, je, prosím, semieto!« .^'

,Jen lo pus dál, koupá jsme dobré ešeto!' —

Co

král,

se

chytli jste, co pustili,

moudí

konšelé nahý, ona v košili, dál šlo to vesele Pes Chuchel šli na Nový hrad, tma byla, nebi dík! Král pec je král, v svj vous se smál, kdes v kei pták jen tik' Již buší na bránu,

vy

On

.

.

.

.

ta v

.

.

dvornou ochranu

se otevela v mžik.

Stem svtel Nový hrad

tu vzplál

jak velká pochode, se Zuzankou tam kvasil král, ó, polibku tch že!

!

r,9

Do Spinky

pec :rál

j)i-ec

krále vsaditi

nejde jenom tak, je král, v svijj vous se smál,

konšelm vytel

O O

zrak.

pražská luzo!

moje Zuzo

ert vem,

co bude pak!

!

Žižka

ped

Prahou.

Koj v srdci slepce na Špitálském poli!

On brody krve hímal pes mrtvoly, se rvaly o jeho srdce hnv posvátný a láska k staré matce, y jeho srdce v této spurné hádce se chvlo jak pták v dlani hocha malý. Na jedné stran zrada! On ji ztrestá! Ma druhé minulosti slavný hlas, o budoucnost rvou zrádného se msta A Žižka v duchu vidí Prahu.

te

dsn

—

—

Jas

oblévá vže, chrámy, hradby, domy a úsmv bledou tvá mu peletí, však s druhé strany duní války hromy, ev polnic, kterým hímá v záptí lep palcát a jež vše pochová a zdrtí, tžká hradba vozová, a lítou

smsí

touto zpívající jste boží bojovníci!*

dav jásá: >Kdo

:

íl

Co

v

dumách

takto slepce bloudil duch,

zvon a v záptí mu divný ruch To zvonní se tichým vzduchem nese a Žižka naslouchá a v oku jeho se nco jak svit žití, slza tese, obrátí se na prvodce svého a rtem, který se vnitním bojem chvje, se táže: »Rci, co vidíš, co se dje?« slyš

!

i

Tu

strážce

vrný, jenž noc

dojatým hlasem

tiše

»Zím dlouhý prvod, spje sem k táboru

se

vdce

hlídá,

odpovídá

toí jeho

z

brány msta,

cesta.

Jdou dti naped, malé dti smavé, tká kvítí jejich hlavy kueravé.

A

v rukách nesou ratolesti

úsmv

svží

bázní kryt jim na rtech

leží.

Za nimi jako bílé holubice jdou dívky, studu nach jim barví

líce.

a

Za tu

tmi žen a muž vidím davy, chochol splývá a tam závoj s hlavy.

Za nimi konšely zím, radní pány, jak za stopami spjí Rokycany.

:

Jdou Hic,

s

hlavou schýlenou, jdou bosí mnozí. naše pivítaly vozy!

již je

celé msto, Žižko. k nám se stáí ženy, dti, muži, všecko v plái.

To a

Hle, muži kloní se a ženy kleí,

te

zvony ztichly v Rokycany

ei!*

Co mluvil, Žižka dávno probojoval, když mluvil, hnvu svému pouta skoval, tož pouta vle svojí neodvratné. Boj dobojován V hrudi reka statné !

vlast volala a poslech' její syn

a slepé oko, celé v slzné vláze, dl, rukou máchna tam. kde záil

Týn

»Nuž dobe, jdte! Odpuštno Praze!*

*

;

Legenda ze Zlatu koruny.

te

Kde dumá starý klášter v smutné rozvalin, šedivý mnich kdysi kráel v lip staletých stín dlouhá, po pás splývající brada se mu tásla, ale v oku síly jiskra posud neuhasla, krok se chvl a ruce stuhlé tiskly hábit v kei. Stíny rostly, sbor lip .šuml tajeplnou eí, nco lístk bílých rží, nco žlutých list vítr svál sem, okna chrámu plála v amethystu šedých mraen, v kterých hasla záe slunce zlatá.

Chrám

okna refektáe vzatá, v sterých svtlech míhala se, neb dnes byl pustý, za to

nistolení

ml

nový opat. Mnich v hlubokém snní sám jen kráel sadem pustým s naklonnou slaviti

skrání,

v jeho vzdech jen

asem

padlo

sýka

zastenání

neb šum strom, jak spl vítr jejich korunami, a ten rovnž jak vzdech zmíral v dálce arkádami.

;

7-í

Skíply dvée, v sad

mladý novic

to vstoupil

chvatem. Bruno, dlíte v zadumání svatém? Nevidíte, kterak svtla hoí v refektái, opata pec pozdraviti pojte s vlídnou tváí!" Stalo se to ráno v chrámu,' dl mnich na to .

»Stále,

ote

—

,

»Cas a

a

hodm.

— ,Nepjdu

zkrátka.

—

tam Skípla opt vrátka, mnich sám zas kráel sadem tísnn myšlenkami, jen strom tžký povzdech zmíral arkádami. je

k

«

!'

Z refektáe ruch se nesl v spící sad a tichý, íší zvuk se asem rozleh", hovor pak a smíchy. V krátké dob ve vratech stál starý mnich a bílý

temnem

brate milý, nerad opat postrádá t s naším celým sborem, poj již, a tvá velká skromnost nezdá se být vzdorem

hábit jeho

poslušnost,

,

již

svítil:

»

Poslyš,

slíbis kdysi,

Dobe,' Bruno dl,

,já

svdí

mysli

—

skromné.* pijdu, až pijde pro mne

as !'

plnoc, hrobový zvuk její pad" v sad tichý, refektáe zvuel zpv a hovor znl a smíchy,

Bila z

íš za íší kolovala plná, bez ustání, v tom na prahu objevil se Bruno z nenadání. Chvíli stál tam,

bez pohnutí

patil

v

dsnou

H

vavu, pak

smle

vztyil šedivou svou hlavu, roztah* ruce k nebi, zdál se stále býti vtší, blesk se míhal v jeho oku, hrom byl v jeho ei: Opate, slyš a vy všichni milí, slyšte, brati, híšník jsem, vás napomínat nejmén mi patí, ale vím, že mezi kozly sám jsem ovce dobrá, ímž roste oko vštce, tím též síla obra. Horší rány pijdou na vás než Sodomské dešt, obrate se, slyš, opate, dokud as tu ješt! Nebo pijdou a jsou blízké pede dvemi asy, kdy Pán všecky vytrhá vás jako prázdné klasy, v snopy sváže vás a výhe pekla v požár nový vznítí vámi, neb hích trní pod vašimi krovy!' šel blíže,

,

mn

íše bratr

v rukou

stáli

,Kdo jsem

já,

že k

strach je opanoval,

mniši,

Bruno sepjal ruce

vám

a

dál

tak

pokraoval:

mluvím

Chudý

bratr bídný,

boží milosti jen paprsk dotknul se

mne

vlídný,

'!í

:

Tg

jak jsem starý, vte, brati, sám to nevím ani, vím jen, že jsem v míjdlitbách žil, v postu, v rozjímání.

Pt

opat, tyi krále pežil jsem a nyní cítím, kterak sama vnost dechem svým mne stíní,

stáí

mé mi

právo

dává,

bych k vám mluvil

smle, bych ek', že jste Jidášové svého Spasitele, té bídné zem, Jidášové svého krále i

a

ti

všichni, slyšte, brati, nyní mluví ve

e

mn.

otc svojich, Zapeli jste jako Boha tak u íše jen svorni spolu, jinak v sváru, v bojích. a plná kasa vaše Panna svatá, Bich váš

Bh

kajte se!

fš

boží

Klesly íše, každý

z

pomsty

bratr

jest již vrchovatá.

v

dla tvá studem schoval,

bratr

Bruno prorockým pak hlasem pokraoval:

,K plamenu, jenž rudou záí brzy nebe skalí, brati, sami vy jste první podpal dali, v lid jste sami nedvru s pochybností šili, s odpustky a rájem Boha bídn kramaili. Pomsta pijde. Cítím její pochod velkolepý Vozy duní, na prvním z nich sedí vdce slepý,

slyšte,

kolenou nese

ten hrad vaší pýchy, hrozný, jako vaše híchy; vaší zbraní, slovem božím, pravou pastvou duší, slovem, jež on zmní v skutek, vaše hradby iia

te

a z ní

bibli,

údl

váš

zkruší,

rozmele vás jako zrní žernov tuhý mele, zvýší vás jak snížili jste svého Spasitele. V budoucnost zím, plamen její svítí na mé které sázeli jste

lípy,

—

znl kolem

Kvit a vzdech

líce,

vaše šibenice!'

v sálu.

ds

vše

opanoval,

Bruno

bratr

,l'ro

sklonil hlavu, tiše

tak mluvím?

Andl

v

pokraoval:

zve

noci závoj,

mi

JI

as, ,

Pán popál mému úpícímu hlasu. Tak jsem vil, tak jsem istý ped Pánem vždy stanul, tak jen láskou svrchovanou k jeho lásce planul, že jsem chtl nést jeho rány a vše jeho muky znova prožít a procítit darem z jeho ruky. slyšení

Oi

vzhru

všady zíte

Pohledne kol na stropy a krovy,

!

z

trn vnec, kterým

protkly skráfi

za

híchy svta,

—

Ježíšovi ^

však

vy

nevidíte,

lenost

tíží

vaše

víka

a jen

•:

I

k zemi zíte.

—

!

;

i

78 Já však vidl a já prosil láskou nedoLkavý, by se na mne snesly všecky rány svaté hlavy,

by ten ostrý vnec z trní ovnil mé spánky, což to mohou pochopiti vaše radovánky, vaše kvasy bohopusté, vaše dlouhé pitky Ale slyšte, zázrak Boha Cítím již trn bitký, jak mne jako druhdy Krista píchá kolem skrání, jak v nich hlodá, bodá, trhá, rve je bez ustání všecky muky, jež on cítil, hlava moje nese! !

Aleluja!

Na mé

skráni,

první kríipj teplé krve

hlete,

V tom brati rázem sklonili a hle, l)lny

šedým vlasem

dr jsou

se,

se

již

se shroutil k zemi,

v tvái úžas

teplá krev se

oba spánky a

*

tese

!'

z

nich

nmý, ine

vn

tiše,

dýše.

Veritas omnia vincit. (1432.)

V

starém Norimberku stechy, arkýe

oživnuly náhle, mosty, pilíe, lid se hrnul se všech stran,

do mstských uvítati

zatvrzelé

se hrnul

bran,

eské kacíe.

Jaké kde jen okno, hlava na hlav, pihlíželo vše k té divné výprav,

mšák, babka staiká, svží díví tváika vedle vousu žoldákova ve kštic záplav.

Vžník na devném brány ochoze zadul v roh, vše ztichlo náhle v hlomoze.

:>

»Jedou!« znlo, sept a ruch, od sluchu se neslo v sluch. Hlete, kdo to stojí vzpímen prvním na voze?«

»Jako hora stojí s hlavou odkrytou, vážné tváe s dlouhou bradou vlnitou, rek pl a pl bakalá, svatým ohnm plane tvá, bez meCj zjev jeho pouhý jest mu záštitou!*

!

!

!

!

so

Za ním druzí muži, spuusta brad a kštic, osmahlá tu mnohá nad pergamen h'c, paže, plece svalnaté, ty lví hlavy

ošlehány

To

dýmem

kosmaté

oh,

sdrány od vichic

!

jsou tedy oni, eští kacíi chví se, kam jen zamíí

Ped tmi svt Ped tmi

se v

útk

dal

vojskem legát kardinál, jako do svadlých když hvozdíi vichr zahýí! s

K

Basileji

ti,

již

táhnou v svatých

prošli eží, bitev

otc

snm

plamenem

V

míru spjí, nehrozí jichž druhdy pod vozy k Dunaji až od Vltavy tásala se zem ti,

orlice, tam lev! Z vousatých rt vážný, dumný splývá zpv!

Na praporech záí

ale

Nmcm

e,

jeho v každé not do srdce se vrývá, bouí jejich hnv.

Cizí jest jen

me

V stedu vážných knží, zástav ve stínu jeden knihu velkou drží na klínu, jak by etl v bitev dým >Mene, Tekel, Ufarsim* v zkaženého, prokletého svta ruinu!

«

!

!

SI

Ticho v davech dusné, v mnohém oku žeh. To ti kacíi jsou, arcivrazi z Cech !

Mnohá matka na syna zbitého kdes vzpomíná v

erných

Projeh

Domažlic neb kdes v plamenech

lesích u

!

branou, každý ztlumen hlas.

již

Matj Louda

z

Chluman

rozvinul tu v ráz

velký prapor k nebi výš, na Kristv svatý kíž,

nm

kalich s hostií a

kolem nápis: Veritas!

Jak dul vítr v prapor, jak by v knize obracel se dále, každý mohl cist: >vincit

Tak

omnia!

.

.

.

list

vál

hrd vtrem, tvá

v

jak by smál se všem, jak v by rouhal

nm

sám

se

Antikrist

Klidný posud zatínal

pst

Nmík

s

úžasem

to

e,

brzy, v láni kivil ret.

Jaká je to odvaha Pravda že vše pemáhá?

V

Basileji

teprv o

tom pesvdíte svt

M '

Prapor hlásá: My svt pesvdili již! S hostií ten kalich ten Kristv kíž! Omnia, dí jeho hlas i

nmý,

vincit veritas!

Nejen starý Norimberku, svte, J.

Vrchlický:

eské

ballajy.

te

to slyš! tí

82

Ale v lidu náhle divé jitení, k mei, ku oštpu sahat nelení, ba již se stech, arký, z

roh,

ulic,

viký

nejedná páž napíná

se,

v psti kamení!

Zachmuil tu náhle Prokop bledou líc, v souhlas jemu kynul Tluksa z Buenic. Šeptem

sto

nelze posud

Málo tch

pravil

:

;

Matji,

ten prapor radji,

svtu

jest,

hlásat pravdu z plných plic!

kdo

ji

nésti

umjí,

sudlicemi v leb jim vpis ji v nadji! Hlásat ji však v ulicích, budí vztek anebo smích, pane Loudo z Chluman, prapor svj sto radji !«

Uposlcch' pan Matj, prapor stoil v Tiše Norimberkem jeli dále zas Prapor schován do vozu, jen v kol jejich hlomozu

-Kdo

jste boží bojovníci

*

hymnus

ráz.

dál se tas'!

Pan Vok

a ert.

liji

slapy div hímají huí, rvou se, perou, pnou do skal bouchají

Kde a

a

a v les

Na

ozvnou

j|;

sterou,

lávce, jež vržena v tok

se chví nad skalin prahy,

Vok

potkal se s ertem kdys pan tak zrovna v pli dráhy.

Aj,

konen!: ert

jsem

chy

*

zajásal,

t, pane Voku

j\ I

Vír divé lávkou otásal

pi každém

Dv

jejich kroku.

bukvice zde v hrsti mám prázdna a ta plna, když plnou vezmeš, pejdi sám když prázdnou, stop t vlna!< ta

!

84

Pan Vok se celý hrzou chvl a sáhl k škapulíi, a

pohle

v strž, jak na

tam vlny trou

A smle

se,

úbl

víí.

—

a bukvici prázdnou; v ruce hle k nebi dív, pak v kypící sráznou. a syící sáh'

—

ml, bda!

t

Na

strachu jeho

ert

se pás',

pak s šklebem ret svj kiví: >^Aj. pane Voku, poznáš, as že též je spravedlivý!

Jsem povinen

ti

vdností

a splácím dluh

ho

svj nyní

—

dál v svýcli lesích v radosti,

pij

dál v svých

hrad

síni

V,

Voku, chápu teprv te, marn jsem t rmoutil, na klášter tvj když skalnou ze jsem ve svém hnvu zhroutil, jak

.

A upímn

v

ti

povídám,

já byl tenkrát osel,

neb klášter tvj na žatvu nám nejvíce zrní rozsel.

85

Voku

Stav dále,

mj

trn

v nebi

mám

já

kláštery,

štpnice híchu,

stav dál

pln nádhery,

však duše

Jsou moji, mrtví, a

již

mým

jich

opat

—

mnich!

žijící,

hezká ada,

jesti

tyjící

novic, slib jenž skládá.

i

Za tolik duší jedinou

te mohu

pustit

pece

a proplavati hlubinou a

smáet

chlup svj v ece.

Nuž

jdi, již jsem se odsloužil, jsme vyrovnáni, \'oku!«

A

v hlubinu se pohroužil a zmizel v

bouném

toku.

Éf

Ilioneus

Co

zas pro

bh,

dje

co se

Kacíi se bouí znovu?

—

podpisovat? jen budu pokoj mít!

mám nco

Zas

Kdy

A zde nových beden ada, nemám as jich otevíti .

Z Brusselu, z

íma

píše

hle,

Jošt

mi Jan

i

z

.

.

David, Cách.

Hladoví vou lvi v mé kleci, Kelley klímá nad kelímky, hebcm po eká darmo

—

stýská se v

V

mých konírnách.

Bubeni,'^v císaské

lázni

nebyl jsem již celý msíc, zahálejí brusy, rýdka, dláta mojich

brusi

I

mn

!

Nemohu Spranger

se

odsud hnouti,

ztratil

Lomnický mou s

astrology

trplivost, apatii

zapíjí.

A

vším vinen je ten mramor! Proklatý Ilioneus Co jen vidím v této hlav soumru? v tchtt) !

úd

Ano, Nioby

tu

jsi

synem!

to v tazích tvojí

tváe,

otcem tvým být moh' jen Scopas, velebný

A

já

tu

ty

zázraku!

a tu v tu tla

tvé tvái,

božských, v mkkosti té a v té síle velké krásy zjevení! v liniích

Co mi hádky malicherné šlechty, knéží, bída lidu?

—

vždy Tebe zím jen mramorový zázraku!

Nedá

a všade,

žena, nedá sláva, nesmírné to opojení, nedá sladkou, velkou muku, jež se prýští z údia tvých

!!

!

.M Cítím s tebou, žiju v tob, popel já ty nesmrtelnost! Vím, je krása muennictvím, svatý synu Nioby!

—

Budu zvstí,

stínem,

bájí,

jménem

v starých pergamenech, ty plát budeš nesmrtelný, teba torso bezhlavé

Co Co

zas,

bh,

pro

zas vyvedl

že se

—

dje ?

don Caesar?

Bitky v krmách? — Únos díví? Nové boue na snmu?

O niem Odsud

já nechci

všickni!

—

vdt! Sám

chci patit

nevyrušen na ten mramor co mi život, co mi as?

Necht vát

snm

i

necht

lvy,

;

soptit

—

kacíe se vztekat! snad l/p, abych ml jiokoj, a

vše, co chtjí, podpisu

Péro sem

!

Tak

.

.

.

Podepsáno

A te kite, já

si

jak vám libo, koupil chvilku klidu

Provete

.

si

-

majestát

.

.

!

80

Prvodem

jej

nosí

mstem,

zvony duní se všech vží, pro mne život si duní pouze v tomto mramoru.

—

a

Život, sláva, opojení!

—

—

Tvaru kouzlo! Krása! Krása! Tepna žití nesmrtelná!

Pro Že

bych nemoh'

ty zvony,

platí

mysliti,

že ten jásot

tob, dive

krásy,

mého

majestátu ty že v Prahu slavíš vjezd místo

?«

—

Takto dumal skloniv hlavu ve španlský tuhý límec, holí o zem vztekle buše Imperator Rudolfus

Ve

chvíli, kdy vyndán z bedny, obalu prost, Nioby syn, v nesmrtelné svítil kráse ped ním, zázrak z mramoru.

Císae co táhlo hlavou, kdo to poví, kdo to zjeví? Krása vždy je muenictvím, tvrci jako

žákm

svým.

Zase z dola tento hlahol, jako rozbouené moe, jako hladoví lvi v kleci, hukot, bou a temný ev.

Jako Nioba v svém smutku stojí dole v mlze Praha, z

krem

zvoní cinkot íší,

epel.

smíchy a tesk

Kytar tóny zanikají tmavých koutech úzkých do španlské melodie

v

vpadne vlaské

Na

ulic,

zakletí!

prohnilých justicích visí tla,

polonahá

vtru se smutn klátí, havran a kání ples. ve

Ztichlo vše

—

V

sám

šeré síni

peludu, ve

tvá

svtla shasla

i

dlí

.

císa,

Ilioneu, hledí,

Nebem táhnou

pelud sám

vné

hvzdy,

strhanými táhnou mraky, Bílé hory lysé tém v nich se jako lebka stkví.

.

.

!

!J1

Meteor

trysk' náhle

hvzdné

nebem

palimpsesty jak ty nžky, které vjely, Rudolfe, v tvj majestát

mezi

*

Mandragora

Ped Norimberkem

rozložen

Valdštýn se

byl

svým táborem.

Noc tmavá kraj

až

samý

byla,

led a

pochmurná, to noc ped prvním únorem,

samý

severák,

sníh a vítr fiel

od úst lidem mrznul dech, až ve vzduchu mrz' rychlý pták.

Tu

stráží

— To

kik

a vojska ryk

:

Byl chycen jakýs

špehoun, na strom první

pochodní se

—

Ne, k

vdci

s

ním,

a

soudí

s

Buttlerem

již

—

eil sám

!

kruh.

—V

to

pa

hlasný jek dobrodruha ve stan

polnice a Isolani

dobrodruh. ním! Dál

s

vlek'.

Nad mapami

tu

zadumán u kvadrant

a v

stedu knih

bdél

vdce

v

hvzdách

stopuje

osud

bh i

cizích

svých.

!

93

Co

—

stalo se

— Zde

?

— ra

vyzveda

soudit

nad ním, pane, sám

Ty's Hebrej

!

— Ano,

ra

pane,

A rázem mužík

zrzavý

již

vybrati,

si

mj

zde jest

skládá

krám! beder

s

starý vak,

»Mám

vzácné vci, žádný brak, jsem jako alchymisty pl, vše najdeš zde v mém tlumoku zde Aronova zkvetlá hl, zde, Alborak když do skoku otvírá

jej

šklebí

a

se:

—

se pustil v cval a

podkovu když

ztratil

zlatem

záící,

hledá vrný musulman ve blýskajícím msíci, zde máš ji, pane! Smješ se? Zde Evy jab"ko híšné též, zde Al-Rašida tajný klí k harému nebes

již

—

nalezneš.

To

neláká

t

:

—

\'

krámech mých

ty

lhostejn

se hrabeš dál? Hled', tady

to

divný,

mandragora divný

jest,

míval druhdy Rudolf král;

již

koínek, jak

mužíek chlui)atý.«

Co

pravíš?*

jital

se Valdštýn

hned

poslouchal

již

je

—

a

dojatý.

j ;i4

ervenou na

»Slul Thrudacias,

tílku

nosil

košilku, spal v

ebenové skínce

své,

msíc nebem

Jak nový

však zdiimnul jenom na chvilku.

vzplál, tu probudil se

v divý chvat a

pežalostn

zaplakal,

neb

tu se musil

vykoupat.

A

ženušku

a

ta

se

ml

rovnž

rozmilou a jméno její Marion, vzbudila, když vyšel msíc v nebesklon,

a plakala a kvílela, až s

vykoupali

je

Thrudaciem veselí mléka

vespolek v lidského

koupeli.

pkn

zas do hedvábí a šarlatu Pak obleeni si lehli v úzkou rakviku pod baldachýnem

brokátu k sob navzájem, svém obletl bídnou naši zem. z

a

spali,

než

tílka

msíc

chlupatá

plný

Když Rudolf

v

bhu

král,

bu

k

otcm

tisknouce

—

požehnán! šel jaký plá a žel, na mandragory ubohé hofmistr dávno zapomnl; tu starý mnich, jenž v stedu svic u katafalku v modlitbách dlel, náhle slyšel v plnoci kvil tajemný

—

—

jej

schvátil strach.

«

: ;

95

Tam tam

z

z

klenotnice císae to znlo žaln víc a víc, kouzel všech, tam od retort

kuchyn tch

od krabic,

a svíci

i

kráel

vzal a

plá

dál a poslouchal ten

a kvil,

až u té

skínky

z

ebenu,

se.

divn

dojat, zastavil.

V tom

Thrudacias vztyil se a

z

rakviky víko

pak na ubohou Mariou se jako živ a tu jizbou chlupy lítaly, on roztrhal pak

pa

a

chcíp'

-

šílen vrh'; ji

v prach

a

dým

koínek

zde

té

strh',

pouhý,

ti

pane, nabízím.

Ztich' Hebrej, v

tvái divý škleb, a mandragoru Valdštýn vzal,

koínek dlouho to

prohlížel

a

vskutku lidské tváe tvar

pak

se

nad ním

zadumal, tílko v chlup

i

rubáši.

ml

»Co, starce,

A i

bych dlat

—

»To, tím?« pane, štstí pináší!* s

—

»Zde vskutku Valdštýn hledl na koen. jako oek tvar zornice, jen schází lesk a schází víka zde i

žár.

«;

06

zde vpadlá, úzká prsíka, zde zakrsalých rukou sled

celek tvrdý

a

Kde pravdy

»Co

i

jen!«

Hebrej

ty

vd!

hlavou

oblohy. posléze vzal

— Však

mandragoru s úsmvem. >Svou svobodu z tábora s volným prchodem.

—

pokývnul

na

a

samá úklona

se

ped

stráž

svým stanem a

dno

ó klamné lidských

kde pravdy íš, a kol ien samé mátohy! lovk lže. jen hvzdy nelhou

za to chceš.?

A vdce

—

jen

zdroj,

Lže pevná zem

Tm vím

koen

vzdálil

hvizd',

svoboden a

Nad mandragorou vdce bdl,

již

jist.

plnoc

zde,

slyš stráží hlas je

teba tábor

obejít,

než

Vzal mandragoru, za

upe oi

adra

v

hvzdný jas.

stril

ji

si

a vyšel

ven.

Šel v

asnatý pláš zahalen

Jen

sem

— kol ticho hluboké a sen

tam

ohn

hoely

a

v

To, vru, divná pohádka

svj sklon

— Thrudacias

i

—

se

chýlily

—

již

Marion!

!

Ha

podivná

—

Ta bajka zvoní dálných ech, Valdštýn stanul v myšlenkách. Jak dávno nebyl v krajích tch a

jak

by ne? z

—

a

!

A vidl zem

a

vidl

kraj

vidl staré

a

Hradany, nad

mstem

v hloubi jako

Tam jeho cho

— pro

par do veerních par vetkány.

z

má

v cizin

týrat se

a plahoit

?

Zda není lépe pánem tam, sám králem, eským králem být? Pro nemoh' byr Co vadí mu? Jen zmužilost

odvaha

a

Zí msto

— do

v mlze, slyší hluk

dálky ruce

rozpáhá. \'

tom divý šum

jej

splašil

z

tmavý •"

l)yIo

bleskem,

noní

dum, kol stín

pták jak byl by kolem

nho

vsak ránu

cítil

nho

se kmit',

na prsou, vzkik'

—

lí,

ale v dáli

byl juž stín.

—

jen blesk to byl, jejž pohltil do plášt svého noci klín.

A vdce

vrátil se

v

svj

stan a byl v své duši

divn hnut Hic. jeho pláš a kabátec

—

pod pláštm dýkou probodnut!

|.

Vrchlický;

eské

ballaiiy

7

')8

Šat rychle stah', za a chvíli,

adra

sáh'

a

mandragoru

vyal ven vru, nevdl, zda pelud to a divný sen

Ten

zaschlý

a na

šatu

—

—

koen

chlupatý se celý krví rumní, je rudé krve znamení; o mandragoru odrazil se dýky ráz zda bdl i

na

plášti

—

i

Tejasn

snil

?

—

zel, Thrudacias že teprv nyní mrtev byl.

*

Poklad.

Šastn

Ješt a

již

se vlasti

pes

vítr jejich

líce.

dostali

ješt neosušil

hranice,

neztišili vzdech valné moe, opt nové stihnulo je hoe.

Nevzplál nad horami první úsvit denní, žoldáckou když rotou byli pepadeni.

Ovšem

boj

byl krátký; sotva svitlo ráno,

všecko porubáno, všecko zdrancováno. l'od strhanou plachtou, jež se

tma jen šklebila

se,

vtrem chvla,

prázdnota jen

zela.

Koník vrný smutn emením svým zvonil, k zsinalé se tvái pána svého klonil. Z houštiny pes a vyl

vylez',

ukryl se tam strachem,

k nebi žaln, pokryt

krví,

prachem.

K)0

Na

tu spoustu

dsnou,

živý obraz žele,

patil pouze vlídn obraz Spasitele.

rovnž sešlý a sám na rozcestí, nemoh', bda, páž' jim ku pomoci vznésti! Stál tu

Havran zakrákoral, snad již koist cítil, píšerným se letem ku mrtvole ítil.

Ta však ruka

nazvedla se zkrvácená, bledá! vzpjala se, cos hledá!

keovit

Koleno se napne, muž se k vozu vlee, krev pes ruce mu tee. slám hrabe,

a

v

Našel: smrti chmura cloní zrak mu hustá, našel svatý poklad, tiskne na mdlá ústa, Poklad, po

Umíraje

nmž cizák nesáh' rukou — Bibli šestidílnou.

zlíbal

*

silnou.

!

;

Jessenius.

Již

Má

doet" písa. — Ortel hrozný vru jazyk nejdív být mu vytržen,

pak hlava sata, zrady na ofru má býti katem roztvrcen.

Kus tla každý v jiném konci msta ma býti povšen pak výstrahou tak písn, zle se rebellie trestá a síla mužná s odvahou

Vše výslech' klidn. Nezatásl hlavou, klidn nechal soud ten odejít: To vdl, cestou že tu kráí pravou, a

jak povinnosti velí

To to tu

cit.

vše by snesl. Pouze jedno cítil, hrozne vytržení jazyka; náhle v dumy ponuré se ítil, svt, skutenost mu zaniká.

102

Ten jazyk moci Pln hrzy v noc

zachrániti pouze! šel

ped

popravou

spát,

však v snách zel, vnukm v kanibalské touze jak budou jazyk z hrdel rvát!

*

Ballada

vánoní.

Vzbouili se scdláci proti

pánm

práce

již

bolí plec

v ráz,

je trmácí, i

vaz,

hladem hynou dti, ženy, ba zdá i

se být otrávený

ten boží klas.

Vzali kosy, brány,

motyku

rý,

a cep,

švihá, zvoní to jak

bi

o tu panskou leb. a pstruhy, a sedlák Jedli dlouho o plesnivý chléb.

zv

ml

zápas

[tuhý

Panský zámek dobyli, zapálili

vž,

vykradli vše obilí, krávy, koní spež, [jorubali panskou chasu, nešetili ani krásu

žen a dívek

též.

1(H

Pán se s

útek'

z

honu navracel

chrty, ohai,

vztek mu divý v duši vjel a krev do tváí, zmatku ku sousedu a tam celou svoji |bdu vypsal císai.

krátké dob trouby jek, dragoni tu již, pojímali dobytek,

V

zapálili

chýš,

sedláky pak chytli v hvozd, na Bože, ty to víš!

Plá

útk se dali pozd —

|

se táhla bez hrází,

prostedku strom stál: vojska tlum sem pichází, táborem se dal, dlouho prohlížel tu sosnu, bruel a v

starý generál.

>

Pkný

lze jej

se ztrácel

|do

sn

strom to! Z daleka uvidt,

povsíme lovka na každikou snt, celém kraji odtud hoši, k práci hned!

sedláci jej v

pkn

ulilídají,

!

;

105

Stalo se a ve chvíli

pivedli je sem,

každá

sn

se nachýlí

smutným bemenen v haluzích to stená, praská.

opustila

Pane Bože, což tvá

zem?

Pt

a dvacet

visí

do kola

[láska

sedlák

Pt

a dvacet pízrak, každý mrtvola.

V

haluzích to praská,

kvílí,

haluze se níže chýlí

k zemi do póla.

Dl

generál do boty striv karabá:

»To

trest selské holoty,

co žen, dtí plá.? Jako svícen strom ten stojí, vánoní to

pkný ramená!*

Tu dl »Já jej

kdosi ve mraku: rozsvítím!*

Blýsklo se síra,

temný zvuk

a

strmek

[v chvoji,

všem ve

zraku,

ohe

dým, rachot hromu,

rychle, jak to dím.

kvílení a praskot

[stromu,

!

106

Celý tábor v plameni, v

moi ohn

stál,

útk, zmatek, úpní, a strom jasn plál, mrtvolami obepjatý hoel jako svícen svítil

v širou

zlatý,

dál.

Prchla noc a hoel zas, hoel tak pt, obas náhle v jeho jas

dn

boží andl sle, sedlákovu duši vzal, na srdce jako bílý kvt

ji

Bohu

dal.

Na pasece

pusto kol, popelišt, rum, ve krajin utkvl bol,

.

hru

z dum, kivdy cítí, strom však v sny všem tyranm!

nevzbudí se

tvá lidu

*

svítí, svítí, |

svítí

Ballada o smrti Jana Koziny.

Ó, pesmutná to novina, zná už každá ves, že dobrý náš Jan Kozina pod rukou kata kles'

ji

!

Ó, Plzeské ty námstí, nám v žilách tuhla krev! Co v naše velké neštstí je

veliký náš

Nic nic

hnv?

— zrno padlé — udupaný

pod žernov,

klas!

Jen vzlyk a plá, nemáme slov, sirotou každý z nás Ti páni mají ve adrech jen kámen nebo troud, že mohli nám jak na posmch ten hrozný vyknout soud.

A

píšera byl

a na

ábla

jejich

kat

se zvrh',

když pláem naším nedojat oprátku v oko zdrh'.

las

Co platný naše výsady ? Co pergamen sta? Když nešlo to, ach, bez zrady a ve všem byla msta !

O, Plzeské ty námstí, v poutech stáli tam,

my a

nmí

byli

když on se

bolestí, zjevil

nám.

buben znl, ó, jak se tml erné sukno zvuk! Sel, hrdý, vzpímen, nám však vel ve srdcích ještr muk. Šel,

skrz

Na

stupni stál a katu pál: »Jen málo, brachu, shov, zím tady samý trud a žal a víc než tisíc vdoví

Zím

tady sta sklopených hlav

a to já

ten

a

nemám

lid je

jde!

—

rád,

tu jak tupý brav,

Na

tady stát?

A odpovdl jemu

kat:

»Což, vru, nevidíš? zde musí stát z nich každý spjat, na nohou želez tíž ;

/dc musí tebe vidti, jak na poj)ravu jdeš, a musí k tomu mleti ta zbujná selská spež..<

Tu dl

Jan Sladký: »Lide

smutná pro

to

—

t

mj,

vc,

dobe tak, pro byl jsi hnj pro jsi sklánl plec.«

však a

Tu dl

Lide

Jan Sladký:

mj,

konec však, pi právech svých ty pevn stj. volný vždy co pták

to není

bu

1

Však Lamingene,

vem tch

tyrane,

proud, než dnešní den v rok zaplane, soud na boží zvu ty

slzí

t

1

Tam

povím tob, lidu pot .« pevzácná je vc V tom bubnu hmot jak o pekot,

jak

.

.

v oprátku sklonil plec.

mžik — tma objala nás,

A dsný a

a jeden vzlyk

když propustil nás žaláník

nám

scházel zrak

i

hlas.

!

110

Ó, šumavské vy pralesy, zídla zvonivá Váš zpév nás te jen podsí neb nám se vysmívá!

ó,

Vším

zní ta

smutná novina,

zná už každá ves, že dobrý náš Jan Kozina pod rukou kata kles'.

ji

Však rok

Bh Na

a

den

to

pouze jen,

tak to nenechá!

vný

to naše

soud jde Lamingen,

útcha!

*

;

Lorecký ze Lkouše. Samonické zvony

sedlákm Ke

je

pkn

bda,

páni

vyzvánjí ti se smjí.

—

kostelu z dvorce jedou slavné krtiny,

Lorecký ze Lkouše má dva statné syny. kostelu z dvorce koár za koárem, pan Lorecký plesá nad tím božím darem.

Ke

již musí umít bez ddice, šastný otec vjíždí do vesnice.

Myslil, že a

te

Aj, tu zastoupí

mu

cestu

muž

rychtá Petr Dulík v uzdu

Širák sklání k zemi^ však než

Šamonický zeman

Kikne dál

je,

na koího;

a mj

svraští

,

ada,

kom

padá.

enit zane,

elo mrané.

Zmrskej toho chlapa, v prach tu luzu sšlapá!'

hebec

112

Ale Petr Dulík odstrašit se nedá, uzdu nepustí již, dále svj hlas zvedá:

Bh

dnes na tvém rodu ukázal své

budiž, pane z Lkouše,

Slev

rovnž

divy,

milostivý!

nám

na robotách, slev nám na desátku, žijeme stále jak o velkém Pátku.

vždy

Žijem v dení, psot, v tísni, trudu, mdlob, smiluj se, jak že syny dva dal tobl«

Bh

— ,Ano, ,

dal mi syny'

vychovám

je,

—

Lorecký

zle

kií,

na vás aby byli bii.

Bych tvou zkrotil zpupnost: rode zlý a proto ku pomoci Bh mi dal dva syny.

líný,

Najednou dva dal mi na vás do zásoby, máte-li zlé nyní, horší pijdou doby.

Až mé dti pozor,

a

vzrostou.

Pustil Dulík uzdu, s

zrak

A

te

z

cesty,

cháme

se více spolu neshledáme!'

mu div

Rty se tesou

šlehá,

eí

druhy ustoup' stranou,

tváe rud planou.

výmluvnou,

a

prostou

»Na bie tvé dti jist nedorostou-

IIB

Nebudem

se dále na svého dít kata,

záhy posekáme

ta

tvá biišata.

Nebudem pec supy na své dti živit, v pokoe se plazit, hrbit šíj a kivit !« Samonické zvony

|)ánm dnes

boun

bda,

je

—

vyzvánjí,

sedláci se smjí.

Dvorec zapálený, nádvoím krev proudí, na zvráceném sud Petr Dulík soudí.

Ped a

k

ním trí

tm

vidle,

odznak selské

zástupové ku písaze

síly,

pílí.

Pod nimi cos v krvi mokvá v hríizné zmti Samonický zeman a s ním jeho dti.

Vrchlický:

Ccsk

b.illail.v.

:

Hrab Breda V

hnvu hrab

zlem

da

neplatili

jemu

Breda burácí;

sedláci.

Zda nemohli neb nechtli,

eká darmo

on

A

bubn

k poledni znl návsí

a v

dráb stedu kráel

»Pan

hrab

zaplatit,

vír

mušketýr.

to vám iní vzkázání, as, dlat pokání.

že nejvyšší

A

tetí nedli.

co dávek, desátk, pknou oprátku!-

neb hrdlo chystat v

Však

marn

a návsí

Vojáci kol a

vsi

etz

splítali

všecky mladé dívky

A mladé a

prchl tvrtý týden zas zní a polnic hlas.

bubny

schytali.

ženy všecky do jedné

do zámku

je

hnali

v i)oledne.

;

«

!

115

Co bude

A

s nimi? v mušketýra

— Jaký

odpov

osud

jirh

r

znl smích.

íPan hrab poslouchat vás vycvií, na zámku ekají už holii.

ženám všem, nebyl v píjmu svém.

Ti ostihají vlasy

by

hrab zkrácen

Co mli vy

dáti na zlat,

jste

nahradí

kštic zlatem

si

bohat.

—

A stalo se tak. Jedna dívka jen jak vesna sliná, tichá jako sen

—

Se zdráhala a hrab povelí »Ji ku lepšímu chystám údli Já pro sebe ten zlatý

:

nechám

vlas,

ty

druhé ostihané puste zas!<

A

stalo se.

O

pane hrab, dnes

Ta dívka v svých

Jí

selská,

tisíckrát se

Svit jitra

dvemi

táhla v tichý kraj.

t eká

ráj

soujem luzných vnad, t vodopád.

vlas zakryje

co dluhují

a

Noc

ti

tob ješt

odplácí, sedláci.

—

plnou záí v pokoj vnik' hlavu stril komorník. S^

i

116

Pán nezaspal tak nikdy do rána.

Zí k

loži

—

Zí k oknu

clona jeho strhána.

—

s

nho

bílý vlaje šat,

zí v lože zas a trne hrzou

A

jat,

neví, je to pravda, je to sen

tam zlatou

kšticí

hrab

*

uškrcen.

—

:

Matyáš Uliky. Matyáš Uliky stál již ped popravou nachýlenou skrání, s obnaženou hlavou, s které sedeli mu cihlou pomazání

s

v

oích vyteštných žehlo jemu

plání,

kei, ob as zachvívaly eí,

rety škubaly se jako v divé

zmatenou se

kiky utlumené.

slova to jen kusá,

boue když se bradly pes koeny kmen, pes balvany

Náhle jako

zaal mluvit k

lidu,

chystali své stroje

:

žene,

chvátá,

co holomci kata ten hle, zkoušel

palcem

sekery své ostí, ten jsa dobrým znalcem provaz mil okem, zdali snese tíži, k skipci až ho pipnou od paty ku kíži.

— ,A

jen vymluví se, kat dl, však

napraví

mu

A knz

mluvil k lidu na valech

již

i

v

brán:

Matyáš Ulický, zbožný sluha Pán, že jsem nemoh' déle vidt selskou bídu, že jsem z isté lásky pomoci chtl lidu, »

tipce

kolo, panna, boty, skipec.

118

«

že jsem zavésti chtl pravou íši Krista, kde se rovnost stav, bratrství všem chystá:

pány jat a souzen, vydán na muidlo, vyprávím te svtu, co mé oko shh'dlo v bezdnu tžké dumy a co vidím ješt, co ten brousí

—

,Jen

mee,

co ten chystá klešt.*

ho necht, kat dl, naposled on

šílí.'

» Sestoupil jsem ke dnu, tam kde duše kvílí, veden okem ducha octnul jsem se v pekle, Hospodin jež schystal panské luze vzteklé, muitelm lidu, zpupným násilníkm,

náhoním

jich,

katm, popm, námezdníkm.

A má

duše plesá a má duše jásá, okovy své vazby kvtným pýím stásá, panského vždy pekla strašlivé ty divy že spravedlivý, podaly mi dkaz. co dnes panstvím, slávou, bídou že je píšt. «

Bh

—

—

ješt s popravišt bouit k vzpoue? V bubny udeíme, jeho zpupný hovor vavou pehlušíme »Jen ho necht, < hejtman s úsmvem dí mstský, »kdožby nco dáti moh' na ten žvást dtský?

má

,Jakže, praví soudce, lid

'

Každý

ví,

že blázní. «

—

—

A knz poal jako tžké kroupy byla jeho slova,

znova;

:

:

119

když se sypou

s

byla plna pravdy,

mraen,

mlátí do obilí,

pesvdení,

sily

ernou bránu temné klenby skalné, vesky žalné; kolem slzy lidu, které od pravku >Vejdu v

slyším hádky, zmatky, stesky,

kdy byly, zhoustly v kalnou eku, vzdechy lidu, v tom, co panstvo hýí, klenbou valily se jako netopýi, vnou nesouce se k Bohu obžalobou lidu bídou, hladem, utrpením, mdlobou. prolity a ty

Brodím se tím bahnem a tím vzduchem vzdech stoupám ábelského dále do pelechu, duch mne chy jak druhdy chytil Habakuka,' ukázal mi všecky panstva bdy, muka, všecky jejich tresty, muidla a hloží, háky, kotly, šrouby, celou pomstu boží, divné, prapodivné ukázal mi vci. Nejdíve mne vedl ku obrovské kleci, která zamížená z erné skály zela. Ta vám byla potvor divných plna celá: v jedné smsi, v jednom reji, v jednom klubku toily se, valy jak psi do náhubku,

pihlédl jsem blíže, kousali se dravci, v kalu rousali se písai a správci, dchodní a vrchní, panští mušketýi.

V jednom

kole v kleci bhají a víí, jako štvaní od podlahy k stropu, chytají své hlavy v sít vlastních cop,

skáou

f

]

:

120

které jako jehly, kamkoli se toí, tváe, šlehají jim v oi. Upadají pi tom vlastní pes kordiska, pes hole a bie. Chasa tato víská, prská, slintá, cintá, rozplývá se pláem, neb nad nimi Satan stojí s karabáem švihne a ta chasa taní v jedné zmti, švihne a ten chumá cop k výši letí, švihne a to klubko noh a lýtek padá

šlehají jim v

;

nahoru a dol,

vný

kruh a ada,

hnvu, evu, stesku, vesku, smíchu, vstává a se boí vlastních do výkal* v

— ,Bude

teba

žalu

dvojí rozžhaviti klešt,

praví hejtman, necht,

a

dál mluví ješt!'

»Duch mne vedl dále

a tu v kruhách sjíjatv zel na muení lidu svého katy; duch je volal jmény, jak psi zaskueli, mnohé sám jsem poznal, kteí tady dleli Tu Ploškovský Adam, tam Lorecký z L.kouše

já

v šílenství a žalu vlastní ruce kouše, pan Lev z Rožmitálu sedl celý nahý,

vosám vydán v pospas podél erné dráhy pak jsem vidl stranou, jak Štpána Slika sedmnáct erných ert z kže de a svlíká, za to, že

lid

musil vyznat a se

áblem

káti.

sveden zaal v boj se hnáti. 1'yl tam jeden opat z Vysokého Mýta, jak mí z rukou až ke stropu lítá, že jen

ábl

«

:

!

:

121

svým velkým bichem mí byl vru dobrý. Zel jsem tyry erty, veliké jak obry, cosi v stínu skály kutili tam s chvatem tžkou mli práci s panem Kolovratem, se

obilí to,

mu

cpali

v jícen na vrtele,

jež na sedlácích

špatn dlali

vydel. Bez fortele, vtší muku.«

to v jeho

,Nuže, nyní pravou

utnte mu ruku!'

Sekera se mihla, špalek v krvi ploval, ruka padla k zemi knz však pokraoval

—

V stedu lomu

velký, žhavý kotci kyne,

pknou láze máš

tam, pane Wallenštýne vzadu, ábly komanduje by jen pikládali dál, je persvaduje, ve kotli to syí, praská, stená, mlaská, kolem kepí v tanci pekelnická cháska. Dál jdu, tžce v kostech brodím se a štrku.

Redern

stojí

Divný trest za to, že

jsi

t

eká, pane z Wartenberku, zapovdl,

lidu tanit

posvícení slavit i muziku nedl, ti sta nyní na pekelné basy hraje k tanci tob, vstávají ti vlasy,

ert

každý tón je žhavým do žeava drátem, propíchá ti mozek, trhá uši chvatem a když chechtot dodlá se konce, fagoty a dudy, housliky a zvonce zanou od podlahy a tvé nohy samy vrtí se a klátí. Aj, tu dobrý známý, Jiínský tu hejtman Taxis

bs

—

«

122

Ncdoeknul, do druhé

mu

práv

ruky katan

seknul,

sekera se mihla, špalek v krvi ploval, ruka padla k zemi knz však pokraoval

—

»

Nejen dávné katy zím, katy píští, tam jak tady já na popravišti. i

stojí

Nestaí tu kotel ani muky všecky, jaké zasloužil by statká Kostelecký. Za nehty mu ábli zarážejí v smíchu žhavé tenké dráty, bratru jeho, mnichu, jiný páe bicho a z Kalenic paní žhavou tyi v jícen vráží pi snídaní, žhavou tyi druhou vráží ku obdu, žhavou tyi tetí Satan ku posledu. Dál jdu

— ábl

spousta jakýs pytel

pes paezy, strže, pahýly a z pytle náky znjí, kletby, Co to valchujete?

válí

skály, láni sterá.

— ,Pana Lamingera! sklepeme ho cepy zašitého v pytli' a než obrátí se, již ho drápy chytli, do vody jej vrhnou, vyperou jej chut, na rošt pak jej strhnou na pekelné kut, aby osušil se, po Chodovsku k tomu na dudy mu hrají.

—

Náhle hlasem hromu hejtman rozkazuje Na skipec s ním, braši, ztuha pivažte jej, nežli se nám splaší, snad mu na tom loži pece zacpem" hubu :

I

123

Provazy se vzpjaly. Hra koleek, zubu zala pracovati. Ulický však stále vidní své hrozné rozvinoval dále. Ve smrdutém bahn potí se a vaí hezky na hniliku páni kommissai.

kteí vyšetují živelní vše škody, spory o mezníky a vše nepohody. Ti mezníky s chvatem na svých nosí zádech, až pot s ela j^roudí jim ve vodopádech, ti tžkými pluhy pikrajují meze, jiné vodí erti žhavém na etze; jiným láhve vína otloukají nosy, z

l)roskví

daných v ústa

vyletují vosy,

pavouci jim hnusní v prsteny se vší. druhdy na koárech, nyní bední pší, v

moálech

tlum jich

se vláí, píšinami v plái,

bede

bídný dál tou tlamou draí.

Z jednoho tu koutu

zní to:

V stedu samých Uábl ubožák

je

áblv

tlum

lítá

Bda! bda! hrab Breda,

nahý, do kola se toí, jej švihá dtkami, jak skoí, a ty dtky z ženských spletené jsou vlas, neb ten vilník chytal mladou, díví chasu,

sedláci když platit nemohli mu dan, dívkám vlasy stihal, prodával a za

n

uhrazoval ztrátu,

ml

na desátku. tch ženských vlas chycen na oprátku a z tch ženských vlas biován je bii. Oj, to divoký hon, lítá to a fií

Te

již

p

124

pes

pes stehna hrab pi tom dlá divné

hlavu a plece,

a pan

boky

a

skoky,

podobá se kozlu, který zahradníkem dopaden byv kepí mezi zelím s kikem.

A ty ženské vlasy, ty jsou jako zmije, každý kolem tla se jak ohe vije, a ty ženské vlasy, ty jsou plny jedu, a pan hrab plný ran je, modin, vedu, na které se slétá much a vava, hnis již k zemi tee. Honba neustává.*

stek

—

,Což již nepestane hejtman kií, jdete, jazyk jedním rázem jemu vytrhnte .!*

!'

»

Vný

Hospodine

!s<

Ulický ve,

bda,

a pahýly rukou v krvi k nebi zvedá, *

Vidím

andl

tvoji slávu, vidím skrze mraky tvých davy, perutmi zraky

hvzd záivou

tísní soucitn mi cloní, slyším divý dusot ze Zjevení koní. jedou na tyrany, k pomst svaté pílí.

íši zmaru, trestu, krve k zemi chýlí na ty vaše zámky, na ty vaše hrady na pelechy hanby, krutosti a zrady: slyším huet vody jako hromy dáln, slyším jásot

duch,

alleluja valné.

Bože, II()S])odine

.

do prachu

krvi

.

.«

Kat jej

v

mu

jazyk trhá.

pod nohy

mu

vrhá.

!

125

Ulický však dále krve horkým proudem blekotá:

su mne svojím soudem, mne teba plamen tvého pekla schvátí, dej. bych — aspo — pánm, moh' tam >0, pane,

a

pikládati

m

v

:

Úty. Z Jiínské koleje všecky zvony huí,

Matj Burnatius odpadlíky muí, vyslýchá je, týrá, do krajzl a španlských bot pater

kacíe

zlé

V Jiín a na

svírá.

hotov byl

Libu

chvátá,

tam na ocas zmije

šlápl,

hlava jedovatá

však jest na Libuni, Satanáš tam, sedm hlav ta zmij, na níž trní.

eský za

má

však sedláek

uchem

se škrábal

emu

by z mého potu mníšek ssál a hrabal? Dost již brali páni, pokej, mníšku, zaplatíme »Aj, k

tvoje za kázání!

127

V

Libuni na fae misii svaté veeadlo v svícn

po

hoí

ad

vzaté; dobrý doušek chutná. V plnoci se roztancuje i

celé

erná

ta

kutna.

Dobrý den!

Dílo též

boží vykonáno, a tak jedli, pili spolu, kvasili

až v ráno.

Kohout zapl kdesi, íše padla z ruky zmdlené, Burnatie. kde jsi?

Na

farské

veeje

zaklepáno

hlun

.

.

velebníku, nove un.

Posilou

ím

.

1]

ti,

šle

Bludní kazatelé o sousto a nocleh prosí,

skromn pl, pl smle. Žákové Krista za

oddaní

rytíem

vejdou, všecko za biret

s

kolem

kížem

n

škapulíem, stolu sednou,

prsa jiožehnají,

poháry pak zvednou.

mluví,

i

\ 128

>Odkud

Hrd

sem?«

jen, cestou

Burnatius ptá

se.

vypjal svoji

šíji,

znl mu v »Na výpomoc jdeme,«

hlase.

nejstarší z nich pál,

vám

strach však

-a

se

k služb meldujeme.

Nemž pec

jediný,

tuhá je to práce,

zmoci pekážky

ty

všecky

svaté reformace,

Posýlá nás papež, posýlá nás císa, Brunatie, chápeš ?«

»Vaše kde

listy

—

jsou?«

Brunatius jektá.

>Ano, oste píliš ádí kacíská zde sekta. Jdem ti ku pomoci!; zvedám íš svou, »Díky, brati

—

ale

pro

tak v

noci.''*

Odpoví nejstarší: »Co se velké dlo, pláštm noci vždy se krylo V noci Krista tlo

«

i2y

oslavené vstalo, v noci zrozen byl, On, svtlo, kol co v tmách vše spalo.

Kutny v

vtein

té

spadly hostm s bok, v každé psti kyj a me, blesk msty v každém oku.

>Ote

Burnatie,

dobrý den mrs, po kázání

dobe

se to pije!<

Venku zá pochodní, hlomoz

hloubi jeí, Burnatius pede hosty kleí. Kohout zapl znova, páter oknem letí.

pater

z

Matj

Chytnte ho na podávky, Buriana dti !«

Burian Karlovský, mstitel lidu svého, stojí tady,

zútováno.

Amen, konec všeho! Jiný kohout rudý, na I.ibuské zpívá fae,

v J.

Vrchlický:

dvoe kvií eské

ballady.

dudy.

i;3u

Slunéko

nevyšlo,

dokoneno všecko, v Jiín pan hejtman Taxis chví se jako dcko. Sta šle posl k Praze, za

kurýrem kurýr

pišlo

mu

letí,

to draze!

*

!

Žalozpv selského

lidu

po bitv u Chlumce.

Ten Chlumecký rybník zkalený je celý, jakby se ervánky na vlnách mu rdly.

Podivné ervánky nebývaly prve, vzrostly pes den z

lidu

bílý

velé krve.

Ten Chlumecký

rybní!

zcuchané má sítí, jakby se ho v pádu kdos chtl zachytiti.

Ra že chytaly se ve poslední muce selské, mozolité,

zkrvavlé ruce 9*

;

!!

!

132

Darmo

se chytaly,

darmo

zápasily,

vná

škoda, ztracené té

škoda

síly!

Vidíme

je posud v šeru se míhati,

rychle se

stíhati,

žalné se zdvíhati

K

nebi se zdvíhati,

žalovati

nmé,

co vše vytrpla rodná eská zem

Co vytrpl sedlák, jenž tu zemi oe, samou a žne

šije nadj samé hoe

Kletá první rána, která tady padla, ví sám, í hlava touto ranou schladla.

Bh Bh

ví

pestalo

sám,

í

srdce

tu bíti

te jako ono pro svj národ cítí!

kdo

!

inn

Císai náš, Chvojko, konec tvojí vlád, žebráci jsme všickni tady pohromad!

Skoda, stokrát škoda tvojí vtipné

hlavy,

však si nyní na ní žáhu páni spraví.

Smutní jsme jakým rovno

žebráci, není,

dneska odsouzení, zítra

povšení

Nadje

vy krásné,

snové o svobod, což jste rovny písku, což jste rovny vod !

Tžké

pro nás jamo pro naše dti, jaké nebývalo dlouhá na staletí. i

Tžké

jak noc vná, která nemá ráno, vše tu ztraceno jest,

vše tu oplakáno, vše rybníka na na vždy pochováno

dn

*í I

;

!

;

Ballada Blanická.

Na veliký pátek pi pašijí hlase vždycky jednou za rok Blaník otvírá se. Zle je, zle je tomu, í krok tam se šine, musí ekat, musí, až rok zase mine ješt vru šastný, když rok v sklon se chýlí, pakli onu hroznou nepropase chvíli, v které opt žalném pi pašijí hlase na veliký pátek Blaník otvírá se.

he

Mnohem

tomu, komu tžké spaní na znavená víka zázrakem se sklání, usne tu a zaspí teba na sta rok. Oj, což darmo želí pak svých bludných krok

Smutná

je to chvíle na veliký

—

pátek chaty svojí vrátek, místo do kostela, pašije kde pli,

Vyšel soused Jíra obrátil se

k

Soused víc jej

Jíra

Den byl šerý, stmlý, smutn, teskn rozšumly!

lesu.

jak se stromy

ve

!

z

vsi platí za

písmáka,

dm

boží láká

lesní šero

než

;

ir55

kráí

dál

a

staré zvsti

dále,

dd

pod Blaníkem v lebce se

stojí,

mu

rojí,

usmje se trochu. — Aj, tu skalní stna pod koáním sosen kyne otevená !

Soused Jíra vejde, hlavou pi tom kývá. Z dálky pašijí hlas v dumy lesa splývá.

Dlouhá chodba jak

hvzdika

Jíra za

ped

ním; na konci cos kmitá,

oblakem když svítá, tím leskem kráí dál a stále, bílá,

až se octne náhle ve

kamennncm

sále

pkn

stojí ady koní, kolem stny ob as emeny jim o temeny zvoní. jak hnou hlavou v dum, jak pešlápnou asem, zní to dálnou chodbou temným, dutým hlasem. Vedle koní v skutku, báje pravdu mla, rytí se tlupa v šeru tajném tmla, v pláštích zahalení, kolem rozložení jako v tžké snní byli pohrouženi. U nohou jim zbran v hromadách se leskly. Na hlavách jak hvzdy ob as pílby bleskly,

velkých š^.it plochy plály stíbroskvlé, velké, pikrýt mohly tlo s konm celé, mee obrovité, mlaty okované, houfnice a praky k stelb uchystané, hvzdy na etzích, oštpy a dýky, palcáty a kopí. Seazeno v šiky boží vojsko stálo v pláštích zahaleno, k boji pipraveno, v sen však pohrouženo.

V na

stedu toho davu praporec

nm

svatý Václav

s

se zdvíhal,

orlicí se

míhal.

^^H

i36

Než

prohlí, než to mohl chápat, s hrozným teskem zapa, pašijí plá doznl v pustém, šerém lese, ohlas ješt slabý v skály sem se nese, jak pták postelený perut když vzpíná, o klenby se tepe, tepe, uhasíná. to Jíra

balvan skalních dveí

Náhle

Jíra cítí

v

údech tžkou mdlobu,

sedne, myslí, malou odpoinu dobu, sedne, a již dímá ve živém tom hrobu.

Bh

ví,

jak spal dlouho.

Když

se vzbudil zase,

chvíle byla, v které Blaník otvírá se.

Nevdl

to ovšem, kolem zrakem tkal, mnul si žasem oi, znovu se zas lekal; kolem stny stojí ada koní, ob as emeny jim o temeny zvoní, jak hnou hlavou v dum, jak pešlápnou asem, zní to jako druhdy chodbou táhlým hlasem. Vedle koní posud ada muž stojí, chvjí se jak stíny, jež se lesem rojí, v pláštích zahalení, kolem rozložení,

pkn

jako v

tžkém snní

zase pohrouženi.

Ale u jich nohou nebylo víc zbraní. Místo velkých štít jak msíné plání ruchadla se skvla, pluhy místo prak, kopí zdivenému zraku místo jevily se kosy, rýe, cepy, brány, motyky a srpy ist ukovány,

me,

stejn nad tím davem prapor však se zdvíhal, na nmž svatý Václav s orlicí se míhal, vesel zachvíval se

.

.

.

Pašijí

zvuk

zdáli

zmírajícím zvukem zaleh' mezi skály. Holá, Jíro, vzchop se, chceš-li v lesním klestu najít otevenou ku domovu cestu!

—

Kon zaehtali, Ješt pohled zpátky! bezdech Jíra vyšel ze Blanické skály. \'í Bh, ký ad rok nad hlavou mu táhnul K potoku se Jíra jako man nahnul. Zachvl se, neb vidl v zídle obraz kmeta, !

jehož lebka celá šedinami zkvétá, jehož skrán bledé vrásky jsou a rýhy, jako toho, kdo mnoho z divné knihy, nám dává jenom zídka k tení kterou a pro jejíž velké, tžké pochopení druzí zaslepeni. jedni lhostejni jsou

e

Bh

—

pišel do vesnice, jeho rovnž nikdo více. V polích plno ruchu, kam jen zrak se díval, a nad smavým krajem vesel skivan zpíval.

Udivený

nepoznal

Jíra jí

—

Krumlovská legenda.

V

chodbách Krumlovského hradu i

z

veera

za svítání

bloudívá dle báje lidu stenající Bílá paní.

Nešastná v svém

žití

Perchta,

chudých

štít

a sirých máti,

nemá

klidu ani v

Kdykoliv

zlá

hrob, musí

stihne rána

bloudit, naíkati.

vladaský z

rod,

nenadání

v opuštných, prázdných síních objeví se Bílá paní.

Zapírejte to, jak chcete, její bílý zjev se míhá stále

hradem, ne rod panský, vlast když krutá rána stíhá.

A

že ran

musí

tch

stále

s

beze

pláem

potu

tch bez pestání,

a že ran

bloudit

pustým hradem Bílá paní.

mu ]\Iusí

bloudit,

bude

bloudit,

dokud tebe nevrátí nám,

bude

lkát

zítra

jak dneska, ztracená ty šlechto

eská!

Dobrým duchem tvého stínem bývalé tvé

síly

rodu, velkým v lásce, v horování, jesti

Zapírejte to, jak chcete,

ona Bílá paní.

vnuk

se zase k

matce

vrátí,

bude se zas otc hlahol v pustých

síních

rozléhati.

E^o té

doby nesmíená,

živá

výtka v bídném lkáni,

vašimi dál bude hrady putovati Bílá paní.

*

m'

eská

ballada.

Plá u Lipan se halí v stín a mrak, a všady, všady krev, kam padne zrak.

A

všady,

kam

jen bledneš do kola. leží mrtvola.

tam bohatjTská

A

kdo

A

tu

leží,

to je

eským pánem

jenž

eský

lid,

zrubán tu a

zbit.

v plášti stín jede divný host tichou plá, zpod hledí civí kost.

pes

A pod To Jak

okrajem plášt

jede Smrt,

erný

kam

ouhá

její

rytí jede, obzor

kde ukonen, tam

hnát:

míí chvat

mhou

staví jízdu svou.

Šer pohltil ji, kídlem lehkých par se nad vyprahlý vznáší suchopár.

A jí

jak se blíží stínem k nebesm, ustupuje s cesty hvzdný tlum.

?

:

141

A

jak se

blíží

z

ku

ticha

ráji,

andlské sbory

ped

ní

A ped Bohem

když

stojí,

zmlkají.

velký

stín

jak v sluncí žeh by padnul ze hlubin.

Pane svta,* dí ten divný host, honby svtem, vraždní mám dost!

>Slyš, >té

Jsem zvyklá kosit voj valný kde zápasníku cizí zápasník.

To

ptej

se bojiš v

šik,

svta kruhu všech,

kde lidská tekla krev

a

úpl

vzdech.

Však bratr aby bratru vrahem byl, vz, k tomu ani Smrt dost nemá sil.

bu

Dost práce mé — klid má odmna, jsem bratrovraždou, Pane, znavena!*

Však

z

mrak

zaznl hromný,

dsný

hlas,

a

až celý prostor v hlubinách se tas'

—

»Dál za svou prací! Nesmíš klidu dokud lovk šelmou, musíš žít!

mít,

neb,

Až bratr bude bratru vrný druh, až podmaní si láska svta kruh.

^

!

142

Až

v

echách bude záští, svár mí eknu tob Zhyn

a lá^ky víc, pak

Pak »Tož

zazní

:

hudba vítzná mých

pou má vná!*

*

sferls:

dla, mizíc v

— šer.

;

.

Ballada z roku

tisíc

sedm

set a

nkolik.

»Hej, kamarádi, vesele! je ta dnešní nedle;

Má

však

zítra

prut smsicí

budu bhat

již

ulicí.

Dost hloupé bylo, co jsem ek', vztek; však stalo se již, já

ml

to musil slyšet jenerál,

by

tebas ten

To ta

žert život stál

I

bude jako pomlázka tou procházka

ulicí

kdo se mnou

jste

dnes pišli

vy v taktu budete

mne

pít,

bít.

Pi zvuku bubnu tam a zpt, zane mokvat hbet,

až krví

však to až zítra, pátelé dnes mužem' píti vesele

A

—

!t

vyprázdnil tu korbel v ráz,

a dal

si

nalít

nový

zas,

m

144

smutn k jeho dnu, mu tak jako v snu.

a hledl a bylo

Tu

tichou vidl rodnou ves, ku obzoru se tulí les, mlýn skrytý v stínu buk, bíz, kde jako hoch si hrával kdys.

A

slyší

klepot mlýnských kol,

a podivný ho jímá bol, jak v taktu zní to ráz a ráz,

ten klepot kol

má

divný hlas.

Kol klepot v rodném ten jist, jist uslyší, až zítra

prut smsicí

on bude bhat

ulicí.

*

zátiší

;

Švandovy dudy.

V Strakonicích za oltáem tam jsou dudy zaklety; tím

že

to,

jak bývalo

Dokud

již

echách,

není v

ped

hrával na

lety.

n

Švanda,

život byl tu jinaí,

—

každá chatr posvícení peení a kolái.

s

Jeden smích a jeden tanec od podlahy ke stropu, na eskou zem pán spouštl

Bh

kvítí

celou potopu.

—

Nyní bda! Kde jsou dudy? Veselost je ztracena v Strakonicích za oltáem asem zní jen ozvna. J.

Vrchlický:

eské

ballady.

10

•!

j |

!

!

!

ík;

Smutné

dumné Ký as s

stony, puklé zvony tóny, táhlý vzdech

.

-

.

vzal ty naše dudy,

nimi staré štstí Cech

?

Chtl bych vru dokati

se

a zít vlastní na oi,

dudy najdou,

až se zas ty

svtem zatoí

jak to

V

oltáem, bude nedle, jednou staré dudy

.Strakonicích za

vím, že .spustí

od podlahy vesele První

zane hopkat

šupec

kantor pustí s

šafákou

fará,

ním hned,

ministranti za

z

ruky,

se chytne v let;

l'urkmistr a radní páni

v kolo s mšankami v ta babka, která sklání nad ržencem obliej.

rej,

i

^•Ite,

s

missa

kru

.

.

.

fará kikne,

!«

— — v echách

zazní slavný tuš,

Dudy Švandovy zase štstí

zní!

máme

juž

M7

A

z

kostela na

námstí

v ulice, kol radnice, za nimi již v brzku

každá v

echách

taní

vesnice.

A ten vznt a let a tanec strhne Prahu v kolo též. Kéž si brzo, milý Švando, na

echy

jen

vzpomeneš!

10*

«

Osud

sv.

Petra.

Když Pán Ježíš s Petrem po tom híšném svt,

chodil

v zim ve snhu se brodil, sloupy prachu v let.

K

sedlákovi jednou pišel,

o nocleh jej

prosil,

sedlák zaklel, jak to slyšel »Ký ert sem vás nosil!

Hajdy na mlat! asn vás tam aspo zbudí.

z

rána

Petr šel za stopou Pána; byli oba chudí.

Petr leh' na pravou stranu. V šeru pišli mlatci:

— a

»Dej tam tomu hodnou ránu, má se k práci !«

již

«

«

14í)

A

již notná rána padá, Petr ihned skoí, ohledává sob záda, v spaní mne si oi.

Chytrák mysh': »To jde ze slámy se zvedá,

z

tuha'*

• padne-li te rána druhá, padni na souseda.

Na levou

si

—

lehne stranu.

*Zkus to s druhým pece, hromuje kdos a již ránu dostal Petr v plece.

\'stane zas a myslí: »Vru divný mrav zde mají, trochu dál si lehnu, v šeru snad mne nepoznají.*

V

—

tom zas hromovým kdos hlasem »Tamhle leží tetí!

snad ten hne sel* a týmž nová rána letí ....

asem

Stará povst, skoro k smíchu,

od dtství

ji

ale vím, že s

známe, každý v tichu

Petrem soucit

máme

i«l

ino

A

se jak chce svta osud semele a zvrátí, Petra osud máme posud, do nás vždy se mlátí!

*

!:

eská

legenda vánoní.

Po bílém snhu se táhnul dvou stín erný lem. Z nich jeden dol se nahnul. »Kdejsme.^« »Zde teba

stavit se déle,«

To eská zem dl svtlejší první stín

a

sladkou svou tváí se sklonil v mrak, tmavých

do hlubin.

Pod

snhem

pole tam spala, je

vnily

štít)

hor, z

chat nízkých okny

zá

znl

plála,

kostel

z

vážný chór

»Nám však

z

rže

za tím

vykvetl kvítek, « to táhlo mlhami to »radujme se* jak vázlo hy |

slzami.

Pod nimi práv v hloubi Kdes ve vsi dvanáctou Stín tmavší

pln jablek,

—

štít

chatre se tml od lesa psí; štkot znl.

troubí,

to svatý byl Petr

oech,

—

rozhrnul

zvolna svj šat, hraek, jež rozdával hojn a

rád.

-1

!

152

»Tam dátko

dl

mají v té chat,*

k Mistru, v potchu v zlat mých

>a chudiký Bethlem jim

vzplá

jablek a oech, nejkrásnjší chci hraky kol jesliek postavit, dál zas mužem jít.« pomluvit nesmí nás tady,

ty

a

Však první

nhy

Pln

On

nad kolébkou tam

tam

A

stín svtlý se sklání a stojí v chat již. a smilování, co Petr má s hrakami

stojí

šepce:

Kam

jiní

jak

lilie bílá,

kíž, v sny šepce dítte, když pes noc rozkvete. stojí

»Ty ubohé dít, ký trpký v svt los tvým stoupají hbit, ty pracn a bojem

Tož dýchám

ti

do srdce

sílu,

zlým. bys mohlo všecko snést,

tož

dýchám

ti

do srdce lásku pi tpytu zlatých

hvzd.

Má každý boj

Nech Co

dost

v

svt,

zloba a ústrk zlý

cizích ústrk a zloba.?

ty

eské dít

však víc. rve t, vždy klidnou zachovej líc!

—

Však

vlastních

bratí záš, ta

nejvíc pálí a hlodá a u vás je

domovem zvláš.

:

15a

bys mohlo záš bratí snést, bys vždycky silnjší k dílu zas pozvedlo hlavu pst, tož dýchám ti do srdce lásku, jež nepíze

Tož dýchám

ti

do srdce

sílu,

i

roztaví,

když zloba vlastních Stín

svtlý

stál

ti

bratí tvj život otráví !«

nad kolébkou

a

dlouho v

dum stál,

nad dít

dla

vztáhnul hebkou, co v svtlech

Bethlem s

koráby, stádem a vojskem

i

s

plál

vžemi divných mst.

A

8

Již

rozdlením dárk

již

Petr hotov

Pána za roucha lem tahá:

s^Cas, jíti

moe

Miste,

je dál!«

srdce mu sahá, je psán v ní hluboký žal jsem veliké lásky a do všech sypu

Však božská tvá »Já

jest.

v

ji

cest,

pro, Pete, jenom v tch echách tak málo lásky jcst?«

*

'

Blanické zvonj'.

Mlha bílá padla na Mlhou tou se hlasy z

blízka, z dálky,

V

letní

zvon chvly,

na všech stranách znly.

veer, plný

znly zvony

kraj celý.

sn

a

vn,

ty jak z hlubé

na pláni a v stráni, v lesa

tn, ln.

Jeden temným k srdci mluvil ruchem, bou vzdálená tichým vzduchem, vyznl v náek sotva chycen uchem.

jak

hml

Jiný slyšíš jak z dna moe znti, jako v boji, v zlomcích k uchu letí, jak by tíštn davem hustých sntí.

Slabj' tetí jakby kdesi ztracen, však ten zvuk byl jak dnem mladým zlacen v toho sluch, kdo vavou utrmácen.

A

jak šli jsme stonem tím a vzlykem, kde zvon jiný každým zvonil mžikem, stanuli jsme náhle pod Blaníkem.

!

n 155

Nám

se zdálo,

znly

s

eských Dél

z

jakby tyto zvony

hory, skrze

strom

clony

náky, touhou,

srdcí

stony.

nás první: Zvoní na klekání;

eská zem, rovna štvané unavená chystá se

již

lani,

k spaní.

Pravil druhý: BratCj nezdá se mi, vítzného zní cos haluzemi, spí.š bych ek', to jitro hledá zemi.

Ovšem, kolem veer, ale v duši vstává jas, jenž temna vazby kruší a ti spái tam jej v hoe tuší.

—

Ano

mee A

a ze sna vstali, obrok, erstvý nápoj

tuší jej

kom

vzpjali,

štíty

s

kmen

dali,

sali.

jak tlukou v štíty k uvítání

této velké, slavné chvíle ranní,

jakby zvony znly

Ano jitro! Skoneno

eskou

plání!

tetí dl, zní v hoe. je

dávné eské hoe.

Jitrem vlní se

již

strom

moe

:

156 Jitro

!

znlo

v

tchto zvon

shluku,

když znikly sosen ve souzvuku druhu druh z nás mlky tisknul ruku. a

*

OBSAH. Str

Trut

3 8 20 24

Pohádka o Setníku Legenda Chuchelská

Ohe

na

Dv lan Zpov

Petín

27

oO

Král Jan

12

Opatovická legenda Mistr Jan

43 55

Jeroným

57 59

Mistr

Faust v Praze

Romance

o bradatém králi a sliné Zuzan Žižka ped Prahou Legenda ze Zlaté koruny Veritas omnia vincit Pan Vok a ert Ilioneus

Mandragora

a <;6

70 73 79

Só 8')

92 99

•

Poklad Jessenius Ballada vánoní Ballada o smrti Jana Koziny Lorecký ze Lkouše

Hrab

Breda Matyáš Uliky

Úty Žalozpv selského

Václavu

lidu

101

103 107 111 114 117

126 po bitv u Chlumce 131

Ballada Blanická Krumlovská legenda

eská

ballada

Ballada z roku ITOO a nkolik

Švandovy dudy Osud sv. 1'etra

eská legenda vánoní Blanické zvony

131 Ui8 140 143 145 14H 151 154

pp

vydaní SOUBORNÉ SPIS BÁSNICKÝCH

JAROSLAVA VRCHLICKÉHO ,„„.., .a-.o/a«^

tr:. kí'

ívlí^oiv a r^z^an/. Cena

zl

1

W

Cena 1 /.I. v. rreÁy a sobríiny. .o kr.. aal. Cena 1 z .": •/.! VI. Co Ir vaz. I zl. » kr __ - Vil. Sfi^^x. Cena I zl.. íax 2 z\. 20 kr. Vili. Jak ,áMa _rnraf>a. k J./o> .v. kr Kr. j '.O .Hi viz vaz. Vzl 1 zl. IX Soufty tamotát. ( ena I zl.. hr. .nnala. Cena 1 zl. 20 kr.. vaz. 2 zl. 10

>n?r • ^i;

•>

zl

W

:

o kr

"

^T

ada

druhá:

vaz. 1896^ Ce.ja 50 kr z r. 18Í.5 XI. Skvn^y na slunci. Uasu i zi. PaiHinv. H^isne z let IH-b 189^- Cena vyd. ,1440 kr Kr. I i O-"/,";" /,„6,n. 11.. definitivní ^in ^ ^ """. 20 kr.. vaz. 2 zl. 10 Kr. ,;iv Perspektivii. 1

XU

1

.

Cena

t/rwnáfíi.

1

Am-

zl.

10 kr., skv. vaz. 2 zl.

ada

tetí: -.o

vaz. 2 zl.

kr.

XXI. Rok na Jihu. II. vyd. 1 zl. fO umli. 1 zl. vaz^ 1 XXll. Z n.v poesie národní a zl 40. XX 11. SeUkiballady. Brož. 5.) kr., vaz.

^l-

•^'

kr. h^"

^ ^^^^'k

..

/'te 1-20, skv. vaz. zl. ^ í^di^tví Tantalovo. Brož. /.I. .^'Vi ^^v. vaz. 2 zl. in kr. ÓO kr básni epicki. Druhé vyd. 1 zl. .W kr., ^"^v. vaz. - íi.

a >vt. Druhé vyd. 1 zl. XXVII. Zlomky epopeje. Druhé vyd.

XXVI.

2>u
20 kr., sKv. vyd. 1 zl.. «uzn/ma,ky. II. vydám 1 zl. ŽO kr, kr., zenU 1 zl. 20 XXX. Pekroen

XXVUl. L % zl90 kr.-- XXIX.

íl kr

7l

áz

10

kr

1

skv" váz í zl. 10 kr. skv. váz. 2 zl. 10 kr.

-

Koýi

1

2

3. kr.

zl.

60 kr.

zl.

10 kr.

I

.

.

ada

lidi. 2 zl.. váz. 2 vydání. Vitloria Coíonna. 4.

zl.

•

.

tvrtá:

XXXI. Bozi a ^UHl. 60 ,1

1 zl.

všech barev.

.XXXI. Sny

90 kr.

V

J°^«™

va/.. vá ^Í kr. .^>' 70 vyd. XXXIII. arovná zahrada. 2. va.. - XXXIV. Twardow^ki. 2. vyd. 1 ^1- 20 kr /.I., Vdz. !

,

.

- XXXV.

Bodlác-l s

Pamassu.

II.

vyd.

1

P^ISkr. a predplau

.>» o 32 frvjcházi velegantu.ch sešitech zl. 60 kr. na 10 sešit i s poštovní zasylkou 1

4

Nakladatelství J. Otty v Praze.

ELEGANTNÍ VYDÁNÍ 8" PD SBÍREK BÁSNICKÝCH. Dórfl,

Ballady starší a nové

—

Na Kivoklát

Jesenská,

L»„ isaiius, Ka minský,

,.

,

Kresby a

Zlomky

y,

—

r—

zl.

.

* ."

...'..!

román

i

»

.

váz.

.

.....*.."

a jinde

Klášterský, Živým

,

.

.

mrtvým skvostn

Cestou životem

.

'.40

'.

váz.

i-~

zl.

'

*

'

'

»

\in

»

—

Mokrý,

Jasem a šerem

Sládek,

Smska

' .

'

'

'

.

!

.

Vrchlický,

— —

»

.q

»

co

,

» »

»

,

....

i

.

.... '

"

.

skvostn

váz.

zl.

Hlasy v poušti

skvostn

váz.

zl.

no

J. Karlovo nám.

34

n.

. .

»

»

140

»

Otty v Praze, .

> »

20 60

Na sklad v každém knihkupectví.

Nakladatelství

»

*

.'..'.'

o štstí

»

.

.'

Sny

»

!

.

~

»

24

40 skvostn váz. oo Starosvtské písniky 40 skvostn váz. 90 _ belske písn a eské znlky 30 skvostn váz. 90 . rr Kvty intimních nálad 40 Soucit vzdor so Venku a doma 80 É morta ...';; 50 .'

,

60 24

.........

i Skampa,

.

^°

~

,

-.

,0

.

Chýžka

e«..Sova,

,0 50 50 -o co

.

Kvapil Jar., Padající hvzdy ... Machar, Jarní sonety Letní sonety rodzimni sonety Zimní sonety ...

—

20 50

•*

•

skvostn písn

Den štstí

Doma

vuchar.

'

'

S vlaštovkami

Motivy ze Syciirova

— —

cq

.

...

»

St

^j

'i'

^í-í^LJ

PG

5038 F8C^7 1901 C.l

ROBA

CARDS OR

SLIPS

UM.'7tRSI7y

FROM

THÍS

PQCKIT

OF TOROMTO UBRARY