Vlastnické právo k církevnímu majetku před 25. únorem 1948 Petr Jäger1
Příspěvek přednesený na konferenci "Církevní restituce - mýty a skutečnost" dne 29. 3. 2012 v Senátu Parlamentu České republiky2 Napříč společenskými vrstvami, bez ohledu na vzdělání či politické přesvědčení, se dnes setkáváme se zdánlivě samozřejmým tvrzením, že „katolická církev přeci nikdy nic nevlastnila.“ Mýtů kolem majetkového narovnání je jistě mnoho. Mým cílem je v tomto krátkém příspěvku vyvrátit alespoň ta tvrzení, že vlastníkem církevního majetku nebyla církev, tedy přesněji řečeno její jednotlivé složky, a naopak že by tím vlastníkem dokonce měl být stát. Přesto, že se ve svém příspěvku obracím do historie, musím v první řadě zdůraznit, že nejsem historik. Pokud se máme zabývat charakterem církevního majetku v souvislosti s uvažovaným majetkovým narovnáním, je z právního hlediska zcela nerozhodné, kdo byl vlastníkem jakýchkoliv nemovitostí ve středověku nebo za císaře Josefa II. Podle celospolečenského konsenzu po roce 1989 je jediným rozhodným datem 25. únor 1948 (i to však s výjimkami), a výhradně k tomuto datu se posuzuje otázka vlastnictví osob stižených majetkovou křivdou. Pokud se máme vracet do historie, z hlediska povahy vlastnického práva, tak jedině do té, která přímo předcházela rozhodnému období. Po právní stránce nás tedy může zajímat první československá republika a před ní rakouské zákonodárství, které nově vzniklé Československo recipovalo.3 Za stěžejní předpisy, které upravovaly vlastnické poměry církevních subjektů lze považovat Obecný občanský zákoník z roku 1811,4 který přinesl jednotný koncept vlastnictví, a z hlediska veřejnoprávního omezení katolické církve pak zákon o zevních poměrech katolické církve z roku 1
Mgr. Petr Jäger, Ph.D. Autor je asistentem soudce Ústavního soudu ČR a vyučuje na Katedře ústavního práva a politologie Právnické fakulty MU v Brně. Zaměřuje se na ústavní právo, základní práva, konfesní právo a právní teorii. Absolvoval magisterské a doktorské studium na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Uskutečnil studijní pobyt na Manchester Metropolitan University (2001/02) a výzkumné pobyty na univerzitách v Rotterdamu a Lovani (2008). Je autorem či spoluautorem knih Církve a náboženské společnosti v ČR a jejich právní postavení (CDK, 2006), Svoboda projevu (Auditorium, 2007, s P. Molkem), Komunistické právo v Československu (Masarykova univerzita, 2009, v autorském kolektivu) a Listina základních práv a svobod – komentář (Wolters Kluwer, 2012, v autorském kolektivu E. Wagnerové). 2
Jedná se podklad k vystoupení, text neprošel jazykovou úpravou.
3
Zákon č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého
4
Zákon č. 946/1811 ř. z., Obecný zákoník občanský, v rozhodné části účinný do roku 1950.
1
1874.5 S ním dále souvisely i další předpisy navazující. Oba dva zákony platily později i Československu.
Jednotný koncept vlastnictví Jednotný koncept vlastnictví znamená, že zde od roku 1811 na základě Obecného zákoníku občanského neexistovaly žádné speciální druhy vlastnictví pro různé skupiny osob, které by umožňovaly hovořit například o vlastnictví soukromém a veřejném či o vlastnictví individualistickém a socialistickém. „Definice takové jsou jen ohlasem politických ideologií,“ říká přední český civilista Jaromír Sedláček v roce 1935.6 Vlastnictví bylo v tomto smyslu jen jednoho druhu. Uvedená samozřejmost právníka nutí zpozornět, pokud zaslechne opakovaný – mohu říci - mýtus o „veřejném vlastnictví“ církve. Právo před 25. 2. 1948 tedy neznalo soukromé a veřejné vlastnictví. Je příznačné, že toto dělení nenalézáme ani v současném českém právu. Ovšem pochopitelně tato skutečnost nebránila (ve veřejné diskuzi z nějakého důvodu takřka výhradně citovanému)7 Antonínu Hobzovi, který byl za první republiky profesorem mezinárodního práva, aby tvrdil, že církevní majetek je zvláštním druhem veřejného jmění ve státě, jímž volně disponuje stát.8 Tento argument často zaznívá v politické diskuzi. Ovšem již se dále necituje, že Hobza cudně dodává že „tomuto nazírání není na závadu, že pojem„veřejného vlastnictví nedošel u nás výslovného výrazu v zákonodárství (jinak ve Francii).“9 Kromě toho, že skutečně tento výraz neměl oporu v právu, vyvrací jej řada dalších odborníků i praxe československých státních orgánů. Stojí možná ještě za zmínku, že tolik citovaný profesor Hobza po roce 1948 neslavně proslul v církevních monstrprocesech jako „znalec,“ což může jeho právní názory dát rovněž do kontextu jeho celkového osobnostního vývoje. V roce 1950 v jednom z hlavních vykonstruovaných tzv. církevních procesů před Státním soudem s představiteli řeholních řádů osvědčil špionážní charakter římskokatolické církevní hierarchie a řeholních řádů pod vedením papeže, který rovněž „stojí v táboře amerických imperialistů, štvoucích
5
zákon č. 50/1874. ř.z., kterým se upravují zevní poměry církve katolické církve
6
Sedláček, J. Vlastnické právo – Komentář k § 354 o. z. o., 1935. ASPI ID: LIT401CZ
7
Např. tento stenozáznam z jednání Poslanecké sněmovny: http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/033schuz/s033174.htm 8
Např. Hobza, A. Úvod do církevního práva. Praha: nákladem vlastním, 1929, s. 256: „T. zv. církevní majetek je zvláštním druhem veřejného jmění a vlastnictví k němu je vlastnictvím veřejnoprávním.“ 9
Hobza, A. Úvod do církevního práva. Praha: nákladem vlastním, 1929, s. 256: „U nás sice není oficiálně uznána teorie veřejného vlastnictví (domaine public, öffentliches Eigentum), která byla vybudována zejména ve francouzské literatuře a praksi, ale to ničeho nemění na poznatku, že naše positivní právo ohledně t. zv. církevního majetku není vybudováno na principu volné disposice náležející tomu kterému vlastníku …“
2
lidstvo do třetí světové války“.10 … V dalším svém pozdějším stanovisku ještě zdůraznil zásadu: „Čím vyšší [církevní] funkcionář, tím větší vina a tím větší trest.“11
Avšak zpět k otázce vlastníka církevního majetku. Uveďme některé dobové názory: Profesor Kamil Henner před více než sto lety například uvedl: Otázka, kdo je vlastníkem jmění církevního není sice v theorii dosud jednostejně zodpovězena, ač prameny právní svědčí jedinému názoru, že jím jest jednotlivý ústav církevní jakožto právnická osobnost, což uznává i právo rakouské.“12 Rovněž dodnes respektovaný Slovník veřejného práva československého uvádí u hesla „Katolická církev“ „Podle recipovaných předpisů rakouských nejen že stát neomezuje nabývání církevního jmění, ale naopak svou pomocí zajišťuje, aby jmění církevní bylo skutečně svému určení zachováno. V otázce vlastnického práva a ostatních soukromoprávních poměrů jmění církevního jsou směrodatnými výhradně předpisy všeobecného práva občanského.“13 Dále se na stejném místě uvádí: „Podmětem majetkových vztahů může býti pouze jednotlivá instituce církevní jako osoba právnická (tedy kostel, farní obročí, kapitula, nadace apod.“ V tomto se jedná o reflexi většinově přijímané teze, že katolická církev na území československého státu netvořila s ohledem na svou mezinárodní (nadnárodní) povahu právnickou osobu jako celek. Struktura církevního jmění byla poměrně složitější než dnes, což ale mělo svou konkrétní funkci. Tento faktický stav respektovalo i právo. Teorie i praxe rozlišovala dva základní okruhy církevního majetku: I. Věci posvátné (věci bezprostředně určené pro bohoslužbu: chrámy, oltáře, kalichy, pateny, bohoslužebná roucha, monstrance, zvony apod.) II. Jmění církevní (tedy věci, které poskytují ekonomické zabezpečení chodu kostelů či výživu duchovních)
10
Hobza, A. Posudek o významu diplomatického zastoupení papežova v Československé republice podle práva mezinárodního, československého i t. zv. práva kanonického. Právník, 1950, č. 4, str. 188. Posudek přednesen 3. dubna 1950. Proces skončil 5. dubna 1950 uložením trestů na doživotí (Dr. J. Mastiliak), 25 let (A. Machalka, F. Šilhan), 20 let (V. Tajovský), 15 let (Dr. S. Braito), 14 let (PhDr. J. E. Urban), 12 let (A. Kajpr), 10 let (J. Blesík), 9 let (F. Mikulášek), 2 roky (S. Barták). 11
Ministerstvo spravedlnosti. Proces proti vatikánským agentům v Československu – biskup Zela a společníci. Ministerstvo spravedlnosti: Praha, 1950, str. 133. Posudek přednesen 1. prosince 1950. Uloženy tresty doživotí (J. Opasek), 25 let (Dr. St. Zela, Dr. A. Mandl), 20 let (Dr. St. Jarolímek, Dr. O. Švec), 18 let (Dr. J. Boukal), 17 let (Dr. J. Kulač), 15 let (V. Mrtvý), 10 let (Dr. J. Čihák). Podle Jäger, P. Svoboda vyznání a právní poměry církví a náboženských společností. In Bobek, M. – Molek, P. – Šimíček, V. Komunistické právo v Československu: Kapitoly z dějin bezpráví. Brno: Masarykovy univerzita, 2009, s. 773. 12
Henner, K. Jmění – Jmění církevní. Ottův slovník naučný, sv. 13. Praha: J. Otto, 1898, s. 572
13
Hendrych, J. Katolická církev. Slovník veřejného práva československého, sv. II. Brno: Polygrafia, 1929, s. 156.
3
a. Jmění zádušní (fabriční) - jmění jednotlivého chrámu, které sloužilo k zachování a opravě budovy chrámové, a k zabezpečení bohoslužebného provozu b. Obročí duchovní (beneficium) – určeno k výživě duchovního konkrétního chrámu Pokud jsme použili obrat „jmění jednotlivého chrámu“ nejedná se o nepřesnost, neboť bylo pravidlem, že kostel byl právnickou osobou, dnešní terminologií účelovým sdružením majetku s vlastní právní subjektivitou (na rozdíl od sdružení osob - korporace). Proto například rovněž v pozemkových knihách byl zanesen jako vlastník pražské katedrály „Katolický metropolitní kostel u sv. Víta,“ což patrně dodnes budí zbytečné nepochopení v tom, „jak může kostel vlastnit kostel.“ Mediální sféra dosud nedokázala odlišit „kostel“ jako právnickou osobu a „kostel“ jako budovu. Když už jsem zmínil pozemkové knihy – zápisy do nich byly činěny přibližně od 70. let 19. stol.14 a jsou výsledkem snahy státu o ucelenou evidenci vlastnických vztahů k nemovitostem. Protože byl zároveň zaveden tzv. intabulační princip, tedy právo přecházelo teprve zápisem do pozemkové knihy, provázely zápisy církevních vlastníků spory, nikoliv ze strany státu, nýbrž především ze strany patronů kostelů (neúspěšně). Vzhledem ke svým povinnostem udržovat stav objektu však byl tento ekonomický zájem pochopitelně i na jejich straně. Po rozhodnutí soudu byl zápis uveden do souladu se skutečností. Z dnešního pohledu viděno, více než 70 let (do roku 1948) měl jakýkoliv údajný jiný vlastník možnost právní vztahy k nemovitostem v Rakousku a později v Československu zpochybnit. Proč tak stát neučinil? Není zřejmé, na základě jakých právních skutečností se v relativně nedávné době „zjistilo,“ že všechno by mělo být jinak.
Veřejnoprávní omezení vlastnického práva Otázka vlastnictví se řídí předpisy soukromého práva (občanským zákoníkem), ale v každé době na každého vlastníka dopadá ještě další veřejnoprávní regulace. V případě katolické církve představoval zvláštní druh omezení zmíněný zákon č. 50/1874 ř. z., o zevních poměrech církve katolické církve. Ten říká: § 38 Co se týče hospodaření s jměním církevním, jest pravidlem, že jmění církevní požívá té ochrany státní, kteréž požívají nadání obecně užitečná. Státní správa záležitostí duchovních má zvláště právo, přihlížeti k tomu, aby se základní jmění kostelů a ústavů církevních zachovalo, zjednati si jistotu, zda-li toto jmění tu jest, a shledá-li by se, že něco schází, učiniti, čeho potřebí, aby se to nahradilo.
14
Zákon č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách (tzv. knihovní zákon)
4
Co se toho týče, čí jest jmění zádušní a prebendní, a co se týče jiných poměrů k tomuto jmění z práva soukromého vzcházejících, jest pravidlem to, co o tom vyměřeno v obecném právě občanském; vzešla-li by o to rozepře, rozhodne o ní soud. Na čem že je založeno tvrzení, že církevní jmění bylo vlastnictvím státu? Na ochraně tohoto majetku státem, na státním dozoru. Na zákon pak dále navazovaly další předpisy, především nařízení č. 162/1860 ř. z.,15 podle něhož v zásadě platilo, že žádný majetek církevní ať kostelní, obroční nebo nadační nesmí být zcizen nebo značně zatížen, aniž by bylo získáno dříve svolení příslušných úřadů církevních a státních. Uvedená veřejnoprávní regulace však nepochybně není přesvědčivým argumentem pro vlastnické právo na straně státu. Dalo by se naopak říci, že právě existence této regulace svědčí pro vlastnické právo na straně církevních subjektů, jinak by celá konstrukce ztrácela svůj praktický význam. Na základě dispozičního či jakéhokoliv jiného veřejnoprávního omezení vlastníka věci se stát nedostává do pozice vlastníka. Je totiž známo, že každý vlastník může být v právech omezen. Vlastnické právo je elastickým do té míry, že pomine-li veřejný zájem, a tedy i omezení, vlastník se automaticky navrací do dříve omezených práv. Podle zákona č. 50/1874 ř. z. a navazujících předpisů tedy skutečně podléhaly významnější dispozice církve s majetkem (typicky nákup či prodej nemovitostí) schválení kultové správy. Co se dnes nepochopitelně předkládá jako „omezení“ vlastnického práva, vyúsťující dokonce v tvrzení o jeho neexistenci, je však v zákoně vysvětleno zcela jinak: „Státní správa záležitostí duchovních má zvláště právo přihlížeti k tomu, aby se základní jmění kostelů a ústavů církevních zachovalo…“ Podstatnou informací je, že toto „omezení“ znamenalo ve skutečnosti preferenční, zvýhodňující režim oproti vlastníkům jiným, tedy státní ochranu s cílem nikoliv církevní majetek postupně vyvlastňovat, spotřebovávat či jinak umenšovat, jak se stalo po roce 1948, ale naopak jej zachovat pro fungování katolické církve, která kromě svého hlavního poslání plnila prostřednictvím farních úřadů i některé úkoly dnes vykonávané státní správou. Pokud by se církevní jmění naopak zmenšovalo, vedlo by to k zvýšené zátěži náboženských fondů, na čemž stát pochopitelně neměl zájem. Na základě uvedeného by bylo poměrně jednoduché určit, kdy je vlastníkem stát a kdy je vlastníkem církevní subjekt. Ovšem zmíněná veřejnoprávní regulace byla ještě komplikovanější. Pod pojem „církevního jmění“ ve smyslu veřejnoprávní ochrany byly zařazovány i věci „církevnímu účelu věnované,“ a to bez ohledu na osobu vlastníka. Věnováním k účelům církevním (kaple, kostel či zvonice) ze strany třetí osoby totiž sice nenastal přechod vlastnického práva na církevní subjekt, avšak vlastník již ztratil možnost volné dispozice s touto kaplí a nemohl jí církevnímu účelu bez souhlasu církve odejmout (byť stále zůstával vlastníkem). Z judikatury Nejvyššího správního soudu plynulo, že například obec vlastnící kapli ji nemohla volně propůjčiti k bohoslužbám jiné církvi než
15
Nařízení ministerstva kultu č. 162/1860 ř. z., o zcizení a zavazení katolických kostelů, obročí a duchovních ústavů
5
té, jejímuž ritu náležela.16 I z těchto případů je zřejmé, že veřejnoprávní regulace práva s věcí disponovat ještě nemohla způsobit přechod vlastnictví (na stát ani na církev). Tuto podmnožinu církevního jmění každopádně neřadíme mezi věci náležející církvi vlastnicky a eventuální obnovení vlastnického práva se netýká církevních právnických osob (pokud již vlastnické právo nebylo obnoveno na základě dřívějších zákonů po roce 1989). Autoři Komentáře k Obecnému zákoníku občanskému v souladu s uvedeným uvádějí, že „symptomatickým znakem vlastnického práva jest disposice vlastnictvím, neboť vlastník může ji míti (ale nemusí).“17 „[V]lastnictví tu jest i tenkráte, jestliže některého oprávnění pro nemožnost, ať fysickou nebo právní, se nedostává.“18 Tedy jinými slovy řečeno, vlastník s omezeným dispozičním právem není částečným, neúplným či podobně méněhodnotným vlastníkem. Je toliko v určitém právu omezen, přičemž pokud právní překážka odpadne, dostává se vlastník do svého původního postavení. Proto nelze tvrdit, že by se prostřednictvím veřejnoprávní regulace stával (spolu)vlastníkem stát. Příkladem intenzivní veřejnoprávní regulace, a to silnější než v minulosti, je dnes například památková ochrana.19 Stát, který sleduje veřejný zájem na zachování kulturního dědictví, omezuje vlastníky jak v užívání nemovitostí, tak při jejich zcizování. „Vlastník kulturní památky je povinen na vlastní náklad pečovat o její zachování, udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením. Kulturní památku je povinen užívat pouze způsobem, který odpovídá jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě a technickému stavu.“20 Vlastník památky tedy nemůže svou věc zničit ani poškodit, jsou to typické případy omezení dispozice. Dále je například vlastník kulturní památky povinen v případě zamýšleného prodeje, jde-li o movitou kulturní památku nebo jde-li o národní kulturní památku, ji přednostně nabídnout ministerstvu kultury ke koupi. Jinak je právní úkon, kterým převedl vlastnictví ke kulturní památce na jinou osobu neplatný, pokud se této neplatnosti dovolá ministerstvo kultury. 21 Předkupní právo státu je zjevně zásadním veřejnoprávním omezením. Dispoziční omezení vlastníků ve veřejném zájmu je pro veřejnoprávní regulaci příznačné. Proto dále například platí, že předměty kulturní hodnoty lze vyvézt z území České republiky pouze se souhlasem státu.22 16
Věnováním věci (budovy, zvonů) k bohoslužebným účelům církve římskokatolické, t. j. rituálním aktům konsekračním na základě předchozího souhlasu vlastníka, jímž se věc určuje k bohoslužebným účelům církve katolické, dostává se věc bohoslužbě věnovaná do sféry vnitřních záležitostí církevních. (srov. nálezy Boh. A. 3448/24, 4231/24, 4721/25, 4834/25 a další) 17
Rouček, F. – Sedláček, J. Komentář k § 362. Komentář k čsl. obecnému zákoníku občanskému. Praha: Linhart, 1935, s. 229.
18
Rouček, F. – Sedláček, J. Komentář k § 362. Komentář k čsl. obecnému zákoníku občanskému. Praha: Linhart, 1935, s. 226.
19
Zejm. zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči; zákon č. 101/2001 Sb., o navracení nezákonně vyvezených kulturních statků; zákon č. 71/1994 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty; řada prováděcích předpisů a mezinárodních úmluv. 20
§ 9 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb.
21
§ 13 zákona č. 20/1987 Sb.
22
§ 2 zákona č. 71/1994 Sb.
6
Není nápadná podobnost s někdejší péčí státu o zachování církevního jmění? Přesto dnes nikdo vážně netvrdí, že vlastníci movitých či nemovitých věcí s různým stupněm památkové ochrany nejsou vlastníky, že vlastníkem je stát nebo že se jedná o společenské vlastnictví. Pokud by dnes existoval ústavně obhajitelný veřejný zájem na dalším omezení činnosti církví a církevních právnických osob, jistě by k němu stát již přistoupil. Existence eventuálního veřejného zájmu na státním dozoru nad církvemi se totiž pochopitelně neváže na skutečnost, zda konkrétní církve a náboženské společnosti vlastní lesy a pole či nikoliv. Pokud takový prokazatelný veřejný zájem není, nemůže tato skutečnost sloužit jako právní argument, který by znemožňoval obnovu vlastnického práva. Ve zcela hypotetické (a absurdní) situaci, pokud by stát ze dne na den zrušil veškeré předpisy veřejného práva o památkové ochraně, by dnešní veřejnoprávně omezení vlastníci památek rovněž o své vlastnictví nepřišli s argumentem, že pokud netrvá ochrana, nemůže trvat ani jejich vlastnictví.
Pozemková reforma po roce 1919 a komunistický režim Vznik ČSR byl provázen rozsáhlými majetkovými přesuny. Část církevních nemovitostí byla zahrnuta do pozemkové reformy. Těžko obviňovat tehdejší vládu z takové právní ignorance, že v protikatolické atmosféře po roce 1918 vyvlastňovala ve skutečnosti státní pozemky a církvi za to ještě bezdůvodně vyplácela náhradu. Pokud jsem před chvílí hovořil o myšlence „veřejného vlastnictví,“ není zas úplně pravda, že bychom s podobnou konstrukcí neměli v Československu zkušenost. Úchylku od všeobecně uznávaného konceptu vlastnictví znamenalo období komunistické vlády, kdy právo znalo několik forem vlastnictví s různým stupněm ochrany: socialistické (státní a družstevní), osobní a soukromé. Příznačně však opět současná Listina základních práv a svobod nehovoří o „soukromém“ či „veřejném“ vlastnictví, naopak zdůrazňuje v čl. 11 odst. 1 , že „vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.“ Tvrzení, že církevní majetek byl zvláštní formou státního či společenského vlastnictví, nemají v právu oporu a lze je patrně považovat právě za relikt deformace právního myšlení před rokem 1989. Bylo by paradoxní, že komunistický režim, který naopak institut společenského vlastnictví prosazoval, si údajného veřejného charakteru církevního majetku nepovšiml. Z právně relevantních pramenů po roce 1948 bylo publikováno jen nemnoho stanovisek úředních a soudních orgánů. Ze stanoviska Generální prokuratury ze dne 20. května 1954, č. T 282/54-ZO-33, plyne, že majetek církví a náboženských společností není v socialistickém vlastnictví osobním a nebyl nikdy zestátněn. Vlastnictví církví a církevních institutů trvá, přičemž stát na majetek toliko dozírá. Konstatuje tedy, že se jedná o vlastnictví soukromé. Sekretariát pro věci církevní ve svém vlastním stanovisku ze dne 1. března 1972, č. j. 5 345/72-C, rovněž zdůrazňuje, že církevní vlastnictví je vlastnictvím soukromým, a to na základě interpretace rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/1971 Sb.23 23
Jäger, P. Svoboda vyznání a právní poměry církví a náboženských společností. In Bobek, M. – Molek, P. – Šimíček, V. Komunistické právo v Československu: Kapitoly z dějin bezpráví. Brno: Masarykovy univerzita, 2009, s. 794-796.
7
Expertízy z posledních let se shodují V posledních letech se povahou církevního majetku za Rakouska a první československé republiky pro účely majetkového vyrovnání dosud zabývaly, pokud vím čtyři odborné posudky: K problematice vlastnictví katolické církve a restitucí církevního majetku (Masarykova univerzita v Brně); Posouzení otázky církevního vlastnictví (Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta právnická); Odborný posudek (Ústav státu a práva AV ČR); Právně historická expertiza Univerzity Karlovy v Praze právního postavení tzv. katolického církevního majetku v druhé polovině 19. a ve 20. století na území dnešní ČR.24 Žádný z těchto posudků nedospěl k závěru, že by se v případě církevního jmění před rozhodným obdobím počínajícím 25. 2. 1948 mělo jednat o vlastnictví státu nebo o vlastnictví „společenské“, „veřejné“, „veřejnoprávní“ či podobné. Zmiňovaná „expertiza Univerzity Karlovy“ například výslovně říká: „Ve všech soukromoprávních poměrech, zejména v otázce vlastnictví (např. určení podmětu vlastnického práva k určité části církevního jmění, dále jeho nabývání, držení, užívání a zánik) katolického církevního majetku prohlásil § 38, odst. 2 zák. č. 50/1874 ř.z. za rozhodné předpisy obecného občanského práva, tj. především obecného občanského zákoníku (ABG) z r. 1811 (č. 946/1811 Sb. z.s.) a spory z těchto poměrů odkázal před civilní soudy.“ […] „Nejvýraznější zásah do vlastnického práva ke katolickému církevnímu jmění ze strany veřejné moci připustil stát ve fázi jeho spravování, tedy v časovém rozmezí od okamžiku jeho nabytí do případného okamžiku zániku, pokud tento zánik stát vůbec připustil. Správa katolického majetku podléhala zvýšenému státnímu dozoru a její mnohé úkony státnímu schvalování, obojí podstatně více a častěji než u majetku jiných církví a náboženských společností.” Nutno podotknout, že z uvedených expertiz vycházel i Ústavní soud, který z nich rovněž shledal, že se v případě církevního jmění nejednalo o vlastnictví státu.25 Judikatura Ústavního soudu pochybnosti o vlastnickém právu církevních subjektů jednoznačně vyvrací, neboť církevním subjektům poskytuje zcela konkrétní ochranu jejich majetkových nároků spadajících právě podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.26 Ani rozsudek Nejvyššího soudu, jímž byla zrušena rozhodnutí, kterými se 24
Od poslední jmenované „expertizy Univerzity Karlovy“ se shodou okolností nedávno v únoru 2012 tato univerzita distancovala, to však ještě neznamená, že s jejími zjištěními nelze kriticky pracovat. Všechny jmenované expertizy jsou například zveřejněny v příloze sněm. tisku č. 858 "Zpráva předsedy dočasné komise Poslanecké sněmovny pro řešení majetkových otázek mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi o činnosti komise v době od 13. června 2008 do 31. března 2009" 25
Nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07 ze dne 1. 7. 2010, bod 97
26
Srov. zejména nález sp. zn. IV. ÚS 298/05 ze dne 8. 8. 2005; Nález sp. zn. I. ÚS 663/06 ze dne 24. června 2009; Nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07 ze dne 1. 7. 2010; Nález sp. zn. II. ÚS 2326/07 ze dne 31. 3. 2011; Nález sp. zn. III. ÚS 3207/10 ze dne 31. 8. 2011; Nález sp. zn. I. ÚS 562/09 ze dne 31. 8. 2011
8
příslušné církevní právnické osobě vracela Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze, vůbec není založen na argumentu, že by se nemělo jednat o církevní vlastnictví, nýbrž naopak že ve věci byla (na počátku 90. let) uplatněna tzv. určovací žaloba podle § 80 písm. c) o. s. ř., na jejímž základě nyní nelze vlastnické právo obnovit. Podrobná argumentace v závěru rozsudku naopak eventuální předchozí státní vlastnictví ke katedrále vyvrací, neboť k jeho přechodu na stát mělo dojít právě sporným vyvlastňovacím aktem v polovině 50. let 20. století, přičemž podle názoru Nejvyššího soudu k tomuto přechodu vlastnického práva skutečně došlo. Nižší soudy naopak byly toho názoru, že tehdejší předpisy přechod vlastnického práva způsobit nemohly.27
Poslední argument „empirický“ Nejsou-li přesto přesvědčivé argumenty právní, lze snad použít nakonec i argument poukazem na současný těžko zpochybnitelný stav: pokud vlastníkem církevního majetku před rokem 1948 měl být stát, jak je zároveň možné, že by i dnes nebyl vlastníkem zbývající (nevyvlastněné) části církevního majetku nabytého církví před rokem 1948, tedy např. kostelů a far? Jakým aktem došlo k „darování“ těchto objektů do současného vlastnictví církve? Nejsem si takového aktu vědom. A přesto církevní subjekty vlastníky jsou. Jak tento „rozpor“ vysvětlit? Děkuji za pozornost
27
Rozsudek sp. zn. 28 Cdo 3318/2006 ze dne 31. ledna 2007
9
