Vojenský zeměpisný ústav v době ohrožení státu v letech
1933–1938 Uchvácení moci v Německu fašistickou Národně socialistickou německou dělnickou stranou (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei – NSDAP) v roce 1933, nacisty proklamované vojensko-politické cíle a sílící vliv Sudetoněmecké strany (Sudetendeutsche Partei – SdP) v československém pohraničí vytvářely reálnou hrozbu pro existenci samostatného Československa. Ta byla ještě násobena tím, že republika jako demokratický stát poskytovala azyl protinacistické opozici a německým emigrantům. Československý stát i jeho armáda proto postupně a ve vzrůstajícím rozsahu činily opatření k posílení obranyschopnosti republiky. Uvedená situace a přijatá opatření se promítly pochopitelně i do činnosti a rozsahu úkolů Vojenského zeměpisného ústavu. Již v roce 1933 byla přijata nezbytná ochranná vojenská cenzurní opatření, jež vedla k utajování prací a podkladů zpracovávaných a vydávaných Vojenským zeměpisným ústavem. Týkalo se to zejména prostorů a obsahu geodetických prací zaměřených na zhuštění trigonometrické sítě až do V. řádu, ve vybraných prostorech zaměření a stabilizace dělostřeleckých pevných bodů, urychlení reambulace topografických map 1 : 25 000 a revize speciálních map 1 : 75 000 v příhraničním pásmu proti Německu a později i Rakousku. Nová válečná organizace armády a mobilizační plány ukládaly Vojenskému zeměpisnému ústavu postavit za mobilizace velitelství válečného vyměřování při hlavním velitelství operujících armád, tři geodeticko-topografická oddělení armád (GTO-A) a sedm topografických oddělení armádních sborů (TO-AS). Součástí uvedených oddělení, kromě složek měřických, byla již i mobilní kartoreprodukční pracoviště pro přímé zabezpečení vnitřních potřeb štábů. Nepočítalo se, a ani pro to nebyla k dispozici technika, s tiskem map nebo maso-
vým dotiskem operačních nebo vojenskogeografických údajů a zpravodajských informací do map. Úkolem teritoriálního VZÚ měl být především tisk a zásobování vojsk mapami. Jak již bylo uvedeno, podstatně vzrostly a byly urychlovány práce týkající se geodeticko-topografické přípravy území státu k obraně, zejména jeho pohraničních oblastí. Tomu odpovídal i roční nárůst objemu geodetických prací, a to triangulačních prací o 180 %, topografických prací o 130 % a tisku o 100 %. Počet triangulačních oddělení ústavu byl zvýšen na pět. Počty technických důstojníků ústavu, kteří vykonávali odborné práce, byly zvýšeny z 59 na 109. K největšímu kvantitativnímu a kvalitativnímu posílení personálu došlo v roce 1935 u astronomicko-geodetického odboru, kdy s ohledem na geodetické úkoly přípravy obrany republiky bylo do ústavu přemístěno 17 inženýrů, vesměs stavařů, v té době poddůstojníků v základní službě, kteří po absolvování desetiměsíčního geodetického kurzu a po další dobrovolné činné službě byli aktivováni v hodnosti poručíků jako důstojníci-geodeti VZÚ. Mnozí z nich se později stali vedoucími funkcionáři zeměpisné (později topografické) služby.50 Další nábor důstojníků byl proveden v roce 1937. Aby byli využitelní i pro mapovací práce, absolvovali tito důstojníci do roku 1939 i desetiměsíční topografický kurz VZÚ. Ke zvládnutí potřeb dělostřelectva, zejména pro určování souřadnic dělostřeleckých pevných bodů v příhraničních oblastech a pro zpracování seznamů souřadnic, byli k ústavu přivelováni další důstojníci od vojsk. Popisný odbor byl doplňován zkušenými příslušníky ústavu s geografickým vzděláním a zejména zkušenými veliteli – absolventy Vysoké válečné školy a důstojníky hlavních druhů vojsk.
50 Byli to například tehdejší por. Ing. Jan Klíma, por. Ing. Jaromír Bátěk, por. Ing. Miloš Jelínek, por. Ing. Jiří Štál, por. Ing. Václav Mrzena, por. Ing. Jiří Hustoles
a por. Ing. Josef Vykutil.
39
1933–1938
KAPITOLA 3
Aby dosáhly potřebného stupně vycvičenosti, připravenosti a součinnosti pro případ „náhlé pohotovosti“, účastnily se mobilizačně vytvářené jednotky válečného vyměřování pravidelně cvičení vojsk – například: ─ v roce 1935 se jednotky válečného vyměřování spolu s jednotkami dělostřeleckého zpravodajství zúčastnily cvičení organizovaného Zemským vojenským velitelstvím (ZVV) Bratislava a jednotky GTO-A a TO-AS cvičení organizovaného a řízeného ZVV Praha; ─ v roce 1936 GTO-A cvičení řízeného ZVV Bratislava; ─ v roce 1937 TO-AS a další jednotky válečného vyměřování mobilizace a mobilizačního cvičení 3. a 5. divize. Z nepřímo získaných informací vyplývá, že vybraní příslušníci VZÚ se zúčastnili průzkumu a prováděli vyměřovací práce, geologický a zřejmě i hydrogeologický průzkum při vý-
stavbě hraničních opevnění a opevňovacích prací zahájených v roce 1935. Přednosta popisného odboru VZÚ plukovník Josef Churavý (po válce povýšený in memoriam za odbojovou činnost na brigádního generála) byl koncem roku 1935 ustanoven přednostou dělostřelecké skupiny Ředitelství opevňovacích prací. Tuto funkci zastával až do podzimu 1938, kdy se po Mnichovu vrátil do VZÚ na funkci zástupce velitele ústavu. V tomto období byla intenzivně aktualizována a doplňována velitelská příručka Vojenský zeměpis Československé republiky a přilehlého území sousedních států. Podle nových pokynů pro rekognoskaci bylo s vysokým úsilím prováděno ve spolupráci s operačními orgány vojenskogeografické vyhodnocení hlavních operačních směrů. O teoretickém rozpracování i přístupech k praktickému provádění součinnosti vojsk s jednotkami válečného vyměřování svědčí řada publikovaných článků.51
Ukázka speciální mapy v měřítku 1 : 75 000 s přítiskem kilometrové sítě v systému JTSK, standardní vydání
51 Byly to například články:
─ Kryštof, F. Součinnost vyměřovacích útvarů s dělostřelectvem sboru. Dělostřelecké rozhledy, 1937, str. 405–414. ─ Válka, O. Použitie jednoduchých zásad fotogrammetrie pre doplňovanie máp a pre určovanie cielov. Vojenské rozhledy, část dělostřelecká, 1938, str. 60–63. ─ Ressel, A. Pevné body a jejich význam pro dělostřelectvo. Vojenské rozhledy, 1934, str. 405–414.
40
VOJENSKÝ ZEMĚPISNÝ ÚSTAV V DOBĚ OHROŽENÍ STÁTU V LETECH 19331938
Aby bylo možné využít mapy pro připojování prvků bojových sestav a určování souřadnic cílů, byly topografické mapy v měřítku 1 : 25 000 a speciální mapy v měřítku 1 : 75 000 doplňovány kilometrovou sítí. Avšak samo kartografické zobrazení těchto map a z něho vyplývající délkové i úhlové zkreslení, polohová nepřesnost vyplývající z metody mapování a mnohdy i obsahové zastarání mapy snižovaly hodnotu a použitelnost takto doplněné kilometrové sítě – mohla být použita jen jako síť orientační s předpokládanou polohovou chybou 50 až 200 metrů. Se vší naléhavostí se tedy prokázala potřeba nových, moderních a přesných vojenských map. Rozsah a prostory, v nichž byly do roku 1938 zhotoveny novým mapováním základní topografické mapy v měřítku 1 : 20 000, respektive 1 : 10 000, však neodpovídaly potřebám obrany státu. Ze speciálních topografických map v měřítku 1 : 50 000 byl zhotoven pouze jeden mapový list. Protože existovalo reálné nebezpečí leteckého napadení Prahy, a tím i ohrožení Vojenského zeměpisného ústavu, byla schválena a v roce 1937 zahájena výstavba záložního objektu ústavu v Harmanci (nyní sídlo slovenského Vojenského kartografického ústavu), a to v první etapě do roku 1938 v hodnotě dvou milionů korun. Lze oprávněně soudit, že výstavba objektů v Harmanci byla součástí komplexního záměru vybudovat záložní polygrafickou kapacitu pro rozhodující státní potřeby, tj. nejen tisk map, ale i státních cenin. Těsná blízkost papíren, dostatečné zdroje energií a vody, obtížnost leteckého napadení v hlubokém údolí tvořily významné výhody zvoleného prostoru. Ve vší naléhavosti vyvstal i úkol zajistit pohotové a bezpečné zásobování vojsk mapami. Proto byly zásoby map dosud uložené ve Vojenském zeměpisném ústavu rozděleny do tří skladů: ve VZÚ v Praze, ve Valašském Meziříčí a v Ružomberku. Pro činnost Vojenského zeměpisného ústavu za války a jím v mobilizaci vytvářených polních geodeticko-topografických jednotek byly zpracovány a vydány nezbytné předpisy – například G-V-6 – Organizační předpis pro útvary válečného vyměřování, nebo MOB-25 – Mapy pro případ mobilizace, který řešil zásobování mapami za války. K předpokládaným úkolům válečného vyměřování byl orientován i výcvik důstojníků ústavu. Od roku 1931 každoročně pro-
52 Styčným důstojníkem pro VZÚ byl jmenován škpt. Ing. Klega. 53 O rozsahu, tempu a výkonnosti topografických prací a tehdejších metod
topografického mapování svědčí následující údaje: Od vzniku Vojenského zeměpisného ústavu, tj. od roku 1919 do konce roku 1938 bylo provedeno nové mapování v měřítku 1 : 10 000 na ploše 1 394 km2 a v měřítku 1 : 20 000 na ploše 13 275 km2, dále byla provedena reambulace map v měřítku 1 : 25 000 na ploše 38 242 km2 a revize mapy speciální v měřítku 1 : 75 000 na ploše 48 946 km2. Vzhledem k časově náročné technologii kartografického a reprodukčního zpracování výsledků nového topografického mapování byl z celkového počtu mapových listů nového měření (asi 70 mapových listů v měřítku 1 : 10 000 a asi 170 mapových
1933–1938
bíhal geodetický kurz, od roku 1932 zdokonalovací geodetický kurz a výcvik v provádění měřických prací pro důstojníky dělostřeleckého průzkumu. Osvědčenou formou byly také polní stáže příslušníků VZÚ u 331. dělostřeleckého měřického pluku. K pohotovějšímu a komplexnějšímu sladění činnosti ústavu s operačními plány a potřebami armády byla v rámci operačního oddělení hlavního štábu čs. armády zřízena v třicátých letech samostatná funkce důstojníka pro styk s VZÚ.52 Činnost Vojenského zeměpisného ústavu a jeho součástí v tomto období charakterizují zejména následující významné práce: Přednostou topografického odboru byl v roce 1933 jmenován plukovník Ing. Karel Konečný. V tomto roce byly také dopracovány teoretické základy a prováděcí instrukce pro nové vojenské mapování. V zájmu překonání přetrvávajících rozporů mezi armádou a civilními resorty a tím dané patové situace rozhodlo se ministerstvo národní obrany, i přes trvající rozpornost stanovisek Národního komitétu geodetického a geofyzikálního, zahájit již od roku 1934 nové mapování v měřítku 1 : 20 000 (vybrané prostory v měřítku 1 : 10 000), a to v obecném konformním kuželovém zobrazení Křovákově, ačkoliv oficiálně dosud jako celostátní stanoveno nebylo. Práce byly na jaře 1934 skutečně zahájeny, s hlavním úsilím na středním Slovensku. Křovákovo zobrazení bylo v Československé republice oficiálně zavedeno jako definitivní a celostátní i pro topografické mapování až v roce 1937 výnosem ministerstva financí z 16. 12. 1937. Mapový list v měřítku 1 : 20 000 v Křovákově zobrazení měl pravoúhlý rám tvořený kilometrovou sítí 8 x 10 km; mapy byly zpracovávány v novém značkovém klíči z roku 1934. O nedořešení některých sporných otázek svědčí skutečnost, že na těchto nových mapách byla zeměpisná délka udávána od poledníku Ferra i Greenwiche. Základní metodou mapování byla stále metoda stolová. Touto metodou dokázal výkonný, zkušený topograf zmapovat až 14 km2 za měsíc. Mapový list o ploše 80 km2 tedy zpracovával téměř 6 měsíců, celou jednu měřickou sezonu. Je zřejmé, že při této technologii mapování postupovaly mapovací práce velmi pomalu. Do roku 1938 bylo v měřítku 1 : 20 000 takto zmapováno 12 275 km2, tedy necelých 10 % státního území, tj. asi 170 mapových listů, převážně ze Slovenska a Moravy.53
listů v měřítku 1 : 20 000) vydán do roku 1938 jen nepatrný díl – zhruba 80 mapových listů v měřítku 1 : 20 000 a 40 mapových listů v měřítku 1 : 10 000. Podklady a výsledky mapování na Slovensku, předané po rozdělení Československa v roce 1939 Slovenské republice, byly při válečných událostech zničeny a nenávratně ztraceny. Podle vzpomínek pamětníků se tak stalo pravděpodobně v létě 1944 při stěhování části slovenského Vojenského zeměpisného ústavu z Bratislavy do Harmance, kdy nejcennější majetek ústavu ve vagonech zřejmě shořel mezi Breznem a Banskou Bystricí v prostoru Dubová–Nemecké. Zároveň byly pravděpodobně zničeny i podklady z 3. rakouského vojenského mapování a další reprodukční a tiskové podklady a materiály.
41
1933–1938
KAPITOLA 3
V roce 1934 byly na Slovensku v prostoru Beckova provedeny úřední zkoušky použití letecké fotogrammetrie pro topografické mapování a pro mapování katastrální. Ověřována byla i vyhodnocovací technika firem Zeiss, Wild a Heyde. Po vyhodnocení zkoušek přijatý závěr komise hodnotil fotogrammetrickou metodu pro topografické mapování jako plně vyhovující a výkonnou; pro mapování katastrální byla hodnocena jako dosud méně vhodná. Po překonání zbytků nedůvěry velení VZÚ byly objednány Zeissovy překreslovače SEG a stereoplanigraf Zeiss C-5, který však byl dodán až za protektorátu v roce 1939.54 Pro mapování stolovou metodou byl masově zaveden stolový tachymetr (eklimetr). Pokračovaly práce na reambulaci map („topografických plánů“) v měřítku 1 : 25 000 a na revizi speciálních map v měřítku 1 : 75 000. V ostravské průmyslové oblasti byla provedena také revize map v měřítkách 1 : 10 000 a 1 : 20 000, zpracovaných dříve v zobrazení Benešově.
V roce 1933 byl za spoluúčasti VZÚ přijat program komplexního budování geodetických základů ČSR, který zahrnoval zaměření dalších základen, zpřesnění a sjednocení metod měření vodorovných úhlů a astronomických měření, vybudování sítě velmi přesné nivelace na celém území státu, vybudování sítě gravimetrických bodů a systematické měření zemské tíže na nich. Astronomicko-geodetický odbor pod vedením svého přednosty plukovníka RNDr. Ladislava Beneše v souladu s programem prací prováděl měření v základní trigonometrické síti, kde byly pro její zpřesnění zaměřovány další Laplaceovy body (určování zeměpisných souřadnic a astronomických azimutů). Zaměřena byla nová délková základna na Slovensku u Feledinců (dnešní Jesenské) a pak také vypracován projekt, vytýčena a zastabilizována další nová základna u Piešťan. Rozhodující úsilí geodetických prací VZÚ však bylo orientováno ke zhušťování existující trigonometrické sítě vkládáním
Ukázka jednoho z prvních listů mapy v měřítku 1 : 20 000 zpracované Vojenským zeměpisným ústavem v roce 1933 již v Křovákově zobrazení
54 Fotogrammetrické oddělení VZÚ zpracovalo od svého vzniku do roku
1938 na 1 400 km2 pozemní fotogrammetrií. Letecké snímkování provedené již s parametry vyhovujícími pro stereofotogrammetrické vyhodnocení bylo uskutečněno na 67 000 km2, tedy téměř na polovině území státu.
42
Vyhodnocení však bylo provedeno pouze zkušebně, pro získání podkladů k nákupu nejvhodnější techniky. Od roku 1936 systematicky vedený a vesměs zachovaný archivní fond negativů leteckých měřických snímků tvoří dnes hodnotu nesmírné technické, kulturní, historické, ale i vědecké ceny.
VOJENSKÝ ZEMĚPISNÝ ÚSTAV V DOBĚ OHROŽENÍ STÁTU V LETECH 19331938
1933–1938
bodů nižších řádů a k zaměření dělostřeleckých pevných bodů a takzvaných zhušťovacích bodů ve vojensky důležitých příhraničních prostorech.55 Výpočty byly prováděny a souřadnice byly udávány v souřadnicovém systému Jednotné trigonometrické sítě katastrální ( JTSK), která odpovídala zavedenému obecnému konformnímu kuželovému zobrazení Křovákovu. Plukovník RNDr. L. Beneš několikrát upozornil písemně ministerstvo národní obrany i přímo ministra národní obrany Bradáče na nevhodnost této souřadnicové soustavy pro vojenské potřeby obrany státu. Ale jeho upozornění nebyla vzata v úvahu, a proto se rozhodl na vlastní žádost z armády odejít. K 1. 7. 1934 byl propuštěn do zálohy a novým přednostou odboru byl jmenován plukovník Ing. Emanuel Dvořák. Vzhledem k potřebám zajištění obrany státu ve složité vojensko-politické situaci v roce 1937 a 1938 prováděli v exponovaných pohraničních oblastech s obyvateli převážně německé národnosti triangulační práce místo důstojníků VZÚ civilisté – geodeti triangulační kanceláře ministerstva financí. V souladu s posláním odboru a tradicí vědecké angažovanosti jeho vedoucích byly studovány a podporovány možnosti a práce dalšího rozvoje a zdokonalování metod astronomie i geodézie. Tak ve spolupráci s Vysokou školou technickou v Brně, profesorem Kladivou a jeho katedrou, ústav započal s tíhovými měřeními. V tomto opatření je možné spatřovat první krok ke studiu problémů dynamické geodézie. Zavedením tzv. neosobního mikrometru pro astronomický cirkumzenitál, který byl zkonstruován podle návrhu pracovníka VZÚ RNDr. Emila Buchara, byla významně zdokonalena technika a přesnost astronomických měření. Pro přesné měření úhlů v síti se samozřejmostí stalo používání Wildových teodolitů se skleněnými limby. Protože docházelo k častému poškozování povrchové stabilizace trigonometrických bodů, byla v roce 1934 zavedena druhá podpovrchová stabilizace skleněnou destičkou. Úsilí kartografického odboru v čele s přednostou podplukovníkem Ing. Františkem Melicharem bylo do roku 1934 orientováno na dokončení doplňkových prací pro Atlas Republiky československé, a to zejména na opravy speciálních map v měřítku 1 : 75 000, které byly z celého území státu opravovány a upraveny pro dvoubarevné vydání s plochami lesů vytištěnými zeleně. Bylo zkušebně ověřeno i vícebarevné zpracování a vydání této mapy v dalších variantách. S ohledem na perspektivu úkolů spojených s novým mapováním však nebylo s její další úpravou pro vícebarevné vydávání pokračováno. Trvalým úkolem odboru byla údržba generální mapy v měřítku 1 : 200 000 a mapy vzdáleností v měřítku 1 : 300 000.
A jak již bylo uvedeno, byla od roku 1934 do topografických plánů v měřítku 1 : 25 000 a do speciálních map v měřítku 1 : 75 000 urychleně doplňována a dotiskována orientační kilometrová síť. Novým úkolem odboru bylo kartografické zpracování výsledků mapování v měřítku 1 : 20 000 a na základě těchto map odvození nové speciální mapy v měřítku 1 : 50 000. U této mapy bylo kartograficky zpracováno několik listů, ale vydán byl pouze jeden mapový list – Banská Bystrica. Základní technologií kartografického zpracování map 1 : 20 000 byla ruční kresba (včetně názvosloví) na křídový papír s určením pro ofsetový tisk. Modernizace výzbroje armády a konkretizace operačních plánů obrany republiky si vyžádala také vývoj nových typů speciálních map. Takovou byla například mapa pro útočnou vozbu – dnešní tankové vojsko. Pro letectvo a leteckou dopravu byla zpracována generální mezinárodní letecká mapa a normální letecká mapa. K 20. výročí ČSR byla kartograficky zpracována nová vícebarevná mapa republiky v měřítku 1 : 1 000 000. Reprodukční odbor, vedený přednostou podplukovníkem Ing. Ferdinandem Kudličkou, v té době vysokým úsilím, převážně však na zastaralé technice, reprodukoval a tiskl mapy pro mobilizační potřeby a vytváření plánovaných nedotknutelných zásob. Základní tiskovou technikou byl ofset; ústav však v té době měl jen jednobarvové tiskové stroje. Popisný odbor, který vedl od roku 1934 přednosta podplukovník Dr. Ubald Kolařík, pokračoval ve vojenskogeografickém vyhodnocování státu s důrazem na prostory a směry významné pro obranu a odpovídající požadavkům na informace pro rozpracování operačního plánu obrany republiky. Současně však rozvíjel svou činnost v nových přírodovědeckých oborech, jejichž význam pro potřeby armády narůstal (geologie, průzkum a evidence podzemních prostor, hydrologie a zásobování vodou pro pevnostní systém, meteorologie atd.). Tak například v roce 1938 byl uspořádán kurz praktické hydrologie pro záložní důstojníky-hydrology VZÚ, kteří pak prováděli hydrologické mapování a další odborné práce podle potřeb Ředitelství opevňovacích prací a na Slovensku. Vzhledem k rostoucím mírovým i mobilizačním úkolům bylo nutné řešit spolu se zvyšováním počtů příslušníků ústavu i řadu personálních problémů. Výcvik elévů jako zdroje nových technických pracovníků byl vyhodnocen jako nehospodárný a byl v roce 1937 ukončen. Další odborní pracovníci – rotmistři byli získáváni náborem, soutěží z řad délesloužících poddůstojníků. Problémem bylo i mobilizační zařazení gážistů (2 důstojníci) a mužstva (21 %) německé národnosti.
55 Ve spolupráci s dělostřelectvem bylo zřízeno u VZÚ a později u 331. dě-
Zhušťovací body byly voleny s předpokladem, že budou následně použity pro potřeby mapování, a proto byly i stabilizovány (mezníkem, vysekáním křížku do zaměřovaného terénního předmětu apod.), jejich souřadnice byly určeny geodeticky se střední chybou 2 m. Zajímavostí je, že tyto body byly v určitém rozsahu využívány i při novém topografickém mapování po roce 1953, samozřejmě po transformaci jejich souřadnic do rovinného souřadnicového systému roku 1952 (S-1952) a po prověření spolehlivosti identifikace polohy a přesnosti určení jejich souřadnic vůbec.
lostřeleckého měřického pluku „Ústředí pro zjišťování dělostřeleckých pevných bodů“, které řídilo práce a zpracovávalo seznamy souřadnic. Jako dělostřelecké pevné body byly voleny výrazné a dobře dostupné situační body (křižovatky komunikací, mostky a propustky na nich, boží muka a kapličky), které nebyly jinak stabilizovány. Jejich souřadnice byly určovány měřicky, ale i odsunutím z map velkých měřítek; střední chyba určení jejich polohy dosahovala hodnoty až 8–10 m.
43
1933–1938
KAPITOLA 3
Pro doplnění stavu technických důstojníků byl kromě geodetických a topografických kurzů znovu prováděn i přímý nábor vysokoškoláků – zeměměřických a stavebních inženýrů. Mírový početní stav gážistů a vojáků v základní službě (kromě občanských pracovníků) dosáhl 558 osob. S ohledem na vysoké počty příslušníků ústavu a růst úkolů byl v roce 1935 předložen návrh na výstavbu dalšího objektu VZÚ v nezastavěné části bloku, ve kterém ústav stojí. V objektu za 2,5 až 3 miliony korun měl být popisný odbor, geodetický a topografický kurz, pomocná rota a další pomocné a hospodářské složky ústavu. K realizaci však nedošlo. Práce prováděné Vojenským zeměpisným ústavem k zajištění obranyschopnosti státu i ve prospěch hospodářského, kulturního a vědeckého rozvoje přispívaly k růstu autority a upevňování prestiže ústavu nejen v Československu, ale i v zahraničí. Svědčí o tom jak četnost a složení hostů, kteří ústav navštívili, tak i zájem o účast a vystoupení příslušníků ústavu na zahraničních vědeckých kongresech a jednáních. Například v roce 1934 navštívil VZÚ generál Douglas Mac Arthur, náčelník generálního štábu armády USA. Nesporně nejvýznamnější však byla návštěva prezidenta republiky Dr. Edvarda Beneše dne 7. 12. 1937, který navštívil ústav v doprovodu ministra národní obrany Františka Machníka a náčelníka hlavního štábu armádního generála Ludvíka Krejčího.56 V daném období došlo též ke změnám ve velení VZÚ: v roce 1934 odešel do výslužby brigádní generál Karel Rausch. Novým velitelem byl ustanoven brigádní generál Dr. Antonín Basl, který byl již od roku 1932 zástupcem velitele VZÚ. Po jeho náhlém onemocnění a úmrtí v roce 1937 se stal velitelem ústavu plukovník PhDr. Jiří Čermák, dříve přednosta popisného odboru a od roku 1932 zástupce velitele VZÚ. Ústav svých maximálních výkonů dosáhl v roce 1937. Práce v roce 1938
Prezident republiky Dr. E. Beneš se v doprovodu velitele VZÚ plukovníka PhDr. Jiřího Čermáka (vlevo) seznamuje s novými mapovými podklady zpracovanými ústavem
byly přerušeny v květnu opatřeními ostrahy státní hranice a pak zářijovou mobilizací, po níž následoval osudný mnichovský diktát. Mobilizační úkoly plnil a splnil i Vojenský zeměpisný ústav. Pod řízením plk. PhDr. J. Čermáka bylo vytvořeno velitelství válečného vyměřování, stanovené polní i teritoriální jednotky a orgány. Byly aktivovány sklady map. Početní stavy ústavu byly doplněny na válečné počty. Vyhrocená vojensko-politická situace roku 1938 si vyžádala i zajišťovací práce – vyhotovení bezpečnostních kopií a vybudování bezpečnostního archivu, skartaci vybraných písemností. I přes vyhrocenou situaci byla za účasti řady vědeckých kapacit republiky zahájena příprava na zpracování a vydání sborníku ke 20. výročí práce Vojenského zeměpisného ústavu. Přijetí mnichovského diktátu, okleštění Československé republiky a následné události vedoucí až k okupaci státu postavily Vojenský zeměpisný ústav před nové problémy a úkoly.
56 O četnosti, složení a úrovni návštěv VZÚ podává svědectví kronika ústavu a zápisy v ní. Ministr národní obrany ČSR a náčelník hlavního štábu navštívili
ústav od roku 1930 několikrát.
44
VOJENSKÝ ZEMĚPISNÝ ÚSTAV V DOBĚ OHROŽENÍ STÁTU V LETECH 19331938
1933–1938
Významné zahraniční návštěvy Vojenského zeměpisného ústavu v letech 1933–1938
a) Generál Douglas Mac Arthur, náčelník generálního štábu americké armády
b) Admirál C. Buchholtzer, velitel rumunského VZÚ
Činnost VZÚ v letech 1933–1938 se úzce přimykala k opatřením státu a armády směřujícím k posílení obranyschopnosti republiky. Přes nesporně vysoké úsilí příslušníků ústavu za potřebami armády zaostávaly topografické mapování státu, kartografická tvorba a tisk topografických map nového mapování a koncepce, která by vyhovovala potřebám topografického připojování prvků bojových sestav, pozorování a určování cílů. Z ohlasů ve vojenském tisku lze soudit, že si tyto problémy uvědomovalo velení armády i VZÚ. V daném období však nebylo z časových i technických důvodů možné existující nedostatky překonat. Souhrnně hodnoceno, je však možné říci, že Vojenský zeměpisný ústav v mezích svých možností úkoly uložené mu ve prospěch zabezpečení potřeb obrany Československé republiky splnil.
45
