MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ KATEDRA SOCIÁLNÍ POLITIKY A SOCIÁLNÍ PRÁCE
Vliv intervencí pomáhajících pracovníků na sociální fungování klientů Domu na půl cesty
MAGISTERSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE
Autor práce: Bc. Blanka Klimešová, DiS. Vedoucí práce: prof. PhDr. Libor Musil, CSc. Konzultant: Mgr. Ladislav Otava
Brno 2015 1
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a uvádím v ní veškerou literaturu a použité zdroje, ze kterých jsem při její tvorbě čerpala.
V Brně, dne 10. května 2015 …….………………………………………. Blanka Klimešová 2
Poděkování Chtěla bych touto cestou poděkovat vedoucímu práce prof. PhDr. Liboru Musilovi, CSc. a především konzultantovi Mgr. Ladislavu Otavovi, který mi v průběhu tvorby diplomové práce ochotně věnoval svůj čas, poskytoval odborné vedení, zpětnou vazbu a pro mě cenné připomínky. Dále děkuji všem respondentům žijícím a pracujícím v nejmenovaném zařízení, ve kterém výzkum probíhal za jejich ochotu spolupracovat a otevřenost, se kterou mi sdělovali informace. 3
OBSAH ÚVOD ................................................................................................................................................................. 7 TEORETICKÁ ČÁST PRÁCE.................................................................................................................................... 9 1
DŮM NA PŮL CESTY JAKO SOCIÁLNÍ SLUŽBA A JAKO ZAŘÍZENÍ POSKYTUJÍCÍ SOCIÁLNÍ SLUŽBU ................. 11
2
OVLIVŇOVÁNÍ ......................................................................................................................................... 14
3
4
2.1
OVLIVŇOVÁNÍ A OVLIVNĚNÍ.................................................................................................................................. 14
2.2
OVLIVŇOVÁNÍ V SOCIÁLNÍ PRÁCI ........................................................................................................................... 16
2.3
SAMOSTATNOST JAKO OČEKÁVANÝ VÝSLEDEK OVLIVŇOVÁNÍ ....................................................................................... 17
2.4
EFEKTIVNÍ FORMY OVLIVŇOVÁNÍ V NÁROČNÝCH ŽIVOTNÍCH SITUACÍCH ......................................................................... 19
SOCIÁLNÍ FUNGOVÁNÍ KLIENTŮ DOMU NA PŮL CESTY ............................................................................. 21 3.1
KLIENT DOMU NA PŮL CESTY ................................................................................................................................ 21
3.2
KONCEPT SOCIÁLNÍHO FUNGOVÁNÍ ........................................................................................................................ 22
3.3
DOVEDNOSTI, KTERÉ POTŘEBUJE KLIENT DPC ZÍSKAT ................................................................................................ 24
3.3.1
Dovednost efektivní komunikace......................................................................................................... 26
3.3.2
Dovednost zajištění vlastní existence po materiální stránce ............................................................... 28
3.3.3
Dovednost orientace v prostředí, ve kterém klient žije ....................................................................... 29
INTERVENCE POMÁHAJÍCÍCH PRACOVNÍKŮ.............................................................................................. 30 4.1
VYMEZENÍ INTERVENCE ....................................................................................................................................... 30
4.2
POMÁHAJÍCÍ PRACOVNÍK JAKO OSOBA, KTERÁ INTERVENUJE ........................................................................................ 31
4.3
SOCIOTERAPIÍ VEDENÉ INTERVENCE V DOMECH NA PŮL CESTY ..................................................................................... 32
4.3.1
Sociální poradenství ............................................................................................................................ 35
4.3.2
Krizová intervence ............................................................................................................................... 36
4.3.3
Přímá terapeutické práce .................................................................................................................... 37
4.3.4
Přímý nácvik (nejen) sociálních dovedností ......................................................................................... 38
4.3.5
Doprovázení ........................................................................................................................................ 40
4.4
INTERVENCE ZKRZE VZTAH .................................................................................................................................... 41
SHRNUTÍ TEORETICKÉ ČÁSTI PRÁCE .................................................................................................................. 43 METODOLOGICKÁ ČÁST PRÁCE ......................................................................................................................... 45 5
METODOLOGIE VÝZKUMU ....................................................................................................................... 45 5.1
STRATEGIE VÝZKUMU ......................................................................................................................................... 45
5.2
TYP VÝZKUMU (STRUKTRURA VÝZKUMU)................................................................................................................. 46
5.3
VÝZKUMNÝ SOUBOR, JEDNOTKA ZKOUMÁNÍ A ZJIŠŤOVÁNÍ .......................................................................................... 47
5.4
TECHNIKA A PRŮBĚH SBĚRU DAT ........................................................................................................................... 47
4
5.5
METODA ZPRACOVÁNÍ DAT .................................................................................................................................. 48
5.6
ANALÝZA KVALITATIVNÍCH DAT ............................................................................................................................. 48
5.7
OPERACIONALIZACE............................................................................................................................................ 49
5.8
ETIKA VÝZKUMU A JEHO MOŽNÁ OMEZENÍ............................................................................................................... 51
EMPIRICKÁ ČÁST PRÁCE ................................................................................................................................... 52 6
ANALÝZA ZÍSKANÝCH DAT A JEJICH INTERPRETACE .................................................................................. 52 6.1
ZODPOVĚZENÍ DVO1: JAKÝCH DOVEDNOSTÍ BYLO DOSAŽENO DOPROVÁZENÍM V OBLASTI KOMUNIKACE ......................... 53
6.1.1
Navázání vztahu .................................................................................................................................. 53
6.1.2
Vztahy s ostatními obyvateli DPC – řešení konfliktních situací............................................................ 56
6.1.3
Komunikace s institucemi .................................................................................................................... 56
6.1.4
Pravidla společného soužití a jejich plnění .......................................................................................... 57
6.1.5
Vztahy jako (ne)bezpečné zázemí........................................................................................................ 58
6.1.6
Komunikační strategie......................................................................................................................... 58
6.1.7
Sebeovládání ....................................................................................................................................... 59
6.1.8
Kooperace ve skupině .......................................................................................................................... 59
6.1.9
Dílčí závěr (DVO1)................................................................................................................................ 60
6.2
ZODPOVĚZENÍ DVO2: JAKÝCH DOVEDNOSTÍ BYLO DOSAŽENO DOPROVÁZENÍM V OBLASTI ZAJIŠTĚNÍ VLASTNÍ EXISTENCE PO
MATERIÁLNÍ STRÁNCE ................................................................................................................................................... 62
6.2.1
Nalezení a udržení zaměstnání............................................................................................................ 63
6.2.2
Studium a rekvalifikace ....................................................................................................................... 64
6.2.3
Nalezení bydlení .................................................................................................................................. 65
6.2.4
Pohledávky .......................................................................................................................................... 66
6.2.5
Hospodaření s finančními prostředky .................................................................................................. 67
6.2.6
Dílčí závěr (DVO2) ............................................................................................................................. 68
6.3
ZODPOVĚZENÍ DVO3: JAKÝCH DOVEDNOSTÍ BYLO DOSAŽENO DOPROVÁZENÍM V OBLASTI ORIENTACE V PROSTŘEDÍ, VE KTERÉM
KLIENT ŽIJE ................................................................................................................................................................. 70
6.3.1
Znalost pravidel a norem..................................................................................................................... 70
6.3.2
Znalost systému státní sociální podpory a sociální pomoci ................................................................. 71
6.3.3
Zdraví................................................................................................................................................... 73
6.3.4
Domácnost .......................................................................................................................................... 74
6.3.5
Místo, ve kterém klient žije ................................................................................................................. 74
6.3.6
Dílčí závěr (DVO3)................................................................................................................................ 75
6.4
DALŠÍ DŮLEŽITÁ ZJIŠTĚNÍ...................................................................................................................................... 76
ZÁVĚR .............................................................................................................................................................. 78 DOPORUČENÍ PRO PRAXI .................................................................................................................................. 81 DOPORUČENÍ PRO DALŠÍ VÝZKUM .................................................................................................................... 83
5
SEZNAM LITERATURY ....................................................................................................................................... 84 ANOTACE ......................................................................................................................................................... 88 ANNOTATION ................................................................................................................................................... 88 JMENNÝ REJSTŘÍK............................................................................................................................................. 89 VĚCNÝ REJSTŘÍK ............................................................................................................................................... 90 SEZNAM PŘÍLOH ............................................................................................................................................... 92 PŘÍLOHA Č. 1: OPERACIONALIZACE (DÍLČÍ VÝZKUMNÉ OTÁZKY – INDIKÁTORY A INDIKAČNÍ OTÁZKY–OTÁZKY DO ROZHOVORU)........... 93 PŘÍLOHA Č. 2: PŘEDPOKLÁDANÝ SCÉNÁŘ ROZHOVORU S KLIENTY .......................................................................................... 96 PŘÍLOHA Č. 3: PŘEDPOKLÁDANÝ SCÉNÁŘ ROZHOVORU S POMÁHAJÍCÍMI PRACOVNÍKY ............................................................... 97 PŘÍLOHA Č. 4: OZNAČENÍ ÚČASTNÍKŮ VÝZKUMU ............................................................................................................... 98 STAŤ................................................................................................................................................................. 99
6
ÚVOD
Mladí lidé opouštějící zpravidla po dosažení zletilosti ústavní zařízení či jiné nefunkční náhradní rodinné prostředí, se ocitají v náročné životní situaci svého samostatného dospělého života. Prostředí, ve kterém strávili dětství a dospívání, je často nepřipravilo na situace, ve kterých se po odchodu z něj mohou ocitnout. Nezískali zde většinou takové návyky a dovednosti, které by jim pomohly uplatnit se v reálném životě, ve společenství ostatních lidí a institucí, se kterými přicházejí do kontaktu. Nelehká životní situace, ve které se po odchodu z tohoto prostředí nacházejí, pak výrazně limituje jejich možnosti žít plnohodnotný život a fungovat ve společnosti. Domy na půl cesty vznikají jako sociální služba, která si klade za cíl zmírnit propast mezi ústavním prostředím a reálným životem těchto mladých lidí. Nabízí klientům ubytování, základní materiální zázemí a realizuje činnosti, kterými se pomáhající pracovníci snaží připravit klienta na samostatné fungování ve společnosti. Pomáhají mu posílit či získat potřebné dovednosti k tomu, aby byl schopen sladit svoje požadavky s požadavky prostředí, ve kterém žije a dokázal se integrovat do společnosti. Děje se tak na základě oboustranné dobrovolné dohody mezi klientem a sociálním pracovníkem, kde výraznou roli v procesu osamostatňování a přebírání zodpovědnosti klienta za svůj život, hraje jejich vzájemný vztah. Vztahování se ke klientům, způsoby práce, způsoby intervence a volené přístupy pracovníků, dotvářejí všechny činnosti, které služba nabízí. Chtěla bych se proto v diplomové práci podívat na službu nejen z pohledu činností, které klientům nabízí, ale především se chci zaměřit na skutečnost, jakým způsobem jsou tyto činnosti realizovány, kdy zohledním intervenci pomáhajícího pracovníka jako prvek, který službu výrazně ovlivňuje. Kladu si za cíl zmapovat: Jak intervence pomáhajících pracovníků v rámci poskytované služby dům na půl cesty ovlivnily sociální fungování klientů Domu na půl cesty podle klientů a pomáhajících pracovníků? Budu se tedy zabývat nejen tím, jaké činnosti služba nabízí, ale především tím, jak tyto činnosti pomáhající pracovníci prakticky zrealizovali a jak tím ovlivnili klienty. Zaměřím se na jedno vybrané zařízení poskytující tuto sociální službu a zohledním přitom pohled pomáhajících pracovníků i klientů. Snažím se o to, zmapovat pohled klientů na intervence, které vůči nim uplatňují pomáhající pracovníci. Také je mým cílem zjistit, jak reflektují svoji práci samotní pomáhající pracovníci. Reflexe vlastní práce pomáhajících pracovníků a porovnání s přínosy pro klienta, resp., toho, jak 7
změny a roli pomáhajících pracovníků v nich vidí klient, může pomáhajícím pracovníkům pomoci přiblížit se k žádoucímu stavu, kdy budou schopni volit intervence adekvátní životní situaci klienta a klienti pak budou schopni v průběhu pobytu v Domě na půl cesty načerpat takové dovednosti a znalosti, které jim následně pomohou řešit vlastní problémy a mezní životní situace vlastními silami bez závislosti na pomoci pomáhajících pracovníků. Pokud budou pomáhající pracovníci schopni správně rozpoznat potřeby klientů a umět na ně adekvátně reagovat, mohou efektivněji napomoci sociálnímu fungování klientů a jejich integraci do většinové společnosti.
8
TEORETICKÁ ČÁST PRÁCE Předkládaná diplomová práce je realizována s cílem umožnit pomáhajícím pracovníkům nahlédnout na klady a zápory jejich práce ve vztahu ke klientům a usnadnit jejich rozhodování, zda-li změnit zažité způsoby vztahování se ke klientům nebo v nich dále pokračovat. Snaží se zmapovat efektivnost volených intervencí, poskytnout pracovníkům zpětnou vazbu a umožnit jim nahlédnout na jejich práci z jiného úhlu pohledu. Potřeba zmapování efektivnosti volených intervencí vyplynula z rozhovoru s vedoucím a sociálními pracovníky daného zařízení ještě před samotnou tvorbou diplomové práce. Dá se tedy říci, že tito lidé jsou pomyslnými zadavateli tohoto výzkumu. Jak vyplývá z výše uvedeného, budu popisovat dopad intervencí pomáhajících pracovníků na sociální fungování klientů. K dosažení stanoveného cíle využiji teorii evaluace sociálních programů. Evaluační studie je na rozdíl od ostatních sociálně-vědních výzkumů orientována „na poskytnutí zpětné vazby reálně existujícím sociálním programům“ (Smutek, 2009, s. 8). V ideálním případě jsou získané poznatky využity dále v praxi. „Evaluace je orientována na aktivitu. Je vedena se záměrem determinovat hodnotu nebo dopad politiky, programu, praxe, intervence nebo služby, je vedena z pohledu tvorby doporučení nebo změn“ (Clarke 1999 In Smutek, 2009, s. 9 ). Smutek dále cituje ve své práci Pattona, který píše o primárním záměru evaluace. Dle něj se jedná v tomto výzkumu o to „poskytnout informaci těm, kteří jsou odpovědní za tvorbu rozhodnutí budoucích programů“. (Patton, 1986 dle Clarke, 1999 In smutek, 2009, s. 9) Tento způsob práce odpovídá mému záměru i zakázce „zadavatele“. Jedná se o to, zjistit, jak daná služba funguje a poskytnout pomáhajícím pracovníkům zpětnou vazbu a náhled na jejich práci s cílem zefektivnit jejich práci a tím pádem i poskytování sociální služby. V diplomové práci se budu zabývat dopadem (jak intervence ovlivnily). Od výsledku však nemohu zcela oddělit proces, kterým se k němu dospělo. Budu tedy zohledňovat i průběh poskytování intervencí, který ovlivňuje konečný výsledek. Na danou problematiku se budu dívat optikou pomáhajících pracovníků i klientů. Snažím se o to zachytit, jak vlivy intervencí na sociální fungování klientů popisují pomáhající pracovníci a samotní klienti a porovnat oba tyto pohledy.
9
Orientace v textu teoretické části diplomové práce Teoretická část práce si klade za cíl konceptualizovat pojmy, které budou dále v průběhu výzkumu používány. Jejím hlavním účelem je upřesnit a specifikovat abstraktní koncepty a převést je do jasné a srozumitelné roviny, která umožní dále s nimi v průběhu výzkumu pracovat, resp. usnadňuje pochopení empirické části práce.
V teoretické části práce nejprve krátce představím službu dům na půl cesty a zařízení, ve kterém je poskytována (kap.1). Dále se budu zabývat pojmy „ovlivňování a ovlivnění“ v kontextu směřování klientů k určitému cíli, kdy primárním cílem služby je naučit klienta fungovat bez pomoci jeho sociálního okolí a zbavit ho závislosti na pomoci a péči1. Na ovlivňování tedy budu nahlížet jako na proces, jehož cílem a žádaným výsledkem je, aby klient získal takové dovedností, které mu umožní samostatně fungovat ve společnosti, aby se do ní dokázal integrovat. V této části popíši také klienta jako osobu, která do služby dobrovolně vstupuje a je ovlivňována intervencemi pomáhajících pracovníků. (kap. 2 a 3). Zjednodušeně řečeno způsob, jak lze zmíněného cíle dosáhnout je volit takovou intervenci pomáhajícího pracovníka směrem ke klientovi, díky níž toho bude klient schopen. O tom, jaké typy intervencí uplatňují nejčastěji pomáhající pracovníci v Domě na půl cesty, pojednám v kapitole 4. Na intervence budu nahlížet opět z pohledu konceptu sociálního fungování.
1
Dle Zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách a Standardů vybraného Domu na půl cesty.
10
1 DŮM NA PŮL CESTY JAKO SOCIÁLNÍ SLUŽBA A JAKO ZAŘÍZENÍ POSKYTUJÍCÍ SOCIÁLNÍ SLUŽBU V této kapitole stručně popíši službu dům na půl cesty poskytovanou v konkrétním zařízení. Budu přitom čerpat ze Zákona o sociálních službách č. 108/2006 Sb. a Vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních sužbách a z interních materiálů Domu na půl cesty, především z vypracovaných Standardů poskytování sociální služby. Pojem dům na půl cesty2 označuje službu sociální prevence, která je určena především mladým lidem odcházejícím po dosažení zletilosti z ústavního nebo nedostatečně funkčního náhradního rodinného prostředí. Reaguje na nepřipravenost těchto mladých dospělých vyrůstajících v podmínkách, které jim neumožnily dostatečně rozvinout schopnosti a dovednosti potřebné pro orientaci ve společenských normách a hodnotách, která ztěžuje jejich orientaci v reálném životě ve společnosti. Vznikla jako reakce na potřebu těchto mladých dospělých zorientovat se v reálném životě. Snaží se o jejich integraci do společnosti a eliminaci jejich sociálního vyloučení tím, že jim prostřednictvím nabízených činností a metodami jejich realizace, ukazuje možné způsoby sladění jejich potřeb a osobních požadavků s nároky, které na ně klade okolní prostředí. Předává tak klientům praktické informace, jak žít v souladu se společenskými pravidly a normami a fungovat bez závislosti na pomoci státu.
Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách definuje službu sociální prevence následovně: „Služby sociální prevence napomáhají zabránit sociálnímu vyloučení osob, které jsou tímto ohroženy pro krizovou sociální situaci, životní návyky a způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí a ohrožení práv a oprávněných zájmů trestnou činností jiné fyzické osoby. Cílem služeb sociální prevence je napomáhat osobám k překonání jejich nepříznivé sociální situace a chránit společnost před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů.“(§ 53 Zk. č. 108/2006 Sb., cit. 12.1.2015)
2
V diplomové práci budu užívat dvě označení. Pojmem „dům na půl cesty“ nazývám poskytovanou sociální službu a pojem „Dům na půl cesty“ budu užívat v souvislosti s označením konkrétního zařízení (organizace), které službu dům na půl cesty poskytuje. Dále budu v textu užívat zkratku DPC, tou označuji zařízení, ve kterém je služba poskytována.
11
Zákon o sociálních službách vymezuje základní činnosti, které jsou nezbytné pro poskytování dané služby. Jedná se o: a.) poskytnutí ubytování, b.) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, c.) sociálně terapeutické činnosti, d.) pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a obstarávání osobních záležitostí.
Důležitou roli v tomto procesu (v procesu orientace klienta ve svém životě a prostředí, ve kterém žije) hrají pomáhající pracovníci, kteří službu nastavují a realizují. Volené přístupy a intervence směrem ke klientům užívajícím službu mohou výrazně ovlivnit (podpořit nebo omezit) schopnost sociálního fungování klientů. Jak už jsem naznačila v úvodu práce, nezaměřím se ve své práci pouze na službu dům na půl cesty z pohledu poskytovaných činností, ale budu věnovat svou pozornost především tomu, jakým způsobem se k nim staví pomáhající pracovníci, jak svým způsobem realizace těchto činností, především zvolenou intervencí směrem ke klientovi ovlivnili klienta v jeho sociálním fungování. Základním cílem poskytované služby, tedy oblastí, ke které směřují (měly by směřovat) intervence pomáhajících pracovníků je samostatnost klienta. Dále v textu se „samostatnosti“ budu věnovat podrobněji, budu ji chápat jako schopnost klienta orientovat se ve svém životě, schopnost hledat zdroje v sobě samém i ve svém okolí a nebýt přitom závislý na pomoci okolí.
Posláním Domu na půl cesty, ve kterém realizuji výzkum je „poskytnout mladým lidem, kteří se ocitli v obtížné životní situaci, kterou nejsou schopni řešit vlastními silami, podporu na jejich cestě k samostatnému životu a jejich aktivnímu začlenění do běžného života společnosti“. Cíle je dosahováno skrze posilování a získávání takových dovedností, které klientům umožní ve společnosti fungovat bez závislosti na pomoci svého okolí. Služba nabízí časově omezené ubytování a podporu při hledání následného udržitelného bydlení, nabídku aktivizačních činností zaměřených na budování a rozvoj pracovních dovedností a návyků. Dále je cíle dosahováno prostřednictvím sociálně terapeutických činností a pomocí při uplatňování práv, oprávněných zájmů a obstarávání osobních záležitostí. Důležitou roli zde hraje individuální plánování a stanovování dosažitelných cílů klienta společně se sociálním pracovníkem. Tyto služby jsou nabízeny především mladým dospělým opouštějícím po dosažení zletilosti ústavní
12
zařízení.
Jsou realizovány vedoucím zařízení (vzděláním pedagog), sociálními pracovníky,
pracovníky v sociálních službách a externě spolupracujícím psychologem.3 (SDPC, 2015)4
3
Více se jednotlivým oblastem budu věnovat dále v textu. Na tomto místě chci pouze nastínit, jakou problematikou a jakým typem služby se budu zabývat. 4
Jelikož nemohu z důvodu zachování anonymity daného zařízení uvádět přímý odkaz na standardy a metodiky vybraného zařízení, budu je citovat, i dále v textu, tímto způsobem, uvedu zkratku (SDPC,2015).
13
2 OVLIVŇOVÁNÍ Jak plyne z položené hlavní výzkumné otázky, v diplomové práci budu zkoumat vliv intervencí pomáhajících pracovníků na sociální fungování klientů. „Ovlivňování a jeho výsledek „ovlivnění“ jsou tedy ústředními pojmy, které prostupují celou diplomovou prací, proto považuji za nezbytné blíže je konceptualizovat hned v počátku práce. Vycházím zde z předpokladu, že vše, co klient v rámci pobytu v DPC zažívá, ho určitým způsobem ovlivňuje a působí na jeho osobnost a schopnost postarat se sám o sebe a žít v souladu s jeho vlastními požadavky a požadavky prostředí, které ho obklopuje.
2.1 OVLIVŇOVÁNÍ A OVLIVNĚNÍ Každý pomáhající pracovník v Domě na půl cesty na klienta přímo či nepřímo působí. Petrusek (1996, s. 747) definuje ovlivňování jako „činnost zaměřenou ke změně postojů, názorů a záměrů spoluúčastníků“. Tyto osoby jsou přitom ve vzájemné interakci. Dle něj „není možné neovlivňovat, dojde-li k sociální interakci“ (1996, s. 747). Ovlivňování řadí k sociálním technikám, resp. všechny sociální techniky vedou k ovlivňování, a zdůrazňuje, že ovlivňování je vždy vzájemné. Grác (1985, s. 15-16) užívá pojem „persuázia“ neboli přesvědčování, což je dle autora metoda ovlivňování založená na verbálním i neverbálním působení jednoho člověka na druhého. Přesvědčování je dle něj takové ovlivňování, při kterém se „přesvědčovaný“ pod vlivem „přesvědčovatele“ dobrovolně a zúčastněně ujišťuje o pohledu na určité stanovisko. Výsledkem přesvědčování je přesvědčení, které autor chápe jako „specifické ovlivnění vyznačující se dobrovolným, zainteresovaným a zúčastněným ujištěním přesvědčovaného o zdůvodnitelnosti svého stanoviska“(Grác, 1985, s. 17). Má-li být tedy ovlivnění účinné a trvalé, je důležité, aby ovlivňovaný uvěřil, že výsledná změna zlepší jeho životní situaci.
Já zohledním obě tyto definice a propojím je s vymezenými cíli služby dům na půl cesty. Na základě toho budu na pojem „ovlivňování“ nahlížet jako na proces, který směřuje k dosažení určitého cíle. Jeho výsledkem je ovlivnění klienta v jeho životní situaci. V souvislosti se směřováním klientů využívajících službu dům na půl cesty k sociálnímu fungování se jedná o proces, jehož žádoucím výsledkem jsou změny, které vedou k samostatnosti klienta, resp. k jeho schopnosti skloubit svoje požadavky s požadavky prostředí takovým způsobem, který mu 14
umožní žít pro něj plnohodnotný život ve společnosti, která ho obklopuje a nebýt závislý na pomoci svého okolí. Samostatnosti může klient dosáhnout získáním nebo posílením sociálních a jiných dovedností.
Pomáhající pracovník DPC, nejintenzivněji klíčový sociální pracovník, pracuje s klientem na získání a posílení takových schopností a dovedností, které podpoří jeho sociální fungování a umožní mu žít bez závislosti na pomoci okolí.5 Každý jeho zásah vede ke změnám v životní situaci klienta. Já si budu klást otázku, zda-li jsou změny žádoucí (ovlivnily klienta tak, že se zlepší jeho životní situace) nebo nežádoucí (nepomohou mu zlepšit jeho životní situaci nebo ji zhorší).
Hovořím-li o ovlivňování, vycházím z premisy, že lidé se vzájemně různými způsoby ovlivňují (Berne, 2012). Ovlivnění klienta využívajícího službu dům na půl cesty ze strany pomáhajícího pracovníka chápu tedy jako výsledek zásahu do jeho životní situace. Vycházím-li z předpokladu, že klient vstupuje do služby dobrovolně a je seznámen s činnostmi, které služba poskytuje, dá se předpokládat, že očekává aktivní zásahy (intervence) pomáhajících pracovníků do jeho životní situace. Výsledky těchto zásahů by se měly shodovat s cíli poskytované služby, měly by rozvinout a posílit takové schopnosti a dovednosti klienta, které mu umožní postarat se sám o sebe a být schopen žít ve společenství ostatních lidí, vedou k jeho samostatnosti. Služba dům na půl cesty nastavuje nejrůznější cíle a klienti si v rámci sestavování svého individuálního plánu nastavení spolupráce společně se svými klíčovými pracovníky stanovují, jaké cíle, resp. jejich dosažení, je pro ně prioritní. Klient si tedy společně se sociálním pracovníkem stanoví cíle, kterých chce v rámci pobytu v DPC dosáhnout. Tyto cíle jsou v souladu s cíli poskytované služby. Pracovník následně zasahuje do životní situace klienta tak, aby klient dokázal dosáhnout stanovených cílů. Naplnění cílů pak vede k samostatnosti klienta, která přispěje k jeho integraci do společnosti. Stanovování a následné hodnocení dosažení cílů je důležité pro zhodnocení, zda-li se klientovi podařilo získat takové dovednosti, které mu umožní být samostatný. (SDPC, 2015)
5
Dále v textu budou blíže popsány oblasti sociálního fungování, ke kterým takto vymezené ovlivňování směřuje.
15
2.2 OVLIVŇOVÁNÍ V SOCIÁLNÍ PRÁCI Jak je uvedeno výše, ovlivňování vede k určitému cíli. Proto se na tomto místě zamyslím také nad cíli ovlivňování v sociální práci obecně a následně se zaměřím na cíle v DPC, ve kterém realizuji výzkum. V současné době se mnoho autorů při definování cílů sociální práce opírá o teorii sociálního fungování. Navrátil (2000) uvádí, že „cílem sociální práce je podpora sociálního fungování klienta v situaci, kde je taková potřeba buď skupinově, nebo individuálně vnímána a vyjádřena“. Dle Sheafora, Horejsi a Horejsi (In Matoušek, 2000) je jejím cílem „pomáhat jednotlivcům a sociálním systémům zlepšovat jejich sociální fungování a měnit sociální podmínky tak, aby chránily tyto jednotlivce a systémy před potížemi ve fungování“.
Uvedené cíle a jejich dosažení pak velmi úzce souvisí také s přímou prací sociálního pracovníka směrem ke klientům6. V práci sociálního pracovníka DPC je na prvním místě zájem klienta, respektování jeho tempa, jeho osobnosti, životního příběhu. Proto by i užité způsoby a principy ovlivňování měly být v souladu s tímto postojem.
Úlehla (2007) popisuje osm způsobů profesionální práce s klientem. Rozděluje je přitom podle míry pomoci (spolupráce) a kontroly (starání se) do dvou částí. Úlehla (2007, s. 21) definuje pomoc jako „…dojednaný způsob společné práce, kterou si klient přeje, pracovník ji nabídl a klient zvolil. Cestou k uskutečnění pomoci je její nabízení…“ Kontrola se naopak od pomoci liší tím, že zájem o takto vedenou intervenci nevychází ze zájmu klienta. Úlehla (2007) ji považuje za přebírání zodpovědnosti nad někým. Dle Hutyrové ( 2013, s. 72) je „rozdíl ve volbě jednotlivých způsobů práce určen mírou, v jaké si pracovník troufá přibrat klienta do spolurozhodování o tom, co budou spolu dělat“. Do způsobů, kde pracovník přebírá odpovědnost za klienta, řadí Úlehla (2007) vyjasňování, přesvědčování, dozor a ošetřování. V případě nabízení pomoci a spolupráce se pak jedná o doprovázení, poradenství, vzdělávání a terapii. Uvedené způsoby práce se v zásadě shodují s intervencemi, které pomáhající pracovníci v rámci poskytované služby DPC volí a uplatňují. Mám-li na mysli, že cílem ovlivňování klientů v DPC je získání takových dovedností, které povedou k samostatnosti, logicky se budu zaměřovat na intervence, které klienta zplnomocňují 6
Konkrétněji se přímé práci sociálních pracovníků s klienty budu zabývat v kapitole zabývající se intervencemi SP.
16
k vlastnímu jednání a rozhodování. V případe vyjasňování, přesvědčování, dozoru a ošetřování sociální pracovník v menší či větší míře zneschopňuje klienta k vlastnímu rozhodnutí a přebrání zodpovědnosti za sebe, svá rozhodnutí a svůj život (Úlehla, 2007). Oproti tomu při doprovázení, poradenství, vzdělávání a terapii se již jedná o spolupráci. Spolupráce pracovníka s klientem totiž začíná v situaci, kdy klient přichází pro pomoc (Úlehla, 2007). A právě mladý člověk odcházející z ústavního prostředí přichází do Domu na půl cesty hledat podporu, která mu pomůže vyřešit jeho stávající životní situaci. Je zde tedy vytvořen základ pro spolupráci (klient přichází dobrovolně, je zletilý, rozhoduje sám za sebe a vybral si DPC jako místo svého pobytu). A pokud se má jednat o spolupráci a prohlubování vztahu pracovníka a klienta na této úrovni, nebude pracovník uplatňovat takové intervence, které spolupráci ohrozí. Spolupráce se může odvíjet na úrovni doprovázení, poradenství, vzdělávání, terapie či dalších intervencí sociálního pracovníka.7
2.3 SAMOSTATNOST JAKO OČEKÁVANÝ VÝSLEDEK OVLIVŇOVÁNÍ Standardy poskytované služby DPC ve vybraném DPC hovoří o tom, že cílem poskytované služby je „naučit klienta žít samostatně bez závislosti“, což znamená nedělat věci za klienta, ale naučit ho, aby je dokázal udělat on sám. (SDPC, 2015). Z uvedených skutečností vyplývá, že práce sociálních pracovníků s klienty DPC je vedena snahou o to, aby byli klienti samostatní, nezávislí a odpovědní za svá rozhodnutí a své životy. Získání samostatnosti je pro klienta DPC tedy možností, jak se po odchodu z DPC uplatnit ve společnosti a eliminuje riziko sociálního vyloučení. Výsledkem ovlivňování by tedy měla být právě zmiňovaná samostatnost klienta.
Nyní konkrétněji vymezím, o čem hovořím, používám-li termín samostatnost. Synonymem ke slovu samostatný jsou pojmy nezávislý, svobodný. Dalším souvisejícím výrazem je soběstačný, tedy vystačující se svými vlastními prostředky (http://www.slovnik-synonym.cz/web.php/ slovo/samostatny, ze dne 11.2.2015). Podívám-li se na samostatnost pohledem sociálního pracovníka, vidím ji především jako schopnost klienta nakládat se svými vlastními zdroji a také jako dovednost klienta vyhledávat a využívat zdroje ve svém okolí. Základní intervencí sociálního pracovníka je pak podpořit klienta v nalezení vhodných zdrojů pro řešení jeho 7
Intervence, které v rámci spolupráce s klientem volí (mohou volit) sociální pracovníci budu definovat dále v textu
v kapitole 4.
17
situace. Samostatnost spočívá v tom, že je klient schopen řešit běžné, ale i náročné a problémové situace, do kterých se v průběhu svého života dostává. Znamená to, že získal dostatečné dovednosti k tomu, aby dokázal hledat vnitřní zdroje i zdroje ve svém okolí, které mu pomohou zvládat situace, do kterých se v průběhu svého života dostává. Samostatnosti lze dosáhnout nabytím vhodných sociálních dovedností, které klientovi umožní získat kompetence k řešení otázek spojených s běžným životem bez závislosti na pomoci okolí a porozumět očekáváním většinové společnosti. (Wicki a kol., 2015) Cílem práce pomáhajících pracovníků DPC je umožnit klientovi, aby samostatnosti dosáhl a vhodnými intervencemi ho v tom podpořit. (SDPC, 2015) Při vymezení pojmu samostatnost užívá Wicki a kol. (2015) pojmy porozumění, kompetence, dovednost. Definuji proto nyní také tyto pojmy, aby bylo vymezení samostatnosti úplné. Pojem porozumění definují Hartl a Hartlová (2000, s. 422) jako „postižení souvislosti, vztahu, smyslu podstaty problému“. Dle těchto autorů se jedná o metodu poznání, kterou můžeme připodobnit k intuici, k poznání dospíváme přímo, bez postupných operací. Schopnost popisují Hartl a Hartlová (2000, s. 536) jako „soubor předpokladů nutných k úspěšnému vykonávání určité činnosti, dovednosti, vyvíjí se na základě vloh a to učením“. Já se zaměřím především na termín dovednost, který budu dále v textu užívat. Dovednost je dle Hartla a Hartlové (2000, s. 121) „učením získaná dispozice ke správnému, rychlému a úspornému vykonávání určité činnosti vhodnou metodou“. Synonyma pro slovo dovednost jsou
zběhlost,
obratnost,
cvik,
zdatnost,
praxe,
zručnost
(http://www.slovnik-
synonym.cz/web.php/slovo/dovednost, ze dne 11.2.2015). Dovednost je dle Nakonečného učením a praxí rozvinutá schopnost nebo spíše soubor schopností k vykonávání určité činnosti. Dovednosti můžeme v průběhu života rozvíjet. (Nakonečný, 1997). Behaviorální psychologie (Skinner, Holland, 1968) pak dovednost popisuje pouze jako výskyt určitého chování. Ve své práci se budu dívat na dovednost právě tímto způsobem. Budu zjišťovat, zda-li klienti v DPC získali či posílili dovednosti, které jim pomohou dosáhnout samostatnosti. Dovednost budu chápat jako učením získanou kompetenci k řešení různých problémů. Sociální dovednost lze definovat jako schopnost adaptivního, naučeného a společensky akceptovatelného chování, která umožňuje efektivně se vypořádat s požadavky a výzvami každodenního života (Gresham a kol., 2011; WHO, 1994). Sociální dovednost se skládá z mnoha dílčích dovedností (např. sociální komunikace, sociální přizpůsobení, integrace do sociální skupiny). K nejběžnějším dovednostem patří dle Hartla a Hartlové dovednost „navázat a udržet kontakt, účinně se dorozumívat, vyjádřit druhým své pocity, vyslechnout druhé, přijmout 18
oprávněnou kritiku a mít vhled do mezilidských vztahů“(Hartl, Hartlová, 2000, s. 122). Dá se říci, že sociální dovednost je jakýmsi základem a v kombinaci s ostatními dovednostmi umožňuje uspět v nejrůznějších oblastech (vztahové, pracovní apod.) (Hartl, Hartlová, 2000). V dalších kapitolách diplomové práce budu vymezovat dovednosti, jejichž získání je pro klienty DPC důležité, resp. napomáhá jejich integraci do společnosti. Kompetence je v psychologické terminologii chápána jako „schopnost, způsobilost, kvalifikace“(Hartl, Hartlová, 2000, s. 262). Sociální kompetenci definuje Smékal (In Matoušek, 2003, s. 197) jako „obratnost a efektivitu v jednání s lidmi ve společenském styku“. Jedná se o soubor návyků, postojů a dovedností, jejichž jádrem je schopnost reflexe sociální situace i sebereflexe vlastního jednání. Za klíčové kompetence jsou považovány kompetence k učení, k řešení problémů, komunikační, sociální a personální, občanské a pracovní (Belz, 2011).
2.4 EFEKTIVNÍ FORMY OVLIVŇOVÁNÍ V NÁROČNÝCH ŽIVOTNÍCH SITUACÍCH Mladý člověk přicházející do Domu na půl cesty se ocitá v náročné životní situaci, která souvisí se zásadními změnami v jeho životě. Vyrovnává se změnou místa, ztrácí dosavadní vztahy, odchází do samostatného života a v neposlední řadě přemýšlí o tom, jak změnu zvládne. Může mít také nějakou svoji vlastní představu o tom, jak se změnou vyrovná. Křivohlavý (2001, s. 82) hovoří o tom, že na jednání člověka mají výrazný vliv představy, myšlenky, osobní normy, domněnky a přesvědčení o jejich schopnosti zvládnout těžkou životní situaci. V souvislosti s touto hypotézou vymezuje kognitivní ovlivňování klienta jako efektivní způsob „boje s životními těžkostmi“. Dle Křivohlavého (2001) mohou stát za řadou obtíží, se kterými si klient nedokáže poradit nevhodné či zcela iracionální představy. Úkolem kognitivního ovlivňování je nejprve identifikovat tyto falešné představy, následně je diagnostikovat a poté je nahradit jinými vhodnějšími představami. Pomáhající pracovník pak vede klienta k tomu, aby novou představu přijal za svou, systematicky ho podporuje v tom, že je schopen situaci zvládnout, že má potřebné zdroje sil, schopnosti a dovednosti. Další metodou kognitivního ovlivňování, která je, dle mého názoru a praxe, využitelná také při práci s klienty DPC je „naučení nových způsobů zvládání těžkostí“(Křivohlavý, 2001). Křivohlavý zmiňuje také metodu, jejímž autorem je James Pennebaker, který zjistil, že „subjektivní pocity stresu a bolesti, s nimiž se setkáváme v obtížných životních situacích, je možno pozitivně ovlivnit tím, že je ventilujeme“(2001, s. 84). 19
Má-li tedy klient DPC možnost spolupracovat s pomáhajícím pracovníkem, který ho doprovází a nabízí mu možnosti (resp. pomáhá mu získat dovednosti), jak těžkou životní situaci zvládat, napomáhá jeho integraci do společnosti. Já budu zjišťovat zda-li pomáhající pracovníci při svých intervencích směrem ke klientovi posilují jeho dovednost vyrovnávat se s životními těžkostmi. Z výše vymezeného vyplívá, že pokud pracovníci klientovi umožňují ventilovat svoje pocity a dávají mu zpětnou vazbu, která mu pomůže získat náhled na jeho životní situaci, ovlivňují ho v tom, že dokáže své životní situaci porozumět, následně bude schopen se v ní orientovat, což je předpokladem pro to, že ji bude schopen řešit.
20
3 SOCIÁLNÍ FUNGOVÁNÍ KLIENTŮ DOMU NA PŮL CESTY Než se v další kapitole práce začnu věnovat konkrétním intervencím pomáhajících pracovníků, zaměřím se na klienta samotného. Vymezím, z jakých poměrů do DPC přichází a jaký může mít životní příběh. Z tohoto vymezení pak vyplyne, v jakých oblastech jeho sociálního fungování by měl být tento specifický klient ovlivňován, aby dosáhl samostatnosti, resp. jaké dovednosti potřebuje získat či posílit, aby byl schopen integrovat se do společnosti.
3.1 KLIENT DOMU NA PŮL CESTY Intervence sociálních pracovníků jsou v procesu ovlivňování zacíleny na klienta využívajícího službu dům na půl cesty. Vybraný Dům na půl cesty vymezuje klientelu poměrně široce. Jedná se o zletilé osoby nepřesahující zpravidla věk 26 let. Klienty se stávají muži i ženy s odlišnými životními příběhy přicházející z nejrůznějších prostředí (dětského domova, výchovného ústavu, diagnostického ústavu, nefunkčního náhradního rodinného prostředí) (SDPC, 2015), což je velkou výzvou pro pomáhající pracovníky, kteří musí adekvátně reagovat na potřeby klienta a nastavit systém podpory tak, aby byl pro klienta přínosný a směřoval ke stanovenému cíli.
Obecně lze konstatovat, že klienty Domu na půl cesty se stávají mladí lidé bez funkčního zázemí. Tito lidé se po odchodu z ústavního zařízení obtížně orientují ve své stávající životní situaci a mnohdy potřebují podat pomocnou ruku, aby tuto situaci byli schopni zvládnout. Je pro ně náročné začít žít samostatný život bez bezpečného bydlení, práce, vzdělání a informací. (Wicki a kol., 2015) Prvotní „neschopnost“ žití samostatného života může mít mnoho příčin. Bývá spojena s poruchami attachmentu, které vedou k disharmonickému vývoji osobnosti, se syndromem ústavní závislosti, deprivací, prožitým traumatem či kombinací výše zmíněných faktorů a celkovou negativní životní zkušeností (Vrtbovská, 2010). Mladí lidé vstupující do Domu na půl cesty mají často omezené schopnosti uspokojovat své potřeby. Glasser (2001) zmiňuje, že pro každého člověka je v rámci jeho fungování ve společnosti důležité uspokojovat základní lidské potřeby. Dle Glassera (2001) musí mít pomáhající pracovník pochopení pro člověka, který je jiný než ostatní, protože neumí dostatečně uspokojovat své potřeby. Musí ho akceptovat takového jaký je a být schopen 21
projevovat pochopení pro jeho chování. Toto je předpokladem pro vytvoření vztahu mezi pomáhajícím pracovníkem a klientem, na jehož základě lze vhodně zvolenou intervencí následně podporovat klienta na cestě k jeho samostatnosti. Dále tito mladí lidé dostatečně nerozvinuli dovednosti, které by jim k samostatnému fungování pomohly (Gottwaldová, 2006). Jedním ze stěžejních důvodů byl právě pobyt v ústavním zařízení, který neumožňuje dítěti vytvořit blízké bezpečné pouto s jedním člověkem což je pro jeho vývoj podstatné (Bowlby, 2010). Absence této zkušenosti pak může vést k asociálnímu chování (Matoušek, 2007). Dále zde hraje roli fakt, že zařízení, ve kterých tito mladí lidé vyrůstají, jsou většinou izolována od komunity, není zde rozvíjena individualita dítěte a nedostatečná pozornost je věnována také jeho přípravě na samostatný život za branami instituce, resp. i sebelepší příprava nemůže nikdy nahradit získání psychosociálních dovedností ve funkčním rodinném prostředí (Šafrová In Matoušek, 2008). Mladý člověk odcházející z ústavní péče si z ní tedy přináší mnoho handicapů, které mu znemožňují se snadno a bez většího úsilí integrovat do společnosti.
3.2 KONCEPT SOCIÁLNÍHO FUNGOVÁNÍ Výše vymezené základní charakteristiky mladých lidí vyrůstajících v ústavním zařízení nyní více rozvedu v následující kapitole, kde vymezím, v jakých oblastech sociálního fungování nenačerpali potřebné psychosociální dovednosti, které by jim umožnily integrovat se do společnosti a stát se nezávislými na pomoci okolí. Nejprve však definuji v obecnější rovině pojmy sociální fungování a životní situace, aby bylo jasné, o čem budu dále v textu psát, buduli se odkazovat na pojem sociální fungování klientů Domu na půl cesty a zmiňovat jejich životní situaci. Služba dům na půl cesty si klade za cíl podporovat klienty v sociálním fungování a pomáhat jim v nelehké životní situaci (SDPC, 2015). Abychom si mohli lépe představit, co má služba a lidé, kteří ji realizují vlastně poskytovat, je vhodné tyto pojmy více prozkoumat a porovnat různé pohledy na ně. Musil chápe životní situaci takto: „Životní situace je koncept, který reprezentuje unikátní komplex okolností a faktorů, jemuž sociální pracovníci nejprve musí porozumět, aby následně mohli vhodně reagovat a podpořit klienta při úsilí o zvládání života a jeho obtížné životní situace.“ (Musil, 2004) Pro sociálního pracovníka je tedy důležité studovat životní situaci klienta, aby ho byl schopen podpořit v jeho sociálním fungování. 22
Termín sociální fungování do oblasti sociální práce zavedla Bartlettová. Ve své knize The common base of social work practise (In Matoušek, 2007, str. 185) užila tento termín pro označení interakcí probíhajících mezi jednotlivcem a požadavky prostředí. „Zvládání se týká lidského úsilí řešit situace, které mohou být vnímány jako sociální úkoly, životní situace nebo problémy života. Lidé prožívají tyto životní úkoly primárně jako tlaky ze svého sociálního prostředí. Odsud vycházejí dvě významnější myšlenky: na jedné straně lidské zvládání a na straně druhé požadavky prostředí. Aby se tyto myšlenky mohly stát součástí jednoho celistvého konceptu, musí být vzájemně propojeny dimenzí, kterou postihuje myšlenka sociální interakce.“ (In Matoušek a kol., 2013, s. 226) V souvislosti s pojmem sociální fungování klade Bartlettová důraz na vztah jedince a prostředí, kdy se zaměřuje především na očekávání, která prostředí na jedince klade, přičemž zdůrazňuje dominantní roli vlivu prostředí, které je v tomto případě nadřazené samotnému jedinci. Z českých autorů otázky sociálního fungování podrobněji rozpracovává především Navrátil a Musil. Podle zmiňovaných autorů sociální práce spojuje sociální fungování především s životní situací klienta, kdy životní situací Navrátil (2007) rozumí místo neboli bod v životě, ve kterém se klient nachází. Sociální fungování je především o vztahu a interakcích mezi jedincem a jeho sociálním prostředím, kdy se tyto dva prvky navzájem ovlivňují. Při posuzování životní situace klientů DPC a při ovlivňování jejich sociálního fungování hrají tedy vztahy a interakce zásadní význam. Sociálním fungováním se zmiňovaní autoři zabývají také v souvislosti s posouzením aktuální životní situace klienta, které je základem pro další volbu postupů spolupráce. Navrátil ( 2007) při posuzování životní situace klienta doporučuje postupovat v těchto po sobě jdoucích a navzájem se ovlivňujících krocích: „1.) příprava, 2.) zjišťování, 3.) reflexe (zamyšlení nad výsledky zjišťování), 4.) tvorba individuálního plánu a provedení intervence, 5.) volba přístupu.“ Důležitým prvkem při celém procesu posuzování je uvědomění si odlišností životních situací klientů a tudíž i skutečnosti, že volba způsobu zjišťování informací o jednotlivých klientech nemůže být stejná. Při posuzování je dle Navrátila (2007) nutná průběžná reflexe jednotlivých kroků, neboť úkolem sociálního pracovníka je reagovat na různorodé životní situace nejrůznějších klientů a tudíž i volit způsoby posuzování v jednotlivých krocích tak, aby byla respektována individualita každého z nich a aby pomáhající pracovník neopomenul žádný důležitý aspekt. Při procesu zjišťování by pak měl tento pracovník zohlednit, z jakých zdrojů se
23
k němu informace o klientovi dostávají a na základě toho, by měl být obezřetný při jejich interpretaci. Asi nejčastějším způsobem získávání informací o klientovi je pro sociálního pracovníka rozhovor vedený přímo s klientem. Další informace získává např. rozhovorem s klientovými blízkými, rodinou, kurátory, zaměstnanci institucí, se kterými klient přišel do styku, dále pozorováním či studiem spisové dokumentace vedené o klientovi. Při práci s klienty DPC je vhodné informace selektovat, ověřovat a hlavně získávat se souhlasem či s vědomím klienta. Nesprávně interpretovaná informace totiž může narušit celý proces pomáhání a dlouho budovaný vztah s klientem (Kopřiva, 1997). Jednat s klientem jako s partnerem je základem celé spolupráce. Sociální pracovník mu pomáhá shromažďovat, třídit a selektovat informace o jeho životní situaci, hledá s ním cesty, jak se v ní orientovat a tím ovlivňuje jeho sociální fungování. Vztah s klientem a vybudování vzájemné důvěry přitom závisí převážně na vhodně zvolené komunikaci, resp. volbě takového způsobu kontaktu, který klientovi vyhovuje. Podpora sociálního fungování je jedním z hlavních cílů sociální práce, což ji odlišuje od ostatních pomáhajících profesí (Navrátil, 2003). Úkolem sociálního pracovníka je v rámci tohoto konceptu podpořit či obnovit klientovo sociální fungování, tedy pomoci při obnově či získávání takových dovedností, informací, podnětů, které mu pomohou fungovat v reálném životě ve společnosti. Dle Navrátila (2003) je posouzení životní situace klienta základem pro vhodnou volbu intervence. Cíl sociální práce vidí v podpoře sociálního fungování klienta, v udržení rovnováhy mezi očekáváním klienta a očekáváním jeho sociálního prostředí a také v rozvíjení schopností oboustranně tato očekávání naplňovat.
3.3 DOVEDNOSTI, KTERÉ POTŘEBUJE KLIENT DPC ZÍSKAT Nyní se již budu věnovat konkrétním oblastem sociálního fungování a životní situace vymezené skupiny klientů. Pomáhající pracovník Domu na půl cesty se setkává a navazuje spolupráci s klientem v době, kdy se klient ocitá v životní situaci, která souvisí se zásadní změnou jeho rolí. Právě v této chvíli je pomoc sociálního pracovníka pro klienty základní a nezbytná. Intervence pracovníka jim pomáhá zorientovat se v nové životní situaci, „porozumět požadavkům nové role, akceptovat ji a aktivně ji začít naplňovat“ (Navrátil In Matoušek a kol., 2014, s. 228). Sociální roli popisuje Matoušek (2003) jako standardy chování, které jsou očekávány od člověka v určité sociální pozici, určují, co, kdy a jak má vykonat a zároveň upozorňují na to, co může 24
člověk očekávat od druhých, přijme-li či nepřijme-li stanovenou roli. Různé role vykonávané jedním člověkem pak mohou být v souladu nebo v nesouladu. Konflikt může nastat i v plnění jedné role.
Jak jsem již uvedla výše, do Domu na půl cesty přicházejí klienti bez funkčního zázemí (materiálního i vztahového) a jejich role se při příchodu do DPC výrazně mění. Pomáhající pracovník jim umožňuje zorientovat se v zásadních oblastech jejich životní situace. Snaží se o to, aby se očekávání prostředí a očekávání klienta stala komplementárními a aby tato očekávání byl klient schopný naplnit. Klient potřebuje získat dovednosti, které mu chybí, aby toho byl schopen. (Kovařík, 2003) Pomáhající pracovník proto pracuje s klientem na získání a posílení takových dovedností, které podpoří jeho sociální fungování a umožní mu integrovat se do společnosti. Dle Kebzy (2005) integrace (sociální začlenění člověka do sociální struktury) výrazně ovlivňuje psychický stav a zdraví člověka.
Při vymezení oblastí, ve kterých je pro klienta žádoucí získat či posílit potřebné dovednosti se opřu o výsledky výzkumů týkajících se mladých lidí vyrůstajících v ústavním zařízení a zkušeností z praxe, které prezentuje Kovařík (2003). Ten hovoří o skutečnosti, že ústavní péče produkuje specifickou formu deprivace, jež má za následek demotivaci a absenci cílů. A také vyjmenovává potíže, které mladí lidé, kteří prožili část dětství v ústavním prostředí, v životě mají, a to zejména proto, že se jim nepodařilo získat potřebné sociální dovednosti. Kovařík (2003) hovoří o tom, že tito mladí lidé -
mají velmi zkreslené představy o reálném životě mimo ústavní zařízení,
-
mají nedostatek základních psychosociálních dovedností,
-
těžko se orientují ve společnosti a často nejsou schopni se do společnosti integrovat,
-
nezvládají plnění rolí (např. roli rodiče),
-
mají potíže s navazováním trvalých kvalitních mezilidských vztahů,
-
mají nedostatečné vzdělání,
-
problematické je pro ně získat bydlení a zaměstnání, které by byli schopni si udržet.
Wicki a kol. (2015) pak navrhuje vést intervence směrem ke klientovi tak, aby posílily jeho dovednost komunikovat a navazovat a udržovat vztahy. Pomohly mu k získání ekonomické a materiální samostatnosti (kdy prostřednictvím individuálně zacílené práce klient v DPC posiluje 25
takové dovednosti, které mu umožní vzdělávat se, pracovat, bydlet, hradit náklady spojené s bydlením a běžným životem ze svých vlastních prostředků), porozumět právům a povinnostem spojeným s životem ve společnosti (kdy se klienti učí znát svá práva a povinnosti především tak, že je prostředí DPC strukturované a jsou zde nastavena jasná a srozumitelná pravidla), řešit obtížné životní situace a osvojit si znalosti o systému podpory a pomoci v rámci sociální sítě (k tomu v DPC slouží cílená individuální sociální práce s klientem zaměřená na individuální potřeby klienta, v rámci tohoto procesu má klient možnost získat a procvičit takové dovednosti, které mu umožní případnou nepříznivou událost v jeho životě řešit vlastními silami). (Wicki a kol., 2015) Z výše uvedených informací (Kovařík, 2003, Wicki a kol., 2015, Gottwaldová, 2006) vyplývá, že je pro klienta stěžejní 1.) naučit se efektivně komunikovat, 2.) zajistit svou existenci po materiální stránce a 3.) dokázat se orientovat v prostředí, ve kterém žije. Především získání dovednosti efektivní komunikace, zajištění své existence po materiální stránce a orientace v prostředí, ve kterém žije, mu umožní fungovat ve společnosti bez závislosti na pomoci ostatních. Tyto oblasti nyní podrobněji popíši. V empirické části práce pak budu zjišťovat, jak intervence pomáhajících pracovníků pomohly klientům získat potřebné dovednosti k tomu, aby dokázali v těchto oblastech fungovat. 3.3.1 Dovednost efektivní komunikace Změna v podobě vstupu do DPC vyžaduje po klientovi revidovat dosud zažité vzorce chování, vztahování se k sobě samému i k lidem ve svém okolí. Klient bude nyní pravděpodobně vstupovat do situací, které na něj budou klást zcela nové nároky, bude se učit v nich orientovat, bude interagovat a komunikovat s novými lidmi v nových kontextech. Komunikace je dle Nakonečného (1997) sdělováním informací, které lidem usnadňují vzájemné interakce a orientaci v životním prostředí. Není-li člověk schopen komunikovat se svým okolím, je pro své okolí zcela nečitelným, nedokáže také získat potřebné informace, které mu pomohou na cestě k samostatnosti. Hartl a Hartlová (2000, s. 265) popisují komunikaci jako „…dorozumívání, sdělování….v psychologii se jedná především o přenos myšlenek, emocí, postojů a jednání od jedné osoby ke druhé….“ Na skutečnost jak komunikujeme, mají dle Motsching a Nykla (2011) vliv naše zkušenosti, odráží se v ní naše očekávání, náš vztah s komunikačním partnerem, naše osobní postoje, naše sebehodnocení. Náš vnitřní svět přitom tvoří základ každé komunikace. Lidé komunikují tak, aby nenarušili své vlastní sebepojetí. Proto se v komunikaci brání každé 26
výpovědi, která by mohla jejich sebepojetí narušit. „Tato obrana sebepojetí vede ke strnulému chování, fixaci a snižuje osobní přizpůsobení“(Motsching, Nykl, 2011, s. 42). Efektivně komunikovat klientovi umožní dle zmiňovaných autorů, naučí-li se aktivně naslouchat sám sobě. Aktivní naslouchání sám sobě nevede k útokům na sebeobraz, ale naopak nám umožňuje reflektovat naše sebepojetí a klást si otázky, zda-li a jak jej můžeme změnit, abychom dokázali dojít ke stanovenému cíli. (Motsching a Nykl, 2011) Strieženec (2005) v souvislosti se sociální komunikací hovoří o sociální gramotnosti. Sociálně gramotný je podle Striežence (2005) člověk, který umí komunikovat, prezentovat sebe sama, vhodně argumentovat, pracovat v týmu, prosazovat své názory s respektem k zachování názorů druhých lidí. Já vycházím z předpokladu, že umět adekvátně komunikovat s lidmi ve svém okolí je nezbytné pro získání potřebných informací (a správně interpretovaných informací), které klientovi pomohou uplatnit se v dalších oblastech jeho života (nalezení bydlení, nalezení zaměstnání, orientaci v systému státní podpory a pomoci apod.). Proto by intervence pomáhajících pracovníků měly být zacíleny mj. na reflexi komunikace klienta. Pracovník je tím, který může dát klientovi zpětnou vazbu, jak vnímá jeho komunikaci, a může vést klienta k tomu, aby dokázal sám sobě aktivně naslouchat (aby si uvědomoval, jaké vnitřní pohnutky ho k dané reakci vedou). Druhou dimenzí v kontextu získávání dovedností v Domě na půl cesty je pak praktický nácvik komunikace v jednotlivých předpokládaných situacích (pracovní pohovor, kontakt s úředníky při vyřizování bydlení, komunikace s lékařem, komunikace prostřednictvím médií zahrnující telefonování, e-mailovou komunikaci apod.) Dovednost efektivní komunikace je pak učením získaná znalost (Hartl, Hartlová, 2000) k tomu, aby se klient byl schopný dorozumět s lidmi ve svém okolí, aby jeho sdělení byla srozumitelná, aby i on sám dokázal rozkódovat sdělení ostatních komunikačních partnerů a aby dokázal asertivně prosadit svůj názor (Schulz, 2005). Efektivně komunikovat bude klient DPC tehdy, naučí-li se přizpůsobovat svoji komunikaci různým situacím, různým komunikačním kontextům a komunikačním partnerům. Získat tuto dovednost v prostředí DPC mu mohou pomoci pomáhající pracovníci tím, že mu dávají zpětnou vazbu týkající se jeho komunikace, hodnotí, zda-li je v dané situaci vhodná či nevhodná, dávají mu informaci o očekávaných způsobech komunikace v různých situacích (na úřadě, při navazování vztahů, v soužití s ostatními obyvateli DPC apod.) a doprovází ho v procesu nácviku těchto komunikačních strategií. 27
3.3.2 Dovednost zajištění vlastní existence po materiální stránce Další důležitou oblastí je zajištění klientovi existence po materiální stránce. DPC poskytuje přechodné bydlení, které eliminuje riziko sociální exkluze klienta. Mnohem podstatnější než poskytnutí ubytování je však postupné získávání dovedností, jak si klient cenově dostupné ubytování může nalézt a udržet. K jeho udržení mu může pomoci dostatečné vzdělání a následně nalezení stálého zaměstnání jako zdroje příjmu, ze kterého může náklady spojené s bydlením (a nejen s ním) hradit. Dovednost zajištění vlastní existence tedy spočívá v tom, že se klient naučí, jak nalézt zaměstnání jako zdroj příjmu a jak nalézt bydlení, které bude schopen dlouhodobě hradit. Gottwaldová (2006) odkazuje na výsledky výzkumů, ze kterých plyne, že děti vyrůstající v ústavních zařízeních mají sníženou schopnost sociální integrace. Děti v ústavní péči dosahují nižšího stupně vzdělání v porovnání s dětmi vyrůstajícími v rodině. Ústavní výchova také „limituje rozvoj pozitivního vztahu dětí k práci“(Gottwaldová, 2006, s. 2). Vágnerová, Csémy, Marek (2013) hovoří ve své studii o bezdomovectví mladých lidí o nedostatečné opoře a negativní zkušenosti s vlastní rodinou a o pobytu v ústavním či náhradním rodinném prostředí jako o jednom z výrazných faktorů, který má na životní situaci mladých bezdomovců vliv. Proto potřebují mladí lidé přicházející do DPC nejen podporu v podobě poskytnutí ubytování a nalezení zaměstnání, ale je žádoucí pomáhat jim v tom, aby se naučili orientovat se v situacích a vztazích, které jsou pro získání materiálního zázemí nezbytné. Aby si klient DPC dokázal najít práci, musí získat informace, jak ji hledat. Dále je důležité posilovat jeho pracovní návyky a celkově vztah k práci. Dovednost zajistit vlastní existenci po materiální stránce bude mít klient tehdy, naučí-li se, jak nalézt zaměstnání a dokáže-li tuto znalost uplatnit v praxi (bude vědět, kde zaměstnání hledat, bude umět napsat životopis, bude se umět prezentovat na pracovním pohovoru), dokáže-li si zaměstnání udržet (získá pracovní návyky, bude zodpovědně přistupovat k práci, bude odvádět výkony očekávané zaměstnavatelem), bude-li umět najít a udržet si pro něj cenově dostupné bydlení (vyhledávání inzerátů, osobní, telefonická nebo e-mailová komunikace s pronajímateli bytů). Je také důležité, aby uměl klient se získanými finančními prostředky nakládat, tzn. rozdělit je tak, aby se nedostával do situací, kdy nebude mít finanční obnos na zajištění běžných výdajů (nájem, strava, cestovné apod.)
28
3.3.3 Dovednost orientace v prostředí, ve kterém klient žije Dovedností orientace v prostředí, ve kterém klient žije, rozumím učením získané znalosti, jak najít cestu na místo, kam se klient potřebuje dostat, jak získat potřebné informace, najít potřebné organizace, úřady, státní instituce a dokázat na nich vyřídit potřebné záležitosti. Život v ústavním prostředí (dětský domov, výchovný ústav) neumožňuje mladému člověku čerpat informace a získávat praktické zkušenosti přirozeným způsobem (Gottwaldová, 2006, Matějček, 1997, Matoušek, 2008) Po odchodu z těchto zařízení nemá v mnoha případech mladý člověk dostatečné dovednosti pro to, aby se dokázal v prostředí, ve kterém žije bez obtíží orientovat. Aby byl schopen samostatně fungovat, musí nejprve načerpat informace a umět tyto informace použít. Pro začlenění se do běžného života ve společnosti je důležité, aby se orientoval ve svých právech, povinnostech, nárocích, normách a hodnotách, které společnost nastavuje. Ze Zákona o sociálních službách a Standardů poskytování sociální služby vybraného DPC vyplynulo, že je žádoucí posílit klientovu orientaci především v těchto oblastech: 1.) orientace v systému sociální podpory a pomoci, 2.) orientace v systému povinného pojištění, 3.) orientace ve zdravotní oblasti, 4.) orientace v právním systému, 5.) zajištění vlastní osoby a domácnosti (nakupování, úklid, starost o domácnost, hygiena). Dovednost orientace v prostředí, ve kterém člověk žije, budu tedy chápat jako učením nabyté informace o společenských normách, právech a povinnostech, které klient dokáže aplikovat v praktické rovině do svého života.
29
4 INTERVENCE POMÁHAJÍCÍCH PRACOVNÍKŮ V následující kapitole budu hovořit o intervencích, které volí pomáhající pracovníci s cílem podpořit klientovu schopnost začlenit se do společnosti a samostatně zvládat nároky, které jsou na něj společností kladeny. Nejprve zde definuji pojem intervence. Dále osoby, které intervenci vůči klientům vedou, pomáhající pracovníky. Následně vymezím jednotlivé typy intervencí, které jsou v Domech na půl cesty nejčastěji užívány. Do této části práce zařazuji i kapitoly o účinnosti intervence a nástrojích, které pracovník při jejich realizaci užívá. Při vymezení intervencí se budu opírat o koncept sociální terapie, který považuji s ohledem na danou problematiku a klientelu za vhodný teoretický rámec. Abych mohla dát pracovníkům zpětnou vazbu o jejich práci, budu dále v empirické části práce hodnotit intervence pomáhajících pracovníků směrem ke klientům, resp. popíši pohledy klientů a pomáhajících pracovníků na volené intervence a jejich efektivitu.
4.1 VYMEZENÍ INTERVENCE Intervencí v širším slova smyslu míníme zákrok. V užším slova smyslu je definována jako předem promyšlený cílený zásah do osobní situace jedince, který je veden s úmyslem zlepšit jeho tíživou životní situaci. Intervencí rozumíme v podstatě jakoukoli techniku nebo postup směřující k přerušení nebo úpravě probíhajícího procesu, v psychoterapii je např. cílem přerušit probíhající špatně přizpůsobené vzorce chování (Hartl, Hartlová, 2000). Hoskovcová (2009) definuje psychosociální intervenci jako odbornou činnost vykonávanou konkrétní osobou nebo skupinou osob působících v určité organizaci, jejímž cílem je zlepšení kvality života určitého jedince nebo skupiny osob. Světová zdravotnická organizace intervenci označuje jako proces umožňující znevýhodněným jedincům dosáhnout optimálního stupně nezávislého fungování ve společnosti. Jejím dalším cílem je pak prevence psychických obtíží nebo traumat způsobených neštěstím. (In Hoskovcová, 2009) Matoušek (2003) hovoří o sociální intervenci. Definuje ji jako odborný zásah, jehož cílovou skupinou je jednotlivec, skupina, rodina případně širší společenství. Někdy je tento pojem užíván jako synonymum terapie, častěji však jako významově širší, neboť zahrnuje celou řadu činností, které pracovník vykonává ve prospěch klienta. 30
Při intervenci je hlavním úkolem pomáhajícího pracovníka naplánovat zásah, který povede k řešení určitého konkrétního problému. Je žádoucí, aby byl zásah předem promyšlený a směřoval ke stanovenému cíli (Vojtová, 2013). Při práci s klienty DPC se pak můžeme zamýšlet nad situacemi, kdy pomáhající pracovník své intervence směrem ke klientovi promýšlí a plánuje nebo intervenuje pouze nahodile, kdy intervence může být vedena s cílem řešit náhle vzniklou situaci. Při cílené intervenci volí a realizuje pracovník taková opatření, která zasahují do přirozených sociálních životních situací klienta, kdy respekt k životní situaci klienta je při volbě intervence velmi důležitý. Pomáhající pracovník by měl co nejvíce zohledňovat sociální vztahy a vazby klienta a snažit se je podporovat (Vojtová, 2013). Má-li totiž člověk vytvořen vazby k druhým osobám, skupinám osob či širší společnosti, je mu přístupná dle Kebzy (2005) sociální opora. S příchodem klienta do DPC jsou zpřetrhány jeho stávající vazby (souvisí se změnou bydliště, ukončení pobytu v ústavním zařízení, ukončení vzdělávacího procesu) a pomáhající pracovník mu pomáhá je obnovit či vytvořit nové. V definicích intervence se objevují termíny odborný zásah, technika, postup, zlepšení kvality života, dosažení optimálního stupně fungování ve společnosti. Vztáhnu-li výše uvedené k problematice DPC, budu o intervenci v prostředí DPC uvažovat jako o cíleném zásahu pomáhajících pracovníků směrem ke klientům využívajícím službu. Tyto zásahy jsou zacíleny na hledání a nalezení vnitřních zdrojů klienta a zdrojů v jeho okolí. Cílem a očekávaným výsledkem těchto zásahů je získání a posílení takových dovedností klienta, které mu umožní integrovat se do společnosti a fungovat v ní bez závislosti na pomoci. Jak jsem uvedla v předchozí kapitole, jedná se o to naučit klienta efektivně komunikovat, zajistit svou existenci po materiální stránce a orientovat se v prostředí, ve kterém žije. Já budu zjišťovat, jak zásahy pomáhajících pracovníků DPC přispěly dle klientů a pracovníků k samostatnému fungování klientů, abych mohla zhodnotit, jak jsou jejich intervence účinné a abych mohla následně pracovníkům předat doporučení pro jejich další práci.
4.2 POMÁHAJÍCÍ PRACOVNÍK JAKO OSOBA, KTERÁ INTERVENUJE Ve zmíněném Domě na půl cesty vstupují do přímého kontaktu s klientem vedoucí zařízení (pedagog), dva sociální pracovníci, psycholog a jeden pracovník v sociálních službách. Každý z nich zasahuje do procesu získávání dovedností a má v něm, dle vypracovaných standardů Domu na půl cesty, stanovenou svoji specifickou roli. 31
Vedoucí zařízení (odborný pedagog) koordinuje chod zařízení a komunikuje se spolupracujícími organizacemi, rozhoduje o přijetí klienta k pobytu do DPC a o prodloužení či ukončení pobytu klienta (SDPC, 2015). Psycholog provádí s klientem přijímací pohovor a je po celou dobu pobytu nápomocen v procesu integrace klienta do běžného života (SDPC, 2015). Není však v DPC trvale přítomen, dojíždí za klienty dle potřeby. Hlavní roli v procesu ovlivňování hraje klíčový sociální pracovník, který koordinuje a volí intervence směřující k naplnění cíle služby. Dle standardů vybraného DPC sociální pracovníci „vedou agendu uživatele služeb, jsou nápomocni při plnění stanovených osobních cílů uživatele, pomáhají v zajištění hlavních úkonů poskytované služby, spolupracují s organizacemi a úřady“. (SDPC, 2015) Sociální pracovník DPC splňuje kvalifikační požadavky zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách a pracuje na základě svého profesního etického kodexu. Zákon o sociálních službách definuje sociálního pracovníka Matoušek (2003) jako člověka, který vykonává sociální šetření, zabezpečuje sociální agendy včetně řešení sociálně-právních problémů, provádí analytickou a koncepční činnost v sociální oblasti, preventivní a depistážní činnost, poskytuje krizovou pomoc, sociální poradenství a sociální rehabilitaci. Každý sociální pracovník pak ke své práci využívá určité nástroje, o kterých bude pojednáno dále v textu. Sociální práce jako činnost, kterou sociální pracovník vykonává je dle Jandourka (2007) zaměřená na zlepšení sociálního postavení lidí, kdy principem této práce je především důraz na osobnostní růst, autonomii klienta a jeho rovnost, chápanou také ve vztahu klient – sociální pracovník. Pracovník v sociálních službách přichází s klienty denně do kontaktu a v rámci integračního procesu spolupracuje také se všemi ostatními zaměstnanci DPC. Vykonává základní výchovnou nepedagogickou činnost. (SDPC, 2015) Všichni tito lidé ovlivňují klienta na jeho cestě k samostatnému fungování. Z popisu kompetencí pracovníků v daném zařízení však jasně vyplývá, že klíčovými osobami jsou sociální pracovníci. Proto budu při hledání odpovědí na hlavní výzkumnou otázku a poskytování zpětné vazby pracovníkům zkoumaného zařízení klást důraz především na intervence sociálních pracovníků.
4.3 SOCIOTERAPIÍ VEDENÉ INTERVENCE V DOMECH NA PŮL CESTY Na základě studia literatury (Bobek a Peniška, 2008, Hartl, Hartlová, 2000, Vymětal, 2010, Zakouřilová, 2014) a jejím porovnáním se standardy vybraných Domů na půl cesty jsem dospěla 32
k zjištění, že v přímé práci s klienty jsou uplatňovány především prvky sociální terapie8. Budu se tedy dále v textu o tento koncept práce s klientem opírat. Socioterapii budu v tomto kontextu chápat jako zastřešující koncept pro všechny intervence vedené pracovníky směrem ke klientům. Dle Zakouřilové (2014) socioterapie zahrnuje všechny vybrané typy intervencí, které budu níže vymezovat.
Hartl a Hartlová (2000) definují socioterapii jako sociální pomoc lidem, jejíž snahou je pomoci začlenit sociálně znevýhodněné skupiny do běžného života ve společnosti. Socioterapeut je pak většinou sociální pracovník, který se snaží o nápravu sociálních vztahů jedince a o jeho začlenění do normálního života. Vymětal (2010, s. 260) uvádí, že „socioterapie zahrnuje přístupy a opatření, v nichž se využívá léčivého potenciálu lidské pospolitosti, lidského společenství. Je to tedy působení lidským prostředím a společenskými aktivitami v rámci primární, sekundární a terciální prevence poruch zdraví“. Dle Zakouřilové (2014) je socioterapie nezbytnou součástí sociální práce. „Sociální terapie je specifickým druhem odborné intervence, jejímž cílem je dosahovat přímým i nepřímým působením žádoucích změn v chování klienta a v jeho sociálním okolí, řešit situaci, která jej bezprostředně ohrožuje, a předcházet vzniku rizikového chování.“ Sociální terapie se dle této autorky „zabývá podobně jako psychoterapie chováním lidí a interakčními charakteristikami, více se však zaměřuje na sociální fungování a vztahy klienta“. Je zde také kladen značný důraz na řešení.(Zakouřilová, 2014, s. 15-19) Podle Bobka a Penišky (2008, s. 20) je socioterapie „soubor činností dojednaných v konkrétním sociálním systému mezi terapeutem a klientem vedoucích k dosažení klientových cílů při současném respektování zájmů a potřeb sociálního okolí“. Tato definice sociální terapie se mi jeví jako nejvhodnější pro práci s cílovou skupinou klientů Domu na půl cesty, zohledňuje požadavky klienta i nároky jeho sociálního okolí, což zapadá do konceptu sociálního fungování. Sociální terapie dle Zakouřilové (2014, s. 21) obsahuje:
8
poradenství,
diagnostiku,
primární, sekundární i terciální prevenci,
krizovou intervenci,
spolupráci terapeuta s osobami, které zaujímají v životě klienta významnou roli,
V textu budu užívat termín socioterapie nebo sociální terapie jako dva zaměnitelné pojmy.
33
zapojení dalších odborníků do spolupráce,
různé formy rehabilitace (sociální, rodinnou, volnočasovou),
resocializaci,
přímou terapeutickou práci.
Přímo ze zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách vyplývá povinnost poskytovat sociální terapii. Zákon o sociálních službách říká, že součástí poskytované služby dům na půl cesty jsou také „socioterapeutické činnosti“. Sociální terapii přitom vykonávají převážně sociální pracovníci, kteří se s klientem v zátěžových situacích setkávají jako první. Právě včasná intervence a včasné zahájení terapie může zvýšit její úspěšnost (Zakouřilová, 2014).
Intervence v prostředí Domu na půl cesty je chápána jako druh specifické podpory pro ubytované klienty. Mottem mnoha Domů na půl cesty je: „nebudu dělat věci za tebe, ale naučím tě, jak je můžeš dělat ty sám“. Z uvedeného jasně vyplývá, že cílem intervencí v DPC je především zvyšovat samostatnost a kompetence klientů tím, že jsou prohlubovány jejich dovednosti a znalosti.(SDPC, 2015) Intervence pomáhajících pracovníků vedou klienty k samostatnosti, jsou-li vytvořeny takové podmínky, užity takové postupy a voleny takové přístupy, které zplnomocňují klienta, pomáhají mu zorientovat se v jeho životní situaci, jeho potřebách a dokáží zároveň zohlednit požadavky prostředí (Matoušek, 2003). Při vymezení konkrétních intervencí, kterými se budu dále zabývat, jsem vycházela především z informací načerpaných ze zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách a vyhlášky č. 505/2006, kterým se tento zákon provádí, dále pak ze standardů poskytování sociální služby vybraného DPC a ze standardů dalšího DPC. Čerpala jsem záměrně ještě z dalších materiálů zpracovaných jinou organizací, abych mohla pravidla a nastavení poskytované služby porovnat.(SDPC, 2015) Také studiem literatury (Zakouřilová, 2014) jsem si pak potvrdila, že je při práci s klientelou DPC vhodné uplatňovat především tyto intervence - sociální poradenství, krizovou intervenci, přímou terapeutickou práci, přímý nácvik sociálních dovedností, doprovázení). Nyní popíši výše zmíněné způsoby práce. V Domech na půl cesty získávají klienti informace (poradenství), mohou čerpat podporu v krizové situaci, do které se mohou dostat (krizová intervence), mohou pracovat na hlubším porozumění sobě samému (přímá terapeutická práce) a trénovat předpokládané situace, do 34
kterých se v průběhu života mohou dostat (přímý nácvik sociálních dovedností). Všemi těmito intervencemi prostupuje ve větší či menší míře doprovázení, jako specifický druh podpory klienta. (SDPC, 2015) 4.3.1 Sociální poradenství Sociální poradenství patří dle Novosada (2009) k nástrojům podpory jakkoli znevýhodněných či ohrožených lidí. Moderní sociální poradenství je chápáno jako forma psychosociální podpory klienta, pomáhá sociálně znevýhodněnému klientovi získat informace o službách, které může využít a eliminuje tak riziko sociálního vyloučení.(Novosad, 2009) Zákon o sociálních službách 108/2006 Sb. rozlišuje základní sociální poradenství, které je součástí všech sociálních služeb a odborné sociální poradenství. V DPC se uplatňují oba typy, základní, které poskytuje klientovi informace o nárocích, službách a možnostech, které mohou zmírnit nebo vyřešit jeho obtížnou situaci a také pomáhá zprostředkovat klientovi další odbornou pomoc, i odborné, které klade důraz na přímou pomoc lidem při řešení jejich sociálních problémů (Hartl In Matoušek, 2003). „Odborná pomoc je zaměřena na konkrétní pomoc a řešení obtížné životní situace člověka (Hartl in Matoušek, s. 102).“ Jeho součástí jsou dle Hartla (In Matoušek 2003) také terapeutické činnosti. V souvislosti s dosahováním cílů v oblasti samostatnosti klienta DPC je poradenství považováno za vhodný nástroj podpory klienta. Získání informací v kombinaci s dovednostmi, jak informace využít, klienta může podpořit v jeho samostatnosti. (SDPC, 2015) Při práci s klienty DPC je také důležité ověřovat, zda-li klient podaným informacím porozuměl. Úkolem pomáhajícího pracovníka je tedy také získat zpětnou vazbu od klienta, zda-li klient pochopil obsah sdělení a co si z této informace pro sebe bere, jak s informací naloží (Úlehla, 2007). V předchozích částech práce jsem se zmiňovala o životních příbězích klientů DPC a z nich plynoucích omezeních pro jejich úspěšné fungování ve společnosti. Při zjišťování, v jaké míře užívají pracovníci poradenství, jakým způsobem v rámci poradenství intervenují a jak je účinné pro naplnění cílů služby se budu zaměřovat především na vzájemnou komunikaci pracovníka s klientem. Vycházím ze zjištění Gabury a Pružinské (1995), pro které je přiměřená komunikace s klientem základním předpokladem úspěšnosti spolupráce. Také dle těchto autorů nelze v poradenském procesu pouze aktivně naslouchat klientovi a předávat informace. Důležitou součástí tohoto procesu je ověřování, zda-li klient sdělovanému porozuměl. (Gabura, Pružinská, 35
1995) Já budu ve své práci zjišťovat, jak klient dokázal sdělenou informaci využít k naplnění cíle. V DPC je tato intervence zacílena především na získávání informací v oblasti zaměstnanosti, nalezení bydlení, hospodaření s finančními prostředky, informací o právních normách, systému sociálního zabezpečení, zdravotního pojištění apod. (standardy DPC) Propojím-li intervenci formou poradenství s definicí dovedností, které klient pro samostatné fungování potřebuje získat, chápu poradenství jako intervenci, která učí klienta na základě předání informací o dané problematice, jaké jsou možné způsoby řešení jeho životní situace. Ukazuje mu cesty, kterými se může vydat, aby dokázal samostatně ve společnosti fungovat. 4.3.2 Krizová intervence I v Domě na půl cesty nastávají situace, kdy pomáhající pracovník vstupuje do řešení akutně prožívané krize klienta a poskytuje mu krizovou intervenci. Proto musí být pracovníci na tyto situace připraveni minimálně tak, že jsou schopni rozpoznat krizový stav klienta a jsou seznámeni se základními technikami práce (vedení rozhovoru) s klientem v krizi. Hartl a Hartlová (2000) definuje krizi jako situaci selhání dosavadních regulativních mechanismů, projevuje se nefunkčností v oblasti biologické (poruchy spánku, příjmu potravy), psychické (ztráta smyslu života) i sociální (v oblasti soužití s druhými lidmi). Pokud budeme zohledňovat také krizi vývojovou (tedy krizi vyvolanou změnami souvisejícími s přechodem mezi jednotlivými vývojovými stádii) (Baštecká In Vodáčková, 2002), je změna v podobě přechodu klienta z ústavního prostředí do samostatného života sama o sobě krizovou událostí, neboť u klienta dochází ke změně životních podmínek a zvyklostí, které Vodáčková (2002) vyjmenovává jako rizikové faktory vyvolávající krizi. Odborná krizová pomoc je dle Baštecké (In Vodáčková a kol., 2002, s. 50) „komplexem služeb, které odpovídají na klientův prožitek vlastní životní situace, jež vnímá jako neodkladnou a naléhavou a ve stavu nouze ji není schopen řešit vlastními silami a z vlastních zdrojů. Cílem je poskytnout klientovi bezpečí, podporu, naději a vedení, aby pocítil úlevu, aby se zvýšila jeho schopnost situaci zvládat a aby se vrátil na předkrizovou úroveň přizpůsobení a žití.“ Pokud se klient DPC dostane do krizové situace, kterou není schopen sám zvládat, nedokáže pracovat na změně své životní situace. Klient v krizi není schopen nalézt konstruktivní řešení své situace. Je přesvědčený o tom, že z ní neexistuje žádné východisko. Jeho vidění je tunelovité. (Špatenková, 2004, Vodáčková a kol., 2002) 36
Užití krizové intervence pracovníkem DPC může klienta naučit, jak pro něj bezvýchodnou situaci zvládnout. Pracovník je tím, který „vnese strukturu a oporu a pomůže zpřehlednit situaci“(Vodáčková, 2002, s. 61). Dle Vodáčkové (2002) stanovuje bezpečný rámec konzultace, ve kterém klient získává pocit bezpečí a může být přitom aktivní (strukturuje, pojmenovává, dává zpětnou vazbu, odrazuje klienta od neproduktivních řešení apod.). V kontextu sociální práce v DPC se jedná o takový druh podpory klienta ze strany pomáhajícího pracovníka, který mu umožní vrátit se na předkrizovou úroveň. Teprve, je-li klient stabilizován, může získávat další dovednosti potřebné pro to, aby se dokázal uplatnit ve společnosti. Krizovou intervenci v práci pomáhajících pracovníků Domu na půl cesty chápu jako zásah, který je nutný pro to, aby klient, který se ocitl v krizi, dokázal nahlížet na svoji situaci a vidět své možnosti. V krizové intervenci se učí, že i situace, o kterých se v danou chvíli domnívá, že je nelze zvládnout, zvládnout lze (Špatenková, 2004). 4.3.3 Přímá terapeutické práce Obecně lze psychoterapii chápat jako záměrné ovlivňování klienta s cílem dosáhnout změn v jeho prožívání a chování, které mu umožní porozumět příčinám jeho problémů a následně tak lépe ve společnosti fungovat (Kratochvíl, 2006). Dle Kratochvíla (2006) má psychoterapie klientům „pomáhat změnit prožívání ve směru lepšího přizpůsobení životním úkolům a situacím.“ Dle Vymětala (2010) se psychoterapie a socioterapie navzájem doplňují, proto v oblastech, ve kterých je indikována socioterapie uvažujeme také o užití psychoterapie. V Domech na půl cesty jsou, jak jsem uvedla výše, uplatňovány prvky socioterapie, proto zde také uplatnění psychoterapie připadá v úvahu. Jelikož však ve zkoumaném DPC nepůsobí žádný vyškolený psychoterapeut, bude intervence pomáhajícího pracovníka směrem ke klientovi realizována spíše pouze za využití psychoterapeutických prostředků, ke kterým patří dle Kratochvíla (2006) rozhovor, neverbální chování, podněcování emocí, vytvoření terapeutického vztahu, sugesce, učení, vztahy a interakce ve skupině aj. Nebude však systematická a cílená. V prostředí Domu na půl cesty je užívána především socioterapie. Jedná se o činnosti, které vykonává pomáhající pracovník směrem ke klientovi, aby „podnítil klientovo vlastní chtění“ k porozumění či změně jeho životní situace (Bobek a Peniška, 2008, s. 140). Dle těchto autorů se „celá terapie dá zjednodušit na úsilí pomoci klientovi uvidět a pak i využít jeho možnosti“(Bobek a Peniška, 2008, s. 141). Učí tedy klienta nahlížet na svoji životní situaci reálně a konstruktivně. Langmaier (2010) vymezuje socioterapii jako „terapeutické využívání sociálních 37
aktivit a uspořádání určitého sociálního prostředí s cílem zlepšit sociální dovednosti a rozvíjet mezilidské vztahy“. Právě získání či zlepšení sociálních dovedností je pro klienty DPC klíčové, neboť jim umožňuje postarat se sám o sebe a řídit vlastní život tak, že se nebudou dostávat do konfliktů se sebou samým a svým sociálním prostředím. Vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádí některá ustanovení zákona o sociálních službách, stanovuje, že jednou ze základních činností služby dům na půl cesty jsou právě sociálně terapeutické činnosti. Ty vyhláška blíže specifikuje jako: „ a.) socioterapeutické činnosti, jejichž poskytování vede k rozvoji nebo udržení osobních a sociálních schopností a dovedností podporujících sociální začleňování osob, b.) aktivity zaměřené na budování a rozvoj pracovních návyků a dovedností nezbytných pro integraci osob na trh práce.“ (vyhláška č. 505/2006 Zákona o sociálních službách) Klienti DPC jsou bezesporu v situaci, kdy jsou nuceni přizpůsobovat se novým životním podmínkám, jelikož se v jejich životě při nástupu do DPC odehrává mnoho změn. Pomoc a podpora pomáhajících pracovníků zde spočívá dle Šimkové (2015) v cílené a intenzivní práci na zapojení klientů do běžného života. Při práci s klienty DPC mnohdy nestačí poskytnout jim informaci (poradenství). Musíme zohlednit také fakt, že tito lidé mnoho činností nikdy v životě nedělali a mohou mít proto ze situací, do kterých se mohou dostávat obavy, které jim brání v tom, dotahovat věci do konce. Pomáhající pracovník má tedy klienty ve zvládnutí nejrůznějších úkonů spojených s běžným fungováním člověka ve společnosti (hledání zaměstnání, komunikace s úřady, nakupování, cestování apod.) podporovat. Jako nástroj mu k tomu dle Šimkové (2015) může posloužit vhodné užití socioterapeutických technik, kterými pro klienta vytvoří bezpečné a podpůrné prostředí, které mu umožní daný úkon zvládnout samostatně a bez obav. Vzdělání v oblasti terapeutické práce s klientem dle Šimkové (2015) pomáhá pracovníkům hledat a vidět souvislosti v jeho životní situaci a nalézat a uplatňovat řešení. Klient se tedy na základě terapeutické práce učí uvědomovat si a propojovat určité skutečnosti z jeho současného života s jeho historií, učí se hledat souvislosti, které ovlivňují jeho prožívání a chování. Získává tak dovednost porozumění své životní situaci. 4.3.4 Přímý nácvik (nejen) sociálních dovedností Aby byl mladý člověk schopný uplatnit se ve společnosti, ve které žije, potřebuje k tomu získat dovednosti, které mu to umožní. Sociální dovednosti nám umožňují vyjadřovat své potřeby, 38
hovořit o svých pocitech a plánech a zohledňovat přitom potřeby druhých. Můžeme je dělit do tří složek: a.) dovednost správně vnímat (správně „přečíst“ sociální situaci, vybrat z ní správné emoce a signály), b.) správně chápat (klienti mají potíže s interpretací a tudíž i s volbou vhodné reakce) a c.) adekvátně sdělovat a reagovat (verbálně i neverbálně). (Bělohlávková, Gnanová, 2008) Dle Bandury (1977) je vývoj sociálních dovedností celoživotní záležitostí. Osvojujeme si je v procesu učení na vědomé i nevědomé úrovni např. pozorováním druhých, nápodobou apod. Klienti DPC mohou mít deficity v některé nebo ve všech těchto oblastech, což je dáno životem stráveným v ústavním zařízení, kde je omezená možnost přirozeně se učit nápodobou druhých ve svém okolí v různých oblastech běžného života (Gottwaldová, 2006). Přirozenou reakcí v případě, kdy se člověk dostane do situace, ve které neví jak reagovat je, že se zeptá druhého člověka, získá od něj informace, „nanečisto“ si situaci vyzkouší, pozoruje druhé lidi, jak tuto situaci řeší. Stejných principů se využívá při nácviku dovedností v prostředí DPC. Klient pozoruje druhé klienty, terapeuty, sociální pracovníky, kteří mají zkušenost s řešením dané situace nebo přehrává sociální situace „nanečisto“ společně s pomáhajícím pracovníkem a má možnost vyzkoušet si různé varianty (např. jak situace dopadne, bude-li reagovat asertivně či naštvaně) a také získává zpětnou vazbu od druhých lidí. (Bělohlávková, Gnanová, 2008) Zvládnutí dovedností pak posiluje klientovo sebevědomí. Je třeba však také zohlednit, že klient může mít z pro něj neznámých oblastí obavy a proto se jim může snažit vyhnout. Tady se přímý nácvik sociálních dovedností propojuje s doprovázením, které může nacvičené v reálné situaci posílit. Klient pozorováním, nápodobou a přehráváním sociálních situací získává následující sociální dovednosti: zdravě se dokáže prosazovat (asertivita), komunikační dovednosti, dovednost čelit sociálnímu tlaku, řešit problémy, dovednosti pracovní a studijní, zvládnutí přechodu do nového prostředí, sebereflexe, rodičovské dovednosti, seberegulační a sebeorganizační dovednosti, dovednost rozhodování a předvídání následků rozhodnutí, zvládnutí přechodu do nového prostředí apod. (Komárková, Slaměník, Výrost, 2005) V prostředí Domu na půl cesty se primárně uplatňuje přímý nácvik sociálních dovedností, které jsou potřebné k nalezení vhodného zaměstnání, bydlení, navázání trvalých vztahů apod. Konkrétně se jedná např. o nácvik telefonování, vyplňování formulářů, komunikaci s úřady, 39
s lidmi v klientově okolí apod. a přehrávání různých situací, do kterých se klient může v těchto oblastech dostat. Klient tím získává znalosti a posiluje dovednosti, jak situace zvládat. (SDPC, 2015) 4.3.5 Doprovázení Z vymezení užívaných intervencí je patrné, že je od sebe nelze zcela oddělit, navzájem se prolínají a dohromady tvoří celek, který klienta vede na cestě k začlenění se do běžného života. Propojujícím prvkem všech těchto intervencí je, také z mého pohledu, především doprovázení klienta. Doprovázení je dle Vávrové (2012) jednou se základních činností, kterou pomáhající pracovník klientovi nabízí. Jedná se o specifický druh podpory klienta, který se dostal do tíživé sociální situace (Vávrová, 2012). Úlehla (2007) popisuje doprovázení jako spolupráci pracovníka s klientem. Tato spolupráce začíná v momentě, kdy klient za pracovníkem přichází a žádá ho o pomoc v situaci, kterou on sám nedokáže zvládnout. Od pracovníka neočekává, že jeho situaci změní, ale žádá, aby mu ji pomohl zvládnout, aby byl v této situaci s ním, chce, „aby mu poskytl své naučené schopnosti a dovednosti“, jak těžkou životní situaci zvládat, aby s ním dokázal otevřeně hovořit i o těch nejtěžších tématech a nejvíce ohrožujících otázkách. Pracovník přitom neustále ověřuje, zda-li nabízí klientovi právě to, co klient očekává. Dle Úlehly jde při doprovázení především o poskytnutí „pevné opory“ klientovi. (Úlehla, 2007, s. 35) Sociální oporou se zabývají také Kebza (2005) a Šolcová (2009), kteří rozlišují čtyři oblasti sociální opory – oporu emocionální (např. empatie, víra, přijetí), hodnotící (poskytování zpětné vazby, která je důležitá pro sebepojetí klienta), informační (předávání informací či doporučení, které pomáhají klientovi řešit životní situace) a instrumentální (poskytnutí materiálního zázemí). Zamyslíme-li se nad tím, že klienti Domu na půl cesty musí ve chvíli, kdy dosáhnou zletilosti ve svém životě udělat mnoho změn (odchod z ústavního zařízení, ukončení či přerušení studia, hledání zaměstnání, ztráta stávajících sociálních vztahů, ztráta materiálního zázemí, nutnost získávat finanční prostředky vlastním úsilím), můžeme konstatovat, že mnozí z nich mohou tuto životní situaci pociťovat jako náročnou a obtížně zvladatelnou. Vzhledem k nefunkčnímu rodinného prostředí nemohou mnohdy očekávat ani účinnou podporu od svých blízkých. (Gottwaldová, 2006, Šmýd a Malinková, 2008, Wicki a kol., 2015) Pomáhající pracovník při sociálním doprovázení nepracuje pouze s klientem, ale musí zohlednit také sociální síť, jíž je klient součástí. Pracovník se v první fázi snaží zmapovat podstatu stávající 40
situace, ve které se klient nachází a následně hledá ty nejvhodnější způsoby podpory a pomoci. Přitom klade důraz především na využití přirozených sociálních vazeb a vztahů klienta. Nejlepším možným způsobem podpory je dle Úlehly (2007) posílit klientovu dovednost sám si vyhledávat ve svém okolí zdroje pomoci. V případě, že pracovník nepředává kompetence klientovi, ale hledá řešení a následně řeší za něj, přispívá ke vzniku závislosti klienta na pomoci. (Úlehla, 2007) Cílem doprovázení není být klientovi k dispozici co nejdéle, ale naučit ho uplatňovat takové strategie v jeho životě, které mu umožní fungovat bez závislosti na pomoci (Vávrová, 2012). V prostředí DPC se uplatňuje také doprovázení fyzické, kdy pracovník doprovází klienta na různá místa, jde nebo jede na tato místa s klientem. Pracovník takto doprovází klienta v situacích, které jsou pro něj nové nebo se kterými si nedokáže poradit zcela sám (myslí si, že je nezvládne), např. na úřady, k soudu, na pracovní pohovor apod. (SDPC, 2015) Já budu doprovázení pojímat podobně jako Úlehla (2007) a Vávrová (2012) jako oporu (emocionální, hodnotící, informační a instrumentální) poskytovanou klientovi pomáhajícím pracovníkem. Takovouto oporou rozumím systematickou práci s klientem na porozumění své životní situaci, svým pohnutkám a motivům k uplatnění určitého chování, jedná se zde také o zpětnou vazbu, kterou pracovník klientům prostřednictvím svého jednání s nimi dává s cílem předat klientovi své naučené schopnosti a dovednosti, aby i on sám byl schopen situaci zvládat. Dále zohledním i vliv doprovázení fyzického. Považuji také za důležité zohlednit, že doprovázení nemůžeme zcela oddělit od ostatních typů intervencí, neboť se s nimi výrazně prolíná.
4.4 INTERVENCE ZKRZE VZTAH Na tomto místě chci zmínit důležitost vztahu mezi klientem a pomáhajícím pracovníkem a motivaci klienta jako faktory, které mohou průběh a výsledek intervence výrazně ovlivnit. Aby intervence uplatňované pomáhajícími pracovníky pomohly klientovi získat potřebné dovednosti v jednotlivých oblastech jeho života, je důležité, aby byly vedeny takovým způsobem, který to umožní. Mnoho výzkumů ukazuje, že „jedním z nejlepších prediktorů výsledků behaviorálních intervencí je to, jakého pracovníka klient měl“. (McLellan In Soukup, 2013, s. 31) Kvalita vztahu klienta a pracovníka hraje tedy významnou roli (Kopřiva, 1997). Dle Soukupa (2013) nedostatečně vybudovaný a nedostatečně důvěrný vztah brzdí spolupráci s klientem. 41
Klient nebude k pracovníkovi upřímný, bude úmyslně zatajovat nebo zkreslovat informace ve snaze ukázat se v lepším světle. Pokud má pracovník pocit, že mu jeho klienti zatajují informace nebo mu lžou, náprava dle Soukupa (2013) spočívá ve vylepšení jejich vzájemného vztahu. Dobrým nástrojem pro budování vztahu jsou i techniky rozhovoru: reflexivní naslouchání, otevřené otázky, oceňování a shrnování. Z uvedeného vyplývá, že pokud klient nebude mít s pracovníkem vytvořen dostatečně pevný vztah, může být získávání dovedností neúspěšné právě proto, že nedůvěra klienta k pracovníkovi bude brzdit spolupráci s ním. Miller a Rollnick (In Soukup, 2013) kladou ve vztahu důraz na partnerský přístup a vzájemnou spolupráci klienta a pracovníka, akceptaci klienta, uvědomění si jeho životního příběhu, dále na evokaci. Evokaci chápou jako hledání zdrojů klienta, kdy předpokládají, že klient vždy nějaké vlastní zdroje má, jen je potřeba je objevit. Celou tuto část mohu uzavřít trefným tvrzením Soukupa. Dle tohoto autora je: „nejefektivnější strategií na cestě ke změně pomoci klientům nalézt a aktivizovat již existující vlastní motivaci a zdroje“ (2013, s. 35). Právě tímto směrem mají být vedeny intervence pomáhajících pracovníků. Jednotlivé kroky intervence by měly směrovat od zjištění základních informací o klientově životě, představách, potřebách a cílech přes systematickou práci s ním směřující k dosažení stanovených cílů. Neopomenutelným předpokladem pro účinně nastavenou intervenci je individuální plánování. Nelze neopomenout, že má-li být práce s klientem úspěšná a dovést klienta ke stanovenému cíli, je potřebné, aby i sám klient byl schopen uvažovat o změnách v konstruktivní rovině. Bobek a Peniška (2008, s. 137) v této souvislosti hovoří o tom, že v práci s klientem „začíná fungovat ozdravný proces ve chvíli, kdy za sebe klient převezme odpovědnost“. V této souvislosti jde podle těchto autorů především o to, změnit reaktivní uvažování (to reprezentuje život, který žije klient ve starých zažitých kolejích) na pohled proaktivní (ve kterém bude klient vidět možnost změny). Sociální pracovník tedy pomáhá klientovi vidět, že nové možnosti pro něj existují. Následně je klient může spatřit. Dále se může zaměřit na ty oblasti, které jsou pro něj lákavé a které by chtěl vyzkoušet. Zde se mění klientovo myšlení a chtění. Klient se také potřebuje o něco opřít, potřebuje věřit, že změnu zvládne, proto se postupuje po malých krocích. Teprve věří-li klient, že změnu zvládne, dochází k jeho rozhodnutí. Následně je klientův malý krůček realizován a dochází ke změně klientova chování. (Bobek a Peniška, 2008) Z výše uvedeného pro práci sociálních pracovníků DPC plyne důležité zjištění, a to, že je důležité postupovat s klientem po malých krůčcích. Náhlé a velké změny klient nepřijme, protože nebude mít dostatek víry k jejich uskutečnění. 42
SHRNUTÍ TEORETICKÉ ČÁSTI PRÁCE V této části chci shrnout, jakým tématům jsem se v jednotlivých částech diplomové práce věnovala a jaké skutečnosti jsem zjistila. V úvodu jsem vymezila problematiku, které se v rámci diplomové práce věnuji a stanovila jsem hlavní výzkumnou otázku. Ta zní: Jak intervence pomáhajících pracovníků v rámci poskytované služby dům na půl cesty ovlivnily sociální fungování klientů Domu na půl cesty podle klientů a pomáhajících pracovníků? Dále jsem zvolila evaluační strategii, jako vhodný koncept pro zjišťování efektivnosti služby. V následující kapitole jsem vymezila službu „dům na půl cesty“ a popisuji také činnosti, které jsou realizovány v konkrétním mnou zkoumaném zařízení, a cíle dané služby. Záměrem této kapitoly bylo přiblížit prostředí, ve kterém dochází k ovlivňování a oblasti, ve kterých je na klienta pracovníky působeno. Ve druhé kapitole konceptualizuji pojem ovlivňování a zabývám se otázkami s ním souvisejícími (především spoluprací a kontrolou). Dále pak vymezuji, co je v dané službě cílem ovlivňování. Zaměřuji se na pojmy samostatnost, schopnost, dovednost, integrace. Konceptualizace těchto pojmů mi v empirické části práce umožní nahlížet na intervence sociálních pracovníků a porovnávat je s cíli, kterých má být dosaženo. Pomůže mi hledat souvislosti a vztahy mezi způsoby ovlivňování klientů sociálními pracovníky a odezvou ovlivňovaných klientů. Ve třetí kapitole pak dávám ovlivňování do souvislostí s osobou klienta, který je ovlivňován. Zaměřuji se na jeho životní příběh, osobní historii, život strávený v ústavním zařízení. Z toho pak vymezuji okruhy, které by měl klient zdokonalit, aby byl schopen integrovat se do společnosti. Vymezuji v obecné rovině koncept sociálního fungování a propojuji ho s výše zmíněnými okruhy. Ve čtvrté kapitole se věnuji intervencím pomáhajících pracovníků. Vymezuji pojem intervence, dále roli pomáhajícího pracovníka v procesu ovlivňování a vyjmenovávám jednotlivé typy intervencí, které jsou v Domech na půl cesty nejčastěji užívány (sociální poradenství, přímá terapeutická práce, krizová intervence, přímý nácvik dovedností a doprovázení jako intervenci, která se veškerou činností pracovníků prolíná). Dále se zmiňuji o aktivitě klienta a pracovníka v tomto procesu působení. Znalost výše vymezených pojmů mi v empirické části práce pomůže hledat vztahy mezi výsledkem ovlivňování a intervencí, jako nástrojem ovlivňování a porozumět jim. 43
Z výše vymezeného vyplývá následující zjištění: Dokáže-li klient porozumět sám sobě, komunikovat s lidmi, se kterými se setkává adekvátně dané situaci, dokáže-li zajistit svou vlastní existenci po materiální stránce, dokáže-li se orientovat v prostředí, ve kterém žije a získá-li potřebné dovednosti v těchto oblastech, je zorientován ve své životní situaci a je připraven integrovat se do společnosti. V průběhu zpracovávání teoretické části práce jsem na základě konceptualizace pojmů zjistila, že mnoho autorů přikládá zásadní význam doprovázení jako stěžejní intervenci vedené pomáhajícími pracovníky směrem ke klientům DPC. Gottwaldová (2006) ho považuje za důležitý prvek jakékoli práce s klientem. Také Šmýd a Malinková (2008) o něm hovoří jako o podpoře klienta na cestě k samostatnému fungování. Ve standardech vybraného DPC je pak zmiňováno v souvislosti s podporou klienta při dosahování stanovených cílů. Doprovázení nelze také od ostatních intervencí zcela oddělit, neboť se s nimi velmi výrazně prolíná. Z tohoto důvodu jsem se rozhodla věnovat dále pouze intervenci typu doprovázení. Při mém rozhodování hrálo roli i uvědomění, že není v mých silách prozkoumat a popsat veškeré oblasti sociálního fungování a veškeré intervence pomáhajících pracovníků realizované ve zkoumaném Domě na půl cesty. Hledala jsem tedy možnosti, jak výzkum uchopit. Rozhodla jsem se proto vybrat pouze některé oblasti sociálního fungování a některé volené intervence. Pilotními rozhovory realizovanými se sociálním pracovníkem vybraného Domu na půl cesty a s vedoucím pracovníkem dalšího Domu na půl cesty jsem si potvrdila, že tyto oblasti jsou opravdu těmi stěžejními, na které je práce v DPC zacílena.
Na základě tohoto zjištění formuluji nyní dílčí výzkumné otázky, kterým se budu podrobněji věnovat v metodologické části práce: DVO 1: Jakých dovedností bylo dosaženo doprovázením v oblasti komunikace? DVO 2: Jakých dovedností bylo dosaženo doprovázením v oblasti zajištění vlastní existence po materiální stránce? DVO 3: Jakých dovedností bylo dosaženo doprovázením v oblasti orientace v prostředí, ve kterém klient žije?
44
METODOLOGICKÁ ČÁST PRÁCE 5 METODOLOGIE VÝZKUMU V této části charakterizuji metodu a strategii výzkumu. Přiblížím techniku sběru dat a volbu výzkumného vzorku respondentů, charakterizuji jednotku zkoumání a jednotku zjišťování. Budu operacionalizovat výše popsané pojmy se zaměřením na tvorbu a formulaci dílčích výzkumných otázek. Účelem prováděného výzkumu je zhodnotit dopad intervencí pomáhajících pracovníků na sociální fungování klientů vybraného Domu na půl cesty. Výzkum realizuji proto, abych mohla pomáhajícím pracovníkům poskytnout náhled na účinnost a efektivnost jejich intervencí. Využívám při tom teorii evaluace, snažím se popsat intervence pomáhajících pracovníků, porozumět tomu, jaký vliv mají na sociální fungování klientů a dát následně doporučení pracovníkům organizace, jakým způsobem v jejich práci postupovat. Výstupy z realizovaného výzkumu poslouží konkrétnímu zařízení k reflexi vlastní práce a poskytnou doporučení, zda-li ve stávajících způsobech práce setrvat nebo volit jiné.
Cílem a očekávaným výstupem výzkumu je získání odpovědí na hlavní výzkumnou otázku: Jak intervence pomáhajících pracovníků v rámci poskytované služby dům na půl cesty ovlivnily sociální fungování klientů Domu na půl cesty podle klientů a pomáhajících pracovníků? Odpověď na hlavní výzkumnou otázku budu získávat prostřednictvím dílčích výzkumných otázek, které blíže specifikuji v kapitole 5.7. I když se budu primárně věnovat dovednostem vedoucím k dosažení samostatnosti a zaměřovat se na doprovázení jako typ intervence vedoucí k dosažení tohoto cíle, ponechávám prostor i na zmapování jiných typů intervencí, které k dosažení samostatnosti mohou přispívat, nekladu si však za cíl popsat veškeré tyto intervence komplexně.
5.1 STRATEGIE VÝZKUMU Reichel (2009) považuje za výzkumnou strategii obecný metodologický přístup k řešení výzkumné otázky, rozlišuje přitom strategii kvalitativní a kvantitativní. Kvalitativní výzkumná 45
strategie je dle Silvermanna (2005) pro zkoumání chování lidí vhodnější, neboť přispívá k hlubšímu porozumění zkoumaného jevu. Disman (2000, s. 285) definuje kvalitativní výzkum jako „nenumerické šetření a interpretaci sociální reality. Cílem je tu odkrýt význam pokládaný sdělovaným informacím.“ Za poslání kvalitativního výzkumu považuje „porozumění lidem v sociálních situacích.“(Disman, 2000, s. 289) Cílem kvalitativního výzkumu je dle Dismana vytvoření nových hypotéz a nového porozumění. Užijeme-li kvalitativní výzkumnou strategii, máme možnost získat velké množství informací o poměrně malé skupině lidí. Kvalitativní výzkum využívá induktivní logiku. Na začátku výzkumného procesu v kvalitativním výzkumu je pozorování, následně sběr dat. V získaných datech pak hledáme pravidelnosti, pátráme po významu získaných dat a formulujeme předběžné závěry. Výstupem pak může být formulace nových závěrů nebo nové teorie. (Disman, 2000) Oproti tomu kvantitativní výzkum využívá logiku deduktivní. Je založen na testování hypotéz, kdy výstupem je získání souboru přijatých a zamítnutých hypotéz. (Disman, 2000)
Ve své práci použiji pro získání odpovědi na položené výzkumné otázky kvalitativní výzkumnou strategii, která koresponduje s mojí snahou porozumět tomu, jak jednotlivci či skupiny chápou a interpretují svět kolem sebe. Volím tuto strategii také z důvodu poměrně nízkého počtu respondentů ve zkoumaném zařízení. Mým cílem je porozumět tomu, jak doprovázení pomáhajících pracovníků ovlivnilo samostatnost klientů.
5.2 TYP VÝZKUMU (STRUKTRURA VÝZKUMU) Dle Miovského (2006) jsou jednotlivé typy výzkumu v rámci kvalitativního přístupu obecnými schématy, která odpovídají různým stylům výzkumné práce. Výzkumník přitom může kombinovat různé výzkumné typy nebo vybrat pouze jeden z nich. Musí přitom zohlednit, zda-li daná kombinace typů výzkumu napomůže k realizaci jeho záměrů a pomůže mu získat relevantní odpovědi na výzkumné otázky. Miovský (2006) rozlišuje několik typů výzkumu. Já ve svém výzkumu využiji případovou studii. Miovský (2006) rozumí případem objekt zájmu výzkumníka. Může jím být osoba, skupina osob, organizace atd. Hendl (2005) případovou studii charakterizuje jako podrobný popis a získávání dat od jednoho nebo několika jedinců či případů. Případová studie usiluje o popis vztahů v jejich celistvosti, nezjednodušuje, ale zachycuje komplikovanost případu. Využívá při tom data z rozhovorů, z pozorování i data získaná studiem 46
dokumentů. Pro účely tohoto výzkumu využiji data získaná z hloubkových rozhovorů a pozorování. Případem pro mě bude organizace Dům na půl cesty. Designem výzkumu pro mě nebude pouze případová studie, budu zohledňovat také fakt, že jsem se rozhodla pro evaluaci, tedy zhodnocení daného programu. Vzhledem k tomu, že jsem se rozhodla zaměřit pouze na určitou část (doprovázení a vymezené oblasti sociálního fungování), bude se jednat o evaluaci dílčí.
5.3 VÝZKUMNÝ SOUBOR, JEDNOTKA ZKOUMÁNÍ A ZJIŠŤOVÁNÍ Jednotkou zkoumání jsou pomáhající pracovníci vybraného Domu na půl cesty, kteří intervenují směrem ke klientům. Jednotkou zjišťování jsou pomáhající pracovníci poskytující sociální službu dům na půl cesty v tomto zařízení a klienti, kteří službu využívají. V době realizace výzkumu pracovalo v zařízení pět pomáhajících pracovníků (vedoucí, dva sociální pracovníci, pracovník v sociálních službách, psycholog a správce objektu) a bydlelo zde celkem jedenáct klientů, z toho žili dva klienti dlouhodobě mimo zařízení. Pro výběr respondentů jsem využila metodu záměrného výběru, kdy jsem vybrala respondenty dle předem stanovených charakteristik. Vybírala jsem ty pracovníky, kteří intenzivně (každý den v pracovním týdnu) vstupují do kontaktu s klientem. Ve vybraném zařízení jsou to dva sociální pracovníci a pracovník v sociálních službách. Kritériem pro výběr klientů byla jejich délka pobytu v daném zařízení. Vybrala jsem klienty, kteří službu využívají minimálně 5 měsíců, těchto klientů bylo v zařízení celkem šest. Oslovila jsem všechny zmiňované respondenty9. Ochotni spolupracovat byli všichni vybraní pomáhající pracovníci i klienti. V průběhu sběru dat však nebylo možné provést rozhovor s pracovníkem v sociálních službách, proto jsem rozhovor realizovala pouze se dvěma sociálními pracovníky.
5.4 TECHNIKA A PRŮBĚH SBĚRU DAT Kvalitativní výzkum poskytuje rámec pro rozhovor, ve kterém mohou respondenti sdělovat své vlastní porozumění svými vlastními slovy (Žižlavský, 2004). Tento rámec koresponduje s cíli
9
Bližší charakteristika respondentů je uvedena v příloze č. 4
47
mého výzkumu, proto i já zvolím techniku rozhovoru, konkrétně „rozhovoru vedeného s pomocí obecného průvodce“ (Žižlavský, 2004, s. 120). Výzkumník v ní vede rozhovor pouze na základě seznamu témat, o kterých chce získat data. Otázky nemusí být pokládány ve stejném pořadí a stejným způsobem. Tato technika poskytuje možnost získat od respondentů velké množství informací a dává jim prostor sdělit, co oni sami považují za podstatné. Domnívám se, že tato technika je vhodná pro mnou zvolený výzkumný soubor. Mým původním záměrem bylo získat data od vybraných respondentů v prostředí Domu na půl cesty v průběhu měsíce dubna 2015 formou hloubkového rozhovoru, ze kterého pořídím zvukovou nahrávku. V průběhu sběru dat mi však bylo umožněno pobývat v Domě na půl cesty, pozorovat dění v DPC a být přítomná u rozhovorů a setkávání klientů s pracovníky. Této možnosti jsem ráda využila a k původně zamýšlené technice hloubkového rozhovoru jsem připojila techniku pozorování, která mi umožnila porovnávat informace sdělené jednotlivými respondenty s běžnou praxí DPC. Pozorování nestavím na rovinu rozhovoru, přikládám důraz sděleným informacím, některé informace od respondentů jsem však na základě pozorování přehodnotila, resp. pochopila jsem souvislosti a také jsem eliminovala některá zkreslení. Dle Hendla (2005, s. 191 ) rozhovorem získáváme informace o tom, „co je a co si o tom respondent myslí“, pozorováním se výzkumník snaží zjistit „co se skutečně děje“. Při pozorování jsem vystupovala v roli „pozorovatel jako účastník“, pozorovala jsem dění ve skupině, ale málo jsem se zúčastňovala skupinového dění (Hendl, 2005, s. 191).
5.5 METODA ZPRACOVÁNÍ DA T Získaná data budu třídit postupně v průběhu výzkumu a použiji při tom metodu transkripce. Hendl (2005, str. 208) transkripci definuje jako „proces převodu mluveného projevu z interwiew nebo skupinové diskuse do písemné podoby“. Přepíši doslovně celou nahrávku a následně ji budu analyzovat. Silverman (2005) doporučuje nevyčkávat na nasbírání všech požadovaných dat, ale začít v okamžiku, kdy máme k dispozici první rozhovor nebo záznam z pozorování. I já začnu s přepisy rozhovorů co nejdříve po získání první nahrávky.
5.6 ANALÝZA KVALITATIVNÍCH DAT „Analýza kvalitativních dat začíná jejich popisem a pokračuje interpretací.“ (Žižlavský, 2004, s. 121) Získaná data budu zpracovávat postupně. S jejich zpracováním začnu ve chvíli, kdy 48
uskutečním první rozhovor. Vzhledem k tomu, že data budu získávat od klientů i od pomáhajících pracovníků, rozliším tyto respondenty na dvě skupiny. Uvědomuji si, že získaná data jsou především subjektivním pohledem respondentů. Na výsledky výzkumu je tedy třeba takto nahlížet. Já se snažím o to, zhodnotit přínos doprovázení na vymezené oblasti sociálního fungování, zhodnotit práci pomáhajících pracovníků, podat informace o tom, jak dopad intervencí popisují pracovníci a jak klienti. Proto je, dle mého názoru, pro účely mého výzkumu právě tento subjektivní pohled žádoucí. Jakmile budu mít rozhovory převedeny do písemné podoby, začnu v nich hledat pravidelnosti a přistoupím k interpretaci sděleného. Využiji přitom nejprve metodu otevřeného kódování. Švaříček a Šeďová (2007) popisují tuto techniku jako nejjednodušší a zároveň účinný způsob počáteční analýzy dat. Při jejím užití je „text jako sekvence rozbit na jednotky, těmto jednotkám jsou přidělena jména a s takto označenými fragmenty textu potom výzkumník dále pracuje“(Švaříček, Šeďová, 2007, str. 211). Já budu při vytváření kategorií a přidělování jmen postupovat v souladu s položenými dílčími výzkumnými otázkami. Budu se snažit o to, aby názvy jednotlivých fragmentů korespondovaly s indikátory dílčích výzkumných otázek. Z těchto kategorií pak budu dále odvozovat subkategorie. Pro další zpracování dat použiji axiální kódování, kdy budu spojovat kategorie vytvořené v otevřeném kódování novým způsobem. Pomocí axiálního kódování se budu snažit vytvořit nová spojení mezi kategoriemi a subkategoriemi (Strauss, Corbinová, 1999). Mým cílem je strukturovat data tak, abych mohla na základě jejich popisu a propojení podat zprávu o výsledcích mého výzkumu. Uvědomuji si, že získaná data budou především subjektivní výpovědí jednotlivých respondentů. Nebude tedy jejich výroky zobecňovat, ale budu s nimi pracovat tak, že je přiřadím ke konkrétní osobě.
5.7 OPERACIONALIZACE Záměrem prováděného výzkumu je zjistit, jak intervence pomáhajících pracovníků poskytujících sociální službu dům na půl cesty ovlivnily sociální fungování klientů, kteří tuto službu využívají. Hlavní výzkumná otázka zní:
Jak intervence pomáhajících pracovníků v rámci poskytované služby dům na půl cesty ovlivnily sociální fungování klientů Domu na půl cesty podle klientů a pomáhajících pracovníků? 49
Operacionalizaci popisuje Žižlavský (2007) jako rozvinutí hlavní výzkumné otázky do několika dílčích výzkumných otázek, které jsou následně přeformulovány z jazyka teoretického do jazyka observačního tak, aby při jejich pokládání byly pro respondenty srozumitelné a pochopitelné.
Dílčí výzkumné otázky Jak jsem již naznačila ve shrnutí teoretické části diplomové práce, hlavní výzkumnou otázku rozložím do několika dílčích výzkumných otázek. Na základě takovéhoto zpřesnění budu hledat odpovědi na hlavní výzkumnou otázku. V teoretické části práce jsem vymezila oblasti, ve kterých potřebují klienti načerpat potřebné dovednosti, aby se dokázali uplatnit ve společnosti. Vymezení těchto oblastí mi nyní pomůže při formulaci dílčích výzkumných otázek. Jedná se o skutečnosti, které by měli klienti načerpat, aby byli schopni integrovat se do společnosti: 1.) naučit se efektivně komunikovat, 2.) zajistit svou existenci po materiální stránce a 3.) dokázat se orientovat v prostředí, ve kterém žijí. Dále jsem vybrala doprovázení jako intervenci, která je stěžejní pro dosahování cílů nejen v prostředí Domu na půl cesty (Gottwaldová, 2006, Šmýd a Malinková, 2008, Vávrová, 2012). Na základě tohoto zpřesnění formuluji následující dílčí výzkumné otázky: DVO 1: Jakých dovedností bylo dosaženo doprovázením v oblasti komunikace? (Indikátory: sebeprosazení, získání informací, navázání vztahu, sebeovládání, komunikační gramotnost, sebehodnocení) Dokázat komunikovat s lidmi ve svém okolí a reflektovat a přizpůsobovat svoji komunikaci různým situacím je základem pro úspěch v dalších oblastech života. Položením této otázky budu zjišťovat, zda-li doprovázení pomohlo klientům získat náhled na jejich zažité způsoby komunikace, pomohlo v uvědomění slabých a silných stránek a zda-li se klient naučil komunikovat v různých sociálních situacích s různými komunikačními partnery. DVO 2: Jakých dovedností bylo dosaženo doprovázením v oblasti zajištění vlastní existence po materiální stránce? (Indikátory: nalezení bydlení, získání pracovního poměru, kvalifikace a rekvalifikace, finance, vzdělání) 50
Tato otázka se dotazuje na dovednost klienta materiálně zabezpečit svou existenci. Položením této otázky chci zjistit, jak intervence pracovníků ovlivnily dovednosti klienta nalézt vhodné zaměstnání, uplatnit se na trhu práce, zajistit si udržitelné bydlení a jak ovlivnily jeho pohled na důležitost vzdělání. Jak mu celkově pomohly k tomu získat prostředky pro život vlastní legální prací. DVO 3: Jakých dovedností bylo dosaženo doprovázením v oblasti orientace v prostředí, ve kterém klient žije? (Indikátory: znalost právních norem, znalost systému zdravotního pojištění, systému sociálního zabezpečení, péče o domácnost, orientace na území místa, ve kterém klient žije) Touto otázkou se dotazuji na dovednosti, které klientovi umožňují orientovat se v prostředí, ve kterém žije. Orientaci jsem rozdělila na dvě oblasti. V prvním případě se jedná o zjištění skutečností, jak se klient dokáže orientovat na území místa, ve kterém se nachází a v jeho okolí. Druhá oblast se bude týkat orientace v normách a hodnotách společnosti, ve které klient žije (jaké je očekávané chování, jaká má práva a povinnosti, jaké nároky a kde může uplatňovat).
5.8 ETIKA VÝZKUMU A JEHO MOŽNÁ OMEZENÍ V rámci svého profesního etického kodexu sociálního pracovníka a respektu ke klientům a pomáhajícím pracovníkům se budu v roli výzkumníka snažit o to, aby byl výzkum proveden v souladu s etickými pravidly. Znamená to především informovat respondenty o účelu a průběhu výzkumu, zaručit respondentům anonymitu a respektovat jejich právo na nesdělení některých citlivých informací. Respondenti budou také seznámeni s výstupy výzkumu. Dále považuji za důležité zmínit, že mám osobní zkušenost se sociální prací ve vybraném Domě na půl cesty, v minulém roce jsem v něm také absolvovala odbornou stáž. Uvědomuji si, že na jedné straně je tato skutečnost výhodná s ohledem na teoretické a především praktické znalosti o zkoumané problematice, na straně druhé nahlížím na možné riziko jednostranného pohledu či zkreslení získaných informací mou osobou. Tuto skutečnost si uvědomuji a budu se snažit ji do práce zahrnout jako fakt, který je potřeba reflektovat. Dále vidím možná zkreslení výsledků výzkumu způsobená snahou respondentů splnit moje očekávání. Respondenti byli informováni o mé snaze zhodnotit vliv programu (vliv intervencí) a mohlo zde dojít k situaci, kdy chtěli pomáhající pracovníci svoji práci prezentovat co nejlépe a klienti se zase mohli snažit ukázat, že nabyli i takové dovednosti, které ve skutečnosti nemají. 51
EMPIRICKÁ ČÁST PRÁCE 6 ANALÝZA ZÍSKANÝCH DAT A JEJICH INTERPRETACE V této části práce budu analyzovat a interpretovat data získaná z rozhovorů s jednotlivými respondenty a z pozorování v průběhu výzkumného šetření. Přepsané informace z rozhovorů a z pozorování budu dělit na jednotky (slova, věty), jednotky pak rozřadím podle jejich významů do kategorií. Při rozdělení se budu snažit vycházet z indikátorů, které jsem si v rámci formulace jednotlivých dílčích výzkumných otázek stanovila. Následující část práce strukturuji dle položených výzkumných otázek. K jednotlivým dílčím výzkumným otázkám přiřadím získaná data a v závěru shrnu získané poznatky. Budu přitom pracovat s výpověďmi pomáhajících pracovníků a klientů, které doplním daty získanými z pozorování. Mým cílem je dát pracovníkům Domu na půl cesty zpětnou vazbu na efektivitu jejich práce. Proto budu analyzovat sdělení pracovníků a sdělení klientů, propojovat je a hledat společné i rozdílné prvky v získaných informacích. Záměrem této práce je evaluace programu dům na půl cesty realizovaného ve vybraném Domě na půl cesty. Snažím se o to, popsat, propojit a porozumět jevům, které se v rámci poskytování sociální služby objevují a dát pomáhajícím pracovníkům organizace doporučení, jak ve své práci dále postupovat, v jakých intervencích pokračovat, které změnit a které zcela vynechat. Ve všech mnou položených výzkumných otázkách se objevuje „doprovázení“ a „dovednost“, budu se tedy snažit propojit v jednotlivých interpretacích tyto pojmy. Popíši, jakých dovedností bylo dosaženo/nedosaženo a na základě jakých způsobů doprovázení.
V průběhu sběru dat ve vybraném Domě na půl cesty jsem vstupovala do přímého kontaktu s klienty, kteří byli ochotni poskytnout mi informace potřebné k zodpovězení výzkumných otázek. Hovořila jsem s nimi a pozorovala je v nejrůznějších situacích, které v Domě na půl cesty nastávaly, mj. také při jednáních s pomáhajícími pracovníky. Pozorovala jsem, jak se klienti vztahují k ostatním klientům i k pomáhajícím pracovníkům, slyšela jsem, jakým způsobem o nich hovoří. Klienti mi sdělovali také své osobní zkušenosti související se získáváním dovedností. Na úvod musím uvést, že při zjišťování odpovědí od respondentů jsem se snažila rozlišovat, které dovednosti klienti získali a posílili v Domě na půl cesty a se kterými do DPC „přišli“. V průběhu sběru dat jsem se klientů neustále dotazovala na způsob nabytí dané dovednosti. 52
Klienti měli tendenci sdělovat, že téměř vše již znali před vstupem do DPC, při bližším dotazování jsem však zaznamenala souvislosti mezi nabytím dané dovednosti a intervencí pomáhajícího pracovníka DPC. Ilustrující je např. následující výpověď respondenta R1, který na mou otázku: „Jak jste se to naučil? Kdo vás to naučil?“ sděluje: „…nikdo, sám….“ Při hlubším dotazování pokračuje: „….od nikoho, prostě od života…no ve škole nám to řekli a já jsem si to tak nějak ukládal do paměti, jo a potom jsem s tím neměl žádné problémy….pak jsem tady ty věci vyřizoval s paní sociální, telefonovali jsme tam spolu a tak…“ Z výše uvedené odpovědi jsem vyvodila, že klient v předchozím období svého života (před vstupem do DPC) načerpal určité informace, v DPC je pak mohl prakticky využít a doprovázení v podobě emoční opory ze strany pracovníka a nácvik této dovednosti mu pomohlo k tomu prakticky si situaci vyzkoušet a naučit se tak, jak ji řešit.
V následujících třech podkapitolách se budu věnovat analýze dat a jejich interpretaci, což povede k zodpovězení dílčích výzkumných otázek.
6.1 ZODPOVĚZENÍ DVO1: JAKÝCH DOVEDNOSTÍ BYLO DOSAŽENO DOPROVÁZENÍM V OBLASTI KOMUNIKACE Při analýze jsem postupovala tak, že jsem ze zjištěných informací vybírala data, která se objevovala ve výpovědích respondentů, rozřazovala jsem je pak podle významů, které jsem jim přidělila do kategorií, přitom jsem se opírala o indikátory, které jsem si v metodologické části práce stanovila. V průběhu analýzy dat jsem identifikovala několik oblastí souvisejících s komunikací klienta s lidmi ve svém okolí. Tyto jsem rozdělila do následujících kategorií. 6.1.1 Navázání vztahu V teoretické části práce jsem popisovala navázání vztahu mezi pracovníkem a klientem jako důležitý prvek, který ovlivňuje úspěšnost volené intervence. Také respondenti při sběru dat popisovali vztah jako důležitou součást vzájemné spolupráce. Rozhodla jsem se proto, věnovat se otázkám vzájemného vztahu klientů a pracovníků hned v úvodu, jelikož z výpovědí respondentů vyplynulo, že od navázání vztahu se odvíjí další oblasti úspěšné či neúspěšné spolupráce. Jsem si vědoma toho, že navázání vztahu jako bezpečného zázemí a předpokladu
53
úspěšných intervencí se prolíná všemi oblastmi, které jsem se v diplomové práci rozhodla zkoumat. Záměrně ho řadím sem, na první místo, do kapitoly o komunikaci. Ze zjištěných informací vyplynulo, že pro klienty není snadné vytvořit důvěrný vztah s pracovníky. V jejich výpovědích se objevuje v obecné rovině nedůvěra k lidem založená pravděpodobně na předchozích negativních zkušenostech v navazování vztahů s lidmi. Přes tato omezení dokáží klienti s pomáhajícími pracovníky vstupovat do kontaktu a pracovat společně s nimi na získávání dovedností potřebných pro samostatný život. Děje se tak na základě intervencí pracovníků směrem ke klientům, které jsou založeny na vstřícném a respektujícím přístupu. Pracovníci klientům na začátku pobytu předávají dostatečné informace o fungování Domu na půl cesty. „…a potom, když už jsme domluvení, že opravdu ten a ten den nastoupí, tak první, co se s ním dělá, tak je, že se s ním jakoby uzavírá smlouva a že se mu jakoby vysvětluje, co je tohleto za zařízení, jak to tady funguje….tak já čtu smlouvu a seznamuju ho s jednotlivými body a trochu k tomu přidávám vlastní komentář, jak to vlastně vypadá v praxi…ptám se ho, jestli je to jasný, občas tak jako zpětně, jestli tomu jakoby rozuměl, co říkám…jestli to říkám lidsky, aby si z toho taky něco vzal, jak to tady funguje…“ (SP2) Takováto opora z jejich strany pomáhá klientovi zorientovat se také ve vztazích s pracovníky i ostatními klienty. Klient R1 to potvrzuje výrokem: „…Tak poprvé, když jsem semka došel, tak to jsem byl takové malé telátko. Bylo mi 19 roků, přestal jsem dělat v práci, přišel jsem o zaměstnání…no a paní sociální mi vlastně řekla co a jak, jak to tady chodí, že tady mají jako tu farmu a že se mnou budou hledat práci…“ (R1) V souvislosti s navazováním vztahu s pracovníky se objevuje také téma přijetí klienta a doprovázení jako informační a emoční opora. „...tak mě to tady všechno ukázala a řekla, že za ní můžu přijít, když budu něco potřebovat, jako hledat práci a tak nebo jen tak…“ (R5) Klienti jsou pak od počátku informováni o tom, že pracovníci jsou jim k dispozici. Klienti s pracovníky spolupracují, zjišťují od nich informace, aktivně je vyhledávají. Naučili se s nimi komunikovat tak, aby od nich získali potřebné informace. Zároveň jsem však zaznamenala jistá omezení, která klientům brání v aktivním vyhledávání pracovníků. Zmiňují, že na ně pracovníci nemají čas, mnohdy jsou klienti přesvědčeni o tom, že musí plnit očekávání pracovníků, hovoří o nedostatečné angažovanosti pracovníků a malé míře autentičnosti. Výše zmíněná zjištění ilustrují následující tvrzení klientů. 54
„…ale, když jsem jí to neřek, že mám třeba nějakej průser, tak ona to věděla, prostě poznala všechno, přišla za mnou….a já jsem jí to řek, když se zeptala…., tý jsem věřil a přišel jsem a fakt jsem jí to řek, nebyl s tím problém….(Takto hovoří R3 o komunikaci s pracovnicí z jiného Domu na půl cesty, ve kterém žil před nástupem do zkoumaného Domu na půl cesty)….tady, když to řeknu, tak jdu zpátky do léčebny a já nechcu zpátky do léčebny, takže si nezahraju nebo jí to neřeknu…nevěřím jí…“ (R3) „…musela bych vědět, že ten člověk fakt chce, že on musí chtít, neposlala bych ho tam z donucení…poslala bych ho někam, kde by na něho měli prakticky víc času, neposlala bych ho zpátky sem….on potřebuje někoho, kdo ho v tom životě nějak podrží, kdo je prostě s ním…“ (R4) „…jako jo, pomůžou, ale neříkám jim, jak mi je, v tom nepomůžou…“ (R6) „…já tam skoro ani nechodím (pozn. za sociálními pracovnicemi)….no, je tam nával….“ (R1) „…Pomoc je to, když prostě potřebujete, já nevím, když máte třeba, já nevím, když jste třeba úplně na dně a potřebujete si s někým hodně povykládat…a že třeba potřebuju třeba od paní sociální, aby mě s něčím pomohla a ona mě třeba řekne, že mám přijít třeba za dvě hodiny, že tam řeší nějakou blbost, tak já jí říkám, to já jdu třeba se psama, a ona, že psi počkají, tak to já už třeba nepřijdu….“(R2) Z výše popsaného vyplývá, že nedostatek prostoru, který na klienty pomáhající pracovníci mají, neumožňuje klientům hlouběji porozumět svým zažitým způsobům chování a vztahování se k druhým lidem. Někteří klienti tak upouštějí od svých požadavků, upozadí své potřeby, jiní zkoušejí určité situace řešit bez asistence pomáhajících pracovníků. V souvislosti s navazováním vztahu mezi klienty a pracovníky, považuji za důležité doplnit, jak svoji roli vnímají samotní pracovníci. Pomáhající pracovníci sami sebe popisují jako často jediné blízké osoby klientů a věří, že k nim klienti mají důvěru. „…takže nějakým způsobem jsme tady ti průvodci a možná někdy nahrazujem tu rodinu jim, že jsme ty nejbližší osoby, na které se mohou obrátit…“ (SP2) „…berou mě jako sociálního pracovníka a berou mě i tak jako člověka, teda aspoň doufám, ke kterému mají nějakou důvěru a vědí, že když něco potřebují, budou mít nějaký problém, tak můžou přijít a vědí, že je z té kanceláře nevyhodíme….“(SP1) Pracovníci považují vzájemný vztah s klienty za dostačující k tomu, aby byly jejich intervence účinné. V tomto nalézám rozpor mezi pohledem klientů a pracovníků a domnívám se, že je potřeba intenzivněji s klientem budovat vztah, zajistit bezpečný prostor pro konzultace a celkově bezpečné prostředí, ve kterém bude respektováno právo na soukromí každého klienta. 55
6.1.2 Vztahy s ostatními obyvateli DPC – řešení konfliktních situací Pro klienty je náročné adaptovat se v novém prostředí a navazovat vztahy s ostatními obyvateli DPC. Patrná je touha po blízké osobě, po trvalém přátelství, partnerském vztahu, což se v prostředí DPC nenaplňuje. Klienti v DPC nenavazují přátelství, jejich vztahy jsou povrchní, učí se zde spíše spoléhat sami na sebe. K takovémuto způsobu žití v DPC dospívají na základě osobní zkušenosti s ostatními klienty nebo na základě informací získaných od pomáhajících pracovníků. „…tady už nepočítám vůbec s ničím, protože tady jsou takový prasata, že to není možný…tady všichni toho naslibujou, že to je hrozný a já už s ničím nepočítám, vždycky se spolíhám sama na sebe……. jako jo, paní sociální mě pomohla najít práci nebo mě pomohla s bankou, to neříkám, že ne, to mě pomohla…“ (R2)
Vypozorovala jsem, že někteří klienti od pomáhajících pracovníků očekávají podporu při řešení některých konfliktních situací, které vznikají při komunikaci s ostatními klienty. Chodí si za nimi do kanceláře stěžovat na chování jiných klientů, žádají je o vyřešení konfliktní situace. Pracovníci v těchto případech fungují jako mediátoři sporu, klienta vyslechnou a pomáhají mu hledat konstruktivní řešení, zrealizují také společné setkání klientů, kteří mezi sebou řeší nějaký spor a snaží se s nimi spor konstruktivně vyřešit. Klienti s pracovníky nalézají možná řešení, prakticky je uplatňují a získávají tak dovednost, jak je možné konfliktní situace zvládat. K tomu také přispívá reflektování chování klientů pomáhajícím pracovníkem. 6.1.3 Komunikace s institucemi Doprovázení v kombinaci s nácvikem dovedností podporuje klientovy kompetence komunikovat s institucemi, získat potřebné informace a vyřídit si potřebné záležitosti. Klient se opakovaně dostává do situací, které si za asistence pomáhajícího pracovníka prakticky zkouší, získává od něj informace, jak se zachovat a také mu pracovník poskytuje zpětnou vazbu. „…no, my jsme jim nápomocni, jsme průvodci v tom, aby si uvědomili, jak to potom v tom životě funguje…“ (SP2) Tento postup jsem zaznamenala při telefonické komunikaci klienta se zaměstnavatelem v situaci, kdy klient získal novou pro něj výhodnější a zajímavější pracovní nabídku a se stávajícím zaměstnavatelem řešil ukončení pracovního poměru. Sociální pracovnice mu poskytla 56
informace o jeho právech a povinnostech vůči zaměstnavateli. Sepsali společně výpověď, kterou klient odeslal e-mailem a následně v písemné podobě zaměstnavateli a zaměstnavateli poté tuto informaci zatelefonoval. Byla jsem u telefonátu přítomná a viděla jsem, jak klient uplatňuje poznatky získané od sociální pracovnice přímo v praxi. V případě, že si nebyl jistý, zadrhl se, nepokračoval v hovoru, sociální pracovnice mu napověděla nebo ukázala na text ve výpovědi, na který se klient odkazoval, poskytla mu tak informaci a emoční oporu. Výsledkem pak byla taková komunikace se zaměstnavatelem, která vedla k požadovanému výsledku. Po ukončení hovoru pak klient společně se sociální pracovnicí reflektoval proběhlou situaci. (R5, SP1) 6.1.4 Pravidla společného soužití a jejich plnění To jsou témata, která respondenti často zmiňují a jsou to také častá témata, která s pomáhajícími pracovníky řeší. V DPC se zcela nedaří nastavit pravidla soužití tak, aby vyhovovala každému ubytovanému klientovi. Někteří klienti se chovají neohleduplně, nerespektují soukromí ostatních, upřednostňují svoje potřeby a nezohledňují přitom zájmy ostatních, narušují tak společné soužití. Obrátí-li se klient na pomáhajícího pracovníka, ten jej v první fázi odkazuje na osobní řešení konfliktů s tím, že klienta vyslechne a může mu dát doporučení, jak situaci řešit. V případě, že klient neuspěje, vstupují do komunikace jako třetí osoba – mediátor sporu. Klient se tím učí, jak může v budoucnu spor řešit, jakou strategii zvolit. Např. R2 nalezl strategii, jak konfliktní situace s ostatními klienty řešit. Opakovaně se snažil domluvit s jiným klientem, který od něj žádal jídlo v situaci, kdy neměl peníze s příslibem, že jakmile peníze získá, jídlo respondentovi R1 zaplatí. Opakovaně však nedodržel to, na čem se domluvili. Po několika pokusech, které R2 konzultoval s pracovníky DPC, kteří mu poskytli doporučení a svůj náhled na respondentem popsanou komunikaci, se R1 rozhodl klientovi dále jídlo „neprodávat“. Výše popsaný proces popisuje následující výpověď R2: „…protože tady všichni naslibujou, třeba tady někomu prodám maso nebo tak a nedočkám se těch peněz…tady jsem třeba jednomu klientovi prodala maso, který jsem si koupila za 75 korun…ale my si pro to musíme jít, nás to stojí úsilí a on je třeba línej jít do města…a on viděl, že to jídlo máme v mražáku a zeptal se, jestli si ho může vzít. A já říkám, že jedině mu ho prodám za tu cenu, co jsem ho koupila. On řekl dobře, ale musíš počkat, až dostanu peníze, tak jsem řekla fajn a od neděle jsem je neviděla……no, jako paní sociální jsem to už řekla, už jsme o tom mluvili…no, tak promluví si s ním ….mě řekne, že mám spoléhat sama na sebe a nedávat 57
ostatním….. řekla jsem mu, že mu příště už nic neprodám, že to dělá pořád, třeba Markovi už dluží přes dva a půl tisíce…“ 6.1.5 Vztahy jako (ne)bezpečné zázemí Klienti do DPC přicházejí s určitými očekáváními. Jak jsem uvedla výše, očekávají především, že získají materiální zázemí v podobě poskytnutého ubytování a že se budou učit, jak žít samostatně. Při rozhovorech mi sdělovali, že by si přáli, aby s nimi pracovníci jednali jako partneři, aby se jim snažili porozumět a nehodnotili je. Nikdo z nich však s pracovníky otevřeně nehovořil o této potřebě, v pozadí vystupuje představa o tom, že takovéto věci sdělovat nemusí, že lidé, se kterými se setkávají, by je měli nějakým způsobem identifikovat. „…já myslím, že paní sociální je chytrá ženská a měla by to poznat…“ (R4) „…já jim to neříkám, oni by to měli přece vědět, od toho jsou tady…“(R6) Z výše uvedeného vyvozuji, že klienti během svého života, a nepomohly k tomu ani intervence pracovníků DPC, nezískali potřebné dovednosti k tomu, aby dokázali ostatním lidem otevřeně sdělovat svoje požadavky. Očekávají iniciativu na straně druhých. 6.1.6 Komunikační strategie Pomáhající pracovníci sdělují, že svou roli při práci s klientem vidí v tom, že mu pomáhají, aby dokázal získat informace a „vykomunikovat si“, co potřebuje. Jsou tu od toho, aby mu dali informaci a doprovodili ho. „…že jim poradíme, ukážeme jim tu cestu….nahodíme jim ty nápady, jak se co dělá….“ (SP2) Vypozorovala jsem také, že pracovníci vymýšlejí společně s klientem strategie a plány, jak daného cíle dosáhnout. Byla jsem svědkem situace, kdy SP2 společně s R5 řešili, jak získat zpět průkazku na autobus, kterou R5 ztratil. Pomáhající pracovník doporučil klientovi dohledat si informace na internetu a umožnil klientovi využít služební počítač. Společně pak hledali kontakt na osobu, která průkazku našla, aby se s ní mohl klient opakovaně zkontaktovat a průkazku si převzít. První schůzka se neuskutečnila, jelikož na ni dotyčná osoba nedorazila. Pracovník dával klientovi praktické informace, jak je možné dohledat kontakty na dané osoby, pomáhal mu sestavit scénář rozhovoru, byl přítomen u telefonátu klienta a byl připraven reagovat, pokud by klient potřeboval podpořit v situaci, kdy by nevěděl, jak v hovoru pokračovat. Klientovi se tímto
58
způsobem podařilo získat telefonní kontakt na osobu, která průkazku nalezla. R1 následně s SP2 telefonovali dané osobě a R1 si s ní domluvil, jakým způsobem si průkazku předají. 6.1.7 Sebeovládání Někteří klienti při rozhovorech sdělovali, že dříve nebyli schopni se v některých interakcích s ostatními klienty ovládnout a reagovali impulzivně. „…minule jsem se zamkla v pokoji, nechala jsem klíč v zámku, aji koupelku jsem zamkla a nechtěla jsem nikoho pustit dovnitř…byly tam obě sociální, řekly mi, co si o tom myslí…ať se chovám podle svýho rozumu…pak jsem pustila oknem Josefa a on jim otevřel…“ (R5) Při pozorování klientů v interakcích s pracovníky a s ostatními klienty to však nebylo patrné v takové intenzitě. Ze sdělení pro mě vyplynulo, že klienti získali náhled na to, co je okolím považováno za přiměřenou a nepřiměřenou reakci a snaží se svoji komunikaci tomuto přizpůsobovat, což jsem popisovala výše v textu při zmínce o verbální agresivitě jednoho z klientů. Od pomáhajících pracovníků získávají zpětnou vazbu, která jim zprostředkovává náhled na jejich komunikaci, a tím získávají prostor k tomu ji měnit. Do jisté míry se jim tedy daří získat dovednosti, které jim v komunikaci s okolím pomáhají. Omezujícím se jeví nedostatek prostoru, který by byl věnovaný rozpoznávání a pojmenovávání komunikačních strategií klientů. Pracovníci pojmenují, jaké chování je vhodné, dále se však nevěnuje pozornost tomu, jak vhodného chování dosáhnout. 6.1.8 Kooperace ve skupině Klienti se v interakcích s pracovníky, ostatními klienty a dalšími osobami, se kterými přicházejí do kontaktu, učí, jak nejrůznější situace zvládat. K tomuto účelu slouží i skupinová setkání klientů a pracovníků, která jsou v DPC realizována. Tato setkání vytváří pro klienty prostor, ve kterém mohou otevírat témata, která potřebují řešit, většinou se diskutuje o tématech týkajících se společného soužití a vztahů ve skupině. Pracovníci zde zastávají roli koordinátora skupinové diskuse a pomocníka, který klienty vede k nalezení konstruktivního řešení při uplatnění efektivních komunikačních strategií. Klienti tato setkání popisují jako přínosná (R4), očekávají však od pracovníků, aby do nich více zasahovali, zprostředkovávali jasnější náhled na chování jednotlivých klientů (R4) a aby se tato setkání realizovala častěji (R1).
59
„…no, ono se tu dříve dělaly kolečka…to prostě sedí klienti se zaměstnancama a domlouvá se, co se vlastně bude dělat, co se vám líbí a nelíbí, co chcete…“ (R1) „…ale třeba tady dělaj kolečko jednou za měsíc nebo takhle, ale ty lidi tady jsou strašně nevychovaný, prostě nevím…já vím, že si tady každej něco zažil, ale musijou mít trošku chování nebo takhle, nemůžou jen mluvit jenom oni, musijou taky vyslechnout někoho jinýho, že jo…oni (pozn. pomáhající pracovníci) se na ty klienty někdy jen dívajou a kroutijou hlavou, ale co z toho, mají prostě říct, to se nedělá, chovej se jako dospělej chlap…(R4) Byla jsem přítomná na tomto skupinovém setkání v roli pozorovatele. Z pozorování bylo patrné, že se pracovníci snaží usměrňovat diskusi tak, aby každý z klientů získal prostor k tomu vyjádřit, co potřebuje a reflektoval komunikaci jednotlivých klientů. Pozorovala jsem, že klienti, kteří jsou v DPC ubytovaní déle než půl roku, byli např. při předávání slova, vyjadřování svého názoru, celkového zapojení se do diskuse vůči ostatním účastníkům ohleduplnější a zároveň jejich komunikace byla konstruktivnější, směrovala k určitému cíli. Z pozorování jsem vyvodila souvislost mezi délkou pobytu jednotlivých klientů a jejich schopností reflektovat svoji komunikaci a asertivně se prosazovat. Sami klienti potvrzují, že pracovníky vyhledávají, aby jim předali své zkušenosti, jak situaci řešit a aby jim zprostředkovali náhled na jejich komunikaci. „….zeptám se jí, jak by to třeba dělala ona…“ (R4) „…tak, když úplně nevím, tak jdu za nima, aby mi řekli, jak to dělají oni…“ (R6) „…nevím, asi bych někdy chtěl vědět, jestli to dělám správně, aby mi někdo řekl, jo, to je dobrý nebo to fakt ne…oni mi to někdy říkají, třeba, že třeba, že mám být slušnej…“ (R5) 6.1.9 Dílčí závěr (DVO1) Analýzou získaných dat a jejich interpretací jsem dospěla k následujícím zjištěním. Klienti učinili posun v reflektování svojí komunikace. Zjistila jsem, že pomáhající pracovníci s klienty sice systematicky a cíleně nepracují na hledání příčin, které pozitivně či negativně ovlivňují klientovu komunikaci, jsou však schopni reflektovat klientovu komunikaci a dávat klientovi zpětnou vazbu v situacích, které subjektivně vyhodnotí jako vhodné pro poskytnutí zpětné vazby. V tomto případě volí způsob pochvaly, ujištění klienta, že reagoval žádoucím způsobem nebo pojmenování nežádoucího jednání a doporučení jiného způsobu komunikace. Tato intervence klientovi umožňuje nahlédnout na svoji komunikaci a přizpůsobovat ji dle potřeby různým situacím. Klienti se tak učí, co se od nich očekává. 60
Klienti mají dále možnost řešit za asistence pracovníka svoje požadavky či konflikty s ostatními klienty. Pracovník vystupuje v roli mediátora a pomáhá nalézt konstruktivní řešení. Klienti tak získávají dovednost, jak v konfliktních situacích asertivně komunikovat, jak se vztahovat k ostatním lidem, kdy je potřeba naslouchat druhé straně, kdy je potřeba argumentovat a vyjednávat. Získávání těchto dovedností však komplikuje pro klienty nedostatečně bezpečný vztah navázaný s pracovníky. Většina dotazovaných klientů hovořila o nedůvěře k pracovníkům v této oblasti. V souvislosti s navazováním vztahů vystupuje u mnoha klientů touha po nalezení blízkého člověka a opakovaně zažívané zklamání ze vztahů s lidmi (klienti hovoří především o ostatních ubytovaných klientech). Nezaznamenala jsem v průběhu výzkumu intervenci pracovníků, která by byla přímo zacílena na potřebu klientů hlouběji porozumět svému vztahování k ostatním lidem a komunikaci s nimi. Klienti se cítí více kompetentní komunikovat v nejrůznějších situacích (většinou při úředních jednáních), zaznamenávají posuny od doby nástupu do DPC. V některých případech zmiňují obavy z komunikace, které jim pomáhají zvládat pracovníci tím, že jsou jim na blízku, dávají jim informace a doporučení a jsou při komunikaci přítomní (např. při telefonování). Téměř všichni klienti zmiňují výrazný podíl pomáhajících pracovníků, kteří jim umožnili různé situace prakticky zkoušet a zprostředkovávali jim náhled na jejich jednání. Hovoří především o tom, že jsou nyní schopni vyřídit si potřebné záležitosti při jednání na úřadech, k čemuž jim dopomohli pracovníci tím, že jim předali informace, mohli si s nimi prakticky nacvičovat, jak situaci řešit, v některých případech je i fyzicky doprovodili na příslušné místo a výrazně reflektují jejich komunikaci. Ze zjištěných informací vyvozuji, že posun v komunikaci klienti učinili. Dále jsem zjistila, že pozornost pomáhajících pracovníků je věnována především nácviku komunikace s budoucími zaměstnavateli, úřady a institucemi. Intervence vedené směrem k porozumění vnitřním procesům klientů, které ovlivňují vztahy s ostatními lidmi, jsem zaznamenala jen ve velmi okrajové míře. Skutečnost, že klienti získávají od pracovníků zpětnou vazbu týkající se jejich komunikace s ostatními lidmi, je posunuje k samostatnosti. Získávají především dovednosti v oblasti komunikace s úředníky a budoucími zaměstnavateli. Zaznamenala jsem, že není věnován dostatečný prostor jiným typům komunikace (s vrstevníky, navazování partnerských vztahů), což je dle mého pozorování způsobeno omezenými možnostmi navázat důvěrný vztah s pracovníky, který by klientům umožňoval s pracovníky o těchto tématech hovořit. 61
6.2 ZODPOVĚZENÍ DVO2: JAKÝCH DOVEDNOSTÍ BYLO DOSAŽENO DOPROVÁZENÍM V OBLASTI ZAJIŠTĚNÍ VLASTNÍ EXISTENCE PO MATERIÁLNÍ STRÁNCE Podporu klienta v zajištění vlastní existence po materiální stránce popisují pomáhající pracovníci jako stěžejní náplň své práce. „…tak máme tam třeba v tom individuálním plánu hned první bod nalézt práci nebo nalézt zaměstnání na hlavní pracovní poměr…“ (SP1) Také z toho, jak jednotlivé intervence popisují klienti je patrné, že získání zaměstnání, finančního příjmu a následného bydlení jsou hlavní oblasti, na které je práce pomáhajících pracovníků zacílena. „…tak naučit se hospodařit pořádně, jakože to mi ještě pořádně nejde. Chtěl bych si srovnat ty moje dluhy, získat práci a vydržet v ní stabilně, ne, že dělám furt na černo, to je takový na prd…“ (R3) „…pomáhají nám třeba hledat práci, bydlení…“ (R6) „…ten sen je jakože je být samostatná, udržet si práci, protože pro mě je problém si prostě udržet práci...“ (R4) „…tak mi s tím pomůžou sociální pracovnice, i s tou prací, pomůžou mi hledat nějakej podnájem, tam voni pomáhaj takhle se vším..“ (R5) Pro získání samostatnosti je dle pomáhajících pracovníků i klientů důležité si nejprve najít zaměstnání. V tom se obě skupiny respondentů shodují. Při dotazování jsem se zaměřovala také na zmapování toho, do jaké míry je pohled klientů na důležitost vzdělání a zaměstnání ovlivněn pohledem pracovníků a mnou jako výzkumníkem. Z výpovědí respondentů je patrné, že si klienti opravdu uvědomují důležitost získání stálého pracovního místa, které je náležitě finančně ohodnoceno, dávají ho také do souvislosti s udržením bydlení. „…teďka dělám jako momentálně v DHLku přes agenturu, jakože žádný zázrak to není…ale člověk si nemůže moc vybírat v této době, buď ber nebo nech být, tam čeká třeba dalších osm lidí na tu pozici a já jsem rád, že tu práci mám, že mám peníze na nájem a na jídlo….“ (R1) Někteří se během svého života dostali do situace, kdy o zaměstnání přišli a ztratili tak také střechu nad hlavou.
62
„…no, nám už se to jednou stalo (pozn., ztratili bydlení), protože paní domácí se nasrala, že Petr nechce platit nájem, ale to bylo taky kvůli Petrovi, že neměl žádnou pořádnou práci a všechno jsem musela táhnout já...“ (R2) 6.2.1 Nalezení a udržení zaměstnání Klientů jsem se v průběhu výzkumu ptala, co od pobytu v DPC očekávají. Polovina z nich uvedla na prvním místě, že chtějí být samostatní, což pro mnoho z nich znamená, že si v první řadě dokáží najít stálé zaměstnání, které jim zajistí finanční příjem, ze kterého budou schopní uhradit především nájemné. Jak už jsem uvedla výše v textu, je možné, že jsou klienti ovlivněni očekáváními pomáhajících pracovníků, jejichž intervence jsou zacíleny především na získání dovedností v těchto oblastech. Výsledek mohl být zkreslen také mnou jako osobou výzkumníka, kdy respondenti mohli volit takové odpovědi, o nichž předpokládali, že je chci slyšet. Z odpovědí respondentů vyplývá, že se v DPC naučili, jak zaměstnání hledat a že zde získali reálný náhled na to, jaké šance při hledání zaměstnání mají. „… V tom individuálním plánu je přímo napsáno, jakým způsobem to udělám, co pro to potřebuju a tak dál. Takže tam je třeba budu hledat práci na internetu nebo na nástěnce Domu na půl cesty, poté tedy kontaktuju nebo jdu za sociálním pracovníkem, tak je k dispozici ten služební telefon, zavolá si tam, pošle životopis a tak dál a my jsme u toho… nebo, co se týká té práce, tak máme tady i na nástěnce nabídky z Úřadu práce vyvěšené. Ten klient si vybere, přijde za námi do kanceláře, tam máme k dispozici služební telefon a on si obvolá ty práce. Pomůžeme mu samozřejmě sepsat i ten životopis, máme na tu na to takovou šablonu, ale co se třeba týká toho pracovního pohovoru a tak dál, tak ten teda absolvuje sám. Pokud si on třeba vyžádá, že by potřeboval doprovod, tu pomoc, tak neodmítneme. Říkám, je to individuální. Každý ten klient je jiný.“ (SP1) „…Vezmu si telefon, slušně se představím. Zeptám se, jestli tam někoho přibíraj na takovou a makovou pozici, že bysem se chtěl ucházet. Jasně není problém, pošlete životopis a my se vám ozveme a buď se ozvou a nebo se vykašlou…no jo, člověk si udělá takovou tu fantastickou iluzi, že někam nastoupí konečně do nějaké práce a on se vám nikdo neozve, takže raději posílat víc těch životopisů, víc těch žádostí než třeba čekat na jednoho zaměstnavatele, který se vám neozve…“ (R1) Z výše uvedeného vyplývá, že pomáhající pracovníci poskytují klientovi informační i emoční oporu a zprostředkovávají mu náhled na jeho situaci. Při učení se, jak si najít práci poskytují 63
klientům také materiální oporu v podobě možnosti využít služební telefon, počítač, přístup k internetu, vytištění žádosti o zaměstnání, životopisu apod. Většina klientů je dříve či později schopná si nějakou práci najít a udržet, získala pracovní návyky. „…Někdo si myslí, že návyk pracovní je to, že musí chodit do práce. To je špatná odpověď. Návyk práce je už třeba to, že vezmete klávesnicu a utřete z toho prach. To je návyk práce….“ (R1) „…no, tak já chodím do práce, takže já si tu práci udržím, protože já tu práci mám ráda…“ (R2) Intervence pomáhajících pracovníků jsou zacíleny na nalezení zaměstnání. Třetina klientů sděluje, že s nimi nikdo z pracovníků nepracuje na tom, jak si práci udržet. Dostávají informace, jak si najít práci, nezohledňují se však překážky na straně klienta, které bezproblémovému fungování v pracovním procesu brání. Ilustrující je výpověď jednoho z respondentů. „…Nevím, prostě já tam dlouho nevydržím. Já třeba mám hodně příležitostí mít práci nebo takhlenc, já tam prostě asi nemám takovou tu pevnou vůli, ale jak na co, ale to je moje chyba, že nevydržím v té práci…jako voni mě třeba daj rady nebo takhlenc, ale prostě nijak mě to neinspiruje nebo prostě nějak mi to furt, nevím, jako poradijou mě, ale prostě to furt není to pravý, no…“ (R5) Tito klienti uvádějí, že by potřebovali od pracovníků, aby jim pomohli více prozkoumat a pochopit jejich vnitřní bariéry a limity, které udržení práce ovlivňují. Z uvedeného vyvozuji, že na základě intervencí pomáhajících pracovníků klienti nezískávají dovednost, jak si práci udržet. 6.2.2 Studium a rekvalifikace Klienti si uvědomují důležitost vzdělání. Mnohdy však pracují v oborech, které nevystudovali a nutnost vydělávat peníze na živobytí jim znemožňuje vrátit se k práci ve svém oboru. „…no, mohl bych se vrátit do toho oboru, ale k tomu potřebuju certifikát, ale já ho nemám ten certifikát, protože se začaly dávat teprve před dvěma rokama a já jsem studoval dřív…kdybych si ho chtěl dodělat, tak to máte zase další tři měsíce v trapu, budete muset jít na praxi….kdybych se chtěl vrátit do toho oboru, tak už vlastně na to nemám ani čas…“ (R1) Pracovníci klienty aktivně podporují ve zvyšování kvalifikace. Společně s klienty vyhledávají nejrůznější rekvalifikační kurzy realizované Úřadem práce a nabízejí je především nezaměstnaným klientům. Hovoří s nimi o souvislostech mezi vzděláním a šancí nalézt zaměstnání. Zprostředkovávají jim své osobní zkušenosti s hledáním zaměstnání v souvislosti s dosaženým vzděláním. 64
„…tak říkáme jim, že to není lehký najít si práci, že je důležitý mít nějaký výuční list aspoň, aby měli větší šance zaměstnání najít….že i nám trvalo, něž jsme práci našli…“ (SP1) Motivují studující klienty k docházce do školy a k plnění studijních povinností. „…no, je to těžký, oni přijdou sem a jsou tu najednou sami za sebe, ale musíte jim ze začátku pořád říkat, že je důležitý chodit do školy, pravidelně do práce a tak…“ (SP2) Vyskytnou-li se překážky, které docházce do školy brání, hledají společně s klientem řešení. Já jsem byla v průběhu výzkumu svědkem situace, kdy klient (R5) ztratil průkazku na autobus a proto do školy přestal dojíždět. Sociální pracovník s ním tuto situaci řešil tak, že mu v první fázi doporučil do školy zatelefonovat a omluvit se, následně hledal s klientem řešení, jak získat průkazku zpět nebo jak získat finanční prostředky na zakoupení nové průkazky. 6.2.3 Nalezení bydlení Klienti získali informace o tom, jak hledat bydlení, aktivně to zkoušejí, ale při hledání je omezuje nejistota stálého příjmu, jejich životní historie, nedostatečné zázemí v podobě absentující nebo nefunkční rodiny, která by pro ně mohla představovat oporu v případě, že by se dostali do finanční krize. „…ale furt je tam něco, že když třeba potřebujete peníze, že se zeptá rodičů, jestli mu třeba nepučijou nebo když jsou ve svým bytu a ztratí práci, tak je automatický, že jdou za rodičema, že je tam vezmou. Já, když vlastně pudu do práce, nebo když budu mít svůj byt, přijdu o práci, přijdu o byt, tak vlastně nemám kam jít, mám jenom kamarády…“ (R4) Hovořila jsem také s klienty, kteří jsou v DPC ubytovaní opakovaně (R1, R2). Vrátili se sem po neúspěšném pokusu o samostatné bydlení nebo přišli do DPC z jiného zařízení podobného typu. Tito klienti dávají hodně do souvislosti bydlení s udržením zaměstnání a zmiňují také, že k nalezení vhodného bydlení potřebují dostatek času. „…ale s těma podnájmama je to čím víc tím víc a víc těžší, protože ti majitelé si dělají takové nároky, že je vlastně nereálné si něco hned najít…hledám přes internet hlavně, ale ono jsou to všechno realitky, tam se zbytečně rvou peníze do chřtánu, protože jsou to hodně velké palby, musíte zaplatit kauce, nájmy dopředu, provizi realitní kanceláři za zprostředkování a tak dále…ono je to nereálný, když si člověk vydělá 8 tisíc za měsíc, tak si nemůže dovolit přece bydlení hnedka…“ (R1) Motivací k hledání bydlení je u některých klientů také nespokojenost s pobytem v DPC, což však s intervencemi pracovníků nemá přímou souvislost, ale považuji to za zajímavé zjištění. 65
„…No, sháním bydlení, kde budeme mít klid a nebude nás furt někdo budit, jako tady se nedá pomalu ani spat…“ (R2) Všichni respondenti (R1-6, S1-2) shodně popisují poskytnutí materiálního zázemí v podobě poskytnutého bydlení, vybaveného pokoje, možnosti využívat PC s přístupem na internet a služební telefon jako základ podpory, který jim pomáhá v tom, zorientovat se ve svém životě, získat stabilitu, neskončit na ulici a najít tak snáze následné dlouhodobější bydlení. „….ten klient za námi přijde do kanceláře, my tu máme služební telefon a on si obvolá ty práce…“ (SP1) „…tak, mám kde bydlet, nejsem na ulici, kdybych neměl tady to bydlení, tak nevím, co bych dělal, asi bych byl na ulici, nevím, asi bych neměl žádný peníze, nechytil bych práci…“ (R6) 6.2.4 Pohledávky Finanční nezávislost některých klientů DPC (R1,R2, R3) omezují pohledávky. Nejrůznějšími půjčkami řešili nedostatečný příjem a dostali se tak do situace, kdy většinu svého finančního příjmu vydávají na splácení dluhů. Sociální pracovníci nabízejí klientům možnosti, jak finanční situaci řešit (sestavují s nimi plán, jak si odkládat peníze, doprovázejí je při komunikaci s věřiteli při stanovování splátkového kalendáře), zároveň však uplatňují spíše dohled (kontrolují klienty, zda-li dlužnou částku uhradili). Což z mého pohledu pozorovatele klienty sice chrání před dalšími riziky spojenými s neplacením, ale pracovníci tím na klienta nepřenáší zodpovědnost za své vlastní jednání. Při uplatnění kontroly a dohledu se nejedná o doprovázení v tom smyslu, jak ho popisuje Úlehla (2007), tedy o vyžádanou spolupráci pracovníka s klientem. Klienti tuto pomoc popisují spíše jako nevyžádané starání se. „…třeba nesnáším, když mě do něčeho tlačí, když mám splácet třeba nějaký dluhy a vím o tom, tak mi to nemusí říkat třicetkrát…to mě prostě vytáčí takovýhle věci, furt ať jim donesu potvrzení a řeknu jo a budu ticho a mávnu nad tím rukou…“ (R3) Další klienti hovoří o tom, že jim naopak pomáhají informace získané od pracovníků a fakt, že s nimi hledají možnosti, jak vytvořit splátkový kalendář a před dluhy tzv. „neutíkat“, ale najít cestu, jak je splácet. „…no, s čím jsem potřeboval pomoct, tak s těma osobníma věcma…třeba vyřešit nějakej určitej dluh…to jsem nevěděl, jak udělat a paní sociální mi s tím pomohla…tak vlastně, abych se nemusel dostávat do větších tísňových situací, třeba že se dá udělat splátkový kalendář…ona mi 66
dá telefon, ať si tam zatelefonuju a domluvím se na nějakým splátkovým kalendáři, když to nejde, tak tam napíšeme mejl…“ (R1) 6.2.5 Hospodaření s finančními prostředky Dokázat zajistit svoji existenci po materiální stránce neznamená pouze peníze získat, ale umět je rozdělit tak, aby se klient nedostával do situací, kdy zůstane zcela bez prostředků, což je dle sdělení pracovníků v DPC poměrně častá věc (SP1-2). Zaznamenala jsem, že klienti mají za sebou určitou zkušenost, která ovlivnila jejich pohled na nakládání s finančními prostředky. Především respondenti R1, R2, R3 hovoří o nezodpovědném nakládání s finančními prostředky, které je dostalo do situace, kdy ztratili střechu nad hlavou nebo je přivedlo k rozhodnutí vzít si půjčku, kterou dodnes splácejí. Sdělují, že kdyby měli v době, kdy svoji finanční situaci řešili tímto způsobem, ty informace, které jim v DPC dali sociální pracovníci, volili by jiné způsoby řešení. To, že získali od pracovníků informaci, že zadluženost lze a je žádoucí řešit, jim pomohlo k tomu, aby své dluhy začali splácet. „…no, jako s dluhama mi pomáhají, všechno si musím obtelefonovat a tak a jedou se mnou na poštu to zaplatit a tak….“ (SP3) Klienti se také v DPC naučili své finanční prostředky rozvrhnout. Svou roli při získání této dovednosti měly jak informace od sociálních pracovníků v podobě nastavení pravidel (např. hrazení nájemného), zprostředkování osobní zkušenosti, informace o možných rizicích spojených s neekonomickým zacházením s finančními prostředky, tak získaná osobní zkušenost samotných klientů. R1 cestu k nabytí této dovednosti popisuje takto: „…já jsem to dříve dělával, že jsem třeba získal výplatu a já jsem prostě šel a utratil ju na diskotéce…tak třeba kouřím, tak si člověk koupí krabičku a to máte hned 70 korun a dáte dvě kofoly a máte to hnedka padesátku a máte to hnedka 120 korun, ale už jsem s tím přestal, mám teďka závazek, mám psa a tak se starám o pejska a raději ty peníze narvu do něj než do některých jiných věcí…“ (R1) Jako podpůrnou popisují klienti možnost konzultovat své finanční záležitosti se sociálními pracovníky. Učí se např. jak používat internetové bankovnictví. „…Třeba já teďka splácím jednu půjčku, kterou musím posílat přes účet z důchodu. Teďka musím ještě zrušit červené konto, musíme tam zavolat, musíme to udělat písemně, to tam poslat a čekat od nich na dopis, že je to zrušené, abych měla normálně jenom jeden účet…paní sociální mě to pomůže zkontrolovat, protože vždycky musím zaslat klíč, mě to přijde na telefon, dám tam ten kód, zase zasílá klíč, že je to zpracovaný a hotovo…jestli jsem to udělala správně…jo jako jo, 67
když tu paní sociální není, tak to zvládnu udělat sama…jako už jsem to několikrát posílala sama…“ (R2) Pracovníci klientům předávají informace o reálných cenách (nájemné, jízdné, jídlo apod.) a zároveň jim ukazují, jak měsíční částku rozvrhnout, upozorňují na to, že je potřeba finance rozvrhnout, aby se nedostávali do krizových situací, nabízejí také možnost část svých peněz uložit. „…s těma penězma je to těžký s něma o tom nějak komunikovat, snažit se jim říkat, že je to prostě důležitý nějak si to ekonomicky rozvrhnout, myslet si na svoje záležitosti, který bude třeba potřeba zařídit a ke kterým ty peníze budu potřebovat, na jídlo….našetřit na to bydlení…je tam třeba možnost, že si můžou peníze odkládat k nám do trezoru, když třeba potom přijde nějakej takovej neočekávanej výdaj. Je to vlastně forma nějakýho dobrovolnýho spoření…jsou to jejich peníze, my jim nemůžeme nařizovat, ale doporučíme jim…fakt s nima mluvíme o tom, co by bylo vhodný, z jakých důvodů, že se stávají tyhlensty situace a oni si potom můžou nebo nemusí k nám uložit nějakou peněžní částku.“(SP2)
Zjistila jsem také, že cena nájemného je stanovena v takové výši, aby ji byli schopni uhradit i klienti, kteří nemají příjmy ze zaměstnání, ale využívají dávky státní sociální podpory a pomoci. Takto nastavená cena nájemného jim umožňuje rozvrhnout svůj měsíční příjem na více částí (nájemné, stravné, cestovné apod.). V případě, že by museli vydat celý svůj příjem za nájemné, nemohli by se v DPC naučit, jak získané finanční prostředky rozvrhnout. Klienti následně získávají v DPC informace o reálných cenách nájemného. Pokud klient pracuje, hradí nájem z vydělaných peněz. Pokud je závislý na sociálních dávkách, je mu platba nájemného z těchto dávek strhávána a posílána na účet zřizovatele, což z pohledu získávání dovedností, jak hradit nájemné není zcela vyhovující. Klienti si sice uvědomují, že musí nájem hradit, ale nemusí tuto povinnost dávat do souvislosti s vlastní odpovědností. „…Pokud jsou na dávkách, tak nám jde na účet platba za nájem přímo z těch dávek…no, asi si uvědomují, že to je za nájem, ale je tam to, že to platí Úřad práce, no, nemají to spojené s tím, že to oni musí zaplatit, je to, že to za ně někdo zaplatí…“ (SP1) 6.2.6 Dílčí závěr (DVO2) Z výpovědí respondentů je patrné, že nabytí dovedností v oblasti zajištění své existence po materiální stránce (zajištění bydlení, získání kvalifikace, získání zaměstnání a stálého finančního příjmu) je pro obě strany (klienty i pracovníky) zásadní. Jak jsem uvedla v jednotlivých 68
kategoriích této DVO, intervence pracovníků jsou zacíleny především na získávání dovedností v této oblasti. Zjistila jsem, že cíle spojené se získáním ekonomické samostatnosti se daří (i když s jistými omezeními) naplňovat. Klienti při vstupu do Domu na půl cesty získali od pomáhajících pracovníků informace, jak řešit situace, kdy se ocitnou bez stálého příjmu a hrozí vyčerpání finančních prostředků. Naučili se vyřizovat si potřebné záležitosti na úřadech (především evidence na Úřadu práce) a jak žádat v případě potřeby o pomoc v hmotné nouzi (především příspěvek na bydlení). K tomu, aby věděli, jak se v jednotlivých situacích zachovat jim pomohla přítomnost sociálních pracovníků, kteří je v jednotlivých situacích doprovázeli. Poskytli jim informace, byli přítomni u telefonátů klientů s úředníky, se zaměstnavateli, s věřiteli, pronajímateli bytů apod.). Pokud si nebyl klient jistý, jak situaci řešit, získal informaci od pracovníků, pracovníci aktivně nabízeli klientům možné varianty řešení a zapojovali klienta do vymýšlení strategií, jak lze jeho konkrétní životní situaci řešit. Poskytli mu tak informační, emoční i materiální oporu. Zprostředkovali mu také svoji osobní zkušenost. Dále mohli klienti pracovníky pozorovat při různých jednáních nebo mohli pozorovat ostatní klienty při řešení. Klienti dále získali představu o reálné ceně nájemného či jiných prostředků, potřebných pro život (potraviny, cestovné, ošacení apod.). Z uvedeného vyvozuji, že klienti získali potřebné dovednosti k tomu, aby mohli samostatně v životě fungovat, resp. nalézt bydlení, zaměstnání a zajistit si stálý finanční příjem. Vyskytují se však také nemalé překážky v dosahování cílů, které jejich osamostatňování ovlivňují. I když klienti získali praktické dovednosti, jak nalézt práci a zajistit si finanční prostředky pro život a dokáží je uplatňovat v praxi, s přechodem do stálého trvalého bydlení váhají. V této souvislosti hovoří o nedostatečném materiálním a emočním zázemí, které by pro ně představovalo jistotu v případě, že se dostanou do finančních obtíží (hovoří především o absenci funkčního rodinného zázemí, o absenci lidí, na které by se mohli obrátit v případě, že by se dostali do potíží). Tato skutečnost klienty brzdí v odchodu z DPC a v úplném osamostatnění. Nabízí se tedy otázka, zda-li je podpora z řad pracovníků poskytována dostatečně dlouhou dobu. Je možné v této souvislosti uvažovat o změně nastavení poskytované služby a o poskytování podpory DPC i klientům, kteří po absolvování pobytu žijí mimo DPC. Z výše zjištěných informací je možné vyvodit, že klienti prakticky vědí, jak svoji existenci po materiální stránce zajistit, mnozí si to už mohli opakovaně prakticky vyzkoušet i mimo DPC, uvědomují si, co k zajištění samostatnosti musí udělat, ale vnější (např. vysoké ceny nájemného, nízké příjmy, nedostatek státních bytů) i vnitřní (např. vnitřní nejistota spojená s absencí opory 69
v podobě fungující rodiny a blízkých lidí) překážky cestu ke klientově samostatnosti omezují. Rezervy v intervencích pracovníků DPC v této oblasti vidím v zaměření se na poskytnutí převážně instrumentální opory a upozadění emoční opory poskytované klientům.
6.3 ZODPOVĚZENÍ DVO3: JAKÝCH DOVEDNOSTÍ BYLO DOSAŽENO DOPROVÁZENÍM V OBLASTI ORIENTACE V PROSTŘEDÍ, VE KTERÉM KLIENT ŽIJE Tuto výzkumnou otázku jsem formulovala proto, abych zjistila, zda-li získali klienti informace o tom, jaká mají práva a povinnosti a jaké nároky a kde mohou uplatňovat. Pod pojem „orientace v prostředí“ zahrnuji také dovednosti spojené s běžným každodenním životem (obstarávání prostředků pro život, péče o domácnost, o sebe sama). Dále do této kategorie řadím dovednost klienta dostat se na místo, na které potřebuje (např. na úřady, k lékaři apod.). V odpovědích respondentů jsem identifikovala následující oblasti: znalost pravidel a nejen právních norem, znalost systému státní sociální podpory a pomoci, zdraví, domácnost, místo, ve kterém klient žije. Připouštím, že v této oblasti pro mě jako pro výzkumníka bylo nejnáročnější rozlišovat mezi dovednostmi, které klient získal v Domě na půl cesty a dovednostmi, se kterými do něj přicházel. Také jsem o ní sesbírala od respondentů nejméně informací. Respondenti se ve svých výpovědích zaměřovali převážně na otázky spojené s tématy, které analyzuji v DVO2. Jejich odpovědi směřovali do této oblasti, a i když jsem se hovor snažila navést jiným směrem, ne vždy se mi to podařilo. Oblast orientace v prostředí, ve kterém klient žije, se také hodně prolíná s tématy, která jsem již analyzovala výše (jednání s úřady, se zaměstnavateli, komunikace s lidmi ve svém okolí). 6.3.1 Znalost pravidel a norem Mnoho klientů přicházejících do Domu na půl cesty má o svých právech a povinnostech vztahujících se k životu ve společnosti určité povědomí. Někteří klienti dokonce sdělují, že již všechny znalosti v této oblasti nabyli před vstupem do DPC. „…a kde jste se to naučil? (V) ….no nikde, to už jsem vědět…no od života…“ (R1) V průběhu bližšího dotazování však vyplynulo, že jejich znalosti byli před vstupem do DPC kusé nebo je nedokázali v praxi použít. Teprve v DPC si pak dokázali zcela uvědomit, jaká pravidla musí dodržovat, aby dokázali ve společnosti fungovat. Pomohly jim k tomu nejen informace získané 70
od pomáhajících pracovníků, ale také reálný život DPC, který má určitá pravidla stanovená domovním řádem DPC. Podmínkou pobytu v DPC je pro klienty nutnost dodržovat tato pravidla. Klienti si tak v průběhu pobytu uvědomují a fixují, že bez respektování pravidel nemohou v daném společenství setrvat. „…tady nikdo nikomu v ničem nebrání, dělejte si co chcete, kromě toho, že se musijou dodržovat nějaký určitý pravidla a za těma pravidlama musíte podepsat nějaký určitý papíry a tím vlastně plníte podmínky…“ (R1) Z uvedeného tvrzení vyvozuji, že nastavování a dohled nad dodržováním pravidel Domu na půl cesty (např. sepsaná smlouva o pobytu, pravidlo hrazení nájemného, domovní řád, individuální plánování v rámci poskytování sociální služby apod.) jsou základem, kterým je klient veden k uvědomění si pravidel, kterými je žádoucí se řídit. Z výpovědí respondentů je patrné, že s určitými znalostmi do DPC přicházejí a zažitá zkušenost a podpora ze strany pracovníků jim je pomohla prohloubit. „…jako já už jsem věděla, jak si ten účet mám zařídit, kam mám jít a tak, zařizovala jsem to už s tetou v děcáku….byli jsme v bance spolu…paní sociální mi s tím tady pomáhá, protože já jsem to dřív popletla, tak je lepší, když u toho se mnou je, když posílám ty peníze, zkontroluje mi ty kódy… V: A sama bez ní jste to už někdy dělala? …jo, to jo, když tady není, tak to udělám sama…“ (R2) Uvědomují si souvislosti mezi dodržováním norem a jejich fungováním ve společnosti. Dostávají se zde také do situací, ve kterých si nabyté znalosti mohou, také za asistence pracovníků, vyzkoušet prakticky a dostanou přitom zpětnou vazbu od pracovníků. Výpověď R1 dokládá, že si uvědomuje souvislosti mezi dodržováním pravidel a následky jejich nerespektování: „….Teďka tady bydlí, co bydlí tady navrchu, tak dostal dva roky podmínku. Udělal vlastně nějaký prohřešek, byl u soudu a dostal dva roky podmínku, takže teďka vlastně nesmí nic udělat. Jak něco udělá, tak má prospěšné práce, když neudělá prospěšky, tak si de sednout, že. Do určité doby musíte udělat ty prospěšné práce, když je nemáte, tak si dete sednout….“ 6.3.2 Znalost systému státní sociální podpory a sociální pomoci Klienti získávají informace a prakticky zkouší situace, do kterých se po vstupu do DPC dostávají. Většinou se jedná registraci na Úřadu práce, žádost o dávky pomoci v hmotné nouzi apod. Z výpovědí respondentů plyne, že intervence jsou zaměřeny na řešení aktuální životní situace. 71
„…když jsem sem nastoupil, tak mi řekli, kam mám jít, co mám kde vyřídit….ne, nešli se mnou, šel sem sám...řekli mi, kam mám jít…“ (R6) „…pomáhají nám s vyřizováním s věcma třeba od soudu, z úřadu a tak, většina chodí za paní K., protože ji znám dýl a věří jí…já za ní taky chodím…“ (R5) Většina klientů si po příchodu do DPC vyzkouší, jaké to je zůstat bez příjmu a muset zajistit svou vlastní existenci zcela samostatně. V tuto chvíli získávají dovednosti, jak tuto situaci řešit za pomoci sociálních pracovníků, kteří je informují o existenci institucí, resp. sociálního systému, které jim do jisté míry umožní tíživou sociální situaci překonat, doprovázejí je při vyřizování žádostí o dávky. Klienti tak získávají informace a prakticky nacvičují, co udělat, dostanou-li se do tíživé sociální či finanční situace. R1 sdělil, že věděl, jak se zachovat v tíživé životní situaci už při odchodu z dětského domova. Ostatní klienti hovořili o tom, že se v systému státní sociální podpory a pomoci v hmotné nouzi zorientovali až po tom, co se dostali do DPC, kde získali od pracovníků praktické informace o tom, jaké nároky na jakých místech mohou uplatňovat. Sociální pracovníci jim následně vysvětlili a prakticky s nimi nacvičili, jakým způsobem to udělat a v případě, že projevili klienti zájem, na první návštěvu na úřad je doprovodili. „…ano, mají od nás tu informaci…příspěvek na živobytí je 4310 korun, pokud jsou na Úřadě práce, tak na to mají nárok, pokud nepracují, že jo. Pokud pracují na dohodu o provedení práce, tak musí na úřad práce každý měsíc dokládat příjmy, tím pádem se jim ty dávky trošičku zkrouhnou, krátí se to. A vůbec nejlepší je, když jsou zaměstnaní na hlavní pracovní poměr…“ (SP1) „…já beru hmotnou nouzi a příspěvek na bydlení, plus přídavek na dítě. Hmotná nouze je 2920 korun plus 700 přídavek na dítě a kolik jej doplatek na bydlení, nevím, ale já doplácím 210 korun z těch 2920 korun...“ (R5) Zaznamenala jsem také, že si klienti uvědomují, že čerpat sociální dávky je možnost, když se dostanou do potíží, ale není to pro ně trvalé řešení. „…..Měl jsem jít na sociálku, ale já tam vlastně nepudu, protože jsem měl výplatu větší než životní minimum, takže už na to nedosáhnu. Však to je dobře. Přece nebudu ze sebe dělat chudáčka, když můžu chodit do práce, když mám zdravé ruce, zdravé nohy, tak můžu chodit do práce, že…..“ (R1)
72
6.3.3 Zdraví Položením otázek souvisejících s pohledem klientů na péči o sebe sama, o své zdraví, jsem se snažila zjistit, zda-li klienti získali informace o tom, jak o své zdraví pečovat. Co mají v souvislosti s péčí o zdraví za práva a povinnosti. Většina klientů sdělovala, že se v těchto otázkách na pomáhající pracovníky vůbec neobrací, že veškeré dovednosti nabyli před vstupem do DPC. R4 sděluje: „…to já si zařizuju sama, taky jsem měla nějakej problém, tak jsem šla na gyndu, tak jsem věděla, že prostě musím, tak jsem prostě šla…nemůžou mi zas furt říkat, co mám dělat, je mi dvacet, tak nemusím všechno hlásit…“ V souvislosti s péčí o zdraví předají pracovníci klientovi pouze informaci, kde je možné se v daném místě zaregistrovat u praktického lékaře, v případě žádosti klienta poskytnou doprovod. Toho však klienti nevyužívají. „…tak o tom jsem už mluvila, my jim říkáme, kde je tady doktor, kam mají jít, ale nechodíme tam s nima…pokud by chtěli, tak můžeme, ale oni si to mezi sebou většinou řeknou sami, nepotřebují doprovod….“ (SP1) Dá se tedy říci, že v souvislosti se základní péčí o své zdraví klienti nezískávají žádné další dovednosti, na jejichž načerpání by se výrazně podílely intervence pomáhajících pracovníků. Pomáhající pracovníci zmiňují v souvislosti s péčí o zdraví drogovou problematiku, která se v posledních několika měsících prolíná jejich prací. Souvisí s rozhodnutím pracovníků poskytnout službu také klientům, kteří aktuálně mají nebo v minulosti měli problémy s užíváním návykových látek. Klient v DPC může zůstat pouze za předpokladu, že nastoupí odbornou léčbu své závislosti. V průběhu výzkumu jsem hovořila s klientem, který pobyt v léčebně absolvoval. Intervenci pomáhajících pracovníků hodnotí takto: „…taky jsem byl v léčebně, teď jsem tam byl, v úterý jsem se vrátil….to bylo takový, ty jo, narychlo z donucení. Já jsem jim pak na to jenom kývl, to bylo od nich, máš podmínku, pudeš do léčebny nebo pudeš někam se přestěhuješ…“ V tomto případě se nejednalo o zcela svobodné rozhodnutí klienta absolvovat léčbu, pracovníci mu dali na výběr mezi nástupem do léčebny a ztrátou bydlení, proto se nedá hovořit o podpůrném doprovázení, které by klientovi pomáhalo nahlížet na svoji vlastní zodpovědnost k zvládání závislosti. Pracovníci dále kontrolují a testují závislé klienty, doprovázejí je k lékaři na testy. V tomto případě je uplatňován dohled a kontrola. Z výpovědí klientů (R1, R6) je patrné, že si váží snahy pracovníků jim v jejich situaci pomoci, chybí jim však především emoční podpora v tom, jak se naučit fungovat bez užívání návykové látky. V souvislosti s tímto tématem musím 73
konstatovat, že doprovázení nevedlo k nabytí dovedností týkajících se převzetí odpovědnosti za řešení svého zdravotního stavu ohroženého závislostí. 6.3.4 Domácnost Pracovníci učí klienty, jak udržovat prostor, ve kterém žijí v čistotě. SP1 hovoří o tom, jak to dělají: „….pak v pondělí, středy a pátky jsou tu ty úklidy společných prostor, takže tam zaměstnáváme naši klientelu, aby tady nebyli jen tak, to jim ukazuje pracovnice v sociálních službách, dělá to s nimi a dohlíží na to, aby to bylo v pořádku…“ Klienti se tedy tímto způsobem učí, jak uklízet dům, ve kterém žijí. Pracovník klientům ukazuje (předává zkušenost jak danou věc dělat) a dohlíží (dává zpětnou vazbu na odvedenou práci). Zaznamenala jsem, že mají klienti zájem o to naučit se vařit, ale v DPC jim v tom pracovníci nejsou nápomocni. „…já třeba vařit vůbec neumím, já třeba uvařím nějaký těstoviny, ale svíčkovou to bych si třeba netroufla vůbec…taky tady nemám vůbec nikoho, kdo by mě to naučil prakticky…pudu někam do života a budu bydlet s borcem a řekne uvař mě svíčkovou a já mu ju nebudu moct jak uvařit….“ (R4) 6.3.5 Místo, ve kterém klient žije Klienti sdělují, že jim při zorientování se v novém prostředí DPC (jak v samotném zařízení, tak v okolí) pomáhají informace získané od pomáhajících pracovníků. Ti jim sdělují, kde se co nachází (Městský úřad, Úřad práce, lékařské ambulance, obchody, zastávka hromadné dopravy apod.). Pokud potřebují, pracovníci je na daná místa při první návštěvě doprovodí. Také je seznamují s ostatními klienty a lidmi v okolí. „…ta pomoc z naší strany spočívá v tom, že jim poradíme, ukážeme jim tu cestu, třeba když tam jdou poprvé nebo když něco dělají poprvé, že jim to ukážeme, nahodíme jim ty nápady…“ (SP2) „…co se týká toho zorientování, tak jsme mu určitě nápomocní i v tomhle, když tady tento náš kraj nezná dostatečně dobře, tak mu ukážeme, kde je obchod, kde je tady zastávka a tak dál, jaké jsou možnosti, jak je to ve městě, kde je tady úřad práce a určitě ho nepošleme jenom tak, a když tam třeba poprvé netrefí, tak ho doprovodíme…“(SP1) Klienti jsou pak schopní najít místo, na které se potřebují dostat a orientují se ve vztazích s lidmi ve svém okolí. 74
„…No, první den byl hrůza, skopala jsem autobusy a místo abych jela sem, tak jsem nastoupila na autobus do M., pak mě správce vyzvedl v L…zavolala jsem paní sociální a ta mi řekla, ať tam počkám, že mě správce vyzvedne a on mi rovnou pak ukázal kde co je…teď už sem trefím…“ (R5) 6.3.6 Dílčí závěr (DVO3) Zjistila jsem, že nejvíce dovedností získali klienti v oblasti orientace v sociálním systému. Vědí, co udělat, ztratí-li práci, jak požádat o dávku pomoci v hmotné nouzi. Vědí, že je nutné hradit zdravotní pojištění. Pracovníci jim poskytli dostatečné množství informací, praktické návody, kde o co žádat a jak s úředníky jednat, klienti si pak mohli za asistence pracovníků tyto postupy vyzkoušet v praxi. Klienti sdělují, že by nyní již věděli, co dělat, ocitnou-li se bez prostředků, vědí kam jít, za kým, o co žádat. Orientují se tedy v místě i v systému. Z uvedeného vyplývá, že intervence pracovníků byly účinné. V oblasti orientace v právech a normách pomohla klientům domovním řádem nastavená pravidla fungování Domu na půl cesty. V této oblasti jsem zjistila pouze obecné informace, jelikož, jak už jsem popsala v přechozí části textu, se klienti ve svých odpovědích zaměřovali především na oblast zajištění své existence po materiální stránce a nebylo pro mě jako pro výzkumníka snadné udržet jejich pozornost u tématu orientace v prostředí. Klienti sdělili, že pravidla se musí respektovat a že za jejich obcházení či porušování hrozí sankce. Opět tyto informace získali od pracovníků, také na základě vlastní zkušenosti či zkušenosti jiných klientů ubytovaných v DPC, kdy v uvědomování si toho, co se smí a nesmí, pomohla zpětná vazba poskytnutá pomáhajícími pracovníky. Z výpovědí respondentů (klientů i pracovníků) vyplývá, že se intervence pracovníků příliš nezaměřují na zajištění běžného chodu domácnosti. Pracovníci pouze dohlíží na to, aby klienti udržovali pronajaté prostory v čistotě, ukazují klientům, jak to dělat, ale zároveň je při tom kontrolují. Zcela absentuje např. nácvik vaření. V oblasti orientace klienta v prostředí, ve kterém žije, přispělo zejména předání informací pracovníky, a v některých případech i jejich fyzický doprovod klienta, k tomu, že klient ví, kde se co nachází, dokáže se orientovat ve vztazích s lidmi, se kterými žije nebo ve svém blízkém okolí, dokáže se dostat na místa, na která potřebuje, umí si vyhledat spojení, dokáže získávat informace od ostatních lidí. Intervence pracovníků byly tedy v tomto ohledu účinné.
75
6.4 DALŠÍ DŮLEŽITÁ ZJIŠTĚNÍ Na tomto místě chci nejprve shrnout dva zásadní pojmy vyskytující se ve výzkumných otázkách a to „doprovázení“ a „samostatnost“. Doprovázení se v průběhu sběru dat objevovalo v několika významech. Někteří respondenti popisovali doprovázení nejprve pouze jako fyzické, doprovod na určitá místa, většina z nich však pod termín doprovázení zahrnovala především poskytnutí materiálního zázemí, informací a doporučení. Respondenti se zmiňovali o doprovázení jako o poskytnutí zpětné vazby a hovořili o něm jako o emocionální opoře. Takto prezentované doprovázení se shoduje s doprovázením ve smyslu poskytnutí sociální opory, jak vymezuje Úlehla (2007), Kebza (2005) a Šolcová (2009). Cílem doprovázení v DPC je nabytí samostatnosti klientů. Zjistila jsem, že pojetí samostatnosti respondentů se v podstatě shoduje se samostatností, kterou jsem vymezila v teoretické části diplomové práce. Pro klienty je dosažení samostatnosti jakýmsi obecným cílem, který si při vstupu do Domu na půl cesty stanovili, spojují ho s nezávislostí, kterou chtějí získat tím, že jim pracovníci DPC pomohou získat vhodné dovednosti, na základě kterých především naleznou a udrží si zaměstnání a zajistí vlastní bydlení. Na otázku čeho chcete v DPC dosáhnout, se samostatnost v různých modifikacích objevovala u respondentů R1-6. Některé příklady zde uvádím: „…no očekával jsem, že by to mohlo jít třeba k něčemu dobrýmu, že ten člověk třeba může se naučit být osamostatněný, jako nebýt furt na někom vázaný, někomu na krku…“ (R1) „…tak naučit se pořádně hospodařit…“ (R3) „…že si najdu práci a že si najdu nějaký bydlení a že prostě budu bydlet…že budu mít ten další sen, který jsem si vždycky chtěla splnit…ten sen je vlastně jakože být samostatná, udržet si práci…“ (R4) „…tak samozřejmě, bydlení, práci, jo a začít normálně fungovat jako se začlenit do společnosti…“ (R6) Také pracovníci (SP1-2) hovořili o samostatnosti jako o cíli, kterého chtějí společně s klienty dosáhnout. „…měl by se naučit samostatnosti. Vzhledem k tomu, že má už 18 let a za ručičku nás rodiče taky nevodili celý život, že. Pomáhali nám do určitého věku, ale už nejsme děti, stejně jako oni. Oni, když dovrší 18 let, tak opravdu by se měli naučit samostatnosti. My jsme tady pro to, abychom jim pomohli, abychom je navedli na tu správnou cestu, ale nemůžeme je vodit za 76
ručičky……..no, jak to děláme, aby byli samostatní, jakým způsobem, no tak samozřejmě, když ten klient přijde z těch dětských domovů nebo z té ústavní výchovy a potřebuje tam a tam pomoct třeba na těch úřadech, tak poprvé třeba tu první návštěvu s ním absolvujeme. Když už tam jde podruhé nebo potřetí, tak už to potom zvládne sám. My mu vysvětlíme, jakým způsobem a o co požádat a on se snaží…“ (SP1) Respondent SP2 popisuje svoji práci a upozorňuje přitom na cíle (samostatnost) a svoji roli v jeho dosažení: „…takže nějakým způsobem jsme tady ti průvodci a možná někdy nahrazujem tu rodinu, že jsme ty nejbližší osoby, když neví na koho se obrátit….abychom jim pomohli…pomohli, nedělali to za ně!....jsme nápomocni v tom, aby si uvědomili, jak to v tom životě funguje, hlavně v tom pracovním nebo v tom rodinným, jak se osamostatnit, s tím, že jim můžem nějakým způsobem ty vzorce třeba upravit, jo, že jim to sdělíme a oni si z toho vezmou třeba něco pro sebe, můžou se tím řídit, ale v první řadě jsme tu od toho, abychom jim pomohli v tom osamostatňování se, co se týče pro ten budoucí život, jako třeba hledání práce nebo jednání s úřady nebo jak ekonomicky nakládat s finančníma prostředkama a tak…“ (SP2)
Dále jsem v průběhu sběru dat získala informace, které sice přímo nesouvisí s položenou výzkumnou otázkou, ale považuji je za důležité zmínit, jelikož ovlivňují intervence, které pomáhající pracovníci vedou směrem ke klientům. Stěžejním tématem byla v době realizace výzkumu závislost některých klientů na návykových látkách. Pracovníci změnili nastavená pravidla DPC a rozhodli se, že ubytovaným klientům se závislostí, nebudou ukončovat pobyt, ale budou s nimi pracovat na zvládnutí jejich závislosti. Práce se závislými klienty výrazně ovlivňuje chod celého zařízení, což popíši podrobněji v závěrečné kapitole nazvané Doporučení pro praxi. Dále se objevuje zadluženost mnoha klientů, kteří už s pohledávkami, které musí splácet, do DPC přicházejí nebo je získají v průběhu prvních měsíců po nástupu do zařízení. Orientaci v pravidlech, resp. přijetí pravidel, dle mého pozorování klientům ztěžuje nejasná koncepce Domu na půl cesty, resp. nejednotnost v přístupu všech pracovníků. To potvrzují klienti i pracovníci. Ve výpovědích klientů se často objevovala témata týkající se vzájemného vztahu s pracovníky. Sdělují, že se pracovníci zaměřují pouze na řešení praktických věcí, oni by stáli o to, aby na ně měli více času a prostoru a mohli s nimi pracovat i na porozumění své životní situaci a nebyli při tom rušeni ostatními klienty. 77
ZÁVĚR V závěru diplomové práce formuluji odpověď na hlavní výzkumnou otázku, podělím se o další důležitá zjištění získaná v průběhu výzkumu a předám doporučení pro praxi. Tento výzkum jsem realizovala s cílem předat pomáhajícím pracovníkům daného zařízení zpětnou vazbu týkající se jejich práce s klienty. Zaměřila jsem se na zmapování pohledů klientů i pracovníků. Klienti do Domu na půl cesty přicházejí s jasným cílem, jímž je nabytí samostatnosti. Jejich pojetí samostatnosti se shoduje s vymezením samostatnosti v teoretické části práce. Také pracovníci hovoří o nabytí samostatnosti stejným způsobem. Obě strany spojují samostatnost se získáním vhodných dovedností, které přispějí k životu bez závislosti na pomoci lidí v klientově okolí. Očekávaný výsledek společné práce tedy klienti i pracovníci pojímají stejně. Cestu k cíli však ovlivňuje mnoho faktorů. Já jsem se zaměřila na intervence pomáhajících pracovníků. Nyní shrnu poznatky, které jsem v průběhu sběru, analýzy a interpretace získaných dat vyvodila a odpovím na hlavní výzkumnou otázku: Jak intervence pomáhajících pracovníků v rámci poskytované služby dům na půl cesty ovlivnily sociální fungování klientů Domu na půl cesty podle klientů a pomáhajících pracovníků? Z výpovědí respondentů vyplynulo, že intervence pomáhajících pracovníků jsou vedeny s cílem podpořit klienta v jeho integraci do společnosti. Na výsledku společné práce klienta s pracovníkem se podílí také faktory, které nelze výrazně ovlivnit, jako např. osobnost klienta, podmínky a nastavení služby, aktuální složení klientů ubytovaných v DPC apod., které je důležité při intervencích zohledňovat. Na základě získaných informací prezentovaných v odpovědích na dílčí výzkumné otázky mohu říci, že služba DPC realizovaná ve vybraném zařízení přispívá ke sladění požadavků klienta a požadavků, které jsou na něj kladeny okolním prostředím a podporuje tak jeho sociální fungování. Zjišťovala jsem, jak sociální fungování ovlivňují intervence pomáhajících pracovníků. V metodologické části jsem vymezila, že se budu zaměřovat ve své práci na doprovázení, jelikož jsem tuto intervenci vyhodnotila jako zásadní při práci s klienty DPC. Podobně o doprovázení uvažuje Zakouřilová (2014), Úlehla (2007) či Gottwaldová (2006), z jejichž výkladu jsem vycházela. Dalším motivem bylo také dodržení požadovaného rozsahu diplomové práce. Odpovídám tedy v tuto chvíli na otázku, jak doprovázení pomáhajících pracovníků ovlivnilo sociální fungování klientů vybraného DPC. 78
Doprovázení v DPC probíhá na úrovni poskytnutí emocionální (empatie, přijetí klienta, víra v jeho silné stránky), hodnotící (poskytování zpětné vazby klientovi, která je důležitá pro jeho sebepojetí), informační (předávání informací či doporučení, které klientovi pomáhají řešit životní situace) a instrumentální (poskytnutí materiálního zázemí) opory (Kebza, 2005, Šolcová, 2009). Klienti sdělují, že se v průběhu pobytu v DPC naučili především praktickým dovednostem, které jim umožňují samostatně fungovat. Před vstupem měli pouze kusé teoretické znalosti, ty jim pracovníci pomohli doplnit dalšími informacemi a následně byli přítomni u toho, když je trénovali v praxi, dodávali jim odvahu nové věci zkoušet a dávali jim zpětnou vazbu (respektovali jejich nezdary a upozorňovali na věci, které se jim podařily zrealizovat). Pozitivně klienti hodnotí, že s nimi pracovníci sdílejí své osobní zkušenosti a dávají jim doporučení, jak se mohou v situacích, do kterých se dostávají zachovat. Pokusím se nyní shrnout, jak doprovázení ovlivnilo klienty v jednotlivých oblastech jejich fungování. Tyto oblasti (a.) komunikace, b.) zajištění své existence po materiální stránce a c.) orientace v prostředí, ve kterém klient žije) jsem vymezila v teoretické části práce a věnovala jsem se jim při formulaci odpovědí na dílčí výzkumné otázky. V oblasti komunikace klienti velmi pozitivně hodnotí oporu pomáhajících pracovníků při jednání s budoucími zaměstnavateli a úředníky, při řešení konfliktních situací s ostatními klienty. Oceňují především, že jim pracovníci ochotně poskytují doporučení a reflektují průběh jejich rozhovorů. Pomáhá jim to uvědomit si, jak by se dala situace řešit jinak a efektivněji, než byli doposud zvyklí, získávají tak dovednost, jak přizpůsobovat svoje jednání různým komunikačním kontextům, dokáží se asertivně prosadit a získat tak informace, které potřebují. Pracovníci hovoří o tom, že na oblast zajištění klientovi existence po materiální stránce jsou jejich intervence zacíleny nejvíce. Klienti zmiňují, že při hledání zaměstnání, bydlení a zajišťování prostředků pro život jim pomáhající pracovníci asistují nejintenzivněji. Většina klientů, se kterými jsem hovořila, v současné době pracuje nebo studuje. Klienti se od pracovníků naučili, jak se ucházet o zaměstnání, kde ho vyhledávat, jak se zachovat, ocitnou-li se bez příjmů a ztratí-li bydlení, uvědomují si také důležitost vzdělání. Také tyto intervence sociální fungování podporují, neboť doprovázením klienti načerpávají informace o tom, jak situace spojené s hledáním zaměstnání, zvyšování kvalifikace, získávání prostředků pro život, řešit. V DPC mají dostatečné materiální zázemí k tomu, aby mohli prakticky uplatňovat získané informace a pracovníci jim na základě poskytnuté zpětné vazby ukazují, zda-li jsou jejich postupy účinné. 79
Další důležitou oblastí je oblast orientace klienta v prostředí, ve kterém žije. Doprovázení pomáhajících pracovníků pomohlo klientům zorientovat se v systému státní sociální podpory a sociální pomoci. Zjistila jsem, že klienti od pracovníků získávají množství informací, které jim pomáhají zorientovat se ve svých právech a pravidlech žití ve společnosti (o pravidlech soužití v DPC, o svých právech a povinnostech spojených s fungováním ve společnosti, o dostupnosti institucí, o povinnostech hradit pojištění apod.). Stává se však, že informace od jednotlivých pracovníků jsou rozporuplné (převážně týkající se pravidel fungování DPC) a klientům tak orientaci ztěžují. Klienti se dokáží zorientovat v prostředí DPC a jeho okolí, k čemuž opět přispěly intervence pomáhajících pracovníků. Ve výpovědích respondentů jsem identifikovala několik rozporuplných oblastí, které pracovníci popisují jako přínosné a potřebné pro získání dovedností potřebných k samostatnému fungování, ale z pohledu klientů tomu tak není. Jedná se především o způsob, jakým je intervence vedena. Pracovníci hovoří především o předávání informací klientovi, nácviku dovedností, poskytování zpětné vazby. Klienti však od pracovníků očekávají větší emoční oporu, angažovanost, empatii. Chtějí, aby s nimi pracovníci intenzivněji pracovali na porozumění svému jednání (to zmiňuje např. R4, který oceňuje snahu pracovníků při hledání zaměstnání, on by však potřeboval pracovat na tom, jak v zaměstnání vydržet a má obavy o tom s pracovníky hovořit). Z tohoto zjištění vyvozuji, že intervence pracovníků nejsou dostatečně zaměřeny na hlubší porozumění klientově životní situaci. Jako sporná se jeví kontrola dodržování některých závazků (např. dohled nad placením pohledávek). Z pohledu klientů se jedná pouze o dohled, který nabourává vzájemný vztah klienta a pracovníka. Tato intervence k samostatnému fungování nepřispívá, klienti ji vnímají jako kontrolu a mluví o tom, že se k nim pracovníci chovají jako k nekompetentním. Většina intervencí pracovníků sociální fungování klientů podpořila. Klienti získali informace, vědí, jak je využít, vědí, jaká dodržovat pravidla, získali kompetence k řešení různých situací, do kterých se mohou v průběhu života dostat. Z výsledků výzkumu vyplynulo, že ve všech třech zkoumaných oblastech učinili klienti posun, který napomohl jejich sociálnímu fungování. Nejmarkantnější je změna v oblasti zajištění své existence po materiální stránce. Je však třeba zohlednit také vnější faktory (vysoké ceny nájemného, nízký příjem klientů, nedostatečné materiální a citové zázemí ze strany klientových blízkých osob) a vnitřní (osobnost klienta) faktory, které jejich sociální fungování omezují.
80
DOPORUČENÍ PRO PRAXI Na základě získaných informací se domnívám, že je žádoucí pracovat s klientem nejen na nácviku praktických dovedností, ale především na porozumění jeho vnitřním pohnutkám a procesům, které ho vedou k uplatnění určitého chování. Myslím si, že pro efektivnější práci s klientem by bylo vhodné vytvořit takovýto prostor pro klienta. Doporučuji více se zaměřit na navázání vztahu s klientem, který pracovníkům umožní pracovat společně s klientem na těchto oblastech. Z výsledků výzkumu dále vyplynulo, že pracovníci nemají na klienty tolik času, kolik by si oni sami i klienti představovali. Práci omezuje také materiální zázemí (dva pracovníci v jedné kanceláři, absentující konzultační místnost). Doporučovala bych proto popřemýšlet nad vhodnějším nastavením materiálního zázemí a posílením personálního zázemí, které by umožnilo individuálně pracovat s každým z klientů individuálně a zachovávat přitom anonymitu sdělovaných informací. S tématem vztahu souvisí také fluktuace zaměstnanců. Klienti, kteří jsou v DPC ubytovaní déle než rok nebo ti, kteří do něj nastoupili opakovaně, zažili za dobu svého pobytu střídání několika sociálních pracovníků. Opět se zde pozastavuji nad důležitostí navázání vztahu jako základu pro úspěšnou intervenci, resp. nad jejich vzájemnou souvislostí a provázaností. Bylo by proto vhodné, aby vedoucí pracovníci organizace vybírali zaměstnance a nastavili pracovní podmínky zaměstnanců tak, aby se eliminovalo riziko jejich častého střídání. Začleňování klientů do společenského života ovlivňuje také poloha Domu na půl cesty, který je situován na venkově, tudíž zde vznikají bariéry při navazování vztahů s lidmi, hledání pracovního uplatnění apod., pro klienty je finančně náročnější dopravovat se na určitá místa. Stává se tak např., že klient nedojíždí do školy, protože nemá peníze na autobus. Poloha DPC se nezmění, bylo by však z mého pohledu vhodné nastavit pravidla poskytování služby tak, aby klient nebyl polohou DPC výrazně omezován, např. vytvářením finančních rezerv klientů určených na cestování za prací, na úřady, pracovní pohovory apod. Sociální fungování klientů ovlivňuje také nejasná koncepce DPC. Standardy DPC hovoří o poskytnutí podpory mladým dospělým odcházejícím především z ústavních zařízení do samostatného života. Ze sdělení klientů však vyplývá, že se zcela neorientují v tom, co se v zařízení smí a nesmí, o co mohou žádat, na co mají právo. Je jim jasné, že mohou žádat pracovníky o podporu v situacích, se kterými si nevědí rady, ale nejsou dostatečně informováni 81
o tom, co se od nich očekává. Zásahy pracovníků v situacích, které vyhodnotí pracovníci jako nepřípustné, jsou pak pro klienty nesrozumitelné. Dalším důležitým okruhem, na který je třeba se z mého pohledu zaměřit je práce s klienty závislými na návykových látkách. Pomáhající pracovníci se přibližně před rokem rozhodli, že nebudou ukončovat pobyt klientům závislým na návykových látkách, ale zprostředkují jim odbornou pomoc. V praxi tato podpora spočívá v tom, že klient z DPC odchází do léčebny pro drogové závislosti a po několika měsících se vrací zpět do DPC. Zde s ním však už nikdo odborně na zvládání jeho závislosti nepracuje. Pracovníci nad těmito klienty uplatňují dohled, kontrolují je a požadují od nich, aby pravidelně prokazovali, že návykové látky neužívají. Práce se závislými klienty výrazně limituje možnosti pracovníků věnovat se dalším „nenáročným“ klientům. Bylo by tedy vhodné zajistit této skupině klientů navazující odbornou pomoc.
Ze zjištění vyplývajících z výzkumných otázek vyplývá, že většina intervencí uplatňovaných pomáhajícími pracovníky je pro klienta přínosná, pomáhají mu nalézt rovnováhu mezi svými požadavky a požadavky prostředí, ve kterém žije. Většina intervencí sociální fungování klientů podporuje, je však potřeba, aby se pracovníci zaměřili na jejich samotnou realizaci, resp. aby vytvořili bezpečný prostor pro klienta, který povede k navázání vztahu, a doprovázeli klienta dlouhodobě. Ukázalo se, že roční pobyt v DPC většině klientů nestačí k tomu, aby načerpali potřebné dovednosti a dokázali je uplatnit v praktickém životě. Klienti se do DPC po neúspěšném pokusu o samostatné žití vracejí. Za zvážení tedy stojí i vytvoření návazné služby pro odcházející klienty, která by umožnila doprovázet klienty až do doby, kdy budou samostatného života plně schopní.
Shrnu-li výše uvedené do několika bodů, navrhuji: -
zaměřit se na budování vztahu s klientem,
-
posílit personální a materiální zázemí DPC,
-
revidovat poslání DPC, především cílovou skupinu, které je poskytována služba,
-
zvážit, jak dále pracovat s drogově závislými klienty,
-
nastavit pro klienty jasná a srozumitelná pravidla pobytu v DPC a srozumitelně je o nich informovat,
-
zvážit prodloužení doby pobytu klientů v DPC a jejich následné doprovázení i v době, kdy v DPC již nežijí, projeví-li klienti o tuto službu zájem. 82
DOPORUČENÍ PRO DALŠÍ VÝZKUM Uvedené závěry pojímám jako náhled do problematiky intervencí uplatňovaných ve vybraném Domě na půl cesty. Domnívám se, že by bylo vhodné podrobněji prozkoumat jednotlivé typy intervencí a zaměřit se konkrétněji na nabyté dovednosti klientů v průběhu pobytu v DPC. K tomuto výsledku je z mého pohledu možné dospět intenzivnějším zkoumáním klientova posunu v oblasti nabývání jednotlivých dovedností. Pro získání takovýchto výsledků navrhuji realizovat dlouhodobý výzkum, který by zmapoval posuny klienta od jeho nástupu až po jeho odchod ze zařízení.
83
SEZNAM LITERATURY BANDURA, A. Social learning theory. Englewood Cliffs, NJ: Prentice Hall, 1977. BAŠTECKÁ, B. a kol. Psychosociální krizová spolupráce. Praha: Grada, 2013. BELZ, H. Klíčové kompetence a jejich rozvíjení. Praha: Portál, 2011. BERNE,E. Transakční analýza v psychoterapii. Brno: Emitos, 2012. BOBEK, M., PENIŠKA, P. Práce s lidmi. Praha: NC Publishing, 2008. BOWLBY, J. Vazba: teorie kvality raných vztahů mezi matkou a dítětem. Praha: Portál, 2010. DISMANN, M. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha. Karolinum, 2000. GABURA,J.,PRUŽINSKÁ,J. Poradenský proces. Praha. Sociologické nakladatelství, 1995. GLASSER, W. Terapie realitou: o uspokojování potřeb a nalezení skutečného vztahu k realitě. Praha: Portál, 2001. GOTTWALDOVÁ, M. Dlouhodobá příprava dětí s nařízenou ústavní výchovou na vstup do samostatného života. Chrudim: Centrum J.J. Pestalozziho, 2006. GRÁC, J. Persuázia - ovplyvňovanie človeka človekom. Martin: Osveta, 1985. HARTL,P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000. HENDL, J. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál, 2005. HOSKOVCOVÁ, S. Psychosociální intervence. Praha: Karolinum, 2009. HUTYROVÁ, M. Komunikace a vztah jako základ poradenské praxe. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013. JANDOUREK, J. Slovník sociologických pojmů. Praha: Grada, 2007. KOPŘIVA, K. Lidský vztah jako součást profese. Praha, Portál, 1997. KOVAŘÍK, J. Náhradní rodinná péče v praxi. Praha: Portál, 2004. KRATOCHVÍL, S. Úvod do psychoterapie. Praha: Portál, 2006. KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie zdraví. Praha: Portál, 2001. KEBZA, J. Psychosociální determinanty zdraví. Praha: Academia, 2005. 84
KOMÁRKOVÁ, R., SLAMĚNÍK, I., VÝROST, J. Aplikovaná sociální psychologie III. sociálněpsychologický výcvik. Praha: Grada, 2005. LANGMEIER, J. a kol. Dětská psychoterapie. Praha: Portál, 2010. MATĚJČEK, Z. Pozdní následky psychické deprivace a subdeprivace. Praha: Psychiatrické centrum, 1997. MATOUŠEK, O. a kol. Encyklopedie sociální práce. Praha: Portál, 2013. MATOUŠEK, O. Individuální plánování služeb u ohrožených dětí a mladistvých s důrazem na děti odcházející z ústavní výchovy. Praha: Člověk hledá člověka, 2008. MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003. MATOUŠEK, O. a kol. Sociální práce v praxi. Praha: Portál, 2010. MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. Praha: Portál, 2003. MATOUŠEK, O. a kol. Základy sociální práce. Praha: Portál, 2007. MIOVSKÝ, M. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada, 2006. MOTSCHING, R., NYKL, L. Komunikace zaměřená na člověka. Praha: Grada, 2011. MUSIL, L. Ráda bych vám pomohla, ale…dilemata práce s klienty v organizacích. Brno: Marek Zeman, 2004. NAKONEČNÝ, M. Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia, 1997. NAVRÁTIL, P. Úvod do teorií a metod sociální práce. Brno: Marek Zeman, 2000. PETRUSEK, M. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996. NOVOSAD, L. Poradenství pro osoby se zdravotním a sociálním znevýhodněním. Praha: Portál, 2009. REICHEL, J. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Praha: Grada Publishing, 2009. SCHULZ, F. Jak spolu komunikujeme. Praha. Grada Publishing, 2005. SILVERMAN, D. Ako robiť kvalitatívny výskum. Praha: Ikar, 2005. SKINNER, B. F.; HOLLAND, J. G. Analýza chování - Autoinstrukční program. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1968. STRAUSS, A, CORBINOVÁ, J. Základy kvalitativního výzkumu. Brno: Sdružení podané ruce, 1999. 85
STRIEŽENEC, Š. Teória a metodológia sociálnej práce. Ostrava: Zdravotně sociální fakulta Ostravské univerzity, 2005. ŠKOVIERA, A. Dilemata náhradní výchovy. Praha: Portál, 2007. ŠOLCOVÁ, I. Vývoj resilience v dětství a dospělosti. Praha: Grada, 2009. ŠPATENKOVÁ, N. Krizová intervence pro praxi. Praha: Grada, 2004. ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál, 2007. ÚLEHLA, I. Umění pomáhat. Praha: Sociologické nakladatelství, 2007. VÁVROVÁ, S. Doprovázení v pomáhajících profesích. Praha: Portál, 2012. VODÁČKOVÁ, D. a kol. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. VOJTOVÁ, V. Kapitoly z etopedie I - přístupy k poruchám chování a emocí v současnosti. Brno: Masarykova univerzita, 2013. VRTBOVSKÁ, P. O ztraceném dítěti a cestě do bezpečí. Tišnov: SCAN, 2010. VYMĚTAL, J. Úvod do psychoterapie. Praha: Grada, 2010. ZAKOUŘILOVÁ, E. Speciální techniky sociální terapie rodin. Praha: Portál, 2014. ŽIŽLAVSKÝ, M. Metodologie pro sociální politiku a sociální práci. Brno: FSS MU, 2003.
Časopisy a sborníky: BĚLOHLÁVKOVÁ, L., GNANOVÁ, E. Podporované zaměstnávání pro lidi s Aspergerovým syndromem. Informační příručka. Praha. APLA. 2008 GRESHAM, F. M., ELLIOT, S. N., VANCE, M. J., COOK, C. R. Comparability of the social skills rating system to the social skills improvement system: Content and psychometric comparisons across elementary and secondary age levels. School Psychology Quarterly, 26(1), 27-44, 2011. MATOUŠEK, O. a kol. Děti mezi ústavní výchovou a rodinou – sborník z konference. Praha: Člověk hledá člověka, 2007. NAVRÁTIL, P. Posouzení životní situace klienta – jak na to! Sociální práce, 2007, č. 1/2007, s. 117-121. NAVRÁTIL, P. Životní situace jako předmět intervence. Sociální práce, 2003, č. 2/2003, s. 8394. 86
ŠMÝD, P., MALINKOVÁ, A. Metodická příručka pracovně-vzdělávacího programu pro klienty Domu na půli cesty ve Velkém Dvoře u Pohořelic. Brno: Sdružení pěstounských rodin, 2008.
Elektronické zdroje a webové stránky: WICKI, M. a kol. : http://dom-os.cz/organizace/poslani-a-cile/, ze dne 22.1.2015 http://www.slovnik-synonym.cz/web.php/slovo/samostatny, ze dne 12.2.2015 ŠIMKOVÁ, L.: http://socialnirevue.cz/item/socioterapie, ze dne 18.1.2015 SMUTEK, M. Evaluace sociálních programů. Rigorózní práce. Brno: MU, 2009. Dostupné z https://is.muni.cz/auth/th/42911/fss_r/Smutek_Evaluace_rigo_tisk1.pdf Ostatní zdroje: Zákon o sociálních službách č. 108/2006 Sb. Vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních sužbách Standardy a metodické materiály Domů na půl cesty
87
ANOTACE Název diplomové práce:
Počet slov:
Vliv intervencí pomáhajících pracovníků na sociální fungování klientů Domu na půl cesty
26695
Diplomová práce se zabývá problematikou intervencí pomáhajících pracovníků užívaných v Domě na půl cesty a jejich vlivem na sociální fungování klientů Domu na půl cesty. Jejím cílem je zodpovědět hlavní výzkumnou otázku: Jak intervence pomáhajících pracovníků v rámci poskytované služby dům na půl cesty ovlivnily sociální fungování klientů Domu na půl cesty podle klientů a pomáhajících pracovníků? Teoretická část práce se zabývá konceptualizací pojmů obsažených v hlavní výzkumné otázce. V empirické části je popisována strategie výzkumu, analyzována získaná data a prostřednictvím dílčích výzkumných otázek zodpovězena hlavní výzkumná otázka. V závěru práce jsou nastíněna doporučení pro další výzkum. Klíčová slova: Dům na půl cesty, sociální služba, ovlivnění, ovlivňování, sociální fungování, pomáhající pracovník, intervence, doprovázení, sociální terapie, dovednost, sociální dovednost, samostatnost
ANNOTATION The title of diploma thesis: The Impact of Helping Workers Interventions on Social Functioning of Halfway House Clients The number of words:
26695
This Diploma thesis focuses on the dilemma of helping workers' interventions used in the Halfway House and explores their influence on social functioning of the Halfway House clients. The thesis aims to answer the main research question: How did the helping workers' interventions influence the social functioning of the Halfway house clients according to the helping workers and the clients themselves? The theoretical part of the thesis deals with a conceptualization of terms contained in the main research question. In the empirical part of the thesis, there is a description of the research strategy, an analysis of obtained data and through the use of the partial research questions the main research question is answered. The recommendations for further research are outlined in the conclusion of the thesis. Keywords: Halfway House, Halfway House Social Service, Influence, Influencing, Social Functioning, Helping Worker, Intervention, Guidance, Social Therapy, Skill, Social Skill, Selfreliance
88
JMENNÝ REJSTŘÍK
Bandura, 39
Nykl, 26
Bartlettová, 22
Patton, 9
Baštecká, 36,37
Peniška, 32, 33, 38, 43
Bělohlávková, 39, 40
Pennebaker, 19
Belz, 19
Petrusek, 14
Berne, 15
Pružinská, 35
Bobek, 32, 33, 38, 43
Reichel, 30, 46
Bowlby, 22
Rollnick, 42
Clarke, 9
Sheafor, 16
Corbinová, 49
Schulz, 27
Csémy, 28
Silverman, 46, 48
Disman, 46
Skinner, 18
Gabura, 35
Slaměník, 40
Glasser, 21, 22
Smutek, 9
Gnanová, 39, 40
Soukup, 42
Gottwaldová, 22, 26, 28, 29, 39, 41, 45, 50, 55, 78
Strauss, 49
Grác, 14
Strieženec, 27
Gresham, 18, 49
Šafrová, 22
Hartl, 18, 19, 26, 27, 30, 33, 35, 36
Šeďová, 49
Hartlová, 18, 19, 26, 27, 30, 33, 36
Šimkové, 38
Hendl, 47, 48, 95
Škoviera, 49
Holland, 18
Šmýd, 33, 41, 44, 50, 55
Horejsi, 16
Šolcová, 41, 52, 76, 79
Hoskovcová, 30
Špatenková, 37
Hutyrové, 16
Švaříček, 49
Jandourek, 32
Úlehla, 16, 35, 40, 41, 52, 65, 76, 78
Kebza, 25, 31, 41, 52, 76, 79
Vágnerová, 28
Komárková, 40
Vávrová, 40, 41, 50
Kopřiva, 24, 42
Vodáčková, 36, 37
Kovařík, 25, 26
Vojtová, 31
Kratochvíl, 37
Vrtbovská, 21
Křivohlavý, 19
Vymětal, 32, 37
Langmaier, 38
Vymětala, 37
Malinková, 33, 41, 44, 50, 55
Wicki, 18, 21, 26, 41, 45, 55
Marek, 28
Zakouřilová, 32, 33, 34, 35, 78
Matějček, 29
Žižlavský, 48, 50
Matoušek, 16, 19, 22, 23, 24, 29, 30, 32, 34, 35, 45, 55 McLellan, 42 Miller, 42 Miovský, 47 Motsching, 26 Musil, 1, 22, 23 Nakonečný, 18, 26 Navrátil, 16, 23, 24 Novosad, 35
89
VĚCNÝ REJSTŘÍK D dům na půl cesty, 7, 8, 10, 11, 12, 14, 17, 19, 21, 22, 24,
O odpovědnost, 16, 42
27, 31, 33, 34, 36, 37, 39, 40, 43, 44, 50, 51, 52, 54, 63,
opora, 31, 54
69, 70, 71, 75, 76, 77, 78
orientace, 12, 26, 28, 29, 44, 51, 70, 74, 75, 79, 80
dopad, 9, 45, 49
ovlivnění, 10, 14,15, 16, 17, 19, 21, 23, 32, 37, 43
doprovázení, 16, 34, 35, 40, 41, 43, 46, 47, 49, 50, 52, 53,
P
54, 66, 73, 79 dovednost, 7, 8, 10, 11, 12, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 25, 26, 27, 28, 29, 34, 37, 38, 39, 40, 41, 43, 44, 50, 51, 52, 58, 60, 67, 68, 69, 70, 71, 72, 73, 76, 79, 81
podpora, 12, 16, 17, 21, 24, 25, 27, 28, 29, 34, 35, 36, 37, 38, 40, 56, 66, 68, 70, 71, 72, 73, 80 pomáhající pracovník, 7, 9, 10, 12, 14, 15, 16, 18, 19, 20,
E
21, 26, 27, 30, 31, 34, 37, 38, 40, 42, 43, 45, 46, 47, 48, 49, 52, 56, 59, 60, 61, 62, 63, 64, 69, 70, 73, 77, 78, 79,
evaluace, 9, 47
80, 82 pomoc, 8, 10, 11, 12, 15, 16, 17, 18, 22, 24, 25, 26, 27, 29,
I
31, 32, 33, 35, 36, 37, 38, 40, 42, 55, 63, 66, 68, 69, 70, 71, 72, 73, 74, 78, 80
informace, 3, 11, 23, 26, 28, 29, 34, 35, 39, 41, 49, 52, 53,
poradenství, 16, 32, 33, 34, 35, 36, 38, 43
54, 56, 58, 61, 64, 65, 66, 67, 68, 69, 70, 71, 72, 74, 75,
potřeba, 8, 21, 26, 32, 38, 57, 60, 69
79, 80
prostředí, 7, 11, 12, 14, 17, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28,
integrace, 18, 25, 28, 32, 43
29, 31, 34, 36, 37, 38, 39, 40, 41, 43, 44, 48, 50, 51, 56,
integrovat, 7, 10, 21, 22, 25, 31, 43, 44, 50
70, 74, 75, 79, 80, 82
intervence, 7, 9, 10, 12, 15, 16, 17, 20, 21, 23, 24, 25, 26,
R
27, 30, 31, 32, 33, 34, 36, 37, 41, 42, 43, 44, 45, 49, 50, 58, 60, 62, 64, 65, 68, 71, 75, 77, 78, 79, 80, 82 rozhovor, 23, 37, 47, 48
K S klient, 7, 8, 9, 10, 12, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 41, 42, 43, 47, 49, 50, 51, 52, 53, 54, 55, 56, 57, 58, 59,
samostatnost, 12, 14, 15, 17, 18, 21, 22, 25, 26, 34, 35, 43, 45, 46, 62, 68, 69, 76, 78,
60, 62, 64, 65, 66, 68, 69, 70, 72, 73, 75, 77, 78, 79, 80,
schopnost, 11, 14, 15, 18, 19, 21, 24, 38, 40, 41, 60
81
služba, 7, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 21, 22, 29, 31,
kompetence, 19
32, 34, 35, 38, 43, 47, 49, 71, 73, 78
komunikace, 18, 26, 27, 28, 35, 38, 44, 50, 53, 57, 60, 61, 79
sociální dovednost, 18 sociální fungování, 7, 9, 14, 15, 16, 21, 22, 23, 24, 25, 33,
kontrola, 16, 66
43, 45, 49, 78, 80
kvalitativní, 45, 46, 47
sociální kompetence, 19
kvalitativní výzkum, 46
sociální práce, 16, 22, 23, 24, 25, 32, 33, 37, 85 sociální pracovník, 16, 17, 22, 23, 24, 32, 42, 51, 55, 65
N
socioterapie, 30, 33, 37, 87, 104 spolupráce, 15, 16, 17, 23, 24, 34, 35, 40, 84
náhled, 9, 20, 45, 50, 57, 59, 61, 63
90
T
výzkum, 9, 10, 45, 46, 47, 48, 49, 51, 61, 63, 65, 73, 77, 78
terapie, 16, 34. 37, 38
Ž V životní situace, 7, 8, 12, 15, 19, 22, 23, 24, 25, 35, 36, 37, vliv, 23
40, 71, 72, 77
91
SEZNAM PŘÍLOH
Příloha č. 1: Operacionalizace (dílčí výzkumné otázky – indikátory a indikační otázky – otázky do rozhovoru) Příloha č. 2: Předpokládaný scénář rozhovoru s klienty Příloha č. 3: Předpokládaný scénář rozhovoru s pomáhajícími pracovníky Příloha č. 4: Označení účastníků výzkumu
92
PŘÍLOHA Č. 1: OPERACIONALIZACE (DÍLČÍ VÝZKUMNÉ OTÁZKY – INDIKÁTORY A INDIKAČNÍ OTÁZKY–OTÁZKY DO ROZHOVORU) HVO: Jak intervence pomáhajících pracovníků v rámci poskytované služby dům na půl cesty ovlivnily sociální fungování klientů Domu na půl cesty podle klientů a pomáhajících pracovníků?
Dílčí výzkumné otázky
Indikátory
Indikační otázky
Otázky do rozhovoru
DVO 1:
sebeprosazení
Jakých dovedností bylo dosaženo doprovázením v oblasti komunikace?
získání informací
Dokáže klient komunikovat s lidmi a získat od nich potřebné informace?
Pro pracovníky: Popište mi, jak probíhá proces přijímání klienta a následná práce s ním?
Dokáže navazovat vztahy a udržovat vztahy?
Co děláte pro to, aby klient dokázal získat informace, které potřebuje?
navázání vztahu sebeovládání komunikační gramotnost
Dokáže asertivně prosadit svůj názor?
sebehodnocení Dokáže přizpůsobit svoji komunikaci určitým situacím (např. jednání na úřadě, neformální komunikace)? Přemýšlí nad tím, co jeho komunikaci v určitých situacích ovlivňuje (omezuje nebo podporuje) a zohledňuje to při komunikaci?
Co děláte proto, aby se klient dokázal začlenit se do kolektivu ostatních klientů? Jak klientům zprostředkováváte náhled na jejich komunikaci? Jak korigujete nevhodnou komunikaci klienta? Jak podporujete vhodnou komunikaci klienta? Pro klienty: Řekněte mi, jaké to pro vás bylo, když jste sem nastoupil? Jak jste zjistil, jak to tu funguje? Jaké to pro vás je, přicházet do kontaktu s novými lidmi (na úřadě, tady v DPC)? Jak to děláte? Jak získáváte informace, které potřebujete?
93
DVO 2:
nalezení bydlení
Jakých dovedností bylo dosaženo doprovázením v oblasti zajištění vlastní existence po materiální stránce?
získání pracovního poměru kvalifikace a rekvalifikace finance vzdělání
Dokáže si klient najít a udržet si bydlení? Dokáže si klient najít a udržet práci? Dokáže se vzdělávat? Jak se klient dívá na důležitost vzdělání? Ví klient, jak řešit situaci, kdy ztratí práci nebo bydlení? Jaké kroky má podniknout? Získal klient pracovní návyky? Jak si klient zajišťuje finanční prostředky pro život? Umí hospodařit s penězi, které získá?
Pro pracovníky: Popište mi, jak probíhá proces individuálního plánování? Popište mi, jak připravujete klienta na odchod z DPC? Jak podporujete klienta při hledání zaměstnání? Jak podporujete klienta při získání následného bydlení? Jak hovoříte s klientem o možných způsobech získávání finančních prostředků? Jak se klient učí hospodařit s financemi? Jak hovoříte s klientem o jeho vzdělávání, rekvalifikaci? Pro klienty: Jak se připravujete na dobu, kdy budete muset z DPC odejít? Co uděláte, ztratíte-li bydlení? Co uděláte, ztratíte-li zaměstnání? Jak získáváte peníze a jak je rozdělujete, resp. za co je utrácíte? Co vám v hledání zaměstnání a práce pomáhá/brání?
94
DVO 3: znalost právních norem Jakých dovedností bylo dosaženo doprovázením v oblasti orientace v prostředí, ve kterém klient žije?
znalost systému zdravotního pojištění znalost systému sociálního zabezpečení péče o domácnost orientace na území místa, ve kterém klient žije
Ví klient, jaká má práva a povinnosti? Dostane-li se klient do nového prostředí, dokáže se v něm zorientovat? Dokáže klient využívat prostředky hromadné dopravy, najít cestu, zeptat se na cestu? Dokáže vyřídit doklady, sociální dávky, zaplatit pojištění? Pečuje o své zdraví? Je registrovaný u lékaře? Hradí zdravotní pojištění? Dokáže pečovat o domácnost (úklid, hygiena, strava)?
Pro pracovníky: Jak klient zjišťuje, jaká má práva a povinnosti? Jak s klientem pracujete na tom, aby dokázal vyřídit na úřadech (a nejen tam) co potřebuje? Jak se klient učí pečovat o své zdraví? Jak se klient učí pečovat o domácnost? Pro klienty: Popište mi váš život v DPC? Když se dostanete do nového místa (např. do DPC), jak zjišťujete, kde se co nachází? Jak jste zjistil, co všechno máte po příchodu sem zařídit? Jak se dopravujete na místa, na která se potřebujete dostat? Jaké je to pro vás vyřizovat něco na úřadech? Co tam vyřizujete a jak? Jak pečujete o své zdraví?
95
PŘÍLOHA Č. 2: PŘEDPOKLÁDANÝ SCÉNÁŘ ROZHOVORU S KLIENTY
1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24. 25.
Jak jste tu dlouho? Odkud jste sem přišel? Kdo vám pobyt zde zajistil? Jak jste se na tom podílel vy sám? S čím jste do DPC přicházel? Jaká máte od pobytu tady očekávání? Co se zde chcete naučit? S čím odsud chcete odcházet? Kam chcete odcházet? Řekněte mi, jak to tu chodí? Jak to tu funguje? Jak se vám tu žije? Popište mi, jaké to bylo, když jste přišel a jaké je to teď? Řekněte mi, jaké to pro vás bylo, když jste sem nastoupil? Jak jste zjistil, jak to tu funguje? Popište mi váš život v DPC? Jaké to pro vás je, přicházet do kontaktu s novými lidmi (na úřadě, tady v DPC)? Jak to děláte? Jak získáváte informace, které potřebujete? Jak se připravujete na dobu, kdy budete muset z DPC odejít? Co uděláte, ztratíte-li bydlení? Co uděláte, ztratíte-li zaměstnání? Jak získáváte peníze a jak je rozdělujete, resp. za co je utrácíte? Co vám v hledání zaměstnání a práce pomáhá/brání? Když se dostanete do nového místa (např. do DPC), jak zjišťujete, kde se co nachází? Jak jste zjistil, co všechno máte po příchodu sem zařídit? Jak se dopravujete na místa, na která se potřebujete dostat? Jaké je to pro vás vyřizovat něco na úřadech? Co tam vyřizujete a jak? Jak pečujete o své zdraví? Popište mi vaši spolupráci s pomáhajícími pracovníky DPC.
96
PŘÍLOHA Č. 3: PŘEDPOKLÁDANÝ SCÉNÁŘ ROZHOVORU S POMÁHAJÍCÍMI PRACOVNÍKY 1. Popište mi vaši práci v DPC. 2. Popište mi, jak probíhá proces přijímání klienta a následná práce s ním? 3. Jak probíhá proces stanovování, naplňování a hodnocení dosažení cílů (individuální plánování)? 4. Co děláte pro to, aby dokázal získat informace, které potřebuje? 5. Co děláte pro to, aby se klient dokázal začlenit se do kolektivu ostatních klientů? 6. Jak klientům zprostředkováváte náhled na jejich komunikaci? 7. Jak korigujete nevhodnou komunikaci klienta? 8. Jak podporujete vhodnou komunikaci klienta? 9. Popište mi, jak probíhá proces individuálního plánování? 10. Popište mi, jak připravujete klienta na odchod z DPC? 11. Jak podporujete klienta při hledání zaměstnání? 12. Jak podporujete klienta při získání následného bydlení? 13. Jak hovoříte s klientem o možných způsobech získávání finančních prostředků? 14. Jak se klient učí hospodařit s financemi? 15. Jak hovoříte s klientem o jeho vzdělávání, rekvalifikaci? 16. Jak klient zjišťuje, jaká má práva a povinnosti? 17. Jak s klientem pracujete na tom, aby dokázal vyřídit na úřadech (a nejen tam) co potřebuje? 18. Jak se klient učí pečovat o své zdraví? 19. Jak se klient učí pečovat o domácnost? 20. Jak se klient dopravuje na místa, která potřebuje?
97
PŘÍLOHA Č. 4: OZNAČENÍ ÚČASTNÍKŮ VÝZKUMU Označení respondenta
pohlaví
věk
délka pobytu v DPC
R1:
klient DPC
muž
25
více než rok
R2:
klient DPC
žena
23
více než rok
R3:
klient DPC
muž
22
8 měsíců
R4:
klient DPC
žena
21
9 měsíců
R5:
klient DPC
žena
19
5 měsíců
R6:
klient DPC
muž
19
6 měsíců
Označení respondenta
pohlaví
dosažené vzdělání
SP1:
sociální pracovník DPC
žena
VOŠ – sociální práce
SP2:
sociální pracovník DPC
žena
VŠ bakalářské – sociální pedagogika
Označení výzkumníka V:
výzkumník
98
STAŤ VLIV INTERVENCÍ POMÁHAJÍCÍCH PRACOVNÍKŮ NA SOCIÁLNÍ FUNGOVÁNÍ KLIENTŮ DOMU NA PŮL CESTY ÚVOD DO PROBLEMATIKY Mladí lidé opouštějící zpravidla po dosažení zletilosti ústavní zařízení či jiné nefunkční náhradní rodinné prostředí, se ocitají v náročné životní situaci svého samostatného dospělého života. Nelehká životní situace, ve které se po odchodu z tohoto prostředí nacházejí, pak výrazně limituje jejich možnosti žít plnohodnotný život a fungovat ve společnosti. Domy na půl cesty vznikají jako sociální služba, která si klade za cíl zmírnit propast mezi ústavním prostředím a reálným životem těchto mladých lidí. Intervence pomáhajících pracovníků klientům pomáhají posílit či získat potřebné dovednosti k tomu, aby byl schopen sladit svoje požadavky s požadavky, které na něj klade prostředí, ve kterém žije a dosáhl tak samostatnosti. Cílem předkládané práce je především popsat a porovnat pohledy klientů a pomáhajících pracovníků na intervence, které jsou směrem ke klientům Domu na půl cesty ze strany pomáhajících pracovníků uplatňovány. Odpovídá na otázku: Jak intervence pomáhajících pracovníků v rámci poskytované služby dům na půl cesty ovlivnily sociální fungování klientů Domu na půl cesty podle klientů a pomáhajících pracovníků? ORIENTACE V TEXTU Práce je členěna do tří základních částí. Teoretická část práce si klade za cíl konceptualizovat pojmy, které budou dále v průběhu výzkumu používány. Ve čtyřech základních kapitolách nejprve seznamuje čtenáře se základními principy sociální služby dům na půl cesty se zaměřením na vybranou organizaci Dům na půl cesty, konceptualizuje pojmy ovlivňování, sociální fungování, intervence pomáhajících pracovníků. Zaměřuje se přitom na vymezení dovedností směřujících klienta k získání samostatnosti, tedy života bez závislosti na pomoci okolí umožňující jeho integraci do většinové společnosti. V části metodologické je popisována metoda a strategie zvoleného výzkumu. Ke sběru dat byla zvolena případová studie, kterou Hendl (2005) charakterizuje jako podrobný popis a získávání dat od jednoho nebo několika jedinců či případů. Ve zvoleném výzkumu byla data sbírána od klientů a pomáhajících pracovníků vybraného Domu na půl cesty formou „rozhovoru vedeného s pomocí obecného průvodce“ (Žižlavský, 2003, s. 120) a pozorováním dění v Domě na půl cesty. 99
V empirické části jsou pak analyzována data metodou otevřeného kódování a axiálního kódování, data jsou následně interpretována a prostřednictvím dílčích výzkumných otázek je v závěru práce zodpovězena hlavní výzkumná otázka, zahrnuta další zjištění a doporučení pro další výzkum. DŮM NA PŮL CESTY Zákon č. 108/2006 Sb. vymezuje dům na půl cesty jako službu sociální prevence, která je určena především mladým lidem odcházejícím po dosažení zletilosti z ústavního nebo nedostatečně funkčního náhradního rodinného prostředí. Snaží se o jejich integraci do společnosti a eliminaci jejich sociálního vyloučení tím, že jim prostřednictvím nabízených činností a metodami jejich realizace, ukazuje možné způsoby sladění jejich potřeb a osobních požadavků s nároky, které na ně klade okolní prostředí. Předává tak klientům praktické informace, jak žít v souladu se společenskými pravidly a normami a fungovat bez závislosti na pomoci státu. Posláním konkrétního zařízení Domu na půl cesty, ve kterém realizuji výzkum je „poskytnout mladým lidem, kteří se ocitli v obtížné životní situaci, kterou nejsou schopni řešit vlastními silami, podporu na jejich cestě k samostatnému životu a jejich aktivnímu začlenění do běžného života společnosti“. Cíle je dosahováno skrze posilování a získávání takových dovedností, které klientům umožní ve společnosti fungovat bez závislosti na pomoci svého okolí.(SDPC, 2015) OVLIVŇOVÁNÍ SMĚŘUJÍCÍ K SAMOSTATNOSTI KLIENTA Ovlivňování a jeho výsledek „ovlivnění“ jsou ústředními pojmy předkládané práce. Petrusek (1996, s. 747) definuje ovlivňování jako „činnost zaměřenou ke změně postojů, názorů a záměrů spoluúčastníků“. Tyto osoby jsou přitom ve vzájemné interakci. Dle něj „není možné neovlivňovat, dojde-li k sociální interakci“. (Petrusek, 1996, s. 747) Ovlivňování řadí k sociálním technikám, resp. všechny sociální techniky vedou k ovlivňování, a zdůrazňuje, že ovlivňování je vždy vzájemné. Grác (1985, s. 15-16) užívá pojem „persuázia“ neboli přesvědčování, což je dle autora metoda ovlivňování založená na verbálním i neverbálním působení jednoho člověka na druhého. Já zohledním obě tyto definice a propojím je s vymezenými cíli služby dům na půl cesty. Na základě toho budu na pojem „ovlivňování“ nahlížet jako na proces, který směřuje k dosažení určitého cíle. Jeho výsledkem je ovlivnění klienta v jeho životní situaci. V souvislosti se směřováním klientů využívajících službu dům na půl cesty k sociálnímu fungování se jedná o proces, jehož žádoucím výsledkem jsou změny, které vedou k samostatnosti klienta, resp. k jeho schopnosti skloubit svoje požadavky s požadavky prostředí takovým způsobem, který mu umožní žít pro něj plnohodnotný život ve společnosti, která ho obklopuje a nebýt závislý na 100
pomoci svého okolí. Samostatnosti může klient dosáhnout získáním nebo posílením sociálních a jiných dovedností. Podívám-li se na samostatnost pohledem sociálního pracovníka, vidím ji především jako schopnost klienta nakládat se svými vlastními zdroji a také jako dovednost klienta vyhledávat a využívat zdroje ve svém okolí. Samostatnost spočívá v tom, že je klient schopen řešit běžné, ale i náročné a problémové situace, do kterých se v průběhu svého života dostává. Znamená to, že získal dostatečné dovednosti k tomu, aby dokázal hledat vnitřní zdroje i zdroje ve svém okolí, které mu pomohou zvládat situace, do kterých se v průběhu svého života dostává. (Wicki a kol., 2015) Cílem práce pomáhajících pracovníků DPC je umožnit klientovi, aby samostatnosti dosáhl a vhodnými intervencemi ho v tom podpořit. (SDPC, 2015) SOCIÁLNÍ FUNGOVÁNÍ Služba dům na půl cesty si klade za cíl podporovat klienty v sociálním fungování a pomáhat jim v nelehké životní situaci (SDPC, 2015). Abychom si mohli lépe představit, co má služba a lidé, kteří ji realizují vlastně poskytovat, je vhodné tyto pojmy více prozkoumat a porovnat různé pohledy na ně. Musil chápe životní situaci takto: „Životní situace je koncept, který reprezentuje unikátní komplex okolností a faktorů, jemuž sociální pracovníci nejprve musí porozumět, aby následně mohli vhodně reagovat a podpořit klienta při úsilí o zvládání života a jeho obtížné životní situace.“ (Musil, 2004) Pro sociálního pracovníka je tedy důležité studovat životní situaci klienta, aby ho byl schopen podpořit v jeho sociálním fungování. Termín sociální fungování do oblasti sociální práce zavedla Bartlettová. Ve své knize The common base of social work practise (In Matoušek, 2007, str. 185) užila tento termín pro označení interakcí probíhajících mezi jednotlivcem a požadavky prostředí. „Zvládání se týká lidského úsilí řešit situace, které mohou být vnímány jako sociální úkoly, životní situace nebo problémy života. Lidé prožívají tyto životní úkoly primárně jako tlaky ze svého sociálního prostředí. Odsud vycházejí dvě významnější myšlenky: na jedné straně lidské zvládání a na straně druhé požadavky prostředí. Aby se tyto myšlenky mohly stát součástí jednoho celistvého konceptu, musí být vzájemně propojeny dimenzí, kterou postihuje myšlenka sociální interakce.“ (In Matoušek a kol., 2013, s. 226) V souvislosti s pojmem sociální fungování klade Bartlettová důraz na vztah jedince a prostředí, kdy se zaměřuje především na očekávání, která prostředí na jedince klade, přičemž zdůrazňuje dominantní roli vlivu prostředí, které je v tomto případě nadřazené samotnému jedinci.
101
DOVEDNOSTI, KTERÉ KLIENT POTŘEBUJE NAČERPAT Pomáhající pracovník Domu na půl cesty se setkává a navazuje spolupráci s klientem v době, kdy se klient ocitá v životní situaci, která souvisí se zásadní změnou jeho rolí. Právě v této chvíli je pomoc sociálního pracovníka pro klienty základní a nezbytná. Intervence pracovníka jim pomáhá zorientovat se v nové životní situaci, „porozumět požadavkům nové role, akceptovat ji a aktivně ji začít naplňovat“ (Navrátil In Matoušek a kol., 2014, s. 228). K tomu, aby byli klienti schopní porozumět tomu, co se od nich očekává a začali podle toho jednat, potřebují načerpat nebo posílit vhodné dovednosti, které jim to umožní. Při vymezení oblastí, ve kterých je pro klienta žádoucí získat či posílit potřebné dovednosti se opřu o výsledky výzkumů týkajících se mladých lidí vyrůstajících v ústavním zařízení a zkušeností z praxe, které prezentuje Kovařík (2003). Ten odhalil potíže, které mladí lidé, kteří prožili část dětství v ústavním prostředí, v životě mají, a to zejména proto, že se jim nepodařilo získat potřebné sociální dovednosti. Kovařík (2003) hovoří o tom, že tito mladí lidé mají velmi zkreslené představy o reálném životě mimo ústavní zařízení, mají nedostatek základních psychosociálních dovedností, těžko se orientují ve společnosti a často nejsou schopni se do společnosti integrovat, nezvládají plnění rolí (např. roli rodiče), mají potíže s navazováním trvalých kvalitních mezilidských vztahů, mají nedostatečné vzdělání, problematické je pro ně získat bydlení a zaměstnání, které by byli schopni si udržet. Z výše uvedených informací (Kovařík, 2003, Wicki a kol., 2015, Gottwaldová, 2006) vyplývá, že je pro klienta stěžejní 1.) naučit se efektivně komunikovat (navazovat vztahy, získat potřebné informace, asertivně se prosadit), 2.) zajistit svou existenci po materiální stránce (zajistit si finanční prostředky pro život, zaměstnání, bydlení) a 3.) dokázat se orientovat v prostředí, ve kterém žije (znát a respektovat práva a normy, sociální systém, pečovat o své zdraví a domácnost a orientovat se na území teritoria, na kterém žije). INTERVENCE Na tomto místě budu hovořit o intervencích, které volí pomáhající pracovníci s cílem podpořit klientovu schopnost začlenit se do společnosti a samostatně zvládat nároky, které jsou na něj společností kladeny. Intervencí v širším slova smyslu míníme zákrok. V užším slova smyslu je definována jako předem promyšlený cílený zásah do osobní situace jedince, který je veden s úmyslem zlepšit jeho tíživou životní situaci. Intervencí rozumíme v podstatě jakoukoli techniku nebo postup směřující k přerušení nebo úpravě probíhajícího procesu, v psychoterapii je např. cílem přerušit probíhající špatně přizpůsobené vzorce chování (Hartl, Hartlová, 2000). Hoskovcová (2009) 102
definuje psychosociální intervenci jako odbornou činnost vykonávanou konkrétní osobou nebo skupinou osob působících v určité organizaci, jejímž cílem je zlepšení kvality života určitého jedince nebo skupiny osob. Při intervenci je hlavním úkolem pomáhajícího pracovníka naplánovat zásah, který povede k řešení určitého konkrétního problému. Je žádoucí, aby byl zásah předem promyšlený a směřoval ke stanovenému cíli (Vojtová, 2013). Pomáhající pracovník by měl co nejvíce zohledňovat sociální vztahy a vazby klienta a snažit se je podporovat (Vojtová, 2013). Má-li totiž člověk vytvořen vazby k druhým osobám, skupinám osob či širší společnosti, je mu přístupná dle Kebzy (2005) sociální opora. Na základě studia literatury (Bobek a Peniška, 2008, Šmýd a Malinková, 2008, Zakouřilová, 2014) a jejím porovnáním se standardy vybraných Domů na půl cesty jsem dospěla k zjištění, že v přímé práci s klienty jsou uplatňovány především prvky sociální terapie. Budu se tedy dále v textu o tento koncept práce s klientem opírat. Socioterapii budu v tomto kontextu chápat jako zastřešující koncept pro všechny intervence vedené pracovníky směrem ke klientům. Dle Zakouřilové (2014) socioterapie zahrnuje všechny vybrané typy intervencí, které jsou v Domě na půl cesty užívány. Já se ve své práci zaměřuji na doprovázení. Doprovázení chápu jako intervenci pracovníků, která prostupuje veškerou jejich prací s klienty. Doprovázení je dle Vávrové (2012) jednou se základních činností, kterou pomáhající pracovník klientovi nabízí. Jedná se o specifický druh podpory klienta, který se dostal do tíživé sociální situace (Vávrová, 2012). Úlehla (2007) popisuje doprovázení jako spolupráci pracovníka s klientem. Tato spolupráce začíná v momentě, kdy klient za pracovníkem přichází a žádá ho o pomoc v situaci, kterou on sám nedokáže zvládnout. Od pracovníka neočekává, že jeho situaci změní, ale žádá, aby mu ji pomohl zvládnout, aby byl v této situaci s ním, chce, „aby mu poskytl své naučené schopnosti a dovednosti“, jak těžkou životní situaci zvládat, aby s ním dokázal otevřeně hovořit i o těch nejtěžších tématech a nejvíce ohrožujících otázkách. Pracovník přitom neustále ověřuje, zda-li nabízí klientovi právě to, co klient očekává. Dle Úlehly jde při doprovázení především o poskytnutí „pevné opory“ klientovi. (Úlehla, 2007, s. 35) Sociální oporou se zabývají také Kebza (2005) a Šolcová (2009), kteří rozlišují čtyři oblasti sociální opory – oporu emocionální (např. empatie, víra, přijetí), hodnotící (poskytování zpětné vazby, která je důležitá pro sebepojetí klienta), informační (předávání informací či doporučení, které pomáhají klientovi řešit životní situace) a instrumentální (poskytnutí materiálního zázemí). Já budu doprovázení pojímat podobně jako Úlehla (2007) a Vávrová (2012) jako oporu (emocionální, hodnotící, informační a instrumentální) pomáhajícího pracovníka, kterou klientovi poskytuje. Takovouto oporou rozumím systematickou práci s klientem na porozumění své životní situaci, svým pohnutkám a 103
motivům k uplatnění určitého chování, jedná se zde také o zpětnou vazbu, kterou pracovník klientům prostřednictvím svého jednání s nimi dává s cílem předat klientovi své naučené schopnosti a dovednosti, aby i on sám byl schopen situaci zvládat. METODOLOGIE ZVOLENÉHO VÝZKUMU Účelem prováděného výzkumu je zhodnotit dopad intervencí pomáhajících pracovníků na sociální fungování klientů vybraného Domu na půl cesty. Výzkum realizuji proto, abych mohla pomáhajícím pracovníkům poskytnout náhled na účinnost a efektivnost jejich intervencí. Zvolila jsem kvalitativní typ výzkumu. Kvalitativní výzkumná strategie je dle Silvermanna (2005) pro zkoumání chování lidí vhodnější, neboť přispívá k hlubšímu porozumění zkoumaného jevu. Disman (2000, s. 289) považuje za poslání kvalitativního výzkumu „porozumění lidem v sociálních situacích.“ Pro sběr dat jsem zvolila případovou studii. Miovský (2006) rozumí případem objekt zájmu výzkumníka. Může jím být osoba, skupina osob, organizace atd. Hendl (2005) případovou studii charakterizuje jako podrobný popis a získávání dat od jednoho nebo několika jedinců či případů. Případová studie usiluje o popis vztahů v jejich celistvosti, nezjednodušuje, ale zachycuje komplikovanost případu. Využívá při tom data z rozhovorů, z pozorování i data získaná studiem dokumentů. Pro účely tohoto výzkumu využiji data získaná z hloubkových rozhovorů a pozorování. Případem pro mě bude organizace Dům na půl cesty. Na hlavní výzkumnou otázku budu odpovídat prostřednictvím těchto dílčích výzkumných otázek: DVO 1: Jakých dovedností bylo dosaženo doprovázením v oblasti komunikace? DVO 2: Jakých dovedností bylo dosaženo doprovázením v oblasti zajištění vlastní existence po materiální stránce? DVO 3: Jakých dovedností bylo dosaženo doprovázením v oblasti orientace v prostředí, ve kterém klient žije? Získaná data budu následně analyzovat a interpretovat. Využiji přitom nejprve metodu otevřeného kódování (Švaříček a Šeďová, 2007). Pomocí axiálního kódování se následně budu snažit vytvořit nová spojení mezi kategoriemi a subkategoriemi (Strauss, Corbinová, 1999). ZODPOVĚZENÍ DÍLČÍCH VÝZKUMNÝCH OTÁZEK DVO1: Jakých dovedností bylo dosaženo doprovázením v oblasti komunikace Analýzou získaných dat a jejich interpretací jsem dospěla k následujícím zjištěním. Klienti učinili posun v reflektování svojí komunikace. Zjistila jsem, že pomáhající pracovníci s klienty sice systematicky a cíleně nepracují na hledání příčin, které pozitivně či negativně ovlivňují klientovu 104
komunikaci, jsou však schopni reflektovat klientovu komunikaci a dávat klientovi zpětnou vazbu v situacích, které subjektivně vyhodnotí jako vhodné pro poskytnutí zpětné vazby. V tomto případě volí způsob pochvaly, ujištění klienta, že reagoval žádoucím způsobem nebo pojmenování nežádoucího jednání a doporučení jiného způsobu komunikace. Tato intervence klientovi umožňuje nahlédnout na svoji komunikaci a přizpůsobovat ji dle potřeby různým situacím. Klienti se tak učí, co se od nich očekává. Klienti mají dále možnost řešit za asistence pracovníka svoje požadavky či konflikty s ostatními klienty. Pracovník vystupuje v roli mediátora a pomáhá nalézt konstruktivní řešení. Klienti tak získávají dovednost, jak v konfliktních situacích asertivně komunikovat, jak se vztahovat k ostatním lidem, kdy je potřeba naslouchat druhé straně, kdy je potřeba argumentovat a vyjednávat. Získávání těchto dovedností však komplikuje pro klienty nedostatečně bezpečný vztah navázaný s pracovníky. Většina dotazovaných klientů hovořila o nedůvěře k pracovníkům v této oblasti. V souvislosti s navazováním vztahů vystupuje u mnoha klientů touha po nalezení blízkého člověka a opakovaně zažívané zklamání ze vztahů s lidmi (klienti hovoří především o ostatních ubytovaných klientech). Nezaznamenala jsem v průběhu výzkumu intervenci pracovníků, která by byla přímo zacílena na potřebu klientů hlouběji porozumět svému vztahování k ostatním lidem a komunikaci s nimi. Klienti se cítí více kompetentní komunikovat v nejrůznějších situacích (většinou při úředních jednáních), zaznamenávají posuny od doby nástupu do DPC. V některých případech zmiňují obavy z komunikace, které jim pomáhají zvládat pracovníci tím, že jsou jim na blízku, dávají jim informace a doporučení a jsou při komunikaci přítomní (např. při telefonování). Téměř všichni klienti zmiňují výrazný podíl pomáhajících pracovníků, kteří jim umožnili různé situace prakticky zkoušet a zprostředkovávali jim náhled na jejich jednání. Hovoří především o tom, že jsou nyní schopni vyřídit si potřebné záležitosti při jednání na úřadech, k čemuž jim dopomohli pracovníci tím, že jim předali informace, mohli si s nimi prakticky nacvičovat, jak situaci řešit, v některých případech je i fyzicky doprovodili na příslušné místo a výrazně reflektují jejich komunikaci. Ze zjištěných informací vyvozuji, že posun v komunikaci klienti učinili. Dále jsem zjistila, že pozornost pomáhajících pracovníků je věnována především nácviku komunikace s budoucími zaměstnavateli, úřady a institucemi. Intervence vedené směrem k porozumění vnitřním procesům klientů, které ovlivňují vztahy s ostatními lidmi, jsem zaznamenala jen ve velmi okrajové míře.
105
Skutečnost, že klienti získávají od pracovníků zpětnou vazbu týkající se jejich komunikace s ostatními lidmi, je posunuje k samostatnosti. Získávají především dovednosti v oblasti komunikace s úředníky a budoucími zaměstnavateli. Zaznamenala jsem, že není věnován dostatečný prostor jiným typům komunikace (s vrstevníky, navazování partnerských vztahů), což je dle mého pozorování způsobeno omezenými možnostmi navázat důvěrný vztah s pracovníky, který by klientům umožňoval s pracovníky o těchto tématech hovořit. DVO2: Jakých dovedností bylo dosaženo doprovázením v oblasti zajištění vlastní existence po materiální stránce Zjistila jsem, že nejvíce dovedností získali klienti v oblasti orientace v sociálním systému. Vědí, co udělat, ztratí-li práci, jak požádat o dávku pomoci v hmotné nouzi. Vědí, že je nutné hradit zdravotní pojištění. Pracovníci jim poskytli dostatečné množství informací, praktické návody, kde o co žádat a jak s úředníky jednat, klienti si pak mohli za asistence pracovníků tyto postupy vyzkoušet v praxi. Klienti sdělují, že by nyní již věděli, co dělat, ocitnou-li se bez prostředků, vědí kam jít, za kým, o co žádat. Orientují se tedy v místě i v systému. Z uvedeného vyplývá, že intervence pracovníků byly účinné. V oblasti orientace v právech a normách pomohla klientům domovním řádem nastavená pravidla fungování Domu na půl cesty. V této oblasti jsem zjistila pouze obecné informace, jelikož, jak už jsem popsala v přechozí části textu, se klienti ve svých odpovědích zaměřovali především na oblast zajištění své existence po materiální stránce a nebylo pro mě jako pro výzkumníka snadné udržet jejich pozornost u tématu orientace v prostředí. Klienti sdělili, že pravidla se musí respektovat a že za jejich obcházení či porušování hrozí sankce. Opět tyto informace získali od pracovníků, také na základě vlastní zkušenosti či zkušenosti jiných klientů ubytovaných v DPC, kdy v uvědomování si toho, co se smí a nesmí, pomohla zpětná vazba poskytnutá pomáhajícími pracovníky. Z výpovědí respondentů (klientů i pracovníků) vyplývá, že se intervence pracovníků příliš nezaměřují na zajištění běžného chodu domácnosti. Pracovníci pouze dohlíží na to, aby klienti udržovali pronajaté prostory v čistotě, ukazují klientům, jak to dělat, ale zároveň je při tom kontrolují. Zcela absentuje např. nácvik vaření. V oblasti orientace klienta v prostředí, ve kterém žije, přispělo zejména předání informací pracovníky, a v některých případech i jejich fyzický doprovod klienta, k tomu, že klient ví, kde se co nachází, dokáže se orientovat ve vztazích s lidmi, se kterými žije nebo ve svém blízkém okolí, dokáže se dostat na místa, na která potřebuje, umí si vyhledat spojení, dokáže získávat informace od ostatních lidí. Intervence pracovníků byly tedy v tomto ohledu účinné. 106
DVO3: Jakých dovedností bylo dosaženo doprovázením v oblasti orientace v prostředí, ve kterém klient žije Zjistila jsem, že nejvíce dovedností získali klienti v oblasti orientace v sociálním systému. Vědí, co udělat, ztratí-li práci, jak požádat o dávku pomoci v hmotné nouzi. Vědí, že je nutné hradit zdravotní pojištění. Pracovníci jim poskytli dostatečné množství informací, praktické návody, kde o co žádat a jak s úředníky jednat, klienti si pak mohli za asistence pracovníků tyto postupy vyzkoušet v praxi. Klienti sdělují, že by nyní již věděli, co dělat, ocitnou-li se bez prostředků, vědí kam jít, za kým, o co žádat. Orientují se tedy v místě i v systému. Z uvedeného vyplývá, že intervence pracovníků byly účinné. V oblasti orientace v právech a normách pomohla klientům domovním řádem nastavená pravidla fungování Domu na půl cesty. V této oblasti jsem zjistila pouze obecné informace, jelikož, jak už jsem popsala v přechozí části textu, se klienti ve svých odpovědích zaměřovali především na oblast zajištění své existence po materiální stránce a nebylo pro mě jako pro výzkumníka snadné udržet jejich pozornost u tématu orientace v prostředí. Klienti sdělili, že pravidla se musí respektovat a že za jejich obcházení či porušování hrozí sankce. Opět tyto informace získali od pracovníků, také na základě vlastní zkušenosti či zkušenosti jiných klientů ubytovaných v DPC, kdy v uvědomování si toho, co se smí a nesmí, pomohla zpětná vazba poskytnutá pomáhajícími pracovníky. Z výpovědí respondentů (klientů i pracovníků) vyplývá, že se intervence pracovníků příliš nezaměřují na zajištění běžného chodu domácnosti. Pracovníci pouze dohlíží na to, aby klienti udržovali pronajaté prostory v čistotě, ukazují klientům, jak to dělat, ale zároveň je při tom kontrolují. Zcela absentuje např. nácvik vaření. V oblasti orientace klienta v prostředí, ve kterém žije, přispělo zejména předání informací pracovníky, a v některých případech i jejich fyzický doprovod klienta, k tomu, že klient ví, kde se co nachází, dokáže se orientovat ve vztazích s lidmi, se kterými žije nebo ve svém blízkém okolí, dokáže se dostat na místa, na která potřebuje, umí si vyhledat spojení, dokáže získávat informace od ostatních lidí. Intervence pracovníků byly tedy v tomto ohledu účinné.
ZÁVĚR V závěru diplomové práce formuluji především odpověď na hlavní výzkumnou otázku, podělím se o další důležitá zjištění získaná v průběhu výzkumu a předám doporučení pro praxi. Tento výzkum jsem realizovala s cílem předat pomáhajícím pracovníkům daného zařízení zpětnou vazbu týkající se jejich práce s klienty. Zaměřila jsem se tedy na zmapování pohledů klientů i pracovníků. Klienti do Domu na půl cesty přicházejí s jasným cílem, jímž je nabytí 107
samostatnosti. Jejich pojetí samostatnosti se shoduje s vymezením samostatnosti v teoretické části práce. Také pracovníci hovoří o nabytí samostatnosti stejným způsobem. Obě strany spojují samostatnost se získáním vhodných dovedností, které přispějí k životu bez závislosti na pomoci lidí v klientově okolí. Očekávaný výsledek společné práce tedy klienti i pracovníci pojímají stejně. Cestu k cíli však ovlivňuje mnoho faktorů, já jsem se zaměřila na intervence pomáhajících pracovníků. Zjistila jsem, že intervence nejsou vždy v souladu s požadavky klientů. Nyní shrnu poznatky, které jsem v průběhu sběru, analýzy a interpretace získaných dat vyvodila a odpovím na hlavní výzkumnou otázku: Jak intervence pomáhajících pracovníků v rámci poskytované služby dům na půl cesty ovlivnily sociální fungování klientů Domu na půl cesty podle klientů a pomáhajících pracovníků? Z výpovědí respondentů vyplynulo, že intervence pomáhajících pracovníků jsou vedeny s cílem podpořit klienta v jeho integraci do společnosti. Na výsledku společné práce klienta s pracovníkem se podílí také faktory, které nelze výrazně ovlivnit, jako např. osobnost klienta, podmínky a nastavení služby, aktuální složení klientů ubytovaných v DPC apod., které je důležité při intervencích zohledňovat. Na základě získaných informací mohu říci, že služba DPC realizovaná ve vybraném zařízení přispívá ke sladění požadavků klienta a požadavků, které jsou na něj kladeny okolním prostředím a podporuje tak jeho sociální fungování. Já jsem zjišťovala, jak sociální fungování ovlivňují intervence pomáhajících pracovníků. V metodologické části jsem vymezila, že se budu zaměřovat ve své práci na doprovázení, jelikož jsem tuto intervenci vyhodnotila jako zásadní při práci s klienty DPC. Podobně o doprovázení uvažuje Zakouřilová (2014), Úlehla (2006) či Gottwaldová (2008), z jejichž výkladu jsem vycházela. Dalším motivem bylo také dodržení požadovaného rozsahu diplomové práce. Odpovídám tedy v tuto chvíli na otázku, jak doprovázení ovlivnilo sociální fungování klientů. Doprovázení v DPC probíhá na úrovni poskytnutí emocionální (empatie, přijetí klienta, víra v jeho silné stránky), hodnotící (poskytování zpětné vazby klientovi, která je důležitá pro jeho sebepojetí), informační (předávání informací či doporučení, které klientovi pomáhají řešit životní situace) a instrumentální (poskytnutí materiálního zázemí) opory (Kebza, 2005, Šolcová, 2009). Klienti sdělují, že se v průběhu pobytu v DPC naučili především praktickým dovednostem, které jim umožňují samostatně fungovat. Před vstupem měli pouze kusé teoretické znalosti, ty jim pracovníci pomohli doplnit dalšími informacemi a následně byli přítomni u toho, když je trénovali v praxi, dodávali jim odvahu nové věci zkoušet a dávali jim zpětnou vazbu (respektovali jejich nezdary a upozorňovali na věci, které se jim podařily zrealizovat). Pozitivně 108
klienti hodnotí, že s nimi pracovníci sdílejí své osobní zkušenosti a dávají jim doporučení, jak se mohou v situacích, do kterých se dostávají zachovat. Pokusím se nyní shrnout, jak doprovázení ovlivnilo klienty v jednotlivých oblastech jejich fungování. Tyto oblasti (a.) komunikace, b.) zajištění své existence po materiální stránce a c.) orientace v prostředí, ve kterém klient žije) jsem vymezila v teoretické části práce a věnovala jsem se jim při formulaci odpovědí na dílčí výzkumné otázky. V oblasti komunikace klienti velmi pozitivně hodnotí oporu pomáhajících pracovníků při jednání s budoucími zaměstnavateli a úředníky, při řešení konfliktních situací s ostatními klienty. Oceňují především, že jim pracovníci ochotně poskytují doporučení a reflektují průběh jejich rozhovorů. Pomáhá jim to uvědomit si, jak by se dala situace řešit jinak a efektivněji, než byli doposud zvyklí, získávají tak dovednost, jak přizpůsobovat svoje jednání různým komunikačním kontextům, dokáží se asertivně prosadit a získat tak informace, které potřebují. Pracovníci hovoří o tom, že na oblast zajištění klientovi existence po materiální stránce jsou jejich intervence zacíleny nejvíce. Klienti zmiňují, že při hledání zaměstnání, bydlení a zajišťování prostředků pro život jim pomáhající pracovníci asistují nejintenzivněji. Většina klientů, se kterými jsem hovořila, v současné době pracuje nebo studuje. Klienti se od pracovníků naučili, jak se ucházet o zaměstnání, kde ho vyhledávat, jak se zachovat, ocitnou-li se bez příjmů a ztratí-li bydlení, uvědomují si také důležitost vzdělání. Další důležitou oblastí je oblast orientace klienta v prostředí, ve kterém žije. Doprovázení pomáhajících pracovníků pomohlo klientům zorientovat se v systému státní sociální podpory a sociální pomoci. Zjistila jsem, že klienti od pracovníků získávají také množství informací, které jim pomáhají zorientovat se ve svých právech a pravidlech žití ve společnosti (o pravidlech soužití v DPC, o svých právech a povinnostech spojených s fungováním ve společnosti, o dostupnosti institucí, o povinnostech hradit pojištění apod.). Stává se však, že informace od jednotlivých pracovníků jsou rozporuplné (převážně týkající se pravidel fungování DPC) a klientům tak orientaci ztěžují. Klienti se dokáží zorientovat v prostředí DPC a jeho okolí, k čemuž opět přispěly intervence pomáhajících pracovníků. Ve výpovědích respondentů jsem identifikovala několik rozporuplných oblastí, které pracovníci popisují jako přínosné a potřebné pro získání dovedností potřebných k samostatnému fungování, ale z pohledu klientů tomu tak není. Jedná se především o způsob, jakým je intervence vedena. Pracovníci hovoří především o předávání informací klientovi, nácviku dovedností, poskytování zpětné vazby. Klienti však od pracovníků očekávají větší emoční oporu, angažovanost, empatii. Chtějí, aby s nimi pracovníci intenzivněji pracovali na porozumění 109
svému jednání (to zmiňuje např. R4, který oceňuje snahu pracovníků při hledání zaměstnání, on by však potřeboval pracovat na tom, jak v zaměstnání vydržet a má obavy o tom s pracovníky hovořit). Z tohoto zjištění vyvozuji, že intervence pracovníků nejsou dostatečně zaměření na hlubší porozumění klientově životní situaci. Jako sporná se jeví kontrola dodržování některých závazků (např. dohled nad placením pohledávek). Z pohledu klientů se jedná pouze o dohled, který nabourává vzájemný vztah klienta a pracovníka. Tato intervence k samostatnému fungování nepřispívá, klienti ji vnímají jako kontrolu a mluví o tom, že se k nim pracovníci chovají jako k nesvéprávným. Většina intervencí pracovníků sociální fungování klientů podporuje. Klienti mají informace, vědí, jak je využít, vědí, jaká dodržovat pravidla, získali kompetence k řešení různých situací, do kterých se mohou v průběhu života dostat. Je však třeba zohlednit také vnější faktory (vysoké ceny nájemného, nízký příjem klientů, nedostatečné materiální a citové zázemí ze strany klientových blízkých osob) a vnitřní (osobnost klienta) faktory, které jejich sociální fungování omezují.
DOPORUČENÍ PRO PRAXI Ze zjištění vyplývajících z výzkumných otázek vyplývá, že většina intervencí uplatňovaných pomáhajícími pracovníky je pro klienta přínosná, pomáhají mu nalézt rovnováhu mezi svými požadavky a požadavky prostředí, ve kterém žije. Intervence sociální fungování klientů podporují, je však potřeba, aby se pracovníci zaměřili na jejich samotnou realizaci, resp. aby vytvořili bezpečný prostor pro klienta, který povede k navázání vztahu, a doprovázeli klienta dlouhodobě. Ukázalo se, že roční pobyt v DPC většině klientů nestačí k tomu, aby načerpali potřebné dovednosti a dokázali je uplatnit v praktickém životě. Klienti se do DPC po neúspěšném pokusu o samostatné žití vracejí. Za zvážení tedy stojí i vytvoření návazné služby pro odcházející klienty, která by umožnila doprovázet klienty až do doby, kdy budou samostatného života plně schopní. Shrnu-li výše uvedené do několika bodů, navrhuji: -
zaměřit se na budování vztahu s klientem,
-
posílit personální a materiální zázemí,
-
revidovat poslání DPC, především cílovou skupinu, které je poskytována služba,
-
zvážit, jak dále pracovat s drogově závislými klienty,
-
nastavit pro klienty jasná a srozumitelná pravidla pobytu v DPC,
-
zvážit prodloužení doby pobytu klientů v DPC a jejich následné doprovázení i v době, kdy v DPC již nežijí, projeví-li klienti o tuto službu zájem.
110
POUŽITÁ LITERATURA BOBEK, M., PENIŠKA, P. Práce s lidmi. Praha: NC Publishing, 2008. DISMANN, M. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha. Karolinum, 2000. GOTTWALDOVÁ, M. Dlouhodobá příprava dětí s nařízenou ústavní výchovou na vstup do samostatného života. Chrudim: Centrum J.J. Pestalozziho, 2006. GRÁC, J. Persuázia - ovplyvňovanie človeka človekom. Martin: Osveta, 1985. HARTL,P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000. HENDL, J. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál, 2005. HOSKOVCOVÁ, S. Psychosociální intervence. Praha: Karolinum, 2009. KOVAŘÍK, J. Náhradní rodinná péče v praxi. Praha: Portál, 2004. KEBZA, J. Psychosociální determinanty zdraví. Praha: Academia, 2005. MATOUŠEK, O. a kol. Encyklopedie sociální práce. Praha: Portál, 2013. MATOUŠEK, O. a kol. Základy sociální práce. Praha: Portál, 2007. MIOVSKÝ, M. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada, 2006. MUSIL, L. Ráda bych vám pomohla, ale…dilemata práce s klienty v organizacích. Brno: Marek Zeman, 2004. PETRUSEK, M. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996. SILVERMAN, D. Ako robiť kvalitatívny výskum. Praha: Ikar, 2005. STRAUSS, A, CORBINOVÁ, J. Základy kvalitativního výzkumu. Brno: Sdružení podané ruce, 1999. ŠOLCOVÁ, I. Vývoj resilience v dětství a dospělosti. Praha: Grada, 2009. ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál, 2007. ÚLEHLA, I. Umění pomáhat. Praha: Sociologické nakladatelství, 2007. VÁVROVÁ, S. Doprovázení v pomáhajících profesích. Praha: Portál, 2012. ZAKOUŘILOVÁ, E. Speciální techniky sociální terapie rodin. Praha: Portál, 2014. ŽIŽLAVSKÝ, M. Metodologie pro sociální politiku a sociální práci. Brno: FSS MU, 2003. Časopisy a sborníky: ŠMÝD, P., MALINKOVÁ, A. Metodická příručka pracovně-vzdělávacího programu pro klienty Domu na půli cesty ve Velkém Dvoře u Pohořelic. Brno: Sdružení pěstounských rodin, 2008. Elektronické zdroje a webové stránky: WICKI, M. a kol. : http://dom-os.cz/organizace/poslani-a-cile/, ze dne 22.1.2015 Ostatní zdroje: Zákon o sociálních službách č. 108/2006 Sb. Vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních sužbách Standardy a metodické materiály Domů na půl cesty
111
-aneb-kdyz-poradenstvi-nestaci
112
