Znění tohoto textu vychází z díla Gjorkové tak, jak bylo vydáno nakladatelství Krigl v roce 2012 (BENEŠOVÁ, Tereza. Gjorkové: tajemství minulosti. 1. vyd. Praha: Krigl, 2012. 327 s.).
§ Text díla (Tereza Benešová - Gjorkové Tajemství minulosti), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.
Citační záznam této e-knihy: BENEŠOVÁ, Tereza. Gjorkové: tajemství minulosti [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013 [aktuální datum citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. Dostupné z: http://web2.mlp.cz/koweb/00/03/91/57/90/gjorkove_tajemstvi_ minulosti.pdf.
Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a tiráž), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.
Verze 1.0 z 1. 7. 2013.
OBSAH Informace o autorce ..................................................................... 6 Prolog ............................................................................................. 7 1. kapitola ...................................................................................... 9 Ostrozubci.................................................................................. 9 2. kapitola .................................................................................... 18 K vodě a ještě hloub ............................................................... 18 3. kapitola .................................................................................... 29 Centrální náměstí ................................................................... 29 4. kapitola .................................................................................... 50 Cesta ......................................................................................... 50 5. kapitola .................................................................................... 60 Sladký začátek......................................................................... 60 6. kapitola .................................................................................... 70 Do pekla ................................................................................... 70 7. kapitola .................................................................................... 82 Sliz, kameny a Mathias .......................................................... 82 8. kapitola .................................................................................... 89 Dopisy ...................................................................................... 89 9. kapitola .................................................................................... 97 Pomocnou ruku ...................................................................... 97 10. kapitola ................................................................................ 106 Co bylo, co bude ................................................................... 106 11. kapitola ................................................................................ 118 Pátrání .................................................................................... 118 12. kapitola ................................................................................ 136 Výlet........................................................................................ 136 13. kapitola ................................................................................ 149 Bariéra .................................................................................... 149 14. kapitola ................................................................................ 163
Zkoušky a další sliz .............................................................. 163 15. kapitola ................................................................................ 172 Sebastian ................................................................................ 172 16. kapitola ................................................................................ 187 Střet s realitou ....................................................................... 187 17. kapitola ................................................................................ 203 Bahňák .................................................................................... 203 18. kapitola ................................................................................ 219 Nečekaná vánoční nadílka .................................................. 219 19. kapitola ................................................................................ 231 Nápověda .............................................................................. 231 20. kapitola ................................................................................ 246 Růžová pohroma .................................................................. 246 21. kapitola ................................................................................ 260 Legenda o čarodějnici .......................................................... 260 22. kapitola ................................................................................ 272 Jantarová pomoc ................................................................... 272 23. kapitola ................................................................................ 285 Lov drahokamů .................................................................... 285 24. kapitola ................................................................................ 303 Kdo chce kam… .................................................................... 303 25. kapitola ................................................................................ 318 Poslední krok ........................................................................ 318 26. kapitola ................................................................................ 335 Jeskyně ................................................................................... 335
Informace o autorce Aktuální informace o autorce naleznete na jejím osobním blogu.
6
Prolog 1. září 1985
Na vyvýšené mýtině skalnatého výběžku stojí dva muži. Ze tří stran jsou obklopeni nekončícím oceánem a ze čtvrté se mýtina postupně proměňuje v temný, téměř neprostupný les, ve kterém stojím i já. Přestože je jasná pozdně letní noc, vzduch je prosycen čímsi chladným a z místa, kde muži stojí, vyzařuje zvláštní síla, ze které mi téměř běhá mráz po zádech. Nemívám podobné pocity často. - Jsem zvyklý vídat ledaco, ale tady mi zkrátka něco vadí. Něco, co nedokážu identifikovat. Tichou noc narušuje jen občasné zakňourání něčeho malého, nad čím se oba dva sklánějí. O mně nevědí. Neslyšně se pohnu kousek stranou, abych tvora na zemi lépe viděl. Vyšší z nich drží v ruce něco tenkého, krátkého a stříbřitě lesklého a míří tím na to maličké. Wirgama. Jeden z důvodů, proč takové, jako jsou ti dva, nemůžeme vystát. Vůči té kovové věcičce jsme naprosto bezmocní. Stejně jako to vzlykající škvrně. Je to novorozeně. Leží úplně nahé v trávě a o pár metrů dál leží další dvě těla. - Žena, která dítě pravděpodobně porodila a jejíž křik mě sem přivolal, se ale na rozdíl od muže ležícího nedaleko nehýbe ani nedýchá. Ten je v bezvědomí a pravou nohu má zkroucenou do nepřirozeného úhlu. Nejspíš se zlomila při dopadu na kraj skalnatého výběžku, když ho před malou chvílí zasáhl červený paprsek. Další nádech, tentokrát hlasitější, až se oba stojící nad dítětem otočí jeho směrem. Já osobně bych se jindy nad jejich spory tak maximálně ušklíbl. Problémy téhle rasy mě nezajímají. Ještě před pár minutami mě zajímalo jedině to, že se nacházejí na našem území, ale teď z nějakého důvodu zadoufám, že se ten chlap co nejdřív probere. „Neměl bych ho…“ promluví nejistě černovlasý muž, jako by mi četl myšlenky. Oba mají na sobě tmavá roucha, která jim spadají až 7
na zem, a stejně jako já tak téměř splývají s okolím. Vidím je ale dobře. - Moje oči jsou ve tmě doma. „Ne. Nehodlám se s ním zdržovat. Beztak už tady za chvilku nebude mít co zachraňovat,“ zaslechnu, jak se uchechtne starší z nich. „A vůbec, podej mi svoji! - Potřebuji dvě.“ „Jste si jistý? - S dospělým je to jedna věc, ale takhle malé dítě… mohlo by to mít velmi neblahé následky.“ „Pochybuješ snad?“ zasyčí druhý a střelí po mladším zlobným pohledem. Ten se přikrčí, zavrtí hlavou a už bez řečí mu podává jednu ze dvou wirgam, které drží v ruce. Pláč dítěte ležícího pod nimi začíná nabírat na síle. - Studená zem se mu ani v nejmenším nezamlouvá. „Hoď sebou! Nemám v plánu tady s tím uřvancem strávit celou noc!“ zavrčí ještě, než černovlasému vytrhne z ruky měděnou hůlku. Jakmile má obě, přiklekne k dítěti a svoji stříbrnou položí na maličký hrudník. Studený kov spustí nářek naplno. Tuším, že bych měl něco udělat. Cizí nezvyklý hlásek jako by mi našeptával, že jestli tomu drobkovi nepomůžu, jeho život bude velice krátký. Jenomže oni jsou dva a já nejsem ani hrdina, ani sebevrah. Zabij, abys přežil! Ale zachraňuj? - K něčemu takovému jsem nebyl vychován. Mám riskovat vlastní život pro někoho, z koho stejně vyroste jeden z nich? Zatímco jsem vedl svůj vlastní vnitřní boj, starší muž se postavil, namířil druhou hůlkou na novorozeně a nevšímaje si couvajícího mladíka, začíná odříkávat jakési složité zaklínadlo. Možná bych přeci jen měl...- probleskne mi hlavou, ale přesto se nepohnu z místa. - Tělo mě neposlouchá. Jediné, čeho jsem schopen, je strnule stát a s bušícím srdcem sledovat černovlasého muže, jak se sklání nad mrtvou ženou, jako by jí něco šeptal. Ještě jednou se ohlédne po zaříkávajícím, než odvrátí hlavu a přikryje si obličej, jako by něco tušil. Něco, co je i pro mě příliš děsivé...
8
1. kapitola Ostrozubci Bylo lehce před pátou hodinou ranní, když se malá Nefas konečně ukládala ke spánku. Slunce pomalu vystrkovalo své paprsky a osvětlovalo jinak tmavý les. Do podzemního úkrytu se přicházející den neměl šanci dostat, ona ale přesto věděla, že teď už může. Její oči se za ta léta naučily rozeznávat ty drobné rozdíly mezi noční a ranní tmou. Ještě než se zavrtala do postele, pro jistotu zkontrolovala, že černé šátky protkané stříbrem, uvázané okolo obou zápěstí a na krku, jsou na svých místech. Naposledy. Konečně, - pomyslela si. Ale i přes obrovskou únavu se nedokázala donutit zavřít oči. Přemýšlela o tom, co jí asi od zítřka čeká a jak moc se její život změní. Těšila se. Ano, to bez pochyby. Nevěděla sice, na co přesně, ale nemohla se toho dočkat. Život tady nebyl špatný; tedy přesněji, mohlo to být určitě horší. Nikdo jí neubližoval, nenadával, najíst dostávala, měla dokonce vlastní pokojík. A postel, ve které teď ležela, a místo spánku zírala do stropu a ve vzpomínkách se vracela o několik let zpátky. Nefas toto místo odmalinka považovala za svůj domov. Proč by také neměla? - Vyrůstala tady spolu s ostatními dětmi, hrála si s nimi, vychovávali ji stejně a jiný svět neznala. Upíři byli její rodina. Nikdy se od ostatních na první pohled nijak zvlášť nelišila; Poměrně drobná dívenka, dlouhé černé vlasy, jemné jako hedvábí, ještě černější oči kočičího tvaru, které jí dávaly nádech zvláštní exotičnosti, malý nos. Jenomže čím víc rostla, tím víc si všímala, že je jiná. A všímali si toho i její vrstevníci. - Stále častěji si mezi sebou špitali a posmívali se jí, že vypadá s těmi svými zuby divně. Čím dál víc ji od sebe odstrkovali, až se s ní nakonec přestali stýkat úplně. 9
Nefas to bylo líto. Hlavně proto, že pořádně ani nevěděla, co vlastně provedla. Pořád doufala, že jí zuby ještě dorostou a oni ji zase vezmou mezi sebe. Ale bohužel tady byla i řada dalších věcí, které dávaly znát, že je s ní něco v nepořádku. - Ostatní děti začaly například v sedmi letech chodit na vyučování, kam ona nesměla. Také vždycky dostávala jiné jídlo. Proti tomu sice nijak zvlášť neprotestovala, protože z krve a nedopečeného masa se jí zvedal žaludek, ale bylo to zvláštní. A v neposlední řadě jí nevadilo slunce. Tenhle drobný detail zjistila, když se jednou zapomněla venku. Seděla na zemi v lese, dloubala klacíkem v hlíně a přemýšlela, když se jí z ničeho nic na ruce objevil proužek světla. Vytřeštěně hleděla na tenký oranžový paprsek prosvítající skrz stromy a čekala, co se bude dít. Všichni tady se slunce báli, dětem odmala vtloukali do hlaviček - nikdy, nikdy nechodit na denní světlo. Jenomže jí se nedělo vůbec nic. To byla pravděpodobně ta poslední kapka k tomu, aby měla jistotu, že je divná. Byla ochotná se s tím faktem smířit, ale chtěla vědět proč. V rychlosti se zvedla ze země, běžela zpátky do pevnosti a po schodech dolů k Erice. Erika byla upírka, která ji měla většinu doby na starost. Dětí, které z nějakého důvodu neměli rodiče, se tady vždycky někdo ujal a nebylo to ani nijak výjimečné. Častokrát se stalo, že se nějaký upír v noci nevrátil. I Nefas se několikrát ptala, kde jsou její rodiče, ale Erika nad tím pokaždé jen mávla rukou. Ale dnes byla rozhodnutá, že svoji odpověď dostane, a bouchala upírce do dveří tak dlouho, dokud ji nevzbudila. Erika otevřela dveře a rozespale se na Nefas mračila. „Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč mi v tuhle zatracenou hodinu mlátíš do dveří?!“ „Sluníčko!“ vyhrkla Nefas. „Svítilo mi na ruku!“
10
„Ty jsi byla venku?! Nejsi takhle náhodou nána pitomá?!“ zavrčela Erika a vtáhla ji k sobě do pokoje, aby nevzbudily někoho dalšího. „Kolikrát to mám opakovat, že po svítání nemáš venku co dělat.“ „Ale mně nic není,“ snažila se Nefas poukázat na fakt, proč je vlastně teď tady. „Jak to?“ Erika po ní jen střelila zamračeným pohledem, ale k odpovědi se neměla. „Slyšíš?! Chci to vědět!“ „Jdi si lehnout,“ promluvila nakonec Erika unaveně, a sama se šourala k vlastní posteli. „Nejdu!“ dupla vzdorovitě Nefas nohou a stoupla si se založenýma rukama doprostřed pokoje. „Ani se odsud nehnu, dokud mi to neřekneš.“ „Tak si posluž. - Já jdu spát.“ Nefas sledovala, jak Erika sfoukla svíce, a bylo jí jasné, že jakmile si lehne, už z ní žádné informace nedostane. „Budu zpívat,“ zkusila první, co ji napadlo. „A věř mi, že to se ti líbit nebude.“ Nefas ani nepostřehla jak, ale najednou měla Eriku přímo před sebou. „Jestli odsud nezmizíš, než napočítám do tří, tak to, co s tebou udělám, se ti taky líbit nebude,“ zasyčela výhrůžně a z nebezpečné blízkosti na ni vycenila ostré zuby. „Já chci jen vědět, proč jsem jiná než vy všichni,“ pokusila se Nefas o mírnější tón a o krok couvla. „A taky, co se stalo s rodiči. Já vím, že to víš.“ „Já ti nic říct nesmím.“ „A kdo teda?!“ vykřikla znovu vztekle Nefas. Erika zúžila oči a krokem dopředu opět zrušila mezeru, která mezi nimi vznikla. „Nezvyšuj tady na mě hlas, ty jedno nedorostlé kuře!“ Nefas mohla ještě couvnout, ale neudělala to. Stála nehybně na místě a mlčky si svoji opatrovnici prohlížela. Věděla, že se vztekáním u Eriky nepochodí, jenže v situacích, jako byla tato, se strašně špatně ovládala. - Nebylo to fér.
11
„Prosím,“ zkusila poslední možnost. Erika protočila oči a zhluboka se nadechla nosem. Nefas jí zcela zjevně lezla na nervy. „Když teď hned zmizíš a necháš mě konečně spát, zajdu večer za Ralfem.“ „Dobře,“ pípla Nefas, otočila se na podpatku a ve vteřině byla pryč. Radši. - Probuzený upír nebyl vhodný objekt ke dráždění a víc by z ní stejně nedostala. Tenhle slib jí ke štěstí stačil. V noci jí Erika skutečně odvedla dolů, do velkého sálu, za hlavním členem nejvyšší rady. Děti měly zakázáno chodit tam, kde sedávala rada, a plést se někomu z nich pod nohy, takže ho Nefas nikdy předtím neviděla, a teď, když s ním měla dokonce mluvit, se jí trochu třásla kolena. Radní seděl ve starobylém vyřezávaném křesle na vyvýšeném podstavci a zrovna se o něčem bavil s jedním ze zásobovačů. Byl to starý upír, měl delší prošedivělé vlasy sčesané dozadu, temně šedé oči a z každého jeho pohybu šel respekt. Když došly doprostřed místnosti, Erika se zastavila, a jakmile na ně radní pohlédl, mírně se uklonila a dloubla do Nefas, aby udělala totéž. „Neruším?“ zeptala se tiše, tónem, kterým ji Nefas ještě nikdy předtím mluvit neslyšela. Erika velice zřídkakdy krotila svůj verbální projev, takže množství úcty, které dokázala vložit do toho jediného slova, bylo skutečně překvapující. „V pořádku, nemám zrovna nic neodkladného,“ odpověděl Ralf a mávnutím ruky poslal druhého upíra pryč. „Co se děje?“ zeptal se a pozvedl obě obočí. „Vypadá to naléhavě.“ Erika se narovnala, sykla na Nefas, ať se neopovažuje pohnout, a udělala dva opatrné kroky dopředu. „Obávám se, že přišel čas.“ Ralf se zachmuřil. „Ano, dřív nebo později jsem to očekával. Nech mi ji tady. Promluvím s ní,“ řekl směrem k Erice a přitom nespouštěl oči z Nefas, která na něj hleděla mírně ustrašeně. Běželo jí hlavou, že pokud se Erika, která mezitím naprosto neslyšně couvala z místnosti, chová takhle, bude muset svá slova volit víc než
12
obezřetně. Tady by mohlo být vztekání klidně i vstupenkou do hrobu. „Pojď se támhle posadit,“ přerušil její myšlenky a vydal se směrem ke křeslům rozestavěným do půlkruhu, kde nejspíš sedávali nižší radní. Nefas poslušně tlapkala za ním a posadila se do křesla, na které jí ukázal. „Takže, předpokládám, že bys chtěla vědět, proč nejsi jako ostatní děti, se kterými trávíš čas?“ zeptal se chraplavým hlasem, když se také usadil. Bylo znát, že se snaží o mírný tón, ale ještě zjevnější bylo, že to nedělá příliš často. Nefas kývla, oči navrch hlavy. „Proč - proč nemám zuby jako ostatní?“ „Neměla jsi, nemáš a nikdy nebudeš mít, protože nejsi jako ostatní,“ odpověděl jí. „Jako že nejsem upír? A co teda jsem?“ zeptala se přiškrceně. „Jsi Gjork.“ Nefas na něj chvilku třeštila oči, než se odvážila zeptat: „Co je to? O ničem takovém jsem nikdy neslyšela.“ „Ani jsi nemohla, my o nich nemluvíme,“ řekl a po malé pauze pokračoval. „Gjorkové jsou národ žijící dole, pod hladinou oceánu.“ „Aha,“ řekla jen Nefas a se sklopenou hlavou zkoumala zdobení podlahy. Ralf čekal. „Ale... ale proč jsem tady? Proč nejsem doma? Jak pod vodou? Já neumím plavat!“ začala ze sebe po chvíli chrlit otázky, přesně tak, jak očekával. „Zadrž!“ zarazil ostře další příval slov. „Promiňte,“ pípla Nefas a přikrčila se v křesle. „Pokusím se ti zodpovědět vše, ale postupně,“ pokusil se opět promluvit mírně, když viděl strach v jejích očích. „Takže jsi tady proto, že mě o to Goodworth požádal. A než se zeptáš…“ pokračoval, než se stihla otevřít pusu, „… Goodworth je nejvyšším strážcem Gjorků, tedy zastává podobnou funkci jako já zde.“ „Ale proč? A co moje rodiče?“
13
Ralf se zhluboka nadechl. „Obávám se, že nejsem dostatečně oprávněn ti na toto odpovídat. Až se vrátíš domů, jistě se najde někdo povolanější.“ „Domů?! Budu moct jít domů? A kdy?!“ vykřikla. „Zatím ještě ne,“ zchladil její nadšení. „Až ti bude dvanáct let, někdo sem pro tebe přijde. Měla bys nastoupit do školy. Vzdělání, které ti tady poskytujeme, by do budoucna nebylo postačující. A kromě toho, naše úmluva s Goodworthem platí jen do tvých dvanácti.“ „Jaká úmluva?“ „Na to se budeš muset zeptat jeho. Ale myslím, že tušíš, že to neděláme čistě z dobroty srdce. Nejsme žádný výchovný ústav, takže to, že jsme tak laskavě vyhověli jeho žádosti, nám zajistilo…“ zarazil se, jak hledal vhodná slova, „… řekněme křehké příměří.“ Nefas na něj hleděla s maximální snahou pochopit, co říká, a hlavou se jí honilo snad tisíc otázek. „Myslím, že bys už měla jít, mám nějakou práci,“ přetrhl její myšlenky dřív, než stačila některou z nich vyslovit. „A s tím plaváním si nedělej starosti. - Jistě sis už všimla, co se stane, jakmile se dotkneš vody,“ řekl a podíval se na ni se zdvihnutým obočím. Všimla. Samozřejmě, že si všimla. Jenže do toho rozhovoru měla za normální, že když se třeba sprchuje, cítí na dlaních a v prstech zvláštní šimrání, jako by jimi procházela energie. A že se jí za ušima pokaždé objeví malé štěrbiny, které po utření zase zmizí. Považovala je za svoji součást a nikdy ji ani nenapadlo pídit se po tom, jestli se objevují i u ostatních. Po tom, co jí Ralf řekl, byla snad ještě zmatenější než předtím. Sice už věděla, proč se od ostatních liší, ale otázek, na které odpověď neznala, bylo snad ještě víc. Ale hlavně jí bylo jasné, že dřív jak za čtyři roky na ně odpovědi nedostane. Víckrát ji již za hlavním radním nepustili a navíc to, že už teď věděla, čím je, pro všechny v jejím okolí znamenalo, že už na ni nemusí brát žádné ohledy, a začali ji zaměstnávat. - Od té doby
14
musela každou noc buď pomáhat při přípravě jídel, obsluhovat upíry při hostinách, nebo uklízet svinčík, který tam po nich zůstal. To bylo snad nejhorší. - Nefas nikdy krev nijak zvlášť nemusela, ale za tu dobu, co to dělala, se jim podařilo vypěstovat v ní poměrně slušnou averzi k čemukoli červenému a tekutému. Pokaždé, když viděla někde krev, zvedl se jí žaludek a musela vynaložit značné úsilí, aby ho udržela na svém místě. Zatraceně dlouhé čtyři roky. Že jsem radši nedržela pusu, pomyslela si tenkrát. Když dnes zpětně o tom rozhovoru přemýšlela, říkala si, že se vlastně Ralf docela snažil, aby se nedozvěděla víc, než bylo nezbytně nutné. Určitě věděl, kde mám rodiče a proč musím trčet tady. Úmluva. Pche. K čertu s ním! - běželo jí hlavou, jak tak koukala do stropu. Vztekle se otočila na bok. „Měla bych spát, nebo se toho zítřka nedočkám,“ mrmlala si pro sebe, když pro změnu zase zírala do zdi před sebou. Ale místo toho se musela pousmát, když si vzpomněla na svoje první pokusy s vodou. Byly to asi dva dny po rozhovoru s Ralfem, co se rozhodla vyzkoušet, jak je to s tím dýcháním pod vodou. „Třeba si ze mě jenom vystřelil a já si tady zbytečně namáhám hlavu,“ ušklíbla se pro sebe. Vzala lavor, napustila ho až po okraj vodou a postavila v pokoji na židli. Chvilku koukala na vodu vlnící se uvnitř a s myšlenkou Asi jsem se definitivně zbláznila, ponořila obličej dovnitř. Počkala, dokud neucítí známé šimrání v prstech, a potom se nadechla. Že to byla chyba, zjistila okamžitě, jakmile se jí plíce naplnily vodou. Vytřeštila oči a pokoušela se co nejrychleji z toho prokletého lavoru vyndat hlavu. Jenomže jak kolem sebe házela ve snaze polapit alespoň jednu molekulu kyslíku, zachytila rukou o okraj nádoby, která se převrhla a i s židlí letěla k zemi. Nefas následovala jejich příkladu ihned, jak jí na mokré podlaze ujely nohy.
15
Rudá v obličeji klečela v té spoušti, kašlala a prskala, jak zkoušela dostat nezdárnou tekutinu z průdušek, a nevšimla si, že ve dveřích už hodnou chvíli stojí Erika a šklebí se od ucha k uchu. „Musíš tam strčit celou hlavu, když máš žábry za ušima, trdlo,“ posmívala se. Nefas se na ni podívala uslzenýma očima. „Jak dlouho už tam stojíš?“ zeptala se sípavě, stále ještě lapajíc po dechu. „Dost dlouho na to, abych se pobavila,“ smála se Erika. „Utopenej Gjork, to je vážně k popukání.“ „Nó, hlavně, že ty umíš dýchat pod vodou,“ odsekla jí Nefas nakvašeně. Upírce zamrzl úsměv na rtech. „No to neumím, ale ty zjevně taky ne. A nebuď drzá a koukej tady uklidit ten bordel! - Za chvíli máš hodinu,“ zasyčela a odešla. Dnes jí ta vzpomínka přišla úsměvná, ale tenkrát měla sto chutí nakopnout Eriku do holeně. „Copak můžu za to, že mi tady nikdo nic neřekne? Akorát ze mě mají všichni dobrý den,“ bručela si pod vousy, když vytírala podlahu. Na hodinách se toho taky moc nedozvěděla. Michael, který měl její vyučování na starost, jednoduše o Gjorcích nic nevěděl. Byl člověk. Před pár lety přišel se skupinou, která se ráno vracela z lovu. Jeden z upírů ho omylem napadl, když hlídal svoje stádo a usnul na louce. Klan, ve kterém žila, na lidi neútočil, pokud k tomu neměl skutečný důvod. Dávali přednost zvířecí krvi, ale on měl bohužel tu smůlu, že usnul ve špatnou dobu na špatném místě. Srovnal se s tím celkem statečně. Jednou jí řekl: „Hele, ty jsi možná taková hříčka evoluce, ale mě si spletli s krávou. Tak ti nevím, kdo z nás dvou je na tom hůř.“ Michael bral svůj život s humorem a pro Nefas se stal spřízněnou duší, se kterou trávila většinu svého volného času. Nejen, že jí všechno naučil, ale vyprávěl jí i o všemožných věcech ze světa lidí. O sněhu, ze kterého se dají stavět sněhuláci, o televizi, na kterou lidé
16
dokážou koukat celý den, aniž by se pohnuli, nebo o vlacích a autobusech, které používají, když se chtějí dostat někam daleko. Zkrátka o všem, co ho zrovna napadlo. Ale nebylo to jen o tom. S ním se necítila jako vetřelec. Moc dobře rozuměl tomu, co Nefas cítí, protože i on sám tady byl pořád tak trochu cizí. I on měl rodinu, kterou musel opustit, a i když to na sobě nedával znát, bylo jasné, že se mu po nich stýská. Věděl, že kdyby s nimi zůstal, ohrozil by je, stejně jako všechny ostatní lidi ve svém okolí. Stačilo by, aby se trochu naštval. Také ji donutil nosit na krku a na zápěstí černé šátky s malým množstvím stříbra. Tvrdil, že se takhle může alespoň svobodně rozčilovat, až jí zase něco nepůjde. Sice věděla, že si z ní dělá jenom legraci, ale neprotestovala. Vlastně za ně byla docela ráda. Někteří upíři, které musela obsluhovat, bývali k ránu značně agresivní, a přestože se tady dříve nikdy nebála, měla z nich teď trochu strach. Nefas zívla a otočila se na druhý bok. Mike jí bude strašně chybět, tím si byla jistá už teď. Zavřela oči, pokusila se nemyslet na nic z toho, co se bude dít, až se probudí, a po pár minutách skutečně konečně usnula.
17
2. kapitola K vodě a ještě hloub Když se Nefas o pár hodin později toho dne vzbudila, první, co ji napadlo, bylo, že určitě zaspala. Ksakru! Určitě už je večer a ten, kdo mě měl vyzvednout, už je v tahu a já tady budu muset zůstat, - běželo jí hlavou, zatímco na sebe
v rychlosti házela oblečení. Vyběhla z pokoje. Ale v půli chodby se zarazila. Všude byla tma a úplné ticho. Nebo ne? – pomyslela si s nadějí. „Mike má hodinky,“ plácla se do čela. Vzala svícen, aby se cestou nepřerazila a nabrala směr k jeho ložnici. Když dorazila k jeho dveřím, nakoukla dovnitř; zdálo se, že má ještě půlnoc. Co nejtišeji vklouzla do pokoje a po špičkách se šla podívat ke stolku. „Co tady strašíš, prosím tě?“ ozvalo se z polštáře rozespale. „Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit. Potřebuju jenom vědět, kolik je hodin,“ omlouvala se šeptem. Michael se opřel o loket a sáhl na noční stolek. „Klídek, beruško, ještě není ani poledne.“ „Fuj! Já myslela, že jsem zaspala,“ oddechla si. „V kolik tě mají vyzvednout?“ „Já nevím. Erika říkala dneska,“ odpověděla Nefas. Michael si promnul unavené oči a podrbal se na hlavě. „To je dost široký pojem, nemyslíš?“ „Ale co mám teď dělat? Když půjdu vzbudit Eriku, zakousne mě,“ kecla si nešťastně k němu na postel. „To těžko, s tím, co nosíš na krku,“ uchechtl se. „Ale máš pravdu, dobrý nápad to není. Běž si prostě ještě lehnout, on tě někdo vzbudí,“ zazíval a zavrtal se zpátky do postele. „Být tebou, tak se nebojím. Oni jsou rádi, že se tě zbaví.“
18
„Ty jsi tak krásně upřímný. Bude se mi po tobě stýskat,“ zazubila se Nefas a líbla ho na čelo. „Ale máš pravdu, prostě počkám u sebe. - Měj se.“ „Počkej, počkej - to už se se mnou jako loučíš?“ podivil se Michael a znovu se narovnal. „Chceš mě jít snad vyprovodit?“ „Hmm - to ani ne. Sluníčko mi posledních pár let nedělá dobře na pleť,“ zašklebil se. „Ale stejně jsem myslel, že s chlápkem, co tě naučil číst a psát, se rozloučíš trochu důstojněji než v jeho vlastní posteli.“ „Vtipné,“ culila se Nefas a zvedla se k odchodu. „Tak já se ještě stavím, než půjdu. Dobrou!“ Než dovřela dveře, zaslechla ještě nabručené „Stejně už neusnu.“ Když se vracela tmavými chodbami, musela se sama pro sebe usmívat, jaké měla štěstí, že sem přišel. - Dělal život tady mnohem snesitelnější. Všichni ostatní jenom vrčeli, syčeli a házeli povely. Zapadla zpátky do svého pokoje a sedla si bezradně na postel. I když usnula sotva na pár hodin, neměla na spánek ani pomyšlení. Sbaleno měla už dva dny. Těch pár osobních věcí se jí krásně vešlo do malého příručního zavazadla. „Co tady mám k čertu dělat, abych se z toho čekání nezbláznila?“ mrmlala si pro sebe. Vstala, chvilku nervózně přecházela po místnosti tam a zpátky a zase si sedla. Do pytle! - zanadávala v duchu a opřela se frustrovaně o zeď. „Fajn, budu čekat, čekat, če…“ nedořekla už, jak sebou trhla, když se otevřely dveře a z nich vykoukla Michaelova střapatá hlava. „Áh, to jsi ty,“ vydechla zklamaně a praštila týlem zpátky o zeď. „No nemusíš předstírat tolik nadšení,“ zazubil se na ni. „Tušil jsem, že už nepůjdeš spát, ale čekal bych spíš, že se tu budeš snažit vychodit cestičku, a ne, že tu budeš sedět jak splasklá bublina.“ „Už jsem chodila. Teď zírám.“ „A dobrý?“ šklebil se. „No bájo!“ protočila oči. „Proč nespíš?“
19
„Vzbudila jsi mě,“ připomenul jí a přisedl si k ní na postel. „Tak jsem si říkal, že tě přijdu potěšit svou přítomností, aby ti to rychleji uteklo.“ Nefas za něj byla neskutečně vděčná. Byla strašně nervózní a měla obrovský strach, že si z ní vystřelili a nikdo nepřijde. A když přijde, tak z toho, co bude, kam a ke komu půjde a vůbec…Tady to nebylo sice nic moc, ale byla to jistota. Místní znala, věděla, co od nich čekat, ale tam... to... to něco, o kterém nevěděla vůbec nic, bylo sice lákavé, ale zároveň i děsivé. Povídali si s Michaelem celé odpoledne. Snažil se odvádět její pozornost, jak jen to šlo. Jenomže když se Nefas snad už posté zeptala, kolik je hodin, došla mu trpělivost. „Jdu k sobě. Ty moje hodinky tě zjevně dráždí.“ „Nenene! Prosíím, zůstaň! Přísahám, že už se nezeptám. Ani jednou jedinkrát!“ škemrala a zkoušela na něj psí oči. „Jestli jo, tak já přísahám, že ti sundám ten šátek a na truc tě kousnu, abys tady musela zůstat,“ mířil na ni hrozícím ukazováčkem, když v tom se otevřely dveře a v nich stála rozespale a nerudně se tvářící Erika. „Vezmi si věci a pojď!“ Nefas ztuhla v půli pohybu a nehybně zírala ke dveřím. Měla najednou pocit, že má místo nohou dva olověné sloupy, a srdce se jí rozeběhlo jako splašené. „Nezírej a hoď sebou! Chci si jít ještě lehnout,“ vrčela upírka ode dveří. Nefas zakňučela a hodila po Michaelovi zoufale nešťastný pohled. „No tak, neboj,“ chlácholil ji a sklonil se, aby ji objal. „Bude to dobré. Vždyť na tohle jsi přece čekala.“ Nefas popotáhla „Ale - já…“ nevěděla najednou, co říct. „Děkuju. Bude se mi po tobě stýskat.“ „To mně taky. - Jsi tady jediná osoba, se kterou se dá normálně mluvit. Což je, vzhledem k tvému věku, značně znepokojující,“ pošeptal jí s úsměvem do ucha a pustil ji. „Tak už utíkej!“
20
Nefas si povzdechla, vzala si své skromné zavazadlo a šla za Erikou, která už netrpělivě podupávala nohou. „Na prázdniny se sem stejně vrátíš ne?“ zeptal se ještě, než prošla dveřmi. „No... no to... já nevím,“ odpověděla a podívala se zmateně na Eriku. „O ničem takovém se zatím nejednalo, pokud vím. A pojď už!“ zavrčela upírka. „Aha. Tak... tak se měj,“ mávla smutně směrem k Michaelovi a vydala se za Erikou, která už na ni očividně nehodlala déle čekat. Prošly bludištěm chodeb a po schodech k východu z podzemní pevnosti. Cestou minuly dva upíry, kteří hlídali bránu, ale když Erika vycházela ven, Nefas se zarazila. „Co je zase?“ otázala se upírka nevrle. „Já... já nevím,“ koktala Nefas a snažila se skulinou nakouknout ven. „A sypej! Tam venku tě nic nekousne, tady by mohlo,“ vyháněla ji a dávala jasně najevo, že veškerá úmluva právě skončila. Nefas udělala dva kroky, ale zase se zastavila, když ji do očí praštilo světlo. Jakmile vymrkala zrádné slzy, uviděla pár metrů od sebe stát ženu středního věku, v dlouhých tmavě zelených šatech a hábitu stejné barvy. Podívala se zpátky na Eriku, ale ta už zavírala bránu. „Měj se!“ řekla a zabouchla Nefas před nosem. Tedy, ne že bych čekala dojemné loučení, ale tohle…- pomyslela si rozmrzele a otočila se zpátky k ženě. Ta se na ni ale přívětivě usmála. Měla krátké kaštanově hnědé vlasy a vlídné zelené oči. „Dobrý den, vy budete jistě slečna Cooperová?“ „Eh?“ vyhrkla Nefas inteligentně. „Nefas Cooperová?“ zeptala se žena ještě jednou a zdvihla obočí. „Nefas, ano to jsem. Cooperová? - Nevím,“ odpověděla a snažila se, aby tentokrát nezněla jako utečenec z pralesa. Ježiši, teď si o mě
21
bude myslet, že neumím ani mluvit, - pomyslela si. Ale žena se tvářila
stále stejně vlídně. „Docela jistě, mám to tady napsané,“ usmála se a zamávala nějakým pergamenem. „Mé jméno je Amanda Walkerová a jsem učitelka v Gjorkské škole.“ „Dobrý den,“ řekla Nefas a podala jí ruku. Ještě, že mi to Mike ukázal. Jsem hezky vychovaná, - pochválila se v duchu. „Dostala jsem za úkol vás vyzvednout a dopravit k nám. Takže půjdeme?“ „Jo - teda, ano, jistě,“ odpověděla Nefas, přehodila si batoh přes rameno a vydala se za ženou. Chvíli procházely lesem mlčky. Nefas se rozhlížela kolem sebe. Poprvé si mohla pořádně prohlédnout vysoké, statné jehličnany, košaté listnáče, také naslouchala lesním zvukům, které se od těch nočních dost lišily, ale hlavně se snažila přivyknout na prudké denní světlo. Nikdy by ji nenapadlo, že to může být takhle strašně nepříjemné. „Mohla bych se vás na něco zeptat?“ obrátila se na ženu po chvilce. „Ale jistě,“ odvětila profesorka Walkerová a zvědavě si ji prohlížela. „Eh - jak se dostaneme dolů? Já totiž neumím plavat,“ zeptala se Nefas trochu zahanbeně. Ale profesorka se rozesmála na celé kolo a ona si v tu chvíli připadala jako největší trouba na světě. Jako by to snad byla její vina, že celý život žila jako krtek. „I kdybyste uměla, jsem si jistá, že takovou dálku byste ani plavat nechtěla,“ odpověděla nakonec s úsměvem. „Buďte klidná. Na břehu na nás čeká jeden dopravní prostředek.“ „Aha. To je dobře,“ řekla Nefas a skutečně se jí ulevilo. Představa, že ji budou nutit plavat, jí nedělala moc dobře na žaludek. „A mohla bych se ještě zeptat - co jsou Gjorkové vlastně zač?“ Po téhle otázce se profesorka prudce zastavila a z tváře jí místo vlídnosti vyzařovalo zděšení.
22
„Totiž... já... omlou - “ „Oni vám nic neřekli?!“ zeptala se profesorka Walkerová nevěřícně a ukazovala směrem, odkud odcházely. Nefas zavrtěla hlavou. „Jen, že je to národ žijící pod hladinou moře.“ „To mě mohlo napadnout! Potvory jedny zubaté!“ bručela si pro sebe profesorka, když se dala opět do chůze, ale tentokrát tak ostré, že Nefas musela popoběhnout, aby jí vůbec stačila. „Promiňte, nechtěla jsem -“ začala znovu, ale Walkerová ji ani tentokrát nenechala domluvit. „Proboha dítě, za co se mi tady omlouváte? Copak je to vaše vina, že jste dostala tak chabé informace?“ řekla a trochu zvolnila tempo, když viděla, jak dívenka lapá po dechu. „Musím přiznat, že když mě sem paní ředitelka posílala, tušila jsem potíže. Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že nebudete mít ponětí, kam to vlastně jdeme,“ pokračovala. Les začínal pozvolna řídnout a Nefas si musela přidržovat ruku před očima, aby jí nezačaly zase téct slzy. „Jestli vám to světlo vadí, můžeme tady chvilku počkat, než si zvyknete,“ navrhla. „Ne, děkuju. To bude dobrý.“ Cesta, kterou šly, se stáčela vlevo, takže nebylo vidět skrz stromy, ale už začínalo být slyšet šumění vody. „Mohla byste mi tedy prosím říct něco o Gjorcích a o tom, kam jdeme?“ zkusila to Nefas po chvilce znovu. „Ne mohla, budu muset,“ odpověděla profesorka. „Místo, kam jdeme, vám ukážu, ale než tam dorazíme, pokusím se vám alespoň něco málo říct o tom, kdo vlastně jste.“ „Dobře,“ kývla Nefas. „Předně byste měla vědět, že Gjorkové mohou pobývat jak ve vodě, tak na souši. Po takzvané Biblické potopě před několika tisíci lety, která spláchla většinu živého na planetě, se rozhodli ve vodě
23
zůstat a schovat se tak před okolním světem. A druhá věc, kterou byste měla vědět, je, že ovládáme magii.“ „Magii? To myslíte jako čáry a kouzla?“ vydechla Nefas nevěřícně. „Ano, to bezpochyby myslím,“ odpověděla profesorka s úsměvem. Došly už na kraj lesa a před nimi se donekonečna rozprostírala jen modrá voda. „Pane Bože!“ vyhrkla Nefas překvapeně. „Ježiši, to úžasný! To je... to je moře?“ „Přesněji severní Atlantický oceán,“ poopravila ji profesorka. Nefas z jasu, který se odrážel od vodní hladiny, zase začaly téct slzy, ale ani v nejmenším jí to nevadilo. Měla pocit, že něco takhle krásného ještě v životě neviděla. „Támhle tím směrem,“ ukazovala profesorka někam vpravo, „je ostrůvek, pod kterým stojí škola, kam budete mít zítra namířeno, a tamhle vlevo je ještě jeden. Jmenuje se Nordic, ale o něm vám řeknu později. Spolu s tímhle tvoří takový malý trojúhelník. Ten, na kterém stojíme, ale Gjorkové nevyužívají. Nemáme se se zdejšími obyvateli zrovna v lásce.“ „A co lidé? Nemůžou nás tam najít? Myslela jsem, že Gjorkové zůstali pod hladinou schválně,“ ptala se Nefas zvědavě. „To jistě. Ty ostrůvky jsou ale tak malé, že jsou prakticky nezakreslitelné. A když už sem náhodou někdo z nich zabloudí… No, řekněme, že se jim v těchto místech občas stávají malé nehody,“ vysvětlovala Walkerová s šibalským úsměvem. Popošly kousek blíž k místu, kde byla mezi skalnatými výběžky nejsnazší cesta ke břehu, když vtom se Nefas zarazila a s otevřenou pusou zírala před sebe. „To je... to je... co to je?“ koktala užasle. Přímo před ní stál ve vodě zaparkovaný kočár, do kterého byli zapřažení dva jednorožci a netrpělivě pohazovali hlavami. Měli světle zelenomodrou barvu a jejich hřívy se třpytily na slunci.
24
„To je mořský jednorožec, nebo také Poseidonův kůň,“ odpověděla profesorka. „Náš odvoz.“ „Jsou nádher... moment! - Oni stojí na vodě?!“ vyhrkla Nefas a s vytřeštěnýma očima hleděla na ženu po svém boku. „Ano stojí. Jsou to magičtí tvorové,“ odpověděla s úsměvem a scházela dolů ke kočáru. „Tak pojďte, nastoupíme - ať nepřijedeme moc pozdě.“ Nefas opatrně scházela za ní dolů a snažila se dávat pozor, aby jí na kluzkých kamenech neujela noha. Profesorka Walkerová už stála v kočáře a podávala jí ruku. „Pomalu a opatrně! Jsou extrémně plaší kdyby nám utekli, měly bychom malý problém.“ Nefas kývla a snažila se při nastupování nedělat žádné prudké pohyby. Pohodlně se usadila naproti profesorce, ta vytáhla z kapsy podlouhlou kovovou věc a klepla s ní do boku kočáru - v tu ránu se spřežení rozjelo. Nefas, která to nečekala, jí málem skončila v klíně. „Omlouvám se, měla jsem vás upozornit.“ „To nic - ehm - co je to?“ zeptala se a ukazovala na tu věc, kterou profesorka stále ještě držela v ruce. „To je wirgama - hůlka, kterou používáme mimo vodu,“ vysvětlovala. Nefas kývla, ale svoji pozornost věnovala spíše vodě valící se do kočáru. Když se otočila, viděla, že jednorožci už jsou v ní po pás. Zakňučela a otočila se zpátky. Pomalu, ale jistě se jí zmocňovala panika. „To je v pořádku,“ uklidňovala ji profesorka. „Prvních pár minut to bude trochu nepříjemné, ale za chvilku si zvyknete.“ Tím bych si nebyla tak jistá, - zapochybovala Nefas v duchu. Voda už jí sahala po prsa. Cítila, jak se na ni lepí mokré oblečení. Trochu nepříjemné? Když jí hladina vystoupala po bradu, instinktivně zadržela dech a zavřela oči. Vybavilo se jí, jak tenkrát strkala hlavu do lavoru. Byly už úplně pod hladinou a Nefas se stále neodvažovala otevřít oči, ale
25
cítila, jak jí voda hladce prochází žábrami a dodává jejímu mozku kyslík. „Podívejte se na mě,“ zaťukala jí profesorka na rameno. Nefas opatrně otevřela jedno oko a potom i druhé. Viděla, jak se naproti sedící profesorka usmívá. „V pořádku?“ zeptala se. „Štípe to,“ odpověděla Nefas a mnula si oči. „Jak to, že můžu mluvit?“ „Není žádný důvod, proč byste nemohla,“ odpověděla. „To pálení za chvilku přejde. Vaše oči mají dnes náročný den, že?“ „Trochu ano,“ řekla Nefas a rozhlížela se kolem. - Modro. Všude. Nekonečné, neprostupné a nádherné modro. Byl to zvláštní pocit vlasy i oblečení jí povlávaly a musela se přidržovat, jak ji voda trochu nadnášela. „Á, zapomněla jsem. - Zapněte si to, ať mi neuplavete,“ řekla profesorka a ukazovala na pás, který byl připevněn ke kočáru. „Takže - kde jsme to skončily?“ „Říkala jste mi o té hůlce,“ odpověděla Nefas. „Takže - já umím kouzlit?“ „Zatím ještě ne, ale naučíte se to.“ „V té škole?“ „Ano,“ odpověděla profesorka a pokračovala: „Máme dva způsoby využití magie - ten první jste už viděla, když jsem použila wirgamu. Ten druhý je snazší a možná už jste ho někdy použila i vy sama.“ Nefas zavrtěla hlavou. „Cítíte něco v prstech?“ zeptala se. „Hmm - takové - jakoby šimrání,“ odpověděla Nefas. „To cítíte správně. Magie proudí vaším tělem a je úzce spojena s vodou - takže pokud jste v ní, stačí vám ke kouzlení ruce, pokud ne, poslouží vám wirgama, která je vodou naplněna,“ vysvětlovala Walkerová. „Uvnitř jsou ještě další příměsi, ale o těch se dozvíte víc později.“
26
„Páni! Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohla kouzlit!“ vydechla Nefas překvapeně a rozhlížela se kolem sebe. Kočár klouzal po písčitém dně, všude kolem byla spousta rostlin a korálů nejrůznějších barev a v dálce zahlédla něco velikého, co se rychle přibližovalo. „Ehm - paní profesorko…“ řekla roztřeseně a ukazovala někam za její hlavu. Ta se otočila, ale s úsměvem si zase sedla. „Jen klid. To je malý plejtvák. Když si ho nebudeme všímat, on si nebude všímat nás.“ „MALÝ?!“ vykřikla Nefas zděšeně. Proplouval jim vysoko nad hlavami a vlna, kterou vytvořil, s kočárem povážlivě zakývala. Malý! - Proboha, ta věc má dobrých osm metrů! - pomyslela si. „Věřte mi, slečno, že malého byste od velikého rozeznala,“ smála se profesorka. „Ehm - už tady někdy něco někoho sežralo?“ zeptala se Nefas a nejistě se rozhlížela. „Pokud ano, tak to byl někdo velice neopatrný, a já jsem si jistá, že to vy nejste - takže můžete být klidná.“ „Když myslíte…“ odvětila Nefas ne příliš přesvědčeně a snažila se nevnímat živočichy, kterých kolem pomalu přibývalo. Chvíli jely mlčky a ona přemýšlela, jak je možné, že je tady takové světlo, když všude jinde kolem je tma. Když se ale později ohlédla, všimla si, že světlo vychází přímo z jednorožců, kteří táhnou kočár. Jak asi vědí, kam mají jet? - pomyslela si. „Za jak dlouho tam asi budeme?“ zeptala se. „Už brzy,“ odpověděla profesorka. „Ještě jsem vám neřekla další důležitou věc - a to, že Gjorkský národ je rozdělen na tři rody; Nagathan, Praya a Maureeka. Každý z nich má své městečko a svá specifika.“ „A do kterého budu patřit já?“ „To uvidíme, až dorazíme na místo,“ odpověděla profesorka. „Dnešní noc strávíte v jednom hostinci v centru, kde už na vás čekají
27
všechny pomůcky, které budete do školy potřebovat. Jen wirgamu si budete muset pořídit sama.“ „Ale já nemám nic, za co bych nakupovala,“ zamračila se Nefas. „S tím si nedělejte starosti, škola je pro takovéto případy vybavena. - Dostanete finanční příspěvek z fondu.“ „Aha. A mohla bych se ještě na něco zeptat?“ řekla Nefas a počkala, až profesorka kývne. „Nevíte něco o mých rodičích?“ „Ne, to…“ zarazila se profesorka najednou, „… to bohužel nevím,“ dořekla a zvláštně si Nefas prohlížela. Aha, jasně…- pomyslela si Nefas. „Ohlédněte se. Už se blížíme.“
28
3. kapitola Centrální náměstí Skutečně. Když se Nefas ohlédla, viděla v dálce za sebou přibližující se obrysy budov. Menší i větší kamenné domky se střechami z mušlí, zahrádky s prapodivnými rostlinami, dokonce zahlédla sem tam i nějaké zvíře a pár obyvatel. To všechno dohromady tvořilo poměrně veliké městečko. Nefas zaujalo, že v oblečení většiny z nich převažovala červená. „To je Maureeka,“ řekla profesorka Walkerová. „Jen projedeme kolem a dostaneme se do centra. Už to není daleko.“ „Páni! Je to větší, než jsem myslela,“ vydechla Nefas. „Každé město má něco přes tisíc obyvatel - i když pravděpodobně to bude víc. Poslední sčítání proběhlo někdy před dvaceti lety.“ Projely kolem a přibližovaly se k dalšímu městu, které se zdálo sice menší, ale mělo daleko větší a honosnější budovy a hlavně tam bylo mnohem víc živo. Než se Nefas stihla zeptat, jestli je tohle centrum, kočár zastavil. „Jsme na místě. Vítejte na Centrálním náměstí! - Vystupovat,“ řekla profesorka a vstala. Nefas si vzala svůj batoh a vydala se za ní. - Chůze ve vodě jí dělala trochu potíže. Měla pocit, že jestli se něčeho nepřidrží, nejspíš brzy někam odplave. Ale zdálo se, že profesorka s tím nemá nejmenší problém. Třeba nosí po kapsách kamení...- napadlo ji. „Na to si zvyknete,“ ozvalo se zepředu, jako by jí snad profesorka četla myšlenky. Nefas se ohlédla ke kočáru a viděla, jak už někdo odvázal jejich jednorožce a odváděl je k několika dalším, kteří se opodál pásli na mořských řasách. „Ti jednorožci jsou tady pro každého? Myslela jsem, že jsou vaši,“ zeptala se. 29
„Moji tedy určitě ne,“ rozesmála se profesorka. „Jsou tady k dispozici, když potřebujete někam odjet a nemáte jinou možnost. Tedy - za mírný poplatek,“ dodala. Pomalu se přibližovaly ke klenuté bráně. Všechno vypadalo tak obrovské a neskutečné, že Nefas nevěděla, kam dřív s očima. Když tu najednou, přesně ve chvíli, kdy prošla bránou, pocítila, jako by ji někdo polil ledovou vodou. „Co to - moment!“ vyhrkla překvapeně. „Tady není voda! A... co to... co to mám na sobě?!“ zírala udiveně na sebe; Její oblečení se z ničeho nic změnilo na žluté naskládané a nařasené šaty ke kolenům, z lehoučké a téměř průsvitné látky. Vypadala v nich jako nějaká vodní víla. „Máte pravdu - tady skutečně není voda. Prošly jsme bariérou,“ odpověděla profesorka. „A zdá se, že jste byla zařazena,“ dodala. „Zařazena? Kam zařazena?“ ptala se Nefas zmateně. „Praya - škoda. Ale jdou vám hezky k vlasům,“ odpověděla Walkerová a prohlížela si ji od hlavy až k patě. „Takže já teď patřím do Prayy? Proč je to škoda?“ „Z nějakého důvodu jsem se domnívala, že půjdete jinam, ale to nevadí - nechte to být,“ řekla profesorka a usmála se. „Půjdeme?“ „Jo, jasně,“ odpověděla Nefas a rozhlížela se kolem sebe. Všude bylo plno Gjorků, kolem dokola byly rozestavěné kamenné budovy a vprostřed toho všeho stála kašna se sochou několika mořských hadů, obmotaných kolem sloupu a každému z nich z tlamy stříkala voda. Nefas přidala do kroku, aby profesorku dohnala. „Prosím vás - proč tady není voda?“ zeptala se zmateně. „Zklamaná?“ „Ne, to ne. Jen - tomu nerozumím.“ „Jistě jste si všimla, že chůze ve vodě není zrovna snadnou záležitostí. A nejen chůze - je hodně věcí, které jsou ve vodě složitější než na suchu. To, že v ní můžeme žít, zákonitě neznamená, že musíme,“ vysvětlovala Walkerová. „Takže naši předchůdci
30
vytvořili bariéru, která nám život nejen zjednodušuje, ale také nás chrání před predátory, kterých je v oceánu poměrně dost.“ „A to moje oblečení? To udělala taky ta bariéra, že?“ „Ano. - Po čase, jak se naše vědomosti v oblasti magie zdokonalovaly, doplňovala se různými drobnostmi, jako určení rodové příslušnosti, například,“ vysvětlovala profesorka. „Rodové příslušnosti? - Znamená to, že jsem se narodila v Praye?“ vyhrkla Nefas, nadšená z nové informace. „Moji rodiče byli také odtamtud?“ „Neznamená to nic víc, než že teď patříte do Prayy. Mimochodem, všimla jste si, že je vaše oblečení suché?“ změnila profesorka v rychlosti a s úsměvem téma. „Heh - až teď…“ rozesmála se Nefas, ale v duchu byla trochu zklamaná. Měla pocit, že Walkerová ví víc, než jí říká. „Ale vaše oblečení se nezměnilo…“ řekla, když zahnuly do jedné z uliček a ticho bylo už moc dlouhé. „Předepsaný oděv je povinný pouze do dovršení plnoletosti,“ „A k čemu je to dobré?“ zeptala se Nefas, když minuly asi šestileté děvčátko, které mělo stejné šaty jako ona, jenom v modré barvě. „Je to stejnokroj - barva značí rodovou příslušnost. Budete je nosit i ve škole,“ odpověděla profesorka. „I malé děti se tu často potulují samy, a když se nějaké náhodou ztratí - podle barvy poznáme, kam ho máme vrátit. Obyvatelé jednotlivých měst se znají,“ vysvětlila a zastavila se před jednou z budov, na které byl nápis: WIRGAMY GOBLIN FOORLOCK. „Takže - pokud se nemýlím, všechny věci, které budete potřebovat do školy, už byste měla mít připravené v hostinci a chybí vám pouze hůlka. Tenhle obchod - alespoň dle mé zkušenosti - patří k těm lepším,“ pronesla Walkerová. Možná by bývala řekla ještě něco, ale z ničeho nic se dveře obchodu rozletěly a z nich se vyřítila nasupeně se tvářící žena v tyrkysovém hábitu a hnala se pryč. Nefas ještě zaslechla z dálky něco jako - Šejdíř jeden ušatý!
31
Otočila se nechápavě na profesorku, která si povzdechla a zavrtěla hlavou. „I když - jak se tak dívám, dnes už je to prašť jako uhoď... Ale to nevadí,“ řekla, sáhla do hábitu a vytáhla z vnitřní kapsy kožený váček. Když ho otevřela, vysypala si do dlaně několik bílých kuliček a podívala se na nechápavě se tvářící Nefas. „Perly,“ vysvětlila jí. „Slouží zde jako platidlo. Můžete narazit na šedé, bílé a černé. - Malé šedé mají nejmenší hodnotu, černé největší. Já mám pro vás jen bílé. - Prostředky školy jsou bohužel značně omezené,“ dodala omluvně. „Je jich docela dost,“ usmála se Nefas. „To je relativní. - U obchodníků, jako je tento, není žádný počet dost. Ale poradím vám malý fígl,“ mrkla na ni Walkerová šibalsky. V rychlosti přepočítala perly, které měla v dlani a potom k nim ještě dvě přidala. „Držte ho v ruce tak, aby ho měl pořád na očích,“ řekla nakonec a podala Nefas váček se zbytkem perel. „Třeba vám pak zbude ještě na něco na zub.“ Nefas tomu sice moc nerozuměla, ale poděkovala a s pytlíčkem v ruce vkročila do obchodu. Když před minutou zaslechla odcházející ženu, myslela si, že se přeslechla. První pohled na prodavače ji ovšem ujistil, že slyšela velice dobře; Stálo před ní stvoření s opravdu obrovskýma ušima, dlouhým špičatým nosem a vypoulenýma očima. Bylo to asi stejně vysoké jako ona, na sobě to mělo zapranou bílou košili a kůže, která zpod ní vykukovala, byla hustě pokrytá nazelenalými chlupy. „Dobrý den, slečno,“ promluvil prodavač skřípavým hlasem a hluboce se uklonil. „Copak byste si přála?“ Nefas několikrát zamrkala. „Ehm - e - dobrý den,“ donutila se říct po chvíli. „Potřebovala bych hůlku.“ „Ale jistě - jen si pojďte vybrat,“ odpověděl a vedl ji k jedné boční stěně. Všude na zdech až po strop visely police plné krabic. Všechny byly plné hůlek - měděné, stříbrné, hliníkové, zlaté, platinové,… zdobené ornamenty nebo barevnými kamínky. Nad každou ze tří
32
stěn, které byly obloženy policemi, byl jiný nápis. Na jedné NEFRIT, na druhé - RUBÍN a nad tou, u které stáli, - JANTAR. „Proč zrovna tyhle?“ zeptala se Nefas a zvědavě pokukovala po ostatních policích. „Vaše šaty, slečno,“ řekl a ukazoval na její oblečení. Nefas nechápavě nakrčila obočí, a tak pokračoval. „Jste z Prayy. Tyto wirgamy jsou naplněny práškem z jantaru, který symbolizuje magii vašeho rodu.“ „Magii mého rodu?“ zeptala se Nefas trochu překvapeně. „Ano,“ odpověděl prodavač a podezřívavě si ji prohlížel. „Takže - vybereme pro vás nějakou vhodnou,“ pokračoval skřípavým hlasem a hodil jedním okem po váčku v její ruce. Potom si přisunul stoličku a snažil se sundat několik krabic z horní police. „A co tahle?“ zeptala se Nefas, která si během jeho horolezeckého výkonu vzala jednu z těch, co byly vystaveny samostatně. - Byla stříbrná, krásně zdobená a neuvěřitelně lehoučká. „Slečna má vynikající vkus,“ řekl podlézavým tónem. „Ale obávám se, že toto nebude to pravé,“ dodal a odpudivými dlouhými prsty sahal zpátky po hůlce. „Při výběru materiálu záleží nejen na věku, magických a fyzických předpokladech zájemce, ale také na jeho... finančních možnostech,“ dodal, zatímco cípem košile leštil uzmutou hůlku. „A co je to za materiál? Je lehčí, než to vypadá?“ zeptala se Nefas. „Mithril - nazýván též "pravé stříbro" - je pevnější než ocel a lehký jako hliník. Velice vzácná a také nesmírně drahá látka,“ odpověděl a opatrně hůlku uložil zpátky na místo. „Myslím, že pro vás by bylo vhodnější něco - takového,“ řekl a podával jí hůlku lehce namodralé barvy. „Hm - je o dost těžší.“ „Líbí se vám?“ „No...“ „Nevadí. Zkusíme jinou - co třeba tato?“ natáhl se pro jinou a podal ji Nefas.
33
„Jo - to je mnohem lepší,“ odpověděla, když potěžkala hliníkovou lehce zdobenou hůlku. Zaujatě si ji prohlížela. Líbila se jí; v polovině měla dělící proužek, od kterého se ke špičce kolem dokola kroutila stříbřitá vlákna jako nějaká popínavá rostlina. Zkoumavě ji převracela v ruce. „Ta je moc hezká,“ usmála se. „Výtečně,“ uculil se prodavač a přešel k pultu. Nefas ho sice následovala, ale když se natahoval po jejím váčku, zamračeně mu ucukla. „Neřekl jste kolik stojí?“ Ušatec jen něco zavrčel a vytrhl jí váček z ruky. Než stihla ještě něco namítnout, vysypal jeho obsah do misky zvláštně vypadajících vah. Jakmile byly všechny perly v misce, objevilo se kolem nich zelené světlo. Nefas netušila, co to znamená, ale prodavač spokojeně kývl a položil misku na pult. Potom perly v rychlosti očima přepočítal a ohrnul horní ret. „No...“ rozhrábl je prstem a loupl po Nefas očima. „...abyste mě nepomluvila...“ pronesl. Vytáhl z misky dvě perly, vrátil je do váčku a podal jí ho zpátky. „A teď zmizte, než si to rozmyslím.“ Nefas překvapeně zamrkala. „Ehm - tak... děkuju,“ vykoktala zmateně, sáhla po pytlíku a pak ho raději kvapem poslechla. Jakmile byla venku z krámu, rozhlédla se po profesorce. - Čekala kousek opodál a dlouhou chvíli si krátila čtením nějaké vývěsní tabule. „Tak?“ zeptala se Walkerová zvědavě, když ji zahlédla. Nefas jí ukázala hůlku a to, co jí ve váčku zbylo, a stále ještě trochu zmatená odpověděla: „Nejdřív si všechno vzal a pak mi tam dvě vrátil.“ „No vida...“ rozzářila se profesorka. „Polovinu jsme ušetřily.“ „Já tomu nerozumím - co byl ten prodavač vlastně zač?“ kroutila Nefas hlavou. Walkerová ji vzala za rameno a vedla ji uličkou zpátky, odkud přišly. „Goblin. - Jsou to prevíti. Smlouvat s nimi
34
o ceně je předem prohraný boj. Ale vy jste dítě, s těmi oni se nedohadují - co mají, to mají. A většinou i něco vrátí, aby se neřeklo. Kdybych vám tam ty perly nechala všechny, stejně by vám vrátil jen dvě,“ vysvětlovala. „A kdybych šla s vámi, zase by nám nevěřil, že víc nemáme.“ „Teda - to je šikovný,“ uchechtla se Nefas. „Ale jak to, že si vlastně diktují ceny, jak je napadne?“ podivila se. Pamatovala si, jak jí Michael vysvětloval, že v obchodech je vždycky u každého zboží napsáno, kolik stojí. „Můžou. Gjorkové neumějí vyrábět wirgamy, takže jsme na Goblinech závislí a nezbývá nám nic jiného, než se s nimi zkrátka nějak dohodnout.“ Byly už zpátky na náměstí a profesorka ji vedla opět kolem kašny, tentokrát ale z druhé strany, k řadě budov, které stály nalevo od vstupní brány. „Kde se vlastně vzali tady - pod vodou?“ zeptala se ještě Nefas, než se zastavily u jedné z nich. „Existuje jistá smlouva o spolupráci s kouzelnými tvory. Umožnili jsme jim vstup a přizpůsobili jim prostředí. Všechny tyhle věci se ale dozvíte ve škole,“ odpověděla Walkerová a otevřela dveře. „Pojďte jsme na místě.“ Nefas vstoupila za profesorkou a rozhlédla se kolem sebe; Byla to místnost s několika dřevěnými stoly lasturovitého tvaru, u kterých sedělo a popíjelo pár hostů. Přímo naproti ní byl kamenný bar, za kterým stál menší obtloustlý hostinský a mořskou houbou čistil sklenice. Druhá houba šmejdila po pultu a třetí po podlaze. Nad hlavou se hostinskému houpala ze dřeva vyřezaná chobotnice se čtyřmi chapadly. Nefas tiše zadoufala, že má každá houba svůj úkol pevně stanovený a nestřídají se.... Když se dostatečně vynadívala, dohnala profesorku, která mezitím stačila dojít k baru.
35
„Zdravím. Měli bychom tu mít na dnešek objednaný nocleh - tady pro slečnu,“ řekla a ukazovala na Nefas. Hostinský nechal čištění, otočil se a sáhl na věšáček pro klíč. „Čtyřka - nahoru po schodech,“ hodil hlavou někam za sebe a jal se chytat vzpouzejícího se čističe sklenic, kterému ta vteřina nepozornosti stačila k tomu, aby se dal na úprk. Nefas se směrem k hostinskému nenápadně potměšile ušklíbla, a následovala Wolkerovou dozadu a nahoru po schodech. Nerada. Boj s houbou vypadal zajímavě. Když našly dveře číslo čtyři, profesorka odemkla a nechala Nefas vejít dovnitř. „Já vím - není to zrovna čtyřhvězdičkový hotel, ale… je to jen na jednu noc,“ pokrčila rameny, jako by se omlouvala. Byl to opravdu skromný pokojík; jedna dřevěná postel, na které ležela hromada knih, stolek s akvárkem, stará komoda a vchod do koupelny. „Ne, to je v pohodě. Já jsem toho v pokoji neměla o moc víc,“ usmála se Nefas. „Ehm - tedy dobrá. Jak vidím, vaše věci, které budete potřebovat do školy, už jsou zde,“ mávla profesorka rukou k hromadě na posteli. „Budete si tedy moct v klidu zabalit.“ Nefas kývla a popošla blíž, aby si věci prohlédla, když zahlédla ještě něco dalšího ležícího na zemi. - V rohu postele stál kufr a na něm opravdu obrovská lastura plná různých věcí, o kterých byla Nefas schopná usoudit jedině to, že je v životě neviděla. „Co je to?“ zeptala se zvědavě. Walkerová přistoupila blíž a nakoukla do lastury. „Pergameny, ulity z věžule a chobotniční inkoust na psaní, pár přísad, které budete potřebovat do lektvarů... Hm - ani nevím, co to tam všechno máte,“ usmála se na ni. „Ale nebojte - brzy se všechno naučíte. Nic složitého to není.“ Nefas, i když o jejích slovech značně pochybovala, znovu kývla a plácla sebou na postel.
36
„Přesně tak,“ odsouhlasila Walkerová její počínání, „odpočiňte si, zabydlete se a já vás tady zítra ráno vyzvednu. - Bohužel vám nemohu déle dělat společnost, protože si musím jít něco zařídit, ale myslím, že už se beze mě obejdete.“ „Musím tady zůstat nebo se budu moct jít projít?“ zeptala se Nefas. „Chtěla bych si to tady trochu prohlédnout.“ „Já jsem tušila, že vás v pokoji dlouho neudržím,“ povzdechla si profesorka. „No - upřímně bych byla raději, kdybyste tady zůstala, ale nutit vás nemohu,“ rozhodila rukama, trochu bezradně. „Jestli se chcete projít, jděte. Ale neznáte to tady - mám trochu obavy, že se mi tu někde ztratíte.“ „Nebojte,“ rozzářila se Nefas. „Ta kašna se nedá přehlédnout.“ Walkerová sáhla do kapsy, vytáhla z ní perly, které předtím odebrala z váčku, a podala jí je. „Jak myslíte. - Ale jestli vás tady budu někde nahánět, tak si nepřejte vědět, co s vámi pak provedu,“ zahrozila rádoby přísně a mrkla na ni. „Tohle je vaše. - Kupte si něco dobrého.“ „Děkuju,“ pípla Nefas a přidala perly k těm dvěma, co jí zůstaly. „Uvidíme se zítra,“ zavolala na ni ještě Walkerová, než prošla dveřmi a zmizela. Výborně! - pomyslela si Nefas spokojeně. - Volné pole působnosti bylo přesně to, co potřebovala. Chvilku počká a potom se vydá hledat toho, se kterým si potřebuje bezpodmínečně mluvit. Položila váček a nově nabytou wirgamu na postel, svůj batůžek hodila na zem a přešla k oknu. Když z něj vyhlédla ven, zjistila, že má celé náměstí jako na dlani. - Viděla kašnu, obchůdky i obyvatele, kteří se dole zrovna míhali, ale všechno tohle jí teď bylo celkem ukradené. - Ji momentálně zajímala jedna jediná budova. Přesně ta největší, která stála v čele a kterou zahlédla ihned, jakmile s profesorkou prošly vstupní bránou; Byl to vysoký, honosný dům, který měl věž s hodinami, u vchodu schodiště, po jehož stranách stály na podstavcích dvě zvláštní sochy, a nad ním byl vytesaný nějaký znak a nápis - NEJVYŠŠÍ RADA.
37
Nefas netrpělivě hypnotizovala náměstí a čekala, až zahlédne Walkerovou. Nechtěla, aby věděla, kam má namířeno. Po chvilce ji konečně mezi ostatními Gjorky našla. Bohužel, profesorka se pohybovala směrem, kterým by to Nefas vůbec nečekala. - K budově rady. „No, to snad...“ zavřela oči a praštila čelem o okenní tabulku. „Do háje zeleného, tříbarevného... To musí jít zrovna tam?“ vrčela si pro sebe nakvašeně. Chvilku pochodovala po pokoji a přemýšlela. - Buď tady může zírat z okna a čekat, až Walkerová zase vyleze, nebo půjde dolů a něčím se zaměstná. Po chvilce zvažování zvolila možnost číslo dvě a rozhodla se, že si tedy obhlédne obchůdky a při tom bude po očku hlídat vchod radnice. Nechala všechny věci tak, jak byly, vzala si jen váček s perlami, strčila si ho do kapsy u šatů a opustila pokoj. Zamkla za sebou, sešla po schodech, cestou ještě minula hostinského, a aniž by si jí kdokoliv všiml, byla venku. Z ničeho nic, jak tam tak stála, ji najednou zalil zvláštní a hřejivý pocit volnosti. – Do dnešního dne byla zvyklá na samé - tady nesmíš a tam nechoď, ale teď, jak se zdálo, mohla jít, kam se jí zachtělo. Přestala se soustředit na to, že je zrovna naštvaná na Walkerovou, že jí překazila plány, a rozhlédla se kolem sebe; Byla ohromená vším tím životem kolem, ale nejvíc ji fascinovala ta bariéra. - Z venku si jí vůbec nevšimla a takhle zevnitř to vypadalo, že z ní vychází jakási záře a osvětluje celé město. Celkově to dělalo dojem obrovského převráceného akvária. Nakonec nechala bariéru na pokoji a zaměřila se na to, za co by svůj malý poklad mohla utratit. Když ale ani po podrobnějším pátrání nenarazila na nic, co by ji vyloženě lákalo, vydala se směrem k jedné z přilehlých uliček.
38
Jak veliká je pravděpodobnost, že bysme se ve stejný moment sešly v jedněch dveřích? - přemýšlela, když cestou míjela budovu Nejvyšší
rady. Jakmile si po chvilce v duchu i odpověděla, že moc velká asi ne, změnila směr chůze a zamířila ke schodům. U vstupu do budovy stáli dva muži, měli černé kalhoty a tmavě modré hábity se stejným znakem, jako byl na domě. Okamžitě, jak Nefas vyběhla po schodech, ji zastavili. „Kampak, slečinko?“ zeptal se jeden. „Jdu za panem Goodworthem,“ odpověděla jim popravdě, ale ti dva vypadali, jako by jim právě odvyprávěla vtip roku. „Ale neříkej…“ posmíval se jí druhý z mužů. „Potřebovala bych s ním mluvit!“ „Vážně? - No já myslím, že pan radní je zrovna zaneprázdněn, co říkáš, Gerry?“ řekl zase ten druhý a šklebil se přitom na svého kolegu. „Sakra, ale tohle je důležité!“ zvýšila Nefas netrpělivě hlas. „Hele - moc tady na nás nekřič, holčičko, a běž radši za maminkou. - Aby tě náhodou nehledala.“ Nefas měla sto chutí zadupat vztekle nožkou, ale kupodivu se jí podařilo ovládnout. Ještě chvilku na ně vzdorovitě koukala, než se nakonec s povzdechem otočila a rezignovaně se vracela po schodech zpátky dolů. K čertu s váma! - zanadávala si v duchu. - Kdybyste mě za ním pustili, věděla bych, kde mám mámu... Naposledy se po nich nasupeně ohlédla a rychlým krokem pokračovala tam, kam měla původně namířeno. Dobrá nálada byla pryč. „Ono to s tou svobodou, koukám, nebude tak horké...“ brblala si pro sebe, když kráčela uličkou. Sice už teď neměla na nakupování nejmenší chuť, ale přeci nebude zalezlá v pokoji. Zhruba v polovině se zastavila a zkontrolovala, jestli stále ještě vidí na náměstí. - Ztratit se bylo skutečně to poslední, co potřebovala.
39
Ulice se sice mírně stáčela vpravo, ale pořád ještě viděla bok pro ni nedobytné budovy, včetně hodin na věži, což byl jasný ukazatel směru, kterým se bude vracet. Fajn, tak co teď? - rozhlédla se kolem sebe. Okolo zrovna procházela světlovlasá žena v tmavém kostýmku a za ruku vedla černovlasého chlapce, který mohl být asi stejně starý jako ona. - Měl černé kalhoty, hábit s modrou podšívkou a pod ním modrou košili ze stejné látky, jako byly její šaty. Asi klučičí stejnokroj,- napadlo ji. Žena se zastavila před obchodem s knihami, nahlížela do výlohy a po chvilce kluka pustila a pohladila ho po hlavě. „Počkej tady, zlatíčko. - Já se hned vrátím,“ zaslechla ji Nefas říct, než vstoupila do knihkupectví. Konsternovaně zamrkala a kdesi uvnitř ji píchl podivný osten závisti. - Ji nikdy nikdo za ruku nevodil, ani jí neříkal zlatíčko. Na druhou stranu - otázkou bylo, jestli by o to ve svém věku vůbec stála. Navíc měl kluk v puse ještě lízátko, což byla další věc, která podle jejího názoru příslušela mnohem mladším dětem. I když - proč vlastně ne? - uchechtla se v duchu. Sladké je prý dobré na nervy… Mohla bych se ho zeptat, kde to cucátko koupil. „Ahoj, já jsem Nefas,“ pozdravila ho a stoupla si před něj. „Taky jedeš zítra do školy?“ zeptala se, ale chlapec nereagoval. Zdálo se, že ji vůbec nevidí - jako by koukal někam skrz ni. „Slyšíš mě?“ zamávala mu rukou před obličejem, ale bez úspěchu. Zakabonila se a poodstoupila od něj. „No tak nic, no. - Nenech se rušit.“ Vracela se pomalu uličkou zpátky a cestou se po něm ještě několikrát ohlédla. Ježiši, ten je divnej…- zavrtěla hlavou, když viděla, že se od té chvíle ještě ani nepohnul. Snažila se prohlížet výlohy a moc o něm nepřemýšlet, a když procházela kolem obchodu s drobnými zvířátky, napadlo ji, že to by mohlo být ideální místo na rozptýlení myšlenek, a vstoupila dovnitř; Byl to malinký zašedlý krámek, který byl všude, kam se podívala,
40
obložený klíckami, akvárii, terárii a různými bednami, a všechny byly plné zvířat. Vrhla se ty, které byly nejblíž, a zaujatě si prohlížela malé chlupaté cosi s černým čumáčkem a malými oušky. Cedulku s názvem a cenou hledala marně. Hm - tady to zřejmě chodí všude podobně…- pomyslela si s úšklebkem, přesunula se k několika vedlejším akváriím, ve kterých plavaly různobarevné ryby, a nenápadně přitom vytáhla z váčku několik perel a strčila si je do kapsy. „Mazlíčka?“ objevil se jí najednou za zády mladý prodavač. - Měl dlouhé umaštěné vlasy, které mu sahaly až do půli zad, všude na čele uhry, modré oči a v nich neuvěřitelně malinké zorničky. Nefas sebou trochu cukla a o krok couvla. Někteří upíři vypadali po ránu podobně a ona z vlastní zkušenosti věděla, že je lepší držet se od nich dál. „No, snad se mě nebojíš?“ chytil ji za rameno a vedl k několika dalším bednám. „Žabičku?“ otázal se s přihlouplým úsměvem. Nefas se podívala na několik ropuch sedících před ní a nakrčila nos. - Žáby nesnášela. Michael ji kdysi donutil jednu takovou pitvat. Týden s ním pak nemluvila. „Fuj! - To ne.“ „Tak, v tom případě…“ zvedl se, vzal ji za ruku a táhl ji někam dozadu, „… tady mám něco speciálního,“ dodal a vytáhl zpod pultu malou krabičku a otevřel ji. Nefas zvědavě nakoukla dovnitř. - Na dně ležel malinkatý hádeček s modrými a černými proužky. Byl smotaný do klubíčka a spokojeně spal. „Ten je hezoučký,“ usmála se a strčila do krabičky prst, aby si ho pohladila. „Chtěla bys ho?“ Nefas se zamyslela. - Vlastní zvíře nikdy neměla. Nemuselo by to být špatné. „Ale… já mám málo. - Přišla jsem se spíš podívat,“ přiznala neochotně.
41
„Kolik máš?“ zeptal se a odhrnul si z obličeje jeden slepený pramen. Nefas zvedla svůj váček do výšky, aby na něj viděl, ale než stihla cokoliv říct, hrábl po něm a strčil jí do ruky krabičku. „To stačí. - A teď už běž!“ vyháněl ji najednou a nervózně se rozhlížel na všechny strany. „Ale... já nevím, jestli ho chci...“ vyhrkla Nefas zmateně a loupala očima po zabaveném váčku. - Ani netušila, kolik v něm vlastně bylo. „Ale to víš, že chceš. - Je to mazel,“ uchechtl se a popostrkoval ji od pultu. Nefas se jeho náhlá změna chování zdála krajně podezřelá, ale on byl vlastně celý tak trochu mimo, tak co se bude starat. Usmála se na modročerné klubíčko ve své ruce. Zřejmě právě dostala nového kamaráda. „Tak, běž už,“ popoháněl ji prodavač. „Slyšíš? Zmiz mi odsud!“ Nefas sebou vyplašeně trhla a rozeběhla se k východu. Když vyletěla ze dveří, stihla udělat jeden krok doleva, a než zaregistrovala černou pohyblivou skálu, letěla dobrý metr dozadu a přistála na zadku. Krabička s hadem skončila o další kus dál a perly, které měla volně v kapse, se jí rozsypaly do písku. „Zatraceně, koukej na cestu! - Jsi slepá nebo co?“ zanadávala černá hmota. „Jauvajs, do pytle!“ zaklela Nefas, otočila se na všechny čtyři a honem se natáhla po zvířátku, aby zkontrolovala, jestli ten pád přežil. Zdálo se, že ano, ale už rozhodně nespal. - Modré korálkové oči na ni rozzlobeně vykukovaly zpod krabičky, která se otočila dnem vzhůru a uvězila tak svého malého obyvatele. „Když do někoho vrazíte, měla byste se alespoň omluvit, madam!“ hřměla ta věc nad ní. Nefas pootočila hlavu jeho směrem; Byl to chlap jak hora - do výšky dobré dva metry, černé kratší vlasy a ve tváři třídenní strniště. Kdyby se nad ní zrovna netyčil jako bůh pomsty, bývala by se mu snad i omluvila. Jenomže ona už toho měla za dnešek právě tak akorát. - K radnímu ji nepustili, neustále ji odněkud vyhánějí a ještě si na ní bude takový nějaký chladit žáhu... -
42
Vstala z té nedůstojné pozice, zkřížila ruce na prsou a bojovně povytáhla bradu. „No tak pardon! Hrnete se jako buldozer.“ „Prosím?!“ zeptal se nevěřícně. „Říkám, že se hrnete jak buldozer a ještě se plížíte kolem stěn. VY byste se měl omluvit. Ostatně byla jsem to JÁ, kdo přistál na zadku. Vy se zdáte být nepoškozen.“ „Vy jedna malá, drzá…“ sehnul se k ní hrozivě, „…jak se vlastně jmenujete? Vás neznám.“ „Nefas,“ odpověděla už trochu klidněji a sebrala konečně ze země svého hada. „Skutečně?“ povytáhl obočí, narovnal se a zkřížil paže. „A to je vše, čím vás rodiče obdarovali, nebo vám vedle slušného vychování také nedali ani příjmení?“ „Ehm - Cooperová,“ odpověděla po chvilce přemýšlení a sehnula se, aby posbírala rozházené perly. Čekala další poznámku na svou adresu, ale muž před ní nemluvil, nehýbal se, a dokonce se zdálo, že snad ani nedýchá. „Je vám dobře?“ zeptala se a prohlížela si ho s povytaženým obočím. „Jistě,“ oklepal se po chvilce. „Ukažte, pomůžu vám s tím,“ přetékal z ničeho nic ochotou. Vzal jí z ruky krabičku, vytáhl wirgamu, a jedním mávnutím srovnal všechny perly dovnitř. „Proč to vlastně nosíte takhle -“ zasekl se v půlce věty a zíral na modročerný provázek v její ruce. Najednou po hadovi hrábl, chytil ho za malou hlavičkou a zvedl výšky, kde si ho nevěřícně prohlížel. „Hej, vraťte mi ho!“ vykřikla Nefas a natahovala se po něm, ale chlap nevypadal, že by jí ho hodlal vrátit. Držel vrtícího se a syčícího tvorečka za krk a mračil se na něj. „Máte vy vůbec tušení, co je tohle zač?“ pootočil hlavu směrem k Nefas. „Jestli mi ho rozmačkáte, ani to nezjistím,“ rozčilovala se. „Vraťte mi ho - je můj!“
43
Z ničeho nic se jim za zády se smíchem ozvalo: „Proboha živého, Cassiusi, pusť to nebohé zvíře.“ Muž se otočil po hlase a Nefas využila jeho vteřinového zaváhání a stáhla si hádka zpátky. Ochranitelsky si ho přitiskla na hrudník a o krok couvla. „A jéje,“ uchechtla se žena, která je vyrušila. Byla to ta, kterou Nefas před chvílí viděla s tím podivným klukem před knihkupectvím. „Albert už nám tady zase prodává podpulťáčky... Zřejmě tu už dlouho neměl kontrolu.“ „Julie...“ protočil muž před ní oči. „Jak ty to děláš, že se pokaždé objevíš tam, kde tě vůbec není třeba?“ „Intuice...“ usmála se žena v kostýmku. „A nerozčiluj se tolik, je to ještě mládě.“ „Každé mládě jednou vyroste...“ pronesl v odpověď a zadíval se někam za Nefas. Ta se otočila po směru jeho pohledu a uviděla ženinu chybějící polovinu. - Kluk stojící u nedaleké zdi, kam ho nejspíš žena před minutou zaparkovala, stále ještě mechanicky cumlal a nehybně zíral do stěny před sebou, jako by to byla ta nejzajímavější věc pod sluncem. Muž, o odstín bledší než před chvilkou, zaměřil svoji pozornost zpátky na Nefas a malý kousek ocásku, který jí vykukoval z dlaně. „Dělejte, jak myslíte, slečno. - Ale doporučoval bych vám pořídit si nějakou literaturu. Tedy - pokud se chcete dožít příštích narozenin.“ Nefas zmateně zamrkala, ale muž se k dalšímu vysvětlování neměl. Jen pokynul hlavou směrem k ženě a se zdvořilým „Omluvte mě“ odkráčel směrem k náměstí. Nefas ještě chvilku pozorovala jeho vzdalující se záda, a pak se otočila na ženu vedle sebe. „Ehm - Co je na tom hadovi špatného?“ „Špatného nic,“ usmála se, „jen je smrtelně jedovatý.“ Nefas vytřeštila oči a odtáhla si hada od hrudníku, na kterém doteď spokojeně odpočíval.
44
„Nebojte se. Je to ještě miminko - neublíží vám,“ pronesla žena a vzala si ho do ruky. „Do půl roku je jeho kousnutí naprosto neškodné, a když se mu budete věnovat a vycvičíte ho, tak pro vás nebude nebezpečný ani v dospělosti.“ „Víte to jistě?“ „Manžel se na podobné potvůrky specializuje. - Můžete být úplně v klidu,“ odpověděla a hada jí vrátila. „Omotejte si ho kolem zápěstí. - Bude se mu tam líbit a rychleji si na vás zvykne.“ Nefas kývla, strčila si krabičku s perlami do kapsy a pak udělala, co jí žena poradila. - Hádek se skutečně zdál na ruce spokojený a navíc vypadal jako dvoubarevný náramek. „A kdo byl, prosím vás, tamten?“ hodila Nefas hlavou někam za sebe. Tentokrát vykulila oči žena a pak se hlasitě rozesmála. „Cože?“ „No... ten pán,“ vysvětlovala Nefas a podívala se směrem, kam muž odešel. Když ho ale uviděla, zarazila se. - Chlap stál u boční zdi nějakého domu, a i když na tu dálku nebylo vidět, s čím si to tam hraje, výsledek vidět byl. - Ve zdi se objevilo něco jako dveře, které se začaly pomalu odsouvat do strany a vytvářet tak průchozí otvor. Nefas stačilo jen malinko pozvednout oči a ve vteřině věděla, co přesně je tohle za budovu. No, sakra... Tam snad dneska dávají něco zadarmo... „Promiňte!“ vyhrkla v rychlosti směrem k ženě a rozeběhla se ulicí. Muž už sice procházel dovnitř, ale pořád byla šance, že pokud sebou hodí, mohla by to stihnout. Byla od zdi nějakých dvacet kroků, když se dveře začaly pomalu posouvat zpátky. Nefas přidala na rychlosti a těch několik zbylých metrů doslova vysprintovala. U stěny smykem zabrzdila a v pádu strčila na poslední chvíli nohu do zavírající se zdi. Dveře se jí kupodivu nepokusily nohu rozdrtit, ale k její úlevě se začaly znovu otevírat. Nefas v rychlosti vstala a protáhla se dovnitř do tmavé chodby, kde si sedla na zem a uklidňovala protestující plíce.
45
„Promiň,“ špitla směrem k hádkovi na své ruce. „Nemám tě ještě ani půl hodiny a už jsem s tebou dvakrát praštila o zem.“ Když se Nefas trochu vydýchala, rozhlédla se po úzké chodbě; Nebyla dlouhá. Po stěnách bylo rozmístěno několik loučí, které v jinak tmavé chodbě vytvářely mdlé světlo. Muž, který sem vstoupil před ní, už byl pryč, což bylo pro tuto chvíli dobře, ale pro události budoucí by bylo lepší pokusit se ho najít. - Jestli totiž šel tam, kam se Nefas domnívala, dovede ji tam. Vstala ze země a rychlou chůzí se vydala do útrob budovy. Další chodba vedla vpravo a na jejím konci bylo schodiště vedoucí o patro výš. Když vystoupala nahoru a prošla ještě jednou chodbou, která pro změnu směřovala vlevo, ocitla se v poměrně prostorné hale, která se rozdělovala na několik dalších chodeb a schodišť, a aby bylo ještě hůř, bylo v ní poměrně živo. Nefas se pokusila splynout se stěnou za sebou a rozhlížela se po cedulích nebo jiné nápovědě, kudy dál. Místo cedule však zahlédla na vrcholku jedněch schodů černý hábit včetně části jeho mizejícího majitele. - Rozeběhla se halou, snažila se do nikoho nevrazit, aby na sebe nepoutala zbytečnou pozornost, a během několika málo vteřin byla nahoře. Černovlasý muž už byl sice zase pryč, ale odsud naštěstí vedla jen jedna cesta, a když jí proběhla, zahlédla ho zatáčet někam vpravo a po chvilce stoupat po dalších schodech. Nechala se jím takhle vést ještě několik dalších pater a celou cestu se snažila nejen udržet jeho ostré tempo, ale také se na případné kolemjdoucí usmívat jako nevinnost sama. Naštěstí čím dál od haly byla, tím méně jich potkávala. V další, už asi stopadesáté chodbě, muž proplul skleněnými dveřmi a minul jakousi vznešeně vypadající delegaci, která netrpělivě posedávala na rozestavěných židlích. Stejně bez povšimnutí minul i postarší ženu za dlouhým mramorovým pultem, která se ho sice pokoušela zastavit, ale její pokus se dal označit spíše za symbolický, a bez zaklepání a podobných formalit rozrazil mohutné dubové dveře, které za sebou opět hlasitě zabouchl.
46
Nefas se přikrčila u zdi, zhluboka vydechla a rozhlédla se kolem; Kromě sekretářky a delegace v chodbě nikdo nebyl a z nich si jí naštěstí nikdo nevšímal. U otevřených skleněných dveří visela cedule s nějakým zlatým nápisem. Nefas kousek popolezla, a když se dostala tak blízko, aby si ji mohla přečíst, zaradovala se - její tušení se potvrdilo. - Na ceduli stálo: MARCUS GOODWORTH - strážce jednotné gjorkské společnosti, předseda nejvyšší rady. Zrovna když se začala zaobírat myšlenkou, kam by si mohla zalézt a počkat, až odtamtud ten chlap zmizí, se dveře opět otevřely. Neobjevil se v nich ovšem muž, nýbrž profesorka Walkerová. Nefas tiše zavyla a zajela za jeden z květináčů, stojících u zdi. „... proberete. Jak se zdá, mě už tady není potřeba,“ pronesla Walkerová někam za sebe a vykročila ze dveří. Za ní stál tmavovlasý muž, kterého sem Nefas sledovala a z nějakého neznámého důvodu se zdálo, že se nachází ve stavu značné vytočenosti. Nefas sedící za kytkou, byla v tu chvíli skutečně ráda, že jeho vztek tentokrát není namířený proti ní. „Tvoje dedukce, drahá Amando, je naprosto správná,“ ozval se. „Ostatně jako vždy.“ Profesorka byla sice teď otočená zády, takže Nefas neviděla, jak se tváří, ale podle toho, jak si dala ruce v bok, to asi nebylo nic pěkného. „Už ti někdy někdo řekl, že se chováš jako hulvát, Cassiusi?“ „Jsi první. - Až se vás sejde víc, zamyslím se nad sebou,“ odpověděl a zabouchl jí dveře před nosem, až ucukla. Nefas spadla brada a musela si zakrýt pusu, aby nevyprskla. To, že by místo chechtání, měla radši zmizet, protože je tu jen jeden východ a Walkerová tedy musí zákonitě projít kolem ní, si uvědomila až příliš pozdě. - Profesorka se otočila, udělala několik kroků a v půli dalšího se zarazila, pohled upřený k zelené rostlině. Nefas zamrzl úsměv a nasucho polkla. A kruci... Než se stačila narovnat, byla Walkerová u ní. „Slečno Cooperová,“ začala, když se před ni postavila, „já jsem tedy skutečně
47
tušila, že byste mi tady mohla trochu bloudit, ale že se vám to podaří až takhle...“ Nefas otevírala a zavírala ústa jako kapr. „É... Já jsem - “ „Zabloudila,“ skočila jí profesorka do výmluv a tvářila se tak, že Nefas usoudila, že jakákoliv jiná odpověď, než kladná, je špatná odpověď. „Ano, zabloudila,“ kývla tedy nakonec. Walkerová ji vzala za rameno a beze slov ji odváděla pryč. Nefas si povzdechla, ale neprotestovala - beztak by to nemělo význam. V duchu si vynadala, že nemohla být opatrnější. - Dostane se až sem, a pak se nechá takhle hloupě chytit. Stále v tichosti prošly bludištěm chodeb a o několik pater níž se Nefas odvážila zeptat: „Ehm - paní profesorko, kdo byl ten pán? Tamten?“ „Cassius Ater - profesor a strážce prayské vesnice,“ odpověděla Walkerová. Nefas se zatmělo před očima a zalapala po dechu. Profesorka se po ní podívala se zdvihnutým obočím, ale ona se k vysvětlení nějak nemohla donutit. Jediné, co se jí momentálně honilo hlavou, bylo, že ho ani ne před půl hodinou nazvala buldozerem a málem se s ním poprala o hada. „Prosím vás, co přesně znamená - strážce prayské vesnice?“ zeptala se přiškrceně, když prošly vstupní halou. „Každá vesnice má ve škole svého strážce, který má studenty z daného rodu na starost. – V případě potíží je to první osoba, na kterou se budete obracet.“ Výborně...- proletělo Nefas hlavou a pro jistotu už se na nic dalšího neptala. Walkerová ji dovedla do hostince a přede dveřmi pokoje se s ní rozloučila: „Tady už nezabloudíte. Dobře se vyspěte a zítra se tu zastavím kolem osmé. Požádám ještě dole, aby vám sem ráno nechali přinést snídani. Ale hlavně zkuste nezaspat, měla byste si ještě stihnout zabalit.“
48
„Dobrou noc,“ kývla Nefas, vylovila z kapsy klíč a zapadla do pokoje. Cítila se neskutečně unaveně. - Takhle náročný den nepamatovala. Až teď si všimla, že se venku za oknem už šeří. Zřejmě i bariéra uznala, že je nejvyšší čas jít si lehnout. V akvárku na stole plavala fosforeskující ryba a dělala v pokoji mdlé světlo - Asi něco jako lampička. Doufám, že ji nebudu muset vzít po hlavě, aby zhasla, - proběhlo Nefas hlavou. Plácla sebou na postel a za zavřenýma očima se jí honily rozmazané obrazy všech věcí, které dneska viděla. Ale nejvíc přemýšlela o tom, že je tady sotva pár hodin a už se jí podařilo naštvat dva profesory. - Úctyhodný výkon... Aniž by se namáhala svlékáním, jenom se posunula, hodila přes sebe deku a během minuty usnula.
49
4. kapitola Cesta Když se Nefas vzbudila, byla za okny stále ještě tma. Párkrát zmateně zamrkala a vzpomínala, kdeže se to vlastně nachází. Přemýšlela, jestli se jí to všechno jenom nezdálo a jestli by teď náhodou neměla ve velké síni obsluhovat upíry. Posadila se na posteli a otočila se. Na stolku v akváriu pořád ještě plavala svítící ryba. Hm… Nezdálo, - usmála se pro sebe. Asi bude chvilku trvat, než si zvyknu v noci spát,- pomyslela si. Jenže po chvilce si uvědomila, že to, co ji vzbudilo, nejspíš nebyla pokročilá noční hodina. - Něco jí lezlo po ruce a intenzivně se to snažilo zavrtat se do rukávu. Nefas nadskočila a snažila se to vytřepat. Když se jí nechtěný návštěvník konečně pustil, koukala na ni z postele dvě malinká modrá očička. „Fuj, to jsi ty?“ řekla směrem k modročernému hádkovi, který na ni vyčítavě hleděl. „Vzbudil jsi mě, potvůrko!“ vynadala mu a vzala ho do ruky, aby si ho lépe prohlédla. „Jsi holka nebo kluk? Co?“ prohlížela ho ze všech stran. „Budu ti říkat Selie - to je takové neutrální,“ řekla mu a položila ho na stolek. Ale hádkovi se tam nelíbilo a soukal se do akvária. „Ne, tam ne!“ vykřikla a chytila ho. „Pojď. Jestli chceš vodu, dám tě do koupelny. Tomu hostinskému by se asi nelíbilo, kdybys mu tady sežral lampičku.“ Napustila vodu do umyvadla a položila ho dovnitř. Vypadal spokojeně. Ten profesor měl s tou knížkou pravdu. Ani nevím, čím bych ho nakrmila,- pomyslela si a šla zpátky do pokoje. Sedla si na postel a vzala si na klín zakoupené učebnice. - Základy ošetřovatelství, Kouzelné vodní rostliny pro 1. ročník, Runový slovník 1. díl, Základní zaklínačské formule, Historie gjorkského národa,
50
Lektvarová příručka pro 1. ročník, Úvod do elementární magie a Základní obranná zaklínadla a jejich použití. „Hm - žádná zvířata,“ povzdechla si, odložila knihy vedle sebe na postel a přešla k oknu. Dívala se na tmavé náměstí a přemýšlela. Teprve teď, po pár hodinách spánku, byla schopná vstřebat včerejší zážitky. Štvalo ji sice, že ji k radnímu nechtějí pustit, ale bylo tady naštěstí tolik nových věcí, které mohla zkoumat, že se rozhodla na to nemyslet a prostě si to tady užít. Podívala se zpátky na knihy na posteli a napadlo ji, že by si mohla nějakou přečíst, když už je vzhůru, aby si nepřipadala tak hloupě, že se neustále na něco ptá a něčemu se diví. Vzala kufr, naskládala do něj všechny koupené věci i svoje věci z batohu. Vytáhla jedno své staré tričko a šla se osprchovat. Cestou zkontrolovala Selii, jestli se neutopila, ale zdálo se, že se jí v umyvadle líbí. Když se vrátila vykoupaná a převlečená do pokoje, vlezla si do postele, vzala si k sobě Historii gjorkského národa a pustila se do čtení. Asi po dvou hodinách se ozvalo zaklepání na dveře. Nefas sebou škubla - na dveře jejího pokoje nikdy nikdo neklepal. „Ano?“ ozvala se nejistě. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila shrbená postava s velikou žabí hlavou, obrovskýma očima a žádným nosem. Celé to bylo tmavě modro-zelené a neuvěřitelně odpudivé. V čtyřprstých rukách to neslo podnos s jídlem. „Duobwý duen,“ proneslo to kvákavě. „Wauče šniudauně.“ Nefas na něj koukala s pootevřenou pusou. Nerozuměla mu ani slovo. Nezírej! - napomenula se po chvilce a zkusila se trochu usmát. Položil ji tác na klín a šoural se ke dveřím. „Děkuju,“ zavolala za ním, ještě než odešel. Zarazil se ve dveřích, otočil k ní ošklivou hlavu a kývl. „Neuni žaučou,“ řekl a zavřel dveře.
51
Nefas vydechla, promnula si unavené oči a zahleděla se na tác se snídaní. Na lasturovém talíři ležely dva toasty, máslo, marmeláda a několik plátků šunky. A džus. Hmm… mňam, - pomyslela si a strčila si do pusy plátek šunky. „Tady se snad ulity používají na všechno…“ uchechtla se pro sebe a prohlížela si pohárek s džusem. Potom vzala jeden toast, namazala ho máslem a obložila šunkou. To by mě zajímalo, kde se tady tohle jídlo bere, - přemýšlela během žvýkání chutné snídaně. Jakmile dojedla, odložila tác a vzala si zpátky knihu. Než si ale stihla nalistovat stránku, kde přestala, ozvalo se druhé zaklepání. Po mnohem sebejistějším „Vstupte“ vešla do pokoje profesorka Walkerová. Měla na sobě tentokrát tmavě modrý hábit se stejným znakem, jako byl na budově Nejvyšší rady. „Dobré ráno, slečno Cooperová,“ pozdravila. „Čtete? - Čekala bych spíš, že tady budete pobíhat a balit.“ „Dobré ráno. Já už mám sbaleno - vstávala jsem trochu dřív,“ vysvětlila Nefas a vylezla z postele. „Ach tak. V tom případě se oblečte a můžeme vyrazit,“ řekla profesorka a posadila se na židli. „Můžu se na něco zeptat?“ řekla Nefas cestou do koupelny. „Kde se tady bere to jídlo? Dostala jsem k snídani toasty.“ „Když jsme sem jely, říkala jsem vám, že je tady ještě jeden ostrov,“ odpověděla. „Slouží jako zásobárna. Ale na delší vysvětlování teď není čas. Musíme si pospíšit.“ Nefas se převlékla do šatů, co měla včera, a přehodila si přes ně ještě černý hábit, který našla na kufru. Vzala Selii z umyvadla, dala ji do krabičky a strčila do jedné z kapes. „Tak - můžeme,“ řekla a popadla kufr. „Vaše wirgama,“ ukazovala profesorka na noční stolek. „Měla byste na ni dávat větší pozor,“ napomenula ji a strčila jí hůlku do vnitřní kapsy hábitu.
52
Opustily pokoj, sešly po schodech, a zatímco profesorka vracela hostinskému klíč, Nefas čekala venku a rozhlížela se po kruhovém náměstí. - Bylo tam snad ještě více Gjorků než včera. Někteří otevírali své obchody, jiní s kufříky a brašnami spěchali ke vstupní bráně nebo se nořili do postranních uliček. Walkerová za moment také vyšla ven, vzala ji za rameno a naváděla ji směrem k jedné z širších ulic. Prošly kolem kašny s mořskými hady a Nefas se ještě naposledy smutně podívala k nedobytné radnici. Pořád ji to štvalo. „Pozor!“ vyhrkla profesorka z nenadání. „E - co!“ hleděla na ni Nefas zmateně. „Málem jste zašlápla kožatku,“ ukazovala jí pod nohy. Nefas se podívala dolů a viděla, jak se krok od ní po písku pomalu posouvala veliká oploutvená želva. Tak tohle bych stěží zašlápla…- odfrkla si v duchu. Ale rozhodně bych se o to přerazila, - pomyslela si a zaostřila na srolovanou věc, kterou želva držela v tlamě. „Co... to - to jsou... NOVINY?!“ vyhrkla užasle. „Ano, nejspíš výtisk dnešního TROJZUBCE. Kožatky u nás nosí poštu,“ odpověděla profesorka. „Není to trochu... pomalé?“ „Po písku jim to jde špatně, ale ve vodě dokážou vyvinout slušnou rychlost. Navíc se velmi dobře trénují a mají výbornou orientaci,“ vysvětlila Walkerová. „Aha,“ řekla Nefas a překročila želvu. „Tak pojďte, pospíšíme si, aby vám to neujelo.“ Nefas se ještě ohlédla po pošťákovi a chtě nechtě musela přemýšlet o tom, jestlipak si asi adresát přečte své noviny dřív než o Vánocích. Asi po deseti minutách došly na konec ulice a zahnuly doprava. Zdálo se, že míří na druhý konec bariéry. Čím blíž druhé straně města byly, tím víc Gjorků potkávaly; Většinou to byli rodiče
53
s většími či menšími dětmi. Profesorka se s některými z nich pozdravila a s jednou ženou se dala do řeči. „Zdravím Amando! Ty jedeš dneska s nimi?“ pozdravila ji světlovlasá žena. Vedla za ruku asi devítiletého chlapce a kousek za ní vlekla svůj kufr dívka v modrých šatech, zhruba stejného věku jako Nefas. Měla dva dlouhé blonďaté copy, pomněnkové oči a neuvěřitelně otrávený obličej. „Ahoj Helen,“ pozdravila profesorka. „Kdepak, nejedu. Jen vyprovázím tady slečnu,“ řekla a ukázala na Nefas. Žena si ji dlouho zaujatě prohlížela, ale nakonec se na ni mile usmála. „A co Brad, pořád má takové potíže s těmi Trnovými korunami?“ otočila se zpátky na profesorku Walkerovou. „Naštěstí ne, už se jim podařilo…“ odpovídala profesorka, ale Nefas už se nedozvěděla, co se komu podařilo, protože přestala poslouchat. To, co se objevilo za zatáčkou, jí totiž naprosto vyrazilo dech; Přímo před ní stála zaparkovaná obrovská loď. Byla nádherná měla bílou barvu, dva obří černé komíny a na boku namalovaný ten samý znak, co tady už několikrát viděla. Kolem už panoval čilý ruch. Z boku lodi, na dřevěném mole, porůznu postávalo a povídalo si poměrně veliké množství dětí různého věku, zatímco jejich rodiče nakládali zavazadla na vozíky několika žabím mužíkům, stejným jako byl ten, co jí ráno přinesl snídani. „Líbí?“ zeptala se Walkerová, když si všimla, že její svěřenkyně stojí jako solný sloup. „Ano!“ vydechla Nefas. Líbí, to bylo slabé slovo - byla nadšená, v životě lodí nejela, natož něčím tak obrovským. „Tak pojďte, naložíme váš kufr,“ řekla profesorka a sebrala jí zavazadlo. „Jak se dostanete do školy, když nepojedete lodí?“ zeptala se Nefas a prodírala se davem ke schodům. Walkerová se k ní otočila a spiklenecky zašeptala: „Já už si nějak poradím…“ Všichni se začali
54
hrnout ke schodům vedoucím na palubu, takže se Nefas musela pohnout, aby neblokovala cestu. „Ehm - tak děkuju. Mějte se,“ zavolala na ni a nechala se budoucími spolužáky vtlačit dovnitř. Když se dostala nahoru, uhnula ostatním, aby mohli procházet, a kochala se. Loď byla zevnitř stejně úchvatná jako zvenku; Vykládaná dřevem, vyleštěné mosazné zábradlí, kliky a další serepetičky a navíc byl shora naprosto neuvěřitelný výhled. Netrvalo dlouho a plavidlo sebou škublo. Někdo jí zezadu zaklepal na rameno. Ohlédla se a za ní stál o dost starší kluk ve žluté košili. „Být tebou, tak zapadnu dolů - za chvilku vyjedeme z bariéry,“ řekl a otočil se směrem ke schodišti vedoucímu do podpalubí. „Teda jestli nechceš být mokrá, samozřejmě.“ No jo, bariéra! - plácla se Nefas do čela a šla za ním. Sešla o dvě patra níž a dala se do hledání volné kajuty. Byla zhruba v půli chodby, když loď udělala něco, s čím Nefas vůbec nepočítala - naklonila se. Nefas vypískla a sletěla na zadek. A jak se loď nakláněla stále víc a víc dozadu, klouzala chodbou po podlaze a zastavila se až na konci, nárazem o zeď. „Jauvajs!“ zanadávala a mnula si naražené koleno, které se zdí potkalo jako první. „Teda tohle mi taky mohl někdo říct,“ mumlala si pod vousy. Sedla si a přemýšlela, jestli se ta kocábka hodlá taky někdy narovnat. Tohle nebyl zrovna příjemný způsob cestování. Dopravní prostředek se ale naštěstí asi po pěti minutách umoudřil, a začal se rovnat do své původní polohy. Nefas vstala a rozešla se zpátky chodbou. Po pár metrech ještě sebrala krabičku s nebohou Selií, která jí při té nedobrovolné cestě vypadla z kapsy a zaklínila se o jedny dveře.
55
„Jsi celá?“ prohlížela hada, jestli je naživu. Jediné, co ale objevila, byl rozzlobený pohled dvou modrých korálků. Strčila tedy krabičku zpátky do kapsy a otevřela nejbližší dveře. V kajutě sedělo několik kluků a holek, všichni v modrém a živě o něčem diskutovali. Jakmile otevřela dveře, zmlkli a otočili se jejím směrem. „Ahoj,“ pozdravila trochu nesměle. „Ehm - mohla bych si k vám přisednout?“ zeptala se. V kajutě nastalo hrobové ticho a všichni na ni vytřeštěně zírali. „Zbláznila ses?“ prolomil mlčení hnědovlasý rozcuchaný kluk a koukal na ni, jako by měla nějakou ošklivou kožní nemoc. „Eh,“ zalapala Nefas po dechu a několikrát zamrkala. „No... tak ne,“ řekla a vycouvala ze dveří. „Pff - lidi z Naghatanu zjevně nejsou moc přátelští,“ mumlala si pro sebe. „To to ale hezky začíná…“ Už se jí moc nechtělo pokoušet štěstí dalším otevíráním dveří, takže vystoupala zase po schodech nahoru. Loď teď plula po hladině a z paluby byl krásný výhled na volné moře. Široko daleko nebylo vidět nic jiného než nekonečná voda. Stoupla si k zábradlí a užívala si, jak si vítr pohrává s jejími vlasy. Přemýšlela, proč se všichni modří chovají tak divně. Možná je dráždí ty moje žluté šaty…- napadlo ji a rozhlédla se kolem. Paluba byla už docela slušně zaplněná, ale nikde nebylo vidět, že by se někdo z Prayy bavil s někým z jiné vesnice. Viděla hloučky modré, červené a modro-červené. Všichni žlutí postávali jakoby stranou. Hm - takže jsem padla do zavržené vesnice. Paráda! - pomyslela si znechuceně a vytáhla Selii z kapsy. „Tobě nevadí, že jsem z Prayy, viď?“ ptala se hada, zatímco ho vyndávala z plastového vězení. „Škoda, že s tebou si moc nepokecám…“
56
„To je vlnožil?“ ozvalo se najednou kousek od ní. Otočila se a viděla vedle sebe stát menšího modrookého blonďáka ve žluté košili. „Ehm - asi,“ odpověděla Nefas. „Ty to nevíš? A víš, že je jedovatej?“ zeptal se kluk a zdvihl obočí. „Vím, ale tohle je ještě mimino. Když ho vytrénuju, neublíží mi,“ řekla a omotala si Selii kolem zápěstí. „Ty to umíš?“ podivil se. „Ne, ale určitě existují nějaké knihy. Mimochodem - já jsem Nefas,“ usmála se na něj a podávala mu ruku. „Tiberius Geller,“ řekl a stiskl jí ruku. „Jak to, že tě neznám?“ zeptal se a už po několikáté pohodil hlavou, jak mu sčesaná patka neustále lezla do očí. Nefas se zakřenila. „Čemu se tlemíš?“ zamračil se. „Ále ničemu. Jen přemýšlím, proč se neostříháš, když ti ty vlasy evidentně lezou na nervy.“ „Otec by mě zabil,“ odpověděl Tiberius, ohnul se přes zábradlí a plivl dolů. „Ty máš zase divný oči, víš to?“ „Hm - dík.“ „Tak jak to, že tě neznám?“ „To bude nejspíš tím, že jsem přijela teprve včera.“ „Jak včera? Kde jsi byla celou dobu?“ podivil se. „U upírů,“ odpověděla Nefas a sledovala, jak kluk ve vteřině ztuhnul a nabírá do obličeje křídově bílou barvu. „Ehm... já už... chtěl jsem - éé, kluci mi drží místo ve frontě na zmrzlinu,“ zablekotal a pelášil pryč. Nefas se dívala, jak mizí kdesi v davu, co nejdál z jejího dosahu. Otočila se zpátky, stiskla pevně zábradlí a zavřela oči. - Měla co dělat, aby se nerozbrečela. Výborně! Skvěle! Čím dál tím líp! Do hodiny to ví celá loď...- povzdechla si v duchu.
57
Chvíli ještě stála a přemýšlela, než se rozhodla, že se přeci jen pokusí najít volnou kajutu. Pomalu se vlekla ke schodům a cestou zahlédla na obzoru přibližující se tečku - zřejmě už to nebylo daleko. Sešla o patro níž a nakoukla do prvních dveří - kupodivu tam nikdo nebyl. Posadila se a složila hlavu do dlaní. Sakra! Bývalo by bylo lepší, kdybych zůstala doma.
Dobrou hodinu seděla na místě a sklesle zírala z malého okénka. Zrovna když si říkala, jestli už by tam neměli být, se odněkud nad ní ozvalo: „PŘIPOUTEJTE SE, BUDEME KLESAT.“ Nefas rychle vstala, přesedla si na protější sedadlo, proti směru pohybu, a připoutala se. Další let vzduchem už nemínila absolvovat. Za několik málo minut se loď skutečně začala naklánět dopředu a ona byla ráda, že ji napadlo sednout si sem. - Na té druhé sedačce, by teď visela jako přepůlený pavouk. Když se narovnali, odepnula si pás, rozmotala Selii a strčila ji zpátky do krabičky. Potom otevřela dveře a vykoukla ven - všichni se hrnuli k východu. No co, počkám. První už tam stejně nebudu, - pomyslela si a čekala, až se chodba trochu vyprázdní. Když se Nefas konečně dostala ke schodům a vystoupala nahoru, naskytl se jí skutečně zvláštní pohled; Napravo od ní byla obrovská tmavě hnědá skála, která se táhla ode dna až na hladinu. Všude po obvodu měla rozmístěno neuvěřitelné množství výčnělků, výstupků a děr. Celé to vypadalo jako obří jehlan, kterému někdo uřízl špičku. Nefas si všimla, že v některých dírách svítí světlo a v tu chvíli jí došlo, na co se to vlastně dívá. - Ta škola je uvnitř té skály! Páni! Sestupovala dolů za ostatními a rozhlížela se kolem; Pod ní jako by se rozkládalo malé město. Vprostřed stála větší podlouhlá, kamenná budova, od které vedly čtyři štěrkové cesty - na každou stranu jedna. Hlavní cesta vedla k té skále a tři menší vedly každá k jedné kruhové minivesničce. Jakmile byla dole pod schody, našla svůj kufr a snažila se následovat ostatní, kteří se vydali směrem té větší budově. Bylo tam
58
sucho a světlo, takže i tady byla nejspíš podobná bariéra jako ta v centru. Cestou minuli menší jezírko, ze kterého vyrůstalo veliké množství podivných rostlin. Nefas kolem sebe slyšela špitání a cítila v zádech pohledy ostatních spolužáků. Takže blonďatá raketa už to skutečně stihla roznést…- pomyslela si s povzdechem.
59
5. kapitola Sladký začátek Všichni došli k podlouhlé, obdélníkové budově a kdosi stojící před klenutým vchodem zahřměl: „PRVÁCI STÁT!“ Zarazila se i s několika spolužáky na místě a prohlížela si uvítací delegaci; Na cestě stál profesor Ater, vedle něj starší muž s prošedivělou lysinou a mrožím knírem, a mírně obtloustlá žena se slámovými vlasy a dobráckým obličejem. Všichni tři na sobě měli nějaká slavnostní roucha, která jim spadala až na zem. Byla v černé barvě, ale každý z nich měl od ramen dolů, na rukávech a vpředu na zapínání jinou barvu lemování muž s mrožím knírem modrou, korpulentní žena červenou a Ater zlatou. Podle Nefas jim to vůbec neslušelo. Profesor Ater byl zřejmě stejného názoru, protože se tvářil, jako když právě kousl do citronu. „Takže, nyní budete následovat své profesory, kteří vás zavedou do vaší vesnice, kde budete ubytováni a za hodinu se dostavíte sem, na slavnostní oběd,“ zahlásil černovlasý, na ježka ostříhaný muž stojící u vchodu do budovy. Měl hnědé ošoupané kalhoty, černou košili a hnědou vestu a tvářil se nesmírně důležitě. Profesor Ater zavelel: „Praya za mnou!“ a udělal čelem vzad. Zbylí dva profesoři následovali jeho příkladu a začali navádět své svěřence do svých vesnic. Nefas cupitala za ostatními spolužáky a během několika málo minut se všichni ocitli před kovanou brankou se zdobením ve tvaru stromu, kde se zastavili. „Brána reaguje na wirgamu, stačí ji vložit sem,“ řekl profesor a ukazoval na podlouhlý důlek umístěný na boku. „Rozezná jádro, takže nikdo z jiné vesnice se dovnitř nedostane,“ pokračoval a otevřel svojí hůlkou.
60
Všichni vstoupili dovnitř a po malé chvilce se dostali do poměrně prostorné kruhové vesničky, které vévodil větší patrový dům s velikými dřevěnými vraty. Kolem dokola, po celém obvodu vesnice, bylo rozestavěno minimálně patnáct dalších malinkých domečků a v některých z nich už se zabydlovali starší spolužáci. Nechali si zavazadla venku a vstoupili za profesorem do hlavní budovy. Uvnitř byla dlouhá místnost s nízkým stropem a béžovou dekorací. Měkké světlo vycházející ze skleněných koulí po stěnách a stropě zajišťovaly stejné svítící ryby, jako byla ta v hostinci. Po celé délce místnosti byly různě rozestaveny stoly, stolky a podlouhlé nízké sedačky z kůže, se žlutými a béžovými doplňky a úplně na konci byly schody vedoucí do druhého patra. „Tady se posaďte a vyčkejte. Já se za moment vrátím,“ řekl Ater a vytratil se z místnosti, během minuty byl však zpět a s ním i dva starší studenti. Mávnutím ruky je také usadil a s rukama za zády vyčkával, než se místnost utiší. Než promluvil, změřil si postupně všechny sedící před sebou varovným hodnotícím pohledem. „Začátek letošního roku mnohým z vás jistě přinesl jedno malé překvapení,“ začal a výmluvně se podíval na Nefas, která seděla trochu stranou od ostatních, „přesto nebo možná právě proto očekávám, že se budete chovat jako skuteční reprezentanti prayské vesnice. Každý z vás, jak tu sedíte, je právoplatným členem. Máme svoji reputaci a já nedovolím, abyste ji zničili nevhodným chováním,“ odmlčel se na moment, pak pokračoval. „Pravidlo číslo jedna - konflikty řešíme zde, pouze mezi sebou, nebo mezi těmito zdmi. Nikdy ne před cizími. Pravidlo číslo dvě platí přísný zákaz pánských návštěv na pokojích dam a naopak. Jste sice teprve v prvním ročníku, ale zkušenosti mi velí vás nepodceňovat. Pro méně chápavé - opovažte se mi tady začít množit! Jakmile zjistím porušení některého z těchto dvou pravidel, provinilec se ocitne ve vskutku nezáviděníhodné situaci.“
61
Několik okamžiků si prohlížel své studenty, než pokračoval. „Pánové Higgins a Packard - předseda a jeho zástupce - jsou něco jako moji asistenti. Jejich slovo má jen o něco menší váhu než mé. Jejich povinností je dohlížet na chod vesnice a případně mi nahlásit jakékoliv prohřešky. Teď vás ubytují a následně doprovodí na hostinu. Veškeré dotazy směřujte jim. - Příjemný pobyt,“ dokončil profesor svůj projev a zmizel. V místnosti zavládlo na okamžik rozpačité ticho, které přerušil až jeden z pánů zodpovědných. „Takže slečny Backetová, Cooperová a Griffinová za mnou, pánové za Carlem.“ Nefas se neochotně zvedla a pomalu následovala pištící rozjařené spolužačky. Packard je zavedl k jednomu z domečků na pravé straně vesnice, sdělil jim, že sprchy a toalety jsou v patře budovy, ze které právě vyšly, a se slovy „Do jídelny trefíte“ odkráčel. Holky vletěly dovnitř jako velká voda, v mžiku si zabraly postele a začaly vzrušeně klábosit. Nefas chvilku nerozhodně postávala mezi dveřmi a prohlížela si domek. Byla to jen jedna místnost se třemi postelemi, třemi stolky a několika skříněmi na oblečení. I když to byl vcelku skromný pokoj, působil útulným dojmem. Postele byly přikryty žlutými přehozy, na oknech světle hnědé závěsy a na podlaze menší koberečky ve stejné barvě. „Ehm - Ahoj,“ pozdravila a vešla dovnitř. Obě děvčata se po ní ohlédla, ale neodpověděla. Nefas si povzdechla a přešla k poslední volné posteli, kde si sedla a sledovala, jak si ty dvě něco špitají. Najednou se zvedly a začaly přisunovat postele k sobě tak, aby byly co nejdál od té její. „Hele, pro mě za mě se se mnou nebavte, když vás to baví. Ale nemáte pocit, že už to trochu přeháníte? Co jsem vám sakra udělala?“ vyskočila Nefas, když už jí definitivně došla trpělivost. „Co by? Rády si večer povídáme,“ odpověděla kudrnatá hnědovláska. „No a víš jak, jistota je jistota…“ „O čem to mluvíš?“
62
„Vždyť ty víš…“ zareagovala druhá s blonďatým ohonem a zacvakala zubama. „Hm - vtipné! A to si vážně myslíte, že kdybych vás chtěla kousnout, tak že mi v tom zabrání ty dva kroky, co budu muset udělat navíc?“ zvedla Nefas obočí a spolužačky se po sobě vystrašeně podívaly. „Jděte se bodnout!!“ vyprskla naštvaně, vyběhla ven a práskla za sebou dveřmi. Nasupeně procházela napříč vesničkou a snažila se uklidnit. Po pár desítkách metrů se jí jakžtakž podařilo potlačit vražedné sklony a zalezla za jednu z posledních chatek, kde si dřepla na zem. Musela přemýšlet. Hodně. Byla na ty dvě naštvaná, ale mnohem větší starosti jí teď dělal ten profesorův projev. - Něco jí na něm znepokojovalo. Jen ještě nevěděla co. Trefit do jídelny skutečně nebyl žádný problém. Nefas stála mezi dveřmi a prohlížela si už téměř zaplněnou místnost; Jeden dlouhý stůl nalevo, kde seděli učitelé, a tři veliké pro studenty. Všude na stěnách i na vysokém stropě visely rybí lampičky, které celou místnost osvětlovaly. Vstoupila dovnitř a pátrala po žluté. - Samozřejmě až vzadu, aby si mě mohli všichni hezky prohlédnout, - pomyslela si a nakráčela do jámy lvové. Cestou ke stolu ji skutečně provázely pohledy jak od studentských, tak od profesorského stolu. Posadila se na kraj, kde byla poslední dvě volná místa, a zahleděla se před sebe. Stůl se prohýbal pod všemi možnými jídly - kuřecí, hovězí maso, ryby, rýže, brambory, sem tam i nějaký zákusek, pudink nebo dort. Sáhla pro to, co bylo nejblíže, a pustila se do jídla. Hovězí s bramborem sice nebylo její nejoblíbenější jídlo, ale při představě, že by měla některého ze svých spolužáků o něco požádat, ji na lákavěji vypadající pokrmy přecházela chuť.
63
Kousla do brambory a nasměrovala svůj pohled k učitelskému stolu. Odsud jí intenzivně propalovaly pohledy hned několika z nich. - Hned na kraji, nejblíže dveřím seděl ten hlásič v hnědé vestě, vedle něj profesorka Walkerová, která se na ni přívětivě usmála, když se jejich pohledy střetly. Jako další seděl muž s mrožím knírem, který si ovšem víc hleděl jídla, a vedle něj žena s hnědými vlasy staženými do přísného uzlu, která si povídala s profesorkou s dobráckým obličejem, a občas se obě podívaly jejím směrem. Vprostřed seděla stará dáma v šedomodrém hávu s krátkými šedivými vlasy a upřímným oříškovým pohledem. Zřejmě ředitelka, - uvažovala. Vedle ní seděl profesor Ater, který se rovněž víc staral o Nefas, než o vlastní talíř. Začalo ji to znervózňovat. Sjela pohledem zpátky na své hovězí, snažila se nevnímat zařezané ticho, které panovalo u stolu, a raději se pokoušela zanalyzovat situaci. Proč na mě k čertu všichni tak civí? - Potřebuju informace, jinak se nehnu z místa, - přemýšlela a strčila si do pusy kus masa. Spolužáci se mě bojí, toho bych mohla nějak využít. I když - od nich se toho asi moc nedozvím. Hlavní zdroj sedí jinde…- stočila pohled opět k profesorům. Musím se spřátelit s některým z nich… CINK, CINK, CINK - přerušilo tok jejích myšlenek. Zvedla hlavu a viděla, jak se u učitelského stolu právě zvedá stará dáma s šedivými vlasy. „Věnujte mi chvilku pozornosti prosím,“ promluvila a na moment se odmlčela. „Pro vás, co mě ještě neznáte - mé jméno je Safirah Veronová a jsem ředitelka této školy. Ráda bych vás všechny přivítala v novém školním roce. Jsem potěšena, že jste po prázdninách přijeli plni elánu a pevně doufám, že vám nadšení vydrží alespoň do Vánoc. Nebudu vás zdržovat dlouhými řečmi - školní řád visí u hlavního vstupu a vy si ho nepochybně přečtete,“ prohlédla si celou síň s šibalským úsměvem, „ale ráda bych upozornila na jedno pravidlo, u kterého žádám striktní dodržování. - Platí přísný zákaz vstupu za bariéru. Opuštění pozemků
64
je možné pouze v doprovodu člena profesorského sboru a nerespektování tohoto bude velice přísně potrestáno,“ odmlčela se. „A ještě o jednu věc mne požádal pan Proder. - Kdybyste byli té dobroty a při přechodu mezi vesnicí a budovou školy si vždy vyčistili boty od písku,“ dodala a usmála se. „To je vše. Rozvrhy vám rozdají strážci vaší vesnice při večeři. Doufám, že si poslední den volna užijete v poklidu.“ Nefas ji sledovala ještě chvilku poté, co domluvila a posadila se zpět na své místo. Vypadá celkem sympaticky, s ní by se možná dalo
mluvit… Ale jen tak se k ní nedostanu. Ne hned. Musím pomalu a postupně, - vrátila se ke své analýze a otočila hlavu k vedlejšímu
stolu, kde seděli žáci Nagathanu; Copatá blondýna z nástupiště se bavila s nějakým tmavým klukem, když se najednou oba otočili jejím směrem a zkoumavě si ji prohlíželi. Takhle to je vždycky, když se na něco těším. Vždycky! - pomyslela si Nefas vztekle, v rychlosti do sebe naházela zbytek oběda a vytratila se z jídelny. Prošla po cestě a hůlkou si otevřela branku do vesnice. V ložnici si z kufru vyndala jednu z knih, vysvobodila Selii z krabičky a vyšla zase ven. Neměla v plánu setrvávat v trapném tichu, až se spolubydlící vrátí, ani muset poslouchat jejich špitání. Projde se, prohlédne nový terén, případně si někam zaleze a bude si číst. Vytratila se z vesnice dřív, než se ostatní začali trousit z oběda, a vydala se po široké cestě vedoucí ke škole, která byla lemovaná zkamenělinami mlžů, ulit, a mořských koníků v nadživotní velikosti. U vstupní brány se ale rozhodla, že na prohlídku školy bude dost času zítra. Kdo ví, jestli se tam smí, když škola ještě nezačala. Nemusím mít malér hned první den, - pomyslela si a vydala se po menší štěrkové cestičce vlevo. Přešla přes klenutý kamenný můstek, pod kterým tekl malý potůček ústící do podstatně většího jezírka, než bylo to, které viděla při příjezdu.
65
Cesta vedla k jednomu většímu domku. Sešla z ní tedy, a vydala se podél potůčku, který jak se zdálo, vedl po celém obvodu školy. Měla teď čas přemýšlet, ale najednou, jako by nebylo o čem. Připadala si podvedená a cítila uvnitř sebe podivné prázdno. Rozhlédla se kolem sebe; Pozemky vypadaly mnohem větší, než se zdálo na první pohled a v dálce bylo vidět veliké množství nějakých skleněných budek. Došla k jedné z nich a nahlédla dovnitř skrz sklo. - Byla napuštěná vodou a uvnitř plavaly zvláštní ryby. Ťukla na tabulku a nejbližší ryba se okamžitě nafoukla tak, že vypadala jako ošklivý pichlavý balón s vypoulenýma očima. Nefas se lekla a uskočila, ale pak se musela rozesmát - ta věc vypadala neskutečně směšně. Ještě několik dalších minut strávila zkoumáním ryb, než si sedla na zem, opřela se zády o skleník a otevřela si přinesenou knihu. Brzy se začetla natolik, že přestala vnímat okolí a nevšimla si tedy přibližující se postavy. „Ale ale, pilná studentka. - Co tady trucuješ?“ zeptal se stín nad ní. Nefas zvedla hlavu od knihy a zjistila, že nad ní stojí ten černovlasý v hnědé vestě. „Ehm - Dobrý den. Vy jste pan Proder, že ano?“ zeptala se a zvedla se ze země. Takhle zblízka bylo vidět, že se mu od lícní kosti skoro až k bradě, táhne nepěkná jizva. „No jo, to jsem - Mathias Proder. Ale říkej mi jenom Maty.“ „Tady se normálně říká profesorům jménem?“ podivila se a přijala nabízenou ruku. „Já jsem Nefas Co - “ „Cooperová - já vím. A ne neříká, ale já nejsem profesor. Jsem správce - opravuju, uklízím, krmím a vůbec to tady udržuju v chodu.“ „Co to je?“ zeptala se zvědavě a ukazovala na kbelík, který držel v ruce. „Tohle? - To jsou malí korýši, mlži a plankton,“ odpověděl a Nefas se zašklebila. „Krmení pro živočichy v těch sklenících.“ „Co je tohle vlastně za ryby? - Jsou hrozně legrační,“ otočila se ke skleníku.
66
Mathias přešel k malému okénku a nasypal dovnitř trochu slizu. „Čtverzubec Fugu - pěkná potvůrka.“ odpověděl. „Jsou smrtelně jedovatí. Tedy - když se jejich maso neodborně připraví.“ „To... snad není součástí našeho jídelníčku, že ne?“ zeptala se trochu přiškrceným hlasem a pomyslela si, že si bude muset dávat dobrý pozor na svůj talíř. Mathias se rozesmál. „Né, jsou určeni pro výuku, ale ty budeš mít zvířata až příští rok.“ „A proč jsou tady zavření? Vždyť je tu kolem plno vody.“ „Nejsou odsud. A i kdyby byli, není zrovna snadné odchytit si ve volném moři zvíře, které zrovna potřebuješ studentům ukázat. Představ si, že by profesoři místo vykládání látky, někde pobíhali a honili výukový materiál,“ zasmál se a spolu s ním se rozesmála i Nefas. Po tak náročném dni to bylo uvolňující. „Mimochodem - tohle je taky pěkná bestie - vlnožil ploský, pokud se nemýlím?“ řekl ještě a ukazoval na Selii, omotanou kolem jejího zápěstí. „Hm. Moje kamarádka... nebo kamarád - ještě nevím,“ odpověděla a pohladila ji po malé hlavě. „U hadů je to s pohlavím těžké. Ale až povyroste, profesorka Trewisová ti za trochu jeho jedu utrhne obě ruce. - Přidává se do některých lektvarů a špatně se shání,“ pronesl a odmlčel se. „Nechceš se jít podívat ke mně? Možná, že bych našel i pár sušenek…“ zeptal se a pohodil hlavou k nedalekému domku. Nefas chvilku váhala mezi možností získat ještě dnes nějaké informace a průšvihem, pokud by ji někdo náhodou sháněl. Přeci jen už byla pryč docela dlouho. „Radši ne, díky. Měla bych se asi vrátit. Kdyby mě náhodou hledal profesor Ater, na místě mě uškrtí. - Šla jsem sem hned po obědě.“ „No jak myslíš. Ale budu rád, když se někdy zastavíš - za mnou moc návštěv nechodí.“
67
„Ráda. Díky za pozvání. Zatím se měj.“ řekla a sbírala se k odchodu. „Ty taky a beru tě za slovo. - Jo a dopřej tomu hadovi občas trochu vody, jinak ti chcípne,“ zavolal na ni ještě, když s kyblíkem přecházel k dalšímu skleníku. Nefas se pomalu vracela zpátky do vesnice a přemýšlela. - Tohle bylo první setkání, ze kterého neměla pocit, že všechno zkazila a i on, se choval překvapivě přátelsky. Zjištění, že alespoň dospělí se tady chovají normálně, bylo... milé. Otázkou zůstává, jest li se zrovna od něj dozví to, co potřebuje. Ale i kdyby ne. Mluví se mnou, nezírá a nebojí se. Dobrý začátek, - přemítala v duchu. Došla k hlavní cestě a zatočila směrem k jídelně, když jí došlo, že měl s tou vodou pravdu. V ložnici žádné umyvadlo není, kam já tě…rozhlédla se. Kolem byla spousta vody, jenom nebylo do čeho ji nabrat. Ve společných sprchách tě nechat nemůžu, někdo by mi tě čmajznul, přemýšlela a pátrala po okolí, jestli nenajde něco, do čeho by mohla dát trochu vody. Všude byly ale jen kamínky, písek, ulity… ULITY! No jistě, ty jsou přece duté, - plácla se do čela. Po chvilce našla jednu větší, zavinutou a v nedalekém jezírku do ní nabrala trochu vody. „Tam se ti bude líbit, můžeš se vevnitř hezky schovat,“ řekla směrem k Selii a pak se v duchu uchechtla. - Backetová s Griffinovou se zjančí, až zjistí, co mám za zvířátko. Nebudou vědět, jestli se mají bát víc mě nebo tebe. Když dorazila do ložnice, shledala, že je kupodivu prázdná. Většina spolužáků byla nejspíš v hlavní budově. Taky dobře, - pomyslela si, položila ulitu se Selií na svůj noční stolek a pustila se do vybalování. Ve své skříni našla pověšené ještě dvoje žluté šaty a dva školní černé hábity s gjorkským znakem. V učebnici se dočetla, že značí spojení všech čtyř elementů a zároveň
68
symbolizuje spojenectví tří rodů, z nichž pro každý připadá jeden element a ten čtvrtý, je pro všechny společný. „Spojenectví - to vidím…“ odfrkla si a naskládala oblečení dovnitř. Potom se natáhla na pohodlné posteli a vzala si k sobě rozečtenou knihu. Jenomže velice brzy se jí písmenka začala rozjíždět a po chvilce usnula. Když se probrala, byla venku tma. Posadila se na posteli a promnula si rozespalé oči. Obě vedlejší postele byly prázdné. Chvilku přemýšlela, kolik asi může být hodin, když jí zakručelo v břiše. Nejspíš zmeškala večeři. „Do pytle - rozvrhy!“ vyhrkla a vyskočila z postele. Podívala se ven z malého okénka a viděla, že venku před hlavní budovou hoří oheň, kolem kterého sedí minimálně třicet lidí. Nejspíš seznamovací večírek, - pomyslela si trpce. Potřebovala se nějak nenápadně dostat ven, najít profesora Atera a nasypat si na hlavu dostatek popela, aby jí rozvrh vydal a nepřerval ji přitom vejpůl. Ale copak vím, kde ho teď najdu? Nechce po mně nikdo, abych vstoupila do té milé sešlosti a zeptala se jich, kde Ater bydlí, že ne? zvažovala v duchu své možnosti, aby nakonec zjistila, že by si radši ukousla jazyk, než se jich na něco zeptat. A s myšlenkou, že zítra je taky den, se vrátila ke své původní činnosti. Ještě než znovu usnula, vzpomněla si Mika. - Mohla bych mu napsat dopis. Musím se zeptat Matyho, jestli tady funguje jiná než želví pošta.
69
6. kapitola Do pekla Ráno se Nefas probudila velice brzy. Její dvě spolubydlící spokojeně spaly ve svých postelích a všude bylo naprosté ticho. Vstala, vzala si jeden z připravených ručníků a vydala se navštívit sprchy. Když vykonala všechny hygienické potřeby, vyšla z budovy a viděla, jak kolem vyhaslého ohniště zrovna procházejí pánové Higgins a Packard. Podívali se po ní pohledem, ze kterého jí zamrazilo i na palcích u nohy. To není dobré… - pomyslela si a nasucho polkla. Je jim minimálně šestnáct. Jestli se rozhodnou, že představuju pro vesnici nebezpečí, moc toho ze mě nezbyde. V ložnici se převlékla do čistého oblečení, vylovila Selii z ulity a s předstihem odešla na snídani a najít profesora. U jídelny potkala buclatou strážkyni Maureeků, která se právě snažila vysvětlit jednomu ze svých studentů, že ve středu v 11:00 opravdu nemůže být na dvou hodinách současně. Když se nešťastný chlapec odšoural na snídani, Nefas ji pozdravila. „Dobrý den, prosím vás nevíte, kde bych našla profesora Atera?“ „Dobré ráno, slečno Cooperová,“ odvětila žena mile. „Vy jste nebyla včera na večeři, že?“ Nefas sklopila oči i uši a kývla. „Já jsem... totiž - “ „To se stane. Ale tady byste na něj čekala marně - profesor Ater na snídaně nechodí. Běžte dovnitř, do školy - vpravo, na konec chodby a po schodech o patro výš. První dveře po pravé straně,“ popsala jí cestu a přívětivě se usmála. „Děkuju,“ řekla Nefas a rozeběhla se ke škole.
70
U vchodu se zastavila a trochu nejistě nakoukla dovnitř. Chodbu osvětlovaly rybí lampy visící ze stěn. Ze stropu a sem tam i ze země vyrůstaly dlouhé šedivé krápníky a tvořily tak zvláštní dekoraci. O stěnách se dalo říct vše, jen ne to, že jsou fádní a rovné. Byly hrbolaté, šedivo- bílo-hnědé a v nepravidelných intervalech v nich zely díry místo oken. Při bližším ohledání Nefas spatřila, že na pár vlhčích místech bují nejspíš nějaká podřadná forma života. Fůůj, - zašklebila se a odstoupila od zdi. Celkový dojem byl ale svým způsobem zvláštně hezký. Chodby se stáčely - jedna vlevo a druhá vpravo, takže nebylo vidět na konec. Vydala se podle instrukcí po té vpravo. Vede to kolem dokola - to jsem zvědavá, jak budu v kruhu hledat konec, - pomyslela si po několika minutách ostřejší chůze. Po několika dalších metrech, ale skutečně narazila na široké točité schody. Vystoupala do patra a po chvilce našla i kýžené dveře. Sevřel se jí žaludek. Jestli ho vzbudím, sežere mě i přes své předsevzetí nesnídat, pomyslela si a s bušícím srdcem zaklepala. Nic se nedělo. Už chtěla odejít, když se dveře otevřely tak prudce, že téměř nadskočila. Profesor Ater, jen v černé košili s dlouhým rukávem a kalhotách, se skutečně tvářil jako právě probuzený lední medvěd. Když ale zaostřil na příchozí Nefas, založil si ruce na prsou, ležérně se opřel o futra a na tváři se mu rozlil nehezký úsměv. „Ale - slečna se přeci jen rozhodla zapojit do výuky?“ „Pane... já... omlouvám se... usnula jsem... totiž, ještě jsem si nezvykla být celý den vzhůru,“ koktala a šourala se k němu v očekávání všech druhů fyzického násilí. Ale Ater jen svěsil ruce podél těla, odlepil se od dveřního rámu a řekl zcela odlišným tónem: „Ach, váš biorytmus. Zapomněl jsem.“ Nefas překvapeně zamrkala.
71
„Tady,“ podával jí kartičku s rozvrhem. „Zkuste si přes den nelehat. Kdybyste ale usínala vestoje, zastavte se za profesorkou Trewisovou, dá vám lektvar.“ „Děkuju,“ hlesla šokovaně a sbírala se k odchodu. „A mimochodem - měla byste se snažit zapojit do kolektivu a nedělat si zbytečné problémy,“ doporučil jí ještě a zavřel dveře. Nefas konsternovaně zírala do místa, kde ještě před chvilkou stál. Nejen, že byla stále ještě naživu, ale dokonce nedostala ani pořádně vynadáno. Ten chlap je neuvěřitelně nevypočitatelný. A má dobré rady - „Začleň se do kolektivu!“ odfrkla si pro sebe a vydala se na zpáteční cestu. Došla do jídelny a posadila se opět na kraj, kde byla poslední dvě volná místa. Se divím, že vůbec smím sedět u stolu. Mohla bych třeba jíst na zemi nebo v nějaké pěkné vypolstrované kóji pro nebezpečné šílence, - pomyslela si nakvašeně a vzala si koblihu, která ležela nejblíže. Po snídani si došla do ložnice pro knihy. Podle rozvrhu měla mít Runy, Elementární magii a Historii Gjorkského národa a po obědě ještě Lektvary. Nebudu se ptát, kde to je. Půjdu dřív a najdu si to sama, - rozhodla se. Vzala si tedy vše potřebné a s předstihem vyrazila do školy. Jak moc se mýlila, zjistila během třiceti minut, kdy prošla půl školy, ale povedlo se jí tak maximálně úspěšně se ztratit. „Sakra! K tomuhle bludišti by měli dávat i mapu zdarma,“ brblala si pro sebe, když už podruhé procházela tou samou chodbou. Zatočila ke schodům vedoucím do dalšího patra a málem se srazila s ředitelkou, která právě scházela dolů. „Slečno Cooperová, copak tady děláte?“ vydechla ředitelka překvapeně.
72
„Promiňte, já... hledám učebnu a... zabloudila jsem,“ přiznala se Nefas kajícně. „A proč jste se nezeptala starších spolužáků?“ Nefas jen něco nesrozumitelného zahuhlala a sklopila hlavu. „Hm - no dobrá, nechme to být. Jakou učebnu hledáte?“ „Runy,“ odpověděla Nefas a pohlédla zpět na ředitelku. Nezdálo se, že by se zlobila. Vypadala spíš... ustaraně. „Tak to jdete správně. O patro výš a chodbou vlevo. Jsou to asi páté dveře po pravé straně. Ale pospěšte si - hodina už začala,“ navedla ji ředitelka a ustoupila, aby mohla projít. Nefas jí poděkovala a vyběhla do schodů. Proletěla chodbou a zhruba v polovině skutečně našla dveře s cedulkou STARODÁVNÉ RUNY. Snažila se uklidnit svůj dech a opatrně otevřela. V místnosti neurčitého tvaru už byli rozesazeni v lavicích všichni žáci prvního ročníku a u katedry, která byla bokem ke dveřím, stála mírně rozevlátá profesorka s dlouhými vlasy slámové barvy a zaujatě vykládala látku. Byla natolik zabraná do vlastního výkladu, že se zdálo, že si Nefas vůbec nevšimla. Ta v tichosti zajela do nejbližší volné lavice a předstírala neviditelnost. Spolužákům ale bohužel její pozdní příchod neušel a šklebili se na ni ze všech stran. Snažila se nevšímat si jich a raději poslouchat učitelku. Látka to byla bezpochyby zajímavá, což si zřejmě myslela i profesorka. - Její výklad byl natolik vášnivě nadšený, až se chvílemi zdálo, že se ocitá úplně mimo realitu. Nefas si po půl hodině pomyslela, že kdyby se polovina třídy zvedla, patrně by to ani nezaregistrovala. Po skončení hodiny se všichni začali valit ven a několik spolužáků do Nefas strčilo. Snažila se co nejrychleji si sbalit věci, aby mohla jít za nimi a zase nezabloudila, jenomže jedna holka z Nagathanu, s blond vlasy po ramena, jí zastoupila cestu. „Copak, snad jsi nezaspinkala?“ zatrylkovala posměšně.
73
„Uhni mi, ráda bych šla ven,“ odpověděla jí Nefas a zúžila oči. Za ní stáli minimálně tři nebo čtyři další nagathanští prváci. Nebyl to příjemný pocit, mít je za zády. „Ale, snad se nebojíš, že by ti utekli? Blbé, když se nemáš koho zeptat na cestu, viď?“ nedala si pokoj, na tváři připevněný posměšný škleb. Nefas měla sto chutí jí jednu vrazit a smáznout jí z obličeje ten přiblblý úsměv. „Říkám ti, uhni!“ „Nebo co?“ „Nebo tě kousnu,“ vyprskla Nefas. Holce zmizela z obličeje veškerá barva a vytřeštila oči. Nefas okamžitě využila její zkamenělosti, odstrčila ji a vyběhla na chodbu. Všichni prváci už byli samozřejmě pryč. Měla neskutečný vztek. Nána jedna! – zanadávala v duchu, ale musela jednat. Další pozdní příchod už by jí neprošel. Kousla se do jazyka a chytila prvního prayského kluka, kterého potkala. „Učebna Elementů? - Prosím!“ dodala ještě a hodila nešťastný pohled zpátky, odkud přišla. Nagathanská čtveřice už mezitím vyšla ze dveří. Kluk otočil hlavu za sebe a pak ji chytil za loket. „Pojď.“ Dotáhl ji k nejbližším schodům a řekl: „Dvě patra dolů a doprava.“ Rozeběhla se udaným směrem a stihla to jen tak tak. Naopak podařená čtveřice to od profesorky s přísným uzlem docela schytala. Tohle bude zřejmě jiné kafe, než ta rozevlátá runa. Ale dobře jim tak, - pomyslela si Nefas. Celý den v podstatě probíhal v podobném duchu. Spolužáci do ní omylem strkali nebo měli hloupé připomínky, a odpoledne dokonce našla v batohu jakousi odpornost, která vypouštěla zelený sliz, takže obědovou pauzu strávila čištěním svých knih. Jinak samotné předměty na ni působily zajímavě a učitelé vesměs sympaticky. Dobrácká strážkyně Maureeků, profesorka Trewisová, dokonce vypadala, že by jim odpustila, i kdyby po sobě házeli
74
lektvarovými přísadami. Naproti tomu profesorka Calwenová měla přísný nejenom uzel a nesnesla sebemenší hluk, ale alespoň nikomu nenadržovala tak, jako profesor Stears s mrožím knírem. Ten své nagathanské mazlíky doslova zbožňoval. Prodírala se chodbou po poslední hodině lektvarů s jasným cílem vypařit se a zalézt si do nejbližší nory, když v tom do ní opět někdo strčil, že to málem neustála. Po celém dni toho už měla plné zuby a byla v silném pokušení vylít si na něm vztek. V dálce ale zahlédla siluetu profesora Atera, takže se nakonec ovládla a s předsevzetím nedělat si zbytečné problémy pokračovala v cestě. „Hej! Když do někoho vrazíš, měla by ses snad omluvit, ne?“ hulákal za ní kluk. Dělala, že neslyší, ale najednou ji chytil za rameno a prudce otočil. „Nechte naše prváky být!“ rozkřikl se najednou povědomý hlas a na scénu se vecpal předseda Packard. Hrubě odstrčil nagathanského čtvrťáka a změřil si ho nepřátelským pohledem. „Nemáš sestru? Taky prvák, hm?“ Student lehce zčervenal a chtěl něco odseknout, ale najednou vedle Packarda stál i Higgins a Nefas si připadala jako v kleštích. „Hele, Jeffers, dobrotivý Neptune. Tvoje mamka dělá v radě, že? Otec se o ní jednou zmiňoval – uklízečka...“ rozchechtal se Higgins a kluk hleděl, kde nechal tesař díru. „V pořádku, maličká?“ zeptal se Packard a usmál se. Nebyl to hezký úsměv a Nefas začínala být nervózní. „Jo, dobrý. Já už půjdu,“ přitakala a snažila se někam rychle uklidit. Ale pánové ji vmáčkli mezi sebe. „Ale jdi… doprovodíme tě. Neměla by ses tu potulovat sama. Ještě se ti něco stane,“ začal Higgins a směroval ji na druhou stranu, než byl východ. „To víš, prváci to tady mají vždycky těžší. Musíme tě trochu ohlídat, když jsi teď naše.“
75
„Tak, tak, Carl má pravdu, maličká,“ souhlasil Packard. „Měla bys zůstávat s námi, když jdeš mimo vesnici. Pohlídáme ti záda,“ zamrkal. Sestupovali kamsi a Nefas se pomalu zmocňovala panika. Zjevně měli namířeno mimo dosah kohokoliv. „Já... jsem chtěla jít, ale do pokoje,“ zkusila. „Nóó, to je taková zkratka…“ protáhl Higgins. Byli už v půli jakési chodby. To není dobré, - pomyslela si Nefas. Měla stažený žaludek a po páteři jí stékala kapička potu. Prudce se otočila, vysmekla se jim a dala se do běhu. Neudělala ale ani dva kroky, když ji jeden z nich chytil za batoh a stáhl dolů. Stihla si dát pod sebe ruce, ale náraz o zem byl stejně tak prudký, až jí cvakla čelist. Zatmělo se jí před očima a v ústech ucítila kovovou pachuť. Musela si prokousnout ret. „Ale, ale, ono by to chtělo utíkat,“ zachechtal se Higgins. Sevřeli jí ruce a vytáhli ji na nohy. „Pusťte mě!“ začala kolem sebe kopat a házet, ve snaze vykroutit se z jejich sevření. „Pomóc! Pusťte mě!“ „To víš, že jo…“ vysmíval se jí. „Prosíím!“ zakňourala už zoufale, ale bez úspěchu. Lapala po dechu a z posledních sil vykopla obě nohy před sebe. Trefila Higginse přímo do slabin. Ten zavyl a šel do kolen, ale Packard strhnul Nefas na zem a zaklekl ji. „Pomó… mvmm!“ Zacpal jí pusu dlaní a druhou jí držel obě ruce. Higgins, který už se vzpamatoval, si nad ni stoupl. „Tak ono by se to chtělo i prát,“ řekl a zhluboka oddechoval. Nefas třeštěla hlava, kterou to vzala o zem, pálil ji sedřený loket a měla vyhrnutou sukni až do pasu. Ještě sebou zkusila párkrát hodit, ale bylo to marné. Po tváři se jí koulely slzy bolesti, ponížení a bezmoci. Higgins se nad ní sklonil a ke krku jí položil špičku hůlky. „Tak, teď mě dobře poslouchej, holčičko,“ začal. „Nevím, co jsi zač. Ale my jsme tady proto, abysme zajistili klidný spánek lidem v naší
76
vesnici. A mně se zdá, že včera moc klidně nespali, co řikáš, Time?“ zeptal se Packarda, který kývnul. „Takže, opovaž se někdy někomu vyhrožovat kousnutím, nebo se na někoho jenom křivě podívat. Je ti to jasné?“ zavrčel výhrůžně. „Sss, někdo jde!“ sykl Packard, zvedl se z ní a spolu s Higginsem ji chytili za paže a smýkli s ní za první roh. „Zkus ceknout!“ zasyčel ještě a oba zmizeli. Nefas seděla na zemi schoulená do klubíčka a kousala se do ruky, aby nebyly slyšet její vzlyky. Ani ona netoužila po tom, aby ji takhle někdo našel. Poslouchala dvoje vzdalující se a jedny přibližující se kroky. „Pánové?“ promluvil profesor Ater. „Dobré odpoledne, pane,“ odpověděl Higgins. „Děje se něco? Slyšel jsem hluk.“ „Ne, pane. Vše v nejlepším pořádku. Nikdo cizí tady není.“ „Pánové, já vás varuji! Jestli se…“ syčel Ater, ale Nefas v tu chvíli přestala rozhovor vnímat. Najednou pochopila skutečný význam jeho včerejších slov. Oni to mají dovolené! Panebože - propadla jsem se do pekla… Doploužila se k malému jezírku na kraji pozemků. Netušila, jak dlouho seděla za tím rohem, ale nejspíš dost. Bariéra už značně ubrala na světle – šeřilo se. Klekla si na břeh, v místech, kde nebyla voda pokrytá rostlinami a opláchla si napuchlý obličej. Všechno ji bolelo, celá se klepala a pořád tomu nemohla uvěřit. Ale no tak, vzpamatuj se! Slyšela jsi je. Dovolil jim mlátit tady lidi. Jenom u toho nesmí být nikdo cizí - hlavně aby si nepoškodil reputaci… Zmetek! Příšerně ji bolela hlava. Sáhla si dozadu, jestli jí neteče krev, ale na ruce měla jen tu z odřeného zápěstí. Strčila je znovu do vody až po lokty. Ten pravý to schytal pěkně - pálilo to jako čert. Posadila se a snažila se uklidnit. Možná bych mohla utéct… najít Mika a... a… Sakra. Takovou dálku, se nikdy nedostanu… - přemýšlela,
77
co dělat. Takhle zoufalá se nikdy necítila. Dokonce ani u upírů ne, a to to nebylo bůhvíjak láskyplné místo. Utřela si oči a mnula si naražené zápěstí, když najednou strnula. Podívala se na ruku. „Selie!“ vyhrkla šeptem. Had byl pryč. „Ježiši! - Ne, to ne…“ Prohlédla se celá, dívala se všude na zemi, ale nikde nic. Musela tam zůstat! - blesklo jí a rozeběhla se. V rychlosti doběhla ke vchodu a zahnula do hlavní chodby. Oči měla znovu plné slz, že skoro neviděla na cestu, ale nevnímala to. Nemyslela ani na bolest hlavy, pálení na plicích a píchání v boku. Musela ji najít. Potřebovala ji. Měla jsem ji na ruce, když jsem spadla, - běželo jí hlavou, zatímco utíkala. Jestli je mrtvá - zabiju je! Dosprintovala k chodbě, do které ji zatáhli, a snažila se popadnout dech. Vešla dovnitř a opatrně našlapovala. Nevzpomínala si, jak daleko byli, a uvnitř nebylo vidět dál než na metr. Kromě pochodně na začátku tam nebylo žádné světlo. „Selie,“ zašeptala roztřeseným hlasem. Klekla si na kolena a rukama šátrala po zemi. „No tak, Selie! Ozvi se.“ Lezla chodbou po čtyřech, až narazila na místo, kam ji strčili. Prohmatala roh i přilehlé okolí. „Selie! Kde jsi? No tak, prosíím!“ volala ji zoufale, ale bez výsledku. „Sakra!“ vykřikla a nešťastně si sedla na zadek. Přece ji nemohli připravit o jediného přítele, kterého tady měla… Rukama si objímala kolena a slzy jí máčely šaty. Už zase vnímala bolest hlavy, která se jí navíc začínala pěkně motat, a ještě se jí houpal žaludek. Přes vlastní popotahování málem přeslechla zvuk, po kterém tolik toužila. - Z pravé strany se ozývalo slabé syčení. Zvedla hlavu a s nadějí zamžourala do tmy. „Selie!“ vykřikla radostně, když na zemi kousek od ní skutečně ležel černomodrý hádek.
78
„Není ti nic? Promiň, prosím tě, nezlob se,“ mluvila na ni, zatímco ji brala do ruky. Prozkoumala, jestli není zraněná, a přitiskla si ji k sobě. „Pojď, vypadneme odsud.“ Vydala se na cestu zpátky, ale dojít k jezírku jí trvalo ještě déle než předtím. Točila se jí hlava a chtělo se jí zvracet. Schovala hada do batohu a lehla si na břeh do písku. Jenom na chvilku…
„Slečno Cooperová! Proberte se. Slyšíte mě?“ mluvil na ni nějaký hlas z dálky. Pootevřela oči a viděla, jak se nad ní sklání rozmazaný obličej. „Paní ředitelko! Probrala se,“ promluvil zase ten někdo. Žena. Nefas příšerně třeštěla hlava. Měla pocit, jako by ji tam někdo vrazil obrovský střep a ještě s ním několikrát otočil. Ucítila teplou dlaň na svém čele. „Má horečku.“ „Nefas, slyšíte mě?“ poznala ředitelku. Kývla. Ne! To je špatný pohyb! - pomyslela si, když se pomyslné střepy zasunuly hlouběji. „Jak je vám?“ „Hm - bolí mě hlava,“ zamumlala Nefas. Nad sebou viděla bílý strop a teď už i projasněnou tvář starší ženy s brýlemi a blond vlasy pod čepcem. „Ehm - kde to jsem?“ „Jste na ošetřovně, máte otřes mozku. Pokuste se moc nehýbat a neusnout,“ řekla ta žena a starostlivě na ni hleděla. „Nefas, vzpomenete si, co se vám stalo?“ zeptala se ředitelka. Vzpomenu, samozřejmě, že si vzpomenu. Jak bych mohla zapomenout…- pomyslela si, ale místo toho zachraptěla: „Ne - teď
nevím - promiňte.“ „Je unavená, zkusíme to zítra,“ řekla ošetřovatelka směrem k Veronové a odstoupily od lůžka. Slyšela, jak se spolu baví.
79
„Můžeme být rádi, že se vůbec probrala,“ pronesla ošetřovatelka a odmlčela se. „Dám jí lektvar na bolest, ale bude muset zůstat vzhůru – ještě alespoň pár hodin.“ „Dobrá. Kam šel vlastně Cassius? Ráda bych s ním mluvila,“ zazněl hlas ředitelky. „Netuším. Říkal, že si musí urychleně něco zařídit a vrátí se,“ opět ošetřovatelka. Takže pán už tady byl… Skvělé. No - alespoň vidí plody své práce, - ušklíbla se Nefas v duchu. Znovu se pokusila zaostřit na rozhovor kdesi u svých nohou, ale hlasy se začínaly zase vzdalovat a měla pocit, jako by jí někdo na víčka pověsil olověná závaží. „Ne ne ne, proberte se. Teď nemůžete spát,“ přiskočila k ní ošetřovatelka a lehce ji poplácala po tváři. Někde napravo bouchly dveře. Pootočila hlavu tím směrem a hned si za to vynadala. – Špatný pohyb! „Á - výborně. Už jsem tě chtěla dát shánět - probrala se,“ zaslechla hlas ředitelky. Zamžourala na příchozího. Ater! Ten… pocítila obrovskou vlnu nenávisti. Zúžila oči a vložila do toho pohledu vše, co k němu momentálně cítila. Zarazil se v chůzi a prohlížel si ji... soucitně? Víš? To je dobře. Užij si to! - popřála mu v duchu a velice opatrně otočila hlavu zpátky. „Musel jsem kvůli naléhavé záležitosti, paní ředitelko,“ řekl. „Pojďme ke mně - ráda bych s tebou něco probrala,“ zaslechla ještě ředitelku a pak už jen vzdalující se kroky. Před obličejem se jí objevila ošetřovatelčina ruka s nějakou lahvičkou. „Posadím vás. Tohle vypijete - uleví se vám.“ „Dobře,“ odpověděla Nefas a pokusila se nadzvednout. Nikdy by ji nenapadlo, kolik utrpení může způsobit tak jednoduchý pohyb. Vypila hořkou nahnědlou tekutinu a opřela se o pelest. „Zkuste zůstat vzhůru,“ nabádala ji opět ošetřovatelka a podávala jí pohárek s vodou.
80
„Prosím vás, nevíte, kde mám batoh? Mám tam hada - musí do vody.“ „Vaše věci mám u sebe. Chcete je přinést?“ zeptala se. „Prosím. A kdybyste měla nějakou misku a trochu vody…“ „Něco se najde,“ slíbila ošetřovatelka a odešla. Za chvilku se vrátila, položila na stolek lasturu s vodou a podala Nefas její batoh. „Děkuju.“ „Nemáte zač,“ odpověděla a zkoumavě si ji prohlížela, jak přehrabuje v batohu. „Skutečně si nevzpomínáte, co se vám stalo?“ „Ne, madam,“ zalhala Nefas a položila Selii do misky. Chudák, musí toho mít za dnešek plné zuby, - politovala ji v duchu a zahleděla se na ošetřovatelku. „Jak myslíte. Ale počítejte s tím, že se vás zítra budou ptát,“ odmlčela se. „Odpočívejte. Budu vás chodit průběžně kontrolovat,“ dodala a odešla.
81
7. kapitola Sliz, kameny a Mathias Nefas strávila na ošetřovně dva dny. Tak děsivou noc, jako byla ta první, ještě v životě nezažila. - Jestli spala v kuse půl hodiny, bylo to hodně. Ráno ji přišla navštívit ředitelka. Vyzvídat. „Tím, že budete mlčet, ničemu nepomůžete,“ snažila se, ale marně. Nefas měla z bůhvíjakého důvodu vztek i na ni. Nechala mě sem přivést a ani se nenamáhala mi nic vysvětlit. Prostě mě předhodila houfu hladových krokodýlů a z povzdálí sledovala, jak mě požírají. Veronová to nakonec vzdala a už nepřišla. Ater se taky neukázal, ale ten spíš neměl dost odvahy. Přes den jí dělala společnost Selie a žabí mužíci, protože ošetřovatelka Montesierová měla vyučování. Když se druhý den odpoledne vzbudila, našla na stolku několik učebnic a seznam všech úkolů k vypracování. Ó - jak milé, - pomyslela si znechuceně, ale nakonec za ně byla ráda. K večeru už se neskutečně nudila. Ve čtvrtek ráno ji Montesierová propustila a nařídila klidový režim. Stálo to ovšem dost námahy. - Ošetřovatelka se nechala přesvědčit, že Nefas nebude skákat, běhat, ani vykonávat jinou námahu, jen velmi neochotně. Když už se konečně se Selií, opět pevně obtočenou kolem zápěstí, vymotala k východu, bylo už po snídani. Plížila se do vesnice pro věci na vyučování, provázena tentokrát spíše zvědavými pohledy spolužáků. V ložnici se snažila ignorovat civící Backetovou s Griffinovou, sbalila si věci a vydala se na první hodinu.
82
Podle rozvrhu měla mít Magické vlastnosti podvodních rostlin. Venku se chytila dvou maureeckých prvaček a nenápadně se šinula za nimi, někam na druhou stranu pozemků. U kraje bariéry postávala profesorka Walkerová s menší skupinkou spolužáků a mile se na Nefas usmála. Když dorazil i zbytek třídy, promluvila: „Vítám vás na první hodině. Jsem Amanda Walkerová a budu vás provázet při vaší cestě zkoumáním magických vlastností nejen podvodních rostlin a snažit se vás naučit, jak o ně pečovat. - Dnes se spolu půjdeme podívat za bariéru.“ Opustili pozemky a vydali se směrem ke korálovému útesu. Pro Nefas bylo nepříjemné cítit opět v očích pálení slané vody. S potěšením ale shledala, že není jediná, kdo má potíže nejen s očima, ale také s chůzí. Minuli útes a zastavili se před rozlehlou plochou jakéhosi zeleného a hnědého lupení. „Chaluhový les,“ začala profesorka, když se třída utišila. „Nemá žádné magické vlastnosti a kromě toho, že se z nich dělá výtečná pálenka, slouží jen jako potrava pro některé živočichy. Ale tento les skýtá útočiště mnoha jiným rostlinám, které už magické vlastnosti mají. Půjdeme dovnitř - držte se pohromadě a zkuste se do těch chaluh nezamotat,“ dořekla a naváděla je do lesa. Nefas se spolu s ostatními prodírala hustým slizkým porostem, který byl místy větší než ona. Čím hlouběji uvnitř byli, tím hůř se šlo. Rostliny se jí zachytávaly za oblečení a ty nižší se jí omotávaly kolem kotníků. Ať mi nikdo netvrdí, že v nich není ani špetka magie. Vsadila bych ruku, že ta oslizlost má vlastní mozek, - pomyslela si, když se jí jedna chaluha chytila za nohu a tvrdohlavě se odmítala pustit. Nakonec se sice vymotala, ale nagathanský kluk před ní už tolik štěstí neměl, a za vydatného přispění zelených pomocníků políbil písčité dno. Nefas, která v tu chvíli měla co dělat sama se sebou, už se mu nestihla vyhnout a přistála mu na zádech.
83
„Eh - Promiň,“ omlouvala se mu. Byl to ten tmavý kluk, co na ni s copatou blondýnou koukal na úvodní hostině. „Dobrý. - Potvory slizký,“ zanadával. „Ehm - slezeš ze mě, že jo?“ „Jo - jasně,“ odpověděla a vyhrabala se na nohy. „Chceš pomoct se z toho vymotat?“ Polekaně se na ni podíval a zavrtěl hlavou. „Já nekoušu, ale jak myslíš,“ řekla Nefas a překročila ho. „Já vím, že ne - ale…“ odmlčel se a hleděl na ni, zatímco si sundával ze zápěstí neodbytnou rostlinu. „Jo. Jasně,“ odpověděla a vydala se za ostatními, kteří už se zastavili a poslouchali profesorku. „Chaluha bublinatá,“ řekla a ukazovala na žlutohnědé, asi dvaceticentimetrové listy plápolající u dna. „Ví někdo z vás, jaký je význam této rostliny?“ zeptala se. Ruku zvedla blondýna z Nagathanu, co ji první den odmítala pustit ze třídy. „Prosím. - Všechny její části se používají jako součást léčivých lektvarů - tobolka neboli bublina zvyšuje činnost štítné žlázy, listy ke snižování tělesné hmotnosti a obezity, a kořeny k podpoře růstu vlasů,“ odrecitovala a tvářila se nadmíru spokojeně. Ježiši, to je šprtka…- protočila Nefas oči. „Výborně, slečno Swanová, máte jeden kámen,“ pochválila encyklopedii Walkerová a Nefas nechápavě nakrčila obočí. Profesorka sáhla do kapsy hábitu a skutečně vytáhla několik kamenů. Vybrala modrý a podala ho Swanové, která se křenila jako měsíček na hnoji. Ona vážně nosí po kapsách šutry... Není divu, že nemá vznášecí tendence. - pomyslela si Nefas a přemýšlela, co ty kameny asi znamenají. Po chvíli se ale donutila opět věnovat pozornost profesorce, která právě vysvětlovala, jak důležité části oddělit a neznehodnotit je při tom.
84
Následující půlhodinu strávili tím, že se snažili očistit chaluhy od cizopasníků a vydloubat i s kořeny ty dostatečně odrostlé. Šlo to špatně - jak chaluhy, tak cizopasní živočichové byli slizcí a klouzali. Nefas nešlo do hlavy, jak se vůbec můžou k sobě tak přicucnout, když se to nedá pořádně ani chytit do ruky. Vydloubání z písku se rostlina pro změnu bránila, jak mohla - jakmile se dotkla kořenů, omotala své kluzké listy kolem jejího zápěstí a odmítala je pustit. Když jich nasbírali dost, odvedla je Walkerová zpátky k bariéře, zadala jim úkol na příště a propustila je. Nefas se za ní rozeběhla. „Paní profesorko, můžu se zeptat, co to bylo za kámen? Ten, co jste dala Swanové,“ zeptala se, když ji dohonila. „Do soutěže.“ „Do jaké soutěže?“ nerozuměla Nefas. „V průběhu celého školního roku se vy a vaši spolubydlící snažíte nasbírat co největší počet kamenů. Pokoj, který jich nasbírá nejvíce, si potom může vybrat cenu dle vlastního uvážení,“ vysvětlila jí Walkerová. „Páni! A za co všechno se dají získat?“ „Buď za aktivitu v hodinách, asistenci profesorům, mimořádné služby škole, týdenní zhodnocení stavu vašeho příbytku, nebo si je můžete také vyzávodit. Těch možností je spousta. Ale můžete o kameny i přijít - například porušením školního řádu,“ odpověděla profesorka a zastavila se, když došly ke vstupní bráně. „To mi nikdo neřekl,“ zamračila se Nefas. „Říkala jste vyzávodit? Jak?“ „No…“ usmála se šibalsky Walkerová „…to zjistíte už brzy.“ Nefas ležela v pokoji a listovala učebnicí Elementární magie. Dnešek byl zatím nejpříjemnější ze všech. Spolužáci po ní nepokřikovali a ani se nesnažili do ní neustále vrážet. Většinou jen koukali - někteří nervózně, jiní spíš zvídavě. Ale co bylo na dnešku
85
vůbec nejlepší; nepotkala ani Atera, ani Packarda s Higginsem. Sice se pokaždé pořádně rozhlédla, než někam vešla a její chůze víc připomínala plížení, ale buď se ti tři propadli do země, nebo se jí snaží taky vyhnout. Obě varianty Nefas naprosto vyhovovaly a nehodlala na stavu věcí nic měnit. Naopak se rozhodla, že si dnešek ještě trochu zpříjemní a půjde navštívit Matyho. Oknem zkontrolovala počet osob pohybujících se po vesnici a opatrně vyšla ven. Bezpečně se dostala za branku a namířila si to rovnou k Matyho domku, na levé straně pozemků. Cestou se rozhlížela, jestli ho neuvidí někde pracovat, ale zdálo se, že je doma. To potvrdily i pootevřené dveře, na které chtěla zaklepat, když dorazila na práh jeho domu. Potichu strčila hlavu dovnitř; Seděl u stolu, zády k ní a něco si pro sebe mrmlal. „Ahoj,“ pozdravila. Muž u stolu sebou trhnul a otočil se nevypadal zrovna nadšeně. „Ehm - promiň. Nechtěla jsem tě vyděsit. - Ruším?“ „Ale ne - vůbec ne,“ odpověděl už s úsměvem a strčil si do kapsy kus pergamenu. „Jen jsem se lekl. Pojď dál.“ Nefas vstoupila, zavřela dveře a rozhlédla se. Domek byl jen o trochu větší než ten, co měla ona a její spolužačky. Psací stůl, dvě židle, v rohu postel, u stěny s několika knihami pohodlné křeslo, v druhém rohu větší skříň a o další stěnu bylo opřené zahradnické náčiní, koště a jiné pomůcky na úklid. „Co děláš? Teda - jestli to není moc drzé…“ zeptala se, když se dostatečně vynadívala. „Ále, zkoumal jsem si wirgamu - zlobí mě,“ odpověděl a zamával stříbrnou hůlkou. „Dáš si čaj?“ „Jo - díky. Můžu si sednout sem?“ zeptala se a ukazovala na křeslo, které vyhlíželo mnohem lákavěji než tvrdé židle. Maty mezitím došel k menšímu, tak trochu schovanému stolku a strčil hrot
86
hůlky do hrnce s vodou, která se okamžitě začala vařit. „Jasně. Sedni si, kam chceš.“ Posadila se a za chvilku už držela hrnek s kouřící tekutinou a na klíně jí ještě přistál tácek s máslovými sušenkami. Trochu nedůvěřivě k čaji přičichla - po dnešní zkušenosti, z čeho se tady vyrábí pálenka… „Co je to za čaj? Není to doufám taky z nějakých chaluh?“ zeptala se. „Né…“ rozesmál se Maty „… z některých sušených rostlin se sice dá vyrobit, ale já nejsem zrovna fanoušek cezení spařeného lupení mezi zuby. Tenhle je z pevniny.“ Nefas ochutnala a s potěšením zjistila, že je moc dobrý, stejně jako sušenky. Přemýšlela, jestli není příliš brzy pokusit se získat od něj pár informací. „Ty, Maty - …“ prohodila ledabyle „... jak dlouho už tady pracuješ?“ „Hm - nějaký pátek už to bude,“ odpověděl. „Něco kolem jedenácti nebo dvanácti let. Proč se ptáš?“ „Ale, jen tak,“ odpověděla Nefas a hlavou se jí honila otázka, jestli mohl znát její rodiče. „A můžu se zeptat, z jaké jsi vesnice?“ „Nikdo většinou nepokládá otázky jen tak,“ zadíval se na ni se zdvihnutým obočím. „Ale odpovím ti - jsem z Nagathanu.“ „Omlouvám se, nechtěla jsem být dotěrná,“ řekla Nefas a zklamaně si povzdechla. Tak nic. Když já patřím do Prayy, museli tam nejspíš patřit i rodiče. I kdyby je znal, moc mi toho o nich asi nepoví, -
přemýšlela, zatímco žvýkala čtvrtou sušenku. „Nejsi dotěrná - jen by mě zajímalo, kam tím míříš,“ pronesl a ležérně se opřel. Tady se zřejmě informace zadarmo nerozdávají… Nebude tak hloupý, jak vypadá. Opatrně, Nefas! - napomenula se v duchu, než řekla: „Ne,
já - jsem prostě jenom zvědavá. Nic o tobě nevím.“ „Můj život je absolutně nezajímavý. Ten tvůj se zdá mnohem zajímavější,“ odmlčel se.
87
„Jak je ti vlastně? Po škole kolují zvěsti o nějakém napadení.“ Tak proto jsou všichni tak… zdvořilí. Profesoři je sledují, docvaklo jí. „Ne, ne - jen takové nedorozumění. Je mi fajn,“ odpověděla Nefas a rozhodla se změnit téma - Tenhle rozhovor nikam nevede. „Dají se odsud posílat dopisy?“ „Jistě. - Kožatky najdeš tam, jak jste přijeli. Většinou připlouvají s poštou kolem snídaně. Některé se vrací do centra, ale pár jich tady zůstává, takže tady vždycky nějakou najdeš.“ „Hm - myslela jsem jinou poštu. Tam, kam bych chtěla napsat, se želvy nedostanou,“ upřesnila svůj dotaz. „Prosim tě, komu chceš psát?“ zeptal se, ale Nefas se jen zakřenila a čekala na odpověď. – Taky nemusíš vědět všechno… „No,“ vydechl po chvilce, „bylo by to asi dost složité. Muselo by se to poslat želví poštou na pevninu, a tam by někdo musel zkusit sehnat sovu. Dost nejistý a zdlouhavý způsob - ale jiný mě nenapadá.“ „Takže spíš nic…“ povzdechla si Nefas. „Ale – tak jestli o to hodně stojíš, stavím se nahoře na ostrově a požádám paní Jonesovou z pošty, jestli by se nepokusila sehnat ve Státech cvičenou sovu.“ Nefas se rozzářila. „To bys pro mě udělal?“ „Jestli je to pro tebe důležité…“ Nefas kývla, bylo to pro ni důležité. Ani netušil, jak moc. Povídali si ještě další hodinu, než se Nefas spokojeně vydala na večeři. V klidu se najedla - nikdo si jí nevšímal, dokonce ani nezahlédla nikoho z povedené trojice - takže když se dostala do postele, mohla dnešní den zhodnotit jako celkem vydařený a bez obav usnout.
88
8. kapitola Dopisy Několik následujících dní proběhlo v podobně pohodovém duchu. Spolužáky už přestalo bavit po Nefas pokukovat a jednoduše ji ignorovali. Nikdy by ji nenapadlo, že bude nejspokojenější, když si jí nikdo nebude všímat. V pátek dokonce při ošetřovatelství dostala svůj první kámen za výtečně provedení provizorního ošetření tepenného krvácení. Tiberius, který jí dělal figurínu, se sice tvářil jako kyselé rajče, když na něj sahala, ale nakonec její péči statečně vydržel. Jen v neděli se trochu pohádala s Backetovou kvůli úklidu. „Mohla bys laskavě taky trochu uklízet? Za chvíli přijde kontrola a já bych ráda v té sklenici viděla víc než ten jeden šutr, co se krčí na dně,“ vyštěkla na Nefas hned po ránu. „Milá Caroline…“ založila si Nefas ruce na prsou. „… zaprvé jsem si nevšimla, že bys zatím hnula prstem, takže netuším, kde se tam vzalo slovo TAKY. Zadruhé…“ pokračovala dřív, než se Backetová stihla nadechnout k protestu. „… jak vidíš, moje třetina je uklizená, a já nevidím důvod, proč bych měla uklízet váš svinčík. A zatřetí - ten kámen je můj a nebyl by jediný, kdyby sis taky občas místo módních časopisů otevřela učebnici,“ dokončila svůj monolog a práskla dveřmi. Za hodinu skutečně začala vesnicí procházet delegace ve složení Trewisová, Stears, Ater a hodnotila stav domků. Jejich trojice nakonec dostala dva kameny z pěti možných. Co jsem odešla, Backetová nejspíš vůbec nevylezla z postele, pomyslela si Nefas, když viděla, že pokoj vypadá stejně jako předtím.
89
A Ater se do země taky nepropadl - škoda…- povzdechla si při
představě středeční hodiny Teorie obranných kouzel. V pondělí, když se přesouvala na odpolední vyučování, ji na chodbě odchytil Maty a řekl, že se manželovi paní Jonesové povedlo získat jednoho vycvičeného kalouse. Nefas měla obrovskou radost a ještě ten večer napsala Michaelovi dopis. Drahý Miku, Nemáš ani ponětí, jak strašně se mi po tobě stýská Víš, jak jsem se těšila, takže si umíš určitě představit, jak to asi dopadlo. Když jsem přijela, byla jsem nadšená – tady dole je úplný podvodní svět, jsou tu vesnice a jedno veliké město, spousta úžasných a kouzelných věcí a do školy jsem dokonce jela lodí. Ale prostředí je tak jediné, co je tu hezké. Spolužáci jsou naprosto příšerní a já mám co dělat, bych nevzala roha. Ani o rodičích se mi ještě nepovedlo zjistit vůbec nic. Já vím, že nad tím, co ti teď napíšu, budeš určitě kroutit hlavou, a že je hrozná drzost tě o něco takového vůbec žádat, ale jsi jediný, koho mám. Napadlo mě, jestli by ses nedokázal dostat na ten ostrov, co je tady nad námi, já bych se tam nějak proplížila a mohl bys mě vzít pryč. Ne k upírům. Někam úplně pryč. Mohli bysme si najít malý domek a - a já nevím, to by se pak vymyslelo. Ale já odsud musím vypadnout. Budu čekat na odpověď. S láskou Nefas
Věděla, že z toho dopisu Mike mít radost rozhodně nebude, ale neviděla jinou cestu. Klidně bude žít někde bez kouzel, ale někde, kde o ni budou stát, a ne na ni pohlížet jako na podivný nebezpečný hmyz, který je potřeba zašlápnout. Znovu si dopis po sobě přečetla a pečlivě srolovaný ho schovala do stolku s tím, že ho zítra odnese Matymu.
90
Druhý den ráno po snídani Nefas vyrazila na svoji první hodinu Zaklínání a formulí. Tu úplně první strávila na ošetřovně, takže ještě
ani nevěděla, koho vlastně mají. Když dorazila do učebny, už na ně čekala profesorka v dlouhém červeném hávu a se stříbrným lemováním. Mohlo jí být sotva dvacet let, měla neuvěřitelně dlouhé tmavé vlasy, stočené do prstýnků a obličej jako z porcelánu. Celkově budila dojem zvláštní éterické bytosti a Nefas by ani nepřekvapilo, kdyby se začala vznášet. „Dobré ráno. Pojďte se posadit,“ pozdravila tichým přívětivým hlasem. Všichni se usadili na svých místech a vyndali si učebnice. „Minulou hodinu jsme si řekli, jaké rozeznáváme základní druhy zaklínačských formulí a na konci hodiny jste si zkoušeli zaklínadlo Luxo ignare, je to tak?“ zeptala se a po několikerém kývnutí pokračovala. „Dobrá, dnes budeme toto zaklínadlo dále cvičit. Každý máte před sebou na misce suchou trávu a několik větviček a pomocí zaklínadla se budete snažit rozdělat oheň. Pokud se to někomu během následující půlhodiny podaří, vyslouží si u mě kámen. Ale skutečný oheň - kouř neplatí,“ rozdala profesorka pokyny a začala procházet mezi lavicemi, které okamžitě ožily, jak se každý chopil svého chrastí a všichni vytahovali hůlky. Nefas se rozhlížela trochu bezradně - svoji hůlku ještě pořádně ani nedržela v ruce. „Mimochodem, než se do toho pustíte. Řekne mi někdo z vás, proč se vlastně učíme jako první právě rozdělat oheň?“ zeptala se profesorka, když procházela kolem Nefasiny lavice. Otočila se na ni. „Co třeba vy, slečno Cooperová? Vy jste minule chyběla. Napadá vás něco?“ Nefas si skousla ret a přemýšlela, co bylo v učebnici. Blonďatá encyklopedie o dvě lavice dál, zuřivě mávala rukou, ale profesorka si jí nevšímala. „Hm - protože oheň je... základ pro přežití?“ odpověděla Nefas. „A to se mně ptáte nebo odpovídáte?“ pousmála se profesorka.
91
„Odpovídám.“ „A říkáte to dobře, ale měla byste si být více jistá. A vy ostatní jak to, že tady ještě nevidím žádný oheň? Do práce!“ zavolala na třídu, obešla lavici a přisedla si k Nefas. „Protože jste tady minule nebyla, chvilku tady s vámi zůstanu a ukážu vám, jak na to,“ řekla jí šeptem. Vzala ji za ruku a ukazovala, jak se hůlka správně drží a správný pohyb zápěstí. Nefas to nešlo. Připadalo jí, že kdyby místo wirgamy držela kus násady od koštěte, mělo by to stejný efekt. „Nejdřív se musíte s hůlkou sžít, držíte ji poprvé. Uvidíte, že brzy to bude lepší. Ale já budu muset jít za ostatními. - Kdyby se to náhodou někomu podařilo, aby mi to tady nepodpálili,“ řekla a šibalsky na Nefas mrkla. Ta je fajn, - pomyslela si Nefas a rozhlédla se po třídě. Zatím to na žádný velký požár nevypadalo, ale z míst, kde seděl nagathanský naučný slovník, už se valil celkem slušný dým. Obrátila se k vlastnímu chroští a chvilku ho nakvašeně sledovala. Třeba se mi povede zapálit to pohledem…- uchechtla se duchu a namířila hůlku na hromádku. „Luxo Ignare. Luxo Ingnare. No tak dělej, ty kráme!“ rozčilovala se. Podívala se vedle, kde seděl ten střapatý kluk, co ji na lodi odmítnul pustit do kajuty. Zběsile mával hůlkou a pronášel něco, co se správnému zaklínadlu podobalo jen velmi vzdáleně. Nefas ho chtěla opravit, ale než stačila otevřít pusu, ozval se výbuch. Všichni se na něj otočili. - Byl rozcuchanější než obvykle, celý očouzený a z chrastí na misce mu zbyla jen hromádka popela. Odfoukl si z očí ofinu a otočil se na profesorku. „To se asi nepočítá, že?“ „Obávám se, pane Matewisi, že nikoliv. Vaše hoření proběhlo tak rychle, že jsem ho nestihla zaznamenat,“ odpověděla mu s úsměvem. „Běžte se opláchnout. Ostatní pokračujte a dávejte pozor na správné vyslovení zaklínadla – Luxo Ignare.“
92
Do konce hodiny se Nefas vykouzlit oheň nepodařilo, ale měla pocit, že už se hromádky trochu kouří. I když to bylo asi spíš jen vroucné přání. To Swanová by si mohla na lavici klidně opékat buřty. Od profesorky vyfasovala kámen a se samolibým úsměvem odkráčela ze třídy. Odpoledne se Nefas srazila na chodbě s Mathiasem, kterému předala mu dopis pro Mika, a on jí slíbil, že ho ještě ten den odnese nahoru. Procházela školou a přemýšlela, jak dlouho může asi trvat, než mu dopis dorazí. A jak byla zabraná v myšlenkách, málem si nevšimla dvojice, která se vynořila na konci chodby. - Higgins a Packard právě scházeli ze schodů a kráčeli jejím směrem. Nefas skočila za první výklenek dveří a rozbušilo se jí srdce. Chvilku nehybně stála a pak vykoukla ven. - Ti dva stáli na konci a zřejmě na něco čekali. Po chvíli se otevřely dveře a oni vstoupili dovnitř. Nefas si oddechla. Polevuješ v ostražitosti, holka, - vynadala si v duchu a snažila se opět rozhýbat úlekem ztuhlé končetiny. Došla na konec chodby a podívala se na dveře, do kterých zapadli. Ater. To mě taky mohlo napadnout! Že by válečná porada…- pomyslela si a otřásla se při představě zítřejšího vyučování. Den se přehoupl až příliš rychle. Teď seděla ve třídě, čekala spolu s ostatními na příchod učitele a nervózně hladila Selii po hlavičce. Bouchly dveře a profesor Ater vplul dovnitř. Nefas se stáhl žaludek a strnule se dívala před sebe. Ater vybral domácí úkoly, zkontroloval docházku, vykládal látku a - nic… Celou hodinu si jí ani jednou nevšiml. Nefas měla nervy napnuté k prasknutí a neustále ve střehu očekávala útok, který se ovšem nedostavil. Po hodině si v rychlosti sbalila a zmizela na chodbě.
93
Ten chlap mě dovede do blázince, - pomyslela si, když si utírala zpocené čelo. Připadala si jako vymačkaný citron. To nemůže vydat nějaký jasný signál, ať vím, co od něj můžu čekat… Ale ne, to je přesně ten, co vás ukolébá a pak se vám zahryzne zezadu do krku. V pátek zjistila, že nejen ona polevuje v ostražitosti. A zjistili to bohužel i ostatní. Profesoři už ji zjevně přestali hlídat a pro znuděné spolužáky se opět stala zábavným zpestřením dne; Ráno jí někdo ze sprch odnesl všechno oblečení, takže musela přejít přes vesnici jenom v ručníku. Během vyučování zjistila, že si někdo pohrál s jejími učebnicemi a všechny stránky má zpřeházené – strana 23 předcházela straně 134 a ještě z jiné knihy, takže vyhovět požadavkům Montesierové při ošetřovatelství bylo prakticky nemožné. Při cestě na oběd na ni odněkud přiletěla lahvička s chobotničím inkoustem, a když si chtěla vlézt do postele a schovat se před světem, našla pod peřinou hromadu mlžů, sliznatek a mrňavých krabů. Opět neměla daleko k tomu se rozbrečet. Já nevím, proč mi prostě nemůžou dát pokoj! - vztekala se v duchu, když sundávala oslizlé živočichy z prostěradla. Sotva si vyměnila ložní prádlo a zalezla pod deku, někdo zaklepal. Nefas vydechla a útrpně zavřela oči. Už toho mám vážně dost! Vstala a prudce otevřela dveře. Za nimi stál Maty a třeštil na ni oči. „Co tady blbneš, prosim tě?“ „Promiň, já myslela, že je to někdo ze spolužáků,“ vydechla omluvně. „Na,“ řekl a podával jí roličku pergamenu. „Máš tady dopis.“ Nefas na něj nevěřícně koukala a hrábla po pergamenu. Michael! To je ale fofr, - zaradovala se v duchu a měla sto chutí zavřít Matymu dveře před nosem a jít si ho hned přečíst, ale usoudila, že by to nebylo to pravé. „Mockrát děkuju. Ehm - nechceš jít dál?“
94
„Ne - musím jít uklízet. Škola je zase plná písku,“ usmál se a odešel. Nefas zavřela, vlezla si zpátky do postele a cestou nedočkavě rozvazovala ruličku. Princezno, doufal jsem, že se ozveš, ale po přečtení tvého dopisu jsem byl trochu v šoku. Co je tohle za přístup? Nechce se mi věřit, že bys opravdu utekla kvůli pár hlupáčkům, kteří o tobě nic nevědí a můžou ti být úplně ukradení. Co se s tebou stalo? Vždycky si byla plná elánu a ze všeho sis dělala legraci. Užívej si to tam trochu - pod vodou musí být krásně, taky bych se tam chtěl někdy podívat. A na ostatní se vyprdni! Jestli tě štvou, pohroz jim, že je kousneš… K té tvé prosbě – myslím, že bych se tam dokázal dostat, ale musíš mi napsat, který z těch dvou to je, a přišel bych v noci, ale to bych ti snad ani psát nemusel. Ale nepočítej s tím, že tě někam odvedu! Jen bych tě rád viděl. To, co jsi vymyslela, není reálné. I když by mi nevadilo se o tebe starat, víš, proč jsem odešel od lidí. Já jsem teď doma tady a ty zase tam. Ber život s úsměvem! Nikdy nic není tak horké, jak to vypadá… Mám tě rád Michael P.S. Mimochodem, vám pod vodou létají sovy?? Bylo k popukání, sledovat Abraxase, jak se ji snaží Erice vymotat z vlasů. Možná, že příští návštěvu už ten pták nepřežije…
Nefas si nešťastně složila hlavu do dlaní. Sakra! On to vůbec nepochopil, - povzdechla si. Ještě si dopis jednou přečetla. „Pohrozit kousnutím? - To bych radši nedělala…“ brblala si pro sebe. Přemýšlela, jak se odsud v noci vytratit - na noční život během pobytu tady úplně zapomněla. - Ještě
95
že mi to napsal. No nevadí, nějak se proplížím nahoru a třeba se mi ještě povede ho přesvědčit.
Nakonec pečlivě uklidila dopis do stolku, odmotala si Selii ze zápěstí, zachumlala se do postele a zavřela oči. Chtě nechtě se musela uchechtnout - představa vřeštící Eriky se sovou ve vlasech byla vážně moc hezká…
96
9. kapitola Pomocnou ruku Ještě večer naškrábala Michaelovi odpověď, že bude přesně za týden čekat o půlnoci na ostrově, který je napravo od toho, kde bydlí upíři, a ráno s ním zaběhla k Matymu. Ten už sice trochu mrmlal, že si začíná taky připadat jako poštovní želva, ale slíbil, že ho předá. Nefas měla tedy přesně týden na to, aby zjistila, jak se dostane nahoru. Možnost vzít to venkem zavrhla rovnou - jednak neuměla plavat, a cesta nahoru už určité plovací dovednosti vyžadovala, a jednak se bála, že ji tam něco sežere. Musí se tam dát nějak projít vnitřkem školy, - uvažovala a rozhodla se, že to půjde po obědě prozkoumat. Víkend byl k průzkumu ideální - kdo ve škole být nemusel, ten tam nebyl. Ale nebylo to tak snadné, jak se zprvu zdálo. - Sice už trefila do učeben, ale že by se v tom bludišti bůhvíjak vyznala, se říct nedalo. A navíc se zdálo, že profesoři nemají při sobotě nic lepšího na práci než korzovat po chodbách. Nefas se jim snažila vyhnout, protože ten, kdo ve škole byl, přestože nemusel, byl nápadný. Do pytle! To se nemůžou jít třeba opalovat? - zaklela v duchu, když zahlédla profesorku Calwenovou, a zaplula za první roh. Strávila prolézáním školy a hrou na schovávanou s učiteli skoro celý víkend, až ji napadlo obětovat pondělní večeři, kdy budou všichni v jídelně. Jsi ťululum, Nefas. Taky tě to mohlo napadnout o dva dny dřív, vynadala si a šla si udělat domácí úkoly, na které kvůli své pátrací akci úplně zapomněla.
97
Celé pondělní vyučování trpělivě a se zaťatými zuby snášela drobné žertíky svých povedených spolužáků. Na odpolední hodině lektvarů ji naštěstí nechtěně varovala Swanová, která se začala hihňat, hned jak Nefas vlezla do třídy. Zarazila se a zkoumala okolí své lavice, aby po chvilce zjistila, že má židli pomazanou nějakou lepkavou hmotou. Otočila se k Nagathanským a založila si ruce na prsou. „Člověče, chvilku jsem se bála, že umíš úplně všechno,“ promluvila směrem ke šklebící se Swanové, „ale jak vidím, hltáním učebnic si jenom vynahrazuješ nedostatek přirozené inteligence.“ „Co si to -“ už blondýna nedořekla, protože do třídy vešla profesorka Trewisová. Swanová splaskla jako balón a nakvašeně si sedla. Nefas si vyměnila židle a nerušeně se věnovala uspávacímu lektvaru, nevšímajíc si nenávistných pohledů, které k ní vysílala blonďatá spolužačka. Po hodině se raději co nejrychleji pakovala ze třídy a zaplula do svého pokoje, kde čekala, dokud nebude čas večeře. Když se z vesnice konečně vytrousili i poslední opozdilci, vykradla se ven, nenápadně prošla kolem jídelny a zamířila ke ztichlé budově školy. Probíhala jedno patro za druhým, stále vzhůru. Ostrov je nad námi, východ tedy musí být úplně nahoře, - radil jí selský rozum. Plíce už ale tolik pochopení neměly - v sedmém patře se definitivně zastavila a v předklonu si držela píchající bok. Když se vydýchala, zkontrolovala v nejbližším okně, jestli je stále ještě pod hladinou - už to nemohlo být daleko. Už normální chůzí vyšla ještě další tři patra a při další obhlídce okna na ni koukalo zapadající slunce. Byla nad hladinou - zbývalo najít východ. Prošla celou chodbu kolem dokola, ale nenašla nic, co by se alespoň vzdáleně podobalo dveřím.
98
Zkusila to o patro výš, ale se stejným úspěchem. No, přece nelezou ven oknem…- podivovala se v duchu nad absencí vrat. „Okno!“ vykřikla najednou, když jí došlo, vlastně žádné dveře nepotřebuje. Podívala se dolů a zjistila, že to může být tak deset metrů. Uf… to je dost. Ale o patro níž to půjde. Seběhla zase zpátky a s potěšením shledala, že právě našla cestu ven. Rozradostněna vlastním úspěchem se v mnohem lepší náladě vracela opuštěnou budovou zase zpátky. Venku byla už tma - nejspíš už bylo po večeři. Ale Nefas to vůbec nevadilo. Nemohla se dočkat příští soboty. Ztracená v myšlenkách zabočila na cestičku vedoucí k vesnici, když v tom ji z boku něco chytilo za ruku a strhlo zpátky. Otočila se, aby tomu pitomci něco pěkného pověděla, ale nebylo komu - nad ní se tyčila obrovská kytka. V místech, kde bývá obvykle květ, byl ohromný zelený zubatý kornout, ze kterého koukalo něco jako srolovaný růžový jazyk. Místo listů to mělo několik šlahounů a jedním z nich měla Nefas právě omotanou paži. Vydechla překvapením a chtěla se vyškubnout, ale kytka jí dalším šlahounem chytila za nohu a srazila na zem. Vykřikla a snažila se to ze sebe sundat. V místech, kde se jí kytka omotala, cítila bolest, jako by měla popálenou kůži. Nemohla se z toho vymotat, táhlo ji to po zemi k sobě a z ničeho nic po ní kytka švihla jazykem. Stihla uhnout na poslední chvíli. Křičela o pomoc a snažila se zvednout. Další šlahoun se jí omotal kolem krku. Už nemohla křičet. Drželo ji to pevně a smyčka kolem krku se neustále utahovala. Motala se jí hlava - začínala se dusit. Najednou kytka sevření povolila. Slyšela hlasy a někdo se ji snažil ze šlahounů vymotat.
99
Když byla volná, padla na všechny čtyři, zhluboka dýchala a z očí jí tekly slzy. „Ježiši! Jsi celá?“ zeptal se udýchaný holčičí hlas vedle ní. Nefas s námahou otočila hlavu a uviděla vedle sebe sedět copatou blondýnu z Nagathanu. Za ní stál ještě kluk a šlapal kytce po zubatém květu. „Jo,“ odpověděla mezi výdechy. „Děkuju.“ „Není zač,“ odpověděl chlapec a zasadil kytce poslední ránu. Přiklekl si k oběma na zem a začal Nefas prohlížet popálenou ruku. Zblízka poznala černošského kluka, co mu nedávno přistála na zádech v chaluhovém lese. „Bude to chtít pořádně zchladit a namazat, ale hlavně že jsi živá,“ konstatoval, když ji prohlédl. „Mimochodem, já jsem Jack Davis a tohle je Chaira Greenová.“ „Proč jste mi pomohli?“ zeptala se Nefas nevěřícně. Nerozuměla tomu – oba byli z Nagathanu, míň by ji překvapilo, kdyby té kytce ještě pomohli. Oba se po sobě podívali. „No - zdálo se, že to potřebuješ,“ odpověděl nakonec Jack. „Ale jestli jsme přišli nevhod, nenech se rušit… Jen nevím, jestli ti tvou milou společnost ještě oživím.“ Nefas si nemohla pomoct a musela se začít smát. Ti dva se k ní přidali a trvalo několik minut, než se jim podařilo se uklidnit. „Hele, víš, že to vlastně vůbec není legrační? Ta kytka tě mohla zabít,“ řekla Chaira, když už mohla popadnout dech. „Jo - myslím, že vím. Začínala jsem vidět barevný hvězdičky,“ odpověděla Nefas. „Co je to vlastně zač?“ „Trimia Liliopsida. Znám ji - táta s nimi pracuje,“ odpověděl Jack „Má žahavý listy a v tom květu je jedovatý bodec. Tím kdyby tě trefila, tak si na místě mrtvá.“ „Skvělé…“ vydechla Nefas. „A to je normální - mít tady takovou obludu?“
100
„Nevěděl jsem, že ji tady taky mají. Je to fakt nebezpečná kytka… Mě by spíš zajímalo, kdo ji sem dal.“ „Dal?“ nerozuměla Nefas. „No jasně. Sem určitě nedošla - nemá nohy. Někdo ji sem musel přinést.“ „Aha – jasně. No, pár lidí, co tu o mě nestojí, by se určitě našlo...“ řekla Nefas a mnula si popálený krk. „Musíš to nahlásit,“ řekla Chaira, postavila se a pomohla Nefas na nohy. „Jako komu? A co vlastně? - Že jsem potkala kytku?“ „Ne! Že se tě někdo pokusil zabít. Myslím, že třeba Atera by to zajímalo,“ pronesl Jack a zdvihl obočí. „No toho určitě...“ protočila Nefas oči. „A navíc - nikde není psáno, že tady ta věc čekala na mě.“ „Nebyla jsi na večeři,“ konstatovala Chaira, jako kdyby to všechno vysvětlovalo. „A co má být? Toho si stěží někdo všiml. Krom toho tudy už musela projít spousta lidí.“ „A když ti řeknu, že jsou všichni ještě nejspíš uvnitř? Po večeři se dělal rozpis na bahňák. Šli jsme s Jackem hned po zapsání,“ řekla Chaira a sebrala tak Nefas vítr z plachet. Jestli byli všichni v jídelně, tak ten útok byl skutečně na ni. „Navíc jsme nebyli jediní, kdo si všiml, že tam nejsi. - Ater celou večeři nervózně koukal ke dveřím, nejspíš tě teď někde hledá. Jako ten první večer,“ dodala a tvářila se vítězně. Nefas absolutně ničemu nerozuměla a zmateně koukala z jednoho na druhého. „Proč by mě proboha hledal?“ „To jsou otázky... Já nevím, třeba kouká, jestli zase neležíš někde v bezvědomí,“ zasmál se Jack. Nefas to pořád nešlo do hlavy. Nerozuměla, proč by jí pomáhal, když předtím dovolil těm gorilám, aby ji přizabily. Z jídelny se skutečně začínali trousit spolužáci a přerušili tak tok jejích myšlenek.
101
„Měli bysme jít na stranu. Asi by nebylo dobré, aby nás spolu viděli,“ navrhla Chaira a táhla je oba do stínu nějaké sochy. „Ehm - no já vám nechci dělat problémy. Půjdu si lehnout. Díky za pomoc,“ řekla Nefas a sbírala se k odchodu, ale Jack ji chytil za rukáv a stáhnul ji zpátky. „Musíš na ošetřovnu, jinak se nevyspíš.“ „Nikam nej -“ chtěla říct, když nějaký povědomý a rozčilený hlas pár metrů od nich zavolal její jméno. Všichni tři se otočili - zezadu se k nim jako velká voda řítil profesor Ater a tvářil se dost rozezleně. „Slečno Cooperová, vy držíte dietu nebo se mě jenom snažíte vytočit?“ vyštěkl na ni, jakmile k nim dorazil. „Ani jedno, pane.“ „Máte tedy snad nějaký problém?“ tázal se se zdviženým obočím. „Ale vůbec ne. Jsou tady přeci cizí lidi,“ odpověděla Nefas a sledovala ho s mírně nakloněnou hlavou. Jakmile to dořekla, ztuhl. Poznala mu na očích, že narážku pochopil. „Davisi, Greenová - jděte si po svých!“ zasyčel a otočil se na postávající dvojici, která zmizela jako pára nad hrncem. „A vy -“ natáhl se po Nefas, ale v půlce pohybu se opět zarazil a koukal někam za její rameno. „Co je to?!“ procedil skrz zuby a kousek ji odstrčil. „Co - tady - dělá - tahle - věc?“ sekal každé slovo a zlobným prstem ukazovat na mrtvou kytku. Nefas si nebyla jistá, jestli to chce doopravdy vědět, tak jen pokrčila rameny. „Chcete mi snad říct, že si ta Trimia jen tak vyšla na procházku a padla tady únavou? Vy jste šla náhodou kolem a v záchvatu dobrosrdečnosti jste jí dávala umělé dýchání... Jinak si totiž neumím vysvětlit vaše popáleniny,“ řekl, založil si ruce a díval se na ni shora. „Napadla mě.“ „Za mnou,“ zavelel a vydal se směrem k jídelně.
102
Nefas se s povzdechem vydala za ním. Bylo jí jasné, že teď už se z toho nevykroutí. Ale na druhou stranu byla ráda, že ji někdo ošetří, aniž by si musela sama chodit stěžovat. Poraněná místa skutečně pálila jako čert. Před jídelnou se zastavil. „Tady počkejte,“ řekl a zapadl dovnitř. Pootevřenými dveřmi viděla, že je tam stále ještě několik lidí. Viděla, jak se Ater naklání k ředitelce a něco jí šeptá – podívala se jejím směrem, vstala a zamířila ke dveřím. Sakra! Musel do toho tahat Veronovou? - obrátila Nefas oči v sloup. „Nefas?“ oslovila jí ředitelka, když vyšla z jídelny. Přistoupila k ní a ustaraně jí prohlížela krk. „Co se vám stalo?“ „Šla jsem do vesnice a napadla mě nějaká kytka,“ přiznala Nefas neochotně. Veronová se podívala po Aterovi a ten pohodil hlavou směrem, odkud přišli. „Cassiusi, buď tak laskav a odveď ji za Annií. Já se to pokusím prošetřit,“ obrátila se zpět na profesora a tvářila se skutečně vážně. „Vrátí se až zítra. Ale myslím, že ji zvládnu ošetřit sám,“ podotkl Ater a ředitelka kývla. Starostlivě pohladila Nefas po vlasech a vydala se do míst, kde ležela mrtvá kytka. „Pojďte,“ vzal ji za rameno a odváděl ke škole. Šli v tichosti a Nefas byla ráda, že není nucena mu cokoliv vysvětlovat. Beztak nebylo co. „Proč jste nebyla na večeři?“ pokazil jí radost, když procházeli chodbou směrem k ošetřovně. „Neměla jsem hlad. Byla jsem se projít,“ odpověděla mu první výmluvou, která ji napadla. „Doufal jsem ve vaši inteligenci, když jsem vám vykládal pravidla. Zjevně jste skutečně pochopila skutečný význam toho, co jsem říkal,“ odmlčel se. „Bohužel ale po svém.“ Nefas se na něj zamračila. Nelíbilo se jí, co říká. „A jak jsem to tedy měla pochopit?“
103
Otevřel dveře ošetřovny a vpustil ji dovnitř. Stále bez odpovědi jí ukázal, aby se posadila a odešel někam dozadu. Hm. Neví, co by mi na to řekl. Jistě, že jsem to pochopila správně, řekl to víc než jasně, - pomyslela si triumfálně a čekala, dokud se nevrátí. Za
chvilku přišel a přinesl kelímek s nějakou mastí. „Víte, domníval jsem se, že polopatičtěji už jsem to říct nemohl. Když jste si za mnou přišla pro rozvrh, poradil jsem vám, abyste se snažila začlenit,“ začal a jemně při tom nanášel mast na popálenou ruku. „Jenže vy jste se i přes mé varování neustále někde potulovala úplně sama.“ „Varování?“ „Samozřejmě!“ vyštěkl už, jak mu došla trpělivost. „Když jsem řekl, že konflikty neřešíme mezi cizími, myslel jsem tím, že se budete držet v co největším hloučku. A ne dělat pravý opak!“ „Ale -“ snažila se něco podotknout, jenže ji přerušil. „Žádné ale! Od začátku mi bylo jasné, že po vás půjdou, ale nemůžu je hlídat 24 hodin denně. Zakloňte hlavu,“ poručil a nanášel jí vrstvu krému na krk. „Takže jste to věděl,“ konstatovala Nefas. Nevěděla, jestli ji má mrzet, že se spletla, nebo mít vztek, že neudělal víc. „A to jim to schvalujete?“ neudržela se nakonec. „Jistě, že ne. Oba mají otce na vysokých místech v radě. Nemůžu bránit chlapečkům v rozletu – pokud nechci přijít o místo,“ vysvětlil. Nefas na něj nevěřícně hleděla - To snad nemůže myslet vážně... „Paní ředitelka by vás sotva vyhodila, kdybyste jim něco řekl.“ „Dejte sem nohu a nemelte pantem! Ničemu nerozumíte,“ zavrčel. Nastavila mu poraněný kotník a zamračila se. „Tak mi to vysvětlete.“ „Už jsem vám toho řekl víc než dost. Až to dokončím, doprovodím vás do vesnice a od zítřka se budete vždy držet poblíž minimálně dvou lidí. - Slečna Greenová a pan Davis se zdají být dobrá volba.“ „Jsou z Nagathanu,“ namítla Nefas.
104
„A? Pomohli vám?“ zeptal se a vytáhl obočí. „No ano, ale -“ chtěla něco namítnout, ale skočil jí do řeči. „Vztahy mezi vesnicemi nejsou vaše starost. Prostě se jich držte. Pochybuji, že by se tím vaše problémy mohly zhoršit.“ Když byl s ošetřením hotov, seskočila z postele a vydali se na zpáteční cestu. Vrtalo jí hlavou spoustu věcí a měla pocit, že ničemu nerozumí. „Proč je Praya tak... neoblíbená?“ zeptala se, když scházeli ze schodů směrem k východu. „Letité předsudky – neřešte je. Místo toho se raději snažte být tam, kde máte, a nepůsobit mi neustále srdeční zástavu,“ odsekl jí a Nefas bylo najednou hrozně líto, že se v něm tolik spletla. On se snad o mě doopravdy bál, - pomyslela si. „Děkuju,“ pípla, když došli k brance před vesnicí. „Není zač. Dobrou noc,“ odpověděl stroze a zmizel ve tmě. Ještě hodnou chvíli stála na místě a sledovala vzdalující se postavu. Mrtvou kytku už někdo odstranil. Náročný den, - napadlo ji. Dneska jí podali pomocnou ruku tři lidi, od kterých by to čekala nejméně.
105
10. kapitola Co bylo, co bude Tu noc Nefas vůbec nemohla usnout. Backetová s Griffinovou na vedlejších postelích spaly jako nemluvňata, ale ona se jen přetáčela z jednoho boku na druhý. Teprve až když si lehla, začaly jí zpětně docházet všechny večerní události. - Vždyť unikla jisté smrti jen o malinký vlásek. Kdyby ti dva neodešli z jídelny dřív nebo šli do vesnice jinou cestou, mohla z ní být chutná večeře pro masožravou kytku. Neubránila by se. Neměla proti té bestii nejmenší šanci. A Ater? Ten zabírá v pomyslném žebříčku šokových událostí hned druhé místo. I když tentokrát v dobrém slova smyslu. Nečekala to. Byla si téměř absolutně jistá, že by té kytce ještě zatleskal. Těžko říct proč ji zjištění, že podporuje Higginse a Packarda nešokovalo tolik, jako zjištění, že by mohl stát na její straně, nebo se o ni dokonce strachovat. Možná to bylo proto, že nepatřil mezi ten typ lidí, které byste chtěli potkat o půlnoci v temné uličce. Vlastně od chvíle, kdy zjistila, na kom si v té uličce tak pěkně zchladila žáhu, měla problém zůstat s ním pár minut o samotě. Zmýlila se. Možná. Buď si vše špatně vyložila předtím, nebo se ji teď jen snažil uchlácholit. V jeho případě bylo lepší nedělat ukvapené závěry a ponechat věci otevřené. Co se týkalo Jacka a Chairy - o tom se dalo stěží jen přemýšlet. Tak strašně si přála najít tady kamarády, jenže to vzalo za své vlastně ještě dřív, než do školy vůbec přijela. Bylo to nefér. Věděla sice, že je s ní občas těžké pořízení – byla tvrdohlavá a někdy se dost vztekala, jenže tohle s jejím charakterem nemělo nic společného. Odstrčili ji od sebe jen proto, že vyrůstala jinde. To, že ji ti dva nenechali sežrat, z nich ještě nedělalo přátele. Pokud se jich bude držet dle udělené rady, buď ji od sebe budou 106
odhánět, protože o žádné kamarádství nestojí, nebo budou mít problémy ve vlastní vesnici. Přece se k nim nemůže jen tak přicucnout. Kdepak, dělat si naděje na přátelství by bylo holé šílenství. Trvalo několik hodin, než se Nefas konečně podařilo usnout, což mělo za následek, že ráno málem zaspala snídani. Doběhla do jídelny s jazykem na hábitu, aby si uvědomila, že Ater vlastně na snídaně nechodí. Že já se vůbec snažím...- pomyslela si a plácla sebou za stůl. Byl už skoro poloprázdný - většina žáků byla po snídani, takže na ni zbylo jen pár housek a marmeláda. V rychlosti do sebe dvě naházela a spěchala na první hodinu. Na chodbě před učebnou Elementární magie už postávali skoro všichni prváci, včetně Jacka a Chairy. Nejistě se na ně usmála a kývla na pozdrav. Nebyla si sice jistá, co přesně má očekávat, ale rozhodně ne, že na ni Jack začne zuřivě mávat a rozeběhne se k ní, jako kdyby byla ztracená příbuzná, kterou pět let neviděl. „Představ si,“ začal na ni chrlit šeptem a usmíval se od ucha k uchu, „že nám ráno u snídaně ředitelka udělila 10 kamenů za záslužný čin! Oběma. Mně i Chaiře,“ dořekl a poskakoval jako tříleté děcko. Nefas na něj překvapeně vykulila oči. „To jako přede všemi? Ona říkala, za co přesně?“ vyděsila se. Netoužila zrovna po tom, aby celá škola věděla, že ji málem sežrala kytka. „No jo. Přede všemi. Ale neřekla přesně za co. Jen - za záslužný čin,“ odmlčel se „Tony se to od té doby ze mě snaží vypáčit.“ „Ale neřekneš mu to, že ne?“ zeptala se téměř prosebně a nejistě se rozhlížela kolem. Většina okolo stojících je udiveně sledovala, ale stáli dost daleko, aby neslyšeli, co si říkají. „Neboj,“ stihl ji ještě ujistit, než se ze zatáčky vynořila profesorka Calwenová a vpustila je do třídy.
107
Nefas si šla sednout na své obvyklé místo - úplně na kraj, do první lavice, ale Chaira ji chytila za rukáv. „Já tady mám volno - teda jestli chceš?“ Říct, že jí to vyrazilo dech, by možná nebylo dost výstižné - jako ve snu kývla a vydala se na druhou stranu, do předposlední lavice. Třídou se ozývalo špitání ostatních, které ovšem Calwenová okamžitě utnula a zahájila hodinu. „Až se budeš chtít příště nechat zase zabít, dej nám včas vědět,“ šeptla jí ještě Chaira do ucha a Nefas měla co dělat, aby se nezačala chechtat. „Vědět, že se to takhle vyplatí, podnikám záchranářské mise častěji.“ Celý den měla Nefas na tváři přilepený přitroublý úsměv. Snažila se krotit a soustředit se na hodiny, ale nemohla si pomoct. Nejen, že strávila prakticky celé vyučování s Chairou a Jackem, ale navíc se nikdo ani nepokusil zabavit se na její účet nebo na ni cokoliv pokřikovat. Ten chlap měl snad vážně pravdu, - pomyslela si po poslední hodině, když všichni tři vycházeli na školní pozemky. Jenže ihned, jak tu myšlenku dokončila, začala pociťovat obavy, že se k ní tak chovají, protože je o to někdo požádal. Sice chtěla kamarády, ale ne z donucení. Po večeři už to nevydržela - musela se jich zeptat. „Ředitelka vám řekla, abyste mě hlídali, že jo?“ Procházeli zrovna po můstku, směrem k jezeru a Nefas v dálce zahlédla Matyho, jak krmí ryby ve sklenících. Otočila se zpátky na ně a viděla, jak se Jack mračí na kámen u cesty. „Ne. Proč?“ odpověděl. „Tak Ater,“ trvala si na svém Nefas. Oba se po sobě podívali a Chaira se zeptala: „Proč bysme tě měli hlídat?“ Nefas si je chvilku prohlížela, ale oba se zdáli upřímně zmatení. „No... já - jen mi nejde do hlavy, proč se se mnou vlastně bavíte.“ „Vadí ti to?“ zamračil se znovu Jack.
108
„Nevadí. Jsem ráda. Ale budete mít kvůli mně problémy,“ odpověděla Nefas a sedla si do písku na břehu jezírka. „Myslíš jako ve vesnici?“ zeptala se Chaira, když si k ní přisedla. Nefas kývla a mrštila kamenem do vody. Štvalo ji to. „Jestli ti jde o tohle - tak mně nevadí, že jsi z Prayy,“ pronesl Jack, který nad nimi pořád ještě stál a jednou rukou si pohazoval mušlemi. „A ostatní jsou mi ukradený.“ „V čem je vlastně problém? - Myslím s Prayou,“ zeptala se Nefas a podívala se na Chairu. Ta ale jen neurčitě pohodila rameny a stáhla obočí. „No - to se špatně vysvětluje,“ řekl nakonec Jack a konečně se také posadil. „Většina dětí z Nagathanu je od malinka vychovávána tak, aby si drželi od Prayských odstup,“ začal. „Ale proč?“ přerušila ho Nefas. „Protože když byla válka, Praya se jako jediná připojila ke Scarabeovi, který ji začal.“ „Válka? Kvůli čemu?“ „No - já vím jen to, co mi vyprávěli naši. Že dřív nebyla žádná škola ani Centrální náměstí, ale samostatné rody Gjorků. Každý z nich měl svého hlavního strážce, což byl ten nejmoudřejší a magicky nejsilnější člen z celé vesnice. Scarabeus z Prayy, Veronová od Maureeků a Goodworth z Nagathanu - a jednoho dne se rozhodli založit jednotné společenství a spojit schopnosti všech rodů. Proto taky vznikla tahle škola - učíme se tady věci, které už dneska patří všem, ne jenom konkrétnímu rodu,“ odmlčel se na moment a podíval se na Nefas, jestli zatím rozumí. „Ale po čase Scarabeovi přestávala voda stačit a chtěl vládnout nejen Gjorkům, ale i tvorům, jako jsou třeba goblini, upíři a tak. Navíc se říká, že se s ostatními, tak úplně nerozdělil o všechno a spousta jeho vědomostí zůstala prayským tajemstvím. Když s ním Veronová a Goodworth nesouhlasili, rozhodl se, že odejde. Vrátil se údajně po několika letech a tvrdil, že má zbraně, které mu dávají moc nade všemi tvory a brzy bude úplně ovládat i všechny Gjorky. Chtěl,
109
aby se mu všichni podřídili, jenomže ostatní se vzbouřili a rozpoutala se válka. Jediná Praya se za něj postavila.“ „A co se s ním stalo?“ zeptala se Nefas. „Zemřel - nevím jak přesně. Ale to tady neví skoro nikdo. Když zemřel, válka skončila. Jen ten odstup od Prayy zůstal,“ vysvětlil Jack a Chaira se ošila. „Mně to ale přijde hloupé. Už je to dávno a nikdo přece nemůže za to, v jaké vesnici se narodí.“ „Jo, to je fakt. Mamka mi vždycky říkala, že nezáleží na tom, odkud jsi, ale jaký jsi - takže mě to neva, že jsi z Prayy,“ řekl Jack a usmál se na Nefas. „Děkuju, to jsi hodnej. Ale co statní?“ „Já nevím. Tak ať si trhnou, jestli se jim to nelíbí. My se přece můžeme bavit, s kým budeme chtít, že jo, Chai?“ řekl Jack a otočil se na Chairu, která se tvářila jako bouřkový mrak. „Neříkej mi tak!“ „Nó, tak aby ses nezbláznila kvůli dvěma písmenkům,“ protočil oči. „Nejde o dvě písmenka, troubo,“ rozčilovala se. „Zní to, jako bys mi nabízel čaj. A já žádný čaj nechci. - Jmenuju se Chaira! Tak už si to laskavě zapamatuj.“ „A jaké jsou ty rodové schopnosti?“ přerušila raději Nefas počínající hádku, když viděla, jak se Jack nadechuje k odpovědi. „Já vím jen to, co nám říkala Calwenová na Elementech. Že každá vesnice má svůj - Praya má zemi, Nagathan vzduch a Maureeka oheň, ale to asi není všechno...“ „No to není,“ promluvila Chaira už klidněji. „Dneska už bych ale řekla, že to asi není podstatné, když se stejně učíme všechno. Ale například Nagathan, má větší vlohy pro lektvary a magii, která je spojená se vzduchem - třeba přeměňování.“ „Takže jde jenom o to, co komu víc jde.“ „Původně to tak nebylo. Každý rod ovládal jenom určité odvětví magie. Bylo to něco jako jejich tajemství, do kterého mohli
110
nahlédnout jenom členové toho konkrétního rodu. Když se spojili, napsala se nějaká smlouva o spolupráci nebo co a ta umožňovala vzdělávat se v tom a tom i ostatním,“ vysvětlil Jack a odmlčel se. „Třeba Nagathan neuměl číst v runách a věštit z hvězd - to byla výsada Maureeků.“ „Jo, jo. Už rozumím,“ zakývala Nefas hlavou. „Takže Veronová a Goodworth jsou vlastně zakladatelé téhle školy,“ otočila se na Jacka, který kývnul. „Tak to není až tak dávná historie - Veronová sice vypadá staře, ale pochybuju, že by byla nejmoudřejší ze všech Maureeků, kdyby jí bylo dvacet let. Jak dlouho tady ta škola stojí?“ Jack pokrčil rameny. „To netuším - ale asi máš pravdu, moc dlouho to asi nebude. Tak dvacet pět let možná.“ Chvilku seděli mlčky, když se Chaira zase ošila. „Měli bysme se vrátit do vesnice - brzo bude večerka a já bych nerada přišla o ty poctivě získané kameny.“ Nefas s Jackem kývli a všichni se vydali na zpáteční cestu. „Hele - kolik už jich vlastně teď máte?“ zeptala se Nefas po chvilce, když došli na hlavní cestu. „Nó...“ zachechtal se Jack, „s těma, co jsem dostal dneska, už asi dvacet pět. To je docela slušný na to, že ještě není ani říjen.“ „Hmm - tak to se můžem jít rovnou zakopat s těma pěti, co se nám tam krčí,“ povzdechla si Nefas rezignovaně a Chaira s Jackem se rozesmáli. „Jaké jsou vlastně ty odměny?“ „Belsová ze čtvťáku, která to ještě se dvěma holkama vyhrála loni, si vybrala na celý letošní rok využívání předsednické koupelny. Slyšela jsem ji, jak se chlubí, jaká je tam úžasná obří vana. Ale nevím, z čeho si vybíraly - ty odměny jsou prý stejně každý rok jiný,“ odpověděla Chaira a Jack si odfrknul. „Fakt nechápu, jak si to může někdo vyplejtvat na nějakou vanu... To já bych si vybral něco normálního - třebáá, že bych nemusel celý
111
příští rok skládat zkoušky,“ pronesl s vážnou tváří a Chaira s Nefas se rozchechtaly. „To nemyslíš vážně?“ zeptala se Chaira a utírala si slzy. „Obávám se, že jestli náhodou vyhraješ, budeš hróózně zklamaný - nic takového tam určitě nedají.“ „To já bych si objednala alespoň kilo těch zelenejch sladkejch hadů a kyselý rybičky, co skáčou. Ještě nikdy jsem nejedla žádnou sladkost,“ řekla Nefas. Chaira s Jackem se po sobě podívali. „Jak nikdy?“ zamračil se Jack. „No prostě nikdy. U upírů jsem dostávala jenom normální jídlo žádné sladkosti.“ Jack se mračil čím dál tím víc. Vypadal, jako by mu to bylo líto. „To je blbý,“ řekl, ale pak se rozzářil. „Za čtrnáct dní půjdeme nahoru, tak si něco koupíš.“ „Já stejně -“ chtěla něco namítnout, když se jim za zády ozvala profesorka Calwenová. „Je pět minut po večerce! Sypejte do vesnic, než mě napadne založit si z vašich kamenů sbírku.“ Nefas se v rychlosti rozloučila a pelášila pryč. Sice tušila, že stěží něco vyhraje, ale bylo jí jasné, že Backetová s Griffinovou by jí ztrátu čehokoli otloukaly o hlavu ještě čtrnáct dní. Celý týden si Nefas připadala jako pod účinky jednoho z těch lektvarů dobré nálady, které jim profesorka Trewisová ukazovala na minulé hodině. Většinu volného času trávila s Jackem a Chairou a cítila se s nimi skvěle. Když byla náhodou sama, svým spolužákům z Prayy se raději obloukem vyhnula. - Nenesli to její nové přátelství zrovna nejlépe a Nefas o žádnou další soukromou rozmluvu nestála. I když žádné oficiální obvinění ohledně té kytky nepadlo, ona měla celkem jasno o tom, kdo ji tam tak asi mohl dát. Vesnicí vždy spíš prolétla a v pokoji se snažila zdržovat minimálně. Poznámky svých spolubydlících vesele ignorovala, ono je to po chvíli přestalo bavit a pak už si jí nevšímaly.
112
Ti dva buď problémy ve vesnici neměli, nebo jí o nich neřekli, aby neměla výčitky. Ale stejně museli jít vždycky někam stranou, když chtěli mít klid. V pátek dokonce zjistila, že si celý týden ani jednou nevzpomněla na Michaela, ani na svůj naplánovaný útěk. Sice ještě pořád měla v plánu se za ním v noci vydat, ale už by jí vlastně ani nevadilo, kdyby trval na tom, že ji nikam nevezme. Chaiře a Jackovi o něm vyprávěla, ale jinak se vyhýbala všemu, co se jen trochu týkalo upírů. Měla strach, aby si to ještě nerozmysleli a nezůstala zase sama. „Kde ses tam vlastně vzala?“ nakousla to zase Chaira po pátečním vyučování, když si zalezli do jedné nepoužívané učebny, kam si většinou chodili hrát stolní hry. Nefas jen pokrčila rameny. „No počkej, něco ti přece říct museli,“ nedala se Chaira a škodolibě sledovala, jak Jackův modrý mořský koník právě nakopnul červeného a vyhodil ho z pole. „Říkám, že nevím!“ vyletěla Nefas a vztekle praštila se svým koníkem zpátky na start. „Héj, nerozčiluj se,“ rozesmál se Jack. „Nerozčiluju se kvůli hře - řekla jsem už několikrát, že nevím,“ odmlčela se Nefas. „Ale vy jste mi ještě neodpověděli, jestli půjdete zítra večer se mnou.“ „Ty tam vážně chceš jít v noci?“ zvedla Chaira obočí. „Myslela jsem, že žertuješ.“ „Musím tam jít v noci - Michael nemůže přes den ven, sluníčko by ho zabilo.“ „Jestli tě někdo chytí po večerce, budeš mít malér.“ „No a jak to mám udělat? Chci ho vidět a stejně už jsem slíbila, že tam přijdu,“ řekla Nefas a dívala se, jak se její koník chystá vykopnout Chaiřina, který čeká dvě pole od domečku. „HA - A máš to!“ vydechla škodolibě.
113
„Ježiši, to je blbá hra,“ řekla Chaira a natáhla se na lavici. „Už nehraju - a zítra nikam nejdu, z toho kouká průšvih.“ Nefas se podívala na Jacka, který se soustředěně šklebil. „Já nevím - nechci, abys chodila sama. Zase tě něco sežere,“ pronesl nakonec vědoucně. „Já vás přece nenutím - byl to jenom návrh. A buď v klidu, nic mě nesežere.“ „No tak fajn - půjdu s tebou. Ale jestli mě ten tvůj kamarád kousne...“ Půl hodiny před půlnocí, čekala Nefas na smluveném místě u vchodu do školy. Když už se tam krčila deset minut a začínala přemýšlet, že se na ni Jack vykašlal, vyloupla se zpoza jídelny plížící se postava. Ještě víc se přikrčila, kdyby to byl někdo z učitelů, ale po chvilce se ze stínu vynořil skutečně Jack. „Kde jseš, prosim tě?“ zašeptala místo pozdravu. „Usnul jsem,“ odpověděl a mnul si oči. „Aha... no to je jedno, musíme sebou hodit - máme už jenom dvacet minut.“ Vklouzli opatrně dovnitř a tiše procházeli chodbou, směrem k nejbližším schodům. Vyšli do patra, kde byla na rozdíl od přízemí úplná tma. „Sakra,“ zaklela tiše Nefas. Jack vytáhl z kapsy wirgamu, zašeptal „Lucis“ a na špičce jeho hůlky se objevilo světlo. „Ty už jsi to zvládl?“ podivila se Nefas šeptem. „Včera večer se mi to konečně povedlo,“ pochlubil se s úsměvem. Procházeli potichu jedno patro za druhým. „Stejně nechápu,“ sípala Nefas a držela se za bok, „proč tady nejsou dveře.“ „Oni tady někde jsou, ale schované - aby studenti nelezli ven,“ odpověděl zadýchaně Jack. „Hm – aha,“ uchechtla se Nefas. „No my je nepotřebujeme půjdeme oknem.“ Vykoukla z prvního, které jí přišlo do cesty, ale zjistila, že vede do vody.
114
„Musíme to obejít.“ Vydali se tedy chodbou na druhou stranu a po pár minutách už byla z oken vidět pevnina. Nakoukla z jednoho okna dolů a zahlédla šklebící se postavu, na kterou se tolik těšila. „Miku!“ vykřikla nadšeně a škrábala se ven. „Kde jseš tak dlouho, princezno?“ káral ji naoko a šel blíž, aby ji mohl chytit. Jakmile však Nefas přehodila nohy ven, ucítila jemné vibrace. „Co to bylo?“ otočila se na Jacka za sebou. „Do pytle! Nejspíš něco jako alarm,“ zaklel a rozhlížel se kolem sebe. „Já jsem si říkal, že by si dávali tolik záležet s dveřma, a zapomněli na okna... Za chvilku sem určitě někdo přijde.“ „Vystřel!“ vydechla Nefas a seskočila Michaelovi do náruče. „Slyšíš? Zmiz odsud! Když sebou hodíš, nechytí tě,“ volala směrem na Jacka. Ten ještě chvíli nerozhodně stál, ale nakonec zmizel v chodbě. Nefas skočila Michaelovi kolem krku a objala ho. Byla tak ráda, že ho vidí. „Strašně se mi stýskalo...“ vydechla. „To mně taky. Ale ty budeš mít pěkný malér, beruško,“ řekl Michael starostlivě a celou si ji prohlížel. „Co to máš na sobě?“ „Všechno ti řeknu, ale teď bysme měli jít někam stranou, než nás tady fakt někdo najde,“ odpověděla a táhla ho do nejbližšího stínu nějakého domku. Zalezli za budovu a sedli si do trávy. Michael čekal, až Nefas začne povídat, ale ta se mu jen choulila do náruče jako bezbranné zvířátko. „Tak spusť - děsíš mě,“ nevydržel to nakonec. „Vezmeš mě pryč?“ pípla. Najednou měla pocit, že by nejisté přátelství s Jackem a Chajdou klidně obětovala. Michael se zhluboka nadechl a vzal jí hlavu do dlaní. „Co se děje?“
115
„To ti nemůžu říct,“ odpověděla vyhýbavě. Nechtěla mu nic vykládat, chtěla jenom, aby ji vzal s sebou. „A já ti nemůžu pomoct, když mi neřekneš, proč chceš utíkat.“ „Nesnášejí mě a ubližujou mi. Nechci tam být,“ postěžovala si nakonec, když zjistila, že se tomu stejně nevyhne. Odvyprávěla mu, jak ji Higgins s Packardem napadli, jak na ni nastražili masožravou kytku a jak jí všichni dělají naschvály. Michael ji ustaraně poslouchal, a když skončila, zeptal se: „Proč to neřekneš některému z profesorů? Oni ty dva vyloučí.“ „Ty to nechápeš! Učitelé o tom vědí, ale údajně nemůžou nic dělat, protože jejich rodiče pracují na vysokých místech nebo co,“ odpověděla Nefas rozčileně. „To ale přece nejde!“ vydechl, ale Nefas jen pokrčila rameny. „A ten kluk? Vypadal jako tvůj kamarád.“ „Jo, snad jo. A ještě jedna holka se se mnou baví. Chtěla jsem ti je představit,“ odpověděla. „No vidíš - tak se jich drž.“ „Proč mě nechceš vzít s sebou?“ mračila se Nefas. „Říkal jsem ti, že to nejde. Nemůžu už žít mezi lidmi,“ odpověděl Michael a rozčíleně vyskočil na nohy. „A měla by ses vrátit - budeš mít beztak kvůli mně průšvih.“ Nefas si také stoupla a vztekle dupla nohou. „Kdybys mě vzal pryč, neměla bych,“ odsekla a rázovala zpátky ke škole. „Ty jedno trdlo tvrdohlavé,“ chytil ji za ruku a otočil k sobě, „z čeho bysme asi tak žili? Já pracovat nemůžu a ty jsi ještě malá,“ vysvětloval. „Prosím tě, neblázni. Drž se těch dvou a uvidíš, že ti ostatní dají pokoj,“ řekl už smířlivějším tónem. Nefas se pořád mračila, ale kývla. Musela uznat, že má pravdu. „Tak pojď,“ chytil ji kolem ramen. „Vysadím tě zpátky.“ Dovedl ji pod okno, sklonil se a dal jí pusu na čelo. „Rád jsem tě viděl, ale doufám, že příště budeš mít nějaké veselejší zprávy,“ řekl ještě, než ji vyhoupl nahoru.
116
„Kdy tě zase uvidím?“ zeptala se Nefas, když už bezpečně seděla v okně. „Napiš mi, jestli to půjde. Zkusíme vymyslet nějaký lepší způsob tenhle se mi zdá dost riskantní,“ odpověděl a Nefas kývla na souhlas a seskočila do chodby. Když se otáčela, znovu ucítila vibrace. Ještě se vyklonila, aby mu zamávala, když za sebou uslyšela kroky. Dvoje. Z každé strany jedny.
117
11. kapitola Pátrání Zprava k ní došel Maty a držel si prst na puse na znamení, že má být zticha, a zleva se za moment ozvalo: „Ale, ale. Slečna Cooperová nám po večerce opouští pozemky školy…“ Poznala Aterův hlas. Svítil jí wirgamou do očí, takže mu neviděla do obličeje, ale uměla si živě představit, jak se šklebí. „Můžete mi k tomu laskavě něco říct?“ zasyčel nebezpečně. Chtěla mu něco odpovědět, ale když se nadechovala, Mathias po její pravé ruce promluvil. „Byla tady se mnou. Včera porušila školní řád, takže jsem jí udělil trest - potřeboval jsem venku s něčím pomoct.“ Ater teď mířil hůlkou na Matyho, takže mohla vidět, jak má profesor údivem zdvižené jedno obočí. Nemohla uvěřit tomu, co slyší - Mathias se jí snaží zachránit krk! „V jednu v noci. Vy chodíte ven oknem, pane Prodere?“ protáhl Ater, očividně mu nevěřil ani slovo. „Kromě toho si nevzpomínám, že by vám kdo dal pravomoc udělovat jakékoliv tresty,“ dodal, když se Maty nadechoval k odpovědi, a pokračoval: „Pokud slečna Cooperová skutečně porušila školní řád, měl jste to nahlásit mně nebo paní ředitelce, pokud se nemýlím.“ „Jistě. Ale ať bych to řekl komukoliv, beztak byste ji nechali odbýt si to u mě. Jen jsem ten proces zkrátil na polovinu,“ bránil se Mathias. Nefas koukala z jednoho na druhého a ani nechtěla přemýšlet, jak tohle dopadne. Bavili se, jako by tam vůbec nebyla. Podívala se zpět na Atera - ten měl nahoře už obě obočí a zjevně taky nemohl uvěřit tomu, co slyší.
118
„Zkrátit proces? Paní ředitelka vám nejspíš také něco zkrátí, až ji navštívím. A hábit to nebude, to mi věřte,“ zavrčel výhrůžně. Maty sebou trhnul a narovnal se jako pravítko. „Takže, vhledem k tomu, že slečna Cooperová je moje studentka, já s ní teď - pokud dovolíte - naložím podle svého uvážení,“ řekl a chytil Nefas za rameno. „A vy se příště radši držte svého koštěte proto tu ostatně jste,“ štěkl ještě na Matyho a odváděl Nefas pryč. Než jí Mathias zmizel ve tmě, stihla po něm v rychlosti hodit děkovným pohledem. Kráčeli tichými chodbami a profesor vztekle mlčel. Nic neříkala věděla, že jednou promluvit musí. Dovedl ji k brance vesnice a vešel spolu s ní dovnitř. Nefas to překvapilo, myslela, že jí vynadá a zase odejde, ale vedl ji až k jejímu domku. „Takže,“ spustil, když se zastavili přede dveřmi, „nezajímá mě, kde jste byla a proč. Ani to, že se i přes mé varování opět potulujete sama - když si nedáte říct, je to vaše věc. Za svévolné opuštění školy v nočních hodinách strávíte následující čtyři víkendové večery, počínaje zítřkem, v mé společnosti. A ubírám vašemu pokoji 3 kameny,“ řekl a nastavil ruku. Nefas na něj sice chvilku prosebně hleděla, ale když zavrčel: „Hned!“, vytáhla hůlku, přiložila ji na nádobu s kameny, která visela na zdi, a když se otevřela, vyndala z ní požadovaný počet a dala mu je do ruky. „A buďte ráda, že jsem vás nevyloučil,“ řekl a bez rozloučení zmizel. Nefas se podívala na nádobu a pomyslela si, že ji ty dvě ráno zabijí, až zjistí, že kvůli ní přišly skoro o polovinu. Taky že ano. „Hej! Jak to, že jsou tam jenom čtyři?“ zavřeštěla na ni Backetová, sotva Nefas otevřela oči.
119
„Hm - malá nehoda. Já to spravím,“ odpověděla a soukala se z postele. „Nehoda, jó? To by mě teda zajímalo, jak to chceš spravit…Vstávej, Adél! Slyšíš? Přišly jsme kvůli ní o tři kameny!“ hulákala na ležící Griffinovou přes půl pokoje. „Prosim tě, uklidni se. Tak - já dneska uklidím vaši polovinu a dostaneme je zpátky,“ navrhla Nefas a sledovala, jak Caroline zúžila oči a zvažuje možnosti. „Fajn - ale příští týden taky,“ odpověděla nakonec. „No to ne! Kvůli tomu vašemu bordelu, jsme ještě nedostali víc než dva. Když dneska uklidím a dostaneme pět, jsme si kvit.“ „No to nebudeme, pořád je to o dva míň,“ vztekala se Backetová. Nefas přešla ke dveřím a lítostivě se na ni podívala. „Tobě počty nikdy moc nešly, viď?“ pronesla soucitně a zmizela ven dřív, než po ní Caroline něco hodí. V rychlosti se osprchovala a mazala na snídani, aby ještě stihla Jacka. Chtěla vědět, jak včera dopadl. Seděl na svém obvyklém místě a o něčem diskutoval s Matewisem. Když procházela kolem, ťukla ho do zad a zvedla obočí v němé otázce. Mávnul rukou, že v pořádku, a ukazoval, že se sejdou venku. „Musím uklízet,“ houkla na něj a sedla si za prayský stůl. Po snídani mazala zpátky do vesnice, aby stihla udělat něco s pokojem dřív, než přijde kontrola. Nakonec sice dostaly jenom čtyři kameny, ale Nefas byla spokojená. A pak že to nejde…- pomyslela si. Ale musela slíbit, že někde splaší ještě jeden, jinak by jí ty dvě nedaly pokoj. Odpoledne se chtěla sejít s Chairou a Jackem a říct jim, jak včera dopadla, ale nemohla je nikde najít. Takže si zalezla do pokoje, udělala si nějaké domácí úkoly a večer se smířeně vydala za Aterem na svůj trest.
120
Už na ni čekal a beze slova ji zavedl do učebny. Vpustil ji dovnitř a ukázal na vitríny s učebními pomůckami. „Vyleštit, utřít prach a nic nerozbít - přijdu za hodinu,“ rozkázal a odvlál pryč. „Eh,“ vydechla Nefas a zírala na teď už zavřené dveře. „Stručně, jasně, výstižně - no mohlo to být horší…“ mrmlala si pro sebe. Podívala se na vitrínu - byly tam nějaké meče a různé jiné zbraně, skleněná láhev s podivným vířícím obsahem modré barvy, několik vycpaných potvor, několik potvor naložených v láku a v rohu ležela na stolku podél stěny pod skleněným víkem obrovská mrtvá chobotnice. Nefas sedávala na druhé straně třídy, takže si jí nikdy předtím nevšimla. „No fůj - k tomu se ani nepřiblížím,“ zašklebila se a dala se radši do práce. Vzala připravený hadr a začala čistit jeden z mečů, který ležel ve vitríně, co nejdál od té mrtvé věci. Šlo to špatně - obsah polic zřejmě viděl hadr naposledy při založení školy. Sakra! Nechám na tom ruce, než dojdu na konec, pomyslela si, když měla po půl hodině hotovou teprve jednu a dalších dvacet špinavých na ni vyzývavě čekalo. „To jste s tím moc nepohnula,“ ozvalo se jí za zády, když čistila třetí polici. Otočila se a ve dveřích se ležérně opíral Ater a posměšně se šklebil. „Myslel jsem, že s tím budete hotová dřív - takhle vám ten trest zřejmě budu muset prodloužit,“ protáhl rádoby lítostivě. „Je tam stoletá špína - nejde to dolů,“ obhajovala se Nefas a seskočila ze židle. „Já vím, proto jste tady - a nemyslete si, že se té krakatici vyhnete,“ ušklíbl se a v černých očích se mu zlomyslně zablýskalo. Nefas se otočila k fialové obludě a zakňučela: „Vždyť je to přikryté,“ zkusila prosebně. Ater se nepěkně usmál a zakroutil hlavou. „I o zakonzervované věci je třeba pečovat – alespoň si příště rozmyslíte opouštět v noci školu,“ odmlčel se. „Jdeme. Přijdete příští sobotu odpoledne.“ „Ale pane, v sobotu jdeme na ostrov,“ řekla Nefas, když vyšli na chodbu.
121
„Já vám to neřekl?“ zeptal se s hraným údivem. „Váš výlet se ruší. Je to součást trestu – asi jsem zapomněl,“ dodal a usmál se. V Nefas se vzteky vařila krev. Tak ono nestačí, že budu muset šahat na tu obludnost. On mi zatrhne i jedinou možnost, jak vystrčit hlavu z vody, - pomyslela si, ale zarytě mlčela celou cestu až do vesnice. „To se ti teda vyplatilo,“ pronesla Chaira, když druhý den odpoledne seděli i s Jackem u potůčku a máčeli si nohy ve vodě. Nefas jim vyprávěla o setkání s Michaelem i o včerejším trestu. „Proč jsi, prosim tě, taky nezmizela, když se spustil ten poplach?“ zeptala se. „Musela jsem s ním mluvit,“ zamračila se Nefas. „A co si s ním musela probrat tak důležitého? - Mohli tě vyloučit,“ rozčilovala se Chaira. Nefas neodpovídala. Seděla se sklopenou hlavou a mračila se na malého kraba, který se snažil vyškrábat na břeh. Jack jí zamával před očima rukou. „Nevnímáš, neslyšíš nebo máš něco, co nám nechceš říct?“ zeptal se. Nefas na něj otočila hlavu a zkoumavě si ho prohlížela. „Nef? Děje se něco?“ svraštil starostlivě obočí. „Já…“ odmlčela se. Nevěděla, jestli jim to může říct. Otočila se zpátky k vodě a pomohla krabovi vylézt. „Já jsem chtěla utéct,“ vyklopila ze sebe nakonec v rychlosti dřív, než si to rozmyslí a zavřela oči. Nechtěla vidět, jak se budou tvářit. „Cože?“ zaznělo po chvilce dvojhlasně. „Proč? U svatého Neptuna, a kam vlastně?“ zeptal se Jack. „Nech ji!“ napomenula ho Chaira. „To je snad jasné, proč.“ Nefas se na ni otočila - tvářila se ještě hůř než před chvilkou Jack. „Kvůli ostatním, že jo?“ zeptala se a Nefas kývla. „No dobře,“ ozval se Jack, „ale kam si chtěla jít?“ „Myslela jsem, že mě Michael vezme s sebou - někam. Nevím kam,“ pokrčila rameny Nefas a zhluboka se nadechla. „Víte - já…
122
než jsem sem přijela, doufala jsem… já vlastně ani nevím v co… Mike je jediný, koho mám. Je něco jako moje rodina,“ odmlčela se, ale když nic neříkali, pokračovala. „Myslela jsem si, že tady něco zjistím o rodičích, že - prostě, že se vrátím domů. Ale když jsem viděla, že jsem tady vítaná asi jako bacil na ošetřovně, napadlo mě, že bude lepší, když zmizím,“ dopověděla Nefas. Nastalo rozpačité ticho, které po chvilce přerušil Jack. „Ty vážně netušíš, co se stalo s tvými rodiči?“ zeptal se jemně a položil jí ruku na rameno. Nefas jen zavrtěla hlavou a stále hleděla před sebe a sledovala líný proud potůčku. Nevěděla, co přesně si má myslet, ale nezdálo se, že by ji chtěli za ten nápad s útěkem odsoudit. Jack se zvednul, obul se a zatahal ji za ruku. „Tak se po nich podíváme,“ řekl, dal se do chůze. Nefas se za ním nechápavě dívala. „No tak. Pojďte!“ zavolal na ně, když viděl, že se ještě nepohnuly. Nefas se koukla na Chairu, ale ta se jen zašklebila a pokrčila rameny. Zvedly se tedy, vzaly si boty a rozeběhly se za Jackem, který už byl skoro u brány. „Můžeš mi prosim tě říct, kam nás to vedeš?“ zeptala se Nefas udýchaně. „Myslel jsem, že jsi chtěla vědět,“ odmlčel se Jack a počkal, až je minou tři maureečtí páťáci, „že jsi chtěla vědět něco o svých rodičích,“ dopověděl šeptem. „No to jo. Ale to nevysvětluje, kam jdeme,“ řekla Nefas. Stoupali do patra a Chaira vedle ní se plácla do čela. „Studovna! Ty jsi hlava,“ vyhrkla směrem k Jackovi, který se zubil od ucha k uchu. Nefas absolutně netušila, o čem to mluví. „Haló! Já jsem tady! Můžete mi už konečně něco říct?! Jaká studovna?“ ptala se už trochu rozčíleně. Vystoupali do třetího patra a Jack se zastavil. „Studovna - bylas tam někdy?“ zeptal se. Když Nefas zavrtěla hlavou, pokračoval: „Kromě knih jsou tam taky ročenky. Najít tvého tátu bude snadné.“
123
Nefas se rozzářil obličej a rozeběhla se za Jackem, který už zase šplhal po schodech. Nemohla tomu uvěřit - celou dobu to měla u nosu. Kdyby jí ovšem někdo řekl, že tady funguje něco jako studovna. „No počkej!“ zavolala na něj o dvě patra výš. „Proč zrovna tátu? A vůbec - jak vysoko ještě polezeme?“ „Ještě dvě,“ vydechl a vyplázl jazyk. Ani Chaira nevypadala zrovna jako svěží květinka. „A co se týká té druhé otázky - tak, pokud znáš jméno mamky za svobodna, najdeme i ji,“ vysvětlil a nadechl se k poslednímu výstupu. „Páni!“ vydechla Nefas, když se konečně dostali do sedmého patra a kousek za zatáčkou skutečně narazili na klenutý vchod do rozlehlé knihovny. „Jak to, že jsem si toho nikdy nevšimla?“ „Nejspíš proto, že chodíš z druhé strany. Ostatně nebyl důvod, abys sem chodila - žádné učebny tady nejsou.“ odpověděl Jack. Vešli dovnitř; Byla to obrovská kruhová místnost, po obvodu celá pokrytá vysokými policemi plnými knih. Byly rozprostřeny i v prostoru po obou stranách a srovnané do řad za sebou. V každé řadě bylo několik menších stolků a na každém z nich trůnilo akvárko se svítící rybou. „To je opravdu hodně knih - ty víš, kde máme hledat?“ obrátila se na Jacka, který kývnul a vedl je dozadu. „Dobré odpoledne, paní Parkerová,“ pozdravila Chaira cestou knihovnici. Držela v ruce wirgamu a pokaždé, když s ní mávla, vznesla se jí z vozíku kniha a letěla se uklidit zpátky do police. „Dobré, děvenko. Tak copak to bude dnes?“ zeptala se přívětivě. „Děkuju, dneska nic. Jen se tady porozhlédneme.“ Došli až na konec a zapluli mezi poslední dvě řady. „Ty sem chodíš často?“ otočila se Nefas na Chairu. „Poslední dobou pořád. Moc nerozumím těm runám. A ty úkoly mi daly docela zabrat,“ pokrčila světlovláska rameny. „Tak - prayské ročenky by měly být tady,“ ukázal Jack na celou horní řadu vyskládaných kožených desek.
124
„Eh - to nám zabere měsíc, než to všechno projdem,“ vyhrkla Chaira, když zvedla hlavu ke svazkům. „No to ne - je mi dvanáct, takže ty do mého narození můžeme rovnou odečíst,“ řekla Nefas a viděla, jak se Jack na Chairu šklebí. „No jo, no jo…“ pohodila Chaira rukama v obranném gestu. „Takže, jestli jim bylo - řekněme dvaadvacet až pětadvacet let, což je průměrný věk, kdy Gjorkové mívají děti, tak pokud správně počítám, mohli by být v některém - z těhle,“ řekl Jack, nevšímal si zvednutého obočí obou děvčat a podal každé z nich jeden svazek a jeden si nechal. „Mamky jméno neznám,“ povzdechla si Nefas. Jack pokrčil rameny. „No, to nevadí - tak budeme koukat po klukách.“ Posadili se ke stolku a začali listovat v ročenkách. „Hele, Geller! Není to Tiberiův otec?“ zeptal se Jack po chvilce a přistrčil jim pod nos fotku asi patnáctiletého blonďáka s orlím nosem. „To víš, že jo. Jsou skoro stejný,“ řekla Chaira a otočila k nim svoji ročenku. „Já jsem taky někoho našla,“ ukazovala prstem na vytáhlého opáleného kluka s černými vlasy. „Ater. Nějak nám zestárl chlapec, co?“ uchechtla se. „Co je to za rok?“ zeptal se Jack. „1980. Byl ve čtvrťáku - to znamená, že teď mu je…“ počítala Chaira. „Třicet dva. A neurazte se, ale myslela jsem, že hledáme někoho jménem Cooper,“ zvedla Nefas obočí. „Jo, jasně - promiň,“ omluvil se Jack, vyměnil si s Chairou pohled, ale už bez řečí se znovu pustili do hledání. Strávili listováním ve svazcích celý večer a ještě dva následující. Nefasino nadšení opadlo někdy během prvních dvou hodin marného hledání. Věděla, že by jim měla být vděčná, že se jí tak snaží pomoct, jenže každé jejich „Hele, koho jsem našel!“ ji dovádělo k šílenství.
125
Pokaždé s nadějí zvedla hlavu a následně se zklamaně vrátila k vlastnímu pročítání. Studovna se ale také ukázala jako skvělá zašívárna, kde si mohli v klidu a nerušeně povídat. Pokud tedy nepočítali občasné napomenutí knihovnice, aby se ztišili. Nikdo si neodvolil na ně cokoliv pokřikovat a navíc šance, že by tam Nefas narazila na Higginse a Packarda byla téměř nulová - Pochybuju, že ti tupohlavci kdy viděli nějakou knihu zevnitř…
V pátek odpoledne šla do studovny dřív a rozhodla se, že se místo hledání porozhlédne po nějaké knížce o hadech. Knihovnice Parkerová jí poradila Chov obojživelníků a plazů a Jedovatí hadi - výcvik, intoxikace a terapie.
Začetla se do kapitoly Výcvik jedovatých hadů a nevšimla si, že už jí hodnou chvíli za zády stojí Chaira. „Co je?! Ty už na to prdíš?“ promluvila jí kousek od ucha, div Nefas nenadskočila. „Fuj! Tohle mi nedělej!“ ohnala se po ní knihou. „Dneska jo. Beztak to nemá cenu - a já se chci psychicky připravit na zítřek.“ Zpoza rohu vystrčil hlavu Jack. „Na zítřek? Co plánuješ?“ Nefas si odfrkla a zaklapla Jedovaté hady. „Zatímco vy si pojedete na výlet, já - se budu mazlit s chobotnicí. A už teď se mi nadšením dělají na zádech osypky.“ „Ááj - zapomněl jsem, že s námi nejdeš,“ řekl Jack a přisedl si k holkám. „Klídek - jenom tě straší. Kdyby z ní sundal to víko, zkazila by se mu.“ Nefas na něj hleděla se směsicí naděje a pochybností. „Co to louskáš?“ snažil se Jack odvést její pozornost od chobotnice a stáhl k sobě jednu z knih. „Jedovatí hadi - výcvik, intoxikace a terapie. Ty ji chceš vážně zkusit vycvičit?“ zeptal se pochybovačně a podíval se na Selii, trůnící na svém obvyklém místě. „Hm - ale nebude to taková sranda, jak jsem si myslela,“ zamračila se Nefas „Podle té knihy může klidně trvat i rok, než mě začne poslouchat.“
126
„To asi záleží na povaze každého zvířete. Co jí vlastně dáváš jíst?“ zeptala se Chaira. „Maty mi dal celej kyblík takovejch mrňavejch rybiček - každý den jí dávám jednu a zatím si nestěžovala,“ odpověděla Nefas a pohladila Selii po hlavě. „Maty? To jako Proder?“ podivil se Jack. „Se divím, že ti vůbec něco dal - na mě vždycky akorát zavrčí, ať si laskavě opucuju boty.“ „Se mnou se baví normálně. A dokonce se mě zastal - tu noc, co jsem šla za Mikem,“ bránila ho Nefas a vstala. „Nebude vám vadit, když to tady dneska zabalím? Z toho vysedávání už mě bolí záda.“ „Nebude,“ odpověděl Jack. „Ale já tady budu muset zůstat a dodělat už konečně ten úkol do lektvarů - Trewisová je sice zlatíčko, ale neměl bych její trpělivost pokoušet donekonečna.“ „Počkej! Myslíš ten, co jsme dostali před čtrnácti dny?“ rozesmála se Chaira, ale Jack se po ní jen ohnal rukou. „Užijte si to tam. Jdete hned po snídani?“ zeptala se Nefas a sebrala si knihy ze stolku. „Jo, jo. Něco ti přineseme,“ usmála se na ni Chaira. „Díky, jsi hodná, ale to nemusíte. Mějte se,“ rozloučila se Nefas. „Pozdravuj chobotnici!“ zaslechla ještě Jacka. Pacholek. Druhý den kráčela ztichlými chodbami směrem k učebně, smířená s vidinou plodně stráveného sobotního odpoledne. Bylo zvláštní pohybovat se po škole zase sama - na příjemnou společnost modře oblečených přátel si zvykla velice rychle. I když si nebyla jistá, jestli je takhle už může nazývat. V polovině chodby přetrhl její úvahy hlas profesora Atera. „Dnes se přesuneme do mého kabinetu. Něco jsem si pro sebe vymyslel a už to dlouho odkládám, protože je to zdlouhavé - vy se mi proto zdáte jako vhodný kandidát,“ ušklíbl se. Nefas nenápadně protočila oči - Zdlouhavá práce. Skvělé!
127
Došli před jeho kabinet, kde se zastavili. „To tu bestii nosíte všude sebou?“ zeptal se a prohlížel si Nefasino zápěstí. „Je to moje kamarádka,“ ohradila se a ochranitelsky si přitiskla Selii na hruď. „Tak to bych měl být zřejmě rád, že se nepřátelíte s velrybou, že?“ utrousil a odemkl dveře. „Prosím.“ Vešla dovnitř a rozhlédla se - byla to přiměřeně veliká a překvapivě útulně zařízená místnost, které vévodil psací stůl, obložený po celé ploše pergameny a knihami. Knihy byly ostatně všude, kam se člověk podíval. Jako další Nefas upoutalo černé kožené křeslo stojící na měkkém koberci a nasměrované k veliké díře ve zdi. Nefas začala díru zkoumat podrobněji - To je popel? „Ehm - pane? Vy si tady rozděláváte oheň?“ zeptala se překvapeně. „Slečno, vy děláte, jako byste v životě neviděla krb,“ pronesl a přešel k psacímu stolu. Nefas stála jako sloup a dívala se na něj. Najednou zvedl hlavu. „Neviděla?“ zeptal se, když mu došlo, že si z něj nedělá legraci. „Ano, to je krb. Mám rád teplo a hezky se u něj čte.“ „Jak to, že tady nejsou ty svítící ryby?“ zeptala se Nefas a kroutila hlavou po místnosti. „Zapomínám je krmit,“ odpověděl a zamračil se. „A dost - jste tady na trestu, ne na prohlídce.“ Sebral ze stolu několik pergamenů a zbytek věcí odsunul na stranu. „Pojďte sem,“ řekl a usadil ji za stůl. „Takže - z knih, které vám přinesu, mi roztřídíte a vypíšete všechna zaklínadla, která v nich najdete,“ začal. „Například - kouzla určená na obranu proti zvířatům na jeden pergamen, proti jiným tvorům na druhý a proti útočným kouzlům Gjorků na třetí - napíšete vždy zaklínadlo a účinek. Nějaké otázky?“ zeptal se, když domluvil. Nefas zavrtěla hlavou a polkla. Tak to tady budu dlouho. Doufám, že
128
s tím pak alespoň zatopí…- pomyslela si a nevěřícně sledovala, jak jí na
stůl pokládá třetí hromadu knih. „To bude pro dnešek stačit. A zaklínadla pište tiskacím písmem nehodlám to po vás louskat,“ řekl a nalil si do sklenice trochu nazlátlé tekutiny, kterou položil na nízký stolek blízko křesla. Potom vložil do krbu několik polínek, a když se pohodlně usadil, beze slova mávl hůlkou a v krbu se okamžitě rozhořel oheň. Nefas ho závistivě pozorovala. Ona i přes intenzivní snahu dokázala vyplodit maximálně trochu kouře. Vzal si na klín knihu, a aniž by jí věnoval sebemenší pozornost, v klidu si začal číst. Nefas si povzdechla a sebrala z hromady první asi z dvaceti kožených svazků. V jednom měl pravdu - bylo to zdlouhavé. Během hodiny neprolistovala ani polovinu první knihy. Když ale překonala prvotní nechuť, přestala přemýšlet nad nesmyslností zadaného úkolu a skutečně se začetla, musela uznat, že některá kouzla by do budoucna mohla být zajímavá. Třeba takové Attonio by mohla použít, až jí zase budou otravovat ty dva želatinové mozky. Pokud se tedy někdy s tou wirgamou vůbec naučí zacházet. „Pane - k čemu to vlastně potřebujete?“ zeptala se po další půlhodině. To ticho jí drásalo nervy. „Tedy, ne že by vám do toho něco bylo,“ řekl a otočil stránku, „ale když už se s tím píšete… Je to pro mě. Když hledám nějaké zaklínadlo, abych tím nestrávil půl dne,“ odmlčel se. „Dnes už mnoho obranných kouzel není třeba, a co nepoužíváte v praxi, rychle zapomenete.“ „Takže to nevyhodíte?“ zeptala se a Ater poprvé zvedl hladu od knihy. „Myslela jste si, že vám zadám práci, abych ji následně vyhodil?“ zeptal se a znělo to skutečně překvapeně. „Přiznám se, že mě to napadlo.“ „Jaké zklamání… Doufal jsem, že v tom najdete víc než jen bezmyšlenkovité opisování,“ pronesl tiše a znovu se sklonil ke knize.
129
„Ale ano. Ehm - proč vlastně nejste s ostatními nahoře?“ zeptala se, i když tušila, že jí do toho nic není. Zajímalo ji, proč je tady zalezlý, když si svůj trest klidně mohla odbýt až večer. „Chtěl jsem využít nastalého ticha a v klidu si číst. Naivně jsem čekal, že nebudete tolik opovážlivá, abyste se mě snažila rušit hloupým žvatláním,“ odpověděl. Nefas radši zmlkla a věnovala se psaní. Po několika minutách se ale přestala soustředit. Napadlo ji, že pokud ji doteď za rušení hlavu neukousl, neudělá to ani, pokud mu položí ještě jednu otázku. Zdál se v dobrém rozpoložení - vyčítala by si, kdyby to nezkusila. „Pane - mohla bych se na něco zeptat?“ promluvila opatrně. „Už jste to udělala několikrát,“ rýpnul si, aniž by zvedl oči od knihy. „Ehm - Nevíte něco o mých rodičích?“ zeptala se a trochu se na židli přikrčila. Ater ani tentokrát hlavu nezvedl, ale bylo vidět, že do knihy se nedívá. „Nevím, proč bych měl o vašich rodičích zrovna já něco vědět,“ odpověděl kontrolovaným hlasem. Nefas zpozorněla a snažila se vymyslet, jak z něj dostat to, co evidentně věděl, ale nechtěl říct. „Protože jste z Prayy,“ zkusila nejlogičtější argument. „Jistě. Slečno Cooperová, chápu vaši zvědavost, ale obávám se, že já ji neukojím,“ odpověděl a stále nehnutě hleděl do jednoho místa. „Myslím, že byste už měla jít. Co jste napsala, nechte na stole založím si to později.“ Nefas nezbývalo, než se zvednout. Nechala tedy věci tak, jak byly, a s rozloučením odešla. Ještě chvilku postávala za dveřmi a přemýšlela. Bylo jí jasné, že on něco ví, ale vrtalo jí hlavou, proč prostě neřekne, že je znal. Rozeběhla se do studovny - jeho chování jí potvrdilo, že tam prostě někde být musí. A ona se rozhodla, že je najde, i kdyby to tam měla převrátit vzhůru nohama.
130
„Chytej!“ zaslechla za sebou vteřinu před tím, než jí na hlavě přistál papírový pytlík. Čekala před učebnou Starodávných run na první pondělní hodinu. „Promiň, nejdřív hážu a potom volám,“ omlouvala se Chaira. Nefas sebrala sáček ze země a nakoukla do něj - uvnitř se svíjelo klubko malinkých křiklavě zelených hádečků. „Jé, děkuju.“ „Není za co. Kde jsi byla celou neděli?“ zeptala se Chaira a doplétala si za chůze druhý cop. „Paní Parkerová mi ty ročenky půjčila s sebou. Tak jsem si zalezla do pokoje a hledala,“ odpověděla Nefas a strčila si do pusy celého hada. Ústa se jí okamžitě zaplnila slinami - zašklebila se a třeštila na Chairu oči. „Ééh - je to strašně kyselé!“ vysoukala ze sebe po chvilce. „To se musí po kouskách, ty troubelíne,“ zasmál se Jack, který stál naproti s Matewisem a oba se očividně dobře bavili. Nefas na ně vyplázla jazyk a otočila se zpátky k Chaiře. „Už jsem to hledání chtěla vzdát, ale na tom sobotním trestu mě Ater utvrdil v tom, že tady někde být musí.“ „Nerozumím. Ty jsi se o tom bavila s Aterem?“ třeštila pro změnu oči Chiara. „No, zeptala jsem se ho. Byl docela dobře naladěný.“ „Ty hele, Chai-“ ozval se za ní Jack, „měli bysme ji prohlédnout. Třeba je to jen nějakým kouzlem vytvořená iluze. Skutečná Nefas bude teď nejspíš zakopaná někde v hlubinách oceánu,“ řekl a začal jí tlapkat po zádech. „Nech toho - čekáš, že se rozpustím, nebo co?“ setřásla ze sebe se smíchem nenechavé ruce. „Děláš z něj úplné monstrum - občas trochu rýpe, ale jinak se zdá neškodný. Co mně vadí víc je, že mi lže.“ „Trochu… No jo, tebe si moc nevšímá, to je pravda,“ řekl Jack, narovnal se jako pravítko a založil si ruce na prsou. „Hm, hm - Pane Davisi, umíte si představit, kolik sebeovládání mě stojí, abych vás
131
neuškrtil? Ještě chvilku pokoušejte moji trpělivost a jmenuji vás svou osobní výukovou figurínou,“ zaparodoval hlubokým hlasem. Nefas se rozesmála a spolu s ní i několik nejblíže stojících spolužáků. „Kdybys pořád nežvanil, nejspíš by si tě takhle neoblíbil,“ řekla mu Chaira. „Kde je vlastně Ingenová? Už by tady měla být.“ „Nejspíš se zapomněla vynořit ze svého obrázkového světa,“ rozhlížela se Nefas. „Nezapomněla - támhle vlaje,“ ukázal Jack. „To je dobře. Budeme mít klid, abyste mi mohli vyprávět, jaký byl výlet,“ řekla Nefas a spolu s ostatními se nahrnula do třídy. Runy byly ideální hodina na povídání - profesorka je kromě občasného výkřiku do tmy vůbec nerušila. To Calwenová už tolik pochopení neměla. „Ohnivý element prezentuje životní energii, je sférou proměn a pane Davisi, ještě slovo a zůstanete po škole. Odebírám vašemu pokoji jeden kámen,“ otočila se už po několikáté na Jacka, který zmlkl a sklopil uši. „Máš pravdu,“ sykla Chaira po chvilce Nefas do ucha. „Jestli se tvářil tak, jak říkáš, děje se tady něco divného. Někde to tam musí být.“ „Všechno jsem to znova prošla - buď by jim muselo být v době mého narození 99, nebo 13. Což by mě ani nepřekvapovalo, vzhledem k té jeho poznámce o množení…“ odpověděla Nefas šeptem a letmo pohlédla na profesorku, která se nebezpečně přibližovala. „A vysvětlovalo by to, proč mě dali pryč - nemohli se o mě starat.“ „To je nesmysl,“ zapojil se opět do debaty Jack. „A kromě toho, všechno jsi neprošla.“ „Ale jo. Kromě těch dvanácti nejnovějších všechny,“ odporovala Nefas. „Nepodívali jsme se do ročenek Nagathanu a Maureeky,“ vysvětlil Jack a ztuhl, jakmile se profesorka Calwenová vynořila za jeho zády. „Jsem skutečně potěšena, že jste se přec i jen rozhodl
132
zpříjemnit mi svou přítomností dnešní odpoledne, pane Davisi,“ pronesla. „A až sem půjdete, vezměte ty kameny dva,“ dodala ještě s úsměvem. „To je přeci nesmysl,“ rozčilovala se Nefas, když spolu s Chairou stoupaly po vyučování do sedmého patra. „Myslela jsem, že rodová příslušnost je dědičná.“ „Nevím, jak moc je dědičná. Děti automaticky spadají do vesnice, ve které se narodily, ale těžko říct, jestli tam podle svých schopností skutečně patří,“ odpověděla Chaira a Nefas se zamračila. „Tomu nerozumím.“ „No - já vlastně taky ne. Ale když se nad tím zamyslím, je to divné. Mně třeba vůbec nejdou lektvary, přestože bych v nich měla excelovat - tedy jako členovi Nagathanu,“ odmlčela se a snažila se popadnout dech. Zabočily ke knihovně a Chaira pokračovala. „Chci tím říct, že ty jsi byla zařazená až později bariérou. Těžko říct, kde bych skončila já, kdyby mě zařazovali až ve dvanácti.“ „Takže myslíš, že klidně mohli být z jiné vesnice? A čím je to s těmi schopnostmi?“ zeptala se Nefas šeptem, když došly do studovny. „Myslím, že to platilo hlavně v minulosti, když se každá vesnice věnovala pouze těm věcem, které pro ni byly typické. Nebo už je to prostě moc promíchané - třeba moje babička je původem z Maureeky.“ Přesunuly se k regálům s ročenkami. Nefas si vytáhla několik nagathanských a několik maureeckých podala Chaiře. „Měly jsme se řídit tou Jackovou teorií průměru,“ prskla Chaira po hodině a půl marného prohlížení alb. „Asi jo. - Ty, já si stejně myslím, že bych do Nagathanu nezapadla. Vy jste tam všichni nějaký moc chytrý - třeba jako Jack. Nebo Swanová,“ zabrblala Nefas a odhodila na stranu další ročenku. „Tak za prvé - ty nejsi hloupá, jenom je tu pro tebe všechno nové. A za druhé - mezi Jackem a Swanovou je jeden podstatný rozdíl,“ odmlčela se Chaira. „Jack je přirozeně inteligentní, ale neuvěřitelně
133
líný. Naproti tomu Swanová sice pořád leží v knihách, ale jinak je úplně blbá,“ dopověděla a obě se rozesmály, až se po nich knihovnice Parkerová nepěkně podívala. „Jo. Na tom něco bude,“ potvrdila Nefas šeptem. „Mám takový -“ načala myšlenku, než se zarazila a bez dechu zírala na fotku před sebou. Usmíval se z ní zhruba patnáctiletý chlapec, s krátkými, světle hnědými vlasy a pod ním stálo ozdobným písmem - DANIEL COOPER. „Co?“ zeptala se Chaira. Nefas k ní beze slova zvedla hlavu. „Tys ho našla, že jo,“ ozvala se znovu Chaira. Bylo to spíš konstatování, než otázka. Nefas kývla. Bušilo jí srdce. Nemohla uvěřit, že se opravdu dívá na svého tátu. „Asi - asi jo. Ale - má světlé vlasy…“ řekla a přisunula k blondýnce album. „Jo, to má, ale můžeš je mít černé po mamce. Myslím, že jsme ho našly. Je ti… trochu podobný,“ usmívala se Chaira. „Máte stejný nos a pusu.“ Vrátila Nefas ročenku a sledovala, jak si ho prohlíží. „Myslíš, že bych si tu fotku mohla vzít?“ zeptala se Nefas a přejížděla po ní prsty. „Myslím, že ne. Ale vezmi si ji - máš na ni právo.“ „Na co má právo?“ ozval se za nimi Jack. „To už tě Calwenová pustila?“ podivila se Chaira. „Našly jsme ho.“ „Fakt?!“ rozzářil se. „Jo – tady,“ řekla Nefas a ukázala mu ročenku. Jack si fotku dlouho prohlížel, ale nevypadal, že by se mu líbila. „Děje se něco?“ zeptala se Nefas a nervózně pošilhávala po Chaiře. „Ne. Vůbec ne – hezká,“ odpověděl po chvilce a vrátil jí album zpátky.
134
„To je všechno? Hledali jsme ho čtrnáct dní, a když se nám to konečně povede, řekneš jenom - hezká?“ nerozuměla mu Nefas. Jeho reakce ji překvapila. „No. Teda - já už půjdu. Za chvilku je večeře a já mám děsný hlad,“ odpověděl Jack a dal se na odchod. „Co je to s ním?“
135
12. kapitola Výlet Nefas byla z nálezu táty nadšená. I když už to bylo víc jak čtrnáct dní, nosila jeho fotku, kterou přece jen z ročenky nenápadně ukořistila, neustále s sebou. Byla už celá zohýbaná a s ohmatanými rohy, jak ji pořád vyndávala a zandávala a v jednom kuse si ji prohlížela. Znala už jeho tvář zpaměti. - Rozcuchané vlasy, svítivě zelené oči, drobný nos i malou pihu na levé tváři. Musela uznat, že Chaira měla pravdu - byli si podobní. Když se prohlédla v zrcadle, všimla si, že se kření úplně stejně jako on na té fotce. Zajímalo ji sice, co se s ním stalo nebo kde by teď mohl být, ale rozum jí říkal, aby se tím netrápila. Bylo jednodušší říkat si, že rodiče měli jistě nějaký dobrý důvod, proč ji nevychovávali. Rozhodně to bylo lepší, než po tom pátrat a zjistit, že ji prostě odložili jako nepotřebný kus nábytku. - Jméno, podoba a původ jí momentálně ke štěstí stačily. Ale Jack - ten se choval divně, o tom nebylo pochyb. Většinu času trávil s Mathewisem a Elwoodem, a když už se náhodou uvolil zůstat ve společnosti Nefas a Chairy, byl nervózní jako sněhulák v parném odpoledni. Ater se jí pro jistotu vyhýbal úplně. Doufala, že při dalším víkendovém trestu bude moct zase přepisovat kouzla, jenomže ji odvedl do učebny, kde za ní zabouchl dveře a nechal ji ve společnosti kyblíku, hadru a ohavné chobotnice. Oba zbývající večery tedy strávila čištěním starodávných zbraní a všemožných magických artefaktů. Na poslední říjnový víkend byl naplánovaný další výlet a Nefas si ho tentokrát nehodlala nechat ujít. Proměnila se tedy v nejtišší, nejuctivější a nejusměvavější dítě, které kdy navštěvovalo gjorkskou školu. - Nejen že si statečně nevšímala Tiberiusových provokací 136
nebo nesmyslného pokřikování Backetové, když byla ve vesnici, ale dokonce se ani nepokusila přizabít Swanovou, když jí už podruhé shodila úhlednou hromádku oblázků, kterou měli vytvořit pomocí kouzla Compario při poslední praktické hodině zaklínadel. Hodiny za bariérou ji bavily. Nejspíš proto, že kouzlení rukou, u kterého nepotřebovala wirgamu, jí šlo mnohem lépe a neměla při tom ten známý pocit marnosti, který se dostavil pokaždé, když si tu proklatou kovovou věc vzala do ruky. „Pane bože, ta je trapná. - To ji to vážně baví?“ postěžovala si, když se s Chairou a výjimečně i Jackem vracela přes pozemky směrem k jídelně. „Asi ji točí, že taky existuje něco, v čem není nejlepší, “odpověděla Chaira a uchechtla se. „Tohle se totiž nedá našprtat.“ „Mě spíš překvapuje ta tvoje trpělivost,“ ozval se Jack zezadu. „Čekal jsem, kdy jí jednu vrazíš.“ „Heh - to já taky. Ale o víkendu je výlet a já ho nemíním strávit čištěním čehokoliv,“ odpověděla mu Nefas. „Řeknu ti ale, že mě to stojí dost sil - být neviditelná.“ „Ahoj!“ pozdravil ji Matewis, který procházel kolem. Otočila se za ním a nevěřícně mu zírala do zad, div nezakopla. „On mě pozdravil!“ otočila se zděšeně zpátky na Chairu. „Viděla jsem,“ usmívala se blondýnka. „Tony o tobě poslední dobou pořád mluví. Slyšela jsem dokonce, jak říkal Kailovi, že máš hezký oči.“ „Cože mám?!“ „Ježišmarjá, ženský! Nechte si tuhle debatu na dámský záchodek. Fakt nemusím být u všeho,“ zašklebil se na ně Jack. „Aby ses nezbláznil!“ odsekla mu Chaira. „Kromě toho, ty poslední dobou nejsi u ničeho.“ „Co tím chceš sakra říct?!“ zastavil se Jack a založil si ruce. Chaira ho napodobila a protože byla skoro o hlavu vyšší, jeho
137
bojovnost se pod jejím zlobným pohledem začala velice brzy vytrácet. „Chci tím říct, že se poslední dobou chováš divně! Nevim, jestli na tebe leze puberta, nebo co máš za tajemství, ale je to nesnesitelný,“ zahromovala. „Takže já jsem nesnesitelný, jo? - No fajn. Tak mi vlezte na záda! Obě!“ vyjel po nich a rychlou chůzí mizel k jídelně. „Ale já -“ chtěla Nefas něco namítnout, ale Chaira ji vzala za rameno a postrkovala ji dopředu. „Nech ho být,“ zahučela otráveně. „Ať si trhne ploutví.“ „No jak myslíš…Hele, Chai, nezašla bys po obědě se mnou za Trewisovou?“ „Proč? Nevšimla jsem si, že bys měla v lektvarech problémy,“ podivila se Chaira. „To ne,“ usmála se Nefas a zastavila se u vchodu do jídelny. „Chtěla jsem ji zkusit požádat, jestli by mi nepomohla s tím Seliiným tréninkem.“ „Proč zrovna jí?“ „Slyšela jsem, jak se bavila se Stearsem o nějakém zvířeti, a zdálo se mi, že jim docela rozumí,“ vysvětlovala Nefas. „V té knize, co jsem si půjčila, psali, že s tréninkem je nejlepší začít ve vodě a já sama za bariéru nemůžu - budu potřebovat někoho z profesorů jako doprovod.“ „Jo tak. Hele, nebudeš se zlobit, když odmítnu? Mně se do vody vůbec nechce - teď jsem z ní vylezla,“ zakřenila se Chaira. „Zase bych se musela zouvat.“ „Ne. V pohodě. Jen jsem se zeptala,“ uklidnila ji Nefas. „Ale proč vy si vlastně všichni sundáváte boty?“ napadlo ji. Všimla si toho už první hodinu, co je Walkerová odvedla za bariéru. „Všichni ne. Ale je pravda, že většina - mně se bez nich líp chodí.“ Nefas zavrtěla hlavou. „A to se nebojíš, že na něco šlápneš?“ „Si koukám pod nohy, ne?“ zahoukala Chaira se smíchem cestou k nagathanskému stolu. Nefas pokračovala o kus dál, a než si také
138
sedla, všimla si, že Jack si demonstrativně sedl co nejdál od místa, kde Chaira obvykle obědvá. To by mě zajímalo, co mu přelítlo přes nos… Jakmile se najedla, vystřelila do vesnice pro Selii. Na praktické hodiny za bariéru ji radši nebrala, aby jí neutekla. Omotala si ji kolem zápěstí a vydala se za Trewisovou. Když předtím vycházela z jídelny, všimla si, že nešla do laboratoře, ale někam směrem k maureecké vesnici. Ještě nikdy tam nebyla, takže se smířila s myšlenkou, že se bude muset někoho zeptat, kde Trewisová bydlí. Maureečtí studenti ale naštěstí nebyli tak nepřátelští jako většina ostatních. Když došla před branku s kováním ve tvaru plamenů, vybrala si kudrnatou blondýnku, která jí ukázala na větší domek stojící nedaleko vesnice. Došla k němu a zaklepala. Po chvilce se dveře otevřely a vykoukl z nich dobrácký obličej profesorky lektvarů. „Slečna Cooperová. Copak byste potřebovala, děvče?“ zeptala se mile a ustoupila, aby mohla Nefas projít. „Dobrý den, madam. Já - chtěla jsem vás o něco požádat,“ řekla Nefas a rozhlédla se po pokoji. Vypadalo to tam jako v malém skladišti – všude, kam dohlédla, byly rozesety lastury nejrůznějších velikostí, lektvarové baňky a přísady. Nechala ale raději pokoj pokojem a věnovala se opět profesorce. „A co bych pro vás mohla udělat?“ zeptala se Trewisová. „No - vy kromě lektvarů docela rozumíte také zvířatům, že?“ Trewisová se usmála. „Řekněme, že docela ano,“ odmlčela se a ustaraně pohlédla na Selii. „Snad není ta vaše potvůrka nemocná?“ „Ne, ne. Ale chtěla jsem vás poprosit, jestli byste mi nepomohla ji trénovat,“ řekla Nefas a nervózně přešlápla. Trewisová udiveně zvedla obočí. „Vy byste ji opravdu chtěla vycvičit? To mě překvapuje - většinou je všichni raději vypustí do oceánu, než aby se jim věnovali.“
139
„Ráda bych to zkusila,“ potvrdila Nefas. „Půjde to?“ „No - tak se na ni podíváme,“ odpověděla profesorka a natáhla ruku. „Půjčíte mi ji na chvilku?“ Nefas si sundala hada ze zápěstí a podala ho profesorce. Ta si ji opatrně a pečlivě prohlédla. „Je mladá - myslím, že s trochou snahy to půjde,“ usmála se a vrátila ji Nefas. „Pomohu vám, ale mám jednu malou podmínku. Dáte mi čas od času trochu jejího jedu? Až dospěje.“ Nefas se ulevilo. Trochu se při podmínce zarazila - nečekala, že by za to Trewisová mohla něco požadovat. „Ale jistě! Kolik budete chtít. Takže - měla byste čas už dnes?“ „Tak hodinku - od čtyř mám ještě vyučování. Dnes bychom to mohly jen vyzkoušet,“ odpověděla profesorka. „Děkuju. Ehm - v knížce psali, že je lepší začínat ve vodě. Co myslíte?“ „Ano. Je to jejich přirozené prostředí. Můžeme dnes zkusit, jak bude reagovat na zavolání - jak se vlastně jmenuje?“ zeptala se a otevřela dveře. „Pojďte. Řeknete mi to cestou.“ „Selie - ale nevím, jestli je to holka,“ odpověděla Nefas a následovala profesorku, která ji vedla k bariéře. „Řekla bych, že ano. Ale s jistotou to budeme vědět až tak za tři měsíce.“ Když prošly bariérou a popošly k menšímu korálovému útesu, zeptala se Trewisová: „Jakou jí vlastně dáváte potravu?“ „Drobné rybky. Pan Proder byl tak hodný a pár mi jich dal,“ odpověděla Nefas. „Položte ji na dno,“ ukázala Trewisová prstem, když se zastavily. „Mám takový návrh - necháme ji, ať si to tady prohlédne a zkusí si třeba i sama něco chytit a uvidíme, jak bude reagovat na volný prostor a na zavolání,“ navrhla. „Nebuďte ale zklamaná, kdyby to hned nešlo. Výcvik je běh na dlouhou trať.“ Nefas ji tedy nechala zkoumat písčité dno a modlila se, aby jí neutekla.
140
Stouply si s profesorkou tak, aby ji mohly vždycky odchytit, kdyby se moc vzdálila. I když ani ve dvou to nebylo snadné, protože Selie byla ve vodě o mnoho rychlejší než na suchu a na jméno ani po hodině absolutně neslyšela. Profesorka Trewisová si na Selii udělala čas i ve čtvrtek a pátek. Nefas byla ráda, že ji požádala - zdálo se, že profesorka zvířatům opravdu rozumí, a i když se výraznější úspěch zatím nedostavil, snažila se být trpělivá a považovat za něj už jen to, že jim Selie ještě nezdrhla. V pátek odpoledne se k nim dokonce přidala i Chaira. Jack s nimi pořád ještě nemluvil a ona se odmítala celé odpoledne někde nudit, takže chytaly hada ve třech. „Hele! Přišla za mnou!“ zavolala Chaira asi po dvou hodinách marné snahy Selii přivolat. „Ale ona má přijít ke mně,“ rozčilovala se Nefas. „Klid, slečno, důležité je, aby poznala své jméno,“ řekla Trewisová. „Řekla bych, že už trochu tuší, co po ní chceme.“ „Víte, co je zvláštní? Že ona už za mnou vlastně jednou přišla - na začátku roku. Mohla utéct, ale přišla za mnou,“ vzpomněla si Nefas na zážitek se svými prayskými oblíbenci. „Myslím, že je na vás zvyklá. Mám nápad - ani já, ani slečna Greenová ji teď nebudeme volat a vy se seberete a půjdete zpátky do školy. Vsadím se, že půjde za vámi,“ navrhla Trewisová a ukázala Chaiře, aby ji položila na dno. Nefas pokrčila rameny a rozešla se k bariéře. Nezdálo se, že by to hadovi nějak zvlášť vadilo, ale když se ohlédla potřetí, vypadalo to, jako by ji Selie hledala. Udělala ještě čtyři kroky a viděla, že se skutečně začala plazit jejím směrem. Než došla k bariéře, hádek už se jí motal pod nohama. „Ty jsi ale šikovná,“ zvedla ji ze země a pohladila ji po hlavě.
141
„Tak vidíte,“ usmála se Trewisová. „Dnes už ji necháme, můžeme pokračovat příští týden.“ Nefas poděkovala a spolu s Chairou se vydala zpátky ke škole. „Že je šikovná?“ domáhala se od Chairy pochvaly. „To víš, že jo. Ale zajímalo by mě, proč se ji vlastně tak snažíš vycvičit.“ „Všichni říkaj, jak je jedovatá a nebezpečná. Tak bych nerada, aby mě vážně kousla, až vyroste,“ vysvětlila Nefas. Přešly pozemky a na rozcestí do vesnic se zastavily. „Těším se na zítřek. Fakt je tam továrna na čokoládu?“ zeptala se. „No jo. Ale minule nás tam nepustili - nějaká havárka nebo co. V nejhorším si sedneme do cukrárny a nacpeme si břicha,“ zasmála se Chaira. „Já už nemám skoro žádné perly,“ namítla Nefas. „To neva - zvu tě.“ Druhý den po snídani si Nefas vzala hábit a to málo perel, co jí zbylo, a vyrazila za Chairou, která na ni čekala u brány školy. Bylo jí hloupé nechat za sebe platit, takže si řekla, že si koupí, na co bude mít, a zbytek holt oželí. „Jdeme?“ zeptala se Chaira, když Nefas dorazila na místo. Skoro všichni už byli uvnitř. „A co Jack?“ „Ten žabí mozek ať si dělá, co chce,“ odfrkla si Chaira a táhla ji dovnitř. „To už se s ním nebudeš bavit jako nikdy? Vždyť se nestalo nic tak hrozného.“ „Chová se divně a je na všechno háklivej. Člověk aby se bál před ním dýchat,“ odpověděla Chaira a rozčíleně funěla do schodů. „Mně přijde, že se tak chová od té doby, co jsem mu ukázala tu tátovu fotku. Nenapadá tě, co se mu na ní mohlo nelíbit?“ „Ne. A jestli něco má a nechce nám to říct, tak je to jeho problém, ne náš,“ prskala blondýnka.
142
„Není důvod, abych na sebe nechala furt vyjíždět.“ „Ty hele - to jsi myslela vážně? S tím Mathewisem?“ zeptala se Nefas a zastavila se v patře, aby trochu popadla dech. „No jasně. Asi se mu líbíš,“ odpověděla Chaira, když se také vydýchala. „Sakra - to museli tu školu hnát do takové výšky?“ „Líbím? Když jsem se ho na lodi zeptala, jestli si můžu přisednout, koukal na mě jako na nemocného cvoka.“ „Věci se mění… a hoď sebou, nebo nám utečou,“ dala se Chaira do běhu. K východu přišly skutečně skoro poslední. Calwenová měla na tváři výraz „O minutu později a měly jste smůlu“, ale nakonec je beze slova propustila ven. „Přísahám, že tam ten východ nebyl, když jsem tady byla naposledy,“ ohlížela se Nefas ke klenuté bráně. „Ale byl - jenom schovaný. Otevřít ho může pouze někdo z profesorů.“ Procházely po cestičce směrem od pobřeží a Nefas si mohla konečně prohlédnout to, co při své noční návštěvě kvůli tmě jenom tušila; Zdálo se, že škola zabírá opravdu jenom malou část ostrova, přestože to zespoda vypadalo, jakoby ho celý podpírala. Všude kolem byly rozesety zvláštní exotické stromy s obrovskými listy a mezi nimi stálo veliké množství kamenných domů. Většinu z nich tvořily obchody s různým zbožím - od obchodu s psacími potřebami, až po poštu nebo krámek se zeleninou. Nejvíc ale Nefas upoutala obrovská budova, která čněla z dálky. - Na střeše se jí točil monstrózní delfín, který vypadal, že je celý z čokolády. „To je ono, že jo?“ ukázala do strany na vznášejícího se savce. „Jestli myslíš tu továrnu, tak jo. Chceš tam jít?“ zeptala se Chaira. Nefas kývla a nechala se vtáhnout do uličky, po které už směřovalo ke stejnému cíli několik druháků z Maureeky. Chaira se zachumlala do svého hábitu a i Nefas byla ráda, že si nevyšla jen v lehoučkých šatičkách - tady nahoře docela nepříjemně foukalo. Vlastně se nikdy nezamýšlela nad tím, že dole pod hladinou se
143
počasí nemění. Voda je chránila před deštěm i větrem a bariéra vytvářela teplo, které už považovala za samozřejmost. Došly k budově. Pod točícím delfínem byl zlatavými písmeny vyveden nápis POSEIDONOVA TOVÁRNA NA CUKROVINKY a přímo před nimi se kolem něčeho tlačilo veliké množství dětí. Bylo jich tolik, že nebylo vidět, co je tam tak zajímá, ale vypadalo to jako nějaká fontána. „Co je to tam?“ otočila se na Chairu. „Hm - mohlo mě napadnout, že tu bude narváno,“ protočila Chaira oči. „Je tam fontánka s tekutou čokoládou.“ Nefas vytřeštila oči. „To myslíš jako vážně? S opravdovou čokoládou? A to si může vzít každý?“ „Jo. Stačí si koupit vstupenku na prohlídku a můžeš si vzít, kolik chceš,“ odpověděla Chaira a prohledávala si kapsy, dokud nevylovila kožený váček naplněný perlami. „Kolik to stojí?“ zeptala se Nefas a vytáhla si svůj, o mnoho tenčí. „Deset bílých. Zaplatím to.“ „Ne, to ne! Já - podívám se kolik tam mám. Třeba to dám dohromady,“ bránila se Nefas a přepočítávala zbývající kuličky. Ale Chaira ji chytla za ruku. „Řekla jsem, že tě zvu.“ Nefas se nadechla k protestu, ale blondýnka ji nenechala. „Klídek. Mám dost - taťka vlastní plantáž s perlorodkami.“ „Co to znamená?“ nerozuměla Nefas. „Že bych si s nimi mohla vydláždit pokoj,“ usmála se Chaira, ale po chvilce se mírně zachmuřila. „Dřív než mi začneš závidět - radši bych byla chudá jako říční krab. Táta je pořád v práci, nemá na nás vůbec čas a pořád se kvůli tomu s mamkou hádají.“ „Ah - to mě mrzí,“ svraštila Nefas obočí. „Ne - to je v poho. Chtěla jsem prostě říct, že mi nevadí se o ty pitomé kuličky rozdělit.“ Chaira koupila dvě vstupenky a šly si stoupnout do fronty ke kašně. Byl tam stejný delfín, jen o trochu menší než ten na střeše budovy a pomalu se otáčel kolem dokola. Z tlamy mu skutečně vytékala horká čokoláda.
144
Když na ně došla řada, nabraly si obě do lasturových pohárků a domluvily se, že se půjdou podívat dovnitř. „Ježiši, to je dobrota,“ mlaskala Nefas. Prošly do budovy kolem dvou mužů v bílých košilích s černým znakem delfínka a vydaly se podle šipek ukazujících směr prohlídky. „No to koukám,“ smála se Chaira. „Máš fousy.“ „Ty, hele. Co je tohle za lidi? To jsou taky Gjorkové?“ zeptala se Nefas a utírala si špinavou pusu. Zastavily se, aby si prohlédly obrovskou nádobu plnou kyselého prášku, nad kterou se vznášela asi stovka malých rybiček. Žena v bílém šátku mávla hůlkou a všechny rybičky spadly do nádoby, která se začala okamžitě otřásat. Za moment zase vyskákaly a namířily si to vzduchem do připravené bedny. „Tý vado! To je šikovný. To by mě zajímalo, jak se v těch bonbónech to kouzlo udrží,“ pronesla Nefas a fascinovaně si prohlížela proces výroby jahodových sumýšů. „Tak to netuším. Ale na to první ti odpovědět můžu,“ řekla Chaira, zatímco se přibližovaly k sudu s čokoládou, do kterého samy skákaly karamelové žabky. „Někteří z nich jsou Gjorkové, kteří se z nějakého důvodu rozhodli žít na pevnině, a někteří jsou potomci Gjorků, kterým se ale nevyvinuly žábry, takže pod vodou žít nemůžou.“ Nefas se zarazila a přestala sledovat poletující sladkosti. „Nevyvinuly žábry? To se může stát?“ vydechla překvapeně. „Může a není to nijak výjimečné,“ potvrdila Chaira a pokračovala. „Když se má gjorkské ženě narodit dítě, musí na ostrov - Nordic. Tam je porodnice a malinká školka. Dítě i matka tam musí zůstat šest týdnů - to je doba, během které se miminu buď vyvinou, nebo nevyvinou žábry. Novorozenci do vody nesmí - utopili by se.“ „To jsem netušila. Myslela jsem, že je má každý gjorkský potomek.“
145
Chaira zavrtěla hlavou. „Kdepak. No a proto zůstávají tady, aby nebyli odříznutí od rodiny, která třeba žije dole. Můžou se tady navštěvovat, najdou si tady práci a tak…“ vysvětlila a Nefas se zamračila. „Žijou dole? Já si teda neumím představit, že bych tady nechala svoje dítě a vrátila se pod vodu. To si jako udělají jiný, když se jim tohle nepovedlo?“ „Já nevím. To byl jenom příklad,“ zasmála se Chaira. Prohlédly si zbytek továrny, při odchodu si ještě každá nabrala pohárek čokolády a rozhodly se, že se půjdou podívat po krámcích. Navštívily cukrárnu Sladký mlok, a v obchodě DOKTORA VTÍPKA si Chaira koupila wirgamu, která vypadala stejně jako ta Jackova, jenom když se s ní mávlo, začal z ní na všechny strany stříkat inkoust. „Při nejbližší příležitosti mu ji vyměním,“ zahihňala se poťouchle. Nefas navštívila poštu, kde v rychlosti naškrábala vzkaz pro Michaela, a paní Jonesová ho poslala po ušatém kalousovi. Chaira ji pak táhla někam na druhou stranu ostrova, že jí musí něco nutně ukázat. V půli cesty se k nim připojili Tony Mathewis a Kail Elwood. Nefas byla skutečně překvapená, že se s ní baví jako se starou známou místo toho, aby se od ní drželi co nejdál tak, jako to dělali doposud. Tony celou cestu nezavřel pusu, jenomže Nefas byla tak strnulá v očekávání nějakého útoku, že vůbec nevnímala, co jí říká. Navíc po ní Chaira neustále přihlouple mrkala a ona cítila silné nutkání zakroutit jí krkem. „Tak jsme tady.“ Zaznamenala, že užvaněné torpédo zleva ukončilo svůj monolog a zaměřila svoji pozornost na prostor před sebou. „Co je to?“ zeptala se při pohledu na něco, co při bližším zkoumání vypadalo jako zvláštní překážková dráha.
146
„Ty jsi mě vůbec neposlouchala? Vždyť to celou dobu povídám,“ rozčiloval se Tony. „Poslouchala. Já - jenom jsem se na chvilku zamyslela,“ omluvila se. „Hm - mohl bys mi to prosím zopakovat?“ „To je bahňák. Brácha tvrdí, že je to masakr, ale takhle - to vypadá docela neškodně,“ odpověděl Tony a prohlížel si barevné věci, které se nehybně vznášely nad několika bazénky s vodou a bahnem. Nefas se zmateně podívala na Chairu. „Na mě nekoukej. Já vím jenom to, že se to koná někdy kolem Vánoc a můžeš za to získat kameny,“ odpověděla Chaira na její pohled. „Kdo chtěl, přihlásil se ten večer co - no, ty víš.“ „Jo, vím. Takže to není povinné?“ zeptala se Nefas, které už se v hlavě rýsovala hrubá představa toho, co by se po nich mohlo chtít. „Není, ale je to sranda,“ vložil se do hovoru Kail. „Moje setra chodí do páťáku a tvrdí, že to Veronová s Aterem schválili, protože mají zvrhlý smysl pro humor.“ „Jak schválili?“ zeptala se Chaira. „No, ono je to docela nové. Myslím, tak čtyři roky. A Ater se prý od té doby těší na Vánoce jako malé dítě. Prý chodí nahoru, jenom když se koná tahle legrace,“ odpověděl Kail. „To zní báječně - ani si neumíte představit, jak mě mrzí, že jsem se nestihla přihlásit,“ pronesla Nefas ironicky a otáčela se k odchodu, když ji zarazil Chaiřin smích. „Obávám se, že mám pro tebe smutnou zprávu, zlato,“ hihňala se. „NE! Neříkej to!“ Chaira tedy nic neříkala, ale místo toho se soucitným pohledem kývala hlavou. „Jestli tě to uklidní, tak já do toho jdu taky.“ „Neuklidní. A nevěřím tomu, že by se některá z mých spolubydlících dobrovolně namočila do něčeho, co by jen vzdáleně připomínalo bahno.“ „Nekaž srandu,“ pokárala ji Chaira. „Jo - když už jsme u toho. Tony, nemohl bys mi s něčím pomoct?“ Mathewis zvědavě zvedl obočí.
147
„Neštve tě trochu, jak kvůli Jackovi pořád přicházíte o kameny?“ zeptala se. „Jo, víš, že jo. Občas mám chuť ho vykostit.“ Chaira se nepěkně usmála. „No vidíš. Tak si z něj trochu vystřelíme.“ Vydali se na zpáteční cestu, během které Chaira podala Tonymu podrobné instrukce ohledně výměny hůlek. Jak je tak Nefas při tom plánování poslouchala a sledovala jejich škodolibou nedočkavost, musela si přiznat, že se na pondělní vyučování taky docela těší. Na druhou stranu si ale vzpomněla, jak bylo jí, když si z ní dělali dobrý den ostatní. „To je přeci úplně něco jiného!“ bránila se Chaira, když seděly zpátky na školních pozemcích a opřené o skleník dlabaly sladké pečivo, které blondýnka koupila s sebou. „To, co dělali tobě, byla šikana. Tohle je jenom takový malý vtípek.“ „Ale v principu je to stejné, ne? Nebylo by lepší za ním zkusit zajít?“ navrhla Nefas. „A co bych s ním měla probírat? Až sám uzná, že se chová jako pitomec, může klidně přijít a omluvit se.“ „Ty jsi ještě větší beran než já. A to jsem myslela, že to nejde,“ rezignovala Nefas a sáhla do pytlíku pro další koblihu. „Ale počítej s tím, že ti to oplatí.“ Chaira se uchechtla. „Už se nemůžu dočkat…“
148
13. kapitola Bariéra Od pondělního rána Nefas napjatě čekala, kdy kolem sebe Jack začne stříkat inkoust, a prozíravě se od něj v hodinách snažila držet co nejdál. Zase tak velikou snahu ale vynaložit nemusela, protože Jack si od hádky s Chairou pokaždé tvrdohlavě sedal na druhou stranu místnosti, než kde seděly ony. Ale ani během pondělí, ani další dny nevykazovala jeho hůlka jiné účinky, než které by měla, a Nefas už to pomalu přestávalo bavit. Mnohem raději by byla, kdyby se s nimi usmířil. Chaira byla fajn, jenomže Jack jí začínal chybět. Byl to vtipálek a navíc mu byla vděčná, že jí pomohl. Nebýt jeho, tu taťkovu fotku by nejspíš nikdy nenašla. „Chai, nechceš se na to vykašlat? Stejně ti to nefunguje,“ řekla Nefas, když kráčely chodbami po hodině obrany. „Mluvila jsem s Tonym, prý to není tak jednoduché. Jack tu svoji wirgamu nosí pořád u sebe.“ „Takhle jsem to nemyslela. Nemohli byste se spolu zase normálně bavit? Už mi to leze krkem, nic tak hrozného se přeci nestalo,“ vysvětlila Nefas. „Ty seš na jeho straně? Myslela jsem, že jsme kamarádky,“ zvýšila Chaira hlas a zastavila se v půli schodů. Nefas se zarazila. Nevěděla, co má odpovědět. Nechtěla o její přátelství přijít a zůstat zase sama. „Ale - to víš, že jo. Jenom mi to celé přijde jako hloupost. Nemohli byste na to zapomenout?“ navrhla nakonec opatrně. Chaira si odfrkla a beze slova se rozešla po schodech dolů. „Chai, no tak, počkej! Já bych jenom chtěla, aby to bylo jako dřív.“ „Neříkej mi tak!“ zakřičela blondýna a rozeběhla se chodbou pryč. 149
„No, to je skvělé,“ povzdechla si Nefas, která zůstala sama stát na posledním schodě. Fajn, najdu Jacka a zkusím s ním promluvit. Vážně by mě zajímalo, co mají ti dva za problém, - rozhodla se v duchu a vydala se k východu.
Nabrala směr nagathanská vesnice, když si v polovině cesty všimla Matyho, jak na ni z dálky zuřivě mává. „Zdravím,“ řekl, když k němu přiběhla. „Promiň, že zdržuju, ať jdeš kamkoliv, ale mám ti vyřídit, že tě shání profesorka Trewisová. Prý bude čekat u bariéry.“ „Už teď?“ podivila se Nefas. Obvykle trénovaly až později odpoledne. „No, tak díky,“ řekla, když Maty kývl, a chtěla se vydat k místu, kde si s profesorkou zřídily své provizorní cvičiště, ale než se otočila, zastavi ji. „Proč se za mnou taky občas nestavíš? Asi už teď na mě nemáš čas, co?“ zeptal se ukřivděně. Nefas se zarazila a zhluboka se nadechla. Do pytle - další. Dneska není dobrý den…
„Ne… to… já, jsem toho měla jen moc. Promiň. Určitě se zastavím.“ „Hm - dobře. Tak utíkej, ať na tebe nečeká,“ propustil ji Mathias a sám se vydal na druhou stranu. Nefas se rozeběhla k bariéře, nechala si tašku s věcmi na zemi a proklouzla do vody. Nedaleko u útesu skutečně čekala profesorka Trewisová. „Promiňte, děvče, že vás takhle honím, ale musím v podvečer odcestovat a nechtěla jsem vás o dnešní trénink ošidit,“ pronesla omluvně. „Nic se neděje. Děkuju, to jste hodná,“ odpověděla Nefas a odmotala si Selii ze zápěstí. „Jedete pryč ze školy?“
150
„Ano, musím si něco zařídit v centru,“ vysvětlila Trewisová a vzala si hada do ruky. „Tak se podíváme, jestli už si něco zapamatovala.“ Hrály si se Selií asi dvě hodiny a Nefas musela uznat, že opravdu dělá pokroky. - Přišla skoro na každé třetí zavolání a naučila se i takový malý trik. Stačilo, aby Nefas položila ruku na zem, a ona k ní sama přišla a omotala se jí kolem zápěstí, nebo naopak, když byla na ruce, pochopila, že to znamená volno. Byla na ni moc pyšná a cestou do vesnice přemýšlela, co všechno by ji mohla naučit. „Třeba bys mě mohla bránit, když už jseš ten jedovatej had. To je nápad - naučím tě kousat na povel,“ řekla jí, když procházela brankou. „Nebo radši ne. Náhodou někoho zabiješ a oni mi tě seberou.“ Sundala si batoh z ramene, aby ho mohla zahodit do pokoje a vydat se na večeři, ale jakmile otevřela dveře, zarazila se v půli pohybu a s otevřenou pusou zírala před sebe; Všechno bylo žluté. Všechno. Každičká věc v její třetině pokoje, na kterou pohlédla, byla křiklavě žlutá. - Povlečení na posteli včetně matrace, stěna, skříň, polička, Seliina lastura, oblečení a dokonce i učebnice. Nefas zavřela pusu, promnula si oči a nejistě vkročila dovnitř. Položila batoh na zem a nevěřícně si prohlížela svoje věci, když se jí za zády ozvalo dvojí uchechtnutí. Se zatajeným dechem se otočila a spatřila v okně rozvaleného Higginse a o metr vedle se o dveřní rám ledabyle opíral Packard, na kulatém obličeji nalepený přihlouplý škleb. Nefas na sucho polkla a instinktivně o krok couvla. „Vraťte to, jak to bylo,“ dostala ze sebe přiškrceně. „Copak, tobě se to nelíbí?“ pronesl Higgins rádoby udiveně. „Žlutá je hezká barva.“ „Tak, tak,“ pokýval Packard souhlasně hlavou a odlepil se od futer. „Navíc je to barva Prayy.“
151
„Kvůli tomu snad nemusím mít všechno žluté,“ snažila se bránit Nefas, přestože měla strachem stažený žaludek. „Je to tak křiklavé, že z toho brzy oslepnu.“ Packard udělal krok do pokoje a Nefas, která chtěla ještě couvnout, narazila zády o stůl. „To je proto, aby sis lépe pamatovala, do jaké vesnice patříš,“ pronesl a přiblížil se o další krok. Nefas už neměla kam ustoupit, a tak jen strnule stála a snažila se uklidnit rozklepané nohy. „Děláš nám ostudu, maličká,“ pokračoval Packard, a když došel až k ní, sehnul se a zasyčel jí do ucha: „Patříš do Prayy, ať se ti to líbí nebo ne. Měla by ses řídit jejími pravidly.“ Nefas ho od sebe odstrčila a ustoupila do strany, jak jen jí to rozestavěný nábytek dovolil. „Jakými pravidly?“ „No, jestli je neznáš, měla by sis je urychleně zjistit,“ ozval se pro změnu z okna Higgins, „a nekomplikovat si zbytečně život.“ „Hej!“ ozvalo se najednou zvenku. „Co děláte v našem pokoji?“ Oba pánové se otočili po zvuku. Nefas jeho zdroj vidět nemusela věděla, komu ten hlas patřil, a ještě nikdy neslyšela Backetovou raději. Ta nakráčela dovnitř jako velká voda a s rukama v bok se mračila na všechny přítomné. „No, no…“ cvrnknul ji Packard do čela. „Moc si na nás nevyskakuj, pískle. - Jen jsme tady přátelsky klábosili,“ dodal a obešel ji. Nefas sledovala, jak spolu s Higginsem odchází směrem k brance a pak se sesula na žluté lůžko a nešťastně si složila hlavu do dlaní. „No, neseď a udělej s tím něco!“ zahoukala Backetová zprostřed pokoje. „A co, prosím tě?“ podívala se po ní Nefas vyčerpaně. „Neumím to spravit.“
152
„To je ale tvůj problém. - Dej to do pořádku, protože já v té zrůdnosti bydlet nebudu!“ zavrčela, otočila se a práskla za sebou dveřmi. Nefas si povzdechla. Bylo jí úplně jasné, co se jí ti dva snažili naznačit. - Její kamarádství s Nagathanskými bude zřejmě větší problém, než se zpočátku zdálo… Chvíli bezradně seděla na posteli a přemýšlela. - Neměla nejmenší ponětí, jak dát pokoj do původního stavu, ale jednu věc si během té chvilky ujasnila stoprocentně. - Jacka a Chairu si vzít nenechá, ani kdyby se ti dva na hlavu postavili. Ale nejdřív si s nimi bude muset promluvit. Přeci kvůli nějakým hloupým pravidlům, která ani neznám, nepřijdu o jediné dva kamarády, které tady mám. Uložila Selii do jejího přebarveného příbytku, zavřela po Higginsovi okno a pomalým krokem se vydala na večeři. Podle toho, že venku nebyla ani noha, usoudila, že zase přijde pozdě. Ztracená v myšlenkách procházela po cestičce vedoucí z vesnice do jídelny, když si najednou všimla, že stojí po kotníky ve vodě. Zasekla se na místě a konsternovaně si zírala pod nohy. - V první moment ji napadlo, jestli se náhodou nezamyslela tolik, že omylem sešla do rybníčku, ale kupodivu byla pořád ještě na cestě. Rozhlédla se kolem. Nikde ani živáčka, ale všude, kam dohlédla, bylo asi deset čísel vody. Ježiši, co je zase tohle? - zhrozila se v duchu a udělala dalších pár kroků. Vody očividně rychle přibývalo. Napadlo ji, že by asi nebylo špatné to někomu nahlásit a rozeběhla se k jídelně, když v tom se najednou ozval podivný praskavý zvuk. Leknutím sebou trhla a zastavila se. Nikde kolem ale nebylo vidět nic divného. Z ničeho nic bariéra zablikala a zhasla, a všechno se ponořilo do neprostupné tmy. Nefas nehnutě stála a vyděšeně mžourala kolem sebe. Už měla vodu skoro po kolena. Hlavou jí blesklo, že se musí dostat za ostatními, a udělala nejistý krok do tmy.
153
Zprava se najednou ozval výkřik nějakého děvčete a Nefas se lekla, div nenadskočila. Srdce jí bušilo jako splašené. Začínala se opravdu bát. Výkřiky se teď už ozývaly ze všech stran. Udělala další dva kroky. Bylo děsivé jít, a nevědět kam. Najednou všechno kolem ztichlo. Zastavila se a pátrala po nějakém zvuku nebo světle z hůlky. „Panebože, já jsem blbá!“ vynadala si za nedostatek inteligence a sáhla si do kapsičky šatů pro wirgamu. „Lucis,“ zašeptala a na jejím konci se objevilo malé světlo. Neviděla sice dál než na metr, ale i tak zjistila, že jde celou dobu na druhou stranu. Otočila se a brodila se snad už správným směrem k jídelně. V dálce zahlédla několik dalších světelných teček a zaslechla hlas někoho z profesorů, který zřejmě ostatní někam odváděl. Popoběhla, aby se co nejrychleji dostala za nimi, když se ze tmy najednou vyloupla něčí postava. „Jacku!“ vyhrkla Nefas úlevně, když na neznámého posvítila. „To jsem rád, že jsem tě našel. Nějakej idiot si hrál s mojí hůlkou - nemůžu si rozsvítit.“ „Co se to děje? A kde jsou všichni?“ ptala se zmateně. „Netuším - něco s bariérou. Profesoři se snaží všechny dostat do školy,“ odpověděl. Nefas za sebou zaslechla šplouchnutí vody. Chtěla se otočit a posvítit tam, jenomže ji z ničeho nic něco chytilo zezadu za ruku a stáhlo ji to pod vodu. Upustila hůlku, která okamžitě zhasla, a všechno se opět ponořilo do tmy. Nemohla křičet - někdo jí držel ruku přes pusu a táhl ji dozadu. „Nefas?!“ zaslechla Jacka. „Nef! Slyšíš, ozvi se!“ Kopala kolem sebe a snažila se vyprostit, ale silné ruce ji držely pevně. „Nefas!“ zaslechla znovu Jackův hlas. „Pomóc! Pojďte sem někdo!“
154
Nefas, povzbuzená Jackovým voláním, bojovala s neznámým útočníkem, který ji vláčel někam pryč. Všude kolem byla tma. Srdce jí bušilo jako splašené, ale přesto s sebou házela a kopala, co jí síly stačily. Když vtom ji ten někdo z ničeho nic pustil. Slyšela kolem sebe hlasy. - Panicky se snažila postavit a zjistit směr, odkud přicházejí. Voda už byla výš než ona, ale kousek od sebe zahlédla světlo. „Nefas!“ slyšela Jacka. „Tady,“ ozvala se roztřeseným hlasem a šla za proužkem světla. „Slečno Cooperová, jste v pořádku?“ poznala hlas profesorky Walkerové, která jednou rukou nad hlavou držela rozsvícenou wirgamu a z druhé ruky pod vodou jí vycházel onen světelný proužek. „Ano,“ odpověděla, přestože se tak vůbec necítila. Nohy měla jako z rosolu a celá se vyděšeně třásla. „Co se stalo?“ zeptala se profesorka. „Já nevím. Něco nebo někdo mě chytil a táhl mě někam pryč. Upustila jsem hůlku, neviděla jsem, kdo to byl,“ dostala ze sebe Nefas udýchaně. „Pane Davisi, kde vy máte svoji hůlku?“ otočila se na Walkerová na Jacka. „Nevím - někdo mi ji vyměnil za nějakou hračku,“ přiznal. „To si vyřídíme později. Pojďte - musím vás odsud dostat,“ řekla profesorka a chytila Nefas za ruku. „Pane Davisi, jste ve vodě rozsviťte si rukou a držte se za námi.“ „Paní profesorko, co se vlastně stalo?“ zeptala se Nefas, když kráčeli po cestě vedoucí k bráně školy. „Pravděpodobně něco s bariérou. Musíme to prošetřit.“ odpověděla Walkerová a vedla je dovnitř do budovy a nahoru po schodech.
155
Vystoupali do čtvrtého patra, kde už čekali i ostatní studenti. Všichni byli mokří jako myši - bariéra byla zřejmě skutečně poškozená. „Tak - tady zatím zůstaňte, než dostanete další pokyny,“ postavila je profesorka ke straně a vydala se za ředitelkou, která zrovna o něčem rozmlouvala s Aterem a Calwenovou. „Děkuju,“ zavolala za ní ještě Nefas a otočila se na Jacka. „A tobě taky. Zase si mi zachránil krk.“ „No, v pohodě. Já jsem toho zase tolik neudělal,“ odpověděl a odvedl ji kousek stranou od ostatních. „Mě by spíš zajímalo, co to má znamenat,“ poznamenal šeptem. „Co jako myslíš?“ „Já nevím, ale s tou bariérou si někdo ošklivě pohrál,“ odpověděl Jack. „Dějou se tady divný věci - sama od sebe se určitě nerozbila. Nebo ta kytka. Ta se ti do cesty taky sama nepostavila.“ „Nefas!“ vykřikla Chaira a skočila jí kolem krku. „Kde jsi byla?! Dělala jsem si starosti.“ „Ale, jen menší potíže,“ odpověděla Nefas a rozpačitě se podívala na Jacka, který se teď tvářil jako bůh pomsty. „Heh – Ahoj,“ pozdravila ho Chaira a lehce o krok ustoupila. „KDE - JE - MOJE - WIRGAMA?!“ zahromoval, až se po nich pár spolužáků otočilo. Chaira se přikrčila a couvla o další krok. „Eh - promiň.“ „PROMIŇ?!“ zakřičel Jack a nebezpečně se k Chaiře přibližoval. Chytil ji za ruku a ztišil hlas na téměř neslyšný šepot. „Kdybys nebyla taková nána pitomá… Nefas zase někdo napadl a já jsem jí kvůli TOBĚ ani nemohl pomoct.“ „Cože?!“ vyhrkla Chaira a překvapeně se podívala na Nefas, která jenom pokrčila rameny. „Kdo?“ „Nejspíš Higgins s Packardem. Ale nevím - byla tam tma.“ „Myslela jsem, že už ti dali pokoj?“
156
„Nef, tady přestává legrace. Ta bariéra nás chrání před vším, co je venku. Klidně tady mohlo někoho něco sežrat,“ rozčiloval se Jack. „Ty děláš, jako bych ji rozbila já. Nemůžu za to, že mě nesnášejí,“ bránila se Nefas. „Jo, nech ji!“ přidala se Chaira. „Radši přemýšlej, kde budeme dneska spát. Všechny naše věci jsou mokré.“ „Nic jí nedělám a TY - na mě vůbec nemluv!“ zavrčel a ukazoval na ni zlobně prstem. „Omluvila jsem se. Byl to jenom vtípek,“ hájila se Chaira. „Jó - směju se, až se za břicho popadám,“ odsekl Jack, ale Nefas už jejich hádku dál neposlouchala a rozeběhla se chodbou. „Nefas! - Stůj!“ rozeběhl se za ní. „U Neptuna, kam si myslíš, že jdeš?!“ „Selie! - Nechala jsem ji v pokoji!“ vyhrkla a vyškubla se mu. Běžela ke schodům, ale znovu ji chytil. „Neblázni, nemůžeš se tam vrátit.“ „Já musím - musím ji najít,“ snažila se ho Nefas přesvědčit. „Jack má pravdu - teď tam nemůžeš. Pánbůh ví, co tam plave, a navíc je tam tma jako v pytli,“ přidala se k němu Chaira. Jack se po ní nepěkně podíval, ale mlčel. „Uplave mi,“ fňukla Nefas nešťastně, ale nechala se odvést zpátky do chodby. „Neboj - vrátí se. Je na tebe zvyklá,“ snažila se ji Chaira uklidnit. „Kdes ji nechala?“ „Dala jsem ji spát do její lastury.“ „Tak vidíš, možná si té vody ani nevšimne,“ řekla Chaira a Jack protočil oči. „Poslouchejte všichni!“ zaslechla na konci chodby Mathiasův hlas. „Než profesoři vyřeší náš malý problém, přesunete se do několika učeben o patro výš. Zatím nemám jiné informace, ale pravděpodobně tam strávíte dnešní noc. Strážci vašich vesnic vás přijdou jistě brzy informovat. Zatím mě laskavě následujte nahoru,“ zahalasil a vydal se ke schodům, následován štěbetajícími studenty.
157
Nefas se na noc uložila vedle Jacka a Chairy v jedné z nepoužívaných učeben. Hlavou se jí honila spousta věcí - od myšlenek na ubohou Selii až po nápady, kdo za tohle všechno může a jestli je možné, aby se jí prayští předsedové opravdu snažili zbavit. Nerozuměla tomu, proč by to dělali. - Vůbec si jich nevšímala ani nikoho neohrožovala, a to, že se baví s někým z jiné vesnice, snad není tak hrozné, aby ji kvůli tomu chtěli zabít. Rozhodla se, že si ale přeci jen raději nechá ten přátelský rozhovor pro sebe a nebude je s tím zatěžovat. - Akorát by se zbytečně vyděsili. Ater a Stears jim přinesli nějaké přikrývky, ale informací moc nedostali. Jediné, co jim bylo řečeno, bylo, že dole je stále ještě voda, která už sice nestoupá, ale dřív jak druhý den se vrátit nemůžou, a že zítřejší vyučování tedy odpadá. Z toho měli radost asi všichni, včetně Jacka, který si odmítal lehnout vedle Chairy a celý večer s ní komunikoval přes Nefas, stylem „Vyřiď jí…“ Ráno se Nefas probudila mezi prvními. Špatně se jí spalo a celou noc se budila. Několikrát se jí zdálo, že se ji někdo snaží uškrtit a že Selii sežral žralok. Potichu vstala, aby nevzbudila ostatní, a vyšla na chodbu podívat se z okna, jak to vypadá venku. Pohled, který se jí naskytl, skutečně nečekala; Na školních pozemcích byla příšerná spoušť. V několika zbylých centimetrech vody ležel nábytek, oblečení, knihy, spousta mrtvých ryb, všechno bylo zničené a zpřeházené. Kde nebyla voda, ležely nánosy bahna a písku. „Doprdele…“ ozvalo se z ničeho nic kousek za ní. Stál tam Tony, rozcuchanější než obvykle, a třeštil oči ven. „Tohle nikdy nikdo neuklidí,“ dodal ještě a otočil se zpátky. „Hej, vstávejte všichni! Pojďte se podívat!“
158
Nefas se smutně dívala z okna. Mezi vším tím nepořádkem porůznu pobíhali profesoři a snažili se minimalizovat škody. Napadlo ji, že nikdo z nich určitě celou noc nespal. Na chodbu se valili ostatní a s úžasem si prohlíželi spoušť pod sebou. „Ehm - neměli bysme jim jít trochu pomoct, místo toho civění?“ nadhodila Nefas nesměle. Všichni se na ni otočili a prohlíželi si ji jako exotického pavouka. „Nó - to bysme asi měli,“ prolomil nepříjemné ticho Tiberius, který se u ní z ničeho nic objevil. Nefas čekala nějakou zákeřnost, ale jen se na ni pousmál a vrátil se do třídy. „Tak slyšeli jste, bando? Oblíkat a uklízet! Rád bych ještě někdy viděl svoje věci,“ zavelel nějaký starší kluk z Nagathanu a všichni se začali rozcházet zpátky do tříd. „No vidíš. Nakonec si tě ještě oblíběj…“ uchechtl se vedle ní Jack. „Selie je pryč,“ pípla Nefas „Podívej, jak to tam vypadá…“ „Zavírala si dveře? Myslím, když si odcházela z pokoje,“ zeptal se a popostrkával ji do učebny. „No - jo. Proč?“ „V tom případě tam někde bude. Klídek,“ uklidňoval ji. „Ale - ten nábytek a všechny ty věci - “ „Ty jsou z části z jídelny a ze spodních učeben a z části od těch troubů, co si dveře nezavřeli,“ usmál se na ni. Nefas se modlila, aby měl pravdu. Spolu s ostatními se v rychlosti oblékla a seběhla dolů. Jestli měla z výšky pocit, že je venku nepořádek, tak zblízka to všechno vypadalo ještě stokrát hůř; Přes hlavní cestu ležel jeden jídelní stůl o kousek dál skříň, všude se povalovala neuvěřitelná spousta věcí, rostlin, ryb, talířů a zbytků včerejší večeře. „Co tady děláte?! On vám někdo říkal, abyste chodili ven?“ halekal na ně z dálky Mathias. „Ah - to jste vy…“
159
„Chtěli jsme pomoct,“ řekla Nefas omluvně. „Můžem něco udělat?“ Maty se podrbal na hlavě. Byl chudák celý mokrý a špinavý a očividně také dost unavený. „No - asi - byste vlastně mohli. Tak zkuste posbírat oblečení, které najdete, a noste ho támhle na hromadu,“ řekl nakonec a ukázal k jídelně. Dali se s Jackem do práce. Za chvilku se k nim připojila i Chaira, Kail a Tony, který neustále brblal, že si určitě dveře nezavřel, takže svoje věci už nejspíš nikdy nenajde. Podařilo se mu tím dokonale vytočit Jacka, který se nakonec sebral a šel jim zkontrolovat pokoj. I Nefas se pomalu a nenápadně směrovala ke svému domku. Potřebovala se přesvědčit, že je Selie v pořádku. „Chai? Kdo je támhleto?“ zavolala na Chairu, která jí byla v patách a ukazovala na plešatého, výrazně staršího pána v tmavě modrém rouchu, který stál s několika profesory a ředitelkou u konce bariéry. „To bude Goodworth,“ zamžourala blondýnka před sebe. „Ale neber mě moc vážně, já na dálku blbě vidím.“ Nefas ustala v uklízení a zaujatě si ho prohlížela - musel to být on. I na dálku jako by z něj vyzařovala zvláštní aura moci. Dokonce na vteřinu pustila z hlavy svého hada a zvažovala, jak moc by se teď hodilo jít se ho zeptat na dohodu s upíry. Po chvilce ale uznala, že teď asi opravdu není vhodná chvíle. „Na - mohla bys tohle prosím odnést. Jdu se podívat do domku,“ strčila Chaiře do náruče nasbírané věci a rozeběhla se do vesnice. Už z dálky viděla, že dveře do pokoje jsou otevřené. Vběhla dovnitř a viděla, jak se její spolubydlící přehrabují v nepořádku a dávají dohromady svoje věci. „Vy jste ty dveře nechaly otevřené?!“ vyhrkla. „Ne asi! Budeme tady v tom smradu…“ odsekla jí Backetová, aniž by vůbec zvedla hlavu od sbírky rozmáčených časopisů. „Kde je Selie?!“
160
„To myslíš tu svoji bestii?“ zvedla konečně k Nefas oči. „Jó - tak to netuším. Nejspíš ji něco sežralo,“ zvedla posměšně koutek a dál se věnovala svým časopisům. „TY! - Ty jedna mrňavá, nafoukaná kozo!“ zakřičela Nefas rozzlobeně a vrhla se na spolužačku, ale Griffinová ji stihla chytit a držela ji od Backetové v dostatečné vzdálenosti. „Hele, klídek, jo?“ snažila se Nefas uklidnit. „Všichni tady něco postrádáme, takže - já tě teď pustím a ty si půjdeš hezky hledat svého hada a my zase svoje věci, ok?“ S Nefas cloumal vztek a propalovala Backetovou nenávistným pohledem. „Fajn,“ kývla nakonec a Griffinová ji pustila. Došla na svoji třetinu pokoje a klekla si na kolena. V domku to vypadalo mnohem hůř než venku - na svém místě nebylo zhola nic. Postel stála o dva metry jinde než původně, matrace, peřiny, všechno bylo nacucané vodou, převrácený stolek, rozházené knihy a pergameny. Jedno pozitivum ale přeci jen našla - všechny její věci měly zase původní barvy. Nefas lezla po čtyřech a hledala Seliinu lasturu. Našla ji po chvilce pod postelí, ale byla prázdná. „Selie,“ zavolala na ni potichu. „No tak, pojď ke mně. Selinko!“ Had se ale ani po deseti minutách neukázal. Kecla si nešťastně na zadek a rozhlížela se kolem sebe. Rozhodla se, že bude nejlepší vynosit všechny věci ven a doufat, že se třeba ještě ukáže. Pohlédla úkosem na Griffinovou a přemýšlela. „Ehm - ty, Adel? Hm - řekla bys mi, kdybys ji našla?“ překonala se na konec. „Prosím,“ dodala ještě. Griffinová si ji dlouze prohlížela a nakonec kývla. Vynosily všechny věci ven z domku, kam později přišli profesoři a kouzlem vysušili alespoň to nejdůležitější, jako polštáře, peřiny a matrace, aby měli studenti v noci v čem spát. Vymetly si bahno z pokoje a celý den se snažily domek a posléze i vesnici vrátit do
161
původního stavu. Nutno říct, že někteří studenti vyšších ročníků byli tak laskaví, že jim i přes vzájemnou nevraživost pomáhali tam, kde se dalo něco urychlit zaklínadlem. Večer toho měla Nefas přesně tak akorát - byla unavená, špinavá a nešťastná, protože Selie se za celý den neukázala. Když byl pokoj jakžtakž uklizený, rozhodla se, že se půjde podívat, v jakém stavu jsou sprchy, a případně jednu z nich použít. Cestou zahlédla Atera, jak o něčem diskutuje s pány předsedy, a znovu se začala zaobírat myšlenkou, jestli v tom ti dva mají prsty. Tohle by si rozhodně vyloučení zasloužilo… - napadlo ji, když v tom někdo příšerně zaječel. Nefas nadskočila a otočila se po zvuku - vycházelo to z domku čtvrťaček. Ater se rychlým krokem vydal zjistit příčinu řevu a i Nefas a několik dalších spolužáků zvědavě nakukovalo, koho tam kdo vraždí. Zpoza dveří zahlédla vytáhlou blonďatou holku, jak stojí na posteli, kňučí a roztřeseným prstem ukazuje na něco na zemi. Profesor Ater se narovnal a zhluboka se nadechl. „Slečno Cooperová, nepostrádáte něco?“ zeptal se a pozvedl jedno obočí. Nefas popošla kousek dovnitř. „Selie!“ vykřikla a vrhla se k vyděšenému hadímu miminku. „Výtečně, takže jedna slečna má svého mazlíčka a druhá slečna by mohla slézt dolů a přestat kvičet dřív, než mi mé nervy vypovědí službu definitivně,“ pronesl Ater a odvlál z pokoje. Nefas popadla Selii a radši taky zmizela, neboť blonďaté děvče začínalo do obličeje nabírat výraz masového vraha. Uklidila se s ní stranou a radostí ji málem umačkala. „Selie, ty jedna potvoro nevěrná, nevděčná… Víš, jak jsem se o tebe bála?“
162
14. kapitola Zkoušky a další sliz Trvalo další dva dny, než se podařilo dát školu, pozemky a vesnice do původního stavu. Bohužel radní Goodworth už se neukázal, ale i tak byla Nefas relativně spokojená. - Selie se našla, wirgama se našla, dokonce objevila i tátovu fotku, kterou jí Maty ochotně usušil kouzlem. Komunikace mezi Jackem a Chairou sice stále ještě vázla, ale po Chaiřině asi osmnácté omluvě na ni čas od času i normálně promluvil. Nefas byla skutečně překvapená, jak společnost, která se za normálních okolností nedokáže snést déle než minutu, spolupracuje, když je nějaký malér. Najednou bylo jedno, jako barvu mají vaše šaty. Všichni se snažili pomáhat všem. I když ne u všech byla ta snaha opravdová. Někteří se po prvním dni stali mistry v předstírání jakékoliv činnosti. Nefas například přistihla Jacka, jak dvacet minut nosí kolem dokola jednu židli s vysvětlením, že na to učení zase tolik nespěchá. Viníka malé mokré nehody, jak tomu všichni začali říkat, se zatím dopadnout nepodařilo, nebo jim nebyl sdělen. Každopádně Nefas své podezřelé měla a pro jistotu se jim obloukem vyhýbala. V neděli večer měla Veronová dlouhý proslov, ve kterém všem vyjádřila vděčnost za pomoc, radost nad soudržností a označila středeční zážitek za nehodu, která už se nebude opakovat. První listopadový týden už život ve škole běžel v zaběhlých kolejích. Jen hlídek na pozemcích přibylo, ale s tím se dalo počítat. Zdálo se, že všechno je vlastně v pořádku. Minimálně se tak všichni tvářili. Nefas měla pocit, že ji neustále někdo kontroluje, a Jack a Chaira se od ní od onoho dne nehnuli na krok. I když to bylo milé, ta péče jí dělala starosti. 163
„Asi začínám být paranoidní, ale mám pocit, že se na mě pořád někdo dívá,” pronesla, když se vraceli z pátečního oběda. „Asi dívá, ale to je dobře - že tě trochu hlídají,” odpověděl Jack. „Kdyby ty dva vyloučili, měli by po starostech,” zamračila se Nefas a nakopla kámen u cesty. Štvalo ji to. Jestli ne ostatní, minimálně Ater musel tušit, kterým směrem za mířit. „Nemají nic, čím by jim mohli dokázat, že to poškození bariéry mají na svědomí oni,” argumentoval Jack. Bylo to pořád dokola to samé. Probírali to spolu už nesčetněkrát. „Co děláš odpoledne?” změnila Chaira téma. „Půjdu trénovat Selii - ráda bych se jí teď trochu víc věnovala. Proč?” „Ale nic. Jen jsem se chtěla zeptat, jestli bys mi nepomohla s tím úkolem do lektvarů,” odpověděla Chaira. „Myslíš ty druhy použití výtažku z Ruduchy? To jenom vypíšeš z knihy a přidáš k tomu pár okecávkových vět,” řekla Nefas a zastavila se u vstupní branky do prayské vesnice. „To sice jo, ale je toho hrozně moc a já tomu nerozumím. A v té čtvrtletní písemce to bude.” „V čem?!” vyhrkli Nefas s Jackem současně. „Posloucháte v těch hodinách vůbec?” založila si Chaira ruce na hrudi. „Mluvila o tom Trewisová, Stears i Calwenová - příští týden je čtvrtletí.” „Fuj! To jako že se budu muset učit?” protočil oči Jack. Tahle vyhlídka se mu viditelně nezamlouvala. Chaira po něm střelila pohledem. „Ne, zlato, neobtěžuj se. Tobě bude stačit tvoje charisma. Zejména Atera jím dojmeš.” „No - já ti s tím klidně pomůžu, ale nechceš radši zajít za Trewisovou?” obrátila se Nefas na blondýnku dřív, než se ti dva zase začnou hádat. „Hm - ona je sice strašně hodná, ale přijde mi, že to neumí pořádně vysvětlit.”
164
„Tak já ten trénink zkrátím a sejdeme se ve - čtyři ve studovně?” navrhla Nefas. „Jsi poklad. A ty - ” otočila se Chaira na Jacka, „- bys měl jít taky něco dělat.” „Nó - tak já jdu…” vyplázl na ni jazyk a zmizel. „Víš ty, co mě štve?” povzdechla si Chaira, když osaměly. „Že já se můžu přetrhnout, a on bude mít nakonec stejně lepší známky než já.” Celé odpoledne a celý víkend strávili všichni tři ve studovně. A nebyli sami - jindy poloprázdná místnost byla tentokrát naplněna znalostí chtivými studenty všech ročníků. Nefas neměla problém s Lektvary, i Obrana byla v pohodě, Historie a Magické rostliny se stačilo naučit zpaměti, ale čemu vůbec nerozuměla, byly Runy. Měla pocit, že kdyby před ni někdo rozsypal sušený čaj, vyčetla by z něho víc než z podivných obrázků, které byly navíc téměř stejné. Výklad profesorky jí v hodinách sloužil pouze jako kulisa k nerušenému klábosení a úkoly prostě jenom opisovala z učebnice. Neměla potřebu o jejich významu hlouběji přemýšlet tak jako Chaira. Ta měla hloupý zvyk snažit se všechno pochopit a logicky si zdůvodnit, takže se nakonec dostala do stádia, že nerozuměla téměř ničemu. Na jejich rady - prostě se to nauč - nereagovala. Zato Jack, ten měl na háku všechno a Nefas měla podezření, že si listováním v knihách jenom krátí dlouhou chvíli. V neděli večer se jí podařilo oba přemluvit, aby se v rámci odpočinku zastavili u Mathiase na čaj, takže se dvě hodiny před večerkou sbalili a šli na vzduch. „K čemu to bude? Ještě jsem se mohla učit,” brblala Chaira po cestě dolů. „K tomu, aby sis vypláchla mozek - děláš si tam akorát guláš,” odpověděla jí Nefas. „Nesmysl. Za ty dvě hodiny - ”
165
„Už by ses stejně nic nenaučila. A mě už tam to vysedávání beztak nebavilo,” skočil jí do řeči Jack. Chaira se zastavila a nevěřícně na svého kamaráda zírala. „Tys tam ale neměl vysedávat. To si pleteš s kavárnou. - U Poseidonových křivých noh, kde já jsem k tomuhle přišla…” protočila oči. „Jsi si jistá, že stojí i o naši návštěvu?” otočil se Jack na Nefas, ve snaze zamluvit předešlé téma. „Nevidím důvod, proč by neměl,” odpověděla, a jakmile došli ke správcově domku, bez váhání zaklepala na dveře. „Ahoj. Slíbila jsem, že se stavím, tak jsme přišli všichni,” pozdravila, když z nich vykoukla Mathiasova rozježená hlava. „Všichni - dvě?” podivil se správce. „Tři,” opravila ho a vtáhla mu do zorného úhlu zašitého Jacka. „Brý večer,” pozdravil. „Jestli rušíme, tak - ” „Ale vůbec ne,” zavrtěl hlavou Mathias. „Vlastně se mi docela hodíte.” Chaira s Jackem zmateně těkali očima, ale nic neříkali. „Tedy pokud by vám nevadilo mi trochu pomoct,” doplnil muž ve dveřích. „Tak pokud nás nebudeš potřebovat jako návnadu na žraloky - tak snad nevadilo,” odpověděla Nefas za všechny. „Je pravdou, že na to se dobrovolníci špatně shání,” zasmál se Mathias. „Ale ne - bylo by to něco méně zábavného. Ta potopa odnesla veškeré zásoby potravy pro výuková zvířata, tak jen - jestli byste mi pomohli něco nasbírat.” „To bysme mohli, ne?” otočila se Nefas své přátele, kteří sice trochu neochotně, ale přeci jen souhlasili. „Profesorka Walkerová říkala, že to zničilo i většinu suchozemských rostlin, co tu byly k výuce. Jak to bude možné nahradit?” zeptala se, když vyfasovali nádoby ke sběru a zamířili k bariéře. „Nejen suchozemských, také sladkovodních a poměrně dost vzácných zvířat,” odpověděl Mathias. „Sehnat se to dá, ale bude to školu stát spoustu perel. I když část by se měla uhradit z radní kasy.”
166
„Ehm - Myslíte, že je dobrý nápad chodit za bariéru, takhle večer?” zeptal se Jack a nejistě se rozhlížel. „Drobní živočichové se nejlépe sbírají večer. - Snad nemáte obavy, pane Davisi?” „Ne - já jen, že večer toho vylézá víc než jen drobní živočichové,” odpověděl přiškrceně Jack, který zřejmě svého unáhleného souhlasu už teď litoval. Mathias je zavedl daleko za korálový útes, na místo pokryté mořskými řasami a poblíž větší skalnaté jeskyně. Rukou vytvořil několik světelných koulí, které se jim volně vznášely nad hlavami a samy se posouvaly podle směru jejich pohybu. Zhruba hodinu sbírali malé korýše, plže, sumky a jiné strunatce, když se ozval Jack. „Fuj! To je hnus,” zašklebil se a zvedl do výšky malého žaludovce, který připomínal něco mezi červem a nedorostlou žížalou. „Neříkala jsi něco o čaji a sušenkách?” otočil se na Nefas a hodil bezpáteřního tvora do kyblíku. „No jo - tak - mě zab, no,” zavrčela Nefas. I ona měla poněkud jiné představy o strávení nedělního večera, ale bylo jí hloupé říct Mathiasovi, že končí. Navíc se jí neustále někam vzdaloval. Snažila se držet poblíž, ale nechtěla nechat Jacka s Chairou o samotě. „Neříkej dvakrát,” odfrkl si Jack a ohnul se pro další mrňavou ohavnost. „Kde je Chaira?” polekala se Nefas, když viděla, že její kamarádka není nikde poblíž osvětlených míst. „Támhle,” ukázal Jack někam za sebe. „Už deset minut tam oblézá tu jeskyni. Jest li brzy neskončíme, půjdu se k ní přidat. Nevím sice, co tam našla, ale určitě to bude míň slizké než tohle,” zašklebil se a snažil se střepat kopinatce, který se mu přisál k prstu a odmítal se pustit. „Fajn - Maty! My už budeme muset jít - za chvilku je večerka,” zavolala Nefas na správce přikrčeného v řasách.
167
„Odvedu vás,” odpověděl Mathias a zvedl se ze zeleného lupení. „Vytáhněte svoji kamarádku z té jeskyně a pak mě dožeňte.” „Chai! Jdeme!” zavolal na ni Jack a popadl svůj kyblík. „Prosim tě, cos tam zkoumala?” zeptal se, když je Chaira doběhla. „Nevím. Byly tam takové zvláštní otvory a znaky.” „Omlouvám se vám - uvrtala jsem vás do toho,” otočila se Nefas na oba ještě dřív, než je mohl Mathias slyšet. „Přijímám, ale příště už se na podobnou akci vylákat nenechám,” zasmál se Jack. Popoběhli, aby nezůstávali pozadu a něco je náhodou nesežralo, u Mathiasova domku pak odevzdali nasbírané živočichy a raději se klidili dřív, než je zase o něco požádá. Nefas i ostatní čekal náročný týden. - Co hodina, to nějaký písemný test nebo zkoušení. Chaira v pondělí ráno nabrala do obličeje bílo-zelenou barvu a přestala komunikovat. Oba s Jackem se jí snažili vysvětlit, že je to jen čtvrtletí, ale nedala si říct, takže ji nakonec nechali, ať se stresuje dle libosti. Nakonec to nebylo tak strašné, jak se Nefas obávala. - Runy sice totálně podělala, ale s tím se dalo počítat, Elementy a Lektvary zvládla dle svého mínění dobře, ale co ji namíchlo, byla Historie. Anthony Matewis měl pod lavicí otevřenou učebnici, a zatímco ona lovila data z hloubi paměti, on si vesele listoval v knize, a Stearsovi to zjevně vůbec nevadilo. Kdyby to udělal někdo vyvedený v červených nebo žlutých barvách, letěl by ze třídy jako trefený elektrickým úhořem. „To není fér!” rozčilovala se Nefas, když s Jackem odpoledne stoupali po schodech směrem ke studovně. „To uznávám, ale mohlo by tě potěšit, že ač jsem byl ve velikém pokušení, tak já jsem to neudělal,” zachechtal se Jack. „Tys ji tam měl taky?!” „No měl. Nejsi na mě pyšná, že jsem ji nepoužil?” zakřenil se. Nefas si jen odfrkla, protočila oči a zamířila za Chairou, která už seděla u jejich oblíbeného stolku.
168
„Podělala jsem to. Totálně jsem to podělala,” kňučela Chaira, když k ní dorazili. „Nevyj! I kdybys měla pravdu, tyhle zkoušky nejsou tak důležité,” uklidňoval ji Jack. „Ne, vůbec ne! Učitelé je pořádají jenom proto, aby se po večerech nenudili,” vyjela po něm Chaira, která měla očividně nervy v kýblu. To nechci vidět, co bude dělat u těch závěrečných, - zhrozila se Nefas v duchu. Další dny měly podobný průběh - Chaira hysterčila, Jack ji s úsměvem nabádal ke klidu a Nefas se snažila jejich dohady trpělivě přehlížet a soustředit se na své vlastní testy. Na středeční hodině Teorie obraných kouzel Ater rozrazil dveře, nakráčel ke katedře a Nefas trochu zatrnulo - profesor nenesl žádné pergameny, sešity ani nic, co by nasvědčovalo, že by měli psát test. Její hrůzné podezření se potvrdilo asi dvě vteřiny poté, co se Ater posadil, z kapsy vytáhl klasifikační notes a na stůl postavil menší lasturu s nastříhanými kousky pergamenu. „Zkouším!” zavelel a třídou to zašumělo. Nefas začínala cítit lehkou nevolnost. - Psát nesmysly na pergamen byla jedna věc, ale koktat před celou třídou věc druhá. Začala horečně listovat učebnicí ve snaze využít několik zbývajících minut k nacpání čehokoliv do hlavy. „Pane Davisi, buďte tak laskav. Vás si odbudu raději hned,” pronesl Ater. Nefas se podívala na Jacka, který se velmi neochotně zvedal z lavice. Bylo jasné, že ani jemu se takový průběh nezamlouvá. Jack sáhl do lastury, podíval se na pergamen a zezelenal. Nefas se svým kamarádem hluboce soucítila, ale v duchu se musela pousmát při barvě jeho pleti to byl celkem úctyhodný výkon. „Teorie využití elementární energie v obraně, plus příklady zaklínadel,” dostal ze sebe zkoušený přiškrceně.
169
„Výtečně, tak spusťte,” ušklíbl se Ater a pohodlně se opřel na židli. Jack chvíli nervózně přešlapoval z nohy na nohu, ale z ničeho nic začal mluvit a Nefas z něj nevěřícně nespouštěla oči. Věděla, že o téhle otázce nemá ani ponětí, protože se ve studovně bavili o tom, co se v tom testu nesmí objevit. Jenomže Jack povídal už dobré tři minuty a nezdálo se, že by se chystal zadrhnout. On je génius, - napadlo ji a chtě nechtě se začala usmívat. „O čem to mluví?” naklonila se k ní Chaira nenápadně. „Netuším - ale jde mu to výborně,” odpověděla Nefas šeptem. Když Jack konečně ustal ve svém monologu, Ater si ho ještě chvíli mlčky prohlížel. „Pane Davisi, vaše, zjevně dědičná, schopnost produkovat dlouhá souvětí bez toho, aniž bychom se něco dozvěděli, mě ani po letech strávených s vaším otcem nepřestává udivovat. Také dokázal hodiny mluvit, a nic podstatného přitom nesdělit,” pronesl Ater a několik prayských spolužáků se zachechtalo. „V budoucnu byste se jistě uplatnil jako tiskový mluvčí, leč já vaši výřečnost oceňuji nepřijatelnou - odchod! Taylerová.” Jack se kyselým obličejem vlekl zpátky na své místo, zatímco tmavovlasá dívka z maureecké vesnice se s podobným výrazem vlekla ke katedře. „Blb,” okomentoval to tiše Jack, když dosedl. „Tvůj táta je z Prayy?” zeptala se ho Nefas šeptem. „Ne, z Nagathanu. Ale myslím, že spolu chodili do třídy.” „Stejně to bylo dobré,” ocenila Chaira jeho snažení před tabulí. „Táta mi radil, že když nebudu vědět, ať říkám něco jiného. Když budu mlčet a stát jako tvrdé Y, bude to vždycky horší než mluvit o něčem okolo, co vím,” pokrčil Jack rameny. Radši ale zmlkli, protože Ater hodil jejich směrem nepěkný pohled, a Nefas měla silné podezření, že ví, kdo půjde na řadu jako další. Její tušení se samozřejmě potvrdilo, hned jak tmavovláska odcválala, ale nakonec si vytáhla docela rozumnou otázku -
170
Nebezpečná zvířata pod hladinou a možnosti účinné obrany proti nim. Něco málo ze sebe vysypala a dokonce si vzpomněla na zaklínadlo Repudio, které bylo mezi těmi, co opisovala při trestu. Do lavice odcházela sice úplně zpocená, ale spokojená, že to má za sebou a navíc se známkou - ucházející.
171
15. kapitola Sebastian Když byl konečně zkouškový týden za nimi, Nefas se zmocnila neskutečná úleva. To dennodenní učení pro ni bylo opravdu náročné. I Chaira se přestala chovat jako uzlíček nervů a stal se z ní zase normální člověk. A když zjistila, že její nejhorší známka je chabé z Lektvarů, měla dokonce nakažlivě dobrou náladu. Nefas byla se svými známkami také spokojená - Lektvary výtečné, Runy chabé, Magické rostliny výtečné, Historie ucházející, Ošetřovatelství výtečné, Obrana ucházející a Zaklínadla s Magickými elementy taktéž. Že Runy nedopadnou nejlépe, tušila předem, a při tom, co si tam cucala z prstu, byla známka chabé víc než hezká. Jack byl i přes svůj neúspěch v Obraně vysmátý jak lečo a urputně prosazoval názor, že si na něj Ater zasedl. „Všichni profesoři mi to okecávání žerou - nemá mě rád, to je všechno.” „To přece nemůžeš takhle říct. I když to bylo moc pěkné odpovídal jsi mu na něco úplně jiného, než se tě ptal,” smála se Nefas, když opět kráčeli do studovny. - Při tom zkoušení ji napadlo, že by nebylo špatné zkusit si vypsat nějaká pokročilejší kouzla tak, jako to dělala při trestu. Kdyby se zase musela něčemu bránit, ráda by věděla jak. „Nene, jen jsem vyjmenoval omáčku a vyhnul se jádru - kdokoli jiný by mi to uznal,” stál si Jack na svém. „Myslíš si, že je řešení si ta zaklínadla vypsat a naučit se je z paměti, když je neumíš použít?” změnila Chaira téma, když zapluli mezi regály s knihami. „Naučím se je i s tím, k čemu slouží,” odpověděla Nefas a vytáhla několik objemných svazků pokročilých zaklínadel.
172
„Myslím s wirgamou - neuraz se, ale máš problém rozdělat oheň, myslíš, že jen tak někoho omráčíš?” „No děkuju pěkně,” odfrkla si Nefas. I když v duchu musela uznat, že má tak trochu pravdu. „Rukou mi to jde líp než s tím krámem - mohla bych to použít alespoň ve vodě.” „To je dobré vědět. Dej si na krk cedulku NA SUCHU NEÚTOČIT!” rozesmál se Jack. „Teda vaše podpora mě vážně dojímá.” Seděli v knihovně skoro až do večera a popsali dva pergameny nejrůznějšími obrannými zaklínadly. Některá z těch, co našli, byla tedy spíš legrační než užitečná - například po kouzle Auris elepha by narostly útočníkovi sloní uši nebo po Conicilignus by vrostl do stromu, který by ho v sobě uvěznil. Představa Packardovy hlavy trčící z kmene stromu byla tedy skutečně k popukání. Našli ale i pár kouzel, která by se v případě nutnosti skutečně dala použít - Erattelius útočníka odzbrojí, Attonio omráčí a Excutio ho dostane do bezpečné vzdálenosti. A spousta dalších. Měli jich dost, zbývalo jen se je naučit prakticky použít. „Řekněte mi, proč vy dva svoji wirgamu zvládáte, a mně to dělá takový strašný problém?” zeptala se Nefas a zkusmo namířila na Jacka svoji hůlku. „Co to děláš?” vytřeštil oči. „Stůj, jenom něco zkusím. - Fossilizum,” pronesla zaklínadlo, ale k Jackově úlevě se nestalo vůbec nic. „Blbneš,” okomentoval její počínání a zamířil ke schodům. „Fosili - kámen - chtěla jsi mě znehybnět?” „Co sis myslel, že ti useknu ruce?” odfrkla Nefas. „Stejně to nefunguje. Tak proč vám to jde, a mně ne?” „Myslím, že sis na ni prostě ještě nezvykla. Já mám svoji už od pěti,” řekla Chaira.
173
„To je trochu extrém, ale jinak myslím, že má Chai pravdu. Běžně se kupují rok nebo dva před nástupem do školy,” vysvětlil Jack a zarazil se pod schody. „Co je?” dloubla do něj Chaira. Jack pohodil hlavou směrem k pootevřeným dveřím ošetřovny, za kterými bylo slyšet několik hlasů, z nichž jeden určitě patřil ředitelce. „Je tam nějak živo.” Nefas se přikrčila a nenápadně se přibližovala k pootevřeným dveřím. „Skutečně si nejsem jistá, že je moudré, aby tady teď zůstával,” slyšela hlas Veronové. „Víš, že bych tě uvolnila.” Jack a Chaira se jí nalepili na záda. „Ale jistě. Jenomže denní dojíždění není možné. Musím udělat řadu testů, pokud mu mám pomoct. Slíbila jsem to paní Davisové už v září,” zazněl tentokrát hlas profesorky Lektvarů. „Jak dlouho?” zeptala se ředitelka. „Alespoň čtrnáct dní, když budeme mít štěstí, tak méně,” odpověděla Trewisová. Nefas se trochu víc naklonila a zahlédla, jak spolu s ošetřovatelkou stojí nad tmavovlasým chlapcem, který ležel v posteli. Byl jí povědomý. „Dobrá. - Annie, dohlédni prosím, ať není na očích,” slyšela Veronovou a potom přibližující se kroky. Dloubla do kamarádů, kteří jí slezli ze zad, a všichni zapluli za nejbližší roh. „Co to bylo za kluka?” otočila se na Jacka, když byla ředitelka z doslechu. „Nevím. Neviděl sem dovnitř.” „Říkala „paní Davisové” - to myslela tvoji mamku?” zeptala se znovu Nefas a zabočila ke schodům. „Říkám, že nevím!” odsekl Jack. „Kde já jsem ho… - už vím! V té uličce,” vyhrkla Nefas spokojeně. „V jaké uličce?” nechápala Chaira.
174
„V centru, koupila jsem tam Selii. - Mávala jsem mu rukou před obličejem, ale vypadal, že mě vůbec nevnímá.” „To musel být Sebastian - ale co dělá tady?” otočila se Chaira na Jacka. „Nevím.” „Kecáš, co je to za kluka?” nedala se Nefas, které už ten jeho výraz začínal lézt na nervy. Vyšli zpoza zatáčky, prošli hlavní bránou a Jack neřekl ani slovo. Bylo jasné, že jejich kamarád odpovídat nebude. „Sebastian. - Je nemocný, prakticky bydlí v nemocnici. Jackova mamka ho párkrát za rok vytáhne mezi lidi,” řekla nakonec blondýnka. „Zavři zobák, Chairo!” vyjel po ní. „Hele, nechceš se uklidnit?!” Nefas je vytřeštěně sledovala a vůbec netušila, o co tady vlastně jde. Jackův obličej napovídal, že je z nějakého důvodu opravdu hodně naštvaný. Pokud se nepřeslechla a Trewisová skutečně myslela jeho mámu, znamenalo to, že jim tady jejich kamarád právě lže, jako když tiskne. „Jacku, ehm - možná se blbě zeptám, ale tvoje mamka je blondýna?” „Jo.” „Jsi si jistý? - Tedy… chci říct… ty jsi - ” koktala Nefas. „Mulat. A co? Můj táta je černoch - máš s tím snad nějaký problém?!” rozkřikl se Jack, až se po něm z jídelny otočilo několik lidí. „Jsi vytočený mulat! - S tím mám problém. Co je to s tebou? Jen jsem se zeptala,” bránila se Nefas, která neměla ponětí, co vlastně provedla. „A navíc kecáš, že nic nevíš.” „Nechte toho kluka na pokoji! Nerozumíte tomu a nic vám do toho není!” zavrčel výhrůžně, otočil se a rychlým krokem se vydal směrem k nagathanské vesnici. Nefas za ním zmateně hleděla
175
a potom se s otazníkem v tváři otočila na Chairu, která jen pokrčila rameny. „Nezdá se ti, že má ty výkyvy nálad nějak moc často?” zeptala se Chaira nakonec. „Ale proč? Jen jsem chtěla vědět, co je ten kluk zač.” „Já ti toho o něm moc nepovím. Jediné, co vím, je, že je nemocný. Asi nějaká duševní porucha, ale v Nagathanu se o něm nemluví, takže ti to neřekne nikdo.” „Takže jediný, kdo o něm něco ví, je Jack,” konstatovala Nefas. „No fajn, tak ať si to nechá. Ale nevím, jestli budu mít na ty jeho výlevy nervy. To se jako budeme zase bát na něj promluvit?” Chaira si povzdechla a zavrtěla hlavou. „Hm - pojď se najíst. Panáček ať si trhne kapsou.” Jackova nálada se několik následující dní držela na podobné úrovni jako před záplavou a Nefas s Chairou velmi brzy vzdaly jakékoli pokusy o navázání konverzace. Bylo ovšem pravdou, že záhadný Sebastian Nefas zajímal. Kdyby Jack reagoval normálně, pravděpodobně by jí byl nějaký cizí kluk úplně ukradený, ale takhle jí bylo jasné, že je tady něco, co jim Jack nechtěl říct. A ji to zajímalo už jenom z principu. Výjimečně se těšila na hodinu ošetřovatelství, jenomže když přišli na ošetřovnu, postel byla prázdná a kluk v tahu. „Co sis myslela, že nám poslouží jako figurína?” zeptala se Chaira, když viděla její zklamaný obličej. „Slyšela jsi ředitelku, Montesierová ho měla uklidit.” „Ale proč nikdo nemá vědět, že je tady?” zaskřípala Nefas zuby. „Nevím. A vyprdni se na to - žiju v Nagathanu dvanáct let, s Jackem se kamarádím odmala a taky o něm nic nevím.” „Ale já to chci vědět!” „Proč?” nechápala Chaira.
176
„Protože mě štve, že má Jack před námi tajemství. Co může být tak strašně důležitého, že nám to nechce říct?” zašeptala Nefas rozčileně, když ošetřovatelka procházela kolem a rozdávala práce. „Nevím, ale když se ho na to přestaneš pořád ptát, třeba se bude chovat zase normálně. Smiř se s tím,” doporučila jí Chaira a ukončila tak hovor. Otočila k ošetřovatelce a Nefas už si dál nevšímala. Celé vyučování Nefas poctivě přemýšlela, jestli to něco opravdu stojí za ztrátu kamarádů - zdálo se totiž, že jestli s tím nepřestane, brzy se s ní nebude bavit ani Chaira. Třeba taky něco ví… Nebo prostě žádné tajemství není. Třeba je to jen věc Nagathanu, něco co se nemá dostat ven, a mě se to prostě netýká, - napadlo ji. Ať to má být cokoliv, nejspíš to nebude tak důležité, abych kvůli tomu přišla o přátele. Rozhodla se ke smířlivému kroku. Počkala, až bude po obědě, popadla Chairu za loket a vlekla ji k jezírku, kde byl Jack rozvalený v písku a hrál s Kailem Elwoodem karty. Když byly pár metrů od nich, balíček, který Jack držel v ruce, vzplanul. „Jauvajs! Sakra už zase!” slyšela jeho zaklení. „Ježiši, co to hrajou?!” otočila se Nefas zděšeně na Chairu. „Sbírku elementů - zdá se, že opět prohrál,” zasmála se. „Nechápu, proč to nevzdá. Proti Kailovi nemá šanci.” Došly až k nim a Nefas mu nesměle ťukla na rameno. „Ahoj. Ehm - smí se na tebe mluvit?” „Ale jo - jasně - co by ne,” odpověděl Jack nečekaně vlídně a cucal si popálené prsty. „Chcete si zahrát s náma?” „Ani ne, dík - já mám svoje ruce docela ráda,” odpověděla Nefas se smíchem. „To záleží na tobě, co si vybereš,” zapojil se do debaty Kail a míchal karty, které se už zase zdály být v pořádku. „A jeho si nevšímej - neumí to.” „Tak dělejte, sedat! Ve čtyřech se to stejně hraje líp,” zavelel Jack a posunul se, aby si měly s Chairou kam sednout.
177
„Nechcete se pak stavit za Matym?” zeptala se Nefas a sebrala osm karet, které před ni Kail odhodil. „NE!” ozvalo se sborově z obou stran. Elwood se rozesmál. „To znělo dost jednomyslně - kdo je Maty?” „Proder - a neuraz se, ale tam mě nedostaneš, ani kdybys mi slíbila deset kilo sušenek,” zavrtěl Jack rezolutně hlavou. „Proder? To myslíš tu protivnou uklízečku?” zvedl obočí Kail. „Není protivný. - Ale fajn. Zapomeňte na to,” vzdala se Nefas. „Radši mi vysvětlete, jak se tohle hraje.” „To je jednoduchý - podle karet, které máš v ruce, si vybereš element, který budeš sbírat. Já ti pošlu jednu kartu, které se budu chtít zbavit, ty si ji buď zařadíš, nebo ji můžeš poslat dál Jackovi. Když u toho přemýšlíš, dá se odhadnout, kdo co sbírá, ale můžu se tě pokusit zmást - klidně ti budu posílat i karty, které se mi hodí, nebo můžu v polovině hry svoje rozhodnutí změnit a začít sbírat jiný element. Brzo na to přijdeš,” vysvětlil Kail pravidla a přistrčil jí jednu kartu. Nefas sice ještě nevěděla, co bude sbírat, ale byla si jistá tím, že element ohně to nebude. To, co viděla, jí bohatě stačilo. „Proč za ním vlastně pořád chodíš?” nakousla Chaira znovu předchozí téma. „Není tak špatný, jak si myslíte - a byl první, kdo se tady se mnou normálně bavil. Taky se mi snažil pomoct, když mě Ater načapal venku po večerce,” odpověděla Nefas a podala Jackovi další kartu zbarvenou do oranžova. „Děláš to moc okatě,” okomentoval její počínání. „To je mi fuk - hodlám svoje prsty ochránit, stůj co stůj.” „To chudák ještě neví, co dělají ty zbylé,” rozesmála se Chaira spolu s ostatními. „No hlavně mi to neříkejte - abyste mi nepokazili překvapení…” pronesla Nefas a zalitovala, že se k tomu vůbec nechala přemluvit. „Neboj - to by nás ani nenapadlo,” uchechtl se Jack. „Já bych si šla radši odpoledne hrát se Selií,” ozvala se Chaira ve chvíli, kdy Nefas přemýšlela, který element nadělá na jejích prstech
178
nejmenší škody. Rozhodla se pro vodu a začala si systematicky řadit karty, kterých se potřebovala zbavit. „Vnímáš mě?” dloubla do ní blondýnka. „Co? - Jo, jasně - Trewisová ale říkala, že teď nebude mít čas.” „No proč asi…” hodila Chaira výmluvným pohledem po Jackovi, který se zamračil, ale nijak narážku nekomentoval. „No - to je jedno, že nemá čas. Nemusíme za bariéru - můžeme být klidně tady,” obrátila se zpátky na Nefas. „Třeba ji naučíme něco nového - Trewisová bude čučet, až se vrátí.” „Nedělám to kvůli ní, ale máš pravdu - čekat ještě deset nebo kolik dní je nesmysl,” pokývala Nefas hlavou. „Ty tu - ” chtěl Kail něco říct, když v tu chvíli, se jeho karty proměnily v cosi listnatého, co si Nefas pořádně nestihla prohlédnout, protože dostala do obličeje přímý zásah ledovou sprchou. „Vtipné…” řekla, když vyprskala a vykašlala vodu, která se jí dostala, kam neměla. Kail se stále ještě snažil vysvobodit svoje prsty z popínavého listnatce, Jackův účes vypadal, jako by se přes něj přehnalo tornádo a Chaira měla svůj balíček položený před sebou a zářila jako měsíček na hnoji. „Ty, jo?” podivil se Jack směrem k Chaiře. „Já myslel, že ho má Kail.” „Tak radši nemysli a rovnou to vzdej - tohle ti prostě nejde. Alespoň jedna věc, kterou umím líp než ty,” zachechtala se. „Jsi o rok starší,” bránil se Jack a snažil se vrátit svoje vlasy na původní místo. „Co to s tím má jako společného?” vysmála se mu. „Mimochodem - to mi připomíná, že mám za týden narozky.” „Narozeniny?!” vyhrkla překvapeně Nefas. „No jo - blahopřání a věcné dary pokládejte na práh domku číslo pět.” „Eh.”
179
„Žertuju,” usmála se Chaira. „Ale malou oslavičku bych snesla jste zváni.” „Kam? - Hele, já nevím, jestli chci ještě hrát,” otočila se Nefas na Kaila, který rozdával k nové hře. „No k nám přece - naši mi určitě pošlou spoustu sladkostí a já to sama nespořádám.” „Ale já přece do Nagathanu nesmím,” zamračila se Nefas a smířeně si rovnala nové karty. „Řekl kdo?” podivil se Jack. „Jenom sama, ale když tě pustíme, tak můžeš.” „Hele - to jste hodní - ale já nemyslím, že je to dobrý nápad. To, že si mě ostatní přestali všímat, neznamená, že by snesli moji přítomnost ve vesnici.” „Nesmysl! Můžu si na svoje narozeniny pozvat, koho chci a kam chci,” stála si Chaira rozčileně na svém. „Klidně si tvoji návštěvu nechám od Stearse písemně potvrdit.” „Budete mít zbytečné problémy,” snažila se je Nefas odradit. „To nech na nás - a hraj. Tentokrát vás dostanu,” zakřenil se Jack. Hráli ještě další hodinu, a i když byla Nefas ještě několikrát promočena, ofouknuta a omotána popínavcem, byl to jeden z nejlepších dní tady vůbec. Do detailu naplánovali Chaiřinu oslavu a potom ještě všichni společně i s Kailem až do večera blbnuli s nebohou Selií, která už jich měla na konci tak akorát, že byl div, že nikoho z nich nepokousala. Když šla Nefas večer spát, v duchu si blahopřála k rozhodnutí nerýpat se v hloupostech a nechat věci tak, jak jsou. „Nemáš pocit, že vyrostla?” zeptal se Jack, když ji o týden později, s podepsaným povolením v kapse, protahoval skrz nagathanskou branku. „Mám - už mi na ruce dělá čtyři otočky. Za chvilku si ji budu dávat kolem pasu,” zasmála se Nefas a rozhlédla se kolem; Byla to
180
přesná kopie její vesnice. Jen to, co bylo u nich žluté, bylo tady modré. Studenti, které míjeli, po nich házeli nepřátelské pohledy. Tady žádný rozdíl nevidím, - pomyslela si trpce, a snažila se si jich nevšímat. „Kde jste takovou dobu?!” uvítala je Chaira mezi dveřmi. „Byl jsem pro to povolení - pro jistotu,” odpověděl Jack a zamával jí před očima pergamenem. „S tímhle nám bude moct každý vlézt na hrb.” Chaira kývla a pustila je dovnitř. - V pokoji, který vypadal také úplně stejně jako její, jen s tím rozdílem, že dvě postele nebyly odstrčené od třetí, seděli Tony, Kail a ještě jedna zrzka z druhého ročníku, kterou Nefas znala spíš od vidění. „To je Michelle Whitová, Michelle, tohle je Nefas, a než stihneš něco říct, není to typická Prayanka,” představila je Chaira. „Jo - všimla jsem si. Ahoj,” pozdravila a tvářila se celkem mile. „Hele, oslavenče, můžeš mi to klidně omlátit o hlavu, ale bude ti muset stačit, že ti potřesu pravicí - úplně jsem na ty tvoje narozky zapomněl, takže jsem ti nic nekoupil, když jsme byli naposledy nahoře,” kál se Jack a Nefas v tu chvíli došlo, že s sebou také nemá nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo dárek. „Já… taky… totiž - ” koktala nesmyslně, ale Chaira ji přerušila. „U tebe mi to nevadí a u tebe - ” otočila se na Jacka, „- mě to nepřekvapuje. Sednout! Musíte mi to pomoct sníst.” Nefas si sedla na postel vedle Tonyho, který jí udělal místo a přistrčil k ní mísu plnou brambůrků. Teprve až teď si všimla množství dobrot rozmístěných všude kolem - tyčinky, slané krekry, kyselí hadi, bonbony, pendreky, skákající rybičky, buchty, koblihy, cosi čokoládového, co se jí mihlo před očima, a řada dalších věcí, včetně několika lahviček s limonádou, rozestavěných po zemi. „Nejsou to ty žáby, co jsme viděli v té továrně?” ukazovala Nefas na pohybující se věc.
181
„Jsou, jenomže jsem zapomněla zavřít tu krabici, takže se mi rozutekly - jestli nějakou chceš, musíš si ji chytit.” odpověděla Chaira, která se rozvalila na poslední posteli. Nefas se držela brambůrků, které měla po ruce, a zaposlouchala se do debaty, která se rozproudila, když jim Chaira ukazovala dárky, které dostala od rodičů. „Jacku, jak jsi to myslel, když jsi říkal, že jsi o rok mladší?” zeptala se po chvíli. „Já mám narozeniny až v březnu - ještě mi nebylo dvanáct,” odpověděl a nabral si hrst rybiček. „Moment - ale jak to, že už jsi v prváku?” „Moje mamka se dobře zná s - ale to je jedno - prostě mi udělili výjimku,” pokrčil rameny Jack a strčil si rybky do pusy. Nejspíš, aby už nemusel na nic odpovídat. - Podle toho, jak se tvářil, se totiž zdálo, že už se zase ptá, na co nemá. „Ehm. - Ale hele, tohle rádio, je fakt senza. Povedlo se mi chytit vysílání až z centra,” přerušila rozpačité ticho Chaira. „Mohli bysme si zatancovat. Tedy - pokud tam budou hrát něco normálního.” „Tak k tomu mě nedonutíš,” zašklebil se Kail. „Nebuď bačkora - heh - Xenus Nightingale a jeho Žraločí blues. Tak uznávám, že na tohle to ani nejde,” rozesmála se Chaira a zkoušela dál ťukat wirgamou do rádia. Nefas ji sledovala jenom napůl - už zase se v duchu musela zaobírat Jackovým podivným chováním. Měla plíživý pocit, že nikdy nemá šanci mezi ně pořádně zapadnout. Věděli věci, která ona zřejmě vědět neměla, ať už byl důvod jakýkoliv. Snažila se na to nemyslet a užít si večer tak jako ostatní, ale nakonec měla z celé oslavy spíš rozpačité pocity - celou dobu seděla tiše na posteli a bála se na něco zeptat. „Co je s tebou?” drcla do ní Chaira o dva dny později, když seděly ve studovně a dodělávaly úlohy na pondělí.
182
Nefas se zašklebila na svoje pojednání o mezinárodní gjokské spolupráci a zavrtěla hlavou. „Nic, v poho. Jen se s tím pachtím už týden.” „Víš moc dobře, že nemluvím o úkolu do Historie.” „Nic mi není - jen -” nakousla svůj problém Nefas. „Jen co?” „Já nevím, jen - prostě možná teprve teď začínám chápat rozdíly mezi vesnicemi.” „O čem to mluvíš?” zamračila se Chaira. „Nagathan má svoje tajemství, která ostatní nesmějí vědět, že? Proto mi nechcete nic říct.” „Nechápu. Řekla jsem ti všechno, co o Sebastianovi vím - myslela jsem, že tě to už přešlo.” „Nemyslím jenom tohle. Prostě mám pocit, že mezi vás nepatřím,” vysvětlila Nefas a vztekle zatřepala svojí ulitou z věžule. „Sakra! Zase mi došel inkoust.” „Na - půjčím ti tuhle. Dokonce opravuje pravopisné chyby,” usmála se Chaira a podala jí svoji psací potřebu. „A čím budeš psát ty?” „Já chci teď slyšet, co přesně máš na mysli. Takže nebudu psát, dokud mi to nevysvětlíš.” „Já nevím, jak bych to vysvětlila - prostě - se vedle vás cítím jako vetřelec,” přiznala Nefas neochotně. „Já tomu pořád nerozumím. Myslíš kvůli Jackovi? Nic si z něj nedělej - i pro mě je jeho chování poslední dobou záhada,” řekla Chaira a povzbudivě se na Nefas usmála. „Pokud jde o to, proč chodí do školy už letos, tak jeho mamka si vyžádala u Goodwortha výjimku, aby mohl nastoupit dřív. Je chytrej, tak mu to dovolili nebo možná proto, že s radním dobře znají. To je asi fuk. Já jsem byla ráda, protože se spolu s Jackem kamarádíme odmalinka.” „Dobře,” odpověděla Nefas. Trochu se jí ulevilo. Věřila, že by jí Chaira nelhala. Kdyby věděla něco důležitého, řekla by jí to, ale
183
nechtěla se v tom dál rýpat - bylo vyčerpávající neustále přemýšlet, kdo, co a proč. „To je všechno? Nic jiného tě netrápí?” zvedla Chaira obočí. „Ne. Jsi hodná, dík - teď mě zrovna trápí, že to asi nikdy nedopíšu,” utrousila Nefas a zkusila se znovu soustředit na svou práci. Po další hodině svůj marný boj vzdala a rozhodla se, že se půjde projít. „Díky - vracím,” podala Chaiře zpátky její ulitu a sbalila si věci. „Kam jdeš?” podivila se blondýnka. „Asi se stavím za Matym. Jdeš se mnou?” „É - ne. Musím to dočíst. Ale ty bys radši neměla chodit nikde sama.” „Pro jednou se to nezblázní. Tak zatím,” rozloučila se Nefas a nechala svoji spolužačku samotnou ve společnosti knih. Když dorazila ke správcově domku, zjistila, že Mathias uvnitř není. Naštěstí ho ale nemusela hledat dlouho - klečel u nedalekého potůčku a urputně se z něj snažil něco vylovit. „Nelekni se - stojím ti za zády,” řekla opatrně, aby nepřepadl dolů. „Co to tam lovíš?” „Ahoj - ále, jenom ryby, které tam nemají co dělat,” odpověděl a znovu ponořil podběrák do vody, aby z ní po chvilce vytáhl několik modro-žluto-červených mrňavých rybiček. „Kde se tam vzaly?” zeptala se Nefas zvědavě a prohlížela si kbelík, ve kterém už plavalo alespoň dvacet ryb různých barev. „Potopa,” odpověděl prostě a přidal úlovky k ostatním. „Myslela jsem, že všechny škody už se spravily.” „Věci, které nemusely být hned teď a okamžitě, se teprve dodělávají. Je tady toho ještě docela dost - jen to není na první pohled vidět,” vysvětlil Mathias. „Mimochodem - jdeš jenom tak okolo nebo jsi něco potřebovala?”
184
„Ne - teda - promiň, jestli tě ruším. Říkala jsem si, že se stavím jestli ti to nevadí.” „Mám sice ještě práci, ale nevadí - ono se to nezblázní,” odpověděl a postavil se. „Jenom tyhle hodím za bariéru a budu se ti věnovat.” Nefas došla zpátky k jeho dveřím, kde počkala, dokud se nevrátí a nepustí ji dovnitř. „Dáš si něco - kakao? Čaj?” „Tak kakao bych si dala - děkuju,” odpověděla a posadila se do křesla. Mathias před ni za malou chvilku postavil hrnek s tmavou kouřící tekutinou. „Těšíš se na bahňák?” zeptal se, když se také posadil. „To myslíš tu obludnost nahoře? Ani nijak zvlášť - nemusím mít všechno,” zasmála se Nefas. „Ale jdi… Je to docela legrace - i když uznávám, že pro přihlížející asi větší než pro zúčastněné.” „Hm - já se budu muset asi zúčastnit. Backetová s Griffinovou nás přihlásily,” protočila Nefas oči. „Z toho už se asi nevyvlíknu, že ne?” Mathias se posadil s vlastním hrnkem naproti a zakřenil se. „Není to povinné, ale být tebou, tak se kvůli tomu nestresuju - je to tady pro srandu,” snažil se jí uklidnit. Nefas se usmála a cucla si teplého kakaa - přesně tohle potřebovala. Povídali si spolu minimálně hodinu - probrali všechno možné od roztodivných živočichů ve sklenících, až po studenty a profesory. Nefas si objednala druhý hrnek kakaa a vyprávěla, jak si Ater při zkoušení dobíral Jacka a jeho tátu, a vzpomněla si, že Mathias je vlastně taky z Nagathanu. „Hele, Maty, můžu se na něco zeptat? - Nevíš co je to na ošetřovně za kluka?” „Na ošetřovně? Pravděpodobně některý z místních simulantů,” zašklebil se Mathias. „Snad ses nezamilovala?”
185
Nefas vykulila oči. „Ježiši, to ne! - Ale tenhle není ze školy. Jmenuje se Sebastian a je z Nagathanu - tak mě napadlo, jestli ho neznáš.” Mathias si ji chvíli zkoumavě prohlížel, a když už si začínala myslet, že byla hloupost s tím začínat, svraštil obočí a zeptal se. „Pan Davis ti to neřekl?” „Co?” „Všiml jsem si, že s panem Davisem trávíš poměrně dost času očekával bych tedy, že ti to poví,” zamračil se správce. „Ale co?” zeptala se znovu Nefas, která vůbec netušila, na co naráží. „No přeci - že Sebastian je tvůj bratr.” Nefas doširoka otevřela oči a zalapala po dechu. „Co - cože?!” dostala ze sebe šokovaně a nepřestávala na něj koukat s otevřenou pusou. „Ty a Sebastian - jste dvojčata.”
186
16. kapitola Střet s realitou Utíkala. Nevěděla kam, ale bylo jí to jedno. Nevěděla ani, jak se dostala od Mathiase, ale ani na tom teď nezáleželo. Běžela tmou, oči měla plné slz, že skoro neviděla na cestu, srdce jí bušilo jako o závod a měla pocit, že se nemůže nadechnout. V hlavě jí bušilo jediné slovo - PROČ? Stále dokola - Proč? Proč? Proč mi to nikdo neřekl? Bratr. Dvojčata. Museli to vědět… U vchodu do školy se zastavila. Opřela se o dveře, zavřela oči a snažila se dýchat. Když je znovu otevřela, zahlédla nedaleko toho, který za všechno mohl. Také ji viděl. Usmál se a šel blíž. Nefas na Jacka koukala neschopná pohybu. Zrychleně dýchala a z očí se jí nepřestávaly řinout slzy. Nemohla uvěřit tomu, co vidí on se na ni usmívá… „Ty,” zašeptala a krok couvla. „Nef? Stalo se něco?” zarazil se, když viděl, jak vypadá. Chtěl se dotknout jejího ramene, ale couvla o další krok dozadu. „Nesahej na mě!” vykřikla a couvala dál do chodby. „Nefas, slyšíš mě?! Co se stalo?” „Nepřibližuj se ke mně! Jsi lhář!” odstrčila ho. „Hnusný, odporný lhář!” „Nefas, co blbneš?!” Jack se ji snažil chytit za ruku, ale nenechala se. „Hnusný lhář! Nenávidím tě!” křičela a strčila do něj. „Slyšíš?! Nenávidím tě!” „Slečno Cooperová, smím vědět, proč tady ječíte jako vorvaň v říji? - Jste slyšet přes půl školy,” ozval se a ní ledový hlas. Otočila se a za ní se ve své výšce tyčil Ater a shora na ni shlížel. „Vy - vy taky!” kuňkla a zavřela oči. „Věděl jste to - vy všichni.” Už to nebyl křik, spíš rezignovaný pláč.
187
„Pane Davisi,” otočil se Ater na zmateného Jacka, „dejte si odchod.” Když se šokovaný Jack odšoural pryč a oni osaměli, zaměřil se zpátky na plačící Nefas, která se mezitím přesunula ke zdi a sedla si na zem. „Vstaňte.” „Všichni jste lháři,” pronesla tichým hlasem. „Řekl jsem - vstaňte! A cestou nahoru si laskavě uvědomte, s kým mluvíte. Ať je váš momentální problém jakýkoliv, stále ještě jsem váš profesor,” zavrčel na ni hrozivě, ale jí to bylo jedno. Za normálních okolností už by se raději dávno propadla do země, než mu čelit v tomhle stavu rozzuřenosti, ale teď by jí nevadilo, ani kdyby jí ukousl hlavu. Jen s ní zavrtěla a tupě zírala skrz něj. „Nechci.” „Tak a dost!” chytil ji za loket a vytáhl do stoje. „Pusťte mě!” vyhrkla Nefas, ale profesor ji neposlouchal a táhl ji někam chodbou. Snažila se mu vyškubnout, jenomže proti jeho síle neměla šanci. Vtlačil ji do prvních dveří, kde ji konečně pustil a zabouchl za nimi. „Výtečně. - Můžete mi teď laskavě konečně říct, co máte vlastně za problém?” procedil skrz zuby. Bylo vidět, že je vytočený na nejvyšší míru. „Vy jste to taky věděl. Ptala jsem se vás - na svoji rodinu. Lhal jste mi - proč jste mi neřekli, že mám dvojče? Chci jenom pravdu! Mám na ni právo!” vysypala ze sebe Nefas. Od původního téměř neslyšného šepotu stále zvyšovala hlas tak, že poslední slova na profesora skoro vykřičela. Ten na ni mlčky a bez dechu hleděl. „Kdo vám to řekl?” promluvil konečně po chvíli bezbarvým hlasem. „Takže je to tak,” vydechla. „Na tom, kdo mi to řekl, přeci nezáleží - měli jste mi to říct už dávno! Chtěla jsem jen pravdu o své rodině!” rozčilovala se Nefas a utírala si uslzené oči. Teď už se jí nechtělo plakat - měla vztek na všechny a na všechno.
188
„Dobrá! Chcete svoji pravdu? Dám vám ji,” vyjel Ater vztekle. „Váš převzácný strýček z vašeho bratra udělal obyčejnou bezduchou loutku. A to pravděpodobně jen proto, že nechtěl, aby byla pošpiněna rodinná čest - hluboce se omlouvám, že jsem skutečně nepovažoval za nutné vám toto sdělovat,” pronesl, a potom se otočil a práskl za sebou dveřmi. Nefas nehybně a s pootevřenými ústy hleděla na zavřené dveře a snažila se vstřebat to, co pravě slyšela. - Strýček? Nestihla se ještě ani vzpamatovat ze šoku, když se dveře opět otevřely. „Mohla byste mě následovat?” zeptal se Ater už mnohem mírněji. Nefas párkrát zamrkala, ale potom kývla a vydala se za ním. Vedl ji chodbou někam do patra a Nefas se hlavou honila ohromná spousta věcí. Měla pocit, že absolutně ničemu nerozumí. „Pane?” kuňkla tiše. „Teď ne,” odpověděl a dál ji vedl po schodech vzhůru. Ve čtvrtém patře zabočil do chodby, ve které nikdy předtím nebyla. „Prosím vás, kam to jdeme?” zeptala se už trochu zoufale. „Už nikam - jsme tady,” odpověděl Ater a ukázal před sebe. Nefas se podívala dopředu - všude kolem byla prachobyčejná zeď, jen s tím rozdílem, že z jednoho místa vytékal ze stropu asi dva metry široký vodopád a vsakoval se kamsi do podlahy. Před vodopádem se kousek nad zemí vznášela prapodivná, průsvitně modrá bytost, s dlouhým černým fousem. Měla založené ruce na hrudi a zavřené oči, jako by spala. „Ohlaste nás,” promluvil Ater k té modré osobě. „Madam je zaneprázdněna a nepřeje si být vyrušována,” odpověděla bytost, aniž by otevřela alespoň jedno oko. „Buď tak laskav!” zavrčel profesor a bytost otevřela oči. Chvilku si je zkoumavě prohlížela, ale nakonec pronesla: „Dobrá - jeden nevrlý pán plus jedna uplakaná slečna - strpení, prosím.” Bytost proletěla vodopádem a zmizela někde za ním. „Co to bylo?” zeptala se Nefas zvědavě.
189
„Gin paní ředitelky,” odpověděl Ater. Ve výrazu i tónu bylo znát, že nemá náladu cokoliv víc vysvětlovat. Ani Nefas ji neměla, v hlavě jí vířilo milion otázek a nějaký gin jí byl úplně ukradený. „Prosím - madam vás již očekává,” pronesl modrý mužíček ihned, jakmile se objevil zpátky. Vodopád před nimi zmizel a objevila se krátká chodba, osvícená několika loučemi, a na konci, o dva schody výš, čněly masivní zdobené dveře. Ater zaklepal a po vyzvání i s Nefas vstoupili dovnitř. „Cassiusi?” přivítala ho ředitelka otázkou a její druhý pohled spočinul na Nefas. „Dobrý večer, Nefas. Stalo se něco?” „Dobrý večer. Mohli bychom na moment vedle?” zeptal se Ater a po ředitelčině kývnutí oba zmizeli za bočními dveřmi a nechali ji o samotě. Stála nešťastně uprostřed ředitelny a přemýšlela, jestli má být ráda, že se nejspíš brzy konečně dozví pravdu, nebo si dělat starosti, protože ji možná ani znát nechce. Rozhlédla se kolem sebe; Byla to půlkruhová místnost s měkkým huňatým kobercem a velikým psacím stolem z tmavého dřeva, po stěnách bylo značné množství knih, ale byly tam i police s všemožnými drobnostmi - několik vystavených wirgam, zdobené náhrdelníky, vyblýskaný jantarový kámen, odpočívající na mechové podložce. Také krásný bílý porcelánový servis s droboulinkatými hrnečky, několik akvárií s různými rybami a spousta zvláštních kamenných i kovových věciček, které Nefas nedokázala identifikovat. Zrovna si prohlížela malinké přesýpací hodiny pověšené na řetízku na zdi, když se boční dveře opět otevřely. Za Aterem vyšla ředitelka a ve tváři měla velice ustaraný výraz. „Děkuji, že jsi ji přivedl. Můžeš jít - my si spolu popovídáme,” řekla směrem k profesorovi, který kývl, rozloučil se a odvlál ke dveřím, kterými přišli.
190
Ředitelka došla k Nefas a přátelsky ji vzala za rameno. „Pojď, posaď se tady,” ukázala jí na židli před psacím stolem. „Dala by sis něco k pití - čaj, kakao?” „Ne - děkuju,” odpověděla Nefas a sedla si. „Girku!” zavolala ředitelka někam do prázdna, vzala své křeslo, které stálo za stolem a přenesla ho dopředu k Nefas. Za moment se odkudsi objevil jeden žabí mužíček a hluboce se uklonil jejím směrem. „Byl bys tak laskav a přinesl nám jednu kávu, kakao a několik sušenek?” požádala Veronová mužíčka, který se opět uklonil a kamsi odkvačil. „Myslím, že trocha kakaa přeci jen přijde vhod,” usmála se na Nefas. Ta se snažila její úsměv opětovat, ale vyšel jí z toho jen podivný nervózní škleb, takže toho raději zanechala a věnovala se vzorkům na koberci. „Myslím, že ti asi dlužím vysvětlení, že?” řekla ředitelka a jemně jí položila ruku na koleno. Nefas místo odpovědi jen svraštila obočí a pokrčila rameny. Měla by na ni být naštvaná, že jí lhala, místo toho měla spíš strach z toho, co jí řekne. Veronová nevypadala jako někdo, kdo by bezdůvodně zatajoval informace. Dělalo jí starosti i to, jak se ředitelka tvářila. Za zády se jim vynořil žabí mužíček, položil na stůl tác s nápoji a sušenkami a poté, co mu Veronová poděkovala, s úklonou vycouval dveřmi ven. „Vezmi si,” nabídla jí z občerstvení a sama si přivlastnila hrnek s černou kávou. „Takže - chtěla by ses na něco zeptat?” „Proč jste mi to neřekli?” zeptala tiše se Nefas se staženým obočím. „Jistě - chápu, že to je otázka, která tě momentálně pálí nejvíc,” vydechla ředitelka. „Ale možná bychom měly začít od začátku. K důvodům, proč jsme ti to neřekli, se dopracujeme.” Nefas pokrčila rameny a čekala.
191
„Dobrá, zeptám se - říká ti něco jméno Scarabeus?” položila otázku Veronová. „Ne - tedy - vlastně Jack - ” zarazila se Nefas, když si vzpomněla na svého kamaráda. „Jack Davis mi o něm vyprávěl - vedl válku proti Nagathanu a Maureece, že?” „Ano. Před lety se kvůli několika neshodám oddělil od ostatních a na dlouhé roky zmizel ze světa Gjorků. Když se vrátil, požadoval úplnou kontrolu nad vládou všech. Byli jsme ochotni přijmout ho zpět - pod jistými podmínkami, ale on nestál o to zařadit se - chtěl moc. Nastaly zlé časy - Scarabeus byl velice mocný a magicky nadaný Gjork, navíc měl na své straně celou Prayskou vesnici. Ale ” ředitelka se odmlčela a napila se své kávy. „- válka ze dne na den skončila. Scarabeus byl nalezen mrtvý - bohužel nejen on. Na ostrově, kde jsi vyrůstala, tu noc, kdy jste se ty a Sebastian narodili, jsme nalezli Scarabeovo tělo, tvého novorozeného bratra, vašeho strýce a vaši maminku - zemřela. Pravděpodobně hned po porodu.” „Moje maminka umřela? Je mrtvá?” zeptala se tiše Nefas. „Co se jí stalo?” „To je těžká otázka - respektive se na ni špatně odpovídá,” řekla ředitelka a chytila Nefas za ruku. „Já vím, že je to pro tebe těžké.” „Co se jí stalo? A kde je můj táta?” nevzdávala se Nefas. „Váš otec - ” zamračila se Veronová, ale Nefas jí skočila do řeči. „Já vím, jak se jmenuje, našla jsem si to v ročenkách - Daniel Cooper, že ano?” Ředitelka se narovnala v křesle a ustaraně si ji prohlížela. „Nefas Daniel Cooper není váš otec - je to bratr vaší maminky. Váš strýc. To on může za její smrt.” „Co - Cože?!” vydechla Nefas šokovaně. Na její vkus toho bylo za jeden den už dost. Nemohla uvěřit tomu, co slyší - celou dobu u sebe nosila fotku člověka, který zabil její maminku. „On ji - ” „Pravděpodobně ne přímo,” odpověděla ředitelka a odmlčela se. „Bohužel se můžeme jen domnívat, co přesně se tam tu noc stalo. Ale při vyšetřování vykazovala jeho wirgama stopy temné magie.
192
Tedy - i když vaši matku přímo nezabil, rozhodně ji má na svědomí a navíc zcela jistě odpovídá za Sebastianův současný stav.” Nefas netušila, co si má myslet. Její mozek jako by odmítal takové informace zpracovat. „Současný stav?” zeptala se nakonec, po chvilce mlčení. „Když byl tvůj bratr nalezen, byl sice naživu, ale ve velice vážném stavu. Byl přepraven na Nordic do nemocnice a dlouhou dobu nebylo jisté, zda vůbec přežije. Nakonec ho ošetřovatelé dokázali zachránit, ale - ” Veronová se opět odmlčela, zvedla se z křesla a přešla k oknu. Bylo vidět, že pro ni není snadné o tom mluvit. „Kolikrát jsem si říkala, jestli by nebylo milosrdnější nechat ho v klidu být, místo urputné snahy udržet ho naživu,” pronesla tichým hlasem. „Když byly Sebastianovi asi čtyři měsíce, všimli si ošetřovatelé, že jeho - vývoj neprobíhá standardním způsobem - tedy, abyste správně rozuměla - on roste tak, jak má, jen jeho vnímání je narušené.” Nefas smutně zakývala hlavou. „Ano - já jsem ho viděla. On nevnímá vůbec, že? Jako by lidi kolem sebe ani neviděl.” „Snažili jsme se najít příčinu a způsob, jak mu pomoci, jenomže bezvýsledně. Zdá se, že jeho mozek utrpěl vlivem nějaké kletby poškození, díky kterému se jeho osobnost nerozvíjí normálně,” ředitelka přešla zpět ke křeslu a zhluboka se nadechla „On zkrátka žádnou nemá - nevidí, neslyší, nemluví. A - jeho stav je bohužel nezvratný.” Nefas seděla a mlčky si prohlížela smutný a vrásčitý obličej před sebou. Sama měla slzy na krajíčku - zjistila, že má brášku, ale on ji nikdy nezaregistruje, nikdy jí neřekne, že ji má rád, vlastně jí nikdy neřekne vůbec nic. Ater měl pravdu - tohle bylo až příliš drsné. „To se s tím nedá dělat vůbec nic? Umíte přeci kouzlit - kouzla dokážou všechno,” zeptala se nakonec zoufale. „Ani magie není všemocná,” odpověděla ředitelka tiše. „Skutečně jsme zkusili vše - Sebastian potřebuje péči dvacet čtyři hodin denně,
193
takže zůstává v nemocnici. Vlastně - také proto, že není nikdo jiný, kdo by se o něj postaral.” „Ale paní Davisová se prý o něj stará,” vzpomněla si Nefas, co jí říkala Chaira. „Ano - ale může si brát k sobě jen pár dní v roce - na Vánoce, na narozeniny…” „A proč já jsem vlastně vyrůstala u upírů? Kde je táta?” zeptala se Nefas. O ní ani o otci se ředitelka dosud nezmínila. Bylo jí divné, že by tam tu noc vůbec nebyli. „Musím přiznat, že když mi pan Goodworth v létě prozradil, že Sebastian má sestru, byl to pro mne trochu šok. Neměli jsme o tvojí existenci tušení,” pronesla ředitelka se zdviženým obočím. „Řekl mi, že ses pravděpodobně narodila jako první a tvůj strýc tě odnesl do lesa, kde tě ponechal svému osudu. Těžko se domýšlet proč, ale jistě věděl, kdo ho obývá.” „Já tomu nerozumím - on chtěl, abych umřela?” zeptala se Nefas nešťastně. Nechápala, jak to mohl mamince udělat - byli to sourozenci. „Tomu bohužel nerozumí nikdo. Ale naštěstí - ať jsou upíři, jací chtějí, na bezbranné dítě by nezaútočili - ovšem to je věc, kterou ví jen málokdo.” „Co se s ním stalo? - S ním,” zeptala se Nefas. Najednou měla problém strýcovo jméno vůbec vyslovit. „Je ve vězení - byl odsouzen na doživotí,” opověděla Veronová. Nefas kývla a v duchu mu popřála hodně dlouhý život. „A táta?” „Oba máte příjmení po matce. Domnívám se, že toto byl důvod, proč vlastně Daniel udělal to, co udělal. - Mít v gjorkské společnosti nemanželské dítě, je - řekněme, že je to dost nestandardní.” Nefas měla pocit, že se jí to všechno snad jenom zdá. - Maminka umřela jenom proto, že nebyla vdaná? Chtěl nás všechny zabít, abysme mu nedělali ostudu? To snad…
194
„Nefas?” zaregistrovala po chvilce ředitelku, která se ji už po několikáté snažila vytrhnout z myšlenek. „Teď mě prosím, dobře poslouchej. - Já jsem je oba znala od dětství. Oba jsem je učila. Tvoji maminku si pamatuji jako nesmírně laskavé, milé a usměvavé děvče. Daniel byl sice trochu rošťák, který s oblibou porušoval školní řád, ale vždy, co vím, se snažil svoji sestru chránit, prakticky se od ní nehnul na krok - tohle nikdo nečekal. Nechci ho obhajovat - to, co provedl, je neobhajitelné, jen bych nerada, aby ses upnula k nenávisti. Daniel byl za svůj skutek potrestán a ani já, ani ty přesně nevíme, co zapříčinilo jeho zkratovité jednání.” „Sebral mi rodinu!” vykřikla Nefas zoufale. „Nechcete, abych mu poslala děkovný dopis, že ne?” „Nefas, já tvůj postoj chápu,” zhluboka vydechla ředitelka. „Nechtěli jsme, aby ses to dozvěděla, ale pravděpodobně jsme měli tušit, že se pokusíš po rodičích pátrat.” „Kdo všechno o tom vlastně ví?” „Ze studentů téměř nikdo - lidé z Nagathanu o tom s nikým nemluví - berou to jako selhání, že se někdo z jejich vesnice spolčil se Scarabeem.” „Paní ředitelko, proč já jsem vlastně v Prayy?” zeptala se Nefas po chvilce. Nechtěla už se o Danielovi bavit - bude ho nenávidět, ať se to Veronové líbí nebo ne, a tahle otázka ji pálila. Přišlo jí, že do téhle vesnice zkrátka nezapadá. „Pravděpodobně je to způsobeno pozdějším zařazením. Zjistit, který z magických elementů bude pro malého Gjorka nejvhodnější, je dost složité a během dospívání teprve sám zjišťuje, k jakému druhu magie má největší vlohy. Děti automaticky patří do vesnice, ve které se narodily, ale v dospělosti si jich spousta kupuje wirgamy s jiným jádrem, než je rodu ke kterému patří,” vysvětlila ředitelka. „A nebylo by lepší, kdyby před nástupem do školy proběhlo nové zařazení?” „Uvažovali jsme o zřízení kolejí, kde by o příslušenství rozhodovaly magické schopnosti, ale po válce se něco takového stalo
195
téměř nemožné. Navíc děti z jednotlivých vesnic spolu vyrůstají a dobře se znají - dát do jedné koleje nagathanské a prayské by nedělalo dobrotu. Maureekové jsou sice vešinou velmi přátelští a snesou se téměř s každým, ale i jejich postoj vůči Prayy je řekněme rezervovaný.” „Aha - no já - myslela jsem, jestli byste mě nemohla přeřadit. Mám pocit, že do Prayy nepatřím a ostatní se se mnou nebaví kvůli válce, o které jsem donedávna ani netušila, že byla. Navíc když byla moje mamka z Nagathanu a Sebastian tam je taky, měla bych patřit asi tam,” zkusila navrhnout Nefas. „To bohužel nemohu. Máš pravdu, že je to poněkud zvláštní, ale jistě bude nějaký důvod, proč tě bariéra poslala právě do Prayy,” odpověděla ředitelka. „Co se týká chování ostatních spolužáků - my se samozřejmě snažíme tu vzájemnou nevraživost potlačovat, ale to, co rodiče říkají svým dětem, ovlivnit nedokážeme.” Nefas se mračila na koberec a přemýšlela, ale ředitelka ji po chvilce vzala za rameno a jemně ji donutila vstát. „Pojď, myslím, že pro dnešek už bylo nepříjemných informací dost. Doprovodím tě do vesnice. - Mám požádat madam Montesierovou o lektvar na spaní?” „Ne - děkuju,” zavrtěla Nefas hlavou, i když jí bylo jasné, že usnout se jí dnes skutečně nepodaří. Potřebovala přemýšlet. Veronová ji vyvedla z ředitelny, cestou instruovala vznášející se modrost, že se za moment vrátí, a zamířila ke schodišti. „Mohla bych Sebastiana navštívit?” zeptala se Nefas o dvě patra níž. „Dnes už ne, ale myslím, že zítra by to bylo možné.” „Proč je vlastně tady?” „Má nějaké zdravotní potíže, se kterými si v nemocnici nevědí rady. Bezdůvodně začal ubírat na váze a profesorka Trewisová se nabídla, že mu zkusí udělat nějaké testy,” odpověděla ředitelka. Prošly přízemím k východu. Všude bylo absolutní ticho, bylo zřejmé, že už je pokročilá noční hodina, a Nefas přišlo téměř neskutečné, že si všichni okolo jen tak v klidu spí.
196
„Kdyby ses zítra necítila, nemusíš chodit na vyučování. Kolegové to jistě pochopí,” pohladila ji ředitelka jemně po zádech, když došly k brance vesnice. „Ne - já půjdu. Když budu jenom sedět a koukat do zdi, zblázním se,” odpověděla Nefas. „To zní rozumně. Kdybys ale cokoliv potřebovala - ” nabízela jí pomoc Veronová, ale Nefas zavrtěla hlavou. „Děkuju - já - budu v pořádku. Dobrou noc,” rozloučila se a nevšímajíc si ředitelčina nesouhlasného pohledu zmizela v tmavé vesnici. Aniž by se namáhala se svlékáním, co nejtišeji si vlezla do postele a zavřela oči. Snažila se nevnímat knedlík, který se jí utvořil v krku, ani slzy, které se jí draly skrz zavřená víčka. Mechanicky hladila Selii po hlavě a proklínala se za svoji hloupou zvědavost. Měla vztek na celý svět, nechtěla se dívat, jak ji Veronová a ostatní litují, dokázala se dost dobře politovat sama. Chtěla se někam zahrabat. Zalézt, aby už ji nikdy nikdo nenašel. A ač to znělo sebevíc šíleně, záviděla Sebastianovi - nevnímat - necítit. Přesně to by si teď přála. I když o mamince a bráškovi nevěděla prakticky nic, bolelo to. Kolikrát přemýšlela, kdo jsou její rodiče a proč s nimi není, jenomže tohle vědět nechtěla - nebylo to fér. To NIKDY znělo až příliš definitivně. Nakonec se jí sice podařilo na pár hodin usnout, ale klidnému spánku se to podobalo jen velmi vzdáleně. Když se probudila, našla Selii v klidu odpočívat u svých nohou smotanou do klubíčka, a zbylé dvě postele byly prázdné. Nefas si pomyslela, že už je nejspíš dávno doba snídaně, a přestože neměla ani hlad, ani náladu, donutila se vstát. Věděla, co udělá jako první, dřív než cokoliv jiného - zalovila v batohu a po chvilce štrachání vytáhla ohmatanou fotografii. Ještě naposledy si ji pořádně prohlédla a snažila se vtisknout si do paměti teď už nenáviděný obličej svého strýce, a potom ji pomaličku roztrhala na ty nejmenší kousíčky, které dokázala, a zakopla je pod
197
postel. Potom uklidila Selii do jejího lasturového bytečku a šla se převléknout ze včerejšího oblečení. Cestou se zarazila u zrcadla visícího na zdi a zkoumala své napuchlé oči. „Nevypadáš dobře…” dostalo se jí upřímného zhodnocení. „Dík - to vím i bez tebe,” odsekla drzé skleněné ploše a šla vykonat to, co původně zamýšlela. Snídani nakonec vynechala a volný čas věnovala zanedbané hygieně a přemýšlení, jak se vlastně postaví k Jackovi. Zařekla se, že už na něj v životě nepromluví - lhal jí, a i když to, co věděl, bylo sebenepříjemnější, měl jí to říct. Považovala ho za kamaráda, a on ji přitom celou dobu vodil za nos a ještě se tvářil, jako že jí vlastně pomáhá. Když dorazila k učebně Starodávných run, viděla ho, jak spolu s Chairou stojí v hloučku několika spolužáků čekajících na profesorku Ingenovou. Jakmile ji zahlédl, šťouchl do své blonďaté kamarádky a oba ji zachmuřeně pozorovali. Nefas si stoupla co nejdál od nich a mračila se do okna. Na Chairu se nezlobila, ale jít za ní by znamenalo přiblížit se k Jackovi a to v plánu opravdu neměla. „Nef?” ozvalo se za ní opatrně. Otočila se a viděla za sebou Chaiřin ustaraný výraz. Pár kroků vzadu nejistě přešlapoval Jack a tvářil se ztrápeně. Nefas ale jeho obličej ani v nejmenším nedojímal. „Buď tak hodná a řekni mu, ať se ke mně nepřibližuje,” řekla své kamarádce nasupeně. „Ty už to víš, že jo?” zeptal se přiškrceným hlasem. „A ať na mě nemluví,” dodala ještě směrem k Chaiře a využila příchodu profesorky k tomu, aby jim oběma zmizela z očí. Posadila se mezi své prayské spolužáky, což se samozřejmě neobešlo bez poznámek, a zaposlouchala se do výkladu. Třeba ty runy konečně pochopím, když si teď nemám s kým povídat…pomyslela si trpce. Celé vyučování se snažila pohybovat tak, aby ji Jack neměl šanci někde odchytit. Snažil se, ale i když ji Chaira přemlouvala, aby s ním promluvila, Nefas nebyla na žádné vysvětlování zvědavá.
198
„A nemohla bys mi alespoň ty říct, o co vlastně jde?” zeptala se jí cestou na oběd. „Proč se nezeptáš jeho?” „Protože se ptám tebe,” odpověděla Chaira. „No - taky proto, že jsem se ho ptala a on se o tom se mnou odmítá bavit.” „Tady ne - je tu moc lidí,” řekla nakonec Nefas, když viděla její nešťastný výraz. „Odpoledne se sejdem u jezírka,” dodala a zapadla k prayskému stolu. Po vyučování si odnesla své věci do pokoje a vydala se k malému jezírku, kde už na ni Chaira čekala. Sedly si na břeh, strčily si nohy do vody a Nefas se pustila do vyprávění všeho, co se včera večer dozvěděla. A i když se za to dnes trochu styděla, nevynechala ani to, jak na chodbě ječela na Atera. Chaira střídavě bledla a nevěřícně otevírala ústa. „To nemůžeš myslet vážně?” pronesla, když už jí Nefas řekla úplně všechno. „Věř mi, že tohle bych si v žertu nevymyslela.” „Přísahám, že jsem o tom nevěděla,” hájila se Chaira. „Jediné, co jsem znala, bylo jméno. Vždycky, když jsem Jacka ptala, co mu je, řekl jen - je nemocný. Nechtěl se o něm bavit a ostatní děti z vesnice vždycky říkaly - ten divný kluk. U nás se o něm prostě nemluví.” „Jo - věřím ti. Ale na Jacka mám vážně vztek - on mi to měl říct!” vztekala se Nefas. „Nef, to je těžké. Myslím, že takové věci se špatně říkají.” „Celou dobu ze mě dělal pitomce a přitom se tvářil, jak mi pomáhá. - Vždyť to byl jeho nápad, jít hledat mé rodiče do knihovny. A pak mě klidně nechá nosit u sebe fotku toho - TOHO chlapa a myslet si, že je to můj táta.” „Myslíš, že ví úplně všechno? I když - když o tom tak přemýšlím, začal se chovat divně od té doby, co jsi mu tu fotku ukázala - takže asi ví,” uvažovala Chaira nahlas. „No - ale stejně, co ti měl vlastně
199
říct? - Tenhle týpek zabil tvojí mámu a z tvýho brášky udělal cvoka?” „Asi bych volila vhodnější slova,” utrousila Nefas nabručeně. „Tak se do něj zkus trochu vžít - představ si sama sebe v jeho kůži. Jak bys někomu sdělila něco podobného?” „Já - já nevím. Myslela jsem si, že je to můj přítel,” kuňkla Nefas tiše a objala si kolena. Štvalo ji, že má Chaira možná pravdu. „Právě proto, že je. On ti nechtěl ublížit.” „Půjdeš se mnou?” „Kam?” nechápala Chaira změnu tématu. „Chtěla bych se jít podívat za Sebastianem, ale - mám strach jít tam sama.” „No - jo - to víš, že půjdu. A Jack?” „Nevím. Ještě nevím,” přiznala Nefas a zvedla se ze země. „Půjdeme? Chtěla bych tam jít teď.” Chaira kývla a vstala. Prošly skrz pozemky a ke vchodu do školy. Celou cestu až na ošetřovnu šly mlčky, každá ponořená do svých vlastních myšlenek. Chaira na ni netlačila, aby si s Jackem promluvila, a ona za to byla ráda - nejdřív si to musí srovnat ve své vlastní hlavě. Když vešly na ošetřovnu, Montesierová se zrovna věnovala nějakému klukovi z Maureeky, který měl jednu ruku dvakrát tak dlouhou co druhou. „Co myslíš, že dělal?” špitla jí Chaira do ucha. „Nevím, jestli to chci vědět.” „Vydržte slečny - za vteřinku budu u vás,” houkla na ně ošetřovatelka a strčila chlapci do ruky nějaký svítivě modrý lektvar. Za malý moment se mu ruka skutečně vrátila do původní velikosti, kluk poděkoval a zmizel jako pára nad hrncem. „Tak co pro vás mohu udělat?” obrátila k nim Montesierová svoji pozornost a trochu se zarazila. „Ach, slečna Cooperová.” „Dobrý den, paní ředitelka už s vámi mluvila?” zeptala se Nefas, když viděla, jak se ošetřovatelka tváří.
200
„Mluvila - tak pojďte,” odpověděla a vedla je do zadní části ošetřovny. „Ale sama.” „Ne - prosím. Pusťte ji se mnou,” škemrala Nefas. „To nejde. Slečna Greenová tady na vás počká.” „Běž - to zvládneš,” usmála se na ni Chaira povzbudivě. Ošetřovatelka otevřela první ze dvou dveří, Nefas se zhluboka nadechla a vešla dovnitř. Byl to bíle vymalovaný a velice skromný pokoj - jen postel, židle a noční stolek. Sebastian ležel na zádech a otevřenýma očima koukal do stropu. Bylo tak zvláštní se na něj dívat - už to nebyl cizí kluk. V krku se jí zase objevil ten protivný knedlík a Nefas se ho ze všech sil snažila spolknout a nerozbrečet se. „Víte, že vás neuslyší?” zeptala se jí Montesierová za zády. Nefas pootočila hlavu a kývla – na odpověď se nezmohla. „Dobrá, nechám vás o samotě - ale jen pár minut,” upozornila ji a odešla. Nefas udělala nejistý krok dopředu a prohlížela si chlapce ležícího na posteli před sebou; Byli si podobní, o tom nebylo pochyb - měli podobné rysy v obličeji, stejně černé vlasy, i oči, kterýma nehybně zíral do stropu, byly stejně tmavé jako její. Byl to pohledný chlapec, přesto pohled na něj byl děsivý. Nefas se znovu zhluboka nadechla a opatrně přistoupila až k posteli. Po chvilce se posadila na kraj a zlehka se dotkla ruky, kterou měl položenou na peřině. - Byla teplá, cítila, jak mu v žilách proudí krev, ale on se ani nepohnul. „Ehm - já vím, že mě neslyšíš, ale… já… chtěla bych…chtěla - ” Nefas se snažila něco říct, ale sama ani nevěděla co. Slzy, které se jí valily z očí, už se nedaly nijak zastavit, a měla pocit, že nemůže dýchat. Ani si nevšimla, kdy se otevřely dveře, a něčí ruce ji vytáhly do stoje a pevně ji objaly. „Říkala jsem, že to není dobrý nápad,” rozčilovala se ošetřovatelka. „Ššš - to bude dobré,” utěšovala Nefas, která jí vzlykala do hábitu. Dlouho stála a nechala se hladit po zádech.
201
Připadala si jako malé dítě, ale zároveň s tím nedokázala nic udělat. Měla pocit, že kdyby ji pustila, sesune se k zemi. „Pojďte - dám vám něco na uklidnění,” řekla a odváděla ji k jednomu z lůžek v hlavní části. „Slečno Greenová, posaďte ji tady a držte ji.” „Nef? Slyšíš mě? - To bude dobré,” slyšela Chaiřin hlas a cítila, že ji drží za ruce, ale všechno jako by probíhalo v dálce. Celá se třásla, a ať se snažila sebevíc, nedokázala to mu nijak zabránit. Po chvilce ucítila v puse pachuť nějakého lektvaru, někdo ji položil na postel a přikryl. Slyšela ošetřovatelku, jak říká, aby u ní Chaira počkala, třes pomalu ustával a pak najednou všechno zmizelo.
202
17. kapitola Bahňák Probudila se na ošetřovně. Zmateně zamrkala do bílých peřin a přemýšlela, kde se tam vzala. Po chvilce namáhání se jí vybavily útržky z posledních událostí, jen po té návštěvě Sebastiana jí v hlavě zela podivná černá díra. Netušila, kolik je hodin, co je za den, a jenom tajně doufala, že je stále ještě prosinec a ona tady neprospala půl roku. Jediné, co věděla s jistotou, bylo, že ji příšerně třeští hlava. Už zase...- pomyslela si a zkusila se opatrně posadit. „Dobré odpoledne. Jak se cítíte?“ zeptala se ošetřovatelka, která se jí znenadání objevila v zorném úhlu. „Dobré - říkala jste odpoledne? Co je dnes za den?“ nakrčila Nefas obočí. „Úterý.“ „A který rok?“ zeptala se Nefas trochu tišeji, neboť hluk jejího vlastního hlasu jí nedělal vůbec dobře. Montesierová se rozesmála. „Tak dlouho tady zase nejste.“ „No to je dobře, už jsem se bála, že jsem něco zaspala.“ „Myslím, že nic podstatného. A když už jsme si ujasnily datum, dozvím se, jak se cítíte?“ „Bolí mě hlava,“ postěžovala si upřímně Nefas a ošetřovatelka se zakabonila. „No to není divu, že vás bolí hlava - ono totiž co je moc, to je moc,“ založila si ruce v bok, potom si odfrkla a otočila se. „Kdybych jim to neříkala. Jenomže to by mě tady musel někdo poslouchat - ale to né. Proč by měl někdo dát na rady obyčejné ošetřovatelky? Je to ještě dítě, ale jim...“ bručela si pro sebe celou cestu někam dozadu a Nefas jí zmatně mrkala do mizejících zad. Byla ráda, že její hněv není namířený proti ní – s nabručenou ošetřovatelkou si očividně taky neradno zahrávat. Montesierová byla v cuku letu zpátky a podávala jí lahvičku s nahnědlou tekutinou. 203
„To je ten hořký?“ zašklebila se Nefas. „Ano. S příchutí lesních jahod nevedeme - polknout,“ zavelela ošetřovatelka jako generál a Nefas nezbývalo než uposlechnout. „Mimochodem - měla jste tu několik návštěv.“ „Jakých?“ „Pominu-li paní ředitelku a profesora Atera, kterýžto jako strážce vaší vesnice má povinnost ujistit se o vašem zdravotním stavu, byla tady slečna Greenová, pánové Matewis, Elwood a Davis - ten tady seděl jako hromádka neštěstí.“ „No páni!“ vyhrkla Nefas. Jejich starostlivost ji překvapila, jen doufala, že Chaira klukům nic neřekla. I když je asi stejně jen otázkou času, než se to dozvědí. „Byla jsem několikrát požádána, abych je upozornila, až se probudíte. Mám tak učinit?“ zvedla ošetřovatelka obočí. „No - já nevím. Je to od nich milé, ale - já - moc nemám náladu.“ „Chápu - proto se ptám. Ale stejně si myslím, že byste se neměla moc uzavírat. Trocha rozptýlení by vám pomohla.“ „Mně se o tom nechce s nikým mluvit,“ zamračila se Nefas a zavrtala se hlouběji do peřiny. „Slečno Cooperová, tohle je velice citlivá věc a já silně pochybuji, že by si některý z vašich přátel troufl se v tom rýpat. Kdy o tom budete chtít mluvit, záleží jen na vás, ale domnívám se, že byste neměla být sama a zabývat se hloupými myšlenkami.“ „Hloupými?“ „S vámi je tedy řeč... Mám je přivést?“ zeptala se ošetřovatelka naoko uraženě a založila si ruce na hrudi. „Jen Chairu prosím.“ „Dobrá. A tady - “ukázala na stolek s talířem. „Co je to?“ „Tomu se říká snídaně, seznamte se,“ protočila Montesierová oči. „A byla bych ráda, kdybyste se seznámily skutečně důvěrně, protože si jsem jistá, že jste se už dlouho nepotkaly.“
204
Nefas chtěla něco namítnout, ale už nebylo komu, protože žena stihla odplachtit dřív, než se dívka vůbec nadechla. Vlastně až teď jí došlo, že od včerejšího oběda nic nejedla, a s chutí se zakousla do jedné z podivných placek. Myslela si, že to jsou palačinky, ale na ty to bylo moc silné těsto. Ani lívance. Ani bramborové placky. Netušila, co to je, ale chutnalo jí to. Možná to tak bylo lepší - kdyby to věděla, pravděpodobně by jí to chutnat přestalo. Než snědla druhou, byla Montesierová zpátky a v závěsu za ní dva blonďaté copy. Nefas kývla na ošetřovatelku a zkusila směrem k Chaiře vyloudit něco jako úsměv. „Ahoj - jak je, marode?“ zazubila se na ni kamarádka. „Jde to - a nejsem marod.“ „Já vím, ale stejně jsi mě vyděsila.“ „Promiň - byl to hloupý nápad,“ zamračila se Nefas. „Byl. Ale i mě to mohlo napadnout,“ skousla si Chaira omluvně ret. „Hm - něco jsem ti přinesla - čokoládovou chobotnici. Zbyla mi z oslavy, ale bude dobrá.“ Nefas se rozesmála. „Víš, že nesnáším chobotnice. To mi děláš schválně, že jo?“ „To víš, že jo,“ zakřenila se. „Ale ne - žáby došly, prostě se budeš muset spokojit s chobotnicí. Stejně už z ní vyprchala všechna magie. Je to taková chudinka chcíplá.“ „Tak děkuju,“ řekla Nefas, sáhla do nastaveného pytlíku a mocným kousnutím urafla hlavonožci celé chapadlo. „Ehm - hele, za dveřmi čeká Jack. Můžu ho přivést?“ zeptala se Chaira a nervózně si u toho mnula levé ucho. Nefas se zamračeně pustila do druhého chapadla, ale neříkala nic. „Mluvila jsem s ním, mrzí ho to - fakt je z toho celý špatný,“ přimlouvala se za kamaráda. „No jo - tak ho přiveď, prosím tě - než z tebe dostanu mladý,“ rezignovala Nefas a nabručeně ukousla chobotnici hlavu. Chaira se usmála a zmizela za dveřmi, odkud za chvilku vytáhla Jacka, tvářícího se jako boží umučení. Musela ho trochu popostrkovat,
205
protože tempem, kterým se přibližoval, by se k Nefas nedostal ani do konce školního roku. „Já - omlouvám se,“ začal trochu nejistě. „Nechtěl jsem ti lhát, ale nemohl - nesměl jsem ti to říct. Naši by mě vykostili, kdyby zjistili, že jsem si někde otevřel pusu. A navíc já... jsem nevěděl, že jsi... teda - “vydechl a nešťastně se podíval po Chaiře. Evidentně se do toho začal zamotávat. „Ze začátku mě to vůbec nenapadlo - Cooperová není až tak neobvyklé příjmení. Docvaklo mi to až ve chvíli, kdy jsi mi ukázala tu fotku, jenže jsem tě v tom musel nechat a - a štvalo mě to, protože jsem tě do toho sám navezl - omlouvám se, je mi to líto.“ „Dobře - už o tom nechci mluvit,“ odpověděla Nefas unaveně. „Nezlobíš se?“ „Zlobím, ale asi ne na tebe. Spíš tak nějak - na celý svět.“ „Tak to je dobré - to na každého obyvatele planety připadá jenom troška tvého hněvu,“ uculil se rozpustile. Tohle byl Jack, kterého Nefas znala. „Hele, tobě nějak rychle otrnulo...“ popíchla ho trochu, ale když viděla, jak se zarazil, rozhodla se, že ho nebude dál trápit. „Na nechala jsem vám každému chapadlo.“ Ve středu ráno ji ošetřovatelka propustila. Sice se tam snažila ještě udržet, ale Montesierová jí dala jasně najevo, že zdraví jedinci nemají na ošetřovně co pohledávat a vyexpedovala ji ven. Nefas nezbývalo nic jiného než se zařadit zpátky do vyučovacího procesu. Když přišla do domku, čekal ji menší šok. - Zjistila, že Selie, na kterou díky událostem minulých dní úplně zapomněla, nejen neutekla ani neumřela hlady, ale klidně si trůní na klíně Adel Griffinové. „Eh,“ dostala ze sebe jen při pohledu na svou spolubydlící hladící jejího hada. „Nazdar - to je fajn, že jsi zpátky. Konečně ti můžu tu bestii vrátit,“ zašklebila se Griffinová, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by to skutečně chtěla udělat. Dál seděla na místě a hladila Selii po hlavě. „No - to - děkuju. Že jsi mi ji pohlídala,“ vykoktala Nefas a nevěřícně zírala na obraz před sebou.
206
„Nepohlídala. Jen jsem jí dala najíst.“ „Tys ji nakrmila?!“ vyhrkla Nefas a přemýšlela, jestli by bylo možné, že by její spolužačku někdo uřknul. „No jistě. Radši jí hodím rybu než se nechat zakousnout. - Tak na,“ odsekla Adel a podávala jí Selii zpátky. Nefas se ale zdálo, že se hada vzdává jen velmi nerada. „Ehm - já ti ji někdy půjčím - jestli chceš.“ „Proč bys mi ji měla půjčovat - jasně že nechci - jak tě taková blbost vůbec napadla?“ vyjela Griffinová vztekle a celou dobu sledovala záda Backetové, která se přehrabovala v batohu a neviděla na ně, ale bylo jasné, že je poslouchá. Nefas se také zadívala jejím směrem a potom se otočila zpátky na Adel a zvedla obočí v němé otázce. Ta se ale jen zamračila a zavrtěla hlavou, potom nasupeně popadla své věci a zmizela z domku. Nefas se za ní dívala a nemohla se zbavit dojmu, že jí tady něco uniká. Hodila to ale za hlavu, namotala si modro-černou nevěrnici na zápěstí, v rychlosti si našla učebnice na dnešní vyučování a zmizela také. U hlavní budovy na ni čekali Chaira a Tony. Vypadal, že ji vážně rád vidí, a netvářil se vůbec nijak lítostivě, takže Nefas v klidu usoudila, že nic neví. Nechala se doprovodit na vyučování a následně s nimi, ale i s Jackem a Kailem strávila prakticky celý den. Snažili se ji všemožně rozptylovat a ona už se na Jacka zkrátka nemohla dál zlobit. - S odstupem jí bylo jasné, že v jeho situaci by jednala pravděpodobně stejně. Hrozně se snažila nemyslet na to. Jenže i přes svoji snahu, i přes snahu svých přátel odvést její myšlenky měla Sebastianův obraz vrytý do paměti velmi hluboko. Ta bezmoc, nezvratnost, nemožnost cokoliv udělat, ji doháněla k šílenství. „Za týden jsou Vánoce, kámo,“ štouchla do ní Chaira o čtrnáct dní poději, když leželi po večeři venku na písku a zírali skrz strop bariéry
207
do hlubin oceánu. Nefas držela v ruce svoji wirgamu a snažila se ji střídavě rozsvěcet a zhasínat. „Snažíš se mi tím naznačit, že bych ti měla opatřit nějaký dárek? Jsem švorc. Ale jestli chceš, chytím ti venku nějakého oploutveného mazlíčka,“ zakřenila se na ni Nefas. „To není nutné, děkuji,“ rozesmála se Chaira. „Snažím se tím naznačit, že budou vánoční prázdniny.“ „Eh?“ „No a to znamená co?“ „To myslíš tu příšernost nahoře?“ docvaklo konečně Nefas, na co naráží. Úplně na tu hloupou atrakci zapomněla. „Docela se těším - bude to prima,“ uculila se Chaira. „Co ty, Jacku? Nespi!“ „Nespím, poslouchám,“ houkl zezadu Jack. „Docela jo - ale já bych udělal profesorské kolo. Představa Ingenové, Trewisové nebo Atera s obličejem v bahně mi dělá moc dobře na duši,“ dodal, načež se všichni tři rozesmáli. „Vy na Vánoce odjíždíte domů?“ zeptala se Nefas, když se dostatečně uklidnila. „Já zůstávám - mamka mi psala, že táta nejspíš opět nebude mít čas, takže i s bráškou odjíždějí k babičce a dědovi, kteří se vloni odstěhovali do Indického oceánu,“ zamračila se Chaira. „Do Indického oceánu? Myslela jsem, že Gjorkové žijí jenom tady.“ „Jasně, že ne,“ otočila se Chaira na bok. „Žijí všude, kde je voda. - Děda byl vědec, celý život zkoumal exotické vodní tvory s kouzelnými schopnostmi a před dvěma lety zjistil, že v Indickém oceánu žije nějaká Ramora - a to byl nebyl náš děda, aby se za ní nevydal.“ „To je náhodou super - moct cestovat, kam se ti zlíbí,“ zasnila se Nefas. „A co ty - jedeš domů?“ „Jedu - a bude se mi po vás móóc stýskat,“ zakřenil se Jack.
208
Ať se to Nefas líbilo nebo ne, týden se přehoupl a ona teď spolu s ostatními spolužáky pochodovala směrem k hornímu východu ze školy. Na rozdíl od ostatních se její chůze za zcela dobrovolnou označit nedala. „No tak, pusť mě,“ kňourala, když ji Chaira táhla za ruku do druhého patra. „Nemám na to náladu.“ „Nebuď... Tohle ti právě pomůže, uvidíš,“ snažila se ji blondýnka přesvědčit a dál ji vlekla davem hrnoucím se po schodech. Ano, válet se v bahně je přesně to, co mi ještě chybí ke štěstí... - odfrkla si v duchu, ale nahlas raději neříkala nic. - Té nechutně veselé osobě nemělo smysl odporovat. Nechala se vytáhnout nahoru a bránou na vzduch. Venku, když je obě do očí praštilo prudké dopolední slunce, ji Chaira konečně pustila. „Co je tohle za počasí?!“ zašklebila se Nefas a přikryla si rukou obličej. „Jsou Vánoce - neměla by být zima?“ „Vždyť je,“ nechápala Chaira a přitáhla si hábit k tělu. „A kde máš sníh?“ „Co je to?“ vykulila blondýnka oči. Nefas se rozesmála. „Já vlastně ani nevím. - Nějaký blivajs, co padá z nebe, když je zima. Prý se z toho dají dělat koule. - Říkal mi to Mike.“ „Ty jdou z bláta dělat taky,“ rozchechtala se Chaira a zatahala ji za rukáv. „Pojď! - Vlečeš se jak sliznatka.“ „No, promiň. Když se mi někam nechce, tak se vleču.“ Pomalu procházely mezi obchůdky na druhou stranu ostrova, když se zpoza jedné budovy najednou vyřítila Chaiřina spolubydlící Rachel Tannerová a divoce mávala rukama. „Vždyť my už jdeme. Tahle se strašně - “spustila Chaira, hned jak k nim doběhla, ale hnědovláska ji nenechala domluvit. „Ani se nenamáhej. - Nik nás právě škrtla.“ „Cože?!“ vykulila Chaira oči. „Jak jako škrtla?“
209
Tannerová pokrčila rameny. „Došly jsme tam, a když si to Nikol prohlédla zblízka, rozmyslela si to a tu naší účast odvolala.“ „Já tu Swanovou vážně uškrtím,“ procedila Chaira skrz zuby a rozběhla se někam dopředu. Nefas zůstala s nagathanskou spolužačkou o samotě. Zkusila jejím směrem vyloudit něco jako úsměv, ale Tannerová jen nervózně cukla koutkem a o krok ustoupila. „Myslím, že si to taky rozmyslím, když to jde,“ snažila Nefas dál navázat konverzaci, ale z ničeho nic se jí za zády ozvalo nenávistné zasyčení. „Tak na to ani nemysli!“ Otočila se a za ní stála trojice Backetová, Griffinová, Geller a všichni měli na tváři přilepený posměšný škleb. Backetová ještě chvilku Nefas probodávala pohledem, ale pak zaměřila svoji pozornost na Tannerovou, která stála jako přimražená a jezdila očima z jednoho na druhého. Zřejmě počítala. I když těžko říct - čtyři ku jedné by rychleji spočítalo i pětileté děcko. „Ale, ale... Zbloudilá modrá. - A sama...“ nadzvedla Backetová obočí a Tiberius za ní se uchechtl. Tannerová zalapala po dechu, rozběhla se a zmizela. „Jděte se bodnout!“ ušklíbla se Nefas a chtěla se také otočit, ale Backetová ji chytila za rukáv a stáhla zpátky. „Mám takový pocit, že už se zase bavíš, s kým nemáš. Možná bych to měla nahlásit předsedovi, co myslíš, Tibe?“ otočila se na Gellera, a aniž by čekala na jeho vyjádření, pokračovala: „Asi by ještě potřebovala pár věcí dovy - “ „Co vy tady ještě děláte?“ přerušil ji cizí spásný hlas a Backetová od Nefas odskočila, jako by se popálila. „Přijdete pozdě.“ Všichni čtyři se ohlédli a viděli k nim přicházet cizího muže. Měl delší tmavě hnědé vlasy, svázané do culíku, černé oči a ostře řezanou bradu. Za ním vlál ve větru rozepnutý černý hábit. Všichni tři prayští spolužáci poděšeně couvli a za vteřinu pelášili pryč, jako když do nich střelí.
210
„Copak, špunte, ty nepůjdeš?“ otočil se muž na Nefas, která jediná zůstala stát. Nefas pokrčila rameny. „Vždyť jdu. - A vy? Jdete taky?“ „Podívám se, když už jsem tady,“ usmál se. „Ale ty by sis přeci jen měla pospíšit. - Přijdeš poslední.“ Nefas se podívala do dálky na zaplněné tribuny a kývla. „Asi jo. Tak se mějte. - A děkuju,“ houkla na něj ještě a rozeběhla se za ostatními. Když se dostala do dostatečné blízkosti, viděla to, co bylo původně schované za jednou z tribun. - Průzračně modrou vodní nádrž, v jejímž středu se do výšky nějakých deseti metrů tyčil podivný sloup, sestavený ze čtyř dlouhých bambusových tyčí, které byly vzájemně propojeny spoustou krátkých tyčí, takže to z každé strany tvořilo jakýsi žebřík vedoucí vzhůru. Jedinou cestu z břehu vedoucí ke sloupu tvořilo několik plovoucích čtvercových bójek, vzdálených asi metr od sebe. Další podivná nádrž, která už od pohledu vypadala o dost hrůzostrašněji, byla plná šedivé řídké hmoty a nad ní se ve vzduchu vznášela opravdu obří fialovo-zelená chobotnice se spoustou chapadel. Po celém obvodu bahnitého jezera, asi dva metry od břehu, bylo kolem dokola rozeseto dvanáct podobných sloupů jako ten ve vodní nádrži. Měly asi poloviční výšku, takže připomínaly spíš jakási bidýlka. Chobotnici né...- zaúpěla Nefas v duchu a se svěšenými rameny hledala v davu některého ze svých kamarádů. Po chvíli se jí podařilo očima najít Jacka a zkusila se k němu procpat. „Kde jseš tak dlouho?! Propásla jsi pravidla,“ vybafl na ni hned, jak k němu dorazila. „Eh - jaká pravidla?“ „Máme se rozdělit - dva z každého domku půjdou sem a jeden támhle,“ ukázal na vodní nádrž za sebou. „Vidíš ty vlaječky?“ mávl
211
rukou někam k hlavě chobotnice, kde Nefas po chvilce mžourání skutečně zahlédla něco jako modrý, červený a žlutý praporek. „Ano. A co s nimi?“ „Přinést jednu tvojí barvy a předat tomu, co bude čekat tady a pak s tím půjde támhle,“ mávl zase rukou k nádrži. „Děláš si legraci?!“ vytřeštila Nefas oči. „Jak se tam mám asi dostat?“ „Chapadla,“ pronesl Jack, jako by to vše vysvětlovalo. Nefas se zhluboka nadechla, ale víc už namítnout nestihla, protože ji zezadu chytila profesorka Calwenová a někam ji odváděla. Za moment ji dovedla ke břehu bahnitého jezera, kde ji nechala stát společně s Griffinovou a Backetovou a odkvačila zase někam pryč. „Vy dvě jdete sem a já půjdu támhle,“ začala Backetová rozkazovat, hned jak je profesorka nechala o samotě. „A to jako proč?“ vyjela na ni Nefas, která byla ještě vytočená z jejich předchozího setkání. Backetová ohrnula nos a štítivě ukázala na šedou hmotu. „Ne, že by ti do toho něco bylo, ale tohodle se nedotknu ani za milion perel.“ Nefas jí chtěla něco odseknout, ale najednou se odněkud ozval hlas. „Kvůli spravedlnosti jsme všechny soutěžící rozdělili do dvou skupin. - První až třetí ročník a čtvrtý až šestý.“ Nefas kroutila hlavou ve snaze identifikovat mluvčího a po chvilce zahlédla na vršku jedné z tribun nakrátko ostříhaného světlovlasého kluka v maureecké košili, jak mluví do nějakého přístroje. „... mladší mají přednost, všichni účastníci z prvních až třetích ročníků si vyberou jeden sloup a vylezou nahoru. Jakmile se chobotnice roztočí, můžete vystartovat.“ Ježiši - ono se to bude ještě točit...- zhrozila se Nefas v duchu, a nechala se rezignovaně přistrčit k jednomu z bidýlek. Ještě si v rychlosti svlékla hábit a za vydatného povzbuzování Chairy, která se jí zčista jasna objevila za zády, šplhala pomalu nahoru.
212
„Tys ty pravidla vzal hodně stručně, že?“ houkla cestou na Jacka, který se usalašil na vedlejším bidýlku. Ten ale jen omluvně pokrčil rameny a dál si Nefas nevšímal, protože měl co dělat, aby z nestabilního posedu nespadl dřív, než to vůbec začne. „Sakra, to je vejška,“ zakňučela Nefas, když se jí podařilo vyšplhat nahoru, a jakmile se jí přestala točit hlava, rozhlédla se kolem sebe. Nejvíc ji zaujala ta chapadla. - Každé bylo jinak vysoko a všechna byla tak dlouhá, aby se na ně dalo z bidýlek přeskočit. „Hej, Jacku! - Nechce se po nás, abysme po tom chodili, že ne?“ zavolala vlevo na svého kamaráda. „Je to strašně úzké.“ Jack chtěl něco odpovědět, ale světlovlasý kluk v roli komentátora ho přerušil. „Připravte se! V banku je prvních deset kamenů!“ Jakmile to dořekl, chobotnice se začala otáčet kolem své osy. Nefas čekala na prvního odvážlivce, který jí ukáže, jak to nemá vypadat, ale nikdo se ke skákání neměl. Potom si všimla jednoho detailu, který jí na začátku unikl. - Spodní chapadla se otáčela doprava, a prostřední a horní zase doleva. Nefas zalapala po dechu. - No, do pytle! Vždyť mě to prostřední srazí... Komentátor přerušil její myšlenky trefnou poznámkou o šikovnosti jednoho ze dvou nagathanských třeťáků, který si troufl jako první a právě se nořil z bláta. Také spolužačka z Maureeky vypadala, že se o něco pokouší, ale zaměřila se spíš na horní chapadla, která se snažila urputně polapit. Nefas se bezradně otočila po Jackovi, který se zrovna svému kamarádovi z Nagathanu smál, div nespadl. Od něj se toho dozvím. - Pacholek škodolibý...- ušklíbla se pro sebe a přemýšlela, jak tu vlajku dostat a neskončit při tom dole. Backetová na ni zespodu něco halekala, ale naštěstí jí přes rachot z tribun nebylo rozumět. No, ty mně taky...
213
„Výtečně!“ zaznělo najednou z komentátorského stanoviště. „Očividná snaha Jeffersové obejmout vše, co se hýbe, se konečně setkala s úspěchem.“ Nefas otočila hlavu a viděla, že bidýlko o dvě místa dál vlevo, je skutečně prázdné. Jeho původní obyvatelka nyní visí za jednom z horních chapadel, třepe nožkama a urputně se na něm snaží udržet. Protože Jeffersová vlála na samém kraji a kopírovala naprosto stejný kruh, jako točící se chapadlo, působila teď jako dokonale spolehlivá demoliční četa, která kosila všechno živé, co se jí připletlo do cesty. Z tribun se ozýval hlasitý smích, a i Nefas s velice škodolibým úsměvem sledovala Tiberiuse Gellera letícího do bláta, následovaného druhým nagathanským třeťákem a po chvíli i Griffinovou. V bahně skončila i Michelle Whitová z druháku, která se sice pokusila Jeffersovou chytit za nohu a shodit ji dřív, než nadělá další škody, ale výsledkem jejího snažení byla jen elegantní otočka a o něco méně elegantní pád. Maureecké děvče se svého chapadla zjevně nehodlalo jen tak vzdát. Nefas se smíchem přemýšlela, jak dlouho se tam asi tak může udržet, když jí najednou docvaklo, že jestli se hodně rychle nepohne z místa, skončí v rašelině také. Vyděšeně se podívala po Jackovi stojícímu vedle, kterému okamžitě ztuhl úsměv na rtech a v momentě udělal to nejrozumnější, co mohl. - Vrhl se na nejbližší spodní chapadlo, které sloužilo jako lávka, a vleže na břiše se plazením vpřed snažil dostat co nejdál z dosahu maureecké pohromy. Nefas následovala jeho příkladu, a jakmile lávka popojela na její úroveň, skončila Jackovi na zádech. „Uh,“ ozvalo se zpod ní. „Už zase?“ „Co?“ „Ležíš mi zádech. Už zase.“ „Aha,“ vyprskla Nefas. „Tentokrát mě tam ale prosím tě nech protože jestli mě Jaffersová sundá, letíš se mnou,“ dodala se smíchem a držela se svého kamaráda jako klíště.
214
Jaffersová jim po chvilce skutečně projela nad zády a její třepetající nožky Nefas jen těsně minuly. Pár metrů před tím, než maureecká prvačka dokončila své čestné kolečko, se s posledním zapištěním konečně pustila. „To byl skvělý let! To si zaslouží potlesk! - Tak dlouhou jízdu asi nikdo nečekal,“ zahlásil pobaveně komentátor. „Zbývá nám už jen pět soutěžících! - Za pozornost stojí zejména nově vzniklá a zajímavě se vyvíjející nagathansko-prayská spolupráce Cooperová-Davis!“ „Jestli nezmlkne, mrsknu po něm nějakou šťavnatou kletbou,“ procedil Jack skrz zuby nakvašeně. „Sáhni po hůlce a na místě tě uškrtím,“ oplatila mu podobným tónem Nefas. Jack po ní otočil hlavu. „Kdybys jela na svém vlastním chapadle, vůbec by ses nemusela starat o to, kam strkám ruce. - A nadzvedni se.“ „Ježišmarjá, nehýbej se!“ vypískla Nefas, když se její společník popošoupl dopředu. „Shodíš mě!“ „Nefas - já jsem chtěl jet na Vánoce domů. - Jak dlouho myslíš, že tady asi tak budu ležet?“ „Nemám se čeho chytit,“ zakňučela už trochu zoufale a ještě víc se ke svému kamarádovi přitiskla. Zespodu se ozvalo rezignované vydechnutí. „Fajn - tak se teda drž. Vezmu nás tam oba.“ Nefas se pevně chytila za Jackovu košili a ten se, jako píďalka, centimetr po centimetru posouval dopředu. Po chvíli, když zjistila, že ji skutečně neshodí, ho Nefas přestala křečovitě svírat a dovolila si dokonce i takový luxus, jako rozhlížet se, co dělají ostatní. Spolubydlící z Tiberiusova pokoje, Derek Benson, právě nastupoval na jedno z protějších chapadel, jenomže bohužel pro něj, nezvolil zrovna nejšťastnější načasování. Prostřední chapadlo ho trefilo do břicha a po zádech sletěl do bláta, které se rozstříklo na všechny strany a ohodilo i několik přihlížejících.
215
Trouba, - uchechtla se Nefas v duchu, ale zbystřila, když nedaleko
od sebe a Jacka zahlédla zabláceného Kaila, jak se škrábe zpátky na své bidýlko, zřejmě odhodlaný učinit druhý pokus. „Jacku?“ pípla nesměle. „Mohl by sis trochu... ehm... pospíšit?“ „Spěcháš snad někam?“ ozvalo se zpod ní zavrčení. „Já jen, že Kail vypadá, jako by k nám rád přistoupil.“ Jack pohlédl směrem ke svému spolužákovi obalenému bahnem, který už netrpělivě čekal, až k němu dojedou. „Sakra! Vypadám snad, jako že mám dneska družnou náladu? Vypadám snad jako taxík?“ rozčiloval se. „Jestli skočí, bez milosti ho skopni.“ Nefas vyvalila oči. „A jak, nevíš? Ležím na břiše a jediné čeho se držím, jsi ty.“ „Ten cvok snad vážně skočí,“ protočil Jack oči a snažil se posouvat trochu rychleji. „Copak je tohle jediné provozuschopné chapadlo?“ mrmlal si pro sebe. Nefas spustila oči z nakračujícího kamaráda, v rychlosti poměřila zbývající vzdálenost a ve vteřině se rozhodla. „Promiň, ale já vystupuju,“ houkla směrem k Jackovi, chytila se ho za ramena a klekla mu na záda. „Jau!“ zavyl Jack, když mu přelézala přes hlavu. Najednou se celé chapadlo povážlivě otřáslo, jak Kail dopadl Jackovi na nohy. Chytil se ho sice za košili, ale jak byl celý pokrytý mazlavým blátem, neměl nejmenší šanci se nahoře udržet. Nefas se ještě stačila v poslední chvíli chytit chobotnice za oko, ale Jackovi už ruku podat nestihla. - Kail ho nemilosrdně stáhl dolů. „Jsi sketa, Nefas Copperová! Nesnáším tě!“ hulákal na ni zespodu, když se vynořil po ramena v bahně. „Řekl někdo panu Elwoodovi, že pan Davis není jeho soupeř?“ ozval se komentátor a podpořil tak smějící se publikum. „Promiň!“ volala na něj se smíchem Nefas, která se vší silou držela chobotnice za vypoulené oko. Potom druhou rukou hrábla po
216
žluté vlaječce a sedla si obkročmo zpátky na chapadlo. Po chvilkovém váhání se začala rukama odstrkovat dopředu. Takhle to je mnohem rychlejší, - pochválila se v duchu za svůj nápad a suverénně postupovala vpřed. Jedním okem našla Backetovou, která na břehu pochodovala ve směru, kterým se Nefas točila, a nedočkavě u toho poskakovala. Ha - zatím jsme první, - pomyslela si Nefas radostně a přidala na rychlosti. Jenomže jak byla ukolébána vlastním úspěchem a zaneprázdněna vším okolo, nevšimla si, že polovina chapadla, na které se vyválel Kail, je celá zmazaná od bahna. - Na mazlavém blátě jí podklouzly ruce a celá se nebezpečně naklonila do strany. Sevřela chapadlo pod sebou nohama, ale zapatlaný povrch jí nedával žádnou šanci, aby se udržela. - Pád dolů byl nevyhnutelný. V poslední chvíli ještě hodila vlaječku směrem ke břehu, a pak už nechala gravitaci definitivně zvítězit a plácla sebou do bláta. Jakmile se ocitla v řídké šedé hmotě, okamžitě toho měla plnou pusu, nos i uši. S námahou se zvedla, vyprskala nechtěný obsah ze svých úst a otřela si obličej. Měla bláto úplně všude. Zejména její dlouhé vlasy vypadaly výborně, a původně žluté šaty měly teď nádech tmavě šedé, studily a lepily se jí na tělo. „Ééééé!“ zašklebila se na Chairu, která stála kousek od ní, zlomená v pase. Díky zalehlým uším ji naštěstí, stejně jako ostatní smějící se, slyšela jen velmi tlumeně. Pomalu se brodila ven a cestou zahlédla Backetovou, jak se ze všech sil snaží dosáhnout na vlaječku, která dopadla kousek od břehu. Když nakonec zjistila, že by se musela také namočit, nechala toho, sedla si vztekle na zem a propalovala Nefas vražedným pohledem. „Mám ti ji podat nebo co?“ houkla na ni Nefas a rozhodila rukama. „No to si snad měla udělat už původně!“ Bože, to je kachna, fakt...- protočila Nefas oči a změnila směr. Než se ale dopachtila k vlaječce, zaslechla, jak komentátor zahlásil, že
217
Scheerová z Maureeky předává štafetu své kolegyni, a když se otočila, skutečně viděla, jak Amber Wessonová, která čekala na břehu, sbírá červenou vlaječku a odbíhá splnit svůj úkol. „Dělej a nekoukej!“ zaječela Backetová, která už se zase stihla postavit na nohy. Nefas sáhla po vlajce a i s kusem bláta ji hodila po své spolubydlící. Máš to i s bonusem, aby ti to nebylo líto...- ušklíbla se v duchu a hrabala se z bahna. Tohle si nechtěla nechat ujít. - Jestli uvidí Backetovou padat do vody, udělá jí to mnohem větší radost než ty kameny.
218
18. kapitola Nečekaná vánoční nadílka Nefas musela chtě nechtě uznat, že jí bahňák zvedl náladu. Sice si bláto z uší vyndávala ještě dva dny poté, ale stálo to za to. I když nakonec nevyhrály. - Pohled na zmáčenou Backetovou jí tu porážku bohatě vynahradil. A také Chaira. Brblala, jak je jí líto, že se nemohla zúčastnit, tak ji Kail s Jackem vzali za nohy a hodili ji do bláta, aby nebyla smutná. Chvíli za ní letěl Tony, který jediný ze soutěže zůstal suchý. Nefas si zkrátka celý den užila a ani jednou si nevzpomněla na Sebastiana, a bylo to přesně tak, jak její blonďatá kamarádka řekla pomohlo to. Ráno 22. prosince šly společně s Chairou vyprovodit Jacka a ostatní, kteří odjížděli na prázdniny domů. Naštěstí mezi nimi byli i Higgins s Packardem. Na konci bariéry už na ně čekala stejná loď, která je přivezla na začátku školního roku. Nefas už teď věděla, že se jí vážně bude stýskat, a přemýšlela, co tady budou do konce prázdnin dělat. - Ve škole zůstávalo skutečně jen pár studentů a s většinou z nich se ani neznala. Zamávaly Jackovi v odjíždějící lodi a vydaly se na zpáteční cestu. Nefas v duši bodnul osten žárlivosti. - Záviděla mu. Věděla, že ona domů na Vánoce nikdy nepojede. Chaira se cestou ještě zastavila u kožatek a přinesla si s sebou balíček. „Co je to?“ zeptala se Nefas zvědavě. „Pozdrav od našich. - Asi odjeli už včera, tak mi poslali dárky už teď.“ Další píchnutí. Nefasina nálada se pomalu, ale jistě vracela na bod mrazu. Chaira šustila papírem, jak cestou rozbalovala dárky, a Nefas
219
se zatvrzele dívala pod nohy ve snaze nedat najevo, jak moc ji všechno kolem štve. „Posloucháš mě vůbec? Na - “štouchala do ní kamarádka a podávala jí malou hnědou krabičku. „Co je to?“ zeptala se Nefas zmateně. „To je pro tebe. Vezmi si to.“ „Pro mě?!“ Nefas si nejistě vzala od Chairy krabičku, opatrně ji otevřela a ohromeně zírala na její obsah. - Uvnitř ležel, na malém polštářku, drobný stříbrný řetízek, na kterém se houpalo malé ozdobné N . „To je vážně pro mě?“ vydechla znovu nevěřícně a prohlížela si krásný přívěšek. „To je od mamky. Táta pošle dárky asi až později. Psala jsem jí o tobě - nevadí ti to?“ „To ale muselo stát soustu perel - tvoje mamka mi přeci nemůže posílat takhle drahé dárky,“ třeštila Nefas oči na Chairu, která si zrovna prohlížela svůj řetízek, který vypadal stejně, jen se jí na něm jako přívěšek místo písmene houpala malá modrá slzička. „Já jsem jí ale nepsala, aby ti něco posílala - jen jsem se o tobě zmínila. Krom toho mám pocit, že jsem ti o perlách něco říkala. Jsou mi u paže a mámě myslím taky.“ „Je krásný - tak jí prosím napiš, že jí mockrát děkuju,“ usmívala se Nefas nejistě. „Ale stejně mi to přijde hloupé - brát si věci od cizích lidí.“ „Jdi s tím. Ukaž - zapnu ti ho,“ vzala jí Chaira řetízek z ruky a nadzvedla záplavu černých vlasů. „Hotovo. Je docela hezký - sluší ti.“ Nefas si prohlížela přívěšek a po těle se jí rozlil zvláštní hřejivý pocit. „Děkuju. - Chceš ho taky zapnout?“ zeptala se a pomohla Chaiře s jejím dárkem.
220
Než došly k brance prayské vesnice, stihla Chaira rozbalit i zbylé dva dárečky, z čehož jeden obsahoval knihu a druhý náramek na ruku, evidentně vyrobený dětskou rukou. „Brácha,“ okomentovala Chaira výtvor z malých mušliček. „Ale to je od něj hrozně hezké,“ usmála se Nefas a prohlížela si umělecké dílo v jejích rukou. „No, jo. Derek je taková trumbera - ale snaží se.“ „Půjdem ke mně? - Ty dvě krasomily odjely, takže mám domek jenom pro sebe.“ Chaira kývla a nechala se vpustit do vesnice. Zapluly do Nefasina prázdného domku, kde se rozvalily na postele a strávily lenošením a tlacháním velmi příjemný půlden. Celkový průběh následujících dní byl nad její očekávání. Nefas si velice rychle zvykla na slastné nicnedělání bez nutnosti docházet na vyučování a náležitě si to užívala. Dokonce se odhodlala požádat profesora Atera o povolení, aby u ní Chaira mohla spát, dokud se její spolubydlící nevrátí, a ke svému překvapení ho i dostala. Kupodivu ani neměl tendence vracet se k jejich nedávnému konfliktu. Po čtyřech měsících tedy mohla konečně zjistit, jaké to je, cítit se dobře ve svém vlastním pokoji. Nutno ovšem podotknout, že jestli si původně myslela, že Jack hodně mluví, mohla ho teď s klidem prohlásit za tichého chlapce. - Chaira jí zejména v nočních hodinách předváděla, co přesně znamená výraz užvaněný. Když ráno na Boží hod, po několika málo hodinách spánku, které jí Chaira dopřála, rozlepila oči, zjistila, že její kamarádka v pokoji není. Nestihla se ještě ani rozkoukat, když se rozletěly dveře a v nich stála rozcuchaná pohřešovaná osoba v noční košili, a cosi na ni nesmyslně halekala. „Co?“ zamumlala Nefas a rozespale mžourala ke dveřím. „Povídám vstávej, venku je hromada dárků!“
221
„Cože?!“ „Nediv se a pojď!“ houkla na ni Chaira a zmizela zase venku. Nefas vstala a vykoukla z okna - celá vesnice byla vyzdobená barevnými girlandami a věnci a uprostřed stál obrovský vánoční strom, pod kterým byla skutečně poměrně veliká hromada balíčků v barevných papírech. „No páni!“ vydechla překvapeně a vyběhla ven za Chairou. „Kde se to tady vzalo?“ „Asi to tady murloci přes noc vyzdobili,“ odpověděla Chaira a vytahovala z hromady jednu větší modrou krabici ovázanou lesklou stuhou. „Kdo?“ nakrčila Nefas čelo. „To myslíš ty žabí mužíky?“ „Jo. A na - tohle je pro tebe.“ Nefas si vytřeštěně prohlížela malý červený a zmuchlaný balíček v Chaiřině ruce. Natáhla se pro něj, a když poznala úhledné písmo, široce se usmála. „To je od Mika!“ Nedočkavě roztrhla červený papír a za okamžik se jí v ruce objevila černá sametová látka, zpod které vykukoval list pergamenu. Ahoj beruško, doufám, že se ti daří dobře nebo alespoň lépe. Moc jsem přemýšlel o našem posledním setkání a snažil jsem se vymyslet, jak bych ti pomohl. Moc jsem toho nevymyslel, ale napadlo mě poslat ti to, co teď držíš v ruce. V té věcičce je kapka mé krve - kdyby ti někdy hrozilo nějaké nebezpečí, stačí ji pevně stisknout v ruce. Nemůžu sice přijít za tebou dolů, ale myslím, že jsem schopen vyvolat celkem slušné haló, takže během chvilky by ti někdo přišel na pomoc. Můžeš to použít v kteroukoli denní nebo noční hodinu, ale není to hračka - mluvím o opravdové nouzi. Vím, že jsi chytrá holka a napadlo by tě to samotnou. Uznávám, že je to na nošení trochu nepraktické, ale ty si s tím jistě poradíš. Myslím na tebe a pevně doufám, že to nikdy nepoužiješ.
222
S láskou Mike P.S. Ten šátek můžeš použít jako módní doplněk - dal jsem to do něj, aby se to nerozbilo.
Nefas opatrně prohlížela černou látku - skutečně to bylo těžší, než by pouhý šátek měl být. Položila ho pro jistotu na zem a za chvilku se jí podařilo vyklepat z něj menší skleněnou kuličku. Vzala ji do ruky a zkoumavě ji nastavila proti světlu - byla průhledně bílá, ale uvnitř se jako mlžný opar viditelně pohybovalo malé množství červené tekutiny. „Co je to?“ přidřepla si k ní Chaira zvědavě. Nefas se pro sebe usmála a podala jí pergamen. „Dárek.“ Chaira pročítala dopis a postupně, jak se blížila ke konci, se její obočí zvedalo stále výš, až Nefas napadlo, že je dobře, že ten vzkaz není delší - jinak by ho snad přesunula až na temeno hlavy. „Ty vado! To je super. Vidíš,“ píchla do ní obviňujícím prstem. „pak, že nikoho nemáš...“ „Já vím - Mike je úžasný,“ řekla Nefas a usmívala se jako měsíček na hnoji. „Ale kam já ji dám - má to fakt trochu nešikovný tvar ztratím ji,“ zachmuřila se a mnula skleněnku v ruce. „Kožený váček na perly - máš?“ zeptala se Chaira. „To by šlo - ale ten, co mám, je zbytečně veliký. Stačil by nějaký mrňavý - nosila bych ho v kapse.“ „Takové jsou taky - když u sebe nechceš nosit velikou hotovost. Mám jich asi pět - jeden ti dám.“ „Super, díky,“ rozzářila se Nefas spokojeně. „A co jsi dostala ty?“ „Ále - blbůstky. Táta se zase vyřádil - ale ty tady máš ještě jeden,“ pronesla Chaira a podávala jí obdélníkový balíček zabalený v obyčejném bílém papíru. „Ještě jeden? Od koho?“
223
„Obávám se, že to budeš muset rozbalit,“ protočila blondýnka oči a uzmula jí skleněnku i šátek, aby měla volné ruce. Nefas sundala z balíčku papír a prohlížela si menší, ale poměrně objemnou knihu v kožené vazbě. Otevřela ji, ale ničemu z toho, co v ní bylo psáno, nerozuměla. „Co je tohle za jazyk?“ „Intims Arcana Magicae,“ přečetla Chaira název z desek a otočila prvních stránek. „Latina - řekla bych.“ „Latina? Proč by mi někdo posílal latinskou knížku?“ nechápala Nefas. „To netuším - není tam nějaký vzkaz?“ Nefas v ní zalistovala a zprostřed knihy se skutečně snesl na zem jeden list pergamenu. Chaira se pro něj ohnula a podala jí ho - nebyl to ale dopis. Byl na něm zvláštní, zřejmě rukou malovaný obrázek; Kruh, ve kterém byly čtyři osmiúhelníky a vprostřed ještě něco, co Nefas nedokázala identifikovat. Po obvodu kruhu byly znaky, které se podobaly runám, ale její znalosti tohoto předmětu byly tak chabé, že by to stěží mohla tvrdit jistě. Pod obrázkem bylo rukou napsáno: I problém, na který cit nestačí, kde logika a věda nestíhá, a i magie selhává, má svá řešení.
„Rozumíš tomu?“ otočila se zmateně na Chairu, která jí nahlížela přes rameno. Odpovědi se ale nedočkala - kamarádka jí jen sebrala z ruky pergamen a podrobně zkoumala vyobrazené znaky. „Já to nechápu - někdo mi pošle knihu, přestože musí minimálně tušit, že si ji nedokážu přečíst, a připojí k ní nic neříkající malůvku bez vzkazu, bez podpisu,“ vrtěla Nefas hlavou a zmuchlala papír, ve kterém byla kniha zabalená. O vteřinu později, ho ale znovu rozbalila a vysypala si do ruky přívěšek na dlouhém stříbrném řetízku. „Hele -“ drcla do Chairy. „Co je to?“ Chaira odtrhla oči od pergamenu a zadívala se na věc v Nefasině ruce. „Kdes to vzala?“ „Bylo to v tom papíru.“
224
„Vypadá to jako - mrňavá lupa,“ odhadovala Chaira a podrobně si věcičku prohlížela. „No jo, je to lupa. Jen - dost malá.“ Nefas si unaveně promnula oči. Ať si mozek namáhala, jak chtěla, nerozuměla tomu. „Já nevím - zjevně mi tady něco uniká.“ „Mně to přijde jako nějaká divná hádanka. Víš, kde byl ten pergamen založený?“ „No to netuším - vypadlo to, když jsem s tím třepala.“ „Hm - tím se nám to dost ztížilo,“ zakabonila se Chaira. „Latinu budeme mít, myslím, už příští rok. Ve studovně se určitě nějaké slovníky najdou.“ „Chceš to překládat?“ zvedla Nefas obočí v nevěřícném gestu. „Hádanka... Ty snad tomu obrázku rozumíš?“ odfrkla si. „Nerozumím, ale už jsem ho viděla.“ „Viděla?! Kde?“ „V té jeskyni,“ odpověděla Chaira zamyšleně. „Tenkrát - jak jsme byli sbírat ten sliz.“ Nefas kývla, že si vzpomíná, a Chaira pokračovala. „Byly tam úplně stejné znaky a celý ten obraz vypadal stejně - jen to tam nebylo namalované, ale vyryté. Jako by do tohohle,“ ukazovala na vnitřek kruhu, „něco patřilo. Byly to takové prohlubně, do kterých se dá něco vložit.“ Nefas se mračila na pergamen a koutkem oka zaregistrovala pohyby u stromku. - Studenti, kteří zůstali ve vesnici, se začínali srocovat u hromady a lovit své dárky. Bylo na čase se zdekovat. „Pojď - na tuhle debatu je tu už moc živo,“ řekla, sebrala ze země zbytky červeného papíru a strkala Chairu zpátky k domku. Ta si jen tak tak stihla posbírat vlastní dary a nic při té nedobrovolné chůzi neztratit. Zavřely se uvnitř a Nefas sebou plácla na postel. Odložila obsah svého náručí, kromě knihy, kterou zamyšleně obracela v rukou. Mozek jí přitom pracoval na plné obrátky - úplně mohla slyšet hučení namáhajících se závitů. Měla pocit, že ještě chvilku a začne se jí kouřit z uší.
225
„Takže si to shrňme. - Někde tam venku, v nějaké jeskyni, je něco, co vyřeší každý problém, a někdo tam venku se domnívá, že bych tam měla jít. Cestou bych měla rozluštit rukou namalované znaky, a aby mi to šlo lépe, poslal mi na pomoc latinskou knihu a mrňavou lupu - asi abych na ta latinská slovíčka dobře viděla.“ „Hezky shrnuto,“ pousmála se Chaira nad jejím sarkasmem. „Proč myslíš, že je v té jeskyni něco, co vyřeší každý problém?“ „Nevím. - Jak by sis vysvětlila - I problém, na který cit nestačí, kde logika a věda nestíhá, a i magie selhává, má svá řešení?“ „Asi máš pravdu, ale - proč by si měl někdo myslet, že zrovna ty máš nějaký neřešitelný problém?“ „Stačí se na mě podívat. Mám spoustu problémů - jeden hezčí než druhý,“ odfrkla si Nefas a odložila knihu. „Třeba Sebastian - ten by na to krásně seděl.“ Chaira si ji mlčky zamyšleně prohlížela a Nefas po chvilce prudce vstala, když jí došlo, co vlastně řekla. „Panebože! - To je ono! V té jeskyni je něco, co Sebastianovi pomůže.“ „Nef, to je nesmysl. Kromě učitelů o něm nikdo neví, a kdyby tam skutečně něco bylo, proč už by mu dávno nepomohli? Navíc ta jeskyně je za bariérou - těžko by tě tam poslali, když tam nesmíme,“ vysypala ze sebe Chaira argumenty, které se daly jen stěží přebít. „Hm - kdo říká, že to poslal někdo ze školy?“ chytila se Nefas stébla naděje. „A kdo kromě profesorů ví, že o Sebastianovi víš?“ „Sakra, musíš mi to takhle kazit?“ „Promiň,“ pokrčila Chaira omluvně rameny. „A co je to tedy, za problém? Proč jsem to dostala?“ „Odpověď možná leží v té knize.“ „Bude trvat pět let, než ji přeložím!“ vztekala se Nefas. Nesnášela, když na něco nemohla přijít, a tohle bylo divné, ať se to dívala, z které strany chtěla. Odesilatel podivného dárku jí to evidentně nemínil zjednodušit.
226
Věděla, že jí to bude vrtat hlavou, dokud na to nepřijde. Musela to rozluštit - cítila, že je to důležité. Bylo jasné, že o program vánočních prázdnin má postaráno. Jestli je pro profesory něco víc zarážejícího, než nízké IQ jejich svěřenců, jsou to studenti, kteří dobrovolně a ve svém volném čase hodiny a hodiny vysedávají ve studovně a obloženi knihami nad něčím zaujatě hloubají. Nefas pojala podezření, že jsou sledovány, po dvou dnech, kdy se intervaly učitelů střídajících se v knihovně, začaly povážlivě zkracovat. Zřejmě v jejich počínáni viděli cosi znepokojivě varovného, protože jinak si nedokázala vysvětlit, jak to, že o vánočních prázdninách nemají nic lepšího na práci než korzovat po knihovně. „Měly bysme odsud vypadnout. Myslíš, že nám Parkerová ty knihy půjčí s sebou?“ zašeptala Nefas, když zahlédla mizející cíp pláště profesorky Calwenové. „Neděláme nic špatného,“ ohradila se Chaira a listovala runovým slovníkem pro pokročilé. „To sice možná ne, ale já jsem z nich nervózní. Možná nás to mělo napadnout hned. – Jsme tady samy a nikdy předtím jsme sklony k horlivému studiu neprojevovaly. Myslím, že vypadáme dost divně.“ „Jsi paranoidní - jenom hlídají školu, to je vše.“ „Možná, ale já se nemůžu soustředit, když mám neustále někoho za zády,“ odfrkla si Nefas a balila si fidlátka. „Pojď - v pokoji budeme mít klid.“ „Já nevím - a nechtěla bys toho nechat úplně?“ vydechla Chaira a promnula si unavené oči. „Co?!“ „No - možná je ta kniha nebezpečná. Nechce se mi s ní zůstávat o samotě - mám divný pocit, že mi brzy exploduje v ruce.“ „Je to kniha - ne časovaná nálož. Krom toho, kdyby byla nebezpečná, bude jedno, jestli jsi tady nebo jinde.“
227
„Tady mám alespoň šanci, že mě někdo zachrání,“ uchechtla se Chaira. „Víš co - slibuju, že tě zachráním, kdyby se po tobě ta nezdárná literatura začala sápat – jdeme,“ zavelela Nefas a s dvěma latinskými slovníky v podpaží kráčela k výpůjčnímu pultu. „Copak, že se zajímáte o latinu, děvenky?“ vyzvídala knihovnice, když před ni strčily objemné svazky s dotazem, jestli si je mohou odnést. „My jsme si říkaly, že si uděláme náskok na příští rok,“ usmála se na ni Nefas jako měsíček. Parkerová zvedla obočí, ale dál se nevyptávala. Zapsala všechny tři slovníky a přišoupla jim je zpátky. „Týden, ano?“ „Ano,“ odpověděly sborově a mazaly pryč, div že se ve dveřích nesrazily s Mathiasem, který byl nejspíš jako další vyslán k průzkumu studujících děvčat. „Jde to hrozně pomalu,“ praštila o dva dny později Chaira unaveně runami pro pokročilé. „Už mě to neba.“ „Mě taky ne, ale byl to tvůj nápad - zkusit to přeložit,“ odpověděla Nefas, aniž by zvedla oči od knihy. „Contra - to bude něco jako proti, ne?“ „Hm - asi. – Ukaž,“ řekla Chaira a přitáhla si její pergamen s poznámkami. „Contra vim mortis - Morte je myslím smrt - proti smrti, nebo tak něco. Najdi si vim - a máš to. Nebo víš co? Vyměníme si to.“ „Kdepak - jen si ten svůj rozsypaný čaj nech,“ chňapla Nefas po latinském slovníku, rozhodnutá bránit ho vlastním tělem. Tohle ještě šlo, ale runy byly naprosto mimo její chápání. „Jak jsi vlastně daleko?“ „Asi v půlce. - Chvilku mi trvalo, než jsem zjistila, o kterou runovou sadu se jedná. Obávám se ale, že i když to přeložím celé, moc nám to nepomůže - význam napsaného mi totiž nějak uniká. Když ta slova skládám dohromady, nedávají smysl. A navíc - některé
228
ty znaky ve slovníku nemůžu najít. Třeba tohle,“ ukazovala Chaira na trojúhelník s tečkou uprostřed, „myslím, že to vůbec není runa.“ „No, mě se neptej.“ „Víš, co mě napadlo? - Že by možná bylo nejlepší, kdybys to celé ukázala Veronové.“ „No tak to ani náhodou!“ vykulila Nefas oči. „Proč ne?“ „Určitě by mi to sebrala.“ Nefas se zvedla a začala pochodovat po místnosti. „Hele - někdo mi to poslal - má to svůj důvod. Sice ještě nevím jaký, ale přijdu na to. - Možná.“ Chaira ji od stolu zamyšleně pozorovala, ale neříkala nic. Pravděpodobně tušila, že by to stejně bylo marné. „Možná jsme to celé vzaly za špatný konec. - Myslím, že bysme se k té jeskyni měly jít podívat,“ navrhla Nefas. „Třeba ses spletla a ten obrázek s ní vůbec nesouvisí.“ „Nespletla - pamatuju si to,“ odfrkla si Chaira uraženě. „Promiň, takhle jsem to nemyslela. Prostě bych to chtěla vidět třeba nám to pomůže.“ „Samy za bariéru nesmíme.“ „A kdo říká samy?“ usmála se Nefas a pohladila Selii po hlavě. „Myslím, že je na čase obnovit tréninkový proces.“ „Chceš, aby nás tam odvedla Trewisová?“ zvedla Chaira nevěřícně obočí. „Že bysme ji taky cestou požádaly, aby nám řekla, co je uvnitř, ne?“ „Vtipné... Myslela jsem to jinak. - Normálně půjdeme trénovat Selii, a buď se jedna z nás nenápadně vypaří, nebo jí na konci řekneme, že se vrátíme samy - výmluv se dá vymyslet milion.“ „Tohle ti nevyjde - není nás dvacet, aby si nevšimla, že jedna chybí. A samotné nás zpátky taky nepustí. - To by s námi vůbec nemusela chodit.“ „Nesnáším ten tvůj pesimizmus! Nemohla bys mi jednou něco odsouhlasit?“ zavrčela Nefas.
229
„Když mi řekneš, že tu knihu půjdeš odevzdat - s radostí ti to odkývu.“ Nefas si nešťastně sedla na židli, podepřela si rukama bradu a mlčky Chairu sledovala. „Přestaň se na mě takhle dívat. - Celé je to divné, jsem z toho nervózní,“ napomenula ji blondýnka, ale Nefas si jí nevšímala a místo toho vložila do svého pohledu tak intenzivní neštěstí, že vypadala jako zatoulané, raněné štěně. „Fajn, fajn - půjdeme tam. - Spokojená?“ rozhodila Chaira rezignovaně rukama. „Jo,“ usmála se Nefas. „Hele - nic horšího, než že vyvětráme Selii, nám nehrozí.“
230
19. kapitola Nápověda To, že je jednodušší něco naplánovat než to zrealizovat, mohlo Nefas taky napadnout hned. - Profesorku Trewisovou se jim do konce prázdnin zastihnout nepodařilo, a protože se začátek vyučování kvapem blížil, průzkum jeskyně se odkládal na neurčito. „Nevyhýbá se nám třeba?“ zeptala se Chairy cestou na poslední prázdninový oběd. „Jsi paranoidní,“ konstatovala blondýnka s očima v sloup. „To už mi říkáš podruhé. - Ale asi máš pravdu. Začínám cvokatět.“ „Poradíme se s Jackem - dneska večer by se měli vrátit.“ Vešly na cestu směřující k jídelně a Nefas pohlédla směrem, odkud přicházel hluk bavících se studentů. „Myslím, že až do večera čekat nemusíme,“ ukázala na zaparkovanou zářivě bílou loď, od které se hrnul červeno-žluto-modrý zástup. „Skvělé - pojď!“ vyhrkla Chaira, chytila ji za rukáv a táhla ji směrem k davu. Prodíraly se svými spolužáky, snažily se nikomu z nich nešlápnout na kufr ani se o žádný nepřerazit a ještě u toho najít svého kamaráda. Nefas zahlédla Tiberia, kterému kromě zavazadla visela na krku ještě Backetová, a za nimi se pomalým tempem vlekla Adel Griffinová, která pro zase změnu táhla kufry dva. Že by tady vzniklo něco nového? - uchechtla se v duchu Nefas a rozhlížela se dál, jestli neuvidí Jackovu tmavou hlavu. „Hele - támhle je Kail!“ dloubla do ní Chaira a rozrážela si cestu skrz naštvaně se tvářící prayské páťáky. „Pardon,“ pokusila se Nefas o něco jako omluvný úsměv a raději se jim klidila z cesty.
231
„Nazdárek! Vy jste mi přišly pomoct s věcmi - to je tak milé,“ zazubil se na něj Kail a hned vedle něj se zastavil Tony a udýchaně zahodil svůj kufr do písku. „Ahoj - bylo by nám nesmírnou ctí, ale zrovna hledáme Jacka. Neviděl jsi ho náhodou?“ Kail se rozesmál a zašklebil se na Tonyho. „No, náhodou viděl.“ „A řekneš nám, kde je, nebo je to tajné?“ zavrčela Chaira. „No no, to je spěchu. Je ještě nahoře - dostal k Vánocům nějakou vydru, nebo co to je, a ona mu zdrhla. Honili jsme tu potvoru půl cesty, ale jak je mrňavá, tak je rychlá.“ „To je pako,“ uchechtla se Nefas. „To alespoň vysvětluje, proč vypadáte tak... zdrchaně. Myslela jsem, že vám ta loď ujela a vy jste za ní celou cestu běželi.“ „Hm - díky,“ zašklebil se Tony. „A jinak - měli jsme se výborně, super prázdniny -“ „Promiň. Spěcháme - ale určitě si to rádi poslechneme později,“ volala Chaira za sebe už napůl cesty k lodi. Nefas omluvně pokrčila rameny a rozběhla se za ní. Než ji stihla dohonit, zahlédla nahoře na schodech neobvykle rozcuchaného Jacka, který v jedné ruce držel svůj kufr a v druhé se mu vzpouzelo cosi hnědého, mrňavého a chlupatého. Jakmile je uviděl, rozzářil se jako sluníčko. „Prosím tě, co to tam vyvádíš?!“ halekala na něj Chaira. „Ále, jen takové malé nedorozumění tady s Hubertem.“ Chaira se rozesmála na celé kolo a i Nefas dalo dost práce nevyprsknout. „Cože?!“ „Hubert,“ zopakoval Jack, když sešel dolů. „A není to legrační trvalo mi týden vybrat mu vhodné jméno.“ „Co je to proboha?“ zeptala se Nefas a prohlížela si prskajícího tvora v jeho náručí. Mělo to neskutečně roztomilý obličej - jako malý tuleň. „Mládě mořské vydry - dostal jsem ji od táty k Vánocům,“ objasnil Jack. „Je hrozně miloučký, jen se mu nelíbila ta cesta.“
232
„Můžu si ho pohladit?“ „Vlastně budu docela rád, když mi ho podržíš - mám co dělat, abych ho v té jedné ruce udržel. Mimochodem - co vy mě tady tak vyhlížíte? Skoro to vypadá, jako byste se mě nemohly dočkat,“ zazubil se na ně, když se konečně zbavil vzpouzející se vydry. „Tak nějak,“ protočila Chaira oči. „Pojď - musíme ti něco říct.“ „To je velmi znepokojivé,“ shrnul Jack jejich vyprávění vánočních událostí. Využily toho, že ostatní šli hned po příjezdu na oběd a zatáhly ho do Nefasina domku. „To je. Ale hlavně to celé nedává smysl - stejně jako tenhle runový nápis,“ rozčilovala se Chaira. „Runy - nemám je rád. Jejich výklad je strašně... nejednoznačný.“ „To mi povídej. Vyšlo mi z toho - člověk, voda, zbraň, dědictví, rozum, krupobití,“ odfrkla si blondýnka. „Tohle jediné mi dává smysl,“ ukazovala na znak dlaně. „Myslím, že by to mohlo znamenat vstup. - Pak jsou tady ale znaky, které ve slovníku vůbec nejsou.“ „Ukaž,“ natahoval se Jack pro pergamen. „To by mohly být piktogramy.“ „Piktogramy?“ „Značky - jejich vyobrazení dává - “ „Já vím, co to znamená! Nepotřebuju přednášku,“ zavrčela Chaira. „Dokážeš v tom nápisu najít smysl?“ „Půjč mi ten slovník - podívám se na to.“ „A to si ho mám vytáhnout jako odkud? Je v knihovně.“ „No fajn, tak zítra. - Teď bych šel stejně radši na oběd. Jestli na mě ovšem něco zbylo,“ rozhodil Jack rukama. „Hm - nejspíš nezbylo... A tu knihu tady máte?“ „Já ji mám,“ ozvala se po delší době Nefas, která se do teď věnovala hlazení Huberta, uvelebenému v jejím klíně, a podala mu ji. „Nejstřeženější - co to je? Tajemství? - Nejstřeženější tajemství magie?“ zeptal se Jack a přejížděl prsty po nápise na deskách.
233
„Mně vyšlo nejhlubší, ale to je asi totéž. - Neříkej mi, že umíš latinsky.“ Jack se uchechtl a zalistoval knihou. „Samozřejmě, že neumím. Ale myslím, že dost věcí se dá odvodit a domyslet.“ „Skvělé, tak to ti ten překlad půjde jedna báseň,“ zasmála se Nefas. „Kdo říkal, že to budu překládat?“ nadzvedl udiveně obočí. „Což mě přivádí k myšlence, jestli vás napadlo přemýšlet o tom, proč jsi to vůbec dostala.“ Nefas se podívala po Chaiře a protočila oči. „Ne - my jsme si říkaly, že by to mohlo být prima dobrodružství. Trocha adrenalinu, víš.“ „Dobře, takže přemýšlely,“ zachytil Jack kamarádčinu ironii. „A co jste vymyslely?“ „Nic - jen spoustu nesmyslných teorií,“ odpověděla za Nefas Chaira. „To by ale chtělo zjistit - kdo ti to poslal, proč a proč zrovna tobě.“ „Napadlo nás,“ nakousla Nefas svoji domněnku, „že by to mohlo mít něco společného se Sebastianem.“ „Ne nás - tebe. Podle mě je to nesmysl,“ kroutila nesouhlasně hlavou Chaira. „Se Sebastianem? Jak to myslíš?“ „Myslela jsem... ale vlastně nic - necháme toho,“ mávla Nefas nakonec rukou. Stejně by jim to nevysvětlila. Byl to její vnitřní pocit. „Jak bylo o Vánocích?“ rozhodla se změnit téma. „Super!“ vydechl Jack. „Přijel k nám na návštěvu prastrýček Ed je s ním hrozná legrace. A přivezl mi takové srandovní bonbony vypadá to jako normální sumýš s náplní, ale když do toho kousneš, narostou ti třeba obrovské špičaté uši nebo se ti protáhne nos jako chobot a já nevím co ještě. Je to paráda, protože nikdy nevíš, co přesně se ti stane.“
234
„To je dobrý,“ smála se Chaira. „Neříkej, že jsi nám trochu nepřivezl.“ „Ale to víš, že jo. Mám jich ještě dost. Jo a Nefas - tobě jsem taky něco přivezl.“ Nefas vykulila oči. „Pro mě?! Dáreček?“ zeptala se a zatleskala rukama jako malé dítě. „Šup sem s ním.“ „Nebuď nedočkavá,“ krotil ji Jack a šmátral rukou v zadní kapse kalhot. „Nejdřív jsem si nebyl jistý, jestli bych měl, ale nakonec jsem si řekl, že ti patří víc než komu jinému.“ Nefas si vzala obálku, kterou jí podával, a otevřela ji. Byla v ní fotografie dvou asi osmnáctiletých děvčat, která se vzájemně držela za ramena. Jedna sice měla červené a druhá modré šaty, ale zjevně byly přítelkyně. „Kdo je to?“ zeptala se Nefas zmateně. „Tohle,“ ukázal Jack na blondýnku v červených šatech, „je moje mamka. A ta druhá tvoje.“ „To je - moje -“ koktala Nefas a nevěřícně zírala na obrázek. „Můžu si ji nechat?“ „Je tvoje - ukradl jsem ji mamce z alba. Nevšimne si toho - kouká do něj jednou za deset let.“ Nefas si prohlížela usmívající se hnědovlásku. Byla krásná - alespoň jí tak připadala. A možná to ani nebyl vzhled, co se jí tak líbilo. Spíš to byla zvláštní síla, která zářila z té usměvavé tváře. Jako by byla nabitá pozitivní energií. Nebo to byla jiskřička v očích, které měly stejnou barvu jako ty Danielovy. V tu chvíli, kdy si na něj vzpomněla, ji píchlo u srdce. Zase jí v hlavě naskočila otázka, jak to mohl vůbec udělat. Proč? „Nef?“ „Jsem v pohodě. Já jen -“ Nefas si povzdechla. „Děkuju, moc to pro mě znamená.“ „Nemáš za co,“ odvětil Jack. „Otoč ji.“ Nefas se podívala na druhou stranu a oči se jí zalily slzami. Bylo tam rukou napsané věnování - Mojí vrbičce, bez které bych snad ani nedostudovala, v památku na nejkrásnějších šest let. S láskou Terry.
235
Začátek nového vyučování všechny zastihl bolestně nepřipravené - v hodinách panoval čilý ruch, jak byli všichni spolužáci nesoustředění a snažili se sdělit ostatním co nejvíc prázdninových dojmů. I Nefas měla úplně jiné starosti než se zabývat rozmachem gjorkské kultury v osmnáctém století. - Prohlížela si pod lavicí darovanou fotku a navíc jí běhala hlavou jejich runová záhada a žralo ji, že na to nemůže přijít. Zabývala se tím tak dlouho, až jí při poslední hodině málem explodoval lektvar proti žaludečním vředům, který měli uvařit v rámci opakování starší látky. „Na co myslíte, slečno Cooperová?“ stoupla si nad ni profesorka Trewisová a nechápavě kroutila hlavou. „Vždyť tenhle lektvar patří k těm nejjednodušším vůbec.“ „Promiňte - trochu mi ujela ruka s těmi dikobrazími ostny,“ krčila Nefas omluvně rameny. „Spíš bych řekla, že jste tam hodila něco úplně jiného.“ Trewisová stočila svůj pohled o dva stoly dál, kde Tiberiusův lektvar začínal nebezpečně bublat a nabírat nepěkně zelenou barvu. „Dobrý ty Neptune,“ protočila profesorka oči a vydala se hasit vznikající škody. „Paní profesorko - měla byste dnes čas? Na Selii,“ zavolala za ní ještě Nefas. „Dnes ne - zítra se u mě zastavte,“ odpověděla a jedním mávnutím wirgami zlikvidovala obsah Tiberiusovy lastury. Nefas se uchechtla nad jeho ztrápeným výrazem a povzbuzená myšlenkou, že by se už zítra mohla dostat za bariéru, se pustila do čištění vlastní lavice. „Uvědomuješ si vůbec, že se chystáme porušit školní řád? A ne málo - mohli by nás vyloučit,“ brblala Chaira, když druhý den vyrazily na domluvenou schůzku s Trewisovou. Jacka poslaly do knihovny, protože se shodly na tom, že jestli ten nápis nedokáže přeložit on, tak už nikdo.
236
„Nestraš! - I kdyby nás nachytala, myslím, že je taková, že nás nepráskne.“ „No - jen aby. Raději bych ji nepodceňovala.“ „Ššš - a usmívej se,“ sykla Nefas, když zahlédla profesorku, jak vychází z Matyho domku a sama si nasadila ukázkově roztomilý obličej. „Dobré odpoledne, děvčata,“ pozdravila je Trewisová vlídně, když se sešly na cestě. „Tedy - řeknu vám, že pěkně vyrostla.“ „Dobrý den,“ pozdravily sborově. „Máte pravdu - roste hrozně rychle. Za chvilku ji budu nosit místo šály,“ zareagovala Nefas se smíchem na její poznámku. „Ono to nebude tak zlé - dorůstají kolem metru a do šířky nejdou,“ uklidnila ji profesorka a když se Chaira zula, nechala je projít skrz bariéru. „A co vy? - Jak se cítíte?“ „Děkuji – lépe,“ odpověděla Nefas zdvořile. „Mám skvělé kamarády.“ „To moc ráda slyším.“ Trewisová vytvořila světelnou kouli, kterou nechala volně vznášet nad sebou a vedla je směrem ke korálovému útesu, kde obvykle trénovaly. „Paní profesorko - Sebastian, už je pryč?“ zeptala se Nefas po chvilce. „Ano, je.“ „A přišla jste na to, co mu bylo?“ „Nakonec ano, za vydatného přispění madam Montesierové. Byla to infekce. Pravděpodobně z jídla. - Usadila se mu v žaludku a znehodnocovala téměř všechny živiny, které přijal,“ odpověděla profesorka a odmlčela se. „Tím, že tráví devadesát devět procent svého života v nemocnici a nepřichází do styku s běžnými nemocemi, nemá vybudované prakticky žádné protilátky, a je proto k takovým věcem náchylnější.“ „Děkuju vám - že jste mu pomohla,“ pípla Nefas.
237
Trewisová se zastavila na místě a zachmuřeně se na ni podívala. „U Neptuna, slečno Cooperová, vy mi přeci nemáte za co děkovat,“ řekla vlídně a pohladila ji po rameni. „Já vím, že jste teď v těžké situaci, a musím přiznat, že s ní vyrovnáváte obdivuhodně dobře. Ale ujišťuji vás, že vy nikomu nic nedlužíte - naopak.“ Nefas se pokusila o úsměv a podívala se po Chaiře, která vedle nich stála poněkud rozpačitě. „Dobře,“ otočila se zpátky na profesorku. „Začneme?“ „Samozřejmě.“ Rozestoupily se do trojúhelníku a Selii nechaly ležet v písku uprostřed. „Dlouho necvičila, takže si nejdřív zopakujeme základ a později zkusíme nějaký nový povel,“ rozdala Trewisová instrukce a zkusila ji k sobě přivolat. Bylo pozoruhodné sledovat, jak si hádek nevšímá kolem plující potravy ani volající profesorky a naprosto neomylně míří ke své paničce. Selie nic ze svého výcviku nezapomněla - všechny pokyny, které jí Nefas dávala, bez problémů splnila, jen se zdálo, že se rozhodla poslouchat pouze ji. Nefas byla překvapená vztahem, který si k ní její malá kamarádka vybudovala. Tušila, že cenu chovatel roku by asi nezískala - nejen že ji neustále ohrožovala na zdraví a na životě, ale také ji občas zapomněla nakrmit, nebo ji pro velký úspěch někde zapomněla celou. Přesto se zdálo, že ji ten had má... rád. „Tak - když jsme si vše zopakovaly, mohly bychom přistoupit k něčemu složitějšímu,“ řekla Trewisová po půl hodině. „Paní profesorko?“ ošila se Nefas. „Mohla bych si prosím odskočit? Potřebovala bych... na toaletu. Já - zapomněla jsem.“ „Teď? Sotva jsme začaly.“ „Já - omlouvám se - “ „No - mohly bychom to ukončit, ale byla by to škoda - zrovna jsem chtěla začít s něčím novým,“ odvětila Trewisová a tvářila se zarmouceně. Nefas se podívala po Chaiře, v očích vepsanou jasnou prosbu o pomoc. „To ne, já - “
238
„Doprovodím ji,“ hodila jí kamarádka laso. „Trdlo.“ „Chcete jít samy?! To ale... to bych tedy opravdu neměla,“ zdráhala se profesorka, poněkud zaskočená jejich žádostí. „Půjdu s vámi.“ „Dáme na sebe pozor,“ ujišťovala ji Nefas. „Budeme zpátky, než řeknete švec. - Přeci teď neskončíme, když jí to jde tak hezky. A abyste s námi chodila tam a zpátky - to je hloupé.“ „Tak... tak dobrá. Ale opravdu se nikde netoulejte.“ „Děkuju. Nechám vám Selii tady - hned jsme zpátky.“ „Buďte opatrné,“ nabádala je ještě Trewisová a převzala si od ní hada. „Budeme,“ slíbily obě a vydaly se směrem zpátky k bariéře. Hned jak zmizely z dosahu světelné koule, Nefas zabočila za první korálový útes. „Řeknu ti, že je mi pěkně zle z toho, jak ji podvádíme,“ špitla Chaiře do ucha. „Mně taky, ale hlavně dělej.“ „Já dělám, ale ty si koukej pod nohy,“ posvítila Nefas na rybu silně připomínající kámen, která ležela v písku přímo před Chaiřiným chodidlem. „Díky - potvora.“ „Nemáš za co. Pamatuješ si, kde přesně to bylo?“ Chaira si také rozsvítila a rozhlédla se kolem sebe. - Všude byl stejný písek a stejné rostliny, a kdyby jim za zády nezářil konec bariéry, Nefas by vůbec netušila, kde jsou - orientační smysl nebyl její nejsilnější stránka. „Myslím, že musíme víc vpravo.“ Po několika minutách chůze Nefas zamžourala na větší kamennou masu stojící několik metrů po jejich levé straně. „Hele - není to ono?“ zeptala se a obě tím směrem namířily světlo. „Je - poplav!“ vyhrkla Chaira a odlepila se ode dna.
239
„Poplav? - Já ti neřekla, že neumím plavat?“ zvedla Nefas obočí a snažila se udržet rovnováhu, kterou jí kamarádka svojí vlnou narušila. „Jenom mácháš rukama a kopeš nohama - i když to pořádně neumíš, pořád je to lepší než chůze.“ Nefas se odrazila a snažila se držet pokynů, a i když se jí to dařilo jen napůl, musela uznat, že má Chaira pravdu - bylo to rychlejší. Po chvilce více či méně elegantně doplavaly k jeskyni a Chaira se dala do propátrávání kamenného převisu. „Tady je to! Hele - mám to!“ zvolala vítězně a svítila na místo ve skále. Nefas odehnala několik dotěrných rybek a zkoumala ornamenty vyryté do kamene. Špitla „Lucis globum“ a z dlaně jí vyplula menší, ale jinak stejná světelná koule, jakou udělala profesorka. „Máš pravdu - je to ono,“ projížděla prsty po skále a prohlížela si větší vyrytý kruh s runovými znaky po obvodu, uvnitř kterého byly čtyři asi pěticentimetrové osmiúhelníky, a vprostřed mezi nimi bylo ještě cosi neurčitého tvaru, přesně jako na tom obrázku. Nefasin mozek pracoval na plné obrátky. „Jak to, že ti jde?“ zamračila se Chaira a ukazovala na vznášející se lampičku. „Nepotřebuju hůlku a navíc jsem se to naučila od Trewisové, když jsme ještě chodily trénovat samy,“ vysvětlila Nefas svůj um. „Hele,“ řekla s prstem v osmiúhelníku, „dá se do toho něco vložit.“ „Jo, já vím. Ale co má takovýhle tvar? Může to být cokoliv.“ Nefas netušila. Nechala tedy osmiúhelníky být a přejížděla prstem po tvaru, který byl uprostřed, když v tom ji něco napadlo. Sáhla do kapsy, odkud vylovila malý kožený váček, a nechala si do dlaně dopadnout jeho obsah. „Co děláš?“ podivila se Chaira.
240
„Koukej!“ odpověděla Nefas, vzala mrňavou lupu, kterou nosila pohromadě s kuličkou od Michaela, a přiložila ji ke zdi. Chaira ji sledovala s pootevřenou pusou. „Ono to patří dovnitř?!“ „Jo,“ odpověděla Nefas a vtlačila ji tam - pasovala přesně. „Myslím, že je to klíč. - Musíme zjistit a najít, co patří do těch čtyř zbývajících osmiúhelníků.“ „Nevím sice, kde chceš hledat něco, o čem ani nevíš, co to je, ale budiž. - Měly bysme se vrátit, než nás Trewisová začne hledat.“ Nefas kývla a vydloubla lupu ven. Když ale dávala ruku dolů, zarazila se. „Co je zase? Musíme jít,“ popoháněla ji Chaira. „Podívej se na tohle,“ řekla Nefas a udělala rukou, ve které držela lupu, pohyb zpátky nahoru. „Vidíš to? - Když s tím přejedeš přes ten osmiúhelník - koukni se skrz.“ Chaira zamžourala do lupy a úžasem rozšířila oči. „Co - to - je?! Vypadá to jako - nápis.“ Skutečně - ve dříve na pohled mrtvé hornině bublal pramen vody, jehož modrá záře zobrazovala několik vět. Obě nevěřícně pohlédly mimo lupu, ale neviděly nic. Jsem životem i zhoubou, jsem domovem i chloubou. Umím usmrtit, ničit i brát, mým úkolem však je pomáhat. Neboť beze mne bytí možné není, a kdo mne nemá, končí v zapomnění. Máš-li dost odvahy a ctnost ti cizí není, hledej tam, kde v magii přesnost se cení.
Přesně tato slova se odrážela ze středu osmiúhelníku a přesně tato slova Nefas s Chajdou viděly jen skrze lupu.
241
Nebylo to vše. - V každém ze čtyř osmiúhelníků se po přiložení lupy objevil stejný pramínek vody, ve kterém zářila zvláštní báseň. Bohužel pokaždé jiná. A protože pod vodou se psát nedá, museli se pokusit si je zapamatovat. S jednou by to ještě nebyl tak náročný úkol, ale zapamatovat si čtyři už dalo celkem zabrat. Jako o překot se přihnaly zpátky k profesorce Trewisové, která už je nervózně vyhlížela, a zbývalo jim doslova přetrpět další hodinu tréninku, na kterou se ani jedna z nich pořádně nesoustředila. Nefas sice po očku sledovala Selii a jedním uchem poslouchala profesorku, ale ve skutečnosti se snažila neustále si dokola opakovat ty dvě básničky, které na ni padly. Když se konečně dostaly zpátky dovnitř bariéry, vzaly to tryskem k nagathanské vesnici pro pergamen a věžule s inkoustem. Nefas raději počkala venku před brankou, protože povolení neměla a Swanová na ni od hlavní budovy podezřívavě pokukovala. „Prosim tě, honem! Zavaří se mi mozek,“ snažila se Chairu popohánět, i když tušila, že už minimálně polovinu stihla zapomenout. „Dělám, co můžu,“ odvětila blondýnka a podávala jí psací potřeby. Obě za prvním rohem zaklekly do písku a snažily se na pergamen sesmolit vše, co se jim za tu hodinu nevykouřilo z hlavy. „Neobejmeš mě ani nechytíš - avšak život beze mne... ne! Sakra!“ brblala si Nefas nad pergamenem. „Máš něco?“ zeptala se nešťastně Chairy po několika dalších minutách marného vzpomínání. „No – tu, co jsme četly jako první, mám skoro celou. Z té druhé sotva polovinu.“ „Já mám: Pokořit mne snadné není, jsem svobodný a nespoutaný. Neobejmeš mě ani nechytíš
242
avšak beze mne život na zemi je kříž,“ odrecitovala Nefas a po
chvilce pokračovala. „Pak nevím. Bylo tam něco jako - umím pohladit i zabíjet, ale nejsem si jistá. Celá ta věta mi vypadla. - Ještě na konci, bylo: Máš-li kuráž a tvé svědomí nic netíží, hledej tam, kde dobro a zlo se kříží . - Tedy myslím, tak nějak.“ „To je dobré, je skoro celá. A ta druhá?“ zeptala se Chaira. „Tak to je o hodně horší: Opatruj mne a rozmazluj, mé dary poté shromažďuj - víc nevymyslím, ani kdybys mě zabila. Na konci bylo něco jako - zvedni hlavu, pohleď výš, ten nejmoudřejší chrání mou skrýš. - Ale nevím, fakt. Nemůžu si vzpomenout.“ „No jo, co se dá dělat. - Jdeme s tím za Jackem?“ „Hm - za tohle nás moc nepochválí,“ zabručela Nefas, sebrala si své literární dílo a obě se vydaly směr knihovna. Cestou nahoru probíraly podivnost básní a jejich možný význam, ale ani jedna z nich ve skutečnosti netušila, co přesně by měly znamenat, nebo kam by je měly dovést. „Sss - Jacku,“ zasyčela Nefas tiše na kamaráda, zavrtaného v runovém slovníku. „Vnímám,“ broukl kamsi do prostoru, aniž by zvedl hlavu. Posadily se k němu a sledovaly jeho soustředěný výraz. „Jak to jde?“ nevydržela to nakonec Chaira. „Fajn,“ odvětil Jack a konečně se na ně podíval. „Vypadáte děsně. Vy jste někam... běžely?“ „Ne, někam, ale odněkud. - Trochu jsme spěchaly,“ odpověděla mu Chaira a na moment se zarazila. „Něco jsme tam našly.“ „Takže úspěšná výprava? Super - poslouchám.“ „Nejdřív ty.“ Jack si povzdechl, ale spustil. „No - ten tvůj původní výklad byl v podstatě správný, jen jsi ty slova nepospojovala.“ „Nedávalo to smysl,“ bránila se Chaira. „Jednotlivě ne. U výkladu run musíš hodně zapojit fantazii - tohle, je starý futhark - “
243
„Já vím.“ „Nepřerušuj mě, nebo ti nic neřeknu,“ napomenul ji Jack a hned pokračoval. „Takže - člověk a voda, to dohromady znamená Gjork nebo taky ty. Protože předpokládám, že normální člověk z pevniny by se k tomu sotva dostal, výraz pokřtěný, kterým by se ty dva znaky také daly přeložit, vynechám. Dál - tenhle znak je obráceně, což má obvykle negativní význam, ale tady bych to přeložil jako beze zbraně nebo s čistým úmyslem. - Tohle může kromě dědictví také znamenat spojenectví, ale moc mi to do toho nešlo dát.“ Jack se na moment odmlčel a počkal, až obě přikývnou, než pokračoval. „Rozum může znamenat také mysl nebo být si vědom. A to poslední není krupobití tedy je, ale v kontextu by to nedávalo smysl. Spíš bych to přeložil jako nemoc nebo ztrátu života. - Jinak tohle bude skutečně piktogram znamenající pravděpodobně vstup.“ „Hezké,“ shrnula jeho výklad Chaira. „A máš představu, jak by ta věta mohla znít?“ „Představu mám, ale můžu se samozřejmě mýlit.“ „Ano?“ Jack si odkašlal a zahleděl se do svých poznámek. „Ty, jenž přicházíš s čistým úmyslem a vědom si možných rizik, vstup.“ „Ty Jacku, na jakém principu pracuje tvůj mozek?“ zvedla Nefas překvapeně obočí a podívala se na Chairu. „My se s tím babráme čtrnáct dní, a jemu stačí hodina.“ „Eh - no, dík. Ale asi stejně nebude úplně přesné. To spojenectví, mi tam nejde vůbec vsunout. - Ingenová, by to určitě zvládla líp.“ „Ne. Je to skvělé. Jenom - nejsem si vědomá žádných rizik,“ nakrčila Nefas obočí. „Tahle věta, se mi tam nelíbí.“ „Jo, je to trochu znepokojující,“ potvrdil Jack. „A co vy - vážně se vám povedlo Trewisové zdrhnout?“ „Povedlo. I když jsme měly co dělat, abysme se stihly vrátit,“ odpověděla Chaira, a během několika minut, mu společně s Nefas vypověděly, jak a co tam našly.
244
„Tahle záležitost, mě začíná zajímat čím dál, tím víc,“ pronesl Jack a skousl si spodní ret. „Jo? Mě to začíná děsit čím dál, tím víc. - V té jeskyni něco je.“ „Nebuď baba, Chai. - Máte ty básničky?“ „No, tak trochu - “ „Baba?!“ skočila Chaira Nefas do řeči a chňapla po pergamenu s básničkami, který Jackovi podávala. „Máš-li kuráž, máš-li odvahu, vědom si rizik...“ vypočítávala na prstech. „Pardon, ale nemám ani jedno. Všechny ty věci, dávají jasně najevo, že uvnitř je nějaké nebezpečí, a já nehodlám někam strkat hlavu a čekat, co mi jí tam ukousne.“ Oba zaraženě hleděli na Chaiřinu nasupenou tvář a nevěděli, co říct. Nefas tušila, že by mohla mít pravdu, ale zároveň potřebovala vědět, co je uvnitř. Někdo jí tam posílá, jen ještě neví proč. „Dobře. Klídek - jen se na to podívám,“ řekl po chvilce Jack a opatrně vykroutil Chaiře z ruky nebohý pergamen. Malý moment si ho prohlížel, než se zeptal. „Nechybí vám tam něco?“ „Četly jsme to jednou nebo dvakrát - spěchaly jsme. Půlku jsme toho zapomněly,“ snažila se hájit Nefas. „A tušíte, co ty hádanky znamenají?“ „Ne.“ „Ani tohle? - Jsem dobrý sluha, jsi-li opatrný. Jsem zlý pán, jsi-li to je fuk jaký - to tady asi někdo zapomněl,“ pronesl Jack a loupl očima po Chaiře, než pokračoval. „Jen pošetilý pokusil by se mne dotknout, vždy nenasytně musím vše polknout. - Kdo je dobrý sluha a zlý pán?“ „Nevím, ale ty nám to určitě řekneš,“ odsekla mu blondýnka. „Oheň.“ „Oheň?“ podivila se Nefas. „Počkej - to myslíš jako, že i ty ostatní -“ „Jo - jsou to elementy.“
245
20. kapitola Růžová pohroma Ty hádanky skutečně představovaly elementy - oheň, voda, země, vzduch. Teď, když to Nefas věděla, jí to přišlo až směšně snadné. Ale i tak jim tahle nápověda byla platná asi jako mrtvému zimník. Bylo to totiž to jediné, co se jim podařilo zjistit. Nefas se totiž zdálo, že to jde až příliš jednoduše, takže to pro jistotu přestalo jít úplně. Navíc Chaira se s nimi na téma jeskyně odmítala bavit. Dala jim jasně najevo, že jestli jí nepředloží jasný a pádný důvod, proč by se měla vystavovat jakémukoliv nebezpečí, nepohnou s ní ani párem tažných tuleňů. Nefas věděla, že Chaira není srab. Jen byla opatrná. Těžko jí to někdo mohl mít za zlé - ta varování se nedala nijak popřít. A ona ten důkaz prostě neměla. Kdo a proč - ta dvě slova nad ní neustále visela jako obrovské červené otazníky a rozčilovala ji. Alespoň Jack se na ni nevykašlal - dál se jí snažil pomáhat s latinským překladem, jen to dělali potichu, aby Chairu moc nedráždili. Shodli se na tom, že pokud nějaká odpověď existuje, musí být v té knize. Určitě ji nedostala proto, aby si v ní četla před spaním. Ale šlo to neskutečně pomalu. - Zejména, když na to měli čas jen po vyučování a o víkendech. A Nefas si navíc začala pomalu, ale o to jistěji uvědomovat, že jestli se nebude také čas od času věnovat škole, mohlo by se jí klidně stát, že bude sice báječně umět latinsky, ale vůbec nedokončí první ročník. Profesor Ater se ani nesnažil skrývat své nadšení z toho, že si na její nesoustředěnost, neznalosti a lajdáctví chodí ostatní kolegové stěžovat. Jemu. Velmi nepříjemný rozhovor. Nefas tedy nezbývalo než sklopit uši a jít dohnat resty, které se jí stihly tak nepěkně rozmnožit. A vzhledem k blížícím se pololetním zkouškám bylo nutné vynaložit značnou rychlost. „Ty dneska nejdeš?“ zeptal se jí po středečním vyučování Jack, když viděl náklad učebnic v jejím náručí. 246
„Jdu, ale učit se - jsem dutá jako bambus a polovině sboru dlužím úkoly. Jestli jim je brzy nedám, Ater mě sežere i s botama.“ Srovnal s ní krok a dokonce byl natolik galantní, že jí polovinu odebral. Vděčně se po něm podívala. „Ty jdeš se mnou?“ Jack se zašklebil na učebnice. „Možná by nebylo od věci, kdybych taky nějaký napsal,“ přiznal neochotně. „Ty, Nef, víš co si myslím? Že na to jdeme špatně.“ „Cože?“ „Hm - ta kniha,“ vysvětlil. „Říkala jsi, že ten vzkaz vypadl odněkud zprostředka.“ „To sice ano, ale já nevím odkud,“ pokrčila Nefas rameny. Taky ji to štvalo. Kdyby byla opatrnější, když ji prohledávala, už to mohli dávno mít. „To je pravda, ale není nesmyslné překládat ji úplně od začátku?“ zakňoural. „Co se stane, když přeskočíme dvacet, třicet... padesát - “ „Jestli tě to už nebaví...“ skočila mu do řeči. „Ale ne. Já jen - nerad dělám věci zbůhdarma,“ snažil se bránit svoji ochotu pomáhat. „Ušetřilo by nám to spoustu času.“ „Nebo taky ne. - Přeskočíme padesát stránek a za pět let, až přeložíme celou knížku, zjistíme, že to vypadlo z té čtyřicáté deváté,“ prohodila Nefas se smíchem. „To by bylo typické,“ zasmál se Jack. Konečně vystoupali do sedmého patra a po pár krocích zabočili do knihovny. I tady byly znát blížící se zkoušky. „U Neptuna - on tu někdo rozdává něco zadarmo, že je tu tolik lidí?“ protočil Jack oči v sloup a jal se hledat nějaký volný stůl. „Kde je vlastně Chaira?“ zeptala se Nefas, která cupitala za ním. „Viděl jsem ji s tou... Michelle myslím, z druháku. Někam spěchaly a přiblble se u toho hihňaly, tak jsem jim šel radši z cesty,“ odvětil a zatahal ji za rukáv. „Hele - támhle jsou dvě volná místa.“ Nefas se posadila, zahleděla se na horu učebnic a povzdechla si Tohle bude dlouhé odpoledne.
247
„Sakra! Sakra! A ještě tisíckrát sakra!“ lamentovala Nefas nad svým testem z historie, na kterém, jako tichá výčitka, svítilo tlusté červené nepřijatelně. „To bude v poho,“ uklidňoval ji Jack. „Přece si tím nenecháš zkazit náladu.“ „Tobě se to mluví, když máš -“ sáhla si pro jeho test a prohlédla si hodnocení dostačující s velikým vykřičníkem a zase mu ho s úšklebkem vrátila, „- taky pěkné...“ „Viděli jste to vy dva vůbec?“ otočila se na ně Chaira, která očividně nechápala, jak mohl někdo něco tak lehkého nenapsat. „Ale jo... no... měla jsem toho dost... tak mi nějak - nezbyl čas,“ dostala ze sebe Nefas neochotně. Chaira protočila oči. „Že se na to nevykašlete...“ „Na co?“ zeptali se sborově. Chaira se zastavila a založila si ruce v bok. „Nedělejte se, že nevíte. Myslíte si, že vás nevidím, jak v jednom kuse sedíte nad tou knihou?“ „Neschováváme se,“ snažila se hájit Nefas, která si pod její přísným pohledem připadala jako lapený zlodějíček. „Chtěla jsi důvod, tak ti ho hledáme.“ „Klídek Chai, je to jen pololetí,“ přidal se Jack. „Navíc si to můžeme opravit.“ „Moment - Stears ti řekl, že si to můžeš opravit?“ zvedla Nefas obočí na svého kamaráda. „Mně nic takového neříkal.“ Jack něco nesrozumitelného zamumlal a tvářil se, jako že tam vlastně vůbec není. „HA - čuchám protekci!“ zamířila na něj bojovným ukazováčkem. „Hele, ber to tak, že tebe zase necupuje Ater,“ bránil se Jack. „A vsadím se, že vás taky známkuje trochu mírněji.“ „Ále cupuje,“ mávla rukou Nefas. „Jen to nedělá veřejně,“ zabrblala si pro sebe. „Kašlu na to - život prostě holt asi není fér...“
248
Vyšli ven na školní pozemky a nedaleko, napravo od cesty, zahlédli skupinku nagathanských, v čele s Nicoletou Swanovou, která zrovna něco, nebo spíš někoho, úspěšně parodovala, a hlouček za ní se prohýbal v salvách smíchu. Naproti nim stála zjevně bojovně naladěná Backetová, krok za ní Tiberius Geller, který se snažil tvářit neviditelně a ještě kousek dál hodně nešťastně vypadající Adel Griffinová. „Božíčku - ona je jako téén... jak se říká těm lidským obludám? Jó mopslík. Ještě panáčkovat by mohla...“ pronesla Swanová a poposkočila v pozici cvičené veverky. Skupinka za ní se znovu zahihňala. „Hele - a pomáháš jim i se svlíkáním? Víš, co myslím - když jdou na věc...“ Teď už se hlouček doslova ohýbal v pase, zatímco Tiberius nabral do obličeje barvu přezrálého rajčete a Adel vypadala, že se každou chvilku rozbrečí. „Ty jsi ale ubohá slepice,“ zareagovala Caroline. „Jenom mi závidíš!“ „Počkej - to myslíš Tibýska? Nebo toho tvýho čokla?“ „No, nejspíš obojí, když nemáš ani jedno.“ Nefas přestala jejich hádku poslouchat a pomalu se sunula pryč, než ji někdo z nich zaregistruje. Byla ráda, že si jí spolužáci skoro přestali všímat, a doufala, že by to tak mohlo i zůstat. „Hele, to se posmívala Griffinový?“ zeptal se Jack, kterému neunikl její únik, a dohonil ji. „Vypadalo to tak.“ „Mně se tedy taky zdá, že si z ní Backetová udělala slouhu,“ přidala se Chaira. „Ale když jí to tak vyhovuje...“ „Tak, třeba nevyhovuje. Jen -“ chtěla Nefas něco podotknout, když za svými zády zaslechla další hlasitý smích. Všichni tři se otočili, ale viděli už jen nagathanské popadající se za břicho, vztekající se Backetovou a Adel, která utíkala nejspíš někam hodně daleko.
249
„Tedy Chairo, můžeš mi říct, jak dokážeš bydlet s takovou pipinou?“ „Zrovna jsem se tě chtěla zeptat na totéž.“ Nefas seděla v pokoji na posteli a přehrabovala se v haldě pergamenů a učebnic, které měla rozložené všude kolem sebe. Původně měla v plánu udělat si tady trochu pořádek a najít knihu Chov obojživelníků a plazů, o které jí knihovnice Parkerová tvrdila, že ji chce zpátky. Knihu sice nenašla, ale zato našla své poznámky o pokročilých obranných kouzlech, na které díky událostem se Sebastianem a jeskynní záhadě úplně zapomněla. „Určitě jsem jí tu knihu už vrátila...“ brblala si pro sebe a shrnula rozkramařenou hromadu ke straně, aby se mohla pohodlně natáhnout. Páni předsedové už si jí sice delší dobu nevšimli, ale až si jí zase všimnou, bude se jí to hodit. Ostatně, mohla si dovolit na chvilku vypnout. - Zbylé zkoušky naštěstí nedopadly tak tragicky jako ta z historie, spolubydlící byly někde venku a překladu se momentálně věnoval Jack, se kterým se dohodli, že bude lepší, když se budou střídat, aby měl jeden z nich vždycky klid na učení. Opřela se zády o zeď, nohy si podložila polštářem, do klína si položila Selii a pomyslela si, že ke štěstí už jí chybí jenom něco dobrého k zakousnutí, když jí do právě vytvořené oázy klidu vlezla nasupeně se tvářící Adel. No tak nic... Griffinová pochodovala po pokoji tam a zpátky, ale po chvilce si sedla a složila obličej do dlaní. Nefas měla nutkání zeptat se, jestli se jí něco nestalo - zvlášť po tom výstupu minulý týden, ale nakonec si to rozmyslela. Ostatně, kamarádky nebyly, tak co se bude starat. Začetla se do svých poznámek – Attonio - omráčit, Eratteliuss odzbrojit, Attonio...
„Co to louskáš?“ ozvalo se jí nečekaně u ucha. Vůbec nepostřehla, kdy se Adel stihla přemístit od své postele k její. Pomalu otočila
250
hlavu a několikrát překvapeně zamrkala do pomněnkově modrých očí, které ji sledovaly z poměrně těsné blízkosti. Rozhodně těsnější než kdy předtím. „Ehm - jen si tak... čtu.“ „Aha. - Eratto... Eratteli? Ježiši, co to je? - Na tom bych si zlámala jazyk,“ pronesla blondýnka. „To jsou kouzla?“ „Hm – jo,“ odpověděla stručně Nefas. Rozhodně jí ten pokus o konverzaci nemínila zvlášť usnadňovat. „A na co to máš? Nic takového se přeci neučíme.“ Nefas zvažovala svoji odpověď - když jí řekne pravdu, mohlo by se jí to nevyplatit. Pánbůh ví, kde by to rozkřikla, a mohlo by se to donést až pánům předsedům. Na druhou stranu, kdyby lidi kolem věděli, že umí pokročilá kouzla, třeba by si na ni už nikdo netroufl. „Jen tak,“ zvolila nakonec diplomatickou odpověď. „Aha. - Ehm...“ Griffinová si očividně chtěla povídat, ale bez Nefasiny spolupráce jí to moc nešlo. „Ty už se mě nebojíš?“ popíchla ji trochu a zacvakala zubama. „Víš, že koušu. Nikde nikdo, žádní svědci...“ Adel se narovnala, stiskla čelisti a dívala se na ni tak nějak... smutně. Pak udělala dva kroky a sedla si k Nefas na postel, kde se sklopenou hlavou zírala před sebe do země. „Promiň,“ pípla sotva slyšitelně. Nefas vytřeštila oči a natočila hlavu ke straně. „Nezlob se - špatně jsem rozuměla.“ „Říkám promiň,“ procedila Adel skrz zuby. „Ty se mi omlouváš? Proč?“ „Vím, že nejsi upír.“ „A to jsi zjistila teď - po půl roce?“ zeptala se Nefas se zúženýma očima. Nehodlala jen tak mávnout rukou nad tím, že jí tady celou dobu dělali ze života peklo. A pokud šlo o vracení dluhů, vybírala si vysoké úroky. „Ne, to... já totiž... teda Carol říkala - “ „Aha. Carol říkala. - Je mi to jasné.“
251
„Víš, že to tady roznesl Tiberius? - Mně to bylo divné, že by tě sem poslali, ale všichni říkali, že...“ zamračila se Adel, „... že jsi nebezpečná... divná. A nejlepší obrana je útok. Co jsme asi tak měli dělat?“ „No, to já jsem – divná,“ protočila Nefas oči. „Ale nějak to nevysvětluje, proč mi to říkáš po půl roce.“ Griffinová se k něčemu nadechovala, ale Nefas jí do toho skočila dřív, než stačila něco říct. „Já už asi vím. - Ty ses pohádala s Caroline, tak to zkoušíš u mě.“ Blondýnka sklopila hlavu a tvářila se tak, že bylo jasné, že nebude daleko od pravdy. „Tobě to nevadí - že tě takhle využívá?“ „Samozřejmě, že mi to vadí!“ „A proč si to necháš líbit?“ nechápala Nefas. „My jsme... známe se od malinka. Ale nikdy předtím jsme spolu nebyly takhle dlouho v kuse,“ vysvětlovala Adel a nepřítomně hladila Selii, která si spokojeně hověla u Nefas na břiše. „Vidět někoho párkrát za týden a bydlet s ním je rozdíl. Nikdy předtím se takhle nechovala - jako... já nevím, jak to říct. A od té doby, co je s Tibem, je to ještě horší. - Ale já tady nikoho jiného nemám. Ty ses začala bavit s Davisem a Greenovou a Carol mě jenom utvrzovala v tom, že k nám nepatříš - když se paktuješ s nima. A jak ses někdy začátkem prosince vrátila v noci, slyšela jsem tě bulet a další den ses nevrátila vůbec. Bylo mi jasné, že už jsi zase na ošetřovně a říkala jsem jí, že už by to kluci neměli přehánět, jenomže ona tvrdila, že ti malá lekce čas od času nemůže uškodit. Naštvalo mě to a… říkala jsem si, že se ti alespoň postarám o ni.“ Adel kývla směrem k Selii a nadechla se, že bude pokračovat, ale Nefas jí do toho skočila. Věděla přesně, o čem teď Adel mluví, a taky věděla, že tenkrát nebyla na ošetřovně kvůli těm dvěma, ale vysvětlovat jí to nehodlala. „Vy jste to věděli?! Všichni?“ „No... my jsme... totiž, kluci - “
252
„Uvědomuješ si vůbec, že mě mohli zabít?!“ cedila Nefas skrz zuby vytočeně. „Zabít ne!“ vrtěla blondýnka polekaně hlavou. „Řeklo se jen postrašit - aby ses od nás držela dál. Jenže mně se to přestávalo líbit, ale Carol říkala, že to bude v poho, že snad něco vydržíš... A já se s ní nechtěla rozhádat, tak jsem to nechala být.“ „Skvělé...“ Nefas nějak nevěděla, co by na tohle měla říct, takže se schovala zpátky za své poznámky a nechala Griffinovou být. „Ty se zlobíš, že jo?“ ozvalo se zpoza pergamenů. „No jasně, že jo - taky bych byla naštvaná,“ odpověděla si Adel sama a zvedla se z postele. „Ne. Já se spíš divím - že ti to za to stojí,“ vykoukla nakonec Nefas. „Že než abys řekla, že se ti něco nelíbí, radši se budeš tvářit, že je všechno v pořádku.“ „A poštvat si je proti sobě?! Sama jsi viděla, že jeden tady nemá šanci přežít, a já nerada vyčnívám z davu.“ „Adel, proč jsi vlastně teď tady? Proč mi to říkáš? - Vrať se za svojí kamarádkou a já zapomenu, že jsme spolu vůbec mluvily.“ „Myslela jsem...“ nadechla se Griffinová. „Ty to nechápeš! Zůstala bych sama. Ty jsi měla aspoň ty dva, ale já bych neměla nikoho. Sežrali by mě tady.“ Nefas se na ni zkoumavě dívala a přemýšlela, co si o téhle holce má vlastně myslet. Na jednu stranu jí rozuměla, ale na druhou by sama šla radši proti proudu než souhlasit s bandou idiotů. „Můžeš mi prosím tě říct, co se změnilo? - Co je dneska jinak než předtím, že teď tak riskuješ?“ Adel se rezignovaně posadila na jednu z židlí. „Já nevím,“ vydechla unaveně. „Prostě už mám Carol plné zuby... a stejně tady ze mě mají všichni dobrý den a mě už to neba. - Jak jsi to vlastně dokázala?“ „Co?“ „Skamarádit se s Greenovou a Davisem. I ostatní tě vzali mezi sebe. - S námi se nikdo z Nagathanu nikdy nebavil.“
253
„A přemýšlela jsi někdy proč?“ „Vždycky to tak bylo,“ odvětila Adel. „Nevím, jak jsem to dokázala,“ rozhodla se Nefas pro upřímnou odpověď. „Ale sama jsi řekla, že sem tak trochu nepatřím. A máš pravdu - jsem tady spíš omylem. Nejsem prayská a asi ani nikdy nebudu. Tak asi proto.“ „Kde ses tam vlastně vzala? Tam - u nich?“ zeptala se Adel a pohodila hlavou kamsi. Nefas po ní jen loupla očima - na téma upíři se s ní bavit nehodlala. Na to jí věřila příliš málo. „Kde ty máš tu svoji výbornou kamarádku? „Asi je zalezlá u Tiberiuse v domku,“ zašklebila se blondýnka. Nefas se zamračila. „Neříkal náhodou Ater něco o nějakém zákazu?“ „Ten platí večer. A stejně by je musel někdo prásknout klukům Tim s Carlem dostávají za donášení od Atera kameny, takže pochybuju, že by jim to někdo řekl.“ Nefas se pokoušela vymyslet větu, která by neobsahovala slova Ater a pablb, ale nešlo jí to, takže se zaměřila na něco jiného. „Hele - a oni spolu fakt... to? No to... ty víš co.“ Adel se uchechtla. „To pochybuju. Ale pořád po sobě lezou a je to... nechutné,“ zašklebila se. „Navíc - ta naložená makrela po mně chtěla, abych jim zítra dělala Amorka. Že prý sežene někoho, kdo mi přemění šaty na růžovo.“ „Cože?“ rozesmála se Nefas. „No, zítra - je Valentýn.“ Hned jak Nefas ráno rozlepila oči, ucítila v nose divný štiplavý zápach. Otočila hlavu, aby zjistila, že původcem toho smradu, který ji neodbytně nutil ke kýchání, bude pravděpodobně drahá Caroline a jeden z jejích úchvatných parfémů, či co to na sebe právě plácala. „Panebože, co to je za puch?“ odvážila se položit dotaz. „Sklapni, nádhero!“ zahučela manekýna, která se právě před zrcadlem činila ještě krásnější a kupodivu se jí to i dařilo - jen tu
254
voňavku mohla vynechat. Backetová byla sice namyšlená, rozmazlená a hloupá dorota, ale co jí Nefas ke svému vlastnímu vzteku musela nechat, bylo, že byla taky dost hezká. Zvlášť ty její dlouhé hnědé lokny skousávala velmi špatně. Ona sama měla dle svého mínění vlasy obyčejné, černé, rovné a ještě k tomu ulízlé na stranu. Ovšem tu pěšinku na straně měla po mamce, jak si všimla na fotce od Jacka, takže jí zase tolik nevadila. „Tohle...“ přibližovala se Caroline s růžovou lahvičkou k Nefasině posteli, čímž pro ni zápach značně nabíral na intenzitě. „... je náhodou výtažek z vzácných mořských řas. Je to něco jako vůně lásky - dělá to lidi neodolatelnými,“ chlubila se a mávala jí lahvičkou před nosem. Nefas zajela hlouběji do peřiny, aby tu příšernost alespoň nějak utlumila. „A taky byla pěkně drahá,“ dodala ještě. „Takže ji laskavě neurážej, ty - osobo bez vkusu.“ Nefas vystrčila nos z peřiny. „Máš pravdu - mám neodolatelné nutkání tě pozvracet.“ „Pche.“ „A navíc - ty už snad nemáš potřebu k sobě někoho vábit - už sis navábila.“ „Hele nejsi trochu oprsklá?!“ „Pravda - trochu jsi mě ohodila...“ Caroline zalapala po dechu a otočila se na Griffinovou. „No vidíš ji? Slyšela jsi, jak je drzá?“ Nefas se podívala na druhou postel a musela v duchu smutně konstatovat, že Adel určitě neviděla ani neslyšela vůbec nic, protože se momentálně dusila polštářem. Jestli za to mohl smích nebo zápach, těžko soudit. „To jsou móresy, tohleto...“ odfrkla si Backetová a práskla za sebou dveřmi. Nefas se usmála. „To bude dnes ale krásný den...“ Že bude, bylo jasné už od chvíle, kdy vytrčila hlavu z domku. Zřejmě nastal pravý čas na to, aby Nefas řádně pochopila pravý význam slova Valentýn - od samého rána potkávala samou růžovou,
255
na každém rohu mohla narazit na nějaké srdce nebo pusinkující se tuleně vystřižené z papíru, a pod valnou většinou z nich mohla vidět dvojici opačného pohlaví (většinou), jak se vzájemně okusuje a vyměňuje si produkty slinných žláz. Z celého toho růžového haló se jí lehce křivil obličej, ale utěšovala se tím, že není jediná. - I Ater u snídaně, na kterou ho pravděpodobně někdo donutil jít, vypadal, že by nejraději někoho zakousl, ale nejspíš by to byl poslední polibek, který by ten vyvolený nebožák v životě dostal. Mathias seděl u svého toastu také poněkud prkenně, zato Veronová s profesorkou Walkerovou se usmívaly podezřele spokojeně. Nefas měla plíživé tušení, že mají celou tu růžovost na svědomí. A to bohužel ještě nebylo vše. - Všude mezi studenty pobíhali žabí mužíčci, oblečení ve vestičkách všech možných odstínů růžové od světle fialkové až po sytě červenou s třpytkami. Měli přidělaná zlatá křidýlka a na rameni kabelku na valentýnky. Chytali po chodbách studenty a kvákavě zpívali adresátům jejich přáníčka a ještě se u toho doprovázeli na malinké činely. Celé to vypadalo neskutečně komicky. Nefas s Chairou zaslechly Atera, jak vrčí na ředitelku, že jestli mu některá z těch oblud vleze do hodiny, může si rovnou hledat nového zaměstnance. „Ale no tak, Cassiusi, jsem stará osoba, dopřej mi trochu toho potěšení,“ krotila ho Veronová s potutelným úsměvem. Evidentně ji bavilo brnkat mu na nervy. „Hele - myslíš, že myslel, že dá výpověď nebo že toho žabáčka zabije?“ uchechtla se Chaira. „To netuším - oba jsou zaměstnanci. Proč?“ „Mohly bysme mu zkusit nějakého strčit do třídy. - Kdyby dal výpověď, třeba by nám sem pak poslali někoho normálního.“ „Chceš riskovat život toho ubohého podřadného tvora?“ smála se Nefas. „Sama jsi řekla, že je podřadný.“
256
„Není. Ale bude, jakmile se ke mně odváží přiblížit.“ Chaira se zahihňala. „Co je?!“ zavrčela Nefas, tušíc hrozící nebezpečí. „Nic,“ šklebila se copatá kamarádka. „Chai, já - tě - varuju!“ Celé odpoledne se odněkud ze školy nebo z pozemků, kde zrovna zpíval nějaký žabák, ozýval hlasitý smích. Zaprvé zpívali neskutečně falešně a zadruhé jim nebylo přes kvákání skoro rozumět, takže jejich vystoupení většinou sloužilo k pobavení všech, jen ne toho, komu byla zrovna valentýnka určena. Nefas se dokonce poštěstilo být u přáníčka pro Tiberiuse a měla během toho zpěváckého projevu zvláštní a hřejivý pocit zadostiučinění. - Blonďatá střela totiž vypadala, jakoby se nejraději propadla na jiné místo planety. Jakékoliv. Odhalila i důvod, proč se Chaira celé odpoledne přiblble kření. Ukázalo se totiž, že nechala v žertu poslat jedno přáníčko pro Jacka. Ten sice zpočátku vypadal, že ji uškrtí, ale nakonec se mu povedlo to proti ní nádherně otočit, když ji začal honit po chodbě a křičet, že se musí políbit, když ta jejich tajná láska teď vyšla najevo. Nefas se královsky bavila. Bohužel Chaira se křenit nepřestala. Zlé tušení bylo zpátky a studený pot ji polil pokaždé, když kolem ní prošla nějaká žabí okřídlenost. K její obrovské smůle se její podezření potvrdilo zrovna ve chvíli, kdy se nacházela v místě s poměrně velikou koncentrací lidí. „Swuešna Coupweuowa?“ zakvákal žabák. Nefas zezelenala a podívala se po Chaiře. Ta pomstychtivá bestie ani nečekala, až Amorek začne zpívat a smála se jako o život. „Swuešna Coupweuowa?“ zopakoval mužíček svoji otázku. „Já ne...“ zakňourala Nefas. „Tady ne...“ Rozhlédla se kolem sebe. - Byli v přízemí, studenti, kteří zrovna vcházeli a vycházeli ze školy, se začínali zastavovat. Nefas zahlédla
257
světlo z nedaleké školní brány a zvolila jedinou možnost, jak se dostat z téhle hloupé situace - úprk. Rozeběhla se přesně ve chvíli, kdy se mužíček nadechoval ke zpěvu. Ale jestli se domnívala, že mu uteče, spletla se - žabák byl zřejmě rozhodnutý splnit svůj úkol stůj co stůj. Vyběhl se za ní i s brašničkou, a než se dostala k bráně, zaslechla první veršík Šewnéé oši, wuasy hauwaníí,...
Se zvoláním „Jááá nééé!“ utíkala po cestě a mužíček za ní. Honil ji a zpíval, a každý veršík doplnil mocným břinknutím o malé činely. jšow týý, ťo o níík šníum pouwtauwíí. BŘINK! Twuéé uítě jauwko úúše kwuéét BŘINK! kauwšdíí bwy mwi mouwu šauwiděét. BŘINK! Nefas dobíhala k jídelně, v duchu proklínala všechny žabáky světa až do pátého kolene, ale nejvíc ze všech autora té hrůzy. Jak se snažila nevnímat smích, který se rozléhal všude kolem, až příliš pozdě si všimla, ke komu se to vlastně blíží. „Do pytle! Profesoři!“ zaklela a prudce zatočila doprava. Klučina, který se tam zrovna prohýbal v pase, jí ještě uhnout stihl, bohužel metrová socha mořského koníka se o nic takového ani nepokoušela. Nevyhnutelný střet, následovaný krátkým letem, zakončila tvrdým dopadem na bok. Že její pád smích okolo ještě víc umocnil, přes pulsující bolest v holeni nevnímala. Překulila se na záda a rezignovaně sledovala zeleného břinkálistu, který se nad ní zastavil, aby snaživě dokončil svůj výstup. pwuotowšéé maum teu wuááád! BŘINK! BŘINK! „Sakra, někde mi utekl veršík...“ rozesmála se Nefas. Š wuáškou Towny
258
Murlok se uklonil a za obrovského potlesku odešel. Nefas bezmocně ležela rozpláclá na zádech a smíchy se nemohla ani nadechnout. Nezdálo se, že by se jí některý z jejích rádoby kamarádů chystal podat pomocnou ruku - všichni se evidentně dobře bavili. Náhle se v jejím zorném úhlu objevila tmavá silueta profesora Atera. Stoupl si nad ni, naklonil hlavu mírně na stranu a zkoumavě si ji prohlížel. „Slečno Cooperová, musím přiznat, že ač už jsem viděl ledacos, existují vzácné chvíle, kdy mě něco překvapí. Tato patří mezi ně gratuluji vám,“ pronesl, otočil se a odvlál. Nefas by přísahala, že i na jeho tváři zahlédla náznak úsměvu. Tony, já tě zabiju!
259
21. kapitola Legenda o čarodějnici Tony se schovával. Nefas celou tu valentýnskou událost brala jako legraci, ale když ho ani druhý den nemohla nikde najít, pochopila, že on to asi myslel vážně. Celé jí to přišlo hloupě komické a bylo jí Tonyho docela líto. „Ty takhle náhodou nevíš, kde je?“ vybafla na Jacka v neděli odpoledne. „Jste snad spolubydlící.“ „Dobrý postřeh. Náhodou vím - od pátku sedí v pokoji jako pecka.“ Nefas si s povzdechem dosedla na židli a loupla po Jackovi nešťastně očima. „On je na mě naštvaný, co?“ „Spíš na sebe, řekl bych.“ „To jste mě nemohli varovat? Brala jsem to jako žert.“ „Možná tě překvapím, ale nesvěřuje se mi,“ pozvedl Jack obočí. „Chaira to věděla,“ hádala se Nefas. „Od rána měla pusu nakřivo.“ „Hm.“ „Pustíš mě tam?“ „Hm,“ zamručel znovu Jack, ale ani se nehnul. „Teda s tebou je rozprava...“ „Promiň, konečně jsem se dokopal k psaní úkolů. Jestli teď vstanu, pravděpodobnost, že se k tomu ještě vrátím, není moc velká.“ Nefas se rezignovaně zvedla. „Tak nic. Já si chytnu někoho jiného.“ „Hm,“ rozloučil se Jack. Nechala tedy knihomola se svými pergameny a vydala se ven hledat jiný modrý klíč do nagathanské vesnice. U jídelny narazila na Kaila, který se rozesmál, hned jak ji uviděl. „Čemu se tlemíš?“ pozdravila ho. „Tobě.“ „Sedí mi snad něco za krkem?“ 260
Kail se zakřenil. „Ále - jen ten krásný obrázek nemůžu dostat z hlavy. „Takových je nás víc,“ protočila Nefas oči. „Pustíš mě do vesnice?“ „K nám? Proč? - Nemáš povolení.“ „Na povolení kašlu - potřebuju mluvit s Tonym.“ „Hm.“ „Co s tím dneska všichni máte?“ kroutila nechápavě hlavou nad slovní zásobou svých kamarádů. „S čím?“ „Ale nic. Otevřeš mi tu branku?“ Sice neochotně, ale kývl, a když došli k vesnici a vpustil ji dovnitř. „Já snad radši půjdu,“ dodal na rozloučenou a zmizel. To je to tak zlé? - zeptala se Nefas v duchu sama sebe a zaklepala na dveře krajního domku. „Hm,“ ozvalo se zevnitř zavrčení. To bude milý rozhovor, - pomyslela si a opatrně nakoukla do pokoje; Tony ležel rozvalený na posteli, obličej přikrytý nějakou knihou. „Ehm – Ahoj,“ pozdravila ho trochu nejistě. Tony pod učebnicí poněkud ztuhl, ale pak se prudce posadil a nechal nebohou literaturu dopadnout na zem. „Co tady děláš?!“ vyštěkl na ni, až couvla. „Přišla jsem za tebou.“ „A jak ses sem dostala?! Tohle není tvoje vesnice.“ Nefas svraštila obočí - takový útok nečekala. „Pustil mě Ka teda... bylo otevřeno.“ „Jasně!“ zúžil oči Tony. „Připomeň mi, abych Kailovi zlámal obě ruce,“ prskal. „Tak co chceš?!“ Nefas najednou nevěděla co říct. „Ehm - já - “ „Jestli ses přišla optat na moje zdraví, tak můžeš zase jít - mám se fajn.“ „Proč jsi na mě naštvaný?“
261
„Nejsem,“ odfrknul si Tony. „Aha - tak já budu předstírat, že jsi mě vlídně uvítal, támhle se posadím a vezmu si z nabídnutých sušenek.“ „Žádné sušenky jsem ti nenabídl,“ zavrtěl zmateně hlavou. Nefas se usmála. „Já vím - kdybys totiž nebyl naštvaný, udělal bys to.“ „Nejsem naštvaný!“ „Tak proč nevylézáš z pokoje?“ Tony se zvedl z postele, stiskl čelisti a začal přecházet sem a tam jako hladový tygr v kleci. „Protože... si připadám jako pitomec?“ zavrčel. „Nebo proto, že jsem ze sebe udělal před celou školou vycpanou oliheň?“ „Nechápu proč? Byla to jen legrace, ne?“ „Jak pro koho.“ „Musel jsi přeci počítat s tím, že to uslyší půl školy.“ „Nevěděl jsem, že to budou roznášet murloci,“ přiznal Tony už trochu mírnějším tónem. „Myslel jsem... já ani nevím co. Asi jsem moc nemyslel. Netušil jsem, že jsem ti tak... tak... protivný,“ dodal a otočil se k Nefas zády. „Vždyť to přece není pravda.“ Tony se prudce otočil. „Tak proč jsi teda utíkala?“ „Já jsem neutíkala před tím přáním, ale před tím žabákem - bylo tam strašně moc lidí,“ bránila se Nefas. „A navíc jsem přeci nemohla tušit, od koho to je.“ „Chaira ti to neřekla?“ „Ne - jenom se celý den tlemila. Ale neřekla mi nic.“ „Aha,“ pronesl moudře Tony. „Já myslel, že jsi to věděla, ... a proto žes...“ Nefas jen zavrtěla hlavou. „No - a... teda... é... co teda?“ soukal ze sebe. „Co?“ „No - jestli... to - “
262
„Ah,“ vypustila tentokrát moudré citoslovce Nefas. „Eh - já... jsme kamarádi, ne?“ Tony zklamaně sklopil hlavu. „Jasně. Kamarádi.“ „Tony, prosím tě, já... to není... neber si to osobně. S tebou - “ „A jak si to mám teda brát?“ skočil jí do řeči. Zavrtěl hlavou a sehnul se pro shozenou knihu. „Musím se učit. Nechci tě vyhazovat, ale - “ Nefas na něj chvilku strnule hleděla a přemýšlela. „Mohl bys mě „ „Rád, ale někdy jindy. - Zavři za sebou prosím,“ naznačil opět jemně, že by měla vypadnout. A když si vlezl do postele a schoval obličej zpátky za učebnici, nezbylo jí nic jiného než svěsit ramena a nechat ho tedy o samotě. Do pytle, fix! Od toho rozhovoru uplynulo už čtrnáct dní, ale Tony se jí stále přepečlivě vyhýbal. Nefas přemýšlela, jak by mohla napravit něco, co zřejmě byla její chyba, ale ona sama ani pořádně nevěděla, co vlastně provedla. Jack jí radil, ať ho nechá vybublat, a Chaira pro změnu, ať si s ním zkusí promluvit. Bohužel všechny její pokusy o navázání hovoru skončily dřív, než vlastně začaly. Tony byl zkrátka uražený. „Proč se ti vlastně nelíbí?“ zeptala se Chaira při středeční hodině obrany. Nefas zkontrolovala Aterovu pozici kvůli bezpečnosti své odpovědi a zašeptala: „Nic takového jsem přeci neřekla.“ „Tak proč ne?“ Tohle bylo něco, na co Nefas nedokázala uspokojivě odpovědět ani sama sobě. - Tony nebyl ošklivý kluk. Hnědé rozježené vlasy, které sice vypadaly, že se v životě nepotkaly s hřebenem, ale spolu s veselým obličejem tvořily rošťácký dojem. Tony byl milý, hodný, vtipný... kamarád. Představa, že by měl být něco jiného, byla... divná.
263
„Já nevím. Nějak si to neumím představit.“ „Mohla bys to alespoň zkusit.“ Nefas zavrtěla hlavou. „Copak je to nějaký bonbón, abych -“ chtěla doříct, ale strnula. Ater se jí ztratil ze zorného úhlu a za zády ucítila zlověstný pohyb. „Slečno Cooperová, jestli vás svým výkladem ruším, stačí říct,“ zavrčel. „Počkám, až si to dopovíte. Pro mě za mě tady můžeme být až do večera.“ „Pardon,“ pípla Nefas a počkala, až jí odvlaje zpoza zad, než začala listovat příslušnou stránku v učebnici. „Co děláme?“ špitla směrem k Chaiře, která jen bezradně pokrčila rameny. „... nikdo neprošel bez napadení, a proto byl v Knize Mazarbul nazván - Pozorovatel ve vodě. A protože někteří z vás vůbec netuší, o čem jsem zde celou hodinu hovořil, do příští hodiny mi odevzdáte dva svitky pergamenu s podrobným popisem dnes probíraného tvora. Všichni,“ zavelel Ater. Třídou to zašumělo a většina pohledů se stočila k jejich stolu. Nefas se přikrčila na židli a přemýšlela, jestli má tahle škola průchozí kanalizační systém, kterým by se bezpečně dostala až do vesnice. „A ti, kteří nevědí, kterého tvora jsme dnes probírali, se budou muset poptat u spolužáků. Jestli ovšem budou ochotni vám to prozradit,“ dodal Ater a zašklebil se. „Rozchod.“ „Tak vám pěkně děkujem - slepice ukdákané,“ vyjela po nich Swanová na chodbě. „No fakt, jako. - To nemůžete být chvilku zticha?“ přidala se Taylerová z Maureeky. Nefas se nadechovala k nějaké odpovědi, když ze třídy vyšli i Jack a Tony. Ten se po nich jen nehezky podíval a zmizel, ale Jack chytil každou za jedno křídlo a táhnul je pryč. „Klídek - stejně bysme nějaký úkol dostali.“ „No já vím, ale takhle to je na nás,“ fňukla Nefas.
264
„O čem to budeme vlastně psát?“ zeptala se Chaira. Jack se zastavil a usmál se. „Teda Chai, teď jsi mi udělala radost - ty jsi fakt nedávala pozor. To je snad poprvé - “ „Tak o čem?“ skočila mu do řeči netrpělivě. „O Krakenovi.“ Nefas se zašklebila. „Zas nějaká obluda...“ Když o dva dny později společně s Chairou smolily to pojednání pro Atera, musela si Nefas snad stokrát v duchu vynadat, že nedávaly pozor - o té příšeře se nedalo skoro nic najít. „Tady něco je,“ houkla na ni kamarádka a strčila jí pod nos polorozpadlou knihu. „Byl to veliký Kraken s mnoha chapadly, obalený světélkujícím slizem. Nazelenale zářil a z bachratého těla se linul inkoustový puch. Ležel v černé vodě pod horami jako klubko hadů. Časem pronikl do čisté vody říčky Sirannonu, jež vytékala ze Západní brány Morie. Tam zbudoval v řečišti velkou hráz a vytvořil si černou ohavnou a stojatou tůň, ze které téměř nevylézal. - Hm, víc tady toho není.“ „Já nechápu, proč ten fujtajbl vlastně probíráme,“ vztekala se Nefas. „To máš fuk, napsat to musíme.“ „Sss,“ ozvalo se jim za zády. Nefas se otočila a zpoza jednoho regálu viděla vykukovat Jackovu hlavu. „Čau - ty jsi tady taky?“ Jack místo odpovědi jen zamával tou proklatou latinskou knihou a přisedl si k nim. Chaira protočila oči a zavrčela tiše: „Jedeš s tím! Máme práci, se kterou nemůžeme pohnout. Takže jestli nám nechceš pomoct, můžeš zase jít.“ „No fajn - tak já zase - “ „Huš!“ okřikla ji Nefas. „A ty seď. - Jak to jde?“ Jack se ušklíbl a hodil po Chaiře triumfálním pohledem. „No - je tam spousta legend a mýtů. Vlastně mě docela překvapuje, že ta kniha není zakázaná. - Je tu například - “
265
„Cha! - A kdo říká, že není?“ vyhrkla Chaira vítězně. „Neruš,“ otočila se na ni Nefas a pak zpátky na Jacka. „Pokračuj poslouchám.“ Jack se podíval na blonďatou kamarádku, jestli nemá námitky, ale když nic neříkala, odkašlal si a pokračoval. „Ehm - je tu například dost podrobný popis nějakého měsíčního obřadu, při kterém byly za úplňku rituálně obětovány nevinné dívky, jejichž násilná smrt měla zajistit mužům další pokračování čisté rodové linie. Museli ji rituální dýkou - “ „To je dobrý...“ přerušila ho Nefas. „Jo... asi jo. Máš pravdu, je to dost... nechutné,“ ušklíbl se Jack a pokračoval. „Takových věcí je tu hodně, ale myslím, že jsem něco našel - něco, zajímavějšího. Tady...“ ukázal na horní okraj stránky. „... všiml jsem si toho, když jsem přemýšlel, kolik by se toho dalo přeskočit,“ usmál se na Nefas omluvně. „Protože ty první kapitoly jsou převážně o rituálech, které, si myslím, se nás moc netýkají, listoval jsem tím a narazil na tenhle znak. Přišlo mi to povědomé, tak -“ „Hele - to je znak z toho pergamenu! Ten, co jsem nemohla najít v žádném slovníku,“ vyhrkla Chaira, která se přestala tvářit uraženě a zaujatě si obrázek prohlížela. „Ano, děkuji,“ pronesl Jack a vzal si knihu zpátky. „Myslím, že by ten kosočtverec mohl být piktogram, jenomže jeho význam mi bohužel uniká. Ale asi to není tak podstatné - zkusil jsem tu kapitolu přeložit a myslím, že je to to, co hledáme,“ odmlčel se a podíval se po děvčatech, která ho napjatě poslouchala. „Ta kapitola obsahuje legendu o jakési čarodějnici, která obývá neznámé místo a přijímá poutníky, kteří se dostali do nesnází. Údajně má být obdařena obrovskou magickou silou, díky které může například ovlivnit a změnit běh událostí, které se mohou zdát neměnné. Ovšem...“ vztyčil Jack ukazováček. „... úkryt čarodějnice není viditelný pro všechny. Cesta k ní je údajně tvořena z různých náznaků a indicií, a ani jejich rozluštění nedává jistotu, že poutníka čarodějnice
266
vyslechne a vyhoví jeho prosbám. Prý se o svou sílu rozdělí jen s člověkem, který bude její pomoc opravdu potřebovat a od něhož pak požaduje za své služby něco na oplátku.“ Nefas se rozzářily oči. „Měla jsem pravdu!“ vykřikla a praštila rukou do stolu. „Šššt!“ krotila ji Chaira. „V čem jsi měla pravdu?“ „No - že to souvisí se Sebastianem přeci.“ Blondýnka si odfrkla a otočila oči v sloup, čímž dala jasně najevo, co si o její teorii myslí. Nefas se nadechovala k hádce, ale Jack i zarazil. „Počkej ještě. Tady dole je ještě jedna větička - Contra vim mortis non nascitur herba in hortis.“ „Proti síle smrti nenajdeš léčivé kvítí - já vím, tohle už jsem překládala. Je to tam někde na začátku,“ řekla Nefas.
„Jo - zrovna jsem chtěl říct, že je to tu použité několikrát. Ale když to dám dohromady tady s tím, myslím, že to znamená, že ta čarodějnice nedokáže změnit běh všech událostí.“ „Dobře - smrt nedokáže změnit, ale Sebastian není mrtvý. Takže “ „U plesnivé langusty - vy se o tom bavíte, jako by to byla hotová věc!“ přerušila jejich dohady Chaira. „Neříkal jsi náhodou, že je to legenda?“ „Říkal, ale - “ „Žádné ale! Celé je to absurdní. Nikdo nedokáže zvrátit věci, které jsou neměnné.“ „Chai, copak ty nevidíš, jak to do sebe všechno zapadá?“ snažila se ji přesvědčit Nefas. „Ten vzkaz - I problém, na který cit nestačí, kde logika a věda nestíhá, a i magie selhává, má svá řešení. - Když to dáš dohromady s tímhle... a musí to být ono - ta stránka je označená stejnou značkou, jako je na tom pergamenu.“ Chaira si složila obličej do dlaní a vrtěla hlavou. „Dává ti to smysl jen proto, že chceš, aby to tak bylo. Jenom si něco namlouváš a chytáš se každé šance,“ odmítala tvrdošíjně její důkazy. „Já to chápu - kdyby byla možnost, jak mu pomoct - “
267
„Nic nechápeš!“ vykřikla Nefas a prudce vstala, až převrhla svou židli. „Je to můj jediný příbuzný - můj bratr! Pro tebe je to cizí kluk, nemáš ani tušení, jak mi bylo, když jsem tam nad ním stála. Nechápeš nic!“ Seděla v opuštěné třídě, kam si zalezla poté, co vyběhla ze studovny, kde nechala své zmatené a strnulé přátele. Nechápali, proč je to pro ni tak strašně důležité. Jack jí sice pomáhal, ale spíš jen proto, že mu to připadalo jako zábavná záhada. Ale ona někde uvnitř cítila, že tohle je ta správná cesta. Věděla to od začátku. Hned, jak jí přišla ta kniha, tušila, že je to pomocná ruka od někoho, kdo ví o způsobu, jak Sebastianovi pomoct, ale sám to z nějakého důvodu udělat nemůže. „Ty mi věříš, viď?“ zeptala se dvou modrých korálků, které na ni zkoumavě hleděly. Selie zakmitala jazýčkem a přesunula se ze svého místečka na Nefasiných kolenou za její krk. „To má být jako souhlas?“ uchechtla se a pohladila ji po hlavě. Selie jí v klidu trůnila na rameni a nechala se požitkářsky hladit, když se z ničeho nic napřímila jako svíčka a zlostně zasyčela směrem ke dveřím. „Copak je?“ svraštila Nefas obočí a opatrně ji položila na zem. Hádek se, stále napřímený, pomalu plazil dopředu a výhružně ukazoval dlouhé ostré zuby. Tam venku bylo zjevně něco, co se mu ani trochu nezamlouvalo, a Nefas se trochu stáhl žaludek. - Selie ještě nikdy předtím na nikoho takhle nereagovala. Zvedla se a zaposlouchala do okolních zvuků. - Ode dveří skutečně přicházelo něco jako škrábání a funění. „Co to sakra -“ zamračila se. V odpověď se dveře otevřely a objevil se v nich malý chundelatý čumáček. „Huberte?! Co ty tady – Selie, NE!!“ zakřičela na hada, který se právě chystal zaútočit. Za malou vydrou se ve dveřích objevil i její majitel. Jakmile Jack spatřil výjev před sebou, okamžitě zkoprněl a těkal očima mezi vytočenou Selií a Nefas.
268
„Selie, ne! Zpátky!“ snažila se ji Nefas odvolat. Bála se pohnout a vzít si ji, protože nevěděla, jak by se mohla zachovat, když je takhle naštvaná. „No tak. Selie - pojď sem!“ Had ještě chvíli váhal, ale nakonec se nechal zavolat. Když ho bezpečně držela v ruce, zaslechla ode dveří dlouhé úlevné vydechnutí. „Co to tady nacvičujete? Chceš, abych měl infarkt?“ ozval se Jack. „Promiň. Nečekaly jsme hosty,“ odpověděla mu. „Co tady vlastně děláte? Učíš ho snad stopovat?“ Za Jackem se ve dveřích objevila i Chaira. „No vlastně jo,“ uchechtla se. „Hledali jsme tě - Griffinová nám řekla, že ve vesnici nejsi, a nikde jinde jsi taky nebyla, takže bylo jasné, že budeš někde tady.“ „Nechala sis nahoře tohle,“ podával jí Jack učebnici a nedodělanou esej. „Dali jsme to Hubertovi očuchat a on nás dovedl sem. - I když nevím, jestli necítil spíš ji,“ pohodil hlavou směrem k Selii. „Zdá se, že se moc nemusí, co?“ svraštila Nefas obočí. „Nevím, jestli bych to pojmenoval zrovna takhle,“ pronesl Jack a vzal prskajícího Huberta do náruče. „Proč jste mě vlastně hledali?“ „Říkali jsme si, že bysme tu věc měli asi dořešit,“ objasnila Chaira. Nefas se ušklíbla a posadila se zpátky na zem. „Promiň, nechtěla jsem na tebe takhle vyjet.“ „Ale dobrý. Já... ti asi rozumím.“ „Já nevím - mám pocit, že to nedokážu vysvětlit ani sama sobě.“ „Hele...“ začala Chaira, která se také usadila. „... snažili jsme se to probrat ze všech stran. - Kdybych zavřela obě oči a uznala všechny argumenty, dalo by se říct, že to do sebe opravdu zapadá. Ale -“ zarazila její nádech. „- ty musíš taky uznat několik věcí. Zaprvé jestli ta čarodějnice existuje, je zvláštní, že si udělala hnízdo zrovna
269
tady. Zadruhé - ta kniha je dost stará, kolik by té babě asi tak mohlo být let? Zatřetí - máme sice odpověď proč, ale pořád nám schází odpověď kdo. A konečně začtvrté - pokud by existoval způsob, jak Sebastianovi pomoct, proč už by to někdo dávno neudělal? Veronová ti jasně řekla, že to nejde.“ Nefas si svoji kamarádku prohlížela a nevěděla, jestli má být ráda, že o tom tak poctivě přemýšlí, nebo nerada, že našla tolik otazníků. Ona totiž nad vidinou uzdraveného brášky všechny nejasnosti vesele přehlížela. „Mám odpovídat hned?“ „Můžeš klidně až zítra,“ zasmála se Chaira. „No - tak to první nevím. Jak je stará taky nevím, ale jestli ovládá nějakou obrovskou magickou sílu, třeba si dokáže i nějaký ten rok ubrat,“ zkusila Nefas s potutelným úsměvem první, co ji napadlo. „Kdo to poslal, netuším. Možná někdo, kdo o téhle možnosti ví, ale sám to udělat nemůže. To je vlastně odpověď i na tu poslední otázku.“ „Chytrá,“ okomentoval její argumenty Jack. „V té knize skutečně stojí, že o pomoc může požádat jen ten, kdo ji opravdu potřebuje.“ Chaira se vyčerpaně nadechla a vydechla. „Já nevím. Celé je to divné.“ „Já vím, že je,“ kývla Nefas. „Ale říkám si, že to, že jsem dostala tu knihu, má svůj důvod. A jestli je to tohle... jestli je tu alespoň malá šance, měla bych to zkusit.“ „Dobře, dobře...“ rozhodila Chaira rezignovaně rukama. „Vzdávám se.“ „No výborně, dobrodružství pokračuje,“ zamnul si s úsměvem ruce Jack. „Ty se, koukám, dobře bavíš?“ „Ale ne. Já jsem to náhodou začal brát docela vážně,“ hájil se. „Jen se snažím to tady trochu odlehčit.“
270
„Fajn - takže co dál?“ vzala si zpátky slovo Chaira. „Máme teorii, co by v té jeskyni mohlo být, ale chybí nám klíče, které nás pustí dovnitř. Ani nevíme, co by to vlastně mělo být.“ „Ale jo - víme, že to nějak souvisí s elementy,“ namítla Nefas. „Jdi. Nevíme nic - ani co by to mělo být, ani jak by to mělo vypadat.“ „Třeba to má elementy jen symbolizovat,“ zkusil navrhnout Jack. „Přemýšlejte, co nám říkala Calwenová?“ „Ty tady platíš za genia,“ rýpla si do něj Chaira. Jack se zasmál a založil si ruce na hrudi. „Já jsem genius. A proto nemusím v hodinách dávat pozor.“ Nefas poslouchala, jak se ti dva dohadují, a hned měla o sto procent lepší náladu - byl na ně krásný pohled. Ale největší radost měla z toho, jak veliký kus cesty už ušli od doby, co knihu dostala. Měla pocit, že už jim chybí jen malinký krůček. Ještě dlouho seděli zalezlí v učebně a probírali možné návrhy ohledně záhadných klíčů a míst, kde by mohly být. Vyhnalo je odtamtud až kručení v žaludku a třicátá pátá potyčka mezi Selií a Hubertem. Pro ty dva byla jedna místnost zkrátka příliš malá.
271
22. kapitola Jantarová pomoc Po víkendu, který nepřinesl žádný nový poznatek, přišel začátek března a s ním i pondělní hodina elementů. Nefas se snažila dávat v hodině maximální pozor, aby jí neunikla ani jakákoliv sebemenší informace. Dokonce i Jack se zdál nezvykle soustředěný. Bohužel, Calwenová za celou dobu nezmínila nic, co by jim mohlo nějak pomoct. „Víte, napadlo mě, že by to mohlo být spíš něco z věcí, které do jednotlivých elementů spadají,“ pronesla Nefas, když se trojice vydala po dopoledním vyučování na oběd. „Jak to myslíš?“ zeptala se Chaira. „No - myslím to tak, jako že když třeba lektvary spadají pod magii vody nebo zaklínání a formule zase pod magii vzduchu, tak něco z nich. Prostě - třeba součást lektvarů... něco... něco, co se používá k výrobě, nebo já nevím.“ „Jo, jo - já vím, jak to myslíš,“ zakýval hlavou Jack. „Ale to už by bylo asi hodně zamotané. Navíc, všechny ty věcičky musí mít stejný tvar.“ „No jo - nic rozumného mě nenapadá, tak vymýšlím nesmysly.“ Jack si skousl ret. „Myslím, že to je jedna stejná věc, jenom ve čtyřech provedeních. Podle mého se to bude lišit třeba jen... já nevím... vyobrazením znaku. Mohlo by to být něco, jako třeba destička - dřevěná nebo kovová. A na každé z nich namalovaný znak jednoho z elementů.“ Pomalu přicházeli k jídelně, kde bylo na podobné rozhovory příliš mnoho lidí. Chaira se zastavila ještě v dostatečné vzdálenosti od vchodu a otočila se na oba kamarády. „Vy dva si vážně myslíte, že jsou ty - ať je to cokoliv - schované tady? Ve škole?“ „Ta jeskyně je kousek odsud. Klíče nemůžou být daleko,“ pokrčila rameny Nefas. 272
„Pochybuju, že by je někdo ukrýval na druhé straně planety.“ „Hm - no dobře, no,“ broukla blondýnka. Nefas s Jackem se spokojeně otočili za vidinou dobrého oběda, ale Chaira je zarazila. „Stát, ještě jsem neskončila. - A klídek, on vám to nikdo nesní,“ dodala, když viděla jejich hladové obličeje. „Copak máš ještě na srdci?“ otázal se Jack s úsměvem podvyživeného vlka. Chaira se ušklíbla. „No - shodli jsme se na tom, že se pokusíme tu jeskyni otevřít a půjdeme dovnitř – všichni,“ řekla a počkala, až oba kývnou. „A shodneme se na tom, že si nejsme stoprocentně jistí tím, co je tam uvnitř?“ „Kam míříš, Chai? zeptala se Nefas zmateně. „Říkala jsem si, že i kdyby tam ta čarodějnice vážně byla, otevření toho vchodu nemusí být jediný problém. - Víme my, jestli v té cestě za ní nestojí ještě nějaká nástraha? Třeba nějaká pěkná zubatá bestie?“ Nefas zavrtěla hlavou. „Hele, já tě nechci do ničeho nutit. Když půjdete se mnou, budu ráda, ale jinak je to moje rozhodnutí a můj boj.“ „Ne, já z toho nechci vycouvat,“ bránila se Chaira. „Jen se snažím naznačit, že by nebylo od věci trochu se připravit na to, že by se nám tam něco mohlo pokusit ukousnout hlavu.“ „To je fakt,“ připojil se do debaty Jack a otočil se na Nefas. „Jak jsi na tom s těmi kouzly, co sis vypisovala?“ „Blbě - odříkám ti je jako básničku, ale tím tak končím.“ „Na to jsem právě myslela,“ potvrdila Chaira. „Říkala jsem si, že bysme z toho mohli vytáhnout jedno kouzlo a pokusit se ho zvládnout. - Něco jednoduššího, ale přitom dost účinného, aby nám to dalo alespoň čas na případný útěk.“ „Chai, ty jsi hrozná baba,“ zachechtal se Jack. „Na to, abys mohla zdrhat, snad nepotřebuješ zaklínadla.“ „Zase pan vtipný, že?“ naježila se blondýnka.
273
„Nechte se,“ snažila se Nefas zarazit počínající hádku. „Zkusit to můžeme, ale teď už pojďte - šilhám hlady.“ A tak začali nacvičovat. Ještě ten den vybrali ze seznamu dvě zaklínadla, která se přesně hodila jejich účelu - neublíží, ale pozdrží. Kouzlo Repudio bylo určené k zapuzení zvířete a Excutio k odmrštění čehokoliv, co by se mohlo zdát nebezpečné. Podle knihy patřila tato kouzla k těm nejjednodušším obranným zaklínadlům. Pokud autor zmíněné literatury nebyl lhář, byli ti tři ta největší nemehla pod vodní hladinou. Mávali hůlkami přesně podle pokynů zobrazených v knize, ale bez efektu. Snažili se odmrštit židle nebo jiný nábytek, který byl v učebně, a jako zvířecí figurant jim posloužil chudák Hubert. I když vzhledem k tomu, jak jim to šlo, se nezdálo, že by mu hrozilo nějaké reálné nebezpečí zapuzení. Opuštěná učebna ve třetím patře se stala prakticky jejich druhým domovem - chodili trénovat místo polední pauzy, po vyučování i o víkendu. Nefas se snažila mávat svojí wirgamou všude, kde se nevyskytovali žádní studenti ani učitelé, ale ani po několika dnech nezaznamenala žádné zlepšení. Jediné, co ji utěšovalo, byl fakt, že v tom není sama, a také vědomí, že ve vodě to takový problém není. Když si totiž zaklínadla nenápadně zkoušela při hodině kouzelných rostlin, podařilo se jí několikrát zapudit hejno dotěrných rybiček, které zrovna neměly nic lepšího na práci, než ji ožďubovat. „Proč mi to u všech všudy nejde?!“ zavrčela rozčileně po dalším neplodném pokusu zapudit Huberta. Ten jen stál na zemi, kroutil chundelatou hlavičkou ze strany na stranu a zvědavě si ji prohlížel. „Mně to taky nejde,“ uklidňovala ji Chaira. „To bude tou wirgamou. - Nemohla bys mi půjčit svoji?“ „To si nemyslím. Prostě to musíme zkoušet pořád dokola. - Ale jestli chceš?“ podávala ji Chaira svojí hůlku. „Jé - hele!“ rozzářila se najednou a ukazovala před sebe. Nefas se otočila a viděla Jacka, jak míří na jednu z židlí, která se povážlivě kývala na zadních nohách, až nakonec přepadla.
274
„A pak že to nepůjde...“ usmál se vítězně. Nefas nakrabatila čelo. „TY! Jak jsi to kruci písek udělal?“ „Sám nevím. Asi jsem se už trochu naštval.“ Chaira se plácla do čela. „To je ono! Musíme se od toho víc opřít. - Zkus to,“ otočila se na Nefas. „Naštvi se na tu židli. Říkej si, že ji fakt nesnášíš.“ „Tak to nebude problém - fakt ji nesnáším,“ odpověděla. Namířila wirgamu na jednu z rozestavěných židlí a vykřikla - „Excutio!“ Snažila se do toho slova vložit všechen vztek, který momentálně cítila z toho, že jí to nejde. Židle se mírně zachvěla a pak místo toho, aby přepadla tak jako ta Jackova, přeletěla celou místnost a zarazila se až o zeď. „Eh,“ ozvalo se z obou stran. „No páni, páni, páni!“ zaradovala se Nefas. „To bylo dobré, ne?“ „Že dobré?“ pozvedl Jack údivem obočí. „Tebe bych nechtěl potkat ozbrojenou a naštvanou.“ Zdálo se, že na to konečně přišli. Chtělo to zkrátka jen víc síly. Po čtrnácti dnech už všichni tři s přehledem zvládali odmršťovat nábytek přes celou učebnu a zabránit Hubertovi, aby se k nim přiblížil na méně než dva metry. Chaira sice trvala na tom, že by ho měli umět zapudit úplně, ale Jack jí vřele doporučil, ať si na důkladnější trénink sežene jiného mazlíčka. „Mohli bysme to vyzkoušet na sobě,“ navrhla Nefas po další úspěšné hodině tréninku. „No - já nevím, jak ty, ale já netoužím po tom, skončit rozpláclá na zdi,“ ohradila se proti jejímu nápadu Chaira. Jack si založil ruce na hrudi a pozvedl obočí. „Ne? Ale mého Huberta bys zapudit chtěla, viď?“ „Už jsem se omluvila.“ „Už zase začínáte?“ vložila se do jejich sporu Nefas. „Myslela jsem, že by se sem daly nanosit nějaké deky a polštáře, abysme si nic neudělali.“
275
„Komu chceš ukrást polštář?“ rozesmál se Jack. „Můj totiž opustí postel jen přes moji mrtvolu.“ „S tebou je dneska řeč...“ zavrtěla Nefas hlavou a šla uklidit rozházené lavice. „S tím souhlasím,“ přitakala Chaira. „A stejně bysme asi měli jít. Vlastně mě docela překvapuje, že sem na nás ještě nevletěl Proder nebo někdo z profesorů - při tom rámusu, co tady děláme.“ Dali učebnu do původního stavu a pomalu se vraceli ztichlými chodbami. Když vycházeli ven ze školy, zahlédli nedaleko Tonyho a Kaila, kteří spolu o něčem velmi živě diskutovali. „Jak jste na tom vlastně vy dva? Už se spolu bavíte?“ pohodil hlavou Jack a podíval se na Nefas. Ta jenom pokrčila rameny a ušklíbla se. „Co?“ „No - já bych se bavila, ale on je uražený,“ objasnila mu. „Od té doby, co jsem za ním byla, na mě vlastně nepromluvil.“ „Je chudáček nešťastný - nejen že jsi ho odmítla, ale ještě se mu smála půlka školy.“ „Tohle ti řekl?“ zeptala se překvapeně. Jack zavrtěl hlavou. „Ne. To si myslím. Nerozebíral jsem to s ním.“ „Snažila jsem se mu to vysvětlit. Co mám dělat jiného?“ „Asi nic - ono ho to přejde,“ pokrčil Jack rameny, když došli na rozcestí. „Jenom uklidím Huberta - počkáte tady na mě nebo jdete rovnou na večeři?“ „Spíš na mě - já jsem se chtěla trochu opláchnout. Z nějakého důvodu jsem hrozně zaprášená,“ prohlížela se Nefas a snažila se očistit si původně žluté šaty. „Tak se sejdeme tam,“ rozsekla to Chaira a vydala se s Jackem k nagathanské vesnici. Nefas se vydala vlastním směrem, ale cestou ještě zaslechla, jak ho popichuje, že by mu trocha hygieny taky neuškodila.
276
Nedošla ještě ani k brance, když zaregistrovala příšerné vřískání ozývající se zevnitř Prayy. Ten hlas jí byl až nepříjemně povědomý. Skutečně - po pár krocích zahlédla vztekající se Backetovou, která kolem sebe házela věcmi, vřeštěla a kopala nožkou, jako by jí pravě někdo sebral oblíbenou hračku. Chvilku přemítala, jestli by nebylo rozumnější otočit se a zmizet, ale její lepší já ji přesvědčovalo, že by měla bezradně se tvářící Adel trochu pomoct. A když se k němu přidalo i zvědavé já, které se náramně zajímalo, co té holce zase přelétlo přes nos, nakonec se zhluboka nadechla a vkročila do jámy lvové. „Prosím tě, pojď dovnitř. - Děláš tady akorát cirkus,“ přemlouvala Backetovou Adel. „Cirkus?!“ otočila se po ní nasupeně. „Já tady dělám cirkus?!“ „Jo. Měla bys jít dovnitř a trochu se uklidnit.“ „TY!“ zamířila Backetová ukazovákem na Nefas. „To ty za to můžeš?“ „Za co?“ „Jen se nedělej! Já moc dobře vím, že po něm koukáš,“ mlela si Caroline dál svou. „Tak se ti to povedlo... Doufám, že jsi spokojená.“ „U Neptuna, Carol, nech ji být - vždyť ona za nic nemůže,“ chytila ji Adel za loket a snažila se ji nacpat do pokoje, ale Backetová se jí vyškubla a ještě u toho rukou srazila nádobu s jantarovými kameny, která byla pověšená u vchodu. „A kdo za to teda může? Snad ne já?!“ zavrčela a nakopla shozenou nádobu, až se kameny rozlétly všude kolem. „A co se jí vůbec zastáváš?! Vy jste teď jako kamarádky, jo?“ „Ježiši - “ „No - tos to teda vážně vyhrála...“ nenechala ji domluvit a ohrnula ret. „A to se teď budeš přátelíčkovat i s tím póvlem od vedle? - Já jsem sice tušila, že to nemáš v hlavě v pořádku, ale že je to až tak zlé...“
277
„To ty to nemáš v hlavě v pořádku!“ zaječela na ni Adel, až sebou Nefas polekaně škubla. „Jsi normální rozmazlený fracek, kterému není nic dost dobré, a já už tě mám vážně dost!“ „No výborně...“ pronesla Backetová s výrazem a tónem, který nevěštil vůbec nic dobrého, a založila si ruce na hrudi. „Tak to bysme měly.“ Adel zhluboka oddechovala a nehybně sledovala, jak se k ní Backetová pomalu přibližuje. „Doufám, že sis to dobře rozmyslela...“ zasyčela a naklonila se k ní tak blízko, že ji Nefas téměř neslyšela. „... víš přeci, jak se u nás trestá zrada...“ Nefas viděla, jak Adel ztuhla a strachem se jí rozšířily oči - i jí samotné z toho přeběhl mráz po zádech. Backetová se po nich ještě naposledy pohrdavě podívala a potom pomalu a se zdviženou hlavou odkráčela středem. Zaražené ticho přerušil až rušný hovor, který se kolem rozproudil, jak se obecenstvo začalo rozcházet. - Odchodem hlavní hvězdy pro ně scéna zjevně přestala být dostatečně zajímavá. „Co - to - sakra - bylo?“ vykulila Nefas oči na Griffinovou, která pořád ještě stála jako solný sloup. Adel zavřela oči a zavrtěla hlavou. „Ale nic.“ „Ale ano. Slyšela jsem ji. Co tím u všech všudy myslela?“ „Nic - pusť to z hlavy,“ pokusila se o úsměv a ohnula se pro skleněnou nádobu na kameny, která svůj pád kupodivu přežila. „Ehm - pomohla bys mi to tady uklidit?“ Nefas si ji ještě chvilku zkoumavě prohlížela, ale nakonec to hodila za hlavu a rozhlédla se kolem sebe; Jejich nasbírané drahokamy se válely rozsypané v písku v okruhu několika metrů. Bylo už jich docela dost. „Jo – jasně,“ usmála se na ni. „Aspoň je přepočítáme.“ Klekly si na všechny čtyři a pustily se do sbírání. Nefas vrtalo hlavou, co mohlo Banketovou takhle rozčílit.
278
„Co se vlastně stalo?“ zeptala se. „Já jsem stihla něco provést, zatímco jsem tu nebyla?“ „Ale to víš, že ne,“ uchechtla se Adel. „Tiberius jí dal kopačky.“ „Eh,“ vydechla Nefas a několikrát konsternovaně zamrkala. „A to kvůli tomu musí takhle vyvádět?“ „No jo - nenese to zrovna nejlíp.“ Nefas uložila do nádoby několik kamenů a popolezla k těm, co ležely nejdál. „Prosím tě, a co já s tím mám společného?“ zeptala se. „Vůbec nic. - Myslím, že to jen potřebovala na někoho svést.“ „Chytré,“ odfrkla si Nefas a plazila se k nádobě s dalším úlovkem. Už je chtěla dát dovnitř, když z ničeho nic zamrzla v půli pohybu. Stáhla ruku zpátky, otevřela ji a s pootevřenými ústy zírala na obsah vlastní dlaně. „Ježišmarja...“ „Co je?“ zeptala se Adel, ale Nefas ji vůbec nevnímala. Jako o život se rozeběhla k brance co nejrychleji najít Chairu a Jacka. Proběhla po cestě a dál k jídelně. Když udýchaně nakoukla dovnitř, spatřila u modrého stolu asi dvacet studentů, ale ti dva mezi nimi nebyli. „Kruci!“ zaklela a rozběhla se zpátky na rozcestí. Uviděla je až v půli cesty k nagathanské vesnici. Zastavila se a v předklonu se opřela o zábradlí, aby se alespoň trochu vydýchala, než k ní dojdou. „Co tady blbneš?“ podivila se Chaira. „Měli jsme se sejít až na večeři.“ Nefas místo odpovědi, jen natáhla ruku a rozevřela dlaň. „No, podívej se na ni,“ zakřenil se Jack. „Předstírá, že se musí vykoupat a místo toho někde honí kameny a ještě se nám s tím běží pochlubit.“ „Troubo,“ protočila Nefas oči. „Prokrista, prohlédni si je!“ Oba se naklonili blíž k natažené ruce a mračili se na drahokamy. „Promiň, ale nevidím na nich nic mimořá... Do pytle!“ vydechl Jack, jakmile ho poznání udeřilo mezi oči.
279
Vzal jeden z kamenů mezi prsty a prohlížel si ho. „Myslíš na to samé, na co teď myslím já?“ Nefas kývla a usmála se. „Tohle ale nejsou oni, že?“ „Myslím že ne. - Zdají se mi menší,“ odpověděla mu. „Haló! Já jsem pořád ještě tady,“ zahoukala na ně Chaira. „Můžete mi vysvětlit, co máte s těmi šutry?“ „Podívej se na ten tvar. Nepřipomíná ti to něco?“ napověděla jí Nefas. Chaira nakrabatila obočí a po chvilce se jí rozjasnily oči. „To myslíš jako...“ „No jasně!“ „Páni - ono je to snad vážně schované ve škole,“ vydechla blondýnka a přejížděla prsty přes jantarový kámen. „Jistě že je. - Ten můj je žlutý, jako symbol země, vy máte modrý, jako vzduch, a v Maureece bude červený, jako oheň, a... moment -“ zarazila Nefas své výpočty. „Chybí mi voda. - Jsou tady jen tři vesnice.“ „Samozřejmě. - Element vody ovlivňuje všechny Gjorky,“ objasnil Jack. „Navíc nemyslím, že by to bylo schované po vesnicích. Zaprvé - v té hádance nebylo nic, co by tomu nasvědčovalo, a zadruhé - bych si podobného šutru všiml.“ Nefas se zamračila. „Všiml?“ zabručela si pro sebe zamyšleně a převracela kámen v ruce. „No jasně, všiml! - Já jsem ten kámen někde viděla. Jenom... kdybyste mě zabili, neřeknu vám kde,“ podrbala se za uchem a otočila se zpátky k jídelně. „Kam jdeš?“ zavolal na ni Jack. „Na večeři - vy nejdete?“ Oba přátelé se s pokrčením ramen vydali za ní, ale radši se na nic neptali, aby nerušili tok jejích myšlenek. „Chai, jak byly ty hádanky?“ otočila se na ně u vchodu. „Pamatuješ si je ještě?“ Chaira si odfrkla. „Ani omylem. - Ale to, co jsme napsaly, mám někde v pokoji.“
280
„Výborně - dáme si závod, kdo to sní rychleji.“ Kdyby ti tři skutečně závodili, byla by Nefas jasný vítěz. Smažené medailonky se žampiony do sebe naházela tak rychle, že ani nepostřehla, jak vlastně chutnaly, a za necelých deset minut, už stepovala před jídelnou. „Proč se s tím tak loudáte?“ bafla na ně, sotva vyšli ven. „Klídek - ty kameny nemají nohy,“ mávl nad ní rukou Jack. „A navíc, když budu jíst jako neandrtálec, bude mi špatně.“ „Dobře, dobře - půjdeme?“ Oba kývli a za malý moment už procházeli nagathanskou brankou. Zavřeli se v Chaiřině pokoji a blondýnka se pustila do hledání pergamenu s hádankami. „Dávala jsem ho někam... sem... nebo ne?“ Nefas se posadila na postel a netrpělivě podupávala nohou. „Nechci tě nějak stresovat, ale asi by bylo dobré, abych odsud zmizela dřív, než se vrátí tvé milé spolubydlící.“ „Snažím se,“ bránila se Chaira. Prolistovávala učebnice, prohledávala sešity, dokonce neváhala ani převrátit batoh vzhůru nohama, ale bez výsledku. „Jde sem Swanová,“ otočil se na ně Jack, který stál u okna a kontroloval situaci. Nefas se zvedla z postele. „Tak já mizím nemám náladu se s ní hádat.“ „Mám to!“ vykřikla Chaira zpod jedné z polic. „Jdeme k Jackovi.“ „Tam je ale -“ chtěla Nefas něco namítnout, když se otevřely dveře a v nich stála Nicoleta Swanová a lapala po dechu. „Co to má znamenat?!“ zavrčela nasupeně a probodávala Nefas očima. „Ona je tady! V mém domě... v mém pokoji... v mé vesnici!“ křičela na ně a ukázala prstem na Chairu. „Jak sis mohla dovolit, pustit ji sem?!“ „Hele, uklidni se - my už jdeme jinam.“ „To doufám. Já jdu taky. - Jestli totiž vy tři nemáte povolení, tak si to od Stearse odskáčete,“ ušklíbla se a otočila se zpátky k brance.
281
„Tak to moment,“ zarazila ji Chaira. „Nepotřebuje povolení pustila jsem ji.“ „Omyl - pokud s tím já nebo Elis nesouhlasíme, bez povolení do našeho domku nesmí,“ usmála se Swanová sebevědomě a odešla. Všichni tři se po sobě podívali - problémy byly to poslední, co teď potřebovali. „Kecá, že jo?“ nadhodil Jack, ale Chaira jen pokrčila rameny. „Mohli bysme jít k nám, ale je tam Tony. Nedal bych teď ruku do ohně, že by nás podržel.“ Nefas se vydala k východu. „Pojďte, zalezeme si někam jinam,“ houkla na ně. Nechtěla řešit žádné spory. Ze všeho nejvíc jí teď vrtalo hlavou, kde viděla ten kámen. Vyšli tedy ven z vesnice, sedli si pod první pochodeň, která byla alespoň trochu stranou od míst, kudy chodili lidé, a Chaira rozložila pergamen a zahleděla se do něj. „Přečti to nahlas. Stačí ty poslední řádky,“ řekla Nefas, která seděla naproti a měla tak pergamen vzhůru nohama. „Ehm - Voda: Máš-li dost odvahy a ctnost ti cizí není, hledej tam, kde v magii přesnost se cení,“ přečetla a zvedla hlavu. „Nějaké nápady?“ „Kde v magii přesnost se cení... přesnost je užitečná všude,“ přemýšlel Jack nahlas. „Myslíte, že je to myšleno, jako v odvětvích magie?“ zeptala se Nefas. „Myslím, třeba lektvary. - Tam se třeba cení přesnost. Ujede ti ruka při přidávání přísad a jsi v pytli.“ „To v obraně taky. - Když na tebe něco zaútočí, bylo by dobré se do toho trefit. Přesně,“ zašklebil se Jack. „Co je tam dál?“ Chaira znovu sklonila hlavu nad pergamen. „Oheň: Najdeš mne tam, kde minulost se promítá.“ „Taky pěkné...“ odfrkla si Nefas. „Minulost... Já nevím, je tady nějaký archiv nebo tak něco? Nebo vlastně knihovna - tam jsou ročenky. A ty patří do minulosti.“
282
„To by mohlo být ono,“ svraštil Jack obočí zamyšleně. „Ale žádného kamene jsem si tam nevšiml.“ „Hm - tak dál. - Země: Zvedni hlavu, pohleď výš - ten nejmoudřejší, chrání mou skrýš,“ přečetla Chaira další kousek a všichni tři jako na povel zaklonili hlavy. Kromě modro-černé vody ale neviděli nic. „Co je nahoře, kromě pevniny?“ zeptala se Chaira. Nefas ji ale neposlouchala. Hypnotizovala vršek školy - trvalo jen pár sekund, než ozubená kolečka v její hlavě zapadla na svá místa. „Ředitelna,“ zašeptala. „Co?“ otočili se na ni oba přátelé. „Ředitelna. - Tam jsem viděla ten kámen,“ vysvětlila. „Ten večer, co jsem se dozvěděla o Sebastianovi. Ater s Veronovou mě tam nechali chvíli o samotě. Prohlížela jsem si všechny ty si vystavené věcičky, co tam má, a viděla jsem tam taky žlutý kámen s vyrytým stromem.“ „Tak to jsme ovšem v háji,“ prohlásil Jack a bouchl sebou do písku. „Tam se totiž nedostaneme.“ „Má pravdu. - Jsi si jistá?“ Nefas kývla. „Naprosto.“ „Takže?“ Jack se opřel o lokty a zamyšleně si obě prohlížel. „Měla jsi pravdu, Nef. - Vážně jsou to lektvary,“ pronesl po chvilce a po dvojím nechápavém pohledu pokračoval. „Jestli má tenhle kámen ředitelka, tak ty tři zbývající budou mít strážci vesnic. Trewisová učí lektvary - bude u sebe mít ten se znakem vody.“ „Počkej, počkej,“ zarazila ho Chaira. „Trewisová je strážkyní Maureeků. - Ti mají element ohně, a ne vody.“ „To do toho nepleť. Řiď se těmi hádankami.“ Nefas si k sobě přitáhla pergamen a přečetla nahlas poslední kousek: „Máš-li kuráž a tvé svědomí nic netíží, hledej tam, kde dobro a zlo se kříží.“ „To má být jako...“
283
„Obrana,“ dopověděla Nefas. „A ten s tou minulostí je historie. Jack má pravdu - hlídají je strážci vesnic.“ „No - tak to jsme ale v totálním háji.“ „A co kdybysme se tam šli podívat?“ Chaira nechápavě zvedla obočí. „Kam jako? Teď večer...“ „Myslela jsem, že když ta nápověda mluví o lektvarech, obraně a historii, že by to mohlo být třeba v učebnách.“ „To je fakt,“ zabručel Jack. „Z té poslední jasně vyplývá, že ho někdo hlídá. Z těch zbylých ne.“ „No dobrá, ale i kdyby se tyhle daly najít, k čemu nám to bude? Do ředitelny se nedostaneme,“ promnula si Chaira unaveně oči. „Pokud byste ovšem nechtěli Veronovou pěkně poprosit, aby nám ho dala...“ Jack se zvedl ze země a opucoval si kalhoty od písku. „Nejdřív bych se koukl, jak jsou dostupné ty tři, a pak budeme řešit ředitelnu. Ale dneska už ne.“ „Počkej,“ zvedla se také Nefas. „Večer je ideální. Přes den je tu pořád tolik lidí, že když se budeme někam plížit, budeme nenápadní asi jako plejtvák ve vaně.“ Jack se na ni vědoucně usmál. „Pozítří je další výlet - nebude tu ani noha.“
284
23. kapitola Lov drahokamů Nefas se vracela do vesnice v téměř euforické náladě. Byli už tak blízko. Už jen maličký kousek a bude moct Sebastianovi pomoct. V sesbírání těch klíčů teď neviděla žádný problém. - Do té ředitelny se dostane, i kdyby tam měla vylézt oknem. Vyndávala z kapsy wirgamu, aby si mohla otevřít, když ze strany uslyšela šramot, následovaný vyčítavým zakňučením: „Kde jsi byla tak dlouho?“ „Adel?“ zamžourala do tmy. „Co tady strašíš, prosim tě?“ „Já... jsem - “ „Adel, stalo se něco?“ zeptala se. Když Griffinová přišla blíž, všimla si Nefas, že má červené oči, jako by celou dobu plakala. „Já jsem tady na tebe čekala. Nechtěla jsem... tam... být sama,“ vykoktala ze sebe a celá se třásla. Nefas odemkla a vzala ji za loket. „Pojď.“ Provedla ji brankou a stoupla si stranou od všech domků. Vzpomněla si, jak se Adel tvářila, když se k ní před několika hodinami Backetová naklonila. „Ty se jí bojíš?“ Griffinová se podívala směrem k jejich domku a celá se rozklepala. „Ty ji vůbec neznáš. - Ona je blázen. Úplný cvok.“ „Adel, co mělo znamenat to, co ti říkala? Já jsem ji slyšela,“ zeptala se, ale světlovláska jen něco zamručela a zavrtěla hlavou. Nefas si povzdechla. „No fajn, tak mi to neříkej. Tak... tak... půjdeme za Aterem,“ navrhla. „Ne!“ „Tak co mám dělat?“ vyhrkla bezradně. Ta holka byla očividně úplně vyděšená a ona netušila, co si s ní má počít. „Jen pojď dovnitř se mnou. - Na tebe si netroufne.“ „Proč myslíš?“ ušklíbla se Nefas.
285
„To máš fuk,“ mávla nad tím Adel rukou. „Nebo radši ne. Možná by bylo vážně lepší, kdybych šla za ní a omluvila se,“ mumlala si pro sebe. „Zbláznila ses?! Za co, proboha?“ „Zastala jsem se tě.“ „A?“ nechápala Nefas. Adel zakroutila hlavou. „Ty tomu nerozumíš,“ povzdechla si. „Tahle vesnice má nastavená určitá pravidla, která musíš dodržovat, jestli nechceš přijít k úrazu. Jedno z nich je, například - vyhýbat se nagathanským. Tebe tady nikdy nepřijali, berou tě jako vetřelce. Takže když jsem se tě zastala, bylo to stejné, jako kdybych se veřejně přihlásila k Nagathanu.“ „Ale - “ „Ne ale,“ nenechala ji Adel nic namítnout. „Carolininy rodiče zastávají v Praye vysoké místo. Ona je zvyklá mít vždycky všechno, na co si ukáže. Je to taková prayská princezna, které by se nemělo moc odporovat. Tím, že ji Tiberius odkopnul, si vlastně dovolil docela dost,“ vysvětlovala. Z hlavní budovy vyšla skupinka bavících se studentů a zastavili se kousek od nich. Adel ji popostrčila víc do stínu a ztišila hlas. „Kdyby například zjistila, že o vánočních prázdninách spala v našem pokoji Greenová, Ater by klidně mohl přijít o práci.“ „Cože?!“ vytřeštila Nefas oči. „Jak víš, že - “ „Našla jsem pod polštářem kapesník, který určitě nebyl můj. Posmrkaný, mimochodem,“ dodala se šklebem. Nefas se uchechtla, ale pak zase zvážněla a zeptala se: „Proč by, ale kvůli tomu měl přijít o práci? Na tom snad nic není, že ji sem pustil.“ „Pan Backet by se o to postaral,“ odpověděla, ale když viděla Nefasin nechápavý výraz, pokračovala: „Nagathan a Maureeka rovná se zapovězeno. Tečka. Vykřičník. - A platí to pro všechny, i pro učitele.“ „Proč?“
286
Adel pokrčila rameny. „Pro někoho je to chamraď, pro jiné zase pomsta, že nás během války všechny nastrkali do jednoho pytle.“ „Myslíš kvůli Scarabeovi?“ zeptala se Nefas. „No vidíš, že něco víš,“ pochválila ji s úsměvem. „Praya si na rozdíl od ostatních žije vlastním životem. Jsme ze všech největší a máme i svoji nemocnici, přestože v centru jedna je. Během války nás úplně odstřihli, takže jsme se museli postavit na vlastní nohy. Táta říkal, že Prayští nesměli dokonce ani do centra na nákup.“ „Páni, to je mazec. No, ale... co teď s tebou?“ Adel se ušklíbla. „Asi půjdu za ní a pěkně se jí omluvím.“ „Pff - a dělat ze sebe zase blázna?“ odfrkla si Nefas. „Víš co? Počkej tady, já vysonduju situaci, vezmu si ručník a ty ostatní zbytečnosti a vrátím se. Třeba tam vůbec není a ty se tady zbytečně stresuješ,“ navrhla, a když Griffinová kývla, odešla. Cestou se jí v hlavě honila spousta věcí; Celou tuhle prayskou logiku moc nechápala a rozhodně se nehodlala řídit žádnými pravidly jenom proto, že ji sem ta hloupá bariéra poslala. Říkala si, že když ona sama válku nezažila, tak co je jí do toho, kdo komu co a s kým. Vešla do pokoje. Backetová ležela na posteli a listovala časopisem. Hodila po ní znechuceným pohledem, ale za to, aby promluvila nebo se nedejbůh zvedla, jí Nefas zřejmě nestála. Taky dobře, - pomyslela si a sbalila si věci do sprchy. Vzala i náhradní ručník pro Adel a beze slova zase zmizela. „Caroline se rozvaluje v posteli a tváří se jako jedna z těch nafukovacích ryb, co jsou v těch akváriích,“ objasnila blondýnce pokojovou situaci, když se vrátila zpátky. „Myslíš fugu,“ zasmála se Griffinová. „Jo, přesně tu. A na - přinesla jsem ti taky ručník.“ Adel vyvalila oči. „Ježiši, díky. Tos... nemusela.“ „Nemusela, ale napadlo mě, že by ses možná taky chtěla vysprchovat.“
287
„Jo... to... bych chtěla,“ koktala Adel, očividně vyvedená z míry tím, že pro ni někdo něco udělal. Pravděpodobně byla doteď zvyklá na opačný přístup. „Tak jdeme? Nebo tady budeš zamrzlá ještě dlouho?“ dloubla do ní Nefas. „Já přijdu až za chvilku. Pro jistotu.“ Když Adel přišla nahoru do umýváren, byla už Nefas skoro hotová. Půjčila jí i mýdlo, ale nečekala na ni. - Nemělo by to smysl. Griffinová měla evidentně panickou hrůzu z toho, co by se stalo, kdyby je někdo viděl spolu. Vrtalo jí to hlavou. - Neznala ta jejich pravidla a netušila, co se tady dělá zrádcům, ale podle toho, jak se Adel tvářila, to asi nebylo nic pěkného. Zalezla do pokoje a zavrtala se do postele. Byla utahaná jako kotě, ale rozhodně měla o čem přemýšlet. Když se ráno probudila, nebyla v pokoji ani noha. Chvíli přemýšlela, jestli je Adel v pořádku, protože si nevybavovala, že by ji večer slyšela přijít, ale nakonec to nechala být. - Přeci jí nebude dělat chůvu. Převlékla se, vylovila pro Selii z kyblíku jednu rybičku a vydala se na snídani. Cestou přemýšlela, že bude muset zajít za Mathiasem, protože toho krmení už jí tam moc nezbývalo . Nijak zvlášť se jí za ním ale nechtělo. Od té poslední návštěvy, na kterou neměla nejlepší vzpomínky, s ním prakticky nemluvila. Ale nebyla to jeho vina, takže si řekla, že by bylo na čase přestat se mu vyhýbat. „Čau, máš u bariéry kožatku,“ přerušil její myšlenky před jídelnou Tony. „Cože tam mám?“ „No, dopis.“ „Já?“ ptala se čím dál tím hloupěji v šoku, že na ní vůbec promluvil. „Ne - Santa Claus,“ zavrtěl Tony hlavou a šel jí z cesty.
288
Nefas chvilku stála jako solný sloup. Jediný, kdo by jí mohl psát, byl - Michael. Rozeběhla se k bariéře a celou cestu se pojmenovávala těmi nejhoršími přívlastky, které její slovník obsahoval. - Vůbec mu po Vánocích neodepsala. Ani mu nepoděkovala za dárek. Kruci, kruci, kruci!
Přiběhla k houfu kožatek, které klidně odpočívaly u kraje bariéry. Chvilku jí trvalo, než našla tu, která měla kolem krku přivázanou koženou ruličku s jejím jménem. V rychlosti jí sundala provázek z krku, vysloužila si u toho jeden vyčítavý želví pohled a vytáhla z koženého obalu srolovaný pergamen. Samozřejmě, že byl od Michaela. Moje drahá (jak já bych tě oslovil, když beruška mi teď trochu drhne mezi zuby...), myslím, že jsem nikdy netoužil po záplavě děkovných slov. Ale zároveň jsem doufal, že se mi za ty roky podařilo vtlouct do tebe alespoň trochu toho slušného chování. Pořád v to ještě doufám. Což ale znamená, že musí existovat nějaký velmi závažný důvod, proč ses mi tak dlouhou dobu neozvala, a začínám se bát. Buď tak hodná a dej mi o sobě vědět, že jsi v pořádku. Protože jestli ne, a já si opatřím šnorchl a potápěčské brýle, abych zjistil, že ti vůbec nic není, seřežu tě, žes to neviděla. M.
„Au,“ zakňučela při představě naplnění jeho slibu a frustrovaně zaklonila hlavu. Tohle se hodně nepovedlo. Nejraději by si nafackovala sama. Vydala se na zpáteční cestu k jídelně, pevně rozhodnutá ještě dnes dojít za Mathiasem a poslat po něm velmi kajícnou odpověď. Co nejrychleji se nasnídala a poté, co se sešla s Chairou a Jackem, se všichni tři vydali na vyučování. Cestou jim dala přečíst Michaelův dopis a vyslechla si od Chairy přednášku na téma trestuhodná nedbalost. „Já jsem prostě zapomněla. Kvůli té knize - kvůli tomu všemu,“ snažila se, alespoň trochu obhájit, i když v duchu věděla, že to je 289
neomluvitelné. „Já vím, že musí být vyděšený. Zvlášť po tom, co jsem mu vyprávěla.“ „Zasloužila bys,“ nenechala se Chaira odbýt. „Ještě dneska napíšu dlouhý omluvný dopis a skočím s ním za Mathiasem.“ „Co s ním bude dělat?“ zamračil se Jack. „Opravuje ti pravopisné chyby nebo co?“ Nefas protočila oči. „Trubko. - Odnese ho na poštu.“ „Tak on tady Proder dělá i pošťáka? To jsem netušil,“ zasmál se Jack. „Tak to můžeme dát všem kožatkám svobodu.“ „Teda, ty máš dneska zase dost... Mike přeci nebydlí ve vodě, jak by se k němu ta želva asi dostala?“ „To máš sice pravdu, ale nejsi jediná, kdo tady potřebuje občas poslat dopis na pevninu. - Stačí dát na obal jméno poštmistrové a na dopis jméno adresáta. Nemusíš tam nikoho posílat osobně.“ „Aha - tím líp,“ zabručela Nefas. Marně vzpomínala, jak že se ta dobrá žena vlastně jmenuje, ale když už byli téměř před učebnou, zaujala ji jiná věc; V hloučku spolužáků zahlédla Caroline Backetovou, jak něco důležitě sepisuje na pergamen a jako stoleček jí slouží Adelina záda, a její ruce jako držák na batoh. „Co je?“ dloubla do ní Chaira, když viděla, jak se zarazila. „Ale nic,“ zavrtěla Nefas hlavou. Tohle nechápala. - Přemýšlela, jestli je Griffinová vážně tak hloupá nebo tak vyděšená. Ať to bude tak nebo tak, pomoct jí zřejmě nedokáže. Poslední hodina ošetřovatelství se táhla jako banánová žvýkačka z cukrárny Sladký mlok. Postupy první pomoci při poranění rybou z rodu Sinanceia Nefas vnímala jen napůl ucha. - Hlavou se jí honily myšlenky o zítřejším pátrání po kamenech, přemýšlela o způsobech, jak se dostat do ředitelny a nenechat se při tom chytit. Přemýšlela i o Adel a v neposlední řadě se snažila sestavit dopis pro Michaela. Měla už popsaný celý pergamen, ale pořád se jí to nezdálo dostatečně omluvné a vysvětlující.
290
Drahý Miku, strašně moc, moc, moc se omlouvám, že jsem se tak dlouho neozvala. Tvůj dárek dorazil v pořádku, moc mě potěšil a děkuji ti za něj. Je od tebe hrozně hezké, že si děláš takové starosti, a o to víc mě mrzí, že jsem ti přidělala další. Udála se tady spousta věcí, které způsobily, že jsem ti prostě zapomněla odepsat - ještě jednou, promiň. Teď nebudu psát, o co konkrétně jde, protože bych to nerada zakřikla, a taky pro jistotu, kdyby se ten dopis někde zatoulal. Ale až se uvidíme, všechno ti povím. Budeš koukat. Jinak se mám o hodně lépe, nemusíš mít strach. Zvládám... Posílám pusu a jedno veliké objetí. Nefas
S touhle verzí byla konečně jakžtakž spokojená. Pečlivě zamotala dopis do ruličky, uložila ho do batohu a pár minut poté, je Montesierová konečně propustila. Zjistila si od Jacka jméno té poštmistrové a ještě před obědem se vydala k želvímu shromaždišti. Tentokrát opatrně, aby si kožatku znovu nerozhněvala, přivázala jedné z nich ke krku provázek s dopisem a poslala ji na cestu. „Běž s tím nahoru - za paní Jonesovou na poštu,“ dávala jí instrukce, ale kožatka po ní jen líně loupla očima. „Rozumíš mi, že jo?“ snažila se vést s ní duchaplnou konverzaci, a aby jí trochu pomohla, zkoušela ji popostrčit blíž k bariéře. „No tak - hni se, ty hloupé zvíře.“ Želva se nakonec pomalu a velmi neochotně otočila, a vydala se vstříc modrému oceánu. Že jsem to radši nedala Matymu. Pánbůh ví, kam s tím ta věc doplave...
291
Druhý den ráno se Nefas probudila velmi brzy. Byli s Jackem a Chairou domluveni, že se normálně nasnídají s ostatními, a potom si někam nenápadně zalezou a počkají, až bude škola prázdná. Vysprchovala se, převlékla a na snídani dorazila mezi prvními. Znuděně píchala vidličkou do míchaných vajec, když ve dveřích zahlédla Adel. Kupodivu samotnou. Blondýnka se posadila naproti ní a znechuceně si prohlížela obsah vlastního talíře. Nefas si říkala, že ji radši nechá být, ale po chvilce to nevydržela a zeptala se: „Kde máš svoji kamarádku?“ „Není to moje kamarádka,“ zašeptala Adel, aniž by zvedla oči od snídaně. Nefas sledovala, jak odstrčila talíř s nedotčenými vejci a hledá, co jiného by se dalo pozřít. „Ty nemáš ráda míchaná vajíčka?“ „Ty se na mě zlobíš, že jo?“ zeptala se místo odpovědi. Nefas zavrtěla hlavou a povzdechla si. „Ani ne. Jen se tě snažím pochopit.“ „Já... jen se snažím zachovat si zdravý rozum,“ odpověděla Adel a mazala si marmeládu na ulovený kousek chleba. „Musím s ní vycházet. Vidíme se každý den - bydlíme spolu.“ „Já taky.“ „Ale tohle je jiné. - Nemůžu se denně někde schovávat a klepat se, co by mi mohla udělat. Zbláznila bych se z toho.“ „V tom případě bys sis měla kousek odsednout - princezna přichází,“ doporučila jí Nefas s pohledem upřeným ke dveřím. Backetová spolu se dvěma druhačkami sebevědomě procházela jídelnou a dívala se přímo na ně. „Nebo radši půjdu já. - Stejně už jsem dojedla.“ Nefas se zvedla a odcházela od stolu. Cestou se nechala propíchnout jedním nenávistným pohledem, a když míjela nagathanský stůl, naklonila se nad Jacka. „Učebna?“ „Dej nám tak čtvrt hodinky,“ zahuhlal mezi sousty. Spokojeně kývla a zmizela dřív, než její přítomnost vzbudí rozruch.
292
„Nebude divné, že nejdeme?“ zeptala se, když se všichni tři sešli v učebně ve třetím patře. Chaira zavrtěla hlavou. „Sotva si toho někdo všimne.“ „A i kdyby, ty výlety nahoru nejsou povinné,“ přidal se Jack. „Zkrátka se nám nikam nechtělo.“ „Tak fajn - za jak dlouho půjdeme?“ Jack se posadil a pohodlně se opřel o jednu z lavic. „Tak za půl hodiny. - Ať máme jistotu, že jsou všichni pryč.“ „A mezitím bysme se mohli domluvit, kudy to vezmeme, aby nám to zabralo co nejméně času,“ navrhla Chaira. „Asi bych šla nejdřív do učebny historie. - Ať se pak nemusíme zase vracet nahoru.“ Domluvili si nejlepší trasu tak, aby nelétali po škole jako blázni, a když už delší dobu nebyl z chodby slyšet žádný hluk, opustili svůj úkryt. „No, není tady krásné ticho?“ rozhlédla se Nefas blaženě po prázdné chodbě. Jack se uchechtl. „To víš, že je. - Ale dokochat a jít,“ popohnal ji. Prošli chodbou až na její konec a vystoupali o patro výš. Učebna historie byla hned na kraji, po levé straně. Zamčená. „Umíš?“ zeptala se Nefas Jacka se zdviženým obočím. „Css - že váháš,“ odpověděl a vytáhl wirgamu. „S dovolením. Recludio.“ Prošli teď už odemčenými dveřmi a zase je za sebou potichu zavřeli. „Tohle jsem uměl ještě dřív, než jsem sem začal chodit. - Užitečné kouzlo.“ Nefas se rozesmála. „My jsme taky rádi, že tě máme. Ale moc se nevychloubej a radši nám řekni, jakou barvu by měl mít ten kámen. Červenou?“ „Myslím, že jo.“ Prohledali celou učebnu - šuplíky v profesorově stole, vitríny a police na zdech i malou knihovnu s objemnými koženými svazky. Nenašli ale nic, co by se alespoň vzdáleně podobalo rubínovému kameni.
293
„Zase tolik míst, kde by to mohlo být, tady není. - Spletli jsme se,“ vzdávala se Chaira po čtvrt hodině marného hledání. „Třeba to má Stears u sebe.“ „Fajn, tak jdeme jinam,“ mávla Nefas rezignovaně rukama. Otočili se k odchodu a jako na povel se všichni tři zarazili v půli pohybu; Nad klenutým vchodem byl ve zdi vyrytý nápis Historia magistra vitae a přímo vprostřed byl do mezery v písmenu a vsazen červený drahokam. „Vidíte to, co já?“ přerušila zaražené ticho Chaira. Nefas místo odpovědi popošla ke dveřím a natáhla ruku ke kameni. „Nech ho tam,“ houkl na ni Jack. „Stejně tam nedosáhnu,“ řekla Nefas a stáhla zase ruku dolů. „Myslíte, že je tam nějaké kouzlo, které Stearse upozorní, když ho někdo sundá?“ „To nevím, ale radši bych ho tam nechal, než budeme mít jistotu, že se dostaneme ke všem. Pak je posbíráme najednou.“ „Fajn, takže obrana?“ zeptala se Chaira. Oba kývli a všichni opatrně opustili učebnu. „Ty nezamkneš?“ zeptala se Nefas, když byli na chodbě a Jack se vydal směrem ke schodům. „Já to neumím,“ pokrčil rameny. „Počkej, chceš mi říct, že to umíš odemknout, ale už to neumíš zamknout?“ „No.“ Nefas protočila oči. „To se mi snad jenom zdá...“ „Nemůžeme to nechat odemčené!“ přidala se Chaira. „Budeme muset. – Pojďte,“ popohnal je Jack a přidal do kroku. Obě si povzdechly, ale doběhly ho a radši už se k tomu nevracely. Sešli o patro níž, a když byli v polovině dalšího schodiště, Nefas si všimla něčeho světloulince modrého vsazeného ve dveřích profesora Atera.
294
„Koukejte! On to má ve dvřmf…“ Dveřích už nedořekla, protože jí Jack zacpal pusu a stáhl ji dozadu. Právě včas, aby ji nezahlédla profesorka Walkerová, která se zrovna blížila k Aterovu kabinetu. „Díky,“ špitla a přikrčila se k nim za zábradlí. Schovaní ve stínu čekali, až Walkerová odejde, a neodvažovali se ani pípnout. Profesorka ale procházela kolem kabinetu tam a zpátky a nezdálo se, že by se chystala odejít. Vtom se dveře prudce otevřely a Ater, který se v nich objevil, si založil ruce na hrudi a zkoumavě si Walkerovou prohlížel. „Amando, pevně doufám, že jsi zabloudila.“ „Ne. Proč?“ zamrkala profesorka zmateně. „Protože potom bych měl šanci, že budeš pokračovat v cestě a já v příjemně započatém dopoledni.“ Walkerová se na něj po chvilce hledání ztracené sebedůvěry mile usmála. „Přišla jsem ti poradit.“ Ater se opřel o rám dveří a zvedl obočí. „Jak jsi přišla na to, že jediné, co mi chybí ke štěstí, jsou tvá životní moudra?“ „Drahoušek, jako vždy...“ pronesla. „Ale možná bys měl vědět, že jsem slyšela ten tvůj rozhovor s paní ředitelkou.“ „Strkáš nos, kam nemáš?“ procedil mezi zuby a odlepil se od futer. „Budeme to řešit na chodbě?“ Ater místo odpovědi jen protočil oči a odstoupil stranou, aby mohla projít. „Netvař se tak mile, chci ti jen pomoct,“ popíchla ho s úsměvem. „Jistě. - Nabídl bych ti kávu, ale mohla by ses mi tady rozsedět a “ „Káva bude fajn,“ zaslechli ještě Walkerovou a pak už jen Aterovo zavrčení a prásknutí dveří. „Ti dva mají opravdu láskyplný vztah,“ zavrtěl po chvíli hlavou Jack.
295
„To mě teď zajímá ze všeho nejmíň,“ zamračila se Nefas. „Viděl jsi ten kámen? Má ho vražený ve dveřích. - Já se picnu. Jak ho odtamtud dostaneme?“ „Jo, to bude trochu problém.“ Chaira se zvedla a šla pomalu dolů. „Jak to, že jsem si toho nikdy předtím nevšimla?“ „Protože pod svícnem je největší tma? Nebo protože jsi ten kámen předtím nehledala?“ pozvedl Jack obočí a táhl Chairu ode dveří. „Měli bysme jít. - Ten chlap má podezřele citlivé uši.“ Vydali se směrem k učebně lektvarů, která jim zbývala jako poslední. Cestou se snažili přijít na způsob, jak dostat drahokam z Aterových dveří, jak u toho zůstat naživu a čím zaplácnout díru, která po kameni zůstane. „Existuje takové kouzlo, které umí vytvořit iluzi,“ přemýšlel nahlas Jack. „Výborně. Umíš ho?“ „Ne.“ „Tak proč mi to říkáš?“ „Klídek, Nef, něco vymyslíme,“ chlácholil ji. „V nejhorším tenhle vezmeme jako poslední, aby tam ta díra nepoutala pozornost moc dlouho.“ Došli před učebnu lektvarů a ze všeho nejdřív se pořádně rozhlédli, jestli poslední kámen není taky někde venku. Ale nezdálo se. „To chceš tuhle učebnu nechat taky otevřenou?“ zeptala se Chaira. „To už by mohlo vzbudit pozornost, nemyslíš?“ „Uznávám,“ pokýval hlavou Jack. „V pondělí máme lektvary, tak se tam porozhlédneme během hodiny.“ „Sss - někdo sem jde,“ špitla Nefas, které se zdálo, že slyší přibližující se kroky. Chaira s Jackem nastražili uši a ani nedutali. Skutečně - zleva byl slyšet zvuk klapajících podpatků. „To bude Trewisová, jiná učebna tady není. - Půjdem jí naproti, ať tady tak hloupě nestojíme,“ zašeptal Jack a dal se do pohybu. Po
296
necelých pěti krocích se ze zatáčky opravdu vynořila profesorka Trewisová a překvapeně se zastavila. „Mládeži, copak vy tady děláte? Co to, že nejste s ostatními nahoře?“ „Dobrý den. My jsme... jsme - “ „Hledali jste mě? Potřebujete něco?“ „Ano. Tedy... ne... vlastně - jen jsme šli okolo a mě napadlo, že bych se vás zeptala, jestli už může mít Selie ten jed, jak jsem vám slíbila,“ improvizovala v rychlosti Nefas. „Přijde mi, že se chová poslední dobou - “ „Ó, ano! To by bylo skvělé!“ rozzářila se Trewisová, která ji ani nenechala domluvit. „Máte pravdu, slečno - věk už by na to mohla mít. Máte ji s sebou?“ Nefas zavrtěla hlavou. „Nemám.“ „Nevadí. - Přineste mi ji ukázat. Třeba zítra - rovnou bych si nějaký odebrala.“ „Dobře. Tak... tak my už... půjdeme,“ vykrucovala se Nefas a sbírala se k odchodu, dřív než profesorku napadne pídit se po skutečném důvodu jejich návštěvy. „Běžte, běžte, děti,“ rozloučila se s nimi Trewisová s úsměvem a cestou pryč ještě Nefas zaslechla, jak si pro sebe mumlá nějaké přísady. Zřejmě v duchu sestavovala seznam lektvarů, které bude moci díky Seliinu jedu uvařit. Když se dostali dostatečně daleko z doslechu, Chaira se zastavila a s výrazem úlevy zírala na Nefas. „Šmankote, to bylo o fous!“ „Jo. To tedy bylo.“ O jak malinký kousek unikli maléru, Nefas došlo až zpětně, když seděla v pokoji a probírala se myšlenkami na to, co se jim dnes podařilo zjistit. - Nebyla to ta její výmluva, co jim zachránilo krk. Kdyby se nerozhodli prozkoumat laboratoř až v pondělí, Trewisová by je tam chytila. A i když tolerovala studentům ledacos, jejich přítomnost ve své učebně by asi nenesla nejlépe.
297
Když přemýšlela o tom, kde jsou ty kameny umístěné, musela pomalu přehodnotit své závěry. Původně se domnívala, že jejich úkryt je směšný. Ani se tomu nedalo říkat úkryt. Stačilo se po nich natáhnout... Ale později musela uznat, že je to víc než důmyslné. Ty klíče jsou na očích všem, mnohem líp chráněné, než kdyby byly v nějakém trezoru, kde by se jejich zmizení zjistilo až bůhví kdy. Nefas na moment přerušila tok svých myšlenek a zaposlouchala se do monologu, kterým Backetová oblažovala Adel. Od té doby, co se vrátily z výletu, nezavřela pusu. „... ta byla tak krásná. No řekni. A ten materiál... - Až půjdeme příště, koupím si ji.“ „Byla nesmyslně drahá, nemyslíš?“ zareagovala Adel výjimečně. Co se Nefas podařilo zpozorovat, zatím odpovídala vždy jen kýváním a občasným „Hm.“ Backetová protočila oči. „Prosím tě, za koho mě máš? Napíšu matce, pošle mi, kolik budu chtít.“ „Ta čelenka stála deset černých. Není to trochu... zbytečné?“ „Css - můžu si snad občas koupit něco hezkého?“ ohrnula Caroline horní ret. „Půjde mi k očím. - A mimochodem, všimla sis, jak byl Tiberius skleslý, chudáček? A pořád se na mě koukal. Určitě ho to mrzí a chtěl by se mi přijít omluvit. Ale toho to ještě bude mrzet...“ Nefas v tu ránu poslouchat přestala. Téma Geller bylo na denním pořádku, takže co jí uteče dnes, jistě uslyší zítra. Opět raději zapřemýšlela nad možnými způsoby, jak se dostat do ředitelny. Zejména ten modrý vznášející se hlídač jí dělal starosti, protože kolem něj jen tak neprojde. Zrovna chtěla zvážit, jestli by tam mohla přijít jako na zdvořilostní návštěvu s tím, že potřebuje s ředitelkou něco probrat, když její pozornost znovu upoutala Backetová. „Hej ty! Nedělej, že neposloucháš.“ Nefas odložila stranou knihu, kterou měla před očima jako kulisu, aby jen nezírala do prázdna, a zvedla obočí v němé otázce. „Co tak koukáš?“ zahalekala znovu Backetová. „Koukám, jak umím. - Říkala jsi předtím něco?“
298
„Jo. - Že jsem slyšela nahoře Swanovou, jak žaluje Stearsovi, že jim lezeš do vesnice bez povolení.“ Nefas se zhluboka nadechla přemýšlela, jestli má nejdřív zakroutit krkem Backetové a pak jít zavraždit Swanovou, nebo naopak. „A co je ti do toho?“ potlačila nakonec svoji chuť zabíjet. Caroline se zvedla z postele a nepěkně se usmála. „Jen mě překvapuje, že se ti chce za nimi takhle dolézat.“ „Za nikým nedolézám!“ zavrčela Nefas, zaklapla rozevřenou knihu, vstala a loupla okem po Adel. „To není můj styl, narozdíl od někoho...“ „Co tím jako myslíš?“ nakrčila Backetová nechápavě obočí. Nefas se kolem ní protáhla ke dveřím a než odešla, ještě se na ní otočila. „Jen to, co říkám,“ ušklíbla se a práskla za sebou. Člověk tady nemá ani chvilku klidu na přemýšlení... Druhý den dopoledne vzala Nefas Selii, a jak slíbila, vydala se za profesorkou Trewisovou. Aby neběhala po celé škole, odchytila si jednoho sympaticky vyhlížejícího kluka z Maureeky, který byl tak hodný a nasměroval ji k jezírku. Dala se udaným směrem a už z dálky skutečně mohla vidět, jak se Trewisová brodí po kolena ve vodě a něco odtamtud usilovně loví. „Dobrý den,“ pozdravila, když přišla blíž. Profesorka se narovnala, otočila se za hlasem a usmála se na ni. „Á - výtečně, slečno. Vteřinku mi vydržte, hned jsem u vás.“ Nefas čekala, až se Trewisová vynoří z jezírka, a mezitím si prohlížela košík s bylinkami, který ležel na břehu. „Jste hodná, že jste přišla. - Půjdeme ke mně, ano? Mám tam specielní sklenice na odběr,“ navrhla, když se vyškrábala nahoru a uložila do košíku poslední úlovky. Nefas kývla a vydaly se na cestu směřující k maureecké vesnici. „Co je to za kytky?“ ukázala na zelené listy ležící navrchu.
299
„Toto je žabník drobnokvětý a toto - růžkatec ponořený. Obě budu potřebovat, pokud se nám podaří odebrat tady mladé dámě dostatek účinného jedu.“ „On může být také neúčinný?“ podivila se Nefas. „Jed vlnožila je neúčinný, dokud je had malý. Kolem půl roku věku začíná být dost silný, aby ublížil, a kolem devátého měsíce, aby usmrtil. A přesně ten já potřebuji,“ vysvětlila Trewisová. „Aha. A... ehm - jak to zjistíte?“ zeptala se Nefas mírně přiškrceným hlasem. Představa, jak nějaké nebohé zvířátko poslouží jako zkušební oběť, se jí nelíbila. „Buďte bez obav,“ uklidňovala ji profesorka, jako by jí četla myšlenky. „Nebudeme nikoho zabíjet. Postačí nám reakce na testovací látku.“ Vešly do profesorčina domku, Trewisová si odložila nasbírané bylinky a začala se přehrabovat v jedné ze skříněk. Nefas se zatím rozhlížela kolem sebe a musela se znovu podivit nad všudypřítomným chaosem, který tu panoval. V místnosti nebyla jediná plocha, která by nebyla pokryta lahvičkami, zkumavkami, sušenými či naloženými přísadami, knihami a lasturami s lektvary. Zejména knih tady bylo podle jejího mínění také víc, než by mohl běžný gramotný člověk za život zvládnout přečíst. Nefas přemýšlela, jak tady v tom nepořádku může někdo něco najít, ale Trewisová se právě o něco takového pokoušela, takže to zřejmě možné bylo. „Tady je to!“ zvolala profesorka vítězně a vylezla ze skřínky. Přešla ke stolu, odhrnula ke straně několik věcí a položila na uvolněné místo menší sklenici, uzavřenou tenkým papírovým víčkem. „Mohla byste ji sem položit?“ „Ehm - ano, jistě,“ přiskočila Nefas a předala Selii profesorce. „Jak ji donutíte, aby vám ten jed dala?“ Trewisová se rozesmála. „Nebudu ji nutit, dá mi ho dobrovolně. Až se zakousne do té nádobky, jed se automaticky uvolní.“
300
„No, to jsem myslela. - Jak ji donutíte, aby se zakousla? Skleničky ji obvykle nechávají chladnou.“ „S tím si poradíme,“ odvětila Trewisová a vzala hada jednou rukou za hlavu. „Jen budu muset být trochu opatrná. - V prstech bych ji zakousnutou nerada.“ Do druhé ruky vzala odběrovou nádobku a několikrát s ní cvrnkla Selii do čumáku. Poprvé to had ještě skousl, ale napodruhé už Selie výhrůžně otevřela tlamu, a když jí profesorka nastavila papírové víčko, velice ochotně se do něj zahryzla. Nefas popošla blíž a sledovala, jak po stěně sklenice pomalu stéká několik hustých kapek čirého jedu. „Ah - zapomněla jsem...“ sykla Trewisová. „Nefas, byla byste tak hodná a podala mi támhle z psacího stolu to testovací sérum? V některém z těch šuplíků by měla být lahvička s červeným obsahem a štítkem PTT.“ Nefas kývla, přešla ke stolu a otevřela první šuplík; Klasifikační notes, lahvička s hnědým obsahem a několik lahviček s inkoustem. Přešla tedy ke druhému šuplíku, nadzvedla hromadu popsaných pergamenů, ale kromě pár ulit věžulí tam nebylo nic. „Omlouvám se, ale asi to chvilku potrvá,“ houkla směrem k profesorce a otevřela další šuplík. Vykouklo na ni celé plato různobarevných baněk. Hledala mezi nimi červenou, ale místo požadované lahvičky zahlédla vzadu zastrčené něco, co jí naprosto vyrazilo dech; Na dně šuplíku byl ledabyle pohozený safírový kámen, který barvou, tvarem a velikostí přesně odpovídal tomu poslednímu, který hledali. Zavřela šokem otevřená ústa a podívala se po profesorce; Byla k ní otočená zády a zřejmě ukládala Selii do jedné z lastur, které stály v rohu místnosti. Nefas natáhla ruku po drahokamu, dotkla se ho prsty a na moment zaváhala. - Jestli ho teď seberu a ona to zjistí, řekne to ostatním a už se tam nikdy nedostaneme...
Zvažovala své možnosti ještě další vteřinu a pak ho strčila do kapsy přesně ve chvíli, kdy se Trewisová otočila. „Ukažte - pomohu
301
vám,“ ozvala se a šla za ní. Nefas se rozbušilo srdce jako splašené. Jediné, co stihla, bylo trochu šuplík přivřít a modlit se. „Omlouvám se - systému uložených věcí rozumím asi jen já,“ usmála se na ni profesorka a zahleděla se do otevřeného šuplete. Chvilku se přehrabovala v lahvičkách, aby za moment s vítězným úsměvem vytáhla tu pravou. „Tak se na to podíváme. Mimochodem - dala jsem ji pro jistotu támhle odpočinout. Bude teď možná trochu podrážděná.“ Přešla ke druhému stolu a Nefas ji na roztřesených nohou následovala. Zatímco Trewisová vyškrabávala jed z nádobky a nabírala pipetou část testovací látky, Nefas těkala nervózně očima po místnosti a přemýšlela nad tím, co právě provedla. „Hm - zdá se, že ještě není dost silný,“ nakrabatila profesorka zklamaně čelo. „Škoda.“ Podívala se po duchem nepřítomné Nefas a položila jí ruku na rameno. „Copak? - Nebuďte z toho smutná. To nevadí, zkusíme to za měsíc.“ „Ano... jistě,“ kývla Nefas a pokusila se na tváři vyloudit úsměv. „Můžu si ji už vzít?“ „Samozřejmě. Ale někde ji uložte, ať má klid.“ Nefas si opatrně vzala Selii do ruky a couvala ke dveřím. „Tak... tak někdy jindy. Nezlobíte se?“ „To víte, že ne. - Utíkejte a užijte si zbytek neděle,“ popřála jí s úsměvem Trewisová, zatímco sklízela použité vzorky ze stolu. Nefas poděkovala, rozloučila se a zmizela z domku. S tím nejhorším pocitem viny, jaký kdy v životě měla.
302
24. kapitola Kdo chce kam… „Tys ho vážně ukradla?!“ zhrozila se Chaira při pondělní hodině starodávných run, během které jim Nefas vyprávěla, co se stalo při včerejší návštěvě u Trewisové. Když se od ní vrátila, nemohla ty dva nikde najít a u snídaně nebyla příležitost. Ani místnost plná studentů nebyla nejvhodnější místo na podobné rozhovory, ale Nefas už tak svrběl jazyk, že jim to prostě říct musela. „Šššt! - Šeptáš tak, že je tě slyšet až do jídelny,“ krotila ji a podívala se po Tonym, který si z přední lavice trojici podezřívavě prohlížel. „Proč jsi ho proboha brala? Vždyť to zjistí!“ rozčilovala se Chaira už trochu tišeji „Dohodli jsme se, že je necháme být, dokud nebudeme mít ten z ředitelny.“ „Udělala jsem to, co jsem v tu chvíli považovala za nejlepší.“ „Až Trewisová zjistí, že zmizel, tak nejen že budeme mít utrum, ale ještě nás vyloučí.“ Nefas zavrtěla hlavou. Přesně ty samé myšlenky se jí honily hlavou sem a tam od té doby, co ten drahokam uviděla. Ve chvíli, kdy ho strčila do kapsy, se k nim přidaly ještě výčitky svědomí. Sáhnout do cizího šuplíku bylo něco jiného, než ho sundat z obyčejné zdi. Navíc když se jednalo o Trewisovou. Byla tak hodná, že to tím všechno jen zhoršovala. „Proč vás? - Vzala jsem ho já,“ namítla unaveně. „Ale - “ „Prosim tě, už ji nech. - Podívej se, jak vypadá...“ vstoupil mezi ně Jack. „A když o tom tak přemýšlím, asi to bylo to nejlepší. - Jak velká je pravděpodobnost, že by ještě někdy někoho z nás nechala hrabat se ve svém stole? Museli bysme se tam vloupat a to by bylo mnohem horší. Vlastně to byla obrovská klika.“
303
„Dík,“ usmála se na něj Nefas. „Ale stejně je mi z toho divně. Jako bych ji zradila.“ „Takhle o tom nepřemýšlej. Říkej si radši, proč to děláš,“ utěšoval ji Jack a položil jí ruku rameno přesně ve chvíli, kdy zazvonil konec hodiny. A přesně tu chvíli si Tony vybral k tomu, aby se zvedl a otočil. Šok v jeho očích, po vteřině vystřídal pohled, který se přátelskému nepodobal ani v nejmenším. Tony stiskl čelisti, v rychlosti hodil učebnici do batohu a beze slova zmizel. Nefas si složila hlavu do dlaní. „Skvělé...“ Ještě nebylo ani poledne a Nefas měla náladu na bodu mrazu. A přispíval k tomu i fakt, že snad všichni v jejím okolí, včetně profesorů, vstávali levou zadní; Chaira byla naštvaná, že se nedrží plánu a snaží se jim zmařit veškeré dosavadní úsilí, Jack vrčel na Chairu, ať přestane panikařit, a o Tonym škoda mluvit. Dokonce i Calwenová byla upjatější než obvykle a Stears jim zadal dvojnásobek domácích úkolů, a ještě si Nefas po hodině zavolal k sobě. „Slečno Cooperová, mohla byste se zdržet?“ Nefas houkla na své dva přátele, aby počkali na chodbě, a ploužila se ke katedře. „Pane?“ „Donesla se ke mně taková nepříjemnost,“ začal a tvářil se, jako kdyby ji právě přistihl zakládat požár v jeho knihovně. Nefas napjatě čekala, co z něj vyleze. „Víte, já skutečně nemám nic proti tomu, abyste se přátelila s mými studenty. Dokonce jsem rád. - Už léta se tady marně snažíme potlačovat vzájemnou nevraživost mezi vesnicemi. Ale není možné, abyste u toho nerespektovala školní řád.“ „Promiňte?“ zamračila se Nefas a přemýšlela, jestli opravdu mohl zjistit, že se mu vloupali do třídy. Nikdo tady přece nebyl. „Jistě víte, že ke vstupu do cizí vesnice potřebujete povolení. To, že jsem vám ho jednou dal, neznamená, že tam teď budete chodit,
304
kdy se vám zachce,“ vysvětlil a Nefas si v duchu oddechla. Takže přeci jen Swanová...
„Omlouvám se, ale Chaira mě pustila. Jen si potřebovala něco vzít, nebyly jsme tam déle než pět minut.“ „Slečno Cooperová, musíte přeci ctít soukromí a přání vašich spolužáků. - Představte si, že by to bylo naopak.“ „Ale - “ „Ne. Školní řád jasně říká, že chcete-li navštívit jinou vesnici, musíte k tomu mít povolení. Když přijdete, já vám ho dám, pokud víte, že se bude jednat o chvilku, počkejte venku. - Je mi líto,“ ukončil nekompromisně debatu. „Dobře. Promiňte,“ pípla Nefas. „Můžu už jít?“ „Jistě,“ propustil ji a dál už se věnoval jen pergamenům na svém stole. Nefas raději urychleně opustila učebnu, než ho napadne obvinit ji z něčeho dalšího. Hned za dveřmi se na ni nedočkavě vrhli Chaira s Jackem. „Neříkej mi, že to zjistil?“ zhrozila se blondýnka, když Nefas beze slova popošla kousek od třídy. „Ale ne. - I když taky mě to napadlo, jak jsem tam tak stála.“ „Prosím tě, tak co chtěl?“ vyzvídal Jack netrpělivě. Nefas nechala projít dva své prayské kolegy ze třetího ročníku, než odpověděla. „Kvůli té mé návštěvě u vás. Upozornil mě, abych byla tak laskava a nelezla do Nagathanu bez povolení.“ „Ta... ta... sůva!“ zasyčela Chaira zlostně. „To snad není pravda!“ „Tak, hlavně, že to není nic horšího...“ oddechl si Jack. „Popravdě, trochu se mi stáhl žaludek.“ „To bude hlady. - Pojďte,“ pobídla je Nefas s úlevným úsměvem na rtech. I když uvnitř se jí také ještě všechno svíralo. Od rána cítila takový vnitřní neklid, jako by měl zpoza rohu každou chvíli někdo vybafnout a ukázat na ni prstem. „Dneska je divný den. - Měla bych někam zalézt a radši tam zůstat, než se mi podaří něco kolosálně podělat,“ řekla, když procházeli chodbou směrem k východu.
305
„Tomu se říká výčitky svědomí,“ popíchla ji Chaira. „A bude hůř...“ pronesl se zatajeným dechem Jack, který se zastavil na místě a zíral kamsi před sebe. Obě děvčata pohlédla směrem, kterým valil oči, a Nefas v tu chvíli ztuhla krev v žilách; Od východu se hnala jako velká voda profesorka Trewisová a ve tváři měla výraz bohyně pomsty. Nefas ji ještě nikdy předtím neviděla tvářit se takhle. A co víc, řítila se jejich směrem. Všichni tři stáli v půli chodby jako špatně vyřezaní svatí a neodvažovali se ani nadechnout. Nefas nasucho polkla a smířeně čekala, až k nim Trewisová dorazí. Modlila se, aby to moc nebolelo. Jenomže profesorka se kolem nich jen prohnala, div je nesmetla. „Já jim dám... tohle si odskáčou... takhle ho přizabít...“ mrmlala si zlostně pro sebe, když je míjela. Nefas, Jack i Chaira se za ní zkoprněle otočili a viděli, jak si rozzlobeně rozráží lokty cestu dopředu a za ní ve vlaje její vínový hábit. „Eh,“ dostala ze sebe Nefas přidušeně. „Tedy - kdo by to byl řekl, že dokáže vyvinout takovou rychlost...“ zkusil zažertovat Jack, ale Chaira s Nefas po něm střelily pohledem, tak raději zmlknul. Nefas se otřásla a zhluboka vydechla nosem. „Budeme to muset trochu zrychlit, nebo z toho brzy dostanu tik.“ V příštích dnech stálo Nefas značné úsilí vyhýbat se profesorce Trewisové, která měla tendence objevovat se na chodbách a pozemcích v nestřežených okamžicích. Během hodin už se jí ovšem vyhnout nemohla a její nervy procházely skutečně těžkou zkouškou; Nedokázala se soustředit na výrobu ani těch nejsnazších lektvarů, byla jako na trní a trhla sebou pokaždé, když na ni profesorka promluvila. Ani si nechtěla představovat, co by s ní provedla, kdyby na tu krádež přišla. Zvlášť po tom, co viděla, jak ji dokázal rozčílit obyčejný aprílový vtípek. Pravda, ne příliš zdařilý. Maureecký druhák Thomas McConer stále ještě ležel na ošetřovně a po škole se vykládala spousta historek o tom, co mu vlastně je.
306
Uzmutý kámen nosila pro jistotu stále v kapse, a čím déle ho u sebe měla, tím víc ji pálil. Snažila se sice utěšovat myšlenkou, že při tom chaosu, jaký Trewisová v domku má, by byl zázrak, kdyby si všimla, že jí tam něco chybí, ale moc to nepomáhalo. Byla tak nervózní, že příchozí víkend byl doslova vysvobozením. Nefas seděla sama ve svém pokoji a snažila se napsat úlohu z formulí pro profesorku Hollovou, kterou měla odevzdat už minulý týden, ale myšlenky se jí neustále stáčely na momentální prioritu. Jak se dostat do ředitelny. Vzdala marný boj s rozepsaným úkolem, posadila se na postel a vysypala si do klína obsah koženého váčku. - Malou lupu, kuličku s kapkou Michaelovy krve, maminčinu fotku, kterou dostala od Jacka, a safírový kámen s vyrytou kapkou na rubu. Vzala drahokam do ruky a přetáčela ho v dlani. Když ho takhle držela, zdálo se, jako by ožil a v tmavě modrém minerálu proudil skutečný pramen vody. Nefas přemýšlela - kdyby se pokusila do ředitelny dostat v době, kdy tam Veronová zaručeně nebude, skrz toho modrého gina neprojde. Pokud tam půjde jako na návštěvu, stěží jí ho sebere pod nosem. A i kdyby si ředitelka na vteřinu odskočila, hned jak by se vrátila, všimla by si, že jí z výstavky něco ubylo. Leda že by ho vyměnila. Vyskočila z postele a vyšla z domku, kde wirgamou otevřela nádobu s jejich kameny a jeden vytáhla. Vzala ho dovnitř a znovu se posadila na postel. Když ty dva kameny porovnala, zjistila, že ty, co dostávají za odměnu, jsou oproti tě m druhým zhruba poloviční, ale tvarem, a co si pamatovala, i barvou by tomu v ředitelně odpovídaly. Na odvedení pozornosti by to snad stačilo. Najednou ji z myšlenek vytrhlo zaklepání na dveře. V rychlosti schovala všechny své poklady zpátky do váčku a šla otevřít; Za nimi stál Mathias Proder s kyblíkem v ruce. „Zdravím. - Přinesl jsem ti jídlo pro tu tvoji potvůrku,“ pronesl a zahoupal nádobou s rybičkami.
307
„Eh - ahoj,“ třeštila na něj Nefas oči. Mathias byl ten poslední, koho by tady čekala. A ještě méně by čekala, že si sám od sebe vzpomene a přinese jí krmení. „Děkuju, to jsi hodný. - Chtěla jsem se za tebou zastavit.“ „Nezbyl ti čas, je mi to jasné,“ zašklebil se na ni. Nebyla v tom výčitka, ale Nefas ji tam přesto slyšela a zamrzelo ji, že si na něj přece jen neudělala čas. „Omlouvám se. Jsem poslední dobou hrozně rozlítaná.“ „Ne - to já bych asi měl,“ zamračil se. „Nedomyslel jsem následky a asi jsem ti způsobil dost problémů.“ Nefas na něj rozpačitě hleděla. „No...“ Nevěděla, co mu na to odpovědět. Faktem bylo, že tohle byl jeden z hlavních důvodů, proč se mu poslední měsíce vyhýbala. Ale na druhou stranu, stejně by to o Sebastianovi pravděpodobně dřív nebo později zjistila. „Nechceš jít dál?“ zeptala se místo odpovědi. Mathias zavrtěl hlavou. „Nemyslím, že by bylo vhodné, abych navštěvoval pokoje studentek,“ ušklíbl se. „Jen si vezmi tohle a já zase půjdu. - Stejně mám práce až nad hlavu.“ „Tak děkuju. Slibuju, že se stavím. - Máš dobré sušenky,“ usmála se, převzala si od něj krmení, a když odešel, opřela se o dveře, spokojená, že si může ze svého seznamu odškrtnout jednu položku. „Oběd!“ pronesla směrem k Selii už asi popáté. Ta ale nevypadala, že by rozuměla, co se po ní chce; Plazila se po písku a rybu ležící několik metrů od sebe vesele ignorovala. „Co to tady nacvičuješ?“ ozvalo se za ní, div nenadskočila. Zvedla hlavu a uviděla kousek za sebou stát Tiberiuse. Měl ruce v kapsách a posměšně se šklebil. Nefas se otočila zpátky k hadovi. „Nemyslím, že by ses měl pohybovat v mé blízkosti. A sám,“ zabručela. „Mohla bych tě kousnout.“ Stále mu ještě nemohla zapomenout to vřelé přivítání, když přijeli do školy.
308
„Chceš, abych se ti omluvil?“ zvedl obočí a tvářil se, jako když to slovo slyší poprvé v životě. Nefas se uchechtla. „Ne, to by mě ani ve snu nenapadlo.“ „Stejně by to zjistili. Nikdo tě tu neznal. Kdybych to neroznesl já, udělal by to někdo jiný, komu bys to řekla.“ „Ještě že jsi mi to tak pěkně vysvětlil,“ zavrtěla hlavou. Vzala Selii do ruky a postavila se. „Ale vlastně máš pravdu. - Kdybys to nerozkecal, Chaira s Jackem by mi nemuseli zachraňovat krk a já bych teď neměla dva skvělé kamarády.“ „Neděláš dobře.“ „Co? Máš pro mě radu do života? - Poslouchám.“ Tiberius se zašklebil a odhrnul si blonďatou patku z čela. „Když se budeš pořád takhle veřejně hlásit k Nagathanu, naše vesnice tě nikdy nepřijme.“ „A kdo ti řekl, že o to stojím?“ „A kam si myslíš, že půjdeš na prázdniny? Do Nagathanu těžko.“ Nefas se zarazila. O tom, co s ní bude, až skončí škola, ještě nepřemýšlela. A tohle se jí nelíbilo. „Do Prayy asi taky těžko. Nemám tam žádného příbuzného. Nebo mě snad pozveš k sobě?“ „Hm - Ne.“ „Tibe, proč jsi vlastně přišel? Nemáš co na práci?“ zamračila se na něj. Tenhle rozhovor ji přestával bavit. „Zaujalo mě, co to tady vyvádíš s tím hadem.“ „Krmím, jak vidíš.“ He - i tak se dá nazvat trénink... Tiberius se zachechtal a otočil se k odchodu. „Tímhle tempem ti brzy chcípne hlady.“ Pitomec, - ulevila si Nefas v duchu, když odešel. Klekla si zpátky do písku a položila Selii na zem. - Já mu budu vysvětlovat, proč ji tohle učím.
Popolezla k rybí návnadě a zamávala s ní ve vzduchu. „Selie, Oběd!“ a odhodila ji kousek od sebe. Na to už had zareagoval a vrhl se na mrtvou svačinku.
309
„Promiň - máš to od písku,“ usmála se na ni Nefas omluvně, ale pak se zamračila a stáhla obočí. „Ještě chvíli mě bude štvát a změním ti jídelníček.“ Od té doby, co vzala Trewisové ze stolu ten kámen, uplynulo už čtrnáct dní a jim se pořád ještě nepodařilo pokročit ani o milimetr. Nefas už sebou sice přestala škubat pokaždé, když na ni profesorka promluvila, ale klidná stejně nebyla. Nejvíc ze všeho ji štvalo, že se takhle zasekli. A ještě teď musela navíc neustále přemýšlet o tom, co jí řekl Geller. - Konec roku se kvapem blížil a představa, jak se vrací k upírům, nepatřila k těm nejlákavějším. Jediné pozitivum představoval Michael. Od něj našla ráno u kožatek vzkaz, že se mu ulevilo, že je v pořádku. Z toho, co psal, se zdálo, že se ani moc nezlobí, za což byla opravdu ráda. Myšlenka, kam půjde na prázdniny, ale byla čím dál tím neodbytnější. Ralf jasně řekl, že tam může být do dvanácti let, to tedy znamenalo, že bude muset zůstat někde tady. Ale kde? „Co je s tebou?“ dloubl do ní Jack, když se vraceli ze středečního oběda. „Jsi nějaká zamlklá.“ „Ale nic. - Jen přemýšlím,“ odvětila Nefas. Nebyla si jistá, jestli by jim měla říct, co ji momentálně trápí víc, než jak se dostat do ředitelny. „Nechceš se odpoledne stavit nahoře? - Mám chuť rozbít pár židlí,“ navrhl s úšklebkem. Chaira se po něm podívala a zavrtěla hlavou. Poslední dobou se zdála podivně podrážděná. „No klidně,“ zasmála se Nefas. „Čí obličej si tam budeš představovat?“ „Já bych ti to řekla -“ načala Chaira, ale Jack ji do toho skočil. „Ale riskuješ, že si tam budu přestavovat tvůj.“ „Co se děje?“ nechápala Nefas své kamarády. Dvojité „Nic“ jí však dalo najevo, že se to jen tak nedozví.
310
Po vyučování skutečně všichni tři zamířili do „své“ učebny, a zatímco Jack si vybíjel nakupenou energii na nebohém nábytku, Chaira seděla bokem a hrála si se Selií. Nefas, kterou přestalo odhazování židlí po chvíli bavit, si k ní přisedla a přemýšlela, jak nakousnout to, co ji posledních pár dní pálí. „Zkoušela jsem ji naučit zaútočit na povel,“ řekla a pohodila bradou směrem k hadovi. „Jo? A jak jí to šlo?“ zeptala se blondýnka s upřímnou zvědavostí. Nefas pokrčila rameny. „Ze začátku moc ne, ale myslím, že pak už mi trochu rozuměla.“ „To přijde. - Je to šikulka,“ usmála se Chaira a hladila Selii po hlavě. „Když jsem ji cvičila, přišel za mnou Geller. A... řekl mi něco... o čem jsem před tím nepřemýšlela,“ soukala ze sebe Nefas zamračeně. Chaira k ní otočila hlavu a čekala, jestli bude pokračovat. „Ehm - kam tady chodí děti, které nemají žádné příbuzné?“ Chaira zamyšleně stáhla obočí. „No, to nevím. Co ti ten trouba řekl?“ „Ale, nic zvláštního. Jen mě tak napadlo, kam vlastně půjdu, až skončí školní rok,“ zamručela Nefas do zvuku padající lavice. Chaira loupla po Jackovi očima a tiše zavrčela, ale nechala rámus bez komentáře a otočila se zpátky k Nefas. „K upírům?“ „Asi ne. Řekli mi, že tam budu jen do dvanácti.“ „Tak to fakt nevím. Nejsem si jistá jak v Praye, ale u nás žádný sirotčinec není,“ přemýšlela Chaira nahlas. „Ten, kdo nemá rodiče, má většinou alespoň prarodiče, tetičky, strýčky - “ „O strýčkovi mi radši nemluv...“ procedila Nefas skrz zuby. O vteřinu později se ozvala další rána, až obě nadskočily. „Musíš zatraceně dělat takový kravál?!“ vyjela po něm Chaira, které už došla trpělivost. „Jestli nás tady někdo chytí, budeme mít pěknej průšvih.“
311
„Nemusím,“ usmál se na ni Jack. „Ty takový rámus dělat nebudeš, až to začnu zkoušet na tobě.“ Chaira vyskočila na nohy a bojovně si založila ruce na hrudi. „To, že máš problém s Tonym neznamená, že si budeš vybíjet zlost na mně!“ „I když to je otázka,“ pokračoval Jack, jako by ji neslyšel. „... to, co máš v hlavě, možná trochu chrastit bude.“ „Ty...“ ukázala na něj hrozivě prstem a přidala k tomu i několik nepěkných slov. Nefas je sledovala ze svého místa na zemi, ale jejich hádku už hodnou chvíli neposlouchala. V hlavě se jí totiž právě zrodil geniální nápad. Sebrala ze země Selii, omotala si ji kolem zápěstí a pak vstala a zatahala oba za rukávy. „Pojďte.“ Chaira s Jackem na sebe přestali štěkat a nechápavě koukali, kam se ten blázen žene. Nefas vyšla ze dveří a rozhlédla se kolem sebe. „Dělejte,“ popohnala oba solné sloupy a rozeběhla se chodbou. „Prosim tě, můžeš mi říct, kam to jdeš?“ zeptal se udýchaně Jack, který ji doběhl jako první. „Neptej se a pojď za mnou,“ odpověděla mu Nefas šeptem a rázovala směrem ke schodišti. S kamarády v závěsu seběhla o patro níž a opět se rozhlédla po chodbě plné studentů. Kde sakra všichni jsou? - ptala se sama sebe. - Když je člověk nechce, je jich tu plno, a když je potřebuju... „Zkusíme to ještě níž,“ houkla na Chairu s Jackem a vrátila se zpátky ke schodům. „Nefas - “ „Ne. Teď, ne,“ zabrzdila přicházející dotaz a dál si prodírala cestu mezi spolužáky. Nedaleko před sebou uviděla profesorku Trewisovou. Ne, to ne. - zavrhla v duchu možnost, která neodpovídala jejím plánům. Prošla kolem ní, způsobně a s úsměvem ji pozdravila
312
a očima hledala někoho příhodnějšího. Najednou v dálce na konci chodby zahlédla člověka, který přesně vyhovoval jejím požadavkům. Nefas se zarazila v chůzi tak prudce, že jí Chaira s Jackem, kteří stále ještě vláli za ní, málem skončili na zádech. „Stůjte tady a nehýbejte se,“ rozdala jim Nefas instrukce, když se k nim otočila. „Ale proč?“ vyhrkla Chaira celá nešťastná, že ničemu nerozumí. „Neptejte se a prostě zůstaňte stát,“ houkla na ně, rozběhla se chodbou a po pár metrech si stoupla do dveřního výklenku. Po očku zkontrolovala, jestli ji poslechli, a uspokojením shledala, že se sice netváří nejlíp, ale oba stojí. No tak pojď... - popoháněla v duchu objekt svého zájmu a pomalu vytahovala s kapsy svoji wirgamu. Zatímco se profesor Stears pomalu valil chodbou, Nefas si v duchu představovala obličej, o kterém věděla s naprostou jistotou, že v ní vyvolá přesně tolik vzteku, kolik teď bude potřebovat. Pevně stiskla v ruce svoji hůlku, a když byl Stears asi dva metry od ní, odlepila se od zdi a namířila ji na nic netušícího Jacka. „Ty - jedna odpudivá, prolhaná kreaturo! - Excutio!“ Chaiře spadla čelist a vytřeštila oči. Jack nestihl ani to. - Červený paprsek, který mu narazil do hrudníku, ho vyhodil do vzduchu. Po pár metrech letu přistál na zádech a zůstal ležet jako rozpláclá žába. „Cooperová!!“ zahřměl hlas za ní, přesně tak, jak očekávala. „Cooperová, co jste to... vy... vy jste napadla studenta!“ burácel Stears, až mu mroží knírek nadskakoval. „Mého studenta!!“ Nefas vzpurně hleděla skrz jednoho spolužáka, který se spolu s ostatními, co zrovna procházeli chodbou, zastavil a sledoval divadlo před sebou. „Můžete mi vysvětlit, co to má znamenat?!“ pokračoval Stears v lamentování, zatímco šel zkontrolovat Jackovy životní funkce. „Jste v pořádku, pane Davisi?“ zaslechla starost v jeho hlase, když se nad ním skláněl.
313
Jack se posadil a mnul si naražená záda. „Jo. V pořádku.“ „Víte co, slečno?“ obrátil se Stears znovu na Nefas. „Mně nic vysvětlovat nebudete. Ale někomu jinému ano. Jdeme!“ chytil ji za rameno a vlekl chodbou směrem ke schodišti. „Paní ředitelka z vás bude mít ohromnou radost.“ Stoupali po schodech k ředitelně. Profesor Stears celou cestu mlčel, za což mu byla Nefas neskonale vděčná. Alespoň měla prostor pro přemýšlení. - Doufala, že si Jack moc neublížil. A i když si v duchu blahopřála, věděla, že stále ještě nemá vyhráno. Klidně by ji mohli vyloučit, a jestli ji tam Veronová nenechá ani na vteřinu o samotě, bylo to úplně zbytečné. Alespoň na chviličku...- modlila se v duchu a za chůze nenápadně vyndávala jantarový kámen, který sebrala z nádoby na zdi a nosila ho ve svém koženém váčku. Vysvobodila ho přesně ve chvíli, kdy se zastavili před vodopádem a jeho modrým strážcem, který se vznášel kousek nad zemí. Gin tentokrát spánek nepředstíral. „Čeho si žádáte?“ otázal se, když si je dostatečně přeměřil pohledem. „Jdeme za paní ředitelkou. Pusť nás,“ poručil zamračeně Stears. Gin zavrtěl hlavou. „Madam není přítomna. Mohu sloužit jinak?“ „Přiveď ji,“ odpověděl profesor. Gin kývl a chtěl odplachtit, ale Stears ho zadržel. „Snad nás nejdřív pustíš dovnitř? Nebo nás tady necháš stát?“ „To jste neříkal, pane,“ odvětila modrost, mávla průsvitnou rukou a zmizela. Když se Nefas otočila zpátky ke vstupu, vodopád byl pryč. „Jděte,“ houkl na ni profesor a ukázal na uvolněný průchod. Nefas vstoupila do chodby osvětlené loučemi a přemýšlela, jestli by ji tam třeba nemohl nechat a odejít. Zastavila se přede dveřmi, a když je otevřel a vešli dovnitř, ukázal jí na prázdnou židli před psacím stolem, což měl být zřejmě pokyn k tomu, aby se posadila. Učinila tak a rozhlížela se kolem sebe; Dnes ji nezajímal ani huňatý koberec,
314
ani závěsy nebo knihy. Přejížděla očima po ředitelčině výstavce drobných nesmyslů, dokud nenašla ten jeden, který hledala. Jantarový kámen s vyrytým znakem stromu klidně odpočíval na svém mechovém polštářku, přesně na tom místě, kde ho viděla poprvé. Otočila hlavu ke Stearsovi, který měl ruce spojené za zády a pochodoval po ředitelně jako tygr v kleci. Nevypadal, že by chtěl odejít. „Uvědomujete si vůbec, co jste provedla?“ nevydržel být zticha. „Uvědomujete si, že jste mohla svého spolužáka zranit?“ Nefas jen něco neurčitého zamumlala, ale Stears zřejmě odpověď nepotřeboval. „Vám se tady promíjí ledacos. - Vaše lajdáctví, porušování školního řádu, i ta vaše bestie, co ji neustále nosíte u sebe,“ hudral si pod knírem. „Ale to je samé - je tu nová, ještě si nezvykla, má to těžké... Jenomže jsou jisté hranice, které by se neměly překračovat, víte, slečno? A vy jste je právě překročila.“ Možná chtěl ještě něco dodat, ale jeho monolog přerušilo otevření dveří a v nich stojící ředitelka. Nefas se zvedla ze židle a s rukou v kapse, ve které stále svírala svůj kámen, zacouvala k vitríně s vystavenými drobnostmi. „Magnusi, prý jsi mě sháněl?“ promluvila ředitelka a prohlížela si opodál stojící Nefas. „Ano madam, sháněl. - Tady slečna Cooperová...“ pronesl a ukázal na ni prstem. „... napadla kouzlem pana Davise.“ Veronová, která mezitím popošla do místnosti, nadzvedla jedno obočí a pohlédla na Nefas. „Kouzlem?“ otočila se zpátky na Stearse. „Ano. Napadla mého studenta. Mohla ho zranit. Žádám, aby byla potrestána.“ „Dobrá,“ kývla ředitelka, vzala Stearse za rameno a jemně ho naváděla ke dveřím. „Já to vyřídím.“ Nefas ji pozorovala, jak ho vyvádí z ředitelny a srdce jí bušilo jako splašené. Tohle byla zřejmě jediná možnost. Pomalu posouvala
315
pravou ruku nahoru po vitríně a v momentě, kdy byli oba otočeni zády, sáhla po drahokamu a druhou rukou tam položila svůj z kapsy. V tu chvíli, kdy schovala ten uzmutý, Veronová dovřela dveře a otočila se. „Posaď se, Nefas,“ vybídla ji a pomalu přešla za svůj psací stůl. Nefas by ji ráda poslechla, ale nohy se jí tak třásly, že téměř nebyla schopná pohybu. Sesula se na židli a nenápadně si otřela zpocené čelo. „Co se děje?“ zeptala se ředitelka se starostí v očích. „Promiňte?“ „Přijdeš mi poslední dobou roztěkaná a stížností od profesorů přibývá. Dokonce i kolegyni Trewisové se zdá, že něco není v pořádku,“ promlouvala k ní. „Trápí tě něco?“ Nefas polkla a nervózně přejížděla palcem po ruční opěrce. Běželo jí hlavou, že tam ten kámen určitě dala nakřivo a celou svojí bytostí se soustředila na to, aby se tam nepodívala. „Nefas? Vnímáš mě?“ „Ano,“ odpověděla přidušeně. „Nic se neděje. Jsem v pořádku.“ Veronová si ji dlouze prohlížela, ale když viděla, že z ní jinou odpověď nedostane, rezignovaně vydechla a zeptala se: „Proč jsi napadla pana Davise? Domnívala jsem se, že jste přátelé.“ „Jsme. Jen... mi ujely nervy. - Omlouvám se,“ pípla Nefas a sklopila hlavu. „To je moc hezké, ale já se obávám, že to nemohu jen tak přejít. Uděluji ti...“ odmlčela se na moment a unaveně si promnula oči. „Uděluji ti školní trest a odebírám vašemu pokoji deset kamenů. Odevzdáš je ještě během dnešního dne profesoru Aterovi a domluvíš se s ním i na tom trestu.“ Nefas kývla a chtěla vstát, ale ředitelka ji ještě mávnutím ruky zarazila. „Smím se zeptat, jaké kouzlo jsi použila?“ zeptala se. „Excutio,“ přiznala Nefas neochotně.
316
„To je dost pokročilé zaklínadlo. Je v osnovách až pro druhý ročník. Kde jsi k němu přišla?“ zeptala se Veronová se zájmem. Nefas se vůbec nechtělo odpovídat a už vůbec ne pravdivě. „Ehm - narazila jsem na něj ve studovně. Tak jsem ho párkrát zkusila,“ zvolila nakonec první přijatelné vysvětlení, které ji napadlo. Ředitelka si ji chvilku zkoumavě prohlížela, jako by chtěla ještě něco dodat, ale nakonec jen mírně zavrtěla hlavou a vstala od stolu. Procházela kolem vitríny a cestou přejela očima přes vystavené věci. „Paní ředitelko,“ Nefas vyskočila ze židle a vynutila si její pozornost. „Mohla bych se vás na něco zeptat?“ „Ale jistě,“ odvětila a zkoumavě si ji prohlížela. Nefas už zase běželo srdce jako o závod a horečnatě přemýšlela. „Ehm. - Můžu se zeptat... co... se děje zrádcům?“ „Prosím?“ Nefas zvedla hlavu a dívala se do ustaraných oříškových očí. „Co se stane s prayskými zrádci?“ poopravila svoji otázku a sama si při tom připadala jako největší zrádce pod sluncem. „Ach tak,“ vydechla ředitelka a vypadala ještě zarmouceněji, než předtím. „Nevím sice, kdo ti něco takového řekl, ale ujišťuji tě, že tvůj případ to není.“ „Ale co se s nimi stane? Nějaký trest?“ ptala se Nefas dál, zatímco ji Veronová pomalu směrovala ke dveřím. Cestou se v duchu proklínala, proč se proboha nezeptala, kam půjde o prázdninách, ale to už teď asi bylo jedno. Hlavně, že se jí podařilo odvést ředitelčinu pozornost. „To není nic pro dětské uši,“ odbyla ji a vzala za kliku. „Měla bys už jít. - A zastav se za profesorem Aterem.“ Nefas kývla a s úlevou vycouvala ze dveří. „Dobře. - Tak... nashledanou.“
317
25. kapitola Poslední krok „Kde je Jack?“ vybafla Nefas na Chairu udýchaně, když ji konečně našla. Oběhla půl pozemků, než ji zahlédla stát spolu s Tonym nedaleko nagathanské branky. Chaira se na ni vrhla s vyvalenýma očima. „Nef! Ježiši - no, je na ošetřovně.“ „Ty hele, cos to udělala?!“ vyhrkl vedle stojící Tony a tvářil se nazlobeně. „Jsi normální?!“ Nefas ho ale vůbec neposlouchala. „Na ošetřovně?! Co je mu?“ „Dohromady nic. Jen ho trochu pobolíval loket a... hm... no... hýždě,“ zašklebila se Chaira, ale hned se jí zase vrátil původní výraz. „Ty jsi blázen!“ zašeptala rozčileně. „Řekni, že tě nevyloučila?“ Nefas zavrtěla hlavou, chytila kamarádku za ruku, a zatímco ji táhla pryč, houkla na Tonyho: „Promiň, teď se ti nemůžeme věnovat.“ Nechaly ho zmateného stát u vstupu do vesnice a spěchaly někam, kde bude co nejméně lidí. Nejlépe žádní. Vzhledem k tomu, že se blížil čas večeře, se to zdálo jako téměř nemožný úkol. Všude, kam Nefas dohlédla, někdo pochodoval, postával nebo posedával. Nakonec ji napadlo, že blízkosti Mathiasova domku se většina studentů obvykle vyhýbá, a nasměrovala Chairu ke skleníkům. Jakmile začalo kolem chodících ubývat, zvolnila mírně tempo a zeptala se: „Jack na ošetřovně zůstane nebo je chodící?“ „Montesierová říkala, že mu dá jen nějakou mast a pak ho pustí,“ odpověděla Chaira. „Proč?“ „Mám ho,“ špitla Nefas.
318
Blondýnka se prudce zastavila a vytřeštila oči ještě víc než předtím. Nefas také zabrzdila a rozhlédla se kolem, jestli je nikdo neposlouchá. „Cos to řekla?“ Nefas ji znovu vzala za ruku a vlekla ji kousek dál od správcova domku. „Řekla jsem, že mám ten kámen. - Musíme tam jít dnes.“ Chaira si přikryla rukou pusu a nevěřícně na ni koukala. „Chai, já to myslím vážně. Sice jsem tam dala ten svůj, ale je jen otázkou času, než si toho Veronová všimne,“ kňourala Nefas šeptem. „Zítra už může být pozdě.“ „Nefas, já nevím...“ „Jestli z toho chceš vycouvat, já to - “ „Ne, to ne!“ přerušila ji Chaira šeptem a nejistě se rozhlédla; Mathias Proder právě vycházel ze svého domku. Pohlédl jejich směrem, ale jinak si jich nevšímal a zamířil směrem ke škole. Trochu Nefas popostrčila a zašeptala. „Já mám jen strach.“ „Tak tu zůstaň,“ pípla zklamaně. „Já tam ale jít musím.“ Nefas se rozešla zpátky, ale kamarádka ji po dvou krocích zadržela. „Sama tam nepůjdeš!“ „Netrap se tím. - Třeba půjde Jack.“ Chaira zavrtěla hlavou. „Já... půjdu. Půjdu,“ řekla a prudce kývla, aby dodala svému slovu váhu. „Jsi si jistá? Já tě nechci do ničeho nutit.“ „Jsem. - Půjdu.“ Nefas se zhluboka nadechla a zamyslela se. Budou muset počkat, až bariéra úplně zhasne, a do té doby mají čas na sebrání těch zbývajících dvou. To by už neměl být až takový problém. I když vzít ten z Aterova kabinetu asi trochu oříšek bude. „Dobře. - Najdi Jacka a řekni mu, že se za hodinu sejdeme v naší učebně. Já bych k němu asi teď neměla chodit moc blízko.“ „Ale on to pochopil. - Nezlobí se.“ „To jsem ráda. Ale po škole už se to asi rozkřiklo, a kdyby nás spolu viděli, vypadalo by to divně,“ vysvětlila.
319
„Máš pravdu,“ kývla Chaira. Opět se rozhlédla, a když shledala, že v blízkosti není nikdo, kdo by je mohl pozorovat, zašeptala: „Ukaž mi ho.“ Nefas sáhla do kapsy a pomalu vytáhla kradený poklad. Blondýnka si ho prohlížela se zatajeným dechem a po chvilce se zeptala. „Jak jsi to vlastně dokázala? To vážně nechápu.“ „Tak to jsme dvě. Ale ještě teď se mi klepou kolena.“ Nefas čekala v učebně ve třetím patře už půl hodiny. Prvních dvacet minut nervózně přecházela ode zdi ke zdi, ale teď už jen seděla na zemi a mechanicky hladila Selii, která se jí choulila v klíně. Měla v hlavě hrubý plán, jak to všechno provést. Teď už jen zbývalo sdělit ho kamarádům a realizovat v praxi. Cítila obrovské vzrušení, ale také strach. - Bylo by bláznivé si to nepřiznat. Dokud měla jen ten červený drahokam, dalo se z toho ještě vycouvat, ale teď už nebylo cesty zpět. Až to Veronová zjistí, bude vědět naprosto přesně, kdo ho sebral. Vždyť ten jantarový kámen, co tam nechala, byl něco jako podpis. Počítala s tím, že ji pravděpodobně vyloučí, ale pokud tady je alespoň malá šance Sebastianovi pomoct, je ochotná to risknout. Takže žádné couvání. Ztracená v myšlenkách si málem nevšimla otevírajících se dveří. Do učebny vlezla Chaira a za ní mírně kulhající Jack. „Nefas!“ vyhrkl šeptem, když ji uviděl. Ta zvedla hlavu a podívala se do jeho rozesmátého obličeje. Položila Selii na zem a vrhla se na svého kamaráda. „Jacku! Omlouvám se. Prosím tě nezlob se,“ šeptala kajícně a prohlížela si ho od hlavy k patě. „Není ti nic?“ „Jsem v pohodě. Jen mě trochu bolí zadek,“ usmál se. „Ty jsi génius, ale proč jsi nám u Poseidona nic neřekla? Kdybych to věděl, padal bych trochu inteligentněji.“ „Právě proto. - Promiň.“
320
„Podceňuješ mé herecké schopnosti? - Dobře, to si budu pamatovat,“ šklebil se Jack a opatrně dosedl na jednu z židlí. Bylo vidět, že levá polovina je skutečně dost citlivá. Nefas ho bylo neskutečně líto. „Poslouchám,“ přerušil tok jejích myšlenek. „Co?“ „Chaira mi cestou lehce nastínila, že se dneska někam jde. Tak čekám na vyřčení plánu A, B a C.“ Nefas se rozesmála. „Mám jenom A. Jestli nevyjde, budeme muset improvizovat.“ „Taky možnost,“ kývl Jack a napjatě čekal, až začne. Nefas se posadila zpátky na zem a chtěla jim vysvětlit, co vymyslela, ale než se nadechla, Chaira ji přerušila. „Nechtěla bys nám ještě před tím povědět, co se vlastně stalo v té ředitelně? Co ti vlastně Veronová řekla?“ „Vlastně celkem nic. - Dostala jsem školní trest a přišla jsem o pár kamenů,“ vysvětlila jim ve zkratce a ukázala na vyboulenou kapsu, ve které jejích deset kamenů čekalo na nového majitele. „I když jeden už jsem jí tam nechala. Myslíte, že si ho budu moct odečíst?“ Oba dva kamarádi se po sobě podívali a pak se rozesmáli jako blázni. Jack div nespadl ze židle, jak tam seděl jen tak napůl. Nefas je nevěřícně sledovala, jak se tlemí, a přemýšlela, jestli je vůbec možné, aby měla takové štěstí a našla tak báječné lidičky, jako jsou tihle dva. Ona tady div nepraskne napětím, a oni se smějí takové blbině. „Takže, jestli jste se už dostatečně pobavili...“ pronesla a významně pozvedla obočí. „... zeptám se, jestli jste viděli Atera u večeře.“ „Všichni tam byli. Tedy - kromě tebe,“ odpověděl Jack, když se dostatečně uklidnil. Nefas se zamračila. „Sakra, to mě nenapadlo. Myslíte, že mě budou hledat?“ „Snad ne, ale měla bys za Aterem zajít. Pro jistotu.“
321
„Dobrý, to stejně budu muset. Zaprvé - mě tam poslala ředitelka, a kdybych tam nešla, bylo by to divné, a zadruhé - je to součást plánu,“ odpověděla a čekala na dotazy, ale když žádné nepřišly, pokračovala. „Až se úplně setmí, půjdeme všichni do učebny historie. Vezmeme ten Stearsův kámen a pak se rozdělíme. - Já půjdu za Aterem, a zatímco mi bude spílat, seberete ten poslední. Sejdeme se u skleníků, to už je k bariéře jen kousek.“ „Počkej, počkej - to zní až moc jednoduše,“ zarazil ji Jack. „Chceš říct, že ho vezmeme, zatímco budete oba v kabinetě? Uslyší nás.“ „Neuslyší. - Bude na mě ječet.“ „Co když tam má nějaký výstražný systém? U něj by mě to ani nepřekvapilo,“ zkusil ještě namítnout Jack. Bylo vidět, že se mu tenhle plán nezamlouvá. „To je fakt. Nebylo by lepší, odvést ho nenápadně pryč?“ přidala se k němu Chaira. Nefas zavrtěla hlavou. „Nebylo. On ty dveře nesmí vidět zvenku. Okamžitě by ho ta díra praštila do očí.“ Jack přemýšlel, co by mohl ještě zkusit, ale i jemu zřejmě došlo, že jiné řešení není, takže kývl. „Fajn. Ale ke Stearsovi bysme neměli chodit všichni. - Půjdeme tam jen my dva. Kdyby byl náhodou uvnitř, můžeme to zahrát, jako že jdeme vysvětlit ten náš konflikt. Chai se bude potulovat venku a případně nám ho odklidí z cesty,“ navrhl Jack a počkal, až obě dámy přikývnou, než pokračoval ve shrnutí celého plánu. Když opouštěli učebnu, byla už na chodbě neprostupná tma a z okna nebylo vidět ani živáčka. Jack rozsvítil svoji wirgamu a pomalu je naváděl ke schodišti a o patro výš. Nefas měla strachem stažený žaludek. - Jestli tady narazí na nějakou profesorskou hlídku, bude se jim to hodně špatně vysvětlovat. Podařilo se jim bez úhony dostat až k učebně historie, kde se zastavili.
322
„Chai, ty někam zapluj - my jdeme dovnitř. Kdyby někdo šel, schovej se, kdyby šel Stears, odveď ho odsud,“ rozdal Jack instrukce šeptem. S velikým pochopením se ale nesetkal. Chaira stála s rukama v bok a měřila si ho pohledem. „Tak mám se sakra schovávat nebo zkoumat, kdo to je?“ „Musíš zvládnout obojí,“ odbyl ji Jack a zaklepal. Když se po chvíli neozvalo žádné “Dále“, odemkl, nechal Chairu svému osudu, Nefas vtlačil do učebny a zase za sebou zavřel. Když byli uvnitř, Nefas si také rozsvítila svoji hůlku a namířila s ní na nápis nad klenutým vchodem. Přemýšlela, jak ten zatracený kámen sundat. „Je to moc vysoko. I když si stoupnu na lavici, nedosáhnu tam.“ „Vlez mi na záda,“ odpověděl jí Jack. „No, promiň?“ vykulila na něj oči, což v tom šeru nejspíš stejně nemělo účinek. „Nemyslel jsem tím, ať si trhneš nohou, ale abys mi vlezla na záda.“ „Aha. Ale jsi raněný. A navíc to nebude stačit. - Jsem moc malá.“ Jack si přitáhl jednu lavici a vylezl nahoru. „Vidíš, jsem jako rybička. - Tak polez.“ Nefas vylezla za ním, a když se Jack ohnul a rukama se opřel o zeď, vyškrábala se mu na záda a zkusila natáhnout ruku. „Ještě kousíček,“ zašeptala dolů. „Zkus si stoupnout na špičky.“ Jack se trochu nadzvedl, ale hned, jak si stoupl plnou vahou na obě nohy, sykl bolestí a zase se sesunul zpátky. Nefas ale dostala na vteřinu ten chybějící kousíček a sáhla po kameni. Jenomže jakmile se ho dotkla, aby ho vytáhla, zasyčela také, upustila kámen na zem a strčila si popálené prsty do pusy. „Co blbneš?“ ozvalo se zespoda. „Pálí!“ „Slez dolů. - Doufám, že se nerozbil.“ Nefas mu sjela ze zad, seskočila z lavice a za pomoci světla z hůlky propátrávala podlahu. Než ho našla, byl už dole i Jack.
323
„Máš ho?“ „Jo. - A celej,“ odpověděla mu s úsměvem. Vzala ho opatrně do ruky, ale teď už necítila nic. „To fakt nechápu. Fakt mě to spálilo, koukej,“ ukazovala mu oslintané prsty. „Já ti to věřím,“ zašklebil se Jack. „Hlavně, že je v jednom kuse.“ Chvilku si červený drahokam zkoumavě prohlíželi. - Takhle pod světlem to vypadalo, jako když Nefas drží v ruce malý oživlý ohýnek. Když se dostatečně vynadívali, Nefas se narovnala a strčila kámen do kapsy k ostatním a Jack mezitím pajdal vrátit lavici zpátky na místo. Jakmile byla učebna v původním stavu, kývli na sebe a opatrně otevřeli dveře. Chodba byla stejně tmavá a prázdná, jako když ji opouštěli. Zavřeli za sebou a rozhlédli se po Chaiře. „To je teda hlídač...“ protočil Jack oči a vydal se ji hledat. Nefas ho potichu následovala a cestou v duchu doufala, že ji tady nikdo nenašel. „Co tady prosim tě děláš?“ zasyčel po chvilce šeptem Jack, když ji objevil, jak se schovává v jednom dveřním výklenku. „Hele, nenadávej mi, jo?“ obořila se na něj blondýnka, která měla očividně nervy na pochodu. „Před chvilkou tudy někdo šel. Myslím, že to byla Calwenová, tak jsem se zašila. - Řekl jsi, ať to udělám, tak se tak blbě nediv.“ „Kudy šla?“ zašeptala Nefas a úzkostně se rozhlížela kolem. Calwenová byla ta poslední, koho tady teď potřebovali. „Na druhou stranu, stejně bysme odsud měli vypadnout. - Máte ho?“ „Jo. - Jdeme dolů,“ kývl Jack, vytáhl Chairu z její skrýše a vydal se ke schodům, ale Nefas je ještě zarazila. „Počkejte! - Vezměte si ty kameny k sobě,“ řekla a vytáhla všechny tři, které u sebe měla. „Já už vypadám, jako když pašuju hroudy zlata. Takhle k Aterovi nemůžu.“
324
„No, to ne,“ uchechtl se Jack a vzal si poklady k sobě. „Takže - ty si běž nechat vynadat a my půjdeme druhou stranou. Až ho budeme mít, zmizíme a počkáme na tebe u skleníků.“ Nefas přikývla a vydala se opačným směrem než oni. Cestou do prvního patra, si v hlavě sumírovala obhajovací řeč, ale když dorazila k profesorovým dveřím, najednou se jí žádná z výmluv, které vymyslela, nezdála dostatečně věrohodná. Stála před Aterovým kabinetem a sledovala bleděmodrý kámen, který na ni v jeho dveřích vyzývavě čekal. Tak strašně se jí nechtělo dovnitř, že zvažovala možnost pro stě ho vzít a zmizet. Stejně mě odsud vyloučí, ať tam vlezu nebo ne... Nejistě natáhla ruku, ale ve chvíli, kdy se ho chtěla dotknout, se od schodů ozvalo syknutí. Nefas nadskočila a s bušícím srdcem se otočila po směru zvuku; V mezipatře se krčil Jack a dělal na ni posunky typu - zkus to a uškrtím tě. Sakra, jak se sem dostali tak rychle, - problesklo jí hlavou a s povzdechem se zase otočila zpátky, aby roztřesenou rukou zaklepala, když tedy jinak nedají. Dutý zvuk klepání ještě ani pořádně nedozněl, když se dveře otevřely tak prudce, až jí srdce vynechalo další tep. Ještě jednou a dostanu infarkt, - pomyslela si Nefas, když hleděla do tváře profesora Atera, který byl evidentně vytočený do velmi vysokých otáček. „Dovnitř!“ procedil skrz zuby, aniž by se zdržoval zdvořilostními frázemi. Taky přeji hezký večer...- ušklíbla se v duchu, když překračovala práh, vstříc následujícím minutám přínosné konverzace. Ater za ní bouchl dveřmi, v mžiku se přesunul za svůj stůl, kde se opřel o ruce a shlížel na ni s výrazem boha pomsty. „Můžete mi laskavě vysvětlit, co to mělo znamenat?!“ odsekával každé slovo. Nefas se nadechovala k jedné z výmluv, ale byla přerušena prásknutím do stolu. „A proč jdete až teď, když jste tady měla být už před třemi hodinami?“
325
„Promiňte, nechtěla jsem rušit u večeře,“ pípla Nefas první, co ji napadlo. Ater se narovnal a založil si ruce na hrudi. „Jistě. Večeře sice skončila již před nějakou tou dobou, ale vy jste mě jistě chtěla nechat to jídlo i v klidu strávit,“ ušklíbl se. „Vaše starost o mé zažívání je skutečně dojemná.“ Nefas nasucho polkla a nervózně těkala očima po místnosti. „A co moje nervová soustava? Té vám líto není?“ pokračoval. „Omlouvám se, pane.“ Ater svěsil ruce, udělal tři rychlé kroky a hrozivě se nad ní sklonil, až couvla a narazila zády o jeho psací stůl. „Mě vaše omluvy nezajímají,“ zasyčel jí do obličeje. „Já chci slyšet vysvětlení.“ „Já jsem... my jsme se s Jackem -“ koktala, ale byla opět přerušena. Tentokrát ovšem ne profesorem, ale jemnými vibracemi, které cítila v zádech, v místě, kde se opírala o stůl. „... nepohodli,“ dokončila s vytřeštěnýma očima větu. Jestli to bylo to, co si myslela, nezbývalo jí než doufat, že si Ater nevšiml, že se mu tady právě zachvěl nábytek. „Nepohodli,“ zopakoval nevěřícně. „A vy se nemůžete jít někam tiše urazit. Vy ho musíte přizabít a zrovna v místě, kde se pohybuje polovina školy. Navíc způsobem, nad kterým pozvedne obočí polovina sboru.“ „Neovládla jsem se. Omlouvám se,“ sypala si Nefas popel na hlavu. Oběma rukama za zády, křečovitě svírala okraj stolu a snažila se uklidnit splašené srdce. - Zdálo se, že si skutečně ničeho nevšiml. „Vaše lítost je mi k ničemu, když musím poslouchat, že mám agresivní studenty, kteří ty chudáčky z ostatních vesnic neustále tyranizují,“ vyprskl Ater už z trochu větší vzdálenosti a rezignovaně vydechl nosem. „Víte, slečno - když se někde něco stane, první, kdo je podezříván, jsou lidi z Prayy, a podobné útoky to jen potvrzují.“ „Už se to nestane, pane.“
326
Ater zavrtěl hlavou a chvíli tiše pochodoval po místnosti, než se zastavil a unaveně se zeptal: „Můžete mi říct, kolik ovládáte podobných zaklínadel a kde jste k nim přišla?“ Nefas přemýšlela - tady bude muset s pravdou ven. Nebo alespoň s polopravdou. „Jen tohle. Když jsem tady u vás byla na trestu a sepisovala ta kouzla, napadlo mě zkusit se jedno naučit, abych se mohla bránit, kdyby bylo potřeba,“ přiznala a podle výrazu jeho tváře poznala, že zvolila správně. Většina vzteku už z jeho obličeje zmizela, a když promluvil, i hlas měl o dost klidnější. „Tušil jsem to. - Ostatně to byl také účel. Tiše jsem doufal, že vám to dojde. Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že to použijete na něco jiného než na obranu.“ Nefas nevěděla, co by na to odpověděla, tak raději zvolila taktní mlčení. Říkala si, že se mu omluvila už třikrát a to mu musí stačit. „Jak dlouho vám trvalo to zaklínadlo zvládnout?“ zeptal se s upřímným zájmem, po chvilce oboustranného mlčení. „Asi tak čtrnáct dní,“ přiznala nejistě Nefas, kterou jeho zájem překvapil. Aterovi vyletěla obě obočí vzhůru a s nakloněnou hlavou si ji nevěřícně prohlížel. „Čtrnáct dní?!“ „Já si... nejsem jistá,“ snažila se to zamluvit, i když vlastně přesně nevěděla, co se mu na tom nelíbí. „To je málo nebo moc?“ „Cooperová, řekněte, že se mi jenom zdáte,“ pronesl se zavřenýma očima. „Nebo lépe - zmizte odsud,“ vydechl, když je zase otevřel. Nefas se odlepila od stolu a udělala několik rychlých kroků, než ji zase zastavil. „Nikam! Nemyslete si, že odejdete jen tak. - Kameny sem,“ zavelel a nastavil dlaň, do které mu Nefas po chvilce neochotně vyprázdnila obsah své vyboulené kapsy.
327
„A abyste si to lépe pamatovala, zabírám si pro sebe všechny vaše zbylé víkendy až do konce školního roku,“ usmál se na ni škodolibě, než ji konečně propustil. Ale ani tentokrát to nebylo definitivní. - Sotva stihla vyjít ze dveří, už ho měla zase za sebou. „Je po večerce. - Doprovodím vás.“ Nefas ztuhla v půli pohybu. Ve vteřině ji polil studený pot a měla pocit, jako by jí někdo přivřel přívod kyslíku. Přidušené zakňučení, které jí vyšlo z hrdla, Ater pravděpodobně ani nezaznamenal, vystrčil ji na chodbu a zabouchl dveře. Černočerná tma v chodbě teď byla její jedinou nadějí, poskytující alespoň malou šanci, že si Ater nevšimne díry, zející v jeho dveřích. Profesor si rozsvítil wirgamu, potom se otočil zády k Nefas a jediným mávnutím zamkl. Proboha živého, nezvedej tu hlavu... Prosím, nedívej se tam,- modlila se Nefas se zavřenýma očima a její tepová frekvence při tom dosahovala maximálních hodnot. „Přimrzla jste k podlaze, slečno?“ houkl na ni Ater, který už stál několik kroků od ní. „Pojďte. - Nemám na vás celou noc.“ Nefas vypustila obsah svých plic a po malé chvilce strnulého zírání se jí podařilo rozhýbat ztuhlé končetiny a několika rychlými kroky profesora dohnala. Zatímco ji vedl tmavou chodbou, v duchu děkovala všem svatým, na které si vzpomněla. I tak to byl ovšem malér. - Podle plánu měl být uvnitř, ne venku. Díky tomu, že šli mlčky, si Nefas mohla udělat hrubou představu o tom, kolik času mu zabere cesta zpátky. Doufat, že by si toho nevšiml ani napodruhé, by bylo holé šílenství. Všechno štěstí už si pravděpodobně vyčerpala. Ovšem výpočty, ke kterým došla pár metrů od vstupu do vesnice, nebyly pěkné. – Nemohli sem jít déle než pět až šest minut. Za tu dobu se dostaneme sotva k bariéře. - Do háje!
328
Její neslyšné klení přerušil profesorův hlas: „Slečno Cooperová, pokud vám smím dát radu do budoucna, tak až příště budete mít na někoho vztek, můžete si dělat, co chcete. Kromě jediné věci. - Nikdy nesahejte po hůlce. Počítejte do deseti, dupejte, kopejte, házejte věcmi, ale nikdy - nikdy nesahejte na hůlku. Mohlo by to mít následky, které by se vám nelíbily.“ „Dobře,“ pípla Nefas. „Dobrou noc, slečno,“ rozloučil se Ater a zmizel ve tmě. Zbývalo počkat, až bude dost daleko, aby neměl šanci vidět, že vesnice je poslední místo, kam má v plánu jít. Jakmile nerozeznala černou na jeho hábitu od černé všude okolo, rozeběhla se nejkratší cestou ke skleníkům. Původně se sice chtěla plížit, ale to teď muselo jít stranou. Se zhasnutou wirgamou a co nejtišeji oběhla jezírko, vyhnula se cestě, na kterou bylo vidět z Mathiasova domku, a po chvilce překonala i poslední volné prostranství mezi potůčkem a rybími nádržemi, za kterými měli čekat Jack s Chairou. „Ježiši, kde jsi takovou dobu?!“ vybafl na ni Jack, hned jak ji zatáhl do mezery mezi třetím a čtvrtým skleníkem. „Už mě tady ožírají krabi. A ještě nás málem načapal Proder.“ „Všechno špatně. - Ater je venku. Máme tak pět minut,“ vychrlila ze sebe Nefas udýchaně. „Sakra - jak to, že je venku?“ „Měl péči a šel mě doprovodit. - Pojďte!“ odpověděla Nefas šeptem a táhla je směrem k bariéře. „Mělas ho něčím křísnout po hlavě,“ dodal ještě Jack, když se, přikrčení u písčitého dna, pomalu posouvali ven ze školních pozemků. „Při své výšce, bych ho mohla tak maximálně nakopnout do holeně a to by asi nemělo ten správný efekt.“ „Hele, vy dva - má vůbec smysl riskovat průšvih, když je jen otázka minut, než zjistí, že je ten šutr v tahu?“ zakňučela Chaira,
329
která s nimi držela krok jen velmi neochotně. Očividně se jí to celé líbilo čím dál tím méně. Nefas se zastavila a pohlédla na nešťastnou kamarádku. „Má. - Na té chodbě je tma jako v pytli. Pořád ještě je tu malá šance, že si toho nevšimne. Ale když tam teď nepůjdeme, zítra už je ta šance nulová.“ Chaira po chvilce nejistě kývla a dali se znovu do pohybu. Netrvalo dlouho a stáli před bariérou. Zatímco Jack s Chairou zahazovali boty, Nefas vkročila do vody, rozsvítila si dlaní a mžourala do prostoru před sebou. „Nechci přidělávat potíže, ale já absolutně netuším, kde ta jeskyně je,“ pronesl Jack, který se znenadání zjevil vedle ní. „Tak budu prostě doufat, že jedna z vás to ví.“ „Chaira tam trefí, že jo?“ Blondýnka jen něco neurčitého zabručela, ale nabrala směr, což Nefas s Jackem vyhodnotili jako souhlas a vydali se za ní. Mezitím, co je prováděla kolem korálového útesu a dál, do hloubi tmavého oceánu, Nefas tajně v duchu obdivovala její orientační smysl. - Ona sama byla schopná zabloudit i na mnohem méně záludných místech a zdálo se, že Chaira skutečně ví, kam jde. „Děje se něco?“ zeptala se, když se Chaira zastavila a rozhlížela se kolem sebe. „Právě jsem tě v duchu chválila, jak jsi úžasná. Tak mi to prosím tě nekaž a neříkej, že nevíš kudy.“ „Neříkám, ale támhle se něco hýbe.“ Nefas s Jackem posvítili směrem, kterým ukazovala, ale neviděli víc než chaluhy povlávající v proudu vody. „Nehýbe,“ protočil oči Jack, ale sotva udělal krok dopředu, vyřítila se proti nim veliká placatá ryba, až všichni tři couvli. Proplula jim nad hlavami a zmizela kamsi do tmavomodrých hlubin. „Fujtajksl!“ vydechla Chaira a držela se za srdce. Po chvilce ale děs v jejích očích vystřídala zlost. „Takže nehýbe, jo?“ Jack pokrčil rameny a tentokrát trochu pečlivěji propátrával okolí. „Nic dalšího nevidím.“
330
„Fajn,“ odsekla mu Chaira a otočila se zpátky dopředu, aby mohli jít dál. „Teda, jestli mě tady něco sežere, naši mi zakroutí krkem,“ dodala po chvilce napruženě. „Buď v klidu, Chai,“ uchechtl se Jack. „Může tě ujistit, že jestli tě tady něco sežere, tvoji rodičové už ti nebudou mít čím zakroutit.“ „No, fakt vtipnej. - A sviťte pořádně, nevidím na krok.“ Nefas jí posvítila víc pod nohy a snažila se při tom nemyslet na vlastní sevřené vnitřnosti. Naprosto Chairu chápala. I když - ona sama se víc než tvorů ukrytých v tmavé vodě bála toho, že je chytí dřív, než tam vůbec stihnou dojít. Myšlenku, že by se spletli a ta čarodějnice tam nebyla, si raději vůbec nepřipouštěla. „Jak je to ještě daleko?“ zeptala se po chvilce. „Selie už začíná být trochu nervózní.“ Nefas se nijak zvlášť nedivila, že se vrtí. – Vždycky, když šly mimo bariéru, byla Selie na volno. Ale už měla co dělat, aby ji na ruce vůbec udržela. Chaira posvítila dopředu a nedaleko před nimi se objevil obrys tmavé skály. „Jak vidíš, už jsme ta - AU!“ vykřikla místo zbytku věty, sesula se do písku a chytila se za nohu. Nefas s Jackem k ní okamžitě přiklekli. „Co je, Chai?!“ „Já nevím, na něco jsem šlápla. Strašně to bolí,“ naříkala Chaira a držela se chodidlo. „Na co jsi šlápla?!“ vyděsil se Jack a propátrával dno. „Tady nic není. - Zkus se postavit.“ Nefas s Jackem ji podepřeli a pomohli jí vstát, ale jakmile se Chaira pokusila na nohu došlápnout, sunula se zpátky k zemi. „Nesedej si! Stůj. - Držíme tě. To bude dobrý,“ snažil se ji Jack trochu uklidnit. „Jacku, co když šlápla na tu kamennou rybu?“ „V tom případě musí okamžitě na ošetřovnu. - Je smrtelně jedovatá. Montesierová říkala, že to stačí zahřát, ale musí to být do půl hodiny, než se ten jed rozšíří.“
331
Nefas se podívala na mírně pobledlou kamarádku, jejíž obličej se křivil bolestí a zřejmě se i ze všech sil snažila nerozbrečet, a potom smutně pohlédla směrem, kde tušila jeskyni. Tohle bylo špatně. – Od té doby, co věci přestaly jít podle plánu, to bylo celé špatně. Když před pár hodinami seděla v učebně, počítala s tím, že až to skončí, budou všichni tři vězet až po krk v pořádném průšvihu, ale tohle… „Dobře. - Jdeme zpátky,“ řekla trochu zklamaným tónem, ale přesto pevně rozhodnutá minimalizovat následky na přijatelnou mez. Chaiřin život za Sebastianovo uzdravení vyměnit nehodlala. „Ty zpátky nejdeš,“ procedila blondýnka skrz zaťaté zuby. „Cože?!“ vyhrkl Jack, kterému už před chvílí zmizela z obličeje obvyklá bezstarostnost a zjevně se ho zmocňovala lehká panika. „Sama tady nemůže zůstat! A navíc - i když tě dostanu sám až na ošetřovnu, do půl hodiny se nevejdu. - Někde mi cestou pojdeš.“ „Ona tady zůstane,“ stála si na svém Chaira, která si teď s bolestivou grimasou přešlápla, aby mohla stát proti Jackovi. „Protože za á - k té jeskyni je sotva pár kroků, za bé - dojít až sem nám trvalo pět měsíců, které přijdou vniveč, jestli půjdeme všichni, za cé - se nemusíš bát, že bys mě musel táhnout až na ošetřovnu, protože cestou potkáme někoho, kdo už nás teď nepochybně hledá, za dé - nevím, na co jsem to šlápla, tak mě laskavě ještě nepohřbívej, a za é -“ zarazila se na moment, když se ve svém vyčerpávajícím výčtu začala poněkud ztrácet. „…správně, za é - to říkáš špatně. Montesierová říkala, že protijed se musí podat do hodiny. - Do půl hodiny by se to mělo zahřát, aby se to nešířilo,“ dodala a sesula se zpátky k zemi. „Jen si nevybavuju, že by se zmiňovala o tom, že to tak pekelně bolí,“ zamumlala si ještě pro sebe a snažila se prohlédnout si zraněnou nohu, což přes zvířený písek u dna nebylo vůbec nic jednoduchého. „Prosim tě, ukaž,“ zavrčel po chvilce Jack, který už se na její počínání nemohl dívat. Zvedl jí chodidlo do výšky a opatrně se ho snažil zbavit písku.
332
„Máš tam takové malé červené tečky. Spoustu teček,“ pronesla Nefas k pololežící Chaiře, když společně s Jackem zkoumali nohu pod světlem. „To je príma. - Ale to, jak mi na to svítíte, se mi líbí víc,“ usmívala se Chaira přihlouple, a když viděla jejich nechápavé výrazy, dodala. „Trochu to přestává bolet.“ Najednou Jack protočil oči a plácl se do čela. „No jasně - světlo! Vydává teplo. Jestli se to má zahřát, můžeme jí trochu pomoct už teď a získáme tím i čas na klidný přesun.“ Nefas kývla, že rozumí, a oba spolu se zaklínadlem „Lucis Globum“, mávli rukama a vytvořené světelné koule nasměrovali k Chaiřině noze. Nefas měla neodbytný pocit, že je to všechno její vina. - Kdyby se tak hloupě neptala, nekoukala by Chaira dopředu, ale pod nohy, a viděla by, kam šlape. Kdyby to bylo všechno lépe naplánované. Kdyby je do toho vlastně vůbec nezatahovala. - Ne, to nebyl pocit byla to její vina. „Pomáhá to trochu?“ zeptala se Chairy starostlivým hlasem, a k její radosti se jí dostalo kladné odpovědi. Tak snad alespoň něco dělám správně… „Nef, měla bys jít,“ ozval se vedle stojící Jack. „Chaira má pravdu. - Trvalo nám dost dlouho se sem dostat, tak by bylo hloupé tam nejít, když už jsi tady. Já už si s ní teď poradím.“ „Já nevím. - To vás tady mám takhle nechat? Co když cestou zpátky potkáte něco dalšího?“ Jack se uchechtl. „Já ti řeknu, koho potkáme. Vlastně mě docela překvapuje, že tady ještě nejsou. - Podle těch tvých výpočtů už bysme měli být v profesorském obležení.“ Nefas se nervózně rozhlížela kolem sebe. Měl pravdu - už by tady měl někdo být. Jestli má jít dovnitř, asi by si měla pospíšit. Na druhou stranu si ale byla jistá, že jestli se jim něco stane, její svědomí to nepřežije.
333
„Tak už sypej!“ přerušil její úvahy a podával jí nashromážděné barevné kameny. „Já jí budu ještě chvilku dávat horkou lázeň a pak zmizíme. - Buď v klidu. Jednu pajdavou blondýnu ještě zvládnu.“ Nefas ještě chvilku nerozhodně stála, ale když i Chaira dala kývnutím najevo, že budou v pořádku, převzala si drahokamy, ohnula se pro Selii, která se zrovna honila za jednou rybou a poté nasměrovala svoji světelnou kouli k jeskyni. „Tak dobře. - Dávejte na sebe pozor.“ „Ty taky. - A pozdravuj čarodějnici!“ houkl na ni ještě Jack zezadu. Nefas se pousmála. Obdivovala jeho schopnost obrátit jakoukoliv situaci v humor. Zároveň ale dokázal brát situaci vážně, pokud dle jeho mínění skutečně vážná byla. Byla už trochu klidnější. - Věřila, že to zvládnou, protože on by zkrátka nedovolil, aby se Chaiře něco stalo.
334
26. kapitola Jeskyně S jedním světlem nad hlavou a druhým pod nohama se blížila k jeskyni, a čím dál za sebou nechávala své kamarády, tím víc se od nich vzdalovala i v myšlenkách a začínala se zaobírat tím, co tam uvnitř najde. Co když tam ta čarodějnice vůbec není? A když je, bude na cestě k ní ještě nějaká další překážka? Jak svoji žádost přesně formulovat? Bude skutečně požadovat něco na oplátku? Já nemám nic, co bych jí mohla nabídnout...
Na žádnou z těch otázek odpověď neznala, a než došla k jeskynnímu vstupu, už se jí opět celkem slušně klepala kolena. Zastavila se u runového nápisu s osmiúhelníkovými prohlubněmi a ohlédla se za sebe. Když neviděla nic a nikoho, kdo by mohl její budoucí činnost narušit, vytáhla z kapsy kožený váček a nechala si do dlaně spadnout jeho obsah. To, co nepotřebovala, strčila zpátky do kapsy a potom si vzala malou lupičku a podívala se skrz ni do první prohlubně. - Voda. Vybrala tedy ze čtyř kamenů modrý safír a vsunula ho dovnitř. Pasoval přesně. Stejným způsobem to udělala i se zbývajícími třemi. - Země, oheň, vzduch - a čekala, co se bude dít. K jejímu překvapení se ale nestalo vůbec nic. „No tak se otevři, ty kráme!“ zanadávala Nefas a znovu si prohlížela, jestli vše naskládala správně, když v tom jí došlo, že jedna malá prohlubeň uprostřed je stále ještě prázdná. Lupa! - plácla se do čela a vložila ji dovnitř. Najednou se všechny čtyři kameny rozzářily a zdálo se, jako by živly uvnitř drahokamů ožily a snažily se přes lupu uprostřed vzájemně spojit.
335
Nefas pak téměř nadskočila leknutím, když se skála napravo od ní nečekaně pohnula a začala ode dna vytvářet asi metr vysoký průchod. Naposledy se ohlédla a pak se přikrčila a protáhla se dovnitř. Světelná koule, která celou dobu plula za ní, najednou zhasla, stejně tak jako světlo vycházející z její dlaně. Nefas, která se najednou ocitla v úplné tmě, pár vteřin trvalo, než si uvědomila, že v místnosti, tunelu nebo kde se to právě nacházela, není voda. Vytáhla svoji wirgamu, rozsvítila a podívala se dozadu. - V otvoru, kterým právě prolezla, voda vidět byla, což znamenalo, že i tady je nějaká bariéra. Zřejmě ale jiná, než na kterou byla zvyklá, protože při průchodu necítila ten známý nepříjemný pocit, jako když na vás někdo vychrstne kyblík s ledovou vodou, a hlavně ona sama byla stále mokrá jako myš. Jestli předtím měla nějaké pochybnosti o pravdivosti té legendy, ta bariéra je právě vymazala. Protože jestli je tady, tam dál skutečně někdo žije a Nefas si teď byla téměř stoprocentně jistá, že je to někdo, kdo dokáže Sebastianovi pomoct. Stále ještě přikrčená začala prozkoumávat prostor kolem sebe; Vypadalo to jako úzká chodba s poměrně nízkým stropem, stěny kolem tvořil tmavě šedý kámen, po kterém všude stékaly čúrky vody. Stěny byly místy porostlé čímsi chlupatým a potažené zeleným slizem, a vzduch uvnitř chodby byl značně cítit plísní. Nefas nakrčila nos a postavila se. Při její drobné postavě to nebyl problém, ale dospělý člověk by se tady asi necítil moc pohodlně. Posvítila si dopředu a udělala po vlhkých kamenech několik nejistých kroků. Napínala uši i oči, jak jen to šlo, aby jí neunikl ani jediný náznak varování před případným setkáním s nepřátelsky naladěným obyvatelem. Byla však ráda, že díky světlu z hůlky vidí alespoň metr dopředu, a v chodbě bylo slyšet jen vytrvalé kapání vody, takže pokud v té tmě něco číhá, pravděpodobně to vyhraje. Jestli je ta bariéra stejně stará jako ta čarodějnice, není divu, že jí to tady prosakuje. - napadlo Nefas, když šlápla do větší kaluže a její už tak
336
mokré boty natáhly další přísun vody. Ušla asi deset kroků, když jí pás světla před ní napověděl, že další cesta povede dolů; Na zemi před ní se objevilo něco jako z kamene vytvořené schody, které se navíc stáčely vlevo, takže průzkum toho, co bylo před ní, se ještě o trochu ztížil. Šlápla na první, a přestože původně vůbec neměla v plánu dotýkat se odpudivých stěn, schody byly tak kluzké, že pokud se nechtěla dolů skutálet, musela se jich chtě nechtě přidržovat. Opatrně scházela dolů, všechny smysly napnuté k prasknutí. Srdce jí bušilo jako splašené a celá se třásla. Sama nedokázala určit, jestli víc strachy nebo zimou, která tady i díky mokrému oblečení byla značná. Schodiště se pro změnu začalo stáčet vpravo, ale když udělala několik dalších kroků, viděla, že už má před sebou jen poslední dva schody. Dole prošla další menší klenutou chodbou a najednou se prostor kolem ní nebývale zvětšil. Snažila se pomocí světla hůlky odhadnout, v jak veliké místnosti se právě nachází a jestli tam něco nečíhá, ale tma tady byla stejně neproniknutelná jako na cestě sem. Bylo krajně nepříjemné nevědět, jestli v příští vteřině někam spadne, něco na ni skočí, nebo případně obojí najednou. S třesoucími koleny udělala jeden nejistý krok a ve chvíli, kdy došlápla, se jí leknutím málem zastavilo srdce. - Jakmile se nohou dotkla kamenné podlahy, v místnosti se rozhořely pochodně, rozmístěné na zdech po celém obvodu jeskyně. „Ježiši! - Oni mi rozsvítěj a já z toho div nevyletím z kůže,“ procedila si pro sebe skrz zuby, když se jí podařilo nasadit zpátky normální rytmus dýchání. Napadlo ji, že jestli po dnešním dni nedostane nervový tik, může se s klidem prohlásit za nejodolnějšího tvora planety. Konečně měla možnost rozhlédnout se pořádně kolem sebe; Místnost nebyla tak veliká, jak čekala. Stála teď uprostřed oválného a díky bohu i prázdného prostoru jeskyně a v protější zdi viděla tři černé tunely. - Cesta dál se rozdělovala.
337
Nefas si odhrnula z čela mokré vlasy a váhavě si měřila východy před sebou. - Tohle se jí nelíbilo. S jejím smyslem pro orientaci byla šance, že zvolí správně, dost malá. Kdyby tady tak byla Chaira...- vzpomněla si s povzdechem na kamarádku a nejistě popošla blíž. Její problém naštěstí vyřešila sama jeskyně. - Jakmile se totiž přiblížila, rozsvítil se nad každým východem jiný barevný znak; nad levým svítil červený symbol ohně, uprostřed žlutá země a nad pravým zářil světle modrý znak vzduchu. Nefas se mračila na symboly nad sebou a přemýšlela, i když teoreticky nebylo nad čím. - Teď už bylo jasné, kudy má jít, ale jí se prostřední cestou přesto nechtělo. - Praya ji nepřijala a i ona cítila, že tam zkrátka nepatří. Podívala se k tunelu, nad kterým zářil symbol vzduchu. Nejraději by šla tamtudy. Nakročila k němu, chvíli nervózně postávala, ale nevešla tam. - Jako by jí něco říkalo, ať to nedělá. „Sakra - proč jsou tady vlastně tři cesty, a ne jen jedna?“ mumlala si sama pro sebe rozčíleně. „Mohla by to být nějaká zkouška loajality?“ Připadala si jako blázen. - Nejen že si tady povídá sama se sebou, ale ještě k tomu není ani schopná vybrat si, kudy půjde. Zavrtěla hlavou, vrátila se k prostřednímu tunelu a zabručela: „Fajn - jsem v Prayy, tak půjdu tudy a děj se vůle boží.“ Vlezla do tmavé chodby, wirgamou si svítila na cestu a opatrně postupovala vpřed. Čekala, že každou chvíli musí narazit na nějakou překážku, nástrahu nebo něco, co by vysvětlovalo, proč ty cesty byly tři, a ukázalo, zda zvolila správně, jenomže nic se nedělo. Po několika dalších krocích ale zaslechla jakési křupání. Na místě se zastavila a ostražitě napínala uši, ale kromě bušení vlastního tepu neslyšela nic. Udělala další krok, když se zvuk ozval znovu. Pod nohama neměla nic, co by při chůzi vydávalo podobné chroupání, což ji značně znepokojovalo. Mžourala do tmy před sebou, ale ať se snažila sebevíc, dál než na dva kroky neviděla. Opatrně a téměř
338
neslyšně našlapovala, ale neustále kolem sebe slyšela to podivné praskání. - Ozývalo se to jen, když se pohybovala. „Co to, k čertu...“ zamračila se a znovu se zastavila. Zdálo se, jakoby to slyšela všude kolem sebe. Namířila světlo na zeď a záhy dostala odpověď; Všude po stěnách a na stropě byla nalepená nějaká popínavá rostlina. Nemělo to téměř žádné listy, jen tlusté zeleno hnědé šlahouny. Nefas, stále se světlem na zdi, udělala jeden krok dopředu a rostlina se také okamžitě dala do pohybu. Jenže opačným směrem. Vypadalo to, jako by před ní ustupovala. - Šlahouny, které visely ze stropu, se vytahovaly nahoru a ty co lezly po zdech, se stahovaly dozadu. „Ono mě to pouští,“ zaradovala se Nefas, když pochopila, že jí ta kytka nechce ublížit, a už mnohem klidněji postupovala vpřed. Po několika málo minutách křupání ustalo, a když se rozhlédla kolem sebe, zjistila, že je na konci tunelu. Před ní byly už jen dva schody a zřejmě nějaká další místnost. Zatím šlo vše poměrně hladce, takže o něco málo jistěji sestoupila dovnitř a už ji ani moc nepřekvapilo, když se všude kolem okamžitě rozhořely pochodně. Zato ji překvapilo, co viděla; Jeskyně měla stejný kruhový tvar, jen byla o dost větší než ta předtím, a ze stropu a i opačným směrem ze země, vyrůstalo množství šedivých krápníků. To, co ale nečekala, bylo veliké, černé podzemní jezero, které se rozkládalo asi deset metrů před ní. Za ním, na protější zdi, byl vchod, nad kterým zářila modrá kapka. - Symbol vody. Když se ohlédla za sebe, zjistila, že všechny tři tunely končí v této místnosti. O tom, kterou cestou sem přijít, zřejmě skutečně rozhodovala rodová příslušnost a symbol vody, která patřila všem Gjorkům, bude tedy cíl. Ta čarodějnice musí být za tou chodbou, - pomyslela se Nefas a přemýšlela, kudy se tam dostat. - Jezero sahalo ode zdi ke zdi, takže se nedalo nijak obejít, a na břehu vprostřed jeskyně, byly jen tři
339
schody, které ale nikam nevedly. - V podstatě končily ve vzduchoprázdnu, nad vodou. Nefas popošla víc do středu místnosti a snažila se najít nějakou jinou cestu. - Vkročit do toho jezera totiž bylo to poslední, co by se jí chtělo. Navíc čím blíž k němu byla, tím se jí Selie zdála nervóznější. „Copak je?“ podívala se Nefas na hadí slečnu, která až doposud poměrně poklidně spočívala na její ruce. Zato teď se vrtěla a syčela, jako by před ní stál Hubert. „V té vodě něco je, viď? No - já si to taky myslím...“ Zatímco se pokoušela hada trochu uklidnit, prohlížela si vodní hladinu. - Byla lesklá jako zrcadlo a naprosto nehybná. Až nepřirozeně. Nefas tušila, že má dvě možnosti. - Buď do té vody vleze a počká, jestli ji něco nesežere, nebo zkusí zjistit, k čemu jsou tady ty schody. Nakonec se rozhodla pro to druhé. - Bylo by sice naivní domnívat se, že se najednou vznesou a přelevitují s ní na druhou stranu, ale k té první možnosti se může vždycky vrátit. Přešla pod schody a obhlížela je. - Nic nenasvědčovalo tomu, že by tam kdysi byl most nebo něco jiného, co jen vlivem času a vlhka ztrouchnivělo a spadlo do vody. Byly to zkrátka holé kamenné schody, které teď připomínaly spíš odrazový můstek. Nefas zavrtěla hlavou a s myšlenkou o bláznech vkročila na první. Ozvalo se praskání, mnohem silnější, než jaké slyšela v tunelu, a z posledního schodu začala vyrůstat dvě silná lana a spojovat se s druhým břehem. Mezi lany se na některých místech postupně objevovala prkna, takže to celé tvořilo jakousi provazovou lávku. Ale bohužel, i díky tomu, že na mnoha místech prkna chyběla, to byla od pohledu krajně nestabilní věc, na kterou by za normálních okolností vlezl snad jen sebevrah. - Nejen že jakmile na lávku vkročí, nepochybně se okamžitě rozhoupe, ale navíc řada mezer, které zely mezi jednotlivými kusy dřeva, byla tak širokých, že by bylo potřeba přes ně přeskočit. O absenci jakéhokoliv zábradlí nemluvě.
340
Nefas, stále ještě stojící na prvním schodě, nešťastně kroutila hlavou. - Představa, že tady skáče nad vodou, ve které pravděpodobně spí tvor, jehož totožnost vůbec nechce znát, skutečně nebyla nijak lákavá. Hodila zoufalý pohled k protějšímu skalnímu otvoru a sesbírala zbytky odvahy. Bude se muset pohnout z místa. - Tady toho moc nevystojí. „Tohle budeš mít drahé, bráško...“ procedila skrz zuby, když pomalu stoupala výš. Chtěla Sebastianovi v duchu poslat ještě nějaký další pěkný vzkaz, ale z přemítání nad tím, jak dlouho jí tohle bude její bratr splácet, jí vyrušilo další praskání. - V několika největších mezerách, se začala objevovat další prkna, která v šeru jeskyně bíle světélkovala. To už by možná šlo, - pomyslela si Nefas při pohledu na teď už jen mírně děravou lávku. „Proč to ale proboha svítí?“ Zabraná do vlastních úvah ale přeslechla něco jiného, co se ozývalo zezadu. Možná i kvůli doznívajícím zvukům zasouvajících se prken nebo kvůli syčení vztekající se Selie nezaregistrovala šumění větru, které vycházelo z jedné ze tří zadních chodeb. Ozvěna přibližujících se kroků už se ale přeslechnout nedala. Kroky?! Nefas nehybně stála na posledním schodě, strnule hleděla do černé hladiny a poslouchala. Ne, to ne... Teď ne! Ne, ne, ne... Najednou ozvěna ustala. Nefas mohla sice doufat, že bylo její modlení vyslyšeno, ale úplně naivní zase nebyla. Pomalu a se zatajeným dechem se otočila. - Se založenýma rukama se o skalnatou stěnu pravého východu pohodlně opíral Mathias Proder.
341
„Dobrý večer, agentko Cooperová,“ pozdravil a jeho hlas se v jeskyni nepříjemně rozléhal. Nefas stála přimražená na místě a jen bezhlasně otevírala a zavírala ústa. Když se Mathias nedočkal žádné odpovědi, odlepil se od zdi, spustil ruce a volným krokem sešel dolů. To už se vzpamatovala i Nefas. „Maty! Počkej! Já to vysvětlím. - To není, jak to vypadá,“ chrlila ze sebe, zatímco sbíhala schody, na které se před tím se sebezapřením vyškrábala. „Prosím tě, nech mě tady ještě. - Já tady musím jen něco strašně důležitého vyřídit a - “ „Já vím, proč jsi tady,“ skočil jí klidným hlasem do řeči a zaujatě si ji prohlížel. Nefas, která k němu tak chvatně přiběhla, najednou o krok couvla a trochu se zamračila. Něco se jí nelíbilo. Nevěděla, jestli to byl tón, kterým mluvil, způsob, jakým se pohyboval, nebo to, jak se tvářil, ale něco jí v hlavě rozsvěcovalo obrovský červený vykřičník. „Víš?“ zeptala se mírně přiškrceným hlasem. „Hm,“ kývl Mathias, zatímco se naprosto lhostejně rozhlížel po stropě. „Celkem příjemné místo na malou soukromou konverzaci, nemyslíš?“ Nefas těkala očima po jeskyni a její mozkové závity pracovaly jako o život. „Chceš si povídat?“ utrousila. Jestli před vteřinou její červený vykřičník jen svítil, tak teď jí doslova mlátil po hlavě. - Jak to, že je tady sám? Ater by si určitě nenechal ujít příležitost přijít mě sem seřvat. Je tu výborná akustika...
„Proč ne? Poslední dobou jsme neměli moc příležitostí,“ odpověděl Proder, který se teď začal volně procházet po jeskyni a ledabyle u toho točil v prstech svojí stříbrnou hůlkou. „Ale já musím támhle,“ ukázala směrem k protější stěně. „Klid. - To, co je za tou chodbou, ti nikam neuteče.“ „Co je tam?“ zeptala se přidušeně a couvla o další krok. Ozubená kolečka v její hlavě začala pomalu zapadat na svá místa. Zmocňovala se jí lehká panika.
342
Proder se usmál, až se mu jizva na tváři nepěkně zkřivila. „Nic, co bys ve svém věku dokázala dostatečně ocenit. - Řekněme, že mimo jiné i pár věciček, za které by řada Gjroků obětovala vlastní ruku i s hůlkou. Musím přiznat, že ani já bych nepohrdl. Ale kvůli tomu tady dnes nejsem.“ „Tu knihu jsi mi poslal ty,“ pronesla tiše Nefas. Ani to nebyla otázka, spíš konstatování faktu. Pomalu jí začalo docházet, že naletěla jako hloupá husa. Co ale stále nechápala, bylo proč. Mathiase považovala přítele a tohle se nedalo vykládat snad ani jako hloupý žert. A podle toho, jak se tvářil, to žert ani být neměl. „Proč?“ vyslovila neodbytnou otázku nahlas. Proder ustal v procházení a naklonil hlavu na stranu, jako by přemýšlel. „Víš, když ses tady začátkem roku objevila, byl to pro mě trochu šok. Myslel jsem, že jsi mrtvá.“ „To ale nevysvětluje, proč jsi chtěl, abych si myslela, že tady najdu pomoc pro Sebastiana,“ mračila se na něj Nefas. „A navíc nevím, proč by sis to měl myslet. - Veronová mi říkala, že o mně nikdo nevěděl. Ani ona ne.“ „Jistěže,“ ohrnul Mathias znechuceně ret. „O tvé existenci mohli vědět přesně čtyři lidé, z nichž jsou dva mrtví, a jeden hačá ve vězení.“ Nefas před ním stála a se zavřenýma očima se v duchu snažila přeložit si, to co právě řekl. Výsledek, ke kterému docházela, ji děsil. „Ty jsi tam byl. Tu noc,“ další tiché konstatování a jeden zoufalý pohled ke třem východům. „Samozřejmě, že jsem tam byl,“ ušklíbl se a otočil hlavu stejným směrem. „Čekáš ještě někoho?“ „Profesoři už mě jistě hledají.“ Mathias se rozesmál. „Jestli myslíš Cassiuse, tak toho tady budeš čekat marně. - Viděl jsem ty dva šašky z Nagathanu, jak se mi krčí za skleníkem. A když jsem se přesvědčil, že ten kámen zmizel, trochu jsem svého kolegu zaměstnal. - Nechtěli jsme přeci, aby se nám tady pletl, že?“ Nefas horlivě přemýšlela. - Jestli je Ater někde v luftě, nikoho
343
ani nenapadne, že jsem tady. - Chaira s Jackem letěli na ošetřovnu a těžko budou cestou někomu vykládat, kde právě jsem... To, že Sebastianovi
nepomůže, už bylo nad slunce jasné. Teď musela nějak pomoct hlavně sama sobě. Pevně stiskla wirgamu, kterou stále ještě svírala ve zmrzlých prstech, a zvažovala své šance proti stejně ozbrojenému dospělému Gjorkovi. Nula, - ušklíbla se pro sebe, ale dostala jiný nápad. „Máš pravdu - asi nikdo nepřijde. Ale proč sis chtěl povídat zrovna tady?“ zeptala se, zatímco nenápadně strkala levou ruku do kapsy. Pomalu nahmatala skleněnou kuličku a zmáčkla ji v dlani. Netušila sice, co přesně měl Michael na mysli výrazem - udělat slušné haló, ale bylo to to jediné, co jí dávalo šanci, že se odsud dostane. „Zase bych to s tím povídáním nepřeháněl,“ odpověděl jí mezitím Mathias. „Já bych se tě hlavně chtěl konečně zbavit.“ Nefas na sucho polkla a dívala se na něj pohledem raněného štěněte. Dokud to nevyslovil nahlas, mohla v sobě živit naději, že si celé tohle setkání jen špatně vyložila. Bohužel, nevyložila. „Od té doby, co jsem zjistil, že jsi naživu, netoužím po ničem jiném,“ pokračoval Mathias podobným tónem, jako by jí právě oznamoval, co by rád našel pod vánočním stromkem. „Měl to být krátký proces. - Díky postoji ostatních studentů bylo snadné získat si tvoji důvěru a chování těch primitivů, Higginse a Packarda, dávalo jistotu, že pokud se ti stane nějaká malá nehoda, jako první se ukáže prstem na ně. Ale bohužel jsi měla víc štěstí, než bych čekal a -“ „Nehody?!“ vyhrkla Nefas a skočila mu tak do řeči. „Ta kytka a bariéra... to jsi udělal ty?!“ „Samozřejmě,“ odpověděl otráveně. „Ta bariéra je velice důmyslné zařízení. - To by student šestého ročníku nedokázal. Jenomže na tebe měli spadeno a všichni to věděli. S těmi tupci byly vždycky jen problémy. Ater celou jejich docházku nedělal nic jiného, než že neustále žehlil jejich průšvihy.“
344
Nefas zalapala po dechu, ale Mathias si toho nevšímal a pokračoval: „Musel jsem toho ale nechat. - Začali tě hlídat. Nejspíš kvůli Goodworthovi, který se na mě po té potopě díval značně podezřívavě. Jenže když jsi mi při úklidu ukázala tu Danielovu fotku, a já viděl, jak se upínáš k jakékoliv drobnosti, která má něco společného s tvojí rodinou, dostal jsem jiný nápad. Nebyl jsem si sice jistý, jestli to pro tebe nebude moc složité, ale tvoje reakce na Sebastiana mě ujistila, že by ses klidně rozkrájela, jen abys mu pomohla. Vzal jsem tebe a tvé kamarádíčky k vchodu do téhle jeskyně. - Věděl jsem, že je Greenová natolik všímavá a Davis dostatečně inteligentní na to, aby tě sem dovedli. Na tebe zbylo už si to jen spojit.“ Nefas před ním stála a zírala na něj, naprosto neschopná vypravit ze sebe jediné slovo. Měla pocit, jako by se právě ocitla ve zlém snu. - Tohle přeci nemohl být ten samý člověk, kterého měla za kamaráda, kterému věřila... „Měl jsem sice trochu obavy, aby ses někde moc nerozpovídala, ale naštěstí ses zachovala jako každé zvědavé dítě, které má své malé tajemství. - Hlavně nikomu nic neprozradit, oni by mi to zkazili...“ zatrylkoval šeptem. „Ale buď v klidu, tady má každý své tajemství. Hlavní je, že jsme teď tady,“ rozhodil rukama do prostoru. „Máme tu dost soukromí, aby nás nikdo nevyrušoval.“ Nefas teprve v tu chvíli skutečně došlo, že opravdu nikdo nepřijde. - On to tak zařídil. Ať udělá Michael cokoli, nestihnou se sem dostat včas. Mathias zavrtěl hlavou a zamračil se. „A přitom to tak vůbec nemuselo skončit. – Kdybys bývala odešla s tím svým zubatým kamarádem, nechal bych tě na pokoji.“ Nefas zbystřila. „Cože? Jak víš... ty jsi - “ „E-e-e... Myslíš, že ti budu dělat kožatku jen tak?“ zasyčel. „Dal jsem ti šanci odtud odejít, ale ty ne. Tys tady musela zůstat, abych se já na tebe musel dívat.“ „Mathiasi, já ti vůbec nerozumím! Proč?! Co jsem ti udělala?!“ vyhrkla Nefas nešťastně. Najednou Mathiasův obličej zkameněl
345
a jeho hnědé oči se naplnily nenávistí. „Tolik se podobáš své matce, až je mi z toho zle,“ procedil skrz zuby znechuceně. Jejího sotva slyšitelného „Co?“ si nevšímal a o krok se přiblížil. „Čím déle tě pozoruji, tím víc vidím její povahové rysy. - Také máš za samozřejmé, jak kolem tebe všichni skáčou, že? A když tě někdo přestane bavit, prostě ho odkopneš, je to tak?“ zasyčel a aniž by čekal na reakci, pokračoval. „Takže, já bych se teď konečně rád zbavil posledního žijícího důkazu, že Theresa Cooperová nebyla nic jiného než obyčejná mrcha. Sebastiana nepočítám. - Ta skořápka s vymytým mozkem nestojí ani za zmínku.“ Nefas, která se do teď ještě jakž takž ovládala, dala po tomto prohlášení absolutní průchod vlastním emocím a ruka s hůlkou jí samovolně vyletěla nahoru. „Excutio!“ vykřikla a vložila do zaklínadla všechen vztek, který momentálně cítila. Mathias ale jen líně mávl wirgamou, a nejenže ho červený paprsek úplně minul, ještě k tomu Nefas její vlastní wirgama vyletěla z ruky a zacinkala o kamennou zem, když přistála v prostředku jeskyně. „Ale, ale... Snad jsem neranil tvůj jemnocit?“ pronesl rádoby soucitným hlasem. Nefas, která se zlostí stále ještě celá třásla, ho jen nenávistně propalovala pohledem. Na tohle se snad ani nedalo nic odpovědět. Měla pevně semknuté rty a zhluboka dýchala nosem. Věděla, že teď už je proti němu naprosto bezbranná. Věděla to sice i předtím, ale ten falešný pocit bezpečí, který jí hůlka dávala, byl pořád lepší, než mít úplně prázdné ruce. „Tak - kde jsme to skončili, než jsi mě tak ošklivě přerušila?“ - Á, už vím - tvoje drahá matka,“ pronesl s neupřímným úsměvem. „Tak, copak ti o ní paní ředitelka nevykládala? Jak byla milá? Přátelská? Všeobecně úžasná? - Jo, to ona byla,“ odpověděl si sám na vlastní otázky. Potom mírně odvrátil hlavu a zdálo se, jakoby se na moment ztratil ve vzpomínk ách.
346
„Miloval jsem ji. Chtěl jsem si ji vzít, jenomže ona odmítala. Udělal bych pro ni první poslední, ale jí nebylo nic dost dobré. Nikdy nedokázala řádně ocenit, co všechno jsem pro ni dělal. A Daniel ji v tom ještě podporoval.“ Mathias se na moment odmlčel a podíval se zpátky na Nefas, která o krok couvla. Selie na její ruce se opět naježila, ale ona si toho nevšímala. - Hlavou se jí honila spousta myšlenek a mezi nimi i jedna věc, o které doufala, že ji Mathias nikdy nevysloví. „Nabídl jsem mu perly - poměrně slušný obnos, ale poslal mě s tím do háje. - Tak jsem šel. V té době už byla válka v plném proudu, Scarabeus měl navrch a bylo jasné, že Nagathan dřív nebo později padne. - Maureeka nikdy nebyla bojovný národ a sami jsme proti mnohem větší Prayy neměli šanci. Stoupnout si potají na stranu budoucích vítězů zajišťovalo jistotu přežití. Navíc - ta Scarabeova filozofie nebyla zase tak špatná, když se natočila správným směrem.“ „Souhlasíš s tím, aby měl někdo absolutní moc? Nade všemi?“ vydechla šokovaně Nefas. „Pokud jsi dostatečně blízko, dá se toho využít,“ zašklebil se Mathias. „Nebuď hloupá! - Tomu se říká pud sebezáchovy. Krom toho, až by zvítězil, měl bych pro tvoji matku dostatečně přesvědčivý důvod, proč by s tím sňatkem měla souhlasit.“ „To je ta nejohavnější věc, jakou jsem kdy slyšela.“ „Theresa by reagovala překvapivě stejně,“ zasmál se Mathias. „Ale věci se pohnuly jiným směrem, když krátce po škole zemřeli při jednom z prayských útoků tvoji prarodiče a Danielovi všechno spadlo na hlavu. Po čase mu začalo téct do bot. - Byl bez práce, bez financí... Najednou mu moje perly byly dobré,“ pokračoval, jako by ho předtím vůbec nepřerušila. „Zavolal mě, že moji nabídku přijímá pod podmínkou, že počkáme, alespoň než válka skončí. Snažil se mě přesvědčit, že třeba Terry do té doby dostane rozum. Souhlasil jsem. - Měl jsem tenkrát už takové postavení, že bych dokázal zajistit, abychom přežili všichni tři.“ Mathias se odmlčel a zjizvená tvář se mu zkřivila hněvem. „Jenomže se mi zapomněl zmínit, že mu drahá
347
Terry mezitím někde stihla otěhotnět. Na jednu stranu jsem to chápal - takovou ostudu, že nedokázal uhlídat ani vlastní sestru, by neskousl. Na druhou stranu, blbce ze sebe dělat nenechám. Nakonec jsem ale na tu jeho hru přistoupil, víš proč?“ Nefas zavrtěla hlavou a o další krok couvla, když se přiblížil. Vzpouzející se Selii při tom přidržovala za zády. „Nagathan se kupodivu stále držel a Scarabeus za mnou přišel s tím, že jestli má Praya vyhrát, musí mít ty zbraně kompletní a na to potřebuje dítě. Dítě protivníka. Nejlépe čerstvě narozené. Nevěděl jsem sice na co, ale bylo mi to srdečně jedno. Já o jednom věděl a potřeboval jsem se ho zbavit.“ „Jsi odporný zmetek!“ neudržela se Nefas. „Můžeš si to myslet. Ale na mém místě, uprostřed války, kdy nevíš, co bude zítra, by takhle reagoval každý druhý. Já jsem se díky tomu dostal ke Scarabeovi blíž, než bych kdy čekal. Kromě bezpečí, jsem získal i vědomosti, ke kterým bych se jinak nikdy nedostal. Scarabeus byl velice mocný a inteligentní, ale jinak to byl sebestředný idiot. Po čase jsem začínal tušit, co s tím dítětem má v plánu. Varoval jsem ho, že to není bezpečné, praktikovat temnou magii na něčem tak malém, ale nedal si říct. A mně to vlastně mohlo být jedno. - Věděl jsem, že na vítězné straně budu stát, ať to přežije nebo ne.“ Mathias se zhluboka nadechl a pokračoval. „Když začala Theresa začala mít bolesti, neodvedl jsem ji na Nordic, ale jak jsme se se Scarabeem dohodli, na jediný neobydlený ostrov a v polovině cesty, jsem poslal zprávu Danielovi. Sice se vztekal, proč jdeme tam, ale to bylo tak jediné, co mohl - do nemocnice už to bylo daleko. Vše šlo přesně podle plánu, jenomže když ses narodila, ukázalo se, že nebudeš sama. S tím jsem nepočítal - i když mě mohlo napadnout, že když matka pochází z dvojčat, pravděpodobnost, že sama porodí dvojčata, je dost vysoká. Jenže co s tím teď? - Scarabeus řekl jasně, jedno dítě. Moc bych si nepomohl, kdybych se jednoho zbavil a druhé mi zůstalo na krku. Daniela jsem původně potřeboval jako obětního beránka, abych to měl na koho
348
hodit. Takže jsem ho využil, a aby mi nezacláněl, strčil jsem mu tě do ruky a řekl, ať tě někam odnese. Věděl jsem, že nemá kam. - Do vody s tebou nemohl a na druhé straně byl jenom les plný zubatých potvor. Byl chudák celý vystresovaný a pořád mlel, že musí dojít pro pomoc, ale nakonec poslechl. Ani nevím, proč si vybral to druhé. Obojí pro tebe znamenalo jistou smrt. Krátce po tom se tam objevil Scarabeus. Už předtím mi slíbil, že když Theresa nebude dělat potíže, nechá ji naživu. Jenomže ona se, přestože značně vyčerpaná, nemínila toho kluka vzdát. Snažil jsem se jí to vysvětlit, ale ona vůbec nechtěla pochopit, že to s ní myslím dobře, a Scarabeus nebyl dvakrát trpělivý. Mimochodem - to je její práce,“ ukázal na jizvu na levé tváři. „Když se Daniel vrátil, taky neměl zrovna pochopení, ale jeho jsem zabít nemohl. Potřeboval jsem ho živého, aby to pak celé nepadlo na mě. - Omráčil jsem ho a vzal si jeho hůlku, kterou jsem pak půjčil Scarabeovi, aby s ní provedl, co potřeboval. I když jsem tušil, že ten proces nemůže dobře dopadnout, tak výsledek mě poněkud zaskočil. – To, co ze Scarabea zbylo, se snad ani nedá popsat,“ dokončil Mathias a tvářil se znechuceně. Nefas na něj třeštila oči a snažila se vstřebat, to co právě slyšela. Šlo to těžko. - Za žádnou cenu to nedokázala pochopit. „Jak to, že zavřeli Daniela, a ne tebe?“ vyletěla z ní jedna z otázek nahlas, aniž by sama chtěla. „Vrátil jsem mu jeho hůlku, a pak si vzal tu Scarabeovu a trochu si pohrál s jeho pamětí. Moc mu tam toho asi nezbylo. Tu hůlku jsem si nechal a schoval ji. - Říkal jsem si, že už ji Scarabeus asi nebude potřebovat. Hezká, ne?“ zvedl obočí a zatočil v prstech stříbrnou wirgamou. „Moje vlastní hůlka byla čistá jako slovo boží. Byl jsem v podstatě oběť. Tak to uznala i rada a jako kompenzaci mi ještě nabídli tohle místo. Ale - když o tom tak zpětně přemýšlím, Goodworth mě sem spíš uklidil, aby mě měl pod kontrolou. Nevím, jak se o tobě dozvěděl, ale muselo mu být jasné, že já o tobě vím také. Zvláštní, že? - Musel tušit, že věci jsou trochu jinak, přesto klidně nechal Daniela hnít ve
349
vězení,“ pronesl Mathias zamyšleně a pak se zeptal: „Víš co by zase zajímalo mě? - Jak je možné, že jsi naživu?“ Nefas nevěděla, proč by mu vlastně měla odpovídat. - Byl jí odporný a měla na něj vztek. Na druhou stranu, čím déle si tady budou povídat, tím větší je šance, že by přeci jen mohl někdo přijít. „Tihle upíři upřednostňují zvířata. - Na lidi nebo Gjorky by zaútočili jen v ohrožení. A na bezbranné dítě by nezaútočili nikdy. To je jedno z pravidel.“ „Hm - zajímavé. To jsem netušil, ale mě podřadné druhy nikdy moc nezajímaly,“ ušklíbl se Mathias. „Ale teď ten drobný detail napravíme a odstraníme z tohoto světa jednoho nemanželského fakana, který je tu poněkud navíc,“ dodal a s napřaženou wirgamou popošel blíž k Nefas. Ta i se syčící Selií za zády vyděšeně couvla, aniž by si pořádně uvědomila kam. Že stojí až po kotníky ve vodě, si všimla, až když se jezero za ní zavlnilo. Zaslechla za sebou šplouchnutí. Prudce se otočila a vydechla leknutím. - Několik metrů od ní koukaly z napůl vynořené rohaté hlavy dvě černé oči. „Dovolte, abych vás seznámil,“ pronesl Mathias k šokované Nefas. „Tohle je Baukis - poslední žijící Ophiotaurus. Stráží to tady a zabije každého, kdo neprojde zkouškou.“ Nefas s panikou v očích hleděla na zvíře před sebou; Býčí hlava už mu celá trčela z vody, a jak se přibližoval, občas se nad hladinou mihnul i jeho hadí ocas. Snažila se dostat ven z vody, co nejdál od nasupeně se tvářícího tvora, ale Mathias jí píchnul hůlku pod žebra. „Kam si myslíš, že jdeš?“ zasyčel jí do ucha a strčil ji zpátky do jezera. Nefas, která podobný výpad nečekala, přepadla do strany, a i když se to ještě snažila ustát, na kluzkých kamenech jí ujely nohy a ve vteřině byla pod hladinou. „Ta voda není slaná, tak se nelekni,“ zaslechla, jak se jí Mathias ze břehu pochechtává. Nefas ale měla co dělat sama se sebou. Jezero bylo příliš hluboké na to, aby dosáhla na dno, strašně studené
350
a navíc v něm byla absolutní tma, takže prakticky okamžitě ztratila přehled, kde je ona a kde ta obluda. Cítila, že jí Selie sjela z ruky, ale na to, aby ji hledala, teď neměla čas. Panicky se snažila co nejrychleji dostat na hladinu, jenže díky tomu, že neuměla plavat, to připomínalo spíš bezmocné plácání. Když se jí to konečně podařilo, rozhlédla se kolem sebe, ale rohatá hlava byla pryč. Zato uviděla kousek od sebe plavat Selii. Chtěla po ní hrábnout a stáhnout ji k sobě, když najednou zaregistrovala pohyb zleva. „Selie, oběd!“ vykřikla vteřinu před tím, než ucítila v boku ostrou bolest. Náraz ji stáhl zpátky pod hladinu. Zkusila vykopnout obě nohy, aby se dostala z Ophiotaurova dosahu, jenomže prudký pohyb jí působil neskutečná muka. Zavřela oči a čekala na další útok, ale nic se nedělo. Bolestí se jí motala hlava. Chytila se za zraněný bok, skousla čelisti a znovu se pokusila dostat na hladinu. Narazila kolenem na kámen. Chytila se ho a snažila se vyškrábat nahoru. I když měla pocit, že má snad v břiše zabodnutý rozžhavený nůž, nakonec se jí to podařilo. Klečela na kameni, nedaleko od břehu a se skloněnou hlavou zhluboka oddechovala. Najednou za sebou uslyšela Ophiotaurův řev. Ohlédla se a viděla, jak sebou ta obluda ve vodě zmítá a za krkem jí visí zakousnutá Selie. Ophiotaurus ještě několikrát zařval a po malé chvíli se potopil. Nefas se zatajeným dechem sledovala vodní hladinu a čekala, kdy se znovu vynoří nebo kdy uvidí svého hada, jenomže v jezeře nebylo vidět nic víc, než uklidňující se vlnky. Zaslechla nasupené vydechnutí; Mathias měl stisknuté čelisti a nenávistným pohledem propaloval místo, kde se za zvířetem zavřela voda. „Uvědomuješ si vůbec, že ta tvoje bestie právě zabila jediného potomka samotného Besse?“ procedil skrz zuby směrem k Nefas. „Paní ředitelka nebude mít radost. - Byl to její oblíbenec.“
351
Nefas ho poslouchala jen napůl. - Celá se třásla, jak jí bolest z proraženého boku pronikala do každého nervu. Snažila se na ni nemyslet. Snažila se myslet na Selii. „Víš, že mi docela komplikuješ život? - Měla to být nehoda. Jen důsledek toho, že malé děti jako ty neustále strkají nos, kam nemají.“ Nefas zvedla hlavu a podívala se jeho směrem; Stál po kotníky ve vodě a mířil na ni hůlkou. „Jenže ty jsi proti nehodám zřejmě imunní. – Tak to budeme muset udělat jinak. – Finite Vitae!“ Nefas sledovala, jak se na špičce jeho hůlky objevilo světlo a zformovalo se v zářivě bílý paprsek. Nemusela si to zaklínadlo nijak zdlouhavě překládat, jeho význam by pochopila i bez hodin strávených nad latinou. - Ukončit život. Michael jí kdysi vyprávěl, že lidé věří, že se jim chvilku před smrtí promítne před očima celý jejich život. Nesmysl - jí se nikde nic nepromítalo. Přesto měla pocit, jako by se k ní paprsek blížil zpomaleně. Najednou ucítila, jak do ní narazila nějaká síla a odhodila ji dozadu, do jezera. Nebyla si jistá, jestli ji ten paprsek zasáhl a tlaková vlna, která ji odmrštila, byla jen doprovodným efektem smrtící kletby, nebo jestli to bylo něco jiného. Nikdo jiný a nic jiného tam ale nebylo. Musí být tedy po smrti. Jenomže na to byla ledová voda kolem až příliš reálná a zraněný bok o sobě dával vědět také stále stejně. Otevřela oči. Sice kolem sebe neviděla nic jiného než černočernou tmu, ale viděla. Také slyšela a vnímala - je tedy naživu. Chtěla se pohnout a dostat se ven, ale najednou jí na mysli vytanula otázka - proč? Jako by najednou neměla důvod přežít. Maminka byla mrtvá, Selie nejspíš taky, táta byl bůhví kdo a bůhví kde, Sebastian žádnou šanci na uzdravení nemá a ona do tohoto světa stejně nikdy nezapadne... Možná byla jen vyčerpaná z veliké krevní ztráty, možná byla jen zklamaná a nešťastná z vlastní hlouposti nebo se jí možná jen
352
nechtělo škrábat se zase nahoru. Stejně tak, jak před chvilkou o život bojovala, teď na něj rezignovala. Znovu zavřela oči a nechala se volně nadnášet vodou. Třeba usne, než napočítá do sta. Zemřít ve spánku, to by nebylo špatné. Jen kdyby to tak nebolelo. Nefas se musela v duchu usmát. - Bylo skutečně ironické, že zrovna teď nemyslí ani rodiče, na bratra, na Michaela, ani na Jacka a Chairu, ale vzpomene si na Eriku. Utopenej Gjork. - To je vážně k popukání...
353
Tereza Benešová Gjorkové Tajemství minulosti Vydala Městská knihovna v Praze Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1 V MKP 1. vydání Verze 1.0 z 1. 7. 2013
