1954 Z
P
Ů
V
O
D
N
Í
T V O R B
ČÍSLO 6 (18).
Y.
NAZVI TO NADĚJÍ Snad přetrhne se řada aut a přejdu též na druhou stranu. Prý je tam světel... něha flaut. A listí padá na Nirvánu. Padá a tlí a nepřestane ten nepřenosný vlahý sklon a zřím Vás tu / a vykám, Pane/ v kapse mám malý saxofon. * * *
(1949)
Jsem smutný,jak ten Polák Chopin /či Čopin?/...víš. Mám pocit,že jsem voják od mříže odcházíš. Azahřbitovem světa voda a oblaka. Snad jedno slovo, věta přesvědčí vojáka a jestli nepřesvědčí ať aspoň prostor dá pocitu, že jsem něčí... jak když se dívka vdá.
(1950) KVASNICE SNU Nic nového jsem ve snu nespatřil, nic nového. Jak jsem mohl myslit, že se odehrává mimo serii. Nevzrušen sečítám Horo a Horo, vysoká jsi. Dvě hory, český blues v daleké cizině. Zelíčko něhy. Zelíčko charity. Zelíčko zelí. Nepozorně hladový, nepozorně silný, šel dál a dál až k ohraženému majetku, netloukl, nevěděl, věděl a měl. Měl a plaval jsem v jistém nočním bazénu, přešlapoval vodu, čekal až otevřou osvětlené okno iosenovské vily... rozechvěný dopis! lístek! nebo zprávu! Nic nového ve snu jsem nespatřil, nic nového. Probudil jsem se zaslechnuv, že je den. Slyšet tu tvář! Když matka ji nosila, u rouenské katedrály jistě chodila. Zelíčko něhy. Zelíčko charity. Zelíčko zelí. Chroupali králíci, červené oči od narození. Nevzrušen sečítám odčítám hory, poslouchám až uši zvadnou jak květiny. - * (1952)
František ( +
19.6.
K O V Á R N A: 1952 )
Ž A L M.
Kamkoliv sáhnu, ruka se mi ponoří do tmy. Do tmy, která jen za noci v samovazbě bdění z dálky a nikdy na dosah jiskří. Ve dne ji ještě v těchto lidských mraveništích chrlí, a ť chce či nechce, jícen každé zřítelnice. Snad jen dětem, ale docela malým dětem, nestačila tato potopa tmy vzít milost světla. A jen jim je dopřáno nespatřit, jak se jim chvěje pod rukama tráva či hlína, protože se ptá, jaký osud ji chystá zatemnění, v němž zakrsá a hasne nás smysl pro směr. Kamkoliv sáhnu, ruka se mi ponoří do tmy a nevím kudy kam. Každý den se však holím a dávám si stříhat vlasy, zbabělec jako dnes všichni, ještě předstírám, že jsem neztratil zrak. Neumím se usadit na smetišti, neumím stát kdekoliv jako žebrák, ani se opít do němoty. Kamkoliv sahnu, ruka se mi ponoří do tmy a lekám se, že mi už zbývá jen několik tváří, a zbývají mi, protože je znám nazpamět. Jsou daleko i blízko, lekají v zátopě tmy jako já, vykoupeny nevědomostí či šílenstvím, které ještě věří v úsvit, odhodlaný sazím říkat sníh, nebo dávno z e m ř e l y , a l e mně nezmizely z paměti. V samovazbě bdění vyvstávají ze všech koutů, hmatám a poznávám je, ale všechny je vyháním, protože nikdo z nich si neví rady a jen se dívá, jen civí a neumí mi ani říci, proč je tma alespoň v noci průzračnější a jiskří alespoň z dálky a nikdy na dosah. A jakmile je vyženu, kamkoliv sáhnu, ruka se mi ponoří do tmy a ani tato noční tma už n e j i s k ř í , a n i v dálce, ani v mých očích, i když se biju pěstí do čela. Tehdy se zmohu na volání, volám a volám do tmy, v které zároveň tápu oběma rukama. Nestydím se u ž volat o pomoc, ale kdo může pod těmi vrstvami tmy zaslechnout hlas ze dna, když se mi z hrdla přes rty nedostane slovo a nakonec štván rozbouřením srdce lapám jen po vzduchu a polykám opět tmu, cizopasný pokrm slepců našeho věku. Otakar
O D L O Ž I LÍK: JARO
NAD
POTOMAKEM .
Jestli má březen za něco stát, musí vpadnout do kraje jako lev. Chce-li, aby po něm zůstala dobrá památka, udělá dobře, když odejde jako beránek. Tak to lidé chtějí. Tak si o tom povídají. Musí tedy na tom něco být. Čtyři počasí, která se podělila o vládu nad rokem, mají vlastnosti a způsoby chvalné i protivné. Jaro si málokdy vypůjčí nápěv, se kterým má podle pranostiky mizet s dohledu poslední březen. Nemívá před sebou vrata otevřená dokořán a za nimi rovnou, sjízdnou cestu. Zima se brání odhodlaně a urputně. Z větru, povolaných odkudsi od pólů, si utkává záclonu, na kterou je třeba vysokého a silného slunce a lvích drápů, aby se roztrhala. Jaro nenastupuje hravým a houpavým krokem jehňat na pastvě, nýbrž dere se nedočkavě, útočně a mocně. Až přijde čas,vyhrazený letu, neohlížej se po plavné chůzi děvčete v aleji rozkvetlých lip. Připrav se raději na dunivé hřmění, na černá mračna, na opařité slunce. Chraň se, jak můžeš, před přívaly a před vlhkou nocí, která by dusila lidi, kdyby byla jenom o slepičí krok delší. Jenom podzim je vyrovnaný jako dospělý muž, uznalý a shovívavý. Věnčí se na loukách v Nové Anglii zlatými latěmi celíků a na kopcích nad Hudsonem navléká na niti lesklé bobule dřínků a hlohů. Ve dne se prochází po ovocných sadech a mezi vinicemi, v noci přemalovává do žluta, do hněda a do červena koruny rozložitých stromů. Sváží do stodol kukuřici a po suchých místech rozestavuje krabaté dyně a tykve rozdivných podob. Když přijde jeho čas, loučí se s námi vlídným úsměvem starce, věda, že na jeho vládu nebudeme vzpomínat jinak než v dobrém. *
Vítal jsem letošní jaro v zahradě u Dumbarton Oaks, sídla rodiny Wood Blissovy, které dnes slouží za středisko studií Byzance a jejího uměleckého i duchovního odkazu. Zahradu vyměřila zkušená a dovedná ruka a je těžko představit si lepší rozvrh. Je rozhozena po hrbolaté stráni nad potokem, který se v mnoha záhybech prodírá k Potomaku a který vnáší do města kus neporušeného venkova. Co vypadá na první pohled jako nahodilý shluk, mění se v dobře promyšlený obrazec, jakmile začneme odlučovat jednu složku od druhé a každé vykážeme příslušně místo. Zámeček z pálených cihel o dvou patrech a podkroví je ústředním bodem, ze kterého vsecko vychází a ke kterému se zase všecko sbíhá. Cesty nejsou rovně jako podle pravítka, protože terén je zvlněný a zahrada nebyla vykrojena do pravých úhlů. Budova hledí do ulice a cesta od brány ke schodišti o několika stupních, kterým se vchází do dvorany, protíná palouk s travou pečlivě přistřiženou a vyčištěnou od plevele a divokého kvítí. K hlavnímu stavení, rozdělenému na tři části, se připojují z leva i z prava nízká křídla v nevtíravé nápodobě koloniálního slohu. Jedno z nich slouží dnes za zimní zahradu a občas prý se tam prostře k obědu pro hosty ústavu pozvané na poradu nebo na vědeckou rozpravu.
Trochu rovného místa před zadní frontou a svahy, které spadají dosti prudce k potoku, upravil zahradník tak, aby uměle ohrazené terasy přecházely povlovně ve volný, jenom cestami a chodníky mřežovaný sad. Musíš dávat při procházce dobrý pozor, abys poznal, kde přestává lidský zásah a kde má příroda svou vůli. O něco zřetelnější je čára, která dělila park od oblasti méně šlechtěné a od záhonů buď jenom zarostlých travou nebo upravených pro zeleninu. Dnes na tom valně nezáleží, protože obě polovice patří k ústavu a jsou pod správou Harvardovy university. V některých budovách, které kdysi sloužily praktickým účelům, bydlí stálí členové ústavu. Dům, ke kterému tíhnou rozptýlené stavby, byl teprve nedávno upraven. V obou křídlech jsou nevelké, prostě zařízené byty, v síni uprostřed je milé posezení po obědě nebo kdykoli jindy ve volné chvíli a nahoře jsou pokoje pro badatele pozvané na rok nebo i na kratší dobu. Dům je z ulice většinou schovaný za vzrostlé magnólie se svítivými dužnatými listy a po stěnách se táhnou až ke krovům buď břečťany nebo vistarie se zvonci fialových a bílých květů. *
Pozdravil jsem letošní jaro na Květnou neděli ráno, když se mi do pokoje prodralo tolik slunce, že se spánek rozplynul jak pára nad hrncem. Na prostranství před byty členů ústavu kvetly hrušky,jako v selské zahradě a poupata na jabloních se otvírala, jak den postupoval od časných hodin k teplému poledni. Pozdravil jsem opožděné jaro ještě jednou s terasy před zimní zahradou. Terasa je založena do čtverce a odtamtud je možno všecko přehlédnout jako z lodního můstku. Na místo, které přísluší kormidelníkovi, zasadili dub, aby se plán zahrady srovnával s jejím jménem. Stojí tam dnes už ja nepohodou. Ještě slouží, sevřený železnými svorníky s ale trochu na levo rostou dva doubky, stráže, které mají vystřídat sešleho služebníka, až mu opravdu nebude pomoci. Chceš-li se se čtvercové terasy pustit dolů, máš na vybranou. Schody v rohu u zimní zahrady, trochu začleněné keříky japonské andromedy, tě povedou po třech stupních k mladému buku, který se rozbíhá do života a do krásy, k růžovému sadu a posléze k záhonům připraveným pro jarní a letní kvítí. Ale chceš-li sa pustiti přímo před sebe, poslechni, jak šplouná voda,v kašně schované ve zdi, sejdi po schodech mezi azalkami na dolní terasu s obdélníkovou nádrží vody a dostaneš se mezi zimostrázy, sestavené do kola a trochu promísené s přistřiženými tisy. Tam někde se přísný pořádek rozplývá v sadovou směs. * Letošní jaro se těžko prodíralo na místa, která mu přisoudil kalendář. Na Smrtnou neděli ještě táhl krajem studený, rezavý vítr, ale o týden později vyskočilo slunce hned z rána a než se kdo nadál, zjednalo v přeházeném rozvrhu pořádek. Stálo tedy na Květnou neděli v květu všecko, co se rozvíjí za časného jara: japonské třesně i forsythie, kterým sychravé dny vprostřed týdne prodloužily život, hrušky a jabloně, kterým měla druhá dubnová neděle podle přírodních zákonů patřit. Teplý dech jara se dotkl rozsochatých javorů a pobídl k čilejšímu životu duby na okraji palouku a cypřiše na svahu ke kulatému jezírku. I omšelý staroch na čtvercové tarase se probíral z dřímot. Na zemi mezi travou bylo shonu a předbíháni snad ještě víc než mezi stromy. Narcisy v rozmanitých odrůdách a barvách si ještě hájily prvenství, ale kvůli nim nemínily čekat modravé hyacinty, barvínky při zdech a na místech trochu chráněných před sluncem, tulipány, primule v barvě jasné žluté i perníkové, a macešky na záhonech. Za nic na světě nechtěly zacpat Květnou neděli pampelišky na nízkých stoncích a fialky bez vůně, bezděká připomínka našich zahrad, vybavených skromněji a zalévaných sluncem mnohem mírnějším apřívětivějším.* Nikdy předtím jsem si nepoložil otázku, proč se poslední neděle postní v českém jazyce jmenuje nedělí květnou. V církevním kalendáři byla vedena jako palmová neděle podle čtení, které bylo vybráno z Matoušova evangelia o slavném vjezdu Ježíšově do Jeruzaléma. Není tam řeči o květech, nýbrž o ratolestech, sekaných se stromů a metaných na cestu, po které se na oslici do středu města ubíral syn Davidův. Český název, květná neděle, je doložen z rukopisu XIV. století a byl běžný Husovi, jak vidět z jeho Postilly. Ujal se v mluvené řeči nepochybně o mnoho dříve. Kdo přišel na myšlenku přeložit ustálený název slovem, které vyvolává představu rozkvetlých záhonů v zahradách nebo luk, než se do nich zařežou kosy? Kterého klerika, zmořeného dlouhou zimou, okouzlila prostá krása českého nebo moravského jara tak, že nehledal slova pro stromy neznámé v chladném pásu a stlal na cestu Požehnaného drobné kvítky z domácích palouků a mezí, sněženky s podbělem, křivatce a jaterníky, voňavé fialky a sasanky? Kdo uvedl do oběhu název květné nedělá? Kdo a kdy? *
Výhled se čtvercové terasy směrem k potoku, schovanému v houštinách, trochu zaclánějí tři vzrostlé vrby. Vyrostly na okraji prostřední terasy, avšak v korunách byly přistriženy, takže jdou jenom k čáře určené lidskou rukou a jejich drobné větve splývají dolů jako vlasy volně spuštěn. Nebude trvat dlouho a barva housátek, kterou se přioděly na Květnou neděli, se promění v odstíny mnohem sytější a určitější. Jaro v Americe netrvá dlouho.Když je nezabrzdí nepohoda z posledních zásob přemožené zimy, přeběhne krajem rychlým krokem a jenom v horských zákoutích se rozestře přes celý duben a květen, ba i přes kus června, v kotlině nad Potomakem už suchého a sálavého.
-*-
Vladimír
Z E L E N Ý : PŘEDMĚSTÍ SV. ANTONÍNA.
Zdá se mi vždy, že náměstí Bastily je vlastně takový velký k o l o t o č . K o l e m obrovského stěžně krouží na neviditelných lanech sta, ba tisíce vozidel různých tvarů a značek; v nich pak lidé celí uřícení, spěchající. Zabočí-li některý z povozů do sousedních tříd, je jistě nahrazen novým, takže člověk má dojem neustávajícího kvapu, kolem dokola, bez jakéhokoli výsledku. Ale všechno má svůj konec - alespoň dočasný. V pozdních hodinách večerních se provoz zpomaluje, až konečně začne podřimovat. Ale nemyslete si, že usne docela. Sem tam procitne - však to znáte-, podívá se na vás tak "po očku", abyste si nemyslili, že vám náměstí patří a že se po něm můžete courat beztrestně. A když tak stojíte za jarní noci uprostřed a nevíte kudy kam, dejte si říci a pojďte se mnou. Před námi, směrem k východu, je jedna z nejstarších ulic - Rue du Faubourg St. Antoine (Ulice předměstí sv. Antonína). Na první pohled není příliš vábná. Stažené rolety výkladních skříní, a nichž jsou některé chráněny pouze drátěným pletivem. Jeden obchod vedle druhého. Jsme totiž ve čtvrti výroby nábytku. Kdybychom spěchali, prošli bychom celou třídou až na Place de la Nation (Náměstí národa) a nespatřili nic jiného, než obchody a výlohy s nápisy více méně francouzskými. Ale my nespěcháme, a abychom ušli fádnímu pohledu na obchodní svět, pozvedneme poněkud oči a spatříme jiný svět. Uvědomíme si pojednou, žo tyto staré, umouněné domy se špatně snoubí s moderními obchody, kterých jsme si zběžně všimli před chvílí. Ano, to jsou stařečci, pamatující velkou r e v o l u c i . S e m tam některý je nehražen novým domem, ale je jich tu ještě celá řada. Za měsíčních nocí se stanou jejich střechy intimnějšími. Člověk by málem řekl, že se sem zatoulaly od nás, odněkud z pražského podhradí. Ano, zde byla kdysi horká půda. Zde vyšlehl poprvé plamen revoluce a odtud pak po zboření Bastily, táhl lid do Palais Royal a do Tuillerií. V hluku pracujícího dne je těžko si pohovořiti a proto střechy - stařenky nakloní k sobě hlavy a besedují za noci. Vzpomínají na d o b u , k d y děje zde se odehrávající otřásly základy feudální Evropy. Ty vzpomínky nejsou příliš veselé: "V Paříži zdvojnásobil se počet nuzáků; je jich na třicet tisíc v předměstí sv. Antonína. Očitý svědek praví i čím více se blížil 14. červenec, tím více rostl hlad; každý pekařský krám byl obklopen davem, jemuž byl chléb vydáván s největší šetrností. Tento chléb byl obyčejně začernalý, zemitý, trpký; zaněcoval krk a způsoboval bolesti v životě. Viděl jsem ve vojenské škole a jinde mouku ohavné jakosti. Viděl jsem ji, na hromadách, žluté barvy a hrozného zápachu, tak ztvrdlou, že bylo nutno několikrát sekati, aby se kusy oddělily. Já sám, odstrašen obtížemi při dosahování tohoto nešťastného chleba a znechucen chlebem, jenž podáván byl v hostinci, vzdal jsem se úplně tohoto pokrmu. Večer jsem se odebral do kavárny Caveanovy, kde na štěstí byli tak pozorni, že mne schovali dva malé chlebíčky; to byl jediný chléb, jejž jsem v tom témdni jedl. - Ale takové útočiště jest jen pro bohaté, kdežto lid, aby dostal špatný chléb, musí státi v queu hodiny. Rvou se v ř a d ě , " t r h a j í si potravu". Práce přestává, dílny jsou opuštěn. Mnohý dělník, stráviv den čekáním, vrací se domů s prázdnýma rukama a přináší-li čtyřliberní bochník, stojí ho 3 franky a 12 sous, neboť za chléb zaplatil 12 sous a 3 franky promeškal . V dlouhé řadě nezaměstnaných a rozčilených lidí, chvějících se před dveřmi krámů, jitří se černé myšlenky: jestliže této noci nedostane se mouky pekařům, nebudeme zítra jísti... Hrozná myšlenka - a proti ní žádná vláda, nemůže býti dosti pilnou; neboť jen síla, a to síla ozbrojená, přitomná, viditelná a hrozivá, udrží pořádek uprostřed hladu." (H.Taine, Revoluční Francie, díl I. Vydal K.S. Sokol,Praha 1907, přeložil K.Kovář. Montjoie XXXIX,V.37 Ed.ot J.de Goncourt:"Societé francaise pendant la Révolution.) Původ Předměstí sv. Antonína je v 17. století, kdy pod ochranou královského kláštera "St.Antoine des Champs" vznikla výroba slohového nábytku, jehož věhlas je dosud světovým. Dělníci této čtvrti byli jedněmi z nejrevolučnějších, neboť i po velké revoluci předměstí vzplálo znovu v létech 1830 a 1848. Z hlavní ulice vede celá řada uliček a průchodů, různých nádvoří a zákoutí. Na příklad stará Rue de la Forge Royale, vedoucí ke kostelu svaté Marguerity, kde prý je pohřben syn Ludvíka XVI, který po popravě svých rodičů byl dán do učení k ševci Simonovi. To ovšem jsou legendární předpoklady. Jdeme-li hlavní ulicí dále, přijdeme k číslu 281. Je to jeden z nejtypičtějších starých domů, ještě velmi zachovalý. Před domem je pučící strom, člověk by řekl, že jej pan Maurice Utrillo zapomněl namalovat, a ten přece dovedl vydolovat poesii i z těch nejvšednějších zákoutí. Potom následuje několik moderních domů, z nichž vyniká zvláště jeden, mající barvu ementalskeho sýra. Krásný dům; co tu bylo dříve ? To vám povím: Před léty tu stál jeden z těch starých domů - p a m ě t n í k ů , které upoutaly naši pozornost. V domě bydlilo několik nájemníků, z nichž nejvyznačnější byl Václav Kopecký, který měl do ulice malé "bistro" (hospůdku).- V pozadí nálevního stolu bylo několik stolků pro nás, svobodné mládence a několik francouzských zákazníků, kteří jsme tu
byli na stravu. Opodál byla kuchyně, z níž pak byl východ na dosti prostranný dvůr, mající dláždění z "kočičích hlav", mezi nimiž pučela chudičká tráva. Taková štětička, řekl bys hrstka vlasů kolem holé, přemoudřelé hlavy. U nálevního stolu byl neomezeným pánem "patron" a v kuchyni pak resolutní "patronka"- paní Kopecká, Francouzka z horského kraje, provincie Auvergne. Zde jsem pohřbil s přáteli kus svého mládí. Kde jsou ty doby, kdy naše hlasy hlaholily do nočního ticha předměstí. Kde jste vy všichni moji přátelé, nezáludní a neodcizení přílišnou dávkou "kultury" a vzdělanosti...Měli jste to nejcennější, co dostane člověk od Boha do kolébky: dobré srdce,-tento dar, jenž má magnetickou přitažlivost. Co pomůže všechna učenost, ochudíme-li se o tento přirozený, božský dar, který spojuje lidská srdce? Poznáme jej v očích dítěte, a blahoslavení pak ti, kteří si jej dovedou uchovat do pozdních let... Povím vám více o svých přátelích až při jiné příležitosti. Po čase jsme se rozprchli; někteří odjeli do vlasti, ostatní se oženili - malé bistro ztratilo téměř celou českou klientelu. Přišly však doby ještě horší; patron Kopecký, který sloužil během první světové války jako československý dobrovolník v Africe, trpěl nemocí jater uhnal si ji totiž v afrických vedrech - a v roce 1929 zemřel. To nebylo vše. Majitel domu, který chtěl postavit na tomto místě výnosný činžák, dal paní Kopecké výpověď. Způsobil tím jí a jejímu synovi mnoho příkoří a utrpení. Konečně se musila vystěhovat a pronajmout malou hospůdku v č.301,"Au Sapeur"- v posledním to typickém předrevolučním domě v tomto pořadí. Po čase se přestěhovala blíže k náměstí Bastily. Zde ji zastihla druhá světová válka, v níž ztratila svého jediného syna, který byl zabit jako francouzský zajatec v Německu při bombardování.Zůstavši sama, nesla těžce tuto ztrátu. Zemřela před několika léty, nachavši před tím převézti tělesné pozůstatky svého syna a manžela do rodinné hrobky hřbitova městečka Gif, v krásném údolí pařížského okolí, které mi připomíná poněkud některá místa naší českomoravské vysočiny. Údolím protéká malá říčka s rozkošným jnénem Yvette. Je to takový kapriciósní, nerozumný, větší potok. Hned tu máš vody po kotníky, hned je tu zase nějaká nenadálá prohlubenina. Kolem ŕíčky všemožné stromy, v jejichž kořenech, pohroužených místy ve vodě, živoří raci. fellow. V té době byl ještě tento kraj pokryt hustými lesy. Poslechněte si, co zpívá mezi jiným o této říčce: some dimpled, bashful, faire Lisette, The wood-birds song the chansonnette thou goest to wed the orge s tide. that here a wandering poet sings. (The poetical Works of H.W. Longfellow - Ward,Look & Cie Ltd, London and Melbourne, str. 548.) Odtud nedaleko na malém hřbitůvku s několika cypřiši spí rodina Kopeckých. Co se stalo s majitelem činžáku, postaveném na ruinách klidného života podřimlého domu? Postaviv svůj krásný dům, nabyl vzhledu spokojeného a štastného člověka, se stálým úsměvem v poněkud pobledlé tváři, vždy elegantní a dvorný k dámám. Bílé vlasy mu velni slušely. Takový zosobněný vrchol úspěchu a životního štěstí. Po čase však se počalo proslýchat, že onemocněl, a jaké bylo moje překvapení, když jsem se za krátko dozvěděl, že zemřel na nějakou nevyléčitelnou chorobu. Postavíme-li se zády k domku "Au Sapeur", máme před sebou ulici de Picpus. Zde v čísle 35 je klášter "Des Dames des Sacrés Coeurs et de l'Adoration perpetuelle". Projdeme-li krásnou zahradou, ocitneme se na hřbitově obětí, nejen šlechtických, nýbrž i z kléru, magistratury a lidu, kteří zůstali věrni králi a v počtu 1.306 byli popraveni "A la Barriere du Trone"- dnes Place de la Nation, které se nalézá opodál. Najdeme tu hrobky starých šlechtických rodů. La Fayette, Montalembert, Chateaubriand, La Rochefoucauld, Montmorency, Rohan, Noilles, atd,-potomci to popravených, kteří si přáli býti pohřbeni v blízkosti společné šachty obětí, zarostlé z jara svěžím trávníkem. Je tu takové ticho, že máte d o j e m , ž e jste vzdáleni desítky kilometrů od hlučící Paříže. Vracejíce se ze hřbitova zastavíme se v kapli La Chapelle de L´Adoration, v níž nad oltářem je soška Notre Dame de la Paix, pocházející z dřívějšího kapucínského kláštera v ulici St.Honoré. Za námi hlučí Place de la Nation. Dva nebetyčné sloupy hlásají slávu Karla Velikého na náměstí,které oživne několikráte do roka. Míváme tu "perníkovou pouť", která začíná velikonočními svátky a končí po čtyřech nedělích. Bože, co tu bývá rámusu! Jaký však rozdíl mezi poutěmi mého dětství... Neprodávají se tu perníková srdce se sentimentálními nápisy, nýbrž perníková prasátka s nápisy více méně zlomyslnými, na př. "Ma coucierge"(moje domovnice). A těch technických vymožeností! Ne, nebudu vás unavovat popisováním zmotorisovaných kolotočů a houpaček a všech divů světa. To vše se nevyrovná pouti mého dětství,té nejkrásnější pouti ze všech poutí: Ve vesnici, kde jsem se narodil v doškové chaloupce /však je znáte z Kašparových ilustrací/ je kostel, zasvěcený sv.Petru a Pavlovi. Nedaleko je zámek, který kdysi patřil hraběti rodině ThurnTaxisově. V této rodině měl můj dědeček funkci listonoše. Jak víte, svátek sv.Petra a Pavla připadá na 27.června. V ten den nás očekávala babička na zastávce, vzdálené asi 5 km. S jakou radostí nás vždy brala do náruče! Ty slzy radosti, tekoucí po vrásčité tvářil!Ne,takové babičky už neexistují; dnešní babičky nemají vrásčitých tváří a
prošedivělých nebo bílých vlasů, alespoň ne ve městech. Dnes babičky ve městech jsou nestárnoucí, a i když mají bílé vlasy, to nejsou vlasy našich babiček. Když jsme přišli do vesnice, vítal nás zdaleka jekot píšťalek. Však to znáte, to neštěstí, když praskl nový balónek! Flašinetový doprovod kolotočů doplňoval pouťový ruch. Doma čekal dědeček pod starou hruškou, nesoucí malé žluté ovoce, tuším svatojanské; a málem bych zapomněl: radostí poblázněný pes Ořech. Odpoledne jsme šli na pouť. Ta ušmouraná cukrlátka, plná prachu - neboť tehdy ještě nebyly silnice dlážděné - a ta nebeská rozkoš, projet se nakolotoči...Polétech, když se stal ze mne silný kluk, zaprodal jsem se majiteli kolotoče a roztáčel jsem ještě s ostatními galejníky. Každý desátý "kousek" jsme měli právo se svést na oři vlastního výběru. To byl ten nejkrásnější požitek, jako vše na světě, co si člověk zaslouží. Na druhý den nás zase babička s pláčem vyprovázela. Znovu vidím ji i sebe, odtud, s Place de la Nation, - a dál už nemohu, až někdy j i n d y . . . . . . - * Paříž, 10. 5. 1954. Z C I Z Í L I T E R A T U R Y . Benedetto
C R O C E: M E D I T A C
E.
( Text, který Sklizeň přináší v originále i překladu, ji laskavě dala k použití Signora Maria Pachner, která byla zaměstnána dlouhá léta v rodině Croceho jako domácí učitelka němčiny. Pokud je nám známo, text dosud nikdy nebyl zveřejněn. Datum jeho napsání je 25.2.1951, den předposledních Croceho narozenin. Signora Pachner připravuje pro Sklizeň své vzpomínky na velkého italského filosofa, Croceho-člověka, jak jej viděla v jeho rodině a při práci. Jméno Benedetto Croce (25.2.1863 - 20.11.1952) s literárně-kritickým směrem, známým pod názvem historismus, s rozvojem idealistické filosofie, s mnoha polemikami na poli uměleckém, filosofickém, náboženském a politickém, na kterém zůstává v mysli,jeho pevně odmítavý postoj k fašismu. Jeho sebrané spisy, které před dvěma lety vydaly v nakladatelství Laterza v Bari, obsahují 60 děl. Přes svůj velký vliv na dnešní generaci, zvlášť italskou, nezanechal po sobě něco, co by se mohlo nazvat školou. Filosoficky je jeho směr překonán. Croce, který nenáviděl metafysiku a vysmíval se theologii, Croce, který obdivoval a uctíval sv.Františka z Assisi, Cecil BENEDIKTER.) Qualqhe volta agli amici che ni rivolgono la sonsueta domanda: Come state? - rispondo con le parole che Salvatore di Giacomo udi dal vecchio duca di Maddaloni, il famoso epigrammista napoletano, quando in una delle sue ultime visite; lo trovo che si scaldava al sole e gli rispose in dialetto: - Non lo vedi? Sto morendo. Ma non e gia un lamento ehe mi esca dal petto, ed e una delle solite reminiscenze di anedotti letterarii che tornano curiosamente alla memoria e mi allegrano. Malinconica e tristo che possa sombrare la norte, sono troppo filosofo per non vedere chiaramente che il terribile sombrare se l'uomo non potesse morire mal, chiuso nella carcere clie é la v i t a , a ripotere senpre lo stesso ritmo vitale che egli come individuo possiede solo nei confini delia sua individualitá, a cui é assegnato un compito che si esaurisce. Ma altri crede che in un tempo della vita questo pensiero delia norte debba regolare quel che rimane della vita, che diventa cosí una preparasione alla morte. Ora, la vita intera é proparazione alla morte, e non c'é da fare altro sino alla fine che continuarla, attondendo con zelo e devozione á tutti i doveri che ci spettano. La morte soppraverra a metterci in riposo, a toglierci dalle mani il compito a cui attendevano; ma essa non pub fare altro čhe cosi interromperci, como noi non possiamo fare altro che lasciarci iterrompere, perché in ozio stupido essa non ci puo trovare. Vero e ehe questa preparazione della morte é intesa da taluni come un necessario raccoglimento della nostra anima in Dio; ma anche qui oceorre osservare che con Dio siano e dobbiano essere a contatto in tutta la vita e niente di straordinario ora accade ehe ci imponga una pratica inconsueta. Le anime pie di solito non la pennano cosi, e si affannano a propiziarsi Dio con una serie di atti che dovrebbere corseggere l´ordinario egoismo della loro vita precedente e che invece sono l'espressione ultima di questo egoismo. ( Někdy přatelům na obvyklou otázku - Jak se máte? - odpovídám slovy, která Salvatore di Giacomo slyšel od starého hraběte di Maddaloni, slavného neapolského epigramatika, když při jedné ze svých posledních návštěv ho našel, jak se vyhřívá na slunci... Jeho odpověď, v nářečí, zněla:- Což nevidíš? Umírám. - Ale to už není žal, co mi vychází ze srdce; je to jen jedna z obyčejných vzpomínek, jež se mi podivně vybavují, z paměti a obveselují mne. Jakkoli melancholická a smutná se může zdát smrt, jsem příliš f i l o s o f e m , a b y c h nevidel jasně, jak by bylo strašné, kdyby člověk nemohl nikdy zemřít, zavřen do žaláře života a odsouzen opakovat stále týž životní rytmus, který jako jednotlivec vlastní pouze v hranicích své individuality, jíž je určen úkol, který se vyčerpává.
Jiný však myslí, že v určitém úseku života tato myšlenka na smrt by měla řídit to co zbývá ze života, který se tak stává přípravou na smrt. Nuže, celý život je příprava na smrt, a nezbývá nic jiného, než pokračovat v ní až do konce a při tom horlivě a oddaně plnit všechny své povinnosti. Smrt nás již přinutí k odpočinku a vezme nám z rukou úkol, na kterém jsme pracovali; nemůže učinit nic jiného, než nás tak přerušit, jako my nemůžeme dělat nic jiného, než nechat se přerušit, protože nás n e m ů ž e najít v hloupé nečinnosti. Je pravda, že někteří chápou tuto přípravu na smrt jako nutné pohroužení,naší duše v Bohu; ale i zde nutno poznamenat, že ve spojení s Bohem jsme a máme být celý život a nic mimořádného se neděje, co by nás nutilo k nějakému zvláštnímu jednání. Pobožné duše obvykle takto nemyslí: lopotí se, aby si celou řadou skutku naklonily Boha, čímž by chtěly napravit obvyklý egoismus svého předchozího života, avšak to je spíše poslední výraz tohoto egoismu. Prel. C. B. ) William
S A R O Y A
N RADA NA CESTU.
(Arménské prostředí ve Fresno v Kalifornii, v němž se -r.1908- narodil a vyrostl, dalo Williamu Saroyanovi látku k nesčetným zvláštně exotickým povídkám, vyznačujícím se jakousi biblickou masivností a prostotou. Sbírky The Litle Children. The Human Comedy, My Name is Aram... a mnohé hry, z nichž dosud najlepší je The Time of Your Life, postavily Saroyana mezi nejpřednější americké spisovatele. Zdá se však, že v posledních letech, se Saroyan příliš opakuje.) Jednou měl můj strýc Melik před sebou cestu z Frecno do New Yorku. Nežli se vypravil k vlaku, navštívil ho jeho strýc Garro a upozornil ho na nebezpečí, spojené s cestováním. -Když se dostaneš do vlaku, řekl starý muž, vyber si pečlivě místo, posaď se a nelelkuj kolem sebe. -Ano, pane, řekl můj strýc. -Chvilku po té,co se vlak dá do pohybu, řekl starý muž, dva muži v uniformě vejdou do kupé a budou chtít vidět tvůj lístek.Nevšímej si jich.Budou to podvodníci. -Jak to poznám? řekl můj strýc. -Poznáš to, řekl starý muž. Přece už nejsi dítě! -Ano, pane, řekl můj strýc. -Než ujedeš dvacet mil, přijde k tobě roztomilý mladý muž a nabídne ti cigaretu. Řekni mU, že nekouříš.V té cigaretě bude opium. -Ano, pane, řekl můj strýc. -Cestou k jídelnímu vozu vrazí do tebe záměrně nádherná mladá žena a téměř ti padne do náručí, řekl starý muž. Bude se moc omlouvat a vypadat při tom tak přitažlivě, že pocítíš přirozenou touhu pěstovat její přátelství. Potlač tuto přirozenou touhu, pokračuj v cestě a jez. Ta žena bude dobrodružka. -Co bude? řekl můj strýc. -Kurva, křikl starý m u ž . P o k r a č u j v cestě a jez. Poruč si to nejlepší, a jestli jídelní vůz je nabitý a ta nádherná mladá žena sedí u protějšího stolku, nedívej se jí do očí. Začne-li na tebe mluvit, stav se hluchým. -Ano, pane. řekl můj strýc. -Stav se hluchým, řekl starý muž. To je jediná cesta, jak se z toho dostat. -Dostat se z čeho? řekl můj strýc. -Z celé té bryndy, řekl starý muž. Já jsem cestoval. Já vím, o čem mluvím. -Ano, pane, řekl můj strýc. -Víc o tom nemluvme, řekl starý muž. - A n o , p a n e , řekl můj strýc. -Nezačínejme víc o té věci, řekl starý muž. To je pryč. Já mám sedm dětí. Můj život byl plodný a spravedlivý. Už o tom ani nemysleme. Mám půdu, vinice, stromy, dobytek a peníze. Člověk nemůže mít všecko - nanejvýš jednou, dvakrát v životě. - A n o , p a n e , řekl můj strýc. -Až půjdeš z jídelního vozu zpět na své místo, řekl starý muž, budeš procházet kuřáckým vozem. Tam bude v proudu partie karet. Hráči budou tři muži středního věku se zdánlivě drahými prsteny na prstech. Pokynou ti vlídně a jeden z nich tě pozve, abys se připojil. Řekni j i m : speak English. Ano, pane, řekl můj strýc. -To je všecko, řekl starý muž. -Srdečně děkuji, řekl můj strýc. -Ještě jedna věc, řekl starý muž.Až půjdeš večer na lůžko, vyjmi peníze z kapsy a vstrč je do boty. Botu vlož pod polštář, drž hlavu na polštáři celou noc,a n e spi! -Ano, pane, řekl můj strýc. -To je všecko, řekl starý muž. Starý muž odešel a druhého dne můj strýc Melik nasedl do vlaku a cestoval přes celou Ameriku do Nového Yorku. Dva muži v uniformě nebyli podvodníci, mladík s opiovou cigaretou nepřišel, v jídelním voze neseděla u protějšího stolu nádherná mladá
:
žena a v kuřáckém voze nikdo nehrál v karty. Můj strýc vložil peníze do boty a botu si dal pod polštář a na polštář položil hlavu a nespal celou první noc, ale druhou noc od celého obřadu upustil. Druhého dne sám nabídl jinému mladému muži cigaretu, již ten mladý muž přijal, v jídelním voze si můj strýc dodal odvahy a přised partii pokeru a dlouho před tím, než se vlak přiblížil Novému Yorku, můj strýc znal každého ve vlaku a každý znal jeho. Jednou dokonce, když vlak projížděl státem Ohio, můj strýc a mladík, který od něho přijal cigaretu a dvě mladé dámy utvořili kvarteto a zpívali The Wabash Blues. Cesta uběhla skutečně příjemně. Když se můj strýc Melik vrátil z Nového Torku,jeho starý strýc Garro ho navštívil znovu. -Vidím, že vypadáš docela v pořádku, řekl. Počínal sis podle mého návodu? -Ano, pane, řekl můj strýc. Starý muž se díval daleko před sebe do prostoru. -To jsem rád, že někdo měl prospěch z mých zkušeností, řekl.
H
U
D
B
A
.
Z NÁRODNÍCH MILOSTNÝCH (F.Sušil, Brno, 1859.)
PÍSNÍ.
- Prof. Jan Šedivka se svým komorním orchestrem měl v dubnu a květnu v Londýně dva uspěšné koncerty. Na programu byli Geminiani, Telemann, Britten a Jean Rivier. - Československá podporující jednota ve Winnipegu uspořádala v dubnu veřejný koncert s náročným programem našich i cizích skladatelů. Hlavní účinkující : houslista J. Karas a dramatický soprán M. Javorová. Ú V A H Y Věra
S
K L I ZNĚ.
S T Á R K O V Á : MEXICKÉ DIVERTIMENTO.
Mexiko je magická země: vyvolává obrazy stejně rychle, jako vývojka fotografickou desku, jež dlouho skrývala své tajemství. Na pozadí její exotické scenerie stávají se myšlenky pronikavějšími a šeď života proměňuje se v černobílý vzorec, ve kterém světlo a stín jsou ostře ohraničeny. V tomto rozsetí mezi extrémy pohybují se myšlenky Divertimenta, napsaného Petrem Denem ve vzpomínce na "zábavný a obveselující výlet" do Mexika před šesti léty. Četla jsem Greenovu knihu "Cesty bez zákona", popis cesty po Mexiku z roku 1938, dlouho před tím, než se mně dostalo do ruky Divertimento a to snad způsobilo můj dojem, že Mexiko sloužilo Denovi jako půvabná záminka k vyjádření zajímavých myšlenek, uložených v jeho mysli dávno před tím, nežli vkročil na půdu této romantické země. "Mexiko je stav mysli", říká Graham Greene ve svém pochmurném cestopise a je tedy přirozené, že jsem byla dychtivá zvědět, jak se tento "stav mysli" bude obrážet v Denově studii. Avšak autor Divertimenta nás varuje už na první s t r a n ě , ž e každý cestopis konec konců popisuje především cestovatele. Je tedy veliký rozdíl v postoji těchto dvou autorů, jejichž dojmy mimoděk srovnávám. Greene se vrací s Mexika v hluboce depressivní náladě, ve které si přiznává jisté zlověstné okouzlení primárními silami hluboce zakořeněného barbarismu, avšak Den vznáší svůj stav mysli do míst, jež ho inspirují. Je zřejmé, že Mexiko je země, která vnímavému duchu návštěvníka poskytuje nesčetně mnoho podnítil k srovnáváni. Působí na něj jako ono rychlé střídání světla a stínu, o kterém tak symbolicky hovoří Den, způsobené mraky, rychle a nízko plujícími, sluncem, rychle zapadajícím. "Je jen den a noc", říká bystrý pozorovatel a přimhuřuje oči, aby dosáhl ještě většího prohloubení té hry kouzelných metafor. Ano, Mexiko je země kontrastů časových i prostorových, kulturních i sociálních, země Bohem obdařená a ďáblu na pospas vydaná. Ten poslední příměr přeskočil do mé mysli opět z bolestně roztrpčené knihy Grahama Greene-a, který našel místo křesťanství hybridní útvar pověry a modloslužby, ale na druhé straně případy moderního mučednictví, které kromě příkladů z prvotního křesťanství nalézají svou obdobu až ve dnech zcela nedávných v docela jiné části civilisovaného světa.
Petr Den, sleduje ve svých úvahách kontrastní princip, nalézá jej i v rytmu kyvadla, jehož pohyb značí výkyvy lidské společnosti od extrémního materialismu k extrémnímu idealismu. Vidí příměr v starodávném mythu opeřeného hada, Quetzalcoatla, který jako symbol duchovní obrody vrací v určitých obdobích zmaterialisovanému světu jeho spirituální smysl. A zde si opět připomínám, jak tento symbol duchovní vzpoury okouzlil D.H.Lawrence, který přinesl do Mexika svou únavu z civilisace Starého Světa a uložil stav své mysli, zachvácené tvůrčím podnětem, ve své knize "Opeřený had", jež byla za jeho pobytu v této zemi napsána. Bohatství příměrů Denových prostírá se i dále v této inteligentní, mistrně pojaté zkratce, která jde k podstatě problému moderního člověka. Ve své metafoře dává hlubší smysl áztéckému kultu boha Slunce a krutému rituálu lidských obětí. Srdce moderního člověka bylo také vyrváno jako živá obět molochu technického pokroku. Strašné jsou irracionální důsledky vývoje, který favorisoval jen jednu složku racionálního tvora, omámeného idolem exaktnosti a zapomenuvšího, že je především člověkem. Jeho mravní a duchovní síly uztrnuly a jak správně viděl Camus ve své analyse, doba, jež povzbuzuje produkci na úkor tvorby, vzala jim jejich absolutní hodnotu. Duchovní síly musí nakonec revoltovat proti bezduchému zmechanisování a výrobě myšlenek "en masse", s návodem k použit. Ideál svobody je silnějším prvkem ducha, nežli svoboda sama. V podobném stavu revoltujícího ducha i srdce nalézal se také D.H.Lawrence, když zklamán a vykolejen důsledky první světové války, cestoval po prvé po Mexiku v r.1923 a napsal: "Konec ideálu svobody, konec bratrství člověka, konec ideje o možnosti zdokonalení člověka, konec víry, že člověk touží po míru, harmonii, klidu, lásce a milující laskavosti stále a stál. Konec křesťanství, konec Kristovy Církve. Konec vědy, jako absolutního poznání. Konec absolutní moci Slova. Konec, konec, konec." Jeho vise se podobala stavu mysli G.Greene-a, který opouští Mexiko v nedočkavém spěchu a touze po domově na počátku španělské války, na prahu strašlivé druhé války světové. Pro něho byl mexický zážitek jednou z nejchmurnějších stránek jeho spisovatelských zkušeností. Avšak Danovy příměry míří k vyšší synthese. Jeho víra v duchovní, absolutní hodnoty se nepropadá v skepticismus Greene-ův, ani v beznadějnou hořkost Lawrence. Za myšlenkovou kulminací Denovy studie považuji totiž ryzí motiv, jemu vlastní, jenž je charakteristikou současné doby: propast mezi vyspělou technologií a zakrňujicím spritualismem, rozdíl mezi zmechanisovaným intelektem a nedostatkem myšlení. Nezůstáváme na pochybách, ke kterému výkyvu kyvadla se přiklání Denovo srdce, které želí pradávného rytmisování věd společenských a duchovních za doby aztécké civilisace. Je pravda, že lidstvo ztratilo pojem harmonického vyvážení všech složek života a svědčí o tom náš denní život se všemi událostmi kolem nás. Člověk se nerozvíjí jako ucelená jednotka mnohotvárných sil, která, vědoma si svého podřízení přírodním zákonům, transceduje je svým duchem. Den věří v moc a sílu transcedujícího duševna. V šíleném rozmachu vědeckého pokroku poznává fanatism zcela nové podoby, avšak ve své podstatě starý jako lidstvo samo: klanění se bezduchému molochu mechanické síly a materialistického zaslepení. Člověk se stal uchvatitelem úžasných přírodních sil, které mohou sloužit dobru a zlu, aniž by mravně a duchovně uzrál k volbě.Má rozhodovat o své celé budoucnosti a není sto tak učinit, aniž by mohl tuto strašlivou zodpovědnost dnes už setřást docela. Je mnoho drobnějších perel v této poutavé črtě: poučení z býčích zápasů, samo o sobě mistrně psychologicky zachycené, něžné a zdůvěrnělé pojetí domorodé světice, která je Denovi podnětem k úvaze o vítězství poražených nad dobyvateli, ve svěžím pohledu na exuberanci moderního mexického umění a jeho mythologických kořenů. Krátce, ve všech těchto dojmech svědčí Mexiko Denovi k jeho zajímavé thesi. Domnívám se proto, že Divertimento nás poučuje o Mexiku méně, nežli o svém autoru. Proniknutí pod povrch letmých dojmů okouzleného turisty nestačí k poznání jakékoliv země. Kdyby byl Petr Den zůstal déle, nebylo by Divertimenta a jeho výlet by asi pozbyl své kryptické "zábavnosti a veselosti." Byl by poznal krutost, bídu, absurdní nespravedlnost a násilí stejně jako apathii, nedůvěru, lstivost a především - nevědomost. Byl by poznal, že v Mexiku existuje rasová nenávist, o které svědčí Greene. Z jeho pohledu na radostné oslavy církevních svátků nevyšla by apostrofa národa šťastného, kterou Greene nazývá turistickou legendou. Je zajímavé porovnat, jak i v pitoreskním detailu oči dvou umělců vidí rozdílně. I ty kakty, které si přeje Den opěvovat básnickými slovy, vidí Greene takto: "Kakty neměly krásy, byly jako prosté těsnopisné samoznaky pro slova "neplodnost", "sucho", cítili jste, že jsou méně produktem, nežli příčinou této suchopárnosti, neboť absorbovaly všechnu vodu, která byla v zemi a naplňovaly si jí své zelená, zestárlá, trubkovitá břicha. Někdy rozkvetly na hořením konci jako žhavý konec doutníku, ale ani pak neměly více krásy." Zdá se, že Mexiko, země kontrastu, dovede vzbudit extrémní kontrasty i v úvahách svých návštěvníků. Jen světlo a stín, které se rychle střídají. Proto je mi Divertimento zkratkou a proto jsem jeho přídomek "Mexické" nazvala půvabnou záminkou. Rytmus kyvadla udává jeho dynamické rozpětí. Jeho podnětné úvahy jsou radostným dokladem toho, že citlivé seismografy duši zaznamenávají dobře záchvěvy naší planety.
DÁNSKÉ LIDOVÉ VYSOKÉ ŠKOLY. Dánsko je známé svými lidovými vysokými školami. Myšlenka těchto neakademických učilišť vznikla v třicátých létech minulého století jako protest proti tehdejším d á n ským školám. Jejím nositelem se stal velký myslitel dánského národa, "biskup N.F.S. Grundtwig. Jeho představa byla, vytvořit nový typ školy, určené zejména zemědělskému obyvatelstvu, školy "pro život". Základním znakem této nové školy mělo být "živé slovo" oproti mrtvé liteře knih. První škola tohoto nového typu vznikla r.1844 v jižním Jutsku. Skutečným počátkem však byla teprve škola zřízená Christenem Koldem v r. 1851, jež byla v pořadí třetí. Christen Kold uvedl Grundtwigovu myšlenku v život. Vyučovací předměty na této škole byly dánština, literatura, dějepis, náboženství a počty. Kursy byly pětiměsíční, od listopadu do dubn. Postupně vyrůstaly nové školy, že jména po ztrátě Slesviku v r. 1864 a po těžkých začátcích našly vysoké lidové školy své místo v dánském kulturním životě. Dnes je v Dánsku 54 lidových vysokých škol, které jsou průměrně ročně navštěvovány 5.500 mladých lidí. K původnímu programu přibyly nové předměty, jako na př. společenské nauky, psychologie, filosofie, umění, světové problémy a pod. Nové pracovní metody jsou kombinovány se základem "živého slova" v pracovních a debatních kroužcích a v samostatném studiu. Mimo zinmích kursů má nyní řada lidových vysokých škol na programu též tříměsíční letní kursy, od dubna do července a na školy přichází mimo zemědělské mládeže, která stále tvoří kmen, též mládež ostatních vrstev a povolání. Všechny lidové vysoké školy jsou internátní a měsíční poplatek jest průměrně 200,dánských korun (průměrný výdělek jest 400,- d.k.). Jednotlivé obce poskytují četná stipendia, kryjící 20 až 7O% poplatků za pobyt ve škole. Základní Grundtwigova myšlenka, aby tyto školy nebyly akademickými učilišti, nýbrž byly výchovou "pro život", zůstala uchována a nese své ovoce ve vysoké úrovni dánského zemědělského obyvatelstva. Lidové vysoké školy nemají žádné přijímací ani závěrečné zkoušky a tyto školy nepřipravují k žádnému povolání či zaměstnání. Přese všechny pokusy jednotlivých vlád a přes státní finanční podporu se podařilo dánským lidovým vysokým školám uchovat jejich naprostou ideovou nezávislost. Každá z těchto škol jest ideově a hospodářsky samostatná a je vedena,ředitelem, který je v některých případech též majitelem školy. Většina lidových vysokých škol je majetkem samosprávních skupin se školní radou v čele. V tomto případě jest ředitel školy zodpověden školní radě. Několik škol jest vlastněno též různými organisacemi, na př.družstevním hnutím a pod. Stát přispívá 50% na platy všech učitelů, 5% každoroční hodnoty školy a 3% částky věnované školou na zakoupení knih. Myšlenka lidových vysokých škol si mezitím našla cestu i do jiných států, zejména do Švédska a Norska. Později následovalo Finsko, Holandsko, Německo, Anglie a Švýcarsko. V Polsku bylo zřízeno mezi oběma světovými válkami přibližně 10 lidových vysokých škol velmi dobré úrovně. Tato hrstka polských lidových vysokých škol vykonala velký kus práce na humanitní obrodě přes všechny potíže a politické prekážky. Domnívám se, že by bylo dobře, kdybychom se i my nyní v exilu trochu zamysleli nad možností vybudovat podobné lidové vysoké školy, přizpůsobené našim poměrům, jednou doma, kdy bude nutné třeba přivésti opět naše mladé lidi na pevnou půdu humanity a demokracie. * Krištof KLIMENT. KNIHA A ŠÁLEK KÁVY. Zajímavý pokus podniká mladý stuttgartský knihkupec: nákup knih ná být spojen, resp. ulehčen podávání kávy. Kniha a vonný opar ušlechtilého nápoje - kávy -,to jde docela dobře dohromady. Mnoho rukopisů bylo nacpáno při šálku kávy a na okraji kavárenského stolu. Vzpomeňme za všechny jenom Voliaira, jak on dovedl ocenit kávu a její kouzelnou moc. Kniha hledá cesty ke čtenáři: také knižní reklama prodělává změny. Viděli jsme to nejlépe na podzimním knižním veletrhu ve Frankfurtu, docela se nám to líbilo a souhlasili jsme. Ještě před několika málo léty bylo v Evropě mnoho hlasů proti dnes už běžným kapesním vydáním knih. Je dobře, že ještě existují nakladatelé a hlavně ti drobní služebníci knihy, knihkupci, kteří stále hledají nové cesty pro knihu. Jeden pořádá diskusní večery v nádražní čekárně druhé třídy,známé v Kolíně nad Rýnem, druhý opatřuje autogramy, třetí rozhovory a autory a další ve Stuttgartu spojuje knihu se šálkem kávy. Kdyby knihy mohly mluvit, jistě by pověděly něco o vděčnosti, protože jejich místo není v regálech, ale v ruce čtenáře. Z JAZYKOVÝCH OTÁZEK
:
*
(Evang, duchovní správce na Valce, P.Pitter, napsal pro Sklizeň o svých zkušenostech a problému, týkajícího se většiny nás v cizině: vítáme i jako podnět k diskusi.) Abyste měli velké detektivní nadání a etymologickou intuici, kdo máte co dělat v zahraničí s osobní kartotékou: Dostanete-li na příklad dotaz od německého úřadu, zda je u vás v s e z n a m u jakýsi Laffag, nesmíte ho hledat pod L, nýbrž pod H, protože jde o našeho Hlaváče. Píše se Hlavac. Němci ho vyslovují Lafak a podle sluchupíšíLaffag. Tedy žádný Francouz Lofague, nýbrž Čech Vašek Hlaváč. Máte tam Celina? ptá se jiný tazatel. Není to Ital Cellino? Nikoli, přátelé, to je zase náš Vlastík Zelina. Jakým záhadným způsobem se proměnil v Itala? Inu takto :
CH Y B í str.
11
"Neviditelný domov" obsahuje také v e r š e , k t e r é , m ě ř e n y vlastním úvodem, by mohly být nazvány "nemoderními", a proto k nim méně osvícený čtenář jistě najde cestu (Javor, Měšťan, Junius, a j.). Autor úvodu se omlouvá pro neúplnost této antologie, "neboť pozornosti těch, kteří ji redigovali, ušlo mnoho básní, které měla zahrnout". Věru ušlo. Postrádáme v ní Kovtuna, Čermáka, Rutara, Kavku a j., které nelze nepočítat k výrazným představitelům naší básnické t v o r b y . A u t o r neúplnost omlouvá rozptýleností exulantů. Nevím, možná že opravdu zmínění básníci-exulanti nemají stálou adresu, nebo snad nejsou dosti moderní? A říkám si s Horou..."jak kapky jsme se rozpršeli po široširém světě tom..." a pociťuji smutek nad tím, že ani kapky na jednom břehu k sobě nedovedly najít cestu. Výbor je vkusně graficky vypraven, po těch chudičkých cyklostylovaných vydáních v exilu téměř luxusní. Škoda, že se nevěnovalo trochu více péče korektuře a nepředešlo se zbytečným tiskovým chybám, hyzdícím také českouřeč.-ld(Pozn.redakce: Pokud je nám známo, Kovtun a Kavka účast odmítli.) A PROPOS D'UNE TRADUCTION (Studijní číslo Edice Rencontres, vydává dr Jaroslav Trnka; hektografované, str.34) ccna 300 frfrs.). Jak již Sklizeň před časem oznámila, číslo obsahuje úvahu prof.Henriho Granjarda a jiného francouzského slavisty, M.Bertheta, obě kritisující překlad básní Pavla Javora "Chudá sklizeň", a odpověd překladatele, Charlese Černého. Texty jsou česky a francouzsky. S Granjardovy a Berthetovy strany zdaleka nejde jen o kritiku; obě studie přihlížejí k otázkám a problémům překladu z češtiny do franštiny s širšího stanoviska, a rovněž Černý říká mnohé zajímavosti na okraj vlastního thematu. O odborné ceně sešitu nemůže být pochyb. Proto také se kolem sešitu rozvíjí debata za účasti francouzské i naší (Pierre Chambray, dr F. Littna a j.) a sotva si něčeho můžeme přáti více, než aby se o nás debatovalo právě v takovýchto souvislostech a ne jiných. Sklizeň v některém z příštích čísel po závěru debaty zhustí zásadní poznatky. Již dnes je nepochybné, že uvedení Pavla Javora do Francie bylo nejen pozoruhodným, ale i úspěšným pokusem. R. V. ZPRÁVY KULTURNÍ RADY. SPOLUPRÁCE S ESTONCI, jejíž navázání bylo oznámeno před několika měsíci, dovedla k výměně kulturních hodnot v neobvyklém rozsahu a formě: na podzim vyjde společnou péčí kniha, kterou obě strany nejen přispívají k vzájemnému bližšímu poznání, ale současně se obracejí i k veřejnosti světové. Estonský podíl v knize připravil profesor slovanských jazyků na universitě v Tartu, nyní pak ve Stockholmu, Peeter Arumaa. Předmluvy - v anglickém jazyku - napsali univ.prof.Ants Oras a univ.prof.Otakar Odložilík. Francouzsky psaný přehled estonské resp. české poesie je prací p r o f . O r a s e a Jana Ještědského. Šest básníků s každé strany si navzájem přeložilo po básni, které budou uvedeny vždy v originálu i překladu. Dvojice jsou tyto: Artur Adson - František Listopad, Bernard Kangro - Jiří Kovtun, Raimond Kolk - Pavel Javor, Alexis Rannit - Jiří Kavka, Gustav Suits - Robert Vlach, Maria Under - Věra Stárková. Sedmou dvojici tvoří v exilu zesnulí Henrik Visnapuu a František Kovárna, jejichž verše přeložili J. Kavka a A.Rannit. Z malírů se zúčastní Estonka Karin Lutz a náš Charles Černý. Knihu uzavírá stručná biografie všech zúčastněných, francouzsky. Kniha vyjde v Edici Sklizeň v počtu 1.000 výtisků, společným nákladem. Naší poloviny knih bude použito především k propagačním účelům, jako našeho příspěvku ke kulturnímu sblížení mezi národy. Proto n e b u d o u dány do běžného prodeje. Pro všechny, kdo o ní mají zájem a současně si přejí pomoci k tomu, aby důstojnou výpravou kniha splnila své propagační poslání, otevírá Sklizeň s u b s k r i p c i ve výši 5 dolarů za výtisk. Uzávěrka subskripce je ke dni 31. srpna t.r. Možno zaslat šek, jinak návod k předplacení na poslední stránce tohoto čísla. Aby i širší veřejnost se seznámila s estonskou poesií, Sklizeň postupně uveřejní ukázky z knihy po jejím vydání. * - Pro nepatrný zájem našich malířů o uspořádání výstavy malířské a grafické tvorby exilu byla KR nucena nabídku odřeknout. - Do literární a hudební soutěže Křesťanské akademie a Kulturní rady došly tyto další práce: Verše (z Anglie, bez označení na obálce), rovněž bez označení a rovněž z Anglie dvě povídky. - Anglická brožura s názvem "Česká literatura v exilu", určená k uvedení nejlepších autorů a prací v soutěži na mezinárodní forum, vyjde v nákladu 4OOO kusů během června. Podrobnosti v příští Sklizni. D R O B N O S T I . - Krajanský básník Rudolf S l í v a zemřel v Clevelandu 19. dubna. - Zdeněk Němeček napsal hru "Život číslo 2". Námětem hry je život přistěhovalců. Byla předvedena s úspěchem česky v New Yorku.
- Polonista Karel Krejčí, profesor Karlovy university v Praze, vydal 600-stránkové dílo "Dějiny polské literatury" (Český spisovatel,Praha, 1953), které jest první syntetickou prací o polské literatuře,vydanou českým autorem. V polském tisku dostává se Krejčímu mnoho chvály, výtky platí pak především "pozůstatkům sociologické methody" z předchozí vědecké - předmarxistické- práce Krejčího a fragmentárnosti údajů o autorech současných. - Studie profesora Henriho Granjarda s názvem "Le Byronisme de Mácha", čerpající z prací, vydaných až do roku 1953, vyšla v nejnovějším čísle "Revue de Littérature Comparréc".Prof.Granjard se zabývá Máchou již dlouhá léta a jeho studie jsou platnou pomocí pěvci "Máje", aby konečně zaujal ve světové literatuře místo, které mu náleží. - Collége de l'Europe Libre,7, rue de la Paix, Paris 2e, přijímá žádosti o stipendium studentů s maturitou (nebo rovnocenné), narozených po 31.12.1923. - Po loňských přednáškách na všech skandinávských universitách, v Anglii a ve Skotsku prof. románské filologie Masarykovy university v Brně a od let řádný profesor štrasburské university, Jiří Straka přijal na počátek června pozvání k přednáškám universit v Mnichově, Würzburgu a Erlangen. Prof. Straka je světovou kapacitou v oboru fonetiky. - Vyšel II. svazek Harvard Slavonic Studies s jedenadvaceti studiemi z oboru byzantských a slovanských dějin. Byl věnován p r o f . F . D v o r n í k o v i k šedesátinám. - D r Jaroslav Trnka připravuje ve své Edici Rencontres dvojjazyčné vydání "Cariockého chodce" Rudolfa Nekoly. Do frančtiny překládá prof. H. Granjard. - Ve Švédsku vyšla v nakladatelství "Tiden" kniha "Berättelser ur bůda fickorna"Povídky za dvou kapes, s podtitulem Humor z Československa. Obsahuje humoresky a humorné stati Karla Čapka (12),Ivana Olbrachta (1)Jaroslava Haška (8) a Vladislava Vančury (3). Výběr uspořádali docent stockholmské university Nils Ake Nilsson a mladý slavista z Lundu Göran Lundström, který je také autorem překladů.Četné ilustrace Pera Enströma jsou vědomým napodobením českých illustrací. - Doktorskou práci s českým námětem předložil ve Stockholmu Olof Walmen. Název these je:"Alte tschechische Pflanzennamen und Rezepte in Botanicon Dorstens.Eine kulturgeschichtliche und sprachliche Untersuchung." Jde o glosy názvu české flory ze 16. století v knize, kterou Švédové mají z dob třicetileté války, z Olomouce.(Švédské these jsou psány německy, francouzsky něco anglicky, nikoli švédsky!) - Dramatická skupina "J.K.Tyl" v Londýně sehrála v květnu hru Jaroslava Kvapila " O b l a k a " . B o h a t o u sezonu zakončí večerem aktovek dne 6.června. Na programu Jiří Kavka (Jašo a víla}, Vladimír Kladenský (Májové setkání) a Stanislav Brzobohatý (Cesta k svobodě). - Čs.kulturní a sport. klub Slávia v Temperley (Argentina) otevřel 18.4. spolkový dům slavností s bohatým p r o g r a m e m . M l á d e ž čs. sdružení ve Val.Alsina (prov.Buenos Aires, Argentina) sehrála 10.4. hru "V černé rokli" od J.Černého za režie M.Rubka. REDAKCI DOŠLO. NEVIDITELNÝ DOMOV (verše exulantů 1948-1953).Sestavil dr P. Demetz. Knihy Exilu svazek 3, vydala Editions Sokolova. Stran 120. Adresa: 18, rue d'Enghien, Paris 10-, ALPAs ZVOLI L JSEM EXIL,; Edice satiry, svazek'8, stran 52. Adresa:M.Zárubová,180, Westbourne Grove, London W 11, England. JIŘÍ Kovtun: TU FUÚV ŽAL. Vyšlo jako druhý svazek Knižnice lyriky.Cena 250 frfrs, 16 stran. Objednávky
ve Sklizni. * ČESKÁ KNIHA V EXILU. (Exil kupuje žalostně málo českých knih. Snad mají na tom svůj podíl i okolnosti, že zájemci často o knihách nevedí; že pokud o nich vědí,není jim známo, kde je obdržet; že placení, zvláště do c i z i n y , j e příliš složité, někdy nemožné. Řada nakladatelství v exilu jedná o t o m , j a k společným úsilím tyto obtíže odstranit.Chtějíc být nápomocna jejich snaze a v naději,že tím vychází vstříc i svým čtenářům. Sklizeň poskytne místo i n f o r m a c í m , k d e které knihy lze koupit. Seznam je zatím přirozeně neúplný. Všechny knihy - jejichž ceny jsou uvedeny vesměs v amer.dolarech - lze objednat i prostřednictvím Sklizně, která objednávku nezištně prodá.) ČECHOSLOVÁK v zahraničí, tištěný exilový týdeník, FCI, anglické týdenní zpravodajství, Knižní služba Čechoslováka opatří jakoukoli právě vyšlou knihu. Adresa: 37, Tregunter Road, London S.W. 10, England. EDICE SATIRY (M. Zárubová, 180, Westbourne Grove, London,W, 11.) :S.Brzobohatý:"Smích za železnou oponou", sborník anekdot,C,75, a "padni komu padni",verše,0.60;R.Vlach: "Verše pro nikoho",0,50; Výbor exilové satiry(17 .autorů) 0,75; Jan A.Baťa:"Satiry a aforismy" 0,60; Jan Klánský:"Člověk č.147",prosa,0.75; Alfa;"Zvolil jsem exil",humoresky,O.75. Všechny svazky jsou rozmnožované. EDICE SKLIZEŇ: Petr Den:"Mexické divertimento", essaye. Cena 0.40. EDICE ZVĚROKRUH: J.Měšťan: "Malá noční hudba", verše, 1.00. (Objednávky Sklizeň, Interpress a j.) EDITIONS RENCONTRES (Dr jaroslav Trnka,7,rue St.Marc,Paris 2e) Vl.Zelený :"Stesk". verše J . T r n k a : V á c l a v Brožík",monografie,francouzsky; J.Trnka:"Charles Černý,monografie, fr.; Pavel Javor:"Chudá sklizeň",verše,česky i fr.;"A propos ď une traduction", studijní sešit,č.a fr.,rozmnožované,0.75. Cena tištěných knih nevyznačena.
Editions SOKOLOVA (18, rue ď E n g h i e n , Paris 10,France):F. Peroutka:"Projevy k domovu" 2.00;Toyen:Monografie,3.00; Meda Sokolová:L'Internationale Socialiste entre les deux guerres, 2.50; F. Peroutka: Začátky česko-slovenského soužití ,2,.00; Neviditelný domov - v e r š e exulantů 1948-1953;sestavil P.Demetz, 2,00. HUSŮV LID (5700 Eastwood Ave,,Chicago 30, III., USA):O.Odložilik: "Jan Hus",0.60; J.Karafiát:"Broučci",0.60; "S druhého břehu",výbor článků. "Husova lidu",0,75 a jiné. INTERPRESS (132, Goorge S t . L o n d o n W.1.): Ceníky zdarma na požádání (K.Čapek: "Hovory s TGM".2.00;"Anglické listy".1,25; Upton-Sinclair:"Konec světa".7. svazků po cca 850 str.,35.00;Dvořáková "Novosvětská symfonie" v klav.úpravě,2.00;Dr Procházka: "Anglo-čes.a čes.-angl.slovník,120.000 slov,r.1952,4.60 atd.} KNIŽNICE LYRIKY (R.Vlach,Onsdagsv. 8/l,Enskede,Švédsko, též obj.u Interpress a Rencontres):Robert Vlach:"Tu zemi krásnou",0,85; J.Kovtun:"Tu Fuův žal",0.60 KŘESŤANSKÁ AKADEMIE (Via della Conciliazione 1,Roma,Italia):"Evangelia",1,00; Jan Čep: "O lidský svět", rozhlasové projevy, 1,00;"Sv.Václav", výbor poesie, hektogr. ,0.20; NOVÝ DOMOV (992 Queen St.W.Toronto,Ont.Canada): Pavel Javor:"Daleký hlas",verše, 2.00; Miloslav Zlámal:"Exil",verše,1,5O; B.Lockhart:Jan Masaryk",1,75;J.Vičan,"Sme živí",slovenský román,2,00;Sandtnerová:"Kuchařka",6,20;a j. SLOVANSKÉ NAKLADATELSTVÍ (P.O.Box 6l2,Station B,Montreal; P.Q.,CANADA-též "Nový domov"); J.S. Baar:"Jan Cimbura", román, celoplátěná vazba,3,90. Upozorňujeme znovu, že seznam je neúplný a je jen prozatímní pomůckou čtenářům. A NA KONEC - jak se dalo očekávat - i v umělecké tvorbě se projeví příkré rozpory v názorech. Bylo by pohodlné, ale ne správné, zamlčet je nebo se jim vyhnout. Smyslem Sklizně je dát místo všem hlasům bez rozdílu, ne zalíbit se. Zajímavostí tohoto čísla je Meditace Benodetta Croce-ho s originálním textem.Prosíme, upozorněte c i z i n ě , neznalé češtiny, vždy aspoň na texty a pokusy, seznamovat naše čtenáře též s cizí tvorbou. Na dobrý návrh čtenáře snažíme se zřídit - aspoň prozatímně - jazykovou poradnu, která by pomohla i při jazykové úpravě publikaci v exilu.Pište nám v případě potřeby. Péče o čistotu a kulturu jazyka má být úkolem sboru odborniků, o jehož ustavení se jedná. - Upozorněte na všechny knihy a publikace,v exilu vyšlé, za účelem doplnění seznamu! - Ú k o l e m Edice Sklizně je především levnou cenou umožnit největší rozšíření dobrých nových věcí. Nechali jsme dotisknout essaye Petra Dena "Mexické divertimento". Místo rozesílání jednotlivých sešitů (cena 0,40 $ za kus i a poštovným) doporučujeme hromadné objednávky spolků a institucí; veliká sleva. Pište o ukázkový sešit. Spolupracovníky naléhavě prosíme: pište vždy ihned po dojití listu o stavu zásilky, zda a jak má býti příště překládána a také své připomínky a přání.Postarejte se,aby i každý vzdálený krajan o listu věděl. Zašleme vám některá starší čísla pro případné propagační akce na požádání.Upozorněte zejména cizince na kulturní činnost v exilu. Upozorňujeme na novou adresu naší spolupracovnice v Kanadě: Miss Dagmar ŠULC, 301 King St,,Ei.Kitchener.Ont. Adresy ostatních sdělíme na požádání; v USA Mrs.Cilka Rozehnal, 2525 S.Avers Ave. Chicago 23, Illinois, ve Francii Vl.Zelený, 18-20, rue Claude Tillier, Paris 12éme, ve Švédsku Stanislav Schottl, Linnégatan 15,Limhamn,Malmö atd. Některým výtiskům přikládané - pokud stačí zásoba - zvláštní otisk článku prof. Otakara Odložilíka: T.G.Masaryk ve Washingtone a Filadelfii; prosím, aby nám napsali ti, na něž se nedostalo a měli by o článek zájem. Bylo by třeba - už k vůli cizincům - opatřit Sklizni alespoň lepší papír. Procento čtenáři, kteří zapomínají na předplatné, je trochu zahanbující. Posílání obnosů z ciziny není tak těžké i pro toho, kdo nechce posílat peníze v obálce. Je možno: 1. přiložit dopisu šek na jakoukoli banku, výplatu obstará zdejší peněžní ústav. 2. Ve Francii (i Alžír a Maroko),Belgii,Monaku,Luxemburgu,Holandsku, Švédsku,Švýcarsku a Liechtensteinu prostým převodem z pošt.šekového účtu poukázat na "Ant.Vlach, Postscheckkonto Hamburg 79393." 3. Platit na konto "Hamburgische Landesbank - Girozentrale" k dobru pro "Ant.Vlach, Postscheckkonto Hamburg 79393" u těchto ústavů: v USA a dolarové oblasti:The National City Bank of New York,The Chase National Bank; of New York, Bank of America,San Francisco - nebo v Kanadě: The Royal Bank of Canada,Montreal. V Anglii, Austrálii a librové oblasti: u Barclays Bank Ltd,Chief Foreign Branch,London E.C.3. Lloyds Bank Ltd, Overseas Department,London E.C.3, nebo Midland Bank Ltd. Overseas Branch, London E.C.3. Ale především: pro hmotné starosti nezapomenout, že náš cíl leží mimo hmotný svět. Pomáhat nesobecky v prvé řadě jiným, kteří se snaží o kulturní práci. A mluvit o tom co nejméně. Dík za pochopení. Ant. Vlach. O Z N Á M E N Í: Jiří KOVTUN: TU - FUŮV ŽAL. Verše. Vyšlo jako druhý svazek Knižnice lyriky. Cena 0.60 $. Objednávky na: Dr R.Vlach,Onsdagsvägen 8/l,Enskede 6,SWEDEN. S K L I Z E Ň - nezávislá kulturní revue. Ročník II..čís. 6 (18), červen 1954. Vydává: Antonín V L A C H, Hamburg 13, Postfach 2700; Postscheckkonto Hamburg 79393. Vychází každý měsíc; uzávěrka 10. předcházejícího měsíce. Předplatné 5 DM ročně, mimo
Německo
1,50$
nebo
ekvivalent.Jednotlivá čísla 50 pf.
