vlnolamy podzim 2008

    

vlnolamy podzim 2008

    :vl no ~la   my. malvern Nakladatelství Malvern, Lublaňská 12, 120 00 Praha 2 Telefon: 222 952 115, 724 008 286 E-mail: [email protected] www.malvern.cz

OBSAH

Úvodem /5 René Daumal: Unavené hlavy /8 Arthur Lovejoy a George Boas /16 Alpinistické okénko - Lubor Kysučan: Cesta do hor /17 Karel Funk: Neviditelná společnost kolem nás /20 Karel Funk: Poradna /24 David Abram: Neviditelný svět /26 Béla Hamvas: Kapka zatracení /39 V roce 2008 vyšlo /53 Roger Caillois - ukázka z knihy KAMENY /60 Jakub Hlaváček - ukázka z knihy LOVY KOVY KOSY /66 Tomáš Vondrovic - ukázka z knihy BOD SINGULARITY /67 Oldřich Janota - ukázka z knihy NESLYŠÍCÍ DĚTI /69 Připravujeme /74

[ vlnol amy ] 

4

ÚVODEM

První tištěná podoba Vlnolamů, ediční a životní plán Malvernu, měla být i poslední. Frajerským vyhozením peněz na knížku-projekt, která se stejně nedostane ke svým čtenářům, ale která – stejně jako každá skutečná báseň – působí už tím, že je, že vznikla. Neznatelné a mocné působení navzdory trhu a úvahám literárních kritiků a agentů, často podivných fantomů, obývajících díry mezi promluvou a tržní kulturou. Jenže: Karel Funk si přečetl Hamvasovu Filosofii vína a udiven z toho, že tuto knihu nikdo nezná a prý ji ani neohlašovaly plakáty v metru, mi sdělil, že určité myšlenky by se snad i dnes ještě měly šířit; nakonec také, že existuje internet a že bestie jsou tu od toho, aby se osedlávaly, s čímž jsem ve chvilkovém stavu regresivního opojení z klukovského dobrodružství souhlasil. A vyřčené slovo již nelze vzít zpět. Má cenu vymýšlet další alibi, omluvy za to, že i zdrženlivý Malvern bude zahušťovat internetové schránky ve společnosti zázračných léků, viager a jiného samožeru strojů na štěstí? Hrát si na protijed, básnit o nutnosti tvůrčího vyjádření, lidské povinnosti pozdvihnout korouhev, dokud máme ještě pohyblivé ruce, to znamená důvod jimi hýbat? Když je všeho moc natolik, že skutečnost mizí pod nohama, je jedním z tradičních a osvědčených způsobů, jak ji znovu nalézt, Hra, toto stínové srdce umění. Kdo si chce zahrát na vlnolam své vlastní vzedmuté hladiny, aby mohl splynout s daleko mocnějším mořem, které není ničím jiným, než prvním mořem vlnolamů, nechť se neleká. Jakub Hlaváček

5

[ podzim 2008 ]

K čemu lamy vlnou? Chceme být přátelským průvodcem, který podporuje samostatnost čtenářů, nepodbízí se ani nesměruje k „jedině správné“ cestě, ale laskavě se čtenářem listuje k rozšíření jeho obzorů a snad i k hlubšímu zcitlivění jeho srdce. Preferujeme příspěvky, ze kterých je zřejmé konkrétní ujasnění či prohloubení životních postojů, charakteru apod. Nechceme zároveň podporovat žádné duchovní elitářství, pocity nadřazenosti, výlučnosti těch „vyvolených“, ani módně nadužívat slov jako duchovní, esoterní, transpersonální, spirituální aj., natož se pouštět na tenký led východo-západních pseudoguruů, mistrů konstelací, hypnózy a sebeoblbování. Jsme si vědomi, že k hlubšímu poznání nevedou žádná postranní vrátka rychlých a snadných metod, ale jen dlouhodobá, trpělivá a poctivá práce na sobě, kterou si člověk sám pod sebou vystaví pevné schody. Ke stavbě těchto schodů chceme přispívat. A protože celý sebezdokonalovací, sebeuvědomovací či sebetransformační proces se neobejde bez zapojení hlavinky, srdce a temné touhy, naleznete zde texty reflektivní, umělecké i „průrazné“, přičemž esejistická tvorba dostává přednost před vědeckým manýrismem. Nechceme si hrát na elitáře, kteří zapouzdřeni do své domnělé „duchovnosti“ neumějí už naslouchat blízkým i vzdáleným hledačům pokladů vyšších pravd. Nechceme přinášet žádné „snadné“ či „rychlokvašné“ metody, techniky či fígle, které v člověku vzbudí leda trochu jalového nadšení, že se s ním začíná dít něco „duchovního“ či jinak úžasného bez vlastního přičinění (některé časopisy si na tom založily svou existenci). Nechceme nadřazeně prezentovat výsledky závratného duchovního bádání jednoho člověka nebo směru a izolovat se tím od starostí, problémů i radostí běžného čtenáře (neboť ti je mívají také). Vystavění Vlnolamů je kromě očividné propagace nakladatelství Malvern zároveň odpovědí na sílící potřebu vnitřní orientace v dnešním multikulturním a hlavně pseudokulturním světě ovládaném masovými náhledy a vampy-

[ vlnol amy ] 

6

rismem masových médií. Jde nám i o to pěstovat smysl pro vnímání dění ve společnosti, v kultuře, ve vědě, v umění, ba i na celé naší planetě – a to na pozadí hlubších souvislostí, nejen provozovat jakési izolované válendové spirituální kutilství. Redakce

7

[ podzim 2008 ]

René Daumal: Unavené hlavy

Když přítel Hlaváček vyšel z linky na Odmozkování s lebkou dokořán, vypadal jako snílek, kterého probouzejí, nebo jako opilý člověk, jenž náhle vystřízlivěl oznámením nešťastné zprávy. Veškerý obsah jeho hlavy: štítky, lístky, plakátky, vše skončilo v koši; nevěřili byste, že lidská lebka může obsahovat tolik papíru. Oproti těm, kteří prošli touto linkou před ním, a kteří byli skoro na místě mrtví, vypadal, jako by se mu spíše ulevilo. Podivil jsem se nad tím a on odvětil: „Jistě, oni tolik věřili tomu, že ztratili svůj tištěný poklad, že to nemohli přežít. Avšak řekne se o nemocném, který se uzdravil, že ztratil svou nemoc? Přesto se říká: ztratit iluze. Znamená to, že vše je připraveno k tomu, abychom tyto iluze mohli nahradit jinými. Není třeba používat hrnce jako koše na papír; tohleto (řekl a ukázal si na lebku) potřebovalo vymýt, abych si zde mohl uvařit svou polévku. Možná vás přizvu. Prozatím, jako poslední smetí z tohoto hrnce, jsem vytáhl několik filosofických úvah, jako jsou tyto, využijte je, jsou poslední.“ S naléhavým „nashledanou“ odešel a zanechal mi několik obtížně čitelných lístků, které jsem zde přepsal. Úpadek kulečníku Ještě před padesáti lety se koule v kulečníku poslušně koulely a vzájemně střetávaly podle výpočtu diváka. Hráčem se nikdo téměř neznepokojoval. Avšak mechanické zákony kulečníku sloužily k vysvětlení všeho. Odvodila se z nich teorie atomu, evoluční zákony, implikace společenských skupin i testy inteligence. Byl to krásný stroj na myšlení. Dnes Einstein, Eddington a jiní ukázali toto: koule se již nepohybují v přímých liniích; někdy zmizí v dírách; dokonce sám kulečník mění tvar a se vzrůstající rychlostí se zvětšuje. Koule se rozpadly v kuličky, kuličky v perly, perly na padrť a padrť v bůhvíco: je slonovinou, sny, silami či myšlenkami? Nakonec se zjistilo, že je velmi malá pravděpodobnost, aby se dvě koule potkaly; nic neumožňuje předvídat, zda se srazí, a poslední slovo [ vlnol amy ] 

8

dnešní vědy – cituji slavného fyzika – „je téměř nemožné, aby svět existoval“. Možná se zapomnělo na samotného hráče: právě na základě určitých herních pravidel, díky určitému postoji před zeleným stolem, může hráč způsobit, že se koule potkají podle těchto pravidel. Bludný kruh v němž nachází svou zábavu. Právě tento konvenční přístup vědce ke světu je zpochybněn. Bazilišek a Ohňožil Na aktivním počátku vědy létá Ohňožil, jehož jméno je Pochybnost. Je to hrdina, jenž odvrhuje svá díla a odlehčuje si od nich, aby vystoupal co nejvýše. Dole, kde se hromadí jím odvržené věci, žije Bazilišek, jehož pohled proměňuje vše v mrtvé kameny. Pod jeho pohledem umírají čísla a stávají se algebrou; umírá rozum a stávají se z něj sylogismy a člověk, na kterého se podívá, ztuhne v mrtvolu podobající se lidskému modelu z lékařských učeben; samo myšlení se změní ve schémata, diagramy, testy, schopnosti, přístupy či chování. Bazilišek se v minulém století jmenoval positivismus a scientismus. Avšak Ohňožil mu před dvaceti lety zasadil několik smrtelných úderů: rozbil mu jeho elektrony, eukleidovskou geometrii a kauzalitu kulečníkových koulí; Bazilišek, vystěhovaný od svých kalkulaček a konstant ještě žije, to je pravda, když nalezl východisko z nouze ve vědách (jež nazývá) psychologické. Stále vykonává své pokusy na duchu toho druhého – za předpokladu, že ten druhý příliš nemyslí. Stále pracuje na Psychologii Člověka všeobecně dřímajícího. Věnuje se i filosofii; jeho chmurný křik dnes zní: „Konkrétno!“ „Konkrétno!“ Někteří lidé se nechali nachytat a ptali se jich na praktickou radu: Bazilišek jim s nasládlým úsměvem zaslal Pojednání o fenomenologickém vnímání v transitivních vztazích; čímž mínil „konkrétno“. Jenže pták pochyby jej začíná pronásledovat i v těchto zákopech. Pokud mu bude stále roztloukat jeho počítací strojky, bude psycholog nakonec nucen počítat vlastními prostředky. A mezi prostředky vlastní člověku je třeba zahrnout nohy, ruce, oči a zbytek těla.

9

[ podzim 2008 ]

Trocha pesimismu Jenže všechno nás přivádí k domněnce, že vědci propásnou ony příležitosti, jež se jim nabízejí dnes, aby se obrátili k sobě a zeptali se, jakou cenu má jejich poznání. Od té doby, co existuje věda, se tyto příležitosti podívat se dovnitř neustále vyvstávaly vědci před očima. On však kráčí nahoře. Nejprve se dívá svrchu na skutečnou existenci čísel, jež přesto zůstávají základem jeho vědění; chci tím říct, že opomíjí tu skutečnost – přesto omračující –, že v řadě celých čísel žádný myslitelný zákon neovládá rozvržení prvočísel. Dvě strohé definice – a pouze dvě – určují jejich rozvržení: definice celého čísla a definice prvočísla; a přesto by se řeklo, že jsou prvočísla rozeseta bůhvíjakým způsobem; můžeme pouze konstatovat jejich výskyt pomocí zcela empirického postupu zvaného „Eratosthenovým sítem“. Jestliže toto bytí nepřevoditelné na vědecké poznání je již v čísle, tím spíše musí unikat vědám, jejichž předmět je v běžném významu toho slova materiální. Délka přímky má jinou kvalitu, než délka křivky, neboť obvod je nesouměřitelný s průměrem. Žádný astronomický cyklus nemůže být vyjádřen celým číslem. Všude je neredukovatelné, přibližné, chyba, kterou chce vědec pronásledovat desetinným rozvojem 3, 14159..., jež však před ním ubíhá do nekonečna. Kdyby tato chyba neexistovala, přímky a křivky by se smísily, hvězdy by měly odjakživa uzavřen svůj běh, čísla by neměla žádnou kvalitu, jimiž by se od sebe lišila, nebyl by svět. Avšak pro toho, kdo hledá pravdu, chyba neexistuje. Svět nehledá pravdu. Chyba může být jen v člověku, ve vědci, v jeho základním přístupu ke světu, v jeho požadavku všeho čistého, uzavřeného, dokonalého, jasně vymezeného a čelícího přírodě, jež se musí podřídit jeho zákonům. Právě na tomto požadavku se může zakládat naděje, že vytvoříme stroj na myšlení. A právě o to dnes ještě jednou jde. Pohyb desetinné čárky Zeptáte se mě tedy: jak to, že – prakticky vzato – je věda úspěšná? Jak se může vztahovat ke skutečnosti a umožnit – například – výrobu strojů? Snad proto, že vědec dělá ve svých výpočtech relativně menší chybu, než [ vlnol amy ] 

10

inženýr, který dělá relativně menší chybu než dělník. Jestliže vědec určil průměr určité hřídele u stroje na 0, 001 mm, inženýr z něj na nákresu udělá 0, 01 mm a strojní zámečník vyrobí hřídel o průměru 0,1 mm; což bude stačit, aby stroj fungoval. Nikdo se nebude domnívat, že tomuto prostému posunutí desetinné čárky odpovídá nárůst či úbytek poznání. Nemáme větší poznání čísla než měli v Číně jen proto, že je můžeme vyjádřit na více desetinných míst, zatímco u nich velmi moudře stanovili jeho hodnotu na 3 a velmi dobře věděli, že kolář umí provádět se svými mírami „kejkle“ nezbytné ke konstrukci kola. Čínská kola jsou skvělá a slavná mnemotechnická průpovídka: „Sám u sebe v hlavě magického pí číslic deset mám...“, nás o ničem nepoučí. Výlevy Když jsem psal tyto řádky, vpadl do mého pokoje host a aniž by se představil, spustil svůj neumdlévající proslov: „Skvěle, můj milý. Naprosto s vámi souhlasím. Podívejte se, přišel jsem na to. Můj objekt, to jsem já sám, tedy skutečná věc. A skutečnými věcmi se i vyjadřuji (a opravdu, když to říkal, maloval po zdi křídovými nápisy a hnětl střídku chleba, jejíž zásobu schraňoval v levé tváři; jeho výtvory připomínaly vnitřnosti, žaludky, plíce a všechny druhy vnitřních orgánů, a to nejspíše v dost příšerném stavu; určitě přesně odpovídaly vnitřnostem tohoto nebohého pomatence) – nebo spíše, pokračoval, nechávám bohatství, jež ve mně spočívá, aby se svobodně vyjadřovalo; rozum, toho sterilního dotěru, jsem zahodil do kouta a nechávám promlouvat skryté kosmické síly (ukázal mi svá hypertrofovaná játra) a intuitivní síly (načrtl dost kamenný žlučník), jež spí v hlubokých základech mé bytosti. Osvobozený od rozumu a zotročující kontroly vědomí jsem spontaneita sama...“ Výpotky lymfy, načernalé krve, změklá mozková hmota v níž pluly vzpomínky na dětství, klišé, fráze, kategorické imperativy a jiné bacily mu vytékaly z těla. Již toho bylo dost, vyrazil jsem jej, nechal vyčistit pokoj a nechal uvést dalšího hosta, který se mezitím ohlásil. 11

[ podzim 2008 ]

Rozhovor Byl to velmi slušný pán a zdvořile se představil. Schvaluji vám, pravil, že jste s tím člověkem vyrazil dveře. - Vskutku, jestliže jsme unaveni z výstřelků rozumu v posledních století, tak stejným způsobem se již přežilo „umělecké zvíře“. - Vy jste také umělec, pane? - (Dotčeně:) Jak to, také? - Promiňte, to je roztržitost. Vyvoláváte však ve mně naději, že jste rozřešil onu obtížnou otázku, jak dosáhnout skutečného poznání, aniž bychom obětovali to, co jsme v posledních stoletích získali. Nemám pravdu? - Je to tak. Dosáhl jsem toho pomocí řemesla. Píši básně. Musel jsem ze všech kousků znovu poslepovat básnické řemeslo, jež v naší tradici jaksi neexistuje. Kodifikoval jsem francouzskou prosodii a dal do pořádku rytmické a melodické zákonitosti jazyka, jež byly dosud ponechány na mlhavém instinktu a „inspiraci“ občas podezřelého původu (pošilhával po několika nápisech, jež zde zanechal předchozí návštěvník a které unikly smazání). - To je skvělé, pane. A k čemu je vám toto řemeslo? - Vyjadřuji, co si myslím a co cítím. - A k čemu? - (Slavnostně:) Abych umožnil porozumět. - Rozumíte tomu, čemu umožňujete porozumět? - Jistě! – To je otázka! - Jak způsobujete, aby se porozumělo? - (Rozpačitě:) Ale... jako každý. - Aha. Přesně to mě zajímá. Ale teď mě omluvte, že vás musím opustit, mám naléhavou schůzku s panem Každým. Rozešli jsme se v dobrém, jak se říká, když se nechce nic říct. Obratný kousek Co brání člověku setrvávat prostě ve středu sebe sama a vyměřovat se se svým malým světem, jemuž vládne, podle světa velkého? Zajisté je v tom, jako vždy, nejprve lenost: vyhledáváme „stroje, které se budou namáhat za [ vlnol amy ] 

12

nás“, a které nám umožní nerušeně spát. Dnes však člověk, který chce rozbít tyto stroje (jde o tyto stroje a ne o ty ocelové) a rozhlédne se kolem sebe, narazí na tisíc překážek, jež vyrostly z falešné kultury. (Například pojem „Člověk“ vznikl takto: pořídily se fotografie deseti tisíc náhodně vybraných jedinců; přiložením negativů přes sebe se získá všeobecný obrázek, jež se ihned strčí do vaku; nyní se shromažďují vývojové vany či ustalovače, jež se přitom používaly, mísí se, zahřívá, naočkuje se pokusný králík a z vyšetření jeho endokrinních žláz se odvodí obecná koncepce Člověka.) Právě touto kulturou máme vycpané hlavy; to ona nám znavuje hlavinky a nikoli přebytek rozumu. Úniky A co tedy dělají, ty velké unavené hlavy našeho století? Podívejme se na jednoho, jenž se chystá spočinout v lůně Matky (jak říká) Církve. Může si zvolit sám, nebo spíše nemůže. Pokud jde o mě, dostávám návaly zuřivosti, když vidím ty matky Církve s jejich „Zákazy myšlení“, jimiž mávají na všech křižovatkách pod nejvznešenějšími záminkami – záminkami, jež jim umožní popřít ty hluboké důvody, pro něž se narodily. Další nechávají pohybovat stolky, vyvolávají tajemné Mistry, kteří bydlí pod zemí, nebo na vrcholku Popocatepetlu. To, co neustále hledají, je stroj na myšlení. Politika A tady máme dalšího, velká unavená hlava, jež se chystá působit v politice. Chce si to vyřídit s fyzickou existencí těch, kteří měli materiální zájem na tom, aby nás vykrmovali touto falešnou kulturou. Zdravím ji a někdy jsem jí i záviděl. Nemohl jsem ji následovat. Nevěřil jsem, že s nepořádkem, který je ve mě, bych mohl pomoci uvést do pořádku to, co je kolem mne. Příliš dobře vidím, že Společnost trpí stejnou bolestí jako já. Tady se cpe a tamhle hladoví. To, co je v hlavě nejvíce odumřelé potlačuje a zneužívá to, co je nejvíce živé v nohách. 13

[ podzim 2008 ]

Převýchova Hlava se mi naplnila příliš rychle. Ale nejde o to ji zastavit, aby zbytek člověka měl čas ji dohnat. Nelze vědomě zpitomět. Navíc úkolem šéfa je dívat se dopředu. To, co musí pochopit, je to, že vidět cíl není totéž, jako tam být. Filosofovat a domnívat se, že poznáváme je jako dívat se na mapu a představovat si, že cestujeme. Úkolem je znovu smířit hlavu se zbytkem člověka. Tu a tam jsem viděl vychovatele a reformátory plné dobré vůle, kteří se domnívali, že na tomto novém smíření pracují tím, že zakládají školy, v nichž je kladen stejný důraz na fyzický, citový i intelektuální rozvoj člověka. Vskutku, vůz tažený třemi koňmi pojede rovnoměrně a rychle pouze tehdy, budou-li mít všechny tři koně stejnou kondici a svěžest. To však nestačí. Je zapotřebí kočí, aby je hlídal, povzbuzoval či zastavoval. Člověka, který je celkově vychovaný, nedostaneme pouze tím, že propojíme tři typy výchovy. Událost Právem mi namítnete, že mě nic neuspokojí a že vám nemohu nic nabídnout. Máte pravdu. Přesto jsem v této oblasti výchovy (a kde jinde je třeba začít?) nalezl něco, před čím jsem se musel zastavit, neboť jsem viděl, že to zcela odpovídá této potřebě vnitřního usmíření, převýchovy a znovunavázání vztahu se skutečným člověkem. V Ženevě je jeden člověk (mohu vám říci kde a za jakých podmínek se to odehrává, nejde o literární fikci), jenž nevykládá nauku, nepoužívá nějaký systém, a který, schopen hluboce lidského prožitku, může každému poskytovat neustálé příležitosti k setkání tváří v tvář se sebou samým – chci říci každému, kdo se nechce obelhávat a prchat neustále před skutečností – příležitosti vidět masky a postoje, jež si každý často již od dětství nasazoval místo sebe sama a prostředky, jak se jich zbavit. Jsou mu nabídnuta cvičení, ve kterých je ve hře celek člověka; jde o místo, kde se kočí setkává se svým spřežením. Jde pouze o osobní shledání.

[ vlnol amy ] 

14

Naděje zavazuje Tato skutečnost mi stačí k ujištění, že kritická prohlídka naší kultury nás nezanechává na zcela nulovém bodě. A radostně vítám trosky našich Strojů na Myšlení. Doufám, že každý, kdo bude moci se mnou projít touto prohlídkou, skončí také u toho, že nalezne zárodek nové kultury a lano, jehož se bude moci zachytit. Jestliže jsem v těchto pár poznámkách hlavně popíral, pak proto, že skutečná odpověď na tuto negaci musí být prožita a ne napsána. Vidím několik lidí, kteří usilují o dosažení jednoty, jako se snaží o spojení kusy rozděleného hada. Vše na tomto světě není ztraceno. Ještě je co dělat, což nepotěší milovníky Velkých Katastrof, kteří spí ve své beznaději. Přeložil: Jakub Hlaváček (Z připravované knihy René Daumal: Moc jazyka)

15

[ podzim 2008 ]

Arthur Lovejoy a George Boas

V honbě za potěšením upadali do neštěstí. V honbě za bohatstvím si vždy myslili, že to, co již mají, je stále málo ve srovnání s tím, po čem toužili. To, co získali, nikdy nesplnilo jejich přání. Přestože měli strach z bídy, nebyli schopni spokojit se s dostatkem. I když se báli smrti, na životě jim moc nezáleželo. Třebaže se snažili vyhnout nemocem, nezřekli se nikdy toho, co je vlastně působí... Když bylo štěstí na jejich straně, byli neohrožení. Když se obrátilo proti nim, zoufali si. Prohlašovali, že mrtví jsou šťastni, přesto sami lpěli na životě, který nenáviděli, ale na druhou stranu se báli zemřít. Odsuzovali války, ale sami nebyli schopni žít v míru. V otroctví byli ponížení a skleslí, na svobodě sebejistí a domýšliví. V demokracii byli bouřliví a nespoutaní, za vlády tyrana ustrašení a krotcí. Toužili po dětech, ale když je měli, tak je zanedbávali. Modlili se k bohům jako k bytostem, jež jim mohou pomáhat, a pak jimi pohrdali, jelikož nebyli schopni trestat. Báli se bohů, kteří se mohli mstít a přesto křivě přísahali, jakoby bohové neexistovali.

[ vlnol amy ] 

16

Alpinistické okénko

Lubor Kysučan: Cesta do hor Kdysi mě jeden vandrovník v bulharských horách potěšil optimistickou průpovídkou: „Nad dva tisíce metrů sviňa nevyleze!“ Ona jasná moudrost probudila nejen úsměv na mé tváři, ale i vnitřní radost a hluboký souhlas, i když na druhé straně... dnešní svět skýtá takové technické možnosti, že „sviňa“ se může rozhlížet z vrcholu Everestu a zanedlouho se jistě procházet třeba po Marsu. A navíc, v jistém přeneseném smyslu, vyleze „sviňa“ hodně vysoko, mnohdy podstatně výš než „lidé“. V něčem to však přece jen ti druzí mají snazší. Hory totiž vyžadují charakter, hory se nekonzumují, do hor se chodí. Třeba abychom překonali sebe sama a znovu si uvědomili zázrak bytí (na nějž tak často zapomínáme ve všech skutečných i obrazných rovinách našeho žití). V naší pokleslé době nenápadně průměrných hříšníků, uzavírajících kompromisy všude a se všemi, jsou snad jen dvě místa, kde může člověk nalézt víru a pravdu života ve vší jeho syrovosti i vznešenosti. Jedno děsivé, druhé důstojně nádherné – koncentrační tábor a hory. S tím prvním se naštěstí můžeme setkat už jen ve vzpomínkách a na stránkách knih (žel někdy také novin), to druhé se však otevírá jako krásné pozvání všem, kdo hledají radost a smysl v tomto čase, tak chudém na zázraky a zjevení. Z každé hory si člověk odnese poznání. Nejen pohledy do kraje, ale také do sebe a svých bližních. A snad také porozumění, prozření, vykoupené námahou a strachem, který si 17

[ podzim 2008 ]

od nás hora vzala. Hora je malým podobenstvím o našem životě. Učí nás, že nic opravdového se nerodí bez utrpení. Každý poctivě žitý život se stává horou, cestou, po níž stoupáme vzhůru. Nikoliv na příčkách kariéry a úspěchu, v hierarchii hodností, titulů, úřadů, vnější viditelné moci, nýbrž na cestě smyslu. V krátkém čase našeho pozemského přebývání ji nikdy zcela nezdoláme (a pokud si ve své pýše namlouváme opak, o to hlubší je propast, do níž se vzápětí zřítíme). I kdyby se nám to nějakým zázrakem podařilo, stejně by zanedlouho před námi vyvstala hora nová, ještě vyšší. Netřeba však chvátat, není důležité ji zlézt, zdolat, získat, „udělat“, uzavřít, dovršit jednou pro vždy. Podstatné je jen jediné – jít dál i v nepohodě, uchovat si vědomí cesty, souvislostí a řádu i v mlze pochyb, nejistoty, úzkosti. Hory člověka povznášejí. Dopřávají nám dar nadhledu a jsme v nich blíže nebi. A tudíž i Bohu. Démoni malicherných všedních starostí se rázem rozplynou v mlhavé mozaice a oparu kdesi dole, hluboko pod námi. V duši zavládne pokoj a radost. Čas se ztrácí a zůstává jen prostor. Hluboká náruč Země pod námi a vesmíru nad námi. Člověku se ani nechce věřit, že svá památná a častým opakováním až zprofanovaná slova o hvězdném nebi a mravním zákonu nevyslovil Immanuel Kant v horách, ale v rovinatém a mlžném Královci. Hory jsou paradoxní. Na jejich vrcholech a hřebenech člověk zažívá báječný pocit, že mu patří svět. A přitom na žádném jiném místě nemůže zřetelněji prožít svou nepatrnost tváří v tvář velebnosti bytí – ne tobě patří svět, ale ty patříš světu, nejsi jeho pánem, avšak jen křehkou částečkou, zranitelným dítětem. Hory nejsou atrakcí na způsob sedmi divů světa či laciných reklam cestovních kanceláří. Ani ne pouhým lékem zakrnělého těla a neurotické duše ‚a la alpské lázně. Hory jsou součástí života, stejně jako narození, rodina, smrt. Proto lidé odevždy putovali do hor. Tisíce let před tím, než se objevili první horolezci a turisté v našem slova smyslu na horách hledali pravdu o svém životě. Právě na hory posadili trůny bohů a později jim tam postavili chrámy. A v deprimujících nížinách si počali hory sami stavět, aby postoupili výš. Zikkuraty v Mezopotamii stej[ vlnol amy ] 

18

ně jako pyramidy v pralesích Střední Ameriky. Na hoře se zjevil Bůh Starého zákona, na hoře kázal Ježíš lásku Nového zákona. Celou biblí procházejí hory – hora Sinaj, Hora Pokušení, Hora Proměnění, Olivetská hora. Romantik na římském trůně, císař Hadrián, se nechal vynést na Etnu, aby spatřil východ slunce. Na horách, hůrkách a pahorcích vznikala i umírala antická města a stejně tak i středověké hrady (jen střízlivý skeptik bude tvrdit, že to bylo pouze ze strategických důvodů). Na hory se uchýlili se svými blouznivými sny předchůdci husitů, hory se staly posvátným znamením země a přinášely mocnou inspiraci i po staletích, kdy báje a mýtus vstoupily do šedivé, až příliš reálné nacionální politiky. Na horách se svatému Františku dostalo vidění i stigmat. Na horách se zrodila poutní místa Irska, Itálie i Čech. Plochý moderní člověk znectil a pokřivil také své posvátné nadšení horami. Rozdrásal je sjezdovkami, znetvořil lanovkami, zotročil průmyslem a hotely – zhanobil i svým myšlením a jazykem: kolik lidí hory už jen „dělá“, „dobývá“ a „pokořuje“! S horami se však jen tiše rozmlouvá, horám se naslouchá. Neboť ony jsou svátkem v bezútěšné rovině našeho každodenního plahočení a přežívání. Jsou znamením tajemství, všeho nevysloveného, nepoznaného, čeho se můžeme jen lehce dotknout. Lidé v horách mluví méně než dole. Nebo úplně mlčí. Každý hluk kromě hromu a větru je tam rouháním. Možná i toto zamyšlení...

Pao-Pchu-C´ Kniha Mistra prostoty - Do hor a přes vody Někdo se tázal, jak odcházeti do hor. Pao-Pchu-c´ pravil: „Ti, kdož míchají léky v zájmu Taa, a ti, kdož odcházejí do ústraní, aby tak unikli zmatkům své doby, musí se tak či onak jednou dostat do hor. Ale ti, kteří neznají pravidla, jimiž se mají řídit všichni, kdož vstupují do hor, přicházejí do neštěstí a mnohdy utrpí újmu.“

19

[ podzim 2008 ]

Karel Funk: Neviditelná společnost kolem nás

Zdá se, že se plní předpověď dr. Steinera, že v naší době má přibývat těch, kteří vidí v okolní přírodě to, co je její nedílnou byť neviditelnou součástí: elementární bytosti. V této naší pravidelné části budeme otiskovat vaše zkušenosti s nahlédáním „za“ viditelný závoj nejnižšího, hmotného projevu přírody. Nemusíme hned mít tak permanentní jasnovid jako jedinečný Marko Pogačnik nebo alespoň jihočeský Pavel Kozák, abychom občas zavnímali něco, co se kolem nás děje. Naše první ukázka nebude však ze světa bytůstek elementárních (tj. víl, rusalek, gnómů, panů, undin, sylfid aj.), ale ze světa vyššího. Některé prameny popisují poetické působení podzimního anděla, který ukládá přírodu ke spánku (není zde míněn kosmický archanděl Michael, ale bytost stojící řádově poněkud pod ním). Sledujme při následující četbě i to, že mnohé přírodní děje, jevy či bytosti sami v určité náladě tušíme a že kdybychom prožitek této nálady dokázali ukázněně prohloubit, ocitli bychom se v poznání toho, co popisují jasnovidně poznávající jedinci. Začněme nejprve blízkými skutečnostmi pro nás všechny – podzimními procesy zrání a vadnutí. Na podzim se k elementárním bytostem, které se v té době projevují relativně zřetelně, může člověk přiblížit zejména v době kolem svátku svatého Michaela. Příroda se nyní den ode dne mění, život rostlin i zvířat ustupuje. Některá zvířata vyhledávají před zimou svá ochranná doupata, listí se barví, příroda uvadá. Avšak: lze vypozorovat, jak v onom blednutí a padání listů, v zalézání živočichů a odumírající smyslovosti vzniká cosi třpytivého, zářivě duchovněduševního. Smyslovost uvadá, aby mohla žít duchovnost. V protisměru k odumírání přírody, k dohořívání smyslovosti vystupuje jiskřící duch. Ten může člověka vnitřně aktivizovat směrem od hmoty k duchu. Avšak ani odumírání se neděje samo od sebe, bez po[ vlnol amy ] 

20

moci duchovního světa. Elementární bytosti, které na jaře rostliny stavěly a v létě se společně se zemskou duší vznášely do kosmu k nabytí nových přírodních sil, se s podzimem vracejí zpět dolů do země, aby zde během zimy snily svůj radostný sen. U tohoto procesu je nápomocný anděl podzimu. Pojednává o něm i Ján Hollý ve svých Selankách, jiný zdroj jej nazývá Machonem. Cosi jako báj či imaginace o básnické postavě tišícího anděla podzimní přírody nás může přiblížit k snazšímu napojení se na tyto niterně poetické děje. Anděl podzimního času, jak líčí zasvěcenec, sestupuje z výšin nebes po slunečních paprscích, obchází zemi a ukládá přírodní síly k blahodárnému klidu a odpočinku. Přináší zmírnění letního žhnutí a zchlazení vášní. Je jakoby utkán tu z podzimních cárů mlh, tu ze sedmibarevných duhových paprsků ve sluneční záři posvátně tichého podzimního dne. I v onom tichu však můžeme vytušit jakési dění. Čarovná poetická postava snícího anděla kráčí pomalu přírodou jako duch, zvěstující nadcházející spánek všem přírodním bytostem živlů, které od jarního probuzení v přírodě aktivně pracovaly. Anděl jakoby s písní chvalozpěvu táhl volně přírodou, vznášeje se lehce nad zemí. Žehná jí a jejím duchům za dílo lásky, které vedlo k vydání plodů. Kam padne jeho tišící pohled, tam se příroda ukládá ke spánku, jakoby pěl tiché ukolébavky. I ptáci při nich jen tiše přelétají mezi větvemi. Jeho hlava jakoby byla melancholicky skloněna ve vnitřním gestu pokory před nutností proměny k podzimnímu spánku. Předává zemi koncentrační schopnost stáhnout život, dříve rozevlátý do kosmu. Elementární bytůstky čtyř živlů se pod jeho velením stahují do země skrze kornoutky, které jim anděl tvoří ze své všudypřítomné ruky. V zimní době nejhlubšího ztišení přírodního života jsou pak co nejintimněji spojeny se zemským lůnem. Pod jeho pohledem klesá i míza ve stromech. Dává skupinovým duším stromů pokyn k zimnímu spánku, aby získaly sílu k jarní a letní tvořivé práci. Duchové rostlin se radostně zavrtávají do země a odpočívají ve sladkém snění. Svou něhyplnou, laskavou rukou zbarvuje i listy stromů melancholickým vadnutím. Hladí svým laskavým po21

[ podzim 2008 ]

hledem každou rostlinu a strom za vydání plodů. Zanechává za sebou bílá vlákénka pavučin, která jako stříbrné nitky září v šikmém slunečním svitu. Příroda tiše odumírá pod jeho tajemnou pečetí odevzdání se osudu a nabývá tklivé krásy v lesku podzimního slunce. Přírodní duchové, dosud se volně pohybující, jsou magneticky přitahováni k nálevkovitému útvaru jeho ruky. Gnomové po něm klouzají pod zemský povrch, aby zde opatrovali rostlinná semena až do jarního probuzení. Jeho láskou naplněný tichý pohled směruje do nitra usínajících přírodních sil. Na své pouti se takto dotýká jednotlivých tvorů i rostlin a po jejich práci a vydání plodů je obestírá závojem sladkých mrákot. Tok mízy rostlin se zvolna zastavuje a semena dozrávají. I jeho vlastní pohled se stále více zamlžuje, jakoby mu klesala víčka. To vše může pro nás být mocnou a laskavou inspirací. Jako anděl podzimu spoutává bující přírodní síly a vrací je zemi, i my můžeme v klidu a jasu podzimního soustředění zklidňovat smyslné sirnaté touhy nadhledem, rozvahou a klidem, můžeme v tichu procházet zahradu svého nitra, pozorovat semena svých myšlenek a citů, správně je oceňovat a třídit a vtělovat je do nitra své bytosti. Je to doba příhodná k bedlivému patření na plody našich myšlenkových a citových aktivit ve zjevném i niterném životě. V kontrole těchto plodů se nám mohou odhalit i karmické síly, které působí v našich životech.

[ vlnol amy ] 

22

23

[ podzim 2008 ]

Karel Funk: Poradna Kamaráda postihlo úmorné říhání. Nabídl jsem mu své odhady, kam by se mohl podle alternativních metod obrátit a co mu bude řečeno. Agape: Automatická kresba nám neomylně poukazuje k tomu, že ve vaší lásce k ženě zůstalo něco nezodpovězeno a teď se to takto tlačí nahoru. Přijďte na další ná vštěvu, automatická kresba nám odhalí něco konkrétnějšího. Milan Calábek: Máte zaseklou krční čakru a něco chce ven, ale protože nevíte, co to je, jde to ven naplano jen tím krkáním. Marta Foučková: Ták jdem zpátky v čase... Áha – v minulé inkarnaci jste zemřel na přetlak vzduchu v žaludku a doteď se Vám to vrací. Karel Funk: Studuj si Steinera a jeho pojednání o karmě a karma říhání se ti rozpustí jako když ustane ševelení větříčku v korunách stromů. Radomil Hradil: Na 22. dubna ve 20 hodin uspořádáme společnou meditaci kosmických sil: Představujeme si znamení Býka, které ovládá krk, a jeho síly společně vysíláme do krku říhavého pana…, až se říhání rozpustí. Když jsme rozpustili radar, tanky a Ameriku, říhání bude hračkou. Miluše Kubíčková: Přijeďte k nám na statek, spojíme síly našich meditací a hezky pospolu v lásce a bratrství budem říhat společně, aby vám to nebylo tak líto. Vlastimil Marek: Jako někdejší šaman jste hodně zpíval. Teď nezpíváte, že ne? Vidíte, já to poznal. A to zaseklé zpívání vám to způsobuje. Zkuste aspoň tibetské mísy. Dr. Eduard Tomáš: Milý hochu. Tys v tibetské inkarnaci opomněl vybudit hadí sílu výš než do anaháty a ona si o to teď říká a tlačí ti vzduch nahoru.

[ vlnol amy ] 

24

Vladimír Vogeltanz: určitě vás něco krká, co nemůžete ovlivnit, proto se to transformovalo do krkání zevního. Josef A. Zentrich: použijte přírodní metodu: pozřete 3x denně pět stroužků česneku a 150 gramů hrachové kaše. Účinky způsobí, že veškerý přebytečný vzduch z vás bude proudit správnějším průduchem.

Jediný správný způsob uzdravení ovšem poskytuje materiální věda. Specializované pracoviště klasické medicíny – FN Praha 5 Motol, vedené doc. Říhánkem a prof. Krkolomem nabízí oproti různým šarlatánům vědecký postup: 1. zamezení přístupu vzduchu do dutiny ústní tím, že se voperovanou přepážkou zablokuje natrvalo krční trubice 2. dýchání bude umožněno přímo z hrudníku operačně vytvořeným kanálkem pod krkem (tzv. „slavík“) 3. strava bude podávána tekutou výživou – infuzemi přímo do žaludku. Tím vám tým vědecky zajistí šťastný a zdravý život. Dvě další příznivé informace: a) Plných 10 % nákladů hradí VZP (zbytek uhradíte ze svého invalidního důchodu, který si po operaci v přestávkách mezi infuzemi vyběháte, propustku vám nemocnice po vaší písemné žádosti vypíše) b) Skvělá možnost: poukazem sponzorského daru ve výši 60 tisíc Kč lze urychlit pořadí mezi čekateli na operaci již na rok 2012. Do té doby užívejte farmaceutický prostředek Antikrkspray nebo Stopříh.

25

[ podzim 2008 ]

David Abram: Neviditelný svět

Žít znamená tančit s neznámým partnerem, jehož kroky nemůžeme nikdy zcela předvídat, znamená to improvizovat uvnitř pole sil, jejichž proměnlivé kvality můžeme pociťovat, jak si pohrávají s naší kůží nebo jak rytmicky pulsují mezi našimi buňkami, nicméně jejich konečnou povahu nemůžeme nikdy uchopit či ovládnout myslí. Potvrdit naši vlastní živočišnou existenci a tím procitnout uvnitř světa, znamená zříci se nároku na pohled zvnějšku, díky němuž bychom snad mohli jednou prozkoumat a vysvětlit každý aspekt chodu tohoto světa. Znamená to vzít na vědomí horizont neurčitosti, jenž obklopuje každou vrstvu vědění, a přijmout fakt, že náš život je v každém okamžiku vyživován a udržován mystériem. Jsme-li opravdu tělesně zapuštěni v tomto kosmu, který kolem sebe vidíme a cítíme, tělesně zasazeni uvnitř tohoto pozemského pléna, pak reálné zakoušíme výhradně zevnitř jeho vlastní hloubky, a proto každý aspekt skutečnosti, s nímž se setkáme, skrývá za sebou další. Jistě, existuje mnoho stránek nebo sil světa, které dovedeme pojmenovat – slunce, země, útes, medvěd a pták, úplněk a novolunní, mrak, déšť, řeka. Přesto právě přítomnost těchto bytostí ve stejném poli, které sami obýváme, znamená, že u každé z nich existují aspekty, jež nevidíme; každá viditelná faseta tohoto světa k nám promlouvá dimenzemi, které jsou pro nás neviditelné. K tomu, abychom si povšimli neviditelnosti světa, není nutné, abychom si představovali jiná měřítka existence – ať už mikroskopická, nebo submikroskopická –, ani k tomu není nezbytné vykouzlit imateriální nebo nadpřirozené dimenze. Stačí si jednoduše všímat smyslové krajiny, jež nás hmotně obklopuje, a těch nejobyčejnějších projevů, jimiž je zabydlena. Existuje například neviditelná povaha toho, co je skryté za věcmi, které vidíme. Každá neprůhledná entita zastiňuje věci, jež se nacházejí za ní, a každá má svou vlastní druhou stranu, která je našim očím v určité chvíli neviditelná. Můžeme změnit svou polohu, abychom tuto odvrácenou stranu aspoň letmo zahlédli – tím se nám však okamžitě skryjí jiné strany a to, [ vlnol amy ] 

26

co jsme ještě před chvíli jasně viděli, teď najednou mizí, zastíněno tím, co se nachází před ním. Ať se pohneme kamkoliv a jakkoliv se přitom kroutíme, nemůžeme rozptýlit tu podivnou neviditelnost viditelného světa, způsob, jakým se nám za sebe skrývá a vzdaluje se tak našemu pohledu. V tom nejužším a nejdůvěrnějším smyslu se s tímto zvláštním skrýváním setkáváme v námi neviděné přirozenosti zad našeho vlastního těla; v tom nejrozsáhlejším smyslu ho pociťujeme ve způsobu, jakým nám široký horizont viditelné krajiny neustále skrývá všechny ty další kraje, které leží za ním. Přesto existuje ještě další, skutečně základní způsob skrytosti, který propůjčuje svoje tajemství viditelnému světu: to, co se skrývá uvnitř každé viditelné věci. Vnitřky budov, jež míjíme na cestě do školy, dřevnaté nitro mladého javoru, vnitřní hustota kamene nebo hory, vnitřní fyziologie hada, jehož jsme právě vyrušili a jenž se snaží ukrýt v trávě – téměř všechny viditelné přítomnosti, které nás obklopují, obsahují hloubku, jež nám zůstává skryta, vnitřní strukturu, která je pro naše oči neviditelná. Nejdůvěrněji zakoušíme tuto neviditelnost jako skrytost vnitřku vlastního těla. Jistě si tento vnitřek dovedeme někdy představit, například podle obrázků, které jsme viděli v učebnicích anatomie. Nicméně dojem prostorovosti a světla, který je v těchto vyčarovaných obrazech vyjádřen, je v rozporu s očividně temnou a neprodyšně uzavřenou povahou skutečného vnitřku našeho těla, s nímž nemáme žádnou viditelnou zkušenost. Pouze chirurg (a subsistenční lovec – který svou kořist pravidelně stahuje z kůže a rozřezává ji) může kradmo zahlédnout tento temný vnitřek, který nicméně po dobu, co jsme naživu, zůstává našemu pohledu téměř zcela skryt. V nejobecnějším smyslu je tento druhý způsob neviditelnosti zakoušen ve skryté nebo neviditelné povaze všeho, co se nachází pod zemí. A rovněž zde platí, že ačkoliv můžeme v zemi kopat, abychom nabyli jistého povědomí o věcech, a zatímco geolog se může naučit částečně rozlišovat různé vrstvy a profily skal, které zviditelnil řez dálnice nebo výkop, ohromná spousta toho, co existuje v různých hloubkách pod zemí, zůstává našemu vědomí zcela skryta. 27

[ podzim 2008 ]

Každý z těchto modů neviditelnosti – té, jež je skrytá za věcmi, které vidíme, i té, která se skrývá uvnitř věci, kterou pozorujeme – propůjčuje každodennímu světu naší přímé zkušenosti pronikavý pocit záhadnosti a nepoznatelnosti. Intuici, že přes všechny naše nahromaděné znalosti o běhu tohoto světa jsme v neustále pociťovaném vztahu s neviditelnými říšemi. Je to vědomí tajemnosti světa – pocit, který byl v moderním kontextu převážně zapomenut; mnozí z nás o pozemském světě uvažují tak, jako bychom nebyli zcela jeho součástí, jako bychom se nacházeli mimo přírodu a zírali na satelitní snímek Země na monitoru svého počítače nebo hleděli na „krajinu“ jako by to byl nějaký plochý prospekt. Pozemský svět ztrácí své tajemství, pokud se domníváme, že jsme od něj odděleni, když o něm uvažujeme jako o determinovaném souboru objektů, které jsou měřitelné a spočitatelné nebo jako o zásobárně přírodních zdrojů, jež jsou „spravovány“ lidstvem. Jakmile se však vrátíme k bezprostřednosti přítomné chvíle a tudíž k naší stále trvající animální zkušenosti uvnitř tohoto světa, pak plochost zmizí a jeho enigmatická hloubka začne vystupovat. Vskutku obě formy skrytosti, které jsme právě zmínili, mají vždy co do činění s hloubkou; každá z nich ve skutečnosti odhaluje jedinečný význam pojmu „hloubka“. Skrytost toho, co leží za viditelnými věcmi a vposledku za horizontem viditelné krajiny, je funkcí horizontální hloubky, kterou fotografové nazývají „hloubkou pole“. Je to tato dimenze hloubky, na kterou narážíme vždy, když mluvíme o relativní blízkosti nebo vzdálenosti vnímaných věcí. Zatímco skrytost toho, co spočívá uvnitř viditelných těl kolem nás – v kmeni stromu a kameni a nejhlouběji uvnitř samotné pevné země, pod povrchem vnímatelné krajiny – je také věcí hloubky, v tomto případě vnitřní vertikální hloubky: této srázné dimenze, o níž se zmiňujeme vždy, když hovoříme o hlubinách temného jezera nebo o hloubce skalního podloží či o zející hlubině propasti. Obě tyto hloubky – záhadná hloubka vzdáleností a vábící hloubka propasti – se stávají zjevné a působivé jen pro bytost, která je materiálně vrostlá do krajiny, již [ vlnol amy ] 

28

vnímá, tělesně zasazená dovnitř této smyslovosti. Každá z nich propůjčuje světu své jedinečné tajemství, čímž zajišťuje věcem, které vnímáme, jakousi vzpurnou jinakost, určitou rezistenci světa vůči našim lidským přáním a záměrům. Existují samozřejmě i další neviditelné dimenze – neviditelný charakter zvuků například nebo pachů či dokonce myšlenek. Ale zatímco je zcela možné (ba dokonce jednoduché) si představit viditelný svět, jenž tyto různé dimenze postrádá – pole viditelných věcí bez doprovodu zvuků, pachů nebo myšlenek – , je nemožné si představit viditelný svět bez neviditelných dimenzí, o nichž jsme hovořili. Jsou totiž pro jeho viditelnost zcela nezbytné. Nicméně existuje ještě třetí forma neviditelnosti, která je integrální součástí viditelného světa, třetí způsob ukrývání, jenž je pro vnímání viditelného okolí naprosto nezbytný. V souladu s neviděnou přítomností toho, co v každém momentu leží za viditelnými věcmi, stejně jako se skrytou existencí toho, co spočívá uvnitř těchto viditelných těl, existuje také neviditelná přítomnost toho, co se pohybuje mezi viditelnými věcmi – nepozorovatelná atmosféra, vzduch. Vzduch, sám o sobě neviditelný, je médiem, skrze nějž vidíme všechny viditelné věci. A také tato třetí dimenze neviditelnosti odpovídá určitému aspektu hloubky. Je to třetí a nejhlubší význam hloubky: hloubka vnoření. Jde o nejpůvodnější význam hloubky, o dimenzi, k níž se vztahujeme vždy, když říkáme, že jsme do něčeho plně „ponořeni“ – že bloudíme v hlubinách velkého smutku, nebo se vrháme do hlubin všestravující práce – tak naprosto jako jsou ryby ponořeny v moři. Nebo tak dokonale jako jsou naše dýchající těla ponořena do neviditelné atmosféry tohoto světa a zcela jí prostoupená. Odvrácená strana věcí, vnitřek věcí a prostředí mezi nimi. To jsou tři aspekty hloubky, z nichž každý odpovídá jedinečné formě neviditelnosti, jež obývá viditelný svět. Tajemná přítomnost toho, co leží pod zemí; neznámá povaha toho, co čeká za horizontem; a tajemství nesená samotným neviditelným vzduchem. Pro lidského živočicha neexistuje žádné místo, žádná 29

[ podzim 2008 ]

oblast země, která by nebyla touto trojí neviditelností navštěvována. Nicméně specifická kvalita těchto tří záhadných dimenzí a přesný způsob, jímž se prostupují a jedna druhou informují, jsou v každém místě zvláštně odlišné. Můžeme říci, že právě tato jedinečná kombinace neviditelností určuje genia loci, onu zvláštní moc určitého místa. Je tedy zřejmé, že z perspektivy našich pohlížejících těl je svět smyslů prostoupený nejistotou. Naše nejbezprostřednější zkušenost země kolem nás s sebou zároveň přináší vědomí nevysvětlitelných a mnohoznačných říší. Vskutku každá viditelnost našeho světa od začátku předpokládá řadu neviditelných dimenzí, jejichž realitu sice můžeme vnímat, nicméně jejich tajemnou neviditelnost přesto nelze jednoduše přemoci. Vědomí mysteriózního a nespatřitelného je tedy jinými slovy zcela vlastní naší zkušenosti s materiálním okolím. Neviditelnost není především atributem nějaké nehmotné nebo nadpřirozené domény za smyslovostí, ale je nedílnou součástí našich setkání se samotnou viditelnou přírodou. Ačkoli jistě existuje mnoho pohledných a pestře zbarvených věcí, na které můžeme ukázat nebo je s určitou přesností specifikovat, vztahy mezi těmito viditelnými předměty – způsoby, jimiž se navzájem ovlivňují i to a jak zároveň ovlivňují nás – zůstávají skryty. Víme, že rostliny, přestože jsou od sebe vzdálené, si mezi sebou vyměňují pyl, a že přitahují hmyz a další opylovače, kteří se k nim zdaleka přilétají – přesto přesné vektory těchto výměn, stejně jako atmosférické gradienty, jež tuto přitažlivost na dálku způsobují, zůstávají neviditelné. Hojnost stromů v určité oblasti podle všeho ovlivňuje častý výskyt a hustotu viditelných mraků, které se nad nimi někdy hromadí, přesto určující napětí i proudy, jež tento účinek vyvolávají, zůstávají neviditelné. Rovněž se zdá, že deště, které z těchto mraků padají na zem, umocňují zelený a listnatý život těchto stromů, nicméně cestičky, jimiž se déšť ubírá, jakmile zmizí v zemi – přesné dráhy, kterými je voda nejprve vtahována do spleti kořínků, a dál silnějšími kořeny do kmene až nakonec rozváděna do jednotlivých listů – jsou našim mžourajícím očím skryté. Bezpočet proudů, torzí a napětí ovlivňuje a pře[ vlnol amy ] 

30

tváří tento dýchající terén, jejž obýváme, přesto ohromné množství těchto proudů zůstává skryto našemu přímému porozumění. Protože jsme však tělesně vpleteni do téhož pole jako tyto stromy a mraky, můžeme někdy vytušit nebo pocítit naléhavost těchto sdělení, to, jak si jemně pohrávají s naším tělem. Další neviditelné proudy mohou být pociťovány jen prostřednictvím rozšíření naší tělesné imaginace směrem ven, do rozsáhlých hlubin živoucí krajiny. Přesto, že takovéto neviditelné síly a torze lze pociťovat, téměř nikdy je nevnímáme přímo – a proto je také nedokážeme přesněji vymezit, stěží je můžeme definovat nebo popsat, bez znásilnění jejich prchavých kvalit, bez zkreslování jejich konstitutivní neviditelnosti. Ačkoli tušíme, že taková záhadná sdělení tvoří velkou část našeho světa, můžeme na ně poukazovat jen nepřímo, používaje k tomu takových způsobů řeči, které jsou záměrně – ba s jistou hravostí – nejednoznačné. Takové jsou například všechny ty početné „inteligence“, „síly“ a „duchové“, jež vystupují v orálním projevu domorodých obyvatel po celém světě. Každé společenství, které žije v úzkém a důvěrném kontaktu s nedomestikovanou přírodou – ať už jde o lovce a sběrače nebo o drobné pěstitele – uznává myriády energií, které se pohybují v neviditelných hloubkách smyslového světa, a uctívá tyto síly pravidelnými gesty obětí na oplátku za trvalé poskytování pozemské potravy. Kultury, jejichž spoléhání se na živou zemi není dosud zprostředkováno spoustou technologií, nemohou než zakoušet sezónní obživu, na níž závisejí, jako dar, který se jim sám nabízí z neviditelného srdce tajemství. Rostliny, které konzumujeme jako jídlo, se tiše vynořují z tmavých hlubin podzemí; bizon nebo karibu přicházejí každým rokem z dálek skrytých za horizontem; voda, jež hasí žízeň v našich hrdlech, je stále znovu doplňována z mraků, které se nějak shromažďují a zhmotňují z neviditelných hloubek tohoto media. My tyto neviditelné „duchy“, uctívané domorodými orálními kulturami pouze mylně interpretujeme jako zcela netělesné nadpřirozené entity – jako nehmotné přeludy, vyvolávané naivní a primitivní představivostí. Jsou proudy a víry v tomto neviditelném vzduchu netělesné? 31

[ podzim 2008 ]

Jsou snad ta na sebe narážející vzdouvání a klesání, která tvoří fluidní prostor, do něhož jsme vnořeni, nemateriální? Nebo ten neviditelný oblak lišejníkových výtrusů, který se těmito proudy vznáší jako průhledná hedvábná látka? Je skrytá míza vzlínající uvnitř kmene borovice, nebo nákaza, která se šíří tělem mladého losa nadpřirozené povahy? Podle orálních domorodých lidí „duchové“ nebo „neviditelní“ nejsou ne-tělesné bytosti, nýbrž představují způsob, jak si uvědomit ty myriády dimenzí smyslového světa, které v žádném momentě nemůžeme vidět – způsob uctění těch rozmanitých neviditelností, které se pohybují ve viditelné krajině – a zároveň způsob, jak udržet sebe a svou vlastní kulturu vnímavou vůči takovýmto neviditelným a neuchopitelným stránkám skutečnosti. Představují způsob, jak udržet naše smysly otevřené vůči tomu, co je z určitého pohledu nutně nevysvětlitelné, způsob, jak setrvat v pocitovém vztahu k neviditelným vodám, které nás živí, vůči těm neviditelným přílivům a odlivům, do nichž jsme ponořeni. Uznání „duchů“ je samo o sobě součástí praxe pokory, jež je nezbytná k tomu, abychom se dokázali vyhnout ohrožení vlastní společnosti – jednoduchý a šetrný způsob, jak se upamatovat na naši trvalou závislost na silách, jež sami neumíme stvořit a jejichž působení nejsme sto kontrolovat. Jsme to vskutku pouze my z gramotné, technologické západní společnosti, kteří máme sklon vykládat „ducha“ jako něco zcela nesubstanciálního, zcela mimo jakékoliv smyslové chápání. Pouze vzdělaná křesťanská civilizace předpokládá, že duch je něco zcela mimo tento svět, který obývají naše dýchající těla. Nicméně anglické slovo „spirit“ (duch) pochází z latinského pojmu „spiritus“, který původně znamenal „vítr“ a „dech“ – a je zjevně předchůdcem anglického termínu „respiration“ (dýchání). Odloučením pojmu „duch“ od jeho zcela hmatatelného pozemského původu jakožto větru alfabetická civilizace proměnila mystérium, které bylo kdysi jednoduše neviditelné, v mystérium, jež bylo zcela nedotknutelné a nešlo zakoušet žádným z tělesných smyslů. Vytlačením ducha ze smyslové oblasti odňala civilizace hmotnému světu jeho enigmatickou hloubku, jeho vzdálenosti i jeho skrytosti. Takto vysvlečen ze svých konstitutivních zvlášt[ vlnol amy ] 

32

ností, zbaven svých záhadností a neviditelností, mohl být nyní materiální svět vykládán jako čistá přítomnost, jako čirý objekt, jenž může být, alespoň v principu, uzřen celý najednou; poznatelný, alespoň teoreticky, v celé své úplnosti – bez jakýchkoliv překážek a nejasností. A my čistě poznávající bytosti už nadále nezakoušíme materiální skutečnost zevnitř jejích vlastních hlubin; vznášíme se odděleni od hmatatelného světa, zkoumajíce tento velkolepý předmět nezaujatým pohledem netělesného ducha – s čistou myslí prostou jakýchkoliv fyzikálních vlastností nebo zábran. Jen pokud si činíme nárok pohlížet na svět z této netělesné perspektivy, jeví se nám jako cele determinovaná a definovatelná přítomnost, kterou je možné poznat v její úplnosti. Kdykoliv mluvíme o přírodě ve striktně objektivních pojmech, kdykoliv považujeme hmotný svět za soubor jasně určených událostí, zcela přístupných kvantitativnímu popisu, mlčky se tím přikláníme k tomuto podivnému pojetí přírody jako čirého pléna, jež může být poznáváno ze všech úhlů najednou – pléna, od něhož jsme my, poznávající, nutně odděleni. Samozřejmě, že naše zvířecí těla lze do této měřitelné, mechanické přírody zahrnout, ale naše vědomá, poznávající „já“ nikoli. Vznášíme se odděleně od přírody, a uvažujeme o tomto hmotném plénu z vnějšku. Tento pohled na svět zvenčí se ukazuje být sám o sobě jako velice užitečná iluze. Přesto je už nyní zřejmé, že zacházíme-li s hmotným světem jako s objektem, z něhož jsme sami vyloučeni, valem ničíme schopnost země podporovat naši lidskou přítomnost. Svrchní půdy, nucené ke stále větším výnosům, jsou rychle vyčerpávány a zbavovány živin. Vodstva, která byla po dlouhou dobu výhodným úložištěm průmyslových odpadů, se stala toxickými. Potrhaná atmosféra už více nechrání bytosti s hladkou kůží jako jsme my před pronikajícím žárem slunce. Země se chvěje stále rychleji jako v horečce, zatímco četné další druhy – všechny formy citlivosti a pozemské vnímavosti – padají o překot do rozevírající se propasti vyhynutí. Pravděpodobně to nebude trvat dlouho a náš vlastní inteligentní druh je bude následovat. Ledaže bychom se probudili z dlouho trvajícího klamu 33

[ podzim 2008 ]

našeho odloučení od tělesné země – a znovu objevili, že jsme uvnitř dýchajícího těla světa. Ledaže bychom se začali zabývat krajinou kolem nás jako pozorní účastníci jejího rozsáhlého života, a nechali se ve svých činech poučit ostatními účastníky – jinými bytostmi – jejichž vnímání je tak bohatě provázané s naším vlastním vnímáním. Ledaže bychom se vymanili z našich technologických kokonů, zatřásli svými smysly a osvobodili je ze strnulé nehybnosti, rozevřeli oči, aby přijaly záblesk slunečního třpytu z perutě sokola, kroužícího nad městskými budovami a své uši otevřeli nikoli hře slov, ale hlasům ticha. Není to totiž pouze okouzelní technologiemi, co nás drží stranou pozemského světa, ale také způsoby řeči a myšlení, které se objevily společně s těmito technologiemi a nyní žijí zcela svým vlastním životem. Jak máme udržet naši inteligenci zde dole uprostřed věcí, když nás náš jazyk neustále odtahuje od smyslovosti, když naše slova a způsoby, jakými s nimi zacházíme, věci znehybňují, umrtvují jejich dynamičnost, uzavírají je do sebe jako neměnné a konečné produkty? Každý z nás zažívá chvíle překvapujícího smyslového jasu – chvíle, v nichž se ona ustavičně cyklící vlna abstraktních myšlenek rozpustí ve zvučné výmluvnosti potoka, vzedmutého novým deštěm, jehož vody se pění a ženou přes kameny. Přesto se jen zřídkakdy dokážeme v takové zvířecí ostražitosti udržet; jakmile se vrátíme k přátelům a začneme mluvit, náš jazyk zdá se odtrhne naši pozornost od pěny a plynutí přítomné chvíle. Jako vzdělaní lidé jsme spjatí s ochranným náručím reflexe, v níž naše řeč rekurzivně krouží zpět k sobě samé – hovořící já vede vnitřní dialog se svými vlastními slovy, verbální myšlenky podněcují a pak spouštějí další myšlenky, stále dokola a dokola, až se nakonec staneme zcela netečnými vůči dotekům větru na naší kůži. Jestliže si tedy přejeme obnovit naši solidaritu se smyslovou zemí, pak bychom se měli naučit mluvit nějakými novými způsoby. Budeme se muset učit, jak mluvit ve větším souladu s našimi zvířecími smysly. Včera v noci dlouho a vytrvale pršelo. Ráno se procházím starým ovocným sadem, kráčím po holé hlíně mezi stromy, dívám se pozorně a všímám si malého, křehkého [ vlnol amy ] 

34

lístku, jenž vykukuje zpod trsu; skloním se a spatřím další lístek a náhle si uvědomím, že je země plná maličkých zelených výhonků, které se tlačí ven z tmavé půdy. Kolik semínek muselo uvnitř té suché půdy spát a trpělivě čekat na kouzlo deště! Uchopím silnou jabloňovou větev a tlačím ji k zemi. Ohne se a zase se napne, čímž mě vymrští zpátky do vzpřímeného postoje. Natáhnu se po olistěné haluzi jiné větve a jemně tahám za jeden z jejích listů. Větev se ke mě na chvíli ohne a pak sebou škubne zpátky. Mohu cítit ten neústupný život v listech i ten ohebný sval mízou naplněného dřeva. Jakoby pouhé ohnutí jabloňové větve bylo jednoduchou zkušeností reciprocity, náhodným setkáním dvou různých životů. Pak se vydávám na kopec za domem, stoupám pod topoly a hledám cestu mezi jalovci a borovicemi až nakonec vyjdu nahoru mezi vysoké borovice a osikové hájky. Naproti mně leží jižní svah kopce hustě porostlý jalovci a borovicemi, jak těmi s krátkými jehličkami, tak borovicemi s dlouhým jehličím – tmavě zelená pokrývka tu a tam přerušená světlejším listovím některých opadavých stromů. Z literatury dobře vím, že listy opadavých stromů mají na svém povrchu buňky, které jsou citlivé na celé spektrum viditelného světla a předpokládám, že jehličí má stejnou schopnost. Na střední škole jsem se učil o komplexní chemické fotosyntéze a ještě soustředěněji ji pak studoval na vysoké, ohromen elegantní účinností tohoto procesu. Nicméně rád bych se dozvěděl, co je to asi za pocit být zakořeněn v jednom místě, sát minerály skrze kořenová vlášení, jež se sama podle chuti rozprostírají temným hustým podzemím, a zároveň svým jehličím pít během dne sluneční světlo? Jakým pocitem je asi provázena přeměna slunečního světla ve hmotu? Přece nemůžeme opravdu věřit, že se takové proměny dějí bez jakýchkoliv průvodních vjemů – že neexistuje žádné prožívání, které by doprovázelo tuto transformaci! Je zřejmé, že listnaté stromy postrádají centrální nervový systém a proto je jejich vnímání pravděpodobně mnohem méně soustředěné, než je tomu u nás. Nicméně to, že se pocity nevztahují k ústřednímu vnímateli, nevylučuje pravděpodobnost, že jsou pociťovány v samotných 35

[ podzim 2008 ]

listech. Prožívání je pro většinu rostlin jednoduše mnohem víc rozptýlenou a demokratickou záležitostí, než je tomu u hierarchičtěji organizovaných bytostí, jako jsme my. Můžeme předpokládat, že topol zcela postrádá vnímání, a že tudíž letní úsvit nezanechává v jeho těle žádný dojem. Můžeme rovněž sami sebe ubezpečit o tom, že ani v jeho listech není žádná citlivost, jež by od sebe dokázala rozlišit zamračené odpoledne od odpoledne bez mraků, žádné vnímání v konečcích jeho kořenů, když vydatný déšť proniká půdou, ani v dřevěném krytu kambia, zatímco míza proudí uvnitř kmene, a že všechny ty denní i sezónní změny v metabolismu stromu vskutku probíhají podle čistě mechanické kauzality, bez jakékoliv potřeby vnímání a za naprosté absence pocitů (v netečném prázdném prostoru němé materiality). Avšak taková představa nás znovu strhává k přesvědčení, že vnímání povstalo mimo tělo a tělesnou zemi. Vyplývá z ní totiž, že naše vlastní schopnost prožívání se v materiálním poli světa objevila náhle. Tedy že naše vnímání nemůže být rozvinutím citlivosti již obsažené v organické hmotě – například v nesčetných mikrobiálních entitách, jejichž kolektivní aktivity umožňují metabolismus rostlin i zvířat – a proto musí jít tudíž o sílu, jež do tělesné reality proniká náhle odjinud. Jestliže však připustím, že tato divoce proudící vnímavost, kterou nazývám „já“, se zrodila z tohoto vzpřímeného těla prosnívajícího si svou cestu světem – pokud například připustím, že moje vnímání je podporováno vzduchem, jenž proudí mými nosními dírkami a rozmanitými formami citlivosti, které mnou prostupují (dychtivou vnímavostí bakterií v mých vnitřnostech a náladovostí každého svazku neuronů v mé páteři) – pak nová spřízněnost se smyslovým světem může rozkvést. Protože tím pádem všechna ostatní těla, která kolem sebe vidím, ať už to jsou kosové, stébla trávy, nebo duhově zbarvený brouk, jenž mi právě leze po košili, svědčí o svém vlastním specifickém vnímání. Smaragdově zelené listy, které se houpou jako křídla na blízké osikové větvi, svědčí svým dokonalým zbarvením o nekončícím požitku, jenž prostupuje celou chvějící se periferií stromu – o nadšení [ vlnol amy ] 

36

chlorofylem. Jako kdyby naše vlastní dýchající plíce byly narovnány a rozprostřeny na hladkém povrchu našeho těla a teplo dne je rozechvívalo chvějivou proměnou – vnější membrány od úsvitu až do soumraku uchvácené slunečními paprsky. Vzhlédl jsem a vnímal jehličnatý svah na druhé straně údolí jako zakřivené pole pocitů – moje kůže pociťuje rozmanitost zeleně všech těchto stromů jako tichou extázi, která prostupuje tímto kopcem. Je to extáze, na níž se sám pravidelně podílím tím, že do svých očí přijímám záři těchto barev, něžný pocit radosti, který tam pro mne v zelené barvě listů a jehličí vždy byl – jemné potěšení tváří v tvář zeleni, které lze pocítit ještě intenzivněji, kdykoliv se sluneční světlo rozlije po travinách a listnatých stromech – rozkoš, kterou jsem si začal plně uvědomovat teprve nyní, jakási empatie v očích. Kde se však toto empatické spojení odehrává? Vystupuji z vlastních očí a ženu se přes údolí, abych pocítil rozkoš ze setkání s tímto jehličím? Existuje nějaká síla, která proudí z tamtěch větví a prochází hustým vzduchem, aby se setkala a spojila s mým tělem tady v tomto místě, kde stojím s upřeným pohledem? Někde mezi tam a tady (možná v každém bodě mezi námi) dochází ke spojení a určitému druhu vzájemného prolínání. Tento jednoduchý příklad percepce, toto chvilkové setkání napříč údolím, nemůže nebýt ovlivněno náladou prostředí mezi námi, kterou podněcují nebo zastírají četné události, jež se rozvíjejí uvnitř té neviditelné hloubky – lokální turbulence a víry, kondenzace a teplé proudy, i chladné průzračné bezvětří, jež se nakrátko otevírá a opět zavírá uvnitř té neviditelné řeky vzduchu, která se valí mezi mým tělem a dýchající strání protějšího kopce. Naše vnímání věcí kolem nás je vždy zprostředkováváno takovýmito neviditelnostmi. Reciprocita mezi naším tělem a zemí je umožňována množstvím nezbadatelných avšak přesto subtilně hmatatelných presencí, fluidních a často prchavých sil, jejichž blízkou přítomnost můžeme pociťovat, nebo si být jejich vlivu intuitivně vědomi, nicméně přesné obrysy těchto sil pro nás zůstávají neznámé. Pociťované neviditelnosti, jejichž životy se s námi někdy proplétají nebo námi prostupují tak naprosto bezešvým 37

[ podzim 2008 ]

způsobem, nemohou být popsány pomocí myšlenek, ale pouze vzaty na vědomí. Anebo uctívány jednoduchými pozdravnými gesty a vděčností. Pokud si tedy přejeme otevřít svoje vědomí skutečnému místu, v němž žijeme, jestliže si přejeme osvobodit naše smysly, aby mohly vnímat pozemskou skutečnost, která nás tak zcela obklopuje a prostupuje, je nanejvýš pravděpodobné, že budeme muset zpět do naši řeči přizvat duchy. Ať už je charakterizujeme jako duchy, síly nebo přítomnosti (nebo dokonce – v souladu s ústní tradicí – jako víly, gnómy, elfy nebo jiné „neviditelnosti“), jen díky oslovování těchto neviditelných elementálů začínáme uvolňovat své smysly a probouzet ony minutové vnímavosti, které tak dlouhou nečinně dřímaly. Tím, že takové záhadné fenomény vpustíme zpátky do našeho vlastního diskurzu – uznávajíce je nikoli jako zcela objektivní entity, ani jako čistě subjektivní zkušenosti, nýbrž (jako vůně unášené vánkem) jako víceznačné reality, které se pohybují zároveň kolem nás i uvnitř nás, a někdy i skrze nás – znovu tím oživíme účastnou vnímavost našich těl. Tím, že o těchto neviditelnostech budeme mluvit ne jako o náhodných pomíjivostech ani jako o determinovaných silách, ale jako o tajemných a účinných mocnostech, které čas od času pociťujeme ve své blízkosti, osvobodíme tím naší schopnost intuice a empatického postřehu a znovu vyneseme na světlo jemnost a pronikavost vnímání, jež pohřbil moderní věk. A tak prostřednictvím takovýchto jemných vjemů, kterými živoucí krajina vylaďuje naše těla, ponouká i naše společenství a naše kultury k dynamickému, tanečnímu propojení s dýchající zemí. Duchové nejsou nedotknutelní; nejsou z jiného světa. Představují způsob, jímž k nám země začne promlouvat, když vkročíme zpátky do tohoto světa. Článek z časopisu Parabola magazine (Volume 31, Numer 1, Spring 2006) přeložili Jiří Zemánek a Barbora Svatá.

[ vlnol amy ] 

38

Béla Hamvas: Kapka zatracení

Chystám se na horské chatě držet půst a silentium. Večer v osm sním lehkou večeři. Trávení skončí o půlnoci. Začátek půstu. Celý zítřek, pozítří až do čtyř hodin odpoledne. Čtyřicet hodin celkem. Böhme říká: Adam žil v ráji čtyřicet dnů, Izrael bloudil čtyřicet let, Ježíš strávil čtyřicet dnů na poušti, Kristus ležel čtyřicet hodin v hrobě. Proto jsem zvolil čtyřicet. Nejsem zbožný. Chci všechno. Vím ale, že člověk dělá dobře, když s vírou počítá, protože ze všeho lidského vědění má nejvíc reálné moudrosti víra. V následujících čtyřiceti hodinách nevyslovím jediného hlasitého slova. Potichu se procházím, nevykonávám fyzickou práci, spíš sedím ve stínu, čtu, cítím-li potřebu, medituji, modlím se. Čas od času je třeba citrónovou šťávou uklidnit bouřící se žaludek. Ráno a večer je třeba se umýt od hlavy až k patě. Jednou denně je třeba si propláchnout střeva. To je všechno. Nemínil jsem činit pokání. Nechtěl jsem se za něco trestat. Žádné trýznění. Žádný sentiment. Netoužil jsem ani po hlubším nahlédnutí. Probuzení podsvětí, nejnověji mu říkají podvědomí, tvrdil jednou můj Mistr, nelze doporučovat. Co je ve tmě, ať ve tmě zůstane. Celé je přikryla obrovská ruka, nikdo se ho nemůže dotknout beztrestně. Mistr mi vyprávěl, že chtěl zrušit své podsvětí. Ale už od samotného úmyslu se dostal do takové krize, že si jen tak tak zachránil zdravý rozum. K silentiu a k půstu jsem se odhodlal proto, že jsem našel smysl nejtěžšího roku mého beztak nelehkého osudu a přál jsem si postavit se tomuto smyslu tváří v tvář. K tomu je třeba klid a samota a půst a očista, karanténa. Životní tempo zpomalit, pokud možno zastavit, a vytvořit tak možnost pro úplné poznání tohoto smyslu. Samota s půstem je magický stav. Zpravidla se to neví. Malé duše a bojácní snášejí zbožné dny půstu se závratí jako nepochopitelný trest a myslí přitom neustále na jídlo. Ve vězení je úplný půst nebo půst o chlebu a vodě považován za týrání. Přitom původně ho zákon nařídil proto, aby vězni dal během půstu příležitost k hlubšímu 39

[ podzim 2008 ]

nahlédnutí. Mimochodem, čtyřiadvacet hodin nestačí v podstatě ani na to, aby se postní nálada vytvořila. Nestačí, aby tělo vystřízlivělo z poloopilosti neustálého trávení a bylo schopno jemnějšího naladění. Chci říci, že nejsem okultista, ba ani zbožný nejsem. Přijímám pouze to, co je můj intelekt schopen sledovat za plného denního světla. Karanténu jsem zvolil, neboť vím, že pochopení mohu dosáhnout jen v tomto magickém stavu. V této vystupňované vnímavosti, očištěné samotou a půstem. Často jsem hladověl už dřív, někdy se i stalo, že nikoli z donucení, a moc dobře si pamatuji jasné chvíle, které občas prozářily náladu jako blesk. Nyní jsem potřeboval tyto chvíle. Světlo. Světla nemůže být nikdy dost. Potrava mne uspokojí jen napůl, napůl vytváří pocit nedostatku. Touha po novém a novém je druhou stránkou nasycenosti. Zrovna tak jako v případě poznatků, čím víc člověk jí, tím je hladovější. Ostatně, nacházel jsem se v období svlékání kůže. Člověk nechá popraskat svou opruzenou a nudnou, zkaženou a fádní kůži, ztvrdlou téměř na pancíř, a vyleze ze sebe samého. Myslel jsem si: já bylo to, čím jsem byl. Jenže se ukázalo, že šlo jen o masku, tak jako pokaždé předtím. Čerstvá kůže je nyní opět citlivá. Pozná se to podle toho, že normálním stavem je opojení. Ne vidění, ale vidina. Ne realita, nýbrž mirákulum. Ne common sense, nýbrž entuziasmus. Povadlost pomine. Jas. Vždycky magický. Sebeovládání je v nižších sférách svobodné a snadné. Duše je dítě ohně s desetitisíci kůžemi. Pyripais myriodermatikos. Deset tisíc kůží se musí sloupnout, aby dosáhla sebe. Každým sloupnutím je menší a oheň větší. Fyzika a chemie a psychologie a filozofie a náboženství, to všechno jsou kůry. Pancíř, obal, maska, komora, vězení, princip, doktrína, světonázor. Všechno zkratky. Defekty. Zastavení činnosti inteligence. Každá situace, považovaná za ukončenou, je okultní. Jejím důsledkem je strnulost, pověra, slepota, tíseň, hranice, teorémy, tma, tma. Otevřít. Svléknout. Ale pokud nežádáš o pomoc Mocnosti, nevydržíš. Nebezpečné, nedoporučitelné, téměř zakázané. Štítím se toho, abych neustále flašinetoval svou astrální karmu. Přepodstatňovat se. To však lze pouze směrem vzhůru. Jiné cesty není. Život je k tomu, aby se obětoval v zájmu velkých věcí. Jinak nemá cenu. [ vlnol amy ] 

40

Našel jsem smysl krize onoho roku, krize, kterou jsem si dřív nedokázal ani představit. Začala před pěti lety zjara. Hned byla přítomna celá s plnou vehemencí. Průměrný stav byl strach ze smrti. Neustálý, tíživý, tahavý a přilnavý. Děsivý stihomam. Marně jsem sám sebe přesvědčoval, že se nebojím, věděl jsem, že si to namlouvám, protože strach mne k tomu nutí. Bojím se dětsky a nerozumně, hystericky a nezrale, přihrble, zbaběle, cvakám zuby, třesu se, vystřízlivělý, nechutný, hloupý a nestydatý, bez jakékoli omluvy. Sebeovládání zmizelo. Děsivé bylo, že jsem každý projev strachu vnímal a chápal. Bojím se, říkám. Bezmocně se bojím. Zešílím? Roztrhá mne, vykouše a zaškrtí a uštve. Viděl jsem. Protože mi to bylo jasné, bál jsem se čím dál víc. Schovat se. Dobře se schovat tam, kde nebudu mít strach. Ve štole to bylo zpočátku dobré, ale pak jsem se bál i tam. Bál jsem se i ve sklepě pod skálou. Strachem jsem hlasitě plakal. Věděl jsem, že jsem bídák a hlupák a nemocný, ale toto vědomí bylo ještě úděsnější a ještě víc jsem plakal, a toho jsem se bál ještě víc. Neodvážil jsem se svléknout a lehnout si do postele. Neodvážil jsem se odejít z domu, ale když jsem odešel, neodvážil jsem se vrátit. Neodvážil jsem se jíst, ale zároveň jsem se neodvážil nejíst. Brzy jsem usínal vsedě, protože jsem se bál, víckrát jsem se probudil, protože jsem měl strach a byla ještě tma, když jsem vstal, protože strach mne k tomu nutil. Neměl jsem víc důvodů ke strachu, než kdokoli jiný z deseti miliónů lidí tam a tehdy. Ale konstatovat to je neohrabané. Byla válka, tedy neustálé nebezpečí. Vnější hrozba. Ztráta pocitu bezpečí. Pro mne právě tak jako pro jiné. Je hloupost předpokládat i to, že strach byl vyvolán vnější hrozbou. Skutečné nebezpečí sloužilo pouze k zakrývání skutečného smyslu situace. Ztráta pocitu bezpečí. Ano. Opuštěnost. O rok později, na začátku vystřízlivění, jsem četl Knihu Jobovu, jako ji tehdy četli mnozí jiní z těch, kteří zůstali a hledali klíč k trápení. Jobův rok. Okolnosti byly pro nás pro všechny stejné, co se stalo mně, nebyla výjimka. Ne. Prostě. Domnívám se, že šlo o to, co se opravdu stalo. Teď jsem si už jist. Ostatní si toho nevšimli. Proto na to zapomněli, ne moc rychle, ale úplně. A žili dál, jako by se nic nestalo. Neříkám to pro41

[ podzim 2008 ]

to, že jimi pohrdám, ačkoli jsou hodni pohrdání spolu se mnou. Tíha života je tak velká, říká Basilius, že jsme padli do prachu, ale martyrium je přece jen nemožné, neboť naši pronásledovatelé jsou nositeli stejného jména jako my. Vzpomínám si na jednu tvář z tramvaje; ve chvíli, kdy jsem se téměř dusil strachem, na kraji chodníku mrtvoly zakryté novinovým papírem, řekl lehce vychloubačně, idiotsky abstraktním hlasem, trochu nadutě: Takhle je to v pořádku. Zděšeně jsem na něho pohlédl. Přikývl. Bál jsem se ještě víc. Záviděl jsem mu, že se nebojí? Ne. Vždyť přece neví, co se děje. Já věděl, proto jsem se třásl. Neodvážili se připustit k sobě děs, který se odehrával. Proto se nebáli. Dokonce na to zapomněli. Nic se nestalo. Teprve teď jsem pochopil, proč jsem se musel bát. Byl jsem opravdu opuštěný. Vydán napospas. Tak, napospas. Oficiálně a s konečnou platností. To je zatracení. Jsem ztracen. II. Nyní jsem u mystiků našel přesný popis temného roku z doby před pěti lety. Musím to takhle a těmito slovy přiznat, když chci být exaktní a nemám žádný důvod, abych nebyl. Popis jsem našel u mystiků, a to ne proto, že bych ho mohl najít i jinde, kde jsem nehledal, nýbrž jedině proto, že najít ho bylo možné pouze u nich. U svatého Jana z Kříže a u Böhmeho, hlavně a především u nich, nikoli v psychologii. Nejsem zbožný. Ale kupodivu každá rozhodující skutečnost mého života měla nábožný charakter. I tato. Název stavu jsem našel, přesný popis jsem rozpoznal a ověřil. Ano, to je ta poloha, v níž jsem před pěti lety pobýval, bylo to ono, zrovna takhle to vypadá v té končině. Pochopitelně, ptal jsem se sám sebe a oprávněně se může ptát i kdokoli jiný, proč jsem se neobrátil na psychologii, tedy na vědu, a proč jsem název, popis, vysvětlení a smysl daného stavu nehledal tam, na spolehlivém místě. Hlavním důvodem bylo, že psychologie o tomto zeměpise vůbec nevěděla a pokud obdobné případy znala, považovala je vesměs za abnormality. Neuróza, říkala. Já jsem věděl, že o neuróze nemůže být ani řeči, ale zeptal jsem se: dobře, ale vůči čemu abnormální, a pak, prosím pěkně, co je normální a co je zdravé. Na to psychologie [ vlnol amy ] 

42

zarytě mlčela. Název stavu, jeho smysl a geografii jsem nalezl u mystiků. Svatý Jan z Kříže mu říká Noche escura del alma. Temná noc duše. Tento předmět popisuje ve velmi rozsáhlé knize. Jako už tolikrát i nyní jsem nucen konstatovat, že v rozhodujících momentech je informovanost vědy nedostatečná. Velice často se stává, že s věcí prostě obeznámena není. O této vnitřní poloze neslyšela a ani ji nezná. Neříkám to rád, ale musím přiznat, že i zde jsem našel psychologii neinformovanou. Jako kdyby pro ni byla teorie zajímavější než skutečnost i předmět. Je celá řada mystiků, kteří se o stavbu teorií nikdy nepokusili a na své zážitky zvenčí nepohlíželi, neodbarvili a nerozředili je, ale končinu, do které se dostali, prošli, pozorovali, prožili a občas i pojmenovali. Tak se dostali k názvu: temná noc duše. Okamžitě jsem poznal, že je to ono. Právě v tomhle stavu jsem tenkrát strávil celý rok, ne dlouho, protože svatý Jan a Kulman Merswin a Seuse říkají, že v něm lze strávit i půl života. A to je v jistém smyslu i záloha na záhrobní utrpení. Kapka zatracení. Böhme říká: Každá duše v sobě nese obraz Velké Bytosti (Praobraz) nebo, což je totéž, vědomí, že duše je kopií Velké Bytosti. To je životní pečeť všeho jsoucího. To je signatura duše. Obraz může být relativně čistý, pak je duše jasná. Velká Bytost je v ní průsvitná a také ona sama je průsvitná jako moře, nebe, světlo krystalu, zlato a třpyt. Používá zpravidla tyto výrazy. Ráj. Obraz Velké Bytosti je hřejivé životodárné záření slunce. Když slunce nesvítí, je tma. Člověk však tento obraz v sobě hned na prvopočátku zkalil. Obraz se zatemnil. Člověk ho může i ztratit. Potom je ztracen i on. Říkám to tak, jak to Böhme píše. Duše žije v okouzlení a z okouzlení obrazem. Na světě není nic, praví Böhme, co se může dotknout duše, nebo ji třeba i zabít, jen tato imaginace, ani oheň, ani meč, pouze toto kouzlo. Ono je zároveň pro duši její smrtelný jed, neboť na prvopočátku vznikla z imaginace a zůstane jí navždy. Nu ano, Praobraz se zakalil a zatemnil. Důsledkem toho není jen to, že slunce už nesvítí a nehřeje. Člověk žije v temnotě. Člověk ve svém vědomí, že je kopií Velké Bytosti, zakolísal. Nevidí, že byl stvořen k jejímu obrazu. Tento stav poruchy a temnoty Böhme nazývá turba. Tur43

[ podzim 2008 ]

ba je porucha duše, kdy ve středu imaginace nežije obraz Velké Bytosti. Když se světlo ztratí, duše se zatemní. Upanišady nazývají tento stav abhimana, zmatení na způsob šílenství. To je turba. Černá imaginace. Říkají jí taky peklo. Nebo vnější tma. Kein Fremder verzehrt euch, sondern eure eigene Turba – člověka nepohltí nějaký cizí vliv, nýbrž vlastní zmatení. Ein Jeder hat seine eigene Hölle, es ist sonst nichts, das ihn ergreift, als sein eigen Gift. Každý má své vlastní peklo a nemůže se ho dotknout nic jiného, než vlastní jed. Turba je rozvířením a probuzením bezedného vířivého vzteku, výbuch fundamentu podsvětí. Boží hněv. Orgé tú theú, jak říká Pavel. Turba je praslovo. Právě tak jako spása, ale s tím rozdílem, že v tomto případě se jedná o zatracení. Zatracení znamená, že duše probudí infernální imaginaci a v ní sebe samu roztrhá na kousky. Ne, netrhá ji nikdo jiný. Ne ďábel. Vlastní imaginace. Není na světě ničeho, co by se mohlo dotknout duše i jen jediným prstem, ani oheň, ani meč, jen imaginace. Turba. Temná noc duše. Zmatení na způsob šílenství, temnota, kroužení infernálního víru, duše se sžírá v mukách, Boží hněv a plamen v hlubině. Hořkost a beznaděj, strach, strach, strach. Imaginace: nenacházíš nic jiného, než sebe, proto pozřeš sebe. Lakota a klení, potupa, závist, jed, nenávist, lež a strach a strach a strach. Protrhla se nádrž hrůzy a temný děs se valí a valí se do hlubin. Když hořím, je to ještě dobré. Protože aspoň teplé. A přece mi byla neustále zima. Protože oheň měl teplotu mínus dvě stě sedmdesát dva stupně. Po dobu celého temného roku jsem věděl, že se mne dotkla Boží ruka. V Božím hněvu. Das erweckte Grimm. Ve vodě vypukl požár. Poznávám. To je ono. Celý rok jsem si lámal hlavu nad tím, jak bych se schoval. Dobře schoval. Schovat se kamkoliv, kde mne nenajde. Kdo? Jistěže, kéž bych už tehdy byl schopen takhle se ptát. Schovat se. Ukrýt se do rudného dolu, osmdesát metrů hluboko v hoře. Nebyl dostatečně bezpečný. Co když bomba spadne na vchod, ten se sesype, zabije mne tlak vzduchu, udusím se, zemřu hlady. Co kdyby. Třásl jsem se. Bezpečné místo není. Schovat se nelze. Bezhlavě jsem shromažďoval zásoby, zejména potraviny. Pod police a za knihy jsem schovával cukr, zavařeniny, konzervy, kroupy a med. Nahromadil jsem mýdlo, [ vlnol amy ] 

44

i na holení. Hadry. Papír. Pera. Inkoust. Schovával jsem kůrky od chleba. Jedl jsem málo. Málem jsem hladověl. Budovat spíž a v ní se schovat. Schovat se. Kam? Stále jsem musel myslet na to, že když se na Borneu vystřelí z pušky, trhnu hlavou. Vždyť nestřílejí po mně. Ani mne nebombardují. Ale já jsem to bral jako útok proti sobě. Když na ulici ležela mrtvola, měl jsem za to, že budu následovat. Zbabělé, říkám. Věděl jsem to, ale ani mne nenapadlo stydět se. Křečovitě jsem se modlil, přitom jsem věděl, že nebe se křeči nikdy neotevře a skutečně se neotevřelo. Nebe nedá pokoj, dá pouze sílu ke snášení neklidu. Nedá prostřený stůl. Dá pouze sílu k tomu, abych chléb sehnal. Věděl jsem. Ale turba je stav silnější než vědění. Protože i vědění slouží pomatenosti. Turba je, když člověk žije v rozvířeném hořícím Božím hněvu. Lidské vědomí je určeno v každém případě kvalitou jeho imaginace. Není výjimky. Kdo žije v černé imaginaci, má černé vědomí. Böhme říká: oheň temnoty. Finsterfeuer. Peklo. Zatracení. Nelze zaniknout. Nelze se schovat v prázdnotě. Je třeba dotáhnout to do konce. Umřeš marně, hlupáku, smrt není skalní sklep ani spíž. Vlastní imaginace se nezbavíš. Ne, netrhá tě ďábel, ani bomba ani hlad, je to tvůj vlastní vířící jed, bezvládná špína, padá a padá a strach a strach a temnota a chvění a strach. Temná noc duše. Teď už chápu. Křeč. Nevyslyšené modlitby. Zmatek, šílenství, strach, hlavně a vždycky strach a zase strach. Svatý Jan z Kříže říká: Práh temné noci překračuje duše jen tehdy, když už po ní sahá Bůh, aby ji vyvedl z řad začátečníků. Teď už chápu, proč jsem tehdy celý rok mluvil o Boží ruce. Dotek není příjemný. Vůbec ne. Strašná a ohromná žumpa, zhroutivší se do hlubin mého najednou se otevírajícího života, má mizérie a zbabělost, ničemnost a lakota, má závist a bezmocnost a mé hříchy, ano, hříchy, vychloubačné a chvastounské hříchy, bezohledně zapomenuté drobné a velké ničemnosti, a tato hniloba se teď vyvalila. To je zatracení. Nyní už chápu. Boží ruka. Vír Boží zloby. Roztaješ ve vědomí své bídnosti, píše svatý Jan, jako by tě pohltila šelma. Bůh tě odvrhl, proto ses zhroutil do hlubin. Temná noc. Vrhl jsi mne do hlubin a obklopila mne voda. Jeremiáš říká, že se člověk ústy dotkne prachu. Duše cítí velkou bídu 45

[ podzim 2008 ]

a je natolik ztracená, že málem umírá. Věděl jsem. Téměř všechno jsem věděl. Ale nechápal jsem. Věděl jsem, že temno a zmatek a šílenství a Boží hněv a hříchy jsou. Ale nechápal jsem, že ruka, jejíž dotek je tak úděsný, mne vyzvedne z řad začátečníků. Nechápal jsem, co říká Pavel: Hú de epleonasen hé hamartia, hypereperisseusen hé charis, kde převážil hřích, tam se rozhojňuje milost. Nejsem zbožný. Kupodivu mne ale uspokojuje pouze zbožné chápání věcí. Mistr mne učil, abych se nikdy nespokojil s negativy. Musím hledat pozitivní význam. Když ho nenacházím, musím hledat dál. Skutečný význam každého temna spočívá ve světle. Význam každého utrpení spočívá v radosti. Zatracení je kvůli spáse. Dosud jsem temný rok chápal negativně. Nyní jsem našel jeho skutečný význam. Mystérium hříchu a pekla a zatracení. Musí se jím projít jako smrtí. Běda tomu, kdo uniká před úděsným tajemstvím temna. Musíš je vzít na sebe. Protože ne tma a zatracení jsou věčné. Ne to negativní. Věčná je spása. Kde převážil hřích, tam se rozhojnila milost. III. Tuto metodu jsem tam nahoře, navrchu, na chatě, zvolil taky proto, že takhle se mohu odevzdat bezprostředně všemu, co se ve mně vynoří, vyloučením jakýchkoli praktik, tou nejjednodušší cestou, když čtyřicet hodin nemluvím a nepřijímám potravu, jsem schopen vyloučit každou myšlenku rozváženou předem a odevzdat se bezprostředně všemu, co se ve mně vynoří. Říkám ve mně, ale nemyslím to tak. Co se vynoří a co pochopím, není ve mně? Kdeže to je? Na neurčitém místě, ale ve skutečnosti. „The divine is only real,“ říká Coventry Patmore. Jediná skutečnost je Bůh. Samota poskytuje příležitost, abych se k němu dostal. Proč? Protože samota je dialogická. Nejsem sám. Čtyřicet hodin jsem s ním. To je mystérium sakrálního mlčení, hésychia, jak říkali mniši na hoře Athos. Zatracení? Ne. Pouze jedna kapka. Jediná kapka, která celý jeden rok otrávila a pohltila a spálila a roztrhala. Nejtěžší rok života, který ani jindy nebyl lehký, který byl nejtěžší. Nyní už to těžké není. Nechápal jsem. Od té doby, co chápu, věřím, že Mistr měl pravdu. Temnota se proměnila ve světlo, utrpení v radost a zatracení ve spásu. [ vlnol amy ] 

46

Kde převážil hřích, tam se rozhojnila milost. V temném roce jsem ztratil všechny své hmotné statky. Všechny ukryté zavařeniny a konzervy. Všechen cukr a mýdlo na holení a hadry a papír a inkoust. Marně jsem to schovával za knihy a pod polici, zmizely knihy i police. Byl jsem venku na zasněžené ulici a řval jsem bolestí a strachem jako Job a volal jsem Boha a vrhl jsem se do sněhu, protože jsem cítil, že mne nevyslyšel. Ale to jsem pochopil poměrně rychle. Stal jsem se žebrákem. Jako Job. Pochopil jsem, že být žebrákem je dobré. Operace je bolestivá. Všechno jsem ztratil, říkal jsem. Zapomněl jsem se smát a nenáviděl jsem toho, kdo se smál. Rána. Hluboká rána. Poté, co jsem sbíral kroupy a kůrky chleba, pohroma. Chtěl jsem něco zachránit, ale ztratil jsem to. Svět vlastnictví zanikl. Ale brzy jsem dokázal pochopit, že do světa bytí může člověk vstoupit až po zániku světa vlastnictví. Jako Job. Když člověka nechají na pokoji, za pět let získá opět dům a může začít znovu. Zavařeniny a med a mýdlo na holení. Bohatý mládenec to má opravdu těžké. Nikdy bych se nedokázal vzdát toho všeho. Ó vzdát se! Vzdát se všeho. Neponechat si třeba melancholii a tabák a kořalku. Nebo konzervy. Něco, do čeho se lze schovat jako do rudného dolu, o co bych se mohl bát, kvůli čemu bych se mohl třást, co ochrání, co je objektivní a manifestující, co zabrání úplnému odevzdání. Neponechat si. Ani radost ne. Vzdát se odevzdání a zříci se zřeknutí. Jako Job. Rozhojnila se milost. Milostí nazývám to, co jsem poměrně lehce a rychle pochopil. Býti žebrákem je dobré. Ještě jsem krvácel, ale už jsem věděl, že je dobře. Svět majetku ležel v troskách. Věděl jsem, že když mne nechají pět let na pokoji, neseženu dům, abych začal znovu. Někdo ze mne seškrábal majetek i s kůží. Nevadí. Nyní se budu snažit, abych už k ničemu nepřilnul, jako se mi to stalo s mýdlem. Býti žebrákem je těžké, ale dobré. Svět bytí je vyšší než svět majetku. Tady na chatě jsem pochopil i to, co znamená svléknout vědomí hříšnosti. Temná starost. Nebýt rušen vědomím hříchu. Chápu, že velcí světci nabídnou své hříchy a stávají se podobnými nemluvňatům. Zříci se i hříchu, temné starosti, obav a zítřku. Nic není mé. Já sám si patřím v nejmenší míře. Mysl, dříve sužovaná strategickými 47

[ podzim 2008 ]

plány, vypracovanými v honbě za majetkem, ve starosti, ve strachu, v zájmu skrývání, se uklidní. Rozhojňuje se milost. Ve světě vlastnictví člověk nemůže být sám sebou. Samá obrana a útok a zájem a hlídací pes ve vlastní bráně, a když mu seberou zavařeniny, vyje, skučí na troskách domu, na sněhu jako já. Bytí může být efektivní teprve po úplném zrušení vlastnictví. Tady začíná skutečnost. Kardia ametanoétos, říká apoštol Pavel. Nevykoupené srdce. Nevykoupené srdce žije ve starostech o mýdlo, je temné a milost se v něm ani nemůže vyjevit. Žije v turbě. Zmatení na způsob šílenství. Praobraz Velké Bytosti v duši se zatemnil. A ty se domníváš, že jsi mýdlo a konzerva a zavařenina a hadr. Ne transparentní. Obraz skutečnosti do tebe neprojde. To je černá imaginace. Starost, starost. To je turba. Závist, jed, žárlivost, lakota, schovat se, Boží hněv, spíž, zmateně se skrýt a zachránit nezachranitelné a stavět dům a štěkat v bráně. Celé je třeba vyřezat. Pravda, člověk se v tom lehce ztratí. Nikdy bych nebyl schopen uskutečnit to na sobě. Stalo se to však. Nejsem zbožný, jenomže pochopit temný rok bez náboženství nelze. Bez náboženství je to nesmyslný děs a katastrofa hloupé náhody. Neuspokojivé. Negativní. Nepravda. S náboženstvím se to najednou stává pozitivní a smysluplné. A ještě víc. Skutečnost je toto. A pouze takto jsem ochoten se s tím smířit. IV. O tom, kdo se rozhodne pro půst a pro samotu, můžeme předpokládat, že nehodlá záplatovat sám sebe. Zatoužil jsem po atmosféře metanoie (obrácení). V takovém případě vždycky hrozí to, na co mne můj Mistr nestačil dost často upozorňovat, abychom nepřekročili meze. Nedotknout se ničeho zakázaného. „Kdo nebeský chléb pojídá bez míry, míří přímo do pekla.“ Na vědění se může každý podílet jen v míře úměrné jeho stupni spásy. Stupeň spásy odpovídá stupni uskutečnění. A stupeň uskutečnění zase určuje, do jaké míry jsem skutečný. Došel jsem spásy jen tehdy, jestliže jsem úplně skutečný. Ó ano, ukázat a okouzlit a oslnit, říkat dokonce pravdu, když je to hezké a lichotí to, dokonce být hodný, [ vlnol amy ] 

48

podle možností o tom mluvit před publikem s patřičnou skromností, aby efekt byl ještě větší, šviháctví zakořeněné v mé bytosti jako chobotnice v nejtemnějších děrách podmořských útesů, tam pobývá, to je ono, šviháctví je téměř ve všem, co jsem kdy vyslovil a napsal, v mé bytosti, v mém chování. Nečistá vychloubačnost, nezdravé zveličování. Charakterová vada. Nespolehlivost. Slibovat a nedodržovat. Vyhnout se srážce. Obejít to nepříjemné. Neobstát. Ale o tom všem raději nevědět. Neskutečno a poťouchlost a maska a paráda a chlubivost měly příliš velkou moc; lež je próteovsky dobrá a šikovná, působila a vytáčela se s vynikající technikou, aby každého oklamala, a téměř se jí to i podařilo a nebyla podezřelá, pouze těm nejčistším a i jim jenom občas. Pravda, kde jsem švihák, nejsem ani nemohu být skutečný. Maska, nic, prázdnota, marnost, nebytí. Každé hříšné místo je místem pro vniknutí infernálních mocností. Člověk je zde neosobní. A proto zde může peklo rozvinout svou moc. Neskutečný znamená žádný. Švihák je typicky neskutečný. Je prolhaný a nepravdivý, ale fenomenálně skrývá všechno, co je bezectné a bídné a špinavé, konec konců komické. Sebe skrývající darebák využívá neslýchaného aparátu, aby podvedl. Ukrýt se. Dobře se ukrýt. Celou psychologii je nutno využít a použít k tomu, abychom se mohli ještě lépe schovat. Každé učení o charakteru slouží pouze k tomu, aby člověk byl v ukrývání ještě rychlejší a šikovnější, člověk se zde učí duchapřítomnosti, zjemňuje svou inteligenci, aby vhodně předešel odhalení. „Když lhář mluví pravdu, je to horší, než když pravdomluvný lže.“ Tento falešný tón už mému uchu téměř nevadil, jen když jsem byl sám, v dialozích samoty jsem hledal příčinu, ale nenašel jsem ji. Nyní jsem ji chytil pod krkem. Švihák, který se tak skvěle naučil, jak se vyvléci, najít nejteplejší koutek, vyhnout se, odvracet pohled, nevšímat si a hlavně schovat se a zachovat přitom zdání důstojnosti, za tohle všechno sklidit uznání a hlásat a dlouho mluvit o tom, jak obstát, a hledět přímo do očí. Temný rok je krachem šviháctví. Pěkný příklad toho, že každý krok vpřed se platí utrpením. Není větší zlo než utrpení, říká jeden světec, ale není většího štěstí než vzpomínka na ně. Jen tak může člověk být skutečnější. 49

[ podzim 2008 ]

Stupeň skutečnosti pak odpovídá stupni spásy. Pil jsem z Božího hněvu. Jobův rok. Temná noc duše. Turba. Temná imaginace. Vypálit smetí. Mystická smrt. Musela být hodně hluboko, když byla nutná taková operace. Konec? Ještě není konec. Ale už vím, kde se skrývá. Molinos říká: Život prožitý ve zdrženlivosti je víc, než všechny zázraky mudrců. Oklamal jsem všechny včetně sebe, ačkoli jsem dost podezíravý, hlavně vůči sobě, a podle všeho jsem i obstojný psycholog. Ale tady jsem už za hranicí psychologie. Konec konců nic mimořádného, psycholog o tom stejně neví. Když řeknete turba nebo abhimana nebo temná noc duše, jemu jen poklesne čelist. Ačkoli tehdy se v ní nacházel každý. Mysleli, že je to těmi bombami a granáty a rychle na to zapomněli. Rychle a s konečnou platností. Nechápali, že temná noc duše může člověka změnit v obyčejného smrtelníka. Pro ně byla noc pouze vnější okolností. Temná noc člověka dostihne když ruka Páně po něm sáhne a dotkne se ho, aby ho vyzvedla. Dotek je úděsný. Člověk vzdychá, funí, skřípe zubama, třese se a má strach a strach a strach a zmatený klesá stále hlouběji. Nevyhnutelný a nezpochybnitelný a neusmlouvatelný krok přepodstatnění. Musí to udělat každá duše, která považuje za nesnesitelné neustálé flašinetování své astrální karmy a chce se dostat ven. To je metanoia. Přepodstatnění. Uskutečnění. Jsem spasen pouze tehdy, jestliže jsem úplně skutečný. Temná noc duše je prvním krokem. Na tohle psycholog otvírá ústa. Svatý Jan z Kříže to popisuje přesně. Během sta let mnozí, Holderlin, Schumann, Baudelaire, Nietzsche, Gogol, Van Gogh na tomto kroku ztroskotali. Ponořili se do noci. Turba je pohltila a zešíleli. Zešílení již dnes není aktuální, pominula hodina dějin spásy. Strindberg zažil totéž šílenství ve svém infernálním období a z temné noci vystoupil obohacený. Je prvním člověkem našich dnů, který takto dosáhl vyššího stupně přepodstatnění. Od té doby hodina dějin spásy pokročila ještě dál. Zdá se, že plné prožití temné noci se stalo povinným pro všechny. Metanoia je životní potřebou a rozkazem. Žijeme v období Antikrista. Neobstojíme, jestliže [ vlnol amy ] 

50

z našich desetitisíců kůží nesvlékneme aspoň pět. Duše je dítě ohně s deseti tisíci kůžemi. Pyripais myriodermatikos. Nejlepší by bylo žít ve stavu neustálého loupání. Abych se ráno nepoznal a večer byl zase nový, dokonale nový. Neustálá metanoia. Metamorphosis a transfiguration. Kdybych dokázal každý den svléknout jednoho šviháka, měl bych naději, že za tisíc let budu hotov. Čtyřicet hodin uplynulo. Viděl jsem dobrovolné půstníky, kteří v době půstu zázračně zběleli. Jejich kůže nebyla bělejší, ani vlasy nebo hlas, pohyb nebo oči. Stali se průzračnými. Pohybovali se pomalu, hleděli pokojně, jejich hlas byl čistší, tišší, vzdálenější a bezprostřednější. Hutné maso zprůsvitnělo. Tomu říkám bílá. Zvědavě jsem se podíval do zrcadla a co nevidím: červenohnědá kůže šedivějící blond vlasy, modré oči. Po utrpení ani stopy, tvář je opravdu bělejší. Žaludek je klidný. Pokles síly necítím. Příjemně povznesený jsem schopen vnímat lehký vánek, který mne chladí ve tváři, i tichý šelest listů. Z knihy Silentium (Budapešť 1987) přeložil Ondřej Szölös s podporou nadace Csehszlovákiai Mágyar Kulturáért Alapítvány. Úryvek vyšel v revue Souvislosti (4/1990)

51

[ podzim 2008 ]

[ vlnol amy ] 

52

V edici aurélie v roce 2008 vyšlo

Ivo Purš a Jakub Hlaváček (edd.) - ALCHYMICKÁ MŠE Kniha představuje a rozebírá vybrané alchymické texty, v nichž se v nejvyhraněnější podobě projevuje spojení a alchymie a křesťanské ikonografie a symboliky, především Knihu svaté Trojice a traktát Melchiora Cibinensis: Proces podaný ve formě mše. Doplňují ji texty W. Ganzenmüllera a E. Canselieta a překlady traktátů: Práce žen a hra dětí a Porody filosofického kamene.

René Alleau - O POVAZE SYMBOLU Úvod do obecné symboliky. Co je symbol? Jak jej vykládat? Proč jej studovat? Tato kniha poskytuje koherentní klasifikaci a interpretaci symbolů užitečnou při výkladu profánních i posvátných textů. Zvláštní pozornost je věnována analýze znaku X.

Aryeh Kaplan: KNIHA BAHIR Sefer ha-Bahir je jedním z nejstarších a nejzajímavějších kabalistických textů, který byl poprvé zveřejněn kolem roku 1176 v Provence a až do zveřejnění knihy Zohar (1270) byl nejvlivnějsím a široce citovaným pramenem kabalistického učení. Je nejrannějsím pramenem, který pojednává o Božích atributech (sefirot). Rabi Mose Kordovero (1522-1570), hlava safedské kabalistické školy, prohlásil: „Slova tohoto textu jsou jasná (bahir) a jiskrná, avšak jejich přílišný jas a třpyt oslňuje oči.“ Dvojjazyčný česko-hebrejský text knihy Bahir doprovází komentář Aryeh Kaplana.

53

[ podzim 2008 ]

V edici Božská lahvice v roce 2008 vyšlo

Josef Hrdlička - OBRAZY SVĚTA V ČESKÉ LITERATUŘE Studie o způsobech celku. Svět můžeme prožívat, anebo si vytvářet jeho obrazy. Literatura obojí různými způsoby spojuje, vždy ale provizorně a dočasně. Obrazy světa jsou souborem studií o takových konstrukcích světa v literárních textech: J. A. Komenského, K. H. Máchy, J. K. Šlejhara, R. Weinera. V kratších pasážích se věnuje i K. J. Erbenovi, J. Šímovi či L. Klímovi.

Roger Caillois: KAMENY A DALŠÍ TEXTY Kameny jako předměty extáze, meditace, svébytného logu a nečekených odrazů. Doslovem „Kameny v Čechách“ opatřil Václav Cílek. Barevná příloha.

Béla Hamvas: FILOSOFIE VÍNA A PRŮVODCE PO ONOM SVĚTĚ Rozhodl jsem se, ze napíšu modlitební knížku pro atheisty. Cítil jsem s těmi, kdo trpí bídou našeho věku, a chtěl jsem jim pomoci. Nesnáze svého úkolu vidím jasně. Vím, že to slovo – Bůh – nesmím ani vyslovit. Chci-li o něm mluvit, musím místo něj užívat jiných slov, jako například polibek, opojení nebo čerstvě vyuzená šunka. Klíčové slovo, pro nějž jsem se rozhodl, je však víno. Proto se tato kniha jmenuje Filosofie vína a proto jsem za její motto zvolil, že nakonec zbudou dva, Bůh a víno. K tomuto kejklířství mne donutily okolnosti. Atheisté jsou totiž, jak je všeobecně známo, politováníhodným způsobem ješitní. Stačí, aby jim v knize padl zrak na jméno boží, a už ji odhazují na zem. Stačí, aby se někdo dotkl jejich utkvělých myšlenek, a začnou zuřit. Budu-li mluvit o jídle, pití, tabáku a lásce, použiji-li tato skrytá boží jména, myslím, že je bude lze ošidit...

[ vlnol amy ] 

54

V edici Hadad v roce 2008 vyšlo

Pavel Ludvík - TŘÍŠTĚNÍ BLANKYTU Pavel Ludvík ve svých prózách navazuje na nejlepší tradici české imaginativní literatury počínaje poetismem a surrealismem, přes Lazebníka Richarda Weinera až k textům Věry Linhartové. Brilantně vystavěné a racionálně prokomponované snové texty Vás unesou a zjemní.

Jakub Hlaváček: LOVY KOVY KOSY Léta mám uzavřenou skříň všech vzpomínek… Jako by stačilo kůži svléct a vydat se do beznadějných cest, kde moudří starci nalézali klid. Již jako dítě jsem odkopl svou milovanou hračku a zakázal si stesk a jako filosof jej popřel, abych mu dal šanci mě jednou provždy svést. Psát i myslet jen nazpátek! Kdy samota bývala tak živá… Snad smrtí je ztratit odevzdání a zahodit klíč od vrátek?

55

[ podzim 2008 ]

V edici Hadad v roce 2008 vyšlo

Tomáš Vondrovic: BOD SINGULARITY Odmlka v řeči Zahrady záhad, tesknějších než tisy Úběl hvězd tiše s listovím se mísí A v každém trsu čísi božstvo visí Kdo tudy chodil, sporé stopy mlčí V sinalých kláscích černé máky vlčí Slaný a sladký vodopád tu crčí Jak skrze prsty vidím skrze věty Ztracené tváře, utonulé světy Záhady zahrad, hořké, těžké květy Tudy se toulám, křikem unaven V zámlkách mezi slovy žiju jen A ticha má jsou delší s každým dnem

V edici Zanfána z Atule aneb zvonkohra z tajemné škatule v roce 2008 vyšlo Paul Sédir: SEDM MYSTICKÝCH ZAHRAD Drobný průvodce praxí křesťanské mystiky.

[ vlnol amy ] 

56

V edici Adam a Eva v roce 2008 vyšlo

Michaela Glöckler: CHODIT - MLUVIT - MYSLET O vývoji malého dítěte od početí a v prvních letech života. „Chůze, řeč a myšlení jsou podstatou lidskosti. Tyto tři možné projevy činnosti z nás dělají mezinárodní bytosti. Nikde jinde není to, co je obecně lidské, vidět tak jasně jako zde.“

Karel Funk - MEDITAČNÍ PRŮVODCE ROKEM aneb POHLEDY ZA ROUŠKU VIDITELNÉ PŘÍRODY Síly v přírodě, vydechnuté zjara ze Země, v létě oplodňují a tvoří plody. Na podzim pohasíná přírodní vědomí ke spánku, duše Země se ukládá do hlubin. Při spodní zádrži dechu Země ustává přírodní vědomí. Nad sněhem i pod povrchem země je rozsáhlé hluboké ticho. Je čas, kdy si člověk může navodit náladu poutníka, který v létě vzepjal svou duši i tělo k výstupu na vysoké hory a nyní sestoupil do klidné domovské nížiny a zpětně přehlíží prožitky svého vzepjetí k výšinám. Naše nitro nám na podzim může připadat jako vytopená útulná chýše, ve které jsme s úlevou spočinuli a kde si nyní niterný obsahklidně utřiďujeme, zhodnocujeme, nalézáme nově. Skládáme výsledky svého letního oplodnění do svého nitra pro budoucnost, tak jako poslední zemské plody vytvářejí svá semena nebo jako se úroda ukládá pro další období. Vše je pak zklidněno pod bělostným příkrovem. Země nám v době zimního slunovratu dává nejvíce pocítit svou vlastní sílu.

57

[ podzim 2008 ]

V edici Mimořady v roce 2008 vyšlo

Jan Stern: TOTEM, INCEST, A ODKOUZLENÍ DEMOKRACIE Další soubor provokativních esejů mediálního teoretika ovlivněného především psychoanalýzou. V knize se pokouší rozvíjet to, co sám nazývá psychoanalytická teorie kultury. Analyzuje za tím účelem horor Moucha, pohádku Valibuk od Boženy Němcové, starořecký mýtus o Myrrze, postavu inspektora Clouseau, píseň Josefa Laufera Dopis Svobodné Evropě, televizní pořad Vypadáš skvěle!, městskou legendu o muži se zapalovačem, „latentně homosexuální reklamy“ na pivo, svůj vlastní sen o procházení zdí či poselství mimozemšťanů ze souhvězdí Plejád. Už názvy některých esejů dávají tušit, ze úspěch autorovy prvotiny Média, psychoanalýza a jiné perverze jej neodklonil od ambice pohybovat se na hraně: „Incest, klečení po výprasku a Ally McBeal“, „Kouzlo třídního násilí a odkouzlení buržoazie“, „Masturbující školačky a jiné tajné slasti“ či „Zabij Ježíše!“

Jan Stern: ANÁLNÍ VESMÍRY Rozsáhlý psychoanalytický esej je sice uvozen jako učebnicový úvod do psychoanalytické sémiotiky, ale výklad probíhá značne zábavně. Autor se nemine s gamblerismem, sumerskými mýty, Létajícím Čestmírem, kabalou, Ježíšem, nacismem, krásou, homosexualitou, indiánskou legendou o medvědí žene, Maxipsem Fíkem, Čtyrlístkem, E.T. mimozemšťanem, žralokem z Čelistí, dinosaury z Jurského parku, Antonioniho Zvětšeninou, rajčaty či fetišem bílých ponožek. Kniha je též autorovým pokusem o „poslední zúčtování s náboženstvím a magií“ či o „novou bibli atheismu“. Obsahuje i komplexní výklad Tarotu z freudovské pozice.

MAGIE DNES Sborník z přednáškového cyklu Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy věnovanému magii. Autoři: Jakub Achrer, Zuzana Antares, Athanasius Arex, Marek Dluhoš, Laco Hajnal, Jakub Hlaváček, Zdeněk Hrubý, Radek Chlup, Jozef Karika, Petr Kolesa, Zdeněk Kratochvíl, Gerald R. Ostdiek, Samuel Zajíček. 264 stran.

[ vlnol amy ] 

58

V edici Mimořady v roce 2008 vyšlo

Daniela Hodrová: SPATŘENÉ HLAVY / HEADS BEHELD Hlavy jsou součástí města, které je plné obrazů. Vnější, viditelné město útočí na chodce především znaky, niterné, neviditelné město s ním navazuje vztah hlavně prostřednictvím symbolů. (Text doplňují autorské fotografie formátu A3.)

Oldřich Janota: NESLYŠÍCÍ DĚTI (answer 4 all) Co jsem? Slovy sen. O Makové hoře začíná zas snem, o Makové obloze. A než spáč z těch bílých plen jak loutka procitne, visí studna chvíli nahoře a oblohou se klene zem. Zpřeházené perly v zrcadle navléknout znovu teď vyžaduje pevnou ruku. Aby ruce byly opět jako ruka, ruka jako loutka a loutna jako louka. Pak láva snu už ztuhne ve vlastní obličej. A místo hlávky zelí, je probuzený druidem, co v dubech srpem luny zlaté seká jmelí. Na palouku před vchodem kostela už čeká Vašek s několika přáteli. Prásknu propoceným batohem o zem a na něj shodím kytaru. Cesta horkým letním dnem byla dlouhá, jak se na putování na poutní místo sluší. To je výhoda postupného rušení hromadné dopravy v Čechách, že se o víkendu, když nejste majitelem automobilu, na některá místa už dostanete jen pěšky. Rozhlédnu se kolem a pomalu, jak únava odplouvá, propadám matoucímu pocitu, že jsem tu již někdy byl.

uvedené tituly možno objednat na stránkách www.malvern.cz

59

[ podzim 2008 ]

Roger Caillois - Ukázka z knihy Kameny Vápenec Vřetena pozoruhodné čistoty se kříží po celé ploše litografického kamene. Jsou zbarvena všemi odstíny od světle žluté po cihlově červenou. Rýsují v kameni natlačené a promíšené velké mnohostranné kobylky, cvrčící svými krovkami, s dlouhýma, odchylujícíma se nohama, hlava jedné zavěšená na břiše jiné. Jako by změť sarančat na jakousi tapetu promítala své nenasytné hemžení, podobně japonským slonovinovým koulím, na nichž se v dokonale kruhovém a odporně souvislém pohybu valí vzájemně se požírající krysy nebo krabi. Zde je ale vše ploché, hranaté a diagonální. Mezi srostlými hmyzími těly jako ztuhlé žilky probíhají rozvětvená vlákna, oddělují je od sebe silnými tahy, pak jimi náhle pronikají skrznaskrz. Ta nejjemnější jsou jako z kovu, ostatní jsou tvořena miniaturními krystaly. Pokud neodráží světlo, zůstává síť matná. Jakmile však kámen obrátíme, aby zachytil paprsek, nevýrazná vlákna se naráz rozsvítí. Mezi namačkanými sarančaty probíhá rozkošatělá elektřina. Bič s mnoha řemínky je šlehá svižnými knoty, záchvěvy těkavé rtuti. Destička je zalitá záblesky. Horské louky jsou při tání sněhu podobně pruhované proudícími vodami, jež se valí ze stínových kapes, v nichž se nahromadil firn. Je to vzrušení, svátek kapiček a pěny, panický a bezcílný úprk k té nejnižší úrovni, jíž se zdivočelé stříbro snaží dosáhnout co nejrychleji, odskakujíc při tom, až se ztrácí, stěží odsávané již nasycenou půdou. Ohnivé kanálky rozšiřují na vyleštěném řezu vápence zástupy kořínků, jimž nehrozí žádné bezprostřední vyčerpání. Jeden pohyb je utlumí, jiný je probudí a jejich pramen naráz začíná zurčet a třpytit se, vrhá žhavý tok do struh, přichystaných pro jejich žár jakousi ohnivzdornou lstí, proklouzne jimi a rozlije se. Nad světelnými rýhami, v krátkém úseku ušetřeném deště diagonál se v dálce vznáší disk, nepatrná pastilka, v níž díky jejímu lesku obnaženého olova rozeznáme jakoby obraz smutného Saturna. [ vlnol amy ] 

60

Zámek Podklad kamene je popelavý. Na něm se ve svítivě hnědé vystupuje obrys rozlehlého zámku. Pod nízkým světlem se podklad stává nevýrazný a pochmurná budova se třpytí takřka kovovým leskem. Valéry se mění, obrysy zůstávají. Jednotlivé hradby oddělují hluboké cesty hradních ochozů. Komplexu budov dominuje několikapatrová věž uprostřed. Vidíme jen příčný řez bez hloubky a perspektivy, pouze čelní pohled imaginární stavby. Jakkoli se stavba může jevit vysoká, dominují jí a zastiňují velké skloněné listy stromovitých kapradin. Své krajky prostírají ještě vysoko nad věžemi zámku. Divák se ptá, jaké rostliny mohly rozvinout tak ohromné listy, jež palác zmenšují do rozměrů domku pro panenky. Oko váhá, neví jaké měřítko velikosti má zvolit a postupně zvětšuje kapradiny a zmenšuje budovu. Vpravo, na obloze krouží ptáci; vlevo se vznáší jen jediný, zato obrovský; s roztaženými křídly a krkem nataženým dolů se vrhá na nerovné terasy, na nichž se hemží podivný národ. Neboť zámek je obydlený: na každé terase, na dně všech příkopů, v každém okně, zavěšené na zdech stojí souběžné siluety, orientované stejným směrem a ztuhlé ve stejném postoji. Všechny ty zřetelně odlišené, třebaže nešikovně vyznačené postavy, podobné „panákům“, jaké kreslí děti, jsou zachycené vestoje, z profilu, otočené doprava. Natahují paže daleko před sebe do prázdna nebo k protější stěně, jako by byly slepé. I tyto postavy jsou jen stínovým divadlem. Těla bez tloušťky jen posilují nereálnost celé scény. Na co hledí tyto ploché bytosti? Kam míří? Jsou jejich gesta znakem obrany nebo uctívání? Zcela napravo, z druhé strany jakéhosi mostu jako by je očekávala jediná odlišná silueta. Není zabrána z profilu. Bílá skvrna jí propůjčuje náznak tváře. Celou scénu třikrát protíná nebeská jiskra, bílý klikatý škrt blesku v okamžiku, kdy udeřil do šíleného světa. Z několika hledisek se již nic nepodobá obrazu.

61

[ podzim 2008 ]

Nástup života: jiné písmo Přišel život, vyumělkovaná vlhkost, příslib nerozpletitelného osudu; život plný tajemných ctností, schopný výzev, plodnosti. Nevímjaký nejistý lep, jakási plíseň na povrchu, kde se již zaněcuje ferment. Vířící, spasmodická míza, předzvěst a očekávání nového způsobu bytí, které se rozchází s nerostnou stálostí, které se ji odvážilo vyměnit za dvojznačnou výsadu chvění, hnití a množení. V jakýchsi neproniknutelných destilacích se chystají šťávy, sliny, kvasinky. Z donedávna nehnuté substance jako výpary či rosa s velkými obtížemi a dočasně prýští drobné rosolovité kousky, farmacie pro tuto chvíli, předurčené oběti nepohody, jež jsou připravené se rozpustit nebo uschnout a zanechat po sobě jen jakousi příchuť či skvrnu. Zrození všech tělesných tkání, jimiž protéká tekutina, jako bílá mast, jež plní bobule jmelí; jako kaše vyplňující v kukle prostor mezi hmyzem a larvou, neurčitá želatina, jež se dokáže jen třást až do chvíle, kdy se v ní probudí zájem o přesnou formu, o osobní funkci. Rychle pak dochází k první domestikaci nerostu, těch několika uncí vápníku nebo kysličníku křemičitého, které potřebuje nestálá a ohrožená látka, aby si vytvořila ochranu nebo oporu: zvenčí lastury a krunýře, zevnitř obratle, hned rozdělené do článků, přizpůsobené a do nejmenších detailů vypracované. Nerostní přeběhlíci, vytržení ze své netečnosti, ochočení a vyměšovaní životem, takto postižení kletbou růstu – a čas odkladu ovšem rychle uteče. Nestálý dar chvění se bez přestání stěhuje. Úporná alchymie využívající nehybné modely neúnavně zařizuje stále novému tělu další úkryty nebo opory. Každé útočiště nakonec zůstane opuštěné, všechny porézní kostry padají během staletí a stovek staletí v jediném dlouhém dešti sterilních zárodků. Vrší se v bahně téměř zcela vytvořeném z nich samých, jež tvrdne a mění se opět v kámen. Tak se navracejí k pevnosti dříve odmítané. I když lze jejich tvar tu a tam v cementu ještě rozeznat, je již pouhou šifrou, znakem, který prozrazuje efemérní pouť jednoho druhu. Mikroskopické růžice rozsivek, miniaturní výrůstky mřížovců, kroužkovité číše korálů i drobné kostěné ploténky s početnými jemnými paprsky, kruhy sbíhajících se [ vlnol amy ] 

62

čepelí, souběžné kanálky palmových listů, hvězdice mořských ježků nepřetržitě ukládají v tloušťce skály setbu symbolů pro heraldiku předcházející erby. Strom života se však nepřestává větvit. Nespočetná písma se přidávají k písmu kamenů. Obrazy ryb se rozvíjejí mezi dendrity manganu jako mezi mechovými chomáči. Mořská lilie v břidlici se kýve na svém stonku. Přízračná kreveta již nemůže zkoumat prostor svými dlouhými, zlomenými anténami. Kapradiny otiskují do kamenného uhlí své berly a krajky. Amoniti všech rozměrů od velikosti čočky po mlýnské kolo všude prosazují znamení své kosmické závitnice. Fosilní kmen, jenž se jako v nehybném požáru změnil v opál a jaspis, se odívá do šarlatové, purpurové a fialové. Kosti dinosaurů proměňují ve slonovinu své čalouny tvořené malými ploškami, mezi nimiž tu a tam zasvitne růžový nebo azurový bod, barva dražé. Každé prázdné místo je zaplněno, každá skulina obsazena. Dokonce i kov pronikl do buněk a kanálků, z nichž již před dlouhou dobou unikl život. Souvislá mrtvá hmota nahradila jinou hmotu v jejích posledních útočištích. Přesně si osvojila její tvary, ty nejjemnější spáry, takže starý kalk zůstává uložen ve velkém albu věků. Autor signatury zmizel, ale každý profil, záruka jiného zázraku, zůstává jako nesmrtelný rukopis.

NEROSTY Recept: Vyberte nějaký pěkně opracovaný kovový meteorit, nejlépe bez kamenných inkluzí (ty jsou ostatně velmi vzácné a vyhledávané vědci); rozřízněte jej v místě největšího průměru, jehož rozměr jde od velikosti lískového oříšku až po jídelní stůl; nejvhodnější je velikost malé tykve, už ta ale přesahuje běžnou velikost kamenů nabízených na trhu; vyleštěte povrch řezu a ještě jednou jej přeleštěte; několik dní máčejte v kyselině pikrové nebo v roztoku trinitrofenolu; nikl a železo nebudou procesem rozpouštění zasaženy stejnou rychlostí; vyjměte zlomek, umyjte jej a očistěte od stop koroze; znovu jej vyleštěte; nyní se ob63

[ podzim 2008 ]

jeví a zatřpytí rozličné záblesky geometrie vlastní vzorku; spletené trojúhelníky, překrývající se mnohoúhelníky, složitý systém nakloněných a rovnoběžných přímek, jež se opakují jako ornamenty na tapetě: vzory pojmenované po Widmannstättenovi; nebo také mnohem větší a nepravidelné skvrny s nestejným leskem připomínající ledabyle naskládané stavební kameny či matnější nebo lesklejší oblasti na kovové mapě. Tyto dva styly představují jediné člověku známé kresby, jež nejsou pozemského původu. Poznámky k popisu černých nerostů - Uhel provlhlý čerstvými skvrnami – nebo přechody moaré, temného hedvábí; sežehnuté stromy; mrtvé záchvěvy opakovaně zdolávající svou chladnou škálu. - Tisíce rozbitých tras; naprostý labyrint. - Věčný zimní spánek: probouzím se z něj moudřejší, a zanícenější. - Hluboká strnulost, dokonale utkvělá představa, sevřená kurzíva, vyčkávající blesk, metodické svítání. Přijímám míru jiného řádu. - Rouby, houští, svazky, bodláky a špice, vše se odděluje od trnů, jež rychle uzavírá jejich vlastní tvrdost. - Temnoty přecpané smolou a prameny smůly; Ušlechtilý bitumen (nebo zušlechtěný: noc ještě více noční); Temnoty nasycené asfaltem, přežvykující jej v neustálém přijímání: doslova přemílat temnoty. - Ohňostroje ve vrcholících bouřích. V prudkém lijáku rozvírají světelné chryzantémy. Blesky je prorážejí, protínají je svými konvulzívními parafami. - Maskovaný, mlčenlivý; a proskribovaný: každý kámen vržený do svého středu. - Flitry lesklejší než ty, z nichž se skládá orel, had a nopál v sukních dívek z Jalisca: anekdota. - Nenadálé fanfáry prostoru na poušti. Vrchol ohně: žádná perifráze; nic než výbušnost. - Kdo tvoří odraz, ne jako podkovy jezdeckého zvířete, ale jako lesk visící ryby? - Mezi utišením a ucpáním, mezi úsměvem slunce [ vlnol amy ] 

64

a smrtelnou sraženinou u vstupu do aorty. - V páře z kotle ostřící se rybí kosti, potvrzené břity; v potu kamene a kovu, které objevují nelítostnou břitvu, průsvitné a temné vlákno obsidiánu, noc proměnivší se v nůž. Přeložil: Josef Hrdlička

65

[ podzim 2008 ]

Jakub Hlaváček - ukázka z knihy LOVY KOVY KOSY Vzpomínka na Monu Člověk má jen tři cesty, jimiž může kráčet k sobě: lásku, přátelství a osud (anděla). Tyto tři cesty jsou zároveň jedinými průvodci mezi věčností dětství a věčností smrti. V dětství člověk ví: láska i přátelství musí být osudem; v dospívání si myslí, že jím jsou a v dospělosti tuší – a snad i právem – že je lépe se tomuto spojení vyhnout, což lze nejsnáze ve jménu jednoho, druhého či třetího... Toto je odvrácená strana (avšak jen proto, že zanechává stopu smutku) provázející ztrátu dětství: ono vše, jehož se nám dostalo (a které je vším už jen proto, že není ani dobré ani špatné), musíme někam hluboko schovat: nejprve proto, abychom to z neobratnosti neztratili, nebo aby nám to nějaký hladový duch v lidské či nelidské podobě nesebral; později proto, abychom to neměli na očích... Můžeme však potkat duše, které nám vyprávějí (byť o tom mnohdy samy nemají tušení), že toto kamsi založené vše nějak tajemně souvisí s jedním: možná právě tento probouzející pohled je láskou, jejíž obrazy – byť sebevíc matné – nás dokáží zabavit na dlouhou dobu, v extrémně lyrických případech pak na celý život... ... v každém případě, jak by řekl básník, i to je víc než strávit život četbou mizerných básníků...

[ vlnol amy ] 

66

Tomáš Vondrovic - ukázka z knihy Bod singularity A zase A k ránu začalo zas s deštěm sněžit Tak znovu pod zem zase zadrž dech A nebuď pyšný nemusíš to přežít Ty hrby na duších ta bahna na zádech Orgie kupců slavobrány tupců Protivný vítr noha sklouzla v blátě Vítězný úsměv anonymních blbců Čmoud prostřednosti Zvlhlé gatě Tvář rámovaná mordami a škleby Tohle už nevypadá na frašku Kdo tady poztrácel ty hřeby Jak se ti šlape Tomášku Jen vydrž brzy rozpustí tě deště Můj starý chrlič Chrlí z plných plic A kdo jsi čistý očisti se ještě A kdo jsi špinavý, do toho, přidej, víc

67

[ podzim 2008 ]

Čtvrcení býčka (kóan „mu“ - mistrům zenu) On býček měl být čtvrcen podle rituálu Aby se nevědomí žáci vymanili z žalu A kuchař prince Weje neměl ztupit ostří nože Je dosti místa pro čepel i hrot Bú To bude bolet, Mistře, Bú to bolí, Bože A tu mu sejmou jho A on nic nechápe Květy a kuchař – princ Wej – pak ten nůž Kóan mu neklape A co počít Kam dřív skočit Na levou či pravou Zeleň – Dech – Slunce Pobíhá sem tam A pohazuje hlavou

[ vlnol amy ] 

68

Oldřich JANOTA - ukázka z knihy NESLYŠÍCÍ DĚTI Kulisy tance Koncert začal jako dámská volenka, v telefonu, jemným dívčím hláskem: „Víte, my máme rády vaše písničky, tak bychom chtěly… tedy já nevím, jestli by to šlo… vás moc poprosit, jestli byste nám nezahrál na vernisáži.“ „Děkuji, jestli myslíte, tak rád…“ „Ale já nevím, jestli by vám nevadila, taková… tedy jedna věc.“ „?“ „Ono to totiž bude v bance.“ „V bance?“ „Jo, v České národní bance, na Příkopech.“ „A proč by to mělo vadit?“ „Víte, pan Kuřík, co to má v bance na starosti, říkal, že Radůza tam hrát odmítla, že v bance hrát nebude.“ „Možná má Radůza k bankám nějaký zvláštní vztah,“ povídám, „třeba si tam chce chodit jen pro peníze.“ „Tak to jste moc hodnej… ale víte… ona je tady ještě jedna věc. Jestli vám nebude vadit… ono se to mělo pořádat pod záštitou Magistrátu města Prahy… a…“ „A?“ „Jenže my jsme tu výstavu nazvaly podle jedný vaší písničky… tedy jako Druhý břehy… Ale lidi nám pak říkali, že je to takový smutný, zásvětní.“ „Hm.“ „Tak jsme tu výstavu nakonec radši udělaly pod záštitou Správy pražských hřbitovů… jestli by vám to nějak nevadilo…“ „Hřbitovů? No dobře…Tak já přijdu.“ „Jé, to jste strašně hodnej… my vám moc děkujeme…“ Zadní schodiště České národní banky je pohádkově široké, Popelky by tam mohly o půlnoci utíkat z plesu po stovkách. Ta námraza bílého mramoru ústí nahoře do veliké haly se stropem vysokým jako hvězdná obloha planetária. Dnes je tu vzduch na plátky chladně rozřezaný žiletkami halogenových světel a někde ve výšce plují vy69

[ podzim 2008 ]

stavené fotografie, adjustované ve skle. Do začátku vernisáže zbývá ještě hodina, a tak je tu uprostřed pláže ještě prázdno, jen u balustrády stojí hradba stolků stíněná slunečníky chlebíčků, opalovacími krémy dortů a bitevními šiky skleniček s bílým a červeným vínem. Za nimi se opalují v řadě voskové figuríny servírek a číšníků. „Jak to tak poslouchám, ten zvuk budeme muset asi přidat,“ hodnotí situaci zvukový technik, který má dnešní akci na starost. V ruce drží dva mikrofony, černé, bezdrátové. Jeden má molitanovou bambulku citrónově žlutou a druhý ostře oranžovou. „Až lidi začnou mluvit, nemuselo by vás už být slyšet.“ „To zas tak na vernisážích nevadí,“ říkám úslužně. „Samozřejmě. Po pravdě řečeno, vy jste tady prostě taková kulisa, tedy promiňte, jestli jsem se vás nějak dotknul.“ „Ne, proč? Vždyť to tak je.“ První přistupuje k mikrofonu nenápadný chlapík s vysokým čelem finančníka, vyklenutým pod řídnoucími vlasy. Ředitel banky osobně. Suchou houževnatostí připomíná nestora českých gólmanů, Pláničku, i když nemá tu jeho typickou brankářskou kšiltovku. Říká, že je rád, že se dnešní výstava v bance koná, protože finančnictví se v dnešní době už neuzavírá samo do sebe, ale otvírá se i umění. Asi naráží na to, že společnost hledá nějaké nové uspořádání mezi ekonomií a duchovní sférou, jak to třeba navrhoval Rudolf Steiner v teorii trojčlennosti, ale neuvádí, zda se i umění už snaží otevřít finančnictví. Mělo by, bylo by na obrazech více běloby. Bohužel se mi to celé zatrhne v hlavě o traumatické vlevo v bok z hodin ekonomie na střední škole, o otázku, zda kůň pracuje, když oře na poli. Správná odpověď měla být, že ten kůň by teda byl vůl. Jenže teď už je pozdě. Kůň oře v kvalitě vášně a vůl zase v kvalitě klidu. „Novináři z toho udělali senzaci, že se tady utrácely milióny za přestavbu, které pak zaplatili daňoví poplatníci,“ říká zdvořile muž ve světlém sáčku, přidělený mi za průvodce. Přeslechl jsem, bohužel, jeho jméno, a je mi trapné se ptát, zda není on pan Kuřík, kterému Radůza řekla, že v bance teda ona nehraje. [ vlnol amy ] 

70

„Ale to není pravda, to peníze daňových poplatníků nebyly,“ vysvětluje muž dále. „Samozřejmě, to je nesmysl,“ souhlasím. „Všechno tady ve světě patří Bohu. Jaké tedy peníze daňových poplatníků?“ Rád bych tu fintu vyčtenou od Šríly Prabhupády, zakladatele hnutí vědomí Krišny, rozvedl dál, ale po úvodním slovu ředitele banky už vklouzla za mikrofon sama umělkyně, s tvářičkou lemovanou spletí lokýnek se zlatou patinou, jako od sochaře Olbrama Zoubka. S neuvěřitelně věrohodnou rozpačitostí udělá pukrlátko a děkuje přítomným, panu řediteli a vůbec bance, že výstavu tak laskavě uspořádali. „A také jsem moc chtěla poděkovat řediteli Správy pražských hřbitovů, pod jejichž záštitou se dnešní výstava koná,“ pokračuje dojatým hláskem, „a který zde také měl být. Ale jak jsem se, bohužel, právě dozvěděla, přejelo ho na cestě sem před hodinou auto.“ U schodiště zívly nenápadné bílé dveře kabinky výtahu a s vyjeveným pochichtáváním nakukuje do haly skupina obrýlených mladých manažerů, sedmerčat v bílých košilích, nebo to jsou možná bílé osušky, které mají přehozené přes rameno, protože výtah jezdí až do bazénu, který se tu, prý v rámci přestavby, musel vybudovat až v posledním patře. „Ale všechno dopadlo šťastně, alespoň podle poslední zprávy, kterou jsem dostala z nemocnice,“ uzavírají Kudrlinky. Dívka přede mnou se chytá oběma rukama za hlavu a cosi výmluvně sděluje kamarádům očima obrácenýma v sloup, jenže ostatní návštěvníci poslouchají, aniž hnou brvou. „Nejprve mě napadlo, že výstavu zahájíme tím, že od každého z vás u vstupu na schodech vybereme stovku. Umělkyně by pak přiletěly v balónu, který bychom za ty peníze najali, a my bychom jim mávali ze střechy,“ začíná kunsthistorický rozklad pedagog fotografické konzervatoře v Hradci, pan Ptáček. „Nebo by umělkyně mohly přijet na náklaďáku s hlínou, ale tam by se zase umazaly, a tak to by také nešlo,“ vykresluje stále složitější představu o ideálním průběhu vernisáže v České národní bance. Doma mi leží na stole čerstvě pošlá pozvánka na ver71

[ podzim 2008 ]

nisáž Františka Skály juniora. Skála je tam vyfocen v mléčně napěněném saku z molitanu, jak s vizážisticky umným výrazem podlého skety, to jest šviháckou čupřinou nad čelem, krhavýma očima a pod horním zkřiveným rtem zející černou dírou po vyhnilém špičáku, ukazuje v gestu sv. Jana Křtitele prstem do oblohy na to, co nám Křtitel ještě za svého života zapomněl říci, a co se pak snažil o pár století později vymalovat levák Leonardo, i když v zrcadlovém gardu obráceného světa snu a bdění. Ovšem, na rozdíl od Křtitele, Franta na té pozvánce nestojí na plátně s rozpraskaným černým pozadím, nýbrž v apokalypticky zežloutlém soumraku mezi náhrobky a kříži jakéhosi hřbitova. Výstava se bude konat v říjnu v Rudolfinu; i když tahle písnička zní lepší nahlas. „Smrt matematiky,“ pokračuje v hale banky kunsthistorický rozklad, „ale už nastala! Tím, že počítače matematikům všechno spočítaly, není už co počítat!“ Přítomní užasle mlčí a před očima jim vyvstává děsivá vize novodobých sociálních bouří proti strojům. Místo hladových lyonských tkalců se ulicemi ženou rozzuření matematikové, jejich hladové ženy a děti a rozbíjejí počítače, které je připravily o chléb. „Chlebíčky a jiné pohoštění už čekají. A tak, než nyní pozvu Oldřicha Janotu, aby nám zahrál své písničky, zvu vás tímto k malému občerstvení!“ končí proslov kunsthistorik Ptáček. Netřeba opakovat. Lyonští tkalci a matematici se vrhají k obložených stolům, někteří je žvýkají i s ubrusem už cestou. Kulisa kytaristy s kytarou se snaží prodrat proti proudu hladovějících k mikrofonu, a když míjí zlaté kudrlinky paní Štěpařové, pokusí se o krádež duševního vlastnictví, apokalypticky děravý úsměv národního umělce Skály juniora. Kudrlinky se zděšeně vrhají za panem Ptáčkem a tlačí ho zpět k mikrofonu: „Tedy chtěl jsem říci, že bychom si měli nejprve poslechnout hudbu, a pak teprve chlebíčky…“ šeptá mistr kunsthistorik, ale křik racků už nenávratně zesílil do burácivého příboje šoupání podrážek a syčivého mlaskání vět, násobených do nečitelnosti chrámovou akustikou haly, možná tu stával les, možná tu stával hrad žlutých květů, tvrdí kulisa hudebníka do citrónu molitanové bambulky mikrofonu, zatímco ostatní přítomní si ty [ vlnol amy ] 

72

chlebíčky doopravdicky do pusy cpou a žvýkají, ale protože ani zesilovaný zvuk už v tom rámusu není slyšet, zdá se, že i umělec za mikrofonem také něco žvýká, snad tu žlutou bambuli, a kdyby někdo přiložil ucho až k jeho ústům, slyšel by, že tak vysoko létají ptáci, nehoráznou lež, kterou uvádí na pravou míru hned při prvním pohledu vzhůru těžké, neodvratně přiklopené mramorové víko stropu. Jako výslužku přináší v ubrousku paní Štěpařová do šatny dva zachráněné dortíky. Ubrousek je okázalý, s vykrouženým zlatým písmem: „Náboženství peněz je jediné skutečně tolerantní náboženství v historii lidstva.“ Do haly zvenku prolézá sychravý podzimní večer. V tom jemném oparu se mramorové obklady i lidé zdají stále průsvitnější, řidší, jako by všechno bylo jen utkané z mlhy. Zato středem haly se táhne žlutý oblouk, zářivější a hmatatelnější než všechna hmota řidnoucího světa přízraků kolem, záhadný zlatovod, vedoucí z neznáma do neznáma, z jedné stěny do protější. Závit těla mytického hada Séši, pod jehož kápí odpočívá Pán Krišna, anebo, což je možná v tomto případě pravděpodobnější, zlatá trubice obřího Božího suzafonu.

73

[ podzim 2008 ]

připravujeme

jaro 2009 Oleg Malevič: Osobitost české literatury Vladimír Svatoň: Román v proměnách času Dušan Lužný, Zdeněk R. Nešpor a kolektiv: Náboženství v menšině Annick de Souzenelle: Symbolismus lidského těla (II., rozšířené vydání) Alexander von Bernus: Alchymie a lékařství Asklépios: překlad a komentář latinského hermetického traktátu René Guénon: Král světa Irene Hillel-Erlanger: Cestování kaleidoskopem Karel Schulz: Dáma u vodotrysku, Sever jih východ západ Zdeněk Neubauer: O čem je věda aneb De Possest Vladimír Sadek: Kabala a česká judaika R.J. Kozljanič: Přátelství s přírodou Thomas Moore: Planety uvnitř (astrologie a psychologie u M. Ficina) Krišnamurti: Síť myšlení Florian Ebeling: Tajemství Herma Trismegista. Dějiny hermetismu Gershom Scholem: Počátky kabaly

[ vlnol amy ] 

74

75

[ podzim 2008 ]

vlnolamy - podzim 2008 Připravují: Nakladatelství Malvern Texty připravili: Jakub Hlaváček, Karel Funk Ilustrace a vypravení: Vratislav Keprt Grafická úprava a sazba z písem Dederon a Andulka Vratislav Keprt Příští jarní číslo Vlnolamů bude věnované otázkám spojeným s uměleckým a tvůrčím vyjádřením v současném světě, čili vztahu tradice a umění. Příspěvky k diskuzi vítáme, avšak probíráme.

Inzertní okénko * Srdečně zveme na adventní večery nakladatelství Malvern: Program: křest knihy Oldřicha Janoty: Neslyšící děti. Hudbou doprovází A kapela Mutra (písně co vyrazí futra) a Oldřich Janota (nota, co zasadí futra), případně Mimo auru (náboženský pop). 19.12.2008 Litoměřice: knihovna K. H. Máchy v 19.00 21.12.2008 Praha: Obec křesťanů (Na špejcharu) v 19.00 * Zajímavý program pro hravé a zvídavé nabízí Svobodná Univerzita: www.svobodnauniverzita.cz Václav Vokolek: Dějiny posvátnosti Tomáš Boněk: Anthroposofie Ivan Štampach: Etapy duchovní cesty západního člověka Jiří Zemánek: Spirituální ekologie Jakub Hlaváček: Alchymie a Dějiny hermetismu Pavel Turnovský: Astrologie Jitka Bílková: Východní spiritualita

Předchozí číslo Vlnolamů je ke stažení zde : [w w w.m a lv e r n.c z ]