Více než pozoruhodný lidský příběh. Život talentovaného, literárně nadaného studenta Pavla Švandy, který vyrostl do svobodného člověka a občana

O

Více než pozoruhodný lidský příběh. Život talentovaného, literárně nadaného studenta Pavla Švandy, který vyrostl do svobodného člověka a občana. Tím se nedobrovolně dostal do konfrontace s totalitním režimem. Ve věku 22 let zaplatil nejvyšší cenou – svým životem.

Pavel Švanda

Slunci vstříc

Výbor z pozůstalosti uspořádal Ivo Ondračka

Věnováno mamince Ludmile Švandové

Vydáno s pomocí rodiny, spolužáků a přátel Pavla Švandy: Petra Adámka s rodinou Aleše Buby Jirky Bučka Hanky Galíkové Petra Heteši Vládi Křížka Anny Ondračkové Karla Pavlíka Luboše Sukače Jiřiny Vránové a dalších

© nakladatelství Ondračka originální texty P. Švandy psány písmem „Courier“ fotografie – Pavel Švanda, rodina, spolužáci a přátelé © foto strana 6 – Pavel Štecha, dědicové Brno 2010 ISBN 978-80-254-7145-6

slunci vstříc Mám nový, téměř východní zážitek s meditací – nejvýznamnější modlitba východního způsobu – dýchání a tep. U mne dýchání a kroky, stále ke slunci. Ne jako slunečnice, neboť za sluncem je třeba vidět cíl vyššího stupně, princip spočívá v tom, jít třebas (a nejlépe) celý den a stále směřovat ke slunci, přitom však dodržovat zákonitosti již dané, využívat cest již vybudovaných, neboť nejdeme sami. A pravdou je, že ne každá cesta, byť by vypadala sebevýhodněji, je ta pravá. Často mě vedla na scestí nebo úplně opačným směrem, často jsem musel vidět hodně daleko dopředu, abych ze dvou zdánlivě si rovnocenných vybral tu správnou, až když jsem vybral, nezbylo než víra, že je to cesta pravá, víra pomáhá i tam, kde je situace beznadějná, když – jda za sluncem – skončil jsem na jednom mysu ze všech stran obklopen vodou a hle – k pilíři hřmící estakády nad mou hlavou se přimykalo úzké schodišťátko – Jákobovi z nebe opět žebřík snesen jest – to platí pro každého. Jít za sluncem – nic z okolních dějů nechť mi neuniká, ale to hlavní ze zřetele nepouštím, ač často k ústupkům nucen jsem, neb zákony striktně dodržuji, často se ulice se mnou vychýlí, nevadí, když člověk světlo na paměti má a zpět k němu se navrací.

Úryvek z Pavlova deníku – italského cestopisu, 22. 8. 1981

1989 ČSSR Praha 17. listopadu se oficiální pietní shromáždění k 50. výročí uzavření českých škol nacisty změnilo v protivládní demonstraci, násilně ukončenou policií.

18. listopadu 1989 proběhla zahraničními sdělovacími prostředky zpráva, že během povolené vzpomínkové manifestace zemřel při střetu s policií student Martin Šmíd. Tato informace elektrizuje veřejnost. Přes tichou hrozbu postihu se většina národa postupně účastní spontánních protestních demonstrací po celé zemi. Přestože zpráva byla dementována, demonstrace pokračují dál. Cesta ke změně politických poměrů v zemi byla otevřena. Řada účastníků tehdy myslela na své blízké, kteří zmizeli za nejasných okolností, nebo na vyhrůžky příslušníků Státní tajné bezpečnosti, které v minulosti zazněly – třeba jestli také nechtějí na malý výlet na Macochu...

1981 V říjnu odvysílala rozhlasová stanice Svobodná Evropa zprávu, že 10. října byla v propasti Macocha nalezena mrtvola perzekvovaného spisovatele Pavla Švandy. Informace byla vzápětí dementována s tím, že se jedná o studenta Fakulty architektury VUT téhož jména. Vyšetřování Sboru národní bezpečnosti v Blansku uzavřel 12. prosince 1981 kpt. Miloš Marek prohlášením, že cizí zavinění nelze prokázat. Pozůstalým pak ústně sdělil, že celou věc v souvislosti s nedávnou Pavlovou návštěvou kapitalistické ciziny (Itálie) předává v zájmu ochrany státu Státní bezpečnosti k šetření – student se mohl zaplést do cizích zpravodajských služeb. Doporučil jim, aby se o věci ve vlastním zájmu dále nešířili.

17. října byl Pavel Švanda pohřben v Boskovicích. Většina přátel i rodina jsou přesvědčeni, že jeho násilná smrt je spojena se Státní tajnou bezpečností.

Nemám právo si myslet, že se mi děje příkoří – ať už mne stihne cokoliv. Vlastně už prosím jen o jediné – abych to unesl. Nebudu prosit za míň utrpení pro své bližní, ale jen za to, aby to všichni vydrželi, aby změnili názory o svém utrpení.

Pavel Švanda, rukopisná poznámka ve školním sešitě

foto – propast Macocha

11

1976

Pavel Švanda 17 let student stavební průmyslovky Opava-Palhanec č. 7 747 73 Vávrovice Úryvky z deníku; psáno ve formě dopisu mamince jako cvičení, příprava na spisovatelskou dráhu.

12

Začátek je vždycky nejhorší a já pořád marně dumám, jak bych měl své vyprávění začít. Ne, nemusíš se obávat ničeho zlého, nepíšu ti poslední dopis na rozloučenou před útěkem z domova, pouze jsem se rozhodl napsat ti pravdu. Pravdu o svém vlastním životě. Ani teď se nemusíš ničeho bát (například kajícného přiznání, nejsem agentem CIA), nebude to žádný horor, jen stručné, a pokud možno pravdivé vylíčení mého života. Snad budeš chtít namítnout, že jej jako moje matka perfektně znáš, ale já nehodlám psát biografii, nýbrž nástin obrazu svého života psychického. Chtěl jsem to učinit už dávno, ale nikdy jsem se nedokázal přinutit. Nyní využívám tří volných dnů, kdy jsem doma zcela sám a píšu. Možná bych ani nyní nezačal, ale uzavřel jsem smlouvu s Bohem, v níž jsem určil buď – nebo. Vyšlo buď, a proto píšu. Pochopil jsem totiž, že není možné, aby existovala jenom hmota. Není prostě myslitelné, aby ty strašné spousty lidí, žijící špatným životem, zůstaly po smrti nepotrestány. A vymyslel jsem si Boha. Svého vlastního. Už dávno nevěřím na křesťanského pánbíčka, laskavého starce, odpouštějícího hříchy naše. Můj Bůh není milosrdný, je spravedlivý. Každý, kdo něco špatného za svého života spáchá, bude po smrti souzen. A žádné zpovědnice mu nebudou nic platné. Spravedlnost musí být. Stejně tak věřím, že existuje posmrtný život. Není možné, aby lidé prostě žili a zemřeli. Aby někdo žil dlouho, někdo krátce, někdo dobře, jiný se celý život trápil, někdo umřel náhle a druhý umíral celá léta. Vždyť by to bylo absurdní a nebylo by to spravedlivé. Něco musí pokračovat dál. Neguji naprosto všechno v tomhle světě, a přestože nevěřím, že by se dalo s těmi tupými tvory něco podniknout, jsem odhodlán s ním bojovat (ačkoliv vůbec nevím jak). Dál budu snít o tom, že se ze mne stane slavný spisovatel, architekt, astrofyzik, že

Curriculum Vitae Slezan postoupí do první ligy, že se u Opavy najde nafta, že... Budou to jen sny, představy, fantazie, protože mám velkou obrazotvornost. Ale pouhé sny. Skutečný život se bude odvíjet docela jinak a já po létech, už jako stavební technik, náhodou natrefím na tenhle sešit a s chutí se zasměju zmateným výlevům osmnáctiletého kluka. A pak to ukážu manželce a budu si hrát s dětmi a chodit do práce a večer po zábavách a budu mít úplně jiné starosti, přiměřené věku. A dnešní starosti mi připadnou malicherné a směšné. A možná právě v tom obyčejném životě, bez slávy a popularity, ale možná že ne bez lásky, najdu jeho smysl. Ale co když ne? Pak mi bude souzeno hledat, hledat do konce života smysl naší existence, hledat pravdu, s jejímž poznáním se dá šťastně žít. Kdyby mě opravdu měl čekat jen všední osud stavebního technika, nač tady tohle všechno? Ta touha psát, ztvárnit určité myšlenky do konkrétní formy slov, vět, odstavců, která se mě tak často zmocňuje, to snad nebude jen tak.

Ve stejné době se opoziční intelektuálové zastávají pronásledovaných hudebníků skupiny The Plastic People. Tato aktivita vede k vydání Charty 77 a otevřené kritice nedodržování lidských práv v zemi. Vánoce s rodiči a sestrou

sci-fi Pavel do 18 let napsal více než 25 sci-fi povídek, z nichž na vysoké škole vybral několik pro časopis.

Milý Čtvrtý Bratře, odpusť, že píšu s takovým zpožděním, ale nemohla jsem sehnat žádnou meteorickou poštu, která by letěla tvým směrem. V poslední době mám hrozné trápení s těmi parazity, které jsem si kdysi jen tak z legrace začala pěstovat. Myslím dokonce, že jsem ti o nich tenkrát psala, nevím, jestli si vzpomeneš. Tak si představ, že ti tvorové se v poslední době hrozně rozmnožili a jsou strašně neposední. To, že po mně ustavičně lezou, by se ještě dalo vydržet, ale nejhorší je, že si jich spousta udělala jakési podivné věci, kterými ve mně ryjí a hlodají, a vůbec je nenapadne, jak mě to bolí. Nyní si také začínají vyrábět divné ohnivé koule, které vypadají tak trochu jako táta, jenže jsou o hodně menší. Ale pálí pořádně! Už si s nimi opravdu nevím rady. Tak tě moc prosím, Čtvrtý Bratříčku, jestli bys mi nemohl poradit, jak se těch parazitů zbavit. Ptala jsem se sice už Druhé Sestry, ale ta s tím prý nemá zkušenosti. Tak prosím tě nezapomeň a ozvi se brzy. Nemohu se už dočkat tvojí odpovědi. Tvá Třetí Sestra

14

Milá Třetí Sestro, kdysi jsem trpěl stejným neduhem, jaký máš nyní ty, a odstranění těch parazitů pokládám za nejjednodušší věc na světě. Je mi jasné, že ty jsi ještě příliš mladá a nezkušená, abys dokázala disponovat všemi svými silami a schopnostmi, a proto tě rád poučím. Pokud bys například chtěla jenom omezit počet parazitů, je nejjednodušší tento způsob: Jistě si vzpomínáš na dobu svého narození, kdy bylo tvé tělo poseté množstvím ošklivých vředů a boláků. Určitě taky víš, že ještě teď se některý z těch vředů otevře a mokvá. A jestli si dobře všímáš chování parazitů, víš, jak to na ně působí.

1978 Takže stačí si jenom otevřít staré jizvy, zvláště na místech, kde je parazitů hodně, a úspěch je zaručen. A jestliže by ses jich chtěla zbavit úplně, můžeš se včetně toho ještě rychle zatočit dokolečka. Dlouho se na tobě neudrží. A nakonec: pokud se ti to zdá příliš namáhavé, neprováděj s nimi nic. Nech je v klidu a oni se vyhubí sami. Hodně zdaru! Tvůj Čtvrtý Bratr Milý Čtvrtý Bratře, mnohokrát ti děkuji za radu. Použila jsem všechno, cos mi doporučil, a návdavkem jsem si ještě trošku protáhla páteř. Bylo to dost namáhavé i bolestivé, ale stálo to za to. Ty odporné parazity se mi podařilo beze zbytku vyhubit. Ani jediný se nezachránil, ani jediný... Konečně mám zlatý klid. Tvá Třetí Sestra

Texty určené pro veřejnost byly pečlivě graficky upraveny, přepsány na stroji, někdy doplněny vlastními ilustracemi.

sny 23./24. XI. 1979 zápis snu

Pavel považoval dopisy i sny za součást své literární tvorby. Tento sen se mu vícekrát vracel.

16

(...) Doběhl jsem na konec a spatřil krajinu svých snů. Tiché, klidné jezero, sevřené hladkými srázy skalních stěn, jen voda a kámen, ztrácející se nepříliš vysoko v beztvaré nicotě. Svět bez horizontu, svět bez pohybu, svět sám pro sebe. Pár metrů ode mě čnělo z vody ostré hnědavé skalisko, rozpraskané a ohlodané, ale přesto monumentální. Stál jsem tam sotva pár vteřin. Věděl jsem, že tady chci navěky zůstat, a zároveň mi bylo jasné, že musím zpátky. Ten prokletý tunel a člověk na jeho druhém konci, bez sebe strachy, že se nevrátím. Věděl jsem, co všechno ztrácím, věděl jsem, že už se sem nikdy nevrátím, že tunel spadne a já jinou cestu nenajdu. Přesto jsem se obrátil nazpět. Tunel se zdál kratičký, jen pár kroků a budu venku. Velikost skal se nedala s ničím porovnat, až když jsem spatřil nepatrnou postavičku na širé plání, pochopil jsem, jak jsem daleko. Strach, že to nestihnu, zastínil všechny jiné pocity. Utíkal jsem stále rychleji a při každém došlápnutí cítil, jak masa skal nad nesmírnou klenbou rezonuje. Už zbývaly jen okamžiky a ústí tunelu se nepřibližovalo. Běžel jsem tou nekonečnou prostorou a venku už snad nikdo nestál, běžel jsem a svět se chvěl pod údery mých nohou, běžel jsem, běžel jsem...

Pavlův velkolepý plán rozvoje rodného místa – Palhance

plány

články Kdyby... aneb zcela reálná fikce (recenze filmu ve dvou variantách)

V roce 1978 začíná Pavel studovat na Fakultě architektury VUT v Brně. 18

I. varianta Anglický film, jehož promítání proběhlo docela nenápadně v klubu na Křenové. Strhující snímek ze studentského prostředí typické anglické college; kritická antiutopie a čirá fiction v jednom. Děj kolísající na pomezí reality konkrétní a reality možné je mistrně zvládnutou syntézou skutečnosti a představ. V nejhrubší zkratce jej lze podat jako příběh tří studentů, jejichž reakce na trvalý destrukční tlak společenského stroje (reprezentovaného školou) je až nesmyslně zvrácená: v závěrečné scéně zahájí ostrou střelbu na seriózní shromáždění při výroční slavnosti školy. Skvěle vystižená je atmosféra ušlechtilého procesu vzdělávání, jehož nedílnou součástí jsou náboženské litanie, ponižování a perzekuce, kázeň a militaristická hysterie. Pranýřování anglického školství je zde však jen mezistupněm, film cíleně útočí na samé jádro společnosti. Ani v nejmenším se nejedná o klimax, přestože se žádný divák neubrání pocitu neustálého gradování děje od zcela běžných epizodních událostí až k závěrečné apokalypse. K drastické přestřelce však mohlo dojít kdykoliv v průběhu filmu, který nezaznamenává žádný vývoj vztahů, ale je děsivou výpovědí o dnešní hmatatelně reálné současnosti. O světě plném neodpustitelných deformací, které se promítají z vědomí společenského do vědomí individua a naopak. Z tohoto hlediska působí film jako jedinečně varující memento. Slovo „kdyby...“ zde neznamená žádný únik nebo spekulaci, ale úplně reálnou možnost, ze které se každou chvíli může stát neodvratná skutečnost.

II. varianta „Já vám rozumím chlapci!“ zvolá ředitel školy a dostane kulku mezi oči.

1979 Splnil se mi můj celoživotní sen – byla jsem přijata na fakultu architektury. Zpočátku jsem se zajímala jen o učení a nedbala malicherných svodů, o které se mnozí chlapci pokoušeli. Jenže pak jsem jednoho deštivého rána vešla do školy a na mezipodestě stál On, přesně takový, jak jsem si ho už dávno vysnila. Urostlý, vysoký blonďák s hustými černými vlasy a jasně modrýma bezelstnýma očima. I cigaretu držel jinak než ostatní smrtelníci. Naše oči se setkaly a už se od sebe nedokázaly odtrhnout. Pak jsem ho potkala ještě mnohokrát a postupně jsme se víc a víc sbližovali. A jak už to v životě bývá, nesměle se rodící cit brzy zmohutněl ve zralou lásku. Byl o tři roky starší než já a zajímal se o všechno, co se kolem dělo. Jen hovorům o studiu a architektuře se kupodivu vyhýbal. Já jsem však chtěla mít jasno a zeptala se ho přímo. Pravil, abych se připravila na nejhorší, a rozpačitě ze sebe vysoukal své přiznání: vůbec nestudoval architekturu, v den, kdy jsem ho poprvé spatřila, se tam octl náhodou, později k nám na fakultu chodil pravidelně jenom kvůli mně. Ve skutečnosti patřil na fakultu stavební, kde studoval obor S. Srdce se mi po jeho kruté pravdě sevřelo hrůzou. Všechny naděje i tužby o budoucím štěstí se zbortily jako domek z karet. Oči mi protrhl proud slz, zatímco on stál a bezmocně svíral pěsti, až mu klouby zbělely. Leč pravá láska je silnější než společenské předsudky a já jsem cítila, že ho nedokážu opustit. Chápala jsem, jak silná je přehrada, která nás po jeho přiznání oddělila, avšak moje srdce neuposlechlo hlasu rozumu. Byly to nejkrásnější chvíle našeho života, kdy jsme vědomě zpřetrhali pouta tradice a porušili vžité konvence. Náš příběh však tím ještě neskončil. Jeden rok se překulil za druhým a byly tu promoce. V té době jsem zrovna náhle onemocněla, ale jeho první cesta po obdržení diplomu vedla za mnou. Se slabým uzarděním mi jej podal. Diplom se červenal ještě víc než on a... Srdce se mi bláznivě rozbušilo přívalem radosti. Zalévala jsem diplom slzami štěstí a znovu a znovu četla to, co začínalo tak hezky dvěma slovy, Ing. arch. Za měsíc jsme se brali. A to, jak krásným a čistým způsobem vyzkoušel věrnost a upřímnost mojí lásky, si jako svatební dar poneseme celý život.

Svatební dar (recesivní příspěvek do rubriky Namlouvání)

Příprava nepovoleného fakultního časopisu Čerpadlo byla literární výzvou. Pavel pro něj připravil více než třicet článků, recenzí, úvah, některé pak vydal ve svém soukromém tisku.

Dopis č. 298 366

negoismus (filosofie nepraktického života)

Filozofie negoismu byla prvním souhrnným názorem na okolní svět. Spojovala vědomí nevyslovitelnosti podstaty života s nadšením nad množstvím jeho forem.

20

Nic není relativní. Existuje jen já a nic jiného, avšak existuje také svět, kde já vůbec nemusím být. To všechno současně. Nic se nedá vyjádřit slovy, a právě proto vyjádřím všechno dvěma slovy: JEN TAK jen tak žiju jen tak mimochodem zdechnu PRVNÍ HLAVNÍ ZÁSADA: Postav se vedle sebe a podívej se na sebe se stejnou lhostejností, s jakou denně pozoruješ kolemjdoucí. Máš-li pocit, že nad ně značně vynikáš, poodejdi ještě kousek dál. DRUHÁ HLAVNÍ ZÁSADA: Dívej se na každého tak, jak ses dříve díval na sebe. Mysli na to, že každý mravenec je středem vesmíru. TŘETÍ HLAVNÍ ZÁSADA: Zapomeň na to, že jsi kdy existoval. Dodržování těchto zásad tě nedovede k ničemu. Bude se ti žít o něco hůř než ostatním, kteréžto poznání (až k němu dojde) v tobě vzbudí nával veselí. Budeš děsně šťastný, asi tak jak je šťastný mechem obrostlý kámen, ležící na samém břehu řeky. (Ani kapka vody na něj nestříkne, ale on po ní netouží a má radost, jak si vlnky spolu hrají.) Uvědomělý negoista marní svůj čas, přichází všude pozdě (s křížkem po funuse), lehkomyslně a s nádechem pohrdání zachází se všemi dary, které od života dostal do vínku. (Teď píšu a na ruce mi sedí noční motýl a hýbá křídly.) Uvědomělý negoista si je vědom, že žádná vteřina (včetně těch nalevo, co nikdy nebyly) nepřijde nazmar, ať je prožitá jakkoli. (Motýl se mi procházel po ruce, dokud jsem ho nechtěným pohybem nezaplašil. Teď létá

1979 kolem lampy v stále užší spirále, až se roztrhá o stínidlo nebo spálí na žárovce, neschopen pochopit, co se s tím Měsícem stalo.) Mimochodem: od chvíle, kdy jsem začal uvažovat negoisticky, jsem nezabil jedinou mouchu, ale i nadále s klidem konzumuji grilovaná kuřata. Nevím, co jest finální touhou lidského jedince v jeho honbě za penězi a ideály. Vím však, jaké jsou jeho průběžné (pracné) tužby v tomto slzavém údolí: spokojenost, radost, rozkoš a štěstí, vyhledávání libých pocitů, klid, optimismus... Životní trable, smůla, neštěstí a další subjektivně negativní danosti evokují v našem nitru vzrůst záporného emočního ladění. Vyspělému negoistovi je tato diferenciace jakž takž jasná, má nejspíš nějaký smysl. A zákonitě v něm vykvete narubistické přesvědčení, jehož důsledkem je vyhledávání a prožívání smutných a trapasoidních chvil bez špetky zvrácenosti, bez sebetrýzně a mučivé rozkoše z bolesti. Negoista vyhledává špatné okamžiky právě proto, že jsou špatné, a cítí se v nich stejně blbě jako ostatní a má z toho jedinečnou srandu. Smích To poslední, co ubohému negoistovi zbyde. Vlastně to není smích, jen takový vnitřní úsměv, bláznivá radost a návaly štěstí. To vždy, když si uvědomím život. Ne svůj, život všude kolem. Necítím se vytržen, cítím se svoboden. Bez poct a díků. Cítím každou vteřinu, která mnou proteče. Vychutnávám její barvu, pohyb a vůně. Stojím rozkročen ve vesmíru, který je jen můj a kde jenom já nejsem.

„V zásadě jde o to, aby každý student byl přesvědčeným zastáncem marxismu-leninismu jako metodologického základu každého vědního oboru.“ zdroj: Rudé právo

Negoistovi je úplně fantasticky, když vidí, jak je někdo šťastný.

21

1980 Po seznámení s dalšími filozofickými směry doplnil Pavel svůj traktát o následující text. opalování na kolejích

Negoismus není přesvědčení o nesmyslnosti, nýbrž revolta proti smyslnosti. Na rozdíl od existencialismu negoista s potěšením zjišťuje, že všechno v dějinách smysl mělo, má a zřejmě mít bude. Negoismus jako pouhý počátek cesty vyústil v životní postoj založený na jediném absolutním, všezahrnujícím, i na sebe vztaženým NE. Snaha o nalezení nesmyslu, zakotvená v negoismu, je zde chápána vymezeněji. Mění se ve snahu vzepřít se své vlastní funkci ve světě, funkci, která je mně neznámá, pročež ono NE musí být absolutní, všepopírající. V další fázi se zmíněné i sebepopírající NE mění v pouhé NEVÍM, respektive VÍM VŠE. Tento názor pramení z poznání naprosté neuchopitelnosti čehokoli, dané mou apriorní, věky získanou omezeností.

dopis minulý týden tomu byl akorát rok, kdy jsem se Tvojí zásluhou ocitl tváří v tvář „první skice k podobizně“ a ve zcela jiném světě (po mnohomluvném večeru, prvních zmínkách o fenomenologii a dvou plzních v restauraci Svratka). Tento večer a pak první červencová neděle, maté a Vrbka, tři týdny v Praze, hodiny a hodiny u psacího stroje, krkonošská nádhera, znovu Vrbka, Vrbka, Praha a teď nakonec Anka... V porovnání s tím, co nyní prožívám, se mi můj předcházející život jeví jako umatlaná šedá šmouha. Před pouhým rokem jsem se považoval za hotového člověka a svým cynismem jsem mohl dláždit svět. Od osmnáctých narozenin stoprocentní ateista a dneska mám na kolejích dvě bible, korán a statě o zen-buddhismu. Nikdy jsem nechtěl vstupovat do žádné církve, tak jako jsem nikdy nechtěl vstupovat nikam, smál jsem se všemu, co zavánělo organizacemi, institucemi, pravidly slušného chování a členskými příspěvky. Zvykl jsem si negovat cokoliv a revoltovat proti všemu tak vytrvale, že jsem se už i sám sobě protivil. A nakonec jsem stejně zjistil, že potřebuju někam patřit. Katolíky jsem si nevybral jen kvůli Ance (nevím, jestli znáš pamětihodný výrok Sváti Karáska, který Zdeňkovi řekl, že jediný pozitivní důvod, proč vstoupit do některé církve, je kvůli ženské. Zdeněk je taky značně neortodoxní evangelík, myslím si, že z něj nikdy pravověrný křesťan nebude, natolik mi připadá v zajetí logiky, filosofie a svých integrálních představ o světě, které ho nutí neustále hledat rozumové pro a proti tam, kde je nutno pouze věřit), ale ze všech těch dobrých lidí, kterými jsem v poslední době obklopen, jsou mi katolíci nejbližší svou upřímnou bezelstností a srandovním puritánstvím (neboť i já jsem ve své přirozenosti bezelstný a srandovní puritán). Jasně že je tam spousta nesrovnalostí, dogmatismů a zášti (či spíše blahosklonného opovržení) vůči jinověrcům a bezvěrcům, ale který žalář světového názoru těmito zápory neoplývá? Jejich intolerance je mnohdy zoufalá, ale je taky hlavní devízou jejich víry, kterou shledávám až neuvěřitelně silnou, absolutní, bezvýhradnou. Nedělám si žádné iluze o perspektivách naší civilizace, ale právě s těmito lidmi se o ni přestávám bát navzdory Huxleymu, Orwellovi a všem podobným škarohlídům. (...)

Ahoj Juro,

Kamarád Jiří Galuška seznámil Pavla v létě 1980 s Patočkovou fenomenologií a přivedl jej na přednášky filozofa a chartisty Zdeňka Pince.

23

A2,5G Dnešní člověk nejenže není světu vystaven, jen se před ním a jeho problematičností schovává. Používáme věci, aniž bychom měli představu, jak pracují, mačkáme knoflíky, hážeme koruny a láteříme, když pět minut nejede tramvaj. Naše neschopnost a neochota, strach o svůj vyhřátý mikrosvět a naše pohodlnost jsou zhruba hlavní předpoklady pro dominantní rys dnešního člověka: touhu dosáhnout maximální slasti s vynaložením minimálního úsilí. Dospěli jsme k jádru pudla. Největší průser je totiž v tom, že sami této zrůdné touze vycházíme maximálně vstříc. Kam se podíváte, tam se člověku ustupuje na frontách tak širokých, jaké historie nepamatuje. Zautomatizujeme, zmechanizujeme, zeschematizujeme všechno tak dokonale, že věci fungují samy o sobě – na baterky, na otočení kohoutku. Děti už nemají příležitost vidět své rodiče pracovat, jen přicházet a odcházet. Neznalost je rozhodujícím předpokladem lhostejnosti. Lhostejnost je prvním předpokladem záhuby. Vězte, že ne vodíková bomba nebo nedostatek kyslíku, ale vlastní lhostejnost a sobecký nezájem o všechno, co nás nemůže nějak ukojit, jsou potencionální možnosti našeho zániku. Hovoříme-li o zániku, mám na mysli nikoli destrukci společnosti či celé civilizace, ale zánik lidskosti, ujařmení přirozené podstaty člověka, měnícího se v nástroj vlastního útlaku. Jsou drastičtější a svou nenápadností nebezpečnější formy zániku než romantická představa člověka roztřeseného tuku, prášky přecpané hromady sádla před masovým médiem. Z auta, ve kterém neustále přidáváme plyn, vystoupit nemůžeme. Logikou dějin je dáno i to, že je nemůžeme zastavit a obrátit zpět. Nic nám však nebrání odbočit a zkusit jinou silnici.

Příspěvek ke krizi člověka

Formální úvahy nad architekturou se postupně rozšířily na problémy vztahu člověka a architektury, člověka a současné doby. Zde Pavel využil nové impulzy z oblasti filozofie.

27

budoucnost Question

Na otázky související s naší budoucností musíme pohlížet od základů jinak. Otázky typu Jaké máme ještě šance? musíme nahradit otázkou jedinou a zásadní: Máme vůbec nějakou šanci? Veškeré modely budoucího světa jsou zkázonosné. Byly vypracovány rozsáhlé studie, které bijí na poplach, že je třeba rychlých změn, jinak nastane konec, katastrofa. Všechny mají společné jedno: pracují s těmi nejpesimističtějšími variantami budoucnosti. Všem optimistům a kulturou zblblým šťastlivcům sdělují, že varianta budoucnosti „všestranně rozvinutého člověka“ je stejně katastrofická jako varianty ostatní.

Answer

Máme příliš mnoho šancí a v roce 2000 jich neubude. Dějiny a lidé však kašlou na nějaké šance. Cesta je jenom jedna (říkají) a my jdeme po ní. Vše ostatní je jen sen, laskavá představa, a nic víc. A mají pravdu. Vždyť my vůbec nevíme, k čemu tady vlastně jsme. Co nám zbývá než šlapat cestu, která nám připadá samozřejmá. A nač se máme snažit o změnu, když každá cesta stejně jednou skončí. Není lepší čerpat ze svých šancí v rámci té jediné cesty a aspoň po ní kráčet důstojně? Co na tom, že nekráčíme sami, ale každý náš krok je předem určen? Co na tom, že jsme loutkami na špagátku, když o tom špagátku nevíme? Berme to jako fakt, 93 % lidí o něm nemá tuchy a mají svých starostí dost, než aby se zamýšleli nad nějakou transcendencí. Jestliže naše cesta je kratší než ostatní a jestliže ty jiné cesty slibují jen více odříkání a utrpení, pak je ta naše aspoň milosrdná. Máme klapky na očích, tedy je tam nechme. Známe jen jedinou formu skutečnosti, ale známe ji už deset tisíc let. Jsme si sami sobě smyslem a ani osud světa, tak jak ho zkresleně přijímáme, nám není lhostejný. Věříme a cítíme, přemýšlíme a milujeme... jsme! Jediná pravda, o kterou se opíráme, je

28

1981 skutečnost, že žijeme, že naši předkové žili a naše děti budou žít. To je naše úloha, kterou máme a přijímáme, žít a umírat a znovu v křiku novorozeňat zapřísahat fakt života a jen jemu se obětovat. Nechápeme velké myšlenky velkých filosofů a vojevůdců, ale věříme, že mají stejně tak dobře zdůvodněnou existenci jako my. Přitom jsme sami daleko posvěcenější, neboť platíme jejich utkvělým představám skutečnou bolestí. Bolestí tohoto světa pro tento svět. Říkají, že skutečnost je složitá a že si všechno moc zjednodušujeme, pak říkají, že je všechno úplně jednoduché a že si to zbytečně komplikujeme. Jsou plni velkých slov a ušlechtilých pohnutek, bádají nad smyslem života, a my mu ten smysl dáváme sami.

Pravda je ta, že nikdy nebude možno vytvořit stejné podmínky a možnosti pro všechny. To však ještě neznamená, že se s ní musíme smířit. Uspokojení je prvním krokem ke lhostejnosti. A přece jenom... půjde to! Lze skutečně vytvořit stejné podmínky pro všechny. Nepřekonatelný rozpor vidím jen v tom, že zde existuje správná touha po rovnosti, volnosti a bratrství a hrozivá možnost jejího naplnění. K realizaci absolutně spotřební společnosti nikdy nedojde, protože už dnes sílí množství lidí, kteří se jí děsí. Společnosti všestranně rozvinutého člověka se neděsí nikdo! – Základní nepochopení dopravy je proces tzv. dojíždění. Od útlého věku dojíždíme do školky, do školy, do zaměstnání, do kina, do přírody, do prdele! Životní funkce dopravy je v její možnosti. Že lze někam jít a jet. A ne v setrvávání tohoto statu quo jako nezbytnosti. – Člověk přírodu potřebuje. Příroda však člověka nikoliv. – Pro zapadající slunce se vždycky nějaký kopec najde.

teorie komunit Školní studie panelákového sídliště vedla Pavla k návrhu teorie komunit – trvale udržitelnému modelu osídlení pro celé lidstvo. Když jej odmítli ve škole, obrátil se na odborníky kolem Charty 77. 29

poznámka ve školním sešitě

Paradox Hnutí občanské iniciativy (tzv. Charta 77) před čtyřmi lety se projevil v tom, že existujíc na půdě plné zákonnosti a legality, žádalo totéž po státu. Reakce státu, která byla vysloveně protizákonná, stejně dosvědčila absurdnost celého systému (tato vlastnost je dávno známá), systému zákona se dovolávajícího a zákon porušujícího.

Poznámky k poznámkám (poslední, co jsem v životě napsal)

Soudruzi bratři samizdatští Přátelé emigranti disidenti oponenti Drazí podzemní a paralelní

V jiné úvaze (raději anonymní), psané sarkasticky jako výplod rozervané mysli, se logicky zamýšlel nad úspěchem hnutí Charty 77 s ohledem na cíl – svržení totality.

30

Dejte si ruku na srdce: nechcete si dát na chvilku pohov? Necítíte se už trochu unaveni? Víte, že číst Listy, Svědectví, Spektra a další požehnané výplody paralelní kultury znamená usilovně přemáhat smrtelnou nudu, stud a rozčarování? Víte, že i já, znalý jen několika drobtů a opulentních výdobytků samizdatové produkce, jsem až trvale alergický na jakoukoliv zmínku o Chartě 77 nebo roku 68, o undergroundu nebo VONSu? Ze všech těch plnotučných žvástů, kterými tolik hýříte, mám nakonec jediný pocit: že víte houby, co se kolem vás děje. Ano, houby, a nikoli to druhé, neboť se nedomnívám, že cestu k literární svobodě je nutné vydláždit exkrementy. Jak lehce a elegantně přebíráte veškerou zodpovědnost (nechávajíce nonšalantně dveře komukoli dokořán otevřené), jak samozřejmě se stylizujete do role zachránců a spasitelů kultury! Jak nesmlouvavě futrujete sebe i nás ušlechtilými zásadami morálky, pravdy, svobody, duchovního lidství, legitimity a dalších zpráchnivělých dojmů z inventáře dějinného šarlatánství. Sami přece víte, že je to humbuk a ubohá zastíračka stejného typu jako vyčichlá limonáda křesťanské lásky a krvavé lečo komunistické rovnosti.

Charta 77 Žijeme v totalitním systému, jehož životaschopnost do jisté míry závisí na síle opozice. Každý totalitní systém má vypracovanou složitou organizaci obranného mechanismu, jehož úkolem je udržovat činnost opozice v přijatelných mezích (nikoli ji likvidovat). Celé schéma je natolik primitivní, že je lze považovat za samozřejmost – na což jsme všichni naletěli! Formy projevu opozice jsou stále stejné, celé disidentské hnutí dneška můžeme považovat ze nejlepšího spolupracovníka státní moci, neboť nečiní zhola nic, co by režim vyvedlo z rovnováhy, co by ho jakkoli překvapilo. Radostná symbióza chartistů s „establishmentem“ je rozhodujícím předpokladem naší zkázy. Je nutno od základů a šokujícím způsobem změnit pravidla hry. Podle mého – snad příliš pesimistického – názoru existuje jen jediná cesta z hluboké společenské a kulturní atrofie dnešního Československa (samizdat z této atrofie nevyjímám!). Tato cesta spočívá na jednom ze základních principů sebeobrany: vést protiakci ve směru původní akce. V daném případě to znamená zanechat heroických gest a póz na půdě plné legality a zákonnosti a vyjít vstříc těm nejreakčnějším a nejtotalitnějším snahám, konkrétně pak zcela bezvýhradně resignovat na paralelní kulturu. Nelze předpokládat, že by patnáct miliónů lidí uchvátily například náročné ideje Pithartova pragmatismu. Obrátit několik desítek tisíc duchovních lidí k ideálu konzumního života je úkol nepoměrně snazší s efektem nepoměrně výraznějším. Je nevyšší čas skoncovat s hlubokými úvahami, „pregnantními“ analýzami, zoufalými recepty národní spásy a sentimentem všeho druhu. Ideály ryzího lidství, demokracie a humanity nechme filosofům – kýčařům a naivním idealistům.

Tento text byl díky své provokativnosti jediný známější ještě za totality (otištěn v časopise Host 85). Vytržen z kontextu vzbudil negativní ohlas čtenářů. Pavel jej napsal v lednu 1981 a přátelům ukazoval jako cizí text, který se mu náhodou dostal do ruky.

31

Výstřižky z úvodníku Rudého práva, které si Pavel uschoval.

komunismus Není horší představa budoucnosti než komunismus, tj. všestranně vzdělaný člověk

Povinná zkouška z vědeckého komunismu byla inspirací k zamyšlení nad hrůzným obrazem jeho cíle – v přísné logice tohoto názoru.

Michalovce – propagační plakát. Nahoře L. I. Brežněv a G. Husák, dole P. Švanda a P. Heteša.

Vize komunistického světa vnímána externě očima obyvatel: doba hojnosti a dostatku. Lidé pracují čtyři dny v týdnu, šest hodin denně. Devadesát procent zaměstnanců pracuje ve výzkumu, i na bázi tzv. čisté vědy. Tzv. tvořivý volný čas lidé tráví sebevzděláním, tvorbou, rekreací, cestováním. Práce je individuální potřebou, nikdo k ní není nucen. Naprostá rovnoprávnost panuje ve všech oblastech lidské činnosti. Všestranně vzdělaný člověk stojí v centru pozornosti. Zmizely státy a závislá území, totalitní režimy a pseudodemokracie. Díky rozvoji vědy byly překonány všechny krize, ze Země je kvetoucí zahrada, populace nepřekračuje dvě miliardy a jeví tendenci mírného poklesu. Tou dobou už část lidí žije v koloniích mezi Zemí a Měsícem. Poprvé v dějinách společnost funguje na zásadách rovnosti a tolerance. Svoboda je absolutní, morální odpovědnost jednotlivce však jako vůdčí vlastnost převažuje. Vize komunistického světa vnímána interně z hlediska funkčního zabezpečení. Hojnost a produkce: Potravinová základna je zajištěna výhradně syntetickou cestou, a to z hlediska produkce i úpravy. Chemicky je vyrovnáváno působení chemických škodlivin. Zemědělství je plně automatizováno, jeho potence několikanásobně převyšuje možnosti spotřeby (relikt z dob populační exploze). Energie: Lidstvo vyrábí 1015 W především magnetohydrodynamicky. Je to maximální možný výkon instalovaný na Zemi. Energetická náročnost života je absolutní. Průmysl: Toto odvětví pracuje za plné automatizace na bázi absolutní návratnosti materiálu. Suroviny jsou vyčerpány, nebo jejich exploatace je energeticky neúnosná. Ve vývoji je biotika. Lidé: Od útlého dětství je člověk vychováván k nejčistším vlastnostem. Genetickými zásahy jsou likvidována veškerá znetvoření, zmizel nanismus a obezita, holohlavost i roz-

štěpy patra. Rasové problémy jsou zapomenuty, etnické minority přestaly existovat vzhledem k národním tradicím. Možná existence jediného dorozumívacího jazyka spolu s jazykem národním. Kultura: Zmizela prakticky veškerá motivace. Společnost všestranně zrovnoprávněného člověka přinesla nevídané možnosti tvorby a současně odstranila všechny důvody tvorby. Nevyhnutelný úpadek kultury se projeví nejmohutněji v hudbě, méně v umění výtvarném, literatura se jako obvykle přizpůsobí. Společnost všestranně rozvinutého člověka dovedla lidstvo do stejné situace jako společnost spotřebního člověka.

Pavel se zapojil do přepisování samizdatové literatury. Ve středu chodíval opisovat náboženské texty. Informace o církvi přinášely mimo jiné zprávy o útocích na věřící – smrt tajně vysvěceného kněze Přemysla Coufala po (nebo v průběhu) výslechu StB, atentát na papeže Jana Pavla II. apod.

Adelheid „jako i my odpouštíme viníkům našim...“ (recenze filmu)

38

Ponurá krajina, těkající lidé, bezprizorní vysílený svět, nejvzdálenější blízká minulost. Toto neuvěřitelně silné pozadí rámuje neskutečně uvěřitelný příběh. Vláčilův film Adelheid je možno označit za reflexi i memento současně. Základní problém, který zpracovává, je něčím v podstatě nečasovým, odtažitým, a při povrchním pohledu se jeví pouhou sondou do exponovaného momentu dějin, z našeho hlediska historický již ukončeného. Kratičká éra zahrnuje první zdravé měsíce po skončení druhé světové války, dobu „velkou a bolestnou“, která je však dokonale zmapována a vyúčtována. Nehodlám marnit čas reprodukováním děje, který je přes zdánlivou jednoduchost nesdělitelný, aniž bych se rozepisoval o jedinečných výkonech protagonistů, zachycených skvělou kamerou. To vše jsou jen nástroje (byť mistrně ovládané) poctivě sloužící hlavní myšlence, kterou jest úžasné kausální zachycení viny. Viny „an sich“, viny, která je důsledkem a produktem jiných vin. Film sám přitom neviní nikoho, strohým zápisem dějinného momentu alarmuje. Neboť i vina „an sich“ nabývá v konkrétní situaci konkrétních obrysů. Vedle trýznivé a věčné viny fašismu zde krystalizuje neskutečná a neospravedlnitelná vina naše. To, co lze ve filmu jen tušit, je právě oním konkrétním svědectvím o čase, kdy jsme si zahráli na soudce dějin, kdy jsme zlo opláceli zlem, stavíce se tak na stejnou úroveň s poraženým mučitelem, kdy jsme se protiprávně, nelogicky, o to však hlučněji dožadovali důkazů neviny, kdy jsme spontánně přispěli k morálnímu úpadku lidstva. Lze namítnout, že naše činy byly oprávněné, neboť už předem vykoupené nevýslovným utrpením, koncentráky, Lidicemi a ostatními atributy nacistického šílenství. A nedosti na tom, problematika odsunu Němců a veškeré perzekuce vůči nim stály zásadně na půdě práva a zákonnosti!

odsun Tedy vizte, přátelé, že i pokud ctíme zákony nade vše, musíme si uvědomit, že morálka je vždy nad zákonem. Měli jsme jedinečnou možnost ukázat svému úhlavnímu nepříteli i světu vůbec mravní velikost malého národa. Tím, že jsme ji zpronevěřili, se náš čacký národ duchovně znemožnil na věky věkův.

Pavel měl odvahu zamýšlet se nad zakázanými tématy. Odsun Němců viděný očima F. Vláčila jej vyprovokoval k formulaci jasných závěrů.

39

báseň ... kde roztál čas cynismu, kde je dost pláče pro všechny a zadarmo, kde slepí slyší a chromí vidí, kde tiše hynou nesmrtelní, kde otrhaný ďábel na kameni vyhřívá své revmatické klouby v šikmé záři odpoledních zel, kde obloha je modrá jako úder věžních hodin, kde zvony planou a svíce hřmí, kde poslední je poslední... ... kde vadnou tulipány pod obrazy zpité, kde pyšní klečí a zbožní chrlí kletby, kde jezdci osedlali střelce, kde smrt si povolala žence, kde chleba trpí hladem a voda zmírá žízní, kde voda prší shora dolů a ledy plují po proudu, kde soudní síň se leskne novotou, kde vše je pravda a v nic se nedá věřit... ... kdy jen Bůh pozná svůj omyl.

40

z deníku I nadále vím, že mám pravdu. Nejpravdivější ze všech pravd. Jenomže stejně tak dobře vím, že je mi moje pravda stejně nedostupná jako komukoli druhému. Za těch krátkých dvaadvacet let mi nikdo nerozvrátil můj soukromý svět. Doufal jsem nalézt někoho sobě podobného, ale nehledal jsem nijak křečovitě, pamětliv faktu, že lidem mně podobným zhola neporozumím. Pak jsem našel Tebe, kterou jsem nehledal. Vstoupil jsem do Tebe bez zaklepání, aniž bych se přezouval, hodlal jsem v Tobě mnou vymalovat. Jaká nádhera, pustošit zaběhané světonázory! Ty první dny jsem v Tvých očích měřil jistě dva metry osmdesát, ty první dny jsi vážně zapochybovala o pravdivosti své cesty. Leč tempora mutantur... a po dvou měsících zjišťuji, že s týmž pokorně naivním úsměvem, kterým provázíš mé horlivé argumentace, jsi mě dvěma prstíky vytrhla i s kořeny a přesadila do svého květináče. Nebolí to, ale je třeba neustále zalévat, abych se nějak...

poznámky o osobním životě Pavel si do deníku poznamenával své schůzky s Annou. Pravidelně se začali setkávat od února 1981. Měsíčně spolu strávili 60 až 120 hodin. stránka z deníku

pondělí 2. 3. – mše u sv. Tomáše a více než tříhodinová společná procházka středa 4. 3. – mše a společná procházka čtvrtek 5. 3. – Antidiskotéka Jiřího Černého, s Annou jen 5 minut pátek, sobota, neděle – plánovaný výlet do Prahy se změnil na eucharistické setkání v Novém Hrozenkově (celonoční adorace, proto společně strávený čas v sobotu 24 hod.)

Anna Pavlův týden byl nabitý. V pondělí po mši s Annou, pak kulturní akce, filmy, antidisko. Ve středu přepisovat texty, o víkendech domů, do Prahy nebo na jiné akce. Přečíst další knihy (průměrně deset měsíčně), napsat články. A škola se skvělými výsledky.

s přítelkyní na svatbě

z čtenářského deníku

Opět pondělí. Polovina července, přesněji třináctého. Ještě stále tě mám, sebe však ne. Kruté, ale skutečně nevím, jestli toužím po lásce, nebo mi stačí pochlebování. Jsem nebetyčný vůl a jen stěží si zvykám na tento svět. Nemyslím křesťanský svět, ale svět jako takový, nazvěme ho třeba normálním životem. Cítím se zoufale nepřipraven pro normální život, cítím se zoufale nepřitahován normálním životem.

Literární text byl napsán pod vlivem obavy z možné konfrontace se Státní tajnou bezpečností.

51

křesťanství Právo na život

Spolužák Jiří přivedl Pavla do skupinky katolické mládeže, přítelkyně Anna jej seznámila s katolickým disidentem J. Adámkem („strýčkem“). Seznámení s novými lidmi se odrazilo v textech úvah.

52

Právo na život je samo o sobě prázdný pojem. Lidstvo má dnes ve zvyku zasahovat jakýmkoli způsobem do jakýchkoliv přirozených animálních pochodů, vedeno jistě dobrou snahou život člověka zlepšovat. Tato snaha se nicméně ostře střetává s animálními projevy okolního světa. Nelze souhlasit s potratem jako aktem fyzickým (barevné fotografie kyretáží jsou dostatečně odporné a odpuzující). Fyzická likvidace člověka však z našeho hlediska nezahrnuje likvidaci mentální či lépe duchovní. Život vezdejší není pro nás apriorní hodnota všech hodnot. Ani v nejmenším nejsem zastáncem interrupcí. Nicméně vidím kruté zmarnění životů ve smilstvu počatých, v bolesti zrozených, v trvalé tísni žijících, zlu kdykoliv náchylných, vyprázdněných, bezedných, nechtěných, opovrhovaných a opovrhujících. Život zbůhdarma rozplýtvaný. Člověk sám od sebe nemá nic než hřích. A další věc: v mnohých případech o tom neví. Vžil se názor, že nejlepší příklad dáme svému okolí svým vlastním životem striktně vedeným dle křesťanských zásad. Naše okolí nás však bude vždy uznávat jako lidi s dobrým morálním standardem, horizont Boží zůstane zákonitě v pozadí, nepozorován a nepochopen. Z hlediska psychologického pak navíc okolí ukolébáme, neboť vědomí, že ještě existují dobří lidé, mnohým postačí k vlastnímu uklidnění a vystupňovanému nezájmu zlepšit se. Tak jako Bůh se nám otevírá plně a vychází vstříc, tak i my se otevírejme světu i bližním v něm. Kdyby člověk žil věčně, a ne pouze těch svých padesát či šedesát let, pak ano, pak by tou nejvyšší hodnotou, o kterou by mohl být oloupen, byl život a největším zločinem vražda, ale takhle, když musíme dřív nebo později beztak všichni zemřít, se dopouští většího hříchu ten, kdo mi vezme smysl mého života, než ten, kdo mi ohrožuje holý život.

Intermezzo I: Píšu na stole v malé místnosti vyhražené k adoraci. Klečí tu dvě dívky a vzhlížejí ke stolu, na němž, zabalena ve čtverci bílého plátna, spočívá ona svátost. Necítím se dobře, jsou zde čtyři a já je neuvěřitelně ruším, necítím se dobře, ale necítím se vinen. Nejsem schopen té míry abstrakce, uzřít za bílým plátnem horizont svatosti, necítím se dobře, ale jen kvůli nim, neboť oni vidí, co já nevidím, a cítí, co mně zůstane utajeno. Pane můj, sám jsi mi řekl: „Nic jsem vám nepřikázal,“ sám jsi mě obdařil tolerancí ke všemu duchovnímu, ať se projevovalo jakkoliv. Vybral jsem si cestu, která je ze všech dostupných nejméně schůdná, ale nepovažuji ji jako oni za universální. Co je pro mě, není pro všechny, a já chci onu nejjemnější trať, která by vyhovovala všem. Intermezzo II: Co vím já, ale co neví oni, že lidé se od sebe vzájemně liší mnohem víc, než se nám zdá! Pane můj, což nežil jsem i já ve zcela jiném světě a jen náhoda (Ty říkáš nutnost) mě vrátila zpět? Ať jsi třeba nutnost, ale těch několik let žitého negoismu mě přivedlo k poznání, že skutečně tento reálný svět, námi chápaný jako jediná skutečnost, nelze lidskému svědomí nutit. Už tady zbyla jen jedna dívka a něco si čte, tichá a pokorná, je v zajetí jen jediného bludu, bludu smyslností, smýšlení a podobně. Co počít mám, když cítím ten krutý dech dvaceti miliard let, když si téměř umím představit nekonečno i věčnost, tak odlišnou od všech představ, jaké o ní lidé mají, a přesto se těmto představám podřizují, co počít, když vím, že katolíky čeká věčná blaženost nepřesahující časový úsek vzorce BK = lim 1/x, x–›°° (BK – Boží království)? Bože můj, tolik bych toho chtěl říci světu, a vím, že mu to k ničemu nebude. Tolik nádherných logických vazeb, spojů lze vidět na každém kroku, a lidé na ně kašlou, protože nejsou k užitku.

Intermezza mezi přednáškami o křesťanství

S katolíky se Pavel zúčastnil tajných eucharistických setkání – spojujících přednášky, modlitbu a adoraci – v Novém Hrozenkově a Babicích. Nepochybně jej inspirovala k dalším úvahám.

53

Jsem svoboden ode všech, ale učinil jsem se otrokem všech, abych mnohé získal. (1. Kor. 9,19)

schůze A klubu na kolejích, červen 1981

Pomalu jednej s nevěrci, poshov jim chvilenku. (súra Hvězdy učení LXXXVI/17) Autor těchto řádků poznal (byť ne příliš hluboce) duchovní život křesťanství z obou jeho stránek (katolické, protestantské), z vlastní zkušenosti je schopen popsat ateismus čili nemilost Boží, atmosféru zen-buddhismu, filosofii negoismu (autonegace). Současně veden úsilím o fenomenologickou nepředpojatost snaží se najít společného jmenovatele pro rozdrobený svět. Není to úsilí o jednotu (totalitu), ale úsilí stimulovat lidi směrem, který by předznamenal limitní epochu všeobjímajícího bratrství pokrokovým kardinálním tíhnutím k témuž. Autora této stati (bývalého ateistu) ani v nejmenším nepřitáhl k církvi katechismus Život v Kristu, ale světlo pramenící z lidí církev reprezentujících. Autor, vědom si mnohých hledisek, nepíše svou stať z výhradně křesťanských pozic, ale z pozic přístupných chápání všech jinověrců a bezvěrců jako jeden z modelů našeho vztahu a jednoty vůči nim.

Itálie Se spolužáky se rozhodl navštívit ideologicky nepřátelskou kapitalistickou cizinu za účelem individuální turistiky. K tomu bylo nutno získat devizový příslib. Jediný Pavel jej dostal. formulář žádosti pro školu

55

Zkratky: ZO SSM základní organizace Socialistického svazu mládeže FV SSM fakultní výbor Socialistického svazu mládeže VUSS vedoucí učitel studijní skupiny VUR vedoucí učitel ročníku FV KSČ fakultní výbor Komunistické strany Československa

56

3. srpna 1981

cestopis

Nějak tak kolem půl sedmé přejíždíme hranice. Nejprve jen řídký listnatý lesík, dvakrát zaduníme po mostě přes Moravu a z lesa se vyplíží dva ohyzdné hady stojatého ostnatého drátu na bezútěšném oranisku. Poctivě svírají železnici z obou stran, aby ani myš neproklouzla. Pak náhle stojíme a „děti“ v hnědých mundurech šmejdí pod a mezi vagóny. Výkřiky: „Tady to smrdí, že tyhle vagóny mají značku PVUP!“ „Jé, ty máš kozy...“ „Šprechnzídojč?... Nichtfrštén...“ „Ty umíš jenom tohle, co?“ Pak jeden z nich hvízdne, seřadí se na náspu, kolem projede džíp, je v něm nějaká šarže a pes, znovu se hneme, hezky pomaloučku, jeden most, druhý most, stráže, tuny ostnatého drátu, reflektory a ještě strážní věž, sloupy elektrického vedení, další reflektory a určitě nějaké minové políčko... a náhle už nic, zas jen ten řídký lesík, ježkovy zraky, breptá si jakýsi člověk, vždyť ty stromy jsou úplně stejný. První nefalšovaná kapitalistická benzínová pumpa, ovlaječkovaný, pestrobarevný cirkus a jsme v Hohenau. Oproti tuzemsku je počet vojáků hlídajících vlak poloviční, nicméně třímají samopaly a jejich rysy jsou pevné. Jeden z nich se klátivě přibližuje, zdálky vypadá jako Terence Hill (ty filmové asociace), zblízka je to stejné ucho jako ty naše. „Nicht Arbeit in Austria!“ Ve vedlejším kupé už nějaký Polák smlouvá o práci a nejspíš i o politický azyl, rozmluva je dlouhá a ne zrovna srdečná, rozumím jen jednomu: „Nicht Arbeit in Austria.“ Jedeme dál. Nádraží – Südbahnhof. Nástupiště. Ruch, pachy, výkřiky, skřípání zavazadlových vozíků, jeden mi cosi brebentí, samozřejmě polsky, a strká mi do ruky leták, díky, není čas, hala, schody, další hala, obrovská a majestátní,

Moře, sníh a velkoměsta I. část

Fotografie jsou výřezy z originálních záběrů, které Pavel pořídil.

57

Vídeň

moderní město

památky

a hromadná doprava

jsem venku, tváří v tvář lavině aut, a nějaký mladíček se mě ptá na cestu do Prátru. Vedu ho k orientační tabuli MHD a tam už se ho chápe skupina krajanů. Kupuji si plánek Vídně, tři Poláci mi ho hned vyrvou z ruky: „Jestli by pán němogl...“ Tak a konečně klid, krosna v úschovně a na jeden den je Vídeň má. Provoz ve Vídni je strašlivý. Sebeužšími až titěrnými uličkami se bez ustání valí řeka aut. Nejhorší je to v centru, chodců je poměrně málo, o to víc aut. Přepychové obchody zejí prázdnotou, přestože výběr zboží a jeho aranžmá ve výlohách přesahují adaptační možnosti československého turisty. Nejbizarnější sousedství: Reise Bureau, hned vedle sex-shop, s automatem na prodej prezervativů, další výloha už patří obchodu s náboženskou literaturou. Prosperita ve všech stejná – mizerná. Přebytek zboží je fascinující. V samoobsluze na náměstí sv. Štěpána jsem valil oči, co všechno je možné koupit v potravinách. Prošel jsem se po Vídni až k UNO city. Reiser-brűcke přes Dunaj je impozantní stavba. Do UNO city mě nepustil voják ve stejnokroji OSN. Průkazka Klubu mladých cestovatelů mi nepomohla. Teď sedím ve stínu pod budovou Spojených národů a dívám se na dělníky, kteří stavějí stanici metra. Nezdá se mi, že by se hodlali nějak zchvátit, a cítím se tady jako doma.

4. srpna 1981

Benátky

Vyschla mi propiska – tuzemské značky – pochopitelně. Tuhle černou jsem koupil v Benátkách a v Benátkách nejde psát o Vídni. Stejně už není o čem, zvláště v případě člověka, kterého z Vídně nejvíce interesovaly problémy MHD, odvozu odpadků apod. Obešel jsem Benátky po obvodu kolem vody, byl vyhnán celníky z přístavu a policisty z věznice, navštívil jsem asi dvacet nebo šedesát kostelů, samá byzanc, nenajdete v nich kouska zdi, který by nebyl rozmanitě vyornamentován, atmosféra i chládek jsou v nich stejné jako u nás. I psi tady zvedají nohy jako u nás, kočky však na „čičí“ nereagují. Sedím v zahradě místní nemocnice, jedno z mála míst, kde je trochu zeleně. Nevím, kudy jsem se sem dostal a jak se odtud dostanu ven, ale je tu příjemně, spousta hladových koček a holubů, občas proběhne kolem milosrdná sestra, celá v bílém, z kuchyně se line ustavičné štěbetání kuchařek. Poslední dvě hodiny před odjezdem. Odvrácená tvář Benátek. Bloudím postranními zatuchlými uličkami, které jsou mi trochu těsné v ramenou, voda nahlodává a likviduje omítku do výše prvního patra (místy až po střechu), italské propisky blbnou stejně jako ta moje – vidím domy nabobtnalé, rozsáhlé, s vydutými stěnami, vidím říše a davy, v kanále plavou hory hnijících odpadků. Už bych měl jít na vlak, ale ztrácím přehled, kde vlastně jsem. Vnikám do další nemocnice, kde zrovna probíhají návštěvy, takže už mě nikdo nedrží a mohu svobodně valit oči. Neodhadnutelně starý klášter, jedno nádvoříčko za druhým, kolem každého jedno oddělení, na chirurgickém se odvažuju dovnitř. Po bílé barvě ani stopy, kombinace světle hnědé, jasně žluté a sytě zelené v tak dokonalém zpracování, že se zde cítím až neuvěřitelně dobře. Pokoje dvou až čtyřlůžkové, pacienti vesměs tmavé pleti, dokonalá čistota a pohoda.

Boloňa Včera jsem v nejlepší pohodě dojel do Boloně. Oproti filigránským Benátkám je tady všechno ohromné. Široké bulváry, honosné budovy, kolosální podloubí, brány a vítězné oblouky, balustrády. Potkávám zde také prvního žebráka, jednonohý děda dřepí na chodníku, před sebou tácek s několika drobnými. Vypadal tak samozřejmě, až dekorativně. Vůbec mě nenapadlo uvažovat, zda mu něco hodit či ne. Celá Boloňa měla od začátku pro mne příchuť pouhého diváctví. Na zpáteční cestě z Via Malontelli, kde jsem měl nocovat, ale dr. Severini nebyl doma, jsem mu hodil sto lir. Jak plané bylo to gesto, mi došlo až posléze. Za sto lir si nekoupí ani rohlík. Nepomohlo ani sebeujišťování, že si vybral nejživější ulici města a kdyby mu každý dal stejně jako já... Když už někdo dává, protože si myslí, že je to jeho povinnost, musí dát mnohem víc, neboť – všichni nedávají a jejich úlohu musí převzít jiný. Vrátil jsem se na nádraží. Krosnu vedle sebe, vypít dnešní poslední plechovkovou vodu a bez obav spát, jenže vtom: „Do you speak English?“ A tak jsem se seznámil s Joan, studentkou žurnalistiky z Montrealu. Příští rok končí, tak si udělala jen takový menší studijní zájezd do Skandinávie a Řecka. Kdo zná mé anglické neschopnosti, jistě ocení záběr našeho rozhovoru: politika, ekologie, etologie, křesťanství, buddhismus, hudba, architektura. Shodli jsme se v nelásce k Sovětskému svazu a Spojeným státům i ve víře v Ježíše a Franka Zappu. Neshodli jsme se v názorech na mrakodrapy. Stejně je to nádherný pocit. Po všem tom strachu a blábolení našeho tisku se člověk setkává s důvěrou, lidé si bezstarostně nechávají hlídat svá zavazadla neznámými, snadno se navazují přátelství, ani stopy po strachu a nevíře. A já jsem spokojeně chrupal v Boloni v čekárně.

6. srpna 1981

Florencie

Ve Florencii jsem byl před pátou ráno a ještě bych se prospal. Žuchl jsem na zem na tom místě, kde jsem zrovna stál, krosnu opřel o nějaký kiosek, sebe opřel o krosnu a bez obav chrněl dál jako v té chvíli spousta jiných. Jen osamocená děvčata se utábořila u stěn policejního stanoviště, snad kvůli tomu pocitu. V šest ráno byl budíček. Policista obcházel jednoho po druhém všechny spáče a velel vstát. Nádraží se plnilo cestujícími a porůznu rozházení spáči si mnohdy vybírali nejfrekventovanější místa. Střelhbitě jsem vstal – podmíněné reflexy jsou vskutku hluboce zakořeněné. Až po chvíli mi došlo, že jsem byl jediný, kdo bral policistu vážně. Jiný kraj, jiný mrav. Rána jsou v Itálii nádherná. Světla a tepla je tak akorát, lidi nejsou vůbec žádní, na mši v dómu je nás šest. Mši slouží starý kněz v jednom křídle příčné lodi. Je to všechno nádherně stejné jak u nás. Tisknu si ruku s černou Florenťankou a ještě dlouho po mši klečím v chrámu, jehož velikost, atmosféra je zatím nejsilnějším zážitkem. Galerie Uffizi: příjemný zážitek, toalety se vším komfortem a zadarmo. Jinak jen spousty obrazů. Všechny mohu ujistit, že Botticeliho Zrození Venuše vypadá úplně stejně jako na reprodukcích a hůře se na ně přes hlavy desítek obdivovatelů kouká. Marně dumám, jestli jsem takový ignorant, ale galerie ve mně zanechává pocity veskrze negativní. Desítky sálů a v nich jeden na druhém nalepené obrazy, malé vedle velkých, portréty vedle křesťanských výjevů apod. Tvrdím, že není v lidských silách vstřebat během jedné dvou hodin takové kvantum umění. Každé umělecké dílo potřebuje prostor, v němž vstupuje do interakce s tímto prostorem a jeho obyvateli. Obložit stěny obrazy přivezenými bůhvíodkud je podle mého soudu nestydaté.

Řím Večer, s půlhodinovým zpožděním, přijíždíme do Říma, na Stazione Termini. Jedu čtyřiašedesátkou k sv. Petru a na Via Paricoterri - marně zvoním na dr. Čupra. Poslední možnost je Velehrad, kde mám od pátku objednaný nocleh. Mám kliku, můj pokoj je volný už dnes. Největší štěstí, které jsem zatím v Itálii zažil, je sprcha a postel. Obývám sám dvoulůžkový pokoj se záchodem a umyvadlem i sprchovým koutem, všechno je nádherně čisté, komfortní, fungující. Ráno, poněkud rozpačitě, vcházím do jídelny. Nikde ani noha, na stole pro šest osob je číslo mého pokoje a konvice s horkou kávou, vedle další s mlékem, chleba, máslo a skvělý džem. Pohádka! Má první cesta vede do chrámu sv. Petra. Prohlídku končím u vchodu, provázen výkřikem: „No short!“ a rezolutním gestem chrámové stráže. V kraťasech se do chrámu nesmí. Vydávám se pěšky do centra. Oblouzen alkoholem jsem oficiálně šťastný, cítím v duši osten výčitky nebo jen jakýsi sotva pozorovatelný mlýnský kámen bez ustání drtící a přemílající memento, memento, ne na smrt, ale na život, ne na svůj, ale na život celkový. Stydím se za sebe, jak vytrvale tím otravuji tebe a své bližní. Blahořečím okolnímu světu i tobě, která se halíš do slušivého kostýmu, s vlastní hodnotovou hierarchií. Nesluší se psát na pohlednici takové věci, ale věřím, že výsměchem se nezaslepíš, protože sama víš, jak mnoho lidí vysmívá se všemu. Jelikož poprvé v životě nejsem střízlivý, nebudu psát o miliónech kostelů, turistů, stupňů Celsia, o hektarech Tintoretů, Carravagiů apod.

7. srpna 1981

Sedím ve stínu nějakého kostela na Circonvalazione Ostiense. Kolemjdoucí paní mě propíchla doslova československým pohledem. Jsou tři odpoledne a město je téměř mrtvé. Ze všeho nejméně se mi chce psát. Týž den večer; i vracím se o 24 hodin zpět. Včera jsem se vrátil po celodenním pochodu trochu unaven. Na radu pana recepčního jsem si v jídelně koupil litr bílého vína, perfektně vychlazeného, nádherně tišilo žízeň. Vypil jsem ho půl litru na ex, zbytkem, až na jednu dvě deci, jsem zapil večeři. Načež jsem seznal, že jsem opilý, jak zákon káže, napsal by Karel May. Předcházející stránka názorně dokumentuje můj boj. To nejhorší však nastalo až pak, kdy už jsem psát nemohl. Nebylo mi špatně, ale nefungoval mi zrak. Když jsem se pohyboval, předměty zůstávaly na svých místech a pojednou vystřelily až k mým očím, zkoušel jsem stát na jedné noze, a nešlo to, zděsil jsem se své tváře v zrcadle, pak jsem radši zhasl a ležel, z mlhy sem stále doléhal zvon, asi hodinu před půlnocí jsem konečně usnul. Kolem sedmé hodiny jsem se vzchopil k tomu, abych napsal pozdravy, o půl deváté jsem byl na snídani, tísnivý pocit však nezmizel, šel jsem ven, bylo devět hodin a už teplo, kráčel jsem ulicí širokou asi pět metrů, bez chodníku, s hustým provozem. Pak jsem si koupil půl kila hroznů (velkých jako švestky) a konečně poznal, co mi chybělo. Únava a nervozita ze mě spadly a já s veselým popěvkem na rtech obkráčel během dne půl Říma. Pronikl jsem na jednu stavbu, kde nebyla ani noha. Stačilo překonat ohradu a mohl jsem si téměř hotovou hrubou stavbu odspodu prohlédnout. Na nádraží Roma Ostienze jsem zahlédl nápis BREŽNĚV = HITLER, všechny zdi jsou tady popsané nejrůznějšími hesly – komunistickými, protikomunistickými, proamerickými a protianglickými, proíránskými, rasistickými apod. Plakáty Vota Comunista, antiinterupční, budovatelské, katolické.

.

.

8. srpna 1981

Na sobě rifle a konečně mohu vejít do chrámu sv. Petra. Je to šílená stavba. Prodírám se davem ukoptěných čumilů a podruhé za posledních sedm let se mi do očí derou slzy. Stará choroba propuká s novou silou. Ne, šeptám, očima bloudím po té nádheře kolem. Ne, Pane můj, tohle jsi přece nemohl chtít. Takovou vyzývavou, rouhačskou obludu, Pane, který jsi kázal na hoře a na loďce. Proč neděláme to, cos nám přikázal, proč molochům dary přinášíme a kamenná telata uctíváme? Kdy Tě poznáme bez všech těch cetek, mramoru, bez vší té honosné pompéznosti, brokátů, šarlatu, rouch, zlata a pozlátka? Kdy Tě konečně poznáme takového, jaký jsi byl, jsi a budeš, v sandálech a prostém oděvu mezi chudinou, kdy se odnaučíme stavět mauzolea, památníky a chrámy? Kdy přestaneme uctívat svaté ostatky, Turínská plátna a třísky z kříže? Kdy se staneme součástí své víry, oproštěné již od všech dogmat, a láska k Bohu i bližním nebude nám povinností, ale potřebou, kdy odříkání, trapná askeze, pustý a vytrvalý boj s vlastním předsudkem natrvalo se vytratí se vší tou světskou veteší a nezůstane nic než radost, v níž bude i tento život věčným? Týž den večer. Ale jako architektonické dílo nesnese Petr zatím s ničím srovnání. Nedá se o něm říci nic víc, než že je dokonalý. Je půl dvanácté, tak jen rychle zrekapitulování. Ráno návštěva vatikánského rádia, dr. Čupr je fantastický, ukázal mi studia, pracovny, moc fajn jsme si popovídali o skutečném křesťanství, pak rychle do Vatikánu. Volím nejdelší trasu, žlutou, pětihodinovou. Za hodinu jsem ji stihl celou. Jsou tu katakomby soch, obrazů, portrétů, nádobí, džbánů, džberů, amfor, krámů, kiosků s kýčovitými suvenýry, chodby, sály, kaple, předpokoje, koridory, kliky, zámky. Řeka ubožáků.

Řím V Sixtinské kapli to vře, dunivý hlas žádá co chvíli o ticho v pěti řečech, snažím se soustředit na impozantní výzdobu stropu, kdosi do mne vráží, ustupuju a vrážím do kohosi a prchám dál, ještě dolů do Vatikánského chrámového muzea. Nějaké zlaté cetky, seznam všech papežů (na mramorové desce je místo jen tak do roku 2400) a Michelangelova Pieta, což je opět záležitost, která se do žádného slovníku nevejde. To prostě není možné z kamene udělat, to řasení šatů, svalstvo a žilky na rukách, italské turistky se křižují, dotýkají se sochy a líbají jí ruce, neudělám to, ale chápu je. Via Nacionale. Na stoličkách a kašnách hordy rozesmátých turistů, na schodišti poněkud stranou sedí mladík a se sveřepým výrazem trhá noviny. Napřed na polovinu, pak na čtvrtiny, osminy a tak dál, vytrvale, až mu na rukou zůstane hromada bílého prachu. Dostává tisíc lir a cosi huhlá. Blbče, blbče, spílám si, líná rodinka poslala kuriózního strejdu vydělávat a sama si válí šunky na ritu. Marnost nad marnost. I mně záleží na spáse mé duše a cítím se dobře proti své vůli, jak jednoduché je dávat z nadbytku, jak jednoduché je ignorovat fakt, že se člověk stal obětí nějakého švindlu. Nevím, ale nedokážu prostě jen tak projít. Paradoxní je však ten fakt, že prodavačům různých trapných suvenýrů, podomácku lepených kukaček a píšťalek si ani nevšimnu, přestože ti se alespoň snaží dát něco jako protihodnotu, kdežto tam je jen vztažená dlaň. Zato ten prostý, oddaný, vděčností zalehlý výraz mrzáka v Boloni mě bude pronásledovat celý život. Za sto lir... Maj to naučený, chrti to jsou, chrti, nic než prachy, za záclonou se ti vysmějí, chrti to jsou, chrti...

Velehrad Poutní dům Velehrad byl zřízen kardinálem J. Beranem jako útočiště pro české poutníky při návštěvě Říma.

66

9. srpna 1981

Večer. Představte si ho, tichý, klidný večer, město mlčí a vzduchem se nese zpěv: Dobrú noc, má milá, dobrú noc, nech je ti sám Pán Bůh na pomoc... Sedíme v atriu penzionu, jsou tady manželé z Prahy, manželé z Melbourne, pět římských páterů, tři mladé Newyorčanky a paní z Říma. A já. Všichni jsme Češi, hlavně však Moraváci. Paní z Říma se narodila v Opavě. Vyptává se mě na všechno, hlavně pak jestli neznám nějakou doktorku Steinerovou. Bavím se s Marií, bydlí v Queensu, na univerzitu dojíždí do Manhattanu. Vlastně všechny tři. Starý pán z Austrálie vypráví, jak byl v Československu a jeho synovec chodil spát se Stalinovým obrazem, pak taky jak mu v Československu spravili oči, jak lidé z Austrálie jezdí do Československa k lékaři. Pijeme víno a bechera, povídáme o všem možném, nenapadá mě jiné slovo než nádhera, nádhera, nádhera. Okamžik, ve kterém člověk poznal, co je vlast. Ještě předtím byla mše. Česká mše v Římě, pro sedm lidí. V malé kapli, ale s harmoniem a zpěvem. Kaple je dokonalá, prostá a Boží. Je mi blaze. Následující den. Dopoledne velvyslanectví, odpoledne E.U.R. Stručně: něco mezi Niemayerovou Brasilií a Medunovou Porubou. Hezké, velkorysé, upravené, monumentální a liduprázdné. Lunapark s atrakcemi, všemi možnými i nemožnými, naše děti by se zjančily, tady většina kolotočů a lochnesek smutně stojí, nebo se točí s jedním dvěma pasažéry. Lidí je tu poskrovnu, nejvíc jich opět najdu v kasínu s americkými automaty. Je zde větší výběr než ve Florencii. Hry pro jednoho, dva i pro čtyři: automobilové a motocyklové závody, letecké a námořní bitvy, přistávání na neznámé planetě, boje proti ufonům, dva kovbojové, fotbal s motocykly, šplhání na mrakodrap, basketbal na obrazovce i na hřiš-

11. srpna 1981

ťátku, nepojmenovatelné hry, kde stříbrné kuličky sviští po stříbrných dráhách, všechno strašlivě barevné, všechno ustavičně piští, hvízdá, drnčí, třese se, hráči tlumeně klejí, občas do toho zahouká housenková dráha zvenku. Trávím zde dobrou půlhodinu proti své vůli, okouzlen tím, co všechno lidé dokáží vymyslet. Večer. Dnes ráno malá procházka po Via Aurelia, návštěva kostela (je to moderní stodola jistě vysoké architektonické úrovně, ale bez duchovního vkladu – v moderních kostelech je tady hrozná věc: za sto lir můžete zažehnout elektrickou svíčku – strašné zvyky...), Pantheon, Piazza Navona, snaha koupit dárky, jedenašedesátkou na východní okraj města a dál zase pěšky. Konečně jsem tváří v tvář slums – prachstaré, rozbité přívěsy, chatrče z reklam, přesně podle scénáře. Fotím je, o kus dál je nádherná nová výstavba, bloudím vilovými čtvrtěmi, stále na východ, Řím nebere konce. Další slums, skryté v trávě, daleko horší, znovu fotografuji, mladík snědé tváře mě pozoruje tupým pohledem, radši se zdekuju, chvíli se opaluju u reklamy DP-ATAC, pak dál na východ, najednou cesta končí a vyřítili se na mne dva obrovití psi, mladí manželé je volají zpět a ukazují mi další cestu, nacházím výpadovku a jdu dál na východ, pevně rozhodnut dostat se z Říma. Po půl hodině toho mám dost, fabriky, pusté pláně, motoresty, na Via Perestiana je devět benzinových pump těsně za sebou, auto za autem, sedám na autobus a vracím se do města. Z Via A. Togliatti (v římských knihkupectvích prodávají Mein Kampf i spisy L. I. Brežněva) znova pěšky až na Via Appia Antica. Nezapomenutelný zážitek - úzká dlážděná dráha, roubená prachstarými zdmi. A po dláždění si to hasí stovky antických fiatek a císařských autokarů air-conditioned (průjezd 35 aut za minutu). Vzdám se ten den podruhé, autobusem jedu ke Colosseu a odtamtud domů.

.

výlet Jako milovník mystifikace vymyslel Pavel fingovaný pohled, který zaslal otcovu příteli do Brazílie, aby jej poslal Anně.

noční Rio

68

do Brazílie Přítel měl ale obavu pohled poslat samostatně, raději jej vložil do obálky a přidal vysvětlující pohlednici.

Salerno

12. srpna 1981

Vjezd do Salerna po železnici je nesmazatelným zážitkem. Stále jste v kopcích, svah s tunelem a najednou se před vámi otevře obrovský záliv, hory příkře spadají až k moři a v nich je vklíněno a vytesáno město. V první chvíli si myslím, že se z té krásy dočista zblázním. V Salernu večeřím, pak posedím na samém konci navigace, slunce právě zapadá za jakýsi rozeklaný štít s velikým kostelem na temeni. Jdu pěšky do Eboli, deset hodin večer, hustý provoz, těsně před Eboli se vracím. Noční rychlík je narvaný, sedím na podlaze v chodbičce, ráno o půl čtvrté v Římě, strašná zima, rychlík Řím – Torino a konečně mohu spát.

.

14. srpna 1981

Hodinu spím v čekárně, pak ve vlacích. Jakmile se rozední, spát nelze. Jsme v horách a nevím, ze kterého okna koukat dřív. Na kdejakém kopci je hrad nebo kamenný kostelík, z pohádky do pohádky, hory jsou stále strmější, vesničky schoulené na jejich úbočích, stále nicotnější, už to snad ani nejde výš a najednou je tady průrva, urbanisticky řečeno průhled, a jako zjevení šlehačkový dort, majestátný bílý štít, proti nemuž jsou dosavadní obři zakomplexovanými trpaslíky. Sedím na úpatí Mont Blancu a počítám peníze. Lanovka stojí čtrnáct tisíc lir, vím, že se sem už víckrát nedostanu, ale realita je neúprosná. Svezu-li se lanovkou, nedostanu se odtud. Mračna turistů, aut, barů a chat mi pobyt stejně znepříjemňují, vracím se do Courmayeur a jedu do Turína.

Moře, sníh a velkoměsta II. část

Dobbiaco

16. srpna

Po čtyřech dnech jsem opět spal v posteli. Verona, exchange office. Zažívám první italskou hádku. Paní pokladní rachotí jako kulomet na svého šéfa, fronta nefronta, ten ji uklidňuje, pak se dohřeje a spustí taky. Lidí přibývá a ti dva na sebe štěkají, ohromně se bavíme, někteří však reptají, italienische schweine, slyším jistého tlusťocha, po půl hodině se dovídám, že šeky mi nevymění, navíc jsem je už podepsal, banky zavřené, je sobota a já mám tisíc lir na hotovosti a náladu pod psa. Ztrácím jakoukoliv chuť si prohlížet kostely, jediný snímek, který si z Verony odnáším, je zkrabacená plakátovací plocha s vlajícími cáry papíru.

17.–19. srpna

Krajina je úžasná, vesničky ozářené sluncem vypadají jako kýčovité hračky. Jdu pěšky do Wahlen, každý dům je zde hotel, turistů neubývá, ptám se na pátera Špidlíka, nikdo nic neví. Konečně záchrana, Frau Agnes je hospodyní na faře, vede mě dál, strýc přichází za půl hodiny, konečně klid a mír. Je zde český farář, Agnes, strýc, já a vídeňský archeolog. Přechází se plynule z jazyka do jazyka, těžkopádně uplatňuji své zbytky angličtiny, jsem z toho babylonu dočista vedle, na některé anglické otázky odpovídám: si... éé... ja... éé... da... éé... YES!, českého faráře se italsky ptám, kde je záchod, strýc je obdivuhodný, spatra překládá vtipy, které si vykládáme, padá na mě tíseň z vlastní neschopnosti. 17. 8. Jsme zahlceni literaturou, jen namátkový výčet: čtvrtměsíčník Studie, Slovenské hlasy z Říma, Vinculum, Nový život, Společenství, Zprávy ČSKO, Zvon, dětská příloha měsíčníku Nový život, Radar, Academia Christiana, Hlas sv. Cyrila a Metoděje, Zpravodaj. „Ať už nepíšou!“ volám na strýce a sám jako vůl píšu a píšu a píšu... 18. 8. Jaké štěstí, říkám si, že nejsem zajatcem apriority. Jaké štěstí, že nesoudím, abych nebyl souzen. Ten prostinký človíček, který se tak těžce vyjadřuje, je největší odborník na hebrejštinu, ten tlustý sedlák, co zadrhává v řeči, je rektor univerzity, ten vysoký pán v teplákové bundě, který se skoro pořád směje, hovoří čtyřmi jazyky najednou a je zbožňován malými dětmi, je můj strýc, či prastrýc. Je úžasné, jak mnoho ví a jak jednoduše dokáže všechno podat. Nic si nezapamatuju, jsem barbar, ale už není možné neuvěřit, neboť zde je víc než cokoliv či všechno, blábolím. 19. 8. Prohlížím si komiks, ve kterém přepadení indiáni zoufale křičí: ALAARM! Bleichgesichter űberfallen uns!

dopis Anně – bez začátku a konce, oblíbená Pavlova hříčka

.

20. srpna 1981

Mohu začít bilancovat. Po mnoha podnětných rozhovorech s mnoha chytrými lidmi mám o Itálii názorný obrázek. Ve vší stručnosti lze říct, že v Itálii se žije velmi jednoduše a lacino, že v Itálii je strašná drahota, že Itálie je humanistický stát, že v Itálii je humanismus navždy ztracen, že v Československu umíráme hladem, že v Československu je podstatně vyšší úroveň než v Itálii, že pouliční žebráci jsou líní a lživí, že jsou praví, že je zde strašný nedostatek bytů, zoufalá stranickost, že čeští exulanti mají tendenci všechno kritizovat, že Italové jsou či vlastně vůbec nejsou, že katastrofa je blízká a že Italové jsou jediný národ, který umí žít. That’s all, my friends. Paradoxní je důvěra v Ameriku, která vyznívá z úst všech, obdiv a úcta vůči americkému způsobu života – americká televizní lež. Po dvaceti dnech pobytu vím skoro stejně tak málo jako předtím. Názorů extrémních již nedbám, protože kontradikčnost je všeobecná a chtěná u všech. Co je pro mne rozhodující, ti obyčejní lidé jsou stejní jako u nás, dobrosrdeční a otevření, poctiví a hrozně milí, mladí kluci zde nehřímají na pionýrech, ale na půllitrech japonské značky, na sobě trička s anglickými nápisy, z okna slyším Dire Straits, hrají karty s jinačími obrázky a úplně stejnou dámu, velmi málo zpívají, ve vlaku jsem mnohdy jediný, kdo si zpívá, často si také v prázdném vlaku přisednou, rozhovory jsou úžasné. Nepotkal jsem v kteroukoliv dobu jediného opilce, jediného špinavého hároše androše, až na Boloňu jediného narkomana. To, že se zde i muži drží kolem ramen nebo jsou do sebe zavěšeni, není teploušství, ale spíš mentalitou daná samozřejmost, život mi zde připadá klidnější a vyrovnanější, spěchá se zde maximálně pro radost z pohybu. Jinak se Italové dělí na dvě hlavní skupiny, první z nich sedí v nějakém baru Tavola

22. srpna 1981

Cafola, Zidorade apod., druhá je obsluhuje, skutečně výjimkou je člověk zaobírající se něčím jiným. Poslední den v kapitalistické cizině. Poledne. Vídeň, v kostelích odbíjejí poledne. Obědvám v parku housku se šunkou a Coca-Colu. Jsou zde neuvěřitelně drzé a velké vosy, jdou po Cole i po šunce, jenom houska je nijak nefascinuje. Lezou mi po rukách a cucají zbytky mastnoty, lezou mi po housce (a několik jsem jich málem snědl), po rtech, do uší. Snažím se s nimi experimentovat, zabalil jsem šunku tak, že existuje jen jeden komplikovaný příchod, zatím ho žádná nenašla, ale snaží se. Mám nový, téměř východní zážitek s meditací – nejvýznamnější modlitbou východního způsobu – dýcháním a tepem. U mne dýchání a kroky, stále ke slunci. Ne jako slunečnice, neboť za sluncem je třeba vidět cíl vyššího stupně. Princip spočívá v tom, jít třebas (a nejlépe) celý den a stále směřovat ke slunci, přitom však dodržovat zákonitosti již dané, využívat cest již vybudovaných, neboť nejdeme sami. A pravdou je, že ne každá cesta, byť by vypadala sebevýhodněji, je ta pravá. Často mě vedla na scestí nebo úplně opačným směrem, často jsem musel vidět hodně daleko dopředu, abych ze dvou zdánlivě si rovnocenných vybral tu správnou, a když jsem vybral, nezbyla než víra, že je to cesta pravá. Víra pomáhá i tam, kde je situace beznadějná, když – jda za sluncem – skončil jsem na jednom mysu ze všech stran obklopen vodou a hle, k pilíři hřmící estakády nad mou hlavou se přimykalo úzké schodišťátko – Jákobovi z nebe opět žebřík snesen jest – to platí pro každého.

Vídeň

.

23. srpna 1981

Jít za sluncem. Nic z okolních dějů nechť mi neuniká, ale to hlavní ze zřetele nepouštím, ač často k ústupkům nucen jsem, neb zákony striktně dodržuji, často se ulice se mnou vychýlí, nevadí, když člověk světlo na paměti má a zpět k němu se navrací. Neděle. Poprvé mi ujel vlak, zaspal jsem spěšňák z Ostravy – hlavního do Opavy – východ. Včera jsem vydržel jít slunci vstříc jen asi do tří hodin odpoledne. To už jsem byl sedmnáct kilometrů od Vídně, pokračování v cestě za sluncem by mě dovedlo zpátky do Alp. Rakouské vesnice se neliší od našich, jsou trochu upravenější. Není zde už taková pohoda jako v Itálii, lidé si člověka, oděného v modré trenýrky a zpívajícího falešným hlasem neznámou řečí, prohlížejí podezíravě a nesouhlasně. S nápisy Verboten se setkávám na každém kroku. Večerní Vídeň. Kráčím po okružním bulváru, vyfotografuji tři Japonky s radnicí (na jejich žádost a jejich fotoaparátem), nějakému dědovi na otázku: „Was ist das?“ odpovídám stručně: „Rathaus“ a neodpustím si ješitnou poznámku: „Ich bin aus Tschechoslowakei und ich weiss das,“ hlavně proto, jak rychle mě německy napadla. Setmělo se a ve městě vybuchl ohňostroj reklam, Mariahilfe Strasse je po Turínu druhý reklamní zážitek, už je pozdě a já věren svému orientačnímu smyslu neomylně kráčím přímo na nádraží Südbahnhof s malou odchylkou sto dvaceti stupňů. Zajímají mě hlavně kina, je jich tu spousta, zpravidla dvě až čtyři v jednom, program je vzácně shodný. Rozlišuji v zásadě čtyři typy: destruktivní komedie, destruktivní sprosťárny, destruktivní destrukce a absolutní kraviny (mj. také ještě stále živý James Bond 007, Tarzan a spousta dalších lumpáren). Některé porno je až nechutné, francouzsko-německý koprodukční film Něžné..., už nevím co, zatahuje do filmu i děti, fotografie jsou víc než výmluvné, poprvé vidím

Opava dětskou pornografii ve filmové podobě. Na jeden jediný film, za který bych peníze dal, narážím až ve čtvrt na deset večer: 2001 Vesmírná odyssea... Škoda. Po celodenním duchovním zážitku však nejsem schopen pocítit svoji obvyklou zlobu, spíš jen slabý pocit studu nebo trapnosti za všechnu tu živočišnou poživačnost. Mám skvělou náladu, zpívám si písničky s improvizovanými nápěvy i texty, v devět hodin (půl hodiny před odjezdem) zjišťuji, že jsem úplně vedle, dávám se správným směrem, zpívám si Blíž k Tobě, Bože můj a přidávám k základnímu nápěvu osm nových slok, jednu vroucnější než druhou, tři minuty před odjezdem vstupuji do vlaku, v prvním kupé se ptám: „Excuse me, please, is this place vacant?“ „Ano, jedno je tu volné,“ říká paní česky a zřetelně. „Thank you,“ odpovídám mechanicky, posléze sám dojat svou setrvačností. Hranice, opět šaškárna, prolézání pod vagóny, po prohlídce nás zapečetili, nikdo z vlaku nemůže ven, v Břeclavi každý vagón málem sešrotovali, jak byli diví po nějakém tom hašiši. Celní prohlídka je tvrdá, avšak zájem se soustřeďuje výhradně na Poláky, kterých je tu spousta a každý si odváží dvě tuny věcí. Bál jsem se o svá čtyři kakaa a pán naproti mně si veze čtyřicet kazet do MG, opět je zima, jsme doma, dávám si horkou kávu v bufetu Ostrava hl. n. a všechno je děsně normální a běžné... A až vám bude kdokoliv včetně mne vykládat něco o Itálii, nevěřte mu ani slovo.

Ahoj Ani dnesniho podvecera cesta povede me veselim tesim se na tebe pavel

Po návratu z Itálie Pavel zapíchl školní chmelovou brigádu v Postoloprtech a 25. srpna se rozjel za Annou do Veselí. Příjezd ohlásil telegramem. 79

srpen

Nedokončená sci-fi povídka z konce léta 1981 o Adamovi a Evě a jejich setkání s Bohem.

80

Ve středu odpoledne Adam otevřel poslední plechovku Coca-Coly, zapáčil kovovým klíčkem, udělalo to pluf a sss. „Na.“ Eva posunkem odmítla. Vlažná tekutina žbluňkala v hrdle, dva, tři, šest doušků a rty ne a ne se odtrhnout. „Vážně nechceš?“ „Jen pij.“ Posadil se vedle ní. Dřevěná bedna zapraskala. „Co je to s tebou?“ „Víš... Ale nic.“ Pokusil se ji obejmout. Neohrabaně, jako vždycky. Rychle vstala. „Udělám něco k jídlu.“ Prázdnou plechovku položil k ostatním sto šedesáti v rohu místnosti. Číslo sto šedesát je zvoleno zcela náhodně, stejně jako Coca-Cola. Ani Adam nemusel být Adamem, což on naštěstí nevěděl. Stál pod oknem a zíral ven. Šedé mračno nad jeho hlavou mohlo být stejně tak modrou oblohou jako zeleným pršipláštěm. Eva – nebo taky Anna, Shirley, Yoko, Isabel – otevřela nějakou paštiku. Chleba dílem zplesnivěl, dílem ztvrdl. „Pomodlíme se.“ Stáli nad dřevěnou bečkou a schýlenými hlavami téměř zakrývali strop. Pozoroval ji, zatímco jeho rty odříkávaly slova modlitby. Vždy se celá rozzářila, zvětšila, ztrácela se z dohledu. „Došlo nám pití,“ pravil Adam mezi dvěma slovy. „Máme jablka nebo fíky nebo cokoliv jiného.“ „Co máme?“ A ticho. První dny, když se vzpamatovávali z šoku, ještě ušly. Vědomí, že se zachránili téměř zázračně z jisté smrti, určilo jejich cíl. Dovlekli sem ze všech možných končin balíky konzerv, pečiva, ovoce a limonád. „Evo...“ „No?“

povídka „Nechci znova začínat s tím, že jsme nejspíš poslední a jediní...“ „Přece jsem ti řekla, že...“ „Já teď myslím něco jiného. Budeme muset ven.“ Tohle tedy věděli od začátku. Eva se všemožně vyhýbala rozhovorům o budoucnosti, o jejich společné budoucnosti, tvrdošíjně ulpívala v zažité setrvačnosti, doufala v zázrak. Zakryti pár metrů pod zemí živořili Adam a Eva již čtyřicet nebo šedesát dnů, zatímco venku zuřilo peklo. Ještě třetího dne se obvyklý soumrak snesl ve čtyři odpoledne, to když slunce umíralo za věžákem ANNA. Následujícího dne zářilo nerušeně dál, věžák ANNA už neexistoval. Šestého dne zašustil na okenním skle poslední potkan, jedenáctého dne... ale tohle je zcela nepodstatné, myslel si Adam, zatímco jeho ruka třímala pero jako meč (ona to byla nejspíš obyčejná tužka, ale kde je rozdíl mezi básníkem a lhářem). „Budeme muset ven!“ Čtyřicet nebo padesát či šedesát dní. I když pomineme technickou stránku problému, stál Adam na bedničce od jablek nebo fíků. Šedesát nebo čtyřicet dnů je maximum. Už teď trpěli klaustrofobií a ponorkovou nemocí. Už teď strávili dlouhé hodiny přecházením po místnosti pět krát pět metrů, už měli za sebou dny nevraživého mlčení po malicherných hádkách. Eva zmateně rozhodila ruce. „Ještě máme jídlo, ovoce, vzduch...“ Zapomněl, co vlastně chtěl napsat dál, čárka zůstala jako stvrzenka jeho neschopnosti. Věděl, čeho se Eva bojí. Věděl, že pevně věří v pomoc zvenčí, že čeká, až na sklo zaťukají něčí ruce a ozve se něčí hlas. „Půjdu sám,“ pravil pokud možno klidně, „zůstanu tam deset minut a vrátím se zpátky. Následky se projeví během dvou tří dnů. OK?“ Vlastně je to strašlivá fraška, psal Adam, zatímco vklíněn mezi dva trámy uvolňoval šrouby okenního světlíku. Venku může být dvacet

81

82

rentgenů, nebo taky dva tisíce. Podal Evě poslední šroub. Chytla ho za ruku. „Prosím tě...!“ Pohladil ji po tváři a vědomí mužské nadřazenosti a síly prodchlo jeho duši. Tahle literární omáčka, mumlal si tiše a okno pod tlakem jeho rukou skřípalo a sténalo. Do tváře ho udeřil závan čerstvého vzduchu. Bože, co jsme to dýchali těch šest nebo sedm týdnů? „Adame, nechoď tam!“ volala. Adame, nechoď tam, prší tam. Dětský popěvek mu provlál hlavou. Vzepřel se rukama o okenní rám, noha našla oporu v zrezivělé skobě, gradace, gradace sípěl se zaťatými zuby a skulil se do prachu. „Nezapomeň zavřít okno,“ pravil člověk sedící na vyvráceném stromu,„vítr ti tam nažene spoustu svinstva.“ Adam se zdvihl ze země a setřásl ze sebe cihelnou drť. Nemůžu z toho přece dělat jen dialog, říkal si a jeho oči se trmácely po vykrvácené krajině, klopýtly přes trosky, sutiny a zvratky, jež země postupně vyvrhla ze šklebících se ran. Poezie, zašklebil se, a zadržen v řetězech nejistoty a strachu, oslovil neznámého: „Člověče, kdo jste?“ „Říkej mi ELLI.“ Země nepovstala a nebe nepokleslo, aniž by chóry andělské děkovnou píseň hlaholily či zápalné oběti a hořící louče dotyčný okamžik případně konkretizovaly, aniž by Adam pocítil dar ducha. A tak jsa všemocným světlem u vytržení, zíral, kleče u nohou Otce svého. O kus dál se zhroutila cihelná zídka. Obláček prachu a klid. Adam si olízl rty (nikoliv vyprahlé, ale měl tento ohavný zlozvyk z dětství). S jistotou mohu říct, napsal Adam, že intenzivně přemýšlel. Už to vypadá jako schizofrenie, pokračoval, s tím, co ho zrovna napadlo, opomíjeje skutečnost, na které byl tak či onak zainteresován, touha po originalitě, psal, nás žene ke stále komplikovanějším, strašnějším, abstraktnějším literárním formám a stylům. Co na tom,

že tomu nikdo nerozumí, hlavně že jsme moderní, původní a noví. „Posaď se a můžeš mi tykat,“ přerušil neznámý slibně se rozvíjející tok myšlenek. Adam si sedl na okno a mechanicky opakoval otázku: „Kdo jste?“ Usmál se. Podle všech pravidel záhadně, ale v zájmu historičnosti – to psal Adam – a pravdy pouze dobrosrdečně. „Jsem Bůh, ale můžeš mi tykat – fakt.“ Další možnost pro velkolepé drama zůstala trapně nevyužita. Vím, co bych měl, škrábal Adam, popsat tvář a oděv člověka, který tvrdí, dejte slepci štětec a výsledek bude tentýž. Moc se ti to nezdá. „Nevěříš mi,“ konstatoval Bůh, „ale to nevadí! Zkus na chvíli zapomenout, jak nejlépe by ses vyjádřil a které pravidlo syntaxe se pro tuto větu nejlépe hodí, přestaň si lámat hlavu s přívlastky a metaforami.“ Tu ho Adam přerušil uvozovkami nahoře. „Naštěstí jsem nezávislý na uvozovkách,“ pravil Bůh, „čas kvapí a ty ho znehodnocuješ dětským vzpouzením se.“ „Dobrá,“ uklidnil se Adam, „můžeš mi nějak dokázat, že to, co tvrdíš, je pravda?“ Ani na okamžik nezapochyboval o božství neznámého, nicméně problém byl jinde, jak pravil Bůh. „Tobě nestačí, že tomu věříš, že?“ Téměř se zarděl radostí nad pregnantním vyjádřením svého traumatu. „Nikdy mi to nestačilo, a právě vědomí, že je to tak, že to tak být musí a že je to správné, mě deptalo nejvíc.“ (...)

Ve stejné době, tj. na konci srpna a v prvních zářijových týdnech, pomáhal Pavel své sestře dokončit diplomovou práci.

83

sen Tohle snad ani nebyl sen, ale něco mezi proroctvím a apokalypsou. Pamatuji si to až odprostředka, kdy jsem stál na terase své vily a se zvrácenou nezaujatostí pozoroval probíhající boj. Šedohnědý flák pole, suchý podzimní stesk s holomrazy a nevýraznou oblohou. Lidé se bezmocně potáceli po zmrzlých hroudách, koně vybíhali z lesa, samí svalnatí hřebci, vzpínali se na zadních nohou, oblaka páry z jejich těl byla pouze tušit. Koně obkličovali hloučky bezradných lidí, kteří už neměli síly se bránit. Vše se odehrávalo v neskutečné dálce, měl jsem tedy dost času. Blahořečil jsem své dávné prozíravosti, s jakou jsem vybudoval tajný kumbálek v přízemí, jehož jediný vchod však vedl podlahou prvního patra. Kdo se pohyboval pouze v přízemí, neměl o jeho existenci ani tušení. Ve spěchu jsem uvolnil krátká prkna z podlahy. Nejméně jeden kůň už obcházel kolem domu. Představa, že dveře i všechna okna zůstaly dozajista otevřené, násobila pocit strachu. Z domu už nebylo úniku. Vklouzl jsem do úkrytu a zevnitř se pokoušel podlahová prkna opět osadit. Křečovitě jsem škubal dřevěnými deskami, které do sebe nezapadly a mezi nimiž zůstávaly široké mezery. Hrůza, která mnou zalomcovala při pomyšlení, že koberec zůstal odhrnutý a vše bude okamžitě jasné, je slovy nepostižitelná. Dům se chvěl šelestem zvuků a škvírami mezi prkny jsem zřetelně zahlédl obrys neskutečně mohutného hřebce s rozevlátou hřívou, rozkročeného nad provizorně zakrytým otvorem do kumbálu. Nebyl jsem schopen jediného pohybu. Zmítán strašným strachem o svůj život a vědomím, že on je v právu, fascinovaně jsem hleděl, jak buší kopyty do podlahy, která se beznadějně rozpadá... Pozn.: Sen typu „Hirošima“. Jeho největší přínos oproti realitě spatřuji v tom, že navozuje zcela reálný pocit v situaci hodné literárního zpracování, leč zcela abstraktní, a tudíž neprožitelné.

září Syntéza strachu a vědomí vlastní viny, kdy jsem v jediném okamžiku pochopil to, co už nyní nedokážu reprodukovat. Zkuste si to představit, sebe sama v tmavém kumbálu, podělaného strachem, před trestající spravedlností v podobě vzpínajícího se hřebce. A promítněte si to do skutečnosti, jejíž myslitelný, i když nepravděpodobný extrapolační důsledek sen ještě předstihl. Vědomí, že on je v právu a já se zbaběle ukrývám před spravedlností, že jsem celý život věděl, že k tomu jednou musí dojít, že se musí nabažit, že naše vina je nepromlčitelná.

vlaky se courají spadaným listím nedělní kalhoty nedělní myšlenky nedělní sliby lidé se snášejí ze schůdků k zemi jejich tváře vraždí naději moji mám čtyři nové stíny od Slunce, Měsíce, týdne a vlastní radosti ten poslední je nejmenší kde je déšť mocí

záznam snu ze září 1980 nebo 1981 (rok neuveden)

báseň z téhož období

dopis Milá A.,

noc před první nedělí měsíce září ticho a tma

86

dopouštím se neuvěřitelného činu a píšu Ti dopis bez jakékoliv přípravy, aniž mám ujasněnou představu, jak bude dlouhý a o čem vlastně chci psát nebo spíš co všechno musím vynechat, abych Tě moc nenudil. Je sobota večer, dům spí, jen moje sestra si ještě ničí oči a duši nad románem Elsy Trioletové Nikdo mě nemá rád... a zrovna teď zhasla. Deset minut jsem přemýšlel nad tím, jak začít další větu, vždy jsem považoval dopisy za stejně hodnotnou součást literatury jako klíčové romány. Naštěstí nemusím spěchat, spát se mi nechce a navíc mám příjemného společníka v plném pekáči skvělého švestkového koláče, který zřejmě nedožije rána. Abych se konečně dostal k věci: Tvůj kratičký dopis z minulého týdne ve mně utrhl lavinu, z níž jsem po několika dnech usilovné dřiny vyhrabal několik neurovnaných myšlenek, které se Ti pokusím sdělit. „Všichni máme stejnou možnost milovat,“ ... houby máme stejné. Teda vlastně ne, to jsem nechtěl napsat, protože to sám nemůžu vědět, jenom si myslím, že každé takové prohlášení je velmi nebezpečné. Zásada rovnosti lidí na základě kterékoliv jejich schopnosti se vždy stává zdrojem křiklavých rozdílů mezi lidmi, neboť při jejím uplatňování v tomto světě je už velmi snadné komukoliv dokázat, že se tak či onak své schopnosti zpronevěřuje, že například ani zdaleka nemiluje tak, jak by mohl, kdyby jen trochu chtěl. Nemáme stejné šance, v žádné oblasti myšlení a cítění, a právě proto musíme pro všechny žádat stejná práva v tomto životě a toužebně v ně doufat v životě věčném. Stejná práva – nikoliv však povinnosti. V tuto chvíli se po zemském povrchu batolí čtyři a půl miliardy misantropů, misogynů, sadistů, masochistů, komunistů, vegetariánů, albínů, muslimů, leváků a jiných úchylných jedinců lidského rodu. Než tento dopis dočteš, tak jich přibude další tisícovka. Ani dva z nich nemají pravděpodobně své schop-

Anně nosti stejné. (Ta moje nešťastná cizoslovná mánie, odpusť, můžeš, můžeš-li.) Misantrop je člověk, který nesnáší lidi, misogyn má chorobný odpor vůči ženám, sadista chce trýznit a masochista trpět, komunista je člověk, který se chorobně domnívá, že pomocí velkých ideálů nadobude velkého koryta, vegetarián, stižen přemírou lásky k životu, zuřivě odmítá jíst maso, ale i nadále požírá chudinky ředkvičky, muslim je vyznavač jediného pravého náboženství islámu a po smrti půjde do nebe, zatímco všechny nevěřící psy spravedlivý Alláh uvrhne do Džehenny. „Bůh nestvoří dvě osoby stejné...“ (Moody) – a my všichni jsme si rovni ne schopností milovat, ale schopností b ý t m i l o v á n i . To je právě nejúžasnější – jsme lidi a v tom jsme stejní, že rozeznáme své bližní od psů a koček, jsme lidi a všichni jsme milováni právě tak b e z v ý h r a d n ě , jak většina z nás nikdy milovat nedokáže. Jenom ve svém zavazujícím společenství jsme si rovni. Jedna hodina v noci, vykoupal jsem se a spolehlivě zapomněl, co jsem hodlal psát dál. Snad právě to, co mě napadlo zrovna ve vaně: že schopnost milovat je tím vůbec nejcennějším, co může v člověku vyrůst. Že to může vyrůst jen díky jiným schopnostem a vlastnímu přičinění, je nabíledni. Lásku k lidem je třeba osvobodit od našich vlastních názorů na ně. Nemůžeme přece své bližní milovat na základě pochybného postulátu „směnné hodnoty člověka“. Láska, kterou je nutno jakkoliv zdůvodnit, není láska, povinnost lásky není láska. Prvním předpokladem lásky je potřeba lásky. Nemilujeme své bližní, protože je to obhájené společenské pravidlo, ale protože potřebujeme a chceme je milovat, ať už jsou plešatí, brýlatí nebo šišatí. Druhým předpokladem lásky je d ů v ě r a (třeba mezi otcem a dcerou – promiň, ještě mě to trochu hryže, ale už dám pokoj). Láska bez

87

Pavel si text v několika verzích napsal do sešitu a pak jej přepsal do čistopisu.

88

důvěry je sterilní a bezmocná, je to jen „slovní nádivka“ do patetického projevu. Třetím ze spousty jiných předpokladů lásky, podle mne největším, je o t e v ř e n o s t . Otevřete brány hradeb kamenných..., musíme důvěřovat /věřit/, abychom se mohli otevřít – v y j í t v s t ř í c , aby láska k nám sestoupila. Základním rozměrem lásky je p o r o z u m ě n í . Posledním rozměrem lásky je d o b r o . Možná jsou to pro Tebe samozřejmosti, co možná, docela určitě jsou to pro Tebe samozřejmosti, ale mne poznání, že láska je směřování k dobru, naplnilo nadšením, které chce ven a kam jinam než do Veselí. Láska je cesta, celé Písmo je jedinou obrovskou výzvou k této cestě: „P a k p ř i j ď a n á s l e d u j m n e .“ Nic víc. Žádné definice, žádní společní jmenovatelé. A skoro každý se ptá: „Co dostanu za to, že Tě mohu následovat?“, místo aby se ptal: „Co mám činit za to, že Tě mohu následovat?“ Lidská přirozenost je natolik nevyzpytatelná, že mám důvod obávat se, zda vůbec existuje. Tak, a teď jsem se v tom utopil, taková pěkná věta a vůbec se sem nehodí. Půl třetí a já ne a ne se dobrat něčeho kloudného. V červnu jsi mi napsala krásný a dlouhý dopis, ve kterém mimo jiné píšeš, že je to právě víra ve věčný život, která umožňuje křesťanům jít po úzké cestě s radostí. Asi se dopouštím strašného kacířství, ale podle mne je tento přístup ze shora zmíněných otázek tou otázkou první. Pravá víra si nenárokuje žádné výhody ani zde, ani na věčnosti a já horoucně věřím, že království Boží je pro všechny lidi, co kdy žili a žijí, pro všechny milionáře, teroristy, lidojedy i sebevrahy, jinak se má láska k nim rozpadá v nic. Vědomí, že v š e c h n y cesty vedou do království nebeského, mě nijak nemůže donutit, abych sešel z té úzké, protože právě na ní jsem poznal něco, před čím už nelze ustou-

pit. Ano, tady vlastně vidím jedinou možnost, jak se připravit o království Boží, a tou je v ě d o m ý s e b e k l a m . Nikdo nemůže přimět člověka, aby viděl, ale patřící zrak nemůže nevidět! Jedině ten, kdo naprosto bezpečně vidí, a sám s o b ě nalhává slepotu, sám sebe odsuzuje v nicotu. Ale věřím, že není člověka natolik zpupného a že nakonec každý prohlédne, byť by to mělo být v okamžiku smrti nebo i později. A podle čeho budeme souzeni, to už opravdu není naše starost. Nám nezbývá než jít cestou, kterou známe, a věřit, že jsme ji pochopili. Možná Tě zaujme následující jinotaj. Není to kanonický text, ale apokryfní „tajné“ Tomášovo evangelium. Ježíš v něm říká svým učedníkům: „Jestliže neučiníte plodem, co tkví ve vašich duších, pak to, co plodem neučiníte, bude vaší záhubou.“ Připadá mi to takové čistší jak podobenství o hřivnách. Moje naděje ohledně posledního soudu je však docela jinde a opírá se o dva citáty z Janova evangelia:

nahoře stejný text v rukopisu a v originále dopisu

„Aniž zajisté Otec soudí koho, ale všecken soud dal Synu.“ /5,22/ „Nepřišel jsem, abych svět, ale abych spasen svět.“ /12,47/

soudil učinil

A to, jak doufám, je vůbec největší milost. Zříci se soudu, zříci se odplaty a trestu, zříci se s p r a v e d l n o s t i a darovat lásku, l á s k u , neboť „kdo přijde sem, má po trápení“ (Traven). Ubohá hrstka by obstála před spravedlivým soudem, ale není na Zemi člověka, který by nebyl hoden odpuštění. Je tři čtvrti na pět, za půl hodiny půjdu do kostela a jsem šťasten, že se mi podařilo napsat pravdu: že nic víc než láska nemůže být tady ani tam a že nic víc už není třeba.

89

S Annou se pak sešli 10. září na varhanním koncertě v Olomouci.

Nevím, kolik lidí je schopno si říci totéž, ale vím, že Jeho naděje je i mou nadějí – nadějí ne ve věčnost, ale v dobro. Nadějí, která se mění v jistotu, protože miluji Boha, svět a Tebe.

poznámka ze sešitu

Září. Víc než dva měsíce jsou za námi a snad všechny zdi jsou rozmetány. Jsem šťastný jen proto, že jsi. Jsem plný tebe, jako je den plný Slunce, mám tě rád a jsem si tím jist a nechci už vůbec nic jiného, než abys mi zůstala.

16. září se Pavel zapsal do dalšího ročníku, pak odjel za Zdeňkem Pincem do Prahy, kde nadšeně vyprávěl o Itálii. V dalším týdnu se s Annou setkali v pondělí, pak pomáhal sestře s diplomkou.

pozdrav z Prahy

90

Ahoj Ani, propedeutiku ani patologii nemají, ale sehnal jsem pro Vaši maminku jízdní řád, o který mě prosila. Dej jí ho, prosím, ode mě k narozeninám. Semestr jsem zakončil se srandovním průměrem: 1,307. Dneska odpoledne jsem se stavil u sv. Ignáce a je mi blaze. Aničko, budeš-li moci, přijď v pondělí k Tomovi trochu dřív – třebas v pět. Dík. Pavel

z deníku V úterý 22. září, po příjezdu z Opavy, šli společně s Annou do divadla na operu Dalibor, ve středu pak do filmového klubu. V září stačil Pavel přečíst svých obvyklých šest knih, rozepsat povídku, napsat několik básní. Až zpětně si jen ti nejbližší uvědomili, že za drobným zapomenutím, nechutí k dříve dohodnutému programu, nezvyklou roztržitostí spolu se zkušeností z nájezdu neosvětleným autem na ulici a sděleními o potížích s StB stála obava z blížící se konfrontace. Ale to byly jen okamžiky studenta, který nadšeně vykládal o své cestě do Itálie, veselý jako vždy, intenzivně pomáhal, kde bylo třeba, plánoval podávat informace Rádiu Vatikán i rozšiřovat zakázané knihy mezi spolužáky. Stýkal se s lidmi kolem Charty 77, četl, psal a stále měl velký zájem o lidi a děje kolem sebe.

poslední Pátečního rána nechal Pavel na kolejích nezvykle neupravený vzkaz přítelkyni.

V 11 hod. po přednášce odjel, podle svých slov, za babičkou do Boskovic. Pak už ho nikdo z přátel neviděl živého. 92

vzkazy

Pavel v pondělí 5. října 1981 na mši už nepřišel, jeho přítelkyně se ho snažila sehnat, ale ani v Praze nebo Opavě nebyl. Na kolejích mu v úterý 6. října nechala dopis.

Po shromáždění dostupných fakt i svědectví se zdá, že smrt byla způsobena jinou osobou se vztahem k Státní tajné bezpečnosti. Obecnější příčinou smrti je pak vládnoucí režim, který stavěl každého svobodného člověka do role nepřítele své vlasti.

94

Dne 10. října 1981 bylo na dně propasti Macocha objeveno tělo Pavla Švandy. Vyšetřování, ve kterém v pozici náhodných svědků vystoupilo několik spolupracovníků StB, bylo rychle uzavřeno a na základě pitvy stanovena příčina smrti sebevraždou. Rodině bylo doporučeno, aby se ve vlastním zájmu o věci dále nešířila, protože vzhledem k předchozímu pobytu v cizině a ochraně státu se věc předává Státní tajné bezpečnosti k šetření. Dle tvrzení některých příslušníků proběhlo ještě vnitřní šetření na Krajské správě StB v Brně. To však žádné zavinění smrti Pavla Švandy neshledalo. Žádné písemné dokumenty se nezachovaly. Přátelé z disentu byli od počátku přesvědčeni o zásahu StB do Pavlova života, pro jiné zůstala jeho smrt nevysvětlitelná. Rodině zůstala nezhojitelná rána, blízcí přátelé se neodvažovali zaujmout nějaké stanovisko. Vždyť právě Pavel velmi odsuzoval předčasné závěry a unáhlené reakce, vždy zdůrazňoval, že věci nemusí být jen takové, jak se jeví. V pozdějších letech někteří příslušníci StB vyhrožovali desítkám kontaktovaných osob, jestli nechtějí skončit v Macoše.

... Uprostřed zevní poloviny přední plochy levého stehna je šikmo zprava nahoře doleva dolů uložena povrchní oděrka měřící 4,5 x 0,5 cm. V dolní polovině při vnitřní ploše zadní strany levého stehna je kruhovitá fialově prosvítající krevní podlitina měřící v průměru 10 cm. Na levém nártu je příčně uložená tržnězhmožděná rána zasahující do podkoží dlouhá 1,9 cm. Kosti hlezenního kloubu jsou roztříštěny a v tomto kloubu vykloubeny. Měkké lební pokrývky rozsáhle prokrvácené, potrhané, v týlní krajině pronikající rozsáhlou ranou. Lební klenba i spodina jsou rozdrceny a to tak, že lební klenba je odlomena od spodiny v rovníkové rovině, navíc je rozlomen šev šípový a lambdový. Lební spodina je zcela roztříštěna na velké množství drobných nepravidelných úlomků. Tvrdá plena potrhaná, měkké pleny rovněž potrhané, mozek rozdrcený, rozsáhle prohmožděný, zčásti vyhřezlý z lební dutiny navenek rozsáhlou tržnězhmožděnou ranou uloženou v týlní krajině. Spodinové tepny jemné. Hrudní svalstvo rozsáhle potrhané a prokrvácené; hrudní kost rozlomena ve výši třetího páru žeber. V hrudních vacích a v osrdečníkovém vaku, který je potrhaný, je větší množství volné krve. Plíce volné, rozsáhle prohmožděné a prokrvácené, mnohočetně potrhané na všech lalocích od rozlámaných žeber. Sliznice průdušek bledá, povleklá krví, ...

z pitevního protokolu

vzpomínky

Vzpomínka Josefa Adámka, brněnského tiskaře a disidenta, signatáře Charty 77, otce dvanácti dětí, odsouzeného v roce 1981 za výrobu a šíření náboženských tiskovin.

96

1. října 1981 po šesté hodině jsem viděl Pavla, milého, usměvavého mladého člověka, naposled. Byl jsem na večerní eucharistické liturgii u nás ve čtvrti – pod hvězdárnou. Vrátil jsem se právě z našeho procesu olomouckého, který se pořádal jako zajímavá komedie u olomouckého soudu ve dnech svatého Václava a svátku nebeské hierarchie Michaela, Gabriela a Rafaela. „Pavle, jak bylo v Itálii?“ – „Fantastické, strýcu, fantastické, já přijdu v úterý a všechno vám budu vyprávět...“ Stále vidím jeho rozzářený obličej, ale nezvykle vzrušený – jako v očekávání něčeho neblahého. Snad jsme si řekli ještě nějaké slovo a Pavel už utíká na tramvaj. „Musím jít,“ jsou jeho poslední slova, která jsem od něho na této zemi slyšel. Pavel, vynikající student architektury, nadějný budoucí obhájce a tvůrce urbanistiky opravdu lidské, tvořené pro lidi, pro člověka, který musí žít v tomto mraveništi lidském – v moderním městě. Pavel musel zemř ít... Sám snad řekl své Anně, že se jako by jeho život dovršuje. Předtucha? Spěcháme. Míjíme kolem sebe duše těch, kteří čekají na naše slovo, zůstáváme dlužníci Slova. Kdy splatíme dluh? Ale Pavel jej splatil. Dal nejvyšší splátku – svůj život. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dává svůj život za své přátele. A tak jej dal i Pavel – z jeho krve už jistě vyrostlo mnohé semeno, mnohý plod.

Život není čas, život není pobyt na místě, život se skládá ze setkání. Setkal jsem se s Pavlem poprvé a naposledy krátce před jeho smrtí. Dohodli jsme se předtím dopisem, že mě najde v horské vesničce jižního Tyrolska, kde jsem býval v letních měsících. Ale nebyl jsem právě doma, když přijel. Našel jsem ho o něco později, když už klidně večeřel. „Tak to jsi ty? A jak ses tu vlastně domluvil?“ (Pavel neuměl německy.) Farská kuchařka, stará Tyrolačka, nepustí snadno nikoho do domu a neudělá mu jen tak na pohled večeři. Ale tentokrát to bylo opravdu „na pohled“. Řekla mi, že se mně Pavel tak podobá, že hned pochopila, o koho tu asi jde. Nato jsme pobyli spolu asi tři dny v horách. Rozhovory byly bez úvodů, jako kdybychom se už po léta znali. Hlas společné krve? Snad, ale zjistili jsme, že máme mnoho společných zájmů a postojů. Říkám výslovně „postojů“, přístupů k otázkám, ne „názorů“. Pavel byl totiž v kvasu myšlenek a pronášel úsudky, o kterých věděl, že s nimi nebudu souhlasit. Měl pak strach, aby mě neurazil nebo abych ho nepovažoval za mluvku. O čem jsme mluvili? Pochopitelně o všem, co přišlo na jazyk: o rodině, o domově, o režimu a vtipech, které kolují, o Itálii, o jeho cestě, o jeho práci, o architektuře, o umění... Ale vždycky se to nějak svezlo na filozofii a teologii. Pavel totiž nedovedl sbírat fakta jako taková, okamžitě je promítal do vyšší perspektivy. Bohužel mu na to nestačila ani slova, ani pojmy. Proto vášnivě diskutoval. Z těchto rozhovorů, které jsme spolu vedli, bych chtěl zachytit jenom tři pohledy. Dva výrazy působily Pavlovi zvláštní potíže: „relativní“ a „subjektivní“. Mladí idealisté přirozeně touží po absolutní pravdě, jediné pro všechny,

Vzpomínka Tomáše kardinála Špidlíka, katolického kněze a jezuity, profesora na Papežském orientálním institutu v Římě, autora mnoha publikací, zvláště o spiritualitě východních církví.

97

vždycky platné, za kterou by stálo za to se obětovat. Ale od koho ji vzít, když slyší ve společnosti, ve které žije, tolik různých názorů a upřímní lidé jim věří. Není tedy všecko, co se tvrdí, relativní a subjektivní? Velcí myslitelé, jak je známe z dějin filozofie, prodělali většinou v mládí periodu skepticismu, pochybovali o všem. Ale toho se Pavel právě neuvěřitelně bál. Odpovědět si na své pochybnosti ještě nedovedl. Tušil však, kudy jít, aby mu vzešlo světlo. Poznal jsem to z toho, že dával přednost výrazu „subjektivní pravda“ před „relativní“. Podvědomě cítil, že pravda nemůže být oddělena od živého člověka, subjektu, že se nemohou lidé obětovat pro nějakou abstraktní ideologii. S pravdou se tedy musíme setkat v živých lidech, v „subjektech“, v osobách, které milujeme, a ne v prázdných argumentech. Najdeme-li ji pak v osobě Ježíše Krista, v důvěře k němu, tehdy se ta „subjektivní“ pravda stane i absolutní, věčně platnou. Druhý postoj, který Pavlem zmítal a který jsem naopak já u něho nesmírně ocenil, bylo jeho antinomické vyjadřování. Snadno něco řekl, co potom popřel a obrátil. Když jsem ho na to upozornil, začervenal se a snažil se zoufale smířit ta dvě tvrzení. Nedostatek logiky? Ani zdání! Myslel velmi logicky. A právě proto se snažil dostat do rozumné formule to, co cítil intuitivně. Nedařilo se mu to. Potřeboval by ještě víc času, aby se smířil s tím, co jsem u něho tak obdivoval: rostoucí vytržení nad tajemstvím nevyslovitelným, přesahujícím lidské pojmy a slova. Pochopitelně jsme hodně mluvili o víře. Chodil s námi na všecky modlitby, ale trochu furiantsky se chtěl pochlubit svým agnosticismem, nedůvěrou k dogmatickým tvrzením kněží. Pak však měl

vzpomínky strach, že řekl víc, než je pravda, proto se opravil: „Obdivuji věřící jako osoby, ale nemám rád kombinaci křesťansko-komunistickou, vyjádřenou v neomylných formulích.“ Myslel, že se o to budeme přít a že mu budu odporovat. Nedovedl se hned vzpamatovat, když jsem mu řekl, že s ním souhlasím. Pak jsem od něho slyšel pěknou odpověď na otázku, proč se mu věřící líbí. „Proto, že zřejmě vidí víc, než jsem schopen vidět já.“ Ale pak už on zas neodolal a zeptal se mě přímo, co si o něm myslím. Také jsem mu to hned bez okolků řekl: „Budeš ještě tvrdit všelijaké hereze v zápalu diskusí. Ale žádná ti nepůjde od srdce, protože toužíš po tom, abys viděl, co vidí víra. To pak je semeno života, které den ze dne poroste. Kromě toho máš skromnost, aby ses opravil, a máš postoj k pravdě, který ti to ulehčuje.“ Kdepak bych to byl tušil, že ho právě tento postoj k pravdě bude stát život! Když mně došla zpráva o jeho tragické smrti, když o tom psal i cizí tisk a spojoval zprávu s mým jménem, když jsem dostával soustrastné dopisy, často jsem se musel zamyslet, jak správně odpovědět. Koho litovat? Sebe, který jsem viděl chlapce jednou a naposledy? Matky, příbuzných a přátel, pro které je to rána těžko zhojitelná? O tom se nepíše cizím lidem. Proto jsem obyčejně poznamenal, že je mně líto národa, který se připravil o někoho, kdo by byl dorostl do velkého myslitele a pravděpodobně umělce. Ale svou smrtí dorostl do člověka Božího, a to musím umět ocenit právě já.

Se svým prastrýcem se Pavel setkal asi 60 dní před svou smrtí, na faře v italském Dobbiacu.

99

vzpomínky Socialistický svaz mládeže, hodnocení studenta Jaromíra Hanušky

Velmi lehce zapadl do našeho kolektivu, kde zastával pozici oblíbeného studenta s dobrými studijními výsledky. Dle úsudku svých spolužáků měl veselou, družnou povahu, avšak co se týče soukromého života, byl velice uzavřený. Své spolužáky zcela zřetelně převyšoval. Nikdy nesklouzl na platformu nadřazování se, spíše lze hovořit o skromnosti, ke které jej však mohla dovést poměrně špatná ekonomická situace v jeho rodině. V kolektivu byl považován za studenta s výjimečnou inteligencí, kterou však nikdy neusměrňoval do oblastí pro něj nejvýhodnějších. To ale nevylučuje jeho nespornou cílevědomost. Zůstal u většiny svých blízkých přátel nepochopen.

Jiří Buček

Pavel byl pro mě takový člověk neklidu. Když jsem si byl sebou moc jistý, vyburcoval mě.

Petr Heteša

Pavel nikdy nebyl pochopen. Ale to ani nešlo. Jsem jeden z těch, co nikdy nevěřili na zásah StB, který by dokázal dodatečně zmýtizovat Pavlovu existenci na tomto světě. Lemův Futurologický kongres ho uchvátil. Jeho filozoficko-kybernetické kombinace mu byly velmi blízké a doslova se v nich rochnil. A tak zatímco Hollywood se pokusil až po čtyřiceti letech od vydání Lemovy knihy převzít jeho myšlenku kybernetického pseudosvěta ve velkofilmu MATRIX, Pavel ji už před těmi pětadvaceti lety rozvinul ještě o dva a půl řádu dále než sám Lem. Ale ne proto, že by té Lemově teorii tak věřil, ale prostě jenom jako hříčku. Pro mě byl Pavel vždycky velmi zvláštní organismus, podivuhodná myslící struktura, která se ocitla ve špatném čase a na špatném místě. Když jsem ale pak

100

přemýšlel konkrétně, kde by pro něj bylo to správné místo a ten správný čas, byl jsem najednou v koncích. Pavlova existence byla popřením všech mých totalitních životních návyků. Věci, které dělal a říkal, se prostě neříkaly a nedělaly, pokud člověk chtěl, aby to s ním dobře dopadlo. A pak ta jeho ochota pochybovat o naprosto čemkoliv a současně zvídavost, ochota pomáhat i pochopení pro druhé a smysl pro srandu...

Ivo Ondračka

Když mu přátelé říkali: „Pavle, proč jsi nezůstal v Itálii?“ i předtím, na obavy nejdražších, odpovídal: „Nikdy nemůžu udělat nic, co by komukoli z mých blízkých způsobilo zármutek a bolest.“

Anna Ondračková

Standu zhruba ve stejnou dobu sbalili do auta a jeli s ním na Blansko, na Macochu, a ptali se ho, jestli toho nechce nechat, jestli chce dopadnout jako Pavel Švanda. Standa říkal, že to bylo takové zvláštní, že s tím byl smířený, myslel si tak z devadesáti procent, že ho tam hodí, no ale pak odbočili a zastavili v lese, tam ho zmlátili, polili páchnoucí kyselinou máselnou a najížděli na něj autem.

Evžen Adámek

Prudce vedle mne zastavilo auto, řidič otevřel dveře, jako by se chtěl zeptat na cestu, a když jsem se k němu naklonila, někdo do mne strčil tak, že jsem spadla na sedadlo. Člověk zezadu zabouchl, nasedl a auto se rychle rozjelo. Na můj dotaz, co se děje, třetí člověk zezadu říká: „A co takhle malý výlet na Macochu?“ Když jsem začala otevírat dveře, že vyskočím, uklidnil mě, že se nic neděje, že jedeme jenom na Leninku.

Eva Malaníková

101

doslov Životopisné údaje Pavel Švanda vyrůstal v prostředí intelektuální rodiny, kde se hodně četlo, hrálo ochotnické divadlo, diskutovalo, rodiče měli přátele v zahraničí. Jednou o sobě řekl: „Víš, vždycky jsem toužil stát se spisovatelem.“ V třinácti letech se pokusil o první povídku a pak se rozepsal – za dva roky to bylo přes třicet literárních útvarů na více než šesti stech stranách A5. Sám si o nich poznamenal, že „z drtivé většiny jsou to blbosti“, ale k některým nápadům se později vrátil a přepracované dal přečíst přátelům. Byl k sobě velmi kritický a většinu svých prací si nechával pro sebe. Nadaný, literárně zdatný a ambiciózní žák si ale nakonec zvolil praktickou průmyslovou školu stavební. Poklidné zrání mu v patnácti letech přetrhla náhlá smrt otce (nešťastná náhoda při opravě rodinného domku). Od té doby byl jediným mužem v rodině a snažil se chybějící roli nahradit. Zajímal se prakticky o všechno mimo sport. Fascinovala jej zejména doprava. Vymýšlel si jízdní řády na fiktivních železničních tratích, zpaměti uměl nakreslit tramvajové a trolejbusové linky všech větších měst Československa. Nadchl ho urbanismus a rozvoj měst. Miloval statistiky, ročenky, vyhodnocování nejrůznějších údajů; třeba od čtrnácti let si pravidelně každý měsíc zapsal přečtené knihy. Byl vášnivý čtenář. Za následujících osm let a dva měsíce jich přečetl 883, tj. průměrně 9 knih měsíčně. Občas si vlastní četbu vyhodnocoval, např. podle žánrů (převažovala sci-fi) nebo podle zemí původu (převažovala anglosaská literatura). Později si také do kalendáře poznamenával čas strávený se svou dívkou. V roce 1978, po absolvování průmyslovky, byl přijat na Fakultu architektury VUT v Brně. Na vysoké škole se začal okruh jeho zájmů ještě rozšiřovat, zabýval se filozofií, ekologií aj. Na konci prvního ročníku souhrnně formuloval své postoje v tzv. filozofii nepraktického života – negoismu. Mezi spolužáky byl oblíbený, známý jako srandista a ironik, ochotně se zúčastnil každého experimentu i každé zajímavé akce. Velmi rád se seznamoval s novými lidmi, vlastně cíleně vyhledával přátele, od kterých mohl získat další zkušenosti a poznatky, které se zase snažil aktivně uplatnit. Intenzivně se zapojil do přípravy fakultního časopisu a stal se ikonou redakční rady. Časopis ovšem ani po roce příprav a zásadní autocenzuře nezískal povolení k publikaci. Místo toho pak vydal svůj vlastní časopis, který v jednom exempláři „náhodně“ objevil na lavici a dal přečíst spolužákům. Po konečném zákazu časo-

102

pisu pomáhal v A klubu, vytvořeném redakční radou, který pořádal akce pro studenty – antidiskotéky, koncerty, promítání starých filmů. Ve druhém ročníku se seznámil se studentem Jiřím Galuškou, který jej přivedl do společenství evangelické mládeže, k farářům Brodským v Hrubé Vrbce. Zde se setkal s přednášejícím filozofem a chartistou Zdeňkem Pincem. Za ním také začal pravidelně jezdit do Prahy, poprvé o prázdninách v roce 1980. Původně měl vlastně nastoupit na brigádu pod heslem Studenti Pražskému hradu, ale po setkání s Pincem brigádu předčasně ukončil, na kolejích jen přespával a chodil studovat a diskutovat. Setrvávat na brigádě mu připadalo jako ztráta času. V třetím ročníku se začal hlouběji zabývat architekturou, vydal (v jednom exempláři) Manifest architektury druhé generace (A2G), který diskutoval se spolužáky a následně rozpracoval v Manifestu dvouapůlté generace (A2,5G). Na jaře 1981 začal rozpracovávat dezurbanizační teorii komunit. Původně ji chtěl realizovat v rámci studentské vědecké odborné činnosti, ale protože pro ni nenalezl na škole pochopení, začal více spolupracovat s odborníky z oblasti Charty 77. Na podzim 1980 jej spolužák Jiří Buček seznámil se skupinou katolické mládeže, která se scházela po bohoslužbách v Brněnských Ivanovicích. Zde se také poprvé viděl s Annou, do které se později zamiloval. V zimě 1980 byl na horách společně s chartistickou mládeží. Nové podněty zpracovával literární formou a zapisoval si je do silných školních sešitů, některé pak pro své přátele a známé přepisoval na stroji. Některé, zvláště provokativní úvahy, ukazoval jen jako anonymní dílka, která se mu se samizdatem náhodně dostala do rukou (např. Poznámky k poznámkám). V únoru 1981 se v tramvaji setkal s Annou, kterou pozval na akci A klubu, a pak se spolu začali intenzivně stýkat (měsíčně spolu strávili třicet až šedesát hodin). Anna jej přivedla do rodiny Josefa Adámka, katolického disidenta a aktivisty, signatáře Charty 77. Zde pravidelně přepisoval na stroji samizdatové texty. Kromě toho stále hodně četl, ale řadu méně přínosných aktivit musel vypustit (A klub), protože už na ně nezbýval čas. V roce 1981 se obvykle dvakrát třikrát týdně viděl s Annou, každou středu chodil přepisovat k Adámkům, jednou dvakrát do měsíce jezdil do Prahy za Z. Pincem, dvakrát do měsíce domů za maminkou, občas alespoň trochu vypomáhal v A klubu, pracoval na teorii komunit a ve volných chvilkách psal (mimo úvahy se pokoušel i o poezii) a samozřejmě si plnil své studijní úkoly, aby si udržel stipendium jako významnou pomoc rodinnému rozpočtu. V průběhu druhého semestru roku 1981 se účastnil dvou tajných eucharistických setkání –

103

v Novém Hrozenkově a v Babicích u Brna. Byl velmi kritický nejen vůči sobě, ale i vůči svému okolí, vášnivě diskutoval, zamýšlel se nejen nad stávajícím režimem, ale i nad odporem vůči němu, nad civilizací, zamýšlel se nad odsunem Němců i nad dalšími tématy, o kterých nebylo dobré mluvit. Již dříve, na podzim 1980, si společně s pěti spolužáky podal žádost o devizový příslib na studijní cestu za památkami do Itálie. Devizový příslib zcela nečekaně obdržel jen Pavel, v žádosti jím původně napsaný účel cesty – individuální turistika – byl přeškrtnut a rukou přepsán na návštěvu příbuzného (jeho prastrýc Tomáš Špidlík, u nás známý z pravidelných náboženských relací Rádia Vatikán, byl knězem v Římě). Písemně si s ním dohodl ubytování v českém poutním domě Velehrad a po letní povinné projekční praxi vyjel na desetidenní pobyt do kapitalistické ciziny. O své cestě si psal soukromý deník Moře, sníh a velkoměsta. Využil možnost prodloužit si na velvyslanectví pobyt o dalších deset dní s tím, že si ušetřil peníze na delší pobyt. V Římě mimo jiné navštívil i Rádio Vatikán (dovezl podrobné zprávy o procesu s J. Adámkem, otcem F. Líznou a dalšími z okuhu tajné náboženské tiskárny Logos). Rozhodl se posílat do rozhlasu zprávy z domova a mezi přátele distribuovat zakázanou literaturu. Itálie ho nadchla, ale více než památky jej zajímal život jako takový. Měl řadu adres na známé osobnosti v zahraničí (např. V. Bělohradského v Janově), ale v horkém srpnu se mu je nepodařilo zastihnout doma. Z Říma odjel na faru do Dobbiaca, kde se setkal se svým prastrýcem kardinálem T. Špidlíkem, farářem F. Michalčíkem, otcem K. Vránou a dalšími osobnostmi katolického exilu a také se spoustou nových podnětů. Do republiky se vrátil 23. srpna a na několik dní se rozjel za svou milou do Veselí nad Moravou. V posledních srpnových dnech odpočíval doma, přečetl pět knih a psal. V polovině září se nechal zapsat do třetího ročníku, potom navštívil Z. Pince v Praze. Zdálo se, že dozrává k řadě významných životních rozhodnutí – o své ideové orientaci i o volbě partnerky. V září zřejmě rozepsal další povídku. Pravidelně se vídá s Annou a dost času věnuje pomoci sestře při dokončování a přepisování její diplomové práce. I spolužáci si všimli, že měl stále méně času, takže pro něj netypicky nestíhal školní docházku. Někteří se domnívají, že už v prvním školním týdnu mohl být poprvé kontaktován StB z důvodů své cesty do zahraničí i rozsáhlých styků s řadou zajímavých osob. Ve škole se jednoho spolužáka ptal, jestli byl po návratu z ciziny kontaktován StB, jinému se svěřil s předvoláním na StB.

104

Poslední dny Pavlova života O víkendu byl Pavel jako obvykle doma u maminky, zdržel se až do pondělí (pro ročníkovou práci potřeboval zjistit nějaké údaje v Opavě). V úterý navštívili spolu s Annou operní představení Dalibor. I ona si u něj všimla neobvyklé roztržitosti. Ve středu šli do filmového klubu na film Anna a vlci. Setkat se měli nejpozději další pondělí. Tento, možná následující večer si ještě zapsal do deníku šest přečtených knih v měsíci září (poslední Bible a český národ) a spočítal čas strávený s Annou v září. Také si spočítal celkový společně strávený čas od okamžiku, kdy spolu začali chodit – za 7,5 měsíce (od 18. února 1981) spolu strávili 429 hodin, což činilo 7,5 % celkového času. Ve čtvrtek po dopolední vojenské katedře naznačil spolužákovi, že jej ohrožovalo rozjíždějící se auto se zhasnutými světly a dvěma muži uvnitř a že má problémy s StB. Rozhoduje se nedodržet základní pravidlo disentu, totiž neprodleně informovat co nejvíce přátel o svých kontaktech s StB. Pavel takové sdělení chápal jako násilný zásah do jejich osobního života, nechtěl je zatáhnout do vlastních problémů. („Těch několik let mě přivedlo k poznání, že tento reálný svět, námi chápaný jako jediná skutečnost, nelze lidskému svědomí nutit.“) Ve čtvrtek odpoledne se snad ještě stavil na kolejích za Annou, ale návštěvy nebyly povoleny a vrátné studentky nevyvolávaly. Večer se náhodně viděl s panem Adámkem (který se právě vrátil z procesu s rozsudkem dvaceti měsíců vězení) a dohodli se na společné schůzce v úterý dalšího týdne. V pátek 2. října 1981 se ráno před školou nebo po ní stavil na kolejích u Anny, ale opět se mu ji nepodařilo zastihnout, a tak jí jen nechal vzkaz, úpravou i opakováním slov prozrazující spěch (možná i úzkost): „Aničko, strýček by byl rád, kdybychom k němu v úterý přišli. (Slávek taky). Prosím Tě, přijď v pondělí k Tomovi nebo někoho pošli, jestli můžete budete i v úterý moci. Ahoj Pavel.“ Ze školy odešel dříve, po desáté, nechal se podepsat na přednášce, narazit si stravenky na pondělí a odjel – dle svého udání za babičkou do Boskovic. Od té doby jej již nikdo ze spolužáků a přátel neviděl živého. Od pondělí se jej snažila sehnat Anna. Domnívala se, že odjel nečekaně do Prahy. Jiný spolužák, když jej po osobní rozmluvě nezvykle dlouho (týden) neviděl, si pomyslel, že už není. Najednou mu jeho svobodná a velmi aktivní existence v totalitním režimu připadala prostě nemožná. Následující sobotu, 10. září 1981, byl Pavel nalezen mrtev na dně propasti Macocha. Jeho smrt, jakož i její brutalita, byla nečekaným šokem pro všechny.

105

Řada Pavlových přátel se domnívá, někteří na základě vlastní zkušenosti, že v pátek měl s StB plánovanou schůzku, která byla ukončena jeho nečekanou smrtí. Mohla to být „nešťastná náhoda“, příliš brutální zásah při dlouhém výslechu, když vyšetřovatelům došla trpělivost. Na konfrontaci se Pavel dlouhodobě připravoval, očekával, že jednou přijde. Někteří si myslí, že k smrtelnému úrazu došlo v místnosti při výslechu, který se mohl protáhnout do pozdních nočních hodin, jiní zase, že se to stalo při nájezdu auta, kdy Pavel byl rozhodnut se nepoddat pudu sebezáchovy a svůj osud ponechat plně v rukou vyšetřovatelů. Mrtvola byla pak opatřena řeznými ranami na rukou (typickými ovšem pro leváka, neznalého anatomie, což Pavel nebyl) a v noci z 2. na 3. října 1981 svržena do propasti. Pro spolužáky, kteří nebyli seznámeni s jeho aktivitami, byla jeho smrt nevysvětlitelná, pro lidi z disentu, zvláště katolickou mládež opírající se o zkušenosti z vlastních rodin, to od počátku byl násilný čin StB. Úřední vyšetřování bylo ukončeno po dvou měsících. Závěr, který se opíral o výsledky pitvy, zněl: sebevražda. Vyšetřovatel nechal StB prověřit jeho přítelkyni Annu a pak pozůstalým sdělil, že sám vyšetřování zastavuje, ale s ohledem na Pavlovu zahraniční cestu je postupuje v zájmu ochrany státu k dalšímu vyšetřování StB. Dle pozdější výpovědi jednoho pracovníka StB následně proběhlo vnitřní vyšetřování na Krajské správě StB v Brně, které údajně vyloučilo účast StB na Pavlově smrti. O tomto vyšetřování se nezachovaly žádné písemné doklady a nikdo si nic nepamatuje. V dalších letech bylo několika disidentům vyhrožováno smrtí v Macoše. Pozůstalí a lidé z disentu byli přesvědčeni o zavinění smrti StB. Nejbližší přátelé s ohledem na rodinu a Pavlovu zásadu o všem pochybovat celou věc nerozšiřovali, a tak do disentu pronikly jen zjednodušené zprávy. Když se později ukázalo, že Pavel Švanda nebyl černobílým zaníceným bojovníkem protirežimu, ale svobodnou osobností s kritickými výhradami vůči sobě i světu kolem (vládnoucí moci i disentu), řada z nich ve svém přesvědčení znejistěla. První objektivnější vyšetřování začalo probíhat od dubna 1990. Ukázalo se, že kolem vyšetřování smrti Pavla Švandy se pohybovalo více osob spolupracujících s StB. Mimo teoretické spekulace se nepodařilo nalézt důvody k sebevraždě. Vyšetřování bylo odloženo s tím, „že není možné jednoznačně konstatovat, že došlo k sebevraždě, a současně se nepodařilo zjistit a zajistit důkazy umožňující zahájit trestní stíhání“. Další šetření prováděl Ústav pro dokumentování zločinů komunismu. Rovněž bez výsledků.

106

Redakční údaje Literární pozůstalost Pavla Švandy obsahuje asi tisíc rukopisných stran A5 – prózy, poezie a odborných (architektonických či filozofických) textů. Pavel považoval i dopisy a sny za součást své literatury. Většinu prací chápal jako literární rozcvičky, často psal, aby si sám utřídil myšlenky. Třeba ho napadla zajímavá věta a on napsal celou úvahu. Jen asi dvacet až třicet prací prošlo přísnou autocenzurou, přepsal je na stroji a dal přečíst přátelům. Tyto práce, ale i třeba dopisy Anně si připravoval v několika rukopisných konceptech a velmi si dával záležet i na jejich grafické úpravě. Jen malá část toho, co napsal, je datována. Ve snaze utřídit dochované texty bylo nutno vycházet především ze svědectví přátel nebo pořadí záznamů ve školních sešitech, kam si mnohé myšlenky i souvislé texty vpisoval. Pavel ovšem jako by tušil pokusy o uspořádání pozůstalosti a s ironií jemu vlastní s oblibou psal na volné listy do starších sešitů. Také se rád vracel k starším pracím, dopisoval je a upravoval. Jako milovník statistik, ročenek a vyhodnocování všeho druhu si pečlivě vedl deník přečtených knih, deníček svých schůzek s Annou i hlavních společných akcí. První přepisy pozůstalosti pořídili spolužáci Vláďa Křížek a Petr Heteša krátce po Pavlově smrti. Další přepisy prací pořídila Anna Horňáčková. První výbor „Fragmenty z pozůstalosti“ vyšel v samizdatu (nakl. Lesspress, Jiří Galuška, 1984). V samizdatovém časopisu Host byla v roce 1985 otištěna úvaha Poznámky k poznámkám, která vyvolala rozporuplné a spíše negativní reakce čtenářů, v dalším čísle byla otištěna část jeho písemné pozůstalosti. V roce 1990 vyšel rozsáhlejší článek Radomíra Malého v Lidové demokracii, následně vycházely články v denním tisku u příležitosti různých výročí. Kolem roku 1993 se problematikou podrobněji zabýval Pavlův jmenovec, spisovatel Pavel Švanda (náhodná shoda jména, dne a měsíce narození). Výsledkem vlastního šetření byl rozsáhlý článek do Lidové demokracie, natočení videopořadu se záznamy rozhovorů s rodinou a pamětníky a přednáška pro veřejnost. Pavlův příběh byl 16. 7. 2006 vysílán na Rádiu Česko v pořadu s názvem Příběhy 20. století a následně byl v roce 2009 publikován v knize „V komunismu jsme žít nechtěli“ (Adam Drda, Mikuláš Kroupa, nakl. Rádioservis 2009), ČT1 uvedla 5. 1. 2010 v rámci dokumentárního cyklu Přísně tajné vraždy díl „Odsouzen k sebevraždě“.

107

Tento výbor vznikal v letech 2003–2010, kdy byla přepsána většina Pavlových prací z období vysokoškolského studia. Texty byly chronologicky seřazeny a dány do souvislostí s různými životními událostmi. Takto uspořádaná pozůstalost je zveřejněna na internetových stránkách www.pavelsvanda.wz.cz. Kniha „Slunci vstříc“ zahrnuje texty obsahově nejzajímavější, přičemž u některých z nich, z důvodu jejich značné došlo k významnému krácení. Duchovní vývoj Pavla Švandy Velmi nadaný, ambiciózní mladý člověk si od šestnácti let začíná uvědomovat strnulou tvář soudobé společnosti, poznamenanou hlubokým rozporem mezi oficiálně hlásaným obrazem naší existence a každodenní realitou. Pavel se seznamuje s různými filozofickými postoji a poznává jejich ohraničenost. Výsledkem je jeho negace všech pokusů o vyjádření skutečnosti, včetně relativismu. Zformuloval si vlastní filozofii – negoismus. Jejím cílem je nezkreslené a nepředpojaté poznání světa takového, jaký je. („Je mi souzeno hledat pravdu, s jejímž poznáním se dá šťastně žít.“) Pavel přijímá svou osobní odpovědnost za tento svět a současně si činí právo negovat vše, co se mu nelíbí. („...jenom já jsem vinen..., a proto budu remcat, remcat, remcat.“) Intelektuální negace, i ve svém nejtvrdším vyjádření, vede u Pavla Švandy ke zvýšené citlivosti, v reálu pociťovaném nadšení ze života v jeho nevyslovitelnosti a mnohotvárnosti. Při hledání jej ovšem hodně provokuje sebestřednost některých současníků. I ostré diskuse a polemiky jsou u něj spojeny s osobním zájmem o druhého, ochotou komunikovat na jakékoliv úrovni přijatelné pro jeho partnera. („Dá se říct, že mírně dementní pracovník technických služeb má jinou hierarchii hodnot než kandidát věd. Potíž je v tom, že oba jsou ve svých stavbách spokojeni, přičemž kandidát věd je dík svému rozhledu znepokojen duchovní úrovní konzumenta a hodlá ji změnit, aniž by měl čímkoliv podloženo, že jeho sféra není stejně tak konzumní.“) V roce 1980 se seznamuje s duchovním ovzduším Charty 77, především s fenomenologií E. Husserla a J. Patočky. Stále intenzivněji si uvědomuje svou osobní odpovědnost i ve veřejném životě totalitního režimu. Oficiální režim – dle svých tezí – přešel od období diktatury k socialistické demokracii, kdy vyžaduje od každého občana pravidelné vyjádření loajality jako podmínku seberealizace jednotlivce ve společnosti. Tento vývoj u Pavla ústí v rozhodnutí voleb se neúčastnit a rovněž akceptování faktu, že budoucí konfrontace s režimem je

108

nevyhnutelná. („...naše vina je nepromlčitelná...“) Stále naléhavěji vnímá význam vlastního nepokřiveného svědomí a duchovní čistoty. („Jedině ten, kdo naprosto bezpečně vidí, a sám sobě nalhává slepotu, sám sebe odsuzuje v nicotu.“) Současně stále více zdůrazňuje nutnost dodržování zákonů. („...často k ústupkům nucen jsem, neb zákony striktně dodržuji ... cesty vybudované dodržuji, neboť nejdu sám.“) Právě v porušování zákonů samotným režimem byla jasně viditelná jeho nezákonnost. („Paradox Hnutí občanské iniciativy se projevil v tom, že existujíc na půdě plné zákonnosti a legality, žádalo totéž po státu. Reakce státu, která byla vysloveně protizákonná, stejně dosvědčila absurdnost celého systému – systému zákona se dovolávajícího a zákon porušujícího.“) Pavel odmítal princip kolektivní viny, uplatňovaný na národech („I pokud ctíme zákony nade vše, musíme si uvědomit, že morálka je vždy nad zákonem.“) nebo skupinách, např. postih rodiny kvůli existenci ideologicky nevhodného příbuzného v zahraničí. Z toho důvodu si zřejmě v závěru nechává pro sebe i informace o svých kontaktech s StB – aby své blízké a přátele do těchto vztahů nezatáhl. Domníval se, že člověk ani v tísni nemá právo nutit druhému své postoje, byť by byl sebevíce přesvědčen o jejich oprávněnosti. Vývoj od negace aktuální situace k řešení obecných problémů přesahujících režimy je patrný i v odborných pracích. Zatímco architektura A2G komunikuje se svými obyvateli, neváhá provokovat, být i neúčelnou – aby na sebe upozornila, v pozdějších pracích hledá model vytvoření srovnatelných podmínek pro rozvoj jednotlivce ze všech civilizačních oblastí. („Pravda je ta, že nikdy nepůjde vytvořit stejné podmínky a možnosti pro všechny. To však ještě neznamená, že se s ní musíme smířit.“) Odmítá šablony a schémata – např. apriorní odsuzování panelové výstavby („Už ani slovo proti panelákům!...“). V třetí etapě svého dospívání se Pavel Švanda setkává se světem náboženství, přesněji: zaujali jej věřící lidé. („K církvi mě ani v nejmenším nepřitáhl katechismus Život v Kristu, ale světlo pramenící z lidí, církev reprezentujících.“) I když je od dětství přesvědčen, že se lidé po smrti nemohou jen tak ztratit, v dimenzích náboženského života dostávají filozofické kategorie další rozměr. („Kdyby člověk žil věčně, a ne pouze těch svých padesát či šedesát let, pak ano, pak by tou nejvyšší hodnotou, o kterou by mohl být oloupen, byl život a největším zločinem vražda, ale takhle, když musíme dřív nebo později beztak všichni zemřít,

109

dopouští se většího hříchu ten, kdo mi vezme smysl mého života, než ten, kdo mi ohrožuje holý život.“) Postupně si vědomě buduje svůj osobní vztah k Bohu („...uzavřel jsem s Bohem smlouvu...“), neváhá s Ním diskutovat v povídce, nechává se Bohem vést i v situacích, kde nevidí řešení. V závěru života formuluje svůj základní postoj („Z křesťanství jsem si odnesl prostý a jednoduchý názor, že lidem se nemá ubližovat.“) a pokračuje dál k respektování druhého, k lásce k bližnímu bez ohledu na jeho vlastnosti či přesvědčení, a to na základě rovnosti lidí ve schopnosti být milován. Láskou nezdůvodněnou, vycházející z člověku vlastní potřeby milovat a důvěřovat, láskou směřující k dobru a zříkající se soudu, odplaty i trestu, zříkající se spravedlnosti. Z tohoto pohledu je hledání viníků předčasně ukončeného života Pavla Švandy, člověka vedeného Bohem, milujícího bližního, připraveného se všeho zřeknout a odpustit, nepodstatné. Pavel Švanda byl mezi svými současníky mimořádnou osobností. Stále hledal intelektuálně rovnocenného oponenta, ale protože jej nenalézal, intenzivně komunikoval s přáteli v oblastech jim blízkých a necítil potřebu s nimi hovořit o svém životě jako celku. Proto se jevil některým současníkům jako trochu tajemný a nepochopitelný. Skutečným důvodem jeho zdrženlivosti byl intelektuální (ve skutečnosti celoživotní) předstih, daný nejen přirozeným nadáním, životními zkušenostmi, ale i mimořádnou pracovitostí a intenzitou bytí. Jako by cítil, že mu pro jeho osobní růst nebude poskytnuto mnoho času. Jen ti nejlepší smí zemřít pro Krista. spolužák Ivo Ondračka

110

Obsah 1989

8

1981

9

Curriculum Vitae

12

Sci-fi povídka

14

Kdyby...

18

Svatební dar

19

Negoismus

20

Dopis Jirkovi

23

Architektura 2G

24

Architektura 2,5G

27

Budoucnost

28

Charta 77

30

Z Rudého práva

32

Komunismus

34

Informace o církvi

36

Adelheid

38

Báseň

40

Anna

42

A navrátí se prach do země, ...

50

Křesťanství

52

Itálie

55

Povídka Adam a Eva

80

Dopis Anně

86

Z deníku

91

Poslední vzkazy

92

Vzpomínky

96

Doslov

102

Pavel Švanda

Slunci vstříc Výbor z pozůstalosti uspořádal Ivo Ondračka. Redakční úprava Marie Fišerová Grafická úprava Ivo Ondračka Vydalo v r. 2010 Nakladatelství Ondračka, Brno jako svou první publikaci. www.ondracka.cz www.pavelsvanda.wz.cz Vydání první Náklad 1000 ks Tisk: Integrovaná střední škola polygrafická, Brno Počet stran 112

ISBN 978-80-254-7145-6