Ukázky | Próza | Chuck Palahniuk: Románek /ukázka/
Chuck Palahniuk: Románek /ukázka/ Úryvek, který autor četl v Brně, na letošním mezinárodním Festivalu spisovatelů Praha, přeložil Richard Podaný. Záštitu nad akcí převzal primátor statutárního města Brna Ing. Petr Vokřál a akce se konala za podpory města Brna. Měli byste mi poblahopřát. Ženě a mně se právě narodila dvojčata a vypadá to, že jsou v pohodě. Deset prstů na rukou. Deset prstů na nohou. Dvě holčičky. Ale však víte, jaké to je... Pořád čekám, jestli se něco nepokazí, protože tak to někdy dopadá, když je všechno až moc růžové. Pořád čekám, kdy se z toho překrásného snu probudím.
Víte, než jsem se oženil, měl jsem přítelkyni a ta byla tlustá. Ale byli jsme tlustí oba spolu, takže to šlo.
Ta moje přítelkyně pořád zkoušela nové diety a snažila se zhubnout, třeba nejedla nic kromě ananasu s octem, anebo nic kromě zelených řas z obálky, a navrhovala, abysme spolu chodili na dlouhé procházky, až nakonec začala shazovat kila, boky jí vysloveně odtávaly a zaručeně jste neviděli nikoho šťastnějšího. A i tehdy jsem věděl, že to něco může pohnojit. Znáte ten pocit: když někoho máte rádi, jste šťastní, když je ten druhý šťastný, jenže já věděl, že mi moje přítelkyně dá kopačky, protože najednou se dostala do zorného pole chlápků se slušnými kariérami a se zdravotním pojištěním. Vzpomínám si, že předtím byla hezká a byla s ní sranda, ale teď, když začala být tak hubená, bylo naprosto zjevné, že vládne nějakými rozsáhlými, nevytěženými zásobami sebeovládání a sebekázně, jaké jsou zcela mimo moji váhovou kategorii, a pomoct mi s tím nemohli ani kamarádi, protože všichni kroužili kolem nás a čekali, kdy to skoncujeme, aby s ní mohli chodit sami, a pak se ukázalo, že za tím nebyl ani ananas, ani sebekázeň, zjistila totiž, že vlastně má rakovinu; než zemřela, stihla ještě zhubnout tak, že nosila prďáckou velikost čtyřiatřicet.
Proto vím, že štěstí je jako časovaná bomba. I svou manželku jsem poznal jenom proto, že jsem nechtěl chodit už nikdy s nikým, ani omylem, a tak jsem jel Amtrakem do Seattlu. V Seattlu se ten rok konal festival Lollapalooza a já si sbalil stan a spacák jsem si zabalil tak, aby se mi nerozbil bong, takže budu moct celý týden tábořit jako nějaký Grizzly Adams, a když jsem byl ve vlaku, nakráčel jsem do jídelňáku. Znáte to, někdy jeden prostě potřebuje na pár dnů dát sbohem známým a střízlivosti. Vešel jsem do jídelního vozu a tam na mě čekaly ty totálně ledově chladné zelené liščí oči, co se upíraly rovnou na mě. A já nejsem žádná obluda. Nejsem nějaký odulý tatrman z reality show, co leží na nemocniční posteli a celý den si tlačí do hlavy smažené kuřecí po kbelíkách, i když tedy chápu, proč by chlapi rádi pracovali jako bachaři v ženských věznicích nebo koncentrácích, kde by jednoduše mohli randit s pěknými vězenkyněmi, aniž by ty kočky pořád říkaly: „Vezmi si přece košili!” a ptaly se: „To se pořád musíš tolik potit?” Jenže tam ve vlaku seděla ta bohyně v tričku Radiohead ustřiženém tak, že jí bylo vidět holé bříško, a džíny jí visely proklatě nízko na bocích až do míst, kde by už měl být vidět koneček ochlupení, a na všech prstech měla prsteny s Mickey Mousem a s Holly Hobbie a u těch překrásných úst si držela pivko a dívala se přes celou délku té hnědé flašky až na mě, a i to pivo bylo prostě obyčejné MGD a ne nějaká nóbl brynda z mikropivovaru v zelené flaštičce.
A víme, jak to chodí s chlápkama mého typu. Pokud nejsme zrovna něco jako John Belushi nebo John Candy, žádná extrovní kočka se po nás tímhle žraločím pohledem nedívá, takže jsem měl dost rozumu, abych hned zahanbeně uhnul pohledem. Jediný důvod, proč by se mnou podobná holka chtěla mluvit, je, aby mi oznámila převratnou novinu, že jsem hnusné tlusté prase a vadím jí ve výhledu na oceán. Jak vždycky říkám, člověk musí znát svoje meze. Dávej si skromné cíle a nebudeš zklamaný. Když jsem šel nenápadně kolem ní, ještě nenápadněji jsem se podíval. Zjistil jsem, že taky pěkně voní, jako nějaký dezert, možná koláč, třeba takový ten dýňový koláč, co mívá nahoře nějaké rezavě hnědé koření. A co bylo ještě lepší, ta pivní flaška v jejích ústech se otáčela jako hlaveň za mnou, jak jsem tak šel uličkou v jídelním voze až k baru a objednal si, a přitom jsme rozhodně nebyli poslední kluk a holka na světě. U plastových stolků popíjelo pěkných pár dalších lidí, kteří soudě podle dredů a batikovaných triček taky jeli na Lollapaloozu. Došel jsem až k tomu stolku, co byl úplně nejdál od ní, ale ta superkočka mě pořád
sledovala. Určitě to znáte, že když vás někdo takhle pozoruje, nemůžete udělat skoro ani krok, abyste nezakopli, a v jedoucím vlaku tím spíš. Takže když jsem se odhodlal napít, vlak vletěl do zatáčky a já jsem si polil pivem kovbojskou košili s proužkem. Pak jsem předstíral, jako že se dívám, jak se za oknem míhají stromy, ale nenápadně jako tajný agent jsem sledoval její odraz ve skle, a pořád se po mně dívala. Uhnula pohledem jedině na tu chvíli, než došla k baru a dala barmanovi nějaké peníze a on jí dal další pivo, a potom se její odraz ve skle pořád zvětšoval a zvětšoval, až byl v životní velikosti a ona stála u mého stolku a povídá: „Čau,” a ještě něco.
A já na to: „Cože?”
A ona ukázala na to moje kovbojské tričko, na ten flek od piva na něm, a řekla: „Pěkný knoflíky, jak se... lesknou.”
Zabořil jsem bradu do prsou a podíval jsem se dolů na ty perlové patentky.
Nejsou to knoflíky, jsou to patentky, ale nechtěl jsem ten okamžik zbabrat. A od samotného začátku jsem si všiml, že si někdy dává prsty do pusy – no, spíš si je tam dává hodně často, a taky používá takový ten zadýchaný holčičí hlásek a do řeči vkládá nějaká ta dětská slova, jako třeba verliba místo velryba a sedmifinále místo semifinále – ale u takové ukázkové krásky to prostě patří k definici výrazu „být sexy“.
Zamrkala na mě, olízla si rty špičičkou jazyka, a dokud se jí ještě vlhounce leskly, povídá: „Já jsem Britney Spearsová.” Dobírá si mě. No jasně, má trochu upito. Nekontroluje se. Jenže za chvíli už pijeme oba tequilu z takových těch pidiflaštiček a jako bysme byli někde úplně jinde než tady ve vlaku. Ne, není Britney Spearsová, ale je ve stejné kočkovité váhové kategorii. Je jasné, že mě tahá za fusekli, ale myslí to dobře. A stačí se na ni podívat, abyste věděli všechno, co vědět potřebujete.
Mám jedinou šanci, a to držet se a pořád flirtovat a pořád jí kupovat pití. Zeptá se mě, kam jedu, a já že na Lollapaloozu. Přejíždí mi prsty vepředu po košili, bříška prstů přeskakují z patentky na patentku, od pásku až ke krku a pak zase špacírují dolů, a já doufám, že si nevšimla, jak hrozně se mi z toho rozbušilo srdce.
A je to taková koketa, těma zelenýma očima přeskakuje sem tam nebo po mně pokukuje zpod těch dlouhých mrkavých řas.
Určitě má přede mnou náskok spousty piv, protože pořád zapomíná dokončovat věty, a někdy ukáže na něco, co se děsně rychle řítí za oknem kolem nás, a vykřikne: „Pes!”, anebo pak zase Brit uvidí auto, jak čeká na přejezdu, a vyjekne: „Brouk! Bod pro mě!” a sevře mi rukou plnou prstýnků s Hello Kitty a s Mickey Mousem rameno a zacloumá s ním a já potají doufám, že tam budu mít modřinu po zbytek života. A jdeme na Lollapaloozu a já postavím stan a Brit je tak opilá, že když se druhý den ráno probudí, je pořád ještě opilá. A i kdybych vyhulil sebevíc špeků, dá mi sakra práci s ní udržet krok. A možná právě proto je Brit tak hubená, jenže to vypadá, že se dokáže udržet v rauši, i když celé hodiny nepila, jako třeba kdyby jí stačilo se pasivně nadýchat ode mě a už to bylo. Celá naše Lollapalooza proběhne jako klasický románek, za který by jeden na internetu klidně zaplatil, aby si u něj mohl vyhonit, ale přitom se to děje doopravdy a mně. A chodíme spolu půl roku, až do Vánoc, Brit se ke mně nastěhuje a já pořád čekám, že jednou ráno vystřízliví, ale kdepak ona.
Jdeme k mojí mámě na oběd o Díkůvzdání a já musím hodně vysvětlovat. Ne, Brit není až tak vybíravý nimra, tak hubená je proto, že ráda jí jenom cuketu rozpůlenou na délku a vydlabanou v prostředku, takže vznikne něco jako maličká irokézská kánoe a z vnějšku jsou zářezy od nože, co zase vypadají jako indiánské písmo, a vevnitř je celý kmen maličkých statečných bojovníků vyřezaných ze syrových mrkviček, jenom se zelenými hrášky místo hlaviček, jsou pěkně srovnaní a pádly ženou tu válečnou kánoi přes mělký talíř politý štědře čokoládovým sirupem, a to byste koukali, kolik restaurací tuhle konkrétní položku vůbec nemá na jídelníčku. Takže si to většinou musí Brit přichystat sama, a to trvá půlku dne, a pak si s tím musí další hoďku hrát v obýváku na koberci, což je další důvod, proč nikdy jako by nepřibrala ani gram. Ale moje máma, ta je hlavně děsně nadšená, že zase s někým chodím.
Na světě není nic, co by se dalo vyhulit nebo si šlehnout a co by vás dostalo do takové úžasné rauše, jako když si jdete po ulici a držíte se za ruku s takovou supermodelkou s totálně ledově chladnýma zelenýma liščíma očima, jako je moje Brit. Chlapi, co drandí po ulici ve Ferrari Testarossa, chlapi, co mají prsní svaly jako tabulku čokolády a břišní jako po koňské dávce steroidů, ti nade mnou poprvé v mém životě nemají navrch. Já jdu po ulici s Britney a ona je právě ta výhra, kterou se každý chlap snaží ze všech sil získat.
A kazí mi to jedině to, že každý ten Romeo se snaží přijít blíž a čenichat kolem ní a urvat si nějaký ten pohled jejích očí a přejet její kozy tím nejblýskavějším pepsodentním zubním úsměvem. Jednou jsme jeli autobusem a smečka Romeů se vzadu rozestavila kolem Brit a mě. Brit v autobusu ráda sedá na té velké čtyřsedačce nad zadními koly, aby zabodovala první, když spatří nějaký Volkswagen Brouk, a jeden ten veliký Romeo si stoupnul tak, aby měla jeho moudí na úrovni očí, a když vjel bus do nějakého výmolu, nejspíš se jí boky otřel o rameno, až k němu Brit konečně zvedla oči, a povídá, Britney s těmi prsty pořád v puse povídá: „Ahoj velikáne.” Brit už je prostě taková: přátelská. A zamrkala a zamávala těmi vlhkými prsty na Romea, ať se skloní k ní, a on se rozhlédl, aby věděl jistě, že všechna konkurence mu to štěstí závidí, a pak se Romeo skrčil až k Britině obličeji a na tváři měl široký ložnicový úsměv. A možná proto, abych žárlil, Brit řekla tomu Romeovi, s pohledem těch děsně rajcovních zelených očí mu řekla: „Chceš vidět kouzlo?” A všichni ostatní Romeové zvedli rázem hlavy a podle jejich výrazů bylo jasné, že všichni poslouchají, a Brit si vyndala prsty z pusy a vsunula je pod pás džín a něco začala lovit v pevně vypasovaném rozkroku džín a zadní půlka autobusu úplně ztichla a všichni se dívali, jak se její prsty zápasí s něčím pod zipem a do bleda zapranou džínovinou. A bylo vidět, jak ti Romeové polykají, ohryzky jim skákaly nahoru dolů od všech těch slin navíc, a oči se jim poulily jako nadržené boule na poklopci.
A Britney stejně bleskovým pohybem, jako když první uvidí Brouka a započítá si bod tím, že mi zacloumá ramenem, něco vytáhla z kalhot a zavřískala: „Kouzlo!” Houpala tou věcí v ruce a hulákala: „Pimprlata!” A v ruce se jí houpalo něco na krátkém provázku, něco jako sáček s čajem, jenom větší. Jako žemlička popatlaná kečupem, která se pohupuje na šňůrce, a Britney povykovala: „Pimprlata! Kouzlo!” a tou věcí majzla po tváři Romea, který pořád byl sehnutý až ní. A pak za ním Brit vyběhla, vřískala a oháněla se po něm a dělala mu na kožené bundě červené šmouhy. A ostatní Romeové se jí vyhýbali očima, snažili se dívat jenom na vlastní boty nebo ven z oken, a ona se rozmachovala tím provázkem a tloukla je po hlavách a dělala ty červené šmouhy a celou tu dobu povykovala: „Pimprlata! Kouzlo!” a smála se, ha, ha, ha, ha, ha, a povykovala, „Pimprlata! Kouzlo!” Autobus zahrál veselou písničku, cinkylinky, jako že bude další zastávka, a stovka cestujících vystoupila u 7-Eleven a hrnuli se jedni přes druhé a div po sobě nedupali, jako kdyby si všichni nutně potřebovali koupit Slurpee nebo měli v kapsách vítězné tikety mega jackpotu v loterii Powerball. A já jsem za nimi křičel: „To nic, lidičky!” Křičel jsem z okna autobusu a mával jsem, aby si mě všimli: „Ona je performerka!” Křičel jsem: „Nic tím nemyslela; bylo to prostě jenom takový aktivistický genderový prohlášení.”
I když už bus jel dál a v něm jsme zbyli jenom my dva, křičel jsem: „Je prostě nezávislá myslitelka.” A i když už Brit došla dopředu a začala tou věcí podobnou čajovému sáčku mrskat i řidiče, křičel jsem: „To je jenom takový její svérázný smysl pro humor.”
A jednou jsem přišel domů z práce a Brit byla nahá a stála natočená bokem k zrcadlu v koupelně a oběma
rukama si držela břicho; od našeho seznámení ve vlaku trošku nabrala na váze, ale nic, co by nespravilo pár týdnů jedení ananasu a octa. A Britney mě vzala za ruku a přidržela si moje roztažené prsty na břiše a povídá: „Šáhni.” Povídá: „Myslím, že jsem snědla dítě.” A podívá se na mě jako štěně, těma zelenýma kočkovskýma očima, a já se ptám, jestli chce, abych ji vzal k doktorovi, ať se tam o to postarají, a ona přikývla, jako že ano. Takže když jsem měl volno, šli jsme na kliniku, ale před ní jako obvykle blokovala chodník spousta učitelek a učitelů z nedělní školy. Měli pytel na odpadky, ve kterém byla jenom spousta rozlámaných plastových panenek, ručiček a nožiček a v tom kečup, a Brit nezaváhala. Sáhla jim do toho pytle a vyndala jednu panenčí nohu a olízala ji dočista jako pomfrit; tak naprosto boží ta moje krásná holka je. A já jsem si otevřel National Geographic a sestra se zeptala, jestli Brit dneska něco jedla, a ona odpověděla, že včera sice snědla kánoi plnou irokézských válečníků, ale dneska ne, dneska ještě nejedla nic. A než jsem stačil dočíst ten článek o starých egyptských mumiích, ozval se výkřik a Britney vyběhla ze zadní místnosti a pořád na sobě ještě měla papírové šaty a byla bosá, jako kdyby se snad něco dělo, jako kdyby ještě nikdy neměla potrat, a upalovala bosky až ke mně zpátky do bytu a aby se konečně přestala třást a zvracet, musel jsem ji požádat, ať si mě vezme za muže.
A bylo jasné, jak šíleně moc žárlili moji kamarádi, protože mi uspořádali rozlučku se svobodou, a když Britney odešla na dámy celá naštvaná, protože šéfkuchař jí odmítl vyřezat válečnou kánoi, moji takzvaní „kamarádi” se na mě všichni podívali a říkali: „Kámo, jasně, je to supermegakočka, neuvěřitelná kočka, ale podle nás asi není zhulená...” Moji nejlepší kamarádi říkalo: „Neoženil ses s ní ještě, že ne?” A podle výrazů na obličejích si ani nemysleli, že by byla nějak extra radostná novina to, že je Brit zbouchnutá. Znáte ten pocit: rádi byste, aby si vaši nejlepší kamarádi a vaše snoubenka padli do noty, jenže kámoši jenom skřípali zubama a dívali se na mě a obočí se jim samým znepokojením srazilo uprostřed nad očima k sobě, a říkali: „Ty vole, a nenapadlo tě někdy, že by třeba... prostě možná... že by třeba Britney mohla bejt mentálně retardovaná?”
A já jim na to, ať jsou v poho. Je prostě jenom alkoholička. A taky bych poměrně jasně řekl, že je závislá na heroinu. Kromě toho taky trpí nutkavým sexuálním chováním, ale nic z toho není tak hrozné, aby to nespravila trocha povídání na skupinové terapii. Jen se podívejte na mě: jsem tlustý; nikdo není dokonalý. Možná, že bysme místo svatební hostiny měli dát obě naše rodiny dohromady v konferenčním sále nějakého hotelu a překvapit ji nějakou terapií, a místo svatební cesty bysme mohli Britney poslat na devadesátidenní odvykací program. Ještě na tom zapracujeme.
Ale ani omylem není retardovaná. Prostě jenom potřebuje trochu péče.
Je naprosto jasné, že Britney pomlouvají, jenom protože sami jsou totálně a šíleně romeovsko-ztopořeně závistiví žárlivci. Jen bych na chvilku uhnul očima, a už by po ní šli jak slepice po flusu. Říkají: „Ty vole, nekoukej se tak, ale prostě jsi píchal s retardovanou holkou,” jo, až tak jsem neoblíbený, že se musím spokojit s takovými kamarády na hovno. Trvají na tom, že Brit má rozum šestiletého dítěte. Myslí si, jak mi nepomáhají, a vykládají mi: „Vole, ona tě nemiluje, protože prostě nemá takovou schopnost.”
Jako kdyby jediná možnost, aby si mě nějaká vzala, bylo, že má nenapravitelné poškození mozku. A já jim říkám: „Propánajána, nemůže bejt retardovaná, vždyť nosí růžový šňůrkový kalhotky.” A láska to být musí, protože pokaždé, když jsme spolu, mi stojí tak děsně, až mě z toho bolí břicho. A jak jsem řekl jedné kamarádce mojí mámy na Díkůvzdání, ne, Britney není nic vysoce funkčního.
Podle mého kvalifikovaného odhadu to je alkoholická, toluenomilná, feťácká rajda, ale makáme na tom, abysme ji dostali na odvykačku, jen co porodí ty děti. A možná je nymfomanka, důležitá věc je, že to je moje nymfomanka, a kvůli tomu příbuzenstvo šílí závistí. Říkám jim: „Jsem zamilovaný do překrásné sexem posedlé coury, tak proč mi to prostě nedokážete přát?”
Takže po všem tom rambajzu na naši svatbu přišlo o moc míň lidí, než byste čekali.
A možná to je jenom tím, že láska člověku bere objektivnost, ale já si odjakživa myslel, že Brit je náramně chytrá. Znáte ten pocit, když se spolu můžete celý rok dívat na telku a ani jednou se nepohádáte o to, který pořad vybrat. A upřímně řečeno, kdybyste věděli, jak moc toho týden do týden na televizi nakoukáme, řekli byste, že jsme šťastné manželství.
A teď mám dvě maličké holčičky, co voní jako koláče na Díkůvzdání. Až na to budou dost velké, povím svým holčičkám, že každý vypadá trochu šíleně, stačí se podívat dost zblízka, a kdo se na někoho až tak zblízka podívat nechce, ten ho asi dost nemiluje. A život zatím pořád ubíhá a ubíhá.
Pokud budete pořád čekat na někoho dokonalého, nikdy lásku nenajdete, protože dokonalost druhým dává právě to, jak moc je vy milujete. A možná, že retardovaný jsem tady já, protože se pořád probouzím s očekáváním, že mi to štěstí dojde, ačkoli bych se z něj měl prostě jen co nejvíc těšit. Být takhle bláznivě, zamilovaně šťastný, to prostě nemůže být až tak jednoduché. Nemůžu očekávat, že by mi tak naprosté štěstí vydrželo po celý zbytek života, a taky se mnou něco musí být v nepořádku, když svoji ženu tolik miluju; teď právě vezu svou novou rodinku domů z nemocnice, moje krásná žena sedí vedle mě a naše dvojčátka sedí vzadu a já mám pořád obavy, že takhle báječné štěstí nemůže vydržet napořád, a najednou Britney vykřikne: „Brouk! Bod pro mě!” a zacloumá mi ramenem tak silně, až to s celou rodinou div nenapálím rovnou do výlohy Dairy Queen.
foto (c) Michaela Dvořáková
