Věnováno všem, co žijí svoje béčkové životy

Věnováno všem, co žijí svoje béčkové životy.

© text&design Bohuslav Vaněk-Úvalský, 2010 © Krásné nakladatelství, 2010

Zabrisky v Zóne ˇ (ukázka) 25. Nemohl jsem tomu uvěřit. Došli jsme k servisním vchodům slepence Zónparku v Holešovicích a Leda si beze slova otevřela lesklou černou kartou. Už v taxíku byla jako vyměněná. „Jedem domů?“ zeptal jsem se a zkoumal otisk spodní čelisti na dlani. Pálila jako čert. „Teď ne, miláčku,“ řekla Leda. „Připoutej se.“ Taxikář sešlápl plyn. Vůz přeskočil přes obrubník. Vletěli jsme do parku. Řidič strhl řízení na cyklistickou stezku. Kolem lítaly stromy a uskakující bruslaři. Zapřel jsem se koleny o přední sedadla.

3

„Jedeme ke čtrnáctce,“ otočila se ke mně Leda. „Budeme tam do minuty.“ Řidič dupl na brzdu a smykem vletěl na pěšinu za hvězdárnou. Div jsem si nepřekousl jazyk. Vrazil jsem si ruku mezi zuby. „Neolizuj si to!“ zařval taxikář. Zavřel jsem oči. Nepomohlo to. Zase jsem je otevřel. Sjížděli jsme právě ke schodišti. V čiré hrůze jsem dral potahy předního sedadla. „Neotírej se tam!“ ječel taxikář. Vlétli jsme se na schody. Automobil se naklonil, pneumatiky zabubnovaly po kamenných stupních. Bacil jsem se hlavou o střechu. „Jau!“ podotkl jsem. „Sklapni!“ houkli na mě oba. U čtrnáctky jsme brzdili za nula čtyřicet sedm. Čtrnáctka byla růžová Zóna. Taxikář sbalil dvoutisícovku a vypadl. „Promiň,“ řekla Leda vevnitř. „Nezlob se. Něco se stalo.“ Ozval se pípák. Leda ho v poklusu zkontrolovala. „Dělej!“ Pádil jsem za ní labyrintem chodeb. „Jakto, že máš odsud kartu!?“ „Ty ji nemáš?“ „Ne!“ „Tak to se sem nedostaneš.“ Leda zabrzdila u jedněch dveří. „Miláčku. Teď už na tebe nemám čas. S někým tě seznámím. Postará se o tebe. Když tě to nebude bavit, vrať se domů.“ „A ty?“ „Budu v pořádku,“ řekla a rázně otevřela svojí lesklou kartou. Vyšli jsme na spodní galerii, přímo vedle baru. Stál za ním zdredovaný hulič ve zlatých hadrech. „To je Zabrisky, Džeku,“ řekla Leda. „Ochraň mi ho.“ Kývla na mě a odešla. „Tak, Zabrisky,“ zazubil se Džek. „V čem pojedeš?“ „V pivu?“ „Dobrej fórek,“ kývl dreďák uznale hlavou. „Spída?“

4 www.zabrisky.cz

„A to je co?“ „Dobrá chemie.“ „Chemie? Tak jo!“ Džek mlaskl a cosi kutil na pultu. Otočil jsem se. Týpci kolem se mi nelíbili. Bar se mi nelíbil. Nic se mi nelíbilo. Parketem se ploužilo pár dvojic, ostatní se muchlovali na plyšových sedačkách. Jedna skupinka si to rozdávala přímo vedle záchodů. Občas se někdo sbalil a vypadl, sem tam někdo vážil cestu pod růžovým neónovým zetkem na pokojík. Polstrované lítačky na chvíli nechaly vpadnout do tmavého sálu nachovou záři z chodby a pak se zas zavřely. Bylo to vzrušující jako exkurze do továrny na polovodiče. Džek přede mě postavil pití v chromovém poháru. „Klop!“ Směs páchla po sodíku. Nakrčil jsem nos. „Neboj,“ pokračoval Džek. „Je to dobrá roštěnka. Postará se o nás.“ „O nás?“ „Jasně. O mě. O tebe. O klienty. O všechny se postará, dyk není stará. Fórek!“ „Šlo by to bez fórků?“ „Jasně. Má tady sklad. Já ho hlídám. Tajný.“ „Těžko, když to každýmu vykecáš.“ „Mám tě chránit. Seš v rodině.“ „V rodině?“ „Všichni jsme v rodině. Sme velká rodina! Džek a Zabrisky! Fórek.“ „Aha.“ Barva pití byla modrá, nasycenost roztoku vysoká. Strčil jsem do poháru jazyk. Pohár přistál zpátky na pultu. „Nemáš přece jen pivo?“ Džek schoval pití pod pult. „Co zkusit leštidlo?“ nabídl. „To je co?“ „Intimsprej s vodkou. Fórek!“ Nudil jsem se na baru, Džek míchal pití a při tom mě hlídal. Vzadu se otevřely lítačky a dovnitř napochodovala ženská eskorta. Měly gumový dresy, chocholy, vysoký boty a v rukách čtečky.

5

V čele mašírovala velitelka a přidělovala zónlady nešťastníkům na sedačkách. Holky byly naprosto příšerný. Zívl jsem. Děvčata konečně odtahala chlápky a ženský na pokoje. Velitelka vypnula čtečku a opřela se znaveně o pult. „Ahoj, Karlo! Velký kalipo?“ pravil Džek. Mrkl na mě a podal mi leštidlo. „Dvojitý,“ řekla Karla. „Sem urvaná jak mrcha.“ Džek použil jako základ kalipa moji první chemii a vmíchal do ní amareto. „Nějaký nóvosti, šibalko? Fórek.“ „Ále, setrvalej stav. Na šestce se sjeli Japonci hašišem, tři externistky nepřišly na šichtu, nikoho to netankuje, na desítce je zamčenej DJ Kokonaut s údržbářem. Oba jsou na mraky, mezci mě s tím poslali do háje. Na šestnáctce nejde interkom, vzadu je nedovřenej východ, je to zaseklý. Bordel! Co ty?“ „Mám tady greenhorna,“ zašklebil se. „Nechceš mu sem poslat čečetku?“ „To je v pořádku,“ řekl jsem. „Ženy jsou pro mě posvátné. Chci počkat na tu pravou.“ Karla nadzvedla obočí, vypila svoji chemii, pak mávla na Džeka. „Jdu. V šest mi přijedou Zhulený králíčci z Vinohrad. To zas bude pruda!“ Sál se znovu pozvolna zaplňoval. K pití v pozlaceném plecháči jsem ani nečichal. Naklopil jsem ho do sebe jako doprovod tří dogmatilů. Rozklepala se mi kolena a svět se podivně roztáhl. K baru se přiklátil hoch z ostrého komanda. „Tak co, starouši,“ plácl mě po zádech. „Chceš na hubu?“ „Jako by se stalo.“ „Bacha na něj,“ ukázal na mě Džek. „Je to Urmuz Gamudze. Tři čochrany v jednom dnu. V šestnáctce vyrušil celý komando. Zlatýho dávali dohromady měsíc.“ Chlápek sáhl na rukojeť distanční tyče a nedůvěřivě si mě změřil. „Jo. Bacha na mě,“ sdělil jsem mu. „Jsem naprostý hovado.“ „Fórek,“ rozesmál se Džek.

6 www.zabrisky.cz

„Ty pitomče,“ zašklebil se chlápek. „Tvý fórky mě vždycky dostanou. Tak co je tady dole novýho?“ Vytáhl jsem z krabičky kamelku. Promnul jsem ji mezi prsty a zasunul ji mezi rty. Klaplo zippo. Nevěděl jsem to přesně. Dolů jsem nepatřil. Nahoru taky ne. Všechny jistoty se ztrácely. Co mě učili, neplatilo. Narodil jsem se do škvíry mezi dvěma světy. Myslel jsem, že mezi nimi stojím jako most. Že to lze zfixlovat a nějak propojit. Nedošlo mi, že nová epocha nikdy nesnese tu předchozí. Odklepl jsem si. Džek a magor se zabrali do hovoru. Kouřili k tomu Wu-fangovy zónky. Zezadu se ke mně přitočila nazrzlá zónlady. „Uděláš mi to, barbare?“ „Asi ne, pudřenko.“ „Můžeš si mě osprchovat. Je to za čtyřicet.“ „Já tě budu mejt a ještě si to budu platit?“ „A co sprchový gel a voda?“ „Teď jsi mě přesvědčila. Za kolik je ručník?“ „Ten je v ceně, bojovníku.“ „Ty seš taky v ceně?“ „A na kolik by sis mě cenil?“ „Na sedmdesát pět. I s březovým šampónem.“ „To seš z levnýho kraje.“ „Sem z Nuslí. Tam ženskejm platíme polívkou.“ „U mě je to za sedm set plus příplatky za nadstandardy.“ „To je jako co?“ „To je různý. Například cucání bradavek je třicet.“ „Proč bych ti měl cucat bradavky?“ „Třeba upadneš do vášně.“ „Ty vypadáš přímo na extázi.“ „Extáze je za devadesát. Můžu ti dát i jiný veselý pilule.“ „Díky. Mám svoje.“ „Tak jdeš, kovboji?“ „Asi ne, kovbojko,“ řekl jsem. „Zrovna se tady se slimákem pěkně odvazujeme. Umí prima fórky.“ „Klidně splývej,“ pokynul od svého rozhovoru Džek. „Libově líbá. Dobrý líbání je jedna věc. Ale libový líbání najdeš jenom u ní. Nejseš pak vůbec oslintanej.“

7

„Fórek?“ zeptal jsem se. „Bez fórku.“ Blondýna pokývla hlavou. „To je fakt. Líbání je za pětadvacet. Teda když si necháš vevnitř jazyk. S jazykem ven je to dražší. Kvůli hygieně.“ „A co strkání prstů do nosu? To je za kolik?“ „Prasečkářky jsou v suterénu. Já dělám jenom klasiku. Jestli mě chceš líbat, mám ochucený žvýkačky.“ „Jak ochucený?“ „Afrodisiakový příchutě. Maliny, eukalyptus, vanilka... Sou po pěti.“ „Vepřový guláš nemáš? Kručí mi v břiše.“ „Tak chceš mě, nebo ne?“ „Je to nutný?“ „Seš úchyl?“ „Ne. Patřím do rodiny. Že jo, starouši? Dáš počtářce taky blivajz?“ „Já nejsem žádná počtářka! Džeku, dej mi blau ouzko.“ „Kde máš ajnclík?“ zeptal jsem se. „Myslíš můj showroom?“ „Asi jo.“ „Tady za rohem. Třistadevítka. Už sis to rozmyslel?“ „Vyprávěj mi o něm.“ „Seš fakt ujetej!“ „Popisuj.“ „No tak je to nádherný doupátko lásky. Pelíšek s vibrováním. Vibrování je za sedmdesát. Můžem si pustit filmek za třicet. Mám výbornou vazelínu z Německa za dvacet. Chutná po pomerančích...“ „Máš tam záchod?“ „Samozřejmě. Za patnáct dostaneš i voňavej papír.“ „To stačí, naval klíče.“ Slezl jsem ze stoličky a mávl kartou. „Přijď za pět minut. „Vezmu si tygrovatý slipy.“ Šel jsem do chodby a našel tři sta devítku. Měla dva metry na tři. Celý zařízení bylo z plastu. Místo postele gumová žíněnka. Cvrnkl jsem do vestavěné čtečky s interkomem. Všechno byl prvotřídní vixvajlant z Číny. Spláchl jsem. Zhaslo světlo.

8 www.zabrisky.cz

Špeluňkou se nesl zápach lyzolu. Nechal jsem kartu v zámku a vydal se hledat nedovřený východ. 26. „Můžem dělat všechno, akorát něco ne. Co chceš dělat?“ zeptala se mě holka ve slepé chodbě na konci horní galerie. Měla stříbrný overal propálený od cigaret, přes něj síťový úbor, rusou paruku a válela se na posprejovaném kanapíčku z gumy. „Najít východ.“ Holka se nekoordinovaně posadila. „Tady východy nejsou. Sem můžeš jenom přijít. Víš, jak se řekne španělsky východ?“ „Proč španělsky?“ „Jsem dobrá. Pojedu jednou do Mexika. Dáš mi kartičku?“ „Mě vynech.“ „To říkáš proto, že se mnou nemůžeš dělat všechno? Chceš být zlý?“ „Cože?“ „Neřekla jsem, že nesmíš být zlý. Akorát do mě nesmíš strkat prstíky.“ „Kašlu na prstíky!“ „Tak je to dobře. Můžeš si ode mě půjčit Balabušku. Když mě s ní sešviháš, dáš průchod negativním emocím a odplavíš se. Jak se řekne španělsky sešvihat?“ „Co je Balabuška?“ „Spravedlnost. Miláček. Dal mi ji Bob. Jela jsem ze školy osmnáctkou na Palouček. Byla jsem zhulená. Lidi byli trapný. Jsem jim to řekla. Na uších Boba Marleyho. Jsem tu cestu prožívala s Bobem, víš? Ježíš, ten je libovej!“ „Ježíš?“ „Bob! Promiň. Jsem trochu zhulená. Na co ses ptal?“ „Na nic.“ „Dáš mi kartičku?“ „Ne.“ Otočil jsem se k odchodu. Východ musel být na druhé straně ochozu. Holka se zvedla a šla se mnou.

9

„Chci začít žít,“ vysvětlovala. „Tady už to zabalím. Zjevujou se mi bulvy. Bojíš se bulv?“ „Ne.“ „Až pojedu do Mexika, budu zhulená. A v tom Mexiku se zhulim zase. Co tady. Vypadnout vocaď. Jdeme za holkama?“ „Já jdu ven.“ „Pojď za holkama. Znám dobrý holky. Sme všechny zhulený. Říkáme si Kály. Podle jedný bohyně. Kálíme na Zóny. Můžeš nás všechny sešvihat.“ Byl jsem takový švihák, že jsem vzal nohy na ramena a švihal pryč. Nohy mě nesly chodbami zaplněnými odpadky, přeskakoval jsem povalené lavičky druhdy epesního korza, přelézal odstavené automaty na kondomy, na limonády, na veselé pilule a přes nápisy Nevstupovat jsem se dostal do spleti uliček, ve kterých už nesvítilo ani světlo. „Ss!“ ozvalo se za mnou. „Pojď ke mně!“ Zabrzdil jsem. Ve dveřích ubikace stála značně zpustošená bytost ve zlatém županu. Čapla mě za ruku a zatáhla mě dovnitř. „Prosím,“ řekla, když mě pustila. „Měj soucit. Prosím.“ „Já ti přece nic neudělám,“ podivil jsem se. „Musíš. Musíš mi to udělat, prosím.“ „Neblázni,“ řekl jsem. „Nejsem ten princ, na kterýho čekáš.“ „Nepotřebuju prince, potřebuju kredity.“ „Tak si je běž vydělat.“ „Nemůžu tam dolu. Mám propadlou licenci. A když do týdne nezaplatím nájem, přeřaděj mě k prasečkářkám.“ „A co je mi do toho?“ „Jsi můj spasitel, můj zachránce.“ „To sis teda vybrala,“ zabručel jsem. „Mám ti někoho sehnat? Znám Bruce Willise.“ „Stačíš mi ty!“ „Já na tohle nejsem,“ řekl jsem a hleděl vycouvat. „Chci tím říct, že si to spolu nerozdáme.“ Znovu mě čapla za ruku. „Musíš, prosím. Bude to utrpení pro oba, ale musíme. Nemůžeš do mě klasicky zepředu, protože mám vevnitř takovou bulku. Lehnu si na bok. Ale nesmíš být hr. Mám trable s močá-

10 www.zabrisky.cz

kem. Pronikneš do mě a pak pár minut počkáme. Kdybys hned pokračoval, zablokovala by se mi páteř. Když to půjde dobře a neobjeví se vyrážka, můžeš se udělat.“ Vyškubl jsem se. „Neměla bys jít k obvoďákovi?“ „Nejsem nemocná! Mám sníženou imunitu! Od toho mám ten močák. To přece není důvod, abys mě hned ponižoval.“ „Hej, hombré,“ ozvala se z chodby Zhulenka. „Seš tam? Nesu hulení.“ „Tady, Balabuško!“ zavolal jsem s úlevou. „Tady jsem.“ Zlatý župánek se zamračil. „Někdy brnknu,“ řekl jsem na rozloučenou. „Teď se musím zhulit.“ „Ale ty seš můj!“ zařvala a skočila po mně. Vypadl jsem. „Hledali jsme tě s Bobem,“ vítala mě na chodbě Zhulenka. „Víš, jak se řekne španělsky Bob?“ Z pokoje se vyřítil zlatý župánek rozzuřený doběla. „Ten je můj a jenom můj!“ ječel. „Jasný?“ Zhulenka ji přetáhla kabelkou. „Co chceš, škatule?“ „Dáš od něj pryč pracky!“ „Víš, kdo jsem? Kála!“ „Pro mě seš obyčejná děvka!“ „Běhno!“ „Couro!“ „Kurvo!“ „Ale dámy,“ rozpřáhl jsem ruce. Holky se válely po zemi. Škrábaly, kousaly, kopaly. Chvíli se zdálo, že zlatý župánek má navrch. Raději jsem běžel dál. 27. Prolétl jsem někam do vybydlených bloků. Ze spojovací chodby sem dopadaly už jen náznaky světla. Nikdo nebyl v dohledu. Opřel jsem se o dveře jedné z opuštěných ubikací a oddychoval. Klika pod vahou mého těla povolila. Vpadl jsem dovnitř. „Co děláš?“ zaječel hlas. „Zavři!“

11

„To je omyl,“ zavrčel jsem a sbíral se ze země. „Mizím.“ „Tak zabouchneš ty dveře?!“ Poslušně jsem zavřel. V šeru jsem rozlišil ženskou v podivné tóze. Splývala s oltářem, jemuž vévodil malovaný portrét bluesmana Lee Hookera s nápisem Lee Hooker, bluesman. Ženě bylo ne méně než čtyřicet, ne více než smrt. Seděla na oltáři v lotosovém květu, ale teď vstala, aby povysunula knot v petrolejce. Přimhouřil jsem oči. Ubikace byla plná veteše a smradu. „Slídíš?“ zeptala se ženská. „Nevypadáš jako od nich.“ „Nejsem od nich. Jsem od sebe a hledám východ.“ „Tady východ není,“ řekla. „Počkáme na Narvena.“ Držela v ruce sekáček na maso, tak jsem si sedl. „Pěknej bejvák,“ povídám. „Nenašlo by se v něm trochu kafe?“ „Drž hubu,“ vyštěkla. „Narven se s tebou párat nebude.“ O tom se nedalo pochybovat. „Třeba se můžem dohodnout i bez Narvena.“ „Jak to chceš udělat? Já a Narven patříme k jednomu kmenu. Ke kmenu Narvenů!“ „Skoro jsem se bál, že jste lidi.“ Minuty běžely a Narven nešel. Petrolejka hořela, sekáček se leskl. „Co Narven dělá?“ zkusil jsem to zase. „Jezdí s ještěrkou?“ „On ti to řekne.“ Vypadalo to tak. Prohlížel jsem si ji. Ženská nebyla stará. Jenom bílá a strhaná. Skoro mě přepadla lítost. Jí ne. „Nečum!“ řekla. Pak vydechla zbožně: „Narven.“ Dveře se rozlétly a dovnitř nakráčel skřet v motorkářským. Měl rozsvícenou čelovku, táhl narvaný pytel. Na opasku mu chřestil vercajk. „Co tu dělá to maso!“ zařval. „Narvene!“ vzdychla ženská. „Ty svítíš?“ „Hi, ho!“ zaječel Narven a shodil pytel. „Já svítím, abych viděl, jak z tohohle hnusnýho masa budou odlétávat skrutiny prasečí krve!“ „Já jsem jenom na návštěvě,“ pípl jsem. „Drž hubu!“

12 www.zabrisky.cz

Narven zhasl čelovku, pak se obrátil zpátky k bleduli. „Zoe, má nebeská! Už nikdy nebudeš trpět! Nabourali jsme Kaufland!“ Popadl pytel, obrátil ho vzhůru nohama a vysypal obsah na podlahu. „Hm, cédéčka,“ rozhrábla ženská nohou hromadu. „Narvene, nebeský genitále, na čem to budem přehrávat?“ „Nic nepochybuj, Zoe, má nadzemská! Narvene Olexusi – pytel!“ Dovnitř naklusal dvoumetrový ovád s kangem v ruce. Z jeho pytle se sypaly diskmeny. Jako bonus přihodil několik hrstí monočlánků. Pak se uklonil a tiše se vzdálil. „Hi, ho, má osvícená! Každý bude mít Lee Hookera jen pro sebe!“ „I já?“ ozvalo se z chodby. „Při mém prašivém ptáku, drž hubu, čekateli!“ „Já sem myslel, jestli se mě to taky týká. Můžu si zatím pustit Metallicu?“ „Ne!“ zařval skrček popuzeně. „Až zabijem tohle prase a zabavíme mu kredity pro společný fond, který nesmlouvavě spravuji, budeme všichni, teda s výjimkou čekatele, který kajícně uklidí rajóny, poslouchat Love forever! V něm promlouvá, jak jsem zvěstoval, nejvyšší bytost – Budžíš! Sláva Budžíšovi!“ „Sláva, hurá, hip-hip, Budžíš je věčný atp.“ ozývalo se z chodby. Skřet spokojeně mlaskl. „A teď!“ zvolal. „Pytle sem, Narveni hovadští!“ Jako procesí do místnosti přicházeli barbaři ve špinavých rouchách a vysypávali před Zoe své pytle. O zem bubnovaly rozličné komodity. Hlavní Narven si hned z hromady nohou odděloval vlastní příděl, Zoe se zasněně pohupovala v bocích. Každý, kdo vysypal svůj pytel, se zlehka poklonil a postavil se ke stěně. V ubikaci se najednou tísnilo přes deset Narvenů. Všichni v plné zbroji, všichni odvázaní z nadcházejících bakchanálií. Jen já byl přivázaný starými podvlíkačkami k umyvadlu. Ruce odkrvené, dřevěné. Narven Olexus si dal na uzlech záležet. Skřet zatleskal. „A nyní s poděkováním Budžíšovi, který skrze mne a Lee Ho-

13

okera promlouvá, dejte práci svým trávicím šťávám a znovu zjednejte průchodnost zažívacích traktů! Sláva komu?“ „Budžíšovi?“ „Mně, čekateli! Mně!“ Zoe obdivně vzdychla. Hledal jsem zoufale někoho, s nímž by se daly vyjednat podmínky propuštění. Všichni ale žrali. Petrolejka blikala. „Přicházejí doby hovadné, časy orgií a sytosti, o nichž se bude vyprávět znovu a znovu, pro něž je třeba vykonat co?“ zařval zase skrček. „Spánek?“ zamlaskal tlusťoch, který mi seděl na noze. „Jistě, Narvene Orákule. Jistě. Ale co jiného bude třeba vykonat?“ „Nájezd na ženský v katakombách!“ vyhrkl čekatel. „Drž už hubu! Jasný?“ „Ale to není blbej nápad,“ zamlaskal dvoumetrový ovád, který zrovna zápasil s grilovaným kuřetem. „Sem ženskou neměl půl roku.“ „Dočkáš se, Narvene Mravene,“ skřípal zubama hlavní Narven. „Nájezd na vyšpulené zadnice jistě vykonáme. Až bude Zoe na meditacích. Co ale jiného je třeba učinit? Do hajzlu namáhejte mozek!“ Barbaři ztichli. Chvíli přemýšleli. „Zhulit se jako hovada, abysme pochopili poselství?“ „Rozbít někomu hubu?“ „Napadnout ostrý komando a chcípnout, abychom završili Dílo?“ „Vypálit to tady?“ „Zařvat třikrát do chodby Narven Spirituál byl svině?“ „Tak dost!“ mávl rukou skrček. Přesunul se k oltáři, kde po celou dobu žranice strnule seděla v lotosovém květu hrozivě bílá Zoe. „Ptám se naposled. Co je nutné vykonat, aby naše duše dosáhly spásy a věčného úkoje?!“ „Oběť,“ špitla Zoe. „Oběd?“ podivil čekatel. „Já už jsem plnej.“ Hlavnímu Narvenovi blýskly oči.

14 www.zabrisky.cz

„Ty hovado, ty ignorante, ty idiote! Říkala oběť!“ „Já to taky slyšel,“ řekl Narven Olexus. „Teda, jestli sem se nepřeslech!“ „To máme jako někoho picnout?“ zeptal se zrzavý chlapík sedící u dveří. „Ne picnout!“ zuřil Nadnarven. „Vykonat rituální oběť!“ „To je to samý, ne?“ „Já se ti divím, Narvene Orákule!“ rozkřikl se Narven Olexus. „Krev má být prolita pro naše vykoupení a ty si řekneš picnem ho!“ „A jak z něj asi chceš tu krev dostat?“ „Rozhodně ne picnutím!“ „Ale říznem ho, ne? Musíš ho říznout! Jinak to z něj nedostaneš. Na to je fyzika.“ „Samozřejmě, že ho říznem! Ale rituálně.“ „A nestačilo by ho jenom naříznout?“ „Oběť,“ zaječela z oltáře Zoe. Všichni Narveni sebou trhli, jen Nadnarven se zašklebil. Zoe propnula tělo jako strunu. „Oběť,“ vyrážela ze sebe. „Oběť, oběť!“ Vypadalo to na středně těžký amok. Její etuda měla na Narveny doslova životodárný účinek. „Voběť!“ přidávali se. „No jo! To je vono! Voběť! Voběť!“ „Oběť,“ ječela tranzistka. Všechny oči v místnosti mířily jen na mě. Přívětivě jsem se z pod umyvadla usmál a spiklenecky zamrkal. Už pět minut jsem se snažil nohou přisunout z hromady oranžový řezák, ale nahrnul jsem si k sobě jen benzíny do zapalovačů. „Lidská oběť!“ řval hlavní Narven. „Ano! Vedeno boží prozřetelností se tohle maso transportovalo na obětní stolici, aby právě jeho krev byla prolita v očistném rituálu!“ „Prdlajs!“ hulákal jsem. „Zdrhal jsem před ženskejma!“ „Doznání! Slyšeli jste doznání!“ vykřikoval skřet. „Zvrhlé prase doznalo smilstvo, nenasytnost a obsesi! Kde máš kredity, prasopse?“ „Je to prostě pech,“ řekl jsem. „Můžete mě zase klidně pustit. Nic nemám.“

15

„Jo tak ty nic nemáš,“ zašklebil se skřet. „Ty seš v Zóně asi omylem.“ „No právě,“ řekl jsem. „Takže mě v klidu rozvažte.“ „Slyšeli jste? On chce rozvázat!“ oznámil Nadnarven svému kmenu. Barbaři ustali ve skandování a začali se popadat za břicha. „Tak to my tě rozvážem! Napřed ti rozvážem jazyk!“ Poklekl ke mně a začal mi šacovat kapsy. Zašklebil jsem se. „Je snad něco k smíchu?!“ zařval Narven. „Ne. Lechtá to.“ „Ty mě dlouho srát nebudeš! Kde máš prsten!“ „Nemám, ale můžu ti sehnat rolničku pro štěstí.“ „Já ti říkám, neser mě!“ Nadnarven kývl na Narvena Olexuse a na Narvena Orákula. „Projeďte ho!“ Pohůnci vzali úkol z gruntu. Prohledali mi i místa, o jejichž výskytu na těle jsem neměl ani páru. „Kouření, pětistovka do fondu,“ pokrčil rameny Olexus. „Zapneš mi ty kalhoty?“ vrčel jsem naštvaně. „Jakto že víc nemáš, hovado?“ obořil se na mě Nadnarven. Pak se obrátil k barbarům, aby vyhlásil verdikt. „Bratři!“ zabručel. „Boží soud byl vykonán! Budžíš čeká krev!“ „Ať zhyne!“ zaječela Zoe. „Chcípnout! Chcípnout!“ odpovídali barbaři. „Na krev! Na krev! Na krev!“ „Co?“ vykřikl jsem. „To je blbost! Budžíš řekl: pustit! Naprosto jasně jsem ho slyšel!“ Nikdo mě ale neposlouchal. Za stálého skandování mě odřízli od umyvadla a za nohy odvlekli na černý igelit, který rozprostřeli uprostřed ubikace. Podařilo se mi popadnout aspoň jednu plechovku s benzínem a skrýt ji v košili.

16 www.zabrisky.cz

17

18 www.zabrisky.cz