VRAŽDA V PRŮHONICKÉM PARKU Copyright Martin X. Czech edition Grada Publishing, a. s., 2015

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

VRAŽDA V PRŮHONICKÉM PARKU Copyright © Martin X. Czech edition © Grada Publishing, a. s., 2015 Odpovědná redaktorka Eliška Tersago Grafická úprava a sazba Roman Křivánek, Art007 Obálka Jakub Karman, Art007

Vydala Grada Publishing, a. s. pod značkou COSMOPOLIS v Praze roku 2015 jako svou 5840. publikaci Tisk CPI Grada Publishing, a. s., U Průhonu 22, Praha 7 ISBN 978-80-247-5408-6 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-9721-2 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-9722-9 (ve formátu EPUB)

PŘÍBĚHY, KTERÉ SE V KNIZE ODEHRÁVAJÍ, VYCHÁZEJÍ ZE SKUTEČNÝCH PŘÍPADŮ DRUHÉ POLOVINY 90. LET 20. STOLETÍ.

UŽ JSEM MOHL BÝT MRTVEJ

D

veře od střižny bouchly, až se to rozlehlo chodbou. Krátce po poledni tam byl docela frmol, takže to nikoho ani nepřekvapilo. Ze střižny naštvaně odcházel Arnošt Vinš, pětatřicetiletý reportér malé televizní společnosti TV II. Moc nechybělo, a touhle dobou už málem ležel ve staré ruině na kraji Mostce s prostřelenou hlavou. To by rozhodilo i daleko většího kliďase. Už několikrát natáčel reportáže z operací mozku, a proto si jasně uvědomoval, že v případě střelného poranění by jeho šance na přežití byly mizivé. Ke všemu ho naštval vlastní štáb. Nejraději by z nich všech udělal nezaměstnané. To by ale svůj pořad nikdy nenatočil, protože sehnat tady v Mostci pod Smrkem alespoň průměrného kameramana a zvukaře bylo takřka nemožné. Takže měl dobrý důvod k tomu být pěkně naštvaný. „Prostě se to sere,“ ulevoval si po cestě z budovy, ale vztek ho neopouštěl. Připravoval v Mostci již několikátý díl televizního Krimi magazínu, který se skládal z reportáží, rozhovorů s policisty, ukázek policejních zásahů, videofejetonů a dalších žánrů. I přes velice okleštěný rozpočet se snažil alespoň trochu zatraktivnit některé rubriky. V minulých dvou dílech si vypůjčil některé sekvence z akčních filmů, šikovně je sestříhal a pod ně načetl komentář o propojení krádeží aut s distribucí drog. Výsledek byl velice efektní. Jenomže tentokrát nic podobného neměl. Dopoledne natáčel zásah městské policie proti závadovým osobám. Arnošt nemohl této nově vzniklé instituci přijít na chuť. Byla tu státní police na zásahy proti zločincům a šedý mor měl zas dohlížet na to, aby nebyla znečišťována veřejná prostranství a v zimě uklizený sníh. Tak na co další zbytečné mezičlánky? Snad jen, aby se někteří Už jsem mohl být mrtvej

7

starostové mohli naparovat, že mají vlastní bezpečnostní složku. Ale Arnoštův šéf a majitel TV II byl dobrý přítel velitele městské policie v Mostci a slíbil mu, že natočí a představí veřejnosti jeho jednotku v tom nejlepším světle. Spolupráce zpočátku neměla chybu. Natáčení strážníky bavilo. Bylo pro ně příjemným zpestřením, navíc v pracovní době. Dělali Arnoštovi pomyšlení, jako by snad chtěli vyvrátit všeobecně vžité tvrzení, že ti, co se pro nedostatek inteligence nedostali ke státní policii, skončili u městské. A tak, když si vymyslel, že natočí zásah proti závadovým osobám, které obsadily jeden polorozpadlý dům, nadšeně souhlasili, že mu zahrají nejen sami sebe, ale i ty závadové osoby. Na kraji Mostce vytipovali několik vhodných objektů, z nichž si Arnošt nakonec vybral neudržovanou vilku v divoké zarostlé zahradě. Podle jeho představ měli zahradou proběhnout dva strážníci kolem bujného křoví do suterénu vily. Tam pak měli provést ukázkové zadržení. Nebylo na tom nic složitého. Stačilo jen, aby si aktéři hlídali kameramana a moc mu neutekli. Běžet s kamerou na rameni a snažit se udělat neroztřesené záběry není totiž vůbec jednoduché. Na tuhle scénu angažoval dokonce dva kameramany. Jeden měl běžet spolu s policisty a druhý si je měl přebrat v domě a natočit samotný zákrok ve zdevastovaném suterénu. I přesto, že strážníci neměli žádnou zkušenost s prací před kamerou, rozhodl se Arnošt natočit akci na jeden zátah a posléze ji prostě sestříhat dohromady. Sám si pak vybral strategické místo v rohu bytu, odkud bylo rozmláceným oknem vidět i do zahrady, takže mohl celou akci kdykoli zastavit, kdyby se neodvíjela podle jeho představ. „Rozuměli jste všemu?“ ptal se ještě před první klapkou ve zpustlé zahradě. Pětkrát to nacvičili a nikomu se na tom nezdálo nic složitého. Všichni se tvářili zcela sebejistě jako Belmondové, nikdo se na nic nezeptal. Arnošt se domníval, že je vše jasné. S druhým kameramanem a závadovými osobami zaujali své pozice. Venkovní kameraman vykřikl: „Kamera jede!“ „Akce!“ zařval Arnošt. S kameramanem v místnosti byl domluvený, že až napočítá do tří (aby strážníci mohli doběhnout), zapne on kameru. 8

VRAŽDA V PRŮHONICKÉM PARKU

Arnošt pozoroval oknem běžící strážníky a bylo mu téměř do breku. Ti kluci běželi jak na nějaké přehlídce. Narovnaná záda a kolena zvedající vysoko do vzduchu. Byli tak prkenní, že mu připomínali běžící fošny. Kdyby to několikrát nenacvičovali. „Stop!“ zakřičel a musel se hodně snažit, aby na něm nebylo poznat, jak moc je otrávený a nespokojený. Nechtěl podlomit jejich morálku. Čekali na každé pochvalné slovo jako snaživý pes na cvičáku. Kritika by určitě neměla žádný smysl. Arnošt vyšel na zahradu a díval se do jejich udivených pohledů. „Hele, přátelé, jste výborní,“ téměř je pochválil. A teď je trochu vypeskovat. „Jen to chce trochu života. Toho opravdového…“ V očích strážníků se však zračil jen zmatek. Neodflákli přece nic z toho, co po nich požadoval, tak co jim to povídá o opravdovém životě? Musel na to jinak. Tihle kluci potřebovali vidět nějakého kašpara, který jim názorně ukáže, co dělají špatně. „Když honíte nějakého lumpa, taky neběžíte, jako byste spolkli pravítko a nezvedáte kolena pod bradu,“ začal Arnošt vysvětlovat. Tomu rozuměli. A když jim pak předvedl jejich běh (a trochu to pro názornost přehnal), strážníci se nepříliš vesele usmívali. „Ale jinak jsem spokojený,“ ubezpečoval je Arnošt zadýchaně. „Chce to jen čucínek většího zápalu a můžeme jít domů.“ Nemusel jim ani objasňovat, že čucínek znamená v televizním žargonu nevelké množství čehokoliv, co je potřeba přidat nebo ubrat. Ani další dvě klapky se nepovedly. Materiálu už měl natočeného dost. Zbývalo jen natočit samotné zadržení. Zbytek by už nějak sestříhal. Arnošt však doufal, že z nich vymáčkne víc, a tak je požádal o poslední pokus. Strážníci začínali být pěkně uřícení, udýchaní a hlavně naštvaní – jak stále běhali sem a tam. Připadali si jako cvoci. To věčné pobíhání už jim lezlo na nervy, a tak najednou, jako by zapomněli hrát, nezvedali kolena metr vysoko a běželi naprosto přirozeně. V jejich tvářích se náhle objevilo čitelné napětí i rozčílení. Jeden z nich dokonce zničehonic vytáhl v běhu služební pistoli. Snad chtěl dát akci ještě větší dramatičnost, nebo to měl jen zafixované z výcviku. Už jsem mohl být mrtvej

9

Už bylo slyšet jejich dupání v chodbě. Ten s pistolí běžel jako první. Razantně podle scénáře vykopl chatrné dveře a vpadl do někdejší předsíně suterénního bytu. Jenže tam nešikovně došlápl na prohnilou dřevěnou a vlhkou podlahu, ujela mu noha a bezmocně se zřítil k zemi. Na podlahu upadl tak nešťastně, že mu pistole vylétla z ruky a po dopadu na zem z ní vyšel výstřel. Kulka trefila zešikma kovovou obrubu komínu starých, zašlých kamen na protější zdi. Od ní se však odrazila a s zlověstným zabzučením o několik málo centimetrů minula Arnoštovu hlavu, aby se nakonec rozplácla o zeď za ním. Vše se událo tak rychle, že si v první chvíli ani neuvědomili, co se vlastně stalo. Jako by se na moment zastavil čas. Kurva, už jsem mohl být mrtvej, pomalu docházelo Arnoštovi. Během další půl minuty ho polilo horko a rozklepaly se mu nohy. Raději se opřel o zeď. Na to neměl nervy. Pokud to jen trochu šlo, všem problémům se vyhýbal a žádné kontroverze nevyhledával. A teď najednou malá lesklá střela uprostřed jeho čela, našla si mrcha málem cíl. Cítil, jak ho zeď chladí přes košili. To ho vracelo zpátky do reality. Strážník se pomalu sbíral ze země. Ten idiot musel pistoli během běhu odjistit, nebo dokonce chodil celou dobu s odjištěnou zbraní, říkal si Arnošt. Policistovi se klepaly ruce. Ohrozil hodně lidí a jen o vlásek unikl neskutečnému průšvihu. Zvedl pistoli a před zraky kolegů obracejících oči v sloup ji demonstrativně zajistil a zastrčil zpátky do pouzdra. „Jste v pořádku?“ zeptal se staroslivě Arnošta. „Myslím, že jo. Ale bylo to jen o čucínek, co?“ ukazoval Arnošt na místo, kde kulka trefila zeď. „Měl jste z prdele kliku,“ souhlasil s ním jeden ze strážníků a nevěřícně kroutil hlavou nad počinem svého kolegy. Takový kiks by neměl udělat ani úplný začátečník. Jen co se Arnošt trochu oklepal, spustil rychlou řeč, aby mu nezačaly drkotat zuby. „Jakou to má ráži?“ Ta otázka byla vyloženě směšná. Jako by se odsouzenec k smrti staral o to, zda je k šibenici provaz dobře uvázán a smyčka dostatečně pevná. 10


„To je devítka,“ pípl nedobrovolný střelec, jinak chlap jako hora. Arnošt několikrát z devítky na střelnici střílel a věděl, jakou má razanci. Před chvílí měl opravdu z prdele kliku, jak trefně poznamenal jeden ze strážníků. Ohnul se pro zdeformovanou střelu. Kdyby ho trefila, dokázala by mu změnit obličej tak, že by připomínal nějaký kubistický portrét. Znovu mu přeběhl mráz po zádech. Pohodil s ní v dlani a pak ji schoval do kapsy. Bude ji nosit jako talisman. Třeba mu přinese štěstí. „Pro dnešek, pánové, končíme,“ ohlásil. Teď už by se na nic nekoncentroval a městští policajti zrovna tak. Když překonal šok, vrátila se mu jako zázrakem dobrá nálada a byl velmi zvědavý na záběr s výstřelem. Pokud si vybavoval, celou dobu se strážník pohyboval ideálně před kamerou. Stačilo jen trochu duchapřítomně švenkovat. Jako třeba u fotbalového utkání, když brankář skáče robinsonádu. Zabalili kamery a odjížděli do střižny. Všichni v autě mlčeli jako zařezaní. Jako by výstřel mířil na ně. „Divím se, že ta banda kovbojů ještě někoho nevodkrouhla. Třeba nějakýho pejskaře, kterýmu se zatoulal čtyřnohý miláček,“ ušklíbl se řidič a technik v jedné osobě a sám sobě se zasmál. Kameramani se však jen mlčky dívali ven. Arnošt je nechápal. „Funus se odkládá, proč ta pohřební nálada? Co se děje?“ vyzvídal. Nikdo se však neměl k odpovědi. To je vážně štáb jak noha, úpěl v duchu. Ti kluci nejenže nebyli ani průměrní řemeslníci, ale ke všemu s nimi byla zábava jak s čerstvě vykopaným hrobem. A tak mlčky dojeli k areálu, kde byla střižna. Ve střižně si Arnošt nenechal pustit denní práce od začátku, tak jako obvykle, ale chtěl rovnou vidět poslední záběry. Nikdo se však neměl k tomu, aby vložil kazetu do stříhacího přístroje a přehrál ji. „Do háje, proč tam ta kazeta ještě není?“ pobízel je. „Přece tady nebudeme do zítřka.“ „To máš pravdu. Do zítřka tu nebudeme. Já jsem v té vile zapomněl pustit kameru. Záběr není,“ přiznal se kameraman a provinile sklopil oči, podobně jako předtím ten strážník. Arnošt mu v první moment nevěřil. Už jsem mohl být mrtvej

11

„To si ze mě děláš legraci,“ zmohl se na jedinou reakci. Ani na chvíli ho nenapadlo, že by největší akci celého dopoledne mohl kameraman prošvihnout. „Rád bych,“ špitl kameraman. Arnošt by dokázal pochopit, kdyby byl záběr rozklepaný, rozostřený, příliš tmavý, kdyby policajt vypadl z kantny, prostě cokoli… Ale rozhodně se nechtěl smířit s tím, že když už měl to ohromné štěstí a odražená kluka ho o čucínek minula, tak má zpropadenou smůlu a kameraman nezapne přístroj. Chtělo se mu křičet, dupat a cupovat papíry na malé kousky, jen aby si ulevil. Nejraději by tu místní partu poloamatérů na místě vyhodil. „Tak zítra v devět,“ pronesl ale místo toho potichu a jako ve snách opouštěl střižnu. Ani se nepodíval na denní práce. Alespoň švihnul s dveřmi, aby jim došlo, jaký má vztek. Nejvíc ho štvalo, že si nemohl vybrat své spolupracovníky. V rámci úspor ho šéf donutil, aby se najali místní lidi. „Určitě i v Mostci najdeš nějaké kameramany. Pár detailů a polodetailů, to bude brnkačka,“ smetl jeho požadavky ze stolu šéf. Vůbec nebral v potaz, že Mostec není Praha a že největším profesním počinem zdejších kameramanů byly záběry ze svatebního smetávání střepů. Arnošt vyšel z budovy a zamířil k nedalekému parkovišti. Bylo brzo. Obvykle touhle dobou ještě seděl ve střižně a dával dohromady natočené záběry. Teď vůbec netušil, co bude po zbytek odpoledne a celý večer dělat. Na zdejším sídlišti měl od kamaráda půjčenou garsonku. Cestou do svého dočasného příbytku se staví u pumpy a koupí si alespoň troje noviny. Pak se vysprchuje a bude si číst. Měl sice chuť na panáka, ale jít sám do hospody v neznámém městě se mu rozhodně nechtělo. To se totiž podle něj rovnalo osamocenému pití doma, což byla otevřená brána k alkoholismu. Zamířil ke svému otřískanému volvu, které si za pár marek dotáhl z Německa. I když měl vůz svoje nejlepší roky dávno za sebou, běhal v něm bezporuchový dvoulitrový motor a karoserie budila přirozený respekt. Otevřel zadní dveře, aby si uložil tašku do kufru… ale pak se všechno najednou strašně rychle seběhlo. Něčí ruce mu sevřely obě paže tak, že s nimi nemohl pohnout. Než se vzpamatoval z úto12


ku a stačil vykřiknout, někdo mu bleskurychle přelepil pusu a přehodil plátěný pytel přes hlavu, takže vůbec nic neviděl. Hned nato mu zkroutili ruce za záda a páskou je slepili k sobě. Všechno trvalo jen pár vteřin. Nakonec ho strčili do nějakého malého prostoru, což byl, jak se později ukázalo, kufr jiného auta, které se vzápětí rozjelo. Neměl čas na otázky či úvahy. A rozhodně se už nemusel starat o program na zbytek odpoledne a večer. Kurva, nadával, tohle se musí stát právě mně. Když mě ráno nezastřelej, tak mě zas unesou… Jen netušil proč. Penězi v žádném případě neoplýval. Ani v hotovosti, ani na účtu. Už dávno nedělal kauzy, které mohly vyústit v něco podobného. Nikdy neslyšel o tom, že by u nás nějakého novináře unesli. Několik kolegů se vytahovalo, že po nich bylo stříleno nebo že byli inzultováni v souvislosti se svojí prací, z čehož se nakonec vždycky vyklubala pranice kvůli ženské nebo z nich prostě jen někdo necitlivě vymáhal dluhy. Arnošt byl přesvědčený, že se v jeho případě musí jednat o omyl. To ho uklidnilo tak, že se po zbytek jízdy užíral už jen tím, že mu z otevřeného auta na parkovišti zůstane do druhého dne vrak. Zvlášť v Mostci. Když má člověk pytel přes hlavu a je zavřený v kufru auta, čas ubíhá hrozně pomalu. Kufr byl prostorný a on tam sebou mlel podle toho, jak řidič střihal zatáčky, sjížděl z kopce či vyjížděl nahoru. Usuzoval, že půjde o větší auto. Rozhodně však nebyl schopný určit, kolikrát zatočili doprava či doleva nebo kolikrát sjeli z kopce. Asi po dvaceti minutách, které mu připadaly nekonečné, vůz zpomalil. Chvíli se kymácel do všech stran, jako by jeli po hodně nerovné vozovce. Konečně zastavili. Zřejmě ty samé ruce, co ho spoutaly, mu i pomohly ven. Zatím s ním zacházeli slušně a ohleduplně. Žádné zbytečné šťouchance nebo, nedejbože, údery. Dva muži ho uchopili, každý z jedné strany, a vedli ho mezi sebou. „Teď bacha, přijde dvanáct schodů nahoru,“ dostal strohé upozornění. Arnošt se zastavil a jako slepec hledal nohou schod. Byla to neskutečná pakárna. Vystoupali a ušli několik kroků po rovině. Pak byl přibrzděn. Slyšel, jak vrzly dveře, a byl znovu postrčen, aby pokračoUž jsem mohl být mrtvej

13

val v chůzi. Ocitli se v nějaké místnosti. Bylo tu chladněji než venku. Arnošt se nadechl a ucítil známý nakyslý zápach včerejších cigaret a piva. Takhle podobně smrděla po ránu hospoda, v níž kdysi jako student v létě pingloval. „Stůj!“ zazněl úsečný rozkaz. Arnošt se zastavil a vystrašeně čekal. Slyšel nějaké vrzání, jako když se tahá nábytek po podlaze, a následně zazněl další pokyn: „A teď běž dolů.“ Následovala ještě větší pakárna než předtím. Teď si ani nemohl špičkami vyzkoušet, kam šlape. Ocitl se v podzemní studené a vlhké místnosti. Byla tu ještě větší zima než v místnosti, jíž procházeli. Pod nohama cítil čerstvě vykopanou hlínu. Konečně mu sundali pytel z hlavy a strhli mu lepenku z úst. Rozhodně se nebudu muset minimálně týden holit, napadlo ho, což byla pro tuto chvíli jediná, i když hodně slabá útěcha. Světlo tu nebylo, zato kužely dvou baterek se mu ostře zakusovaly do obličeje. Kužely světla najednou namířily na hlubokou jámu a u ní velkou hromadu hlíny. Jestli to bylo úmyslně nebo mimoděk, se odhadnout nedalo. „Myslím, že jste si mě s někým spletli. To se klidně může stát. Já zas zavřu oči, nasaďte mi tu kápi a odvezte mě někam do města,“ pronesl s porozuměním, jako by se jednalo o běžný přehmat. Snažil se neprovokovat. Zavřel oči a čekal. „Ale nespletli jsme se,“ odpověděl mužský hlas. Arnošt leknutím otevřel oči. Hovořícího muže však neviděl, protože stál ve tmě mimo dosah světla. Arnošt se snažil nemyslet na to, proč se tu ocitl. Není nic mučivějšího než vlastní fantazie vymknutá kontrole. Soustředil se proto na dění a osoby v místnosti. Z předchozí mužovy odpovědi měl dojem, že se snad trochu usmál. To mohlo být dobré znamení. Mohlo se však také jednat o sadistickou úchylku. Jestliže logicky vyloučil, že by ho někdo unášel pro peníze, a o omyl se vážně nejednalo, pak muselo jít o deviaci. Arnošt se roztřásl. Cítil se podobně, jako když si dopoledne uvědomil, že ho právě minula kulka z devítky. Dostával se do dalšího psychického šoku, v němž si vybavoval naturalistické detaily debaty s majorem Váchou o deviantních vrazích, kteří vlivem neustále pro14


vokovaných představ nesmírně krutě zbavovali své oběti života. Jedno ale bylo o problému akademicky žvanit, ale něco zcela jiného znamenalo stát v tmavém, studeném sklepě vedle vykopané jámy, o jejímž účelu nebylo pochyb. Na člověka žijícího obyčejný život, jemuž nejvíce adrenalinu dokázaly do oběhu vypumpovat pražské dopravní zácpy, toho bylo na jeden den celkem dost. „Řeknete mi, co tady dělám? Proč tady jsem? Tedy jestli můžete,“ pokoušel se opatrně, až téměř nehrdinsky navázat kontakt. Muži se mezi sebou tiše domlouvali. To byly další okamžiky k zbláznění. Kdyby na něj řvali, vyhrožovali mu a kdovíco ještě, bylo by to asi neskonale lepší než tohle poťouchlé šuškání, které se dalo vysvětlil jakkoli. „Proč tady jsem? Vždyť vás vůbec neznám, pánové,“ pronesl vemlouvavě a přece jen použil oslovení, které zpočátku vůbec nehodlal vyslovit…

ÚDAJNÝ NEVINNÝ VRAH

S

Dannym, jinak Janem Danešem, se Arnošt prvně setkal před čtyřmi lety, když úplně poprvé navštívil krásnické vězení – společně s bývalým agentem-chodcem Hamáčkem, který si tu na začátku šedesátých let dvacátého století odpykával svůj trest za podvracení republiky. Odsouzený Daneš je tehdy provázel celým areálem. Největším paradoxem jejich tehdejší návštěvy bylo přiznání starého agenta Hamáčka, že pociťoval jistou vinu, když ho v padesátých letech soudili za spolupráci s americkou CIC. Věděl, že jeho trest bude hodně vysoký, možná absolutní, ale počítal s tím. Když však tehdy procházeli mezi skutečnými vrahy, násilníky, zloději a nejrůznějšími podvodníky a každý z nich byl ochoten odpřísáhnout na smrt svých dětí nebo rodičů, že je čistý jako slovo Boží, bylo jim z toho šoufl. To bylo v období všeobecných vězeňských nepokojů. Tehdejší čerstvý ředitel krásnického kriminálu Jiří Valtucha to vyřešil celkem originálně. Nespolehl se jen na dozorce, dal důvěru i čtyřiceti vězňům, většinou vrahům, z nichž udělal svoji pretoriánskou družinu, jak je nazýval. A Daneš byl jedním z pretoriánů. Vzpoura vypukla ve Vinařících, na Pankráci a nejhorší asi byla v Leopoldově, ale v Krásnicích se jí za dramatických okolností podařilo zabránit. Po těchto událostech se Arnošt spřátelil s ředitelem Valtuchou a začal se zajímat o problematiku vězeňství. V Lidové frontě, kam psal, zavedl rubriku Nevinní vrazi, v níž popisoval osudy lidí, kteří sice spáchali hrdelní zločin, ale jejich pohnutky a motivy se vyjímaly z ranku „obyčejných“ vražd. Brzy s tím však musel skončit. Vězeňská tematika se mu dostala pod kůži až příliš. 16


Po čem ale ve skrytu duše nejvíc toužil, bylo psát divadelní a filmové recenze. To mu však nebylo umožněno, protože kolegyně z kultury jaksi nechtěla odejít do důchodu. Až jednou měla nehodu. Zadávila se chlebíčkem na rautu přímo po premiéře divadelního představení s příznačným názvem Do rána zemřeš. Arnošt konečně mohl dělat práci, o níž snil. Ne však nadlouho. Lidová fronta, která se jako jeden z posledních listů nedokázal vymanit z vlivu Konzervativní křesťanské strany (KKS), jejíž byla hlásnou troubou, začala upadat a bylo jen otázkou času, než úplně zanikne. Arnošt tehdy dostal finančně zajímavou nabídku z časopisu Krimistory a raději už na nic nečekal a práci přijal. Tím se opět dostal k tematice, o níž už nechtěl ani slyšet. Asi to byl jeho osud. Při jedné schůzce s ředitelem Valtuchou v příjemné vinárničce nedaleko náměstí Republiky mu Valtucha nadhodil, jestli by ho nezajímal Dannyho příběh. Arnošt si na Daneše z Krásnic pamatoval. I přes tetování to byl navenek seriózně působící chlap okolo pětačtyřiceti let. Do jeho pracek by se ale Arnošt v žádném případě dostat nechtěl. Měl studené, až necitelné oči. V tu chvíli ale Arnošt za žádnou cenu nechtěl znova otevírat vězeňskou Pandořinu skříňku. Jednou mu to stačilo. Poté, co uveřejnil několik příběhů Nevinných vrahů, dostával desítky dopisů od vězňů a jejich rodin, a to i dávno potom, co s rubrikou skončil. Když se odmítl jejich případy zabývat, vyhrožovali mu. Nebylo to příjemné, ale bral to s nadhledem. „Jirko, nechci se zabývat Dannyho kauzou. Ten rozhodně nevypadá jako andělíček,“ odmítl Valtuchovu nabídku. „Dneska už přeci k žádným justičním omylům nedochází. Čtyři roky po listopadu nikdo nemůže sedět nevině.“ Valtucha mu věnoval pohled jako nějakému pubescentovi, který si nechce nechat vymluvit, že lze normálním způsobem počít dítě, ale zároveň při tom nezhřešit. Ten pohled Arnošt neměl rád. Podíval se proto na něj úplně stejně. To Valtucha, který byl náturou smíšek, nevydržel a rozchechtal se na celé kolo, až se po něm hosté otáčeli. „A pokud si pamatuji, říkal jsi, že sedí už deset let, takže ho museli odsoudit ještě komančové, ne, ty stará strukturo?“ rýpl si do něj Údajný nevinný vrah

17

Arnošt. Valtucha se nikdy netajil tím, že před devětaosmdesátým byl ve straně, což v té době byli na podobných místech všichni. I přesto, že nový režim podporoval, občas trpěl jistou a pro Arnošta nepochopitelnou nostalgií. „No dobře,“ přitakal, když se uklidnil. „Já jen, že se o tenhle případ zajímá tvůj kolega z časopisu Pohled Hugo Stein.“ Arnošt znal Hugovy články a uznával jeho práci. Na rozdíl od mnoha dalších totiž přísně odděloval fakta a svoje domněnky. Příběhy, které dokázal vyčenichat, měly tak strhující děj, že se nikdy nemusel snažit o prvoplánovou senzaci. Uměl dobře analyzovat, v archivech se cítil jako rybka ve vodě. Nikdy nedal článek z ruky dřív, než měl všechna fakta pohromadě. Dokonce se o něm tradovalo, že klidně prošvihl uzávěrku a neodevzdal text, pokud nebyl zcela podle jeho představ. V ten moment však Arnošt podezíral Valtuchu, že mu průhledně hází návnadu. Stein by rozhodně neplýtval svým časem na nějakého prolhaného vraha, a jestliže se o něj skutečně zajímal, nechtěl mu lézt do zelí. Natolik si ho vážil. „Za co vlastně Danny sedí?“ zeptal se spíš z dobré vůle než ze skutečného zájmu. Valtucha byl jeho kamarád, a nechtěl ho proto příliš okatě odmítnout. „Za vraždu.“ Že jsem se tak blbě zeptal, vyčítal si Arnošt. „Vůbec mě to nepřekvapuje. Při pohledu na Dannyho mě ani nic jiného nenapadlo. Jenže já už dneska fakt na nevinné vrahy nevěřím,“ odvětil a oddechl si. Žádný vrah nebyl nevinný. Zajímavé byly snad pouze některé motivy, které ke zločinu vedly. „A koho měl zamordovat?“ zeptal se, snad aby ubezpečil sám sebe, že touhle cestičkou nepůjde. „Měl v Krásnicích ještě za totáče pověsit jednoho spoluvězně.“ To Arnoštovi stačilo. Vizitka jak vyšitá. Víc ani vědět nepotřeboval. „K vrahům se vracet nebudu. To je pro mě jednou naprosto uzavřená kapitola. A jestli o nějakém ještě napíšu, tak jen když se ho podaří policajtům odhalit a dopadnout. Pak s největší chutí, ale takhle…“ Teď už neměl ze svého odmítnutí žádné výčitky. Vražda bude vraždou za každého režimu. 18


*

„No dobře, já tě přece do ničeho nenutím,“ odpověděl Valtucha, jako by mu to bylo úplně jedno. Arnošt poznal, že ho nenadchl. Objednal proto ještě jeden džbánek vína a oběma nalil. „Já jen kdyby sis to rozmyslel, v pondělí jedu na otočku do Krásnic. Mohl bys jet se mnou, promluvit si s ním, podívat se do spisu…“ „Kruci, tobě na tom záleží, Jirko. Vábíš mě jak bájné Sirény ithackého krále Odyssea. Ale máš smůlu. V pondělí jedu na služební cestu do Vrancova.“ „A co tam máš tak veledůležitého?“ zeptal se Valtucha, jako by se jím nabízená kauza nedala ničím trumfnout. Arnošt si dal s odpovědí načas a napil se. Víno bylo dobré a příjemně klouzalo do krku. „Jedu na pohřeb mladého Čeňka Telváka.“ „To ti nezávidím,“ zamračil se Valtucha. Případ mladého Telváka nemohl přebít ani Daneš. „Chudák kluk, takovej mladej.“ Telvákova kauza tou dobou vládla všem médiím. Jednalo se o brutální vraždu sedmnáctiletého romského mladíka s velkýma očima a nevinnou tváří. Baseballovými pálkami ho utloukla skupina vrancovských číšníků. Politici se předháněli v odsudcích, které vyvrcholily prohlášením ministra pro menšiny, že je tak hluboce otřesen, že by sám chtěl mít tmavou pleť. Většinová společnost, soudě dle emotivních prohlášení politiků a mnohých intelektuálů, se měla stydět za svoji barvu pleti i styl života. Ani jejich jalové kecy však nic nezměnily na brutální povaze zločinu, který musel odsoudit snad každý slušný člověk. „Nějaký Imro Telvák sedí u mě v Krásnicích,“ prohodil Valtucha, jako by se nechumelilo a napil se vína. Tvářil se, jako by jeho největší starostí bylo, zda nebude tento rok příliš velké sucho. Arnošta však nedostal. „Milý Jiří, jak určitě víš, tak Telvák není mezi cikány tak neobvyklé příjmení,“ uštědřil mu lekci. „To máš pravdu,“ souhlasil Valtucha, „ale tenhle je z Vrancova. Vážně. Pamatuji si to jenom proto, že se vrátil vlastně okamžitě po svém propuštění. A to seděl za loupežné přepadení. Teď přizabil tři lidi, než vůbec stačil dojít z nádraží domů. Byl ještě v podmínce.“ „Ach jo,“ povzdechl si Arnošt. Valtucha nikdy nevypouštěl kachny, a když něco řekl, sedělo to. Údajný nevinný vrah

19

„Stále to může být jen pouhá shoda jmen. Nebo to může být nějaký vzdálený příbuzný. A jestli sedí už delší dobu, těžko by se asi našla nějaká souvislost s vraždou toho mladého.“ „Vždyť já nic neříkám,“ zamračil se Valtucha. Pokud si dá ještě tři čtyři skleničky, hrozí, že s ním bude k nevydržení… „A co tak podle tebe smrdí na té Dannyho vraždě?“ zeptal se Arnošt, aby uvolnil napětí. Když se Valtucha vypovídá, nebude mít důvod být dotčený, myslel si. „Podle Dannyho to neměla být vražda, ale sebevražda,“ odpověděl Valtucha najednou ochotně a laskavě. „Sebevražda?“ zopakoval Arnošt, kterému to znělo hodně divně. „Jo a podle mě taky. Danny měl dostat trest za účast na sebevraždě,“ trval na svém tvrzení Valtucha. To nebyla vražda, ale sebevražda! Taková blbost. Snad si nemyslí, že ho bazírování na slovíčkách zaujme? Spíš se mu ale vtírala otázka, proč na tom Valtuchovi tak záleželo. Přeci si nemohl myslet, že bude Arnošt psát o každém vězni, na nějž ho upozorní. V žádném případě by ale Valtucha neorodoval za někoho, kdo by si to alespoň trochu nezasloužil. Měl totiž až chorobně přehnaný smysl pro spravedlnost. „To chceš říct, že pozoroval někoho, kdo v té chvíli páchal sebevraždu?“ ujasňoval si Arnošt štítivě. V tu chvíli mu dokonce přestalo chutnat víno, jen když si to představil. To vypadalo hodně unapetitlich. Nedokázal se rozhodnout, co bylo krutější a snad i úchylnější. Jestli vražda, nebo nezúčastněné přihlížení sebevraždě. Zároveň si ale dovedl představit, že pro některé psychopaty to mohlo být příjemné zpestření dne. „Jo, a to je přece velký rozdíl, to snad uznáš,“ přesvědčoval ho nesmyslně Valtucha. Co je to za člověka, který se klidně (nebo i neklidně) dívá na druhého, jak se právě zabíjí, a nehne ani prstem? To musí vyžadovat hodně tlustou hroší kůži. „A kolik má už Daneš celkově odsezeno?“ „Něco málo přes dvacet let, nevím to přesně.“ Bagatelizování Dannyho trestu bylo úsměvné. Zvláště důtaz na něco málo přes dvacet let. Jako by se jednalo o pár plátků ukrojeného sýra 20


navíc. Když viděl Dannyho naposledy, mohlo mu být přes čtyřicet let. Takže strávil takřka půlku života za mřížemi. Arnošt se neptal na délku jeho pobytu ve vězení nahodile. Už dávno věděl, že dlouhodobě odsouzení vykazují jisté psychopatické rysy. Výkon trestu snižuje práh jejich sociální citlivosti a nehne s nimi ani utrpení blízkého člověka, natož cizího. O poměrech v Krásnicích se za socialistického zřízení vykládaly hodně drsné příběhy. Existovaly tu celé zástupy polykačů, kteří byli schopni spolknout i celý příbor. Ten jim pak museli chirurgicky odstranit. U chronických polykačů později vykonávali tento zákrok bez umrtvení. Ale ani to je neodradilo od dalšího polykání a šance dostat se aspoň na pár dnů do normálnější nemocnice, a tím i mimo Krásnice, jim stála za to. Někteří naprosto zoufalí, nebo naopak zcela otrlí vězni dokonce uvazovali na šňůrky čtyři háčky z tvrdého drátu. Ty pak obalili chlebem, spolkli je a provázek si nechali viset z úst. Počkali, až se jim chleba v žaludku stráví. Pak prudce trhli za šňůrky visející jim z úst. Rozervali si tak většinou část žaludku nebo jícen. Ale dostali se do vězeňské nemocnice. Chtělo to hodně silnou náturu, vydržet krásnický socialistický režim. A Danny ho vydržel už víc než patnáct let. „Já netvrdím, že je Danny rubensovský prdelatý andělíček,“ přiznával Valtucha. „Ani že za sebou nemá černou minulost. Jen říkám, že sedí za něco, co nejspíš neudělal.“ Danny byl zkrátka podle něj na první pohled sympaťák. Od takových lidí se však Arnošt od jisté doby hodlal držet co nejdál. „A to takhle lustruješ všechny své odsouzené?“ rýpl si do něj. „Vole,“ zhodnotil Valtucha krátce jeho otázku. „Jestliže je ten tvůj Danny přesvědčený, že existují nové okolnosti týkající se jeho případu, měl by jeho advokát dát podnět na obnovu soudního řízení,“ odmítal Arnošt s odhodláním svoji účast v této kauze. „Kruci, Arnie, neblbni!“ otočil se na něj Valtucha naštvaně. „Copak si myslíš, že má prachy na advokáty, když sedí tak dlouho a jen s malou přestávkou?“ „A ty si myslíš, že novinář má dělat práci za advokáta? Víš, kolik jsem dostával od podobných drbanů dopisů? Říkám vážně, děkuju, ale do toho nejdu.“

UMĚT VORAT S DRUHÝM

P

řes víkend Valtuchu i Dannyho naprosto vytěsnil z hlavy. Měl zcela jiné starosti. Rozhodl se totiž, že o víkendu přiměje přítelkyni Pavlu, aby s ním zůstala celý den v posteli. Z vázy na stole čněla lata krásných orchidejí, v lednici se chladily dvě lahve bílého vína, v přihrádce pod nimi pak trůnilo naporcované upečené kuře a čerstvé jahody. Všechno probíhalo podle plánu. Nedalo mu příliš práce přesvědčit Pavlu, aby se k němu vrátila do rozehřáté postele. Arnošt byl na sebe hrdý, jak se mu to podařilo bezchybně naplánovat a všechno měl ve svých rukou. Jen s jednou maličkostí nepočítal. V nejlepším zazvonil telefon. Krucinál, prokletý vynález, vztekal se v duchu a proklínal se, že ho nevypnul. Pavla byla, co se týkalo telefonu, naprosto nekompromisní. I kdyby měla přijít o začínající orgasmus, musela ten zatracený přístroj vždycky vzít. Pakliže se s ní Arnošt nechtěl prát, nezbylo mu nic jiného než ji pustit. Se zalíbením ji pozoroval, jak nahá telefonovala. Na prsou ještě měla zbytky rozmačkaných jahod, byla neskutečně sexy. Když se mu ale zdálo, že už hovoří moc dlouho, dělal na ni posunky, aby skončila a vrátila se k němu do postele. Místo zamilovaného pohledu či pobaveného úsměšku se ale k němu pohoršeně otočila zády a odpovídala do sluchátka s účastí: „Aha, aha, ano, ano, ano. To je strašné. Aha, aha…“ Nebylo těžké rozklíčovat totožnost toho kazišuka, s nímž tak dlouho a o ničem vydržela mluvit. To mohla být pouze její starší sestra Renata. Žádná další gesta či zábavná divadélka nemělo cenu předvádět. Teď se právě řešily neodkladné rodinné události. Lehl si na záda a podíval se na hodinky, jak dlouho bude tentokrát jejich telefonát trvat. Po deseti minutách se zvedl a šel se ospr22


chovat. Veškerá intimní atmosféra byla v tahu. Když se vysprchoval, Pavla stále ještě telefonovala. Už to trvalo devatenáct minut a pětačtyřicet vteřin! Renata měla syna Jonáše. Rozvedla se před jedenácti lety, když byly Jonášovi tři roky, a nyní v jeho čtrnácti ho vůbec nezvládala. Nebyl to hloupý kluk, ale občas měl úlety v chování, ostatně jako většina puberťáků. Někdy byl nepochopitelně citlivý a brečel u romantického filmu jako želva a za chvíli se na ulici serval do krve jako kůň. Arnošt žil s Pavlou dva roky a během té doby se seznámil jak s Renatou, tak s Jonášem. S ním si kápli do noty hned. Jonáš rád poslouchal jeho historky a zároveň se zdálo, že pro něj Arnošt představoval jedinou mužskou autoritu, kterou byl ochoten čas od času i respektovat. Renata hned po rozvodu začala chodit s právníkem Viktorem Modřinkou (kterého všichni překřtili na Vrabce). Měl však jeden malinký nedostatek – byl ženatý, měl dvě děti, a jako by toho nebylo málo, byl ke všemu hrozný skrblík. Renata před svojí sestrou ani před synem nikdy netajila, že je její milenec ženatý. Arnoštovi ale dělalo potíže tvářit se na těch několika společných večeřích s Renatou a Modřinkou, jako že je vlastně všechno v nejlepším pořádku. Modřinka se choval, jako by s Renatou patřili k sobě odjakživa. Na veřejnosti se líbali a dotýkali jako čerstvě zamilovaní, bez ohledu na to, jestli s nimi někdo byl. Arnoštovi se z toho dělalo zle, ale Modřinku to evidentně vůbec nevyvádělo z míry. Jonáš se toho však naučil využívat. Jak se dostával do puberty, začal pociťovat partnera své matky jako soka, který mu zabírá místo v bytě. Jeho vzpoura začala tím, že mu sem tam něco drze odsekl. Modřinka to sice neřešil, ale později si na něj vždy chodil stěžovat Renatě. Ta si pak v následném (alespoň) čtvrthodinovém telefonátu vylévala srdíčko sestře Pavle a prosila ji, jestli by Arnošt nemohl Jonášovi domluvit. Bylo to takové divadélko s předem danými pravidly: Arnošt se po její prosbě zatvrdil, že nikomu domlouvat nepůjde. Jak měl klukovi domlouvat, když viděl, že ho Renata nechává vlčit a jediné, co ji zajímá, je Vrabec? Co mu měl vštěpovat do hlavy, když byl v podstatě na jeho straně? Pavla Arnoštovi vždy tolerovala pár minut odmlouvání a protestů, aby si nemyslel, že snad ztratil tvář. Pak ale dostal Umět vorat s druhým

23

nemilosrdné ultimátum. Buď půjde a Jonášovi domluví, anebo bude tichá domácnost… Tentokrát ale musel Jonáš provést něco mimořádně vážného. Tak dlouhý telefonát už Arnošt dlouho nepamatoval. Raději ani nechtěl slyšet, co se zase stalo. Jako už mnohokrát předtím se zařekl, že nikam nepojede a nikomu domlouvat nebude. „Tak tedy dobře. To víš, že jo. Hlavně se opatruj,“ zakončila Pavla telefonát a ztěžka odložila sluchátko, jako by vážilo nejméně tunu. Pak se podívala na Arnošta. Ten jejímu pohledu říkal úpěnlivé zraky, ale dělal, jako by ji neregistroval. Začala virtuální přetlačovaná, kdo s koho. Pavla však v pohledech nepokračovala. Povzdechla si a šla se také osprchovat. Deset deka jahod je v čudu, odhadoval Arnošt a byl naštvaný na Renatu. Sáhl do ledničky a vyndal si pečené kuřecí stehno. I když bylo studené, krásně vonělo, až se mu sbíhaly sliny. Pavla nenáviděla, když jedl, aniž si vzal talířek a příbor. Arnošt držel kuřecí stehno v ruce a s chutí se do něj zakousl, jako ten barbar. Normálně by ho čekala Pavlina výčitka, ale jestliže má Jonáš opravdu velký problém, přejde Pavla jeho přestupek mlčením. Arnošt se znovu s chutí zakousl do masa. Bylo fakt skvělé. Pavla přišla z koupelny oblečená, a jak správně předpokládal, velkoryse přešla jeho zvířecí způsoby mlčením. Dokonce se ani netvářila otráveně. Jiný by se možná radoval, ale Arnošt byl v pohotovosti. No nazdar, to má Jonáš průser jak mraky! Pavla si sedla ke stolu naproti němu. Prstem začala seškrabávat neexistující kaňku a sem tam se na něj vážně podívala. Při tom hluboce a významně mlčela. „Tak copak váš mladej zase vyvedl,“ nevydržel Arnošt dlouho její pohled. Kdyby se nezeptal, asi by se rozesmál, což v dané situaci nebylo vůbec vhodné. „Ani se neptej,“ odpověděla zlomeně. Podobné odpovědi ho vytáčely k nepříčetnosti. Na první pohled bylo jasné, že se potřebovala vypovídat, a když jí dal šanci, odpoví: ani se neptej. Takhle se debaty nezačínají. Z toho by se jeden zcvoknul. „Tak se nebudu ptát,“ opáčil bezstarostně v naději, že ho tentokrát lotroviny jejího synovce minou. Znovu se zakousl do šťavnatého stehna 24


a rozhlížel se po ovladači, aby si mohl pustit televizi. Ten však nebyl na stolku, ale ležel na televizi. Pavla ihned uhodla, co chce Arnošt udělat. Rázně mu proto dala na srozuměnou, že televize se nyní pouštět nebude. „Arnošte, bylo by potřeba dojet k Renatě,“ pronesla hodně naléhavě a bylo poznat, jak se přemáhá, aby mu z duše nevynadala za jeho stravovací způsoby. „A proč by bylo třeba dojet k Renatě? Vždyť jsem se nesměl ani na nic zeptat,“ předstíral udiveného Arnošt. „Arnošte, já tě moc prosím, nebuď demagog. Dobře víš, jak jsem to předtím myslela.“ Netušil ani omylem, co se jí honí hlavou teď, natož předtím. „Pavlo, tohle přece nejde…,“ začal rozhořčeně. „Arnošte, já tě vážně moc prosím…,“ přerušila ho rezolutně. Byla drobné postavy, ale když si něco usmyslela, bylo marné jí vzdorovat. Jestliže během hovoru použila formulaci já tě moc prosím, byl obvykle čas zapomenout na své odhodlání a hodit ručník do ringu. Arnošt nechtěl přiznat porážku, ale přesto zvolil smířlivý tón: „Chápu, mladýho je zas potřeba dát do latě.“ Pavla souhlasně přikývla. Byla ráda, že ji hned pochopil. Jenže on nečekaně zaútočil: „Ale proč ho nesrovná jeho vlastní otec?“ „Ten by ho zabil, je to primitiv,“ odmítla trpělivě Pavla. Arnošt však odmítal přistoupit na její logiku. Proč měl z celé jejich rodiny neustále jen on doplácet na Jonášovy průšvihy? „Tak ať se angažuje Vrabec v hrsti. Udělal si paralelní rodinku, tak ať si vychutnává i odvrácenou tvář domácího štěstí. Užít si sex a o zbytek se nestarat by dokázal každý,“ nevzdával se. „Jsi snad zabedněnej?“ vyjela po něm tentokrát už nervózně Pavla. Jen ztráceli čas. „Dobře víš, že Vrabec je nepoužitelnej.“ „Tak proč ho tvá sestra používá?“ zakontroval, ale už věděl, že prohrává. Zatím doufal, že je to jen na body. „Já tvému synovci nemůžu donekonečna dělat tu Herodesa, tu zas laskavého strýčka Jedličku. Jednou se z toho zblázníme všichni, Pavlo.“ „Snad od tebe nechci zas tak moc,“ otočila nešťastně oči k nebi. „Copak je tak těžké pochopit, že Renata potřebuje pomoc? Je chudák rozvedená. Kromě nás nikoho nemá.“ Umět vorat s druhým

25

To byl nečistý úder. Proč by Arnošt měl vyžírat všechny Renatiny životní omyly, v nichž si snad i libovala? S jedním primitivem se rozvedla, aby si vzápětí druhého nabrnkla. Vy ostatní se starejte, jsem rozvedená chudinka. Vy ostatní se klidně postavte na hlavu, ale hlavně pomáhejte, když to já potřebuji. A jestli máte jiný program, tak si ho přesuňte nebo nejlíp úplně zrušte, protože já jsem ubohá, rozvedená samoživitelka. Jednoduché a fungující. „A co vaši?“ neházel flintu do žita. Bylo od něj rovněž nesportovní, leč pochopitelné, přehrávat problém na jiné. I prarodiče jsou příbuznými. „Váš táta by ve svém věku mohl klidně skály lámat. Proč si tedy nevezme vnoučka do parády? Je to jeho krev!“ Pavla se na něj podívala, jako by spadl z Měsíce. „Arnošte, dobře víš, že naše by porazil jen zlomek Jonášových lumpáren. Víš přece, jak na něm naše máma visí. Přestaň už konečně diskutovat a obleč se, ať vyjedeme,“ utnula nekompromisně debatu. Měl poslední šanci se zašprajcnout. Ale ani Pavla se nezdála být ochotná ustoupit. Když šlo o její sestru, byla naprosto nekritická. Riskoval tak hodně ostrou hádku a minimálně čtrnáct dnů tiché domácnosti. A protože tichá domácnost zahrnovala i embargo na sex, rozhodl se kapitulovat. Nespokojeně odhodil okousané stehno na ubrousek na stole. Neochotně vstal, začal se oblékat a při tom si ulevoval, aby to nevypadalo, že se vzdal naprosto bez boje: „Jasně. Jonášův otec je násilnický primitiv a Vrabec v hrsti se smí používat jen v posteli. Vaši se nesmějí rozčilovat. Ještě štěstí, že jsem tu já, starý vůl, který s tím grázlíkem nemá nic společného. Ale už nikoho nezajímá, jestli toho lumpa chci vychovávat.“ Během svého nespokojeného monologu se dooblékl. Místo toho, aby se s ním Pavla pustila do polemiky, počkala, až se svými nářky skončí, a pak starostlivě řekla: „To jsi celý ty, Arnošte. Ani sis neutřel mastné ruce od kuřete, takže sis zašpinil triko i kalhoty.“ Arnošt se na sebe provinile podíval a veškerý vzdor byl ten tam. Měla pravdu. Na světlých džínách i na triku byly patrné mastné skvrny od jeho prstů. „Ale já se na tebe nezlobím. Až se vrátíme, hodím to do pračky,“ dodala velkoryse s porozuměním, a dokonce se na něj usmála. „Tak pojď, ať už je to za námi.“ 26


Na to se nedalo nijak reagovat. Zase byl za blbce. Raději mlčel a v duchu se zalekl, jak s ním Pavla dokáže dokonale vorat… Renata neměla nijak velký byt. Malinká kuchyňka a dva menší pokojíky, z nichž jeden byl Jonášův a druhý fungoval jako obývák a zároveň i jako Renatina ložnice. Vzduch tu byl vyloženě nabit částicemi vzájemné antipatie a nálada by se dala porcovat. Renata usedavě štkala u sebe v obýváku a Jonáš vzdorovitě setrvával zavřený ve svém pokoji. Ani je nešel přivítat jako jindy. Pavla začala utěšovat sestru, která jen mezi pláčem dokolečka opakovala: „Co jsem komu udělala? Co jsem komu jen udělala? Tohle je přece na jednoho člověka moc!“ „Co ten tvůj gangster vyvedl tak nehoráznýho?“ prohodil Arnošt. Místní stísněná atmosféra mu lezla na nervy. Doufal, že by se Renata mohla aspoň pousmát. Jenže docílil pravého opaku. Možná mu chtěla odpovědět, ale opět ji přemohl záchvat pláče. Pavla sjela Arnošta nelítostným pohledem. Co tady dělám, ptal se otráveně sám sebe. Kašpara! Raději zanechal ženské svému osudu a zamířil k Jonášově pokoji. Před dveřmi se zastavil a zaváhal. Měl by zaklepat? Začíná už být přece jen dospělý a měl by mít právo na respektování svého soukromí… Žádná práva nemá, když se chová jak zločinec, zavrhl hned vzápětí Arnošt svoji myšlenku a s rázností generála na penzi vstoupil do pokojíčku. Mladý pán ležel oblečený na ustlané posteli a útrpně se díval do jednoho místa na stropě. Ani se po něm neohlédl. To bude paráda, jásal v duchu Arnošt. „Nazdar zločinče,“ pozdravil ho a dal si obzvlášť záležet na tom, aby bylo slyšet, že to myslí s nadsázkou. „Trestný komando dorazilo, to je fakt boží!“ ulevil si puberťák znechuceně a bylo na něm vidět, že kdyby byl na ulici, snad by si i odplivnul. To sice zasloužilo facku, ale Arnošt se ovládl. Hajzl jeden rozmazlenej, zanadával v duchu. Přisunul k posteli židli od pracovního stolu a posadil se. „I já tě rád vidím, Jonáši. Jeli jsme kolem a řekli jsme si s Pavlou, že se zastavíme,“ pokoušel se zapříst hovor. Umět vorat s druhým

27

„Myslíš si, že jsem úplně blbej?“ odvětil Jonáš znechuceně na půl pusy, aniž změnil polohu. Vypadalo to, jako by mluvil do stropu. „Komu to chceš hustit? Máma na mě zas práskala, co?“ V tu chvíli už moc nechybělo, aby se Jonáš stal obětí hrubého násilí. Arnoštova míra trpělivosti totiž právě přetekla. „Koukej si sednout, když s tebou mluvím, nebo ti pomůžu, fracku jeden!“ To na Jonáše zabralo. Párkrát už od Arnošta pohlavek slízl. Neochotně se posadil, ale díval si mimo Arnošta, jako by tam ani nebyl. „A dívej se mi do očí!“ vyžadoval Arnošt, ale cítil, že vypadá směšně, jako Funès, když totéž vyžadoval po svých četnících. Jonáš neochotně otočil hlavu. „A teď vyklop, cos vyvedl!“ Arnošta neskutečně svrběla ruka. Jeho táta vždycky v podobných chvílích říkal: „Žádnej neví, co je láska, dokud otec nenapráská!“ A to tomu puberťákovi chybělo jako sůl. Ale stromek se má ohýbat, dokud je mladý. Teď už by to zřejmě bylo jen zbytečné otloukání si rukou o cizí potomky. „Dozvím se konečně, cos provedl?“ houkl na něj. „Fakt nic moc. Máma všechno zveličuje,“ kroutil se Jonáš dotčeně. „To asi těžko, když bulí a je nešťastná jako šafářův dvoreček. Přiznej se, nebo použiju výslech třetího stupně,“ varoval ho Arnošt. „Normálně jsme koukali na bobra… Jenom tak trochu,“ dodal nejistě. „Na bobra?“ žasl Arnošt. „Vážně na bobra?“ nezdálo se mu, že by se kvůli přírodovědnému zájmu děly takovéhle manévry. Stejně tak mu nesedělo Jonášovo téměř zbabělé ujištění na konci, že jenom tak trochu. Pro jistotu se zeptal: „A kde jste se dívali na toho bobra?“ „Tady. U nás v bytě,“ špitl Jonáš. „A můžeš mi vysvětlit, na jakýho bobra jste se dívali?“ zeptal se v neblahé předtuše Arnošt. „No, Jana od nás ze třídy nám občas ukáže bobra,“ sdělil Jonáš tónem, který dával najevo, že kvůli takové hlouposti se za ním nemuseli obtěžovat a už vůbec ho nemuseli vyslýchat jako nějakého zločince. „To se jako tady před vámi svlíkne?“ žasl Arnošt, kterému konečně došlo, o jakého bobra se jednalo. 28


„No jo. Svlíkne se. Ty jsi snad nikdy nic takovýho nezažil?“ podivoval se Jonáš. Jistěže Arnošt něco podobného zažil. V osmé třídě chodil do turistického oddílu, kde měli kamarádku přezdívanou Kalimero. Ta jim poskytovala podobné výhledy. Jen s tím rozdílem, že to nedělala veřejně. Pozvat ji k někomu domů, aby jim tam předvedla striptýz, to teda neudělali. Na to jim chyběla odvaha a styděli se. Arnošt měl pro Jonáše pochopení. Chuť zahrát si s holkama na doktora určitý věk přináší a on se do něj zkrátka dostával, to bylo neoddiskutovatelné. Dělat z toho aféru mu přišlo hodně zveličené. Za to by ho nikdo neměl nijak přísně trestat. Spíš šlo o to si s ním rozumně popovídat a poradit mu, ať to příště dělají opatrněji, aby je při tom někdo nenachytal. „Ne, nic podobnýho jsem nezažil,“ zapřel Arnošt nehrdinsky svoji zkušenost a namlouval si, že to dělá z čistě výchovných důvodů. „Já jsem dospíval ještě za komančů a tehdy nic takovýho nebylo.“ Za tu zbabělou a průhlednou lež mu Jonáš věnoval další z deklasujících pohledů. „No jo, tak se hoď do klidu a nevosyp se,“ odpověděl přezíravě Jonáš, že byl znovu zralý na pár facek. Ale Arnošt své násilnické choutky zaplašil, zajímalo ho něco jiného. „A to sem ta Jana, nebo jak se jmenuje, jen tak přijde a svlíkne se?“ vyzvídal. Byl na vážkách, jestli jejich pubertální voyerství nebylo zajímavější a romantičtější, nebo jestli to teď chlapci nemají komfortnější. „No. Normálně přijde a svlíkne se,“ přitakal Jonáš. Mluvil už uvolněně. „Tomu říkám komplet servis,“ ujelo Arnoštovi uznale. Jenže v tom se od dveří ozval hysterický výkřik Renaty, která byla zvědavá, jak je jejímu synovi promlouváno do duše, a tak se do pokojíčku přikradla jako myšička. „Tak normálně? A proč jsi tedy, Jonáši, držel v ruce ten sekáček na maso?!“ Asi je ta holka pěkná kost, napadlo Arnošta, ale radši si to nechal pro sebe. Jonáš zkrátka občas fungoval jako stoprocentní antikoncepce… Umět vorat s druhým

29

Arnošt zaparkoval před vrancovským nádražím. Ještě teď mu drnčelo v hlavě, jak po zbytek soboty hučel do Jonáše smysluplná moudra. Alespoň o tom byl přesvědčen. Chvílemi měl pocit, že mluví s mimozemšťanem. Občas ale probleskovaly momenty, kdy se zdálo, že kluk nejen naslouchá, ale i uvažuje o tom, co mu Arnošt říká. Většinou se však Jonáš tvářil podobně nepřítomně jako svatý Šebestián z obrazu El Greca. Ač mu z těla trčelo několik šípů, nekřivil obličej bolestí, vypadal spíš, jako že ho to silně nudí. Do pohřbu Čeňka Telváka zbývaly tři hodiny. Na sedadle pro spolujezdce se probudil fotograf Ivan Grobner. „To tady budeme voxidovat?“ zeptal se nespokojeně, když se podíval na hodinky a protáhl se. Na rozdíl od jiných fotografů byl velice nesamostatný. Co mu redaktor výslovně neurčil, to nevyfotil. Neměl ani čich na dramatické situace a mnohé mu doslova proklouzly mezi prsty. Ale když už něco vyblejskl, stálo to za to. Grobner byl navíc proslulý tím, že neustále vyprávěl příhody a zážitky bez ohledu, zda o ně ostatní měli zájem. Arnošt vůbec nebyl odvázaný z toho, že mu ho šéfredaktor přidělil a nenechal ho fotit samotného. Naštěstí celou cestu z Prahy do Vrancova prospal, takže jeho společnost byla snesitelná. Z nádraží vyšla skupina asi patnácti cikánů, všichni v černém. Muži měli na hlavách klobouky, některým ženám kryly obličeje smuteční závoje a v rukou držely rudé karafiáty. Muži třímali věnce. Jedna stařena, aby nikdo nemohl pochybovat o důvodu jejich příjezdu, nesla na své hrudi velkou fotografii Čeňka Telváka. Kluk jako panna, jak se také dřív říkalo. Na té fotce měl neuvěřitelně krásný obličej s až průzračnýma očima. Kdyby Arnošt nevěděl, o koho se jedná, mohl by si ho splést s nějakým nakašírovaným světcem. Byl to nevšední průvod vyznačující se nesmírnou důstojností. „Foť. Jestli nebudeš mít tu ženskou s tou Telvákovou fotkou, tak tě nakopu,“ vyzval přívětivě Arnošt kolegu. Ten už stáčel okénko a musel ho v duchu pochválit, jak šikovně zaparkoval. Byla to úchvatná kompozice. Vpředu žena s truchlícím obličejem a fotkou zavražděného, za ní pak ostatní se smutkem a hněvem ve tvářích. Kdyby si je Grobner chtěl naaranžovat, určitě by mu 30


takhle úžasně nepostáli a neměli by tolik emocí ve tvářích. Spoušť fotoaparátu párkrát zacvakala a pak Grobner přístroj uklidil zpět do tašky. „Víc toho fotit nebudeš?“ divil se Arnošt. „Na co?“ ozval se neochotně Grobner. „Abys mi mohl dát na výběr, vole.“ „Jen se neboj, určitě si vybereš,“ ubezpečoval ho Grobner. Stranou od nádraží stál starý tělnatý cikán v drahém kabátě z velbloudí srsti. Na krku měl těžké zlaté řetězy a na prstech velké zlaté prsteny. Jakmile si ho skupinka všimla, hned k němu zamířila. Mezi svými měl nesmírnou úctu. Ženy se zastavily v uctivé vzdálenosti, sklopily oči a vřeštivě se rozbrečely. Tři z mužů měli to privilegium, že ho směli obejmout. Ostatní statečně zamačkávali slzy a bojovně zatínali pěsti. Muž v kabátě jim ukázal rukou k nedalekému hřbitovu a skupina se tam poslušně vydala. Jako stádo ovcí. „Ty vole,“ šťouchl Grobner do Arnošta, „To bude jejich vajda.“ „A podle čeho tak soudíš?“ pochyboval Arnošt. Viděl spoustu cikánů ověšených zlatem, ale vajdové to nebyli. „Oni jsou vždycky důležití jako hovno v řezance,“ spustil bez varování Grobner. „Jednou, ještě před listopadem jsem fotil pohřeb vajdy v Ostravě. Tos měl vidět, kamaráde. Sjeli se tam cikáni snad z celých Čech. Vajda ležel v otevřený rakvi. Každej, kdo byl na pohřbu, musel políbit nebožtíkovi ruku – a že se fronta pozůstalých táhla nějakých sto metrů ven ze hřbitova. Jako my bysme mu dali kytku, oni ale do tý rakve házeli stovky, pětistovky a tisíce. A když někdo neměl prachy, hodil tam zlatý prsten nebo řetízek. Tos nikdy nezažil a asi už nezažiješ. Tak nepředstavitelný bohatství to bylo. Když pak zatloukali víko rakve, všichni strašně kvíleli, že se to poslouchat nedalo. Určitě je přepadla lítost kvůli těm penězům a cennostem, co dali nebožtíkovi do rakve. A představ si, druhej den ráno šla vdova zkontrolovat, jestli správně osadili náhrobek, a čekal ji šok. Hrob byl vykopanej a na hlíně ležel nebožtík vyhozenej z rakve. A nikde ani halíř. Všechno vysbíraný do poslední koruny, jako by to někdo vyluxoval. Rozumíš? Nezbylo tam ani ň,“ vyprávěl Grobner velice sugestivně. „A víš, koho z tý krádeže podezírali, Arnošte?“ Umět vorat s druhým

31

Když se tak ptal, bylo to jasné jak facka. „Tebe, Ivane. Určitě tebe,“ odpověděl s přehledem Sherlocka Holmese. „A víš proč, ty prozíravý?“ „Protože vypadáš jako lump a gauner?“ napadlo Arnošta. „Samá voda, nedovtipo,“ odbyl ho Grobner. Předešlá poznámka se ho vůbec nedotkla. „Protože jsem tam byl jedinej bílej a fotil jsem to. Vůbec ani na chvíli nepřipustili, že by vykradl a znesvětil vajdův hrob někdo od nich. Nějak se domákli, kde mám ateliér, a porozhlédli se tam. Ještě štěstí, že jsem tenkrát měl nějakou práci v Polsku. Neukradli mi pravda vůbec nic, ale mohl jsem si tam po jejich návštěvě zřídit tak akorát sklad palivového dřeva. Další tři měsíce jsem pak vždycky třikrát objížděl trabantem blok, kde bydlím, abych zjistil, jestli tam náhodou není zaparkovaný nějaký podezřelý auto. A tak jsem auto nechával asi dvě stě metrů od domu, nosil jsem čepici s kšiltem naraženou do čela a černý brejle, že mě nepoznala ani sousedka. Tak jsem z nich měl nahnáno…“ „A tys to vážně neukradl?“ utahoval si z něj Arnošt. „Budeš se divit, ale bohužel ne. To bych s tebou netvrdl v tomhle pánembohem opuštěném zapadákově.“ „A přišlo se na to, kdo tu rakev vyčóroval?“ „Policajti nepřišli na nic,“ odpověděl Grobner. „A jestli cikáni dokázali odhalit toho lapku mezi sebou, to se nikdo nedoví. Je jich tolik, že když jich pár zmizí, žádný rozruch to nevyvolá. Těžko vyvracet, že Dežo nejel za bratrancem na Slovensko a už tam zůstal.“ „Když jsi to tedy neštípl, tak koukej fotit. Přijela ti další delegace,“ vybídl ho Arnošt a byl rád, že kolega aspoň na chvíli zmlkne. Pohřeb byl velkolepý. Telváka nesli v bílé rakvi nejbližší příbuzní, mezi nimiž byl i starý cikán z nádraží. Hřbitov byl lidmi našlapaný k prasknutí. Pomalu tam nebylo k hnutí. Tísnilo se tu několik stovek cikánů a hrstka bílých. Ti většinou patřili k médiím nebo k ministerské delegaci. Kapela hrála nějakou tklivou píseň. Většina cikánů vzrušeně brečela a vzájemně si padali do náručí, jako by spolu se slzami odtékaly i jejich fyzické síly. Kolem Telvákovy bílé rakve, na níž ležel jeho velký portrét, stála čestná stráž šesti mužů. 32


Arnošt dal fotografovi pokyn, aby dělal žánrové snímky, a opatrně, aby nerušil pozůstalé a truchlící hosty, procházel mezi nimi. Nedalo mu to, aby se občas nepodíval na Čeňkovu fotku na rakvi. Ty jeho zcela nevinné a upřímné oči jako by křičely do světa o neskutečné brutalitě a zcela nesmyslné smrti mladého člověka končícího svoji životní pouť, aniž po sobě stihl zanechat nějaký hmatatelný otisk. Jeho oči byly výmluvnější než servilní a sebemrskačský projev ministra i než přehnaně emoční a místy i agresivní proslov šéfa Romské občanské iniciativy, který se netajil tím, že si nenechají líbit novodobou genocidu a vezmou spravedlnost do svých rukou. Kdyby udělali ten portrét větší a bez trapných proslovů by jen hrála kapela, každý by pochopil úděsnost okamžiku. Ale oba mluvčí potřebovali být slyšeni a viděni před kamerami a objektivy fotoaparátů. Ačkoliv se veškerá pozornost upírala k vykopanému hrobu, na němž stála bílá rakev, Arnošt cítil, že ho někdo pozoruje. Zastavil se za jedním náhrobkem a hledal obličej toho, kdo se o něj zajímal. Prohlédl si mnoho smutných a truchlících tváří, ale žádná z nich o něj nejevila zájem. Asi jsem si to jenom vsugeroval, myslel si a otočil se k rakvi. V ten moment se ale jeho pohled střetl s člověkem, který z něj nespouštěl oči. Byl to onen starý cikán v kabátě z velbloudí srsti. Po tváři mu stékalo několik slz. Stálo ho velké úsilí, aby se nerozplakal naplno. Největší průchod emocí však nastal při spouštění rakve do hrobu. Všichni si uvědomovali definitivní konečnost života a triumf majestátu smrti, beroucí jim blízkého a milovaného člena rodiny. Za chvíli zasypou rakev hlínou a kromě bolesti v srdci, náhrobku a vzpomínek tu po člověku nezbude nic. Smuteční hosté štkali, až jejich nářek hraničil s hysterií. Tak vehementně se tlačili k hrobu, že se chlapi, kteří ještě před chvílí drželi čestnou stráž, museli zapřít, aby nepopadali do vykopané jámy. Na to už neměl Arnošt žaludek. Uvědomil si, že Čeněk Telvák, kterého právě pochovávali, byl o polovinu mladší než on sám. Hrozná představa. Nechtěl si připouštět podobné myšlenky a raději se vydal před hřbitov. Grobner fotky (snad) udělá, a kdyby se něco semlelo (tedy, kdyby ministr nebo jiný význačný host zahučel do hrobu), dá Umět vorat s druhým

33

mu nějakým způsobem echo. Jinak se nezdálo, že by nějaká událost mohla narušit důstojný ráz pohřbu. Arnošta zajímalo, proč došlo k takové tragédii. Ve Vrancově se skini nevyskytovali. Potvrdila mu to policejní tisková mluvčí. Rasově motivovaný čin tu za poslední roky nevyšetřovali. Měl sice pokušení zeptat se, zda Imrich Telvák, sedící toho času v Krásnicích a mlátící lidi jen tak namátkou bez rasových předsudků, jak ho informoval Valtucha, byl Čeňkův příbuzný. Ale nezdálo se mu to vzhledem k závažnosti situace úplně vhodné. Co se tady stalo, že to muselo skončit smrtí? I na to se zeptal policejní mluvčí, která byla na informace skoupá a odpálkovala ho (a nejen jeho) frází, že vyšetřování je na začátku, a proto nebudou sdělovat žádné další podrobnosti. Přitom vrahy, čtveřici místních číšníků, odhalili za dva dny a s velkou pompou to vytroubili do (mediálního) světa. Zatýkání pinglů členy zásahové jednotky viděl Arnošt v televizi. Byli to takoví nevyrostlí sušinkové kolem pětačtyčicítky. Proto asi museli být čtyři… Arnošt došel k autu, odemkl si a sedl si dovnitř. „Buď rád, žes vypadl,“ popisoval pohřební mumraj Grobner a halasil na celé kolo, jak měl ve zvyku. „Ženské ječely a střídavě omdlívaly, chlapi zas brečeli jako malí kluci. Jen Čeňkův dědeček tam stál jako skála. A mimochodem je, jak jsem tě upozorňoval, jejich vajda, víš?“ vybafl triumfálně na Arnošta. „A odkud to mám vědět?“ odvětil Arnošt jízlivě. „Na parte to nebylo, četka to nevydala a na hřbitovní zeď to taky nikdo nenapsal.“ „No, no,“ ohradil se Grobner dotčeně. „Jeden si tady třepí hubu, abys měl nejčerstvější informace, a milostpánovi to nestačí.“ „Stačí, Ivane. Ale pro jistotu mi řekni, od koho víš, že Telvákův dědeček je místní vajda?“ ověřoval si Arnošt. „No dovol,“ dotkly se Grobnera jeho pochybnosti. „Jsem novinář, ne?“ Arnoštovo mlčení a nedůvěřivý pohled byly dostatečně výmluvné. „Řekl mi to fotograf z Lidovek,“ přiznal Grobner. „My fotografové spolu držíme. Ne jako vy novináři, co si tutláte informace nejen před kolegy, ale málem i sami před sebou.“ 34


Bylo tu docela hezky, když jsem tu byl sám, stýskal si v duchu Arnošt. Grobner byl jako lavina. Neskončil, dokud svými řečmi všechny kolem neudolal. „Řeknu ti, nejsem žádný blázen do Romů, ale co je moc, to je moc. Tohle mě fakt vzalo za srdce. Ta hudba a všudepřítomnej smutek…,“ dojímal se Grobner. „Stejně to muselo být hrozný. Jak dlouho ten kluk musel trpět, když tam do něj třískali jak hluší do vrat, než mu rozrazili spodinu lebeční nebo trefili jiný orgán a on konečně umřel,“ rozjímal Grobner. „Ty jsi měl psát, Ivane. Mně samotnému jde z tvýho povídání divnej pocit až do morku kostí,“ vysekl mu Arnošt poklonu a zařadil jedničku. Volvo se pomalu rozjelo a vyjíždělo z parkoviště u hřbitova. Náhle jim jako sebevrah vstoupil do cesty Čeňkův dědeček, který byl podle Grobnera místním vajdou. Arnošt stačil v poslední chvíli šlápnout na brzdu a fotograf si málem rozbil hubu o přední sklo, protože se nepřipoutal. „Idiot,“ ulevil si Arnošt. Grobner hrozivě zaklel, ale naštěstí nepokračoval, protože se soustřeďoval na zamačkávání boule na čele. Čeňkův dědeček obcházel vůz, jako by se nic nedělo, a mířil ke dveřím na Arnoštově straně. Rukou naznačil, že s ním chce hovořit. „Ty si taky novinař?“ zeptal se bez jakýchkoli formalit, když Arnošt stáhl okénko. „Jo,“ přitakal mu Arnošt. „A vy jste kdo?“ „Jsem Čeňkův dědeček, Luboš Telvák,“ představil se a oči se mu zalily slzami. Těžce se mu dýchalo, za což mohlo dojetí, jeho znatelná nadváha a kouření. „Upřímnou soustrast,“ odpověděl Arnošt. „Co pro vás můžu udělat?“ „Slyšels, jak hezky vo Čendovi mluvil ministr?“ otřel si Telvák slzy. K dotazu to mělo hodně daleko. Spíše to vyznívalo jako důrazné upozornění. „Jo,“ přikývl Arnošt. Měl na ministrův projev však jiný názor. Proč se ale pouštět do polemiky se zcela neznámým člověkem. „Raději příště dávejte pozor na cestu. Mohl jsem vás srazit.“ „Hezký slova měl ministr pro našeho Čendu, že jo? Tak si je pamatuj. Kdybys něco potřeboval,“ tykal mu Telvák dál, jako by se znali celou věčnost. Umět vorat s druhým

35

Telvák mu podal do okénka kartičku se zlatě vytištěným jménem. Měl na rukou tolik zlatých prstenů, že ani nemohl prsty pořádně ohýbat. „A to ti povídám, piš pravdu!“ vybídl ho důrazně a zahrozil do auta. Oba novináři byli z jeho familiárního oslovování i konečného varování trochu rozhození. Bylo to k smíchu i pláči zároveň. „Díky za upozornění,“ odpověděl Arnošt. Jen kvůli jeho dnešnímu smutku ho neposlal do háje. „Chlap jeden pošahanej.“ Mrkl do zpětného zrcátka. Telvák se nehnul ze svého místa a ukazováčkem hrozil za vzdalujícím se vozem. Možná takhle obcházel všechny novináře. Preventivně. „Asi ho to vzalo. Nesmíš se divit. Nejmilejší vnouček… A kam pojedeme teď?“ vyzvídal Grobner s jistými obavami. „Domů!“ odpověděl Arnošt. Starý Telvák ho otrávil. Ty jeho odkazy na ministrův projev a upozornění, aby psal pravdu, ho utvrdily v tom, aby jel pryč. „Počkej, Arnošte, ty si neprohlédneš místo činu? Ani se nikoho na nic nezeptáš?“ chtěl vědět Grobner. Jako by se odmítal smířit s tím, co mu před chvílí dal kolega na vědomí. „Na co bych se asi tak podle tebe měl ptát?“ „Ježíš, na co asi tak? Máš tady mord jak vyšitý a mě se ptáš, jaký máš pokládat otázky?“ žasl Grobner nad jeho povrchností. „Jestli tě napadá něco originálního, řekni mi to a já se na to zeptám.“ „Jasně, něco originálního!“ parodoval ho fotograf. „Ale tahle vražda je unikátní,“ namítal Arnošt. „To není píchnutí kudlou do ledvin kvůli pár stovkám. Když půjdu mezi cikány a dám jim nějakou otázku, ani nemusím být věštec, abych uhodl, co mi odpoví. Nakonec starý Telvák mi už návod na to, jak psát, bezplatně poskytl. Hezky vycházet z ministrova projevu. Protože je tady vajda, za jiným cikánem už ani nemusím. Za ministrem taky nemusím. Jeho projev mluvil sám za sebe. Na to, abych šel za příbuznými pachatelů, jsem moc malá hyena a velký srab. Na mě je tu zkrátka moc emocí. Dokonce i v mý hlavě.“ „Páníčkovi straší v hlavě emoce, tak přestaneme dělat svoji práci a pojedeme domů!“ vztekal se Grobner. Arnošt nevycházel z údivu. 36


Tolik odpovědnosti a pracovního elánu u něj nepamatoval. Málem začal zpytovat svědomí. „Jen jeď domů. Já klidně můžu chcípnout hlady,“ lezl z Grobnera důvod jeho náhlé pracovní iniciativy. Narážel na to, že fotografové většinou spolupracovali s redakcemi externě a dostávali honorář za počet uveřejněných snímků. „Hele, nehraj to na mě,“ odbýval ho Arnošt. „Při tom funuse jsi měl dost příležitostí nasekat spoustu fotek.“ „A nezajedeme ještě aspoň na místo činu?“ zaškemral Grobner. „Ne!“ Fotograf zmlknul. Všechno v něm vařilo a bublalo. „Já fakt nechápu, že mě nenecháš si aspoň trochu vydělat,“ nevydržel být potichu. „Kdybys mě nechal vyfotit tu hospodu, ze který byli ti číšníci… nebo aspoň místo činu… Takhle si nevydělám na suchej chleba a vodu.“ Grobner byl známý tím, že byl na peníze. Ale fotil velice málo, protože si filmy pořizoval za svoje. Jednou na Mírově prošli celé vězení. Venku se ho Arnošt zeptal, co vyblejskl. Grobner se velice podivil. Neudělal ani snímeček, protože mu neřekl, co má fotit. A teď mu bude dávat školení? „Člověče, ty ses minul povoláním. Ty bys na tom funuse strčil do kapsy i ty největší plačky, jak se lituješ,“ ozval se Arnošt. „To chceš nafotit hospodu, kde pracoval ten vrah, a já mám pod to dát popisku: Hospoda U mordýře?“ Grobner přikývl, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc. „Ty ses zbláznil, Ivane. To přece nemá žádnou výpovědní hodnotu. Navíc to budou mít všichni ostatní.“ Grobner nerozuměl nebo to spíš chápat nechtěl. „Ale já nechci dělat to, co ostatní. A to tvoje místo činu, vždyť ani nevíme, kde je. Víme jen, že Telváka naložili do auta a odvezli někam za město a tam ho ubili. To může být kdekoli,“ rozhodil Arnošt rukou po krajině. „Mohli jsme se ve městě někoho zeptat, určitě to tady budou vědět,“ trval na Grobner na svém. „Asi jo. Bylo by spíš divný, kdyby to nevěděli,“ uznal Arnošt. Umět vorat s druhým

37

„Tak vidíš,“ chytal se stébla Grobner. „Ale jak tě znám, uděláš detail nějaké trávy. Přijde mi to stejně blbé, jako když v televizi redaktor ukáže na nějakou barabiznu a důležitě řekne, že za jejími zdmi se odehrálo drama.“ „Ale divák má jasno, Arnošte,“ trval na svém Grobner. „Ale je to na hovno. Nejvíc utrpení dokáže popsat lidská tvář, ty vole. A těch jsi měl dneska na funusu nepřeberně. Ta stará cikánka, co nesla už od vlaku na hrudi Telvákovu fotku, to byla síla! Ten jeho skoro svatý obličej, její hluboké vrásky a smutek. Takové fotky dělej, když chceš, abychom spolupracovali.“ Grobner se na něj naštvaně podíval. „Děkuji za školení, pane učiteli. S tebou se fakt nedá spolupracovat,“ zlobil se. „Ty nevíš, co chceš. V tom je ta potíž. A jak pak mám poznat, co mám fotit?“ „Máš pravdu, že nevím, co chci,“ souhlasil Arnošt. „Ale vím přesně, co nechci. Dělat zpravodajství z pohřbu. To budou mít zítra všechny deníky. Ale my jsme exkluzivní měsíčník. Nemůžeme kopírovat deníky, musíme jít víc do hloubky. Hledat jiný informace, než jaký všichni přinesou. My máme výhodu, že se případem můžeme zabývat delší dobu. Oni už po tom pozítří ani nevzdechnou. Budou mít jinou aktuálnější kauzu. A jestli na nic nepřijdu, tak klidně udělám jeden sloupek s jednou fotkou.“ „Ty ses zbláznil!“ vyděsil se Grobner. „To mi chceš říct, že prošvihnu celý den a bude z toho jen jedna fotka? To tě nesmí ani napadnout. Aspoň pět fotek, jinak jsem na mizině.“ „Prodělek je taky kšeft,“ nebral Arnošt jeho námitky vážně. „Taky ses minul povoláním. Ty jsi měl možná jít učit. Ale já od tebe žádný lekce z žurnalistiky nepotřebuju,“ odsekl mu naštvaně Grobner. „Jako reportér jsi pro mě k ničemu.“ To se dalo klidně obrátit. Ale Arnošt se s ním nechtěl přít. Do Prahy to měli pěkně daleko. Za chvíli se sešeří a ke všemu začalo poprchávat. Nakonec nebylo vůbec marné, že se Grobner urazil. Aspoň mlčel.

TVÁŘ PADLÉHO ANDĚLA

J

ak Arnošt předpokládal, zpravodajství z Telvákova pohřbu obsadilo na několik dnů přední stránky všech deníků. Citovali ministra, různé humanisty a sociology, kteří na jedné zatím stále neobjasněné vraždě poukazovali na vztah celé majoritní společnosti k menšinám. To nebyl směr, který by se Arnoštovi zamlouval. Zatím však neměl nic, čeho by se chytil. Několikrát volal policejní mluvčí, jestli konečně neodtajnili nějaké informace týkající se motivu, ale slyšel stále tu samou odpověď: „Vyšetřování je ve fázi, kdy není vhodné poskytovat jakékoli informace.“ Šéfredaktor Radim Šuba na něj tlačil a chtěl závazně slyšet, kdy odevzdá článek a v jakém rozsahu. Ze samého zoufalství skočil Arnošt na pivo s majorem Janem Hovorkou z kriminálky Středočeského kraje. Znali se a přáteli již několik let. Arnošt občas napsal, jak Středočeši úspěšně objasňují mordy a Hovorka mu zas na oplátku pustil zajímavou informaci. Jenže Hovorka o případu nic nevěděl. Do jeho rajónu nespadal a na to, aby se o něj zajímal, měl svých starostí dost. „Tak mi aspoň z informací, které proběhly, zkus přiblížit okolnosti vraždy. Co lidi může vést tak k tomu, že se čtyři dají dohromady, unesou sedmnáctiletého kluka na louku za město a tam ho ubijí?“ „To je hrozně těžký, Arnie. To už bych rovnou mohl věštit ze skleněný koule,“ vymlouval se Hovorka. „Vždyť jsi ostřílenej polda. Něco z toho usuzovat snad můžeš,“ naléhal na něj Arnošt nervózně. Byl jeho poslední šance. „Podívej, na první pohled to vypadá jako výstražná likvidace. Podobně bulharský gangster Asen Belov na épětapadesátce nechal popravovat neposlušný šlapky. Ostatní se musely dívat, když je utloukali Tvář padlého anděla

39

holemi, aby jim bylo jasné, co je potká, když se budou protivit,“ uvažoval neochotně nahlas Hovorka. Neměl rád spekulace a snažil se jim vyhýbat. On pracoval s fakty. „Třeba jim Telvák dlužil velký prachy, a když poznali, že se k nim nedostanou, rozhodli se ho exemplárně zabít. Ostatním pro výstrahu.“ „Motiv peněz nesedí,“ zavrtěl hlavou Arnošt. „Je zdůrazňován rasový, nikoliv zištný motiv.“ „Aby ses nedivil. Zištný motiv dokáže mnohdy sjednotit různé rasy. Mě zaráží ta absurdní a přehnaná brutalita. Kdyby mu chtěli dát za vyučenou, sedmnáctiletý cucák by neměl šanci, byli čtyři. Takže z toho čiší exemplárnost. A na druhé straně bije do očí až zcela amatérské provedení. Takhle brutálně se sice chovají profíci likvidující na zakázku, ale ti by to určitě nezbabrali. Nevraždili by ve městě, kde žijou. Hned po činu by byli za kopečkama a nenechali by se chytit jako malí kluci v obecním parku na třešních. Četl jsem, že ty vražedný baseballky u nich našli při prohlídce v kufru auta. Profíci by tak kolosální chybu neudělali, zbraní by se zbavili. Když tedy pomineme majetkové motivy, napadá mě jen jedno. Buď si někdo založil soukromý Ku klux klan a chtěl se markantním způsobem prezentovat nebo jim ten člověk musel provést něco hrozného,“ uvažoval Hovorka. „Vrancov jak dle vyjádření policie, tak i městského úřadu rasovými problémy netrpí, protože tu žije jen několik málo romských rodin. Telvákovi museli nechat svézt ostatní Romy ze širokého okolí, aby nebyli na hřbitově sami. Drtivá většina účastníků pohřbu vystupovala na nádraží. Co vlak, to skupinka dvaceti až třiceti lidí,“ oponoval mu Arnošt. „A co by asi tak strašného mohl udělat sedmnáctiletý kluk čtveřici pinglů? Tys neviděl jeho obličej. V životě jsem neviděl něco tak nevinnýho a čistýho…“ Hovorka za svůj život viděl tolik andělských tváří majících na svědomí tak ďábelské skutky, že Arnošta ani neposlouchal. Snažil se dát svým myšlenkám řád. „Další stopu hledej ve způsobu provedení zločinu. Jestli to byla dlouhodobě plánovaná úkladná vražda, která se nepovedla, nebo jestli jim najednou ruplo v hlavě a kluk měl prostě pech, že ho někde čapli,“ dával mu další vodítko. „Mně to přijde celé takové podivně umrněné. 40


Jako by ti vrazi ani neuvažovali. Schválně se zeptej, jestli pachatelé už seděli. To by mě fakt zajímalo. To by ti měli na prezidiu bez problémů říct. Pak si můžeme lámat hlavu dál.“ Policejní mluvčí byla hodně rozpačitá, když po ní Arnošt chtěl vědět, zda obvinění z Telvákovy vraždy měli v minulosti problémy se zákonem. „Jak to myslíte?“ divila se. „Paní kapitánko, myslím to tak, jak to říkám. Byli někdy v minulosti již trestáni?“ „A víte, že jste zatím jediný novinář, kterého to zajímá?“ prozradila mu. „To víte, někdo musí být první,“ zlehčoval její uznání. Vůbec ho nepřekvapovalo, že to nikoho nezajímalo. Většina kolegů se spokojila s povrchními informacemi nebo s tím, co zabíralo na čtenáře. Momentálně to byly emoce. Z novinových stránek a televizních obrazovek stékaly kýble slz a krve, které prodávaly své tituly daleko lépe než seriózní informace. „Tak byli trestáni, paní kapitánko?“ „Nebyli, pane Vinši. Ještě to zkontroluji, abych se nespletla. Ale domnívám se, že nebyli.“ „Takže můžu napsat, že nikdy nebyli v životě trestáni?“ „Ano.“ „A je mezi nimi nějaká spojitost? Dělali v jednom podniku nebo jsou v nějakým příbuzenským poměru?“ „Jedná se o dva bratry a jejich bratrance. Ten čtvrtý muž s nimi není v žádném příbuzenském vztahu,“ zněla odpověď. „A něco nového nemáte, paní kapitánko? Nezměnil se třeba motiv?“ tahal z ní rozumy. Kapitánka se odmlčela, jako by si formulovala odpověď. Mezi novináři se o ní tradovalo, že pokud to je jenom trochu možné, vždy všechno čte z papíru. Dokonce i před kamerou. Tak jí Arnošt nechal chvíli, aby si připravila odpověď. „Motiv vraždy stále není objasněn,“ odpověděla nečekaně. „Prosím? Vždyť jste říkala, že policie tuto záležitost šetří jako trestný čin s rasovým pozadím?“ ozval se Arnošt. Tvář padlého anděla

41

„Pane redaktore, já jsem jen říkala, že jedna z vyšetřovacích verzí pracuje s rasovým podtextem…“ „Ale počkejte, vždyť na základě vašich výroků vyjelo ministerstvo pro menšiny s antidiskriminační kampaní…,“ nestačil dopovědět, protože kapitánka mu ostře skočila do řeči. „Pane Vinši, policejní prezidium nenese žádnou odpovědnost za rétoriku jiné státní instituce.“ Hergot, holka, seš fakt dobrá, ocenil Arnošt v duchu její pohotovou formulaci a rozloučil se s ní. Opatrné poopravení se ve formulaci, že jedna z vyšetřovacích verzí pracuje s rasovým podtextem, nemuselo sice nic znamenat, ale zároveň mohlo přinést obrovský zvrat. Teď potřeboval zjistit, proč najednou byla jinak rázná mluvčí opatrná. Zkusil zavolat na ministerstvo pro menšiny, zda také náhodou nezkorigovalo svoji dikci. Jeho mluvčí Ljuba Ambášová byla pro svoji funkci vybavena především skvělou figurou. Však před prací na ministerstvu dělala gogo tanečnici v hodně profláknutém baru. Měla pro svou funkci i vhodnou barvu pleti (její tatínek byl Ind), její největší předností však bylo, že dokázala uspokojit ministrův sexuální apetit. Tím její přednosti pro funkci šéfky tiskového odboru končily. Arnošt se vůbec nedivil, že nezvolila opatrnější výrazy. Dokonce mu nabídla domluvit i termín rozhovoru s ministrem. Její vstřícnost trochu ochladla po zjištění, že není z žádného deníku s celorepublikovým pokrytím, ale jedna dušička byla ulovena. Ministr měl publicitu rád. Před listopadem hrával v jedné hudební skupině na valchu a svůj úřad zastával jen proto, že byl kamarád pana prezidenta. Arnošt si dokázal představit daleko zajímavější fakta i myšlenky ve své reportáži, než byly jeho bezkoncepční fráze. Ale třeba se ještě něco vyklube, utěšoval se. Pak může být ministrovo vyjádření zajímavou třešničkou na dortu. „Dobrá, ale dřív než za týden to nestihnu,“ upozornil ji. „To je dobře,“ zašvitořila spokojeně. „On pan ministr je stejně momentálně na konferenci na Maledivách.“ „Tak domluveno,“ uzavřel Arnošt hovor. Ani nepřemýšlel, jak může konference na Maledivách vypadat a kolik tam asi mají menšin. 42


Spíš měl obavy z toho, jak jeho šéfredaktor přijme fakt, že potřebuje odjet ještě na pár dnů do Vrancova. Jako šéf soukromého časopisu šetřil na všem. To se měl dozvědět záhy, neboť Radim Šuba právě vylezl ze své kanceláře a šel si uvařit kávu. V rámci úspor se vzdal svojí tajemnice, a tak si musel kávu připravovat sám. „Chceš taky jedno?“ zeptal se a Arnošt s díky přijal. Za chvíli se vrátil s hrnky a oba položil na Arnoštův stůl. Občas si rád popovídal s redaktory. Arnošt si vzal hrníček a trošku nervózně míchal nápoj. „Byl u mě Grobner,“ začal jakoby mimochodem Šuba. „Stěžoval si, že sabotuješ jeho práci. Víš, redakce by podle mých představ měla fungovat jako parta, která si za všech okolností pomáhá.“ Arnošt se hořce usmál. Nikdy si nechodil stěžovat na kolegy. Vždycky se s nimi dokázal dohodnout. A od Grobnera mu to přišlo zvlášť ubohé. „Já nic nesabotuju,“ ohradil se. „On by byl nejradši, kdyby se celá reportáž skládala z jeho fotek s popiskama. Neříkám, že by některý materiály takhle dělat nešly, ale on nikdy nepřinese tolik zajímavých snímků, protože je starej škudlil. Ani mně se s ním nedělá dobře, Radime.“ „Není nejlepší reportážní fotograf,“ uznal Šuba, „Ale má jednu přednost. Je lacinej.“ Arnošt se napil. Nemělo smysl šéfredaktorovi odporovat. Pro něj bylo hledisko efektivity na prvním místě. „A jak to vypadá s tou vraždou? Kdy mi to odevzdáš?“ „O tom jsem s tebou chtěl právě mluvit. Potřeboval bych do Vrancova jet ještě jednou. Vyskytly se určitý nesrovnalosti.“ Šuba se zatvářil bolestně, jako by mu právě trhali zub. „Jaký nesrovnalosti?“ „Před chvílí jsem mluvil s mluvčí policejního prezidia a ta najednou nebyla tak rigorózní ohledně rasovýho motivu vraždy,“ snažil se ho Arnošt navnadit. „Popřela snad rasový motiv?“ nevěřil Šuba. „To úplně ne. Ale dneska tvrdí, že rasový podtext je zvažován pouze u jedné z vyšetřovacích verzí. To znamená, že verzí bude asi víc.“ „A to ti řekla?“ Tvář padlého anděla

43

„Ne úplně. Musel jsem to z jejích slov dešifrovat.“ Šuba se také napil kávy a hned zkřivil tvář. Na rozdíl od Arnošta si nápoj nezamíchal a k smrti nenáviděl hořké kafe. „Já ti něco povím, Arnošte,“ obrátil se na něj bez nálady. Ta káva mu dodala. „Ty jsi můj nejdražší reportér. Napadlo tě to už někdy?“ „Když se podívám na výplatní pásku, tak ani omylem,“ pokusil se Arnošt o odlehčený tón. „Ty chytráku, tvůj plat v tom nehraje tak velkou roli. Ale ty výjezdy. Ty tvoje cesty a cesťáky…,“ stýskal si Šuba. „Nemůžu za to, že vždycky vyfasuju něco, co se odehrálo mimo Prahu. Jestli máš takovou moc, zařiď, ať se vraždí jenom v metropoli. Nebudu vůbec proti. A moje články ohlasy mají,“ nedal se Arnošt. „Ale jo. To je jediný důvod, proč ti to taky zatím toleruju,“ připustil už mírněji Šuba. „Dobře, když je moje auto tak drahý, klidně můžu na služební cesty jezdit vlakem nebo autobusem. Nebo stopem,“ zareagoval podrážděně Arnošt. „Tak výborně,“ chytl ho za slovo Šuba. „Jestli pojedeš vlakem, tak klidně do Vrancova jeď. Rád ti podepíšu cesťák třeba hned.“ Vstal a vítězně poplácal Arnošta po rameni. „Příští týden chci mít reportáž na stole. Ať nám nezasmrádne. Už dneska se o tom nepíše. Aby to vůbec ještě někoho zajímalo…“ Arnošt by ho jindy ujistil, že jeho reportáž bude bomba. Teď si však vyčítal, že raději opatrněji nevolil slova. Vlakem i autobusem cestoval totiž hrozně nerad. Pro jistotu zavolal ještě Valtuchovi, aby se podíval do papírů Imricha Telváka na adresu jeho posledního bydliště. Bylo to k neuvěření, ale shodovala se s adresou na vizitce, kterou mu tak velkoryse věnoval starý Telvák. Že by to Čeněk schytal za svého bratra či bratrance?

KDYŽ SE CESTUJE VLAKEM

C

esta od vrancovského nádraží byla docela poučná. Nádraží leželo asi pět set metrů stranou od městečka a vedla k němu jediná cesta mezi loukami a poli. Kdo šel na nádraží nebo z něj a měl tu smůlu, že natrefil na Imra, nemohl se mu vyhnout, pakliže neutekl do přírody. Arnošt si s pocitem zadostiučinění vyfotografoval nádraží. Byl to přesně ten popisný snímek, který by nechtěl ani za nic od Grobnera. Ještě nebyl rozhodnutý, jestli ho použije, ale hodit se mohl. Kráčel směrem k městu stejně jako Imro a potkával hloučky lidí směřujících na vlak. Žádná větší továrna tu nebyla, takže obyvatelé byli odkázáni na pracovní příležitosti, které nabízely blízké Domažlice a další větší města. Asi po třech stech metrech, těsně před tím, kde začínalo město, narazil na otevřenou hospodu. Zamířil do ní. Na interiér nikdo nesáhl od dob vrcholného socialismu. Všude umakart a mastné zdi nasáklé kouřem. Za pípou seděl muž pozdně středních let a četl si noviny. Kromě Arnošta tu byl jeden jediný host. Starý chlap, který si v koutku luštil křížovku a podobně jako výčepní nejevil zájem o okolní svět. Arnošt se posadil k jednomu volnému stolu a snažil se na sebe upoutat pozornost. Cesta vlakem trvala poměrně dlouho, a tak dostal hlad. Kdyby jel autem, někde by zastavil a najedl by se. V téhle hospodě ho ale chuť na jídlo přešla. Tipoval, že utopenci na pultě jsou určitě také předlistopadoví. „Dal bych si kávu,“ zavolal Arnošt na výčepního. Usoudil, že na její přípravě se toho příliš zkazit nedá. Pevně doufal, že voda projde skutečně varem, a zničí tak mikroby v ní obsažené. „Jo,“ přijal muž za pultem objednávku, aniž se nepohnul. „Tu kávu bych prosil,“ ozval se Arnošt po dalších pěti minutách. Když se cestuje vlakem

45

„Vím o vás. Jen dočtu článek. Snad se nezboří svět,“ odtušil nevzrušeně výčepní. Arnošt by se nedivil, kdyby to tady nějaký horkokrevnější člověk srovnal jako vítr pastoušku. On měl naštěstí času dost. Hodlal ve Vrancově přespat v nějakém hotelu a zatím se sotva překulilo poledne. Výčepní mu konečně donesl hrníček s kávou. Byl kupodivu čistý a nápoj příjemně voněl. „Díky,“ pronesl Arnošt a chystal se využít chvíle, kdy mu výčepní zapisoval cenu na lístek. „Kde bych se tu mohl dobře najíst?“ „Třeba u mě,“ navrhl výčepní. „Mám utopence, tlačenku nebo vám můžu udělat hemenex s vajíčky a šunkou.“ Arnošt chtěl odpovědět, že se chtěl najíst dobře. Zarazil se však včas a poručil si tlačenku bez octa, jen s cibulkou. Když mu ji výčepní donesl, chtěl ho pozvat na panáka a rozpovídat ho. Ale ten jen smutně protáhl obličej a povzdechl si. „Mladej pane, bejvávalo. Já už jsem propálil kotel. Mě tak jedině můžete pozvat na čaj s mlíkem.“ „Tak jo,“ souhlasil Arnošt, „ale vypijete si ho se mnou.“ Hostinský si ho nedůvěřivě změřil. Podobnou nabídku mu ještě nikdo neudělal. Děda v rohu zaslechl jejich debatu a škodolibě se zachechtal. Arnošt se asi nezdál hostinskému nebezpečný, protože pokýval hlavou a odešel si uvařit čaj. Arnošt po dědulovi zvědavě loupl očima a on se střelhbitě zabral do luštění. „Co vás zajímá, mladej pane?“ zeptal se hostinský, který si opravdu přinesl čaj s mlékem. „Chcete tu něco koupit? Chalupu?“ „Ne. Vy asi znáte Telvákovi?“ Hostinský si vyměnil s dědou v rohu pohled. „Myslím, že jste zaspal dobu,“ odpověděl dobromyslně. „Pohřeb toho…,“ zarazil se, jako by si nemohl vzpomenout na jméno, „byl minulý týden.“ „Nic jsem nezaspal,“ opáčil stejně dobromyslně Arnošt. „Máte skvělou tlačenku. Tu si děláte sám?“ „Kdepak. Tu kupuju u řezníka na náměstí. Von má vynikající uzeniny,“ vykládal zasvěceně, aby hned po něm sekl otázku na samé hranici slušnosti: „A proč vás zajímají Telvákovi?“ 46


„Jsem novinář. Píšu pro časopis Krimistory. Specializujeme se na kriminální případy.“ „V životě jsem o tom plátku neslyšel,“ vrtěl pochybovačně hlavou hostinský. Napil se čaje a vstal. Arnošt se už s ním v duchu loučil. Ne každému se chce vybavovat s novináři. Výčepní ho ale překvapil. Vzal stoh novin, které měl za pultem, a nesl je zpátky. Tam s nimi praštil o stůl. Bral jedny po druhých. Vždycky přečetl hlavní titulek a pak s nimi plácl o stůl. „Tak poslouchejte,“ začal. „Bestiální rasový útok! Smrt kvůli barvě pleti! Rasisté utloukli romského mladíka! Brutální rasová vražda! Mám pokračovat?“ Arnošt většinu těch článků znal. Jen netušil, co tím hostinský sleduje. „Nebo tohle,“ vzal jinou hromádku a pokračoval ve čtení. „Ministr rozhodně odsoudil rasový útok! Osobnosti odsoudily zbytečnou smrt! Pohřeb Čeňka Telváka manifestací proti rasismu!“ praštil s posledním výtiskem o stůl a otráveně se posadil. „Něco snad nesouhlasí?“ zeptal se Arnošt schválně hodně naivně. „To bych řekl!“ vztekal se zničehonic hospodský, který celou dobu budil dojem člověka, jehož nic nerozhodí. „Na pohřbu tu byly desítky pisálků, a ani jeden se neobtěžoval zajít taky mezi nás, mezi normální lidi, co tu žijeme. Nafotili a natočili pohřeb a hurá do Prahy, kde všichni napsali, co říkal ministr. Jen tak na okraj, ten tu byl dvakrát. Jednou zastavilo jeho fáro před Telvákovýma. Byl tam asi hodinu a pak odjel zas do Prahy.“ „Nebo na Maledivy,“ zabručel si Arnošt pod vousy. „A pak přijel až na ten slavnej funus. Prd ví, jak to tady chodí, ale prej by radši samou hanbou radši zčernal. Tak ať zčerná, blbec jeden!“ zlobil se výčepní. „Ten Čeněk měl mít bratra Imra. To je prý pěkné kvítko,“ nadhodil Arnošt. „Neurážejte květenu, mladej pane,“ pronesl výčepní s nefalšovaným odporem, a kdyby nebyl ve své vlastní hospodě, určitě by si odplivl. „To nebylo kvítko, ale pěknej hajzl a magor. Von narostl jako Když se cestuje vlakem

47

hovado a těžil z toho už jako kluk. A protože byl nemakačenko, obíral lidi za bílého dne. A běda, když se mu někdo vzepřel.“ Otočil se na dědu v rohu a vybídl ho: „Usměj se, Evžene!“ Děda odhalil holé dásně. „Vidíte to? Tu hubu mu vydláždil ten parchant! Protože mu Evžen nechtěl dát dvacku! Kde byl v tu chvíli ministr? A protože Evžen má hovno, tak si o protéze může nechat jen snít a jí jenom polívky a kaše. Jako malej capart. A to nebyl jen Evžen. Když to na Imra sedlo, mlátil kolem sebe jen tak z plezíru. A to dělal s přestávkami hodně roků, než ho konečně zavřeli. Zavřít můžou, pustit musej. Von se zas parchant vrátil a všechno šlo nanovo. Ani sedm chlapů s ním nehnulo, když to na něj přišlo. Ale pak přijela zásahovka a to bylo jak ve filmu, viď, Evžene?“ Evžen se zatvářil blaženě. Ta vzpomínka byla určitě chabá náplast na jeho vymlácené zuby, ale i tak udělala dědovi dobře. To byly okamžiky vypovídající o celém případu víc než popsané celé stránky. Jenom zachytit ty tváře. Nasraného výčepního, blaženého Evžena a pod tím jen několik vysvětlujících řádků. Pak by nemusel používat ilustračky typu nádraží a místo činu nebo hospodu U mordýře. „Přišli si pro něj dva ty těžkooděnci, nebo jak se jim říká, ale furt byli proti Imrovi takoví chcípáci. Odehrálo se to před hospodou,“ ukázal hostinský ven z okna. „Imro se smál jako šílenec, že z nich nadělá fašírku. Však měl pracku jako jinej stehno. Rozehnal se proti nim. Už jsem si říkal, že ti kluci stráví zbytek života v kotrmelcích. Ale voni byli jako z gumy. Dodneška nevím, jak se jim to podařilo, ale Imro netrefil ani jednoho, a pak, než bys řekl švec, válel se na břiše a ruce mu na zádech svíraly klepeta. To vám byla hotová symfonie. V tu chvíli jsem ty kluky policajtský měl hrozně rád a fandil jsem jim.“ Valtucha měl pravdu, když se zmiňoval o Imrovi, a Arnošt mu kvůli mediální náladě odsuzující rasovou vraždu nechtěl věřit. Dokonce si to nebyl ochoten ani ověřit. Nechal se ohromit vraždou. Spokojil se prohlášením tiskové mluvčí policejního prezidia a projevem ministra. Eventuální pochybnosti či otázky zapudil jako zcela nevhodné. Stejně jako všichni jeho kolegové z ostatních médií. Svědectví hostinského stavělo případ do jiného světla. Štěstí, že musel použít vlak. Kdyby 48


jel autem, určitě by do téhle hospody nezavítal. Vzpomněl si i na šéfa středočeské kriminálky Hovorku. Ten naznačoval, že je to celé podivné. Chlapům jednoho dne ruplo v palici a stalo se neštěstí. „Takže mi chcete naznačit, že Čeněk to odskákal za svého bratra?“ usoudil Arnošt nahlas. „Ale houby, mladej,“ odbyl ho hostinský. Dopil čaj, zvedl se a odnášel noviny i hrníček zpátky do svého království za pultem. „Tak co se tady stalo?“ zeptal se naléhavě Arnošt. Cítil, že je kousíček od rozuzlení. „Vlastně nic,“ odpověděl najednou unaveně hostinský a sedl si za pult, jako by ho těch pár kroků totálně vysílilo. „Ale něco se stát muselo?“ nedal si Arnošt pokoj. „Je vidět, že jste bystrej,“ odsekl hostinský, kterého najednou přepadla špatná nálada. Jako by si uvědomoval, že je všechno marné. I jeho pokusy o vysvětlování. „Kde jste byli, vy všichni novinářové, když jsme vás potřebovali? Když jsme psali na všechny strany, aby sem někdo přijel a napsal, co se tady skutečně děje? Pro nikoho jsme nebyli zajímaví. Vykašlali jste se na nás,“ obořil se na něj zničehonic. „Žádný dopis jsem nedostal,“ namítal Arnošt zcela zbytečně. „My jsme celkem nová redakce.“ „Já vám povím, kde jste byli. V prdeli. Tak si tam taky teď zůstaňte,“ odpověděl vyčerpaně hostinský. „Už vás nepotřebujeme, viď, Evžene.“ Arnošt pochopil, že tady se už nic nedoví. Škoda, slibně se to vyvíjelo. Jednou dělal rozhovor s klukem, který lezl na Mount Everest. Když byl tři sta metrů pod vrcholem, musel výstup přerušit kvůli zhoršenému počasí a vrátit se. Arnošt se nyní dokázal vžít do jeho pocitů. Sáhl do tašky a vyndal dva výtisky Krimistory. Dal je na stůl vedle peněz za kávu a čaj. Někdy to zabralo. „Jestli budete mít chuť, podívejte se na náš časopis. V každém případě díky. Nevíte o nějakém slušném hotelu?“ „Jo, na náměstí. U tulipánu. Tam se mladej vyspinká do růžova, viď, Evžene?“ poradil mu hospodský a Arnoštovi se zdálo, že je v tom kus uštěpačnosti. Když se cestuje vlakem

49

Evžen neodpověděl, jen se chrčivě zasmál jako stará čarodějnice. „Tak fajn. Třeba se zítra stavím na snídani. Ta tlačenka byla skvělá.“ „Klidně, jsme tu každý den od jedenácti,“ odvětil výčepní. Před sebou měl otevřené Krimistory a svět pro něj přestal existovat. Arnošt se ubytoval podle rady na náměstí v hotelu U tulipánu. Nebylo to nijak honosné místo. Ale koupelna i toaleta byly součástí pokoje a bylo tam čisto. Položil cestovní tašku vedle postele a pociťoval hlad. Ten kousek tlačenky, který za celý den snědl, mu nestačil. Pohyb na zdravém vzduchu udělal své. Sešel do přízemí, kde byla restaurace. Ta však měla z technických důvodů zavřeno. Bylo to celé nějaké na hlavu. Největší hotel ve městě a má zavřenou restauraci. Když se zeptal recepční, proč je restaurace mimo provoz, jen se rozbrečela a utekla na toaletu. Vyšel ven a rozhlížel se po náměstí z renesančních domů. Necitlivý bolševik uprostřed nich postavil betonovou samoobsluhu, která zcela spolehlivě zničila celé nádherné historické panorama. Arnošt uviděl otevřenou restauraci ve spodní části náměstí a vydal se k ní. „Haló, redaktore!“ uslyšel za sebou, když ušel několik kroků. Otočil se a spatřil starého Luboše Telváka. „Dobrý večer.“ „Co tu děláš?“ tykal mu zcela samozřejmě Telvák jako při prvním setkání. „Jdu se najíst támhle do té hospody, pane Telváku. Mám hlad,“ odpověděl Arnošt stroze a kladl velký důraz na jeho jméno. Třeba si uvědomí, že by neznámým lidem nemusel tykat. „Přece nebudeš chodit do hospody!“ nesouhlasil Telvák s jeho nápadem. „Já tě zvu. K sobě. Abys viděl, co jsme za lidi. Abys nás poznal. Beztak tady čmucháš, tak ať to maš rovnou od pramene. Ať poznaš, jak žijeme my a jak žil naš Čeněk. O Čeňkovi musiš napsat pravdu, rozumiš?“ Už je tady zas, posteskl si Arnošt, a než se stačil vzpamatovat, vzal ho Telvák kolem ramen a táhl ho na druhou stranu, bez ohledu na to, že jeho pozvání nepřijal. Arnošt se chtěl vymanit zpod jeho ruky. Ale i když byl Telvák dýchavičný, stisk měl pevný. 50


„To se nehodí, pane Telváku,“ vymlouval se Arnošt. „Jaky nehodi?“ nebral Telvák jeho námitky v potaz a táhl ho směrem ke svému bydlišti. „Vadi ti snad, že jsem cikán?“ To byla čirá demagogie, ale vhodně použitá. „Nevadí mi, že jste cikán. Spíš se to nehodí, protože jste pozůstalí,“ snažil se Arnošt vybruslit z vnucované pohostinnosti. „No a keho by ses chtěl na Čendu zeptat, než nas, co sme ho znali, jeho rodiny?“ nedal se Telvák. Na to argumenty nebyly. Ať by chtěl, nebo nechtěl, stejně by u Telvákových nakonec skončit musel. „A maš hlad?“ dorážel Telvák. „Mám.“ „Tak jdeme,“ rozhodl Telvák. Arnošt neměl na vybranou, a tak ho následoval. Snad z toho nějaká informace nakonec přeci jen kápne, napadlo ho. Klan Telvákových bydlel v patře domu sousedícím s hotelem U tulipánu. Měli velký byt, možná že to bylo několik spojených bytů dohromady. Arnošt ani za celý večer nedokázal spočítat, kolik v něm bylo pokojů. Když se u dveří chtěl zout, Telvák mu to nedovolil a vedl ho přímo do rozlehlého obýváku uprostřed bytu, který sloužil nejen jako průchoďák, ale i jako místo, kde se scházela celá rodina. Bylo tu nádherně čisto. Ale kravál tu byl nebetyčný. Arnoštovi bylo jasné, na co narážel hostinský, když poťouchle tvrdil, že se v hotelu vyspinká do růžova. Chtěl spočítat zdejší obyvatele, ale po chvíli toho nechal. Bylo to marné. Lidé obou pohlaví a veškerého věku se náhle zjevovali a stejně nečekaně mizeli. Na nejdůležitější obývákové zdi visely dva krucifixy a mezi nimi jako největší relikvie stála Čeňkova fotografie. Pod ní byla za sklem zarámovaná stránka z novin. Arnošt popošel blíž, a kdyby do něj hrom bacil, asi by se divil míň. Jednalo se o vystřiženou titulní novinovou stránku s ministrovým projevem z pohřbu. Na druhé zdi ho zaujalo několik na skle malovaných obrázků svatých a tři tkaniny potištěné citacemi z Bible. Na masivní skříňce stála televize s ohromnou obrazovkou. Několik dalších bylo pak v jiných částech pokoje. Hučelo to tady jako v úle. Všechny televize byly zapnuté a na každé byl zvolen jiný kanál. Před obrazovkami se tísnilo množství vřeštících a perouKdyž se cestuje vlakem

51

VRAŽDA V PRŮHONICKÉM PARKU Copyright Martin X. Czech edition Grada Publishing, a. s., 2015

Recommend Documents