VNĚJŠÍ OCHRANA HRANIC EVROPSKÉ UNIE JUDr. Václav MASTNÝ, Ph.D. Ing. Vít Pěkný
Anotace Příspěvek pojednává o problematice ochrany vnějších hranic EU. Nutnost ochrany vnějších hranic EU vyvstává zejména v souvislosti se stoupajícím počtem imigrantů z arabských a afrických zemí do členských zemí EU. Obavy z teroristických útoků jsou logickým vyústěním přísunu takového množství muslimského obyvatelstva. Z 1 200 000 imigrantů, kteří v poslední době do Evropy přišli, je podle názoru některých odborníků kolem 10 procent rizikových. Agentura Frontex je stěžejním úřadem, který ochranou státních hranic EU má zajistit větší bezpečnost evropského prostoru.
Klíčová slova:
Evropská Unie, Schengenský prostor, Eurosur, Frontex, jednotky
rychlého nasazení, bezpečnost evropského prostoru.
Abstract The paper deals with the issues of protection of the external borders of the EU. The necessity of protecting the EU external borders arises in particular in connection with the growing number of immigrants from Arab and African countries to the EU countries. Fears of terrorist attacks are the logical outcome of such a supply amount of the Muslim population. Of the 1.2 million immigrants who recently arrived in Europe, in the opinion of some experts, about 10 percent of the risk. Frontex is a major office that protection of the state borders of the EU to ensure greater security of European space.
Keywords::
The European Union's Schengen area, Eurosur, Frontex Rapid Deployment
Forces, the security of the European area.
1
ÚVOD Svoboda pohybu a odstranění vnitřních hranic Evropské unie („EU“ nebo „Unie“) bylo podstatným krokem evropského integračního procesu. Důsledkem odstranění vnitřních hranic, začala Evropa čelit problémům identity, kontroly a bezpečnosti. Zvyšující se ekonomická imigrace do Evropy, stupňující se obavy týkající se migrace a otázek bezpečnosti, přinutili EU k přizpůsobení své agendy aktuálním problémům. Ochrana hranice je jednou ze základních komponent existence státu a je sdíleným zájmem všech členských států tohoto systému. Proto bylo nezbytné vytvořit normy a standardy, které by zajistily vysokou úroveň bezpečnosti v celém prostoru EU. Postupným vývojem správy vnějších hranic a za účelem kolektivní bezpečnosti byla zřízena Evropská agentura pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států, Frontex. Frontex se stal nedílnou součástí soudobého bezpečnostního systému. Hlavní náplní agentury Frontex je koordinace práce policejních jednotek při ochraně vnějších hranic a zaměřuje se v první řadě na potírání nelegální migrace. Frontex nenahrazuje policejní složky, ani nevykonává vlastní ochranu hranic. Vytváří základnu pro spolupráci s cílem zefektivnit ochranu vnějších hranic. Nabízí se otázka, zdali je agentura ve své současné činnosti úspěšná. Migrace je pro Evropu vážnou hrozbou. EU čelí největší migrační krizi od 2. světové války. V roce 2015 překročilo nelegálně vnější hranice členských států přes 1,8 mil běženců. To, že mezi uprchlíky jsou možní terorističtí aktivisté, potvrdily teroristické útoky v Paříži a Bruselu. Tento sled událostí donutil Evropu jednat. Vzhledem k migrační krizi je v sázce budoucnost EU. Je zapotřebí znovu získat kontrolu nad vnějšími hranicemi EU a postarat se o to, aby vstup do EU probíhal legálně. V přistěhovalectví je viděna bezpečnostní hrozba pro státy a ty se snaží na tuto „novou hrozbu“ reagovat novou legislativou a postupy vztahující se k ochraně hranic. Jak se tedy vypořádat se současnými bezpečnostními hrozbami a zajistit bezpečnost občanů Unie, aby byl zachován volný pohyb osob v schengenském prostoru? Počátky spolupráce v oblasti vnitra a justice nastaly v souvislosti s dokončováním společného vnitřního trhu a podpisem smlouvy o EU. Vytvoření volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu vyžadovalo zjednodušení a následně postupné zrušení hraničních kontrol mezi členskými státy. Pro ekonomiku členských států, hranice představovaly překážku vzájemného obchodu. Odstranění hraničních kontrol přineslo svá rizika, zahrnující neregulovatelné obchodování s drogami, zbraněmi, nelegální i migranty a zvýšení kriminality organizovaného zločinu. Situaci nekomplikovaly pouze výše zmíněná rizika, ale rovněž fakt, že se dotýkala okruhu suverenity národních států. Státy
2
jsou zodpovědné za své vnější hranice a využívání represivních složek. Konflik t mezi koncepcí prostoru bez vnitřních hranic a odpovědností státu za zajištění jeho vnitřní bezpečnosti se tak projevoval jako spor mezi nadnárodní a národní autoritou. Otázka státní suverenity byla pro státy velmi citlivým tématem. Jejich postoje se lišily. Již na začátku členské státy zastávaly názor, že do spolupráce nebudou zahrnovat nadnárodní instituce. Proto první pokusy o spolupráci v polovině 70. let probíhaly na mezivládní úrovni, a to v mezivládních pracovních skupinách. Společenství známe jako TREVI (Terrorisme, Radikalisme, Extremisme, Violence Internationale). Cílem skupiny byla společná strategie v boji proti terorismu. Další důvod, který komplikoval zrušení hraničních kontrol mezi členskými státy, se týkal veřejného mínění. Panovaly obavy, že Společenství bude čelit přílivu cizinců ze třetích zemí. Výše zmíněné důvody měly za následek, že oblast vnitra a justice se rozvíjela pomalu, těžce a nestejnoměrně. V podstatě lze rozvoj této oblasti rozdělit na dva směry. První lze identifikovat jako mezivládní spolupráci ministrů vnitra a spravedlnosti Společenství, vytvořením různých pracovních skupin s názvem TREVI. Druhý směr zahrnoval skupinu zemí, které se rozhodly vytvořit společnou oblast volného pohybu, zpečetěnou dohodami mimo rámec Evropského společenství („ES“), známé jako Schengenská dohoda. Dne 13. června 1984 uzavřela Spolková republika Německo a Francie tzv. Saarbruckenskou dohodu, která je označována jako počátek schengenské spolupráce. Podstatou této dohody bylo zmobilizování evropských řidičů z důvodu velkého zdržení mezi hranicemi SRN a Francie. Obsah dohody zahrnoval postupné zrušení hraničních kontrol, volný pohyb zboží včetně volného pohybu osob mezi těmito státy. Tato situace vedla k dalším opatřením se zeměmi Beneluxu a 14. července 1985 byla podepsána Schengenská dohoda v lucemburském Schengenu. Dohoda a celková spolupráce dostala jméno po městě, které se nachází v jednom z nejmenších států Společenství a stalo se symbolem propojené Evropy. Dohoda měla průlomový charakter. O pět l et později, v roce 1990, byla podepsána prováděcí úmluva. Dohody jsou často nazývány Schengen I a Schengen II. Podle doc. JUDr. Bohumila Pikny, CSc., Schengen vlastně představuje právní instrument zakotvující hlavně volný pohyb osob v plném významu této zásady Unie na teritoriu Schengenu, který do této doby nebyl hmatatelněji a účinněji právně ošetřen. Schengenský systém se stal vzorem pro podstatnou oblast EU. Vnitřní hraniční kontroly byly postupně zrušeny a přesunuty na vnější hranice států. Již od roku 1944 mezi státy Beneluxu fungovala celní unie.
3
1 Schengenská dohoda První schengenská dohoda, byla uzavřena jako mezinárodní smlouva a fungovala na prozatímním základě.
Signatářské země zahrnovaly státy Beneluxu, Spolkové
republiky Německo a Francie. Klíčem úspěšného projektu byla především důvěra a solidarita. Ochrana vnějších hranic byla v rukou států sousedních zemí. Za vlastní ochranu ale také za ochranu celého prostoru byly odpovědné země s vnějšími hranicemi. Oficiálně se tento dokument jmenuje Dohoda mezi vládami států hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích. Své neformální, nicméně zažité označení získala podle místa svého podpisu. Při počáteční spolupráci nebyl kladen důraz na harmonizaci opatření při kontrolách na vnějších hranicích. Mělo dojít k okamžitému snížení kontrol na vnějších hranicích. Nicméně,
jednalo
se
o
deklaratorní
listinu
a
většina
opatření
byla
otázkou
dlouhodobějšího charakteru. Dohoda měla své mezery a potřebovala být detailněji propracována v Schengenské prováděcí úmluvě. Schengenská dohoda nebyla ratifikována členskými státy a krátkodobá opatření mohla být implementována hned následující den po podpisu smlouvy, tedy 15. června 1958. Podle dohody tento den došlo k okamžitému snížení kontrol, platilo to pouze u kontrol osobních vozidel. (články 2 a 4) Dohoda rovněž zahrnovala spolupráci členských států a odstraňování kontrol v oblasti vízové politiky, posilování policejních a celních jednotek v boji proti nedovolenému obchodu s omamnými látkami a zbraněmi, proti nedovolenému vstupu osob, proti daňovým a celním podvodům, prosti pašeráctví a v účinné koordinaci postupu v těchto oblastech. Členské státy měly usilovat o zlepšení výměny informací a jejich doplnění. (články 7 až 9) Mezi dlouhodobá opatření, která měla být přijata do roku 1990, patřila celková zrušení kontrol na společných hranicích a jejich přenesení na vnější hranice členských států. Vztahovalo se to již na všechny druhy dopravy. (článek 17) Dohoda uvádí, že je důležité postupně sjednocovat legislativu a nepřímé daně a přijmout opatření na snadnější extradici mezi státy. (články 18-20, 26) Právě tyto aspekty byly otázkou detailnějšího propracování v následující Prováděcí úmluvě.
4
2 Rozšiřování schengenského prostoru Schengenská spolupráce z počátku nebyla součástí politik ES. Důvodem byl rozdílný pohled na volný pohyb osob mezi členskými státy. Velká Británie uznávala volný pohyb osob mezi členskými státy ES, ale nesouhlasila s volným pohybem občanů třetích zemí, i když měli legální povolení k pobytu. Británie zastávala názor, že stát má právo kontrolovat, kdo na jeho území vstupuje. Většina členských států a Evropská komise nesouhlasily s názorem Británie. Tvrdily, že se jedná o diskriminaci lidí na základě jejich původu. Zastávaly všeobecný volný pohyb osob a zrušení vnitřních hranic. Pět zakládajících států podepsalo Úmluvu k provedení Schengenské dohody dne 19. června 1990. Později se k nim dne 27. listopadu 1990 připojila It álie. Španělsko a Portugalsko se přidalo dne 25. června 1991, Řecko dne 6. listopadu 1992, Rakousko dne 28. dubna 1995. Dánsko, Švédsko a Finsko se do Schengenu přidalo 19. prosince 1996. Norsko a Island také uzavřeli dohodu o spolupráci s členskými státy, a to rovněž dne 19. prosince 1996. Od 26. března 1995 se schengenské acquis začalo plně uplatňovat v Belgii, Německu, Francii, Lucembursku, Nizozemsku, Španělsku a Portugalsku. Od 31. března 1998 bylo platné v Rakousku a Itálii. V Řecku vyšlo acquis v platnost 26. března 2000. A dne 25. března 2001 se schengenské acquis začalo plně uplatňovat v Norsku, Islandu, Švédsku, Dánsku a Finsku. Další rozšíření Schengenského prostoru a následné plné uplatňování všech ustanovení schengenského acquis nastalo dne 21. prosince 2007 přijetím České republiky, Estonska, Lotyšska, Litvy, Maďarska, Polska, Malty, Slovenska a Slovinska. 5. rozšíření Schengenu a přijetí jeho acquis nastalo dne 12. prosince 2008 přijetím Švýcarska jako 3. nečlenské země. Schengenské acquis bylo začleněno do právního rámce EU prostřednictvím protokolů připojených k Amsterodamské smlouvě z roku 1999. Rozhodnutí Rady bylo přijato dne 12. května 1999 a určuje právní základ pro každé ustanovení nebo rozhodnutí, jež tvoří schengenské acquis, v souladu s příslušnými ustanoveními Smlouvy o založení ES a Smlouvy o EU. Každá nově přistupující země do Evropské unie současně přijímá vstup do schengenského prostoru včetně přijetí schengenského acquis. Výjimku si vyjednala Velká Británie, Irsko a Dánsko. Nejsou součástí Schengenu a mají zvláštní postavení. Amsterodamská smlouva význačně ovlivnila schengenskou spolupráci, jelikož vznikla nová oblast prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Předmětem se stala imigrace, azyl, vízová politika a zrušení vnitřních hranic. Došlo k přesunu problematiky z třetího pilíře do prvního. Třetí pilíř se od této chvíle zabýval pouze spoluprací policie a soudů v trestních věcech.
5
Smlouva z Nice a Lisabonská smlouva nepřináší žádné nové změny primárního práva v oblasti schengenské spolupráce.
3 Schengenský hraniční kodex Schengenský hraniční kodex („Kodex“) je právní předpis, který byl přijat v roce 2006. Jedná se o soubor pravidel upravujících přeshraniční pohyb osob. Základním cílem kontroly hranic je zabránit jejímu nedovolenému překračování, trestné činnosti a přijímání opatření nezákonným překračováním hranic. K ochraně hranic se využívají mobilní jednotky hraniční stráže. Všechny členské státy jsou zodpovědné za ochranu vnějších hranic. Ochrana hranic má zamezit nedovolenému přistěhovalectví, obchodování s lidmi, zabránit jakékoli hrozbě ohrožující vnitřní bezpečnost, veřejný pořádek, veřejné zdraví a státy. Kodex je platný pro všechny osoby, které překračují jak vnější tak vnitřní hranice. Vnější hranice mohou být překračovány pouze v určitou dobu a na hraničních přechodech. Nepovolené překročení znamená sankce členskému státu. Hraniční kontroly a analýza rizik pro vnitřní bezpečnost jsou součástí ochrany hranic. „Vnitřní hranice“ SPÚ definuje jako společné pozemní hranice smluvních stran, jakož i jejich letiště pro vnitřní lety a jejich námořní přístavy pro pravidelná trajektová spojení výlučně z přístavů a do přístavů na území smluvních stran, bez přerušení plavby v přístavech mimo toto území. (článek 1). Mohou být překročeny v jakémkoliv místě bez hraniční kontroly. Článek 21 SPÚ definuje, čeho se kontroly vnitřních hranic netýkají. Vnějšími hranicemi se rozumí hranice smluvních stran na zemi a na moři, jakož i letiště a námořní přístavy, pokud nejsou vnitřními hranicemi. (článek 1) Volný pohyb osob mezi členskými státy EU se vztahuje na: občany Unie a státní příslušníky třetích zemí, kteří jsou rodinnými příslušníky občana Unie vykonávajícího právo volného pobytu a na které se vztahuje vpředu uváděná tzv. kvalifikační směrnice státní příslušníky třetích zemí a jejich rodinné příslušníky bez ohledu na státní příslušnost, kteří na základě dohod mezi Společenstvím (Unií) a jeho členskými státy na jedné straně a těmito třetími zeměmi na straně druhé požívají právo volného pohybu rovnocenné právu občanů Unie. Minimální kontrola se týká všech osob. Jedná se o kontrolu cestovních dokladů a totožnosti občana. Pokud osoba požívá právo Unie na volný pohyb, je tato kontrola podle kvalifikační směrnice nezbytná.
6
4 FRONTEX Impulsem vytvoření Evropské agentury pro řízení operativní spolupráce na hranicích členských států Evropské unie („Frontex“) bylo východní rozšíření přijetím deseti nových členských států do Evropské unie. Nastaly obavy, že nové země budou mít problémy s udržením úrovně ochrany a zabezpečení hranic. Proto bylo nutné těmto státům pomoci, aby se dostaly na dostatečnou optimální úroveň ochrany hranic. Koncem roku 2001, státy Německo a Itálie přišli s konceptem zřízení evropské služby pro ochranu vnějších hranic. Důvodem byly útoky ve Spojených státech v září 2001 a celková nutnost posílení zabezpečení hranic. Důležitým faktorem pro vytvoření agentury byl problém s odlišnou legislativou a praxí členských států v záležitosti hranic. Tato překážka způsobovala nesrovnalosti v otázce bezpečí mezi úseky hranic, které byly kontrolovány jednotlivými členskými státy, a to konkrétně v existenci určitých společných schengenských standardů. Vznik Frontexu byl přímým důsledkem debat o Evropské hraniční stráži.
4.1 Vznik agentury Frontex byl vytvořen nařízením Rady v říjnu roku 2004. Začal fungovat od 30. června 2005. Umístění sídla bylo symbolicky vybráno ve Varšavě, neboť se město stalo garantem bezpečnosti vnějších hranic EU. Hlavním cílem je operativní spolupráce na vnějších hranicích EU. Primárně se zaměřuje na problém s nelegální migrací občanů třetích zemí na území EU. Činnost Frontexu úzce souvisí se schengenskou spoluprací a prolíná se v mnoha jeho aspektech. V oblasti prostoru svobody, bezpečnosti a práva Lisabonská smlouva deklaruje, že Unie podporuje rozvoj politiky s cílem postupně zavést integrovaný systém řízení vnějších hranic (článek 77 odst. 1 SFEU). Vytvoření Frontexu předcházelo dlouhé debatování mezi členskými státy a mezi státy zastoupenými v Radě a Evropské komisi. Již v preambuli nařízení je zmíněno, že odpovědnost za kontrolu a sledování vnějších hranic jsou zodpovědné členské státy. Kompetence agentury jsou vymezeny v článku 2: a) koordinuje operativní spolupráci mezi členskými státy v oblasti řízení vnějších hranic; b) napomáhá členským státům při odborné přípravě vnitrostátní pohraniční stráže včetně vypracování společných standardů odborné přípravy; c) provádí analýzu rizik; d) pokračuje v rozvoji výzkumu významného pro kontrolu a ostrahu vnějších hranic; e) napomáhá členským státům za okolností, které vyžadují zvýšenou technickou a operativní pomoc na vnějších hranicích; f) poskytuje členským státům nezbytnou podporu při organizaci společných návratových operací. Další články v nařízení dále specifikují jednotlivé úlohy. Nařízení agentury uvádí, že pravomoci Frontexu nejsou výlučné. Členské státy
7
mohou nadále spolupracovat mezi sebou, a to i s třetími zeměmi mimo rámec Frontexu. (článek 2 odstavec 2) Je stanoveno, že za kontrolu a ostrahu vnějších hranic odpovídají členské státy. (článek 1 odstavec 2) Nařízení rovněž stanovuje výměnu informací mezi agenturou, Komisí a členskými státy. (článek 11) Zde dochází ke shromažďování a výměně osobních dat. Nicméně již v preambuli je zmíněna ochrana osobních údajů, která se vztahuje na orgány EU, instituce i agentury. Zdali tedy nedochází ke zneužití těchto citlivých dat. Frontex si rovněž může vyměňovat osobní údaje s Europolem, třetími zeměmi a mezinárodními organizacemi. (článek 13 a 14). Pokud se jedná o postavení agentury Frontex, je to nezávislý orgán s právní subjektivitou.
(článek
15
až
32)
Nařízení
rovněž
stanovuje
možnost
zřízení
specializovaných center. Nařízení umožňuje, že každý členský stát disponuje právem veta nad operacemi prováděnými na jeho území či v jeho blízkosti. K první změně nařízení č. 2007/2004 o zřízení agentury Frontex došlo v roce 2007. Změnilo ho nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 863/2007, kterým se zřídil mechanismus pro vytvoření pohraničních jednotek rychlé reakce a nahradil jednotky rychlého nasazení na hranicích („RABIT“). Článek 8a uvádí, že na žádost členského státu, který čelí naléhavé a mimořádné situaci, zejména při přílivu velkého počtu státních příslušníků třetích zemí usilujících o nedovolený vstup na území členského státu na urči tých místech vnějších hranic, může agentura na území žádajícího státu na přiměřenou a omezenou dobu vyslat jednu nebo více pohraničních jednotek rychlé reakce. V
agentury
roce 2011 došlo k další změně původního nařízení č. 2007/2004 o zřízení Frontex.
Změnilo
ho
nařízení
Evropského
parlamentu
a
Rady (EU)
č. 1168/2011. Agentura byla kritizována za nedodržování lidských práv při operacích na vnějších hranicích EU. Podle nařízení má Frontex přijmout „Strategii pro oblast základních práv“. (článek 26a) Dále má zajistit odborné školení svých zaměstnanců v povinnostech dodržování lidských práv, (článek 5a) a nezávisle monitorovat jejich uplatňování. (článek 25 odstavec 2) Nové nařízení ukládá Frontexu povinnost zaměstnat úředníka pro otázky základních práv (Fundamental Rights Officer) a zřídit poradní fórum (Consultative Forum on Fundamental Rights). (článek 26a) Další novinka, kterou nařízení přineslo je, že Frontex může vytvářet tzv. evropské jednotky pohraniční stráže, které jsou vyslané v průběhu společných operací a pilotních projektů (článek 2 odstavec 1a). Dne 2. prosince 2013 zahájil svůj provoz Evropský systém kontroly hranic („Eurosur“). Cílem Eurosur, zřízeného nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1052/2013, je zlepšení výměny informací a řízení vnějších hranic. Cílem Frontexu je pomoc při rozvíjení a provozování tohoto systému.
8
4.2 Úlohy agentury Frontex má několik operačních oblastí, které jsou definovány v nařízení o založení agentury Frontex. Tyto oblasti činnosti zahrnují: Koordinace operativní spolupráce - plány, koordinace, provádění a vyhodnocování společných operací využitím štábu členských států na vnějších hranicích (námořní, pozemní, letecké). Výcvik jednotek - Frontex je zodpovědný za vypracování společných standardů a speciálních nástrojů. Patří mezi ně zavedení jednotné osnovy, která poskytuje vstupní výcvik pro pohraniční stráže v celé Unii a vyšší úroveň výcviku pro vyšší důstojníky. Analýza rizik - agentura shromažďuje a analyzuje zpravodajské analýzy k současné situaci na vnějších hranicích. Tyto údaje jsou sestaveny díky informacím z hraničních přechodů a dalších operativních informací, jakož z členských států včetně hromadných sdělovacích prostředků a vědeckého výzkumu. Výzkum a vývoj - Frontex slouží jako platforma ke sdružování pracovníků hraničních kontrol z celé Evropy. Slouží také jako svět výzkumu a průmyslu k překlenutí mezery mezi technologickým pokrokem a potřebou hraničních orgánů. Zajištění jednotek rychlé reakce - Frontex vytvořil prostředek v podobě evropských jednotek pohraniční stráže (European Border Guard Teams) a rozsáhlou databázi možných zařízení, které sdružují specializované lidské a technické zdroje z celé EU. Tyto týmy jsou v plné pohotovosti v případě krizové situace, která může nastat na vnějších hranicích států. Pomoc členským státům ve společných návratových operacích - pokud členské státy učiní rozhodnutí vrátit cizince pobývajícího nelegálně na území členského státu, který nechce opustit zemi dobrovolně, Frontex členskému státu pomůže k jeho vyhoštění. Respektuje základní práva a lidskou důstojnost. Informační systémy a sdílení informací - Informace možných rizik a současného stavu na vnějších hranicích tvoří základ pro analýzu rizik. Frontex vyvíjí a provozuje informační systémy, které umožňují výměnu
informací, včetně
informační a koordinační sítě zřízené rozhodnutím Rady (ES) a evropského systému ostrahy hranic. V současné době migrační krize se mezi hlavní úkoly Frontexu řadí společné
9
operace, které jsou plánovány na základě analýzy rizik. Těmto aktivitám jsou přiděleny největší finanční prostředky, neboť jsou v tomto období krize klíčové. Další zásadní úlohou, kterou podporují a zdůrazňují evropské instituce je pomoc členským státům ve společných návratových operacích.
4.3 Společné operace Výlučnou pravomocí členských států je pravidelná kontrola hranic. Role agentury spočívá v koordinaci nasazení dalších možných odborníků a využití technického vybavení do příhraničních oblastí, které se ocitnou pod značným tlakem. Agentura se mimo jiné snaží vytvořit v členských zemích kapacity v různých oblastech, které se týkají kontroly hranic, školení a sdílení osvědčených postupů. V současné době, kdy dochází k bezprecedentnímu počtu ilegálních přechodů vnějších hranic EU, úloha společných operací roste. Podle nařízení č. 2007/2004 o zřízení agentury Frontex, agentura posuzuje, schvaluje a koordinuje návrhy na společné operace a pilotní projekty předložené členskými státy včetně žádostí členských států v souvislosti s okolnostmi vyžadujícími zvýšenou technickou a operativní pomoc, zejména v případech zvláštního nebo nepřiměřeného tlaku. Toto nařízení bylo v roce 2011 změněno, na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1168/2011. Novelizace přinesla Frontexu pravomoc vytvářet tzv. evropské jednotky pohraniční stráže, které jsou vysílány během zásahů rychlé reakce, společných operací a pilotních projektů. (článek 2, odst. 1e) Společné operace Frontexu se plánují a rozvíjí na základě každoroční analýzy rizik. Analýza definuje možná budoucí rizika nelegální migrace a příhraniční trestné činnosti. Při následném setkání členských států jsou společné operace navrhovány podle jejich významu a dostupných zdrojů se záměrem zjistit účinnou reakci. Frontex dále posoudí, co vše společná operace vyžaduje, jakožto jaké konkrétní znalosti, úředníky, odborníky, zvláštní zařízení, letadla, služební vozy, termovize, technické vybavení atd. Agentura směřuje žádosti se svými požadavky do všech členských zemí. Země rozhodne o úrovni, jakou mírou dokáže přispět ke společné operaci. Operační plán definuje cíl společné operace včetně toho, kde k operaci dojde, jaké druhy technického vybavení budou použity a kteří důstojníci se zúčastní. Mnoho operací vyžaduje nasazení tzv. „debr/efers“, což jsou lidé, kteří získávají informace týkajících se pašování. Rovněž jsou do operace zapojeni tlumočníci, kteří umožní migrantům vyjadřovat se v rodných jazycích. Následuje implementace operace. V této chvíli dochází k nasazení pohraniční stráže a technického vybavení do provozní oblasti. Úkolem je vykonávat své povinnosti v souladu s operačním
10
plánem. Nasazení pracovníci podléhají vedení hostitelské země. Všichni důstojníci, kteří se operace Frontexu účastní, jsou zavázáni kodexem chování. Podle nařízení č. 1168/2011 kodex chování stanovuje postupy, jejichž cílem je zaručit dodržování zásad právního státu a základních práv, se zvláštním zaměřením na nezletilé osoby bez doprovodu a ohrožené osoby, jakož i na osoby vyžadující mezinárodní ochranu, a platí pro všechny osoby zapojené do činnosti agentury. (článek 4 odstavec 2a) Po dokončení společné operace agentura vyhodnotí její výsledky a správní radě předá podrobnou závěrečnou zprávu. Společné operace lze rozdělit do tří kategorií, které odpovídají třem typům hranice, a to námořní, pozemní a vzdušné.
4.4 Společné návratové operace Návratové operace státních příslušníků třetích zemí ve většině zemí spadají do kompetence daného státu. Jelikož provádění těchto úkolů se zdá být pro Unii přínosem, měla by agentura zajistit koordinaci či organizaci společných návratových operací, prováděných členskými státy. (článek 2f) Jejím úkolem by mělo být získání cestovních dokladů a definování kodexu chování. Navrácení migrantů spadá mezi podstatné složky komplexního úsilí Unie, jak řešit problematiku migrace. Úkolem Frontexu je poskytnout členským státům pomocnou ruku v oblasti koordinace a organizace návratových operací. Frontex zajišťuje leteckou dopravu občanů třetích zemí do své domoviny. Navrátilci jsou sdružováni do země, kde se let uskuteční a následně jsou společně přepraveni do třetích zemí. Frontex slouží jako prostředník, spolupracuje s různými vnitrostátními orgány, aby se návratový let mohl realizovat. Agentura nezná jednotlivé případy navrátilců. Osobní údaje jsou přísně omezeny, aby nedošlo k jejich zneužití, a jsou vymazány do deseti dnů po skončení operace. Osoby doprovází bezpečností pracovníci, kteří slouží jako eskorta. Na palubě nechybí zdravotní personál a projektový manažer Frontexu. Manažer dohlíží na to, aby návratová operace byla prováděna v souladu s kodexem chování. Náklady návratových operací jsou částečně či úplně financovány agenturou a Evropským návratovým fondem. V roce 2015 Frontex zprostředkoval 64 návratových operací. Nejvíce frekventované země byly Kosovo, Albánie a Nigérie. V
září roku 2015 Evropská komise vydala „Akční plán pro navrácení nelegálních
migrantů“. Zároveň s plánem byla publikována společná příručka k navracení osob. Tento akční plán definuje konkrétní a střednědobá opatření, která by členské státy měly přijmout. Hlavním cílem plánu je zvyšování účinnosti systému EU pro navrácení
11
nelegálních migrantů a posílení spolupráce v oblasti zpětného přebírání se zeměmi původu a tranzitu. Speciální praktická příručka poskytuje vysvětlení, nástroje a příklady, jak nejlépe provádět směrnici o navrácení. Ve všech členských státech by měla být uplatňována jednotně. Je určena pracovníkům, kteří se nějakým způsobem účastní navrácení migrantů. Role Frontexu v oblasti navrácení je klíčová. V plánu je rovněž zmíněna nutnost posílení mandátu agentury. Při agentuře bude vytvořen Úřad pro navrácení. Financování bude v rukou Azylového migračního a integračního fondu (AMIF), který v letech 2014-2020 bude disponovat částkou více než 800 mil. eur. Komise přispěje sumou 5 mil. eur. Komise navrhla zvýšení rozpočtu agentury, a to na 15 mil. Eur.
4.5 Organizační struktura Frontexu Organizační stránka Frontexu je v rukou správní rady. Rada se podílí na všech důležitých rozhodnutích a efektivně kontroluje funkce agentury. Mimo to je její prací jmenování výkonného ředitele na návrh Komise, schvalování roční zprávy o činnosti agentury, která je předložena Evropskému parlamentu, Radě, Komisi, Evropskému hospodářskému výboru a sociálnímu výboru a Účetnímu dvoru. Dále se zabývá rozpočtovou funkcí a ověření jejího plnění a definuje organizační strukturu agentury a její zaměstnaneckou politiku. Správní rada je složena z hlav hraničních orgánů 26 členských státu, kteří jsou signatáři schengenského acquis, a dvou zástupců Komise. Členové volí svého předsedu a místo předsedu z řad správní rady. Scházejí se všichni členové, výkonný ředite l včetně zástupců Velké Británie a Irska, a to třikrát ročně. V případě rozhodování platí nadpoloviční většina hlasů. Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko se rovněž účastní zasedání správní rady agentury. Jsou to sice nečlenské státy, nicméně, jsou přidružené k provádění a uplatňování a rozvoji schengenského acquis. Ve správní radě mají omezená hlasovací práva. Zasedání správní rady se koná pětkrát do roka a svolává ji její předseda. Prvním výkonným ředitelem agentury se stal představitel Finska, Ilkka Laitinen. Jeho následovníkem se v květnu roku 2014 stal Francouz Fabrice Leggeri. Postavení ředitele je zcela nezávislé a nestranné. On a jeho zástupce jsou jmenováni správní radou na základě návrhu Komise. Mezi jeho úkoly patří zjišťování realizace rozhodnutí správní rady, zjišťování chodu agentury nebo příprava programů a zpráv, které schvaluje správní rada. Výkonný ředitel se rovněž zabývá plněním rozpočtu a jeho sestavením. Rozpočet schvaluje správní rada.
12
Obr.1 Organizační struktura Frontexu
V
České republice má na starost správu agentury Ředitelství služby cizinecké
policie ČR. Zástupcem za ČR je její ředitel plk. Mgr. Milan Majer. Ředitelství je hlavním národním kontaktním bodem Frontexu a je zodpovědné za ochranu vnějších hranic našeho státu. Hlavní náplň národního kontaktního bodu souvisí s každodenní komunikací s centrálou ve Varšavě, koordinací operativních
aktivit na území ČR, účastí
na společných zahraničních operacích. Dále má na starost finanční management a návratnost finančních vydání, přípravu podkladů a stanovisek na zasedání správní rady, vysílá experty a odborníky na pravidelné schůzky expertních skupin a rovněž slouží jako poradní a informační orgán k otázkám agentury Frontex. Tým expertů České republiky je neustále proškolován a připravován na možnou operativní spolupráci členských států na území vnějších hranic. Odborníci se účastní pravidelných cvičení s cílem prověřit jejich schopnosti a správnost uplatňování mechanismů, které je nutné ovládat v případě poskytování personální a technické pomoci při společné operaci. V listopadu roku 2010 došlo vůbec k prvnímu nasazení jednotek RABIT v Řecku. Česká republika disponovala velmi dobrou připraveností, flexibilitou a operativností. Tým se do spolupráce zapojil jako první a byl ohodnocen jako jeden z nejlepších.
13
4.6 Jednotky rychlého nasazení na hranicích a evropské jednotky pohraniční stráže V červenci 2006 byly zřízeny evropské síly rychlé reakce tzv. RABIT (Rapid Border Intervention Teams). Jednotky spadají pod agenturu Frontex. Hlavní myšlenkou pohraničních jednotek rychlé reakce bylo vytvořit takový mechanismus, který by umožnil, v případě naléhavého a mimořádného tlaku, rychlé nasazení pohraniční stráže na evropské úrovni. RABITs mají za cíl poskytnout krátkodobou pomoc. Odpovědnost za ochranu a ostrahu vnějších hranic zůstává u členských států. RABITs byly zřízeny nařízením Evropského parlamentu a Rady č. 863/2007 ze dne 11. července 2007, kterým se zřizuje mechanismus pro vytvoření pohraničních jednotek rychlé reakce a kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 2007/2004, pokud se jedná o tento mechanismus a o pravomoci a úkoly vyslaných příslušníků. Členové jednotky nosí národní uniformy daného státu včetně pásek, označující RABIT na ramenou. Pro účel identifikace musí jednotky vlastnit úřední doklad, který musí být předložen na vyžádání. Členské státy rozhodují o nasazení jednotek a vydávání rozkazů. Operativní aspekty tedy zůstávají pod záštitou států. Frontex slouží jenom jako poskytovatel příslušných zdrojů. Původní rozsah jednotek činil 250-300 osob. Tyto osoby zahrnovaly rovněž mediky a tlumočníky. Těchto expertů bylo potřeba při nasazení z důvodu lékařské pomoci nebo překladu. V roce 2010 se počet jednotek zdvojnásobil a činil 693 osob. K využívání jednotek by mělo docházet co nejméně. K jejich nasazení slouží přísná kritéria. K prvnímu nasazení jednotek RABITs došlo až v roce 2010. Spekulovalo se, jestli zřízení jednotek nebylo zbytečné. Byla představena i idea navrhující reformu Frontexu. Myšlenka navrhovala využití jednotek nejen v urgentních případech ale také v běžných operacích. Na konci roku 2010 zažádalo Řecko Evropskou unii o nasazení pohraničních jednotek RABIT. Důvodem byla ochrana hranic s Tureckem. Hranice čelila masivnímu přílivu nelegálních migrantů. Řecko se pro využití jednotek přímo nabízelo, neboť v posledních letech se stalo vstupní branou nelegálních migrantů na území Evropské unie a nestačilo se s touto situací vypořádat. Operace nesla název RABIT 2010. Účastnilo se jí 175 expertů na ochranu hranic z 26 zemí. Probíhala od listopadu 2010 do března 2011 a zaznamenala rapidní snížení nelegálním migrantů překračujících řecko-turecké hranice. Během této doby bylo detekováno při pokusu o překročení hranic celkem 11 809 migrantů. Navíc bylo zadrženo 34 podezřelých osob z Turecka, Afghánistánu, Bulharska, Palestiny a Gruzie. Díky této operaci došlo ke snížení nelegální migrace v této oblasti o 76%.
14
Jak bylo uvedeno v části o vzniku Frontexu, jednotky rychlého nasazení na hranicích byly nahrazeny jednotkami evropské pohraniční stráže a vznikly na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1168/2011. Nařízení uvádí, že Frontex má za úkol jednotky vytvářet, aby mohly být nasazeny při společných operacích a rychlých zásazích na vnějších hranicích členských států. Složení jednotek se bude skládat z pohraniční stráže členských zemí EU, odborníků se znalostmi v různých oblastech správy hranic včetně ostrahy námořních hranic, expertů na identifikaci padělaných dokladů, specialistů z řad kynologie atd. Jak daný stát přispěje, bude záležet na specifikaci profilů vyvinutých v agentuře.
4.7 Evropská pohraniční a pobřežní stráž Podle předsedy Evropské komise Jean-Clauda Junckera musí Evropa posílit agenturu Frontex a vytvořit z ní plně funkční evropský systém pohraniční a pobřežní stráže. V kontextu současné migrační krize a nedávných teroristických útoků v Paříži a Bruselu, bylo nutné jednat a těmto problémům se postavit. V dubnu 2016 se členské státy Evropské unie dohodly na zřízení Evropské pohraniční a pobřežní stráže. Stráž by měla pomáhat členským zemím s ochranou vnějších hranic. Návrh je momentálně projednáván v Evropském parlamentu. S návrhem musí souhlasit parlament i Evropská rada. Cílem je, aby nařízení vstoupilo v platnost co nejdříve, nejlépe již v létě 2016. Evropská pohraniční a pobřežní stráž úzce propojí Evropskou agenturu pro pohraniční a pobřežní stráž, vybudovanou z agentury Frontex. Co vše bude mít k dispozici nová Evropská pohraniční a pobřežní stráž: Rezervní fond expertů a technického vybavení k rychlému nasazení: Již by neměl být problém s nedostatkem zaměstnanců a techniky. Bude možnost využití až 1500 pohraničníků, kteří by měli být k dispozici během několika dní. Monitorovací a dohlížecí funkce: Dojde k vytvoření střediska pro monitorování a analýzu rizik, v ohrožených hraničních oblastech budou poskytnuti styční úředníci. Frontex bude provádět pravidelné hodnocení, jak státy jednají pří plnění svých povinností ochrany vnějších hranic, budou moci rozhodovat o nezbytných nápravných opatřeních. Právo zasahovat: Frontex bude mít pravomoc přímého zásahu v případě masivní migrační vlny. Ostrahu prostřednictvím pobřežní stráže: Možnost kooperace nové evropské pohraniční pobřežní stráže, Evropské agentury pro kontrolu rybolovu a Evropské
15
agentury pro námořní bezpečnost. Mandát pro práci ve třetích zemích: Vyslání styčných důstojníků do třetích zemí. Významnější úloha při návratových operacích: Zřízení evropského úřadu pro navrácení povede k nasazení evropských zásahových jednotek při navrácení a zajištění standardního evropského cestovního dokladu pro tento účel. Zajištění vnitřní bezpečnosti: Cílem je předcházení terorismu.
Do návrhu je zahrnuta změna schengenského hraničního kodexu, která by zavedla povinnou systematickou kontrolu občanů Unie, aby došlo k zvýšení bezpečnosti v schengenském prostoru. Opatření má pomoci především v boji proti terorismu. Kontroly by mohly odhalit evropské občany, kteří v Sýrii bojují za Islámský stát. Právo vyslat příslušníky pohraniční služby Frontex mají pouze členské země. Návrh vzniku společné evropské pohraniční a pobřežní stráže definuje, že v případě nutnosti, členské státy mají povinnost nasadit evropské pohraničníky do akce, i přes jejich nesouhlas. Řada evropských politiků tvrdí, že tento krok je zásah do suverenity členských států a k této části již teď přistupují s nelibostí. Polský ministr zahraničí se domnívá, že se jedná o „nedemokratickou strukturu“ u níž by nikdo nevěděl, komu se zodpovídá. Plán je nicméně podporován Německem, Francií či Nizozemskem. Česká republika návrh Evropské komise rovněž podporuje. Komise tvrdí, že o ztrátu suverenity nejde. Pokud by se vyslání Frontexu proti vůli daného státu vzepřela většina členských zemí, musel by se stáhnout. Aby pohraniční stráž EU vznikla, musí její vytvoření odsouhlasit 55 procent ministrů vnitra EU, přičemž zároveň musejí zastupovat státy, v nichž žije 65 procent obyvatel osmadvacítky.
4.8 Eurosur Evropský systém ochrany hranic („Eurosur“, The European Border Surveillance System) je informační rámec, který slouží k výměně informací. Byl zřízen na základě nařízení Rady a Evropského parlamentu č. 1052/2013. Klade si za cíl zlepšení správy vnějších hranic Unie. Eurosur podporuje členské státy tím, že zvyšuje situační povědomí a jejich schopnost reakce v boji proti přeshraniční trestné činnosti - např. pašování drog a obchodování s lidmi, nelegální migraci a předchází ztrátám na životech migrantů na moři.
16
Každý členský stát, jehož pozemní a námořní hranice jsou vnějšími hranicemi Unie, musí mít své národní koordinační centrum, které je zodpovědné za kontrolu hranic v daném státě. Hlavní úlohou integrovaného koordinačního centra je výměna informací mezi státy a Frontexem, prostřednictvím zabezpečené sítě. První propojení agentury mezi šesti koordinačními centry, a to ve Finsku, Francii, Itálii, Polsku, na Slovensku a ve Španělsku došlo v roce 2011. Informace se získávají na národní i místní úrovni, a to prostřednictvím vnitrostátních orgánů (například policie, pobřežní stráž, loďstvo). Národní koordinační centra jsou zodpovědná za sdílení relevantních dat s ostatními členy. Fungují 24 hodin 7 dní v týdnu. Ze získaných dat, personál národních kontaktních bodů vytvoří vnitrostátní situační obraz. Kooperace a výměna informací umožní státům rychleji zareagovat na incidenty týkající se běženců, trestné činnosti, nebo situace, při kterých dochází k ohrožení života migrantů. Dle tiskové zprávy Evropské komise důležitou úlohu sehrává agentura EU pro ochranu vnějších hranic Frontex, která shromažďuje informace od členských států a analyzuje je v podobě „evropského situačního obrazu; tak může odhalovat změny tras nebo nové metody, které používají zločinecké sítě. Do zmíněného situačního obrazu jsou rovněž zahrnuty informace, které byly shromážděny při společných operacích agentury Frontex, a informace o předhraniční oblasti. Agentura Frontex také úzce spolupracuje s dalšími agenturami EU, například s Evropskou agenturou pro námořní bezpečnost a se Satelitním střediskem EU, což pro členské státy představuje podporu při odhalování malých plavidel. Nařízení členským státům stanovuje rozdělení jejich vnějších hranic na úseky, které budou Frontexem ohodnoceny podle stupnice možného ohrožení, spojených s nelegální migrací, trestnou činností a bezpečností hranic. (článek 14 a 15) Na základě těchto kritérii si stát na rizikových místech vybuduje patřičnou úroveň ochrany. Pokud stupnice dosáhne třetího stupně, může stát zažádat o pomoc agenturu Frontex. Od uvedení do provozu v roce 2013, Eurosur zlepšil situační orientaci na vnějších hranicích členských států a díky němu se podařilo zachránit mnoho životů. Hlavní zásluhu má na tom agentura Frontex. Dne 15. 12. 2015 Evropská komise přijala příručku pro systém Eurosur. Tato příručka obsahuje pokyny pro uplatňování a řízení systému Eurosur. Popisuje úlohy národních koordinačních center, jejich spolupráci, řízení zdrojů, personálu atd. Přehledně udává, jak dochází k výměně informací mezi koordinačními centry a Frontexem a v neposlední řadě definuje technické záležitosti pro řízení
17
komunikační sítě a nakládání s citlivými daty. Sepsání příručky by mělo vést k lepšímu využití systému, aby mohl čelit současnému migračnímu tlaku na vnějších hranicích a předhraničních oblastech.
Závěr V
roce 2015 došlo k nevídanému počtu ilegálních přechodů přes evropské
hranice. Celkový počet dosáhl čísla 1 822 337 uprchlíků. Vnější hranice členských států čelily masivnímu tlaku. Během této situace došlo k odhalení velkých mezer v systému agentury Frontex. Komise navrhla několik klíčových opatření, které zahrnují posílení právního základu Frontexu, aby agentura měla větší pravomoci při návratových operacích. Mimo jiné chce vytvořit koncept bezpečné země původu. Migrační krize odhalila nedostatek technického vybavení na určitých vnějších hranicích Řecka a Itálie a velké nedostatky při hraničních kontrolách. Rozpočet agentury pro rok 2016 je v porovnání s rokem 2015 navýšen o více než polovinu. Pro tento rok byly nově poskytnuty peníze na podporu návratových operací a spolupráci EU se třetími zeměmi. Navyšování rozpočtu se zdá být klíčové při řešení uprchlické krize. V tomto roce, nejvíce finančních prostředků poputuje na praktické aktivity Frontexu. Na operativní činnosti se klade velký důraz, neboť jsou tyto aktivity důležité k zvládání migračních vln v příhraničních oblastech. Nelze říci, že navýšení rozpočtu přispěje k účinnějšímu naplňování úkolů a k lepší ochraně vnějších hranic. Agentura má koordinační funkci a nedisponuje vlastním vybavením a zaměstnanci. Z chování jednotlivých evropských institucí lze vyvodit, že mají všechny zájem na posílení mandátu agentury Frontex. Podnikají určité kroky, které by měly vést k účinnějšímu řešení v procesu migrační krize uprchlíků třetích zemí. Co se týče evropské pohraniční a pobřežní stráže, zde nastává problém v otázce jak moc má být agentura nezávislá na členských státech. Evropská komise zastává názor, že celá tato situace vyžaduje největší podíl integrace unijních států. Problém nastává v oblasti zásahu do suverenity členských států. Návrh vzniku společné evropské pohraniční a pobřežní stráže definuje, že v případě nutnosti, členské státy mají povinnost nasadit evropské pohraničníky do akce, i přes jejich nesouhlas. Některé státy tento krok odsuzují. Lze předpokládat, že návrh Komise bude schválen. Nicméně se domnívám, že Evropský parlament a národní parlamenty budou požadovat úpravu návrhu, konkrétně nejvíce kritizovaného bodu pravomocí a suverenity členských států EU, aby mohlo dojít ke vzájemnému kompromisu. Některé členské státy EU se zapojují do řešení uprchlické
18
krize. Tak jako evropské orgány, apelují na posílení pravomocí Frontexu a rovněž Frontexu poskytují materiální a finanční prostředky. V poslední době sílí kampaň s názvem Frontexit. Její postoj vůči agentuře je velmi skeptický. Je přesvědčena, že nové pravomoci povedou k porušování lidských práv. Pokud by jejich porušování skutečně nastalo, kampaň bude apelovat na kompletní zrušení agentury Frontex. Ve svém důsledku by to byla velká škoda. Je nesporné, že mladá agentura ještě nemá systém fungování zcela propracován a v určitém stadiu utváření došlo k masivnímu přesunu obyvatelstva. Ke stabilizaci tedy dochází tzv. za pochodu.
19
Literatura Právní dokumenty
Dohoda mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích, podepsaná v Schengenu dne 14.
června 1985 (Úřední věstník
EU OJ L 39, 22.9.2000).
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 863/2007 ze dne 11. července 2007, kterým se zřizuje mechanismus pro vytvoření pohraničních jednotek rychlé reakce a kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 2007/2004, pokud se jedná o tento mechanismus a o pravomoci a úkoly vyslaných příslušníků (Úřední věstník EU L 199, 31.7.2007).
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1168/2011 ze dne 25. října 2011, kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 2007/2004 o zřízení Evropské agentury pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států Evropské unie (Úřední věstník EU L 304/1, 22.11.2011).
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (Úřední věstník OJ L 180, 29.6.2013).
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1052/2013 ze dne 22. října 2013, kterým se zřizuje Evropský systém ostrahy hranic (EUROSUR) (Úřední věstník OJ L 295, 6.11.2013).
Nařízení Rady (ES) č. 2007/2004 ze dne 26. října 2004 o zřízení Evropské agentury pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států Evropské unie (Úřední věstník L 349, 25.11.2004).
Směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (Úřední věstník EU L 304/2, 30. 09. 2004).
Úmluva k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích, podepsána v Schengenu dne 19. června 1990. (Úřední věstník EU L 239/19, 22. 09. 2000).
20
Monografie
DLOUHÁ, Jana, DLOUHÝ, Jiří, MEZŘICKÝ, Václav. Globalizace a globální problémy: sborník textů l celouniverzitnímu kurzu „Globalizace a globální problémy“ 2005-2007. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2006. s. 312. ISBN 80-87076-01-X.
FIALA, Petr, PITROVÁ, Markéta. Evropská Unie. 2. aktualizované vydání. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009. s 803. ISBN 978-80-7325-180-2.
HRABÁLEK, Martin. Ochrana hranic EU a role agentury FRONTEX v ní: disertační práce. Brno, 2010. s. 124. Masarykova univerzita Brno. Vedoucí práce Petr Fiala.
HUYSMANS, Jef. The Politics of Insecurity: Fear, migration and Asylum in the EU. 1st printing. New York: Routledge, 2006. 208 p. ISBN 0415361257.
NICOLL, William, SALMON, Trevor. Understanding the European union. 1st pub. Harlow: Longman, 2001. xxi, s. 572. ISBN 0-13-020838-8.
PIKNA, Bohumil. Evropský prostor svobody bezpečnosti a práva (prizmatem Lisabonské smlouvy). 3. rozšířené vydání. Praha: Linde Praha, 2012. s. 435. ISBN 978-80-7201-889-5.
PIKNA, Bohumil. FRONTEX - agentura pro spolupráci na vnějších hranicích Unie. Policajná teória aprax. Bratislava, 2012. roč. 20, č. 2, s. 56-65. ISSN 1335-1370.
PEERS, Steve. EU Justice and Home Affairs Law. 3rd ed. New York: Oxford University Press, 2011. Oxford EU law library. cxix, s. 983. ISBN 978-0-19-965997-5.
21
