KAPITOLA SEDMÁ …A DÁVÁM SE ZNOVU DOHROMADY
I když se mi až doposud dařilo všechno v mém životě jen podělat, alespoň v jednom případě jsem dělal něco správně – mám na mysli své peníze. V roce 2004 jsem byl už skoro za vodou. Vydělával jsem spoustu peněz a nerozhazoval jsem. Místo toho jsem se začal znovu věnovat prodeji realit. Tentokrát už ne s „D“ ale s jedním týpkem jménem Doug. Byl to správný chlápek a byl vážně chytrý. Bydlel v Bakersfieldu, měl velkou rodinu a svůj život držel pevně ve svých rukou. Taky to byl křesťan a chodil do kostela. Byl to prostě správný chlap a trochu mi připomínal mého kamaráda z dětství Kevina. A stejně tak jako Kevin, byl i on pořád v dobré náladě a pozitivně naladěný. Byl to ve všech směrech pozitivní člověk a táhlo mě to k němu. Na rozdíl od Kevina však Doug se mnou nikdy o Ježíši nebo bohu nemluvil. Náš vztah byl čistě jenom obchodní. Že je křesťan, jsem se dozvěděl jenom díky tomu, že mi o tom řekl někdo jiný. Pracovat společně v realitách bylo vážně fajn. V Baku s námi pracoval i Dougův zprostředkovatel jménem Erik. Ukázalo se, že je taky křesťan a že si taky musel dát svůj život do pořádku. Hrozně rád jsem s nimi trávil čas; byli vždycky pozitivně naladěni a kromě jiného to byli dobří byznysmeni. Spoléhal jsem se na jejich rozhodnutí a věřil jsem, že bych s nimi mohl vydělat pěkný balík. Když jsem i já začal myslet o něco pozitivněji, vrátil jsem se k myšlence, kterou jsem v sobě už nějakou tu dobu dusil: praštit s drogami, sebrat dostatek odvahy a odejít z KoRn no a pak se věnovat realitám až do konce života. A protože jsem byl s Korn na šňůře opravdu často, musel jsem se věnovat své práci realitního makléře během turné. Jednoho dne během turné jsem volal Erikovi, abychom probrali nějaké obchodní záležitosti. Nakonec jsme zabředli do konverzace o mém životě a o tom, jak těžké pro mě bylo věnovat se stejnou měrou jak kapele, tak i mé dceři. Zmínil jsem se mu o svém nápadu odejít z kapely, a on mi na to odpověděl něco, co mě vážně donutilo začít přemýšlet:
„Víš, Briane, lidé na smrtelné posteli nikdy nelitují toho, že málo pracovali. Naopak každý lituje toho, že nestrávil více času se svou rodinou.“ A to mě vážně dostalo. Najednou jsem měl ve všem jasno. Uvědomil jsem si, že když kapelu opustím kvůli tomu, abych mohl být s Jenneou, nebudu mít žádné výčitky. Kdybych však v kapele zůstal, měl bych výčitek spousty. Problém byl však v tom, že jsem prostě neměl koule na to, abych KoRn opustil. Byl to pro mě až příliš velký krok. Byli jsme na vrcholu naší kariéry. Co se profesní stránky týče, lepší to už ani být nemohlo. 77
Prodávali jsme miliony desek, hráli jsme monstrózní koncerty, procestovali jsme celý svět a kdykoli jsem začal uvažovat o odchodu z kapely, drogy se mému rozhodnutí postavily do cesty. Přiživovaly mé sobectví. Nebyl jsem schopný o celé té věci střízlivě uvažovat, natož se rozhodnout. Byly dny, kdy jsem z kapely odejít chtěl a pak zase ne. Rozhodl jsem se přestat s drogami, abych mohl učinit střízlivé, racionální a zodpovědné rozhodnutí. Můj plán zněl takto: prozatím přestat drogami, pak nejspíše odejít za kapely, začít se starat o svou dceru, a až vyroste, tak se k drogám zase vrátím. Našel jsem si v L.A. jednu kliniku, kde se léčili herci a zpěváci. Byli diskrétní a všechno drželi pod pokličkou. Zamlouval se mi nápad jít na utajenou léčbu mé utajované závislosti, a tak jsem se u nich zapsal. Dali mi nějaké léky, které mi měly pomoct dostat se z počátečních abstinenčních příznaků, ale já dost pochyboval, že by mi mohly pomoct. Mít absťák pro mě nebylo nic nového, ale nikdy předtím jsem drogy nebral tolik dní v kuse, a tak jsem nevěděl, jak těžké tentokrát vysazení bude. Dcerku jsem nechal u rodičů, ubytoval se v hotelu a začal brát léky, které mi na klinice dali. Pokoušel jsem se usnout, ale nešlo to. Akorát jsem tam jen tak ležel a měl deprese, které se čím dál tím víc zhoršovaly, až jsem měl pocit, že pokud si hned nedám lajnu, tak se zblázním. Léky byly proti drogám bezmocné. Šel jsem domů a hned jsem zalovil ve své hromádce drog, které jsem tam ukrýval. V ten moment jsem okamžitě rezignoval na to, že bych s drogami přestal. Tentokrát už to nešlo. Opravdu jsem se pokusil přestat brát. Když se mi to ale nepodařilo, byl jsem zděšený. Moje nejhorší obavy se potvrdily: už se bez speedu neobejdu. Jediné, co mi alespoň trochu zvedlo náladu, bylo, že jsme začali s kapelou znovu nahrávat. Zavřeli jsme se do studia, abychom začali pracovat na albu číslo šest – „Take A Look In The Mirror.“ Bylo sice příjemné začít zase s kapelou pracovat, ale ne natolik, aby mi to pomohlo od mé závislosti. Skoro nic si z toho nepamatuju, protože jsem bral speed jak během nahrávání, tak i během turné k téhle desce. Veškerý počáteční optimismus se vypařil, když jsme vyjeli na turné. Bylo to zase na chlup stejné jak předtím; byl jsem na fetu jak během šňůry, tak i po návratu domů. Nedělal jsem vůbec nic a s nikým. Odmítal jsem interview. Dokonce jsem začal nesnášet i hraní. Měl jsem plné zuby všech a všeho. Když turné skončilo, vydali jsme výběrovou desku „Greatest Hits.“ A aby mohla rádia a MTV hrát nějaké singly, nahráli jsme dvě coververze. První z nich byla „Another brick in the wall“ od Pink Floyd, s legendárním sólem na kytaru. Měl jsem ho zahrát já, ale protože jsem byl pořád sjetý, měl jsem problém to vůbec uhrát. Další předělávka byla píseň „Word Up“ od skupiny Cameo. Nebyl jsem z ní ale moc nadšený – a už vůbec ne z videoklipu. V klipu přidělali psům naše podobizny a my se pak potloukali po stripbarech. Asi to bylo zamýšleno jako legrace, ale já nevěděl, co je na tom legračního. Přišlo mi to spíš pitomé. A nebyl jsem v kapele sám, kdo si to myslel. Nicméně, co se kapely jako celku týče, měl jsem pocit, že ztrácíme svou kreativitu. Pár kluků z kapely bylo toho názoru, že musíme inovovat náš sound, a že bychom měli pro další 78
desku najmout pár lidí, kteří skládali hitovky pro hitparády. Což mi vážně nepřišlo jako dobrý nápad a nechtěl jsem se na tom podílet. Můj postoj byl, že raději natočím úplnou sračku, než abychom najímali lidi, kteří skládají písničky pro top hitparády. Připadalo mi, že jsme se zaprodali – a o tom KoRn být neměli. Začal jsem mít pocit, že kapele jde spíše než o skládání hudby o peníze a že jim jde jen o prodej desek. Vím, že jsem v té době bral hromadu drog, ale z nějakého důvodu kdykoli šlo o peníze a hudbu, měl jsem jasno, co dělat chci a co ne. Tyhle neshody akorát ještě více umocňovaly potřebu z kapely odejít. V létě roku 2004 jsem si myslel, že už nebudu muset kapelu opustit, protože to vypadalo, že se rozpadneme. Nebo minimálně že přijdeme o dva členy. V té době měli Jonathan a Fieldy přítelkyně, a obě dvě s námi jely na turné. Nešlo o nic jiného, než že se navzájem nesnášely a měly spolu neustálé pře. Takže se samozřejmě pohádal i Jonathan a Fieldy. Došlo to tak daleko, že Jon chtěl Fieldyho z kapely vyhodit. Mě všechny ty hádky připadaly dětinské, ale na druhou stranu jsem cítil, že tohle by mohl být způsob, jak s kapelou skončit. Byl jsem znechucený z toho, jak se kluci chovali a tak jsem se zeptal našeho managera, jestli bych nemohl odjet z turné domů. Ten to ale zamítl. Byl jsem v pasti. Nedokázal jsem se přinutit přestat s drogami a taky jsem se nedokázal přinutit z kapely odejít. Potřeboval jsem, aby to rozhodnutí udělal někdo za mě. Byl jsem závislý jak na kapele, tak i na drogách. Obojí ze mne vysávalo život, a já věděl, že musím s obojím přestat. Ale nedokázal jsem to. Jonathan a Fieldy se udobřili a my dojeli turné až dokonce. Po dobu šňůry jsme měli všichni ponorkovou nemoc. Nejšílenější na tom bylo, že já byl ten, kdo urovnával veškeré konflikty. Chtěl jsem sice odejít, ale nechtěl jsem, aby se kapela rozpadla jako celek. A tak jsem se snažil přispět tomu, aby spolu kluci vycházeli. Munky se v té době taky snažil konflikty urovnávat a udržet vše pohromadě. Ale i já jsem míval svoje dny – stejně tak jako ostatní. Moje hra stála za hovno a já si začal při koncertech vybíjet zlost na mém kytarovém technikovi. Pamatuju si, že jednou jsem byl tak nasraný z toho, jak hraju, že jsem si kytaru odepnul a mrštil s ní po něm. Jako by to byla jeho vina, že hraju pod psa. Sehnul se a tak kytara dopadla za pódium, kde zrovna postávalo několik lidí – naštěstí jsem však nikoho netrefil. Během toho roku jsem nepociťoval nic než neštěstí a deprese. Fetoval jsem tak, že si to nedokážete ani představit. Byl jsem se čím dál tím víc posedlý pornem na internetu a stával se ze mě čím dál tím větší blázen. Sáhl jsem si na samotné rockové dno. Byl jsem v naprostých sračkách a stahoval jsem s sebou i svou sladkou, pětiletou dcerku. Bylo to zhruba v té době, kdy jsem ji přistihl, jak si zpívá náš song „A.D.I.D.A.S.“ I když jsem už byl na samotném dně, tak po tomhle zážitku jsem se cítil už jako naprostý šmejd. Věděl jsem, že je na čase požádat někoho o pomoc, a tak jsem se obrátil na Douga a Erika. 79
Vždycky jsem jim posílal emaily, které se týkaly obchodu s realitami a občas jsem v nich i naznačoval, jak jsem nespokojený. Nejenom s kapelou, ale i se svým životem vůbec. Jednoho rána mi z ničeho nic přišel email od Erika:
Briane: Asi ti to bude znít divně, ale dnes ráno jsem si na tebe vzpomněl, když jsem četl jeden verš z Bible: „Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a jste obtěžkáni, a já vám dám odpočinouti. Vezměte na sebe mé jho27 a učte se ode mne, neboť jsem mírný a pokorný v srdci; a najdete odpočinek pro své duše. Vždyť mé jho je příjemné a mé břemeno lehké." Matouš 11:28–30 Nevím proč, ale měl jsem silný pocit, že by se to mohlo týkat i tebe, a tak jsem hned sednul k počítači a poslal ti to emailem. Nevykládej si to prosím ve zlém. Měj se dobře Erik Přečetl jsem si jeho mail, a když jsem mu psal odpověď, všechno ze mne vyplavalo na povrch.
„Jsem ztracená duše. Můj život už dávno není šťastný. Požádal jsem Ježíše, ať vstoupí do mého srdce – když jsem byl ještě dítě – a něco jsem ucítil. Rád bych ten pocit cítil znovu, ale nikdy jsem se nemodlil nebo tak něco. Cítím se provinile, že jsem nikdy nešel do kostela. Mohl bys mi poradit, jak mám dál pokračovat?“ Erik si věděl rady. Za pár hodin mi od něj přišla odpověď:
„Působivý email. Chci však, abys pochopil jednu věc; pouhé chození do kostela z tebe neudělá křesťana, stejně tako jako pouhé sezení v garáži ti nepostaví auto. Vztah k Ježíši je osobní. Může být tvým důvěrným přítelem, můžeš se na něj KDYKOLI obrátit. VŽDYCKY tě příjme, ať už jsi spáchal cokoli. Může tě osvobodit od jakékoli viny, bolesti či hanby. K bohu se obracejí lidi i za mnohem horších okolností – aby svěřili své životy do jeho rukou a poznali tak jeho absolutní lásku. To, že přijmeš Ježíše, nemusí být vůbec veřejně – prostě jen poklekneš tam, kde jsi a řekneš: Bože, lituji svých hříchů. Prosím, odpusť mi, prostup mnou a žij v mém srdci. Pomoz mi kráčet v tvém světle, číst denně tvá slova a spolehnout se na tebe p ři všech mých rozhodnutích. Dovol mi být tvým obrazem. Ať všichni uvidí změnu uvnitř mne – neboť dnes jsem učinil rozhodnutí svěřit svůj život do tvých rukou.“
27
Nebo též jařmo je část postroje tažných zvířat, která přenáší tažnou sílu na pluh.
80
A to je vše. Modli se, jak nejčastěji to půjde, čti každý den svou Bibli a čiň dobrá rozhodnutí. Tvá rodina si té změny všimne, tvá dcera tě uvidí v jiném světle a ty pocítíš mír, který bude nad tvé chápání. Rád bych se s tebou sešel a promluvil si s tebou o tom víc.“ Erikovy emaily byly vážně inspirující, a když jsem si je přečetl, byl jsem téměř okamžitě připravený zkusit to s Ježíšem znovu – tak jako když jsem byl ještě dítě. Potřeboval jsem, aby byl Ježíš skutečný. Byl mou jedinou záchranou, kterou jsem kdysi opustil. Nemohl jsem se zbavit myšlenek:
„Je tohle snad důvod, proč mám tak zpackaný život? Může to být kvůli tomu, že jsem k Ježíši nemluvil od toho dne, kdy jsem byl ještě jako dítě sám v suterénu v koupelně? Volal mne snad Ježíš zpátky k sobě? Abych mohl začít svůj život znovu – podle něj? Zmizela by snad moje závislost, vina, hanba a bolest, kdybych mu zasv ětil svůj život? Dodával mi snad pozitivní myšlenky? Byl to snad on, kdo mi našeptával, abych kapelu opustil a mohl tak zasvětit svůj život jemu? Můžou snad být všechny tyhle věci o Ježíši pravdivé?“ Choval jsem v sobě velkou naději, která se však rozplynula, když jsem začal přemýšlet nad tím, jaké by to bylo stát se křesťanem.
„Přece by ses nechtěl stát jedním z těch pošuků, kteří jsou na křesťanských televizních kanálech? Každej by se ti jen smál. Nebuď blbej.“ Pak jsem ale začal přemýšlet jinak:
„To chceš vážně raději zůstat v KoRn, bejt závislej na drogách a zemřít? Chceš, aby tvý dítě vyrůstalo bez otce?“ Kromě toho mě znepokojovalo, že se z Erika a Douga vyklubali trhlí křesťani, kteří mě začali přemlouvat, ať s nimi chodím do kostela. Na tohle jsem se prostě necítil připravený. V mém mozku – a v mé duši se odehrával souboj. A já nevěděl, kterou část mého já poslechnout. Tentokrát to nebyly drogy, kdo ke mně mluvil. Tohle bylo něco jiného. Bylo to skoro jako kdyby - asi to bude znít divně - bůh a ďábel zápolili o mou duši. Byl to duchovní souboj, přičemž konečné rozhodnutí jsem musel udělat já. Měl jsem toho plnou hlavu. Ke konci roku 2004 se mi začaly dít samé podivné věci. Zašel jsem za jedním chlápkem, se kterým jsem brával speed, když jsem se přestěhoval s Jenneou zpátky do Baka. Po krátkém hovoru jsem zjistil, že se z něj stal taky křesťan. I když mi nabídl, ať s ním zajdu do kostela, nikdy jsem nešel. Pak jsem se zastavil u kamaráda jménem Bill, kterého jsem znal z dob, kdy jsem byl ještě teenager. V těch dobách ještě býval nezkrotný punkrocker, který chodil na ty samé večírky co já, a pokaždé se zapletl do rvačky. Ale teď bylo všechno jinak. Taky se z něj stal křesťan a začal mi vykládat o bohu. Celé mi to přišlo úplně divné, tak jsem na něj vystartoval, že je potrhlej pánbíčkář a ať mě nechá na pokoji. 81
A aby těch konverzí nebylo málo, tak i má sousedka (jejíž dcera se přátelila s Jenneou) mně začala přemlouvat, ať s nimi začnu chodit do kostela. Nikdy jsem na jejich nabídku sice nepřistoupil, ale měl jsem pocit, že všechny tyhle události spolu nějak souvisí. A pak tu byla ještě má dcera; moje teta Deia začala s sebou brát Jenneu tu a tam do kostela. To mělo za následek, že mi Jennea začala pokládat otázky o bohu a Ježíši. Otázky, na které jsem neznal odpovědi. Kdykoli se mně zeptala, jenom jsem ukázal prstem do oblak, a dopověděl jsem jí, že bůh je příliš velký a příliš vzdálený, než aby mu kdokoli z nás rozuměl. Připadal jsem si pitomě, že jsem nebyl schopný jí dát lepší odpověď a že o tom vlastně nic nevím. Kamkoli jsem šel, narazil jsem na někoho, kdo chtěl mluvit o bohu. Nebylo úniku. A celou tu dobu jsem přemýšlel o mém konečném rozhodnutí. Rozhodnout jsem se musel, ale ani po všem tom dlouhém uvažování jsem se nedokázal dospět k rozhodnutí. Tak to zůstalo až do podzimu 2004, kdy jsem si sbalil své drogy a vyjel s KoRn na další turné, které se nakonec ukázalo jako mé poslední. Během šňůry jsem samozřejmě bral drogy a celou tu dobu jsem nebral Erikovy a Dougovy telefony, protože jsem se bál, že se mě budou snažit obrátit na víru – od té doby, co jsem odpověděl na Erikův email. Následkem toho ustoupila do pozadí ta část mne, která se přikláněla k přestupu na víru. A já se na tomhle turné zase začal zabývat myšlenkama na sebevraždu. Během šňůry jsme museli několikrát cestovat letadlem, protože autobusem bychom nebyli schopni dojet na místo koncertu včas. A během jednoho z těch letů se mi přihodila hodně zvláštní věc. Když letadlo vzlétlo, byl jsem zrovna v polospánku – na půl vzhůru, napůl jsem spal. Najednou jsem měl vizi. Nebyl to jenom sen, bylo to až příliš reálné – jako by se to ve skutečnosti dělo. Nikdy předtím jsem se s ničím podobným nesetkal. V tom vidění jsem seděl v úplně jiném letadle a byl jsem v bdělém stavu. Jako kdyby mi před očima běžel film. V tom snu letadlo taky právě vzlétalo, když tu najednou s sebou začalo prudce házet. Já byl však naprosto v klidu. Pak se začalo otřásat znovu. Naklonilo se a začalo padat. A já věděl, že zemřu. Zaslechl jsem mohutnou explozi a uviděl oranžový plamen, jak se ke mně zpomaleně přibližuje. Jakmile mě zasáhnul, všechno najednou zbělelo. Proměnil jsem se během jednoho okamžiku. Bez jakékoli bolesti. Stoupal jsem někam nahoru a přitom jsem cítil absolutní, všeobjímající klid a mír – jaký jsem ještě nikdy předtím nepocítil. Necítil jsem ani plameny, ani explozi. Jen jsem je zaslechl a pak mi došlo, co se stalo. Zemřel jsem a směřoval do nebe. Cítil jsem takový klid a svobodu…..byl jsem v nebi. Probudil jsem se a zakřičel: „Wow!“ 82
Všichni na palubě se otočili mým směrem. Byl jsem v šoku. Došlo mi, že to byla předtucha toho, jak zemřu. Nevěděl jsem, jestli to letadlo padalo k zemi nebo co, ale ta vize byla natolik skutečná, že jsem byl přesvědčený, že brzo zahynu při letecké havárii. Letadlo přistálo hladce a pak mi došlo, že to vidění byl asi jen podivný přelud způsobený nezřízeným užíváním drog. Nepřestalo mi to však vrtat hlavou. Když jsem byl na drogách, byl jsem toho názoru, že kdybych umřel, proměním se akorát v popel a budu navždy spát. V té vizi to však bylo jinak. Nezemřel jsem. Oheň mě sice spálil, já však přesto nezemřel. Místo toho jsem stoupal do nebe. Co když jsem měl úplně mylné představy o tom, co se stane, když člověk zemře? Snažil se ke mně snad Ježíš skrze tu vizi promluvit? Bylo tu něco, co mi chtěl sdělit? Chtěl mi tak snad ukázat, že se po smrti neobrátím v popel a nebudu jen navždy spát? Že existuje život po smrti? Nebo se mi tím snažil říct, že už je třeba skončit s dosavadním způsobem života, abych už konečně mohl mít klid v srdci? Chtěl mi tak snad naznačit, že je skutečný? A jestli tomu tak skutečně bylo, co to pro mě znamená? Odpovědi na všechny tyhle otázky jsem měl už brzy dostat, ale prozatím jsem se pokoušel na tenhle zážitek zapomenout. V té chvíli toho na mě bylo až moc, než abych to dokázal pochopit. Turné skončilo pár týdnů před vánoci. Jakmile jsem se vrátil, na dveře mi zaklepal Erik – s předčasným vánočním dárkem: Biblí, na jejímž obalu bylo napsáno mé jméno. Čekal jsem dlouhou přednášku o bohu, ale místo toho, aby mě začal přesvědčovat, mi řekl jenom:
„Briane, jestli si někdy budeš chtít promluvit o bohu, dej mi vědět.“ A zmizel. To mě překvapilo. Byl jsem přesvědčený, že mě bude vlezle přesvědčovat o víře, ale nic takového se nestalo. Nicméně, bibli jsem odložil stranou a vrátil se ke svým drogám. Párkrát jsem do té knihy sice nakouknul – trochu mě to lákalo, ale vlastně jsem tomu vůbec nerozuměl, a tak jsem jí dal zase hned stranou. Přišly vánoce a já byl celou tu dobu sjetý. Měl jsem z toho špatný pocit, protože jsem si přece jen uvědomoval, že vánoce mají být oslavou boha. Dárky pro Jenneu jsem koupil na poslední chvíli před štědrým večerem a pak jsem je celou noc až do šesti ráno zabaloval – to vše s hlavou plnou speedu. Myslím, že některé z nich jsem přebaloval snad i pětkrát, aby vypadaly perfektně. Jenneu jsem šel vzbudit hned pár minut na to, co jsem dobalil poslední. Seděl jsem a koukal na ni, jak dárky rozbaluje. Pak přišli na návštěvu mí rodiče a bratr se svou rodinou. Já byl ale totálně zničený z toho, jak jsem byl celou noc vzhůru a proto jsem neměl moc chuť s nimi být. Nakonec jsem jim řekl, že mi není dobře, a šel si lehnout do postele, abych měl od nich pokoj. Asi dva dny po vánocích jsem byl s Jenneou v potravinách. Zrovna jsme stáli u regálů s koláči, když ke mně přišla s koláčem v ruce a svým roztomilým hláskem mi řekla: 83
„Tati, zapomněli jsme zazpívat Ježíškovi „Veselé vánoce.“ Můžeme mu koupit alespoň tenhle koláč?“ Už tak jsem se cítil dost provinile za to, že jsem bral o vánocích speed, nemluvě o tom, že jsem byl sjetý i v tuhle chvíli. A když jsem ji uslyšel tohle říkat, byl (a ještě pořád jsem) v šoku. Sám bůh ke mně promlouval. Jejím sladkým očím se však nedalo odolat, a tak jsem svolil, že ho koupíme. Koláč jsem pak dal do spíže a přestal na něj myslet. Další noc, když už Jennea spala, jsem šel do spižírny, abych si dal něco na zub. Když jsem znovu uviděl ten koláč, měl jsem zase to silné nutkání. Vzal jsem koláč do rukou a řekl:
„Dodatečně - vše nejlepší, Ježíši.“ A pak jsem koláč snědl. Pár dnů poté jsem byl zase jednou vzhůru až do rána, když jsem zhruba v pět ráno začal cítit na hrudi příšernou bolest. Jako by mě někdo pěvně sevřel a já nemohl dýchat. Dostal jsem panický strach. S přesvědčením, že mám infarkt, jsem se dobelhal k počítači a začal zjišťovat, jaké jsou jeho symptomy. Našel jsem nějaké stránky, kde byly všechny vyjmenované, a zjistil jsem, že se všechny shodují s těmi, které jsem měl já. Tak jsem zavolal kamarádovi, ať mě zaveze do nemocnice. Když jsem tam dorazil, doktoři začali dělat hromadu testů, aby zjistili, co se mi stalo. Nakonec se ukázalo, že sice nemám infarkt, ale moje EKG ukazovalo podivné výkyvy, které doktoři nebyli schopni vysvětlit. Poslali mě za kardiologem, který na mě prováděl všelijaké testy: postavil mě na běžící pás, připojil na mě všelijaké dráty a jiné podivné přístroje, aby mohl pozorovat srdeční funkce. Nakonec se ukázalo, že srdce mám v pořádku, ale já přesto věděl, že je načase se speedem skončit, jinak to už mé srdce prostě neunese. Ten strach mně nepochybně přivedl na správnou cestu. Když jsem přišel domů, zavolal jsem Erikovi a zeptal se ho, jestli bychom se nemohli příští ráno sejít v kavárně na kus řeči. Souhlasil, a tak jsme se domluvili, kdy se sejdeme. Pak sem se hned sjel speedem a byl jsem vzhůru celou noc – už jsem to vůbec neměl pod kontrolou. Když jsem přišel do kavárny, byl jsem ještě dost vyjetý. Seděli jsme v tichém rohu podniku a Erik mi vykládal, že mě Ježíš bezvýhradně miluje. A že vůbec nezáleží na tom, co jsem až doteď dělal. Když Erik skončil, navrhnul, abychom se společně pomodlili – za to, aby se Ježíš vrátil do mého srdce. Pomyslel jsem si:
„V žádným případě. Celou noc jsem fetoval a pořád jsem ještě sjetý. Kdybych se v takovém stavu začal modlit, tak určitě skončím v pekle.“
84
Došel jsem k názoru, že musím být nejdříve čistý a praštit s drogama, než začnu s bohem mluvit. Erik mi modlitbu předříkával a já ji odříkal, přestože jsem se cítil trochu pod tlakem. Když jsem jel domů, začal jsem mít strach. Strach, že mě bůh potrestá za to, že jsem se modlil, když jsem byl na drogách. Po návratu domů jsem šel hned do ložnice, našel bibli, kterou mi Erik dal, a začal jsem se modlit:
„Bože, já nemyslel vážně tu modlitbu, kterou mě Erik přinutil říkat. Pořád jsem ještě na drogách a vím, že v tom budu pokračovat.“ A v tom jsem nelhal. Ten den jsem si toho vzal ještě víc. A tak to pokračovalo i další dny. Pár dnů po setkání s Erikem jsem mluvil s Dougem a ten mě pozval, abych šel s jeho rodinou tu neděli do kostela. Váhal jsem. Nevěděl jsem, co dělat. Nechtělo se mi, protože jsem byl pořád na drogách, ale něco ve mně mi říkalo, že bych měl. A tak jsem souhlasil. Přišel sobotní večer a já se zase nemohl vymanit z každodenní rutiny. Uložil jsem Jenneu do postele a začal šňupat lajny. Byl jsem vzhůru celou noc. Byl jsem ještě hodně mimo, když Doug, jeho žena Sandy a jejich dva synové pro mě ráno přijeli. Aby nic nepoznali, oblékl jsem si mikinu s kapucí. Dorazili jsme ke kostelu a vstoupili do sálu na bohoslužbu. Když začala hrát kapela, všichni ti lidé kolem začali zvedat ruce nahoru ke stropu. Někteří z nich plakali. A někteří z nich začali jeden druhému křičet do uší. (Později jsem zjistil, že se tak modlí jeden k druhému.) Přišlo mi to všechno podivné a byl jsem z toho trochu mimo. Tihle lidi se chovali ještě divněji než já (a to jsem byl tři noci v kuse vzhůru). Ale něco uvnitř mě nechtělo, abych odešel. Z té hudby jsem cítil mír a lásku. Zůstal jsem až do konce vystoupení kapely. Pak přišel kněz a začal mluvit o bohu. Na obou stranách měli velká projekční plátna, na kterých byl verš z Bible, o kterém zrovna mluvil. Byl to Ondřej 11:28–30. Ten samý verš, který mi Erik poslal emailem několik týdnů předtím. V tu chvíli jsem si byl jistý, že mi chtějí vypláchnout mozek. Erik musel tomu kazateli říct, ať tam ten verš dá. Doug mu musel říct, že přijdu, a tak to na mě nalíčili. (Mimochodem, nebyl to Erik, byl to sám bůh. Byl to jeden ze způsobů, kterým mě k sobě volal.) Během několika dalších týdnů jsem měl ten verš všude před očima. Pak pastor řekl něco, co mě vážně šokovalo:
85
„Jediné, co musíte, je věnovat bohu trochu času, modlit se k němu. Veškeré břímě a
tíha z vás spadne.“ Bylo to něco, co mě opravdu nadchlo; protože v praxi to pro mě znamenalo, že můžu jít domů, dát si lajnu, pomodlit se a bůh pak mě pak zbaví mé závislosti. Bylo to přesně to, co jsem potřeboval. Proto když se pastor na konci bohoslužby zeptal, kdo z přítomných chce přijmout Ježíše za svého pána, tak jsem sám od sebe zvedl ruce a rozhodl se to zkusit. Ačkoli jsem bohu řekl, že tu modlitbu v kavárně jsem nemyslel vážně, tak tentokrát jsem to vážně bral. 9. února 2005 jsem navázal vztah s Ježíšem Kristem. A můj život už nikdy neměl být stejný. Je vhodné zmínit, že meth je extrémně návyková droga, a proto se jen malému procentu lidí podaří s tím natrvalo přestat. Když se snažíte žít bez toho, deprese, kterou vám droga způsobuje, vám našeptává, že to prostě nejde – že nemůžete přežít, aniž byste ji nebrali. Já však věděl, že musím přestat poslouchat, co mi říkají drogy, a dát bohu a Ježíši alespoň šanci. Hned po návratu z kostela, kdy jsem zvednul ruce a tentokrát už skutečně přijal Ježíše za svého pána, jsem Jenně pustil film a odešel do svojí šatny. Otevřel jsem sejf a vytáhnul odtamtud balíček nejsilnějšího methu, jaký jsem tam měl. Dal jsem si lajnu, v ruce sroloval bankovku a pak se začal modlit:
„Ježíši, ten chlápek v kostele říkal, že jsi skutečný. Řekl, že jediné, co musím udělat je modlit se k tobě a ty pak ze mě to svinstvo dostaneš. Nahlédni teď do mého srdce. Ty víš, že chci přestat. Chci být Jenně dobrým otcem. Zkoušel jsem odvykačky, ale nezabralo to. Tak prosím vyslyš mé naléhání a zbav mě mojí závislosti – už navždy. Drogy mi zničily život. Zbav mně myšlenek na smrt. Nechci, aby Jennea vyrůstala bez otce, potřebuje mně.“ Pak jsem vyšňupal další lajnu. O pár minut později začal zvonit telefon. Já ho však nezvednul a nechal mluvit záznamník. Byl to jeden můj starý přítel, se kterým jsme si kdysi dávno dali párkrát speed. Podle všeho se z něj taky nedávno stal křesťan a byl členem kongregace, kde jsem byl ráno na bohoslužbě. Doslechl se, že jsem tam byl, a že jsem zvednul ruce, abych Ježíše přijal za svého pána. Volal mi, aby mě povzbudil v mém novém vztahu s našim pánem. Byl jsem v šoku. Zrovna jsem prosil boha, aby mi pomohl, a dvě minuty na to mi volá tenhle člověk. Člověk, na kterého jsem se mohl spolehnout. Věděl jsem, že se mi bůh snaží naznačit, abych se příteli se svými problémy svěřil. Já s tím však bojoval – nechtěl jsem s ním mluvit, protože jsem ho měl až příliš spojeného s braním speedu. Kromě toho jsem se nikomu z mých přátel nesvěřil, že jsem na speedu tolik závislý. Přesto jsem však věděl, že se budu muset se svou závislostí někomu přiznat. Někomu, kdo by mi z toho pomohl ven. Tolik jsem se za sebe styděl. Tajil jsem to přede všemi během posledních dvou let. Potřeboval jsem někoho, komu bych mohl důvěřovat. 86
Asi o týden později jsem nakonec „kousnul do kyselého jablka“ a zavolal jsem mému starému kamarádovi „D“. Řekl jsem mu, že si s ním potřebuju promluvit. Od té doby, co jsem se rozkmotřil s jeho rodinou, jsme spolu párkrát mluvili a já se mu omluvil za své dřívější chování. Protože jsme spolu o celé té věci dokázali mluvit otevřeně, věděl jsem, že se mu budu moct svěřit i s mým tajemstvím. Jednoho, dne, když byla Jennea ve škole, přišel ke mně a já se mu svěřil se svým problémem. Vzal jsem ho k sobě do svého pokoje, vytáhl ze sejfu všechen speed, co jsem tam měl a požádal jsem ho, ať ho místo mě vyhodí. Když uviděl, kolik drog tam bylo, nevěřícně kroutil hlavou. Měl slzy na krajíčku – cítil velkou lítost. Nikdy předtím ve svém životě neviděl tolik drog pohromadě. Podíval se na mě a řekl mi:
„Člověče, proč si takhle ubližuješ?“ Nedokázal jsem odpovědět. Mimochodem, meth zapáchá. Je to dost hnusný zápach – tím spíš, když ho máte hodně. „D“ z toho smradu zvracel, když jeden pytlík za druhým vysypával do záchodu. Ale vydržel to, a za chvíli byl všechen speed pryč. Byl jsem nervózní. Nebyl jsem schopný s tím praštit už dřív. Proč jsem si myslel, že by to mělo tentokrát vyjít? Z nějakého důvodu jsem to prostě věděl. Tohle bylo poprvé za dva roky, kdy jsem si vážně myslel, že bych s tím dokázal přestat. A nejenom se speedem - vyhodil jsem všechny své drogy: Xanax, Vicodin, Valium, Celexa (což bylo antidepresivum, které jsem zrovna začínal brát). A taky jsem přestal s pivem – to jediné jsem pil dvacet let v kuse (s výjimkou několika měsíců poté, co se Jennea narodila). Přestal jsem i s ním. Byl jsem však nadšený z toho, že jsem už neměl ty depresivní myšlenky, jako jsem měl předtím. Díky bohu se uvnitř mě dělo něco úžasného. Cítil jsem to. Byl čas udělat další krok, a tak jsem zavolal rodičům, jestli by nepřijeli ke mně a nepohlídali Jenneu. Řekl jsem jim, že musím odjet do L.A. kvůli nějakým záležitostem s KoRn, ale ve skutečnosti jsem se ubytoval na týden jednom hotelu v Baku, abych mohl zaspat abstinenční příznaky. Ubytoval jsem se na svém pokoji a byl jsem připravený zůstat tam, dokud nebudu čistý. A tohle byla ta chvíle, kdy jsem se opravdu naučil spolehnout se na boha. Během dalších dvou dnů jsem dělal jenom tři věci: jedl, spal a modlil jsem se. V tom hotelovém pokoji jsem byl sám s bohem. Nevím, jak to dokázal, ale z absťáku mně dostal hodně rychle. Jednou jsem se vzbudil ze spánku a začal jsem plakat. Byly to slzy naděje. Myslím, že jsem zaslechl boha, jak mi říká, že teď patřím jemu a že chce mě a mou hudbu využít pro své konkrétní účely. Ale hned druhý den jsem to připsal na vrub mé představivosti. Přesto si myslím, že jsem poslouchal jeho místo drog a po dvou dnech jsem byl už připravený vyjít ven ze své izolace. Byl to skoro zázrak. Obvykle když někdo přestane brát speed, tak potom spí dva až čtyři týdny. Já však dokázal začít žít nový život po několika málo dnech. Začínal jsem se cítit pozitivně naladěný a měl jsem zase chuť být s lidmi. Vyšel jsem ven ze 87
svého pokoje a šel se procházet ven po Bakersfieldu – což se mi nikdy předtím nechtělo. Dělalo mi dobře být venku na slunci. Právě na tomhle místě a v tuhle chvíli mě moje závislost začínala opouštět. Začal jsem rozmlouvat s bohem non-stop. Uvědomil jsem si, že jsem ho tak dlouho ignoroval, že bude lepší, když se ten ztracený čas pokusím dohnat. Po tom prvním týdnu jsem znovu zašel do kostela, a cítil se jako nový člověk. Každý den jsem uvnitř sebe cítil boží dotek. Celou tu dobu jsem pořád jenom plakal – z toho důvodu, že jsem konečně cítil, že mě má někdo rád. Vůbec jsem necítil smutek. Cítil jsem naprostý mír. Bral jsem drogy dva roky – každý den. A najednou jsem byl čistý – už několik týdnů. Nemohl jsem tomu uvěřit. A nebyl jsem jediný, komu nad tím zůstával rozum stát. „D“ si taky všiml té změny a nemohl věřit vlastním očím. I když nebyl křesťan, jasně viděl, že něco je teď jinak. Požádal jsem ho, ať se mnou zajde do kostela na bohoslužbu a ona souhlasil. Když jsme tam přišli, začal jsem se usilovně modlit, aby se mu bůh zjevil taky – tak jako mě. Po bohoslužbě jsem se mu svěřil, za co jsem se modlil. Řekl jsem mu, ať čeká na znamení od boha, protože jsem věřil, že se mu bůh zjeví, tak jako se zjevil mě. Rozloučili jsme se, sedli jsme každý do svého auta a odjeli. O několik minut později mi „D“ volal a byl pěkně rozrušený; když nastoupil do svého auta, zapnul rádio, a zrovna v něm zněl refrén písničky „Head like a hole“ od Nine Inch Nails.
„Jsem z toho paf!“ řekl. „Zapnu takhle rádio, a slyším slova: Poklekni předtím, kterému sloužíš/dostaneš to, co si zasloužíš.“ Načasování toho, jak zapnul rádio, a uslyšel ta slova, by byla až příliš velká náhoda. Věděli jsme, že to náhoda být nemůže – byl to bůh, který k nám promlouval – různými způsoby, které uznal za vhodné. V hlavě jsem měl rozporuplné myšlenky:
„Možná to byla jen náhoda. Začínám už snad cvokatět?“ Řetězec těchto „náhod“ ale pokračoval dál. Další noc, když jsem se vrátil z kostela, jsem dostal nutkání jít se podívat do cestovních tašek, které jsem s sebou brával na turné, abych se ujistil, že tam nezůstaly žádné drogy. Samozřejmě, že jsem v nich našel velký pytlík s methem. Rád bych řekl, že jsem ho taky spláchnul, ale byla by to lež. Jako vyhladovělý, který stojí před sendvičem s burákovým máslem, jsem meth okamžitě nasekal a vyšňupal. Bylo tam toho dost na celý týden, a já byl rozhodnutý, že si udělám týdenní speedový dýchánek. Přestal jsem rozmlouvat s bohem a Bibli dal stranou. Byl jsem rozhodnutý dobrat poslední speed, co mi zůstal, a pak s tím už nadobro přestat – asi tak do týdne. Nepochyboval jsem o tom, že tohle bude můj poslední drogový dýchánek. Pak už nikdy – až do konce svého života - drogy brát nebudu. Z nějakého důvodu jsem prostě věděl, že tohle už bude naposled. Uvědomil jsem si, však že se budu muset pokusit to před bohem zatajit. 88
„D“ byl celou tu dobu vážně skvělý. Dodával mi odvahu, abych dodržel svůj závazek vůči bohu – a to ani sám nebyl křesťan. V hlavě se mi pořád honily rozporuplné myšlenky. Byly všechny ty podivné věci, které se mi v poslední době udály, vážně skutečné? „D“ mi pořád říkal, že mě bůh k sobě volá a že nesmím povolit a dál věřit, že je skutečný. Asi díky tomu, že mě „D“ vytrvale podporoval, zatajil jsem před ním, že jsem si ještě jednou a naposled dal speed. Nechtělo se mi s pravdou ven. Během mého týdenního speedového dýchánku svolali KoRn schůzku, kde se mělo řešit, jak bude vypadat další, v pořadí osmé album (See you on the other side.) Tohle album mělo KoRn vynést vůbec ten nejtučnější šek celé naší kariéry. Naše smlouva se společností Sony právě vypršela a my měli volnost upsat se jakémukoli jinému labelu – což pro nás v praxi znamenalo vydělat miliony dolarů. Tohle byl hlavní důvod, proč jsem váhal nad svým rozhodnutím odejít z KoRn. Byl to patrně ten hlavní důvod, který mě přinutil své rozhodnutí znovu zvážit. Tenkrát mi ještě nějakou dobu trvalo, než mi došlo, že mě bůh chce zbavit i mé závislosti na penězích. Večer jsem jel do L. A., kde jsem se sešel s Petem a Jeffem v jejich kanceláři. Když jsem tam přišel, hned jsem vyložil karty na stůl a řekl jim, že už si nejsem jistý, jestli chci v KoRn dál zůstat. Boha jsem nezmiňoval. Jen jsem jim řekl, že chci být s Jenneou a že už dál nechci, aby se dál musela potýkat s mým rock n´rohovým životním stylem. Pete a Jeff z toho vůbec nebyli nadšeni, ale dodali mi odvahu, abych šel za klukama z kapely a promluvil si o tom s nimi. Souhlasil jsem. Schůzka kapely byla naplánovaná na příští den, a čím víc jsem nad tím uvažoval, tím víc jsem si uvědomoval, že to nedokážu. Nedokázal jsem se jim podívat do očí a prostě jen tak z kapely odejít. Byli jsme něco jako rodina - sice dysfunkční, ale pořád rodina. A i když jsem byl s kapelou a s klukama v ní nespokojený, pořád jsem je měl hodně rád a nedokázal jsem jim do očí říct, že je v tom nechávám samotné. V tu chvíli jsem na to prostě neměl. Místo toho jsem jim ze svého hotelového pokoje poslal email, kde jsem jim vysvětlil, že už s nimi dál nedokážu jezdit po šňůrách. Jonathan odepsal okamžitě:
„Briane, máme tě rádi. Chceme, abys byl šťastný. Co kdybys s námi album nahrál, a na turné by tě pak jenom někdo zastoupil?“ Wow. Tohle jsem nečekal. V tu chvíli se mi hlavou začalo honit tisíce myšlenek. Znělo to perfektně. Mohl bych dál psát písničky s mými přáteli, zůstat doma s dcerou, nemuset už nikdy na turné a žít si v klidu jako křesťan. Znělo to dost dobře. Odepsal jsem Jonathanovi, že teď musím odjet domů, ale že nad tím budu přemýšlet a ozvu se mu později. Při cestě domů se mi v hlavě honila spousta věcí: „Budu schopný zůstat v KoRn? Budu moct vyinkasovat ten tučný šek i bez koncertování? Budu moct zůstat doma s Jenneou a přitom dál dělat hudbu?“ 89
Znělo to hodně lákavě. Pak jsem přestal přemýšlet a ptát se boha jakou cestou se dát. Místo toho jsem po návratu do Bakersfieldu zamířil rovnou za Dougem a zeptal se na jeho názor. A protože byl křesťan, očekával jsem, že mi řekne něco jako že moje kapela je zlo a že mám od nich odejít. Nic takového mi však neřekl. Místo toho mi Doug řekl, ať za klukama z kapely zajdu a zkusím se zeptat, jestli by neměli zájem začít psát trochu pozitivnější písničky. Diskutovali jsme spolu nad tím nápadem, když najednou jsem dostal zprávu, jakou jsem ještě nikdy předtím nedostal.
„JDI DOMŮ A NAPIŠ EMAIL VŠEM MANAGERŮM A ČLENŮM KAPELY ŽE Z KAPELY ODCHÁZÍŠ, A ŽE UŽ NENÍ O ČEM DISKUTOVAT.“ Najednou, z ničeho nic jsem uvnitř dospěl k tomuhle konečnému rozhodnutí. Byl to vzkaz od samotného boha. Tentokrát jsem ta slova slyšel naprosto jasně. Tentokrát to bylo mnohem silnější, než když jsem ležel v tom hotelovém pokoji. Věděl jsem, že ke mně mluví bůh. Věděl jsem to ve svém srdci. Byl jsem si tím jistý. Naprosto. Teď už jsem nepochyboval. Byl to tak intenzivní pocit, že jsem už nepřemýšlel nad tím, co mám udělat. Po roce nerozhodnosti jsem měl během jedné vteřiny jasno. Když mi bůh řekl, co přesně mám udělat, obrovská suma peněz, kterou bych dostal, kdybych v kapele dál zůstal, pro mě najednou nic neznamenala. Fakt, že můj vnitřní boj už konečně skončil, byl pro mě nedocenitelný. Konečně jsem se osvobodil od své vnitřní rozpolcenosti – a byl to skvělý pocit. Upaloval jsem domů, a udělal přesně to, co mi bylo řečeno. Cítil jsem trochu smutek, když jsem seděl u počítače a psal členům kapely email, že odcházím a že zasvěcuju svůj život Kristu. Já však věděl, že to musím udělat. A bylo to. Cítil jsem ohromnou volnost. Věděl jsem, že jsem pro sebe a Jenneu udělal konečně tu správnou věc. Nicméně namísto toho, abych se svěřil bohu se svými pocity, sáhnul jsem po poslední trošce speedu, která mi zbyla. Stalo se však něco divného – se speedem jakoby najednou nebylo něco v pořádku. Šňupl jsem si, ale nesjel jsem se, tak jako obvykle. Nevím, co to mělo znamenat. Jako kdyby tomu zabránil sám bůh. Jako kdyby mi chtěl ukázat, že už mě nenechá, abych se dál sjížděl. Má mysl byly čistá. Přišel čas skončit s drogami jednou pro vždy. Později toho večera, když jsem seděl u svého počítače a listoval stránkami své bible, ucítil jsem přítomnost něčeho mírumilovného, co se vznášelo nade mnou. Ucítil jsem obětí něčeho, co se otáčelo kolem mě a vzalo mě pak do náruče. Nedokážu ten pocit popsat jinak, než že do mého těla „pršela“ čistá láska. Po celém těle jsem cítil mrazení. Nikdy předtím jsem ve svém životě něco takového nezažil. Byl jsem v naprosté extázi. Byl to tak intenzivní pocit, jaký mi ještě žádná droga nikdy předtím nepřinesla. Okamžitě jsem na tom stal závislým. Podíval jsem se nahoru a laskavým hlasem jsem promluvil: 90
„Otče?“ Sice jsem nic neviděl, ale jeho přítomnost jsem intenzivně pociťoval. Byl to bůh. Asi byste si řekli, že po takové zkušenosti půjdu a vyhodím poslední zbytek speedu, který jsem ještě měl. Bůh mi otevřel nebe, a nechal mě pocítit dotek boží. Když však ten zážitek pominul, profetoval jsem celou noc. Kolem páté ráno se mi konečně podařilo usnout. Když jsem se probudil, ucítil jsem naléhavou potřebu otevřít svou Bibli. Jakmile jsem otevřel Bibli, na jedné stránce mě doslova praštil do očí jeden verš, který mě neskutečně vyděsil. Bylo to jako kdyby bůh ten verš sám vybral a strčil mi ho přímo před obličej. Byl to Ezechiel 18:20 – „Duše, která hřeší, je ta, která zemře.“ Okamžitě jsem dostal strach, že mě bůh potrestá, a tak jsem hned běžel do své šatny, vzal poslední zbytek speedu, který jsem tam měl a hodil ho do záchodu. Když jsem to spláchnul, padl jsem na kolena s rukama nad hlavou a zakřičel jsem z plných plic:
„S drogama jsem skoncoval jednou pro vždy! Bože, prošel jsem tentokrát tvou zkouškou? Od té doby jsem už nefetoval a ani nepil alkohol – a taky už s tím nikdy nezačnu. A takhle mě bůh zbavil mé žádostivosti. Teď už na ničem neujíždím, takže nehrozí, že bych zase narazil. Pro mě už je vymalováno. Když jsem byl v KoRn, nesčetněkrát jsem se pokoušel s drogami a alkoholem přestat, ale nikdy jsem nebyl schopný to udělat. Toho dne všechny mé závislosti (alkohol, drogy, pornografie, peníze) z mého života nadobro zmizely. Věděl jsem to, protože když jsem teď do svého života přijal boha, byl jsem už navždy osvobozen od závislosti na drogách a alkoholu. Boj skončil. Přestal jsem před bohem utíkat. Chtěl jsem už jenom spočinout v jeho náruči a být zase svobodný. A přesně tohle jsem udělal. Během několika dalších dní mi bůh otevřel nebe a nechal mě pociťovat jeho přítomnost – stejně tak jako minulou noc, kdy jsem seděl u počítače. Měl jsem pocit, jako kdyby kolem mě byli andělé a pán ke mně promlouval skrze ně. Pomohl mi pochopit, že před dvěma tisíci lety pro mě na kříži sice zemřel, ale že byl taky znovu vzkříšen. Teď, když jsem konečně s ním, tam kam patřím, byly všechny ty hrozné věci, co jsem v minulosti udělal, zapomenuty a odpuštěny. Bůh mi byl taky průvodcem písmem svatým a ukázal mi, že každý, kdo přijme Krista, bude určitým způsobem pronásledován. Jako by se mě ptal, jestli jsem připraven tu výzvu přijmout. Pamatuju si, že jsem řekl odhodlaně:
„Ano, můj pane. Udělám pro tebe cokoli.“ Byl jsem natolik pohlcený tou nebeskou blažeností, že mi na ničem jiném už nezáleželo.
91
Bůh ke mně promlouval i dalšími způsoby. Jednoho dne jsem se vzbudil po šlofíku a uviděl Jenneu, jak si prohlíží knihu o Pinocchiovi. Poprosila mě, ať jí knihu přečtu. Netrvalo dlouho, a hned mi došlo, že bůh ke mně skrze ten příběh promlouval. V tom příběhu hračkář jménem Geppetto stvoří Pinnocchia, který pak uteče s bandou pouličních kluků a začne žít špatným způsobem. Když se nakonec dostane do potíží a skončí v břiše velryby, jeho stvořitel Geppetto jej z břicha zachrání. Při záchraně Pinnocchia se Geppetto vážně zraní, takže to vypadá, že by kvůli jeho záchraně i zemřel. Nakonec se ze svých zranění zotaví a pak spolu šťastně žijí. Ten příběh jsem znal už od dětství, ale nikdy mě nenapadlo o něm přemýšlet takhle. Díky tomu, čím vším jsem si prošel a že jsem odevzdal svůj život do rukou Krista, mi bylo jasné, že já mám být Pinocchio, kterého jeho špatná rozhodnutí dovedla až do žaludku velryby, odkud ho pak jeho stvořitel zachránil. Když jsem příběh dočetl, cítil jsem tolik boží lásky, až jsem z toho začal plakat. Cítil jsem tolik svobody, jako nikdy předtím v mém životě. Měl jsem pocit, že od tohoto okamžiku už bude můj život jen procházkou růžovým sadem. Brzo jsem zjistil, že jsem vůbec netušil, jak moc se mýlím.
92
