Uprostřed země nikoho
napříč Austrálií
Jakub Březina Vyjížděli jsme v červnu 2007 ze Sydney směrem na sever ke Cairns s nadějí, že tam bude o poznání tepleji. Nebylo. V Qeenslandu byla toho roku největší zima za posledních 50 let. Náš dvouměsíční okruh kolem půlky kontinentu činil ke konci přes 17 tisíc kilometrů. O mnoho více, než jsme si na začátku naivně mysleli.
Cestovali jsme napříč australským vnitrozemím na severozápad do tropického Darwinu. Odtud zpět buší a pouští několik tisíc kilometrů přes rudé srdce Austrálie až na úplný jih do Adelaide a po pobřeží přes Jižní Austrálii a Victorii zpět do Nového Jižního Walesu, do Sydney. Ale i tak to byl spíše průlet, poznat tuto překrásnou zemi by zabralo podstatně déle, než nám bylo dopřáno. K vidění toho bylo dost – od pralesů, vodopádů, nádherných pláží přes plantáže cukrové třtiny a banánovníků, tisíce a tisíce kilometrů buše a pouště až po zelené kopečky plné ovcí a lesy nevídané pestrosti. Podobně tomu bylo i se zvířaty. Nejen že tu bydlí v hojném počtu tvorové, které nikde jinde na světě neuvidíte, ale postupujete-li od severu plného krokodýlů, hadů a želv přes území dinga, dostanete se na jih, kde můžete vidět tučňáky a tuleně! Jenom jedno se nemění: na klokany a krávy narazíte všude – i tam, kde byste řekli, že se nemají na čem pást.
Cestou necestou Zvířata vůbec plachostí neoplývají, spíše naopak. Někdy máte potíž s nimi pohnout, abyste postavili stan či projeli po silnici. Kvůli množství zvířat se nedoporučuje cestovat po setmění, kdy zvěř vylézá na krajnice vozovek a snadno vám vběhne, skočí či se vplazí přímo pod kola. Obrovská nákladní auta zvaná „road trains“ mají přední sklo kryté pletivem, ale menším autům by se
digiarena.cz
cestopis
srážka s větším klokanem či krávou mohla stát osudnou. Hlavní silnice jsou asfaltové, minimálně ve střední části. Zabloudit tedy v podstatě nemůžete, protože pokud sjedete na nezpevněnou cestu, víte, že jste někde špatně odbočili. Benzinové pumpy jsou v dojezdové vzdálenosti a slouží mimo doplnění paliva na příštích 200 km také k udělování pokut. To v případě, že vám hlídkové letadlo změří nepřiměřenou rychlost. Rychlostní limit je v Severním teritoriu 130 km/h a ve zbytku Austrálie 100 km/h. Na těchto nekonečných rovných úsecích byste možná čekali více, ale ono není kam spěchat.
Architekti buše Na severu pod Darwinem jsou hned dva nádherné národní parky. Menší, Litchfield National Park, skýtá možnost koupání se spoustou nádherných vodopádů a jezírek. Občas vás u vstupu do vody sice zarazí cedule: „Pozor, krokodýli, vstup na vlastní nebezpečí“, ale když uvidíte ve vodě skupinu radostně se šplouchajících lidí a vzpomenete si na teplotu v autě, zapomenete na varování celkem rychle. Musím se přiznat, párkrát jsem počítal výši pravděpodobnosti střetu s krokodýlem, ale ujišťoval jsem se, že by si jistě vybral nějakého vypaseného Australana spíše než podvyživeného Čecha. V tomto parku také narazíte na asi největší termitiště zvané Cathedral, stavbu dosahující až neuvěřitelných šesti metrů.
1 2009
Kata Tjuta. Silnice tvoří výbornou vodicí linii pro divákův pohled. To je výhoda při cestování po silnici.
73
cestopis
napříč Austrálií
Požáry dotvářejí krajinu po cestě.
Piráti silnic
Na cestě vás potkají věci někdy trochu, jindy více nezvyklé. Například cyklista. Stovky kilometrů žádné město a vy předjíždíte nerušeně si šlapajícího cyklistu, který za sebou táhne vozíček, na němž poslušně sedí pes a pozoruje okolí. Pokud by ještě zamával, tak jsme byli v tu chvíli nachystáni zastavit, že blouzníme.
Dej přednost letadlům Značky podél cest vás upozorňují na vše možné – například i na výšku vodní hladiny na vozovce. V případě, že cestujete v jiném než zimním období, se totiž může stát, že se některá z říček doširoka rozlije a vy uváznete mezi brody třeba i na týden. Další značka může například oznamovat klokany na příštích 286 km. Jiná vás zase nabádá, aby jste dali přednost přistávajícím letadlům. Za touto značkou uvidíte na cestě jakousi variantu přechodu pro chodce – i když se to opět vašemu rozumu trochu příčí. Přechod? V poušti? Vždyť k nejbližšímu městu to je 200 km! Za tímto „přechodem“ se silnice rozšíří a vy následujících pár kilometrů pokračujete po přistávací ploše.
Všudypřítomný prach Čistit, čistit a čistit... je asi jediná rada do tohoto prostředí. Já čistil málo, takže retušuji, retušuji a retušuji. To první vám zabere podstatně méně času. Jako odpůrce plastových sáčků musím připustit, že zde jsou asi jedinou možnou ochranou před všudypřítomným prachem. Jemné částečky projdou klimatizací, těsněním, zipem, prostě vším, a tak jediná protekce je vše zabalit do pytlíků.
Na road trip k nezaplacení Power Inventor (česky transformátor 12 V na 230 V) s univerzální koncovkou do zapalování. Prodávají se ve 150W a 300W provedení. Já se 150W dobíjel mobil, notebook i baterku do foťáku zároveň, což sice trvá o trochu déle, ale času zde máte při cestě opravdu dost. Kamkoli cestuji, beru si s sebou českou prodlužovačku minimálně s třemi zástrčkami. Na místě pak stačí koupit jeden adaptér na místní zásuvku a je vystaráno. Zdatnějším doporučuji sehnat si na místě lokální zástrčku a nahradit ji českou, což je dle mého názoru bezpečnější řešení.
74
1 2009
McDonnel Ranges Termiti tu vytvářejí nepostradatelný článek životního cyklu jak pro rostliny, tak pro živočichy celé severní části kontinentu. Asi nejpůsobivější jsou „magnetická“ termitiště, která jsou na rozdíl od katedrálových deskovitého tvaru, natočená severo-jižním směrem, tak aby udržovala konstantní teplotu přes celý den a termiti nemuseli před nesnesitelným poledním vedrem zalézat pod zem. Tato termitiště naleznete i v záplavových oblastech. Ve skupině působí impozantně, vypadají jako obrovské náhrobní kameny.
Tisícileté kresby aboriginců Druhým, podstatně větším parkem je Kakadu National Park, jeho velikost jsem odhadoval zhruba na rozlohu České republiky. Můžete ho projet po hlavní čtyřsetkilometrové silnici. Tento park nabízí pěkné procházky podél East Aligator River, kde vás na každém rohu varují, abyste se nepřibližovali moc ke břehu a byli ostražití, neb se zde vy-
skytuje spousta krokodýlů. Když pak narazíte na jejich stopy, začnete si připadat jako snadná kořist a přidáte do kroku. Zklamáním pro nás ovšem bylo, že největší atrakce parku, mohutné vodopády Twin Falls, byly přístupné pouze pro čtyřkolku, kterou jsme neměli a autobusem s turisty se nám tam za ty nestydaté ceny nechtělo. Jedním z nejkrásnějších míst tohoto parku je nesporně skalní masiv Ubirr, skrývající množství domorodých kreseb. Po tisíce let je domorodí obyvatelé přemalovávali, a tak můžete rozeznat různé vrstvy a kochat se nádhernými barvami nejčerstvějších kreseb – starých pár tisíc let. Místní správci parku (zčásti aboriginci, kterým tato země patří, a zčásti přistěhovalci, kteří na těchto místech vyrostli) vám při západu slunce na vrcholku skály popovídají příběhy a významy těchto kreseb, tak jako příběhy okolní krajiny. Tady si uvědomíte, jak dlouhou historii tato země má. Při průjezdu Austrálií si aboriginců užijete celkem dost,
Ottway National park. Když je zataženo, tmavé stěny úzké rokle bez nutnosti zvýšit hodnotu ISO citlivosti z ruky nevyfotíte.
Australská krajina vyžaduje jiné dovednosti, než na které jsme zvyklí z Evropy. Speciálně když trempujete, není výjimkou, že k civilizaci nebo alespoň k místu, kde naleznete telefonní signál, je to několik dní ostré chůze. Proto bych doporučoval držet se instrukcí, které dostanete v místních informacích nebo od správců parků. Kamarád nám líčil, že trasu zavřou třeba i kvůli jedinému spadlému kmeni, jak jsou správci opatrní. My jsme jednou vyrazili do oblasti, která byla po požáru před tři čtvrtě rokem uzavřena. Po několika hodinách se cesta stala noční můrou. My, stále doufající, že se dostaneme k námi vysněnému Eukalyptovému lesu, přesto pokračovali. Teprve když jsme vyčerpaní stavěli v noci stan,
digiarena.cz
uvědomili jsme si, kolik času by nám zabralo dostat se odtud pro pomoc. Nejhorší část tvořil závěr – asi padesátimetrový výstup skalní stěnou. Tam, kde byly dříve schody, zůstaly po požáru pouze schodnice, ale i za ty jsme byli vděčni, protože jsme se mohli dostat na vrchol, k civilizaci. Pár hodin poté, co jsme zdolali výstup, začala silná bouře. Kdyby nás chytla ve stěně nebo dříve, byla by nás jistě donutila jít zpět stejnou cestou. Vždy si rozmyslím trasu tak, abych měl nějaký alternativní plán či cestu v případě, že se něco stane. Zde jsme se ocitli v situaci, kdy se dalo jít vpřed či vzad, a obě cesty byly velmi náročné a nejisté.
inzerce
Bezpečnost především
cestopis
napříč Austrálií
pokud půjdete na místní trhy, prodávají tam své hlízy a kořínky. Už méně hezký pohled je na ty, kteří polehávají podél cest a opilí pospávají v parku. O jejich bohaté historii a kultuře se můžete dozvědět právě v Kakadu parku, v jednom z jejich nejlepších muzeí. Nikoli v Sydney nebo v jiném z velkých měst, ale teprve zde jsem si uvědomil sílu a hloubku pravé australské kultury.
Ne každý kouše Kousek na jih od Kakadu parku se nachází Katherine George – hluboké koryto řeky, kaňon ve skále. Místní průvodce nabízí několik různě dlouhých vycházek se spoustou míst ke koupání. Z něj nakonec sešlo – na místě, které nás mělo do vody tak vábit, byl krokodýl. Od rangera nám bylo sděleno, že krokodýla jsme sice viděli, ale sladkovodního, a ten kouše, až ho kousnete vy. „Lákavé“ koupání s krokodýly můžete vyměnit za projížďku Katherine George kanoí. Jsou věci, které uprostřed vyprahlé a horké země opravdu nečekáte. A jednou z nich jsou bezesporu horké prameny v Matarance. Představte si, že uprostřed suché buše se najednou ocitnete v palmové oáze u nádherně modré a průzračné vody, která je ještě ke všemu teplá. Smýt ze sebe všechen ten pot a prach z cesty buší shledáte opravdu osvěžující. Jestliže se nebojíte divokých prasat, která se tu po setmění pasou, noční koupel určitě stojí za to.
Jak se neztratit V celém Česku snad nenajdete takové informační středisko, jaké naleznete tady i v té poslední „díře“. Povětšinou dobrovolníci jsou velmi ochotní a poradí vám se vším, co se jejich regionu týká. Nám se ale při plánování nejvíce osvědčili lidé na cestách, zejména důchodci v karavanech. Ti cestují i několik let, a tak mají nejlepší tipy, kde co navštívit a v jakém stavu se nachází ta která cesta. Nemluvě o jejich přehledu o cenách benzinu, které se směrem do centra zvyšují až o 50 %. Pozor! Většina zdejších map není v měřítku. Sehnat pořádnou mapu, na jakou jsme v Česku zvyklí, není nic jednoduchého. Ne náhodou máme jednu z nejlepších geografických sítí.
Bez měřítka by velikost tohoto Katedrálového termitiště vůbec nevyzněla.
Cestovat se dá různě
Příjezd do Alice Springs, krajina vytváří stále nová a nová dramata.
78
1 2009
Jestliže před vámi jedoucí auta znenadání zastavují na krajnici, učiňte to také. Nám se totiž stalo, že se zrovna někdo stěhoval z Victorie do Jižní Austrálie a dům rozpůlený na polovic (aby se vešel na vozovku) si bral s sebou. Až na tato menší překvapení je cestování po australských silnicích vcelku bezpečné. Když se vám auto porouchá, určitě vám někdo zastaví. Řidiči jsou tu k sobě velmi ohleduplní a drží se pravidla „co se stalo tobě, může se stát i mně“. Není pak výjimkou, že auta zastavují i ve chvílích, kdy se zrovna oddáváte fotografování termitiště a nebo něčemu úplně jinému. Pokud jedete po hlavní cestě, riziko, že se dostanete do požáru, je v podstatě minimální. Pokud vás zastihne v buši, doporučuje se zůstat v autě na podlaze, přikrýt se vlněnou dekou, než požár přejde. Pravdou je, že netrvá dlouho, aby to málo shořelo. Mimo to je většina požárů zakládána úmyslně, tak aby nedošlo k uhoření zvířat a nekontrolovanému rozšíření. Požáry se zakládají v noci nebo navečer, kdy jsou zvířata venku ze svých skrýší, a mají tudíž možnost se před požárem pořádně schovat nebo utéci.
Příroda nejspíše proto, že tu měla dostatek prostoru, často vytváří hotová dramata. Jedete několik set kilometrů napříč naprostou „plackou“. Občas minete nějaký požár, tráva se změní v nízkou buš, buš zpět v trávu a tak dokola a najednou z ničehož nic vyroste uprostřed této roviny skála či hora neuvěřitelné velikosti a nevídaného tvaru. Takových překvapení potkáte po cestě vnitrozemím nesčetně. Proslavená skála Uluru (Ayers Rock) je jakýmsi vyvrcholením. Přestože jste ji mohli vidět na stovkách fotografií a nečekáte nic nového, mohu vás ujistit, že vám při pohledu na ni spadne čelist. Čím více se přibližujete, tím více tato rudá skála roste a růst nebere konce, ani když stojíte u ní. Vzbuzuje přirozenou úctu a svým neuvěřitelným tvarem a vertikálním vrstvením připomíná těleso z jiné planety, které se tu jakýmsi zá-
zrakem ocitlo. Není divu, že ji místní domorodci od pradávna uctívají. Bohužel se najdou lidé, kterým nestačí ji pouze obdivovat. Musí se ji snažit také zdolat, přestože domorodí lidé prosí, aby tato byla chována v úctě a nelezlo se na ni. Dalším takovým šokem je necelých 50 km vzdálená Kata Tjuta (The Olgas), což jsou obrovské rudé valouny tvořící pohoří. Jak mohou být dvě tak odlišně vytvořené a záhadné skály tak blízko u sebe? A uprostřed takové plošiny? Takové otázky si pokládáte znovu po shlédnutí Kings Canyon, znovu po projetí McDonnel Ranges. Chtělo by se mi ještě povídat o opálové horečce v Cooper Pedy, o tom, jak zdolat 1 200 km, když vám teče olej z motoru, o tom, jak krásné je stanovat u ohně v buši v této nekonečné krajině, o procházce skrze Devil Marbles, Mt. Connor a kráteru po meteoritu…
U této kresby byla většina světla pohlcena ohořelým stropem a převisem, což mne donutilo zvýšit citlivost na maximum, jež fotoaparát dovolil, a s časem závěrky jít na 1/60 sekundy pro zachování ostrosti snímku.
inzerce
Rudé srdce země
Čím se fotilo Všechny snímky byly pořízeny digitální zrcadlovkou Nikon D70 s objektivem Nikkor 18–70 mm, F3,5–4,5G IF ED.
O autorovi Jakub Březina vystudoval Fakultu stavební na Vysokém učení technickém v Brně. Nyní pracuje jako architekt. Odjakživa rád cestoval a věnoval se fotografii. Roku 2006 opustil rodné Česko, aby pracoval a cestoval – naposledy v Austrálii a na Novém Zélandu. www.jakubspot.com
Za plného slunce se tu dostáváte z extrému do extrému, menším zacloněním jsem se snažil mírně rozostřit pozadí, ale ne moc, aby menší termitiště nebylo úplně rozmazané a dotvářelo kompozici.
