Vnější reprezentace EU: Evropská a národní rovina diplomacie po Lisabonské smlouvě

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Evropská studia

Vnější reprezentace EU: Evropská a národní rovina diplomacie po Lisabonské smlouvě Diplomová práce

Bc. et Bc. Kristina Horňáčková

Vedoucí práce: UČO: Obor: Imatrikulační ročník:

PhDr. Petr Kaniok, Ph.D. 219908 Evropská studia 2006

Brno, 2012

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma Vnější reprezentace EU: Evropská a národní rovina diplomacie po Lisabonské smlouvě vypracovala samostatně s vyuţitím níţe uvedené literatury a zdrojů. V Brně, 18.12.2012 -----------------------------------------Kristina Horňáčková

i

PODĚKOVÁNÍ Ráda bych touto cestou poděkovala PhDr. Petru Kaniokovi, Ph.D. za vedení práce, trpělivost a cenné rady, kterými mě nasměroval k jejímu zdárnému dokončení. Poděkování patří i pracovníkům velvyslanectví ČR v Helsinkách za umoţnění stáţe a ochotu konzultovat téma diplomové práce. Ráda bych také poděkovala svojí rodině za podporu ve studiu.

ii

OBSAH 1 ÚVOD

1

1.1 TÉMA A CÍLE PRÁCE 1.2 STRUKTURA PRÁCE

1 2

2 METODOLOGIE PRÁCE

4

2.1 VYMEZENÍ TÉMA VÝZKUMU 2.2 METODY A DATA VÝZKUMU 2.3 LIMITY VÝZKUMU

4 5 8

3 TEORETICKÁ ČÁST

9

3.1 KONCEPT EVROPEIZACE 3.2 EVROPEIZACE ZAHRANIČNÍ POLITIKY 3.3 KONCEPTUALIZACE POJMŮ 3.3.1 DIPLOMACIE 3.3.2 ZAHRANIČNÍ POLITIKA 3.3.3 SPOLEČNÁ ZAHRANIČNÍ A BEZPEČNOSTNÍ POLITIKA

9 13 17 17 18 20

4 EVROPSKÁ ROVINA DIPLOMACIE

22

4.1 PRÁVO VNĚJŠÍCH VZTAHŮ EU 4.2 INSTITUCE A AKTÉŘI 4.2.1 EVROPSKÁ RADA, RADA A KOMISE 4.2.2 VYSOKÝ PŘEDSTAVITEL UNIE PRO ZAHRANIČNÍ VĚCI A BEZPEČNOSTNÍ POLITIKU 4.2.3 EVROPSKÁ SLUŽBA PRO VNĚJŠÍ ČINNOST 4.3 NÁSTROJE A POLITICKÉ PROCESY 4.4 JEDNÁNÍ EU V MEZINÁRODNÍCH ORGANIZACÍCH A NA MEZINÁRODNÍCH KONFERENCÍCH 4.5 DÍLČÍ ZÁVĚR

23 25 26 29 31 36 38 41

5 NÁRODNÍ ROVINA DIPLOMACIE

43

5.1 EVROPEIZACE POLITY 5.1.1 ČR 5.1.2 FINSKO 5.1.3 DÍLČÍ ZÁVĚR 5.2 EVROPEIZACE POLICIES 5.2.1 ČR 5.2.2 FINSKO 5.2.3 DÍLČÍ ZÁVĚR 5.3 EVROPEIZACE POLITICS 5.3.1 ČR 5.3.2 FINSKO 5.3.3 DÍLČÍ ZÁVĚR

44 44 49 53 55 56 57 60 61 61 64 66

6 ZHODNOCENÍ

69

7 ZÁVĚR

71

iii

8 SEZNAM LITERATURY A ZDROJŮ

73

8.1 PRIMÁRNÍ ZDROJE 8.1.1 PRIMÁRNÍ DOKUMENTY A PROHLÁŠENÍ 8.1.2 ROZHOVORY 8.2 SEKUNDÁRNÍ LITERATURA 8.2.1 MONOGRAFIE A STUDIE 8.2.2 ČLÁNKY VE SBORNÍCÍCH A SBORNÍKY 8.2.3 ČLÁNKY V ČASOPISECH SEZNAM PŘÍLOH

73 73 77 77 77 78 80 84

iv

SEZNAM ZKRATEK COREPER ČR ČSSD DG ESVČ EU EP ER ES FAC GAC Komise KDU-ČSL Kesk. Kok. KSČM LS ministr ZV MZV OBSE ODS OSN Rada RELEX RKP SBOP SDP SEU SES SFEU SZ SZBP TOP 09 TF US-DEU Vihr. VP

Comité des Representants Permanents, Výbor stálých zástupců Česká republika Česká strana sociálně demokratická Direction Générale, Generální ředitelství Evropská sluţba pro vnější činnost Evropská unie Evropský parlament Evropská rada Evropské společenství Foreign Affairs Committee, Rada pro zahraniční vztahy General Affairs Committee, Rada pro obecné záleţitosti Evropská komise Křesťanská a demokratická unie - Československá strana lidová. Suomen Keskusta, Strana středu Kansallinen Kokoomus, Národní koaliční strana Komunistická strana Čech a Moravy Lisabonská smlouva ministr zahraničních věcí Ministerstvo zahraničních věcí Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě Občanská a demokratická strana Organizace spojených národů Rada Evropské unie DG External Relations, Generální ředitelství Vnější vztahy Suomen ruotsalainen kansanpuolue, Švédská lidová strana Společná bezpečnostní a obranná politika Suomen Sosialidemokraattinen Puolue, Sociálnědemokratická strana Smlouva o Evropské unii Smlouva o ES Smlouva o fungování Evropské unie Strana zelených Společná zahraniční a bezpečnostní politika Tradice, Odpovědnost, Prosperita True Finns, Perussuomalaiset, Praví Finové Unie svobody-demokratická unie Vihreä liitto, Zelená liga Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku

v

1 ÚVOD 1.1 Téma a cíle práce Jedním z deklarovaných cílů Lisabonské smlouvy mělo být zvýšení koherence působení Evropské unie (EU či Unie) navenek s úmyslem upevnit globální roli Unie. Za tímto účelem byla k 1. prosinci 2010 zaloţena Evropská sluţba pro vnější činnost (ESVČ či Sluţba), jeţ je povaţována za nástup evropské diplomacie. Vnější vztahy však Evropská společenství udrţovala od svého zaloţení, avšak právě se vznikem ESVČ doznala vnější reprezentace EU zásadních změn. Úkolem Sluţby je vykonávat vnější vztahy EU, které zahrnují jak oblast Společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP), tak i vnější politiky Unie a současně i národní zahraniční politiky 27 členských států EU. Diplomová práce zkoumá otázku, jak změny ve vnější vztazích EU přijaté Lisabonskou smlouvou (LS) ovlivnily národní reprezentace členských států. Cílem práce je zhodnotit míru vlivu evropeizace diplomacie, tedy jakého stupně evropeizace dosahuje, jak se dosaţený stupeň evropeizace vyvíjí v čase, a jak se liší u vybraných členských zemí. Otázka vztahu evropské a národní diplomacie 1 je představena na případové studii dvou vybraných zemí – České republiky a Finska. Výběr těchto případů není náhodný, naopak je výsledkem odborného zájmu autorky, coţ platí i o výběru tématu zahraniční politiky a vnějších vztahů EU.2 V práci bude pouţit koncept evropeizace, který se jiţ dostatečně etabloval i v českém prostředí. Pouţívání pojmu evropeizace v politických vědách lze ostatně datovat jiţ od 80. let 20. století, kdy se začal vyuţívat ke zkoumání dopadů evropské integrace na domácí úroveň a naopak. Od té doby lze výzkumy za pomoci konceptu evropeizace rozdělit do tří vln. 3 V té první se výzkumná témata pohybovala od institucionální adaptace ke členství, v další vlně se výzkumníci zaměřovali na strukturální změny i změny v domácím politickém systému způsobené evropskou 1

Evropskou úrovní se pro účely této práce rozumí úroveň Evropské unie, stejně tak pojem evropský odkazuje na EU. V průběhu práce bude pojem národní a domácí úroveň zaměňován. 2 Finsko bylo vybráno na základě stáţe na velvyslanectví ČR v Helsinkách v období srpna a září 2011, kde byla autorce naskytnuta moţnost porovnat českou a finskou diplomacii. Ve stejném období proběhla i letní škola na Helsinské univerzitě s názvem Lisbon, Kadi and After: the EU in the Global Legal Order, která autorce poskytla další témata k zamyšlení nad rolí EU, zejména její vnější reprezentací, a směřovala ji k výzkumu na toto téma. Práce se rovněţ snaţí vyuţít literatury finských , jakoţ i dalších, autorů a zprostředkovat tak jejich pohled na zahraniční politiku EU. 3 Blíţe k etapám výzkumu evropeizace viz Dančák et al. 2005: 14.

1

integrací, aţ dospěl výzkum k aktuální třetí vlně, kdy se kromě administrativních a institucionálních změn zkoumá i proměna společnosti, politických stran či při rozšiřování EU. Tato diplomová práce, přestoţe zkoumá strukturální změny na úrovni EU a jejich obraz v domácím politickém systému, se snaţí zařadit do výše vymezené třetí vlny, protoţe nezohledňuje jen výstupy politik, tedy outputs, ale cílí i na proměny identit ve smyslu norem a hodnot, a při zkoumání institucí se zabývá i jejich byrokratickou kulturou a politickou organizací. Z hlediska analýzy české zahraniční politiky tvoří integrační procesy jeden z nejvýznamnějších výzkumných programů mezi českými autory. (Kořan 2009: 13) Většina dosavadní odborné literatury věnující se nově vzniklé rovině evropské diplomacie se zaměřuje na zkoumání institucionální a právní povahy Sluţby. Přispěl k tomu zejména fakt, ţe Sluţba je poměrně novým aktérem ve vnějších vztazích, a tak se nabízelo zkoumat proces formování sluţby či její právní základy. To je dáno i samotnou povahou zkoumaného tématu, jelikoţ historicky byla diplomacie nahlíţena jako součást mezinárodního práva, tedy v rámci diplomatického či konzulárního práva. Zkoumána tak byla optikou práva, případně mezinárodních vztahů. (Veselý 2010: 9-10) Předkládaná diplomová práce se snaţí o porovnání vlivu evropeizace na dílčí aspekt zahraniční politiky – diplomacii. Soustředí se při tom na vnitřní změny zejména pak na strukturu národní diplomacie v ČR a ve Finsku. Pro porovnání míry dosaţeného stupně evropeizace bude vyuţita komparativní případová studie. Snahou této diplomové práce je překonat pouhou analýzu změn přinesených LS, jakoţ i institucionální debatu či pouhý popis procesu formování Sluţby a zaměřit se na otázku, jaký dopad měly změny přinesené LS v oblasti evropské zahraniční politiky na evropeizaci národní zahraniční politiky?

1.2 Struktura práce Práce je členěna do sedmi ucelených kapitol, které jsou dále rozděleny do podkapitol. V úvodní části poskytuje autorka stručný náhled na vybranou problematiku, vymezuje téma práce a zdůvodňuje jeho výběr, představeny jsou cíle práce a struktura stati. Druhá kapitola je věnována metodologii výzkumu, zejména vymezení předmětu, zdůvodnění vybraných případů a objasnění limitů výzkumu. Dále jsou představeny metody a výzkumné otázky, jakoţ i zdroje dat a techniky jejich sběru a zpracování.

2

Ve třetí části je představen koncept evropeizace a evropeizace zahraniční politiky. Pro potřeby práce jsou konceptualizovány pojmy zahraniční politiky a diplomacie. Stanoveny jsou rovněţ metody pro hodnocení míry dosaţené evropeizace. Těţiště práce spočívá ve čtvrté a páté kapitole, věnované proměnám evropské a národní rovině diplomacie v období po Lisabonské smlouvě. Čtvrtou část tvoří analýza změn přinesených LS v oblasti vnějších vztahů, přičemţ se zabývá institucionální rovinou vnějších reprezentace EU s důrazem na SZBP. Nevynechává ovšem ani právo vnějších vztahů, nástroje tvorby SZBP či jednání EU v mezinárodních vztazích. V páté části je obsaţen vlastní výzkum dopadů evropeizace u vybraných členských států jeţ jsou vzájemně srovnávány. Šestá část přináší zhodnocení míry dosaţeného stupně evropeizace. V závěru jsou zodpovězeny výzkumné otázky a shrnuty klíčové body práce.

3

2 METODOLOGIE PRÁCE Následující kapitola představuje metodologii předkládané diplomové práce, přičemţ se věnuje vymezení předmětu, případů a časového období výzkumu. Dále jsou představeny metody práce a ke zkoumání cílů jsou stanoveny výzkumné otázky a indikátory změny. Uvedeny jsou rovněţ zdroje dat a techniky jejich sběru a zpracování. Kapitola uzavírá vymezením limitů výzkumu za vyuţití konceptu evropeizace.

2.1 Vymezení téma výzkumu Předkládaná diplomová práce se snaţí rozvinout stávající koncept evropeizace jeho uplatněním na specifickou část zahraniční politiky, oblast diplomacie, přičemţ předmětem výzkumu jsou změny v institucionální rovině i v samotném obsahu politiky u vybraných členských zemí. Výzkum se primárně zaměřuje na top-down evropeizaci, neboli downloading, a změny v oblastech policy, polity a politics. 4 Výsledné působení evropeizace je hodnoceno na základě typologie Tanji Börzelové a Thomase Risseho, tedy na škále opačný efekt, ţádná nebo minimální změna, částečná změna, výrazná změna. (Börzel and Risse 2003: 69-71) Přítomnost evropeizačního tlaku bude potvrzena, bude-li dosaţeno alespoň částečné či výrazné změny. Práce se zaměřuje na srovnání dvou členských států EU – České republiky a Finska. Z hlediska výběru případů se jedná o geograficky srovnatelné případy. (Karlas 2008: 68-69) Ani jeden ze států nepatří mezi zakládající členské státy Společenství, čímţ plní předpoklad potencionální existence adaptačního tlaku evropské integrace. Srovnávány jsou státy ze dvou různých přístupových vln – Finsko vstoupilo do EU v r. 1995 a Česká republika v r. 2004 – tudíţ byly tlakům uvnitř EU vystaveny odlišně dlouhou dobu. Při výzkumu tak můţe dojít ke zkreslení, jemuţ se design výzkumu snaţí vyhnout zaměřením se na období po přijetí LS. Börzelová tvrdí, ţe nový členský stát nemá dostatečně funkční a časem prověřené regulační mechanismy ani kapacity pro úspěšný uploading. V oblasti zahraniční politiky však i malé a střední státy prosazují své národní zájmy a mohou úspěšně ovlivňovat podobu SZBP. (Börzel 2002: 196-197) Podobně se i Zemanová domnívá, ţe existují rozdíly mezi staršími a novějšími členy EU, a je nutné toto 4

Blíţe viz kapitola 3.1 Koncept evropeizace.

4

zohlednit při výběru případů. Rovněţ je nutné zkoumat tvrzení, ţe evropeizace u nových členů5 proběhla ještě před přistoupením. (Zemanová 2008: 57) Práce proto při komparaci rovněţ zohledňuje výchozí pozice zemí. Finsko je pokládáno za stát evropské integraci nakloněný, povaţovaný za tzv. vzor (role-model), zatímco Česká republika je nazývána loudalem (laggard). 6 Tato pozice zemí bude zkoumána vzhledem k oblasti zahraniční politiky a práce se při komparaci pokusí potvrdit, či vyvrátit tento předpoklad. Časové zařazení výzkumu spadá do období od vstupu Lisabonské smlouvy v platnost, tedy od 1. prosince 2009. Jedná se o období, ve kterém došlo k implementaci změn přinesených LS v oblasti vnějších vztahů a ke vzniku ESVČ. Při komparaci členských zemí bude rovněţ reflektováno období předcházející přijetí LS. Závěr předmětného období je vymezen koncem roku 2012, přičemţ při snaze o aktuální výzkum si je autorka vědoma omezení v podobě dostupnosti relevantních dat v průběhu roku 2012 a jejich vyhodnocením.

2.2 Metody a data výzkumu Při hledání společných rysů a souvislostí se jako optimální metoda nabízí komparativní případové studie. (Drulák 2008a: 228) „Komparativní případová studie se, podobně jako případová studie obecně, zabývá soustředěným studiem případů, tedy příkladů určitého jevu. Komparativní studie však zkoumá dva nebo několik případů a provádí jejich srovnávací analýzu (across-case analysis).“ (Karlas 2008: 62) V případě vysvětlujícího přístupu umoţňuje komparativní studie, byť omezeným způsobem, kontrolovat kauzální vliv nezávislých proměnných a současně je vhodná pro studium sociální reality. Sledování odlišností v hodnotách proměnných napříč různými případy umoţňuje najít takové případy, které se vyznačují odlišnými hodnotami závislé proměnné a přitom v nich existují nezávislé proměnné, které nabývají stejných hodnot. Při interpretativním výzkumu pomáhá především odhalit prostřednictvím srovnávání specifické rysy jednotlivých případů. V případě komparativní historie zdůrazňuje komparativní případová studie roli systémových 5

Za nové členské státy je povaţováno 12 zemí tzv. východní rozšíření EU v letech 2004 a 2007. Označení laggard pouţívá mj. i Tanja Börzelová (2003), kdyţ označuje státy za „environmental leaders and laggards.” Blíţe viz Kapitola 5. 6

5

struktur, ale zároveň přihlíţí i ke specifickému jednání aktérů v konkrétních případech. (Karlas 2008: 64) Komparativní metoda vyuţívá diachronní i synchronní metody, tedy porovnání určitých pozic na základě vývoje v čase, tak i jejich zachycení vzhledem k určitému časovému bodu. (Říchová 2004: 80) Některé části práce obsahují i deskriptivní metodu, jeţ se objevuje zejména při popisu evropské roviny reprezentace a zahraniční politiky, vymezení pojmu diplomacie, či popisu domácí struktury. Cílem práce je za vyuţití konceptu evropeizace zkoumat, zda změny v oblasti vnější reprezentace EU po přijetí LS, potaţmo vznik ESVČ, měly vliv na diplomacii členských států. U členských států je zkoumána struktura jejich diplomacie, zejména pak, kdo zemi reprezentuje v evropských záleţitostech. Shrnutí cílů práce: 1) Na základě analýzy konceptu evropeizace stanovit indikátory evropeizace národní roviny diplomacie. 2) Identifikovat instituce, procesy, aktéry a jejich kompetence při reprezentaci na evropské i národní úrovni. 3) Aplikovat stanovené indikátory na jiţ analyzované oblasti a tyto oblasti přiřadit dle míry dosaţené evropeizace. 4) Provést komparaci míry dosaţené evropeizace u vybraných členských zemí. Ke zkoumání cílů práce je stanovena základní výzkumná otázka: Jak se projevila evropeizace diplomacie vybraných členských zemí EU? Tato otázka bude zodpovězena prostřednictvím dílčích otázek: Jaké byly pozice EU a kdo je udával? Jaké byly hlavní vstupy od vybraných členských zemí na podobu EU pozic? Jak se změnila podoba politiky ve smyslu polity, policy a politics: o Jak byla změněna struktura vnější reprezentace členských států? o Jak se proměnilo tematické zaměření a vytváření politiky? o Zda a jak došlo k proměně zahraničněpolitických preferencí členských států?

6

Pro porovnání míry dosaţené evropeizace diplomacie u členských zemí budou vyuţity Smithovy (2000) ukazatele domácí adaptace na spolupráci v rámci evropské zahraniční politiky, kterými jsou: 1) socializace elit, 2) byrokratická reorganizace, 3) ústavní změna, 4) nárůst veřejné podpory.7 Takto vymezené indikátory jsou v předkládané práci vztaţeny na oblast diplomacie. Evropeizace diplomacie je na základě představených konceptů chápána jako vliv EU na proměnu způsobu uplatňování cílů zahraničních politik členských států. Tento vliv EU je rozdělen do indikátorů, které prokáţí změnu, tedy ţe EU působí na diplomacii členského státu. Konceptualizace diplomacie a evropské diplomacie, tedy jak autorka chápe tyto pojmy, bude provedena v následující kapitole. V rámci výzkumu budou vyuţity primární i sekundární zdroje. Koncept evropeizace bude popsán na základě odborných článků a studií, následná případová studie vyuţije rozbor oficiálních dokumentů EU a členských států, průzkum médií, odborné články a sekundární literaturu. Dále budou doplňkově vyuţity polostrukturované rozhovory s aktéry z prostředí diplomacie, z nichţ budou citovány relevantní výroky. Tyto data budou zpracována bez kódování či obsahové analýzy, avšak snahou bude jejich rozbor a porovnání získaných výstupů do tabulky dle míry dosaţené evropeizace, a dále určení rozsahu a charakteru změn na základě představeného konceptu evropeizace. Předpokládaným cílem je zjistit, zda dosaţená míra evropeizace odpovídá vymezené typologii. Za účelem zodpovězení výzkumných otázek budou nejprve vymezeny změny ve vnější reprezentaci po přijetí LS a adaptace členských států na tyto změny. Dále bude za pomoci zvolené metody hodnocení dosaţeného stupně zhodnocena míra změny domácí roviny. Diachronní komparace dosaţeného stupně evropeizace u vybraných zemí ve vymezeném časovém období bude sledovat vývoj evropeizace. Synchronní komparace vývoje dosaţeného stupně evropeizace určí, nakolik se od sebe členské státy v míře dosaţené změny liší.

7

Blíţe k obsahu indikátorů viz kapitola 3.2 Evropeizace zahraniční politiky.

7

2.3 Limity výzkumu Při pouţití konceptu evropeizace je nezbytné vymezit základní limity výzkumu, zejména pak pamatovat na jiné jevy, které mohou přispět ke změně na národní úrovni. Patří mezi ně globalizace, světová ekonomická krize, aktuální přístup vlády či postoje aktérů, které se mohou měnit v čase.8 Důleţitá je proto i časová sekvence změn, tedy zda změna na evropské rovině předcházela změně na rovině národní. Toho se dá vyvarovat například pouţitím designu výzkumu, který bude brát ohled na čas. V případě této práce je to důsledné vymezení a dodrţení časového rámce pro výzkum. Dalším ze způsobů, jak se problémům při výzkumu vyvarovat, je automaticky nehodnotit veškeré domácí změny jako dopady evropeizace. K tomu poslouţí tzv. kontra faktuální perspektiva, která prokáţe, ţe změny mohly být zapříčiněny jinými vlivy neţ evropeizací, pakliţe by k těmto změnám došlo i bez existence EU. (Radaelli 2004: 9-10) Aby bylo moţné tvrdit, ţe změna na úrovni EU byla skutečnou příčinnou změny na domácí rovině, je třeba zabývat se i příčinnou souvislostí, ve smyslu causality. Odhalení kauzálních souvislostí ve studované realitě omezí zkreslení výzkumu. (srov. Haverland 2007). K tomu je nutné dobře znát zkoumané prostředí. Následující výzkum se proto zabývá také politickým systémem a jeho specifiky u kaţdé ze sledovaných zemí, stejně tak podrobně vymezuje konkrétní změny přinesené LS. Znalost politického systému EU i jednotlivých národních politických systémů se jeví jako nezbytná. (Featherstone and Papadimitrou 2008: 28) Pro účely této práce je pak vhodné zaměřit se i na strukturu zastoupení členských států při EU a aktéry jednající v evropských záleţitostech. Předkládaná diplomová práce se snaţí mít na paměti všechny tyto limity, a proto je při metodologickém a teoretickém nastavení práce dbáno na přesné vymezení předmětu výzkumu, dále určení zdrojů dat a jejich zpracování a sledování změn pouze v daném časovém období.

8

Blíţe viz Dančák, Fiala a Hloušek 2005: 17-18.

8

3 TEORETICKÁ ČÁST Z hlediska teorií sleduje práce analytický rámec konceptu evropeizace, který zkoumá dopad tvorby politik a vytváření institucí na evropské úrovni9 na politické programy, struktury a procesy na národní úrovni. V následující kapitole bude představen koncept evropeizace a bude blíţe operacionalizován pojem evropeizace zahraniční politiky. Kromě shrnutí dosavadních poznatků ohledně evropeizace zahraniční politiky budou pro potřeby práce konceptualizovány pojmy zahraniční politiky a diplomacie.

3.1 Koncept evropeizace Většina ze současných autorů věnujících se fenoménu evropeizace se shoduje na tom, ţe evropeizace představuje módní pojem, který je potřeba blíţe definovat. Přes četné pokusy o definici konceptu evropeizace – Ladrech (1994), Börzelová (2002), Radaelli (2003) – nebyla doposud stanovena ţádná ucelená definice.10 Autorka se přiklání k uţití Radaelliho definice, kdy evropeizace představuje „proces (a) utváření, (b) rozšiřování a (c) institucionalizace formálních a neformálních pravidel, procedur, paradigmat politiky, stylů, způsobů „jak dělat věci“ a sdílených hodnot, které jsou nejprve definovány a konsolidovány v rámci utváření rozhodnutí EU a poté inkorporovány do logiky domácího diskurzu, identit, politických struktur a veřejných politik.“ (Radaelli 2003: 30) Radaelli podstatně zúţil dosavadní široce pojaté definice a doplnil institucionálně zaměřený pohled o klíčovou oblast politických procesů, které nejsou řízeny pouze formálními pravidly, ale také řadou neformálních zvyklostí. Přestoţe předpokládá, ţe reakcí domácí politiky bude adaptace směrem k přijetí evropských vzorců chování, je si vědom, ţe mohou být i odmítnuty a mohou tak vyvolat

9

Díky nadnárodnímu charakteru evropského práva, jeţ vytváří vhodnější prostředí pro úspěšné prosazení evropeizace, se jeví prostředí EU uţitečnější pro analýzu neţ rámec poskytovaný například Radou Evropy. Blíţe k pouţití evropeizace mimo EU viz Bache, George and Bulmer (2011) s. 59-60. 10 Jednu z prvních, široce pojatých, definic evropeizace představil Ladrech jako: „proces směřující a formující podobu politik tak, ţe ekonomická a politická dynamika Evropského společenství se stává součástí organizační logiky národních politik a tvorby politik.“ (Ladrech 1994: 69) Klasickou se rovněţ stala definice evropeizace v Transforming Europe (Caporaso et al. 2001: 3), kdy autoři za evropeizaci povaţují „vznik a vývoj různých struktur vládnutí na evropské úrovni, tvořených jednak a) politickými, právními či společenskými institucemi sdruţenými v úmyslu řešit politické problémy, které formalizují interakce mezi aktéry, a b) politickými sítěmi zaměřenými na vytváření autoritativních evropských pravidel.“ Featherstone, jeţ by se dal povaţovat za mistra minimalistických definicí, chápe evropeizaci především jako „proces institucionální adaptace,“ čímţ má na mysli domácí adaptaci na tlaky vycházející přímo či nepřímo z Evropské unie a z členství v ní, přičemţ se tato adaptace odráţí v ovlivnění domácích aktérů a institucí. (Featherstone 2003: 7)

9

rezistentní reakce ze strany aktérů národních politik, které se nemusí projevit jen odmítnutím, ale i snahou o obcházení evropských modelů politického jednání. Evropeizace netvoří samostatnou teorii, ale spíše zvláštní soubor procesů, které by měly být vysvětleny. (Feathestone and Radaelli 2003: 333, Featherstone and Papadimitrou 2008: 25) Výzvou pro výzkum je proto budování modelu, ne hledání definice. (Caporaso 2007: 24; Olsen 2002: 921)

11

Olsen rozvinul koncept

evropeizace, který rozlišuje transfer politik, jurisdikce, pravidel a norem ze strany EU na členské státy, a budování evropské kapacity. (2002: 932-934) Tyto dvě tváře evropeizace se označují jako top-down a bottom-up. Dimenze top-down, neboli downloading, se zaměřuje na domácí dopady evropeizace, zatímco bottom-up dimenze, která se také nazývá uploading, se zaměřuje na budování systému vládnutí na úrovni EU. V rámci první perspektivy dochází v důsledku vlivu EU ke změnám na vnitrostátní úrovni, v rámci kterých členské státy přizpůsobují své procesy, politiky a instituce poţadavkům EU. Druhá perspektiva naopak umoţňuje, aby členské státy uploadovaly svoje procesy a politiky na evropskou úroveň. Proces evropeizace je dvousměrný, avšak tvořící integrální celek. (Börzel and Risse 2003) Jednotlivé členské státy se budou, vzhledem ke svým politickým preferencím a kapacitám, snaţit prosadit svůj model politik na úrovni EU a minimalizovat tak náklady na přizpůsobení. (Bulmer 2007: 48) Důleţitý směr je i crossloading, neboli horizontální dimenze evropeizace, kdy se jedná o přesun idejí a praktik ze státu na stát. Crossloading se vyskytuje i v rámci bilaterálních vztahů, kdy čerpá z dobrých vazeb mezi dvěma státy, nebo v případě, kdy je jeden stát povaţován za toho, kdo stanovuje tzv. nejlepší praktiky. (Bache 2011: 63) Základní model evropeizace, jak jej popisují Caporaso, Cowles a Risse, vychází z představy, ţe evropská integrace vede k adaptačnímu tlaku na shodu (goodness of fit), která je zprostředkována faktory na domácí úrovni, a k výstupům, jeţ se projeví změnou domácí struktury. (Caporaso, Cowles and Risse 2001: 6-12, srov. Caporaso 2007: 27-28)12

11

Přestoţe jsou definice důleţité pro vymezení pojmu evropeizace v kontextu EU, sama evropeizace nevytváří nezávislou teorii pro zachycení empirických analýz. Většina autorů shledává jako vhodný teoretický rámec pro výzkum evropeizace nový institucionalismus. (Bache, George and Bulmer. 2011: 23-27; Börzel and Risse 2000: 2-6, 10-11; Hall and Taylor 1996: 12). Blíţe k novému institucionalismu viz Fiala 2007: 129 a násl. 12 Jedná se o uzavřenou smyčku, kdy výstupy opět ústí do procesu evropské integrace. Pro čistě analytické účely můţeme model jakkoli rozdělit na menší části a zkoumat například vliv

10

Evropská integrace

Vhodnost souladu

Zprostředkující instituce

Změna domácí struktury

Tab. 1: Model evropeizace. Vytvořeno dle Caporaso et al. 2001: 6-12.

Rozdíl mezi standardním modelem (obr. 1) evropeizace a bottom-up přístupem je ten, ţe u druhého chybí adaptační tlak. Börzelová a Risse naopak povaţují přítomnost adaptačního tlaku za klíčovou, protoţe vytváří nesoulad (misfit), který je nutnou, byť nikoliv postačující, podmínkou ke změně domácího systému. (2003: 58)13 Pro identifikaci domácí změny způsobené evropeizací vyuţívá práce koncept Börzelová a Risse, kteří rozlišují změny ve třech dimenzích politiky – policies (politiky), politics (procesy) a polity (instituce), jeţ jsou vymezeny následovně:

EVROPEIZACE Politiky, procesy a instituce POLITY POLICIES - standardy - nástroje -přístupy k řešení problémů - diskurzy v politikách

POLITICS = proces: - formování zájmů - agregace zájmů - reprezentace zájmů - veřejného diskurzu

- politické instituce - mezivládní vztahy - soudní struktury - veřejná správa - státní tradice - ekonomické instituce - vztah stát-společnost - kolektivní identity

Tab. 2: Domácí dopady evropeizace. Vytvořeno dle Börzel and Risse 2003: 60.

zprostředkujících institucí na domácí strukturální změny, avšak pro obecné závěry je nutné mít na paměti celý proces. Caporaso se domnívá, ţe pro lepší porozumění je potřeba jednotlivé procesy oddělit. (2007: 34). 13 Caporaso, Cowles and Risse rovněţ zdůrazňují roli misfit. Malý soulad vytváří velký tlak na adaptaci, kdeţto dostatečný soulad ukazuje na malý adaptační tlak. Do jaké míry působí adaptační tlak na domácí změny závisí na pěti intervenujících faktorech: a) existence četných moţností veta, b) formální zprostředkující instituce, c) vliv politické a organizační kultury, d) rozdílné posílení aktérů, a e) učení. (Caporaso, Cowles and Risse 2001: 2).

11

Při studiu všech tří dimenzí politiky existují dvě podmínky, za kterých můţeme očekávat domácí změny způsobené evropeizací: 1) evropeizace musí obsahovat určitý stupeň nesouladu, který vede k adaptačnímu tlaku, jeţ zakládá nezbytnou, avšak ne jedinou podmínku pro domácí změnu; a 2) různé zprostředkující faktory, ať uţ aktéři nebo instituce, odpovídají na tyto adaptační tlaky a tím vyvolávají změnu. (Börzel and Risse 2003: 58) Směr a rozsah změn způsobených evropeizací bude, jak bylo nastíněno výše, hodnocen dle typologie Börzelové a Risseho, kdy dopady evropeizace nabývají podoby regrese, inercie, absorpce, akomodace či transformace. Regrese a inercie odpovídají opačnému efektu evropeizace. Při absorpci, je změna nejslabší, státy implementují evropské politiky do svých stávajících politik bez nutnosti výraznějších změn, tedy nastane ţádná nebo minimální změna. Dosaţením akomodace dojde k částečné změně domácího politického systému, ne však jeho základních struktur. Nejsilnějším stupněm je transformace, při které dojde k výrazné změně domácího politického systému. (Börzel and Risse 2003: 69-71) Přítomnost evropeizačního tlaku bude potvrzena, bude-li dosaţeno alespoň částečné či výrazné změny. Dopady evropeizace

Regrese

Opačný efekt

Opačný efekt

Inercie

Absorpce

Žádná nebo minimální změna

Akomodace

Částeční změna

Transformace

Výrazná změna

Tab. 3: Dopady evropeizace. Vytvořeno dle Börzel a Risse 2003: 71

Cílem předkládané diplomové práce je zkoumat dopady evropeizace na domácí úroveň, ale věnovat se také samotné domácí rovině vztahů a její proměně. Následující analýza si proto klade za cíl identifikovat charakter vazeb mezi procesem evropeizace jako rozvojem evropské úrovně institucí a politik a jeho vlivem na podobu institucí a politik na národní rovině. Sledovány jsou změny ve třech dimenzích politiky, tak jak byly výše popsány (tab. 2). Dále je cílem určit, kteří aktéři či instituce jsou zprostředkujícími faktory. Co se týče směru a rozsahu vnitřních

12

změn, bude dosaţený stupeň evropeizace hodnocen na základě typologie Börzelové a Risseho (tab. 3).

3.2 Evropeizace zahraniční politiky Existující teorie evropské integrace nebývají zpravidla aplikovány na zkoumání zahraniční politiky EU, spíše se zabývají politickými nebo ekonomickými tématy, především proto, ţe tyto teorie nejsou vybaveny koncepty ke zkoumání SZBP. Přesto dosavadní výzkum ukazuje, ţe vztah mezi zahraniční politikou EU a národní úrovní produkuje změnu v národních zahraničněpolitických praktikách a stejně tak i v politických výstupech (Tonra: 2003). Výzkum zahraniční politiky býval zpravidla doménou teorií mezinárodních vztahů, které dominovaly i výzkumu evropské integrace. Aţ s postupem integrace a rozvojem evropských politik přišly teorie evropské integrace a poté i koncept evropeizace. (Caporaso 2007: 24-25) Rostoucí důleţitost zkoumání evropeizace zahraniční politiky v poslední dekádě můţe být přičtena schopnosti konceptu evropeizace zachytit, mnohem přesněji neţ teorie evropské integrace nebo mezinárodních vztahů, významné změny na národní úrovni, jeţ ve stejném čase způsobují proměnu a diverzifikaci evropských politik. (Hill and Wong 2011a: 14)14 Země, jejíţ zahraniční politika je evropeizovaná: 1) zastává společné EU postoje, ať uţ formálně či neformálně stanovené, jako svůj hlavní princip bez ohledu na účast v jiných multilaterálních strukturách; 2) v zásadě se neodchyluje od tohoto společného postoje i přes potíţe, které by mohli nastat v rámci bilaterálních či domácích vztahů; 3) prosazuje svoje národní zájmy především, nikoliv však výhradně, skrze kolektivní akce EU; 4) podílí se na hodnotách a principech, které EU uplatňuje navenek, v takovém rozsahu, ţe se stává součástí sdílené identity a obrazu EU. (Hill and Wong 2011: 211-212)15

14

Jedním z prvních, kdo sledoval evropeizaci zahraniční politiky členského státu byl Keatinge (1984) v souvislosti se vstupem Irska do ES. Z novějších výzkumů rozpoutal diskuzi zejména Tonra, který se soustředil na evropeizaci zahraniční politiky Nizozemí, Dánska a Irska (2001). Na něj navázali například Miskimmon (2004) ohledně Německa, Wong (2006) Francie a Torreblanca (2011) provedl stejný výzkum na příkladu Španělska. (srov. Gross 2011: 15) 15 I státy, které zastávaly rezistentní pozici svobody manévrování v rámci zahraniční politiky se posunuly směrem k přijetí hodnot společné akce. Dánsko, i přes četné výhrady, pokládá EU za hlavní platformu multilateralismu, stejně jako Polsko přijalo evropskou úroveň zahraniční politiky jako vhodný rámec pro prosazování svého postoje například k Ukrajině. Naopak u některých zemí, je moţné

13

Při aplikaci konceptu evropeizace na oblast zahraniční politiky není tlak pocházející z EU tak silný a přímý jako v případě sociálních nebo hospodářských politik. (srov. Börzel 1999) Důsledkem toho je, ţe dopad EU na národní zahraniční politiku státu není ihned viditelný. (Gross 2011: 14) Evropeizace zahraniční politiky je vlastně „transformací způsobu, jakým jsou národní zahraniční politiky vytvářeny, a jak jsou definovány a uplatňovány role v zahraniční politice. Tato změna se poté odráţí v navazující internacionalizaci norem a očekávání, která vycházejí z uceleného systému kolektivního vytváření evropských politik.“ (Feathestone – Radaelli 2003: 12) Reuben Wong (2005: 142; 2007: 326; zde Hill and Wong 2011a: 7) představil tří-dimenzionální konceptualizaci evropeizace zahraniční politiky ve snaze o operační teorii evropeizace. Popisuje ji jako: a) top-down proces národní adaptace pod tlakem EU, kdy dochází k harmonizaci a transformaci v členském státě; b) bottom-up projekci preferencí a modelů směrem k EU, kdy národní zahraniční politika přispívá k rozvoji společné evropské zahraniční politiky; c) rekonstrukci identity, k níţ dochází v rámci proměny zájmů a identit v důsledku dvou předchozích jevů.

Adaptace

Projekce

Úroveň EU

Národní úroveň

Tab. 4: Evropeizace zahraniční politiky. Vytvořeno dle Gross 2011: 16.

Tyto tři směry představují downloading, uploading a crossloading, tak jak byly popsány výše. V rámci dimenze downloading se aplikuje kontra faktuální spatřit obrat od dříve přívětivého postoje k SZBP spíše k obhajobě samostatné zahraniční politiky. Příkladem můţe být Německo a Itálie. Blíţe viz Hill a Wong 2011b: 213-214.

14

perspektiva, jeţ ukáţe, ţe bez vlivu EU by daná země nedošla k takové transformaci. Uploading zase spojuje národní projekci s otázkou vedení v EU, tedy jaké pozice by EU nerozvíjela bez vlivu jednoho či více států. Crossloading je zřejmě nejvíce ošemetnou kategorií, jelikoţ státy EU mají několik moţností jak mezi sebou rozvíjet vztahy a sdílet své zájmy. Kromě bilaterální sítě zastoupení jsou to i platformy OBSE, Rady Evropy, či OSN.16 Martin E. Smith (2000) vyčlenil čtyři hlavní ukazatele domácí adaptace na spolupráci v rámci zahraniční politiky EU. Jsou jimi: 1) socializace elit, 2) byrokratická reorganizace, 3) ústavní změna, a 4) nárůst veřejné podpory SZBP. Podíl na procesech uvnitř SZBP má vliv na národní zahraničně-politickou kulturu, protoţe a) zahrnuje pravidelné konzultace mezi státy, které se vedou jako důvěrné a tím budují důvěru; b) rozhodnutí jsou konsensuální; c) o tématech, která jsou více státy povaţována za citlivá, se nejedná – jsou tzv. off-limits. Takovýto přístup, orientovaný na řešení pouze důleţitých problémů, posiluje vytváření společných pozic. (Featherstone and Radaelli 2003: 13) Smithova konceptualizace ukazuje, jaké ukazatele je třeba sledovat, aby byla zachycena domácí změna. Při (1) socializaci elit je nutné ukázat, kde v systému se nacházejí relevantní aktéři a jakou hrají roli, přičemţ je vhodné oddělit od sebe jednání vlády a jejich reprezentantů na nejvyšší úrovni, a jednání úředníků na niţších pozicích uvnitř diplomatického systému. Úředníci se častěji účastní zasedání v rámci EU a podílejí se na vyjednávání rozhodnutí, o němţ elita pouze hlasuje. Proměna elity nastane, kdyţ se naučí znát vzájemné zahraničněpolitické priority napříč státy a přijme spolupráci jako další nástroj národních zahraničních politik. (2) Byrokratická reorganizace zahrnuje jednak systémové změny na MZV, a dále proměnu národních zájmů, kdy se společné priority stávají národními, coţ se ukáţe například při výkonu předsednictví v Radě, kde státy prokáţí, jak jsou jim vlastní společné zájmy EU. Velký vliv v tomto ohledu má zejména první předsednictví státu. U byrokratické reorganizace je třeba zkoumat, zda politická spolupráce bude mít vliv na 1) vznik nových národní institucí či úředníků zabývajících se otázkami EU, 2) rozšíření národní diplomacie, a 3) přeorientování či 16

V souvislosti s dalšími multilaterálními organizacemi by bylo zajímavé sledovat, jak si vedou nečlenské státy EU, například Švýcarsko či Norsko. Pokud dochází ke změně i u těchto států, mohlo by to nasvědčovat crossloadingu odehrávajícímu se v rámci Evropy, avšak nezávisle na EU. (Hill and Wong 2011b: 215).

15

reorganizaci vnitřní struktury MZV. Ta se v některých státech projevuje v oddělení agendy ekonomických (komunitární politiky) a politických vztahů (SZBP), jiné země zvolí společné ministerstvo, aby ukázaly vůli ke koherentnějšímu jednání ve vnějších vztazích. K (3) ústavní změně nemusí dojít ve všech státech v takové míře, můţe však dojít alespoň k debatě o dopadu moţné změny, například bude-li nějaké téma předloţeno ústavnímu soudu. (4) Veřejné mínění bude zkoumáno ve smyslu, zda občané podporují politickou spolupráci na úrovni EU v oblasti SZBP, coţ můţe naznačit mnoho faktorů, mezi jinými postoj občanů ke členství v EU, politické a ekonomické výhody plynoucí ze členství, napojení EU na ostatní mezinárodní organizace, či národní zahraničněpolitické tradice. Eva Grossová se domnívá, ţe v kontextu rozhodování v rámci SZBP nemusí dojít k byrokratické (2) či ústavní (3) změně, ale můţe být pozorováno nasáknutí (saliance) evropskou agendou, tedy uvolnění národních pozic za účelem umoţnění společného postupu v politikách EU. Saliance je chápána jako upřednostnění SZBP v národní zahraniční politice, kdy aktéři mají na paměti důleţitost SZBP, a dle toho se i chovají, například ji aktivně prosazují. Tím roste i veřejná podpora SZBP (4). Proměna sociálních elit (1) se pak podobá rekonstrukci identity, tedy třetí dimenzi evropeizace. Změna identity ovšem neznamená nahrazení národní identity evropskou, ale spíše přijetí evropské identity jako komplementární. (Gross 2011: 17-18) Přestoţe zde není tolik dopadů nebo nejsou natolik patrné, i v evropeizaci zahraniční politiky dochází ke změnám. Jsou způsobené zejména pravidelnými setkáními mezi státy. Spolupráce, nejen pouhé sdílení informací, ukazují na socializační dimenzi evropeizace, kde se díky měnícím praktikám mohou změnit i preference a zájmy. (Tonra 2003) Institucionální změny, zejména pak na úrovni MZV organizační a rozpočtové změny, se často vyskytly v souvislosti s nutností navýšit kapacity pro zpracováním evropské agendy. Takovýto tlak byl vidět zejména v období, kdy stát předsedal Radě. (Ladrech 2010: 199) Zemanová (2008: 200) při výzkumu evropeizace v otázce prosazování lidských páv zahraničních politice zemí EU tvrdí, ţe k evropeizaci dochází u nových členských států, stejně jako u starých, a dále, ţe tvrzení o konvergenci jako moţném, avšak ne nutném výstupu evropeizace, platí u institucionálního a normativního rámce, avšak v případě podoby politiky můţe být nad očekávání vysoká. Tvrzení, ţe evropeizace

16

nevede vţdy ke konvergenci dokazuje i evropeizace v oblasti zahraniční politiky. Adaptační tlaky pocházející z EU se zde potkávají s různými národními zájmy suverénních států. Je pravděpodobné, ţe národní zahraničněpolitická kultura, přestoţe se bude měnit pod vlivem SZBP, zůstane odlišná v různých členských státech. (Gross 2011: 19) Podobně se Ladrech domnívá, ţe i kdyby evropeizace přinesla pouze zlepšenou koordinaci zahraničních aktivit mezi ministerstvy zahraničních věcí (MZV) členských států, i tak se dotkne tématu ohroţení národní suverenity. Členské státy EU však kontrolují zahraničněpolitické priority své země natolik, ţe vliv EU v této oblasti je pokládán za marginální. (Ladrech 2010: 191) V případě výzkumu evropeizace zahraniční politiky je nutno rovněţ zohlednit, ţe všechny členské státy mají své meze v jakých jsou ochotny přijímat společná rozhodnutí, jeţ ve finále ovlivní jejich vlastní pozici, stejně tak, jako mají všechny země v rámci zahraniční politiky své domaines réservés. (Hill and Wong 2011b: 214) Z toho pramení i různé výstupy evropeizace zahraniční politik, jeţ jsou způsobovány odlišnými zprostředkujícími faktory ve členských zemích.

3.3 Konceptualizace pojmů Pro zkoumání evropeizace zahraniční politiky, konkrétně části týkající se reprezentace, je nutné vymezit, jak autorka chápe pojmy diplomacie a zahraniční politiky v národní i evropské rovině. 3.3.1 Diplomacie Diplomacie je v tradičním pojetí definována jako „souhrn nástrojů, resp. prostředků naplňování a realizace cílů zahraniční politiky státu ve vztazích s jinými státy a subjekty.“ (Štouračová 2010: 15; Veselý 2011: 14)17 Jak vyplývá z uvedené definice, diplomacie se úzce pojí se zahraniční politikou. Můţe se zdát, ţe bude v práci více akcentována zahraniční politika, je třeba si však uvědomit, ţe diplomacie sama není politikou, ale jedním, ne však jediným, nástrojem zahraniční politiky. V uvedené definici je nastíněn základní vztah mezi diplomacií, jako nástrojem zahraniční politiky, a cíli zahraniční politiky, které jsou prostřednictvím diplomacie realizovány. 17

Podobnou definici nabízí i Melissen (1999), kdy definuje diplomacii jako „mechanismus reprezentace, komunikace a negociace skrze které státy a ostatní mezinárodní aktéři řídí svůj business.“

17

Nositeli tohoto vztahu jsou především diplomatičtí pracovníci. Diplomacie je pojem vyskytující se na pomezí mezinárodních vztahů a mezinárodního práva. Ostatně dříve byla diplomacie s pojmem mezinárodní vztahy významově zaměňována. (Veselý 2011: 9) V současné době jiţ nejsou vnitřní orgány (ministerstva zahraničních věcí, panovník či prezident, parlament) a vnější (zastupitelské úřady) jedinými institucemi reprezentujícími zahraničněpolitické zájmy států. Přijetím LS byla posílena rovina vztahů ze třetími zeměmi, ve kterých hrají důleţitou roli instituce EU, zejména vysoký představitel a ESVČ. (Veselý 2011: 81) Rovněţ řada vnitrostátních politik má svou zahraniční dimenzi, čímţ vznikají jednotlivé druhy diplomacie.18 V zásadě má význam členit diplomacii dle a) počtu zúčastněných stran (bilaterální a multilaterální), b) oblasti a předmětu zaměření, c) úrovně jednání zúčastněných stran, nebo d) pouţívaných metod a prostředků. (Veselý 2011: 20-36) Vymezení pojmu evropské diplomacie, tedy diplomacie EU, se jeví ještě sloţitější, neţ nalézt jedinou definici diplomacie. Sieglinde Gstöhlová označuje EU za patchwork power jeţ vyuţívá multilaterální diplomacii, která se rozvinula spolu s mezinárodními institucemi a globálním vládnutím. Pro EU je efektivní multilateralismus definující prvek jejich vnějších vztahů. Klíčovým úkolem diplomacie je reprezentovat, tedy být způsobilý přijímat a vysílat legitimní reprezentanty, a tito aby byli schopni prosazovat danou politiku. (Gstöhl 2011: 181) Po přijetí LS však většina autorů označuje za evropskou diplomacii ESVČ, jeţ je koncipována jako „základ sítě diplomatického zastoupení EU, mající nahradit delegace EU ve třetích zemích, ale i některé zastupiteské úřady na národní úrovni.“ (Veselý 2011: 82) Ve skutečnosti se na evropské diplomacii podílí více aktérů, kromě ESVČ jsou to základní orgány EU, v rámci ESVČ pak zejména zvláštní zmocněnci.19 3.3.2 Zahraniční politika V případě zahraniční politiky existuje rovněţ mnoho definic,20 avšak pro vymezení vztahu diplomacie a zahraniční politiky se jeví jako účelné definovat zahraniční 18

Podrobněji k jednotlivým oblastem diplomacie viz Štouračová 2010: 16-20. Blíţe budou jednotliví aktéři rozebrání v kapitole 4.2. 20 Mj. lze uvést například: Zahraniční politika je definována jako: pokus vymezit, řídit a kontrolovat vnější aktivity státu za účelem ochrany a povýšení dohodnuté principy. (Allen 1998: 43-44) Zahraniční politika státu představuje souhrn aktivit, jimiţ stát reguluje své vztahy k vnějšímu prostředí, resp. 19

18

politiku jako „aktivní činnost státu (jednotek a subsystémů) za hranicemi své suverenity s cílem obhajoby zájmů.“ (Svítil 2008: 8) Zahraniční politiku lze chápat různě, pro účely této práce je důleţité vymezit co se myslím pod pojmem zahraniční politika EU. Zahraniční politika EU není prosazována jedním státním aktérem, ale samotnou Unií, jeţ se ovšem nepovaţuje za stát v tradičním pojetí. (Hix 2005: 4) Jak ukazuje současný stav integrace, EU vytváří strukturu, která je svým charakterem zcela nová, specifická. (Svítil 2008: 11) Unie fakticky přebírá úlohu státu, ale mnohé pravomoci zůstávají v rukou národních států, zejména co se týče zahraniční a bezpečnostní politiky. (Hix 2005: 4) Autorka se přiklání k náhledu na EU, jeţ stojí na pomezí mezinárodní organizace a státního útvaru typu konfederace. EU není státem, ale má všechny elementy politické systému (Hix 2005: 3) a vytváří vlastní způsob vládnutí (governance). Evropská zahraniční politika je způsobem vládnutí v EU, (Smith 2008: 183) jeţ zahrnuje a) mezivládní jednání v Evropské radě, b) vytváření komunikační sítě mezi ministry zahraničí, politickými řediteli a odborníky na zahraniční politiku, c) vznik a kodifikaci norem, d) zvýšené zapojení orgánů EU – Komise, a rovněţ e) etablovaný proces vytváření politiky v závislosti na tématu. Pro účely této práce je zahraniční politika EU (téţ evropská zahraniční politika) chápána jako „souhrn oficiálních vnějších vztahů, který vykonává nezávislý aktér v mezinárodních vztazích.“ (Drulák a Druláková 2007: 10) Zahraniční politika EU je popisována a analyzována v rámci interakcí mezi třemi úrovněmi evropského systému vnějších vztahů, jeţ zahrnují: národní zahraniční politiky členských zemí, vnější politiky prováděné Komisí, SZBP. (Hill – Wong 2011a: 3) Stejně jako je evropská zahraniční politika vytvářena spoluprací různých úrovní, je tomu tak i u národních států. Tvorba a realizace zahraniční politiky v evropských politických systémech obvykle náleţí vládě, konkrétně ministerstvu zahraničních věcí. Na jejím výkonu se však zpravidla podílí i hlava státu, ostatní ministerstva či státním, mezistátním a nestátním subjektům, které se v tomto prostředí pohybují, a jimiţ v mezinárodním prostředí prosazuje a brání své cíle a zájmy. (Zemanová 2008: 15) Zahraniční politiku lze chápat jako proces výběru pravidel, která budou aplikována v konkrétní situaci, i jako jednání ovlivňované interpretací určité situace a identit. (March a Olsen 2009: 9; Waisová 2011: 22) Nejvšeobecněji se dá zahraniční politika vymezit jako „oficiální politika představitelů suverénního státu vůči ostatním suverénním státům a dalším aktérům.“ (Drulák a Kratochvíl 2009: 329)

19

parlamenty, a nepřímý podíl mají i zájmové skupiny či nevládní aktéři. (Zemanová 2008: 15) Kaţdá zahraniční politika má cíle, které jsou „průnikem ţádoucího a moţného.“ (Drulák a Druláková 2007: 21) Právě cíle zahraniční politiky jsou dosahovány za pouţití diplomatických prostředků, tedy bez pouţití násilí, cestou jednání mezi státy.21(Drulák a Druláková 2007: 33) 3.3.3 Společná zahraniční a bezpečnostní politika Jak uţ bylo uvedeno výše, zahraniční politika EU je prosazována na několika úrovních, které zůstaly zachovány i po přijetí LS. Změny přinesené LS budou podrobně představeny v následující kapitole, avšak i na tomto místě je účelné vymezit povahu SZBP.22 Přestoţe je tématem práce vnější reprezentace EU a při její analýze budou představeni všichni aktéři vnějších vztahů Unie, při komparaci bude zohledněn zejména vliv SZBP na členské státy a rovněţ vliv členských států na podobu této politiky. SZBP vychází z několika předpokladů, které je vhodné zohlednit při aplikaci konceptu evropeizace: a) je to povaha EU na pomezí mezinárodní organizace a státního útvaru typu konfederace, b) je to zvláštní povaha samotné SZBP, jeţ vychází z její mezivládní povahy, kterou si nejspíše udrţí i nadále.23 c) Důleţitou roli hrají rovněţ rozhodovací mechanismy, kterými se SZBP liší od politik tzv. prvního pilíře. Přestoţe Lisabonská smlouva přinesla mj. zrušení třípilířové struktury zavedené Maastrichtskou smlouvou, i nadále se politiky EU dělí na 1) výlučné (společná obchodní politika, měnová politika pro státy eurozóny, vnitřní trh a cla), 2) sdílené (např. ochrana spotřebitele občanství, právo ţivotního prostředí), 3) podpůrné (sociální politika společně s hospodářskou politikou, mnohojazyčnost, kultura) a 4) SZBP. Hill a Wong nazývají zahraniční politiku EU jako tří a půl úrovňovou hru, kde státy definují své zahraničněpolitické priority dovnitř státu i navenek vůči okolnímu světu, dále je zapojena úroveň EU a vytváření SZBP, k čemuţ se jako půlka připojuje 21

Drulák a Druláková rozeznávají kromě diplomatických prostředků zahraniční politiky ještě vojenské, ekonomické a ideové. (2007: 35-39) 22 SZBP nově zahrnuje i Společnou bezpečnostní a obrannou politiku (SBOP), která nahrazuje dřívější Evropskou bezpečnostní a obrannou politiku. (Eeckhout 2012: 266). 23 SZBP byla zaloţena Maastrichtskou smlouvou, jeţ vstoupila v platnost 1.11.1993, fakticky však navazuje na projekt Evropské politické spolupráce (EPS) zaloţený v r. 1970 jako systém pravidelných konzultací stanovisek k nejdůleţitějším otázkám mezinárodních vztahů. Do rámce ES byla EPS začleněna Jednotným evropským aktem v r. 1987.

20

i komunitární povaha vnějších vztahů EU. Tato struktura byla LS pozměněna, avšak rozhodování v SZBP zůstává pořád ve stejném rámci. Rozhodovací procesy nezareagovaly natolik rychle na změnu institucionálního schématu. (Hill and Wong 2011b: 228-229) Zahraniční politika EU bývá často kritizována, ţe nemá ţádnou dlouhodobou koncepci a pouze odpovídá na problémy, záleţí tak na institucionálním nastavení, zda podpoří politický proces vytváření politiky. Zahraniční politika EU je v zásadě vyjednávána ministry ZV a diplomaty členských států v klasickém mezivládním paradigmatu. (Bindi and Shapiro 2010: 343) Zahraniční politika tak zůstává zvláštní kategorií, kde určité pravomoci drţí v rukou EU, zejména co se týče politik spojených s vnitřním trhem, avšak kaţdý členský stát si ponechává i svoji vlastní zahraničněpolitickou linii a moţnost manévrování. (Hill and Wong 2011b: 212) Přestoţe jsou členské státy zavázány jednat v souladu se zájmy Unie, tam, kde není společná unijní pozice, můţe jednat členský stát samostatně. Ve vztahu ke třetím zemím tak nadále zůstává hlavním aktérem MZV a síť diplomatických zastoupení. Ovšem i zahraniční politika mimo hranice EU je za členské státy vedena unijními institucemi, zejména Radou a Komisí. To, ţe Unie jedná společně, tedy i jménem členského státu, je evidentní u politik vnitřního trhu, například u dohody o volném obchodu sjednává Komise. (Svítil 2008: 10) Jelikoţ je na evropské i národní úrovni zahraniční politika procesem uzavřeným, vedeným elitami, představuje i evropeizace SZBP „proces učení v prostředí národních elit.“ (Bulmer and Radaelli 2005: 355) Evropeizace je dlouhodobý proces začlenění členského státu do společných procedur, přístupů a pozic, při vědomí společného zájmu, případně sdílené identity, které jej přinutí ke sdílení této společné politiky. (Hill and Wong 2011b: 210) Přitom se vyskytují různé stupně downloading, uploading i crossloading procesů, mezi nimiţ neexistuje jasně vymezená hranice. Pro výzkum evropeizace zahraniční politiky tak zůstává zkoumat, nakolik jsou národní pozice států rozdílné, a jak časté, či významné, jsou odklony od sdílených pozic?

21

4 EVROPSKÁ ROVINA DIPLOMACIE Obsahem následující kapitoly budou vnější vztahy Evropské unie v období po přijetí Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii (SEU) a Smlouvu o fungování Evropské unie (SFEU). Cílem této kapitoly je zkoumat kvalitativní posun v oblasti vnější reprezentace po revizi provedené LS. Konkrétně jsou zkoumány změny jeţ se dotkly práva vnějších vztahů, institucionálního rámce a aktérů, povahy nástrojů a politických procesů v SZBP, a jednání EU na mezinárodní úrovni v souvislosti s nově nabytou právní subjektivitou Unie. Lisabonská smlouva, jeţ byla podepsána dne 13. prosince 2007 a po dokončení ratifikačního procesu vstoupila v platnost dne 1. prosince 2009, zásadně předefinovala nastavení politiky vnějších vztahů

24

směrem k větší koherenci

reprezentace EU navenek.25 Poprvé v historii má útvar, který není státem, společné vnější zastoupení jako jeden ze svých hlavních rysů. (Kaczynski 2011: 20) V oblasti vnějších vztahů byly LS důkladně přepracovány cíle této politiky, reformován byl i její obsah, například společná obchodní politika nově zahrnuje i investice (čl. 206 a 207 SFEU), především však došlo k vymezení vztahu SZBP k ostatním vnějším politikám. LS zavádí funkci Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku (VP) a ustavuje Evropskou sluţbu pro vnější činnost, označované za ministra zahraničí EU a evropskou diplomacii.26 (Bindi 2011: 125) Ve skutečnosti diplomacii, tedy toho, kdo naplňuje cíle zahraniční politiky diplomatickými prostředky, netvoří pouze tito aktéři, ale podílejí se na ní i ostatní

24

Posun ve vnějších vztazích Unie směrem k „větší přítomnosti EU ve světě“ byl vymezen uţ Laekenskou deklarací z roku 2001. Koherence působení EU v zahraničí byla poté akcentována na Konventu o budoucnosti Evropy v letech 2002 aţ 2003 i na Mezivládní konferenci v letech 2003 aţ 2004, jejichţ výstupem byl návrh Evropské ústavní smlouvy, tzv. euroústavy. Její obsah pak do jisté míry převzala do svého textu i LS. (Piris 2010: 238). 25 Vyšší míra koherence působení EU v zahraničí byla také jedním ze tří důvodů, které se uvádí, ţe vedly ke svolání Mezivládní konference v roce 2007, jeţ vedla k návrhu reformní smlouvy, tzv. LS. Mezi další důvody přijetí LS patřilo zvýšení efektivity rozhodovacího procesu a posílení demokracie díky větší úloze Evropského parlamentu a národních parlamentů. (Lisabonská smlouva: otázky a odpovědi). 26 Samotný název Evropské sluţby pro vnější činnost (European External Action Service, EEAS) je klasickým příkladem tzv. euroţargonu, jeţ se snaţí vyhnout termínu diplomacie. (Bindi 2011: 129). Pojem ministra zahraničí byl sice představen v konventním i mezivládním návrhu, avšak od označení „ministr“ bylo upuštěno spolu s ostatními navrhovanými symboly. Jednalo se o snahu vyhovět Velké Británii. (Wouters, Coppens and De Meester 2008: 150) Nutno podotknout, ţe i ČR byla proti označování funkce jako „ministr“.

22

instituce EU, zejména Evropská rada (ER), Evropská komise (Komise) a Rada Evropské unie (Rada), částečně potom i Evropský parlament (EP).27 Kromě vytvoření nových orgánů došlo u jiţ existujících institucí ke změně pravidel fungování a rozdělení kompetencí. Jedná se zejména o Evropskou radu a předsedu ER, Radu a VP, předsedu a další členy Komise. LS měla vymezit proporcionalitu mezi těmito institucemi a stanovit jejich úkoly. (Paasivirta 2011: 40) Přesto se však stále objevují nejasnosti, ohledně toho, kdo zastupuje Unii a kdy, respektive, kdo sedí za cedulkou EU na mezinárodních summitech? Toto dilema je moţné shrnout do otázky „Kdo reprezentuje EU?“ (Kaczynski 2011: 2) Snaha překonat vnitřní nejednotnost a získat pro Unii silnější hlas, tedy single voice strategy, nemusí být vţdy nejlepší volbou, naopak při many voices strategy, můţe EU těţit ze své rozmanitosti a vyuţívat všech aktérů při prosazování svých zájmů. (Gstöhl 2011: 190) V následující části práce budou stručně představeny orgány EU z hlediska jejich účasti na vnější reprezentaci Unie. Posun LS je srovnáván s předešlou revizní smlouvou z Nice, přičemţ zohledněna je i předchozí úprava primárním právem je-li sledován vývoj instituce. Reflektován je i ústavní návrh, pokud z něj LS vychází.

4.1 Právo vnějších vztahů EU Právo vnějších vztahů EU

28

je vědní disciplínou na pomezí evropského a

mezinárodního práva, (Svoboda 2010: v) o čemţ svědčí zejména prameny tohoto právního odvětví, které spadají pod právo EU i mezinárodní právo veřejné. Vnější vztahy EU jsou po přijetí Lisabonské smlouvy upraveny ve Smlouvě o EU a ve Smlouvě o fungování EU. Systematika je následující: SEU vymezuje zásady a cíle (čl. 3/5 a čl. 21-22), postavení SZBP (čl. 23-41) a SBOP (čl. 42-46), a další 27

EP vykonává v oblasti vnějších vztahů a SZBP pouze politickou kontrolu. (čl. 14/1 SEU) Parlament má však i legislativní a rozpočtové pravomoci a je pravidelně konzultován VP k základním otázkám týkajícím se SZBP (čl. 36 SEU) a předseda ER mu předkládá zprávu po zasedání ER. (čl. 15/5 SEU) EP rovněţ schvaluje Komisi jako celek, (čl. 17/7 SEU) tedy i jejího místopředsedu, kterým je VP. Z dalších institucí je to Soudní dvůr EU, který nemá výslovně stanovenu pravomoc v oblasti SZBP, ale můţe přezkoumávat dodrţování čl. 40 SEU. 28 Terminologie primárního práva, včetně LS, je v uţívání pojmů vnější vztahy, vnější činnost, zahraniční politika či zahraniční věci nekonzistentní. Například pojem zahraniční věci je pouţíván v institucionální rovině u Vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Judikatura SDEU nevymezila rozdíl mezi těmito pojmy, a tak je lze pouţívat alternativně. Pojem „vnější vztahy“ přitom zahrnuje nejširší okruh vztahů. Obsahově představuje pojem vnějších vztahů „souhrn právních vztahů EU ke třetím státům a mezinárodním organizacím, a to v rozsahu vnějších pravomocí.“ (Svoboda 2010: 3).

23

institucionální otázky (čl. 13-19), zatímco SFEU obsahuje v části páté vnější činnosti Unie, 29 a dále v části šesté institucionální a finanční ustanovení. Oblast vnějších politik dle SFEU se přitom řídí zásadami a cíli stanovenými v čl. 21 a 22 SEU pro vnější činnost Unie. (čl. 205 SFEU) Vstupem LS v platnost se podstatným způsobem změnila mezinárodněprávní subjektivita Evropské unie. „Unie nahrazuje Evropské společenství a je jeho nástupkyní.“ (čl. 1 SEU) Unii byla přiznána právní subjektivita lakonickým konstatováním: „Unie má právní subjektivitu.“ (čl. 47 SEU) Právní subjektivita přinesla EU pravomoc vstupovat do diplomatických vztahů, uzavírat smlouvy jménem Unie a přistupovat k mezinárodním organizacím. V zásadě však byla na mezinárodních fórech pouze vyměněna cedulka ES za EU. (Gstöhl 2011: 182) To, ţe nebyla otázka mezinárodněprávní subjektivity nijak palčivá, dokazuje i praxe před přijetím LS, kdy EU čerpala ze subjektivity Evropských společenství (ES) v prvním pilíři. (čl. 281 Smlouvy o ES) Jiţ v této době uzavírala Unie mezinárodní smlouvy jménem EU i pro oblast druhého pilíře, kdyţ čerpala z delegované mezinárodněprávní subjektivity.30 Přenesením subjektivity z ES na EU a zrušením třípilířové struktury se uzavírání mezinárodních smluv nesporně usnadnilo. 31 Spojení pilířové struktury s sebou přineslo i absorpci SZBP v rámci komunitárního pilíře, ovšem toto optické zrušení druhého pilíře neznamenalo komunitarizaci SZBP, jeţ si uchovala mezivládní charakter, jak jiţ bylo zmíněno a podrobněji bude rozebráno při popisu institucí. Přestoţe přináší nový právní rámec jasné schéma oddělené úpravy vnějších vztahů, kdy SEU rozlišuje obecnou vnější činnost EU a specifickou oblast SZBP,32 celkově je moţné hodnotit právní úpravu v oblasti vnějších vztahů jako značně roztříštěnou. Například delegace Unie jsou upraveny ve čl. 35 SEU i čl. 221 SFEU. Podobně je politika sousedství řazena v SEU (čl. 8), tak i ve SFEU, a to v části o sjednávání mezinárodních smluv (čl. 217), ačkoliv by mohla být řazena logičtěji 29

Mezi vnější politiky patří: společná obchodní politika, rozvojová spolupráce, hospodářská, technická a finanční spolupráce se třetími zeměmi, humanitární pomoc, hospodářské sankce, uzavírání vnějších smluv, přidruţení, vztahy s mezinárodními organizacemi, delegace EU, doloţka solidarity při teroristickém útoku nebo přírodní katastrofě. 30 Ve druhém pilíři se jednalo o mezinárodní smlouvy uzavřené dle čl. 24 bývalé SEU, u kterých byly vyţadovány národní, coţ značně prodluţovalo dobu uzavírání smluv. Zavedení jednotné subjektivity přineslo i jednotnou proceduru pro vyjednávání a uzavírání mezinárodních smluv dle čl. 218 SFEU, přičemţ existují výjimky dle typu závazku. Blíţe viz Piris 2010: 86-87. 31 Blíţe k uzavírání mezinárodních smluv EU viz Piris 2010: 88. 32 I kdyţ LS přejímá většinu ustanovení z tzv. euroústavy, na rozdíl od ní jednoznačně odděluje oblast SZBP a vnějších vztahů. Tento poţadavek na oddělení byl důleţitý zejména pro Velkou Británii. (Wouters, Coppens and De Meester 2008: 146).

24

k politice přidruţení (čl. 198-204 SFEU). Na druhou stranu mají obě smlouvy stejnou právní sílu, (čl. 1 SEU) SZBP se tak řídí stejnými zásadami jako oblast vnějších vztahů. Patrně nejvíce viditelné změny, které LS v oblasti vnějších vztahů přinesla, jsou ustavení funkce vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku a vznik Evropské sluţby pro vnější činnost. (Piris 2010: 243; Bindi 2010: 127) Jean-Claude Piris, bývalý vrchní ředitel právní sluţby Rady, se domnívá, ţe LS poskytuje dostatečné právní i institucionální nástroje, které, budou-li vyuţity s dostatečnou politickou vůlí, mohou posílit fungování SZBP, zefektivnit globální jednání EU a přispět ke koherenci vnější činnosti. (Piris 2010: 256)

4.2 Instituce a aktéři33 Na úrovni EU lze rozlišit několik aktérů, neboli orgánů EU, které formulují a provádějí zahraniční politiku. Tyto lze rozdělit do tří skupin, dle podílu členských států na jejich fungování. (Svítil 2008: 15) Jedná se o orgány : a) s přímou účastí členských zemí, tedy ER a Rada, kde se státy podílejí přímou účastí při hlasování, dále skrze přítomnost stálého zástupce či účastí na jednáních v pracovních skupinách. b) bez přímé účasti členských států, kde občané z členských zemí pracují, ale nereprezentují stát. Jedná se o Komisi, eurokomisaře odpovědné za vnější vztahy, vysokého představitele, ESVČ, delegace Unie a zvláštní zmocněnce. c) na jejichţ činnosti se členská země podílí občas, díky rotaci, tedy předsednictví a trojka. Po přijetí LS ztrácí třetí kategorie své postavení ve vnější reprezentaci EU, zejména tím, ţe byly zavedeny funkce stálého předsedy ER a VP. Z institucionálního pohledu tak v současnosti spadá oblast vnější reprezentace jednak do kompetence tzv. základních orgánů EU – Rady, Evropské rady, 34 Komise – a nově i Vysokého představitele a Evropské sluţby pro vnější činnost. Těchto pět aktérů bude blíţe představeno v následující části.

33

Tato kapitola je vypracovaná na základě seminářů z letní školy na University of Helsinki a konzultací na Ministerstvu zahraničních věcí a Ministerstvu financí Finska. 34 Lisabonskou smlouvou byla ER společně s Evropskou centrální bankou včleněna mezi instituce EU. (čl. 13/1 SEU)

25

4.2.1 Evropská rada, Rada a Komise Evropská rada v oblasti vnější činnosti „určuje strategické zájmy a cíle“ (čl. 22/1 SEU), v oblasti SZBP pak „určuje strategické zájmy, stanoví cíle a vymezuje obecné směry a pokud to vyţaduje situace, svolává mimořádná zasedání ER.“ (čl. 26/1 SEU) Pro strategické zájmy a cíle SZBP rovněţ vymezuje trvání a prostředky, které mají poskytnou Unie a členské státy. (čl. 22/1 SEU) Třecí plochou v oblasti SZBP je ustanovení, ţe je politika „vymezována a prováděna jednomyslně ER a Radou.“ 35 (čl. 24/1 SEU) Představitelem ER je stálý předseda, jeţ nahradil předsednictví vykonávané členskými státy dle systému rotace. (čl. 15/6 SEU) Zatímco velké státy preferovaly zavedení stálé pozice předsedy ER, menší státy se v duchu rovnostářství přikláněny k uchování systému rotujícího předsednictví. (Piris 2010: 206-207) Přestoţe byla pozice stálého předsedy zavedena LS, není jeho postavení uvnitř Unie natolik významné, kdyţ nemá hlasovací právo v ER, a vykonává pouze reprezentační a koordinační pravomoci. ER volí svého předsedu kvalifikovanou většinou na období dva a půl roku s moţností jednoho znovuzvolení. Pětiletý mandát tak koresponduje s funkčním obdobím EP i Komise, a to včetně VP. (čl. 15/5 SEU) Po neformálním jednání ER dne 19.11.2009 byl prvním stálým předsedou zvolen dne 1.12.2009 Herman van Rompuy, bývalý premiér Belgie. (Piris 2010: 208) ER jmenuje se souhlasem předsedy Komise kvalifikovanou většinou vysokého představitele a můţe jej stejným způsobem odvolat. (čl. 18/1 SEU) LS tak zavádí dalšího reprezentanta EU ve vnějších vztazích, přičemţ dochází k dichotomii vztahů, kdy je SZBP definována ER, ale prováděna VP. Pravomoci VP a stálého předsedy ER jsou vymezeny následovně: „předseda ER zastupuje Unii v záleţitostech týkajících se SZBP, aniţ by byly dotčeny pravomoci vysokého představitele.“ (čl. 15/6 SEU) Otázka vymezení pravomocí v rámci SZBP a praktické fungování při provádění této politiky záleţí i na personálním obsazení postů předsedy ER a VP, (Piris 2010: 248) avšak pravomoci předsedy ER, jak jsou uvedeny v ustanovení čl. 15 SEU, i jak vyplývá z reálného fungování, nasvědčují tomu, ţe VP je tím, kdo reprezentuje navenek, kdeţto předseda ER dovnitř Unie. VP není vůči stálému předsedovi ER ve vztahu podřízenosti, ale naopak tuto funkci doplňuje o zahraničněpolitickou oblast. 35

Dle Smlouvy z Nice se na agendě SZBP podílely zejména ER a Rada, částečně pak Komise, byla-li o to poţádána Radou (čl.14 SEU), od Lisabonu se přidává i VP.

26

Přesto by měly být jasněji stanoveny postupy pro vnější reprezentaci, například při zastupování EU na mezinárodních summitech. Rada na základě „obecných směrů a strategických směrů vypracovává SZBP a přijímá rozhodnutí nezbytná pro vymezení a provádění této politiky“ (čl. 26/2 SEU), přitom zajišťuje soudrţnost činnosti Unie v rámci SZBP. (čl. 16/6/3 SEU) Oblast zahraniční politiky v rámci Rady spadá pod její formaci zvanou Rada pro zahraniční věci (Foreign Affairs Council, FAC), které předsedá VP (čl. 16/9 a 27/1 SEU), přičemţ můţe být zastoupen rotujícím předsednictvím Rady.36 (čl. 23/3 Jednací řád Rady) Předsednictví dalších sloţení Rady, s výjimkou FAC, zajišťují zástupci členských států v Radě na základě systému rovné rotace. (čl. 16/9 SEU) Jiţ bylo zmíněno, ţe před přijetím LS zaznívaly obavy nad ztrátou pravomocí členských států v oblasti vnějších vztahů, kdy budou hrát nejslabší článek v tzv. trojvrstevném předsednictví, skládajícím se z předsedy ER, VP a předsedajícího státu. Tyto obavy se částečně potvrdily, kdyţ státy ztratily předsednictví ER, avšak v ostatních záleţitostech plní v rámci rotujícího předsednictví de facto stejné úkoly, kdy jejich úspěch závisí zejména na koordinaci v rámci tzv. trojky. 37 Současný princip trojvrstevného směřujících k posílení jeho kontinuity a oslab , i kdyţ reformní snahy provází tento institut jiţ od jeho zaloţení na počátku evropského integračního procesu. Členské státy nadále předsedají Radě pro všeobecné záleţitosti (General Affairs Council, GAC), která si do jisté míry

36

Obecný konsenzus panuje ohledně zastoupení VP ministrem z předsednické země při jednáních v obchodních věcech. Dále předsednický stát předsedá COREPER, pracovní skupině poradců v zahraničních záleţitostech, přípravným orgánům v oblasti obchodu a rozvojové spolupráce. (Gstöhl 2011: 186) Ostatním pracovním skupinám potom předsedá ředitel nebo pověřený úředník z ESVČ. 37

.“ (Rozhodnutí ER 2009/881/EU). První obsazení trojky v období počátku roku 2010 aţ poloviny roku 2011 v podobě Španělsko, Belgie a Maďarsko představovalo jednu z nejintenzivnějších ukázek praktické spolupráce, která je zaloţena nejen na shodě v základních tématech a prioritách, ale také na společné prezentaci tria. (EurActiv 2010).

27

drţí pravomoci i ve vnějších vztazích.38 Navíc, v současném globalizovaném světě, nabývají na důleţitosti v zahraničních vztazích i tzv. vnitřní politiky, například ţivotního prostředí, ve kterém se EU aktivně angaţuje na mezinárodních konferencích o změnách klimatu. (Gstöhl 2011: 186) Určité pravomoci při koordinaci zahraničněpolitických aktivit zůstaly i Generálnímu sekretariátu Rady. Komise zajišťuje vnější zastupování Unie s výjimkou SZBP. (čl. 17/1 SEU) Předseda Komise „vymezuje směry, v jejichţ rámci Komise plní své úkoly“ (čl. 17/6 SEU) a VP, jakoţto místopředseda Komise, podléhá při plnění svých úkolů předsedovi EK. (čl. 18/4 SEU) V období před přijetím LS se vnějším vztahům v rámci Komise věnovalo celkem šest39 Generálních ředitelství (Direction Générale, DG): DG Vnější vztahy (RELEX), DG Rozšíření, DG Obchod, DG Rozvoj, DG Spolupráce, DG Humanitární pomoc. Po přijetí LS byla struktura generálních ředitelství značně přestavěna, především díky ustavení Sluţby, která převzala pravomoci i strukturu Komise, například DG RELEX bylo společně s částí rozvojové spolupráce přesunuto pod ESVČ, zatímco zbývající oblast rozvoje a spolupráce byla spojena pod DG EuropeAid, jeţ funguje od r. 2011. Komisi však zůstaly patrně dvě nejúspěšnější oblasti politiky vnějších vztahů, tedy oblast rozšíření a obchodu. (Piris 2010: 250) Komise nadále reprezentuje EU ve vnějších vztazích, ale Rada určí pozici, jakou bude Komise zastupovat. (čl. 26/2 SEU) Komise vykonává kromě vnější reprezentace i rozpočet Unie a stanovuje programy vnější činnosti, ale nevytváří cíle politiky, kterou vykonává. Tento konflikt o rozdělení pravomocí je však pouze interním, probíhajícím především mezi Radou a Komisí.

38

Stejně jako ve FAC i v GAC zasedají ministři zahraničních věcí, jejichţ setkávání se nyní odehrává rovnou ve dvou sloţeních Rady, avšak pod předsednictvím rozdílných subjektů. (Bindi 2011: 129) 39 Například Svoboda dělí vnější vztahy EU v rámci Komise před LS na čtyři Generálních ředitelství (DG) a dále speciální sluţby Komise. (Svoboda 2010: 9-10).

28

4.2.2 Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Přijetím LS doznal největších změn vysoký představitel,40 jeţ je jmenován předsedou ER, na základě souhlasu předsedy Komise a volby kvalifikovanou většinou ER. (čl. 18 SEU) Do funkce první vysoké představitelky Unie pro SZBP byla po neformálním jednání ER, a se souhlasem předsedy EK, dne 1.12.2009 jmenována Catherine Ashtonová, bývalá komisařka pro obchod. 41 (Piris 2010: 245) Funkce, jeţ vznikla spojením bývalých postů komisaře pro vnější vztahy, vysokého zmocněnce pro SZBP a předsedy Rady pro všeobecné záleţitosti a vnější vztahy bývá často označován za tzv. double-hatted (Wouters, Coppens and De Meester 2008; Gstöhl 2011: 181; Bindi 2011: 127) či triple-hatted (Piris 2010: 243) funkci.42 Duální charakter funkce je patrný zejména při jmenování a odvolání VP. (Wouters, Coppens and De Meester 2008: 150) Stejným postupem jako je do své funkce vysoký představitel volen, můţe být ze své funkce i odvolán. (čl. 18/1 SEU) Jelikoţ však VP plní i roli místopředsedy Komise, při odstoupení Komise si funkci vysokého představitele ponechává. Je-li ovšem vyzván předsedou Komise k odstoupení ze své funkce, měl by tak učinit. ER tedy disponuje pravomocí, v souladu s procedurou dle čl. 18/1, odvolat VP kvalifikovanou většinou hlasů a se souhlasem předsedy Komise. (Piris 2010: 245) Vysoký představitel vede SZBP, svými návrhy ji vytváří a provádí jako zmocněnec Rady. (čl. 18/2 SEU) Kromě reprezentace navenek a účasti na bilaterálních jednání to obnáší i patrně nejdůleţitější funkci VP, který jakoţto předseda FAC (čl. 18/3 SEU) řídí její zasedání, slaďuje postoje států a tím vytváří zahraniční politiku. Zároveň však jako místopředseda Komise (čl. 18/4 SEU) zajišťuje soudrţnost vnější činnosti EU, reprezentuje Unii v SZBP a vede politický 40

Amsterodamská smlouva zavedla funkci vysokého zmocněnce pro SZBP EU (čl. 18 SEU ve znění Amsterodamské smlouvy). V období před LS byl vysoký zmocněnec zároveň generálním sekretářem Rady, vedl tedy Generální sekretariát včetně jeho formací. (Piris 2010: 249) Ústavní návrh reformní smlouvy obsahoval úpravu vzniku funkce ministra zahraničních věcí Unie, avšak mezivládní konvent v červnu 2007 odmítl takovýto titul spolu s dalšími změnami rezonujícími ústavou. (Piris 2010: 243). 41 Kritika vysoké představitelky na sebe nenechala dlouho čekat, kdyţ se ihned po jejím ustavení do funkce objevily pochybnosti nakolik je Ashtonová schopná zhostit se tolika úkolů, tedy předsedat FAC, zakládat ESVČ, účastnit se zasedání Komise, cestovat po světě a promptně se vyjadřovat k aktuálním zahraničněpolitickým tématům. (Bindi 2011: 136) 42 Takovéto spojení funkcí vychází z návrhu Romana Prodiho, tehdejšího předsedy Komise, na přesunutí funkce vysokého zmocněnce z generálního sekretariátu Rady pod Komisi za účelem sjednocení vnější reprezentace EU. Návrh na propojení funkce zmocněnce s Komisí se objevil i ve Smlouvě o Ústavě pro Evropu. (Piris 2010: 246).

29

dialog se třetími státy (čl. 27/2 SEU). Je to tedy VP, kdo na nejvyšší úrovni reprezentuje Unii navenek společně s ESVČ (čl. 27/3 SEU) a dále jsou to ostatní komisaři za oblast obchodu, energetiky, ţivotního prostředí a zaměstnanci generálních ředitelství, kteří napomáhají výkonu ostatních vnějších politik. Dvojí povaha je viditelná i při výkonu funkce: VP jednak předsedá FAC (čl. 27 SEU) a účastní se i Evropské rady spolu s předsedou ER a reprezentanty členských států, (čl. 15/2 SEU) nemá zde však hlasovací právo. Jelikoţ jako místopředseda zasedá i v EK, (čl. 17/4 SEU) je moţné shrnout jeho povahu jako trojí. Co se týče funkce vysokého představitele, jeho pravomoci nejsou omezeny pouze na oblast SZBP, o čem svědčí i změna v názvu ze společné zahraniční a bezpečnostní politiky na zahraniční věci, tedy na celou širší oblast vnějších vztahů. Náplní práce VP je pak zejména zefektivnění činnosti EU v oblasti vnějších vztahů a doplňování zahraniční politiky členských států. Přesto jsou to v mnoha případech stále členské státy, které mají hlavní rozhodovací slovo, zejména vzhledem k existenci samostatných zahraničních politik. Vysoký představitel Unie má jednat, pouze vyţaduje-li to mezinárodní situace, a na základě jeho rozhodnutí přijímá Rada opatření. (čl. 28 SEU) Jedná se o situace, kdy je třeba zajistit jednotnost na mezinárodní scéně, jelikoţ z povahy situace plyne, ţe je lepším řešením společný postup členských států EU. Pravomoci vysokého představitele je tak moţno vnímat jako portfolio ministra zahraničních věcí, který je však podřízen jak Radě, tak Komisi. Ve vztahu k předsedajícím státům je pak na jednu stranu zbavuje starostí o mezinárodní dění a mohlo by se zdát, ţe tím i pravomocí do této oblasti jakkoli zasahovat, na druhou stranu nelze tvrdit, ţe by LS zavedením funkce vysokého předsedy oslabovala zahraniční politiky členských států. Výsledkem činnosti současné vysoké představitelky je zejména vytvoření Evropské sluţby pro vnější činnost k 1. lednu 2011. Jedná se o velmi důleţitý nástroj k prosazování koherentní a jednotné SZBP. Právě tato diplomatická sluţba ukáţe, nakolik vedle sebe budou nadále působit národní a unijní diplomatické mise, nebo dojde k prolínání obou. (Duke 2009) Z hlediska vyšší efektivity, ale i úspory nákladů se jeví jako lepší řešení druhá varianta, ke které můţe dojít i za předpokladu, ţe povaha SZBP nebude zbavena své, do jisté míry speciální, pozice. Můţe se však jednat o jeden z kroků na cestě ke slaďování zahraničních politik a tím vytvoření

30

kontinuity v této oblasti, jeţ nebude měněna střídáním předsedajících států ve FAC a prosazováním jejich odlišných zahraničněpolitických preferencí. 4.2.3 Evropská služba pro vnější činnost Zavedení Evropské sluţby pro vnější činnost je milníkem při institucionalizaci zahraniční spolupráce Evropské unie. ESVČ představuje autonomní orgán, tzv. evropské diplomacie, který LS zavádí ke zvýšení koherence prosazování vnějších vztahů Unie.43 Samotný proces vytváření Sluţby byl započat jiţ v roce 2009, kdy byla vydána Zpráva předsednictví o postupech zavedení ESVČ (Zpráva předsednictví 2009), jeţ navrhla tři fáze vytváření Sluţby: 1) V období prosince 2009 aţ dubna 2010 dojde k přijetí rozhodnutí o vzniku Sluţby, zatímco bude VP pracovat spolu s malým týmem z Komise a Generálního sekretariátu Rady na vytváření struktur ESVČ; 2) Ve druhé fázi po přijetí rozhodnutí dojde k obsazení Sluţby a jejímu nastartování, jeţ bude ukončeno vydáním první zprávy VP zhruba na konci roku 2012; 3) Třetí fáze mezi léty 2012 aţ 2014, tedy ještě před koncem termínu současného VP, bude ukončena vypracováním revizní zprávy o organizaci a fungování ESVČ, kdy se očekává doplnění Rozhodnutí Rady o ESVČ 2010/427/EU. (Piris 2010: 256) Na konci března 2010 Rada skutečně souhlasila s návrhem na vznik ESVČ a dále s návrhy Komise ohledně opatření o pracovnících ESVČ a o finančním opatření v souvislosti se Sluţbou. Vyjednávání ESVČ a její vznik však otevřel staré debaty ohledně rovnováhy moci mezi Komisí, Radou a Parlamentem. Vše souviselo s přesunem RELEX, jehoţ kontrola znamená i kontrolu financí, tedy jedinou oblast zahraniční politiky, které se dotýká rozhodování v EP, čímţ se i on dostal do procesu vyjednávání podoby ESVČ. Konečné rozhodnutí o vzniku ESVČ bylo přijato 26.7.2010. (Council Decision 2010/427/EU) Přestoţe byla schválena rozpočtová nezávislost Sluţby je celkový rozpočet schvalován Parlamentem, který ihned vyuţil 43

ESVČ byla zaloţena v prosinci 2010 s datem vzniku k 1.1.2011. Vznik Sluţby byl navrhnut jiţ v ústavní revizi z r. 2004 (I-28, III-296) a rozšířen v návrhu zvláštního zmocněnce pro SZBP EU Javiera Solany a předsedy Komise José Barrosy, (Issues Paper on the Eurpena External Action Service 2005; Joint Progress Report 2005) kdy LS na tyto návrhy navázala. Samotné práce na vytvoření Sluţby začaly jiţ za Slovinského předsednictví v roce 2008, které přerušilo neúspěšné referendum v Irsku k LS. (Piris 2010: 252-253)

31

svého práva a navrhovaný rozpočet ESVČ neschválil, takţe musel být schválen provizorní. Organizaci a fungování ESVČ stanoví rozhodnutí Rady, která rozhoduje na návrh VP po konzultaci s EP a po obdrţení souhlasu Komise. Administrativa Sluţby je vedena Výkonným generálním sekretářem, který je přímo podřízený VP, přičemţ mu asistují dva zástupci generálního sekretáře. 44 Svou vnitřní organizací odpovídá Sluţba dělení ostatních generálních ředitelství. (čl. 4 Council Decision 2010/427/EU) Samotná ESVČ se skládá z pracovníků Komise, Generálního sekretariátu Rady a národních diplomatů z členských zemí. (čl. 27/3 SEU) Dle Přílohy k Rozhodnutí Rady 2010/427/EU bylo pod Sluţbu přesunuto: celé DG RELEX,45 část DG Rozvoj, Vnější sluţba Komise, Politický odbor Rady, věnující se SZBP a krizovému managementu, větší část z DG E Rady, zejména oblast vztahující se k SZBP a EBOP, přičemţ menší část agendy zůstala pod Generálním sekretariátem k zajištění zahraničních záleţitostí v ostatních formací Rady. (Piris 2010: 251) ESVČ se v podstatě pomyslně dělí na dvě větve – interní a externí – reprezentované samotnou administrativou Sluţby sídlící v Bruselu a delegacemi Unie ve třetích zemích a při mezinárodních organizacích. Sluţba je nezávislá na Radě i Komisi, a je přímo podřízená a odpovědná vysokému představiteli. (čl 1 Council Decision 2010/427/EU) Jejím hlavním úkolem je asistovat VP při realizaci jeho mandátu, přičemţ spolupracuje s diplomatickými sluţbami členských států. (čl. 27/3 SEU) ESVČ je „důsledkem zaloţení jednotné subjektivity EU Lisabonskou smlouvou, umoţňující, aby Unie měla jednotné zastoupení na mezinárodní úrovni.“ (Svoboda 2010: 12) Jelikoţ dříve neměla EU své vlastní ambasády vyuţívala pro oblast SZBP budovy ambasád členských zemí nebo delegací Komise. (Terpan 2010: 37) ESVČ inkorporuje dosavadní systém zhruba 130 delegací Komise a Rady ve třetích zemích a

44

Viz Příloha 1: Organizační schéma ESVČ. Ve skutečnosti pracovníci z RELEX nezaznamenali větší změnu s ohledem na ustavení Sluţby, kdy stále jsou jakousi pomocnou sluţbou Komise, jediná změna se údajně týkala finančního ohodnocení. (Rozhovor 16.9.2011) 45

32

při mezinárodních organizacích, které transformuje na oficiální delegace EU.46 Tím došlo k vytvoření skutečných diplomatických zastoupení, zmocněných k jednotnému zastoupení širšího spektra vnějších politik. Jejich úkolem je podílet se rovněţ na diplomatické a konzulární ochraně občanů Unie. (čl. 20/2 pís. c) SFEU a v čl. 23 SFEU) Právo diplomatické a konzulární ochrany ve třetích zemích kterýmkoli členským státem Unie chtěly zavést zejména malé členské státy EU, jeţ nemají v zahraničí tak širokou síť konzulů.47 (Piris 2010: 255-256) Vznikem ESVČ k 1.1.2011 převzaly delegace Unie úlohu předsednictví v rámci místní koordinace a reprezentace EU, přičemţ mnohým delegacím musel být navýšen rozpočet, personální kapacity, ale i zabezpečení. Zejména v tranzitní době byly delegace nuceny spolupracovat s místními diplomatickými, konzulárními či permanentními misemi členských států ve třetích zemích nebo při mezinárodních organizacích.48 V souvislosti s povahou Sluţby se Nivet zamýšlí nad její rolí jako diplomatického, institucionálního a socio-politického objektu. (Nivet 2011: 2-3) Pohled na povahu Sluţby jinou neţ institucionální optikou, která zkoumá zejména proces budování Sluţby, je uţitečný při hodnocení vlivu ESVČ na členské státy. Socio-politický pohled na evropskou diplomacii souvisí s bottom-up přístupem, kdy je zkoumáno jak diplomaté i ostatní pracovníci z institucí EU i členských států naplňují institucionální kontury diplomacie a vytvářejí její obsah. Fungování ESVČ ve velké míře záleţí zejména na jejím obsazení, nakolik bude kvalitní. Během první poloviny roku 2011 byl zahájen proces obsazování postů v delegacích EU diplomaty ze členských zemí, přičemţ nejprve byli vybíráni vedoucí misí, aţ poté ostatní pracovníci. Proces výběru pracovníků Sluţby upozornil na rozdíly mezi novými a starými členskými státy.49 Jako zásadní se ukázala tři kritéria – osobní kvality kandidáta, geografická vyváţenost a politická lobby. (Bindi 2011: 132) 46

Celkem 118 delegací Komise sídlilo ve třetích zemích, pět při mezinárodních organizacích v Ţenevě, New Yorku, Paříţi, Římě a Vídni, (Wouters, Coppens and De Meester 2008: 157) přitom pouze dvě delegace, v sídlech OSN v Ţenevě a v New Yorku, náleţely Radě. (Piris 2010: 250). K přeměně delegací na unijní však došlo jiţ k 1.12.2009. 47 Ostatně konzulární ochrana občanů byla ukotvena jiţ v Maastrichtské smlouvě mezi právy občanů Unie. 48 V průběhu vytváření Rady nedošlo pouze ke spojování delegací, ale některé byly v souvislosti s důleţitostí politiky ve vnějších vztazích i rozděleny. Konkrétně v roce 2011 došlo k rozdělení ţenevské delegace, kde vznikla samostatná zastoupení pro agendu OSN a WTO. (Gstöhl 2011: 186) 49 Polsko se např. snaţilo zavést kvóty pro výběr pracovníků, nakonec byl zvolen princip geografické vyváţenosti, stejně tak rovnosti pohlaví. Blíţe viz Bindi 2011.

33

Pozice členských států lze hodnotit rovněţ v závislosti na tom, zda zastávají konzervativní či proaktivní koncepci diplomacie. Zatímco stát s konzervativní diplomatickou tradicí, např. Itálie, navrhne do funkce pouze kariérního diplomata, proaktivní stát vyuţije i politiků, poradců či státních úředníků. Z hlediska evropeizace pracovníků Sluţby se státy s konzervativní tradicí obávají jaký dopad bude mít dlouholeté působení ve Sluţbě na jejich reprezentanty, či zda do jisté míry nezačnou více akcentovat evropské zájmy na úkor národních. Naopak pro státy s proaktivním stylem diplomacie poskytuje ESVČ příleţitost pro uplatnění národních zájmů, jelikoţ nejlepšími kandidáty jsou ti, jeţ dokáţí nejlépe prosazovat zájmy členského státu. Tito kandidáti mají většinou různorodější zkušenosti neţ kariérní diplomaté a existuje větší šance, ţe se po výkonu funkce vrátí zpět do národní politiky. Jejich motivace prosazovat zájmy členského státu je tak vyšší. Mezi proaktivní diplomacie patří zejména Velká Británie a Skandinávské země, ale i Francie a Španělsko, coţ dokazuje počet velvyslanců a vedoucích pracovníků rekrutovaných z těchto zemí. (Bindi 2011: 134-135) Proces vytváření Sluţby ukázal i na rozdíly mezi malými a velkými státy EU. Menší státy obecně podporovaly vznik Sluţby, stejně tak jako delegaci konzulárních sluţeb na ESVČ, coţ by vyrovnalo jejich nedostatečné zdroje. Přestoţe se menší státy zdály být k budoucnosti Sluţby optimističtěji, nedokázaly si prosadit své zájmy natolik jako velké státy. Ty sice dokázaly uplatnit své poţadavky, ale namísto koordinovaného přístupu mezi sebou spíše bojovaly o výhodné pozice pro své diplomaty. (Bindi 2011: 131) Načasování rozvoje globální role EU nepřišlo v nejhodnější chvíli, jelikoţ se Sluţba musela od svého zaloţení potýkat s následky světové ekonomické krize, jeţ se dotkla i Unie a jejích zájmů. Vnitřní krize eurozóny a nutnost jejího řešení tak do jisté míry zastínila změny přinesené LS, kdy vznik Sluţby nebyl pro státy, i pro ty které ji dříve podporovaly, prioritou.50 Úkolem ESVČ je proto ukázat, ţe obsahuje přidanou hodnotu a prosazování zahraniční politiky skrze Sluţbu má smysl. ESVČ si musí získat legitimitu a uznání od institucí EU i členských států a jejich občanů. (Balfour 2012: 1) LS zavádí i funkci tzv. zvláštních zmocněnců Unie, které integruje v rámci ESVČ. Původ této funkce je však moţné datovat do počátku 90. let minulého století, kdy byli zvláštní zmocněnci vysíláni do zemí bývalé Jugoslávie, Afriky či na Blízký východ (Terpan 2010: 38) a jejich existenci potvrdila Amsterdamská smlouva. 50

Blíţe viz následující kapitola 5.

34

Zvláštní zmocněnci jsou důleţitým nástrojem zahraniční politiky EU a jejich úloha bývá oceňována zejména v peacekeepingových misích. Sami zmocněnci pak ovlivňovali zahraniční politiku Unie, kdyţ byli vysíláni do regionů, ve kterých vznikla zahraničněpolitická krize a k nimţ v té době ještě neexistovala jednotná koncepce v rámci SZBP. Členské státy se musely dohodnout jaké instrukce jim udělí, a tím se začala budovat a rozvíjet SZBP EU směrem ke třetím zemím. Podstata zvláštních zmocněnců Unie spočívala i v tom, ţe v těchto regionech často neměly členské státy své zastoupení, a v období před LS zde nebyly přítomny ani delegace Komise. Na rozdíl od rotujícího předsednictví pak představují kontinuitu a důvěryhodnost evropské zahraniční politiky. (Adebahr 2011) Zvláště důleţitá je pak role zmocněnců kdyţ tito spojují výkon SZBP a ostatních oblastí vnějších vztahů vykonávaných Komisí, například v politice sousedství, či spolupracují s misemi Unie.51 VP má výhradní pravomoc iniciovat vznik mandátu zvláštního zmocněnce, prodlouţit či zkrátit jeho délku. Zmocněnec je jmenován Radou a při výkonu své funkce podléhá VP. (čl. 33 SEU) Jelikoţ byly mandáty zvláštních zmocněnců zakládány v době, kdyţ EU ještě neměla Sluţbu, s jejím vznikem tak musela být jejich role předefinována, aby se mandáty delegací Unie a zvláštních zmocněnců v určitých oblastech nepřekrývaly.52 Výzvou tak bylo zejména začlenění tohoto fungujícího nástroje zahraniční politiky EU pod nově vznikající Sluţbu. Funkce zmocněnce zůstává do jisté míry nezávislá na VP, spravující vlastní rozpočet a více spolupracující s Komisí ve vnějších vztazích, kdy kromě SZBP vykonávají i ostatní vnější politiky a jsou tak skutečnými reprezentanty Unie v oblasti vnějších vztahů. (Adebahr 2011) Lze očekávat, ţe do

51

O tom, jak jsou zvláštní zmocněnci, vykonávající svůj mandát v rovině vyslanců, důleţití, svědčí i dlouholetá role zvláštního zmocněnce pro Blízký východ, jeţ tvoří jednu ze stran Blízkovýchodního kvartetu OSN, EU, Rusko a USA. V rovině vysokých reprezentantů je to potom aţ LS, jeţ oficiálně zavedla jednotné vystupování Unie zosobněné VP, kdy doposud se jednání účastnili současně Javier Solana a Benita Ferrero-Waldnerová, působící v letech 2004 aţ 2010 v roli komisařky pro vnější vztahy. (Adebahr 2011) 52 V současné době existuje 11 zvláštních zmocněnců EU. (EU Special Representatives 2012) Mezi posledními byl například k 1. září 2012 ustanoven post zvláštního zmocněnce pro lidská práva, kterým byl jmenován Stavros Lambrinidis, bývalý poslanec EP a řecký ministr ZV. Doposud se jednalo pouze o geograficky zaměřené zmocněnce jako v případě Afghánistánu, Kosova, Súdánu nebo Střední Asie. EU tak ve svých iniciativách následuje OSN, konkrétně Úřad vysoké komisařky OSN pro lidská práva, jeţ má se zvláštními zpravodaji v geografické i tematické oblasti bohaté zkušenosti, jak si autorka mohla ověřit při stáţi v tomto Úřadě.

35

budoucna vzniknou další tematické mandáty zvláštních zmocněnců a jejich pozice posílí, kdyţ budou jejich zahraničněpolitické aktivity dostávat konkrétní obsah.53 K posuzování úlohy Sluţby je nutné znát specifika jejího fungování, stejně tak určit v čem se evropská rovina diplomacie liší od tradiční národní roviny diplomacie. Při srovnání ESVČ a národního ministerstva zahraničních věcí, kam diplomacie tradičně spadá, se ukáţe, ţe Sluţba vlastně vykonává nejen mandát MZV, ale i ministerstva obrany, částečně i oblast rozvoje či obchodu. Záběr evropské roviny diplomacie je tak mnohem širší neţ klasické národní diplomacie. Přidaná hodnota Sluţby se můţe projevit, kdyţ prokáţe jedinečnou schopnost evropské integrace spojovat napříč svými členskými státy bezpečnost s ekonomikou, vnitřní záleţitosti s vnějšími, hodnoty a principy se svými zájmy, a tyto prosazovat i navenek. (Balfour 2012: 2)

4.3 Nástroje a politické procesy LS významně přispěla k vyjasnění legislativních aktů Unie, kdyţ namísto 15 zavádí pouze pět typů právních nástrojů. Jsou jimi nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a stanoviska, kdy pouze první tři jsou závazné. (čl 288 SFEU) V oblasti SZBP zavedla LS pouze jeden nástroj – rozhodnutí – (čl. 26 a 31/1 SEU) a výslovně vyloučila přijímání legislativních aktů. (čl. 24/1 a 31/1 SEU) Tímto byly nahrazeny dřívější nástroje zahraniční politiky, mezi které patřily principy a obecné pokyny, společné akce, společné postoje a rozhodnutí. (čl. 12 a 13 SEU-bývalé) Rozhodnutí přijatá v oblasti zahraniční politiky, tedy i pro ESVČ, jsou přijímána ER a Radou jednomyslně s výjimkou hlasování kvalifikovanou většinou, (čl. 31/1 SEU) například při jmenování zvláštního zmocněnce. (čl. 33 SEU) Kdyţ se členský stát rozhodne zdrţet hlasování (čl. 31/1 SEU) není povinen provést přijaté rozhodnutí. Opatření přijatá oblasti SZBP nejsou legislativními akty, nejsou tudíţ pro členy závazné a nejsou ani právně vynutitelné. Vyloučení legislativních aktů je potvrzením odlišného postavení SZBP mezi politikami EU, jelikoţ neumoţňuje aplikaci řádného ani mimořádného legislativního postupu. (Eeckhout 2012: 280) EP tak stojí v případě přijímání legislativy v rámci SZBP mimo, je pouze informován o výsledcích Evropské rady (čl. 15 SEU), případně konzultován a informován VP, či 53

V případě zvláštního zmocněnce pro lidská práva se jedná o Evropskou nadaci pro demokracii, jeţ byla zaloţena v prosinci 2012, za účelem podpořit jeden z hlavních cílů EU v zahraniční politice – lidská práva a demokratizaci. (Přibyla 2012).

36

zvláštními zmocněnci o základních postupech v oblasti SZBP. EP koná dvakrát ročně rozpravu o pokroku v SZBP, včetně EBOP, (čl. 36 SEU) přispívá tak spíše k kontrole implementace politiky, její koherence a kontinuity. Pro výkon SZBP existují nástroje mající deklaratorní i operativní povahu. Deklarace Evropské rady vyjadřují postoj Unie k vývoji ve světě, (Peters and Wagner 2011: 43) přičemţ vymezené obecné směry, strategické zájmy a cíle stanovené ER určují kurz SZBP. (čl. 26 SEU) SZBP zahrnuje spíše nástroje koordinační, například pro usnadnění komunikace mezi členskými státy a Komisí. Jiţ za EPS byla v zahraničněpolitické agendě zaloţena komunikační síť COREU (Corespondence Européenne). (Smith 2008: ) Duální povaha nástrojů – EU má vlastní diplomatickou síť, ale na druhé straně jsou zde suverénní členské státy. SZBP nepůsobí na zahraniční politiky členských států pouze na úrovni EU, ale členské státy zavázaly řídit se rozhodnutími přijatými v rámci SZBP. Přestoţe mezivládní charakter SZBP přetrvává, je moţné sledovat postupnou evropeizaci zahraničních politik některých členských zemí jako výsledek koordinace na úrovni EU, které jsou stále častěji vyjádřením společné zahraniční politiky EU. (Peters and Wagner 2011: 50)

Politické stádium

Rozhodování

Relevantní aktéři Před LS

Po LS

ER

ER, předseda ER, VP

Rada, Komise (COREU,

ER,

COREPER,

částečně Komise

pracovní

Rada

(FAC,

výbory),

skupiny a další) Implementace a realizace (včetně vnější reprezentace) Financování Evaluace působení – koherence a

Předsednictví Rady, vysoký

Předseda ER, VP, ESVČ, FAC,

zmocněnec, Komise, ad hoc

zvláštní zástupci, členské země,

zvláštní zmocněnci

částečně Komise

Komise, EP

Rozpočet

členské

země,

rozpočet ESVČ Rada, Komise

ER, VP, Rada, Komise, částečně EP

soulad politiky Demokratická legitimita

EU,

EP,

částečně

i

národní

EP, částečně i národní parlamenty

parlamenty Tab. 5: Proces vytváření SZBP. Vytvořeno dle Smith 2004: 744.

37

Tab. 5 srovnává aktéry v jednotlivých stádiích vytváření SZBP, přičemţ autorka zde navazuje na Smithe, jeţ identifikoval aktéry od Maastrichtské smlouvy do r. 2004. V období po LS jsou při určování principů a obecného rámce SZBP relevantními aktéry zejména ER, její stálý předseda a VP. Ve formulaci politiky a v rozhodování hrají větší roli na úkor Komise mezivládní instituce ER a Rada, konkrétně FAC. Implementace a realizace probíhá prostřednictvím orgánů Unie, nebo skrze zahraniční politiku členských států, oslabení doznala pozice předsednictví. Financování SZBP probíhá skrze rozpočet EU, ESVČ má vlastní rozpočet nezávislý na Radě či Komisi. Hodnocení pokroku v oblasti SZBP se účastní i Parlament, jemuţ podávají informace VP i předseda ER. Demokratická legitimita je v rámci EU čerpána z EP a národních parlamentů.

4.4 Jednání EU v mezinárodních organizacích a na mezinárodních konferencích V oblasti reprezentace EU na mezinárodní úrovni obsahuje LS největší změnu v tom, ţe přisuzuje právní subjektivitu Unii, (čl. 47 nové SEU) čímţ je EU oprávněna uzavírat dohody s jedním nebo více státy, nebo mezinárodními organizacemi. (čl. 37 SEU) Do jisté míry toto ustanovení přináší určitou míru nezávislosti v rozhodování, na druhou stranu jsou to členské státy, kdo SZBP tvoří, a v rámci ER a Rady o ní rozhodují.

Cíl

zvýšit

koherenci

působení

EU

navenek

a

být

silným

zahraničněpolitickým hráčem, se momentálně nezdá být pro EU příliš reálný. Jde především o to, ţe členské státy samotné nezaujímají jednotný postoj ke všem zahraničněpolitickým otázkám, jejich názory tak variují na škále 27 partikulárních zahraničních politik. (MacShane 2010) Podobně i Spojené státy americké vnímají SZBP Unie dlouhodobě jako nekoherentní. (Schnabel 2002: 96) Multilateralismus je pro EU přirozenou volbou ve vnějších vztazích, jelikoţ samotný model evropské integrace je nejrozvinutější formou multilateralismu. (Weiss – Řiháčková 2009: 60) Klíčová pro EU je role Organizace spojených národů (OSN), dále podpora a rozvoj mezinárodního práva. V rámci primárního práva jsou u SZBP zmiňovány priority v souladu s Chartou OSN (čl. 3/5 SEU), stejně jako je deklarována spolupráce s OSN, Radou Evropy, Organizací pro spolupráci a bezpečnost v Evropě a s Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. (čl. 220 SFEU)

38

Ze strany neevropských zemí často zaznívají námitky na adresu EU, kdy je Unie v multilaterálních fórech zastupována hned několika hlasy, či příliš vysokým počtem křesel v poměru k počtu zastupovaných obyvatel v globálním měřítku. (Gstöhl 2011: 181) Přestoţe si neevropské státy na nad-reprezentaci EU stěţují, na druhou stranu nejsou ochotny přijmout variantu, ţe by EU přistupovala k mezinárodním smlouvám a jednala v mezinárodních organizacích en bloc. Vnější reprezentace EU je tak do jisté míry odkázána na moţnosti stávajících mezinárodních organizací, které se odehrávají v rovině člen, participant nebo pozorovatel. (Gstöhl 2011: 182) EU je zakládajícím členem Světové obchodní organizace (WTO), dále Organizace pro výţivu a zemědělství (FAO), Světové zdravotnické organizace (WHO), a dalších regionálních rybářských organizací. Zde za EU tradičně vystupuje Komise jelikoţ se jedná o oblast pravomocí svěřených Unii. 54 Komise zastupuje EU například při Světové obchodní organizaci, kde jedná jménem všech 27 států. (Wagner 2003: 577) Hlasování probíhá skrze zástupce Komise, který má 27 hlasů a vystupuje tak jednotně za celou EU při jednání o mezinárodní obchodní politice. Ostatně v oblastech, kde má EU výhradní pravomoc, je vytvoření jednotné pozice snazší, jelikoţ jsou zde zájmy Unie tlumočeny skrze Komisi, jeţ je k jednání také pověřena. Zde je tedy patrné, jak daleko dokázala EU dojít v případě obchodní politiky, a to nejenom vybudováním fungujícího vnitřního trhu Unie, ale i v jednáních na mezinárodním poli. Při jednáních a konferencích v rámci OSN má Unie od r. 1974 udělen status řádného člena.55 Participant je povýšen nad pozorovatele tím, ţe má všechny práva jako člen kromě hlasovacích. Od května 2011 je v případě EU tento status povýšen na moţnost vystupovat jménem Unie, navrhovat a připomínkovat. (Leigh 2011) Oficiálně je status nazván povýšený pozorovatelský status a EU je zde zastupována předsedou ER, VP, Komisí a delegacemi EU.56 Unie rovněţ koordinuje hlasování ve Valném shromáţdění OSN (VS OSN), přičemţ za účelem slaďování pozic států EU

54

V Mezivládním panelu ohledně klimatických změn byla naopak EU tradičně zastupována předsednickou zemí za asistence trojky a Komise. Od r. 2004 se neformálně účastnily vyjednávání i ostatní zástupci členských zemí nebo Komise, zatímco v jiných podobných fórech ohledně klimatu zastupuje EU pouze Komise. (European Union at United Nations 2012) 55 Na rozdíl od ostatních regionálních ekonomických integračních uskupení. Rovněţ Mezinárodní organizace Červeného kříţe nebo Ligy arabských států jsou pouze pozorovateli. 56 Jako pozorovatel byla EU ve VS OSN reprezentována delegací Komise a delegací Rady pod vedením předsednického státu, který potom obvykle ve svém vymezeném prostoru tlumočil i pozici EU.

39

probíhá nespočet koordinačních schůzek.57 (Gstöhl 2011: 183) Unie nemá, na rozdíl od 27 členských států, z nichţ jsou dva dokonce stálými členy a další tři mohou být zvoleni jako nestálí členové, ţádný status v Radě bezpečnosti OSN (RB OSN). SEU uděluje povinnost členským státům, jeţ jsou současně členy RB OSN, informovat ostatní státy EU a VP. Mají rovněţ hájit pozice a zájmy EU, aniţ by byla dotčena jejich odpovědnost podle Charty OSN. (čl. 34 SEU) Tyto státy jsou dokonce povinny pozvat VP, aby prezentoval pozici Unie, pokud ji k některé otázce EU zaujala, aniţ by tím byly ohroţeny zájmy jejich národní zahraniční politiky (Protokol č. 14 LS) V rámci setkávání nejvyspělejších států světa G8, získala Unie status účastníka díky čtyřem zemím EU jeţ do G8 patří. 58 Před LS byla Unie reprezentována předsedou Komise nebo rotujícím předsednictvím, nyní předsedou Komise, nebo předsedou ER v případě agendy SZBP. Na úrovni ministrů existuje podobná dichotomie vztahů, kdyţ Unii zastupuje pracovník Komise, vyjma setkání ministrů ZV, kterých se účastní VP, a dále ministrů financí G8, kde zasedá předseda Evropské centrální banky a předseda Euroskupiny. (Gstöhl 2011: 188-189) Na summitech hlav států a vlád reprezentuje EU předseda ER v záleţitostech SZBP, předseda Komise v ostatních vnějších vztazích. Omezená role zůstává pro Parlament, jeţ reprezentuje evropský lid. 59 Na niţší úrovni pak delegace EU reprezentují Unii v oblasti SZBP i ve vnějších vztazích. (čl. 221 SFEU) Reprezentace EU je snadnější na méně formálních summitech a novějších institucí jakými jsou například setkání zemí G8 nebo G20. (Gstöhl 2011: 189) Je nutné si uvědomit, ţe v mnoha případech je členství v mezinárodních organizacích vyhrazeno výlučně státům, přistoupení EU by tak znamenalo změnu konstitutivních aktů těchto organizací. Do budoucna by však i některé další regionální seskupení, například Africká unie či Liga arabských států, mohly uvaţovat o získán zvláštní statutu v rámci OSN po vzoru EU.

57

Ročně se jedná o více neţ 1300 schůzek v New Yorku a zhruba 1000 v Ţenevě. Od vzniku SZBP byla míra souladu mezi státy EU navýšena z 86 % v letech 1991 aţ 1992 na 97 % v letech 2002 aţ 2003. I po roce 2004 zůstala míra koordinace hlasování kolem 97 %. (UNRIC 2010) Mezi tematickými koordinačními skupinami EU potom vyniká horizontální pracovní skupina nazvaná CONUN (Correspondence United Nations), jeţ se za účelem slaďování agendy EU při OSN schází kaţdý měsíc v Bruselu. (Gstöhl 2011: 183) 58 Jedná se o Německo, Francii, Velkou Británií a Itálii. Unie byla pozvána v r. 1977 Velkou Británií. 59 Aktuálně se nedávného převzetí Nobelovy ceny míru účastnila právě trojice předseda ER, předseda Komise a předseda Parlamentu.

40

4.5 Dílčí závěr Lze konstatovat, ţe přijetím LS došlo ke kvalitativnímu posunu při zastupování EU navenek. Z pohledu práva vnějších vztahů bylo nejdůleţitější změnou přiznání právní subjektivity EU, která nyní můţe uzavírat mezinárodní smlouvy a vystupovat v rámci mezinárodních organizací, coţ se projevilo například v přiznání zvláštního povýšeného pozorovatelského statutu při OSN, jeţ je výsledkem úspěšné lobby VP Catherine Ashtonové. Ostatně jednání a uzavírání smluv jménem Unie na mezinárodní scéně je zcela novou oblastí, jeţ teprve naplňuje ustanovení LS.60 Co se týče orgánů EU, základní instituce (ER, Rada a Komise) si v podstatě udrţely své postavení při zastupování EU, redefinovány byly zejména vztahy mezi těmito institucemi, i v souvislosti se vznikem nových aktérů (VP, ESVČ, delegací Unie a zvláštních zmocněnců). ER a Rada zůstávají hlavními strůjci cílů a obrazu zahraniční politiky. Reprezentace v SZBP je vykonávána v prvé řadě ER, dále VP, FAC a ostatními formacemi Rady. Jelikoţ Komisi nebyla svěřena pravomoc iniciovat agendu společné zahraniční politiky, zůstala povaha SZBP mezivládní. 61 Funkce vysokého představitele není zcela novou funkcí, kdyţ navazuje zejména na vysokého zmocněnce a komisaře pro vnější vztahy. De facto tak pouze zefektivňuje činnost EU v oblasti vnějších vztahů, nyní koncentrovanou v jedné osobě, a doplňuje zahraniční politiky členských států. Stejně tak nejsou novým nástrojem k prosazování cílů zahraniční politiky EU delegace Unie ani zvláštní zmocněnci. LS však přináší novinku v evropské diplomacii zavedením ESVČ, přestoţe tato byla částečně zaloţena na stávajících pracovnících Komise a Rady. První rok fungování Sluţby byl naplněn personálním obsazením postů a samotný proces vytváření ESVČ se tak nachází teprve ve druhé fázi. hodnocení Sluţby je tak příliš brzo, zajímavé však bude mj. sledovat jaký dopad budou mít personální kvality na fungování Sluţby, zejména na zástupce pocházejících ze zemí s konzervativní tradicí diplomacie, ale i zda se u zemí s proaktivní diplomacií prokáţe teze o věští 60

Jedním ze závazků v LS bylo mj. přistoupení EU k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, coţ by znamenalo otevření přístupu k Evropskému soudu pro lidská práva. (čl. 6 SEU) 61 Jedním z důvodů, který se často objevuje v argumentaci proč je SZBP Unie neúspěšná, je odkaz na její mezivládní charakter. (Wagner 2003: 577) Wagner proto navrhuje větší komunitarizaci SZBP, avšak nepovaţuje to za příliš reálné. Co by mohlo napomoci je hlasování kvalifikovanou většinou, jakoţto nadnárodní prvek schopný proces SZBP výrazně zefektivnit. (Wagner 2003: 578) S tímto tvrzením lze do jisté míry souhlasit, jelikoţ je to právě vliv členských států, který přes deklarované snahy brání rozvinutí skutečně společné dimenze SZBP.

41

míře evropeizace jejich diplomatů. Při snaze o zevšeobecnění lze konstatovat, ţe proces vytváření Sluţby ukázal na existující dělící linie, (cleavages), kterými jsou staré vs. nové členské státy, malé vs. velké státy, státy s konzervativní tradicí diplomacie vs. státy s proaktivní diplomacií. Přestoţe je oblast vnější reprezentace nadále kritizována pro svoji nejednotnost, došlo ke zvýšení koherence jednání EU, coţ dokazují mj. tvrdá data o hlasování v OSN, avšak slabé koordinační mechanismy a kompetence Unie ve vnějších vztazích přetrvávají. 62 Nadále jsou to členské země, které mají hlavní rozhodovací slovo, zejména vzhledem k existenci samostatných národních zahraničních politik. 63 Vnější reprezentace EU je vícestupňový model vládnutí (multilevel governance),64 odlišující se od národní diplomacie jednak vyšším počtem podílejících se aktérů, jednak širším záběrem témat. Důleţité je i přes vnitřní nejednotnost EU formulovat jasné pozice navenek a prosadit tak své zájmy. Silnější hlas však nemusí být veden pouze single voice strategy, naopak many voices strategy můţe být pro Unii z dlouhodobého hlediska prospěšnější.

62

Přestoţe členské státy často přiznávají potřebu jednotné společné akce nepreferují tak zcela komunitární metodu. „EU nemá skutečně společnou zahraniční politiku, protoţe členské státy ji nechtějí mít. Členské státy, zakládající a rozhodující subjekty, vnímají samy sebe jako země s nezávislými zahraničněpolitickými cíli.“ (Bindi and Shapiro 2010: 339) 63 Protokol č. 13 připojený k závěrečnému aktu Lisabonské konference zdůrazňuje, ţe SZBP neomezuje národní zahraniční politiky členských států. Navíc klauzule flexibility neslouţí jako základ pro dosaţení cílů v rámci SZBP. (čl. 352/4 SFEU). 64 Blíţe k víceúrovňovému vládnutí viz Hoogh a Marks 2001.

42

5 NÁRODNÍ ROVINA DIPLOMACIE65 Následující část si klade za cíl analyzovat dopad evropeizace na všechny tři dimenze zahraniční politiky, tedy polity, politics a policies, a zároveň sledovat indikátory evropeizace, tedy socializaci elit, byrokratickou reorganizaci, ústavní změnu a proměnu veřejné podpory, tak jak byly vymezeny v metodologické a teoretické části práce. Komparace při tom vychází z následujících předpokladů: 1) je třeba zohlednit mezivládní povahu SZBP, na jejíţ podobě se odráţejí poţadavky členských států zprostředkované prostřednictvím ER a Rady. Členské státy se na jedné straně podílejí na vytváření SZBP, na druhou stranu jsou jejími adresáty. Země se v rámci EU adaptují na společnou zahraniční politiku, coţ se projevuje i v kontinuální změně národní zahraniční politiky. (Palosaari 2011: 11) Adaptační tlaky se však v oblasti evropeizace zahraniční politiky setkávají s partikulárními národními zájmy států, a 2) přestoţe se národní zahraničněpolitická kultura bude měnit pod vlivem SZBP, bude se pravděpodobně její výsledná podoba lišit v různých členských státech. (Gross 2011: 19) Z toho pramení i další předpoklad, tedy 3) do jaké míry je přítomnost evropeizačního tlaku povaţována za moţnost, či nutnost implementace? Evropeizace, zejména pak proces downloading, de facto začíná jiţ v okamţiku podání ţádosti o přistoupení k EU, a právě v předvstupní fázi je adaptační tlak nejsilnější. U členských států, které k EU přistupovaly a přijímaly acquis communautaire, proběhla evropeizace jiţ před vstupem. (Zemanová 2008: 57) Proces rozšíření měl, kromě dopadu na právní rámec, vliv především na podobu institucí. Členství v EU ovlivňuje podobu národních institucí ve dvou směrech: jednak vlády samotné musí organizovat své vztahy směrem k EU a podílet se na rozhodování, a za druhé, účast ve víceúrovňovém rozhodovacím systému Unie ovlivňuje rovnováhu mezi domácími aktéry. (Baun a Marek 2011: 51) V některých případech si členství vyţádá i vytvoření zcela nových orgánů, ať uţ na úrovni vlády, či parlamentu. Cílem této komparativní případové studie je odhalit charakteristiky adaptace vybraných členských států a v kaţdém z případů ukázat, jak tyto charakteristiky ovlivňují podobu dosaţené míry evropeizace. Je přitom nutné zohlednit výchozí podmínky států, které při evropeizaci nezačínají ze stejného bodu. Kromě politického 65

K vypracování této kapitoly budou vyuţity rozhovory vedené s pracovníky velvyslanectví ČR, Ministerstva financí a Ministerstva zahraničí Finska.

43

systému, či národních zahraničněpolitických preferencí, je to i přístup země k evropské integraci. Finsko je pokládáno za stát evropské integraci nakloněný, tzv. role-model, zatímco Česká republika je označena jako laggard, tedy loudal. Tato terminologie vychází z přístupu státu k přijímání norem. Braun tvrdí, ţe adaptace v předvstupní fázi můţe znamenat, ţe jakmile je stát uvnitř Unie, stává se z něj tzv. foot-dragger či trouble-maker. 66 ČR pak můţe být označena jako trouble-makera v případě přejímání norem z EU, coţ se potvrdilo například při ratifikačním procesu k LS. (Braun 2010: 22)

5.1 Evropeizace polity V oblasti polity budou zkoumány instituce podílející se na evropských záleţitostech a aktéři reprezentující stát navenek. Indikátor byrokratické reorganizace bude zkoumán ve třech rovinách: a) na vzniku nových institucí pro správu evropských záleţitostí na úrovni vlády, b) při reorganizaci na úrovni MZV, a c) ve vztahu vláda-parlament, případně mezi dalšími aktéry v systému. V této části bude zohledněn i indikátor ústavní změny. 5.1.1 ČR V České republice, podobně jako v ostatních parlamentních demokraciích, patří mezi vnitřní orgány státu pro mezinárodní styk hlava státu, vláda a ministr zahraničních věcí (ministr ZV), tedy představitelé výkonné moci. (Veselý 2011: 91) Prezident je hlavou státu (čl. 54 Ústavy ČR) a podle mezinárodního práva mu náleţí role zastupovat stát v zahraničí. Mezi pravomoci prezidenta v zahraniční politice patří zejména kontrasignace zákonů, včetně sjednávání a ratifikace mezinárodních smluv, přičemţ k ratifikaci vybraných mezinárodních smluv je třeba souhlasu obou komor Parlamentu. (čl. 49 Ústavy ČR) Prezident přijímá vedoucí zastupitelských misí z jiných zemí, pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí ČR. Při rozhodování v zahraniční politice je závislý na vládě a k úkonům dle čl. 63 Ústavy je vyţadována kontrasignace předsedy vlády či pověřeného ministra. Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci (čl. 67 Ústavy ČR), je tedy zmocněna k řízení 66

Foot-dragger odkazuje na nedostatek zdrojů, trouble-maker je spíše limitován svým postojem a rezistencí k další integraci prostřednictvím přijímání norem. Opakem je role-model, tedy takový stát, který nemá překáţky k úspěšné evropeizaci. (Braun 2010: 33)

44

zahraničních záleţitostí státu. Vytváření, řízení a provádění zahraniční politiky je úkolem pro ministerstvo zahraničních věcí v čele s ministrem67. (Veselý 2011: 97) Český politický systém vykazuje určitá specifika v zahraniční politice v případě postavení prezidenta republiky, zejména vyuţívá-li prezident aktivně svých pravomocí.68 Otázkou je, zda je ten rozkol způsoben nejasným vymezením pravomocí uvnitř výkonné moci, nebo pramení z rozdílnosti politické elity? Přestoţe byl Václav Havel povaţován za nadstranického prezidenta, ani v případě Václava Klause, bývalého

předsedy ODS a premiéra dvou vlád, nelze hovořit o stranění jedné

politické straně. Handl tvrdí, ţe ke zvýraznění profilu prezidenta přispěl fakt, ţe zaujímal důrazná stanoviska v otázkách, v nichţ nestejnorodé vládní koalice obtíţně hledaly kompromis. (Handl 2009: 38) Nedostatky institucionálního zajištění české zahraniční politiky se začaly projevovat zejména po vstupu ČR do EU, kdy v mnohých otázkách Neexistence koordinace mezi aktéry a nejednoznačné vymezení jejich kompetencí se projevovala především v době, kdy byla politická scéna výrazně názorově diferenciovaná. Dle Brauna však jednání prezidenta Klause činilo český postoj nepředvídatelným a vytvářelo z ČR trouble-makera. (Braun 2010: 33) Braun má na mysli zejména ratifikaci LS, kdy prezident ţádal výjimku pro ČR z Charty základních práv, jeţ je součástí primárního práva EU, z důvodů majetkových nároků vysídlených sudetských Němců. (EurActiv 2009) V tomto ohledu je nutné zohlednit i ústavní stíţnosti předloţené v souvislosti s LS, jeţ sice nevedly přímo k ústavní změně systému, ale poznamenaly vztahy mezi aktéry díky debatě, jeţ se kolem ústavních stíţností rozvinula.69

67

Z dalších ministerstev relevantních pro vnější vztahy se jedná o Ministerstvo průmyslu a obchodu v oblasti zahraničně-ekonomických vztahů. Oblast bezpečnosti státu spadá pod mandát Ministerstva obrany, avšak podílí se na ní i Bezpečnostní rada státu, zejména při vysílání vojenských sil do zahraničí. Zahraniční orgány státu pro mezinárodní styky – diplomatické a nediplomatické, diplomatické mise, stálé mise u mezinárodních organizací, delegace v mezinárodních organizacích a na mezinárodních konferencích, zvláštní mise. (Veselý 2011: 107) 68 První prezident ČR po rozpadu federace v r. 1993, Václav Havel, vnímal členství ČR v EU jako moţnost zapojení se do Evropy, přičemţ se vyslovoval pro federální povahu Unie, kdy povaţoval transfer pravomocí na nadnárodní úroveň za uţitečný. I po skončení své funkce se angaţoval v zahraniční politice a ve vztahu k EU podpořil ústavní návrh i LS. Pozice druhého prezidenta, Václava Klause, jeţ převzal prezidentský úřad v r. 2003, se v zahraniční politice a zejména ve vztahu vzhledem k EU diametrálně odlišovala od jeho předchůdce. Zejména k EU zaujal Klaus postupem času velmi skeptický aţ kritický postoj, kdyţ se vyslovoval proti posilování pravomocí Unie na úkor národních států. Klaus byl proti ústavnímu návrhu Smlouvy pro Evropu a stejně tak vystupoval i v případě LS, kdyţ podpořil ústavní stíţnost skupiny senátorů. (Baun a Marek 47-49). 69 Práce zde pouze odkazuje na dva nálezy Ústavního soudu k ČR nazývané Lisabon I a Lisabon II. Blíţe viz. Pl. ÚS 19/08 ze dne 26.11.2008 a Pl. ÚS 29/09 3.11.2009.

45

Evropeizace v oblasti polity byla nejmarkantnější před přistoupením k EU, kdy byly vytvořeny instituce s cílem usnadnění adaptace na evropské prostředí. 70 Mnohé z nich však časem redefinovaly svůj název i úlohu. Na vládní úrovni byla jiţ v dubnu 2003 nahrazena Rada vlády pro evropskou integraci Radou pro EU, hlavním pracovním orgánem zabývajícím se evropskými záleţitostmi. Od ledna 2007 fungovaly rovnou dva úřady zabývající se záleţitostmi EU na úrovni vlády: Úřad předsedy legislativní rady vlády 71 a Úřad místopředsedy vlády pro evropské záleţitosti. 72 Úřad místopředsedy se skládal ze tří odborů: a) předsednictví, b) evropské záleţitosti, a c) informování o evropských záleţitostech. Odbor předsednictví skončil ke konci roku 2009, samotný úřad pak po volbách v červnu 2010, kdy se nová koaliční vláda dohodla post ministra pro evropské záleţitosti neobsazovat. Sekce pro evropské záleţitosti však na Úřadu vlády přetrvala, její obsazení bylo řešeno aţ na podzim 2010,73 kdy vznikla pozice státního tajemníka pro evropské záleţitosti. Tato pozice tak nebyla zcela nová, jak o ní referovaly média, naopak se vyvíjela od vicepremiéra přes ministra aţ ke státnímu tajemníkovi. Její změna měla přispět k usnadnění rozhodování v evropských záleţitostech, na druhou stranu můţe být vnímáno i za dublování funkcí a vyvaţování sil ve vládní koalici. (Rozhovor 16.9.2011) Úkolem Sekce pro evropské záleţitosti Úřadu vlády je zajišťovat koordinaci evropských politik na odborné a administrativní úrovni, a dále připravovat strategické a koncepční materiály týkající se EU, přičemţ je řízena státním tajemníkem. 74 Sekce se člení do tří odborů: a) koordinace evropských politik, b) koncepční a institucionální, a c) informování o evropských záleţitostech. 75 Jako pracovní orgán

70

Jednalo se zejména o vládní zmocněnce pro vyjednávání vstupu ČR do EU a Výbor pro evropskou integraci zaloţený r. 1995, jeţ se přeměnil v Radu vlády pro evropskou integraci v r. 2001. 71 V rámci Legislativní rada vlády je to zejména její Oddělení kompatibility, jeţ se zabývá právem EU. (Vláda ČR 2012b) 72 Kromě Alexandra Vondry, jeţ byl místopředsedou vlády od ledna 2007 do května 2009, vykonávali tuto pozici jako ministři pro evropské záleţitosti v úřednické vládě Jana Fischera i Štefan Füle (květen – listopad 2009) a Juraj Chmiel (listopad 2009 – červenec 2010). 73 Zatímco koaliční smlouva výslovně ruší post ministra pro evropské záleţitosti, programové prohlášení vlády hovoří o koordinaci evropské politiky v kompetenci předsedy vlády, kterému bude podřízen útvar, jeţ bude zároveň spolupracovat s MZV. (Vláda ČR 2010c) Jednání o konkrétním naplnění vládního programu bylo odloţeno na podzim 2010, ovšem Ministr ZV Schwarzenberg nesouhlasil s dělením pravomocí MZV. (Deník Referendum 2010) (EurActiv 2010) (Euroskop 2010). 74 Státní tajemník pro evropské záleţitosti, Vojtěch Belling, byl jmenován 1.9.2011. V období před červnem 2010 předsedal PV-EU ministr pro evropské záleţitosti., či ministr ZV. 75 Blíţe viz Příloha 3 Organizační struktura Sekce pro evropské záleţitosti Úřady vlády ČR.

46

vlády je zřízen Výbor pro EU, jehoţ sekretariát je součástí Sekce pro evropské záleţitosti. (Vláda ČR 2012c) Na úrovni vlády (V-EU) je Výbor sloţen ze členů vlády a vedoucího Úřadu vlády. V-EU se schází kaţdý měsíc 76 a jeho úkolem je stanovovat priority státu v oblasti evropských politik a sjednocovat pozice mezi ministerstvy. V-EU schvaluje mandát pro ER. Na pracovní úrovni Výboru (PV-EU) se scházejí vysocí úředníci státní zprávy, zpravidla náměstci ministrů, a to jednou týdně. PV-EU schvaluje instrukce pro stálé zástupce v COREPER I a II, a rovněţ mandáty pro jednání ministrů na zasedání Rady. Předsedou Výboru je předseda vlády, který můţe na pracovní úrovni pověřit vedením státního tajemníka pro evropské záleţitosti. (Statut výboru pro EU 2010) Výbor jako meziinstitucionální těleso rovněţ koordinuje činnost ministerských koordinačních skupin, které se skládají ze zástupců ministerstev a odborníků na danou problematiku. Předsedá jim ministr zodpovědný za rezort, kterého se téma týká, případně i více ministrů zároveň, je-li téma mezirezortní. Tito pracovníci pak reprezentují ČR na jednáních pracovních skupin v Radě. (Baun a Marek 2011: 54) Na úrovni Ministerstva zahraničí ČR jsou kompetence v evropských politikách tradičně rozděleny do několika sekcí a v rámci nich do jednotlivých odborů.77 SZBP je tak členěna pod Sekci bezpečnostně-multilaterální, zatímco ostatní politiky EU a vztahy s evropskými státy spadají pod Evropskou sekci. V Sekci právní a konzulární je umístěn Odbor komunitárního práva a vládní zmocněnec pro zastupování před SDEU, který je přímo odpovědný ministru ZV. (MZV 2012) Ministerstvo rovněţ spravuje Stálé zastoupení ČR při EU.78 Koordinace evropských politik v ČR je charakterizována jako „semi-centralizovaný a pluralitní systém koordinace evropských politik.“ (Baun a Marek 2011: 56) Systém je značně kolektivní, kdyţ se zasedání Výboru pro EU účastní všechna ministerstva vlády. Struktury řízení evropské politiky a jejího prosazování byly pozměněny během předsednictví ČR v Radě v první polovině r. 2009, kdy byly zejména posíleny

76

V období českého předsednictví v první polovině roku 2009 aţ do červnem 2010 se V-EU scházel jedenkrát týdně. Blíţe viz Jednací řád V-EU. (Vláda ČR 2010a). 77 Blíţe viz Příloha 2: Organizační struktura MZV ČR. 78 Stálé zastoupení funguje jiţ od r. 1989, kdy byla ustavena první československá mise v Bruselu, na kterou navázalo Stálé zastoupení ČR při ES, přejmenované po vstupu ČR do EU. (Baun a Marek 2011: 55) Stálé zastoupení je v současné době největší ambasádou ČR v zahraničí, jejíţ pracovníci pokrývají jednání v Radě i Komisi, roli předsednictví.

47

kapacity pro administraci evropských záleţitostí. Na druhou stranu zůstávají pravomoci v evropských záleţitostech rozděleny mezi MZV a Úřad vlády. Tato konfliktní linie se projeví zejména, je-li ministr ZV z odlišné politické strany neţ premiér.79 Změny v polity způsobené evropeizací neznamenaly pouhé vytváření nových institucí výkonné moci, ale lze je spatřovat zejména v rozdělení sil mezi národními exekutivami a legislativními tělesy, přičemţ v případě ČR posílila legislativu na úkor exekutivy. (Braun 2010: 31) V rámci Parlamentu ČR jsou evropské záleţitosti projednávány jak v Poslanecké sněmovně (PS), sloţené z 200 poslanců volených poměrným volebním systémem na čtyři roky, tak i v Senátu, jehoţ 81 senátorů je voleno dvoukolovým většinovým systémem na šest let. Silnější postavení v českém politickém systému náleţí PS, která jmenuje vládu a vyjadřuje jí nedůvěru.80 Souhlas Senátu je vyţadován při schvalování mezinárodních smluv a ústavních zákonů. Obě tělesa vykonávají zejména legislativní kontrolu aktů přijímaných v Radě EU a navrhovaných Komisí.81 V PS je to Výbor pro evropské záleţitosti, který se zabývá projednávání aktů EU, kontrolou vlády před jednáním v Radě a projednáváním důleţitých personálních nominací za ČR do evropských institucí, (PSP ČR: Výbor pro evropské záleţitosti 2012) zatímco Zahraniční výbor se zabývá SZBP. (PSP ČR: Zahraniční výbor 2012) Stejně tak i v Senátu náleţí oblast SZBP do kompetence Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, a ostatní politiky EU jsou svěřeny Výboru pro záleţitosti EU. (Senát ČR 2012c) Evropeizace parlamentů probíhá i skrze ratifikování velkého mnoţství legislativy z acquis, při čemţ měly parlamenty nových členských zemí moţnost učení se praktikám od starších členů, stejně jako mohly těţit z meziparlamentních vztahů v Unii. Parlament ČR rovněţ zavedl s přijetím LS tzv. vázaný mandát, kdy vláda musí ţádat obě komory parlamentu o předběţný souhlas pro jednání v Radě. (Senát ČR 79

Takováto situace nastala za vlády ČSSD v letech 2002-2006, kdy byl ministrem ZV Cyril Svoboda z KDU-ČSL, a dále za vlády M.Topolánka 2006-2009, kdyţ byl premiér z ODS a ministr ZV Karel Swarzenberg byl nominován jako nestraník SZ. Podobná situace je i v současné vládě P.Nečase, kde je premiér z ODS a ministr ZV Schwarzenberg za stranu TOP 09. 80 Jak silná je tato pozice se ukázalo např. při vyjádření nedůvěry vládě M.Topolánka během českého předsednictví v Radě. Vztah exekutivy a legislativy však není primárně tématem této práce, na druhou stranu je nutné upozornit na pravomoci Parlamentu jeţ získal pro kontrolu vlády v evropských záleţitostech. 81 LS zakotvuje postavení národních parlamentů na evropské úrovni v čl. 12 SEU v podobě meziparlamentní spolupráci, která probíhá na úrovni Konference předsedů parlamentů EU, Konference parlamentních výborů pro evropské záleţitosti (COSAC), Společná parlamentní, jakoţ i výborová, zasedání. (Senát ČR 2012a)

48

2012b) PS si můţe vyţádat konzultace před přijetím rozhodnutí v Radě ze strany člena vlády jeţ se jednání účastní, a tento má povinnost se ke konzultaci dostavit. (§109b Jednacího řádu PS) S ohledem na změny, které evropských záleţitostí, a o zvýšení politické kontroly těchto pozic v kaţdodenním rozhodování. (Vláda ČR 2010b) 82 V případě Parlamentu ČR je tak moţné hovořit o změně pod vlivem EU ve smyslu posílení aktivní účasti Parlamentu v evropských záleţitostech. Za předpokladu, ţe evropeizace probíhá v členských státech ještě před vstupem do Unie, je moţné nahlíţet na regionalizaci v České republice. Ke vzniku krajů došlo k 1.1.2000, reforma se dotkla i správního soudnictví v čele s nově ustaveným Nejvyšším správním soudem. V tomto případě byl dopad EU poměrně nízký, jelikoţ proces institucionální reformy lze povaţovat za pokračování demokratické tranzice institucí. (Braun 2010: 31) Při uplatnění kontra faktuální perspektivy (Radaelli 2004) by tak k decentralizaci, reformě samosprávy a státní správy zřejmě došlo i bez tlaku EU.

5.1.2 Finsko Dle Ústavy Finska z roku 1999, platné od 1. března 2000, náleţela větší část politické moci prezidentovi, který vykonával „tradiční zahraniční politiku,“ zatímco vláda a ministr ZV spravovaly „evropské záleţitosti.“ (Palosaari 2011: 73) Aţ novelizací ústavy z roku 2003, byly pravomoci prezidenta výrazně omezeny ve prospěch vlády, a dnes se v oblasti zahraniční politiky omezují na tradiční reprezentativní funkce. Poslední novelizace ústavy přijatá v roce 2011, jeţ vstoupila v platnost k 1. březnu 2012, vymezila kompetence premiéra ve vztahu k EU, zejména jeho účast v ER.83 Prezident vede zahraniční politiku státu společně s vládou, (čl. 93 Ústavy Finska) přičemţ jeho kompetence se zaměřují na bezpečnostní otázky a zahraniční politiku a premiér vede záleţitosti EU. Vláda je sloţena z ministerského předsedy a ministrů, kteří zodpovídají Parlamentu. (čl. 60 Ústavy Finska) Premiér zastupuje 82

Zákon o vázaném mandátu byl schválen na jaře r. 2010, prezident Klaus jej však nepodepsal a zákon začal platit r. 2011. po rozhodnutí ÚS. (Senát ČR 2012b) Podrobněji k vázanému mandátu a parlamentní kontrole viz. Karlas 2011. 83 Blíţe viz Ministry of Justice 2012.

49

Finsko v ER, a pokud se vláda nedohodne jinak, vystupuje premiér v EU při všech setkáních na úrovni hlav států a předsedů vlád. (čl. 66 Ústavy Finska) Prezident je volen v přímé volbě na období šesti let. (čl. 54 Ústavy Finska) V lednu 2012 byl zvolen prezidentem Sauli Niinistö, který vystřídal Tarju Halonenovou, jeţ vedla prezidentský úřad od roku 2000. Halonenová byla dlouholetou poslankyní za Sociální demokraty, angaţovala se i v obchodním svazu Finska. Jako prezidentka vedla aktivní zahraniční politiku, kde hrály prioritu lidská práva, dále se angaţovala v zákazu kazetové munice, pouţívané finskou armádou, a mj. byla aktivní i v rámci EU, přestoţe, jak jiţ bylo zmíněno výše, Finská ústava z r. 2000 vymezovala záleţitosti EU jako portfolio ministra ZV. 84 Finská tradice silné role prezidenta v zahraničních záleţitostech pochází jiţ z doby Urho Kekkonena, jeţ zastával prezidentský úřad v letech 1956-1982. V prvních přímých prezidentských volbách v r. 1994, předcházejících finskému přistoupení k EU v r. 1995, byl prezidentem zvolen Martti Ahtisaari, jeţ úřad prezidenta Finské republiky vykonával do r. 2000. Ahtisaari se významně zapojil do zahraniční politiky státu i po skončení své funkce, kdy se jako diplomat podílel na mírovém řešení sporů, byl například hlavním vyjednavačem statutu Kosova a stal se nositelem Nobelovy ceny míru za rok 2008. Přispěl tak k tradici Finska jako země podílející se na mírových misích. (Palosaari 2011: 88) Současný prezident Niinistö pochází z Národní koaliční strany a byl ministrem financí, spravedlnosti a místopředsedou vlády ve vládách sociálnědemokratického premiéra Paavo Lipponena v letech 1995 aţ 2003. (The president of the Republic of Finland 2012) Finský parlament, neboli Eduskunta, je na rozdíl od českého jednokomorový, ovšem obdobně jako v ČR v něm zasedá 200 poslanců volených občany systémem proporčního zastoupení na čtyři roky. Ve sledovaném období po přijetí LS proběhly ve Finsku parlamentní volby, konané v dubnu 2011, jeţ přinesly do čela země koaliční vládu Národní koaliční strany (Kok), Sociálně demokratické strany (SD) a menších stran.85 (Finnish Government 2011a) V koalici si vládní strany rozdělili tři

84

Přestoţe byl ministr ZV Erkki Tuomioja ze stejného politického tábora, mnozí komentátoři hovořili v tomto období o dvou zahraničních politikách Finska. Blíţe viz Forsberg, T. (2001). 85 Ve volbách získala nejvíce křesel Národní koaliční strana (44), a druzí skončili Sociální demokraté (42), tyto strany společně utvořili koalici s menšími stranami: Svazem levice (14), Švédskou lidovou stranou (10), Zelenou aliancí (Vihr.) (10) a Křesťanskými demokraty (6). Vládní většina tak tvoří 126 poslanců. V opozice se s třetím nejvyšším ziskem ocitla strana Praví Finové (39), jeţ je zaměřená proti přistěhovalcům, a bývalá vládní strana zvaná Strana středu (Kesk.) (35). (Election resource 2011).

50

ministerské posty pro zahraniční záleţitosti: Erkki Tuomioja (SD) se stal novým ministrem ZV, Alexander Stubb (Kok) přešel na post ministra pro evropské záleţitosti a zahraniční obchod (ministr EZZO), a Heidi Hautala (Vihr.) byla jmenována ministryní pro mezinárodní rozvoj. (MFA 2011a) Rozdělení pravomocí je přitom ve Finsku následující: v rámci úřadu ministerského předsedy vykonává premiér všechny úkoly, jeţ nebyly svěřeny ministrům. Ministr pro evropské záleţitostí a zahraniční obchod spravuje agendu Vládního sekretariátu pro záleţitosti EU, kromě agendy ER, dodatků základních smluv a jmenování do funkcí, jeţ náleţí premiérovi. (Finnish Government 2011a) V rámci MZV vykonává ministr ZV vše, co není vymezeno pro zbývající dva ministry, přičemţ dbá na posílení finského „jména“ ve světě, aktuálně v rámci projektu zvaného Team Finland. 86 Ministr pro evropské záleţitosti a zahraniční obchod spravuje politiky sousedství, zahraničního obchodu, a dále úkoly spadající pod Sekretariát severské spolupráce. Ministryni pro rozvoj náleţí úkoly pro rozvojovou spolupráci. Samotné Ministerstvo zahraničních věcí Finska je vedeno ministrem ZV, jeţ jedná jako státní tajemník87 (MFA 2012b) Stav, kdy se pod jednou střechou MZV nacházejí rovnou tři ministři se můţe zdát z českého pohledu jako nefunkční, opak ale pravdou. Přestoţe všichni tři ministři pocházejí z různých politických táborů, přesné nastavení jejich funkcí nevede k vnitřním sporům, nebo alespoň nejsou natolik patrné. Ministři také sdílejí jeden úřad, coţ není vedenou potřebou úspory nákladů, která je ovšem v současné době také nutná a dotýká se i takové země jakou je Finsko, ale zejména snahou o koordinaci politik. O tom, jak důleţité jsou pro Finsko politiky vnitřního jednotného trhu svědčí i post ministra pro evropské záleţitosti a zahraniční obchod, jeţ spojuje oblast evropských politik se zahraniční směnou, navíc svěřená aktivnímu ministru Stubbovi, jeţ pochází z vládní strany Kok. (Rozhovor 25.6.2012) 86

Team Finland je plán vytvořený na jaře r. 2012 za účelem propagace Finska v zahraničí, jehoţ cílem je podpořit 1) finský export, 2) vnější dimenzi ekonomických vztahů, a 3) spolupráci zaměřenou na spotřebitele. Finsko tímto plánem reaguje na pokles zahraničního obchodu v roce 2011 a snaţí se posílit zahraniční přítomnost země, zapojením všech sloţek diplomacie, obchodních komor, odborů i malých a středních firem jeţ mohou přispět s inovacemi. V první polovině roku 2012 proběhlo minimálně pět zahraničních misí ministra ZV Tuomioji společně s velkými finskými podniky. Team Finland je vedený premiérem, a podporovaný prezidentem, který se jako bývalý ministr financí zaměřuje na oblast ekonomiky v zahraničních vztazích a snaţí se významně podpořit finský zahraniční obchod. (Rozhovor 25.6.2012) Team Finland byl oficiálně představen 10.9.2012, úspěch tohoto projektu tak bude moţné hodnotit nejdříve v dalším kvartálním období. (MFA 2012a) 87 Ve Finsku je tradice úřadu ministerského předsedy a vládních úřadů (ministerstev) vedených státními tajemníky (ministry), kteří vedou úřad, jeţ spojuje i několik ministrů dohromady.

51

Eduskunta, jako nejvyšší zákonodárná autorita schvaluje mezinárodní závazky (čl. 93 a 94 Ústavy Finska) a jeho rozhodnutí nepodléhají soudnímu přezkumu. Vláda je odpovědná Parlamentu, musí jej informovat o záleţitostech EU a brát v potaz názory Parlamentu a případně obhájit své pozice, jeţ uplatňuje v EU. (čl. 96 Ústavy Finska) Součástí parlamentu je i tzv. Velký výbor (Grand Committee) a Zahraniční výbor, které mají ústavou dány pravomoci být informováni o zahraničněpolitických otázkách. (čl. 97 Ústavy Finska) Všechny výbory se ve své práci dotýkají evropských témat, ale záleţitosti SZBP jsou rozhodovány v Zahraničním výboru a pozice Parlamentu je projednávána ve Velkém výboru. (Eduskunta 2012a) Velký výbor je de facto výborem pro evropské záleţitosti, kdyţ rozhoduje o návrzích legislativy EU a zavazuje vládu svým stanoviskem. Změní-li se situace a vláda není schopna vykonat stanovisko výboru, musí jej o tom ihned informovat, dle ustanovení části 30 Jednacího řádu Parlamentu. (Eduskunta 2012b) Vláda tedy nemusí o mandát ţádat opakovaně, ale musí své odchýlení vysvětlit a ospravedlnit. (Karlas 2011) Člen vlády, jeţ se účastní jednání v Radě informuje Velký výbor o průběhu jednání před i po zasedání Rady, stejně tak premiér referuje výboru v záleţitostech ER. (část 32 Jednacího řádu Parlamentu) (Eduskunta 2012b) Role finského parlamentu v rozhodování o evropských záleţitostech je mnohem silnější neţ u většiny členských států EU. Karlas (2011) označuje typ finské parlamentní kontroly za smíšenýzávazný, kdy Parlament spíše poskytuje východisko pro jednání vlády, která je ve svém jednání vázána Ústavou a zákony. K byrokratické přeměně došlo u Finska zejména z důvodu rozšíření zahraniční politiky o nová témata i nové geografické oblasti zájmu, například Středomoří nebo Blízký východ, které vedly k radikální reorganizaci struktur MZV v r. 1998, jeţ se začaly členit na regionálně orientované. (Haukkala and Ojanen 2010: 153) K celkové restrukturalizaci přispělo i blíţící se finské předsednictví v Radě. Finové doposud vedly dvě předsednictví – ve druhé polovině r. 1999 a ve stejném pololetí r. 2006. První finské předsednictví vykonávala jako ministryně ZV Tarja Halonenová, (The Finnish Presidency of the EU 1999) za druhého finského předsednictví to byl současný ministr ZV Tuomioja, přičemţ ani v této době neexistoval ministr pro evropské záleţitosti. 88 (Finland’s EU Presidency 2006) MZV Finska původně 88

Rovněţ obchod a rozvoj byl spojen pod jednoho ministra. Jak jiţ bylo načrtnuto výše, z těchto dvou pozic posléze vznikly tři portfolia v rámci jednoho ministerstva.

52

obsahovalo Sekretariát EU, ten byl v r. 2000 přesunut pod premiéra jako Vládní sekretariát pro záleţitosti EU. (MFA 2012b) Nová témata v zahraniční politice díky účasti v EU ovlivnila nejen domácí podobu MZV, ale i obě předsednictví, kdy se Finsko zaměřilo právě na oblast Středomoří. Aktivismus v nových regionech světa v 90. letech 20. století přiměl Finsko rozšířit i své ambasády v Blízkovýchodním a Středomořském regionu. Tento trend se posléze rozšířil i do oblasti Asie v průběhu první dekády nového tisíciletí. (Haukkala and Ojanen 2010: 153-154) Na druhou stranu se v tomto období i na Finsku podepsala světová ekonomická krize a Finsko se rozhodlo zefektivnit státní správu a uspořit náklady na ambasády v zahraniční. Plán na restrukturalizaci sítě zastupitelství pokračoval i v průběhu léta 2012.89 V rámci diplomatických zastupitelství ve třetích zemích Finsko úzce spolupracuje například s Estonskem, v dubnu 2012 se ministr ZV Tuomioja dohodl se svým estonským protějškem Paetem na umístění finského diplomata na estonské ambasádě v Tbilisi, Gruzii. V roce 2011 slouţil estonský diplomat na finské ambasádě v Lusace, Zambii, a spolupráci si obě země chválili. (MFA 2012c) Původně bilaterální vztahy s evropskými státy se po přistoupení Finska staly interními vztahy v rámci Unie a byly tak vyňaty z oblasti tradiční zahraniční politiky zosobněné prezidentem a MZV. Naopak vláda, premiér a další sektorová ministerstva obdrţeli více pravomocí v evropských záleţitostech, kdyţ tato oblast narostla na úkor, do jisté míry notně zúţené, zahraniční politiky.90 (Palosaari 2011: 74-75) Na příkladu Finska je vidět, jak odlišně začaly býti po vstupu do EU akcentovány vztahy se třetími státy, tedy tzv. tradiční zahraniční politika, a vztahy se státy EU, tedy zahraniční politika uvnitř EU či evropská zahraniční politika. 5.1.3 Dílčí závěr Vzhledem k indikátorům byrokratické reorganizace došlo v případě ČR k vytvoření nových institucí na úrovni vlády a MZV zejména před vstupem ČR do EU. Další změny v institucionální rovině probíhaly v souvislosti s předsednictvím v Radě, které si jakoţto první předsednictví země vyţádalo výrazné změny v institucionální rovině i posílení personálních kapacit. Předsednictví však bylo jakousi zvláštní kapitolou, 89

Například byla uzavřena ambasáda v Islámábádu, Pákistánu nebo finský konzulát v Kantonu, Číně. Zde se Finsko drţí posilnění ambasády v Pekingu a podpoře konzulátů v Šanghaji a Hong-kongu. (MFA 2012 1.8.) 90 K jednotlivým odborům MZV Finska viz Příloha č. 4 Organizační schéma MZV Finska.

53

charakteristickou centralizací evropských záleţitostí na úrovni vlády, avšak instituce během něj vytvořené nebyly přeneseny do dalších období, kdyţ byl Odbor pro předsednictví zrušen ještě na podzim r. 2009. Ve sledovaném období od přijetí LS nastaly změny v rámci Úřadu vlády především po parlamentních volbách v červnu 2010 s příchodem nové koaliční vlády, kdy došlo k vytvoření funkce státního tajemníka pro evropské záleţitosti, jeţ však není zcela novou funkcí jak ukázala předcházející analýza. Poukázáno bylo rovněţ na specifickou pozici prezidenta republiky, který, byť nereprezentuje stát v ER, zaujímá velmi často postoje, ať uţ proaktivní či kritické, k aktuálním otázkám v EU. Ve sledovaném období došlo i k posílení Parlamentu na úkor vlády, kde si správu evropských záleţitostí kontinuálně předávají výbory PS i Senátu. I přes koordinaci evropských záleţitostí na úrovni vlády, zde zbývá role pro ministerstva. Český systém správy evropských záleţitostí je moţné označit za semi-centralizovaný a pluralistický. Ve Finsku probíhaly ve sledovaném období změny v institucionální rovině zejména na úrovni vlády a ministerstev. Finské MZV sdruţuje politiky obchodních vztahů a evropských záleţitostí, zahraniční politiku a rozvojovou spolupráci. Představuje tak typ MZV snaţící se o koherentní politiku spojující záleţitosti EU se zahraniční agendou, na druhou stranu však odlišující mezinárodní obchodní vztahy a ostatní politiky. Za Finsko se účastní zasedání FAC ministr ZV a GAC ministr EZZO, v případě ČR je to v obou případech ministr ZV. Finsko můţe být rovněţ označeno za pluralistický systém, kde ještě více neţ v případě ČR vyniká kolektivní systém zahraniční politiky. Finské MZV je charakteristické i svojí kontinuitou v personálním obsazení. V ČR by se tato kontinuita dala vysledovat v pozici ministra ZV Schwarzenberga, případně Cyrila Svobody, jeţ zastával post ministra ZV v sociálnědemokratických kabinetech. Parlamentní kontrola představitelů států při jednáních v Radě je v obou zemích vedena vázaným mandátem, který v ČR schvalují výbory obou komor parlamentu, zatímco ve Finsku je to tzv. Velký výbor. Hlava státu si v obou zemích uţívá reprezentativní funkce v zahraniční politice, po novele finské ústavy z r. 2003 je tomu tak i ve vztahu k EU. I přes tuto novelu je to však stále prezident, kdo vede finskou zahraniční politiku a vzhledem k dalším pravomocím jeţ se přímo nevztahují k zahraničněpolitické je moţné finský politický systém vnímat jako semiprezidentský. Co se týče indikátorů ústavní změny, je to právě přijatá novela Ústavy Finské republiky z r. 2011, kterou byly přenastaveny pravomoci premiéra při

54

jednáních v Radě. Tato změna byla zapříčiněna tlakem plynoucím z EU. V Česku došlo k předloţení dvou ústavních stíţností v záleţitosti slučitelnosti LS s ústavním pořádkem ČR, jelikoţ však byla konstatována slučitelnost, k výrazné ústavní změně způsobené vlivem EU nedošlo, situace však byla akcentována domácími i zahraničními médii a došlo i k rozsáhlé debatě o ústavním systému ČR mezi právními experty. Pokud, tedy zohledníme i debatu o ústavní změně, potom je tento indikátor v ČR spíše přítomný.

Relevantní aktéři

Úroveň

Hlava státu

ČR Prezident (omezeně)

Prezident (účast na ER, od r. 2003 premiér)

PS:

Parlament

Finsko

Výbor

pro Senát:

Výbor Velký výbor, Zahraniční výbor

evropské

pro záleţitosti (částečně další výbory)

záleţitosti,

EU, Výbor pro

Zahraniční výbor

zahraniční věci, obranu a bezpečnost

Vláda Úřad vlády

Premiér, ministr ZV (částečně další Premiér, ministři)

ministr

ZV,

ministr

EZZO, (částečně další ministři)

Sekce pro evropské záleţitosti, státní Vládní sekretariát pro záleţitosti tajemník, Výbor pro EU

EU

Evropská sekce, Sekce bezpečnostně- Odbor Evropy, Odbor vnějších multilaterální, MZV

Sekci

právní ekonomických

vztahů,

Právní

a konzulární, Odbor komunitárního sluţba, Politický odbor. práva

a

vládní

zmocněnec

pro

zastupování před SDEU Tab. 6: Správa evropských záleţitostí. Vytvořeno autorkou.

5.2 Evropeizace policies V rámci policies budou zkoumány standardy, přístupy a diskurzy v diplomacii, potaţmo obecně v zahraniční politice státu, zahrnující i postoje státu k EU. Dle

55

indikátorů se jedná o část byrokratické reorganizace věnovanou proměně národních zájmů a nástrojů. 5.2.1 ČR Z hlediska priorit české zahraniční politiky ční nad ostatními závazek zapojení a účasti v euroatlantických strukturách. 91 Prioritami v rámci zahraniční politiky jsou podpora demokracie a lidských práv, energetická soběstačnost, či podpora přistoupení zemí jihovýchodní Evropy. (MZV 2011) Jak jiţ bylo zmíněno v případě nových členských zemí se proces adaptace odehrál ve velké míře jiţ před vstupem do EU s přijímání balíku legislativy v rámci acquis. Postoj ČR k přijímání některých opaření označuje Braun za zdráhavý a tvrdí, ţe jiţ v předvstupní době existoval předpoklad, ţe se ČR stane loudalem, jakmile bude uvnitř Unie. (Braun 2010: 27) Národní identita je důleţitým faktorem vysvětlujícím tento postoj. V českém prostředí je národní identita do velké míry ovlivněna historickými peripetiemi existence českého státu. Snaha o změnu nastala po roce 1989 pod heslem „návrat do Evropy“, který měl znamenat i návrat k normálním pořádkům. Waisová tvrdí, ţe od pádu komunismu se česká společnost, její hodnoty a způsoby jednání výrazně změnily, tzv. se navrátily do Evropy. Změna je podobná tzv. tiché revoluci jeţ proběhla v západoevropských společnostech a vedla k posílení post materialistické orientace. (Waisová 2011: 58) Ke změně hodnotových preferencí však dochází v české společnost pozvolna, avšak můţe mít nezanedbatelný vliv na cíle a postupy zahraniční politiky. Baun a Marek spatřují vliv historie v případě chybějící identifikace se státem, ve skeptičnosti k politickým elitám a v nedostatku patriotismu. Tyto faktory se projevily zejména v předvstupní fázi, kdy byl český vstup do EU na jedné straně vnímán jako příleţitost, na druhé jako nutnost. (Baun a Marek 2011: 29) Se vstupem do EU však nastal další výrazný zvrat v identitě, kdy si občané uvědomili, ţe Čech můţe být i Evropan. (Waisová 2011: 59).92 Pozici v EU ovlivňuje i vnímání sebe sama jako malý stát, coţ můţe ovlivnit podobu mnoha politik a zejména jejich vyjednávání kdy jsou proti sobě zájmy velkých a malých zemí. V případě změny 91

Transformační fáze české zahraniční politiky v letech 1989-2004 byla vedena pod heslem „návrat do Evropy“ a byla završena vstupem ČR do NATO a EU (Handl 2009: 19) 92 Od vstupu jsou čeští občané k EU rovněţ méně pesimističtí. I kdyţ stále jsou občané ČR více euroskeptičtí neţ obyvatelé ostatních nových členských států. (Baun a Marek 2011: 30) Blíţe viz podkapitola 5.3.3.

56

české identity a hodnot nestačil pouze společenský tlak na změnu systému, ale významným zdrojem rekonstrukce národního zájmu se stalo právě směřování zpátky do Evropy. Česká zahraniční politika je, stejně jako kaţdá jiná zahraniční politika, výsledkem zájmů a soutěţe domácích skupin a reakcí na interakce probíhající ve vnějším prostředí. (Waisová 2011: 95) Evropská integrace znamenala zejména v institucionalizaci spolupráce mezi EU a členským státem (jak bylo naznačeno výše při vzniku institucí), dále v upevnění konceptu EU jako mocnosti a přijetí principu víceúrovňového vládnutí. Nadnárodní a mezistátní instituce se staly zdrojem občanských práv a kolektivní identita byla přijata i na sub-národní úrovni. (Sorensen 2005: 148) ČR se potýká s trvale klesajícími zdroji, tedy sniţování počtu pracovníků, rušení zastupitelských úřadů a trvalé sniţování rozpočtu MZV, versus trvale narůstající agenda ambasád, které vykonávají lobbying za státní, ale i soukromé firmy v obchodních záleţitostech. (Rozhovor 25.6.2012) Ke klesajícímu rozpočtu se vyjádřil i Jiří Schneider, I. náměstek ministra ZV, kdy upozornil na fakt, ţe 1/5 rozpočtu MZV jde na příspěvky mezinárodním organizacím. S rostoucí agendou potom některé výdaje ještě porostou, například na pokrytí bezpečnostních rizik ambasád v Tripolisu, Libyi, nebo Damašku, Sýrii. 93 Ve srovnání s Finskem je naše diplomatická sluţba relativně levná, a přitom nedochází ke sniţování její efektivity. (Rozhovor 25.6.2012) Co se týče změn v diplomacii vznikem ESVČ vidí ČR Sluţbu jako nástroj pro konzulární a vízovou politiku, jeţ můţe slouţit občanům ČR.V rámci procesu obsazování Sluţby získala ČR funkce vedoucích delegace Unie v Súdánu a v Guyaně. Jiţ dříve byla jmenována česká zástupkyně jako vedoucí delegace EU v Iráku, a její kolega jako zástupce vedoucího delegace Unie v Číně. Dohromady získaly nové členské země 21 zástupců v celkových 149 pozicích v delegacích Unie. (Vláda ČR 2011). 5.2.2 Finsko Finská diplomacie můţe být charakterizována jako angaţovaná, iniciativní a aktivní. Daří se jí zejména, pokud země vykazuje dobré ekonomické výsledky, coţ platí v současné době, zejména ve srovnání s r. 2009, ve kterém došlo k výraznému 93

Přednáška Jiřího Schneidra, I. náměstka ministra ZV, dne 6.11.2012, FSS MU.

57

poklesu finského HDP. Velký podíl v angaţované zahraniční politice má pozitivně a proevropsky naladěná vláda. Charakteristická je rovněţ určitá trvalost, co se týče personálního obsazení.94 (Rozhovor 25.6.2012) Na druhou stranu je finská zahraniční politika typická snahou o kontinuitu, koherenci a autonomii. Takřka vrozenou charakteristikou finské zahraniční politiky je fakt, ţe i malá změna bývá doplněna důrazem na kontinuitu, coţ vychází z období Studené války, kdy muselo Finsko dbát na dodrţování politiky neutrality. (Ojanen 2000: 141) Tento neutrální přístup umoţnil Finsku fungovat mezi dvěma bloky v období Studené války, i kdyţ se nyní ukazuje, ţe Finsko bylo v zahraničních vztazích mnohem více tzv. finlandizováno Sovětským svazem, kdyţ byli například do čela země dosazováni pouze prosovětští politici. 95 (Rozhovor 14.9.2012) Prioritami finské politiky jsou obrana národních zájmů, bezpečnost občanů a přispívání k mírovým operacím ve světě. Pro Finsko je důleţitý rámec EU i OSN, stejně jako spolupráce v rámci tzv. northern dimension, tedy severská spolupráce se sousedními státy i se státy Skandinávie a Pobaltí v rámci Rady baltských států. Finsko je státem preferujícím neutrální postoj v zahraničních bezpečnostních vztazích. Zahraniční politika Finska ovšem od 90. let minulého století doznala značných změn. Tradice politiky neutrality byla v oficiálních dokumentech nahrazena závazkem plného zapojení do procesu evropské integrace a ponechání vojenské neangaţovanosti, coţ je hodnoceno jako tzv. obrat z východu na západ. (Haukkala and Ojanen 2011: 164). Palosaari se domnívá, ţe ze středoevropské perspektivy se můţe Finsko jevit jako geograficky okrajový stát se zahraniční a bezpečnostní politikou odlišující se od evropského mainstreamu. Je to však právě vojenská neangaţovanost a neúčast v NATO, na druhou stranu zapojení v SZBP a SBOP, co činí z Finska zajímavý stát pro výzkum. (Palosaari 2011: 14) Některé otázky obranné dimenze SZBP jsou přitom ve Finské politice akcentovány odlišně od ostatních států v EU.96 V předvstupní fázi se ukázalo, nakolik je finská zahraniční politika odlišná od politik tehdejších členských zemí i spolukandidátů na vstup – Rakouska a Švédska. 94

To se týká jak ministra Stubba jeţ vykonával post ministra ZV od r. 2008 a nyní vykonává ministra EZZO, tak i Tuomioji, který byl ministrem ZV v letech 2000 aţ 2007. 95 Finsko stálo po dlouhá léta mimo evropský integrační proud. Nejenţe nebylo ochotné či spíše se nemohlo podrobit hlubší formě integrace v případě ES, vyhýbalo se oproti ostatním severským státům i členství ve volnějším mezinárodním uskupení EFTA. Mělo s ním však od roku 1961 asociační dohodu FINEFTA. (Kaniok 2003) 96 Týká se to například doloţky solidarity (čl. 222 SFEU).

58

Přestoţe i tyto země preferovaly politiku neutrality a podobně jako Finsko byly povaţovány za státy na periferii, muselo se Finsko adaptovat mnohem více. (Haukkala and Ojanen 2011: 150) Tradiční finské zájmy v zahraniční politice se neodvíjely pouze od konceptu neutrality, naopak, Finsko si začalo budovat pověst mírotvůrce, kdyţ se spolupodílelo na důleţitých peacekeepingových misích v průběhu 90. let 20. století.97 Mediace se postupně stala jedním z hlavních nástrojů finské diplomacie, takřka, ţe by si na ni Finové mohli pořídit copyright. Finští představitelé přitom čerpají právě z postavení Finska jako malé, neutrální země. Otázka malé státnosti (small stateness) se s Finskem přenesla i do EU. Přijetí SZBP znamenalo rekonstrukci tradičních hodnot a jejich doplnění o evropský rozměr. (Palosaari 2011: 14) Finsko však dokázalo interpretací evropských zájmů přehodnotit i své vlastní národní zahraničněpolitické principy a stalo se podporovatelem SZBP. Tím došlo i k přehodnocení konceptu suverenity. Přitom proměna finské pozice před a po vstupu do EU proběhla podle Haukkaly a Ojanenové téměř „přes noc“. (Haukkala and Ojanen 2011: 151) Finsko začalo zastávat velmi aktivní roli v SZBP o čem svědčí i přivítání změn v LS. Přijetí LS neznamenalo pro Finsko výraznou změnu, jelikoţ dle vyjádření ministra Stubba „Finská zahraniční politika byla od vstupu do EU vţdy na 100 % v souladu se SZBP. Změny obsaţené v LS znamenají větší změnu pro samotnou EU, neţ pro členské státy.“ (MFA 2009) Ministr Stubb rovněţ povaţuje SZBP spíše za vnitřní politiku vytvářenou společně spíše neţ za mezivládní. Ustavení ESVČ vnímali finští představitelé jako moţnost, ze které můţe Finsko profitovat, například přijímáním informací, které tato široká síť poskytuje, ale i aktivním zapojením se v případě nominací na posty v evropských delegacích. (MFA 2009)98 V dubnu 2010, po schválení zaloţení ESVČ Radou, se tehdejší ministr ZV Stubb na adresu ESVČ vyjádřil: „nastal nejvyšší čas dosáhnout dohody k potvrzení rozhodnutí Unie vytvořit skutečnou společnou zahraniční politiku.“ (MFA 2010b)

99

Stubb zůstával

97

Viz předchozí část i prezidentu Martti Ahtisaarim v podkapitole 5.1.2. Pro-aktivní a přívětivou roli zaujalo Finsko i k VP Ashtonové, které ministr Stubb na zasedáních Rady opakovaně vyjadřoval podporu. Finsko se rovněţ angaţovalo i v pořádání neformálních setkání, například v březnu 2010 uspořádal finský ministr ZV setkání osmi ministrů zahraničí v laponském městě Saariselkä. I zde se ministři ohradili proti kritice Ashtonové, a včetně španělského ministra, které v té době předsedalo Radě, jí vyjádřili podporu. (MFA 2010a) 99 Přestoţe ministři navrhli výdaje srovnatelné s tím, kolik na zahraniční politiku vydávají USA v závislosti na svých vládních výdajích, přimlouval se Stubb za navýšení financování celé politiky, stačilo-by jen přerozdělit finance v kapitolách. 98

59

optimistický i ohledně začátku Sluţby, která by po schválení v EP mohla začít fungovat jiţ na začátku léta 2010. V rámci Sluţby Finsko získalo pozici ředitele DG tisk a komunikace, kterým se stal Reijo Kemppinen, bývalý vyjednavač vstupu Finska do EU, jeţ má zkušenosti i s vedením mise Komise. Dále získalo post vedoucího civilní mise EUPOL v Afghánistánu. Finsko má v rámci EUPOL třetí nejpočetnější zastoupení a ministr Stubb se rozhodl účast ještě navýšit. (MFA 2010d) Útlum aktivního přístupu Finska nastal v souvislosti s prohlubující se ekonomickou krizí, kdy na výročním setkání velvyslanců oznámil ministr Stubb úmysl uzavřít některé finské ambasády. Zároveň zdůraznil důleţitost SZBP v časech krize a vyzval k větší jednotě mezi členskými státy. Ministr ZV rovněţ načrtl vizi MZV pro další dekádu: finská zahraniční sluţba bude muset pokrýt více témat při niţším rozpočtu, při čem by se měla soustředit jen na to podstatné. Na stejném setkání vystoupila i premiéra Mari Kiviniemi, která zhodnotila evropskou i zahraniční politiku Finska za úspěšnou, avšak v časech krize se vyslovila pro postup prosazovat národní zájmy skrze kooperaci s dalšími státy. (MFA 2010c) V době, kdy SZBP nebyla jednotně prosazována se i Finsko začalo poohlíţet po znovunavázání severské spolupráce a bilaterálních vztahů. Navíc v období let 2011 a 2012 vyjednávalo podporu kandidatury na místo nestálého člena v RB OSN.100 Finská politika je tak typická jakýmsi pravidelným příklonem a odklonem k SZBP, kdy nespoléhá na EU jako na jediného aktéra, ale buduje si bilaterální i multilaterální vztahy.

5.2.3 Dílčí závěr Změna české zahraniční politiky nesouvisí jen s procesy demokratizace, ale i s nastavením prostředí, do kterého se stát socializuje, coţ platí i u Finska, které se ale socializovalo o několik let dříve. V ČR byl vstup do EU vnímán jako návrat do Evropy, jeţ se stal významným tlakem na změnu národních zájmů, které probíhaly během přístupového období. Finsko naopak dospělo k evropeizaci poměrně rychle, kdyţ jeho přístup proběhl v rekordně krátkou dobu tří let od podání přihlášky k EU. Finsko podstoupilo poměrně značný tlak na adaptaci v rámci evropských struktur, zejména muselo přijmout řadu nových témat, které dříve ve své zahraniční politice 100

V říjnu 2012 porazila Austrálie Finsko i Lucembursko ve skupině západoevropských a ostatních států. (UN 2012)

60

nepreferovalo, jelikoţ se vztahovaly k jiným oblastem geopolitického zájmu, například Středozemí a Blízký východ. Finové si však našli i zde roli, jeţ se hodí jejich povaze dobrých vyjednavačů a začali se aktivně účastnit misí. Finsko se účastní peacekeepingových misí v rámci OSN, OBSE i EU.

Jako malý stát se Finsko

zapojuje velmi aktivně, a vzhledem ke své velikosti i kapacitám poměrně nadstandardně finančně. ČR se vzhledem ke svým kapacitám zaměřuje na spolupráci v rámci multilaterálních struktur, snaţí si však budovat image ochránce lidských práv a demokracie, zejména směrem na balkán a Východní Evropu, jeţ povaţuje za strategické i z hlediska rozšiřování EU. Ostatně je to právě český eurokomisař, který má na starosti portfolio rozšiřování. V rámci přijetí SZBP se Finsko přiblíţilo Unii ze své periferní pozice na mapě, bilaterální vztah s Ruskem se změnil na multilaterální, zahraniční témata začala být vytvářena společně 27 členskými státy EU. Kdyţ se však evropský motor zadrhne, Finsko začne obnovovat bilaterální i multilaterální vztahy s dalšími státy. Finská zahraniční politika je tak typická jakýmsi pravidelným příklonem a odklonem ke společné zahraniční politice.

5.3 Evropeizace politics Proměna politics je představena na evropeizaci politické elity a politických stran. Zmíněno je i veřejné mínění ve vztahu k EU a k otázkám vnější reprezentace, či globální role EU. Indikátory pro tuto oblast politiky jsou socializace elit a nárůst veřejné podpory, případně tzv. nasáknutí evropskou politikou. 5.3.1 ČR Postoj

Česká 101

euroskeptický.

republiky

k evropské

integraci

bývá

často

označován

za

Jak prokazují výzkumy veřejného mínění (tab. 7), česká veřejnost

je EU spíše nakloněna, kdyţ v ní má důvěru více neţ ve vládu nebo národní parlament. Mezi roky 2008 a 2010 dosahovala důvěra v EU u českých občanů nadprůměrných výsledků v rámci 27 zemí EU, avšak od roku 2008, kdy mělo důvěru 101

Pojem euroskepticismus.

integrace.“ (Taggart 1998: 364).

61

v EU 59 % občanů, se počet sníţil na 30 % v roce 2012. Občané rovněţ podporují projekt evropské integrace a věří, ţe jim členství v EU přináší výhody. (European Commission 2012) Jestliţe veřejné mínění neprokazuje euroskeptický postoj, je třeba jej hledat u relevantních politických elit. Braun se domnívá, ţe je tomu zejména kvůli pozici Občanské demokratické strany (ODS), jeţ bývá označována jako euroskeptická strana. 102 (Braun 2010: 24) Drulák, Kořan a Růţička (2008) rozlišují u českých politických stran čtyři postoje, kdyţ je označují za atlantické, pro-evropské, internacionalistické a autonomistické. Atlantismu je nakloněna ODS, typicky proevropská je ČSSD, internacionalistické jsou mezi českými stranami KDU-ČSL a Strana zelených (SZ), a mezi autonomisty se řadí KSČM.103 (Drulák 2008b: 396) Dle programových dokumentů je moţné stranu TOP 09 přiřadit k internacionalistům, kdyţ se hlásí k závazkům vyplývajícím z členství v NATO a EU. O významu zahraniční politiky svědčí i to, ţe ji strana řadí ve svém Volebním programu z r. 2010 na druhé místo hned za hospodářskou politiku. (TOP 09 2010). Vnitropolitická diferenciace v přístupu k EU byla v ČR přítomna jiţ od 90. let. Česká republika je ve vládních koalicích charakteristická střídáním dvou největších stran – ODS a ČSSD – pocházejících z odlišných pólů politického spektra. Ani jedna ze stran však není schopna sestavit většinovou vládu, a tak vznikají barevné koalice, obvykle drţící těsnou většinu. V letech 1992 aţ 1997 byla u moci koaliční vláda ODS akcentující atlantický pilíř zahraniční politiky odmítající maastrichtský model evropské integrace. Rozdíl nastal v letech 1998 aţ 2006, kdy vládli kabinetu proevropští Sociální demokraté, a to nejdříve s podporou ODS, poté v koalici s KDUČSL a US-DEU. Další výměnou vlády mezi ČSSD a ODS došlo opět k mírnému odcizení, avšak vládní koalice v letech 2006 aţ 2009 byla sloţena i z pro-evropských stran KDU-ČSL a SZ. (Handl 2009: 36) V červenci 2010 vznikla vláda ODS s TOP

102

Sama ODS se označení euroskeptická strana brání a povaţuje

. Pro vnímání ODS jako eurorealistické se vyslovuje i J.Zahradil v Manifestu českého eurorealismu. (ODS 2001). 103 Za reprezentanta atlantického směru v české zahraniční politice označuje ODS i Handl, který popisuje tento proud za blízký realistické škole myšlení, který cílí na národní stát a je skeptický vůči supranacionálním prvkům evropské integrace. (Handl 2009: 20). Pro-evropský proud je v českém prostředí zastoupen nalevo pod politického středu, orientuje se primárně na EU ve snaze vyváţit vztahy s USA. Internacionalisté, dle Handla jsou to zástupci politického středu a část ČSSD, vnímá vztah NATO a EU jako komplementární. (Handl 2009: 21).

62

09 a Věci veřejnými, jejichţ část v polovině mandátu koalici opustila a zbývající část vytvořila novou stranu LIDEM.104 Zatímco ODS preferuje v rámci evropské integrace mezivládní model, ČSSD se přiklání k nadnárodní spolupráci v Unii. (Braun 2010: 26) Česká republika upřednostňuje multilaterální způsoby řešení mezinárodních otázek. (Weiss a Řiháčková 2009: 63-64) Sociální demokraté vidí multilateralismus za klíčový aspekt bezpečnostního uspořádání mezinárodních vztahů a jejich dlouhodobým cílem je multilaterální svět. (ČSSD 2012) Křesťanští demokraté vidí jako prostředek zahraniční politiky multilaterální diplomacii. (KDU-ČSL 2006) Rovněţ ODS nepokládá mezinárodní a nadnárodní organizace za pouhý cíl zahraniční politiky, ale i prostředek k jejímu provádění. (ODS 2006) V socializaci politických elit je za zlomový označován rok 2009, který byl zahájen českým předsednictvím v Radě. (Handl 2009: 35) V období před vstupem ČR do Unie byla ODS stranou podporující evropskou integraci, a to jako prostředek k naplnění národních zájmů. (Mrklas 2006: 49-50) Postoj ODS k projektu evropské integrace bývá v současnosti nejčastěji popisován jako euroskeptický. Je třeba přihlédnout k tomu, ţe v průběhu doby se tento postoj postupně vyvíjel a byl značně modifikován. Příčinou těchto modifikací byly především vnitropolitické okolnosti, tedy zda byla ODS ve vládě, nebo naopak stála v opozici. (Krutílek a Kuchyňková 2006: 159) Podobně vysvětluje příklon ODS k euroskepticismu i Braun, kdyţ tvrdí, ţe strana sice nezpochybnila důleţitost členství v EU, ale kritika projektu evropské integrace se objevovala i v předvstupní fázi, například ve známém Manifestu českého eurorealismu (Zahradil et al. 2001) a postupně zesílila po přistoupení. Přispěla k tomu i pozice ODS v opozici mezi roky 1998 a 2006. (Braun 2010: 25) Jestliţe ODS je povaţována za stranu eurorealistickou a při přijímání norem z EU je označována za trouble-makera, existují i situace, kdy ODS dokáţe svůj postoj přehodnotit, například kdyţ podpořila vznik LS, k čemuţ přispěla její pozice ve vládní koalici v letech 2007 aţ 2009 společně s menšími proevropskými stranami, i fakt, ţe LS byla dojednávána na jaře roku 2009, tedy během českého předsednictví.105 K názoru, ţe se pozice obou 104

Strany VV a LIDEM nejsou povaţovány za relevantní subjekt, jelikoţ jejich momentální podpora se pohybuje v rozmezí méně neţ 1 % voličů. (CVVM 2012) Do výzkumu politické elity jsou tak zahrnuty strany splňující či oscilující kolem hranice nutné pro vstup do PS. 105 Ve vztahu k přijetí LS nejde jenom o proměnu postoje vedení strany, ale především o nutnost přesvědčit vlastní poslance a senátory, kteří ohledně LS podali dvakrát ústavní stíţnost k Ústavnímu soudu ČR. (Braun 2010: 27)

63

hlavních stran českého politického spektra různí, kdyţ jsou u vlády, se přiklání i Drulák. (2008b: 396) Evropeizační posun byl u českých politických stranách zaznamenán díky českému předsednictví v Radě v první polovině roku 2009 a souběţně probíhajícím procesem ratifikace LS v průběhu let 2008 a 2009. Od počátku předsednictví byla česká reprezentace pod tlakem, aby nezastavila rozběhnutý proces evropské integrace. Socializační efekt je patrný zejména u nejvyšších politických reprezentantů ODS, kteří se přímo účastnili negociací na půdě EU, kde probíhaly intenzívní vyjednávání. Toto sociální učení poté přenášeli i na své skeptičtější kolegy uvnitř ODS. (Matějková 2010: 66-67) Protoţe se ale projevily odlišné hodnoty, nedostatek zdrojů, značný akcent národních zájmů a státní suverenity, můţe být ČR označena i v tomto případě za trouble-makera. Přestoţe předsednictví ovlivnilo české reprezentanty ve smyslu upřednostnění některých nadnárodních trendů a LS byla nakonec ratifikována, nesvědčí to o zásadní změně pozice, ale spíše se jedná o přiblíţení ke konceptu footdragger. (Matějková 2010: 71-72) Evropeizace českých politických elit a státních úředníků je v průměru vyšší neţ evropeizace občanů. Socializační a evropeizační vliv je mezi českými úředníky velmi silný. Čím více byl konkrétní úředník v kontaktu s evropskými institucemi, tím vyšší je podpora evropské integrace z jeho strany (Waisová 2011: 99) Vedle socializace a učení přináší EU i omezení pro zahraniční politiku, která není v případě členských států totoţná, avšak v prostředí EU lze jen stěţí obhájit odchylku od stanovené orientace SZBP. V případě ČR se jednalo například o statut Mezinárodního trestního soudu, ke kterému se ČR nepřipojila, a jako předsednická země jej stěţí mohla prosazovat dovnitř Unie i navenek. (Waisová 2011: 100) 5.3.2 Finsko Podobně jako ostatní severské státy vykazuje finský stranický systém značnou pluralitu, která je příčinou křehkých menšinových vládních koalic. Podle ústavy z r. 1999 je Finsko reprezentativní parlamentní demokracií semiprezidentského typu. Ve sledovaném období došlo k růstu podpory opoziční strany Praví Finové (TF), jeţ v posledních parlamentních volbách v r. 2011 získala třetí nejvyšší počet křesel. (Election resource 2011) Za jejich úspěchem stojí zejména akcentování přistěhovalecké politiky vlády, jeţ není schopna reagovat na aktuální problémy

64

imigrantů ve finské společnosti. Jejími voliči byli z velké části prvovoličové, ale i Finové skeptičtí k EU. Ve Finsku totiţ občané obecně více důvěřují národním institucím neţ evropským, referendu se pro vstup vyjádřilo 57 % obyvatel, pravidelně aţ dvě třetiny občanů podporují svoji vládu a parlament, na úkor jedné třetiny, jeţ má větší důvěru v EU (viz tab. 7). Praví Finové jsou stranou euroskeptickou, jeţ odmítla vstup Finska do EU a v současnosti hlasitě kritizuje pomoc zemím eurozóny s finančními potíţemi, která stojí Finsko nemalé peníze. (True Finns 2012) Vliv strany TF na společnost se odráţí i v náladě občanů

ohledně EU a v zahraniční politice obecně, TF jsou ovšem

prozatím drţeni v opozici. (Rozhovor 14.9.2011) Důleţitým dělícím bodem v přístupu k EU byla podpora zavedení eura ve Finsku politickými stranami. Jedna z nejvýznamnějších stran finské politické scény 90. let 20. století, Strana středu, se v čase svého působení v opozici v letech 1995-2003 stavěla proti přijetí eura. Naopak SDP v čele s Paavo Lipponenem, vládnoucí právě v letech 1995-2003, se profilovala výrazně proevropsky, a to se projevilo i v otevřené podpoře přijetí eura. (SDP 2012) Z další z relevantních politických stran, dlouhodobě zastává proevropské názory Švédská lidová strana Finska, vítěz letošních voleb Národní koaliční strana, Svaz levice a Zelená aliance. Program vlády Jyrkiho Katainena z června 2011 se zaměřuje v první řadě na obecné vztahy s Evropou a vztahy mezi severskými státy, v druhé řadě to jsou pobaltské státy a Rusko. Na třetím místě stojí vztahy s mezinárodními organizacemi. (Finnish Government 2011b) Premiér Katainen vyhlásil kontinuitu v zahraniční i evropské politice, kdy se obě budou soustředit zejména na ekonomiku a obchod. (MFA 2011) Adaptace a socializace finských politických elit Evropeizace finského politického systému vedla dokonce k politickému tlaku na ústavní změnu a rozdělení pravomocí mezi hlavu státu a předsedu vlády. Evropeizace proběhla i v rovině administrativy, kdyţ byly mnohonásobně rozšířeny úkoly pracovníků ministerstev v souvislosti se vstupem do EU. (Tiilikainen 2003) Tiilikainenová upozorňuje na fakt, ţe mnohem více se evropeizace dotkla elit v rámci obchodních kruhů, které si přímo v Bruselu vybudovaly své zastoupení a velmi snadno se adaptovaly na evropské prostředí. Co se týče politické elity, tato byla rozdělena na elitu v rámci EP, kde se poslanci EP postupně aktivně zapojovali do eurostran, dále potom na politickou elitu v rámci národního parlamentu, konkrétně členy Velkého výboru, kteří přicházeli do

65

kontaktu s evropskou legislativou nejčastěji. (Tiilikainen 2003) Teija Tiilikainenová hodnotí i roli médií, jakoţto socializačního a edukačního kanálu, jeţ ve Finsku zaujala veskrze pozitivní přístup k evropské integraci, čímţ přispěli i k veřejnému mínění. Mírně roztříštěný obraz evropeizace elity je ve Finsku způsoben zejména předpokladem, ţe země bude konstruktivním a aktivním členem Unie, tzv. rolemodelem,

5.3.3 Dílčí závěr Z politických stran jsou všechny hlavní strany pro-evropeizační, zejména SDP a Kok., rezervovanější pozici zastávala Strana středu a euroskeptickou pozici si nadále drţí opoziční Praví Finové.

V případě ČR zastává prakticky kaţdá relevantní strana

odlišný zahraničněpolitický preferenční postoj. Pro-evropeizační jsou ČSSD, Top 09 a KDU-ČSL, zatímco vládní strana ODS je povaţována za stranu euroskeptickou. Ve Finsku je evropeizace elit spojována zejména s proměnou institucí, v rámci parlamentu to jsou členové Velkého výboru, kdo vykazuje nejvyšší salianci, stejně tak úředníci, jeţ se podíleli na předsednictví. V česku je patrná výrazněji rozdílná evropeizace českých politických elit a niţších úředníků. Proměna české politické elity a politických stran byla způsobena vstupem do EU, kdy se zejména niţší čeští úředníci a diplomaté začali více socializovat a evropeizovat. Evropeizace v případě politických elit na vyšší úrovni byla zprostředkována zejména českým předsednictvím v Radě v r. 2009. Patrné to je na zástupcích euroskeptické ODS, přestoţe se účastnila pouze poloviny předsednictví z důvodu vnitřní krize. V případě české diplomacie lze říci, ţe její povaha nebyla vţdy ovlivněna působením domácích hodnotových preferencí, ale spíše konformizujícím postojem ke vnějším, evropským, strukturám a tlaku na dodrţování hodnot EU. Podobný přístup je patrný i u Finska, od něhoţ se přímo očekává konstruktivní pozice a nutno dodat, ţe Finsko ji většinou samo nabízí, byť někdy ne zcela aktivně a otevřeně, jako v případě vzniku ESVČ a podpory VP ze strany ministra Stubba. I Finsko si udrţuje svoje priority, zejména spolupráci s nordickými a baltickými státy, a často se jimi zaštituje i v rámci EU. Je však moţné potvrdit předpoklad, ţe se Finsko chová jako role-model. Zda se ČR chová v oblasti vnějších vztahů a zahraniční politiky jako trouble-maker nebylo zcela potvrzeno, avšak dvě události spíše negativně ovlivnily obraz ČR v rámci Unie – dlouhý proces

66

ratifikace LS a výměna vlády uprostřed předsednictví. Na druhou stranu byla prokázána vysoká evropeizace niţších úředníků a v konečné důsledku částečně i politické elity, jeţ se nakonec alespoň částečně socializovala v rámci EU. Rok

Téma

2008

2009

2010

2011

2012

EU

50

47

42

41

31

ČR

59

55

50

45

30

FIN

52

52

50

53

41

EU

32

32

31

33

28

ČR

21

28

32

14

13

FIN

61

54

49

62

57

Důvěra

EU

34

32

29

32

28

v národní

ČR

16

20

12

12

9

parlament

FIN

66

60

55

66

59

Důvěra v EU

Důvěra ve vládu

Tab 7: Důvěra občanů. Vytvořeno autorkou dle European Commission 2012.

Indikátor veřejné podpory byl sledován v delším časovém úseku zahrnujícím období před vstupem LS v platnost i po, konkrétně se jednalo o jarní období let 2008 aţ 2012. Zkoumána byla důvěra občanů v EU, ve vládu a národní parlament. Ve Finsku byla podpora EU nadprůměrná v r. 2008, kdy dokonce stoupla o 8 % ve srovnání s podzimem 2007, V ČR panovala příznivá atmosféra na počátku r. 2010, zejména vysoká byla důvěra v EU, ale mírně nadprůměrné hodnoty v rámci EU dosahovala i podpora vlády. Tento fakt můţe být vysvětlen úřednickou vládou Jana Fischera v období 2009-2010, jeţ zemi přivedla k parlamentním volbám v r. 2010. Národní parlament se v ČR drţí stabilně velmi nízké podpoře, nejmenší ze tří zkoumaných institucí. Ve Finsku naopak rapidně narostla důvěra občanů ve vládu i v parlament v r. 2011, coţ můţe být rovněţ vysvětleno dubnovými volbami do Parlamentu. Finská vláda i Eduskunta si udrţely podporu i v následujícím období jara 2012, opět vzhledem k EU vysoce nadprůměrnou. Podpora vlády a parlamentu v České republice se naopak ve

67

sledovaném období po r. 2010 sniţovala, mírně se sníţila i podpora EU, poměrně markantním rozdílem potom mezi roky 2011 a 2012. Jelikoţ průzkum veřejného mínění vztahující se k zahraničněpolitickým otázkám nebyl ve sledovaném období soustavně prováděn, nebo nebyl aplikován na obě země současně, byly z otázek vztahujících se k zahraniční politice, roli EU ve světě a delegacím EU byly sledovány výběrově tyto: Jaro 2008: V jaké oblasti byste rádi zachovali rozhodování na národní úrovni a naopak jaké byste přenechali společnému rozhodování v EU? Moţnost „obrana a zahraniční politika“ se umístila, mj. hned za „bojem s terorismem“, druhá v rámci ČR. Tuto politiku by ponechalo na úrovni ČR pouze 26 %, zatímco 72 % by ji přeneslo na EU. Průměr EU se pohyboval kolem 65 % pro přenesení na úroveň EU. Jaro 2009: Jaké aspekty evropské integrace by bylo dobré zdůraznit? Odpověď „zahraniční politiku“ zvolilo celkem 11 % respondentů v celé EU, 9 % v ČR, a 8 % ve Finsku. Podzim 2009: Jaké jsou dvě nejvíce důležité oblasti evropské integrace? Moţnost „obrana a zahraniční záleţitosti“ dosahovala přibliţných hodnot v EU, v ČR i ve Finsku, jednalo se o pouhá 1-2 %. Na jaře 2010 byla na stejnou otázku odpověď dokonce jen 0-1 %. V období jara 2011 byla na tuto otázku nabídnuta odpověď „vnější vliv“, kterou zvolili mezi 1-2 % respondentů. Jaro 2010: Jaký prvek pomůže posílit pocit evropského občanství? Moţnost ambasády EU ve třetích zemí dosáhla v EU 7 %, v ČR 4 %, naopak ve Finsku 9 %. Jaro 2012: Jaký je pozitivní výstup EU? Odpověď „politický a diplomatický vliv ve světě“ dosáhla v EU 21% podpory, v ČR 20 % a ve Finsku pouhých 15 %. (Eurobarometr 2012) Tyto otázky vztahující se k tématu předkládané práce – tedy roli EU ve vnějších vztazích – ukazují, ţe oblast zahraniční politiky nehraje v ţivotě respondentů tak důleţitou roli jako jiné politiky EU. Dá se však vysledovat tendence v případě ČR 1) projevující větší důvěru v EU neţ v národní instituce, 2) tíhnoucí směrem k podpoře přenesení záleţitostí SZBP na úroveň EU a 3) podporující politický a

68

diplomatický vlivu EU. V případě Finska 1) vysokou podporu vládě a parlamentu, 2) klesající důvěru v EU, přesto stále nadprůměrnou v rámci EU, a 3) zahraniční politika a společné diplomacie jako potenciál k prosazování cílů evropské integrace, např. evropského občanství, avšak zaujímající okrajovou pozici na úkor jiných politik a zájmů.

6 ZHODNOCENÍ Proces vytváření evropské zahraniční politiky je specifickým v několika ohledech. Zahrnuje proces spolupráce mezi různorodými aktéry od malých států po velké, od nových členských zemí po staré, od zavedených členů Unie po právě přistoupivší. Proces vytváření SZBP je mezivládní, avšak na mnoha dalších aktivitách v rámci vnějších vztahů, jakými jsou například rozšíření či rozvojová spolupráce, se podílí Komise a vytváří tak oblast společných vnějších politik. Přesto si členské státy si ponechávají jistou míru nezávislosti, jeţ je tvořena zejména relativně malým počtem legislativním opatření, jeţ se na zahraniční politiku na obou úrovních – evropské i domácí – vztahují. Bez SZBP by neexistovala spolupráce členských zemí v takovém rozsahu a nebyla by zde taková rovnováha mezi centrálními a periferními hráči. Například existence SBOP přiměla státy historicky se přiklánějící k neutrálnímu postoji

v zahraničních

vztazích,

jakým

je

i

Finsko,

přehodnotit

přístup

k mezinárodním vztahům. V předkládané diplomové práci byl pominut scénář, ţe by stát nebyl evropeizací dotknut, jelikoţ ani jeden stát se nestaví proti SZBP. Pro hodnocení míry dosaţeného stupně evropeizace proto byla zvolena škála: určitě ano, spíše ano, spíše ne, určitě ne. V rámci práce se autorka snaţila rozlišovat mezi faktory, které přispívají k evropeizaci zahraniční politiky členských států, a tím ovlivňují její diplomacii, a ostatními faktory způsobujícími změnu. Evropeizace se však zcela nepochybně dotýká zahraniční politiky v rámci EU. Ve vztahu ke třetím zemím lze evropeizaci spatřovat pouze v její části týkající se SZBP a vnějších politik EU, například obchodní či rozvojové, avšak s ohledem na LS se prostor nedotčený evropeizací zmenšuje. Evropeizace zasahuje aktéry, nástroje i priority zahraniční politiky.

69

Jak naznačují dílčí závěry komparace evropeizace tří dimenzí politiky – institucí, procesů a nástrojů zahraničních politik – u obou zemí došlo v dílčích částech ke změně vlivem EU. V případě Finska je moţné povaţovat ústavní změnu a silnější socializaci elit za znak, ţe došlo k výraznější změně v oblasti reprezentace ve vnějších záleţitostech státu. Co se týče směru a rozsahu vnitřních změn, je dosaţený stupeň evropeizace hodnocen na základě typologie Börzelové a Risseho, kdy je v případě České republiky konstatována částečná změna, a u Finska částečná změna na pomezí s výraznou změnou.

Kritérium

Míra vlivu evropeizace

ČR

Určitě ano Socializace elit

Spíše ano

Finsko x

x

Spíše ne Určitě ne Určitě ano

Byrokratická

Spíše ano

reorganizace

Spíše ne

x

x

Určitě ne Určitě ano Ústavní změna

Spíše ano

x x

Spíše ne Určitě ne Určitě ano

Nárůst veřejné podpory

Spíše ano

x

x

Spíše ne Určitě ne Tab. 8: Dosaţená míra evropeizace. Vytvořeno autorkou.

70

7 ZÁVĚR Přestoţe přináší Lisabonská smlouva několik změn týkajících se vnější činnosti Unie, nejvíce viditelnými v oblasti reprezentace se staly dvě institucionální změny, a to zavedení funkce vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku a ESVČ. Menší roli sehrála i reforma stávajících institucí, zejména zavedení pozice stálého předsedy ER, reforma Rady v souvislosti s vytvořením FAC a GAC, či redefinování úlohy Komise ve vnějších politikách dle SFEU. Jestliţe chce EU jednat jako skutečný globální aktér, pak musí zajistit soudrţnost jednotlivých sloţek evropské politiky vnějších vztahů, a to jak při tvorbě a přijímání rozhodnutí, tak i v jejich společném prosazování. Jasně by měly být odděleny pravomoci jednotlivých aktérů, zejména předsedy ER a Rady, potaţmo VP. Oblast vnějších vztahů v evropské i národní rovině lze povaţovat za zajímavé téma, jeţ se pokusila představit i tato práce. Koncept evropeizace lze povaţovat za vhodný teoretický rámec pro zachycení vztahu těchto dvou rovin. Téma této diplomové práce pak v sobě odkazuje na několik dílčích aspektů, jeţ by zaslouţily větší pozornost, například roviny uploadingu a crossloading. Předkládaná diplomová práce si kladla za cíl analyzovat pouze proces downloading, přičemţ si je autorka vědoma limitů svého výzkumu, zejména častého vybočení z časového rámce pro výzkum. Tím však bylo pouze dokázáno, ţe proces evropeizace je nutné zařadit do rámce členství státu v EU, včetně předvstupního procesu, kdy proběhly významné změny. Cíl předkládané diplomové práce byl naplněn, kdyţ v rámci analýzy změn přinesených LS byli identifikováni aktéři a jejich kompetence dle jednotlivých fází procesu vytváření politiky. Na základě analýzy konceptu evropeizace byly stanoveny indikátory evropeizace národní roviny diplomacie. Tyto indikátory byly zkoumány na případu Finska a ČR v rovině tří dimenzí politiky a dle čtyř indikátorů, čímţ byly zodpovězeny dílčí výzkumné otázky. K naplnění indikátorů došlo, v závěrečné kapitole zhodnocení byla proto konstatována dosaţená míra evropeizace. Tím byla zodpovězena hlavní výzkumná otázka, tedy ţe v případě obou zemí došlo k částečné změně, v případě Finska tíhnoucí ke změně významné, zejména z důvodu ústavní změny. Rovněţ bylo potvrzeno tvrzení, ţe proces evropeizace byl započat v předvstupní fázi, kdy ovlivnil zejména podobu polities a policies. Tato adaptace proběhla v případě Finska během tří let před vstupem roku 1995, u ČR byl proces s přihlédnutím k předvstupním fázím delší, avšak vrchol adaptace nastal těsně před

71

vstupem v roce 2004. V rámci politics mělo u obou zemí vliv první předsednictví v Radě, jeţ u Finska proběhlo v r. 1999 a v případě ČR v r. 2009. Oblast vnějších vztahů a SZBP se ukázala jako zajímavé, téma, doposud probádané pouze v dílčích částech, zejména v období po LS, kdy byly hodnoceny změny, které Lisabonská smlouva přináší, či proces vzniku Sluţby, ale nebyly natolik zkoumány reálné dopady vytváření a prosazování zahraniční politiky EU a jejich dopad na členské státy.

72

8 SEZNAM LITERATURY A ZDROJŮ Všechny elektronické zdroje byly revidovány k 17.12.2012.

8.1 Primární zdroje 8.1.1 Primární dokumenty a prohlášení 1) Amsterodamská smlouva. 1997. „Treaty of Amsterdam amending the Treaty on European Union, the Treaties establishing the European Communities and certain related acts”. Official Journal of the European Union 40, č. C 340, 1-144. (http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:C:1997:340:FULL:EN:PDF). 2) CVVM 2012. „Stranické preference a volební model v listopadu 2012.“ (http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c1/a6915/f3/pv1211 28.pdf ). 3) ČSSD 2012. „Dlouhodobý program ČSSD.“ (http://www.cssd.cz/data/files/cssddlouhodoby-program.pdf). 4) Deník referendum 2010. „Nečas ţádá tajemníka pro EU, Schwarzenberg to odmítá.“ 18.11.2010. (http://www.denikreferendum.cz/clanek/7379-necas-zadatajemnika-pro-eu-schwarzenberg-to-odmita ). 5) Eduskunta 2012a. „ EU-affairs in Parliament.“ (http://web.eduskunta.fi/Resource.phx/parliament/aboutparliament/euaffairs/index.htx ). 6) Eduskunta 2012b. „Parliament’s Rule of Procedure.“ (http://web.eduskunta.fi/dman/Document.phx?documentId=yt31112122225889&c md=download ). 7) EEAS 2010. „Council decision of 26 July establishing the organisation and functioning of the European External Action Service (2010/427/EU).“ (http://www.eeas.europa.eu/background/docs/eeas_decision_en.pdf ). 8) EEAS 2012. „EU Special Representatives.“ (http://eeas.europa.eu/policies/euspecial-representatives/index_en.htm ). 9) Election resources 2011. „Elections to the Finnish Eduskunta (Parliament) Results Lookup.“ (http://electionresources.org/fi/eduskunta.php?election=2011). 10) EurActiv 2009. „Irsko dokončilo ratifikaci, čeká se uţ jenom na nás.“ 16.10.2009. (http://www.euractiv.cz/print-version/clanek/lisabon-irsko-dokoncilo-ratifikaciceka-se-jiz-pouze-na-cr-006630 ). 11) EurActiv 2010a. „Belgické předsednictví v Radě EU.“ 2.7.2010. (http://www.euractiv.cz/evropske-instituce/analyza/belgicke-predsednictvi-v-radeeu-007688). 73

12) EurActiv 2010b. „Post ministra pro EU se otřásá v základech.“ 7.6.2010. (http://www.euractiv.cz/cr-v-evropske-unii/clanek/post-ministra-pro-eu-se-otrasav-zakladech-007587 ). 13) European Commission 2012. „Eurobarometer“. (http://ec.europa.eu/public_opinion/archives/eb_arch_en.htm). 14) European Union at United Nations 2012. (http://www.euun.europa.eu/articles/en/article_458_en.htm). 15) Euroskop 2010. „Ministr pro EU byl v různých formách ve třech kabinetech.“ 5.6.2010. (https://www.euroskop.cz/38/16572/clanek/ministr-pro-eu-byl-vruznych-formach-ve-trech-kabinetech/ ). 16) Finland’s EU Presidency 2006. (http://www.eu2006.fi/EN_GB/INDEX.HTM). 17) Finnish government 2011a. „Division of responsibilities between ministers.“ (http://valtioneuvosto.fi/hallitus/tyonjako/en.jsp ). 18) Finnish government 2011b. „Government Programme.“ (http://valtioneuvosto.fi/hallitus/hallitusohjelma/en.jsp ). 19) Jednací řád PS. Z. č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. ÚZ č. 915, Ostrava: Sagit, právní stav k 20.8.2012. 20) KDU-ČSL 2006. „Volební program.“ (http://www.sojdrova.cz/storage/volebni_program2006_2010.pdf ). 21) Kokoomus 2012. Oficiální stránky Národní koaliční strany: (http://www.kokoomus.fi/). 22) Lehne, S. 2012. „The Review of the European External Action Service in 2013.“ Carnegie Europe. (http://carnegieeurope.eu/strategiceurope/?fa=50020 ). 23) MFA 2009. „Foreign Minister Stubb: The Lisbon Treaty a breather for the Union.“ 30.11.2009. (http://formin.finland.fi/public/default.aspx?contentid=181415&nodeid=15148&c ontentlan=2&culture=en-US ). 24) MFA 2010a. “Track opened for Ashton and the EU foreign policy at Saariselkä.”15.3.2010. (http://formin.finland.fi/public/default.aspx?contentid=188055&nodeid=15148&c ontentlan=2&culture=en-US ). 25) MFA 2010b. „Foreign Minister Stubb: Implementation of EU foreign policy needs more money.“ 27. 4. 2010. (http://formin.finland.fi/public/default.aspx?contentid=191066&nodeid=15148&c ontentlan=2&culture=en-US ). 26) MFA 2010c. „Prime Minister Kiviniemi considers Finland’s EU policy successful.“ 25.8.2010. (http://formin.finland.fi/public/default.aspx?contentid=199119&nodeid=15148&c ontentlan=2&culture=en-US ). 27) MFA 2010d. „Top posts for Finns announced in the Foreign Affairs Council.“ 15.6.2010.

74

(http://formin.finland.fi/public/default.aspx?contentid=194799&nodeid=15148&c ontentlan=2&culture=en-US ). 28) MFA 2011. „Katainen stressed an active approach and continuity in foreign policy.“ 29.6.2011. (http://formin.finland.fi/public/default.aspx?contentid=224030&nodeid=15148&c ontentlan=2&culture=en-US). 29) MFA 2012a. „Team Finland: Setting the bar high.“ 12.9.2012. (http://formin.finland.fi/Public/default.aspx?contentid=257421&nodeid=15145&c ulture=en-US ). 30) MFA 2012b. „Organisation.“ (http://formin.finland.fi/public/default.aspx?nodeid=15130&contentlan=2&cultur e=en-US ). 31) MFA 2012c. „Diplomatic mission cooperation discussed in Foreign Ministers meeting between Finland and Estonia.“ 2.4.2012 (http://formin.finland.fi/public/default.aspx?contentid=245755&nodeid=15148&c ontentlan=2&culture=en-US ) 32) MFA 2012d. „Restructuring of Finnish diplomatic missions continues.“ 1.8.2012. (http://formin.finland.fi/public/default.aspx?contentid=254432&nodeid=15148&c ontentlan=2&culture=en-US ). 33) Ministry of Justice 2012. „Amendments to the Constitution enter into force in the beginning of March.“ 28.2.2012. (http://www.om.fi/en/Etusivu/Ajankohtaista/Uutiset/Uutisarkisto/Uutiset2012/132 4022393587). 34) MZV 2011. „Koncepce české zahraniční politiky.“ (http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/vyrocni_zpravy_a_dokumenty/konc epce_zahranicni_politiky_ceske.html ). 35) PSP ČR 2012a. „Výbor pro evropské záleţitosti.“ (http://www.psp.cz/sqw/hp.sqw?k=509 ). 36) PSP ČR 2012b. „Zahraniční výbor.“ (http://www.psp.cz/sqw/hp.sqw?k=3309 ). 37) SDP 2012. Oficiální stránky Sociální-demokracie Finska: (http://www.sdp.fi/en). 38) Senát ČR 2012a. „Meziparlamentní spolupráce.“ (http://www.senat.cz/senat/evropa/meziparlamentni/index.php?ke_dni=26.6.2011 &O=8 ). 39) Senát ČR 2012b. „Parlamentní kontrola.“ (http://www.senat.cz/senat/evropa/zakladni/nasenatu.php?ke_dni=6.8.2010&O=8) 40) Senát ČR 2012c. „Práce ve výborech.“ http://www.senat.cz/senat/evropa/vybory/index.php?ke_dni=16.12.2012&O=9 ). 41) Smlouva o Evropské unii. Zákoník Evropské právo, ÚZ č.764, Ostrava: Sagit, právní stav k 18.1.2010.

75

42) Smlouva o fungování Evropské unie. Zákoník Evropské právo, ÚZ č.764, Ostrava: Sagit, právní stav k 18.1.2010. 43) Smlouva o Ústavě pro Evropu. Úřední věstník Evropské unie 47, č. C 310. (http://eur-lex.europa.eu/JOHtml.do?uri=OJ:C:2004:310:SOM:CS:HTML). 44) Statut výboru pro EU (2010). (http://www.vlada.cz/assets/ppov/veu/statutVyboru-pro-EU.pdf ). 45) The Finnish Presidency of the EU 1999. (http://web.archive.org/web/20080404003927/http://presidency.finland.fi/). 46) The president of the Republic of Finland 2012. Former presidents of the Republic of Finland. (http://www.tpk.fi/public/default.aspx?nodeid=44829&contentlan=2&culture=enUS). 47) TOP 09 2010. „Volební program TOP 09 pro volby do Poslanecké sněmovny.“ (http://www.top09.cz/proc-nas-volit/volebni-program/volebni-program-2010/ ). 48) True Finns 2012. Oficiální stránky Pravých Finů: (http://www.perussuomalaiset.fi/). 49) UN 2012. „Argentina, Australia, Luxembourg, Republic of Korea and Rwanda obtain non-permanent seats on UN Security Council.” (http://www.un.org/apps/news/story.asp?NewsID=43320&Cr=Security+Council& Cr1=#.UNAZyaU7_-B). 50) UNRIC (2010). „How the European Union and the United Nations cooperate.“ (http://www.unric.org/html/english/pdf/Leporello_EU-VN_e.pdf ). 51) Ústava ČR. Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. ÚZ č. 915, Ostrava: Sagit, právní stav k 20.8.2012. 52) Ústava Finska. Z. č. 731/1999, právní stav k 1.3.2012. (http://www.finlex.fi/fi/laki/kaannokset/1999/en19990731.pdf ) 53) Vláda ČR 2010a. „Jednací řád Výboru pro EU.“ (http://www.vlada.cz/assets/ppov/veu/jednaci_rad_v-eu_2009.pdf ). 54) Vláda ČR 2010b. „Koaliční smlouva.“ (http://vlada.cz/assets/mediacentrum/dulezite-dokumenty/koalicni_smlouva_ods_top09_vv.pdf ). 55) Vláda ČR 2010c. „Programové prohlášení vlády.“ 4.8.2010. (http://www.vlada.cz/assets/media-centrum/dulezitedokumenty/Programove_prohlaseni_vlady.pdf). 56) Vláda ČR 2011. „Češi povedou delegace EU v Súdánu a Guyaně.“ 10.8.2011 (http://vlada.cz/cz/evropske-zalezitosti/aktualne/cesi-povedou-delegace-eu-vsudanu-a-guyane-86522/). 57) Vláda ČR 2012a. „Koaliční smlouva.“ (http://vlada.cz/assets/mediacentrum/dulezite-dokumenty/Koalicni-smlouva-10-4-12.pdf ). 58) Vláda ČR 2012b. „Legislativní rada vlády.“ (http://www.vlada.cz/cz/ppov/lrv/legislativni-rada-vlady-25264/ ).

76

59) Vláda ČR 2012c. „Evropské záleţitosti.“ (http://www.vlada.cz/cz/evropskezalezitosti/evropske-zalezitosti-86030/). 60) Zpráva předsednictví 14930/09. 2009. http://register.consilium.europa.eu/pdf/cs/09/st14/st14930.cs09.pdf

8.1.2 Rozhovory 61) Konzultace k zasedání ECOFIN na Ministerstvu financí Finska, 14.9.2011. 62) Rozhovor s obchodním radou a II. tajemníkem velvyslanectví ČR v Helsinkách panem Janem Maruškou, Helsinky, 25.6.2012. 63) Rozhovor s pracovníkem velvyslanectví ČR ve Finsku, Helsinky, 16.9.2011. 64) Rozhovor s vedoucím odboru EU Ministerstva financi Finska, panem Martti Anttinenem, Helsinky, 14.9.2011. 65) Semináře na University of Helsinki a Ministerstvu zahraničních věcí Finska, 15. – 26.8.2011.

8.2 Sekundární literatura 8.2.1 Monografie a studie 66) Bache, I., George, S. and Bulmer, S. 2011. Politics in the European Union. New York: Oxford University Press. 67) Börzel, T. 2003. Environmental Leaders and Laggards in the European Union. Why There is (Not) a Southern Problem. London: Ashgate. 68) Drulák, P. a Druláková, R. 2007. Tvorba a analýza zahraniční politiky. Praha: VŠE. 69) Drulák, P. a Kratochvíl, V. 2009. Encyklopedie mezinárodních vztahů. Praha: Portál. 70) Featherstone, K. and Papadimitrou, D. 2008. The Limits of Europeanization. Reform Capacity and Policy Conflict in Greece. London: Palgrave Macmillan. 71) Gross, E. 2011. The Europeanization of National Foreign Policy: Continuity and Change in European Crisis Management. London: Palgrave Macmillan. 72) Hix, S. 2005. The Political System of the European Union. 2nd ed. Hampshire: Palgrave. 73) Kaniok, P. 2008. Předsednictví Rady EU. Příběh půlstoletí .


77

74) Ladrech, R. 2010. Europeanization and national politics. London: Palgrave Macmillan. 75) Palosaari, T. 2011. The Art of Adaptation. A Study on the Europeanization of Finland’s Foreign and Security Policy. Tampere: Tampere Peace Research Institute & Tampere University Press. 76) Piris, J. C. 2010. The Lisbon Treaty. A Legal and Political Analysis. New York: Cambridge University Press. 77) Říchová, B. 2000. Přehled moderních politologických teorií. Praha: Portál. 78) Soronsen, G. 2005. Stát a mezinárodní vztahy. Praha: Portál. 79) Svoboda, P. 2010. Právo vnějších vztahů EU. Praha: C.H.Beck. 80) Terpan, F. 2010. La politique étrangère de sécurité et de défense de l’Union européenne. Paris: La documentation Française. 81) Veselý, Z. 2011. Diplomacie: teorie, praxe, dějiny. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. 82) Waisová, Š. 2011. Tíha volby: Česká zahraniční politika mezi principy a zájmy. Praha: Ústav mezinárodních vztahů. 83) Zemanová, Š. 2008. Evropeizace zahraniční politiky v oblasti lidských práv. Praha: Oeconomica.

8.2.2 Články ve sbornících a sborníky 84) Bindi, F. and Shapiro, J. 2010. „EU Foreign Policy: Myth or Reality?“ In The Foreign Policy od the European Union. Assessing Europe’s Role in the World. Bindi, F. (ed.) Washington: The Brooking Institution. s. 339-348. 85) Börzel, Tanja; Risse, Thomas 2003. “Conceptualizing the Domestic Impact of Europe." In The Politics of Europeanization. Featherstone, K. and Radaelli, C. M. (eds.) Oxford: Oxford University Press. s. 57-80. 86) Braun, M. 2010. „The Czech Republic as an EU-member: Four Dimensions of Europeanization.“ In The Czech and Slovenian EU presidencies in a comparative perspective. Drulák, P., Šabič, Z., (eds.) Dordrecht: Republic of Letters. s. 21-36. 87) Bulmer, S. and Radaelli, C. M. 2005. „The Europeanization of National Policy.“ In The Member States of the European. Bulmer, S. and Lequesne, Ch. (eds.) Oxford: Oxford University Press, s. 338-359. 88) Cowles, M.G. and Risse, T. 2001. „Transforming Europe: Conclusions.“ In Transforming Europe: Europeanization and Domestic Change. Caporaso, J.A., Cowles, M.G. and Risse, T. (eds.) Ithaca, NY: Cornell University Press. s. 217261. 89) Cowles, M.G., Caporaso, J.A and Risse, T. 2001. Europeanization and Domestic Change: Introduction. In Transforming Europe: Europeanization and Domestic Change. Caporaso, J.A., Cowles, M.G. and Risse, T. (eds.) Ithaca, NY: Cornell University Press. s. 1-20.

78

90) Dančák, B., Fiala, P. a Hloušek, V. 2005. „Evropeizace: Pojem a jeho konceptualizace.“ In Evropeizace: nové téma politologického výzkumu. Dančák, B., Fiala, P. a Hloušek, V. (eds.) Brno: MPÚ. s. 11-25. 91) Drulák, P. 2008a. „Kvalitativní výzkum – standardy, rétorika a logika.“ In: Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Drulák, P. (ed.) Praha: Portál. s. 227-240. 92) Drulák, P. 2008b. „Česká zahraniční politika mezi internacionalismem a atlantismem.“ In: Česká zahraniční politika v roce 2007. Kořan, M. (ed.) Praha: Ústav mezinárodních vztahů. s. 395-402. 93) Eeckhout, P. 2012. „The EU’s Common Foreign and Security Policy after Lisabon: From Pillar Talk to Constitutionalism.“ In EU Law after Lisabon. Biondi, A., Eeckhout, P. and Ripley, S. Oxford: Oxford University Press. s. 265291. 94) Featherstone. K. 2003. „Introduction: In the Name of „Europe“. In The Politics of Europeanization. Featherstone, K. and Radaelli, C. M. (eds.) Oxford: Oxford University Press. s. 3-26. 95) Fiala, V. (ed.) 2007. Teoretické a metodologické problémy evropské integrace. Olomouc: Periplum. 96) Handl, V. 2009. „Česká politika vůči Spolkové republice Německo: od normalizace k evropeizaci.“ In Česká zahraniční politika v zrcadle sociálněvědního výzkumu. Kořan, M. (ed.) Praha: Ústav mezinárodních vztahů. s. 19-43. 97) Haukkala, H. and Ojanen, H. 2011. „The Europeanization of Finnish foreign policy.“ In National and European Foreign Policy: Towards Europeanization. Wong, R. and Hill, Ch. (eds.) London: Routledge. s. 149-166. 98) Haverland, M. 2007. „Methodology.“ In Europeanization: New Research Agendas. Graziano, P. and Vink, M. P. (eds.) London: Palgrave-Macmillan. s. 5970. 99) Hill, Ch. and Wong,R. 2011a. „Introduction.“ In National and European Foreign Policy: Towards Europeanization. Wong, R. and Hill, Ch. (eds.) London: Routledge. s.1-17. 100) Hill, Ch. and Wong,R. 2011b. „Many actors, one path? The meaning of Europeanization in the context of foreign policy.“ In National and European Foreign Policy: Towards Europeanization. Wong, R. and Hill, Ch. (eds.) London: Routledge. s. 210-232. 101) Hrabálek, M., Majerčík, L. a Smekal, H. 2009. „Česká republika a lidská práva ve vnějších vztazích Evropské unie.“ In Česká zahraniční politika v zrcadle sociálně-vědního výzkumu. Kořan, M. (ed.) Praha: Ústav mezinárodních vztahů. s. 149-163. 102) Kaniok, P. 2003. „Čtvrté rozšíření: Rakousko, Finsko, Švédsko.“ In Rozšiřování ES/EU. Fiala, P. a Pitrová, M. (eds.) Brno: Mezinárodní politologický ústav. s. 88-107. 103) Karlas, J. 2008. „Komparativní případová studie.“ In Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Drulák, P. (eds.) Praha: Portál. s. 62-91. 79

104) Kořan, M. 2009. „Česká zahraniční politika a její výzkum.“ In Česká zahraniční politika v zrcadle sociálně-vědního výzkumu. Kořan, M. (ed.) Praha: Ústav mezinárodních vztahů. s. 11-15. 105) Krutílek O. a Kuchyňková P. 2006. „ODS a evropská integrace.“ In Občanská demokratická strana a česká politika: ODS v českém politickém systému v letech 1991-2006. Balík, S. (ed.) Brno: CDK 2006. s. 159-174. 106) Matějková, Š. 2010. „From Making Troubles to Compliance: The Ratification of the Lisbon Treaty and the Czech EU Presidency.“ In The Czech and Slovenian EU presidencies in a comparative perspective. Drulák, P. a Šabič, Z., (eds.) Dordrecht: Republic of Letters. s.55-72. 107) Mrklas, L. 2006. „ODS a zahraniční politika 1991-2006: profil, priority, programové dokumenty.“ In 15 let zahraniční politiky ODS. Mrklas, L. a Klíč, Z. (eds.) Praha: Cevro 2006. s. 46-68. 108) Ojanen, H. (ed.) 2000. Non-Alignment and European Security Policy: Ambiguity at Work. Helsinki: Ulkopoliittinen Instituutti. 109) Peters, D. and Wagner, W. 2011. „Common Foreign and Security Policy“ In Policies within the EU Multi-Level System. Instruments and Strategies of European Governance. Heinelt, H. and Knodt, M. (eds.) Baden-Baden: Nomos Verlagsgesellschaft. 110) Radaelli, C. 2003. „The Europeanization of Public Policy.“ In The Politics of Europeanization. Featherstone, K. and Radaelli, C. (eds.) Oxford: Oxford University Press. s. 27-56. 111) Štouračová, J. (ed.) 2010. Ekonomická dimenze české diplomacie a její aplikace ve vztahu k zemím západního Balkánu. Praha: Professional Publishing. 112) Veselá, V. 2010. „Human Rights Promotion: Czech Republic and the EU.“ In The Quest for the National Interest. A Metodological Reflection on Czech Foreign Policy. Drulák, P. a Braun, M. (eds.) Frankfurt am Main: Peter Lang. s. 161-180. 113) Weiss, T. a Řiháčková, V. 2009. „Co je to multilateralismus? Konceptualizace pojmu multilateralismus v české zahraniční politice.“ In Česká zahraniční politika v zrcadle sociálně-vědního výzkumu. Kořan, M. (ed.) Praha: Ústav mezinárodních vztahů. s. 56-74. 114) Wouters, J., Coppens, D. and De Meester, B. 2008. „The European Union’s External Relations after the Lisbon Treaty.“ In The Lisbon Treaty. EU Constitutionalism without a Constitutional Treaty? Griller, S. and Ziller, J. (eds.) Wien: Springer. s. 143-203.

8.2.3 Články v časopisech 115) Adebahr, C. 2011. „Working inside out: what role for Special Envoys in the European External Action Service.“ European Policy Centre. (http://www.epc.eu/documents/uploads/pub_1216_working_inside_out.pdf).

80

116) Balfour, R., Bailes, A. and Kenna, M. 2012. „The European External Action Service at work. How to improve EU foreign policy.“ EPC Issue paper no. 67. (http://www.epc.eu/pub_details.php?cat_id=2&pub_id=1399&year=2012). 117) Bindi, F. 2011. One Year On: Assesing the European Foreign Policy and the European External Action Service. Brown Journal of World Affairs vol. 17, no. 2. s.125-137. (http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?sid=6cac495de781-4925-b0bc-750c164940b5%40sessionmgr12&vid=1&hid=104 ). 118) Börzel, T. A. 2003. „How the European Union Interacts with its Member States.“ Reihe Politikwissenschaft, No. 93. Wien . s. 15-16. 119) Börzel, T. A. 1999. „Towards Convergence in Europe? Institutional Adaptation to Europeanization in Germany and Spain.“ Journal of Common Market Studies. Vol. 39, no. 4, s. 573–596. 120) Börzel, T. A 2000. „Why there is no Southern Problem. On Environmental Leader and Laggards in the EU.“ Journal of European Public Policy. Vol. 7, no. 1. s. 141-162. 121) Börzel, T. A. 2002. „Pace-Setting, Foot-Dragging, and Fence-Sitting: Member State Responses to Europeanization.“ Journal of Common Market Studies. Vol. 4O, no. 2. s. 193-214. (http://web.grinnell.edu/courses/pol/f02/pol29501/Borzel%20%20Member%20State%20Responses%20to%20Europeanization.pdf). 122) Börzel, T. A. and Risse, T. 2000. „When Europe Hits Home: Europeanization and Domestic Change. European Integration.“ European Integration on-line Papers Vol. 4, no. 15. (http://eiop.or.at/eiop/texte/2000-015a.htm). 123) Braun, M. 2012. „Potřebujeme kamenná velvyslanectví? Analýza alternativních typů diplomatických zastoupení.“ Ústav mezinárodních vztahů. Policy paper. (http://www.dokumenty-iir.cz/Braun/PP_Braun.pdf). 124) Caporaso, J.A. 2007. „The promises and pitfalls of an endogenous theory of institutional change: A comment.“ West European Politics, vol. 30, no. 2. s. 392404. (http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?sid=742c794e-eb3c42dc-bd43-f855fe34d55a%40sessionmgr114&vid=1&hid=104). 125) Drulák, P., Kořan, M. a Růţička, J. 2008. „Aussenpolitik in Ostmitteleuropa: Von Universalisten, Atlantikern, Europäern und Souveränisten.“ Osteuropa. Vol. 58, no. 7. s. 139-152. 126) Duke, S. 2009. „Providing for European-Level Diplomacy after Lisbon: The Case of the European External Action Service.“ The Hague Journal of Democracy no. 4. s. 211-233. (http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=1&hid=15&sid=2514d 565-98b4-43db-9154-03a0ec67823e%40sessionmgr4). 127) Forsberg, T. 2001. „One Foreign Policy or Two? Finland’s New Constitution and European Policies of Tarja Halonen and Paavo Lipponen.“ Northern

81

Dimensions. (http://www.mv.helsinki.fi/home/tforsber/constitutionforeignpolicy.pdf ) 128) Hall, P. and Taylor, R. 1996. „Political Science and the Three New Institutionalisms”. Political Studies. Vol. 44. s. 936-957. 129) Hillion, Ch. and Lefebvre, M. 2010. „The European External Action Service: towards a common diplomacy?“ Fondation Robert Schuman. European Issue no. 184. (http://www.robert-schuman.eu/doc/questions_europe/qe-184-en.pdf ). 130) Hooghe, L. and Marks, G. 2001. Types of Multi-Level Governance. European Integration online Papers. Vol. 5 no. 11. (http://eiop.or.at/eiop/texte/2001011a.htm). 131) Kaczynski, M. 2011. „Swimming in Murky Waters: Challenges in Developing the EU's External Representation.“ The Finnish Institute of International Affairs. Briefing Paper no.88. (http://www.fiia.fi/en/publication/211/ ). 132) Karlas, J. 2011. „Národní parlamenty a kontrola záleţitostí EU: typologická perspektiva.“ Středoevropské politické studie, vol. 13, no. 4, podzim 2011. (http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=476 ). 133) Ladrech, R. 1994. „Europeanization of Domestic Politics and Institutions: The Case of France.“ Journal of Common Market Studies. Vol. 32, no. 1. s. 69-88. 134) Leigh, P. 2011. „EU wins new powers at UN, transforming global body.“ EU Observer. 3.5.2011. (http://euobserver.com/foreign/32262) 135) MacShane, D. 2010. „Europe agrees to disagree on foreign policy.“ Newsweek. 12.4.2010. Vol .155, no. 15. (http://web.ebscohost.com.ezproxy.muni.cz/ehost/detail?vid=2&hid=106&sid=7a d81a90-e004-4aa6-854c380dbfff3fcb%40sessionmgr104&bdata=JnNpdGU9ZWhvc3QtbGl2ZQ%3d%3d #db=a9h&AN=48982860) 136) Nivet, B. 2011. „Europeanizing European foreign policies by forginf European diplomats? The European External Action Service (EEAS) beyond the institutional question: The human resources challenge to the Europeanization of foreign, security and defence policy.“ Institut de relations internationales et stratégiques. Working paper. (http://www.iris-france.org/docs/kfm_docs/docs/2011-07-12-eeas-bastiennivet.pdf). 137) Olsen, J.P. 2002. „The Many Faces of Europeanization.“ Journal of Common Market Studies. Vol. 40, no. 5. s. 921-952. 138) Paasivirta, E. 2011. „The EU’s external representation after Lisbon: New rules, a new era?“ In: The European Union’s external relations a year after Lisbon. Koutrakos, P. (ed.) The Hague: Centre for the Law of EU External Relations. Vol. 3. s. 39-49. (http://www.asser.nl/default.aspx?site_id=26&level1=14467&level2=14468&leve

82

l3=&textid=39397) 139) Přibyla, P. 2012. „European Endowement for Democracy: What is on the Menu?“ Foreign Policy Association. (http://foreignpolicyblogs.com/2012/12/05/european-endowment-for-democracywhat-is-on-the-menu/). 140) Radaelli, C. 2004. “Europeanisation: Solution or Problem?” European Integration online Papers. Vol. 8, no. 16. (http://eiop.or.at/eiop/pdf/2004-016.pdf) 141) Schnabel, R. 2002. U.S. Views on the EU Common Foreign and Security Policy. Brown Journal of World Affairs. Vol. 9, no.2. (http://web.ebscohost.com.ezproxy.muni.cz/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=2&hi d=106&sid=d74266a7-1ce4-4b06-84e9-078b3f339f82%40sessionmgr111) 142) Smith, M.E. 2000. „Conforming to Europe: the domestic impact of EU foreign policy co-operation.“ Journal of European Public Policy. Vol. 7, no. 4. s. 613631. 143) Smith, M.E. 2004. „Toward a Theory of EU Foreign Policy Making: Multilevel Governance, Domestic Politics, and National Adaptation to Europe’s Common Foreign and Security Policy.“ Journal of European Public Policy. Vol. 11. s. 740-758. 144) Smith, M. E. 2008. “Researching European Foreign Policy: Some Fundamentals.” Politics. Vol. 28. s. 177-187. 145) Svítil, P. 2008. „Evropeizace české zahraniční politiky v souvislosti se vstupem do EU.“ VŠE, Working paper Fakulty mezinárodních vztahů 4/2008. (http://vz.fmv.vse.cz/wp-content/uploads/4_2008.pdf). 146) Taggart, P. 1998. A Touchstone of Dissent: Euroscepticism in Contemporary Western European Party System. European Journal of Political Research. Vol. 33, no. 3. s. 363-388. 147) Tiilikainen, T. 2003. Finland: smooth adaptation to European values and institutions. In Fifteen into one? The European Union and its member states. Wessels, W. Maurer, A. and Mittag, J. (eds.) Manchester: Manchester University Press. (http://www.uni-koeln.de/wisofak/powi/wessels/DE/PUBLIKATIONEN/texte/TextMaurer/andreas/Finland.pdf) 148) Tonra, B. 2003. “Constructing the common foreign and security policy: The utility of a cognitive approach.” Journal of Common Market Studies. Vol. 41 s. 731-756. 149) Treib, O. and Falkner, G. 2004. „The First EU Social Partner. Agreement in Practice.“ Reihe Politikwissenschaft. No. 96.

83

(http://www.ihs.ac.at/publications/pol/pw_96.pdf ). 150) Wagner, W. 2003. „Why the EU’s common foreign and security policy will remain intergovernmental: a rationalist institutional choice analysis of European crisis management policy.“ Journal of European Public Policy. Vol. 10, no. 4. s. 576-595. (http://web.ebscohost.com.ezproxy.muni.cz/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=2&hi d=106&sid=08ce4610-b339-4eaa-b7fd-4c03e5c12858%40sessionmgr104). 151) Zahradil, J., Plecitý, J., Adrián, O. a Bednář, M. 2001. “Manifest českého eurorealismu.” Dokument k ideové konferenci ODS. (http://www.zahradil.eu/assets/files/publikace/manifest_eurorealismu.pdf)

8.2.4 Přílohy 152) Organizační schéma ESVČ. 16.10.2012. (http://eeas.europa.eu/background/docs/organisation_en.pdf ) 153) Organizační struktura MZV ČR. 29.10.2012. (http://www.mzv.cz/file/73008/Visio_OrganogramMZV_29._10._2012.pdf ) 154) Organizační struktura Sekce pro evropské záleţitosti Úřadu vlády ČR, 1.11.2012. (http://www.vlada.cz/assets/evropske-zalezitosti/organizaceutvaru/organizacni-struktura-SEZ-nejnovejsi-CZ-listopad-12fin.pdf ) 155) Organizační schéma MZV Finska. 5.8.2011, (http://formin.finland.fi/public/download.aspx?ID=47166&GUID=%7BD1E2 E622-0507-4FCF-B38B-EBB6645918A2%7D )

Seznam příloh Příloha č. 1: Organizační schéma ESVČ. Příloha č. 2: Organizační struktura MZV ČR. Příloha č. 3: Organizační struktura Sekce pro evropské záleţitosti Úřadu vlády ČR. Příloha č. 4: Organizační schéma MZV Finska.

84