VOSSSIČKY
Duben 2013 Měsíčník VOŠ a SŠ, s. r. o., Emy Destinnové 395, Č. Budějovice
1
Obsah: Úvodník Vezmu si tě když, ale já si tě vzít nechci Čím škola žila v dubnu Malé tvůrčí příběhy z dílny SMOČ Rozhovor Zábava Příběh pokračuje
2
2 3 6 9 16 20 22
Milí čtenáři, další číslo našeho časopisu je tady! Stejně tak jako konečně přicházející jaro, jsou tu naše VOSSSIČKY opět s dalšími novinkami! Pojďme tedy společně načichnout, co nám tento díl přináší! V tomto dubnovém díle naleznete článek o přednášce Cestování do Austrálie, shrnutí, co se odehrává na hodinách „Stereotýpku“, kterých se zúčastňují naši prváci, dále se můžete těšit na rozhovor ohledně příprav na maturitu a pak se můžete těšit na další novinky, které jsme do našeho časopisu zařadili. Mezi ně patří nová rubrika ZÁBAVA. A co v ní můžete nalézt? V rubrice jsou zařazené vtipy, nad kterými se určitě zasměje každý a dále hlášky, které padají během vyučovacích hodin!! Ale to není v tomto čísle zdaleka všechno! Samozřejmě jsem vám nemohla dát čichnout k celé kytičce, že? Tak proto už vás dále nebudu zdržovat a nasajte do sebe plnými doušky náš nový díl! Věřím, že se bude líbit. Přeji Vám příjemné čtení :)) Maruška Vlková
3
Vezmu si tě když…, ale já si tě vzít nechci! Kruh, od pradávna symbol jednoty, sounáležitosti lidského bytí a svazku manželského. Manželství je proces, během kterého se muž a žena rozhodnou spojit svojí životní cestu s někým, komu věří, váží si ho, a především s někým, koho milují. Ano, láska to je to pouto, co nás spojuje. Žádné červené srdce prostřelené šípem, co si dávají mladé „pubertmadchen“ do statusů na Facebooku, ale ten kruh, který si nasazujeme na prsteníček naší levé ruky s jiskrou v oku a koutky zvedajícím úsměvem, za polohlasně znějícího slova „ANO“ Není to jednoduché rozhodnutí, jelikož každý správný oddávající, tedy pokud to není nějaký opilecký kapitán rybářské lodi někde na Dunaji, vám při oné příležitosti nespočetně krát důrazně připomene ten ruce i peněženku svazující pojem „navždy.“ Není jednoduché si představit žít s někým „dokud vás smrt nerozdělí.“ To je možná ten důvod, proč v dnešní době přibývá párů, které si nechtějí nechat označkovat ruku nebo je to možná i tím, že lidé se 4
naučili milovat sami sebe. To víte, důvěra je v dnešní době nedostatkové zboží, obzvlášť pokud nevěříte sami sobě. Na druhou stranu je také pravda, že tento akt sebou nese i patřičně komplikující právně- občanské povinnosti, jako je změna jména nebo předmanželská smlouva. Tak proč si komplikovat život, společným vlastnictvím, když víme o sobě, že naše myšlenky jsou dost nevázané a náš mozek i srdce razí pravidlo „show must go on.“ Začínám si okolo sebe všímat čím dál víc mladých lidí (90 % přátelé a kamarádi), kteří se rozhodli do toho praštit a zahodit svobodu toho volně pobíhajícího mustanga (viz film Ženich na útěku), a vyměnit ji za roli zkroceného koně běhajícího uvnitř cirkusové manéže. Je dost pravděpodobné, že vám tento výrok pohybující se mezi vodami cynismu a kruté reality přišel trochu zavádějící, nicméně jsem tím chtěl naznačit jeden úhel pohledu, který jsem donedávna razil i já sám. Tento pohled je ovšem rozšířen i mimo vědomí tohoto hezkého a sympatického kluka a svým způsobem to tak má každý, i když třeba jenom v nepatrném procentu hluboko ve svém podvědomí. Každopádně to riziko vidíme všude, ať už jsou to naši rozvedení rodiče, tety, 5
strýcové, slečna co vám dělá nehty, nebo vy sami. Sice nemám v lásce ty klišé používané v amerických filmech, když se má konečně zvrátit ten smůlou naplněný děj filmu, ale věčná je pravda, že člověk by měl k jistým rozhodnutím dospět. Proto dříve, než se rozhodnete spojit svoje „bankovní účty“ v jeden společný (v ekonomickém slangu = svatba), pokuste se zjistit, co je to vlastně ta médii opěvovaná láska, jelikož na ty ostatní formality máte ještě čas. Janko Levársky
6
Čím žila škola v dubnu 2., 10. a 19. dubna = Během dubnového měsíce se první ročník střední školy zúčastnil přednášek s názvem STEREOTÝPEK. Tyto hodiny se konaly celkem třikrát. Lektorky, které Tyto přednášky vedly, nazvaly jednotlivé přednášky dílnami, ve kterých se při každé hodině dělalo něco jiného. Na první hodině se žáci seznamovali s pojmy jako je již právě zmiňovaný stereotýpek, dále třeba haloefekt a spousta dalších. Také zjišťovali, kdo nebo co je v životě ovlivňuje. Další hodina byla zaměřena na hodnoty života. Žáci si ujasňovali, co je pro ně v životě nejdůležitější a z toho sestavovali svůj žebříček hodnot. Na žebříčku hodnot poté pracovali i ve dvojicích, a tak se museli společně dohodnout, což byl pro některé dvojice docela problém Poslední dílna byla zaměřena opět na příběh z první hodiny. Žáci se dozvěděli, jak celý příběh nakonec dopadl, a měli za úkol o tom diskutovat. Dostali i jednotlivé postavy z příběhu, do kterých se museli vžít a obhajovat jejich chování
7
v daném příběhu. Celkem se všichni u jednotlivých obhajob zasmáli. Při této dílně byla atmosféra asi nejvíce uvolněná. Věřím, že tyto hodiny každému něco nového přinesly. 16. dubna = V tento den se žáci třetího a čtvrtého ročníku střední školy a studenti vyšší odborné školy zúčastnili přednášky o EU. Dozvěděli jsme se, kdy bychom měli mít euro, které země žádají vstup do Evropské unie, anebo proč Řecko s Itálií prožívají hospodářskou krizi více než státy střední Evropy. 17. dubna = Celá střední škola se zúčastnila přednášky o Austrálii v sále Bazilika v Art Igy Č. Budějovice. Za hodinu a půl jsme proputovali celou Austrálii s lidmi, kteří tam strávili 9 měsíců. Takže věděli, jak těžké je tam najít si práci, jaké jsou australské tradice, navštívili všechna zajímavá místa, například se potopili k největšímu korálovému útesu na světě a spoustu dalšího. 18. dubna = Žáci prvního ročníku střední školy se spolu s panem učitelem Martinem Drlíkem zúčastnili fyzického semináře na Jihočeské Univerzitě tady v Českých Budějovicích. Kde si mohli vyzkoušet práci s mikroskopem.
8
22. dubna = Tento den se na celém světě slaví den Země, a tak se této akce zúčastnila i naše škola. Nejprve se skupina žáků ze střední školy sebrala a šla sbírat odpadky kolem školy a v okolí Poté si žáci přinesli plastové flašky a víčka a už bylo na jejich bujné fantazii, co z nich vytvoří. 24. dubna = V Českých Budějovicích se každoročně koná Odpad Fest, který pořádá Jihočeská Univerzita, kdy se studenti vysoké školy společně s žáky střední školy seberou a jdou sbírat po celém městě odpadky. Tento pochod se sbíráním odpadků je zakončen na kolejích Jihočeské Univerzity, kde je připraveno občerstvení a spousta kapel. 29. duben = tohoto dne se žáci střední školy a studenti vyšší odborné školy zúčastnili přednášky na téma ČERNOBYL. V doprovodu hlavní představitelky Jihočeských matek přišel muž, který byl hasičem v jaderné elektrárně Černobyl. Společně s nimi nás navštívil fotograf, který Černobyl navštívil již dvanáctkrát a stále se tam vrací. Tato přednáška byla velmi zajímavá, a každý si z ní něco odnesl. Uzávěrka 29. dubna 2013, Míša Martínková
9
Malé tvůrčí příběhy z dílny SMOČ Úsměv Ne nadarmo se říká, že s úsměvem jde všechno lépe. Úsměv je přirozená, krásná a milá grimasa ve vašem obličeji, nestojí vás čas, úsilí, ani peníze. Když jdete jen tak po ulici a někdo se na vás bezdůvodně pousměje, máte z toho radost, ať už si to uvědomíte, nebo ne. Ta maličkost vám zvedne náladu. Úsměv je nejkrásnější cesta mezi dvěma lidmi a žádný člověk na světě není tak chudý, aby ho nemohl darovat lidem kolem sebe. Úsměv pomáhá zraněným srdcím, a časem je i léčí. Svět je plný nešťastných a zoufalých lidí, proto je třeba usmívat se, jak to jen jde. Nikdy nevíte, komu tím pomůžete. Někdy budete potřebovat pomoc upřímným úsměvem i vy. Eliška Bártová
10
Byla jsem čtyřletá rockerka Rodiče vpadli do mého pokoje bez dovolení. Nevšimla jsem si jich hned, protože Kabáti duněli z cédéčka, až okna drnčela. Skákala jsem na posteli a mocným hlasem zpívala s Pepou Vojtkem: „Tak napít mi dej, ať se to tu trochu hejbá.“ Byly mi čtyři roky a byla jsem těžká rockerka. V době tohoto svého drsného mládí na mě ale měla vliv i jiná muzika. Každou druhou neděli u nás doma zkoušelo kytarové trio, ve kterém působila moje starší sestra. Trio hrálo pestrý repertoár počínaje J. S. Bachem po písničky Čechomoru. Sedávala jsem mezi stojany na kytary a přála si připojit se k nim. Můj sen se splnil a já měla v pěti letech své první vystoupení. Ve skladbě pro čtyři kytary jsem hrála palcem na jednu strunu. Na dochovaném videu z koncertu házím hlavou do rytmu a vlasy mi rockově poletují. Na kytaru jsem hrála několik let a naučila jsem se mít ráda různé druhy a styly hudby. Později jsem ale přešla ke zpěvu a můj muzikantský obzor se opět rozšířil o další žánry. Jsem stejně tak kamarádka s Mozzartem jako s Tomášem Klusem 11
nebo s kapelami Beatles, Queen, Žlutý pes, Metallica, Tlustá Berta či Vypsaná fixa. Abych se popravdě přiznala, neposlouchám úplně všechno. Podle mě v předpeklí hraje dechovka a v pekle techno. Tak to jsou moje stručné hudební paměti. Zkrátka život bez hudby by byl jako školní rok bez prázdnin. Letos mi bude sedmnáct let. Jsem pořád drsná rockerka? Nejsem si tak úplně jistá. Ale dejte mi napít, ať se to trochu hejbá. Markéta Truhlářová
12
Konec světa a blackout 12. 2. 2020 Můj milý deníčku, měli mne za blázna, že si tě píši. Psát do knihy? Co to je za kravinu? Vždyť dnes už se knihy ani nečtou. Vyšly z módy. A teď jsi to jediné, co mi zbylo. Je pátý den bez elektrické energie. Po celé České republice se šíří obavy, strach, šílenství, beznaděj. Mladí lidé vybíhají ze svých domů, držíce své portréty a vykřikují na kolemjdoucí lidi: „Líbí se ti to? No tak, líbí?“ Ostatní vyškrabávají své statusy na zdi domů, někteří z nich se dočista pominuli. Teplota se pohybuje lehce nad mínusem. Lidé v panelácích rozdělávají uprostřed svých obýváků oheň. Štěstí, že my topíme dřevem už od mých tří let, kdy jsme koupili dům. Bohaté dámy vyhazují své šátky od Gucciho, Tommy Hilfigra a jiných. Vyměňují je za teplé, ač ošuntělé péřovky svých prarodičů.
13
27. 2. 2020 Milý deníčku, neměla jsem teď moc času psát. Pomáhala jsem rodičům zabarikádovat dům, aby se sem nikdo nedostal a vytvořit dostatečné zásoby jídla, které by nám na nějaký ten měsíc snad měly vystačit. Lidé už nemají čím topit, začínají se kácet lesy čím dál více. Nikdo si neuvědomuje, kam toto šílenství míří. Na ulicích se utvořily gangy. Lidé vykrádají své domácnosti navzájem. Strach už mi nedovolí ani překročit práh domu. Ptám se, dá se tohle ještě nějak zastavit? 29. 2. 2020 Zabili mi rodiče. Nevím, co si tu sama počnu. Nepřežiji. Nevím co se děje venku, nemám odvahu ani na pět vteřin vykouknout z okna. Sedím ve sklepě a čekám. Karolína Škardová
14
Povídka na pokračování. Díl druhý. Poslední cesta – střepy Před můstkem ji zastavil mladý muž v námořnickém obleku, jenž mu opravdu seděl. ,,Billets s'il vous plaît,“ řekl. Denise vytáhla svůj lístek. Měla druhou třídu. ,,Až do New Yorku?“ dal se s ní mladý muž do hovoru. Hádala mu tak na nejvýš dvacet let. V obličeji byl pohledný. Měl krásné uhrančivé hnědé oči a krátce střižené hnědé vlasy, které měl našponované pod námořnickou čepicí. Na levé hrudi měl štítek se jménem a hodností. “Námořní důstojník Nicolas Prei.“ ,,Ano!“ odpověděla. Nicolas jí uštípl konec lístku. ,,Sama?“ vyzvídal. Denise smutně mrkla. ,,Ano.“ Mladý důstojník podal dívce lístek a letmo se jí dotkl svými studenými prsty. ,,Pokoj 53 - spolubydlící myslím, že už tam máte, alespoň nebudete cestovat sama,“ rozmáchl se rukama. Bylo to gesto, kterým jí vyzýval, aby vstoupila na loď. Kývla hlavou a usmála se na něho. ,,Přeji příjemnou cestu!“ dodal mladík ještě. Denise vykročila na můstek. Svými bílými botami na malém podpatku se můstku dotkla lehce. Postupovala pomalým krokem. Jakmile vstoupila na palubu 15
lodi, ohlédla se za sebe na důstojníka Nicolase. Ten jí svým zrakem sledoval. Denise mu věnovala široký úsměv. Nicolas dívce úsměv oplatil a přikývl. Pokoj 53 našla lehce. Loď nebyla takovým bludištěm, jak se prve obávala. Jelikož neměla první třídu, kufry si musela odnést sama. Až v uličce, kde měla mít svůj pokoj, jí pomohl postarší pán. ,,Merci!“ poděkovala mu, když jí kufr odnesl až přímo dovnitř pokoje. Muž si poupravil brýle a odešel zpět na chodbu. V pokoji to bylo docela pěkné. Nebyl nějak zvlášť velký, ale ani malý jako měli ti ve třetí třídě. Postel z dubového dřeva, noční stolek též a skříň na věci byla z jiného dřeva. V jednom koutě byl malý stůl z nějakého tmavého dříví. Na něm svícen s třemi svíčkami. Na druhém rohu pokoje bylo to samé. Z této místnosti byl vchod ještě do jedné, do menší, kde bylo umyvadlo a záchod. Celým pokojem voněla skořice. Maruška Vlková
16
Příprava na maturitu Jako v předchozích dvou dílech našeho časopisu ani tady nesmí chybět rozhovor, a tak jsem tentokrát poprosila Janka Levárského, aby mi zodpověděl pár otázek ohledně přípravy na maturitu, než se spolu se svými spolužáky rozprchnou do světa vysokých škol. Už se nějak připravuješ na maturitu? Moje máma si myslí, že pořád. Můj táta si myslí, že kromě pátečních večerů trávených mimo domov, ano. Moje babička si myslí, že bych se neměl tolik učit a měl bych začít víc jíst. Moje sestra si myslí, že pořád „čumím“ na facebook a učit se začnu jako ona někdy během „Svaťáku“. Můj pes neví co je to učení, tudíž si myslí, že furt jím, spím, nebo venku běhám za fenkami. Můj psychiatr si myslí, že bych se neměl zaměřit na učení, ale spíš na ovládnutí svého vzteku, abych náhodou během maturity nikomu neublížil. Moje přítelkyně si myslí, že jí pořád podvádím a zakrývám to tím, že se musím učit. A já ve skutečnosti včera zjistil, že za deset dní maturuji.
17
Máš ze zkoušky dospělosti strach, nebo si to tak nějak nebereš? Strach úplně nemám. Já si myslím, že by se člověk měl na to připravovat, ale ne s podvědomou předtuchou, že to nedá, nýbrž s dojmem že to musí dát. Naše vlastní psychika s námi cloumá, ze zkušenosti vím, že i na pódiu dokáži udělat mnohem lepší šou, když si věřím, než když jsem nejistý. Tréma se každopádně dostavuje, proto by si měl mezi učením člověk udělat občas i pauzu a jít ven za přáteli a „rozkopat nějaký ten koš“. Ne to byl vtip, ale odreagování je možná stejně důležité jako samotné „biflování.“ Nebo jsou tu ještě individua, která se spoléhají na štěstí. Můj táta říká, že „ štěstí přeje připravenému.“ Na druhou stranu „co tě nezabije, to tě posílí.“ Co budeš dělat dál, když uděláš maturitu? Plánuji narazit na zahradě na ropný vrt. Jen doufám, že nenarazím na kanalizaci. A teď vážně, na zahradě ropný vrt nemám, to už vím jistě. Každopádně jsem si rozposlal přihlášky na vysoké školy s ekonomickým zaměřením (spíše management
18
a marketing), ovšem mojí velkou vášní je hudba, to ví asi každý, takže je dost možné, že příští rok bych zkusil Janáčkovu akademii v Brně, obor hudební management. Každopádně pokud se ptáte na těsně po maturitě, tak bych si trochu projel Evropu - Francie, Anglie, Itálie a samozřejmě letní festivaly. Předpokládám, že po složené zkoušce dospělosti se to půjde řádně zapít, nebo se mýlím? „Ve jménu Beama, Walkera i Danielse,vožerem se.“ A abych to dal na správnou míru, toto rčení vzniklo v Bohem zapomenutém klubu Mc Fabrika za spoluúčasti Ondřeje Konečného (on by byl naštvaný, kdybych ho tu nepřipomenul). I navzdory tomuto rčení já nemám rád bohapusté „chlastání“, já mám rád okamžiky, které si stojí za to pamatovat. Je pravda, že se občas něco málo u toho popije, ale bez přátel (jak ve třídě, tak i mimo ní) a atmosféry je to mrhání penězi a zbytečné pokoušení zdraví. Jakmile skončí poslední zkouška posledního z nás tak mě, mami a tati, doma nečekejte…
19
Ok. A co by si chtěl na závěr vzkázat budoucím maturantům, respektive současné OA3.? Střední škola je poslední životní etapa vás jako dětí, tak na sobě dělejte, ať se v budoucnu můžete na to ohlédnout a říct si, že to stálo za to. …tak a jízda začíná. Zapsala Míša Martínková
20
Zábava Vtipy Víte, co vám udělá žirafa, když jí plivnete do ksichtu?... Podkopne žebřík… Víte, co napadne kohouta, když jeho slepice snese sedmikilové vejce? Že asi pštrosovi rozbije držku!
Jde beruška na karneval a má tváře narvané tvarohem. Přijde k ní šneček a ptá se jí, za co jde. Beruška si zmáčkne tváře a řekne: „Za beďara.“ Přijde vlk do porodnice podívat se na syna. Prohlíží si ho a celej se rozplývá: „Jaký máš krásný očička, a ten čumáček, ty malinký zoubky…a ty ouška. Ty ouška? Ty uši!!!! No počkej, zajíci!“
Honí sloni mamuta a nakonec ho dohoní. Popíchají ho kly, zmlátí choboty, podupou ho a zdrhnou. Otřesený mamut si zlostně povzdechne: „Zatracení skini!“ Na dveře chlívku zaklepe vlk a povídá: „Kůzlátka, děťátka otevřete vrátka! Já jsem vaše maminka? Mlíčko jsem vám donesla!“ A zevnitř se ozve: „Di do háje vlku. My jsme sirotci!“
21
Hlášky našich učitelů ze třídy OA 3. Petr Musil: Si myslíte, že vás nevidím, ale já vás vidím!! (upřený pohled do zrcadla) Antonín Bednář: Míša: Počkej (na Kačku) Bednář: My už si tykáme? Hanka Civišová: Vy jste takový moji retardíci!!
Člen KSČ (expresivně) To, co má kouhout pod zobákem (každý žák užívá za každým slovem) Nejčastější způsob hodnocení Co si žák za školní rok nejvíce užije Co žáky nejvíce překvapí Co žák dělá nejčastěji v hodině
22
Příběh pokračuje Když se ze zasněženého pole dostala konečně na silnici, stoupla si na kraj vozovky a začala stopovat. Projel kolem ní červený Ford s blonďatou řidičkou a nezastavil. Zkoušela dál, ale všichni kolem ní jen profrčeli a ohodili jí hnědě zabarveným sněhem z vozovky. Asi až po hodině stopování a mrznutí se na ní usmálo štěstí. Zastavilo jí krásné modré
23
BMW s mladým pohledným řidičem. Měl hnědé oči, krátké hnědé rozcuchané vlasy a na sobě měl černou koženou bundu a modré rifle. Zeptala se ho, zda jede tam, kam potřebuje. Čirou náhodou řekl, že přesně tam má cestu. Dívku to potěšilo a tak si k němu přisedla. Zabořila se do té pohodlné béžové sedačky a připoutala se. Čekala je asi tak hodina cesty. Maruška Vlková
Nebo raději takhle? Jen o malou chvíli později oba vyšli na nepatrně prošlapanou stezku. Vinula se nejprve po okraji lesa a pak náhle odbočila hlouběji mezi smrkové velikány, jejichž větve se skláněly pod bělostnou pokrývkou. V panujícím tichu bylo zřetelně slyšet chroupání sněhu pod těžkými koženými botami a sotva postřehnutelný psí dech. A kdesi daleko vpředu tichoučké naříkání lapeného zvířete. Náhle jako rána z děla se lesem rozlehlo startování motoru. Vlčák nepotřeboval pobídku a vyrazil vpřed. Myslivec
24
zrychlil. V duchu zanadával na starostu a ostatní přemoudřelé šašky ze zastupitelstva obce, kteří mu již několikrát odmítli z obecních peněz přispět na skútr. Že pytláci běžně disponují dopravními prostředky je totiž ani za mák nezajímalo. Stromy se po dalších několika minutách rozestoupily a před příchozími se rozevřel malý palouček. V protilehlém rohu mezi zavátými maličkými jedličkami, ze kterých koukaly jen špičky, ležel vlk. A o kus dál se mezi jehličnany mihl velký nablýskaný skútr. Bára Říhová
25
