Vladimír Justl. Holaniana. Edičně připravil Viktor Dobrev

Vladimír Justl

Holaniana Edičně připravil Viktor Dobrev

CIP – Katalogizace v knize – Národní knihovna ČR Justl, Vladimír Holaniana / Vladimír Justl; edičně připravil Viktor Dobrev. – 1. vyd. – Praha: Akropolis, 2010. – 224 s. ISBN 978-80-87310-12-0 ISBN 978-80-87310-19-9 (PDF) ISBN 978-80-87310-20-5 (ePUB) 821.162.3-1 * 82.07 * 82-95 * (437.3) – Holan, Vladimír, 1905–1980 – česká poezie – 20. stol. – interpretace a přijetí literárního díla – 20. stol. – literární kritika – Česko – 20. stol. – studie – texty 821.162.3.09 – Česká literatura (o ní) [11]

Vychází za laskavého přispění Ministerstva kultury ČR a Nadace Český literární fond. © Vladimír Justl, 2010 © Graphic Design Ondřej Fučík, 2010 © Cover Photo Miloň Novotný – dědicové, 2010 © All Photo all rights reserved! © Filip Tomáš – Akropolis, 2010 ISBN 978-80-87310-12-0 ISBN 978-80-87310-19-9 (PDF) ISBN 978-80-87310-20-5 (ePUB)

I 

Credo, quia absurdum…

Výrok, který se opírá o Tertullianova slova o mrtvém Ježíši Kristu (De carne Christi, kap. 5, CSEL sv. 70, s. 200): Et mortuus est Dei filius; credibile est, quia ineptum est. Et sepultus resurrexit; certum est, quia impossibile. A zemřel syn Boží; je to uvěřitelné, protože je to nesmyslné. A pohřben vstal z mrtvých; je to jisté, poněvadž je to nemožné. I O Vladimíru Holanovi se někdy mluví jako o básníku monotematickém. Je to nedorozumění. Lze-li pro něho užít pojmu monos, pak ve spojení s jiným adjektivem: Holanův umělecký vývoj od jeho druhé knihy Triumf smrti (1930), jíž datoval své zrození básníka (prvotině Blouznivý vějíř, která vyšla koncem roku 1926, říkal Bláznivý vějíř; i v něm, přes veškerou inspiraci dekadentně symbolistní a metodu blízkou poetismu, lze pohodlně najít příštího Holana), až po poslední básně z roku 1977 je monolitní. Ideově – hledáním vlastního místa v poezii i v životě – je jmenovatel jeho básnické pouti, jeho tvůrčího i lidského údělu, napjatý jako tětiva luku mezi básní Modlitba, uzavírající jeho třetí knížku, sbírku „lyriky“ nazvanou Vanutí (1932; v Triumfu smrti nacházíme zárodky autorovy „epičnosti“), a mezi jednou z posledních básní nazvanou Umění (Propast propasti, s. 457). Modlitba Ne, nech mne, děsím se, že k víčku tajemství měl bych se okem stát, kde nejsi sebou už, tam proroci jsou tví – mne nechej vát, jen vát. Ne, nech mne, děsím se, že k lyře tajemství měl bych se rukou stát, Credo, quia absurdum…

kde příliš sebou jsi, tam básníci jsou tví – mne nechej vát, jen vát. Kde ale v životě hledáš svou dětskou píď a chceš se teprv stát – mezi dva cedry touhy mé zavěs mne jako síť, bych tě moh kolébat. Umění Škoda že půjdeme do dálky, ale až v budoucnosti! Škoda že je to tak daleko, totiž právě zde a teď! Život je dobře čitelné tajemství. Dobře že neumíme číst. Jeden z dalších výmluvných stupňů na této pouti za tajemstvím vyslovil Holan 20. 11. 1949 ve verších nazvaných Jeskyně slov (Lamento, s. 113): Ne beztrestně vstupuje jinoch se světlem do jeskyně slov… Odvážný, sotva tuší, kde se to octl… Mlád, i když trpící, neví, cože je bolest… Předčasně mistrovský, uprchne, aniž vkročil, a vymluví se na neplnoleté století… Jeskyně slov!… Jen skutečný básník a na vlastní vrub v ní prošílí křídla a to, jak je navracet zemské tíži a neublížit oné, která přitahuje zem… Jeskyně slov! Jen skutečný básník se vrací z jejího mlčení, aby, už stár, nalezl plačící dítě, odložené světem na její práh… Řečeno jinak: Celá Holanova tvorba je „dobýváním opravdovosti a hledáním pravých, spolehlivých, obecných souhvězdí pro unavené, ponížené a zrazené plavce v rozbouřeném a neklidném moři soudobých dějin“ (Pavel Želivan, Bílá kniha na půhony svědomí, Proměny, roč. 4, č. 1, leden 1967, s. 28).

138

139

Čitatelem nad tímto jmenovatelem jsou témata, která – tu ve větší, tu v menší intenzitě – procházejí celým Holanovým dílem. Jsou to především: Dětství jako stálý jitřní zrak a jako nepřestajná inspirace, jako východisko Holanova básnického vidění. Dítě jako odlesk ráje a nositel opravdovosti, pravosti: „Děti! Už nalezly pravá jména, jen vyslovit je nyní!“ (Noc s Hamletem, Nokturnál, s. 137, a celá předcházející sekvence od s. 136); „[…] co Bůh si vymyslil, chce zde mít procítěno, / dětem a opilcům je to jasné […] co Bůh si vymyslil, chce míti procítěno, / přijde pohroma, dětem a opilcům je to jasné“ (Nepřátelům, Lamento, s. 76). Žena: absolutní rozpětí od pokorného adorování až po zavržení, od něžné platonické lásky obdivovatele a ctitele (odkojeného antickou filozofií) až po vášeň jednoho z největších erotiků české poezie (marně nepřeložil tak kongeniálně pod názvem Žena patnáct básní z Baudelairových Květů zla), od naděje v lásku až po nemožnost uskutečnit ji: na dně propasti lásky-vášně číhá nenávist mezi mužem a ženou, tedy láska tragicky vyjevovaná per negationem, in oposito. Hledání krásy jako stálý rytmus básníkovy pouti bytím, které mu je víc než žití: „Bylo by třeba žít, abyste byli, / ale nebudete, protože nežijete, / a nežijete, protože nemilujete, / protože nemilujete ani sebe, natož bližního […] Být není lehké… Lehká jsou jen hovna…“ (Nepřátelům, Lamento, s. 76–77.) Krásy jako neuskutečnitelného ideálu: „Žel, už jen spatřena: krása je ztrátou, / ledaže opakuje sebe tak dlouho, / až také láska ztrátou je. –“ (Noc s Hamletem, Nokturnál, s. 162.) Matka: jediná jistota tohoto světa; pro chápání dítěte, které stále žije v básníkovi, i posmrtného života (když jej Holan připustí): Že po tomto životě zde mělo by nás jednou vzbudit úděsné ječení trub a polnic? Odpusť, Bože, ale utěšuju se, že počátek a vzkříšení všech nás nebožtíků bude ohlášen tím, že prostě zakokrhá kohout… To potom zůstaneme ještě chvíli ležet… První, kdo vstane, bude maminka… Uslyšíme ji, jak tichounce rozdělává oheň, jak tichounce staví na plotnu vodu a útulně bere z almárky kávový mlýnek. Budeme zase doma.

Credo, quia absurdum…

(Zmrtvýchvstání, Lamento, s. 209; kohout je častým zvěstovatelem dění, zpěv kohoutů je pro Holana symbolem života.) Osud člověka: „Mně lidstvo bylo nic… / Já žil jsem pro člověka / a jeho drama, / a to zrovna tam, / kde dvojí bytost čeká / a je sama…“ (Motto, Propast propasti, s. 439.) „Bude to zas jen hrob, / člověk a jeho drama…“ (Návrat, Příběhy, s. 119.) Nenávist k buržoazii, a tedy Holanova sounáležitost s „prostým“ člověkem, jeho zájem a starostlivost o jeho codenní příběhy. Dalo by se také říci s „obyčejným člověkem“, kdyby toto slovo neodkazovalo k pojetí Holanovi vzdálenému, totiž ke Karlu Čapkovi a jeho „obyčejnému životu“. Nenávist k buržoazii Holan ve svém díle nejednou přímo demonstroval, především v Lemurii, prozaickém „deníku“ z let 1934–1938: „Špína buržoů. Jejich tvrdá srdce jsou dobře známa pradlenám pekel. Kleknou si k nim a vytloukají na nich spodní prádlo, které podělal Pekunius, ten bůh.“ (Babyloniaca, s. 216.) V Návratu čteme: „Hrob obsažný od červeně až k šunce porfyru, / hrob boháče, který si udělal popelník ze střevíčku poézie.“ (Příběhy, s. 116.) Do tohoto okruhu témat patří i odkazy a reakce na společenskou a politickou skutečnost; témata, která u Holana přerůstají od svědectví k dějinnému mýtu. (V básni Vlci z roku 1973 napsal: „Když vyjí vlci […] přinuť sebe už mrtvého, / k svědeckému naslouchání, / jak vyjí vlci.“ (Propast propasti, s. 381.) Tato témata jsou nastolována především proto, že básník intenzivně prožívá historický tok událostí, že jeho samota není ze slonové kosti, že drží noční hlídku srdce. (K této službě se přiznal především v básni Smrt si jde pro básníka, Příběhy, s. 213–226.) Skutečnost, to, co se událo, ať v rovině soukromé, nebo veřejné, je Holanovi východiskem, je to základ jeho vidění, a tedy i jeho tvorby. Pro tuto pravdu skutečnosti miloval z malířů nejvíc Rembrandta: Ano, vidět se navzájem a moci hovořit a cítit důvěřivé teplo a srdeční tep tak pravdivý jako jehla Rembrandtova, když jsme přece každý jinak (neboť to právě dělají duše), a navzdor tomu nechytat hada cizí rukou. – (Noc s Hamletem, Nokturnál, s. 140.) V realitě společenského, národního, a tedy i politického života je zakotvena řada Holanových básní. Zatím připomeňme především Útěk do Egypta (v prvním vydání 1963 se mohl jmenovat jen Útěk), příběh z roku 1955 začínající slovy: „Zle národu je…“, jehož leitmotivem kromě tohoto úvodního 140

141

konstatování je dvojverší „Je zase noc, jež nikdy nepřestala, / věru nepřetržitý opak spánku […]“ (Příběhy, s. 241–251); obdobně v Noci s Hamletem v litanické sekvenci začínající a končící slovy „Ať tedy trvá noc“ (Nokturnál, s. 158). A patří sem ovšem všechny básně a skladby z let 1938–1939, jádro stichů díkuvzdání z let 1945–1946 a řada básní dalších, především Čechy L. P. 1969 a zmínění Vlci (obě básně zveřejněny teprve roku 1990, Tvorba, 28. 3. 1990; Propast propasti, s. 122 a 381). Básnický úděl: Dá se říci, že pro Holana je tvorba jedinou náplní smyslu bytí. Proto také za ni cítí osudovou odpovědnost: Poslední Poslední list se třese na platanu, neboť on dobře ví, že co je bez chvění, není pevné. Třesu se, Bože můj, neboť tuším, že brzy umřu a pevný měl bych být. Z každého stromu spadne i ten nejposlednější list, neboť on není bez důvěry k zemi. Z každého člověka spadne i ta poslední přetvářka, neboť prkno v márnici je docela prosté. List nemusí tě, Bože, prosit o nic, dal jsi mu růst a on to nepokazil. Ale já… (Lamento, s. 80.) Tato báseň koresponduje v konkrétní rovině s „ideovou“ Modlitbou z Vanutí, která určila směr cesty, po níž přichází bilance. Báseň Poslední je z 10. ledna 1950, tedy z časů, kdy básník propadal depresím motivovaným politicky, a zdá se, že už i rodinně (29. dubna 1949 se narodila dcera Kateřina, u níž se brzy začala projevovat Downova choroba, zemřela 3. dubna 1977) a také osobně – začínala se hlásit nemoc, kterou Holan podezíral, ne úplně bezdůvodně, z rakoviny (při předoperačním vyšetření, k němuž se musel odhodlat v lednu 1961, nevyloučili lékaři přítomnost rakoviny slinivky břišní). Tato situace vrcholila 4. května 1955, kdy Holan uzavřel svou nejsubjektivnější sbírku Bolest (začal ji psát 8. ledna 1949) a přestal psát lyriku. Pouze překládal (z existenčních důvodů) a pracoval na poémě Toskána; začal ji psát roku 1956, kdy zřejmě vznikla její první verze, konečnou podobu dostala roku 1963); k ní měl nejniternější vztah, nejvíc si jí vážil (dokonce víc než Noci s Hamletem) a chápal ji jako rozloučení s tvorbou a se životem. Bál se, že mu smrt nedovolí říci sbohem: „‚Půjdeme!‘ řekla. / – Chtěl bych se ještě rozloučit, řekl. / ‚Jak dlouho by to trvalo?‘ řekla. / – Jen co bych vykročil, chtěl říci…“ (Nokturnál, s. 217.) Credo, quia absurdum…

Další témata lze souhrnně označit jako metafyzická, byť tento rozměr je všudypřítomný: jsou však básně, kde je metafyzika „sama sobě tématem“ – jde o básně, o nichž lze mluvit jako o poezii, do níž se „utekla“ filozofie. Jsou to především básně s tématem zdí (kromě izolovaných míst byly soustředěny do cyklu Zdi, zahrnujícího verše z let 1932–1977, Nokturnál, s. 9–124). Tento cyklus bude jednou pro ty, kdo se pokusí odhalit „filozofii“ existencionálního bytí člověka básníkova času, nepochybně výchozí (první krok k tomu udělal už roku 1967 Rio Preisner, když interpretoval ve své studii Zdi šest vstupních veršů Noci s Hamletem; otištěno in Studie, 1971, č. 25–27, s. 425–436); nelze ovšem zůstat jen u tohoto tématu, byť Holanovy zdi mají různou pozici a význam: jde o konkrétní zeď v konkrétním příběhu, tedy o pojmenování vnější reality, ale také především o symbol, znak, topos, nebo o motiv, který přerůstá do mýtu, tu do filozofické abstrakce, nebo mnohé z toho dohromady. Pro pochopení Holanovy „filozofie“ světa, a tedy bytí, je téma zdí podstatné. Souvisí těsně s tématem smrti a se společenským a politickým tlakem – dobře to ukazuje časové rozložení sedmadevadesáti básní tohoto cyklu: téma (motiv) zdí (kromě menších odkazů v různých skladbách a v prozaických pracích, ty do cyklu zařazeny nejsou, Preisnerem interpretovaných šest úvodních veršů z Noci s Hamletem je použito jako motto) se objeví do roku 1938 pouze ve čtyřech básních, v souboru Ale je hudba (1939–1948 – jde hlavně o léta okupace) ve dvaceti šesti, ve sbírce Bolest (1949–1955) v osmi a ve čtyřech závěrečných knihách veršů (1961–1977) v padesáti devíti básních. Smrt je ovšem pro Holana tématem základním a nejčastějším, protože: „Jen když se smíříš se smrtí, […] / pochopíš, že všechno pod sluncem je skutečně nové…“ (Noc s Hamletem, Nokturnál, s. 135.) Holanových témat, okruhů, východisek (nemluvě o motivech) je ovšem víc, ta hlavní (až na jedno) byla snad už pojmenována. Obsáhnout je znamená vypracovat jejich „rejstřík“, a tedy také frekvenční slovník, který by byl nejen přesným zrcadlem Holanova jazyka, jeho sémantického gesta, „popsáním“ jeho obraznosti, ale především nezastupitelnou sumou právě Holanových témat a jejich filozofické modifikace, vývoje jeho myšlení, mnohovrstevnatým obrazem jeho básnického poselství. Tím jedním, dosud doslovně nepojmenovaným, ale všudypřítomným tématem, zakódovaným už v jmenovateli Holanovy poezie, vyzařujícím z latentnosti jmenovatele do konkrétnosti v čitateli, je jeho vztah k Bohu (bohům), tedy otázka Božího (božského) principu života. Není to u Holana otázka ani ryze filozofická, byť byl formován především systematickou a opakovanou četbou Platóna a dalších filozofů (až po Heideggera a další existencialisty), ani teologická, byť jeho základní a stále čtenou knihou byla bible, byť podrobně prostudoval Sumu teologickou Tomáše Akvinského stejně jako řadu spisů církevních otců a světců, především Augustina, ale i díla o dalších náboženstvích, hlavně východních. (Nemluvě o tom, že byl celoživotním ctitelem Dostojevského, kterého považoval za největšího 142

143

spisovatele všech dob.) V jeho knihovně se zachovalo, nepočítaje v to Florianovy staroříšské tisky (a nemluvě o tom, co se nezachovalo nebo co měl pouze vypůjčené nebo co četl v odborných časopisech) téměř sto titulů náboženské literatury (viz Bagately XI, 1988, s. 467). Vladimíru Holanovi šlo i v tomto případě o problém obecně i individuálně především lidský, osudový. I toto téma (lépe: právě ono) si žádá excerpci z celého díla – proto následující úvahy třeba chápat jen jako poznámky k tématu. II Holanův vztah k Bohu nelze abstrahovat od básníkovy biografie, a tuto biografii zase nelze zúžit pouze na skutečnosti související s daným tématem bezprostředně. Je třeba zabývat se i momenty zdánlivě odtažitými, jako je především Holanovo rusofilství a nenávist k buržoazii, protože obojí bezprostředně souvisí s jeho hlavně poválečnými politickými postoji. A ty zase ovlivňovaly jeho tehdejší poměr k Bohu. Tato anabáze umělce, který se zmítá „ve víře proti víře“, začíná vlastně už při samotném Holanově narození. Jméno Vladimír dostal Holan od své matky jako výraz sympatií s poraženými v rusko-japonské válce – skončila podepsáním mírové smlouvy v Portsmouthu 5. září 1905, tedy jedenáct dní před Holanovým narozením. (Sv. Vladimír, tzv. Vladimír Veliký Svjatoslav, syn ruského knížete Svjatoslava, vnuk sv. Olgy; jeho památka se připomíná 15. nebo 24. července – Holan slavil svátek 24. července. V českých kalendářích bývá Vladimír uváděn 23. května – jde o bl. Vladimíra, syna knížete Pretislava, vladaře Charvátů; správně má být připomínán 22. května.) Zdá se, že tato skutečnost Holana ovlivnila. Rád o matčině motivaci hovořil i v době, kdy už matka nežila (zemřela 3. června 1960), byl pyšný na své křestní jméno a na to, že je získal ze sympatií k Rusům. I když jeho rusofilství a především vztah k ruské klasické literatuře a filozofii měly, jak uvidíme, hlubší, především literární kořeny, přece jen pro básníka-romantika (a tím je Holan rodem) toto křticí znamení představovalo něco jako věčnou úmluvu – ne s Bohem, ale s matkou, tedy s jedinou jistotou. Neboť: „Umře-li matka, / život ztrácí řeč, byť nelze zamlčet, / že zanedbané bytí jde si s prázdným, / neboť nemá kam…“ (Noviciát, Na celé ticho, s. 358.) A také se sebou samým: Holan se cítil celou svou bytostí (a byl jím i řadou rysů své psychofyzické konstituce) Slovanem. Naznačuje to i jednostranná dedikace v Panychidě: „Slouženo za všechny bratry mrtvé, umučené a padlé v druhé kruté válce proti Slovanům 1938–1945.“ (Báseň je autorem datována konec května – začátek června 1945; Dokumenty, s. 131–150.) Odtud i jistá nekritičnost a zaslepenost k SSSR, byť v porovnání s většinou jeho básnických druhů je časově limitovaná.

Credo, quia absurdum…

Ediční poznámka

Předkládaný soubor studií soustřeďuje autorovy holanovské texty z let 1963–2001. Je rozdělen do čtyř samostatných oddílů: toto členění bere v potaz jak zřetel chronologický (ne však vždy striktně), tak také téma a charakter jednotlivých textů. Jádro našeho výboru tvoří texty z 60. let, uveřejňované především na stránkách různých periodik či jako doslovy ve výborech z básníkova díla. Součástí souboru jsou i texty týkající se problematiky přednesu Holanovy poezie či básníkovy tvorby pro děti. Celek pak uzavírají autorovy studie z porevolučního období, jež svým široce syntetizujícím záběrem zaujímají přední místo v dosavadním holanovském bádání. První oddíl obsahuje iniciační Dialog s básníkem (Rozhovor sedmi nocí), který vyšel v antologii Noční hlídka srdce (1963), text Krajina dětství a ruce osudu a díla byl publikován v „máchovském“ výboru Smrt a sen a slovo (1965), Podoby jednoho světa otiskl na svých stránkách časopis Zlatý máj (1963). Druhý oddíl otevírá Kontinuita souvislostí (Poznámky ke čtyřem novým knihám Vladimíra Holana) (Host do domu, 1964), rozsáhlá interpretační studie Triumf smrti Vladimíra Holana (Poznámky k vývoji a interpretaci básníkovy rané epiky) vyšla v časopise Česká literatura (1965), Horoucí odevzdanost do vůle poezie byla publikována jako doslov ve výboru Ptala se tě… (1965), stať Od Triumfu smrti k triumfu poezie byla otištěna v Literárních novinách (1966). Třetí oddíl přináší texty (Vladimír Holan: Noc s Hamletem, Vladimír Holan: Příběhy, Atonální harmonie I, Atonální harmonie II, Atonální harmonie III, K přednesu Holanovy poezie I, K přednesu Holanovy poezie II), které vyšly během roku 1964 v časopise Amatérská scéna v rubrice …že trocha poezie…, vyjma prvního z nich – ten byl otištěn na přebalu gramofonové desky Moderní české a slovenské básnické sbírky II (1968). Závěrečný oddíl tvoří studie Isola – toť ostrov (Kritický sborník, 1991), obšírná syntetizující stať Credo, quia absurdum…, která vyšla v Almanachu autorů (1991), studie Báseň jako příběh, publikovaná jako doslov v knize Ediční poznámka

Testamenty (1996), a celý soubor pak uzavírá stať Láska je skutečně smrtelná, otištěná ve sborníku Česká literatura na přelomu tisíciletí II (2001). Podrobný soupis všech těchto textů přináší bibliografie otištěná zde na str. 195-209. Pokud jde o samotnou ediční přípravu, texty otiskujeme podle časopiseckých či knižních znění (s ohledem na drobné autorizační zásahy na několika málo místech, které zde nereflektujeme) v souladu s platnými Pravidly českého pravopisu (1993) s přihlédnutím k Dodatkům (1994). Co se týče citace Holanových básní, sjednocujeme veškeré odkazy podle znění v reeditovaných Spisech V. H. (zatím 12 svazků, Praha, Paseka 1999– 2009, edičně připravil Vladimír Justl a Pavel Chalupa). Uvádíme vždy pouze název svazku a číslo stránky, popřípadě název básně, skladby či sbírky, nejsou-li citovány dříve v textu. Veškeré citace z Holanových básní či esejů uvádíme kurzivou, v případě, kdy ji básník sám užívá pro zdůraznění, užíváme naopak písmo obyčejné. V několika málo případech citujeme podle původních Sebraných spisů V. H. (11 svazků, Praha, Odeon 1965–1988, edičně připravil Vladimír Justl) – jedná se zejména o jejich závěrečný svazek, který obsahuje Životopis Vladimíra Holana, jenž není součástí reeditovaných Spisů. V takových případech uvádíme kromě názvu příslušného svazku a čísla stránky i vročení. Není-li odkaz uveden, zpětně jej doplňujeme – výjimku tvoří jen některé promluvy či výroky básníka, které nebyly do Sebraných spisů V. H. ani do reeditovaných Spisů V. H. zahrnuty, a názvy jednotlivých básní, pokud jsou uvedeny toliko enumerativně a není z nich přímo citováno. Jednu citaci z básně se nám nepodařilo dohledat (s. 116). U Dialogu s básníkem jsme rezignovali na původní mnohovrstevnou grafickou úpravu. Doprovodný rejstřík nezahrnuje jména uváděná v bibliografii a doslovu, tyká se pouze samostatného souboru studií Vladimíra Justla.

V. D.

210

211

Holanův Eckermann Vladimír Justl

Vladimíru Justlovi Jste věrný přítel můj a za to dík, díky, že chápete mou němotu i křik, že jste a hájíte můj pomyslný dům a rozumíte mi, když jenom Credo, quia absurdum… (Vladimír Holan, 1973) Vladimír Justl se s básníkem Vladimírem Holanem uviděl poprvé v roce 1952. Toto setkání bylo osudové nejen pro básníka a někdejšího studenta Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, ale i pro českou poezii druhé půle 20. století. Na přelomu 50.–60. let obesílá Vladimír Justl – ve snaze prolomit mlčení kolem básníkova jména – řadu časopisů a novin s převážně dosud netištěnými básníkovými verši, které se pak na stránkách periodik ve větší míře začínají objevovat počínaje rokem 1961. Když vyšla v září 1963 antologie Noční hlídka srdce,1 byl to jakýsi první příslib návratu (pomineme-li kolibří vydání monotematických Mozartian z března téhož roku), který otevřel umlčovanému básníkovi opětovný vstup na literární výsluní, jež mu bylo po dobu téměř patnácti let někdejší

1

Kromě básní knižně vydaných (od sbírky Vanutí až po sbírku Tobě) přináší antologie i Ódu na radost (do té doby vyšla jen jako bibliofilie v souboru Tři, 1957) a básně ze sbírek tehdy stále ještě pouze rukopisných (Bez názvu, Na postupu, Bolest, Strach a Na sotnách), jež zaujímají téměř jednu třetinu tohoto souboru. Podle svědectví Vladimíra Justla se i tato kniha musela potýkat se zásahy do své původní kompozice: A. M. Píša z tohoto výboru vyřadil všechny básně, v nichž se vyskytovalo slovo „Bůh“.

Holanův Eckermann Vladimír Justl

komunistickou kulturní politikou vehementně upíráno.2 Jméno Vladimíra Justla, který knihu k vydání připravil (velkou zásluhu na jejím vydání měl básník František Hrubín), je od této chvíle nerozlučně spjato se všemi zásadními holanovskými edičními počiny.3 (Pro úplnost jen dodejme, že první knížka básníkových veršů, kterou Vladimír Justl editoval, byl výbor nazvaný Z Dokumentu, 1960.) Během necelého desetiletí se podaří Vladimíru Justlovi vydat veškerou dosud nepublikovanou básníkovu tvorbu. Ještě během roku 1963 vycházejí Příběhy, sbírka Bez názvu, v listopadu uvede ve Viole z rukopisu Noc s Hamletem (v březnu následujícího roku ji otiskne nejprve časopis Plamen, poté vychází i knižně). V roce 1964 vyjde sbírka Na postupu (V. J. v tiráži neuveden) a kniha Trialog, následuje sbírka Bolest (1965, 1966 – úplné vydání), antologie Ptala se tě… a Smrt a sen a slovo (obé 1965), sbírka Na sotnách (1967, 1968 – V. J. v tirážích neuveden), antologie Matka (1969), Noc s Hamletem – Toskána (1969), v roce 1970 pak vychází poslední básníkova sbírka dosud nevydaných veršů, jíž se za svého života dočká, Asklépiovi kohouta (V. J. v tiráži neuveden) a v reedici dvě sbírky z konce 30. a počátku 40. let – Kameni, přicházíš… a Záhřmotí. Vladimír Holan se tak díky svému dvornímu editorovi dostává znovu do širšího povědomí, časopisy a literární periodika hojně otiskují jeho nové verše, vycházejí rozhovory, jeho poezie působí jako zjevení – získává ocenění doma (v roce 1964 je jmenován laureátem státní ceny Klementa Gottwalda, o čtyři roky později mu je udělen titul národní umělec) i ve světě (italská mezinárodní cena za poezii Etna Taormina, 1967; belgická Grand Prix International de Poésie, 1974).

2

Léta 1948–1963 představují nepochybně (nejen co do publikačních možností) v básníkově životě nejtěžší období. Odhlédneme-li od souboru První básně, který ještě stihl v roce 1948 vyjít, za celých patnáct let je vydáno de facto pouze pět Holanových děl: soubor Dokument (1949), Bajaja (1955), Terezka Planetová (1956), soubor Havraním brkem (1958) a Cesta mraku (v knize Terezka Planetová, 1962). Přestože první tři knihy se dočkají počátkem 60. let svých reedic (Dokument bez sbírky Tobě pod názvem Z Dokumentu, 1960), vyjma Bajaji se jedná o reedice veršů, které se buď – ať už bezprostředně (často kriticky), či skrytě a v náznacích – vyhraňovaly vůči tragickému období let 1938–1945, anebo slavily konec války a vzdávaly hold sovětským osvoboditelům. Právě tematická složka a doba vzniku jsou jednou z odpovědí na otázku, proč byla tato díla (a právě jen ona, nepočítámeli bibliofilská vydání čtyř „příběhů“) po roce 1948 jistým způsobem vzata na milost.

3

Ačkoliv se při nahlédnutí do Holanovy bibliografie jeví 60. léta na první pohled jako vydavatelsky nadmíru úspěšná, řada knih musela být ještě zkraje této dekády opatřena notickami (dalo by se snad hovořit o jistém druhu „imprimatur“), jež vydání ospravedlňovaly. Tak např. výše zmiňovaný výbor Z Dokumentu „vychází k 15. výročí osvobození Sovětskou armádou“, cyklus Mozartian „vychází k Pražskému jaru 1963“, Noc s Hamletem pak „vychází v roce 400. [výročí] narození Williama Shakespeara“.

212

213

V lednu 1966 (s vročením 1965) vychází první svazek Sebraných spisů Vladimíra Holana nazvaný Jeskyně slov. Tato opera omnia představují jeden z vrcholů české poválečné knižní kultury. Ve srovnání s ostatními sebranými spisy básníků vstupujících do literatury ve 20. letech minulého století (a zdaleka nejen díky vyváženému edičnímu zpracování všech svazků, ale i celkové koncepci) patří k jedněm z mála projektů, které se navzdory době, v níž vznikaly, mohou pyšnit i po tolika letech bez uzardění přídomkem „sebrané“. (Svědčí o tom i jejich reedice, která nedoznala v celkovém uspořádání básníkovy původní tvorby žádných změn, a cena Magnesia Litera, která je Vladimíru Justlovi udělena v roce 2007 za přínos české literatuře – za Sebrané spisy V. H. a vedení divadla Viola.) Vyjma básníkovy korespondence a překladů přinášejí nejucelenější soubor Holanova díla včetně juvenilií, příležitostných veršů, prací prozaických, básníkových vyznání, rozhovorů, esejů, úvah, glos, výroků, vzpomínek apod. Koncepce Sebraných spisů sice zprvu počítala i s několika svazky básníkových překladů,4 vzhledem k tomu, že se však v průběhu jejich vydávání ještě rozrostlo básníkovo dílo původní, editor od tohoto záměru musel později na nátlak Ministerstva kultury ČSSR upustit. Netradiční, ale o to vítanější čtvercový formát, grafická úprava a citlivě volený ilustrační doprovod jednotlivých svazků (většinou na přání básníka samého), barevně korespondující s přebalem knihy, činí společně s Holanovým literárním dílem z celé této edice vskutku exkluzivní artefakt nebývalé úrovně. Během čtyř let se podařilo Vladimíru Justlovi edičně připravit a prosadit k vydání v nakladatelství Odeon, kde pracoval jako redaktor, celkem 5 svazků. Kromě už výše zmiňované Jeskyně slov, která přinesla sbírky Triumf smrti (podle třetího, přepracovaného vydání z roku 1948), Vanutí, Oblouk, Kameni, přicházíš…, Záhřmotí a dva cykly Mozartian, to byly v roce 1968 svazky Ale je hudba (obsahující sbírky Bez názvu a Na postupu, z jejichž souborného vydání pod tímto názvem v minulosti již dvakrát sešlo – 1948, 1961) a Babyloniaca (ten soustředil básníkovy prozaické práce: Kolury, Torzo, Lemuria a válečný deník Hadry, kosti, kůže) a o dva roky později pak ještě svazek Lamento (zahrnující básníkovu tvorbu pro děti – Bajaja, Z dětského světa, cykly Víno a Strach a sbírku Bolest) a Příběhy. Konsolidace politických poměrů na počátku 70. let učinila však tomuto vydavatelskému úsilí přítrž. Až v roce 1976 bylo možné navázat dalším svazkem Dokumenty, který byl díky svému obsahu (Odpověď Francii, Září 1938, Zpěv tříkrálový, Sen, Chór, Dík Sovětskému svazu, Panychida, Rudoarmějci, Tobě) pro režim přijatelný. O rok později pak vychází soubor

4

Holanovy překlady se staly součástí až reeditovaných patnáctisvazkových Spisů Vladimíra Holana, jež od roku 1999 vycházejí v nakladatelství Paseka (edičně připravují Vladimír Justl a Pavel Chalupa), doposud vyšlo 12 svazků, překlady obsáhnou 4 svazky.

Holanův Eckermann Vladimír Justl

Na celé ticho (sbírky Na sotnách a Asklépiovi kohouta), edičně připravený už na konci 60. let, vydat se jej však tehdy už nepodařilo. Nedlouho po básníkově smrti vyjde Nokturnál (cyklus Zdi, Noc s Hamletem, Noc s Ofélií, Toskána, 1980), roku 1982 Propast propasti, jež poprvé přináší básníkovy verše z konce 60. a první poloviny 70. let – Předposlední, Sbohem? Celý projekt uzavírají dva svazky nazvané Bagately (1988), jejichž součástí je i obsáhlý Životopis Vladimíra Holana z pera Vladimíra Justla. Tato faktograficky nesmírně bohatá biografie patří i po více než dvaceti letech k základním pramenům holanovské literatury. Osobní charakter mají velice cenné Útržky vzpomínek editora Holanových spisů, které poodhalují řadu aspektů z básníkova soukromí, referují o vztazích s ostatními literáty, s nimiž ho mnohdy pojilo i upřímné přátelství, přinášejí ukázky z dedikací v knihách, jež připsal básník autorovi tohoto vyznání, a osvětlují některé literární souvislosti a vlivy na Holanovu tvorbu. V této souvislosti jistě není od věci připomenout okolnosti, jež provázely konečnou redakci Noci s Hamletem, básníkova stěžejního díla (ač jeho srdci byla nejbližší Toskána – ve své době ji považoval za svou labutí píseň), které by patrně snad ani nespatřilo světlo světa, nebýt trpělivosti a posléze duchapřítomné rozhodnosti editorovy, s níž přiměl liknavého básníka přejít od slov k činům. Důtklivá pohrůžka (poté, co se už předtím asi počtvrté vracel přes Karlův most obtěžkán psacím strojem s nepořízenou): „Pane Holane, zítra přijdu zas s psacím strojem, ale když nezačnem přepisovat, jsem tady naposledy!“5 nakonec slavila úspěch, a dala tak za vznik jedné z největších skladeb českého moderního básnictví. V roce 1964 též zaznamenal na magnetofonový pásek básníkovu recitaci této skladby, audiokazeta s tímto záznamem však vyšla až téměř o třicet let později v roce 1993. Výmluvným svědectvím je jistě i to, že básník Noc s Hamletem dedikoval právě Vladimíru Justlovi. Úsilí o zpřístupnění Holanova díla šlo ruku v ruce s potřebou je reflektovat, představit je blíže čtenářům, podat jim pomocnou ruku. Svědčí o tom zejména výbory z Holanovy poezie vyšlé během 60. let. Doslovy, které je doprovázejí, postupně odkrývají svébytnost básníkova vidění světa, analyzují nejčastější motivy a témata Holanových veršů a zasazují jeho dílo do širšího literárního kontextu. V Dialogu s básníkem (Noční hlídka srdce, 1963) se čtenářům poprvé dostává ucelenější pohled na proměnu Holanovy poetiky od jeho prvotiny až po Příběhy. Konfrontace dvou básníků, Vladimíra Holana a Karla Hynka Máchy, a reminiscence na dětství jakožto nevyčerpatelné inspirační zřídlo poezie jsou klíčovými tématy studie Krajina dětství a ruce osudu a díla (Smrt a sen a slovo, 1965). Antologie Ptala se tě… (1965) sleduje proměny básníkovy milostné lyriky co do šíře tohoto tématu (různé podoby lásky

5

Justl, Vladimír – Holý, Jiří: Ozvuky času… / rozhovor. Praha, Akropolis 2007, s. 150.

214

215

od platonické až po útrapy lásky milostné, rozličné pojímání ženy od zbožštění až po její démonické proklínání), v druhém oddílu soustřeďuje verše o matce a závěrečnou část výboru, jež je nejrozsáhlejší, pak tvoří lyrika reflexivní, meditativní (básně o umění a poslání básníka). V závěrečné studii (Horoucí odevzdanost do vůle poezie) pak autor osvětluje proměny a mohutnění těchto témat v Holanově poezii od počátku 30. let až po tehdy zatím poslední sbírku Bolest. Motiv a téma matky, prostupující celým básníkovým dílem, obráží doslov Jediná jistota, otištěný ve výboru Matka (1969). Zevrubnou analýzu Holanovy poetiky od jeho prvotiny přes přísnou metrickou stavebnost básníkových veršů z let 30. (Triumf smrti, Vanutí, Oblouk, Kameni, přicházíš…) až k postupnému opouštění pevného metra a prozaizaci verše (počínaje už sbírkou Bez názvu) přinášejí texty Atonální harmonie I, II, III, které vycházely v roce 1964 v rubrice …že trocha poezie… v časopise Amatérská scéna, jimž předcházela ještě stať věnovaná Holanovým Příběhům (Vladimír Holan: Příběhy) a na něž bezprostředně navázaly dva texty o problematice přednesu Holanovy poezie (K přednesu Holanovy poezie I, II). Velmi důležitou roli při básníkově rehabilitaci sehrála jistě i stať Kontinuita souvislostí, uveřejněná v roce 1964 v brněnském Hostu do domu, která zcela otevřeně poukazovala na „ignorování“ básníkovy tvorby po únoru 1948 někdejší literární kritikou a historií. Obsáhlá interpretační studie Triumf smrti Vladimíra Holana, uveřejněná na stránkách časopisu Česká literatura v roce 1965, sleduje proměnu této básníkovy sbírky, jež doznala četných textových změn a vyšla v průběhu 18 let celkem ve třech různých verzích (1930, 1936, 1948 – toto poslední znění, jež bylo publikováno v souboru První básně (1948), považoval básník za definitivní a stalo se také součástí prvního svazku jeho sebraných spisů). K Jeskyni slov se také váže stať Od Triumfu smrti k triumfu poezie, publikovaná o rok později v Literárních novinách, v níž autor představil básníkovu tvorbu z 30. a počátku 40. let (Triumf smrti, Vanutí, Oblouk, Kameni, přicházíš…, Záhřmotí a Mozartiana – včetně druhé části tohoto cyklu z let 1952–1954), která je náplní tohoto prvního svazku Holanových spisů. Zájem Vladimíra Justla se však také dlouhodobě soustředil k recitaci poezie. Svědčí o tom velké množství pořadů, které připravil a režíroval nejen pro Violu, ale i pro jiné scény a také pro rozhlas, přičemž desítky těchto představení seznamovaly posluchače právě s dílem Vladimíra Holana. Největšího ohlasu se v průběhu let dočkala především inscenace Noc s Hamletem (premiéra 19. listopadu 1963, recitovali Dagmar Sedláčková, Radovan Lukavský, Miroslav Doležal, z magnetofonového záznamu Marie Tomášová, hudba Marek Kopelent), která měla do konce 80. let na svém kontě úctyhodných 150 repríz. (Je až s podivem, že neplánovaná derniéra tohoto představení proběhla přesně na den po 40 letech – 19. listopadu 2003.) Na popud herců doprovodil Vladimír Justl inscenaci jakýmsi „entrée“, jež osvětlovalo genezi skladby a její místo v kontextu básníkova díla a které se hned od počátku stalo trvalou součástí inscenace. Holanův Eckermann Vladimír Justl

O několik let později je pak tento text přetištěn ve sleeve-note ke gramofonové desce Moderní české a slovenské básnické sbírky II – ta přináší právě záznam Noci s Hamletem v nastudování výše zmíněných herců. V lednu 1986 uspořádal Vladimír Justl ve Viole (v letech 1965–1992 byl jejím uměleckým vedoucím) seminář k interpretaci básnického díla Vladimíra Holana, jehož se zúčastnilo na 90 odborníků a zájemců o Holanovu poezii. Příspěvky z tohoto semináře soustředil do sborníku Úderem tepny (vyšel ještě téhož roku v prosinci), a ačkoliv byl sborník vydán pouze „jako neprodejný tisk pro potřeby uměleckého vedení Violy“, zůstal na dlouhou dobu jediným holanovským kompendiem svého druhu u nás. Až v roce 2005 na něj naváže sborník (Vladimír Holan – Noční hlídka srdce) k výstavě k 100. výročí narození básníka pořádané Památníkem národního písemnictví a o rok později pak sborník příspěvků z III. Kongresu světové literárněvědné bohemistiky nazvaný Vladimír Holan a jeho souputníci. Jestliže ještě na konci 80. let bylo nutné některé okolnosti v Životopise Vladimíra Holana uvádět petitem, oželet jmenný rejstřík, protože řada jmen by u cenzury neprošla, a bylo by tak ohroženo celé vydání závěrečného svazku Bagatel, vzápětí po listopadu 1989 zveřejňuje Vladimír Justl v Almanachu autorů svou nejrozsáhlejší syntetickou studii Credo, quia absurdum… (1990) věnovanou Vladimíru Holanovi, v níž mimo jiné ozřejmuje řadu souvislostí z básníkova života a díla, které před rokem 1989 nemohly být explicitně uváděny. Ve stejném duchu se zřetelem k začlenění básníka do širšího evropského literárního kontextu s poukazem na anglo-americkou literaturu se nese i přednáška Isola – toť ostrov, proslovená v březnu 1990 na konferenci o české literatuře na newyorské univerzitě, kterou v roce 1991 otiskne Kritický sborník. V roce 1996 připraví Vladimír Justl pro mladofrontovní edici Květy poezie knihu s názvem Testamenty, která obsahuje První testament a Toskánu. V doslovu nazvaném Báseň jako příběh nejprve odkrývá četná epická zákoutí, jimiž je Holanovo dílo prosyceno, a poukazuje na napětí mezi „lyrickým“ a „epickým“, které prostupuje vesměs celou básníkovou tvorbou. Následná minuciózní interpretace osvětluje vzájemné spojitosti obou básní, zejména jejich bilanční charakter. Milostnou poezii a téma lásky v Holanově poezii (se zvláštním zřetelem k Noci s Hamletem) akcentuje závěrečný příspěvek našeho výboru Láska je skutečně smrtelná, který autor pronesl na II. Kongresu světové literárněvědné bohemistiky v červenci roku 2000 v Praze. Předkládaný soubor studií tak mapuje více než padesátiletý neutuchající badatelský zájem Vladimíra Justla o básníkovu tvorbu a chce být důstojnou satisfakcí autorově mnohaleté a vytrvalé práci, jejíž plody (alespoň výběrově) nyní vycházejí v knižní podobě.

Viktor Dobrev, 8. června 2010 216

217

Obsah

I Dialog s básníkem Krajina dětství a ruce osudu a díla Podoby jednoho světa

9 23 31

II Kontinuita souvislostí Triumf smrti Vladimíra Holana Horoucí odevzdanost do vůle poezie Od Triumfu smrti k triumfu poezie

43 49 73 84

III Vladimír Holan: Noc s Hamletem Vladimír Holan: Příběhy Atonální harmonie I Atonální harmonie II Atonální harmonie III K přednesu Holanovy poezie I K přednesu Holanovy poezie II

93 96 100 106 111 118 122

IV Isola – toť ostrov Credo, quia absurdum… Báseň jako příběh Láska je skutečně smrtelná

131 138 168 180

V Bibliografie Vladimíra Justla na téma Vladimír Holan Ediční poznámka Holanův Eckermann Vladimír Justl Jmenný rejstřík Obsah Soupis vyobrazení

195 210 212 218 222 223

Vladimír Justl

Holaniana Vydal Filip Tomáš – Akropolis (Severozápadní IV 16/433, 141 00  Praha 41, www.akropolis.info) v roce 2010 jako svoji 123. publikaci Uspořádal, edičně připravil a rejstřík sestavil Viktor Dobrev Jazyková korektura Vojtěch Staněk Grafická úprava a sazba Ondřej Fučík Tisk S-TISK Vimperk, s. r. o., Žižkova 448, 385 01  Vimperk 1. vydání, 224 stran, TS 12 ISBN 978-80-87310-12-0 ISBN 978-80-87310-19-9 (PDF) ISBN 978-80-87310-20-5 (ePUB) Elektronickou knihu můžete zakoupit na www.ereading.cz Doporučená cena knihy včetně DPH 269 Kč