Vidíte, letos už nepíšu „Jak jsem jel na kole do Provence“. Další rok mi zase naskočil a ten první titulek je spíš zbožné přání. Jedu na autobusový cyklistický zájezd, kolo se veze v přívěsu. Všecko je někdy poprvé. Na kole jezdím většinou sám nebo ve dvojici. Teď nás bude čtyřicet. Netuším, jak mezi ostatní zapadnu. Vybral jsem si Provenci. Provenci, která byla první a nejdůležitější římskou provincí. Provenci, která se dlouhá léta bránila Saracénům. Provenci která celý středověk zůstala oddělená od Francie. Vybral jsem si Provenci, ale ne tu prázdninovou s četníkem ze San Tropes, spíš tu Van Goghovu či Horníčkovu barevnou vnitrozemskou. Moře, černé býky ani přeplněné pláže neuvidím, zato uvidím department Vaucluse se stejnojmenou náhorní plošinou a dlouhým hřebenem Luberon. Vikipedie mi říká, že department je trochu větší než dva naše okresy. Měl bych uvidět kamenné, stylové vesničky, vinice i sady, pole plné levandule. Taky uvidím naprostou kamenitou pustinu na vrcholu modly cyklistů Mont Ventoux. Překlad je „Větrná hora,“ ale také bývá označován jako „Nejtěžší kopec světa“. Měl bych ochutnat domácí červené, pastis či melouny, měl bych pozorovat hráče petanque, který se zde pochopitelně hraje jinak než ve zbytku Francie. Měl bych zde cítit vůni Středozemí.
Trochu se těším, trochu mám obavy jestli jsem nešlápl vedle. Nejsem zvyklý vstávat a vyjíždět na povel. První komplikace, odjezd z Brna. Vlak je spolehlivý nástroj, přesto raději 19.6. 2015 vyrážím prvním možným spojem v 5,22. Na Zvonařce pak hodinu čekám, ale čekání mi nikdy nevadilo. Přijíždí první auto jen s jedním naloženým kolem, Taťána. Muž nedostal dovolenou. A muž má bratránka v Budějovicích, svět je opravdu malý. Později k ní dorazí šest dalších brněnských přátel, v busu sedí přede mnou, zapadnu k nim. Sedím ale vedle samotáře Míry ze Sedlčan. Na druhé půlce se neustále přeskupuje sedm Slováků z Martina, v busu i na výletech jsou stát ve státě. Dopředu moc nevidím, ale na zastávkách si ty ostatní účastníky zvědavě prohlížím. Opravdu z nich jsem nejstarší. Průvodci Tomáš a Honza zahajují svoji misi výborně : Na zájezdu si budeme všichni tykat. O rok starší Tomáš Rusek je ultramaratonec. Taky jsem nevěděl co to znamená. Prostě vždy běhal víc kilometrů, než má maraton. Třeba jich uběhl 433 za 48 hodin. Neumíte si to představit ? Já taky ne. Tohle byl dlouho evropský a už dvacet let stále je náš národní rekord. Oba nás obcházejí s červeným. Vysvětlují co nás čeká, zdůrazňují, že jsou na zájezdu pro nás. Dobrý začátek.
Jen ten bus nemá dobrý začátek, po pár hodinách nevím jak sedět. Ještě že jsem dostatečně zásobený slivovicí, kupodivu sám. Chutná všem. Vydržela až do čtvrtka a co chvály a vděku mi přinesla! I Němci mají na dálnici zácpu, za Norimberkem ji objíždíme po okresce. Noc je dlouhá, spím málo. Za okny prší, ale tvrdím, že je to náš poslední déšť. Měl jsem pravdu. Provence nás vítá šmolkou. Mistral měl dovolenou a za celý týden ani nekáplo. Po osmé jsme na parkovišti v Pernes les Fontaines. Zpět do města na první provensálský trh. Je to zážitek na který jsem byl zvědavý. Desítky stánků, oči neví kam koukat, ale nevybral jsem si nic. Holt ještě nemám v hlavě přehozeno na ceny v eurech. Digitál to ale zaznamená pro pozdější zhodnocení. Za hodinu je pevný start, jedu v Honzově skupince na delší trasu. Brňáci jsou pohodáři, počítají se zastávkami na vínečko, jedou s Tomášem. Taky bych zastavoval, ale zase chci hodně vidět. Musím tedy hledat jiné parťáky. Honzy coby průvodce na historii moc není, ale zase je starostlivý. Na křižovatkách zastaví čelo a vrací se k poslednímu. Ano, uhodli jste, většinou peleton uzavírám. GPS ale vede spolehlivě. Říkám mu, ať si se mnou nedělá starosti, že trefím a dojedu sám. První dvě dědinky nějak nezanechávají stopu. Ne, že by nebylo na co koukat, to spíš my nejsme ještě rozkoukaní. Za týden jich projedu ke čtyřiceti. Ale žádná není ošklivá, všechny dýchají starými časy. Nikde nestojí panelák, i nové domy zapadnou. Většinou jsou obloženy poctivým vápencovým kamenem. V celé Francii je zatím 156 vesnic, které splnily podmínky „Nejkrásnější vesnice Francie“, stále jich přibývá. V Provenci jich napočítáte 18, z toho ve Vaucluse sedm. Slušná koncentrace. Vynechal jsem jen Ansouis, ale ten je na „špatné straně Luberonu“ , trochu z ruky. První je Venasque. Bývalé hlavní město venassinského knížectví je ozaj turistické. Mezi ty nej patří. Však Brňáci, kteří sem jeli zkratkou už sedí za stolečkem. Taky to zkusím, na půl minuty. Pak si projdu centrum, nafotím výhledy. Do kavárničky se ale nevracím, lákají mne spíš ty vápencové skály v dálce. Volám domů, že se mi tu líbí, že je tady šest Pálav pohromadě a že ta levandule opravdu voní. Na severu, za kaňonem řeky Nesque je trochu vyšší kopeček. Tam se vyzývavě leskne Mt. Ventoux.
V pravé poledne odtud vyrážím napřed. Dal jsem si ten náskok asi hodně velký, pár kilometrů za sebou nevidím nikoho. Jenže než se vydrápu tři sta výškových metrů do sedla Los Trois Termes, dostihoví chrti mne dohoní. Poslední tam ale tentokrát nejsem. Sjíždíme se postupně v třešňovém sadu. Třešně jak meruňky, jiný den meruňky jak broskve, další den broskve ... už nebyly. Škoda. Jedeme pak společně ke klášteru Senaque. No, na fotkách vypadá líp. Dominuje velká prodejna knih a suvenýrů. Organizovanou prohlídku nikdo neorganizuje, jsme tam hotovi brzy. Kostel sice starý 900 let, ale na třebíčskou baziliku zdaleka nemá. A serpentiny nad ním taky nadšení nevzbuzují. Aspoň ty výhledy zpět jsou z nich kouzelné. Když se ale podívám dopředu, poprvé nezřetelně vidím kotlinu mezi Vaclause a Luberonem. Před Gordes pak už pak vidím jasně kde budeme příští dny jezdit.
Gordes prý se nedá fotit z Gordes. Není to tak docela pravda, pár fotek jsem udělal, pár uliček viděl. Gordes prý je ze všech nejnavštěvovanější. Opravdu jsem dost turistů potkal, v tom pravdu měli. Taky je to další ta nej francouzská vesnička. Jenže na to posezení při pastisu mi nějak nezbývá čas. Ono vůbec nějak nezbývá čas, nic nechci vynechat, nikde nejsou prostoje. A to ani nejsem u moře! To tak, prosedět půl zájezdu někde před hotelem v Cannes a zbytek proválet na pláži ! Hlásím opět Honzovi, že jedu jako sólista a že určitě trefím. Asi už mne poznal, nemá obavy. Rychlý ústup z civilizace až k ohradě za kterou má být středověká osada kamených chýší, zvaných borries. Ale kupovat vstupenku za šest a půl eurokoruny se mi nechce. Raději si jedu bez cíle po humnech kolem zahrad a soukromých vileček. Trasu nesleduji, hodiny nesleduji, užívám si pocitu volnosti v neznámé krajině.
Když se doplácám až do Fontaine de Vacluse, ostatní právě odjíždí. V tu chvíli si uvědomím, že kufr je pořád zabalený v busu a nevím kde a s kým budu spát. Pramen ale nevynechám, dokonce mám zážitek navíc. Turistka si pochroumala na kamenech nohu, je u ní sanitka s lékařem. O kus dál čeká druhá sanitka na odvoz, proti jedou hasiči i dva policejní vozy. Péče, jakou neznám. Viděl jsem i tu díru do nitra země, o které nikdo neví jak je hluboká. Zatím se prý dostali do 318 metrů. Voda stále prudce vyvěrá ze všech možných skulin při březích, za vteřinu desítky kubíků. Řeka tu vznikne opravdu na pár metrech. Pak už jen úprk podle GPS k campingu v L'Isle-sur-la-Sorgue. Na součtu se ukázalo 65 km a docela hustých 1601 m převýšení. V kolik jsem dojel do tábora nevím, ale poslední jsem tam byl docela určitě.
Čeká mne příjemné překvapení, spím na cimérce sám. Ve druhé půlce mobilhomu šumaváci Věra a Zdeněk. On kvůli nemoci slivovici nesmí, sebevědomá cestovatelka nic nenamítá. Ještě o nich uslyšíte. Při čekání na večeři přijde po slunečném dni vhod dvanáctka Krakonoš. Upozorňuji, že od cestovky opravdu nemám žádnou provizi, ale nedá se nic dělat, musím ji vychválit až do nebe. Večeře překonává veškeré představy. Skvělá rybí polévka s mušličkami, kuře, rýže, salát. Kuchaři Tomášovi dáváme jedničku s hvězdičkou. Plnohodnotná pomocnice Dita marně volá : „Přídavek !“ Už nemůžu. A potom při brífinku krabicové červené i růžové od Tomáše. Nemělo to chybu. Překvapeně si uvědomuji, že se o nás vlastně bude včetně šoférů starat šest lidí. On to levný zájezd není, ale zasloužíme si to vůbec ? Noc ale ještě vůbec není stará. Ještě posezení s vínečkem chvíli u Brňáků, pak i vedle u Mirky a Mirka, ale půlnoc to vyřešila. Neděle má téma „V okrové pohádce“. Pohádkově začíná o půl osmé i snídaně. Byla pak každý den podobná. Kafe nebo čaj. Pro slabší povahy jogurt i müsli, na sladko buchtičky i vánočky, k tomu marmeládičky a medík. Vedle pochopitelně ještě teplé bagety a připravené pomazánky, francouzské paštiky, alespoň tři čtyři sýry a šunka. Máslo pomazánkové i kravské. K tomu rajčata, papriky, okurky. Prostě kdo co chce. Někdy i čerstvě rozpečený toustíček či vajíčko. Jen ta výborná rybí polévka od večera by se prý zkazila, tak ji zlikvidovali. Škoda jí. Jenže já bych už stejně nemohl !
V půl deváté přejezd busem do okrového lomu s bizardními tvary, pěší foto procházka. Trochu dlouhá.
Na parkovišti nedočkavě popadnu kolo a jedu zas privátně napřed. Chvíli po cyklo, mezi poli, kde se pěstují melouny a dýně. Taky kříženec pod názvem lavandin, který má vyšší obsah vonných silic než běžná levandule. Opravdu voní, vyzkoušel jsem to. Pokračuji pak po silničce přes malou dědinku do Viliars. Tam letmé setkání s kolegy, kteří to brali po cyklostezce, ale okamžitě jim zahýbám na zkratku do St. Saturnin. Zde posedím v kostele, zrovna byl křest. Když vycházím ven, už zase sám nejsem. Banda právě dorazila. St. Saturnin je opravdu moc, moc sympatický. I on patří mezi "village perché", vesničky na kopci, kterými se to zde jen hemží. Na kopečku má sice trosky hradu, já ale hledám cestu na větrný mlýn. Odtud je vidět úplně celé údolí kolem říčky Cavalon a za ním panorama Luberonu. Nahoře jsme s Mírou a s Hankou docela dlouho sami. Moc prý nás na dlouhou trasu nebude, tak nakonec tvoříme trojku a než se ostatní vybatolí, drápeme se k Lioux. Impozantní skála. Taková jednoduchá, ale setsakra masivní. Výška prý až sto metrů, délka sedm set a přitom je jak když střelí.
Bez velkého spěchu pokračujeme stále sami do Joucas. Vesnička opravdu miniaturní, křivolaké uličky i opravený kostel. A všude jsou rozesety sochy místní galerie. „Nečekejte na mne, jdu dovnitř“, říkám společníkům. Jenže ne hlavním vchodem, ocitnu se přímo v dílně. Prosím gesty o foto. „Pokud nejsi Francouz, tak klidně. A jdi ještě dolů, do přízemí“, říká sochař. Po návratu se znalecky dívá na mé skoro metrákové tělo a ukazuje jak ho bolí záda. Ano, vážení přátelé, mám nezanedbatelný podíl na významném uměleckém díle. Přidržel jsem celý kamenný hrudník, než ho přišroubovali !
Pak už zbývá jen zlatý hřeb – Roussilion. Turistický skrz naskrz, ale poprávu. Super. Titul nej má i u mne. Uličky popisovat nebudu, to chce hodně, hodně dlouho prohlížet foto. Ta okrová omítka už může být celá opadaná a dům je přesto krásný. Zdrželi jsme se tam, ale hodinku či dvě bych ještě vydržel. Těsně před termínem odjezdu vteřinový pětikilometrový sjezd k vyschlé řece a zachovalému římskému mostu. Chvátat jsme ale vůbec nemuseli. Našel se někdo, kdo z toho Roussilionu sjel trochu jinou ulicí a jiným směrem. Pak to dlouho zatáčel k mostu. V té chvíli se kolektiv projevil - čekáme v klidu a zcela bez reptání. Ono ten den je na co vzpomínat. Ostatně polévku ani plněná rajčata s kuskusem k večeři jsme nezmeškali, tak o co jde ? Brífink po večeři se rozjíždí zdárně, jenže paní z Holandska Tomášovi vzkazuje, že pejsek nemůže spát. Nás ale nic neudolá, pokračujeme u chatiček....
Doma spím i devět hodin, tady pět, šest. Nepochopím to. Ráno kolem šesté jsem si zvykl na kafíčko vedle u Brňáků. Platím za ně slivovicí. Po obligátní snídani v půl osmé jako každý den odjezd v půl deváté. Dlouhý přejezd busem na parkoviště za Apt. „Sem večer přijedete.“ Naše partička polykačů kilometrů ale vystupuje až ve Forcalquier, 70 km od campu. Na kraji trhu zamykáme kola. „Je 10:40, v 10:50 jedeme“. Správné rozhodnutí. Víte, co se dá za deset minut nacvakat fotek ? Hezký trh to byl.
Hezká je i klikatá cesta nazpět na parkoviště. Co že se mi na ní tak líbí ? Celý den absolutně nepotkáme turisty. A přitom ospalé dědinky svítí nad krajinou zrovna tak jako ty včerejší. Kdybych si musel vybírat, tak jedničku dám Vacheres. Jenže St. Michel, Viens, Oppedette, Caseneuve, ani St. Martin de Castillon si s těmi vyhlášenými super nej vůbec nezadají. A to jsme ještě dvě tři dědinky vynechali. Mimochodem, všimli jste si těch zdrobnělin ? Tady se opravdu nedá použít něco tak hrubého jako „obec“. Vždy je to vesnička nebo dědinka a pokaždé je nutno obměňovat přídomek rozkošná, kouzelná, nebo aspoň hezká. A když má paní domácí ještě aranžerské sklony, tak nechá u zdi otlučený hrnec a nikdo nepochybuje, že tam patří. Všude na náměstí malá kašna s čůrkem tekoucí vody, někde pod stromy hřišťátko na petanque. I pohledy do údolí jsou přesně tak barevné, jako na všech turistických prospektech. Napadá mne, že ta skutečnost je větší kýč, než na pohlednicích. U nás doma je taky hezky, ale holt tady se to slůvko „kouzelné“ samo vnucuje. Pro cyklisty musím trochu napsat o kopečcích. Neprozřetelně jsem doma prohlásil, že si je představuji jako na Žďársku. Takže ne, Žďársko to opravdu není. Tam jsou kulaté, tady špičaté. Tam od šesti do osmi set, tady od stovky metrů až někam k nebi. Ale o to víc je z nich vidět. Kolem říčky Calavon jen tak mimochodem vidíme kaňon. Já vím, Verdon je pětkrát hlubší, asi by to byl jiný dojem. Nám ale tenhle stačí, protože jsme tam na vyhlídce zase sami. Hezký trh, hezké vesničky, hezký kaňon, hezký den. Jo, dneska u toho autobusu trochu čekají na nás, ale zase nekřičí... Vždyť to bylo zas 65 km a 1334 m.
Chcete vědět večerní menu ? Polívka, maso na špejli, americké brambory, salát, přídavek maso na špejli, americké brambory, druhý salát už nezvládám. Ale šampus u Brňáků je lehký, ten můžu, i jejich korbáčiky, dokonce s nimi i zpívám.... Plány na úterý ukazují všeobecnou samostatnost. Věra se Zdeňkem chtějí využít své francouzské volné jízdenky na vlak. Samotáři Mírovi nedá spát Mt. Ventoux, je plný odhodlání. Parta Slováků z Martina nejede nikam, jdou prý do města. A já tvrdím, že ve vinařských vesničkách se nedá chvátat, že přejdu do rozvážné Tomášovy skupiny.
Ráno jako obvykle přejezd busem. Začínáme hradem ve Vaison la Romaine, odtud na obzvlášť vypečený trh tamtéž. Ten nezabírá jenom náměstí, probíhá i v mnoha bočních uličkách. Pak ještě římské pozůstatky. Těch je taky hodně. Pět set let trvání římské provincie nějaké stopy zanechalo, dodnes jsou na ně pyšni. Scházíme se u katedrály až v poledne, plán je pouhých 40 km. A jako premii vidíme líhnutí těch křiklounů, cikád. Ony vylezou ze své slupky a čekají až jim ztvrdnou křídla. Nepohnou se. A my fotíme a fotíme. Pak přijde vteřinka rozhodnutí a najednou jedu lesem opět s Honzou. Vždyť oni ti mladí vlastně žádní divočáci nejsou, jejich tempu už jsem přivykl. Prý se u těch vinařů s rozvážnou partou ještě potkáme. Ano. Potkáváme se v opět nej Seguretu, potkáváme se taky v Sabletu, kam se nějakým řízením osudu dostanu úplně první. Tam si v rozpustilé kavárničce dokonce objednávám i já. Celé dva kilometry až do Gigondas pak jedu s Tomášovou partou. Ale ochutnávka toho vyhlášeného červeného mi připadala nějak studená. Bylo výborné, bylo samozřejmě jako správný košt zdarma, ale přiliš jsem cítil očekávání nákupu.
Tomáš s podstatnou částí výpravy pokračuje do další vinotéky, Honza a pár dalších zrovna dorazili. Prý jen trochu ochutnají, opravdu jen v téhle a pak pojedou kolem krajkových skal Denteles de Montmirail. Chuť bych na jazyku ještě měl, ale klid v nohách ne. Jako vždy : „Jedu napřed a budu fotit“. Bože, to je krása. Zastavuji, kochám se, fotím, nespěchám. Napříč tou nádhernou divočinou, ani asfalt tam není. Občas vidím mezi políčky plných kamenů a sazenic vína nějakou samotu. Lafare leží dole u potoka, nahoře mohutná skála s přilepenou vesničkou La Roque Alric. Osídlení tu na kopci vznikalo často, aby to nepřátelé neměli jednoduché. Přemýšlím, zda se mi v Provenci víc líbí všechny ty vesničky plné památek s mohutnými baštami a kamenými uličkami s obchůdky a kavárničkami, či výhledy do voňavé krajiny kolem. V půli června ještě převládá zelená. Hlavně jsou vidět sady, mezi nimi fialové drahokamy levandule. Není tu ale jen civilizace, taky ostrůvky divoké přírody, z nichž vyskakují bílé vápencové skály. A barvy jsou třikrát podtržené jižním sluncem. Opravdu nespěchám, užívám si to, ale kupodivu nikdo mne dnes nedohání. K busu navečer dorážím jako třetí. První tam byl čerstvý přemožitel Mt. Ventoux : “Není kopec, který bych nevyjel“. Hm. Já doma řekl, že v žádném případě. Ale když to Míra zvládl... Ostatní pochopitelně ochutnávali a ochutnávali, jsou také navýsost spokojeni. Cesta domů je se zpěvem, připojuji se, ale neměnil bych. Večeříme vždy v osm, dnes jsme to málem nestihli. Po hovězí polévce jsou na pořadu mořské slávky s těstovinami, místo desertu žlutý meloun, jenže jako alternativa ještě kuře se slaninou. Nechci zacházet do podrobností, ale ochutnávám úplně všecko. Při vínku se dozvídám výsledek vlakového výletu do Marseil. Město hlučné, hodně cizinců. Věra nejdřív ztrácí přívěšek, který měla z Nepálu. Jak tak o tom přemýšlí, zakopne a poraní si loket. A moře na koupání ledové. No nebylo nám v těch vinohradech líp ?
Mění se mi chutě, u snídaně mám chuť na jogurt. Asi proto, že na pořadu je odpočinkový den bez kola. Samozřejmě, na dojedení nevynechám ani ty paštiky a sýry. Arles není velkoměsto, jeho čas už minul. Ale čas to byl slavný, jsou zde památky na Římany i na korunovaci Karla IV. Nejvíc mne kupodivu neuchvátí zbytky Arény, ani Goghova kavárna, ale bohatě zdobený portál katedrály sv. Trofima. Procházka od přístavu přes centrum, pár uliček plných turistů a po nábřeží zpět. Lodí tam stojí plno, před očima mi vyskakuje lákavá představa turistického týdne na moři. V poledne sraz na parkovišti poblíž přístavu, kde už jsme čtvrtý český autobus. I výměnu názorů stíháme. „Jaká že je ta naše cestovka? Jsme naštvaní, není na co nadávat. Opravdu.“ Ale u busu jsem moc brzy. Tak ještě půlhodinku po trhu. Známé voňavé stánky, ale mezi nimi dnes narazím i na zboží za 39. Tady dokonce někde stačí jen euro. Busem mezi lány Goghovy slunečnice. Za Luberonem už nejsou, tam nejsou ani obilná políčka. My tady tu krajinu malířů projedem bez zastávky, vše se stihnout nedá. Jedeme na zpestření o které jsem původně moc nestál : plavba na lodičkách k Pont du Gard. Ale při modré obloze a teplé vodě, proč ne ? Tomášovi dělám háčka a přitom fotím. Zvládli jsme to, foťák je suchý. Nad mostem koupel, pak prohlídka a foto. On to vlastně původně vůbec nebyl most, byl postaven jako součást padesátikilometrového římského akvaduktu se spádem 15 metrů. Jo, to je 30 cm na kilometru ! Bez teodolitu, jeřábů i bez malty. Stojí už dva tisíce let... Která z našich staveb tu bude ještě v roce 4000 ? Fotícím Japoncům tam v plavkách moc hezkou kulisu neděláme, tak raději ještě kousek pokračujeme v kanoi. V busu pak dojíme studenou večeři a přistáváme v centru Avignonu. Ten založili Řekové na břehu Rhony ještě dávno před Římany. Tomáš hodinu zvládá i obvyklé průvodcovské : „Vlevo se dívejte, vpravo vidíte“. Tohle město už je trochu větší, ale to nejdůležitější s Tomášem obejdeme. Papežové zde sídlili jen 70 let, ale církevní peníze jsou zde patrné doposud. Je na co se dívat. Jenže vypsat to vše na pár řádcích nejde. Ani spočítat umělecké galerie či obchůdky s obrázky. Pak už jen kavárnička, vínečko, lehký salát Nicoise a v deset večer odjezd. Teprve začali osvětlovat slavný most ze 12. století, ještě bych klidně seděl. Ještě že v campu je pivní samoobsluha, musíme s Martinem a Mirkem zhodnotit den, naplánovat zítřek.
Pravidelný společník na chvostu peletonu Martin je informovaný fanda : „Víš co se tady filmovalo?“ „Jo, vím“, souhlasím. Je má vlnová délka. I jeho Martina, trpělivá parťačka do nepohody. Takže ve čtvrtek první cesta v Bonnieux vede k té vile, kde se točil „Dobrý ročník“. Už celkem automaticky já s Martinem a Martinou. Za zmínku stojí i skorobrňáci Honza a Hanka na dvoukole. Honza slavil včera pětašedesát, ale do kopce dvojkolo snad táhne magnetem. Je s námi i průvodce Honza a ještě někdo ? Pak pochopitelně nahoru na hrad, ulovit zde cedrovou šišku a odtud už dolů na „špatnou stranu Luberonu“. Lourmarinskou soutěskou jedeme výjimečně všichni pohromadě, uděláme povinné foto, kde nikdo není k poznání.
A dole čeká další nej vesnice – Loumarin. Spisovatel Peter Mayle snad dnes někde poblíž bydlí. Pauzička, jenže honem přes Vaugines dál do Cucuronu. S Martinou jedeme jako předjezdci, na vyhlídce pak dlouho marně vyhlížíme další. Zasloužíme si proto pivečko u rybníku kam Max ve filmu přinesl to své slavné garážové víno. Výprava pokračuje dál kolem Velkého Luberonu, pro šestici soukromníků je zde otočka. V plném slunci vzhůru loumarinským kaňonem opět k Bonnieux.
Ještě jsme totiž neprohlídli Lacoste s hradem markýze de Sade, nyní módního návrháře Pierre Cardin. Ještě jsme se nerozhlídli z té nejlepší vyhlídky mezi Luberonem a Vaucluse. Ještě je při cestě Menerbes, vesnička kde Mayle žil a napsal své první knihy. Taky nej. A to nejlepší zbývá na konec, „město duchů“ Oppede le Vieux. Hrad býval kdysi hrdou baštou, po jeho opuštění se vylidňovalo i podhradí. Dnes pomalu ožívá, přesto na vás stále dýchá těch pět set let kamenné prázdnoty. Dobře jsme si tu trasu vymysleli.
Při návratu do campu projíždíme Maubec, ale nic, opravdu nic už v něm neprohlížíme. Ta závěrečná jízda je už víc než svižná, bez přemýšlení. Někdo by řekl divoká. Kam nás GPS posílá, tam zahneme. Ve finiši i zodpovědného průvodce Honzu ztratíme, ten poslušně po cyklostezce, ale my se řítíme po hlavní. Do osmdesátky chybí kilometr, ale adrenalinová očička nám svítí. Pak už jen pivko, večeře v alobalu a plány na pátek. Bude nás zase šest. V dnešní partě Mirek vymění průvodce Honzu a dost. Všichni ostatní budou objíždět Mt. Ventoux obloukem od severu a fotit jeho nádherná panoramata. My to vezmeme zkratkou.
Nervozní jsem ráno fest. Naordinuji si lehkou snídani, zákaz focení, zdržování se, kochání. Do malé brašničky cpu ale jídla dost, stejně tak oblečení proti větru i zimě. Před Saultem jsou levandulová pole. Bus zastavuje ještě pod městem. Jedu do kopečku k náměstí, ale jaké to město je, naprosto nevnímám. Od asfaltu ani očko do strany nezabloudí. K oficialnímu startu popojíždíme tři km do malého dolíčku. Pak už jen nahoru. Prý osmnáct km bude pohodových, posledních šest vražedných. Měli pravdu.
Dobrý je začátek ve stínu. Jak přibývají metry, začíná se i ochlazovat. Brnkačka to není, ale nenaříkám, je to vlastně příjemnější než jsem čekal. Zastávky si dělá každý sám, já na půlminutku a na dva hlty vždy po stovce výškových metrů. Na tom osmnáctém kilometru je hospoda a taky rozcestí. To kdyby někdo nevydržel s nervy. Odtud už zastavuji možná po stovce dálkových. Ne, tak často přeci ne, to si dělám sám ze sebe dobrý den. Poslední kilometry ale tvrdý byly. Ale co na tom, hlavní je fotka nahoře ve výšce 1912 m u cedule Sommet Mont Ventoux. Jsou větší kopce, daleko tvrdší. Slavná Tour to jezdí z té opačné, těžší strany. I počasí vyšlo, na větrné hoře dnes nefouká. Vím zodpovědně, že mne předjelo hodně Francouzů, já žádného. Ale co na tom, hlavní je pocit vítěze sám nad sebou. Mám toho psát víc ?
K busu to není pořád jen dolů, z Bedoin k Malaucene opět stoupáme. Jenže on už ale jede každý se svými myšlenkami, bohužel i s myšlenkami na návrat. Je to tak, týden je pryč. Každý den jiný, každý den krásný. A všecko ve finiši, ten provensálský poklid jsem nějak nestihl.
Večeře je slavnostní - cibulačka, ryba, ratatouile i čerstvý salát. Myšlenky ale těkají, moc se na jídlo nesoustředím. Po večeři chvíli balíme, chvíli zapíjíme úspěch. Chvíli vzpomínáme, chvíli nadhazujeme další sny. Po půlnoci už ale moc chuti k vyprávění není. Ráno naložení bagáže, konečně taky procházka po L'Isle-sur-la-Sorgue. Splnit poslední povinnost a ochutnat víno z Châteauneuf-du-Pape. Pak už jen tradá domů. Bylo toho málo, či bylo toho dost ?
