Vlakem kolem republiky 17. – 20.12. 2007
1
Obsah: 17.12. pondělí .........................................................................................4 Jičín – Turnov – Liberec – Zittau – Varnsdorf - Rybniště - Děčín – Ústí n/Labem – Chomutov – Cheb – Mariánské Lázně – Planá u Mar. Lázní 357 km. .....................................................................................4 18.12. úterý .............................................................................................7 Planá u Mar. Lázní – Domažlice – Klatova – Horažďovice – Strakonice – Volary, 275 km. .................................................................................7 19.12. středa ......................................................................................... 11 Volary – Č. Budějovice – Veselí n/Lužnicí – Jihlava – Okříšky – Znojmo 232 km ............................................................................................... 11 20.12. čtvrtek ........................................................................................ 16 Znojmo – Břeclav – Staré Město u Uherského Hradiště – Uher. Hradiště – Kunovice – Bylnice – Horní Lideč – Vsetín – Valašské Meziříčí – Hranice na Moravě – Pardubice – Hradec Králové – Jičín 543 km ............................................................................................... 16 Mapa trasy ............................................................................................ 21
Jitka Press Jičín Copyright © Jitka 2007
2
Vlakem kolem republiky 17. – 20.12. 2007
Motto: „Člověk musí hodně cestovat, aby poznal všechnu tu krásu, kterou může mít doma“. Goethe Čas kolem zimního slunovratu je ideální příležitostí pro rozjímání; takové vánoce si přeji já. Než si budu povídat se svými dětmi a vnoučaty, využil jsem další dny svého života, který nabízí každému a každý den tisíce radostí tak, že jsem si dopřál radost trochu neobvyklou, tj. projížďku vláčkem. Je to můj první dárek pod stromeček. V době 13.10.2003 až 22.10.2004 jsem putoval kolem republiky pěšky a na kole, což bylo 2122 km. Příští léto chci podobnou cestu zopakovat pouze na kole. Nyní to bylo jen 1407 km vlakem. Převážně jsem využíval osobní vlaky, pozoroval krajinu kolem a nasával vánoční atmosféru jiných měst než je Jičín a Praha, které znám nejvíce. Byly to nové zajímavé zážitky, které obohatily můj život. Musím říci, že na této cestě jsem poznal i sám sebe; krátké dny, brzy tma a málo cestujících v příhraničních oblastech mi dalo dostatek času přemýšlet o životě a „zastavit se“ na chvíli. Cestu jsem uskutečnil podle předem zpracovaného programu a ještě musel improvizovat. Nezbytným průvodcem mi byl nový jízdní řád ČD. Opakuji své rčení: „cestování je život, kdo cestuje, nestárne“.
3
17.12. pondělí Jičín – Turnov – Liberec – Zittau – Varnsdorf - Rybniště - Děčín – Ústí n/Labem – Chomutov – Cheb – Mariánské Lázně – Planá u Mar. Lázní 357 km. Ještě za tmy jsem opustil domov; bylo bezvětří, 5 stupňů
pod
nulou.
minutovým
S 5ti
zpožděním
v 6.31
hod.
opouští
motorový
vláček
jičínské
nádraží směr Turnov, kde naštěstí počkal rychlík do Liberce.
V obou
vlacích
cestovali převážně studenti a
důchodci;
menší
než
obsazenost 50
%.
Na
informacích poprvé zjišťuji, že max. jízdné se platí jen za 600 km ujetých za 2 dny (jízdenka platí pouze do půlnoci druhého dne). Já měl v plánu cestu na 5 dní a proto jsem měl koupené 3 jízdenky ještě před 9.12., od kdy bylo upravené nové jízdné. Max. jízdné pro 2 dny tak činilo 244 Kč pro 600 a více km při uplatnění slevy pro důchodce a s kartou „zákaznické jízdné“; 50 % sleva. V Liberci jsem si prohlédl historické centrum města, tj. renesanční radnici, empírové měšťanské domy, Šaldovo náměstí, divadlo a pokračoval
motorákem do Varnsdorfu přes německé území se
zastávkou v Zittau. Když jsem chtěl fotit nádražní budovu, byl jsem kontrolován pohraniční policii, což za 4 dny už skončí. Na chvíli se vyjasnilo. Neutěšené bylo na Varnsdorfském nádraží; velká budova skoro bez lidí, nic nefunguje, zrušená restaurace i bufet, ani celní
4
deklarace. Do Rybniště bylo ve vlaku 6 osob, z toho 3 zaměstnanci drah. Budovy kolem trati zchátralé a přitom jsme jeli poblíž hory Jedlová. Hodinovou přestávku jsem využil k prohlídce obce. Kromě kostela a několika upravených domů to na mě působí depresivně a to jsem byl na okraji Národního parku České Švýcarsko, kam jsem jezdil rád lézt do skal. Průmyslové objekty včetně kulturního domu jsou nefunkční a čekají asi na buldozer, který vše uklidí. Vzpomínám na cestu před 3 roky, kdy Rybniště a Krásná Lípa byla místa, kde to vypadalo jako po válce, což je více jak 60 let. Raději si čtu v malé nádražní čekárně, kde je alespoň teplo a jsem tu sám. Příjemný a přesný je vlak stylu Pendolino z Rumburku do Děčína a pěkná krajina kolem Chřibské. Využití vlaku je do 20 %. Na sedadlech byl k dispozici zdarma časopis „Motion“. Před Děčínem jsou stavení hezčí a upravenější. Do Ústí n/Labem jsem využil mezinárodní expres EC 175 Hamburg – Budapest s klimatizovanými vagony (německá souprava). Jel jsem jednu stanici s minimem cestujících, většinou studentů hrajících karty u stolečku uprostřed vagonu. Litoval jsem, že nemám parťáky do mariáše, neboť sedím na čtyřce vedle nich a
cítím
se
osamocen v proskleném vagonu;
na
sedačkách německé časopisy. Na WC teplá voda i fén na
ruce,
velice
jízda
poklidná,
automatické otvírání dveří (fotobuňka). Velice příjemná a klidná jízda 5
podél řeky Labe trvala jen 16 minut. Volný čas v Ústí využívám k procházce
vánočně
Nanebevzetí
Panny
u
nich
vyzdobeným Marie
s
městem
velkým
a
návštěvě
počtem
kostela
betlémů,
mnoho
dětí. Rychlík do Chebu a dále do Prahy
byl
z poloviny plný a jel „na čas“, jak konstatovaly dámy
v kupé.
Když se dotazuji, proč luxusním
nejely EC
sdělují, že šetří příplatek 60 Kč. A tak je informuji, že již týden toto neplatí a mohou jej používat bez příplatku, za což mi děkují. Krajina kolem Mostu a Chomutova ani po kultivaci po povrchových dolech nevypadá příliš vábně – samá šeď, málo vzrostlé stromy, nejvíce břízy, občas nějaké jezero a daleko paneláky, i když dnes pestře natřené – tady bych nechtěl žít. Z Chomutova do Chebu už skoro nikdo nejel. Zato cesta z Klášterce do Chebu vedoucí občas podél řeky Ohře s pozadím hřebene Krušných hor, tolik oblíbených MUDr. Tišerem, se zapadajícím sluncem vypadala dobře. Brzy se ale začalo stmívat a tak jsem se věnoval čtení. V Karlových Varech snad všichni vystoupili, neboť v mém vagonu zůstali dva cestující. Zastávku v Chebu jsem zkrátil po zkušenostech minulý týden v Praze, neboť večerní fotky vánočně ozdobeného hlavního města nesplnily mé očekávání. A tak moc nefotím a po pravdě řečeno, už jsem byl celodenním cestováním unaven a těšil jsem se na odpočinek v hotelu a na druhý den. V Chebu jsem si 6
připomněl zavraždění Albrechta z Valdštejna 25.2.1634, který byl probodnut v nočním baru při útěku do Saska a jeho ostatky jsou v kapli Sv. Anny v Mnichově Hradišti. Stále zajímavý je upravený „Špalíček“, tj. dvě řady 11 domů židovských kramářů ze 16. st. jen s úzkou uličkou. Město bylo jedním z největších ve středověku v Čechách. Z Chebu jsem jel přetopeným rychlíkem přes Mariánské Lázně směr Praha. V každém kupé 1 – 2 cestující, převažují ženy. Přesný byl příjezd rychlíku do Plané u Mar. Lázní, kde jsem vystoupil a přál ČD, aby takto přesně jezdily dál. Předběžně objednaný penzion „Konopa“ za 700 Kč odmítám a spím v apartmánu ředitelky internátu za pouhých 180 Kč. Po večeři jdu ještě na procházku vánočně osvětleným městečkem. Je to bývalé hornické město (stříbro a uhlí) s krásnými měšťanskými domy na náměstí s pěkně opravenými fasádami s dominantním kostelem na kopci, který má nasvícenou čtyřhrannou věž a působí velmi pěkně. Nedaleko odtud jsou Konstantinovy Lázně. Byl jsem rád, že jsem si vybral přenocování právě zde, neboť nedaleké Mariánské Lázně dobře znám z mnoha rekreací za totality. Večer mi dlouho volá syn Štěpán, s kterým se dělím o zážitky a on s manželkou a přáteli zítra odjíždí do Dolomit v Itálii lyžovat.
18.12. úterý Planá u Mar. Lázní – Domažlice – Klatova – Horažďovice – Strakonice – Volary, 275 km. Ráno teplota – 3 stupně, oblačno, bezvětří. Ještě za tmy jsem se vracel osvětleným městem
na 2 km vzdálené nádraží, abych v 7, 11 hod.
pokračoval Českým lesem do Domažlic. Skoro 3 hodiny dlouhá cesta je uklidňující a splňuje to, co v době adventu si přeji já – zastavit se, nasát vánoční atmosféru, oslavovat pohodu; chci se kochat v kraji Chodů. Ve většině domácností se v tuto dobu však naklízí nikoliv uklízí a lítá po obchodech, proto jsem raději tady. Nemám rád přemývání nádobí, 7
klepání koberců, smrad z leštěnky, vytírání za lednicí či sporákem nebo čištění oken právě v době vánoc (při kuchání kapra a jeho smažení a dělání salátu se to všechno stejně hned zašpiní). Naštěstí nemusím asistovat u pečení mnoha druhů cukroví, které se pojídá do Tří králů i déle. Ježíšek se přece narodil ve chlévě, tak proč mít doma naklizeno jako v chrámu? Já si jel „uklidit sám v sobě“.Tyto úvahy jsem psal, když bylo venku ještě tma a moc nebylo vidět nebo se krajina neměnila. 5 dní jsem měl „žít na kolejích“. Zdejší vláček sváží mladé do škol, starší do zaměstnání a důchodce většinou k doktorům. Chvíli je zpola zaplněn, většinou jen 2 až 3 cestující v jediném vagoně, občas jsem jel sám. V Tachově vlak mění směr jízdy a tak mě jde pozdravit „mašinfíra“ a třeseme si pravicí(lidé tu mají k sobě trochu blíž). Většinu cesty pozoruji krajinu a život v ní i ve vlaku. Střídají se lesy a pole, na kterými létají dravci, občas jsou i rybníky. Obydlenost je tu malá a tak se nedivím, že cestujících je tu ještě méně než např. na trati Jičín – Turnov. Malebná a kopcovitá je krajina kolem Přimdy a Nové Vsi; upravené chalupy „lufťáků“ kontrastují s horšími domy a jejich málo upraveném okolí stálých obyvatel.
Před
Domažlicemi
sluneční
paprsky
začínají
olizovat
šumavskou krajinu – paráda. Konečně přistupují další cestující, převážně ženy a starší muži, spíše dědkové. Z uvedeného vyplývá, že muži středního věku vlaky vůbec nepoužívají, výjimečně jen, když cestuje celá rodina – a to je též výjimka. Lze to říci ještě jednodušeji: kdo pracuje, ten nejezdí vlakem. Nedávno jsem vyslechl, že pouze 3 % lidí u nás cestuje vlakem, ostatní autobusy a auty; skoro tomu začínám věřit. Další dojem z lidí v pohraničí je ten, že se mi zdají vlídnější a vděčnější než na rychlíkových hlavních tazích republikou. Do Domažlic jsme přijeli včas a tak jsem měl 3 hodiny na prohlídku historického města a oběd. Podrobně jsem si prohlížel a fotil renesanční domy na náměstí a kostelní věž sloužící jako rozhledna. Pěkný je i obchůdek s chodskou keramikou. 8
Obědval jsem v „Maštali“ v podhradí prohlédnout
a
ještě dva
stihl
kostely.
Bylo chladno, ale slunečno, příjemně. Pokračoval jsem přes Klatovy a Horažďovice s přestupem do Strakonic. Vlak
byl
pěkný,
čistý
a
přesný, obsazenost cca 10 %. Je pravda, že byla doba oběda
a
sluníčko
venku
hřálo. V železniční zastávce Pocínovice
se
křížíme
s motorákem, který jel zcela prázdný. Vyfotil jsem budovu železniční
stanice,
která je z režného zdiva
s kamenným
soklem,
neboť
takové jsou skoro všechny na trase do Klatov. Kvalitou se přibližují překrásné stanici blízko Jičína a sice v Ostroměři, kde
je
nádherná
kamenická práce. V Klatovech se mi vybavila vzpomínka na zdejší nemocnici, v které jsem skončil před 2 roky při silničním závodě „Král Šumavy“ – 165 km s těžkým zraněním prasklé pánve a dvou dalších 9
zlomenin. Dnes mám sice sešroubovanou nohu, ale je mi dobře a užíval jsem si cestu vláčkem.. Kousek za Sušicí jsem míjel majestátný hrad Rábí, který byl nádherně osluněn. V Horažďovicích jsem vyměnil motorák za elektrickou soupravu na trase do Č. Budějovic. Souprava o třech vagonech čítala celkem 8 cestujících. Jel jsem jen 21 minut do
Strakonic,
kde
jsem
měl
v plánu prohlídku města. Potom už zbýval jen přesun do Volar, kde jsem měl předjednané ubytování. Příjemná
byla
procházka
městem
Dudáka
s hradem
podvečerní Švandy uprostřed
města, který Bavorové věnovali řádu maltézských rytířů. Bystrá byla
řeka
Otava
protékající
městem a jen masné krámy ze 17. st. nejsou funkční. Doplnil jsem si zásoby, hlavně ovoce a kvalitní Tramín, aby mi cesta v pohodě uběhla. Ze Strakonic byl motorák skoro plný, ale ve Vimperku, tj. po hodině cesty, jsme zůstali pouze tři. Venku byla
tma
klábosím nebo
a
tak
buď
s cestujícími
luštím
křížovky.
Vláček stále stoupá až na Kubovu Huť, což je 992 m n.m. a je to nejvýše položená stanice
železniční ve
střední
10
Evropě. Venku byla velká vrstva sněhu a jasná obloha, teplota – 8 stupňů. Do Volar jsme klesli na výšku 737 m, což odpovídá poloze jako ve Špindlerově Mlýně nebo v Peci p/Sněžkou. Jen lituji, že byla tma a nemohl jsem fotit krápníky z ledu ve skalním zářezu a krajinu kolem; snad někdy příště. Ubytoval jsem se v hotelu Chata 200 m od nádraží, prohlédl si při vánočním osvětlení typické volarské domy, tj. dřevěné stavby alpského typu s plochou střechou. Město bylo založeno při Zlaté stezce ve 14. století. Za ubytování chtěli 330 Kč, ale zaplatil jsem jen 270 Kč ke vzájemné spokojenosti (tuto cenu dostávají od CK, která pokoje nabízí, což jsem věděl díky internetu). Po večeři s chutí odpočívám a listuji v jízdním řádu.Ještě dostávám SMS od Štěpána, že zvládli cestu do Dolomit za 6,5 hodiny včetně přestávek (dříve jsem jezdil asi stejně rychle).
19.12. středa Volary – Č. Budějovice – Veselí n/Lužnicí – Jihlava – Okříšky – Znojmo 232 km Ráno byla jasná obloha, teplota – 6 stupňů a již po sedmé hodině byly vidět narůžovělé vrcholky Šumavy, všude kolem jiskřící sníh – moc zajímavé. Motorovou soupravou o dvou vozech jsem pokračoval do Budějovic a se mnou v průměru 4 až 5 cestujících. Občas přistoupilo několik dětí jedoucích do školy. V Černé v Pošumaví vystoupili první 2 turisté s velkými batohy a trochu jsem jim záviděl. Zde se vlak přiblížil k částečně zamrzlému Lipenskému jezeru. Cesta vede převážně lesem a místy bylo mnoho čerstvě vyvrácených stromů. Kolem osmé hodiny slunce již olizovalo blízký hřeben Šumavy. V Českém Krumlově přistoupila skupina 14ti důchodců, polovina z nich měla jednu hůl a ve vagonu bylo mnohem hlučněji. Převažovaly dámy a já se cítil dobře, neboť jsem v té chvíli byl jeden z nejmladších cestujících ve vlaku (jak je 11
vše relativní). Skoro všichni měli zákaznické karty a starší 70ti let už žádné jízdné neplatili - jen poplatek 600 Kč ročně. Převážně se baví o televizních seriálech, o pečení cukroví a vánočních zvycích ve svém mládí u nich doma – zábavné. Jeli na oběd do masných krámů v Č. Budějovicích; i já tam měl naplánovaný brzký oběd. Obloha byla modrá, krajina zasněžená a zalitá sluncem – pohádka. Cesta pokračovala Blanským lesem kolem „Zlaté Koruny“; také zde leželo mnoho vyvrácených stromů. Do Č. Budějovic jsme přijeli skoro na vteřinu přesně. Zde jsem navštívil
na
nádraží zákaznické centrum a snažil se
vyměnit
jízdenku na středu a
čtvrtek,
tj.
z Volar do Opavy a současně vrátit jízdenku na pátek z Opavy do Jičína. Rozhoduji se cestu uspíšit a tím i nepatrně zlevnit, i když budu muset ujet více kilometrů po hlavním tahu železnice. Od 9.12. platí nový jízdní řád, tzn. max. jízdné za 600 km a více činí místo 244 Kč ( pro důchodce ) o 29 Kč více, tj. celkem 273 Kč. Rád uhradím doplatek, ale současně vím, že za vrácenou jízdenku z Opavy do Jičína mi vrátí 111 – 30 = 81 Kč (30 Kč poplatek za vrácení ).Tím jsem ušetřil 52 Kč. Byla to náročná operace pro pokladní, ale díky trpělivosti ji zvládla dobře a byla neobyčejně vstřícná. Už méně trpěliví byli cestující ve frontě za mnou, neboť si stěžovali, že ze 4 pokladen je v provozu jediná a tato mezinárodní. To však nebyl můj problém. Na náhradní jízdence se 12
objevilo 1007 km a cena 244 + 29 = 273 Kč. Pro mne však byl problém v tom, že nebylo možné cestu ze Znojma přes Ostravu, Opavu, Olomouc a do Jičína zvládnout do čtvrtka 24 hodin a skončím asi v Pardubicích, odkud bych cestu dokončil v pátek ráno – uvidíme. Šel jsem si prohlédnout město, neboť počasí bylo ideální, vánoční atmosféra na mne dýchala na každém kroku a užíval jsem si „to nic nedělání“ – pravý advent (koledy, pečené kaštany, punč, purpura ). Patřil
jsem mezi první hosty vyhlášené restaurace „Masné krámy“, kde měli vepřové hody a s chutí jsem poobědval. Před 12. hodinou jsem pokračoval rychlíkem směr Praha, ale jen do Veselí n/Lužnicí. Bohužel sluníčko se schovalo za mraky, resp. je jen trochu výše a kolem je hustá mlha, na stromech jinovatka. Rychlík jel přesně a byl minimálně obsazen; v kupé jsem byl sám. K přestupu na rychlík Plzeň – Brno jsem využil čistou vytopenou čekárnu s časopisy pro dlouhou chvíli. Bohužel rychlík přijel o 30 minut později, což je první větší zdržení. Vlak, resp. 13
vagony byly čisté a tekla i teplá voda na WC; ve dvou vagonech pro 2 x 87 cestujících nás jelo 17. Za Jindřichovým Hradcem se mlha rozpustila a
pokračoval slunečný
mrazivý
den.
V Okříškách bylo
zpoždění
už jen 19 minut, ale
přípoj do
Znojma jel až za
45
minut.
Čas jsem využil k občerstvení a malé vycházce. V motoráku do Znojma je poprvé chladno a cestujících střídavě 2 až 4 (ostatní asi uklízí nebo nakupují?) Telefonuji správci ubytovny města, že přijdu až po 18. hodině, kdy už mívá zavřeno. Příjemný byl telefonát od radních (Pepa a Mirek), kteří zrovna vystupují v Jičíně na bránu za věžníkem, zatím co já vystupoval ve Znojmě. Za 20 minut jsem byl v ubytovně, kde mě přivítal správce ubytovny, kterého znám z předchozích cyklistických pobytů ve Znojmě. Sdělil mi, že tu bydlí též 32 Ukrajinců, kteří mají problémy s čistotou a hygienou. Potvrzuje mé rčení, že Ukrajinci dokáží postavit elektrárnu, ale nedokážou zanechat za sebou čistou toaletu. Měl jsem připravený velký vytopený pokoj, za který jsem zaplatil 110 Kč (10 Kč je poplatek za použití kuchyňky). Když mám kuchyňku zaplacenou, řekla by má Jita, tak ji využiji. Viděl jsem v ní 5 Ukrajinek jak začínají vařit a dokonce mě zvou mezi sebe a dávají ochutnat první jídlo. Zrušil jsem proto plánovanou návštěvu vinného sklípku a v blízkém Kauflandu nakupuji. Vlašského ryzlinku jsem vzal raději více, aby zbylo ještě na cestu zítra do vlaku. 14
Znojmo znám poměrně dobře, v posledních letech jsem tu byl vícekrát na cyklistických závodech. Naposledy loni jsem tu vyhrál maratón s velkým náskokem, když polovina trasy vedla po území Rakouska. Také Jita zde vyhrála několik cyklistických závodů v okolí Znojmo – Hodonice. Po večeři přehodnocuji svůj původní program a vynechávám severní část Moravy, tj. Ostravu a Opavu a budu se vracet už ve Valašském Meziříčí nebo Vsetíně, kde se mi pokaždé líbí. Řekl jsem si, že pokud ráno nezaspím a budu mít štěstí, dostanu se možná až do Jičína. Při popíjení vína ze Znovína se mi to zdálo snadné. Ale ráno je moudřejší večera, řekl kdosi. Ukrajinci pracují ve Znojmě pro rakouskou firmu vyrábějící elektromateriál – svorkovnice apod. Jsou tu moc spokojeni, neboť dostávají 350€ za měsíc čistého a ubytovny jim hradí zaměstnavatel.
Ušetří
měsíčně
více
jak
200€,
manželský
pár
dvojnásobek. Na Ukrajině by ušetřili podobnou částku za rok, v lepším případě za půl roku (pokud by měli práci). Byli překvapeni, že jsem byl loni dvakrát na Ukrajině a nejraději by za mnou přijeli do Jičína. Po zkušenostech z Gruzie z roku 1989 už nikomu z bývalých sovětských republik adresu nedávám. Večer strávenými s nimi
zapadl do mého
programu, neboť ve sklípku bych asi tak zajímavé společníky neměl. Po třech dnech cesty vlakem se jsem zjistil, že s jízdním řádem pracuji stejně dobře jako s mapou při turistickém výletě nebo cykloputování po světě. Nesmírně mě baví vymýšlet nové zajímavé cesty a i zde raději cestuji vláčkem po vedlejších tratích stejně jako na kole více v terénu a přírodě než po hlavní silnici. Je to sice pomalejší a namáhavější, ale o to více zajímavější. Mé rozhodování usnadnilo zjištění, že nejsem limitován počtem kilometrů, neboť pokud za dva dny ujedu 600 km či 1000 km, cena jízdenky je stejná. Navíc po 100 km kdykoliv mohu cestu přerušit a dokonce kdykoliv změnit trasu, aniž bych musel doplácet jízdné. To je přece úžasné; kdo toto zná? Právě proto jsem třetí den v Č. Budějovicích 15
si dovolil změnit jízdenku z Volar až do Jičína, celkem 1007 km a teď už jen na mě záleží jakou trasu zvolím; zda ze Znojma na Vsetín – Val. Meziříčí – Ostravu – Opavu – Olomouc – Pardubice do Jičína nebo kratší. S ohledem na krátké dny, kdy se stmívá kolem 16té hodiny, už volím cesty přímější a tím i rychlejší. Proto pro zítřejší den jsem si navrhl kompromis s vynecháním méně zajímavé oblasti Ostravska a večer se rychlíkem více přiblížím domovu. Tajným přáním je zkrátit původní cestu asi o 200 km a přijet do Jičína ve čtvrtek večer.
20.12. čtvrtek Znojmo – Břeclav – Staré Město u Uherského Hradiště – Uher. Hradiště – Kunovice – Bylnice – Horní Lideč – Vsetín – Valašské Meziříčí – Hranice na Moravě – Pardubice – Hradec Králové – Jičín 543 km Protože Ukrajinci vstávají ve 4.30 hod., aby nastoupili včas do práce, vstal jsem solidárně s nimi a ráno před šestou hodinou odjel ze Znojma směr Břeclav. Teplota venku kolem nuly a zataženo. Přistavený vlak byl příjemně vytopen a byl pohodlný („plyšák“). Každý cestující měl svou „čtyřku“ a většina ještě dospávala – obsazení menší než 20 %. Postupně se vlak plnil až do Břeclavi, kam přijel ale včas. Velmi čistá nádražní hala a pěkně upravené obchůdky v ní, ale zajímavý nápis: „mezi 0,30 – 1,00 a 2,30 – 3,30 hod. je hala z provozních důvodů uzavřena“. Na můj dotaz proč? - opatření proti bezdomovcům. A co ostatní cestující, namítám já. Stejně příjemná byla cesta přes Hodonín směrem na Přerov. Vystupuji ve Starém Městě u Uher. Hradiště s 6ti minutovým zpožděním. Cestou jsem nastudoval v jízdním řádě projížďku republikou za pouhé dva dny, ale výhradně s použitím rychlíků a souprav „EC“. Je to 1445 km a při ceně 273 Kč to odpovídá ceně 0,19 Kč/km! Je to neuvěřitelné, ale lze to stihnout s odjezdem z Jičína v 6,26 hod., přenocováním v Jihlavě a
16
návratem do Jičína v 19,25 hodin. Trasa: Jičín – Liberec – Děčín – Cheb – Plzeň – Č. Budějovice – Jihlava – Brno – Břeclav – Přerov – Ostrava – Opava – Krnov – Olomouc – Pardubice – Hradec Králové – Jičín. Na jižní Moravě je tepleji, po sněhu ani památka. Jiná krajina, kde se daří zemědělským plodinám a hlavně vínu. Proto jsem ho rychle ochutnal , než přijedu do kraje slivovice = Vizovice. Jen pár minut trvala cesta do Uherského Hradiště, kde je stylová čistá nádražní hala
s nápisem: „kolo Hradišča voděnka teče, ide k nám Šohajek cosi ně nese“. Jen krátká byla procházka po náměstí ve městě s původním názvem Velehrad. Byla to pevnost, která nebyla nikdy dobyta. Procházím Matyášovou branou a baštou v parku u nádraží a fotím radnici a jezuitský barokní kostel na náměstí. Na náměstí byl i trh a moc voněly zabíjačkové speciality. Jen dlouhá fronta a málo času mě nedovolilo ochutnat z velkého kotle „prdelačku“. Stejně krátká byla cesta do Kunovic, kde čekal vlak do Bylnice. Při odjezdu bylo 9 minut zpoždění. Až do Uher. Brodu byl „plyšák“ obsazen ze dvou třetin, pohodlný; jen WC je mimo provoz (nesděleno proč). I když je zataženo, 17
na Valašsku je stále na co se dívat a tak noviny ležely vedle na sedadle nepřečteny. Jízda členitou krajinou byla moc příjemná, vánoční nálada byla i mezi cestujícími. Dámy mi nabízejí něco z toho, co včera upekly. Jsem rád, jak si to užívám po svém a mám nové zážitky a budu mít na co vzpomínat - jak málo času a peněz to stojí. Míjeli
jsme
hrad
v Bojkovicích – jaká to nádhera; škoda, že jsem neměl
připraven
fotoaparát. Fotil jsem jen vzdálený
štíhlý
kostel
v Pitíně,
podobný
těm
v Alpách.
Vlak
stále
stoupal
k Vlárskému
průsmyku, kde je hraniční přechod na Slovensko do Trenčianské
Teplé.
Do
Bylnice jsme přijeli se zpožděním 14 minut, ale přípoj do Vsetína počkal. Motorák byl zcela plný a v něm mnoho Slováků a Poláků s mnoha velkými taškami; co převáželi, nevím. Ve Valašských Klobúkách, kde jsem letos v červnu končil cestu na kole po Slovensku a v Zakopaném, byla souvislá vrstva sněhu. Na zastávce Horní Lideč „cizinci“ vystoupili z vlaku , aby pokračovali na Slovensko. Já jel směr Vsetín, kde je náročné stoupání pro motorák přes Vsetínské vrchy zrovna jako z Vimperka na Kubovu Huť na Šumavě. Stejně náročné to asi měly ovečky ve Valašské Polance, které se „pásly“ 18
na sněhové pokrývce, což jsem viděl z okna vláčku. Do Vsetína jsme přijeli včas, ale počasí bylo spíše cestovní než na vycházku. Zde jsem se definitivně rozhodl vynechat Ostravu a Opavu. U pokladny jsem požádal o kontrolní spojení do Jičína a překvapuje mě sdělení cestujícím, aby předkládali průkazy na slevu při kupování jízdenky, což je v rozporu s informacemi v jízdním řádě ( A 41 – jízdenky 15 „při zakupování jízdenek se nepředkládají průkazy na slevu“). Volnou hodinku času jsem využil k malé procházce a skvělému valašskému obědu, což byla kulajda, halušky a moučník. Do vlaku jsem koupil ještě koláčky k vínu. Pouhou minutu před odjezdem expresem Košičan ve 12.54 hod. přicházím na nádraží a pokračuji komfortním klimatizovaným vlakem směr Olomouc – Pardubice – Praha. Teprve v Olomouci do kupé přistoupily tři vysokoškolačky vracející se ze školy do Pardubic. Občas se bavíme společně o tom,jak jsou jednodušší věci krásné a je v nich mnohem více štěstí než v těch velkých, za kterými se lidé stále honí, někdy marně touží, zvláště teď o vánocích. Zase opakuji, že život není o penězích, ale o zážitcích, což ne každý pochopí. Cesta uběhla rychle a pohodlně a tak před půl pátou se loučíme v Pardubicích s přáním hezkých vánoc a někdy nashledanou. Vlak byl obsazen asi z 50 %, neuvěřitelně přesný a já byl moc spokojený. Přesná a snadná byla doprava do Hradce Králové. To už jsem kousek od domova v Českém ráji, kam se vracím nejraději. Volný čas na poslední část cesty do Jičína jsem využil k ověření v případné realizaci svého plánu na cestu vlakem kolem republiky za dva dny při využití rychlíků a EC. V informačním středisku je mezinárodní pokladna a tak předkládám na papíru napsaný svůj plán. Pokladní se nejprve diví mému návrhu a poté sdělí, že to není možné. Až při předložení mé současné jízdenky vystavené v Jičíně a doplněné v Č. Budějovicích přistupuje k počítači a začíná pracovat. S počítačem si 19
však nerozumí a už po naběhnutí cca 300 km ji to prý ukazuje jízdu v protisměru a po druhém pokusu to vzdává. Požádala o pomoc jinou pokladní, ale ani ta nechce rozumět jízdenkám, na které jsem cestoval doposud. Tak jsem to musel vzdát, abych stihl vlak do Jičína. Cestoval jsem vlakem typu „Pendolino“, který byl přesný a skoro plně obsazený. Postupně se však vyprázdnil na polovinu a tak v 18,23 hod. přijíždím spokojený domů, do Jičína. Závěr : ČD jsou dobré, ale málo využité. Tento malý průzkum byl dělán v době těsně před vánočními svátky a cestoval jsem převážně podél státních hranic, tzn. v pohraničí, kde je menší osídlení. Zasloužily by si více klientů. Občas to trvá déle, ale je to bezpečnější, pro mě pohodlnější; pro důchodce a cestující s kartou levné.
Končím slovy: „Užívejte života, dokud žijete“.
V Jičíně 22.12.2007
Ivan
20
Mapa trasy
21