Verze 1.0 z

Znění tohoto textu vychází z díla Piktogramy tak, jak bylo vydáno sdružením nezávislých autorů SamiZdatní v roce 2004 (ČAGÁNEK, Michal. Piktogramy. Il. Kristýna a Jiří Beníčkovi. 1. vyd. Praha : SamiZdatní, 2004. 122 s.).

§ Text díla (Michal Čagánek: Piktogramy), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

Citační záznam této e-knihy: ČAGÁNEK, Michal. Piktogramy. [online]. Il. Kristýna a Jiří Beníčkovi. V MKP 1. vyd. Praha : Městská knihovna v Praze, 2012 [aktuální datum citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. Dostupné z WWW: .

Vydání (obálka a grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčněZachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 23. 8. 2012.

INFORMACE O KNIHÁCH Zajímavé informace o autorovi Michalovi Čagánkovi a jeho tvorbě naleznete na webových stránkách https://www.prameninspirace.cz. Všechny autorovy knihy lze objednat a zakoupit prostřednictvím webové adresy http://prameninspirace.cz/obchudek/, kde naleznete kompletní nabídku autorových děl. Dále je možné autorovy knihy zakoupit v Knihkupectví NEOLUXOR (Paláci knih Luxor na Václavském náměstí), kde autor své knihy křtil.

PIKTOGRAMY M i c h a l

Č a g á n e k

Největšímu prevítovi na světě Standovi Bláhovi

Ty ví š za co

© Michal Čagánek, 2004 Ilustrace © Kristýna a Jiří Beníčkovi

Piktogram I.

VŠECHNO JE V PRDĚLI

Červenec 1969 Bylo parné léto... Z tetelícího se vzduchu odlité postavy přidržují se ústy, aby je nestrhl vír vesmíru, tak otevřený lásce. Ó, NASA! Ještě devět! Devět let a narodím se! Jak vzrušující je život! O, líbal bych! Mravenečci jehličku po jehličce, stébélko po stébélku staví pomník své píle, tak chatrný, jak nevinná je noha dítěte kopající do všeho. Sedmikráska prostírá se motýlím milencům připíchnutým k sobě paprskem léta. Osm minut letěl ze Slunce na Zem a teď je dostihl a poranil na hrudích a v klínech skal rezonuje volání kosmu: T h a ť s one sm all step fo r m a n ... Neil Armstrong se prochází po Měsíci

Je sobota večer, a tak co budu dělat. S Renatou jsem se rozešel, Irenu, co jsem s ní byl viděn dovádět v Discosvětě Ráj, jsem od toho osudného, či spíše ostudného, večera ne­ viděl, no, a Evu, vysněnou holku, kterou se marně snažím potkat, stále ještě neznám. Jenom tuším, že existuje, že musí existovat, když já existuju a pořád na ni myslím. Standa je na svíci nějaké bývalé milenky. Když si ji nechtěl vzít, tak prý alespoň za svědka, že j í musí jít. Tak se dohodli. Standa se nechce nikdy ženit. Nejsem blázen, říká. Stejně se jednou ožení. Jednou některou /bouchne a bude to. Nějakou chvíli ještě můžu sedět s nohama na stole a poslouchat kazeťák, to mě ale za chvíli přestane bavit. Číst si? Ne, ty si čti, když tě to baví, já... No jo , ale co já ? Měl bych chuť zahrát si na kytaru, tu novou písničku, co jsem napsal, doladit, máma ale před chvílí dala spát bráchu a to by byl zase křik, že ho budím. Byla by tu možnost jít hrát do sklepa nebo k babičce, která s dědou bydlí v domku hned vedle nás, ale ani jedno se mi nechtělo. Nejradši bych byl, kdybych mohl zůstat ve svém pokoji. Někdy hraju i přesto, že už šel brácha spát, ale teď, když je táta v nemocnici, jsem nechtěl mámě zbytečně navozovat další stresovou situaci, kterou by mé hraní určitě vyvolalo. Ticho. Dohrála kazeta, a tak je ticho. Nezvedám se, abych ji otočil, místo toho se zavrtávám do toho ticha. Je skutečně hluboké a chladí jako peřina v té počáteční vteřině ještě nevykoupené teplem slastně se choulícího těla. Snad bych mohl zavolat Renatě, jestli by se mnou někam nezašla (pořád to ještě nechápu, že už mě nechce vidět, že je 6

konec). Když nebude chtít, tak s ní aspoň chvíli pokecám. Všechno je lepší, než tady sedět s nohama na stole. A nebo, napadne mě najednou a vzrušení rozechvěje mé tělo ozvěnou čehosi dávného a zase tak přítomného, div ne­ spadnu ze židle. Ticho je rázem plné barevných tónů, vy­ střelují mi v hlavě i celé bytosti. Co kdybych zkusil zavolat Evě ? Chvíli čekám, snad na názor noci spojující naše osudy jako pohádkový most, jenom se odvážit toho prvního kroku; a už je slyším, tiché, ale zřetelné „Ano“. „Ano, to udělám," umínil jsem si a odhodlaně začal spouštět nohy ze stolu, že j í vážně půjdu volat, když jsem si uvědomil hrůznou skutečnost pravdy. A jo, sakra, když já ji vlastně ještě neznám. Skoda

***

„Tak je to všechno v prděli, Michale," začala babička, když trochu popadla dech, těch šestnáct schodů z přízemí do patra ji pokaždé ohromně vyčerpá. Bylo nedělní dopoledne a Michal seděl s nohama na stole, na klíně položenou kytaru, na kterou ani po babiččině pří­ chodu nepřestal brnkat. Babička se posadila. Ve chvíli nabyla výrazu jakési po­ svátné agónie, tvářila se nesmírně vážně, připomínajíc těžkopádného maratónského běžce, který právě dorazil se zprávou o vítězství řeckých vojsk. Teď po svém výkonu sbírala sílu. Seděla a napjatě se dívala na Michala, který se 7

ale nedíval na ni. Snažila se v jeho tváři objevit stopu zájmu, žádnou ale nalézt nemohla, a tak se nadechla a řekla: „Máš po randění." Vyřkla svoji větu a zapomněla dýchat. „No?" To ji popudilo. Řekl to tak klidně, až lhostejně. „Co no!?“ vykřikla. Neběžela přece celý maratón, aby jí řekl nol „A požol, polož tu kytaru, když s tebou mluvím...!" Michal poslechl. Odložil kytaru, sundal nohy ze stolu a natáhl je před sebe. „No, tak mám po randění," připomněl jí. „Renata už s tebou nechodí!" „To vím taky," nenechal se Michal vyvést z míry. Ruka s trsátkem mu zase ujíždí po strunách. Babička mlčky sleduje pohyb jeho dlaně. Michal se po ní ohlédne a opět skloní zrak, aby pokračoval v hraní, když si uvědomí, že v jejích očích zahlédl slzy. Nadechne se, aby řekl: „Ale no tak, babi, tak se rozešla se mnou nebo s tebou?" Ale nestačí to říct, protože se v tu chvíli otevřou dveře a do pokoje se horní polovinou těla nakloní jeho sestra. „Oběd," řekne stručně a zmizí.

***

Oběd ale ještě nebyl. Alespoň na stole jsem nic neviděl. Máma pořád ještě kroužila kolem sporáku. Najednou se sklonila a trhnutím za dvířka vypustila z trouby sálavou vůni připravované dobroty.

Sedl jsem si za stůl. Stejně tak babička „Čtrnáctého jde taťka na operaci," připomněla mi tiše, aby to máma neslyšela. Nechala to na mě působit a pak přidala: „To není jenom kýla, co m á ..." „Aspoň příbory bys mohl nachystat, když celý den nic neděláš!" rozkřikla se máma. Před chvílí vyndala z trouby brutvan s pečeným králíkem, tedu dřezu, zahalena obláčkem řídké páry, slévala brambory. Vstal jsem a udělal to. „A talířky podá kdo? Petro, oběd!" Podal jsem tedy i talíře. Máma je ode mě brala a plné kouřící polévky mi je vracela, abych je odnesl na stůl. „Petro!" „Za chvilku!" ozvalo se z koupelny. „Hned!" přikázala máma. „Máš to nachystané!" „Za chvilku!" smlouvala sestra. Stála ve dveřích, v ruce po vzoru barmanského šejkru protřepávajíc sprej na vlasy. „Já nechcu polévku," oznámila. „Pod a nekecaj! Máš toho trochu. A nestříkaj s tím tady." „Nestříkám," odpověděla sestra otráveně napůl cesty do koupelny. Ozvalo se syčení spreje. Naskládal jsem talíře na stůl a sedl si zpět na své místo. Babička počkala, až uchopím lžíci a namočím ji do polévky. Na to se ke mně naklonila a důvěrným hlasem mi začala sdělovat: „Maminka taky není dvakrát zdravá, vidíš, jak je štíhlá." Foukám polévku. „Hubená," opravuje se babička a mluví další slova. 9

„Jak mladá byla paní Hlávková, když..." Schválně nedopoví. Myslím si: Paní Hlávkovou sem netahej, o ní vůbec nemí­ ním psát, o babě jakési. „Aby se nestalo, že bys musel živit rodinu sám." Tohle opravdu miluju, tyhle babiččiny řeči, kdy jsou všichni živí a zdraví a ona je vidí nemocné a pod drnem. Kolikrát jenom, kdyby se naplnila je jí proroctví, by mě sko­ lil zdivočelý auťák nebo vlak. O další životy by mě připravily smrtelné nemoci, hromy, blesky a jiné kalamity, které člově­ ka na každém kroku neúnavně pronásledují. Ještě o něčem mě chtěla babička přesvědčovat, to už se ale ke stolu posadila také máma, navíc si vzpomněla, že už děda doma jistě šílí hlady, a tak to odložila na neurčito. Beze slova odešla.

*** Jedli jsme mlčky, sestra to do sebe rychle naházela a vypařila se na rande. „Kdy přijdeš?" chtěla vědět máma. „Nevím, večer." „Kdy přijdeš!" „V deset," upřesnila sestra otráveně. „Ahoj." Nikdo j í neodpověděl. Ze záchodu se ozval zpěv. Malý bráška má potíže s kakáním, tak ho tam zavírají, aby se snažil. Většinou se mu to nepovede a on tam musí zas. A zas. 10

„Ticho tam!“ okřikla ho máma. „A tlač! Nebo nedostaneš oběd." Zpívání utichlo, za chvíli se ale ozvalo znovu. Máma přestala jíst a naslouchala, pak prudce vstala a rozběhla se k němu. „Co sem ti řekla!? Tys neslyšel! Neslyšels, co sem ti řekla!" Bylo slyšet, jak mu dlaní masíruje prdýlku. Vrátila se, naštvaně zapadla za stůl a rukama začala obírat kost. Brácha na záchodě hlasitě plakal. Chtěl jsem trochu rozptýlit dusnou atmosféru a řekl jsem: „Ještě nic?“ „Co?“ odpověděla máma otráveně. „Brácha" „Hovno." „Co?“ použil jsem pro změnu já. Odpovědi jsem se ale nedočkal. Místo toho mi začala vyčítat: „Vy ste hrozné děcka Dřív ste aspoň neco pomohly, ale teď akorát kytara, Petra zas celé dny v trapu s Tomášem. Kdybyste aspoň neco pomohly, když su teď sama. Honza pořád plače kvůli tomu kakání, babka otravuje..." Už to vážně vypadalo, že se rozpláče, když se rozezněl zvonek. Babička se přišla zeptat, jestli se už brácha vykakal. Sdělil jsem jí, žene. Šla se za ním podívat na záchod, uviděla, že pláče, a našpulila pusu, aby k němu mohla mazlivým hlasem pro­ mlouvat: „Ale copák se stalo Honzíčkoví?! Alé no ták, no tááák, přece bys neplakál, takový veliký chlapečééék. A kde máš to hovínkó? Ještě se mu nechcé vén? No, to jé zlobidlóóó." 11

O chvíli později opět brousila po kuchyni. „Pořád nic?“ zeptala se mámy, jako bych jí na tu samou otázku před chvílí neodpovídal. A protože předem znala odpověď, nečekala, až něco řekne, a pokračovala sama: „Aby tak měl zauzlované střeva..., bla-bla.“ Napadlo mě umýt nádobí. Třeba bych tím mámě udělal radost. To bych si ale namočil prsty a odpoledne má přijít Standa zkoušet. S mokrýma rukama se nedá hrát, kůže na prstech změkne a struny se do ní nepříjemně zařezávají, a tak jsem se vytratil do svého pokoje.

*** Standa měl přijít ve dvě hodiny, bylo už ale skoro půl třetí a on nikde. Seděl jsem s nohama na stole a pohledem těkal mezi hodinkami, plakáty a obrázky přilepenými průhlednou izolepou po stěnách i nábytku. Obrázky maloval brácha a zaujaly mě svou abstraktností, naprostou nespoutaností a svobodou, jaké může dosáhnout jedině dítě. Z plakátů se střídavě usmívala Marilyn Monroe a členové kapely The Beatles. Jednou někdo o Marilyn řekl, že je „vakuum s bradavka­ mi". Nicméně moc pěkné vakuum, říkám já. Při pohledu na plakát The Beatles jsem si zase vzpomněl na jejich „autogramy do klína", čímž myslím onu věc mezi mužem a ženou, no, jak to slušně říct. Třeba jako ten lord, který měl svému dospívajícímu synovi objasnit základy pohlavního života Jeho lady mu poradila, ať to vysvětlí 12

například na motýlech. Lord přišel za synem a zeptal se ho, jestli pamatuje, jak spolu byli loni v létě v Paříži a jak tam navštívili ten Moulin Rouge, jak on měl tu švarnou blondýnu a on pro změnu tu roztomilou brunetu. Když přikývl na souhlas, tak mu významně sdělil: „Tak to, co jsme tam prováděli, dělají i motýli." Prostě, vždycky se našla spousta holek, které si to s Beatlesmany rády rozdaly. Ať už před koncertem nebo v průběhu něj. Grupírs, jak se to přesně píše, nevím, se říká těm holkám, co cestují spolu s kapelou a za ubytování a stravu se od ní nechají obšťastňovat. Už možná chápete, proč chci být slavným zpěvákem.

***

Ani po třetí hodině Standa nepřišel. Místo toho na mě začal pod oknem vyvolávat děda Co prý dělám, jestli už přišel Standa Dobře věděl, že nepřišel, to by mu neuniklo, potřeboval pomoct skácet jeden strom. Proto volal. Vůbec se mi nechtělo. Ne že bych mu nechtěl píchnout, to ne, nějak mě ale nebaví dělat věci, o jejichž významu nejsem dostatečně přesvědčený. A kácet strom, který je zdravý a každý podzim rodí spoustu dobrých jablek, jenom proto, že roste v zahrádce před domem a ne předpisově v sadu za ním, což už nikdo nemá, jak děda jeho likvidaci zdůvodnil, se mi příliš smysluplné nezdá. Navíc jsem po něm k smrti rád špl­ hal a už jsem si zvykl, že před tím domem roste, a co můj život sahá, vždycky rostl. Nicméně jsem se nasoukal do 13

montérek (kraťasy, které jsem si dal původně, jsem musel v důsledku mámina křiku svléknout) a šel za ním. Měl už kmen dokola obrytý a bušil pantokem do obnažených kořenů. Z koruny viselo zoufale bezvládné lano, kterým jsme měli milou jabloň strhnout k zemi. „Na,“ podal mi děda zadýchaně pantok a ustoupil stranou, „daj mu." Přesekal jsem všechny viditelné kořeny a odhodil je za sebe. Pak jsem přehmátl rýč. Výkop chtěl ještě trochu prohloubit, abychom se dostali k hlubším kořenům. „Dobry, počkaj, dobry," brzdil děda mé úsilí. Oběma rukama visel za lano uvázané v koruně stromu a vší silou za ně potahoval. Přiskočil jsem, abych mu pomohl. Jabloň se ale nechtěla dát, kývala se sice, ale to bylo všechno. Děda začal rýčem zvětšovat kruh odebrané zeminy kolem kmene stromu. Naklonil jsem se k němu, abych od něj rýč převzal, on ale zarputile pokračoval v rytí. Prudce zabodával špici do hlíny snaže se přeseknout tenké kořeny. Najednou ustal a rýč mi podal. „To už není na mňa,“ povzdechl si. „Kdybych byl aspoň trochu mladší, v sedmdesáti už je ale člověk akorát na hovno." „Michale! Telefon!" rozkřikla se ve stejnou chvíli máma z okna. „Pohni si.“ Volal Standa Samozřejmě. Oslava se kapánek protáhla, přijede až večer. Když tak bysme si mohli dát zkoušku pak. To určitě, už ho vidím, jak celý nadšený jde, po takové akci, aby si se mnou zahrál. Řekl jsem mu to. Vlastně jsem řekl: „Tak jo. “ A nebo, že to můžeme nechat na zítra. S obo­ jím souhlasil. 14

„To už pude, ukaž," řekl děda, když jsem přeťal jeden obzvlášť silný kořen. Trvalo ale ještě další půl hodiny, než si strom dal konečně říct a svalil se na zem. Bylo skoro pět. Do půl šesté jsme ořezávali větve, abychom si pak mohli sednout na zmrzačený kmen a odpočinout si. „Si nějaký smutný," všiml se děda „Pořád eště kvůli Renatě?" „Kdo?" unikla mi jeho otázka. Přemýšlel jsem nad Stan­ dou, co to mohlo být za věci, co ho tak zdržely, že nemohl přijít na zkoušku, že vůbec poslední dobou nějak málo chodí na zkoušky, a kdybych mu to pořád nepřipomínal, že by na ně možná nechodil vůbec. „Sáms j í měl dat kopačky," pokračoval děda, „taková koza Puberťačka jakási pubertální. Ani pozdravit to neumělo." Najednou změnil tón: „A jaká byla?" řekl a v očích mu mladistvě blýsklo. „Co?" byl jsem stále myšlenkami jinde. „Aspoň prstíčkem okoštovals? No tak, na každého chlapa sú čtyři ženské. A eště jedna kulhavá." „Měl jsem ten strom rád." „Dědku!" ozvalo se od branky, „Nekaz vnuka!" Babička přicházela okopávat růže. „Co bych ho kazil!" bavil se děda „Není malý. Hlavně si dobře vybrat, a dobře ju prozkúšat!" „Dědku!" „Teď tady deš okopávat! Prosím ťa,“ zvýšil hlas. „Chceš, abys dostala infarkt?" 15

„To spíš z tebe dostanu..." zabručela babička, upustila motyčku a pajdala k brance. Právě ji otevřela a opatrně, přidržujíc se plotu, se začala spouštět na chodník snížený pod úroveň zahrádky, když ji dostihl rozjařený mužský hlas: „Ahojte, teto! Jak se máte!?" Nečekal na je jí odpověď a začal volat na dědu: „Čau, strýců! Vidím, že nezahálíte! Taky bych to měl trochu pro­ brat." „Ahoj, ahoj, Staníku," ožila rázem babička „Tak už po svatbě? A kde to vůbec měli? Dobře to dopadlo?" „To víš," zapojil se děda. „Mám sedět doma u televize? Dokud člověk može, tak má dělat, dokud može pomoct." „To je pravda, hlavně pořád něco dělat," odsouhlasil mu to Standa, načež se obrátil k babičce: „Svíca, teto, ne svatba, svatbu mají až za měsíc, potom vás budu informovat." Teprve teď se začal zabývat také mou maličkostí. Oběma rukama se zapřel o plůtek zahrady a řekl: „Co děláš večer?" „Eště sme chtěli pořezat ten strom," odpověděl děda za mě. „A jak ?" zpozorněl Standa. „No, pilou." „Motorovou?" „Motorovú nemáme," přiznal děda nerad. „Tak vydržte," řekl Standa. Odpružil se od plůtku a běžel domů, aby se za několik okamžiků vrátil s motorovou pilou, celý strom pořezal a sdělil mi, že v devět vyrážíme na lov. „A kam pudete, kluci?" zajímal se děda. „Do Bojkovic, asi...“ odpověděl Standa přehlížeje polena, jestli by některé ještě nechtělo rozřezat. Jedno se mu zdálo příliš velké, a tak znovu nahodil pilu a rozřezal ho na 16

dvě menší, teprve potom dořekl:..... do Ráje a tak. Chcete jít s náma?" „To víš, že půjdu!" odpověděl děda, nadšený, že se to tak rychle zvládlo. „Tak my vás vyzvednem," vydechl Standa, přehazuje pilu přes plot. „Tak sa stavte," hrál s ním děda tu hru, „ať vám ukážu, jak na ně!" „Tak fajn, strýců, beru vás za slovo," ukončil Standa rozhovor, přeskočil plot, vzal pilu a se stručným „zatím" se odporoučel domů. *** V osm jsme vyrazili. Byli jsme sice domluvení až na devá­ tou, Standa se ale chtěl ještě zastavit u jakési kamarádky, kterou dlouho neviděl. Ujistil mě, že to bude jenom chvilič­ ka, tak jsem řekl, že počkám v autě. Netrvalo to ani pět minut, když přiběhl zpátky. Konečně někdy dodržel slovo, pomyslel jsem si. On ale nezamířil ke dveřím řidiče, nenasedl, nenastartoval..., nýbrž docela prostě otevřel dveře spolujezdce, za kterými jsem se tís­ nil já. „Pod, máš jít dál," sdělil mi, „jsou samy doma." Z jeho dechu byl cítit alkohol. „Kdo?" zděsil jsem se. S hrůzou jsem pozoroval, jak vystupuju z auta, jdu po chodníku k domu. Pak jsem najednou stál v obýváku cizího, mně zcela neznámého bytu, na gauči seděly dvě ci­ 17

zí holky, mezi nimi Standa. Všichni se smáli a vůbec si mě nevšímali, až konečně Standa zvedl hlavu, a uviděl mě po­ stávat ve dveřích. „Tak pod dááál!“ vybídl mě rozverně. „Ahoj," pozdravil jsem. Holky se začaly smát. Mohly se smát čemukoliv na světě, já měl ale vítr z toho, že se smějí mně. Bylo mi vážně trapně, ostatně jako pokaždé, když se octnu v blízkosti cizí holky, u které je nebezpečí, že se s ní budu nějak sbližovat (a to hrozí vždy). Srdce se mi úplně sevře, stejně tak žaludek, střeva, ledviny, plíce, sliniv­ ka, žlučník, žaludek už jsem říkal? Všechno se mi to natlačí až úplně nahoru do krku, že málem přestanu dýchat, jenom póry co profiltruju, jazyk mi úplně zdřevění. Panák fernetu trochu pomohl, druhý pomohl víc, nejvíc ale pomohlo, že se Standa zvedl a zmizel se svou obdivo­ vatelkou někam, no, nejspíš do ložnice, nad tím jsem ale vážně nepřemýšlel. Vždycky se mi s někým lip sbližuje, když ho nemám za zády, jeho šarmu ani vtipu nemůžu samozřejmě konkurovat. Chvíli jsem počkal a pak jsem se přisunul ke zbylé z dí­ vek. Jmenovala se... nějak se určitě jmenovala, byla to mladší sestra té druhé holky a zdálo se, že se jí líbím. Líbilo se mi (a zároveň jsem se z toho mohl zbláznit), jak se na mě dívá, líbil se mi je jí úsměv (to mě na holce vždycky dostane, když se usmívá) a taky měla hezký kozy. Ty jo, říkal jsem si, k těm se tak dostat, to by bylo něco. Najednou mě vzala kolem ramen. S hrůzou jsem si uvědomoval, jak mi tuhne péro. Teď aby 18

ji hlavně nenapadlo pokládat mi ruku na stehno, to by mohla být docela překvapená, modlil jsem se. Nevím, co měl v tu chvíli pánbůh na práci, že mě neslyšel, protože ona mi tam tu ruku skutečně dala. Naštěstí se trefila vedle. Přišlo mi, že musím rychle něco říct, jinak že tou rukou pohne a já budu definitivně ztracen, a tak jsem vyhrkl: „A-“ „Kdy-“ Začala se smát. „Promiň, promiň," smála se, zakrývajíc dlaní sklenku vína, kterou ani při prohmatávání mých nohavic neodložila, aby mi ho nerozbryndala na kalhoty, dříve než š ije znečistím z vlastních zdrojů. „To nic, to nic,“ přesvědčoval jsem ji horlivě, „cos chtěla říct?" „Ale nic, tys měl něco na jazyku." „Ne, řekni," trval jsem na svém, napjatý jakou důvěrnou informaci nebo snad vyzvání lásky mi chtěla sdělit. „Ale ne.“ „Řekni." „Kdy budete mít koncert?" Standa už ji zřejmě stačil informovat. Co všechno jí ale řekl? Mluvil s ní o mně? A jak mě vylíčil? Měl jsem chuť (kromě toho samozřejmě) dát si dalšího panáka, potřeboval jsem se nějak uvolnit, ale neměl jsem odvahu o něj požádat. A tak jsem začal líčit, že sice hrajeme, že zkoušíme a máme už dvacet písniček, že je to ale pořád teprve začátek, že by to chtělo zkoušet častěji, taky elektric­ kou kytaru že bych si chtěl koupit a bubeníka že nemáme, jestli náhodou o nějakém neví. 19

Nevěděla, nahnula se nad stůl, aby si dolila víno a mně fernet. Podala mi ho a obě ruce položila na moje stehno. Zoufale jsem zíral na je jí sklenku, která zůstala na stole. Cekal jsem, kdy se na mě vrhne. Nevrhla, pouze se zeptala, proč jsem tak napjatý „Chceš ještě jednu?" Vzala mi prázdnou sklenku a znovu ji dolila: „Na," řekla. „A neboj se." „Já se nebojím," přesvědčoval jsem ji statečně. „Všechno bude." Na chvíli se zamyslela. Také jsem přemýšlel, čekal jsem, co bude. „Standa říkal, že hledáte zpěvačku," sdělila mi opatrně. To pro mě byla novina Rozhodl jsem se ale toho prevíta, který už si dobrou čtvrt hodinu s druhou z dívek užíval ve vedlejším pokoji, podržet (hlavně jsem teda myslel, že bych z toho mohl vytěžit něco pro sebe) a, ačkoliv jsme nikdy o ženské posile do skupiny neuvažovali, jsem řekl, že je to pravda „Ty neumíš zpívat?" Chvíli jakože váhala a pak - přišel Standa. „Čau děcka!" pozdravil hlučně. „Jdete s náma do Ráje nebo budete vrkat tady!?" Samozřejmost, s jakou nás dal dohromady, mě vyděsila. Co když bude v Ráji nějaká pěknější holka, které se budu líbit? Zatím jsem ale o žádné pěknější holce nevěděl, a tak jsem ji vzal za ruku, kterou ke mně natáhla, abych jí pomohl vstát z pohodlného gauče. Jedním hltem vypila víno, které si předtím nachystala na stůl, zapila ho několika doušky ferne­ 20

tu přímo z lahve, načež nám oznámila, že je připravená, že můžeme jít. *** V Ráji bylo plno, a tak jsme zakotvili na Hvězdě. Taky tam bylo řádně narváno, Standa se ale znal s vyhazovačem, který nás byl ochotný pustit zadarmo. Zatímco si holky na záchodě pudrovaly nosy, vydali jsme se hledat místo k sezení. Hledáme tak, když tu se od jedno­ ho stolu zvedne tlustá ruka a položí se Standovi na stehno. K tlusté ruce patří tlusté tělo, vypasený buzerant rozlévající se s bohorovným úsměvem na židli vedle nás. Povídá: „Vy ste teplouši?" Automaticky se začnu smát, protože to je přece náramná legrace, aby o nás dvou někdo takto přemýšlel, když máme hlavy plné holek. Standovi to tak nepřišlo. Pevně se do něho zabodl očima a jednoznačně odpověděl: „Ne.“ Buzerant se culil dál: „Tak rychle vypadněte, nebo vás vojedu." Po tomto setkání klesla Standova nálada na bod mrazu. Se svou dívkou, která už ho ale přestala zajímat, se soustředil k baru, my dva jsme vyrazili na kulečník. Potřebovali jsme se nějak sblížit a kulečník mi připadl jako vhodný způsob, jak toho dosáhnout. Tanec při jejím stavu (sotva stála na nohou) nepřipadal v úvahu, šipky by byly sebevraždou. Koupil jsem žeton a strčil ho do přístroje, potáhnutí za kovový výčnělek a koule se hrnuly k otvoru. Trvala na tom, že je vybere a uloží do trojúhelníkového rámu, nechal jsem 21

ji. Snažila se, co j í síly stačily, hlavně se u toho náramně ba­ vila, jen asi tři koule j í spadly na zem, jen jedno tágo (zato opakovaně). Děsil jsem se, aby nás nikdo nepozoroval, jaké divadlo tu předvádíme, a raději se pohledem vyhýbal cedulce visící významně nad stolem. Stálo na ní: Upadnutí tága na zem: 500,Upadnutí koule: 300,Ve chvíli, kdy začala tágem po stole posouvat koule, mi v hlavě přibyla další významná starost týkající se ceny pro­ trženého plátna. Styl mojí přítelkyně byl prostě unikátní. Pro samý smích se do koule trefila třeba až na desátý pokus, přemisťovala ji pak nikoli horizontálně, nýbrž k je jí­ mu posunu užívala jakýchsi zvláštních skoků, které nezříd­ ka končily mimo vymezený prostor hrací plochy. Rozhodl jsem se, že si toho nebudu všímat, a raději se pokusím, no, víte o co. A tak jsem se na ni přilepil, abych j í vedl ruce při jejích neobratných pohybech, dotýkal se j í a třel se o ni, což jaksi vůbec nevnímala, jedině, že se smála, což ale dělala i předtím. Zkusil jsem ji vzít kolem pasu, políbit ji. Zase nic. Jako bys objímal nějakou horu, která ti sice dovolí, abys po ní chodil, a přece se nepohne ani o píď tvým směrem. Byl jsem z toho úplně zoufalý, vyčítal jsem si svou neschopnost a měl chuť přinejmenším tím tágem spáchat harakiri, tak bezmocný jsem se cítil. Vtom se vedle mě zjevil Standa. Zcela v duchu okřídleného hesla „Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem " vzal moji drahou přítelkyni kolem ramen. 22

lehce ji políbil na ucho, načež, stále bez jediného slova, s ní zmizel v davu. Krutě jsem osaměl. Když jsem Standu o něco později našel stát u baru, tvářil se jako čerstvě vytočený sud piva. Na košili měl krev. „Máš na košili krev!" upozornil jsem ho. „Co?" zíral nepřítomně na své oblečení. „Jsi od krve!" „A jo ," vzpomněl si Standa. Nějaký vtipálek ho zamkl v kabince na záchodě, kde si to právě rozdával s... to jméno. Když to zjistil, přelezl vrchem a natankoval mu do držky. „Byl to ten buzerant," dozvídal jsem se cestou k autu. Už jsme seděli uvnitř, když ještě poznamenal: „A s tou Martou (jo, tak takhle se jmenovala, kurva jedna) si nic nedělej, o nic nepřišels, bylo to o ničem. Napoprvé ti najdem něco lepšího." A bylo to. *** Podělaný psaní. Jak já ho nesnáším! Abyste tomu rozuměli, já nikdy nechtěl psát žádný přiblblý knížky. Chtěl jsem blbnout s kytarou po světových pódiích zasypaný výkřiky roztoužených fanynek a ne se inkognito zašívat někde za psacím stolem. Odjakživa jsem měl odpor ke všem nažehleným intelektuálům v brejličkách vedoucích ducha­ plné debaty o ničem. To se Standou mě ale deptalo víc a de­ ptalo mě to tolik, že jsem to jednoho krásnýho dne prostě nevydržel, sedl si na zadek a úplně proti svýmu přesvědčení začal sepisovat svý myšlenky, který jsem už v hlavě neměl kam dávat. Abych se nezbláznil, dal jsem to na papír. 23

Jenom malá ukázka toho, co se mi v ní odehrávalo: Debil jeden podělaný debilský, vymatlanec podělaný, kurva převlečená za kamaráda. Co vlastně chce! Pořád se mi snaží najít holku a když se mi nějaká jenom trochu zalíbí, tak ji sám ojede, to je logika? Nebo s tím hraním. Přece sám chtěl, ať hrajeme, ať jsme známí a teď, sotva se do toho trochu víc opřem, tak... Konec ukázky. Nebo ne, počkejte, ještě tohle tam chci mít: A víte, co je na tom nejhorší? Na tom našem hraní myslím? Nejvíc mě na tom celým štve, že ten parchant parchantovič ve skutečnosti žádný zkoušky nepotřebuje. Jednou si poslechne melodii, a už ji prsty, přizdobenou o různý kudrlinky a jiný čáry, vyzvání do kláves (což je jeho dominantní nástroj, ale zahra­ je vám klidně taky na kytaru, nebo na bicí). Štve mě to, pro­ tože já se s tou mojí kytarou tak morduju a výsledek pořád ne a ne se dostavit, kdežto jemu to jde tak snadno. Vůbec si toho neváží. Kdyby si toho aspoň vážil! On ale bude radši lítat za ženskýma a dělat si ze všech dobrý den. Dobrý den, povídám. Dobrý. Dobrý? Mně už vážně hrabe. Tak, teprve teď konec ukázky. Venku začíná znít z amplionů řízná, z folklórních důvodů uchovávaná melodie budovatelské písně. Zní jednou, dvakrát a pak už je slyšet starostu (alias Standova tátu, jo, Standův táta je starosta, to jsem vám neříkal?), jak vlídně říká: „Hlášení místního rozhlasu. Chtěl jsem se trochu uklidnit a vzal jsem knížku Bohyně od Anthony Summerse, abych listoval ve fotografické příloze nabité fotografiemi slavné herečky, idolu století. Marilyn Monroe. 24

„Ihned po hlášení bude u obecního úřadu probíhat prodej textilu a obuvi soukromé orientální firmy z B ojkovic..." Bože, proč prostě neřekne Vietnamské , nechal jsem pro­ blesknout hlavou a definitivně se ponořil do knížky. Žádné nové ponožky nepotřebuju. Začíná to fotkou pětiletého děvčátka a pokračuje svůdný­ mi fotografiemi z nejrůznějších natáčení, filmů, zájezdů po světě. Nechybí svatební fotografie ze svatby s Arthurem Millerem následovaná snímkem nahé herečky z filmu „Něco musí povolit..." „Trička za padesát korun, halenky osmdesát korun. Vždy se nad těmi obrázky tak zasním, že se zapomenu a v rozrušení přetočím na poslední stranu přílohy, což si před každým prohlížením pokaždé umiňuju, že nesmím udělat. Udělal jsem to zas. Přetočil jsem na poslední stranu a s hrůzou zůstal civět na květinami ozdobenou rakev. To by se ještě dalo snést, co mě pokaždé dokonale zmrazí a vrátí z Olympu snění zpět mezi prosté smrtelníky, je je jí posmrt­ ná fotografie. Leží na ní okoralá se splihlými vlasy a vůbec se nepodobá té slavné nivě se vším, po čem muži touží. „Ponožky, jeden pár deset korun, a další zboží. Prodejci se zdrží asi jednu hodinu." Kniha putuje zpět do police, místo ní přehmatávám důmyslně ukrytý erotický časopis. Všechny ženy v něm vypadají víc než živě. „Opakuji hlášení:"

25

Pantok prosvištěl vzduchem a měl se zaseknout do dřeva, místo toho se od něj odrazil, odkroje jen nepatrný kousek kůry, který odletěl kdo ví kam. Také sekera se chtěla vydat tím směrem, protože ji ale Michal pevně držel, opsala jenom malý půloblouk a ustálila se mu u boku. A dobře, že ji držel, protože jinak by ji měl děda v koleně. Děda se začal smát. „No to sa nedivím, že ťa žádná holka nechce, když sa ani trefit neumíš!" vyprskl pobaveně a začal se natahovat po pantoku: „Ukaž, daj to sem, ať ti to předvedu!" Michal se nemínil nechat zahanbit. Stručně ho odstrčil, upravil si na špalku pokoušené poleno, napřáhl se... V zuřivém tempu a za dědových štiplavých poznámek odrovnal asi desítku menších krásně do běla pukajících polen a znovu - z jednoho kusu dřeva rozpukl se špalek na dva menší, dva menší každý na další dvě, tři i čtyři polínka, podle toho, jak se mu zdály být způsobilé k naplnění svého osudu topiva v kamnech. Michal měl dost důvodů rozštípat celou fůru na nepatrné třísky. Předně to bylo lepší než porcovat jistého člověka, do kterého chtěl pantok zatít prve, a jen slušné vychování a dostatek sebezapření mu pomohlo od toho úmyslu upustit (i když kdesi v nejtajnějších zákrutech mysli nápad stále živě pulzoval). Neméně pádným důvodem byl nastřádaný testosteron, ještě víc rozbouřený prohlížením erotického maga­ zínu, který bohužel musel předčasně odložit, když na něj pod oknem začal vyvolávat děda, ať mu jde pomoct poštípat ty 26

špalky. Jako by nebylo dost na tom, že mu je pomáhal tahat z místa školu stromu před domem přes celý průjezd a dvůr až dozadu na zahradu. „To by ti šlo,“ přistoupil najednou děda k Michalovi tak, že se musel přestat ohánět pantokem, protože jinak by ho skolil taky. „To si poštípu aj sám, ale toto," ukázal význam­ ně na hromadu nápadně sukovitých polen s prémií asi půl metru dlouhého a neméně širokého špalku s hustým spletencem kořenů, jak ještě nedávno tvořil nejspodnější část jabloňového kmene, „kdyby sa nám podařilo rozbit." Michalovi se protočily panenky. Bezvládně, padni kam padni, nechal vyklouznout pantok z dlaně a odšoural se ke kůlně. Po chvíli se vrátil obtěžkán dvěmi kovovými klíny a jedním, zato ale pořádným, dobrých deset kilo vážícím kladivem zvaným pucka „Dedóóó!" rozeznělo se zahradou. Kde se vzal, tu se vzal, přišupajdil malý bráška a hned začal se svými otázkami. „Dedóóó! Kdy budeme deat ohééén!" pobíhal neposedně kolem hromady stále ještě zelených jabloňových větví. Děda přestal bušit pantokem do nepoddajného polena. „Teď nemožem," podsunul mu mírně a já si všiml, jak mu zvláštně přeskočil hlas, když máchl rukou směrem k běloskvoucímu prádlu pohupujícímu se na šňůrách na­ tažených mezi stromy sousedovic zahrady a řekl: „Teta by nás hnala." Nasadil jsem klín do rýhy, kterou děda v polenu nedoč­ kavě vykloval pantokem, a ja l se do něj bušit. Bouchl jsem ale jenom jednou, protože klín hned vyletěl. Vyletěl a zmizel v trávě a děda se zase začal smát, že se neumím 27

trefit, a ty jeho poznámky. S takovou, že budu panic nado­ smrti. Přešel jsem to mlčením, našel klín v trávě a znovu ho nasadil do rány. Tentokrát jsem si jeho spolupráci pojistil důrazným poklepáním pantoku, takže pevně držel, a i když jsem do něj začal vší svou ochabující silou bušit, nevyskočil. Místo toho se zakusoval stále hlouběji do dřeva, až byla vidět jen horní, plochá, věčným mlácením už značně odrabaná a šupinkami zlisované oceli se drolící hlavice klínu. Teď přišel na řadu také druhý klín. Děda ho usadil na opačné straně polena, kam až se rozběhla praskli­ na způsobená jeho železným bratříčkem. Začal jsem mlátit i do něj. „Pozor, ať sa nestrhne š!" smál se děda mému potu a ten prevítek malý, Honzík jeden Honzíkovitý, brácha můj je ­ diný, se k němu, aniž by tomu rozuměl, klidně přidával. Úplně bez rozpaků do svých malých tvářiček nasával celou postupujícím podzimem naplněnou zahradu, aby ji po mně s výdechem prskal. Cítil jsem , ja k mi na zádech přistávají kusy záhonů, celé stromy, jakož i všechny hrdličky a kosi rozsetí coby neposedná těžítka přidržující poslední teplé paprsky slunce v jejich korunách. „Dy budeme deat oééén! Posííím!" „Počkaj," zbrzdil děda mé úsilí, vyndal z praskliny uvol­ něný klín a nahradil ho kusem úzkého polena „Teďmu daj,“ poručil. Několik pořádných ran a obě poloviny dřeva od sebe odskočily jako dvojice vyrušených milenců. K úplné svo­ bodě jsem jim musel dopomoct několika přesně mířenými 28

seky pantoku, které zpřetrhaly i poslední tenká pouta, který­ mi byly dosud svázány a na kterých bůhvíproč lpěly. Brácha chtěl oheň, já byl utahaný jak čokl, jak se říká (a to i přes to, že žádnýho utahanýho čokla, co svět světem stojí, nikdo neviděl, alespoň já tedy ne, leda tak ochrápanýho), a tak jsem se, šťastný, že to moje milované ručičky mají ales­ poň prozatím za sebou, svalil naznak do trávy, abych mu je j vlastnotělně dopřál. Ležel jsem na tý zemi a rukama i no­ hama máchal do vzduchu napodobuje rej plamenů. Musela to být iluze opravdu dokonalá, protože se Honzík hned dal do divokého indiánského tance, jakož i do neméně střeštěného smíchu. Když se dostatečně nasmál a vyhládlo mu, vyštrachal z hromady větví jednu menší větývku a začal si opékat špekáček. Sem tam s ní zavrtal i do mě a smál se jako blázen, když jsem po něm šlehl nohou coby plamenem. Jako správný táborník mě po svačině nezapomněl - simulo­ vaným! močením řádně uhasit. Musím říct, že toto je j na celé věci pobavilo nejvíc, zvláště pak, když se ukázalo, že si v „zápalu boje" skutečně ucvrkl do kalhotek. Děda už ale pokouší další poleno, a tak se zvedám, abych mu pomohl. „Mozu nakumit káíky, mozúúú! ?" vzpomene si Honzík na své chlupaté kamarády a upře na dědu svá bezelstná kukadla. „No, možeš, no,“ odpověděl děda po opravdu jen kratinké chvilce zaváhání a pohledem ho vyprovodil k brance zahrady. „To je aspoň pomocník. Ale ne, že ti utečú!“ křikl za ním ještě, načež se obrátil ke mně: „Běž rači s ním.“ Milerád jsem poslechl.

29

Otevřel jsem dveře chlívku, který od tragického skonu jeho posledního obyvatele, vepříka Pašíka, před několika lety zeje prázdnotou. Vlastně, zel by, kdyby tady děda ne­ skladoval pytle se senem a další potřebnosti, jako jsou nejrůznější středověce vyhlížející hrábě a motyky, k obsluze jeho hospodářství. Nabral jsem vrchovatou dlaň sena a podal ji bráškovi. Rychle po ní sáhl a přitiskl ji k tělu. Co pro mě byla vrchovatá dlaň, byla pro něj plná náruč. Najednou se jeho tvářičkou mihl stín. „Copak?" dotkl se jeho cíp také mého obličeje. „Cuat,“ odvětil napjatě. Není nic lehčího! zablikalo mi v očích radostí, že nejde o žádný větší problém. „Tak se vyčůrej!" poradil jsem mu prostě a oloupil je j opět, až na několik stébel, která ulpěla na jeho dětské bundičce, o příděl sena, který by mu při úkonu překážel. Pozoroval jsem Honzíka, jak se několika cupitavými krůčky, pranic se nestaraje o všudypřítomné bláto, tím méně o četné kuřince dědových vejcorodek, rozbíhá k hnojišti zabírajícímu celou třetinu hospodářského dvorku. Už za chůze si začal stahovat tepláčky, které si sestrkal až pod svá buclatá kolínka. Lukovitě se prohnul dopředu, zatáhl prdýlku, až se mu z každé strany udělalo po jednom dolíčku, a začal kropit. Vtom se to stalo. Blbé slepice přilákané neobvyklým výje­ vem se začaly rychle sbíhat. Nestačilo jim být pouze ano­ nymními diváky takřka idylické scény, ony mermomocí 30

musely zasáhnout do děje. Do zad mi udeřil mráz zlé před­ tuchy. Nejčilejší slepice, hlučně povzbuzovaná svými méně zdat­ nými soukmenovkyněmi, oběhla Honzíkovu prdýlku a počala se odrážet k vražednému skoku, jehož cílem se měl stát bráškův nic netušící, na nej vyšší možnou míru odhalený, spokojeně si pokropující pindík. To už jsem ale vzduchem letěl také já. Ve zlomku vteřiny jsem byl u brášky a vytrhl je j ze země. Chudáček malý, samým úlekem zapomněl čůrat. Já jsem byl ale šťastný, vždyť jsem možná zabránil nejhoršímu! Malému naštěstí nic nedošlo. Sotva jsem se trochu vzpamatoval z úleku, zaplavily mě bodavé výčitky. Což jsem sám před patnácti lety na dědovu zlomyslnou radu nevystavil své genitálie podobnému nebezpečí!? Mohl bych už vědět, jak neradno je mladému muži močit ve společnosti tak hloupých tvorů, jakými jsou bezesporu slepice, které v každém nesmyslu hned vidí kus žvance, tím spíše podobá-li se něčemu pro ně tak významné­ mu a uctívanému jako je žížala Měl jsem z toho tenkrát málem smrt, stejně tak děda V jeho případě ovšem ne z šoku, ale ze smíchu, který ho shlédnutím scény přepadl. Ještě dlouho potom dával ve společnosti přátel historku k lepšímu. „Tady máš,“ dávám teď já Honzíkovi k lepšímu novou otýpku sena, předešlá skončila pohozena v blátě, kde se do ní bezodkladně pustily krávy slepice. „Káíkúúú, aóóój, káíkúúú!" zašermoval už zase zářící Honzík napřaženou rukou s kouskem slámy v útrobách krá­ 31

líkárny, ve které to zlověstně zadunělo. Zrovna tak, jako když se králíci honí , jak se u nás říká té věci, kdy se dva dospělí králíci, vlastně králík a králice (nebo snad králičice?), snaží docílit další generace malých králíčků, čemuž jsem v dětství se zvláštní zálibou přihlížel. Dříve však než jsem se stačil dovtípit, o co se jedná, jaký významný krok v životě dospělého králíka to vlastně sleduju, opevnil děda na naléhání mámy, která mému pozorování nebyla nikterak nakloněna, dvířka králíkárny z vnitřní strany hrubě tkanou záclonkou. Ať prý mají králíčci soukromí. „Na návštěvu ááá mozu ít za tebúúú, na návstevúúu?" Než jsem stačil procitnout ze vzpomínek, zmizel bráška v králíkárně. „Na chviukú enom, na chvi úklidů," ujistil mě prosebně a stejným tónem dodal: „Poádku mu cu íct, poádkú." „Dobře," souhlasil jsem, „ale zavřu, aby neutekl." „Jóóó!" zaradoval se Honzík a samou radostí zatleskal pacičkami. *** Existuje na světě zvláštní druh lidí majících jen nepatrný vliv na osudy lidí ve svém okolí, ještě méně pak ovlivňují chod samotných dějin a také v dílech světové literatury se vyskytují jen jako vítané zpestření často nezáživného vinutí příběhu prostého jakýchkoliv duchaplných zápletek. Nejinak je tomu s postavou pana Kolomajzníka, kterému ale nikdo ve vesnici neřekne jinak než strýček Fido, v mém neumělém spisku. 32

Fido je Standův strýc z matčiny strany, starý mládenec, jak u podobných příkladů bývá zvykem, a každým coulem značně svérázný tvor. Opravdu by se nic nestalo, kdybych jeho existenci tiše přešel, jako jsem to například udělal v pří­ padě paní Hlávkové, máminy spolužačky, která nedávno zemřela na rakovinu, jak tuhle (na straně deset to myslím by­ lo) vtipně poznamenala moje babička Jeho postava není pro chod našeho příběhu nijak důležitá, je vlastně úplně zbyteč­ ná, protože příběh nikam neposouvá ani ho v žádném ohledu nečiní přesvědčivějším. Přesto se o něm nemůžu nezmínit. Jsou dva činy, kterými Fido, bohužel ne příliš lichotivě, proslul. Tak především, dnes už pověstným, vykácením celé třeš­ ňové aleje čítající nejméně dva tucty vzrostlých stromů, která dlouhá léta kralovala silnici vinoucí se malebně zvlně­ nou krajinou polí a luk k několik kilometrů vzdálenému Bánovu. Je jí masakr na dotaz udivených spoluobčanů údajně zdůvodnil slovy: „Aspoň nám ty kurvy bánovské nebudú lozit na třešně." Druhým, neméně známým, Fidovým činem je zalarmování požárního výjezdu okresního města k domnělému požáru lesa. Ten se nakonec ukázal být pouhým doutnáním několika hromádek bramborové natě, kterou po sklizni na blízkém poli pálil jeden ctihodný občan. Tolik pro představu. Teď jsem měl v plánu nechat Fida potupně (protože oblečeného pouze do jedné nohavice jeho nerozlučných kraťas) vběhnout na zahradu, chtěl jsem, aby pronásledoval slepici, rozhazoval rukama, křičel a volal, ale rozhodl jsem se s tím počkat. 33

Nejprve musí přijít moje babička, musí pozorovat naše překotné úsilí rozbíjející i ta nejvzpurnější polena na bezvládné kusy a potom říct: „Honzík tu není?" Přesně tohle udělala, přišla, civěla, řekla. „Jo," řekl jsem já a vší silou praštil do klínu. Kov zazvonil o kov, několik vyplašených jisker se rozlétlo na všechny strany, ozvalo se namáhavé praskání napínaných vláken. „A kde je ? " rozhlédla se babička po zahradě. „V králíkárně," odpověděl jsem a přidal další ránu. Babička chvíli nad mojí odpovědí přemýšlela a pak vykřikla: „Nedělej si srandu! Když se tě slušně ptám, tak slušně-" „Je v králíkárně!" vpadl jí do řeči děda. Na jeho tváři povlával rozverný, takřka klukovský úsměv. „Vy ste oba stejní!" vyprskla babička a chystala se uraženě odkráčet ze zahrady, nakonec j í to ale přece jenom nedalo a obrátila své kroky ke králíkárně. Nahlížela do jed­ notlivých kotců a brblala. Co, to už naštěstí rozumět nebylo. Honzík, který věděl, že je po něm sháňka, ve své skrýši, přikrčený v nejzazším koutku, ani nedutal. Babička, které se přes je jí objemné bříško nepodařilo patřičně předklonit, natož svým dioptrickým zrakem zmapovat všechna zákoutí králíkárny, se chystala nasupeně přirazit dvířka, narovnat se a, pokračujíc v nadávkách, se jít domů uklidnit, když se pojednou ozval hurónský křik následovaný dávkou neméně hlasitého smíchu. Již téměř zavřená dvířka se znovu rozletěla a ven vyskočil Honzík. „UÁÁÁÁÁÁ!!!“ 34

Babička chvíli omráčeně lapala po dechu a pak vážně pronesla: „No to je v prděli! On je vážně v králíkárně!" Začali jsme se s dědou dusit smíchy. A do toho našeho veselí a babiččiných chmur Honzík pronese: „Babi, pudeu se neíká! Edyne konecnýk!" poučí ji zasvěceně a vztáhne k ní ruku, aby jí předal nádhernou, s největší pečlivostí vybranou a velejemným citem pro detail utříděnou kolekci králičích bobků. *** Tak teď. Teď by mohl přiběhnout Fido a oživit příběh svým číslem se slepicí. Mohl, ale nepřiběhne. Místo něj se na sousedovic zahradu dostaví paní Bláhová, Standova máma, zkráceně teta. Dostaví se s lavorem a okamžitě se dá do sklízení úrody prádla plápolajícího na šňůrách protkávajících jako obrovská pavučina celou zahradu. Pracuje rychle, mechanicky. S hlavou mírně zakloněnou vztahuje ruce ke kolíčkům přidržujících vždy v páru je ­ dnotlivé kusy oblečení, naráz je odnímá, současně přidržujíc prádlo, aby nespadlo na zem. Netrvá dlouho a má lavor téměř plný, ona do něj přesto dál přikládá další pestré ručníky a košile. Děda ji s úsměvem pozoruje, asi čeká, až se k němu otočí, aby mohl začít mluvit, ona je ale plně zaměstnaná svojí prací. Najednou děda pokročí dva kroky k plotu a nenuceně pronese: „Dobrý den, Vendulko," vyšle k ní tu větu a zarazí se. Ceká na odpověď. Teta pokračuje se sklizní, v jednu 35

chvíli se ale otočí směrem k němu a řekne: „Dobrý, štípe te?“ Děda, nadšený, že nepřehlédla objekt našeho snažení, popoběhne o další dva kroky k plotu. „To víš, zas bude do pálenice," říká významně, i když několik posledních let už kvas do pálenice nevozíme, nýbrž k jiným sousedům, kde oblíbený destilát vzniká ve stejné kvalitě, ovšem za mnohem lidovější cenu, „ale byla letos úroda, co?“ „Honzóóó!" zjeví se na zahradě máma. Když ho nikde nevidí, změní své volání v otázku: „Kde je Honza?" Děda neochotně odtrhne pohled od paní Bláhové: „V králíkárně!" vyhrkne babička, která byla Honzíka umýt a teď se, vlekouc je j za vymydlenou ruku, vítězoslavně vracela na zahradu. „Kde!?“ vytřeštila máma oči na svého potomka, kterého ani v takto těžké životní situaci neopustil nevinný úsměv. „Oni ho normálně zavřeli do králíkárny!" dala se vysvět­ lovat babička. Tak rozrušenou jsem ji neviděl od té doby, kdy před třemi roky přichvátala celá udýchaná na zahradu zvěs­ tovat dědečkovi, že je máma v jiném stavu, což už jsme samozřejmě všichni dávno věděli, ledaže ona se s tím ne­ mohla vyrovnat a smířit a křičela: „Všechno je v prděli! Všechno je v prděli! Mamka je v tom! Mamka je v tom!“ Přesně tyhle dvě věty, pořád dokola. Pak se zarazila Uvědomila si totiž moji nežádanou pří­ tomnost v prostoru zahrady. Chvíli si mě pátravě prohlížela, v duchu mě jistě litujíc pro tu těžkou ránu osudu, na to se obrátila a, zalykajíc se nefalšovaným pláčem do hloubky své robustní bytosti raněné ženy, odkráčela rázným krokem ze zahrady. 36

Bylo ticho, které nerušilo ani ševelení větru v korunách stromů ani občasný trylek některého z opeřenců v nich rozsetých, jako pláč novorozeněte neruší milující matku, ale nutí ji milovat o to víc, když si musí odepřít spánek a jít je nakrmit. Podobně já jsem se kojil tím tichem, příjemně ukolébávajícím myšlenky. Snad mohlo trvat o maloučko dýl, klidně dodnes, děda už to ale nevydržel a, stále do toho ticha, které tím kupodivu nijak nenarušil, řekl: „Dodneška neví, co je to penis." Na okamžik se odmlčel a pak s úsměvem pokračoval: „Myslí si, že penis je šourek a šourek penis." Zase skulina ticha a pak poslední, s lehkou ironií prone­ sené slovo: „Učitelka" *** Ale dál. Je neděle odpoledne, asi tak třetí, čtvrtá, pátá hodina. Ve vzduchu visí podzim a visí také na stromech všude kolem. Dokonce i po zemi se válí v podobě spadaného listí, které musíme do začátku zimy stihnout pohrabat a spálit, aby se takto proměněno mohlo ve stopách vlaštovek vydat na pouť do teplých krajin, odkud se na jaro vrátí svěží, zelené. Z koruny pravěké jabloně se uvolňuje zapomenuté jablko, bez velkého povyku padá k zemi a s decentním plesknutím (strefilo se do bláta) se o ni zastaví. A to je ta chvíle, ten signál, kdy oděn pouze do jedné nohavice krátkých kalhot nad kolena, zatímco druhá za ním povlává, vbíhá na zahradu slibovaný Fido. Vlastně nejprve k smrti vyděšená slepice a teprve po určité chvíli on. Zběsile 37

rozhazuje rukama, křičí: „Daj sem to vajco! Daj sem to vajco!" a snaží se v těsné nohavici zrychlit krok. Jeho zloba je opravdová, vztek nepředstíraný, slzy bez­ mocnosti hromadící se v jeho očích skutečné. A navíc je slepice z nějakého čilého vrhu, pořád mu s přehledem uniká, a tak mu nezbývá, než ji na dálku peskovat nevraživým pohledem a dokola křičet to svoje zoufalé: „Daj sem to vajco. Daj sem to vajco!" „To je neštěstí," uleví si teta a uloží na vrcholek hory prád­ la, která mezitím v lavoru vyrostla, další kousek. „To je neštěstí.. . “ potvrdí po chvíli. „To v íte..." projeví děda pochopení a není to zdaleka všechno, co by chtěl říct, ale neřekne, ledaže se mnohosmyslně usměje a zopakuje: „To v íte..." V hlavě mi vyvstaly vzpomínky, jak ještě nedávno naháněl Fido namísto slepic nás dva se Standou. Fido má u Bláhů svůj vlastní pokoj, který byl pro nás kluky prožíva­ jíc í své dětství v posledních letech zářné socialistické éry naší domoviny tak trochu pohádkovým světem opředeným nejedním tajemstvím. Někdy když nebyl Fido doma, mě tam Standa po špičkách vodil, abychom se brodili pro nás neocenitelnou záplavou Rodokapsů, které měl Fido nastřá­ dané ještě z dob, kdy směly vycházet, a díky nimž jsme se ve svých fantaziích měnili v neohrožené pistolníky a dobro­ druhy sužující Divoký západ. Posléze jsme objevili daleko silnější tahák, který nás do jeho pokoje nasával jako petrole­ jová lampa nasává můry. Byly jím erotické časopisy. Nejed­ nou jsme si krásně zaběhali, když se Fido nepředvídaně vrátil a našel nás okounět v blízkosti svého hájenství. 38

Kdo ví, jak by celé vystoupení dopadlo, kdyby na jeviště nepřibyla další postava Standa Sotva ho děda uviděl, na tváři mu opět zablikal úsměv, který vzápětí proměnil v otázku týkající se našeho včerejšího působení na Hvězdě. „Tak co, jak bylo v Ráji? Káplo neco?“ „Na Hvězdě, strýců, na Hvězdě," opravil ho Standa decentně, pohledem coby pevnou smyčkou spoutávaje vyšinutého strýčka, který už samotným jeho příchodem nezvykle zjihl, „v Ráji bylo plno." Pozorovali jsme, jak se Standa přibližuje ke strýčkovi, jako nejlepšího kamaráda ho bere kolem ramen a důvěrně mu říká: „Já už jsem posbíral vajíčka, strýčku, doma jsou, ve špajzu, pod, uvaříme si pár.“ A strýček šel.

39

Piktogram II.

TÉMĚŘ NAHÝ CHLAP

Hle jdeme do Jeruzaléma a syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům odsoudí ho na smrt a vydají pohanům aby se mu posmívali bičovali ho a ukřižovali a třetího dne bude vzkříšen

Mat 20, 18-19

IIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIII IIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIII !!!!!!!!!!!!!! ! !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! rozlehlo se ranním, lehce zasněženým tichem. Rozlehlo se nečekaně, hlasitě a ostře, hlavně ostře. Tak ostře, že mě to okamžitě odřízlo od alespoň částečně stravitelného koláčku spánku a nechalo mě bezvládně dopadnout na zcela nepoži­ vatelnou postel. S očima na stropě a tělem bůhvíkde naslouchám posledním tónům zoufalé polnice sousedovic Pepy. A mohlo být víc toho sněhu po ránu, kdyby jej nerozmělnily těžké kroky řezníka a jeho ochotných pomocníků, zejména pak ještě teplá krev řinoucí se - do připraveného hrnce a kapičkami také mimo něj - z čerstvé hrdelní rány nebohého čuníka. Je už to tak v přírodě zařízeno, že se sníh stává krví a ne krev sněhem, a tak je za chvíli na dvoře čer­ veně vymalováno. Červeně a hnědě. Od vařící vody v nec­ kách roztává zmrzlá půda a je z ní už skoro bláto, také prase se mění k nepoznání. Z nepořádného čuníka vyžívajícího se v povalování ve vlastních výkalech je rázem navoněný elegán hovící si v horké lázni. Dokonce i chloupky si nechává holit anóbrž depilovat a pod pažičkou se masírovat, taková je to velká změna, jenomže se tomu nikdo nepodivuje. To jenom já křičím: „Vrazi!" a s pláčem se zavírám do skříně. Je mi pět, šest, možná sedm let a zabijačky k smrti nenávidím. Byl bych si rád představoval dědovu prastarou jaderničku, která pokaždé v čase zabijačky, dočista jako v té pohádce o dobráku Dařbujánovi, obrostla mňamovními klobáskami. 42

které jsme pak za svítání ještě teplé od měsíčního svitu česali do velkých proutěných košů. Ba ne, chodili jsme je vykuřo­ vat k Bláhům do udírny, vykuřovat je a porovnávat na hácích, nasávat jejich mámivou vůni, přikládat jabloňové dříví a těšit se, hlavně se těšit. Nebo také hliníkovou konvičku, kouzelnou tří, respektive čtyř dílnou věcičku, obsahující zpravidla v prvním patře krupkovou polévku, v dalších pak kousek ovárku, dvé jitrniček... bych rád viděl (každý jsme se sestrou dostali jednu a už jsme si to pelášili navštívit tu i onu dobrosrdečnou tetičku směnit dobroty za nějakou tu dvacetikorunu na zmrz­ linu), ale vidím jenom to prase, jak toporně visí na řetězu a z bezhlavého trupu mu odkapává krev. Jednou jsem za sebou dveře skříně nepřirazil dost rychle a musel jsem jít pomáhat na dvůr. Nad plamenem jsem opaloval chlupy z masných prasečích kusů. Nevím, jak bylo tomu praseti, já se cítil hrozně. Nějak podobně se cítím dnes, když ležím v posteli a počítám, co všechno mi včera večer proteklo hrdlem, co všechno jsem asi musel vypít, že jsem se odvážil sbalit takovou holku (ona ale za tím stolem vážně nevypadala tak špatně...!). Ještě teď se mi ježí štětiny po celém těle a tisknu se k nejzazšímu koutu chlíva nazvanému „Spása", ale je to jen nápis na zdi, nikdo mi nemůže pomoct, nikdo nemůže spasit mou rozervanou duši, tak jako nikdo včerejšek nespasí, ledaže dnešek dnem by byl zázraku a ne strašného utínání hlav. A k tomu ten příšerný sen. Miloval se se svojí vysněnou Evou, to bylo příjemné, a najednou, právě když byli v nej­ lepším a on se chystal vykřiknout naplněn vlnou rozkoše, tak 43

v tu jedinečnou, neopakovatelnou, kosmicky krásnou chvíli se rozsvítilo světlo a nemilosrdně mu vmáčklo oči až někam hluboko do hlavy. Ve dveřích stála jeho máma a radostně k němu vztahovala ruku. Na kousku toaletního papíru držela čerstvé Honzíkovo hovínko (co hovínko, normální regulérní hovno). „Vypadni!" procitl okamžitě Michal, vyskočil, jen tak jak byl (nebyl vůbec), z postele a vyhodil ji z místnosti; zabouchl dveře. Když se otočil, stále ještě prudce oddechuje rozrušením, zpět k Evě, uviděl ji ležet na lůžku bez hnutí. Nesténala doznívající rozkoší, neplakala nad tou trapnou situací ani se jí nesmála - nedýchala. Podle jejích splihlých mastných vlasů poznal, že je mrtvá. Nechtěl si to připustit, a tak ji uchopil za nohu a zatřepal s ní, aby ji probudil. Bylo to marné. Drobná cedulka přivázaná kouskem hrubého motouzu k jejímu palci mluvila neúprosnou řečí: Marilyn Monroe. A k tomu ty vzpomínky. Bohouš, kamarád z vesnice přivydělávající si coby vyhazovač v jednom nočním pod­ niku, mě drží pod paží a jako skládacího panáka z výlohy supermarketu mě odnáší k východu. Směje se u toho jako blázen a i jinak se náramně baví. Samozřejmě, že to myslí jako žert, já to chápu, přesto se nemůžu zbavit pocitu houpacího koně ve chvíli, kdy mu dojde, že je houpací a že tím pádem nikdy nepojede dostihy, předtím, než mu dojde, jaké jsou dostihy vlastně marast, nebo tak nějak. Mně by 44

ani nevadilo, že mě nesl, štvalo mě, že mě nesl právě kolem jejich boxu, kolem ní, že se po mně dívala, jak mě nese. A tak jsem se také smál, tváře se, že je to takové naše parádní číslo, které k pobavení hostů někdy provozujeme. Asi to moc přesvědčivě nevypadalo, protože když jsem se vrátil zpět, byla pryč a Standa byl taky pryč a já jsem se naštval a sbalil tu druhou holku. Proboha... Do toho telefon, nikdo ho nezvedá, do toho kohout, už potřetí kokrhá, telefon zvoní a zvoní a svaty Petr pláče, CRRRRRRR!!!, taky k tomu nemám daleko, a kostelní zvony, co je za den, že tak zběsile bijí, Barik, na koho zas štěká! A do toho najednou hláskem jak z nebe zazní: „Snýýýh! Snýýýh!" To malý Honzík se ve vedlejší ložnici přitiskl pacičkami ke sklu balkonových dveří, za kterými zahlédl bílou nadílku sněhu. Jen nepatrná vrstvička jej napadla, i tak to stačilo k rozohnění celé jeho radosti. Nejraději by hned vyběhl ven, ohmatat si své chladivé království. Ach, nebeský bratříčku, ještě že na světě existuje tvůj spásný hlas a hlásky všech dětí vůbec, jako do hlouby duše udivený hlásek chlapečka na náměstí jednoho nejmeno­ vaného města, když se ptal svého tatínka, proč že mu říká tatí, když není jeho tatínek. A tatínek se na něj podíval také vyjeveně, samozřejmě ne tak hluboce a opravdově, to umí právě jen děti, snad i trochu zloby v tom pohledu bylo, a řekl: „Já jsem neřekl tatí, ale že tak ti tu zmrzlinu teda koupím." Nebo jako mazlivě hebký, roztančený hlásek holčičky v obchodním domě. Pod paží si nesla panenku a do nákup­ ního košíku ukládala omalovánku, kterou jí tatínek dovolil 45

koupit. „Tatínku," povídá ta holčička, „ty jsi tak hodný, já ti musím dát pusinku," a natahuje se po krku tatínka, který se skutečně sklání, plaše a nejistě, dávno už vyrostl z té spontánní lásky. Dívenka jej líbá oběmi pažemi a rtíky vášnivě objímá jeho rty, celou svou bytostí na něj zavěšena, říká: „Tatínku, já bych ti mohla dávat pusinky od rána do večera." Chudák tatínek, samými rozpaky pokouší se nebýt, nějak se nesluší mazlit se s dětmi. A přitom možná zažívá svou nejopravdovější lásku. Ani svého manžela ne­ bude ta malá tolik milovat a tak vroucně jej líbat, jako toho muže, který se nazývá jejím tátou. Rád bych pokračoval v příjemně navozených myšlenkách přelévajících se přes okraj mysli, jako se voda přelévá přes okraj splavu, chtěl bych se oddávat tomu svátečnímu šumění a na nic jiného nemyslet, to už ale vedle bratříčka procitá také máma, popatřuje na svou ratolest a rozvášněně volá: „Nepackaj to sklo!" Myslím, že i nějakou ránu přidává, takže se bílý sníh mění v ruměný pláč, procházka po lidskou nohou nedotčených sněhových pláních ve vyhnanství na záchodě. Dokud se nevykaká, nemůže jít ven.

*** „Ja - Úúúúúúúú!" „Tlač a neřvi!" „Ae to bóóííí!" „Tlač!" tíí „ heeeeeeeee...! T71 / / / / / / / / /

46

Michal sedí na posteli a snaží se nezbláznit. Pustil si Beat­ les, teď ale sedí se zacpanýma ušima. Ne, proti klukům z Liverpoolu nic nemá, to z mámina křiku se může zbláznit, z brášky, jak ho pořád okřikuje. Když je s ním doma sám, tak takové problémy nemá. Norm álněji, směje se, na záchodě si zpívá, žbluňk, a je to: „Míťo, utes me pudéuku?" „Tlač sem řekla!" Právě si vzpomněl na Edwina Aldrina, astronauta, který vstoupil na Měsíc devatenáct minut po Armstrongovi, prvním člověku, který - co ti to povídám. Blbých devatenáct minut, řekneš si, kolik ale v tomto případě znamenaly. Kolik lidí zná Armstronga s jeho nacvičenou větou a kdo si vzpomene na toho, no, Aldrina, toho druhého? A co teprve ten třetí astronaut, který se letu také zúčastnil, stejně jako oni doletěl až k Měsíci, ale vystoupit na něj mu nebylo dovoleno. Být na Měsíci a nemoci si jej ohmatat! Nedivím se, že se z toho zbláznil. Brzy asi zblázním taky, přemítá Michal. Jestli se Standa nedá dohromady a nezačneme zkoušet, tak se z toho docela určitě zcvoknu. Oči mu klouzají po závějích notových papírů rozložených po desce psacího stolu. Ne notových, ale obyčejných kan­ celářských papírech, noty neumím, další věc, proč nikdy nemůžu být slavný, myslí si, pláče, prý: „Chceš ji? Tak chceš ji?“ V tu chvíli byl rozhodnutý se jím znovu nenechat opít, nemyslím alkoholem, byl už jak motýl babočka těsně před vykuklením, myslím těmi jeho řečmi, co na něj pořád zkouší a on se pokaždé nechá zblbnout jako škvrně namalovaný na zdi. Na zdi? A proč ne! Má přece taky právo na pěknou 47

holku, nemusí je všechny vyžrat sám, a tak říká jo, jo, že chce. Říká to pevně, nanejvýš odhodlaně, on na něho stejně hledí jako na blázna, klidně se usmívá a říká: „Ale pohni si. Jinak ji sbalím sám!" Pěkný kamarád. Michal se odlepuje od postele, a protože skutečně neví, co dělat, hraje si na zbloudilého motýla Jako on naráží do dveří, do oken (hle, sníh, to prase nelhalo), taky s nábytkem se pře­ tlačuje, jak se jím snaží proletět do jiného, lepšího světa, kde by nebyly žádné poluce ani kocovina Dělá to takový malý bubínek, právě tak jako motýlí křídla vířící na tabulce skla Zkouší vydat trochu silnější zvuk, ale má jenom malé peruťky, už už ji chce oslovit, už to chce skutečně udělat, právě v té chvíli po něm ale sáhne vyhazovač a odnese ho ven. Znovu zvoní telefon, a tak se vydává k němu. Je to dlouhá cesta přes dvě podlaží a chodbu zabranou nasupenou mámou v pyžamu dohlížející na bráškův pláč. Konečně je u něj: „Prosím..." „No nazdar, to je hlas," složí mu Standa poklonu. „Co prase?" řekne Michal schválně dvojsmyslně. Ten pre­ vít se ale nedá nachytat a odpoví správně: „Dobrý, už to má za sebou." „Myslel jsem, co ty, ty prase. Užil sis aspoň?" zkouší to Michal znovu. „Ale ani mně nemluv," přendá si Standa sluchátko z ucha na ucho, „šak to mělo krámy. Zajdeme večer..." „S tebou už nikam." „Ale né," směje se Standa, „nemyslím pařit, sauna začala." 48

„Nikam," trvá Michal na svém. „Tak v sedm." „Já ale..." *** „V kolik došels? Otevři tu pusu pořádně!" chce vědět, křičí máma. Chce vědět po Michalovi, křičí na Honzíka. Chudák, má už tvářičky celé od medu, jak mu jej po nich roztírá kousky chleba Ráda by mu jej nacpala do úst, ta má Honzík sice otevřená, ale ne, aby jedl, nýbrž aby co nej­ hlasitěji deklamoval své zoufalství. I ta nejnejapnější sýkor­ ka musí vědět, že cpát něco mláděti do zobáčku, když pláče, je holý nesmysl, že stejně všechno vyprská a vykašle, jak se tím bude dávit. Ne tak moje máma. Znovu a znovu se po­ kouší udusit své dítě, které má skutečně několikrát na mále, a musí je vší silou praštit do droboučkých zádíček, aby se alespoň trochu nadechlo a mohlo být dál mučeno nesmyslem zvaným snídaně. „Nepůjdeš ven, jestli nebudeš pěkně jest!" testuje na něm další výhružku. To má na brášku dopad. Dokonce na chvíli zapomíná plakat, slzičky se mu samy koulejí po tvářičkách, vytvářejíce s medem podivně slano-sladkou substanci života. Nanejvýš vystrašeně otvírá ústa a nechává si do nich vměstnat plátek chleba. Několikrát jej dokonce pomele v ústech, nakonec jej ale opět vyplivne mámě do dlaně. Je výhodou, že se dlaněmi plnými medové kaše nedá nikdo tlouct, a tak pro tentokrát vyvázne bez výprasku. 49

„Ve dvě hodiny, myslím," seberu odvahu odpovědět na máminu otázku. Nekonečně dlouho trvá a mnoho nevinných slz je ještě prolito, než Honzu konečně propustí přivítat se se sněhem. „No tak běž," říká otráveně. „Běž se podívat, co dědeček dělá." Děda u sousedů pomáhá porcovat prase. Bráška se chvat­ ně obouvá, nedočkavě otvírá dveře a - už znovu pláče. Po sněhu není nikde ani památka.

*** Je výhodou Michalovi vesničky, i když je opravdu malá (a ještě s takovým názvem - Nezdenice), že tu dle možností všechno mají: nádraží, poštu, v létě bazén, v zimě lyžařský svah s vlekem, pro mladé školu, pro staré domov důchodců, pro ženské kadeřnictví, pro chlapy hospodu, pro všechny společně pak obchod smíšeného zboží, tu saunu... A taky tenisové kurty s tartanovým povrchem tu co ne­ vidět budeme mít. A zámeček přestane chátrat a vrátí se mu původní empírová podoba, vzpomněl si Michal na některé další plánované akce k zvelebení jejich už tak velebné ves­ ničky medem a slivovicí oplívající. „A nebyla to jenom předvolební kachna, Stando?" obrátil se Michal na svého kamaráda, který se právě snažil udusit vlastním ručníkem, jak jej horký vzduch pálil v nose. Mezi námi, dobře mu tak. „Coh?" zafuněl Standa 50

„No, to s těmi kurty." „Nevím, to je horko," ulevil si Standa, nos a s ním i pusu zacpanou ručníkem, a hřbetem dlaně si otřel orosené čelo. Jenom hezky trénuj, hošánku, myslí si Michal a pot z něj jen řine, v pekle to nebudeš mít o nic lepší. Najednou Standa ručník upustil, vstal a vrhl se, přeskaku­ je odevzdaná lidská těla, do rohu místnosti. Chvíli tam z bezprostřední blízkosti mžoural na teploměr a snažil se v šeru, které v místnosti vládlo, na něm něco rozeznat. Dlouho se mu to nedařilo. „Ty vole, sto stupňů!" odskočil vyděšeně od teploměru a k někomu schovanému pěkně v chládku z opačné strany dveří zakřičel: „Nepřeháníš to dneska trochu s tím topením, Miro!" Vyprskl jsem smíchy. Totiž, vyprskl bych, kdybych neseděl v místnosti plné na tiché špitání vyladěných lidí a nebavil se takovou pitomostí jako jsou Standovy nohy. A tak jsem explozi dobré nálady utlumil ručníkem. A co že mě tak náramně pobavilo? No, jak už jsem říkal: Standovy nohy. Jde o to, že Standa je takový malý kulturista, svalnaté paže, klenutý hrudník, ovšem jenom do půl pasu. Tam jeho vypracované tělo za záhadných okolností končí a pokračuje párek úplně vyzáblých rovných nohou jakoby z úplně jiného člověka. Vždycky si z něho dělám legraci, jestli měli zrovna v posilovně pokažený stroj na cvičení dolních končetin nebo v partiáku neměli lepší hňápy. Nedá se říct, že by se těmi mými poznámkami bavil, mně to ale stejně dělá dobře, se do něj strefovat, je příjemné, když má člověk, který je v každém ohledu lepší než vy, nějakou hmatatelnou slabost. 51

„Co j e !?“ všiml si Standa mého veselí. „Já tady umírám a ty sa lohníš...! Miro!“ M ira zřejmě Standův výkřik slyšel, protože se po chvíli v prosklené části dveří objevila jeho spokojeně se uculující hlava. Chvíli na nás jen tak pobaveně zírala a pak s nehra­ nou rozkoší pronesla: „Jen hezky trptel“ Vzápětí nás všechny nebohé saunaře oslnilo světlo žárovky, kterou Mira na chvíli rozžal, zčásti proto, aby na nás lépe viděla, hlavně pak ale z toho důvodu, aby nás mohl potrápit novým mučením. Na okamžik, takže se ani neobtěžoval odložit svůj hříšný šat, vešel za námi a z při­ pravené konvičky vylil na do běla rozpálené žulové kostky ježící se z kotle vytápějícího prostor sauny jakousi šíleně aromatizovanou tekutinu, kterou z jakéhosi záhadného důvo­ du nazývá lesní vůní. Mezi návštěvníky sauny se pro ni ale vžilo, myslím, že daleko trefnější pojmenování, Mirkův prd. Několikrát se slastně nadechne, aby nám předvedl, jak máme vůni nechat správně prostupovat tělem, a rychle zmizí. Tak rychle, že přitom málem dveřmi přizabije dalšího masochistického pomatence přicházejícího se dobrovolně péct ve vlastním potu. Je slyšet, jak se mu omlouvá. „Dobrý večer," zdraví o chvíli později pan Prošek, pravidelný sauňák. I v šeru, které v místnosti opět panuje, je vidět, jak se mu pojednou rozjasní oči, když vejde dovnitř a přehlédne tváře, kdo všechno vlastně v sauně sedí. Nejvíc ho zaujmou naše dvě. „Merkur zdraví Venuši!" doplní pozdrav, rozprostře si ručník vedle nás a začne tajuplně vyprávět: „To byste, kluci, nevěřili, co se mi stalo..." 52

Dobře jsme věděli, kam míří, přesto jsme ho nechali poví­ dat. „Spím si tuhle v noci klidně, když mě zničehonic probudí strašný, ale strašný rámus." Udělá dramatickou pauzu a potom pokračuje: „Lampy pouličního osvětlení zlověstně blikají, vzduchem se linou roztodivné zvuky..." „Jo, mládí," pronese Standa chápavě a začne se spolu s ním smát, „to víte..." *** Byl to dnes už nejmíň desátý člověk, který si vzpomněl na naše nedávné, dnes už takřka legendární, noční vysílání místního rozhlasu pojaté ve stylu Války světů Orsona Wellse. To bylo tak: Jednou v noci jsme nabrali nějakou stopařku, ze které Standa mezi řečí vytáhl, že se zajímá o různé paranormální jevy. „A co UFO? Už jsi viděla nějaké UFO?" chtěl vědět Standa Odpověděla, že ne. To bylo něco pro Standu. Ležérně vybral zatáčku, načež úplně samozřejmě pronesl, že to on už třikrát. A že zrovna minulý týden měli jeden talíř v obilí. Holka nevěřila, smála se: „Jenom talíř nebo taky příbory?" „Když nevěříš, tak nevěř," nenechal se Standa vyvést z míry. „Dneska tě tam už nepotáhnu, ale kdybys chtěla, tak ti zítra můžu ukázat, jaký piktogram tam po nich zbyl." „Fakt?" znejistěla holka „Fakt." Domluvili se, že se spolu na ně zajdou podívat. 53

O žádném porcelánu v obilí jsme samozřejmě neměli ani páru, ten jsme teprve museli vyrobit. V největším vytržení fantazie hojně posílené alkoholem jsme za pomoci lana a do země zaraženého klacku vykroužili velký kruh o průměru asi patnáct metrů a kolem něj čtyři menší, asi čtyřmetrové kruhy, které jsme navíc ještě propojili chodníčkem. Prostě nádhera. Vůbec se nedivím, že z toho ta holka byla celá paf. Standa líčil, jak se jí třásla kolínka, pořád nějakou strašnou sílu jako cítila proudit ze země. Standa taky cítil sílu a na místě jí to udělal, stejně jako redaktorce místních novin, která o tom následně napsala půlstránkové pojednání nazvané výstižně „Mimozemšťané mezi námi". Zlatý hřeb večera měl ovšem teprve následovat. Po zvlá­ dnutí kosmických útvarů se nám domů ještě nechtělo, energie z tajuplných těles nás nabila nadpozemskou energií (no váž­ ně), kterou jsme museli nějak zužitkovat. Bylo rozhodnuto, že se o ni podělíme s ostatními občany naší vesničky. Standa vzal doma nenápadně klíče od obecního úřadu a šlo se. V půl druhé ráno začalo vysílání. TT „Uuuuu-aaaaa-uuuuu-aaaaa-uuuuu-aaaa-uuuu!!! /

/

/

/

y y y y y

a

a

a

a

a

/

y /

/

y

a

a

a

a

a

y y y y

y y y y

hřímal Standa do mikrofonu místo klasické znělky, zatím co já jsem si pohrával se spínači veřejného osvětlení. Na to začal Standa proměněným hlasem promlouvat k národu: „Vážení občané! F.hrri- hrrr... Vážení občané, promiňte, že vás ruším v tak pohnutou rodinu, chci říci rodinu, hodinu totiž. Světová a zvláště pak... tadleta... naše jako, m ístní situace však neumožňuje, abyste dále tleli ve svých postelích. Jedná se o to, že naši platetu, chci říci pratetu, sakra už!, planetu samozřejmě, navštívila delegace sou­ 54

druhů z Marsu. Je pro naši obec neskutečnou ctí, že si pro svůj přistávací manééévr zvolili právě naše drahá, žitná pole. Tak... Občané, zachovejte klid! Soudruzi z Marsu jsou naší obci a jejím obyvatelům přátelsky naklo-hm, par­ don, -něni, v žádném případě pak nemíní nikoho rdousit, dávit ani jinak preparovat. Pokusy se nekonají! A nyní už předávám slovo prvnímu ze soudruhů." Změnil hlas ještě víc a začal skučet: tt / / / / / / / / / / / / / / / / / / / / / / / / / / / / „Uuuuuuu-aaaaaaa-uuuuu-aaaaa-uuuuuááááááá! !!Matabáááá-lááá-bááá-mama... ! HRRRRRRRRRB! Špunt! Mravenéééc! Auuuauuuauau! Nebo dva! A-U! A-U! ÁÁÁÁÁ...H!" Vlastně každý, koho jsme od pokladny obsazené sadistic­ kými sklony oplývajícím Mirkem, přes převlékárnu a sprchy, až po topolové lavice samotné sauny potkali, musel na to téma prohodil nějakou vtipnou poznámku. Bylo se ostatně čemu smát a jsem rád, že to lidi tak vzali.

Ještě toho večera jsme provedli další šílenou věc. Ta už ovšem tolik smíchu nevzbudila Dělávali jsme se Standou běžně to, že jsme rozpálení ze sauny běhali jen tak polonazí po venku (nejlépe v zimě, když bylo po kolena sněhu, ale i sychravý podzim je dobrý) a to nejen v parčíku za saunou, který je k podobným kra­ tochvílím vyhražen, ale troufali jsme si i normálně do ulic, ba ani ke kostelu jsme se nerouhali vypravit, strašit báby 55

courající se ze mše. Měly z nás chudinky pokaždé takové šoky, že svolávajíce všechny svaté spěchaly překotně zpět do bezpečných zdí svatostánku. Jiné nám hubovaly do nehanbů, no i debilem nás v leknutí jedna zbožná stařenka nazvala Také dnes jsme se rozhodli je trochu postrašit. Měli jsme ještě chvíli čas, než se začnou rojit z kostelních dveří, co dělat? Tu si Standa něčeho všiml. Visel tam na kříži jakýsi skoro nahý chlap. Jenom kolem beder byl omotaný kusem látky (skoro jako my), co ani kusem látky nebyl, ale šutrem, také zbytek chlapa byl z kamene. Visel tam docela nehnuté až do chvíle, kdy po něm Standa vyšplhal nahoru a na hlavu mu navlékl klauni nos. Nedávno ho koupil od nějakých študáků, aby tak bojo­ val proti rakovině (které zasadil ránu právě tím, že si od nich za padesát korun koupil ten nos), a teďjej s sebou všude tahal a dělal ze sebe ještě většího šaška než byl. Pozoroval jsem ho, jak v obláčku páry, která z nás obou ustavičně stoupala, šplhá po soše nahoru a namísto oprýs­ kaného, smutného pískovcového nosu jí instaluje nos nový, červený a veselý, protože klauni. Právě dokončil úkon a upravuje ještě soše kolem hlavy gumičku, aby ji netlačila do spánků, se chystal seskočit dolů, když jej osvítilo světlo z otevřených kostelních dveří. Na ulici se valil zástup duchovně rozpoložených lidí...

56

Schytal jsem ji hned ve dveřích. „Co blbneš!" okřikl jsem mámu, i když jsem víc než tušil tušil, proč „blbla". Jenom mě překvapilo, že se to rozkřiklo tak brzy. Místo odpovědi se na mě znovu napřáhla Přes všechno, co jsem kdy v životě provedl špatného, jsem se nemínil nechat otloukat, uchopil jsem ji za obě zápěstí a skroutil jí ruce k tělu. „Pusť! Ty si surovec!" vykřikla máma a prudkým trhnutím se mi pokusila vymanit. Já ale držel pevně. „Neblbni," špitl jsem smířlivě a opatrně povolil stisk. Ve chvíli se na mě začala znovu sápat. Rychle jsem proběhl do kuchyně. Byl jsem připravený se ke všemu při­ znat, všechno jí vysvětlit, vždyť to vlastně celé Standa spáchal, já jsem malá ryba, sotva narozený potěr. Vtom jsem si všiml časopisu pohozeného na kuchyňské lince. Byl to můj časopis, erotický. Po těch včerejších zážitcích (Proboha, vždyť já měl jazyk v jejím krku!) jsem se potře­ boval nějak odreagovat, v pořádku, měl jsem ho ale potom uklidit! Pokaždé jsem ho uklidil a teď... Udělat takovou chybu. A už tu byla máma a pěstmi mi do zad telegrafovala svoje zoufalství, které jsem přesně nechápal a které ani ona sama nedokázala pojmenovat, a začal jsem křičet: „No a co! Devadesát procent kluků v mým věku onanuje! Na tom není nic špatného! Na to jsou statistiky! To je příroda! Co řveš?" 57

Najednou mě zaplavila taková lítost nad tím nebohým stvořením, které se nazývá mojí mámou a které má tolik důvodů být smutné (táta už sice z nemocnice doma, kýla zažehnaná, operace na Mika Daglese nicméně neúspěšná, puberťačka ségra pořád se toulající s Tomem, cvok já, neustále si hrající s kytarou, babička věčně za zadkem), že jsem ji musel obejmout. „Neřvi," objal jsem mámu a sám se rozplakal. „M am i-i...?“ Ze záchodu se ozval nesmělý dětský hlásek. „Tak já už jdu, jo?" ozval se současně druhý hlas. Patřil sestře prchající na rande. „Buď ticho a tlač!" okřikla máma brášku, aniž by se ze­ ptala, co potřebuje. Na sestru zapomněla „Já uz sem sa vykakááál..." Mámou jako když projede blesk. Ve vteřině proletěla kuchyní i chodbou, bez zájmu minula sestru trousící se z domu a byla u brášky. „A kde máš to hovínko!?" Slyšel jsem, jak se jí do hlasu vrací vztek. „Ty podvodníku!" „To upavaló! To upavaló!" hájil se bráška Nebylo mu to nic platné. Schytal to chudák za všechny.

*** Následující týden jsem strávil v tvrdém pokání, jehož hloubku můžu nejlépe dokumentovat na pečlivě vycíděných podlahách všech místností v domě, stejně jako až k oslepnutí 58

nablýskaných oknech. K tomu jsem si přibral celou sbírku nejrůznějších bot, střevíčků a pantoflíčků, co jsem kde našel, a také ji jaksepatří umyl a naleštil. Všechno jsem činil zcela sám a dobrovolně. Dobrovolně jsem si máčel ruce v kbelíku vlažné vody a nechával si rozleptávat své jemné muzikantské prstíky. Mé snažení došlo tak daleko, že jsem obětoval jeden ze svých nejlepších, pracně vypěstovaných kytarových nehtů usnadňujících mi pohyb po strunách. Přišel k úhoně, když jsem se snažil zastat tátovu dovednou ruku a opravit porouchaný vysavač (další z nástrojů mého očistného sna­ žení), což se mi nakonec také podařilo. Nedá se říct, že by to s mámou hnulo. Dál si hýčkala svůj smutek, na všech dostupných stožárech vyvěšeny čer­ né prapory. Nikde jsem sice neviděl žádného draka anóbrž lítou saň, kvůli které by tam musely viset, ona ale zřejmě měla její obraz uložený na sítnici očí. A s tím se nedalo nic dělat. Právě objevila volnou větývku, na kterou by se ještě dal zavěsit kousek černé pentle, a tak začala běsnit (úplně zniče­ honic, snad jen proto, že byl sobotní večer a venku se začaly rozsvěcet hvězdy): „A utírat bude to nádobí kdo!“ Měl jsem za samozřejmé, že nechám nádobí okapat. Stačí je potom prostě vzít a uložit na své místo. Chtěl jsem jí to vysvětlit, dříve však než se jejích stěn mohla dotknout první zrnka mého hrachu, začala křičet své oblíbené věty o bordelářích a nevděčných děckách. Byl jsem rád, když se rozezněl zvonek a já jsem mohl jít otevřít. Ještě než jsem otevřel, poznal jsem přes prosklenou plochu vstupních dveří zbytnělou siluetu naší babičky při­ 59

cházející nám zvěstovat nějakou super hroznou katastrofu neodvolatelně se valící na naši rodinu. Posadila se v kuchyni na židli, pracně nasála poslední zbytek dýchatelného vzduchu, který jsme s mámou nestačili zneškodnit, a když ho opět vydechla, bylo to v kuchyni jako na minovém poli těsně před sklizní. A to ještě nikdo nic neřekl. Rychle jsem před ni přisunul sklenku minerálky, aby zapi­ la ten vzduch a přišla třeba na jiné myšlenky, což se ukázalo být liché očekávání. Babička si upila a pak mě místo poděkování postrčila pohledem z místnosti. Téma, které chtěla s mámou rozebírat, nebylo určeno pro mé uši. A tak jsem se zatvářil, jako že je zavírám, ba, že je už mám zavřené, že vlastně dávno nic neslyším. Dál jsem tam zevlo­ val a čekal, co se bude dít. Dělo se toto: Babička, když poznala, že mě z místnosti nedostane, si ještě jednou usrkla minerálky, trochu si po­ vzdechla, načež začala rozvíjet přednášku na téma mojí ses­ try a jejího toulání a pravděpodobně také sexování s Tomem. Hlavně ji zajímalo, jestli je v těch věcech dostatečně pouče­ na nebo by ještě potřebovala nějaké drobné doškolení, pro­ tože přinést domů dítě, to by rozhodně nebylo moudré. Na to plynule přešla k výkladu, jakým způsobem by to zkompliko­ valo naši ekonomickou a tím i vnitropolitickou situaci, kterou by vzniklé napětí mohlo vyprovokovat k širokým nepokojům nebo, nedejbůh, třeba až k občanské válce. Vydržel jsem to poslouchat přesně minutu, pak jsem nenápadně odcouval do obýváku, abych se ve dveřích srazil 60

s tátou, který už to taky nevydržel poslouchat, odtrhl se od svého oblíbeného Riskuj a šel jí to vysvětlit. „To jste snad trochu zaspala dobu, ne? Pochopil bych, kdyby jste přišla, ať vás ona o něčem poučí, ale chtít sama poučovat sedmnáctiletou holku..., nezlobte se na mě,“ řekl rázně místo pozdravu jinak povětšinou tichý, až zakřiknutý táta (snad chytil v nemocnici druhou mízu?) a já byl v tu chvíli vděčný, že je zase doma. Už mi z těch ženských vážně začínalo hrabat. *** A zase někdo zvoní. Mezitím jsem se příjemně uvelebil v křesle zahloubaný do sledování vědomostní soutěže, nechtělo se mi vstávat. Byl to nakonec táta, kdo roztrhl z kuchyně se ozývající shluk hlasů (beroucí si nyní na milost našeho Honzíka) a vydal se na krátkou zdravotní procházku ke dveřím. Slyšel jsem, jak někoho zdraví. „Dobrý, tak už z nemocnice?" odpověděl ten někdo, ve kterém jsem okamžitě identifikoval Standu. Ten neřád Stan­ da mě přišel navštívit. „Jo, žiju,“ pronese táta přátelsky a rovnou jej odvede za mnou do pokoje. „Nazdar, co sleduješ?" prohodí Standa a zapadne do vedlejšího křesla „Ale n ic...“ odpověděl jsem otráveně zabraný do soutěžní otázky. „H m ...“ zabručel Standa a pokýval hlavou, jako bych mu 61

sdělil kdovíjak důležitou informaci. „Riskuj, co? To mně nikdy moc nešlo tyhle vědomosti." „Já jsem neříkala, že Honzíka nechceme!" prodral se k nám z vedlejší místnosti babiččin hlas, „já jsem jenom říkala, že to zkomplikuje vaši ekonomickou situaci." „Ty situaco!" ušklíbla se máma jízlivě a táta dodal: „Nemyslíte, že jsou v životě důležitější věci než peníze?" „No, no, to," zalapala babička po dechu. Pak už ho zase nasála moc a začala burcovat: „No dobře, dobře no, ale bude leden a zase bude zdražování. Jen si to spočítajte: plyn tisíc korun, o čtrnáct procent zdražení, voda dvacet čtyři korun, a to stávala čtyřicet haléřů! Bla-bla." „Docela rušno, koukám," pokýval Standa hlavou. A zase bylo ticho. Už jsem skoro zapomněl, že se mnou v místnosti někdo sedí, když pronesl: „Mám pro tebe na­ bídku." Nezúčastněně jsem se po něm ohlédl. Žádné nové kruhy v obilí jsem s ním dělat nemínil. „Na koncert," doplnil Standa rychle, aby vzbudil můj zájem. Musím říct, že se mu to moc nepovedlo. „Na co?" zdálo se mi, že jsem přeslechl. „Koncert, ty vole. Ale museli bysme začít hned zkoušet, má to být už příští týden." Nestačil jsem valit oči. „Koncert? My?" zadíval jsem se mu zblízka do tváře. Skutečně byla nějaká bledá. „Není ti nic?" „No, spíš by to byl jenom takový malý koncertíček, drob­ né vystoupení k rozptýlení několika pozvaných. „Tak pozvaných? Koncertíček?" nepřestával jsem žas­ 62

nout. On, který se už půl roku systematicky vyhýbá zkouškám, tady plánuje nějaký koncert? To je nějaké divné. Na to vychrlí plán vánočního koncertu, kterým bychom obšťastnili osazenstvo našeho krásného, nedávno zrekon­ struovaného, a teď pozor čeho, ať to s vámi nepraští jako se mnou, domova důchodců. „Cože?" vyvalil jsem na něho bulvy. Začůrané babičky a dědečci, tak jsem si své publikum rozhodně nepředstavoval. „Promiň, ale tak si své publikum nepředstavuju, Stando," řekl jsem. „Nějak musíme začít," nedal si svůj nápad vymluvit. Káravě jsem se na něho podíval. O co se kruci ten prevít snaží? Ze by svou hudební produkcí chtěl okouzlit srdce nějaké čiperné babičky, bylo krajně nepravděpodobné. Snad se v něm přeci jen nehnulo svědomí? „Tak co?" zeptal se Standa, když se mu zdálo, že pře­ mýšlím dost dlouho. „Neil Armstrong," řekl jsem bez váhání. „Prosím?" zděsil se Standa. Pobaveně jsem se na něho podíval. .První člověk na Měsíci byl Armstrong," vysvětlil jsem mu a máchl rukou k obrazovce, kde právě soutěžící opakoval: „Armstrong. Neil Armstrong." „Ano, správně...!“ zaradoval se moderátor a spustil proud dovysvětlujících informací: „Stalo se tak přesně dvacátého července roku 1969 a devatenáct minut po něm ..." Ohlédl jsem se po Standovi. Seděl zaraženě v křesle a po­ hledem fixoval televizní obrazovku. Ten pohled byl úplně nepřítomný. 63

„Jsi nějaký zaražený." „Já?" zahýbal Standa obočím. „N e..." „Řekl bych, že jo ," přel jsem se s ním. „Proč jako?" zadíval se na mě a já jsem v jeho výrazu postřehl cosi jako zájem. Třeba má vážně nějaké problémy. Určitě jsem ale neměl v plánu mu je pomáhat řešit a v odleh­ čeném tónu jsem pokračoval: „Tak mě napadlo, myslel jsem na nějakou zápletku, že by to jako chtělo. I když kamarádství s tebou to je jedna velká-" „Máš pravdu," usekl Standa moji větu. A pak, dřív než jsem stačil cokoliv poznamenat, začal povídat: „Pamatuješ, jak jsme vezli tu stopařku, jak jsem se jí ptal, jestli se nebo­ jí stopovat, jako že by ji mohl někdo znásilnit nebo tak, a ona řekla, že ne, že už byla znásilněná třikrát?" Nečekal, až přikývnu, a se zrakem nekonečně upřeným na obrazovku pokračoval: „A já se jí zeptal, jestli jí to nevadí, a ona se usmála a řekla, že ne, když prý je to baví, pak jsem zajel k tomu lesu..." „Já byl u toho, nemusíš mi to opakovat," považoval jsem za nutné ho přerušit. Nijak zvlášť jsem netoužil oživovat vzpomínky na to, jak jsem málem kusem větve um látil svého nejlepšího kamaráda, kterého zachránil jedině ten fakt, že než jsem stačil svůj smrtící nástroj nalézt, změnily se zpod něj vycházející výkřiky hrůzy ve výkřiky nejvyšší slasti. Srdceryvné „Pom óóóóc!" v ještě srdceryvnější „Anóóó!" a „Ještěééé!" a po chvíli zas: „To je onóóó! Á ááá!!!“ Standa zarytě mlčí, a tak se ho pokusím postrčit: „Kdy máš nastoupit?" 64

„Co?" zablikají Standovy oči. „Kdy máš jít sedět?" naservíruju mu tedy rovnou. „Ona mě ale nebonzla, ty vole!". „A co teda?" nechápu. Ve chvíli je mi všechno jasné. „Tys ji zbouchl, ty prase!" rozzářím se jako pětisetwattová žárovka, úplně šílený tou novinou. „Já to říkal, já to říkal, že se ještě tuhle knížku budeš ženit! A taky že jo! Už je to tady! Už je to tady!" skanduju rozvášněně, zatímco na mě Standa zírá jako čerstvě vyoraná myš. Skutečně se jí v tu chvíli podobá. „Co? Zenit? Já?" vypraví ze sebe konečně. „Jde o to, že ta holka má ségru, nádhernou. Těšil jsem se, že ji poznám, že ji třeba taky sbalím, když to pude, a pak ji uvidím, u nich doma, protože mě pozvala na oběd, a ta holka, zjistil jsem, že už ji mám dávno prošacovanou, a její máma, její mámu..." „Tak tohle si, Stando, vyřeš sám," nevydržím už to dál poslouchat. „Jasně že sám," zadívá se na mě Standa překvapeně. „Proč ti to vlastně říkám?" „Zdálo se mi-“ „Nesmysl." Pokrčím rameny. „Deš teda do toho?" „Do čeho?" „Na ten koncert!" připomene mi Standa, o čem jsme původně mluvili. „Ale já už jsem prodal kytaru." „Cože?" nevěří Standa svým uším. „Tak to je v háji." Ten blbec tomu klidně uvěřil. 65

Nakonec mě přesvědčil, abych do toho šel. Taky mě přesvědčil, že nebudeme hrát ty moje superšlágry, které jsem tak pracně vykřesal z hlubin svojí rozervané duše, nýbrž kolekci starých dobrých lidových písniček, které je ­ dině mohou ty staroušky přivést k životu. Tak jsme začali zkoušet. Máma, která si už zvykla na ty moje skřeky, jak začala spontánně mnou prezentovanou hudbu nazývat, z toho byla chudinka celá zmatená. Chodila na nás pořád nahlížet, jestli jsm e to skutečně my nebo se jí do chalupy nabouraly nějaké nekalé živly, které jí nyní za tónů laciné hudební nahrávky drancují barák. Také babička nás několikrát navštívila, aby nás pochválila, jak jsm e konečně dostali rozum, a současně nám předala náměty na místa dalších koncertů, na kterých bychom mohli šířit libé tóny lidových písní (například na výroční schůzi Svazu žen, jeden příklad za všechny). Pořád mi nešlo do hlavy, proč to vlastně děláme, proč to hlavně Standa dělá, nemocnice, hřbitovy, zkrátka místa, odkud čouhal jenom cípek smrti, těm se přece odjakživa vyhýbal jako čert kříži. A teď se sám žene do jedné takové osudové pasti, jakou je stáří. To mi pořád nemohlo docvak­ nout. Docvaklo mi to okamžitě a s absolutní přesností ve chvíli, kdy jsme rozhrnuli těžký, bezmála nemocniční vzduch naplňující prostory domova, a vydali se přivítat se zdravot­ nickým personálem. 66

Okamžitě mě upoutala jedna mladá sestřička. V tom bílém plášti a dlouhých blond vlasech vypadala dočista jako anděl. S tím rozdílem, že byla skutečná a tady, že se na ni na rozdíl od andělů dalo sáhnout (důkazem byla podaná ruka, kterou nás spolu s ostatními ženami uvítala), případně, jak to Stan­ da zamýšlel, s ní dělat i jiné věci, které my smrtelníci už tak obyčejně s anděly děláváme. Nenávistně jsem se ohlédl po svém společníkovi. „Ty pre­ víte jeden prevítský!" sdělil jsem mu pohledem, protože mi bylo jasné, že se nacházím v místnosti spolu s jeho další, dosud nic netušící obětí. Sorry, pokrčil Standa trochu rameny a pokračoval v hypno­ tizování vyhlédnuté dívky. Zorničky jejích očí se začaly po­ dezřele zvětšovat. „Ale je tu zima, co?“ řekla dívka mezi řečí, kterou jsme společensky vedli, a dříve než si nenápadně zkřížila ruce na hrudi, jsem si všiml, že i pod pláštěm se jí něco nebývale zvětšilo, a rozhodl se, že hned po koncertu Standu zavraždím, protože takhle by to už vážně dál nešlo.

*** Ten prevít, ten prevít, opakoval jsem v duchu probíraje se strunami kytary. „Když jsem šééél z Hradišťááá.. zpíval jsem, v hlavě jsem měl ale úplně jinou melodii, úplně jiná slova, zapletená do úplně jiných myšlenek, než byl nějaký domov důchodců s vyhasínajícími kalíšky lidských svící. Standa byl také úplně jinde, stačilo se na něj občas podívat. 67

jak pohybuje rty, jak pracuje jazykem, aby správně vyslovil to které zpívané slovo, jak se za klávesami nemuzikálně kroutí v bocích... Rozhodl jsem se, že se na něho nebudu dívat, a místo toho jsem se pustil do zkoumání asi tří tuctů obličejů našich šedovlasých posluchačů. Seděl mezi nimi takový staříček, co já vím, asi tak osmdesát, pětaosmdesát let, možná víc. Drobně si pokyvo­ val hluboko skloněnou hlavou do rytmu a bylo znát, že ho naše produkce zaujala, protože měl na tváři takový mělký, sotva znatelný, ale přece jen patrný úsměv. Dívám se na něj a přemýšlím, jestli já se budu v osmdesáti ještě tak usmívat, jestli vůbec bude nějakých osmdesát a já neskončím pod koly nějakého bláznivého auťáku, jak to pořád babička věští. Dumám si klidně, když vtom pozoruju, jak stařík ještě trochu víc sklonil hlavu, dovřel celou dobu snivě přimhouřená víčka, vydechl a - nadechnout se jsem ho už neviděl. Někomu by se mohlo zdát, že si prostě na chvíli zdříml ukolébán dávnou vzpomínkou, kterou v něm vyvolala po letech slyšená melodie lidové písničky. Já k těm lidem nepatřím, hned jsem věděl, že je u Pána, že prostě umřel. Udělal to docela nenápadně. Jen se malounko schoulil na židli. Byla to věc tak přirozená, že andělská sestřička, která koncertu také přihlížela, ani nepovažovala za nutné vy­ stoupení přerušovat, pohledem se domluvila s kolegyní, s jejíž pomocí staříka prostě nadzvedla ze židle (byl lehký jako pírko a zrovna tak velký, klidně jej mohla skrýt do kapsy a nic by se nestalo, snad jen, že by se trochu zmačkal.

co víc lze ale zkazit na starcově tváři?) a opatrně jej pře­ sunula na opodál stojící pojízdné lůžko, které tu v nějaké předtuše připravily. Za chvíli už ho lítacími dveřmi odváže­ ly někam do hlubin ve tmě končící chodby, aby se zakrátko vrátily s vozíkem čistým jako sváteční stůl a zase se klidně posadily mezi ostatní. My na to se Standou hleděli jak vyjevení a hráli jsme a hráli, protože přestat, to prostě nešlo. Ruce se nám zaboři­ ly do nástrojů. Hráli jsme, až jsme dohráli, a tóny posledních písní, kroutíce udiveně svými bičíky, ještě nerozhodně posedávaly po stěnách, když jsme si sbalili věci a vydali se tou samou chodbou, kterou prve odvezly staříka, domů. „Ty vole," upustil Standa, když jsme konečně vstoupili do noční tmy zahuštěné navíc ještě poletujícími chomáčky sněhu. Já jsem, myslím, neřekl nic.

*** Druhého dne oznámil pomocí místního rozhlasu tklivý hlas Standova táty, našeho starosty, podmalovaný ještě tklivější melodií smuteční písně, zprávu o úmrtí našeho drahého spoluobčana X.Y., který včera ve věku osmdesáti osmi let opustil tento svět. A že poslední rozloučení se ze­ snulým se uskuteční tehdy a tehdy, tam a tam. Cest jeho památce. Pořád jsem čekal, kdy se rozpovídá o nás se Standou, že na jeho smrti přece máme taky svůj podíl, neřku-li spolu­ účast, pro kterou bychom měli být souzeni. Nezmínil. Místo 69

toho si nás nechali zavolat do domova důchodců, kde jsme se ke svému úžasu nedozvěděli, že jsme vrazi a násilníci a naše nástroje že přijdou rozštípat a spálit a my s nimi, nýbrž že jsme hráli moc pěkně. „Hráli jste moc pěkně, chlapci," stiskla mi ruku jakási stařenka a i na tu dálku let bylo znát, že je v jakémsi hlubokém vnitřním pohnutí. Tak hlubokém, že úplně zapo­ mněla pustit moji ruku, kterou si mínila ponechat jako zás­ tavu za něco, co dávno odešlo a co se dle jejího očekávání mělo, podobně jako odhozený bumerang, každou chvíli vrátit z druhé strany zpátky. Ať prý zahrajeme na pohřbu. První procitl Standa „To asi nepůjde, babi," promluvil k ní jemně, „s klávesama nás nikdo na hřbitov nepustí. To je jako kdybyste po lese cárala s kazeťákem, na hřbitov patří pěkná dechovka. A pak ten náš skandál, no, to s tím nosem," řekl a zatahal si za frňák, „to by asi vážně nešlo." O dva dny později už stojíme nastoupení v koutě smuteční síně, snad poprvé v životě má Standa na sobě sako, premiéru ale určitě slaví jeho vázanka. Máme ještě chvíli čas, než se všechno usadí, a on mi šeptem říká: „Ty jo, vím, že se někdy stane, že třeba na nějakém koncertě někoho ušlapou nebo že tam třeba někdo dostane infarkt, ale takto, aby jenom tak..." zapletl se do slov, kterými to stejně nešlo vypovědět. A tak raději zavřel pusu, aby mu do ní třeba nevletěla moucha a on se neudusil, což by se mu zrovna dvakrát nehodilo, vzhledem k tomu, co všechno chtěl ještě zažít, kolik dívek obšťastnit, vyrobit nemanžel­ ských dětí, aby v případě, kdyby jednoho krásného dne 70

přeci jenom natáhl brka, po něm na světě zbylo něco hod­ notného, čím by se tam nahoře mohl chlubit andělům. Dovrzaly židle, dozněl úvodní projev. Bylo na nás, aby­ chom naplnili vzniklé ticho rušené jen občasným decentním zakašláním některého z přítomných. A my jsme to skutečně udělali. Sáhli jsme do nástrojů a hráli jsme a hráli, jen se lilo (spíš ale jen takový májový deštík než opravdový déšť). A úplně odvázané babičky ronily slzy, no, přinejmenším jako mandarinky za těch časů, kdy ještě nebyly moc k dostání, ale jim to nevadilo, protože bylo hojně jablek a dalšího ovoce, na které se dalo kdykoliv dosáhnout. A tak to braly, tak to žily, dokud se jen tak neschoulily na židlích a dobrák vítr je neod­ vál zpět k domovským útesům.

71

Piktogram III.

DOUBLE FANTAZY

Prosinec 1980 Právě jsem dokončil sněhuláka, když zazněly výstřely. Byl to velký sněhulák s mrkví místo nosu, byl to John Lennon, kterého v ten den, v tu chvíli zastřelil M. D. Chapman (s jakou lehkostí vyslovujeme jména vrahů) před jeho domem v New Yorku. Eva byla ještě opravdu malá holčička a poznal jsem ji až za mnoho sněhuláků. Tenkrát spala, stejně jako Seam, pětiletý Johnův chlapec, a Yoko zakázala vzbudit ho. Nikdo neví, co se mu zdálo. Mohl jsem říct třeba: „Tatí, viď, že nám ten sněhulák nero/laje?" Ota Pavel by řekl, že mi v oku navzdory létu roztála sněhová vločka, ale v tu chvíli byla zima, nesněžilo a ani nevím, jestli byl vůbec sníh a toho sněhuláka jsem si nevymyslel. Co se z d á d ě te m ?

Zima byla toho roku tuhá, sněhu napadlo, že by se dal vyvážet do Afriky, kdyby tam o něj někdo stál, teplota se místy propadala až k dvaceti dílkům mrazu vnucujících se bodavě každou nezahalenou částečkou těla. I sněhuláci si k nám chodili na čaj. Taky u nás doma pěkně při tuhlo. Snad kvůli těm sněhulákům, které jsme měli nadevše rádi, méně však už jejich věčné stesky o náledí a na něm zlámaných nohách nebo o zákeřných, zabijáckých lavinách valících se horempá­ dem ze střech, abych vypíchl alespoň nejčastější témata. „Ale babi," shrnul jsem to pokaždé s nadhledem vševě­ doucího mládí, „když máš strach, tak máš být schovaná doma za kamny a nevystavovat se zbytečně nebezpečí. Proč to neuděláš jako medvěd brtník, pěkně celou zimu prospat, a je to." „Jo, jo, jo, brtník, to jo, to by se vám líbilo," začala se okamžitě hašteřit babička, „kdybych natáhla brka!" „Ale babi..." „Medvěda mají radši než babičku...!“ „Jakého medvěda prosím tě?" To už jsem se ale nedozvěděl, protože si za uraženého bouchnutí dveří odbíhala zlomit nohu, případně se nechat pohřbít lavinou. Pod stromečkem jsem jako obvykle našel velké kulové uhnětené z několika přihřátých svetrů, ponožek, naučných knížek, šály a rukavic, nepočítám-li ovšem krabičku prezer­ vativů, kterou mi ve své štědrosti nadělil děda. Sotva mi tento drahocenný dar předal, hned jeho význam degradoval, když řekl: „Bez čepičky je to ale stejně nejlepší." 74

Na to se rozpovídal asi v tomto duchu: „Enom mosíš dávat dobrý pozor a byt pořád ve střehu, abys nedopadl jak jeden můj kamarád, s kerým sem za svých učňovských let bydlel na světnici chlapeckého internátu, a kerý si to v té světnici rozdával s jednu slečnu. Pro větší súkromí si vlezli do širokej skříně. Všecko pokračovalo hladko až do chvíle, kdy sa na světnicu nepředvídaně vrátil jeden spolubydlící, kerý si do tej skříně chtěl pověsit kabát. A kluk v tej skříni sa lekl a neuhlídal to, ta slečna potem otěhotněla a on si ju mosel vzít. Od tej doby spolu žijú šťastně přes čtyřicet roků." „Dědku!" vpadla mu do toho babička a pěstí ho polech­ tala na zádech, zatímco já jsem se snažil rychle dedukovat, který z těch dvou byl děda. Vzhledem k tomu, že mojí mámě je devětatřicet a ti dva skříňoíilové mají být spolu přes čtyřicet let, mi vyšlo, že ten s tím kabátem. Hned na to jsem se ale rozpom něl na moji tetu, taktéž dědovu dceru a máminu starší sestru, jejíž čtyřicítku jsme před rokem sla­ vili, a bylo mi všechno jasný. Standa se opět začal vykrucovat ze zkoušek, což jsem se rozhodl vyřešit klidným, takřka indiánským způsobem. Znovu jsem se s chutí pustil do těch svejch zápisků o něm, aby každý viděl, co je zač, a dal si napříště pozor s ním cokoli zakládat. Zvlášť všem jeho milenkám a ženám jsem to chtěl rozeslat a zavčas je tak varovat před možnými následky. V závěrečné fázi jsem to zamýšlel číst na pokračování v místním rozhlase. Dát mu to prostě pěkně vyžrat hošánkovi, všechny ty voloviny, co natropil, aby se styděl a musel se plazit kanálama, od čehož jsem brzy 75

upustil, protože bych se tím potrubím musel plazit spolu s ním, když tam píšu taky o sobě a většinu těch volovin jsme napáchali spolu. Byla to vážně tuhá zima. Ségra se rozešla s Tomem a byla z toho celá špatná. Pořád se rafala s mámou, která nedokázala pochopit, že může být na světě někdo nešťast­ nější než ona. Chtěl jsem jí pomoct a vzal jsem kytaru a hrál jí její oblíbené písně, na které si někdy, když jí bylo smutno, chodila. Tohle se jí třeba líbilo, taková písnička. Sbohem: V sklenici vody růže vadne Hlavu svou sklání, den ode dne chřadne V dívčiných očích smutek se zračí Otvírá dopis po době nový... Na to se rozezpívám o tom, kterak si holka čte dopis, jehož prostřednictvím jí její milý rozmilý dává kopačky, že stejně kecal, ať si z toho nic nedělá a zbytečně nebulí a raději se poohlédne po někom lepším, kdo by si ji víc zasloužil, a tak dále a tak dále, lá-la-lá.

*** „No a teď zahraj něco normálního," střelí mi najednou těsně u hlavy, div že nezačnu jančit jako náš Barik na Sil­ vestra - chudák pes, nějak se mu stále nedaří vžít do všeobecného petardového veselí. Kde se vzala, tu se vzala. 76

vyrojila se v pokoji babička. Nelení a sedá si na postel a čeká, proboha na co? No, nejspíš na tu píseň. Naštěstí je spása na cestě. Má podobu malého brášky, který se zničehonic zjeví u mých nohou, automaticky se natáhne po kytaře, se slovy: „Míťo, já umím taky hát!“ ji položí na zem, sedne si vedle ní a oběma rukama začne mlátit do strun. Mlátí do nich a zpívá: „Pííí, detátkóóó, pííí! Pííí! Detátkóóó! Detátkóóó! Pííí! Pííí! Detátkóóó!" Babička mu chce pomoct a začne procítěným hlasem notovat: „Zavři očka sv ý ...“ „Tiko!“ vytočí se Honzík na zadečku. Chvíli babičku probodává pohledem, načež se obrátí zpět ke kytaře a se slovy: „Babo kaedá, tiko, babó,“ začne opět hrát. „Pííí, detátkóóó, p ííí...!“ A teď pozor, druhá sloka: „Etadlo etííí! Etadlóóó-óóó!!!“ „Třískl, plonk, vhau, vhau!“ mlátí Honzík do strun. Kupo­ divu mi to vůbec netrhá uši, spíš naopak. Líbí se mi to stejně jako jeho malůvky, které mám rozvěšené po pokoji. Babička sedí jak zařezaná. Není zvyklá, aby s ní někdo takto mluvil. Čtyřicet let drezúrovala děti ve škole i doma a teď toto. Je vidět, jak něco namáhavě převaluje v ústech. „To je nedobrý chlapeček," řekne konečně. Zní to docela přátelsky, Honzík to tak ale necítí a křičí: „Tiko! Babo! Ty si kaedá!" „No počkej," upustí babička, div se nepropadneme do přízemí, jak to práskne o parkety. Brácha toho má právě dost. „Dom bet! Bet dom!“ zapře se do ní očičkama. „Beeez!“ 77

„On to Ježíšek všechno vidí," napadne říct babičku. Tak, a teď mluv, Cipísku. A nebo chceš skutečně přijít o ště­ drovečerní nadílku? Bráška nad tím chvilku dumá, pak se plácne přes oči: „Nevidí! Pí! Pííí!" (Nevidí, spí, přeloženo do češtiny.) „Ale dívá," nemíní se nechat babička přesvědčit. „Dívá se na tebe z nebe." Bráška si ji chvíli vyjeveně prohlíží a pak se zeptá: „Je pták? Jezusek je pták?" Na to ledabyle mávne rukou a prohlásí: „Je doma. V hnízdě. P ííí..." „A navíc je po Ježíškovi, babi," dodal jsem, aby to bylo úplné, „je leden." *** Někdy nad tím tak přemýšlím, proč babičku prostě nezastřelíme, když nás všechny tolik štve. Je mnoho důvodů. Jed­ nak peče výborné buchty, koláče a veškerý sortiment dobrot, které babičky ze své přirozenosti produkují, jako včely pro­ dukují med nebo Standa zlámaná dívčí srdce, druhák by neměl kdo hlídat bráchu, když si naši občas potřebují někam vyrazit. Ono to zatím podle těch mých poznámek vypadá, že je hrozná čarodějnice, to samozřejmě taky je, hlavně je to ale naše milá babuška, na kterou bychom, kdyby na to přišlo, nedal nikdo dopustit. Standa mě taky permanentně sere, jako kámoše bych ho ale nevyměnil za nic na světě. Ony už holt mají babičky takovou úchylku, že se na vnucích snaží dohnat, co projely s vlastními dětmi, jako to 78

moje babička projela s mojí mámou, když ji bombardovala čítankovými moudry o životě a nebyla jí schopná vysvětlit, jak že se to má s tou láskou. Někdy si říkám, že je škoda, že jsem nepochytil víc genů od dědy, protože táta je v těhle věcech stejné nemehlo jako já. Možná dokonce ještě větší, protože on to má zpečetěné (já jsem ta pečei stejně jako sestra a teď nově taky brácha, já jsem to ale začal), kdežto u mě se může všechno ještě stokrát a tisíckrát změnit. Nazpívám nějaký superšlágr nebo se nějaký nakladatel pomátne a vydá ty mý potrhlý poznámky a bác, bude z toho trhák, holky se na mě sesypou ze všech stran, až mi to nebude milý. V nejhorším případě se můžu utěšovat, že mi je pořád teprve nějakých osmnáct, devatenáct let a komplet všechno mám ještě před sebou, můžu klidně experimentovat a zkoušet. Jenom si musím dát bacha, abych nedopadl jako naši, jejichž experimenty záhy nabyly podoby mámina zvětšujícího se břicha a protáhlých obličejů jejích rodičů, pro které byla i v těch dvaceti letech pořád ještě malou holčičkou, co se jich na všechno musí ptát, a najednou tohle. *** Brnkám na kytaru, jen tak, sám pro sebe, něco si tak prostě brnkám a hlavou mi táhnou myšlenky jak stěhovaví ptáci, ale neberou to na rozdíl od nich přímo na jih, ale všeli­ jak se tak motají a kroutí a nemůžou chytit směr. Možná by to chtělo novou píseň. Možná by to chtělo holku, abych pořád nepřemýšlel o kravinách. 79

Najednou se otevřou dveře. „Neruším?" řekne táta s nádechem nesmělosti a vklouzne do místnosti. „Tys mě vylekal," ustrne mi ruka nad strunam i. Zjevil se jako duch. „Jak to? Já klepal," diví se táta „Asi jsem hluchý," říkám a nejsem daleko od pravdy. Když hraju, vnímám okolní svět opravdu jen málo. Pozoruju tátu, jak se sklání k radiátoru a začíná do něj vrtat šroubovákem. „Jo, máš to zavzdušněné," řekne po chvíli a já mu podám prázdnou sklenku, aby do ní z příslušného ventilu odpustil trochu vody a radiátor se nadechl k další výrobě tepla. „Tak, a je to," dokončil úkon a chtěl odejít. Skutečně už odcházel, když se mi podařilo vyslovil: „Dlouho jsme spolu nehráli." „Hm,“ zamyslel se táta a přendal sklenku s kalnou tekuti­ nou z dlaně do dlaně." „Neměl bys chuť?" „Jo," souhlasil táta a odešel vylít odpuštěnou vodu. Potom vzal z rohu místnosti druhou kytaru, chvíli ji mlčky ladil a řekl: „Tak co?" Hráli jsme sotva několik minut, když jsme zaslechli podrážděný mámin hlas: „Taťko! Kam zmizels!? Neposlala sem ťa hrát!" „Musím si odpracovat ten marod," pokrčil táta rameny a odložil kytaru zpátky do kouta „Tatí," rozhodl jsem se ho ještě chvíli zdržet. „Chtěl bych se ti za něco omluvit."

„Ano?“ „Víš, tatí, jde o to...“ snažil jsem se seskládat slova Jak to jenom říct? „Prostě jsem v téhle knížce o tobě moc psát nechtěl. Proto jsem tě taky schoval do té nemocnice, víš, myslel jsem to jako můj příběh, mé zážitky, pocity, mé sny. Já si tě moc vážím, všeho, co děláš, jak se o nás staráš, pořád ale v tobě nemám spoustu věcí ujasněných, jsi pro mě zkrátka taková záhadná postava Tak jenom, aby ses nezlobil. Snad jsem ti tím nezpůsobil žádné potíže." „Ne, to je v pořádku," pousmál se táta, který si už na odstrkování jako nejmladší ze čtyř sourozenců, stejně jako obyčejný dělník v továrně dávno zvykl, a tiše se vytratil z místnosti. Tak... *** Kromě toho, že jsem šmidlal na kytaru nebo psal ty svoje poznámky, jsem také tu a tam vyrazil na lyže. Většinou jsem se bílou stopou pouštěl sám, někdy se mi ale podařilo vylákat také tátu (uloupit jej z máminých sítí) a jednou dokonce i dědu. A o tom právě chci psát. Děda je hrozný nezmar. Pořád lítá někde po zahradě nebo po poli, něco buduje, vylepšuje, přestavuje nebo jinak zkrášluje a já mám jenom strach, aby nedopadl jako jeho táta a můj praděda, kterého museli v pětaosmdesáti letech sestřelit ze stromu. No, ve skutečnosti ho nesestřelili, sám spadl, když obíral ovoce. Bylo mi tehdy asi pět a náramně jsem se bavil, když jsem zvedl oči od tahacího kačera 81

a uviděl ho viset za nohu v koruně. Dočista zblblý z ne­ dávné návštěvy cirkusu jsem si myslel, že se jedná o takové jeho parádní artistické číslo, kterým taky klidně mohlo zůs­ tat, nebýt toho nešťastného pádu, zlámaných údů, žeber a čehojávím ještě. Ale o těch lyžích jsem vám to chtěl vyprávět. „Ale ne, že mu ujedeš, víš, jak těžko snáší to svoje stár­ nutí," loupla do mě babička pohledem a decentním pohybem zápěstí přede mě postrčila tučnou obálku naditou portréty samých význačných osobností národní historie. Doufám, že vám nevadí, že si teď trochu vymýšlím, že mi nebyla pod­ sunuta žádná obálka, nýbrž talíř čerstvých, ještě sálajících koláčů, ty babiččiny jsou ale za všechny peníze. No vážně. Zobl jsem si jeden, trochu ho pomlel v puse a řekl: „Jasně, babi." Ukázalo se to být jako úplně zbytečný slib, protože to byl nakonec právě děda, kdo proháněl mě. No, přinejmenším několik prvních metrů tomu tak skutečně bylo, pak jsem mu přece jenom malounko ujel. Jedu si tak, jedu spokojeně až k takovýmu malýmu kopečku, malýmu, jak říkám, ale zákeřnýmu, protože kroucenýmu do takový blbý zatáčky, do takovýho esíčka lemovanýho stromy, jak se na něj z obou stran tlačí les, a musíš pěkně rychle šmidlat nohama, abys to vybral. Poma­ lu jsem se spustil dolů, úspěšně to projel a kousek dál se za­ stavil, abych se podíval, jak si s tím poradí děda. A už se řítí. První zatáčku bravurně vybírá, ale vtom, ouha, nestačí včas přesměrovat lyže a, knokautován přeční­ vající větví, se kácí k zemi. 82

Ale bere to sportovně. „To nic! To nic! Takových pádů ještě bude!" mává mi vesele hůlkami na pozdrav. A tak mu taky zamávám, zasměju se a spokojeně pokračuju v cestě. Jo, děda... Spokojenost mě opustí ve chvíli, kdy se o něco později ohlédnu za sebe a jediné, co uvidím, je bílá pláň a černý les. Děda nikde. „Dědo," hlesnu v předtuše nějakého maléru a rozběhnu se zpět. Seděl pořád na stejném místě pod stromem. Sotva mě uviděl, začal znovu mávat hůlkami a mně došlo, že se nejed­ ná o žádné radostné mávání, jak jsem si prve myslel, ale o obyčejné, zoufalé volání o pomoc. „Já sem spadl," sdělil mi omluvně, „pomož mně vstat." Z očí mu přetékala bolest. Rychle jsem mu odepnul lyže a pomohl mu na nohy. „Není ti nic?" zhrozil jsem se jeho výrazu, když se pokusil udělat krok. „Hovno,“ ulevil si děda a začal sbírat lyže, „trochu záda, ale to bude dobrý." Moc dobře to ale nevypadalo. Vykroutil jsem mu lyže z rukou a hodil si je na rameno ke svým. „Pod, pudeme dom," řekl jsem. A tak jsme šli, pěšky, a děda vedle mě byl bledší než sníh chroupající pod podrážkami našich bot. Snad by se mi v těch závějích i ztratil, kdyby občas hlasitě nezasténal nebo nezaklel. Podle těch hoven jsem ho vždycky našel. Byl na něj opravdu srdceryvný pohled, jak se belhá zapřený do hůlek a ze zad mu trčí dýka bolesti odrážející se v celém těle. Přes veškerou bolest, kterou prožíval, jsem 83

mu před vesnicí musel vrátit jeho lyže, aby je sám donesl domů, a lidé se mu nesmáli, že mu je nosím já. Vypadal jako Kristus trmácející se k vrchu Golgotě, když jsem otvíral branku a on, lyže pevně zaklesnuté do ramene, jí nahrbený vcházel. Za chvíli už dědu s nalomeným obratlem odvážela sanit­ ka, stačilo prý málo a mohl být ochrnutý. Zima byla toho roku opravdu tuhá.

*** Následujících šest týdnů (od chvíle, kdy ho pustili z nemocnice), protože přesně tak dlouho musel děda ležet a vůbec se nehýbat, měla babička o zábavu postaráno. Jako přerostlé batole ho musela krmit, převlékala ho, upravovala mu peřinu, vylévala nočník... Nezdá se, že by jí to vadilo, spíš naopak. Zpočátku sice nadávala, že je cvok, kdo to kdy viděl, chodit v sedmdesáti na lyže, pak ale byla ráda, že ho má doma a může se o něj starat. To jeho věčné lítání po dvoře nebo po poli ji už taky pěkně vytáčelo. Měl jsem strach, že to dědu položí, když tak dlouho ne­ bude moct poklízet slepice a drbat králíky za ušima, ale zvládl to dobře. Jak dobře to zvládl, ozřejmí nejlíp příhoda, která se udála během pátého týdne jeho rekonvalescence, kdy, k babiččině nevoli, začínal už opět zvolna poklusával. Zatím naštěstí jenom po bytě. Máma mě vyslala k babičce pro vajíčka, která potřebo­ vala do nějaké buchty či jakého divu, to je jedno, důležité 84

je, čeho jsem byl svědkem, když jsem pro ta vejce šel. Bylo odemknuto, tak jsem se pozval dál, když jsem z obývacího pokoje zaslechl podivné zvuky. Nejdřív mě napadlo, že je to puštěná televize, pak jsem ale s hrůzou rozpoznal dědovy vzdechy, obdobné, jaké vyluzoval po tom nešťastném pádu. Už už jsem se chtěl rozběhnout k němu, abych mu poskytl první pomoc spojenou s dýcháním z úst do úst, případně nepřímou masáží srdce, kdyby to bylo třeba (hlavně neza­ pom enout na zapadlý jazyk, případně jinou nečistotu v ústech), když jsem identifikoval také druhou skupinu zvuků. Bezpečně jsem v nich rozpoznal babiččiny vzdechy. Ty vole. A už tam byla zpátečka a já couval, abych se co nejrych­ leji vytratil. „Vejce nemají, ale děda už je na tom mnohem líp,“ oznámil jsem mámě a šel se z toho vydýchat do svého poko­ je. V tomhle ohleduje na kytaru spoleh.

*** Měl jsem odjakživa zafixovanou představu, že je sex určený vyloženě pro mladé lidi a že převážně slouží k plození dětí. O našich jsem se třeba dlouhý čas domníval, že se milovali všehovšudy dvakrát v životě. Poprvé onoho žhavého zimního večera (určitě musel být žhavý, protože jinak by v té kůlně dočista zmrzli), kdy jsem byl zplozen já, podruhé pak o půldruhého roku později, kdy se jim podařilo uklohnit ségru. 85

Byl jsem hodně vyjevený, když mi jednoho krásného dne okolo mých patnáctých narozenin máma plná nezdravého nadšení sdělila tu perverzní novinu, že čeká bráchu. Vůbec jsem tomu nemohl uvěřit a ještě dlouho po tom, co řval na svět, dojatý, jak je to tady krásný, jsem na něho koukal jako na zjevení z jiné planety. A vidíte, dnes bych ho nevyměnil za nic na světě. Doslova za nic. Ani za to píchání ne, protože jestli nebudu kretén, tak toho si v životě užiju vrchovatě, ale malýho bráchu, toho už nebudu mít nikdy. Jedině až co si pak sám vyrobím, ale to bude něco jiného, to bude úplně jiný svět a ne žádné bezstarostné dětství, o jehož zánik tak prac­ ně usiluju a na jehož zachování stejně zarputile trvám. A tak jsem vzal sáně a toho malýho prcka a odtáhl ho na kopec tady za domem, abych tam s ním celé odpoledne blbnul. Dělal jsem mu vozku i koně, řidiče i závozníka, schválně se s ním vyklápěl do závěje, řehtal se, drkotal zuby. A čůrali jsme do sněhu a hádali, co je který obrazec zač, co jako před­ stavuje, a třípatrové iglú jsme postavili s výběhem pro tucet ledních medvědů a jednoho tuleně navrch. Sel kolem staros­ ta a já do něj z legrace brnkl, ať nechá vyhlásit rozhlasem, že se koná velká sněhová bitva, ať taky přijde. Ten starý blázen se toho chytil a za chvíli se už začali sbíhat lidičky, aby do sebe prali sněhem a smáli se jak pominutý, přičemž nejblíže tomu stavu jsme patrně měli my dva s bráchou. Bylo to moc fajn odpoledne, a i kdybych si z toho všeho dvě třetiny vymyslel, tak to pořád stálo za to. A pak se stal zázrak, div divoucí. Máma nám nevynadala, že jsme zmáčení jak dva vodníci, že kvůli nám zase bude muset startovat pračku a že dostaneme zápal plic a tyfus

a choleru, nýbrž nás pochválila slovy: „No vidíte. Nemožete si spolu zablbnout častěj?" Dostali jsme teplý čaj a já si do něj ještě přidal trochu slivovice, pomalu jsem usrkával a říkal si: „Bože...“ Co jsem si to vlastně říkal? *** Zima byla toho roku opravdu tuhá. Až jsem se podivil, že zledovatělý příkrov sněhu na jaro rozpukl a vydal světu pří­ val nové svěží zeleně. Podobný, ne-li větší, úžas ve mně vzbudil Standa, když mě jednoho dne přepadl s žádostí, abych mu šel pomoct do lesa sadit trávu. Civěl jsem na něj jak vyjevený. „Do lesa? Trávu?" Brzy jsem pochopil, co už jsem beztak věděl, že není tráva jako tráva Lítali jsme pak celé odpoledne po lese a vybírali sluncem nejobdařenější mýtiny, kde by se travičce dobře daři­ lo a my jsme sklidili bohatou úrodu. Ale znáte to, sucho nebo zase překotný déšť, k tomu lesní zvěř, opojení chtivé kurvy maskované za kamarády, stalo se, že z úrody nebylo nic. „To je v prděli," ulevil si Standa, když i poslední místo našel vypleněné. „Shit!“ Zúčastněně jsem ho pozoroval. Ne že bych litoval ztra­ ceného podílu, který jsem měl z úrody dostat, bylo mi líto toho člověka, který den co den vyrážel do lesa, aby tam na odlehlých místech kutal motyčkou, zavlažoval v petlahvích pracně přinesenou vodou a hlavně se těšil. Těšil se, že„Skoda mluvit," dopověděl Standa za mě a obrátil se k odchodu. 87

O svůj podíl jsem nakonec nepřišel. Když Standa něco slíbí (a nemyslím teď to jeho věčné odkládání zkoušek, do kterého po našem slavném koncertě v domově důchodců zase zabředl), tak to také udělá. Udělat to, že mě vytáhl do lesa, stejného, ve kterém zkolaboval s konopím, a mezi řečí mi dal sežvykat jakýsi útržek (co útržek, ú-tr-ze-ček) papíru, o kterém mi nejasně naznačil, že se jedná o jakousi měkkou drogu. Sám si dal taky kousek. Nějakou dobu se nedělo nic. Obírali jsme maliny, které se kolem vyrojily, probírali život a baby, když se Standa zeptal: „A co Eva?" „Dobrý," řekl jsem z nějakého důvodu. „Už ti aspoň dala?" „Coh!?“ začal jsem se řehtat jako kůň. Už předtím mi koutky hrály, ale byly zaměstnané požíváním malin, takže se nemohly plně projevit. „D ebile...!" Jasně že jsem věděl, co tím myslí, neseděla mi ta otázka, jako by šlo jenom o to. Jasně, že jde jenom o to, ale jde to krásně zaobalit, až to začne vypadat skoro jako láska „Zatím spolu," vhodil jsem si do úst další malinu a okamžitě ji zase vyplivl, protože smát se a jíst najednou jaksi nejde. A já jsem se smál čím dál tím víc. „Co chrchleš?" ozval se Standa a celý se rozesmál. „Ty vole, červík!" civěl na drobného tvora kroutícího se v teple maliny. „Co by za to v Africe dali!" dořekl a strčil si malinu i s červem do úst. „Né, fakt," snažím se ho přesvědčit, „s Evou, a to je zají­ mavé..." Samým smíchem se mi podlomila kolena. Praštil

jsem sebou do trávy, smál se a skytal o telepatickém vztahu, který spolu udržujeme, ona tam někde, já tady v trávě, jak ji pořád nemůžu potkat. „Vyser se na ni!" halekal Standa. „Bab je!" „Já vím," ujistil jsem ho. „Na každého chlapa čtyři." „A ještě jedna kulhavá," doplnil Standa poznatek našeho dědy, který první začal tuhle teorii hlásat. „Ježíši, já bych šukal!" ulevil jsem si. „Všechno bude!" „Svalit ji tam do těch malin a servat z ní hadry...!“ „To mi povídej!" A tak jsme se dohodli, že když je hora paličatá a nechce k Mohamedovi, musí se holt Mohamed chtě nechtě vypravit k ní. Převedeno na naši situaci, když nechtějí holky za námi, vyrazíme my za nimi. A kde je víc holek, které ti za každých okolností, v každou denní i roční dobu vždy ochotně dají? Přece v bordelu. Bylo dohodnuto, že se po nějakém co nejdřív poohlédneme. ***

Tuhle šílenost se nám nikdy realizovat nepodařilo. Stalo se totiž něco jiného. Zamiloval jsem se. Vlastně nejprve náš Barik a teprve následně já. Jde o to, že náš čistokrevný, snad jen trochu líný Biegel padl do oka majitelce pejska stejné rasy, akorát jiného pohlaví, totiž fenky. I zatoužila milá paní povít prostřed­ nictvím svého m iláčka oplodněného naším m iláčkem nejedno krásné, ba přímo rozverné štěňátko, se kterým by

se mohla mazlit a všem je ukazovat. Vůbec jsem neměl tušení, že podobná paní existuje, natož že je majitelkou nějakých psů, či dokonce psa jediného, totiž fenky, o exis­ tenci její dcery jsem neměl vůbec ponětí. Kdo o ní věděl, byl náš milovaný, zastydlou pubertou disponující děda, kterého o ní zpravila doktorka Frímalová, toho času sou­ kromá zvěrolékařka s ordinací v nedalekých Bojkovicích. Nedávno ji vyhledal, aby dala Barikovi dopořádku čumák, který strkal, kam neměl (sousedům pod plot), a nehezky si ho poškrábal. A tak se jednoho dne stalo, že před naším domem za­ stavilo jisté vozidlo zahraniční značky s osádkou dvou žen a jednoho pejska, totiž fenky, hrnoucí se bez meškání k plotu dědovy zahrady, kde už nedočkavě pobíhal, prostrkuje natěšený čum ák oky drátěného plotu, náš samým štěstím se tetelící a trojbarevným ocáskem ze strany na stranu vesele mrskající Barik. Kdyby všechno proběhlo podle plánu a těm dvěma se toho dne podařilo štěňátka vyrobit, zřejmě bych Evu nikdy nepoznal. O tom, že u nás podobné námluvy probíhaly, jsem se totiž dozvěděl až z dědova barvitého vyprávění, sám jsem indiskriminovanou dobu strávil vytloukáním tónů z kytary. Náš Barik je naštěstí v těchto věcech, jak se ukázalo, pěkné nemehlo, asi takový trémista jako já to je, jenom ji dle dědova vyprávění očmuchával a olizoval, pořád jenom o počasí by si povídal, ale že by zabral, totiž, že by se na ni sprostě vrhl a nabouchal jí štěňátek dle libosti, k tomu už jaksi, no víte co. A to prosím celý den posedává na dvorku, na prastarou tújí stíněném betonovém 90

dláždění dvorku vysedává a chladí si své rozpálené mládí, pořád vzrušený je, prevít, a jak někoho uvidí, hned se mu zavěsí na nohu a spustí kopulační pohyby, které ještě nikdy neměl možnost vyzkoušet v praxi, až onoho památného dne, kdy tu možnost měl, kdy ale tak osudově zklamal. Provyl chudák celou noc, teskně a mrazivě, pořád se dožadoval ztracené lásky. A několik lidí z toho málem zešílelo, i nějaký atentát stran sousedů se na něj myslím chystal, jak tam tak zoufale (hlavně ale hlasitě) vyl a vůbec nemínil přestat. Ležel jsem zkoprnělý v posteli a poslou­ chal to jeho naříkání hnané do příšerně vysokých tónů, kterým jsem tak nějak rozuměl. Skutečně mi ho bylo líto, také jsem na sobě nejednou měl spráskaný kožich i ten ledový čumák jsem zažil a drápky marně hrabající v be­ tonu. Současně jsem se počítal k těm, kteří mu chtěli vyoperovat hlasivky, aby toho povyku nechal a oni mohli klidně spát, ráno se svěží probudit a znovu se honit za svými veledůležitými cíli a trápit se svými úžasnými starostmi, lamentujíce na všechno kolem, což náš Barik nedělá. Celé dny se povaluje ve stínu pod tújí, chlemtá vodu ze zahradního jezírka určeného primárně k prome­ nádě dědových zlatých rybek nebo se jen tak omámené plouží po dvoře, díky čemuž je večer nevýslovně svěží a může klidně výt a výt.

91

Uplynulo čtrnáct dnů a já jsem se probudil do slunečného rána Rozumějte, to slunce bylo za oknem, já měl v hlavě dokonalou tmu, pořádně černý mrak rozprostřený od obzoru k obzoru. Vůbec jsem neměl radost z té sluneční záplavy probíjející se ke mně špatně zastřeným oknem, jako se nebe neraduje z mraků zbavujících nás výhledu na jeho nesmírnou nádheru. Ve vzduchu zvonily motyky a kosy. Každou chvíli se muselo rozeznít dědovo volání. Bylo už nejmíň sedm hodin (tři čtvrtě na devět bylo a táta se s vrznutím branky vracel ze sobotního nákupu), ideální čas k předklonům nad záhony. Vůbec se mi nechtělo hýbat. Ležel jsem s peřinou zkopanou ke kotníkům a čekal. Hned jsem zas klečel vedle postele a modlil se za pořádný monzunový déšť, který by z našeho krásného pole udělal ještě nádhernější moře, takže bychom už nikdy nesázeli žádné brambory ani okurky, švestky bychom nestřásali do plachty, nekosili trávu. Jedině na loďce bychom se projížděli po hladině, máčeli návnadu pro svoji trofejní rybu, kterou bychom ale nikdy nechytili, protože bychom ji ani chytit nechtěli. Stačilo by nám o tom jenom snít. Beztoho bychom měli v rezervě babiččiny knedlíky, ty kynuté myslím, plněné povidly a sypané tvarohem a nebo mákem, podle toho, co je právě na skladě. A máčeli bychom si nohy a za lodí na provázku by se chladilo pivo spuštěné přesně do toho správně chladivého proudu. A děda by chrlil svoje průpovídky stran holek a já bych se jim od srdce smál, jako se jim ostatně někdy, když mám dobrou náladu, směju, ale tam na té loďce by byla nálada pořád. 92

Snídal jsem, máma mi něco povídala, začínala už vařit oběd a já ji neposlouchal. Taky bráška pořád brebentil, snažil se postavit z kostek babylonskou věž, utrhnout medvídkovi hlavu a pořád se se mnou prát. Jindy je to strašně zábavné, hrozně rád se s ním kočkuju, už pro ten jeho nebeský smích, když se snaží prolomit obranu mých nohou a zaútočit na mě svými zběsile mávajícími pažičkami, ale vůbec mu to nejde, tak se alespoň směje, to nestojí nic. A padá na buclatá kolín­ ka a útočí v kleče, potom sebou plácne na zem a útočí v této pozici. Pak rychle vstává a vrhá se na mě ze strany. Dovolím mu, aby se mi zavěsil za krk a smál se mi do vlasů. Je trochu zpocený, jak svoji bitvu naplno prožívá. Dělám, že ho ne­ můžu setřást, a on se směje. Většinou si to užívám s ním, dnes se ale nějak nemůžu probrat. Pořád čekám na dědovo volání a nevím, že má úplně jiné starosti, že sice stojí vpředu na dvorku, že ale na nikoho nekřičí, jedině snad z legrace na Barika předvádějícího své neumělé milovnické pokusy. Netuším, že tam s ním stojí paní Králová a že tam stojí Eva, její dcera Jsem v docela solidní depresi, kterou nemůže zahnat nic menšího než pořádná dávka hudby. To jediné vždy pomůže, vzít kytaru a nechat se vzít od ní, protože tak jedině může skutečná hudba být, že se hudebník stane svým nástrojem, že se do něj tak ponoří, že se nestane jeho prodlouženou částí, ale nástro­ jem samotným. Teprve tehdy opravdově hraje i zpívá a ne­ chce se mu přestat, nechce se mu vracet z té krajiny čirého štěstí, ledaže ho někdo vyruší, nějaký děda zavolá pod oknem nebo ho máma začne úkolovat. Mám zanést babičce polévku. 93

Beru připravený kastrůlek, od kouřící polévky celý roz­ pálený, za uši se ale dá držet, a jdu. Mrak kroužící v mé mysli zastřel částečně i můj zrak, jdu slepý, jediné, co vidím, jsou máminy výčitky rozvěšené ve vzduchu. Mám vztek a branku oddělující naše hospodářství od hospodářství dědy s babičkou otvírám nohou, teprve potom si všímám shromáždění na dvorku. Dědy a Barika, z kterého se kouří zrovna tak jako z té polévky, co nesu, ty dvě ženy neznám a ony neznají mě, přesto se usmívají, vracejíce mi můj dobrý den. Jsem v rozpacích, ta holka je docela pěkná, ale znáte mě, mám problém oslovit umělohmotnou pannu. A tak jdu dál se svým kastrůlkem horké polévky, musím jej přece dát babičce, která mi za něj věnuje plech povidlových buchet anóbrž honzáků - podle hloupého Honzy, kterého jimi jeho máma zásobila na cestu do světa Ještě nejsou hotové. Musím čekat, než se dopečou, a přemýšlím nad tou holkou, jak by bylo krásné, oženit se s tím jejím úsměvem, mít s ní tucet zdravých štěňátek. Babič­ ka něco povídá, to už je takový zvyk babiček, pořád něco povídat, já jsem ale daleko od všech slov, všech věcí, myslím jedině na tu holku. A pak jsou buchty upečené, i přes utěrku je cítit žhavé sálání plechu. Jdu zpátky přes dvůr. Nedívám se napravo ani nalevo, ale jedině na branku, kterou musím projít. Chci ji otevřít, už ne nohou (před lidmi se podobná čísla předvádět stydím), ale úplně normálně či-li klasicky loktem, když se vedle mě zjeví Eva. Pořád má na tváři ten úsměv, otvírá branku a říká: „Tos hrál ty?“ Chvíli nevím, o čem mluví, jsem pořád ještě na úplně jiné planetě. Teprve postupně začínají vycházet hvězdy, konečně 94

i ta moje hvězda vychází, a pak mám už úplně jasno, odhod­ laně otvírám ústa a říkám: „Ano, hrál." Eva neříká nic, jenom mě dál zaplavuje tím svým nehas­ noucím úsměvem. Je to příjemné i nepříjemné zároveň, nevím, jak vypadám s těmi buchtami. Napadá mě jednu jí nabídnout, ale jsou tak horké, ještě by se spálila. „To pekla babička," říkám, když je ticho příliš dlouho. Teprve teď pohne Eva hlavou, snad obdivné, snad skutečně obdivné, a řekne: „Hraješ moc pěkně. Akorát že žádnou z těch písniček neznám." Tu mě naplní nesmírná pýcha, konečně můžu jaksepatří vypnout hruď a slavnostně pronést: „Ty ani nemůžeš znát." Tak pozor, a teď to přijde: „Ty jsem složil já."

*** Tak, a je to venku, docela zřetelně jsem cítil, jak se svět zachvěl. Teď už nebude těžké ji přesvědčit o její lásce ke mně, když ví, s kým má co dočinění. Pro jistotu jsem přidal několik dalších taháků, kterým jistě nemohla odolat, jako je moje vášeň pro Beatles nebo mého malého brášku. Hlavně ten bráška ji zaujal, hned ho chtěla vidět, v kterémžto směru jsem jí bohužel nemohl vyhovět, protože byl od rána uvězněný na záchodě, kde měl zmobilizovat veškeré zbytky své tvořivosti a vytlačit co nej dokonalejšího hovňouse. Ukázal jsem jí tedy alespoň mámu, která ani v nejmenším nesdílela mou radost z obratu světa k lepšímu a hned z čerstva se do mě pustila, kde jsem tak dlouho a kde 95

mám tu cibuli, pro kterou mě poslala a o které jsem samo­ zřejmě nic nevěděl. Rezignovaně jsem odložil plech s buchtami a znovu se vydal ven. Když jsem se o pouhopouhou chvíli později vrátil zpět, byly ty dvě tak dokonale spřátelené a tak zabrané do družného hovoru, že jsem se neodvážil, než jim mlčky naslouchat. Eva určitě nevypadala, že by na ni máminy průpovídky o nenapravitelných nešicích a bordelářích měly nejmenší vliv, jenom se jim shovívavě smála, prokládajíc její výklad obdobnými vtipnými zkušenostmi se svými bratry. Co si ale myslela, nevím, tak jsem jí v poslední urvané minutě před odjezdem alespoň rychle ukázal svůj pečlivě uklizený pokoj. Zaujaly ji hlavně písňové texty poházené po stole a všude. Taky bráchovy malby na ni udělaly dojem a plakát s Marilyn, na který jsem poprvé v životě hleděl s hrůzou. Hned po jejím odchodu jsem ho odstranil. Nebyla na něm přece jen nejoděnější a taky nevím, jak je na tom se žárlivostí. Ještě by si mohla myslet, že jsem na blondýnky. Jeden praktický důsledek Evino sblížení s mojí mámou ale přece jen mělo. Blížil se den bráchových třetích narozenin a máma ji pozvala, aby je přišla oslavit s námi. Když prý si tak padly do noty. Už dlouho jsem nevidět mámu tak zářit.

*** A ještě někdo toho dne zářil jak sedm měsíčků na hnoji. Já to nebyl, i když jsem měl ke štěstí také blízko, ani náš Barik, který si konečně poprvé vrznul. Byl to náš děda. 96

Kutali jsme spolu na poli a on se pořád smál a dokola opakoval: „To je váš syn? To je váš syn? Vy máte takového sympatického syna?" Věty, které jeho sluchu adresovala Eva po té, kdy jsem, obtížen svým kastrůlkem, prošel dvorem. Měl jsem prý vidět její výraz. Dědu to samozřejmě nevýslovně potěšilo, že si myslí, že je můj čiperný táta a ne starý nemohoucí dědouch zralý na odstřelení, i to, že se jí líbím, protože ona se mu taky líbila, měl nějaké poznámky ohledně jejích ženských proporcí a tak dále. Všechno to pronášel s takovou pýchou i vážností, že jsem na něho koukal jak samojediná mandelinka na ráj bram­ borového pole, a když pak řekl: „Ta by stála za hřích, c o T ' musel jsem si zapíchnout motyku do břicha, protože jinak bych se asi vážně počůral smíchy, který mě přepadl pod tím krásným nezdenským nebem, kde ještě hory chodí za Mohamedy a samy jim cpou cepíny do rukou, aby je slezli, což udělám, což rozhodně udělám. K tomu mi pomáhej..., no, on už se někdo najde.

97

Piktogram IV.

ŠAMPAŇSKÉ PRO MALÉHO CHLAPCE

Srpen 1945

Prezidentovi od ministra války:

V e lk á p u m a s v rž e n a

První hlášení hovoří o naprostém úspěchu, dokonce větším, než při předcházející zkoušce.

Stejně je to zvláštní. Ještě nedávno to vůbec nebylo, potom se o tom začalo mluvit, opatrně, docela křehkými, šeptanými slovy, aby se to nezakřiklo a vůbec, aby se vy­ zkoušelo, co to s kým udělá. Pozvolna se přidávalo na výrazech i hlasitosti a pak, jednoho dne, to začalo samo křičet a plakat a hrozit pěstičkami, až člověka zachvátila posvátná hrůza, že s tím vůbec nemohl zůstat sám a musel hned zburcovat celý dům, ať se na to všichni rychle běží podívat, jestli se to nějak nerozbilo nebo jinak neporouchalo, protože to stále jenom pláče. Vyměňovali tomu plínky a sopílek tomu odsávali hadičkou, dávali tomu samá legrační jm éna a smáli se, když to padalo na pusu, po­ koušejíce se o své první kaskadérské krůčky. Tím vším si musel malý Honzík projít, než se dočkal svého velkého dne. Tři roky, panečku, to už je člověk skoro chlap, každopádně už chápe, co ten den znamená a co pří­ jemného obnáší, a těší se na něj, bože, jak ten se těší! A tak mu to nekažme, my dospělí oslavami přesycení, jen ať si to pořádně užije. A kupme mu raději hned tři dorty a tři lahve dětského šampaňského, Standa ať přijde převlečený za dinosaura, když mu to udělá radost, a děda ať ze sebe udělá šaška barevným melírem. To je ono, tak se mi to líbí, a hlavně žádné řeči o hovně, alespoň jeden den byste mu mohli dát pokoj. Souhlasíte? Pokoj? No dobrá, věřím vám.

100

Byla to vydařená oslava Vážně že jo. Dokonce i její ro­ dinná část se nezvykle povedla, snad až..., ale jo, povedla. (Ty vtipné postřehy ohledně mých pokusů s holkama sis ale mohl odpustit, dědo!) Babička přišla se zbrusu novou hlavou, kterou jí naše šikovná obecní holička, správně řečeno kadeřnice, paní Boučková, vyrobila za rekordně vysokou sumu tří set padesáti korun českých, což babička nezapo­ mněla v konverzaci několikrát nezávazně zmínit. Novým účesem zářila máma i sestra a dokonce také děda přišel s nádherně barevným melírem zajímavě kontrastujícím s jeho šedivými vlasy. Nějakým omylem si půjčil hřeben, který předtím ke svému zkrášlení spojenému s barvením vlasů používala naše Petra. Než si toho všiml, bylo pozdě. Zkoušel to umýt, ale marně. Barva, jak správně hlásala informace na obalu pravidelně reklamovaného výrobku, nešla dolů ani po opakovaném umytí. Byl z toho chudák celý nešťastný, nadá­ val ségře, že si má hřebeny lip umývat, jak teď bude vypadat, pak se ale začal smát. Smál se ostatně už při tom nadávání. (Dělali jsme si z něj pak na to téma celý večer legraci, nabízeli jsme mu také tetování nebo pírsink, navrhovali jsme, kam všude by si ho mohl dát.) Jak tak byl děda v dobrém rozmaru, začal nám barvitě vyprávět, jak že se to vlastně seznámil s babičkou, což už jsme všichni, až na Evu tedy, slyšeli nejmíň stokrát, ještě nikdy však od lehce přiopilého dědečka vyzdobeného melírem. 101

Bylo to někdy v první polovině století, kdy se konal ten slavný fotbalový zápas mezi neméně vyhlášenými fotbalový­ mi celky Bojkovic a Nezdenic. Dědeček, jako správný Nezdeňan, fandil domácím, babička, coby obyvatelka blízkých Bojkovic, povzbuzovala pro změnu své spolu­ občany. I nadávali si fanoušci, jak už při podobných kra­ tochvílích bývá zvykem, mezi sebou, požďuchovali se vzájemně, a mezi nimi nejvíce právě dědeček s babičkou (kteří v té době ale o svých prarodičovských rolích neměli samozřejmě ani potuchy). V jednu chvíli strčil dědeček do babičky tak silně, že ne­ udržela stabilitu, spadla z lavice na zem a rozbila si koleno. A on, děda neděda, ne aby jí to pofoukal, bílým svým kapesníčkem vytřel nečistotu z ranky, šťouchal do ní dál a to až do chvíle, kdy už to babička psychicky nevydržela a vrazila mu docela regulérní facku. Až se mu před očima zatmělo. Když se před ním o chvíli později tma opět rozestoupila, uviděl dědeček babičku v úplně jiném světle a nadosmrti se do ní zamiloval. Bylo v těch dnech pořád aktuální naše vystoupení s klauním nosem, častým přetřásáním už naštěstí s dočista obroušenými hranami a hroty, a tak přidal historku o tom, jaký on byl teprve prevít, když z nestřežené zásuvky ukradl faráři (!!!) štos svatebních oznámení, na které, tenkrát v těch čtrnácti letech nebo kolik mu vlastně bylo, krasopisným pís­ mem napsal, že on, Stanislav X, a babička, která ale pořád ještě babičkou nebyla, Božena Y, se budou brát. Byl z toho tenkrát obrovský skandál a nejvíc ze všeho to odnesla dědečkova kolena, když musel několik hodin náboženství 102

proklečet v koutě. Kolo dějin se však nedalo strhnout zpět a on si babičku o několik let později skutečně vzal. Taky babička se nevídaně rozšoupla a přidala k lepšímu historku, jak jako malá pásla na hřbitově krávy. Totiž na louce nad hřbitovem je pásla, jedna kráva kráva si ale usmyslela, že ona musí mít něco extra, a protože se jí zdálo, že by to mohla naleznout právě za rozpukanou hřbitovní zíd­ kou, vydala se tam. Eva neříkala nic. Jen odpověď na zvídavou rodičovskou otázku ji občas přiměla otevřít ústa. Vlasy si přinesla krásně nezměněné, volně jí stékající na ramena. Z tváře jí zářil neposkvrněný úsměv. Přišla právě včas. Zrovna jsme se chystali vrhnout na toho malého filutu a zasypat ho kupou dárků. Bez váhání se postavila do řady. Naše dary byly velkolepé. Počínaly obrovským třípat­ rovým dortem dle mého návrhu, pokračovaly moudrostí plnými knihami a podobnými cetkami a končily skutečně nádherným dětským kolem. Evin dárek neměl lesku ani omamně naparfémováných stran, o to byl krásnější. „Hodně štěstí, a ať jsi pořád takový šikovný kluk, jako jsi,“ popřála mu skromně a postavila před něho oprýskaný kufřík, ve kterém to tajuplně zarachotilo. Poklekla, svými rty se dotkla Honzíkových rtů a otevřela kufr. Můj Bože! Samotnému se mi rozbušilo srdce nad tím pokladem. Kufr byl plný nejrůznějších autíček, co autíček, úplně dokonale propracovaných angličáků, ještě nedávno bych za podobné vraždil. Dále bedna obsahovala nepřeberné množství figu­ rek z umělé hmoty, zvířátek a vojáčků, hlavně těch vojáčků. 103

Byli tady pistolníci s kolty proklatě nízko a ještě níž, meče vzpírající rytíři i vojáci se samopaly, ba děly. Všichni v té krabici svorně žili a určitě ani nedutali, když je Honzík bral do vykulených očiček a žasnoucími prstíky si je ze své dět­ ské bezprostřednosti prohlížel. Vůbec se tím nemohl doprobírat. Nejraději by do krabice celý vlezl, což se mu samozřejmě nepodařilo, alespoň tedy její obsah vysypal na koberec. To se zase nelíbilo mámě, ale nechala ho. Udělat dojem na hosta, pro ni znamenalo víc, než kárat dítě. „To ti posílá brácha," řekla Eva a přidala pohlazení po vláskách. „To nejde," zaprotestovala babička, která na kalkulačce, kterou neustále nosila v hlavě, pohotově vypočetla, kolik za to musel kdosi-kdysi utratit. Eva se na ni usmála a bylo to vyřízeno. Alespoň ji tedy pořádně vykrmíme, rozhodla se babička v duchu. Společně s mámou ji začala pobízet: „Nabídni si, jez, dyť ty nic nejíš, tak se nestyď, jako doma, jako doma..." Většině těch útoků odolala, jen občas natáhla ruku, aby si vzdušným pohybem vzala něco malého. Dědovy dvojmyslné poznámky přijímala se shovívavým úsměvem moudrého dítěte, které ještě vír myšlenek nestrhl z ráje vědění do světa pochyb, jak jsem tomu někdy fas­ cinovaně přihlížel u bráchy. Otázka: „Víš, jak se pozná chlapeček od holčičky?" Musíš vydržet několik chvil v zajetí jeho zpytujících očiček koukajících na tebe nechá­ pavě, jak se můžeš ptát na něco tak zcela samozřejmého, než se dozvíš odpověď Zní: „Pece pode ména!" (Ty bam ­ bulo.) 104

To už tady ale byl dinosaurus Standa a začal zase on chrlit historky, že se jeden nestačil divit. Málem se mu podařilo vyzradit to naše zvalchované obilí, připisované dosud zásahu vyšší moci, a další přísně utajované šílenosti. Musel jsem ho drapnout za křídlo a odtáhnout nahoru do pokoje, kde jsme pak slavili separé. Zliskal se zase chlapec, že by to tříleté dítě nedokázalo lip. Snažil se chlemtat vodu z akvária a pistácie chroustal i se skořápkami, zajídaje je trsem umělých hroznů. Házel Evě křupky do výstřihu, a když si s ním odmítla připít tequilou, řkouc skromně, že pije jedině červené víno a to už došlo, on jí pro ně zajel (v deset večer, úplně na mol), aby nakonec zjistil, že už mezitím odešla, a nadával, že kvůli ní projezdil půl okresu, aby jí sehnal, co potřebuje, a ona mu zbaběle pláchne, co to je za babu, co to mám za babu, za nevy­ chovanou babu, to že se nedělá a že jde domů, načež usnul na koberci, kam se předtím zřítil ze židle. Fuj, to je dlouhá věta. Už zase chtěl začít nadávat, vdechl to ale do sebe, stočil se do klubíčka a se slovy: „Vyser se na to,“ začal usínat. Chtěl jsem se tiše vytratit, aby se mohl prospat. Opatrně jsem ho překračoval, když mě chytil za nohu a začal mi úplně vážným hlasem povídat: „Michale, nezlob se, nezlob se na mě, já su strašné hovado. Nechápal jsem, proč to říká. Nesedělo mi to k němu. A tak jsem něco neurčitě zabručel, vzal kytaru a šel se z toho všeho do sklepa vyzpívat. Když jsem se později vrátil nahoru, Standa už tam nebyl. Ani jsem ho neslyšel odcházet. 105

Další událost. Honza, kterého dosud neopustily (nutno říct, že značně zveličené) vyměšovací potíže, se po delším čase opět vykakal. Stalo se to tak: Standa, již notně podroušený alkoholem, měl zase svůj den. Kromě již zmíněných křupek, kterými se Evě strefoval do výstřihu, ji taky pořád oplácával, tiskl se k ní, nechával ruku na jejím koleně... Přitom tam byl s holkou! („Jo, to je Světlana, seznamte se.“) Ta ale, sama ve stejném stavu, se tomu akorát smála. Plazila se po Stan­ dovi z druhé strany a nebo se zase snažila plazit po mně, což by bylo příjemné před nějakými dvěmi, třemi měsíci, kdy jsem ještě neměl hlavu plnou Evy, která, ó hrůzo, si to od Standy klidně (zdálo se mi) nechala líbit. A do této atmosféry se Standa úplně samozřejmě, tak jak to jenom on umí, zeptá: „A jak to děláš nejrači, Evi?“ To mi stačilo. Zvedl jsem se a odešel. Nevěděl jsem, kam jít, a tak jsem přivítal, když se ze záchodu ozval tichý dětský hlásek: „Mísó?“ „Co je ty, prdblo?" oslovil jsem brášku vlídně a sesul se k němu na zem. Honzík seděl na okraji záchodové mísy, kalhotky spuštěné až ke kotníkům. K miniaturním bačkůrkám ležících na zemi se dokoulel malý plyšový medvídek, který mu vypadl z rukou. Natáhl jsem se, abych mu ho podal. Honzík vzal médu mlčky do dlaně a položil si ho na nahý klín. Najednou se jeho obličej propadl do bolestné podoby. Oběma rukama se zapřel za okraje mísy a zahekal: „Ehh106

hhhr!“ Současně se ozvalo šplouchnutí, pak druhé... A třetí. „Móc bude toho, móc bude toho," oznámil napjatě a těž­ kopádně se pohnul na míse připomínající mi pod jeho zadečkem gymnastická bradla „Kopa bude, kopa!" zafuněl a přidal další šplouchnutí. Vystrašený medvídek se skoulel z jeho klína a ukryl se za mojí nohou. Nechal jsem ho tam ležet. „Móc smudí to, móc,“ vystřídal Honzík grimasu. Napjatý výraz rozpustil rozverný úsměv. „Móc smudí to, móc smudí to...“ sděloval pořád dokola Najednou ke mně vyslal zkoumavý pohled: „Moc smu­ dí to?“ Pohnul jsem trochu hlavou do strany, jakože ani ne, ať si s tím neláme hlavu, vtom mu zacukaly koutky úst a vyklou­ zlo z nich: „Móóóc!“ přikyvoval uznale. A už na mě letěla nová otázka: „Nevadí to? Nevadí?" „Ne,“ usmál jsem se mimoděk a sebral medvídka, abych se s ním vydal na pouť po své noze. Vzal jsem to pěkně od podlahy, po nártu a holeni, přes vrcholek kolena, dále k pasu, kde přestupní stanice „Honzíkova" a přeskok na bráškovu obnaženou nožku. „Ffff,“ vydechl Honzík namáhavě místo očekávaného smíchu. Zase cvičil na bradlech a ztratil pyžamové kalhotky. Někdo zaklepal na dveře. „Ano?“ řekl jsem, i když jsem víc než tušil, kdo za nimi stojí. „Můžu dál?“ chtěla vědět Eva. „Pod.“ 107

Vešla, zavřela za sebou dveře a úplně samozřejmě si sedla vedle mě na zem. „Ty jo,“ povídá a tahá přitom Honzíka za paleček u nohy, „ten Standa, to je číslo!" „Nevadí," zamával Honzík rukou, div že nespadl do kalné hlubiny, a vyslal do prostoru několik úsměvů. Dívali jsme se na brášku, jak si bezstarostně hraje s med­ vídkem. Jak ho bere za ťapičky a natáčí do všech stran, jak si s ním zvoní o nosík, jak mu cosi šeptem říká. Najednou jsem na stehně ucítil něčí, Evinu ruku. Podíval jsem se na ni. „Jak malý kluk," vyprskla Eva a začala si svlékat tílko. Skutečně to vypadalo, že si je svléká. Nakonec si je jenom trochu vyhrnula a dala se do oprašování bříška, kam až se jí zakutálely některé křupky. Koukal jsem na to jako na zázrak. Na důlek jejího pupíku, na její hebkou kůži. Rád bych se jí dotkl, téměř jsem se viděl to udělat, Eva si už ale tílko opět shrnula Místo toho si začala nořit ruce do výstřihu. „Co je?“ smála se mému výrazu a vybírala drobky. „Ne, nic,“ lapal jsem po dechu. „Móóóc smudí to, móóóc!“ potřeboval bráška sdělit. Natáhl ke mně nožičku oblečenou jen do maličké ponožky a přátelsky do mě zavrtal palečkem: „Ty taky smudíš?" „Jo, taky," odpověděl jsem nejistě a zůstal zadívaný do jeho lucerniček, chci říct očiček. „No co j e !?“ bavila se Eva. „Já jen, asi to bude tím,“ soukal jsem ze sebe, „nezlob se, ale já...“ ucítil jsem na stehně opět její dlaň a do spánků (a nejen tam) se mi nahrnula krev, „Ještě jsem neměl holku." Chápavě se usm ála 108

„A ty?“ natáhl Honzík nožičku k Evě. „Taky to smudí?" „Strašně," odpověděla odhodlaně. Na to řekla větu, jedi­ nou za všechny, tak veselou, milou a upřímnou, že jsem nemohl než se k ní naklonit a celou ji v té malé místnůstce zulíbat. Řekla (a oči jí přitom nebesky hrály): „Já taky ne.“ Líbali jsme se v těch stísněných prostorách snad čtvrt hodiny a kdo ví, zda bychom se tam nelíbali ještě dnes, kdyby se z ničeho nic neozval hlásek našeho Honzíka, na kterého jsme v tu chvíli dočista, ale dočista zapomněli (Co kdyby nám spadl do mísy!?), jak nesměle špitá: „M íso... Já uz su-úúú. Utes me pudéuku ?" Hovínko bylo na světě. Nadšená máma lítala po domě a zvala všechny, ať se jdou podívat na ten zázrak. Honzík přijímal gratulace. K již předaným dárkům přibyly nové, speciálně pro tuto příležitost schované, dary. *** V noci jsem dlouho ležel v posteli a pozoroval hru stínů, jak ji s pomocí větrem rozpohybovaných větví předváděla pouliční lampa. Byla už dávno tma a zbloudilá žába se pásla v trávě, totiž pásla se - pásla, ale po louži, kam by nakladla vajíčka, jedno po druhém až po záchranu druhu. A cvrčci hráli na housličky a nikdo jim nevyčítal, že hrají zase ty svoje odrhovačky a ne Paganniniho, žáby kladly ta vajíčka - mně se v hlavě vyrojily myšlenky a jako umírající­ mu defilují před očima klíčové momenty z jeho uzavírající se životní cesty, mně se vybavovaly všechny zážitky, co jsem 109

kdy prožil s holkama. Všechny ty nad slunce trapnější situ­ ace odstartované letmou známostí s Olgou, vůbec první holkou, se kterou jsem se líbal. Byl jsem ale tak nesmělý a nezkušený, že jsem jí akorát za cinkání zubů ocucával rty. Ona mě v tom klidně nechala máčet. Nechala mě, ať si to pěkně vyžeru, jak se říká, ať do toho zapadnu až po uši ušoucí, aby mě pak mohla se vší parádou kopnout do zadku, což nakonec taky udělala S Renatou to nebyl o nic menší trapas. Na všechny strany rozhlašovala, jak mě miluje, přitom mi ani na tu blbou kozu nedovolila sáhnout. Nanejvýš jsem si ji při líbání mohl posa­ dit na klín, po čemž mě pokaždé úžasně bolely koule, jak mi na nich za těch nekončících jazykových bitev kralovala svojí neskromnou zadnicí. Pak mě jednou uviděla dovádět s Irenou v Diskosvětě Ráj, jak jsem tuhle psal, a měl jsem po ptákách. Irena mi na kozy klidně dovolila sáhnout, a protože se mi zdálo, že mi dovolí ještě víc, chtěl jsem toho využít, akorát, že jsem to malinko přehnal s tím pitím, co jsem si jím dodával kuráž, ty krásný, skoro dobytý kozy jí poblil a zase z toho nebylo nic. Stejně si myslím, že bych si s ní nic nezačal. Vedle toho, že jsem nesmělej, jsem totiž ještě pěkně blbej, jak tuto moji úchylku jednou okomentoval můj věrný přítel a ještě věrnější nepřítel Standa Ale já bych se vážně nedokázal nabourat do holky, ke které nic necítím . Proto jsem se na Standu nemohl doopravdy zlobit, když mi přeíik tu holku tenkrát na Hvězdě, jakož se na něj nezlobím, že mě nechal jako panáka odnést od té kočky z diskobaru, protože já bych si s ní stejně nic nezačal. 110

Ale já vám řeknu, kdo za to může, že jsem takový babral, nemehlo a vůbec: No já sám, přece, kdo jiný. Mohl bych se sice vymlouvat na nesmělost svého tatínka otištěnou dědičně také v mých genech nebo na puritánskou maminku, co ne­ snesla, abych zahlédl v televizi - nedej bůh někde jinde pouhý náznak sexu spodobněný třeba jen trochu vášnivějším polibkem, hned se jako smyslů zbavená řítila k obrazovce přepnout na jiný kanál, a byl z toho pokaždé obrovský trapas, protože to dělala opravdu vždy, klidně i před návštěvou, a i když jsem byl už skoro dospělý a o všech těch věcech jsem moc dobře věděl, ale odmítám to dělat. To mi ale nebrání, abych se nezmínil o nelehkých milostných začátcích své babičky, která až do svatby s dědečkem ve svých dvaceti letech sdílela lůžko společně se svými rodiči. Ti jí dávali lekce sexuální výchovy tím způsobem, že si to spolu v noci v tý posteli rozdávali. Ako­ rát že z toho babička většinou nic neměla, protože spala, a když se jednou náhodou probudila, tak zase neměla ponětí, co to provádějí a proč u toho tak divně funí. Do toho ji musel zasvětit až dědeček se svojí skříní. Představuju si, že mu to muselo dát náramnou fušku, když ještě o nějakých pět let později, kdy už za ruku vodila moji tetu, potažmo mámu, byla celá pryč z toho, co se to tomu koni, kterého zahlédly někde na procházce, bimbá mezi nohama. „Podívejte se, děti, jak je ten kůň těžce nemocný," pověděla jim tenkrát ve snaze rozšířit jejich obzory, „jak mu ta kýla leze z břicha." Vozka, který stál opodál a zaslechl to, na ni hleděl jak vyjevený. Pak jí klidně, pěkně artikulovanou, snad jen trochu 111

nespisovnou češtinou položil následující otázku: „Promiňte, mladá paní, vy máte dvě děcka a nevíte, co to má ten kůň mezi nohama?" K tomu se přidal vír mých hanbatých lásek z erotických časopisů, doplněný ve skříni jako pasti lapenou babičkou a našima, na které znám taky pěknou historku, týkající se pro změnu mého zplození, které původně ani zplozením nemělo být, nýbrž úplně obyčejnou souloží, jen pro vidinu možného odhalení ze strany o čest své dcery trnoucích rodičů poněkud chvatně, protože v polních podmínkách kůlny, konanou. Také ségra se vznášela v tom víru. Je sice skoro o dva roky mladší, zároveň ale také mnohem zkušenější než já. Z šuplíku na mě blikaly dědovy kondomy. Blikaly morseovku: „Už je čas! Už je čas!“ Byly to neskutečně šílené trapasy, co jsem s těma holkama zažil. Vyložené infarktové stavy. Babička by z toho musela být nejmíň třikrát na prkně, já jsem to přežil, žiju a to, co mám na tváři, je jeden z nej spokojenějších úsměvů, co kdy světem vlál. Vůbec mám takový slavnostní, lehce šimravý pocit, podobný, jaký se mi někdy přihodí při po­ zorování bezstarostně si hrajícího brášky. Také u holiče říkám holiče, ale myslím vlastně kadeřnici, stejně jako člověk říká, že jde k lékaři, jedno, jestli se jedná o zubaře nebo chirurga, muže nebo ženu - se ten pocit někdy dostaví. Když sedíš v tom křesle a necháváš její ruce, aby si hrály s tvými vlasy, nakláněly ti hlavu, jemně ti odklápěly uši, aby se i za ně mohly vydat hroty nůžek, a hlavně potom když ti břitvou vyholují chloupky na krku a ty napjatě čekáš, kdy to zabolí, ale nikdy se tak nestane. Jen tam někde uvnitř to řeže. 112

ale tak nějak příjemně, jako když se rozpálené tělo propadá do chladivé vody. Nebo tak nějak. Cvrčci za oknem pro velký úspěch přidávají ještě několik posledních not, potom je ticho, celý rozpínající se vesmír utichá a je jenom vznášení, bezhlučné tóny prostorem ply­ noucích hvězd pro nové, krásnější...

*** Ocitl jsem se na louce. Časně ráno, na stéblech se dosud třpytily kapky rosy. Byly mi čtyři roky a já jsem běžel po té louce kličkuje před tátovými hranými výpady. „Já tě roztrhnu jak hada!" křičel táta a nechával mě utíkat stále dál. „Počkej, Little boy! Mně stejně neutečeš!" Smál jsem se jak blázen, když mi dlaní sahal na záda, jako že mě už už chce chytit, ale vždy znovu mě nechal vysmek­ nout a se smíchem utíkat dál, dokud se sám neunavím a neplácnu sebou do trávy. „A už tě mám!“ Oba pokračujme ve smíchu a odde­ chování, když vtom se začne dít něco podivného. Najednou, podruhé v jediný den, začne vycházet slunce. Obrovské zelené superslunce vystoupalo ve zlomku vteřiny do výšky přes tři tisíce metrů a stoupalo stále výš. A rostlo. Pak pojednou ohnivou kouli vystřídal sloup vířícího kouře, který vystoupil do výšky dvanácti kilometrů a nabyl podoby gigantického hřibu. „Pánové..." Civěl jsem na to jako na zázrak. 113

Najednou byla louka plná lidí. Vynikal mezi nimi jeden pán ve slavnostním uniformě, všichni ostatní stáli a zaujatě ho pozorovali. „To je Tru man," poučil mě táta, „bývalý prezident Spo­ jených států amerických." „Aha," řekl jsem plný údivu a chtěl se táty ještě na cosi zeptat, vtom muž promluvil. „Pánové..." zopakoval muž významně a ostatní zaujali vážné obličeje. Z jejich cukajících koutků úst bylo znát, že své zaujetí pouze hrají, ale hráli tu hru nesmírně zodpověd­ ně, upřímně chtěli starému státníkovi udělat radost. „Pánové..." A už přilétá několik nebeských cherubínů a ze stříbr­ ných podnosů rozdává sklenky se šampaňským, prezident čeká. Rozdáno. Ještě chvíli si ponechává prostor, pak významně pozvedá svoji sklenku, asi popáté opakuje: „Pánové..." a teprve potom začíná promlouvat: „Pánové, právě jsme na Japonsko svrhli bombu, jejíž účinnost se rovná dva-ce-ti,“ schválně zdůrazní to slovo, „dvaceti tisícům tun trinitrotoluenu." „Em, hm, teda..." pokyvují posluchači uznale hlavami, oči lesknoucí se pobavením. „Dvacet tisíc. A tun...! No to je opravdu něco..." „Ta puma," triumfuje Truman a všechno rázem ztichne, „se nazývá atomová.“

BÁC!!! 114

Kraj zalehne ticho. Ani špendlík nespadne. Pak se začne ozývat: „No, to je věc! Bomba! Tý vole..." ozývají se udivení {jakože udivení) posluchači. Konečně je po projevu a oni se, stále ještě potřásajíce hlavami, rozcházejí každý k jednom u hrobu, které najednou louku zaplavily. Také táta se za nimi vydá a já s hrůzou pozoruju, že i on tam má připravený svůj hrob a bez rozpaků do něj vchází. Polilo mě horko spojené s nepředstavitelným strachem, jaký může člověk mít jen o opravdu mu drahou bytost. Ve chvíli jsem zestárl o patnáct let - na svůj současný věk. Co ted? Už jsem chtěl začít hystericky vyšilovat, když jsem přes změť náhrobků zahlédl Standu. Rozběhl jsem se k němu. „Nazdar, Stando!" oslovil jsem ho netrpělivě a chtěl mu začít vyprávět svůj příběh, když promluvil: „Víš, Michale, já si vždycky život představoval jako takovou obrovskou párty. Užít si a pryč, jedno, co bude potom. Hlavně aby se člověk bavil a neseděl o suchu." Mluvil tak divně, jako opilý, ale opilý, myslím, nebyl, i když byl celý od červeného vína. Měl je na tváři, košili i ve vlasech, které mu tím pádem trochu zplihly. Celý byl nějaký zplihlý, když říkal: „Tak jsem si užíval a zapomněl při tom na některé věci, které teď po smrti už těžko dohoním, a tak jsem tě chtěl poprosit..." „Co blbneš, vole!" musel jsem mu skočit do řeči, protože to se vážně nedalo poslouchat, takové řeči. Chápu, když je vede moje senilní babička, ale mladý, zdravý kluk! 115

„Co potřebuješ zařídit, si pěkně zařídíš sám, ještě na to budeš mít v životě dost času," ujistil jsem ho. Chtěl jsem ho poplácat po rameni a zůstal jsem jako opařený. Moje ruka sáhla do prázdna Prošla Standovým ramenem a nic. To, co přede mnou stálo, byl jenom zvuk, jenom obraz, ale žádná hmota, která by to spojila v soudržný celek, kterému bych mohl rozbít hubu nebo ho příště pozvat na pivo.

*** Probudil mě pláč. Chvíli jsem se nemohl zorientovat, jestli jsem stále ještě ve snu nebo co se to vlastně děje, vzápětí jsem bezpečně rozpoznal brášku. Zvuk vycházel z vedlejší místnosti, z ložnice rodičů, kde měl svoji postýlku také náš Honzík. Vstal jsem a šel se na něho podívat. „Kto je?“ ozvalo se, když jsem zlehka pootevřel dveře. „M íša...“ špitl jsem tichounce, jako by nebyl vzhůru a já jsem ho příliš hlasitým projevem mohl vzbudit. „Pod za mňú ...“ zaprosil hlásek, „na chvilku." Rád jsem mu vyhověl. Bál se a chtěl přinést nějaké zvířátko. Půjčil jsem mu svého plyšového medvídka, kterého uchovávám jako památku na dětství. Přitulil se k němu. „Poís me neakú poádku?" A tak jsem se zavrtal k němu pod peřinu a začal mu vyprávět příběh o tom, jak měli dva chudí rodiče dvě děti, které se jednoho dne rozhodli nechat v lese, protože už je dál nemohli živit. Jak sbíraly na paloučku jahody a tatínek jim 116

zatím utekl, jak bloudily po lese, až dorazily k chaloupce, která byla celá z karamele. „Nééé!" skočil mi bráška, zalykaje se smíchem, do řeči. „Pece z peuníkú!" „No vidíš," zahanbil jsem se naoko a dovyprávěl pohád­ ku, tak jak má být. Bráška mi předvádí kouzla s kapesníkem, pak mě sezna­ muje se svými plyšovými kamarády. Každý má nějakou his­ torii a jméno. Tak rád ho poslouchám, to jeho švitoření, strašně příjem­ ně šimrá v břiše, jako panák fernetu, ale daleko příjemněji, protože bez hrozby opice a následné kocoviny, rozbitého nosu a pozvracených svršků. Jsem to ale blbec, srovnávat dítě s pitím. „A o té Karkulce jsem ti to vyprávěl?" přeruším najednou, oslněn nenadálým nápadem, bráškovo brebentění. A už začínám vyprávět: „Byla jednou jedna červená, ale úplně červená Karkulka A ta Karkulka m ěla.." Cekám, až Honza dopoví. „Babičku." „Která..." „Bya nem ocná..." „Správně!" reaguju potěšeně, že nám to spolu tak pěkně jde. „A tak vzala..." „Kotítek." „A..." „Kotítek," opakuje bráška zaujatě. „No," přitakám, „ale co bylo v tom košíčku?" „Pivóóó...!“ vykřikne bráška. 117

Začnu se smát, ten rozumbrada, co všechno nevymyslí! Těším se, jak se nám pohádka rozvine, a říkám: „A?“ „Léky," pokračuje bráška ve výčtu věcí uložených v košíčku, „a kokolátka... Taková malá, kuatá, v papíuku zabaená..." „Hm,“ nechal jsem se unést popisem jeho představy dokonalého dárku. Abych navázal, řekl jsem: „A šla ji navštívit a přišla.." „To esa,“ chytil se opět bráška. „A tam potkala?" „VHÁÁÁ!!! vybafl mi bráška do ucha, načež upadl do nekontrolovatel­ ného smíchu. „To byu vuk,“ sdělil mi pyšně, když se trochu uklidnil. „Aha,“ zatahal jsem ho za čumák. „A ten vlk, šupky dupky, utíkal k babičce a zaklepal na dveře." „To tam?“ „Karkulka,“odpověděljsem zjemnělým hlasem. „Vlk vběhl do chaloupky a babičku..." „VHAAA!!!“ napodobil bráška opět vlčí řev. „Spapal." „Jo,“ souhlasil bráška. Spapali jsme potom ještě Karkulku a málem i pana mys­ livce, kterému, vraceje se z čekané, se pranic nelíbilo podiv­ né babiččino chrápání (to se taky Honzovi podařilo skvěle napodobit). Nakoukl do chaloupky a spatřil vlka spokojeně se rozvalujícího v babiččině posteli. Vzal nůž a, šmik, roz­ liš

páral milému vlkovi břicho. Ven vyskočila dojatá babička i mírně poslintaná a pořádně nasupená Karkulka („No, enom sa podívejte, jak vypadám! Ta sukna byla sotva nová!“). Místo nich zašil vlkovi do břicha kameny. „Zatí m ň a...“ poprosil Honzík. Nejdřív jsem nepochopil, ani já té jeho hatmatilce ne vždy rozumím. „Zatí mňa,“ pokusil se Honzík vyslovit zřetelněji. Tentokrát jsem pochopil. Vystrčil jsem ukazovák coby jehlu a začal s ním bráškovi čarovat po bříšku, až se začal zmítat smíchy. „Aááá-hááá!“ smál se jako blázen. Počkal jsem, až se uklidní, aby mi ještě pomohl hodit vlka do studny, a já jsem mu popřál dobrou noc a polibkem do jeho stále ještě miminkem vonících vlásků se s ním roz­ loučil. Pomaličku jsem odcházel, když za mnou zašeplal: „Míso, vis co budu dělat, az budu veiký?“ „To nevím," řekl jsem zvědavý, co chytrého toho tvorečka zase napadlo. „Já budu kakat za peníze," svěřil se mi a zmlknul.

119

Standu jsem ten večer viděl naposled. Ještě ve středu ráno volal, aby se omluvil, že nepřijde na zkoušku, protože orá. Myslel jsem si: „Vůl, to by mě zajímalo, kterou zas,“ ale jako obvykle jsem neřekl nic. Jenom jsem mu naznačil, že aspoň v neděli bych už ho teda zase rád viděl. Schválně jsem zvolil domlouvavý tón, aby pochopil, že ty jeho výmluvy už moc dlouho snášet nehodlám. Řekl, že teda jo, a že když to stihne, tak že se staví ještě dnes, spíš abych s tím ale nepočí­ tal, má toho moc. Hrozný kecy. Asi hodinu na to volal znovu, tentokrát z nemocnice. Ať se nesměju, ale že měl nehodu s traktorem a zlomil si nohu, jestli bych pro něho nepřijel. Přece nepojede sanitkou jako nějaký mrzák. Mě to naštvalo, chápal jsem to jako jednu z jeho dalších otřelých výmluv, aby nemusel zkoušet. Navíc jsem se těšil na Evu, která měla každou chvíli přijít. Přesto jsem mu to slíbil. A pak jsme s Evou přijeli do nemocnice. Žádný Standa tady na nás samozřejmě nečekal. Po usilovném pátrání se nám podařilo zjistit, že ho skutečně dopoledne přijali, sotva ho ale ošetřili, podepsal revers a tradá. Myslel jsem , že ho zabiju. Sliboval jsem to nahlas pořád dokola a, nebýt Evy vedle mě, která mi snaživě svírala ruku a vytrvale opakovala, že přece o nic nejde, že jsm e si ales­ poň udělali výlet, pomstil bych se přinejmenším na několi­ ka koších na odpadky roztroušených po nemocničním parku. 120

„Co se děje?" podivila se Eva, když jsem z parkoviště před nemocnicí nezamířil domů, ale do centra města „Když na výlet, tak na výlet," usmál jsem se. Tak jsme se ocitli v hotelu Grand. Není vůbec tak nóbl, jak by se mohlo z jeho názvu zdát, je to docela obyčejná restau­ race, nám ale bylo fajn. „A toto dáme Standovi proplatit," zamával jsem hustě po­ psanou účtenkou a rozmáchlým gestem ji zastrčil do kapsy, že mu ji jako při nejbližší příležitosti předám. Předal jsem mu ale kulový, protože se Standa mezitím zabil. Ten kretén si vzal z nemocnice stopa a ten kretén číslo dva, řidič jakýsi vyřízený, to napral rovnou do stromu. Jak já byl na něho naštvaný! Přecházel jsem celý den po pokoji, odmítl oběd i večeři a místo toho se rozběhl vybít do lesa Běžel jsem jak magor několik kilometrů úplně do nevímkam, abych se zastavil uprostřed lesa, skopával suché stromy a nadával jim do debilů. Pak už jsem byl úplně hotový a sedl jsem si pod strom. „Ty debile jeden...!“ řekl jsem ještě jednou a s kroucením hlavou znovu vstal, abych se vydal zpátky. Vrátil jsem se za tmy. Byla u nás Eva (pořád ještě, já na ni dočista zapomněl) a strašně se rozplakala, když mě uviděla Bála se, že jsem si něco udělal, když jsme byli se Standou takoví kamarádi. Ujistil jsem ji, že mi nic není a že si nesmí myslet takové věci. Ze bych jí to přece nemohl udělat, nechat ji tady samotnou, ještě když jsem ji ještě tak dlouho hledal. Teprve teď jsem začal plakat také. 121

Z celého pohřbu si pamatuju jenom ministranta, malého, protože sotva desetiletého ministranta stojícího s křížem nad hrobem, nad Standovým hrobem obklopeným jeho rodinou a přáteli, přáteli Standy, který si někam odskočil a zapomněl nám dát číslo hotelu, kde prohání pokojské, z nichž některé mají křídla. Večer jim vypráví o kamarádovi, se kterým soše Ježíše Krista nasadil klauni nos, a o babičkách z kostela, které vždy dostávaly infarkt, když nás viděly v zimě „nahé" běhat po hřbitově. Z celého pohřbu si pamatuju jenom toho malého minis­ tranta, jak se nad hrobem dloubá v nose. To úžasné, nesmr­ telné gesto.

122

Michal Čagánek

PIKTOGRAMY

na vaše názory a připomínky se těšíme na adrese: michalcag @seznam. cz

Michal Čagánek Piktogramy Vydala Městská knihovna v Praze Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1 V MKP 1. vydání Verze 1.0 z 23. 8. 2012