vodem... Bordeaux Toulouse Olomouc Sv tov dny ml de e Madrid Kn sk sv cen o ima Francouz...8 La maraude na n v t v u bezdomovc

Bordeaux

✣

Toulouse

✣

Olomouc

AMICULUM

OBčASNíK STUDENTů čESKé DOMINIKáNSKé PROVINCIE ✣ 04/2012 ✣ číSLO 6

Milí bratři a sestry, milí čtenáři, Po několikaměsíční odmlce vám přinášíme další číslo Amicula. Ačkoli od loňského léta uplynulo v Garonně již hodně vody, chtěli bychom se vrátit ke dvěma loňským významným událostem: v naší provincii to bylo především kněžské svěcení bratří Jindřicha, Pia a Ludvíka. Při této příležitosti přijela z Toulouse do Olomouce řada bratří i několik rodin farníků a měli tak příležitost poznat naši vlast a dominikánský život v české provincii. Pro naše vztahy s toulouskými bratry je velice důležité, že mohli tak trochu poznat naše kořeny. Druhou významnou událostí , tenktokrát významu celocírkevního, byly Světové dny mládeže v Madridu. Bratři dominikáni u toho samozřejmě nemohli chybět, což vám přiblíží jeden z účastníků, fr. Hyacint.

Požehnané velikonoce!

vodem... Obsah: Svtov dny mldee  Madrid 2011�������� 2 Knsk svcen oima Francouz����8 La maraude  na nvtv u bezdomovc.......12

Čerstvý novokněz fr. Pio s francouzskými přáteli.



Svtové dny mládee  Madrid 2011

Svatý otec Benedikt XVI. pozval v loňském roce mladé lidi z celého světa na setkání do Madridu, které se uskutečnilo ve dnech 16. – 21. srpna. Těchto světových dnů mládeže se zúčastnilo až na dva miliony mladých katolíků z celého světa, kteří přijali toto pozvání Svatého otce jako pouť za prohloubením své osobní víry, jak k tomu vyzývalo samotné motto tohoto setkání: „V Kristu zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry“ (Srov. Kol 2,7). Mezi davy mladých lidí, kteří se sjeli z  různých koutů světa – od Venezuely a Kanady, přes Libanon a Indii, až po Filipíny – bylo možné zahlédnout i české vlajky, které vlály nad hlavami asi tří tisíc poutníků z naší vlasti, mezi nimiž se svými bílými hábity vyjímaly naše sestry – Jordána, Bernardeta, Roberta a  Guzmána – a  bratři Cyprián, Irenej, Ludvík a Hyacint. Zhruba na polovině naší cesty do Španělska se celá česká výprava zastavila v  krásném podalpském městě Annecy, které leží u stejnojmenného jezera. Toto město neláká jen svým krásným hradem, středověkými uličkami a krásnou přírodou ve svém okolí, ale i postavou velkého světce, svatého Františka Saleského. Tento svatý biskup sem utekl ze svého sídelního města, Ženevy, odkud byl vyhnán protestanty. A tak v Annecy dodnes stojí katedrála svatého Petra a na kopci za městem pak byla na začátku 20. století vybudována basilika a klášter Zvěstování, kde odpočívají ostatky svatého Františka Saleského a svaté Jany de Chantal.

 Tak jako většina poutníků, tak i my jsme využili pozvání španělských biskupů k týdennímu předprogramu v místních diecézích. A  právě na nás čekalo nádherné město Tarragona ležící na břehu Středozemního moře, asi sto kilometrů na jih od Barcelony. Tarragona je nejen prastarým městem, které bylo v antice hlavním městem římské provincie Hispanie Tarraconensie, ale i  pravým rájem milovníků moře a pláží. A právě zde jsme při společných modlitbách, krátkých katechezích, adoraci a prohlubování vzájemné bratrské lásky mohli poprvé pociťovat ono slíbené „zapouštění kořenů“ v Kristu a růst naší víry. Výjimečným bylo i  setkání v  Barceloně, kam jsme byli pozváni na celý sobotní den spolu se všemi mladými, kteří byli ubytovaní v katalánských diecézích. Zde jsme poprvé zažili obrovskou radost ze setkání s  ostatními věřícími z  různých koutů světa, kteří se sešli, aby společně oslavovali Pána. Všude na ulicích byla tato radost nejen hmatatelná, ale především slyšitelná, při spoustě různých pokřiků a popěvků, kterými se jednotlivé skupinky zdravily, když se přesouvaly k  bazilice Sagrada Família od Gaudího, známého španělského architekta, který je v Barceloně téměř všudypřítomný. V Tarragoně jsme pak ještě v neděli večer oslavili vigilii Nanebevzetí Panny Marie s místním arcibiskupem a asi dvaceti tisíci mladých poutníků, kteří byli ubytování v této diecézi. Sešli jsme se v nádherné staré aréně, která zcela odpovídala našim představám o arénách, kde probíhají býčí zápasy. Zde jsme se společně s Italy, Francouzi, Slováky a Poláky modlily růženec a slavili mši svatou, po které pro nás měli místní připravený večerní program na rozloučenou, který byl vlastně takovou malou procházkou historií města. A tak jsme mohli vidět umučení svatého biskupa Fructuoza a jeho druhů, katalánské barokní tance a především jsme na vlastní oči viděli, jak se staví takzvaná „lidská věž“, kdy na ramena mužů, kteří vytváří soustředný kruh, vyleze jeden muž, na něhož vzápětí vyleze žena a na vrcholek věže pak vyšplhá dítě. A v této formaci místní ušli asi 200 metrů až k pódiu. Ještě je nutno podotknout, že nejvyšší „věže“ mají až sedm „pater“

 a jedna taková věž je dokonce zobrazena sousoším uprostřed jednoho z tarragonských kruhových objezdů. Druhý den ráno jsme se potom vydali na cestu do španělské metropole, kde na nás čekalo opravdové „peklo“, tedy tak nějak našinec vnímá místní teploty, které se jednoduše vyšplhají až nad 40  °C ve stínu. V  Madridu jsme jinak každý den začínali v  české hale společnou ranní modlitbou, katechezí některého z přítomných otců biskupů a mší svatou s dalšími asi třemi tisíci poutníky z naší vlasti. Odpoledne pak na různých místech Madridu probíhal mezinárodní program: koncerty, divadelní představení, workshopy… Ale především jsme se mohli těšit na večerní setkání se Svatým otcem: ve čtvrtek na jeho uvítání; v  pátek na křížovou cestu a  v  sobotu na vigilii. Celé setkání, katechezemi našich biskupů začínaje a úžasnými setkáními a zážitky konče, bylo obrovským povzbuzením naší víry, ale to všechno by se sem jistě nevešlo a tak se s vámi podělím jen o tři setkání, která mě nejvíce zasáhla. První velkou akcí bylo setkání dominikánské rodiny a skupinek mladých, kteří s námi do Madridu přijeli. Sešli jsme se v našem řádovém kostele v centru města, kde celé setkání začalo vzájemným se seznamováním bratří a sester, kteří se sešli z různých koutů světa a navzdory všem rozdílnostem společně nosí stejný hábit a následují Krista podle vzoru svatého Dominika. Potom jsme se společně španělsky, francouzsky a anglicky pomodlili růženec, což vzhledem k horku a náročnosti předchozích dnů nebyla vůbec jednoduchá záležitost, takže mnozí z  nás upadli do opravdu „hlubokého rozjímání“. A pak jsme k chvá-

 le Boží zpívali slavnostní večerní chvály ke cti svatého Hyacinta, v  den jehož svátku jsme se sešli. A  na závěr jsme se společným zpěvem Salve a O lumen ještě jednou spojili v modlitbě, než jsme se znovu rozprchli do „světa“. Pro mne osobně to byl opravdu veliký zážitek, slavit spolu s  dominikány a  dominikánkami téměř z  celého světa svátek mého patrona, který nás svedl dohromady s bratry a sestrami, s kterými se už asi nikdy neuvidíme, i když zůstaneme napořád spojení v modlitbě… Dalším velkým momentem tohoto setkání mládeže byla páteční křížová cesta se Svatým otcem, která se uskutečnila v samém centru města, na jedné z největších madridských tříd. Na místo jsme s bratřími a s naší skupinkou dorazili téměř tři hodiny před začátkem křížové cesty a tak jsme si našli krásné místo, odkud jsme mohli vidět na velkoplošnou obrazovku a  zároveň jsme stáli přímo naproti devátému zastavení křížové cesty a velice blízko místu, kudy měl projíždět Benedikt XVI. Jako mnohokrát během těchto dní jsme se stali svědky radostného vítání Svatého otce zástupy mladých, kteří provolávali: „Ať žije papež!“; „Benedetto!“; „Jsme mládeží Svatého otce!“. Když však Svatý otec vystoupal na pódium a  započal modlitbu křížové cesty, všichni mladí okamžitě ztichli a  v  následující více než hodině se společně v  naprostém tichu modlili a rozjímali o utrpení Páně. Zvláštním momentem bylo dvanácté zastavení, kdy celé statisíce mladých poklekly, aby se klaněli ukřižovanému Kristu. Hloubce modlitby napomáhala i  nádherná tradiční barokní zastavení, která zobrazovala v životní velikosti etapy umučení našeho Pána, a  také to, že kříž při jednotlivých zastaveních nesli trpící a zavržení dnešní doby: mladí křesťané z  muslimských zemí, nakažení AIDS, postižení, drogově závislí… Myslím si, že třetí a  asi největší zážitek mám společný se všemi téměř dvěma miliony mladých, kteří se sešli v  sobotu večer na vigilii na letišti Cuatro Vientos. Proč a  co se tam vůbec stalo? Je třeba začít už odpoledním přesunem na již zmiňované letiště, kdy jsme se z přeplněného metra vydali v tisícových zástupech na vyprahlou planinu Cuatro Vientos, kde už se tísnily statisíce lidí

 a kde se pomalu nedalo pohnout. Navíc španělští organizátoři přecenili kapacitu jednotlivých sektorů, takže uvnitř asi třiceti tisícových sektorů se nedalo procházet jinak než po karimatkách a spacácích ostatních. Jedním slovem, na celé ploše vládl chaos a nervozita z nevyspání a  úmorného vedra. Večer pak, když už se všechno uklidnilo a všichni jsme s radostí přivítali Svatého otce, konečně začala všemi očekávaná vigilie. Avšak uprostřed vigilie se začal zvedat obrovský vítr a vzápětí přišla obrovská bouře, která přerušila naši modlitbu. Ceremoniáři Svatého otce jej rychle schovali pod své deštníky, aby nepromokl a  mezi tím se na celé planině odehrála obrovská změna, jedni se snažili schovat druhé pod své pláštěnky, stany, bundy… najednou jsme si byli všichni strašně blízko a už nikdo nemyslel jen na sebe. A jelikož jednotlivé národy byly různě rozesety po celém sektoru, tak jsem se s  mojí sestrou ocitl pod velkou pláštěnkou mladého manželského páru z  Paříže. A  jelikož bouře vypadala opravdu nebezpečně – a  taková i  byla, neboť smetla jednu z  eucharistických kaplí na okraji letiště – tak se všichni po malých skupinkách začali modlit. Nikdy jsem neviděl tolik mladých z  tolika národů, aby se s  takovým zápalem modlilo růženec. Když se pak vichřice na chvíli utišovala, tak všichni vstávali a nahlas vyjadřovali podporu Svatému otci s tím, že ani bouře nás od něj neoddělí… Když se bouře konečně přehnala, tak jsme všichni spolu se Svatým otcem poklekli ke krátké tiché adoraci, která byla naplněna opravdovou modlitbou celého shromáždění. Svatý otec nám ještě před svým odjezdem vzkázal tato povzbudivá slova: „Drazí mladí,

 prožili jsme společné dobrodružství. Upevněni ve víře v Krista jsme přečkali déšť. Před svým odchodem vám chci popřát dobrou noc. Děkuji vám za oběti, které přinášíte, a nepochybuji, že je velkodušně nabízíte Bohu. Na viděnou zítra, dá-li Bůh, jak doufám. Děkuji vám za obdivuhodný příklad, který jste dali. V Kristu tak jako dnes je vždycky možné čelit životním zkouškám. Nezapomeňte. Děkuji všem.“ Až na malou přeháňku už pak celou noc nepršelo a tak jsme mohli v klidu usnout pod Boží oblohou… V neděli dopoledne pak celé setkání vyvrcholilo společným slavením eucharistie a papežským požehnáním na cestu domů, kde máme svědčit své rodině a  přátelům o naší víře v Krista, který je naší skálou, pevným bodem našeho života a který nás všechny, pocházející z různých končin světa, spojil v jedno tělo – svou církev. Při cestě zpátky jsme se potom na pár hodin zastavili ve Versailles, honosném sídle francouzských králů, vybudovaném Ludvíkem XIV. řečeným Král Slunce. Ale mnohem více než celý zámek s jeho parkem na nás zapůsobila společná mše svatá v místní katedrále, která byla také společným rozloučením se všemi českými poutníky, kteří se vraceli domů opálení a unavení, ale silní ve víře! Obrovským povzbuzením bylo i  závěrečné požehnání, které jsme přijali od našich novokněží, tedy i od našeho otce Ludvíka…

fr. Hyacint



Dojmy nejen z Olomouce Knsk svcen oima francouzskch host

Na kněžské svěcení ffr. Jindřicha, Pia a Ludvíka přijela řada bratří z toulouské provincie a pět (početných) rodin toulouských farníků, kteří tuto cestu spojili s dovolenou v České republice. Zeptali jsme se jich na jejich dojmy: Jak jste se seznámili s ffr. Piem a Ludvíkem? Adeline de Laportalière: S bratrem Piem jsme se seznámili

přes skauty Evropy a taky díky jeho starosti o ministranty. Bratra Ludvíka jsme poznali, když se jednou v postní době zapsal na „míchanou večeři“, která se konala u nás doma. (Jedná se o zvyk naší toulouské farnosti, kdy se v postní době setkají u večeře náhodně vybraní farníci, aby se tak seznámili ti, kdo se jinak příliš neznají – pozn. red.) Řada nezapomenutelných vzpomínek se týká hlavně bratra Pia, protože jsme s ním byli častěji v kontaktu. Mezi ty nejpodstatnější patří večeře u nás doma, při kterých jsme se hodně nasmáli a které byly příležitostí k diskuzi o nepřeberné spoustě věcí. Pak také biřmování Bérengera (bratr Pio je jeho kmotrem) a jeden skautský víkend, kde bratr Pio stříkal po skautech vodní pistolí.

Jaký byl váš nejsilnější zážitek z této cesty ? Fr. Laurent: Nejvíce se mne dotklo přijetí, jakého se nám

u vás dostalo, a to jak od bratří tak od jejich rodin. Silným zážitkem pak taky bylo vidět mé spolubratry v den jejich svěcení poprvé u oltáře jako kněze. Prožíval jsem přitom velikou radost a taky vděčnost za veliký dar milosti a Boží lásky, kterého se dostalo mým bratřím Ludvíkovi a Piovi.

 Fr. Louis: Nejsilnějším zážitkem pro mne bylo přijetí

u pražského arcibiskupa. Byl velmi pohostinný a umožnil mi objevit svět, který jsem do té doby příliš neznal, totiž otázku vztahů mezi církví a politikou. No a samozřejmě nemohu opomenout ani neobyčejně vřelé přijetí od bratří z české provincie, jenž nám umožnilo prožít čas ve vskutku rodinné atmosféře a v  pravdivě, prosté a upřímné radosti. Adeline de Laportalière: To je těžká otázka, protože silných

zážitků bylo spousta a navíc byly různé pro různé členy rodiny. Pokusím se, tak nějak bez ladu a skladu, jmenovat aspoň některé : Hudba při primici bratra Pia. Prohlídka Olomouce, završená partií pétanque v zahradě u  bratří kapucínů. Návštěva Macochy a Punkevních jeskyní. Třem nejmenším se velice líbil čas strávený v  Chocni u  Marků (přátel bratra Ludvíka). A mně zase Jablonné v Podještědí.

Co vás při pobytu v Česku nejvíce překvapilo? Fr. Laurent: Nemluvil bych o překvapení, ale spíš ještě

jednou o vděčnosti, protože tato cesta mi umožnila lépe pochopit kulturu a život „našich“ českých bratří. Uvědomil jsem si, jak musel být pro ně jejich pobyt u nás ve Francii určitým vykořeněním a jak bylo důležité, že se jim podařilo dobře zapadnout a najít své místo v životě našich komunit. Fr. Louis: Překvapilo mě, že se lidé přicházejí zpovídat

přede mší svatou ve všední dny. Nebo taky nevšední orchestr, který hudebně doprovázel primici bratra Pia.

10 Konečně taky to, že pivo stojí v hospodě méně než voda a že se pije při každé příležitosti. Adeline de Laportalière: Překvapilo nás, že při jídle nemáte

na stole vodu. A taky že na oknech nemáte okenice – ti Češi jsou blázni! (typický komentář komiksového Obelixe, kdykoli se setkal se zvyky jinými než své galské vesnice – pozn. red.)

V čem tato cesta změnila tvůj pohled na dominikánský řád ? Fr. Laurent: Svědectví, která jsem vyslechl, mi umožnila

lépe pochopit šíři toho, co naši bratři mohou zakoušet, když žijí a působí v politickém režimu nepřátelském víře a církvi. Díky tomu jsem si taky uvědomil, že v právě v  těchto zkušenostech, někdy bolestných, tkví velké bohatství našeho Řádu: „Krev mučedníků je semenem nových křesťanů...“. Fr. Louis: Pro mne je vždycky sympatické vidět bratry

dominikány, kteří mluví jiným jazykem: to dokazuje, že nejsme jediní, kteří mají ten podivný ideál a zvláštní touhu co nejvíce lidem umožnit setkat se s Ježíšem. Fr. Timothée: Zjistil jsem, že pouto, které existuje mezi

bratry z různých provincií, je mnohem hlubší a silnější než jsem si myslel. I přes množství povrchních rozdílů je vidět, že základy dominikánského života jsou všude stejné.

Jaké jsou podle vás rozdíly mezi dominikánským životem v toulouské a české provincii? Fr. Laurent: Myslím, že důležitou roli hraje počet bratří.

Ten se na prvním místě promítá do rozsahu dominikán-

11 ské přítomnosti, do apoštolátního působení bratří. Ale také do řeholního a konventního života, který při menším počtu bratří vyžaduje od každého více pozornosti a větší zapojení. Fr. Timothée: První odlišnost, kterou jsem shledal, je

v liturgii. Myslím, že jsem lépe pochopil, proč může být pro mladého českého bratra, který po noviciátě přijede do Brodeaux, docela náročné zvyknout si na liturgii, se kterou se setkává v  našich klášterech. A pak také společný život, který má odlišný rozměr v  našich velkých konventech a v konventech českých, kde je daleko menší počet bratří.

Čemu vás tato cesta naučila? Adeline de Laportalière: Že Češi jsou velmi pohostinní – jak

v klášteře tak v rodinách. Nemůžu zapomenout, jak mě po mši, krátce po našem příjezdu do Olomouce, přivítala s květinami před kostelem babička bratra Pia. Tanguy ve Slavkově objevil, že se dějiště této slavné bitvy nachází v Česku. Konečně jsme zjistili, že Češi se neživí kořínky ale gulášem s knedlíky (mňam, mňam) a pijí hodně piva (mňam, mňam, mňam). Kohouti u vás, v rozporu s tím, co nám tvrdíte, dělají tak jako u nás „cocorico“! Ale ano, jen kdybyste poslouchali pozorněji!

12

La maraude Na nvtv u bezdomovc

V rámci Mardi des Jeunes (vizte minulé číslo Amicula) se během postní doby místo přednášek konají služby, které mají u mladých vzbudit smysl pro pomoc lidem v obtížných životních situacích. Jednou z těchto služeb je tzv. „maraude“, zaměřená na bezdomovce. Jak to probíhá? Jednou týdně se setkávají dobrovolníci Společností sv. Vincence z  Pauly – většinou se jedná o studenty – ke kterým se připojují i naši mladí z farnosti. Po chvíli společné modlitby se rozdělíme do skupinek a vyrazíme na setkání s bezdomovci, vyzbrojeni termoskami s teplými nápoji, něčím k zakousnutí, případně nějakým oblečením. Nejedná se ale o materiální pomoc: nabízená káva je spíše záminkou pro navázání normálního mezilidského kontaktu, který lidem na ulici chybí ještě více než hmotné zabezpečení. A protože doborovolníci mají své stálé trasy, které procházejí jednou týdně vždy ve stejný den, mají mezi bezdomovci již své „staré známé“, se kterými se podařilo navázat vztahy dlouhodobějšího rázu – a právě o to jde. Některá setkání bývají dosti krátká, často si ale bezdomovci s námi rádi popovídají. Sdělují nám své mnohdy pohnuté osudy – octnout se na ulici se může snadno stát i lidem, kteří měli vzdělání, práci, rodinu... – své starosti, časté problémy z bezpečím (i bezdomovci jsou často terčem zlodějů), apod. Na české poměry nezvyklý je velký podíl mladých bezdomovců, kteří si život na ulici často vybrali jako alternativní životní styl, protože nevidí smysl v konzumním způsobu života.

fr. Filip

AMICULUM Slovenská 14, 772 00 Olomouc http://amiculum.op.cz ✣ [email protected] Pro vnitřní potřebu České dominikánské provincie vydávají bratři klerici téže provincie