Hliněný tygr Více informací k této knize najdete v detailu Nechť kamenný pes na nádvoří zaštěká, a já pak zemřu, ale do té doby, mocným nágou kamenem nesmrtelnosti obdarován, budu činorodě obdělávat rýžové pole zděděné po předcích, náležitě božstva uctívat a za ušetřený peníz zvelebovat město, ve kterém žiji, ku prospěchu všech! Je obdivuhodné, jak daleko můžeme dojít, jak jinaké kultury můžeme sledovat, abychom se dobrali zjištění, že lidé jsou (téměř) všude stejní. I nepálský rolník, který pracuje do úmoru na rýžovém poli, cestou na pole se bojí tygrů, za úrodu děkuje 13 božstvům, za štěstí Ganéšovi či Mačhendranáthovi a ctí Buddhu, má stejnou představu o slušném člověku a sní o stejných zázracích jako venkované, které zpovídala Božena Němcová. Pavel Czeczotka vybral ze šesti sbírek nepálského folklóru legendy, pověsti a příběhy rozdělené do pěti oddílů. Celou knihu navíc uvedl rozsáhlým přehledem nepálské historie. Čtenář z něj získá povšechný přehled o historii Nepálu a doví se, že Nepál historický, to jsou především Névárci a Káthmándské údolí. Také něco málo o spletitém vztahu různých věrouk a jejich vzájemném proplétání. Hovoří sice o příkladné snášenlivosti mezi hinduisty a buddhisty, ale hned druhá jím uvedená legenda je o vítězství Ganéši nad Králem nágů, čili je mýtem o vítězství hinduismu nad buddhismem. Z radosti nad vyrašeným pupenem zapomněli Bhálí Bháro a jeho žena na rozdíly ve víře a oba se společně vydali uctít Buddhovu sochu ve Zlatém chrámu. V jistých nepatrných náznacích lze vysledovat náboženské dějiny Nepálu. Buddhismus je v nich "původním" náboženstvím a uctívání Višnua jistým moderním luxusem. To bychom vyčetli i z rozsáhlých učebnic, které by nás seznámily s rozšířením buddhismu a jeho následným pádem po invazi islámu do Indie a vznikem současného hinduismu. Nerad bych však vzbudil dojem, že kniha je "o náboženství", to rozhodně není, jsou to opravdu jen střípky na pozadí lidových historek. Nadto je zde nad jiné patrný tantrický přístup - bohové, démoni a podobná stvoření procházejí po zemi činíce, co se jim zlíbí, ale kněz, mnich či obřadník je dokáže umnou formulí nebo rituálem vždy zajmout nebo alespoň znehybnit, aby mohli být zavlečeni do chrámu, kde budou náležitě uctíváni. Takový přístup monoteističtí teologové nazývají čarodějnictvím a úporně s ním bojují. V tomto ohledu je zajímavá legenda, v níž buddhistického kněze Jamunu obtěžuje potulný hinduistický mág z jihu předvádějící svá kouzla a rozleptávající tak jeho náboženskou výuku.
Více než vztah k Indii je legendami probrán vztah k Tibetu. Tibet, to je země obrů, zcela ve shodě s tibetskou ústní tradicí, která původ Tibeťanů odvozuje od potomstva opičí obryně a démona. Na rozdíl od této tradice se však Nepálci považují lepší než jsou závistiví, zlí a méně zbožní Tibeťané. Vztah k Tibetu je možná jen patrnější, neboť jména nepálská se od indických jen dosti málo liší. Ostatně, překladatel připojil ke knize tři slovníčky věnované historickým postavám, božstvům a místům, takže čtenář nemusí lovit z hlubin paměti, co si zapamatoval z předmluvy. Kromě slova brahmán užívaného i pro buddhistického vzdělance je tak hlavní připomínkou Indie rod Šákja, z nějž pocházel Buddha (Šákjamuni). Prvé dvě kapitoly zasvěcené legendám o původu míst a původu svátků a zvyků jsou tak trochu nemastné neslané, neboť co je nám ve středu Evropy do rýže, nágů a vrtošivých hinduistických bohů a bůžků nezřídka animistického původu. Ačkoliv historka, "Kdo je nejsilnější?", je takovým výbuchem surrealismu, že by se rozplakal i André Breton. Patrně by zde prospělo jisté "umělé", navnadění či zatažení čtenáře do reálií, alespoň formou naznačení rituálního roku. Nicméně, pravidelní čtenáři této edice jsou na formální vzdálenost dobře zvyklí. Následující tři části jsou v tomto ohledu mnohem živější, dojde na lidské oběti, napálení Ganéši i historickou idylku dobytí névárských království Gurkhy (ve skutečnosti to taková selanka nebyla, ale o tom ve slovníčcích píše i autor). Viditelná je opět všelidská touha po štěstí a dobrém životě, stejně jako tvrdá magická pravidla, které konzervativní lid ctí. Za pravý vrchol četby pro amatérské etnografy považuji nepálskou variantu pohádky o Statečném vojákovi, který lidožravého démona khjá ve strašidelném domě zhulí marihuanou. Bóm Šiva! Tleskám. Veronice Hrčkové se podařilo umnými dřevoryty vystihnout atmosféru a udat celé knize příjemně sépiový, nostalgický vzhled. Hliněný tygr je zábavným, ale i poučným čtením nejen o Nepálu, ale i o prorůstání a srůstání několika kultur. Samotný Hliněný tygr je o původu chrámu v Kírtipuru, ve kterém je uctíván hrozivý tantrický aspekt Šivy ve formě Tygřího Bhairavy, o tom proč hliněná socha tygra v tomto chrámu nemá jazyk, jak se lidé začali bát tygrů a proč byste měli i v dětství dobře vážit, co děláte. Nikdy totiž nevíte, kdy do vašeho hliněného tygra vstoupí Šiva, až půjde náhodou kolem. A to už vůbec nemluvím o zpěvu rituálních písní, protože bohové i duchové slyší volání a přivolaní chtějí svou obvyklou oběť. Vždy, zatímco ne vždy chodí po světě Buddha, který je učí květinové dietě.
Pověst o vzniku údolí V pradávných dobách pokrývala dnešní Káthmándské údolí vodní plocha, které se říkalo Nágdaha, Hadí jezero. jmenovalo se tak proto, že v něm měl své sídlo Karkótaka, král hadích bytostí nágů. V jeho rozlehlé hladině se jako v zrcadle shlížely okolní majestátní hory. V jezeře rostly veškeré vodní rostliny kromě lotosu. jednoho dne přišel k jezeru buddha Vipašjin a vhodil do něj lotosovou sazenici. „Až z této rostlinky vzejde květ," pronesl buddha, „zjeví se zde svajambhú, to jest existující sám o sobě, v podobě zářícího plamene. Potom vody jezera ustoupí a na jejich místě vznikne údolí, v němž budou vzkvétat mnohá města a vesnice."
Léta ubíhala, až se jednou na jezerní hladině objevily lotosově listy. A tehdy vykvetl předpověděný květ v celé své nebeské kráse a z něho vzplál plamen pěti barev. Jinému buddhovi jménem Šikhin bylo sděleno, že se svajambhú zjevil na hladině jezera, a tak se k němu spolu se svými četnými stoupenci vypravil. Třikrát obešel Hadí jezero a potom se na vrcholu jedné hory pohroužil do meditace. Nato svolal své žáky a pověděl jim o slavné budoucnosti tohoto posvátného jezera. Sdělil jim také, že nastal čas jeho odchodu z tohoto světa, a za jejich nářků se vnořil do jezerních vod a splynul s duchem existujícího sám o sobě. Uplynula další dlouhá doba a k jezeru přišel buddha Višvabhú. Stejně jako jeho předchůdce, i jeho následoval početný dav stoupenců, a on jim vyjevil: „V patřičnou dobu na toto místo přijde bódhisattva a nechá odtéci vody jezera." A s těmi slovy opustil buddha tento svět. Tou dobou byl v severní Číně bódhisattva Maňdžušrí ponořen do meditace o běhu světa. Když mu bylo vyjeveno, že se svajambhú zjevil na hladině Hadího jezera, svolal své stoupence, mezi nimiž byli urozený muž jménem Dharmakára, a společně se vydali na cestu k posvátnému jezeru. Když k němu došli, Maňdžušrí vykročil po jeho břehu, až přišel k nevelkému kopci na jižním okraji jezera. Tam vytasil meč a rozetnul kopec ve dví. Vzniklou průrvou začala odtékat jezerní voda. jak klesala její hladina, poutníci viděli, že lotosový květ spočívá na vrcholu kopce. Na tomto, místě nechal Maňdžušrí postavit svatyni, jíž dodnes říkáme Svajambhúnáth. Bódhisattva potom pověděl svým stoupencům, aby se ve vzniklém údolí usadili. Dharmakára ustanovil prvním vládcem Nepálu, králi nágů určil za sídlo jezírko Taudaha jižně od rozetnutého kopce a poté opustil tento svět. -
Souboj chytrého Ganéši s králem nágů Král nágů Karkótaka se čas od času vracel do svého původního domova, z něhož vzniklo Káthmándské údolí, i potom, co ho z něj vystrnadil bódhisattva Maňdžušrí. Tolik se mu po něm stýskalo, že si zkrátka nedokázal zvyknout na život v malém jezírku Taudaha, které mu bódhisattva určil za sídlo. Chyběly mu i návštěvy Ádináthova chrámu na kopci v Čóbaru, který shlížel na jeho opuštěný křišťálový palác. A tak se den co den plazíval ke svatyni, před vchodem stočil své dlouhé tělo na zemi a se vztyčenou hlavou hleděl do údolí. Byl vždy oddaným ctitelem prvotního buddhy Ádinátha a raději by obětoval vlastní svobodu, než by se vzdal své víry. A protože
nesnesl pomyšlení, že by se měl už navždy vzdát návštěv chrámu a svého paláce pod ním, pustil se jednoho dne do přehrazování Čóbarské rokle, vzniklé úderem Mařidžušrího meče. Údolí se začalo znovu plnit vodou. Čóbarští, vylekaní nágovým počínáním a jeho tvrdohlavým odmítáním opustit své místo před chrámem, utíkali na kopec Šivapurí, aby pověděli Šivovi, co se na druhé straně údolí děje. Znepokojený Šiva poslal svého syna Ganéšu, aby patálii s Karkótakou vyřídil. Aby se řádně připravil na nastávající boj, nechal si Ganéša uhníst tisíc koulí ze sladkého těsta, které měl vždy tolik rád, a k tomu ještě ulít tisíc stejně velkých železných koulí. Takto vybaven se chystal skočit do vody, která už ted' zaplavila téměř celé údolí. Ještě před tím však pověděl vesničanům z Čóbaru, že podlehne-li v boji Karkótakovi, voda se zbarví žlutě, ale porazí-li ho, zmodrá voda jedem hadího krále. Potom se ponořil do vody a zakrátko se pod hladinou rozpoutala bitva. Přestože zuřila už pěkně dlouho, vítězství se neklonilo na žádnou stranu a oba zápasící už byli řádně vyčerpaní. Domluvili se tedy, že přeruší boj, aby si na chvíli od-počali. Ganéša vytáhl sladké koule a s náramnou chutí se do nich pustil. Karkótaka po něm jen závistivě pošilhával, sám totiž neměl co do pusy. Když už to nevydržel, vyčinil Ganéšovi, že se nechová podle zvyklostí válečnické kasty kšatrijů: „Pokud se řídíš dharmou a kšatrijskými zvyklostmi, měl bys mi nabídnout sladké koule, abych i já mohl načerpat nové síly." Prohnaný Ganéša mu pak začal házet železné koule, které byly k nerozeznání od těch sladkých. Vyhládlý Karkótaka polykal jednu za druhou, a až když si na nich vylámal všechny zuby, uvědomil si, jak se nechal doběhnout. Ted' když přišel díky Ganéšově mazanosti o svou největší zbraň, nezbylo mu než se svému protivníkovi vzdát. Miloval však svůj bývalý vodní domov natolik, že mu ani na mysl nepřišlo, že by ho mohl otrávit svým modrým jedem. Ani když už tu nemohl dál žít.
Vesničané, kteří čekali, jak souboj dopadne, viděli, že se voda nezbarvuje modře ani žlutě. Potom se Ganéša vynořil nad hladinu a svým mohutným chobotem odvalil kameny, kterými Karkótaka přehradil Čóbar-skou rokli. Voda začala znovu proudit z údolí a přemožený král nágů se smutně odplazil do jezírka, které ted' bylo jeho domovem. Na počest slavného činu, kterým Ganéša zachránil Káthmándské údolí, mu Čóbarští postavili při jižním ústí rokle nádherný chrám, aby mohl na průrvu ve skále dohlížet, a oni se tak cítili v bezpečí. A také aby svou přítomností požehnal celému údolí. Od té doby uctívají lidé Ganéšu v podobě Džal Binájaky, vodního hrdiny. Vesničané z Čóbaru si však nikdy nepřestali vážit krále Karkótaky, který pamatuje počátek věků, nebot' nágové byli v té době stejně jako dnes spojováni s úrodou a zemskou silou. A tak vystavěli chrám i na břehu jeho nového domova, jezírka Taudaha, aby ho tu mohli navštěvovat a připomínat si jeho velikánskou lásku k původnímu domovu a jeho obyvatelům.
Legenda o kapkách rosy jednoho dne přestala proudit z chrliče nádrže Nárájan Hiti voda. Král Dharmadéva z toho byl celý nešťastný a nevěděl, co si počít. Až mu nakonec na jeho dotaz astrologové váhavě sdělili, že dokud neobětuje život nějaká výjimečná, dvaatřiceti přednostmi obdařená osobnost, voda z chrliče nepoteče. Takové osoby znal král jen dvě: kromě jeho samého to byl ještě jeho syn, princ Mánadéva. Než aby však obětoval svého vlastního syna nebo hledal někoho dalšího, to se raději obětuje sám. A tak si nechal zavolat Mánadévu a řekl mu, aby druhý den brzy ráno zašel k nádrži Nárájan Hiti. Tam uvidí ležet
muže, přikrytého bílou látkou. Má vytasit meč a tomu muži bez okolků utít hlavu. Mladý princ si pomyslel, jaký podivný úkol mu to otec dává. Královým rozkazům se však neodmlouvá, a tak druhý den zrána šel, kam mu otec řekl. Jakmile vykonal, co měl, z chrliče začala prýštit voda. Potom však ke své hrůze spatřil, že ten muž, kterého vlastníma rukama zabil, není nikdo jiný než jeho otec. Chrlič, znechucený otcovraždou, v mžiku odvrátil svou dračí tvář. Zarmoucený princ se odebral do hor do chrámu bohyně Vadžrajóginí. Tam trávil čas modlitbami a pokáním, až k němu jednoho dne bohyně promluvila a řekla mu, aby nechal postavit svatyni zasvěcenou Buddhovi, a tak odčinil strašný hřích otcovraždy. Místo, kde měl chrám stát, mu ukázal jeřáb, kterého poslala Vadžrajóginí. Princ se tedy rozhodl, že nechá vystavět největší buddhistickou svatyni v zemi. Jakmile se však se stavbou začalo, zemi postihlo sucho, které trvalo dlouhých dvanáct let. Během celé té doby byla veškerá zem vyprahlá jako poušt'. Aby stavitelé získali potřebnou vodu,-rozprostírali vždy v noci na polích velké kusy látky. Ráno, když byly nasáklé rosou, je všechny posbírali a vodu z nich vyždímali. To nejhorší však nastalo, když dělníci jednoho dne přišli na staveniště a zjistili, že celá stavba, tak lopotně zbudovaná, je v troskách. Postavili ji znovu, jenomže druhý den ráno ji znovu našli zbouranou. Zůstali tedy u ní přes noc hlídat a zjistili, že dílo zkázy má na svědomí místní božstvo, které ke svatyni přišlo v podobě divočáka. Mužští ho pronásledovali přes pole až do toho nejzapadlejšího koutu údolí, aby už se příště neodvážil svatostánek zničit. Stavba se nekonečně táhla, mladý král však v plnění svého úkolu neustával. V průběhu let práce krok za krokem postupovaly kupředu, až byla nakonec svatyně dostavěna. Jako připomínka kapek rosy, tak pracně posbíraných k její stavbě, byla
pojmenována Khasti, což známená kapky rosy. Její věhlas postupně dosáhl i do těch nejvzdálenějších krajů a svatyni Kapek rosy přicházeli navštíviti poutníci zpoza Himálaje, dokonce až ze vzdálených mongolských plání. Svatyni se také s oblibou říká Bauddha podle Buddhy, jemuž je zasvěcena. A tvář chrliče nádrže Nárájan Hiti je dodnes otočená dozadu.
Vyprávění o Dattátréjovi
jednoho dne se světec Nárada vypravil na nebesa a setkal se tam s Párvatí, Lakšmí a Sarasvatí. Ty hned chtěly vědět, co je na zemi nového. Nárada prohlásil, že jim s radostí může oznámit, že ve světě lidí žije dívka jménem Anasúja, která se svou cudností vyrovná samotným bohyním. Když tomu bohyně nechtěly věřit, Nárada je ujistil, že je to skutečně tak, jak říká. . A tak všechny tři vyzvaly své muže, aby sestoupili na zem a přesvědčili se o pravdivosti Náradových slov. Brahma, Šiva a Višnu na sebe tedy vzali podobu mladých potulných asketů, na něž byla radost pohledět, a vydali se k Anasújině domu, aby si od ní vyprosili almužnu.
Anasúja vyšla ven a pověděla jim, aby chvilku počkali. Vrátila se dovnitř pro rýži a další pochutiny, jenomže když asketům jídlo přinesla, řekli jí, že jim to nestačí. Protože by jim ráda dala vše, co potřebují, zeptala se jich, co by tedy ještě chtěli. Oni jí odpověděli, že se má svléknout a obsloužit je nahá. Anasúja se znovu vrátila do domu, pověděla svému muži, světci Atrimu, o žádosti tří asketů a zeptala se ho, co má dělat. On jí na to odpověděl, že má-li čistou a neposkvrněnou mysl, může jejich přání bez obav splnit. A tak šla zpátky ke dveřím a začala se před těmi třemi mládenci svlékat. Když však byla zcela nahá, bohové se najednou proměnili v nemluvňata, která se ani v nejmenším nestarala o její nahotu. Poté co Anasúja splnila přání návštěvníků, zůstaly jí na krku tři škvrnata, která se o sebe zjevně nedokázala sama postarat. Oblékla se tedy a odnesla ty tři nahoru do patra a položila je do kolébky, kterou zavěsila ke stropu. Na nebesích si mezitím začaly netrpělivé bohyně dělat o své muže starosti. Zašly za Náradou a ten jim vysvětli[, že síla Anasújiny nevinnosti byla tak mocná, že když se před bohy svlékla, stala se z nich nemluvňata. Aby je z této svízelné situace dostaly, musí bohyně navštívit Anasúju, tak jako předtím jejich manželé, a až se jich zeptá, jakou almužnu od ní chtějí, mají si vyžádat maličké z kolébky v horním pokojíku. A tak přišly bohyně v přestrojení k Anasújině domku, a když se jich zeptala, co si přejí, vyžádaly si nemluvňata. Anasúja jejich přání vyhověla a bohyně vyběhly po schodech nahoru. Protože však své muže nedokázaly v jejich nynější podobě od sebe rozeznat, zůstaly kolem kolébky zaraženě stát. Vtom se v odpověď na jejich rozpaky nemluvňata proměnila v jediného dospělého muže se třemi tvářemi: Brahmy, Šivy a Višnua. A s ním se bohyně odebraly zpátky na nebesa. Bůh s třemi tvářemi je od té doby známý jako Dattátréja.
Tři příběhy od Hanumánova ghátu
Když desetihlavý Rávana, král démonů z ostrova Lanky, unesl Rámovu ženu Sítu, vydal se ji Ráma hledat po celém světě. Doprovázel ho při tom jeho bratr Lakšmana a opičí vojevůdce Hanumán. Při svém putování se zastavili k odpočinku v Khonre v jihovýchodní části Bhaktapuru, kde se stýkají dvě říčky, Bínabata a Tamásá. Ráma poslal Lakšmanu nasbírat lesní plody a ten, když se vrátil, položil ovoce na rozprostřený banánový list, aby si z něj posloužili všichni tři společně. Ráma pak pobídl své společníky k jídlu. Hanumán si však pomyslel: „Jsem Rámův služebník. Nemohu přece jíst ze stejného listu jako on, Svým dotykem bych
pokrm znečistil." Ráma si všiml jeho váhání a znovu ho k jídlu pobídl. A tak dostal Hanumán nápad. Nepozorovaně zavrtal ocas do země, až dosáhl k hladině podzemní Gangy, která pak za jeho zády vybublala na povrch. Ted' pokaždé, když mu Ráma ovoce nabízel, nejdřív sáhl za sebe, aby si nenápadně omyl ruku v očistné vodě podzemní Gangy, a teprve potom další kus ovoce přijal. Aby si Ráma ničeho nevšiml, Hanumán předstíral, že se drbe. „Vida," pomyslel si, „na opičáka nejsem tak hloupý." Rámu však jeho domnělé drbání znechutilo. „Poslyš, Hanumáne, to nemůžeš ani u oběda přestat s těmi opičárnami?" Od té doby se místu, na němž tenkrát seděl opičí vojevůdce, říká Hanumánův ghát. Zdejší lidé ho nazývají Trivéní, což znamená Trojříčí: soutok Binabaty, Tamásá a podzemní Gangy. Říká se, že proto je tu voda o něco studenější. Samotný ghát slouží k pohřbům a poblíž něj stojí noclehárna, ve které se odbývají noční obřady za zemřelé. Občas se tu sejde celé guthi, společenství, jež se stará o obřady, svátky a podobné věci, aby společně truchlilo nad milovaným, který je opustil. jestliže ale zemřelý nepatří k žádnému guthi, může se stát, že nepřijde vůbec nikdo. V minulých dobách se lidé báli v oné noclehárně přenocovat. Po půlnoci tu totiž bývalo slyšet rozechvělé ,uííí" ozývající se z krovových trámů. Potom se z prostoru mezi nimi snesla nehmotná lidská noha, která se přízračně klátila ve vzduchu a vyděsila všechny přítomné. jednoho dne zemřela žena chudého rolníka a ten odnesl její tělo k Hanumánově ghátu. Nepatřil k žádnému guthi a byl příliš chudý na to, aby mohl pozvat někoho, kdo by mu dělal společnost. Uložil tělo nebožky do noclehárny, na břicho jí položil železnou dýku, aby tělo neodnesli zlí duchové, a začal osaměle odříkávat noční modlitby. Po půlnoci se z krovových trámů ozvalo ono rozechvělé ,,uííí" a on pak na vlastní oči spatřil nechvalně známou klátící sehnátu. Rolník si však na rozdíl od ostatních před ním zachoval chladnou hlavu. Popadnut dýku, položenou na těle jeho mrtvé ženy, a po visící noze se ohnal. Na zem začala
kapat krev, ale samotná hnáta se vrátila zpátky do díry mezi trámy. Rolník zůstal po zbytek noci ve střehu, hotov znovu se na ni vrhnout, kdyby snad nedala pokoj. S rozbřeskem uviděl, že se krev, která skapala z klátící se nohy, proměnila ve zlatý prach. Shrábl ho do uzlíku a běžel povědět sousedům, co se mu přihodilo. Od té doby pak přicházeli lidé nějaký čas v noci do noclehárny, aby si tam na nohu visící ve vzduchu počkali. Nikdo už ji však nikdy víc nespatřil. Ghát i noclehárna stojí stále na svém místě a nadále slouží k pohřbům. V jejich blízkosti je k vidění spousta kamenných reliéfů. Mezi nimi můžeme hned nad sochou boha Badrínátha spatřit dva kamenné hady, kteří jsou upomínkou na tantrického mistra z rodu Šákjů, jenž prý uměl změnit svou podobu. Když se o tom dozvěděla jeho žena, chtěla vědět, v co že se to dokáže proměnit. „Když chci, můžu se proměnit v hada," řekl jí na to manžel. Jak mi to tedy, pěkně prosím, předved'. Alespoň jednou jedinkrát," žadonila žena. „Kdepak, ty se vyděsíš a neuděláš, co je třeba, abych se vrátil do své lidské podoby. A já rozhodně nemám chut' zůstat napořád uvězněný v hadím těle." Ale no tak, mužíčku, slibuju ti, že nikam neuteču. len mi pověz, co mám udělat." „Vezmi si tedy tuhle rýži se zvláštní mocí. já změním podohu a připlazím se ti ukázat. Ty na mě pak hodíš rýži a já se budu moci vrátit do své původní podoby." Když to dořekl, odešel do svého pokoje, kde provedl tu úžasnou proměnu. Potom se vyplazil ven, aby se své ženě ukázal. Ta však nečekala, že spatří něco tak děsivého, jako byl obrovity had, který se ted' před ní objevil. Protože si pomyslela, že ji chce ta obluda dozajista spolknout, úplně na ni zapomněla
hodit kouzelnou rýži a hrůzou bez sebe vzala nohy na ramena. Její nešťastný manžel ji hledal, kde se dalo, ona se před ním však dobře schovala. Když nastal úsvit, věděl, že ve své nynější podobě zůstane už navždy uvězněn. A protože se nechtěl vracet domů, vydal se místo toho k Hanumánovu ghátu. V téže době se jeho žena vzpamatovala natolik, aby jí došlo, jakou provedla nenapravitelnou hloupost. A protože nedokázala snést pomyšlení na život o samotě, rozhodla se sdílet osud svého muže. Spolykala zrnka kouzelné rýže, a sama se tak proměnila v hada. Nato se odplazila ke ghátu, aby pověděla muži, co udělala. Ten se na ni ale stále zlobil a nechtěl, aby mu byla nablízku. Usídlil se u banyánu nad sochou Badrínátha a trval na tom, že ona zůstane pod ní, a nebude mu tak na očích. Časem se oba proměnili v kámen. Od té doby se říká, že žádná těhotná žena se nemá kamenných hadů dotýkat, jinak povije děcko předčasně. Proto možná dnes leží žena tantrického mistra po boku svého muže nad sochou Badrínátha, kam na ni lze jen těžko dosáhnout. Anebo se jí snad nějaké soucitné duši zželelo a přenesla ji nahoru k manželovi, jenž ukončil svou životní pout' jako kamenný had.
Vyprávění o zlatém chrliči Za panování Liččhaviů žili v Pátanu dva muži, kteří si vzájemně odpřisáhli věčné přátelství. Jeden žil v místě zvaném Saugá a druhý v jiném jménem Nugá. Oba se vyznačovali stejnou zbožností, důvtipem i moudrostí. Jednoho dne si muž ze Saugá řekl: „Zakrátko mi na bedrech přibude pátý křížek. Dosud jsem však neučinil nic pro obecné blaho. Než zemřu, musím to napravit. Jenže co bych tak měl udělat?" Když si o tom promluvil se svou rodinou a přítelem, rozhodl se, že nechá vybudovat vodní nádrž, aby jeho rodina ani sousedé už nikdy netrpěli nedostatkem vody. Na nic dál nečekal
a hned se jal svůj plán uskutečňovat. Zástup dělníků se pustil do výkopu podzemního Kanálu, který měl do Saugá přivést vodu. K chrliči, ze kterého měl vytékat nepřetržitý proud životodárné tekutiny, vedlo dolů z ulice tucet kamenných schodů. V den, kdy byla vodní nádrž uvedena do provozu, uspořádali místní velikou hostinu. Všichni přítomní byli svému dobrodinci nadmíru vděční a nešetřili slovy chvály. len jeho nejlepší přítel všeobecné nadšení nesdílel. Jeho zamlklost všechny zarážela a každý si domýšlel něco jiného. Někteří měli za to, že na svého přítele žárlí, jiní si mysleli, že mu není projevováno tolik úcty, kolik si zaslouží. A další napadlo, jestlipak bylo všechno v pořádku s hostinou. Když se ho nakonec jeden z hostů zeptal, zda mu něco nechybí, a když i ostatní měli různé poznámky, nezbylo mu než jít s pravdou ven. „Kdepak, nic mi není," řekl. „Sešel jsem se napít dolů k chrliči, než jsem ale vyšel po schodech nahoru, už jsem měl znovu žízeň. Není dobré, když je vodovod tak hluboko pod úrovní ulice." Když ho slyšel muž ze Saugá, řekl mu na to: „Ale příteli, ke všem chrličům je nutno sestoupit po schodech. Třeba ale zrovna ty necháš vybudovat chrlič přímo na ulici." „Dobrá, příteli," odpověděl mu druhý muž, „postavím nádrž bez schodů." S těmito slovy se otočila šel domů. Od toho dne trávil všechen čas přemýšlením, jak přivést vodu do Nugá. Až nakonec přišel na to, jak chrlič na úrovni ulice zbudovat. Do té doby nikdo nevěřil, že by to bylo možné. V den jeho uvedení do provozu přišlo nepočítaně lidí a všichni žasli nad důvtipem muže, jenž přišel s dosud neslýchaným nápadem a také ho dokázal uskutečnit. Všude byla slyšet slova chvály. Pátanský král byl dílem natolik nadšen, že nechal chrlič pozlatit. A podle něho se začalo celé nádrži říkat Lu Hiti neboli Zlatá nádrž.
Příběh Zlatého chrámu Král země Marvár měl kdysi za ženu královnu Pingalu. Ta ho poprosila, aby pro ni nechal zhotovit Buddhovu sochu, a on jí vyhověl. Když však byla socha hotová, ozval se král jíné země a požádal ho, jestli by mu ji nedaroval. Marvárský král tedy nechal zhotovit jinou, ale i ta putovala do dalšího spřáteleného království. Královna Pingala si musela počkat až na třetí sochu. Král se postupem času věnoval stále více své druhé ženě a Pingalu začal zanedbávat. Ta tedy jednoho dne sebrala Buddhovu sochu a vydala se na náboženskou pout'. Když dorazila do Káthmándského údolí, pomodlila se u stúpy Svajambhúnáth a potom se usadila u nedaleké svatyně Kindól.
Později obdržela na svou žádost od nepálského krále pozemek v Bišálnagaru, na kterém nechala postavit klášter se svatyní a v té umístila Buddhovu sochu. Tomu místu začali lidé říkat Pingalkót a svatyni Pin Bahál. Královně se v novém klášteře jedné noci zdálo, že když se bude celý měsíc postit, setká se znovu se svým manželem, Marvárským králem. A tak tedy žila celý měsíc jen o vodě, nabídnuté při obřadech Buddhově soše. V poslední den jejího půstu skutečně do údolí dorazil král Marváru, který se stejně jako ona vydal na pout'. Vyprávěl nepálskému králi, jak smutný a neklidný byl ve své říši, a ten mu zas povědělo tom, jak královna Pingala nechala vystavět svatyni a že ted' právě drží půst. Král se hned ke svatyni vydal, a když ho Pingala spatřila, vděčně si vzpomněla na svůj sen, bez něhož by nezačala s půstem, který jí ted' přivedl manžela. Od té doby uplynula spousta vody. Svatyni i klášter nahlodal zub času a ti, kdož tu žili, se odstčhovali. Na samotnou Buddhovu sochu si nikdo nevzpomněl až do doby, kdy ji čirou náhodou objevil buddhistický kněz z Njakhačhé v Pátanu při své cestě do chrámu bohyně Guhjéšvarí. Od toho dne chodil kněz den co den k rozpadlé svatyni uctít Buddhovu sochu. Jednoho dne uslyšel u svatyně hlas, který k němu promlouval: „Živá duše nemá zdání, že tu v prachu leží Buddhova socha. Což kdybys ji přenesl někam, kde by ji lidé mohli důstojně uctívat?" Kněze hlas náramně překvapil, zároveň však potěšil, a tak odpověděl: „Ano, to bych mohl." Jak to ale chceš dokázat?" „S pomocí 'svého hromoklínu." A tak se pustil do kopání a hrabání hlíny kolem sochy, až ji celou odkryl. Lidé z okolí potom na jeho žádost sochu zvedli a odnesli do Pátanu. Kněz v jejich čele tančil, prozpěvoval magickou formuli a jednou rukou při tom vyhazoval do vzduchu hromoklín a druhou ho chytal. když přišli na místo zvané Sóthá, s úžasem hleděl na hromoklín, který zůstal viset ve vzduchu nad jeho hlavou. Vnitřní
hlas mu pověděl, že místní bohyně Matanga Dévi se na něj rozhněvala, protože si na ni při tak důležitém podniku, jako je přeprava Buddhovy sochy do Pátanu, ani nevzpomněl. A proto mu chytila hromoklín ve vzduchu. Kněz ji poprosil o odpuštění. Jakmile si ji usmířila řádně ji uctil, vrátila mu hromoklín a on nechal dopravit sochu do svého příbytku v Njakhačhé. Když se o tom dozvěděl král Bháskaradéva, také se na kněze rozhněval, protože nechal sochu přenést k sobě domů bez jeho souhlasu. Dal tedy sochu odnést z Njakhačhé do svého paláce, kde pro ni nechal postavit novou svatyni. Nepostaral se však už o to, aby v ní byla socha jaksepatří uctívána. Jednou v noci měl sen, ve kterém k němu socha promluvila: Nikdo mě pravidelně neuctívá. Nechej mě přenést na místo, kde kočka utíká před krysou, a tam mi nechej vystavět chrám." Královi poddaní hledali pro svatyni odpovídající místo, až jednou spatřili v pevnosti na místě, na kterém odnepaméti stávala buddhistická stúpa, zlatou krysu s démantovýma očima honit kočku. Tam tedy nechal král vystavět chrám a do něj přenést Buddhovu sochu. Chrám byl pojmenován po zlaté kryse Hiranjavarna mahávihára, což v sanskrtu znamená Zlatý chrám. A protože svatyně s přilehlým klášterem stojí na místě dřívější pevnosti, začalo se jí v névárštině říkat Kvá Bahál a soše Kvá Bahál Adžu, tedy Ctihodný z chrámu v pevnosti.
Nágova laskavost Před dávnými časy pracoval jeden rolník na svém políčku. Kolem šel pocestný a dal se s rolníkem do řeči. Po chvilce se mu svěřil, že jeho ženu sužuje nepříjemná oční nemoc. „Když je to tak, dám ti pro ni medicínu," řekl mu na to rolník. Zatřel si prstem na kůži za ušima, podal chlapíkovi kuličku špíny a pověděl mu: ,,Vetři to ženě do churavých očí." Chlapík mu poděkovala šel si po svých. Za pár dní se však objevil znovu. „Poslyš, ty musíš být znamenitý mastičkář," řekl rolníkovi. „Má žena má oči úplně zdravé." Potom pokračoval: ,,Víš, já jsem ve skutečnosti nága. Jen jsemna sebe vzal lidskou podobu, abych ženě opatřil lék. Rád ti splním nějaké přání." „Máš pravdu, pocházím z rodu ranhojičů," odpověděl mu
rolník. „Co se však týká mého přání, rád bych si promluvil se svými blízkými o tom, co nám tak nejvíc chybí." Když přišel večer domů, pověděl rodině o podivném návštěvníkovi a o přání, které měl vyslovit. „Nejvíc potřebujeme vodu," shodli se všichni. „Řekni mu o vodu." A tak, když se nága příště objevil na poli, rolník mu pověděl, co by si přál. Nága mu dal pět oblázků a řekl mu, aby si je na čtyři dny schoval na tajném místě. Když přišel rolník pozdě večer domů, oblázky ukryl do hliněného džbánu v domácí svatyňce. Jenomže než uběhly čtyři dny, objevila schované oblázky jeho žena a pomyslila si, co je to za klukovinu. Vzala je a vyhodila ze střešní terasy dolů. Tři z nich dopadly na jedno místo na poli a dva zbylé dolétly o něco dál. Na místech, kam oblázky dopadly, vytryskly ze země prameny a od té doby měli všichni vody dost. Ty prameny můžeme dodnes spatřit vtékat do kamenných nádrží u málo používané brány na severním okraji Pátanu. Nedaleko od nich stojí v místě zvaném Ikhačhé Aluko budova kláštera, patřící potomkům lékaře Tunha Dévy.
Kdo je nejsilnější? Byl jednou jeden pyšný vesnický zápasník, jehož věhlas neznal hranic, a ten se vydal hledat rovnocenného soupeře, kterého by mohl vyzvat k boji o titul přeborníka. Cestou z jedné vsi do druhé spatřil mladou ženu, která nesla jen tak sama na rameni celý sálový strom. Zeptal se jí tedy, co že to provádí. Jen strom je pro mého otce," odpověděla mu. „Slouží mu jako párátko." Když to zápasník slyšel, pomyslel si, že vskutku našel soupeře sobě rovného, a řekl dívce, aby otci vyřídila jeho výzvu k zápasu. Zápas probíhal na tržišti. Oba borci zaujali bojový postoj a pal< se do sebe pustili, vzájemně se strkali a vší silou sepřetlačovali. Jenže jejich síly byly natolik vyrovnané, že ani jeden nedokázal získat vrch nad druhým. Mezitím přišla na trh stařena, aby nakoupila olej a sůl. Když spatřila
shromážděný dav, zvědavost jí nedala a prodrala se dopředu, aby lépe viděla. „Páni, to je mi ale zajímavý souboj," pomyslela si. Jenomže já nechala stát jídlo na ohni a nemám čas tu otálet." A tak si strčila oba borce do šátku, nakoupila olej a sůl a odnesla zápasníky na terasu před svou kuchyní. Tam je postavila, aby mohli pokračovat v klání, a hleděla si vaření. Oba pokračovali v boji s takovým zápalem, že z domu byla za chvíli kůlnička na dříví. Ani to však siláky neodradilo a na cestě před zbořeným domem se nadále snažili jeden druhého uchopit a přetlačit. Zanedlouho šel kolem rolník. Ten měl od letitého chození bosky rozpraskané paty, a jak procházel kolem, ti dva mu v jedné takové prasklině uvízli. Rolník šel dál svou cestou a byl už pěkně daleko od města, když oba borci z praskliny v jeho patě vypadli. Neustávali v zápolení, a jak se tak váleli v prachu, uviděl je orel a pomyslel si, že by nemuseli být špatní k snědku. A tak slétl z oblohy, oba je popadl a odletěl s nimi pryč. Nakonec začalo být orlovi břemeno tuze těžké a upustil ho na zem. Zápasníci se opět pustili do křížku a potýkali se spolu po celou dobu, co padali k zemi, až nakonec dopadli na oční rasu princezny, která stála na balkoně svého paláce. Sebrala je a odhodila do dáli. Nakonec oba přistáli v Bhaktapuru. Tam pokračovali dalších třicet dní a nocí v urputném boji, aniž by si na chvilku oddechli nebo se posilnili. Za kolbišti měli celé město, až nakonec zasáhl samotný král. Prohlásil zápas za nerozhodný a ustanovil chrabré zápasníky, Džaju a Bhattu, oficiálními strážci Dattátréjova chrámu. A tak tam oba stojí dodnes.
Bohyně zvaná Zlatý koláč V káthmándské čtvrti Thápathalí stojí na břehu Bágmatí nevysoký pahorek. Toto místo se kdysi stalo hromadným hrobem pro četné muže, kteří byli pobiti ve válce mezi Káthmándským a Pátanským královstvím. Nebylo možné všechna těla spálit, a tak tu zůstala ležet na hromadě. Velikého tantrického mistra Šasvattá Vadžráčárju trápila smrt tolika lidí do té míry, že se vypravil na cestu do země démonů, odkud chtěl přivést bohyni Bhadrakálí, aby pomohla v údolí znovu nastolit mír. Podařilo se mu chytit ducha bohyně do obřadní nádoby kaláše. Nádobku si uložil do Koše a vydal se na zpáteční cestu. Když se vrátil do Káthmándú, nechal koš s drahocenným obsahem viset na větvi stromu před městskou bránou a šel za králem, aby mu o všem pověděla aby svolal lid k náležitému uvítání bohyně.
Jen co prošel bránou, bohyně vyklouzla z koše, vzala na sebe podobu malého děvčátka a s pláčem bloudila po okolí. Holčičku spatřil rolník, který tudy procházel cestou na pole. Myslel si, že se ztratila, a tak se jí zeptal, kde má rodiče. Jedinou odpovědí však byl neutuchající pláč. Když jí ale řekl, aby s ním šla na jeho pole, kývla hlavou na souhlas. Rolník vysypal z jednoho koše hnůj a místo něj naložil děvčátko. V druhém měl jídlo k obědu a džbánek s rýžovým pivem. Položil si přes rameno bambusové vahadlo s košem na každém konci a pokračoval v cestě. Než došel na pole, dívenku houpání koše uspalo. Položil ji tedy opatrně do stínu a hleděl si své práce. V poledne se k ní vrátil, jenže ouha! Po holčičce nebylo ani vidu ani slechu a zmizeli jeho oběd. Rozhlédl se kolem sebe a v jedné brázdě uviděl sedět místo děvčátka bohyni. Byl štěstím celý bez sebe, zvlášť' poté, co mu bohyně požehnala. Z radosti nad nenadálou událostí nechal pole polem a vydal se domů. Když se tantrický mistr vrátil zpátky k městské bráně, aby tam s početným davem bohyni přivítal, zíral jen na dno prázdného koše. Všichni z toho byli náramně vylekaní. Vtom se objevil rolník, a když se dozvěděl, co se přihodilo, pověděl jim o dívence, která se ukázala být bohyní. Potom se všichni společně vypravili na jeho pole, kde viděli, že se bohyně znovu proměnila v malou holčičku. Za žádnou cenu ji však nemohli přimět, aby šla s nimi. Až jí nakonec Š asvattá slíbil zlatý koláč. Novina o příchodu bohyně se rychle roznesla do všech stran. Vojsko na pátánském břehu upustilo od zamýšleného útoku na Káthmandu a dalo se valem na ústup. V údolí tak opět zavládl mír.
Bohyni pak s patřičnou úctou odnesli na posvátné místo na okraji města. Tam jí vystavěli chrám, v němž se jí dodnes klan: tisíce lidí. linou svatyni postavili u vesničky Gamka, v místě kam ji rolník odnesl v koši na své pole. Tady jí lidé říkají Nalitu Déo a je po ní pojmenován i potůček Nalitu Khusí, který protéká kolem, protože se sem dostala po cestě podél jehc břehu. Díky požehnání, jež udělila rolníkovi, rozvodněný potok v době dešťů nikdy nezaplaví okolní pole. Bhadrakálí se lidově říká Lumari Adžímá, Bohyně zlatého koláče. To jméno dostala podle rýžové placky, která se přidáním kurkumy zbarví do žluta a dostane tak zlatavou barvu.
____________________________________________________
Nepál, nebe napůl cesty.. .
Jestli máte dostatečně vytrénovaná lýtka, potom doporučuje návštěvu Nepálskéhó království... Ovšem i když zrovna nepatříte k milovníkům vrcholového supění, dovolím si vámi tak cestu do Nepálu vřele doporučit. Je tady totiž dost místa pro všechny. Sportovce i povaleče, všichni si zaručeně přejdou na své! Jen místní autobusy nejsou zrovna nejpřívětivějšími společníky vašeho velectěného pozadí. Sedadla skáčou každou chvíli do výšky jako šílená a vy bohužel s nimi. Ještě že se dá obsadit místo na střeše busu. Nakonec žijeme jen jednou! A po Káthmándú můžete klidánko chodit pěšky, že ano! Stejně je tady toho k vidění minimálně na pět dalších životů... Pokud se chcete mačkat, jděte trekovat tam, co všichni ostatní. Pokud ne, vydejte se do pohoří Langtang, pěkně až na sever směrem k tibetským hranicím.
Anebo se vykašlete na všechny ty profláknuté osmitisícovky a jen si tak v klidu sedněte do některého z chrámů dole v údolí... Právě takhle a ne jinak se totiž s určitostí dostanete dostatečně vysoko. Věřte mi! Buddha je všude a ve všem. Jdi nahoru a dotkni se ho! (nepálské úsloví
Kudy se jde do Nepálu? Hodně záleží na čase, jaký chcete své návštěvě věnovat. Je tady toho tolik k vidění, že týdenní pobyt snad ani nestojí za to. `I když přiletíte letadlem přímo do Káthmándú! (Jen pro informaci: cena zpáteční letenky reprezentuje asi tak 2535 000 korun českých.) Nejlepší je samozřejmě dorazit do Nepálu alespoň na tři týdny nebo na měsíc. A to obvyklou trasou ze severní Indie a takzvaně po vlastní, tedy autobusové ose. Už proto, že se váš organismus stačí cestou do severoindických kopců dostatečně aklimatizovat. Vidíte pak věci, jak skutečně jsou, a ne jen nějaké podivné barevné a donekonečna roztočené kruhy... Na všech nepálských hraničních přechodech včetně letiš-tě v Káthmándú dostanete nepálské vízum prakticky na po-čkání za pouhopouhých 15-25 USD, podle uvažované délky pobytu. Nejčastěji jsou používána tři místa, kde lze hranici překročit: Sonauli, Kakarbhitta a Birgandž. Existuje ale i mnoho malých, skoro anonymních přechodů pro pěšáky, hlavně v horách na východě země.
Co viděla sakura Úředním jazykem Nepálců je nepálština a Nepál se nepálsky řekne Nepál Adhirádíja nebo Sri Nepála Sarkár, tedy Nepálské království... Když sedíte vysoko nad údolím ve stínu rozkvetlé, tři sta let staré sakury, pojídáte zbytky placek čapátí a odevzdaně čekáte, až se řidiči a jeho pomocníkům podaří opravit dnes už potřetí prasklou pneumatiku, máte najednou dost času všímat si každé podrobnosti kolem sebe. Úrodné údolí táhnoucí se až někam ke Káthmándú, tenká nitka řeky Trisuli, která dává obživu tisícům lidí, i horská políčka rozsetá jako schodiště po úbočích. Někde tady je klíč k pochopení té zarputilé pracovitosti horalů, kteří den co den v koších připevněných za hlavou vynášejí úrodnou půdu od řeky až někam k nebi. Jak tak sedíte zády opření o strom, vybavuje se vám, co všechno se píše v průvodcích: že tady, na rozloze o málo větší než území bývalého Ceskoslovenska, najdete nejvyšší hustotu osmitisícových vrcholů na světě, že ještě před sedmdesáti lety zůstávala celá země nedostupná naprosté většině Evropanů, že zdejší horalé, kterým se říká,,Gurkhové", byli tak dobrými bojovníky, že z nich Britové tvořili elitní oddíly svojí koloniální armády v Indii, že první skutečné silnice se tu začaly stavět až v padesátých letech minulého století, nebo to, že navzdory těm několika málo desítkám let, kdy se Nepál dostal do středu zájmu západní kultury, ho ročně navštíví skoro 500 000 lidí. A jako důkaz vítězství člověka nad hmotou se do ticha ozve neurvalé troubení klaksonu. Mávání rukama a pokřik posádky nenechá nikoho na pochybách, že se zdánlivě neuskutečnitelná oprava nakonec přece jen vydařila a že je tedy čas nastoupit a pokračovat v cestě...
Nastupte si, na střeše je místo! Na rozdíl od sousední Indie, kde železnice tvoří podstat-nou část vnitrostátní dopravy, najdete v Nepálu sotva něco přes padesát kilometrů tratí. Ale ani silnice v pravém slova smyslu tady neexistují příliš dlouhou dobu. Začaly se stavět až někdy v padesátých letech dvacátého století. A tak nepočítáme-li místní klasický způsob dopravy, tedy kola, volské potahy nebo muly, zjistíme s překvapením, že mnozí Nepálci měli možnost vidět dříve letadlo, než se poprvé na vlastní oči setkali s automobilem. Celá horská oblast byla totiž zásobována letecky už od dvacátých let. Všechno se ale mění, a tak i aut rapidně přibývá. Důkazem je samo Káthmándú, kde proudy náklaďáků spolu se stovkami malých manufaktur v okolí města vytvářejí místy nedýchatelné klima. Autobusové linky sice ještě zdale-ka nevytlačily tradiční způsob dopravy, nicméně se staly ob-líbeným prostředkem cestování. Obzvláště pak do vzdáleněj-ších oblastí Nepálu. A protože je tady skoro všechno do kopce, mají i silnice jasnou úlohu: prostě stoupat. A to pěkně prudce! Další zajímavostí je, že na vzdálenost měřenou vzdušnou čarou připadá až dvojnásobek kilometrů silnic. Má to na svě-domí důsledně hadovitý tvar cest, který jako jediný může zvládnout příkré stoupání a převýšení. Je samozřejmé, že s rostoucí nadmořskou výškou stoupá i riziko havárií. Frekvence autobusových linek je nepravidelná a nenívýjimkou, že se především ve větších horských vesnicích nahromadí množství cestujících, kteří čekají mnohdy i několik hodin. Když potom spoj konečně dorazí, vzniká neuvěřitelná tlačenice, kde ve skrumáži beden, pytlů s obilím, koz, slepic i lidí stojíte zcela bezradně.
Ale to už se odněkud vynoří úslužný nepálský řidič, váš batoh putuje kamsi vzhůru a vy uslyšíte tu osudovou větu: „Nastupte si, pane, na střeše je místo!" Když se polosedě pololeže, obklopeni usměvavými tvářemi domorodců, bagáží a halasnou zvířecí společností, díváte do jeden až dva kilometry hlubokých údolí, začne vám být najednou všechno nějak jedno! Nakonec, kdo z nás neměl jako dítě alespoň jednou tohle přání: být na horské dráze, která zaručeně nezastaví po něko-lik dlouhých hodin...
Přejete si letadlo? Káthmándú má na nepálské poměry jeden primát. Vlastní totiž mezinárodní letiště. A protože je letadlo rychlý a pohodlný dopravní prostředek, je celkem pochopitelné, že většina cizinců volí tuto cestu. Ochuzují se tím sice o neuvěřitelná dobrodružství spojená s pozemním cestováním, přicházejí o zážitky na hranicích, ale to pro tuto kategorii návštěvníků není tím hlavním, proč do Nepálu přijíždějí. Jejich cílem jsou nejčastěji několikadenní výpravy pod Everest nebo okolo Annapuren. Proto tady potkáte hlavně treIcaře, jen občas se měnící v milovníky památek. Z Káthmándú se ovšem nelétá jen na mezinárodní úrov-ni. V nabídce je atraktivní a všude proklamovaný let kolem Everestu. Zaplatíte-li stovku USD, můžete, pokud vám to dopřeje počasí a dobrá viditelnost, nabrat výšku a nadšeně sledovat přes dvojité sklo horské velikány – Makalu, Lhoce, Siša Pangmu, a pokud ho mezi ostatními velemasivy poznáte, také samotný Mount Everest.
Let trvá asi 45 minut, zatímco cesta na letiště a zpátky zabere více jak dvě hodiny. To jsou typické paradoxy, stejně jako to, že Káthmándú je patrně jediným městem na světě, kde na ulicích můžete slyšet až do omrzení se opakující nabídku nadháněčů cestovních kanceláří: ,Halóóó, mistééér! Přejete si letadlo...?"
Její Veličenstvo — princezna Barbie Součástí komplexu královských budov v Káthmándú je také rozlehlý dům s uzavřeným nádvořím plným balkonů. Tady má sídlo postava zahalena tajemstvím, živá bohyně Nevari, jinak také Kumárí Déví. Je to dívka ze vznešeného rodu, léty prověřenými rituálními postupy vyhledávané, označená kněžími za svatou. Žije zcela izolována od světa, obklopena pouze společnice-mi, aniž by víc jak jednou do roka překročila práh paláce. Dovršíli patnácti let, vystřídá ji další z nekončící řady tzv. živých bohyň, které jako symbol čistoty procházejí celou nepálskou historií. I sám král v době slavností přechází vzdát hold a poklonit se její svatosti. Podaří-li se vám vejít těžkými vraty do nádvoří a najdete-li v sobě dost trpělivosti, dočkáte se nezapomenutelného zážitku: Na čelním trojdílném balkonu se objeví na malý okamžik sama svatá Nevari. A když naličená, s podivným účelem a výrazem tváře z jiného světa, pokyne dolů věřícím, připomíná skutečně spíš loutku (jakousi exotickou barbie) než člověka z masa a kostí. Ten výjev netrvá déle než minutu, pak už přechází čas pro milodary vybírané mnichy. Nezbývá než doufat, že se vám to všechno jenom nezdálo...
Mantra ministra pošt Spolehlivost nepálských pošt vyvolává oprávněné pochybnosti, už jen když se o nich mluví. Tuhle skutečnost nemohou vyvážit ani unikátní dopisní schránky, připomínající miniaturní pagody. Tvarem, soudě podle erudovaných odborníků, předjímají stavby čínských náboženských modliteben a chrámů. Mezi cestovatele se traduje, že prý nepomůže ani tucet poštovních známek, není-li vašemu dopisu karmicky předurčeno skončit v povolaných rukou. A tak jedinou opravdovou a ževou šancí Ministerstva, pošt Nepálského království je všudepanující naděje, že alespoň mantry, nepřetržitě posílané tisíci věřících po větru, najdou snad svého adresáta.
Chitwan — past na turisty Kdo chce na vlastní kůže okusit dobře fungující turistick-ý průmysl, má jedinečnou šanci pře návštěvě Chitwanského národního parku. Ten leží v pfíhranięní oblasti s Indú, jehovýchodně od Káthmándú. Park je vlastně lokalitou zázračně kombinující džungli, povodí řeky, baiinaté teraje i stepní typ krajiny. Vstupní permit rozhodně nepatří k nejlevnějším, platí se až šedesát amerických dolarů za osobu, ale nabízí komprimát zážitků z oblasti tzv. bezpečného dobrodružství. Proto je tu také stále pino. Celé široké daleké okolí křižují džípy, hlavně nám tak dobře známé gazíky sovětské výroby. Z vesnice co chvíli vyrazí slon, ověšený čtyřmi Japonci s rukama pinýma fotoaparátú a videokarner, soustředěně vyhlíiejícími zlého nosorožce. Toho tady kupodivu můžete potkat velice často.
Park byl totiž původně založen jako útočiště těchto výjimečných tlustokožců před útoky pytláků. V posledních letech se jim daří tak dobře, že se jejich počet zmnohonásobil a začínají podnikat výpravy za potravou i do okolních polí, k malé radosti rolníků. Největším lákadlem ale jednoznačně zůstává možnost uvidět na vlastní oči ve volné přírodě vládce zvířat – tygra. Organizace Chitwanu funguje spolehlivě. Malé skupinky nadšenců vyrážejí po předem připravených stezkách a husím pochodem míjejí naaranžovanou zvířenu, hlavně ptactvo, opice, divočáky, jeleny Axis a krokodýly netečně ležící v řece. Kulisa je to dokonalá, ale skutečně úžasná je hlavně Matka příroda. Setkání s tygrem nehrozí, i když hluboko v džungli jich prokazatelně žije několik desítek. Najít je vyžaduje totiž zkušeného průvodce, mnoho času a trpělivosti. A taky peněz! Projít celý okruh trvá zhruba půl dne, a po návratu do turistických osad a bungalovů na vás čeká ubytování a servis na západní úrovni, měřeno ovšem nepálským metrem. Chitwanský národní park není od okolního světa odtrženým prostorem, je obklopen mnoha vesnicemi, které rozhodně stojí za návštěvu. Zdejší venkované jsou vášnivými karbaníky, a tak se mož-ná nakonec přece jen dočkáte i toho svého tygra. Karetním hrám tady totiž dominuje namísto klasického esa obrázek tygří hlavy. Pro ty, co nemilují zbytečný pohyb, zůstává ve hře ještě jed-na možnost: otevřít si láhev místního, nepříliš dobře vychlazeného X-tra Strong Tiger beer...
Made in Nepal Horké odpoledne, chvíle odpočinku nedaleko Pokhary v krámku jako dlaň, něco na způsob našeho venkovského konzumu. Popíjel jsem čaj s máslem, rozhlížel se a relaxoval. V poloprázdných regálech naskládaná ryíe, mouka, olej, nějaké konzervy a nářadí, a až úpině nahoře, z police těsně pod stropem, vyčnívá velká krabice s obdélníkovou, výrazně žlutou etiketou a nápisem vzhůru nohama. Něco mi to připomíná?!? Ano, už vím! Zápalky.. Superobří krabičku zápalek! Ukazuju nahoru a majitel ochotně vstává, natahuje se a podává mi ji. Přes celou přední plochu se skví červenohnědý nápis: „SAFETY MATCH – MADE IN NEPAL". Než stačím něco říct, obchodník roztrhne obal a na zem se s nezaměnitelným zvukem sype hromada malých předmětů, všechny se stejně kanárkově žlutým značením. Ted' už jsem zase pár hodin na cestě směr Annapurna! Začíná se šeřit a rychle se ochlazuje. Jsem na tom moc dobře! V kapse mě totiž hřeje několik hranatých chrastivých upomínek piných rezervního ohně... Vím, že si budu už napořád představovat Nepál jako tu mohutnou krabici, pinou nečekaných překvapení.
Boží mlýnky Swayambunath přezdívaný také „Opičí chrám", je 2500 let stará stúpa. Vytváří sedmdesát pět metrů vysokou dominantu hlavní-ho města a dělá vskutku čest svému jménu. Šplháte-li vzhůru strmým schodištěm, míhají se přes cestu desítky opic všech
velikostí, a vy brzy pochopíte, kdo je tady doma. Co je ale důležitější než tenhle opičí ráj na zemi, je to, bez čeho si nelze Nepál asi vůbec představit: totiž modlitební mlýnky! Obklopují a naplňují všechny buddhistické náboženské stavby a ani Swayabunath není výjimkou. Na jeho úpatí, v blízkosti velké rodiny žlutých Buddhů v nadživotní velikosti, objevíte celé pole těchto funkčních relikvií. Další mlýnky vytvářejí kolorit samotné stúpy. Těžko hledat věrnější rekvizitu, která by lépe vyjádřila symboliku myšlení. Kovové duté válce (tzv churdy) obsahující modlitby se otáčejí kolem své osy, a při každé otočce dojde k přečtení textů, které jsou na nich napsány. Je to snad nejunikátnější způsob zmechanizování obřadu modlitby. Churdy mívají nejrůznější rozměry – od několika centimetrů v průměru až po ohromné, mnohametrové kolosy, které roztáčejí poutníci pomocí tyčí jako skutečný mlýn. Výjimkou není ani vodní nebo větrný pohon. I tímto způsobem se lze ve vyšších sférách dozvědět o zbožnosti věřících! A tak když opouštíte Swayambunath a ze samého vrcholku stúpy vás sleduje pár všepronikajících Buddhových očí, můžete si být dokonale jisti, že od ted už nejste pro místní duchovní fluidum ani trochu neviditelní.
Všichni svatí muži Řekněte „svatý muž", a Evropanovi se pravděpodobně hned nato vybaví postava oblečená v ornátu, nebo kutně. V Asii žádnou podobnou uniformitu nenajdete. V zemi, jakou je Nepál, stojí mniši na vrcholu společenské pyramidy. Mnozí z nich působí sice na první pohled dojmem
naprostého zbídačení, všechno je ale úpině jinak! Závislí na milodarech, které ovšem dobrovolně a rádi poskytují ostatní věřící, má mnišstvo zodpovědnost především za duchovní rovnováhu, a proto modlitby a meditace vyplňují větší část klášterního života. Potkáte je v městských centrech, na cestách mezi vesnicemi i v horských modlitebnách, prostě všude tam, kde má lidská společnost svoje zastoupení. Těch setkání je tolik, že začnou časem člověku splývat. Mně utkvělo v paměti jedno, které mi připadalo zcela výjimečné... Toho rána jsem se vypravil na jedno z nejposvátnějších hinduistických míst, k chrámovérnu. komplexu Pašupatatináth. Jsou to sotva dvě hodiny pěšky z centra Káthmándú. Nad řekou Bágmatí, při úpatí chrámu, visel opar a život se tu teprve probouzel. Nerušeně jsem prošel všemi stavbami, vrstvenými nad sebou v kaskádách. Centrální schodiště mne zavedlo na malé prostranství přímo nad místem, kde jsou odpradávna, den co den, spalovány ostatky zemřelých. Uprostřed hořel oheň a nad ním, opřen zády o modlitební stúpu, meditoval anketa s čelem výrazně ozdobeným symbolem Svatosti. Sádhú (svatý muž) byl oblečen do čistě bílého oděvu – dhótí – a skoro se nehýbal. Jako by ani nedýchal! Jen občas a spíš mimoděk přihodil do ohniště kus dřeva z připravené hromady. Teprve ted jsem si všiml, že vlevo na nízké zídce sousedního chrámku je namalována jeho podobizna. Byla tak věrná, až mne zamrazilo! Za chvíli se u chrámu objevili i jeho žáci, kteří přinášeli další dřevo. Jeden z nich mi ochotně prozradil, že „guru" Milk Baba je zvlášt' slavný a uctívany'. Svědčí o tom prý i vlasy delší než tři metry. Jsou složitě stáčené a vázané do uzlů, aby se vůbec vešly na jednu lidskou hlavu.
Bez námitek jsem uvěřil velikosti pana Milk Baby a odevzdal peníz do učedníkovy misky. Odměnou mi bylo sotva znatelné kývnutí a karmínová tečka, kterou mi sám velký Mistr ozdobil ęelo. Přešel jsem kamenný chrámový most a právě v momentě, kdy se objevilo nad střechami slunce, ocitl jsem se uprostřed hlučného tržiště. I tady, sotva před malou chvíli, začal další dlouhý den. Den piný docela obyčejných a lidských starostí.
Tajemství černého Buddhy Místo, kde máte poslední možnost vychutnat kousek rov-né země, než se vydáte vzhůru, se jmenuje Dhunche a leží v srdci pohoří Langtang v severním Himálaji asi 1900 metrů nad mořem. Končí tady stará vojenská silnice, a do Tibetu je to odtud sotva třicet kilometrů vzdušnou čarou. Na rozdíl od přelidněných tras pod Everestem nebo kolem Annapuren, kam směřuje většina turistů, je tu klid a nevládne tady dosud duch mamonu. Prvních několik hodin výstupu se hory chovají milosrdně, svahy jsou piné stromů a poskytují stín v poledním vedru. Občas vás vyleká početné hejno velkých opic, provádějící svoje hlučné kejkle. Jak se blíží večer, únava je čím dál větší, stromy řídnou, a začínáte mít dojem, že jste moucha lezoucí po skle. Poslední dvě či tři hodiny šplhání potmě, a pak jako v po-' hádce – světlo a horský klášter Sing Gompa. Teplá polévka, čaj a dřevěná pryčna, a hlavně můžete konečně shodit se zad patnáctikilový batoh.
Sotva usnete, je tu ráno... A všechno začíná nanovo! Porost zmizel úpinę, zůstává jen holá skála. Stoupáte a zdá se vám, že už nikdy nic jiného nebude. Opakovaně, vždy asi po čtyřech hodinách, se takřka v poslední chvíli objeví čajov-na, dřevěná bouda obývaná rodinami horalů, kde si můžete opřeni o kamna odpočinout. Teplota venku klesá pod nulu, poprvé narážíte na souvislou vrstvu sněhu. Další nocleh, další cesta! Svah je pfíkry', ale ještě k tomu se boříte do závějí až po kolena. Cíl, tři velká jezera Gősaikund, odedávna zasvěcená bohu Šivovi, ležící ve výšce 4500 metrů. (Další čtyři menší jezírka jsou položena ještě mnohem výš, až v horském sedle v 5100 metrech.) Je to místo, kam jednou ročně směřují tisíce poutníků z Indie i Nepálu, aby koupelí v mrazivé vodě smyli hříchy. Cestou sněžným polem v jednom z průsmyků narazíte na malý zázrak: po dlouhých hodinách chůze se před vámi obje-ví modlitebna, skrývající polozavátou sochu černého Buddhy. A když se na chvíli roztrhne mlha a ukáže se slunce, uvidíte pod sebou v ohromné hloubce všechny ty hory i nekonečná údolí pohoří Langtang, zasahující až do pouhých pár kilome-trů vzdáleného Tibetu. Je ticho tichoucí, jen všude kolem za velkými kameny vykukují hlavičky místní vysokohorské zvířeny. To vylézají ze svých nor pŕt'uchy, malým králičkům podobní hlodavci, aby si vyhřály kožichy na tom tak vzácném sluníčku. Pištivé zvu-ky nenechají nikoho na pochybách, kdo je tady v Himálaji pánem tvorstva. Následuje ledová noc, strávená pod širým nebem na bře-hu největšího z posvátných jezer. O něco později, zatímco se skoro z posledních těla sil drápu kolmo do sedla Laurebina La ke čtyřem malým jezírkům, se mi vybavují slova jednoho z šerpů, který se mnou dneska ráno seděl u ohně. Tenhle
dobrý muž se ke mně důvěrně naklonil, ukázal rukou na neskutečně vzdálený vrcholek obsypaný modlitebními praporky, a pak řekl: „Víš, příteli, Buddha je všude a ve všem! Ted jdi rovnou nahoru a dotkni se ho!"
Ovoce, drogy a soška z opičí - kosti Večer ve městě přichází rychle! Tma padne naráz, a protože v ulicích není klasické veřejné osvětlení, přecházíte stále ze tmy do světla, to jak míjíte obchody a okna jídelen. Ted nastává ten správný čas pro pouliční obchodníky se vším možným. Prodavači jídla mají většinou vlastní karbidku, lampu na petrolej nebo alespoň obyčejnou svíčku. Ulice se tak proměňuje v bizarní divadlo piné stínoher. Než projdete úsek sotva delší než kilometr, dostanete nepočítaně nabídek. Mezi obzvlášt' neodbytně patří prodejci ovoce a drog. Mnohdy, pro jistotu, nabízejí oboje najednou. Na rozdíl od jiných států vyhlášených konzumací drog nehrozí totiž v Nepálu zahraničním turistům za jejich užívání prakticky žádný větší postih. Vzp omínám si na drobného vrásčitého horala neurčitého věku, který mi poté, co jsem od něj koupil trs banánů, stačil nabídnout neuvěřitelnou škálu omamných prostředků. Když jsem se po patnácti minutách jeho ataků snažil vycouvat, zatvářil se spiklenecky a odněkud z vaku na ramen vylovil ručně řezanou sošku Buddhy. Ne jen tak obyčejnou, kterých jsou na trhu tisíce, ale vyrobenou prý z nefalšované opičí kosti! Doted mne mrzí, že jsem ji nekoupil, takhle se totiž už nikdy nedozvím, jestli to byla skutečně pravda.
Náš zákazník náš pán !
Příhody typu ...že jen jaksi mimoděk navštívíte svého krejčího a z látky na pultě, co vás okouzlila, si necháte přes noc ušít oblek, jsem vždycky povaioval. za „latinu", patřící spíš do oblasti sci-fi. To až do okamžiku, kdy mi v jedné z mnoha prodejen hábitů, někde uprostřed Káthmándú, padla do oka nevídaná kompozice: na černém baviněném podkladu bíle vytkané stádo snad všech zvířecích druhů, prostě prapor archy Noemovy. Tomu samozřejmě nešlo odolat! A tak zatímco se můj neumęlý náčrtek vesty měnil rutinovanou kresbou mistra krejčího v model, jeho pomocník kolem mne tančit s docela obyčejným evropský metrem, aby mi změřit snad každý sval. Úpině nakonec jsem obdržel krasopisně vyvedený lístek: „Come back for two hours, please!" Nic víc, nic méně! Žádné otázky, žádné placení předem. Ze dveří mě provázela jen dvojice širokých úsměvů. Vtiskl jsem si do paměti klikyhák písma na vývěsním štítu, abych trefil zpátky, a poučen situací jsem si jen o několik set metrů dál stejným způsobem objednal stříbrný prsten s velkým nepálským tyrkysem. Odpoledne, cestou zpátky, ze mne byl už úpině jiný člověk. Jako rádža z pohádek Tisíce a jedné noci, oblečen do bezvadně padnoucí vesty, na prstě šperk s kamenem tak typickým jen pro zdejší Himálajskou oblast, a navíc bohatší o zkušenost, že nic není nemožné, postaví-li člověk obchodní talent do služeb očekávání skeptického Evropana.
Ve Znamení svastiky Svět buddhismu a hinduismu je zarámován mnoha symboly; některé jsou nám natolik vzdálené, že je ani nedokážeme rozluštit, jiné se o naši pozornost přihlásí samy. To platí především o svastikách, ktery'mi jsou označena obydlí, korby i kabiny nákladních aut, oděvy, dokonce i pokrmy na trhu. Nemůžeme se ubránit zkreslujícím historickým paralelám – znak hákového kříže je v naší paměti příliš jasně definován. Je však třeba vědět i to, že nacisté úmyslně otočili směr pohybu jeho ramen, aby tak vyjádřili svou filozofii. Svastika je totiž původně synonymem pro stvoření života. Lomený kříž vyjadřuje složitost vztahu pozemských a duchovních prvků ve věčném koloběhu. Všudypřítomné kresby svastiky jsou jakýmisi orientálními ,grafiti", které si vás tady v Asii najde, at' jste kdekoliv.
Serpa Tenzing kam se podíváš... Dvacátý devátý květen 1953, datum, kdy se mnozí lidé poprvé podívali do atlasu světa, aby zjistili, kde vlastně leží Mount Everest. Toho dne totiž Novozélandan Hillary spolu s šerpou Norgay Tenzingem úspěšně zdolali nejvyšší vrcholek světa z jeho jižní strany. Po desítkách marných a mnohdy tragických pokusů dosáhl konečně člověk další mety. Zatímco Edmund Hillary byl později povýšen do šlechtického stavu, stal se šerpa Tenzing (který zemřel teprve nedávno) nejznámějším Nepálcem novodobé historie. Místní folklór nemá ve zvyku implantovat do svých legend moderní hrdiny, a tak zůstala jen jedna možnost: Dnes, at' přijdete kamkoliv, v údolích, horských vesnicích nebo v samotném
hlavním městě, všude najdete nepřeberné množství restaurací, hotelů, obchodů i jiných turisticky atraktivních míst, které nesou jeho jméno. A to je dobře!
Zázrak na poslední chvíli Lumbini, to je poslední zastávka, než se znovu definitivně ocitnete na indickém území. Po celonoční jízdě z Pokhary přepiněným autobusem a v husté mlze, ke všemu v půl páté ráno, mi připadalo naprosto nemožné, abych chtěl ještě něco vidět. Řidič měl ale naplánovanou pauzu, a tak nezbývalo stejně nic jiného, než vystoupit a jít se projít. Malé prostranství, kde jsme zastavili, fungovalo patrně přes den jako tržiště, soudě podle mnoha stánků z potrhaného plátna. Ted bylo ale jediným projevem života hlasité oddechování spáčů pod plachtami sloužícími obchodníkům za obydlí. Mlha se pomalu rozestupovala, a tak jsem se vydal podél tabule oznamující, že se nalézám v Buddhově rodišti kamenitou cestou směrem k areálu... Hlavní atrakcí Lumbini garden je především bazén Puskharani, stíněný mohutným stromem, místo, kde se prý koupala matka Guatamy Siddharty těsně předtím, než porodila, a kde také budoucí Buddha prošel rituální očistnou kou-pelí. Dokladem pravdivosti příběhu je i nápis v písmu bráhmí na sloupu vztyčeném 318 let poté císařem Ašókou. Stál jsem tu sám, bazén vydechoval tajemnou páru a z koruny posvátného stromu vedly někam do ztracena šňůry modlitebních praporků... Mezitím se nízko nad obzorem objevilo slunce a propůjči-lo celé scenérii skoro až mystickou atmosféru. Moje ospalost
už skoro zmizela a já začal v duchu děkovat kamarádům za skvělý nápad cestovat k hranici přes noc, a právě tudy. Je tu ještě jedno místo, které stojí za návštěvu! Chrám Maya Devi, zasvěcený zcela přirozeně Buddhovi, je z hlediska architektury naprosto běžnou stavbou. Zato uvnitř čeká překvapení! To, co vás donutí zůstat tu dlouhé desítky minut, jsou skoro tři metry vysoké mandaly – kruhy života, namalované na plátně a obsahující desítky figur a podobenství. Právě tady jsem si vzpomněl na všechny ty horské oltáře, kameny zvané „Mani", ukrývající v sobě mantry, pruhy látek s modlitbami teřícími ve větru, na hmatatelné projevy víry provázející mne celou dlouhou cestu. I to byl přece zázrak! Stejně jako obraz dosud neprobuzeného Lumbini, ten den ještě naprosto nedotčeného turistickým ruchem.
Všechno má svůj začátek... a jistě taky svůj konec! Tak tohle vás zaručeně napadne, když procházíte pod napůl zvednutou závorou hraniční čáry Sonauli/Nautanwa. Na zdi celnice se s vámi naposledy loučí ručně malovaný obraz překiííených nepálských vlajek. Tenhle atypický tvar dvou nad sebou ležících trojúhelníků nenajdete ve výsostných symbolech žádné jiné země.V karmínové červených polích ukryté poselství a naděje zároveň: „Dokud zůstanou Slunce a Měsíc na svých místech, bude tady i Nepál!" (Cesty se uskutečnily opakovaně v letech 1997, 1998 a 1999)
Mé časté návštěvy v Asociaci tradičních léčitelů sdružujících léčitele z celé Zambie mě po několika měsících výzkumu přivedly na stopu renomovaného hledače čarodějnic Josepha Mudendu. Na příležitost k setkání s timmužem, jehož úspěšná léčitelská dráha se těšila respektu mnoha léčitelů okolí, jsem čekala dlouho. Zastihnout doktora Mudendu v Lusace byl úkol téměř nadlidský. Jako většina slavných hledačů čarodějnic i on neustále cestovala vydával se na žádost svých pacientů hledat a zneškodňovat čarodějnice po celé Zambii i do sousedních zemí. Mnohdy byl také žádán náčelníky, přijel do vesnice a rituálně očistil její obyvatele sužované temnými silami. Jednalo se často o několikatýdenní výpravy, během nichž byli shromážděvšichni vesničané před náčelníkovou chýší a jeden po druhém léčitelem důkladně „zkontrolováni" pomocí magických zrcadel, která měla odhalit,
zda jsou zapleteni do čarodějnictví. Nejprve přišly na řadu osoby podezřelé, tedy ty, které nějakým způsobem vybočovaly z průměru ostatních, ať už bohatstvím, inteligencí anebo špatnými povahovými vlastnostmi. Po nich byly důkladně zkontrolovány údajné oběti čarodějnického útoku. Součástí Mudendových „čisticích misí" bylo také „pročmuchávání" domů. Podle místní víry totiž čarodějové využívají k uhranutí svých obětí neviditelné magické předměty, které ukrývají v jejich domech. Věří se, že mají zhoubnou moc a mohou očarovat i na dálku. Přítomnost magického předmětu v domě je vždy příčinou řady různých neštěstí, jako je neúroda, nemoc, dokonce i smrt někoho z domácnosti. Lidoví léčitelé a jejich případy jsou častým námětem běžného hovoru obyvatel compoundu hned vedle fotbalu a politiky. Stejně tak i léčitelé mezi sebou debatují o svých profesních úspěších a předávají si cenné zkušenosti. Joseph Mudenda, který figuruje v mnoha vyprávěních léčitelů, byl popisován jako velmi zkušený hledač čarodějnic, pocházející ze slavné léčitelské rodiny a schopný úspěšně vyřešit jakýkoliv čarodějnický případ. Když jsem se s ním konečně po několika měsících setkala v sídle Asociace tradičních léčitelů, ihned mi vyrazil dech jeho věk. Namísto mé představy prošedivělého moudrého ngangy, ze kterého vyzařuje vážnost a klid, stál přede mnou mladý hyperaktivní muž v dobře padnoucí košili a naleštěných lakýrkách, který za každým druhým slovem propukal v nekontrolovatelný smích. Ale vždyť obsah rozhovoru s Mudendou o jeho práci a životě, který mi překládal do angličtiny jeho bratranec, žádné legrační pasáže neobsahoval! Asi je to blázen, pomyslela jsem si v duchu. Po několika minutách rozhovoru jsem rázem pochopila, že důvodem k smíchu byla moje osoba — muzungu (běloška), která se zajímá o tradiční léčitelství. Jakýkoliv můj pohyb, gesto nebo otázka vyvolávala u Mudendy takové pozdvižení, že jsem se začala brzy cítit nesvá. Už během mého dřívějšího výzkumu mě častokrát zarazilo, jaké vyvolávám u mnoha lidí pozdvižení. Všimla jsem si, že se ti lidé smějí hodně, často a přímo od srdce. Možná smíchem maskují rozpaky, napadlo mě. Anebo jen vyjadřují radost z neobvyklého setkání. Bližší kontakt s bělochem, který je pro mnoho obyvatel Lusaky už tak nemyslitelný, je navíc zasazen do kontextu pro mnohé ještě méně pochopitelného, a sice jeho zájmu o místní kulturu a čarodějnictví.
Vždyť většina bělochův Zambii, vyjma turistů, není v compoundech prakticky nikdy vidět, neboť patří k elitě a pohybuje se zásadně ve svých klimatizovaných vozech v centru města. Když jsem se začala učit místní jazyk nyanja, pobavení místních ještě vzrostlo. Způsob mé výslovnosti a neomalené užívání slov je přivádělo k tak mohutným záchvatům smíchu, že mnohdy už po první větě nebylo možno v konverzaci pokračovat. Člověk si připadal jako na,, smíchové terapii", kterou stále častěji nabízejí západní sanatoria zdravého životního stylu. Vše vyvrcholilo při jedné z mých návštěv doktora Mudendy, kdy jsem při pokusu konverzovat v nyanja omylem vyslovila jedno slovo špatně. Všichni v místnosti propukli v hurónský smích a plácali se nevěřícně rukama do stehen. Přitom pořád dokola opakovali ono slovo a snažili se co nejvěrněji napodobit způsob mé nedokonalé výslovnosti. Tehdy jsem pochopila, že nejlepší bude, když si zajistím překladatele a budu se spoléhat výhradně na angličtinu. *** Joseph Mudenda se narodil před třiceti pěti lety v rodině osmi dětí ve vesnici Choma ležící mezi Lusakou a Livingstonem. Jeho otec, jeden z nejslavnějších léčitelů, hledačů čarodějnic v tehdejší Zambii, zemřel za podivných okolností, když bylo Josephovi pouhých pět let. Sám na tuto nešťastnou událost vzpomíná jako na boj s temnými silami. Otec bojoval proti organizované skupině čarodějnic, které byly silnější než on. Jednoho dne vážně onemocněl a řekl nám: Jsem očarovaný a dnes zemřu. Očistěte se a hlavně netruchlete! Za dva dny mě budou následovat mí vrahové." Josephův otec bezprostředně poté opravdu zemřel. Rodina uposlechla jeho přání a ihned po smrti prošla náležitým očistným rituálem a netruchlila. Truchlení by totiž mohlo rušit práci ducha zemřelého otce, který mezitím v podsvětí bojoval s čarodějnicemi, aby pomstil svou smrt. „Když jsme otce pohřbili, v jeho okolí začal umírat jeden člověk po druhém. Čarodějnice sice zneškodnil, život mu to už ale nevrátilo," rozpomněl se posmutněle Mudenda. Malý Joseph zůstal po skonu otce pouze se svou matkou a sourozenci. Jak už tak bývá v Zambii zvykem, žena po smrti manžela prodala dům a přestěhovala se s dětmi na jiné místo, do vesnice poblíž Kabwe severně
od Lusaky. Jelikož tam žila část matčiny rodiny, nebylo těžké se usadit, koupit dům a začít nový život. Joseph zde nastoupil na základní školu a našel si nové kamarády. Když mu bylo deset let, náhle onemocněl. Trpěl častými bolestmi hlavy, podléhal závratím a nemohl se soustředit. Každou noc navíc bojoval s děsivými nočními můrami. Tu se mu zdálo, že ho honí divoká zvěř, jindy zase že tancuje na hrobech na hřbitově. Matka byla jeho zdravotním stavem velmi znepokojena. Vzpomněla si na svého manžela, který trpěl podobnými syndromy, když mu zemřel otec a posedl ho jeho duch. S podezřením, že syna postihla „nepřirozená nemoc", vzala ho matka do místního křesťanského kostela Mutumwa. Ten byl široko daleko vyhlášený bojem s duchy a čarodějnicemi skrze modlitby, vzývání Ducha svatého a tradiční léčivé byliny. Proroci, jak se samí léčitelé v této církvi nazývají, objasnili s pomocí Ducha svatého příčinu Josephovy nemoci. ,,Váš syn je posedlý duchem lva, kterého zdědil po svém otci. Tento duch je velmi silný a neodejde, dokud nebude vyslyšen," znělo jejich proroctví. Duch lva, kterého otec používal k hledání čarodějnic a léčení svých pacientů, posedl Josepha ve snaze zvěstovat mu své přání o pokračování v rodinné léčitelské dráze. Joseph i přes důrazné varování proroků duchovní výzvu zpočátku ignoroval. „Nechtěl jsem se stát léčitelem! Mým snem bylo vystudovat školu a živit se jako tesař," obhajoval se. Brzy ale pochopil, že vzdorovat volání předků se nevyplácí. Vrtošiví duchové, jejichž žádosti nejsou vyslyšeny, se totiž snadno rozhněvají a přijde trest. A tak se Josephův zdravotní stav den ode dne zhoršoval. Bolest hlavy přerostla v migrénu a k závratím se navíc přidala ostrá bolest u srdce. Duch Iva, který k Josephovi promIouval ve snech, mu dal jasné ultimátum. Bud bude respektovat jeho prosby a stane se léčitelem, anebo zemře. Dále mu nařídil, že si nesmí vzít více než jednu ženu ani konzumovat alkohol. Přikázal mu také, že musí sebe i byliny udržovat v naprosté rituální čistotě. V případě porušení těchto pravidel hrozilo, že na něj duch přivolá zpět nemoc. Nespoutaná atmosféra nedělní mše v kostele Mutumwa přiměla ducha lva, aby se projevil skrze Josephovo tělo před zraky všech zúčastněných.Za extatického tance a zpěvu křesťanských písní se Mudendy poprvé v životě zmocnil stav posvátného transu. Proroci, ač v těchto případech volili klasickou cestu vymítání, si uvědomili, že duch lva je natolik mocný, že jeho vypuzení by mohlo způsobit Josephovi smrt. Pochopili, že jediná cesta k uzdrave-
ní vede přes vyslyšení proseb ducha a jeho udobření. Jinými slovy, bylo nutné usmířit Josephovu duši s duchem jeho předka. Jak lidé v Zambii věří, člověk při narození získává od Boha duši muzimu. Duše žije v člověku až do jeho smrti, kdy opustí tělo a odchází zpět k Bohu. Pokud v průběhu života posedne člověka cizorodý putující duch mashabe —duch předka ve formě lva, hada nebo opice — vede to k nevyhnutelnému konfliktu. Představme si lidské tělo jako schránku, ve které se už od narození jeden duch zabydlel. Ten se zde cítí být doma a nemá příliš chuti se o svůj prostor dělit s nově příchozím. Napadení těla cizorodým duchem, jakýmsi parazitem v našem slova smyslu, vede tedy ke kolizi, projevující se ve formě nemoci nebo duševního vyšinutí. Aby se pacient z nemoci vyléčil, je nutno neviditelného vetřelce z těla buďto vypudit, nebo oba duchy usmířit. K tomuto účelu slouží tradiční léčebný rituál ngoma, který pro pacienta uspořádají léčitelé posedlí stejným typem ducha, v Mudendově případě duchem lva. Sám název rituálu je odvozen od jména podlouhlých afrických bubnů, jejichž zvuk duchové zbožňují a vydrží při něm tancovat i několik hodin. Obřad ngoma, během něhož dochází k rozpoznání a usmíření cizorodého ducha pomocí tance, hudby a obětování kozy, směřuje jednak k vyléčení pacienta, jednak k jeho povýšení do role duchovního léčitele. Lidé v Zambii věří, že aby se člověk stal léčitelem, nemusí ho posednout pouze rodinný předek, ale třeba i biblický duch, duch slavného místního náčelníka, léčitele nebo bojovníka, či dokonce slavné postavy světových dějin, jako byli doktor David Livingstone nebo anglická královna Alžběta I. Léčitelé tak nejsou ve většině případů posedlí pouze jedním duchem, ale celou skupinou různých duchů, jejichž působení se navzájem doplňuje. Během rituálu usmíření vyjevil duch předka lva patnáctiletému Josephovi veškerá tajemství spojená s léčitelstvím, čímž ho zasvětil do role ngangy. Od té doby ho duch navštěvoval pravidelně a pomáhal mu s určováním příčin nemocí pacientů. Kromě toho dostával Mudenda podrobné instrukce, jak je léčit, jaké byliny přitom používat a kde je v buší přesně hledat. Joseph jako novopečený léčitel začal docházet do místního Mutumwa kostela, kde byl dříve sám pacientem. Přestože lidé věděli o jeho léčitelských schopnostech, kterým ve své křesťanské víře nepřikládali zvláštní váhu, nijak jim to nebránilo přivítat jej do svých řad jako plnohodnotného člena. Jeho
matka v té době v kostele povýšila z řadové členky na křesťanskou duchovní léčitelku. Na rozdíl od svého manžela a syna, kteří léčili prostřednictvím ducha předka, využívala léčivé síly Ducha svatého. Těžko posoudit, nakolik tyto události spolu souvisely, každopádně několik měsíců poté, co se matka stala duchovní léčitelkou, začal mít Joseph další zdravotní problémy, tentokrát psychického původu. Jeho mysl byla těkavá, bezdůvodně propadal střídavě v smích a pláč, pročež se lidé v jeho okolí začali domnívat, že se zbláznil. Po důkladné prohlídce jedním z proroků se zjistilo, že Josepha posedli další dva duchové, tentokrát biblického původu. Duchové starozákonního proroka Mojžíše a Josepha na něj dotírali ve dne v noci, ve snech i v halucinacích. Stejně jako duch lva také oni přišli, aby mu vyjevili svá přání: „Máme pro tebe práci," řekli. „Tady máš Bibli svatou a cti ji jako Boží slovo. Pomůže ti chytat čaroděje a léčit nevinné..." Joseph, ač nerad, vyslyšel volání biblických duchů, kteří byli dalším, tentokrát křesťanským rituálem usmířeni. Tou dobou začal využívat jejich našeptávání při svých taženích na čarodějnice. „A jak přesně vám tito bibličtí duchové pomáhají při léčbě?" zeptala jsem se zvídavě při jednom z našich setkání. Doktor Mudenda, vždy připravený k pohotové odpovědi, mi povídá: „Když zavřu oči, otevřu Bibli a začnu se modlit, zvíří se kolem vzduch a prostoupí mě duch Mojžíše. Ukáže mi přesné místo, kde se skrývají čarodějnice a jejich magické předměty. To místo ze sebe vyzařuje sílu a přitahuje mě jako magnet. Čarodějnické předměty pak chytám přímo do Bible tím, že ji zaklapnu." Napřáhl ruce a tleskl mi dlaněmi přímo před očima, až jsem samým leknutím poskočila. Pobaven mou reakcí se smál jako vždy, až se za břicho popadal. Otázka prolínání křesťanství s tradiční kulturou mě fascinovala natolik, že jsem netrpělivě pokračovala dál ve vyptávání: „Jak se vlastně váš duch předka snáší s těmi biblickými?" Doktor Mudenda, ve snaze o co nejnázornější odpověď, vytáhl zpod postele hrst sušených bylina povídá: „Tyto byliny pocházejí od Boha. Sám Bůh chtěl, abychom s nimi léčili lidi. Mashabe, duchové našich předků, a muzimu, duchové Boha, nejsou zas tak rozdílní. Jdou ke stejnému cíli, jen každý svou cestou." Významně se odmlčela znovu zalovil pod postelí, aby vytáhl starou omšelou Bibli a kravský ohon opletený korálky. ,Muzimu jsou spojeni s církví a ovládají nás skrze Bibli. Mashabe
nás řídí skrze léčivé byliny, tradiční tanec a bubnování," osvětlil mi názorné zdánlivý rozpor. V Mudendově léčitelském přístupu se snoubil respekt k předkům a tradicím s nadšením z všudypřítomného křesťanství. Během svých věšteckých a léčitelských seancí využíval střídavě všech tří duchů, jejichž působení se navzájem doplňovalo. „Každý z nich má jasně vymezené kompetence a čas. Duch předka mi pomáhá s diagnostikováním nemoci a radí mi, jaké byliny mám k léčbě použít. Má rád tmu a přichází ke mně od šesti hodin večer do šesti ráno. Duchové Mojžíše a Josepha zase pracují jen ve dne, od šesti ráno do šesti večer, a pomáhají mi s hledáním a zneškodňováním čarodějnic a jejich magických předmětů:` Pochopila jsem, že díky přísnému organizačnímu a časovému managementu má doktor Mudenda celý proces léčby pod kontrolou a jeho profesní prestiž tak jen stoupá.
Po širokých pískovcový ch schodech stoupajících k hlavnímu vchodu
ústřední dvoupatrové budovy čile seskakoval jakýsi mužík.
Podle obleku to mohl být sluha. Hlasitě si opakoval
podivná slova: „Tydlitát, tytát, tydlát,“ a zas znova,
„tydlitát, tytát, tydlát…“ Když se ten zvláštní človíček,
octl na rozlehlém a černém nádvoří uzavřeném mnohapatro
vými budovami, bezradně pohlédl na vysoká okna v
prvním poschodí. Potom si ukazováčke m levé ruky zdvihl
dlouhý nos a znova si opakoval: „Tydlitát, tytát, tydlát…“
Poslechněte, lidé zlatí, jak s balónem se to hatí a jak, velmi smutná věc, bídně praskne nakonec. „Kysibelkou“ nazván jesti, kdo v něm nejel, ten měl ště stí, a kdo jel, ten dostal řád, připnul si jej na kabát. Poskakuje balón v chvatu, prvně puště n bez špagátu, povznáší se do výše, nikdo ani nedýše. A v příznivém dosti větru, dva tisíce nových metrů, balón vyletěl jak nic – najednou však bouch a ryc! Ach, kdopak se toho nadá, že už balón z výšky padá, a v něm, běda, lidé tři, zbožná duše, popatři! Holý cár se k zemi blížil, nikdo sobě neublížil, chvalme Boha za ten div, neleť nikdo jaktěživ! Každý tomu sotva věří, přiběhli hned amatéři, každý chtěl ten výjev rád chytit ve svůj aparát.
