Viktor Šklovskij. sentimentální. zápisky revolučního komisaře

Vzpomínkový román Sentimentálobraz hladovějícího a vymrzajícího Petrohradu v dobách bolševické revoluce, Ruska zahnívajícího v zákopech první světové války, pomalu hynoucí ruské inteligence a orientální rafinovanosti tehdejší Persie. Neobyčejný vhled do ruských dějin a lidské duše z pera spisovatele, který je veřejnosti znám spíše jako literární vědec.

Vi k t o r Š k l o v s k i j / S e n t i m e n t á l n í c e s t a

ní cesta Viktora Šklovského podává

Vi k t o r Š k l o v s k i j

sentimentální cesta zápisky revolučního komisaře

Vz p o m í n k y z l e t 1 9 1 7 – 1 9 2 2 Petrohrad–Halič–Persie–S aratov – – Ky j e v – Pe t ro h ra d – D n ě p r – Pe t ro h ra d – –Berlín

Šklovskij, Viktor Borisovič (1893 Petrohrad – 1984 Moskva) ruský spisovatel a literární vědec. Roku 1914 vstoupil dobrovolně do armády a jako komisař prošel východní frontou, Persií, účastnil se občanské války i revolučních událostí. Právě z této doby jeho raného mládí pochází kniha Sentimentální cesta, kterou dopsal roku 1923 v Berlíně. V té době už byl proslaven jako progresivní literární teoretik a kritik: roku 1916 byl jedním ze zakládajících členů OPOJAZu, zakládal sdružení Serapionovi bratři a byl jednou z ústředních postav ruského avantgardního hnutí. Šklovskij je českému prostředí dobře znám již od 30. let 20. století, kdy jeho formalistické studie měly zásadní vliv na rozvoj pražského strukturalismu. Známá kniha Teorie prózy, soubor Šklovského formalistických studií, vyšla v Praze v českém překladu již roku 1933. Šklovského vzpomínková kniha Sentimentální cesta podává obraz revolučního Ruska, situace ruské inteligence a ruské každodennosti v letech 1917–1922. Volně na ni navazuje rovněž v Berlíně vydaný epistolární román ZOO (1923, č. Zoo, 1965) a Treťja fabrika (1926), která vzpomínkovou trilogii završuje.

Dauphin

obal_sklovskij_def.indd 1

10.08.11 11:46


Vzpomínkový román Sentimentální cesta Viktora Šklovského podává obraz hladovějícího a vymrzajícího Petrohradu v dobách bolševické revoluce, Ruska zahnívajícího v zákopech první světové války, pomalu hynoucí ruské inteligence a orientální rafinovanosti tehdejší Persie. Neobyčejný vhled do ruských dějin a lidské duše z pera spisovatele, který je veřejnosti znám spíše jako literární vědec.


SENTIMENTÁLNÍ CESTA zápisky revolučního komisaře

Vz p o m í n k y z l e t 1 9 1 7 – 1 9 2 2 Petrohrad–Halič–Persie–S aratov – – Ky j e v – Pe t ro h ra d – D n ě p r – Pe t ro h ra d – –Berlín Dauphin 9 788072 721405



Vzpomínkový román Sentimentální cesta Viktora Šklovského podává obraz hladovějícího a vymrzajícího Petrohradu v dobách bolševické revoluce, Ruska zahnívajícího v zákopech první světové války, pomalu hynoucí ruské inteligence a orientální rafinovanosti tehdejší Persie. Neobyčejný vhled do ruských dějin a lidské duše z pera spisovatele, který je veřejnosti znám spíše jako literární vědec.



Vz p o m í n k y z l e t 1 9 1 7 – 1 9 2 2 Petrohrad–Halič–Persie–S aratov – – Ky j e v – Pe t ro h ra d – D n ě p r – Pe t ro h ra d – –Berlín Dauphin 9 788072 721405


Sentimentální cesta

Viktor Šk lovsk ij


Vz p o m í n k y z l e t 1 9 17–1 9 2 2 Petrohrad–Ha lič–Persie–Sa ratov – – Ky j e v– Pe t r oh r a d– D n ě p r– Pe t r oh r a d– –Berlín Dauphin 2011

Tato kniha se těší laskavé podpoře Nadace Český literární fond

Viktor Shklovsky’s Russian texts copyright © 2008 by Varvara Shklovskaya-Kordi Translation rights into the Czech language are granted by the FTM Agency, Ltd., Russia, 2008 Translation © Petr Šimák, 2011 Czech edition © Dauphin, 2011 ISBN 978-80-7272-386-7 ISBN 978-80-7272-279-2 pdf

Přeložil Petr Šimák

PŘ EDMLU VA

Viktor Šklovskij začíná své vyprávění vzpomínáním na tramvaj. Jeho kniha byla poprvé vydána v roce 1923 v Berlíně, kam se Šklovskij uchýlil, když mu v Rusku hrozilo zatčení. Události, které popisuje, do historického rámce zasazovat nepotřeboval – pro ruské emigranty, kteří byli prvními čtenáři jeho knihy, se jednalo o živou historii, o stále otevřené rány, které je vyhnaly z rodné země. Do češtiny knihu poprvé přeložil Bohumil Mathesius (vyšla v Praze roku 1932 pod názvem Zápisky revolučního komisaře). Tento překlad jazykově zastaral a Šklovského kniha, typická svým jazykovým i myšlenkovým švihem, tím ztrácí na působivosti. Rozhodli jsme se tedy knihu přeložit znovu, a to i kvůli skutečnosti, že text je protkán množstvím jmen a kulturních odkazů, jejichž význam už dnešnímu čtenáři nemusí být zřejmý. Považovali jsme tedy za nutné vybavit nový překlad výkladovými poznámkami nejen tam, kde by případná neznalost mohla vést k neporozumění příběhu, ale i tam, kde je potřeba rozšířit čtenářovo historické povědomí o této epoše či je příležitost seznámit ho s fakty (historickými i životopisnými), která dokládají absurdní charakter této doby.

9

Šklovskij zaznamenává osobní zkušenost s dobou, kdy se Rusko dle jeho slov rozkládalo na prvočástice, kdy dějiny změnily kurz tak prudce, že všechny věci začínaly naráz dostávat nové základy. Starý řád byl zničen, nový Rusko ještě nenašlo. Šklovskij tedy vypráví o době, v níž se bez odstupu nelze vyznat, jíž nelze porozumět. Protože možnost rozumět předpokládá jistou míru uspořádanosti věcí. Události jako by často postrádaly smysl a kontext – vždyť všechno, na čem by smysl mohl být vystavěn, bylo zničeno. Odtud autorovy neustálé odbočky, přeskakování, ironie, psaní v úsečných, zkratovitých větách, které jako by se bály, že nestihnou zachytit překotný spád událostí, a záznam osamoceně stojících a zdánlivě čirých faktů, jež nejsou nijak vysvětleny – protože racionálně ani vysvětleny být nemohou. Šklovskij má zvláštní schopnost spojovat věci na první pohled protikladné či spolu vzájemně nesouvisející. Bez této dovednosti by svéráz epochy let 1917–1922 dokázal jen stěží zachytit. Zde má zdroj obrovský energetický potenciál, který Šklovského kniha nese. Energie vzniká střetem či štěpením něčeho pevného, zdánlivě nedělitelného. Šklovskij usilovně rozbíjí ustálené představy o revoluci, válce a frontě, o tom, co je bída, co je smutek a jak se žije život jako umění. Nechává tyto představy do sebe narážet a sám jako by stál v ústraní: vybízí čtenáře, aby se sám pokusil z té tříště smysl vytěžit.

10

Výsledkem je styl psaní, jehož abruptnost si s dobou, o které píše, nezadá. Těžká práce pro čtenáře, ještě těžší pro překladatele, který má občas pocit, že rusky snad vůbec nerozumí. Vynikající ruský povídkář Michail Zoščenko považoval Šklovského za tvůrce nového stylu vyprávění: „On jako první protrhl starou formu spisovného jaz yka. Zkrátil větu. Vpustil do svých textů čerstvý vzduch. Najednou se dalo lehce a pohodlně číst.“ Nebyl by to však proslulý ironik Zoščenko, aby zůstal jen u chvály – Šklovského styl zároveň výtečně paroduje: „Spisovatelé si zvykli, že už je léta netisknou. Velbloudi to mají zařízeno lépe (viz Encyklopedický slovník). V Persii nemusí velbloud pít týden. I víc. A neumře. Novináři jsou naivní lidé – víc než rok nevydrží. Mimochodem, Leskov má takovou povídku: žízní zmučený člověk rozpáře velbloudovi břicho kapesním nožíkem, vidí tam nějaký sliz a vypije ho. Mám rád velbloudy. Vím, jak jsou uděláni. A teď o Vsevolodu Ivanovovi a o Zoščenkovi. Ano, a taky o baletu.“ Pochopíte, až si knihu přečtete. Tak tedy, Šklovskij v úvodu vzpomíná na tramvaj. Pro naši orientaci: je to tramvaj za takzvané únorové revoluce roku 1917. Rusko, vysáté boji první světové války, krutou zimou v letech 1916–1917

11

a vedené posledním z generace Romanovců, který již ztrácel schopnost řídit chod věcí, ale zároveň pro něj bylo samoděržaví posvátným řádem, se odhodlalo ke generální stávce. Ke stávkujícím textilním dělnicím v Petrohradě se nakonec připojila i městská vojenská posádka včetně kozáků. „Kéž je Bůh Rusku nápomocen,“ zakončil car 2. března svou abdikační listinu. V Rusku byla ustavena první demokratická, takzvaná Prozatímní vláda. Do čela se postavil kníže Lvov, později Alexandr Kerenskij. O její neschopnosti vládnout bude Šklovskij sám mluvit dostatečně. On sám jede po únorové revoluci na frontu jako komisař, tedy člověk, který má povzbuzovat vojáky k vedení války do vítězného konce. Čtenář se v knize může špatně časově orientovat. Předkládáme tedy základní osu toho, co Šklovskij dále popisuje: 3. července 1917 je na frontě raněn, dostává z rukou generála Kornilova svatojiřský kříž a vrací se do Petrohradu. Záhy odjíždí do Persie organizovat ústup ruské armády. Do Petrohradu se vrací až v lednu 1918, samotnou bolševickou revoluci tedy nezastihl. Zanedlouho je opět nucen odjet z města – bolševici po něm vyhlásili pátrání. Skrývá se v Saratově a později v Kyjevě. Počátkem roku 1919 se znovu vrací do Petrohradu a znovu odtud odjíždí na jaře 1920, aby na Ukrajině hledal svou ženu. Tam se stává svědkem definitivní porážky bílé armády

12

a vrací se i s ženou zpět do Petrohradu, kde je 9. října 1920 jmenován profesorem Ústavu dějin umění. O svém osobním životě v Petrohradě, o životě ruské intelektuální elity a petrohradské revoluční a porevoluční každodennosti vypráví v druhé části své knihy, nazvané Psací stůl. 4. března 1922 utíká přes zamrzlý Finský záliv do Finska, aby se zachránil před bolševiky, kteří začali znovu zatýkat esery (do Ruska se vrátil v září 1923 a usadil se v Moskvě, kde žil až do své smrti roku 1984). Svou knihu dopisuje a vydává v Berlíně. Šklovskij miloval Rusko. Žít v emigraci natrvalo nemohl. V dopisech zasílaných na Centrální výkonný výbor komunistické strany Ruska psal takto: „Nemohu v Berlíně žít. Celým životem a všemi zvyky jsem svázán se současným Ruskem. Mohu pracovat pouze pro něj. Není to správné, že žiju v Berlíně. Revolucí jsem se znovu narodil, nemůžu bez ní dýchat. Tady se mohu pouze zadýchávat. Zvedám ruce nad hlavu a vzdávám se. Pusťte mě do Ruska a se mnou celý můj prostinký majetek: šest košilí (tři jsou u mě, tři jsou v prádelně), žluté holínky, omylem vyčištěné černým krémem, staré modré kalhoty, na kterých jsem se starostlivě snažil vyžehlit puky. (… ) Neopakujte tu jednu starou erzurumskou (Erzurum: město na severovýchodě Turecka – P. Š.)

13

historii: při dobývání této pevnosti jel můj kamarád Zdaněvič po silnici. Po obou stranách cesty leželi zabití Askerové. Všichni mají rány šavlí na pravé ruce a na hlavě. Kamarád se ptá: ‚A proč mají všichni rány zrovna na pravé ruce a na hlavě?‘ Odpověděli mu: ‚To máš jednoduchý: Askerové, když se vzdávají, zvedají vždycky pravou ruku.‘“ Nepsal to ze zbabělosti. Když v knize zmiňuje svou řeč v Kyjevě, kde pronesl: „Uznáváme tuto třikrát prokletou sovětskou vládu! Jako v Šalamounově soudu – nebudeme chtít polovičku dítěte, dáme ho cizím, jen aby žilo!“, nesvědčí to jen o jeho lásce k revoluci, ale také k Rusku. Sentimentální cesta je vyznáním lásky. Rusku, revoluci a – tuku a cukru. Tomu, co mozek potřebuje, aby mohl pracovat. „Kdybych byl básníkem, napsal bych poemu o másle a podložil bych ji údery cimbálů,“ říká Šklovskij a nemyslí to zcela ironicky. „Od Čechů jsme jednou dostali po deseti librách cukru. Ani nedokážu vyjádřit své nadšení. Město bouřilo.“ A vyznáním lásky formální metodě. „Kdyby nebylo psacího stolu a práce, nikdy bych se už znovu nestal Viktorem Šklovským,“ říká autor, když mluví o době, kdy se skrýval v Saratově. A v zápiscích z Persie: „Kdybych tu měl jen jednoho blízkého člověka

14

a kdybych se nehodlal znovu vrátit do knihoven, nikam bych nejel a zapustil bych kořeny na východě.“ Prosté, a přece tak intenzivní vyjádření toho, co pro Šklovského jeho práce znamenala. A nemluví o ní bez hrdosti: „Vzkřísil jsem pro Rusko Sterna, prostě jsem ho uměl přečíst.“ Právě láska k formalismu a OPOJAZu (Společnost pro studium básnického jazyka, rus. Obščestvo izučenija teorii poetičeskogo jazyka) nedovolila Šklovskému, aby ztratil naději, aby na poli první světové války a revoluce propadl. Co je formalismus? „Zabývám se při studiu literatury zkoumáním jejích vnitřních zákonů. Mám-li uvést paralelu z průmyslu, nezajímá mne situace na světovém bavlnářském trhu, ani politika trustů, nýbrž jen druhy příze a způsoby tkaní,“ říká Šklovskij v předmluvě své knihy Teorie próz y. Hlavním předmětem zkoumání literatury přestává být autor, jeho doba či ideje dílem vyjadřované, ale takzvaná metoda (rus. prijom). U literárního díla není ani tak důležité, o čem pojednává, ale spíše jak o tom píše. „Obsah literárního díla se rovná počtu jeho stylistických metod,“ vysvětluje Šklovskij. Dle formalistů je podstatou umění princip ozvláštnění (rus. ostraněnije), tedy schopnost podívat se na věci z jiného úhlu, vidět je nově, zahlédnout je jakoby poprvé v životě. Vrátit věcem život, to je podstatou umění. Dociluje toho specifickou formou, kterou věci obrábí. A úkolem literárního vědce je tuto metodu zkoumat.

15

„Nuže, proto, aby vrátilo pocit života, dalo cítit věci, proto, aby udělalo kámen kamenným, existuje to, co bývá naz ýváno uměním. Cílem umění je dát pocit věcí jako faktů vidění, nikoli faktů poznání; metoda umění je metoda ‚ozvláštnění‘ věcí a metoda znesnadnění formy zvětšující obtíž a délku vnímání… Umění je způsob prožívat dělání věcí, ale to, co je uděláno, není v umění důležité.“ Tato proslulá slova Šklovského z Teorie próz y změnila literární vědu jednou provždy. Šklovskij knihu psal doslova v zákopech občanské války a revoluce. Ve stejné době a stejným způsobem jako bolševici svět, otočil i on svůj obor vzhůru nohama. Proto psal knihy bojovné, psané patetickým stylem, texty stále nastupující proti starým metodám bádání a prorážející cestu novým. Šklovskij miloval ofenzivu. Byl přesvědčen, že je potřebná. Bez ofenzivy život zahnívá, jak nám na několika místech své Sentimentální cesty ukazuje. Petr Šimák

16

Luise

K N IH A PRV N Í: R E VOLUC E A F RON TA

Před revolucí jsem měl jako voják privilegované postavení – pracoval jsem jako instruktor záložního oddílu obrněných transportérů. Na ten pocit hrozného útlaku, který jsem zakoušel já i můj bratr, jenž sloužil u štábu jako písař, nikdy nezapomenu. Vzpomínám, jak jsme po osmé večer jako lupiči utíkali ulicemi, jak jsme tři měsíce bez vycházek seděli v kasárnách, a hlavně vzpomínám na tramvaj. Z města se stalo vojenské ležení. Těm, kteří sloužili u vojenských hlídek, se říkalo „semišníci“.1 Za každého zatčeného totiž prý dostávali dvě kopějky. A tak nás lovili, zaháněli do dvorů a nacpávali námi velitelství. Tahle válka začala proto, že vojáci přeplnili vagony tramvají a odmítali platit jízdné. Velitelé to považovali za otázku cti. A my, vojácká masa, jsme jim zlobně odpovídali urputnou sabotáží. Trčení bez vycházek v kasárnách, kde sebranci odtržení od svého života zahnívali bez užitku na kavalcích, ta kasárenská nuda, temná muka a vztek vojáků, na které byly na ulicích pořádány hony – možná je to dětinské, ale jsem si jist, že tohle všechno zrevolucionizovalo petrohradskou posádku víc než neustálé vojenské neúspěchy a zarputilé, neurčité povídačky o „zradě“. Na téma tramvaj se tvořil zvláštní folklor, primitivní, ale charakteristický. Tak například: mi1

Semišnik: dřívější lidové označení mince o hodnotě dvou kopějek.

21

losrdná sestra jede s raněnými, na které dotírá generál a uráží spolu s nimi i tuto sestru. V tu chvíli ona shodí plášť a náhle tam stojí v mundúru velkokněžny – takhle to přesně říkali: „v mundúru“. Generál padá na kolena a kaje se, ale ona mu neodpustí. Folklor je to ještě zcela monarchistický, jak sami vidíte. Tato historka se odehrává jednou ve Varšavě, jednou zase v Petrohradě. Povídalo se také, že jeden kozák zabil generála, který ho chtěl vytáhnout z tramvaje a strhnout mu jeho vojenské kříže. Jelikož se tu mluví o tramvajích, soudím, že se to skutečně stalo v Pitěru,2 ale generála už považuji za dílo epického zpracování – oni totiž v tu dobu generálové v tramvajích nejezdili, jen vysloužilí chudáci. Agitace v oddílech neexistovala, mohu to tvrdit alespoň o svém oddílu, kde jsem byl se svými vojáky od pěti šesti ráno až do večera. Mluvím o stranické agitaci – ale i když neexistovala, bylo o revoluci jaksi rozhodnuto. Vědělo se, že přijde, a všichni předpokládali, že propukne po skončení války. Agitovat v oddílech prostě neměl kdo. Straníků bylo málo, a pokud nějací byli, tak to byli dělníci, kteří se s vojáky prakticky nestýkali, z inteligence (v tom nejjednodušším smyslu slova, tedy ze všech těch, kteří měli jakési vzdělání, třeba jen 2 Pitěr: v Rusku dodnes běžně užíváné hovorové označení Petrohradu.

22

dvě třídy gymnázia) udělali důstojníky a ti nejenže se nechovali, alespoň tedy v petrohradské posádce, lépe než důstojníci armádní, ale dokonce hůř. Praporčík byl obzvlášť nepopulární, zvláště potom ten, co zůstal v týlu a zakousl se tam do záložního batalionu. O takovém vojáci zpívali: „Dřív se hrabal ve hnojišti teď nás honí po cvičišti.“ Mnozí z těchto lidí jsou vinni jen tím, že se dali příliš snadno svést velkolepě zavedenou drezurou vojenských škol. Mnozí z nich byli později revoluci upřímně oddáni, ale jejímu vlivu podlehli stejně lehce, jako dříve zfrackovatěli. Příběh o Rasputinovi3 se vykládal všude. Já ho nemám rád: v tom, jak byl vyprávěn, byl patrný duchovní rozklad národa. Brožury vycházející po revoluci s takovým úspěchem, všichni ti „Griškové a jejich hříškové“, mi ukázaly, že Rasputin byl pro široké masy zvláštním národním hrdinou, něco jako Vaňka Klíčník.4 A tak se z nejrůznějších příčin, z nichž jedny přímo drásaly nervy a podněcovaly výbuch 3 Rasputin, Grigorij Jefimovič (1869–1916): sibiřský mužik, „muž Boží“, který měl velký vliv na rodinu posledního ruského cara Mikuláše II. Carevna ho srovnávala s Kristem. V nejvyšších dvorských kruzích byl považován za hlavní příčinu všeobecného úpadku Ruska a následně odstraněn. 4 Vaňka Klíčník: postava ruského folkloru, svůdce manželky knížete, u kterého sloužil.

23

a druhé zase působily zevnitř a pomaličku měnily lidskou psychiku, rezavé železné obruče svírající masu ruského národa napjaly. Zásobování potravinami se horšilo a dle tehdejších měřítek bylo na špatné úrovni. Byl nedostatek chleba, u pekařů se stály fronty a na Obvodném kanále začali dokonce jejich krámky rozbíjet. Šťastlivci, kteří chleba dostali, si ho nesli domů, svírajíce ho pevně v rukou, a zamilovaně na něj hleděli. Chleba se kupoval také u vojáků, v kasárnách zmizely všechny kůrky a drobky, které spolu s kyselým zápachem nesvobody dříve tvořily „domácí atmosféru“ kasáren. „Chleba!“ rozléhal se křik pod okny a u vrat kasáren, jež už byly chráněny jen slabě a kde stráže propouštěly své soudruhy volně na ulici. V kasárnách, které ztratily oporu ve starém řádu a nyní byly sevřeny v surových, ale už nejistých důstojnických rukou, to začalo kvasit. V těch časech byl armádní voják, a voják kolem 22–25 let vůbec, vzácností. Byl totiž ve válce nesmyslně utracen, jako hovado. Nižší armádní důstojníci byli jako obyčejní vojíni zařazeni do prvních transportů a zahynuli v Prusku, u Lvova a při slavném „velkém“ ústupu, při kterém ruská armáda vydláždila svými mrtvými celou zemi. Pitěrský voják těch dní byl buďto nespokojeným sedlákem, či nespokojeným měšťákem.

24

Tito lidé, dokonce ani ne řádně oblečení do šedivých kabátů, ale jen tak narychlo do nich zabalení, byli shromážděni do houfů, band a smeček, které byly pak nazývány záložními bataliony. Z kasáren se v podstatě staly cihlové ohrady pro dobytek, kam byla stále novými a novými, zelenými i červenými povolávacími rozkazy naháněna stáda člověčiny. Číselný poměr velitelského stavu k vojenské mase nebyl podle všeho větší než u dozorců nad otroky na otrokářských lodích. Po kasárnách se šířily zvěsti, že se „dělníci chystají vystoupit“ a že „18. února chtějí jít Kolpinci k dumě“.5 Napůl sedlácká, napůl měšťanská masa vojáků měla s dělníky málo společného, ale věci se daly do pohybu tak rychle, že nějaký výbuch se dal čekat. Vzpomínám na dny v předvečer revoluce. Blouz nění šoférů, že by bylo dobré unést pancéřák, zastřílet si do policie a potom ho nechat odstavený někde nedaleko stráží s nápisem „Dopravte do Michajlovské jízdárny.“ To bylo velmi charakteristické: starost o stroj jim zůstala. Z toho je patrné, že si lidé ještě nevěřili natolik, aby chtěli starý pořádek svrhnout, stačilo jim zatím jen udělat kravál. A na policii byli naštvaní už dávno, hlavně za to, že byla osvobozena od služby na frontě. 5 Duma: ruská obdoba evropského parlamentu. Označují se tak obecně také zastupitelské orgány různé úrovně. Státní duma byla v Rusku založena za vlády Mikuláše II.

25

Vzpomínám si, že dva týdny po revoluci jsme šli s naším oddílem (asi 200 lidí) a hulákali na oddíl městských policajtů: „Faraóni, faraóni!“ V poslední únorové dny se lid na policii doslova sápal, kozácké oddíly, jež byly vyslány do ulic, jen tak jezdily, dobrodušně se šklebily a na nikoho ani nesáhly. To odbojnou náladu davu ještě více rozněcovalo. Na Něvském se střílelo, zabito bylo několik lidí a na rohu s Litějným prospektem dlouho ležel zabitý kůň. Zapamatoval jsem si to – tenkrát to ještě nebylo často k vidění. Na Znamenském náměstí zabil kozák policejního komisaře, který sekl šavlí demonstrantku. Na ulicích rozpačitě postávaly hlídky. Vzpomínám na jednu zmatenou kulometnou četu s maličkými kulomety na kolečkách (takzvaný Sokolovův podstavec) a kulometnými pásy na hřbetech soumarů; zřejmě to byl nějaký kulometný transport. Stál na rohu Bassejné a Baskové ulice; zmatený kulomet se jako nějaké malé mláďátko krčil k dlažbě a dav, který ho obstoupil, na něj neútočil rukama, spíš se o něj jen tak třel rameny. Na Vladimirském stály hlídky Semjonovského pluku – a ten předcházela pověst Kaina. Hlídky nerozhodně postávaly: „My nic, my jsme jako ostatní.“ Obří donucovací aparát, který vláda připravila, zadrhával. V noci to nevydrželi Volyňci, domluvili se, na povel „K modlitbě!“ se vrhli k puškám, vtrhli do zbrojnice, sebrali tam patrony, vyběhli na ulici, připojili k sobě něko-

26

lik malých oddílů stojících poblíž a postavili své hlídky v Litějné čtvrti, okrsku svých kasáren. Mimo jiné tito Volyňci rozbili naši hlavní strážnici, která byla hned vedle jejich kasáren. Osvobození vězni se připojili k oddílům a naši důstojníci k tomu zaujali neutrální stanovisko, náleželi také ke svérázné opozici Večerní doby.6 Kasárny kypěly neklidem a čekaly, až je přijdou vyhnat na ulici. A naši důstojníci říkali: „Dělejte si, co chcete.“ Na ulicích v našem okrsku se už ve vratech znenadání objevovali po hloučcích nějací civilisté a odnímali důstojníkům zbraně. Nehledě na ojedinělé výstřely stálo u brány mnoho lidí, dokonce ženy a děti. Jako by čekali na svatbu nebo velký pohřeb. Už tři čtyři dny předtím byla naše auta na příkaz vedení částečně rozmontována. Odebrané součástky dal v našich garážích dobrovolně sloužící inženýr Bělinkin do rukou dělnických vojáků ze svých garáží. Ale pancéřovaná auta z našich garáží byla převezena do Michajlovské jízdárny. Šel jsem tam – jízdárna už byla plná lidí shánějících automobil. Na pancéřovaných vozech chyběly součástky. Zdálo se mi nezbytné postavit na nohy především dělové auto Lanchester.7 Náhradní díly jsme měli ve škole. Vydal jsem se tam. Rozči6

Večerní doba (rus. Вечернее время): populární večerník vycházející v letech 1911–1917 v Petrohradě a Moskvě.

7 Lanchester: britské pancéřované vozidlo, známé svou rychlostí (při svých pěti tunách váhy jezdilo až 80 km/h).

27

lené hlídky a dozorci byli na svých místech. To mě tenkrát udivilo. Když jsem později na konci roku 1918 dával dohromady pancéřovou divizi proti hejtmanovi,8 zjistil jsem, že téměř všichni vojáci sami sebe nazývali stráží nebo dozorčí službou, a už jsem se tomu nedivil. Ve škole mě měli moc rádi. Voják, který mi přišel otevřít, se mě zeptal: „Vy jste, Viktore Borisoviči, pro lid?“, a když jsem mu to potvrdil, začal mě líbat. Tehdy jsme se všichni hodně líbali. Všechny součástky mi dali, a dokonce mi slíbili, že neřeknou, kdo je vzal. Šel jsem k oddílu. Dodnes nevím, jestli byl odvolán, nebo se odvolal a rozešel sám. Kolem kasáren se potulovali lidé. Vzal jsem si z garáže nástroje a dva dělníky, Gnutova a Blizňakova, a šel jsem s nimi to auto opravovat. To všechno se odehrálo ve dne, dvě nebo tři hodiny po povstání Volyňců, první den. Nechápu, jak se do jednoho dne mohlo vejít tolik událostí. Pancéřák jsme pak dali na lano a odtáhli do garáží na Kověnském, kde jsme ho poté, co jsme zabrali jednu místnost a vytrhli telefon, začali opravovat. Dřeli jsme se s tím až do večera. Ukázalo se, že v nádrži byla nalitá voda. Voda zamrzla, takže jsme museli led dostat ven a nádrž vysušit. O přestávce jsem zaběhl k jednomu známému, literátovi. 8

28

Tyto události Šklovskij popisuje v druhém oddílu této knihy.

V jeho pokojích nebylo k hnutí a bylo tam horko. Tabákový dým se dal krájet, stůl byl zavalen jídlem a všichni tam mastili karty – dva dny v jednom kuse. Tento člověk se stal velmi rychle přesvědčeným bolševikem a z těch, co tam tehdy seděli za stolem, byli později taky komunisté. Doteď si jasně vzpomínám, jak blahosklonně ironičtí byli k tomu „nepořádku na ulici“! Ještě před tím vším byla ve městě vyhlášena stávka. Tramvaje nejezdily. Drožkáře, kteří se ke stávce nepřipojili, zastavovali. Na rohu Sadové a Něvského jsem potkal svého známého, docenta, velmi talentovaného a popleteného člověka, který měl dříve blízko k akademikům především proto, že hodně pil. Řval a vedl skupinu zastavující kočáry. Byl střízlivý, ale docela bez sebe. Čtvrť kolem dumy už zachvátilo povstání. Blíz9 kost kasáren Volyňců a Tauridského paláce, který se nacházel v obvodu kasáren – Volyňských, Preobraženských, Litovských a Saperných (ve Špalerné ulici) – a vzpomínka na řeči pronášené v dumě z ní udělaly střed povstání. Zdá se, že první oddíl vojáků byl přiveden do dumy soudruhem Lindem, který byl nakonec zabit vojáky zvláštní armády, jejímž byl komisařem. Je to ten Linde, který vyvedl v dubnu 9 Tauridský palác: místo, kde se v březnu 1917 shromáždil Sovět dělnických a vojenských zástupců. Zasedala zde také Prozatímní vláda a Ústavodárné shromáždění.

29

Finský pluk a pokoušel se na základě známé Miljukovovy10 nóty zatknout Prozatímní vládu.11 Náš pancéřák vyjel a začal si to šněrovat po městě. Potemnělé ulice oživovaly prořídlé skupinky lidí. Říkali, že policisti střílejí hned tu, hned zase tam. Když jsme byli na Sampsoněvském mostě, policisty jsme spatřili. Ale vystřelit jsme na ně nestihli – rozprchli se. Někde už lidi vtrhli do vinných sklepů, moji soudruzi si chtěli vzít víno, které se tam rozdávalo, ale když jsem jim řekl, že to nemáme zapotřebí, nehádali se. Tou dobou vyjely pancéřáky v čele se soudruhy Anardovičem a Ogoňcem také z Dvorjanské ulice, obsadily Petrohradskou čtvrť a jely k dumě. Nevím, kdo nám řekl, abychom tam jeli také. U vrat dumy už stál, jestli si dobře vzpomínám, pancéřák Garford.12 10 Miljukov, Pavel Nikolajevič (1859–1943): kadet, ministr zahraničí Prozatímní vlády. Zmiňovanou nótou (z 1. 5. 1917) bylo vyhlášeno pokračování ve válce proti Ústředním mocnostem. Vyvolala prudký odpor veřejnosti a petrohradské posádky a nakonec vedla k Miljukovově rezignaci, po níž vláda začala prosazovat požadavky sovětů, tedy tzv. „mír bez anexí a kontribucí“. 11 Prozatímní vláda: působila po abdikaci cara v období mezi únorovou a říjnovou revolucí (od března do října 1917), proklamovala demokratické svobody. Zatčena 26. října (8. listopadu) 1917 Leninovými bolševiky. 12 Garford (ofic. název Garford-Putilov): těžké obrněné vozidlo vozící dělo a kulomet, jeho základem byla kostra americké firmy Garford Motor Truck. Bylo vyráběno v Rusku v letech 1915–1916, proslulo v bojích 1. světové války.

30

Ve dveřích jsem potkal starého kamaráda z dob služby v armádě, dobrovolníka a tehdy už dělostřeleckého praporčíka L. Políbili jsme se a bylo nám dobře. Řeka všechny unášela a všechna moudrost spočívala ve splynutí s proudem. Nadešla noc. V Tauridském paláci byl naprostý chaos. Přiváželi zbraně, přicházeli lidé, zatím jednotlivci, a táhli s sebou zásoby potravin, které někde rekvírovali, a v místnosti u vrat byly složeny pytle. Přiváděli také arestované. V dumě mě nějaká milostslečinka potvrdila ve funkci velitele auta, a dokonce mi dala jakýsi bojový úkol. Granáty do děla jsem měl – nevím ani, kde jsem k nim přišel. Snad už v jízdárně. Bojové příkazy jsem nesplnil, ale to tak dělal každý. Pospal jsem dvě hodiny za sloupem, na kožichu. V dumě jsem potkal Suchanova. Znal jsem ho z redakce Kroniky, s jejímž literárním oddělením jsem spolupracoval (dával jsem tam biblio grafické poznámky). Ale jednou jsem v redakci přednesl referát o poetice, kde jsem představil umění jako čistou formu, a do krve se pohádal s marxisty. Proto se asi Suchanov tak podivil, když mě uviděl; já a ozbrojené povstání – to mu nějak nešlo dohromady. A já jsem se ve své politické naivitě divil jemu: nevěděl jsem o tom, že tam už dávají dohromady a organizují politická ústředí. Tehdy ještě samozřejmě neměla na události žádný vliv. Masa táhla, jako sleď nebo podoustev táhnou klást jikry – poslušna jen svého instinktu.

31

V noci přivezli uvězněného poručíka D., velitele pancéřových autodílen. Stráže se netvářily zrovna sebevědomě a poručík se mě vyčítavě zeptal: „Copak vám bylo za kapitána Sokolichina zle, že jste šli proti němu?“ Odpověděl jsem mu, že proti kapitánu Sokolichinovi nic nemám. Za půl hodiny se poručík vesele vrátil. Vojenská komise při dumě mu jako jednomu z prvních automobilových důstojníků, kteří se dostavili, dala za úkol organizovat celý automobilový provoz v Petrohradě. Tento člověk, vychytralý a svým způsobem i rozumný, miloval jestli ne přímo moc, tedy alespoň teplé místečko a nakonec chodil mezi anarchistické komunisty. Zastavil jsem se tu u něj, protože to byl nejlepší žokej v dostizích za místy u koryt, jakého jsem viděl. Nakonec jsem takových lidí viděl celé zástupy. Brzy ráno jsme jeli zase do města. Někdo mi zadal bojový úkol, a dokonce jsem dostal k dispozici dělostřeleckého vůdce; tohoto vůdce jsem ztratil, či on ztratil mě, a nechal se pohltit jásavým vírem vzbouřeného lidu. Dojel jsem k Preobraženským kasárnám, které jsou v Milionné ulici. Někdo mi řekl, že se Preobraženci staví na odpor. Dojeli jsme na místo. Bylo kouzelné, světlemodré slunečné jitro. Vzbouření Preobraženci v nových pláštích s křiklavými červenými výložkami vybíhali za veselé střelby z kasáren.

32

OBSA H

Předmluva9 KNIHA PRVNÍ: REVOLUCE A FRONTA 19 Kornilovština107 Persie123 KNIHA DRUHÁ: PSACÍ STŮL Rukopis Lazara Zervandova

211 407

Viktor Šk lovsk ij

SENTIMENTÁLNÍ CESTA zápisk y revolučního komisa ře Z ruského originálu Сентиментальное путешествие vydaného nakladatelstvím Азбука-классика přeložil, předmluvu napsal a poznámkami opatřil Petr Šimák Na obálce byla použita fotografie autora z doby okolo 20. let 20. století Grafická spolupráce Miloslav Moucha Odpovědná redaktorka Eva Širůčková Redakce Klára Kacetlová Sazba písmem Jannon Storm Type Library 4 DTP Radka Konvičková Vytiskla tiskárna VS Tisk Vydalo nákladem 1000 kusů nakladatelství Dauphin v Podlesí a Praze roku 2011 ISBN 978-80-7272-386-7 ISBN 978-80-7272-279-2 pdf

Nakladatelství Dauphin, tel.: 777 120 613, http://www.dauphin.cz, [email protected]

Naše knihy distribuuje knižní firma Kosmas pro knihkupce: e-mail: [email protected] www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz

Viktor Šklovskij. sentimentální. zápisky revolučního komisaře

Recommend Documents