1
Hrad se rozpadal, ale ve dvě ráno to v nanicovatém světle měsíce Danny neviděl. To, co měl před sebou, vypadalo pekelně solidně: dvě kulaté věže, mezi nimi oblouk, a ten uzavírala železná brána, která se možná nepohnula posledních tři sta let, nebo nikdy. Danny v životě na žádném hradě nebyl, dokonce do této části světa ani nezavítal, ale něco na tom všem se mu zdálo povědomé. Připadalo mu, že si to místo pamatuje z minulosti, ne jako že tady už někdy byl, ale jako ze snu nebo z knihy. Věže měly nahoře hranaté zářezy, jaké jim dělají malé děti, když kreslí hrad. Vzduch byl studený a lehce štípal kouřem, jako by už nastal podzim, i když byla teprve polovina srpna a lidi v New Yorku chodili úplně nalehko. Ze stromů padalo listí – Danny, cítil, jak mu klouže po vlasech, a při chůzi je slyšel šustit pod botama. Hledal zvonek, klepadlo, světlo, nějaký způsob, jak se dostat dovnitř nebo alespoň najít cestu. Začínal to vidět černě. Předtím čekal dole v ponurém městečku dvě hodiny na autobus k hradu, ta kraksna ovšem vůbec nedorazila. Posléze vzhlédl a uviděl proti obloze černou siluetu. Vydal se tedy vzhůru, vláčel kufr značky Samsonite a satelitní anténu několik kilometrů až na tenhle kopec. Titěrná kolečka poskakovala po kamení a kořenech a klouzala do králičích nor. A ještě k tomu kulhá. Celá tahle cesta stála za bačkoru už od samého začátku: jedna patálie za druhou počínaje poplachem na Kennedyho letišti, kde je odtáhli do pole, protože někdo vyhrožoval bombou, obklopili je požární vozy s blikajícími červenými majáčky a obrovskými hubicemi 9
vodních děl, která člověka uklidňovala pouze chvíli, než si uvědomil, že zajišťují, aby případná ohnivá koule nezpopelnila nikoho dalšího, pouze ty nebožáky, co už v letadle sedí. Dannymu pak uletěl přípoj na Prahu a samozřejmě ujel i vlak, který ho měl dopravit do místa, kde teď tvrdne, do nějakého Zapadákova s německy znějícím jménem. Nevypadá to tu ovšem jako v Německu – ani kdekoli jinde. Danny to jméno na webu nenašel, ale nebyl si zas tak docela jistý, jak se to píše. Pokusil se zjistit víc podrobností, když telefonicky mluvil s bratrancem Howiem, který hrad vlastní a zaplatil Dannymu cestu, aby mu přijel pomoct s renovací. Danny: Pořád ještě se v tom nemůžu vyznat – ten tvůj hotel je v Rakousku, v Německu, nebo v České republice? Howie: Abych ti řekl pravdu, ani mně to není příliš jasné. Ty hranice si pořád kloužou sem tam. Danny (zaskočený): Fakticky? Howie: Ale nezapomínej, že hotel to ještě není. V tuhle chvíli je to jenom starý – Telefon ohluchl. Když se Danny pokoušel dovolat zpátky, nedostal spojení. Následující týden však dorazily letenky a jízdenky na vlak a autobus (poštovní razítko rozmazané) a vzhledem k tomu, že Danny právě přišel o práci a potřeboval z New Yorku bleskem vypadnout vzhledem k nedorozumění v restauraci, kde pracoval, nemohl odmítnout příležitost, kdy mu někdo zaplatí cestu někam jinam – kamkoli, třeba i na zkurvený Měsíc. Měl patnáct hodin zpoždění. Nechal kufr a satelitní anténu u brány a obešel levou věž (když si mohl vybrat, chodil zásadně vlevo, protože většina lidí se vydá vpravo). Od ní se obloukem do stromů táhly hradby a Danny kráčel podél nich, až ho zcela obklopily stromy. Pohyboval se poslepu. Slyšel pleskání křídel a dupot nožiček a stromy se stále víc přibližovaly k hradbám, až se nakonec protahoval při zdi. Bál se, že když od hradu odbočí, ztratí se v lese. Ale pak narazil na dobré místo: stromy tady do hradby pronikly a roztrhly ji, takže Danny mohl prolézt dovnitř. 10
Nebylo to snadné. Zeď byla sedm metrů vysoká, rozervaná, bortila se a v průrvě ležely kmeny, navíc Dannyho zlobilo koleno po zranění spojeném s nedorozuměním v práci. Ani jeho boty nebyly tak docela určené k lezení po skalách – byly to frajerské městské botky nad kotníky, někde mezi hranatými a špičatými –, ale nosily mu štěstí, nebo si to Danny alespoň myslel, když si je kdysi dávno kupoval. Potřebovaly podrazit. Klouzaly dokonce i po hladkém betonu ve městě, takže pohled na to, jak se zuby nehty drápe na sedm metrů vysokou zborcenou hradbu, by netoužil nikde inzerovat. Ale nakonec se mu to podařilo, i když bolavou nohu vlekl za sebou, a s funěním se celý zpocený vyhoupl na plošinu, jakýsi chodník, který se táhl po vrcholku hradby. Oprášil si kalhoty a vztyčil se. Před sebou měl jeden z těch výhledů, kdy si člověk na pár vteřin připadá jako Bůh. V měsíčním světle se stříbřité hradby klikatily po návrší kopce v oválu velikosti fotbalového hřiště. Každých asi patnáct metrů z nich vyčnívala okrouhlá bašta. Uvnitř hradeb pod Dannym panovala temnota, čirá jako jezero nebo kosmický prostor. Nad hlavou vnímal obrovskou kupoli nebes pokrytých roztrhanými purpurovými mraky. Vlastní hradní budovy se nacházely tam, odkud se vydal – shluk budov a věží natěsnaných k sobě. Ovšem nejvyšší věž stála samostatně, úzká a hranatá. V nejhořejším okénku svítilo červené světlo. Při tom pohledu se v Dannym cosi uvolnilo. Když přijel poprvé do New Yorku, snažili se s přáteli pojmenovat vztah, který toužili vytvořit mezi sebou a světem. Angličtina jim nepřipadala dost výstižná – perspektiva, vize, poznání, moudrost –, všechna ta slova byla příliš těžká nebo příliš lehká. Takže společně vytvořili nové: alto. Pravé alto fungovalo na obě strany: člověk viděl, ale také mohl být viděn, znal lidi a lidé znali jeho. Oboustranné uznání. Když Danny nyní stál na hradbách, cítil alto v sobě – to slovo v něm zůstávalo po všech těch letech, i když přátelé už se vytratili. Nejspíš dospěli. Danny litoval, že si s sebou na hradby nevzal satelitní anténu. Cítil nutkavou potřebu pár lidem zavolat – byla úplně bazální, jako nutkání ke smíchu nebo kýchnutí. Rozptylovala ho natolik, 11
že sklouzl dolů z hradby a prodíral se zpátky mezi neodbytnými stromy, pod dlouhými nehty měl natlačenou hlínu a mech. Ale když dorazil k bráně, jeho alto se vytratilo a cítil pouze únavu. Nechal satelitní anténu v pouzdře a našel si pod stromem rovné místo k ležení. Navršil na něm hromadu listí. Když to v New Yorku začalo být někdy hodně drsné, spal občas venku, ale tomuhle se to ani zdaleka nepodobalo. Sundal si sametové sako, obrátil je naruby a sroloval u paty stromu do polštáře. Ulehl na záda do hromady listí a zkřížil paže na prsou. Shora padaly další listy. Danny sledoval, jak se kroutí a víří mezi napůl holými větvemi a nachovými mraky, a cítil, jak se mu klíží oči. Pokoušel se vymyslet pár vět, které na Howieho vybalí – Třeba: Nazdar, chlape, tvoje vítací rohožka by potřebovala trochu oprášit. Nebo: Zaplatil jsi mi cestu, ale hostům asi nejspíš platit nehodláš. Nebo možná: Věř mi, venkovní osvětlení promění tvůj svět k nepoznání. – jen aby měl co říct, kdyby Howie mlčel. Danny byl ze setkání s bratrancem po tak dlouhé době nervózní. Howieho znával jako kluk a dospělého si ho nedokázal představit – jeho obtloustlá postava mívala hruškovitý holčičí tvar, vzadu mu z džín přetékaly roztomilé tukové polštářky. Bledá zpocená pleť a obličej rámovaný houštinou tmavých vlasů. Když jim bylo sedm nebo osm, vynalezli spolu hru, kterou hráli o prázdninách nebo na rodinných sešlostech. Říkali jí Zeus Maximus. Ústředním hrdinou byl Zeus a vyskytovaly se tam obludy a válečné mise a ranveje a letecké mosty a zlosynové a ohnivé výbuchy a honičky ve vysoké rychlosti. Mohli ji hrát kdekoli – v garáži, ve staré kánoi nebo pod stolem v jídelně – a používali při ní, co našli: brčka, peříčka, papírové talíře, obaly od bonbonů, přízi, známky, svíčky, kancelářské spony, co jim přišlo pod ruku. Většinu toho vymýšlel Howie. Zavřel oči, jako kdyby na zadní straně víček sledoval film, který chtěl Dannymu ukázat: Tak jo. Zeus střílí na nepřátele Svítivými Střelami, po kterých se jim rozzáří kůže a on je může mezi stromy vidět a pak si je – blum! – přitáhne Elektrickými Uspávacími Lasy. 12
Někdy chtěl, aby mluvil Danny – Teď zas vyprávěj ty: jak vypadá mučírna v podmořské sluji? – a Danny si začal vymýšlet: skaliska, chaluhy, koše vyloupaných lidských očí. Natolik se ponořil do hry, že zapomněl, kde je, a když rodiče volali Jde se domů a vytrhli ho ze hry, ten šok způsobil, že se Danny před nimi vrhl na zem a prosil: ještě půl hodiny, prosím!, ještě dvacet minut, deset, pět, prosím, jenom jednu minutu, prosímprosímprosím? Zoufale žadonil, aby ho nevytrhávali ze světa, který si s Howiem vytvořili. Ostatní bratranci si mysleli, že Howie je podivín, lůzr, a navíc byl adoptovaný, takže si od něho udržovali odstup. Zvlášť Rafe, který sice nebyl nejstarší, ale všichni ho poslouchali. Je od tebe milé, že si s Howiem hraješ, říkávala Dannymu máma. Ale Danny se nesnažil být milý. Záleželo mu na tom, co si myslí ostatní bratranci, ale zábavě při Zeus Maximus se nic nevyrovnalo. V pubertě se Howie změnil – přes noc, říkali všichni. Prožil jakousi traumatizující příhodu, jeho roztomilost se vytratila, stal se náladovým, úzkostným, neustále klepal nohou a mumlal si texty písní od King Crimson. Nosil s sebou zápisník, dokonce i při Díkůvzdání ho měl na klíně, přikrytý ubrouskem, aby ho nepokapal omáčkou. Tlustou upocenou tužkou si do něj něco zapisoval a obhlížel přitom různé členy rodiny, jako by se pokoušel rozhodnout, kdy a jak musí který z nich zemřít. Ale nikdo si Howieho příliš nevšímal. A po té proměně, té traumatizující příhodě, i Danny předstíral totéž. Samozřejmě o Howiem mluvili za jeho zády, jak by ne. Howieho problémy byly v rodině oblíbeným tématem a za potřásáním hlavou a povzdechy ach ano, je to tak smutné člověk slyšel tu radost, že rodina má někoho, kdo je tak fantasticky pošahaný, že si vedle něho všichni ostatní připadají jako příkladní občané. Když Danny zavřel oči a soustředěně naslouchal, pořád ještě si vybavoval něco z toho léty odplaveného mumlání, jako rozhlasovou stanici na hranici slyšitelnosti: Howie problémy drogy slyšelas to zatkli ho takový nepřitažlivý chlapec je mi líto ale nemůže mu May zavést nějakou dietu je prostě v pubertě nic víc já mám děti v pubertě ty máš děti v pubertě podle mě Norman udělal chybu 13
když naléhal na adopci člověk nikdy neví co dostane všechno jsou to nakonec geny jak dneska říkají některý lidi se prostě nepovedou nebo povedou, ale člověk ví přesně ne nepovedený ale prostě přesně tak to je: problémy. Danny míval zvláštní pocit, když se vrátil domů a slyšel mámu tohle o Howiem vykládat do telefonu některé z jeho tet. Hlína na kopačkách po vítězném zápase, jeho přítelkyně Shannon Shanková, která měla nejhezčí kozy mezi roztleskávačkami a možná v celé škole, celá nažhavená, že ho v jeho pokoji vykouří, protože to vždycky udělala, když vyhrál, a díky bohu vyhrával často. Ahoj, mami. Ten obdélník nachové, skoro noční modři za kuchyňským oknem. Sakra, Dannyho bolelo, když si tyhle věci vybavil, vůně mámina dušeného tuňáka. Rád tenkrát poslouchal tyhle hovory o Howiem, protože mu připomínaly, kdo je on, Danny King, takovýhodnýhoch, všichni to říkali a opakovali to pořád, ale Danny to rád slyšel znovu, těšilo ho, když mu to připomínali. Nemohl se toho nabažit. To byla první vzpomínka. Danny se do ní tak nějak propadl, když klímal pod stromem, ale zanedlouho cítil v celém těle takové napětí, že nedokázal klidně ležet. Vstal a naštvaně smetl z kalhot větvičky, protože se nerad vracel do minulosti. Říkal tomu chození pozpátku a kdykoli a kdekoli mu to připadalo jako mrhání cennými zdroji, ale v místě, kam cestoval čtyřiadvacet hodin, aby všemu unikl, mu to připadalo opravdu nablble směšné. Protřepal sako, navlékl si je a nasadil rychlé tempo. Tentokrát šel vpravo. Zpočátku lesem, ale stromy postupně řídly a svah pod nohama se zvedal stále strměji, až musel nohu při svahu kroutit stranou, takže mu jiskřičky bolesti vystřelovaly z kolene až do třísel. Pak se kopec zlomil, jako by ho někdo odřízl nožem, a Danny se ocitl na okraji útesu, k němuž přiléhala hradební zeď – útes a zeď tak tvořily jedinou vertikální linku směřující vzhůru k obloze. Danny ztuhl a nahlédl přes okraj. Hluboko pod ním huňatá tma a v ní několik zachumlaných světel, zjevně městečko, kde předtím čekal na autobus. Alto: je přímo uprostřed ničeho, doprdele. Bylo to extrémní a Danny měl extrémy rád. Rozptylovaly ho. 14
Být tebou, dal bych dohromady nějakou zálohu v hotovosti, než začnu lidi vodit po jeskyních. Danny zaklonil hlavu. Mraky vytěsnily hvězdy. Hradba na téhle straně hradu mu připadala vysoká. Směrem vzhůru se vlnila dovnitř a ven a asi metr nad Dannyho hlavou byla po každých pěti šesti metrech úzká díra. Poodstoupil a zkoumal jeden z otvorů – vertikální a horizontální štěrbinu ve tvaru kříže. Za ta staletí sníh a déšť skulinu trochu rozšířily. Když už je řeč o dešti, začínalo zlehka krápat, možná pouze padala mlha, ale když Dannymu zmokly vlasy, chovaly se divně a bez fénu a jistého typu gelu je nedokázal zkrotit. Ty zůstaly uložené v kufru a Danny nechtěl, aby ho Howie s těmi divnými vlasy viděl. Sakra, potřebuje se rychle dostat někam pod střechu. Takže se zachytil kamenů trčících z hradeb a pomocí velkých chodidel a kostnatých prstů se vydrápal ke skulině. Vsunul hlavu dovnitř, aby zjistil, jestli se tam vejde, a kupodivu tam zbývalo tak akorát místo pro nejširší část jeho těla, totiž ramena, která natočil a protlačil dovnitř jako klíč do zámku. Zbytek už se protáhl snadno. Průměrný dospělý muž by potřeboval nějakou scvrkávací tabletku, aby tou dírou prolezl, ale Danny měl nestandardní tělo – vysoké, ale také ohebné, přizpůsobivé, dalo se srolovat jako plátek žvýkačky a opět rozvinout. A to se stalo právě teď: rozmotaný skončil jako zpocená hromádka na vlhké kamenné podlaze. Ocitl se v prastaré místnosti, připomínající sklepení, kam nepronikalo vůbec žádné světlo a kde Danny nasál pach, který nesnášel – pach jeskyně. Několikrát se praštil do čela o nízký strop, pokusil se tedy pohybovat v podřepu, ale proti tomu protestovalo jeho bolavé koleno. Znehybněl a pak se zvolna napřímil. Slyšel, jak kolem něho pobíhají drobní tvorové a střeva se mu zkroutila strachem, jako když se ždímá hadr. Pak si vzpomněl, že má na klíčích miniaturní baterku z dob, kdy pracoval v klubu – když jste jí někomu posvítili do očí, rozpoznali jste, jestli je na éčku, háčku nebo káčku. Danny stiskl vypínač a projížděl tmu úzkým paprskem: kamenné stěny, kluzké kameny pod nohama. Pohyb podél zdí. Dech měl náhle rychlý a mělký, snažil se ho zpomalit. Strach je nebezpečný. Vpouští dovnitř červa – další slovo, které 15
před lety Danny s přáteli vymyslel, když kouřili trávu, dávali lajny koksu a přemýšleli, jak nazvat tu věc, která se lidem přihodí a oni ztratí sebedůvěru a stanou se z nich afektovaní úzkostní podivíni. Je to paranoia? Nízké sebevědomí? Vnitřní nejistota? Panika? Všechna ta slova byla plochá. Ale červ, slovo, které posléze zvolili, byl trojrozměrný. Zavrtával se do lidí a žral, dokud se jim všechno nezhroutilo, celý jejich život, a oni skončili buď úplně vygumovaní, nebo se vrátili domů k rodičům, nebo je zavřeli do blázince, anebo – jako v případě holky, kterou všichni znali – skočili z Manhattanského mostu. Už zase chodí pozpátku. A nepomáhá mu to, jen to všechno ještě zhoršuje. Danny vytáhl mobil a otevřel ho. Neměl roaming, ale mobil se rozsvítil a hledal, a pouhý pohled na to Dannyho uklidnil, jako by byl telefon obdařený mimořádnými schopnostmi – jako by to byl Stabilizátor Silového Pole, pozůstatek ze hry Zeus Maximus. Pravda, neměl v té chvíli s nikým spojení, ale v obecném smyslu byl propojen tak, že mu to pomáhalo přenést se přes hluché úseky v metru nebo v jistých hlubokých budovách, kde v tu chvíli nemohl zavolat vůbec nikomu. Na Instant Messaging měl 304 uživatelských jmen a na seznamu přátel 180 jmen. Proto si taky na tenhle výlet pronajal satelitní anténu – byl to opruz se s ní vláčet, naprostý děs při bezpečnostních kontrolách na letišti, ale zaručovala mu bezdrátový přístup kdekoli na planetě. Danny tohle potřeboval. Jeho mozek odmítal zůstat zamčený v dozvukové komoře Dannyho hlavy – prosakoval ven, přetékal a rozléval se po světě, až se dotýkal tisícovky lidí, kteří s ním neměli nic společného. Pokud by mu to Danny nedovolil a držel mozek zavřený v lebce, tlak začne stoupat. Vydal se znovu vpřed, jednou rukou si svítil a druhou šmátral nad hlavou, aby poznal, kdy se má sklonit. Prostor mu připomínal vězeňskou kobku, ale matně si vybavoval, že na starých hradech bývaly žaláře ve věži – což asi bylo to vysoké hranaté s červeným světýlkem, co viděl z hradeb. Tohle je spíš odpadní jímka. Podle mě by matce zemi neškodila kapka ústní vody. Tuhle větu ovšem nevymyslel Danny, ale Howie. Danny se 16
nořil do vzpomínky číslo dvě, můžu to vybalit tady a teď, protože jak ho mám do těch vzpomínek ponořit a zase vytáhnout tak hladce, aby to nikdo nepostřehl, to opravdu nevím. Rafe tam s baterkou vlezl první, za ním Howie. Danny poslední. Měli všichni docela bojovnou náladu, Howie proto, že si ho jeho bratranci vybrali, aby ho odlákali z pikniku, Danny proto, že na světě ho nic tak nevzrušovalo jako sekundovat Rafemu při zločinu, a Rafe – no, krásné na Rafem bylo, že jste nikdy nevěděli, proč něco dělá. Ukážeme Howiemu jeskyni. Prohodil tiše Rafe a podíval se přes ty svoje dlouhé řasy úkosem na Dannyho. A Danny se přidal, protože věděl, že Rafe má něco za lubem. Howie klopýtal ve tmě za nimi. Pod paží si nesl sešit. Už víc než rok Danny s Howiem nehráli Zeus Maximus. Hra skončila, aniž si cokoli řekli – o Štědrém dnu se Howiemu jednoduše vyhnul a odešel s ostatními bratranci. Howie se několikrát pokusil o sblížení, snažil se zachytit Dannyho pohled, ale nenaléhal. Danny: S tím sešitem se špatně drží balanc, Howie. Howie: Jo, ale já ho potřebuju. K čemu? Kdybych dostal nápad. Rafe se otočil a posvítil baterkou Howiemu přímo do tváře. Howie zavřel oči. Rafe: Co to kecáš, jakej nápad? Howie: Na DrD. Já jsem vládce hladomorny. Rafe sklonil baterku. S kým to hraješ? S kamarády. Ta slova Dannyho zaskočila. Dračí doupě. Ještě přímo v těle cítil vzpomínku na Zeus Maximus, vybavoval si, jak se v té hře rozplynul. A ona ta hra nepřestala. Pokračuje bez něj. Rafe: Ty máš fakt nějaký kamarády, Howie? Nejsi snad můj kamarád, Rafe? Howie se zasmál a Rafe s Dannym se přidali. Pokus o vtip. Rafe: S tím klukem je docela legrace. A Danny přemítal, jestli třeba tohle nebude stačit – že vlezou 17
do jeskyně zatlučené prkny, kam nikdo nesměl. Jestli by se třeba už nic dalšího nemělo dít. Danny si to velice toužebně přál. Jeskyně uvnitř vypadala následovně: začínala velkou kulatou komorou, kam vnikala troška denního světla, pak tu byl otvor, kterým se člověk musel protáhnout do další místnosti, kde už byla tma a další díra, kterou se dalo po čtyřech prolézt do třetí prostory s jezírkem. Co je dál, to už Danny netušil. Všichni ztichli, když uviděli jezírko: krémově bělozelené, odráželo paprsek z Rafeho baterky a malovalo jím klikyháky po stěnách. Bylo možná dva metry široké a průzračné, hluboké. Howie: Doprdele, kluci. Doprdele. Otevřel sešit a něco si zapsal. Danny: Ty sis přinesl tužku? Howie ji zvedl. Takové malé zelené tužky dávali hostům v rekreačním klubu, aby měli čím podepsat šek. Dodal: Nosil jsem s sebou pero, ale pořád mi vytejkalo do kalhot. Rafe se hurónsky zasmál a Howie se zasmál taky, ale pak ztichl, jako kdyby se třeba neměl smát tolik jako Rafe. Danny: Cos napsal? Howie se na něho podíval: Proč? Nevím. Zajímá mě to. Napsal jsem zelené jezírko. Rafe: Tomu říkáš nápad? Mlčeli. Danny cítil, jak v jeskyni roste napětí, jako kdyby mu někdo položil otázku a při čekání na odpověď už ztrácel trpělivost. Rafe. Přemítat, proč má starší bratranec nad Dannym takovou moc, je jako ptát se, proč slunce svítí nebo proč tráva roste. Existují lidé, kteří dokážou ostatní přimět, aby dělali věci, to je všechno. Někdy i bez toho, že by je o to požádali. Někdy ani nevědí, co od nich chtějí. Danny přešel k okraji jezírka. Howie, řekl, na dně se něco třpytí. Vidíš to? Howie k němu přistoupil a naklonil se dolů. Nevidím. Koukej, tam dole. Danny si sedl na bobek k jezírku, Howie přidřepl vedle něho a balancoval na patách velkých chodidel. 18
