VÍC NEŽ KREV Ha n a B a lo u no v á
Pět těl leželo v řadě před vozem. Nad nimi stál jediný muž. Nebyl lovcem, zástupcem zákona, ani zabijákem. Prostě byl jen o trochu šikovnější než ti, co mu leželi u nohou. Karavana se pomalu dávala na pochod. Muž pečlivě otřel svůj meč a zamířil ke svému vozu. Živil se jako potulný šermíř, čas od času ochránce karavan, k nimž se přidával. „Nauč mě to,” vstoupila mu do cesty mladá žena. Měla velké zelené oči, rty barvy krve a jemnou bledou tvář. Byla krásná. „Mám tě naučit zabíjet?” odplivl si šermíř. „Nauč mě ty kousky s mečem. Líbí se mi, cos ukazoval dnes ráno. A pravda, v podobných situacích jako bylo přepadení karavany, by se to mohlo hodit. Uč mě. Učím se rychle, uvidíš. Můžu ti vařit a prát jako protislužbu. A v lovu taky nejsem nejhorší.” „Ty se nedáš odbít, že?” „Rozhodně ne. ” „Tak dobře, naučím tě to. Máš mé slovo.” Jmenovala se Ratri. Měla příjemný hlas a v sobě zvláštní smutek. Nedivil se příliš, že si ustlala daleko od ostatních, ale když se odplížila s lukem k lesu, v době, kdy nemohla cokoliv spatřit, natož trefit, vyklo uzl tiše za ní. Uprostřed hluboké bezměsíčné noci zasáhla laň šípem do srdce. Pochopil. Věděl, že teď půjde ke své kořisti a svět kolem přestane existovat. Díval se, jak sklání hlavu, ve svitu hvězd se zaleskla bělost špičáků nořících se do srnčí šíje. Otřásl se odporem a nenávistí. Setkáme se zítra, za bílého dne, až tvé zářící oči nebudou mou nevýhodou… Nešetřil ji. Každý chybný krok jí oplácel tvrdou ranou a do každé rány vkládal svou nenávist.
1
„Ve skutečném boji nejsou žádná pravidla, každá nepozornost se ti krutě vymstí. Řiď se tím.” Dívka unaveně vstávala z prachu udusané země. „Říkal jsi, že mě naučíš, o co jsem žádala, že mě budeš cvičit. Tohle není žádný výcvik. Cítím tvou zlobu. Něco se změnilo od včerejšího večera. Hraješ si se mnou jako kočka s myší. Neslibuj příště, co nikdy nebudeš chtít splnit.” “Máš pravdu, něco se změnilo,” muž provedl nízký podmet, podrazil dívce nohy a rukou pevně stiskl její šíji. “Už vím, kdo jsi, upírko Ratri,” v očích se usadil krutý stín, “nemysli si, takových jako t y jsem potkal spousty a jak vidíš, žiju.” “Tak ty to víš,” usmála se Ratri a přestala se bránit. “Ani netušíš, jak dlouho jsem na tento den čekala, zabíječi. Skonči to rychle…” Slýchal hrozby, pláč a slibování, ale dosud žádný z upírů neprosil o vlastní sm rt. A žádného nebylo tak snadné zabít, stiskl tepnu na upírčině šíji. Jen krátce a pozoroval, jak se vědomí zvolna vytrácí z jejích očí, jak sklápí víčka s houštím dlouhých černých řas. *** „Proč to prodlužuješ, zabíječi, proč jsi to neskončil, když jsem tě prosila?” Na chvilku mu bylo spoutané dívky skoro líto, ale brzy si uvědomil, co je zač, co takové jako ona dovedou. „Byl jsem zvědavý. Nikdy jsem s upíry nehovořil. Nebyl na to čas, jak jistě chápeš. Chtěl bych vědět, jak to, že jsi tak zranitelná, máš jen lidskou sílu a proč upírka obklopená spoustou živých lidí saje po nocích krev laní?” „Vážně to chceš slyšet, zabíječi? K čemu ti to bude? Udělej, co máš, a nech být po čem ti nic není.”
2
„Tolik toužíš po smrti? Neboj se, tvůj čas přijde. Ale teď chci s lyšet tvůj příběh. Kolik ti bylo, když to začalo?” „Když se poprvé ozvala touha po krvi? Víš toho o nás hodně, zabíječi. Většina lidí netuší, že se rodíme jako oni, že ti, které sajeme, se v upíry měnit nemohou. Bylo mi šestnáct, když se to ozvalo poprvé. Vyděsilo mě to. Zpočátku to šlo ovládat, ale po čase se to zhoršovalo. Přicházívalo to každou noc, nejdřív jako touha, posléze se to měnilo v nesnesitelnou bolest, která končívala jen tehdy, když jsem se napila krve. Za chvilku se matka podivila, kam mizej í slepice. Tak jsem jí vše řekla . Nebyla překvapená, jen zhnusená. Pamatuji dobře, s jakým odporem se na mě dívala. Vlastně se tak na mě určitým způsobem dívala vždycky, ale teprve tehdy jsem pochopila, co ten pohled znamená. Vyprávěla mi o mém otci. Byl to upír, jak jinak. Zamiloval se kdysi do lidské ženy. Celé měsíce sál její krev, aniž by ji zabil. Jednoho dne zmizel a už se neukázal. Byl to pro mě šok, zjistit, že vlastně vůbec nevím, kdo jsem. Ještě chvíli jsem žila na statku své matky. A pak přišel on, můj otec. Nevím, proč právě tehdy, ale byl tam. Vzal mě mezi ostatní a učil mě přežít v tom novém, nepřátelském světě. Bylo to těžké. Chyběla mi jejich síla, jejich chlad, s nímž zabíjeli kořist. Dokázala jsem ulovit zvíře, ale nedokázala jsem se ani d ívat, jak zabíjejí člověka. Myslím, že otec pochopil, v čem se tolik liším. Naučil mě sát, aniž bych zabíjela, takže jsem jakž takž zapadla. Bylo to menší zlo. Většinou jsem si vybírala tuláky a hrdlořezy spící při cestách, nebo jsem lovila v lesích. Je ce lkem jedno, jakou krev sajeme. Nevím, co všechno znáš, ale náš život nezávisí na krvi jako na potravě. Žijeme stejně dlouho jako lidé, stárneme stejně tak a jíme stejné jídlo. Jen v určitých věcech jsme odlišný druh. Třeba ta pověstná síla, oči šelem zářící ve tmě a silné řezáky. Zdá se, že jsem po matce - cítím, nemám sílu bratrů, ale po otci mi zbyla touha po krvi. Máme ji v sobě, celý můj rod. A nedá se s tím vůbec nic dělat. Lidi sajeme většinou proto, že je to pohodlnější. Málokterému z upírů se chce l ovit za studené noci v lesích.” 3
“Zabila jsi někoho?” přerušil dívku muž. Upřela na něj své velké, smutné oči. „Zamiloval ses někdy, zabíječi? Myslím, cítil ses někdy šťastný a zoufalý zároveň, toužil po tom strávit s druhým celý svůj život? Mě se to stalo, zabíječi. Jmenoval se Rolfi a byl to člověk, mladý kluk. Krásně se smál a měl oči jen pro mě. Nevěděl, že jsem upírka, ale myslím, že i kdyby ano, stejně by mě miloval. Znali jsme se už dlouho, než jsme si ustlali na jediném lůžku. Blížila se noc. Zdálo s e, že ve mně vášeň porazila touhu po krvi. Zpočátku to tak opravdu bylo. Milovali jsme a bylo to nádherné. Jenomže ráno přišla ta nejkrutější chvíle mého života. Pamatuji si, jak jsem nahmatala jeho ruku. Byla studená a bezvládná. Pamatuji si, jak otevírám oči a vidím samou krev. A pak jsem si pomalu začala všechno vybavovat. Necítil, když jsem ho kousla, byl pod upířím vlivem, jedna z vlastností zděděných po mém otci. Musil zemřít ve spánku, zesláblý, pozdě k ránu. To ráno jsem si poprvé skutečně uvědomila , kdo, nebo spíše co jsem a že právě já způsobila smrt toho jediného, co pro mě mělo v životě význam. Nechtěla jsem žít, zabíječi, zkoušela jsem všechno. Ale my máme silně vyvinutý pud sebezáchovy. Sebevražda padla, zkusila jsem jiný způsob. Procházel jsem čtvrtěmi měst zasaženými morem, ale smrt mě obcházela velkou oklikou. Od těch dob se prostě jen tak toulám světem a čekám na zázrak. Živím se tím, co ulovím, po nocích saju krev zvířat. Lidské krve jsem se nedotkla. Nemůžu. Dnes, když jsi nade mnou klečel s nenávistí v očích, doufala jsem, že to skončíš. Měl jsi to udělat hned. Blíží se noc a ve mně se probouzí ta prastará touha. Možná, až uvidíš mou noční tvář, rozhodneš se rychleji. Už není nic, co bych ti ještě mohla říct.” *** Byl moc zvědavý. Ještě n ikdy se mu nepoštěstilo sledovat reakci upíra na blížící se noc z takové blízkosti. Fascinovalo ho, jak se Ratri zbystřuje sluch, oči se pomalu mění v zelenkavá světla. Se soumrakem začala trhat 4
pouty,
snažila
se
provazy
překousat
ostrými
zuby,
ale
na
to
b yl
připravený. Když vyšel měsíc, všiml si dalších změn. Snaha o vyproštění zintenzívněla, celé tělo zachvátilo chvění a pokryly krůpěje potu. Tou dobou už byly patrné všechny upíří znaky. Na chvilku se vzdálil od postele, na které Ratri ležela, aby přiloži l pár polen do ohně kamenného krbu. Dřeva ubývalo, přemýšlel o tom, zda by snad přeci jen neměl donést další, když ho z myšlenek vytrhlo tiché zasténání. Nejdřív ho napadlo, že si to jen vsugeroval, ale pohled na upírku ho z omylu rychle vyvedl. Najednou mu došlo, že nelomcuje pouty ve vzteku, ale že se svaly stahují v bolestivé křeči. Až teď si všiml slz stékajících upírce po tváři i rozkousaných rtů, tisknutí očních víček při záchvěvech bolesti. Skoro mu jí bylo líto. Ale byla to přeci upírka. „Prosím, zabíječi,” zašeptala k postavě rýsující se v záři ohně. Tělo se prohnulo pod náporem bolesti, “skonči to!” Neodpověděl. Byla to upírka. Zasloužila si trpět, jako trpěli lidé, které jistě s ostatními zabíjela, zasloužila si to. Jenomže dívat se na plačící žen u nebylo snadné. A ona byla žena. Měla v sobě jistou bezbrannost a krásu, měla v sobě cit. Možná, že nelhala, že v sobě vskutku má mnohé z člověka. A člověka viděl Tar jen nerad trpět. V uších mu doznívala slova “skonči to!”. A tak to skončil. Ale ne tak, jak to chtěla ona. Jen tak, jak se rozhodl on sám. *** „Bavíš se dobře, zabíječi? Líbila se ti včerejší noc?” Vycítil zlobu a bolest v jejím hlase, ale dělal, že neslyší. Přeřezal provazy na jejích rukou a nechal jí dýku, aby si uvolnila nohy. Zdála se být překvapená. „Propouštíš mě? Proč ta náhlá změna?” „Máme přeci dohodu. Ten výcvik, pamatuješ?” „Slíbil jsi to, aniž bys věděl, co jsem. Včera jsi své slovo přeci zrušil.” 5
„Já nenabízím dvakrát. Ber, nebo jdi svou cestou, upírko. Ale rozhoduj se rychle. Nemám času nazbyt. A neříkej mi “zabíječi”, jmenuji se Tar.” „Jestli mám po tvém boku trávit dny, žádám tě , abych v noci byla volná.” „Aspoň nebudu mít nouzi o zvěřinu, upírko. Jsme dohodnuti.” „I já mám své jméno, …Tare.” „To je další podmínka?” „Ne, to je prostě fakt. Zkus si na něj zvyknout.” *** Zvykl si. A docela rychle. Nestíhal hlídat čas, po který se věnoval své pilné žačce. Měla pravdu, když tvrdila, že se učí rychle. To, co on zvládl za několik let, zvládla ona za pár měsíců. Muselo v tom vězet něco z dědictví jejího otce. Stala se z nich sehraná dvojka. Na jejich představení se scházelo mnohem víc diváků, než v dobách, kdy vystupoval sólo. Ani nepomyslil na to, že jednou přijde čas, kdy už nebude, co by jí předal. Dny trávili většinou na cestách, no ci trávil sám. Každé ráno nacházel u ohniště zabitou zvěř, o jejích výpravách se nebavili. *** Stalo se to v malém městečku na pobřeží Jižního moře. Pozdě odpoledne, kdy bloudil úzkými uličkami města, ponořený do svých myšlenek. Napadla ho bez varování, šla mu přímo po krku. Nejspíš nevěděla, na koho narazila, všiml si údivu na její tváři, když spatřila tlustý límec z vartuší kůže. Využil zlomku toho okamžiku a udeřil svým mečem. Mečem z té nejlepší warnovské oceli, žádným stříbrným mečem z báchorek a řečí stařešinů. Tohle byla skutečnost. Upírka byla rychlá. Úspěšně unikala jeho výpadům a hledala zranitelné místečko. Ani nevěděl, kdy se dostala k železné tyči zábradlí. Pro její sílu nebyl problém využít ji jako zbraň. Situace se začínala zhoršovat. Věděl, že nelidské síle čelit nemůže. V dosavadních soubojích pro něj hrála 6
rychlost
jeho
meče,
ale
tentokrát
narazil
na
lepšího
protivníka.
Zatlačila ho do rohu, nebylo kam couvnout. To bylo špatné. Moc špatné, dokud se z druhého konce slepé uličky nepřihnala Ra tri. Upírky zkřížily své pohledy. Setkaly se opovržení a hanba. Nečekal. Jedinou ranou sekl zespoda nahoru a systematicky , tak jako vždy, pokračoval dál, dokud z upírčina těla nezmizely poslední známky života. Za sebou slyšel tlumené vzlyky. Otočil se, ab y se mohl podívat Ratri do očí. Nedívala se na něj, ale na zabitou upírku. “Jsme krutí, Tare, ale ty zabíjíš strašně…” Nevěnovala mu jediný pohled. Jen zašeptala těch pár slůvek a pak se vytratila spolu se slunečným dnem. Přicházela noc. A ta stará touha… Na cestě do hostince si pospíšil a dveře pokoje za sebou pečlivě zamkl, zajistil dřevěné okenice. Té noci se skoro bál… *** Trvalo dlouho, než se prolomilo tíživé mlčení, než se mu na její tváři podařilo vykouzlit úsměv. Netušil, jak těžké je žít s pocite m viny, se vzpomínkou na tu hrůzu v jejích očích tehdy v uličce. Netušil, jak důležité pro něj bude nezůstat sám, trávit další dny života právě s upírkou. Předával jí své znalosti a věděl, že s každým výpadem, každým novým chvatem, ubývá času, po který měl a důvod zůstávat s ním… *** Tentokrát se dobře připravil. Dosud ho nespatřil, ale svým šestým, léty vycvičeným smyslem ho cítil při každém svém kroku. Kamkoliv se hnuli, kdekoliv vystupovali, cítil jeho pohled v zátylku, cítil jeho nenávist a touhu po krvi. Ratri dal určité instrukce, pro případ, že se nevrátí, a sám odešel do starého, zpola zborceného chrámu. Tam čekal. A dočkal se… *** Do chřípí ji udeřil pach zatuchliny. Prach dráždil sliznici a pavučiny odrazovaly od vstupu do starobylé stavby. Všimla si potrhaných vláken. 7
Tudy museli vstoupit. Dokonce ještě teď byl cítit jejich pach. Alespoň k něčemu se zbystřování smyslů s blížící se nocí hodilo. Opřela se do dubového dřeva a dveře se se zaskřípěním otevřely. Zaslechla chraplavý hlas zevnitř chrámu. T en hlas neslyšela už celé roky, vzpomínka bodla u srdce. Rafael. Zvědavě vstoupila do místnosti. Stál skloněný nad bledým mužem. Když se otočil, aby se podíval, kdo přichází, zahlédla v paprsku světla oken na krku zhroucené postavy dva krvavé šrámy. „Má malá Ratri, je to dlouho, co jsme se spolu neviděli. Nechceš se ke mně přidat? Jeho krev je teplá a sladká. Ach, málem bych zapomněl. Ještě pořád máš problémy s lidskou krví?” „Nebudu se s tebou dělit, Rafaeli. On patří mně…” vykročila k upírovi. Předstíral, že si jí nevšímá a znovu se sklonil nad sténajícím mužem. „Říkám ti naposledy, Rafaeli, vzdej se ho. Já ho chci a ty mi moc překážíš. Možná sis dřív bral, co jsi chtěl, ale dnes to skončí. Uplynul dlouhý čas, co jsi pro mě byl hrdinou. Tehdy jsem byla na ivní a proti tobě bezmocná. Časy se mění, něco jsem se naučila.” „Od něj?” pohodil upír hlavou k Tarovi. To se nemáš čím chlubit. Bylo snadné ho porazit. Ale na co se budeme prát kvůli pár kapkám krve tohodle vrahouna. Viděla jsi přeci, co udělal Aisée? By la jsi přeci tam, všechno jsi viděla! Pojď ke mně, má Ratri, napij se zabíječovi krve. Je sladká, mnohem sladší, než si dokážeš představit.” „Sám sis vybral,” upírka tasila meč… *** Rafael upírku podcenil. Nechal se nachytat předstíranou chybou a ostrá čepel přeťala tepnu na stehně. Překvapeně pozoroval rudou krev stékající na
zaprášenou
zem,
dokud
záblesk
ocelového
ostří
nevrátil
jeho
pozornost k Ratri. Rozmáchl se svým mečem. Příliš pomalu. Tar se díval
8
na
systematický
postup
své
žačky.
Pochopil,
co
zna mená
zabíjet
strašně… *** Pro slzy téměř neviděla. „Musíme jít, Tare.” Podepřela ho, aby mohl vstát. Musila odvrátit hlavu, aby před sebou neviděla krvavé rány. Ty vůbec nevíš, co ti hrozí, Tare, nikdy to nedokážeš pochopit… Dovedla ho až do pokoje. Mlčky rány vymyla, ruce měla umazané Tarovou krví. Bezděky se hřbetem ruky otřela o rty. Zorničky se rozšířily, když si rty olízla pomalu špičkou jazyka . „Jaká je moje krev?” Podívala se na něj a z pohledu čišel chlad. „Sladká, Tare, nádherně sladká… ” „Jako krev Rolfiho?” „Sladší, mnohem sladší…” Nervózně
nastříhala
plátno
a
rány
jemně
obvázala.
Cítil
chvění
v
konečcích jejích prstů. “Blíží se noc. Dobře ti radím, Tare, až odejdu, zamkni, zavři i okenice. Udělej to a přej mi šťastný lov…” *** Vrátila se pozdě k ránu. Oblečení měla zablácené, na haleně šmouhy od krve. „Včera jsem ulovila vlka. Krev chutnala hořce jako pelyněk. Jestli se ještě někdy chceš v noci klidně vyspat, pak existují jen dvě možnosti, jak se se mnou vypořádat. Ta první je snadná. Znič mě, tak jako jsi to udělal s ostatními, tak jako já Rafaela. Ta druhá, ta je o moc těžší, musíš zajistit, abych se k tobě nedostala dřív, než zapomenu sladkost tvojí krve. Rozhodni se sám. Přijmu cokoliv, ale rozhoduj se rychle.” „A co chceš ty?” 9
„Já? Já chci tebe. Tebe, Tare, se vším všudy, táhne mě k tobě víc než krev. Jako k Rolfimu. Jenomže jsem upírka. On to nevěděl, ty ano. Máš možnost volby. Vybírej.” „Nenechám si vysát krev a nenechám tě odejít, upírko. Chci tě. Nikdy bych nepomyslil, že bych ženu, nato ž upírku, mohl tolik chtít. Se vším všudy…” *** Probudila se. Slunce stále vysílalo své zvědavé paprsky do ulic. Na okamžik ji přepadla hrůza z toho, co se mohlo stát. Nahmatala rychle jeho ruku. Byla teplá a plná života. „Na chvilku jsem se bála, že jsem to udělala znovu. Ani si nevzpomínám, kdy jsem usnula. Nebo jsi mě musel uspat?” „Usnula jsi sama, padla jsi únavou jako kotě .” „Chceš říct, že jsi mě utahal k smrti?” „Já tebe?” Divoce ji objal a pokoj vyplnil radostný smích. „Je pozdě, Tare. Než se stihn u vymotat z města, padne noc. A já jsem příliš unavená. Pamatuješ si na tu noc, když jsi mě spoutal? Udělej to znovu. Teď hned. A dej mi roubík. Nechci děsit lidi.” Spoutával ji jen nerad, bál se okamžiku, kdy se bude muset dívat, jak trpí. Prosila ho, aby odešel, nebo se alespoň otočil. Ale on ji tam nechtěl nechat samotnou. Už by to nedokázal. Nemohl spát. Věděl, jaká je její bolest, věděl, že noc ještě bude dlouhá. Nakonec odešel. *** Vrátil se za chvilku. V ruce držel velkou bílou husu, vytáhl Ratri ro ubík. “Je čerstvě zabitá. Pij.” Dívka se hladově zadívala na husí krk a pak na Tara. „Nedívej se, prosím. Jen se na mě nedívej.” 10
Poslechl. Slyšel hltavé polykání. Chvilku. Vlastně si to představoval mnohem hůř. Nebylo to tak strašné, spíš mu to připomnělo šelmy z lesů a to bylo přirozené. Odnesl mrtvou husu do kuchyně v přízemí, vrátil se a otřel Ratri z tváře krev. „Už to nebolí?” „Nebolí,” zkusila se na něj usmát přes závoj slz. „Bylo to pro tebe moc odporné?” „Zvyknu si, Ratri, jen mi dej čas.” „A bylo b y pro tebe moc ošklivé si teď lehnout vedle mě?” Lehl si s pocitem, že si dokáže zvyknout, že to přeci za to stojí. Objal ji a pak jen vnímal její přítomnost, vnímal celou svou bytostí. Nepřemýšlel o správnosti své volby, nemyslil na budoucnost, nelitoval. Zůstala s ním. To stačilo…
11
