Verze 1.0 z

§ Veškeré texty ve Vzorníku 2012, publikovaného Městskou knihovnou v Praze, jsou vázány autorskými právy a jejich použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

Citační záznam této e-knihy: MĚSTSKÁ KNIHOVNA V PRAZE. Vzorník 2012. [online]. Editor Tomáš VLČEK. V MKP 1. vyd. Praha : Městská knihovna v Praze, 2012 [aktuální datum citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. E-knihovna. Dostupné z: http://web2.mlp.cz/koweb/00/03/82/48/78/vzornik_2012.pdf.

Vydání (obálka, upoutávka, grafická úprava, citační stránka a tiráž), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autoraNevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 20. 12. 2012.

OBSAH Předmluva .................................................................................................. 6 Michal Čagánek ......................................................................................... 8 Jaro je jaro................................................................................................ 9 STATISTIKA ......................................................................................... 11 Další den v práci .............................................................................. 12 Ondřej Hložek .......................................................................................... 14 Píseň o lidech a nečasu........................................................................ 16 Kolem oken ........................................................................................... 17 Saze ........................................................................................................ 18 Schoulený čas ....................................................................................... 19 U hradeb................................................................................................ 20 Neděle ................................................................................................... 21 Michaela Keroušová ................................................................................ 22 Game over ............................................................................................. 23 Nemocnice Krč ..................................................................................... 25 Domy s těly kostlivců .......................................................................... 26 I. Dům s tělem žebříku .................................................................... 26 II. Dům kostnatej jak vězení ........................................................... 26 III. Dům dlouhej jako koleje ........................................................... 27 Spřežení utopený Kláry ...................................................................... 28 Agáta Kestřánková .................................................................................. 30 Nespokojené exponáty ze světové expozice války ......................... 32 Martin Koláček ......................................................................................... 36 Hliněná božstva ................................................................................... 38 Vládce ostrova Svatého Muhehe ....................................................... 55 Josef Straka ............................................................................................... 63 Cizí rozhlas ........................................................................................... 64 x x x ...................................................................................................... 65 Vlakové exily ........................................................................................ 66 Jan Sviták .................................................................................................. 67 Knihy z konce světa............................................................................. 68 Marek Šindelka ........................................................................................ 82 Luk ......................................................................................................... 83

4

Milan Šťastný ........................................................................................... 91 PSÍ PŘÍBĚH........................................................................................... 92

5

Předmluva Vážení čtenáři a přátelé knih, vzorníky bereme do ruky, chceme-li si řekněme vybrat látku a nechceme se prohrabovat nekonečnými regály smotaných štůčků. Z ústřižku pak posoudíme, jestli vzor vyhovuje našemu vkusu a jestli si tohoto materiálu koupíme větší kus. V našem Vzorníku najdete ústřižky látek, jejichž jemné vzory a pastelové tóny byste vedle křiklavých barev a módních designů mohli přehlédnout. A to by byla škoda, protože za kvalitu látky si dovolujeme ručit – autoři své tkalcovské řemeslo ovládají s podivuhodnou zručností. Vzorník 2012 je prvním titulem projektu, v němž bychom Vám rádi s jistou pravidelností představovali zajímavé texty současné české literatury. Nabízíme Vám třikrát tři autory, jejichž psaní stojí za to, aby přehlédnuto nebylo. Neřídili jsme se žádným předvýběrem, žádnými předem danými „kvótami“ či tématy. Vodítkem nám byl čistě subjektivní pocit kvality a myšlenka „tohle by si mělo přečíst víc lidí“. Jeden z autorů Vám například předvede, že snaha o harmonii a pozitivní ladění nemusí mít nic společného se sladkým kýčem. U jiné zas užasnete nad mládím, které si suverénně pohrává s různými slohy a žánry. Jeden text vznikl během téměř sportovního výkonu. Z další povídky Vás zamrazí: otec a syn v ní hledají cestu k sobě navzájem a jde jim o život. Pestrou společností jsou i tři zařazení básníci – projasněné, čisté verše jednoho se doplňují s autenticitou a emotivní silou druhého a téměř skácelovským darem postihnout lehký okamžik v případě třetím. (Schválně u těchto charakteristik neuvádím, které autory mám na mysli – kdo chce, může to vzít jako hru a zkusit si k nim přiřadit jména, třeba se aspoň v některých případech shodneme.)

6

Na konci každého z ústřižků (abych se vrátil k nepříliš originální textilácké metafoře) najdete odkaz na „větší kus“, tedy na dílo, které naše knihovna od příslušného autora má ve svém fondu. A protože snahou knihovny, dokonce i v 21. století, je především půjčovat knihy, budeme rádi, když Vás vybrané ústřižky k těmto větším kusům dovedou. Přeji Vám příjemné probírání paletou vzorků a doufám, že alespoň některé odstíny shledáte zajímavými. Tomáš Vlček

7

Michal Čagánek Zajímavé informace o autorovi Michalovi Čagánkovi a jeho tvorbě naleznete na webových stránkách www.prameninspirace.cz. Všechny autorovy knihy lze objednat a zakoupit prostřednictvím webové adresy prameninspirace.cz/obchudek/, kde naleznete kompletní nabídku autorových děl. Dále je možné autorovy knihy zakoupit v Knihkupectví NEOLUXOR (v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí), kde autor své knihy křtil. Michal Čagánek v Městské knihovně v Praze.

8

Jaro je jaro „Dobrý den, našlo by se tady místo, prosím?“ zeptal se příchozí, když se mu podařilo otevřít vzpříčené dveře kupé. Když se mu nedostalo odpovědi, poděkoval (snad se mu odpovědi dostalo a jenom on ji v burácení uhánějícího vlaku neslyšel) a začal pomalu postupovat dovnitř. Rukou sahal po volném místě, místo toho se jeho prsty dotkly novin. Muž, kterému patřily, podrážděně vzhlédl. Mladá žena uskočila k oknu. Chtěla pomoct, současně toužila zůstat nespatřená. „Tady je volno.“ Slepý našel volné místo, poděkoval a opatrně se posadil. Jeli mlčky. Muž s novinami se věnoval novinám, dívka si prohlížela okno (nějaký umělec ho počmáral nepříliš lichotivými znaky, dotýkalo se jí to). Jeli několik minut, vtom si slepý sáhl na zápěstí levé ruky. Měl na něm připevněné hodinky. Odklopil skleněné víčko, konečky prstů se několikrát jemně dotkl ručiček, až odečetl přesný čas. „Máme zpoždění,“ řekl s úsměvem, „už jsme měli být v Lipníku.“ Muž si dál četl noviny, dívka se dál dívala z okna. V jednu chvíli se ohlédla po slepém, aby si ho lépe prohlédla. Bylo jí však nepříjemné se po něm ohlížet, nesluší se věnovat pozornost cizím lidem. Rychle obrátila pozornost zpět k oknu. Jeli kolem ovocného sadu. Až k obzoru se táhly všemi barvami kvetoucí jabloně. „To je vždy krásné, když tak všechno začne kvést a vonět,“ začal slepý vyprávět. „V zimě je všechno šedé, jakoby bez života, potom ale přijde jaro a něco se změní. I sněhem zaváté stromy jsou krásné, někdy doslova pohádkově kouzelné, ale jaro…,“ vydechl zhluboka, „...je jaro.“

9

Dívka na něho hleděla jako omámená, protože venku skutečně všechno vonělo a kvetlo a kvetlo a vonělo, ty čmárance byly jenom na skle a ten kluk, na kterého myslela a trápila se, za to stejně nestál. Projížděli takovou malou staničkou. Slepý se rozpovídal o tom, jak tam na komíně každé jaro čápi opravují své hnízdo, aby na svět přivedli další pokolení. A ti čápi tam skutečně byli. Stáli na vysokých nohách a v zobáku drželi kus dřeva, sami jakoby z dřeva vyřezaní. Hrad na kopci, jezero v údolí, kamenolom za lesem nebyl skoro ani vidět, a přece byl, těžké plně naložené nákladní automobily odvážely kámen a slepý o tom vyprávěl. Dívka poslouchala, udivenýma očima hltala každé jeho slovo, muž četl noviny. Vtom se chytil za srdce a neskácel se mrtev, namísto toho vyndal z kapsy mobilní telefon. „Dobrý den.“ Slepý, než si uvědomil, že nemluví s ním, ale s kýmsi daleko, v oné krajině hovorů bez jediného kontaktu pohledu či úsměvu, se domníval, že někdo přistoupil a s širokým úsměvem odpověděl: „Dobrý den.“ Muž začal hovořit a slepému jeho omyl došel, přesto se nepřestal usmívat. Hleděl jsem na něho jako blázen, a že se blížil večer, začínaly se rozsvěcet hvězdy. Také ve mně se začalo cosi rozsvěcet. Hlas v telefonu slábl a slábl a nebyl už vůbec, jako nebyly noviny, žádné zprávy, které se mohly udát mimo rámec jarní krajinou jedoucího vlaku, toho jediného kupé v něm, ve kterém jsem seděl a zpoza rozečtených novin se díval na muže přede mnou, který byl možná slepý, zajisté však byl šťastný. Dál jsem to nevydržel, také jsem se usmál a řekl omluvně: „Promiňte, neviděl jsem vás…“

10

STATISTIKA Zvykl jsem si každý večer obejít dům. Zkontrolovat dveře, podívat se, jestli se někde zbytečně nesvítí. Potom se vrátím do obývacího pokoje a jemně vzbudím Marcelu, která usnula u televize. „Marcelko, vstávej, jdeme spát.“ Marcela se usměje, opře se na loktech a se slovy: „To jsou vtipy,“ jindy dočista beze slov a jenom s mžikajícími víčky, sebou plácne na gauč. Někdy jenom tak lehce zavrní a začne si pod hlavou rovnat polštáře, jindy neudělá nic. Podle nálady. Když spí, tak ji samozřejmě nebudím, pomalu ji podeberu oběma rukama, přitisknu si ji k tělu a odnesu do ložnice. Musím se snažit. Padesát pět procent žen by si po šesti letech manželství své muže za partnery na celý život znovu nevybralo. Alespoň statistiky to tvrdí. Proč si je potom teda berou? Když si někoho beru, tak snad počítám s tím, že to není na rok, na šest nebo kolik let! Měli to udělat jako my s Marcelou. Nejdřív jsme se co nejvíc poznali a teprve pak, až jsme vyřešili všechny otázky týkající se vzájemných očekávání, plánů do budoucnosti a podobně, tak teprve potom jsme začali plánovat svatbu. Takto přemýšlím obcházeje dům. Rozsvěcím světlo v garáži a přesvědčuji se, že jsou vrata zavřená. Pohladím naši novou Škodu Fabii, Fábinku, jak říkám, a pokračuji ke dveřím na zahradu. Jsou odemknuté. Využívám toho, abych na chvíli vyšel ven. Nadechuji se vlahého nočního vzduchu. V korunách jabloní se třepotají hvězdy. Obličej mi zaplaví úsměv. Nechám ho svítit na tváři a pomalu vystoupám po schodech do domu. „Marcelko, vstávej, jdeme spát,“ řeknu své pokojně oddechující ženě. Když jenom tak lehce zavrní, poznám, že chce do ložnice odnést v mém náručí.

11

Ležíme vedle sebe. Ticho. Ticho, že je slyšet vlastní dech. Ze zahrady zní hlas cvrčka. Do toho ticha, hlasem noci samé, Marcela něžně zašeptá: „Kájo…“ A s novým výdechem: „Já ti musím…“ „Já tebe taky,“ špitnu a lehkým polibkem potvrdím svá slova.

Další den v práci On (šéf, náhle vchází): „Tak co?“ Ona (Marcela, poplašeně vzhlédne): „Co?“ „Řeklas mu to?“ „Já? No… Ne.“ „Jak to, že ne?! Chceš se s ním vůbec ještě rozvést? Miluješ mě?!“ „Chtěla jsem. Ale ten…“ chystá se použít hrubé slovo, v poslední chvíli ho však nahradí neutrálním on, „…on mě vůbec neposlouchal.“ „Mám mu to říct já?“ „To ne.“ „Ale řekneš mu to?“ „Když on… On je na mě tak hodný.“ Šéf zuří. „A já?! Já nejsem hodný?! Když ti kupuju drahé dárky, tak to jsem hodný, že?! To jsem tvůj miláček!“ Pohledem vytlačí ze dveří sekretářku nesoucí jakési papíry k podepsání a pokračuje: „Nebo když jsem ti přidal (poznámka šeptem: „Ani náměstek nebere co ty, obyčejná…“ ). Vozit tě po výletech, to by se ti líbilo, když tě člověk obskakuje, abys ale pro změnu udělala něco ty pro něho…! Teď brečíš, teď. To já bych měl brečet! Ale – škoda mluvit.“ Domů přišla brzy. Dřív než on. To už se dlouho nestalo. Neptal se proč a sama nic neřekla. (Měl takovou radost!) Něco dělala.

12

Nějaké nádobí, nějaké košile. Potom byl večer. Sedla si k televizi. Za chvíli už dřímala. Ale řeknu mu to, slibovala si. Nejprve nad nádobím, potom u televize, i v tom snu, který se jí zdál. Probudila se právě na konec filmu. Napjatě poslouchala, jak při svém každodenním rituálu obchází dům, a nechala se v jeho náručí odnést do ložnice. Tak teď, umínila si, když se uložil po jejím boku. Teď a nebo nikdy. Musím mu to říct. A tak se nadechla a řekla: „Kájo...“ Když zavrněl na znamení, že slyší, přidala: „Já…“ „Já tebe taky, Marcelko,“ usmál se Karel z polospánku a tváří se ještě víc přitiskl k jejímu nahému rameni. Chudák si myslel, že mu chce vyznat lásku. Nejhorší na tom bylo, že to byla pravda.

13

Ondřej Hložek Ondřej Hložek se narodil 17. března 1986 v Opavě. Po gymnáziu vystudoval bakalářský obor Česká literatura na Slezské univerzitě v Opavě. Živil se jako redaktor, uklízeč v kavárně, skladník, expedient. Autor poezie, pořadatel literárních akcí a animátor v kulturním dění. V roce 2011 vydalo nakladatelství Dalibora Maliny ve Vsetíně jeho debutovou sbírku Tížiny, která se dočkala řady ohlasů v literárně kritických periodicích. Byla také přihlášena do prestižní Ceny Jiřího Ortena. Ve stejném roce začal s hudebním projektem Nikot-in (Jakub Frank – kytara, Jáchym Krohe – klávesy) představovat své texty v podobně melodramu. Roku 2012 publikoval v bibliofilské tiskové i elektronické podobě pět básnických textů v grafické úpravě Lucie Vyhnálkové pod jednotícím názvem Samoty. Publikoval v časopisech Host, Tvar, Texty, Aluze, Protimluv, Nové břehy i jinde a řadě soutěžních almanachů. Je zastoupen také ve sbornících Ars Polyri (2008), Artemisia IX. (2009) a Láska nic nezapomíná (2011). Výběr z jeho básní zazněl v rozhlasovém magazínu Zelené peří (2006 a 2010). Jeho texty jezdily v tramvajích v Ostravě v rámci projektu TramBus Ostrava!!! Poetry (2010), dočkaly se i vizualizace díky výtvarnici Zlatě Kalusové (Ateliér Daniela Balabána), v jiné úpravě pak od Lucie Vyhnálkové. Spolupracoval s fotografem Imrichem Veberem při pořádání básnického výboru z poezie děkana Josefa Veselého (Víme o sobě, 2011). Občasný host performancí ostravské Bezejmenné skupiny, příležitostný písňový textař. Je laureátem několika literárních cen (Literární soutěž Františka Halase 2009, Literární cena Vladimíra Vokolka 2009 a 2011, O cenu primátora města Opavy 2010 a jiné)

14

Pořádá kulturní akce se zaměřením na literaturu (Básnické hlasy, Open Air Happening Vikštejn, Bohemistický večírek aj.) Ondřej Hložek v Městské knihovně v Praze.

Informace jsou převzaty www.hlozek.com/index2.htm.

z osobních

stránek

autora

15

Píseň o lidech a nečasu Sem tam kapkou schází do ulic déšť. Pořezává zesvětlené vlasy večera. Na pomoc úsvit slunce kokrhá a někdo nám dluží mladý jarní nádech. Den je nějak jiný. To každý si neseme holé paty do kapkami uříznutého sadu a dychtíme se dívat do tváří. Jsou bílé, černé, bílé.

16

Kolem oken Jdou města nocí, v řadě za sebou sedí u zotvíraných bran. Jdou a jako silné víno chutná jim světlo — poválí na jazyku a nad ránem se rozžehnávají.

17

Saze Janu Skácelovi Za nešťastných dnů je mé město plné černých sazí. Nikde holubi. Vlhko rýpe se pod kůži, jedle v ustřižených nohavicích zebou prsty kořenů. To jen děti prchají před mokrou tmou.

18

Schoulený čas Tady jsem doma a také přátelé s kaštanovými vousy, ve kterých spí prsty žen. A tak nějak daleko sedí mraky.

19

U hradeb Mlčení větví poblíž cest, holé ticho vyprášených mezí. Čas jako zmuchlaná vlajka. Nevlaje a není náš. Jen vranám nepřekáží.

20

Neděle Chladne mi oběd. Stojím za žaluziemi, odrážím se od talířů. Za zády dveře a jistě, navečer vítr, co vhání pozdní do Teska. Mlčky srkám z tvých očí nadrobenou výčitku.

21

Michaela Keroušová Michaela Keroušová se narodila v Praze. Vystudovala obor Tvorba písňového textu a scénáře na Konzervatoři a VOŠ Jaroslava Ježka. Od raného dětství sbírá pivní zátky. Michaela Keroušová v Městské knihovně v Praze. Foto ©Dominika Čermánková.

22

Game over Ponurej konvoj taxíků odjel krokem po nábřeží a pryč Stála jsem kousek dál vykotlaná tolik že by se do mě dala vsadit kaple velikosti člověka Buď to praskaly troleje nebo se po suchym jehličí blížil chlap se sekerou Nevim Vrátila jsem se domů pro kufr protože co v tomdle městě kde v noci prázdný dráhy a osvětlená kupole Podolskýho bazénu imitujou velkolepej chrám od Medka Co tady Co když se ráno rozhodnu odtud konečně promluvit k Bohovi a budu si muset navlíknout plaveckou čepici Co tady žejo když tu už nejsou ani ty taxíky Šla jsem pěšky a myslela na ty ostatní důvody na trable a na love story a v ostře střeženejch skladech psi vyštěkávali svý agresory a vracela se jim apatická ozvěna Město ohluchlo Kopce splaskly a Vltava vyplavila zpuchřelý tenisáky Ponořila jsem se do pohřebních šatů Leklá ryba prorostla mi kolenem Perón už nebyl daleko a když jsem dobíhala vlak lidi se otáčeli To jak v mym kufru

23

volně harašila dvě srdce Mý a tvý Dva černý pukavci

24

Nemocnice Krč Sestry jak cukrový smrtky se zubily Kde končej žíly Kde začínaj kanily Na mraky ležíš tu rozbitá Sněží bílou nemocnicí Ztuhlý stromy — jeřábníci pokoušej se zvednout střechu Kroucená šňůra tě s drátama obrůstá Samotná drnčivě vyzváníš do pusta Čelem ven horečka prosvítá Sněží! šeptáš fujavicí Tlumíš hlas Máš intuici trvalýho odposlechu Stokrát denně tě rentgen fotí Jsi nahá A bílá A nejsi proti Oblouky kostí ti jemně snímá Jsi nahá A z dlaždic táhne zima Sněží! šeptáš potisící starý pani po mrtvici co nejvíckrát bez nádechu Pitevní stoly jsou od rána prostřený pro všechny studený lehounký stařeny Tvý tělo bude fakt rarita

25

Domy s těly kostlivců I. Dům s tělem žebříku Překvapení Schody ven z toho domu ráno končily plaveckým můstkem otočila jsem se po oknech a slyšela jen ve spěchu zapínat sešívat bouchat záclony Jen v jednom se čeřily dýl pak jsi i ty ustoupil na krok do bytu Barák polknul výtah naprázdno Když jsem skočila z třetího schodu a odrazila se letěla vzpažená vzhůru pak na okamžik zachycená na obloze koukala pod sebe kde gymnastky spolu s kobercem nány srolovaly i chodník Byl čas na pád střemhlav domů

II. Dům kostnatej jak vězení Nůžky sklaply čelisti jako sedačka v kině A pak znovu Tak žmoulavě tak houbovitě ždímaly mi vlasy Seděla jsem křeslu na klíně a trefovala se kartama do slaměnýho klobouku V žaludku vlastního bytu V domě sraženym tlejícim u silnice Ten už se nehne Hodiny škrábaly po skle

26

jako zaživa pohřbený křičely norovatými ústy pod kyvadlem jako čerstvě vytrženej hrob Klečela jsem pod lustrem zpívala a ze stěn rostly uši chorošů Byla jsem zpráva v nehybný láhvi

III. Dům dlouhej jako koleje Vichr měl interval krátkej jako doba mezi prásknutím dveří a výbuchem breku V pohyblivejch frontách města jsem čekala na jižní spoj —Odtud se jenom odjíždí fakt— řekl mi chlápek na straně 15 když jsem listovala novinama Řekla jsem —Jen doufám že se nikde nestaví a vlak že poteče rovnou až do moře— —Šťastnou cestu— volal Mávali jsme si Já zpod střechy kulturní rubriky On vytrženej z koše

27

Spřežení utopený Kláry | z cyklu Pouť nešťastný Kláry | Byla tma až táhly vlasy Ztahaná pouť oddechla si Zadrhly se všechny stroje Mužík s knírkem klimbal vstoje Začlo sněžit Modromodrý koně náhle nesmyslně opustily kolotoče Všude stopy Byla tma Tak křehce zábla Na hřbetech jim mrzla madla Za sebou šly Škobrtaly o šlahouny zrádných malin Zved se vichr Vyřezaný hřívy páchly mokrym dřívim a vůbec se necuchaly Všude stopy Byla tma jak v ústech ďábla Další dva dny nezeslábla Průvod kráčí po skle řeky Hluše znějí rybí skřeky Led je tlumí Sukně čechrá Kláře Obří svatozáře prudce kolem těla vzdouvá Všude stopy Byla tma A ta tma tekla Klára splývá Němá Leklá Koně z poutě — tyče v tělech

28

Provázej ji posmutněle Sebevrazi Táhnou zasmušile K rachotící pile Končej stopy Jejich masem se teď topí

29

Agáta Kestřánková Agáta Kestřánková se narodila 31. ledna 1996 v Praze. V tomto čase navštěvuje prvák umprumky na Žižkově. Agáta je odmala fascinována příběhy a vždycky měla ráda literaturu, ne však natolik, aby se sama nepustila do psaní. První z jejích povídek byl v původní verzi patnáctistranný příběh o Barbaru Eredovi. Tehdy jí bylo 11. K oblíbeným žánrům Agáty patří polodetektivní příběhy se špatným koncem a povídky z amerického divokého západu inspirované příběhy takových zločineckých „celebrit“ jako jsou Henry McCarty, John Henry Holliday nebo A. Franklin a Jesse W. Jamesovi. V současnosti Agáta pracuje na novele Kltetba sedmi zabitých pro nakladateleství Fragment. Agáta Kestřánková v Městské knihovně v Praze. Je úspěšnou autorkou povídek, za které získala mnoho ocenění: 2012 – Povídka Nespokojené exponáty ze světové expozice války se umístila v literární soutěži Památník Terezín 2012 – 1. místo v lit. Soutěži Listy z Kytice kat. 16-26 let 2012 - redaktorka časopisu StudentPoint 2012 - rozhovor o knihách na ČT v planetě Yo 2011 - 3. místo v literární soutěž Rýmařovský horizont 2011 - 2. místě v soutěži Hustopečské brko 2011 - rozhovor v časopise StudentPoint 2011 - povídka mezi 77 nejúspěšnějšími v soutěži Fantastická povídka 2011 - rozhovor o knihách na ČT studio kamarád 2011 - rozhovor pro Dětskou tiskovou agenturu

30

2011 - rozhovor v časopise Šestka 2011 - ČR2 - hostem pořadu Domino 2011 - vychází kniha Tam za velkou louží hejno supů krouží 2011 - vyhlášení vítězů Zlatý oříšek 2010 na ČT 2011 - Rozhovor na portálu Meredit 2011 - kniha Rytíři a jiná havěť získává nejvyšší ocenění talentů v soutěži Zlatý oříšek 2010 2010 - ČR Domino – Rozhovor o připravované knize 2010 - CD s audiopovídkami Rytíři v louži je na světě 2010 - ČR2 rozhovor o knize Rytíři a jiná havěť 2010 - Divadlo v Plzni pro Český rozhlas – rozhovor s nejmladší českou spisovatelkou 2010 - vychází kniha sebraných prvotin Rytíři a jiná havěť 2009 - 3. místo - povídka Cesta mrtvé duše a prázdného těla - na internetovém portálu Meredit 2008 - pohádka „Abecedníček“ získala dvě nejvyšší ocenění v soutěži Zlatá Ema

Informace jsou převzaty www.agatakestrankova.cz.

z osobních

stránek

autorky

31

Nespokojené exponáty ze světové expozice války Averyho levačka, postrádající poslední článek malíčku a notnou část prsteníčku, vytáhla z kapsy zápalku a nemotorně s ní škrtla o hranu nehoblovaného prkna postaveného na dvou stlučených kozách. Nic se ale nestalo. Avery si povzdychl a provedl onen neumělý pohyb znovu. Černá hlavička zlostně zasyčela a vzplála neposedným rudým plamínkem. Přiložil ji tedy k balené cigaretě, kterou svíral mezi zuby a popotáhl. Zhasil sirku, zlomil ji a zahodil. Pokynul muži bez jedné nohy, ležícímu vedle něj na podobně provizorně zhotoveném lůžku, na jakém byl položen on sám. Ten se jen bolestně usmál a zavřel oči. Možná usnul, možná usnul napořád, Avery si nebyl jistý. Když o tom tak přemýšlel, byla by škoda, kdyby jeho dvorní balič cigár (jak ho v duchu nazýval) odešel na pravdu Boží. A tak o tom raději nepřemýšlel. Nemělo to cenu. Maně se zmrzačenými prsty dotkl pahýlu, který jako jediný zbyl z jeho pravé paže. Avšak jen letmo a opatrně, jako by byl přesvědčen, že se při dotyku popálí. Škubl sebou a zničeně si promnul čelo. Snad už po sté za těch několik pár hodin, co byl při vědomí, ho zarazily rýhy a nerovnosti na jeho tváři. Zvláštní, pomyslel si vždy, když přejel zbytky prstů po zbrázděné kůži. Zvláštní. V kapse, hned vedle sirek, tabáku a cigaretových papírků, se spočíval malý kousek zrcátka, který Avery našel před několika týdny ve zbořeništi vesnice, kam byl s jednotkou poslán. Nebyl si však docela dobře jistý, jestli se chce vůbec vidět. Pak se ale kousl do rtu a vytáhl sklíčko na svět. S odhodláním školáka strhnout náplast se rychle bez zbytečných průtahů zahleděl na svůj obraz. Spatřil Averyho, jiného Averyho, než kterého vídával dřív. Tenhle člověk měl obličej proměněný ve shluk modřin a pulzujících podlitin. Na několika místech k jeho nesmírné hrůze byl v kůži zaražen štěrk a kusy kovu, jež trčely na všechny strany a nápadně připomínaly rybí šupiny. Ale to, co ho nejvíc vyvedlo z míry, byly dvě hluboké, na

32

centimetr široké jizvy, co se mu táhly křížem přes celý obličej a setkávaly se těsně nad levou polovinou brady, kde tvořily hrůzné klikaté X. Dobrý den, pane, kde je Avery, zeptal se sám sebe v duchu. „Kde je Avery?“ špitl. „Kde je Avery, ty cizáku? Kde je Avery?“ křičel už z plných plic. Cigareta mu z úst spadla na zakrvácené zbytky khaki košile, kde, než se stačila odkutálet na zem, vypálila drobnou zčernalou skvrnku. „Kde je Avery?“ dožadoval se voják sám sebe. „KDE – JE – A – VE - RY?“ „Avery je mrtvej,“ ozvalo se z vedlejšího prkna. Jednonohý balič cigaret vytrhl Averyho z chorobné paniky, z počátku šílenství, které ho dřív nebo později stejně dostihne, ale ne teď. Ne teď a tady, v polním improvizovaném lazaretu někde na konci světa uprostřed ničeho, tady ne. „Avery je mrtvej,“ opakoval jako ve snu Avery a zřejmě se snažil docenit plný význam oněch slov. „A kde má vlastně Avery hrob?“ napadlo ho ještě a taky to řekl. „Kde bude Avery chtít.“ Jednonohý sebral ze země Averyho cigaretu, připálil si od ní svou vlastní a podal retko vojákovi. Avery ho přijal se skrytým, ovšem nezměrným vděkem. Pokusil se o úsměv, ale šrapnely pod kůží ho tolik pálily, zbytky prstů ho pálily i pahýl pravé ruky ho pálil. Pálilo ho celé zubožené tělo. „Víš,“ začal přívětivě, avšak nesmírně smutně jednonohý. „Už roky nám vtloukají do hlavy, jak jsou ti druzí zlí a špatní, ale když jsem ti balil cigáro, říkal jsem si, že támhle,“ ukázal neurčitě směrem k horám, „dělá nějakej ubožák zrovna to samý.“ Avery ho pozoroval očima, které věděly. „Nemám nohu,“ pokračoval balič cigaret, „ale ten chlapík co si teď na druhý straně stěžuje na svinskej život, ji taky nemá.“ Jednonohý se vzepřel na rukách, zabalancoval a s nevýslovnou námahou a vypětím sil se posadil. Averyho napadlo, v jakém to je světě, když někomu dá tolik práce takový hloupý a běžný pohyb, jako sednout si na prkno. Balič cigár pokračoval dál ve své teorii, vyfukujíce z nosu a úst obláčky kouře: „Granáty, které po sobě házíme, jsou stejné, ba i

33

jejich kulomety nadělají stejnou paseku jako ty naše. A dokonce jsme i stejní ubožáci jako oni.“ Dlouze pohlédl na Averyho. „A jediné, čím se od sebe lišíme,“ zašeptal Avery ponuře, „je, že jejich generálové si právě teď připíjejí šampaňským, zatímco ti naši hledají způsob, jak po prohrané bitvě na ten chlast sehnat prachy. Ale není to lehké, myslet tyhle kecy upřímně. Po tom, co udělali nám a my jim.“ „Sám bych to neřekl líp,“ usmál se jednonohý a podal Averymu ruku. Voják ji stiskl. Všimnul si oroseného čela svého společníka a jeho vyhaslých očí i bledosti ve špičatém chlapeckém obličeji. Averymu probleskla hlavou strastiplná myšlenka – kolik dnů nebo možná hodin jeho společníkovi zbývá? „Podívej se, kamaráde,“ počal jednonohý balit další cigaretu z pro ně tolik vzácného tabáku. „Ten chromej člověk na druhej straně kopce teď určitě sedí a říká ,Až umřu, chci mít na hrobě napsáno Zemřel v pokoji‘ a balí si další retko. Já s ním naprosto souhlasím,“ dodal ještě a podal Averymu první ubalenou cigaretu, načež se s rutinou dlouholetého kuřáka pustil do druhé. „A já bych po pravdě řečeno chtěl to samý.“ Koutky mu zacukaly a hlas trochu ochabl: „Viděl jsem spousty mrtvých, kteří leželi jeden na druhém a stali se z nich jenom čísla, statistiky.“ Avery se pokusil zažehnout sirku, ale ruka se mu příliš chvěla. Stále ležíce na zádech, nechal kamaráda, aby mu zápalku vzal a připálil mu. „Hlavou mi vrtá jedna myšlenka,“ pokračoval dál jednonohý. „Chtěl bych se dostat domů a taky mít hrob s nápisem ,Zemřel v pokoji.‘ No nebylo by to terno?“ „Bylo,“ přitakal Avery. „Já osobně bych si ale nechal na náhrobní kámen vytesat ,Zemřel na půdě,‘“ pokusil se Avery o žert, ale nezasmál se. Tvář jednonohého se na kraťoučký okamžik rozjasnila, ale pak zase upadla do těžké melancholie, tolik vlastní jemu podobným lidem. Balič cigaret se opatrně zase položil na prkno, upíraje už dávno neživé oči k blankytné obloze. Byla pro tuto chvíli až moc modrá a krásná. „Mám nápad,“ uchopil Avery pevně společníkovu ruku. Ten jí stiskl. „Vydržíme, vydržíme ještě pár měsíců. Pojedeme domů a tam

34

si na náhrobky napíšeme všechny básničky, fóry a blbiny, který nás napadnou. Třeba i ,Zemřel na půdě,‘ co ty na to?“ Jednonohý neodpověděl. V potem zbrocené tváři měl vepsán lehoučký úsměv. „Kamaráde?“ zalomcoval Avery s baličovou rukou. „Ty chromej pitomče, hni se!“ Stejně tak mohl nakázat kamenům, aby rostly. Notnou chvíli poté, nepouštěje jednonohého ruku, se díval na přítelovy nehybné smutné oči. „Kde je Avery?“ zašeptal.

35

Martin Koláček Martin Koláček se narodil 11. 11. 1981 v Brně. Vystudoval Fakultu Humanitních Studií v Praze, kde dnes žije a pracuje jako designer her pro mobilní telefony. První kniha se jmenovala „Sedm sebevražd“ a vyšla v roce 2000 v nakladatelství Protis. Jedná se o literární experiment, celá kniha je napsána v tzv. "kolektivní ich-formě". Druhá kniha, „Udržovatel“ vypráví příběh nadpřirozené bytosti, jejímž úkolem je napravovat trhliny v řádu vesmíru. Udržovatel se vydává skrz Myšlenkovou bariéru Země do vesmíru, vstupuje do lidských snů, navštěvuje podsvětí lidské imaginace, vyráží do boje proti démonům a poruchám časoprostoru. Jen aby zjistil, že tou největší poruchou v řádu vesmíru je on sám. Třetí kniha se jmenuje „Grunt RX-10“ a je jednoznačně nejúspěšnějším autorovým dílem. Díky masivnímu rozšíření trhu s elektronickými knihami již zaznamenala přes deset tisíc stažení a číslo dále utěšeně narůstá. Dočkala se i anglické a španělské verze a je tak k dispozici celému světu. Grunt RX-10 je bláznivá sci-fi komedie, částečně parodující slavné sci-fi příběhy. Jejím hrdinou je stroj typu RX-10, který měl tu smůlu, že mu šílený autor vdechnul duši. Nyní se snaží vyrovnat se svojí osamělostí a depresemi, které život ve světě bezduchých strojů přináší. Nejnovější kniha, „Já, slastbot: Profil smazán“ je postapokalyptickým sci-fi příběhem z doby, kdy Zemi vládnou slastboti, androidi stvoření pro slast. Hlavní hrdina se ocitá uprostřed milostného ráje mezi betonovými troskami, aby zjistil, že je jedním z těch, kteří ve společnosti slastbotů nemají právo na život.

36

Kniha se dočkala také anglického překladu, pod názvem „The Deleted Ones“ Martin Koláček v Městské knihovně v Praze. Pro více informací o autorovi a jeho tvorbě navštivte webové stránky martin-kolacek.cz, na kterých naleznete další autorova díla – povídky, komix, deskové hry a další.

37

Hliněná božstva Hliněná armáda se pomalu šinula údolím. Byl to žalostný pohled, na zbytky kdysi honosného a hrdého vojska, jehož dříve vysoký a mocný král se teď unaveně ploužil v jejím čele. A okolí jako by chtělo tíživý pocit, který se nad prořídlými šiky vznášel, ještě umocnit. Černé skály, lemující údolí, se majestátně a hrozivě tyčily proti šedivé obloze. Černé převisy jako by chtěly ukázat, jak nicotná je cesta k záhubě. Stačilo, aby se jeden z nich uvolnil a pohřbil by celou armádu pod sebou. To byla ostatně velmi reálná hrozba. Kdyby se Kamenná královna dozvěděla o jejich cestě, stačilo by jí jenom rozkázat a skály by se na povel sesunuly. Byla to ale jediná možnost, poslední naděje. Jestli měl špeh pravdu, Kamenná královna bude stát na konci údolí, sama a velmi překvapená. V zadním šiku šli vedle sebe Aerea a Aeon a nervózně se dívali na černé okraje skal. „Říkám ti, že je to past,“ řekl po chvíli tiše Aeon, „nevěřil jsem tomu špehovi ani slovo. Podle mě je její sluha.“ „Byl Hliněný,“ odpověděla Aerea, jako by to bez pochyby uzavíralo téma. Chvíli bylo ticho. Pak ale Aeon znovu promluvil: „Kdo ví, co mu slíbila.“ „Nezapomeň, že Lot umí předvídat budoucnost. Lot mu věří. Takže já mu taky věřím.“ Aeon si výsměšně odfrkl. Aerea se na něj velmi nepěkně podívala. „Promiň,“ zašeptal rychle Aeon, „ale Lot je v poslední době příliš důvěřivý. Znáš to, rozmělněný se i na kámen přilepí. A Lot vidí poslední šanci.“ „Co navrhuješ?“ zeptala se poměrně podráždeně Aerea, „opustit Lota, tiše se vytratit a z dálky se koukat, jak Kamenná královna smete celou armádu?“

38

„Ne, jistě, že ne.“ „No tak o co ti jde?“ „Myslím, že bychom měli vylézt nahoru na skály.“ „Lot řekl naprosto jasně, že se máme všichni držet dole v údolí.“ „A co když to opravdu je past? Radši neposlechnu jeho rozkaz a upozorním všechny na nebezpečí, než abych ho slepě následoval a nechal všechny Hliněné rozdrtit.“ „Aeone, ty prostě nemáš Lota rád, protože ti neopětoval tvůj zájem.“ „To s tím nemá co dělat! Byla to krátká epizodka, dneska je mi to jedno.“ „Podívej, Aeone, jestli chceš, jdi si jinudy, ale já vyplním rozkaz.“ „Víš, že tě nemůžu opustit. Šel bych s tebou klidně do tavících pecí, Aereo. Kam půjdeš ty, tam tě budu následovat. Ale myslím, že to přeháníš s loajalitou. Nejsme jako zbytek armády, nemusíme poslouchat rozkazy. My dva jsme svobodní.“ „Neopustím Lota a odmítám o tom diskutovat.“ Opět padlo mezi obě Hliněná božstva ticho. Byli ostatně jediní, kteří mluvili. Zbytek armády vydával jen zvuky pochodu a občas nějaké to plesknutí, když hliněná noha dopadla do kalného pramínku, jednoho z mnoha, které tekly přes cestu. Kdesi v dálce hřměly výbuchy sopky. „Aereo!“ zašeptal náhle přiškrceným hlasem Aeon a ukázal na skálu. Aerea se tím směrem podívala a uviděla, na co ukazoval. Zdálo se, že se jejich nečernější obavy vyplňují. Několik kamenných postav se nenápadně plížilo na vrcholu skály. „Snad jsou tam jenom náhodou.“ „I kdyby to bylo náhodou, co udělají jako první? Poběží ke Královně.“ „Nestihnou to o moc rychleji, než my.“ „Ale bude připravená. A co když to opravdu je past?“ „Dobře, Aeone, jdeme za Lotem.“ „Než se domluvíme s Lotem, budou dávno pryč.“

39

Aerea se chvíli bezradně rozhlížela. V hlavě jí zněla Lotova slova, jimiž jí několikrát naléhavě připomínal, aby v žádném případě neopouštěla armádu. A Lot už několikrát v minulosti dokázal, že vidí budoucnost. Na druhou stranu, co když má Aeon pravdu? A pokud Lot opravdu vidí budoucnost, proč je jeho armáda tak zdecimovaná? „Aereo, není času nazbyt!“ Aerea se podívala na Aeona. Rozhodla se. „Dobře. Jdeme.“ Kameny zřejmě údolí znaly, vybíraly velmi chytře cestičky a šly rychle. Ale Aerea a Aeon byli Hliněná božstva, a ta umí vyvinout mnohem větší rychlost, než běžný Kámen. Na úzké skalní římse je dostihli. Boj byl krátký a jeho průběh jednoznačný. Aerea vlastně do boje ani nezasáhla, jen podpořila Aeona, který všechny Kameny usmrtil nebo shodil z římsy. Aerea se specializovala na elementární transformaci, čehož se dalo využít jak k rozložení hmoty, tak k jejímu složení. A ve spolupráci s Aeonem, který používal hrubou sílu, bylo výhodnější stát za ním a držet jeho tvar, aby se při boji nerozpadl, než na nepřátele útočit. Vlastně to byla její hlavní role v armádě. Sám král Lot jí vděčil za svůj život, když jej po jedné bitvě, rozpadajícího se, znovu zcelila. V tomto případě ale nebylo téměř třeba ani Aeona udržovat v celku. Pár překvapených Kamenů jej nemohlo ohrozit. Během boje armáda, která neměla ani potuchy o tom, co se děje nahoře na skalách, došla až na konec údolí. Před nimi se otevřelo Jezero střepů, do nějž byly ukládány mrtvé Kameny k poslednímu odpočinku, a uprostřed něj Břidlicová věž, v níž sídlila Kamenná královna. Aerea a Aeon teď stáli na konci útesu, podemletého vodami jezera, kterým končily skály nad údolím. V dáli uviděli Kamennou královnu. Byla opravdu sama, stála před černou věží na černé skále a zářila jako chladné zimní hvězdy. Aerea z ní nemohla spustit oči. Ano, viděla ji už dřív a věděla, že jejím kamenem je světlý mramor. Ale nikdy na ni vládkyně skal neudělala takový dojem, jako teď. Jako by ve chvíli, kdy se blíží její

40

konec, vyzařovala své poslední zbytky světla, aby jimi dala světu vše dobré, co ještě může stihnout. Hliněná armáda si všimla osamělé Královny a s nadšenými výkřiky se rozeběhla k jezeru. Královna ani o krok necouvla, jen čekala. Aerea se podívala na Aeona. Byl stejně nejistý, jako ona. Tváří tvář krásné mramorově bílé dámě vypadala horda Hliněných vojáků jako lavina špinavých bestií, které se snaží pohltit vše krásné, co na světě zbylo. Královna se však ještě nevzdávala. Zvedla ruku a jezero se naplnilo blátem z Hliněných vojáků. Lot a jeho armáda však nezakolísal a pokračoval dál. Další útok, další bláto, armáda byla už skoro u na břehu. Další rána, plavící se Hlinění vojáci zakolísali, ale Lot byl na břehu a jeho královská garda s ním. Zadní voj sice zmateně plaval v jezeře, ale zbývající vojáci z hlavního voje se plavili za svým králem. Blátivé skvrny pokryly Královnu, její mramorová běloba zmizela pod Hliněnými těly. Ale nevzdávala se. Ještě ne. Král Lot byl odražen a těžce dopadl k patě věže, kde zůstal ležet bez hnutí. Rozkazy byly ale jasné. Kdyby Lot padl, vedení měl převzít generál Rok a kdyby i ten padl, pak velitel Mas. Vojsko proto nezakolísalo a dále útočilo na Královnu. Aerea věděla, co se s Královnou děje, i pod vrstvou těl. Její struktura se rozvolňovala. Mezi spáry na jejím těle pronikala hlína. Nevydrží to už příliš dlouho. Pak náhle, jen na několik let, se Královnina bílá hlava vynořila nad masou bláta a její pohled neomylně spočinul na Aeree. A tehdy se Aerea rozhodla. Uchopila Královnino tělo a stlačila jej do původní formy. Hlína ze spár s plesknutím vypadla ven a pukliny se zaklaply. Kamenná královna stála stejně pevná, jako dřív, v moři umírajících Hliněných vojáků. A tehdy generál Rok pochopil, že je bitva ztracena, a dal rozkaz k ústupu. Jeho snaha o udržení disciplíny však už nemohla uspět a místo organizovaného pochodu zpět k jezeru, při němž by stále značná část vojska přežila, se vojáci v panice rozutekli na všechny

41

strany, aby se pak zmateně potulovali po okolí jako kořist pro Královniny služebníky. Aerea se otočila k Aeonovi, který postával vedle ní se smutným výrazem. „Chystáš se mě odsoudit za zradu?“ zeptala se ho klidně. „Ty víš, že tě nikdy neodsoudím,“ odpověděl on, „následoval bych tě do hlubin Země.“ „Ale nesouhlasíš s tím, co jsem udělala.“ „Já sám nevím, Aereo. Cítil jsem to taky, když jsem ji tam viděl. Já jen doufám, že jsi se rozhodla správně.“ „To já taky,“ odpověděla tiše Aerea. „Jak to, že armáda tam dole necítila to, co my dva? Jak je krásná, čistá a zranitelná? Že se na ni vrhli bez jedinýho zakolísání.“ Aerea mlčela. Neměla odpověď. „Jeji Veličenstvo vás přijme,“ oznámil ztuhlým hlasem Majordom a velmi nespokojeně si přitom měřil svýma očima z lapisu lazuli obě Hliněná božstva. Jejich přítomnost jej, mírně řečeno, znervózňovala. Celý život bojoval proti Hliněné armádě a teď bahňákům sama Královna poskytne audienci. Byl ale věrným služebníkem Paní skal, a proto by nebylo vhodné, aby proti jejich vpuštění do věže jakkoliv protestoval. Aerea a Aeon tedy nervózně prošli chodbou, v níž po obou stranách stály desítky kamenných stráží, až do trůnního sálu, v níž na černém břidlicovém trůně seděla bílá mramorová socha. Otočila k nim své žhnoucí almadinové oči a usmála se. „Jen pojďte blíž,“ vyzvala je, „stráže, Majordome, nechte nás o samotě!“ „Paní,“ nevydržel už Majordom, „jste si jistá...“ „Je něco, čemu jsi v mém rozkazu nerozuměl?“ přerušila ho Královna. „Já... ne, Paní.“ „Tedy jej vykonej.“ „Jistě, Paní.“

42

Aerea a Aeon stáli v rozlehlém trůním sále, v němž bylo teď, když všichni odešli, hrobové ticho. Brzy jej však přerušil Královnin hlas: „To, že jsem vás poctila svojí audiencí, a že jsem vám vděčná za svůj život a za záchranu naší civilizace, ještě neznamená, že nemusíte zachovávat dekórum.“ Usmála se na ně. „Prosím? A, aha, Aereo, asi máme pokleknout,“ zhodnotil Aeon. „Vždy jsem věděla, že jsi chytrý,“ zasmála se Královna. V jejím úsměvu bylo cosi tvrdého a zároveň nesnesitelně blahosklonného. Aerea a Aeon poklekli. „Tak je to lepší,“ řekla Kamenná královna, „není to zábavná situace? No řekněte, kdyby vám někdo řekl, že budete se mnou sami v mém trůnním sále, asi byste počítali, zda byste mě dokázali zničit, nemám pravdu?“ Ani jeden z nich neodpověděl. „Vidíte, a teď tu přede mnou klečíte jako moji věrní služebníci.“ Aerea se cítila zrazeně. Copak jim udělila audienci jen proto, aby se jim mohla vysmívat? „Věděla jsem o vás dvou dlouho, vymýšlela jsem plány, jak vás zničit. Jsem ráda, že jsem nemusela.“ „Proč zrovna nás?“ zeptala se Aerea. „Nebuďte tak skromní. Bez vás dvou by odboj už dávno skončil. Lot a ta jeho banda polorozpadlých existencí by nevydržel ani století. Ale vy dva jste pro mě byli hrozba. A přitom nic jsem si nepřála tak moc, jako ukázat vám, že stojíte na špatné straně. Podívejte se kolem. My stavíme města, věže, lázně, máme zákony a lomy. A Hlína? Akorát banda...“ „Hlína dáva život stromům,“ neudržel se Aeon. „Stromy,“ vyštěrkla Královna a celý sál zahřměl zvukem jejího smíchu, „ano, to teda pěkně děkuju, za stromy. Jediný důvod, proč Hlína toleruje tyhle rychlokvašky, je, že jejich kořeny rozrušují Kámen.“ „Ale, to je přece nesmysl,“ Aerea doposud neslyšela tuto konspirační teorii, jež byla mezi Kameny velmi rozšířená. „Nesmysl? A proč je tedy vyživují?“

43

„Protože... protože... tam přece není žádný účel. Tak to prostě je. Stromy potřebují Hlínu.“ „Ano, a kde se bere Hlína?“ „Nerozumím.“ „Copak jsi nikdy nepřemýšlela, kde se bere Hlína?“ „Hlína přece vždycky byla.“ „Ale to je omyl, má milá. Hlína vzniká rozpadem Kamene.“ Aerea neodpovídala. V poslední době měla podezření, že mezi oběma substancemi je menší rozdíl, než se obvykle myslelo. „Ty to víš, že?“ pokračovala Královna, „víš, že udržet pohromadě mě bylo podobné, jako někoho Hliněného.“ Aerea mlčela. Aeon se na ni nejistě díval. Nesjspíš se mu nechtělo věřit, že to tak opravdu je. „I kdyby to tak bylo,“ ozval se, „není to přece důvod terorizovat Hliněné.“ „Terorizovat?“ Královna se na něj podívala s překvapeným výrazem, „milý Aeone, copak ty nevíš, jak tahle válka začala?“ Aeon mlčel. Zjevně to nevěděl. „Kameny nechávaly Hliněné žít ve svých městech, jako sobě rovné. Nebo aspoň nakolik je možné, aby byli rovní, když jsou ve skutečnosti odpad z rozpadu Kamenů.“ Aeon zjevně nevěděl, co na to říct. Vždyť to jej uráželo také! Podíval se na Aereu, ale ta jen koukala do země. „Jenže Hliněným se to nelíbilo, a tak začali proti naší civilizaci bojovat. To oni začali válku. Ale díky vám dvěma je to už za námi.“ Aereu spaloval pocit studu. Teprve teď jí došlo, jak fatální byla její zrada. A nejhorší na tom bylo, že s Královnou vlastně souhlasila. „Nejen,“ pokračovala Královna, „že jste mě zachránili, Lot je ve vězení, Mas mrtev a Rok se snaží po lesích sesbírat zbylé vojáky, ale konečně máme možnost, jak všechno napravit.“ „Jak?“ zeptala se Aerea nejistě. „Přece díky tobě, má drahá. Máš tu úžasnou schopnost stmelovat a rozkládat. Můžeš přetavit všechny Hliněné zpět na krásné Kameny, které budou žít s námi v míru.“

44

„Přetavit? Já?“ „Jistě. Ty, a jenom ty, máš tu moc. Jen jsi to nezkusila. Zkus to na sobě a tady na tvém společníkovi.“ „Jak?“ „To přece není žádná věda. Prostě stlačuj a přejdi hranici, kterou považuješ za zdravé Hliněné tělo.“ „Aereo, tohle přece nechceme,“ ozval se Aeon, „copak ty se chceš stát Kamenem?“ „Čeho se bojíš, můj drahý?“ usmívala se na něj Královna, „vždyť když se ti to nebude líbit, může tě zase vrátit zpět. A jen si představ, jak tě to posílí. Už teď jsi pevnější, než lecjaký Kámen. Takhle budeš neporazitelný. Skoro abych se tě bála.“ Začala se smát. „Aereo?“ podíval se na svoji společnici Aeon. Aerea mu vrátila naprosto prázdný pohled. „Kam půjdeš ty, tam půjdu i já,“ pronesl tiše Aeon. „Moc pěkná barva,“ řekla Královna, když před ní stála dvě nová Kamenná božstva, „jenom ty oči by to chtělo trochu doladit. Doporučovala bych něco tvrdšího. Viděla jsem pár Kamenů, co se jim utvořily jantary, a během prvních tisíc let přes ně neviděly, jak byly poškrábané. No tak co? Není to příjemný pocit, být Kámen?“ Aerea musela uznat, že byl. Až ve chvíli, kdy se stala Kamenem, pochopila, jak obtížný je život v Hliněném stavu. Jak si celou dobu musíte dávat pozor na udržení svého tvaru. Teď by mohla skočit z břidlicové věže a jen by popraskala. Byla to úleva, jako když se vměstnáte do skalní pukliny. Aeon působil nejistě. Určitě se mu to muselo také líbit, ale měl zábrany to přiznat. „Mám pro vás úkol, má krásná Kamenná božstva,“ řekla po chvíli Kamenná královna. „Úkol?“ „Jistě. Snad jste si nemysleli, že vás s vašimi schopnostmi nechám jen tak odejít? Ukázala jsem vám, jak můžete žít spokojeně. Teď je

45

na vás, abyste to ukázali ostatním. Běžte mezi Hliněné a přeměňte je zpět na Kameny.“ „A co když nebudou chtít?“ „Popište jim, jaký je to úžasný pocit.“ „A co když ani pak nebudou chtít?“ „Přesvěčte je. Vždyť ti, které proměníte, to řeknou ostatním.“ „Ale naopak jiní budou kategoricky proti, a ti je budou taky ovlivňovat.“ „Ano, čekám, že tam bude pár shnilých valounů, které to budou ostatním kazit.“ „Ty ale nebudeme proměňovat proti jejich vůli, že ne?“ „Ale jistě že ne,“ Královna se chladně usmála a pak řekla, jako by to byla naprostá samozřejmost: „Ty zabijte.“ Aerea s Aeonem se potulovali po vyprahlé kamenité krajině a hledali poslední Hliněné. Jak očekávali, většina z těch, které potkali, nebyla ochotna nechat se proměnit. Netrvalo dlouho a jejich cesta byla lemována mrtvými zbytky hlíny. Těch několik přesvědčených nyní spěchalo na dvůr Kamenné královny, aby se jí poklonili jako její noví služebníci, doufaje, že po cestě nenarazí na své bývalé spojence, kteří by je jistě zabili jako zrádce. Když uběhlo několik tisíc let, Aeon, s rukama od hlíny, se zastavil a pokusil se narovnat. Tíha jeho úkolu jej během té krátké doby ohnula tak, že nebyl schopen ani zvednout hlavu a rozhlédnout se kolem. Aerea byla ta, která vedla domluvu a přesvědčovala. On jen zabíjel. „Takhle to nejde dál,“ řekl Aeon a zaklonil se, aby viděl do jejích očí, které teď získaly zelený lesk smaragdu. Zatímco ty jeho byly jen dva malé černé obsidiány. „Já vím,“ odpověděla Aerea a dosedla plnou vahou na zem. Snad deset tisíc let seděli mlčky vedle sebe a přemýšleli, jak se vyvléci ze služby, která nespočívala prakticky v ničem jiném, než ve vykonávání Královniny špinavé práce. Aeree docházelo, že Královna moc dobře věděla, co tenhle úkol znamená. Věděla, že

46

většina Hliněných změnu nepřijme. Poslala je, aby vyčistili zbytky jejích nepřátel. Náhle byli vyrušeni zvukem změn krajiny. Než se vzpamatovali, stálo kolem nich na dvě stě Hliněných. „Když jsem to slyšel, nemohl jsem tomu uvěřit,“ řekl hlas, který oba dobře znali. Rok vyšel z řad svých vojsk a stanul před oběma božstvy. Měl evidentně problém s udržením svého tvaru, přesněji řečeno, větší, než bylo na Hliněné obvyklé. Umíral a moc dobře to věděl. Nejspíš proto se nebál postavit se jim tváří v tvář. „Tak tohle je vaše pravá podoba? Jak jste nás dokázali obelhat?“ Aerea se podívala do jeho matných očí: „Neobelhali.“ „Ahááá,“ Rok se křečovitě rozesmál, „takže jste byli vždycky s námi? Čistě náhodou jste nás přivedli do pasti? Pak jste se čistě náhodou někam vytratili? A teď čistě náhodou zabíjíte Hliněné na potkání?“ „Nezabíjíme nikoho na potkání a tím údolím vás vedl Lot.“ „Jak se opovažuješ?!“ vykřikl Rok a plivl Aeree hlínu do tváře. Aerea si utřela ohyzdný flek ze své lesklé kamenné tváře a mlčky se na něj dívala. Mohla by Roka zabít jedinou myšlenkou, ale to bylo to poslední, co by teď chtěla. „Jak se opovažuješ špinit Lotovu památku?“ křičel na ni Rok. „Památku?“ divil se Aeon. „Památku krále, který nás vedl milióny let a který nakonec padl, zkolen vaší zradou.“ „Král Lot přece nepadl,“ potichu pronesl Aeon. V davu to zapleskalo. Všechny pohledy byly upřeny na Aeona. „A co je zase tohle za pohádku?“ vzpamatoval se rychle Rok, „Lot nepadl? Tak proč tu není? Proč nás nevede k vítězství, co? Několik našich ho vidělo padnout a ty mi teď budeš tvrdit, že to byl přelud?“ „Nevím, jestli to byl přelud,“ odvětila Aerea, „ale Královna říkala, že drží Lota uvězněného.“

47

„Tak Královna?“ Rok se opět rozchechtal, ale rychle přestal, protože smích otřásal jeho tělem a snižoval tak jeho integritu, „a jaképak další lži vám Královna pověděla, co?“ „Myslíš, že je to lež?“ zeptala se rezignovaně Aerea. Tohle ji předtím vůbec nenapadlo. „Cože?“ Rok byl překvapen její nejistotou, „to se ptáš mě? Všechno, co řekne Kamenná královna, je lež.“ „To si nemyslím.“ „Jasně, že si to nemyslíš, když ty její lži posloucháš! Když jsi teď její loutka. Nebo máš snad nějaký ospravedlnitelný důvod proč zabíjíš Hliněné?“ „Nejde mi o zabíjení Hliněných. Přesvědčuji je, aby se nechali změnit na Kameny.“ „Změnit na Kameny, to je totéž, jako zabít!“ vykřikl Rok a v davu kolem to souhlasně zapleskalo. „Existence jako Kámen je mnohem pohodlnější...“ „Slyšíte to?“ Rok oslovil dav a obě božstva už ignoroval, „tak prý by nám všem bylo líp, kdybychom byli Kameny. Nejspíš proto, že bychom se pak mohli lísat Královně k nohám.“ Dav ryčel a ozývaly se z něj nenávistné výkřiky. Náhle promluvil Aeon: „Aerea vás nezradila. Zradil jsem vás já. Ona mě jen následovala.“ „Cože?“ otočila se k němu Aerea a její pohled padl směrem, kterým se díval on. Vyprahlou pustinou se sem blížily další šiky Hliněných. Kolo štěstí se otáčelo druhým směrem. Ani Kamenná božstva nedokáží porazit tolik nepřátel. Aeon se chystal se pro Aereu obětovat. „Ne, to není pravda!“ pokusila se jej Aerea zadržet. „To já jsem ji přesvědčil, abychom opustili armádu a šli skalami nad soutěskou.“ „To ano, ale...“ zkusila to Aerea. „Ne, neprotestuj, Aereo,“ podíval se na ni, „podvedl jsem nejen Lota, ale i tebe. Královna mě podplatila hned na začátku, abych

48

vyřídil Lota. Ostatně, nikdy jsem ti neřekl, jak hnusně mě odmítnul. Zasloužil si to.“ „Aeone, tohle ti nežeru. Nech toho. Jsou to nesmysly.“ „Ale nejsou. Copak pořád ještě nevíš, proč ti dole v údolí nebyli oblouzněni Královninou krásou tak, jako ty?“ „Já... Ne... cože?“ „Protože ti, kteří ji viděli zespodu, ji měli proti šedivé obloze. Jenže když jsi se na ni podívala dolů, viděla jsi ji proti černé skále, na které stála. Byl to obyčejný optická klam. Královna není tak zářivě bílá, jak sis myslela. Měl jsem za úkol tě tam dovést, abys ji viděla tak, jak potřebovala.“ „Jak dlouho tohle víš?“ „Aereo, poslouchej, co ti říkám. Věděl jsem to od začátku. Měl jsem za úkol tě tam dovést.“ „Vždyť jsi pak při audienci Královně vzdoroval.“ „Jen na oko. Byla to všechno fraška. Říkal jsem přesně takové repliky, jaké mi přikázala. Až během rozhovoru mi došlo, jak chytře to navlékla. Došlo mi, co jsem provedl. Měl jsem výčitky, tak jsem tě aspoň ušetřil té špinavé práce. Podívejte se na moje ruce,“ otočil se opět k davu, který teď zíral z jednoho na druhého, „jsou špinavé od Hlíny. To já jsem zabíjel Hliněné. Aerea nemá na svědomí nikoho.“ „Vždyť jsem šla s tebou vykonat Královnin rozkaz...“ „Ne, mýlíš se. Já byl ten, kdo šel vykonat její rozkaz. Všechny pozabíjet. Tak, jak bylo domluveno hned na začátku. Ty jsi jediný důvod, proč někteří přežili. Zachránila jsi je tím, žes je přesvědčila, aby se nechali změnit.“ „Ale... ale proč?“ „Jsi mladá, Aereo. Ale určitě znáš příběhy o Starších. Nikdy jsem ti to neřekl, ale jsem jeden z nich. Ten nejslabší, abych řekl pravdu. Všichni postupně zemřeli, až jsme zůstali sami dva s Královnou. Jenže ona si chtěla uchovat všechnu moc sama, a tak mi neřekla své tajemství.“ „Jaké tajemství?“

49

„Jak si udržet svoji podobu, přece. Takže zatímco já se pomalu rozpadal, ona zůstávala stále stejně krásná a tvrdá. Proto jsem se přidal k Hliněným, abych ji porazil a donutil ji to tajemství mi říct. Ale Lot nás ke konci vedl od jedné porážky ke druhé.“ Dav Hliněných opět zapleskal vzteky. Lot byl hrdina, jehož jméno se nerozmělňovalo. Rok je ale uklidnil a poslouchal. „Věděl jsem, že to nepůjde,“ pokračoval Aeon, „Královna mi nabídla, že když jí přivedu Lota, sdělí mi to tajemství. Bál jsem se, že Lot na moji zradu přijde, protože uměl předvídat budoucnost. Ale udělal, co jsem řekl.“ „Ty? Byl to přece špeh. Hliněný.“ „Jeden zoufalec, co jsem mu slíbil, že mu to tajemství prozradím taky. Zabil jsem ho hned, jak přišel po bitvě.“ „Tohle všechno jsi udělal jenom proto, aby se z tebe stal zase Kámen?“ „Ne, Aereo. Udělal jsem to proto, aby se Kámen stal z tebe. Je jedno, co se stane se mnou, ale chtěl jsem dostat z té mizérie tebe. Z toho každodenního strachu z každé kaluže a z pár metrů výšky.“ „A řekla ti to tajemství?“ „Došlo mi to během audience. Proto se mi tak vysmívala. Protože jsem to měl statisíce let před očima a neviděl to.“ „Protože jsem to já?“ Aeon přikývl. „Jedna z nás Starších byla Královnina sestra, měla stejnou schopnost, jako ty. Ale nestačili jsme zjistit, jaký je její opravdový význam. Byla totiž první, kterou jsme uložili v Jezeře střepů. Nikdo netušil, proč zemřela. Ale během té audience mi to došlo. Královna ji oddělila od jejího Kamenného těla a vytvořila pro ni nové, Hliněné. Potřebovala její schopnost, ale chtěla ji oslabit, aby jí nemohla být ohrožena. Pak si ji schovávala někde pod zámkem a jejích schopností využívala.“ „Proč to její sestra nepoužila i na sebe, aby ji porazila?“ „Aereo, ani ty nedokážeš stlačit Kámen tak, aby se vyrovnal Královně. Navíc jí vzala paměť.“

50

Aerea se nemusela dlouho zamýšlet, aby si spojila události do jasného vzorce. „Takže jsem to já?“ „Ano. Teda, nevím, jestli hned ta první. Řekl bych, že se Královna nechala zcelit, a pak svoji sestru vždycky zabila a vytvořila znovu. Aby jí nedala čas potřebný na ztvrdnutí. A taky aby jí smazala paměť. Pamatuješ si něco předtím, než jsem tě našel v Jezeře střepů?“ „Ne, to přece víš.“ „Myslím, že tě tam znovuzrodila. Tehdy jsem si myslel, že jsi jako Hliněná v nebezpečí, a proto jsem tě vzal s sebou. Královna musela zuřit. Dala mi sice úkol zabít Lota, Roka a Mase, ale ve skutečnosti chtěla jen tebe. Udělala ze mě svoji loutku. A já vykonal všechnu její špinavou práci. Zasloužím si zemřít.“ „To myslíš vážně?“ „Smrtelně,“ usmál se ztěžka Aeon. „Ne, počkej, snad si nemyslíš, že tě nechám napospas těmhle... těmhle bahňákům!“ V davu to rozčileně zapleskalo. Rok je opět uklidnil, ale už nehodlal dál čekat. Přišel před obě Kamenná božstva a řekl: „Dospěl jsem k rozhodnutí. Nevěřím sice jedinému slovu báchorky o rozpadu Kamene na Hlínu, ale beru přiznání jako důkaz. Odsuzuji Aeona k trestu smrti. Aerea může jít, pokud se zapřísahá, že se už nevrátí ke Královně.“ „To si vážně myslíte, že mu nepomůžu?“ „Nepomůžeš,“ odvětil Aeon, „nech je, ať to vykonají. A budou mít ještě jeden důvod navíc. Když jsem zašel takhle daleko, už úkol dokončím.“ Vtom přiskočil k Rokovi a jednou ranou pěsti jej rozdrtil. Pak vykřikl tak burácivým hlasem, že jej muselo být slyšel až v Kamenném městě. Vzápětí jej zasypala hromada Hliněných těl. Nebránil se.

51

Aerea byla zmatená vývojem situace a nevěděla, co dělat. Když jí konečně došlo, že musí zachránit Aeona, ať se děje cokoliv, bylo už pozdě. Aeon umíral a na místo popravy se hrnuly šiky Kamenů, přivolané Aeonovým výkřikem. Během pár stovek let byli všichni Hlinění mrtví. Velitel Kamenů se podíval kamenným obličejem na Aeona, ležícího na zemi, a pak na Aereu. Neřekl ani slovo, ale v jeho citrínových očích se zračilo pohrdání. Kamenná armáda odtáhla. Aerea seděla vedle Aeonova těla a neměla sílu se pohnout. Zradila všechny. Zradila Lota a Hliněné, z nichž poslední teď leželi mrtví kolem. Zradila Kameny, když jim nepomohla v poslední bitvě. A hlavně zradila Aeona, když jej nechala, aby se za ni obětoval. Z očí jí začaly kanout slzy. Překvapeně přejela rukou po tváři a podívala se na ni. Na hřbetu dlaně byly jasně viditelné tři hliněné kaluže. Kameny mohou být rozdrceny, omlety vodou a nebo roztaveny. Co však se Kamenu nestane, je smrt přirozenou cestou. A tak Aerea seděla vedle Aeonova těla celé věky. Přišlo moře, které je odvalilo o kontinent dál, pak je srazily desky k sobě a vynesly na vrchol pohoří. Pohoří se začalo rozpadat a obě těla se propadala do údolí. Aeona odnesl proud ledovcové řeky, zatímco Aerea zůstala sedět uprostřed jeskyně, hluboko pod zemí. Když se propadl strop, opět na ni zasvítilo slunce. Nikdy nezažila, aby svítilo tak dlouho, že by si jeho existenci uvědomila. Byla totiž hluboko na severu. Ale ne dlouho. Ledovcové řeky ji opět odnesly do moře. A pak, po milionech let, konečně pochopila, co musí udělat, a co měla udělat už dávno. Zvedla se ze dna moře a vydala se hledat Jezero střepů. Trvalo jí to další milióny let. Ale nebylo kam spěchat. Putovala tak dlouho, až konečně uviděla známé černé skály. Město Kamenů bylo zničeno, v díře, která po něm zbyla, se ohromnou rychlostí pohybovalo cosi, co postupně ukrajovalo další a další kusy skály. Královna tam však stále byla, popraskaná, ale krásná, na nejzazším úbočí lomu. Když Aereu uviděla, rozesmála se štěstím. „Doufala jsem, že přijdeš.“

52

„Co se tady stalo?“ zeptala se Aerea. „Hlinění dali život něčemu, co se nám za ně mstí.“ „Čemu?“ „Netuším, co to je. Ale čím víckrát to zavalíš, tím víc tě to začne rozbíjet. Je to jako nějaká nemoc. Parazit. Ale s tebou se tomu pomstíme a zničíme Hliněné. Vrátíš mi život?“ „Vrátím ti život,“ odvětila Aerea a Královna zajásala, „ne, počkej. To není všechno. Ano, vrátím ti život, ale ne vládu.“ „Myslela jsem si to,“ zaštěrkovala Královna vztekle, „takže mi vrátíš život, aby ses stala sama Královnou? Zradíš i mě, poslední, koho jsi ještě nezradila?“ Při pohledu na Aerein obličej se zasmála: „Ano, vidím do tvé zrádné duše. Vím, co jsi udělala. Ale nemám na vybranou. Budu tě respektovat jako svoji Královnu, když mě zachráníš.“ „Myslím, že jsi mě nepochopila,“ odpověděla klidně Aerea, „já nechci být Královna.“ „Tak kdo tedy?“ Aerea se podívala směrem k vězení, které teď trčelo ze země, a kde byl za kamennou bariérou život. Aerea rozdrtila bariéru. Z vězení vystoupil Lot. Ne Hliněný. Z velmi kvalitního pískovce. „Cože?!“ Královna se na ni naštvaně podívala, „ty chceš, aby vládnul Lot?! Proč?“ „Trvalo mi pár miliónů let, než mi došlo, že jsi mi řekla jenom půlku pravdy. Ano, Hlína vzniká rozpadem Kamene. Jenže je to i naopak. Kámen vzniká stlačením Hlíny. Je to neustálý koloběh. Během doby, co jsem se nechala unášet vodními proudy a tektonickými změnami, jsem to viděla mnohokrát.“ „Jistě,“ odpověděla Královna, „ale co to má co do činění s Lotem?“ „Kdysi po bitvě jsem ho stmelovala a bylo to jiné, než u ostatních. Tehdy jsem nevěděla, proč, ale teď už to vím. Lot byl na opačné straně proměny. Stával se z něj Kámen. Proto mohl vidět budoucnost. Proto proti tobě bojoval.“

53

„Co? Logika téhle konstrukce mi dost uniká. Proč by bojoval proti svým?“ „Není snad pravda, že když Hlinění odešli z města, začala jsi proti nim válčit?“ „Copak si to můžu ještě pamatovat? Jsou to stovky milionů let. Možná miliarda.“ „Lot nebojoval proti svým. Bojoval proti tobě. Protože ses snažila vyvraždit všechny Hliněné. Zničit všechny důkazy, které dokazovaly, že nejsi o nic lepší, než oni. A proto teď usedne na trůn Lot, aby vládl jak Hlíně, tak Kamenům, ne jako dvěma odděleným substancím, ale jako jedné substanci, jejíž proměnu dokáže tolerovat.“ Aerea se otočila a odcházela. „Počkej!“ zakřičela za ní nyní sesazená Královna, „slíbila jsi mi, že mi vrátíš život. Ať si Lot klidně má trůn, ale prosím, Aereo, zcel mě.“ Aerea se otočila zpět k ní: „Myslím, že jsi mě nepochopila. Stovky milionů let narušuješ přirozený proces slučování a rozpadu. Zbavila jsi všechny Starší života, aby sis uchovala ten svůj. Jenže ve skutečnosti jsi tím o něj sama přišla. Život je proměna. Tvoje snaha zastavit čas je smrt.“ „Chceš říct, že...“ „Přesně tak. Nezcelím tě. Pro tvoje dobro. Udělám, co jsem slíbila. Vracím ti dar života.“ A pak se Aerea otočila a vydala se vstříc svému vlastnímu rozpadu.

54

Vládce ostrova Svatého Muhehe Na ostrově Svatého Muhehe žil jeden bezvýznamný řitík. Předpokládám, že netušíte, co že to řitík je, protože se tato malá zvířátka nevyskytují nikde jinde na světě, než právě na ostrově Sv. Muhehe. Řitík je tvor velmi podobný krtkovi, jen s tím rozdílem, že není černý, nežije pod zemí, neživí se hmyzem, nemá ocas a místo čumáku má cosi, co vzdáleně připomíná sešrotovaný Volkswagen. Má ale, stejně jako krtek, velmi hrabivé ruce. Řitíci bývají stvoření poměrně plachá a mírumilovná, s pevnou hierarchickou strukturou společnosti a s neměnnou každodenní rutinou, spočívající v hrabání a rozšiřování svých přepychových sídlišť. Ne tak ovšem náš Řitík. Náš Řitík se řitíkovskému průměru výrazně vzdálil. Když pár let strávil očicháváním řití nadřízených řitíků a stále to nevedlo k cestě na vrchol společenské pyramidy, přestalo ho to bavit a prostě všem ostatním řitíkům ukousnul hlavičky. Když se zbavil konkurence, usedl na všechna místa v Sídlištní radě, sám se jmenoval Velkým řitíkem a začal žárlivě pokukovat po částech ostrova, která měla v držení jiná zvířátka. Obzvláště ptáčkové Proletáčci mu pili krev svým štěbetavým optimismem a krákoravým rovnostářstvím. Řitík začal spřádat plány, jak se stál opravdovým pánem celého ostrova. S ostrovem Sv. Muhehe se však měly brzy začít dít velmi zásadní změny. Ostrov Svatého Muhehe měl rozlohu průměrného fotbalového hřiště a ležel nedaleko břehů Západní Afriky, naprosto nezaznamenám jakýmkoliv kartografickým ústavem. Byl objeven náhodným trosečníkem z potopené marocké obchodní lodi, která měla na palubě tunu ryb, 2 tuny dřeva, půl tuny utečenců a 32 tun marihuany. Část nákladu se zřejmě vyplavila na břeh s ním, což vysvětluje, jak dostal ostrov své jméno. Co to však nevysvětluje, je,

55

jak zde onen trosečník dokázal založit rodovou linii. Nejpravděpodobnějším scénářem je neobvyklá adaptabilita řitnického DNA. Ať již to bylo, jak chtělo, od této doby zde žila zdárně se rozvíjející lidská rodina. V době našeho Řitíka se potomci onoho trosečníka, shodou okolností tři bratři, začali konečně zajímat, jak vypadá svět mimo jejich ostrov. Tento odvážný krok se dá zřejmě přičítat buď tomu, že konečně došla marihuana, nebo tomu, že došly sestry. Ať tak či onak, nejstaršímu bratrovi, hnanému absťákem či libidem, se podařilo doplavat do Evropy a zmizet v hnojišti evropských velkoměst. Když se po několika letech opět objevil na svém ostrově, měl za sebou nedokončené studium mezinárodních vztahů, praxi v nadnárodní společnosti a žloutenku typu C. Během návštěvy policejní stanice v ulici policejních stanic v Paříži přijal občanské jméno Marián Kurvel, načež byl vyhoštěn zpět do země svého původu. Jako okamžitou reakci vyhlásil Nezávislou republiku Svatého Muhehe a vyhostil francouzské diplomaty. Francie zaslala protestní nótu a zavedla pro Nezávislou republiku Svatého Muhehe vízovou povinnost, čímž ovšem de facto uznala její existenci. Vetšina světa jen pokrčila rameny, protože ostrov dosud nebyl objeven a žádný stát si na něj tedy nečinil nárok. Marián Kurvel se stal prezidentem a bylo mu přiděleno místo v Organizaci Spojených Národů. Osobně se nikdy žádného zasedání nezúčastnil, ale využíval své pozice k zasílání sprostých dopisů různým světovým vůdcům a nemravných návrhů prodavačce v místní kantýně. Protože to bylo ale chování zcela běžné v rámci OSN, Marián Kurvel se stal brzy váženým členem světového společenství. S jeho reputací mírně otřásl incident, při němž navrhnul, odhlasoval a přijal velmi inovativní rasové zákony, na jejichž základě popravil oba své bratry. Stal se tak nejen jediným vůdcem NRSM, ale také jejím jediným obyvatelem. Dopustil se tak historicky ojedinělé 100% úspěšné genocidy.

56

OSN zaslala protestní nótu a Mariánu Kurvelovi pohrozila, že by mohl přijít o své křeslo v radě. Kurvel odeslal zpět pár sprostých dopisů a záležitost tím byla uzavřena. Ostrov se stal vyhledávanou turistickou destinací, především pro zbohatlé členy čínské komunistické strany, která vyjádřila podporu místnímu demokratickému režimu. Všichni turisté byli po návštěvě velmi zklamáni, když zjistili, že zaplatili tisíce Yuanů za návštěvu ostrova, který přejdou za tři minuty tam a zpátky. Jediné potěšení nalézali v masakrování Proletáčíků, kteří je svým štěbetavým soudruhovským optimismem vytáčeli snad ještě víc, než našeho Řitíka. Ne, nebojte, nezapomněl jsem na Řitíka. Řitík stále seděl v Sídlištní radě a spřádal své plány na vyhlazení všech ostatních zvířátek na ostrově. Úbytek Proletáčíků jej samozřejmě těšil, ale bylo to málo. V mokřině za Kurvelovou chatou se bezostyšně roztahovaly Hnojničky, na dvou místních palmách se pásli Kokoťáci a břehy stále ovládali Krabičáci, jimiž Řitík opovrhoval za jejich neschopnost stavět hnízda, ale ještě více se jich bál pro jejich nevypočitatelnou povahu. A tak pomalu hrabal a čekal. Netrvalo dlouho a Kurvel konečně udělal závažnou diplomatickou chybu. Začal ji vlastně zmatený čínský zloděj, který v Pekingu vysával benzín podtlakem z čínských katalizátorů, omráčily jej výpary a probral se až na ostrově Svatého Muhehe, naprosto netušíc, jak se tam dostal. Zřejmě se jej majitel některého z vysátých aut nejdřív chystal upálit, což by vysvětlovalo, proč bylo jeho oblečení a vlasy nacucané benzínem, ale těsně před vykonáním svého hrůzného činu se rozhodl pro zcela jiný hrůzný čin a nebohého zlodějíčka zlomyslně poslal do Kurvelovy náruče. Když Kurvel zjistil, že se jedná o černého pasažéra, o jehož návrat cestovní agentury nestojí, rozhodl se využít vysoké koncentrace benzínu na jeho těle a otrávit jím Hnojničky, které si libovaly v extkrementech za jeho chatrčí.

57

Ne, že by snad někomu v OSN vadilo Kurvelovo hazardování s místním životním prostředím či životem bezvýznamného zlodějíčka. Naopak, to se považovalo za důkaz rychle se rozvíjející civilizace. Problém byl, že tento úmysl neoznámil a náhodně přeletivší americká špionážní sonda zaslala do Pentagonu spektroskopickou analýzu, na níž byly zcela jasně viditelná residua ropy v Kurvelově díře na hovna. Náhle se v OSN začaly znovu přetřásat Kurvelovy zločiny proti lidskosti a jeho sprosté dopisy a někdo si všimnul, že na ostrově záhadně zmizela většina řitíků. Sliznice řitíků zcela náhodou obsahují malé množství jedovatého cyklourinoethylenu, který by ve velmi nepravděpodobném případě, že by byl vyextrahován zcela čistý metodou postupné reurinace řitíka, mohl posloužit k vývoji biologické zbraně nezměřně ničivého charakteru. Zpráva Pentagonu záměrně neuvedla, zda nezmerně silného či nezměrně slabého. Buď jak buď, i přes protesty Číny a Ruska začala vznikat aliance, připravující se na úder proti Kurvelově republice. Většina zemí Evropské Unie se připojila k osvobozenecké armádě a vyjádřila podporu procesu demokratizace ostrova Svatého Muhehe. Nejednoznačně se vyjádřila pouze Česká republika, která nechtěla odmítnout žádost svého velkého spojence USA, ale zároveň si nechtěla popudit své velké strategické partnery Rusko a Čínu. Vyslala tedy do oblasti pouze „podpůrné“ jednotky, tedy polní nemocnici, chemickou jednotku a podpůrnou dělostřeleckou palbu. Když ale dvousettisícová spojenecká armáda přijela k ostrovu, který se chystala osvobodit od tyranského diktátora, zjistila poměrně zásadní překážku pro obsazení strategicky významných pozic. Ostrov byl totiž příliš malý na to, aby se tam vešla. Vyloděn byl tedy pouze jeden britský letoun, dva američtí důstojníci, jeden kanadský desátník, evropský prezident a jedno české dělo. CNN toho dne přinesly následující zprávu: „Bitva o ostrov Svatého Muhehe stále zuří. Spojenci vstoupili na ostrov z jihu a obsadili pobřeží, západní část ostrova a jeho střed. Východní část

58

ostrova je však stále v rukou prezidenta Kurvela. Do cesty k jeho obsazení se postavilo masivní letectvo a artilerie. Prezident Kurvel se schovává na východě v nepřístupné oblasti pokryté bujnou vegetací.“ Co na CNN nevěděli nebo zamlčeli, bylo, že ono letectvo bylo ve skutečnosti špatně zaparkované britské letadlo, které teď stálo zaseklé napříč ostrovem ze západu na východ, neschopné se otočit, natož odletět. České dělo, opatřené poctivým motorem sovětské výroby, bylo vyloděno hned vedle letadla přímo na střechu Kurvelovy chatrče. To by se sice otočit mohlo, ale jak bylo vzápětí zjištěno, stroj buď nebyl připraven na tropické podmínky, a nebo nefungoval už předtím. Oba stroje tak zcela odřízly spojence od východní části ostrova, kde se prezident Kurvel opravdu schovával v nepřístupné vegetaci, přesněji řečeno v křoví, které v minulosti používal jako septik. Ani přes naléhání nebyl evropský prezident ochoten překročit hranici a obětovat se pro své národy, a tak byl ostrov rozdělen demarkační linií na oblast osvobozenou a na oblast stále ovládanou rebelským diktátorem. Boje dočasně utichly a měl následovat proces poválečné obnovy ostrova. Prvním krokem byly historicky první svobodné volby. V ten slavný den reportérka CNN zmateně oznamovala: „Historicky první svobodné volby na ostrově Svatého Muhehe dopadly zcela jasným a nezpochybnitelným... volebním patem. Zvolen nebyl nikdo, a to počtem 0 hlasů. Odborníci se domnívají, že je to ukázka nezralosti populace ostrovní republiky, která byla příliš dlouho zvyklá na vládu tyrana Mariána Kurvela. Při volbách navíc nastal incident, při němž byly jednomu z kanadských vojáků ukradeny hodinky s vodotryskem. Spojenecká armáda se proto rozhodla, že v rámci zajištění bezpečnosti v oblasti a výchovy místní populace k demokracii zanechá na ostrově několik stovek vojáků.“ Na pozadí reportáže byl vidět evropský prezident, jak vysvětluje Listinu základních práv a svobod několika vyděšeným ptáčkům proletáčíkům.

59

Dalším krokem byla obnova místního průmyslu. Česká republika, jejíž 60% akcií vlastní elektrárenské konsorcium ČEZ, vyjednala ještě před obsazením ostrova postavení jaderné elektrárny, k čemuž měla dostat celé 3% rozlohy ostrova, a především měl být projekt dotovaný ostatními spojenci. Tato lukrativní nabídka udělala českému prezidentovi Skřetoslavu Rausovi pár nových vrásek na jeho neoliberálním čele. Ne, že by jej snad trápila skutečnost, že stavět elektrárnu na ostrově, jehož populace po spojeneckém útoku čítá jednoho člověka a pár zvířátek, je totální zhovadilost. Jeho problém spočíval v tom, že plocha, kterou před invazí vyjednal, při velikosti ostrova představovala přibližně metr čtvereční, a to bylo na pořádnou jadernou elektrárnu poněkud málo. A on si nemohl dovolit zklamat svého hlavního investora, který už měl připraveny tuny radioaktivního materiálu k převozu na ostrov. S přispěním jisté japonské developerské firmy se podařilo problém vyřešit, a to pomocí miniaturizace. Postavit plně funkční továrnu a zařízení na obohacování uranu o velikosti jednoho metru čtvereční je totiž tak nákladné, že spolkne celou sumu potřebnou na stavbu elektrárny běžné. Navíc bude natolik neefektivní, že spálí jen o něco menší množství paliva. Tak budou nejen splněny veškeré požadavky investora, tedy že bude stavba přehnaně drahá a zajistí pravidelný odběr paliva, ale navíc uklidní ekologické organizace tím, že jej spotřebuje méně, než obvykle. To, že elektrárna nebude produkovat prakticky žádnou elektrickou energii, je v podstatě nepodstatné, vzhledem k tomu, že na ostrově stejně nebude nikdo, kdo by ji odebíral. A tak, zatímco Kurvel pomalu umíral hlady ve svém křoví, na ostrově začala růst extra moderní miniaturizovaná jaderná elektrárna. A co osud nechtěl, přesně na místě bývalého sídliště řitíků. Řitík se ze začátku snažil proti stavbě protestovat. Když nepomohly transparentíky v řitičtině a pískání aktivistických

60

hesílek, začal se přivazovat k bagříkům a k plůtku elektrárničky. Kromě několika pohmožděninek však ničeho nedosáhl. Jeho protesty přestaly ve chvíli, kdy se do centrifugy na obohacování uranu začalo vozit surové palivo. Řitík pochopil, že přišla jeho příležitost, jak se konečně vypořádat se všemi zvířátky na ostrově. Elektrárna měla samozřejmě silnou ostrahu. Asi 50 aliančních vojáků ochraňovalo stavbu před teroristickým útokem a před rozšlápnutím. Malého řitíka si však skrz dav, který kolem stavbičky postával, nikdo nevšiml. A tak Řitík začal pravidelně krást obohacený uran z centrifugy a vyrábět vlastní jadernou bombičku. Ptáčci proletáčíčci si jeho podezřelých aktivit všimli, ale výměna generací způsobila třenice uvnitř strany, a tak nebyli proletáčíčci schopní se zorganizovat natolik, aby proti řitíkovým aktivitečkám něco poskytli. Řitík proto svoji jadernou bombičku dokončil, z betonového krytečku pod elektrárničkou ji odpálil a vyhladil všechna zvířátka na ostrově. Mezinárodní společenství si jaderného útoku samozřejmě všimlo, ačkoliv vojákům na ostrově nezpůsobil nic moc horšího, než že jim spálil ponožky... a že o pár let později všichni umřeli na Syndrom svatého Muhehe. Státy NATO přičetly zodpovědnost za teroristický útok Kurvelovi a rozhodly se, že rozdělení ostrova není řešením, a že bude třeba přijmout nové kroky k zajištění stability v oblasti. Prvním krokem byla letáková kampaň, jíž se spojenci pokoušeli přesvědčit obyvatelstvo ostrova, aby pomohlo při hledání Kurvela. Vzhledem k tomu, že na výzvu neodpověděl jediný člověk, který by byl ochotný na nalezení diktátora spolupracovat, došlo NATO k závěru, že obyvatelstvo za svým vůdcem stále stojí, a rozhodlo se na uvalení sankcí. Jednou z nich bylo také pozastavení jaderného programu ostrova Svatého Muhehe. Dále spojenci dali jasnou výzvu obyvatelstvu ostrova, aby program v termínu několika měsíců zcela ukončilo, a především aby vydalo Mariána Kurvela mezinárodnímu

61

soudu. V opačném případě budou nuceni vybombardovat strategické body ostrovní infrastruktury. Žádná reakce opět nepřišla a tak spojenci spustili masivní bombardování strategických bodů, tedy bývalé Kurvelovy chatrče a jaderné elektrárny. Během bombardování se jim podařilo zasáhnout také rezavějící české dělo, díky čemuž se konečně otevřela skulina v protivníkových bojových liniích. Nadšení alianční vojáci následně vtrhli do povstalecké oblasti, v nadšení pokáceli oba stromy a nakonec našli tělo mrtvého Mariána Kurvela v jeho septiku. Dohady o tom, který z hrdinných vojáků jej zabil, ukončila až pitva, která dokázala, že byl diktátor v době invaze již několik měsíců mrtev, což způsobilo několikaměsíční embargo na dodávky potravinové pomoci. V zemích NATO se stále více ozývaly protestní hlasy proti účasti aliančních vojsk na ostrově Svatého Muhehe. Ty nakonec posílily do takové míry, že americký prezident naznal, že je situace neudržitelná, a rozhodl se nechat obyvatelstvo ostrova svému vlastnímu osudu. Tehdy Řitík konečně vylezl ze svého bunkříčku a rozhlédl se po spálené krajině bez života, která jej obklopovala. Zatetelil se radostí. Konečně byl jediným a nezpochybnitelným vládcem ostrova Svatého Muhehe.

62

Josef Straka Josef Straka se narodil 1. prosince 1972 v Jablonci nad Nisou. Je autorem dvou básnických sbírek a…jiné časy a Proč., které vydal v devadesátých letech, a tří knih básnicko-prozaických textů: Hotel Bristol (2004), Město Mons (2005) a Kostel v mlze (2008). Nyní dopisuje další knihu s názvem Malé exily. Publikoval v mnoha literárních a kulturních, domácích i zahraničních časopisech, a jeho texty byly přeloženy do angličtiny, němčiny, polštiny, srbštiny a nizozemštiny. V letech 2000-2008 pracoval v redakci časopisu Weles, od léta roku 2009 spolupracuje s literárněkulturním časopisem H_aluze. Organizuje literární a vzdělávací večery v Domě čtení Městské knihovny v Praze. Josef Straka v Městské knihovně v Praze. Foto ©Petr Špánek.

63

Cizí rozhlas nic není v tuto chvíli nepravé ale cosi se ještě bolestně tře o sebe nehledáme nic v zámlkách jsme za nimi a před námi náhlý, samozřejmě nepojmenovaný, prostor tedy, opravujeme se, možná třeba hrozí další zamlčení třeba další čísi nejasná prodleva opouštíme, cosi asi tak, řekněme trasu nebo směřování v kavárně naladěn cizí rozhlas v tento okamžik mnohem bližší

64

x x x nikdy nepodobné dny stále, kolem jedenácté hodiny dopolední neklid nemožnost udržet se mezi čtyřmi stěnami chodby, mé nedobrovolné vyťukávání kódů pozdravy, divný výklenek ze kterého náhle nikam nehledím mířím pak k jiným stolům ten stejný výhled o pár hodin později jemné zakymácení se chodců na kluzkých površích

65

Vlakové exily ujíždím kamsi vlakem mezitím hlavní města nadranní nádraží něco zastavit: slova, samozřejmost, vystupování z oněch vlaků všechno už bylo, řeknu si v točivé ulici v horním Meidlingu jít: obsazené hotely, stejně jako všechny nachtasyly, exilové stanice, první kavárny převlékárny tramvajové trasy, kterými pak naplňuji další den

66

Jan Sviták Jan Sviták se narodil 1.8.1983 v Rýmařově. Je autorem hororově laděných příběhů pro děti i pro dospělé. V roce 2010 mu vyšly dobrodružné knihy pro dětské čtenáře Čertovo kopyto a Pekelný advent. V roce 2011 realistický román pro dospělé s názvem Stará bolest. V roce 2012 vytvořil Jan Sviták rekord, když napsal v průběhu 45 hodin knihu Jedním dechem, která je tvořena celkem 33 811 slovy. Jan Sviták v Městské knihovně v Praze.

Pro více informací o autorovi i jeho tvorbě navštivte webové stránky www.jansvitak.cz.

67

Knihy z konce světa Po: Dokud fungovaly kamery, mohli pozorovat chuchvalce kouře, které se valily ruinami náměstí jako Bohem odhozená cukrová vata. Pak vše na chvíli vykouklo z temnoty, pak ještě jednou, ozvala se rána a tu vibraci ucítili i oni. Jako by se Bůh pokusil prorazit na dvě pěsti široká ocelová vrata, která je dělila od té zkázy. Nejdřív zhasly monitory, pak se rozloučily i všemožné senzory, které venku měli. Teplota vystoupala do nesmyslných čísel a pak navždy spadla někam, kde se nedá ani změřit. Děti seděly na kavalcích a vystrašeně těkaly očima okolo sebe. Učitel měl ruku položenou na betonu, sledoval ji a připadalo mu, že na krátký moment zahlédl vlastní skelet. Když postřehl, že se děti probudily, vydal se k nim. „Co to bylo za ránu?“ „Nevím…“ „Vybuchl náš svět?“ „Nevím… asi ano…“ „Takže se nemáme kam vrátit?“ „Nevím… Něco vybuchlo, ale my jsme v pořádku. Musíme teď počkat, uvidíme, co bude dál. Třeba už zítra bude všechno v pořádku.“ „To bych se hádal!“ křikl vetešník, který se krčil na svém kavalci, v rukou svíral koženou aktovku, jako by to byla svatá relikvie. „Nepleťte těm dětem hlavy falešnou nadějí. Tohle není středeční zkouška sirén, vážení!“ Vetešník povstal, aby mohl promluvit k přítomným, ale místostarostka, která seděla kousek od něj, jej zase stáhla zpátky na kavalec. „Myslím, že naděje je to pravé, co musíme v dětech živit.“ Učitel se zvedl a zahleděl se ke koutu, kde nějaké dvě ženy otvíraly konzervy s fazolemi a sypaly obsah do jedné nádoby. Pak očima zaletěl k vratům, kde ještě před pár hodinami ležela spálená

68

těla. Teď už byla pryč, zbyla po nich jen skvrna a zápach jako dvě němá svědectví o hrůze, která nastala. „Co si třeba zopakovat přírodopis, než bude oběd?“ „Cože?“ „Co si třeba něco zahrát?“ „Jako třeba co?“ „Maminka mi vždycky čte pohádku.“ Všichni se podívali na malého chlapce. Nikdo nechtěl, aby se zase rozbrečel, protože z breku se lehce stane jekot a tak nějak tušili, že na tekoucí nervy a ponorkovou nemoc mají ještě čas. Někdo vzadu hlasitě kýchnul a železobetonové stěny si s tím zvukem pohrály jako s pingpongovým míčkem. „To je pěkný nápad.“ Učitel malého chlapce pohladil po tváři a zvedl jej z kavalce. Starší děti se požďuchovaly. „Někde tady je bedna s knihami. Najdeme nějakou pěknou s pohádkami.“ Malý chlapec se zatvářil nedůvěřivě, ale vzápětí se usmál a přikývl. Zamířili dozadu ke skladu, prošli kolem dveří, za kterými měli potraviny, i kolem zásobníků s vodou a další železné dveře otevřeli dokořán. O kousek dál vrčel agregát a čerpadlo. „Četl jsem seznam knih, které tady jsou, a musím říct, že ho sestavil někdo s geniální myslí a vytříbeným vkusem. Je tam vše. Jsme tam my, náš svět, my lidé v té nejčistší podobě. Je tam celá naše moudrost, jak se nese skrz věky. Největší myslitelé, mistři pera. Géniové. A i pro vás, děti, tam je spousta drobných perliček, které vám pomohou postavit tento svět znovu, lepší, jako bájný pták Fénix povstat z popela, vzít do hrsti veškerou lásku a moudrost, kterou jsme měli za příliš samozřejmou, a zaplnit pláně světlem a teplem, jakým může sálat jen člověk – zodpovědný tvůrce.“ Světlo tam bylo matné, slabé, nicméně dostatečné, aby přečetli nápisy na krabicích. Našli tu s knihami a stáhli ji z regálu. Učitele a vousatého muže, který si šel vybrat knihu s nimi, překvapilo, jak je lehká. Dětem to bylo ukradené.

69

Učitel odjistil obě petlice a nadzvedl víko. Nahlédli dovnitř a vousatý muž zadržel výkřik. „Co to má znamenat?“ Malý chlapec začal natahovat do breku a učitel od krabice odháněl oba starší chlapce. „To je snad zlý sen.“ Před: A: Co je to tu za krabici? Tak akorát, aby se o ni někdo přerazil. B: Ani mi nemluv. Sedím nad tím od rána. A: A co to je? Objednávka pro pobočky? B: Prdlačky. To je… to… no… A: Kde je Marie? B: Na kožním. A: S tím… B: Jo, s tím. A: No už bylo na čase. Kdo se na to měl pořád dívat. B: Vždyť ji bez toho ani nepoznáš. A: Tak řekneš mi, co je to za krabici? B: No knížky do toho krytu… tam dávám. A: To si děláš prdel. B: Nedělám. A: Ježiši… B: To mi říkej. A: Jsem si myslela, že je to sranda. B: To mi říkej. A: To tam jako cpeš knížky, které zavřou někam do sklepa pod starý pivovar? B: Ne do sklepa… do krytu… A: Na prd celý kryt. B: To mi říkej. A: A co tam cpeš za knížky? Židovka z Toleda… Nana… Mstivá kantiléna… To je jako na tom seznamu? B: Nevím.

70

A: Jak nevím? Buď jo, nebo ne. B: Ten seznam nemám… no… A: A kde je? Marie ho tiskla. Třikrát mi kvůli tomu volala. Je hrozná s tím počítačem. Představ si, nejdřív jak to má v tom mailu otevřít, pak jak to má vytisknout a pak jak má dát do tiskárny další papír. B: Já nechápu, proč si na ty kurzy nešla sama. Potřebovala by to jako sůl. Hlavně že nás tam přihlásila obě. Včera vymazala z databáze dva uživatele. A: Další dva? B: Jako omylem… A: Jak pak máš jako vědět, co měli půjčené? Kdy mají platit příspěvek? B: No právě. A: Tak počkej, až se Marie vrátí, ať navalí ten seznam. B: To asi nepůjde. A: Přijde ještě dneska, nebo až zítra? B: Říkala, že se ještě staví… jako nakouknout… nebo jak to říkala. A: No aby se to tady bez ní neposralo… B: Já vím… já vím… A: Jdeš kouřit? B: Ale jo. Jak otevřu, tak se odtud zase neutrhnu. A: Balkón, nebo ven? B: Balkón. By mi už upadly nohy z těch schodů. A: Copak? B: Ale, včera jsem byla s Klárou na tom spinningu a… A: A? B: Ježiši, no hrůza. Už tam nepůjdu. A: No co jsem ti říkala… B: Já vím… no… A: Aspoň sis to zkusila. B: Aspoň jsem si to zkusila. A: Koho jste tam měli? Tu vysokou s vlasama tak nahoru?

71

B: Novotná… Jo… Novotná se jmenovala… A: Ale… Já nevím jak… Taková vysoká, pihatá, s vlasama tak nahoru… taková… statnější… jako ne tlustá. B: Blondýna. A: Jo, blondýna. B: Jo, to bude ona. S brýlema. A: Ne, s brýlema je ta druhá. Tahle má vlasy tak nahoru… no… B: Jo… Chceš mentolovou? A: Ne… Bych se tím zadusila. B: Hm. Oheň? A: Mám… díky… B: Jo. A: Když kouřím, tak chci cítit tabák. Kdybych chtěla cítit mentol, vzala bych si žvýkačku. B: Mně to chutná. A: To si jen myslíš, že ti to chutná. Ve skutečnosti ti to nechutná. B: Když myslíš… A: To je jistá věc. Co teda s těma knížkama do toho krytu? Chceš s tím nějak pomoct, ať to máš z krku? B: To by bylo fajn. Já už fakt nevím, co tam dát. A: Však to vůbec nemáš řešit. Je seznam, nacpeme tam, co je tam psané, a hotovo. Ještě se s tím tady budeme srát, tolik času zase nemáme. Stejnak je to k ničemu. B: No, ale ten seznam právě není. A: Jak není? Vždyť ho tiskla. Třikrát mi kvůli tomu volala. Strašně jí na tom záleželo. B: No… Mně Marie říkala, že jí spadl za skříň. A: To si děláš prdel. B: Ne… Fakt. A: A proč ho nevytáhne? B: To se zeptej jí. A: To se teda zeptám. To je… ty vole… no to je něco. B: Prý by kvůli tomu musela ten nábytek rozmontovat.

72

A: Tu její komančskou sestavu. No to je gól. Proboha… to nemůžu ani nikde říkat, protože mi to nikdo neuvěří. B: Říkala mi, ať tam teda dám knížky podle svého uvážení. Že tam bylo něco od Shakespeara, něco od Prousta, něco od Němcové… A: Jo? Od Engelse tam něco nebylo? Nějaký Marx? B: Ty jsi rýpavá. A: Co? Rýpavá? To ona je senilní, otravuje s tiskem a pak si to hodí za skříň. Víš, co už tam musí všechno být? Za ty roky? To bys měla vyšťourat a zavřít do té krabice. B: Máš dneska pěkný vlasy. A: No to je fajn. To je mi ale prekérka. Si to jen představ. Že je jako konec světa, všude houkají sirény, svět je v plamenech. New York už spláchla tsunami tak, jak to známe z filmů, a ty si hovíš někde ve sklepě, v ruce držíš baterku a říkáš si… Co to dneska bude? Že by něco od Prousta, že by něco od Němcové? To je k posrání dobrý, nemyslíš? B: Já nevím. Chtěla jsem to prostě udělat, než začneme půjčovat, ať na to nemusím myslet. A: A proč to nevytiskne znovu? B: No schválně… A: Ona neví, že to jde vytisknout dvakrát. B: Ha ha ha… Ty jsi borec, fakt… A: No jo… Určitě to tak bude. Myslí si, že když to jednou vytiskla, je to finíto. Že je to jak v Mission Impossible. B: No… skoro… Nemůže to už v tom mailu najít. A: To je skoro stejně hrozný. Ona jen neví, jak se dostat hlouběji do historie. Neví, jak zobrazit ty maily, které už na té úvodní stránce v doručených nejsou vidět. Proč jsi to nenašla v tom jejím mailu ty? B: Ježiši, to jsou otázky. Vždyť víš, jaká na to je. Div ten monitor nezakrývala rukou, když to hledala. Ta by mě k tomu nepustila, ani kdyby šlo o… co já vím o co… A: No to se nediv. Ona má v tom mailu strašný tajemství. Fakt, věř mi. Ona tam má třeba napsaný, kdo dostal na loňském sjezdu

73

ROH od soudruha odboráře o karafiát navíc, taky tam má napsaný, kde vypukne příští plánovaná VŘSR. No nesměj se, to jsou vážné věci. B: Mě z tebe picne. Dáme ještě jednu? A: Jo… ale dej mi tu mentolku. B: Ale, co tak najednou? A: Ale Petr… říkala jsem ti o něm? B: Ten potetovanej? A: Jo, ten. No… přivezl tyhle cigára někde z Albánie, nebo odkud. No… celé kartony, víš… a ono je to nějaké silné. Ty tvoje holčičí cigára jsou nic, proti tomu. B: A co? A: Co co? B: No co ten Petr? A: Ale jo, no… B: Jako… A: Ale jo… B: To jo… A: To je fakt hnus, ta mentolka. Fujtajbl. Nebude ti vadit, když to… B: Ne, v pohodě. Ale počkáš ještě, než dokouřím? A: Ale jo, dám si ještě jednu albánskou. B: Albánský dlouhý kouř. A: To jo… Chceš vytisknout ten seznam? B: Počkej… Ty ho máš? A: No jasně. Učím se ho po večerech zpaměti. B: Fakt ho máš? A: Nemám… proboha. Za co mě máš? B: Tak jak ho… A: No z toho jejího slavnýho mailu. B: Ty znáš heslo? A: Ty ne? B: Ne. A: Ale znáš…

74

B: Ne… A: Co má napsané na monitoru? B: Reditelka01. To je jako to heslo? A: A cos myslela? B: To si zase děláš… A: Nedělám. B: To si jako nebyla schopná zapamatovat? A: Ten ajťák, co jí ten mail zakládal, říkal, ať si heslo napíše někam k počítači. B: Tys to zkoušela? A: Jako co? B: To heslo. A: Co myslíš? B: Ty seš… drsná. A: Si piš. B: Takže ta tajemství z toho mailu… To jsi říkala pravdu? A: Čestný pionýrský. B: No fuj, to smrdí. Máš v těch albánkách vůbec tabák? A: Místy o tom pochybuju. Tak chceš to vytisknout, nebo ne? B: A není to blbý, lézt jí do pošty? A: Máš pravdu. Nasrat na to. Upřímně, stejně je to beztak jen další bezduchý výmysl těch bruselských pitomců. Akorát hromadu knih z fondu zavřeme někam, kde si na ně čtenáři nesáhnou. A to je proti etickému kodexu naší knihovny, no né? B: My tady máme etický kodex? A: No jasně že jo, akorát spadl za skříň. To se fakt nedá kouřit. Jestli z toho nedostanu do zítřka rakovinu, tak fakt nevím. B: Co bych tam měla dát? A: Myslím si, že je to úplně fuk, protože tu krabici nikdy nikdo neotevře a pokud ano, tak ne proto, aby si četl, ale aby si měl čím zatopit. B: Dávám tam… nějakou klasiku, romány. Něco, co se půjčuje, říkala jsem si i nějaké novinky…

75

A: Tak to prrr. To co se půjčuje, nějaké novinky… Když se to tam zavře na dvacet let, co bude z novinek za dvacet let? B: Staré novinky? A: Novinka je atraktivní z toho důvodu, že je k dispozici v době jejího uvedení na literární trh. Už tak nám krouhají rozpočet, kde můžou. Za chvíli budeme muset v pracovní době knihy přepisovat a autorům za besedy platit v naturáliích. B: To by se ti líbilo. A: Autorům by se to líbilo. B: To máš asi pravdu, s těma novinkama. Ale ta klasika… A: Jo, ta se sice půjčuje, ale nečte se. Ideální kniha i do vašeho krytu! Nic proti klasice. Já bych to udělala tak, že bych si vyjela knihy, které se za posledních… co já vím… pět let nepůjčily ani jednou, a ty bych tam dala. Ty nám chybět nebudou. B: Ale no tak. Co to vzít trochu zodpovědně? A: Co? Zodpovědně? Vem si, až bude konec světa, nikdo si nepřijde stěžovat, žes mu do krytu sbalila knížky na hovno. B: Dokouřeno? A: Jo. B: Jdeme? A: Jo. B: Uvaříme ještě kafe? A: Můžeme. B: Jak sem přijdou lidi, nebude čas… A: Vždyť jo. B: Co tam mám teda dát? Ale fakt… A: Jako mám se zamyslet? B: To raději ne… Nebo jo, zamysli se. A: Tak… jsem v krytu, je konec světa, nevíme roupama co by… Tak si chceme číst… V první řadě musíme mít jasno v tom, co jsme za lidi. Víš… to je jako když ti přijde nový čtenář a ty se ho snažíš otipovat, co bude zač. B: Jako jestli horor, nebo Javořická? A: Tak tak.

76

B: Víš, co nesnáším? A: No schválně… B: Když někdo přijde a začne mi říkat, že by chtěl nějakou knížku… no… aby to bylo jako… třeba… napínavý… ale zase jako v určitých mezích… chápeš… jako když sami nevědí, co chtějí, a doufají, že ty to víš. A: Jo, vím, o čem mluvíš. To už vůbec neřeším. Když mi tam někdo začne takhle mudrovat, střelím mu první, na co mi padne zrak. Ber, nebo nech být. Hotovo. Ještě řešit jejich roupy. To tak. B: To jim i něco doporučíš a oni ti to pak příště kritizujou, že z toho nakonec vypadneš ty jako ta špatná, kdo nerozumí knížkám. Jako by si mysleli, že máme nějaký radar, kterým jim vidíme do hlavy, nebo co. A: No… tak takový lidi budeš mít v tom krytu. Co bys jim půjčila? B: Ne, fakt, co tam bude za lidi? A: Směska. Kdo dřív přijde, ten dřív mele. B: Fakt? To jako není nějaký seznam lidí, co tam budou? A: To těžko. To bude konec světa. Bum a hotovo. Ti, co budou zrovna náhodou v krytu, to vykryjou a budou si moct až do skonání věků číst v těch knihách, co jim nabalíš. B: Víš, co jsem si vzpomněla? Víš, jak jsem ti říkala o tom synovci… A: O tom tlustém? B: O tom, jak má rád sci-fi. A: Jo… o tom tlustém. B: Jo, o tom tlustém. On píše, víš. Občas. Dával mi číst takový kousek… jako scénář to bylo… no a to právě bylo o konci světa. Jako že byl konec světa a lidstvo vypravilo někam na jakýsi orbitální prstenec raketu s lidmi, aby obydleli to orbitální město. No a byl samozřejmě seznam, kdo jako poletí. A byl tam doktor a zahradník a švadlena a kuchař… No jako bylo to vymyšlený tak, aby mohli fungovat jako společnost, aby měli všechno. Chápeš? A: Jasný. Já nemám to Bc. za orální sex, jak si mnozí myslí.

77

B: No… Ale samozřejmě pracháči uplácí a politici a tak… No a vtip je v tom, že až odletí ze Země, na kterou se řítí meteorit, tak zjistí, že na tý raketě není ani doktor, ani zahradník, ani švadlena… ale že je to samý podnikatel, zbohatlík a politik. Chápeš? A oni budou muset založit novou společnost. A: No, to tu raketu vyslala asi naše vláda. Ale bylo by fajn, kdyby vláda odletěla otravovat někam jinam. To je fakt. B: Mně to přišlo jako perfektní námět. A: Ale jo. Zkus mu poradit, ať tam ještě dosadí pěknou prsatou holku, ke které se nikdo nebude veřejně znát, ale která mezi nimi potichoučku polehoučku roznese kapavku… rýmu gentlemanů… v té společnosti bez doktora… B: Ty z toho zase děláš komedii. A: Spíš tragédii. Zeptej se synovce, co by ty jeho postavy chtěly v tý raketě číst za knížky. B: No a on mi vyjmenuje ty své oblíbence. Bradburyho, Herberta, Simmonse, Clarka, Asimova… A: No vidíš. A to není špatný. Aspoň ti čtenáři uvidí, kde jsme mohli být, kdyby se to neposralo. B: Chceš to s mlíkem? A: Ne… Nebo jo. Ale bez cukru. B: Pozdě. A: Uvažuj takhle: Kdybys v tom krytu byla ty a mohla jsi tam mít jen jednu jedinou knížku… co by to bylo? A jestli řekneš nějakou kravinu typu Bez dcerky neodejdu, nebo Bílá Masajka, nebudu s tebou už nikdy pracovat. B: Tak to zas pozor na pusu, moje milá. A: No tak… B: Nevím… Asi… No… To je nápad. Měl by tam být Malý princ. A: No, to je slovo chlapa. Malý princ. Ten taky musel vyjít s málem, kámoše mu dělala liška. B: Tak to tam dáme. A: A kolikrát to máme ve fondu?

78

B: Dvakrát. A: Přesně tak. A z toho jednou je to půjčené už skoro rok a pan čtenář nereaguje ani na doporučené psaní. Takže to máme jednou. A co se stane, když to zavřeme někam do krabice do sklepa? B: Nebudeme to mít vůbec. To je fakt na prd. A: Tos mi připomněla… Včera jsem byla se psem v parku. Házím mu tenisák. Ten tam s ním řádí jak černá ruka. Když je mokro, je pak jako prase… No ale… včera tam seděly takové ty holky. Víš… takové ty puberťačky, co nemají do čeho píchnout… Sedí tam vedle sebe na opěradle lavičky jako slepice v kurníku, na sobě ty vytahané mikiny… no a čumí. Já jsem na ně chvíli koukala a přemýšlela jsem, jestli jsem taky někdy takhle sedávala a zírala. Ony tam sedí, fakt nekecám, snad každý den a každý den dělají hovno. Kdyby si třeba vzaly pletení, víš, kolik mohly už mít svetrů? B: No a co jsem ti připomněla? A: Včera… Stojím v parku, kousek od nich… no kousek… dobrých dvacet metrů. Bart si tam honí tenisák. No a jedna ta holka dojedla nějakou tyčinku, nebo co to měla, a začala nahlas číst složení z obalu. Chápeš to? B: Moc ne. A: Jako by to někoho zajímalo. Bylo ticho. Ty její kámošky čuměly před sebe a ona četla, z čeho je ta tyčinka složená, aniž by to mělo nějaký smysl, nějakou pointu. A nejhorší na tom všem bylo, že ona intonovala, jako by to byl příběh, něco, co se po chvíli rozuzlí. A jak nebyla zvyklá číst nahlas, zakousla se na každém cizím slovu, ze kterého se ta tyčinka skládala. A že jich tam bylo požehnaně. Byl to samý emulgátor a želírující látka. Hotový jazykolam. A představ si, nakonec došlo i na poučení pro alergiky, že výrobek může obsahovat i stopy mléka, skořápkových plodů a arašídů. Na to řekla, že to píšou na všem, a rozesmála se, jako by to bylo srandovní. Chápeš to? B: Asi ne. A: To bylo celé tak dlouhé, hloupé, trapné. Bylo mi fakt za tu holku trapně a to se mě to vlastně netýkalo. Zvláštní.

79

B: Hm. To je ta nejhorší historka, jakou jsi kdy vyprávěla. A: Díky za upřímnost. B: Jdeš nahoru? Já už asi půjdu za pult. Štve mě, že jsme nevyřešily tu krabici. A: Děláš si s tím zbytečně hlavu. Představ si, že je konec světa a ty jsi sama v krytu. Pokud už připustíme, že by měl někdo náladu číst, jaké knížky by to měly být? B: Myslíš jako dát tam něco technického? Praktického? Jak rozdělat oheň? Jak si vyrobit nějaké věci na lov? Jak pěstovat obilí? A: Prdlajs. Je konec světa. Není co lovit, není kde pěstovat. Přemýšlíš moc obšírně. Představ si, že jsi chlap. Jaký druh literatury ti zvedne náladu? B: Nevím. Něco o sportu? A: Porno. B: Cože? A: No jo. To je nápad. Dala bych tam porno a hotovo. B: Ty jsi dračice, fakt. K čemu komu bude porno? A: To se zeptej chlapů, k čemu jim to je. V ložnici toho mám po bývalém půl nadstavce. B: Ten úředník? A: Ne, ten montér. B: Proč to nevyhodíš? A: Vyhodím. Do té tvé bedny. Zítra to přinesu a hotovo. Úkol splněn. B: Marii z toho trefí. A: Prosím tebe. Ta tu krabici nikdy neotevře, protože se konce světa nedožije ani omylem. Nikdo to neotevře a pokud náhodou jo, tak bude rád. Věř mi. Rozhodně lepší než Němcová a Marx. B: Jejda, už tam někdo stojí. Kolik je? A: V klidu, teprve minuta přes. B: Já tam jdu. Měj se a díky za rady… A: Kam ti můžu dát ty knížky z té krabice? Sem na pult? B: Počkej, to nedělej. Já to udělám zítra.

80

A: V klidu. Nestarej se. Tu bednu si beru na starost já. S Marií to vyřídím. B: Ale nedávej tam ty… Dobrý den. Dobrý den, paní Čermáková. A: Ale, nestarej se. Ahoj! B: Ale to je fakt… to prostě… C: Paní knihovnice, ta kniha, co jste mi doporučila… ta mě teda hodně zklamala… to vám musím říct…

81

Marek Šindelka Marek Šindelka se narodil roku 1984 v Poličce. Je autorem románu Chyba (Pistorius & Olšanská, 2008), který spolu s V. Maškem, M. Lipavským a Pure Beauty převedl do stejnojmenné komiksové podoby vydalo Nakladatelství Lipnik v roce 2011. Na podzim téhož roku mu v nakladatelství Odeon vyšla sbírka povídek s názvem Zůstaňte s námi. V roce 2006 získal za svou prvotinu - básnickou sbírku Strychnin - Cenu Jiřího Ortena. Marek Šindelka v Městské knihovně v Praze. Povídka Luk byla publikovaná v souboru povídek Zůstaňte s námi (Euromedia Group k.s./Odeon, 2011), která je dostupná v internetovém knihkupectví www.ebux.cz.

Informace o autorovi jsou převzaty z Portálu české literatury www.czechlit.cz/autori/sindelka-marek.

82

Luk „Nechtěl bys mi k tomu něco říct?“ zkusil to Petr. Trochu se od té marné věty zamlžilo čelní sklo. Jinak nic. Vlhkost se zmenšuje a ztrácí. Ztrácí se i význam, důvod těch slov. Ticho. Jemné konstantní otáčky motoru, dutý pohyb řadící páky, vzdychnutí projíždějícího vozu. Vedle něj v periferním vidění syn. Opřený o sklo, hlavu zakloněnou, zvrácenou, rty bledé, sevřené, nepřístupný, cizí. Petr se pohledem vrátil na silnici. Jedou lesem. Prší. Stěrače se v pravidelném intervalu pohnou. Opíšou oblouk, skřípne guma, čistá plocha se okamžitě začne plnit deštěm. „Ze školy tě vyhoděj, to je myslím jasný,“ říká Petr teď už úplně zbytečně. Z vedlejšího sedadla jakoby zavanul chlad. Skřípne guma, plocha se začne plnit deštěm. Petrovi z toho po zádech přejede mráz. S razancí, která ho samotného překvapila, podřadil. Jakoby něco vykloubil, jakoby lámal něco živého. Odbočil na lesní cestu. Do podvozku zacvakaly kamínky. Podíval se na kluka. Seděl bez hnutí, beze změny, bledý, cizí. Na co myslí? Dívá se nahoru, do korun stromů. Ubíhá to nad ním. Větví se to jak nějaké obrovské nervy. Všechno klouže, ujíždí pryč. Trochu závrať. A na okně voda. Kapka předá váhu kapce, ztěžkne, sklouzne, nechá mokrou stopu, ta se po chvíli samovolně rozpadne zpět do jednotlivých kapek. Kdyby tak věděl kde začít, kudy se přiblížit. Aspoň mluv Jakube! Neschovávej se mi! Jenže Jakub mlčí, cesta stoupá, o sklo se rozbíjí déšť. A nad vším neuróza. Oblouk, vrznutí gumy. Kluk jménem Jakub. Syn v periferním vidění. Pohyb větví, pohyb stromů. A nad vším najednou oblouk. „Hele Kubo, duha!“ říká Petr, ukazuje, ale je to marné, zbytečné. „O tomhle ty už nerozhoduješ! Je ti to doufám jasný, ty už ne!“ rozčiluje se ta drobná, křehká žena. Bývalá žena. Bývalá Petrova žena. A Petra napadají zlá slova, ale nahlas radši říká: „Jano, prosimtě, já ti rozumim, mělas pravdu, tenkrát... Měli jsme s tím

83

něco dělat. Ale takhle... To nejde. Přece Jakuba nechceš úplně ztratit!“ Jenže Jana trvá na svém: „O tomhle ty už ne–roz–ho–du–ješ!“ a do rytmu zacvaká nožem o prkénko, cibule se rozpadne, z vedlejšího pokoje se ozve skřípot. Janino druhé dítě. Druhé s novým mužem. Nový muž stojí opřený o futra. Poslouchá. Mlčí. Zírá do hrnce, v kterém vzniká potrava. „Jakub není blázen,“ vypraví ze sebe Petr nejistě, „ani násilník, ani nic jinýho. Je citlivej, je mu čtrnáct, to je blbej věk. Období... Narazil na nějaký idioty, já nevim...“ Slyší sám sebe v sykotu páry, v kuchyni, která kdysi byla i jeho kuchyní. Zářivka nad linkou s malým mastným vypínačem na straně, dvířka na magnet, levý zadní hořák sporáku nefunguje, okno se špatně zavírá – člověk ho musí dole trochu přitlačit. Tapeta s květinovým vzorem, kvůli kterému se pohádali. Flek na tapetě kousek nad stolem, čokoládový otisk prstu třiletého Jakuba. „Vyprovokovali ho,“ řekne nakonec Petr a zní to rozhodně. „Zajdu za ředitelem, ještě se to dá řešit...“ „Co bys na tom sakra chtěl řešit?!“ sekne po něm Jana pohledem. Odřízne z mrkve nať. Pod nervózním pohybem škrabky vysvitne jiný odstín. „Řešit se to mělo, když mu bylo devět... když sousedce oběsil kočku...“ Petrovi se okamžitě vybaví to odpoledne. Léto, dusno, inverze, šedé nebe, všichni otupělí horkem, zpocení. Petr, Jana, Kuba a ta semetrika z přízemí, na kterou se Petr ve dveřích rozeřval, protože Jakuba přitáhla domů za ucho. Všichhni stojí za domem, zírají na růžový lístek jazyka, na dvě vypoulené rybí oči, na neforemný chuchvalec pověšený na klepadle, který se ještě před hodinou jmenoval Mikeš. „Jano, tohle... občas... děti udělaj. Prostě... si to potřebujou vyzkoušet...“ Jana se uchehtne. „Ty ses asi zbláznil. Takže s tím klukem, to si taky jenom něco potřeboval vyzkoušet.“

84

„Kristepane, to jsou dvě úplně jiný věci! Tohle byla rvačka, nehoda.“ „Ne, to nebyla nehoda. Ten kluk má zlomenou čelist.“ „Vyprovokovali ho.“ „To není pravda,“ řekne Jana, Petr zabubnuje prsty o stůl a zavrtí hlavou. „To, že si začal Jakub, je verze nějakejch smradů, to věříš víc jim?“ Zvuk škrabky utichne. „Bylo to ve třídě plné dětí a.... Jakub to přiznal.“ „Blbost,“ vyrazí ze sebe Petr. „To je úplná hovadina! Nevím, proč to říká, ale není to pravda. Dělá to naschvál, nevím, říká to natruc, mně i tobě...“ Jana se ušklíbne, skřiví ret. Krájí mrkev a mlčí. Nový muž stojí, civí do hrnce jako do propasti. Petr by pokračoval, ale nejde to. Nadechne se, něco si uvědomí, něco v sobě uchopí, ale pak to zahodí pryč. „No, podívej,“ řekne nakonec opatrně, „co kdybych si Kubu místo toho na chvíli vzal k sobě, zkusil to...“ Ticho. „Co se najednou tak staráš?!“ rozkřičí se Jana nečekaně, „kdes byl, když jsme tě potřebovali? To tys od nás odešel, jestli si nevzpomínáš! Ty! Za tou mrchou! Jak jsem to asi měla sama zvládat? Všechno jsi zkazil! Víš, jak tě měl Jakub rád? Jak se pořád ptal... Ty si takovej parchant! Vůbec ti neměli dovolit ho ještě vídat!“ „Jano, já...“ „Vypadni,“ řekne Jana tiše, chladně. Petr kouká na Janu. Nový muž do kastrolů. Jemné bublání a sykot páry. Marnost. „Říkám ti vypadni. Běž pryč! Rozuměls?“ „Jano podívej, já tu nejsem kvůli tobě, ale kvůli Kubovi. Laskavě se uklidni. Takhle to nejde. Co si vůbec myslíš...“

85

„Vypadni odsud!“ zařve Jana a řízne se přitom do prstu. Do bílého kruhu překrojeného celeru se vsakuje kapka krve. „Běž pryč!“ Slzy, bunda, boty, dveře, na chodbě je chladno, vlhký smrad sklepů. Vyjeli z lesa. Kolem se teď doširoka rozvírají pastviny. Volné prostranství. Jen občas někde u krajů louky posed. Petr zabrzdil, otočil klíčem, zvuk zmizel. Jakub se ani nehnul. Chvíli oba tiše sedí, setrvačně zírají do čelního skla. Je ticho. Oba ještě někde v páteři, v kostech cítí brnění motoru. Klid. Hlucho. Pastviny. „Tak jdem,“ přesekne to Petr. Jdou. Všechno je slyšet. Dvě klapnutí dveří. Skřípnutí podrážky o mokrou trávu. Kuba smrká. Petr otvírá kufr. „Pomůžeš mi?“ Vytáhnou čtverec. Terčovnici. V dřevěném rámu jsou pomocí šroubů stlačené pásy jakési hmoty. Kobercovina, filc, skelná vata. Na dotek tvrdá a pevná plocha, ale šíp do ní snadno vklouzne a dá se pak bez obtíží vytáhnout. Jdou loukou. Nesou. Asi šedesát metrů od auta se zastaví, vyklopí dřevěné nohy a terčovnici postaví. Napnou na ní nový papírový terč. Petr se rozhlédne. Kolem dokonalá rovina. V trhlině nad lesem svítí podvečerní slunce. Opět je vidět kus duhy. Voní zmoklé luční trávy. „Tak co, byls trénovat?“ ptá se Petr. Jakub zavrtí hlavou. Stojí nad velkým otevřeným pouzdrem z černého laminátu. Skládá luk. K rukojeti z pevného bukového dřeva přišroubuje dvě plastová ramena podobná lyžím. Spodní rameno zezadu zahákne o levé lýtko, tělo luku zapře o druhou nohu tak, že vede šikmo vzhůru přes stehno a záda k pravé paži. Zapře se rukou, otočí trupem, celým tělem luk ohne a nasadí tětivu. Najednou drží v ruce zbraň. Zkušebně luk napne, tětivu přitiskne k líci, chvíli drží, cílí, pomalu zase povolí. Jak zesílil. Jak vyrostl a zmužněl, napadne Petra. Před rokem mu ještě musel tětivu nasazovat sám. S jakou lehkostí to teď zvládl. Už dávno přešel na dospělou zbraň. Stejně jako Petr používá těžký, na přímou střelbu do osmdesáti metrů

86

naprosto přesný luk nejtvrdší kategorie, který lze ještě napnout vlastní silou, bez kladkostroje. Svou zbraň má Petr složenou za chvilku. Oba si připnou toulce, chrániče na levé předloktí, navléknou prstýnek s koženou ploškou chránící bříška ukazováčku a prostředníčku pravé ruky, která napíná tětivu, před pořezáním. K rukojeti přišroubují kovové zaměřovače. Oba nasadí první duralový šíp. Oba se postaví bokem, rozkročí se. Petr napne tětivu, krátce míří, střílí. Střílí Jakub. Střídají se. Mlčí, míří, mhouří oči. Klid. Jen duté drnčení tětiv. Letky šípu syknou a téměř okamžitě se ozve tlumené ťuknutí do terčovnice. Rychlost. Ve vzduchu čerstvo, syrovo, slabé studené slunce, cáry mraků, v lese pták. Zařve, ztichne a už ho slyšet není. Každý vystřelí desetkrát. Jdou k terčovnici. Počítají, z terče vytahují studené kovové šípy, Petr něco ukazuje, naznačuje, vysvětluje. Jakub kýve hlavou. Snad dokonce sám něco říká. Jdou zpět k autu. Vše se opakuje. Po několika kolech se Petr zahledí přes pastviny, Jakub zrovna nasazuje šíp, už skoro napíná tětivu, Petr mu zlehka položí ruku na rameno, zastaví ho, kývne hlavou, „hele!“ zašeptá, jakoby nechtěl vyplašit, polekat, Jakub otáčí hlavu, chvíli nerozumí, ale pak už vidí. U lesa nalevo od nich veliké, snad dvacetičlenné srnčí stádo. Oba mlčí, tiše je pozorují. Srny se klidně pasou, jsou daleko, takových dvěstěpadesát, třista metrů, snad o nich vůbec neví, slabý vítr vane směrem k Petrovi s Jakubem, nemůžou je cítit. Neví o nich. A najednou Kuba šeptne: „Pojďme jednu střelit...“ A v Petrovi hrkne. Snad až příliš. Snad si toho i Kuba všiml a... Usměje se! Lehce, ale přece... Petr stojí jako opařený. „Pojďme!“ naléhá Jakub. Petr si Jakuba dál nejistě prohlíží a nakonec váhavě řekne „To nejde Kubo...“ „Proč?“ „Jsou daleko... A... Nemusíš ji zabít. Postřelíš jí, ona uteče... Museli bysme jí pak hledat v lese... Dorazit ji...“ „Tak jí budem hledat.“

87

Petr skousne spodní ret. Sloupne z něj tenký vlásek prasklé kůže. Vyplivne. „Ty bys jí uměl... Zabít?“ podívá se na Jakuba. „Já nevím.“ pokrčí Kuba rameny „Možná... Máme přece nůž...“ Petr kývne. Ano. Mají nůž. Petr má v autě vystřelovací nůž. „Kubo, to není jen tak... A navíc, jsou daleko. Nedostřelíš na ně...“ V tu ránu Jakub vystřelil. Všechno se zastavilo. Louka, les, oči srn, Petrovo srdce. Jakub stojí. Sleduje dráhu střely. Vystřelil chytře, pod správným úhlem šikmo vzhůru. Šíp opsal oblouk, vystoupal do nejvyššího bodu a začal padat, začal nabírat strašnou, děsivou rychlost, začal těžknout. Zaryl se do země asi padesát metrů od stáda. Srny poskočily. Petr vydechl. Jakub spustil luk. „Vidíš, jsou daleko...“ řekl Petr. Opět pozorují stádo. Srny se dál klidně pasou. Občas některá zvedne hlavu a zavětří. Bezvýsledně. Vzduch proudí špatným směrem. „Zkus to ty, tati,“ šeptl Jakub. Znovu se trochu usmál. A Petr najednou ucítil, že Jakub je blízko. Je tady, je skoro u něj. Jsou spolu. Zkus to, tati. Loukou projel vítr. Jemně pročesal trávu. Spolu s její vůní k nim donesl i něco dřevnatého, vlhkého, nasládlého. Čpavého. Dusný pach zvěře. Trochu hnůj, trochu stromová kůra. Vítr utichnul. Pach zmizel. Petr vystřelil. Šíp dopadl zhruba třicet metrů od prvních zvířat. Stádo poskočilo, popoběhlo, zastavilo. Hlavy zmateně pátrají, čenichají, po chvíli opět klesají k zemi. Opět klid. Srny žerou ostřici. „Vůbec nevědí, co se děje!“ šeptá Jakub nadšeně. „Musíme blíž,“ řekne Petr. Dojde k autu, z vyklápěcí přihrádky u sedadla spolujezdce vyndá nůž. Zmáčkne pojistku, ostří s cvaknutím vyskočí. Patnáct centimetrů kovu. Jak tvrdé asi jsou srnčí šlachy? Kudy vést řez? Přes krk? Porušit páteř? Dobře Jakube, půjdu do toho s tebou. Půjdu. Se vším všudy. Jen jestli ty víš, jaké to bude. Jen jestli ty budeš připravený. Umíš si to představit? Petr si zkusí

88

představit. Dobrou ránu. Uprostřed louky chaos v těle malého zvířete. Buší kolem sebe kopyty. Šípem přibité k zemi – protože až sníží vzdálenost, přibili by tou střelou k zemi krávu... a srna je malá, křehká jak ohař. Petr to vidí. Vidí hrůzu v korálech. V hlubokých černých očích. Petr i Jakub běží. Zvíře se zvedne, stihne se vysvobodit (radši myslet na nejhorší), utíká, kulhá, padá, opět vstává, rozkročené, jako se zvedá právě narozený kůň. Utíká. Mizí v lese. Mezi stromy svitne odlesk duralové tyče. Je pryč. Petr zahodí luk a běží ze všech sil, běží, co mu síly stačí. Dere se mrtvým ostružiním. Klopýtá přes kořeny a mechové balvany. Ale zvíře je pryč. Ztracené hluboko v lese, samo se svým zraněním. Jak dlouho bude dodělávat? Tlamou se natahovat po cizí věci zaražené v těle. Motat se v kruhu. Jako pes za ocasem... Půjdu do toho Jakube. Co je mi po zvířeti? Co je mi po všem? Půjdu, protože možná právě tohle je naše cesta... Naše cesta k sobě. Nůž zavře, schová do kapsy. Jdou. Šíp na tětivě. Tlumí dech a kroky. Přikrčení se plíží trávou. Tráva je mokrá, nesyčí. Když některé ze zvířat zpozorní, strnou. Vyčkávají. Jakmile se situace uklidní, pokračují dál. Jakub je úplně bez sebe, Petr to vidí. A vidí to na sobě. Vzrušení. Je v tom něco dávného, zašlého. Prastarý vzorec. Archetyp. Otec, syn, lov. Zabíjení. Petr cítí tep. V dlaních, v hrdle, ve spáncích, na levé straně hrudi. Olízne rty. Ještě pár kroků. Každý pohyb odměřit, zvážit, vykonat. Čím blíž stádu jsou, tím čistší a prázdnější si Petr připadá. Odhazuje vše nepotřebné. Svléká se z rozumu, z usazenin a nánosů myšlenek. Připadá si lehký. Myslí za něj šlachy, nervy a kosti. Gestem zastavil Jakuba. Přiblížili se o dobrých padesát metrů. Jakub se tázavě podíval. Petr kývl. Střílejí. Oba naráz. Jakub okamžitě nasadí další šíp a střílí znovu. Petr tedy taky vystřelí ještě jednou. Střely dopadnou. Stádo se polekaně zavlní, zběsile se rozběhne k lesu. Klouže po povrchu pastvin, teče. Vsakuje se mezi stromy. Dusot jako když padají kroupy. Pomalu doznívá. Mizí.

89

Je ticho. Netrefili ani jedinou. Střely dopadly přímo doprostřed stáda, ale nezasáhly jediné zvíře. Jasně je vidět bílé letky čtyř šípů trčících z louky. Nezasáhli ani jedinou. Do Petrovy průzračně čiré mysli se odněkud z těch prázdných pastvin začíná lít něco těžkého a černého. Jakoby minuli daleko víc. Něco mnohem podstatnějšího. Bylo to nadostřel. Na dosah. Už potom sahali, už to drželi v dlani a stejně to proklouzlo, proteklo mezi prsty. Pusto. Jakub kouká na ty čtyři prázdné, hluché, plané střely zabořené v louce. A ta chvíle hořkne. Kazí se. Petr něco řekne, ale sám neví co. Už by pomalu šel. Je třeba posbírat šípy, pomalu se stmívá, je třeba jet odsud pryč. Už by šel, ale nejde to, oba stojí a čekají. Jakub zvedne luk, vší silou jej napne a vystřelí kolmo vzhůru. Přímo nad jejich hlavy. Petrovi se zatmí před očima. Adrenalin. Co to sakra děláš Jakube? Šíp vjede do hlíny asi čtyři metry nalevo od Jakuba. Oba stojí. Oddechují. Petrovi tluče srdce tak, až to s ním trochu kýve. Srdeční sval jej vyvažuje uprostřed louky. Jakub taky vyděšený, taky stojí. Vypadá jako opilý. Prázdnýma očima se dívá na Petra. Dívá se skrz. Co teď? Horečka. Mžitky. Roj. A jakoby se něco převážilo. Jakoby něco začalo ujíždět a klesat. Na kraji louky se hýbou černé stromy. Vítr. Projede, zmizí. Koruny holé, rozlezlé jak nervy. Klouže to, předává si to váhu, nabírá rychlost, směr. Petrovi se točí hlava. Stojí uprostřed kontinentu. Uprostřed litosférické desky. Jakub čeká. Vyděšený, opilý hrůzou a bůhví čím. A Petr musí. Musí, protože možná právě tohle... Napne tětivu a pustí. Zadrnčí to, letky syknou. Šíp vyjede kolmo vzhůru. Petr zavře oči, pevně stiskne víčka. Tak pevně, až to bolí, až mu z toho začne hučet v hlavě. Celý svět skončil, nadobro ztratil tvar, ztratil význam. Petr stojí. A čeká.

90

Milan Šťastný Prozaik a básník Milan Šťastný se narodil 22. září 1973 v Šumperku. Se ženou, básnířkou Irenou Šťastnou, a syny Dominikem a Robinem nyní žije v Dobroslavicích na Opavsku. Vystudoval Střední odbornou školu strojírenskou, obor Management strojírenství v Kopřivnici. Pracuje jako provozní technik v Knihovně města Ostravy. Poezii a povídky publikoval časopisecky (Tvar, Host, Wales, Psí víno, Literární noviny, Protimluv, Alternativa Nova), v antologiích a almanaších (básnický almanach Welesu Cestou, Antologie české poezie II. díl, Dybbuk). Knižně pak vydal sbírku poezie V horečce blouznění (Kulturní zařízení města Valašské Meziříčí, 2001), Drobné bolesti (BBart, 2001), trojsbírku lit. skupiny Apeiron Rezavá ryba stvoření (vlastním nákladem 2000) a Ještě jsi (Literární salon 2011) V povídkové antologii Tos přehnal, miláčku nakladatelství Listen je zastoupen povídkou Ještě ses nepohnul. Sbírka povídek Klid a rozvaha vydaná nakladatelstvím Kniha Zlín je jeho prozaickým debutem. Milan Šťastný v Městské knihovně v Praze.

Informace o autorovi jsou převzaty z Portálu české literatury www.czechlit.cz/autori/stastny-milan.

91

PSÍ PŘÍBĚH Podíval se do oken, jestli nezahlédne něčí tvář. Doufal, že alespoň děti projeví trochu účasti a zájmu. Viděl však jen nejasný odraz nebe a stromů na pozadí vzorku záclony. Kdo zájem projevil, byl soused. Nepokrytě se opíral o plot a s úšklebkem sledoval celé to martýrium, které započalo u psí boudy a skončilo v kufru Citroenu. Sotva totiž Andy uviděl zdvižené páté dveře auta a pána, kterak se k němu blíží se svátečním vycházkovým vodítkem v ruce a s provinilým výrazem ve tváři, pochopil spojitost a zmizel v boudě, ze které musel být s patřičnou krkolomností a nemalým úsilím vytažen. Ani přepnutí z řetězu na vodítko neproběhlo hladce. Andymu se podařilo vysmeknout a v bláhové myšlence na záchranu utéct za chalupu, kde se vklínil do mezery za hraničkou dřeva naskládanou podél zdi domu. Aby mohl být bez újmy své i svého pána vyproštěn, musela být hranice z části rozebrána. Když pak byl potupně tažen na vodítku k autu, soused neodolal šanci být jizlivý a zeptal se, zda se jedou vyvenčit. Herbert hodil na dno kufru tři piškoty. Brát ohledy na čistotu svého oblečení se ukázalo být v této chvíli zbytečné a s Andym by stejně po dobrém nehnul, popadl do náruče jeho houževnaté tělo, zvedl a položil na dno kufru. Když kufr zavíral, nebylo jisté, zda si buď nepřivře ruku, nebo nepřibouchne psovi čumák. Pes však na poslední chvíli tváří tvář nevyhnutelnosti kapituloval a ukryl se před padajícími dveřmi do rohu své dočasné kobky. Než páté dveře s tupým bouchnutím zapadly do zámku, mohl Herbert několik vteřin hledět do ukrutně smutných psích zraků. Ometl si z bundy psí chlupy a znovu se zahleděl do oken. Nic se za nimi nezměnilo, přesto měl nezřetelný pocit, že je z útrob domu sledován. Představil si svou ženu, jak z bezpečné vzdálenosti pozoruje celý děj, ruce složené pod ňadry, našpulené rty a levý koutek úst sevřený zuby, což mělo značit cosi jako zadostiučinění a pohrdání zároveň. Bylo smutnou skutečností,

92

že od ní žádný soucit nečekal. Pes jí zajímal jen do té míry, do jaké se mohla jeho prostřednictvím mstít nebo vydírat páníčka. Herbert krátce pohlédl na souseda. Oči mu svítily nefalšovaným pobavením. Na chvíli ho napadlo, jestli se se ženou nespikli. Vždycky jím sice pohrdala, ale co když svým okatým opovržením zakrývala své nenápadné sympatie k tomu idiotovi, co má teď bradu naraženou na tyčce od plotu, že s ní sotva může kroutit? Ano, byl to pomatenec a blázen, přesto relativně neškodný. Jeho hloupost se omezovala jen na neustálé šmírování, snahu navazovat za každou cenu hovor a chlubit se vším, co mu stálo za chlubení, novou sekačkou, vynalézavostí, s jakou vyřešil připojení k elektrické síti, aby ho nic nestálo, odpojením od elektrické sítě z důvodu odhalení podvodného připojení a následnou žalobou ze strany distributora, nebo dokonce i podezřením na manželčin nádor dělohy. Pryč už jsou naštěstí doby, kdy vyvíjel překotnou snahu družit se za každou cenu a podnikal nájezdy do jejich soukromí, kdykoli k tomu byla příležitost. Nejčastěji, když byla žena doma sama. Možná v té době se zrodilo její znechucení, které až zbytečně hlasitě a mnohdy bez příčiny dávala najevo. Bylo v tom cosi nepřirozeného a křečovitého, jakoby se jí pomíchala slova s významy, pohrdala jím se stejnou dikcí, jako jiní chválí a obdivují. A kdo vlastně ví, co se tenkrát při jeho četných a dle manželčiných slov obtěžujících návštěvách vlastně dělo. Už jí za ty roky přestal věřit. Dostal chuť na toho hlupáka se zarudlým ksichtem a s kulichem na zpocených vlasech vycenit zuby a zavrčet. Nastoupil do auta, nastartoval a naposledy pohlédl do oken. Copak ani kluky nezajímá osud jejich psa? S představou, že každé dítě touží po nějakém zvířeti, donesl Andyho jednou na jaře domů v podobě malé světlé chlupaté kuličky. Sotva přestal sát z matčina prsu. Kluci jásali, ale už po dvou týdnech nevěděli co s ním. Jejich máma, a to i přesto, že o potřebě psa hlídajícího dům mluvili už několik neděl, lapala po dechu a

93

kdykoli kolem ní štěně přeťapalo na malých nemotorných nožkách, strnula a postavila se na špičky, nebo se přitiskla ke zdi a štítivě sledovala vetřelce. Série hádek pak znamenaly otazník nad jeho pobytem v novém domově. V jedné chvíli se zdálo, že bude muset dokonce i z domu. Kluci se tenkrát nepochopitelně postavili na matčinu stranu. Zmanipulovala je dokonale. Jako důkaz, že zvíře je v domě nežádoucí, posloužili všechny rozkousané papuče, knížky a hračky, zlomyslně nastražené loužičky, a důmyslně umístěná hovínka. Protiargumentu, že se kluci alespoň naučí zodpovědnosti a pořádku, se pobaveně smála. Za pár dnů pak odhalila, že jeho tvrzení o tom, jaký bude ze psa hlídač, až vyroste, bylo vycucané z prstu a že o druhu a povaze psa nemá ani potuchy. „Tak jsem si zjistila, že z tohohle tvého hlídače, vyroste půlmetrový dobrák, který případným zlodějům udělá spíš příjemného společníka, než aby je pokousal.“ Demonstrativně tenkrát Andyho popadl, nastoupil s ním do auta a čekal, že tohle gesto někoho z nich přiměje ke změně názoru. Že kluci vyběhnou, vlastními těly mu zatarasí cestu a budou žadonit, aby štěně neodvážel. Stejně jako teď se však ani tenkrát ničeho nedočkal. Jen v klíně ucítil vlhké teplo a na bundě se mu objevil mokrý flek. Nechal Andyho, ať se na něj v klidu vymočí, přitom se díval do jeho černých oček a zastyděl se sám před sebou. Vystoupil, zanesl štěně do dílny a z krabice vytáhl čerstvě koupenou motorovou pilu. V té krabici nalezl Andy svůj provizorní pelech, ze kterého sledoval, jak Herbert snáší na hromadu nářadí a materiál a jak mu během tří dnů vyrobil parádní boudu. Nikomu nic nevysvětloval, nikdo se ho na nic neptal. Všichni byli strnulí jeho nečekaným vzdorem a umanutostí s jako sám bez pomoci vydobyl štěněti pevné místo v jejich rodině. Byl hrdý sám na sebe a to nejen kvůli dvouplášťové zateplené boudě s předsíňkou a odklápěcí střechou. Byl pyšný na to, že nepodlehl, že se vzepřel, že nebyl srab a uhájil slabšího tvora. Týden se na svou ženu nepodíval, protože věděl, co by v jejich očích spatřil. Směs údivu a nenávisti.

94

Kluci si za nějaký čas cestu ke psu našli a snad ho začali mít i trochu rádi. Jen jejich matce byla dobrá jakákoli záminka k tomu, aby mohla poukázat na neblahé důsledky, jaké jeho rozhodnutí přineslo. Výčty všech škod a katastrof pokračovaly vytrhanými trsy jahod, pošlapanými skalničkami, psími hovny na každém kroku a pak obvykle na podrážkách bot. Ochcanými rohy domu a pneumatikami auta. Potrhanými nohavicemi pošťaček a návštěv. A v okamžiku, kdy k tomu všemu promluvily pudy, za nocí se nad střechami okolních domů neslo jeho teskné vytí, a přes den využíval každé chvilky a každé škvíry kudy, se mohl dostat za hranice svého teritoria a ukojit se s nějakou fenkou v cizí zahradě, začaly se nad Andyho osudem opět stahovat mraky. Právě dnes byla obloha temná, a to doslova. Vypadalo to na sníh a šeřit se tak začalo dřív, než v jiné dny. Jel opatrně, na silnici vedoucí z vesnice byla zrádná uježděná vrstva sněhu a přesto, že pes vážil sotva deset kilo, cítil, jak zadek auta tím neobvyklým nákladem ztěžknul a vůz se špatně ovládá. Pes v kufru po celou dobu ani nehlesnul. Jízda autem mu už od mala nedělala dobře. Herbert měl obavy, zda má dost vzduchu. Cesta ke zvěrolékaři naštěstí netrvala dlouho, pomalou jízdou dvacet minut. Když dojel na místo a otevřel kufr auta, měl co dělat, aby Andyho včas zachytil. Pes patrně pochopil, kam mají namířeno, a celou cestu k ordinaci se vzpíral a nechal se opět táhnout. V maličké čekárně bylo docela dost pacientů a ještě více jejich pánů nebo paniček, někteří dokonce doprovodili své mazlíčky v páru. Oběma se z pachů, které místnost naplňovaly, zatočila hlava, Herbertovi odporem, Andymu vzrušením. Nevěděl kam s čenichem a Herbert jej musel hned od začátku krotit. Fenka německého ovčáka, která nechávala Andyho celkem chladným, byla z jeho přítomnosti celá bez sebe. Kromě ní tvořili obsadu čekárny dva taškoví pinčlíci a jeden přestárlý buldoček, který při dýchání neustále chrčel a chroptěl, jakoby měl každou chvíli pojít. Jeho

95

majitelé, mladý pár, se omluvně dívali na pobavené tváře ostatních a dívka poté vysvětlila, že má nějaký výrůstek v krku a že takhle chroptí neustále, což je především v noci trochu nepříjemné. V rohu čekárny pak ležela plastová krabice padesát na padesát centimetrů. Herbert jí z počátku nevěnoval příliš pozornosti. Pak ji objevil Andy a začal kolem ní čmuchat. V krabici bylo cosi zabaleno do hadry, občas se to líně hýbalo a nadzvedávalo víko. Vypadalo to docela přízračně. Jakoby to mělo chapadlo. Herbert pátral po ostatních, komu může krabice s ukrytým záhadným tvorem patřit. Zdálo se však, že se k ní nikdo nehlásí. Dokonce snad ani nikoho její záhadný obsah nevzrušuje. Přitáhl Andyho za vodítko, aby snad svou zvědavostí nezavinil, že se záhadný tvor dostane na svobodu. Pozornost na sebe přitáhl opět chroptící buldoček a vyvolal smích. Herbert se zadíval na pár, který ho se společnou péčí přivedl a který společně snášel jeho ponížení. Na vodítku jej držela dívka, vládla mu tedy ona. Ona také na něj mluvila vlídně a neustále ho uklidňovala, aniž by si byla jista, že to potřebuje. Byla to blondýna s nalepenými dlouhými nehty. Herbert si představil, jak jimi buldočka, nelidsky chroptícího blahem, drbe po celém těle. Se svým mužem mluvila polohlasem a muselo to být vždycky něco velmi příjemného nebo legračního, protože se na sebe pokaždé mile usmáli. Začal jim tu vzájemnou sdílnost závidět. Představit si místo nich sebe a svou ženu nedokázal. Z jejich dnů se důvěrná vzájemnost už vytratila. Až do konce života budou žít sice společně, ale sami za sebe, a to málo, co je spojuje a nutí vzít jeden druhého na vědomí a počítat s jeho názorem, budou dělat s donucením, se sebezapřením a po častých hádkách a kompromisech. Kdyby se náhodou nějakým nedopatřením ocitli takhle spolu v čekárně, seděli by oba mlčky, sotva by se na sebe podívali, ona by pak začala být nervózní z dlouhého čekání, začala by bezdůvodně okřikovat psa, jadrně by glosovala zdejší pracovní tempo a on by se za ni jen tiše styděl. Pacientů a jejich doprovodů, kteří tu byli před Herbertem, pomalým tempem ubývalo. Andy se už dávno vzdal očichávání a

96

rezignovaně ležel pod židlí. Když z ordinace vyšla blondýna s buldočekem v náručí, dostali se konečně na řadu. Uvnitř je uvítal růžolící lékař v šedobílém plášti. Nechal Andyho zvážit a pak Herbertovi pokynul, ať jej následuje do operační místnosti, kde měl Herbert psa zvednout a položit na operační stůl. Zvěrolékař mu vyholil chlupy na pravé pacce, našel žílu a zavedl do ní kanylu. Herbert sledoval, jak se kolem jehly vyřinulo několik kapek psí krve, a ulpěly lékaři na prstech. „Ať ho neudusíte,“ řekla tělnatá mladá sestřička, která se tu zčistajasna zjevila, aby byla lékaři k ruce, a Herebrt si uvědomil, jak křečovitě psa zalehl, protože automaticky očekával, že sebou Andy začne cukat a zmítat se. Andy však prozatím ani nezakňučel. Lékař do psího krevního oběhu vstříknul anestetikum, a protože byl Andy stále čilý, přidal ještě jednu dávku. Teprve po ní začal pes malátnět. Sestřička Herbertovi přikázala, aby pro tuto chvíli umístil psa do jedné ze čtyř klecí, které stály v rohu sálu. „Až bude definitivně v limbu, provedeme operaci. Chvíli bude trvat, než se potom probere, takže přijďte tak zhruba za hodinu,“ vysvětlil mu zvěrolékař a dál už se o něj nezajímal. Sestřička vyvedla Herberta zpátky do čekárny. Dvě řady očí, jedna lidských a druhá psích, se po něm ohlédla. Lidské zraky se ihned odvrátily, ale ty zvířecí, vyčítavé a odsuzující, na něm stále vysely. Pro čí dobro to vlastně děláš, ptaly se ho? Pro to psí, nebo pro své? Dříve, než se mohla zvířata těšit z jeho provinilého výrazu, vykoukla ze dveří ordinace sestřička. „Váš pejsek nám tady něco nechal,“ zašklebila se na Herberta, „tak jestli si to můžete jít uklidit.“ Čekárna se pobaveně zasmála. Herbert se vrátil zpět do ordinace, kde uprostřed ležela hromada řídkých a páchnoucích psích exkrementů. Nebylo mu jasné, kdy se to Andymu povedlo. Sestřička mu podala papírové ručníky a igelitový sáček a on do něj pobral celou tu nevábnost. S plným sáčkem pak vešel do čekárny a rychle se s ní klidil ven. Psí oči ho vyprovázely se zadostiučiněním.

97

Venku to všechno vyhodil do popelnice. Cestou k autu zjistil, že mu nejen smrdí ruce, ale že se někde i umazal. Jít se zpátky umýt však nehodlal. Nabral zmrzlý sníh a promnul ho v dlaních. Pak se utřel do kapesníku. Přemýšlel, jak tu hodinu čekání stráví. Nakonec zajel do blízkého supermarketu. Na parkovišti si oprášil z bundy psí chlupy, což se mu nepodařilo tak, jak by si přál. Proto bundu svlékl a několikrát s ní prudce zatřepal. Do těla se mu zakousl mráz. Bylo patnáct pod nulou. Stále nebyl se stavem bundy spokojen a tak ji nechal v autě. Do marketu vstoupil jen ve svetru. Uvnitř bylo teplo a poloprázdno. Pomalým krokem procházel mezi regály. Vprostřed na drátěných pultech bylo vyskládáno zboží pro kutily a zahradníky. Objevil tam také potřeby pro psy. Nerezové misky různých velikostí, obojky, dečky, hryzátka. Rozhodl se, že si Andy zaslouží novou misku na vodu, a určitě i nový obojek. Nakonec dal do košíku i vyzáblou pískající slepici z gumy. Pokračoval pomalým tempem v obcházení regálů a v uličce lemované z jedné strany alkoholem a z druhé pytlíky s chipsy narazil v protisměru na nákupní košík, v jehož čele jako námořník v navigačním koši seděl chroptící buldoček. Blondýna a její muž plnili košík nákupem a ke každé věci měli nějakou poznámku. Buldoček jim nákup podbarvoval svým hrdelním chrapotem. Na pohled to vypadalo velice idylicky a Herbert při tom přepadl zvláštní melancholický smutek. Když je míjel, blondýna se na něj krátce usmála. Okamžitě však stočila pohled směrem k muži, který se právě natahoval pro pytlík brambůrků. Bleskurychle ho chytla za paži a klidným, ale rozhodným tónem řekla: „To neber, miláčku, to přece nejíš!“ „Jak to můžeš vědět, tyhle náhodou jím,“ reagoval na to mladík s mírným podrážděním. „To si pleteš s jinýma,“ odvětila rázně. Mladík se na chvíli zamyslel. „Tak je aspoň zkusím. Třeba mi budou chutnat.“

98

„Nebudou, věř mi, že tyhle ti chutnat nebudou,“ uzavřela dívka a pokračovala dál. Muž chvíli stál jako mameluk, těkal pohledem z pytlíku na dívku a pak chipsy poslušně vrátil na místo. Ano, tak tuhle fázi má Herbert už za sebou. Společný nákup už se ženou neabsolvuje. Když má na něco chuť, koupí si to sám, anebo si ji nechá zajít. Okruh nakupovaných potravin se za roky téhle donekonečna se opakující činnosti neměnil a manželka ji tak proměnila v mechanickou záležitost. Kupovala léta prověřené typy a značky, slepá k novinkám. Herbert se svou touhou vyzkoušet něco nového jí byl na obtíž. Přesto býval mile překvapen, když mu byla skrze nákup projevena pozornost, jakýsi pátý odvar citu a lásky, a on nalezl v nákupní tašce něco atypického, o čem si žena myslela, že by mu mohlo chutnat. Herbert pozoroval blondýnku, jak si pyšně vykračuje mezi regály. Mladík ji poslušně doběhl a Herbert si až teď uvědomil, že kolem ní poskakuje jako by sám byl její pejsek, mít ocas, vrtěl by jím, nemít zábrany, olizoval by jí ruce. Dokázal by s jistotou předpovědět, jak jejich bude jejich soužití vypadat za několik let. A buldoček se dál samolibě rozvaloval na své pozorovatelně a jeho bizarní chrapot ani zdaleka nevzbuzoval lítost, zněl spíš ďábelsky zlověstně. Herbert přidal do košíku ještě balíček sušenek, psí dobrotu a zamířil k pokladně. V autě se do sušenek hned pustil, ale sotva dal do úst první kousek, zjistil, že jsou mu prsty stále cítit psími výkaly. Podíval se na hodinky. Andy to už měl pravděpodobně za sebou. Představil si zvěrolékaře, který se sklání nad rozkrokem jeho bezvládného těla se skalpelem v ruce. Průběh operace si našel na internetu. Nařízne se kůže šourku, vyjmou varlata, podvážou se… Když s tím nápadem podpořeným racionálními argumenty žena přišla, neviděl na tom nic špatného. Nebude za nocí výt a utíkat přes plot a nemusí se obávat, že jim některý ze sousedů přinese před práh nechtěná štěňata. Pak nad tím ale začal přemýšlet z pozice samce a začalo mu

99

být Andyho líto. Měl být připraven o jednu z mála rozkoší, které mu jeho psí život nabízí. Jeho volnost a nespoutanost byla pro ostatní přítěží. Žena však byla tou představou tak posedlá, že nabyl dojmu, jako by kastrace psa měla zbavit mužství spíš jeho. Andy si pak pod sebou podřezal pomyslnou větev, když se při jednom ze svých záletů pustil do šarvátky o vyvolenou se svým sokem, kterému dal patřičně za vyučenou, až z něho stříkala krev. Když jim pak u dveří zazvonili dva rozezlení sousedé, jeden majitel fenky, na jehož zahradě se boj udál, a panička v této chvíli polomrtvého jezevčíka, Herbert zapomněl na veškerý vzdor. Čekárna u zvěrolékaře byla stále plná. Sedělo tu tentokrát i několik majitelek koček, které atmosféru poněkud zjemnily. Všiml si, že plastová krabice, která dráždila jeho fantazii, z čekárny zmizela. Nikdy se tak nedozví, co v ní bylo. Zaklepal na dveře ordinace. Sestřička ho pustila dál a zvěrolékař zavedl k velké kleci, kde ležel Andy v poměrně čilém stavu. „Oklepal se docela rychle,“ řekl uznale lékař. „Nicméně, neměl by běhat nejméně do rána bez dozoru. Může se mu ještě zatočit hlava. Taky zamezte tomu, aby si ránu lízal, mohl by si začít vykusovat stehy. Nechte ho v teple a klidu, nesmí mu to namrznout. Dejte mu jen napít, krmení až ráno, vyzvracel by ho. Tyhle prášky mu budete dávat celý týden, až je doberete, přijdete na vytažení stehů.“ Herbert se to snažil všechno zapamatovat a při placení si všechny nahlas doporučení předříkával, aby ho mohl lékař opravit či připomenout mu to, na co zapomněl. Když se chystal vytáhnout psa z klece, překvapilo ho, jak se zpočátku bránil a vůbec do jeho náruče nechtěl. Herbert musel do klece strčit polovinu těla a vytáhnout jej násilím. Když se s Andym v náručí ocitl v čekárně, byly v ní kupodivu už jen samé kočky a Herbert propadl dojmu, že je všechny pozorují s mírným úšklebkem. A dokázal si živě představit, kterak si po vzoru

100

jeho ženy založí packy přes hruď, našpulí rty a levý koutek úst sevřou zuby, zadostiučinění a pohrdání zároveň. Andy se mu v náručí neklidně vrtěl a Herbert měl obavy, aby ho neupustil, nedržel jej totiž s ohledem na jeho rozkrok nijak pevně. Když opatrně ukládal psa do kufru na provlhlou deku, zachytil jeho žalostný pohled a zastyděl se. A přišlo mu to nespravedlivé, že v psí paměti to bude on, kdo mu přinesl tuhle trýzeň a připravil jej o jeden z mála pudů, který nebyl v zájmu hesla pes, přítel člověka neustálým šlechtěním přebit. Po několika ujetých metrech začal Andy v kufru nepříjemně kňučet a naříkat. Herbert ho od volantu utěšoval, ale nepomáhalo to. Zanedlouho se z kufru kromě kňučení ozývaly tupé rány, jako by se Andy snažil dostat ven. Herberta to vyděsilo. Kastrace ho měla zbavit myšlenek na sex a celkově zklidnit, to však určitě nějaký čas potrvá. Často ale může také způsobit nějakou nežádanou změnu, která změní jeho povahu, jak se dočetl na internetových diskusích. Neprobudí to v psovi nenávist, kterou nasměruje Herbertovým směrem? Nestane se z něj nakonec nějaké vykastrované psí monstrum? Podle zmateného pohybu v kufru se zdálo, že změna už začala. Rámus a nářek byl tak nesnesitelný, že při nejbližší příležitosti odbočil na polní cestu a zastavil. Byla už téměř tma. Vystoupil, obešel auto a opatrně otevřel kufr. Sotva Andy ucítil čerstvý závan ledového vzduchu, vydrápal se hbitě přes zvýšený okraj a chystal se vyskočit. Herbert jej zachytil, bohužel v okamžiku, kdy už byl téměř venku a ke všemu tak neohrabaně, že jej stiskl za čerstvě zašitou ránu v rozkroku. Pes kvíkl a ohnal se po rukách, jež mu způsobily bolest. Herbert ucítil stisk Andyho tesáků, lekl se a povolil sevření. Když se pes ocitl konečně na všech čtyřech, prudce se rozeběhl napříč silnicí. Herbert ještě učinil zoufalý pokus psa zachytit, podjely však mu nohy a sám dopadl na všechny čtyři. Andy utíkal po zledovatělé krustě pole, hluchý k Herbertovu zoufalému volání, a místy měl vrávoravý krok, což mohl být následek doznívajících anestetik, stejně jako zledovatělého povrchu pole. Herbert se pustil

101

bezhlavě za ním, vběhl na silnici a tak tak uskočil před projíždějícím autem. Mrazivý zvuk klaksonu zazněl mrazivou tmou. Tmou, která nadobro pohltila Andyho. Tmou, ve které se Herbert zastavil a marně volal jeho jméno. Březen 2012 Milan Šťastný

102

Městská knihovna v Praze Vzorník 2012 Edice E-knihovna Řada Vzorníky Editor Tomáš Vlček Vydala Městská knihovna v Praze V Praze v roce 2012 Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1 V MKP 1. vydání Verze 1.0 z 20. 12. 2012