VRAŽDY V LÁZNÍCH KAPITOLA PRVNÍ: PRVNÍ A DRUHÁ

OLDŘICH BRONEC

POTĚŠENÍ ZLOČINU 02 VRAŽDY V LÁZNÍCH

OLDŘICH BRONEC

VRAŽDY V LÁZNÍCH

K APITOLA PRVNÍ : P RVNÍ A DRUHÁ „První zavražděnou našli v Jinočanech, to je asi dva kilometry od Bernartic. Jmenovala se Anna Libermannová, bylo ji necelých jednadvacet let. Byla to celkem hezká holka, černovlasá, štíhlá, středně vysoká, velmi milá a šikovná,“ spustil na nás rovnou bez přípravy Martinovský a pokračoval: „Studovala na vysoké škole v Pardubicích, dopravní fakulta, druhý ročník. V průběhu školního roku bydlela na koleji. Rodiče žijí a pracují v Holicích. Táta je zaměstnán jako hlavní inženýr v místní továrně. Co tam v té továrně vyrábí, jsem příliš nepochopil, přestože mi to vysvětlovali, ale je to cosi strojírenského – snad brzdy do aut, něco k těm brzdám, případně cosi takového. Máma pracuje v lékárně na náměstí. Holice jsou místem, kde Anna prožila celé své dětství až do chvíle, kdy odešla na střední školu. Anna měla vážnou známost - o rok staršího kluka z Liberce. Chodí na stejnou fakultu a jmenuje se Roman Muzikář. Je takový vytáhlý, ušatý, rukatý, nohatý, nikde žádné kilo navíc, aktivní sportovec. Chodili spolu skoro půl roku. O svatbě nemluvili, ale samotný vztah brali docela vážně. Údajně to byla pro ni první velká známost a to samé platilo i pro něho, ne první holka v životě, ale první velká láska. Libermannová měla v Jinočanech babičku, paní Svobodovou, u které trávila začátek prázdnin. Pochopitelně, že se tam nudila, dvacetiletá holka, co s babičkou? Nicméně plánovala, že za několik dní vycestuje s kamarádkami ze školy do Anglie, do Londýna, do velkého světa. Všechny se na to velmi těšily a ze solidarity nakonec nejely nikam. Když ona ne, tak ony také ne. Roman Muzikář byl přes léto v Jinočanech párkrát za ní, tak dvakrát, třikrát. V době vraždy byl ovšem s tátou v Trenčíně. Roman hraje aktivně házenou a v Trenčíně se pořádal nějaký turnaj nebo soustředění. Libermannová byla uškrcena koženým páskem. Byly na ní zjištěny jisté stopy pokusu o znásilnění, ale ke skutečnému znásilnění nedošlo. Buď STRANA 1

OLDŘICH BRONEC


to někdo fingoval, nebo si to rozmyslel, spíš to druhé. Obojí podle našeho názoru svědčí o tom, že pachatelem byl muž, způsob provedení naznačuje, že musel mít poměrně velkou sílu. Tělo leželo na polní cestě asi dvě stě metrů od nejbližšího vesnického stavení. Našli ho v půl sedmé ráno dělníci, kteří si touto cestou každodenně zkracovali cestu do práce – na statek soukromého zemědělce, pana Josefa Sušila. Jak sami zjistíte, je to známá postava, nejen v Jinočanech. Libermannová byla zavražděna s velkou pravděpodobností večer před tím, když se vracela z diskotéky. Diskotéka se konala v klubu Calliope na náměstí v Bernarticích. Ono to není přímo na náměstí, je to v jedné z těch malých uliček, které z náměstí vedou, jmenuje se Kafkova. O té ulici se ještě jednou zmíním. Na diskotéce byla sama, přišla tam kolem osmé večer. V klubu si na ní dobře pamatují, protože tam nebyla poprvé. Byla tam dříve i s tím klukem Romanem, ale ne ten večer, protože byl, jak už jsem řekl, na Slovensku. Čekala tam prý na kamarádku z Bernartic, nějakou Katku Souhradeckou. Ale ta nepřišla, přestože byly s Annou domluveny. Katka nám tu domluvu potvrdila, prý se domluvili ten den dopoledne na plovárně. Je to takové jelito a údajně nepřišla proto, že na to zapomněla. Těžko říct, ale vypadá to, že to tak bylo. Nebo se jí nechtělo, čert ví. Anna si však svou zábavu stejně našla a proto zůstala. Párkrát tancovala, ale s nikým vícekrát, alespoň nikdo takový jim neutkvěl v paměti. Seděla tam s nějakou partou. Vypadá to, že se s nimi seznámila až tam - alespoň to tvrdí ti, co s nimi seděla. Jsou to studenti z Hradce, kteří brigádně pracují na jedné stavbě v Bernarticích. Jedním z jejich tanečních partnerů byl také kluk z Bernartic, jmenuje se Zdeněk Čížek, je mu něco přes dvacet, dvacet dva, dvacet tři. S tím se znala dobře, ale podle všeho spolu tancovali jen tak pro zábavu, protože byli kamarády. Znají se už několik let. Zdeňka jsme vyslechli, ale evidentně s tím nemá nic společného, je to naprosto normální kluk. Z diskotéky ji údajně nikdo nedoprovázel, odešla sama někdy kolem jedenácté hodiny večer. Pak ji už nikdo živou neviděl.“ Martinovský svůj výklad na chvíli přerušil. Napil se piva, které před nás číšník postavil. Mlčeli jsme a poslouchali. Čekali jsme, jak bude ten příběh pokračovat. „Tu druhou našli přímo v Bernarticích, v lázeňském parku. Ležela v křoví nedaleko Kamenného jezírka. Jmenovala se Lucie Tomášková a bylo ji třicet šest let.

STRANA 2

OLDŘICH BRONEC


Uškrcena byla nějakým nylonovým šátkem, nylonovou šálou, nebo něčím takovým - nylonovým. Manžel hlásil její zmizení dvě hodiny po půlnoci, nalezena byla kolem poledne následujícího dne starším manželským párem, který bydlí v lázeňském domě Orlík. Ti manželé jsou z Prahy. Lucie Tomášková byla ženou pana Roberta Tomáška, podnikatele, vlastníka autosalónu Auto Tomášek v Bernarticích – je to, jak asi víte, na hlavní na konci města ve směru na Hradec. Je výhradním prodejcem vozů značky Citroen. Tomášek představuje takový ten typ upjatého, věčně zachmuřeného workoholika. Jako podnikatel se vypracoval sám a je to škudla každým coulem. Bydlí ve vile hned přes ulici proti tomu autosalonu. Zařízení vily nese spíš ženskou ruku Tomáškové. Byl to její svět, světem jejího manžela byl ten autosalon. Tomášková nepracovala, celý čas trávila doma. Musel to být příšerně nudný a bezobsažný život. Tomášek přišel z práce pozdě večer. Tomášková chodila v podvečer pravidelně jednou za týden na nějaké cvičení, takže mu nebylo divné, že není doma. Pak už mu to začalo být divné, začal tedy obvolávat známé, ji volal na mobil, ale ona ho nezvedala, protože ho zapomněla doma. Jak jsem řekl, po půlnoci konečně zavolal na policii a oznámil, že se nevrátila domů, že se pohřešuje. Pokud jsme mohli zjistit, tak mezi nimi nebyly nikdy žádné problémy, myslím jako mezi manželi. Nerozváděli se, nehádali se, nic takového. Děti neměli, protože ona údajně děti mít nemohla. Svoji byli devět let, poklidné, a jak jsem řekl - nudné manželství. Vyšetřování ukázalo, že ten večer odešla z cvičení někdy v půl desáté. Cvičení probíhalo v Sokolovně, která je ve stejné ulici jako klub Calliope u náměstí – v Kafkově. S kamarádkou se rozešla asi po dvaceti metrech a pokračovala přes náměstí a zámecký park k nim domů. Byla sama – což dosvědčuje ta její kamarádka, Marta Mrázová. Máme důkazy o tom, že k vraždě došlo v parku, mrtvé tělo leželo tam, kde byla zavražděna, což je asi deset metrů od cestičky, napůl cesty ke Kamennému jezírku. Musela tedy sama za někým nebo s někým jít po tom trávníku až na místo vraždy. Nenašli jsme žádné stopy zápasu, přepadena a uškrcena byla zezadu, zřejmě pro ni velmi nečekaně. Je to sice všechno zvláštní kombinace okolností, ale zase nijak tak výjimečná nebo nemožná. Není to vodítko pro nějakou specifickou vyšetřovací verzi, alespoň nyní. I v jejím případě byl vrahem s největší pravděpodobností muž.

STRANA 3

OLDŘICH BRONEC


Časový rozdíl mezi vraždami je dva dny. Bezpochyby spolu souvisí, podobné provedení, blízké místo, takřka stejný čas. Pojítkem je ta Kafkova ulice. Modlíme se, aby nenašli další, třetí oběť, protože pak by vznikla ve městě nekontrolovatelná panika. Poslední, co potřebujeme, je nějaký Jack Rozparovač. Bernartický starosta si zoufá, protože má hrůzu z toho, aby se to nerozneslo. To by pro Bernartice znamenalo masivní odliv hostů a to zrovna v období slibně se rozvíjející letní lázeňské sezony. Volá mi každý den. Jeho nářky jsou, přiznám se pro mne k nevydržení. Tak to je asi všechno, tedy v hrubých obrysech.“

K APITOLA DRUHÁ : A MATÉŘI Major Martinovský, šéf pražské kriminálky, nám ten den zavolal těsně před obědem a zajel za námi v podvečer. Za námi – to znamená na Vaškův zámek v Čerčanech. Na zámku jsme pravidelně spolu trávili část léta, část pokročilého léta tj. přelom července a srpna. Když volal, všichni jsme se nezakrytě zaradovali. Už tu byla pěkná nuda. Přes den úmorné horko, přes třicet, na obloze žádný mráček, žádný svlažující déšť či bouřka, večer bezobsažné rozhovory u piva. Všechno co jsme si chtěli říct, jsme zopakovali už nejmíň desetkrát. Už i mně došly všechny historky a to je co říct. Ještě chvíli a mohli jsme se vraždit navzájem. Jeho telefonát vnesl proto do našich řad příslib vytouženého oživení a v tom jsme se nemýlili. „Jde o to, že se nějak ve vyšetřování nemůžeme hnout z místa,“ pokračoval Martinovský: „a tak jsem si vzpomněl na ten váš detektivní klub a jeho nekonvenční vyšetřovatelské postupy. Potřebujeme zřejmě nezávislé oko amatéra, nový vítr do našich zatuchlých a potrhaných plachet. Určitě jsme něco přehlédli a vy, chtělo by se říci jedině vy, na to můžete přijít. Můžete nám naznačit směr dalšího vyšetřování, stejně jako tenkrát v Praze na Malé Straně. My se chytíme a dopadneme vraha. A bernartický starosta mi dá navždy pokoj. A navíc - máte tu dobré pivo a tak trochu mi ta vaše banda chybí. Už jsme se neviděli, jestli se nepletu, čtyři - pět měsíců. Slíbili jste mi, že mne do toho svého klubu vezmete. Tak jsem tu – připomenout se,“ odlehčil svůj monolog na závěr.

STRANA 4

OLDŘICH BRONEC


Chvíli jsme mlčeli. Ticho nakonec přerušil Vašek: „Takže do našeho klubu a rovnou s případem, podívejme, podívejme. Ostatně proč ne?“ „No počkat, počkat! Tak jednoduché to zase nebude, brachu,“ zahájil nástup Franta Semerád, věčný náš bojovník: „Naše cena stoupla. Teď to bude až na základě mastného zápisného, že jo?“ stanovil nekompromisně naše podmínky. Pavel Vrba byl o poznání shovívavější: „Neblbni, on přinese žhavý případ a ty mluvíš o zápisném. Abychom nakonec nemuseli platit my. Případů není jako housek na krámě. A tenhle je přímo u nosu a živej.“ Vašek smířlivý tón formálně uzavřel: „Jasně! Takže budeme hlasovat. Kdo je pro přijetí tady pana Mjr. Karla Martinovského, bytem v Praze, a tak dále - do našeho exkluzivního klubu amatérských detektivů? Já osobně jsem pro.“ Ruku zvedli všichni. Pokud se týká mne, zvedl jsem ruku také. Šel jsem s davem. Jednak jsem byl omámen alkoholem, jednak na základě vlastní profese znám ověřenou historickou zkušenost, že se dobrá vůle nikdy nikomu v dobrém nevrátí. Proč bych tedy tuto historickou chybu znovu, jako mnozí přede mnou, nezopakoval. Pozvedl jsem číši s pivem a všichni se přidali: „Takže na zdraví.“ Tímto aktem jsme byli formálně bohatší o nového člena, tentokráte o profesionála. Kouzlo bylo v tom, že to byl člověk stejné krve, měl smysl pro hru, a navíc to byla nepřeberná studnice kriminálních případů a záhad k rozlousknutí. Hlavním myšlenkovým posunem na jeho straně ve vztahu k nám nebyla potřeba nevyřešeného případu, ale smrt jeho ženy Emy. Miloval ji, chyběla mu. Své vdané dceři začal lézt tím svým soustavným vzdycháním a vzpomínáním na nervy a případů mimo Prahu, kde by potřebovali zrovna jeho, zase tolik nebylo. Byt je prázdný, v práci ho to štve, blbů, kam se podíváš, a tady má přátele stejně praštěné, jako je on sám. Myslím, že nás potřeboval jako člověk; ten jeho případ nás nepotřeboval určitě, o tom jsem byl přesvědčen. „Pojďme, pusťme se do toho. Musíme to spolu rozlousknout. Mám několik otázek,“ začal sebevědomě Franta Semerád: „Tak zaprvé: S tou Tomáškovou po vraždě nikdo nehýbal, tedy vlastně hýbal, odtáhl ji do křoví, ale to nebylo nijak daleko, že jo? Moje otázka zní, jak to bylo s tou Libermannovou? Tu zabili také na tom místě, kde ji našli? A pokud ano, to za celou tu noc nikdo jiný po té cestě nešel, aby ji našel, dřív než ti dělníci ráno?“

STRANA 5

OLDŘICH BRONEC


„Ano i ona byla zavražděna na stejném místě a částečně přesunuta mimo tu cestu. Tam došlo k tomu pokusu o znásilnění. Došlo k tomu, podle všeho, když už byla mrtvá, to jsem vám zapomněl říci. A k té druhé otázce - v noci tam klidně mohl jít kdokoliv a tu mrtvou nevidět. Měsíc sice svítil, ale bylo novoluní. Byla více méně tma a ve tmě těžko vidíš něco, co vidět nejsi připraven či vidět nechceš. Máš nicméně pravdu, že obě vraždy mají hodně společných znaků, kromě toho, že se staly krátce po sobě.“ „Ale tu Tomáškovou se nikdo nepokusil znásilnit, nebo ano?“ přidala se ke grilování novopečeného člena našeho klubu Zdena. „Ne nepokusil a ani okrást. Měla drahý zlatý přívěsek a také náramek, hodinky a náušnice. Všechno bylo nedotčené.“ Další otázku překvapivě položil Hladík: „Ten pásek jste nenašli?“ Docela jsem zapomněl, že tu je s námi. Byl tu na domácí půdě a tak byl automaticky do té naší sešlosti pozván. Já sám jsem ho považoval za personál, tím spíš, že jsem tyto typy podlézavých lidí neměl rád. I Karlova odpověď byla stručná: „Ne, ani ten pásek, ani ten šátek či šálu.“ „Hele, ona je polní cesta jenom polní cesta, ale zámecký park je zámecký park. V tom parku bych si tipnul, že někdo musel jí nebo toho vraha a nejlépe samu vraždu vidět. Nic takového?“ přidal se ke Zdeně opět Franta. „Nic takového, alespoň prozatím. Svědci nejsou.“ „Předpokládám, že jste prověřili všechny sexuální maniaky,“ rozvíjel téma Vašek. „Známé firmy ano, neznámé…,“ rozhodil rukama Karel. „Prověřili jste ty studenty z toho Hradce?“ zeptala se Magda. „Nemohl to být někdo z nich – nebo nakonec všichni, kolik jich bylo?“ „Ne, ti byli stále spolu, a bylo jich pět, tři kluci a dvě holky.“ „Hezký poměr, jak to asi mezi sebou řešili,“ to jsem poznamenal já, abych se také prosadil. Ono udržet dech s těmi šakaly není nic jednoduchého. Než stačíte nějakou otázku vymyslet, už abyste začali znovu, protože vás někdo předběhne. Jitka dnes se mnou na zámku nebyla, vypravovala naší dceru na tábor, takže jsem neschytal žádnou umravňující poznámku. Mohl jsem v nemravnostech svobodně pokračovat: „ - jeden přebýval.“ „Nepřebýval, oni navzájem nic spolu neměli. To tvrdili, a vypadá to, že to tak i bylo. Holky slušně zvlášť, kluci slušně zvlášť. Byli spolu pouze na brigádě, ve vší slušnosti.“

STRANA 6

OLDŘICH BRONEC


„No jen jestli…,“ poznamenal jsem zklamaně a vrátil se ke svému pivu. Čekal jsem, alespoň na chvíli, šťavnatou erotickou historku. „Ten bernartický kluk, ten Čížek, co je to za člověka?“ obrátil směr výslechu Franta: „třeba vytušil, že je ta holka plonk a vydal se do lesa za ní?“ „No sice to možné je, ale to by na něho ta holka musela v tom lese čekat - víc jak hodinu, odešel až po dvanácté.“ „Myslíš, že to byl stejný pachatel? Máte přeci různé stopy a důkazy, pomocí kterých to můžete zjistit?“ „Máme a nemáme, jsou argumenty pro i proti. Potvrdit to nemůžeme, ale nemůžeme to ani vyloučit. Obě ženy byly přepadeny zezadu a při takovém provedení vraždy, je stop velmi málo, zejména pokud je vražda nenadálá a vrah se dlouho nepohybuje na místě vraždy. Chybí i nástroj, kterým vražda byla provedena – v obou případech. Svědčí to nejspíš o tom, že obě vraždy byly úkladné, plánované. Jestli byl vrah jeden, dva, nebo víc – nevíme.“ „Stopy bot v trávě?“ „Byly zadokumentovány. Jednalo se o různý typ pánských bot, ale ani zde nemůžeme potvrdit nebo vyloučit jestli se jednalo o stejného pachatele. Pokud to byli různí pachatelé, pak byli stejné nebo velmi blízké fyzické konstrukce, stejně vážili a tak.“ „Netrap nás, Karlíčku, dej nám nějakou šanci,“ žadonila Magda za nás za všechny: „takhle se nikam nedostaneme. Potřebujeme nějakou indicii.“ „No, kdybychom sami věděli jak dál, tak bychom asi neměli dnes o čem hovořit. Sami bychom si to pěkně vyšetřili. Jenže my jsme v koncích, tak se také potrapte.“ Rozumnou iniciativu převzal nakonec Vašek: „No asi to budeme muset nechat na zítra. Budeme muset do terénu. Musíme za tím Čížkem, Tomáškem, Sušilem, za studenty, do klubu Calliope, za tím nápadníkem, jak se jmenuje – Muzikář. Promyslíme si to přes noc a zítra si při snídani rozdělíme úlohy a vyrazíme. Musíme si vymyslet nějaké legendy, abychom byli nenápadní, no jako obvykle,“ dělal, že nemáme pro samé případy kam skočit a pak dodal: „Ty Karle tady zůstaneš? Mám ti zajistit pokoj? Už je celkem pozdě na cestování.“ „Ne děkuji, musím zpátky do Prahy, do úřadu. Ale zítra večer mohu opět přijet, jestli souhlasíte.“ A my duchem v jiné galaxii souhlasili.

STRANA 7

OLDŘICH BRONEC


K APITOLA TŘETÍ : V ÍDEŇSKÁ KÁVA Za Zdeňkem Čížkem do Bernartic vyrazila Magda. Bernartice jsou asi tři kilometry od Čerčan. Je to na půl cesty do Jinočan, které leží na druhé straně. Na rozdíl od Jinočan, do Čerčan lázeňský duch Bernartic dolehl. Je to zřejmě proto, že Čerčany leží na úpatí malých kopečků, které postupně přerostou až do Orlických hor. Je tu několik penzionů, hospůdky u cesty, udržovaný park, lavičky, cyklistická stezka a tomu všemu vévodí ten náš znamenitý zámecký hotel, kterému se říká prostě zámek Čerčany, nebo jednoduše Čerčany. Magda vyrazila pěšky, ve svých zcela nových trekingových botách. Odhodlaně si je koupila na začátku léta, protože se rozhodla udělat něco se svou lehkou nadváhou. Toto odhodlání má každý rok. Do Bernartic však dorazila udýchaná, zničená, s jednoznačným rozhodnutím rozumně uvažující a věkem zkušené ženy, že se zpátky vrátí taxíkem. Od Karla večer před tím vyzvěděla, že ten kluk dělá elektrikáře a údržbáře všeho druhu v lázeňském domě Magnólie. Magnólie kvete v celé své kráse pozdní secese už celé století na náměstí hned přes kašnu naproti novogotické radnici. Kluk je prý šikovný, usměvavý, přátelský, stále po tom domě lítá sem a tam, tu se šroubovákem, tu s kufrem některého z hostů, po schodech nahoru a dolů, z tamtěch dveří támhle a z jiných zase zpátky. Večer chodí do hospody nebo do klubu s přáteli. Holku nemá, ale podle všeho s tím nemá problémy, pokud zachce, tak si nějakou najde, a druhý den s dobrou náladou zase po schodech nahoru a dolů, z tamtěch dveří támhle a z jiných zase zpátky. Všem tak názorně ukazuje, že život je pohoda, jen se musí chtít. Recepční se připravoval Zdenka zavolat, ale nemusel, protože zrovna, se svým nakažlivým úsměvem od ucha k uchu, letěl od výtahů do kuchyně opravit nějaký bojler či něco takového. Když na něho Magda zamávala, ani se nedivil, své plány ohledně kuchyně pohotově změnil, a zeptal se zdvořile starší lehce korpulentní dámy, jestli s něčím nepotřebuje pomoct. „Ne děkuji, děkuji. Vy jste Zdeněk, že ano, Zdeněk Čížek? Nepletu se? Neměl byste chvilinku čas, ráda bych si s vámi o něčem popovídala. Myslíte, že by to bylo možné, třeba tady u toho stolečku? Co myslíte?“ Magda neznala, co je to odpor mužského pohlaví. Byly doby, kdy takto ovládala nejvyšší patra naší politiky. „Určitě. Jen, aby nás neviděl ředitel, on se zlobí, když se vybavuji s hosty a nic nedělám.“

STRANA 8

OLDŘICH BRONEC


„Nebojte se, já bych to s ním urovnala. Posadíme se? Pojďte.“ Nestačili spolu dosednout a už tu byl číšník s dotazem, jestli si něco nedají. Magda si objednala vídeňskou kávu, lehký čokoládový dortík k tomu, a začala svůj rozhovor: „Víte, já jsem teta Anny, toho děvčete, co ji v Jinočanech uškrtili. Je to už celých čtrnáct dní, co se to stalo. Nějak mi to nedá, víte, nemohu kvůli tomu spát, stále na to musím myslit. Takové hodné děvče. Měla jsem ji hodně ráda, moc, věřte mi. Byla jsem včera na policii, ale oni toho moc nevědí, oni nikdy nic nevědí. Jsou naprosto neschopní. Nevím, nač takovouto policii platíme. Takže jsem se rozhodla sama se tak trochu poptat. Trápí mne, kdo jí to tak mohl udělat? Kdo ji mohl uškrtit? Byla to tak milá holka, každý ji měl rád. Co myslíte? Kdo to mohl být?“ „Určitě to udělal nějaký pošuk, v létě se tu čas od času nějaký objeví. Obtěžují hosty, hlavně ženský v parku. Loni tu byl takový, ukazoval ženským své přirození. Chytili ho a zavřeli na klinice. No někdo takový. Nikdo jiný to být nemohl. Aspoň myslím. Prý uškrtil i nějakou jinou ženskou, ale ta byla stará.“ Jistě, každý, komu je víc jak třicet let, je pro takové štěně stařešina. „Vy jste s ní ten večer mluvil, jestli se nepletu. Jak se chovala? Nebylo vám něco nápadné? Nechovala se nějak zvláštně, neměla z něčeho strach?“ „Ne, na nic si nevzpomínám. Všechno bylo v pohodě. Ona celý večer seděla s těmi Hradečáky, ten její Roman byl prý někde na Slovensku. Přišla, jestli bych si s ní nezatančil, že se nudí. Ani jsem se jí nedivil, ta její babička je dost stará. Mně to doma taky nebaví. Ona tančí dobře, je s ní legrace, tak proč ne? Spíš jsme si povídali, než tančili. Stýskalo se jí po Romanovi a měla prý jet někam do Anglie s holkami z té její školy. Pak se vrátila k těm Hradečákům, a já pokračoval v zábavě se svými kamarády z učňáku. Patrik měl narozeniny.“ „Byl tu ještě někdo další, s kým tančila?“ „Ani ne, jen ti kluci z Hradce, ale oni spíš popíjeli a povídali. Chodili tam každý večer, od začátku prázdnin.“ „Když odcházela, nevíte, jestli s ní, nebo po ní, možná i po delší chvíli, někdo odcházel? Nebo jestli jí někdo nevyčkával na ulici?“ „Ne to nevím. Já vlastně ani nevím, kdy odcházela. V určitou chvíli jsem si všimnul, že tu už nebyla. Víte, ona byla fajn, ale můj typ to nebyl, já jsem na blondýny, a navíc má kluka, toho Romana. Takže já se o ni nestaral. Popovídat si, zatancovat, to jo, ale pak mne už nezajímala. Já jsem měl svou vlastní zábavu.“ STRANA 9

OLDŘICH BRONEC


„Měl jste ji rád – myslím jako kamarád?“ „No rád? Jak jsem řekl – byla fajn a byla s ní zábava. Já ji zase tak dobře neznal, ona nebyla odtud, bydlela v těch Pardubicích. Rodiče má někde v Poličce či co. Ale znal jsem ji už loni, to tu také byla, ale bez toho Romana. Jako kamarádka byla v pohodě, ale jak říkám, můj typ to nebyl. Holice to jsou, ne Polička … co tam má ty rodiče.“ „Takže si nevzpomínáte na nic, co by mohlo pomoct?“ „Ne bohužel. Už se mne na to ptali policajti, ale já fakt nic nevím. Rád bych pomohl, ale fakt se na nic důležitého nepamatuji.“ „Zdeňku, kdybyste si na něco vzpomněl, tak mi zavolejte, prosím. Tady je moje telefonní číslo, bydlím teď na zámku v Čerčanech. Jmenuji se Hellerová, Magdalena Hellerová. Budu tam ještě tři týdny. Zavolejte mi. Dost bych byla ráda, aby toho grázla chytili, víte - co nejdříve.“ „No když si na něco vzpomenu, zavolám, ale teď mne fakt nic nenapadá. Hezký holky by nám tu ale vraždit neměli, že jo?“ „To ne. Děkuji a běžte, ať vám ten ředitel nevyhubuje.“ „To nevyhubuje, on jel dneska ráno do Prahy. Tak na shledanou.“ Vida, tak tohle Magdě na začátku neřekl, umí si ze starších ženských pěkně vystřelit. Magda zaplatila a začala si shánět taxi. Se sportem se to nesmí přehánět, největší problémy se svým tělem mají právě ti, kteří aktivně sportují.

K APITOLA ČTVRTÁ : A UTO T OMÁŠEK Tomáška navštívil Pavel Vrba, dostal to ráno za úkol od našeho komanda. Bez přiznání vraha se nesměl vrátit. Záminka byla prostá, chtěl si koupit nové auto a prodat to své, tři roky staré. Na druhou stranu mu bylo jasné, že se o těch vraždách přímo bavit nemůže, bylo by to k Tomáškovi netaktní. Plán tedy zněl – zjistit, co je ten Tomášek zač a jak bere smrt své ženy. Kdyby například Pavlovi někdo zabil Petru, tak by sám povraždil polovinu města, jak ho znám. Navenek nic, ale v hloubi srdce žár. Jak to asi bylo u Tomášků? Když v Bernarticích jedete někam, kde jste před tím už byli nejmíň desetkrát, stejně tam zase nikdy neomylně nedojedete. Popletete to a dojedete na zcela opačnou stranu města. Ty Bernartice, stejně jako například Brno, to škodolibě dělají všem svým hostům - asi proto, aby si z nich vystřelily a také proto, aby ukázaly, že se jen tak lehce cizincům nevzdají. Takže Pavel musel svůj pokus opakovat nejmíň třikrát, z čehož dvakrát potupně přejel napříč náměstím, jednou tam a STRANA 10

OLDŘICH BRONEC


pak po nějakém čase o poznání otrávenější zase zpátky. Na lásce k Bernarticím mu to pochopitelně nepřidalo. Nakonec před autosalonem Tomášek zaparkoval a vypravil se obhlédnout svojí novou limuzínu. Nákup limuzíny byla dostatečné dobrá záminka k tomu, aby majitel autosalonu opustil svou zastrčenou kancelář, přikázal svým zaměstnancům, aby se věnovali jiným čumilům, a sám se pak věnoval majetnému zákazníkovi, ze kterého kouká dobrý obchod. Odhadu, jak to v takových případech chodí, přesně odpovídala skutečnost. Když si Pavel poněkud hlučně začal obhlížet vytoužené auto, nešťastně povalil stojan s prospekty, přispěchal poďobaný kluk v kravatě a nabídl se, že mu milerád podá jakoukoliv informaci, kterou potřebuje o nablýskaném krasavci vědět. Jenže nablýskaný krasavec stál v zorném úhlu pana majitele a ten, když viděl déle trvající rozhovor mezi svým zaměstnancem a zákazníkem, který vypadal na to, že by na takové auto doopravdy měl, odložil rozhodně své pero a vyrazil do terénu. „Dobrý den pane, já se jmenuji Tomášek, jsem majitelem tohoto autosalonu. Vidím, že vás auto zaujalo, ani se vám nedivím. Patří k tomu nejlepšímu v naší nabídce, velmi úspěšný model. Citroenu se opravdu vydařil, také má v tomto segmentu velké prodeje. Levné sice není, ale ty peníze za to pohodlí stojí. Milane, děkuji, pomoz prosím tě támhle té paní, já to tady zvládnu sám.“ Pak následovala přednáška o zvlášť zdařilém podvozku vozu, výkonném a přitom velmi úsporném motoru, který není slyšet, souhrnný přehled všech airbagů, názorná presentace přestavby zadního kufru, jíž lze získat až 500 litrů dodatečného zavazadlového prostoru pro převoz těžkých nákladů (ne, že by toto auto mělo k takovým účelům sloužit). Nakonec byly představeny nejrůznější finanční nástroje, které umožní získat auto hned a to po předložení minimálního množství zákazníkových dokladů. Citroen má velmi efektivní leasingový program. Naznačeny byly i akční slevy, které činí současnou neopakovatelnou nabídku velmi lákavou. Pavel v tom vodopádu dat a informací vůbec nebyl schopen obrátit rozhovor na civilizovanější témata a tak se rozhodl podstoupit ukázkovou jízdu, kde měl určitý příslib toho, že si s Tomáškem popovídá více o životě. Ani to se však nezdařilo. Jediné, co se podařilo, bylo, že se projel po tom protivném Bernartickém náměstí znovu a opět obousměrně.

STRANA 11

OLDŘICH BRONEC


Když se vrátili zpět do autosalonu a nechal si spočítat, za jakou cenu by Tomášek vykoupil jeho dosavadní auto, začal obdivovat samu stavbu autosalonu. Bylo to po té, co přislíbil, že se sem ještě jednou vrátí, tentokráte se svou ženou. V každé slušné rodině je to přeci žena, která rozhoduje o všech významných investicích. „Tohle jsem postavil před deseti lety. To víte, nebylo to nijak lehké. Vypracoval jsem se úplně z ničeho. Ten autosalon mne zadlužil na mnoho let, ale nakonec jsem všechny úvěry splatil. To víte, musel jsem dřít jako kůň, aby se obchody hýbaly. Nevím co je to dovolená, sobota nebo neděle. Ostatně o víkendu je nejvíc zákazníků, protože mají čas, aby si auta v klidu prohlédli. Zaplať pánbůh, mám to za sebou. Určitá jistota do života to je, mít vlastní podnik bez dluhů. To víte, kdybych měl takový autosalon v Praze, tak by to bylo lepší. Nicméně tam je zase velká konkurence, pozemky jsou drahé, na to bych já neměl. Tenhle jsem získal za babku od jednoho zkrachovalého podnikatele, Skalický se jmenoval. Měl tu nějaký sklad, úplný zločin na takovém místě. Sklad jsem zboural a postavil tohle. Jsem rád, že se vám to líbí.“ Posadili se u plastového stolku, poďobaný kluk s kravatou přinesl kávu v papírovém kelímku z automatu a pak pokračoval. „Projekt nebyl nijak jednoduchý. Architekt byl z Pardubic, nějaký Borecký, má tam ateliér. Řeknu vám, byl nekřesťansky drahý. Prodal jsem mu se slevou jedno auto. Jak byl sám drahý, tak při koupi auta ode mne byl škrt. Ale já jsem věděl, že to bez dobrého projektu nepůjde, takže jsem nakonec tu jeho příšernou cenu zaplatil. Plánuji sice ještě přístavbu, ale teď je doba natolik složitá, že budu muset nějaký rok počkat.“ Pavel zkoumal, kdo je Tomášek, a za to dopoledne to pochopil. Je to ten autosalon. Každý kousek jeho konstrukce, každá cihla, každý kousek plechu, každý kousek plastu, i ten výstavní automat na kávu v papírových kelímcích pro zákazníky. Kdyby o něj přišel, přišel by o svou duši, jak sám řekl. Pavel sám takhle k obchodu nepřistupoval, bral ho tak nějak s nadhledem, také by si nikdy nepostavil autosalon v Bernarticích, vůbec by ho taková pitomost nenapadla. Postavil by si ho pěkně v Praze, v Hradci, nebo v Pardubicích, nejlépe tam i tam. Nicméně Tomášek zasloužil obdiv, protože to, co vybudoval, a to, v čem pracuje, má na takový bezvýznamný městys opravdu šmrnc. „Vaše žena vás asi proklíná, v práci od rána do noci, moc si vás neužije, co?“ „Ne, to ne. Víte, ona teď nedávno zemřela.“

STRANA 12

OLDŘICH BRONEC


Pavlovi mohly vypadnout oči z důlku, ale nepoznal, jak to ten Tomášek bere. Ve vzduchu cítil mírný chlad, ale to mohla být ta předimenzovaná klimatizace. Rychle proto spěchal do jiných vod, aby se na tenkém ledě své záměrně necitlivé poznámky nepropadl a neutopil. „Omlouvám se, nechtěl jsem se vás dotknout.“ „To nevadí, nemohl jste to vědět.“ „Takže díky, jste velmi dobrý obchodník. Já vezmu ženu a stavím se tady zítra, nebo pozítří? Možná dopředu zavolám,“ podíval se rychle na hodinky: „Na shledanou, už musím jít, čeká na mne u kolonády, teď ve dvanáct.“ „Na shledanou, já vám zatím připravím ty kalkulace leasingu, jak jsem slíbil, těším se. Napíši si vás zítra na jedenáct hodin. Vyhovuje? Děkuji, na shledanou.“ Tomášek Pavlovi otevřel dveře a ještě dlouho se za ním díval, když odjížděl. Pavel věděl, že ho oceňoval jako zákazníka – koupí nebo nekoupí? Nechtěl bych být jeho ženou, ten musel mít karburátory i v posteli.

K APITOLA PÁTÁ : V E ZNAMENÍ ZELENÉ Zdena Semerádová dostala na starost Sušila, Josefa Sušila, velkostatkáře z Jinočan. Připravila se na nerudného zemědělce ve špinavém obleku, který na neuklizeném dvoře mezi hnojem a volně pobíhajícími prasaty komanduje své děvečky a chasníky. Ale to se zmýlila. Sušil byl šikovný, odvážný podnikatel středního věku, s vysokoškolským vzděláním a s jasnou podnikatelskou vizí ekologického zemědělství a výroby biopotravin. Ve velkém skupoval zemědělskou půdu, část z ní zpětně se ziskem přeprodával a na části systematicky rozvíjel svůj koncept biofarmy. Produkoval zelené krmivo bez průmyslových hnojiv a pesticidů, jímž krmil svůj skot, z něhož pak získával bio maso, bio mléko a vůbec všechno bio. Na části pozemků vybudoval fotovoltaickou elektrárnu, která zásobovala elektrickým proudem nejen celé jeho hospodářství, ale přebytky i veřejnou distribuční síť. Zdena zkušeně přehodila výhybku. „Chcete o tom napsat článek do novin? Ekologické zemědělství je určitý hit, ale není to žádná selanka. Všeobecně chybí osvěta, lidé by se měli více zajímat o to, co jí, z čeho to je udělané a tak.

STRANA 13

OLDŘICH BRONEC


Naší pohromou jsou obchodní řetězce, které prodávají cokoliv podle jediného kritéria – konečná cena. Je jim jedno, jakou to má chuť, je-li to nezávadné, zdravé, kvalitní. Mnoho z toho, co jíme, jsou průmyslové náhražky. Ale nám se bohudík daří překonat i tuto překážku. Jednak se nám otevírá určitý prostor i v těch řetězcích, jednak postupně budujeme vlastní distribuční síť biopotravin. Lidí, kteří je vyhledávají, rok od roku přibývá.“ Zdena se rozhodla spojit příjemné s užitečným. Poptávka redakcí na téma život producenta biopotravin je sice mizivá, ale dala by se za určitých okolností vyvolat, pokud by téma a jeho zpracování bylo dostatečně zajímavé. „Mohla bych se s vámi projít po vašem hospodářství? Sama se přiznám, že toho o ekologickém zemědělství moc nevím. Pravda, něco jsem si přečetla, ale vidět to na vlastní oči je přeci jen něco jiného.“ „Jistě velmi rád, všechno vám ukážu! Pojďte, začneme z rostlinné výroby. Tam to začíná, bez kvalitních krmiv není kvalitní živočišné výroby. Víte základem ekologického zemědělství je zdravá půda, půda nezatížená negativními vlivy nešetrného hospodaření, kontaminací, narušením půdní rovnováhy, kterou způsobí hlavně průmyslová hnojiva.“ Zdena si uvědomila, že ekologické zemědělství je především odlišná filosofie života. To byl pro ni objev, protože sama fandila pacifismu, humanitě a všemu tomu, co tato krásná slova, byť i s velkou dávkou nadsázky a pokrytectví, představovala. Potěšilo ji, že se taková filosofie zahnízdila v hlavách relativně mladých, podnikavých lidí, jako byl právě tenhle Josef Sušil, navíc pěkný chlap. Stál by za hřích. Nicméně si také uvědomovala, že hlavním důvodem její návštěvy bylo něco jiného. „Když jsem za vámi šla, tak jsem se ve městě dozvěděla, že tady někde u vás zavraždili nějaké děvče. Je to pravda? Pracovala u vás?“ „Myslíte tu mladou holku na cestě na Hrádek? No je to pravda, je to tak deset dní, nebo čtrnáct. U mne nepracovala, ale našli ji moji lidé. Je to tragédie, taková mladá holka, docela hezká, také jsem ji čas od času vídával. Přes léto bydlela u Hanky Svobodové tady v Jinočanech, to je její babička. Stalo se to támhle na kopci. Ta pole mi patří i s tou cestou, pěstuji tam řepku, vyrábí se z ní biolíh. Policie mne už vyslýchala, ale já nemám, co bych jim řekl. Za ty chlapy bych byl dal ruku do ohně, ti ji určitě nic neudělali. Je to smutné, když

STRANA 14

OLDŘICH BRONEC


vyhasne tak mladý život pro chvilku perverzního potěšení nějakého úchylného jedince.“ „Nemohl ji to udělat někdo z místních, nebo ten její kluk?“ „Dost o tom pochybuji. Pokud by měl tady u nás někdo nějakou úchylku, tak by se to projevilo už dávno. Na nějaký incident tohoto druhu se nepamatuji a to tu žiji pěkně dlouho. A toho jejího kluka neznám, párkrát tu myslím byl, takový hubený, vytáhlý, ale myslím, že ten žádnou potřebu znásilnit ji neměl. Myslím, že to mezi nimi velmi dobře klapalo. Jak ale říkám, všechno je možné, byť dost málo pravděpodobné.“ „Víte, mne zajímá ta ekologie, já černé kroniky nepíšu, nicméně je to zajímavé, tak, řekla bych - z lidské stránky. Jak to přijali místní?“ „No, co vám budu povídat. Byli zděšení, ohromení. Brutální vražda téměř na vlastním dvorku. Navíc všichni mají rádi tu Svobodovou a ta holka byla také vcelku milá, hezká, veselá. Nikomu nikdy neublížila. To víte, na vesnici se slušnost měří tím, jak kdo koho zdraví. A ta holka byla velmi slušně vedená, zdravila každého s úsměvem, byla radost na ní pohledět, setkat se s ní – pro všechny. Já čas od času zajdu do hospody a tam se to probíralo - po vraždě. Všichni jsou přesvědčení, že to musel být někdo přespolní. Jak říkám, kdyby měl někdo z místních nějakou úchylku, tak by se o tom vědělo. Tady se neututlá nic. Každý ví o každém všechno, ale to jsem už vlastně říkal.“ Procházeli právě přes náves. Sušil ukázal abstraktně na stavení kolem: „Víte, kdyby se ti tady dozvěděli, kdo jí to udělal a dostali by ho do svých rukou, asi byste měla pěkné téma do těch svých novin. Mohla byste názorně popsat, jak vypadá lynčování po česku. Zmlátili by ho tak, že by putoval rovnou do márnice.“ „Někdo jiný za ní nepřijel, nějaký jiný kamarád, nebo nepohyboval se tady někdo cizí?“ „I na to se mne ptali. Ne, na nikoho takového si nevzpomínám. Ono se to navíc stalo někdy večer nebo v noci a to už jsem s největší pravděpodobností spal.“ „S největší pravděpodobností?“ „No já vlastně nevím, a myslím, že nikdo tady neví, kdy přesně se jí to stalo. Našli ji až ráno.“ „Není to divné, ta cesta slouží jako zkratka do města, ne?“ „To jo slouží, ale v noci po ní nikdo nechodí, hospodu máme tady vlastní, tak co bychom ve městě dělali. Přes den je naopak dost

STRANA 15

OLDŘICH BRONEC


frekventovaná, mnoho lidí z Jinočan pracuje v Bernarticích. A taky se tudy chodí ke mně na statek.“ „Vy jste tam ráno také šel?“ „Ne, já jezdím autem, musím ho mít stále při sobě. Navíc ten den jsem tady nebyl, měl jsem služební cestu do Olomouce, otevíráme tam novou prodejnu.“ „Pojďme, obraťme list. Mohla bych se ještě podívat na ten kravín, přiznám se, že jsem v kravíně nikdy ještě nebyla, natož pak v ekologickém.“ „Pochopitelně, nejen kravín, ukázat vám toho musím ještě mnohem více. Pojďme tudy, tudy je to kratší.“ Zdena měla z toho setkání radost. Asi se nic kloudného o případu nedozvěděla, to ještě proberou večer, ale dozvěděla se toho dost nového o ekologickém zemědělství a navíc to byla nádherná procházka na čerstvém vzduchu. Sušil ji svým nadšením pro věc okouzlil. Škoda, že se o ni nezajímal, jako o ženu.

K APITOLA ŠESTÁ : C ESTA DO L IBERCE Semerád vyrazil do Liberce za Romanem Muzikářem. Na rozdíl od ostatních Romanovi dopředu zavolal Martinovský a tím ho na rozhovor se Semerádem připravil. Naznačil, že je to někdo od nich, aniž upřesnil kdo. Takovou nesolidní tlačenku neměl nikdo z nás, takže jsme Karlovi za to večer také vynadali. Jsme amatéři a naše metody jsou výhradně amatérské. Pravdou je, že jsme něco takového sami nikdy nepožadovali. Nenapadlo nás to. Frantu ano. Ale zákony fair play se musí dodržovat, padni komu padni, zejména když se jedná o druhého. Do Liberce je to víc jak sto kilometrů, takže vyrazil časně ráno. S Romanem se sešli v deset v kavárně na náměstí. Franta to zdůvodnil potřebou neformálnosti schůzky. „Romane, vím, že to je pro vás velmi těžké, nezlobte se, že se vás budu vyptávat, ale je to nutné, abychom se dostali ve vyšetřování dál.“ Franta skvěle hrál roli člověka od nich a nebýt toho, že zrovna mluvil s Romanem, určitě by si toho skvěle užíval. S Romanem to bylo o něco složitější, trochu si vyčítal, že ho vlastně podvádí, že podvádí právě jeho. Pro nás to byla hra, pro něho skutečný život. Jediným opodstatněním by bylo, pokud bychom skutečně našli vraha.

STRANA 16

OLDŘICH BRONEC


„Ještě nevíte, kdo to udělal?“ zeptal se Roman a bylo vidět, že to je jediná věc, která ho skutečně zajímá. „I kdyby bylo vyšetřování tak daleko, stejně by vám nejspíš nikdo nic neřekl, dokud by nepadlo konkrétní obvinění. To asi víte. Romane, jestli se nebude zlobit, tak já začnu z takových osobních věcí. Vy jste chodili spolu asi půl roku, pokud se nemýlím. Plánovali jste, že se vezmete, nebo to nebylo tak vážné?“ „Nikdy jsme o tom nemluvili, ale nějak jsme to tak cítili. Já s ní chodil, protože jsem ji měl rád a ne proto, abych se oženil. Navíc jsme byli oba v druháku, takže na svatbu bylo brzo. Ale ano, směřovali jsme k tomu, bylo nám spolu fajn. Jinak by to asi nedopadlo, než svatbou.“ „Seznámili jste se na škole?“ „Ve studentském klubu, po Vánocích. Bylo to ve zkouškovém období.“ „Ona v té době s nikým nechodila?“ „Ne.“ „A před tím?“ „Nevím, my jsme spolu o tom moc nemluvili. Asi s někým chodila, někoho přede mnou měla. Ale když jsme se seznámili, byla sama. Měla hodně kamarádek, trávili spoustu času spolu. Pro mne nebylo lehké ji od těch holek odtrhnout, chtěl jsem, aby byla se mnou. Ale o nějakém klukovi jsem neslyšel.“ „Žádný soupeř, žádný konkurent?“ „Ale asi ano. Ani, říkal jsem ji Ani, byla pěkná holka. Určitě se o ní zajímali i jiní kluci. Ale ona nepatřila k těm, které střídají jednoho za druhým.“ „Vy jste tedy uspěl? Trvalo to dlouho, než jste ji získal?“ „Ne, to ne, bylo to oboustranné, dost rychlé. Bylo to fajn, takový oheň. Bude mi hodně chybět.“ „Vy jste v té chvíli, myslím chvíli seznámení, také byl sám?“ „Jo. Já jsem chodil s jednou holkou v prváku, asi měsíc. Byla celkem hezká, ale byla strašně praštěná, takže jsem se s ní rozešel. No a pak Ani… Na střední jsem měl taky nějaké holky, ale to byly takové krátkodobé známosti.“ „Nezlobte se mne, že vám položím intimní otázku. Žili jste spolu, myslím sexuálně?“ „Ano, samozřejmě. Ale jestli nemusím, rád bych se o takových věcech nebavil. To bylo mezi mnou a jí. Nikomu jinému do toho nic není. Z tohohle hlediska, jestli to tak myslíte, bylo všechno v pořádku.“

STRANA 17

OLDŘICH BRONEC


„Myslím to tak. A nezlobte se, že se vás ptám. Ta vražda má sexuální podtext, proto jsem musel takovou otázku položit. Ale dál vás trápit v této věci nebudu. Chtěl bych se nyní zeptat na ty její kamarádky, měly jet spolu do Anglie, do Londýna. Proč jste tu cestu s ní neplánoval vy?“ „My jsme se spolu dohodli, že poletíme k moři, do Řecka – koncem prázdnin. Ona stále mluvila o Řecku, chtěla se tam podívat. Táta mi na to dal peníze. Aniny rodiče moc nechtěli, ale pak také souhlasili. Počítali jsme s tím, že si koupíme nějaké last minute. V té době, co měla jet s holkami do Londýna, bych stejně nemohl jet, protože máme letní soustředění v Písku, celý tým. Nemohl jsem si dovolit tam nebýt. Chtěl jsem, aby jela se mnou, ale ona sama věděla, že by to byl problém.“ „Vy jste měl jiné soustředění v Trenčíně, ne?“ „Ne, to byl turnaj, čtyři mužstva. Skončili jsme třetí. Dost jsme pohořeli. Ale brali jsme to jako trénink, takže nám ten výsledek tolik nevadí.“ „Co děláte teď? Jsou prázdniny. Hrajete házenou?“ „Teď brigádničím v tátově podniku, potřebuji splatit nějaké dluhy z jara. Koupil jsem si poměrně drahé horské kolo a tak. Táta mi nedá nic zadarmo. Musím si na to vydělat.“ „Co dělá táta?“ „Táta byl dobrý lyžař, běžkař. Teď vlastní několik obchodů se sportovním oblečením a náčiním. Má takovou malou továrnu na sportovní oblečení – v Jablonci. Tam mám tu brigádu.“ „Povězte mi ještě něco o škole. Vy jste ukončil druhý ročník a postupujete do třetího, je to tak?“ „Ano, druhý ročník mám za sebou.“ „Bydlíte také na koleji v Pardubicích. Na víkendy jste jezdil domů?“ „Zpočátku ano. Pak jsem čas od času vynechal. Když jsem se chytil té házené v Pardubicích, tak jsem jezdil domů dost výjimečně. Táta má pro to pochopení, máma se zlobí.“ „A ostatní kluci na koleji, předpokládám, že v pokoji nejste sám?“ „Ne bydlíme tam tři. No oni jezdí pravidelně domů, nemají to tam tak daleko.“ „S Annou jste se tedy scházeli u vás?“ „Říkal jsem, že to je mé soukromí. Ano scházeli jsme se u mne, když bylo prázdno, což o víkendech bývávalo.“ „Mně nejde o vás, jak to přijímali ti ostatní?“

STRANA 18

OLDŘICH BRONEC


„Oni o tom ani nevěděli. Myslím, že to věděl pouze Adam, on nás jednou načapal, když přijel o den dřív. Anně to nebylo moc příjemné. Ale to bylo jednou a my se o tom nikdy nebavili.“ „S těmi kluky na tom pokoji žijete ty dva roky?“ „Ne, ono se to každý rok mění. Až se vrátím, budu bydlet zase s někým jiným.“ „Všichni jste ze stejné fakulty?“ „Ne. To se nerozděluje podle fakult. Ale letos to vyšlo tak, že jsme všichni ze stejné fakulty byli, já, Vlasta i Adam. Všichni jsme dopraváci.“ „Ti kluci jsou zadaní?“ „Jestli mají nějakou holku? Vlasta jo, Adam, pokud vím, tak ne. Vlasta má tu svou u něho doma, je z Čáslavi. Adam krátce chodil s nějakou loni, teď nemá žádnou. Je tak trochu zatrpklý, protože se ona rozešla s ním. Nikdy mi neřekl, jak se jmenovala. Mně to ale bylo jedno, to je jeho život a jeho soukromí.“ „Vy si na koleji moc soukromí neužijete, že ano?. Já jsem také bydlel na koleji. Bylo to sice v zahraničí, ale já si myslím, že to je všude na světě stejné. No co! Romane, ono to je v životě jak na houpačce, jednou jste dole, jako například nyní, jindy zase nahoře. Asi to půjde s vámi celý život, ale udělat se s tím už nedá nic. Děkuji, že jste mi pomohl.“ „Doufám, že toho grázla dostanete co nejdříve. Těmahle rukama bych mu s chutí zakroutil krkem. Taková fantastická holka, naprosto zbytečně.“ „Máte pravdu, naprosto zbytečně. Ale o tom právě mluvím, většina tragédií je naprosto zbytečně. Dokud se něco nestane nám, nevěnujeme tomu pozornost. Ale děje se to každý den, tady nebo támhle. Nic, myslím si, že taková moudra nejste připraven poslouchat. Já musím také běžet. Ještě jednou vám moc děkuji.“ „Máte už nějakou stopu?“ „Romane, všechno se dozvíte, až bude čas. Uvidíte, že mu budete moct pohledět do očí, až ho budou soudit a za takovéto vraždy nejsou tresty nijak malé. Jestli vám stačí takováto útěcha?“ „Nestačí. Ale já vím, že nic víc s tím neudělám.“ „Měj se dobře, já to všechno zaplatím. Ahoj. Možná se budu muset ještě na něco zeptat, pak zavolám. Ale myslím si, že to je všechno. Děkuji a na shledanou.“

STRANA 19

OLDŘICH BRONEC


„Na shledanou.“ Semerádovi bylo kluka líto, nicméně jako novinář věděl o životě své. Takových, jako byl on, bylo miliony a miliony po celém světě. Ten přišel o své malé dítě, ten o maminku, ten o ženu, bez které si nemohl představit svůj život dál, ten přišel o všechny své blízké, o celou rodinu. Sekunda, minuta, a poklidný život byl ten tam.

K APITOLA SEDMÁ : K LUB C ALLIOPE I já jsem dostal úkol a byl to naštěstí ten z nejlehčích. Měl jsem si popovídat s těmi studenty z Hradce a pak jsem měl zajít do klubu Calliope. Pořadí jsem obrátil a začal jsem z toho klubu. První otázku, kterou jsem měl na rtech, bylo, kdo mu dal ten pitomý název Calliope? Takových krásných českých názvů - u Karla IV., kněžna Libuše, Palacký. A on to musí být zrovna Calliope. Protože ho otevírali až v jedenáct, mohl jsem si po ránu, na rozdíl od ostatních, přispat. Byl tu ještě jeden malý rozdíl, a sice že jsem nemusel bloudit po Bernarticích a dvakrát či dokonce čtyřikrát křižovat náměstí a to proto, že ten klub byl nedaleko od něho. Kafkova ulice, první ulice doleva za Magnólií, když jdete od Hradce. A to já jsem od Hradce šel, tedy až po té, co jsem se dobelhal ty tři kilometry z Čerčan. Byl to typický stylový klub bez vkusu. Okna potažena neprůhlednou folií v maurském stylu, uvnitř kovové stolečky s umakartovou deskou, potaženou béžovým ubrusem. Kamenná podlaha, dřevěný pult diskžokeje, obdobný pult baru. Celou hrůzu dovršovaly mohutné černé bedny reproduktorů, doplněné bratříčky na stěnách. Vzhledem k tomu, že někdo usoudil, že je celé prostředí potřeba zlidštit, byly tady po stěnách bez ladu a skladu rozmístěné květináče se skomírajícími živými kytkami. Byl jsem nakonec rád, že jména Karla IV., kněžny Libuše a Palackého zůstala nedotčená a že to odnesl ten název Calliope. Pak jsem si vzpomněl na to, když jsem byl mladý já. Tehdy jsem také tolik nehleděl na to, jak to v takovém podniku vypadá, jako spíš na to s kým tam jsem a jestli ten večer u ní mám vůbec nějakou šanci. Lehké přítmí bylo vítáno a do značné míry rozhodovala cena a kvalita hudby, jejíž styl se v průběhu let mění jen na první pohled. Vzal jsem tedy klub Calliope na milost a vstoupil dovnitř. „Hledáte něco, máme ještě zavřeno,“ uvítal mne vstřícný hlas barmana. Podíval jsem se na hodinky, podle mých už měli mít deset minut otevřeno, ale tady se to asi tak nebralo.

STRANA 20

OLDŘICH BRONEC


„Nehledám něco, ale někoho a to vás. Kdybyste si na mne udělal čas, tak bych vám pomohl na oplátku utřít ty skleničky. Myslíte, že byste měl tak deset minut?“ „O co jde?“ „O Aničku Libermannovou, to děvče, co ho uškrtili.“ Z nepřátelského vousatého kukuče se stal kukuč vstřícný a částečně zvědavý. „O tom, že se jmenovala Anna, jsem se dozvěděl až, když tu byli policajti. Ale ano, vím, o koho jde, chodila jsem dost často, tedy v létě, o prázdninách. Vy jste nějaký její příbuzný?“ „Tak nějak. Mohl bych se na chvíli posadit?“ „Určitě, sedněte si sem, tady to je už uklizený. Dáte si něco? Dám vám to na podnik. Becherovku, nebo nějaký Fernet?“ „Děkuji, dám si stopečku Becherovky a také nějakou Fantu, jestli máte. A zaplatím si to sám, děkuji za pozvání.“ Barman odešel za pult, pro mne připravil, co jsem si objednal, a sám sobě nalil sodovku. Sedl si ke stolu a spustil sám: „Byla to hezká a myslím celkem hodná holka. Letos tu párkrát byla. Někdy sama, někdy s nějakým klukem, takovým čahounem. Měli se k sobě, ale ve vší počestnosti. Když tu byla sama, tak bylo vidět, že ji něco chybí, když tu byli spolu, tak bylo vidět, že ji nechybí vůbec nic. Víte jak to myslím? Asi se měli dost rádi. A když se mají rádi oni, tak jsem rád já, protože od toho tady přeci ten klub je, že jo.“ Barman filosof, to mi ještě scházelo. „Chodila sem i dřív – loni, předloni?“ „Loni ano, předloni ne. To tu ten klub ještě nebyl.“ „Loni sem také s někým chodila?“ „Ne to ne. Chodila sem s nějakými holkami, pokud si vzpomínám. To víte, je to už rok. Myslím, že jednou tu byla s nějakým klukem. Pak to táhla s nějakou partou sportovců, měli tady nějaké školení či co.“ „Říkal jste, že tu byla loni s nějakým klukem. Často?“ „Ne vůbec ne, to asi byla nějaká epizodka, kamarád nebo něco takového. Byli tady jen jednou. Vím, že to mezi nimi jiskřilo. To nebylo nic vážného.“ „Znáte tu partu z Hradce?“ „Jo, jako každého hosta, co ke mně chodí častěji. Jsou tu na brigádě, dělají na té stavbě lázeňského domu. Dost kontroverzní stavba. Místním se moc nelíbí. Večer po práci nemají co dělat, takže chodí sem.“

STRANA 21

OLDŘICH BRONEC


„Baví se nějak? Myslím, že to jsou tři kluci a dvě holky, jestli se nemýlím?“ „Byli to čtyři kluci a dvě holky, ale ten jeden kluk si něco udělal, odvezli ho do nemocnice, zůstali tedy tři. Bylo deset černoušků, jeden se ztratil a tak jich zbylo jen devět.“ „Je vidět, že rád čtete.“ „Ne, to moc nečtu. Prostě mám takový humor rád. Omlouvám se.“ „Ne to se omlouvám já, já jsem agresor. Ale pojďte, vrátíme se k věci. Jak to bylo mezi nimi, myslím vztahově?“ „Jo jestli něco mezi sebou měli? No co se děje mimo tento podnik já nevím, ale vypadalo to, že mezi nimi nebylo nic. Povídali si o politice a tak, a takové rozhovory na atmosféru těch vztahů, o kterých vy mluvíte, moc nevypadají. Myslím, že je spojila jenom ta brigáda.“ „Nebyl tu někdo, kdo se na Aničku někdy ptal?“ „Kdyby to tak bylo, tak už jsem to řekl policii a ta by ho dopadla. Ne, bohužel nebyl. Alespoň si nevzpomínám.“ „Znáte Zdenka Čížka?“ „Zdeněk? Samozřejmě, že ho znám. To je naše sluníčko. Náš celoroční host. Chci říct, že sem chodí velmi často. Víte ale, že jsem ho ještě nikdy neviděl opitého? Je s ním legrace, alespoň zatím. Až si ho nějaká najde, tak ho zpracuje a bude po sluníčku.“ „Máte svérázný názor na ženy.“ „Ani ne, ale také jsem ženatý a vím, jak to chodí. Kde jsou ty časy svobody? Dost mu závidím.“ „To nemusíte. Jak sám říkáte, také ho to čeká. Nic, myslím si, že to bude asi všechno, budu muset jít. Nevíte, kde teď najdu tu partu z Hradce?“ „Ty jsou na stavbě, nebo vlastně ne. Počkejte. Je čas oběda, takže budou v jídelně u Chovance. Ta je na hlavní, ve směru na Šumperk. Není to daleko, takových pět set metrů.“ „Ještě vlastně jednu otázku. Tady se stala ještě jedna vražda – v zámeckém parku. Neslyšel jste něco o ní?“ „O té vím jenom z novin. Stalo se to tady nedaleko, ale já o tom opravdu nevím vůbec nic. Ta, které se to stalo, sem nechodila. Byla na náš klub moc stará.“ „Chodila ale touto ulicí do Sokolovny.“ „To je sice možné, ale ulice není součástí tohoto klubu. Za to, co se děje venku nezodpovídám. Ne fakt, o tomhle nevím vůbec nic.“ STRANA 22

OLDŘICH BRONEC


„Dobře děkuji, někdy si přijdu popovídat na téma deseti černoušků. Kolik platím?“ „Řekl jsem, že nic. Víte až policajti dopadnou toho grázla, tak jim tady vystrojím celonoční pijatiku na účet podniku. Taková krásná holka, debil jeden, kdyby se alespoň ukájel na nějaké šeredě. Květinky si máme pěstovat.“ Osobně si myslím, že by se grázlové neměli ukájet ani na šeredách, ale jinak se mi jeho barmanská filosofie vcelku zalíbila. Dobré srdce má nejrůznější podoby, i podobu barmana.

K APITOLA OSMÁ : U C HOVANCE Následovala jídelna u Chovance na hlavní silnici pět set metrů ve směru na Šumperk. Partu z Hradce jsem nemusel hledat, seděla u okna a obědvala. Byla tam jediná. Mladí lidé by se neměli oblékat do montérek a neměli by být unavení a špinaví. Trochu jim to ubírá na přitažlivosti. Je vidět, že ještě neznají ty triky starých vlků, kteří vědí jak být celý den na stavbě a nic nedělat tj. neutahat se. U stolu bylo ticho, ozývalo se jen cinkání příborů. Určitou akční motivací pro mne bylo, že jsem měl také hlad a těšil jsem se na oběd v našem hotelu na terase. Proto jsem to vzal zkrátka a moc jsem se s tím nemazal. Přisedl jsem na volnou židli u jejich stolu a rovnou jsem spustil: „Mládeži, omlouvám se, že vás ruším – u oběda. Vím, že jste studenti z Hradce, že jste na brigádě támhle na stavbě toho lázeňského domu a že čas od času večer zajdete do klubu Calliope. Sem do jídelny u Chovance chodíte pravidelně každý den na oběd. Potřeboval bych vám velmi rychle položit pár otázek ve věci smrti Aničky Libermannové. Vím, že jste mluvili už s policií, vím, co jste ji říkali, protože já jsem s nimi ve styku. Mohl bych vás na pět minut vyrušit při obědě a ještě se na něco zeptat?“ Vzal jsem to zhurta, ale ukázalo se to nejefektivnější strategií. Oni se viděli doma ležící na posteli (přestože je čekala ještě druhá polovina směny), já spěchal do svého hotelu na oběd (a pak na polední či vlastně odpolední odpočinek, který jsem si dopřával každý den, co jsem na dovolené). Ztrácet čas formalitami nemá smysl. „Ani se nebudeme ptát, kdo jste. Ptejte se, co můžeme odpovědět, to odpovíme.“ Věcní drahouškové. Dnes měla být svíčková, cítil jsem, jak se mi přibližuje.

STRANA 23

OLDŘICH BRONEC


„Otázku, kdo jsem, mohu napravit, jmenuji se Jan Klas a bydlím na zámku v Čerčanech. Ale teď k těm otázkám. Když jste spolu s Annou byli, o čem jste si povídali?“ „Jen jsme tak plácali – o ničem.“ „Vy jste ji před tím neznali, jestli se nemýlím. Neříkala vám něco o sobě?“ „Viděli jsme ji už párkrát před tím, ale ten večer si k nám poprvé přisedla. Tady Standa na ni ukázal, ať k nám přisedne, jestli chce. Bylo nám jí líto, že sedí sama. Přisedla si k nám, ale o moc veselejší nebyla. Myslím, že přišla jen, aby se zbavila nudy.“ „Znali jste toho jejího kluka?“ „Myslíte, co s ním před tím párkrát přišla? Neznali, ale víme, o koho jde. Poznali bychom ho na fotce, kdyby bylo potřeba.“ „Ne díky, to není potřeba. Mně jde spíš o to, jestli jste s ním někdy nemluvili a jestli vám někdy neřekl něco, co by mohlo být zajímavé.“ „Ne my jsme s ním nikdy nemluvili. Myslím, že ani moc nechtěli, aby se jim někdo do party pletl.“ „Dávám takovou obligátní otázku, kterou jste už slyšeli asi stokrát. Nevíte, jestli na ni někdo venku nečekal, nebo jestli někdo za ní, po té co odešla, nevyšel?“ „Máte pravdu, tuhle otázku jsme už dostali. Nikdo za ní nevyšel a nikdo na ni nečekal.“ Svíčková byla v kapse. Jenže pak jedna z děvčat lehce zakašlala a řekla větu, která mi zase tu svíčkovou sebrala: „Víte, asi je to pitomost, ale já na ulici někoho viděla. Já na to myslím od prvního dne. Chodil tam chvíli nějaký kluk, vykouřil jednu cigaretu a pak odešel. To co mne upoutalo, bylo, že chodil kolem toho klubu, ale dovnitř nezašel. Možná že na někoho čekal, ale proč na něho čekal před klubem?“ „Kluk? Uměla bys ho popsat?“ „Ne to ne, a také to může být hloupost. Navíc to bylo někdy kolem deváté hodiny, ta Anna odešla až po jedenácté, to byl ten kluk už dávno pryč.“ „Neobjevil se někdy po té, nevrátil se?“ „Ne jen tu jednu cigaretu a pak odešel.“ „Jak vypadal, byl hodně mladý, měl černé vlasy nebo blond, byl silnější nebo štíhlejší postavy.“

STRANA 24

OLDŘICH BRONEC


„Ne, popis ze mne opravdu nedostanete. Já mu neviděla do tváře, byla tma a já tomu, jak někdo cizí vypadá, nevěnuji pozornost. Vím, že to je divné, ale já vím opravdu jen to, že to byl kluk a že kouřil cigaretu.“ „Jak dlouho ji kouřil?“ „Tak jak dlouho se cigarety kouří, deset minut?“ „Kdyby ti někdo ukázal nějakou fotku, poznala by si ho?“ „Ne, nepoznala, protože jsem mu neviděla do tváře. A ani nemůžu říct, jestli byl tlustý nebo tenký, vysoký nebo malý. Vím jen to, že tam chvíli chodil a kouřil tu cigaretu.“ „Koukal se na ten klub, jakoby vyhlížel, že někdo vyjde? Nebo spíš očekával, že někdo přijde po ulici?“ „Já vím, jak to myslíte, ale fakt nic víc nemohu říct.“ „Dobře, dobře, děkuji. Myslím, že to je zajímavé a může to být hodně důležité. Je ovšem také možné, že to s tou vraždou nemá nic společného. Jak se jmenuješ? Nevadilo by ti, kdybych se o tom před policií zmínil? Třeba je to světlo na konci tunelu.“ „Té policii to říct můžete, ale já ji neřeknu víc, než jsem řekla vám. Bohužel. Kdybych v té chvíli věděla, že to je důležité, dívala bych se pozorněji. A jmenuji se Tereza Domanínská, jsem z Hradce Králové. Moje údaje, myslím adresu a datum narození na policii už mají. Mohou mne kdykoliv najít na stavbě, na ubytovně, nebo až nám skončí brigáda v Hradci. Mrzí mne, že vám nepomůžu víc.“ „Ne to je v pořádku. Moc vám děkuji a dojezte si ten oběd, mládeži. Sbohem.“ Spěchal jsem na zámek pln nadšení, že mám stopu, která povede k dopadení úchylného masového vraha. Bude to druhá vražda, kterou rozlousknu. Pochopitelně, že jsem naprosto neměl představu, jak ho vypátrat na základě indicií, které mi Tereza, jak to bylo - Tereza Domanínská, dala. Proč si jen víc nevšímá lidí, o kterých dopředu neví, že jsou důležití pro rozpletení kriminalistické záhady? Nic, zahraji si v noci na housle, a ráno všem řeknu, jak to bylo. Anebo také neřeknu. Čert aby to spral. Když jsem se blížil k hotelu, projelo kolem mne taxi s Magdou na palubě. Vzdala to, chtěla sportovat a takhle to dopadlo.

K APITOLA DEVÁTÁ : Ž ÍNĚNKY V SOKOLOVNĚ Vašek dostal také úkol. Měl navštívit Sokolovnu a promluvit si s trenérem, který vedl pravidelná podvečerní cvičení Bernartických dívek a dam. Jako správný šlechtic si s ním dohodl nejprve po telefonu

STRANA 25

OLDŘICH BRONEC


schůzku, na kterou se dostavil s naprostou přesností. Ne tak ovšem plebejský trenér, který se opozdil o celou půl hodinu. Svým nevychovaným zpožděním, svalnatou postavou, osmahlým obličejem, sebevědomým chováním a vším tím ostatním bezezbytku naplňoval všechny Vaškovy vyhraněné představy o tom, jak vypadá vytrénovaný primitiv. Pro nás usedlé, mírně obézní inteligenty, jsou vždy takové typy velkým životním zadostiučiněním. Jsou názorným potvrzením toho, že sice zřejmě platí někde nějaké to pravidlo „ve zdravém těle – zdravý duch“, ale že se v žádném případě nemůže týkat nás, když už se netýká jich. „Omlouvám se, omlouvám. Doufám, že jste na mne nemusel dlouho čekat?“ „Ne, jen asi půl hodiny. To je v pořádku. Zatím jsem si prohlédl tady všechny ty kladiny.“ „Aha, ty slouží našim gymnastkám. Trénujeme tady dorost. Jestli chvilinku vydržíte, skočím se ještě převléknout.“ „Vydržím, stejně nemám na vybranou,“ řekl si pro sebe Vašek. Když prostudoval kladiny, co na nich trénoval dorost, přešel ke studiu žíněnek. Pak našel v rohu basketbalový míč a vzpomněl si na své mládí, rozmarně si zadribloval, hodil… a mimo. Tím si potvrdil další životní moudrost: Ten mladý kluk, co ve vás dřímá, nejste vy zamlada - je to docela úplně někdo jiný, než vy dnes. Byl-li ten kluk dobrým basketbalistou, nebo alespoň průměrným, jste vy dnes starým páprdou, nad nímž takoví kluci ohrnují nos. „Tak už jsem zpátky,“ vytrhl trenér Vaška z letargie a neplodných filosofických úvah: „mám na vás tak deset minut. Pak mi začne hodina rehabilitačního cvičení. Už jsem viděl, jak se cvičenci začínají scházet v šatnách. O co šlo? Aha, říkal jste něco o nějakém cvičení v tom vašem sanatoriu - v Čerčanech? Víte, nechci se chlubit, ale nemůžu si stěžovat. Mám toho hodně, poptávka je velká, hlavně teď v sezóně. Všichni chtějí cvičit a dobrých trenérů je málo. Ale možná, že bych si nějakou chvilku ještě našel. O co tedy přesně jde? A kdy by to mělo jako být? Počkejte, vezmu si kalendář.“ „Myslím tak hodinu týdně, řekněme ve čtvrtek, v osm večer? Takové jednodušší cvičení, naši hosté jsou spíš staršího věku,“ fabuloval Vašek. „Ve čtvrtek? V osm? Tak to by bohužel nešlo, to tady mám nějaké cvičení s mladými dámami z Bernartic. Cvičení ženské části našeho Sokola, víte. Příprava na jejich veřejné vystoupení na Všesokolský sjezd.

STRANA 26

OLDŘICH BRONEC


Napřesrok se opět připravuje v Praze. Musíme najít nějaký jiný termín, řekněme v pátek? Mám tu volno v deset.“ Vašek ignoroval nabídku jiného termínu a zaměřil se na splnění úkolu, který od nás dostal: „Cvičení Sokola? Není to cvičení, kam chodila Lucka Tomášková? Víte, známe se dobře s panem Tomáškem. Říkal mi o té tragédii. Velká nepříjemnost. Znal jste ji?“ „Jo Tomášková, ta sem do Sokola chodila, to je pravda. Celkem hezká ženská. Nebyla sice už nejmladší, ale o sebe pečovala, to jo. Na cvičení ale byla dřevo, neměl bych to říkat, když je teď po smrti, že? Ale co je pravda, to je pravda. Moc se na to cvičení nehodila. Stále si pletla sestavy, a ty její pohybové dispozice… prostě hrůza. Do Prahy se dostat neměla vůbec šanci. Naprostá ztráta času. Chodila sem spíš ze setrvačnosti a měla tu také tu svou kamarádku, počkejte jak se … Mrázková, vlastně Mrázová, Martička Mrázová. Ta je o třídu lepší. No jo, ale kdybych každému, kdo nemá talent, řekl, aby nechodil, tak bych tady asi neměl nikoho, že jo, a z čeho bych žil?“ „Neměla Lucka tady nějakou známost? Myslím, jak bych to tak řekl…“ „Já vím, jak to myslíte, ale to my tady nevedeme. Jestli někoho měla, tedy jako nějakého chlapa, tak sem tedy určitě za ní nedocházel. To cvičení bylo výhradně pro ženský, chlapi jsou ve středu. Takže se museli scházet jinde, tedy pokud nějakého měla. Já si však myslím, že nikoho neměla. Určitě na to moc nevypadala. Ta stále drbala s tou Mrázovou. A že by stále koukala po hodinkách? Ne, pokud mohu já soudit, tak Tomášková žádného jiného chlapa, než byl ten její doma, neměla. Možná by si jiného zasloužila, ten Tomášek je kakabus, ale já si myslím, že na jiného chlapa neměla dostatek šťávy. Byla to taková usedlá panička, jestli víte jak to myslím.“ „Někdo mi říkal, už nevím kdo, že na ní někdo ten večer čekal, buď tady u šaten, nebo venku na ulici - nějaký chlap nebo kluk,“ vymýšlel si Vašek. „U šaten tedy určitě ne, ty my zamykáme. A co se děje na ulici nevím. Jestli někdo čekal tam, tak asi čekal, ale já nikoho neviděl, protože jsem tam nebyl. Já po skončení cvičení obejdu ještě jednou celou budovu, pozhasínám všechna světla a pozamykám všechny dveře. Takže suma sumárum odcházím až tak půl hodinu po té poslední. Když jsem vyšel na ulici, tak jsem už neviděl nikoho, ani z těch našich cvičenek, ani nikoho jiného. Jenom tma a moje auto, mám nového Passata, modrošedá metalíza.“ STRANA 27

OLDŘICH BRONEC


„No nic, to jsou takové hlouposti. Já si jen vzpomněl, když jste mluvil o tom cvičení Sokola. Ještě jednu otázečku, než přejdeme k té naší věci, jak dlouho u vás Lucka cvičila?“ „Jo to bude už pěknou řádku let. Tak dva, tři roky, možná déle. Ony ty ženské vlastně neví, co večer dělat, že jo. Chlapi v hospodě, televize nanic. Chtějí se také bavit, přijít do společnosti a tak. Takže chodí na cvičení hlavně proto, aby si mohly navzájem poklábosit. Pak, když cvičení skončí, chodívají do některé z kaváren na náměstí nebo do vinárničky a tak. Někdy jim jde spíš o tu kavárnu či vinárnu, cvičení je pro ně jen záminka, jak se dostat z domu. Pak je těžké s nimi něco udělat. Co shodí tady, tam zase přiberou. I když, pokud vím, ta Tomášková chodila fakt jen na to cvičení. Byla sice dřevo, ale cvičila pravidelně. Třeba chtěla udržet figuru. Dámy v jejím věku přibývají na váze.“ „Jasně. Ale teď k našim záležitostem, říkal jste v pátek? To zase nebude možné u nás. Dopoledne jsou různé léčebné procedury, bublinková lázeň a tak. Víte co? Já vám pošlu návrh několika termínů a vy si vyberete, co myslíte?“ „Dobře, dobře, já budu muset už končit, moji cvičenci se začínají scházet, musím se jim věnovat. Takže počkám na ten váš návrh termínů. Myslím, že se určitě dohodneme. Dobrý den, pane Karas, postavte se prosím sem, tady u ribstolů to bude pro vás bezpečnější. Takže sbohem, pane Beran, vlastně co to povídám, na shledanou.“ „Na shledanou.“ Vašek byl rád, že se z tohoto upoceného světa Sokolovny nakonec vymanil. Ještě aby dával někomu návrh nějakých termínů. Ani náhodou. Tohle si do svého šlechtického hnízdečka zatahovat nebude.

K APITOLA DESÁTÁ : T A TŘETÍ Skončila večeře a my se přesunuli do salonku, abychom nerušili ostatní hosty a oni nerušili nás. Byla to výsada, kterou jsme sdíleli se svým hostitelem - majitelem zámku. Věřím, že nám ji jiní hosté mohli závidět. Salonek hodně svou atmosférou připomínal Vaškovu knihovnu v paláci na Malé Straně. Místnost byla pochopitelně značně menší a nebyla to knihovna. Ale byl tu krb, pohodlná křesla, překrásný vyřezávaný stůl a velkolepé obrazy na stěnách. Oproti pražské palácové knihovně v prvním patře tu byla velká francouzská okna s přímým východem na terasu a přes ni pak do zámecké zahrady. Na terase posedávali hosté u stolečků pod pergolami a vychutnávali

STRANA 28

OLDŘICH BRONEC


kouzelný pohled na udržovanou zahradu s malým jezírkem a vodotryskem a také naprosté ticho předhůří Orlických hor. V létě byla okna otevřená a tak nás ospale ovíval čerstvý letní vánek, tedy pokud nebylo zrovna před bouřkou nebo pokud nepadaly kroupy, což se poslední dobou stávalo často. Před týdnem například padaly kroupy o velikosti malého pingpongového míčku. V takových případech jsme okna nejen zavřeli, ale i v obavách zatáhli záclonami, což by nás například před takovým kulovým bleskem stejně nikdy neochránilo. „Dopadli jsme jak sedláci u Chlumce,“ shrnul naše poznatky Pavel Vrba, „za chvíli přijede Karel, a my mu nemáme co nahlásit, jen to, co stejně ví. Měli bychom kapitulovat.“ „Hele brachu, oni to vyšetřují nějakých čtrnáct dní, takže my budeme potřebovat také víc času,“ snažil se situaci zachránit Franta. „Probereme všechny získané poznatky a chtě nechtě znovu vyrazíme do terénu. Toho úchylného vraha musíme dostat. Je to naše morální povinnost.“ Na falešný optimismus však nebyl čas. Věděli jsme to všichni. „Tenkrát v Praze jsme si probrali různé i nepravděpodobné verze, pojďme, uděláme to dnes znovu,“ navrhla s určitou nadějí Magda. Ujal jsem se odpovědi: „No jo, ale tenkrát jsme měli různé nápady, kdo to udělal, proč to udělal. Já se však musím dobrovolně přiznat, že dnes mne nenapadá vůbec nic. Hlavu mám zcela vymaštěnou.“ Zdena mne podpořila: „Na tom jsme asi všichni stejně.“ Vašek neztrácel naději: „Dobře, ale nějak se dopředu musíme posunout. Navrhuji vymyslet nějaké ty varianty, jak říká Magda, a ty jednoduše prověřit, i kdyby byly postavené na hlavu. Tak postupně vyloučíme nepravděpodobné pachatele…“ „… až nezůstanou žádní,“ doplnil ho podle Pavel. „Nepočkáme na Karla? Něco z něho musíme dostat, ať se vzpírá, jak chce,“ rozvíjel jsem nakažlivě téma pesimismu. „Pánové, já jsem vás pozorně poslouchal a nějaká naděje by tu byla,“ obrátil trend našeho rozhovoru Petr Stach. Tím si vlastně uvědomuji, že jsem vám Petra ještě nepředstavil, udělám to teď. Je také člen našeho klubu. Je hlavním lékařem tady na zámku, což znamená, že zodpovídá za léčebný program hostů. Bere to spíše jako

STRANA 29

OLDŘICH BRONEC


trafiku na stáří, zamlada byl výborný chirurg v Praze na Vinohradech. Má nějaké ty kandidáty a profesory. Má dvě dospělé provdané dcery a je vdovec. Výborný chlap, lidsky výborný. V životě zažil hodně utrpení, takže má odlišný názor na jeho hodnotu. „Tady Honza vyšťoural, že na tu Annu Libermannovou čekal venku před klubem nějaký kluk. My sice nevíme, jestli čekal na to děvče, ale mohli bychom to vzít za bernou minci a začít rozvíjet ten příběh od toho.“ „No jo, ale my vůbec nevíme, jak vypadal a kdo by to mohl být,“ vzdoroval jsem s vědomím, že nemám pravdu. Petr se nedal: „Nevíme, ale to je pro nás právě ten úkol – najít ho. Až ho najdeme, zjistíme, jestli má s tím příběhem něco společného nebo ne.“ „Dobrá. Tak určeme, kdo ho bude hledat, já tedy určitě ne,“ podpořil dobrou myšlenku Franta: „Jediné co víme je, že kouřil cigaretu a že chvíli čekal před klubem. Nevíme, jestli byl mladý nebo starý, vysoký či malý, tlustý nebo tenký, černovlasý nebo blonďatý, na holky či na kluky, prostě nic.“ Vašek se nápadu chopil: „Musíme najít nějaký klíč. Jestli čekal na tu holku, tak věděl, na koho čeká a musel ji tedy znát. Když ji znal on, tak asi ona znala jeho. Když na ní u toho klubu nepočkal až do konce, tak možná nevěděl, jestli je uvnitř, nebo spíš nechtěl, aby se potkali tam. Potkali se až na místě vraždy nebo na cestě k němu. To setkání u toho klubu tedy nemohlo nebo nesmělo proběhnout, protože on nebo ona případně oba chtěli něco tajit. Zajímavé by bylo zjistit, co to bylo za tajemství.“ „Mohl to být nějaký kluk z Bernartic nebo Jinočan, se kterým se znala, nebo někdo z té party sportovců z loňského roku, možná někdo ze školy,“ pokračovala v úvahách Magda: „jak zjistíme, kdo to byl?“ Jenže právě v té chvíli k nám vrazil nový vítr: „Zdravím ve spolek, mládeži. Mohu přisednout? Mám pro vás novinky.“ „Čau Karle, kdy si přijel?“ „Před chvílí. Vidím, že právě spekulujete nad možným vrahem.“ „Nech toho. Říkal si, že máš novinky, tak povídej.“ „Mám a dobré nejsou. Máme třetí vraždu, v Hrabovřesích, zase ženská, ležela asi dva dny v potoce pod tratí.“ „Zase uškrcená?“

STRANA 30

OLDŘICH BRONEC


„Ano, uškrcená. Tentokráte provazem.“ „Takže varianta Jacka Rozparovače. Chápu, že ty jsi z toho nešťastný, ale nás nemohlo nic lepšího potkat,“ vyjádřil své cynické nadšení amatérského detektiva Franta. „Vypadá to tak, pánové. Vypadá. A nadšený z toho tedy vůbec nejsem. Už se o to začínají zajímat novináři a s bernartickým starostou jsem měl rozhovor na celou hodinu.“ „Kde jsou ty Hrabošice nebo Hrabovřesy, či jak si to nazval,“ přiznal jsem své chabé znalosti geografie. „Tady, kousek od Bernartic, tak pět kilometrů na východ. Měl by si je znát, je tam malý hrádek se selskou usedlostí – něco historického, středověkého. Jinak lautr zemědělská dědina. Na návsi rybníček, pět šest chalup, možná víc, a pole, pole, pole. Taky železniční trať s viaduktem, malý potůček a mrtvola Vlasty Blatenské v něm. Dva dny tam ležela, aniž by někomu chyběla, aniž by si někdo všimnul, že tam leží.“ „Ona je odtamtud – z těch Hrabovřes, nebo ji někdo vyhodil z vlaku?“ „Je z Hrabovřes, ale pracuje v Bernarticích v lázních, v kanceláři. Zavražděna byla podle všeho nedaleko místa, kde byla nalezena, takže ji vrah na to místo dotáhl. Tak deset – dvacet metrů. Naprosto můžeme vyloučit sexuální motiv, tedy pokud za takový nebudeme považovat nenávist k ženám a dívkám v Bernarticích. Pánové a dámy, u nás to začíná vřít. V televizní detektivce nejsou tři vraždy nic moc, ale v reálném životě to je už hotový masakr.“ „Říkal jste, že pracovala v lázních?“ Petr Stach se ještě s Karlem nedohodl na tykání, bylo mi jasné, že s tím musím něco udělat. Nicméně v té chvíli jsem měl věnovat pozornost spíše té otázce, mohl jsem to být já, kdo to rozlousknul, ale nebyl. „Ano.“ „To je zajímavé. No nic, no nic.“ Petr se zase stáhl do své ulity, v níž to vřelo znalostí skutečného života, znalostí lidských osudů a tragédií.

K APITOLA JEDENÁCTÁ : J AK SI ŠLA M AGDA PRO VRAŽDU „Paní Magdo, paní Magdo, sháněl vás tady nějaký kluk.“ „Mne, mladý kluk? To se mi nestalo takových dvacet let.“

STRANA 31

OLDŘICH BRONEC


Recepční se usmál, ale pokračoval: „Telefonicky, z hotelu Magnólie.“ „Aha, to byl Zdeněk. Zlatíčko. Děkuji, já mu zavolám. Nebo, víte co, raději za ním zajedu, na náměstí mají výbornou cukrárnu. Děkuji, chlapče, děkuji. Mohl byste mi objednat taxi? Tak za půl hodiny. Já zatím skočím nahoru dát se do gala.“ Snídaně byla podávána na terase. Smažená vajíčka, pomerančová šťáva, teplá káva, croissant. Opřel jsem se pohodlně v křesílku pod pergolou na místě s nerušeným výhledem na vodotrysk a čekal na ostatní. První přišel Franta: „Nevíš, kam jela Magda? Pádila jak splašená. Ptal jsem se jí, kam jede, ale ona mne odbyla tím svým: Všechno se dozvíš hochu, všechno se dozvíš.“ „Někdo ji volal telefonem, pokud vím.“ „Doufám, že to byl vrah a že to bylo naposled, co jsem viděl Magdu živou. Měl bych si připravit nějakou inteligentní verzi pro výslech. Víte, že jste to byl vy, kdo ji viděl naposled živou? Mohl byste si vybavit tu situaci a podrobně nám ji popsat? Měl bych si vzít kravatu?“ „Dej si vajíčka, ta se vrahovi s přehledem ubrání.“ „No jestli neubrání, tak ji máš na svědomí, já ji chtěl zachránit. Pane vrchní, pane vrchní… prosím jednu snídani.“ „Jistě pane, hned ji přinesu. Dáte si kávu nebo čaj?“ „Kávu. Děkuji.“ Po čase si k nám přisedl Petr Stach. Franta se pustil do čerstvých vajíček a já přemítal o nespravedlnosti lidského osudu. Dnes večer měla přijet moje žena Jitka. Svoboda byla ta tam. Konec piva, konec přejídání, konec vulgarit, dál už jen třídění odpadu, dieta, uklízení a zdravotní procházky. Chování gentlemana. „Zrovna tady povídám Honzovi, že jsme se měli více snažit naší Magdu zachránit. Jela na schůzku s vrahem a my ani nevíme kam.“ „Jela do Magnólie, pokud vím,“ odpověděl s klidem Petr: „Tam vraha nenajde.“ „Počkej, ty víš, kdo je vrah? My tady tápeme, nemáme ani ždibeček nějakého toho - jak se tomu říká, a ty to víš? Kdo to je?“ „Nic nevím, ale fakt je, že mám nějakou teorii. Myslím, že Magda ji teď může potvrdit nebo vyvrátit.“ „No, ale garantuješ, že se jí nic nestane?“

STRANA 32

OLDŘICH BRONEC


„Pokud se setká s tím správným, tak se jí nestane nic, pokud s tím nesprávným, pak samozřejmě nevím. Ale já si myslím, že si s tím poradí.“ „Takže ona také ví, kdo to je?“ „Ne, to si nemyslím. Ale myslím si, že dostane informaci, která zapadne nebo také nezapadne do mé mozaiky. Když zapadne, tak dobře. Když nezapadne, tak je ta moje mozaika nanic.“ „Tak je ta moje mozaika nanic… Po ránu je těch chytračinek na mne trochu moc,“ řekl jsem otráveně, „tak víš, kdo to udělal, nebo ne? Žádné intelektuálské vytáčky.“ Mám Petra rád, ale nerad jsem za pitomce. „Nevím, tuším. A v tom je ta potíž. Kdybych věděl, tak bych řekl. Ale protože tuším, tak ještě vyčkám na ty zprávy, které přinese Magda. Vyčkej, dočkáš se.“ Kdybych nemusel vstát, tak bych mu dal ránu do nosu. To ještě nezažil. „Mezitím zavraždí další ženskou. Máš ji na svědomí,“ přešel do útoku Franta. Jenže Petr se svým stoickým klidem odpověděl: „Nová vražda nebude, myslím, že to skončilo. Počkejte, až se vrátí Magda. Pak budeme moudřejší.“ Bylo pozdní dopoledne a Magda stále nikde. To už jsme na terase seděli všichni a obstojně jsme se na sluníčku potili. Seděl s námi i Karel. Stále někam odcházel, protože mu někdo volal na mobil. Pak se vracel: „Ne, to nic nebylo, jen zprávy z vyšetřování. Nic zajímavého.“ K čemu je ta policie dobrá, když neobjeví nic zajímavého? Dnes jsem opravdu neměl dobrý den. Vcelku nestylově na moment rozuzlení, který jsme každý cítili ve vzduchu, začali podávat oběd. Patřil jsem k těm, kdo umí vzrušení z živého případu potlačit, zejména s obědem na stole. Pustil jsem se s chutí do jídla. Rozhovor začala Zdenka: „Myslíte, že to byl ten Zdeněk? Že by se Magdě přiznal? A proč právě jí?“ „Protože to je ženská, ve věku Zdeňkovy mámy. Důvěřuje jí. Je to suverén, ale vážné věci řekne jen tomu, komu věří,“ odpověděl zasvěceně Petr. Už mi začal jít na nervy. Jednak ví něco co já ne, což je drzost sama o sobě, a navíc si s námi nekolegiálně hraje a drží všechno pěkně pod pokličkou. Pak se nikdo nesmí divit, že se chováme jako troubové. Nejsem rád troubou, vy ano?

STRANA 33

OLDŘICH BRONEC


„Zdeněk to ale nebyl, nemohl to být, protože seděl s tou partou na oslavě narozenin Patrika. Zná někdo Patrika, třeba to byl ten Patrik?“ prohluboval svou krizi Franta, „Karle, co tu děláš? S námi ztrácíš čas, proč nezatýkáš?“ „Čekám stejně jako vy. Uvidíme. Také mám pocit, že ten Zdeněk řekne Magdě něco, co by nám nikdy neřekl. Chci vědět, co to je.“ „Jeďte za ním s rotou rychlého nasazení, použijte některý z těch triků americké armády z Guantanama - water flow. Snad nás to naučili, když jsme v tom NATO. A dozvíte se to,“ odpověděl jsem s řízkem v puse. „Jak takový utřinos může vědět, kdo je vrah?“ zkusil se dostat do obrazu Franta. Místo Petra odpověděl Karel: „On to neví, ale ví zřejmě něco, co nám ukáže ten potřebný směr.“ Pochopil jsem, že tuší stejně jako Petr o co asi jde. Já jsem tušení neměl žádné, žádnou historickou paralelu s vražděním ženských v Bernarticích, kromě Dívčí války, jsem neviděl, takže jsem si přidal ještě jeden řízek. Jituška to nemohla ovlivnit, protože tu ještě nebyla, měla přijet až večer. Čas plynul. Bylo už po obědě a Magda stále nikde. Všichni vespolek, kromě mne, který se soustředil na zažívání, začali být nervózní, jestli se jí doopravdy něco nestalo. No všichni také ne, protože, Petr s Karlem byli v naprostém klidu, povídali si o nemocnici na Vinohradech. Karel barvitě popisoval své zkušenosti pacienta. Průhledem přes sklo recepce jsem nakonec zahlédl taxi a Magdu, jak hledá svou peněženku, aby mohla zaplatit. U Magdy jste si ten okamžik vždycky mohli vychutnat. Její taška byla bezedná a peněženku jako vždy vydala až nakonec. Nejednomu taxikáři v takové chvíli zbělely vlasy. „Tak už jsem tady, pánové, dala jsem si oběd ve městě a pak jsem ještě chvíli poseděla v kavárně, nečekejte na mne. Já se skočím ještě umýt a řeknu vám, co je nového. Mám informace, které by vás mohli zajímat.“ Nic objevnějšího říct nemohla. Já se znovu natáhl v křesle a popíjel pivečko, já tedy nikam nespěchal, já tedy ne. Ale nebyl jsem v bojovné náladě jako jediný, svůj díl v sobě měl i Franta: „No počkej, to budeme čekat, až se vysprchuješ a převlíkneš? My tady čekáme celé dopoledne, probíráme jednu alternativu tvojí brutální vraždy za druhou a ty si prostě dáš oběd a dortík ve městě? Dobře, tak tedy naposled počkáme, ale na to tata ať si zpátky, nebo si pro tebe nahoru zajdu, a budeme mít na krku čtvrtou vraždu. Mazej!“ Rezignoval, protože věděl, že mu stejně nic jiného nezbývá. Zdena přispěchala Magdě na pomoc, pohladila Frantu se slovy: „Uklidni se miláčku“.

STRANA 34

OLDŘICH BRONEC


„Vydrž holenku, vydrž, bude to jen chvilenka,“ přidala se Magda a odcupitala nahoru do svého pokoje. Myslím, že jsem na sluníčku malinko usnul, to dělalo to pivo. Probudil mne návrat Magdy. Přisedla k nám fialkovou vůní a konečně spustila: „Takže pánové, ten Zdeněk si na něco vzpomněl, ale policii to říct nechtěl. Jednak se bál, že by ho obvinili z toho, že před nimi něco zamlčel, jednak nevěděl jak si to spojit s případem a nechtěl nikomu způsobit žádné problémy. Prostě chtěl to říct pouze mně.“ Bylo to jasné, Magda je kriminalistické medium. Její budoucnost u policie jsem viděl optimisticky. „Vzpomněl si, že v den vraždy Anny Libermannové viděl toho kluka, co tady s ním byla krátce v loni. Adam se jmenoval ten kluk, se kterým se loni pohádali tady v klubu Calliope. Utkvěl mu v paměti a teď toho kluka viděl ve městě v den vraždy.“ „Adam? Není to ten kluk, který bydlel s Romanem v jednom pokoji na koleji v Pardubicích?“ „To nevím, Adamů běhá po světě hodně. Zato vím, že tady byl nějaký bývalý nápadník toho děvčete v den její vraždy. Myslím, že to je důležitá zpráva.“ „Co ty na to Sherlocku?“ zeptal jsem se Petra, „jak to zapadá do těch tvých mozaik?“ „Zapadá. Zapadá. Bohužel až moc dobře.“ „Do jakých mozaik?“ zeptal se pro přesnost Karel. Zřejmě čekal informace jiného druhu. „Do těch jeho, on totiž ví, kdo je vrah – je to ten Adam, že jo?“ řekl jsem, začalo mi totiž svítat a to proto, že nejsem takový trouba, jak vypadám. „Ano i ne. Moje teorie je složitější. Zdůrazňuji, že z větší části jde o spekulace a že nemohu nic dokázat.“ „Tak povídejte, pane doktore, povídejte, jsem jedno velké ucho – nebo vlastně: dejte mi ještě chvilinku. Já dám telefonem prověřit, co dělá ten váš Adam z Pardubic, kde je teď, co o tom případu ví a pokud bude k zastižení - nechám ho pozvat k výslechu. Vydržte – bude to minutka.“ Bylo znát, že to začalo docházet i jemu.

K APITOLA DVANÁCTÁ : R OZUZLENÍ U PIVA Karel si tedy zavolal mobilem a pak Petr spustil: „ Já mám následující teorii, možná se vám nebude líbit, ale teorie tu nejsou od toho, aby se líbili. Podle mého názoru ty vraždy spolu navzájem nesouvisí. Tedy ty první dvě vraždy. STRANA 35

OLDŘICH BRONEC


Podle mého tu Aničku zavraždil ten první její kluk. Krátce spolu chodili, asi se pokusil se s ní vyspat, moc se to nevydařilo, nebo tak nějak, a tak se rozešli, tedy ona nechala jeho. Do Anny se jak s udělání následně zamiloval Roman a byl s ní šťastný. Roman, který bydlel na stejném pokoji na koleji, jako Adam. On miloval ji, ona milovala jeho, láska jako trám. Adama to přirozeně hnětlo - zejména, když to měl na talíři každý den. Vidíš? Takhle se to dělá hochu, jsi ňouma, jsi ňouma. Dusil to v sobě. Roman to nevěděl, ale Adama dráždil svým štěstím, svým úspěchem. Každým dnem přiléval do ohně závisti a nenávisti. Pak je nešťastnou shodou okolností načapal, řekl bych tak v milostném objetí, a tam ta zášť a nenávist explodovala. On má to, co já nemám. On se s ní miluje, v mém pokoji, na mé posteli a já jsem na ocet, vysmátý, zavržený, neschopný. V hlavě se mu uhnízdil plán pomsty či trestu za své ponížení. Adam se dozvěděl, že je Roman na turnaji, věděl, kde Anna je - byl tu s ní minulý rok. Věděl, že chodívala do klubu Calliope, takže si to tam šel obhlédnout, aby se ujistil, že tam je. Stačila jediná cigareta. Věděl, kudy se vrací domů, a tam trpělivě vyčkával. Jestli ji chtěl zavraždit, nebo znásilnit, nebo znásilnit a pak zavraždit, případně zavraždit a pak znásilnit nevím. Nevím, také jak přesně proběhlo to jejich setkání na té cestě u lesa, u Hrádku. Tipnul bych si, že zákeřně vystartoval ze zálohy a rovnou škrtil. Jak to bylo přesně, bude muset z Adama dostat policie. Vím, spíš tuším, než vím, že ji zabil, pokusil se o znásilnění, nebo prostě chtěl vytvořit dojem, že ji před smrtí měl někdo jiný a ne ten Roman - to aby se vysmál Romanovi. Udělal to a pak odjel. Počítal s tím, že ho ve městě nikdo nezná, že ho tam nikdo v záplavě letních hostů neviděl, že ho nikdo s tou vraždou spojovat nebude. A málem mu to vyšlo, pokud by si ho nevšiml ten Zdeněk. Myslím nicméně, že i to děvče, které ho vidělo z okna klubu Calliope by ho nakonec poznalo. No a další důkazy jsou na policii.“ „Teorie, jenom teorie,“ poznamenal s nezakrývanou dávkou skepse Pavel. Na rozdíl od Pavla jsem věděl, že má Petr pravdu – přesně tak to bylo a nejen to. „Dobře, dejme tomu, ale kdo zabil tu Tomáškovou a tu třetí?“ zeptal se Vašek.

STRANA 36

OLDŘICH BRONEC


„Přeci Tomášek. Tomášek zabil svou ženu, protože se z nějakého důvodu cítil ohrožený. Mám takovouto spekulaci, ale prosím berte to jen jako spekulaci. Vycházím jen ze standardního modelu lidského chování. Řekněme, že se Tomášek s tou Tomáškovou už nějaký čas lezli na nervy a že se hádali. Já vím, že si všichni mysleli, že mezi nimi bylo všechno v pořádku, já si ale myslím, že to tak nebylo. Odporuje to základnímu vzorci mezilidských vztahů. Ne všechny hádky jsou vidět navenek. Rodinné hádky ve vile sousedi vidět nemusí, navenek se může zdát manželství naprosto spořádané. Uvnitř to bouří a navenek je naprostý klid. Řekněme, že mu Tomášková v nějaké z těch hádek v afektu řekne, že má jiného chlapa a že se s ním rozvede. To ale ještě pro Tomáška není žádná tragédie. Klidně se obejde bez ní. Jeho životem je autosalon a ne jeho žena. Tomášková nicméně svou hrozbu vystupňuje: Když se s tebou rozvedu, nepočítej, že ti všechen ten majetek nechám. Odejdu přesně s polovinou. Všechno jsme získali v době společného manželství, všechno je tedy společné. Dům i ten tvůj proklatý autosalon. Buď mi mou polovinu okamžitě vyplatíš, nebo to budeš muset prodat. Patří mi přesně polovina. O obchodech budeme nadále rozhodovat spolu, bez mého souhlasu se ani – však víš co. Tomášek tím přes noc spadne z těch svých výšin podnikatelských vizí na zem a to velmi tvrdě. Myslel si, že mu všechno patří, že to splatil, že může myslet na rozšíření nebo na další autosalon. Konečně to mám za sebou. Ale teď aby začal znovu, znovu očistec splátek, ani den zpoždění, zase hrozba vyvlastnění – a to všechno u podniku, který vypiplal ze země, svým potem, bez sobot a nedělí, bez dovolených, navzdory tvrdé konkurenci, navzdory finanční krizi. A ta pipka sedí doma, nic nedělá, pouze kouká na televizi, na ty přihlouplé seriály a ještě mu vmete do obličeje, že čeká s tím chlapem dítě, a že to je on, kdo je impotentní. I toho impotenta překousne, byť ví, že to tak není, ale o majetek se připravit nedá. Je rozhodnut, čeká na svou příležitost. Promyslí si jak a kde. A právě v té chvíli se dozvídá o vraždě v Jinočanech. Nějakou mladou holku někdo uškrtil. Není lepší příležitost. Policie bude hledat sexuálního vraha, na něj podezření nepadne. Počká si na ženu v parku a uskuteční svůj hrůzný čin. Jenže není všechno takové, jak si naplánoval. Vlasta Blatenská se pozdě večer vrací z práce a spěchá na autobus do Hrabovřes. Vidí vraždu nebo ji nevidí, ale vidí Tomáška krátce po ní nebo před ní. Umí si STRANA 37

OLDŘICH BRONEC


spojit A a B. Tomáška zná a ví, že není z nejchudších. Proč by to hlásila policii a proč se nepokusit ho vydírat a nevydělat na tom? On má peněz dost, ona má konečně nějakou šanci si vypomoct, nikdy neměla štěstí, teď se na ní usmálo. Tomášek se buď s ní naoko dohodne, nebo také nedohodne, to nevím, ale hlavně to není podstatné. Počká si na ní večer na cestě od autobusové zastávky do Hrabovřes pod viaduktem, Blatenská jde sama, přepadne ji zezadu a uškrtí. Byl to poslední svědek a je svobodný. Všechno mu projde a může spokojeně zase žít svým autosalonem. Stalo se to, Pavle, den před tím, než si s ním mluvil. Ty sis ale žádných změn v jeho chování nevšimnul. Pane, spočítám vám ten leasing, auto má výborný motor, dostanete ho v akční slevě. Ale mohl by sis všimnout nějakých citů, výčitek, svědomí u cihly, u kusu plechu nebo u neonového nápisu Auto Tomášek? Tomášek je ten autosalon, říkal jsi Pavle, a autosalon nemá svědomí, je to kus hmoty bez duše.“ Měl jsem vztek, ale i obdiv k Petrovi. Je to mág fabulace a navíc má pravdu. Jak v případě první, tak i v případě té druhé a třetí vraždy. Přesně tak to bylo, jinak to být nemohlo. Petr prožil spoustu lidských osudů, věděl, o čem se bavili lidé na smrtelné posteli, věděl kdo, co na konci své životní cesty opouští. Byli tací, kteří by si nejraději na svou další posmrtnou cestu vzali všechno to, co si za svůj život nahamonili. Ne své děti, ne své ženy a jiné své blízké, ale jen ten svůj těžce vydřený majetek, kterému obětovali celou svou duši za živa a bez kterého by se cesta jejich těla po smrti a cesta jejich duše rozešly.

K APITOLA TŘINÁCTÁ : S TAROSTA DÁVÁ OBĚD Jituška už zase pečovala o mé zdraví a slušné chování. Přijela večer. Druhý den jsem začal s pravidelnými zdravotními procházkami po nedalekém i vzdáleném okolí. Mluvil jsem slušně, žádné vulgarity, vždyť jsem přeci historik. Vrátil jsem se také k redakci svého rukopisu monografie o Karlu IV. Život se tak přes noc vrátil do původních kolejí. Zhruba za týden přijel Karel, spokojený a uvolněný. Bernartický starosta ho přestal otravovat. Naopak ho pozval na oběd a Karel to s Vaškem zorganizoval tak, aby proběhl na zámku v Čerčanech. „Víte, spadl mi velký kámen ze srdce. Vědomí, že tu máme maniaka, mi nedalo spát. Moje žena by vám o tom řekla svoje. Bylo to horší jak o volbách. STRANA 38

OLDŘICH BRONEC


Ale jsem rád, že to tady policie tak rychle vyřešila. Ani noviny tomu nevěnovaly velkou pozornost. Máme tu zase klid. Díky za to.“ Lokální politik středního věku, ne podnikatel, ale typický podnikavec s politickou kravatou. Jak ten nemohl spát v noci, kvůli nějakým vraždám. Snad jedině, že měl podíl v té Magnólii, Orlíku nebo v jiných provozech na náměstí a kolem něho. To bych chápal, ale starost o dobré jméno města, to mi na něj nesedělo. „No, policie by asi byla nahraná, nebýt tady toho komanda přátel zločinu,“ zpochybnil své zásluhy Karel: „Víte, normální lidé mají zkreslené představy o policii, nedoceňují její možnosti a někdy zase přeceňují. Tady kolegové nám hodně pomohli. Naše stopy a důkazy, standardní vyšetřovací verze a postupy jsou nanic, pokud nemáte možnost spojit A s B, jak tady řekl Petr. Chyběl nám klíčový článek celého řetězce i například ve formě hypotézy. Hypotézu prověřujeme, tedy pokud takovou máme. A přesně v takových chvílích nám může pomoci volná fantazie lidí nezatížených stereotypy a pravidly, dlouholetým vzděláním a zkušenostmi. Už jednou v Praze jsem objevil, že to funguje. V Bernarticích jsme byli v koncích a tak jsem povolal své přátele k akci a vyplatilo se, byť tentokrát to bylo trochu jinak. Neurčili přímo vraha, ale dozvěděli se něco, co by nám svědci nikdy neřekli. Normální lidé berou instituci policie často jako něco nadpřirozeného. Říkají nám pouze to, co si myslí, že chceme slyšet a neříkají to, co bychom slyšet doopravdy potřebovali. Takže pane starosto, děkuji za vaše pozvání k obědu, ale já říkám, že by si ho zasloužili tady moji amatérští kolegové, bez nichž bychom řešení nenašli možná nikdy a pokud ano, tak s velkým zpožděním.“ „Jistě, jistě. Tak vám dámy a pánové přeji na zdraví, a vám pane hrabě obzvláště za to, že tady své přátele hostíte, a vám pane majore za to, že jim nasloucháte. Věřte mi, že spoustu technokratických nabobů by to nikdy neudělalo. Na zdraví vám všem a také tomu pěknému létu, které jak doufám vydrží letos co nejdéle.“ Třeba to není podnikavec v politické kravatě. Je pravda, že se v hlubinách lidské psychiky příliš nevyznám. „Na zdraví.“ „Na zdraví.“ Franta si na chvíli vybavil své setkání s Romanem Muzikářem. Byl rád, že se mu teď může přímo podívat do očí. Nepodvedl ho, vraha jsme našli. Nebyla to planá hra znuděných intelektuálů.

STRANA 39

OLDŘICH BRONEC


„A také na památku těm, kteří letos to krásné léto neměli možnost ve zdraví vychutnat. Škoda především té Anny, byla to krásná holka, a jak správně řekl Zdeněk, krásné holky by nám tady zabíjet neměli,“ uzavřela náš příběh Magda. „Pane Klas, pane Klas, máte u nás na recepci telefon.“ „Já, kdo by mne volal, to snad Magda má tady samé kamarády.“ Šel jsem. Když jsem se vrátil, setkal jsem se velkým množstvím nedočkavých očí. „Kdo to byl?“ „Myslíte si, že když zorganizujete tenhle oběd na zámku, že já své konexe ve městě nemám? Zítra vás všechny zvu do klubu Calliope. Barman dodržel své slovo.“

Praha, 23. dubna 2011

STRANA 40

VRAŽDY V LÁZNÍCH KAPITOLA PRVNÍ: PRVNÍ A DRUHÁ

Recommend Documents