Verze 1.0 z

Znění tohoto textu vychází z díla Bizarní atraktor tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím Vodnář v roce 2011 (POLÁK, Jaroslav A. Bizarní atraktor: aneb O zvláštních knihách. 1. vyd. Praha: Vodnář, 2011. 100 s.).

Text díla (Jaroslav A. Polák: Bizarní atraktor aneb O zvláštních knihách), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nezasahujte do díla 3.0 Česko.

Citační záznam této e-knihy: POLÁK, Jaroslav A. Bizarní atraktor: aneb O zvláštních knihách [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013 [aktuální datum citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. Dostupné z: http://web2.mlp.cz/koweb/00/03/93/40/71/bizarni_atraktor.pdf.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a tiráž), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 25. 7. 2013.

BIZARNÍ ATRAKTOR aneb O zvláštních knihách Druhé vydání (s několika opravenými knihami) Text díla (Jaroslav A. Polák: Bizarní atraktor aneb O zvláštních knihách), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nezasahujte do díla 3.0 Česko.

Kniha je věnována panu Daliboru Vrbovi. Autorem obrázku na obálce je Jaroslav A. Polák (s využitím fotografie vrány pořízené Miroslavem Fišmeisterem – se souhlasem). Obrázek podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nezasahujte do díla 3.0 Česko.

4

Předmluva Existují knihy, jež vycházejí v nových a nových vydáních, knihy, které se, navzdory své případné výjimečnosti, stávají tuctovými. Jiné knihy, navzdory své případné obsahové tuctovosti, jsou výjimečné tím, že je vlastní jen málokdo. Existují též knihy z říše snů, knihy, jež lidská imaginace přinutila vykrystalizovat z jemného přediva fantazie a učinila je hmatatelnými a někdy, jak jinak, tuctovými. To se týká především Necronomiconu. A pak existují knihy, jež jsou příliš výjimečné, než aby se staly slavnými, knihy, s nimiž se obvykle sekávají jen ti z nás, kteří jsou na ně zvláštním způsobem naladěni. Vydejme se společně na cestu za neznámými knihami a jejich autory, na cestu, jež vede k branám imaginace.

5

Zóny vědomí Otevřeme-li prakticky jakoukoli populárně-paleontologickou publikaci, jsme jí vedeni směrem od jednobuněčných organismů až k současnému člověku, coby „koruně“ vývoje života. Přestože jde o koncepci poněkud problematickou – jako relativně mladý druh nemáme svůj evoluční úspěch nikterak zajištěný a je namístě otázka, zda jsou lidské vědomí a intelekt skutečně vrcholem a nikoli pouze slepou uličkou vývoje – nikdo dosud nezpochybnil primát člověka coby tvora schopného myšlení a sebereflexe. Francouzský paleontolog Pierre Vertige však, alespoň jak uvádí vydavatel na zadní straně obálky, „přišel ve své knize Zóny vědomí s koncepcí vpravdě závratnou, s koncepcí, jež se odvažuje zpochybnit to, co jsme dosud považovali (přinejmenším na planetě Zemi) za jedinečné.“ Kdo je Pierre Vertige? Zdá se, že je to geniální outsider. Narodil se v roce 1965, vystudoval paleontologii na Sorbonně, zúčastnil se několika expedicí a počátkem devadesátých let pobýval na stáži v USA. Jak sám píše (v předmluvě), právě tam jej napadla idea, jíž se v této knize zaobírá – stalo se to díky experimentům s velice potentní psychotropní látkou DMT, s níž ve Spojených státech v té době experimentoval Rick Strassmann. Vertige se zúčastnil těchto experimentů a prožitky, jichž se mu dostalo, zcela změnily jeho pohled na svět a jeho minulost. Po svém návratu do Francie učil na Sorbonně a věnoval se samostatnému studiu, jehož výsledkem jsou právě Zóny vědomí. Krátce poté, co se je (jak sám píše „ve značně autocenzurované verzi“) pokusil uveřejnit v některém z vědecky orientovaných vydavatelství, byl z univerzity vyhozen pro nevědecký přístup, přestože, jak zdůrazňuje, nikdy studentům své ideje neprezentoval. Byl tedy vyloučen z odborné komunity a jeho knihu nakonec roku 1996 vydalo malé pařížské vydavatelství Flaireur, zaměřující se na vydávání konspirologické literatury. Soudím, že tím musela autorova reputace klesnout v očích odborné

6

veřejnosti hluboko pod bod mrazu a nic na tom nemění ani skutečnost, že Vertigeovo dílo skutečně objevné je a (navzdory výtkám, jež k němu budu mít) předkládá hypotézu, jež by neměla být smetena ze stolu jen proto, že odporuje současným konvencím. Obraťme nyní naši pozornost k dílu tohoto kontroverzního autora. Je to více než třísetstránková brožovaná kniha vytištěná na nepříliš vábném dřevitém papíře a rozpadající se čtenáři pod rukama, což na jedné straně obtěžuje, na druhé straně však vytváří při četbě atmosféru příjemného obskurna. Nekvalitním provedením utrpěly i ilustrace v podobě desítek různých kreseb a fotografií, jež si zasloužily papír hladký a bílý, neboť takto často ztrácejí část své výpovědní hodnoty. Dosti však stěžování si na vydavatele, dnes už navíc dávno zaniklého (knihu jsem zakoupil za symbolický peníz v Cannes v místní obdobě „Levných knih“), koneckonců – nebýt jej, kniha by vůbec nemusela spatřit světlo světa. O čem tedy Vertige pojednává? Nejprve sobě (i svým kolegům) pokládá (na straně 41) provokativní otázku: Proč jsme vlastně přesvědčeni, že sebereflektující vědomí je výsostným výdobytkem lidského rodu? Cesta od zvířecích předků k Homo sapiens trvala pět milionů let. Jak můžeme vědět, že se někdy dříve nevyskytlo dalších pět milionů let, jež zrodily inteligentní bytost? To je ovšem otázka do pranice a kdyby nic jiného, tak právě tento podnět k zamyšlení neměli Vertigeovi kolegové hodit přes palubu. A to přesto, že další premisa, z níž autor vychází, zcela odporuje zavedeným konvencím vědeckého bádání. Autor totiž nenalézá pravdu na základě paleontologické evidence, nýbrž nepokrytě hledá důkazy pro to, co získal formou „zjevení“. Během svých „tripů“ na DMT totiž prožil to, co bývá klasifikováno jako „setkání s mimozemšťany“. Nejprve se několikrát setkal s bytostmi známými jako „Šedí“, plazům podobnými stvořeními s mandlovýma očima, a poté s jakousi podivnou hmyzí rasou, jíž někteří další „psychonauti“ popisovali jako kudlanky, v nichž však Vertige rozpoznal potomky dávno vyhynulého druhu obřího švába z období prvohorního karbonu. Tehdy, v okamžiku prozření

7

pochopil, že nejde o obyčejné halucinace, nýbrž o setkání s bytostmi, jež ve skutečnosti nejsou mimo-zemšťany, nýbrž tvory, jež zrodila biosféra naší planety miliony let před námi. Když toto intuitivní poznání skloubil se svými odbornými znalostmi, nebylo obtížné poukázat na skutečnost, že v druhohorním křídovém období, jež trvalo úctyhodných 79 milionů let, se skutečně mohl vyvinout inteligentní druh dinosaurů, stejně tak o období na kyslík bohatého karbonu, kdy se vzduchem proháněly gigantické vážky s metrovým rozpětím křídel, se mohl vyvinout inteligentní hmyz. Obě období byla navíc dostatečně nestabilní na to, aby podněcovala evoluci a v obou případech bylo dost času na vývoj. Poté, co nás autor seznámil se svou představou, začíná vlastní popis obou předlidských civilizací, jež se na planetě Zemi vynořily v obdobích, jež autor nazývá zóny vědomí. Nejprve se věnuje mladší a pro nás pochopitelnější civilizaci inteligentních dinosaurů. Zmiňuje práci Dalea Russella and Rona Seguina, kteří rekonstrovali hypotetického „dinosauroida“, jak by vypadal, kdyby se vyvinul z masožravého svrchněkřídového dinosaura Stenonychosaurus inequalis, a pokládá výsledek jejich práce za neprávem opomíjený. Přesto však odmítá možnost, že by plně sebe-vědomá bytost mohla vzejít z čistého masožravce. Tvrdí, že inteligencí obdaření dinosauři se vyvinuli v polárních lesích Antarktidy, jež byla – díky vyšší průměrné teplotě planety – v křídovém období místem podstatně pohostinnějším, než dnes. Přesto však tento kontinent patřil k oblastem, jež kladly na život vyšší nároky a podněcovaly evoluci. Vertige je přesvědčen, že druh, u nějž se vyvinulo pokročilé sebereflektující vědomí, pocházel z rodu býložravých ornitopodních dinosaurů Leaellynasaura, kteří obývali Antarktidu od spodní křídy. Autor soudí, že jejich životní prostředí mohlo vést k postupnému přechodu k potravnímu oportunismu, tedy všežravosti. Dále vychází z faktu, že tito tvorové žili sociálně, v klanech, což pokládá, dle mého názoru zcela správně, za klíčový faktor co se evoluce vědomí týče. Poté, co se čtenář seznámí se současným stavem

8

bádání v oblasti nejjižněji se vyskytujících dinosaurů, je vtažen do říše autorovy představivosti. Vertige sám přiznává, že jeho vize mu nedaly dostatek podkladů k vylíčení evolučního procesu, na jehož konci stál sebe-vědomý dinosaurus, ale ukazuje, že při vhodném selekčním tlaku prostředí by skutečně mohlo dojít k transformaci ornitopodního dinosaura v bytost, jež bývá označována za „Šedého mimozemšťana“ (známého též jako Crowleyho bytost LAM). Zde se Vertige odvolává na starší Russellovu práci a souhlasně s ním píše o prodlužování a specializaci horních končetin na uchopování předmětů, zkracování krku způsobenému nutností nést těžší mozek, a postupném mizení ocasu, který již nebyl důležitý jako protiváha dlouhého krku. Vertige tvrdí, že sapientní druh dinosaurů z jeho vizí dospěl v období počátku svrchní křídy (cenoman), tj. asi před 95 miliony lety k technické civilizaci, jejíž pozůstatky – v podobě nevysvětlitelných kovových artefaktů čas od času nalézaných v křídových usazeninách, o nichž se zmiňuje mj. Jacques Bergier – se nacházejí dobře ukryté v depozitářích světových muzeí. Na rozdíl od lidské civilizace však inteligentní dinosauři osídlili planetu pouze ostrůvkovitě. Vybudovali několik pobřežních enkláv, jež uzpůsobili svému způsobu života a které chránili před děsivými druhohorními predátory, avšak – kromě antarktického kontinentu – ponechali vnitrozemí zcela nedotčené. Dinosauří rasa, na rozdíl od lidstva, dospěla k homeostáze se svým životním prostředím. Snad i proto byl její technologický pokrok mnohem povlovnější než lidský. Asi po stu tisíciletích existence druhu došlo dle autora k revolučnímu zlomu: Sapientní dinosauři vyvinuli technologii, jež jim umožnila vstoupit do samotné struktury vesmíru – vkopírovat své vědomí do skrytých prostorových dimenzí kosmu a získat tak nesmrtelnost. Tam se setkali se svými inteligentními předchůdci na planetě Zemi – potomky sebe-vědomých švábů – a dalšími tvory z jiných oblastí kosmu. Vertige tvrdí, že to, co lidé neobratně popisují jako „astrální svět“, je právě oblast tvořená sedmidimenzionálními zákoutími superstrun obývaná pokročilými bytostmi, s nimiž se mohou někteří jedinci ve svých vizích setkat.

9

Odsud tyto bytosti, jež už mají jen málo společného s dinosaury, z nichž vzešly, působí na náš svět a usilují o kontakt , především skrze změněné stavy lidského vědomí, ale za určitých, autor neuvádí jakých, podmínek jsou schopny fyzického průniku do našeho světa v „trojrozměrné hmotné projekci svých mentálních těl“ (s. 211). Změněné stavy vědomí jsou tedy klíčem k takovým setkáním, naše vědomí však dosud není povětšinou schopno dosáhnout čisté komunikace prosté rušivých kvantových vlivů, s nimiž si naše současná mysl nedokáže poradit. Přesto je dle autora třeba tyto schopnosti rozvíjet, neboť to je cesta k osvobození lidského ducha z okovů trojrozměrné reality. Když křídový svět zničil proslulý asteroid, smetly obrovské vlny tsunami ruiny po desítky milionů let opuštěných měst a jediné pozůstatky dinosauří civilizace se dle autora ukrývají pod ledovým příkrovem Antarktidy. Vertige věří, že přijde doba, kdy mu objevy umožněné globálním oteplováním dají za pravdu. Ve zkratce jsem shrnul to, co autor popsal na základě svých halucinačních kontaktů s „Šedými“. Inteligentním dinosaurům věnoval sto padesát stran textu doplněného o mapy pozdně křídového světa s lokalizacemi kolonií sapientních dinosaurů. Civilizaci, která o více než 200 milionů let předcházela kultuře dinosaurů, věnuje stran pouze padesát. Jak uvádí, podařilo se mu s potomky těchto bytostí navázat jen letmý kontakt – jejich vědomí je natolik cizí našemu chápání světa, že se případné setkání omezuje na nejasné obrazy a pocit děsivé cizosti. To, co vizionáři popisují jako kudlanky jsou podle Vertigea ve skutečnosti potomci obřích karbonských švábů rodu Megablattela, na jehož objevu se sám v minulosti podílel. Vertige předkládá kresby vlastních vizí i popisy a kresby dalších účastníků psychedelického experimentu a troufá si popsat evoluci tohoto hmyzu v inteligentní bytosti, čemuž, stejně jako u dinosaurů a předků člověka, předcházel vznik horních končetin schopných manipulace s předměty. Zdůrazňuje společenskost tohoto druhu hmyzu, která ale nebyla

10

přespecializovaná, jako je tomu například u termitů. Jak se však u členovců mohlo vyvinout sebereflektující (či dokonce vůbec nějaké) vědomí? Autor správně připomíná, že „vlastnictví obratlů není podmínkou vyspělosti nervové soustavy“ (s. 253) a poukazuje na značnou inteligenci chobotnic. V období karbonu byla atmosféra přesycena kyslíkem (32,5%), což umožňovalo tracheami dýchajícím živočichům dorůstat dnes nepředstavitelných rozměrů. Je tedy důvod domnívat se, že se v průběhu svrchního karbonu, období, jež bylo obdobím rozkvětu hmyzu a trvalo 26 milionů let, nemohla vyvinout složitá nervová soustava? Vertige tvrdí, že mohla a že se vyvinula v inteligentního tvora utvářejícího vlastní civilizaci, jež měla vzkvétat v době před cca 310 miliony let. Jaká tato civilizace podle Vertigea byla? Přiznává, že pouze tuší. Nemohla být založena na technice lidského druhu, spíše na biologii a mentálních schopnostech. Tato kultura zákonitě musela být našemu chápání velmi cizí a nesrozumitelná. Přesto i tito tvorové dospěli ke schopnosti přesídlení do kvantového světa a patřili mezi jeho vůbec první obyvatele. Zde autor podotýká, že dle okultních nauk jsou ta nejmocnější a nejstarší božstva ta nejnelidštější. Potomci civilizace členovců mezi taková „božstva“ patří. Vertige poznamenává, že nalezení fosilních důkazů jeho teorie o existenci inteligentních karbonských švábů je, na rozdíl od objevení antarktických pozůstatků dinosauří civilizace, velmi nepravděpodobné. Přesto konstatuje, že pokud budou badatelé vědět, co mají hledat, není ani v tomto směru situace zcela beznadějná. V závěru knihy pak Vertige spekuluje o budoucnosti lidstva. Konstatuje, že jsme stále ještě velmi mladá rasa a je otázkou, zda dospějeme do „Stádia věčnosti“, tedy objevíme-li schopnost přemístit svá vědomí do tkaniva prostoročasu a setkat se svými předchůdci na cestě k nejvyšší metě inteligence a vědomí. Během vizí spojených s užíváním DMT potomci inteligentních dinosaurů Vertigeovi naznačili, že zde byly i jiné rasy zrozené v „zónách vědomí“, jež však vyhynuly dříve, než mohly plně vstoupit do

11

„věčnosti“. Někteří jejich výjimeční jedinci však alespoň částečně otiskli své mysli do kvantové reality a je možné se s nimi setkat. A to je přesně směr, jímž se vědeckou komunitou zavržený autor míní vydat. Zanechává zde svou knihu a odchází zkoumat tajemství skrytých dimenzí kosmu a jeho obyvatel. Zde kniha končí. Jak se mi podařilo zjistit, Pierre Vertige v současné době pobývá v pařížské psychiatrické léčebně a jeden z jeho bývalých přátel a kolegů, François Borru, napsal o jeho osudu článek útočící na experimenty s halucinogeny jako na zahrávání si s ohněm, které může zničit nadějný lidský život. Ve svém článku v poznámce pod čarou zmiňuje, že Vertige mimo jiné „blouznil o tom, že se strašlivě zmýlil v záměrech těchto bytostí a že hmyzí a plazí bytosti vedou válku o duši člověka“, což na celou záležitost vrhá nepříjemně mrazivý stín. Jak tuto knihu kombinující psychedelickou zkušenost s paleontologií a kvantově-mechanickou mystikou vlastně zhodnotit? Jak jsem již uvedl, základní myšlenka, totiž že i v dávné minulosti existovaly časové „zóny vědomí“, v nichž se mohl objevit inteligentní život, je rozhodně provokativní, ale je také pravda, že není tak novátorská, jak sám autor tvrdí (i když v době, kdy knihu psal, se touto myšlenkou – a to pouze hypoteticky, zabývali pouze Russell se Seguinem). Nicméně inteligentní obří prvohorní švábi jsou rozhodně originálním Vertigeovým počinem. Co si však s takovou hypotézou počít? Je zjevné, že pro taková tvrzení neexistují hmatatelné důkazy. Znamená to však, že jde o záležitost a priori nemožnou? Co by kupříkladu objevil za osmdesát milionů let případný paleontolog, pátrající po fosiliích vzniklých v naší současnosti? Především by se zmínil o hromadném vymírání živočišných druhů a pokusil by se o nějakou interpretaci, dost možná by nalezl doklady o globálním oteplení a uvažoval by o období zvýšené sopečné činnosti. Snad by nalezl i nějaké artefakty, ale – pokud by a priori odmítal možnost, že zde byly inteligentní bytosti – uměl by je správně interpretovat? Uvědomme si, že

12

paleontolog je naučený všímat si odlišných věcí než archeolog – a lidé obvykle vidí jen to, na co se umějí dívat! Možná, že ona „sopečná aktivita“ na konci křídy, byla ve skutečnosti produktem technické civilizace, která však – spíše než aby osídlila „kvantovou dimenzi“, prostě a jednoduše zanikla. Skutečností je, že i když se naše znalosti o minulosti planety Země během posledního staletí nesmírně rozšířily, stále toho víme velmi málo. Co se možnosti existence vědomí v kvantové oblasti týče, jsem, patrně právem, skeptický. Je to z mého pohledu jen další z divokých pokusů o interpretaci psychedelické zkušenosti. Patrně by mne ale neuspokojila ani teorie o genetické paměti či cokoli podobného. Je pravda, že nelze dělat metodologicky čistou vědu na základě vize, ale – jak poukázal Feyerabend – vědci někdy dosahují těch nejlepších výsledků právě když obcházejí metodologické regule. Vertige za svou odvahu zaplatil vlastním rozumem. Smutné je, že i v případě, kdy by se pro jeho teze našly nějaké důkazy, slávu patrně sklidí jejich objevitel a nikoli nešťastný vizionář. Ovšem vzhledem ke znepokojující zmínce v Borruově článku doufám, že budoucí objevy Vertigeovy teze nepotrvrdí. *** VERTIGE, P. Les zones de conscience. Paris : Flaireur, 1996. 319 s. Další literatura: BORRU, F. La cause de Pierre Vertige in:, Bulletin de la Société Française d' Addictologie, Paris: La Société Française d' Addictologie, 2/2000. (s. 16n.) RUSSELL, D. A., SEGUIN, R. „Reconstruction of the small Cretaceous theropod Stenonychosaurus inequalis and a hypothetical dinosauroid,“ Syllogeous, 37, 1 (1982). ntell.html http://web.ukonline.co.uk/michael.magee/awwls/00/wls143.html (další teorie o inteligentních dinosaurech)

13

Svátky smrti a ohně Odkud pocházejí prastaré svátky Beltain (Valpuržina noc) a Samhain (Halloween)? Tuto otázku si položil mladý francouzský antropolog Xavier Sécaire a nabídl ve své knize Svátky smrti a ohně (Les Fêtes De Mort Et De Feu) vpravdě vzrušující vysvětlení, interpretaci, která nás vede desítky a možná i stovky tisíc let do minulosti. Poměrně útlá stodvanáctistránková knížka, jíž vydal autor vlastním nákladem, se mi dostala do rukou v podstatě náhodou, když jsem před lety trávil prázdniny v Provenci. Její základní myšlenka mne tehdy zaujala a oslovila, a tak jsem si knížku koupil. Bylo to v jednom esoterně zaměřeném knihkupectví v Nice, kde mi ji doporučil prodavač poté, co si všiml, že se s lehce opovržlivým výrazem ve tváři probírám okultním brakem. Poté však, jak už to bývá, knížka dlouho ležela ladem v mé knihovně. K jejímu přečtení mne inspirovala až Karikova kniha Brány Meonu, v níž slovenský mág definuje Beltain a Samhain jako klíčové okamžiky, kdy se otevírají brány mezi světy a nastává nejpříhodnější čas pro kontakt s děsivými Prastarými. Vyhledal jsem tedy Sécaireovo dílko, oprášil Francouzsko-český slovník a zabral se do četby. Nejprve je však nutné podotknout, že autor vydal knihu v roce 1997 vlastním nákladem a nikdy již znovu nevyšla, rukopis tedy zjevně v akademických kruzích nezabodoval natolik, aby byl vydán jako seriózní antropologická publikace a to přesto, že autor, jak o sobě alespoň uvádí, studoval na Collège de France. Jakou tezi tedy Sécaire ve svém díle představuje? Nejprve opakuje postřeh, jehož si všimli již antropologové devatenáctého století, totiž že: „Tato data [30. 4. a 31. 10. – pozn. JAP] se nekryjí se žádným ze čtyř stěžejních bodů, kolem nichž se pohybuje solární rok, ani se slunovraty, ani s rovnodennostmi. Neodpovídají ani hlavním obdobím zemědělského roku, jarní setbě a podzimní sklizni.“ (Frazer, s. 545.) První část publikace se zabývá dosavadními interpretacemi

14

zmíněných keltských svátků, především interpretací Frazerovou (potažmo Chambersovou), jež vychází z předpokladu, že se jedná o svátky pastevců odpovídající prvnímu vyhánění na pastvu a konci pastevecké sezóny. Sécaire pokládá Frazerem přijatou Chambersovu hypotézu za pochybnou. Samhain lze podle něj přijmout jako období konce pastevní sezóny, ale Beltain je coby její začátek příliš pozdním datem. Co je však v tomto směru dle autora podstatné, je celková podobnost obou svátků v jejich zaměření na fenomén smrti. Nesetkáváme se zde s oslavou jara a rodícího se života na jedné straně a s akceptací smrti a odchodu boha vegetace do podsvětí na straně druhé. „Pastevecká hypotéza“ je podle autora nicméně dobrým pokusem, neboť upozorňuje, že tyto svátky nesouvisejí se zemědělstvím. Nesouvisejí však, alespoň dle Sécaireova názoru, ani s chovem dobytka, i když to mohli být právě pastevci, kteří jej zdědili a přenesli nakonec i do ryze zemědělských kultur. Zde se autor (na straně 68) dostává ke svému klíčovému tvrzení: Beltain a Samhain nejsou svátky pastevecké, nýbrž lovecké, nesouvisejí s dobytkem, ale s migrací zvěře. Ale – jak by mohl namítnout fundovaný oponent – která zvěř migruje právě koncem dubna a začátkem listopadu? Dnes žádná, konstatuje Sécaire, a ani v historické době či v neolitu žádnou takovou zvěř nenajdeme. Zato v době před dvanácti tisíci lety a starší dává časové rozložení obou svátků perfektní smysl: odpovídají totiž migracím pleistocénní megafauny, především mamutů, kteří se pozdě na jaře (neboť v té době jaro začínalo později) vydávali na severní pastviny, které s koncem krátkého léta opouštěli a právě v období odpovídajícím Samhainu dorazili do svých jižních zimovišť. „To je odvážná hypotéza,“ dává autor na straně 81 slovo imaginárnímu oponentovi, „jenže předvěcí lidé v té době migrovali se zvěří. Období migrací pro ně jistě byla důležitá, ale nikterak klíčová.“ „Přesto zde však byli lidé, pro které tato období klíčová byla,“ odpovídá Sécaire. „Lidé, pro něž byly tyto dny svátky smrti a ohně, svátky divokého a nelítostného zabíjení, svátky nezřízeného

15

obžerství spojeného s nutnosti pohltit a vstřebat co největší množství masa: Neandrtálci. Jak prokazují paleontologické nálezy, neandrtálci, narozdíl od předvěkých lidí našeho typu, žili usedlým životem – po celé generace obývali svá loviště. Migrace zvířat pro ně tedy byly klíčovými okamžiky roku. Badatelé rovněž analýzou kosterních pozůstatků odhalili děsivou loveckou techniku neandrtálců – použití ohně a propasti jako smrtících zbraní. Ani fyzicky velice zdatný člověk neandrtálský by nedokázal skolit mamuta, ale dokázal na vhodném místě migrující zvíře v noci vyplašit ohněm a křikem natolik, že se zřítilo do strže, soutěsky či propasti. Pak už zbývalo jen těžce zraněnou oběť dorazit. „Byly to hotové orgie násilí,“ píše Sécaire na straně 93. „A jen stěží si dokážeme představit, jaké běsy z hlubin propasti tito lovci povolávali, aby si zajistili dobrý lov! Zde, právě zde, leží prapočátek všech svátků ohně. V pochodni mávající mamutovi před očima.“ Autor dále dodává, že zde můžeme najít i prapůvod motivu svržení do propasti a zasypání kameny v pozdějších mytologiích o Tatraru a podobných místech. „Dobrá,“ odpovídá imaginární oponent. „Ale neandrtálci vymřeli před nějakými 35 tisíci lety. Jak tuto časovou mezeru vysvětlíte? A jak došlo k přenosu na člověka moderního typu, když se většina odborníků shoduje na skutečnosti, že neandrtálci se s Homo sapiens sapiens nemísili geneticky ani kulturně?“ (s. 94) Autor oponentovi hbitě odpovídá: „Lidé moderního typu, migrující s velkou zvěří, měli možnost tyto orgie smrti na vlastní oči spatřit a jistě jim připadaly stejně děsivé a monstrózní, jako by připadaly nám. Předpokládáme-li, že tehdejší lidé měli – v analogii s přírodními národy dneška – určitý kodex lovecké etiky, neandrtálský způsob lovu jim musel připadat vrcholně zvrácený a démonický. Proto je také v oslavách svátků Beltain a Samhain smrt zažehnávána a nikoli přivolávána.“ (s. 95) Oba svátky jsou tak podle Sécairea odrazem vzpomínky na děsivý střet kultur, k němuž docházelo před 35 tisíci lety. Otřes, který tento střet kultur způsobil, se navždy zapsal do kolektivního nevědomí Evropanů a v transformované podobě

16

přetrvává dodnes, i když v dnešní době, jak autor vzápětí upozorňuje, se více než kdy v minulosti navrací do zmíněných období roku invokování smrti a démonična, lidé jakoby se, byť symbolickou formou, vraceli k mentalitě neandrtálského lovce a jeho bestiálních krvavých orgií. „Jaká byla kultura neandrtálských lovců?“ ptá se Sécaire v závěru knížky. „Měli nějaký duchovní život, v němž bylo místo pro krvelačné démony? Provozovali nějakou formu magie smrti?“ Autor soudí, že to nikdy s jistotou nezjistíme, důležité však je, jak se jejich počínání jevilo prokazatelně magicky myslícímu jedinci druhu Homo sapiens. „A mohlo se jevit jinak, než jako ta nejčernější magie?“ (s. 111). Můžeme Sécairovu hypotézu považovat za příliš odvážnou, koneckonců sama myšlenka, že si lidstvo po více než třicet tisíciletí podrželo vzpomínku na neandrtálské lovce, je z hlediska ortodoxní vědy přijatelná jen obtížně. Skutečnost, že autor nepředkládá žádnou hypotézu, jak došlo k uchování takové vzpomínky, pokládám za velkou slabinu tohoto jinak vzrušujícího díla. Je ovšem pravda, že hypotézy, které mne napadají, mají k vážné vědě dosti daleko a Xavier Sécaire patrně řešil stejný problém. Mohl však svou nevědomost přiznat. Takto působí dialogy s imaginárním oponentem, jimiž je text okořeněn, poněkud manipulativně, neboť oponent nepoložil otázku, jež se nabízí. Stejně tak by jej skutečný oponent upozornil (a patrně se to i stalo), že – z hlediska metody – předkládá jen obtížně falzifikovatelnou hypotézu, tedy že jde o konstrukci, jíž prakticky nelze potvrdit ani vyvrátit. Přesto však soudím, že „na tom může něco být“ a že si knížka zasloužila více zájmu. Vždyť už jen otázka, jak probíhal střet kultur nikoli v rámci druhu Homo sapiens, ale mezi dvěma různými druhy lidí, je nesmírně provokativní a Sécaireův příspěvek k tomuto tématu si rozhodně zaslouží naši pozornost. SÉCAIRE, X. Les fêtes de mort et de feu. Paris, 1997. 112 stran.

17

Prokletá civilizace Knihu brazilského historika a antropologa Simõese da Sereiy Prokletá civilizace jsem objevil v antikvariátu v portugalské Coimbře, kde jsem byl navštívit Maríu Anu dos Santos, autorku fenomenálního románu Sněžná myš. Prokletou civilizaci jsem otevřel spíše namátkou a naštěstí zrovna na stránce, kde jsem zahlédl jméno „Cthulhu“. Knihu jsem pochopitelně okamžitě koupil a, jak uvidíme dále, nebyly to zbytečně utracené peníze, neboť tato téměř osmisetstránková publikace přináší nový, velmi znepokojivý a intelektuálně provokující pohled na dějiny lidstva. Nejprve je třeba zmínit se o autorovi. Brazilský vydavatel na přebalu uvádí, že Simões da Sereia se narodil v roce 1953 v Brasilii, vystudoval historii a antropologii (není uvedeno kde), a zabýval se především dějinami původních obyvatel Amazonie. Na počátku osmdesátých let opustil akademickou půdu (vydavatel neuvádí, co v té době dělal). V roce 1990 uzavřel s nakladatelem smlouvu, obdržel honorář a několik dní nato se ve svém bytě zastřelil. Pohnutý osud autora mne velmi navnadil a snažil jsem se o něm či o vydavateli zjistit další podrobnosti, leč marně. Da Sereia o svém životě, až na krátkou zmínku v metodologické části knihy, nepíše, nakladatelství Menopoma, které knihu vydalo, již neexistuje, a dopisovat si s brazilskými univerzitami ohledně dávno zapomenutého doktoranda pokládám za ztrátu času. Je-li tedy osoba autora zahalena tajemstvím, nechme promluvit jeho dílo. A Civilização Danada lze přibližně přeložit jako Prokletá civilizace, ale „danado“ (to slovo jsem neznal) není totéž co „maldito“. Zatímco „maldito“ je běžný výraz odpovídající českému „prokletý“ či „zlořečený“, výraz „danado“ primárně znamená „stižený vzteklinou“ a v přeneseném významu „prokletý“, ale i „prožluklý“, „ohavný“ či „zuřivý“. Už z názvu je tedy jasné, že autor nemá k civilizaci právě vřelý vztah. Jakou civilizaci však myslí? Je snad kritikem moderní společnosti? Je marxistou

18

zabývajícím se problematikou odcizení v postindustriálním věku? Nikoli. Prokletá a ohavná je pro něj civilizace jako taková, neolitem počínaje a koncem dvacátého století konče. V úvodu autor píše, že se lidstvo je už od počátku své existence zotročeno a v posledních dvanácti tisíci letech spěje, v důsledku tohoto zotročení, k nevyhnutelnému zániku. „Snad však existuje nějaká naděje, východisko, které nejsem schopen zahlédnout. Proto jsem napsal tuto knihu...“ (s. 11). Čtenář je tedy od počátku vystaven temným předtuchám, autor jej však nechává v napětí, neboť prvních sedmdesát stran textu je věnováno „metodologii“ a tvoří nejsuchopárnější část knihy. Musím konstatovat, že nejsem zběhlý v metodologii historických věd ani v příslušné portugalské terminologii, takže jsem se touto částí knihy poněkud protápal. Da Sereia zde kombinuje ryze akademický přístup s Jungovou hlubinnou psychologií, kdy ale nepokládá kolektivní nevědomí za společný výtvor lidstva, nýbrž za implantovaný systém, jehož cílem je ovládání lidských bytostí dle vůle nelidských zotročitelů. Tvrdí, že některým jedincům, především H. P. Lovecraftovi, ale například i Madame Blavatské, se podařilo nahlédnout za běžné archetypy a spatřit jejich prapůvodní, nelidskou (a protilidskou!) podstatu. Zde také, na straně 68, nacházíme výše zmíněnou jedinou autobiografickou zmínku. Da Sereia zde hovoří o tom, že prošel iniciací, jež mu dovolila nahlédnout děsivou realitu za klamným a manipulativním světem archetypů. V této značně neortodoxní metodologické části se tedy dozvídáme, že jsme manipulováni, ale stále není jasné kým a za jakým účelem. Nutno však dodat, že autorův postřeh týkající se archetypů a toho, co je za nimi, pokládám za velmi inspirativní a nosný sám o sobě! Teprve na sto jedenácté stránce se da Sereia dostává k jádru pudla. V kapitole nazvané Civilizace jako nástroj celoplanetární změny se vrací k H. P. Lovecraftovi, který podle něj odhalil mnoho klíčových pravd o minulosti Země. Patrně i on byl manipulován, to

19

však nic nemění na skutečnosti, že realita, jak ji popisuje, se velmi blíží tomu, co sám autor spatřil během své iniciace. Pokračuje shrnutím lovecraftovsky pojaté (i když v některých detailech odlišné – autor zde zapracoval novější geologické a paleontologocké objevy) mytologie o prastarých rasách z hlubin kosmu, které postupně osídlily v dávné minulosti planetu Zemi. Přestože se da Sereiova verze od mytologie, kterou Lovecraft popsal například v románu V horách šílenství, v některých detailech liší (autor například zapracoval do své verze aktuální geologické a paleontologické objevy), pro účely této recenze stačí , když tuto mytologii (kterou ovšem autor považuje za zcela skutečnou!) shrnu v jejích základních rysech: Tvůrci života na zemi byli Staří (Elder Things, portugalsky Coisas Velhas), obtížně popsatelné bytosti, jež přišly z hvězd krátce po zformování Země. Jejich biologie i vzhled, připomínající soudkovité okřídlené hvězdicovité bytosti, měly daleko k pozemských formám života. Zažili mnoho vzestupů, pádů i válek s jinými bytostmi, jež možná nepocházely ani z našeho vlastního vesmíru. Jejich nepřáteli byla především chapadlovitá rasa cthulhoidů, nazvaná podle jejich velekněze Velkého Cthulhu, a tvorové zvaní Mi-Go, přicházející z dosud neobjevené transplutonské planety. Nejstrašlivějším nepřítelem se však stali jejich vlastní otroci – shoggoti – amorfní protoplazmatické bytosti ovládané mentálními povely svých pánů. Postupně se u shoggothů vyvinula jistá forma inteligence a na konci prvohor došlo k jejich první velké vzpouře. Tehdy ještě Staří dokázali nad shoggothy zvítězit. Služeb znovuzkrocených shoggothů se však vzdát nedokázali. Se štěstím se zbavili svých dalších nepřátel – lidu Velkého Cthulhu, který klesl se svým městem R'lyeh na dno oceánu, patrně přičiněním souhry více faktorů – jedním z nich mohlo být geologické kataklyzma, druhým pak vyhnání jejich strašlivých „bohů“, obludných a nesmírně mocných

20

entit z jiných dimenzí zvaných Prastaří (Great Old Ones, portugalsky Grandes Antigos), do vnějších sfér bytí. V strašlivé válce s rasou Mi-Go však Staří neuspěli. Byli postupně vyháněni ze svých sídel a uhájili jen oblast Antarktidy. Postupné zalednění je pak donutilo žít ve městě zbudovaném na dně podzemního moře v nitru nejjižnějšího kontinentu. Tehdy, přibližně před jedním milionem let, došlo k druhé vzpouře shoggothů. Jednotlivé části inteligentní protoplazmy se spojovaly, pohlcovaly své někdejší pány a nakonec vytvořili jedinou strašlivou a nenasytnou bytost, která získala většinu schopností Starých, včetně telepatického působení. Shoggoth (má-li autor na mysli bytost vzniklou spojením jednotlivých shoggothů, píše o ní v ženském rodě a s velkým počátečním písmenem) toužící vstřebat další živé bytosti však narazila na nepřekonatelnou ledovou bariéru a tak je dosud uvězněna v nitru Antarktidy a čeká. Není však sama, kdo si chce podmanit naši planetu. Rasa cthulhoidů, pohřbená v hlubinách oceánu, stále však napojená na své děsivé „bohy“, rovněž čeká na den, kdy procitne z neklidného spánku a podmaní si vše živé na Zemi. Není zcela jisté, kdy to nastane; může to být zítra nebo za tisíc let, ale podle da Sereiy se čas již téměř naplnil. Poté, co na padesáti stranách autor vykreslil, v podstatě zcela neoriginálně, svou verzi historie planety Země, se konečně dobíráme k vyústění da Sereiovy apokalyptické vize. Když nastalo zprvu mírné a posléze razantní oteplení na konci poslední doby ledové, nastal čas, aby Shoggoth zrealizovala svůj ďábelský plán. I v minulosti došlo k oteplením, po nichž následovalo další období chladu, ale tentokrát se něco změnilo – po zemském povrchu se pohybovaly skupinky velmi invenčních, inteligentních savců s obrovským potenciálem k dalšímu vývoji. Homo sapiens sapiens se měl stát klíčem k osvobození strašlivé masy inteligentní telepatické protoplazmy zpod ledového krunýře. Aby toho Shoggoth dosáhla, začala již od počátku na příslušníky rodu Homo telepaticky působit, spojovat jejich mysli, inspirovat je

21

a pohánět kupředu. Vytvořila „kolektivní nevědomí“, jež zaplnila prvními, zpočátku zcela beztvarými shluky mentální energie, které se posléze měly transformovat v duchy, démony, bohy a nakonec v Boha. Autor poukazuje na skutečnost, že právě tento proces dokazuje jeho tezi, že kolektivní nevědomí je výtvorem Shoggoth, neboť ta se rovněž utvořila z mnoha částí a má tendenci dospět k Jednotě. „Všimněme si ostatně, že unio mystica [mystické spojení s Bohem či Absolutnem] je předzvěstí spojením všeho živého a zemi v jediný superorganismus – celoplanetární Shoggoth!“ píše da Sereia na straně 132. Je otázkou, kdy Shoggoth s touto činností začala a nakolik se spolupodílela na vývoji člověka. Autor se domnívá, že stála u dosud zcela neobjasněné přeměny Homo erectus v archaickou formu Homo sapiens, vyzkoušela několik možných variant vývoje až nakonec stvořila tvora s potenciálem změnit tvář celé planety. Pak již bylo třeba pouze počkat několik desítek tisíc let na žádoucí změnu klimatu. Shoggoth věděla, že pokud neuspěje, další šanci již nedostane, neboť probuzení Velkého Cthulhu se přiblížilo a ani Shoggoth by nedokázala porazit cthulhoidy a jejich obludné božské spojence, které by lid Velkého Cthulhu přivolal z trhlin v prostoročasu. Prvním praktickým výsledkem působení Shoggoth na člověka ve změněných podmínkách byla neolitická revoluce. Postupné kácení lesů, šíření obilovin a především chov hovězího dobytka nastartoval proces zvyšování podílu skleníkových plynů v atmosféře. Počet lidí na planetě začal exponenciálně narůstat. Bylo však zapotřebí mnoha dalších inovací, aby lidé nevědomě naplnili své strašlivé poslání – stát se iniciátory výrazného globálního oteplení. V té době si však Velký Cthulhu ve svých snech uvědomil hrozící nebezpečí a rovněž začal ovlivňovat stále úspěšnější lidstvo. Tak se v kolektivním nevědomí lidstva rozpoutala válka – strašlivá válka o to, kdo zdědí planetu zemi. Roztaje-li Antarktida dříve, než nastane čas k návratu Velkého Cthulhu, bude velekněz Prastarých i se svým lidem vstřebán rozlévající se Shoggoth. Probudí-li se Cthulhu dříve, než

22

ledy roztají, porazí s pomocí Prastarých inteligentní protoplazmu a stane se pánem tohoto světa. Da Sereia je toho názoru, že veškeré lidské dějiny lze interpretovat jako důsledek působení jedné či druhé strany na kolektivní nevědomí lidstva (a pro úplnost dodává, že Mi-Go sledují své vlastní temné cíle a na konečném osudu planety jim nijak zvlášť nezáleží). V zásadě lze říci, že veškerý pokrok, jenž dospěl do současné fáze nezadržitelného globálního oteplování, je výsledkem působení Shoggoth. Stopy působení Velkého Cthulhu nacházíme především tam, kde je tento pokrok brzděn. Shoggoth prosazuje rozum a pokrok, Velký Cthulhu působí jako „reakční“ síla. V tomto směru je Cthulhu vždy o krok pozadu – když Shoggoth vytvořila v kolektivním nevědomí bohy, Cthulhu vedl lidi k uctívání démonů, když Shoggoth dala vzniknout univerzalistickému monoteismu (křesťanství), Cthulhu se snažil udržet pohanství. Dobře si toho podle da Sereiy povšiml i Lovecraft, který ve svých příbězích často píše o podřadných a zdegenerovaných lidech právě ve spojitosti s kultem Cthulhu. V některých etapách dějin však i Cthulhu napomáhá pokroku – příkladem je objev štěpení atomu (v mírové podobě vede k redukci skleníkových plynů, ve válečné k nukleární zimě). V následující a nejobsáhlejší části knihy (s. 246-749) se pak de Sereia věnuje zkoumání lidských dějin právě z tohoto úhlu pohledu. Ukazuje, jakým způsobem Shoggoth formovala lidské myšlení, jak vedla lidstvo k vytváření stále větších státních celků, jak inspirovala filosofy i proroky. Působení Shoggoth připisuje například vznik teismu a posléze monoteismu, zrození filosofie ve starověkém Řecku, Alexandovu i Římskou říši atd. Velmi mne zaujal autorův pohled na zrození křesťanství. Jehošua (Ježíš) byl podle něj typickým produktem působení Velkého Cthulhu, neboť v jeho případě šlo prostě jen o jednoho z mnoha falešných proroků, jejichž úkolem bylo vnášet do společnosti zmatek a tříštit jednotící sílu židovského monoteismu. Avšak byla to Shoggoth, která inspirovala Saula (Šavla), to Shoggoth se mu zjevila na cestě do Damašku

23

a vnukla mu ideu všelidského náboženství, myšlenku tak silnou, že ji již nebylo možné zastavit. Aby se Shoggoth pojistila, iniciovala duchovní revoluce i jinde. Jednou z nich byl vznik islámu a spolu s ním sjednocení arabského světa. Nakonec se však evropská koncepce ukázala jako nosnější. Atd. – nemá patrně smysl rozepisovat se o jednotlivých významných dějinných událostech, v nichž de Sereia nachází působení jedné nebo druhé síly. Po pravdě řečeno jsem tuto část knihy jen zběžně prolistoval, neboť jakmile znáte autorův pohled na dějiny, je jeho interpretace té které události většinou velmi předvídatelná. Ke konci knihy se například dozvídáme, že zatímco v minulosti Velký Cthulhu inspiroval magii, čarodějnictví, návrat k pohanství, ale i šílené vladaře, dnes jsou jeho výtvorem ekologičtí aktivisté a vlastně celé enviromentalistické hnutí. Budoucnost je, jak píše de Sereia v závěru knihy, pro lidstvo každopádně tragická. Ať již zvítězí kterákoli strana, lidstvo čeká buď pohlcení Shoggoth nebo zotročení Velkým Cthulhu a Prastarými. Obsáhlé pojednání o lidských dějinách končí naprosto fatalisticky: „Pokládáme se za pány, ale jsme otroky. Byli jsme vypěstováni za zcela konkrétním účelem. Nezáleží na tom, kdo zvítězí v bitvě odehrávající se v duši člověčenstva – ať již ta válka dopadne jakkoli, my budeme v každém případě poraženi...“ (s. 771). Jak zhodnotit toto zvláštní dílo? Odhlédneme-li od jeho fantastičnosti a nepoužitelnosti pro akademicky pojímanou historii, stále zůstává inspirativní v oblasti psychologické – zvláště autorova koncepce kolektivního nevědomí je místy opravdu uhrančivá. Vraťme se však k celkovému pojetí knihy: Ovšemže lze prohlásit, že autor trpěl duševní nemocí a k tomu navíc podlehl kouzlu Lovecraftovy imaginace, ale není to jen působení Soggoth, jež právě takový, tedy racionální, přístup podporuje? Je téměř jisté, že se de Sereia mýlí, že se za jeho dílem skrývá blud, přesto však zůstává zúzkostňující stín nejistoty, možnost, byť pranepatrná, že vize a vhledy, na jejichž základě Simões da Sereia knihu napsal a jež ho nakonec dohnaly k sebevraždě, nelhaly.

24

DA SEREIA, S. A Civilização Danada. Menopoma : Rio de Janeiro, 1991. 781 s.

25

Bible prvorozených V současné době existuje již jen několik málo skutečně esoterních textů, esoterních v původním smyslu toho slova, tedy přístupných pouze úzké skupince zasvěcenců. Jednou z knih, jež dosud neztratila tento svůj status, je Tórá b'chórím – Zákon prvorozených. Na tuto vzácnou knihu jsem narazil náhodou, když jsem se probíral pozůstalostí po jednom zesnulém zednáři. Mým úkolem bylo roztřídit množství knih, jež po sobě tento muž zanechal, a následně je co nejvýhodněji rozprodat. Když mi padla do rukou kniha s takto zajímavým názvem, rozhodl jsem se, přiznávám, poněkud nečestně, že si ji nechám – a to jsem v té chvíli vůbec netušil, jaký poklad jsem to vlastně zcizil. Uplynulo několik let, kdy na hebrejský spisek v odřené kožené vazbě sedal v mé knihovně prach. Vzpomněl jsem si na něj až ve chvíli, kdy mi byla nabídnuta podobná práce, jakou jsem dělal před lety, tedy zpeněžení další pozůstalosti. Zamyšleně jsem knížku vytáhl z knihovny, zapnul počítač, otevřel interaktivní hebrejskočeský slovník a pustil se do četby... Prvních čtyřicet stran knihy tvoří hutná předmluva, jež čtenáře uvádí do zvláštního pološerého světa tajné společnosti Nefilim. Nejedná se však o nějaké kritické pojednání, spíše o zasvěcovací legendu, neboť původ bratrstva se dle předmluvy odvíjí od předpotopních událostí popsaných v šesté kapitoly knihy Genesis, v níž je psáno, že synové boží (B'ní Elóhím, v českém ekumenickém překladu synové božští) přicházeli na zem a s dcerami lidskými plodili bohatýry – Nefilim, což byla patrně poslední kapka, jež přivedla Hospodina k myšlence vyhladit zkažené lidstvo potopou. Zde se však legenda a biblické podání rozcházejí. Dle legendy zmínění bohatýři potopu předvídali a většině z nich se ji podařilo přežít. Od té doby je toto bratrstvo nositelem pokroku a vzpoury proti despotickému Hospodinu, přičemž symbolem tohoto vzdoru je Helel ben Šahar, Syn Jitřenky, padlý anděl v západním myšlení

26

známý jako Lucifer. Další mýtické a polomýtické dějiny řádu popisují, kterak inspiroval gnosticismus i různé pozdější dualistické kulty, svobodné zednářství a posléze i osvícenství. Text Zákona prvorozených údajně vznikl v šestém století před naším letopočtem v době babylónského zajetí jako reakce na postupné utváření židovského kánonu a stal se jakousi paralelní biblí Nefilim. Je škoda, že se v přemluvě nedozvídáme bližší informace o tomto bratrstvu, z kontextu je však patrné, že se jednalo o exkluzivně židovskou záležitost, neboť čtenář je nabádán, aby text za žádných okolností nepřekládal do řeči pronárodů. Také je čtenáři připomínána přísaha, jíž složil, a strašlivé tresty, jež by následovaly v případě vyzrazení řádových mystérií. Z vlastního textu knihy pak vyplývá, že do bratrstva může být iniciován pouze prvorozený syn. Jakkoli je otázkou, jaká je skutečná minulost tohoto bratrstva a kam vlastně sahá, je nepochybné, že zde hovoříme o existenci dlouhé iniciační tradice operující v intencích židovského teistického satanismu, což je samo o sobě nesmírně fascinující! Nyní však přejděme přímo k třísetstránkovému textu Tórá b'chórím. Kniha víceméně kopíruje známý biblický text pěti knih Mojžíšových, postrádá však jakékoli vnitřní členění, nenalézáme zde tedy knihy, kapitoly a verše, což může svědčit o dávném původu díla. Popis stvoření světa odpovídá biblickému s jednou podstatnou výhradou – chybí zde první věta Bible, tedy zpráva, že „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ V této verzi příběhu se Hospodin objevuje v nesličném a pustém světě, ale není jeho stvořitelem. Z dalšího textu plyne, že nebe (stejně jako v Bibli v plurálu, tedy šámajim) a země již existují. O jejich stvoření nikde nepadne ani slovo, ale o nebích v knize zazní, že existují věčně případně že jsou věčně znovustvořovány. Vidíme tedy, že Hospodin je v této knize pojímán jako Demiurg. Dalším zásadním rozdílem proti biblickému podání je skutečnost, že tato kniha, jedná-li se o tohoto Demiurga, zásadně používá jméno JHVH (budu o něm v této recenzi psát jako o Hospodinu), nikdy Elóhím (Bůh).

27

Následuje stvoření člověka – Adama a dále pak známé nebiblické vyprávění o jeho první ženě Lilith, s níž zplodil potomky. Lilith je pojímána jako bytost, jež přišla z nebes proti vůli Stvořitele. Bůh ji i její děti z rajské zahrady vyhnal za pomoci sobě věrných andělů. Nutno podotknout, že kniha je velmi obtížná na interpretaci, spousta dějů se odehrává v zákulisí a text – celý text, nikoli pouze jeho úvodní část – působí dojmem, jakoby mezi řádky popisoval jakousi vleklou poziční válku mezi biblickým stvořitelem a dalšími obyvateli nebes, kteří tvoří různé frakce a zájmové skupiny. Po stvoření Evy z Adamova žebra, zde je text s textem biblickým téměř totožný, následuje slavná scéna s ovocem poznání a hadem. O stromu poznání dobrého a zlého se dozvídáme, že je středem a pilířem světa (představuje tedy axis mundi) a had je jeho duší (ale současně se o něm píše jako o Synu Jitřenky). Kniha popisuje, že had nesouhlasí s Hospodinovým zákazem jíst ovoce poznání a „svede“ první lidi. Po vyhnání je vyhnán i had, čímž strom ztrácí svou duši a tím i svou schopnost plodit; od této chvíle nemá Hospodin přístup k ovoci poznání dobrého a zlého, což je pozoruhodná myšlenka. Následuje příběh o Kainovi a Ábelovi, místo o vraždě se ze však hovoří o lidské oběti. Hospodin je postaven do situace, kdy oběť musí přijmout, neboť poté, co odmítl Kainovu oběť rostlinnou a přijal Ábelovu oběť zvířecí, dostal oběť nejvyšší. Na druhou stranu přišel o svého oblíbence. Kain získává nedotknutelnost, ale je vykázán. Kniha dále rozvíjí jeho příběh a příběhy jeho potomků, jež zplodil s dcerami Adama a Lilith. Tento lid je v kontaktu s biblickým hadem i s obyvateli nebes, rychle dosahuje výrazného myšlenkového i technologického pokroku a postupně se mu daří asimilovat potomky Adamova třetího syna Šéta. Hospodin ztrácí kontrolu nad situací a v okamžiku, kdy se jeho nebeští konkurenti začnou spojovat s lidskými ženami, využije svou převahu v oblasti vlády nad hmotou a sešle na svět potopu, jíž však, kromě Noacha (Noeho) a jeho rodiny, přežije i část zasvěcenců z Kainova plemene, kteří po této porážce změní strategii a stáhnou se do ilegality.

28

Nemám zde dostatek prostoru, abych mohl převyprávět celý text knihy, který obsahově krouží kolem témat biblického textu a interpretuje je ze své vlastní perspektivy. Důraz klade na problém prvorozených, k nimž se Hospodin chová macešsky a preferuje syny druhorozené, což je zdůvodněno jednak jeho zkušeností s Kainem, jednak – a především – tím, že prvorozený syn je nositelem duchovního světla neporušeného božství, jež tvoří (gnosticky laděný) protipól Hospodina coby demiurga hmotného světa. Podzemní bratrstvo Nefilim vyhledává a iniciuje prvorozené syny a uvádí je do mystérií pravého poznání dobrého a zlého; jedním z prvních takto iniciovaných byl Ezau, jehož potomstvu v Edómu je věnována značná pozornost. Podobně jako v Bibli i zde nacházíme dlouhé a, upřímně řečeno, nudné výčty generací potomků toho kterého praotce a také seznamy vůdců bratrstva – text mimo jiné popisuje utváření trojstupňové hierarchické struktury tvořené veleknězem, jenž je v bezprostředním spojení s ben Šaharem, vyššími zasvěcenci, k nimž promlouvají andělé (respektive ta jejich frakce, jež je Nefilim přátelsky nakloněna) a zasvěcenci nižšími, kteří věří a studují, ale dosud nenavázali kontakt s nadpřirozenem. Text postupně dospěje až k Mojžíšovi a vyvedení Izraelitů z Egypta, kdy Hospodin získává drtivou převahu a téměř se mu podaří Nefilim vyhladit. Scény, kdy v Bibli Hospodin trestá „nevěrnost“ a „reptání“ svého lidu jsou v této knize interpretovány jako Hospodinův útok na členy bratrstva a jejich rodiny. Setkáváme se zde se třemi po sobě následujícími veleknězi, kteří za Mojžíšovými a vlastně i za Hospodinovými zády udržují v činnosti konspirační buňky, naslouchají radám nebeských bytostí a (první dva) umírají krutou smrtí poté, co jsou odhaleni nebo zrazeni. Zrada je důležitým motivem této části knihy a zrádci bývají společenstvem velmi brutálně trestáni (nechybí detailní popisy vytrhávání střev zaživa a podobně). V této části knihy se též seznamujeme, paralelně ke k Třetí knize Mojžíšově, s rituálními předpisy členů bratrstva, s tajnými přísahami, tresty, ale také s adoracemi příznivých entit a především s magií, zaměřenou na kontakt s nebeskými bytostmi.

29

Zajímavá je pasáž o „oběti duše“ coby protikladu oběti těla, kdy se zasvěcenec uvádí do stavu vnitřního ticha. Stoupenci bratrstva jsou nabádáni, aby oficiálně žili zcela nenápadně, podřizovali se Hospodinovým přikázáním a rituálním pokynům, ale aby proti němu v srdci neustále vedli válku a čekali na příhodný čas k protiútoku. Kniha končí Mojžíšovou smrtí a vstupem do zaslíbené země. Hospodinu nepřátelští andělé skrze velekněze Jaíra prorokují, že Hospodinova síla se blíží svému vrcholu a brzy začne slábnout, a vyzývají k odvaze a trpělivosti. Jak tuto knihu zhodnotit? Pominu-li její historii mýtickou, je otázkou, jaké je její skutečné stáří. Zdá se, že text je ovlivněn gnostickým myšlením; pokládám za pravděpodobnější, že gnose ovlivnila autora textu, než že by zde na přelomu letopočtu působilo bratrstvo, které vznik gnosticismu iniciovalo. Některé pasáže působí navíc dojmem, že jsou inspirovány východní spiritualitou. Hebraista by patrně byl schopen pomocí textové analýzy určit přibližné stáří knihy, ale mých možnostech to není; přiznávám navíc, že jsem mnoha pasážím příliš nerozuměl. Jedná se skutečně o pradávný text, lhostejno zda starý dvě a půl tisíciletí či „pouze“ tisíc let, nebo je to novodobá mystifikace? V knize není žádné vročení, žádná tiráž, celkově na mě působí dojmem, že může být asi sto padesát let stará. Nikdy jsem o takové knize nečetl a byla pro mne vpravdě nesmírným překvapením. Existuje skutečně tajné bratrstvo Nefilim nebo se jedná o rafinovaný žert? K jakému účelu by však takový žert sloužil? Mimochodem: zednář, v jehož pozůstalosti jsem knihu našel, byl prvorozený syn a byl židovského původu. Tolik tedy k záhadné knize popisující podzemní boj hrstky zasvěcenců s Hospodinem. Pomyslím-li na současnou situaci ve světě, říkám si, že pokud existují, odvedli velký kus poctivé práce. Tórá b'chórím. Vročení ani údaj o místu vydání neuvedeny. 343 stran.

30

Diagnóza – Jahve Existuje neskutečné množství knih zabývajících se Biblí, ale jen málokterá je obestřena takovým tajemstvím, jako je kniha izraelského psychiatra ben Šahara „Diagnóza – Jahve“. Když se mi tato kniha dostala do rukou, pokládal jsem ji nejprve za jakýsi pokus o vtip. Pokud tomu tak je, jde o žert, který způsobil, že kniha byla krátce po svém vydání stažena z trhu a nyní je prakticky nedostupná (první a jediné vydání – anglické – z roku 1977 je pro znalce cennou kořistí, originální text v ivrit nebyl publikován). Málokdo tuší, že taková kniha vůbec existuje, neboť její odpůrci se postarali o to, aby upadla v zapomenutí. Zjevně nehledali vhodný terč své nenávisti, jímž se stal pro muslimy například Salman Rushdie, a také zřejmě disponovali subtilnějšími, zato však účinnějšími metodami, než muslimové. Téma knihy jim zjevně připadalo příliš závažné, než aby se mu mělo dostat jakékoli reklamy. Sám autor o sobě po vydání této knihy již nedal vědět a jeho další osud zůstává nejasným (tyto informace mám z druhé ruky, pouze ústně. Nicméně je fakt, že například vydavatel se zarytě tváří, jako by tato kniha nikdy neexistovala). Ostatně ani v knize není o autorovi žádná souhrnná informace. Z předmluvy pouze plyne, že působil v Tel Avivu jako psychiatr. Uvedené jméno autora je navíc evidentně pseudonym, neboť znamená „syn Jitřenky“, což je po našem Lucifer. Autor tak znalým již předem naznačuje blasfemičnost své knihy. Nicméně k tématu knihy: Autor v předmluvě píše, že námět na tuto knihu se zrodil po přečtení pasáže o věštci Bileámovi ve Čtvrté knize Mojžíšově. Bileám, ač „od konkurence“, na slovo poslouchá Jahveho pokyny, když je svým králem vyzván, aby proklel Izraelce. Klíčová pasáž, jež ben Šahara „osvítila“, je tato: 'V noci přišel Bůh k Bileámovi a řekl mu: „Když ti muži tě přišli pozvat, jdi s nimi. Ale budeš dělat jenom to, co ti poručím.“ Bileám tedy ráno vstal, osedlal svou oslici a jel s moábskými velmoži. I vzplanul Bůh hněvem, že jede... (Čtvrtá

31

Mojžíšova 22: 20-22, ekumenický překlad). Ben Šahar k tomu uvádí: „Uvědomil jsem si, že se zde Bůh chová jako typický psychopat! Před tím jsem Bibli nikdy pečlivě nečetl a tuto pasáž jsem vyhledal, abych lépe porozuměl metafoře jednoho svého pacienta. Od tohoto okamžiku jsem se již ale nemohl od Bible odtrhnout. Bůh jako bytost trpící množstvím duševních chorob a poruch mne zcela uchvátil. Po deseti letech práce nastal čas shrnout své poznatky do knihy a seznámit s nimi veřejnost a to i přesto, že jsem si vědom, že vstupuji na velmi tenký led.“ (s. 9) Kniha je rozdělena na dvě části. Prvních cca 300 stran shrnuje různé biblické příběhy a situace; autor k nim připojuje obdoby z psychiatrických kazuistik a ukazuje na příslušnou duševní poruchu. Mezi ty nejzjevnější a nejčastěji dokládané patří psychopatie, megalomanské bludy a zvláště paranoia. Ben Šahar na konci této stati diagnostikuje Jahveho jako bytost s vážnou poruchou osobnosti trpící mnohočetnými, zvláště pak paranoidními a megalomanskými bludy. Navíc jde o bytost velmi nebezpečnou svému okolí, jež by podle jeho názoru měla „být hospitalizována na uzavřeném oddělení“ (s. 293). Dokládá to s velkou důsledností, zvláště si všímá náhlých změn chování „Všemohoucího“, jeho návalů zlosti střídaných lítostí (to ale shrnuji jen velmi povšechně!). Zároveň autor ale přiznává, že taková diagnóza je jen jakousi základní „škatulkou“ a že nemůže plně vystihnout bohatství Jahveho rozhárané osobnosti (jak ostatně napovídá i název knihy: Jahve je sám o sobě specifickou diagnózou). Tohoto tématu se týká druhá část knihy. Autor nastudoval kromě Starého zákona i klíčové části Talmudu a zvláště kabalistické spisy, aby se poučil od dřívějších vykladačů. Pracuje s nimi ovšem „po svém“. Z psychiatrie přechází k jungiánsky orientované psychologii (zde se mj. odvolává na známý Jungův text Odpověď na Jóba, odmítá však Jungovy mystické závěry) a využívá starých kabalistických schémat, zvláště pak Stromu života, k popisu různých nevědomých komplexů Jahveho osobnosti a široce se zabývá problematikou Stínu v souvislosti s odvrácenou stranou Stromu života (klifot).

32

Autor nicméně vesměs pouze „překládá“ původní kabalistické pojmy do psychologického jazyka a místy navíc poněkud násilně. Nicméně vtipná je myšlenka, založená na staré představě, že sefira Malkuth je oním jablkem ze Stromu života, jež bylo utrženo Evou a Adamem a že původním místem Malkuth byla pozice non-sefiry Daat. Ben Šahar to interpretuje jako odraz „raného traumatu“, po němž se Jahveho integrita rozpadla. S tímto traumatem se Bůh posléze vyrovnává „typicky infantilním způsobem.“ (s. 531). Musím říci, že mne tato myšlenka zaujala a pobavila. V posledním necelém stu stran přechází od úvah, týkajících se „struktury Boha“, k rozboru archetypů svého národa, ovlivněného vírou v takového Boha. Zde už se dostává na tenký led i pro čtenáře, kterého jeho „blasfemický“ popis Boha nepobuřuje. Zaobírá se totiž i nedávnými dějinami a holocaustem, který je pro něj posednutím židovského národa kolektivním Stínem, posednutím, jež bylo dle jeho názoru tragické, nicméně nevyhnutelné (operuje s myšlenkou, že přijetím Bible – tedy Starého zákona – přijali Židé i jakýsi „vnitřní holocaust“, který musel být nakonec zvnějšněn. Jde pochopitelně zvláště o dobytí „zaslíbené země“, popisované ve Čtvrté a Páté knize Mojžíšově a v knize Jozue). Současná situace státu Izrael (je třeba připomenout, že současností jsou pro něj sedmdesátá léta, tedy období po úspěšné Sedmidenní válce) je podle jeho názoru „důkazem nepochopení a nepřijetí kruté lekce holocaustu [Neboť jde o nevědomou snahu o kompenzaci let útlaku a vyvražďování. – pozn. JAP] a bude směřovat k neřešitelným problémům, které nakonec povedou k další ohromné tragédii.“ (s. 731) Současný vývoj mu dává, prozatím zčásti, zřejmě za pravdu. Z četby této knihy jsem měl poněkud rozporuplné pocity. Na jednu stranu mi některé autorovy vývody připadaly nepřiměřené a zvláště bych mu vytkl fakt, že zcela ignoruje historický aspekt celé záležitosti. Doba před třemi tisíci lety se řídila zcela jinými pravidly a morálkou a nelze je, dle mého názoru, tak snadno hodnotit soudobými měřítky. Na druhou stranu je ale třeba zdůraznit, že Bible je jediným textem prvního tisíciletí před Kristem, který si

33

v našem kulturním okruhu dodnes zachoval plnou věroučnou platnost. V této souvislosti běhá z autorových rozborů novodobých dějin Židů vskutku mráz po zádech. Ben Šaharovy kabalistické analýzy naopak pokládám za místy poněkud křečovité. I tak ale nabízejí mnoho nových podnětů a zajímavé inspirace. BEN SHAHAR, H. Diagnosis – Yahweh. Llewellyn Publications : St. Paul, Minnesota, 1977. 770 stran.

34

Negativní myšlení Kniha amerického ztroskotance a psychologa dr. Phillipa Harukiho (* 1958) je určena všem, kdo se v minulosti nakazili pozitivním myšlením a nyní jsou bohatí, úspěšní, slavní, mají mnoho vlivných přátel a už prostě nemohou dál. „Patříte-li k této skupině lidí,“ píše autor, „možná jste již zkoušeli začít pít nebo brát drogy, nesmyslně utrácet, hrát hazardní hry..., ale důsledky svého pozitivního myšlení máte stále v patách. Peníze se vám zhodnocují rychleji, než je dokážete utratit, vlivní přátelé nedají pokoj a lobbují ve váš prospěch, a vy jste stále nechutně bohatí, úspěšní a vlivní. A při tom všem máte navíc pocit, že vůbec nikdo nerozumí vašemu utrpení.“ (s. 9) Autor čtenáře ubezpečuje, že jeho utrpení rozumí a na základě vlastní zkušenosti nabízí cestu z bludného kruhu pozitivního myšlení, bohatství a úspěchu. „Je to však cesta náročná a je třeba velké odvahy a odhodlání, abyste se stali skutečným ztroskotancem.“ (s. 11) Dr. Haruki nejprve seznamuje čtenáře s vlastním životním příběhem. V mládí se seznámil s knihami Dale Cornegieho, Napoleona Hilla, Thomase Anthonyho Harrise, Toma Peterse a dalších autorů, začal pozitivně myslet a vrhl se do podnikání. Přestože pocházel z nemajetné rodiny, jeho otec byl japonským přistěhovalcem, matka naturalizovaná Mexičanka, záhy se mu začalo dařit a v průběhu několika let se stal významným obchodníkem s nemovitostmi. Nemalé peníze vydělal v Japonsku díky své znalosti tamní mentality. Koncem osmdesátých let začal studovat psychologii na Harvardu, posléze získal doktorát a úspěšně absolvoval pětiletý výcvik modelu Virginie Satirové („Model růstu“). Sám začal organizovat semináře a kurzy pozitivního myšlení. V té době stále ještě netušil, jak strašné následky bude pozitivní myšlení mít. Peněz přibývalo, dr. Haruki získal vliv a moc a uvažoval dokonce i o politické kariéře

35

v Demokratické straně, jejímž členem se stal. Pak ale pochopil, že nic dalšího už jej neučiní šťastným, že celý jeho život je šipkou směřující ke zvyšování kvantity, zatímco kvalita je někde úplně jinde. Snažil se zbavit svého bohatství, ale ať dělal cokoli, stále bohatl. „Bylo to, jako bych byl tažen do černé díry, byl jsem stále těžší vším tím bohatstvím a nedalo se to zastavit.“ (s. 19). Nepomohla ani angažovanost v charitě a pomoc chudým v třetím světě. Peněz sice ubylo, zato však narostla prestiž a s ní přišly nové zakázky a Harukiho firmy prosperovaly více než kdy předtím. Jednoho dne potkal zoufalý miliardář bezdomovce, který jej prosil o drobné. Dal se s ním do řeči. „Ten muž mne osvítil,“ napsal později dr. Haruki. „Klíč byl, tak, jako vždy, v myšlení. Ten muž absolutně nevěřil, že se jeho situace může jakkoli zlepšit. Myslel naprosto negativně. Dal jsem mu milion dolarů. Neuplynul ani měsíc a ten muž se oběsil. Uvědomil jsem si, jak obrovskou sílu negativní myšlení má. A protože jsem ještě nechtěl skoncovat se životem, věděl jsem, že musím v negativním myšlení zajít ještě o krůček dál, než ten bezdomovec.“ (s. 25). Dr. Haruki od té doby začal cíleně vyhledávat lidi, kteří ničeho nedosáhli, ztroskotance, bezdomovce, pomocné dělníky, přistěhovalce... a studoval jejich mentalitu. Tak vznikl zárodek budoucího systému „Negative Thinking“ a dr. Haruki s ním začal aktivně experimentovat a pracovat na svém „přepólování“. Po nějaké době systematické práce se jeho firmy konečně dostaly do finančních problémů a některé začaly dokonce bankrotovat. To byl první velký úspěch. Ale ihned se objevila překážka: Vlivní přátelé, kteří Harukiho pád na vytoužené dno neustále brzdili. Dr. Haruki nakonec přišel s novým konceptem: „HTLF“ („How To Lose Friends“). Asi po roce se ledy pohnuly, dr. Haruki začal mít opravdu vážné finanční problémy a neměl přátele, kteří by mu pomohli. Přesto jej však stále něco drželo nad vodou. Ponořil se proto ještě hlouběji do studia archetypového základu neúspěšnosti a díky dalším novým objevům konečně nenávratně zbankrotoval. Za své poslední peníze vydal vlastním nákladem knihu Negative Thinking a zmizel. Kniha

36

se, jak se mi podařilo zjistit, téměř neprodávala a většina výtisků byla posléze recyklována (já měl to štěstí, že mi knihu poslala moje kamarádka žijící ve Státech – koupila ji za dolar v jednom výprodeji). Metoda dr. Harukiho je promyšlená, důsledná a stejně fascinující, jako jeho příběh. Není v žádném případě pouhou inverzí pozitivního myšlení, i když je na této formě negace původně založena. Postup vychází nejen z identifikace s neúspěšnými lidmi, ta by sama o sobě ke zvrácení tendence k úspěchu nestačila. Autor provádí čtenáře kontemplací nad neúspěchem a krachem, cvičeními před zrcadlem zaměřenými na snižování sebevědomí, technikami ke zvládnutí umění nevěřit si a podobně. Posléze však nabízí i další, originálnější metody – doporučuje například poslech neúspěšných hudebních skupin, zvláště punkových, imaginativní identifikaci s vyhynulými živočišnými druhy či božstvy neúspěšných kultů. „Neustále musíte přemýšlet o tom, jak věci nefungují,“ píše dr. Haruki a dodává: „Musíte sami sebe přesvědčit dokonce i o tom, že ani v tomto programu negativního myšlení neuspějete!“ (s. 191) Myšlenka, že jste loser, se musí stát integrální součástí vaší osobnosti, abyste opravdu ztroskotal. Autor se v tomto blíží – byť v bizarní a poněkud převrácené formě – některým postupům známým z magie, i když sám výslovně o magii nehovoří. Dr. Haruki provádí čtenáře krok za krokem jednotlivými cvičeními a celkově lze říci, že kniha má silný didaktický náboj autor v ní bezpochyby zúročil své někdejší „pozitivní“ školitelské dovednosti. Pozoruhodný je zvláště závěr knihy, v němž popisuje techniky určené k postupnému znehodnocení intelektových schopností a nabytých znalostí. Jak autor sám přiznává, toto je jediná oblast, kterou dosud nevyzkoušel v praxi, jinak by nebyl schopen napsat tuto knihu. Zda po vydání knihy uskutečnil poslední krok na své cestě zůstane patrně navždy tajemstvím. Autor neslibuje, že pouhé přečtení jeho knihy vám zaručí krach a ztrátu přátel. Ovšem je téměř jisté, že důsledné uplatnění zmíněné

37

metody by v tomto směru mělo přinést téměř stoprocentní úspěch. Takže pokud jste nechutně bohatí a dále bohatnete, máte vlivné přátele a jste navíc úspěšní i v politice, kniha Negative Thinking vám rozhodně může pomoci. HARUKI, P. Negative Thinking. New York, 2004. 277 stran.

38

Zbraň posledního soudu Kniha málo známého norského sociologa Olava Berulfsena Zbraň posledního soudu (Det dommens dags våpenet) se mi dostala do rukou v Oslu, kde jsem ji, hledaje nějaké zajímavé a přitom levné knihy v norštině, objevil v jednom sympatickém antikvariátu. Přestože je již dvacet let stará (vyšla v roce 1990 a patří vlastně k nejčerstvějším reakcím na pád Železné opony), její téma neztratilo nic na své zajímavosti, i když se zdráhám říci na závažnosti. Autor totiž analyzuje krok po kroku pád civilizace, jenž by nastal, kdyby byla aktivovaná „zbraň posledního soudu“. Co však je tou zbraní, jejímuž zkázonosnému působení Berulfsen věnuje skoro 400 stran textu? Nejedná se ani o jaderné zbraně, ani o epidemii smrtícího viru, autora nezajímá ani ekologická problematika či srážka s asteroidem. Zbraní, o níž se rozhodl napsat, je první skutečně funkční motivační příručka. Návody jak zbohatnout či dosáhnout úspěchu jsou funkční jedině v případě jejich autorů, jimž jsou, mají-li dobrý marketing, schopny vydělat nemalé peníze. Nicméně jejich efekt na čtenáře je mizivý. Jak demonstruje na mnoha různých sociologických průzkumech, většina z těch, kteří s pomocí příručky uspějí, by uspěla stejně dobře i bez ní. Rozložení štěstí a smůly stejně jako psychosociálních předpokladů uspět je ve skupině čtenářů motivačních příruček i ve skupině nečtenářů v podstatě stejné. Co by však nastalo, ptá se Berulfsen, kdyby někdo vydal motivační příručku, která by skutečně fungovala? Podle autora Zbraně posledního soudu by se civilizace zcela rozložila a zhroutila do tří až pěti let od prvního vydání takové knihy. Když se nad tím zamyslíme, není takový scénář až tak nepravděpodobný. Pokud by byli všichni bohatí, nebyl by nikdo bohatý, pokud by všichni vydělávali peníze, zvláště spekulativním způsobem, kdo by pak vytvářel nějaké materiální hodnoty? Berulfsena to napadlo také, ale nezůstal u povrchních myšlenek,

39

nýbrž vše promyslel mnohem důkladněji a provedl i počítačové modelace různě pravděpodobných scénářů. Věnuje se dvěma základním, přičemž navrhuje různé podscénáře vzniklé kombinací obou. Jejich vývoj závisí na reakci vlád svobodného světa, kam ve svých analýzách zahrnul i čerstvě postkomunistické země. Pokud by vlády včas intervenovaly, znamenalo by to konec demokratické civilizace tak, jak ji známe – člověk by již nebyl svobodným občanem a v mnoha případech by byl nucen vykonávat takovou práci, jaká by mu byla určena. Přesto je dle autora taková totalita ještě poměrně dobrý konec motivačně-příručkové katastrofy. Detailně se věnuje postupným kolapsům hospodářství různých významných zemí, hladomorům, válkám, včetně občanských, a pravděpodobné okupaci těch demokratických zemí, jež by se samy včas nezměnily v totalitní režimy, Čínou a muslimskými zeměmi. V každém případě by funkční motivační příručka znamenala konec civilizace, kterou známe, jejíchž plodů tak bezstarostně užíváme a přitom toužíme mít víc a víc. Bohové, jak autor připomíná, trestají hybris. Můžeme se ptát, nakolik je právě tato hrozba závažná, a autor sám ochotně přiznává, že riziko je v horizontu našich životů i životů našich dětí spíše nepatrné – asi jako srážka s asteroidem. Pokud však bereme vážně byť i jen malou hrozbu z vesmíru, proč bychom neměli brát vážně možnost, že někdo, například s pomocí výsledků kognitivních věd, skutečně vytvoří způsob, jak naprogramovat lidskou mysl k úspěšné honbě za penězi a úspěchem? Berulfsenovo varování se stalo, a patrně již i zůstane, pouhou kuriozitou. Nicméně věřím, že ten, kdo si tuto knihu přečte, bude na každou novou knihu o tom, jak dosáhnout úspěchu, pohlížet jako na potenciální zbraň posledního soudu. BERULFSEN, O. Det dommens dags våpenet. Oslo : Innbiltforlag, 1990. 389stran.

40

Okultní spiknutí V současné době je vědec, jenž by se chtěl zabývat takzvanými PSI (neboli parapsychologickými či psychotronickými) fenomény, v takovém ohrožení ostrakizací ze strany vědecké komunity, že i kdyby se mu nějaký fenomén tohoto typu odehrával přímo před nosem, raději zavře oči. Nebylo tomu tak vždy a z minulosti známe řadu badatelů, kteří se touto problematikou poctivě zaobírali. Proč jsou nyní pouze terčem posměchu? Americký nezávislý novinář židovského původu Isaac Cohen se ve své knize Okultní spiknutí (The Psychic Conspiracy) pokusil přijít celé záležitosti na kloub a výsledky jeho šetření jsou vpravdě fascinující. Třísetstránkovou knihu, jíž vydal autor vlastním nákladem, neboť – jak uvádí v předmluvě – každý nakladatel, který nejprve kývl, posléze pod nějakou záminkou vycouval, objevila v jistém New Yorkském antikvariátu moje americká kamarádka a poslala mi ji, protože správně předpokládala, že mě to bude zajímat. V tiráži je uvedeno, že publikace byla vytištěna v roce 1992 v Bostonu. O autorovi jsem nezjistil více, než co lze vyčíst z knihy samotné, což není mnoho – hovoří o sobě jako o nezávislém žurnalistovi a na jednom místě zmiňuje, že jeho prarodiče uprchli z Německa před nacismem. Více než sobě se totiž autor věnuje svému pátrání, jež, jak uvádí, bylo zpočátku zaměřeno na vztah vědy a neobvyklých fenoménů. Vše se však změnilo ve chvíli, kdy se dozvěděl o knězi, který údajně porušil zpovědní tajemství. Jeden známý, poté, co se Cohen rozhovořil o svém výzkumu, mu řekl, že jeden kamarád jeho známého je katolický kněz, který vyslechl zpověď muže na smrtelné posteli. V ní se měl přiznat k tomu, že nechal „zmizet“ několik lidí, kteří se dostali na stopu organizaci, jejímž úkolem je zametat stopy po okultních fenoménech. Ten kněz měl krátce poté zemřít při autonehodě. Cohenovi to zpočátku připadalo jako klasická moderní pověst, ale přesto se rozhodl celou skutečnost ověřit. A ke svému překvapení zjistil, že se nejedná o příběh předávaný od úst k ústům,

41

ale o fakt – tedy přinejmenším skutečně zjistil, že zmíněný kněz existoval a zabil se v autě. Kamarád se jej tímto příběhem snažil varovat a místo toho jej přivedl na žhavou stopu. Není možné v této recenzi popisovat všechny investigativní triky a různé souhry náhod, jež přivedly autora k jeho závažným zjištěním, a pokládám za dostatečně zmínit se, že jak pátrání postupovalo, objevily se podivné výhrůžky a nakonec i pokus o vraždu, byť maskovaný jako loupežné přepadení. Cohen píše čtivě a jeho reportáž z pátrání je čtivým a chytlavým příběhem plným různých nečekaných zvratů. Důležitější však jsou skutečnosti, jež se mu – alespoň dle jeho tvrzení – podařilo odhalit. Autor uvádí, že když v devatenáctém století nastal rozvoj přírodních věd, dalo se předpokládat, že zvědavosti vědců neuniknou ani okultní a parapsychologické fenomény. Tehdy, ve třicátých letech devatenáctého století, vznikla v zednářském hnutí lóže Nox Perpetua, působící v Hamburku, jejímiž členy však byli lidé z celé Evropy i ze Spojených států amerických. Tato lóže personálně personálně částečně navazovala na rozpuštěné bavorské ilumináty a byla vázána přísahami, jež ji utajovaly před zednáři samotnými. Jejím cílem bylo jediné – zabránit ve jménu spásy lidstva vědeckému výzkumu okultních fenoménů. Členové lóže věřili, že lidstvo není připraveno užívat tyto fenomény cíleně jako technologii, k čemuž by jejich vědecký výzkum zákonitě vedl. Jak však zabránit zvídavým badatelům v orientaci na toto téma? Jedním z prvních nástrojů lóže se staly peníze. Někteří badatelé, kteří se začali nebezpečně blížit pravdě, byli doslova podplaceni – dostali od štědrého dárce finance na jiný, méně nebezpečný, výzkum. Pokud tento postup nezabíral, přišly ke slovu výhrůžky či fyzická likvidace (což Cohen ilustruje několika příklady). Ale věda bujela a záhy nebylo možné podchytit všechny badatele po celém světě. Bylo třeba změnit, či – lépe řečeno – vylepšit celkovou strategii. Tehdy někoho z lóže napadlo, že nejúčinnější metodou, jak proces zájmu o okultní fenomény zvrátit, je jejich znevěrohodnění. A k tomu lze nejsnáze dospět nikoli jejich skrýváním, nýbrž naopak

42

jejich popularizací! Byl to ďábelský plán. Nox Perpetua najala přes prostředníky stovky iluzionistů, kteří byli proškoleni v předvádění triků napodobujících okultní fenomény, a obrazně řečeno je vypustila do světa. Zpočátku byli tito lidé, kteří ovšem netušili, pro koho ve skutečnosti pracují a každý z nich se domníval, že jeho mecenášem je excentrický boháč libující si v žertících, placeni přímo z fondů lóže, ale posléze zjistili, že si takto lze vydělat slušné peníze klamáním důvěřivců a lavina se dala do pohybu. Záhy počet falešných mágů, spiritistických médií, pouťových jasnovidců a jiných podvodníků řádově překonal počet lidí disponujících skutečnými okultními schopnostmi. V té chvíli nastala druhá fáze, v níž členové lóže infiltrovali vznikající okultní skupiny a řády a do jejich systémů implantovali takové množství nesmyslů, že je tím v očích vědecké komunity zcela znevěrohodnily. Vtip spočíval v tom, že členové lóže sami disponovali tou či onou měrou zvláštních schopností a členy společenstev přesvědčili, že tyto schopnosti nabyli právě díky aplikaci výše zmíněných nesmyslů. Často transformovali celé zednářské lóže v podivné a nevěrohodné okultní spolky a jejich mistrovským dílem bylo v tomto směru založení okultního řádu Zlatý úsvit (The Golden Dawn). Další příslušníci Nox Perpetua, povětšinou ti, kteří žádnými okultními silami nedisponovali, infiltrovali do Společnosti pro okultní výzkum (Society for Psychical Research), pomáhali v odhalování podvodů a dohlíželi, aby zprávy o skutečných okultních fenoménech byly co nejvíce bagatelizovány. Tento model, jak uvádí Cohen, doplněný občas o nějaké to „zmizení“ nepohodlných a příliš zvědavých jedinců, uspokojivě funguje dodnes. Členy lóže můžeme nalézt mezi různými falešnými guruy, okultisty všeho druhu, psychotroniky a podobně, ale také v celosvětově rozšířených klubech skeptiků, kteří tyto podvodníky, často přímo své bratry „odhalují“. Zde je třeba zdůraznit, že posláním skeptických klubů není a nikdy nebylo odradit lidi od víry v okultní fenomény, jak se naivně domnívají jejich nezasvěcení členové, ale odradit od takové víry pouze badatele! Autor zmiňuje, že například známý iluzionista a „kladivo

43

na šarlatány“ James Randi patří ke špičkám lóže Nox Perpetua a jeho nabídka milionu dolarů tomu, kdo prokáže parapsychologické schopnosti, slouží mimo jiné k zachycení výjimečně schopných a talentovaných jedinců, kteří jsou následně buď získání pro lóži, nebo podplácením a výhrůžkami donuceni, aby své schopnosti veřejně neprezentovali. Ty, kteří dělají potíže, obvykle postihne nějaká fatální nehoda. A konečně zde existuje utajený vědecký výzkum okultních fenoménů, který je plně v moci členů lóže a jehož výsledky jsou utajovány před všemi kromě několika málo vyvolených. Zdá se, že tento ďábelský plán velice dobře funguje. Zájem o výzkum parapsychologie po jistém oživení v šedesátých letech klesl díky působení speciálně proškolených podvodníků spolupracujících s odborníky na jejich odhalování na minimum, a každý, kdo by se tím chtěl vážně zabývat, by musel čelit nebezpečí výsměchu, který je často stejně silnou zbraní jako pohrůžka smrtí. Ne-li silnější. Jak tuto knihu zhodnotit? Je to paranoidní blud nebo realita? Vydal autor knihu vlastním nákladem a poté zmizel ze světa proto, že musel čelit dobře organizovanému zákeřnému nepříteli nebo proto, že jeho tvrzení byla vyfabulovaná? Je fakt, že zřejmě neexistuje žádná další stopa po autorovi toho jména, nicméně je možné, že použil pseudonym. Zarážející je, že mu jeho knihu nebyl nikdo ochoten vydat a to přesto, že ve Spojených státech vychází velké množství konspirologické literatury všeho druhu. Proč právě tato kniha narazila na neochotu vydavatelů? Osobně mám nedůvěru k teoriím, které zahrnují rozsáhlá celosvětová spiknutí, protože mám pocit, že jsou popsána příliš dokonale a že – pokud by byla reálná – by v nich měl více fungovat lidský faktor v podobě upřednostňování osobních zájmů nad zájmy skupiny. Kniha je místy hodně přesvědčivá, potíž je v tom, že mnohé argumenty jsou pro našince zcela neověřitelné. Ale ať již je kniha popisem skutečnosti nebo paranoidní fabulací, vede čtenáře k přemýšlení o tom, jakými cestami se ubíralo vědecké bádání ve vztahu k

44

okultním fenoménům, což je velmi hodnotné téma pro psychologii a sociologii vědy bez ohledu na to, zda za tím vším stojí bdělá lóže Nox Perpetua. COHEN, I. The Psychic Conspiracy. Boston, 1992. 302s.

45

Sněžná myš Portugalská básnířka María Ana dos Santos (*1970), rodačka z univerzitního města Coimbra, na sebe poprvé upozornila v roce 1990 svojí prvotinou Tíseň prostoru (O Aperto Do Espaço), v níž formou křehké lyriky popisuje svou nemoc – těžkou a nezvladatelnou agorafobii. Báseň „Sé Velha“, popisující její meditaci ve stejnojmenné románské katedrále v Coimbře, kterou ve skutečnosti nikdy na vlastní oči nespatřila, předznamenává, jak uvidíme, mnohé z její další tvorby. María Ana nikdy neopustila svůj rodný dům a péči svých rodičů, nikdy nechodila do školy, ale dostalo se jí soukromého vzdělání a možnosti trávit většinu času v rozsáhlé knihovně svého otce, Joãa Manuela dos Santos, profesora latiny na místní univerzitě. Její poesie je proto plná odkazů na klasickou literaturu a někteří kritikové jí, dle mého názoru neprávem, vytýkají přílišnou vyumělkovanost. Možná právě v reakci na tuto kritiku šokovala v roce 1995 převážně katolickou zemi sbírkou pornografické poesie Předčasná ejakulace lubrikačního gelu (A Prematura Ejaculação do Gel Lubrificante), v níž otevřeně a naturalisticky popisuje své erotické fantazie. Sbírka nebyla veřejností přijata a autorce byla mnohými kritiky doporučena odborná péče. Roky plynuly a na Maríu Anu se pozapomnělo. Autorka se však nenechala odradit a plných jedenáct let strávila nad tvorbou svého nejrozsáhlejšího díla Sněžná myš (O Rato de Neve). Jedná se o téměř tisícistránkový román popisující cestu kryptozoologa Fernanda de Mondego severní Kanadou. Protagonista však nehledá žádnou místní variantu sněžného muže či jiného monumentálního živočicha, nýbrž mýtickou sněžnou myš, která žije v závějích a za bezměsíčných nocí se ukazuje uprostřed silnic šokovaným řidičům. María Ana vytvořila monumentální fiktivní cestopis, v němž barvitě popisuje zvyky obyvatel severu Kanady i indiánské obřady

46

a vypráví povídačky osamělých lovců kožišin. Autorka přirozeně nikdy v těch místech nebyla a dokonce si zakázala zjistit jakékoli informace o místech, která popisuje. Čerpá tedy jen ze své fantazie a útržků informací, které se o Kanadě víceméně náhodně dozvěděla. Výsledkem je proto nikoli realistický příběh, nýbrž jakási moderní obdoba Mandevillova cestopisu. Přesto je autorčina Kanada popsána do neuvěřitelných podrobností a jak příběh, tak i svět, do něhož je zasazen, je soudržný a komplexní stejně, jako například svět Tolkienova Pána prstenů. Leitmotivem celého díla rozlehlost. Kanada je pro autorku symbolem všeho, co ji děsí a současně přitahuje. Lze si všimnout, že scény, v nichž je hrdina knihy v nebezpečí, se odehrávají ve dne a za dobré viditelnosti, zatímco chvíle, kdy si protagonista užívá bezpečí a klidu, se odehrávají v noci nebo v mlze, tedy za viditelnosti ztížené. Autorčina agorafobie tak zcela převrací běžné stereotypy spojené s bezpečím a nebezpečím. Sama sněžná myš je svou nepatrností mocným symbolem převrácení navyklého způsobu pohledu na svět a na to, co je a co není skutečně důležité. Najde Fernando de Mondego sněžnou myš? Je sněžná myš skutečným živočichem z masa a kostiček, nebo spíše přízrakem, za jehož spatření se platí zdravým rozumem? Proč zažívá s každým dalším dnem své cesty stále bizarnější a neuvěřitelnější situace? Vzhledem ke skutečnosti, že kniha v češtině a patrně ani v angličtině hned tak nevyjde, dovolím si spoiler (pokud budete chtít knihu číst a nechcete být připraveni o překvapení, přeskočte prosím následující odstavec!) --Protagonista v závěru knihy zjišťuje, že ve skutečnosti sněžnou myš již spatřil – a to záhy po svém příjezdu do Kanady – a celé jeho následující dobrodružství bylo halucinací. Skutečně cestoval mnoha místy té země, autorka se nerozhodla využít tradiční klišé, kdy by celé dobrodružství označila za sen či šílenství prožité v psychiatrické léčebně, ale vše, co viděl a prožil, bylo pokřivením a dezinterpretací reality, jejíž skutečná povaha zůstává zahalena

47

tajemstvím. Sněžná myš vede Fernanda po spirále směrem pryč od sebe a vlastně i směrem pryč z běžné reality. Naznačuje tedy autorka, že běžná realita je ve skutečnosti sněžnou myší, a spatřímeli tedy realitu takovou, jaká je, vydáme se nevyhnutelně na cestu šílenství? --O Rato de Neve je pozoruhodný román, prozrazující, že je napsán básnířkou. Někdo by mu mohl vytknout přílišnou rozvláčnost, ale osobně se domnívám, že právě autorčino zabíhání do detailů je jedním z nejpůsobivějších zabíhání, s jakými jsem se kdy v literatuře setkal, protože autorčin přístup k detailům je tak nesmírně jiný, že se jej čtenář hned tak nenabaží. Pozoruhodný je i autorčin přístup k povahokresbě – její postavy jsou nesmírně věrohodné v jejím světě a současně by působily naprosto nevěrohodně, pokud by byly zasazeny do obvyklého příběhu. Jakoby nebyla hranice mezi postavami a prostředím – jsou vzájemně propojené a společně vytvářejí kontext, o nějž autorka usiluje. Je to magická kniha. Jen se trochu obávám, zda jsem díky četbě této knihy sám nespatřil zlověstnou siluetu sněžné myši a nevykročil jsem, aniž bych si toho povšiml, na cestu šílenství. DOS SANTOS, M. A. O Rato de Neve, Livros Vertical : Lisboa, 2008. 979 stran.

48

Atraktor (v) hadí mysli Také vás zaráží, jak je možné, že i pouhé dva kabely stačí k tomu, aby z nich po nějaké, obvykle velice krátké, době vznikla těžko rozpletitelná změť? A když je jich víc, často pak máte chuť přistoupit k Alexandrovu řešení. Jedním z lidí, kteří se tímto problémem zabývají na teoretické úrovni, je mladá americká matematička a amatérská herpetoložka Zora Tohlová, Ph.D. Záhy uvidíme, že – ačkoli budeme hovořit o matematicky zaměřené publikaci – je zde zmínka o koníčku dr. Tohlové zcela na místě. Zora Tohlová vystudovala matematiku na Miscatonic University a zaměřila se na nyní tak populární teorii chaosu. Její první články a práce pouze rozvíjely problematiku populačních oscilací a nepřinesly nic nového, ovšem nejnovější samostatný publikační počin, kniha Snakemind Attractor vydaná v lednu roku 2009 malým nákladem v Arkhamu, si pozornost bezpochyby zaslouží, i když se obávám, že jistá obskurnost autorčiny alma mater může být na překážku. Autorka v úvodu téměř dvousetstránkové publikace píše, že ústřední myšlenka ji napadla při pozorování mláďat užovky Thamnophis sirtalis. Když viděla stovky propletených dlouhých hadích tělíček, zeptala se sama sebe, jak je možné, že se vůbec dokáží rozplést, když i řádově menší množství běžných šňůr či kabelů dokáže zamotat hlavu každému, kdo je chce oddělit od sebe. Jak hadi tento problém „řeší“? V této souvislosti si vzpomněla na úvahu Iana Stewarta, který ve své knize Odsud až do nekonečna (v českém vydání na stranách 279-80) uvažuje o tom, že nepředvídatelný pohyb kořisti unikající před dravcem by bylo možné modelovat jako atraktor ve fázovém prostoru. Bylo by možné, ptá se autorka, zkusit namodelovat ve fázovém prostoru chování klubka hadů? Pro nematematicky zaměřeného čtenáře nyní vložím krátkou vsuvku: Máme-li systém, v němž se bod pohybuje po nějaké

49

trajektorii a konverguje k nějakému bodu či křivce, pak je tento bod (případně křivka) nazýván atraktor. Tedy něco, co přitahuje. Typickým jednoduchým atraktorem periodického jevu je kružnice. Existuje však mnoho fenoménů, které jsou mnohem složitější, chaotičtější a k jejichž popisu potřebujeme vícedimenzionální prostor a mnohem složitější struktury, jež jsou právem označovány jako „podivné atraktory“ a často mají i bohaté praktické uplatnění při modelování reálných jevů: například nejznámější z nich, Lorenzův atraktor, vyvolává „náhodnou“ dynamiku v deterministické rovnici sestavené z modelu počasí. Autorka se tedy, laicky řečeno, ptá: Bylo by možné navrhnout rovnici, která by modelovala chování propletených hadů? Aby mohla tento oříšek rozlousknout, musela se nejprve pustit do oblasti, jíž se do té doby nezabývala – do topologie uzlů – a provázat ji, téměř doslova, s matematikou chaosu. V zásadě šlo o to nejprve vytvořit model, který by zahrnoval chaos a entropii v souvislosti se vznikem pravých, ale též falešných uzlů. Tehdy objevila článek dr. Medarda Fieldera z Oxfordské univerzity, který se tímto problémem zabýval. Vyměnili si sérii mailů a výsledkem byl společný esej Chaos Theory and the Jones Polynomials (Mathematics Magazine, Feb. 2006, 9-31). Jak však autorka přiznává, nesdělila svému společníkovi skutečný předmět svého zájmu a poté, co měla k dispozici nástroj, jenž účinně kombinoval teorii uzlů a chaosu, jala se pátrat po „hadím atraktoru“ sama. Zde končí obsáhlá předmluva. Další část knihy je vzdělanému laikovi, jako jsem já, srozumitelná asi jen z poloviny. Každá kapitola je tvořena úvodem, v němž se dozvídáme, co autorku inspirovalo a jak hledala řešení (dr. Tohlová až nezvykle velkoryse zve čtenáře do své „matematické kuchyně“), který místy až matoucím způsobem plynule přechází v již ryze matematickou část, tvořenou teorémy, rovnicemi a samozřejmě důkazy. O těch mohu říci jen jediné: Naplňují mne bezmezným obdivem a současně ve mně vyvolávají nezměrný smutek, neboť vím, že tomuto jazyku již nikdy neporozumím a nedokáži tedy

50

skutečně ocenit důmyslnost, krásu, eleganci a naprostou nadčasovost kvalitního matematického pojednání. Než přejdu k závěru knihy, který verbálně shrnuje podstatu autorčina objevu a jeho možné využití v praxi, zmíním se právě o té „kuchyni“. Lidé si obvykle matematiky představují jako obrýlené podivíny ve věžích ze slonoviny, ale mnoho, možná dokonce většina z nich, tento stereotyp nenaplňuje. A Zora Tohlová už vůbec ne. Nejlepší myšlenky jí napadaly v přírodě; jak píše, cestovala se solárním notebookem napříč Spojenými státy, mapovala pro jednu neziskovou organizaci hranice výskytu různých hadích populací a často jen tak pod širým nebem na sebe nechávala působit dynamiku řádu a chaosu v živé přírodě. Tehdy k ní přicházely ty nejzajímavější myšlenky, jež přetvářela do jazyka rovnic a algoritmů. Současně využívala i metody stále ještě mírně kontroverzního matematického experimentování, kdy prostě jen zkoušela metodou pokusu a omylu, zda se některé intuitivní nápady neblíží realitě, jíž chtěla popsat. Už jen pro tyto pasáže stojí za to knihu číst i v případě, že čtenář nedisponuje matematickými znalostmi – a byl bych velmi potěšen, kdyby autorka své poetické sklony a stylistickou vytříbenost uplatnila i beletristicky! V na jaře roku 2008, poté, co se jí podařilo vyrovnat se s problém předozadní asymetrie, již měla Zora Tohlová k dispozici řešení a vytvořila algoritmus, který dokázal věrohodně modelovat klubko hadů, tedy to, co hadi vlastně dělají, aby se do sebe beznadějně nezamotali. Laicky lze říci, že každý had se, díky zakódovanému směřování k autorkou objevenému atraktoru, vzhledem ke svým sousedům pohybuje tak, že celková míra složitosti systému nikdy nevzroste nad určitou mez. Nyní zbývalo jediné: předložit ortodoxní a neprůstřelný důkaz. Od hypotézy k důkazu však v matematice vede dlouhá cesta, která někdy, kupříkladu v případě slavné Velké Fermatovy věty, může trvat celá staletí, což však naštěstí nebyl případ objevu dr. Tohlové. Během léta roku 2008 se jí podařilo nalézt důkaz, že její řešení platí pro libovolné konečné celé kladné číslo. Tedy, že libovolné konečné

51

množství hadů umístěných pospolu vždy uchová míru složitosti vzájemné propletenosti pod mezí rozpletitelnosti. Je samozřejmé, že v praxi trvají konkrétný výpočty nesnesitelně dlouhou dobu již v řádu desetitisíců, ale to je problém technický, nikoli koncepční. Bylo na čase výsledky dvouletého snažení zveřejnit. V závěru své práce autorka navrhuje možná praktická využití svého objevu. Některá z nich jsou velmi odvážná a současně nesmírně fascinující, jako je kupříkladu vytvoření kabelů obdařených „hadí myslí“, jež by se nikdy „nezašmodrchaly“. Zní to jako scifi, ale čip, který by modeloval „hadí mysl“, by mohl být do kabelu „implantován“ vcelku bez problémů – řešení pro jednotky až desítky proměnných nevyžaduje žádný výjimečný výpočetní výkon. Otázkou by bylo, jak vybavit kabely „umělými svaly“, jež by jim umožnily pohybovat se příslušným způsobem. A pokud by to i možné bylo, zůstává otázkou, zda by takové řešení nebylo přeci jen neúnosně drahé. Nicméně kdo ví? Možná, že v kosmickém programu či v jiných oblastech využívajících špičkových technologií se takového řešení dočkáme. Zajímavou myšlenkou je vytvoření umělých hadů – robotických mechanismů určených například k průzkumu úzkých prostor. Autorka se domnívá, že aplikace jejího objevu by takovým strojům zajistila vysokou míru autonomie. Její objev je rovněž velmi zajímavý pro zoology zkoumající hady a červy. Tohlová navíc nyní pracuje na modifikaci svého atraktoru tak, aby umožnil modelovat pohyby chapadel. Je ovšem také možné, že ta nejpozoruhodnější aplikace autorčina atraktoru se objeví v oblasti, kde to vůbec nečekáme. Jedno je však zcela zřejmé. Jakkoli je objev Zory Tohlové bezpochyby pozoruhodný a revoluční, nejspíš si i v následujících letech budeme s rozplétáním kabelů lámat hlavu stejně jako nyní. TOHL, Z. Snakemind Attractor. Miscatonic University Press : Arkham, 2009. 194 stran.

52

Mikroskopičtí bohové O náladách se říkává, že jsou nakažlivé, že se přenášejí. Jenže – co když toto úsloví platí doslovněji, než jsme kdy tušili? Americký biolog Jason Kowalski totiž tvrdí, že náš emocionální život je determinován způsobem, na který jsme dosud ani nepomysleli, a ve své knize Microscopic Gods přichází s hypotézou vpravdě revoluční! Kowalski započal svoji kariéru jako doktorand u specialisty na evoluční medicínu profesora Paula W. Ewalda, přičemž se podílel na formulování nových možných příčin chronických onemocnění, jako jsou srdeční choroby, různé formy rakoviny či duševní nemoci. Přestože již Ewaldovy závěry, totiž že výše zmíněná onemocnění jsou ve skutečnosti infekčního charakteru, jsou dosti revoluční, Kowalski zašel ještě o krok dál a nutno podotknout, že možná až příliš, neboť jej nepodpořil ani jeho školitel a pro vydání své knihy musel dlouho hledat nakladatele, jímž se nakonec stalo vydavatelství poněkud obskurní Miskatonic University v Arkhamu v Massachusetts. Hypotéza, jíž autor rozvíjí na cca tří stech stranách textu, je sice hodně divoká, nicméně je možné ji, alespoň teoreticky, testovat. Ale obraťme se nyní ke knize samotné. V jejím úvodu se autor obrací do období vzniku homérských eposů a na citacích Íliady ukazuje, že archaičtí Řekové vnímali různá hnutí mysli nikoli jako produkt vlastního duševního života, nýbrž jako externí záležitost, kterou jim vnukli bohové (což není žádný převratný objev – u nás se tímto tématem zabývá například Miroslav Šedina). Kowalski je toho názoru, že archaičtí Řekové měli svým pojetím duševního života coby odrazu primárního tělesného činu blíže k pravdě, než jejich filosofičtí následovníci. Poté důkladně probírá námitky proti svobodné vůli a zastává názor, že to, co vnímáme jako svobodnou vůli, je ve skutečnosti fikce, že všechny naše pocity i činy jsou přísně determinovány. V tom se jeho postoj neliší od postoje mnoha současných kognitivních vědců. Jakmile však dočteme úvod

53

a vrhneme se na první kapitolu, přichází ona, patrně až příliš odvážná, myšlenka. Kowalski totiž prohlásí, že veškeré naše prožívání je ve skutečnosti způsobováno různými kmeny virů, jež mezi sebou v našich tělech soupeří, a ty, které právě vítězí, ovlivňují procesy v mozku, což vede ke změnám emocí a někdy i k změněným stavům vědomí, spojeným s odlišným vnímáním reality či přímo halucinacemi. Nejde přitom o čistě lidskou záležitost – Kowalski je přesvědčen, že emoce mají i ostatní živočichové s dostatečně vyvinutou nervovou soustavou a že i jejich prožitky jsou virové povahy. „Emoční viry“ jsou tedy rozhodně starší, než lidstvo. Autor vlastně vychází z Ewaldovy poměrně solidně vyargumentované teze, že duševní nemoci jsou způsobené infekčními původci, a pouze ji rozšiřuje i na ostatní psychické stavy včetně těch, které nepokládáme za patologické. To, co obvykle považujeme za stimul způsobující nějakou emoci, je pro Kowalského sekundární záležitost. Jako příklad akutní infekce viry uvádí zamilovanost a romantickou lásku. Ve skutečnosti tomu dle jeho názoru není tak, že by člověk potkal nějaký okouzlující protějšek a v důsledku toho se zamiloval. Pravda je mnohem prostší – v člověku se pomnoží viry, jež tento stav mysli vyvolávají, a člověk se pak zamiluje do prakticky jakéhokoli potenciálního partnera, s nímž se setká (proto se také správně říká, že „láska je slepá“). Pokud nedojde k žádnému takovému kontaktu, k zamilovanosti dojde stejně, jen se pocit transformuje na zkušenost náboženskou (lásku k bohu). Existují však i mnohem běžnější infekce postihující mozek a způsobující různé stavy mysli. Jsou to infekce odpovědné za naši dobrou respektive špatnou náladu. I v tomto případě je vysvětlení nálady nějakým stimulem pouhou racionalizací, vzniká až ex post. Jako příklad uvádí, že tentýž stimul jednou patřičnou náladu „vyvolá“ a jindy nikoli. Opět je primární pomnožení příslušného viru v těle, nikoli ten či onen podnět. Autor ve své knize uvádí spoustu dalších příkladů (hněv, podrážděnost, úzkost, vnitřní klid atd.), ale není smyslem recenze je všechny vyjmenovávat. Zajímavým postřehem je vysvětlení emoční

54

oploštělosti u některých lidí – tito lidé mají dle autora vůči infekčním původcům emocí lépe vyvinutou imunitu. Různé definice typů charakteru, Hippokratovým rozdělením lidí na sangviniky, choleriky, melancholiky a flegmatiky počínaje, vlastně jen hovoří o různých podobách odolnosti nebo naopak náchylnosti k infekcím emočními viry. V poslední třetině knihy se pak Kowalski zabývá etickou problematikou. Řekněme, zamýšlí se, že bychom nalezli způsob, jak původce „nežádoucích“ emocí eliminovat, například očkováním či podáváním antivirotik. Měli bychom tak učinit? Jedná v případě takzvaně přirozených emocí (tedy těch, jež nejsou považovány za patologické) o formu infekčními agens způsobených nemocí, nebo spíše o užitečnou symbiózu s těmito agens? A jak určit, která rozpoložení je již třeba léčit a která nikoli? Nešťastná láska může dovést člověka k sebevraždě, ale také může být inspirací nesmrtelného uměleckého díla. A jak se změní sebepojetí lidí, budeli tato hypotéza potvrzena? Zmínil-li jsem potvrzení hypotézy, zde je Kowalského práce patrně nejslabší. Načrtává sice různé možnosti, jak tuto hypotézu testovat, nicméně všechny vyžadují nákladný základní výzkum, přičemž současná situace ve vědě není, jak autor na vlastní kůži poznal, investicím do takového výzkumu nakloněna. Nicméně, jak se dozvídáme v doslovu knihy, Miskatonická univerzita mu nabídla místo na psychiatrickém oddělení své fakultní nemocnice, kde má možnost studovat množství lidí trpících velmi bizarními bludy a halucinacemi, přičemž rozšířenost šílenství v tomto kraji, jež dosáhla naposledy vrcholu ve 20. a 30. letech 20. století, opět vykazuje znaky epidemie. Autor doufá, že podaří-li se mu odhalit infekčního původce tohoto šílenství, mohl by tak získat prostředky k výzkumu „zdravých“, tj. běžných, lidí. Mikroskopičtí bohové jsou bezpochyby provokující knihou, knihou, která posouvá myšlenky o deterministické povaze vědomí na vyšší úroveň. Opravdu za vše, co prožíváme, mohou zčásti symbiotické a zčásti vysloveně patogenní viry, neviditelní mikroskopičtí bohové

55

uvnitř nás samotných? Nebo Jason Kowalski prostě přestřelil, když rozvedl bezpochyby plausibilní hypotézu o infekčním charakteru duševních nemocí na naše prožívání jako celek? Nepokládám za pravděpodobné, že se v dohledné době dočkáme jednoznačné odpovědi, v každém případě však Kowalského kniha stojí za pozornost. KOWALSKI, J. Microscopic Gods. Arkham : Miskatonic University Press, 2009. 309 stran.

56

Parapsychiatrie Kniha Parapsychiatrie bývalého německého psychiatra a klinického psychologa Dr. Wolfganga Hauptmana, jež nese podtitul Kompendium parapsychiatrické parapsychofarmakoterapie, na svých více než tisíci stranách shrnuje práci, jíž zasvětil posledních dvacet let svého života poté, co za dramatických okolností opustil post primáře jednoho z oddělení fakultní nemocnice v Düsseldorfu. Problematice této zásadní změny ve svém životě se věnuje v rozsáhlém a nic neskrývajícím úvodu své knihy, v němž shrnuje své zkušenosti s léčbou duševně nemocných a následné bolestivé období spirituálního obratu, jenž nastal v roce 1985. V té době začal ve svých pětačtyřiceti letech studovat některá klasická i moderní okultní díla, aby lépe porozuměl problematice jednoho svého pacienta, který se zabýval praktikováním evokační magie. Autor uvádí, že zprvu k těmto knihám přistupoval spíše jako k zajímavé a zábavné kuriozitě. Nepřikládal jim větší význam; to se však změnilo jednoho večera, kdy před spaním studoval Goetii a poté, právě když si četl o démonu Marchosiovi, upadl do mělkého spánku. V tomto hraničním stavu vědomí se ocitl ve světě, který byl příliš jasný a konkrétní na to, aby to byl sen či hypnagogická fantazie. Byl to děsivý přízračný svět, v němž se mu zjevil Marchosias v podobě okřídleného vlka s hadím ocasem a vnikl do usínajícího Hauptmana. Jak autor popisuje, v tom okamžiku usnul hlubokým tvrdým spánkem. Ráno po probuzení si tuto událost nevzpomněl, vybavila se mu až v noci poté, co ulehl, opět s knihou, do postele a začal usínat. Pokládal to za výtvor své rozjitřené fantazie, přesto v něm zůstal jakýsi podivný neklid. Posléze začal slyšet hlas, který se mu představil jako jeho Anděl strážný a vysvětlil mu, že se stal jasnovidným a jeho posláním je zachránit německý národ. Po několika měsících začal Dr. Hauptman znepokojovat své okolí podivnými změnami chování, jež nakonec vyústily v pokus vpašovat do zásobníků pitné vody velké množství

57

Haloperidolu, neboť byl přesvědčen, že Sověti vynalezli tajnou zbraň, která má učinit ze západních Němců schizofreniky. Krátce poté, co jej pracovníci düsseldorfské vodárny předali policii, byl s diagnózou parafrenie hospitalizován na téže klinice, v níž v předchozích letech působil jako nadějný lékař a nakonec i jako primář. „Cítil jsem se ponížený a byl jsem zcela zdrcený. Velké dávky neuroleptik mne zklidnily a já si uvědomil, že jsem se ocitl na druhé straně barikády. Že jsem už neměl klíče...“ Léky postupně otupily ostří naléhavosti jeho bludů a Dr. Hauptman dokázal připustit, že je opravdu duševně nemocný. Vzhledem k tomu, že jej neuspokojovala psychoterapie, jíž v rámci léčby procházel, snažil se sám najít příčinu svého stavu. Bylo zjevné, že bodem obratu bylo setkání s goetickým démonem Marchosiem, jehož nechtěně vyvolal a který jej posednul. Následně dospěl k závěru, že tím, kdo je duševně nemocný, není tedy on sám, ale démon. S tímto poznáním se však svému terapeutovi nesvěřil. Po několika týdnech opustil léčebnu a začal se léčit ambulantně. V té době s vrátil ke studiu magické a zvláště démonologické literatury a rozvinul prastarou teorii, že duševní nemoc je ve skutečnosti posedlost démonem, přičemž psychofarmaka neléčí nemocného, ale zabraňují démonické bytosti v jejím působení. Proto je obvykle nutné užívat u vážných duševních nemocí léky celoživotně – neboť nejsou schopny démona skutečně vypudit. Přesto musejí obsahovat nějakou kvalitu, jež je schopna držet, více či méně úspěšně, démonickou bytost od těla, či spíše mysli, pacienta. Pokud je však příčinou duševní nemoci přítomnost démona, není to postižený člověk, ale sám démon, kdo trpí duševním onemocněním! V té době se autor začal zabývat problematikou exorcismu, ale jako lékař se s ní nedokázal vnitřně ztotožnit. Pokud je démon ve skutečnosti nemocná, a tudíž trpící, duchovní bytost, je třeba mu pomoci a nikoli jej vymítat! Právě v důsledku exorcismů jsou podle Dr. Hauptmana démoni stále nebezpečnější, neboť opakující se vymítání v nich posiluje perzekuční bludy. Proto se autor rozhodl, že „svého“ démona vyléčí. Otázkou bylo: Jak? Na duchovní bytosti není možné

58

aplikovat materiální léky, má ji tedy léčit psychoterapeuticky? Psychoterapie sice na vážné duševní nemoci nezabírá, ale léčit duchem ducha se zdálo jako schůdná myšlenka. Vrátil se tedy ke Goetii a vytvořil upravenou verzi rituálu. Bylo zbytečné se před démonem chránit, pokud jím už beztak byl posedlý, potřeboval s ním však komunikovat. Přivolávání se dlouho nedařilo, což autor, patrně správně, přisuzoval vlivu léků, jež užíval. Vysadil je tedy a po týdnu rituál zopakoval. Marchosias se zjevil. Během následujícího měsíce se s démonem setkal několikrát, ale k ničemu to nevedlo. Démon zcela odmítal spolupracovat na svém léčení, místo toho nabízel Dr. Hauptmanovi moc k udolání sovětského bloku. „Snažil se mne přesvědčit, že s jeho pomocí porazím komunismus a stanu se velkým a ctěným bojovníkem za demokracii ve světě. Vzhledem k tomu, že jsem v té době nebral léky, bylo velmi těžké jeho působení odolat, ale věděl jsem, že musím vydržet a ustát to.“ Po několika dnech již nebylo třeba Marchosia vyvolávat – promlouval ke své oběti prakticky neustále a Dr. Hauptman se s ním stále snažil terapeuticky pracovat. Pokoušel se využít osvědčených postupů kognitivně-behaviorální psychoterapie, bylo to však marné – démon neměl na svou nemoc, kterou Dr. Hauptman diagnostikoval jako poruchu s bludy megalomanického charakteru, sebemenší náhled. Nakonec, a bylo to „za pět minut dvanáct“, začal Dr. Hauptman opět užívat léky, aby utlumil hlas bytosti ve své hlavě. Ukázalo se tedy, že samotná psychoterapie nepomáhá v případě vážných duševních nemocí ani u démonů. Jak však léčit démona psychiatricky? Dr. Hauptman se vrátil k četbě magické literatury. Studium bylo náročné, protože bystrost jeho myšlení tlumily léky, nicméně autor je, jak píše „i nadále disciplinovaně užíval“. Věděl, že jen tak si nebezpečnou bytost udrží od těla. Asi po roce studií, v době, kdy se hlouběji zabýval problematikou animismu a spirituálních vládců materiálních objektů, jej osvítila „ta správná myšlenka“. „Bylo to tak jasné, že jsem nemohl pochopit, že mne to nenapadlo už dávno! Uvědomil jsem si, že mohu evokovat ducha

59

příslušného psychofarmaka a s jeho pomocí se pokusit démona vyléčit.“ Dr. Hauptman začal experimentovat s duchem Haloperidolu, protože tento lék dříve často předepisoval a nyní i sám užíval a měl s ním tedy největší zkušenost. Nejprve se pokoušel vytvořit jeho signaturu na základě chemické struktury, ale cítil, „že to není ono.“ Poté si uvědomil, že je třeba vytvořit volací znak nikoli na základě chemické struktury, nýbrž tak, aby odpovídal mechanismu jeho působení. Prostudoval si tedy příslušnou farmakologickou literaturu a poté opět přestal užívat léky. Ve chvíli, kdy se v jeho hlavě objevil hlas démona, nemeškal a nechal svou intuici, aby na základě nastudované teorie našla ten správný obrazec. S jeho pomocí Haloperidol evokoval a nechal jej do sebe vstoupit. Již druhý den se hlas v jeho hlavě vytratil a Dr. Hauptman se po dlouhých dvou letech cítil zcela zdráv. „Byl to nádherný, nepopsatelný pocit! Cítil jsem, jak ze mne spadlo obrovské břímě!“ Asi po týdnu se však v jeho hlavě opět hlas ozval, což Dr. Hauptmana nejprve k smrti vyděsilo. „Jaké však bylo moje překvapení, když se mi hlas představil jako Marchosias a poděkoval mi za své uzdravení! Sdělil mi, že byl přijat zpět mezi anděly, zařadili jej v rámci nebeské hierarchie mezi Trůny. Dále mi řekl, že tak jako on, i ostatní démoni potřebují moji pomoc – a potažmo i lidé, kteří jsou jimi posednuti. Nabídl se, že se stane mým osobním průvodcem v nelehkém boji s utrpením ubohých démonů, a já jeho nabídku s díky přijal.“ Autor dále píše, že od té doby vyléčil prostřednictvím evokace psychofarmak tisíce démonických bytostí a vrátil je tak zpět mezi anděly. Tvrdí, že tzv. „padlí andělé“ jsou ve skutečnosti bytosti, které podlehly duševní nemoci a nejsou tedy odsouzeny k věčnému zatracení – jejich spásou je řádná léčba, jež je založena na přivolání démona podle příslušného grimoáru (je třeba použít magický kruh a další bezpečnostní opatření, aby bylo zabráněno posednutí lékaře), po němž následuje evokace ducha příslušného léku (Dr. Hauptman vynalezl i čistě duchovní psychofarmaka, jež nemají obdobu v materiálním světě a léčí

60

některé velmi specifické formy duševních nemocí duchů a démonů). Po splynutí obou bytostí nastane proces úzdravy. Nicméně trpících démonů jsou miliony a Dr. Hauptman si uvědomil, že na to sám nestačí a že dny jeho života se, vzhledem k jeho problémům se srdcem, pomalu krátí. Proto se rozhodl, že se o své poznatky podělí s veřejností – doufá totiž, že se najdou další, kteří budou v jeho nezištném díle, jež vyústí v nový zlatý věk lidstva, v němž již nebudou démoni a tedy ani duševně nemocní lidé. Takto podrobně jsem se předmluvě věnoval proto, že je pro porozumění myšlenkovému světu Dr. Hauptmana klíčová. Co se zbytku knihy týče, nalezneme zde dvě části: První z nich je Parapsychopatologie, v níž autor charakterizuje problematiku duševních nemocí duchovních bytostí. Vychází v zásadě z Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) a není tedy v tomto směru příliš originální. Zajímavé jsou jeho postřehy o tom, jak se tyto nemoci projevují u různých řádů duchovních entit. Nepokouší se o etiologii (tedy hledání příčin těchto nemocí), neboť, jak píše, „hovoříme zde o stvořeních mnohdy starých jako lidstvo samo. Někdy i starších...“. Zajímavé je, že zatímco endogenními psychózami (tedy schizofreniemi, depresemi, bipolární afektivní poruchou, paranoiou, parafrenií a dalšími poruchy s bludy) trpí andělé „padlí“, tedy démoni; andělé, kteří „nepadli“, trpí obtížemi neurotického charakteru.. Autor tvrdí, že mezi anděly je spousta neurotiků různého druhu, ale že se jimi nezabýval, neboť léčba mnohem vážněji nemocných démonů pro něj byla vždy prioritou. Nicméně na základě svých setkání s anděly dospěl k závěru, že by jim, spíše než parapsychofarmaka, mohla pomoci parapsychoterapie, nejlépe parapsychoanalýza, neboť nejčastěji mají problémy s Otcem. Za nejobtížnější případy pokládá démony s poruchami osobnosti. Uvádí, že narozdíl od lidských sociopatů je úspěšně léčit lze, neboť se nemohou léčbě bránit, ale je třeba používat složité kombinace lékových egregorů či duchy léků dosud neexistujících. Přesto, jak

61

přiznává, mnoho takto postižených démonů bylo zcela parapsychofarmakorezistentních. Posledních 400 stran knihy je věnováno Parapsychofarmakologii a tvoří, ovšem s výjimkou autobiografického úvodu, nejzajímavější část knihy. Nacházíme zde stovky signatur snad všech existujících (a několika desítek neexistujících) psychofarmak. Autor zůstal v kontaktu s oborem, takže nechybí ani léky z poslední doby. Podle Dr. Hauptmana by tyto signatury mohly fungovat i v rámci samoléčby, pokud by se na ně psychiatrický pacient pravidelně vědomě soustředil či je nosil jako talisman, jak ale dodává, „k úplnému vyléčení démona je zapotřebí úplný rituál“. Jednotlivé léky jsou rozděleny podle základních okruhů duševních onemocnění a každému z nich přináleží signatura, duchovní jméno a přivolávající formule. Dále je pak obsažně vysvětleno, pro jaký typ pacienta je tento lék vhodný. V doslovu pak autor znovu apeluje na čtenáře, aby pokračoval v jeho osamělém díle. Doufá, že v něm budou pokračovat spíše odvážní psychiatři, kteří se dokáží osvobodit od předsudků, než magikové a okultisté, kteří podle něj „mají obvykle tolik problémů sami se sebou, že by na jakékoli pokusy komunikovat s démony měli raději zapomenout“. Jak toto dílo zhodnotit? Je... pozoruhodné. Osobně jsem přesvědčen, že autor se v žádném případě ze své nemoci nevyléčil, nicméně se mu, ztotožněním se s identitou „lékaře démonů“, podařilo převést ji ve společensky neškodnou formu. Výsledkem je pozoruhodný rukopis napsaný brilantní němčinou, dovedený k dokonalosti s německou důkladností a plný nádherných, ručně malovaných, plnobarevných signatur. Rukopis, za nějž autor nakonec možná zaplatil životem. Kniha totiž dosud nebyla vydána – rukopis mi jako zajímavou a zábavnou kuriozitu zapůjčil jeden český nakladatel, jenž si nepřeje být jmenován (sám jej dostal darem – rovněž jako zajímavou a zábavnou kuriozitu – od svého německého kolegy na Frankfurtském knižním veletrhu). Bylo by jistě krásné, kdyby kniha vydána byla – už pro nádherné výtvarné

62

provedení signatur a čtivě napsanou autobiografickou předmluvu, jenže tisícistránková publikace (přičemž cca 400 stran by muselo být barevných), která nemá v podstatě žádné praktické použití a byla by tedy patrně neprodejná, je mimo možnosti českého i německého vydavatele. Kniha je navíc příliš složitá a komplexní na to, aby byla využita různými šarlatány, kteří se raději spokojí s „energetickými zářiči“, „tachyonovým léčením“ a podobnými pseudovědeckými nesmysly, než aby studovali tuto pozoruhodnou a svým způsobem nádhernou kombinaci démonologie a psychiatrie. Rukopis tak putoval od jednoho nakladatele k druhému a byl stále znovu odmítán. Když poslední z nakladatelů odeslal balíček s rukopisem doktoru Hauptmanovi zpět spolu s laskavým odmítnutím, po nějaké době mu jej jeho sekretářka vrátila na stůl jako nedoručený. Později nakladatel zjistil, že osmaělý Dr. Wolfgang Hauptman (jeho žena a dcera jej opustily již třetí rok po vypuknutí jeho choroby, tedy v době, kdy započal svou průkopnickou práci), zemřel ve věku 68 let na selhání srdce. Ano, autor knihy byl nepochybně nemocný, ale základní myšlenka díla, totiž že démony či padlé anděly je třeba léčit a nikoli vymítat či odsuzovat k věčnému zatracení, ukazuje, že i ve své nemoci si Wolfgang Hauptman uchoval lidskost lékaře a nezpronevěřil se vznešeným zásadám Hippokratovy přísahy. HAUPTMAN, W. Parapsychiatrie – Kompendium der parapsychiatrischen Parapsychopharmakotherapie. Rukopis, 2007. 1124 stran.

63

Struktura Universa V současném prolínání různých kultur není neobvyklé, když narazíme na okultní text inspirovaný mýty libovolného druhu, přesto se i dnes stane, že nás nějaký druh syntézy příjemně či nepříjemně překvapí. Musím říci, že kniha Struktura Universa mne překvapila příjemně, neboť nabízí zajímavou syntézu kabalistického a antroposofického pohledu na svět s polynéskou kosmogonií. Zajímavé také je, že kniha vyšla již v roce 1960, tedy v době, kdy okultní boom teprve začínal. Můj známý ji zakoupil v Honolulu a když posléze zjistil, že se nejedná o autentický domorodý mýtus, ztratila pro něj své kouzlo a věnoval mi ji. Zde si dovolím krátkou odbočku: Co je vlastně autentické? Je to duchovní skanzen představ zakonzervovaných antropology, nebo je to současná žitá spiritualita bez ohledu na to, že čerpá i z jiných než lokálních zdrojů? Nevznikla koneckonců všechna náboženství nějakou, často dávno zapomenutou či nepřiznanou, synkrezí? Ale zpět ke knize. Jedná se o paperback s nevýraznou obálkou a jako jméno autora je uvedeno Matarau. Nikde na dvou stech stranách knihy se o autorovi nic nedozvíme, v knize schází jakákoli přemluva či cokoli jiného, co by nám mohlo pomoci jejího tvůrce jakkoli přiblížit či identifikovat. I jeho jméno je zaručeně pseudonymem. „Matarau“ znamená „dvěstěoký“ neboli „bystrozraký“ a je to jméno mýtické bytosti z okruhu mýtů na ostrově Mangaia. Autor tak možná naznačuje, že předkládaný text je vizí. Obraťme se nyní přímo k obsahu knihy. Nepříliš dovedně napsaný text s četnými chybami, které prozrazují, že autor na tom nebyl s angličtinou nejlépe, je místy velice popisný a často na různých místech opakuje, co již bylo řečeno. Když se však knihou prokoušete, jste schopni rekonstruovat komplexní obraz, který měl autor na mysli: Prostoročasovým, leč prostoročasově nedefinovatelným, počátkem Universa jsou tři Ain, Nic, zvané též Tři závoje negativna.

64

Ain jsou kořenem Stromu života, kořenem, který nemá rozměr ani čas. Na klasických vyobrazeních Stromu života bývají spodobněny jako půlkruhy a jako ovál, ale toto spodobnění – stejně jako slovo „závoje“ – je zavádějící, neboť nejsou popsatelné žádnými prostoročasovými prostředky, nelze o nich dokonce ani říci, že jsou bezrozměrným bodem. Stejně, jako lze říci, že nemají žádný rozměr, dokonce ani nulový rozměr bodu, lze říci, že mají nekonečno rozměrů. Právě proto jsou Ain, tedy Nic. Tyto tři jsou Jedno. Jejich rozlišení je dáno vztahem k našemu Universu. Ain Sof Aur, Světlo bez hranic, je Ain, které nemá k našemu Universu žádný vztah. Ain Sof, Nekonečno, je oblast, z níž se naše Universum zrodilo, ale jež k našemu Universu nyní už žádný vztah nemá. Ain, Nic, je Nejzazší hranice našeho universa, která je přítomná v každém jeho bodě. Je vlastním kořenem našeho Universa. Vlastní Universum lze popsat na základě Stromu života, i když skutečným počátkem Universa, který si alespoň nějak dokážeme představit, je oblast Chesed-Gebura. Keter, bod, Chokma, přímka, Bína, plocha, vznikly současně, jako tvůrčí ideje protekly Abyssem – Daath – a vytvořily Plášť, do něhož se oděla Chesed, prostor a Gebura, čas. Prostor a čas vznikly současně. Celý popis děje až do tohoto okamžiku je mimo rámec pojmů lidského jazyka. Ten je neodmyslitelně spjat s ideou času, do objevení se času nelze tudíž hovořit o vzniku, leda obrazně. Struktura Universa, o které lze hovořit pojmy lidského jazyka, počíná v dyádě Chesed-Gebura. Jaké toto Universum je? O Universu lze hovořit jako o čtyřrozměrné kouli v čtyřrozměrném prostoru, která má vnitřek a vnějšek. Vnitřní část této koule (Vnitřní Universum) tvoří sefirot Chesed – Jesod. Malkut leží na obvodu této koule. Nad tímto obvodem leží 11, Expanze. Vesmír se nejprve utvářel uvnitř koule jako embryo v kosmickém vejci, známém z mnoha mýtů. Idea prostoročasu byla oživena Vědomím (Tiferet), Vnitřním Sluncem. Toto vědomí začalo pociťovat (Necah) a toto pociťování reflektovat (Hod) a vytvořilo si tak představu o svém bytí (Jesod). Tak se v kosmickém vejci zrodil

65

Bůh. V okamžiku, kdy o sobě Bůh začal přemýšlet jako o osobě, v okamžiku, kdy poprvé vyřkl slovo „Já“, prolomil skořápku kosmického vejce v místě, jemuž říkáme Malkut a začal postupně pronikat ven, do Vnějšího Universa. Vše, co existuje v Malkut, má svou noční a denní stranu. Žijeme na denní straně Malkut, pod námi, na druhé straně prolomené skořápky, je strana noční. Pronikání Boha na denní stranu Universa se děje postupně, vzlínáním stavů vědomí obsažených v kosmickém vejci. Nejprve vystoupilo z noční strany Malkut minerální vědomí a vytvořilo První nebe. Při svém výstupu působilo minerální vědomí zpětně na povrch denní strany Malkut a tak vznikly hmotné struktury, které jsou matricí pro veškerý život. Skrze toto minerální vědomí následně vystoupilo rostlinné, vegetativní vědomí z Jesodu a vytvořilo nad denní stranou Malkut Druhé nebe. Zpětným působením pak utvářelo na denní straně Malkut svůj odraz a vzniklo rostlinstvo. Po něm (ve smyslu jak následně, tak i skrze něj, jako po žebříku) vystoupilo živočišné, animální vědomí sefirot HOD a NECAH a vytvořilo Třetí nebe. Působením na povrch denní strany Malkut vznikli živočichové. Stejným způsobem vystoupilo po stupních tvořených minerálním, vegetativním a animálním vědomím tiferetické sluneční vědomí vyššího Já a vytvořilo Čtvrté nebe. Zpětným působením na povrch denní strany Malkut vznikl Člověk. Také teprve v této chvíli se objevilo Slunce jako zdroj světla a tepla, předtím byl povrch Malkut zahříván pouze vnitřním, tiferetickým sluncem zevnitř a na povrchu denní strany panovala tma. Stoupání vědomí Tiferet do Třetího nebe je dobou Úsvitu. Lidé byli zpočátku jako červíci, plazili se po povrchu denní strany Malkut a teprve až tiferetické vědomí vystoupilo na své místo v Třetím nebi, pozvedl člověk hlavu ke Slunci a napřímil se. Nyní, skrze lidské vědomí, vystupuje vědomí Gebury a Chesed vzhůru aby utvořilo Páté nebe. Utvoření Pátého nebe je údělem člověka. Proto lidé rozumějí ideji prostoru a času a jsou schopni uvědomit si, na rozdíl od zvířat, svou konečnost. Současně se na povrchu denní strany Malkut začíná utvářet nové vědomí,

66

kvalitativně odlišné od lidského. Citliví jedinci v sobě toto rostoucí vědomí již pociťují. Až vědomí Gebury a Chesed utvoří Páté nebe, projeví se toto vědomí v plné síle a skrze něj začne vstříc utvoření Šestého nebe stoupat nevyslovitelné, lidskými slovy nepopsatelné, vědomí sefirot Chokma a Bína, a utvářet nové božské vědomí. Nakonec, po mnoha dalších aeonech, Chokma a Bína utvoří Šesté nebe a skrze jimi utvořené božské vědomí začne stoupat vzhůru sefira Keter. Ve chvíli, kdy Keter vytvoří Sedmé nebe, Bůh zcela opustí kosmické vejce a bude expandovat do nekonečného prostoru Vnějšího Universa. Kosmické vejce se zhroutí, zanikne a s ním i náš svět na jeho povrchu a Bůh, který tak plně uskuteční sám sebe, prostoupí Vše a Vše bude prostoupeno Bohem. Protože prostoupí všechen prostor a všechen čas, minulost i budoucnost, je plně realizovaný Bůh přítomen již nyní, byl přítomen vždy a vždy bude. V celém textu nepadne ani jediné jméno původního polynéského božstva, takže čtenář by mohl nabýt dojmu, že se jedná pouze o nějakou neobvyklou kabalistickou konstrukci. Ve skutečnosti však, co se struktury týče, autor pracuje s kosmologií ostrova Mangaia, jež je založena na myšlence postupného rozvíjení světa, který vychází z tenkého kořene, mění se v kokosový ořech a nakonec jeho obyvatelé proniknou na jeho vnější stranu (Viz Polynéská kosmogonie, str. 91 – 101.) Vzhledem ke skutečnosti, že kniha vyšla v Polynésii, je nepochybné, že se autor tímto mýtem nechal inspirovat. Kladu si otázku, zda se v tomto případě jedná o nějakou formu vize či o záměrnou konstrukci. To patrně nelze rozhodnout, možná se na výsledném textu podílelo obojí. V každém případě se jedná o zajímavý počin, byť je to jeden z mnoha pokusů o magické zachycení světa a navíc pokus, který upadl v zapomnění. MATARAU. Structure of the Universe. Honolulu : Maui Press. 1960. 203 stran.

67

Další literatura: KRUPA, V. Polynéská kosmogonie. Bratislava : CAD Press, 1997. 164 stran.

68

Magie: Skrytá historie kosmu Kniha, o níž budu psát, je zaručeně nejpodivnější knihou, s jakou jsem se ve svém životě setkal. Její recenze je současně příběhem s tajemstvím, příběhem, který, spolu s tématem recenzovaného díla, vnesl do mého života velmi znepokojující pocit nejistoty. Knihu Magia: la storia nascota dell'universo italského zednáře a mága Silvia Eságona jsem zakoupil v jednom malém antikvariátu v Benátkách, jež jsem navštívil v době konání proslulého karnevalu. Zaujala mne na první pohled svou vazbou v černé kůži (pravé!) a vzhledem imitujícím knihy z období před dvěma sty lety. Když jsem ji otevřel, setkal jsem se však s jazykem doby moderní – s paralelními světy, šipkami času, cestováním časem... Byl to pozoruhodný kontrast starého a nového a i přesto, že jsem si nebyl jist, zda se nejedná jen o další okultní brak založený na vybrakování slovníku moderní fyziky, knihu jsem za nemalý peníz zakoupil. Když jsem se do ní posléze začetl, musel jsem uznat, že autor rozhodně neměl v úmyslu přiživovat se na popularitě soudobé vědy, ačkoli ji místy zmiňuje. Eságon čtenáři předkládá dobře promyšlenou a sugestivně napsanou koncepci světa, v němž čas běží po dvou šipkách, přičemž šipka času, kterou v každém okamžiku svého bytí tak či onak vnímáme, je ta méně důležitá. Jak uvádí v předmluvě, poznání pravé podstaty světa dosáhl praktikováním magie Michaela Bertiauxe, s jejíž pomocí se mu podařilo uzřít skutečné dějiny kosmu. Dále uvádí, že jeho pozorovaní potvrdily i další osoby z malé zednářsko-magické lóže Sesta, jež knihu také vydala jako soukromý tisk. Vlastní pojednání o skryté historii kosmu je uvedeno známým citátem Arthura C. Clarka, že každá dostatečně pokročilá technologie se jeví jako magie. Eságon dodává, že každá funkční magie je ve skutečnosti pokročilá technologie a že magie jako taková je technologií z budoucnosti, kterou dokáží někteří nadaní jedinci využívat. Jak se k nám však taková technologie dostala a jak působí?

69

Autor je na základě vlastních zážitků přesvědčen, že civilizace ze vzdálené budoucnosti, jež ovládly technologii cestování časem, průběžně mění naši vlastní minulost, přítomnost i budoucnost a zabudovávají do nich svou vlastní technologii, založenou na přímém psychofyzikálním působení na živou i neživou přírodu. Jak však dosáhnout něčeho takového a vyhnout se příslovečným časovým paradoxům? Jedním z řešení je větvení paralelních světů, to však autor odmítá. Skutečnost je podle něj mnohem zajímavější. Možnost cestování časem se člověku odkryje v okamžiku, kdy získá schopnost pohybovat se podél druhé, skryté, šipky času, jež je našemu vesmíru stejně vlastní, jako ta projevená. Existenci tohoto druhého času tuší ostatně i příslušníci tzv. přírodních národů, hovoří-li o „snovém čase“ (autor uvádí jako příklad australské Aboriginy). Eságon však jde ještě dál, tvrdí, že tento druhý čas nebyl vždy součástí kosmu, byl vytvořen našimi vzdálenými potomky, jimž se podařilo přeprogramovat samotný vesmír. Od té doby pronikají do minulosti, instalují v ní „snový čas“ a mění dějiny tak, aby transformovali sebe sama v ještě pokročilejší entity. „Celá evoluce tak, jak ji známe, byla nesčetněkrát modifikována,“ uvádí autor na straně 69 a dodává, že „první evoluce“, ta jediná přirozená a nyní ztracená v dávnověku druhé šipky času, trvala o miliardu let déle, než ta, jejíž pozůstatky nyní odkrývají paleontologové a jejíž přirozenost naivně zpochybňují všemožní antievolucionisté, kteří ovšem správně tuší, že k některým evolučním skokům došlo pozoruhodně rychle na to, aby byly přirozené. Na počátku zde byla civilizace, jež žila na stárnoucí Zemi sužované rostoucím slunečním žárem a zoufale hledala způsob, jak přežít. Část těchto lidí osídlila vzdálenější planety, pak ale vědci objevili způsob, jak vytvořit alternativní časový proud, což jim umožnilo provádět složité zásahy v čase. Zprvu tápali a některé změny, jež v minulosti provedli, je málem zničily, ale poté objevili způsob, jak efektivně urychlovat biologickou evoluci záměrným šlechtěním organismů v minulosti, což nakonec vedlo ke stále rychlejším průběhům evolučního procesu. Takzvané evoluční skoky tedy Eságon vysvětluje jako

70

záměrnou činnost cestovatelů časem. Spolu s tímto urychlováním docházelo k fyzické transformaci našich vzdálených potomků – jak uvádí, jejich původní podoba měla s lidskou pramálo společného a zmiňuje legendy o předlidských rasách, jejichž pokřivenou podobu nám zachovala například theosofie. Poté nastal čas uspíšit a zdokonalit vývoj člověka samotného. Tehdy naši vzdálení potomci „vynalezli“ duchovno. Autor tvrdí, že původní inteligentní civilizace, byť technicky pokročilá, byla ryze materialistická, měla omezenou představivost a nárůst vědění u těchto tvorů byl lineární a velmi pozvolný. V době, kdy přišel čas urychlit vývoj ještě více, podařilo se zmíněné rase osvobodit se od těžkopádných přístrojů a navazovat kontakt se „snovým časem“ díky cílenému šlechtění mozků svých vlastních dávných předků. Před zhruba sto padesáti tisíciletími našeho běžného času uměle vytvořeným selekčním tlakem vyšlechtili nový živočišný druh, Homo sapiens, člověka moderního typu. Přestože zpočátku (a ani v současné době měřeno běžným časem) neměl tento člověk, alespoň běžně ne, schopnost vstupovat fyzicky do skrytého časového proudu, díky další evoluci jí dosáhl již v době odpovídající budoucnosti za deset tisíciletí našeho běžného času. To lidem z budoucnosti umožnilo víceméně volně procházet různými časovými vrstvami a snadno provádět další a další změny a úpravy s vynaložením mnohem menšího úsilí a energie. Z těžkopádné rasy žijící na světě odsouzeném k zániku se tak postupně stali pokročilým lidem s fantastickou budoucností. Eságon uvádí, že nyní již fungují spíše jako strážní andělé svých vlastních předků a dílčími zásahy v minulosti dále kultivují svou vlastní civilizaci, jež je našemu současnému chápání stále nesmírně cizí, přesto je nám však mnohem bližší, než civilizace, které jí ve „snovém čase“ předcházely. To, co vnímáme, jako duchovno či jako magickou realitu, přirovnává autor k nedokonalému vidění a neobratné chůzi ve světě, v němž bylo rozpoznáno plynutí „snového času“. Bohové, andělé a démoni, o nichž hovoří extatici, jsou ve skutečnosti

71

nedokonalé vize popisující setkání s cestovateli časem; úspěšně vykonané magické akty jsou pak důsledkem praktického využití posunů v čase oběma směry. Vesmír, upravený k obrazu budoucího lidstva, toto všechno umožňuje. Tolik tedy k teoretické části knihy, která je navíc protkána množstvím etnografických a parapsychologických zmínek o změněných stavech vědomí, zvláštních schopnostech některých lidí a také diagramy vyjadřujícími strukturu universa, v němž působí obě časové linie. Tyto diagramy v sobě obsahují některé kabalistické motivy, Eságon ostatně prohlašuje, že kabalistický systém je přímo inspirován z budoucnosti, a jeho cílem je záměrný posun vědomí určitých klíčových osob tak, aby další vývoj lidstva byl ještě více urychlen. Druhá část knihy je snad ještě zajímavější – je totiž orientována na praxi. Autor předkládá sérii magických technik zaměřených na postupné uvědomění si existence „snového času“, zření minulosti i budoucnosti a následně pak i na úspěšnou realizaci zásahů do přediva času. V lecčems je inspirován Bertiauxem, ale, jak uvádí, některé věci lze popsat jednodušeji. Ve své koncepci zdůrazňuje práci s odfiltrováváním vlivu vlastního nevědomí, které podle autora funguje jako clona, jež deformuje vnímanou pravdu tím, že do ní vnáší naše současné osobnostní i kulturní vzorce. Opravdu efektivní magickou práci lze podle Eságona provádět pouze s dokonale nezaujatou myslí. Proto také klade velký důraz na meditace a ne-myšlení jako nezbytnou přípravnou fázi pro magickou práci s časem. V této části knihy jsou obzvláště zajímavé koncentrační symboly, jejichž cílem je změna adeptova vědomí. Už jen pouhé dívání se na ně mne uvádělo ve zmatek a uvědomil jsem si, že na seriózní zabývání se jimi si budu muset vyhradit dostatek klidu na dlouhodobou a nerušenou práci. V závěru se pak autor ptá, co poznání těchto tajemství znamená pro zednáře a jejich koncept Architekta, Stvořitele vesmíru. Tvrdí, že nyní již Architekt není předmětem víry, ale dosažitelného poznání;

72

existuje coby kolektivní bytost, jež ve vzdálené budoucnosti směřuje k jednotě a dokonalosti. Zde odkazuje na Teilharda de Chardin a jeho „Bod Omega“ coby vyvrcholení procesu utváření noosféry, ale dodává, že bez dvou časových proudů a neustálé změny minulosti primárního času by takový Bůh byl pouze vzdáleným Vykupitelem. Ve skutečnosti, jak ji Eságon poznal, je ale vpravdě všudypřítomným a neustále činným Stvořitelem universa – a současně pravým vrcholem evoluce lidstva. Tolik tedy k obsahu knihy. Rád bych napsal, že až výše uvedené postupy vyzkouším, dám vědět, nakolik jsou či nejsou funkční, ale recenzovaná kniha zmizela. Když jsem začal recenzi psát, měl jsem ji v ruce, a poté, co jsem skončil popis teoretické části knihy, jsem ji odložil na monitor a šel spát. Druhého dne byla kniha pryč. Moje žena tvrdí, že vůbec nepostřehla, že na monitoru nějaká kniha byla; vlastně si ani nevzpomíná, že by vůbec kdy nějakou takovou knihu kdy viděla. Dlouho jsem ji marně hledal a po několika hodinách jsem rezignoval a napsal reflexi druhé poloviny textu po paměti. Když však nyní dokončuji tuto recenzi, uvědomuji si, že vůbec neumím italsky a nevzpomínám si, že bych kdy byl v Benátkách, natož abych tam kupoval nějaký magický spis. Jsem zmatený, dezorientovaný a mám stále silnější pocit, že Benátky, karneval, kniha i její četba se mi jen zdály. ESÁGON, S. Magia: la storia nascota dell'universo. Venezia : Sesta, 2008. 491 str.

73

Zvláštní knihy Není snadné napsat recenzi o knize recenzí, zvláště pak, když taková recenze může zhatit celý autorův původní záměr. Přesto však soudím, že je vhodné čtenáře upozornit na dílko Jeremyho Fieldra Zvláštní knihy. Pokud tedy knihu vlastníte a hodláte ji číst, což rozhodně doporučuji, pak v této chvíli nečtěte tuto recenzi – vraťte se k ní až jako k jednomu z možných zhodnocení díla. Nicméně vzhledem ke skutečnosti, že kniha vyšla pouze v malém nákladu, jenž byl rozebrán, a je otázkou, kdy se dočkáme dotisku, pokládám za užitečné, aby se ti, kdo toto dílko nevlastní, seznámili alespoň s jeho recenzí. Než se dostaneme k vlastnímu dílu, podívejme se nejprve stručný životopis autora otištěný na přebalu knihy: Jeremy Fielder (vlastním jménem Jeremias dos Campos) se narodil 5. 3. 1975 v Oltecu. Od útlého dětství se živě zajímal o mýty a pověsti svého okolí. V roce 2000, krátce po dopsání jednoho ze svých dobrodružných románů, se odstěhoval a pobýval na různých podivných místech, až nakonec na podzim roku 2002 zakotvil v Blackfieldu, kde žije dodnes. Pracoval jako terapeut a pojišťovák, studuje magii a chová neobvyklá zvířata. Musím říci, že už tyto řádky mne naplnily jistým podezřením. Nejsou tam uvedeny žádné země, „vlastní jméno“ autora zní portugalsky, ale jméno Oltec nezní jako místo v Brazílii či Portugalsku, snad spíše jako nějaké mexické místo. Blackfield skutečně existuje, je to vesnice v anglickém Hampshiru. Více se o autorovi nedozvídáme, přejděme tedy ke knize samotné. Bez jakéhokoli úvodu jsme vtaženi do světa zvláštních knih a rozpoložení čtenáře se pohybuje mezi nadšením a nedůvěrou. Bylo by možné, aby knihy tak podivné, ať již jde o díla odborná, poetická či o magická (navíc tak zvláštní, že je vlastně vůbec nelze do zmíněných kategorií zařadit – magie, věda i poesie se v nich často nečekaným způsobem mísí), mohly na této zemi existovat bez povšimnutí? Následuje nevyhnutelné – vyhledávání na internetu.

74

A v té chvíli už máme celkem jasno: „Strýček Google“ neví vůbec nic ani o autorech, ani o recenzovaných titulech, jež údajně napsali. Autor nás sice přesvědčuje, že jím recenzované knihy upadly do zapomnění z mnoha různých důvodů, ale kritickému čtenáři je jasné, že zde máme co do činění s postmoderní fikcí inspirovanou nepřekonatelnými Borgesovými povídkami a stejně tak fascinující Dokonalou prázdnotou Stanisława Lema (nápad psát o neexistujících knihách je ovšem mnohem staršího data). Narozdíl od Lemovy knihy ovšem v knize Fieldrově chybí úvodní stať, která by čtenáře upozornila, že je mystifikován: „Literatura nám doposud vyprávěla o fiktivních postavách. My půjdeme dál: budeme popisovat fiktivní knihy.“ (Dokonalá prázdnota, s. 7). Čtenář je tedy přímo heideggerovsky „vržen“ do propasti mystifikace a pokud uvěří, tím větší otřes následuje, když zjistí, že všechno je jinak. Nutno však autorovi přiznat, že nakonec přiznává barvu, a to v poslední „recenzi“ knihy, jež má být knihou fiktivních recenzí, inspirovanou díly Borgese a Lema. V té chvíli musí již každému čtenáři dojít, že jej autor celou dobu vodil za nos. Jaké tedy jsou ony fiktivní knihy, knihy příliš zvláštní na to, aby byly čteny (a aby vůbec existovaly!). Je obtížné to nějak shrnout. Fieldrova imaginace přelétává od přírodních věd k magii, od antropologie k poesii, setkáváme se s prapodivnými teoriemi a ještě podivnějšími fikcemi uvnitř fikcí. Soudím, že mnohé z myšlenek, s nimiž se v knize setkáme, připadly autorovi příliš zvláštní na to, aby byly myšleny a proto je zaobalil do fiktivního recenzentského odstupu, aby se s nimi nemusel ztotožnit. V dalších případech pak může jít o nápady, jež bylo autorovi prostě líno napsat. Obojí ostatně zmiňuje v závěrečné sebeodhalující recenzi. Srovnáme-li dílo s jeho nejslavnější paralelou, tedy s Lemovou Dokonalou prázdnotou, je třeba konstatovat, že Fielder nedosahuje Lemova mistrovství. Jeho „recenze“ jsou vesměs kratší než Lemovy a nejsou povětšinou tak důkladně a brilantně propracované. Nicméně na mě přeci jen oním nezapomenutelným lemovským kouzlem zapůsobily a čtenář (nebo

75

alespoň já) má tendenci autorovi odpustit fakt, že je pouhým epigonem. Co říci závěrem? Pokud jste knihu nečetli, budete ji číst již jako fikci a nedostane se vám existenciálního prožitku nedůvěry spojené s touhou věřit, přesto se však jistě dobře pobavíte a dostane se vám i mnoha námětů k zamyšlení. FIELDER, J. Strange Books. Vanity Fair : Winchester, 2009. 99 stran. Další literatura: LEM, S. Dokonalá prázdnota ; Golem XIV. Praha: Svoboda, 1983. 332 stran.

76

Jaroslav A. Polák Bizarní atraktor aneb O zvláštních knihách Vydala Městská knihovna v Praze Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1 V MKP 1. vydání Verze 1.0 z 25. 7. 2013