Obsah Malá Asie ve starověku �� Nejstarší období �� Chetitská éra (� ���–� ��� před n. l.) �� Říše Urartu (�.–�. století před n. l.) �� Stát Frygů (�.–�. století před n. l.) a Lýdů (���–��� před n. l.) �� Doba helénská �� Doba římská a byzantská (do roku ����) �� Římská říše (�. století před n. l.–��� n. l.) �� Byzantská říše (���–����) �� Od mytických počátků Turků po zánik seldžucké říše �� Původ Turků �� Turkická etnika a perské kultury �� Doba seldžucká (polovina ��. století až konec ��. století) �� Osmanská říše (��.–��. století) �� Počátky osmanské říše �� Dobytí Konstantinopole ���� �� Vznik osmanského chalífátu �� Osmanská říše na vrcholu moci �� Osmanská meritokracie: janičáři �� Osmanský stát a jeho orgány �� Legendární „červené jablko“ �� Osmané jako multietnická vládnoucí elita �� Zemědělství: nejvýznamnější hospodářské odvětví �� Není „Turek“ jako Turek �� Multikulturalismus osmanského impéria �� Specifika tureckého lidového islámu �� Systém kapitulací �� „Stagnace“ osmanské říše �� Káva, čaj a cigarety �� Osmanská říše v ��. století �� Reformní úsilí tzv. dlouhého ��. století �� Reformy Selima III. (����–����) �� Reformní období tanzimatu ��
�
Vláda Mahmuda II. Spravedlivého �� Krymská válka (����–����) �� Druhá etapa reforem (����–����) �� Krize osmanské říše (����–����) �� Absolutistická vláda Abdülhamida II. (����–����) �� Postupující dezintegrace �� Střet panosmanismu, panislamismu a panturkismu �� Akceptace západních hodnot na kulturním poli �� Ve víru převratů a válek �� Mladoturecký převrat roku ���� a konec monarchie �� Kontrarevoluční vystoupení v dubnu ���� �� Ziya Gökalp a turecký nacionalismus �� Balkánské války (����–����) �� Mladoturecká diktatura (����–����) �� Osmanská říše za �. světové války �� Masakry Arménů v letech ����–���� �� Sekularizační reformy v letech ����–���� �� Turecko jako národní stát �� Sèvreská mírová smlouva �� Mustafa Kemal Atatürk �� Boj za nezávislost (����–����) �� Levicová a pravicová opozice �� Lausanneská mírová smlouva (����) a zrušení sultanátu (����) �� Vláda Republikánské lidové strany (����–����) �� Vznik republiky a konec chalífátu �� Zavedení autoritativních metod vládnutí �� Kemalistické reformy �� Změny v postavení žen �� Upevnění režimu státostrany �� Vesnické instituty �� Kemalismus a jeho šest principů �� Státní islám a laicismus �� Zrušení mystických řádů (����) �� Reforma písma (����–����) �� Reforma tureckého jazyka �� Turecká historická teze ��
�
Hospodářský vývoj za Atatürka �� Atatürkova zahraniční politika �� Úmrtí Kemala Atatürka �� Druhá světová válka a přechod k politickému pluralismu �� Ismet Inönü prezidentem (����–����) �� Turecko za �. světové války �� Poválečná demokratizace a první svobodné volby �� Rozvoj kultury a umění ��� Vláda Demokratické strany (����–����) ��� Politický vývoj za demokratů ��� Hospodářský rozvoj v letech ����–���� ��� Islám za vlády demokratů ��� Zahraničněpolitický vývoj v letech ����–���� ��� Vesnická literatura jako druh společenské kritiky ��� Období druhé republiky (����–����) ��� Vojenský převrat ��. května ���� ��� Reforma ústavního systému ��� Süleyman Demirel poprvé premiérem ��� Bülent Ecevit a vzestup turecké levice ��� Formování radikálně nacionalistické a islámské pravice ��� Industrializace a omezení dovozu ��� Gecekondu: nový typ velkoměstské chudinské čtvrti ��� Zahraniční politika v ��. letech a kyperská krize ��� Ultimátum armády ��. března ���� ��� Návrat ke křehké parlamentní demokracii a kyperská krize ��� Hospodářská situace v ��. letech ��� Konec druhé republiky ��� Třetí vojenský převrat a vláda Turguta Özala (����–����) ��� Vojenská vláda (����–����) ��� Turgut Özal předsedou vlády ��� Snaha o smíření islámu s kemalismem ��� Turecká média po roce ���� ��� Válka v Kurdistánu ���
�
Ztracená dekáda (����–����) ��� Turecko po pádu železné opony ��� Kabinet Necmettina Erbakana (����–����) ��� Zahraniční politika Turecka po roce ���� ��� Nové panturkické horizonty ��� Vztahy s arabskými zeměmi ��� Křesťané a Židé v dnešním Turecku ��� Vláda Bülenta Ecevita (����–����) ��� Katastrofální zemětřesení v roce ���� ��� Identita Turků a Turci v zemích EU ��� Složitá cesta do Evropy ��� Hospodářská krize (����–����) ��� Triumf Strany spravedlnosti a rozvoje (����) ��� Vláda Recepa Tayyipa Erdogana ��� Reforma školství a hospodářství ��� Jednání o vstupu do EU ��� Turecká armáda ��� Kultovní osobnosti umělecké scény ��� Česko(slovensko)-turecké vztahy ��� Poznávání a studium osmanské říše a Turecka ��� Diplomatické styky ��� Hospodářské a obchodní styky ��� Co je dobré vědět o turecké společnosti ��� Náboženství ��� Zdravotnictví ��� Školství ��� Oděv ��� Turecká rodina ��� Mezilidská komunikace ��� Turecká kuchyně ��� Nejpopulárnější sport: fotbal ��� Doporučená literatura ��� V češtině a slovenštině ��� Beletrie – překlady z turečtiny ��� Jazykové učebnice ��� Turistické příručky ��� Cizojazyčná literatura o Turecku ��� Encyklopedické heslo ���
�
Představitelé státu ��� Sultáni ��� Předsedové vlády ��� Prezidenti ��� Rady a doporučení pro turisty ��� Důležité informace ��� Zastupitelské úřady ��� Internetové adresy ��� Jazyková první pomoc ��� Nejdůležitější fráze ��� Turecká abeceda ��� Jazyková poznámka autora ��� Turecký a turkický ���
Česko(slovensko)-turecké vztahy S Turky jsou u nás spojovány mnohé stereotypy, z nichž některé můžeme omezit na středověk, popřípadě raný novověk, jiné ale přežívají doposud. Výraz Turek se ve středověku používal k označení všech muslimů, přičemž pojem islám byl v křesťanském světě takřka neznámý. Za základní vlastnost Turků byla považována krutost, což dosvědčuje spojení turecká ukrutnost. Ukrutného Turka symbolizuje například i populární socha Turka na Karlově mostě v Praze, která vyšla z Brokofovy dílny. Jako důkaz barbarských manýrů Turků a Tatarů byl uváděn jejich údajný zvyk opékat si děti zajatců na rožni, stejně jako sklon páchat násilí na ženách. Označení Turek bylo rovněž používáno ve snaze někoho urazit. Obvinění ze spolupráce s Turkem se hojně využívalo v konfesijních polemikách mezi katolíky a protestanty. Na druhé straně Evropané viděli u Turků i řadu pozitiv. Oceňovali kázeň a disciplínu osmanské armády i funkční trestněprávní systém muslimů. Niccolo Macchiavelli ve svém Vladaři tvrdil, že: Tureckou říši by sice bylo těžké dobýt, ale s ohledem na její „otrocký charakter“ lehké udržet. Papež Pius II. ve snaze přivést Turky ke křesťanství napsal Mehmedu Dobyvateli, že k tomu, aby se stal největším mužem své doby stačí trochu vody, kterou by byl pokřtěn. Osmanské porážky na válečném poli později v očích Evropanů zdůraznily „zaostalý“ a neefektivní systém osmanské vlády. Čím dál více se v souvislosti s Turky mluvilo o orientální despocii a tyranské vládě, a nakonec i o „nemocném muži na Bosporu“. Okřídleným se stal i pojem „turecké hospodářství“.
Poznávání a studium osmanské říše a Turecka Ze známých českých cestovatelů prošel v roce ���� Malou Asií člen jednoty bratrské Martin Kabátník, v letech ����–�� pak v osmanské říši pobýval další příslušník jednoty bratrské, šlechtic Václav Budovec z Budova, autor Antialkoránu. Osudy českého poselství v tureckém zajetí mistrným způsobem vy-
���
Poznávání a stud i u m n
líčil koncem ��. století Václav Vratislav z Mitrovic, zvaný Tureček (Příhody Václava Vratislava z Mitrovic, kteréž v tureckém hlavním městě Constantinopoli viděl, v zajetí svém ���� zkusil a sám léta ���� sepsal). Spis Jana Löwenklaua Kronika nová o národu tureckém vyšla roku ����. Známé jsou čtyři mise íránského šáha Abbáse Velikého ke dvoru Rudolfa II. v Praze ze začátku ��. století, které se snažily dojednat spojenectví proti Turkům. Zakladatelem studia turečtiny na pražské české univerzitě byl profesor Rudolf Dvořák (����–����). V období mezi válkami v oblasti turkologie vědecky pracoval akademik Jan Rypka (����–����) a profesor Felix Tauer (����–����). J. Rypka se soustředil na tureckou literaturu a dějiny, později i na překlady osmanských listin a tureckou paleografii. V novější době působila na Univerzitě Karlově v Praze Helena Turková (����–����), která se věnovala překladatelské činnosti a tureckému folklóru. Na brněnské univerzitě se věnoval osmanským dějinám profesor Josef Kabrda (����–����). Osmanské prameny k dějinám Slovenska zpracoval docent Univerzity Karlovy Josef Blaskovics (����–����), který napsal i dlouho používanou učebnici turečtiny. Po ��leté přestávce byla výuka turkologie na pražské univerzitě obnovena v roce ���� zásluhou Tomáše Laně (* ����) a docentky Jitky Malečkové (* ����). V Orientálním ústavu Akademie věd ČR působila Zdeňka Veselá (����–����), která se specializovala na dějiny osmanské říše. Soudobým dějinám Turecka se věnovala Naděžda Zimová (* ����), lingvistiku rozvíjí Luděk Hřebíček (* ����) a na tureckou literaturu se specializuje Ilona Storchová (* ����). V Ústavu Blízkého východu a Afriky FF UK působí docent Eduard Gombár (* ����), historik islámských zemí, který publikoval mnoho prací o tzv. Východní otázce a osmanském reformním snažení. Turečtinu zde vyučovala Radka Hristova (����–����), autorka novějších učebnic turečtiny. Z mladší generace se turecké literatuře věnuje Petr Kučera a osmanistice Petr Štěpánek. Slovenským specialistou na osmanské dějiny byl již zmiňovaný J. Blaskovics a jeho žák Vojtech Kopčan (����–����), který působil v Kabinetu orientalistiky SAV. J. Blaskovics zpracoval ještě před odchodem do Prahy osmanské rukopisy v Univer-
