Znění tohoto textu vychází z díla Jedním dechem – kniha v přímém přenosu tak, jak bylo publikováno Janem Svitákem v roce 2012 (SVITÁK, Jan. Jedním dechem : kniha v přímém přenosu [online]. Jan Sviták : spisovatel. [Brno] : [Jan Sviták], [2012] [cit. 2012-11-06]. 91 s. Dostupné z:
).
§ Text díla (Jan Sviták: Jedním dechem : kniha v přímém přenosu), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.
Citační záznam této e-knihy: SVITÁK, Jan. Jedním dechem : kniha v přímém přenosu. [online]. V MKP 1. vyd. Praha : Městská knihovna v Praze, 2012 [aktuální datum citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. Dostupné z WWW:
.
Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a tiráž), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autoraNevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.
Verze 1.0 z 6. 11. 2012.
OBSAH 1. ................................................................................................................... 8 2. ................................................................................................................... 9 3. ................................................................................................................. 10 Kapitola první .......................................................................................... 11 1. ............................................................................................................. 11 2. ............................................................................................................. 14 3. ............................................................................................................. 19 4. ............................................................................................................. 21 5. ............................................................................................................. 22 6. ............................................................................................................. 22 7. ............................................................................................................. 25 Kapitola druhá ......................................................................................... 28 1. ............................................................................................................. 28 2. ............................................................................................................. 30 3. ............................................................................................................. 31 4. ............................................................................................................. 33 5. ............................................................................................................. 34 6. ............................................................................................................. 36 Kapitola třetí ............................................................................................. 38 1. ............................................................................................................. 38 2. ............................................................................................................. 38 3. ............................................................................................................. 39 4. ............................................................................................................. 39 5. ............................................................................................................. 47 6. ............................................................................................................. 47 7. ............................................................................................................. 49 Kapitola čtvrtá .......................................................................................... 50 1. ............................................................................................................. 50 2. ............................................................................................................. 51 3. ............................................................................................................. 52 4. ............................................................................................................. 53 5. ............................................................................................................. 55 6. ............................................................................................................. 64
4
Kapitola pátá ............................................................................................ 66 1. ............................................................................................................. 66 2. ............................................................................................................. 68 3. ............................................................................................................. 72 Kapitola šestá ........................................................................................... 73 1. ............................................................................................................. 73 2. ............................................................................................................. 73 3. ............................................................................................................. 74 4. ............................................................................................................. 75 5. ............................................................................................................. 77 6. ............................................................................................................. 80 7. ............................................................................................................. 81 Kapitola sedmá ........................................................................................ 82 1. ............................................................................................................. 82 2. ............................................................................................................. 88 3. ............................................................................................................. 89 4. ............................................................................................................. 91 Kapitola osmá........................................................................................... 93 1. ............................................................................................................. 93 2. ............................................................................................................. 95 3. ............................................................................................................. 99 4. ........................................................................................................... 101 5. ........................................................................................................... 104 6. ........................................................................................................... 109 7. ........................................................................................................... 109 Kapitola devátá ...................................................................................... 110 1. ........................................................................................................... 110 2. ........................................................................................................... 111 3. ........................................................................................................... 112 4. ........................................................................................................... 113 5. ........................................................................................................... 115 6. ........................................................................................................... 116 Kapitola desátá ....................................................................................... 117 1. ........................................................................................................... 117
5
2. ........................................................................................................... 117 3. ........................................................................................................... 118 4. ........................................................................................................... 118 5. ........................................................................................................... 120
6
Jan Sviták (nar. 1983) je autorem hororově laděných příběhů pro děti i pro dospělé. V roce 2010 mu vyšly dobrodružné knihy pro dětské čtenáře Čertovo kopyto a Pekelný advent. V roce 2011 realistický román pro dospělé s názvem Stará bolest. V roce 2012 vytvořil Jan Sviták rekord, když napsal v průběhu 45 hodin knihu Jedním dechem, která je tvořena celkem 33 811 slovy. Pro více informací o autorovi i knihách navštivte web www.jansvitak.cz
7
1. Celá ulice se oblékla do oranžové. Slunce se na obzoru proměnilo ve zběsilou šmouhu a proměnilo okolí v uklidňující monotónnost. Stíny byly modré a táhly se předaleko, jakoby se snažily vytvořit druhý svět obrů. Sledoval jsem kdesi v dálce stín své hlavy, malý, neúměrný a utřel jsem si čelo. Slunce šlo spát, ale jeho síla sálala z měkkého asfaltu, z betonových zídek, štukovaných fasád i plechových schránek. Děti ještě skákaly přes gumu, trefovaly drobné kamínky mezi mříže od kanálu, ještě je nikdo nevolal, ale brzy přijde ta chvíle, kdy budou muset tento příliš ostrý svět opustit a ponořit se do snů plných tupých hran. Teď ale ještě ne, teď se smály, slabý vítr a horký vzduch ten zvuk vynášely až nahoru k sídlišti, možná až k oknům nemocnice. Děti a jejich starosti. Byla radost to pozorovat? Kdoví... Děti jsou veselé, dokáží se smát když si hrají, stejně i když trefují starého psa kuličkami z ložiska. Děti cítící přiházející změny, snažící se pohazováním ramen shodit veškeré starosti, které se v tu krátkou chvilku, kdy ještě vládne den, i když už by neměl, promění v něco tam vzdáleného... bezvýznamného, že by to nemuselo stát za řeč. Tvář jsem měl horkou jako v horečce. Bylo to z toho všeobecného dusna, z toho že všechno bylo jako plotna, ale nejen z toho... Třásl jsem se. Vytáhl jsem další cigaretu a dal si ji do úst. Pak jsem šel dál, aniž bych hledal zapalovač, aniž bych se zastavil a zapálil si. Nebylo to tím, že by mi to všechno horko mohlo tu cigaretu připálit, blázen jsem nebyl... Hlava se mi točila a ten svět na mě tlačil ze všech stran, jakoby mohl něco změnit na tom co se stalo. Kráčel jsem směrem k městu, po ulici kterou jsem znal i když byla téměř cizí. Byl jsem hostem v cizím světě, cítil jsem to tak a i přes ten veselý dětský křik jsem věděl, že navždy bude všechno jinak.
8
2. Seděl jsem na lavičce v parku a čekal jsem, až to trochu ustoupí, až to trochu přejde. Šlo mi hlavně o zmatek, který se mísil s úzkostí a narážel na mou mysl jako silné vlny na bok lodě. Kouřil jsem a snažil jsem se najít klid a rovnováhu. Chytal jsem se racionálních bodů, toho co se dalo považovat za přijatelné. Bylo mi jasné, že pokud chci hledat objektivní odpověď, budu muset trochu poodstoupit, nestát uprostřed toho dění, nebýt součástí situací. A to bylo právě něco, co se mi nedařilo. Budu muset na policii, říct co jsem viděl. Je mi jasné, že už o mě vědí. Řekla jim to, určitě ano, protože jí někdo sebral dítě a vedle toho musí jít vše ostatní stranou. I náš milostný poměr, i mé manželství, které přetrvá na věky, informace, které měly zůstat utajeny. Přišel jsem tam, viděl jsem to... to všechno co na tom místě bylo i to, co z něj zmizelo. V ten podvečer, kdy se stíny začaly prodlužovat a děti se smály o trochu hlasitěji. Rozhodl jsem se zapomenout všechno, co na mě křičela, když jsem se rozhlížel po něčem, co by mi dalo směr. “Musíme zachovat klid...” opakoval jsem v tom jejím domě, opakoval jsem si tisíckrát potom. “Hlavně zachovat klid a použít hlavu.” Byl jsem policajt, tehdy a ještě snad i chvíli potom. Věděl jsem co dělat... na nic nesahat a zavolat posily. Kluky, kteří toho vidí víc, kteří dokáží najít stopu a pustit se za ní, ale ona pořád běhala po bytě a rozhazovala další a další věci, jakoby tím něčemu dokázala pomoci. “Moje holčička!” křičela. “Kde proboha je?” “Musíme zavolat klid!” zakřičel jsem na ní a pokoušel se ji zastavit. “Musíme zavolat kluky z kriminálky...” “Je to tvoje vina!” zakřičela a vytrhla se mi. A pak to spustila. Ten proud slov, vět, křivd, strachu, bolesti a nenávisti, který v danou
9
chvíli neměl hlavu ani patu, neměl ani spojitost s tím, co se jí stalo. “Zabiju tě, jestli se jí něco stane.” Tím to skončilo. Pak jsem byl venku, srdce mi tlouklo, po tvářích mi tekly slzy a cítil jsem zoufalství, strach a vztek. Ale to už je pryč. Někdo jí sebral dítě, to bylo jasné... a to dokáže s člověkem zacvičit. Je to věc, na kterou každý reaguje jinak a její reakce byla... přiměřená události. Zvedl jsem se z lavičky a zamířil k policejní služebně. Byl jsem tam, viděl jsem to a pokud cokoliv z toho může pomoci aby se Markétka vrátila zpátky domů, musím to říct.
3. Bohužel se ukázalo, že takovou informaci nemám. Že toho vím tak málo, že kdybyste si to sepsali na papír, tak si s tím ani zadek nevytřete. Vyšlo najevo, že jsem neznal velkou Markétu, ani její dceru. Časem jsem zjistil, že jsem neznal vlastní ženu, ani děti, které jsem s ní měl. Neznal jsem ani sebe, konec konců. Nevěděl jsem nic, co by komukoliv mohlo jakkoliv pomoct. Jeden večer, kdy asfalt pálí víc než obvykle a celý svět se promění. Pro spoustu lidí, vlivem jedné události. A vám zůstane jen vzpomínka, vrytá hluboko do vaší podstaty, tak hluboko, že už navždy naruší vaší stabilitu. Kráčel jsem světem dál, ale většina mého já i mého světa zmizela s tím malým děvčetem někde pod rouškou temnoty.
10
Kapitola první 1. Člověk nemusí být zrovna matematický génius, aby si spočítal, že holit ruletu není zase taková námaha, jak by se na první pohled mohlo zdát. Červená a černá, jedna nebo druhá... když si k tomu připočítáme že nekonečno neexistuje a do určité míry jsme schopni dvojnásobit, máme tady tutovku. A pokud jste k tomu všemu zoufalec, co u toho sedí večer co večer, kolem něj to pípá, pivo vám nosí zdarma a vy to tam jen hážete... velice brzy zjistíte že dlouhé série jedné barvy jsou věci sice málo četné, ale o to bolestivější, pokud nemáte dostatečně hlubokou kapsu, což jako zoufalce nemáte. A pak se stávají rána, která přes polepená okna heren nevidíte, vaší spásou a bolestí zároveň, kdy jednou odcházíte s tím že jste to zase prolomili, jindy ale s hlavou bolavou a těžkou, duší černou a náladou mizernou. Takhle to bylo i v to deštivé ráno, kdy jsem se motal stále spící hlavní třídou k domovu a po kapsách jsem lovil drobné s nadějí, že mi zbylo ještě alespoň na cigarety. Kdyby jste mě tehdy potkali, nebyl bych někdo s kým byste se dávali do řeči. Vlasy jsem měl neostříhané, mastné a přilepené ke zmoklému čelu. Oblečení jsem měl načuchlé kouřem a smradem přesmaženého oleje, zřejmě byste ze mě cítili i pivo, i nějakého toho panáka, co jsem si dopřál. Pohled jsem měl divoký, že jsem mohl vypadat jako šílenec na lovu, ale to jsem nebyl, alespoň doufám. A i když byste to netipovali, dokonce jsem měl i regulérní práci a bydlel jsem v bytě, který se mi dařilo sem tam i zaplatit. S lidmi jsem se nestýkal, protože jsem na ně zanevřel. Bral jsem to tak, že už jedu v podstatě jen ze setrvačnosti. Čekal jsem na konec, dříve či později. Ne že bych někam pospíchal... jistě mi rozumíte.
11
Proto bylo zvláštní, když vedle mě zastavilo auto a stáhlo se okýnko u řidiče. Nebyl jsem tip, kterého byste se ptali na cestu, to bylo vidět i z dálky, zřejmé na první pohled. Nevěnoval jsem tomu pozornost, protože jsem se nemohl dopočítat výsledku, který by mi koupil alespoň tu nejlevnější krabičku, nebo aspoň pytlík nějakého tabáku, co by se dal motat do papírků. “Pan Borovský?” zavolal hlas z auta a mě nejvíc překvapilo ne to, že zná mé jméno, ale že byl ženský. Ono to auto bylo černé a vypadalo, že je z vyšší automobilové kasty, tudíž to klidně mohl být někdo, komu dlužím, nebo někdo, koho platí někdo, komu dlužím. Jenže stěží by to byla žena... ty se většinou vymáhat nevydávají. “Jste pan Borovský?” zopakovala znovu. Hlas měla naléhavý, neměl jsem rád takový ton hlasu, ale donutilo mě to otočit hlavu jejím směrem a napodobit úsměv. Byla to žena. Upravená, viděl jsem z ní jen tu blonďatou, bohatou kštici a tvář, která začala nést známky únavy, ale stále atraktivní. Byl to přesně ten typ ženy, který mě nevyhledával za žádným účelem, za žádných okolností. “Ano, Karel Havlíček,” plácl jsem svůj nejvypečenější vtip, přežitek snad ještě z dětství, kdy jsem se o nějakém Karlu Havlíčku dozvěděl. “Nastupte si, pane Borovský,” křikla žena a zastavila auto. Zastavil jsem taky. Tohle mě překvapilo ještě víc. Několik drobáků mi vyskočilo z dlaně a zmizelo v kaluži jako ve fontáně přání. Začalo mě to zajímat... že by potřebovala někoho zmlátit? Nebo zabít? Jo, tak nějak jsem mohl vypadat. Znala mě jménem a to mě znervózňovalo. Žádost o příležitostný sex, nebo dlouhodobý partnerský poměr byl taky nesmysl. Přemýšel jsem, jestli ji znám... odkud... po vypitém pivu mi zůstala už jen pachuť v ústech, mozek se roztáčel po dlouhé době vytržen něcím neobvyklým... zajímavým... “Jistě,” řekl jsem a vysypal si drobné zpátky do kapsy. Oběhl jsem auto. Trochu jsem čekal, že je to pouhý vtip. Že jakmile zamířím k autu tak na to šlápne a já buď uskočím nebo ne, ale podařilo se mi otevřít dveře, podařilo se mi i posadit na kožené
12
sedadlo. V autě to vonělo vanilkou a mě najednou připadlo strašně nevhodné to, že já vanilkou nevoním. Rozjela se ještě než jsem pořádně zavřel a rozjela to vcelku rychle. Něco jí v palubce protivně pípalo, ale přestalo to, když jsem si zapnul pás. Otočil jsem se na ni, abych si ji konečně prohlédl a ověřil v zaprášených registrech, co mi v hlavě zbyly. “Kam jedeme?” zeptal jsem se konverzačně. “Do dvou musím být zpět, mám totiž službu,” řekl jsem. Dělal jsem hlídačku v jedné fabrice u nás za městem. “Pokud to plánujete na dýl, budeme se muset...” Pak jsem se zarazil a ztuhly mi rysy. Byla v kostýmku, to jo, ale to co na něm vypadalo jako dva veliké květy vlčích máků, byly ve skutečnosti krvavé skvrny. Nejdřív mě napadlo, že to krvácí ona, ale na to se příliš lehce hýbala, ve tvářích nebyla patrná bledost, byla to krev někoho jiného. A mě bylo jasné o co jde. “Zastavte!” křikl jsem. Natáhnul jsem se po volantu, i když mi bylo jasné, že je hloupost se s ní o něj přetahovat. Bylo to spíše symbolické gesto, které jí mělo dát jasně najevo, že dále pokračovat nebudeme. Představoval jsem si to tak, že buď ona, nebo někdo jiný z její zazobané rodiny srazil autem nějakého dědulu na kole, nebo se s někým pohádali a on exnul. A co teď? Chvíle paniky, rada od právníka a už se jelo do města najít někoho, po kom ani pes neštěkne... “Po kom ani pes neštěkne?” přemýšlely feťáci a zoufalci z nádraží, kteří čekali až jim otevřou v šest ráno nálevu. “Zkuste najít Borovskýho, to je takový zbytečný člověk. Vysedává v nonstopce a v tuto dobu cirka chodí domů.” Jo, tak to určitě bylo. Teď mě někam odveze, posadí mě za volant, nechá mě nastrkat otisky kam se jich vleze a pak mě odpráskne, jakože v sebeobraně. Tak nějak jsem to vyhodnotil a myslím že devět z deseti paranoiků by mě poklepalo po ramenou.
13
“Nemůžu zastavit!” křikla na mě a ten její hlas byl snad ještě zoufalejší než před chvílí. “Říkal ať vás najdu a přivezu, ať přivezu Borovského, že s ním chce mluvit! Musíme jet, než bude pozdě.” “Kam? Kdo to říkal?” křičel jsem na ní. Mířili jsme ven z města a mě se to přestávalo líbit. “Vždyť máte blůzu od krve!” “Musíte jet se mnou, prosím, jinak ji už nikdy neuvidím.” Po tváři se jí kutálely slzy a něco ve mě se pohnulo. Vůbec se mi to nelíbilo. “Koho neuvidíte? Řekněte mi aspoň, kdo chce se mnou mluvit?” “Neznám jeho jméno,” řekla potichu. “Vím jen, že mi unesl dceru.” Nasucho jsem polkl a opřel si čelo dlaní. Bylo to zpět.
2. “Řekněte mi co se stalo,” řekl jsem potichu. Srdce mi tlouklo jako o závod a v břiše se mi přetáčelo klubko hadů. Ten pocit horečky, který se mi v hlavě uvelebil tehdy v ten horký podvečer, byl zpět. Téměř jsem cítil, jak se mi začíná odpařovat voda z mokrých vlasů. “Večer... jela jsem z práce... u domu stálo auto... taková dodávka. Obouchaná dodávka u nás nestává, nikdy. I ti plynaři, nebo i když vám dovezou balík, nemají takové stašné, špinavé auto, ze kterého se kouří a které na první pohled budí strach. Znejistěla jsem. Zajela jsem na příjezdovou cestu a než jsem vystoupila, to auto odjelo v oblaku kouře, který vytvářelo. Motor řval tak strašně hlasitě, jako křik nebezpečného zvířete. Mávala jsem na něj, aby zastavil. Byla jsem nervózní, chtěla jsem mít jasno v tom, proč tam stál, proč nám udělal před domem skvrnu od oleje, co mu kapal z motoru. Chtěla jsem vědět, zda si jenom vyhlížel jak náš dům vypadá a kudy bude nejlepší vlézt dovnitř, jen co vytáhneme paty... protože takový pocit jsem z toho měla. Kéž by to tak bylo, bože...” Měl jsem tisíc chutí na cigaretu, proto jsem přivítal, když vytáhla krabičku mentolových slimek a zapálila si. Vzal jsem si taky, protože
14
to bylo lepší než nic. “Pokračujte,” pobídl jsem ji. Věděl jsem co přijde, plus minus, ale chtěl jsem to slyšet. Zvláště to, že ví kde je, že se mnou chce mluvit... pan únosce... “Byla pryč. Na stole byl vzkaz... nečetla jsem ho, strčila jsem ho do kabelky a vyběhla z domu. Srdce mi tlouklo jako o závod. Cestou jsem ještě volala její jméno, i když to bylo marné. Dveře byly zavřené normálně, žádné okno nebylo rozbité... jen náš pes leže u bazénu a nehýbal se. Došlo mi, že ho asi zabili ti, co sebrali Lindu. Ti z té hrozné, šedé dodávky, která mohla vozit jedině bolest a smrt.” Potichu jsme kouřili. Ona jela vcelku svižně. Nebyl provoz a to bylo dobře, protože mi připadala unavená a příliš roztěkaná. Po chvíli pokračovala. “Jela jsem za nimi,” řekla. “Prostě dolů z kopce. Pak ven z města, na venkov. Vím že je to blbost, ale věděla jsem kam pojedou, jakoby mě vedl vnitřní hlas. Jako bych viděla všechny ty kapky černého oleje, co té dodávce kapaly z motoru. Jako bych ve vzduchu cítila ten smrad pálené nafty a oleje, ten kouř který dusil a tekly z něj oči. A pak, už byla skoro tma, i když neutekl skoro žádný čas, daleko od města kde bydlíme i přes to, že jsem neujela snad ani kilometr, náhle jsem uviděla na obzoru temný obrys. Svítilo mu jen jedno koncové světlo, byla to určitě ona, ta dodávka, co stála před domem, když jsem přijela. Šlápla jsem na to a brzy jsem ji dojela.” Dokouřila a vyhodila nedopalek z okna. Natáhla se pro novou cigaretu. Něco mezi námi vyfouklo do prostoru spršku té vanilkové vůně. Sledoval jsem ubíhající krajinu, déšť ustal a po polích se převalovala mlha. Až se rozplyne, může z toho nakonec být ještě pěkný, sluneční den, napadlo mě. “Jela jsem za ním a celá jsem se třásla. Koukala jsem na jeho espézetku, chtěla jsem si ji zapamatovat, ale mozek to nezvládal. Jakoby mé oči hleděly na skupinku neznámých znaků. A pokoušela jsem se je číst, ale fakt to nešlo, začala jsem panikařit. Až pak mě napadlo, zavolat policii. Natáhla jsem se pro kabelku, kterou jsem hodila někam za sedadlo. Podala jsem si ji a začala v ní lovit telefon
15
a v tom jsem si všimla, že ta strašlivá dodávka zastavuje na krajnici, že už téměř stojí. Šlápla jsem na brzdu, opřela jsem se do ní celou silou a pás se mi bolestivě zaříznul do hrudi, hlava mi poskočila a rozbolela mě krční páteř, ale nic z toho nehrálo roli. Zastavila jsem těsně za dodávkou a adrenalin se mi do těla pumpoval snad po litrech. Dodávce se otevřely dveře, ty na straně řidiče a vystoupil ven muž. Viděla jsem jen siluetu, byl menší ale statný. Takový ten typ, jak pěstí poráží voly... jestli mi rozumíte...” Přikývl jsem. Ruce se mi samy od sebe svíraly a zase otevíraly, třásl jsem se skoro jako ona. “Vím přesně co máte na mysli...” řekl jsem. S tím mužem jsem se již setkal. Mluvil jsem s ním. To on změnil tok mého života. Jsi můj otrok, nebo něco takového, řekl mi kdysi. Chtěl jsem jej zabít, tehdy. Ale nedokázal jsem to. Držela jsem v ruce mobil a přemýšlela jsem, jestli je to správně. Nevěděla jsem... Kdysi... to jsem byla ještě vdaná, chodila jsem s manželem střílet. Měl pistoli. Automatickou, velikou. Chtěl koupit i mě, na obranu a já jsem si nikdy nedokázala představit situaci, kdy bych ji mohla potřebovat. Místo toho jsem si nechala koupit slzný sprej. Nosila jsem ho v kabelce, dlouhá léta... Pustila jsem mobil a začala hledat sprej. Muž mířil k mému autu, k mým dveřím a ruka v kabelce pořád šmátrala naprázdno. Přišel až ke dveřím. Měl oblečené něco jako sportovní kombinézu, ale nějaký model, který se už pěkně dlouho nedělal. Látka obepínala to jeho široké tělo, ale byla čistá. Žádné skvrny od krve a to se dalo brát jako dobré znamení. Zaklepal na okýnko a já jsem zoufalstvím málem vykřikla. Klíče, pudřenka, korektor, tampóny, skřipec do vlasů... Otevřel dveře mého auta a já jsem přestala hledat. Kde je má dcera! vykřikla jsem na něj a pokusila jsem se vystoupit z auta. Skřipec jsem svírala v ruce, snad jako zbraň. On ustoupil a lehce se usmál, víte, tak jako... jako že je rád že vás vidí, jen že ho trošku mrzí, že vás rozčertil...
16
Pojďte za mnou, řekl a zamířil k té jeho dodávce. Na boku měla šoupací dveře. Ona je uvnitř? zeptala jsem se. Byla jsem vyděšená. On ty dveře otevřel a ven se vyhrnul neskutečný zápach, jakoby tam hnila zelenina. Stáhnul se mi žaludek. Lindo! Lindičko, jsi tam? křikla jsem. Uvnitř dodávky byla tma. Nikoho jsem tam neviděl, nikoho, kdo by se hýbal. Chtěla jsem se ještě podívat do kabiny, jenže v tom mi něco přiložil na ústa a když jsem se nadechla, svět se mi zatočil pod nohama...” Plakala. “Jsem kráva... měla jsem hned volat policajty...” “Co bylo dál?” zeptal jsem se. Projížděli jsme cestou uprostřed lesa, cesta začala mírně stoupat. Věděl jsem, že teď nás od nejbližší civilizace dělí minimálně deset kilometrů. “Vzbudila jsem se. Nebyla jsem svázaná, nebo tak, jen jsem necítila půlku těla, asi jak jsem si na ní ležela. Hned jsem věděla co se stalo, nebyla jsem zmatená nebo tak... bylo to v takové místnosti... nevím... jak někde v nějaké chatce. Ležela jsem na posteli, kolem bylo staré dřevěné obložení a pach plísně. Na zdi visela kytara, které chyběly struny. Naproti stál masivní stůl a tam seděl on a míchal si kafe v hrnku. Posadila jsem se. Kde je Linda! křičela jsem na něj a on se pořád usmíval. Tiše, vše je tak jak má být, řekl. Budeme si muset promluvit, domluvit se, jak to bude dál. Pokusila jsem se postavit, ale nedařilo se mi to. Všimla jsem si, že v pravé stěně je okno. Venku byla tma jako v pytli. Linda je tady? Ne, je jinde. Tady jsme pouze mi dva. Dáte si kávu? zeptal se. Rozhlédla jsem se po místnosti, po věcech co by se daly použít jako zbraň. Moc jich nebylo... kytara... mosazný svícen... ten jeho hrnek s kávou. Všimla jsem si, že má na stole mou kabelku. Přemýšlela jsem, jestli nelže, když říká, že tam nikdo není... zda má komplice, nebo ne. V autě jsem nikoho jiného nezaregistrovala. Nechci kávu, chci svou dceru, řekla jsem a znovu jsem se pokusila postavit. Tentokrát jsem byla úspěšnější. Stála jsem na
17
vratkých nohách. V jedné mi běhaly tisíce mravenců a nebyla jsem schopna na ni nakročit. To chápu... jenže v tom je problém... já ji chci taky, řekl a ten jeho úsměv zmizel. A to byl okamžik, který mě vyděsil ze všeho nejvíc. To jak se mu proměnil v obličej. Naráz to nebyl člověk... bylo to monstrum, se kterým se nedá jednat, které si samo vybírá svůj účel a nepřipouští polemiku. Tvrdě trestá odpor. A pokud jsem něco pochytila v právní branži, které jsem se přes deset let věnovala, tak to bylo to, že pokud chcete uspět, musíte vést útok silněji a razantněji, než můžete očekávat obranu.” “Vy jste na něj zaútočila?” Ta žena, leč vypadala jako někdo, koho jste si našli a vystřihli z časopisu na štěstí, byla zvíře... a mě se začínala víc a víc líbit. “Ano,” řekla. “Nebylo nač čekat. Jen co jsem mohla udělat první krok, dala jsem se do pohybu. Nechtějte po mě abych vám vyprávěla co všechno se stalo, připadá mi, že se to odehrálo najednou a že toho bylo strašlivě moc... Kytara byla daleko a nepřišla mi efektivní. Zato svícen se mi podařilo vzít snadno. Byl dlouhý asi třicet centimetrů a vypadal těžší, než ve skutečnosti byl. Co naplat. Než položil ten hrnek s kávou, přetáhla jsem ho po hlavě. Vší silou co jsem měla...” změnil se jí pohled v očích i hlas. “Hrnek spadl na zem a já jsem se znovu rozpřáhla. To už mi ale chytil ruku. Pokoušel se mi ji zkroutit, ale trefila jsem ho loktem do krku. Povolil a vymanila jsem se. Otočila jsem se, ale nějak mě zhodil... nevím... ztratila jsem stabilitu a spadla jsem na zadek. Kopala jsem naprázdno, aby se ke mě nepřiblížil. Pak jsem vyskočila zpátky na nohy, ale to už jsem hleděla do hlavně pistole. Nevím odkud ji vytáhl.” Uklidněte se! řekl a chtěl ještě asi dodat něco ve stylu, že mě jinak zastřelí. Na to jsem ale nečekala. Víte, je to zvláštní, ale když jste matka a jde o vaše dítě... tak je vám nějaká pitomá pistole ukradená.” Přikývl jsem. Čekal jsem, co přijde dál.
18
“Chytila jsem ho za tu ruku s pistolí a srazila ji k podlaze. Dvakrát vystřelil a ty rány v malé chatce mi vlily energii do těla. Bylo to jako tajné povely z cizího světa, jakoby mě sám Bůh poháněl k boji. Vyhnula jsem se jeho druhé ruce, kterou se mě pokoušel chytit za vlasy a zakousla jsem se do té, co jsem držela. Vykřikl a to byla druhá vlna, kterou jsem potřebovala. Kousla jsem silně. Něco prasklo, něco cinklo. Asi nějaká z jeho menších kostí, taky se mi asi rozlomil zub, který jsem měla zrovna rozdělaný a čekala jsem s ním, až se zubař vrátí z Alp. V ústech jsem ucítila krev. Zacloumala jsem tou rukou a pistole vypadla na zem. V tom mě udeřil do zad, až se mi dech vyrazil. Spadla jsem a panika se mnou začala cvičit. Lehla jsem si na pistoli, pro kterou se skláněl a pokoušela se popadnout dech. Nakopl mě do břicha a tím mi asi pomohl. Posunula jsem se, ale pistole podemnou nezůstala, jak si myslel, když se sehnul až k podlaze. Vší silou jsem ho kopla z boku do kolene. Cítila jsem jak povolilo, jako dobře upečené kuře, když do něj zapíchnete nůž. Zakřičel znovu a svalil se na zem. To mi dalo šanci pořádně chytit pistoli. Couvala jsem jako rak a až jsem se zády opřela o prázdnou knihovnu, co tam stála, namířila jsem na něj. Až teď si promluvíme, řekla jsem a on po mě mrštil ten svícen. Minul o fous. Natahoval se pro hrnek a já jsem zase uviděla to monstrum, co mě zničí, pokud k tomu dostane příležitost. Vystřelila jsem dvakrát. Jednou do nohy, podruhé do břicha.” Pak jsem oba mlčeli, kouřili a jeli dál. Cítil jsem se tupý a zmatený. Svět se zase měnil a já jsem nebyl připraven...
3. “Nadopovala jsem ho vším, co jsem našla,” řekla. “Mám problémy se zuby, pořád se mi tom vrtají a tak nosím spoustu léků proti bolesti v kabelce. A mám tam i pár na předpis, které jsou vážně
19
účinné. Mám je od své matky, která bojuje s rakovinou. Nadopovala jsem ho vším, bastarda.” “Jestli to správně chápu, vy ho někde máte... postřeleného a my jedeme za ním. Budu s ním moci mluvit...” “Budete s ním muset mluvit. To je jeho podmínka.” “Podmínka čeho?” zeptal jsem si, i když mi to tak nějak bylo jasné. “Řekl mi, ať vás přivezu, že si s vámi promluví a pak mi řekne, kde je má Linda...” řekla a už to opět byla zoufalá matka. Otevřel jsem pusu, abych jí řekl co si o tom myslím, ale pak jsem ji zase zavřel. Pro mě bylo podstatné, že se ním opět uvidím, ale že se teď role obrátí. Nedělalo mi to radost. Nepočítal jsem s tím, že by taková věc mohla někdy nastat. Byl jsem přeci jen otrok, takže jsem trochu nevěděl, co od toho čekat. “Volala jste policii?” zeptal jsem se a ona zakroutila hlavou. “Říkal že vy jste policajt.” “Byl jsem. Teď jsem povaleč a ochlasta,” řekl jsem. “Člověk, jako Pan O je velmi nebezpečný. Je jako divoké zvíře. Když je zraněný, jen nejnebezpečnější.” Přikývla. “Ošetřila jsem ho a přivázala jsem ho k posteli. Byl při vědomí, ale krotký jako beránek. Snažila jsem se z něj dostat kde je Linda...” Trochu trhla hlavou, jakoby jí ta vzpomínka nebyla příjemná. Mučila ho? Pravděpodobně. Rýpala se mu v těch ranách, působila mu bolest, jakoby nevěděla, že bolest není pro monstrum argument podřídit se jiné moci? Zřejmě ano... “Pan O... tak se jmenuje?” “Tak si říká,” řekl jsem. “Nikdo neví jak se jmenuje.” “Co to znamená, Pan O?” “Můžete se ho zeptat, třeba vám to poví. Jak to bylo dál?” zeptal jsem se. “Mluvil o vás, o panu Borovském, jakoby jste byl jeho... kamarád... nebo tak...” Nakrčil jsem čelo. Nerozuměl jsem tomu, co se tady odehrávalo. Nebyl jsem jeho kamarád, vždy jsem stál na opačné straně hřiště než
20
on... když nepočítám tu chvíli, kdy nás osud svedl dohromady... před tisíci lety... Nevěděl jsem, co se bude dít, ale bylo mi jasné, že ať to bude cokoliv, nebude to zrovna něco, na co byste se těšili a zvali všechny své přátelé. “Říkal mi že jste pátral po lidech kde vás najdu a že vás mám přivést. A že mi potom řekne, kde je Linda... řekne mi to?” Sledoval jsem ji a snažil jsem se tvářit co možná nejvíc neutrálně. Nechtěl jsem ji zbytečně děsit, ale jak vždycky říkala moje máti, nikdy jsem nepřestal věřit v lidskou dobrotu a tak jsem raději mlčel. “No a pak jsem pro vás jela. Bylo ráno, pomalu svítalo, vyšla jsem ven a zjistila jsem, že jsme na okraji nějakého lesa. Vedle chatky dřív stávala ještě jedna, nyní tam bylo jen její torzo. Venku stálo moje auto, klíče mělo v zapalování. Stála tam i ta jeho dodávka, což náhrávalo tomu, že má komplice. Nakonec jsem zjistila, že je to nedaleko místa, kde jsme v noci zastavili a že obě auta zvládl sám... alespoň v to doposud doufám.” “Je to samotář,” přisvědčil jsem. “Neexistuje nikdo, kdo by byl hoden stát po jeho boku, to je jeho úhel pohledu.” “Prohledala jsem jeho dodávku i blízké okolí, volala jsem Lindu, ale nikde nic, ani stopa po její přítomnosti. Nevím kde ji nechal, zda v tom autě v noci byla nebo ne... já nevím nic...” rozbrečela se. Dotkl jsem se jí na důkaz mé přítomnosti a toho, že stojím při ní. Vážně jsem to tak cítil a už dlouho nešlo jen o to, že ona měla cigarety a já ne. “Vypustila jsem mu vzduch z pneumatik a odjela jsem pro vás. Chvíli jsem vás hledala, ale našla.” “Je to ještě daleko?” zeptal jsem se. “Ne, už tam skoro jsme.”
4. Mlčeli jsem, každý ponořený do sebe. Drkotali jsme po rozmáčené cestě, kterou tvořila spousta mazlavého bláta, kameny a díry. Před námi stál byl les a na jeho okraji, jako malá bradavice pod
21
mohutným vousem, chatka, torzo druhé a tmavá dodávka. Přemýšlel jsem co asi nastane. Srdce mi tlouklo jako o závod. Napadalo mě několik možností. Tak nějak jsem doufal, že bude po něm. Pro paní by to byla asi horší zpráva, ale paní netuší, co je O za člověka a jaké peklo umí připravit. Jeho smrt by byla, dle mého, nejlepší možnou variantou pro všechny možné zúčastněné. Pak tady byla ještě možnost, že mrtvý nebude. Je postřelený do břicha, tudíž to má pravděpodobně spočítané, ale do té doby si s námi může pěkně pohrát. Je v tom zřejmě něco víc. Něco... něco překračující naše chápání. “O je čaroděj...” plácl jsem do ticha. “Co prosím?” “Asi si budete myslet, že jsem blázen, ale O umí čarovat,” řekl jsem. “Může se stát, že během příštích pár minut zemřeme, chci abyste s tím počítala.”
5. Vzduch byl sytý, že by se dal málem žvýkat. Mohlo za to vlhko, les, to pole nedaleko, které po zimě vonělo jako útroby vyvrhnutého prasete. Bylo ticho, dokonce ani ptáci nezpívali, vznášelo se tady všude jen to napětí, které jsme si přivezli sebou a já jsem se najednou cítil podivně vyrovnaně. “Jdeme na to,” řekl jsem a otevřel jsem dveře chatky a zatajil jsem dech. Bylo to přesně tak, jak ta žena říkala. “Vítej doma,” řekl O a usmál se tím úsměvem, za který bych mu nejraději hned zakroutil krkem.
6. Byl bledý, jen v okolí očí měl tmavé skvrny. Okolí úst měl pokryté kapičkami krve a postel, na které ležel, byla nasáklá jako houba. Bylo mi jasné, že normální člověk by už dávno vykrvácel. Ruce natahoval ke mě, neměl je svázané, ale věděl jsem, že žena
22
nelhala. Osvobodil se, jen neodešel. Buď proto, že na to mu nezbyly síly, nebo proto, že čekal na mě. Ale proč? “Myslel sis, že už se neuvidíme, co?” řekl. Pozoroval jsem ho a nemohl jsem tomu uvěřit. Byl to stále on. Jakoby se ho ani čas netýkal, vypadal pořád stejně... “Vypadá to, že se hra chýlí ke konci,” řekl jsem a on se rozesmál. Pak přešel smích v kašel a z úst mu vychrstl černý proud, který mu pokryl obličej a vše okolo. “Ale no tak,” řekl. “Sice vypadáš hrozně, ale tak špatné to s tebou ještě nebude,” řekl. Pak do chatky vtrhla i ta žena, matka, hledající své dítě. “Máš tady co jsi chtěl, teď mi řekni, kde je Linda,” křikla na něj a jemu chvíli trvalo, než ji vůbec zpozoroval, než na ni zareagoval. Jeho pohlede se překulil po místnosti a zůstal na ní. “No jo, tvá dcera, vidíš... slíbil jsem, že řeknu kde je...” Pozoroval jsem ho a žaludek se mi obracel. Chtělo se mi zvracet. Chata byla plná toho pachu, který jsem cítil z pole. Plus tady do toho smrděly ještě všechny ty houby a plísně, kterých okolo bylo požehnaně. “Je sama. V temnotě a vlhku. Je nahá. Je jí zima a pomalu přestává věřit, že existuje světlo, které by ji obejmulo, zahřálo.” Žena se nahlas rozvzlykala. “Kde je, dělej!” křikla a rozběhla se k němu. Do tváře mu mířila pistolí a já jsem dostal strach, že až se přiblíží dostatečně blízko, O vyskočí, silný a zdravý, sebere jí pistoli a oba nás zastřelí. Byla to bláhová představa, zřejmě. “Není sama. V temnotě jsou s ní ještě ropuchy, potkani velcí jako dospělé kočky a taky...” Pak se znovu rozkašlal a další proud krve plný sražených cucků pokryl jeho tvář. “Dejte mi tu pistoli,” řekl jsem potichu. “Není to pro něj výhrůžka, budeme na to muset jít jinak. Vím jak je to těžké, vím...” “To nevíte! To si vůbec nedovedete představit, jaké to je, když vám někdo vezme dítě.”
23
“Ví to,” řekl O, když zase přišel k sobě. “Ví toho mnohem víc, že ano, Petříku,” řekl O a znovu se usmíval. “Těžký život dobrodruha.” Matka plakala, ruka s pistolí se jí třásla. Bylo mi jasné, že dokud O nepromluví, neřekne kde je Linda, tak nevystřelí. A do té doby se může stát cokoliv, jsme odkázáni na zlovůli jedné pomatené mysli. “Je nám tady všem jasné, že tohle je tvoje poslední štace,” řekl jsem co nejuvolněnějším hlasem, kterým jsem dokázal. “Nemá smysl to dál prodlužovat. Nechci si ani představovat, jak hrozně musí bolet to prostřelené břicho a jak moc energie musí stát to, aby jsi to zamaskoval.” O se rozesmál. “V životě jsi udělal spoustu věcí, nechám na jiných, ať rozhodnou, zda byly dobré nebo špatné. Vím že ti absolutně nezáleží na tom, co cítí jiní lidé, ale věř, že bolest matky při ztrátě dítěte je srovnatelná s bolestí, kterou momentálně cítíš ty. S tím, že ta bolest se neotupí. Nikdy.” “Ty po mě snad něco chceš, že se tady tak pitvoříš?” zeptal se O a zazubil se. “Ano, dej nám Lindu a my to ukončíme, tu bolest, co cítíš,” řekl jsem a O zavřel oči. Možná dokonce chvíli vypadal, že o tom přemýšlí, o tom, co jsem právě řekl. Pozoroval jsem ho. Nemít paměť, byl by to pro mě jen umírající muž. Žena si otřela tváře, ale její pohled byl pořád zapíchnutý do země. Napadlo mě, že bych jí měl zkusit vzít tu pistoli, ale než jsem se pohnul, O znovu otevřel oči. “Dobrá tedy,” řekl. “Ať je tedy po tvém,” řekl O a dlouze se na mě podíval. Všiml jsem si, že i žena zvedla zrak. “Ale něco za něco.” “My s tebou žádný obchod uzavírat nebudeme,” řekl jsem. “To už tady...” “Co máme udělat?” zeptala se žena. “Zastřel toho mizerného parchanta, pak ti řeknu kde hledat,” řekl O a mě trvalo neskutečně dlouho, než mi došlo, koho myslel tím mizerným parchantem.
24
7. Napadlo mě, nikoliv poprvé, že se kolem nás dějí neskutečné věci každý den. Že svět je plný kouzel a zázraků. Takové myšlenky mě vedly k tomu, že několik lidí v konverzací pomyslí v jednu chvíli na jednu věc, řeknou například v jednu chvíli stejné slovo a pak se tomu stejně zasmějí. Lidé občas uhýbají na stejnou stranu, říkají to co si ostatní přejí slyšet. Jsou tohle kouzla nebo pouze manipulace lidské mysli. Nějaké prostor, do kterého se příliš nepouštíme necháváme v něm otěže někomu jinému. Pokud bylo cílem Pana O nechat mě zastřelit, šlo to udělat mnohem jednodušeji. Možná bych si oddechl, kdybych tušil, že už je to konec. Jenže ať se právě rozehrávalo cokoliv, mělo to cíl v nedohlednu a to mě děsilo. “Nemůžu ho jen tak zastřelit,” řekla. Ruka se jí třásla. Nechtěla mě zastřelit, to byla dobrá zpráva. Horší byl ten nesoulad mezi slovem a činem, kdy mi mířila na hlavu a lehce přikyvovala hlavou. V očích měla omluvný výraz, ale za ten si dnes mnoho věcí nekoupíte. Bylo mi jasné, že kdybych se podíval co na to říká O, viděl bych ten jeho spokojený, arogantní škleb. “Proč ne? Jde přeci o vaši dceru,” řekl O. “Je... je nevinný...” “Ten?” zeptal se O. “Ten je vinný až hanba, tím si můžete být jistá. Střelte ho a já vám řeknu kde je ta chuděra Lindička.” Paní pokývla hlavou, aby si dodala odvahy. “Neřekne vám to,” řekl jsem. Hlas jsem měl klidný, možná trochu hlasitý, ale strach v něm nebyl. Cítil jsem vztek, to především. “Slíbil že vám to řekne, když mě přivezete a neřekl. Neřekne to ani když zastřelíte mě. Ani když zastřelíte premiéra a ministra financí, vám to neřekne. Je to lhář. Pouze vás ovládá.” Nic na to neřekla, ani nevystřelila. Bral jsem to jako svolení, že mohu pokračovat. “Zastřelte jeho, dokončete to a já vám slibuji, že vám povím vše, co o něm vím. Zajdeme na policii, najdeme vaši dceru...”
25
“To těžko,” řekl O. Nezněl nazlobeně, spíše mu dělalo radost, že hra jde podle něj, že on udává tempo a rozhoduje, co bude která figura dělat. A všichni jsme věděli, kdo má v ruce nejvyšší trumf. “Ten neví nic. Přes deset let o mě neslyšel ani slovo. Nezná místa, která znám já. Pokud vsadíte na něj, vsadíte tím život své dcery do rukou opilce a už ji nikdy neuvidíte.” Pak se O rozkašlal. Doufal jsem, že se udusí a bude po problému, ale věděl jsem, že doufat nestačí. “Přemýšlejte, jela jste za ním chvíli po tom, co odjel od vašeho domu. Dojela jste ho. Dá se domyslet trasa kudy jel. Po cestě byla spousta dopravních kamer, podle nich si spočítáme rychlost jeho trasy a najdeme úsek, kde bude mít opoždění oproti průměru. A tam to otočíme vzhůru nohama. Najdeme ji.” “A co když ji schoval až po tom, co mě uspal a zavřel tady...” “Sama jste říkala, že v té dodávce nebyla,” “Myslím si, že nebyla!” křikla. “Mohla tam být, ležet bezvládná, nebo mohla být v kabině!” “Přesně tak,” řekl O, který opět chytil dech. “Jsou to miliony míst. Jak dlouho může trvat, než to vzdá... ona neví jak běží čas. Kolem je jen tma a ti tiší společníci. Už teď je to jako tisíc let, proč to protahovat? Stačí jednou vystřelit a můžete si pro ni jet. Můžete být za chvíli doma, dát si sprchu a lehnout si do postele. Držet ji za ruku...” “Omlouvám se,” řekla ženina ústa, i když žádný zvuk nevydaly. “Počkejte!” vykřikl jsem a v té jedné vteřině jsem si všiml, že hlaveň před mým obličejem naráz zastavila, aby vykonala to, k čemu byla vyrobena. A než se ozval výstřel, ohlušil mi uši dravý výkřik, jako když zakřičí orel, akorát tohle bylo tisíckrát hlasitější. Byl to Pan O, to mi bylo jasné. Svět změnil na moment strukturu a vše byly pouhé vlny, které vás vynesou ke hvězdám a pak s vámi praští o zem. Nebo vás stáhnou do hlubiny, kde už světlo nesvítí. A pak se objevily plameny a po chvíli rezonoval výkřik Pana O s výstřelem.
26
A než se svět zbarvil karmínově, uslyšel jsem jasný hlas, který mi oznámil, že to ještě není konec.
27
Kapitola druhá 1. Probudil jsem se a na patře jsem cítil kovovou pachuť krve. Ležel jsem na podlaze a celé tělo jsem měl ztuhlé. Dveře byly dokořán a venku bylo světlo. Posbíral jsem se a postavil jsem se na nohy. O ležel na posteli, oči měl dokořán a na tváři ten šílený škleb. Nějaký ořech, co sem vběhnul z venku, právě hodoval na jeho vyvalených vnitřnostech a vzhledem k tomu, že to Panu O nevadilo, bylo zřejmě konečně po něm. Odehnal jsem psa. Vrčel, hájil si svou kořist, ale byl jsem větší, tak se nakonec stáhnul. Pozoroval jsem to a cítil jsem se nějak. Bylo to zvláštní. Po tom všem co jsme měli za sebou... Pokoušel jsem si vybavit poslední chvíle, kdy mi žena mířila do tváře a její ústa se mi omluvily. Co se stalo potom? Nevydržely mé nervy? Proč nezastřelila mě, ale ukončila trápení pana O? Nevěděl jsem. Teď byla patrně pryč, pátrala po své dceři. Bylo mi jasné, že ji budu muset najít a pomoci jí. Vyšel jsem z chaty a zabouchl jsem za sebou dveře. Pak jsem se zarazil. První co mě překvapilo bylo, že venku stojí kromě dodávky i její auto. Nemělo tady co dělat! A potom jsem uviděl ji. Pes, kterého jsem vyhnal ven se teď věnoval jí. Pomalu jsem k ní přešel. Pes vrčel už z dálky. Věděl, že jsem mu zase přišel sebrat kořist a on mi ji prostě dát nechtěl. Zastavil jsem. Ležela na zemi, v blátě. Jedna bota jí chyběla úplně, druhou měla vyzutou, ale u nohy. Vlasy měla slepené černou krví a obličej měla zmalovaný k nepoznání. Jednu ruku měla rozhozenou ve vítacím gestu, druhou měla zahnutou v nelogickém úhlu.
28
“Co se tady stalo?” zeptal jsem se potichu, ale bylo mi to více méně jasné. Pan O ukázal jedno ze svých vrcholných čísel a dohnal ji na útěku. Třásl jsem se jako osika. Bylo toho moc. Bylo mi jasné, že budu muset zavolat policii a že budu na několik příštích dnů mít o zábavu postaráno. Vydal jsem se k jejímu autu. Já jsem mobil neměl, ale ona ano. V kabelce, alespoň o něm mluvila. Pokud budu mít štěstí, bude to jedna z těch moderních hračiček, která mi řekne i GPS polohu tohoto pekla, což by mi v mnohém usnadnilo život. Auto bylo odemčené, klíče v zapalování, kabelka za sedadlem, cigarety vedle řadící páky. Začal jsem to rozplétat od nich. Byly to ty hrozné slimky, které mě sice neuspokojily ani v nejmenších, ale občas si hold nemůžete vybírat. Když jsem hrabal kabelkou, našel jsem složený list papíru. Vytáhl jsem jej a jediný pohled stačil, abych poznal, že je to dopis od Lindy, poslední věc, kterou zanechala své matce. Otřásl jsem se. Ta slova, dokonce snad i písmo, bylo totožné s tím, co nám nechala Markéta. “Odcházím s mužem, který si mne vybral pro život. Musíš to pochopit. Sbohem, mami. Linda,” přečetl jsem vzkaz a opět jsem jej složil. Kouzla či manipulace? Opakoval jsem si, že už je tomu konec, že už další dopis nebude, ale vůbec mě to neuklidňovalo. Hrabal jsem se v kabelce dál a po chvíli jsem našel tu malou černou krabičku s velikým displejem. Chvíli jsem s ní zápasil, než jsem našel knoflík, kterým se probouzí ze spánku. Na číselníku jsem zadával čísla a šlo to samo. Nebylo to číslo na běžnou policejní linku, tohle bylo přímo do mobilu Karla Ignáce, kolegy, se kterým jsme se kdysi pokoušeli případ Pana O rozmotat. Vytočil jsem to a přiložil si telefon k uchu. Hned to spadlo do schránky. To bylo na prd. Děsil jsem se toho, že budu muset volat někam na služebnu a s pouty na rukou putovat z místnosti do místnosti. Neměl jsem však na výběr.
29
Začal jsem vytáčet druhé číslo a pak jsem uslyšel něco, co mi doslova vyrazilo dech.
2. “Polož ten telefon a uklidni se,” ozval se hlas, který jsem hned poznal. Byl to Pan O. Odložil jsem telefon a rozhlédl jsem se okolo sebe. Byla to hloupost, samozřejmě, nikdo okolo nebyl, když nepočítám mrtvolu té nebohé ženy a jejího věrného psího kamaráda. Začalo mi strašit ve věži, zřejmě. Nebylo to poprvé. Zvedl jsem telefon a znovu rozsvítil displej. “Vážně, Petříku, neriskuj. Přivoláš je sem a jdeš na tvrdo... a to by nepomohlo nikomu,” řekl O a já jsem se rozhlédl, i když mi bylo jasné, že je to v mé hlavě. Budu potřebovat víc pomoc, než jsem si původně myslel. Znovu jsem začal vytáčet číslo a tak mě hlas zastavil potřetí. “Tu ženu jsi dostal ty,” řekl. “Vystřelila po tobě, ale kulka prošla a ty jsi zůstal nezraněn. Kouzlo! Pak se dala na útěk, ale ty jsi ji dostihl. A ubil jsi ji kamenem,” řekl hlas a já jsem si uvědomil, že si něco z toho pamatuji. Jak ji honím, jak ji tluču a ona prosí... Jsou to vzpomínky, nebo zase nějaká sugesce? Seděl jsem na sedadle spolujezdce toho jejího fára, kůže chladila. Motal jsem si mezi prsty filtr té její slimky a váhal jsem. Co když je to pravda? “Co když jsem vážně magor?” Nemyslel jsem tím pouze to, že jsem slyšel hlasy, které nikdo neříká, ale třeba jsem měl skutečné výpadky paměti. Mezery mezi bytím a bitím, dvě reality, byl jsem Clark Kent a idiot, co ubijí ženské šutrem. Nepřišlo mi to příliš pravděpodobné. Podíval jsem se na palubní hodiny, které matně zářily z palubní desky. Bylo krátce před půl pátou, takže jsem tady proležel celý den. Fajn. Mohl jsem ji ubít a pak se poskládat? To dozajista. Ale co potom znamená ten hlas Pana O? Pekelný trest? “Je potřeba dát se do pohybu,” řekl hlas a já jsem pohodil hlavou. “Nemáme času na rozdávání. Budeme teď nějakou chvíli trávit
30
spolu a to ať se ti to líbí nebo ne. A když uděláš pár věcí, které po tobě potřebuji, ukážu ti díru, kam jsem zavřel tu malou holku. Souhlas?” “To víš že jo,” řekl jsem. “Určitě budu poslouchat někoho, kdo je po smrti.” “Přesně tak,” řekl Pan O. “Jinak by jsi mi neodpovídal.” Mlčel jsem. Zapálil jsem si další cigaretu a opřel jsem si tváře do dlaní. Na to nebylo co říct.
3. Bylo to náročné. To všechno co jsem měl za sebou. Po problikané noci tenhle pitomý výlet. Dvě mrtvoly, Pan O v mé hlavě... a to jsem neměl ani narozeniny. A i přes to všechno mi mozek sem tam sklouzl k té Lindě a k tomu, jak o ní O mluvil. Viděl jsem tu její samotu, vězení v temnotě a otřásl jsem se hnusem. Plnilo mě to smutkem. Nebylo složité, představit si na jejím místě Markétu, tehdy... kdysi... v minulém životě. Nebo některou z těch dívek před ní... nebo po ní. “Problém je, že ti to nevěřím,” řekl jsem. “Nedivím se ti,” řekl O. “Taky bych si nevěřil. Víš, ono je to vlastně jedno, jestli mi věříš nebo ne. Tobě určitě a té holce... té už zbývají tak dva dny, možná tři, pokud je silná. Na víc to nevidím. A pak už to bude jedno i jí. Sám to znáš, jak to vypadá, když se nad někým zavře hladina.” “Jak je vůbec možné, že jsi v mé hlavě?” zeptal jsem se. Bylo mi jasné, že na toto téma byla napsána hromada odborných publikací a že sofistikovanou odpověď najdu spíše u zkušeného specialisty, ale zeptat jsem se musel. “Je to setrvačnost...” řekl O a já jsem si vybavil ten jeho pitomý úsměv. “Tobě to nikdy nepřišlo, že nás pojí něco víc, než pracovní povinnosti.”
31
“Ani ne,” zalhlal jsem. Bude to znít hodně divně, ale byl jsem svým způsobem rád, že nejsem v tak složité chvíli sám, že mám s kým prohodit pár slov. “To já jsem to viděl naprosto jasně, ty věci co nás pojí. A pokud se zamyslíš na tím, co znamená osud, tak zjistíš, že mu utéct nelze.” “Takže jsi v mé hlavě, protože jsi mi zaživa málo zamotal životem?” “Bereš to příliš tragicky, příteli,” odpověděl O. “Ale v podstatě máš pravdu. Je to taková prodloužená, něco jako druhá šance dotáhnout do konce to, co jsme nestihli.” “Tím mi chceš říct, že budeš u mě v hlavě, dokud neudělám to co mi navykládáš, že ano?” Usmál jsem se nad tím. Znamenalo by to, že nejsem v pekle, ale v očistci. A že jediná cesta ven vede přes mé oblíbené: “Ohnout se, podřídit se.” Jsem otrok, více méně... a otrokem zůstanu. “Buď, ale říkám že je to pouze setrvačnost. A ta má omezenou platnost bez přímé návaznosti na ostatní vlivy,” řekl Pan O. “A to znamená?” “To znamená, že zmizí sama. Mezi tvým nyní a tvým zítřejším nyní je jen pár hodin spánku. A to stačí k tomu, abychom se ti ztratil.” Zamyslel jsem se nad tím. “Tak paráda,” řekl jsem a usmál jsem se. Pokud to byla pravda, jako že s největší pravděpodobností nebyla, stačí se vyspat a je to hotové. “Musíš si uvědomit, že jsem mrtvý, skutečně mrtvý a setrvačnost spočívá v tom, že tvá mysl staví můj obraz ze vzpomínek a prožitků, co spolu máme. A k tomu, co je potřeba jsi nutný právě ty. Když se věci zvrtly a osud se vydal svou vlastní cestou, potřeboval jsem tebe. Protože ty mě znáš nejlíp.” “Neznám tě vůbec,” plácl jsem, ale sám jsem věděl že je to hloupost. “A nepočítej s tím, že něco bude po tvém.” “Vážně? To tě nezajímá, kde je to nebohé děvče? To ji nechceš zachránit? To mi neříkej, to ti není podobné.”
32
“Sám jsi řekl, že jsi mrtvý. Ty už mi neřekneš nic co nevím. A to co vím... na to se tě nemusím ptát. Tudíž tě nepotřebuji.” “Ale ty víš kde je ta Linda. Máš veškeré informace, ale jsi příliš hloupý, než aby sis je spojil dohromady. Uvědom si, že musíme spolupracovat, pokud chceme oba vyhrát,” řekl O. “A den se krátí. Pro tebe, i pro ni. A jí to dlužíš. Zabil jsi jí matku!” Srdce mi vynechalo jeden úder a něco se ve mě otevřelo. Prasklo to a začalo to bolet. Tekl z toho hnis a já jsem se snažil dělat, že se nic neděje. “Nikoho jsem nezabil. To ty jsi udělal! Ty!” Pak jsme oba chvíli mlčeli až ticho prořízl Pan O. “A kam to vůbec jedeme?” zeptal se. “Na nejbližší benzinku koupit normální cigára a něco k pročištění hlavy,” řekl jsem. “A pak?” “Pak do nejbližšího motelu zaspat tuto noční můru.”
4. Jo, jel jsem autem. A protože dodávka Pana O. měla vypuštěné obě přední pneumatiky, musel jsem si bohužel vzít mnohem pohodlnější vůz, kterým mě sem paní přivezla. Ještě byla ve hře cesta pěšky, ale to jsem zavrhl, protože tady skutečně dávaly lišky dobrou noc a na několika hodinovou procházku bych se fakt mohl vykašlat. Dostal jsem se do hry, kdy jsem dalekou budoucnost příliš neplánoval. Neznal jsem řadu proměnných a pravidla byly zaujeté proti mě. Věděl jsem, že paní policii nevolala, přesto jsem si nemohl být jistý, zda je její auto vedeno jako zmizelé, zda po ní a po její dcerce někdo pátrá. Pokud ano, zavřou mě. Raději dřív nebo později, protože, co si budeme vykládat, neměl jsem to v hlavě příliš v pořádku a zřejmě jsem skutečně potřeboval odbornou pomoc. Klíče byly v zapalování, to bylo v pohodě. Jen jsem ještě chtěl jednu věc a ta už v zapalování nebyla. Nevěděl jsem, na co se připravit, tudíž jsem chtěl být připraven na nejhorší, což obnáší mít
33
s sebou pláštěnku, šitíčko, drobné do automatu, kondom a pistoli. To vám řekne každý skautík. No a pistole, alespoň podle Pana O, ležela pod tělem té nebohé ženy. Klackem jsem odehnal psa. Pak jsem si prohlédl jak na té chuděře zapracoval a šel jsem se vyzvracet k nejbližšímu keři. Pak jsem se vrátil, chytil jsem ji za ramena a otočil ji, aniž bych si ji nějak extra prohlížel. Vyšel z ní vzduch a hlava se jí zhoupla, jako by ji měla na gumě. Pistole pod ní skutečně byla. Potichu jsem poděkoval, že ji nedrží v ruce, že se s ní nemusím přetahovat. Sebral jsem pistoli a pelášil k autu. Cestou jsem vyndal zásobník a spočítal náboje. Byly tam tři a jeden v komoře. To by mělo stačit, protože státní převrat jsem neplánoval. “Ještě jeden zásobník je v dodávce,” ozval se O, ale úspěšně jsem ho ignoroval. No a pak už mi nic nestálo v cestě, tak jsem mohl nerušeně vyvalit za štěstím. V nádrži bylo paliva na tři sta kilometrů, jak hlásil palubní počítač a v kabelce byla peněženka s necelými osmnácti tisíci v hotovosti. Odjel jsem a ani jednou jsem se neotočil, ani nepodíval do zrcátek.
5. Bylo skoro půl šesté a já jsem seděl v autě, zaparkovaný mezi kamiony, abych nebyl vidět ze silnice. Právě jsem dožužlal poslední slimku a těšil jsem se na pořádný cigáro. A na to, až si něčím zvlažím hrdlo. Benzinka měla i bistro, což taky nebyla informace k zahození. Vytáhl jsem z peněženky tři bankovky různé hodnoty a strčil si je do kapsy, mezi své drobáky. Bylo mi jasné, že v těchto hadrech a s dámskou peněženkou v ruce by bylo jasné, že vše nebude zrovna košer.
34
“Dej si na tu makovici aspoň kšiltovku, co je vzadu na sedadle,” poradil mi hlas Pana O a opět mě vylekal. Málem jsem na něj zapomněl. Vzadu na sedadle skutečně ležela kšiltovka. Podal jsem ji. Byl světlá s květovaným nápisem, ale na to se dnes nehraje. Pravděpodobně patřila Lindě... kolik jí asi bylo? Dvanáct jako Markétě? Nebo míň? Hlavu měla velkou dost, stačilo kšiltovku povolit jen trochu. Vyrazil jsem na nákup. Plížil jsem se zadem jako nějaký lupič.Nejdřív jsem vlezl na toalety. Opláchl jsem se. Na rukou jsem měl trochu krve, tak i na rukávu, který se dal zarolovat. Omyl jsem si obličej a podíval jsem se na sebe. Byl jsem to já, starší než jsem si sám sebe pamatoval. Tvářil jsem se, jako bych viděl ducha. Pokusil jsem se pousmát, tak jsem na sebe vycenil zuby a vyděsilo to i mě. Slíbil jsem si, že se usmívat nebudu. Kšiltovka mi sekla, takže vše v pohodě. Zamířil jsem do prodejny. Koupil jsem si cigára, malou láhev vodky, limonádu, bagetu a z barové židličky u automatu na kafe jsem stáhnul koženou bundu, kterou tam někdo nechal. Byla rozhodně lepší než ta co jsem měl na sobě a stoprocentně lépe sedla k autu, ve kterém jsem jezdil. A budit méně pozornosti, o to mi teď šlo. Zavřel jsem se tím vším do auta a v nahodilém pořadí to začal pořádat. V mezičasech jsem prohrabal bundu. Peněženku, kterou jsem v ní našel, jsem vyhodil okýnkem ven. Vodky jsem si dal jen pár loků na uklidněnou a skutečně, chuť silného tabáku ve spojení s alkoholem proběhly mým tělem jako vlny tepla a páchaly samé dobro. Uvolnil jsem se, v největší možné míře, co mi situace dovolila a cítil jsem, že i to napětí v hlavě trochu ustupuje. Napil jsem se ještě trochu, ale nechtěl jsem to přehnat. To poslední o co jsem stál bylo řídit ožralý a někoho zajet. To by mi vážně chybělo ke štěstí. Po chvíli jsem zpozoroval svalnatého chlapíka, jak obíhá auta na parkovišti a došlo mi, že hledá bundu. Odjel jsem tedy pryč.
35
6. “Pokud už je dušička v peří, můžeme se začít věnovat naší práci,” řekl pan O. Rozesmál jsem se. “Tomu sám nevěříš,” řekl jsem. “Táhneme to spolu k nejbližší posteli a pak adios. Už na tobě nevisím.” “A co hodláš dělat zítra?” zeptal se O. “To uvidím. Rozhodnu se až tě nebudu mít v hlavě.” “Jsou dvě možnosti, jak to může dopadnout. Víš to až příliš dobře,” řekl O. “Buď půjdeš na policii a řekneš jim svůj kousek příběhu. Oni si poskládají zbytek a ty půjdeš do tepláků a to na pěkně dlouho. Nebo si tu skládanku poskládají bez tebe, přidají do vzorce tvé všudypřítomné otisky prstů, záběry z kamer na té benzínce plus všechno to ostatní, co na tebe najdou a ty budeš prchat, dokud tě nechytí. To je budoucnost tvých snů?” Mlčel jsem. Nevím nakolik to bylo jiné, než žít v pronajatém 1+kk a hlídat fabriku, což bych dělal právě v tuto chvíli, nebýt toho... všeho co se dneska odehrálo. “Problém je v tom, že ty jsi mi převrátil život vzhůru nohama, připravil jsi mě o všechny, koho jsem miloval, o práci i o zdraví. Já tě nesnáším. Nevěřím ti. Nevěřím že mi řekneš, kde je ta dívka. Akorát mě zneužiješ...” “A když ti řeknu kde je Markéta?” Ztuhnul jsem. Tohle bylo moc. “Markéta je dvanáct let po smrti,” řekl jsem. “Skutečně? A viděl někdo tělo?” “Jediná, která přežila, která se od tebe dostala byla Míša. A to vím moc dobře, tak mi tady nevěš bulíky na nos.” “Mám ti co nabídnout,” řekl. “A víš jak to nakonec dopadne? Zase mi podlehneš, tak jako pokaždé. Protože ty jsi...” “Ticho!” vykřikl jsem. “Jak chceš, tedy, spát ještě nepůjdu.” “Hodný hoch,” řekl O posměšně.
36
“Ty si o sobě myslíš, že mě máš v hrsti, že musím skákat jak pískám. Zkusíme se na to podívat z trochu jiné stránky,” řekl jsem. “Já tě totiž porazím, nebo zemřu.” Pan O se rozesmál a smál se hodně dlouho. Ve mě vařil vztek.
37
Kapitola třetí 1. Míša a její případ. To bylo něco.
2. Míša byla dívka, která zmizela asi půl roku před Markétou. Bylo jí jedenáct. Narozdíl od ostatních dívek nebyla Míša jedináček, nebyla unesena z domu, dopis nebyl psán její rukou a našel se až dodatečně v poštovní schránce v domě, ve kterém bydlela. Míša nebyla blondýnka, měla krátké černé vlasy a postavou spíše připomínala chlapce. Míšin případ vypadal jakoby někdo napodobil pana O, mátlo nás to dlouho a každopádně nás to neposunulo dál. Měl jsem úzkou vazbu na Míšinu rodinu, hodně jsme s nimi pracovali, tím mi nemyslím sebe a kolegu Káju, ale i tým psychologů, kteří se snažili ze starší sestry Kristýny, či mladšího bratra Tomáše dostat jakékoliv informace, zda měla Míša s někým dlouhodobější kontakt, zda se o někom zmínila, zda dostala od někoho dárek a tak dále. Lhal bych, kdybych tvrdil, že to k něčemu vedlo. Bylo to předtím, než jsem měl tu čest setkat se s Panem O osobně, než jsme vůbec zjistili, s kým máme tu čest, než jsme jej mohli nějak pojmenovat. A ten případ se stal mým prokletím. Myslel jsem na něj pořád. Byla to celá řádka dívek, co se kdy ztratily a popis případu seděl na našeho podezřelého. Byl jsem tehdy nový na kriminálce, horlivý a když někdo bral dívky přímo z domu, kde bydlely a nevracel je zpět, to bylo něco, čemu jsem si přál přijít na kloub. Vzal jsem si to tři případy zpět. Tři, které seděly, které byly jasné a zřejmé. Dělilo je celkem šest let. Mezi Míšou a posledním známým případem to bylo bezmála dva a půl roku. Ale vždy ty společné
38
rysy, do kterých Míša nezapadla. I přes to jsem cítil, že patří do této složky. A nespletl jsem se. Co se Míši týče, byl tam ještě jeden odklon od normálu, který stojí za řeč. Míša se na rozdíl od všech ostatních vrátila.
3. Bylo to asi tři měsíce po tom, co si odnesl Markétu. Ještě jsem byl ve sboru, zdá se mi že dokonce i u kriminálky, ale už jsem nedělal na tomto případu. V tu dobu jsem byl taková holka pro všechno. Posílali si mě jako mičudu, někdy se zprávou, jindy jen tak, abych byl v pohybu, protože věděli, jak to mám doma i jak to mám s velkou Markétou. To, že se Míša vrátila mi nemohlo utéct, už jen proto, že nám to mohlo otevřít dvířka k Markétě. Vzalo to spoustu zbytečné práce a stejně to k ničemu nevedlo. Míša se sice vrátila, ale s nikým si nevyměnila jediný pohled, nepronesla jediné slovo. Míša byla tichá, na fotky se nedívala, ani obočí se jí nepohnulo, když jsme jí ukazovali fotky s Markétou. Bylo to strašné. To nejhorší v kauze Míša mělo však teprve přijít.
4. Mrtví dokáží hovořit jazykem živých, pokud chceme poslouchat. A díky tomu jsem mohl poslouchat ty hodiny záznamů o Míšině návratu domů pořád dokola. Namluvila je její matka, byla to její forma deníku, zároveň terapie, na kterou se naučila v době, kdy její dcera zmizela ze světa. Namlouvala to sama za sebe, nikdo ji k tomu nenutil, nikdo to po ní nechtěl. Byla to její vůle a my jsem se, když jsme je později nalezli, díky nim dozvěděli vše co jsme potřebovali znát o tom podivném období, které té rodině nastalo. Ale stejně neposkytly odpověď na tu nejdůležitější otázku... Proč museli zemřít?
39
Záznamy, které namluvila Míšina matka - nedatováno Den, kdy se nám vrátila Míša patří mezi dny, které se mi na věky vryjí pod kůži. Obzvláště je to způsobeno tím, že se mi splnilo vše, oč jsem žádala Boha. Je to jako ten největší dárek, jako vyslyšených mých přání a tužeb, jež jsem šeptala s úctou a pokorou, dokud nebyly vyslyšeny. Teď mi za ně zbývá nadosmrti děkovat. Další věc je ta, že leč vypadá jako moje dcera, chodí jako moje dcera a voní jako moje dcera, nemůžu se zbavit podezření, že to není ona. Prostě tam najednou byla. Ráno jsme vstávali, chystala jsem dětem svačiny do školy a v tom do kuchyně přiletí Kristýna, v očích výraz šoku, něco koktala, brada se jí třásla a já jsem jí musela sevřít v rukou aby uklidnila. I přes to koktala a já jsem jí nerozuměla jediného slova. A to už se dobrých dvanáct let nestalo, zbavili jí toho ve třech letech. “Uklidni se a a v pomalu mi řekni co se stalo,” řekla jsem jí a ona se několikrát nadechla. “Míš... Míš... Míš...” při každém tom Míš mi srdcem projel nůž, takže jsem ní nakonec zatřásla, aby se uklidnila. “Míša!” vykřikla a po tvářích se jí začaly kutálet slzy. “Míša spí ve své posteli.” Vyběhla jsem do patra jako nikdy předtím. Chudák Tomi div nespolk kartáček, jak jsem se prohnala okolo koupelny k dětskému pokoji. Vtrhla jsem do pokoje jako tlupa nájezdních barbarů a srdce se mi zastavilo. Podlomila se mi kolena, začala jsem něco skučet a svět se se mnou roztočil. Doplazila jsem se k posteli, uchopila do dlaní tu drobnou tvář a začala jí zaplavovat polibky. Byla to ona, moje Míša. Byla zpět a v tu chvíli jsem vůbec neřešila kde se vzala na svém lůžku, v oblečení v jakém před celou tou věčností zmizela. Důležité bylo pouze to, že byla zpět. Míša, moje malá Míša. Vzbudila jsem ji. Koukala na mě, ale nemluvila. Nevadilo to. Vůbec to nevadilo. Líbala jsem jí, držela ji. Přišel Tomi a nechápavě to pozoroval. Pak přiběhla Kristýna, padli jsme na jednu hromadu a drželi jsem spolu. Vítali se, radovali se a jediné, čeho jsem se bála, že je to pouze další sen.
40
Zavolali jsme Jirku. Byl na služebce, mimo republiku. Nevěřil mi, myslel si, že jsem se pomátla. Když mu to potvrdili policajti, byl zpátky snad za devět hodin. Tak vypadá štěstí, alespoň myslím... ...Nemluví o tom a my se neptáme. Ale zajímalo by mě to... Tak strašně by mě to zajímalo, kde byla, co zažila... Tak moc to chci vědět. Podle lékařů žádné poranění nemá, ani vnější, ani vnitřní. Nebyla zneužívána, alespoň vaginálně ne. Nemá jizvu, nechybí jí žádný orgán a snad kromě traumatu, který snad jednou alespoň částečně odezní, neexistuje nic, co by mělo způsobit to její mlčení, to ticho, které mi trhá uši. I ten duševní chlad, co z ní čiší. Psycholog jí říkal, ať se svěří. Komukoliv. Že to může pomoci ostatním dívkám. Byl tady nevlastní otec dívky, která se před nedávnem ztratila, prý podobně jako Míša. Ukazoval jí fotky. A Míša nic. Pouze mlčí. Nehne ani brvou a to je děs. “Míšo, miláčku,” říkám jí a hladím jí při tom po vlasech. Byly jsme samy doma. Jirka vzal děti do kina. “Měla jsem tě v břiše. Cítila jsem tě jako svou součást. A pak jsme se rozdělily, ale né docela. Já cítím tebe a ty cítíš mě. Tady...” Položila jsem jí dlaň na hrudník. “Navždy, rozumíš. A když jsi byla pryč... cítila jsem strašnou bolest. Ale ne všechna byla má. Část byla i tvá. Přála jsem si, abych ti s ní mohla pomoci... neumíš si představit, jak jsem byla bezbranná, zoufalá...” A Míša zvedla oči. Dívala se na mě. Poslouchala mě. Srdce mi tlouklo jako o závod. Míša navázala kontakt. “...vím že to bolelo, kvítečku můj. Vím to.” Pohladila jsem ji po tváři a trošičku jsem se usmála. “Chci to cítit s tebou. Chci ti s tím pomoci.” A ona pak ke mě natáhla ruku. Letmo se dotkla mé tváře a já jsem zavřela oči. A pak mě chytila za vlasy a zatáhla tak silně, až mi vyhrkly slzy do očí. Smýkla se mnou k podlaze. Pak mě pustila, setřásla si z dlaní vlasy, které jí tam zůstaly a utekla k sobě do postele. Nebrečela. Jen ležela a měla zavřené oči. Připadalo mi, že se usmívá. Zavřela jsem se v koupelně a brečela jsem. Kvůli bolesti, kterou musela má dcera projít. Kvůli bolesti, která jí zabila a nechala jen toho ducha, co se směl vrátit.
41
Přišla za mnou Kristýna, že chce spávat s Tomíkem, nebo se mnou v pokoji. Když jsem se ptala proč, říkala, že má z Míši strach. Asi mě to doslova nezaskočilo. “Proč?” zeptala jsem se. “Někdy chodí v noci po pokoji. Oči má při tom otevřené, kouká okolo a vypadá to, že něco sbírá vprostřed pokoje a nosí si to do postele.” “Je náměsíčná, to dělala už jako malá, že v noci chodila.” “A stalo se ti někdy, že jsi se vzbudila a ona stála nad tebou s poštářem v ruce a s výrazem psychopata?” “Ne a myslím že tobě taky ne,” řekla jsem a Kristýna zakroutila hlavou. “To raději budeš věřit jí, i když je magor?” “Kristy, Míša není magor...” “Ne? A co je?” vykřikla Kristýna. “Chtěla mě udusit polštářem a pak dělala že nic. A když jsem to s ní chtěla probrat, tak mi jen do ucha zašeptala, že chcípnu...” “Ale no tak...” “Co no tak, do háje. Si věř komu chceš!” křičela Kristýna. “Já už s ní každopádně nespím. Buď mi přestěhuješ postel k Tomovi, nebo se stěhuju.” “Je ti patnáct, nemůžeš bydlet sama. A já ti postel stěhovat nebudu, musíš počkat, až se vrátí táta. Do té doby budeš spát v ložnici a já s Míšou v pokojíku.” Odešla bezeslova. Když jsem se s tím pokoušela Míšu konfrontovat, bylo to jako házet hrách na stěnu... naprosto zbytečné... Nestalo se ani jednou, že by Míša v noci chodila, což podpořilo mou teorii, že jsi Týna všechno vymyslela. Jen jsem nevěděla proč. Když se manžel vrátil, odnesl jí postel k Tomíkovi a Tomík se ozval s protestem. Takže domluva zněla, že tam Kristýnu bude mít jen když bude táta doma. Brblal, nechtěl tam Kristýnu vůbec, ale kupodivu proti Míše nic neměl. Takže se Míša přestěhovala k němu a Týna zůstala na svém. Nevypadala jako vítěz... to nikdo z nás. Na přetřes se dostávala možnost umístit Míšu do stacionáře. Doma se do ničeho nezapojila, o nic nejevila zájem. Kolektiv by ji prý mohl probudit k životu, i když o tom jsem pochybovala. Byla jsem zoufalá. Radost z
42
Míšina návratu vystřídala smutná realita, kdy doma máte něčí obraz, na který se můžete dívat, ale to je tak všechno. Leč to bylo bolestné, začala jsem se smiřovat s realitou, že je Míša pryč navždy... ...nikdy jsme neměli doma psa, kvůli alergii, co jsem měla já a Tomík. Největší zvíře, které si děti kdy propašovali domů, byl králík. Přinesla ho Míša, někdy když jí bylo osm, nebo tak nějak. Jmenoval se Alfons, říkali jsme mu Alfe a zemřel náhle asi třetí měsíc po tom, co se u nás zabydlel. Byla jsem proti a hlásala jsem to vcelku hlasitě. A tak Alf bydlel v garáži, kde mu Jirka s dětmi udělali kotec. Taky často chodil na zahradu pod bedýnku. Ale já jsem si neodpustila nepěkné poznámky, kdykoliv mi na něj padl zrak. A tak, když takhle jednou ráno ležel v tom svém kotci natažený, s něčím natráveným u tlamy, s očima vytřeštěnýma a jazýčkem nateklým, samozřejmě že padlo podezření na mě. Bylo to logické. “Přísahám že s tím nemám nic společného,” řekla jsem dětem, když jsem pochopila tu hromadu náznaků. “Proboha, to mě máš za nestvůru, že jsem dětem zabila králíka, nebo co?” osočila jsem se na Jirku, když se zeptal na rovinu. “Jen že jsi říkala, že se postaráš aby zmizel.” “Aby si jej někdo vzal. To... pane bože... to si snad děláte srandu.” Že si srandu nedělají jsem poznala, když se porcelánová, ručně malovaná váza, kterou dal můj pradědeček mé prababičce jako svatební dar a kterou jsem si nadevšechny zamilovala, ocitla na podlaze, ztracená v hromádce střepů. “Kdo to byl?” křičela jsem tehdy, nepřiznali se, ale mé podezření mířilo na Míšu. Její králík, moje váza. Jasné jako facka. A ostatní by se prozradili, přečetla bych jim to v očích. Ale co mě štvalo nejvíc, ani žádný z nich ze mě veřejně nesňal tu tíhu zodpovědnosti za smrt Alfonse. A pak, najednou, přiběhne Tomík zpátky do domu ani ne minutu po tom co jej ráno opustil s tím, že k brance je uvázaný nějaký pes. Byl to malý raťafák. Asi vypadal roztomile, jestli je něčeho takového zvíře jako pes schopno. Koukala jsem na něj z okna a v žaludku jakoby mě něco tlačilo.
43
Kristýna běžela hned k němu a začala se s ním dlachnit. Tomík to samé a pak jsem postřehla Míšu, jak stojí ve dveřích a široce se usmívá. “To ty mami? Ty jsi ho sehnala?” zeptal se Tomík. “Já určitě,” odpověděla jsem a nemohla jsem odtrhnout zrak z Míši. Co když to všechno jen hraje? Co když se tak strašlivě kontroluje? Ale proč? Chtělo se mi brečet. “Můžeme si ho nechat? Prosím! Já už budu hodný!” plazil se předemnou Tomík s tím malým vyjeveným smetákem v rukách. “Ne, pusť ho ven a mazej do školy!” řekla jsem kategoricky. “No tak, buďme lidi...” řekla Kristýna, ruce měla založené v bok a mě došlo, že to s ní už nebude nejsnadnější. “Mám alergii...” “Ty! Pořád co ty... nebo co Míša. A na mě a na Tomajkla úplně serete!” vykřikla Kristýna a vyběhla ze dveří. Zůstala jsem stát jako opařená. “Prej serete,” zopakoval Tomík a pohodil psíkem až chudáček zapískal. “Odejdi s ním ven a pusť ho, někomu patří, bude ho hledat, když má i obojek a vodítko,” řekla jsem. Věděla jsem, že to není to nej, co jsem mohla udělat, že jsem se tím měla aspoň chvíli zabývat, alespoň kvůli dětem, nebo tomu psovi. Tomík pokrčil rameny a vypochodoval ze dveří. Venku položil psa do trávy, ale než stihl zavřít, byl psík zpátky u nás. A teď, když byl svobodný a měl volnost pohybu, zamířil přímo k Míši. Tomík ho chtěl chytit za poskakující vodítko, ale zakroutila jsem hlavou. Byl zmatený jako já, chudáček. Míša se k psíkovi ohnula a zvedla ho na ruce. Pozorovala jsem to jako opařená. “Alfe!” vykřikla a odběhla se psem nahoru. Tomík koukal co já na to. Musela jsem něco říct, ale byly věci, kde jsem bohužel nedokázala být kategorická. “Promluvíme si o tom, až přijdeš ze školy,” řekla jsem a odešla pryč. Hraje to... je to habaďůra na nás na všechny, aby nás trápila... aby mě trápila... v očích jsem měla slzy. Ptala jsem se jí, kde se tam ten psík vzal. Odkud ji zná, že utíkal přímo za ní a proč se jmenuje stejně jako mrtvý králík...
44
Bylo to zbytečné, jako vždycky... … čekala jsem od Týny výčitky typu “Míše to dovolíš a nám ne...”, ale zřejmě byla ráda, že to takto dopadlo, poněvadž, se s psíkem radostně přivítala a neříkala mi nic. Zvažovala jsem, jestli mám za ní jít, mluvit s ní o tom co se stalo, jak to vnímám a co bych si představovala pro příště, ale nakonec jsem vyměkla a nešla jsem za ní. U Míši jsem si zvykla na mlčení, u Týny to mohl být výbuch pubertálních emocí a křivd a na to jsem skutečně neměla sílu. A tak jsme měli psíka. Alfa Druhého, jak ho děti pojmenovaly. Jirka valil oči, když to viděl. Psík spával s Míšou v posteli. Občas si ho přes zákaz vzal do postele i Tomík, ale pejsek si vždy našel cestu ke své... paničce. A tak to šlo... pár týdnů. A pak... jednoho dne... v hale na posledním schodu... zvratek... v kuchyni další, po závěsem u botníku ležel natažený Alf. Tomík brečel, Týna mě pozorovala nenávistně a Míša to přešla s kamennou tváří. “Jestli si myslíte, že s tím mám něco společného tak vás musím vyvést z omylu,” řekla jsem, ale nikdo mě neposlouchal. A tak, když jsem večer usínala, jsem přemýšlela, co to bude tentokrát. Žádnou další milovanou vázičku jsem neměla. Neměla jsem oblíbené věci... o ty jsem přišla společně s Míšou a ještě jsem je nenalezla. Teď mým nejdražším byla rodina. A pak mě napadlo, pane Bože, že tak jak ten pes dopadneme taky. Všichni. Do jednoho... To místo bylo kouzelné. Alespoň jsme tomu kdysi věřili. Rostly tam stromy a i když teď byla zima a pořád pršelo, stále mělo to ísto kouzlo jako kdysi, když se do korun opíralo slunce. Tehdy jsme tam byli všichni. Celá rodina. Já, Jirka, Týna i Míša. Možná už i Tomík v bříšku. Spali jsme v jednom stanu. Vařili si čaj s bylin, které jsme našli a vyprávěli si příběhy, které se staly tak dávno, že už si je nikdo jiný kromě nás doopravdy ani nepamatuje. Bylo to neuvěřitelné, skoro jako kouzlo. Stavěli jsme domečky pro skřítky, hledali jsme palouky, na kterých po nocích tančí víly. Neexistovalo zlo. Jen smích. Radost. Láska.
45
A tehdy jsme neměli foťák, ale máme na tuto dovolenou nejvíc vzpomínek. To místo se jmenuje Náš kouzelný lesík, my jsme ho tak pojmenovali a protože jsme to nikomu neřekli, není to zapsané v žádné mapě. A náš lesík je místo, kde spolu lidé mluví. A kde zní pouze pravda. Odvezla jsem jí tam, postavila ji proti sobě a chytila ji za ruce. “Míšo, u tohoto místa, které je mi nadevše svaté, věř, že já jsem ti Alfa nezabila. Ani prvního, ani druhého. Nebyl to nikdo z naší rodiny. Je to jen náhoda. Věc která se stává. Prostě někde něco sežral no... a otrávil se. Věř mi, prosím... holčičko moje.” A ona nic. Nadechla jsem se. Vydechla jsem. “Míšo, tak ráda bych tě měla zpět. Tak ráda bych slyšela tvůj smích.” A pak jí něco projelo obličejem. Strnula jsem a pozorovala ji. Dlouho se nic nedělo, až jsem si myslela, že to byla nějaká má představ, něco co se mě pokouší zmást. Jenže pak se to stalo znovu. Bylo to jako vlna. Jakoby něco uvnitř její hlavy bojovalo o nadvládu. Jakoby jí to jezdilo za tváří a očima to koukalo ven. Promluvila. “Mám pro tebe dárek,” řekla a ten hlas byl a nebyl její. Ten hlas by mě mohl připravit o rozum, kdyby ho chtěla nadále používat. Ale já jsem musela překonat své slabosti. Já jsem byla matka a já jsem tady byla pro ni. Odjakživa,. “Jaký dárek miláčku?” zeptala jsem se. “Jeho schovám. On nezemře,” řekla a já jsem se rozbřečela. “A do zemře?” zeptala jsem se, ale ona mlčela. “Míšo, je to nadevše důležité, tady v Našem kouzelném lesíku, kde existuje jen klid, ticho a láska, zde nehrozí nebezpečí a zde můžeš říct cokoli máš na srdci. Prosím, ulev té mé bolesti. Řekni mi to...” klečela jsem před ní a plakala jí na nárty. A ona jen stála, jako loutka, jako stvůra z japonského hororu. “Řekni mi to!” řekla jsem a hlas mi zesílil. Postavila jsem se za nohy a zapíchla své prsty do jejích ramen. I přes bundu jsem jí musela udělat modřiny. “Musíš mi to říct, slyšíš? Takhle to dál nejde! Zblázním se, pokud to tak půjde dál, tak mi to, kurva, konečně řekni!”
46
Třásla jsem s ní, ale bylo to marné. Vrátili jsem se zpátky. Když nepomohl Náš kouzelný lesík, nepomůže nic. Tři noci jsem probrečela a včera jsem začala hledat stacionář. Pane Bože, odpusť mi, ale nesnesu ji doma, takovou jaká nyní je. Takto končí poslední z nahrávek, které jsme našli na diktafonu, který byl ukrytý ve skleníku. Kdyby jej neskryla a nechala jej v domě, shořel by jako všechno ostatní, jako všichni ostatní, co v domě tu noc byli.
5. Požár nahlásili sousedé. Když přijeli hasiči, byl už v plamenech celý dům a nebylo koho zachraňovat ani co zachraňovat. Hasili asi tři hodiny, než bylo po všem. Hned na místě to vyhodnotili jako úmyslně založený požár s několika ohnisky. Jako nejpravděpodobnější použitou hořlavinu označili benzín, což se později potvrdilo. V domě byly nalezeny dvě těla dospělých osob a jednoho dítěte, nakonec určeno jako dívka ve věku okolo patnácti let. Byla to Kristýna a její rodiče. Míša a Tomík v domě nebyli, tak jak Míša slíbila... to jsme však zjistili až později. Pitva prokázala, že žena utrpěla osm bodných ran a muž deset, hlavně v oblasti hrudníku. Dívka měla frakturu lebky a nadočnicových oblouků. Jako jediná zemřela na následky požáru. Diktafon byl nalezen druhý den při důkladné prohlídce okolí. Míša a Tomík se objevili na místě spáleniště pět dní po požáru. Oba dva byli odvezeni k výslechu a oba dva toho více neřekli, než řekli.
6. Nejhorší na tom bylo, že jsme to všichni věděli, co se stalo, kdo nese vinu, ale neměli jsme to jak prokázat. Nahrávky nás jen
47
utvrdili, ale pořád to nebyl důkaz. Nahrávka byla jen obava. A když na vás vrčí pes, není to důkaz, že vás pokousal. Nikdo jsme to zřejmě neřekli nahlas, ale měli jsme za to, že je zabila Míša. Nevím jestli jako trest za Alfa, protože pochybuji, že jí ty Alfíky někdo vraždil a pokud ano, byla to ona. Snad aby měla záminku. Nebavila se s námi. Vůbec. Nereagovala na nic, na nikoho. V pravidelných intervalech jedla, spala, vykonávala tělesné potřeby a tím její žití haslo. Zkusila to pěkná řádka dobrodruhů - odborníků a všichni, se všemi jejich dokonalými metodami si vylámali zuby. Zkoušeli jsem i toho chlapce, Tomíka. Ten byl sice sdílnější, ale stejně to nikam nevedlo. “Kde jsi byl v ten večer?” “V posteli.” “Sám?” “S Míšou.” “Spávali jste spolu každou noc?” “Ne, to bylo poprvé.” “Proč?” “Protože mě chtěla vzít na výlet.” “A vzala.” “Jo vzala.” “Kam?” “Nevím jak se to tam jmenuje.” “A víš kde to je?” “Ne... ale musí se tam letěl tmavomodrým tunelem.” “Aha. A co jste tam dělali?” “Hráli si, trhali květiny, jedli, jezdili na konících...” “Aha. A byl tam ještě někdo?” “Ano.” “A kdo?” “To nesmím říct.” “Proč ne?”
48
“Míša to říkala.” “Míša nemluví.” “Ale mluví. Jen ji nikdo neslyší.” Takhle to probíhalo víceméně pokaždé. Podle psychologů to je pouhá iluze vytvořená v sebeobraně, která má za úkol odstínit skutečnost, že malé dítě pravděpodobně přihlíželo jak někdo vybijí jeho rodinu. A tím to haslo.
7. Tomík putoval k matčině sestře do vedlejšího města, Míša do ústavu pro duševně choré. A tam je doposud, alespoň co jsem se naposledy zabýval. A pořád nemluví, nereaguje a pořád je klíčem k obrovské záhadě. A pokud chci skutečně rozluštit záhadu a porazit Pana O, je Tomík, nebo Míša klíčem ke všemu, čemu stále nerozumím. Proto jsem zamířil právě za nimi.
49
Kapitola čtvrtá 1. Únava mě začínala tahat za šosy, když jsem se řítil po dálnici téměř jako neřízená střela. Zíval jsem tak moc a často, až to mohlo vypadat, že se chystám sníst každé auto, které se předemnou objevilo a které jsem po chvíli hravě zvládl předjet. Musel jsem se zastavit pro benzín, tak jsem si dal chvíli pauzu na protáhnutí a na kafe. Pan O mlčel, jakoby snad spal. Napadlo mě, že možná ani neexistuje, že je to pouze výplod mé fantazie... což on vlastně asi je. Vzduch byl studený, což bylo dobře, protože mě pěkně probral a já jsem mohl svěží usednout zpátky za volant a jet dál. Mířil jsem za Tomíkem, chlapcem, který za tu dobu jedenácti let vyrostl v téměř dospělého muže. Studoval gymnázium, chystal se maturovat, bavila jej historie a rychlá auta. Zda bude toto auto dostatečně rychlé a zajímavé, to se teprve uvidí, stejně tak i to, zda se mnou bude chtít vůbec mluvit. Možná vás napadá, odkud vím všechny tyto informace, kterými vás zásobuji, když už jsem takovou dobu mimo řemeslo. Je to snadné. Tenhle případ, leč mě stál všechno co jsem kdy měl, je moje prokletí. A i když už to dávno není moje starost, držím všechny nitky, které dokáži, pevně v rukou a pletu si z nich ten příběh dál. Proč? Určitě ne proto, abych něco měnil. Dělám to ze zvyku. Z toho důvodu, že jsem to jednou začal a neměl jsem příležitost, abych to důstojně dokončil. To je důvod, proč se zajímám dál, co dělá Tomášek, kde je zavřená Míša, odkud bylo další děvče které se ztratilo a zda souvisí s naším Panem O. Vždy mě to zajímalo. A když se teď najednou daly věci do pohybu, když teď Pan O opouští náš svět a existuje šance najít odpověď, stál bych sám proti sobě, kdybych se alespoň nepokusil.
50
2. Zaparkoval jsem před domem, kde Tom bydlí. Nikdy jsem tady nebyl, ale adresa to byla správná. Jeho teta se jmenuje Bláhová, nebyl problém najít zvonek. Až když jsem zazvonil, uvědomil jsem si, že je vlastně docela pozdě, že už je určitě po desáté. “Ano?” ozvalo se z mluvítka a hlas nezněl ani příliš unaveně. To se dalo brát jako dobré znamení. Horší bylo, že to byl hlas ženský. “Omlouvám se, že vás ruším takhle pozdě, ale potřeboval bych mluvit s Tomášem,” řekl jsem. “Je to v nutné záležitosti.” “To já taky,” ozval se tetin hlas. “Akorát není doma a telefon má hluchý.” “Aha,” řekl jsem. “A nevíte, kde by mohl být? Vyzvedl bych jej a přivezl domů. Potřebuji se ho jen na něco zeptat, nezdržím ho dlouho.” “Nevím kde je... asi zase někde popíjí se spolužáky. V poslední době se vrací jako dobytek stále častěji a stále později.” “Tak vám mnohokrát děkuji,” řekl jsem a vrátil jsem se do auta. Když jsem k němu přicházel, pozoroval jsem černý lak auta. Měl jsem černou bundu a rádio v autě osvětlovalo interiér červenou barvou. Usadil jsem se za volant a neodpustil jsem si vtip, který mě pod vlivem všech těch věcí napadl. “Tak co teď, Kitte?” zeptal jsem se a trhnul jsem sebou, když Pan O odpověděl. “Jestli jde o Tomáše, doporučuji počkat a on přijde, dřív nebo později. Jsem moc rád, že jsi se vydal touto cestou. Měl jsem v plánu tě v podstatě o to samé požádat.” Zapáli jsem si cigaretu a dlouze jsem popotáhl. “To určitě,” řekl jsem. Bylo mi jasné, že mě chce Pan O pouze znervóznit, vykolejit. A to značilo, že jsem se vydal po dobré stopě, že se mu dostávám na kobylku. Že se cítí ohrožen.
51
Seděli jsme v klidu a tichu. Občas se okolo prohnalo auto, občas někdo veselejší než jsem byl já, ale Tomáše jsem nepostřehl. Začala mi padat hlava na prsa a to nevěstilo nic dobrého. “Vstávej!” křikl na mě Pan O. “Ještě jsme neskončili.” “Setrvačnost,” řekl jsem a protáhl se. Chtělo by to kafe a začínalo to být akutní. Ta dívka, Linda na tom ale musela být stokrát hůř. To mě probralo. “Linda, Linda... co ty jsi za člověka, že ji takto necháš někde zavřenou, trpět, umírat...” “Nejsem člověk, pouze blednoucí stín,” řekl O. “A umírat ji nechala její vlastní matka, když mi prostřelila břicho a zabránila mi tak, abych její dceři pomohl. Také jí necháváš umírat ty, který se z důvodu vlastní sobeckosti a nahrané vážnosti odmítáš podvolit mé vůli, aniž by ses zajímal o to, co může přinést. “Od tebe se toho totiž člověk málo dozví. Odpovídáš otázkou a pokud ne, je to jen planý slib, nebo do očí bijící lež.” Pak se zpoza rohu vyřítila skupinka mladíků, vzájemně se podpírali a mě bylo jasné, že jsem se dočkal. “To mi ještě chybělo,” řekl jsem sám pro sebe a šel jsem jim naproti, aby neprobudili půlku ulice, hlavně tetu, která by mohla zmerčit, že jí synovce odvážím pryč.
3. “Tak dobře, ale tohle už je trošku moc, ten je zase jako to prase!” křikl jsem na ně a oni se trošku utišili. Přelétl jsem je pohledem. Byli tři a Tomáš byl ten uprostřed. Poznal jsem ho hned. Zíral na mě, trošku tupě. Je to jedenáct let, co mě viděl naposledy, ale v očích se mu něco blýskalo, takže úplně neznámá mu má tvář nebyla... možná že by si za střízliva i vzpomněl, ale takto... cítil jsem s z něj pivo, ale i tvrdej. Rum, ten každopádně. “Kolik jsi toho vypil? Teta tě sežere, kdyby jsi viděl jak soptila a to tě ještě ani neviděla.” Podepřel jsem ho, pěkně pod ramena a pak jsem ho smýkal směrem k autu, hlavně z vlivu kluků, potřeboval jsem ho naložit do
52
auta bez zbytečného vyptávaní. “Nevypil toho tolik, jak vypadá,” řekl ten vyšší z kluků. “To je fakt. Kdyby do toho nehulil, mohl být teď v pohodě,” řekl druhý klučina. “Kor když to neumí,” oba se rozesmáli. Měli pravdu. Teď, když jsem si to uvědomil, cítil jsem z nich trávu. Sice slabě, jakoby to bylo už nějaký čas, co to kouřili, ale byla to ona. “Já být na vašem místě, tak se tím raději moc nechlubím, nebo vás teta roztrhne vejpůl,” řekl jsem a kluci se uchechtli. “Byla mi v patách, když jsem vám šel naproti. Víte jak moc nesnáší když někdo hulí trávu.” “Já jsem myslel, že je jí to ukradené,” řekl jeden z kluků a ten druhý se zase nekotrolovaně rozesmál. Tomáš něco zahuhlal a pak si vrhl obsah žaludku přímo pod nohy, tak tak že jsem uhnul. “Ale mě to teda pěkně sere! Zmizte mi z očí, než vám nakopu do prdele!” křikl jsem na ně. “Ty poslyš, ty jsi nějakej hustej!” řekl jeden z kluků. “Jo a pěkně zpruzenej,” řekl druhý, ten vyšší. “My ti ho tady celej večer opatrujeme a ty na nás takhle. To se mi ale vůbec nelíbí. Na to se ti můžeme zvysoka výš co...” “Jo, víš co...” řekl ten druhý a pak se díky bohu oba otočili na patě a odkráčeli pryč. Oddechl jsem si a dosmýkal jsem na šrot ožralého a zhuleného Tomáše na zadní sedadlo. Svalil se tam jako pytel brambor. “Fantastické,” řekl jsem. “Kdyby jsi mě poslouchal, stihli bychom ho střízlivého,” plácnul do ticha Pan O. Ignoroval jsem ho. Vycouval jsem na ulici a odjel jsem pryč.
4. Ujel jsem asi jen osm kilometrů, než se mi to hovádko vzadu poprvé pozvracelo. Zatavil jsem na prvním přehledném úseku,
53
abych zkontroloval, že se tím neudusí. Cítil jsem za něj přece jen nějakou zodpovědnost a když už jsem ho unášel, chtěl jsem mu dupřát ten komfort, že mu vytáhnu hlavu z louže zvratků, když mu do ní náhodou upadne. K úklidu jsem použil svou starou bundu. Naštěstí to z té kůže šlo dolů dobře a obsah Tomášova žaludku už nebyl takový, jako třeba před hodinou. Posadil jsem ho, zapnul jsem ho pásem a odvezl k motorestu, který nedaleko svítil jako by byl vystřižený z parodie o Las Vegas. Objednal jsem pokoj. Bylo něco před půlnocí. Obsluha byla neochotná. Snad si ta bába myslela, že jsem buzerant, který ulovil někde v baru našrot opilého kluka, aby ho mohl zvesela celou noc piglovat. Bylo mi to ukradené, ať si ta čarodějnice myslí, co je jí hodno. Já jsem potřeboval postel, do které bych toho kluka hodil, ať se z toho vyspí a je s ním nějaká rozumná řeč. To byla moje priorita. Nakonec jsme dostali malinký pokojíček se sprchovým koutem (což byla ta největší deviza) v přístavku, vedle nakládací rampy, snad abychom hlasitým sexem nerušili ostatní ubytované. Dovlekl jsem ho do pokojíku, vysvlékl a zavřel ve sprchovacím koutě. Pustil jsem mu vodu tak akorát, aby neumrzl, ale drželo ho to stále mezi námi. Odskočil jsem na nedalekou benzinku pro kafe a nějaké tyčinky k zakousnutí. Byl jsem unavený jako pes. Když jsem se vrátil, už na mě hmouřil oči. Byl zmatený. Svým tělem nevládl, tak jak by si představoval, byl nahý pod sprchou, v prostředí které neznal. “Vítej mezi živými,” řekl jsem a vypnul jsem sprchu. “Jen zůstaň sedět.” “Kde to jsem? Co se děje?” zeptal se. “Vyrazili jsme si na výlet,” řekl jsem. “Potřebuji od tebe pomoct.” “A s čím?” zeptal se. Podal jsem mu kafe. “Teď s ničím. Teď potřebuju, aby ses vzpamatoval. Vypij to,” řekl jsem. “Co to je?” Přičichnl si ke kelímku a vylil jeho obsah vedle sebe do výlevky. “To je kafe... z toho bliju, sorry.”
54
“Fakt? A taky z piva, rumu a trávy, co?” “Ale no tak, to byla oslava,” řekl a sklonil hlavu. Chvíli se dávil, ale potom to přešlo. Pustil jsem na něj ještě sprchu. Po chvíli se zvedl a vypochodoval z koutu ven. Přehodil jsem přes něj ručník. “Já tě znám,” řekl mi a já jsem pokýval hlavou. “To je dobře,” řekl jsem a on se svalil na postel. “Musím spát,” řekl a v ten moment spal. Přehodil jsem přes něj peřinu z druhého lůžka doufal, že to tam celé nepoblije. Dal jsem si taky sprchu a doufal jsem, že ze mě smyje únavu. Byla to naivní představa. Před sebou jsem měl polovinu noci, jednu postel prázdnou, ale rozhrál jsem hru, při které se spát nesmí. A tak jsem jen seděl, koukal na toho spícího kluka a vzpomínal na svou manželku a na Markétu... a na všechny ostatní komu jsem v životě ublížil.
5. Ženil jsem se vcelku mladý, ale tohle jsou věci, na které není nikdy příliš pozdě, nebo brzy. Má manželka se jmenovala Jana a byla o tři roky starší. Když jsem dokončoval školu, pracovala už jako zubní laborantka v jednom zaběhlém, stomatologickém středisku. Nevím zda to byla láska na první pohled. Pravda je ta, že když jsem poznal Janu, chodil jsem zrovna s dívkou jménem Petra, která byla z našeho ročníku. No, chodil. Ona si to myslela, já ne. Měl jsem z toho oheň na střeše, co vám budu vykládat, ale dalo se to ustát. Znáte to... když je člověk mladý, většinu problémů vyřeší tak, že se otřese a jde dál. S Janou jsme chodili ven. Do kina, do divadla, na výlet. A mělo to dvě zvláštnosti. Většinou mě doma vyzvedávala Jana a vozila mě ona, protože já jsem auto neměl a papíry jsem si udělal až na vojně. A druhá zvláštnost našeho vztahu byla ta, že za mě Jana platila, tam kde to bylo zapotřebí. Měl jsem sice kapesné a něco málo uspořeno z brigád, ale Jana měla příjem, tudíž to šlo všechno tak nějak logicky.
55
Když to člověk unesl přes ego, že on není ten, kvůli komu okolí stojí v pozoru, bylo to vcelku fajn, aspoň myslím že nejeden spolužák mi záviděl. A já jsem měl jistotu, že se mnou není kvůli penězům a to bylo taky důležité vědět. Jednou jsem jí to i říkal, smála se, až se za břicho popadala. “Však mi to tady naskládáš zpátky do poslední koruny,” říkávala. “To se pak budu vozit já... a papkat si dobroty.” Bylo nám fajn. Když jsem se vrátil z vojny a nastoupil jsem jako šlapka k policii, pronajali jsme si první společný byt. O pět let později jsme měli hypotéku na náš dva plus jednu na okraji města, Janě v břiše rostl Petřík, náš první syn. Vše bylo v pořádku a vypadalo to, že to tak i zůstane... Zavíraly se mi oči, tak jsem se musel protáhnout. Projít se. Přejít celý ten pokojík, tři kroky od dveří k oknu, tři kroky zpět. Poskočit, udělat dřep. Hlavně neusnout. Tohle tušit, tak předchozí noc neprodřepím u rulety, ale proležím v pelechu. Co naplat. Kouřit se mi nechtělo, tak jsem se posadil zpátky na postel a začal se nořit do svého kdysi... A byl jsem vděčný Panu O, že držel hubu. A taky Tomíkovi, že se ještě nepoblil na všechno to povlečení, co kolem něj bylo. Náš první společný podnájem byl kamrlík, ne o moc větší, než tady ten pokoj, co v něm trávím nekonečnou noc. Náš druhý byt, ten na hypotéku, ten byl větší. Byl ve starém domě, kde byly vysoké stromy a kuchyň byla tak velká, že se do ní vlezl i veliký jídelní stůl, který jsme dostali svatebním darem od švagra, stolaře a doposud jsme jej museli schovávat u našich. Nebyl to panelákový byt, takže se tam dalo pohodlně souložit v koupelně. V ložnici byla ozvěna, protože kromě postele a postýlky pro mrně v ní nebyl žádný nábytek. A z obyváku vedly ještě jedny dveře, velké prosklené a to se mi na tom bytě líbilo asi nejvíc. Byl tam balkón, ale takový, kde jste si mohli sřihnout valčík, pokud jste této zábavě holdovali, nebo jste tam mohli postavit tři regulérné stany, pokud by přijela neočekávaně velká návštěva.
56
A na tom balkónu jsme seděli v předvečer, než se Petřík rozhodl přijít mezi nás. A i když čistě z důvodů vlastní sebeobrany a znalosti toho co přišlo později na takové věci vzpomínám nerad, protože mě plní smutkem výčitkami a bolestí s vědomím, že si za to můžu sám, ten předvečer narození mého syna, to byla jedna z nejlepších chvil v mém životě. Kdyby mě někdo sledoval, viděl by, že se usmívám jako trouba. Ale mě nikdo nesledoval a i kdyby, bylo mi to fuk. Tohle jsem miloval, tehdy i nyní. Byla už docela zima. K večeři jsme měli vídeňské párky a žitný chleba, takže jsem pravděpodobně vařil já. Položil jsem to na stůl v jídelně a Jana se zvedla od knihy. Usmívala se. “Chci aby bylo léto, abychom mohli jíst na tom skvělém balkónu, co tady máme,” řekla. Usmál jsem se. “Tak se pořádně obleč a můžeme ta jíst i když je zima,” řekl jsem. Uvařím ještě konvičku čaje a bude to na pohodu. Uvidíš.” “Tak přenes stůl a židle, já uvařím ten čaj,” řekla. Vzal jsem konferenční stolek, co jsme měli po tetě. Stál v obyváku před gaučem a byl tak lehký, že jsem jej odnesl v jedné ruce. Nechělo se mi tahat ten veliký, rozkládací, jídelní stůl, se kterým bych se stejně jen tak zasekl v půli cesty na balkón, protože když měl našroubované nohy a člověk byl na něj sám, nebylo radno si s ním zahrávat. Nachystal jsem to tam. Venku trochu foukalo, tak jsem vytáhnul kousavou deku, co jsem si přinesl z vojny. A za chvíli jsme seděli vedle sebe, večeřeli, upíjeli čaje a užívali si poslední večer, kdy jsme na všechno byli sami dva, aniž bychom to tušili, protože do termínu zbývaly ještě skoro dva týdny. “Miluji tě,” řekla tehdy Jana a já jsem to najednou cítil jinak, než doposud. Slyšel jsem to slovo tisíckrát, ale nikdy jsem necítil tu tíhu, ten závazek, který to slovo znamenalo. Nemyslím to ve zlém, že bych jí do té doby nemiloval, nebo ona mě. Možná to bylo tím novým bytem, možná tou společnou hypotékou, možná očekáváním nejšťastnějšího období v životě, což narození potomka bezesporu je. Cítil jsem to “Miluji tě”, jako nějaké
57
pouto, které nás svazuje a opravňuje nás, abychom se mohli jeden o druhého opřít. “Já tebe taky,” řekl jsem a sevřel jsem její ruku. Doufal jsem, že to vyzní stejně, jako když se ona vyznala mě. Přemýšlel jsem, zda to cítím tak jako ona a dospěl jsem k názoru, že ano! A to mě naplnilo radostí. A i když jsme bydleli v bytě, který jsme ještě ani nestihli pořádně zařídit, i když jsme deset let starou plečku, i když toho zrovna bylo hodně v práci, i když s penězi jsme byli na štíru, cítil jsem se šťastný. Z toho co bylo i z toho co bude. Sevřel jsem ji a políbil jsem jí na vlasy. A tu vůni budu mít v hlavě snad navěky. “Chci aby to takto zůstalo,” řekl jsem. “Zůstane,” ubezpečila mě. “Vím to od první chvíle, kdy jsem tě viděla. Ty plamínky ve tvých očích, ten tvůj lišácký úsměv, do kterého jsem se zbláznila.” A pak jsem se spojili v jednoho člověka. Nemyslím fyzicky, ale psychicky. Byli jsme jedna duše. Jedna starost. Jedno slovo. Láska bylo to slovo. Cítil jsem to já, cítila to i ona. Byli jsme manželé, zachumlaní do deky, která je kouše do nechráněných krků, čekající na první kontrakce, které je dokáží zvednout ze židlí a uvést do pohybu, aby se zpátky posadili o jednoho bohatší. Až tehdy jsem si slíbil, že ji nikdy nepodvedu. Že budu její na věky věků, dokud nás smrt nerozdělí. Jenže to jsem nevěděl o druhém břichu, které rostlo z mého přičinění. A i když účel hájí prostředky, pokračování rodu je v určitých dobách velmi mizerný argument. Vylezl jsem z kamrlíku na vzduchu a zapálil jsem si cigaretu. Někde za rohem někdo vulgárně vykřikoval, ale to mi bylo fuk. Cítil jsem se smutný. Přemýšlel jsem, zda to s Janou mohlo dopadnout jinak, kdybych tehdy nepotkal Markétu. Zda to bylo naplánované tak, jak se to odehrálo, či zda jsem skutečně vinen tak, jak jsem se právě cítil. Dokouřil jsem a vrátil jsem se do pokojíku.
58
Tomáš spal bez pohnutí, takže vypadal, jakoby zemřel. Napadlo mě do něj rýpnout, ale raději jsem to neudělal. Byl jsem rád, že to zatím bylo bez nehody. Bylo mi jasné, že první hodina je průlomová a podle všeho už jsme ji měli za sebou. Chvíli jsem pozoroval jeho hrudník, který se nepatrně pohyboval v unaveném tempu a to mi stačilo, jako důkaz, že je stále zde. Usadil jsem se a mé příjemné a pokojné myšlenky nabouraly bouřkové mraky, aby mi vrátily do duše úzkost. Na scéně se objevila Markéta. Markéta byla něco extra, dalo by se říct. Ona perfektně vypadala, perfektně se hýbala a tak vůbec, když vás někdo viděl, že je do vás zavěšená, měli jste o pověst lamače ženských srdcí navěky postaráno. Tolik šeptanda. A pak se najedou objevila u nás na stanici, do očí se jí tlačily slzy a výstřih se dostával do takových úhlů, že se nenašel nikdo, kdo by se nepřerazil, aby jí mohl pomoct. “Co okouníš mladej!” okřikl mě šéf směny, když jsem si dovolil jen zpomalit, abych zaslechl kousek toho, co ty její jahodové rtíky říkají. Abych přinesl ke zvědavým uším mých kolegů zprávu, co že je za problém. Bylo mi jasné, že kdyby bylo potřeba například odklidit tělo chlapíka, kterého omylem propíchla pilníkem, byla by tady na správné adrese a našli by se tady minimálně čtyři takoví, co by svlékly uniformy a dali se do kopání anonymního hrobu. Byl bych mezi nimi? To těžko říct. Každopádně jsem byl vykázán, byl jsem odeslán dál jako balík, který někdo položil do cesty vyššímu zájmu. A tak jsem nezjistil nic. Ale když jsem zavíral dveře, připadalo mi, že se na mě podívala a že mrkla levým okem. A i přes to, že mi chyběla jistota, mé tělo reagovalo naprosto jasně. Posadil jsem se za stůl a začal koukat do papírů, na které jsem se už prostě nedokázal soustředit. A ono by to vyprchalo, kdybych ji za týden nepotkal znovu.
59
Pak už jsem byl ztracený nadobro. Byl jsem zrovna na cestě z práce. Byl jsem pěšky, takže jsem se ještě stavil na náměstí, abych se podíval po nové vodní baterii, protože ta stará už stála za prd. Potkal jsem ji před cukrárnou. Nesle se, bradu vzhůru, vrtěla zadečkem a usmívala se na celý ten svět, co jí ležel u nohou. Pozoroval jsem ji a užíval jsem si to. Mířila přímo ke mě a v plánu bylo, že kolem mě projde a bude pokračovat, kam ji nohy ponesou. Jenže čert měl se mnou jiné plány a už mi rezervoval místo v pekle, tudíž kolem mě neprošla. Zastavila se a začala mluvit. To byly dvě věci, které jsem sice zpozoroval, ale které jsem si v mozku nějak nedokázal spojit se svojí osobou. “Jste to vy, že ano?” zeptala se. Přikývl jsem. “Jistě. A kdo že jsem?” Připadal jsem si jako hlupák. Puberťák přistižený s pánským časopisem. Mozek v kalhotách. “Ten moc milý policista, co mi tak ochotně pomohl.” “Jistě, to jsem já,” přisvědčil jsem, i přes to že to byla hloupost. Já jsem ani netušil, proč že se to u nás objevila. “Moc jste mi pomohl, vy ani nevíte, jak se mi ulevilo,” řekla a chytila mou ruku. Tisíc nula pro ni. Byla jako pavouk a já malá muška, co se na poval sama motá do kokonu, aby neměla možnost útěku a počkala si, až přijde ta správná chvíle. “To jsem rád,” řekl jsem. “Vážně mi spadl kámen ze srdce.” “Už mám od něj pokoj, skutečně. Už ani nevolá, fakt je klid. A to jsem se už začínala bát, že to po dobrém nepůjde.” “Děkuji,” plácl jsem, i když to byla s níčím nesouvisející hloupost, první co mi přišla na mysl. “Není zač,” řekla. “Nechcete někdy zajít třeba na kafe?” “Rád,” řekl jsem. A tím to bylo dokonáno. Kávu jsem skutečně měli, to musím na svou obranu říct, ale to co bylo potom, to nebylo v programu a musím říct, že nic takového jsem skutečně nikdy dřív ani neviděl.
60
Jasně, mohlo mi být podezřelé, že se ta káva podává zrovna v jejím hnízdečku o kterém každý živě hovořil, ale málokdo tam byl. Bral jsem to v tu chvíli skutečně jako životní ocenění za dlouholeté zásluhy. A když na tom drobném, červeném gauči roztáhla nohy a já jsem si troufl rukou níž, nemyslel jsem na manželství, na sliby, co si manželé dávají ani na děti, které jsme s manželkou plánovali. Měl jsem před sebou ženu plnou chtíče a jak je napsáno hned na straně tři v příručce, která chodí poštou všem chlapcům, kteří si poprvé strčili dlaň do kalhot: Když máš před sebou ženu plnou chtíče, tak jí to udělej tak, aby na tebe nikdy v životě nezapomněla. To jsem věděl až moc dobře. Líbali jsem se, divoce a mé ruce dělaly svoje. I když jsem to neznal nějak jsem se do ní dostal a dráždil ji tam, kde to vyžadovala, tak jak to vyžadovala. A ona křičela a podlehla mému tempu. Zmítala se, jako bych jí ubližoval, jakoby to bylo něco mezi extází a smrtí., Vystříkla. Do té doby jsem nevěděl, že je toho žena schopna. “Ještě!” vykřikla a já to rozjel nanovo. A nanovo. A nanovo. Pak už jen ležela a sbírala sílu, aby se zvedla a oplatila mi to, co jsem jí poskytl. Zatlačil jsem jí zpátky do lehu. “Odpočívej, “ řekl jsem zaskočen tím, co jsem dokázal, aniž bych si vůbec sundal kalhoty. Z domu a z předešlých zkušeností jsem toho znal dost, ale nikdy to nebylo tak moc... živočišné. Srdce mi tlouklo jako o závod. Připadal jsem si najednou mocný. Konečně dospělý v celém slova smyslu. Připadal jsem si mocnější než ona, než celá Markéta, ze které byl každý udělaný jen ji uviděl. A ona to cítila taky tak. A ta podřízenost, kterou vůči mě měla, ta ji na tom táhla asi ze všeho nejvíc. “Nejlíp si to udělám sama,” říkala mi potom. Ne v ten večer, ani v ten další. Prostě někdy potom. “Tak proč mě k tomu chceš?” zeptal jsem se tehdy. “Když mi to děláš ty, je to podobné jako když to jednu sama, akorát se při tom tak nenadřu.”
61
“Takže je to lepší, když to to dělám já,” řekl jsem a ona zakroutila hlavou. “Sedíš si na uších, nebo co?” Jo, tohle ji asi vyjadřuje nejlíp. Postavil jsem se do pozoru. Hlava mi začala podezřele těžknout a má mysl se chystala odplout někam pryč. Tři dřepy mi rozproudily krev do celého těla. Vzpomínky na počátky s Markétou byly vzrušující a dala by se na nich snít nejedna noc. Ale ty následky... to co to přineslo... jak to nám všem zničilo životy... to byla druhá strana mince. Strčil jsem ho do ní jen jednou, jinak mi to dělala rukou. Byli jsme takoví onanističtí přátelé. Dělal jsem jí to dobře a ona mě taky. Občas jsme zapojili ústa, ale většinou to nebylo zapotřebí. Většinou jsme to měli pod kotrolou, od začátku až do sladkého konce. Precizně domluvené schůzky, respektovala moje manželství i to, že určité věci patří do krabice s nápisem “tajemství”, prostě to bylo fajn a fungovalo to dlouho. Já jsem zase respektoval její svět, její život o kterém jsem nechtěl nic vědět. A pak, jednou, depka. Hovor do práce, na služební linku, náhlá změna plánu a už jsem ji držel v náručí. Brečela mi na rameni, doslova. Byla opilá, bohužel ne tolik, aby jí stačilo dát spát. Byl jsem tam v uniformě, parkoval jsem na trávníku pod jejími okny, aby každý viděl, že řeším naléhavý, pracovní případ, který nesnesl odklad. Aby si někdo náhodou nemyslel, že jsem u ní tajně, abych tam provozoval kdovíco... “Co se stalo?” zeptal jsem se a ona kroutila hlavou. “To je fuk, důležité je, že jsi tady,” řekla a políbila mě. To bývalo mimo program, i když vyloučeno to nebylo. “Chci ti pomoct, jestli mám jak,” řekl jsem a ona mě líbala dál. Strkala mi jazyk snad až do krku. “Tak mě pevně drž a nikdy mě nepouštěj.” Líbal jsem ji a myslel jsem při tom na Janu. Na to, že čeká doma až přijedu z práce, abychom odjeli k jejím rodičům, pokácet dvě staré jabloně, jak jsme slíbili při minulé návštěvě. Připadal jsem si jako zrádce. Tohle bylo
62
něco jiného, než ten náš onanistický zájmový kroužek. Tohle vypadalo, že je to naostro, že je to doopravdy. A nejzajímavější na tom všem je, že mi to moralisticky vadilo, dokud mi nerozepla poklopec. Pak už mi stál a nebál se převzít hlavní vedení. Promyslel plán útoku, brzy překonal veškeré barikády a mířil přímo na komoru. Ani jemu, ani mě, ani jí... nikomu v tu chvíli nevadilo, že se to hraje bez ochranných pomůcek. Já jsem to bral logicky. Byla to velká holka, žila ve vztahu a logicky brala prášky, nebo měla implantované kdovíco. Otěhotnět jsme se pokoušeli doma a my, zkušení harcovníci víme, že i kdyby bylo nejhůř. Tak napoprvé je to naslepo. Nedaří se ani podruhé, dokonce ani po padesáté. Vlastní zkušenost. Takže tady v tomto případě, v této chvíli je tak nízká pravděpodobnost zásahu, že nestojí za to se jí zabývat. On to bral standartně, jako každý správný kokosák, bylo mu to ukradené, hlavně že stál a měl kam útočit. A ona byla opilá a zoufalá. Skončilo to, oblékl jsem se zpátky do uniformy a odjel jsem domů. Ona zůstala sama, smutná. Prošlo mi to, jasně že jo. Doma v pohodičce a výčitky se sice občas objevily, ale častěji ne. A časem člověk zapomene. A asi i Markétě to bylo jasné, že přestřelila. Proto si držela odstup. Viděli jsme se pak jen jednou a bylo to velice formální. Neměla břicho, i když podle všeho už byla v tu chvíli ve čtvrtém měsíci. Stěhovala se na periférii, do nového domku, který si koupila, má se v pohodě, nic nového, jen jsme prohodili pár slov a nic podstatného neříkala. Doma jsem měl taky čtvrtý měsíc, ale ten byl zřejmý na první pohled, protože znamenal dobrých patnáct kilo nahoru. Oba jsme se děsili dalších pěti, ale ty už byly více méně tabulkové. A tak jsem se stál takhle jednou na podzim otcem dvou dětí. Petříka, kterého jsem měl se svou vlastní ženou, a Markétky o které jsem se dověděl až o pět let později. Svět byl v pořádku, v tu dobu ano. Rozbilo se to až později.
63
6. Někdo se mnou zalomcoval a mě došlo, že skoro spím. Lekl jsem se a vykřikl jsem. Lomcoval se mnou Tomáš a když jsem vykřikl, lekl se a upadl na zem. “Co... co se děje?” zeptal se. “Kde to jsme?” “Nepamatuješ si to?” “Co?” “Naložil jsem tě ožralého a zhuleného, poblil jsi mi auto, sprchoval jsem tě tady... jsme v motelu, aby ses trošku prospal a vzpamatoval,” řekl jsem. “Mám strach,” řekl. “Proč nejsem doma?” “Ty jsi mě nepoznal, že jo,” řekl jsem a Tom na mě vykulil oči. Pořád byly matné a mě bylo jasné, že je furt jak puma. Bude to trvat možná celý den, než se z toho dostane.” “Jste mi povědomý,” řekl. “Ale fakt nevím.” Málem se rozbrečel. “Jmenuji se Petr Borovský, několikrát jsme spolu mluvili, když jsi byl malý kluk,” řekl jsem a v jeho očích se zablýsklo poznání. “No jasné, vy jste vyšetřoval to co se stalo mé sestře,” řekl. “Vyšetřoval jsem to, co se stalo celé tvé rodině,” doplnil jsem informaci, i když to nebyla pravda, protože to už jsem dělal podržtašku a hroutil se při každé volné příležitosti. “Proč jsme v motelu?” zeptal se. “Je to všechno tak dávno...” “Ani ne. Jsme na cestě za tvou sestrou. Potřebuji tě sebou, aby jsi s ní promluvil.” “Za Míšou?” zeptal se a zpozorněl. “Ona je živá?” Náhled nevypadal jako opilá troska, které dělá problémy, udržet otevřené oči. “Snad ano... alespoň nemám zprávy že by nebyla.” Srdce mi ale tlouklo divoce. Je možné, že jsem něco zanedbal? Že nemám čerstvé zprávy? “Teta říkala, že Míša zemřela na rakovinu tři roky po té události,” řekl Tomáš a já jsem zakroutil hlavou.
64
“Tak to vím jistě, že ti teta lhala,” řekl jsem. “Proč... proč...” opakoval. “Jdu koupit něco k pití, jestli už nechceš spát, tak se obleč a za chvíli vyrazíme,” řekl jsem a Tomáš zrudlu. “Nevšiml jsem si, že jsem nahý,” šepotal, když jsem odcházel na benzínku pro stucenou kolu.
65
Kapitola pátá 1. Seděl vedle mě a hlava mu klimbala ze strany na stranu. Pozoroval jsem ho a bylo mi ho líto. Takovéto těžké opice jsem znal a když člověk nemohl zůstat v posteli alespoň dvacet čtyři hodin, bylo to hotové peklo. Jel jsem opatrně. Bylo něco okolo třetí hodiny. Ideální čas na to cestovat autem, protože není provoz a i policajti nejsou kdovíjak aktivní. Bylo to v pohodě. Poslouchal jsem muziku a žvýkal žvýkačku, abych neusnul a nerozstřelil nás o nějaký mostní pilíř. Měl jsem něco, jako takovou malou vnitřní pohodu, v tom mi do toho vskočil Pan O a bylo po pohodě. “Už jsi přišel k rozumu?” zeptal se a já jsem se otřásl. “Doufal jsem, že už je po tobě.” “To ti musím pokazit radost,” řekl O a já jsem zase měl před očima ten jeho pitomý škleb. “Jsem pořád tady a chci ti jen připomenout, že má nabídka stále platí. Věnuj mi jedno dopoledne, udělej co ti řeknu a můžeš zachránit Lindu.” “Lindu... Naposledy jsi měl ještě Markétu a teď už je Lindu.” “Mám i Markétu, ale ta nepotřebuje zachránit, ta se má královsky, to ti můžu zaručit. Nevím proč ze mě děláš pořád nelidu.” “Víš co, škubni si. Já si teď jedu po svým. Jestli mi chceš říct kde je Linda, tak mi to řekni, jestli ne, najdu ji bez tebe,” křikl jsem. “Kdo je Linda?” ozvalo se vedle mě. Tomáš se probudil a natahoval se po láhvi s limonádou, co mu ležela u nohou. Bylo mi jasné, jak bolestivý je takový předklon ve stavu, v jakém byl. “Dívka, kterou unesl ten samý padouch, co unesl Míšu. Hledám ji a tvá sestra mi s tím jako jediná může pomoct.”
66
Slyšel jsem Pana O, jak se rozesmál a pokoušel sem se na to nereagovat. “Jestli nebude v tom zábavném světě, kde jsme byli schovaní s Míšou, když se stalo... když někdo zabil mou rodinu.” Povzdechl jsem si, bylo to tady zase. A to jsem doufal, že už z takových věcí vyrostl. “Žádný svět není, byla to jen fikce, kterou se bránil před tou hroznou realitou. Vždyť ti bylo necelých sedm...” “Jo, to říkala i teta. A ještě i to, že mé rodiče i sestru zabila Míša. Taková hloupost. Míša byla celou dobu se mnou. Nemohla nikoho zabít i kdyby chtěla. “Tak znova,” řekl jsem. “Bylo ti sedm, byl jsi k smrti vyděšený...” “Víte co jsem se naučil? Že si každý můžeme věřit čemu chceme. Já si budu věřit světu, který je plný poníků a květin, vy si věřte na vraždící monstrum jménem Míša. Tak to bude v pohodě, co říkáte...” “Leda hovno,” řekl jsem. “Jsi ještě ožralý a zhulený. Nemohlo z tebe vypadnout nic rozumného a já jsem hlupák, pokud jsem něco rozumného očekával.” “Kašleme na to,” řekl Tomáš. “Já nepřesvědčím vás, vy nepřesvědčíte mě. A než se tady celou cestu přehadovat, to raději dobrou noc.” “Žádné takové,” řekl jsem. Začalo mě štvát, jak se se mnou každý hádal a když jsem vytáhnul argumenty, jak lehl na záda a dělal mrtvého brouka. “Zkus se zamyslet a řekni mi, jak jste se s Míšou dostali z domu, když tam byl tedy vraždící maniak? Kudy? Nebo jste prchali až když to hořelo? To těžko, co?” “Uletěli jsme,” řekl Tomáš. Ani oči neotevřel. “Já vím, modrým tunelem,” řekl jsem. Asi tě v tom blázinci taky nakonec nechám,” řekl jsem. “Dobrou noc,” řekl Tomáš a po zbytek cesty neřekl ani slovo. Cítil jsem roztoucí vztek na úplně celý svět, tou pitomou ženskou, co mě ráno vzala do auta počínaje, Míšou za kterou právě míříme konče.
67
“Ten chlapec má víc rozumu, než ty kdy můžeš za celý život nasbírat,” řekl Pan O a já jsem sevřel volant tak silně, že jsem ho div neurval. “Tak proč nestrašíš ve věži jemu?” řekl jsem a doufal jsem, že se to obejde bez dalších zbytečných průpovídek. Obešlo.
2. Chvíle ticha mi dávaly příležitost vzpomínat a rekapitulovat. Chvíli jsem myslel na Lindu, ale to byly hodně nepříjemné, k ničemu nevedoucí představy. Byl jsem unavený a má situace nemířila ke světlu. To jsem nějak tak tušil. A tak jsem ty tiché chvilky využíval jak se dalo, abych se smířil sám se sebou a se životem, který jsem promrhal. Měl jsem spoustu cílů, z těch podstatných lze jmenovat například třeba to, že jsem si vždycky přál napsat knihu. Nevěděl jsem jakou, nevěděl jsem o čem, zda bude o lásce, či o válce... nebo třeba o smrti. Málo jsem četl, nevěděl jsem jak se kniha píše a tak jsem to ani pořádně nezkusil, když nepočítám ty pokusy, kdy jsem se třeba při klidné noční posadil s blokem a tužkou a začal jsem skládat slovo ke slovu. Chtěl jsem postavit dům - domov pro svou rodinu, místo kde budou všichni spokojení, místo toho jsem takové místo zničil. Chtěl jsem z dětí vychovat slušné, rozumné lidi. Dcera je mrtvá, starší syn ve vězení za ozbrojenou loupež, mladší, Honza, vystudoval jen zvláštní školu a to s odřenýma ušima a v tuto chvíli prý pracuje na poště jako třídič. Dotáhl to nejdál a to snad jen proto, že jsem z jeho života zmizel vcelku brzy. Občas, když jsem se převaloval v posteli a nemohl jsem spát, tak jsem si představoval, že mě třeba vyhledá a osloví mě táto... Co bych udělal? Těžko říct. Asi bych mu dal ruku na rameno a rozplakal se.
68
Nebyl jsem jeho táta. To že jsem zvládl na základní biologické úrovni ovlivnit jeho matku, naslibovat jí hory doly a pak jí udělat dítě, na které bude sama. To ze mě otce nedělá. Otec se svým synem jezdí na kole, nebo chytá ryby, nebo hraje fotbal. Otec svým dětel věří a oni věří jemu. Tak to na tom světě chodí. Pokud by mě Honza vyhledal, bylo by to proto, aby mi nakopal do prdele, to mi bylo jasné a to byla další součást toho smutku. Přišel by, aby se mě zeptal, kde jsem byl celou tu dobu. Poblíž, řekl bych. Co to je, proboha? Poblíž? Platil jsem alimenty, vše v pohodě. A taky jsem posílal dárky. A co kluci? Ptal jsem se Jany, když jsem jí potkal. Jé, ti vyrostli, to jsem říkal, proboha. Já jsem byl ale pitomec! A co jsi za celý svůj život dokázal, zeptal by se Honza, kdyby ho to zajímalo. A co já bych mohl říct? Zařídit, že máš matku pořád v práci, i když má částečný důchod a nemůže tak dlouho stát na nohách. Taky můžu za to, že je tvůj brácha ve vězení, protože on byl vždycky rychlejší na činy než na myšlenky a když bylo potřeba zaplatit složenky, peníze se samy nevyrobí. Jo, to znělo dobře. “Promiň Honzo,” řekl jsem potichu. “Promiň Petře.” Byly to prázdné, zbytečné fráze. Nebyly tady uši, které by je slyšely, ani duše které by je mohl vzít na milost a nemilost. Stanout jim tváří v tvář, to bylo to, co bylo zapotřebí. Dívat se jim do očích a dát jim sebe, to bych měl udělat. Kdybych byl statečnější... Kdybych byl lepším člověkem... Z oblohy se začal snášet déšt a auto si samo zaplo stěrače. Drobné zázraky pro všední dny. Usmál jsem se tomu. Bylo teprve čtvrt na pět a k blázinci, kde drželi Míšu zbývalo posledních šedesát kilometrů. Zvolnil jsem, nebylo kam spěchat. Tomáš na sedadle spolujedzce chrápal téměř jako dospělý muž.
69
Vycvičil jsem si na to takový grif, věděl jsem, jak přesně prsty umístit a kam zatlačit, co dráždit, abych Markétu udělal. Líbilo se mi to a přál jsem si to vyzkoušet i doma. Byl jsem přesvědčený o tom, že se to bude líbit i Janě. Bylo to něco nového, něco, co jí absolutně promění v divoké zvíře, nebo v malou škemrající mršku. A tak jsem se pokoušel... Nedělali jsme si to pomocí rukou. Náš sex byl velmi ucelený a prakticky orientovaný rituál, trvající v rozmezí osmi až dvaceti pěti minu a to včetně domluvy, realizace i přání dobré noci a sladký snů. Byli jsme vesměs praktické manželství. Dokud jsme se nepokoušeli otěhotnět a uměli jsme to ještě dělat pro zábavu, dokázali jsme sem tam použít ústa, ale rukama jsme se partnerových genitálií nedotýkali. Proto to Janu nejdřív překvapilo a uzamklo jí to pro ten den proti všem ostatním pokusům, které mohly nastat. “Jmenuje se to squirt,” řekl jsem v rámci úvodního tutoriálu, který se stal nezbytností při vnášení novinek do naší stereotypní ložnice. “To je anglicky stříkat,” řekl jsem. “Já umím anglicky,” řekla Jana. Neslaná, nemastná. “Je to velmi vzrušující, když žena... ejakuluje.” “Ty s tím máš zkušenost?” zeptala se a mě napadlo, že mě kvůli té hlouposti se squirtem nachytá na švestkách. Ale zase na druhou stranu, i kdybych řekl že ano, Jana věděla, že není má první. Ani druhá... “Pouze teoretickou,” řekl jsem. “Viděl jsem filmy, četl jsem časopisy, i knihy, vcelku odborné, řekl bych.” “A co psalo v těch odborných knihách?” zeptala se. “Že musíme společně najít, kde máš tak zvaný grafenbergrův bod a intenzivní stimulací tohoto bodu v kombinaci s dráždění klitorsu dosáhneme orgasmu, který může být mokrý... s výstřikem.” “Aha,” řekla po chvíli a to bylo všechno. “Chtěl bych to zkusit,” řekl jsem a sledoval ji. Trochu se zatřásla, nevypadala, že by jí ta představa byla kdovíjak příjemná. “Dobře,” řekla nakonec a já jsem se trošičku usmál. “Děkuji,” řekl jsem a chytil jsem ji za ruku. Stiskla mě.
70
“Ale dnes ne, nemám vůbec náladu.” A bylo to. Čekání na náladu uměl být boj s časem. Mohlo to trvat den, nebo týden, klidně i několik měsíců, znáte to... A není nálada, jako nálada. Sex, sám o sobě je věc svým způsobem tak přirozená, že jde dělat, i když nálada není. Ale takové sexuální experimentování, panečku, to je věc jiná. To už musí být něco extra, aby to šlo. Ale zase víme, že když je člověk trpělivý, tak se dříve či později dočká. A co se mě týče, tak čekání s přispěním Markéty utíkalo vcelku dobře. Doma jsem byl realista, více méně a každý odklon od normálu jsem bral jako drobné překvapení, které je zde proto, aby mi zvedlo náladu. A tak, když jednou Jana řekla: “Udělej mi to tak, jak jsi říkal,” věděl jsem hned o čem je řeč, co se po mě chce. Usmál jsem se. Věděl jsem, že tohle je věc, která mě ukáže novém světle, že je to cesta, jak najít zase sami sebe, jak se pozat a dozvědět se o sobě něco nového. Pustil jsem se do toho. A tím že jsem byl naučený sáhnout najisto a vymáčknout z toho co to dá, byl jsem zřejmě příliš prudký a příliš neopatrný. “Ne, bolí to,” řekla a vytáhla mé prsty ven. “Ok, zkusíme tedy pomaleji, pohledat to...” “Raději to uděláme normálně...” řekla. “A podám lubrikant, ten nám v tom hodně pomůže. Pak už to bude v pohodě, žádný strach,” řekl jsem a pohladil jsem ji po boku. “Raději ne, Petře,” řekla. “Proč ne?” vykřikl jsem příliš vztekle, podrážděně. “Chceme dítě, nerada bych, aby se tam dole něco... však víš... porouchalo... jestli mi rozumíš?” Chtěl jsem jí říct, že jí zcela určitě nerozumím. Že její vagína není převodovka, aby se tam dalo neodborným zásahem něco definitivně zničit. A taky, těhotenství se odehrává v děloze a já chci jen do pochvy. Takže nechápu, v čem je ten věčný problém... Místo toho jsem mlčel.
71
Přikývl jsem a šel jsem se dívat na televizi. Musel jsem se smířit s tím, že doma nebudu ten, “Kdo to umí naprosto úžasně,” jak mi říkává Markéta. Doma nebudu mít “ruce ze zlata”. Doma budu na věky věků pořád ten stejný... až ke zbláznění... Amen.
3. Zaparkoval jsem u stěny, zezadu blázince. Nechtěl jsem stát na hlavním parkovišti, protože jsem pořád neměl vymyšlené, jak dostanu Míšu ven. A pokud budu muset jít tvrdě, bude lepší, když nebudu stát na očích. Bylo pět a venku byla pořád tma jako v pytli. Vystoupil jsem z aut, zapálil jsem si cigaretu a protřel jsem si oči. Začínal nový den.
72
Kapitola šestá 1. “Dobré ráno vinšuji,” řekl jsem Tomovi, který se pokoušel protáhnout, nevyvrátit a rozkoukat a to všechno v jednom záběru. “Už jsme tady?” zeptal se. Byl pomačkaný a pořád opilý, ale už se mu alespoň vracela barva do tváří. “Jo, to jsme,” řekl jsem. “Stojíme zezadu, k hlavnímu vchodu půjdeme pěšky, ať se trochu probereme, oba vypadáme jako po mladejch.” “To zní jako fajn nápad. Jen nevím, jestli není ještě brzy. Chápeš... je chvíli po páté. Jestli ještě nebude spát.” “To těžko,” řekl jsem. “Tohle je blázinec. Tady platí víc než vojenský režim. Tady se v pět vstává, protože o půl šesté je vizita...” “Vy to tady nějak znáte,” řekl Tomáš a uchechtl se. “To vás tady drželi kvůli tomu, jak si povídáte sám se sebou.” Podíval jsem se na něj, na syčáka, vypadal že spí. “No nekoukejte, slyšel jsem to. Vy mi máte co vyčítat nějaké moje vzpomínky na dětství.” “Hlavně si vezmi žvýkačku. Když na ně takhle dýchneš, tak se ti skácí pod nohy. Smrdí z tebe ten chlast tak moc,že teď jen po té společné jízdě v jednom autě, bych i já nadýchal minimálně dvě promile.” “Ha ha,” řekl Tomáš, ale žvýkačku si vzal. Vyrazili jsme kolem plotu k hlavní bráně. V trávě byla rosa brzy se nám promočily boty. Než jsem se tam dostali, bylo skoro rozedněno a kostel ve městě odbíjel půl šesté.
2. Bránou procházel celkem plynulý had lidí a strážný vypadal, že víc spí než hlídá. Znal jsem to na vlastní kůži, ty nekonečné noční
73
směny i tu nízkou motivaci žít, natož někomu kontrolovat průkazky. Zapojili jsme se do fronty a skutečně stačilo jen mávnout rukou a mohli jsem dovnitř. Bylo dobře, že to šlo takto. On totiž každý záznam do knihy hostů sebou nese to riziko, že se zničehonic objeví někdo, kdo vám přeruší večírek klidně v tom nejlepším... Zatavili jsme se u plánku areálu. Prohlédli jsme to budovu za budovou a shodli jsme se na tom, že Míša bude v céčku, nebo éčku. První jsme zkusili budovu E, protože jsme chtěli ať je to ona a to už jen proto, že stála až úplně vzadu. Bylo to z ní kousek do auta. Nevěděl jsem, nakolik bude Míša ochotna spolupracovat, přece jen je tady zvyklá, jedenáct let je jedenáct let. A my pro ni budeme vetřelci, kteří ji chtějí vyrvat z bezpečí. Zároveň jsme nevěděli, čím ji dopují, zda je vůbec schopná chodit. A pokud ji budeme muset nést, bude to hlavně na mě, protože Tomáš měl pořád starosti s tím, aby udržel ve směru sám sebe. Prošli jsme celým areálem ještě jednou, až na jeho samotný konec a tam jsme našli vchod do pavilonu E. Většina světel v něm svítila. Blížila se šestá hodina a svět byl už v plném proudu. Jen dveře byly zamčené. “Jsi připravený, krasavče?” zeptal jsem se Tomáše a on přikývl. Chtěl mluvit se svou sestrou v jedné soukromé věci.
3. Nechápal jsem, proč jsou na tak tichém oddělení tak nepříjemné sestry. Nejdřív strašně dlouho trvalo, než nám vůbec někdo otevřel a pak na nás koukaly, jako na párek přízraků. Nejvíc tu unavenou paní zaujala má kšiltovka s květinovým nápisem v kontrastu s ostrou koženou bundou a prošoupanýma kalhotama. “Jmenuji se Tomáš Novotný a hledám svou sestru Míšu,” řekl Tomáš a tvářil se skutečně dospěle a střízlivě.
74
“Počkejte si tady,” řekla paní v bílém a zabouchla nám před nosem. Přešlápl jsem z nohy na nohu. Podívali jsem se s Tomášem na sebe, nevěděli jsme, co si o tom myslet. “Možná že šla pro Míšu,” řekl Tomáš. “Jo, nebo šla přivolat ostrahu.” Každopádně jsme čekali dál. Trvalo to zase dlouho, než se dveře otevřely. Tentokrát za nimi stála jiná žena. Tahle byla tlustší, měla brýle a modrý svetr. “Jsem primářka tohoto oddělení, Steinerová se jmenuji,” řekla, ale ruku nám nenastavila. Bylo to asi dobře, nemusel jsem si vymýšlet narychlo nějaké skopičí jméno, kterým bych ji zmátl. “Já se jmenuji Tomáš Novotný. Hledám svou sestru Míšu Novotnou, potřebuji s ní nutně mluvit. Šlo by to?” Primářka nás pozorovala. “Skutečně?” zeptala se po chvíli. Byla zjevně zaskočená. “Dělala jsem s vámi pár vyšetření, když jste byl dítě,” řekla a já jsem otočil oči na vrch hlavy. Znamenalo to dvě rizika. Prvním bylo, že pozná i mě, protože kde byly děcka Novotných, tam jsem byl já, nebo Kája Ignác, moje prodloužené ucho. Druhé riziko bylo spojeno s tím, že se bude pokoušet zjistit jak je na tom Tomův psychický stav teď a on jí začne blábolit to, co na mě zkoušel v autě. A v tu chvíli bych musel unést pacienty dva. “Můžeme dál?” zeptal jsem se. “Jistě,” řekla primářka a my jsme vstoupili do budovy E.
4. Prošli jsem dvojicí dveří bez klikly. Pak nám paní primářka otevřela mříž a už jsme byly skutečně uvnitř. I dveře do pokojů byly bez klik, ale to mě tak netrápilo. Horší bylo to trojité jištění na cestě ven. To mohl být problém. Asi si to uvědomil i Tomáš, protože pořád po mě pokukoval, pomrkával a ve tváři byl rudý jako rak.Prošli jsem halou až do malé místnosti, kde jediným vybavením byla sestava zahradního
75
nábytku, skládající se z dvojice bílých plastových stolů třech bílých a dvou žlutých židlí a jednoho ratanové křesílka, které taky vypadalo, že už lepší časy pamatuje. “A vy jste kdo?” zeptala se mě primářka, snad aby řeč nestála. “Tomův strýc,” řekl jsem. “A teď hlavně i šofér... tedy....” čekal jsem, že na to zareaguje, třeba změnou ve výrazu tváře, ale ona nic. “Aha,” řekla. Posadili jsem se na židličky. Vzali jsem si oba bílou, aby v tom byl pořádek. Primářka se posadila do toho stoletého ratanu a pak se otočila zpátky k Tomovi. Jak je to dlouho?” zeptala se. “Jedenáct let,” řekl Tomáš a ona přikývla. “Za tu dobu jste tu poprvé. A chcete se sestrou mluvit... zajímavé.” “Stavil bych se dřív, ale byl jsem dítě. A navykládali mi, že už je Míša mrtvá, asi abych se s ní nikdy nesešel, abych ji nehledal.” “Kdo?” zeptala se primářka. “Teta se stejdou,” řekl Tomáš a zlý, obrýlený pohled se stočil ke mě. “Já ne, to byla jiná teta a strejda. To byli ti jak nich bydlel po tom co se to stalo,” primářka mě sledovala, jakoby mi nevěřila. “Já jsem jen řidič,” řekl jsem znovu a tom to odkýval. “O čem s ní chcete mluvit?” zeptala se primářka a musím říct, že to byla otázka na tělo. “To je soukromá záležitost,” zareagoval docela bystře Tomáš. “Je to jen mezi ní a mnou, mezi sourozenci.” “To chápu,” řekla primářka suše. “Jenomže já nevím, zda si pamatujete, jak Vaše sestra komunikovala po tom co se jí únosce vrátil domů.” “Pamatuji si to,” řekl Tomáš. “Nekomunikovala vůbec,” řekla primářka. “Vůbec! A to se nezměnilo, bohužel. Nerada bych vám dělala falešné naděje.”
76
“I přes to bychom to rádi zkusil,” řekl jsem. Musel jsem jednat rychle a nepustit Tomáše k tomu, aby jí začal vykládat o tom,jak s ní letěl modrým tunelem kamsi do tramtárie. “Vy v žádném případě!” řekla přísně primářka. “Pouze přímý příbuzný, tudíž bratr.” “Fajn, v pohodě,” řekl jsem a kývl jsem směrem k Tomášovi. V tuto chvíli jsme potřebovali Míšu vyvézt z klece a další kroky se ukáží sami. “Také bych vás chtěla upozornit, že Míša má soudem stanoveného opatrovníka a to jsem já. Budu u toho přítomna.” Tomáš nakrčil čelo, ale neřekl nic. Mě pomaličku začínala docházet trpělivost, ale zatím jsem se držel. “Tak jdeme na to?” tleskl dlaněmi Tomáš a primářka se kupodivu dala do pohybu.
5. Nechali mě čekat na místě a odešli zpátky do haly. Měl jsem neuvěřitelnou chuť na černou kávu, ale nebyl v dohledu nikdo, koho bych mohl požádat. Sledoval jsem je, kam zamíří, do kterých dveří. Byly to třetí dveře nalevo. Nejdřív do nich vešla je primářka a nechala Tomáše na chodbě. Přešlapoval, byl nervózní, ale to se dalo tak nějak čekat. Cítil jsem z něj sálat napětí. Primářka měla na krku kartu a tou otevírala všechny dveře. Včetně těch obou vstupních, ta i mříže. Otevřela s nimi i Míšin pokoj. Její karta byla ta nejvyšší, ta která otevře všechny dveře. To její karta byla milášek. Jedna karta vládne všem, jedna jim všem káže... A té karty se musíme zmocnit. Doufal jsem, že je to jasné i Tomášovi. Pak se dveře otevřely a Tomáš vešel dovnitř. Sledoval jsem jeho tvář, jeho výraz, ale nepoznal jsem z něj nic. Bylo mi jasné, že teď budu muset čekat... jen jsem věřil, že to nebude trvat celou věčnost.
77
K chuti na kávu se přidala i chuť na cigaretu. Nechtěl jsem to tady prolézat a hledat, kde by se mé chutě daly uspokojit. Musel jsem teď být zde, protože brzy se ty dveře otevřou a bude potřeba situaci trošičku popohnat. Sáhl jsem si pod bundu a zkontroloval pistoli. Bylo to zvláštní. Být na uzavřeném oddělení, být tajný blázen a být ozbrojený. Realizovat únos... Bože... co se to s tím světem děje? Usmál jsem se, sna abych nepřišel o rozum. Pak se odněkud ozvaly ženské hlasy a hala se začala plnit čerstvou směnou. A to byla špatná situace. Byly to sestry. Jedna tlačila vozíček a na něm plastové kelímky. V nich byly léky, to mi nějak tak bylo jasné. Druhá sestra byla jako lunt a hlas řezal zvuk na malé kousíčky, jako prsty Střihorukého Edwarda. A v tom se otevřely dveře Míšina pokoje ven nakoukl Tomáš. Ve tváři byl naráz bez barvy a tvářil se vyděšeně. Postřehl sestry a zase rychle zavřel, dřív než by se k němu vydaly. Situace se začala řešit sama od sebe? Počkal jsem až sestry zmizely v prvním pokoji a zaběhl jsem ke dveřím, za kterými byl Tomáš a Míša. Zaklepal jsem a Tomáš pootevřel. “To jsem já,” řekl jsem a dveře se otevřly dokořán. Primářka ležela na podlaze a u pusy se jí tvořil oblak pěny. Vypadalo to na nějaký záchvat. “Ahoj Míšo,” řekl jsem vyzáblé postavě v dlouhé košili. “Vítám tě, Pane O,” řekla Míša a já jsem zatrnul. Ten pitomec v mé hlavě se mohl símchy potrhat. Primářka nějak podivně pohazovala hlavou. Dostal jsem strach, že přijde k sobě. “Co se jí stalo?” zeptal jsem se, ale spíš jsem se měl ptát: “Kdo z vás jí to udělal?” “Míša... to ona... jen se jí dotkla...” koktal Tomáš. Byl překvapený. Buď z toho jak jeho sestra vyrostla, nebo z toho, jaké věci uměla. Přikývl jsem.
78
Míša byla aktivní, to bylo důležité, pokud jsme se měli posunout dál. Pokud jsme měli zjistit, kde je ukrytá Linda... pokud jsme ji měli zachránit. Zohnul jsem se k primářce a prohrábl jí výstřih. Nic. “Měla takovou kartu na krku... kde je?” vykřikl jsem. “Tady,” řekl Tomáš a zamával mi kartou před nosem. Byl to chytrý kluk, myslel na spoustu věcí a to zrovna po včerejšku nebyl v kondici. “Super, není na co čekat,” řekl jsem. “Vypadneme odtud. Míšo, půjdeš s námi, ano? Budeš se držet Lukáše za ruku.” “Ano Pane O,” řekla Míša a usmála se. Chtěl jsem na to zareagovat, ale než jsem stihnul cokoliv, dveře pokoje se otevřely a ve dveřích stály ty dvě sestry, co rozvážely léky. Koukali na nás a na primářku, která se stále třepotala na podlaze, i když nyní byly její pohyby klidnější. “Záchvat!” křikl jsem. “Není epiletpička?” “Co tady děláte?” zeptala se jedna sestra a narkáčela do místnosti. “Evo, okamžitě vyhlas poplach!” křikla a poklekla ke své velitelce. “To ať vás ani nenapadne!” řekl jsem a vytáhnul jsem pistoli. Doslova jsem slyšel jak té hubené s ostrým hlasem uvíznul ten pišťák někde na půl cesty ven. “Obě dovnitř, honem!” křikl jsem a Tomáš vtáhl do místnosti i tu druhou a zavřel dveře. Líbil se mi víc a víc. Sebral jsem jim kartičky a schoval jsem je v kapse. “Spíš než starostmi o nás se zabavte pomocí paní primářce,” řekl jsem. Utrhnul jsem ze zdi tlačítko alarmu, kterým by jinak mohli volat o pomoc do sesterny. Potom jsme vyběhli z místnosti a zavřeli jsme za sebou dveře. Míša utíkala s Tomášem, držela ho za ruku, přesně jak jsem jí řekl. V hale nebylo ani živáčka. Chtěl jsem věřit tomu, že jsme v pokoji zavřeli většinu posádky tohoto nevelkého pavilonu. A protože jsme ještě pořád neslyšel řev, byly ty místnosti zřejmě akusticky izolované, což byl důvod ke smíchu.
79
6. Míša sice byla bosa, ale k autu to zvládla bravurně. Pomohli jsme ji s Tomášem přes plot, nebylo to příliš složité. Necelé tři minuty od chvíle, kdy jsme vyběhli z pavilonu, jsme se soukali do auta. Za další minutu jsme jeli. Bylo to dobré. I kdyby volali policii, nevěděli jaké auto máme a taky, tak rychle by nestihli zeragovat, ani kdyby to celý život trénovali. Za dalších šest minut, jsme už frčeli po dálnici, někam pryč, do šera a do mlhy, která se vznášela nad autem. Tomáš zabalil Míšu do své bundy a tiše s k sobě na zadním sedadle tulili. “Bála jsem se, že jsi na mě zapomněl, pane O,” řekla Míša najednou. “To nikdy,” řekl O v mé hlavě a já jsem to zopakoval nahlas. Byl jsem unavený, zmatený a mířil jsem k prvnímu nákupnímu centru, co jsme po cestě měli, abychom Míši koupili šaty a obuv. O čtvrt na devět jsme byli zaparkovaní uprostřed veškerého ruchu, který víc než zákazníci dělaly zásobovací dodávky. Původně jsem chtěl na nákup poslat Tomáše, ale když jsem viděl jak si stále sestru prohlíží, jak nad ní žasne jak nad svatým obrázkem, zželelo si jich a vyrazil jsem nakupovat sám, i když to sebou neslo riziko, že bude v konečném efektu Míša vypadat jako strašák do zelí. Proběhl jsem několik krámků a nakoupil jsem dvě obyčejné trička, sportovní mikinu, která byla dlouhá kousek pod zadek, takovou manšestrovanou bundu, dvoje kalhoty, menší a větší a boty velikosti 38 a 40, tak jak mi poradil Lukáš. Samozřejmě taky nějaké spodní prádlo, ponožky. Rovnou jsem koupil kalhoty i pro sebe. nakoupil jsem i nějaké potraviny, cigarety. Pak jsem s tím vším vyběhl ven, byl jsem ověšený, jako Vánoční stromeček. Přeparkoval jsem za roh, kde jsme nebyli tolik na očích a
80
Míša se převlékla. Vypadala dobře, ani strakatá příliš nebyla. Potom jsme se v klidu najedli a náš výlet mohl pokračovat.
7. Teď byla ideální příležitost na to, abychom si promluvili. Nejeli jsme daleko. Zastavil jsem auto na rozryté točně na okraji lesa. Vyšli jsme ven a nasáli jsme ten skvělý vzduch, který se dal snad i jíst. “Potřebuji, aby jsi mi řekla, jak se věci mají,” řekl jsem Míše a ona se na mě dlouho dívala. Měl jsem strach, že neodpoví, ale bál jsem se zbytečně. “Nerozumím Ti, pane O,” řekla. “Potřebuji vědět všechno, co se stalo, když tě O unesl. Kam tě odvedl, co se tam dělo. Potřebuji to všechno vědět... Pátrám totiž po dívce, kterou O schoval. A já potřebuji vědět, kde je. Chci ji zachránit. A času je velmi málo.” Tomáš nás mlčky pozoroval. Byl zmaten z toho, že se se mnou Míša baví a že si myslí, že jsem ten její Pan O. “Ale Pane O, ty tohle všechno víš... nerozumím tomu co se s tebou děje...” opravdu se tvářila zmateně. Přemýšlel jsem, jak jí to vysvětlit, jak zjistit co potřebuji vědět a přitom neriskovat, že se se mnou přestane bavit, že s ní ztratím spojení. “On neví o ničem,” vložil se do rozhovoru Tomáš. “Pokoušel jsem se sním mluvit, ale je slepě přesvědčený o své pravdě. On si dokonce myslí, že rodiče jsi zabila ty.” “Skutečně si to myslíš, O?” zeptala se a po tváři jístekla jedna veliká slzy. Natáhnul jsem k ní ruku, ale ustoupila. “Mám teď veliký problém, “řekl jsem. “Nejsem ve své kůži... jsem zmatený... Potřebuji zjistit kde je pravda. Řekni mi svůj příběh.” “Neřeknu ti svůj příběh, ale řeknu ti jiný. Ale poslouchej pozorně, protože je v něm ukryta spousta odpovědí na otázky , které stále tak hloupě pokládáš.”
81
Kapitola sedmá 1. Připadá mi, že jsem sama na celém světě. Když stojí na ulici a zafouká vítr, jsem si jistá, že fouká kvůli mě. Aby mě pohladil, aby se mi připomenul. Aby mě přivítal, uklonil se a zeptal se, zda mi může sloužit. A já řeknu ano, nebo ne. Je to snadné. Mám moc. Cítím ji. Má moc je jako něco tajemeného. Něco, co držím ve své dlani a pouhým mávnutím ruky mohu ukládat život nebo smrt, jak si kdo zaslouží. A nebyla jsem taková vždy. Musel přijít někdo, kdo mě to naučí. Někdo, kdo je nad námi na všemi. Někdo, komu se musím zalíbit. Říká si učitel a já chci být jeho žačka. Potkala jsem ho v parku. Seděla jsem tam s holkama a kouřili jsem kolovačku. A on šel kolem. Měl na hlavě kapuci, byl přikrčený, nesl nějaký ranec. Obcházel nás obloukem a holky na něj volaly. “Krasavče, nemáš brko?” “No tak, pojď sem a ukážu ti kozy.” “To jsi buzerant, nebo co?” “Jste krávy, holky,” řekla jsem a naschvál jsem jim hodila kolovačku na zem a pošlapala jsem ji. Nevím proč, ale rozběhla jsem se za ním. Nevěděla jsem jakou má tvář, protože měl kapuci a hlavu od nás odvrátil. Nebyl ani statný, ani pěkně oblečený. Mikinu měl děravou, roztrhanou a propálenou a kalhoty jak by smet. Ale zároveň měl něco... nevím, něco co běželo kousek před ním a kousek za ním. Něco, co jsem nedokázala pojmenovat , co jsem cítila čidlem, o kterém jsem neměla v tu chvíli ani tušení. A nebylo to sexuální vábení. Bylo to něco víc. Doběhla jsem ho, ale on nezastavil. “Ahoj!” křikla jsem na něj a on na mě ani hlavu neotočil. “Ty holky jsou krávy, nic si z nich nedělej,” řekla jsem.
82
“A ty nejsi?” zeptal se. Byla jsem ráda, že promluvil, i když se ani nezastavil, ani se na mě nepodíval. “Nejsem,” řekla jsem. “A proč za mnou běžíš?” Mluvil rychle, skoro tak rychle, jak rychle chodil. “No...” zasekla jsem se. “Chceš trávu?” zastavil se a otočil se ke mě. Pod kapucí měl provazce dredů a kníry měl spojené copánky s bradkou. Sem tam nějaký korálek, sem tam nějaké cinkrlátko. Pozorovala jsem ho a napadlo mě, že by byl ideálním dárek pro nějakého papouška. Jo, ten by se na něm vyblbnul. “Ne,” řekla jsem. “To je dobře,” řekl a otočil se zpátky. “Já neprodávám trávu.” “Tak fajn,” řekla jsem a rozběhla se za ním. “Ani to nehulím,” řekl. “Žádné drogy.” “A co teda děláš?” zeptala jsem se a on se opět zastavil. Byl to jeden z nejošklivějších lidí, jaké jsem kdy viděla, takže jsem moc nerozuměla tomu, co mě k němu vlastně přitahuje. Bylo to zvláštní. Zeptala jsem co dělá, protože vypadal jako někdo, kdo něco dělá. A pokud to nebyla výroba ani prodej drog, mohl klidně po večer montovat bomby. “Jak víš že něco dělám?” zeptal se. Rozhlédl se okolo, zda je v dohledu někdo, kdo by mohl případně dělat potíže. Nikdo takový tam nebyl. “No... tak,” řekla jsem. “Kdo to ještě ví...jména... honem...” Vtáhnul si malý sešitek a okousanou tužku. A mě došlo, že je to stoprocentní magor. “Nevím kdo to ví... Jen se ptám co děláš, chápeš? Jenom tak... no...” rozhodila jsem ruce, snad aby i viděl, že nejsem ozbrojená. Na chvíli vycenil zuby a pak si otřel dlaně do kalhot. “Dobře teda, ale jestli to někomu řekneš, tak...” “Tak co?” zeptala jsem se. Cítila jsem se pobavená. “Tak uvidíš,” řekl. A potom mě chytil za ruku a společně jsme chvátali pryč... do jeho doupěte. Byl to starý, opuštěný dům, který měl okna zatlučená prkny a dveře regulérně zazděné. Koukala jsem na to, na ten zmijolez, který se provrtal
83
zdí, střechou a rostl do nebe, jako ta kouzelná fazole z pohádky o kouzelné fazoli. Bylo to facinující. Na střeš chyběla asi polovina krytiny a dokonce i spousta trámů byla pryč. Zdi tvořily holé zdi a občas ani ty ne. “To je moje,” řekl a přejel přes tu hrůzu pohledem. “To je, co?” “No to jo,” začala jsem přemýšlet o tom, že jsem možná raději měla zůstat s holkama. Vypadalo to víc než strašidelně. “Musí se tam chodit zezadu. Zepředu by tam lezl každý,” řekl. “To asi jo...” “Nebojíš se kopřiv?” “Ne.” “Tak fajn.” Obešli jsem dům a zamířili jsem k oknu, ve kterém dvě prkna chyběla. Kolem byla kopřivová plantáž. To bylo poprvé, jsem viděla kopřivy čouhající nad střechu domu. On měl gatě a sešmatlané martensky, já sukni a vietnamky. A i přec to jsem ani necekla a došla až k tomu oknu. Vyšvihl se dovnitř. “Opovaž se tady o tom někomu říct, nebo sem někoho vodit!” “To by mě ani ve snu nenapadlo,” odpověděla jsem a pak jsem mohla konečně dovnitř. Ani ruku mi nepodal a hned tam jsem si rozřízla chodidlo o střep. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Měl tam košíky, krabice a krabičky a v ních spoustu kostí. Drobných i větších. Různý kostí. “To jsi nsbíral u silnice?” zeptala jsem se.”Nebo v jídelně z vývaru?” “Blázníš? To ne,” řekl. “Tak kde jsi je vzal?” “Ulovil jsem je,” řekl a to slovo ve mě vyvolalo příjemnou vlnu. “Všechny?” “Ano,” odpověděl. “Mám tady ptačí kosti, kosti z hlodavců, z koček, ze psů... dokonce i několik kostí z krávy... chceš je vidět?” “Ty zabíjíš zvířata?” zeptala jsem se. “Dřív ano, teď už ne,” řekl a začal rozbalovat ranec, co si přinesl. Byly v něm kosti, samozřejmě. “Tohle je jezevčík,” řekl a začal to skládat na
84
špinavý stůl. Prohlížela jsem si to a točila se mi hlava. “Trefil jsem ho prakem, dodělal botou Kosti mi nachystali mravenci.” “A to jsi zabíjel zvířata pro ty kosti?” zeptala jsem se. “To ne,” řekl. “Ty kosti mám právě proto, že jsem zabíjel ty zvířata. Takže je to přesně naopak, než jsi říkala.” “A proč už je nezabíjíš?” “Přestalo mě to bavit,” řekl a zazubil se. “Aha,” řekla jsem a trochu jsem cítila ulehčení a trochu zklamání. Nevím co jsem hledala, co jsem čekala. Nevím co tohle bylo za blázna, ani čím mě oslovil, ale pak řekl něco, co mi doslova změnilo život. Co mi dalo nový úhel pohledu na celý svět, na celý vesmír. Možná že jsem to v sobě měla odjakživa, možná jsem jen čekala, až najdu správný klíč od dveří, které mě dělily od mé vlastní podstaty. “Já teď zabíjím lidi,” řekl a já jsem se v tom naprosto zhlédla. “Kolik jsi jich zabil?” vyzvídala jsem. “Jestli to někomu vykecáš, tak zabiju tebe, slyšíš?” “Jo, jasné, tak kolik?” Sledoval mě a měl oči přivřené, jakoby to počítal. Napínal mě a to se mi líbilo. “Ještě nikoho, teprve jsem s tím začal,” řekl. Uchechtla jsem se. “Jestli chceš, můžeme zabít někoho spolu,” řekl. “Můžu být tvůj učitel a naučit tě, všechno co vím.” “Tak paráda, domluveno,” řekla jsem a podala jsem mu ruku. “Můžu se s tebou vyspat?” zeptal se. Ten dotaz mi proletěl hlavou a vrátil se zpět, jako nechválený. “Až někoho zabijeme, tak pak.” “No hurá, vypadáš vcelku k světu,” řekl zvesela a já jsem si zarovnala sukni. Měla jsem toho plnou hlavu. Chodila jsem po světě, pozorovala jsem lidi a představovala jsem si je mrtvé. No co? Měla jsem to za úkol, od svého učitele. “Musíš se na lidi dívat, jako by to byly loutky, nachystané pro tvou hru. Každý z nich má duši, to ano a to je právě na celé věci to nejzábavnější. Že
85
může mít strach, že může trpět, chápeš? Můžeš si vybrat někoho kdo jen září štěstím a ten pocit mu vzít. Málokdo září štěstím, když ho políváš petrolejem. Nebo si můžeš vybrat někoho smutného a jednoduchým řezem z něj udělat smíška. Je to snadné, když víš kudy do toho jít, rozumíš mi?” “Ano,” řekla jsem. “Každý člověk je jiný, i když podstata každého pytle na hovna je stejná. Každému člověku sluší jiný druh smrti. Někdo je dokonalý kandidát na oběšení. Má dlouhý krk a tělo lehké, aby se mohl déle komíhat a zmítat. A jiný je rozený na ránu sekerou do zátylku. Musíš to umět rozlišit a vybrat skutečně to nejlepší. Zkus se na to zaměřit.” A tak jsem chodila po světě s tužkou a papírem a dívala se na lidi jako na možné oběti. Dělala jsem si zápisky jako: pomalá babička - srazit autem pomalu najíždět, pochcanej ožrala - nechat vypít kyselinu - dostatečně rozředěnou. Jak říkám, můj pohled na svět se dosti změnil a představte si, nikdo z rodiny si toho vůbec nevšiml... teda asi... ale pokud nastanou problémy, není to nic co by nešlo vyřešit. Po týdnech teorie, kdy jsme věděli koho můžeme, jak můžeme, kdy můžeme a jak se z toho dostaneme ven, jsme se rozhodli postoupit o krůček dál. “Vybereme si první oběť a naplánujeme první vraždu,” řekl učitel a já jsem mu vlepila pusu. Seděli jsme v domečku mezi sbírkou kostí a lebek. “Ano, ano...” Chodit po světě a představovat si, jak by kdo mohl umřít, to je věc jedna, vedle toho ale chodit po světě a vybírat si koho a jak zabijete, to je věc naprosto jiná, vyžadující naprosto jiný přístup. V takovém případě roli hraje strašně moc faktorů, jako kdy je ten daný člověk k dispozici o samotě, co je v jeho okolí a dá se použít pro účel věci, kdo a kdy začne toho člověka hledat, jak se dá v okolí efektivně zlikvidovat tělo. Má to spoustu ale, ale jsem si jistá, že ta námaha zplodí ovoce. Musí to tak být. A tak jsem se za další měsíc sešli se svými tipy.
86
Měla jsem dva, učitel jeden. Začala jsem já. “Jmenuje se Antonín Navrátil, je mu sedmdesát tři let. Je to vdovec, bezdětný. Žije sám. Chodí za ním jen nějaký kumpán, v intervalu jednou za čtyři dny. Pak spolu pijí a když se ožerou, což trvá asi jen půl hodiny, tak se pohádají kvůli politice a kumpán jde pryč.” “Kde bydlí?” “U Sklárny, v jednom z těch malých domků. Chodí si nakupovat, většinou tak ve tři odpoledne. Vlezeme mu do domu a počkáme tam na něj. Až vleze dovnitř, tak ho svážeme, nedopujeme ho práškama a pak ho budeme mlátit, dokud ho netrefí pepka.” “To zní dobře,” řekl učitel a já jsem cítila spokojenost z dobře odvedené práce. “Jen jestli to není škoda, vybírat si důchodce jako první oběť. Rozumíš. První to by mělo být něco extra, něco, nač budeš s radostí vzpomínat. Je to přeci na celý život. A ti důchodci, ti už příliš pěkní nejsou... nemají pěknou pokožku, například...” “A koho tam máš ty?” “Tak, ty jsi začínala jménem, že... jmenuje se Marie Havlová a je jí dvacet devět let.” “To zní fakt zajímavě,” řekla jsem. “Trpí nějakou nemocí, chabnou jí svaly. Teď už jen leží a jediné, čím může hýbat, je hlava, chápeš, doprava, doleva...” “A má v tom těle cit?” “Jo, to má. Jasný že má. Bydlí s matkou, která o ní pečuje, ale každý třetí den odjíždí přibližně na hodinu vyřizovat nakupovat...” “To je málo času,” řekla jsem. “Jo to jo, ale my si půjčíme dodávku a odvezeme si ji do domečku. A tam jí můžeme šlehat kopřivami, pustit na ní blechy, pavouky kousavé kdovíjakou havěť a dívat se, jak se ohání hlavou doleva doprava... a nemůže se poškrábat.” Zasmála jsem se tomu. “A ty máš řidičák?” zeptala jsem se. “Ne, to nemám, to je zbytečné. Ono řídit auto, to určitě nic není, když to dělá každá trouba,” řekl učitel. “A kde vezmeš tu dodávku? Ty znáš někoho, kdo ji má?”
87
“Ty na všem hned hledáš chyby...” “To jsi mě naučil ty,” řekla jsem a učitel se usmál. Lichotilo mu to. “A co je ten druhý tip?” zeptal se. “Ten? To je spíš jen takový sen... ale určitě by to nějak udělat šlo...” “No tak řekni o co jde.” “Jde o to, že bych chtěla zabít svou sestru, Míšu,” řekla jsem a učitel se usmál.
2. Když jsem to vyslovila nahlas, když ta slova prošla ven z mé hlavy a vstoupily do jeho, ucítila jsem naráz obrovské pouto, které mě s tím mužem spoutalo. Míša... často přemýšlím, zda jsem ji někdy měla ráda. Už jako mimino bývala ubrečená a protivná. V noci měla ty své strachy běsy a halušky. Pořád tahala nějaká zvířata. Mravence, berušku, králíka a teď dokonce psa. Neuvěřitelné. A všechno jí projde, protože je to matčin miláček. Nesnáším ji! Ten den, kdy zmizela, kdy ji někdo unesl, to byl snad dar z nebes. To bylo to nejlepší, co se nám mohlo stát. Pozorovala jsem matku, jak se hroutila a přemýšlela jsem, zda by takové ciráty nastaly i kvůli mě... to těžko... A když už se věci pomalu usadili, ona se objeví znovu doma. Jakoby nic, prostě si leží v posteli. To mě málem zabilo. Složila jsem se, chtěla jsem ji rozmačkat na kaši. Matka má druhé vánoce, ale radost jim všem kazí, že se ta blbka vrátila úplě mimo mísu, retardovaná jako málokdo, koho jsem kdy viděla. A zase se z ní můžou posrat. Nechci s ní být v pokoji. Už jsem se několikrát přistihla, jak jí v noci přikládám na ksciht polštář. A ona jen čumí a nic neudál. Ví něco? Ví něco, čím mě bude chtít vydírat? Nechci s ní být v pokoji,, ale ten malý pitomec co se nám narodil, aby mě sral když nebude blbka při síle, ten dělá scény jako malá hysterka, že se mnou nechce být v pokoji a podobně. No je to k posrání.
88
Blbka s bratříčkem se zabydleli spolu a já jsem konečně sama. Dokonce si pořídili i pejska, ale to není žádný problém. A ten pejsek, ten rozhodl. Věci se potřebují změnit, to je jasné. A lepší příležitost jen tak nebude. “Zabijeme tu blbku, i toho malýho poseroutku, co je s ní v pokoji.”
3. “Kristýna to měla vymyšlené dobře, myslela na spoustu věci, které tam hrály roly, ale něco přece jen opomněla. Její nejhorší chybou bylo, že podcenila svého partnera, učitele, jak mu říkala. Kristýna byla magor, to ano, ale ten její přítel byl větší. Mnohem větší a nebezpečnější. Zdravý člověk si přeci nebude dělat sbírku kostí a kroky od malých zvířat po větší jasně směřují k člověku. Kristýna začala nebezpečnou hru, ale protože já nejsem oběť jako ona, protože jsem něco obětovatovala proto, abych se mohla vrátit a zachránit před tou nestvůrou ještě Tomíka. To byla má úloha. Kristýna byla tak zaměřená na sebe, že si toho ani nevšimla. Nepočítala s tím, že až dá večer rodičům do kávy ta uspávadla, aby jí nerušili při tom, co se chystala udělat, že já a Tomík budeme už dávno pryč. Nepočítala s tím, že až nás příjde spící bodnout nožem, nebudeme v posteli, dokonce ani v domě. Budeme pryč. Někde v modrém tunelu na cestě za klidem a hrou.” “Co jsem říkal?” rozhodil ruce Tom a já jsem zakroutil hlavou. Byl jsem překvapen, šokován, zaražen, z toho co jsem se právě dozvěděl, z toho, kde leží pravda tohoto příběhu. “Nenašli vás, co bylo pak?” zeptal jsem se. “To je snad jasné,” řekla Míša. “Prohledali naši ložnici a nenašli nás. To s nimi muselo zacvičit, poté jak dlouho to připravovali, jak dlouho na tom pracovali a jak moc se na to těšili.” “Kde jsou?” vykřikl učitel. Byl úplně rozohněný. “Nevím, vždycky spí tady.”
89
“Musela jsi je nějak varovat! Prozradila jsi nás!” křičel učitel. Nebyl na takový přístup zvyklý a teď už ho samotného štvalo, že se vůbec s nějakou takovou pipinou spolčoval. Už od začátku mu bylo jasné, že z toho nekouká nic dobrého. Měl zabít ji, to by bylo jediné správné řešení. “Když tady nejsou oni, najdu si někoho jiného.” “Tady už jsou jenom naši,” řekla Kristýna. Rázem jí došla závažnost situace a rozběhla se za učitelem, který byl odhodlaný udělat to, proč sem přišel. Cestou se jí zamotaly nohy do plyšové chobotnice, kterou si nad schodištěm nechal hlídkovat Tomášek a náhla se jak dlouhá tak široká. Proto, když učitele dohnala a pověsila se na něj, ať toho nechá, bylo to již zbytečné. Kristýna se rozbrečela, netuším proč. “Tak to bychom měli,” řekl vesele učitel a oči mu svítily samou radostí. “To jsou moji rodiče, říkala Kristýna a pořád nemohla uvěřit vlastním očím. “Jedna věc však ještě zbývá,” řekl učitel a šíleně se zazubil. “Co jsi to udělal?” opakovala pořád dokola Kristýna. “Slíbila jsi mi, že si se mnou zapícháš, až někoho zabijeme. A představ si, ta chvíle je právě tady!” “Cože? Ty nejsi normální. Zabil jsi mi rodiče! Copak to bylo v plánu? O tom někdo mluvil? To si teda nevzpomínám.” Pak chytla první ránu. Bylo to pěstí a bylo to do břicha. Podlomila se jí kolena. Chytil ji za vlasy a otočil jí obličejem k sobě. “Tak hele kočičko. Já jsem učitel, já budu říkat co se bude učit. A teď mi pěkně roztáneš nohy, ať už podobrým nebo po zlým.” “Jestli se mě dotkneš, zabiju tě.” Učitel se rozesmál, pak jí udeřil párkrát hlavou o nábytek, co cestou do pokojíku byl. Tak ji povalil na postel a užil si do sytosti. Benzín nemusel hledat dlouho. Bylo ho dost v garáží. Polil gauč, závěsy v přízemí, schodiště, postele a těla a zbytek vyly jen tak na zmar. Dům blafl jako pochodeň, když od něj utíkal, cítil to neskutečné horko, které se přes něj přelilo. Smál se jako blázen. Cestou i ve svém domečku. To byla jízda! Paráda!
90
4. “Takže takhle to bylo, Pane O, myslela jsem že jsi s těmito zkušenostmi seznámen,” řekla Míša. “Ale pořád spoustě věcí nerozumím,” řekl jsem. Musím říct na rovinu,že mě to celé překvapilo. Nikoho nikdy nenapadlo, že zlem v té rodinně je právě Kristýna. Všichni měli za tu špatnou Míšu, protože nereagovala tak jak měla. A pravda zůstala... utajena. “A čemu?” zeptal se Tomáš. “Ty jsi se vrátila od Pana O proto, aby jsi zachránila Toma, je to tak?” zeptal jsem se. “Ano, přesně tak to je,” odpověděla Míša. “A on tě pustil?” “Nedoporučil jsi mi to.” “Ale nebránil ti...” “Ne,” řeka Míša. “Kam vás to vozí?” zeptal jsem se. “Znáš to místo. To ty jsi nám ho ukázal...” Vzdychl jsem si. “Poslechni mě a ukážu ti to místo,” ozval se Pan O uprostřed mé hlavy a já jsem to přešel mlčením. “Fajn,” řekl jsem. “Dejme tomu...” Uvažoval jsem. “Když si se vrátila, proč jsi nemohla mluvit, ani jinak komunikovat?” “To byla cena za to, že se vrátím zpět. Že budu muset zůstat v tomto světě, bez možnosti komunikace.” “Ale se mnou mluvíš...” “Jistě,” řekla. “Ty jsi můj pán, totiž, tobě jsem se přislíbila. Ale to přeci víš, můj milý O.” “A s Tomáškem jsi taky mluvila... alespoň on to říkal.” “Nemluvila jsem s ním. To je výmysl jeho mysli. On cítil to stejné co jsem cítila já. Byl dítě a dokázal víc vycítit mé pocity. Získal pocit, že spolu mluvíme, ale ono to vlastně něco takového bylo. A za
91
modrým tunelem, tam jsme spolu mluvili pořád... dokud nenastal čas návratu.” “Věděla jsi, co nastane po návratu?” “Ano.” “A i přes to jsi se vrátila?” “Musela jsem, byla to cena za to, že jsem mohla zachránit Tomáška.” “A proč jsi nezachránila i rodiče?” “Byla jsem dítě. Byla jsem nevinná a oni, i přes to, že cítili nebezpečí, cítili ho ode mě a ne od Kristýny, která se chystala naši rodinu krvavě rozdělit. Byli slepí i hluší a nebylo jim pomoci. Byly to ovce na porážce, ale to jsou tvá slova.” “Ale Tomík nebyl... proč?” “Protože byl dítě. A děti se snaží smíchem přhlušit bouřku, aby z ní neměli strach. Třesou rameny, aby se jich pustily starosti. Děti to nedovedou zpracovat tak jako dospělí. Proto si zaslouží být zachráněny. Ale to jsou tvoje slova.” “Zachráněny!” vykřikl jsem. “Tak proč mi do háje neřekneš, kde je ta Linda? Proč tohle děláš?” Tomáš i Míša se na mě vyděšeně koukali. “Ale já ti to povím,” řekl Pan O. “Ale až se mi podřídíš. To ty necháváš to děvče trpět.”
92
Kapitola osmá 1. Měl jsem vztek. Doufal jsem, že když dostanu na svou stranu Míšu, získám páku na Pana O. Což nejde, když si Míša myslí, že Pan O jsem já. A tak se to můžeme motat do nekonečna. A tak jsem je usadil na zadní sedadlo, na benzínce jsme nabrali plnou nádrž a vyrazili jsme směr neurčito. Miloval jsem jízdu autem, dokázal jsem si při tom fantasticky uvolnit hlavu. ”Víte proč tomu Vašemu panu O nevěřím?” zeptal jsem se a ticho jsem dokázal brát jako odpověď. “Třeba hned předevčírem večer. Unesl dítě, Lindu a někde ji ukryl. Její matka ho dostihla, slíbil jí, že jí Lindu vrátí, když přiveze mě. Ona mě našla, přivezla, ale stejně jí tu Lindu nedal.” “Nic o tom nevím,” řekla Míša. “Poštval ji proti mě! Vlezl mi do hlavy! Co si sním mám teď počít.” “Poslechnout jej podřídit se,” řekl Tomáš. “Zabil ji a svedl to na mě. Já lidi nezabíjím, to on udělal! On! Rozumíte mi?” “Neexistuje on a vy, teď už ne. Teď už jste jeden. A se zítřejším dnem vaše já vybledne a O posílí. S každou hodinou, na kterou zavřete oči,” řekla. “Tak to prostě je.” “Cože?” vykřikl jsem. “A on mi říkal přesně to opačné... že jeden spánek a on bude pryč... tohle mi říkal. Jak mám vědět, jak to tedy je? Proč mi lže... Proč všechno, co mi řekne je jinak, než je pravda? Míša mlčela. “Můžu mu to říct, Pane O?” “Jistě,” řekl O v mé hlavě. “Takže já už to chápu. Vy se na mě domlouváte, komunikujete prostřednictvím mě, mých úst, mých uší... Do háje!”
93
“O si vás vybral, protože jste z temné strany. Vy jste tma, on je světlo... jste protiklady... rozumíte mi? Proto si nerozumíte, proto se dějí opaky toho, co se snažíte komunikovat. Kříží se to. Není to chyba vás, ani Pana O.” Fajn. Já jsem zabil maminku té nebohé dívky, já jsem jí ukradl auto a já utrácím její prachy. Já jsem unesl ožralého Tomíka, já jsem s bouchačkou v ruce unesl z hlídaného oddělení tebe. A O se jen díval. On je ten hodný. On na nikoho ani prstíkem nezahrozil. Naprosto tomu rozumím, to má skutečně hlavu i patu.” “Vybral si vás, protože vás zná. Zná důvod, který vás na tu temnou stranu dostal a ví, že to není vaše podstata, že jste někde klopýtnul a to vás poslalo tam, kde jste. Pan O potřebuje světlou i tmavou, aby mohl být použitelný v našem světě.” “Klopýtnul? To si děláš legraci? Kde já bych mohl klopýtnout?” začalo se mi dělat zle od žaludku. Opět jsem to všechno před sebou uviděl. Všechny ty hříchy a zrady Petra Borovského. “Markéta,” řekl O uvnitř mé hlavy. “No to mi pověz ty! Markéta, to byla roznětka. Od toho, jak jsi ji odvlekl, od toho se odvíjí všechno ostatní. Můžeš za to ty, ty Mirku Dušíne, zasranej alibisto!” “Velká Markéta,” řekl O. “Jo, máš pravdu, v tom jsi taky nevinně. Bože, ty jsi vyčůraný jako močové kamínky,” řekl jsem, ale jistota mě opouštěla. Třásl jsem se. “Pan O potřebuje, aby jsi nejdřív přijal sebe, svůj život. Aby jsi to prošel znovu a pak ti dovolí spát, pak tě změní ve světlejší bod,” řekla Míša. “Nechci dělat, co potřebuje O,” řekl jsem, ale myšlenky už letěly jinam. Aniž bych to mohl jakkoliv ovlivnit, dělo se od včerejšího rána vše podle Pana O. A já jsem mohl jen doufat, že výsledek bude dobrý. Pro Lindu, pro Míšu s Tomem a třeba i pro mě.
94
2. Byl horký červenec a na rybnících za městem byly exhibiční plavby lodí domácí výroby. Byly tam zastoupeny lodě neskutečných tvarů, lodě které vypadaly jako zelenina, jako televize, jako auto... Děti si mohly ruce otřískat, jak se jim to líbilo. Ve vzduchu voněla pokosená tráva, grilované buřty a cukrová vata. Hmyzu bylo po chemickém postřiku pramálo, tak měla nejedna slečna dole tričko i podprsenku. Seděli jsme s Janou na dece, co nejblíž vodě, jak jsme se dostali. Petřík nám šplhal po zádech, pořád něco křičel a smál se všemu, co se na tu hladinu usadilo. Držel jsem Janu za ruku a slunce nám nahřívalo hlavy i přes šátky, které jsme si uvázali. To bylo pořád to naše období, kvůli kterému nebudu nikdy litovat, že jsem kdy Janu poznal. To byl náš byt s velikým balkónem a jídelním stolem. To bylo veškeré to štěstí, co jsem cítil a ve srovnání toho byl ten sexuální nesoulad pouhý detail. Ve srovnání toho... nezapomeňte. Na vodu vypustili člun, který vypadal jako fialová velryba. Petřík vyvýskl a zatleskal. “Skočím si pro pivo, chceš něco?” zeptal jsem se Jany. “Malé pivo,” řekla Jana. “A mě tati vem tu va-tu,” nahlásil Petřík. “Žádný takový, vaty už jsi dneska měl víc než dost. Koupím ti limču, jestli chceš.” “Žlutou,” řekl Petřík. “No... tu jak jsi měl předtím, jinou tady nemají.” “Mám jít radši s tebou?” zeptal se Petřík a já jsem se na něj usmál. Byl to malý starosta, hlavně abych mu nepřinesl špatnou limču. “Jen zůstaň tady a koukej na lodě,” řekl jsem. Byly tam dva stánky s nápoji a u obou byla neskutečná fronta. Chuť na pivo mě přešla, asi i Jana by to pochopila, ale Petřík by spokojen nebyl a nepěkně bych si to vyžral. Ale co bych pro toho svého chlapce neudělal. Zamířil jsem do fronty, která podle mého byla rychlejší a čekal jsem, až na mě dojde řada. A shodou okolností, zrovna v tu chvíli, šla kolem osoba,
95
která nemá ráda společenské události, kterých se účastní převážně městská chudina. Byla to Markéta. Byla oplácanější, než když jsem ji viděl naposledy, ale byla to ona, o tom nebylo pochyb. “Ahoj,” zavolal jsem na ni a povysunul jsem se z řady, aby si mě měla prostor všimnout. Všimla si mě a nějak podivně se zašlebila, zřejmě proto, že jí do tváře zasvítilo slunce. “Ahoj Petře.” V tom se k ní přihnala malá, pěkná holčička, vlásky samý blonďatý prstýnek. Usmívala se tím krásným, širokým, dětským úsměvem. “Kde jsou ty lodičky, mami?” “Už tam půjdeme,” odpověděla “Ta je tvoje?” zeptal jsem se a Markéta přikývla. V tom se ke mě přiřítil Petřík a pověsil se na mě. “Kde je ta limča?” “Musíme počkat ve frontě,” řekl jsem. “Za chvíli budeme na řadě.” Petřík se podíval na malou Markétku a chtěl jí pohladit po hlavě. Ona však byla jiného názoru a schovala se za mamku. “Jak je stará?” zeptal jsem se. “Tři,” řekla Markéta. “To má stejně jako náš Petřík, že draku?” Polechtal jsem Péťu po kštici a on se na mě pěkně zazubil. “Vdala jsi se?” “Ne, jsem svobodná matka,” řekla. “Otec se k tomu nehlásí.” Přikývl jsem. Otevřel jsem pusu, abych ještě prohodil pár konverzačních frází, než se každý rozejdeme svým směrem, ale předběhla mě. “Nezlob se, slíbila jsem Markétce lodě a už tak jdeme pozdě,” řekla. “Jasný, mějte se!” odpověděl jsem. Pak jsem koupil pivo a limču, užil jsem si večer a až v noci, když už jsem měl dávno spát, až tehdy se mi to v hlavě pospojovalo. Nebylo to složité... Indicie: - tři roky jako Petřík -svobodná matka -otec se nehlásí
96
Pokud skutečně peklo existuj, tak v něm sedí nějaký šílený Lucifer, který zařídil, aby mé spermie spáchaly to k čemu byly stvořeny v děloze, která k tom nebyla určena. Nevěřil jsem tomu... ale zároveň jsem to i viděl. Koho tehdy ještě měla? Někoho určitě, ale když mě to tak nezajímalo... A tak se z noci stala žvýkačka, která se dala natahovat do nekonečna. A ráno jsem ještě před prací zamířil k Markétě. “Copak?” zeptala se, když mě uviděla. “Už to nebyla ta paninka ze vzdušných zámků, které svět leží u nohu. Už nemohla usínat s hlavou v oblacích. Teď to byla matka, to v první řadě. Byla to moje vina, že toho měla na starost víc, než jen jaké nehty zvolí pro dnešní večer? “Je moje?” zeptal jsem se. Nemělo smysl chodit kolem horké kaše. “Myslela jsem, že přijedeš. Pojď dál, nebudeme to řešit na chodbě.” A bylo jasno. Kdyby moje nebyla, řekla by prostě jen ne a bylo by to. Když se něco řeší uvnitř, za zavřenými dveřmi, pouhé a definitivní ne to většinou není. “Kde je?” zeptal jsem se. “Není tady, říkala jsem ti, že jsem počítala s tím, že se stavíš. Je na hlídání,” řekla, když jsem se usazovali ke stolu v kuchyni. “Nechci jí zbytečně motat hlavu. Nechci jí vysvětlovat kdo jsi, pokud tě má vidět poprvé a naposledy, chápeš?” “Takže, chápu to správně, že Markétka... říkám to správně... že Markétka je moje dcera...” “Ano,” řekla Markéta. Byla bledá a mě došlo, že je to pravděpodobně poprvé, co ji vidím nenamalovanou. “Páni,” řekl jsem. Byl to velmi zvláštní pocit, vědět to... “To by mě ani nenapadlo. Proč jsi mi to neřekla?” “A k čemu by to bylo. Jsi ženatý. Stejně by ses kvůli mě nerozvedl.” Zamyslel jsem se nad tím... Jo, byla to pravda, nerozvedl bych se. “Ale důležité pro mě je, jak se k tomu postavíš teď,” řekla a dala si ruce v bok. Šla na to přímo, žádný vytáčky. Možná, že potřebovala peníze... Možná muže, který by jí občas stál po boku. “Můžu ti něco přispět do rozpočtu,” řekl jsem. Bylo mi jasné, že to nebude nějak extra moc a snad to bylo jasné i jí.
97
“Tak jo, to jsem ráda, že jsme toto vyřešili hned tak z kraje. Neber si to špatně, ale ráda toho využiju. Víš, ono šatit dítě, kupovat pleny, sunar a kdoví co všechno bylo zapotřebí... není to zadarmo. “Jo, fakt v pohodě, jen to nebude nějaký velký ranec ale nějakou tisícovku ti můžu každý měsíc dát,” řekl jsem. “Detaily dořešíme potom,” řekla. “Teď ale hlavně ten tvůj postoj. Chceš jí výdat? Chceš s ní být v kontaktu?” Nepřemýšlel jsem o tom nějak moc do hloubky, ale nějaká taková moje povrchní sobecká zodpovědnost mi napovídala, že když je Markétka moje, že ji znát chci. “Ano, chci,” řekl jsem. “Chceš aby věděla, že jsi její otec?” “Ano, jistě,” řekl jsem. “Pochlubíš se doma manželce?” zeptala se Markéta. Málem jsem si ukousnul ret jen při té představě. “To ne, to by bylo hotové peklo,” řekl jsem. “Hlavně že když jsi mě pigloval, tak tě nějaké peklo nezajímalo.” Napadlo mě, že jí připomenu, jak to s tím piglováním doopravdy bylo, ale mlčel jsem. Nechtěl jsem rozdmýchávat vášně. “Myslím si, že když k tomu chceš přistupovat tak strašně zodpovědně z mé strany, chceš doma strouhat výplatu, chceš sem jezdit a trávit s Markétkou čas, že by ses měl taky pochlubit doma. Jinak to nebude dělat dobrotu,” řekla Markéta a já jsem sklonil zrak. “Tohle nech prosím na mě,” řekl jsem. Doma jsem samozřejmě mlčel. Tisíckrát jsem si představoval, jak by se asi náš život vyvinul, kdybych se tehdy přiznal, zda by se mi podařilo vymanit z toho všeho, co muselo následovat. Zda by něco bylo jinak. Místo skutků jsem začal drobit čas i peníze, hledat výmluvy a doufat, že to bude dlouhodobě fungovat. A to byl přesně ten okamžik, kdy jsem začal tančit na hraně sopky. A dopadlo to jediným možným způsobem, samozřejmě.
98
3. Když se nám narodil Honza, šel Petr zrovna do první třídy. Byla s tím spousta běhání, vyřizování, protože jsem prodali náš krásný byt a přestěhovali se na sídliště, do paneláku, který stál stejně, měl jen o tři metry větší podlahovou plochu, neměl balkon, ale měl o pokojíček navíc. A to byl hlavní argument, proč Jana tlačila na koupi tohoto bytu. Musel jsem lítat a zařizovat školu, protože těhotenství s Honzou bylo rizikové. Jana polovinu proležela v nemocnici a já jsem s Petříkem hospodařil sám nebo jsem ho dával k babičce, kde ho to sice příliš nebavilo, ale neměl zase až tak moc na výběr. Ve volných chvílích jsem jezdil za Markétami. Byly to spíše návštěvy ze slušnosti a taky, když už jsem jim po tajnu odevzdával veškeré příplatky a prémie, abych měl pocit, že za to něco mám. Velká Markéta výrazně zainvestovala do svého zevnějšku. Nevím kde na to vzala, zda použila peníze, které jsem jí dával já, nebo měla ještě další zdroje. Je fakt, že to asi zabralo, protože před jejím domem každou chvíli parkovalo modré sportovní auto, takže nějaký šikovný bukanýr se z toho vyrýsoval . Jinak s ní nebyla příliš rozumná řeč. Byla strašně negativní, nespokojená, všechno jí štvalo, všechno jí lezlo na nervy. Měl jsem pocit, že se strašlivě rozchlastala. “Chci vypadnout, chci někam pryč. Jestli odtud nevypadnu, tak se tady z toho brzy zblázním a budu mít od všech svatý pokoj.” Štvalo mě, že taková byla, že takto mluvila, že chlastala, protože to odnášela v první řadě malá Markéta, která právě nastoupila do školy a potřebovala okolo sebe barvy a pozitivní atmosféru. A já jsem tomu moc nepřidával. Ani u Markéty, ani doma. Po druhém porodu se u nás stalo, že jsme přišli o sex. Neptal jsem se proč. Prostě nebyl. A s tím samo sebou ubilo i fyzického kontaktu. Koukali jsme na sebe s Janou jako kamarádi, když jsme se spolu dívali na televizi, za víc to asi nestálo. A v tu chvílí jsem to ucítil poprvé. Připadalo mi, že náš vztah hnije. Cítil jsem to, nosem, úplně normálně a divné na tom bylo, že hlava věděla, že je to ten vztah.
99
Občas to vypadalo, že to sklouzne zpět do normálu, do známých, zajetých kolejí. Byli jsme rodina, seděli jsme spolu u stolu, dívali jsem se společně na televizi, spali jsem spolu v posteli... a pak najednou to bylo zpět. Ta hniloba... Cítil jsem z toho zoufalství a něco ve mě naříkalo. Štval mě ten byt, celá to sídliště, na které jsem se díval z okna. Vše z betonu, nic, co by člověka objalo a posunulo dál. Teď už vím, že to nebylo kvůli realitě, že to bylo spíše nějaké tušení budoucnosti. Temné a hrozivé. Hold, jak se do lesa volá, tak se z lese ozývá. Zato v práci se mi dařilo. Nastoupil jsem ke kriminálce a hed krátce po startu se mi podařilo rozbít gang, který pašoval přes naše hranice v železničních cisternách s nápisem Hnojivo, regulérní ropu. Spousta rukou mě poplácala po zádech. Co se týče práce, cítil jsem spokojenost, to se musí nechat. Dokonce jsem ji cítil i když mě a kolegovi Kájovi Ignácovi přidělili případ těch unesených děvčat, co tomu nikdo neměl řešení. Tehdy jsem měl ještě rád výzvy a hlavolamy, takže to pro mě byla ideální příležitost pro odreagování. Doma jsem stejně jen koukal do novin, nebo na obrazovku, tak jsem si smontoval veliký jídelní stůl, co jsme dostali svatebním darem a teď se nám nevlezl do kuchyně. Zabral jsem s ním skoro půlku obýváků, ale všem členům domácnosti jsem vysvětlil, že je to důležité, pro dobro věci. Rozložil jsem si na něj veškeré materiály. Začal jsem se biflovat veškeré informace, co s těmi případy jakkoliv souvisely. Otravoval jsem s tím Janu, které jsem neustále opakoval jednotlivé případy, rozdílnosti, angažované osoby. Otravoval jsem s tím i Markétu, když jsem u ní občas seděl a řeči se netočili okolo toho, jak je všechno na hovno. Vypadala ztrhaně, zatímco modrý sporťák, který stále stával před domem, dostal nový facelift. To jí muselo pěkně ležet v žaludku. Okolo očí se jí dělaly černé kruhy, zato Markétka rostla jako krásný kvítek. “Můžeš přestat mluvil o těch unesených děckách? Kdo to má furt poslouchat?” okřikla mě potisící Markéta. “Sorry, ale pro mě je důležité, že o tom můžu mluvit s někým jiným, než jsou kolegové v práci.”
100
“Tak si s tím obšťastňuj manželku. Mluvíš o tom pořád dokola, jako by sis přál, něco takového přivolat,” řekla Markéta. “To víš že jo,” řekl jsem a spustil jsem nanovo. Ta hniloba se stala všeobklopující. Cítil jsem jí ze všeho, co souviselo s mým manželstvím. Cítil jsem ji z košil, které Jana vyprala a vyžehlila. Cítil jsem ji z ledničky, když jsem v ní hledal něco ke svačině, cítil jsem i z povlečení, kterým jsme se zakrývali. Hniloba, která hrozila tím, že nás zadusí, že zadusí náš vztah a z naší rodiny zbudou dva ostrovy. Přemýšlel jsem o její příčině. O tom, kde se bere, protože jsem ji bral jako něco reálného, existujícího. Tehdy jsem na to nepřišel, nyní vím, že to hnila má duše. Že to bylo všechno to špatné, co jsem udělal a co ještě kdy udělám. Tu hnilobu z nám i z dob,kdy jsem zůstal sám. Zůstala se mnou, na věky věků, dokud nás smrt nerozdělí.
4. Celá ulice se oblékla do oranžové. Slunce se na obzoru proměnilo ve zběsilou šmouhu a proměnilo okolí v uklidňující monotónnost. Stíny byly modré a táhly se předaleko, jakoby se snažily vytvořit druhý svět obrů. Sledoval jsem kdesi v dálce stín své hlavy, malý, neúměrný a utřel jsem si čelo. Slunce šlo spát, ale jeho síla sálala z měkkého asfaltu, z betonových zídek, štukovaných fasád i plechových schránek.... … to ve mě zůstane už na věky. Ta ožralá kreatura neměla co na mě řvát. Tohle byl první případ, kdy Pan O sebral někoho z domu, ve kterém byl ještě nějaký dospělý. Dokonce dva. Měla tam toho svého mistra sportu, který jezdil tou pitomou modrou rachotinou, o kterou se staral víc, než o cokoliv jiného. Šukali spolu. To mi bylo jasné hned od začátku. Píchali a Markétka byla zavřená ve svém pokojíku, nebo před televizí, zesílenou na maximum.
101
Byli ožralí, oba. Pan hrdina pak odjel autem a naše nádhera se válela až do západu sluce v zasviněnch peřinách. Byla doma celou dobu a i přes to si všimla až po třech hodinách, že jí unesli dítě. Neuvěřitelné. A pak měla ještě tolik drzosti, aby po mě řvala, že je to moje vina, že jsem to přivolal. A že své děcka preferuji před Markétou a že mě zabije, jestli se Markétka nenajde. Skutečně, neuvěřitelné. Na policii vedl výslech Kája Ignác. Jindy bych tam s ním seděl i já, ale nemohl jsem se rozpůlit. Třásl jsem se, žaludek se mi svíral, z toho co se stalo Markétce. Řekl jsem vše, co jsem viděl, co jsem postřehl, ale oběma nám bylo jasné, jak se věci mají. Věděl jsem, že se tady nic dalšího nevykoumá a Markéta je prostě jednou provždy pryč. Utřel jsem si slzy. Kdyby jsi slyšel, jak mě ta ožralá nána zhvízdala, co všechno o mě řekla, tomu bys snad ani nevěřil. “Něco v tom duchu nám nablila do spisu,” řekl Kája. “Kráva,” řekl jsem. Kája pokýval hlavou. “Dávali jste jí dýchnout? Byla nachlemtaná jako louka po dešti. Měli jste jí hned poslat na záchytku a k výslechu jí předvést až zítra.” “Napadlo mě to,” řekl Kája. “Ale přece je to matka pohřešované...” “Tak se tak má taky chovat,” řekl jsem. Mlčeli jsme a kouřili jsme co stejného popelníku. “Co doma?” zeptal se Kája. Přemýšlel jsem. Pokud jsem do teď tančil na hraně sopky, po dnešku by to bylo jako na kostce mýdla. “Musím to vytáhnout ven,” řekl jsem. “Co ti na to Jana řekne?” “Asi nebude ráda,” řekl jsem. “Myslím si, že sbalí kluky a odjede. Důležité bude, zda se ještě vrátí.” “Musíš se jí omluvit a dát jí najevo, že ji máš stále rád,” řekl Kája, který byl po čtvrté šťastně rozvedený. “Tím si právě nejsem až tak jistý...”
102
Jel jsem domů a cítil jsem ten hnilobný pach celou cestu. Když jsem vystoupil z auta, bylo to, jako bych přijel na jatka, kde někdo vypnul proud. Hlava se mi zatočila. Odemkl jsem vchod a přivolal jsem si výtah. V té kóji to smrdělo ještě víc, než na chodbě a mě došlo, že čím blíž se dostanu domů, tím silnější ten zápach bude. Zazvonil jsem, i když jsem měl klíče. Otevřel mi Petřík. Šel zrovna z vany. Usmál se na mě. “Ahoj tati, já jsem se na tebe tak těšil,” řekl a mě se sevřelo srdce. Rozbrečel jsem se, nemohl jsem si pomoct. Byl jsem pitomec. “Co se děje!” přihnala se ke mě Jana a objala mě okolo ramen. “Musím ti něco říct,” řekl jsem. “Je to důležité.” Pak už mě neobjala. Odjela k rodičům, ale jen dočasně. Nakonec se jako praktičtější ukázalo, když se odstěhuji já a byt si nechá ona s dětmi. “Já můžu spávat v obýváku a kluci aspoň můžou mít každý svůj pokojík.” Tak nějak mi bylo jasné, že po ničem jiné doposud netoužili. Stejně jsem to místo nesnášel. Chvíli jsme bydlel na ubytovně, ale nevyhovovalo mi to. Našel jsem si kamrlík, kam jsem se vlezl a který jsem si mohl používat podle svého. Tím že jsem byl najednou sám, měl jsem spoustu volného času a mohl jsem se věnovat mnohým aktivitám, na které jsem doposud neměl prostor. Začal jsem chlastat a musím říct, že to má skutečně něco do sebe. Zkoušel jsem všechno, vodku, absint, tequilu stříbrnou i zlatou... cokoliv na co co vzpomeneta a vše bylo fajn. Něco víc, něco míň, ale srandy si člověk užil až až. V práci jsem nebyl výkonný a ani se to ode mě nečekalo. Žil jsem si jak to šlo a směřoval jsem na konec. No co, alespoň jsem měl konečně nějaký směr.
103
5. Jednou se ozval v mém bytě zvonek. Překvapilo mě to, protože jsem vlastně ani nevěděl, že nějaký zvonek mám. Podíval jsem se kukátkem. Byl tam nějaký cizí chlapík... Otevřel jsem dveře. Byl starší, nižší postavy, ale statný, takový, jakého byste nepřevrátili, kdybyste s ním lomcovali. Měl jsem už trochu popito a připadalo mi, že ten jeho úsměšek je něco, čím dokáže okouzlit jakoukoliv ženu. Na sobě měl formální šedé sako a nezáživnou vázanku. Boty měla okopané špičky. “Jste pan Petr Borovský?” zeptal se a já jsem smekl pomyslný klobou. Jak říkám, měl jsem trochu popito... “Tak to jsem tady správně,” řekl chlapík. “Posílá mě paní Markéta, mám vás za ní přivézt.” “Vy jste její nový nabíječ?” zeptal jsem se. “Nejsem.” “V každém případě vyřiďte paní Markétě, že na ni nejsem zvědavý, tak si tady tyto osobní pozvánky může odpustit, pro příště...” “Obávám se, že je to v záležitosti velmi akutní a pokud v tuto chvíli odmítnete, žádné příště nebude.” “Ona umírá, nebo co?” zeptal jsem se nahlas jsem se uchechtl. Kdybych věděl, co bude následovat, zřejmě bych si to odpustil. “Ano, obávám se, že jste to řekl naprosto správně.” “A vy jste kdo?” zeptal jsem se. Byl jsem zaskočený, to tedy každopádně. “Omlouvám se, já jsem se Vám ani nepředstavil. Jsem to ale nezdvořák.,” řekl chlapík a natáhl ke mě ruku. Přijal jsem ji. Byla studená jak z ledu vytesaná. Jmenuji se různě, ale přátelé mi smějí říkat Pan O.” “Pan O? To je ale zvláštní jméno.” “Ještě jste se s ním nesetkal?” “Ne, abych byl upřímný,” řekl jsem. “Není to příliš běžné pojmenování, jen co je pravda” “Zřejmě ano. A co s tím odvozem...” “Jedete tedy? Tak výborně!” řekl Pan O a tleskl dlaněmi.
104
Za chvíli jsem seděl v jeho šedé dodávce a mířili jsme k domu, kde bydlela Markéta. Modré auto už u vchodu nestávalo. Zazvonil jsem. Pan O stál vedle mě. “Může přijít otevřít?” “Jistě.” Představoval jsem si ji, slabou bezmocnou, jak se plazí ke klice. Místo toho se přikolébala po svých, ještě s láhví v ruce. Vejrala na mě, pokoušela se zaostřit a pak propukla v smích. Kouknul jsem za ní, na ten bordel co tam měla a říkal jsem si, že pokud někoho nadevšechno nesnáším, je to právě Markéta. “Tak jsem vám ho přivedl,” řekl Pan O. “Tak jak jste chtěla.” “Tak pojďte dál, uděláme párty!” Vešli jsem do toho jejího světa plného nepořádku, lihových výparů a ukrytých zvratků. Posadili jsme se na gauč a oba jsme dostali do ruky skleničku něčeho, co vonělo jako gin, ale mělo to růžovou barvu. “Neměla umírat?” zeptal jsem se a Pan O pokrčil rameny, pohodil hlavou a podíval se na hodinky. “Ještě je čas,” řekl a usmál se. “Večer je mladý, myslím že nic nepokazíme, když se tady s paní napijeme na naše zdraví.” Do jedné nohy. Do druhé nohy. Do třetí nohy. Markéta se válela po nábytku, jednou dokonce upadla na koberec, pak se posadila na podlahu a rozplakala se. “Myslím si, že máte ideální příležitost k tomu, abyste si promluvili o věcech, které Vás trápí,” řekl Pan O. “Já nemám nic, co bych s ní chtěl probírat. Já ji mám vyřešenou, jednou pro vždy jsem s ní skončil. Kdyby tušil že půjde o nějaké takové povídání, tak bych raději zůstal doma. Tam jsem měl také zajímavý program.” Měl jsem na mysli láhev fernetu, kterou jsem si pro tyto příležitosti koupil. “Skutečně? Překvapivé,” řekl Pan O. “Myslel jsem, že na ni máte vztek, proto, co na vás řvala, když se kvůli její neschopnosti, sexuální
105
neukojenosti a pokročilé fázi alkoholismu ztratila vaše dcera. Vždyť to shazovala na vás, že je to vaše vina. To je vám ukradené?” “To už je pryč. Musel bych ji zabít, kdybych to měl řešit,” řekl jsem a zakroutil jsem hlavou. Panu O se na tváři udělal ten jeho škleb. “Však můžete,” řekl Pan O. “Jste blázen, nebo co?” “Ale prd, dívejte na ni. Sedí tady jako troska. Opřená o skříň, slinty jí tečou po tičku, jako nějakému malému děcku. Jednu ji natáhnout, pořádnou, co? Vždyť to ani nezaregistruje. No tak, do ní!” “Máte tady špatného člověka, já ženské nebiju,” řekl jsem. “Ale ještě chvilku mě popouzejte a dostanete vy.” Zvedl jsem se z gauče. “Odvezete mě zpět domů,nebo si mám zavolat taxíka?” “Odvezu vás, jasně že jo,” řekl Pan O. “Nejdřív Vám chci ještě něco ukázat.” Přešel ke knihovničce a vytáhl z ní katalog nějaké cestovní kanceláře. V rychlosti ho prolistoval, pak ho vyměnil za další a pak ještě za jeden a v něm už bylo to, co hledal “Schválně, pojďte se podívat,” zavolal na mě Pan O a mávnul mým směrem nějakými fotografiemi.” “Co to je?” Přešel jsem k němu a podíval se na obrázky. Srdce se mi zastavilo. Koukal jsem na to jako opařený, jako v šoku a můj mozek nebyl schopen tu informaci zpracovat. Nechápal jsem to, jako bych koukal do oka orkánu. “Víte co to je?” zeptal se Pan O. Byly to akty, focené amatérem. Do této chvíle to bylo v pořádku. Na těch fotkách byla focená malá Markéta. “Jsou to takzvané promo snímky, kterými vaši dceru její matka s přítelem prezentovali u zahraničních produkcí, jak hostesku do uzavřených společností, nebo jako herečku do pornofilmů.” Měl jsem vztek a viděl jsem rudě. “Hrála v něčem... musela...” “Ne, jen tyto fotografie, toť vše.” Vůbec mi nepřišlo zvláštní, odkud že to vlastně všechno ví, tak moc jsem byl zaměřený na Markétu, na to, co si dovolila...
106
Zalomcoval jsem s ní. “Markéto! Vstávej! Markéto! Otevřela jedno oko, po chvíli i druhé. Měl jsem chuť vyhodit ji z okna. “Co je tohle?” ukázal jsem jí fotky. Chvíli na ně ostřila. “Víš kolik by nám vydělala, kdyby ji kvůli tobě neunesli?” zachrčela Markéta a já jsem sevřel pěsti do dlaní. “To myslí vážně? Ty bys jí prodala jako štětku?” “A co jsem měla dělat, doprdele! Víš jaký o ni byl zájem?” Chytil jsem jí pod krkem a zvedl jsem ji na nohy. “Ona byla dítě. Měla jedenáct let!” křičel jsem. “Tak jsi jí měl zabezpečit. Měl jsi jí spořit... Ale stejně je to jedno, když je teď pryč. Tak nevím, co tady po mě křičíš.” “Ty už drž raději hubu, nebo po ní dostaneš. To, že jsem potkal tebe, to byla největší chyba v mém životě!” zakřičel jsem na ni a otočil jsem se k odchodu. V tom po mě skočila. Měl jsem sice popito, ale zvládl jsem se vyhnout jejím nataženým rukám. Odrazil jsem dlaněmi její tělo do hromady hader, které byly naházené podél stěny. Čekal jsem, že se zase zvedne a zaútočí na mě znovu, ale nestalo se tak. Cítil jsem k ní tak strašný vztek, tak silnou nenávist, že jsem si nejdřív ani nevšiml, že se jí oči otočily někam na vrch hlavy a že z pootevřených úst vykukuje špička jazyka, jako by byl úplně uvolněný. “A je to!” řekl Pan O. “Přesně podle plánu.” “Ona je...” “Ano, zabil jsi ji.” “Ale... to je... jak?” Klekl jsem si k ní a položil jsem jí ukazovák a prostředník na krkavici. Ruce se mi třásly, nic jsem necítil, nebo byl tep tak slabý, že jsem ho nemohl objevit. Chytil jsem ji za hlavu a nadzvedl jsem ji. A už jsem to viděl, už jsem to cítil. “Pane bože... v té hromadě stála žehlička,” řekl jsem. “Ona si o ni zlomila vaz.” “To je osud dobrodruha,” řekl Pan O a pousmál se tím svým šklebem. “Tak nějak byste to řekl, ne?”
107
“Markéta umřela proto, že tady měla bordel,” řekl jsem. “Měli bychom sem zavolat kolegy z kriminálky... Dosvědčíte mi, že na mě skočila, že jsem jen ustoupil?” “Chcete se vystavovat riziku, že se někdo bude zabývat myšlenkou, že jste ji tou žehličkou udeřil a pak to jen tak narafičil?” “To těžko, když řeknete, co se ve skutečnosti...” “A co když dosvědčím to, že jste jí tou žehličkou udeřil?” zeptal se Pan O. “Ale to není pravda,” řekl jsem. “A existuje důvod vydávat svou budoucnost na pospas člověku, kterého znáte sotva necelou hodinu? Co když jsem chronický lhář? A co když mi nejste zrovna sympatický?” “A co byste mi doporučil udělat?” “Jsou situace, kdy je nejlepší věc, kterou můžete udělat, neudělat nic. A to je tato situace. Snad jen posbírat ty fotky a spálit je... to je silný motiv a kdekdo by si mohl domýšlet vlastní verze příběhu.” “Máte pravdu. Mé otisky sem patří, to každý ví. A ona je na mol. Letěla chodbou, spadla, šlus. Dřív nebo později tady začne smrdět a pak ji najdou.” “No vidíte jak vám to jde.” Posbíral jsem fotky, poskládal je a nacpal si je do kapsy. Chtělo se mi z nich zvracet. Na jednu stranu jsem byl rád, že se věci takto dokázaly sami vypořádat. Odešli jsme z domu. Odvezl mě dodávkou zpátky k mému paneláku. Vystoupil jsem ven. Okolo bylo mrtvolné ticho, které prořezával motor jeho dodávky, když se vytáčel. Zamířil jsem ke vchodu a začal jsem po kapsách lovit klíče. “Pane Borovský,” zavolal na mě a vyklonil se přitom z okýnka. “Jen vám chci říct, že jednou si pro vás přijedu a budeme spolupracovat.” Pozoroval jsem ho. Byl to zvláštní člověk. Napadlo mě, že si musím zapamatovat a prověřit jeho SPZ. “A mám vás pozdravovat od Majlinky.” Ztuhnul jsem. Maljlinka je přezdívka pro malou Markétu. Říkal jsem jí tak pouze já. Cizí lidé to jméno vůbec neznali.
108
Dodávka se dala do pohybu. Rozběhl jsem se k ní. “Vy víte kde je?” “Jistě, mám ji u sebe, stejně jako ty ostatní dívky!” zavolal na mě Pan O a pak odjel pryč. SPZ neměl a pěšky jsem ho nedostihl ani na křižovatce na konci sídliště. Byl jsem unavený, zmatený a první co jsem udělal když jsem přišel domů bylo to, že jsem si do hlavy obrátil tu láhev.
6. S tím pitím jsem si vystačil dost dlouho. Propil jsem se z kriminálky na obyčejnou šlapku a ze šlapky na ostrahu továrny. Plat mi stačil buď na nájem a inkaso, nebo na to ostatní. Řešil jsem to jak se dalo. Uměl jsem někde odloupat měděné dráty a zavézt je do výkupu. Uměl jsem něco udělat na ruletě, když mi přálo štěstí, sem tam se mi povedlo vsadil i dobrý tiket. A to bylo tak všechno. Někdy jsem pil víc, někdy míň. Čekal jsem na konec a jediné co mě zajímalo byly informace ohledně Pana O. A zbytek už znáte...
7. Venku se setmělo, blížila se půlnoc ale oči Míši a Tomáše pozorovaly Petra. Svítily ve tmě jako malé kamínky, skoro jako hrot Petrovy cigarety. “To jsi ty, člověk,” řekla Míša a Petr přikývl. “Posral jsem, co jsem mohl.” “Co tě tvůj život naučil?”zeptala se Míša. “Co by jsi udělal jinak, kdyby jsi mohl žít ten život ještě jednou?” Petr se zamyslel. Nebyla to tak snadná otázka, jak se na první poslech zdálo. “Asi bych si vážil toho co mám, dokud bych to měl.” “Chápu, proč si tě Pan O vybral,” řekla Míša a pohladila mě po vlasech. “Myslím že jsi připravený.”
109
Kapitola devátá 1. “Chtěl bych, abychom se propojili,” ozval se ve mě hlas Pana O. “Ale necítím, že bys byl úplně očištěn.” “Nevím co ještě bych měl udělat, co bych měl ještě přiznat...” “To nevadí,” řekl Pan O. “V tuto chvíli je důležité, že jsi se zbavil všech těch zmatků, co v tobě byly, že jsme schopni spolu komunikovat.” “Zmatek... zřejmě ho trochu cítím pořád. Ale je pravda, že když jsem si vymetl bubáky z minulosti, jsem... cítím se lépe.” “A důvěřuješ mi?” zeptal se hlas Pana O. “Když si uvědomím všechny své rozhodnutí, všechny ty kroky, co jsem udělal a jak to pak dopadlo... pokud mě to mělo něčemu naučit, tak tomu, že můžu občas zkusit dát slovo svému srdce. A mé srdce ti věří, na rozdíl od mozku.” “Mohu ti tedy říct skutečnou podstatu toho, co ve skutečnosti dělám?” “Jistě,” řekl jsem. Posadil jsem se sedadlo řidiče, ale nohy jsem nechal venku z auta. Míša stála přede mnou a pořád se držela s Tomem za ruku. Nevím jestli slyšeli, co my Pan O říká, ale myslím že ne, i když pravděpodobně tušili, o čem je řeč. “Vybírám si ve Vašem světě dívky, u kterých vidím v blízké budoucnosti fyzické střádání, nebo smrt a ochraňuji je tak, před tímto osudem. Dělám to tak, že je vodím do světa, který jsem vytvořil pro své účely.” “Takže Markéta měla trpět...měla natáčet porno... tak jsi jí zachránil. Co taková Míša? Míšu chtěla zabít vlastní sestra, opět to vyhází...” řekl jsem. “Nepletu se,” řekl Pan O.
110
“A co Linda?” zeptal jsem se. “Autonehoda.” “A proč její matka?” zeptal jsem se. Věděl jsem, že tady se Pan O dostal do úzkých a sám jsem byl zvědavý, jak z toho vybruslí. “Pořád ten samý důvod. Autonehoda... a to s Lindou i bez Lindy. Rozrazila by autem na dálnici na vnitřní svodidla, přeskočila by do protisměru tak šikovně, že by trefila autobus plný dětí. Dvanáct by jich zemřelo.” “A to... prostě víš...” “Přesně tak,” řekl Pan O. “Je to hračka, neboj se. Nic, co by jsi nezvádl, tady dělat nebudeme. “Já nemám strach z toho, co budu muset udělat. Jen mě trochu děsí ta obrovská míra zodpovědnosti, která je na takového člověka kladena. Rozumíte mi?” “Je zbytečné strachovat se o něco, co možná ani nehrozí. “A kde je schovaná ta Linda? To jsi ji vážně někde uvěznil? Někde v zimě, tmě a vlhku?” “Jistě, ale nebezpečí jí tam nehrozí,” řekl Pan O. “Nejsem psychopat ani blázen, abych takovou malou a milou dívku vystavoval něčemu horšímu, než je horké letní slunce. “ “A kde tedy je?” zeptal jsem se. “V čekárně, za modrým tunelem. Teď musíme k bráně, Lindu si z čekárny vytáhneme až budeme u brány. Dnes půjdeme na druhou stranu ty, já, Linda a Míša. Bude nás dost. Nepamatuji se, že by nás někdy šlo tolik najednou. A můžeme vzít i Tomáše, jestli bude chtít. To je skvělé.
2. Naskákali jsme do auta. Pan O mi vysvětlil, kam to vlastně pojedeme, že brána do jeho světa je ukryty v trokách hradu, který tady ze zřejmých důvodů nemohu pojmenovat. Ukázal mi to místo v mapě a pak jsme vyrazili. Benzínu jsme měli dost a ono zase tak příšerně daleko to
111
rozhodně nebylo. Pokud vše půjde dobře, na místo dorazíme společně se svítáním. Jel jsme lehce. Cítil jsem se pod psa, tohle byla druhá noc, kdy jsem vůbec nespal a o tom zlomku v noc, která tomu všemu předcházela, o tom nemůže být sna ani řeč. Pořád jsem něco žvýkal, abych si udržel pozornost, v duchu jsem si prozpěvoval všechny dětské písničky, na které jsem si vzpomněl. Pozoroval jsem v zrcátku Míšu a Tomáše. Oba spali, zaboření do sedačky a já jsem jím mohl pouze závidět. Ale Míša můj pohled nejspíš ucítila, protože se napřímila a naklonila se ke mě. “Jak se jede?” zeptala se. “Žádná sláva,” řekl jsem. “Jsem děsně unavený.” “Tak to ještě chvíli vydrž a brzy si odpočineš. Žádný strach,” řekla Míša. Pokýval jsem hlavou. Lehce se to říkalo, ale ticho a ta tlumená hudba, matné světlo, to všechno nabádalo člověka k tomu, aby zavřel oči a položil hlavu. Ať třeba řídil auto, nebo psal knihu... “Zaslechla jsem, že máš nesoulad mezi srdcem a mozkem,” řekla Míša a já jsem pokýval hlavou. “Přesně tak. Teď, když se cítím čistý, chtěl bych být s vámi... protože sama jsi slyšela, kam jsem to zvládl dostat sám... to mě vedl mozek.” “A co proti Panu O má tvůj mozek?” “To právě nevím,” řekl jsem. “Má zkušenost hovoří tak, že pokud se srdce a mozek dostanou do pře, mozek sice lépe počítá, ale srdce vidí dál!” “Jo,” řekl jsem. “To bude asi pravda.”
3. Už jsem si pomalu začal zvykat, že se věci budou dařit tak, jak jsem si přál. Že prostě okolo páté ranní hodiny zaparkuji pod
112
kopcem a vyjdeme nahoru, vyřídíme co je za potřebí a pak si budu moci konečně odpočinout. Jenže tak to v mém světě nefunguje. V mém světě jsou trable a starosti na každém kroku a nic nejde hladce, nic není jednoznačné. A to, co nás potkalo na té noční cestě, necelých třicet kilometrů od cíle, to bylo snad to nejhorší, co se mohlo stát. I když měli dávno chrápat na služebně, nechrápali. I když měli sedět v autě a koukat na film na notebooku, nekoukali. Stáli se světelným zastavovacím terčem na kraji cesty s intervalem jedno auto - deset minut! Začal s ním mávat, dokonce si vlezl do cesty, abych musel volit mezi zastavením, nebo jeho životem. Žíla se mi roztepala na čele. Jel jsem v autě, které bylo kradené. Jeho řidička je po smrti a ať to s ní bylo jakkoliv, vina zůstane na mě. Vezu kluka kterého jsem naložil, když se vracel ožralý domů a holku, kterou jsme s pomocí pistole vykoupili z blázince. Kdybych zastavil, byl by zázrak, kdyby mě nezastřelili. A tak jsem udělal to jediné co jsem mohl. Přidal jsem plyn a doufal jsem, že si to ten polda rozmyslí a skočí z té cesty. Rozmyslel, díky bohu. Bylo mi jasné, že teď mě začnou stíhat. Skočí do toho svého fára a jestli nastartují, pustí se zamnou. Doufal jsem že ne. “Musíme jim ujet, jestli všichni nechceme tam, odkud jsme přišli.” “Jen do toho,” ozvala se podpora zezadu a to bylo důležité. To vědomí, že jsme všichni na jedné lodi. Viděl jsem to pozitivně.
4. Viděl jsem naše šance pozitivně. V první řadě jsme měli náskok. a to je podstatná výhoda, prootže oni museli nasednout do auta, nastartovat, otočit se a pak to teprve rozjet na devadesát, kolik jsme to dolů valili my.
113
Další naše výhoda byla ta, že jsme měli o dvě třídy lepší auto. Lepší rychlost, lepší přilnafvost, lepší brzdy, lepší akceleraci, než ta jejich felície. Jejich výhodou byla zcela jistě znalost místního prostředí. Já jsem jen věděl kam jedu. Byl jsem odkázaný na cedule, cedulky, které zřejmě místní zkratky neevidují. Ale i přes to jsem to bral tak, že to máme v kapse, protože naše výhody byly významnější. Nedošlo mi však, že i protivník má skryté zbraně. Čistě jen zkušeností, nebo pravděpodobností se dalo určit, kde z toho lesa zřejmě vyjedu, protože, upřímně řečeno, moc cest tam nevedlo. A dole pod kopcem byla ještě jedna hlídka a ta sebou měla i zastavovací pás. A to byl velký problém, protože jsem se o ní dozvěděl, až když jsem ten pás přejel. Ten z vás, kdo má tuto zkušenost za sebou, ví že v pásu jsou duté hroty, které vám zůstanou v kolech a vypustí vám je v průběhu příštích patnácti metrů. Valil jsem docela rychle, takže to se mnou trošičku smýklo do pole. Natáčel jsem auto jako šílený, div jsem si ruce nevykloubil na volantu, protože jsem nechtěl jít přes střechu. To by se mi vůbec nelíbilo. Nakonec jsem přes střechu nešel, ale než jsem se stihl vzpamatovat, měl jsem dveře dokořán, visel jsem půlkou těla z auta a do obličeje mi mířila pistole. Bylo to v hajzlu, ale to totálně. Otočil jsem se dozadu, abych se omluvil Tomovi a Míše, Vzadu byly dveře dokořán, ale policajti tam nikoho nezpracovávali. Že by se těm dvěma podařilo prchnout? Pravděpodobně ano. Aspoň nějaká dobrá zpráva, když už to muselo takto dopadnout. Vytáhli mě ven, sebrali mi pistoli, spoutali ruce za záda a posadili do jejich felicie. Netrvalo dlouho a přijeli další auta. A tentokrát i vyšetřovatelé od nás, poznal jsem jejich auto. Bylo nablýskané, protože kriminálka měla na tankovacích kartách jednou do měsíce
114
umytí vozu, včetně vosku. Nojo, kriminálka musela mít pokaždé něco extra.
5. “Co to prosím tebe vyvádíš?” ozval se mi u hlavy známy hlas. Byl to Kája Ignác. Třásl jsem se, musel si všimnout, protože mě objal. Sundal mi pouta. “Skoro to vyšlo,” řekl jsem. “Co?”” “Útěk,” řekl jsem. “Pro příště, spíše se utíká za hranice, než do středohoří,” řekl Kája. “To bychom tě nechytili.” “Asi je to se mnou hodně špatný, co? “ zeptal jsme se. “No, abych pravdu řekl, příliš nerozumím, co jsi poslední dva dny vyváděl,” řekl Kája. “Nejdřív máme nahlášené to kradené auto, to jak jsi s ním přijel i sem. Ta paní říkala, že jsi jí naskočil do auta ve městě a nutil jsi jet kamsi na venkov. Tam jsi ji prý vyhodil z auta. A ona nosí manželovu pistoli, tak prý toho zloděje střelila, ale ty vypadáš celý! “Pak tě prý taky viděli zmateně pobíhat po blázinci a ohrožovat tam lidi telefonem z toho ukradeného auta. “To si děláš legraci,” řekl jsem. “Ta ženská, co jsem jí sebral to auto, je po smrti. Viděl jsem jí s hlavou rozšlehanou na maděru.” “To ona sice je, ale udělala si to sama, autem přeskočila svodidla a trefila autobus s dětmi, jsou toho plné noviny. Zarazil jsem se. Vzpomněl jsem si na to, co mi říkal Pan O. “Panebože,” řekl jsem. Přestávalo se mi to líbit. “Vidím, že sis pořídil čepici,” řekl Kája “Pěknou, s kytičkama” Stáhnul mi ji a pak zbledl. Koukal na mě jako na přízrak. “Sanitku!” zakřičel. “Okamžitě sem volejte sanitku!” “Co je? Co se děje?” Slyšel jsem paniku v jeho hlase a to mě děsilo.
115
Ta pitomá bába, jak po tobě vystřelila, když jsi s ní zápasil o to její auto, tak ona tě trefila. Petře, ty máš na čele vstřel do hlavy. Pozoroval jsem Kájovu tvář, zda se začne smát.... ale nezačal. Sáhnul jsem si na čelo a nahmátl tam dírku. Rozbrečel jsem se. Za chvíli už jsme slyšeli sirény ze sanitky.
6. Nakonec to bylo vrtulníkem, protože měli strach, že by ty otřesy v sanitce mohli pohnout tou střelou, kterou jsme měl někde mozku a mohlo by mě to i zabít. Škoída, že neviděli, co jsem s tím všechno absolvoval. Neměl jste nějaké bolesti? Nebo zvukové či optické halucinace? Ne, ne, ne. Odběr krve na test, zde můžou operovat, pár fotek hlavy a už do mě na operačním sále montovaly veškeré ty hadičky ,co jich tam měly. “Je to velmi riskantní zákrok, může se stát, že v průběhu operace upadnete do kómatu, co pak s vámi máme dělat?” “Vypnout, neudržovat, kde to mám podepsat?” A pak už nestálo nic v cestě, aby se dali profesionálové do práce. Přemýšlel jsem o Panu O a cítil jsem se zmatený a podvedený. Říkali, že mám počítat do desíti, ale já to stihnul jen do tří, než jsem se propadl... pryč z tohoto světa.
116
Kapitola desátá 1. Pád tmou trval snad jen několik vteřin. Pak se tma proměnila v modrou a ta modrá se točila a měnila tón. Vytvářela okolo mě efekt tunelu, přesně jak to popisoval Tomáš. Snažil jsem se v to tunelu plavat, ale nešlo to. Bylo to tak, že všichni v něm byli taženi nějakou silou. A i když tomu mozek příliš nevěřil, mé srdce to táhlo dál. Cítil jsem, jak se mé tělo letí modrým tunelem do místa jménem Čekárna.
2. Byla tam tráva vysoká snad do půlky lýtek . Stál jsem tam a nechal jsem si sluce svítit do obličeje, i když jindy mi to vadilo. Tady to světlo nebylo tak ostré, ale hřálo velice příjemně. Rozhlédl jsem se okolo sebe. Viděl jsem kopce a na nich se pásly ovce, naducanou jako pohádkové obláčky. Viděl jsem poníky, jak dovádějí a na jednom z nich sedí malá holčička v červených šatech. Pak jsem se dal do pohybu a připadal jsem si neskutečně lehký. Poskočil jsem si směrem k ní. “Pane O?” zavolal jsem. “Jste se mnou?” “Ano, tady ano.” “Ta dívka, to je Linda?” “Ano,” řekl O. “Oba dva jsme splnili svou část dohody.” Utíkal jsem k ní a srdce mi tlouklo jako o závod. “Lindo!” volal jsem na ni a ona mě zvědavě pozorovala. “Pojď sem, holčičko, my se neznáme, ale já jsme tě dlouho hledal a teď jsem moc rád, že jsi tady a v pořádku.” Usmála se na mě. “Já vím, že vzadu se bude odcházet do jiného světa, ale ještě bych se chtěla rozloučit s těmito poníky, moc jsem si je tady oblíbila,” řekla Linda a usmála se na mě.
117
“A jak se jmenují?” “Ta nízká Julča, ta trošku vyšší, to je Lucinka, ta bílá se jmenuje Vločka a ta černá Uhlíček.” “To jsou pěkná jména.” Pozoroval jsem ji, jak se loučí, jak davá každému koni pusu, jak si dává na čas a nikam nespěchá.
3. Pak nás Pan O navedl k něčemu, co na první pohled vypadalo jako telefonní budka, strčená mezi vysoké keře. Opatrně jsme tomu otevřeli dveře na těžkých pantech a vlezli jsme dovnitř. Linda se ke mě tiskla, taky z toho byla krapet nervózní. Stiskl jsem jediný knoflík, co v budce byl. Chvíli se nic nedělo a pak najednou se všude vyvalil žlutý kouř. Zmizeli jsme v jeho náručí a pak naráz prásk, strašlivá rána jako z děla a všude kolem nás byla tma. Linda se ke mě přitiskla ještě víc a já jsem jí držel. Pak se naráz pohyb zastavil a dvířka se otevřela. Vykoukl jsem ven a na tváři se mi vyčaroval úsměv. “Zdravím vás, přátelé,” řekl jsem. “Tohle je malá Linda,” pohladil jsem dívku po hlavě. “A já jsem Tomáš a tohle je moje sestra jménem Míša. Ona s tebou bude moci mluvit až tam na druhé straně,” řekl Tomáš a Linda přikývla. “A jsou na druhé straně poníci?” zeptala se Linda. “Těch tam je,” řekl Tomáš a Linda byla spokojená.
4. Byli jsme na zřícenině toho hradu, který mám zakázaný jmenovat. Prošli jsme okolo náspů i pozůstatku strážní věže a pak kousek dolů po valu. A tam je takový hustý keř. A když se člověku podaří dostat se skrz ten keře, vstoupí do dlouhé, temné chodby a ta jej
118
dovede tam, co je jeho srdci milé. Na druhou stranu, tam co existuje pouze potěšení. Stáli jsme tam čtyři. Linda, Míša, Tomáš a já. Pan O byl stále ve mě, ale stále jsem nebyli spojeni v jedno. Stále jsem byli světlá a tmavá. “První by měla jít Míša, protože ta už to zná,” řekl O já jsem tu informaci pustil svými ústy ven. “Může vzít s sebou Lindu. Tomáš, pokud se rozhodne také jít dolů, může jít hned za děvčaty, nemusí na nic čekat.” Všichni tři přikývli a téměř okamžitě se začali nořit do keře, Slyšel jsem jejich hlasy, jak se ztrácejí v hloubce pod námi. Zbyli jsme tu sami. Dva v jednom těle. Ke sloučení zbýval poslední krok. “Jsi černý, ale ne dostatečně,” řekl Pan O. “Něco jsi si nepřiznal tak, jak to ve zkutečnosti bylo... napadá tě, kde by mohl být problém?” “Napadá...” řekl jsem a měl jsem sucho v krku. “Ale to není fér, protože oba jsme to viděli stejně, oba jsem to stejně odpřísáhli, vzpomeňte si na to... vždyť ona po mě skočila a já jsem jí jen odrazil rukou...” “Ne, tak jsme si to vymysleli, tak jsme se to naučili,” řekl Pan O. ”Pravda je jiná...” Víš jaká je pravda?” Rozbrečel jsem se. Tohle jsem si nechtěl nikdy připomínat. Na tohle jsem nechtěl už nikdy myslet. “Víš jaká je pravda, nebo ne?” “Ano!” vykřikl jsem a dlaní jsem si utřel tváře. “Ukázal jste mi ty fotky a mě to rozčílilo. A ještě víc mě rozčílil přístup, který k tomu měla. A když mi začala vyčítat Markétino zmizení, už jsem to nevydržel, chytil jsem tu žehličku přerazil jí vaz.” “Amen,” řekl Pan O. “Toto je ta jediná pravda. Až teď jsi konečně čistý.” “Co to pro mě znamená?”zeptal jsem se. “Svobodu. Třeba že se brzy půjdeme podívat, jak se vede tvé Markétce.”
119
“Ano!” celý jsem se roztřásl jen při té představě. Neuvěřitelné se stávalo skutečností. “Nejdřív se ale musíme spojit, ale to stačí jen na pár hodin usnout a to myslím nebude problém, po těch dvou probdělých dnech a nocích.” “To určitě ne.”
5. Lehnul jsem si přímo na zem, na hromádku listí. Kolem bylo ticho, tak jsem jen zavřel oči a netrvalo dlouho, že můj svět zčernal. Byl jsem ponořen do hlubokého spánku a i přes to mě napadlo, zda se vzbudím v nemocnici s dírou v hlavě, nebo u brány k mé Markétce. V jedné věci jsem však měl jasno. Ať to bude jakkoli, ať se probudím kdekoliv, budou tam mé děti a já se za nimi vydám, se srdcem dokořán.
120
pozn. autora: Vážení, mám za sebou nejhorší noc v životě. Každou minutu té noční doby jsem sváděl neúprosný boj o každé písmenko, které ve finální části příběhu naleznete. Nevím zda příběh dopadl tak, jak bychom si přáli, nebo zda rozsahem naplnil naše očekávání. Akce se jmenuje Jedním dechem, tohle je celý, ucelený příběh, vymyšlený, napsaný jedním dechem - na jeden zátah. Nejdelší přestávka nepřesáhla 30 minut. Je to můj první příběh, při jehož psaní jsem neodpočíval, zároveň první u kterého jsem nekouřil, ani nepil alkoholické nápoje. Čili je to unikát! Podporou jste mi byli vy, čtenáři,které jsem viděl v prvém horním rohu, díky za slova podpory i za lajky na facebooku. Brzy se vám vyjádřím, poděkuji, co bude potřeba. Já jsem teď narazil na svou hranici a musím vyřešit svou existenci. JS
121
Jan Sviták Jedním dechem – kniha v přímém přenosu Vydala Městská knihovna v Praze Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1 V MKP 1. vydání Verze 1.0 z 6. 11. 2012
