I Vlastně ani nevím, kde začít. Je to hrozně těžké. Je tu celý ten uplynulý čas, který slova nikdy nezachytí, a taky tváře, úsměvy, rány. Ale stejně se musím pokusit to říct. Říct to, co už mi dvacet let leží na srdci. Výčitky a velké otázky. Musím tu záhadu rozříznout nožem jako břicho a vnořit do ní obě ruce, i když to nic na ničem nezmění. Kdyby se mě někdo zeptal, jakým zázrakem znám všechny ty skutečnosti, o nichž se chystám vyprávět, odpověděl bych, že je znám. Tečka. Znám je, protože jsou mi tak blízké jako snášející se noc nebo rozednění. Protože jsem se celý život snažil poskládat je dohromady a znovu je poslepovat, abych je donutil promluvit, abych jim naslouchal. Kdysi to byla tak trochu má práce. Uvedu na scénu spoustu stínů. Zvlášť jeden bude stále v popředí. Bude patřit muži, který se jmenoval Pierre-Ange Destinat. Přes třicet let byl prokurátorem ve V. a vykonával své povolání jako hodinový strojek, který se nikdy nedojme ani neporouchá. Velké umění, chcete-li, jež nepotřebuje muzeum, aby se vystavilo na odiv. V roce 1917, kdy se vyšetřoval Případ, jak se tomu u nás říkalo a povzdechy a mimikou se zdůrazňovalo velké počáteční písmeno, mu bylo přes šedesát let a byl už rok na penzi. Byl to vysoký, hubený muž a podobal se chladnému, vznešenému a odtažitému ptáku. Mluvil málo. Působil majestátním dojmem. Měl světlé oči, které jako by byly nehybné, a úzké rty bez kníru, vysoké čelo, šedivé vlasy. 11
V. je od nás vzdáleno asi dvacet kilometrů. Dvacet kilometrů v roce 1917, to už byl pořádný lán světa, zvlášť v zimě a zvlášť za téhle války, která ne a ne skončit a kvůli které po cestách rachotily náklaďáky a ruční vozíky, páchlo to kouřem a dunělo jako tisíc hromů, protože fronta nebyla daleko. I když odtamtud, kde jsme byli my, nám připadala jako nějaká neviditelná obluda, jako skrytá země. Destinatovi se říkalo různě podle toho, kde byl a kdo ho oslovoval. Ve vězení ve V. mu většina chovanců přezdívala krvosaj. V jedné cele jsem dokonce viděl jeho obrázek vyrytý nožem nad mohutnými dubovými dveřmi. Byl si tam ostatně dost podobný. Dlužno říci, že umělec měl dost času svůj model obdivovat po čtrnáct dnů při velkém procesu. Když jsme my ostatní potkávali Pierre-Ange Destinata na ulici, oslovovali jsme ho „pane prokurátore“. Muži nadzdvihli čepici a prosté ženy udělaly pukrle. Ty ostatní, ty vznešené, které patřily do jeho světa, jen sotva znatelně sklonily hlavu, jako když ptáčkové pijí z okapu. On to všechno přecházel bez povšimnutí. Neodpovídal, nebo jen tak nenápadně, že byste museli nosit čtyři pečlivě vyleštěné cvikry, abyste viděli zachvění jeho rtů. Nebylo to pohrdání, jak se lidé většinou domnívali, byl to myslím jen obyčejný nezájem. Přes to všechno se našel jeden mladý člověk, který mu téměř porozuměl: dívka, o níž budu ještě mluvit a která mu, ale jen sama pro sebe, přezdívala pan Smutek. Možná se to všechno seběhlo právě její vinou, ale ona se o tom nikdy nedozvěděla. Takový prokurátor počátkem století, to byl ještě velký pán. A žádat smrt jediného, navíc spoutaného člověka za války, kdy jedna dávka z kulometu pokosí rotu statných, ke všemu odhodlaných chlapíků, to už chtělo pořádnou dávku profesionality. Nemyslím, že když žádal a dostal hlavu nějakého ubožáka, co umlátil pošťáka nebo rozpáral břicho tchyni, dělal to z krutosti. Koukal na toho pitomce před sebou, jak stojí 12
s želízky na rukou mezi dvěma četníky, a sotva si ho všiml. Díval se takříkajíc skrze něj, jako by ten člověk už neexistoval. Destinat nepronásledoval zločince z masa a kostí, ale hájil určitou představu, nic než představu, kterou si udělal o dobru a zlu. Odsouzený po vyhlášení rozsudku křičel, plakal, zuřil a někdy spínal ruce k nebi, jako by si najednou vzpomněl na svého pánaboha. Destinat už ho neviděl. Uložil si poznámky do desek, čtyři pět listů papíru, na které si svým drobným, elegantním písmem tonoucím ve fialovém inkoustu napsal obžalovací řeč, hrstku slov zvolených tak, aby divákům běhal mráz po zádech a soudcové měli o čem přemýšlet, pokud zrovna nespali. Pár slov, která dokázala postavit popraviště raz dva, rychleji a bezpečněji než dva tesařští tovaryši, najatí na týdenní práci. Odsouzenému neměl jeho činy za zlé, ani ho nepoznal. Důkaz jsem viděl na vlastní oči na chodbě po skončení jednoho procesu: Destinat vyjde ze soudní síně, ještě s honosným talárem na ramenou a neústupným výrazem Catona, a potká budoucího muže Vdovy. Ten ho mezi vzlyky osloví. Oči má po vyřčeném rozsudku ještě celé zarudlé a v dané chvíli už nepochybně lituje oněch ran z pušky, které vypálil do břicha svého šéfa. „Pane prokurátore,“ naříká, „pane prokrátore…,“ a Destinat, jako by neviděl četníky ani pouta, mu pohlédne do očí, položí mu ruku na rameno a zeptá se: „Milý zlatý, neviděli jsme se my už někde? Čím vám mohu posloužit?“ Bez sebemenšího výsměchu, naprosto upřímně. Dotyčný jen zalapal po dechu. Bylo to jako druhý rozsudek. Po každém procesu se šel Destinat naobědvat do Rébillonu naproti katedrále. Hostinský je statný chlapík s hlavou jako štěrbák, bleděžlutou, a pusou plnou zkažených zubů. Jmenuje se Bourrache. Ne že by byl nějaký vykuk, ale má čich na peníze. Už je takový. Kdo by mu to vyčítal? Pořád nosí širokou zástěru z modrého sukna, v níž připomíná opásaný sud. Kdy13
si měl ženu, která nikdy nevstávala z postele kvůli malátnosti, jak se u nás říká – a často se stává, že si někteří lidé pletou listopadové mlhy s vlastní rozháraností. Potom umřela, ani ne tak na svou nemoc, na kterou se nejspíš definitivně upnula, jako spíš kvůli tomu, co se přihodilo: kvůli Případu. V té době byly všechny tři Bourrachovy dcerky jako lilie, ale s kapkou čisté krve, která jim vháněla barvu do tváří, že jen hořely. Té nejmladší ještě nebylo ani deset. Neměla štěstí. Nebo ho možná měla až příliš. Kdoví? Druhé dvě měly jen křestní jména, Aline a Rose, kdežto té nejmladší všichni říkali Kráska a ti, kdo se považovali za básníky, dodávali Sedmikráska. Když všechny tři v hostinci roznášely karafy, litránky a příbory mezi desítkami halasících podnapilých mužů, připadaly mi jako květinky, které zabloudily do jedové chýše. Zvlášť ta nejmladší působila tak svěže, že se mi vždycky zdála na hony vzdálena našemu světu. Když Destinat vstoupil do restaurace, Bourrache, který nikdy neupouštěl od svých zvyků, mu pokaždé naservíroval stejnou větu a nikdy na ní nezměnil ani čárku: „Tak zase jeden o hlavu kratší, pane prokurátore!“ Destinat neodpověděl. Pak ho Bourrache usadil na jeho místo. Destinat měl svůj stůl, který měl rezervovaný po celý rok, jeden z nejlepších. Neřekl jsem nejlepší, protože ten – stál hned vedle obrovských kachlových kamen a přes záclony jste od něho mohli pozorovat celé náměstí před justičním palácem – byl pro soudce Miercka. To byl štamgast. Chodil sem čtyřikrát do týdne. Výmluvně to dosvědčovalo jeho břicho mohutně se klenoucí nad stehny a taky jeho kůže pokrytá trudovinou, jako by se tam seřadily všechny vypité lahve burgundského a čekaly na zpracování. Mierck neměl prokurátora zrovna v lásce. A ten mu oplácel stejnou mincí. Dokonce si myslím, že to, co píšu, je jen slabý odvar pravdy, ale zdravili se s vážností a hluboce smekali jako dva lidé, které všechno staví proti sobě, ale přesto jedí stejnou polívčičku. 14
Nejpodivnější bylo, že Destinat chodil do Rébillonu jen zřídka, a přece měl svůj vlastní stůl, který byl tedy tři čtvrtě roku prázdný, což pro Bourrache znamenalo dost velký ušlý zisk. On by však ten stůl nedal za nic na světě, ani v den velkého trhu, kdy se k němu chodili nadlábnout všichni sedláci, co jich bylo v celém kraji, chlapi, kteří celý den osahávali kravské zadky, od rozednění se nalévali slivovicí a nakonec si šli ulevit do bordelu mamá Nainové. Stůl zůstával prázdný, a přitom museli odmítat hosty. Bourrache jednou dokonce vyhodil jistého obchodníka s dobytkem, který se toho stolu domáhal. Dobytkář už se nikdy nevrátil. „Lepší královský stůl bez krále než usazený host s nohama od hnoje!“ řekl mi Bourrache jednou, když jsem si ho dobíral.
15
II První prosincové pondělí. U nás. 1917. Počasí jako na Sibiři. Hlína křupala pod podrážkami a ten zvuk rezonoval až v týlu. Vzpomínám si na velkou přikrývku, kterou přehodili přes tělo holčičky a která se brzy promočila, a na dva policajty, Berfuche, malého tlusťocha s chlupatýma ušima divočáka, a Grosspeile, Alsasana, jehož rodina se vystěhovala čtyři roky předtím, kteří je na břehu hlídali. Opodál stál mladý Bréchut, pupkatý chlapík s vlasy rovnými jako štětiny koštěte, pohrával si s vestou a nevěděl, co má dělat, jestli zůstat, nebo odejít. To on ji našel ve vodě, když šel do práce. Vedl účetní knihy pro správu přístavu. Vede je dodnes, jen je mu o dvacet let víc a hlavu má hladkou jako polární led. Desetileté tělíčko není moc velké, zvlášť když je nasáklé zimní vodou. Berfuche odhrnul cíp přikrývky a potom si dýchl do dlaní, aby se zahřál. Objevila se tvář Sedmikrásky. Neslyšně přelétlo několik krkavců. S promodralými rty a sněhobílými víčky vypadala jako princezna z pohádky. Vlasy se jí proplétaly s trávou spálenou ranními mrazíky. Drobné ruce svíraly prázdno. Ten den byla taková zima, že se všem pokrývaly kníry ledovou tříští, protože funěli jako býci. Podupávali, aby si prokrvili nohy. Nemotorné husy kreslily na obloze kruhy. Jako by ztratily směr. Slunce se chumlalo do kabátu z mlhy, který se čím dál víc třepil. I děla jako by zamrzla. Nebylo nic slyšet. „Třeba je konečně mír,“ prohodil Grosspeil. 16
„Houby mír!“ houkl na něho kolega a přikryl zase dívčino tělo promočenou dekou. Čekalo se na panstvo z V. Konečně dorazili v doprovodu starosty, který se tvářil rozmrzele, tak jako každý, koho vytáhnou z postele v nekřesťanskou hodinu, a navíc v takovém nečase, že by ani psa nevyhnal. Byl tam soudce Mierck, jeho zapisovatel, jehož jméno jsem se nikdy nedozvěděl, ale kterému všichni říkali Šupináč kvůli ošklivé vyrážce, jež mu rozežírala levou polovinu tváře, tři četníci s vyšší hodností, které jen tak něco nevyvedlo z míry, a pak jeden voják. Nevím, co tam ten voják dělal, ale každopádně se nezdržel dlouho: po chvíli omdlel a museli ho odnést do kavárny Jacques. Ten náfuka nejspíš viděl bajonet jen ve zbrojnici, a možná ani to ne. Svědčila o tom jeho dokonale vyžehlená uniforma, střižená jako pro manekýna od Poireta. Bojoval zřejmě někde u rozpálených litinových kamen, uvelebený ve velkém sametovém křesle, a potom o tom večer pod zlatými nástropními štuky a křišťálovými lustry vyprávěl slečnám v tanečních róbách, sklenku šampaňského v ruce, doprovázen napudrovaným fidláním komorního orchestru. Soudce Mierck se svým cylindrem a blahobytným vzezřením byl pěkný ras. Omáčky s vínem mu možná zbarvily uši a nos dočervena, ale neobměkčily ho. Sám nadzvihl pokrývku a dlouze se na Sedmikrásku zadíval. Ostatní čekali, že něco řekne, že si povzdechne, vždyť ji dobře znal, vídal ji každý, nebo skoro každý den, když se chodil nadlábnout do Rébillonu. Pohlédl na tělíčko, jako by to byl kámen nebo kus dřeva, bezcitně, očima stejně ledovýma jako voda, která tekla opodál. „To je malá Bourrachová,“ špitli mu do ucha, jako by chtěli říct: „Chudáček, ještě jí nebylo ani deset, jen si to představte, ještě včera vám nosila chleba a rovnala ubrus.“ Prudce se otočil na podpatcích a obořil se na opovážlivce, který si dovolil ho oslovit: „No a co má být? Mrtvola je mrtvola!“ 17
Až do té doby byl pro nás soudce Mierck soudce Mierck, a šlus. Měl své místo a to mu patřilo. Lidé ho neměli rádi, ale jednali s ním uctivě. Ovšem po tom, co řekl ono první prosincové pondělí nad promočenými dívčinými ostatky, a hlavně jak to řekl, stroze, trochu posměšně, s očima zářícíma radostí, že má konečně zločin, opravdový zločin – protože tohle zločin byl, o tom nebylo pochyb! –, teď v době války, kdy všichni vrazi v civilu zahálejí, aby se mohli lépe vyřádit v uniformě, zkrátka po téhle jeho odpovědi se k němu celé městečko obrátilo zády jako jeden muž a nikdo na něho nepomyslel jinak než s odporem. „Dobrá, dobrá, dobrá…“ prozpěvoval si, jako by se chystal na partičku kuželek nebo na hon. Pak dostal hlad. A s ním vrtoch, rozmar: musel mít vejce na hniličku, „na hniličku, ne na měkko!“ upřesňoval, vajíčka tady a teď, na břehu malého průplavu v deseti stupních pod nulou, hned vedle těla Sedmikrásky: to lidem taky vyrazilo dech! Jeden ze tří četníků, který předtím odvezl tu oprýmkovanou fiflenu, znovu odcválal splnit rozkaz a obstarat mu vejce, „víc než vajíčka, mikrokosmy, mikrokosmy“, tak jim soudce Mierck říkal, když rozbíjel skořápku malinkou paličkou z tepaného stříbra, kterou pro tento účel vždycky vytáhl z kapsy. Tenhle rozmar ho totiž přepadal často, a knír měl pak upatlaný od žloutku. A jak tak čekal na vajíčka, očima metr po metru prohledával okolí, zatímco ostatní se stále ještě snažili trochu se zahřát. A mluvil a mluvil, nebyl k zastavení. Jeho rty už neříkaly Sedmikráska, a přece ji tak dřív oslovoval, sám jsem to slyšel. Odteď říkal oběť, jako by smrt nejen brala život, ale odnášela s sebou i hezká květinová jména. „To vy jste oběť vytáhl z vody?“ Mladý Bréchut si pořád žmoulá vestu, jako by se do ní chtěl schovat. Přikývne, a soudce se ho otáže, jestli ztratil řeč. Mladý Bréchut odpoví, že ne, opět zavrtěním hlavy. To všechno 18
patrně soudce rozčiluje a začíná ztrácet dobrou náladu, do níž se díky té vraždě před chvílí dostal, zvlášť když se četník nevrací a vajíčka nikde. Mladý Bréchut se tedy uvolí říct mu pár podrobností, soudce ho poslouchá a občas zamumlá „dobrá, dobrá, dobrá…“. Minuty utíkají. Pořád je stejná zima. Husy nakonec zmizely. Voda plyne. Strhla s sebou jeden cíp přikrývky a proud jím smýká, převrací ho a pohrává si s ním, skoro by se zdálo, že je to ruka udávající takt, která se noří pod vodu a vždy zase vyplave na hladinu. To však soudce nevidí. Naslouchá výpovědi mladého Bréchuta, neunikne mu ani slůvko, na vajíčka už zapomněl. V té chvíli mluví Bréchut ještě střízlivě, ale později, až bude ten příběh vyprávět po všech hospodách a dávat si nalévat od všech hostinských, z toho udělá román. Kolem půlnoci bude v opilosti jódlovat dívčino jméno a vyčůrá si na nohavice všechny ty skleničky, co do sebe tam a onde obrátil. V úplném závěru večera už bude, ožralý jako prase, před početným obecenstvem jen gestikulovat. Pěkná gesta, vážná a dramatická, jimž víno ještě přidá na výmluvnosti. Mohutný zadek soudce Miercka zavalil lovecké sedátko, trojnožku z velbloudí kůže a ebenového dřeva, která na nás poprvé, když ji vytáhl, udělala velký dojem – tenkrát, když se vrátil z kolonií… Tři roky honil někde v Etiopii zloděje slepic a obilí, nebo něco podobného. Na místě vyšetřování ji neustále skládal a rozkládal a meditoval na ní jako malíř před modelem nebo si s ní pohrával jako generál dychtící po bitvě se svou hůlčičkou. Soudce naslouchal Bréchutovi a přitom pojídal vejce, protože ta nakonec dorazila: ve velkém bílém hadru, z něhož se kouřilo, je přinesl úslužný četník, celý uřícený a s jazykem na vestě. Soudcův knír se zbarvil do žlutošeda. Skořápky se mu válely u nohou. Rozšlápl je podpatkem a přitom si otřel rty velkým batistovým kapesníkem. Znělo to, jako by se lámaly skleněné kostičky nějakého ptačího párku. Střepy skořápek 19
se mu přilepily na boty jako miniaturní ostruhy, zatímco vedle, jen o pár kroků dál, dosud odpočívala Sedmikráska pod svým mokrým vlněným rubášem. To však soudci požitek z vajec nezkazilo. Dokonce jsem si jist, že si na těch vajíčkách díky tomu pochutnal ještě mnohem líp. Bréchut dokončil své vyprávění. Soudce ho sežvýkal spolu se svými mikrokosmy, znalecký výraz ve tváři. „Dobrá, dobrá, dobrá,“ řekne, vstane a narovná si náprsenku. Potom se zahledí do krajiny, jako by si ji chtěl otisknout na sítnici. Pořád stejně upjatý, s rovně nasazeným kloboukem. Ráno rozlévalo své světlo a přesýpalo své hodiny. Všichni ti muži tam stáli jako olověné figurky miniaturního divadla. Berfuche měl červený nos a slzely mu oči. Grosspeil začínal mít podobnou barvu jako voda. Šupináč třímal v ruce notes, kam si psal poznámky, a občas se poškrábal na nemocné tváři, na kterou mu zima nakreslila bílé fleky. Četník s vejci vypadal jako z vosku. Starosta odjel zpátky na radnici, navýsost spokojený, že se vrací do tepla. Povinnosti učinil zadost. Dál už se ho to netýkalo. Soudce s rukama za zády nasával z plných plic modrý vzduch a poskakoval na místě. Čekalo se na Victora Deshareta, doktora z V. Ale soudce už neměl naspěch. Vychutnával si místo i okamžik. Chtěl si všechno vrýt co nejhlouběji do paměti, kde už měl uloženo nespočet scenérií zločinů a krajin vražd. Bylo to jeho osobní muzeum a jsem si jist, že když jím procházel, pociťoval mrazení, které si nijak nezadalo s tím, jež cítí vrazi. Čára oddělující kořist od lovce je neuvěřitelně tenká. Doktor je tady: se soudcem jsou tedy pěkná dvojka! Znají se z lycea. Tykají si, ale v jejich ústech to zní tak podivně, že to vypadá jako vykání. Často spolu chodí na oběd do Rébillonu a jiných hostinců; tráví tam dlouhé hodiny a ládují se vším možným, hlavně vepřovým a vnitřnostmi: vepřová hlava, žaludky na smetaně, obalované nožičky, dršťky, mozeček, sma20
žené ledvinky. Znají se už tak dlouho a zabývají se stejnými věcmi, že se nakonec začali jeden druhému podobat: stejná pleť, stejné, příliš hojné faldy pod krkem, stejné břicho, stejné oči, které jako by jen přelétaly nad světem a vyhýbaly se pouličnímu bahnu i soucitu. Desharet si prohlíží tělo jako příklad z učebnice. Je patrné, že má obavu, aby si nepromočil rukavice. A přece i on tu malou dobře znal, pod jeho prsty to však už není mrtvá holčička, ale stala se z ní pouhá mrtvola. Dotkne se rtů, nadzdvihne víčka, obnaží Sedmikrásce hrdlo, a v tom všichni spatří fialové stopy, jako by měla na krku náhrdelník. „Uškrcená!“ prohlásí. K tomu, aby tohle zjistil, nepotřeboval vysokoškolský diplom, onoho mrazivého rána však to slovo pronesené nad dětským tělíčkem působilo jako facka. „Dobrá, dobrá, dobrá…“ pokračuje soudce, ohromně spokojený, že má vraždu, opravdovou vraždu, na které si může smlsnout, navíc vraždu dítěte, a k dovršení všeho malé holčičky. A pak se otočí na patě, významně se zašklebí a s knírem zalepeným žloutkem povídá: „A co je to tamhle za branku?“ Všichni se okamžitě na tu branku podívají, jako by se tam zjevila Panenka Maria, na tu malou pootevřenou branku uprostřed zmrzlé, pošlapané trávy, branku proraženou ve vysoké zdi, a za tou zdí je park, vážný park s vážnými stromy a za všemi těmi stromy, jejichž holé větve se vzájemně proplétají, se rýsuje silueta vznešeného sídla, panského domu, velké, složité budovy. Odpověď podá Bréchut, kterému se zimou kroutí ruce: „No, tam je zámecký park…“ „Takže zámek…“ poznamená soudce, jako by si z něho utahoval. „No ano, zámek pana prokurátora.“ „A heleme se, ono je to tady…“ utrousil soudce spíš sám pro sebe než pro nás ostatní, co jsme tenkrát zřejmě byli míň než rejsčí trus. Člověk by si myslel, že bude mít radost, že 21
slyší jméno svého rivala a že na tom jméně ulpívá pach násilné smrti, jméno člověka mocného jako on, jehož bůhví proč nenáviděl, možná jen proto, že soudce Mierck nic jiného než nenávidět neuměl, byla to jeho nejhlubší přirozenost. „Dobrá, dobrá, dobrá…“ prohodil najednou čtverácky a vecpal své mohutné tělo na exotický podprdelník, který postavil přímo proti brance do zámeckého parku. A zůstal tak sedět dlouho, až byl zmrzlý jako hejl na prádelní šňůře, zatímco četníci podupávali a dýchali si do rukavic, mladý Bréchut už necítil nos a Šupináč se zbarvoval do šedofialova.
22
