Vliv institucionálního rámce na ekonomický růst zemí Jižní Ameriky

Mendelova univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta

Vliv institucionálního rámce na ekonomický růst zemí Jižní Ameriky Diplomová práce

Vedoucí práce: Ing. Luděk Kouba, Ph.D.

Bc. Adam Kielar

Brno 2013

Na tomto místě bych rád poděkoval svému vedoucímu diplomové práce Ing. Luďku Koubovi, Ph.D., za odborné vedení, cenné rady a připomínky, které mi v průběhu zpracování diplomové práce poskytl.

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Vliv institucionálního rámce na ekonomický růst zemí Jižní Ameriky“ vypracoval samostatně, za použití literatury, kterou uvádím v přiloženém seznamu literatury. Ve Frýdku-Místku dne 17.5.2013

__________________

Abstract Kielar, A. The impact of the institutional framework on the economic growth of the Latin America countries. Diploma thesis. Brno: MENDELU, 2013. This diploma thesis analyses the impact of the institutions on the development of Bolivia and Venezuela as the states that have recently been governed by the left-wing political parties. To evaluate the institutional framework, the indicators regarding institutional quality and government from World Bank, Konrad Adenauer Stiftung, Heritage foundation and Transparency International have been used. The values of these indicators have been compared to Chile and peru, which are the states whose economics are focused on the export of natural resources as in Bolivia and Venezuela. The results prove that since the time when the left-wing government seized the power in Bolivia and Venezuela, the quality of the institutional framework has deteriorated, which subsequently resulted in the negative impact on the economic growth of these countries. Keywords Institutions, Bolivia, Venezuela, institutional characteristics, New institutional economics

Abstrakt Kielar, A. Vliv institucionálního rámce na ekonomický růst zemí Jižní Ameriky. Diplomová práce. Brno: MENDELU, 2013. Tato práce analyzuje vliv institucí na rozvoj Bolívie a Venezuely jakožto zemí ve kterých v posledních letech vládnou levicoví vůdci. Pro hodnocení institucionálního rámce jsou použity ukazatele kvality institucí a vlády od Světové banky, organizace Konrad Adenauer Stiftung, nadace Heritage foundation a společnosti Transparency International.Hodnoty těchto ukazatelů se porovnávají s Chile a Peru. To jsou země, jejichž ekonomiky jsou zaměřené na export nerostných surovin stejně jako Bolívie a Venezuela. Výsledky nám ukazují, že od nástupu levicových vůdců do čela Bolívie a Venezuely došlo v těchto zemích k propadu v kvalitě institucionálního rámce a to mělo negativní vliv na růst těchto zemí. Klíčová slova Instituce, Bolívie, Venezuela, institucionální proměnné, Nová institucionální ekonomie

Obsah

5

Obsah 1

2

3

Úvod a cíl práce

8

1.1

Úvod .............................................................................................................. 8

1.2

Cíl práce a metodika .....................................................................................9

Institucionální koncept

12

2.1

Instituce formální a neformální ................................................................. 12

2.2

Vztah institucí a organizací ........................................................................ 13

2.3

Faktory ovlivňující výkonnost institucí ..................................................... 14

2.3.1

Neformální omezení ........................................................................... 14

2.3.2

Omezení formální ............................................................................... 15

2.3.3

Výkonnost a řízení .............................................................................. 15

2.3.4

Lidské chování a instituce. ................................................................. 15

2.3.5

Instituce, transakční a transformační náklady................................. 16

2.4

Důvody studia vztahu institucí na růst zemí............................................. 17

2.5

Instituce a fungování ekonomiky...............................................................18

Nová institucionální ekonomie a růst

20

3.1

Původ institucionalismu a nové institucionální ekonomie..................... 20

3.2

Instituce v modelech růstu ........................................................................ 22

3.3

Kvalita institucí a ekonomický růst. Teoretické hledisko ....................... 23

3.3.1

Demokracie, autokracie a ekonomický růst .................................... 23

3.3.2

Ekonomická svoboda a ekonomický růst..........................................25

3.3.3

Korupce a ekonomický růst .............................................................. 26

3.3.4

Společenský kapitál a ekonomický růst ........................................... 26

3.3.5

Politická nestabilita a ekonomický růst ............................................27

3.4

Růst v politických, ekonomických, kulturních teoriích ...........................27

3.4.1

Politická teorie a růst..........................................................................27

3.4.2

Kulturní teorie a růst ......................................................................... 28

3.4.3

Ekonomická teorie a růst .................................................................. 28

3.5

Typy institucí a jejich vliv na ekonomický růst........................................ 29

Obsah

4

6

3.6

Vláda zákona a vlastnická práva ............................................................... 30

3.7

Institucionální kvalita a ekonomický růst, revize empirických prací .... 32

Venezuela

34

4.1

Politická historie ........................................................................................ 34

4.2

Geografie ......................................................................................................35

4.3

Politický systém.......................................................................................... 36

4.4

Obrana a občanská bezpečnost ................................................................. 36

4.5

Svoboda tisku a vztah s USA ......................................................................37

4.6

Desindustrializace ...................................................................................... 38

4.7

Makroekonomická situace ........................................................................ 38

4.8

Faktory strukturální – socioekonomické ................................................. 39

4.9

Institucionální faktory ............................................................................... 39

4.10 Zahraniční zboží a obchodní závislost...................................................... 40 4.11 Souhrn.......................................................................................................... 41 5

6

Bolivie

42

5.1

Politická historie ........................................................................................ 42

5.2

Geografie ..................................................................................................... 44

5.3

Občanská bezpečnost, vztah s USA a sousedy ......................................... 44

5.4

Makroekonomická situace ........................................................................ 45

5.5

Faktory socioekonomické .......................................................................... 46

5.6

Institucionální faktory ............................................................................... 48

5.7

Zahraniční sektor a obchodní styky.......................................................... 49

5.8

Souhrn......................................................................................................... 50

Vliv institucí na rozvoj Bolívie a Venezuely

51

6.1 Hodnocení rozvoje Bolívie a Venezuely v porovnání s ostatními státy regionu ................................................................................................................... 51 6.2

Korelační analýza ....................................................................................... 60

6.3

Vývoj institucionálních proměnných v Bolívii, Venezuele, Chile a Peru 65

7

Závěr

69

8

Literatura

72

Obsah 9

Seznam tabulek a grafů

7

76

Úvod a cíl práce

8

1 Úvod a cíl práce 1.1 Úvod Od doby, kdy Adam Smith dokončil své dílo Pojednání o podstatě a původu bohatství národů (1776), ve kterém vysvětluje rozdíly v ekonomickém růstu mezi zeměmi, uběhlo již několik staletí. Ale již od zrodu tohoto díla, se otázky které nastínil Smith ve svém díle, staly velkou výzvou, které čelí ekonomové až do dnešních dní. Klíčový problém ekonomie je vysvětlit velké rozdíly mezi průměrným příjmem mezi nejchudšími a nejbohatšími státy. Jak k tomu dochází? Je možné tyto rozdíly zmenšit? Abychom mohli na tyto otázky najít odpověď, museli bychom následovat směry třech myšlenkových proudů. Nejstarší uznávaná teorie, která přisuzuje největší váhu geografii země. Ta je klíčová pro klimatické podmínky, přírodní bohatství, převažující nemoci, přepravní náklady a možné rozšíření technologií do nejvzdálenějších míst. Nakonec taky hraje hlavní úlohu v zemědělské produktivitě a v v kvalitě lidského kapitálu. K publikacím, které se tímto hlediskem nejvíce zabývají, patří ty od Diamonda a Jeffreyho Sachse. Druhá teorie vyzdvihuje úlohu mezinárodního obchodu, jakožto původce rozlišné produktivity a výše příjmu. Jedná se o perspektivu obchodní integrace, protože ta umožňuje účastnit se mezinárodního obchodu s minimem překážek. To je hlavní motor pro ekonomickou konvergenci mezi chudými a bohatými regiony. Debaty ohledně globalizace se ve velké části vztahují k vlastnostem této koncepce. Třetí se zaměřuje na instituce. V minulosti bylo všeobecně otázkám, týkajících se institucionálního rámce, věnována menší pozornost. Ovšem v posledních desetiletích velká část studií klade důraz právě na studium původu rozdílů, které vykazují země v kvalitě institucí, tak jako na zkoumání vazeb mezi touto kvalitou a ekonomickým růstem států. Studie se zaměřují především na funkci vlastnických práv a právního státu. To co je zajímá, jsou pravidla hry ve společnosti, z kterých vyplývají normy řízení jak explicitní, tak implicitní a jejich moc na vytvoření vhodných podmínek pro ekonomický rozvoj. Tento koncept je spojen převážně s nositelem Nobelovy ceny Douglasem Northem, a také to bylo téma nedávných ekonometrických studií, zvláště pak Darona Acemoglua, Johnsona a Robinsona. Poslední práce, zabývající se institucemi a ekonomickým růstem, se specializovaly na důležitost těch, které chrání vlastnické práva a zaručují splnění kontraktů. Mohli bychom je nazvat tvůrci trhu, zatímco když tyto vlastnosti nemají, tak trhy neexistují nebo fungují velmi špatně. Ale ekonomický rozvoj v dlouhém období požaduje více než jen podporu investic a podniků, je třeba vytvořit

Úvod a cíl práce

9

další typy institucí, aby se udržely podněty k rozvoji a umožnila se redistribuce, která bude společensky uznatelná a nebude vést k nepokojům. K těmto institucím, které hledají hlubší příčiny růstu, bychom mohli zařadit následující:  Regulátor trhu – zabývá se externalitami, ekonomií úspor z rozsahu a nedokonalou informací. Patří sem regulátoři telekomunikační, dopravní a finančních služeb.  Stabilizátor trhu - zaručuje nízkou inflaci, minimalizují makroekonomickou kolísavost a zabraňují finančním krizím. Sem můžeme řadit centrální banky, měnové režimy a rozpočtovou a fiskální politiku vlády.  Zákonitosti trhu- ty které poskytují sociální zabezpečení a zajišťují redistribuci příjmů jako například penzijní systémy, politika nezaměstnanosti a jiné sociální fondy.

1.2 Cíl práce a metodika Cílem práce je zhodnotit, zda existuje významný vliv institucionálních proměnných na ekonomický růst Bolívie a Venezuely. Práce je rozčleněna do následujících částí:  Teoretická část uvádí definice jednotlivých proměnných, které jsou použity při regresní analýze. Poté vysvětlí rozdíly mezi formálními a neformálními institucemi a uvede faktory, které ovlivňují výkonnost institucí. Na konci uvede, jaký mají vliv instituce na výkonnost ekonomiky státu.  Třetí část uvádí, jak byly instituce postupně začleňovány do modelů růstu. Poté je uvedena rešerše teoretických prací, které se zabývaly vlivem jednotlivých institucí na rozvoj státu, spolu s ekonomickými, kulturními a politickými teoriemi růstu, do kterých ekonomové začlenili kvalitu institucí. Závěr této části se věnuje důležitosti vlády zákonů na fungování institucí spolu s uvedením studií, které vypracovaly analýzy vlivu institucí na růst států.  Čtvrtá část se zabývá politickou historií Venezuely od začátku vlády demokracie v roce 1958 až po současnost. Poté je provedena současná socioekonomická charakteristika Venezuely spolu s vývojem ekonomických a institucionálních proměnných během patnáctileté vlády Huga Cháveze Fríy.  Pátá část uvádí politickou historii Bolívie od roku 1982, kdy skončila diktatura vlády generála Mezy a započal návrat k demokracii. Následně je vypracován socioekonomický popis Bolívie a vývoj vybraných socioekonomických proměnných během vlády Eva Moralese, která započala v roce 2005.  V šesté části je provedeno hodnocení vývoje jednotlivých institucionálních proměnných Bolívie a Venezuely a její porovnání s vybranými státy Jižní Ameriky. V závěru této části je provedena korelační analýza vlivu institucionálních a ekonomických proměnných na růst zemí Jižní Ameriky. Dále jsou uvedeny závěry ekonometrická studie vlivu institucionálních proměnných na růst zemí zaměřených na export nerostných surovin, mezi něž patří Bolívie i Venezuela.

Úvod a cíl práce

10

Vývoj institucionálních a neinstitucionálních proměnných je porovnán s Chile a Peru, jakožto zeměmi, které jsou taky zaměřeny na export nerostných surovin a tudíž jejich ekonomiky jsou v tomto ohledu velmi podobné těm v Bolívii a Venezuele. Chile byla zároveň vybrána jako příklad země, jejichž kvalita institucí, je v posledních dvou desetiletích nejlépe hodnocena ze všech zemí Jižní Ameriky. V korelační analýze, která je provedena v šesté části, jsou v grafech uvedeny výsledky korelačních koeficientů institucionálních a ekonomických proměnných. Korelační koeficienty pro vybrané země, jsou vypočítány z vývoje jednotlivých ukazatelů v období mezi léty 1995 - 2010. Indexy korelace mohou nabývat hodnot mínus 1 až plus 1. Hodnota - 1 znamená zcela nepřímou závislost, neboli čím vyšší jsou hodnoty jedné proměnné, tím nižší budou hodnoty druhé proměnné. Hodnota +1 značí zcela přímou závislost, neboli čím vyšší jsou hodnoty jedné proměnné, tím vyšší budou hodnoty druhé proměnné. Koeficient 0 znamená, že mezi znaky neexistuje žádná statisticky prokazatelná lineární závislost. Pokud se mezi dvěmi proměnnými objeví korelace, tak je pravděpodobné, že na sobě tyto dvě veličiny závisejí, ale neznamená to, že jeden je příčinou a druhý následkem, to nám korelace neumožňuje rozhodnout. Pro interpretaci výsledků korelační analýzy, bylo použito hodnocení, jaké ve své publikaci uvádí Chráska (2000). Tab. 1

Interpretace koeficientů korelace

Koeficient korelace Interpretace │r│ = 1 naprostá závislost (funkční závislost) 1>│r│≥ 0,9 velmi vysoká závislost 0,9>│r│ ≥0,7 vysoká závislost 0,7>│r│≥ 0,4 střední závislost 0,4>│r│≥ 0,2 nízká závislost 0,2>│r│≥ 0 slabá (nepoužitelná) závislost │r│= 0 naprostá nezávislost Zdroj: Zpracování na základě dat z publikace Chráska (2000)

Podkladem pro grafy vytvořené za pomoci programu Microsoft Excel jsou údaje ze statistik Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Jako institucionální proměnné, podle kterých je hodnocena kvalita institucí, byly vybrány následující:  Šest ukazatelů kvality institucí a vlády od Světové banky. Tyto proměnné nabývají hodnot v rozmezí mínus 2,5 až plus 2,5, kdy kladné hodnoty značí lepší kvalitu institucí.  Index korupce od organizace Transparency International. Je hodnocen v rozmezí 1 až 10. Vyšší číslo znamená nižší stupeň korupce v zemi.

Úvod a cíl práce

11

 Index demokracie (Índice de desarrollo democrático de América Latina) od společnosti Konrad Adenauer Stiftung je přiřazována hodnota v rozmezí 1 až 10. Vyšší hodnota znamená lepší dosažený stupeň demokracie v zemi.  Index ekonomické, obchodní a investiční svobody spolu s indexem dodržování vlastnických práv od nadace Heritage Foundation. Tyto nabývají hodnot 1 až 100. Známka 100 znamená nejlepší možný dosažený stupeň svobody.


12

2 Institucionální koncept Instituce jsou pravidla hry vyvinuta lidmi, aby regulovali svoje ekonomické, politické a sociální vztahy. Jsou tvořeny normami různých stupňů a organizacemi vytvořenými těmito normami. Souhrn všech těchto pravidel nazýváme formálními institucemi. Ovšem také existují instituce, které ovlivňují politické a ekonomické vztahy, stupeň plnění norem a zákonů. Podmiňují aplikaci a interpretaci zákonů v širším významu, než pouze to co je napsáno ve sbírkách a Ústavě. Určují to, co je dovoleno v rámci mezilidských vztahů. Těmto podmínkám říkáme neformální instituce.

2.1 Instituce formální a neformální Jsou instituce formální, mezi které řadíme ústavu, zákony, nařízení atd. a organizace jako veřejná správa, organizované trhy. Dále ve společnosti fungují instituce neformální, které určují stupeň plnění těchto norem a zákonů, jakým směrem se budou ubírat ti, kteří mají funkci aplikační těchto norem, posuzují nerovnosti spáchané občany nebo řídí aspekty veřejného života. Existují jasné vztahy mezi formálními a neformálními institucemi. Určitá norma bude regulovat rozdílnou formou lidské vztahy, což bude záviset na stupni jejího plnění. Kvalita formálních institucí je dána důvěryhodností platných norem a na stupni oprávněných nebo neoprávněný plnění. Důsledky určitých norem na chování občanů nejsou stejné. Je rozdíl v tom, jestli jsou anonymní a jsou řízené transparentně a spravedlivě nebo jestli existují výrazné výhody vůči určitým skupinám. Z toho vyplývá, že neformální instituce jsou komplementy k formálním pro jejich podporu. Společenské kodexy jako poctivost lidí, morálka, počestnost, odpovědnost atd. posilují formální instituce (Sebastián, 2008). North (1990) zmiňuje, že neformální instituce jsou ty, které opravdu určují funkčnost formálních institucí. Dobré neformální instituce zaručují podporu nebo respektování formálních pravidel za jakýchkoli okolností. Porušování formálních pravidel se děje z velké části z důvodu nerespektování a nízké morální zodpovědnosti, kterou lidé mají k ustanovenému právnímu systému. V tomto směru, neformální instituce umožňují v rámci trhu větší množství sjednaných obchodů mezi subjekty, které se neznají. Podle Acomoglu, Johnson a Robinson (2004) můžeme rozlišit politické instituce - zákony a kodexy chování, které upravují mocenské vztahy a chování sociálních organizací - a instituce ekonomické - instituce formální a neformální, které organizují a regulují ekonomické vztahy. V rámci politických institucí rozlišují instituce „de iure“, které bychom mohli nazvat institucemi formálními a institucemi „de facto“, které spočívají v moci, již mají určití lidé nebo skupiny


13

lidí, aby mohli snížit výsledky institucí de iure nebo zvýšit jejich obsah. Toto rozlišení dává možnou odpověď na otázku, proč země se stejnými politickými institucemi mají rozdílné ekonomické výsledky.

2.2 Vztah institucí a organizací Jak již bylo zmíněno, instituce jsou pravidla hry, které řídí společnost nebo jinak řečeno, jsou to omezení vytvořená lidmi, která dávají formu mezilidskému kontaktu. Tyto instituce budují podněty ke změně ať už politické, sociální nebo ekonomické. Institucionální změny určují formu, jakou se vyvíjí společnost a proto je důležité identifikování a definování těchto změn pro pochopení historického vývoje společnosti. Nynější ekonomická teorie doposud nevytvořila dostatečný analytický rámec, který by dovoloval přesně definovat role jednotlivých institucí v ekonomickém vývoji. Instituce snižují nejistotu, jelikož poskytují schéma pro každodenní život. Jsou průvodcem pro lidskou interakci a jsou odlišné mezi státy. V konečné fázi, instituce určují a omezují okruh příležitostí jednotlivců. Instituce určují to, čím jsou individua omezována, co je jim zakázáno činit a podle jakých způsobů můžeme provádět určité aktivity. Instituce jsou rámec, podle kterého se tvoří veškerá lidská interakce. Hlavní aspekt pro dobré fungování institucí je vztažen k ceně jakou zahrnuje detekování porušení zákona nebo normy a přísnost s jakou je potrestána. Je vhodné připomenout, že existují rozdíly mezi institucemi a organizacemi. Jak uvádí North (1990), instituce jsou pravidla hry, a organizace jsou hráči, proto je třeba odlišit pravidla od hráčů. Organizace jsou tvořena spolky politickými (strany, senát), ekonomickými (podniky, družstvy), sociální (asociace, kluby) a výchovnými (gymnázia, univerzity). Institucionální rámec určuje existenci takových organizací, a jejich vývoj v čase. Na druhé straně, také organizace určují, jaký se vytváří institucionální rámec v průběhu času. Proto je třeba zdůraznit vzájemnou interakci mezi institucemi a organizacemi. Hlavní úlohou institucí je snižovat nejistotu tím, že vytváří stabilní strukturu (ne nutně efektivní), pro lidskou interakci. Podmínka, že jsou instituce stabilní, neznamená, že se nemění. Naopak instituce jsou v neustálém vývoji. Proces institucionálních změn je komplikovaný, protože zahrnuje změny v zákonech, v neformálních pravidlech nebo v efektivnosti plnění těchto norem (Calderón a Fuentes, 2005). Formální pravidla určité společnosti se můžou měnit z hodiny na hodinu jako výsledek politických nebo soudních rozhodnutí, ale neformální omezení společnosti, která jsou zakořeněna ve zvycích a kultuře jsou mnohem hůře měnitelné. Tyto kulturní omezení spojují minulost s přítomností a i s budoucností, a proto jsou základem pro vysvětlení historického rámce. V tomto směru jsou různé historické vzory, které určují směr vývoje určité společnosti a z toho vyplývající rozdílnosti oproti jiným zemím. Jako příklad lze uvést ekonomický vývoj v Chile a v Bolívii. To, že existují bohaté a chudé eko-


14

nomiky nebo vyspělé a rozvojové státy, je z části důsledkem tohoto historického působení. Podle Northa (1990) je vysvětlení zakotveno v rozdílech mezi institucemi a organizacemi a vztahy mezi nimi, jelikož ty určují směr institucionálních změn. Instituce, podle základních ekonomických teorií, určují příležitosti ve společnosti. Organizace jsou vytvářeny, aby využily těchto příležitostí. Tak jak se vyvíjí organizace, tak se vyvíjí i instituce. Podle toho jsou institucionální změny určeny:  Vztahem mezi institucemi a organizacemi, kde se posledně zmiňované vyvíjí jako důsledek podnětu poskytnutého institucemi.  Proces zpětného působení, pomocí kterého se individua chovají podle toho, jaký okruh možností se jim poskytuje. Podněty, které poskytuje institucionální rámec v mnohých rozvojových ekonomikách lze v současnosti charakterizovat jako politické a ekonomické příležitosti směřovány k podpoře redistribučních aktivit a vytváření monopolů, namísto vytváření produktivních aktivit a podporování volné soutěže. Tak dochází k tomu, že namísto toho, aby se vytvářely větší příležitosti pro jednotlivce, tak se omezují. V důsledku toho se organizace, které se vytváří v tomto institucionálním rámci, stávají efektivnější ve vytváření společnosti stále více neproduktivní a s institucemi méně směrovanými směrem k vytváření produktivních činností (Valdivia a Lordemann, 2010).

2.3 Faktory ovlivňující výkonnost institucí 2.3.1 Neformální omezení Většinou předpokládáme, že život a ekonomika jsou řízeny formálními pravidly (zákony). Ovšem tyto formální pravidla jsou pouze malá část, i když důležitá, z celkových omezení existujících ve společnosti. V tomto směru pozorujeme, že většina lidské interakce je řízena neformálními pravidly. Neformálními zákonitostmi jsou myšleny normy chování, zvyky a konvence. Tyto přirozené normy jsou průvodci při každodenních stycích. Dopustili bychom se chyby, kdybychom tyto pravidla považovali za pouhé dodatky k formálním pravidlům. To může být zřejmé z rozdílných výsledků, které vzešly z aplikace stejných formálních pravidel v rozdílných společnostech. Tento typ omezení je součástí kulturního dědictví společnosti. Jelikož to jsou mechanismy, které ulehčují lidské styky, tak můžeme konstatovat, že: A. Jsou rozšířením a modifikací formálních pravidel. B. Jsou normami chování, které jsou společensky sankcionovány. C. Jsou vnitřními silami, které řídí standardy řízení (Martínez, 2006).


15

2.3.2 Omezení formální Rozdíl mezi formálními a neformálními omezeními je následující. Jedny jsou zahrnuty v psaných zákonech a ústavách, a další zahrnují zvyky, tradice a tabu. Formální pravidla mohou doplnit nebo zvyšovat efektivitu neformálních pravidel. Tento typ omezení může také snižovat informační náklady monitorovací a kontrolní. Ve stejném čase formální pravidla mohou být vyhlašována, aby modifikovali, opravovaly nebo nahrazovaly neformální pravidla. 2.3.3 Výkonnost a řízení Mechanismy řízení nebo vedení jsou nedokonalé. Tato nedokonalost hraje důležitou úlohu v transakčních nákladech a ve formách ve kterých se provádějí kontrakty. Neschopnost vyvinout mechanismy efektivního a nízkorozpočtového řízení je hlavní důvod stagnace a nevyspělosti zemí. V tomto směru, když jsou náklady vymáhání za splnění smluv vysoké a neexistuje záruka, že budou splněny, tak podněty k tomu, aby se udělaly podvody a nesplnily dohody, převyšují podněty kooperativního jednání. Z toho důvodu jasně vyplývá, že aby existovaly přínosy ze směny a z kooperačního jednání, je zapotřebí existence třetí osoby (státu), který ovládá mechanismy efektivního výkonu (Nelson a Sampat, 2001). Ve vyspělých zemích existují soudní mechanismy, ve které mají občané plnou důvěru, a proto existuje jistota, že výsledky rozsudků nebudou ve prospěch určité skupiny osob, ale budou celospolečensky prospěšné. Na rozdíl od rozvojových zemí, ve kterých jsou instituce slabé, a proto se výkon a plnění těchto mechanismů odehrává v prostředí nedůvěřivosti, které je charakteristické ne pouze právní prázdnotou, ale také zaujatým chováním tohoto třetího agenta (státu) a korupcí. 2.3.4 Lidské chování a instituce. Jestliže ekonomická teorie založená na racionálním chování získala mnohá vysvětlení ekonomického vývoje, představuje nedostatky ve vysvětlení lidského chování, proč se chovají, tak jak se chovají. V tomto směru jak uvádí Esteban (2005), existují dva důležité body: A. Motivace, která je klíčová ve vysvětlení lidského chování, jelikož jednotlivec se nechová pouze ve shodě s maximalizací užitku, ale je taky poháněn jinými motivacemi jako „free riding“. B. Prostředí, díky tomu, že všechny modely jsou subjektivní (z důvodu toho že se vytváří v prostředí neúplných informací), tak je potřeba vytvořit model vzájemných interakcí, které nám dovolí zmírnit nejistotu komplikovanosti světa.


16

2.3.5 Instituce, transakční a transformační náklady Ekonomická teorie od Smithe až po dnešní dobu opomíjí ve svých modelech náklady vlastní procesu směny - transakční náklady. Institucionální teorie je založena na teorii lidského chování, která již byla zmíněna a na teorii transakčních nákladů, která bude nyní uvedena. Klíčovou částí transakčních nákladů jsou náklady informační. Tyto se skládají z: 1. Náklady vyměření – vztahující se k nákladům potřebným k určení atributů, ohledně kterých se reálně bude obchodovat. 2. Náklady monitorování - náklady zahrnuté v ochraně práv a sledování plnění smluv. Tyto náklady vyměření a monitorování jsou základem institucí, jak sociálních, politických, tak i ekonomických (Nelson a Sampat, 2001). Jelikož tyto transakční náklady jsou částí produkčních nákladů, je zapotřebí modifikovat produkční vztah. Náklady produkce jsou poté tvořeny:  Výdaji na vstupy (práce, půda a kapitál) - orientovaných směrem k fyzické přeměně věcí.  Transakčními výdaji - náklady informačními, náklady na ochranu, definování a splnění vlastnických práv z těchto věcí. Proto náklady produkce jsou sumou nákladů transformačních a transakčních. Jak uvádí Sebasián a Serrano (2008), tak důležitý aspekt ve vztahu k transakčním nákladům je zahrnut v určení nákladů vyměření. Díky tomu, že směnečná hodnota je suma různých a rozdílných atributů zahrnutých v tomto statku nebo službě, existuje náklad změřit a určit tyto atributy. Obecněji můžeme říct, že komodity a služby mají velké množství atributů a tyto se liší mezi jednotlivými typy. Změření těchto atributů je nákladné a je obsažena v informačních nákladech. Jelikož existuje informační asymetrie mezi ekonomickými subjekty, tak kombinace informačních nákladů a lidského chování má důležitou roli v ekonomické teorii o studiu institucí. Nyní se zaměříme na vztah mezi institucemi a produkcí statků a služeb. V ekonomikách, kde jsou neefektivní instituce, nedochází pouze k efektu zvyšování transakčních nákladů, ale také tom má vliv na používání technologií s minimálními fixními náklady a neexistenci dlouhodobých smluv. To vše díky tomu, že panuje nejistota vyplývající ze špatně definovaných vlastnických práv. Jestliže srovnáme transakční náklady mezi rozvojovými státy a státy vyspělými, můžeme pozorovat, že v prvních jsou náklady mnohem vyšší. K tomu dochází, protože institucionální rámec v těchto zemích postrádá formální strukturu, která by podporovala efektivní trhy. Samozřejmě, v těchto rozvojových ekonomikách existují neformální struktury, které umožňují vytvoření soustavy vztahů pro vzájemnou směnu. Tato struktura je ovšem charakteristická vysokými náklady, které brzdí směnu, ale toto není hlavní problém. Hlavní problém spočívá v tom, že tento institucionální rámec určuje základní strukturu produkce, která má sklony k pokračování rozvojové podoby země.


17

Podniky zaměřené na produkci, existují díky podnětům definovaných souhrnem omezení v ekonomice. Jestliže existují nejisté vlastnické práva, vysoké transakční náklady, slabé prováděcí zákony, bariéry vstupu a monopolní omezení, podniky mají snahu mít minimální fixní náklady a velmi malou velikost. V tomto institucionálním rámci jsou nejvýnosnějšími typy aktivit ty, které jsou směřovány směrem k černému trhu nebo k získání prostředků z prováděné redistribuce příjmů. Jedině velké podniky s dostatečným fixním kapitálem můžou existovat pod ochranou státu, ve kterém ochrana, podpora a neefektivnost jsou společným jmenovatelem všeho (Redón, 2001).

2.4 Důvody studia vztahu institucí na růst zemí Zájem o studium institucí je motivován z části proto, že velké rozdíly existující mezi zeměmi v ekonomickém rozvoji se nezmenšují, jak předpokládá neoklasická teorie, ale naopak se zvětšují, a to způsobilo, že se začala hledat širší koncepce v procesu ekonomického růstu, která by tyto rozdíly lépe vysvětlila. Široce uznávanou důležitost institucí v rozvoji zemí byla podtržena udělením Nobelových cen Ronaldu Coasemu a Douglassi Northovi v roce 1991 respektive 1993, což jsou velcí představitele neoinstitucionální teorie růstu. Důležitost institucí je navíc viditelná v rostoucím množství publikovaných prací, kongresů a mezinárodních konferencí. Také publikace, vydávané Světovou bankou a Mezinárodním měnovým fondem, věnují stále větší pozornost tématu reformy institucí v méně rozvinutých zemích světa. Neoklasická teorie endogenního růstu mlčky počítá s faktory institucionálními, ale více se zaměřuje na produkční funkci, než na identifikování faktorů, které vysvětlují mezinárodní rozdíly v příjmech na osobu. Bylo to mnohem později, když tzv. „nová teorie růstu“ udělala odbočku směrem k vysvětlení, které umístilo instituce do centra analýz. Slova Northa (2002) jsou dobrou ukázkou této změny: „Jak vysvětlíme existenci chudoby uprostřed hojnosti? Jestliže známe zdroje hojnosti, proč se chudé země nepřikloní k adoptování politik, které k tomu přispějí? Měli bychom vytvořit podněty, aby osoby investovaly do efektivnějších technologií, měly lepší přípravu a vytvářely lépe fungující trhy. Tyto podněty jsou zakotveny v institucích“. Stejně jako Romer, Mankiwu a Weil (1992) předložili rozšíření neoklasického Solowova modelu (1956) tím, že zahrnuli proměnnou lidský kapitál, tak studie ohledně institucí předložili rozšíření toho samého, zahrnutím faktoru institucionálního. Takto byla nová institucionální ekonomie, která je zastřešena Olsonem a Northem, začleňována do modelů ekonomického růstu. Parametr technologického pokroku přestal být konstantní mezi zeměmi, ale začal záviset na speciálních institucionálních rozdílech každé země. Pouze tímto způsobem se dá vysvětlit, proč se země se stejnými dostupnými technologiemi, kapitálem a prací liší v růstu. Klíč spočívá v institucionálním rámci. Na druhé straně, empirické práce pokročily velmi málo v potvrzení teoretických argumentů, které upozorňují na náklady, které při ekonomickém růstu mají korupce, nestabilní politická situace, nedostatek ekonomické nebo politic-


18

ké svobody a další příznaky špatného vládního řízení. Mnohé studie se taky snaží identifikovat faktory potenciálně odpovědné z mezinárodních rozdílů v kvalitě institucí. Motivy, proč výzkumníci až do posledních let dávali tak malý důraz na otázky institucionální, jsou různé. Za prvé, empirická literatura zpočátku propůjčovala velký zájem, snad až přehnaný, na ověření konvergenční hypotézy a pravdivosti neoklasické doktríny ohledně endogenity růstu. Za druhé, značné potíže, které představuje identifikace institucionálních faktorů a příslušný nedostatek důvěryhodných indikátorů, také zpozdily rozvoj této analýzy. Z důvodu urychlení práce a jednoduchosti, měly empirické práce snahu upřednostňovat takové identifikátory, které jsou lehce kvantifikovatelné, oproti dalším, které by mohly být stejně relevantní, ale těžce kvantifikované. Jak potvrzuje Coase (1992) „takové aspekty z okruhu ekonomie, které jsou obtížně kvantifikované, mají snahu být ignorovány konvenčními ekonomy. V posledních letech se odehrály dvě události, které způsobily, že se institucionální faktory začínají široce užívat v empirických pracích zabývajících se ekonomickým růstem. Zvláště pak od druhé poloviny 90. let 20. století. Na jedné straně je to vznik prací, z kterých můžeme zmínit Esterleho a Levine (1997) a Halla a Jonese (1999), které znovu otevřely debatu, jaké jsou hlavní faktory, které vysvětlují rozdíly v ekonomickém růstu. Tyto výzkumy věrohodně ukazují, že tradiční argumenty založené na akumulaci faktorů, jsou nedostatečné při vysvětlování procesu ekonomického růstu. Na druhé straně je to proto, že ještě před 15 lety se většina proměnných institucionální kvality považovala za nezměřitelnou, ale v posledních letech se učinil značný pokrok v těchto ukazatelích, z velké části kvalitativních. Přispěly k tomu ukazatele vytvořené, jak podniky ze strany komerčních sektoru, tak z různých nevládních a neziskových mezinárodních organizací. To vše dovolilo pokrok ve zkoumání vztahu mezi kvalitou institucí a ekonomickým růstem, tím způsobem, že v dnešní době můžeme identifikovat dvě široké kategorie analýz. Na jedné straně takové, které analyzují vztah mezi růstem a institucionálním rámcem. Tento směr výzkumu učinil výrazný pokrok v posledních letech a jeho výsledky došly širokého uznání mezi empirickými pozorovateli. Na druhé straně studie, které akceptují vztah mezi institucionálním rámcem a ekonomickým růstem a snaží se identifikovat, jaké faktory vysvětlují existující rozdíly v kvalitě institucí mezi zeměmi. Tato kategorie se těší menší pozornosti, snad proto, že nastiňuje aspekty křehčí, jako je náboženství anebo právní základy státu, které mají vazbu na kvalitu institucí. Nicméně tím, že dává zajímavé politické návrhy a doporučení, tak se prezentuje jako nadějný směr budoucího výzkumu.

2.5 Instituce a fungování ekonomiky Ekonomické instituce utvářejí pohnutky ekonomických činitelů. Osoby, které se rozhodnou vytvořit podnik, investovat nebo inovovat, jsou ovlivněny existujícími regulacemi a stupněm jistoty, kterou obdrží v rámci normativy ohled-


19

ně důvěryhodnosti, s jakou pravděpodobností budou moci využívat plody z jejich podnikatelské aktivity. V momentě rozhodování jsou řízeni těmito společnými faktory. Jestli si myslí, že je možné a pro ně přínosnější rozvíjet aktivity, které jsou neefektivní a které nepřispívají k tvorbě hodnot, můžou se pro tuto možnost rozhodnout, namísto tvořivé činnosti.


20

3 Nová institucionální ekonomie a růst Od doby kdy Adam Smith dokončil své dílo Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, ve kterém zkoumal zdroje bohatství společnosti a příčiny existujících rozdílů v ekonomickém růstu mezi národy, je zodpovězení této otázky hlavní výzvou pro všechny následující generace ekonomů. Na začátku jednadvacátého století je výzkum stále otevřen a bohužel hledání „receptu“ pro dlouhodobý růst často opomíjí základní ingredience, jako jsou například instituce. Ovšem v posledních desetiletích ekonomové, kteří se zabývají růstem, zahrnuli ve svých studiích i institucionální rámec od Northa (1990) 1. A proto nyní disponujeme mnohem širšími znalostmi ohledně procesů růstu a ekonomického rozvoje. V této kapitole bude stručně shrnuta historie Nové institucionální ekonomie se záměrem určit, které ideje byly vyvinuty institucionálními ekonomy a jaký byl proces integrace těchto institucionálních aspektů ve vysvětlování růstu, aby se na závěr uvedly hlavní teoretické argumentace, které mají různé institucionální dimenze a ekonomický růst.

3.1 Původ institucionalismu a nové institucionální ekonomie Předtím než se začne analyzovat úloha, jakou instituce hrály v teoriích ekonomického růstu a jak bylo neoinstitucionální zaměření zahrnuto do těchto teorií, tak je potřebné udělat stručný výklad o počátcích institucionální ekonomie. Počátek literatury se nachází v americkém institucionalismu, někdy taky nazýván „starý“ institucionalismus, který je tvořen skupinou ekonomů, kteří byli kritičtí k neoklasické ekonomii, což bylo dáno její neschopností vysvětlit teoretickým rámcem pochody reálného světa. Cílem těchto autorů bylo obnovit institucionální otázky, které byly hlavní v klasické politické ekonomii, a které byly zapomenuty neoklasickými principy. Taky odmítají ortodoxní vládnoucí teorii, pro její tendenci zdůrazňovat automatické vyrovnávací činitele a opouštění institucionálních podmínek, neustálé vychvalování efektivnosti při poskytování prostředků pomocí konkurenčních trhů, aniž by věnovali pozornost organizační struktuře společnosti. I když se mnoho klasických ekonomů jako Adam Smith, John Stuart Mill a Alfred Marshall zabývali institucemi, byl to americký institucionalismus, který jim věnoval prvotřídní pozornost. Mezi hlavní představitele tohoto hnutí se řadí Thorstein Veblen, Wesley Mitchel, John Common, Clarance Ayres a další. Mezi první práce nové institucionální ekonomie můžeme považovat ty od Davise a Northa (1971), které se věnují analýze toho, jakou roli hrají instituce v ekonomickém růstu 1zemí po dlouhou dobu její historie 1


21

Tito ekonomové měli jistý vliv v dvacátých a třicátých letech dvacátého století. Předkládali rozšíření okruhu studia ekonomů tím způsobem, že kladli důraz na to, aby vytvořili teorii reálnější socioekonomickému rozvoji. Proto se soustředili na studium organizací průmyslových, pracovních, měnových, právních a politických. Jejich studie jsou založeny na metodologickém kolektivismu, kdy neberou v úvahu člověka jako individuum, ale jako společenskou bytost, která je ovlivňována kulturními a společenskými činiteli. Rutheford (1994) rozlišuje dva hlavní záběry výzkumu. Jedna, která je zastoupena Veblenem a soustředí se na základní dichotomii mezi technologií a institucemi a druhá spojována s Commonsem, která je zaměřená na zákony, vlastnické práva, ekonomické transakce a rozdělení bohatství. Nový růst zájmu o instituce nastal v 60. letech 20. století, kdy se začala formovat nová institucionální ekonomie. Hlavní rozdíl mezi touto školou a americkým institucionalismem spočívá v tom, že „starý“ institucionalismus vytváří svou teorii v protikladu k vládnoucí neoklasické tradici, zatímco „nový“ institucionalismus se vytváří uvnitř této tradice s cílem vytvořit komplement a ne substitut k neoklasické teorii. Nechali zachované hlavní jádro neoklasické teorie, ke kterému přidali institucionální rámec, náklady na získání informací, transakční náklady a omezení vyplývající ze špatně definovaných vlastnických práv. Přešli k interdisciplinárnímu zkoumání, když využívali pokrok ostatních sociálních věd, jako psychologie, sociologie nebo ekonomická historie. Ty jsou zahrnuty do těchto teorií tím způsobem, že ovlivňují lidské chování v ekonomické sféře. Co se týká příspěvků, které přidala nová institucionální ekonomie, tak je třeba vyzdvihnout dvě hlavní témata. Na jedné straně jsou to studie ohledně vazby mezi institucionálním prostředím a ekonomickým rozvojem (North, 1990; Eggertsson, 1996) a na druhé straně analýza fungování politických procesů a vlád v různých zemích světa s rozdílným stupněm demokracie (Weingast, 1989). Směr výzkumu ohledně institucionálního rámce a ekonomickým rozvojem je zastřešena D. C. Northem. Podle tohoto autora hledání vysvětlení rozdílného ekonomického vývoje, ke kterému došlo mezi státy západními a východním blokem nebo mezi islámskými státy, bylo jednou z hlavních příčin, které daly impuls ekonomům pro studium institucionálního rámce. V tomto směru institucionální dimenze bude hlavní faktor ve vysvětlování rozdílných výsledků, které v řeči ekonomického rozvoje dosáhly různé státy. Podle této koncepce institucionální rámec nezahrnuje pouze formální vztahy a struktury jako vláda, politický režim, právní stát, soudní systém a občanské svobody, ale také instituce neformálního typu, k těm patří kulturní hodnoty, etické principy, konvence, zvyky a ideologické principy převažující mezi jednotlivci ve společnosti. Tento rozšířený institucionální rámec zahrnuje mezi jinými podněty ke spoření, k investicím, k produkci a k obchodování, tak jako transakční a produkční náklady. Všechny tyto vlivy mají výrazný dopad na ekonomický rozvoj států. Toto jsou ideje, které později teoretici zahrnuli do svých modelů ekonomického růstu, s cílem poskytnout komplexnější vysvětlení k různým ekonomickým


22

výsledkům dosáhnutých mezi státy. V další části této práce bude analyzováno, jaký byl tento integrační proces.

3.2 Instituce v modelech růstu V tradičních modelech neoklasického ekonomického růstu (Solow, 1956) rozvoj států závisel na fyzických faktorech. Produkt vzešel z kombinace různých vstupů (práce, půda a kapitál), tím způsobem, že nejrychlejší růst byl výsledkem dostupnosti více vstupů nebo jejich efektivnějším využitím. Později se objevily modely endogenního růstu (Romer, 1986; Lucas, 1988), které identifikovaly mnohem širší počet proměnných, které přispívají k vysvětlení rozdílů mezi růsty: externality ve znalostech, přesun technologií, investice do lidského kapitálu, veřejné výdaje na statky a služby atd.. Ovšem i tyto sofistikovanější vysvětlení byly často neschopné vysvětlit pozorované rozdíly v růstu zemí. Až do konce 80. let 20. století se věřilo, že růst závisí hlavně na investicích, racionálním řízení fyzického kapitálu, finančnictví, výzkumu a vývoji nových technologií a lidském kapitálu. V mnohých případech se předpokládalo, že se jedná o technickou operaci, dosažitelnou jakýmkoli politickým nebo institucionálním režimem. To ovšem neznamená, že by modely neoklasického endogenního růstu opomíjely důležitost institucí. Ty byly v těchto modelech zahrnuty, ale pouze způsobem implicitně předpokládaným, více se zabývaly otázkami ohledně typu produkční funkce a identifikací faktorů, které vysvětlují závažné nerovnosti v mezinárodním rozvoji. Taky Abramowitz (2000) připouští, že technologický „catch up“ bude účinný pouze ze předpokladu, jestliže ekonomika disponuje minimálním požadovaným lidským kapitálem a institucionální stabilitou. Mankiwu (1992) ukazuje, že parametr efektivnosti, který se objevuje v jejich neoklasických modelech, nereflektuje pouze technologickou vyspělost, ale že také zahrnuje jiné otázky jako je politické klima, politická ekonomie, sociální a institucionální struktura. Romer (1993) rozlišuje mezi košem věcným a košem ideovým, rozumějme tím nedostatek znalostí, potřebných k dosažení bohatství, které je dosažitelné ve vhodném ekonomickém prostředí. Nicméně až nedávno od počátku empirických výzkumů autorů jako je Easterly a Levine (1997) nebo Hall a Jones (1999), se začíná přijímat jasná idea, že konvenční faktory růstu neposkytují úplné vysvětlení zkušeností určitých států. Teorie růstu, která se objevila v pracích Bauera (1972) a Northa (1990) představuje odbočku směrem k typu vysvětlování více institucionální. Snaží se pokusit najít odpovědi na takové otázky jako Proč je tak málo zemí, kterým se podařilo dosáhnout růst po dlouhé období, jak vysvětlíme úspěchy a neúspěchy států s podobnými zdroji, v jakém smyslu je „dobré vládní řízení“ (souhrn tradic a institucí, které určují, jak je vykonávaná státní kompetence) podstatné v procesu růstu a ekonomického rozvoje? V jaké míře nám institucionální rámec pomáhá vysvětlit různé stupně růstu pozorované mezi státy?


23

V tomto kontextu je cílem výzkumů odpovědět na otázku, jak ovlivňují instituce ekonomický růst. North (1990) ukazuje, jaké jsou hlavní kanály, kterými institucionální rámec ovlivňuje růst. Upozorňuje na existenci dvou rozdílných efektů, jeden přímý a další nepřímý. Na jedné straně slabé instituce mohou působit přímo na růst, jelikož snižují efektivnost investic. V prostředí nízké důvěryhodnosti vzhledem k plnění vlastnických práv, mají firmy menší velikost a používají technologie málo intenzivní na kapitál a budou operovat v krátkém časovém horizontu. Na druhé straně zvýšené transakční náklady, které jsou výsledkem existence úplatků, vyšší administrativní náklady a dobývání renty, vyvolává nepřímý efekt na růst, jelikož odrazuje investice. Tím způsobem někteří autoři zahrnují tento institucionální rámec od Northa v modelech růstu v takové formě, že parametr technologického pokroku už není konstantní mezi zeměmi, ale závisí mimo jiné na institucionálním uspořádání každého státu. Nicméně toto zahrnutí je moc čerstvé a literatura ohledně růstu zatím neposkytuje jasnou definici institucí ekonomických, politických a sociálních, jejich procesy změn a kanály, kterými ovlivňují ekonomický růst. Dnes se udržuje široká koncepce ekonomického rozvoje, ve které je zevrubně uznávaná idea, že „dobré vládní řízení“ myšleno instituce, které respektují vlastnické práva a smlouvy, v prostředí občanské a politické svobody a nízká korupce je potřebná vlastnost pro dlouhodobý ekonomický růst. James D. Wolfensohn, prezident Světové banky v letech 1995-2005 zdůrazňuje, že aby se zlepšila kvalita života chudých, je zapotřebí dobře sestavit politiky a instituce, které povedou k udržitelnému růstu: „Což je mnohem více než pouhé zvýšení příjmů a lepší kvalita života. Udržitelným růstem se myslí lepší a vyrovnanější příležitosti ke vzdělání a zaměstnání, zlepšení ve zdravotnictví a výživě, méně kontaminované a dlouhodobě udržitelné životní prostředí, nestranný soudní a právní systém, širší občanské a politické svobody, důvěryhodné a transparentní instituce (Comunicado de Prensa de Banco Mundial, 2000).

3.3 Kvalita institucí a ekonomický růst. Teoretické hledisko V posledních desetiletích ekonomové vytvořili celou řadu teorií vysvětlující vztahy mezi různými typy institucí a ekonomickým růstem. Studovaly se vztahy takových proměnných jako politická a ekonomická svoboda, korupce, politická nestabilita a jejich dopad na ekonomický růst zemí. Nyní budou představeny hlavní poznatky těchto teorii 3.3.1 Demokracie, autokracie a ekonomický růst Teorie týkající se vztahu existujících mezi demokratickými svobodami a ekonomickým rozvojem se můžou podle Sirowy a Inkeles (1990) rozdělit do 3 hlavních kategorií: perspektiva střetu, perspektiva srovnatelná a neutrální teorie.


24

První z nich, hledisko konfliktní, předpokládá, že demokracie ztěžuje ekonomický růst tím způsobem, že ekonomiky si při rozhodování musí vybrat mezi demokratickým procesem nebo procesem rychlého růstu s autoritativním režimem, který potlačuje politické práva a základní občanské svobody (Bhagwati, 1966). Polemické argumenty, které podporují tuto hypotézu, jsou následující. Huntington (1968) říká, že politické instituce rozvojových zemí jsou slabé a křehké. K tomu je třeba přičíst velké tlaky a zdroje nestability, kterým je podroben nově vytvořený demokratický systém. Zájmové skupiny budou činit nátlak na politiky a ti jim vyhoví, aby se udrželi u moci (Olson, 1982). Alesina a Perotti (1994) vyzdvihují možnost, že se bude poptávat redistribuční politika, která v mnohých případech vyvolává zvýšení přesunů renty na úkor produktivních výdajů do ekonomiky. I Meltzer a Richard (1981) ukazují tendenci demokracií zvýšit působení státu v ekonomice prostřednictvím daní, které odrazují produktivní činnosti. Tento stav je způsoben tlakem chudé části obyvatelstva, která se nyní podílí na politických procesech. Navíc vnitřní konflikty, vlastní rozvojovým zemím s výrazným náboženským a etnickým rozdělením, můžou vyústit v demokratický systém. V tomto směru jsou autoritářské režimy schopnější rozptýlit tyto konflikty a udržet politickou stabilitu. Druhý používaný argument v této perspektivě konfliktu je, že ekonomický růst potřebuje autoritářský režim, aby provedl reformy potřebné pro rychlý ekonomický růst (Huntington, 1968), i když jsou nepopulární, jako například omezení spotřeby a snižování reálných mezd, aby se podpořila akumulace kapitálu. Benevolentní autoritářské režimy jsou zapotřebí, aby bylo dosaženo provedení nepopulárních reforem (Bancomundial, 1991). Taky podle Sorensena (1993) je výrazný zásah státu do ekonomiky pro podporu rozvoje, obtížné uskutečnit podle demokratických principů. V posledních letech je ovšem zpochybňována pravdivost těchto argumentů užívaných z hlediska konfliktu. Jak uvádí Messerlin (1981), tak diktátoři jsou také podrobeni tlaku určitých zájmových skupin, jestliže jejich podpora je důležitá, aby se udrželi u moci. Dle Alesiny (1996), diktátorský stát neznamená silný stát a navíc autoritářské režimy nejsou homogenní. Z hlediska perspektivy srovnání Whittmann (1989) uvádí, že demokratické systémy vykazují větší efektivnost než autoritářské a navíc jsou vhodnější, aby sladili redistribuci a ekonomický rozvoj. Argumentuje tím, že demokratický proces, s existencí širokých občanských svobod a politických práv vytváří vhodné podmínky pro rozvoj. Demokratické instituce dodávají do systému souhrn kontrol nad vládou, které omezují použití moci pro osobní zbohatnutí, tak jako přijetí určitých zákonů, které obohatí malou skupinu občanů a poškodí většinu. Ekonomický pluralismus je základem pro růst, a zároveň politický pluralismus je klíčový pro životaschopnost a přežití ekonomického pluralismu. Ovšemže autoritářské režimy mohou v určitých případech dovolit rychlejší růst v krátkém období, ale jsou to demokratické systémy, které dovolují vyrovnaný a udržitelný růst v dlouhém období (Sirowy a Inkeles, 1990). Jak uvádí Przeworski a Limongi (1993), tak demokratické režimy jsou efektivnější než autoritářské v době, kdy dochází k reformování ekonomiky, jelikož institucionální charakteristiky demo-


25

kracie jako nezávislost soudního systému, jsou potřebné pro úspěšnou liberalizaci. Dále zaručují větší respektování vlastnických práv, klíčový prvek v rozvoji, jelikož se tím podpoří spoření a soukromé investice. Dle Olsona (1993), diktátoři nemůžou vybavit politiku ochrany vlastnických práv důvěryhodností, jelikož existuje významná nejistota vzhledem k tomu, co se stane s těmito právy. Když diktátoři ztratí moc, tak se nezákonná konfiskace stane neustálou hrozbou. Nakonec hledisko neutrální pochybuje o jakémkoli vztahu mezi demokracií a růstem jelikož předpokládá, že politická svoboda není důležitá. Mnohem důležitější než politický režim jsou typy uskutečňované politiky a další institucionální aspekty, jako politická stabilita. Hirschman (1994) tvrdí, že neexistují platné vztahy mezi demokracií a ekonomickým rozvojem, ani žádné globální zákony platné pro všechny. Neexistují vhodné stupně rozvoje, pouze některé jsou lepší a některé horší, což závisí na kontextu a lokálních institucích. 3.3.2 Ekonomická svoboda a ekonomický růst Ve vztahu k existujícímu spojení mezi ekonomickou svobodou a růstem už Adam Smith (1776) zastává ideu minimalizace zásahu státu do ekonomické aktivity. Zastává názor nechat fungovat neviditelnou ruku trhu, aby se podpořil růst a bohatství národů. David Ricardo (1821) vsadil na volný obchod, pro podporu ekonomického růstu. Také North a Davis (1971) vyzdvihují důležitost vlastnických práv při dlouhodobém ekonomickém růstu. Pozdější teorie růstu zahrnuly určité vybrané ideje ze školy vlastnických práv a určité připomínky od Northa a upozornily, že ekonomická svoboda snižuje transakční náklady, které musí jedinci vykonat při transakcích na určitém trhu. Tyto náklady lze podle Coase (1960), rozdělit na 3 typy:  Náklady za informace  Náklady za smluvní ceny  Náklady obsluhy - potřebné úsilí aby bylo dosaženo splnění kontraktu. Tyhle náklady podporují akumulaci zásob fyzického a lidského kapitálu a to podporuje růst. Efektivní fungování trhu potřebuje přesné a dobře definované vlastnické práva, v opačném případě budou náklady vyjednávání, které jsou zahrnuty při rozhodování o distribuci prostředků, vysoké. Navíc chybějící adekvátní a transparentní informace, překážky vstupu pro nové podniky a uzavřenost mezinárodní soutěži, zvyšují transakční náklady ekonomiky, což omezuje obchodní možnosti a ekonomické aktivity. Ekonomické svobody zvyšují produktivitu, jelikož podporují snižování nákladů, upřednostňují specializaci, využívání ekonomiky úspor z rozsahu a podporují efektivnější organizace. Navíc se tím podporují podnikatelské inovace do nových a lepších technologií, což je základní prvek ekonomického růstu. Velká část dnešních ekonomů (Scully, Gwartney), stále zdůrazňují, že svoboda ve výběru o dodávce statků, soutěživost v obchodní směně a ochrana vlastnických práv, jsou základní zdroje ekonomického rozvoje.


26

3.3.3 Korupce a ekonomický růst Teoretická literatura, která studuje vztah korupce na ekonomický růst, se může rozdělit na dvě skupiny. První z nich (Huntington, 1968) zastává názor, že korupce může podpořit ekonomický růst, jelikož zabraňuje byrokratickým zpožděním, urychluje udělování veřejných licencí a dovoluje lepší práci úředníků, kteří jsou motivováni obdrženými úplatky. Druhá skupina, aktuálnější a více podporována ze strany vědců studujících ekonomické vědy, klade důraz na škodlivé účinky, které má korupce na ekonomický růst (Shleifer a Vishny, 1993). Korupce odvádí aktivity směrem k neproduktivním činnostem jako je, dobývání renty - neproduktivní činnosti, za účelem získání výhody při veřejných zakázkách – a to odrazuje investice, zvyšuje transakční náklady a nejistotu v ekonomice, snižuje legitimitu státu a může zhoršit rozdělování veřejných prostředků do produktivních projektů. Korupční vlády mají snahu uskutečňovat velké, mnohdy i nepotřebné, infrastrukturní projekty, s cílem dosáhnout vyšších úplatků, na místo menších projektů, které jsou reálně potřebnější a levnější. Navíc státy s vyšším stupněm korupce mají menší tok zahraničních investic do domácí ekonomiky, jelikož investoři mají obavy ze silné právní nejistoty, když ne přímo z vydírání, ze strany úředníků dané země. 3.3.4 Společenský kapitál a ekonomický růst Ekonomická prosperita určité komunity je spojena s přítomností výrazných zásob společenského kapitálu, tak jak tvrdí autoři Coleman (1990) a Putman (1993). Argumentují, že husté sociální sítě podporují společenskou důvěru, řeší problémy kooperace a koordinace, snižují transakční náklady, poskytují lepší informovanost a inovativnost a tím přispívají k ekonomickému růstu. V prostředí vyšší společenské důvěry dávají subjekty méně prostředků na ochranu proti nelegálnímu poškozování vlastnických práv, což přiláká investice, které preferují menší riziko vzhledem k budoucím příjmům. Navíc se budou vládní politiky těšit větší důvěryhodnosti, a soukromí investoři budou v této zemi investovat. Guistu (2004), hájí pozitivní vztah mezi společenským kapitálem a finančním rozvojem a tvrdí, že osoby s větší mírou sociálního kapitálu budou uskutečňovat větší objem investic a budou se více účastnit aktivit na finančních trzích. Jak uvádí Putnam (1993), tak další prospěšný aspekt společenského kapitálu spočívá v rozšíření informačních a komunikačních kanálů, snížení podnětů k oportunismu a poškozování, jelikož ekonomické a politické jednání jsou sledovány hustou sítí sociální interakce. Dle Colemana (1988) se pomocí sociálního kapitálu stimuluje rozšiřování lidského kapitálu, jelikož vzniknou neformální instituce, takové jako neformální úvěrové trhy, které umožní přístup ke studiu i lidem s menšími finančními prostředky. Taky školy jsou více efektivní, když se rodiče a občané více zapletou do školních aktivit a učitelé jsou tak více hlídáni. Navíc dostatečný společenský kapitál uvnitř rodiny vyústí v lepší intelektuální rozvoj dítěte.


27

3.3.5 Politická nestabilita a ekonomický růst Hlavní argument používaný pro vysvětlení vztahů existujících mezi politickou nestabilitou a ekonomickým růstem je, že politická nestabilita ohrožuje vlastnické práva soukromých osob, tím se odrazují investice a i ekonomický rozvoj. Jak uvádí Murphy (1991), tak v časech politické nestability jsou mechanismy ochrany vlastnických práv mnohem křehčí a je pravděpodobné, že podnikatelé sníží a odloží plánované investice, aby zabránili hrozícím ztrátám. Také zahraniční investoři upřednostňují investovat do zemí se stabilní politikou. Kromě odlákání investic, politická nestabilita může vyústit ve zvýšení neproduktivních činností jako je dobývání renty a korupce. Slabá vláda bude potřebovat podporu od určitých skupin a tito agenti budou mít větší snahu provádět tento typ aktivit. V opačném směru nízké úrovně růstu mohou zvýšit politickou nestabilitu. Mnohá literatura ukazuje, že v demokratických systémech změna vlády po volbách závisí z velké části na míře růstu země v posledních letech, zatímco v nedemokratických zemích nízké úrovně růstu zvyšují občanskou nespokojenost a poté se uskutečňují protivládní činnosti, jako je například státní převrat (Pachano, 2008). K této situaci došlo při vlně revolucí v severní Africe v roce 2011.

3.4 Růst v politických, ekonomických, kulturních teoriích Poté co byly nastíněny hlavní dostupné indikátory institucionální, tak se může provést revize studií. Tato kapitola obsahuje výsledky ze směru výzkumu, který se snaží identifikovat podstatné faktory institucionální kvality, zatímco následující se zabývá kauzálními vztahy mezi ekonomickým růstem a kvalitou institucí. Jak už bylo řečeno v předešlé kapitole, tak studie, které analyzují rozdíly v institucionální kvalitě mezi zeměmi, zaznamenaly nepoměrně menší rozvoj, než ty která studují vztahy mezi kvalitou a růstem. Příčina spočívá nejspíše v tom, že nastiňuje otázky mnohem delikátnější. Navíc, stupeň shody obdržený z různých výzkumů je nízký a tudíž v empirické literatuře neexistuje jasná shoda, jaký vliv mají jednotlivé faktory na kvalitu institucí. Nicméně jelikož jsou výzkumy studující vztah mezi kvalitou institucí a růstem dostatečně robustní, tak tato linie analýz může být do budoucna velmi slibná a může dát zajímavé politické doporučení. 3.4.1 Politická teorie a růst V této teorii se výzkumníci snaží identifikovat vztah politických teorií, které berou v úvahu právní tradici zemí a rozdělení národojazyčné, na ekonomický růst. Práce se shodují v tom, že francouzský právní systém je poškozující vzhledem ke kvalitě institucí v porovnání s anglickým. K tomuto dospěli La Porta (1999) a Esterly a Levine (2003). Ovšem když se vezme v úvahu rozdělení národojazyčné, tak výzkumy ukazují negativní vztah s kvalitou institucí. Stupeň významnosti se liší podle typu proměnných, které jsou použity při regresi. Některé studie ukazují, že když se berou proměnné příjem na osobu nebo zeměpisná šířka, tak


28

se efekt se stane nevýznamným (Weil, 2000; Alesina, 2003). Pro některé autory (Islam a Montenegro, 2002), je diskutován vztah mezi sociální strukturou a výkonem institucí. La Porta (1999) ovšem ukazuje, že rozdělení etnojazyčné ovlivňuje negativně plnění vládních funkcí, mnohdy toto slabé vládní plnění snižuje příjem na osobu a tím pádem toto poznání podporuje politické teorie. Navíc Easterly a Levine (2003) uvádí, že etnická rozlišnost jde na úkor poskytování veřejných statků, takových jako školství nebo infrastruktura, to brzdí finanční rozvoj a podporuje korupci, což opět potvrzuje tyto teorie. 3.4.2 Kulturní teorie a růst Co se týká kulturních teorií, výzkumy, které zahrnují v regresích proměnnou náboženství, obvykle dospívají k závěru, že země s převahou protestantských obyvatel představují lepší výkon vládních funkcí, než země s převahou katolického nebo muslimského obyvatelstva. (Treisman, 2000; Easterly a Levine, 2003). Nicméně La Porta (1997) uvádí, že evidence více podporuje politickou teorii než kulturní, protože významnost proměnné náboženství vymizí, když se zahrnou do regrese proměnné jako příjem na osobu, zeměpisná šířka, etnická rozdílnost a právní tradice. Co se týká společenské důvěry, práce, které zahrnuly tuto proměnnou, obdržely pozitivní a významný efekt této proměnné na efektivnost institucí (Knack a Keefer, 1997; La Porta, 1997). Vztah mezi společenskou důvěrou a růstem navrhnutý Putmanem (1993) pro Itálii a pro Ameriku, by se mohla zevšeobecnit na celosvětovou úroveň. Nicméně tyto poslední proměnné obdržely menší pozornost v empirické literatuře než předchozí z toho důvodu, že výsledky by se mohly považovat za méně přesvědčivé. Ve vztahu k tradičním institucionálním teoriím bychom mohli vyvodit, že z realizovaných analýz vyplývá, že proměnná právní původ, odvozená z politických teorií je ta, která představuje největší robustnost v regresích, které používají různé úrovně institucionální kvality jako závislé proměnné. 3.4.3 Ekonomická teorie a růst Všeobecně se dá říct, že empirie potvrzuje institucionální ekonomické teorie. Většina uskutečněných studií našla pozitivní vztah mezi příjmem na osobu a kvalitou institucí (Chong a Zanforlin, 2000; Treisman, 2000), ovšem výsledky nejsou vždy výrazné (Panizza, 2001; Alesina a Perotti, 1996). Tento zdánlivý souhlas je ovšem diskutován v publikaci Kaufmanna a Kraaye (2002), který používá souhrnný ukazatel „právní stát“ a ukázku 175 zemí pro období 2000 a 2001 a nachází překvapivě negativní vztah mezi příjmem na osobu a kvalitou institucí. Tento výsledek vzbuzuje pochyby, ohledně důvěryhodnosti, že v dlouhém období existují ctnostné vazby mezi příjmem na osobu a kvalitou vlády. Nabourává taky celou ideu, že kvalita institucí je luxusní statek, který se přidá automaticky s akumulací bohatství. Ekonomické teorie argumentují tím, že růst příjmu je doprovázen rostoucí poptávkou po lepších institucích. Podle těchto autorů existují rozličné mechanismy, takové jako je vliv elit nebo „zajetí státu“ - taková


29

forma korupce, kdy se podniky a konglomerace snaží nezákonně ovlivňovat tvorbu zákonů a regulací - pomocí kterých se může stát opak (Peltzman, 1976). Vždy, když jsou uvnitř státu ustanoveny elity, které obdrží prospěch z existujícího „status quo“ a jsou zde slabé instituce, tak bude existovat málo důvodů, aby se mohlo očekávat, že poptávka po lepších institucích bude uspokojena. Ve skutečnosti poslední dotazníkové šetření mezi firmami, které bylo realizováno Světovou bankou, poskytuje evidenci, že kroky činěné ze strany určitých elitářských podniků v postsocialistických a latinskoamerických zemí, mají škodlivý dopad na vnímání kvality právního státu a vlastnických práv. Nutno ještě podotknout, že ten samý výzkum shledává pozitivní kauzální vztah mezi kvalitou vlády a ekonomickým růstem v dlouhém období. Podle autorů je zapotřebí rozšířit mechanismy svobody slova a politické transparentnosti, aby se zlepšila míra výnosů zahraničních účtů a tím i růstu.

3.5 Typy institucí a jejich vliv na ekonomický růst Různí autoři předkládají rozdílné typologie institucí, které jsou zapotřebí k podpoře trhu a k ekonomickému rozvoji země. Na jedné straně Dani Rodrick (1997) předkládá 5 institucí, které podporují trh. Jsou to: instituce pro makroekonomickou stabilizaci, vlastnická práva, instituce sociálního zabezpečení, regulační instituce a instituce pro řízení sociálních konfliktů. Na druhé straně studie Richarda Rolla a Johna Talbotta (1999), předkládají následující typy institucí: stupeň demokracie, vlastnické práva, obchodní bariéry, korupce, instituce monetární politiky, občanské svobody a kulturní hodnoty. V rámci výzkumu obdrželi výsledky, že jistota vlastnických práv, větší občanské svobody, stabilní demokracie a kulturní hodnoty mají pozitivní efekt na HDP/obyvatele. Na druhé straně existence černého trhu, zvyšování obchodních bariér, existence korupce a nestálost monetární politiky mají negativní vliv na vývoj tohoto ukazatele. Předchozí studie došla k závěru, že čím větší je míra ekonomické svobody a volného trhu, tím budou větší cifry růstu HDP/obyvatele. Což je v protikladu k tomu co se stalo v Číně, jejíž čísla ekonomického růstu jsou vysoké i přes to, že se jedná o socialistický stát. Proto Mark Payne (2000), definuje typy institucí následovně: existence platnosti zákonů; instituce, které umožňují zlepšování lidského kapitálu pomocí veřejných politik, snižování nerovnosti mezi společenskými třídami a rovnost přístupu k základním službám; instituce pro makroekonomickou stabilizaci a instituce pro podporu konkurenčního trhu. Rozdíl v plánování institucí mezi Paynem a Rollem spočívá v tom, že stát by měl zasahovat komplementárním způsobem do chodu ekonomiky, aby trhy fungovaly správně. Je to proto, že se sociální nerovnost neporazí úplnou otevřeností ekonomiky, ale zároveň s otevíráním ekonomiky je třeba aplikovat veřejné politiky, zajišťující snižování společenské nerovnosti a zlepšování přístupu k základním lidským společenským potřebám. Zároveň nedoporučuje celkové tržní otevření. Volná nabídka a poptávka na trhu, kde cena hraje roli vyrovnávacího mechanismu, může existovat pouze na trzích, kde neexistují spory a kde


30

ekonomičtí agenti disponují plnou informovaností. V tomto směru je regulace trhu potřebná, rozumějme tím ne regulaci, která bude klást překážky vzájemným stykům mezi ekonomickými subjekty, ale bude regulovat vztahy mezi subjekty tak, aby mezi nimi existovaly menší spory a vzájemná obchodní směna se mohla uskutečnit při minimálních transakčních nákladech nebo s minimálními možnými spory. Široce respektovaná a díky rozsáhlé databázi i používaná je typologie Světové banky, která předkládá instituce pro ekonomický růst následovně: hlas a odpovědnost, politická stabilita, vládní efektivnost, kvalita regulací, vláda zákonů a kontrola korupce. Jediná přidaná proměnná vzhledem k institucím pro rozvoj je hlas a odpovědnost. Tato instituce se vztahuje na stupeň, jakým můžou občané požadovat od vlády splnění slibů. V tomto směru, zatímco existuje pnění účtů ze strany vlády k občanům, tak se snižují společenské konflikty a existuje malá pravděpodobnost korupce a tím se podporuje růst.

3.6 Vláda zákona a vlastnická práva Základní instituce v každé ekonomice je vláda práva. Pomocí této vlády jsou zaručené vlastnické práva. Jak uvádí Pachano (2007), tak vliv této instituce na ekonomiku se děje následujícím způsobem:  Přispívá k snižování transakčních nákladů na trzích, zvyšuje jejich efektivnost a umožňuje vytváření ekonomiky na základě úspor z rozsahu.  Zvyšuje respektování vlastnických práv, to dovoluje zvyšování spoření a investic a plynulejší přesun technologií a know-how.  Zvyšováním důvěryhodnosti vládních politik se snižuje nejistota a to naopak zvyšuje míru investic jak domácích tak zahraničních.  Snižování stupně korupce a kriminality. Jak bylo řečeno, vláda zákona pomáhá zaručovat existenci vlastnických práv. Ale Dani Rodrick (2009) oponuje tím, že vlastnická práva není správné slovo pro určení důležitosti v ekonomickém růstu. Správné slovo je „kontrola návratnosti investic“ než vlastnické práva. Zde uvádí jako příklad Čínu, která v 21. století rostla v průměru 6-8 %. V této zemi vlastnické práva a vláda zákonů byly skoro neexistující a proto slovo kontrola než vlastnictví je vhodnější, aby se vysvětlila míra růstu asijských ekonomik. Podnikatel nemá podněty akumulovat kapitál nebo inovovat, jestliže nemá dostatečnou kontrolu nad návratností inovovaných nebo vyprodukovaných aktiv. Dani Rodrick navíc přidává, že formální vlastnické práva nejsou účinná, jestliže podnikatel nemá adekvátní právo na kontrolu výnosů, které generují jeho aktiva v zemi. Jaká je důležitost vlastnických práv? Jak uvádí Gerald (2005), důležitost spočívá v tom, že pokud existují dobře definovaná vlastnická práva, potom efektivněji funguje cena, jakožto prostředek určující užití prostředků a když se efek-


31

tivněji použijí prostředky, bude větší tvorba bohatství. Vlastnická práva se můžou chápat jako soubor právních možností, které se můžou libovolně směňovat. Tyto směny slouží k tomu, aby se aktiva, která jsou obchodována a na která jsou vázána vlastnická práva, mohla změnit v kapitálový statek. Každý zákrok ze strany institucí do vlastnických práv může být poškozující pro ekonomiku, protože může vést k přerozdělení prostředků anebo k jejich špatnému užití. Špatné použití způsobí, že struktura vyprodukovaných statků se zhorší a to samé se stane s rozdělením příjmů ve společnosti. Vlastnická práva mohou být hodnocena pomocí fungování soudního systému země. Je zde požadavek na soudní systém efektivní, transparentní a nezávislý. Státy ve kterých jsou soudní systémy neefektivní a zkorumpované vedou k zhoršení vlastnických práv. Jestliže soudní systém v latinskoamerických a afrických zemích nezaručuje vlastnická práva, tak HDP/obyvatele v těchto státech nebude nikdy stejné jako v zemích vyspělých. V tomto směru země se soudním systémem zkorumpovaným, jsou země chudé. Jak uvádí Burgos (2008), aby bylo dosaženo rozvoje země, tak soudní systém musí plnit 4 specifické funkce: A. Definovat a chránit vlastnické práva. B. Ustanovit rámec, který bude řídit směnu těchto práv mezi soukromými ekonomickými agenty a mezi nimi a státem. C. Řídit pomocí norem příjmy subjektů na trhu a jejich převahu v ekonomickém systému. D. Regulovat chování ekonomických jednotek v těch sektorech, kde může docházet k nedokonalé konkurenci. Další otázka, která se nabízí, je jakým způsobem soudní systém ovlivňuje ekonomický rozvoj země. Zde můžeme najít přinejmenším 3 odpovědi: 1. Jestliže existují silné vlastnické práva spolu s efektivním a účinným soudním systémem, tak jsou podpořeny investice. Hlavně silné vlastnické práva mohou poskytnout zemím s přírodním bohatstvím prostředky pro jejich těžbu. Paralelně zajištění intelektuálních vlastnických práv (ochrana značky, know-how), způsobí zvýšení investic do moderních technologií. Větší investice do technologií dovolí, aby země měla pokročilý technologický pokrok. Zákony směřující k posílení těchto práv, způsobí, že země bude mít technologický pokrok. 2. Existence vlastnických práv a nestranného soudního systému, dovolí, aby existovala menší nejistota v kontraktech mezi soukromými podniky a státem a to povede ke zvýšení dlouhodobých investic, které budou vysoce specializované, a které umožní používat specifická aktiva, které není možno používat v jiných ekonomických aktivitách. V tomto směru menší nejistota ve vztahu ke splnění kontraktů mezi subjekty, snižuje riziko, že se podnik může odchýlit od možnosti uskutečnit investici v této zemi.


32

3. Nezávislý soudní systém by měl zaručovat uskutečňování makroekonomických politik, které jsou považované za hlavní pro růst. Omezení vlády směrem k dělání, co se jí zachce, se může uskutečnit pomocí nezávislého soudního systému. Závěrem lze konstatovat, že účinný a nestranný soudní systém spolu se správně definovanými vlastnickými právy povede k tomu, že se v této zemi uskuteční investice. Zároveň nestranný soudní systém zaručí, že se vykonají transparentním způsobem soudy, které může mít soukromá firma se státem.

3.7 Institucionální kvalita a ekonomický růst, revize empirických prací Tato část se soustředí na výzkumy, které analyzují vztah mezi institucionální kvalitou a ekonomickým růstem, myšleno vývojem ukazatele HDP/obyvatele. Výsledky studií jsou relativně čerstvé. Závěry těchto prací nelze považovat za plně vypovídající, protože z velké části závisí na použité ekonometrické metodologii, kterou jednotlivý autor použil, na časovém horizontu, který tvůrce použil nebo na vybraných státech. Nicméně i přes to, že literatura ohledně tohoto tématu je ještě v počátečním rozvoji, tak dosažený souhlas na tom, že kvalita institucí hraje důležitou roli v ekonomickém růstu země, je velice rozšířená, a mohly by se z ní vyvodit politické důsledky. Alesina a Perotti (1996) použili ve svých výzkumech jako závislou proměnnou ukazatel sociopolitické nestability (vytvořený pomocí proměnných, které se snaží zachytit sociální nespokojenost, takové jako počet politických atentátů nebo státní převraty) a došli k závěru, že čím vyšší měla země počáteční HDP/obyvatele, tím byla menší sociopolitická nestabilita, i když efekt byl nevýznamný Ades a Di Tella (1999) použili jako závislou proměnnou Index korupce od společnosti Business International a World Competitiveness Report a zjistili významný negativní efekt korupce na rozvoj země. La Porta (1999) použil jako závisle proměnnou široký souhrn ukazatelů ekonomického rámce jako vlastnická práva, korupce, politická svoboda a další. Došel k silnému pozitivnímu efektu mezi těmito ukazateli a růstem země. Chong a Zanforlin (2000) použili za závislou proměnnou dva indexy institucionální kvality vytvořených pomocí ukazatelů od Internacional Country Risk Guide a Business Environmental Risk Guide (riziko vyvlastnění, vládní korupce, kvalita byrokracie, plnění smluv a další). V jejich výzkumu měla počáteční HDP/obyvatele významný pozitivní efekt na index institucionální kvality. Treisman (2000) a Wei (2000) došli shodně při použití závislé proměnné index korupce od Transparency International a Business International k významnému negativnímu efektu na vývoj ukazatele HDP/obyvatele Islam a Montenegro (2002) vzali za závislou proměnnou Kaufamannův index a došli k významnému pozitivnímu efektu institucionální kvality na vývoj HDP/obyvatele.


33

Rigobon a Rodrik (2004) použili za závisle proměnnou Index právního státu od Kaufmanna a Indikátor demokracie od společnosti Konrad Adenauer Stiftung a došli k pozitivnímu efektu ukazatele HDP/obyvatele na demokracii a právní stát. Závěrem lze pouze dodat, že jestliže studie jasnou formou podporují tezi, že slabé politické, ekonomické a sociální instituce výrazně ztěžují růst, měly by se provádět takové opatření, které posílí instituce nebo podpoří vhodnější politickou struktura.

Venezuela

34

4 Venezuela 4.1 Politická historie Venezuela započala svou přeměnu směrem k demokracii v roce 1958 po podepsání smlouvy „Punto Fijo“. Tato smlouva řídila politické aktivity v zemi skoro 40 let, byla podepsána středopravicovými stranami a zaručovala demokratický režim. Ten se však postupně vzdaloval od národních zájmů, a proto došlo k zhroucení tohoto schématu na konci 90. let z důvodu korupce, která doprovázela neoliberální politiku této země. Dnes se země nachází v šedé zóně mezi demokratickým a autoritářským režimem, v roce 1999 přijala novou ústavu, která nahradila předchozí ústavu platnou od roku 1961. Od roku 1958 po konci diktatury Marcose Péreze Jiméneze (1952-1958) a po podepsání smlouvy „Pacto de Punto Fijo“, se hlavními politickými stranami staly Demokratické hnutí (Acción Democrática (AD)) protináboženské a nacionalistické hnutí vedoucího Carlose Andrése Peréze a Výbor nezávislé volební organizace (Comité de Organización Política Electoral Independiente (COPEI))s orientací křesťanskosociální. Tyto strany se střídaly ve vládnutí až do konce neoliberálního režimu v roce 1998. Pod ochranou příjmů pocházejících z ropy, se obě strany držely politiky patrimoniální, ve které navzájem soutěžily pomocí jmenování soudců, armádních velitelů, členů volebních shromáždění a ostatních reprezentantů různých asociací a organizací. V těchto podmínkách nemohla být byrokracie jiná, než vysoce zkorumpovaná. V tomto korupčním prostředí se strany uchylovaly k neformálním smlouvám, aby si zaručily beztrestnost. Tento směr vývoje demokracie byl umožněn slabými občanskými organizacemi, které v té době ve Venezuele byly. V období 1958-1963 byl prezidentem Rómulo Betancourt. Za jeho vlády se přijala nová demokratická ústava, která čerpala z ústavy z roku 1947, která byla zrušena diktátorským režimem Péreze v roce 1953. V této ústavě bylo stanoveno, že budou uznávány pouze vlády, které vzejdou z lidového hlasování. Po celé období vlády musel Betancourt čelit silným nepřátelům a mnohým pokusům o státní převrat jako například z Barcelonazo (1961) Carupanzo (1962). Následovaly vlády Leoniho (1963-1969) a Caldery (1969-1974), které byly charakteristické mírovými jednáními s Komunistickou stranou Venezuely a Levicovým revolučním hnutím, se kterým byla vláda ve zbrani od roku 1960. Taky proběhla reforma školství a znárodnění ložisek plynu. Udělaly se první kroky ke znárodnění ložisek ropy tím způsobem, že pomocí „Ley de de Reversión“ se ustanovilo, že se v roce 1983 změní všechny smlouvy se zahraničními těžařskými firmami. Po těchto vládách se stal poprvé prezidentem Andreas Peréz (1974-1979). Během tohoto období vláda obdržela ohromné prostředky z ropného průmys-

Venezuela

35

lu, o 54 % větší než byly příjmy z této oblasti za předchozích šest dekád mezi léty 1917-1974. I přes tyto velké příjmy činil státní dluh Venezuely v roce 1982 33mld. USD. V roce 1981 bylo provedeno znárodnění hutního a ropného průmyslu. Na konci první vlády Péreze byla prosperita země podkopána korupcí a vysokou inflací. To způsobilo výhru COPEI v roce 1978 v čele s Luisem Herrerem(1979-1984). Za jeho vlády došlo k dalšímu zadlužování země z důvodu poklesu cen ropy. Taky došlo k devalvaci bolívaru (Bs) v roce 1983. Den, kdy došlo k devalvaci, je znám jako černý pátek ve Venezuele. Tyto slabé ekonomické výsledky způsobily návrat k moci AD s Jaimem Lusinchem (1983-1988), který udržoval expanzivní fiskální politiku, i když ceny ropy byly stále v poklesu. To vedlo ke stále většímu zadlužování Venezuely, a taky k další devalvaci bolívaru ze 7,5 Bs/USD na 14,50 Bs/USD. Na konci vlády Lusinchiho, si voliči pamatovali více prosperitu, než korupci z časů Péreze a proto ten byl znovu zvolen prezidentem (1988-1993). Z důvodu velkého zadlužení státu, byl nucen provést ekonomické reformy, které se staly velmi nepopulární. Vyhlásil úsporný plán, který spočíval v usnadnění importu pomocí snížení dovozních cel, ukončení cenové regulace většiny zboží, privatizace státních podniků, zvýšení cen nafty a snížení veřejných výdajů. Při splnění těchto podmínek mu byla slíbena půjčka od MMF ve výši 3,5 mld. USD. Tento úsporný balíček vyvolal vlnu nepokojů, které vyústily v neúspěšný pokus o státní převrat v roce 1992. Jedním z účastníků převratu byl i Hugo Chávez Fría, který byl poté uvězněn. V tom samém roce byl Pérez obviněn z korupce a v následujících volbách vyhrál Caldera (1993-1998). Ten, i když ve své kampani sliboval, že se nebude paktovat s MMF, tak k tomu byl přinucen po ekonomické a bankovní krizi, kdy zkrachovalo mnoho bank a byla nutná jejich státní záchrana. V roce 1996 oznámil úsporný program, ve kterém sliboval snížení inflace a makroekonomickou stabilizaci. Úsporný program sebou přinesl zvýšení daní, snížení vládních výdajů a uvolnění úrokových sazeb. V tomto nepříznivém ekonomickém prostředí získával stále větší podporu Hugo Chávez. Sílící podpora ze strany chudého obyvatelstva vedla k vítězství Hugo Cháveze ve volbách v roce 1998. Hugo Chávez Fría tím uspěl se svou demokratickou revolucí a v roce 1998 mohla začít existovat pátá republika se socialistickými prvky, kde stát hraje velmi důležitou roli při redistribuci příjmů.

4.2 Geografie Země má 30 miliónů obyvatel, a má rozlohu 900 000 km2. Je o třetinu větší než Francie, ale menší než Bolívie nebo Kolumbie. Venezuela je jedním z největších producentů ropy, asi 5 % celosvětové produkce. Momentálně těžba ropy představuje 92 % příjmů Venezuely, hlavním odběratelem jsou USA.

Venezuela

36

4.3 Politický systém Na rozdíl od Bolívie nebo Ekvádoru, kde populistické vlády dominují na politické scéně, udržují si pohodlnou parlamentní většinu a mají širokou podporu obyvatelstva, ve Venezuele vláda Huga Cháveze v posledních letech pomalu ztrácí popularitu. Jeho podpora klesá postupně, což je dáno jednak délkou trvání této vlády, režim byl ustanoven v roce 1998, a z části z důvodu zhoršení takových ukazatelů jako občanská bezpečnost, inflace, nedostatek základních potravin, nedostatek vody a elektrické energie. Hlavní změna v politice se neodehrála ve vládní straně nýbrž v řadách opozice. Po dvanácti letech „chávismu“, opozice opustila konspirativní snahy a nepolitické formy soupeření. To se stalo proto, že vláda plně ovládá vedení armády - vyčištěné po neúspěšném pokusu o státní převrat roce 2002 - a protože stále větší nedostatky monopolitické vlády Cháveze dovolují pokroky v politickém boji. I přes různé zákonné a nezákonné překážky, které musela překonat, získala sjednocená opozice v září 2010 přístup do národního shromáždění a velké částí okresů a krajů. Z celkového počtu 23 krajů, má nyní opozice 7 ve své moci. Jedná se o kraje s největším počtem voličů a největší ekonomickou produktivitou (Carabobo, Lara, Miranda, Nueva Esparta, Táchira a Zulia). To samé se stalo na úrovni okresní, a tak mnoho nejdůležitějších radnic je v moci opozice, patří k nim například Caracas, San Cristóbal, Valencia a Maracaib. K tomu musíme připočíst 67 z celkových 165 křesel v Národním shromáždění. Sílící vliv opozice se projevil v říjnových prezidentských volbách roku 2012, kdy opoziční kandidát Henrique Capriles získal velké procento hlasů a jen o málo procent prohrál souboj s Hugo Chávezem v boji o prezidentskou funkci.

4.4 Obrana a občanská bezpečnost Toto je jedna z nejkontroverznějších aspektů Chávezovy vlády. Data o počtu spáchaných trestných činů jsou ohromné a zařazují Venezuelu k nejnásilnějším zemím světa. Podle oficiálních správ Organizace spojených národů, je v zemi každoročně spácháno 49 vražd na 100 000 obyvatel, mnohem více než například v sousední Columbii (32), anebo Mexiku (8). Toto číslo znamená, že v posledních 12 letech vlády Hugo Cháveze bylo zaregistrováno více než 150 000 vražd, což je více než obětí válek v Íráku a Afghánistánu. Z těchto činů je 91 % neobjasněných. Většina obětí jsou lidé ve věku 15-24 roků. Navíc 20 % spáchaných deliktů je spácháno policejními funkcionáři. I když ti taky nejsou ušetřeni kriminálnímu násilí, pouze v prvních 2 měsících roku 2012 bylo zabito 19 policistů v Caracasu. V zemi taky dochází k stále častějším únosům. Armáda hraje v latinskoamerických zemích velkou roli, z důvodu častých převratů, které se v těchto zemích odehrávají, proto ji bude v této práci věnována pozornost. Chávez si získal moc nad armádou pomocí lepších platových podmínek, velkými armádními nákupy a účasti armády na sociálních programech, které ji

Venezuela

37

umožňují manipulovat s ohromným rozpočtem. Po roce 2002 prezident zvýšil svou kontrolu nad armádou a nastartoval její politizaci. To mělo za důsledek, že se téměř vyčistila občanská a parlamentní kontrola nad armádními silami. Zároveň s tím vzrostly lidové milice evidentně politického charakteru, které byly ustanoveny jako rezerva profesionální armády. A které v určitém případě mohou fungovat jako obrana levicového režimu. K tradičním nepřátelům Venezuely patří Kolumbie, jelikož tyto země mají dlouholetý spor o námořní hranice. Ovšem v posledních letech došlo k znovu smiřování se s Kolumbií, která se projevuje nejen na poli ekonomickém a obchodním, ale taky v protinarkotické spolupráci, společném hlídání hranic, atd.. To ukazuje, že Chávez je velmi pragmatický. Přibližování se k odvěkému nepříteli, je taky vysvětlováno z potřebnosti obdržet základní potraviny importované z Kolumbie.

4.5 Svoboda tisku a vztah s USA „Comandante“ Chávez považuje nezávislý tisk za hlavního vnitřního nepřítele. Proto stále zastrašuje média pomocí administrativních nátlaků. Tak dosáhl eliminace těch nejnepříjemnějších, anebo je podrobil autocenzuře. Během vlády Cháveze bylo uzavřeno více než 250 radiových stanic. Navíc jsou neustálé soudní procesy s novináři a vlastníky stanice Globovisión, což je jediný televizní kanál, který otevřeně vystupuje proti režimu. Zároveň vláda kontroluje všechny státní média, které se proměnily v propagátory vládních činů. Vláda má taky snahy o kontrolu internetu, což se jí ale moc nedaří. Vláda Cháveze považuje USA za hlavního zahraničního nepřítele, obviňuje USA, že se snaží destabilizovat režim, že chystá invazi a všemožné jiné kroky pro svrhnutí režimu. Ovšem v opačném protikladu nebo jako demonstrace toho, že Chávez nemíchá obchod s ideologií, Venezuela zůstává hlavním poskytovatelem ropy pro Spojené státy. Od roku 2008 nemá USA diplomatické zastoupení v Caracasu, jelikož Chávez nechtěl přijat navrženého diplomata z USA. Tyto spory s USA sloužící povětšinou k získávání politických bodů pro Cháveze, který ve svých volebních kampaních útočil na národnostní cítění občanů. To také z velké části vysvětluje snahy režimu provokovat Washington tím, že posiluje styky s režimy a státy, se kterými USA nemá dobré vztahy. To je případ přátelství Cháveze s lídry z Kuby, Běloruska, Íránu, Sýrie a s bývalým vůdcem Libye Kaddáfím nebo Severní Koreou. Ovšem tyto styky nepřináší Chávezovi žádné praktické výhody v ekonomické oblasti - ani nové technologie, ani potraviny - ale pouze velký mediální ohlas, který mu dovoloval prezentovat se jako velký světový vůdce.

Venezuela

38

4.6 Desindustrializace Ekonomické výsledky vlády Huga Cháveze jsou nevalné, jestliže vezmeme v úvahu, že po většinu období se mohl těšit z vysokých cen ropy. Skryto za ideologickým schématem, známým jako socialismus 21. století, Chávez vyvinul pouze systém výnosů založených na příjmech z ropy, který se jen trochu liší od předchozích politických režimů ve Venezuele nebo jiných státech regionu, založených na využívání přírodního bohatství. Odkaz, který zanechal Chávez je ještě přísnější monoprodukc než kdysi existovala, protože skoro všechny devizové příjmy pocházejí z prodeje ropy. Když k tomu připočteme ohromnou inflaci, a to že privátní produktivní sektor se smrsknul na polovinu - mnoho podnikatelů se rozhodlo ukončit činnost, než produkovat se ztrátami z důvodu regulovaných cen, kontrole směnných kurzů a nové vlně konfiskací zemědělského majetku, které byly falešně označeny za neproduktivní - situace nevypadá moc růžově. Tato extrémní ideologie s sebou přinesla nedostatek základních potravin, což nutí stát vydávat více devizových rezerv na jejich import. Jedná se o bludný kruh bez konce, ve kterém dochází k destrukci produkčních kapacit země a k růstu státního dluhu.

4.7 Makroekonomická situace Co se týká velikosti ekonomiky, Venezuela je druhá největší v regionu po Kolumbii, měřeno podle hrubého národního důchodu. Ovšem ekonomický vývoj v posledních desetiletích byl velice slabý. Zatímco v roce 1980 měla Venezuela důchod na osobu dvojnásobný oproti chilskému, tak na začátku 21. století chilský důchod na osobu převýšil Venezuelský, a od té doby se rozdíl stále zvyšuje. Jinak řečeno, důchod na osobu v Chile se zvýšil 5,67krát od roku 1980 do 2010, zatímco ve Venezuele pouze 2,15krát. Ovšem Venezuelský růst nebyl tak malý pouze v porovnání s Chilskou ekonomikou, jejíž růst v posledním čtvrtstoletí byl neuvěřitelný i pro ostatní země regionu. Když ho porovnáme s ostatními andskými zeměmi, tak její růst v ukazateli důchod na osobu byl od roku 1980 nejhorší. V posledním desetiletí byl ekonomický výkon země nejnižší v regionu, s průměrnou mírou ročního růstu HDP 3,3 % v porovnání s Peru (5,5 %). Ne pouze v tomto ukazateli ale také ve volatilitě ekonomického růstu vychází v porovnání se sousedy negativně. Venezuela zaregistrovala pokles v důchodu skoro 8 % v letech 2002 a 2003 nebo taky růst větší než 18 % v roce 2004. Taky byla zemí, na kterou nejvíce dopadla velká finanční krize, byla jedinou ekonomikou v regionu, která byla v recesi jak v roce 2009, tak 2010. Její ekonomika poklesla o 3 % v roce 2009 a o 1,5 % v roce 2010. Pokles cen ropy v roce 2009 měl určitě velkou roli v ekonomické recesi. Ovšem opětovný nárůst cen v následujícím roce nezapůsobil na růst Venezuely, proto vysvětlení poklesu z důvodu poklesu cen ropy je nedostatečné a nabízí se otázka, jestli to není způsobeno institucionálním uspořádáním venezuelské ekonomiky.

Venezuela

39

Věci taky nejsou lepší v ukazatelích inflace, kdy si v posledních dekádách udržuje dvouciferné tempa růstu. Aktuálně je míra růstu inflace 30 %, zatímco v ostatních zemích regionu nepřevyšuje 5 %.

4.8 Faktory strukturální – socioekonomické Indikátor Lidského rozvoje od OSN - což doplňuje indikátor důchodu na osobu takovými aspekty jako kvalita výuky a očekávaná délka života - umisťuje Venezuelu mezi země s vysokým lidským rozvojem, tak jako všechny andské státy s výjimkou Bolivie. Venezuela taky pozitivně vychází v porovnání s jejími sousedy v indikátorech jako je nízká dětská úmrtnost, vysoká gramotnost mezi dospělými, a nízký stupeň nerovnosti v příjmech. Úroveň domácností, které žijí pod hranicí extrémní chudoby, se snížil na 5 % v roce 2010, když ještě v roce 1997 činil 28 %. To bylo způsobeno hlavně štědrými, ale neproduktivními sociálními transfery obyvatelstvu z příjmů z ropy. To ukazují následující data, v rozpočtovém období 1988-1998 byly celkové rozpočtové příjmy 190mld USD a sociální výdaje byly ve výší 69mld. USD, což je 36 % z celkového objemu a v období 1999-2009 byly příjmy 545mld. USD a Sociální výdaje 330mld. což je 60 % z celkového objemu. Ovšem jak bylo již zmiňováno, země patří nelichotivé 5. místo v počtu spáchaných vražd na 100 000 obyvatel na světě. Tato míra se zvýšila dvojnásobně oproti úrovni na konci 90. let 20. století. Proto není překvapující, že kriminalita a veřejné výtržnosti je hlavní starostí podnikatelů v zemi, a je mnohem vyšší než ostatní podnikatelské obavy. Podle Světové banky, 32 % venezuelských podniků považuje kriminalitu jako největší překážku pro utváření obchodních styků, zatímco 16 a 14 % vyzdvihuje problémy s elektrickou energií a nestabilní politickou situaci jako největší hrozbu podnikání.

4.9 Institucionální faktory Toto nepřátelské prostředí pro konání obchodních styků a produktivních aktivit, díky vysoké kriminalitě, je značně ztěžováno institucionálními faktory, které charakterizují zemi a vládu Hugo Cháveze. Existují mnohé kvantitativní ukazatele, které se snaží změřit a srovnat institucionální kvalitu zemí podle rozličných kritérií. Tyto indikátory jsou povětšinou pozitivně korelovány s úrovní ukazatele důchod na osobu, jinak řečeno, čím vyšší kvalita institucí se pozoruje, tím je vyšší úroveň rozvoje země. Jakýkoliv ukazatel, který vybereme, umisťuje Venezuelu do velmi špatné pozice, jak v porovnání se světem, tak taky uvnitř andského regionu. Například Indikátor kvality institucí vytvořený Martinem Krausem, který shrnuje kvalitu politických a ekonomických institucí v jeden ukazatel, umisťuje Venezuelu na nejnižší příčku amerického kontinentu. V ukazateli ekonomické

Venezuela

40

svobody Fraserova institutu, se Venezuela umisťuje na třetím místě od konce, s nejnižším stupněm ekonomické svobody, společně s Demokratickou republikou Kongo nebo Zimbabwe. Ještě horší úroveň dosahuje v hodnocení právního systému a bezpečnosti vlastnických práv. Tyto proměnné jsou zakotveny v ukazateli vlastnické práva společnosti Heritage foundation, který umisťuje Venezuelu na poslední místo na světě. V indikátorech Světové banky, které se zabývají vládou, je umístěna v nejnižším percentilu v ukazatelích regulace, kontroly korupce a soudní jistoty. Taky je třeba zmínit, že se kvalita institucí ve Venezuele podle těchto indikátorů, v posledních letech výrazně zhoršila. A jestliže vezmeme v úvahu širší periodu, pokles je výrazný: V roce 1980 se umístila na 22. místě v ukazateli Ekonomické svobody společnosti Heritage Foundation, zatímco nyní je na 121 místě. Tyto ukazatele se projevují v praxi velmi konkrétně. Na jedné straně, soudní nejistota a nepřátelský politický režim k soukromému vlastnictví zabraňuje přímým zahraničním investicím, což se odrazilo v ukazateli čistého exportu, který zaznamenal záporné čísla, jak v roce 2009, tak 2010, což byla výjimka v regionu. Tyto data nepřekvapí, když vezmeme v úvahu agresivní politiku vyvlastňování a znárodňování ze strany vlády Hugo Cháveze. Tak například v roce 2011 se vyvlastnilo více než 400 podniků v strategických sektorech. Tato taktika může vyjít draho venezuelský režim, respektive stát, jelikož je stále vyšší počet zahraničních podniků, které požadují kompenzace za vyvlastnění. Na druhou stranu, díky vysoké korupci, je velká část ekonomických prostředků vynakládána na to, aby firmy obdržely licence a povolení, aby mohly provádět soukromé ekonomické aktivity nebo na úplatky pro veřejné úřady. A tak podle statistiky, 65 % podniků počítá s tím, že dá dárek nebo neformální platbu veřejným osobám, aby získali státní zakázku a 23 % aby dostali licenci na import zboží.

4.10 Zahraniční zboží a obchodní závislost Kromě výrazných nedostatků, které byly popsány výše, musíme vyzdvihnout nulovou diverzifikaci produkce Venezuelské ekonomiky, která je hlavně založena na ropě. CIA World Factbook odhaduje, že 95 % příjmu země pochází z ropy. I přes antiamerickou rétoriku Cháveze, je Venezuela hlavní zemí v poskytování ropy do USA. I obchodování se zbožím neropného původu je velmi závislá na USA. V předchozím desetiletí průměrně 30 % hodnoty exportu neropného původu měly jako destinaci určenou USA, i když je možno pozorovat klesající trend. Druhý nejdůležitější obchodní partner, i když s velkým odstupem, je Kolumbie, s poloviční váhou. Je zajímavé zmínit, že Čína začíná hrát roli, i když zatím malou, ale vzrůstající ve Venezuelském exportu. Jako příklad lze uvést smlouvu o poskytování ropy, která byla nedávno uzavřena mezi Venezuelou, Brazílií a Čínou. Vztahy s Ruskem se taky posilují s podpisem smlouvy o technické a armádní spolupráci mezi těmito zeměmi.

Venezuela

41

Nedávné opuštění Venezuely ze Společenství Andských národů (Comunidad Andina de Naciones), organizace, která uzavírá smlouvy pro volný obchod mezi andskými zeměmi, posiluje integraci a obchodní výměnu v regionu, má omezující charakter pro rozvoj regionálního obchodu. Všeobecně má Venezuela zvýšené omezení pro mezinárodní obchod, se systémem, který komplikuje import a pohyb kapitálu. V posledních letech export neropného zboží ve Venezuele poklesl velmi výrazně. Z dat Světové banky vyplývá, že zatímco v roce 2005 činil export 7,2 mld. amerických dolarů, v roce 2010 hodnota exportu poklesla na částku 2,5 mld. USD.

4.11 Souhrn Jak je vidět z výše uvedených údajů, ekonomický systém Hugo Cháveze je dosti slabý. Ještě horší to je, když vezmeme v úvahu, že po většinu období mohl režim těžit z vysokých cen ropy. Chávez pouze rozvinul systém příjmů založený na ohromných příjmech z ropy, který je totálně závislý na tomto statku a proto velmi těžce udržitelný v dlouhém období. V posledním zpravodaji firma Morgan Stanley (2012) ne nadarmo hodnotí Venezuelu jako nejslabší a nejrizikovější stát v Latinské Americe. Památku, kterou zanechal Chávez v historii Venezuely je monoprodukce mnohem výraznější než kdy jindy existovala. Jestliže k tomu připočteme obrovskou inflaci, útěk mozků do zahraničí, který způsobuje rozklad lidského kapitálu země a to, že se privátní sektor smrsknul na polovinu, tak výsledek nezní nijak lichotivě. Tato extrémní ideologie sebou přinesla nedostatek základních statků, což nutí zemi kupovat je v zahraničí a tím se stát vyčerpává z devizových rezerv. To je bludný kruh, který nemá konce, snad jen pokud dojde ke změně režimu.

Bolivie

42

5 Bolivie 5.1 Politická historie Od roku 1971 byla v Bolívii diktatura Hugo Banzera, která započala v srpnu 1971, po vládě generála Juana Josého Torrese, který byl nacionalistický vůdce. Po sesazení Banzera, měli Bolívijci možnost učinit jeden z prvních přesunů směrem k demokracii v jižní Americe. Ale učinili taky první klopýtnutí, pří nepovedeném pokusu o státní převrat v listopadu 1979a v roce 1980 se zavedením tvrdého a korupčního režimu generála Mezy. Pravý návrat k demokracii se uskutečnil až v říjnu 1982 za vlády Hernána Silesy Zuazy. Bolivie se dala cestou změn, které se udály v celé jižní Americe. Tato situace nastala díky tomu, že se Spojené státy americké rozhodly, že je v jejich vlastním zájmu nemít odpovědnost a spojení s autoritářskými režimy, které systematicky porušovaly lidská práva. Nová vláda demokratické a lidové jednoty (UPD) musela v roce 1985 čelit závažné ekonomické krizi, která byla doprovázená hyperinflací, což nově ohrožovalo politickou stabilitu. Po tvrdých ekonomických reformách se v březnu 1985 dostal k moci Víctor Paz Estenssoro, se kterým započal 20 - ti letý politický cyklus, který byl zakončen nástupem Eva Moralese k moci. V těchto dvou desetiletích se Bolívie těšila z politické stability, na základě soutěžení třech stran, které se měnily ve vládních koalicích a konaly opozici vládnoucím stranám. Těmi stranami byly Národní revoluční hnutí (Movimiento Nacionalista Revolucionario(MNR)), které mělo za hlavního představitele Gónzala Sancheze de Lozada, prezident mezi léty 1993-1997 a později v letech 20022003. Druhou stranou byla Demokratická národní strana (Acción Democrática Nacionalista (ADN))vedená Banzerem, který nyní vykonával funkci na demokratických principech a byl presidentem mezi léty 1997-2001. Třetím hráčem bylo Levicové Revoluční hnutí (Movimiento de Izquierda Revolucionario(MIR))., které se spojovalo s předcházejícími velkými stranami. I když nikdy nevyhrála volby, tak se mohl její představitel, po předchozím souhlasu ADN, stát prezidentem (Jaime Paz 1989-1993). Vyjednávání mezi ADN, MNR a MIR se odehrávalo v určitém pragmatickém souhlasu v podporování liberální demokracie a tržní ekonomiky, které byly široce rozšířeny v celosvětové politice. Toto dalo i směr ekonomickým reformám, kterým Bolivie odpověděla na regionální ekonomickou krizi. Vláda omezila veřejné výdaje, hlavně v sociální politice, podpořila privatizaci, poskytla vhodnější podmínky pro mezinárodní společnosti a příliv zahraničního kapitálu a udržela v rozumných mezích silné sociální odbory. Bolivijské vlády v těchto letech, speciálně pak Sánchez de Lozada, byly součástí latinskoamerického proudu neokonzervativního typu, ke kterému se také připojil Carlos Menema v Argentině, Albert Fujimori v Peru, Carlos Salinas de Gotari v Mexiku, Ferdinand Collor de Melly v Brazílii a Luis Localle v Uruguayi.

Bolivie

43

Silné otřesy jako „tequilla efekt“ v roce 1994 v Mexiku, brazilská krize v roce 1998, kolaps argentinské ekonomiky v prosinci 2001 a následný bankrot mnohých uruguayských bank zbavily tyto režimy jakékoliv legitimity a možné společenské akceptace tohoto typu politiky. To je příčina, která způsobila vychýlení kyvadla latinskoamerické politiky, ke kterému došlo v nynější dekádě. Tyto otřesy vedly k ustanovení levicových nebo středolevicových vlád ve většině zemí tohoto regionu. Příchod Eva Moralese byl výsledkem postupného procesu, který byl podpořen tímto novým regionálním klimatem. Velký skok v preferencích zaznamenal v prezidentských volbách roku 2002, ve kterých lídr „cocaleros“ získal druhé místo, se ziskem 19,4 % hlasů. Tyto volby byly proslaveny upozorněním velvyslance USA bolivijským voličům, že není vhodné, aby Moralese volili. Od této chvíle se Evo Morales změnil v hlavního odpůrce dosavadního systému, veřejně odmítal politiku rušení plantáží koky, byl v čele poptávky po zvýšení mezd a dalších sociálních požadavků. Hnutí za socialismus (Movimiento al Socialismo (MAS)), jejíž předseda byl Morales, získalo druhé místo ve volbách v roce 2002. Tím byl položen základ budoucího strategického vítězství pro MAS, které poté vytvořilo koalici s ostatními politickými a sociálními organizacemi. Ekonomické řízení druhé vlády Sáncheze de Lozady , které bylo v protikladu k vývoji v ostatních zemích kontinentu, bylo nejlepším scénářem pro MAS. Stalo se hlavní opoziční silou. Svoji příležitost našla v blokování cest a v aktech odporu započatých v září 2003, které si vyžádaly více než 60 mrtvých a pád vlády Lozada o měsíc později. Rychlý exil vedoucího MNR do USA ukončil ekonomický model platný od roku 1985. Následující prozatimní vlády Carlose Mesy a prezidenta nejvyššího soudu Eduarda Rodrigueze Velzé, pouze urovnaly cestu k vítězství Eva Moralese v prezidentských volbách roku 2005. Rozpad neoliberálního režimu se započal již od roku 2000, kdy trojice hlavních stran začala postupně ztrácet podporu. ADN v roce 2002 obdržela pouze 3,1 % hlasů a byla přinucena vytvořit Koalici s mnoha dalšími malými stranami. MNP po pádu prezidenta Lozada, získala ve volbách v roce 2005 až čtvrté místo. MIR nebyla schopna předložit svého prezidentského kandidáta v roce 2005 a jejich čelní představitel Jaime Paz byl poražen při kandidatuře na místo prefekta v kraji Tarija, jeho rodném regionu. Vítězství Eva Moralese představovalo změnu v bolívijské politice, která je ještě stále v procesu. S 54 % podporou, se Evo Morales stal prvním prezidentským kandidátem, který získal většinu už v prvním kole. V těchto volbách byla také největší volební účast v historii 84,5 %. MAS obdrželo většinu v Parlamentu a velké zastoupení v Senátu, což usnadnilo přijímání nových zákonů. Evo Morales je prvním prezidentem, který pochází z indiánské komunity. Dalším specifikem tohoto vítězství bylo, že ani Morales, ani jeho strana neměla zkušenosti s řízením státu, jelikož nikdy neúčinkovali v nějaké vládní koalici, ať už na státní nebo regionální úrovni. V v prezidentských volbách v prosinci 2009 opět vyhrál Morales, také jeho strana získala absolutní většinu v parlamentu, což zaručilo kontrolu většiny institucí v zemi.

Bolivie

44

Morales získal podporu lidových vrstev a také sociálních hnutí sliby, že provede rekonfiguraci politickou, sociální i ekonomickou. Hlavní body jeho kampaně byly antiimperialismus, nacionalismus, antikapitalismus a socialismus. Nejdůležitější požadavek tohoto projektu spočíval ve vytvoření svobodné společnosti s cílem dosáhnout autentické demokracie, kde se budou plnit požadavky a přání obcí a občanů. Tento koncept má velké podobnosti s projevy Rafaela Correy (prezident Ekvádoru) a Huga Cháveze (Prezident Venezuely). Ovšem na rozdíl od těchto, úspěch plánu v Bolívii spočívá na podpoře indiánského hnutí, speciálně pak hnutí „cocalero“(hnutí pěstitelů koky). Morales byl dlouholetým prezidentem tohoto hnutí a navíc je indiánského původu. Aktuální vývoj v Bolívii napovídá tomu, že občané nebudou v blízké budoucnosti hledat východisko v demokracii a jejích institucích. Tento model se zdá být v Bolívii neúspěšný.

5.2 Geografie Mnohonárodnostní stát Bolivie (Estado plurinacional de Bolivia), jak zní nový oficiální název země od roku 2009 má rozlohu 1 098 581 km2, a žije v ní 10,5 mil. obyvatel. Je to země s převážnou částí původního indiánského obyvatelstva 63 % (z nich má většinu národ quechua (49,5 %) a Aymaras (40,6 %)). 27 % obyvatelstva tvoří míšenci. Bolívie je decentralizovaný stát s autonomními oblastmi. Sucre je hlavní město a hlavní sídlo soudní moci, zatímco La Paz je sídlem orgánů zákonodárných a výkonných. Oficiálním jazykem je španělština, quechua, aymará a guaraní. I když je Bolívie jednou z nejchudších zemí regionu, tak vlastní ohromné přírodní bohatství, především pak plynu. Naleziště se nachází hlavně na východní straně země, což je důvod, proč v této části země došlo k největšímu růstu v posledních letech. V Půlměsíci („Media luna“), jak se této oblasti říká, žije většina míšenců, zatímco většina indiánského obyvatelstva žije na západě, kde jsou chudé regiony.

5.3 Občanská bezpečnost, vztah s USA a sousedy I když v Bolívii v posledních letech došlo k nárůstu trestných činů, jako v ostatních zemích regionu, tak to není její hlavní problém, narozdíl od Venezuely. Nejčastěji spáchané zločiny jsou drogové 31 % ze všech deliktů, krádeže 19 % a znásilnění 17 %. Jak již bylo zmiňováno, pro současnou vládu je největší nepřítel USA, proto byly zrušeny všechny diplomatické a obchodní styky s touto zemí. Na rozdíl od Venezuely, země, se kterou má nyní Bolívie silné spojení, Morales upřednostňuje nacionalismu před pragmatismem a s USA moc neobchoduje. Morales vyhostil v roce 2008 ze země diplomata USA a Americkou protidrogovou agenturu. Na druhé straně USA zrušily zákon o obchodní podpoře Bolívie a vymýcení drog

Bolivie

45

(Ley de promoción Comercial Andina y Erradicación de Drogas (ATPDEA). Tento zákon podporoval export bolivijského zboží na severoamerický trh. Zatímco nepřátelství se Spojenými státy je nové, od té doby co se k moci dostal Morales, tak spory s Chile trvají již více než 100 let. Toto nepřátelství způsobila ztráta přístupu k moři po pacifické válce. Ovšem od roku 2006 se znovu otevřely debaty ohledně tohoto tématu a došlo ke zlepšení vztahu mezi vládou Moralese a chilským prezidentem Michellem Becheletem.

5.4 Makroekonomická situace Bolívie, kromě toho že je jednou z nejmenších zemí v regionu, tak z ekonomického hlediska je taky nejchudší. S důchodem na osobu skoro polovičním než má Peru, Kolumbie nebo Ekvádor. Od roku 1980 byl její růst relativně nízký a po většinu období divergoval v porovnání s ostatními ekonomikami CAN (Comunidad Andina de Naciones- Spolek andských států (Bolívie, Ekvádor, Kolumbie a Peru)). Nicméně růst v posledním desetiletí byl stálý a dobrý, s průměrným růstem 3,7 % - lehce nad průměrem zemí Latinské Ameriky - ale pod úrovní jejích sousedů. Taky je třeba zdůraznit, že Bolívie zaznamenala nejmenší volatilitu v tempech růstu ekonomiky ze všech zemí CANu. Dopad Finanční krize na růst nebyl výrazný, v roce 2009 zaznamenala ekonomika růst 3 %, zatímco světová ekonomika byla v poklesu. V roce 2010 činil růst 4,2 % a v roce 2011 5,1 %. K sektorům, které měly největší růst, patřil sektor s ropou a zemním plynem 9,1 % (hlavně díky růstu cen těchto komodit v letech 2010 a 2011), stavebnictví 7 %, stejně jako elektrárenský a vodní průmysl. Z pohledu poptávky byl růst HDP podpořen soukromými investicemi (růst o 11 %) a spotřebou domácností a vlády (5 %, respektive 4 %). Stejně jako růst HDP v absolutních číslech můžeme pozorovat i růst HDP na osobu. Tento indikátor se ztrojnásobil od roku 1986 do roku 2011. Zároveň musíme vyzdvihnout, že mezi lety 2005-2011 se tento indikátor zdvojnásobil. Míra inflace byla v posledním desetiletí stabilní kolem 4 %, pouze v roce 2007 a 2008 došlo k výraznému nárůstu na 11,7 % a 12,1 %, což bylo způsobeno hlavně celosvětovým růstem cen potravin a přírodního bohatství. Taky veřejné finance se nachází v dobrém stavu, s rozpočtovými přebytky, což je důsledek výrazného zvýšení vládních příjmů – ke kterým přispělo znárodnění uhlovodíkového průmyslu v roce 2006 (příjmy z prodeje uhlovodíků ve státem vlastněných podnicích se zvýšily sedmkrát, od doby, kdy Evo Morales 1. 5. 2006 oznámil znárodnění uhlovodíkových podniků). Ve stejném období došlo k nárůstu veřejných investic a veřejných výdajových sociálních programů pro snížení míry chudoby. Od roku 2006 byly dosahovány průměrné přebytky rozpočtu ve výši 3 % HDP, zatímco za vlády neoliberálů byly rozpočtové deficity. Taky došlo k výraznému snížení zahraničního dluhu z 68 %HDP v roce 2005 na 15 %HDP v roce 2012. Domácí dluh se udržel na úrovni 22 % HDP. Z toho je patrné, že země je ve financování z velké části závislá na vlastních domácích finančních prostředcích.

Bolivie

46

Jak již bylo řečeno, v posledních letech došlo k výraznému zvýšení vládních investic, kdy se rozpočet v této oblasti zpětinásobil od roku 2006 do roku 2012. To vypovídá o velké důležitosti, kterou má tento typ investic v bolivijské ekonomice. Vláda výrazně zvýšila redistribuci příjmů mezi regiony, když mezi léty 2006-2010 poskytla 60 mld. Bs do devíti regionů, zatímco v letech 2001-2005 pouze 20 mld. Bs. To přispělo k vytvoření 23 143 podniků a následnému vytvoření 485 tis. pracovních míst, jak informovalo ministerstvo financí v roce 2011.(www.econimiayfinanzas.org.bo). Tento nárůst výdajů, byl umožněn hlavně změnou v pro stát nevýhodných daňových podmínkách na přírodní bohatství. Stát za vlády neoliberálů obdržel pouze 18 % z příjmů z obchodu s ropou, zatímco nadnárodním společnostem zůstávalo 82 %. Od 1. 5. 2006 se tento stav radikálně změnil. Stát nyní obdrží 82 % z příjmů z těžby, zatímco nadnárodní společnosti pouze 18 %. V posledních letech došlo ke změně kurzu Bolivianos (Bs) k dolaru. Došlo k apreciaci domácí měny z 8Bs/USD v roce 2005 na 7Bs/USD v roce 2012.

5.5 Faktory socioekonomické Bolivijská ekonomika se nachází ve stádiu rozvoje, který je o stupeň nižší než u ostatních zemí regionu. To se ukazuje mimo jiné v tom, že 40 % lidí je zaměstnáno v sektoru zemědělství. Země, která se jí nejvíce přibližuje, je Kolumbie, která dosahuje pouze úrovně 20 %. Také HDP na obyvatele je stále znatelně nižší než u ostatních zemí. Nicméně, díky dobrému ekonomickému vývoji v posledních letech, Světová banka oznámila, že Bolívie se posunula ze zemí s nízkými příjmy, do zemí se středními příjmy, do stejné skupiny jako sousedé z And. To se projevilo ve vývoji indikátorů jako Vývoj lidského kapitálu, který se po zhoršení z let 2005 a 2007 začal zlepšovat a v roce 2011 se Bolivie umístila na 108. místě v ukazateli lidského rozvoje. Na druhé straně toto zlepšení není větší, než u ostatních zemí And, s výjimkou Venezuely. Podle údajů z Programu spojených národů pro rozvoj, extrémní chudoba poklesla v Bolívii z 41 % v roce 1996, na 26 % v roce 2009. Na rozdíl od malého zlepšení, mezi lety 1996 a 2007 ( snížení o 4 procentní body), se ve vládní zprávě uvádí, že v následujících letech došlo k výraznému zlepšení v extrémní chudobě. V roce 2007 procento lidí, kteří žili s příjmem nižším než je základní koš potravin, bylo 37 % z celkové populace, zatímco v roce 2009 již pouze 26 %, což je zlepšení o 11 p. b.. Stejná zpráva uvádí, že na venkově se pozoruje nejvyšší snížení chudoby ze 75 % v roce 2000 na 48 % v roce 2009, ve městech došlo ke snížení pouze o 13 p.b.. V absolutních číslech to znamená, že 2,7mil. lidí žije v extrémní chudobě, z čehož 1 mil. žije ve městě a 1,7mil. na venkově. Přes toto zlepšení problémy v této oblasti jsou stále velké a vyšší než u ostatních zemí regionu. Data z Health Nutrition and Population Statistics z roku 2007 zdůrazňují, že úroveň chudoby v Bolivii je 60 %, zatímco u jejich sousedů 40 %.

Bolivie

47

V posledních letech došlo k výraznému zlepšení v úmrtnosti dětí, v roce 1989 zemřelo 81 dětí z 1000 narozených, v roce 2010 se toto číslo snížilo na 40. I tak se Bolivie stále nachází na předposledním místě za Haiti. Průměr zemí latinské Ameriky činí 20. Očekávaná délka života je pouze 66 let, o 7 let nižší než v Peru nebo Kolumbii a o deset méně než v Ekvádoru, Chile a Argentině. Úroveň nerovnosti v příjmech, měřeno Giniho indexem, je stále vysoký (0,51), i když došlo k výraznému snížení za posledních 10let (v roce 2000 byl GI 0,62). To bylo způsobeno hlavně zvýšením platů v ekonomice a vládními transfery. Nerovnost mezi chudými regiony na západě země a relativně prosperujícími východními je ovšem stále značná. Z dalších ukazatelů úrovně vyspělosti země se může zmínit, že 32 % domácností nemá přístup k elektrické energii, 77 % domácností má rádio, 76 % televizi, 20 % má počítač a pouze 5,44 % má přístup k internetu, což je výrazně pod průměrem ostatních zemí Latinské Ameriky. Z pozitivních stránek můžeme vyzdvihnout, že míra vražd v Bolívii je velmi malá, jak v porovnání s Venezuelou, ale také Kolumbií nebo Ekvádorem. Taky má menší míru lidí emigrujících ze země. Nicméně kriminalita se považuje za závažný problém, jelikož se zvyšuje počet nahlášených závažných trestných činů, které poté co dosáhly svého minima v roce 2005, převýšily úroveň z roku 2000 a dosáhly 37 tisíc případů v roce 2009 (www.ine.gob.bo). Ovšem za nejzávažnější vnitřní problém bolívijské společnosti lze považovat vysokou úroveň šedé ekonomiky, která je považovaná za druhou největší na světě a je blízká 70 % oficiálního HDP. Průměrný počet let, po které firma funguje, aniž by se formálně zaregistrovala, je odhadována na více než 4 roky, zatímco v ostatních zemích regionu nepřevyšuje 0,75 roku. S tak vysokými čísly šedé ekonomiky se oficiální makroekonomické údaje zdají být velmi nekompletní informací o panující ekonomické realitě v zemi. Proto není překvapující, že toto je hlavní překážka pro rozvoj podnikatelských aktivit pro 38 % podniků, dotazovaných v rámci studie společnosti Enterpise Surveys, což byl taky největší problém. Jelikož hlavní podnikatelské aktivity se skládají z neformálních obchodů, málo produktivních a inovačních, které stěží využívají nové technologie, orientují se na vnitřní trh převážně malého obchodu, a proto představují minimální potenciál pro případnou expanzi. Taky podle Global Entrepreneurship Monitor, z roku 2009, 36 % podnikatelů neplánuje najmout zaměstnance v příštích 5 letech, 45 % věří, že zaměstná mezi jedním a pěti zaměstnanci a pouze 4 % očekává, že vytvoří více než 20 pozic v tomto období. Jak je vidět, rámec který je ustanoven pro vytváření nových podniků anebo pokračování již existujících je velmi slabý, což odpovídá různým faktorům, jakými jsou sociální a kulturní normy, vzdělání obyvatel, finanční rámec a vládní politika.

Bolivie

48

5.6 Institucionální faktory Jak již bylo několikrát řečeno, ze všech zmiňovaných faktorů, je pro rozvoj země klíčový institucionální rámec. Evo Morales, člen Hnutí za socialismus (MAS), se přidal k hnutí spojených se socialismem 21. století a jeho sympatie s Chávezem a Rafaelem Correou z Ekvádoru to jen potvrzují. Jeho rétorika je směřována tímto směrem, je hlasem antikapitalistickým a staví se do opozice k USA. Jeho hvězdné programy, jak nazval v roce 2006 jednostranné znárodnění uhlovodíkového průmyslu - které poskytlo státu absolutní kontrolu nad tímto sektorem - nebo snahy o zastavení potravinové krize v roce 2007 nezklamaly (www.elmundo.es). Státní podniky, které jsou z velké části zaměřeny na těžbu uhlovodíků, hrají důležitou roli v rozvoji země. V dnešní době, se tento model rozvoje zahájený státem zdá být dobře fungující. V makroekonomických ukazatelích dosahuje země v posledních letech dobrých výsledků, což bylo chváleno i ze strany Mezinárodního měnového fondu v roce 2010. Speciálně pak tato organizace vyzdvihla rozumné řízení ohromných prostředků, z kterých se mohla země těšit v posledních letech – díky vysokým cenám exportovaného zboží (zvláště zemního plynu)-věnovaných na rozšíření veřejných investic. Také pochválila řízení fiskální a monetární politiky v době světové finanční krize (www.lostiempos.com/diario). Ovšem institucionální rámec pro to, aby byl vytvořený udržitelný ekonomický růst v dlouhém období, má stále velké nedostatky. To je zřejmé z ukazatelů institucionální kvality, které umísťují Bolívii na relativně nízké příčky. Souhrnný ukazatel od organizace Doing Business umístil Bolívii na 149. místo ze 183 zemí světa, což ji řadí na konec všech latinskoamerických zemí, s výjimkou Venezuely. Tato publikace vyzdvihuje velké obtíže, kterým musí čelit obyvatelé Bolívie, když chtějí začít novou podnikatelskou činnost. Taky je velmi špatně hodnocena možnost získání peněžních prostředků na financování vzniku nového podniku, stejně jako vysoká daňová zátěž pro firmy působící v zemi. Enterprise Surveys naopak upozorňuje na dlouhé doby čekání (skoro 200 dní v průměru), které musí žadatel čekat, aby získal povolení ke stavbě. 60 % podniků tázaných touto organizací zdůrazňuje vysokou korupci, jakožto velké omezení pro podnikatelské aktivity zatímco 32 % zdůrazňuje regulaci na trhu práce. Vysoká míra neformálnosti je obvykle spojována s regulujícím rámcem neefektivního a příliš strnulého pracovního trhu, což je případ Bolivie. Ukazatele ukazují, že legislativní a soudní rámec, jako soudní jistota ochrany vlastnických práv, jsou Achillovou patou institucí v Bolivii. Politika rozdělování území a znárodňování, vyvolávají stále větší nejistotu ve vztahu k vlastnickým právům. To v posledních letech způsobilo silné zhoršení v ukazatelích kvality institucí. Výsledkem jsou menší celkové investice, než které by se mohly uskutečnit v příznivějším prostředí. Dochází tak k typickým nedostatkům v investicích a produkci v klíčových sektorech. Za následek této politiky, konkrétně nedůvěra a soudní nejistota v držbě půdy, a následný nedostatek ekonomických podnětů

Bolivie

49

pro stimulaci národního produkčního systému a z toho vyplývající nedostatek a potřeba importu potravin. Reforma těchto aspektů, směrem k jednoduššímu, transparentnějšímu a stabilnějšímu institucionálnímu rámci, by mohly vést k prostředí méně nepřátelskému k soukromým investicím, jak domácích tak zahraničních, jakožto klíčových pro budoucí růst Bolivie tak jak konstatuje samotný MMF (www.imf.org). Ale rétorika, spojenectví s Venezuelou a protipodnikatelské zákony učiněné Moralesem až do dnešních dnů, nedávají mnoho nadějí, přinejmenším v blízké době, že se Bolívie dá touto cestou.

5.7 Zahraniční sektor a obchodní styky Prezident Morales ukázal neochotu, pokračovat v obchodních jednáních s USA a klade překážky ve vytvoření zóny volného obchodu mezi CAN a Evropskou Unií. Jelikož Bolívie je ekonomikou s velkou závislostí na zahraničním trhu, neuškodilo by jí pokročit směrem k obchodní liberalizaci, aby země mohla přejít v silný boom v exportu, který se v posledních letech rozvíjí, spolu s růstem cen primárních surovin. Velikost exportu se velmi zvýšila, v letech 2009 a 2010 dosahoval růstu 28 % a 33 %. V exportu je rozdělení podle sektorů takovéto: Uhlovodíky (45 %; z toho 90 % zemní plyn, Bolívie je 18. největší producent této suroviny na světě podle The World Factbook), minerály (Zinek a stříbro, 26 %), průmyslová výroba (24 %), zemědělská výroba (Sója, 3,7 %). Z tohoto výčtu můžeme jasně vidět, že v exportovaném zboží převládá export základních produktů bez přidané hodnoty, které tvoří 74,7 % z celkového objemu. Co se týká místa určení bolivijského exportu, tak existují různé aspekty, které je třeba vyzdvihnout. Export v rámci CANu tvoří 10 % celkového objemu. Vývoj v posledních letech ukazuje pokles exportu do Kolumbie a naopak výrazné zvýšení exportu do Ekvádoru, což může být z důvodů podobných ideologických názorů představitelů vlád těchto zemí. Co se týká exportu do zemí mimo CAN, tak zde hraje hlavní úlohu Brazílie, kde směřuje třetina exportovaného zboží, dále pak USA, EU a Argentina každá po 8 % a Japonsko a Jižní Korea po 5 %. S poslední zmiňovanou zemí podepsala v létě 2011 Bolívie smlouvu o spolupráci při těžbě ložisek lithia, která se v zemi nachází. Vláda Moralese se snaží posilovat obchodní styky s ideologickými spojenci Kubou a Venezuelou. Přinejmenším co se týká Venezuely, tak můžeme pozorovat oživení obchodních styků v posledních letech a naopak export směrem do USA stagnuje od roku 2005. Ve vztahu k bolivijskému exportu je třeba vyzdvihnout dvě hlavní nebezpečí. Jedno je extrémní koncentrace v exportu na produkci zboží s nízkou přidanou hodnotou, jinak řečeno základních produktů a druhá je velká závislost na brazilském trhu, což může vyvolat riziko v případě velkého poklesu této ekonomiky. Taktéž cenový boom primárních surovin, které Bolívie exportuje se může zbrzdit, jak už z důvodu celosvětového poklesu nebo z důvodu konce rostoucího

Bolivie

50

cyklu cen těchto komodit. Proto by se měly vládní autority zaměřit na výraznější diverzifikaci produkce. Co se týká importu, tak tam je rozdělení dle sektoru následující: Kapitálové statky (28 %), Primární suroviny a polotovary (48 %), Spotřební statky (22 %). Bolívie importuje hlavně z těchto států: Brazílie (18 %), Argentina a Čína (12 %), USA (11 %), Japonsko (7,5 %). V posledních letech dochází k nárůstu importu z Číny, když se mezi léty 2010 a 2011 zvýšily 1,76krát, což přibližuje Bolívii ke stavu, který je skoro ve všech státech Jižní Ameriky. Obchodní bilance je od roku 2004 v neustálém přebytku, který průměrně činí 4,5 % HDP.

5.8 Souhrn Bolívie je jedna z nechudších zemí regionu, i přes značnou velikost přírodního bohatství, s nedostatkem základního rozvoje. Ovšem v posledních letech vykazuje velmi dobré makroekonomické výsledky, které byly vyvolány hlavně růstem exportu surovin do zahraničí, růstem veřejných investic, rostoucí úlohou státu v ekonomice, tak jako oživením soukromé spotřeby. Nicméně relativně vysoká inflace a nedostatek základních potravin, představují dosti závažný problém této země. Taktéž přetrvávají velké institucionální překážky, co se týká soudní jistoty a vlastnických práv, by se měly redukovat, jestliže země chce dosáhnout dlouhodobého a udržitelného ekonomického růstu.


51

6 Vliv institucí na rozvoj Bolívie a Venezuely Po celou historii jsou Venezuela a Bolívie země, které jsou zaměřené na export přírodních materiálů, hlavně ropy a zemního plynu. V Bolívii se těžilo stříbro až do začátku 20. století, poté cín až do roku 1980 a nyní zemní plyn. Ve Venezuele po celou dobu dominuje těžba ropy.

6.1 Hodnocení rozvoje Bolívie a Venezuely v porovnání s ostatními státy regionu Stejně jako Bolívie a Venezuela existuje mnoho dalších zemí světa, jejichž ekonomiky jsou založeny na exportu přírodního bohatství. V Jižní Americe k takovým státům můžeme počítat Chile a Peru, v Evropě je to například Norsko. Ovšem i když mají Bolívie i Venezuela velké objemy exportu přírodních surovin, tak jejich tempa růstu a ekonomické rámce, jsou velmi slabé po celou historii v porovnání s ostatními zeměmi. V případě Bolívie a Venezuely byl růst od roku 1995 až do současnosti velmi slabý. V Bolívii byl průměrný růst HDP/obyvatele 1,9 % respektive 0,9 % u Venezuely, což jsou nedostatečné procenta, aby se výrazným způsobem zlepšila kvalita života v těchto zemích. To se ukazuje i v porovnání se sousedními zeměmi jako je Chile a Peru, které mají růst 3 % a 3,9 %, taky ostatní země mají výrazně lepší hodnoty HDP/obyvatele, jak v absolutních číslech, tak i v průměrném růstu jak ukazuje následující graf.


52

HDP/obyvatele dle PPP (USD) 16000 14000 12000 HDP (tis.USD)

10000 8000 6000 4000 2000 2011

2009

2007

2005

2003

2001

1999

1997

1995

Rok

Argentina

Bolívie

Brazílie

Chile

Kolumbie

Peru

Uruguay

Venezuela

Ekvádor

Zdroj: Vlastní zpracování na základě dat Světové banky Graf 1 Vývoj HDP/obyvatele (USD) ve státech Jižní Ameriky

Další jasný argument svědčící o nedostatečném ekonomickém vývoji v těchto zemích, které jsou výrazně exportně zaměřené, ukazuje následující tabulka, která zachycuje průměrné a akumulované tempa růstu zemí Jižní Ameriky od roku 1950 po současnost. Mezi země, které mají nejnižší úrovně růstu, patří Bolívie a Venezuela. V Bolívii došlo za posledních 60 let k poklesu akumulovaného HDP/obyvatele o 0,4 % a ve Venezuele k růstu o pouhých 14 %. Jak ukazuje následující tabulka, tak tyto čísla jsou velmi nízká v porovnání s ostatními zeměmi regionu a z toho důvodu i znepokojivá. Tab. 2

Růst reálného HDP/obyvatele ve vybraných státech Jižní Ameriky

Stát Argentina Bolívie Brazílie Chile Ekvádor

Souhrnný růst 1950Průměrný reálný růst HDP/obyv. 2010 1,1 73 -0,02 -0,4 3 338 2,2 197 1,5 111

Vliv institucí na rozvoj Bolívie a Venezuely Kolumbie 1,8 Peru 1,2 Uruguay 1,2 Venezuela 0,2 Zdroj: Vlastní zpracování na základě dat Světové banky

53 144 82 82 14

Po dlouhá léta existovala idea, že země s velkým přírodním bohatstvím mají velkou výhodu vzhledem k zemím, které je nemají nebo jich mají nedostatek. Toto je založeno z velké části na představě, že přírodní bohatství zvyšuje bohatství země a její kupní sílu a proto se očekává, že hojnost prostředků zvyšuje investice a v důsledku toho tempa růstu v dlouhém období. Ovšem k tomu ve skutečnosti nedochází, naopak se zdá, že hojnost přírodního bohatství je brzdou pro ekonomický růst. Sachs a Werner (1995) ve své práci analyzují tuto teorii při analýza 20 zemí s velkým exportem přírodního bohatství vzhledem k HDP. Došli k závěru, že přírodní bohatství poškozuje růst. A proto se naskytuje otázka, jestliže je platná teorie o prokletí nerostných surovin, předložena Sachsem a Wernerem, vysvětlující vývoj v Bolívii a Venezuele, tak proč nevysvětluje vývoj v zemích jako je Chile nebo Norsko? V tomto směru vznikají pochyby o platnosti této teorie. Chile je země s vysokým ukazatelem exportu nerostných surovin a její tempa růstu HDP/obyvatele jsou jedny z nejvyšších v celém regionu. Více než 50 % jejího exportu pochází z těžby mědi, což ji staví do pozice největšího exportéra této suroviny na světě. Taky Norsko bylo v porovnání s Dánskem a Švédskem nejzaostalejší zemí regionu, s nejnižšími tempy růstu až do roku 1960. Ovšem v roce 1970 byly na jejím území objeveny ohromné zásoby ropy a během 20 let předstihla všechny své skandinávské sousedy a dosáhla nejvyššího HDP/obyvatele ze všech severských zemí. V tomto směru závěry studie Sachse a Wernera nejsou platné pro všechny ekonomiky s hojností přírodních materiálů. Můžeme pozorovat dichotomii ve výkonu zemí s přírodninami. Na jedné straně máme země s ekonomickým rámcem založeným na těžbě surovin mající vysoké míry růstu a vysoký stupeň rozvoje (Norsko a Chile). Na druhé straně máme státy se stejným patronem rozvoje, mající výrazně nižší tempa růstu a nízký stupněm rozvoje (Bolívie a Venezuela). Otázky které se nyní nabízejí, jsou následující: Proč dochází k tomuto fenoménu? Proč některé země s hojností přírodnin se rozvíjí, zatímco některé nikoliv? V tomto směru, Roed (2004) vysvětluje, že struktura institucí jak ekonomických, tak politických, je určující a nutná pro růst jakékoliv země. Autor zdůrazňuje, že tyto instituce jsou ještě důležitější ve státech, kde velká část prostředků pochází z těžby nerostných surovin. Proto je zapotřebí se zaměřit na otázku jaký je vztah, který existuje mezi růstem HDP/obyvatele, exportem nerostných surovin a kvalitou institucí. Jak již bylo řečeno, Bolívie a Venezuela měly nejslabší ekonomický vývoj ze všech zemí


54

regionu. Taky když se porovnají růsty Bolívie, Venezuely, Peru, Ekvádoru a Chile (všechny jsou to země s vysokou úrovní exportu nerostných surovin), tak je vidět, že vývoj ve Venezuele a Bolívii je výrazně horší, než ve zbylých zemích. To ukazuje následující graf. Růst HDP/obyvatele dle PPP 20,00% HDP/obyvatele v %

15,00% 10,00% 5,00%

Bolívie Chile Ekvádor

0,00% -5,00%

Peru Venezuela

-10,00% -15,00%

Zdroj: Vlastní zpracování na základě dat Světové banky Graf 2 Meziroční růst HDP/obyvatele (%)

Na následujících grafech je pozorovatelné, že v obou zemích je silně provázaný export nerostných surovin s růstem HDP/obyvatele očištěném o inflaci. V případě Bolívie pozorujeme až do roku 2000 negativní vývoj u obou ukazatelů, ale od roku 2001 až do Roku 2009 vykazují oba ukazatele pozitivní vývoj. Ve Venezuele je vývoj více nerovnoměrný, když v dobách krize dochází k velkému propadu, ale i u této země můžeme po většinu zkoumaného období, pozorovat pozitivní závislost mezi oběma ukazateli. Tento výsledek ukazuje, že růst těchto ekonomik je silně spojený s vývojem exportu nerostných surovin.


55

Růst reálného HDP/obyv. a export nerostných surovin (Bolívie) Reálný růst HDP/obyv

4

30

2

25

0

20

-2 -4

15 10

-6

5

-8

0

Export (%HDP)

35

1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010

Růst HDP/obyv. (%)

Export surovin (%HDP)

6

Zdroj: Vlastní zpracování na základě dat Světové banky a MMF Graf 3 Vývoj reálného HDP/obyvatele a export nerostných surovin v Bolívii

Růst reálného HDP/obyv. a export nerostných surovin (Venezuela) Reálný růst HDP/obyv

30

-20

20

-30

10

-40

0

Export (%HDP)

-10

40 Export surovin (%HDP) 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001 2000 1999 1998 1997 1996 1995

Růst HDP/obyv (%)

0

Zdroj: Vlastní zpracování na základě dat Světové banky Graf 4 Vývoj reálného HDP/obyvatele a export nerostných surovin ve Venezuele

Nyní je zapotřebí provést rozbor indikátorů kvality institucí pro každý stát. Pro analýzu byly vybrány ukazatele Světové banky, které jsou vypracované Kaufmannem. Je důležité upozornit, že každý z 6 indikátorů je hodnocený v rozmezí -2,5 až +2,5, kde +2,5 znamená nejlepší hodnocení. Pro srovnání byly vybrány státy Chile a Peru, jejichž ekonomiky jsou taky hodně zaměřeny na export nerostných surovin. Zdrojem těchto indikátoru kvality institucí jsou dotazy pokládané ekonomickým subjektům, domácím podnikům, nevládním organizacím a agenturám hodnotící stupeň rizika země, které mají znalosti z „první ruky“ ohledně vládní situace v každé zemi. V následujících tabulkách jsou uvedeny hodnoty pro každou zemi. Následně je provedeno hodnocení jednotlivých proměnných.

Vliv institucí na rozvoj Bolívie a Venezuely Tab. 3

56

Význam jednotlivých proměnných institucionální kvality od Světové banky

Ind. 1

Svoboda projevu

Ind. 2

Politická stabilita

Ind. 3

Kvalita veřejné správy

Ind. 4

Kvalita regulace a podpora privátního sektoru

Ind. 5

Stupeň dodržování zákonů

Ind. 6 Kontrola korupce Zdroj: Vlastní zpracování na základě dat Světové banky Tab. 4

Kvalita institucí v Bolívii

Bolívie Ind. 1 Ind. 2 Ind. 3 Ind. 4 1996 +0.03 -0.24 -0.19 +0.22 1998 +0.26 -0.28 -0.06 +0.25 2000 +0.07 -0.31 -0.33 +0.09 2002 +0.07 -0.39 -0.29 -0.05 2003 -0.09 -0.87 -0.28 -0.06 2004 -0.19 -0.68 -0.55 -0.18 2005 -0.17 -0.98 -0.68 -0.63 2006 +0.06 -0.87 -0.67 -0.87 2007 +0.02 -0.88 -0.60 -0.98 2008 -0.03 -0.75 -0.66 -0.87 2009 -0.03 -0.52 -0.53 -0.83 2010 -0.08 -0.45 -0.45 -0.78 2011 -0.08 -0.50 -0.41 -0.75 Zdroj: Vlastní zpracování na základě dat Světové banky Tab. 5

Ind. 5 -0.29 -0.26 -0.42 -0.43 -0.48 -0.69 -0.80 -0.87 -0.86 -1.02 -1.14 -1.06 -1.01

Ind. 6 -0.90 -0.19 -0.37 -0.95 -0.79 -0.77 -0.75 -0.39 -0.35 -0.49 -0.66 -0.48 -0.46

Kvalita institucí ve Venezuele

Venezuela 1996 1998 2000 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011

Ind. 1 -0.26 -0.05 -0.15 -0.54 -0.47 -0.61 -0.69 -0.59 -0.73 -0.75 -0.87 -0.88 -0.92

Ind. 2 -0.62 -0.58 -0.81 -1.38 -1.33 -1.39 -1.22 -1.21 -1.20 -1.29 -1.42 -1.38 -1.30

Ind.3 -0.72 -0.83 -0.76 -1.01 -0.95 -1.02 -0.90 -1.00 -1.01 -1.06 -0.89 -1.02 -1.10

Ind. 4 -0.18 -0.23 -0.49 -0.65 -1.03 -1.08 -1.13 -1.13 -1.37 -1.33 -1.56 -1.59 -1.49

Ind. 5 -0.87 -0.82 -0.90 -1.17 -1.29 -1.22 -1.22 -1.38 -1.52 -1.58 -1.59 -1.64 -1.63

Ind. 6 -0.91 -0.95 -0.53 -1.04 -1.01 -0.89 -0.97 -0.96 -1.03 -1.09 -1.19 -1.25 -1.22


57

Zdroj: Vlastní zpracování na základě dat Světové banky Tab. 6

Kvalita institucí v Chile

Chile Ind. 1 Ind. 2 Ind.3 Ind. 4 1996 +0.65 +0.62 +1.28 +1.64 1998 +0.49 -0.01 +1.17 +1.40 2000 +0.84 +0.43 +1.12 +1.41 2002 +1.06 +1.01 +1.14 +1.44 2003 +0.98 +0.76 +1.24 +1.47 2004 +1.17 +0.68 +1.20 +1.43 2005 +1.24 +0.86 +1.22 +1.43 2006 +1.04 +0.56 +1.13 +1.46 2007 +1.07 +0.38 +1.27 +1.48 2008 +0.99 +0.41 +1.18 +1.54 2009 +0.98 +0.56 +1.15 +1.50 2010 +1.06 +0.63 +1.18 +1.47 2011 +1.06 +0.56 +1.17 +1.54 Zdroj: Vlastní zpracování na základě dat Světové banky Tab. 7

Ind. 5 +1.05 +1.10 +1.26 +1.30 +1.24 +1.31 +1.27 +1.23 +1.24 +1.29 +1.24 +1.29 +1.37

Ind. 6 +1.45 +1.36 +1.54 +1.55 +1.29 +1.37 +1.46 +1.43 +1.34 +1.34 +1.38 +1.50 +1.57

Ind. 5 -0.65 -0.67 -0.69 -0.54 -0.57 -0.52 -0.74 -0.76 -0.79 -0.77 -0.67 -0.61 -0.60

Ind. 6 -0.17 -0.23 -0.49 -0.30 -0.10 -0.35 -0.35 -0.21 -0.26 -0.20 -0.32 -0.24 -0.20

Kvalita institucí v Peru

Peru Ind. 1 Ind. 2 Ind.3 Ind. 4 1996 -0.52 -1.10 -0.05 +0.70 1998 -0.57 -0.60 +0.18 +0.67 2000 -0.37 -1.10 -0.09 +0.47 2002 +0.13 -1.04 -0.35 +0.03 2003 +0.03 -1.18 -0.42 +0.18 2004 -0.15 -0.99 -0.47 +0.23 2005 -0.02 -0.97 -0.60 +0.08 2006 +0.02 -0.89 -0.55 +0.14 2007 +0.04 -0.81 -0.48 +0.26 2008 +0.07 -0.93 -0.33 +0.34 2009 +0.02 -1.06 -0.41 +0.41 2010 +0.05 -0.88 -0.21 +0.47 2011 +0.05 -0.69 -0.15 +0.50 Zdroj: Vlastní zpracování na základě dat Světové banky

První indikátor podává informaci o svobodě projevu, která existuje v zemi. Tento první indikátor měří stupeň, jakým se občané státu mohou zapojit do voleb svých zástupců v parlamentu. Taky se zde hodnotí svoboda projevu, svoboda shromažďování a tisku. U Venezuely došlo k výraznému propadu tohoto indexu, což je dáno hlavně perzekucí tisku ze strany Cháveze, který nechce povolit tisk z řad opozice. Toto se projevilo i v posledních prezidentských volbách, kdy opoziční představitel nedostal v médiích žádný prostor, zatímco nástupce Huga Cháveze - Nicolas Maduro, byl vidět i slyšet ze všech médií. V Bolívii dochází taky k mírnému poklesu tohoto ukazatele, od začátku vlády Moralese, na rozdíl od Peru a Chile, kde došlo k růstu těchto ukazatelů v posledních letech.


58

Druhý indikátor hodnotí aspekty spojené s politickou stabilitou a stupněm kriminality v zemi. Tento indikátor měří vnímanou pravděpodobnost, že vláda bude destabilizována nebo svržena pomocí neústavního nebo násilného převratu v dané zemi. Jak je vidět, hodnoty Bolívie a Venezuely jsou po celé období záporné a vyvíjí se rostoucím tempem k ještě zápornějším hodnotám. Jinak řečeno, v průběhu období 1995 až 2011 se cítění ohledně politické stability a stavu kriminality zhoršuje čím dál více. Co se týká politické stability v Bolívii, ta byla výrazně ovlivněna sociálními nepokoji v roce 2000, rezignací exprezidenta Gonzala Sáncheze de Lozady a následnou slabou vládou Eduarda Veltzé do roku 2004. Násilí a kriminalita, se taky výrazně zvýšila. To souvisí jednak s nástupem Eva Moralese k moci v roce 2005, který podporuje pěstitele koky, čímž došlo k nárůstu obchodu s touto drogou a s tím související vzestup kriminality. Další příčinu poklesu tohoto ukazatele můžeme najít v nově objevených nalezištích zemního plynu. S novými objevy se zvýšily sociální nepokoje a kriminalita v těchto regionech a tím byla ovlivněna politická stabilita. V tomto směru existuje empirická poznání ohledně nárůstu sociálních konfliktů v souvislosti s objevením nových nalezišť zemního plynu (Laserna, 2011). Ten ve své studii uvádí, že s růstem nových nalezišť dochází k nárůstu sociálních konfliktů ve společnosti. Třetí a čtvrtý indikátor hodnotí aspekty vztahující se ke schopnosti vlády formulovat a provádět slíbené politiky. Třetí indikátor hodnotí aspekty, které se vztahují k vládní efektivitě. Měří kvalitu veřejných služeb, kvalitu veřejné správy a stupeň její nezávislosti vůči politickým tlakům. Navíc měří kvalitu formulovaných vládních politik, jejich implementaci a důvěryhodnost vládních slibů vzhledem k těmto politikám. V tomto bodě, tak jako v předcházejícím, dochází k nárůstu negativních hodnot jak v Bolívii tak Venezuele. V poslední zemi se hodnoty na konci zkoumaného období blíží k mínus jedné. To znamená, že v posledních letech se cítění ohledně kvality veřejných služeb a veřejné správy v těchto zemích výrazně zhoršilo. V Peru a Chile stagnuje hodnota tohoto ukazatele na nule respektive plus jedna v případě Chile. Čtvrtý indikátor hodnotí aspekty, které se vztahují ke kvalitě regulací a podpoře privátního sektoru. V tomto směru ukazatele naznačují, že mezi léty 1995 až 1999 došlo v Bolívii k výraznému zlepšení v této oblasti, jelikož hodnoty dosahují pozitivních hodnot blížících se k jedné. Ovšem od roku 2000 až do současnosti se hodnoty zhoršují. To ukazuje, že vnímání ekonomických agentů a podnikatelů vzhledem k regulacím a podpoře podniku, které může stát poskytnout, se zhoršuje. To je pozorovatelné taky v míře zahraničních investic, které byly v těchto zemích uskutečněny. Po nástupu levicových vlád a vlně znárodňování došlo k výraznému poklesu zahraničních investic v porovnání s ostatními státy z regionu, jak ukazuje tabulka č. 6. Tyto levicové státy nepřináší možnosti ani nařízení, které by podpořily rozvoj privátního sektoru. Míra domácích investic, které můžeme použít jako odraz chování privátního sektoru, je stejný jako před 15 lety (Brito, 2005).

Vliv institucí na rozvoj Bolívie a Venezuely Tab. 8

59

Zahraniční investice (% HDP) v zemích Jižní Ameriky

2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 Bolívie 8,77 8,67 8,56 6,47 5,46 2,32 2,45 Chile 6,13 5,81 3,59 5,53 7,13 5,61 4,73 Peru 1,52 2,12 3,80 2,18 2,29 3,25 3,76 Venezuela 4,01 3,00 0,84 2,44 1,32 1,86 0,11 Zdroj: Vlastní zpracování na základě dat Světové banky

2007 2,79 7,25 5,11 1,13

2008 3,07 8,43 5,46 0,13

2009 2,44 7,47 5,07 0,53

2010 3,17 7,11 5,50 0,20

2011 3,12 6,96 5,98 1,65

V tomto směru, jak již bylo zmiňováno v teoretické části, podněty, které poskytuje institucionální rámec v mnohých rozvojových ekonomikách, jsou charakteristické tím, že podporují redistribuční aktivity a vytváření monopolů (jako je případ Bolívie a Venezuely), namísto podpory produktivních aktivit směřovaných k privátnímu sektoru (Chile a Uruguay). Tyto neefektivní institucionální znaky podporující redistribuční aktivity, jsou promítnuty v nízkých hodnotách těchto ukazatelů. Následující dva indikátory reflektují respekt občanů a státu k institucím, které řídí ekonomický a sociální styk mezi lidmi. K těmto indikátorům patří: Pátý indikátor hodnotící právní stát, který existuje v zemi, jinak řečeno, měří stupeň jak hodně ekonomické subjekty a stát důvěřují a dodržují společenské normy a zákony. Zvláště měří stupeň plnění kontraktů, činnost policie a soudů. Ukazatele u Bolívie ukazují negativní hodnoty blízké nule na začátku období s následným poklesem směrem k mínus jedné ke konci zkoumaného období. Ve Venezuele došlo k propadu z mínus 0,9 v roce 1997 na mínus 1,63. To znamená, že mezi ekonomickými subjekty existuje cítění, že v posledních 15 letech se právní stát a důvěra v normy a zákony výrazně zhoršila. To ovšem není případ Chile, kde za posledních 15 let došlo k růstu důvěry v instituce, v Peru zůstává důvěra po celé období konstantní. Šestý indikátor, kontrola korupce, měří stupeň, jakým veřejná moc vykonává funkce, aby obdržela osobní obohacení. Zahrnuje formy malého i velkého stupně korupce, tak jako zajetí státu ze strany vybrané minority a zájmových skupin. Vývoj hodnot je podobný, jako u ukazatele míry korupce od organizace Transparency International. Ve Venezuele došlo k růstu míry korupce, zatímco v Bolívii k mírnému snížení, i přes toto zlepšení dosahuje stále záporných hodnot na úrovni mínus 0,5. Když jsou hodnoty těchto posledních dvou ukazatelů nízké, tak to znamená, že stát nezaručuje správný nestranný výkon institucí a kvalita institucí není dobrá. Ze všech ukazatelů vyplývá, že se v posledních letech hodnocení kvality institucí v Bolívii a Venezuele výrazně zhoršilo, to mělo výrazný vliv na růst v těchto zemích. Jak silný tento vliv byl, můžeme vypozorovat z ekonometrických studií.


60

6.2 Korelační analýza Cílem této práce je zjistit zda existuje vztah mezi ekonomickým růstem a kvalitou institucí v Bolívii a Venezuele, což jsou země s velkou závislostí na těžbě nerostných surovin. K posouzení tohoto vlivu, nám poslouží výsledky ekonometrické studie ve světové literatuře a vlastní korelační analýza vzájemného vztahu mezi jednotlivými proměnnými a růstem země. Pro korelační analýzu byly vybrány země s významnou produkcí nerostných surovin (Bolívie, Venezuela, Chile, Peru) a dvě největší ekonomiky jihoamerického regionu (Brazílie a Argentina). Při korelaci byl zkoumán vztah ukazatele HDP/obyvatele (představující růst země) s institucionálními a ekonomickými proměnnými. Jako ekonomické proměnné byly vybrány export nerostných surovin, zahraniční investice, příjmy z nerostných surovin a vládní výdaje. Institucionální proměnné jsou index demokracie, Index korupce, Obchodní svoboda a třetí indikátor kvality vládních institucí od Světové banky. Korelační koeficienty jednotlivých zemí, které byly vypočítány z vývoje ukazatelů mezi léty 19952010 jsou uvedeny v následujících grafech. Korelace mezi HDP/obyvatele a exportem nerostných surovin 1 Koeficient korelace - r

0,8

Bolívie

0,2 0 -0,2

Peru Venezuela Venezuela

0,6 0,4

Chile

Bolívie Brazílie Argentina Brazílie Argentina

HDP(obyv)/Exp.ner.sur. HDP(obyv)/Příjmy z nerostných surovin

-0,4 -0,6 -0,8 -1

Zdroj: Vlastní zpracování na základě dat Světové banky a MMF Graf 5 Koeficienty korelace mezi HDP/obyvatele a exportem nerostných surovin

Výsledné hodnoty korelace z grafu č. 5 naznačují vysokou závislost ukazatele HDP/obyvatele s exportem nerostných surovin a příjmy z nerostných surovin u všech zemí s nerostným bohatstvím (hodnoty koeficientu korelace se pohybují okolo hodnoty 0,8), zatímco u zemí s nižším exportem nerostných surovin je tato vazba slabá (koeficient korelace 0,2). Vysoká závislost Venezuely a Bolívie na příjmech z nerostných surovin, nám naznačuje důvod velkého poklesu HDP/obyvatele v těchto zemích v dobách krize, kdy byly nízké ceny ropy a zemního plynu.


61

Koeficient korelace - r

Kore lace mezi HDP/obyvatele a institucionálními proměnnými 1 0,8 0,6 0,4 0,2 0 -0,2 -0,4 -0,6 -0,8 -1 -1,2

Bolívie Brazílie Chile Argentina Brazílie Chile Bolívie Argentina

Peru Peru

Venezuela Venezuela

HDP(obyv)/Poč et dní nutných k založení firmy HDP(obyv)/Index demokr. HDP(obyv)/Index korupce

Argentina Bolívie

Brazílie

Venezuela

Chile Peru

Zdroj: Zpracování na základě dat Světové banky, TI a KAS Graf 6 Koeficienty korelace mezi HDP/obyvatele a institucionálními proměnnými

Vysoká negativní závislost, s koeficienty korelace v rozmezí mínus 0,6 až mínus 0,8, je u všech zemí pozorována u ukazatele počtu dní nutných k založení firmy. Toto číslo je žádoucí a potvrzuje, že příliš velká byrokracie, nutná k založení firmy, má negativní vliv na růst země. Nízká, ale pozitivní závislost, je u většiny pozorovaných zemí mezi ukazatelem HDP/obyvatele a Indexem korupce od organizace Transparency International. To stejné platí i pro Index demokracie od společnosti Konrad Adenauer Stiftung. Koeficienty korelace se pohybují v rozmezí 0,2 až 0,4. Tyto hodnoty nejsou překvapující a pouze potvrzují nejednoznačnou úlohu vlivu demokracie na rozvoj zemí. K tomu dospěli i mnozí autoři, jak je uvedeno v třetí části této práce.


62

Korelace HDP/obyvatele s vládními výdaji a obchodní svobodou 1


0,8 0,6

Argentina Bolívie Argentina

Venezuela Peru

Brazílie

0,4

Peru HDP(obyv)/Obchodní svoboda

0,2

Chile

0 -0,2

BrazílieChile

Venezuela Bolívie

HDP(obyv)/Vládní výdaje (%HDP)

-0,4 -0,6 -0,8 -1

Zdroj: Vlastní zpracování na základě dat Světové banky a HF Graf 7 Korelace HDP/obyvatele s vládními výdaji a obchodní svobodou

U vládních výdajů je v Bolívii i Venezuele slabá negativní závislost. Koeficient korelace v případě Bolívie je mínus 0,26, u Venezuely mínus 0,05. To může být způsobeno přemírou státních zásahů do chodu ekonomiky. Tento výsledek korelační analýzy naznačuje, že od určité míry státních intervencí, můžou tyto regulace slabě poškozovat růst země. U ostatních zemí, kde je ponecháno větší fungování neviditelné ruky trhu, je pozorována střední pozitivní závislost mezi růstem a vládními výdaji. Koeficienty korelace se pohybují v rozmezí 0,4 až 0,7. Tyto čísla jsou žádoucí a ukazují, že rozumné vládní výdaje na podporu investic, podporují ekonomický růst země. Vysoká závislost je u všech zkoumaných zemí mezi ukazatelem HDP/obyvatele a obchodní svobodou. Koeficienty korelace se pohybují v rozmezí 0,7 až 0,9. To potvrzuje, že s větší otevřeností ekonomiky vůči zahraničnímu obchodu, dochází k většímu růstu. Proto se může označit za chybný krok, když Venezuela vystoupila ze Společnosti Andských národů, jelikož tato organizace podporuje rozvoj obchodu mezi jejími členy.


63

Korelace HDP/obyvatele s investicemi a kvalitou veřejné správy


1 0,8 0,6 0,4 0,2 0

Venezuela

Argentina Bolívie Bolívie Brazílie Argentina

Brazílie

Peru Chile Chile

Peru

Venezuela

-0,2

HDP(obyv)/Investice HDP(obyv)/Ind.3

-0,4 -0,6 -0,8 -1

. Zdroj: Vlastní zpracování na základě dat Světové banky Graf 8 Korelace HDP/obyvatele s investicemi a kvalitou veřejné správy

Střední pozitivní závislost s koeficienty korelace 0,5 existuje mezi HDP/obyvatele a zahraničními investicemi u zemí s výrazným exportem nerostných surovin. V Argentině a Brazílii je tato závislost slabá, s koeficienty korelace na úrovni 0,15. To ukazuje, že zahraniční investice jsou pro země s nerostným bohatstvím zvlášť důležité, jelikož umožňují zlepšení produktivity a to následně pozitivně ovlivňuje ekonomický růst země. Proto by Bolívie a Venezuela měly svými aktivitami usilovat o přilákání zahraničních investorů formou investičních pobídek a ne od jejich odrazování, což v současnosti provádějí, když dochází k znárodňování těžařských společností. Střední pozitivní závislost s průměrnými koeficienty korelace 0,5, je pozorována mezi třetím indikátorem kvality institucí od Světové Banky, hodnotící kvalitu veřejné správy, a růstem HDP/obyvatele. Tyto hodnoty jsou žádoucí a ukazují, že kvalita veřejné správy pozitivně ovlivňuje růst země a že se zvyšující se kvalitou lze dosáhnout lepšího ekonomického růstu. Pro ekonometrické zhodnocení vlivu institucí na růst země, dobře poslouží výzkum, který ve své publikaci uskutečnil Serrano (2007). V této knize provedl ekonometrickou studii pro panel 25 zemí, jejichž ekonomiky mají vysokou závislost na těžbě nerostných surovin. V této práci předpokládá, že reálný růst na osobu je funkcí soukromých investic (% HDP), veřejných výdajů (% HDP), exportu nerostných surovin (% HDP), množstvím obyvatelstva žijícím v zemi a třetím indikátorem kvality institucí z dat Světové banky. Použil pouze jeden z indikátorů, aby zabránil problému s multikolinearitou mezi jednotlivými proměnnými kvality institucí. Došel k závěru, že existuje pozitivní vztah mezi kvalitou institucí (znázorněna pomocí indikátoru č. 3) a ekonomickým růstem. I když hodnota tohoto koeficientu podle t-statistiky není vysoká, tak je statisticky významná. Tento výsledek nám dává jasnou ukázku, o důležitosti institucionální


64

kvality na růst ekonomik. Z výsledků taky vyplývá, že investice, export nerostných surovin a veřejné výdaje hrají hlavní úlohu v růstu těchto ekonomik. Tento výsledek je vhodné potvrdit pomocí ekonometrické analýzy, která bude zkoumat vztah ekonomických a institucionálních proměnných na růst konkrétní země. Jelikož se tato práce zabývá socialistickými státy Jižní Ameriky, tak byla za zkoumanou zemi zvolena Bolívie. Jako ukazatele byly vybrány ty z ekonometrické studie Serrana (2007). Rovnice růstu je následující: Růst96-10=c+β1dProm+β2Inv.96-10+β3Exp.96-10+β4VV96-10 +β5Obyv.9610+β 6Prom.396-10 Do analýzy byla zahrnuta dummy proměnná (dProm). Tato proměnná dovoluje kvantifikovat individuální efekty (vlastní charakteristiky) Bolívie v tomto pozorování. Výsledky ukazují, že v Bolívii export nerostných surovin a investice ovlivňují významně a pozitivně růst této země. Na druhé straně, jak je vidět z tabulky, vliv institucí na ekonomický růst Bolívie, je mnohem menší než v případě investic a exportu surovin. Ovšem je zajímavé, že kvalita institucí zpomaluje růst, jelikož ve všech případech jsou koeficienty u této proměnné negativní. To je důsledkem neustálého poklesu hodnoty třetího indikátoru kvality institucí po celé období. Z těchto analýz vyplývá, že ve většině případů je to právě institucionální proměnná, která určuje, že ekonomický růst Bolívie má záporné hodnoty. Tento výsledek nám jen potvrzuje platnost studie, kterou provedl Serrano. Tab. 9

Vliv proměnných na růst Bolívie

Růst C dProm Investice 1996 -0,026 -0,776 0,364 0,108 1997 0 -0,776 0,354 0,131 1998 -0,012 -0,776 0,318 0,158 1999 -0,061 -0,776 0,333 0,125 2000 -0,05 -0,776 0,343 0,121 2001 -0,061 -0,776 0,338 0,095 2002 -0,069 -0,776 0,32 0,109 2003 -0,052 -0,776 0,357 0,088 2004 0 -0,776 0,421 0,074 2005 0,01 -0,776 0,395 0,095 2006 0,04 -0,776 0,419 0,093 2007 0,05 -0,776 0,426 0,101 2008 0,03 -0,776 0,403 0,087 2009 0,04 -0,776 0,421 0,097 2010 0,06 -0,776 0,429 0,101 Zdroj: Vlastní zpracování na základě dat Světové banky

Export nerost. Vládní Počet surovin výdaje obyvatel Prom.3 0,096 0,119 0,088 -0,025 0,09 0,124 0,089 -0,013 0,084 0,127 0,09 -0,013 0,072 0,132 0,092 -0,039 0,078 0,13 0,093 -0,039 0,085 0,14 0,094 -0,039 0,092 0,142 0,095 -0,052 0,109 0,147 0,097 -0,075 0,133 0,145 0,098 -0,103 0,152 0,142 0,099 -0,094 0,178 0,128 0,101 -0,102 0,178 0,125 0,102 -0,105 0,162 0,114 0,104 -0,093 0,177 0,124 0,105 -0,105 0,182 0,124 0,107 -0,107


65

Jak je vidět z provedených ekonometrických studií, tak kvalita institucí ovlivňuje ekonomický růst zemí, jejichž ekonomiky jsou založeny na exportu nerostných surovin.

6.3 Vývoj institucionálních proměnných v Bolívii, Venezuele, Chile a Peru V posledních letech došlo v Bolívii i Venezuele ke zhoršení institucionální kvality a tudíž to mělo negativní vliv na rozvoj těchto států. Na tom, že se institucionální kvalita těchto zemí v posledních letech výrazně zhoršila, se ve svých pozorováních shoduje několik nezávislých organizací jako je Transparency International, Konrad Adenauer Stiftung a Heritage Foundation. Hodnocení těchto organizací pro jednotlivé země je uvedeno v následujících grafech. V Indexu korupce od organizace Transparency International dosáhla nejvyššího propadu Venezuela, když v roce 2012 obdržela známku 1,9, což ji řadí mezi skupinu zemí s nejvyšší mírou korupce na světě. V Bolívii došlo v posledních letech ke zlepšení, ale i tak dosáhla v roce 2012 pouze hodnoty 3,4, což je výrazně méně než Chile, která si dlouhodobě udržuje známku 7. Nejvyššího propadu dosáhla Venezuela i Bolívie v Indexu ekonomické, investiční a obchodní svobody. Ve všech těchto ukazatelích obě země zaznamenaly výrazný propad, hlavně po nástupu Hugo Cháveze a Eva Moralese k moci. V indexu investiční svobody se propadla Venezuela z hodnoty 50 k hodnotě 5 a Bolívie z 90 v roce 2005 na 20 v roce 2012, což je jasný signál investorům, že v těchto zemích je vysoký stupeň rizika ve vztahu k investicím. Toto riziko je potvrzeno vývojem indexu dodržování vlastnických práv, který se v Bolívii propadl z hodnoty 50 v roce 2001 na hodnotu 10 v roce 2011 a ve Venezuele z 50 na 5. V Chile a Peru se hodnoty těchto 2 ukazatelů držely na úrovni devadesáti, respektive šedesáti. V indexu ekonomické svobody došlo k poklesu o 15 jednotek jak v případě Bolívie, tak Venezuely. V Chile a Peru naopak došlo k slabému růstu tohoto ukazatele. U indexu obchodní svobody došlo k poklesu pouze v případě Venezuely. U ostatních zemí se naopak tento ukazatel zvýšil, nejvíce v případě Peru, kde došlo ke zlepšení o 25 jednotek. U indexu demokracie se Bolívie propadla z hodnoty 4,15 v roce 2002 na 2,7 v roce 2012. Venezuela si po celé období udržuje nízkou hodnotu na úrovni 2,5. V Peru došlo ke zlepšení z hodnoty 4,3 na 5,7. Chile si po celé období udržuje maximální hodnotu 10. Jak je vidět, tak v Chile a Peru, jakožto země, které jsou taky hodně exportně založeny, došlo ke zlepšení v kvalitě institucí, což se projevilo v jejich lepším ekonomickém růstu, jak ukazuje graf č. 2. V Peru došlo v posledních 15 letech k nárůstu HDP/obyvatele o 70 %, a v Chile o 59 %. Naopak ve Venezuele a Bolívii došlo k zhoršení institucionální kvality, hlavně po nástupu levicových vůdců a to vedlo k mnohem nižším hodnotám růstu těchto zemí. V Bolívii se HDP/obyvatele zvýšilo o 30 % a ve Venezuele o pouhých 11 %.


66

Je vhodné připomenout, že v případě Bolívie by oficiální růst HDP/obyvatele mohl být vyšší, kdyby v zemi neexistovalo tak ohromné množství šedé ekonomiky. Odhaduje se, že až 90 % ekonomického výkonu se odehrává v šedé zóně. Toto závratné číslo je ovšem důsledkem slabých institucí a z toho vyplývajících nefungujících organizací, které by měly omezovat velikost šedé ekonomiky. Institucionální proměnné - Bolív ie 100 Index korupce

90 80

Ekonomická svoboda

70 Dodržování vlastnických práv

60 50

Obchodní svoboda

40 30

Investiční svoboda

20 Index demokracie

10 0 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001 2000 1999 1998 1997 1996 1995

Zdroj: Vlastní zpracování na základě dat Světové banky, TI a KAS Graf 9 Institucionální proměnné - Bolívie


67

Institucionální proměnné - Chile 100 90

Index korupce

80 Ekonomická svoboda

70 60

Dodržování vlastnických práv Obchodní svoboda

50 40


30 20

Index demokracie

10 0 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001 2000 1999 1998 1997 1996 1995

Zdroj: Vlastní zpracování na základě dat Světové banky, TI a KAS Graf 10 Institucionální proměnné- Chile

Institucionální proměnné - Peru 100 Index korupce

90 80

Ekonomická svoboda

70 Dodržování vlastnických práv Obchodní svoboda

60 50 40


30 20

Index demokracie

10 0 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001 2000 1999 1998 1997 1996 1995

Zdroj: Vlastní zpracování na základě dat Světové banky, TI a KAS Graf 11 Institucionální proměnné - Peru


68

Institucionální proměnné - Venezuela 80 Index korupce

70 60

Ekonomická svoboda

50 40

Dodržování vlastnických práv

30

Obchodní svoboda

20


10 Index demokracie

0 2013 2012 2011 2010 2009 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 2001 2000 1999 1998 1997 1996 1995

Zdroj: Vlastní zpracování na základě dat Světové banky, TI a KAS Graf 12 Institucionální proměnné - Venezuela

Závěr

69

7 Závěr Cílem práce bylo zhodnotit vliv institucionálního rámce na růst zemí Jižní Ameriky. Tato studie se zaměřila hlavně na růst Bolívie a Venezuely. Hledala příčiny rozdílného růstu těchto zemí v porovnání s ostatními podobnými ekonomikami z regionu latinské Ameriky, jako je Chile a Peru. Jak uvádí druhá část, tak příčiny se můžou hledat v rozdílné institucionální kvalitě mezi těmito státy. Z vědeckých studií, jejichž rešerše je provedena v třetí kapitole této práce, vyplývá, že existuje pozitivní závislost mezi institucionálním rámcem a růstem zemí. Z této kapitoly rovněž plyne, že kvalitu institucionálního rámce a tím i růst zemí nejvíce pozitivně ovlivňuje stupeň dodržování vlastnických práv, míra korupce a obchodní svoboda, která v zemi existuje. Naopak nejednoznačné názory mezi ekonomy panují ve vlivu diktatury nebo demokracie na růst země. V Bolívii a Venezuele došlo od nástupu levicových vůdců Hugo Cháveze a Eva Moralese k vlně znárodňování a k zhoršení podnikatelského prostředí. To vedlo k odlivu zahraničního kapitálu, poklesu produktivity a k zaměření těchto ekonomik na monoprodukci ropy v případě Venezuely a zemního plynu v Bolívii. Příjmy z těžby těchto nerostných surovin byly většinou investovány do neproduktivních sociálních programů, namísto podpory podnikatelských a inovačních aktivit, které zvyšují produkční schopnosti země. Vládní politika posledních let měla negativní vliv na rozvoj těchto ekonomik. Tyto závěry vyplývají z čtvrté a páté kapitoly. Korelační analýza, která byla provedena v šesté části, ukazuje střední pozitivní závislost mezi institucionálními proměnnými a ukazatelem HDP/obyvatele. To jenom potvrzuje výrazný vliv institucionálního rámce na růst zemí Jižní Ameriky. Zároveň z provedené analýzy vyplývá vysoká pozitivní korelace mezi exportem nerostných surovin a ukazatelem HDP/obyvatele. Tento vliv je významnější u zemí s výrazným exportem nerostných surovin, mezi něž patří Bolívie a Venezuela. Jak vyplývá z třetí části, tak institucionální rámec, který podněcuje směnu, investice, a produkci, je institucionální rámcem dobré kvality. Jestliže nepodporuje směnu ani produkci a více podněcuje redistribuční aktivity namísto produktivních aktivit, tak je to rámec špatné kvality, který podkopává ekonomický růst, místo aby ho podpořil. V tomto směru je institucionální rámec, se kterým země intenzivní v těžbě nerostných surovin počítá, hlavní pro ekonomický růst. Toto je znatelné na základě pozorování, které ve své studii provedl Serrano (2007). V této publikaci analyzoval vztah mezi kvalitou institucí a ekonomickým růstem v 25 zemích, které se zaměřují na těžbu přírodnin. Tady se ukázalo, že institucionální rámec je jedním z faktorů, proč země s podobnými charakteristikami mají rozdílné ukazatele růstu, jako je případ Bolívie, Venezuely, Peru a Chile. Bolívie a Venezuela podporují instituce směrované směrem k redistribuci bohat-

Závěr

70

ství, rentiérství a nedodržování norem a dosahují výrazně nižšího rozvoje, zatímco Chile a Peru se zaměřují na podporu institucí, které podporují soukromou produkci a respektování norem. Jinak řečeno, institucionální rámec je tím, který poskytuje podněty, které podporují nebo naopak podrývají produkci. Klíčový kanál, pomocí kterého instituce ovlivňují a mají hlavní úlohu v růstu zemí intenzivních v těžbě nerostných surovin, jsou investice. To potvrdila i ekonometrická analýza. V tomto směru existuje přímý vztah mezi investicemi a kvalitou institucí, což poté nepřímo ovlivňuje ekonomický růst. Jasným příkladem toho je Bolívie, kde se investice snižují zároveň s poklesem hodnot ukazatelů kvality institucí. Proto jsou v této zemi uskutečňovány podnikatelské aktivity v malé nebo střední velikosti a to pouze v sektoru řemeslnickém. Kdyby byl institucionální rámec v dobré kvalitě, tak by se investice uskutečňovaly ve větší míře díky záruce, že budou plněny a dodržovány zákony, vzhledem k právům, které poskytují ekonomickým subjektům. V opačném případě, pokud institucionální rámec je špatné kvality, investice se zaměřují na krátkodobé investice, kde je zapotřebí minimálního fixního kapitálu, díky existující právní nejistotě, jako je případ Bolívie a Venezuely. Toto je fenomén, který podkopává dlouhodobý ekonomický růst v těchto zemích. Co se týká situace v Bolívii a Venezuele, tak provedená analýzy potvrzuje, že slabost institucí, která v těchto zemích existuje, ovlivňuje přímo a zároveň negativním způsobem ekonomický růst. To je vidět z indikátorů kvality institucí a vlády od Světové banky, tak taky v indexu korupce od Transparency International. Hodnocení společnosti Konrad Adenauer Stiftung a Heritage Foundation to pouze potvrzují. Všechny tyto organizace se shodují na tom, že se institucionální rámec, ve kterém Bolívie a Venezuela provádí svou činnost, v posledních letech výrazně zhoršil. V tomto směru objevení ohromného bohatství pocházející z těžby přírodního bohatství a absence solidního a efektivního institucionálního rámce, vedlo pouze k dobývání renty ze strany různých sociálních skupin, a to mělo za následek rostoucí počet sociálních konfliktů. Nesmí se zapomenout, že současná institucionální kvalita je z velké části jen výsledek historických souvislostí. Proto by nebylo správné chápat současný institucionální rámec Bolívie a Venezuely jako čistý důsledek politického režimu a vládních činů posledních let. Institucionální rámec, ve kterém se nyní Bolívie a Venezuela nachází a který si po dlouhou dobu udržuje, je výsledek historického působení od doby existence Bolívie a Venezuely jakožto kolonií bývalého španělského impéria. Ovšem je nepochybné, že se institucionální rámec Bolívie i Venezuely a s tím spojená bezpečnost, kterou poskytuje, se v posledních letech propadl. K tomu z velké části přispělo znárodnění velkých firem ze strany státu a další kontroverzní státní zásahy z uplynulého desetiletí. V tomto směru je třeba potvrdit, že se v Bolívii ani Venezuele během levicových vlád nepodařilo vybudovat efektivní instituce, které by podporovaly soukromou produkci na rozdíl od poskytování redistribučních politik. Proto nezbývá nic jiného než pouze konstato-

Závěr

71

vat, že ekonomický růst těchto zemí, je velmi podobný, jako tomu bylo před 15 lety.

Literatura

72

8 Literatura ACEMOGLU, D.; JOHNSON, S.; ROBINSON, J. Institutions as the fundamental cause of long-run growth [online]. Cambridge : 2004 [cit. 2013-03-30]. Dostupné z WWW: . ACEMOGLU, D.; ROBINSON, J. Economic origins of dictatorship and democracy. Cambridge: Cambridge University Press, 2009, 416 s. ISBN 978-0-52167142-2. BRITO, M. „Buen gobierno“ local y calidad de la democracia [online]. Zulia, 2005. Trabajo de tesis. [cit. 2013-04-03]. Dostupné z WWW: . BRITO, P.; BELBUTE, J. Sustainable endogenous growth and consumption inertia : old habits die hard [online]. Documento de trabalho Universidad de Evora, 2005, N° 8, [cit. 2013-05-02]. Dostupné z WWW: . CALDERÓN, C.; FUENTES, J.R. Cuánto explican las reformas y la calidad de las instituciones el crecimiento chileno? Una comparación internacional. Documentos de trabajo de Banco Central de Chile [online]. 2005, N° 314, [cit. 2013-04-03]. Dostupné z WWW: . CAMACHO, M.; QUIRÓS, G.P. Latin Stings: indicadores de crecimiento a corto plazo de los países de América Latina [online]. Santiago de Chile: Publicacion de las Naciones Unidas, 2011, [cit. 2013-04-03]. Dostupné z WWW: . CAVADIAS, E. El nuevo institucionalismo en América Latina. Ciencias de gobierno [online]. 2001, N° 10. [cit. 2013-04-03]. Dostupné z WWW: . COLEMAN, J.S. Social capital in the creation of human capital. The American journal of sociology [online]. 1988, N° 94, [cit. 2013-05-02]. Dostupné z WWW: . ESTEBAN, G.F. Crecimiento económico y calidad institucional [online]. Zaragoza: 2005 [cit. 2013-03-30]. Dostupné z WWW: .

Literatura

73

GWARTNEY, J.; LAWSON, R.; HALL, J. Economic Freedom of the world: 2011 Annual Report [online]. Vancouver: Fraser Institute, 2011, [cit. 2013-0403]. Dostupné z WWW: . HUNTINGOTN, S.P. Political order in changing societies. New Haven: Yale University press, 1968, 488 s. ISBN 47-2431-638. CHRÁSKA, M. Základy výzkumu v pedagogice. Olomouc: Univerzita Palackého, 2000, 201 s. ISLAM, R.; MONTENEGRO, C.E. What determines the quality of institutions [online]. Working papers and research publications World Bank, 2002, N°59, [cit. 2013-05-02]. Dostupné z WWW: . LASERNA, R.; GORDILLO, J.M.; KOMADINA, J. La trampa del rentismo … y cómo salir de ella [online] Center for international private enterprise, 2011, N° 115, [cit. 2013-05-02]. Dostupné z WWW: . LATINOBARÓMETRO. Centroamérica y sus demcracias [online]. Buenos Aires: Latinobarómetro, 2011 [cit. 2013-03-30]. Dostupné z WWW: . MACHINEA, J.L.; SERRA, N. Visiones del desarollo en América Latina. Santiago de Chile: Cepal, 2007. 556 s. ISBN 978-84-87072-82-6. MAIRA, L. Dilemas internos y espacios internacionales en el gobierno de Evo Morales. Nueva sociedad [online]. 2007, N° 209, [cit. 2013-03-30]. Dostupné z WWW: . MARTÍNEZ, L.A.V. Instituciones y crecimiento económico. Observatorio de la económia latinoamericana [online]. 2006, N°69, [cit. 2013-04-03]. Dostupné z WWW: . MELTZER, A.H.; RICHARD, S.F. A rational theory of the size of goverment. Journal of political economy [online]. 1981, N° 5, [cit. 2013-05-02]. Dostupné z WWW: . MOLINA, G.G. El reto posneoliberal de Bolivia. Nueva Sociedad [online]. 2007, N° 209. [cit. 2013-04-03]. Dostupné z WWW: . NELSON, R.R.; SAMPAT, B.N. Las instituciones como factor que regula el desempeňo económico. Revista de conómia institucional [online]. 2001, N° 5, [cit. 2013-04-03]. Dostupné z WWW: .

Literatura

74

NORTH, D.C. Institutions, Institutional Change and Economic Performance. New York: Cambridge University Press, 1990. 235 s. ISBN 56-5687-567. OLSON, M. Vzestup a pád národů, ekonomický růst, stagflace a společenská rigidita. Praha: Liberální institut, 2008, 251 s. ISBN 978-80-86389-51-6. PACHANO, S. Calida de la democracia e instituciones políticas en Bolívia, Ecuador y Perú [online]. Salamanca, 2009. Trabajo de tesis. Dostupné z WWW: . PANTOJA, C.M. Políticas e instituciones para el desarrollo económico territorial: el caso de Bolivia [online]. Santiago de Chile : Instituto Latinoamericano y del Caribe de Planificación Económica y Social, 2009 [cit. 201303-30]. Dostupné z WWW: . PIZZOLO, C. Populismo y rupturas constitucionales los casos de Venezuela, Bolivia y Ecuador. Estudios constitucionales [online]. 2007, N°1. [cit. 201304-04]. Dostupné z WWW: . REDÓN, C.P. Las coaliciones distributivas dentro de una sociedad pluralista [online]. Zaragoza: 1998 [cit. 2013-03-30]. Dostupné z WWW: . RODRIK, D.; SUBRAMANIAN, A. La primacía de las instituciones. Finanzas y Desarollo [online]. 2003, N° 6. [cit. 2013-04-03]. Dostupné z WWW: . RODRIK D.; SUBRAMANIAN, A.; TREBBI, F. Institutions Rule: The Primacy of Institutions over Geography and Integration in Economic Development. NBER Working Paper [online]. 2002, N° 9305, [cit. 2013-04-04]. Dostupné z WWW: . SEBASTIÁN, C.; SERRANO, G.R.; ROCA, J.; OSÉS, J. Instituciones y económia: Cómo las instituciones condicionan el funcionamiento de la económia espaňola [online]. Madrid: Centro de estudios Ramón Areces, 2008. Dostupné z WWW: . SERRANO, S.B.; MENESES, H.O.; VARGAS, R.J.; RIVERA, J.M.; ORTIZ, E.L. Instituciones e institucionalismo en América Latina. Quito : CIPEC, 2007. 252 s. ISBN 978-9942-01-3842. SCHMIDT-HEBBEL, K. El crecimiento económico de Chile. Documentos de trabajo del Banco central de Chile [online]. 2006, N° 160, [cit. 2013-03-30].

Literatura

75

Dostupné z WWW: . ŽÁK, M. Kvalita správy: hodnocení a měření. Working Paper CES VŠEM, 2005, N° 13

Seznam tabulek a grafů

76

9 Seznam tabulek a grafů Tab. 1

Interpretace koeficientů korelace ......................................................10

Tab. 2 Růst reál. HDP/obyvatele ve vybraných státech Jižní Ameriky......52 Tab. 3 Význam proměnných institucionální kvality od Světové banky ... 56 Tab. 4 Kvalita institucí v Bolívii ................................................................... 56 Tab. 5 Kvalita institucí ve Venezuele ........................................................... 56 Tab. 6 Kvalita institucí v Chile ......................................................................57 Tab. 7 Kvalita institucí v Peru .......................................................................57 Tab. 8 Zahraniční investice (% HDP) v zemích Jižní Ameriky ................. 59 Tab. 9 Vliv proměnných na růst Bolívie ...................................................... 64 Graf 1

HDP/obyvatele (USD) ve státech Jižní Ameriky .............................52

Graf 2 Meziroční růst HDP/obyvatele (%) .................................................. 54

Graf 3 Vývoj reál. HDP/obyvatele a exp. nerost. surovin v BolíviiChyba! Záložka není Graf 4 Vývoj reál. HDP/obyvatele a exp. nerost. surovin ve Venezuele Chyba! Záložka Graf 5 Koef. korelace mezi HDP/obyv. a exp. nerost. surovin ................. 60

Graf 6 Koef. korelace mezi HDP/obyv. a instituc. proměnnými Chyba! Záložka není d Graf 7 Koef. korelace HDP/obyv. s vládními výd. a obchodní svobodou . 62 Graf 8 Korelace HDP/obyv. s investicemi a kvalitou veřejné správy ........ 63 Graf 9 Institucionální proměnné - Bolívie .................................................. 66 Graf 10 Institucionální proměnné - Chile ......................................................67 Graf 11 Institucionální proměnné - Peru .......................................................67 Graf 12 Institucionální proměnné - Venezuela ............................................. 68

Vliv institucionálního rámce na ekonomický růst zemí Jižní Ameriky

Recommend Documents