VI. PUCHMAJEROVA DRUŽINA Deset let po Thámovi, r. 1795, vydal bohoslovec Antonín Jaroslav Puchmajer (1769-1820) nový almanach „Sebrání básní a zpěvů” a po něm ještě čtyři (1797, Nové básně, 1798, 1802, 1814). Jeho spolupracovníci - bratří Nejedlí, Hněvkovský, Rautenkranc, Hek, Jungmann, Marek a j. - byli většinou posluchači filosofie, žáci Seibtovi, Cornovovi, Vydrovi a Meißnerovi, a vesměs milovali antiku. Novým humanismem celkem ještě nebyli zasaženi; vycházeli z rokoka, osvícenství nebo praeromantismu. Puchmajer sám uveřejnil v I. almanachu překlad dvou epigramů Martialových (X 8, XI 64; str. 43, 83) a 7. eklogy Vergiliovy (str. 114 n.). Martial byl pro svůj vtip a společenskou kritiku blízký osvícencům, eklogy pro líčení přírody a lásky praeromantikům. Puchmajer přeložil jeden epigram Martialův (XI 64) doslovně přízvučným hexametrem; druhý (X 8) tlumočil podle Lessingova
- 36 -
napodobení (č. 108), změnil jen jeho jamby v trocheje a starou vdavků chtivou ženu vtipně nazval Krasobylou, kdežto Martial ji jmenuje Paula a Lessing Magdalis. Eklogu přeložil přízvučnými hexametry podle Dobrovského prosodie; v předmluvě ji chválí a věnuje mu almanach. Překládal věrně i básnicky; jména pastýřů Corydon, Meliboeus a Alexis zčeštil v Koryda, Líběj a Aleš, jako to dělali Schönfeldovi žáci. Překlad se začíná: Pod dubem chřestícím se posadil z náhody Dafnyš; sehnali v hromadu svá i Tytyr i Koryda stáda; Tytyr ovčičky měl, a mlíčné Koryda kozly; Každý z Arkády byl i v ktvoucí mladosti každý, každý zpívati znal, a rovně se střídati v zpěvu. Někde zarážejí nezvyklá slova: „ločovec” (kozel), „záhrob” (focus), „názuvka” (cothurnus). Na počátku II. almanachu vykládal Puchmajer podle Dobrovského „o přízvuku a prozodii české” a uvnitř otiskl přebásnění Horatiovy ódy I 9 (str. 76 n.) a „Ladino přenocování” (str. 41 n.). U Horáce změnil alkajské sloky v šestiveršové, rýmované sloky trochejské a pozměnil i obsah; oslovuje Bestu (t.j. Šebestyána Hněvkovského) a mluví o mělnickém vínu. Vzorem mu snad bylo přebásnění oné ódy od Fr. Kniaźnina (1773; srov. M. Szyjkowski, Polská účast v českém národním obrození, I, 1931, str. 67 n.), ale překládal ještě volněji: Vidíš, jak se hůry sněhem bělí, klouzají, kde plouly lodě, po sklenné se děti vodě. Nám pak zima zůstat velí; větry, co tu hrubě čiší, tak se lehce neutiší. Báseň „Pervigilium Veneris”, hovějící rokokovému vkusu, nepřeložil z latiny, jak by se zdálo z nadpisu („Z latiny”) , nýbrž z proslulého přebásnění Bürgerova „Die Nachtfeier der Venus” (užil asi zpracování z Gedichte, 1788). Z něho vzal čtyřstopé, střídavě se rýmující verše: Kdo se posud lásky štítil, láskou slaď svůj zejtra čas! Kdos již sladkou lásku cítil, miluj, miluj zejtra zas! Na počátku IV. Almanachu (1802) jednal Puchmajer znovu o české prosodii; tentokrát žádal - proti Dobrovskému -, aby se hledělo i k délce slabik, a naříkal, že dosud nemáme básní v obyčejných metrech latinských. Jako příklad sapfické a alkajské sloky volně přeložil počátky Horatiových ód I 22 a III 3 (str. 30 n.): Ctný a dobrý muž, co se šlechtí ctností, zdaž se má co bát jedu, krutých zlostí; čistým duchem svým, všudy kam chce, kraj světa, dojde. Věř Besto! v ctnosti člověka stálého Lid ani vzteklý, k zlosti ho nutkaje; Ani zpurného oko Tyrana v oumyslu nerozkejvá, Připojil tu i metrické schéma, ale ne vždy správné (3. verš alkajské sloky -∪,-∪∪,-∪ místo ∪´-,∪-,∪-,∪-,∪´. V témž svazku (str. l n.) přeložil počátek „Svatyně Venušiny v Knídě” od Montesquieua; celý překlad uveřejnil r. 1804 a názvem „Chrám gnídský”. Montesquieu prohlásil - arci žertem - tento rokokový román (Temple de Gnide, 1725), v němž napodobil řecké romány o milencích, za překlad starého řeckého rukopisu, přineseného prý francouzským vyslancem
- 37 -
v Cařihradě a složil jej prózou. Polský básník Szymanowski, o jehož překlad se Puchmajer zcela opřel, užil třináctislabičného verše rýmovaného, Puchmajer přízvučného hexametru. Podle Homérova vzoru užíval některých složených epithet, jako „pěknooká”, „pěknohubá” a jako jeho předchůdci zčešťoval jména starých bohů, jako „Smrtonoš” (Mars), „Žížlila” (Venuše, „Lada” (Venuše), „Mařena” (Diana). Překlad připsal radovi Fr. z Haslingeru; ve věnování pravil, že se usadily Gracie v Aristofanově srdci (narážel na Platonův epigram 14 D.), ale když zesměšnil Sokrata (v Oblacích), odstěhovaly se do srdce - páně Haslingerova. V předmluvě k překladu vypočítává polské a ruské překlady klasických, hlavně antických básníků a vysvětluje, proč překládal hexametrem: chtěl ukázat, že je čeština schopna tohoto nejtěžšího verše, chtěl jím zmírnit „lehkost a nevážnost” námětu a chtěl dát vzor mladým básníkům. V posledním almanachu (1814, str. 148 n.) uveřejnil počátek překladu I. zpěvu Homérovy „Iliady” (v. 1-171). Mohl se již opřít o dva české překlady I. zpěvu, dříve vydané, Nejedlého a Palkovičův (o nich níže); mimo to znal a chválil překlad počátku „Iliady” od Fr. Ks. Dmochowského (podle dopisu z r. 1798 u Szyjkowského, I, str. 80). Homér byl od renesance uctíván jako největší řecký básník a nade vše ho milovali praeromantikové; viděli v něm národního pěvce a přírodního genia. Puchmajer ho překládal přízvučným hexametrem, ale hleděl též k délkám; Jungmanovi se jeho verše nelíbily (Markovi 29. XII. 1814; ČČM 56, 1882, str. 161). Překlad se začíná takto: Zpívej o zhoubném, ó bohyně, hněvu Achille Pelejevic, an natropil bíd na tisíce Achejským přemnoho nazprovodil i duší se světa statných hrdin znamenitých; jichž podal mrtviny v kořist ptactvu vůkol a psům. Tak Zevsova stala se vůle od té chvíle, co ztropili svár, a se svadili nejprv Atřejevic slavný, král vojsk a Pelevic božský. Složená řecká epitheta jsou napodobena obdobnými českými, zčásti vytvořenými již Nejedlým, na př. κηβ λος „dalekostřelec” λευκ λενος „běloruká”, zčásti novými, na př. ε κν μις „jasnobotý”, καλλιπ ρηος „krásnohubá”. Vlastní jména jsou počešťována podle příkladu Nejedlého, na př. „Atře(je)vic”, „Chříseš”, „v Argoši” (Nejedlý) , „Testořevic”. Proti Nejedlému Puchmajer nepokročil, ač ho v „Počátcích” (list 6, pozn.) pokládal J. Benedikti za nejpovolanějšího k tomu, aby přeložil celého Homéra, arci časomírou. Ve všech almanaších otiskoval Puchmajer své bajky, epigramy, ódy a selanky, jejichž pravzory skládali Ezop a Phaedrus, Martial, Horác, Theokrit a Vergil, ale vedle nich se opíral Puchmajer též o jejich německé a polské následovníky z 18. století, Hagedorna, Lessinga, Krasického, Karpińského, Kniaźnina a j. Nepochybné ohlasy Vergilia a Horatia jsou v Puchmajerových líčeních přírody (Živobytí v kraji, Alm. I, str. 77 n.; Můj ráj, III, str. 99 n.), v epigramu „Na Strachotu” (I, str. 113) je žertovně užito pozměněného citátu z Vergiliových „Georgik” II 43, „non mihi si linguae centum...”, „Píseň jarní Milost Slečny”.(I, str. 122 n.) má motto ze Sulpicie (Tib. IV 8, 3), v „Mém ráji” (III, str. 104) praví básník: „Večír, po vší práci, vezma harfičku, | zavzním po Horáci libou písničku” a v ódě „Na jazyk český”, oslavující nařízení z r. 1816, aby se žáci na gymnasiích cvičili v češtině, pravili „Řek a Říman čechyni | uvedou v chrám spanilosti, | v vtipu, chuti svatyni. | Na velebné těš se práce | na Homéra, na Horáce” (Nár. bibl. 67, str. 287 n.). Na sklonku svého života připravil Puchmajer soubor svých básní, „Fialky”, který však byl vydán až po jeho smrti (1833). V předmluvě znovu pojednal o prosodii a hájil zásadu, že dlouhá slabika (s dlouhou samohláskou nebo dvojhláskou), jež jde za krátkou přízvučnou, dostává její přízvuk, na př. tisíce. Podle toho přepracoval svůj starý překlad 7. eklogy Vergiliovy (str. 74 n.) a přeložil celý I. zpěv „Iliady” (str. 128 n.). Nyní zněl 3. verš „Iliady” (str. 128 n.) „Přemnoho nazprovodiv i duší s světa, k Orku je zaslal”. - 38 -
Horlivý přispěvatel Puchmajerových almanachů, potomní děkan v Žebráku Vojtěch Nejedlý (1772-1844) psal r.1799 Hněvkovskému, že čte Vergilia, Suetonia a Homéra, toho arci v překladu (J. Šťastný, v. z, Praha-Truhlářská 1909/10, str. l7), psával latinské dopisy, přeložil jeden epigram Martialův (IX 5; Alm. II, 1797, str. 67), v jiném napodobil epigramy Palatinské anthologie (Almanach neb Novoročenka 1823, str. 73), sám skládal martialovské epigramy, ezopské bajky, anakreontické písně, lukianovské rozmluvy a přízvučně napodobil horatiovské sloky. V III. almanachu (1798, str. 53 n.) uveřejnil „Psaní na Jaroslava Puchmíra”, v němž dával básníkům rady podle Horatiovy „Poetiky”. Žádal, aby básník pomalu pracoval, aby zkoumal lidské mravy, aby se řídil „zdravým rozumem”, aby nespojoval , co k sobě nenáleží (za příklad dával obraz jinocha s šedivou hlavou; Horác dával za příklad spojení lidské hlavy s koňským tělem), aby usiloval o plynnou řeč a aby spojoval užitek se sladkostí. Některé myšlenky přenesl do svého „Psaní” i z jiných básní Horatiových, na př. „Kousej, kousej, jak chceš nehty” (str. 58), srov. „vivos et roderet unguis” (Sat. I 10, 71). Více než Horác zdůrazňuje Nejedlý, jak upozornil O. Jiráni (Sb. fil. 2, 1911, str. 51), „oheň” u básníka, tu se hlásí již praeromantismus. Odchylně od Horáce se stavěl Nejedlý proti antickému bájesloví v dnešních básních: „Co jest po tom, | krásným hochům sázet rohy (t. j. zpívat o Bakchovi), | v písně míchat řecké bohy; | Čechové nic neví o tom” (str. 59); tu mluví střízlivý realista. Ohlasy ze starých básníků nacházíme i jinde. Báseň „Na Lilu” (Alm. II, 1797, str. 152 n.), složená sapfickými slokami, začíná se ohlasem se Sapfy (zl. 2 D.): „Šťastný jak Bůh, mládenec slouti může, | jemuž na tvém pohledu kvetou růže...” a „Oda Sebestyánovi Hněvkovskému” (III, 1798, str. 45) ohlasem z l. eklogy Vergiliovy: „Pod dubem rozložitým sedě…”; v básni na generála Moreaua (bojoval proti Napoleonovi u Drážďan r.l813; Básně, I, 1833, str. 24) zní jedna sloka: „S Xenofontem Sokrates, moudrosti | ohlas, skalnaté Regulus mysli, | nad Bohy vyšší Cincinatus, | Scipio vlídnosti hvězda”. V „Posledním soudu” (1804), napodobeném podle barokních skladeb, líčil se hrozný trest, jenž stihne Caesara a Alexandra, kteří „svět… zkazit chtěli, | nad národy panovati! | Lidi svírat kruhy, | krví platit dluhy,| nevinný lid rasovati!” Tito „Nesmyslní hrdinové”, „slávou pomámení lvové”, „slávou zpití vítězové” (str. 78) jsou obrazem Napoleonovým. Bratr Vojtěcha Nejedlého, právník a od r. 1801 Pelclův nástupce na pražské universitě, Jan Nejedlý (1776-1834) byl přesvědčeným klasicistou, ale působil naň i praeromantismus. Části dopisů psal Hněvkovskému latinsky (vyd. J. Šťastný, v. z. Praha-Truhlářská 1908/1909), ve své zahajovací řeči na universitě (Akademische Antrittsrede, 1801) dokazoval, že se čeština vyrovná řečtině bohatstvím tvarů, částic i libozvučností a latině volným pořádkem slov (str. 12 n) a v svém pojednání „O lásce k vlasti” (Hlas. l, 1806, str. 1 n.) se dovolává řeckého a římského vlastenectví, udatnosti a úcty k básnictví; v obou pracích napodobil umělou stavbu antických řečí. V I. Almanachu (1795, str. 43 a 46) otiskl volný překlad jednoho epigramu Martialova (I 47) - o lékaři hrobníku - a jednoho anakraeonteia (45 Pr.). U Martiala změnil vlastní jméno (Diaulus-Beník) a v anakreonteiu rozšířil námět: mluví nejen o víně, ale též o lásce a zpěvu. V obou básních změnil verš i hexametry i anakreontské verše přeložil rýmovanými trocheji. V I III. almanachu (1798, str. 119) dal básni „Bitva černopolská” motto z „Iliady” (XV 556) a téměř ve všech almanaších otiskoval epigramy v Martialově duchu. R. 1798 poslal svému bratru Vojtěchovi překlad asi 100 veršů z Homéra (Iliady) (Šťastný, 1909/10, str. 22) a r. 1801 samostatně vydal překlad I. zpěvu „Iliady” (Homérova Iliada; na některých výtiscích je rok 1802); věnoval jej Ungarovi. V předmluvě velebí - podobně jako v své zahajovací řeči - „překrásné a předrahé nám od dědův pozůstavené jazyky českého símě” a zdůrazňuje, že se náš jazyk „v lahodnosti, krátkosti, a nenuceném slov posazování vyrovná řeckému”; důkazem toho je jeho překlad „Iliady”. Podobně jako Nejedlý odůvodňoval svůj překlad - 39 -
Jana Zlatoústého Kornel ze Všehrd; jeho slova uváděl Nejedlý v pojednání „O lásce k vlasti”. Dále říká, že překládal „Iliadu” „co nejvěrněji, nejvlastněji a nejsrozumitelněji, i nejzvučněji”, že ji vydá celou, zalíbí-li se I. zpěv, že překládal podle Wolfova (1794) a Clarkova (1779; l. vyd. 1729) vydání a užil výkladu H. Köppenových (1787-92) i jiných pomůcek. Pak stručně mluví o Homérovi i trojské válce a podává prosodická pravidla, jimiž se řídil: vedle přízvuku částečně hleděl i k délce, na př. jednoslabičné slovo pokládal za dlouhé, má-li dlouhou samohlásku nebo skupinu souhlásek, a dvojslabičné slovo pokládal podle povahy druhé slabiky za trochej nebo spondej. Uchýlil se tedy od Dobrovského prosodie podobně jako Puchmajer. Začátek přeložil takto: Achilla Peleovic hněv zpívej. Bohyně, zhoubný, kterýž převelikou Achajským působil žalost, množství na onen svět i udatných zprovodiv duší hrdinových, i pozanechav jich mrtviny pastvně ptákům, a psům. I tak se Zevsova konala vůle: od toho dne, co prvníkrát se rozhněvadl vládou slítiv se Atreovec, král národu s Achillem božským. Již z těchto veršů vidíme, že užíval Nejedlý proslulého překladu Vossova (1793). Podle něho přeložil λγεα „žalost” (Voss „Jammer”) a ξ ο „od toho dne” (Voss; „seit dem Tag”. Podle Vossova příkladu též napodobil složená epitheta složenými slovy, na př. κηβ λος „dalekostřelec”, ε κν μις „bleskoškorněnec”, ργυρ τοξος „stříbrolučník” λευκ λενος „běloruká”,καλλιπ ρηος „spanilotvářná”, α γ οχος „hromovládný”,γλαυκ πις „modrooká”, ε ζωνος „pěknoopásaná”, οδοδ κτυλος „růžeprstá”, νεφεληγερ τας „mračnoshanitel”. Vlastní jména ponechával někdy v původním tvaru, někdy je polatinšťoval nebo počešťoval, na př. „Athéna”, „Héra”, „Priamus”, „Ulyses”, „Achylles”, „Fébus”, „v Argoši”. Na konci připojil obšírné "vysvětlení geografické, historické, a kritické". Vysvětloval tam epitheta i jiná slova, např. κυν πα z κ ων a ψ(str. 3l) ο λ χυται srov. pražma v Králické bibli (str. 35, βο πις „vlastně volskooká; toť by ale o Bohyni říci byla nemalá urážka” (str. 37). K překladu „Achilla Peleovic” přirovnával rčení „Václav Havlíkovic”, „Bětka Havlíkovic” a vykládal o rodových jménech (str. 23), ke zmínce o Diově vůli uváděl rozmanité báje o něm (str. 24). Jeho překlad vzbudil zasloužený ohlas. Chválil jej Dobrovský (Annalen d. Lit. Kunst. 2, 1803, str. 377 n. a stavěl jej někde nad překlad Vossův i Palkovičův. Ale některá epitheta chtěl nahradit jinými („krásnoobutý” místo „bleskoškorněnec”, „krásnooká” nebo „libooká” m. „černooká”, λ κωψ )a vůbec měl češtinu za nevhodnou pro hexametr, ježto nemá slovní stopy ∪- a ∪-∪, bez kterých je verš jednotvárný. Hněvkovský shledával v Nejedlého překladu „klasickou sílu, plnost a souzvuk” (Zlomky o českém básnictví, 1820, str. 37) a Kollár ještě po letech vzpomínal (Paměti z mladších let. I, x 8), že sice naň „před tím neslýchané výrazy” divně působily, ale že v něm tehdy vzniklo předsevzetí stát se „slavjanským” spisovatelem. Nejedlého překlad vzbudil zájem v cizině i ve varšavském Towarzystwu przyjacioł nauk o něm s pochvalou vykládal r. 1803 vilenský biskup Jan Kossakowski; zprávu o tom podal po letech Jungmann v Prvotinách (1814, 2, sl. 9 n.). R. 1806 začal Nejedlý vydávat Hlasatele a zřídil v něm zvláštní oddíly Římská literatura, Řecká literatura a vedle nich Stará česká literatura. Do prvých dvou přispěl sám v letech 1806-1808 několika překlady: ztlumočil výňatky z Ciceronových spisů „O řečníku” a „O povinnostech”, z 1. knihy Liviovy (1, 1806, str. 91 n.), dále 1l. a 21. idylu Theokritovu (Kyklops, Rybáři) (t. str. 625 n.) a Lukianovy spisy „Lživý aneb Nevěřící” (t. str. 593 n.), „Lodí aneb Žádosti” (2, 1807, str. 252 n.), „Přívoz aneb Tyran” (3, 1808, str. 130 n.). Cicero i Livius byli od doby humanismu běžnou školní četbou. Nejedlý je překládal obratně mluvou převážně veleslavínskou; Veleslavín se svými ciceronskými periodami prostředkoval mezi antickou a obrozenskou prózou. Theokrit byl oblíben zvláště u praeromantiků pro svá líčení přírody, prostých lidí - pastýřů, rybářů, sedláků - a jejich prostých citů. Nejedlý ho volně překládal umělou prózou,na př. id 21,29: - 40 -
„Umíš-li pak vykládati sny? nebo něco dobrého se mi snilo. Nechci tobě smlčeti vidění svého, jakož o ryby, tak i o sny dělme se spolu. V rozumu se žádnému nepoddáš, a tenť jest nejlepší vykladatel snů, kterýž rozum má, jenž ho sny vykládati učí” (str. 626). Takové prozaické překlady básní byly a dosud jsou běžné u Francouzů a v 18. století byly časté i u Němců. Lukian byl v úctě u osvícenců pro svůj racionalismus a pro svou kritiku společnosti i náboženství, byl však čten, arci ve výběru, od humanistické doby i ve školách (v Praze byl vydán r. 1770 výbor z něho pro jesuitskou kolej). Leho „Lhář” zesměšňuje víru v duchy a končí se oslavou zdravého rozumu. „Loď” dokazuje marnost lidských tužeb a "Převozník“ pomíjejícnost slávy a moci vladařů. Nejedlý překládal Lukiana celkem věrně, veleslavínskou řečí,na př. Přívoz 16: „Na světě blízko tyrana bydle, vídal jsem, co se u něho dálo, i zdál se mi časem Bohům roven býti; neb vida ho v nádherném šarlatovém oděvu, hejna sloužících, množství zlata, a spící nádoby drahými kameny vykládané, lůžka o zlatých nohách [spr. stříbrných], měl jsem ho za blahoslaveného” (3, str. 145). V „Lodi” vypustil zmínky o lásce k chlapcům (2-9, 18), Vlastní jména zlatinšťoval nebo zčešťoval, na př. „Ulysses”, „Jupiter”, „Smrtonoš” (m. Enyalies), „v Pergamusu”, a neběžná slova vysvětloval v závorkách, na př. „vidby” (ideae) (l, str. 106). Při své práci jistě užíval známého překladu Wielandova (1788-9); dle něho přeložil π λεις „republiky” (l, str. 596? W. I, str.l54: „Republika”) μφ πλ θουσαν γορ ν „na velikém náměstí” (str. 601, W. I, str.l62: „auf dem großen Platze”) , spr.: „kolem poledne”) πηχυα ος „s dvou pídí veliký” (str. 610, W. I, str. 177: „Zwei Spannen”, spr.: „měřící loket”) a j. Přes tuto pomoc se dopustil několika omylů, které dokazují, že málo znal antický život, tak δισκοβ λος přeložil „kulí vzhůru hazeč” (l, str.607) a sudičku Atropos měl za mužskou osobu (3, str.133). Kromě svých překladů otiskoval v Hlasateli též humanistické převody starých děl: Veleslavínovy překlady výňatků z Cicerona (l, str. 92 n.) a z Livia (2, str. 153 n.), Konáčův překlad jedné rozmluvy Lukianovy (l, str. 103 n.), překlad Ciceronových „Paradox” od Řehoře Hrubého (4, 1818, str. 133 n.; přepsal jej Zimmermann, (viz výše) a Václava Píseckého překlad Isokratovy řeči k Demonikovi (t. str. 273 n.). Mimo antické spisovatele překládal Nejedlý též klasicistu Popa a praeromantiky Younga, Geßnera a Floriana. Z něho přeložil (1808) kromě jiného sentimentální moralisující román z římských dějin „Numa Prompilius” (1786. V předmluvě přirovnával moudrého krále Numu ke Karlu IV., kdežto Florian ho srovnával s Ludvíkem XVI. Florianův Numa je statečný, ctnostný a citlivý. Daruje život nepřátelskému vůdci Leonovi, nad nímž zvítězil v souboji, zachrání život jeho otci, moudrému Zoroastrovi a vezme si za choť Zoroastrovu dceru Anaizu, jež se mu zjevovala jakožto nymfa Egerye. Přítel obou Nejedlých Šebestyán Hněvkovský (1770-1847) získal, jak vypráví ve vlastním životopise (vyd. R. Jelínková-Doubková, ČČM 79, 1905, str.384 n.), náklonnost k básnictví četbou Vergilia a Ovidia na studiích v Praze u piaristů. Jako radní v Plánici (1795-1805) četl Homéra, Vergilia, Ariosta a Tassa, později Homéra, Sofoklea, Euripida a Horáce. V I. almanachu (1795; str. 83) volně přeložil Martialův epigram V 45: Žeť jest Tončí pannou, nechtěj pochybovati; jdi k ní, a uslyšíš ji vždy takjmenovati. Věrněji přeložil v svých „Drobných básních” (1820, str. 204 n.) a v „Nových básních drobných” (1841, str. 143) pět ód Horatiových (I 4,111 9, 13, IV 3, 7); nepřízvučně napodobil i jejich veršovou stavbu, na př. III 13: Nad sklo jasně vzácných hodna zejtra nabudeš jehož čelo již
se stkvíš, studénko Blanduská [v rukopisech jsi vín, květinek voňavých: Bandusiae i kozla, Blandusioe] rohatí (Drobné básně, str. 208). - 41 -
Sám skládal anakreontické básně a martialovské epigramy, třikrát napodobil Horatiovu báseň III 9, předvádějící rozmluvu milenců (Drobné básně, str. 43 n., 50 n., Nové básně drobné, str. 44 n.) a Horatia následoval i v básni „Pozvání přítele” (Nové básně drobné, str. 102 n.), ač k ní připsal: „V Propercovu způsobu”; zve v ní přítele k pitce a je mu vděčen, že ho varoval před nevěrnou dívkou Růženou. V básni „Platonická láska” (Almanach 1823, str. 70) chválil „platonické” milence: „Hle! jak ti dva platonicky plají! | Jako duchové tak v čistotě!...” a varoval je před políbením, neboť „na rtech bývá Amor skryt!”. Skládal též přízvučné hexametry, elegická dvojverší, alkajské sloky a do obou zpracování „Děvína” vložil antické ohlasy; tak píše, že dívka Putysila byla „srdnatější nad Hektora” (I, str. 27), a v srovnáních mluví o Athéně, usmiřující Achillea a Agamemnona (t. str. 37), a o Diomedovi, prchajícím před Hektorem (II, str. 249). Z Homéra též pocházejí, třebas nepřímo, hojné přímé řeči, výčty a popisy hrdinů, srovnání, účast bohů v ději a j. Ze starých i nových jazyků překládal farář v Sedlci u Kutné Hory Josef Rautenkranc (1776-1817). R. 1807 přeložil (Hlas. 2, str. 359) „Saffo horlící” (zl 2 D.); sapfickou sloku se zdarem napodobil přízvučným a rýmovaným veršem: Bohem býti, mysliti může sobě, jenž můž blízko seděti podle tobě, sladkou řeč tvou slyšet, a libé smání k zamilování. Já pak mám to viděti! – To mě tepe! Proto ve mě srdce tak prudce klepe. Jen tě zočím: k mluvení v malé chvíli pozbudu síly. Následujícího roku přeložil (t. 3, 1808, str. 450) Martialův epigram I 10; jeho kulhavé jamby nahradil 3-5 stopými rýmovanými trocheji a latinská jména nahradil českými. Obratně také přeložil r. 1813 (Prvot. str. 36, 150, 158) a 1815 (t. str. 86, 101) pět ód Horatiových (I 9, I 11, II 3. III 2, IV 7) – většinou vybízejí k užívání života – a r. 1815 (t. str. 97) hymnus „Te Deum laudamus”, neprávem přičítaný Ambrožovi. Přízvučně napodobil rozmanité verše Horatiovy, na př. I 9 (alkajská strofa): Což nezříš, kterak hluboko v sněhu jest Sorakta skvělá, ani že stížený les tíže nezadrží, a mrazem řeky že zastavily se ostrým (Prvot. 1813, str.
158), a „Te Deum” přeložil rýmovanými trocheji: Tebe Boha chválíme, Tebe Pána vyhlašujem, před Tebou se klaníme, Tvým se skutkům obdivujem...
V letech 1806 – 1808 a 1818 otiskl Rautenkranc v Hlasateli (1, str. 421 n.; 2, str. 384 n.; 3, str. 435 n.; 4, str. 414 n. překlad šesti nejznámějších, ve škole čítaných životopisů Nepotových (Milt., Them., Arist., Paus., Cim., Lys.). Překládal doslovně, ponechávaje latinskou stavbu souvětí, na př. Milt. 7: „Po té bitvě dali Athénští témuž Milciadovi loďstvo sedmdesáti lodí, aby ostrovů, kteří barbarům byli pomáhali, potrestal válkou: kteroužto mocí donutil největší díl, že se k poslušenství vrátili...” (1, str. 430). Nesnáze mu působila vlastní jména: některá skloňoval, jiná neskloňoval, některá ponechal v latinském znění, jiná zčešťoval, na př. „k Lemnus”, „Athenienští”, „Athenští”, „Pecile” Ποικίλη, „Korcyra”, „Efezus”. K překladu připojil poznámky o zeměpise, státním zřízení, vojenství a j. Rautenkranz skládal též anakreontické básně a martialovské epigramy, sepsal „příběh řecký” „Sofrosyn” (Hlas. 3, 1808, str. 247 n.) o chlapci sirotku, - 42 -
jenž se stal sochařem - není to starověké vyprávění - a překládal z Owena, E. Kleista, Lessinga, Bürgera, Karamzina. Znalcem antiky byl i dobrušský kupec František Vladislav Hek (1769-1837). V latinských školách v Praze se naučil latinsky i řecky, čítal Augustina i jiné otce církevní a zpaměti uměl četná místa z Cicerona a Livia (Vlastní životopis, vyd. J. Jakubec, Sebr. sp. III, str. 8 n.). Přeložil, jak se zdá (překladatel není zcela jistý), Bakchylidův z l. 21 S.: Nechciť stáda mnohá bujných volů míti, nechciť pánem zlata ani králem býti. Raděj dobrou duši nebe ať mi přeje, nechť pak se mi Muza s vínkem sladkým směje str.143)
(1816; t. l. 1917,
a úryvky z Ciceronova spisu „0 přátelství” (Več. vyraž. 1, 1832, str. 388 n.). Jiné tři básničky, které podává jako překlady ze starých jazyků „Poznání sebe samého” („dle Seneky”, 1813; Sebr. sp. I, str. 4), „Volání pastýřovo na Dafnyšku” „z řeckého”, 1813; t. str. 43) a „Dva rybáři” („z řeckého”, 1817; t. str. 99 n.) - jsou snad vlastní výtvory soudil tak Jakubec o třetí básni), ač uvádí v poznámce i řecká slova domnělé předlohy. Většinu svých básní složil Hek antickými verši přízvučně napodobenými: hexametry, elegickým dvojverším, sapfickou a - řidčeji - archilošskou slokou. V epigramech napodobil Martiala, ale nevyrovnal se mu úsečností, tak jeden Martialův epigram o 4 hendekasyllabech (I 64) rozvedl v mravoučnou báseň „Na schlubnou dívku” o 4 slokách sapfických (1816, t. II, 1923, str. 228) a pak jej znova přebásnil v časoměrných dvojverších s názvem „In formosam ad modum Martialis”, ale nedokončil (t. II, str. 260). V epigramu „Trest jak trestem” („Z Telemacha”, 1816, I, str. 8) mluví o Thersitovi, jehož zabil pěstí Achilleus, (vpravdě ho ztloukl Odysseus), protože ho urážel. V několika epigramech i jiných básních dává vystupovat Sulciovi; toto jméno mohl znát z Horatiových satir (I 4, 65 n.), které tehdy (1813) překládal Ziegler (srov. Jakubec, I, str. IX). R. 1820 a 1821 uveřejňoval Hek v Čechoslavu (l, str. 165 n.; 2, str. l n.) „Starobylé památky” podle Veleslavínova překladu (z r. 1592) spisu H. Buntinga. Popisoval tam Athény, Rhodos, Krétu, Maltu, Syrakusy a vyprávěl jejich starověk i pozdější dějiny. Uváděl též staré doklady (Terentia, Diodora, Strabona a j.), ale jednou si je vymyslil: mluví o zlém správci města, „jehož Lucian Samos. l c. Γεδομαρος, to jest po česku Jedomareš, a po něm Pallad. d.v.... nazývá” (Sebr. sp. II, str. 72); posmíval se tam, jak poznal Jakubec (t. str. 250), svému úhlavnímu nepříteli, dobrušskému radnímu Jetmarovi. O Jungmannovi, jenž nejdále dospěl z Puchmajerovy družiny, a o jeho příteli Markovi promluvíme dále.
- 43 -
