Vlhká Jáma na Matrixu Reportáž z Matrixu 2008 grafomana Vláďy, červenými poznámkami ji opatřila Majda. Na Matrix jsme šli s jediným cílem, a sice pořádně si ho užít, i když výsledek nemůže být nic moc. Náš tým totiž stíhala pohroma za pohromou. Majda má už měsíc nohu v gypsu, a tak jsme s ní počítali na centrálu. Honza plánoval pouze omezenou účast (zvláště když se dozvěděl o startu již v jednu hodinu), protože potřeboval pilovat nějakou prezentaci svého nového gamanože nebo čeho, a tak avizoval aktivitu jen první den tak, aby se stihnul v pohodě vyspat. Břeťa na tom byl podobně, také měl v plánu zahrát si v sobotu a v neděli se už věnovat integrálům. Takže to vypadalo, že pořádně hrát budu moci já a naše nová posila Tom (který ovšem také signalizoval, že by chtěl být v neděli odpoledne funkční, takže by se rád vyspal). K tomu se mi ještě přihodilo, že jsem si v týdnu před Matrixem zlomil žebro a dostal smrtelnou mužskou chorobu na 7 – rýmičku (kýchat se zlomeným žebrem je fakt na ...). Takže jsme uvažovali, jestli do názvu týmu nepřidáme nějakou invalidní hlášku a počítali s tím, že si prostě tak nějak zkusíme zahrát a že taktiku postavíme na útulnosti základen, kde budeme popíjet čaj a občas luštit nějakou tu šifru, když pro ni někdo skočí... Za výchozí základnu jsme zvolili byteček našich kamarádů v Karlově ulici (díky, Pando), abychom dle pravidel startovali z Prahy 1. Byli jsme zvědaví, jak bude řešen start v rádiu, jestli stylem „Haló, haló, hlášení pro účastníky Martixu“, nebo tak, že by to normální posluchač ani nepoznal a my museli analyzovat výběr hraných skladem či něco podobného. Nakonec to byl akčně znějící spot prvního typu (to mě, přiznám se trochu zklamalo). Naštěstí jsme stihly jakž-takž zapsat a posléze i interpretovat polohu stanovišť hned z prvního vysílání – ještě, že jsme seděli hezky u stolu a měli tužku a papír někde před sebou. Chvíli jsme debatovali o tom, kdo kam půjde a postupně se vytrousili do terénu. Já šel do průchodu mezi Spálenou a Opatovickou. Vím přesně, kde je, a tak mě pochopitelně naštvalo, když jsem si to dokvačil k jeho ústí ve Spálené a zjistil, že průchod je (možná o víkendu, kdy není v provozu škola vevnitř, pravidelně) zavřený a org jako na potvoru je určitě v Opatovické, což obnášelo obejít docela velký blok. Odtud jsem si to namířil na Slovanský ostrov, kde jsem si nechal od Majdy z centrály říct čas odjezdu devítky od Národního divadla do Jindřišský, takže jsem to akorát stihnul... Vyzvedl jsem ještě zadání z Hlavního nádraží a razil zpátky do Karlovky. Tam už byli Tom a Břeťa, obrázky se začaly dávat dohromady, za chvíli přišel i Honza, kterého zdržela chyba v Matrixu. Brzy nám z toho vylezlo jméno první ulice – Kunešova. Já a Břeťa jsme se vypravili na devítku na Národní, tam nám volala Majda upřesnění, že ještě vytáhly z čar křížek a druhá dvojice, že povalí devítkou na druhou stranu do Drtinovy. Na stanovišti Beta jsme dostali návod, „výsledkovou“ šifru a CDéčko, což nás pobavilo nejvíce, neboť discmana měl u sebe Honza v druhé dvojici. Vypravili jsme se tedy zpět k základně, cestou v tramvaji jsme bádali nad sionskou fotbalovou ligou. Břeťa něco počítal a já přemýšlel, proč jsou názvy týmů takové, jaké jsou – bylo jasné, že to má nějaký smysl... Proč tři lehce italsky znějící a jeden hotel s řeckým odkazem v názvu patřící libyjské společnosti? Telefonem koordinujeme další postup s centrálou, já jdu na základnu a Břeťa pokračuje tramvají na Anděla k časově omezenému stanovišti, kluci prý už jednu šifru dali (byla to azbuka), Honza šel na další stanoviště a Tom s šifrou na základnu. (Mimochodem moje poznámka k azbuce – nápad vtipný, jen bych místy používal také tvrdé y (jery) – myslím, že v celém textu není ani jedno – takhle tam byl na několika místech hodně ošklivý ruský měkký akcent.) (Tohle machrování sis mohl odpustit, miláčku ☺.) Ve výtahu v domě s naší základnou mě konečně napadl biblický smysl názvů týmů, a tak tato šifra už byla jen chvilka na biblenet.cz.
Pouštíme si CDéčko a dostáváme záchvaty smíchu. Navrhujeme morzeovku přesně půl věty před tím, než to navrhne hlas na CDéčku. Všímáme si, že kurzívou jsou na CDéčku jen poslední věty, a opravdu zkoušíme morzeovku kódovanou slovy TADY, NIC a NENÍ. Chvíli to vypadá slibně, ale pak už ne... Začínáme věřit, že tam opravdu nic není, a potíráme obal peroxidem. Honza mezitím volá, že našel další šifru (HOHO) a dožadoval se, aby mu Majda četla zadání šifry „podmíněný popis cesty“, kterou chtěl za každou cenu aplikovat na místo, kde právě byl. (To mě opravdu iritovalo, protože bylo jasné, že je to blbost, ale Honza se chtěl přesvědčit sám.) Bylo jasné, že peroxid bud potřeba na HOHO, a tak na obal CDéčka to nebude to pravé. (A proto jsme jej odložili. Myšlenku na šifru na/v něm zavrhli a zaměřili se znovu na nahrávku, jojo). Přichází Břeťa a dělí se o zážitky z Anděla. Konstatuje, že to buď vzal hodně laxně nebo velmi profesionálně a prohlašuje, že kód bude určitě „Haleluja“, protože to se v představení vyskytovalo skutečně nejvíc. Moc tomu nevěříme (eh, to je slabé tvrzení. je nám jasné, že to nebude ono, ale náladu v týmu to rozhodně nekazí), ale není už čas se tam vydat znovu – navíc už víme od Honzy, že kódy mají podobu paznaků... Tak ho radši rovnou posíláme zase pryč na Palmovku. Odkládáme CD a jdeme Tomovi pomoci s Procházkou. Ve třech během chvilky nacházíme zmenšená písmenka. Brzy jich je několik, které po vypsání dávají abecední sekvence. Vypadá to, že tam je zmenšená celá abeceda právě jednou, tudíž, co je které malé písmenko zač, nenese žádnou informaci, a proto je to něco grafického. Emauzy jsou dílem okamžiku a já k nim vyrážím. Mezitím, přišel Honza s HOHO, jehož řešení je také dílem okamžiku, a tak zároveň vyráží Tom na Nový svět. Majda s Honzou zůstávají v centrále s CDéčkem, s tím, že Honza po chvíli mizí do Hostivaře plavat. Na nábřeží chytám tramvaj 18 a přemýšlím, že vystoupím na Moráni. Emauzy znám dobře, bydlím kousek od nich, vím, že kolem nich vede tramvaj, ale že na botanické zahradě jezdí málo tramvají, aby dali přes 200... Třeba tam budě nějaká socha a bude to Moráň (i když, pak by asi byl problém s tím, jakou tramvaj člověk chytí – ale co když jen jedna bude mít před sebou ještě 20 zastávek...) Na Moráni vyhlížím z tramvaje, vidím, že součet rovně jedoucích tramvají je 201 (ona výluková 51 to řeší), takže klíčovou zastávkou je Botanická zahrada a já jedu osmnáctkou dál. Nevystupuju ani na Botanické zahradě a jedu rovnou na Ostrčilovo náměstí. Logistická lahůdka. Brzy nacházím správný tunel. Jenže v tunelu přes jasně znějící zadání, ať hledám, jak hledám, nic není. Za tunelem se na sluníčku vyhřívá org, ale odmítá vydat zadání, že prý jen hlídá a zadání jsou na svém místě. Jako tydýt znovu hledám v tunelu. Až po příchodu dalších týmů nalézáme zadání nikoliv v tunelu, ale až u dalšího podchodu... Taková drobná protivná nepřesnost... Zadání kamenných keltů vypadá jasně – morzeovka. Fotím zadání a pro jistotu ho mailuju z mobilu na centrálu. Jdu na tramvaj a také se vracím na centrálu. Na zastávce a v tramvaji zkouším různé varianty kódování morzea, rychle vylučuju souhlásky/samohlásky, prvních 13/druhých 13 i sudá/lichá. Začínám se bát, že hodnota písmen je náhodná, což je sice trochu hardcore, ale podle mne řešitelné... Já jsem mezitím sama na základně. Teda sama s CD, které poslouchám už po xtý, ale nic mě nenapadá. Po chvíli jej odkládám a jen tak zevluju ☺. Naštěstí za chvíli přichází Tom se sudoku a Břeťa s vlakovou šifrou. Břeťa si poprve poslechne CD, vyžádá si jeho obal a naštěstí nedbá na mé ujišťování, že obal je již důkladně prohlédnut, suše rozpárá slep a vyndá řešení. Při mém návratu je situace v centrále taková, že (i) máme hotové CD, protože lokace je na Skalce, dostává ji za úkol Honza cestou z plavání, (ii) Tom se pomalu prokousává vlakovou šifrou za použití IDOSu, (iii) Majda s Břeťou se potýkají se sudoku. Intepretujeme měsíce, víme, že to není sudoku, ale jinak nic... Já se chvíli snažím řešit písmenkovou morzeovku
s očekáváním náhodného principu, což se brzy jeví jako o fous obtížnější, než jsem myslel. Prohazujeme si šifry a já přemýšlím, jak ukecat nějaké programátorsky zdatného člena týmu, aby to naprogramoval na bruteforce. Zvoní Honza s otočenými písmenky, jdu mu otevřít a ve výtahu mu vysvětluji morzeovkový problém. Majda mezitím ale už zkouší variantu jeden tah/dva tahy, kterou ihned potvrzuje Honza, když na základě několika Majdiných vyluštěných písmenek interpretuje první řádek jako „Máš to dobře.“ Vyrážím pro další zadání na Kavčí hory, Tom, který doluštil vlaky, se chystá na stanoviště do Bubnů, o kterém ale tušíme, že už nové zadání nepřinese. Kód však potřebujeme tak jako tak. Ostatní přesouvají základnu od Pandy z Karlovky (kterou už otravujeme dost dlouho) k nám na Výtoň, která je nedaleko dobrého dopravního uzlu Karlák (a já si dávám prvních 300m chůze v dnešní hře). Na Kavčích horách jdu samozřejmě nejprve prozkoumat tu špatnou část ulice Nad Cementárnou, ale po chvíli procházení nacházím zadání a vyrážím domů, do přesunuté základny. Zadání vypadá zajímavě – napadá mne to srovnat podle letopočtů a přijde mi to jako opruzná googlovací šifra. Na základně je pohodička. Břeťa se svojí filosofií medvídka Pú spokojeně vrní nad drobným zákysem nad sudoku a otočenými písmenky: jaká je to paráda luštit si takhle s kamarády v pohodlí domova, pít čaj a hlavně se o nic nesnažit (této filosofii odpovídala i týmová strategie zcela ignorovat swangera). Zbytek týmu moje zadání interpretuje jako mosty, za chvíli máme seřazeno. (Mimochodem, proč mezi mosty nebyl Hlávkův?) Na Bohdalec nikoho nevysíláme hned, protože zadání nové nebude, takže není proč spěchat. Nakonec tam Břeťa vyráží před jedenáctou, aby ještě stíhal normální tramvaje. Aktuálně počítáme s devíti kódy, zbývají dvě šifry – sudoku a otočená písmenka. Ani v jednom to nevypadá na zásadní průlom. Po chvíli mě konečně napadá něco k sudoku. Se smyslem pro pointu říkám: „Důležité je položit si tu správnou otázku: Proč tu jsou ty tři černé čtverečky?“ (Zbytek týmu mě mlátí, že tuhle otázku si pokládají už dost dlouho.) Jenže já pokračuji i s odpovědí, o tom, že pak bude z 27 jen 26 polí a s tím, že se dá leccos podnikat (ty jsi roztomilej, jestli ty nemáš něco společného s tím tygrem, co se s ním medvídek Pů kamarádí). Řešení už pak bylo za chvíli hotové. Sestavujeme další plán postupu. Do otočených písmenek se nikomu nechce (to není pravda, mně se ta šifra zadáním líbila z celého Matrixu nejvíc, a myslím i, že jsme byli docela blízko – u písmen jsme se zaměřovali na tvary, které jsem, trochu jiné než klasicky tetrisové, kreslila do sedmi řádků…bylo jak pokračovat v úvahách, k tetrisu to bylo jen kousek. Nikomu se spíš nechtělo jezdit někam do prčic pro jedenáctý kód, když nám stejně nepřinese další šifru). Je něco po jedenácté, inu, tak toho necháme. Já pojedu do Bubenče vyzvednout poslední kód a půjdu k serveru, kam dorazí i Břeťa, který tam bydlí na kolejích. Honza s Tomem pojedou domů spát a sejdeme se s Tomem brzy ráno, abychom si užili lineární části (Honza s Břeťou plánují na neděli jiné aktivity – práce je práce...). Bohužel tento selankózní plán byl překažen u serveru. Do Bubenče vyrážím jen tak nalehko, šifrobatoh nechávám doma (ano, ano, byl v něm dalekohled, digitální foťák, karimatka, nově zakoupené pracovní rukavice, teplé oblečení, jídlo, pití…opravdu mě to později pobavilo), beru jen tužku a papír, čelovku a mobil, s tím, že za dvě hoďky budu zase doma, trochu se prospím a ráno se uvidí... Kanál v Bubenči byl v noci fajn romantické místo, vyfotil jsem kód, poslal Majdě, aby ho přepsala na seznam, aby to Břeťa (který se na Bohdalci trochu zasek) mohl přinést pěkně pohromadě. Vyrážím přes císařský ostrov a Tróju k serveru. Volá Břeťa, že bude na Trojské
až v 0:45, protože mu před nosem na Výtoni ujela 17. Takže si 25 minut užívám v čekárně na tramvajové zastávce sladkého bezdomovectví a potom už vyrážíme s Břeťou k serverům v očekávání, že budem na nějakém třicátém místě a budem moci jít klidně spát. Zadáváme kódy, trochu se divím, proč si nás orgové natáčejí na video. Po zadání kódů zjišťujeme, že ze sladkého spánku nebude nic. Ve vrcholovce jsme na druhém místě! To je moc i na Břeťu s jeho až zenovým přístupem k šifrovačkám (dobře si pamatuju na poslední Svíčky, kdy když jsme byli někde kolem pátého místa si šel užívat východu slunce na naprosto nesmyslný kopec). Přehodnocujeme plány. Budem s Břeťou pokračovat. Nic se ale nesmí přehánět, základním pravidlem Vlhké Jámy je o nic se nesnažit. A tak jdeme k Břeťovi do pokoje, trochu pojíst, popít čaje, zjistit, že noční tramvaj potřebným směrem jede ve dvě, chvíli relaxovat. Ze skromných zásob bereme vodu a dvě jabka a vyrážíme si dále užívat hry. Informujeme o tom Majdu ( = budíme), ta slibuje technickou podporu v případě potřeby a ranní odklon Toma patřičným směrem. Pracovní plán je ráno přesunout základnu do Břeťova pokoje na kolejích v Troji. Hvězdárna. Blikající světýlko. Začínám se proklínat, že jsem vyrazil tak nalehko. Já totiž s sebou kromě tužky, papíru a mobilu nemám nic. Po templářsku se s Břeťou dělíme o jedinou karimatku. Je kosa. Světýlko je opruz. Na tento typ šifer máme od dob Břeťovy Malé noční hry ve Žďáře jasný způsob řešení – nahrát na video na digifoťák, odebrat se do restauračního zařízení, tam si všechno přesně odkrokovat a intepretovat. Nyní to nejde, foťák nemáme (je doma v batohu). Po zjištění, že to opravdu není morzeovka, je jasné, jaký to bude opruz. Nemám rád šifry typu „vím co s tím, ale ještě se to musí odmakat“. Na bitmapě se shodujeme v okamžiku, kdy zjišťujeme konstantní interval mezi trojtečkama. Zkoušíme se nejdřív řešit nahrubo, ale nakonec tam musíme trotlit se stopkama v ruce. Naštěstí mobil umí 20 mezičasů... i tak je to opruz. A šílená kláda. Mám problémy mačkat čudlík, kdy chci, a nemačkat, kdy nechci... Asi po dvou hodinách to dáváme a cestou na další stanoviště se zahříváme během. Odrazky v lese jsou fakt super efekt, který se po chvíli vytrácí spolu s východem slunce. Ale zase blbá šifra typu „vím co s tím, jen to musím odmakat...“ Princip je jasný, mailuji šifru Majdě, budím ji, úkoluji, aby našla v kompu univerzální analyzátor nesmyslných textových řetězců a připravila se na cyklické přičítání čtyřmístného kódu, který ji brzy dodáme...(Ta vznešeně nazvaná věc je obyčejný list v excelu, žádný super analytický prográmek nemáme (neumíme), ale i tentokrát nám to bohatě stačilo.) Řešíme co je které písmeno zač a jaká žlutá je žlutá a která je zářivě žlutá. Interpretace písmen se moc nedaří, ale s Majdinou automatizací je snadné špatné návrhy eliminovat. Jdeme dál, do Dolních Chabrů je to docela štreka. Majda se připravuje na přesun do Troji (ano, to byl můj největší přesouvací výkon za celou hru, ten půlkilometr od tramvaje na kolej), zjišťujeme, že Vláďa Fuka z Držkového havrana je ještě v Troji (Dršťkový havran akorát čekal ve frontě na server), a tak ji může pustit k Břeťovi domů. Pražce v Chabrech mě fakt rozesmály. Ideální hra pro dvoučlenný tým, který disponuje jedním zlomeným žebrem. Manipulace s těžkými předměty fakt není pro mne, pomáhám spíše symbolicky (mě to rozesmálo také, protože jsem byla účastna onoho útrpného balení na hru a hekání při zvednutí flašky koly…a taky jsem politovala Břeťu). Navíc pracovní rukavice jsou, jak jinak, doma (vlastně nyní už na cestě do Troji) v batohu. Vítězíme až v druhé partii, Břeťa si pěkně zaposiloval. Děkujeme za pomoc týmu, který jsme porazili, protože na rozdíl od toho předchozího, který porazil nás, Břeťovi s pražci pomáhali. Jsme trochu nakvašení, že lineární část je zatím hnusná dřina – jak šifrovací, tak nešifrovací, žádné intelektuální vypětí není potřeba. Hodnotíme možnosti přesunu do Zámků. Upřednostňujeme autobus (mám zrovna trochu krysu, tak se rád svezu, navíc se sjedeme s Tomem, který už je čerstvou posilou...).
Nedostatečnou komunikací s Majdinou centrálou totiž neodhalujeme zásadní nedostatek, že o víkendu autobus 102 do Zámků nejezdí. Pěšky by to bylo rychlejší. Takhle musíme ze Starých Bohnic pěšky... Hodiny se ukazují býti průchozí šifrou a konečně šifrou, kde jde o nápad a ne o práci. To už ale bohužel opět neplatí o úloze deska – víš, co s tím, ale zase to musíš odmakat... Zjišťujeme, že další stanoviště má pod nosem naše pajdavá centrála, a tak se Majda o holích vypravuje k mostu (pořád nám není jasné, proč vychází „BARIKADNIK MOUST“). Nachází jen papír s označením stanoviště, bez zadání, vodáků na vodě si nějak nevšímá...(Byli daleko, no. Žádný Matrixí stanoviště jsem doteď – vtipné na předposledním stanovišti hry – neviděla, a tak jsem nevěděla, že to můžou být lidi, a takovej kus od papíru). Posíláme smsku a čekáme, že třeba instrukce přijdou... k tomu ještě s Tomem prohazujeme pracně simky, protože můj mobil (kontaktní číslo) už šťávu nemá... Nic nepřichází. Dorážíme do Tróje, a odhalujeme záludnost stanoviště 14, kde se opět nekoná šifra. Jsem zvědavej, jak by to Majda sama zvládla, pro ni samotnou a s nohou v sádře by to byla výzva... (haha) Přesun do Vysočan nám přijde podivný... Interpretujeme si ho tak, že snad to orgům stojí za to a těšíme se na nějaké velkolepé finále včetně paintballové přestřelky s agenty matrixu. Přesunujeme se tam všichni čtyři, včetně Majdy o berlích. Zakončení je ale divné a zklamává nás. Sion je ve stavu totální dezorganizace. Zrzavý Morfeus povídá patetické proslovy, které nejsou příliš jasné a dává záhadné zadání dalších dvou šifer. O sionských šifrách nic nevíme, trochu mi vadí, že vlastně nebyla do předu známá celá pravidla hry. Nikdo se nás neptá, co jsme zač, nikdo si nezapisuje čas příchodu (až asi o půl hodiny později, kdy dezorganizovaného Morfea potkávám znovu, ptám se ho jestli chce slyšet řešení vlajkové šifry). Tom chudák vyrazil na výsledné místo, protože mu nebylo jasné, že tam chodit nemá. Cosi se obřadně povídá o „ZÁVĚREČNÉ AKTIVITĚ“, která není připravena. Stále si myslím, že přijde na řadu paintball vítězných týmů proti matrixu. Mezitím s půjčeným discmanem řešíme i druhou sionskou šifru (nějak jsme nepočítali, že by něco na čtení CDéček mělo být ještě potřeba, discman měl u sebe Honza). Čekání se protahuje, trousí se lidé zvědaví na konec. Záhadná aktivita je ohlášena po výkladu řešení šifer. Při něm se poprvé dozvídáme o třetí sionské úloze „Praktikábly“. Proč nám o ní nikdo neřekl, když jsme byli v cíli někdy v 12:05?! Závěrečná aktivita se mění v nevyznívající obřad pro dva vítězné týmy... Po pravdě řečeno, kdybychom věděli, o co půjde, tak jsme byli na jídle v hospodě a potažmo v posteli o hodinu dříve a vůbec, ale vůbec by nám to nevadilo. Tak tedy závěrečné hodnocení... + šifry v kolečku byly fajn, nápadité a šifrovité (mně se moc líbily Procházka, Písmenka a Sudoku, fajn byli i Kelti a CD, naopak mě neoslovily vlaková a fotbalová) + některé lokace, zvláště z lineární části (hmm, ty jsem si moc užila) – lineární část byla s jedinou výjimkou opruz, pracné šifry, na které není potřeba nápad, nebo ani to ne – nezvládnutý závěr (a nesmyslný přesun do Vysočan, ten mě trochu dožral…) – nedostatečně instrukce (na vstupních stanovištích, nebo i dříve) – vidíme zde dva problémy, které se nás dotkly, (i) nikde se nehovoří o sionských šifrách – fakt nám nebylo jasné zda, proč a nač je máme řešit (ii) nebylo jasné, jak vypadá autentizační kód. Toto se
vymstilo Břeťovi na Andělu – byl tam v situaci, kdy ještě nevěděl, jak kód vypadá. Kdyby věděl, že musí získat 6 paznaků, neudělal by úsudek, jaký udělal... Pro mě byl Matrix opravdu zvláštní akcí a stále se nemohu zbavit pocitu absurdity, neboť náš tým čítal jednoho mrzáka se zlomenou nohu, jednoho o něco menšího mrzáka se zlomeným žebrem a tři zaneprázdněné a nepříliš motivované. Tři členové týmu spali během hry nějakých 5 souvislých hodin (považte v posteli, převlečeni do pyžama, uprostřed šifrovačky!) a celou terénní část kluci absolvovali víceméně bez výbavy – a to ne z frajerství, ale z čirého lamerství. Prostě lůzrovskej tým k pohledání! A on úspěšně došel a porazil nějakých 165 jiných týmů…Není to bláznivý?
