Teorie a praxe IP telefonie - 3. dvoudenní odborný seminář Kongresové centrum Hotelu Olšanka, 5. a 6. listopadu 2008
VOIP KOMUNIKACE Z POHLEDU ČESKÉ LEGISLATIVY Ing. Roman VITHOUS pracoviště: Asociace operátorů digitální telefonie, z.s.p.o.; mail:
[email protected] Abstrakt: Příspěvek se zabývá některými častěji diskutovanými aspekty VoIP komunikace v kontextu aktuálně platné české legislativy.
1
Obecný právní rámec elektronických komunikací a vstup do podnikání
Základní podmínky v oblasti komunikací, zejména vstup podnikatelů do oboru, podmínky podnikání a regulaci trhu upravuje Zákon č. 127/2005 Sb. o elektronických komunikacích (ZoEK). Tento zákon již několik let významně usnadňuje zahájení komunikačních činností a budování komunikačních sítí novým zájemcům podnikatelům zejména tím, že místo licenční politiky, tedy postupu „povolovacího“ zavedl postup „ohlašovací“. Vstup do podnikání v oblasti komunikací je tak velmi jednoduchý. Zájemce o toto podnikání v současnosti pouze své podnikání oznámí zákonem stanoveným postupem Českému telekomunikačnímu úřadu (ČTÚ). Pokud je oznamovatel obecně způsobilý k podnikání a podané ohlášení je bez vad, může oznamovatel podle zákona již ke dni doručení ohlášení ČTÚ zahájit svou podnikatelskou činnost. Nejsou nutná žádná další živnostenská oprávnění, koncese či licence. ČTÚ je pak povinen do jednoho týdne od doručení vydat osvědčení o tom, že činnost byla ohlášena. (Zde si dovolím poznámku, že u osob dosud nepodnikajících není ono okamžité zahájení podnikatelské činnosti k datu ohlášení tak jednoduché. Bez dokladu o evidenci totiž nový podnikatel nezíská IČO, neotevře si účet v bance, atd., čili podnikatel, začínající „na zelené louce“, bude muset nejspíš počkat na vydání osvědčení. Pokud však již někdo podniká v jiné oblasti, může být možnost okamžitého zahájení komunikační činnosti skutečným ulehčením...) Avšak i když se možná někdy snaha maximálně zahájení činnosti mine účinkem, je významné, že jednoduchý úkon nahradil například u veřejné telefonní služby komplikované, zdlouhavé a nákladné licenční řízení, zatížené poplatkem 100000 Kč. Získání licence k poskytování veřejné telefonní služby bylo v minulosti navíc zcela znemožněno jiným subjektům, než akciovým společnostem, zatímco dnes může tuto komunikační službu poskytovat i fyzická osoba. Vedle podmínek vstupu do podnikání zákon dále definuje jednotlivé základní typy komunikačních činností, služeb a sítí a dosti detailně stanovuje také všechny podstatné povinnosti subjektů, podnikajících v oblasti komunikací. Nově konstituuje Český telekomunikační úřad, který je podle § 3 ZoEK určen jako „ústřední správní úřad pro výkon státní správy ve věcech stanovených tímto zákonem, včetně regulace trhu a stanovování podmínek pro podnikání v oblasti elektronických komunikací a poštovních služeb.“ Mimo kompetencí ČTÚ zákon také vymezuje, byť dosti kuse, některé kompetence Ministerstva informatiky, o něž se ovšem po jeho zániku podělila, společně s dalšími kompetencemi v oblasti komunikací, ne zcela průhledným způsobem ministerstva vnitra a průmyslu. Dále byl zákonem 127/2005 Sb. zrušen a nahrazen Zákon 151/2000 Sb. o telekomunikacích, třináct jeho prováděcích vyhlášek a všechny individuální i generální licence. Ovšem jak současně se ZoEK, tak následně během jeho zavádění do praxe, bylo vydáno nemalé množství nových prováděcích předpisů a rozhodnutí, jejichž aktualizovaný seznam je k dispozici na webu ČTÚ. Mnohé z nich se však netýkají hlasové komunikace, takže zájemce o poskytování VoIP komunikace se s nimi vůbec nemusí dostat do kontaktu. Minimálně zběžně by však měl nahlédnout do těchto vyhlášek: • Vyhl. 290/2007 Sb. o úhradě nákladů na databázi údajů pro potřeby tísňového volání. • Vyhl. 238/2007 Sb. o rozsahu, formě a způsobu předávání osobních a identifikačních údajů, formě databáze těchto údajů a rozsahu, formě a způsobu předávání těchto údajů subjektu, který provozuje pracoviště pro příjem volání na čísla tísňového volání (vyhláška o předávání údajů pro účely tísňových volání). • Vyhl. 117/2007 Sb. o číslovacích plánech sítí a služeb elektronických komunikací, ve znění vyhlášky č. 231/2008 Sb.
strana 123
Teorie a praxe IP telefonie - 3. dvoudenní odborný seminář Kongresové centrum Hotelu Olšanka, 5. a 6. listopadu 2008 • Vyhl. 442/2006 Sb. kterou se stanoví struktura informací zveřejňovaných o povinném subjektu způsobem umožňujícím dálkový přístup. • Vyhl. 486/2005 Sb. kterou se stanoví výše a způsob úhrady efektivně vynaložených nákladů na zřízení a zabezpečení rozhraní pro připojení koncového telekomunikačního zařízení pro odposlech a záznam zpráv, na uchovávání a poskytování provozních a lokalizačních údajů a na poskytování informací z databáze účastníků veřejně dostupné telefonní služby. • Vyhl. 485/2005 Sb. o rozsahu provozních a lokalizačních údajů, době jejich uchovávání a formě a způsobu jejich předávání orgánům oprávněným k jejich využívání • Vyhl. 336/2005 Sb. o formě a rozsahu informací poskytovaných z databáze účastníků veřejně dostupné telefonní služby a o technických a provozních podmínkách a bodech pro připojení koncového telekomunikačního zařízení pro odposlech a záznam zpráv. • Vyhl.160/2005 Sb. kterou se stanoví forma Telekomunikačního věstníku, způsob uveřejňování údajů a způsob jejich předávání k uveřejnění. • Vyhl.159/2005 Sb. kterou se stanoví vzor průkazu k výkonu státní kontroly elektronických komunikací, ve znění vyhlášky č. 26/2006 Sb. • Vyhl. 158/2005 Sb. kterou se stanoví minimální náležitosti návrhu smlouvy o přístupu nebo o propojení veřejných komunikačních sítí. • Vl. nař. 154/2005 Sb. o stanovení výše a způsobu výpočtu poplatků za využívání rádiových kmitočtů a čísel, ve znění nařízení vlády č. 288/2007 Sb. a nařízení vlády č. 162/2008 Sb. U podnikatelů v oblasti komunikací by mělo být běžnou záležitostí také alespoň občasné sledování publikovaných dokumentů na webu ČTÚ, zejména „Všeobecných oprávnění“, „Opatření obecné povahy“ a „Rozhodnutí o ceně“. Nyní je jich tam dostupných cca osmdesát.
2
VoIP komunikace - kam a jak ji začlenit
Občas se na mne obrátí zájemce o poskytování služeb na bázi VoIP s tím, že by si chtěl nastudovat za jakých podmínek může takovou činnost vykonávat, ale že k tomu nemůže nějak nic nalézt, a má pocit “díry v zákonech“. Specifikem VoIP komunikace totiž je, že nám v české legislativě jakoby chybí. Výjimkou je jen zmínka o ní ve vyhlášce 117/2007 Sb., která konkrétně zmiňuje „veřejnou komunikační síť, určenou pro přenos hlasu prostřednictvím internetového protokolu“, a to v souvislosti s číslovacím plánem, aniž by již však dále takovou síť či v ní poskytovanou službu jakkoli definovala. Legislativa na nás ale nezapomněla, a důvod neexistence zvláštní zákonné úpravy VoIP je jednoduchý. Nejde totiž ani o komunikační činnost, ani o síť či službu, jimiž se současná zákonná úprava zabývá, ale o technologii. A o technologiích § 6 odst. 3 ZoEK uvádí následující: „Ministerstvo a Úřad jsou povinny zohlednit potřebu technologicky neutrální regulace; technologicky neutrální regulací se rozumí regulace, která neukládá povinnost použít konkrétní druh technologie a ani žádný druh technologie nezvýhodňuje.“ Zákon tak staví VoIP technologii plně na roveň jakýmkoli jiným technologiím samostatně ji, obdobně jako jiné technologie, nezná a podmínky poskytování služeb či budování a provozování sítí definuje „univerzálně“. To má výhodu v tom, že vcelku skončily plané diskuze zejména velkých „klasických telekomů“ o tom, zda služby poskytované touto technologií jsou plnohodnotné „když je to jen ta IP.“ Negativem ovšem je, že často zejména „technicky myslící“ poskytovatele a uživatele této technologie současný stav znejisťuje, jakou službu vlastně aktuálně z pohledu zákona poskytují, hodlají poskytovat či užívají a jaké podmínky u ní platí... Takové dotazy občas dostávám, a odpověď na otázku o jakou službu se jedná, nemusí vždy být úplně jednoduchá. Nicméně s použitím několika ustanovení ZoEK se dá obvykle odpovídající typ služby či činnosti, nalézt a lze dovodit, jak se k ní postavit. Metodicky nejde o složitý postup. Zákon 127/2005 Sb. definuje jednotlivé typy služeb a sítí v části „Vymezení pojmů“ v § 2. Analýzu, zda jde u nějaké VoIP komunikace o službu ve smyslu tohoto zákona, je nejlépe zahájit porovnáním s ustanovením § 2 písm. n) první část, kde se uvádí:
strana 124
Teorie a praxe IP telefonie - 3. dvoudenní odborný seminář Kongresové centrum Hotelu Olšanka, 5. a 6. listopadu 2008 „Pro účely tohoto zákona se rozumí: službou elektronických komunikací služba obvykle poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací...“ Zde je zjevné, že do obsahu této definice nám nespadá VoIP komunikace mezi dvěma účastníky paketové sítě bez využití operátora, jako je volání na IP adresu a podobně. Stejně tak se do této definice nejspíš nevejde volání mezi členy dejme tomu komunity typu občanského sdružení, zaměstnanců téhož podniku, či jiné, pokud vedou komunikaci zejména mezi sebou a bezúplatně. Tedy byť by i jejich sdružení či podnik pro uživatele obsluhovalo nějakou VoIP ústřednu, neposkytuje jim ve smyslu zákona „službu elektronických komunikací“. Praktický dopad je ten, že se na takový subjekt nevztahuje povinnost ohlášení komunikační činnosti ve smyslu ustanovení § 8 ZoEK a ten je v podstatě mimo jeho působnost a regulaci. Jiná je však situace, kdyby tuto komunikaci zajišťoval zmíněné komunitě nějaký jiný, zejména podnikatelský, subjekt. Taková služba totiž již “obvykle“ bývá poskytována za úplatu, a to bez ohledu na fakt, že za ni možná poskytovatel od těchto uživatelů nic nechce. S ohledem na „obvyklost“ by ale měl poskytovatel svou činnost ohlásit, neboť se již na něj (nikoli však na sdružení či podnik, „konzumující“ službu a jeho členy) vztahuje povinnost ohlášení ve smyslu ustanovení § 8 ZoEK. Z hlediska dalších povinností (vedle ohlášení činnosti) je důležité posoudit, jaký charakter má poskytovaná služba, z pohledu zda je či není veřejně dostupná. To zjistíme porovnáním s ustanovením § 2 písm. o) první část, kde se uvádí: „Pro účely tohoto zákona se rozumí: veřejně dostupnou službou elektronických komunikací služba elektronických komunikací, z jejíhož využívání není nikdo předem vyloučen...“ Pokud by bylo ve výše uvedeném příkladu s externím dodavatelem stanoveno, že služba je poskytována jen členům sdružení (vyloučeni by byli všichni, mimo členů sdružení) nejde o veřejně dostupnou službu. U takové “neveřejné“ služby stanoví zákon jejímu poskytovateli minimum povinností. Souběžně s tím ale mají také uživatelé minimum práv, zajištěných zákonem. Velký význam má tedy kvalitní smlouva mezi poskytovatelem a účastníkem či uživatelem takové neveřejné služby. Zajímavým aspektem „neveřejné“ služby je její nepřímé vymezení pomocí definice veřejně dostupné služby (z níž nikdo není předem vyloučen). K dosažení neveřejnosti tak stačí vyloučit předem ze služby i jen nevýznamnou skupinu či i jen jediného člověka. Takovou službu lze pak poměrně široce nabízet a může být vhodným typem služby, poskytované lokálními či začínajícími VoIP operátory. Neveřejná služba se hodí i v situacích kdy poskytovatel VoIP komunikace působí na území několika států a službu je nutno dát do souladu s ne zcela kompatibilními zákony všech zemí. Není-li poskytovatelem služby elektronických komunikací v jeho podmínkách stanoveno, že je ze služby někdo vyloučen, jedná se o veřejně dostupnou službu elektronických komunikací. Podnikatel poskytující tento typ služby má již zákonem stanoveny značně rozsáhlé povinnosti. Ty jsou uvedeny zejména v hlavě IV. zákona 127/2005 Sb., počínaje §§ 61 a následujícími. Přehlednosti však nijak nesvědčí, že jsou tyto povinnosti uvedeny v zákoně „ve směsi“ společně s povinnostmi poskytovatelů veřejně dostupné dostupné telefonní služby, která je její „vyšší úrovní“. Z praktických důvodů proto doporučuji studium povinností přímo v zákoně pouze opravdu vážným zájemcům o tuto problematiku. Ostatní bych odkázal na přednášku pana Michala Frankla, člena rady ČTÚ, na minulém ročníku tohoto semináře, který podstoupil mravenčí práci a oddělil od sebe povinnosti poskytovatele veřejné dostupné služby elektronických komunikací a poskytovatele veřejně dostupné telefonní služby. Jelikož jde o více než čtyři strany obsažného textu, nepovažuji za vhodnou plnou citaci zde a ze zákonem stanovených povinností lze jen těžko něco vypustit a zmínit jen část. Přednáška je dostupná na webu http://www.ip-telefon.cz. Pokud se týká veřejně dostupné telefonní služby, ta je zvláštním variantou (podmnožinou) veřejně dostupné služby elektronických komunikací a § 2 písm. p) ji vymezuje takto: „Pro účely tohoto zákona se rozumí: veřejně dostupnou telefonní službou veřejně dostupná služba elektronických komunikací umožňující uskutečňování národních a mezinárodních volání a přístup k číslům tísňového volání prostřednictvím jednoho nebo více čísel číslovacího plánu; tato služba může podle potřeby zahrnovat poskytování jedné nebo více následujících služeb:
strana 125
Teorie a praxe IP telefonie - 3. dvoudenní odborný seminář Kongresové centrum Hotelu Olšanka, 5. a 6. listopadu 2008 1. operátorských služeb, 2. informačních služeb o telefonních číslech, 3. vedení telefonních seznamů, 4. zajišťování veřejných telefonních automatů, 5. doplňkových služeb uvedených v § 38 odst. 2 písm. g), 6. zajišťování zvláštních telekomunikačních koncových zařízení pro osoby zdravotně postižené nebo se zvláštními sociálními potřebami, nebo 7. přístup ke službám s geograficky nevázanými čísly...“ Jedná se o nejnáročnější typ hlasové služby, který může poskytovatel využívající VoIP technologie nabídnout. Podnikatel poskytující tento typ služby má zákonem stanoveno značné množství povinností, uvedených v již zmíněné v hlavě IV. zákona 127/2005 Sb., počínaje § 61. Zda podnikatel tuto službu nabídne či nikoli, to je otázka jeho volby a pochopitelně schopnosti dlouhodobě zajistit úroveň takové služby. Odměnou mu však bude zejména vyšší důvěra zákazníků. S ohledem na technologickou neutralitu je pak samosebou takový podnikatel posuzován stejně, jako jakýkoli jiný „klasický“ poskytovatel telefonní služby a má stejná práva a povinnosti. Zde musím poznamenat, že ke cti českých tzv. „VoIP operátorů“ slouží, že většina jejich služeb je poskytována s místním číslem jako tento nejnáročnější typ služby a poskytovatelé vesměs její podmínky plní. V souvislosti s veřejně dostupnou telefonní službou chci ještě upozornit na fakt, že současná legislativa zná pouze tuto a žádnou jinou „telefonní službu“. Na rozdíl od minulých dob tedy z pohledu zákona neexistuje žádná „neveřejná telefonní služba“. To, co bychom za ni v minulosti považovali, je nyní jen služba elektronických komunikací ve smyslu §2 písmeno n), případně jde o komunikaci mimo rámec zákona 127/2005 Sb. Pokud shrnu, co jsem uvedl k VoIP komunikaci z hlediska „služby“, je evidentní, že tato technologie je využitelná a též běžně využívána v celé škále služeb, včetně těch „ technicky de facto služeb“, které z pohledu legislativy ani nejsou definovány a za služby považovány nejsou. Nelze tedy vydat jakékoli šablonovité doporučení, které by zaškatulkovalo služby využívající VoIP technologii do nějaké konkrétní kategorie zákonem vymezených služeb. Velmi podobně, jako lze analyzovat příslušnost VoIP komunikace k té které službě, lze analyzovat i síť, v níž komunikace probíhá, vychází se však z ustanovení § 2 ZoEK, pismena f) až m). Typ sítě je pak, mimo jiné, velmi často ovlivněn tím, jaká služba je v síti poskytována. Za svým způsobem specifickou záležitost považuji ze „síťového pohledu“ poskytování veřejně přístupné telefonní služby prostřednictvím Internetu. Tato služba nepochybně funguje, a otázkou tedy je, zda se tím stává Internet veřejnou telefonní sítí. Můj názor je, že nikoli, neboť na nižší internetové vrstvě operátor fakticky vytváří či „emuluje“ další vyšší vrstvu jak logické, tak vlastními přiřazenými prostředky definované, veřejné telefonní sítě, z hlediska signalizace a komunikace přiměřeně účinně izolované od okolního Internetu. Mám tím na mysli zejména takovou izolovanost, jež znemožní vstup neautentifikovaného volání z „volného Internetu“ do veřejné telefonní sítě. Patrně jen tento koncept, pokud je důsledně uplatněn, totiž zajišťuje ochranu odpovídajícího segmentu veřejné telefonní sítě v internetovém prostředí, a umožňuje plnění specifických povinností kladených na provozovatele takové sítě. Obdobně lze nahlížet samozřejmě i na jiné sítě elektronických komunikací, vytvořené jako „vyšší vrstva“ na Internetu, například na „veřejnou komunikační síť, určenou pro přenos hlasu prostřednictvím internetového protokolu“, zmíněnou ve vyhlášce 117/2007 Sb. U ní však již obvykle není nutno trvat na důsledné izolovanosti od okolního prostředí „volného Internetu“.
3
Používání telefonních čísel u komunikace využívající VoIP
Jak již bylo uvedeno, technologie VoIP je v současnosti využívána u celé škály hlasových služeb a v různých druzích sítí, a tomu také odpovídají používaná telefonní čísla. Stav využívání čísel asi nejlépe ilustruje situace u členů Asociace operátorů digitální telefonie, u nichž je v současné době aktivně využíváno více než 150 tisíc čísel. Z tohoto počtu je více než 120 tis. čísel geografických, tedy čísel určených k očíslování koncových bodů veřejné telefonní sítě, pro veřejnou telefonní službu, poskytovanou v pevném místě. Zbytek, tj. asi 30 tis., jsou zvláštní tzv. „nomadická“ čísla (nejde o oficiální označení) určená pro očíslování koncových bodů veřejné komunikační sítě, určené pro přenos hlasu prostřednictvím internetového protokolu. V poměru 4:1 tedy převažují čísla takzvaných „běžných pevných linek“. Ta jsou z největší části využívána k poskytování veřejně přístupné telefonní služby (v pevném místě), ale slouží i pro připojení neveřejných komunikační sítí, zejména podnikových pobočkových ústředen.
strana 126
Teorie a praxe IP telefonie - 3. dvoudenní odborný seminář Kongresové centrum Hotelu Olšanka, 5. a 6. listopadu 2008 U těchto čísel je podmínkou jejich užívání skutečně neměnné umístění koncového bodu veřejné telefonní sítě. Není tedy možné je používat z jiné lokality než té, v níž je umístění čísla evidováno, ač by to VoIP technologie bez potíží umožňovala. Na evidované umístění jsou však navázány lokalizační údaje záchranného systému a dokud nebude zavedena možnost jiné lokalizace, těžko bude jakékoli cestování umožněno. V souvislosti geografickými čísly a poskytováním telefonní služby v pevném místě upozorňuji, že je u uživatelů VoIP technologií, a bohužel i u některých operátorů, možné zaznamenat názor, že s geografickým číslem lze cestovat uvnitř telefonního obvodu. Jde však o názor chybný, plynoucí z nepochopení a špatného výkladu přenositelnosti telefonního čísla v rámci TO. Ta je samosebou možná, ale vždy po současně se zaznamenáním nových lokalizačních údajů. Pokud má uživatel VoIP služeb v úmyslu se svým zařízením cestovat a používat je z více míst, měl by mít k tomuto účelu zmíněné „nomadické“ číslo. Jedná se o čísla začínající kódem sítě 910 a jsou určena právě k takovému využití na cestách. Jejich specifikem je, že se z nich, z důvodu nemožnosti spolehlivé lokalizace, nelze dovolat na čísla záchranného systému. Více než 20 tis. klientů členů AODT má tato čísla jako doplňková vedle svého čísla „VoIP pevné linky“ a skutečně je využívá, byť pochopitelně s mnohem menší četností. Dá se tedy usuzovat, že nomadická čísla plní svůj účel. Ve vztahu k nim a možnosti cestování bych chtěl upozornit na to, že podle stanoviska významné části zaměstnanců ČTÚ není možné tato čísla používat v zahraničí, s čímž je tedy nutno počítat. AODT má sice od spolupracujících advokátů stanovisko jiné, totiž takové, že co se děje mimo naše území je také mimo jurisdikci ČTÚ, nicméně je užitečné počítat s možností kolize a vyhýbat se jí. Vedle používání geografických a „nomadických“ telefonních čísel by bylo možné používat i čísla určená pro mobilní sítě, ovšem za předpokladu, že by skutečně byla taková mobilní paketová síť k dispozici. A to zatím není běžný stav, nehledě na fakt, že o takové použití není mezi zákazníky zájem a na cestách spíše využívají čísla nomadická. Využitelná, a na rozdíl od mobilních čísel i využívaná, neboť VoIP operátoři je nabízejí, jsou také čísla speciální, jako jsou čísla zelených či modrých linek a podobně. Pokud se týká toho, jakým způsobem vlastně operátor čísla pro své služby získá, není to nijak složité. Základním postupem je podání žádosti o přidělení čísel k ČTÚ. „Běžná“ čísla, tedy geografická, nomadická a mobilní, se přidělují v souvislých blocích, zpravidla po 10000 číslech. Cena jednoho běžného čísla je 1,- Kč/rok a žádost podléhá správnímu poplatku 5000 Kč. Snadno se tak dopočítáme k tomu, že například získání přídělů pro celou ČR + blok nomadických čísel vyjde na 150 tis. Kč ročně, plus počáteční náklady podle počtu žádostí. (To není zejména pro začínající operátory malá částka, takže se často setkáváme s tím, že si pro některé telefonní obvody operátoři navzájem čísla v menších blocích přenášejí, či “půjčují“ a někdy i přeprodávají služby druhého.) Speciální čísla se nepřidělují v blocích ale jednotlivě. Geografická čísla jsou i u „VoIP operátorů“ běžně přenositelná, samozřejmě ale jen tehdy, pokud je jejich uživatel také účastníkem veřejně přístupné telefonní služby. Pokud využívá služeb neveřejné sítě, v níž mu bylo přiděleno metodou přímé provolby číslo veřejné telefonní sítě jako přístupové, nemusí mít na přenos nárok. Účastníkem veřejné telefonní sítě totiž není on, ale jeho operátor a pak velmi záleží, jakou mají mezi sebou smlouvu. Nomadická čísla, na rozdíl od geografických, přenositelná nejsou, a zůstávají trvale u operátora, jemuž byla přidělena.
4
Závěr
Aktuálně platná česká legislativa v oblasti elektronických komunikací zjednodušila podnikání v tomto odvětví. Je však velmi mladá, průběžně se stále ještě dotváří a často není jasné, jak mnohá její ustanovení interpretovat. Současně dochází k velmi rychlému nástupu VoIP technologií, v mnoha hlediscích odlišných od technologií dosavadních, což právní předpisy ne vždy dostatečně a jasně zohledňují. Vznikají tak nejasnosti a diskuze o problémech, které je žádoucí včas řešit, či je alespoň pojmenovat. Pokud k tomu můj příspěvek alespoň částečně napomůže, pak splní svůj účel.
strana 127
Teorie a praxe IP telefonie - 3. dvoudenní odborný seminář Kongresové centrum Hotelu Olšanka, 5. a 6. listopadu 2008
strana 128
