Znění tohoto textu vychází z díla Vražda kvete v každém věku tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím Erika v roce 2011 (PAVLÍN, Josef. Vražda kvete v každém věku. Praha: Erika, 2011. 165 s.).
§ Text díla (Josef Pavlín: Vražda kvete v každém věku), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.
Citační záznam této e-knihy: PAVLÍN, Josef. Vražda kvete v každém věku [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2014 [aktuální datum citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. Dostupné z: http://web2.mlp.cz/koweb/00/04/08/11/76/vrazda_kvete_v_kaz dem_veku.pdf.
Vydání (obálka, grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčněZachovejte licenci 3.0 Česko.
Verze 1.0 z 17. 10. 2014.
Osoby a obsazení v pořadí, v němž vstupují do děje: Michal Křižík – milovník žen a potrhlý dobrodruh Monika Křižíková – Michalova třetí manželka, která začala mít posvátného svazku právě dost MVDr. Vladimír Liška – Křižíkův nejlepší kamarád, kromě této úchylky všeobecně vážený veterinární lékař Pavla Hajná – veterinární technička s nejasnou minulostí Napoleon – boxer, ale pes MUDr. Blanka Písková – krásná a ještě ke všemu inteligentní lékařka, kombinace, která nedá Křižíkovi spát Růžena Svobodová – kurtizána ve výslužbě, žena Křižíkových pradávných pubertálních snů Jindřich Vávra – toho času bytem v domově důchodců v Městci, zkušený basista, třebaže na basu v životě nehrál Muž v bejsbolové čapce – agresivní přízrak Gumicuk – zbraň individuálního ničení Emil Janeček – dříve svazák, nyní kádrovák, kterému se podařilo vstoupit dvakrát do stejné vodky, či spíše z ní vůbec nevystoupit Vrchní komisař Bohumil Zelenka – zvaný Procházka, zařazený do hodnosti kapitána, ačkoliv už by měl být přinejmenším majorem Inspektor Pavel Kozel – přezdívaný Ozvěna, hodnostním označením nadpraporčík, přestože si o něm Zelenka občas myslí, že měl zatím zůstat praporčíkem Jiří Babka – muž, který leccos pochopil a ve skrytu duše tají pocit, že už možná mírně nahlédl do záhad života a ví, jak je mu to málo platné; stejně jako nám všem, kteří nenahlédli Otýlie Vranská – prostitutka, nebohá oběť bestiální vraždy spáchané v roce 1933, jejího vraha se nepodařilo vypátrat
4
Autor stvrzuje, že během psaní této knížky neutrpělo úhonu žádné zvíře. Napoleonova operace byla nezbytná a přispěla k upevnění jeho zdravotního stavu.
Neznámá síla tiskla mou obolavělou levou tvář proti něčemu pevnému. Levé oko a nosní dírku mi zacpala neznámá měkká hmota, která voněla povědomým odérem. Ještě chvíli a začnu se dusit! Probíral jsem se ze spánku, ale mozek reagoval pomalu, jistou dobu trvalo, než mi konečně došlo, že kruté nepohodlí si vůbec nemusím nechat líbit. Vzepřu se! Zkusil jsem uvolnit ruce. Šlo to výborně; hlavně proto, že jsem je volné měl… Zazmítal jsem sebou a zjistil, že jediné, co tlačí mou hlavu proti desce stolu, je její vlastní váha. Zaostřil jsem nezalepené oko a uviděl Moniku. Stála ve dveřích kuchyně, dokonalým bokem v přiléhavých kalhotách ležérně opřená o zárubeň a sledovala mě s výrazem, který rovnoměrně mísil hnus, pobavení a vztek. Vídal jsem odrazy nelichotivých emocí na tváři své ženy často, a tak mě ani nenapadlo, že něco nebude v pořádku. Poslední dobou mi vůbec dost věcí nedocházelo. „Ták miláčku,“ protáhla sladce, „ta večeře, ve které právě ležíš, byla poslední, kterou jsem ti přichystala! Končíme!“ Zdvihl jsem olověně těžkou hlavu ze stolu. Cinknul talíř a část namazaného krajíce spadla zpátky na stůl, část se mi přichytila na vlasy. Automaticky jsem skývu odlepil od své skráně (au!) a pořádkumilovně položil zpátky na talíř. „Chleba s májkou,“ pronesl jsem hlasem, který divně zachrčel. Není divu, po alkoholové smršti, jíž jsem minulou noc tak neohroženě prošel, by chrčel i nebožtík Mistr Pavarotti. „Moc ses nepředvedla, to Evička byla jinší kuchařka.“ Vzápětí i má zakalená mysl uznala, že připomínat v pořadí třetí manželce kteroukoliv předchozí není rozumné. V souvislosti s kuchařským uměním přímo sebevražedné. Odvrátil jsem kalný zrak od
5
kuchyňského nože, položeného na lince. Na některé předměty může být v jistých chvílích nebezpečné upozorňovat i pouhým pohledem. „Tak ses jí měl držet, ty troubo!“ odtušila ledově Monika, odvlnila svůj ladný bok od futra a zmizela v pokoji. Dřepěl jsem na kuchyňské židli a skládal dohromady střípky minulé noci. Obraz tahu po pražských hospodách byl barvitý a místy rozmazaný. Kamarád Karel, zámožný majitel autobazaru, včera slavil narození vytouženého syna. Pití teklo proudem už v nóbl podniku, kde jsme zvečera začínali. Lokál jsme opustili někdy po půlnoci a táhli Prahou. Slabší jedinci postupně odpadávali a my ostatní zapadali do pořád vykřičenějších hospod. Vzpomínky se jevily děravé, utkvěly mi jen chvilkové úseky. Jasně se pamatuji, jak jsem zvracel přelomený v pase přes zábradlí mostu. Kámen obruby mě studil na břiše a dole v hloubce tekla černá řeka, o které předpokládám, že to byla Vltava. Ostatní mě tahali za nohy a hulákali, abych neskákal. Asi mi opravdu život zachránili, jinak bych tu neseděl přilepený k pomazánce, to dá rozum. Nad ránem, a to vím zase zcela určitě, jsme se ocitli na Žižkově. Řečnil jsem ke spoluopilcům ze soklu polorozpadlého plotu a chlubil se, že na místním nákladovém nádraží jsem zamlada vykládal vagóny. Nikdo mi nevěnoval pozornost, pouze Karel přispěl poznámkou, jak je dobře, že jsem někdy v životě vůbec něco dělal. Snažil jsem se zavést kluky do prima podniku nedaleko, ale vyhazovač mi nastrčil před nos dlaň, velkou jako radlice buldozeru a suše oznámil, že mají „poľno“. Pak že mám okno! Vím, že jsem se s tlapounem lehce nepohodl, Karel nás chtěl odtrhnout a vyhazovač nás oba smetl pod chodník. No jo! Byla tam louže jako Balaton! Pohled na moje sváteční džíny mi potvrdil, že události minulé noci rekonstruuji výborně. Jasně! Po potyčce vyhazovač zalezl, zamkl prosklené dveře a už si nás nevšímal. Zato jedna ženština vevnitř přistoupila ke dveřím, vyhrnula si sukni a přitiskla na sklo… Sukně byla červená.
6
No, asi se už v autobazaru nechytnu, Kája je známý jako slušňák, který si k mé škodě zakládá na dobré pověsti, staromilec. Původně jsem totiž tajně doufal, že u Karla najdu nové zaměstnání, momentálně žádné nemám. Zamyšleně jsem vymotával zaschlou májku ze svého hára, dlouhého skoro po ramena. Možná bych se měl dát ostříhat. Možná bych neměl tolik pít. Mlhavé úvahy přerušila Monika. Zvolna mi docvaklo, co znamená kufr, který upustila v předsíni z výšky na zem, a výmluvně otevřené dveře na chodbu. Vyšel jsem jako ve snu, sešel ze schodů, pochodoval náměsíčně ulicemi. Kufr byl podezřele lehký, při každém kroku v něm něco zaharašilo. V hlavě jsem měl podobně prázdno, až na kovadlinu, samočinně pracující v pusté dílně. Zastavil jsem se až u řeky, zřejmě jen proto, že jsem se netrefil na most a do vody se mi nechtělo. Není divu, teď v dubnu bude určitě studená. Stál jsem v křoví na břehu jako sádrový jelen ve zpustlé zahrádce, kolem dokola pár neduživých stromů a neupravená zjizvená pláň. Území, o které se investoři co nevidět porvou a postaví tu do cesty všem budoucím povodním sterilní paláce z kovu, spousty prachů, betonu, skla a nudy. Který škarohlíd by myslel na nejhorší, velká voda už třeba vůbec nikdy nepřijde. Díval jsem se na tiše plynoucí Vltavu, po hladině poskakovaly malé vlnky a vítr do zátočiny k mým nohám zaháněl všechno, co řeka nesla na usoužené, lidmi ušmudlané hladině. Igelit, větve, plastové lahve, peří, prezervativ, kousky polystyrenu a kdovíčeho, mrtvou rybu. V jejích vyhaslých očích jsem najednou uviděl sebe. Zní to divně, ale později, při jasném vědomí, jsem zjistil, že právě to byla chvíle, kdy mi došlo, že se sebou musím něco udělat. Já sám. Ani kamarádi, ani mé mnohé manželky, jen já sám. Poděkoval jsem tiše rybě za zprávu a popřál její plovací duši štěstí, ať už byla kdekoliv. Poodešel jsem kousek od jejího mokrého hrobu a vyhledal pohodlný přístup k vodě. Postavil jsem kufr na kameny rozvalené navigace, vysoukal rukávy a ponořil paže do vody. Ledovka mě
7
bodla až do kostí. Umýval jsem si obličej a odlupoval poslední zbytky pomazánky. Musel jsem trochu přitlačit, abych odstranil i zaschlé okraje. Nebylo to vůbec na škodu. Začalo mi docházet i pár dalších věcí, například, že byt na Vinohradech, ze kterého jsem se právě nechal vyhodit, je psaný na mě. A já zase velkoryse ustoupil, stejně jako v manželství číslo jedna i číslo dvě. Proč by to v trojce mělo být jiné, vždyť já jsem pořád ten samý starý trouba, jak trefně poznamenala Monika. Zamyšleně jsem drolil voňavou hmotu z krátkých pejz u ucha. Bylo to bolestivé; jednak tahat se za krátké vlasy, jednak poznání, že teď už nejen trouba, ale opravdu i starý. Včera mi bylo čtyřicet osm. S povzdechem jsem si prudce chrstnul na obličej hrst vody, vonící rybinou, naftou a depresí. Rozhlédl jsem se okolo. Asi deset metrů ode mě níž po proudu dřepěl na břehu bezdomovec a provozoval opatrnou ranní hygienu. „Čau, kámo,“ oslovil mě družně vypitým hlasem. Mdle jsem mu pokynul: „Čau, dobrý ráno.“ Zvedl jsem se, voda mi kapala na bundu a vytvářela podezřelé mapy. Tady byl konec cesty, který jsem nehledal. Slíbil jsem sám sobě, že zkusím jít jinudy. Sebral jsem kufr a šlapal planým územím nikoho, plným trosek, ohrad, hromad štěrku, rumišť a ztracených nadějí zpátky k městu. Od čeho má člověk kamarády? Za hodinu už jsem seděl v kuchyni svého nejlepšího kámoše a sledoval kuchařský koncert. „Jó, léto s Monikou bylo stoprocentní, láskou velikou jaá hořel jsem k ní…“ Ten netvor vůbec nebral ohledy na můj pochopitelný zármutek, zpíval si jako o pouti a hbitě se otáčel kolem sporáku. Radost pohledět. „Dáš si pivko?“ obrátil se ke mně netvor. „Zbytečná otázka!“ „Tak se laskavě přestaň rozvalovat na sedačce, podej mi talíře a otevři pivo!“
8
„Jsi horší než manželka, ale zase líp vaříš,“ bručel jsem. Odsunul jsem si z břicha urostlého kocoura, který mě momentálně využíval jako vyhřívanou matraci. Musí vážit dobře osm kilo. V domácnosti mého přítele se na nikom a nikdy jídlem nešetřilo. Napil jsem se piva a lapal boží vůni, která se linula od varné desky. Láďa servíroval na dva talíře, které nechal orazit na otevřené troubě sporáku, dva nejúžasnější přírodní řízky, jaké si umíte představit. Žluťoučké brambory lehce opečené na másle, kroužky cibulky, s kterými provedl nějaké kouzlo ve šťávě z masa a k tomu pikantní zeleninu. Měl jsem co dělat, abych neslintal jako Profesor. Stařičký psí internacionál se přikolébal ke stolu a vrhal teď na svého páníčka úpěnlivé pohledy. Zato černobílý kocour Vendelín se nezdržoval dojímáním a šel na jistotu. Seděl těsně vedle mého talíře a levou přední už měl v pohotovosti nadzdviženou pět milimetrů nad ubrus. Zdálo se mi, že povytažené vražedné drápy na jeho pazouře se matně zaleskly ve svitu sporákové kontrolky. Popadl jsem do ruky vidličku hotov bránit svůj žvanec. Proč si to zvíře taky někdy nesedne vedle Láďova talíře? Láďa zvládl nebezpečnou situaci jako obvykle bravurně. Měl připravené kousky masa, které rozdělil do dvou misek. „Dolů,“ sykl docela potichu, ale tak autoritativně, až jsem se podvědomě přikrčil. Vendelín buchl svou váhou o podlahu a běžel ke svému stejně jako důstojný Profesor. „Ták jsou hodní, sedni!“ pochválil svůj cirkus Láďa. Podíval se po mně, pročež jsem si také rychle sedl. Inu neposlechněte veterináře! Zvířatům rozumí dokonale. Nějakou dobu se ozývalo jen vrzání čelistí, klepání misek o podlahu, líbezné žbluňkání piva a moje adorační povzdechy. „Láďo, kdybys byl ženská, nedal bych ti pokoj, dokud by sis mě nevzal,“ pronesl jsem nakonec procítěně hlubokou myšlenku. Kamarád si doléval sklenici a zdál se být problémem vážně zaujatý. „To mám teda kliku. Ačkoliv, že nejsem ženská, to by dneska už problém nebyl. Jenomže podle tvých zásad bych se s tebou nemoh´
9
ani registrovat, poněvadž si bereš pořád mladší a mladší. Hm, a já jsem o rok starší než ty, nezapomeň,“ ukončil svůj proslov. Naše praštěné rozhovory miluju, zvlášť po výborném jídle. Můj hostitel postavil skleničku na stůl. „Tak a teď to vysyp! Cos Monice zase proveď? A rychle, za chvíli se musím vrátit do ordinace!“ Tyhle hovory už tak rád nemám, ale kámoš má právo vědět, proč jsem se mu zase jednou vecpal do domácnosti. Prásknul jsem na sebe všechno. Láďa jen pokyvoval, pro něj nic nového. Má pravdu, jako potřetí ženatý už jsem nebezpečný recidivista. Skončil jsem s výkladem. „Měl bych ti říct,“ začal svým rozvážným způsobem, „že potřebuješ pomoc. Někoho, kdo by se o tebe staral, měl tě rád a chápal tě. Ale to ti neřeknu, protože myslím, že bys potřeboval nakopat, abys konečně přestal chlastat a vrhat se do šílených vztahů. Dál, aby sis našel pořádnou práci, která by ti vydržela déle než dva měsíce, a hlavně – to hlavně –, aby sis sepnul ty příšerný chrouny do gumičky!“ Přejel si dlaní hlavu s centimetrovým ježkem. „Zatím můžeš umýt a uklidit nádobí,“ pokračoval tvrdě. „Nezapomeň pořádně vydrhnout pánev. A ať není sporák samá mastnota jako minule! Pak ukliď Vendlovi čurací misku a dej pozor, abys stelivem neucpal záchod. Prófovi dej čistou vodu k pití, zas to má celý zaslintaný. Flašky od piva slož pod dřez a setři podlahu. Skoč na roh pro brambory, došly. Večer čau!“ Zašklebil se, přejel ukazovákem přes klíče od auta visící na věšáku, lítostivě si povzdechl a byl mezi dveřmi. „Rozkaz, můj generále,“ zařval jsem, „a abys věděl, s tebou bych se nedal registrovat, i kdybys byl poslední chlap v celým Severoatlantickým paktu, otrokáři!“ Láďův dunivý smích se ozýval na schodech: „Teď se říká aliance, pakt to byl, dokud jsme do toho nevlezli taky!“ Z vedlejšího bytu vykukovala stará paní Francová a získávala cenné informace. Zamával jsem jí a zalezl do nory. „Tak do práce,“ pravil jsem Vendelínovi. Vrhl na mě přezíravý zelený pohled, abych ho netahal do špinavostí, a odkráčel se našponovat na kanape. Prófa
10
už na svém pelechu chrápal, až poskakovaly hrnky v kredenci. Ometl jsem utěrkou drobky z pracovní plochy. Nahoře za sklem byl zasunutý obrázek. Podíval jsem se na fotku ženy s milým úsměvem. Helena, Láďova žena, nás všechny už dva roky sledovala z Generálního Neznáma. Vysoukal jsem si rukávy a začal sklízet a umývat nádobí. Proč vztah, který tak krásně fungoval, musel skončit příliš brzy a proč já, zběsilec, stačil tři manželství zpackat? Nechal jsem marných úvah, domyl nádobí a vydal se vyklízet kočičí záchod. Podlaha čekala a potměšile se na mě cenila skvrnami mokrých psích stop a převrženou miskou. „Já bych mu to nedarovala,“ shrnula výsledek hodinové konference hubená blondýna Renáta a postavila prázdný kávový šálek na stůl. „To rozhodně nemám v úmyslu,“ odpověděla Monika a vložila do věty jasný podtext – budu čekat, až mi to ty poradíš! Třetí žena, kyprá bruneta Iva ve zlatých páskových botách a ve stříbrozlatých šatech, připomínajících kostým z Lohengrina, zasmušile studovala svůj prsteníček. Zlomený nehet, a to byla včera na manikúře! Rozladěně sáhla do velké zlaté kabelky pro pilníček a párkrát jím nehet přejela. Marná snaha. Rázně zaklapla kabelku a příkře oslovila své dvě přítelkyně: „Rozebíráme to ze všech stran a je to pořád stejné. Další podraz! Manžílkové, pcha! Známe to. Jenže by to chtělo něco vymyslet. Něco, aby se pořádně zapotil, ten tvůj Michálek. Zkazil ti dva roky života! Kde ty už jsi mohla být, se svou figurou!“ Bruneta se špatně tajenou závistí přelétla Moničiny dokonalé proporce. „To se ti řekne, zapotil, ale já ho znám. Tomu je fakt všechno jedno. Já mu třeba na cestu do toho kufru zabalila jen dvoje slipy, jedno tričko s nápisem LOVE, plavky a sloupkový hodiny. Popad to a odešel ze svého vlastního bytu, ani nevrknul. Toho těžko něco rozhodí,“ oponovala Monika. „Fakt sloupkový hodiny?“ ožila Renáta, „a není to škoda…?“ „Stejně nešly.“
11
Iva je mávnutím ruky zarazila. Rozhlédla se po luxusní kavárně, většinu času hostů prosté, ovšem pokud zrovna nedorazil turistický zájezd. Konspirativně ztišila hlas: „Holky, to chce něco pořádného, žádnej čajíček. Já znám jednoho cizince, to je třída. Ramenatej, velkej…“ Renáta obrátila oči v sloup. Monika se ošila. No a pro ránu určitě nejde daleko. Znala kamarádčinu slabost pro rázné mužné typy. „Víš, Ivo, ale já bych se nechtěla do ničeho zaplést. Myslím, aby to nebylo nebezpečný, nebo tak…!“ „No neboj, já ho mám úplně pod palcem. Udělá pro mě všechno!“ natřásla se Iva sebevědomě. „A co jako…,“ pronesla Monika nerozhodně. „Představuju si to nějak takhle,“ Iva se rozhlédla vlevo a vpravo, jako by se chystala přejít rušnou silnici, „musí to vypadat jako úplná náhoda!“ Spiklenky přistrčily hlavy blíž k sobě. Jednoduchý plán, který musí vyjít. Zábavička. A stát nebude nic, holedbala se Iva přízní zahraničního krasavce. Monika pozorně poslouchala a nakonec souhlasila. Kdyby se akce nakrásně zvrtla, bude to Iva, která všechno spískala, pomyslela si mazaně. Mávla na znuděného vrchního a objednala pro všechny tři panáka drahého sladkého alkoholu. „Tak ať nám to vyjde!“ zaznělo trojhlasně. Vrchní se mezitím uklidil z dosahu, zašil se na kryté místo za otevřenými dveřmi do kuchyně a okénkem pozoroval poloprázdný plac. Ty tři vypadají docela dobře, obzvlášť ta prsatá s oříškovými vlasy, ale právě teď dělají bůhvíproč dojem sletu čarodějnic za bílého dne. Otřásl se, aby vzápětí nasadil profesionální úsměv a léty vybroušeným služebním cvalem vyrazil ke vchodu. Průvodce cizinců ze spřátelené cestovky právě přihnal s čerstvou várkou hlučných, a doufejme i žíznivých Němců. Zdárně jsem dokončil úklid, na chodbě přátelsky pohovořil se sousedkou Francovou, do bytu dovalil obrovskou tašku brambor, uvařil si hrnek vražedného turka a usadil se s ním za Láďův
12
kuchyňský stůl. Začetl jsem se do novin, které jsem si přinesl z krámu „Prodej zeleniny, novin, nunčaků a všeho ostatního“, který od rána do noci udržovala v chodu rodina čiperných Asijců. Po obvyklé nezbytné porci katastrof jsem se zahloubal do inzerátů s nabídkami zaměstnání. Ukázala se to být poutavá, ale poměrně deprimující četba. Nakonec jsem si některé inzeráty zaškrtnul, stránku vytrhl a složil do kapsy. Podíval jsem se na své svěřence. Svorně chrápali ve svých pelíšcích, Profesorovi visela z pusy špička jazyka a zhruba litr přebytečných slin, Vendelín snil, občas hrábl naprázdno nohama, jak ve spánku něco honil nebo něco honilo jeho. Bílé fousy se mu rozčilením cukavě kmitaly. „Ahoj kluci,“ řekl jsem, obul se a zamkl za sebou. Jako už v poslední době mnohokrát jsem zase táhl Prahou a vymetal firmy hledající zaměstnance. Jako obvykle mi i dneska elán vydržel u prvních pěti. Taktně mě vyšoupli ze šesté a já toho měl za dnešní dopoledne akorát dost. Po sté potvrzeno, co už jsem dávno věděl. O starce těsně před padesátkou, bez znalosti angličtiny, zato s přerostlými vlasy se zaměstnavatelé neperou. Nerozhodně jsem moment postál před jistou útulnou karlínskou hospůdkou, ale pak jsem se polepšil. Nepůjdu sám, ale zlákám svého bytného. Za chvíli mu už musí skončit ordinace a jedním oroseným snad nepohrdne. Tramvaj mě vysadila kousek od protáhlé bílé přízemní budovy. V čistých oknech kvetly kytky v plastových truhlících, chodník vydlážděný betonovými tvarovkami umetený, vstupní dveře čerstvě nalakované. Klid a mír. Stejně jsem se pokaždé nemohl zbavit podvědomého záchvěvu, snad je to nějaké fluidum, které tu zanechávají trpící zvířata, koncentrovaný strach, pach smrti. Minul jsem ceduli na zdi, která nabádala řidiče, aby dávali pozor na svá vozidla na nedalekém nehlídaném parkovišti a neponechávali NIC v jejich útrobách. Za parkovištěm začínalo území lvů, keře, lesík, opuštěné sklady, periferie. Vozidlo nevlastním, takže jsem vlezl do čekárny. Byla prázdná, reálný pach
13
dezinfekce a imaginární vůně strachu mi opět spolehlivě naježily chlupy po těle. Plaše jsem usedl na koženkovou lavici hned vedle chuchvalce světlé psí srsti. Po chvilce mě čekání přestalo bavit. Jsem přece protekční, no ne? Přikročil jsem ke dveřím do ordinace se štítkem „MVDr. Vladimír Liška“. Příhodné jméno pro veterináře, lepší než, dejme tomu, Sup nebo Střeček. Rázně jsem zaklepal na dřevěnou výplň přímo pod samolepkou „Neklepejte“. Dveře se otevřely, ale namísto vlídné tváře přítele Ládi jsem čelil bojovnému pohledu nakrátko ostříhané mladé ženy statné postavy, navlečené do zelenkavé zdravotnické uniformy. Nejsem právě nejmenší, ale dívala se mi do očí téměř zpříma. „Co potřebujete?“ optala se energicky, ale nečekala na odpověď. „Vy jdete na tu kastraci?“ Ruce mi podvědomě vylétly směrem pod pás, ale včas jsem reakci zamaskoval a předvedl zlomek pantomimy Hurvínka, který se utrhl z drátků. „Né, to nejdu!“ byl jsem rád, že nekňučím strachy a nedělám loužičky. Pohyb rukou asi taky nebyl tak zvládnutý, jak jsem doufal, protože dívce zableskl v očích smích. „Máme v práci pacienta,“ řekla docela mile, „počkejte si chvíli, prosím.“ Dveře se zavřely. Za chvíli se zase rozlétly. Tentokrát mezi nimi stanula platinová blondýna oslnivého zjevu. Velmi rozčileně cosi vykládala směrem zpět do ordinace, bojovně rozkročená, už na půl cesty pryč od těch, kteří ji tak rozezlili. Zprvu jsem vůbec nevnímal slova, jen dokonalou postavu, natočenou mému pohledu z boku. Dlouhé zlaté vlasy létaly kolem hlavy a stékaly po ladném krku přesně tak, jak to vídáme v nepravděpodobných televizních reklamách na šampony. Vyvinuté poprsí, dokonale tvarované kvalitním prádlem pod těsně upjatými šaty, mě zvedlo z lavice. Jdu okamžitě na pomoc té krásce v nesnázích! „Tak si ho tu nechte, vy debilové!“ Přibrzdil jsem, až jsem sedřel protektory. Sáhodlouhé štíhlé nohy, obuté v botách s kramfleky vysokými jeden každý jako žižkovský
14
televizní vysílač, vztekle zadupaly po kostičkách linolea. Míjela mě a já si v mraku drahého parfému konečně prohlédl její obličej, krásný, pěstěný, vzteklý a tvrdý jako mrákotínská žula. Vykráčela z čekárny a práskla za sebou dveřmi. Nahlédl jsem do ordinace, Láďa seděl a zíral do počítače. Bočními dveřmi, které vedou z ordinace přímo do nevábných končin za parkovištěm, právě vklouzla dovnitř ona atletická dívka, jejímž otázkám jsem prve tak srdnatě čelil. Zamkla za sebou. Láďa zvedl hlavu: „Ahoj! To byl ale případ, děsná ženská!“ Otřel si dlaní čelo. „Jo promiňte,“ dodal omluvně, „zapomněl jsem vás dva v tom fofru představit. Pavlo, to je můj kamarád Michal Křižík, Michale, to je nová technička Pavla Hajná.“ Podala mi ruku a měla stisk, jaký jsem od tak statné ženy čekal. Podívala se rozpačitě na své ruce, lehce zamazané od šmíru. „Nezlobte se, trochu jsem se prve umazala a podávám vám ruku,“ kála se. Ujistil jsem ji, že mi to v nejmenším nevadí. „Opravdu nevadí, můžu dosvědčit. Tenhle mizera udělá cokoliv, aby se mohl dotknout ženy, a divil bych se, kdyby mu v tom zabránila vrstvička mazutu,“ dloubnul si dobrák veterinář. Pavla si umyla ruce a zvedla zvonící telefon. „Ano, ano. A děkujeme za zavolání,“ zavěsila. „Tak ta kastrace dneska nepřijde, volala paní Bláhová, že manžel jí to rozmluvil.“ „Koho jste měli v plánu,“ zeptal jsem se, „psa, nebo snad dokonce Bláhu?!“ „Třeskutě vtipný jako obyčejně,“ zacenil se Láďa. „Kocoura. Tím pádem máme pro dnešek padla. Jdu pro sklenice. Pavlínko, prosím podej z lednice becherovku. Dneska tu chci přespat a pohlídat jeden pooperační stav. Kdo z vás by nebyl schopen se odpotácet, může přespat se mnou.“ Usadili jsme se svorně kolem kancelářského stolu a postavili sklenice před vypnutý monitor. Láďa nalil barevnou tekutinu, vychlazenou tak, že se svůdně táhla.
15
„Co to prve bylo za vichřici?“ nemohl jsem prostě jen tak přejít lepý platinový zázrak s drsným slovníkem, který se prve mihl čekárnou. „To bylo zjevení, co?“ oznámil Láďa. „Má krásného mladého psa, boxera. Skvělá figura, rodokmen…“ „Mluvíš pořád o psovi?“ skočil jsem mu hanebně do řeči. Nedal se vyprovokovat a pokračoval: „Dobrá povaha, kterou ani ta příšerná panička nedokázala zničit. Bohužel jsme našli nezhoubný nádor a museli operovat. Jenže! Pes byl chovný a ona mě nařkla, že jsem jí předem neoznámil, že po operaci už prostě jaksi chovný nebude. V opačným případě by ho radši nechala utratit. Takže na placení za operaci nám nakašle, pravila. Seřvala mě a odkráčela, čehož sis, jak tě znám, dobře všimnul.“ Pozvedl jsem skleničku: „Ať zhynou bestie.“ Oba si se mnou přiťukli, napili jsme se a zasmáli. „A řek’s jí to, o tý chovnosti?“ vyzvídal jsem všetečně. „Jo, řekl, ale jen jednou, ačkoliv jsem zřetelně poznal, že ona je ten typ, který informaci pochopí až napotřetí. Ale dobře víš, že zásadně neutrácím pacienty, kteří mají dobrou šanci se vyléčit,“ vrčel doktor zarytě. Dveře do ordinace se bez varování rozlétly a na prahu stanula rozzuřená bohyně pomsty. O kom se mluvívá, daleko nebývá. „Někdo mi něco provedl s autem,“ zaječela bez úvodu, „nejede!“ Milovnice psů se vrátila na místo činu. „Zapomněl jsem zamknout čekárnu,“ řekl Láďa konverzačním tónem, „aby nám neukradli lavice.“ „To jste udělali vy!“ zařvala platinová kráska a já si vzpomněl na základní vojenskou službu a čatára Filu. Nebyl sice tak hezký, ale řval hodně podobně. „Neudělali,“ opáčil tiše Láďa. „Je tam napsáno, aby střehli,“ podotkla Pavlína. Blonďatá ďáblice vypadla z role: „Aby co?“ „Střehli, bedlivě střehli svá auta. Z křovin vylézají nekalé živly a škodí,“ vysvětlila Pavlína, zvedla svou impozantní postavu z malé
16
židličky, na které dosud seděla, vzala z háčku klíče a postoupila ke dveřím. „Musím zamknout,“ zacinkala klíči. Blondýna couvla a změnila taktiku. Dokonalým instinktem krásné samice odhalila slabý článek řetězu. Zazubila se na mě, až strach: „Mohl byste mi pomoci?“ Pokrčila pravou nohu a natočila se ke mně znovu, tentokrát zcela vědomě, svým smrtonosným profilem číslo pět. Rukou si prohrábla reklamní vlasy. Před dvaceti lety bych za ní běžel zblblý jako tetřev hlušec a před třiceti bych pro její pobavení skočil lomeňáka z Nuselského mostu. Dneska jsem zůstal sedět. „Nemohu,“ slyšel jsem se, „ale nedaleko odtud je benzínová pumpa, tam vám určitě rádi pomohou. Já nejsem zcela zdráv. Právě mě připravují na operaci, která proběhne ihned po vašem odchodu. Promiňte.“ Natáhl jsem se po lahvi becherovky a ostentativně si nalil. „Narkóza,“ ozřejmil jsem omluvně. Zlobohyně zasyčela a hrdě nás definitivně opustila. Pavlína za ní zamkla a vrátila se právě, když Láďa doplňoval skleničky. „Pánové, vy dva jste tedy čísla,“ řekla a znělo to vesele. „Jo, to jsme celí my. Akorát jsme do party potřebovali někoho, kdo se vyzná v motorech,“ rýpl jsem si. Začali jsme se hihňat a Pavla se lehýnce začervenala. Slušelo jí to. Zatímco jsem se kochal, uštědřil mi Láďa zahloubaný pohled. Věnoval jsem radši plnou pozornost becherovce. Ve stejném duchu jsme pokračovali i později. Pavlína už dávno odešla domů a zanechala nás, jak řekla, zaslouženému osudu. Dopadlo to děsně. Někdy kolem půlnoci mě veterinář odtáhl za límec z ordinace s jemnou výčitkou; mumlal cosi o prasatech a že i zvíře ví, kdy má dost. Dál si nepamatuju nic. Probudilo mě ostré sluneční světlo bodající i skrz zavřená víčka a proud teplého vzduchu z ventilátoru. Větrník hlasitě chrčel a posílal proud vlažného vzduchu přímo mně do obličeje. Cítil jsem spálenou gumu, dezinfekci a vztek na kamaráda, který sadisticky namíří fofrník na spícího a ještě zapne přitápění. Otevřel jsem oči,
17
ovšem čistě z donucení. Deset centimetrů od mé tlamy ležela jiná, dokořán otevřená, s jazykem vyplazeným čtvrt metru ven, bohatě oslintaná a psí a funěla na mě ohřátý vzduch. Na slamníku ležel bezmocně na boku statný boxer, břicho ovázané fáčem. Spal. Já ležel vedle něj, ovšem na vlastní matraci, pokryté kostkovanou dekou. Neopatrně jsem se nevědomky posunul do důvěrné blízkosti čoklího ventilátoru. Co nejhbitěji jsem se odvalil z dosahu masivních čelistí. Boxlící jsou prý dobráci, ale neznáme se, takže radši… Otevřely se dveře a vstoupil Láďa, odporně čilý a oholený, v hnusně sněhobílém plášti. „Tak jakpak se má pacient?“ zahlaholil bodře. Nenávidím ho! „Mám sucho v puse, v krku ošlapanou rohožku a v mozku technopárty.“ „Jo ahoj, já se neptal tebe. Tvoje příznaky znám z doby, kdy jsem byl v pubertě. Už mě to dávno pustilo, tyhle experimenty, ale následky si jasně vybavuju dodnes. Ptám se pacienta.“ Nadzvedl oslovenému přední packu a zlehka ji pustil, zkontroloval tlamu, poodloubl zkusmo jedno oční víčko (moje nebylo) a spokojeně poplácal padlého spolubojovníka po plecích. „Jsi doktor, máš pomáhat trpícím,“ zaskučel jsem táhle. „To pomáhám, ale zvířátkům,“ odsekl cynicky. Doktor! Absolvent univerzity! Halama je to! „Musíme se sebrat, kámo,“ oslovil jsem spoluležícího. „Mluv za sebe,“ pravil suše Láďa, „Napoleon bude brzy úplně fit.“ „To je ten sirotek? Co s ním budeš dělat?“ „Jako vždycky,“ odpověděl mírně, „doléčím ho a najdu pro něj prima pánečka nebo paničku.“ Můj kamarád je známý svým obětavým vztahem ke zvířeně všeho druhu a majitelé pacientů to občas zneužívají. V některých obdobích malá klinika praská ve švech množstvím opuštěných zvířecích podnájemníků v nejrůznějších stádiích léčení.
18
„Za tohle tě mám rád,“ řekl jsem Láďovi. S přibývajícím věkem na sobě pozoruji nebezpečný nástup sentimentu, obzvlášť po prohýřených nocích. „To jsem celý šťastný,“ odsekl, „a protože každý dobrý skutek má být po zásluze potrestán, mám za kamaráda alkoholika.“ Vyšel z místnosti a na znamení nevůle klepl dveřmi. „Musím se zmátořit, vstát, umýt se, oholit a sehnat si buď hrnek kafe, nebo cyankáli,“ naznačil jsem spolunocležníkovi svůj nejbližší program. Asi to byla jeho klíčová věta. Zacukala mu víčka, jazyk zeširoka oblízl oblemcanou tlamu a vcucnul se na původní místo. Morda zaklapla směrem zdola nahoru a můj obličej pokropila sprška slin. Přední tlapy sebou mohutně zacukaly a jedna těžce dopadla na moje předloktí. Pes prohlédl a dívali jsme se vzájemně zblízka do očí. Tvářil se vyjeveně, buď se snažil uspořádat si myšlenky, nebo čekal někoho jiného. „Dobrýtro,“ oslovil jsem ho zkusmo. „Umpf,“ odpověděl. Vzájemně jsme se očuchali a byla to láska na první pohled. Opatrně jsem se zvedal a chlácholil Napoleona: „Lež, lež!“ Poslechl a já se vydal do umývárny. Uvedl jsem se do jakéhos pořádku, obličej jsem si oškrabal břitvou, která ležela ve skleněné skříňce mezi lékařskými nástroji. Předpokládal jsem zdravě, že je dezinfikovaná. I když… proč by měl člověk znamenat něco víc, než zvíře… notabene v mém dnešním stavu? Řízl jsem se jen třikrát, pokaždé pouze nepatrně. Vylepšil jsem si vizáž nalepením útržků toaletního papíru na škrábance a vykročil do ordinace. Láďa tu byl sám a klapal na počítači. „Potkal jsi v koupelně Alžbětu Báthoryovou?“ „Ne, to je vlastnoruční práce,“ odsekl jsem. Zakoulel očima: „Prosímtě, alespoň si zastrč ten podolek. Má mi sem každou chvíli přijít zástupce farmaceutické firmy, tak ať hned zase neuteče.“ „A co?“ huhlal jsem a rval cíp košile do kalhot, „chce prodávat, tak ať se snaží!“ Nicméně jsem zdárně dovedl do konce svou
19
zušlechťující misi a právě jsem se obracel k zrcadlu nad umyvadlem, abych zjistil, jestli osvědčený toaleťák zastavil fatální krvácení, když se ozvalo zaklepání na dveře. Na Láďovo vyzvání vstoupila do místnosti a já zůstal trčet uprostřed ordinace jako vyřezávaný špatně kolorovaný svatý. Měl jsem se dobře učit a stát se veterinářem, blesklo mi hlavou. Jak jinak si vysvětlit oslnivé ženské zjevy, které se k Láďovi stahovaly? V krátké době už druhá zářivá blondýna, vlasy po ramena, postavu jak od zručného soustružníka a obličej… Ten mě tentokrát opravdu vzal. Zrcadlilo se v něm něco, čemu soukromě říkám duše. Směs citu a inteligence, dobře navážená a s jiskrou smíchaná, dalo by se možná říct. Pozor, zablikala mi v hlavě žárovka vlastního pojistného hloupostního hlásiče. Víš, jak to chodí, kolikrát už jsi byl svědkem, že takový anděl otevřel pusinku a po první větě se zlatý lak začal katastrofálně odlupovat. „Dobrý den, pánové, jsem Blanka Písková. Byli jsme domluveni…“ Nerozhodně se podívala z jednoho na druhého a usmála se. „Dobrý den, paní doktorko,“ povstal konečně Láďa od klávesnice, „já jsem Liška a mluvili jsme spolu telefonem.“ „Ovšem. Nesu vám domluvené vzorky a návrh smlouvy, pokud budete mít zájem.“ Na volný cíp psacího stolu postavila aktovku s logem firmy obchodující s léčivy. „Rád bych, abychom spolu podmínky alespoň předběžně projednali,“ spustil plynně obchodně Láďa, „chtěl bych se na pár věcí zeptat. Sedneme si?“ Nevšímali si mě. Právě jsem přišel k sobě natolik, aby mi došlo, že musím vyklidit bojiště. Láďa rovnal židle, aby se oba pokud možno pohodlně usadili. „Ach, promiňte, to je můj kamarád Michal Křižík,“ rozpomněl se pan doktor na zbytky svého dobrého vychování, „který právě odchází.“ Pochopil jsem, že jeho vychování hrubě přeceňuji. Návštěvnice prudce vzhlédla, sáhodlouhé řasy mi půvabně zamávaly na pozdrav.
20
„Jste raněn vážně?“ oslovila mě s úsměvem. „Zjevná zranění jsou nic proti těm vnitřním,“ vykoktal jsem a natřásl se jak kohout na kompostu. Přešla ty tři kroky, které nás dělily, a hladkou teplou rukou oddrolila zálepky z mých tváří. „Už je to mnohem lepší,“ zapředl jsem jako kocour nad smetanou, „děkuju.“ „Koneckonců jsem lékařka,“ řekla rozmarně. „Prosím, sedněte si, paní doktorko,“ přerušil Láďa krutě naši vteřinovou selanku, „na něj bohatě stačí veterinář,“ zamumlal dovětek, který patřil mně. Usadili se k práci a já potupně ustoupil. V místnosti, kde jsem nocoval, jsem byl přijat mnohem vlídněji. Boxlík Napoleon seděl, sice poněkud vratce a ze široka, ale držel se. Opatrně jsem ho podrbal za ušima a přísahám, že se na mě usmál. Přičapl jsem k němu, pokračoval v drbání a šeptal mu sladké hlouposti. V čemž jsem ostatně poměrně dobrý. Nešťastný psí pohled mě uhranul, jednoduše jsme se našli. Půjdu k Láďovi a požádám o psí tlapku. Krásná paní doktorka byla odsunuta na další pořadí. No, takhle to se mnou chodí, jsem nestálý typ, říkám já. Láďa zase tvrdí, že bych se měl nechat vyšetřit u odborníků, popřípadě se dát hospitalizovat na uzavřeném oddělení. Po době, která mi připadala dost dlouhá na to, aby ti dva už měli dojednány své travičské kejkle, jsem vtrhl do ordinace. Pletl jsem se, pořád seděli u stolu, hlavy u sebe a vybavovali se. Že by ani pan doktor nebyl tak zcela imunní vůči kouzlům krásných čarodějek? Chtěl jsem odpádlovat, ale zarazil mě: „Dobře, že jdeš, zrovna jsme o tobě mluvili.“ Inu, inu! Zastřihal jsem ušima a Láďa pokračoval: „Zmínil jsem se, že hledáš práci, a paní doktorka mi prozradila,“ zazářil na svou společnici stowattovým úsměvem, „že jejich firma hledá zaměstnance.“ Houby imunní, naparuje se jako papoušek před zrcátkem, doktůrek. Krásná farmakoložka se na mě usmála a já Láďovi na místě odpustil. „Tady máte adresu a datum konkurzu. Jestli máte zájem…“ Podala mi navštívenku, rozloučila se a odkráčela. Svorně jsme oknem sledovali, jak nasedá do červené škodovky.
21
„Radost pohledět,“ povzdechl jsem si, „a dík, žes ztratil slovo za kámoše.“ „To bylo ze zištných důvodů, jinak bych tě měl do smrti na krku,“ odvětil krutě. „Neboj, však se už dneska stěhuju.“ Mírně překvapeně se na mě podíval: „Nemusíš, nemyslel jsem to vážně!“ „Ne, tím to není. Pokusím se zalátat život, jak se dá. Vedu si mizerně, už mi to řeklo pár lidí, taky jeden pes, ryba… Tak na tom něco bude.“ „Ryba taky?“ zeptal se s hranou starostlivostí, „nemáš horečku?“ „Nemám! A to hlavní: chtěl bych adoptovat Napoleona.“ Zkoumavě si mě prohlížel: „Jsi týpek, kterýmu bych nesvěřil ani vycpanýho houpacího koně plnýho molů, ale ve stavu nouze… Máme zase jednou plno,“ utahoval si ze mě. „Až zaberu, uhradím operaci,“ škemral jsem. „To rozhodlo, za prachy bych prodal vlastní babičku, znáš mě,“ zašklebil se příšerně. „Za týden je tvůj, musím ho ještě trochu vyhojit.“ Šel jsem za Napem, abych mu oznámil osudovou novinu. Reagoval tím, že mi oblízl tvář. Možná to byl výraz sympatie, možná zkoumal, jestli bych byl v případě nouze jedlý. Potřásl jsem mu packou a opustil veterinu. Vydal jsem se do své garsonky v Karlíně, která přišla zase jednou z nouze ke cti. Prastarý pavlačový dům pamatoval staré mocnářství. Sešlý a zanedbaný se krčil v zadním traktu hodně vzdálený od hlavní třídy. Klasický pavlačák zbudovaný do tvaru účka, se záchody a vodovody na pavlači, s mnoha amatérskými stavebními úpravami, kterými si partaje během desetiletí víceméně ilegálně vylepšovaly svá hnízda. Například v mém bytě byla nejen zavedena voda, ale i vybudován záchod. Velká rekonstrukce, která v Karlíně probíhala po katastrofální povodni, dům zatím nezasáhla. Barák nebývalou potopu zdráv přestál, tedy byl ve zdejších nepevných
22
píscích zakotven opravdu dobře. Prošel jsem širokým průjezdem, vydlážděným momentálně jen udupanou suchou hlínou. Pozoruhodná původní dlažba z dubových kostek se v povodni nafoukla vodou a vzdula se. Část uplavala a zbytek posloužil mým sousedům jako topivo. V prachu průchodu se táhly řádky stop oběma směry a já s údivem poznal, že jsou to opakující se otisky jedněch stejných bot. Stopy byly nezvykle malé, skoro dětské. Pouze při zdi se táhla řádka jiných, ale málo zřetelných ťápot. Podupal jsem všechny a stanul na dvorku. Rozhlédl jsem se po třech řádkách pavlačí, nikde nikdo. Ve třetím patře ležela těsně u zábradlí poklopená muzeální zinková vana. Na prádelní šňůře visela osamělá potrhaná igelitová taška a melancholicky se otáčela v průvanu. Náhle se na konci pavlače ve druhém štoku otevřely dveře od společného záchodu. Panty zavrzaly a já čekal, která postava vystoupí na scénu. Nikdo. Po chvíli mi došlo, že dveře se uvolnily a samy plandají v závanech větru. Jejich skřípění mi připomnělo, co mi bylo divné hned u domovních vrat. Ticho. Tenhle dům, co jsem ho znal, nikdy nespal. Ve skutečnosti byl problém urvat si chvilku klidu. Pokud se nekonal běžný běh věcí, jako hádky, rvačky, veselí, pláč malých dětí a vytí psů, tak se alespoň nad ránem vracela z práce kapela, která si vyhrávala do kroku, jako by toho neměla za celou noc ve vinárně dost. „Tak pojď, vyhlížím tě už dlouho!“ ozval se nade mnou skřípavý hlas. Trhnul jsem sebou. Na pavlači v prvním patře stála drobná osůbka v červeném brokátovém županu. Paní Svobodová. Nějakým kouzlem jsem se vrátil zpátky v čase o přímo strašidelnou řádku let. Zase jsem šel ze školy po točitých schodech baráku, který kypěl životem ve všech jeho podobách. Co partaj, to mexická telenovela nebo spíš poctivá česká červená knihovna. A mezi tím paní Svobodová v župánku, vláčně podepřená mezi otevřenými dveřmi svého bytu, v dlouhé špičce dýmající cigaretu, si mě zamyšleně prohlížela velkýma vlahýma laníma očima. Býval jsem shledán podměrečným a stejně nesolventním jako malá plotice a bylo mi
23
mlčky dovoleno pokračovat se školní taškou a pocitem neurčité touhy až do našeho kvartýru v posledním patře. Jako tenkrát jsem vydupal po schodech a v prvním patře pronesl obvyklé: „Dobrý den, paní Svobodová!“ Dneska konečně došlo k tomu, o čem jsem v patnácti snil. Popadla mě za rukáv a táhla do svého bytu. Ocitli jsme se v interiéru, který by se od minuty dal komplet přenést do skanzenu a vystavit s popiskem: „Obydlí kurtizány v dělnické čtvrti, třicátá a čtyřicátá léta dvacátého století“. Pokoj a kuchyně v jednom, bez předsíně, dojemně uklizený a opečovávaný, byl důkazem, že paní Svobodová se nudí a zaměřila svou podivuhodnou energii uklízecím směrem. Vybavil jsem si větu, kterou jsem na její účet jako kluk náhodně odposlechl: „Pani,“ sdělovala sousedka mojí mámě, „vona teda je Dezabůra, ale čistotná, to se musí nechat. Má naklizíno jak na zámku.“ Dlouho mi pak trvalo rozluštění onoho zdánlivě orientálního jména, dokud jsem v něm nerozpoznal rázovitou složeninu z dob, kdy se za bůra ještě dalo něco koupit. Mezitím jsem byl usazen za stůl. Z vrásčité tváře si mě prohlížely pořád ty jasné velké hnědé oči. Propána, musí jí být kupa let. Vzal jsem nabízený puclák a opatrně usrkl culifindy. Kafe však bylo nečekaně chutné. „Stěhuju se zpátky,“ přiznal jsem pod jejím upřeným pohledem. „To vidim,“ odskřípla mi, ale nebylo to nevlídné. „Jsem ráda, chlapče. Je tu prázdno, nikdo neví, co se bude dít. Na byt jsem ti dohlídla, nikdo tam nevlez.“ „To jste hodná. A kde jsou partaje?“ „Odstěhovaný.“ „Všichni?“ zeptal jsem se nedůvěřivě, „co Červeňákovi?“ „V Kanadě, Lakatošovci v Anglii, prej nemohli vydržet ten brajgl, co tropili jejich sousedi, a Balážovi na Slovensku,“ vypočítávala. „Spousta starejch umřelo, jo, a Vávra je v domově důchodců na venkově, v Městci. Von, kterej znal z přírody akorát vltavskej břeh na Maninách, kde proháněl žencký!“ ušklíbla se. „Možná v tom penzijónu, dneska tak říkaj starobinci,“ osvětlila mi zasvěceně
24
a s pohrdáním v hlase, „budou potřebovat otevřít zabouchnutý dveře, tak nebudou muset volat zámečníka, když maj po ruce starýho Vávru.“ Vzpomněl jsem si na muže, který trávil život opřený o klandr pavlače, bánil retko a čučel do dvora. Pracoval v noci. Čas od času se dočkal, přijeli pro něj a pak byla jeho cimra nějaký čas neobývaná. Ale jak rád říkal, zavřít můžou, pustit musej. Pamatuji si, že pan učitel Suchánek z druhého patra se o Vávrovi vyjádřil jako o „zločinci z povolání“. Vrtalo mi to hlavou, protože zločinci, co jsem znal z filmů, na zavilé padouchy vypadali, kdežto Vávra mi vždycky připadl spíš smutný než démonický. Zvedl jsem se a poděkoval za kafe. „Budeme tu teda válčit sami,“ pronesl jsem povzbudivě. Podala mi klíč: „Tady máš novej, od domu. Na noc zamykám.“ Odporoučel jsem se, klíč v dlani. Pár vteřin mě dělilo od poznání, že bude užitečné zamykat i ve dne. Schody se stáčely doleva, studoval jsem v chůzi prošlapané prohlubně v jejich středu, když vtom na ně padl stín. Koukl jsem šroubovicí chodby nahoru a uviděl nohu v botě nejmíň pětačtyřicítce, jak míří přímo na můj obličej. Instinktivně jsem uhnul hlavou, takže kop zasáhl zničujícím nárazem mé rameno. Letěl jsem pozpátku ze schodů a cestou se zachytával zbytků zábradlí, abych trochu přibrzdil pád. Přesto bylo přistání tvrdé. Dopadl jsem na zadek, až se otřásla pavlač. Kůň, který mě nakopl, se hnal za mnou a byl tu dřív, než jsem se stačil zvednout. Odsunul jsem se po zemi a zády narazil na litinové zábradlí pavlače. Štvalo mě mimo jiné to, že tomu agresivnímu slonovi nevidím do obličeje, měl naraženou obvyklou blbou bejsbolovou čepici staženou do očí, oblíbené maskování lumpů. Tápal jsem rukou za sebou a snažil se zachytit klandru, abych se nadzvedl. Nakopnuté rameno a k němu příslušící ruka byly mimo provoz. Ale chlap už stál u mě a já manévr nestihl, seděl jsem jak žába připravená k rozplácnutí mamutem. Což bylo paradoxně moje štěstí.
25
Nad hlavou mi prosvištěl velký podlouhlý projektil a tvrdě zasáhl útočníka do prsou a brady. Zapotácel se a zmateně se podíval za moje záda. Oba nás překvapilo, že válcovitý předmět, dlouhý dobře padesát čísel, se u své oběti nezdržel víc, než bylo nezbytně nutné, a zase odletěl zpátky přes zábradlí. „Seď!“ zaskřípal za mnou známý hlásek a náboj zase vystartoval. Tentokrát zasáhl útočníkova široká záda, protože muž se evidentně rozhodl opustit bojiště. Zásah. Ozvala se dutá rána a chlap poskočil o dva kroky dopředu. Počkal jsem, až se řízená střela vrátí zpět ke své velitelce, konečně jsem se vyhrabal na nohy a klusal jsem za chlápkem. Dole jen dokořán otevřená vrata a stopy v prachu. No, možná dokonce větší než pětačtyřicítky. Vyhlédl jsem na ulici právě včas, bejsbolová čepice mizela v dálce za rohem. Přivřel jsem bránu. V průjezdu za mnou stála postavička v červeném župánku a smrtící zbraň třímala v náručí jako děťátko. „Vzdávám se,“ řekl jsem jí a pokusil se zvednout obě ruce ve známém defenzivním gestu. Zabolelo to. Vrzavě se zasmála: „To je na sígry. Nikdo nebude ubližovat klucím z našeho baráku! Na, zamkni.“ Převzal jsem zdravou rukou klíč a zamkl. Vraceli jsme se nahoru, kde mě pyšně seznámila se svou zbraní, kterou prve tak obratně vystřelovala přes roh pavlače. „Gumicuk,“ řekla s hrdostí vynálezkyně a vložila mi své nebezpečné dřevěné dítko do rukou. Olbřímí váleček na nudle, solidní předválečná výroba, obě držátka pobitá měděným plechem. Na jednom z nich byla důmyslně upevněna hranatá silná guma, jako kluci jsme jí říkávali letecká. Drobná ženička převzala zpět zbraň, postavila se ke klandru a vyslala bumerang do prostoru. Poslušně srazil prázdný květináč z pavlače naproti vzdálené dobře čtyři metry a hbitě se vrátil do dlaně domorodé bojovnice. „Tý brďo, paní Svobodová!“ vydechl jsem údivem. Roztomile se zapýřila: „Mám hodně času, tak často cvičím.“
26
„Do hlavy ale nikdy ne, mohlo by to někoho…,“ zaprosil jsem jatý hrůzou, co bychom dělali s očepicovanou dvoumetrovou mrtvolou. Scvrklá čarodějnice mi asi četla myšlenky: „No tak bysme ho zahrabali pod beton na dvorku.“ Zašilhal jsem na rozrytý dvorek, pokrytý kousky suti a zbytky betonové podlahy, mezi níž proráželo býlí. Proboha, snad už tam někoho nemá? Vzápětí jsem myšlenku zavrhl, copak by ta drobná stařenka zvládla… Pak mě zachvátily pochyby, protože ona vždycky mívala po ruce dost zpitomělých vazounů, kteří by pro ni udělali cokoliv. Zadoufal jsem, že už jsou všichni v domovech důchodců. Do svého bytu jsem se dostal v pořádku, nikdo mě nepřepadl a žádná kung-fu babička mi už nemusela zachraňovat život. Otevřel jsem okno, dřepl si na gauč a ohledával rameno, které valem modralo. Hlavně mě ale strašily otázky; kdo byl ten chlap? Chtěl peníze? Náhoda, že čekal v prázdném baráku na neznámou oběť? Těžko. „To mi chceš namluvit, že mýrnykstýrnyks se úplně cizí chlap na tebe zničehonic vrhne v opuštěném baráku, zaklepe ti na budku a nechce ani peněženku?“ zpovídal mě nedůvěřivě Láďa a kroutil mi bolestivě ramenem. „Au! Přesně tak.“ „Nenaštval jsi v poslední době někoho?“ „Já naštval celé zástupy, můžu si vybrat,“ odpověděl jsem trpce. Nelitoval mě. „Při tvém způsobu života se nedivím.“ Mlčel jsem, protože právě prohmatával mou promodralou paži a nechtěl jsem, aby přitlačil. „Nic závažnějšího,“ oznámil a hodil mi tričko, „můžeš se oblíknout. Jestli chceš, dojdi si pro jistotu ke konkurenci.“ „Mně stačíš ty.“ „Děkuju za důvěru,“ odsekl, „ještě ti dám něco na bolest, ale opatrně, neber víc, než tu máš napsáno. Je to pro koně.“
27
„Dík,“ ozval jsem se, „mohlo by to být pro prasata.“ „Pro ně je to taky, neboj,“ zasmál se a já pochopil, že tady se soucitu nedočkám. „Ba ne, vážně,“ pokračoval Láďa, „dávej si teď většího bacha. A vynech temné uličky a noční tahy.“ „To jsem měl v úmyslu i beztak,“ slíbil jsem ctnostně. Po několika dnech jsem si vyzvedl Napíka. V plastovém límci navlečeném na krk, aby si neolizoval ránu, vypadal jako smutný mimozemšťan. Představil jsem ho paní Svobodové. Promluvila na něj a on jí olízl ruku. Politovala ho za jeho obvazy a dala mu karamelu, kterou pečlivě vybalila z papírku. Jak jsem měl zatím možnost sledovat apetit svého nového kolegy, nemusela se rozbalováním zdržovat. Schramstnul bonbón a znovu jí oblemcnul ruku, obranář jeden, očekávaje repete. Odtáhnul jsem ho do kvartýru. Zřejmě budeme dvojka, se kterou si ženské mohou dělat, co jim libo, to je štěstí. Pár dní jsme si s Napem pěkně žili. Chodili jsme na dlouhé procházky do parku na kopci, kde kdysi bratr Žižka vyklepl křižáky jedna nula a zahájil slavné krvavé období našich dějin. Soustředil jsem se i na obcházení potenciálních zaměstnavatelů a přitom dával pozor, aby nějaký křižák nebo snad husita nevyklepl mě. Naštěstí nebyly žádné bejsbolové čapky v dohledu. V den vyznačený na navštívence půvabné doktorky Blanky jsem se ohákl co nejlépe, pozorně se oholil a dokonce se zlehka oplácl kolínskou. Je v tom kousek masochismu, šplouchat si voňavý líh na čerstvě oškrábanou pusu, informoval jsem otráveného Napoleona. Zhnuseně se odebral na pelíšek, protože jako obvykle bez ptaní poznal, že tentokrát se mnou nepůjde. Nasypal jsem mu usmiřovací dávku jeho oblíbených granulí, ale uraženě civěl z okna. Pohladil jsem ho: „Jak tě znám, tak to vymlaskneš, sotva za mnou zapadnou dveře.“ Blahosklonně se ke mně otočil a jeho pohled vyčítavě pravil: „Si piš, nevěrníku. Mě necháš doma a sám si razíš za zábavou!“
28
Podrbal jsem ho mezi ušima: „Připadám si, jako bych se počtvrté oženil.“ Vypadl jsem, zamkl a vteřinu tiše postál u dveří. Uslyšel jsem nezaměnitelný chrastot psích chřupek, luxovaných z kovové misky vysavačem té nejvyšší kvality. Sídlo firmy NAJEV bylo samý kov, sklo a málem drahé kamení. Podmračený černý šerif ve vestibulu tvořil s mlaďounkou sladkou recepční za pultem dvojici hodná-zlý. Prolustrovali mě důkladně a odeslali výtahem do pátého patra. Jiná atraktivní dívka mě usadila v předpokoji k pěti dalším zájemcům o zaměstnání. Než odešla, stihl jsem si všimnout dokonalého zadečku v obepjaté sukničce. Atraktivita je zřejmě jednou z podmínek přijetí do služeb NAJEVu, moje smůla. Rozhlédl jsem se po ostatních adeptech. No těpic! Mladí, nadupaní, zahlédl jsem dvě značková saka a nervózně si popotáhl to svoje, sice bez zvučné viněty, zato jsem se v něm třikrát ženil. Chlapci se na mě svorně podívali jako vlci na jelito. Začal jsem si tak připadat. Co tu dělám? Dravost a vysoká škola jim koukají z očí. Odvrátili se, stařec s maturitou složenou za Husáka je nemůže ohrozit. Otevřely se dveře a vypadl z nich poněkud pocuchaný mladík. Úhledná slečna odloupla dalšího manekýna z kraje řady a zatáhla ho do zkušební kobky. Rozčilený navrátilec se obrátil na jednoho z nás, zřejmě svého známého: „Víš, na co se mě zeptal? Kdy byla vydaná Zlatá bula sicilská! Co to má společnýho s managementem? Co je to za otázku?!“ stěžoval si. Ostatní se dotazovali na další záludnosti přijímacího pohovoru. Tiše jsem se zasnil. Co vy víte, cápkové! To mě se kdysi kádrovák optal, jaké byly moje postoje v krizovém roce 1968. Odvětil jsem, že jediný postoj, který jsem tehdy zaujal, byl u suku v prkenné ohradě dámské koupalištní převlékárny, protože mi bylo osm a právě jsem objevil zajímavé znepokojující rozdíly mezi mužským a ženským tělem. A už jsem letěl. No, takhle to se mnou chodí, jak už víte.
29
Hoši se zatím ještě dohadovali, když vyšel další. „Ptal se na Zlatou bulu?“ zaznělo z pléna. „Ptal,“ přiznal příchozí. Zavládlo ticho, nikdo datum zřejmě neznal. Nebo spíš znal, ale tajil. Proč by dával informace těm, kteří půjdou před ním? I já, potvora, jsem zarytě mlčel. Chlapci, chlapci! Přitom je to datum, které se tak dobře pamatuje. Bylo mi jasné, že pro zdejší palác nebudu tím pravým princem, ale začalo mě to bavit. Postupem času jsem osaměl, pak osudné dveře vyplivly posledního sežvýkaného kandidáta a dívenka vyzvala mě. Zvedl jsem se z křesílka, v zatuhlém koleni mi luplo, jako když střelí z poplašňáku. Tak tohle místo mám v kapse. Na dědka, který si po večerech maže klouby kostivalovou mastí, budou celí říční. „Dobrý den,“ pozdravil jsem slušně siluetu muže, který seděl proti dveřím a rýsoval se na prosklené zdi. Krásný pohled z okna za jeho zády přitáhl můj zájem a zároveň mě lehce oslnilo světlo. No jasně, žaluzie roztažené, na obličej příchozího dopadne nemilosrdná záře. „Čest vaší práci, pokoj vašim rukám,“ ozvalo se a já sebou škubnul. Tmavý obrys zvedl ruku, zmáčkl ovládání na stole a žaluzie se s jemným šustěním zavřely. Za stolem seděl Emil Janeček a vesele se na mě zubil. Oplatil jsem mu to. „Pokoj i vašim,“ pokynul jsem mu státnickým gestem. Obešel stůl a podal mi pravici. „Sedni si,“ řekl srdečně. Usadil jsem se, on se vrátil za stůl a zalovil v zásuvkách. Postavil na stolní desku dvě skleničky, otočil se za sebe a otevřel skříňku na spisy, což bylo maskování pitím dobře zásobené ledničky. „Vodku?“ Kývl jsem a sledoval bezbarvý pramínek, kterým štědře naplnil obě sklenice. Jednu mi podal, pozvedli jsme stakany. „Jsem rád, že si držíš styl,“ pochválil jsem ho. V době, kdy byl Emílek předsedou Socialistického svazu mládeže ve fabrice, v níž jsem i já měl tu čest svého času pracovat, nic jiného nepil.
30
„Starého draka novým ohňostrojům nenaučíš,“ zasmál se. „Hned, jak jsem si přečetl dotazníky, jsem věděl, o koho jde. Pořád proháníš ženský?“ „Ne, už jsem toho nechal,“ zalhal jsem. Proč bych měl věšet pravdu na nos zrovna jemu? On žena rozhodně není, takže mu ode mě žádné nebezpečí nehrozí. „Zato ti můžu prozradit datum vydání Zlaté buly sicilské.“ Zaculil se: „To si jen tak krátím dlouhou chvíli. Věřil bys, že málokdo z těch ekonomických zázraků ví, že to bylo 1312 ?“ Ještě moment jsme tlachali, zeptal se na pár věcí z dotazníku, nic převratného. Rozhovor s ním mi nevadil, Emil sice nikdy nebyl můj extra kámoš, ale na druhou stranu ve fabrice, pokud vím, nikdy nikomu neuškodil, podle možností i pomohl, trochu šedá zóna, piják a kumpán, který nezkazil žádnou legraci. Proto jsem neměl to srdce mu říct, že se ve Zlaté bule spletl o pouhých sto let. Rozešli jsme se s obvyklým rčením, že mi dá vědět, a já vypadl. Krásnou Blanku Pískovou jsem v budově NAJEVu nezahlédl, ačkoliv jsem se díval. To mi můžete věřit. Pěkný teplý den na konci května a já ho musel Napovi zkazit návštěvou veterináře, ovšem naštěstí našeho Ládi. Šli jsme na kontrolu, obvazy ani límec už Nap nenosil, ale jizva pořád vypadala nebezpečně. Naštěstí zdárně zasychala. Měli jsme čas, takže jsme vyšplhali kozími pěšinkami přes staveniště a pustá lada na vršek. Psa jsem pustil až na vrcholku, obcházelo tu pár letmých známých pejskařů, na některé jsem zdálky mávnul, oni na mě. Následoval jsem Napoleona po naší vyšlapané trase kolem sochy vojevůdce, která zblízka působila předimenzovaně. Procházel jsem méně udržovanou zelení, Nap se pročuchával křovím kus přede mnou. Najednou zaštěkal, hned znovu. Něco ho muselo vyvést z míry, štěká málokdy. Hned nato se ozvala suchá rána, nic moc nápadného. Polilo mě horko, protože zvuk mi nápadně připomněl výstřel. Aby tak nějaký rapl s pistolkou Napíka… Rozhlédl jsem se, ale v okolí právě nikdo nebyl. Vrhl jsem
31
se přímo do roští a běžel za zvukem. Vzápětí Nap zase zaštěkal, žádná bolest v tom nebyla. Oddechl jsem si a běžel dál. Přede mnou se otevřel malinkatý zatravněný plácek obklopený keři. Sakra, oddechnout si člověk má, až pozná celou skutečnost, moje předchozí úleva byla tragicky předčasná. Na řídké udupané trávě ležel na zádech muž, nehýbal se. Tři kroky od něj stál Napoleon v podivně strnulém postoji a zíral na něj. Pes se ke mně rozběhl, jako by hledal ochranu. Přidržel jsem ho za obojek a pomalu jsme došli k ležícímu. Díval se do nebe a neviděl už nic. Hloupě mi blesklo hlavou, že tohle bude ono v médiích různými mluvčími často citované „zranění neslučitelné se životem“. Muž měl přímo uprostřed čela malou okrouhlou dírku s jemným červeným okrajem. Sehnul jsem se, ale nesáhl jsem na něj. Nap sebou zacukal, vzhlédl jsem, pes celý naježený valil oči za moje záda. Náhle tím směrem prudce vystartoval. Na smůlu jsem ho, asi pod vlivem událostí, držel za obojek nakrátko, pevně a křečovitě. Nestačil jsem reagovat a povolit mu, takže jsem ho zbrzdil. Zároveň jsem se snažil otočit a zvednout se z dřepu. Dopadlo to katastrofálně. Během svého nešikovného půlobratu jsem zahlédl jen tmavé sportovní boty a černé nohavice nějakých širokých kalhot nebo tepláků. Další průzkum cizí garderoby ukončila rána do hlavy, vedená shora odzadu s nepříjemnou razancí. Něco pevného mi prudce přilehlo k lebce a mozek na protest proti takovému zacházení vypnul. Zatmělo se a u Bucků zhasli. Líbala mě vášnivě, sotva jsem popadal dech. Muselo to být žhavé usmíření, jen kdyby mě tak nebolela hlava. Kolikrát jsem si už slíbil, že nebudu pít! Monika přejížděla jazykem po mých rtech, nose, očích, vlasech… Cože? Otevřel jsem oči a místo Moniky se nade mnou skláněl Napík a důkladně mě olizoval drsným jazykem. Chtěl jsem se na něj usmát, ale další elektrické obvody v mé hlavě postupně spínaly a já pochopil, že do smíchu už mi asi dneska nebude.
32
Chlapík, co tak klidně odpočíval v trávě těsně vedle mě, taky nebyl žádný smíšek. Z rány uprostřed čela se nevyspal. S klením a hekáním jsem se posadil. A pořád jsem v pravé ruce držel malou černou pistolku, jako na hraní. Velikou tak akorát, aby při nějaké hezké hře udělala do hlavy maličkou dírku. Třásl jsem se a bylo mi špatně od žaludku. Odpotácel jsem se na okraj plácku a zvracel do křoví. Pak jsem provedl jednu z mnoha dalších zpozdilých hloupostí v životě. Zavolal jsem Napa, připnul ho k vodítku a vydal se co nejrychleji pryč, napříč křovím, co nejdál od té hrůzy. Vypotácel jsem se na volné prostranství, zas nebyl nikdo v dohledu. Kde je lidstvo, když potřebuju pomoc? Šmajdal jsem dál, Napík se mnou. Vlastně já za ním, protože mě zřejmě někam vedl. Byl jsem mu vděčný. Hlava mi zvonila, žaludek se chystal vyskočit pusou ven, ruce jsem měl zpocené a až na psí šňůru volné. Nedržel jsem před chvílí bouchačku? Možná. Chytrý pes! Parkem a divočinou mě dovedl k Láďově veterinární klinice. Za zuřivého troubení aut, které se ke mně neslo jako pod vodou, jsme překonali dvě rušné silnice a jeden dálniční přivaděč. Můj pes prostě neumí vyhledat značené přechody, no a co, vy potrhlí automobilisti! Chytil jsem se kliky u zadních dveří do ordinace. Měli zamčeno. Né! Nap začal na dveře zuřivě škrabat. Cvaknul zámek a já vešel dovnitř. Láďa a Pavlína tu byli sami, oblečení ještě v civilu a houpali se s celou podlahou místnosti jako paluba pirátské šalupy v bouři. „Je mi zle. A asi jsem zastřelil cizího chlapa. Fakt je mi hodně blbě,“ ujistil jsem oba přítomné námořníky. Pak už jsem se jenom kácel, někdo mě chytil za ramena, v poslední chvíli jsem ještě zahlédl Láďovy tmavé nohavice a botasky z polohy, z níž jsem je ještě neviděl, a cosi mi to připomnělo. A černý se smál, smál se v duchu pořád dál, i když už zas nebyl černý, ale šedý, jako všichni ostatní. Jeho srdce se smálo radostí, protože kdypak se člověku poštěstí zaplácnout dvě mouchy jednou ranou?
33
„Koho že zabil?“ zeptala se Pavla, ale už se zručně chopila pacienta. Kňučícího Napoleona doktor odvedl do zadní místnosti, zavřel ho a pak zase zamknul zadní dveře. „To je nadělení,“ ulevil si a sklonil se nad přítelem. Zkontroloval dech a puls, ohmatával hlavu. „Tady je to. Musela to být solidní šlupka něčím podlouhlým.“ Ve vlasové části zraněného se rýsoval krvavý podlitý pruh. „Pavli, okamžitě volej sanitku a popros, ať sebou hoděj, je to urgentní.“ Dívka telefonovala a lékař zatím prohlédl kamarádovy kapsy. Klíče, peněženka se směšným obnosem a občanka. Klíče hodil do zásuvky psacího stolu, ostatní vrátil. Láďa se podrbal na hlavě. Koho by tenhle moula proboha střílel? Že by fackovačka s podvedeným manželem, to snad, i když dneska má každý kovbojíček pistoli a mohlo by se stát… Doktor domýšlel situace, které nebyly nepravděpodobné. „Cos to zase nadrobil?“ zeptal se zbytečně. U hlavního vchodu se ozvalo nervy rvoucí jeknutí záchranky a Pavla vyběhla ven. Zpět se vrátila v doprovodu dvou mužů ve známých oblecích s reflexními pruhy a s nosítky. „Ahoj,“ pozdravil starší z nich, „zvířata nevozíme,“ zavtipkoval. Nikdo se nezasmál. „Ahoj,“ řekl Láďa ledově, „podezření na silný otřes mozku, pacient v bezvědomí,“ mrknul na hodinky, „dvě minuty.“ Mezitím už mladší ze saniťáků, který nemluvil a konal, přiklekl ke zraněnému. Jeho pohyby byly zručné a klidně cílevědomé. „Ahoj,“ otevřel Michal oči, „jéžiš, mě ale bolí hlava,“ poinformoval společnost a zas oči zavřel. Zdravotníci ho přeložili na nosítka, která důmyslný nůžkový mechanismus proměnil ve vozík. „Tak jsme se všichni pozdravili a můžem,“ oznámil mladý samaritán a to bylo jediné, co za svou krátkou návštěvu pronesl. „Nic ve zlým, doktore,“ ozval se starší omluvně, „vezem ho na Bulovku, ale vy víte, že s ním nikoho naložit nemůžem.“
34
„Vím, to nic,“ odpověděl unaveně Láďa, „dobře dojeďte, já tam budu za chvíli.“ Odjeli. Doktor s asistentkou se po sobě podívali. „Já nevím, co s tím budu dělat…,“ začal doktor. „Postavím na kafe,“ řekla Pavlína s pevnou jistotou žen, které jsou uvyklé čelit životu a rozplétat jeho složitosti bez hysterie. „No doprdele,“ pronesl doktor a mladá žena udiveně vzhlédla, protože ho zatím nikdy sprostě mluvit neslyšela. „Budeš muset dát víc vody,“ ozřejmil důvod svého rozčilení. Podívala se, kam zírá, a zůstala strnulá s konvicí v ruce. Z lesního podrostu kousek od veteriny vybíhaly mnohé postavy v černých policejních uniformách a hnaly se přímo k jejich zadním dveřím. Zase se ozvalo škrábání na dveřní výplň, tentokrát podpořené mohutným bušením a řevem. „No, no, vždyť už jdu!“ řekl spíš pro sebe doktor a vydal se odemknout. „Jak mohli tak rychle…?“ nedořekla Pavla. „Jednoduše. Udělali to nejlepší, co mohli. Nasadili na stopu psa,“ odpověděl a otevřel dveře. Dovnitř vtrhla smršť. „Tak si to projdeme,“ povzdechl si o pár hodin později ve své kanceláři vrchní komisař Bohumil Zelenka, kolegy zvaný Procházka, a to právě kvůli svému oblíbenému úsloví. Mladý inspektor Pavel Kozel se s tajenou nevolí díval, jak jeho nadřízený doluje z kapsy ohmataný notýsek. Z jeho desek vytáhl obyčejnou tužku, rozevřel notes a tužkou se podrbal v dosud hustých vlasech. „No tak si za to sedni,“ ukázal Zelenka na počítač, „nebude na škodu si porovnat poznatky.“ Kozel znal a neuznával Zelenkovu antipatii k moderní technice. Zelenka se sice počítač naučil ovládat, ale pokud možno se mu vyhýbal. Jeho oblíbená věta zněla: Vypnou proud a jsi nahranej. Kozel si povzdechl a začal procházet: „Zavražděný Michal Kalfus, nalezený v prostoru divokého porostu na okraji parku, mrtvý v době nálezu teprve krátkou dobu. Pitevní zpráva bude
35
následovat. Zastřelen zbraní malé ráže. Pistole, browning CZ 83 ráže sedm pětašedesát, výrobní číslo…, byla nalezena deset metrů od poškozeného. Balistický důkaz, zda se opravdu jedná o vražednou zbraň, bude proveden po vyjmutí kulky z hlavy oběti. Místo nálezu je s velkou pravděpodobností zároveň místem činu.“ Zelenka si do rytmu kolegovy řeči klepal palcem do stránky svého sešitu s oslíma ušima. Výmluvně pozvedl tužku: „A teď se dostáváme k tomu zajímavému; pan Kalfus nebyl žádné neviňátko.“ Kozel se na šéfa otráveně podíval, jemu se případ jako nudný nejevil už od samého začátku, ale pokračoval: „V minulosti pětkrát soudně trestaný za majetkové trestné činy, popáté ovšem za sexuální napadení nezletilé, teprve desetileté dívenky. Čin nedokonal, protože záměry obviněného překazil náhodný chodec,“ předčítal inspektor z monitoru. „Jo, to si pamatuju,“ zaťukal si Zelenka tužkou o čelo, „tenkrát se večerem vracel jistý důchodce, dříve ovšem uhlíř a boxer těžké váhy. Ten v parku u sídliště zprudka ručně zhatil Kalfusovy špinavé úmysly. Hezký příklad rychlé spravedlnosti, ne, že bych to schvaloval,“ dodal a poněkud pokrytecky se na Kozla ušklíbl. „No a pak máme na tapetě pana Křižíka, Michala, toho času bez zaměstnání, zato už potřetí v rozvodovém řízení, dosud netrestaného,“ pokračoval Zelenka. „Měl prokazatelně v ruce inkriminovanou zbraň, na hlavě bouli i s následným silným otřesem mozku, válel se a zvracel nám na místě činu, odkud utekl. Až moc rychle se zašil do nemocnice, budu věřit, že jeho bezvědomí nebylo hrané. Pěkné. Ovšem na druhou stranu nám pět svědků potvrdilo, že svého čokla venčí v parku pravidelně. Všechny jeho manželky jsem postupně navštívil a v dojemné shodě mi vypověděly, že Křižík nemá násilnické sklony, pouze trpí nadměrnou příchylností ke slabšímu pohlaví, ale v rámci zákona, čili je děvkař,“ zakončil Zelenka. Kozel snaživě dodal: „Žádná spojitost mezi zavražděným Kalfusem a podezřelým Křižíkem dosud nebyla prokázána. Akorát… oba se jmenují Michal.“
36
„Že by Křižík likvidoval konkurenci?“ neodpustil si starší policista, ale hned se opravil: „Promiň, máš samozřejmě pravdu, svou roli může hrát i detail.“ Zelenka se zamyslel: „Celé to vypadá tak pitomě, až se výpověď Křižíka jeví jako pravdivá. Buď děsná náhoda, nebo nás obdivuhodně tahá za nohu.“ „Sebereme ho?“ zeptal se Kozel. Zelenkovi dotaz zazněl trochu moc lačně, ale chápal to, také býval mladý a horlivý. Pousmál se; teď už je jenom horlivý. „Ne, venku nám bude užitečnější. Pohlídáme ho a nějak se to vyvine.“ „Takže jsme s rozumem v koncích,“ neodpustil si trpce Kozel. „Ale to jsme na začátku skoro vždycky, pane inspektore,“ chlácholil ho Zelenka, „hlavně abychom nakonec nebyli tamtéž. Co máš dělat, víš. Sousedy Kalfuse a Křižíka, kteří nebyli doma, znovu manželku číslo tři a já si zopáknu pána harému. Nezapomeň oklepnout toho zvířecího doktora Lišku, Křižík u něj bydlel. Poptej se po baráku, však víš. Zítra velká porada a po ní si všechno touhle dobou zase krásně projdem.“ Inspektorovi se na monitoru objevilo hlášení o novém mailu. Otevřel ho, byl od kolegy. „Jedenáct z deseti psychiatrů doporučuje pro uklidnění nervů každodenní Procházku s Kozlem,“ stálo tam. Bryskně odepsal: „Ha ha! Trhni si!“ Vypnul počítač a vydal se do terénu získávat nové poznatky, chtěl se před nadřízeným trochu blýsknout. Aby bylo zítra co procházet, usmál se v duchu, dneska kriminálka fakt hýří vtipem. Ležel jsem na nemocniční posteli a dumal, jaké to asi je, být zavřený v kriminále. Nenašel jsem na tom stavu moc kladů, a to i navzdory lidovým moudrostem, které hlásají, že dnešní vězeň se má líp než průměrný penzista. Možná, ale já se do důchodu zatím nechystám. Moje sebelítostivé rozpoložení se zvolna měnilo ve vztek. Někdo neznámý si ze mě dělá boxovací pytel a já netuším, odkud lítají facky. Agresivní vazoun v baráku na sobě měl něco jako tmavou sportovní soupravu. Pokoušel jsem se vzpomenout si, jestli to
37
nemohla být stejná teplákovka jako v parku, nebo alespoň jaké boty k ní patřily. Jestli náhodou parchant, co mě rozplácl na pažitu jako zuřivý zahrádkář zákonem chráněného krtka, neměl stejně velké křápy jako kámoš s bejsbolovou čepicí. Nevzpomněl jsem si na nic, protože jsem pravděpodobně ani nic nevěděl. Nechal jsem marných snah, v hlavě mi stejně ještě prázdně duněly ozvěny prohraných bojů. Podivně mě uklidňovalo pomyšlení, že je dobře postaráno o Napoleona. Ostatní už bude maličkost. Přežít tu řachu do hlavy a pak už si jen odsedět výjimečný trest za vraždu, kterou jsem nespáchal. Jako na zavolanou se ozvalo zaťukání a do pokoje bez vyzvání vstoupil anděl strážník. Tohohle policajta jsem už znal. Probral mě včera tak zevrubně, až jsem měl pocit, že mě obrátil naruby, propláchl pod vodovodem a prázdného zas odložil do špitální postele. Zelenka nevypadal nebezpečně, v tom trochu nedbalém sportovním oblečení, tmavém tričku a zelené parce, ale v povolání se očividně vyznal. Vymámil by z jalové krávy tele. Dneska už nepospíchal tolik jako včera, pozdravil, přitáhl si sesli a usadil se vedle postele. Mlčel, dvakrát si promnul koleno a přitom si mě zpytavě prohlížel. „Klouby, co,“ nadhodil jsem, „to znám.“ Mohl být odhadem mého stáří. Dál mlčel, jen se pohodlně opřel. No, na zdar divadla! S jeho přístupem a mou ukecaností se Zelenkovi za chvíli rozbrečím na foremetce a přiznám se k vraždě. Konečně sáhl do náprsní kapsy bundy a vyndal ohmataný notes v kožených deskách, z nichž vypáčil tužku a začal mě zpovídat. Hovořil poklidně, ptal se na nejrůznější věci, které mi většinou připadaly nepodstatné a odtažité od tragédie, která se stala v parku. Ovšemže chápu, že policista nebude běhat kolem, drásat si oblečení a křičet: Kdo ho probůh zabil? Scestné úvahy jsem si naštěstí nechal pro sebe už proto, že u mě dozníval otřes mozku. Jinak jsem vyžvanil, co se dalo, člověk si přece rád pokecá a Zelenka byl výborný posluchač.
38
„A ještě mám jednu otázku, takovou hodně osobní,“ řekl nakonec. „Nejste náhodou gay?“ Protože jsem mlčky civěl, dodal: „Rozumějte; homosexuál?“ „Já vím,“ odpověděl jsem zmateně, „jen nechápu, jak jste na to přišel.“ První, co mě napadlo, bylo, jestli pořádná rána do palice může způsobit změnu sexuální orientace. „Připadám vám tak?“ zeptal jsem se nejapně pod vlivem té zdrcující myšlenky. Usmál se. „Zdaleka ne. Jen jsem si musel ověřit jistou informaci.“ Nikdy jsem neměl nic s gayi ani nic proti nim, takže jsem přemýšlel, která z mých manželek mohla Zelenkovi nakukat tuhle perlu. Jako důkaz, že se šedá kůra mozková malounko zmátořila, mi to došlo: „Milá stará Láďova sousedka Francová! Moje chyba, že hloupě žvaním na schodech! To měl být vtip.“ Zelenka kývl a složil příruční papírnictví zase do náprsní kapsy. „Děkuji, to je pro dnešek všechno. A co jsme si tu povídali, považujte za přísně důvěrné. Včetně rozdílu mezi paktem a aliancí,“ dodal přísně. No, snad si nemyslí, že půjdu babu Francovou ze msty zaškrtit? Ale ona si snad ty odposlechy zapisuje, nebo má fenomenální paměť, obdivuhodná přesnost! „Jasně,“ špitnul jsem. „A samozřejmě neopouštějte území republiky,“ doplnil poněkud výhružně a vyšel z pokoje. Pohodlně jsem se natáhl v posteli. Nezavřeli mě! Hlava přestávala třeštit a ke všemu bude za chvíli oběd, který dneska rozváží krásná sanitářka Janinka. Zajímalo by mě, jestli má pod kraťounkým modravým pláštíkem… Dveře se otevřely, ale na prahu stál Zelenka: „Zapomněl jsem vám říct, že jste pod dohledem. To kdyby vás napadly nějaké nepravosti. Zdar!“ zavrčel a definitivně zmizel. Naskočil mi opar. Druhý den mě propustili z nemocnice. Mám se šetřit, nepít, nekouřit a pokud možno se neválet ve společnosti nebožtíků, doplnil jsem si lékařské rady. Před bránou na mě čekal Láďa.
39
Nasedli jsme do auta a zamířili směr Karlín. Kámoš se poptal na můj zdravotní stav a dál ani muk. Asi se nechce vyptávat, ta jeho ohleduplnost mi někdy leze na nervy. Začal jsem sám: „Posledně, co jsem byl u vás v ordinaci, jste nebyli v pracovním.“ Udiveně se otočil: „Byl bych nevěřil, že sis něčeho takovýho ve svém stavu všimnul. Jo, zrovna jsme si byli zaběhat.“ „Odkdy si chodíš zaběhat? Že by kladný vliv nové pracovní síly Pavlíny?“ Usmál se: „Možná, je to milá holka.“ „Není trochu moc… velká?“ plácl jsem, zvyklý mluvit s Láďou na rovinku. Tentokrát jsem narazil na tvrdou vodu. „Pch,“ odpověděl s despektem, „to se může zdát leda tobě, který myslíš jedině…“ Včas se zarazil, ale bylo to o fous. Fofrem jsem zařadil zpátečku. Nic mi do toho není. „Promiň, znáš mě!“ kál jsem se, dokonce jsem uznal, že při spatření vydařeného exempláře opačného pohlaví můj rozum občas přepne na nouzový chod. „No jo,“ zabručel smířlivě a já si umínil, že hodnocení Pavliných předností a záporů si napříště nechám pro sebe. Po chvíli bezeslovné jízdy jsem vyhrkl: „Já toho chlapa opravdu nezabil, ani ho neznám!“ Jednoduše mě tyhle mlčenlivé typy znervózňují, no! „To jsem si ani na chvíli nemyslel,“ obrátil se Láďa udiveně, „nejspíš ses zas k něčemu přimotal, máš na to talent. A nechceš se na pár dní nastěhovat ke mně?“ nabídl mi. S díky jsem odmítl, pokud se mezi ním a Pavlou něco rýsuje, byl bych přebytečný. Pokud vím, od Heleniny smrti žádnou známost neměl. Vážnou určitě ne. „O Napa se postarám, dokud se nepostavíš na nohy,“ slíbil. Šel se mnou až k bytu, nedůvěřivě si prohlížel zatuchlý interiér opuštěného činžáku. Cestou jsem zamával paní Svobodové, která vykoukla ze dveří jako brokátová kukačka, a slíbil, že ji brzy navštívím. Radostně zaskřehotala a oznámila, že za Láďou za chvíli zamkne, a zajela zpátky do pendlovek. Nedal jsem se oklamat
40
vlídností, určitě měla pod paží odjištěný gumicuk. V bytě mě Láďa usadil na gauč a uvařil mi čaj. Byl bych radši jedno orosené, ale bral jsem, co charita dávala. „Ještě, že nás nevidí stará Francová. U Svobodové jaksi předpokládám větší toleranci,“ vyložil jsem Láďovi historku s odposlechem. „Tedy, na co ti policajti hned nemyslí,“ napil se z mého hrnku, „kde je staré dobré chlapské přátelství?“ Položil šálek na stolek vedle gauče. „Fuj, to je dobrota! Vypij to všechno a uzdravíš se. Já musím do ordinace.“ „Dík za péči,“ poděkoval jsem vděčně, rozvalil se pohodlně na gauči a přikryl se dekou. „Není zač, zlato,“ zavrkal sladce a zamával mi zvadlým zápěstím. „Koni,“ zařval jsem a popadl polštář, ale už byl u dveří a chechtal se. Za chvíli jsem slyšel vrzavý smích z prvního patra a Láďu, jak něco vykládá a zase skřípavý smích. Krucinál, proč taky nepovídá zábavné historky mně? Proč smetanu slíznou vždycky jenom ženy? Ublíženě jsem se napil čaje, chuť měl opravdu povážlivou. Zachumlal jsem se pod deku a usnul. Probudil jsem se druhý den ráno a kupodivu se cítil líp. No tak dobře, náhodou jsem vběhl přímo do maléru, kdosi mě cáknul po hlavě a podstrčil mi pistoli. Policajti určitě pochopili, že s tím nemám nic společného, chytnou pravého vraha, zas bude dobře a plno kvítí kolem. Vzpomněl jsem si na svou profesorku dějepisu na gymnáziu: „Křižíku, Křižíku! Vy a ten váš věčný laciný optimismus! Jak jste si mohl myslet, že všechno okecáte? Dokonce i francouzskou buržoazní revoluci, příčiny, průběh, následky?“ A už mi psala kouli. Ach jo, někdy má člověk co dělat, aby tenhle život přežil i s berličkou trochy toho laciného optimismu. Opláchl jsem se, oblékl a šel si koupit něco k jídlu. V prvním štoku jsem samozřejmě neušel celní a pasové kontrole: „Měl ses
41
trochu učesat, když jdeš mezi lidi,“ pokárala mě paní Svobodová, „a máš u mě dopis.“ Poděkoval jsem a obálku s logem NAJEVu zavřenou strčil do kapsy, ač špiónka zjevně čekala, že ji neprodleně seznámím s obsahem. Vylezl jsem z domu. Na ulici jsem si vzpomněl na Zelenkova výhružná slova o dozoru. Přiznávám, že jsem se chvílemi kradmo ohlížel, okolí však bylo téměř liduprázdné. Neviděl jsem nikoho, kdo by o mě jevil zájem, nepočítaje ulepeného bezdomovce s jeho mantrou „nějaký drobný, šéfíčku“. Po chvíli jsem nechal rychlého otáčení, protože jsem si bolestivě hnul s krkem. Přece nejsem James Bond, kašlu na to! Komisař zřejmě jen tak propagačně zachrastil okovy, abych nevyváděl hlouposti. Zamnul jsem si zátylek. Měl bych začít cvičit. Později jsem v klidu svého doupěte rozlepil depeši NAJEVu. Moje mládí mě dostihlo, protože bývalý svazák Emil Janeček mi v oficiálním dopise psal, že jsem přijat a mám příští týden nastoupit na pozici dealera léčiv. Sousloví „na pozici“ ve mně vyvolalo představu, jak se v maskovací uniformě a s plnou polní přesunuji přískoky vpřed. Slovo „dealer“ zas, kterak opatřen dredy a kroužky v uchu, nose a obočí distribuuji v temném zákoutí pochybné čtvrti tvrdé drogy. Pak jsem si připomněl půvabnou doktorku Blanku Pískovou a reálnou možnost, že se s ní v NAJEVu zase setkám, a Karlín byl hned růžovější. Cherchez la femme, neboli takhle to se mnou… ale to už znáte. Pár dní jsme už zase bydleli s Napem, který dal při opětovném shledání oslintáním jasně najevo, že mě rád vidí. Malichernost, ale potěšila mě. Chodili jsme se spolu dál venčit na onen krví předků i současníků nasáklý kopec, ale důsledně jsme vynechávali osudnou část a zamířili pokaždé na opačnou stranu. Jakože náhodou. Lhal jsem si do kapsy, to se ví.
42
Průhledem v křovinách jsem zahlédl břehy Vltavy dole v údolí. Tak jo, přestanu si dokazovat, jak moc se nebojím, a půjdu zas jednou klidně k řece a Žižkovo válečné pole nechám chvíli ladem. Venčení by měla být pohoda i pro páníčka, nejen pro psa. Jsem asi srábek, ale tady na vražedném vršku jsem nadskakoval nad každou veverkou, která proběhla roštím. No, nakonec, kdyby těch veverek bylo víc a byly hodně rozzuřené… Pískl jsem na psa a zavelel odchod. V baráku jsem se jako vždycky stavil v prvním patře u paní Svobodové na kafe a každodenní referát o událostech dne. Svobodovou moje trable zajímaly, myslím, že je brala jako soukromý televizní seriál naživo. Popřál jsem dobrou noc a zapsal si za uši, že musím koupit balíček kávy. Druhý den ráno jsem, oholen a oblečen chudě, leč čistě, nastoupil v NAJEVu novou zářivou kariéru. Další ze svých mnoha. Po nezbytných procedurách mě honosná firma vcucla do svého soukolí. Dostal jsem průkaz s čipem, pracovní stůl v rohu rozlehlé místnosti, počítačové heslo a vynadáno od ženy středních let, že do ní strkám, když si nese kafe. Poděkoval jsem třikrát a jednou se omluvil, ačkoliv ta kráčmera do mě strčila sama a ještě mi pobryndala sako. Jsem prostě gentleman. Na záchodě jsem skvrnu pucoval za pomoci papírových ručníků a s nevolí sledoval, jak se žmolky papíru přítulně zadírají do látky. Radši jsem zanechal snah, oklepal drtiny a prohlédl si výsledek: mokrou skvrnu pětkrát větší, než její kafová předchůdkyně. Vtom do umývárny vlezl Emil Janeček. Potěšeně se na mě zašklebil, rukou bouchl do dveří všech kabinek, aby se ubezpečil, že jsou prázdné. Uvelebil se u okna na topení, pootevřel větračku, tasil cigaretu a zapálil si. Sedl jsem si vedle něj. Lačně potáhl chutný dehet. „Dáš si?“ přistrčil mi krabičku. „Ne, dík, já už toho nechal.“ „První od rána,“ stěžoval si nikotinista, „v celým zatraceným baráku přísný zákaz. Musel bych na nádvoří, ale tam je usazený
43
černý šerif a čeká na oběť, které by moh plkat vtipy, co byly vynalezené za krále Holce. Tak co, jak se ti líbí NAJEV?“ „Líbí, protože po mně zatím nikdo nic nechtěl. Odpoledne prý přijde šéfka a dá mi přesný popisy mého rajónu a tak. Co je to za ženskou, nevíš?“ tahal jsem z Emila rozumy a snažil se nešlukovat jeho dým. „No ta se ti bude líbit. Nějaká doktorka Písková. Tady se jí říká Krásná Blanka nebo taky Železná Panna.“ Moje špatné vlastnosti se začaly drát na povrch, stačí jim opravdu málo. Zavrtěl jsem se a radiátor mě začal tlačit do pozadí. Krásná Blanka! „Zas tak moc se netěš,“ zpražil mě Janeček, „není známo, že by kohokoliv vyznamenala přízní, abych tak řek’. Ani mužského, ani ženskou. Je to trošku záhada, právě proto jí dali tu druhou přezdívku. Ale vyjít se s ní dá.“ Virtuózně pinknul vajgl cigarety do záchodové mísy a spláchl. Několikrát zmáčkl osvěžovač vzduchu na zdi, z kapsy vytáhl mentolku a tu hodil pro změnu do své pusy. Rukou rozehnal vzduch u okna. Začal jsem si připadat jako na základce, přesně tohle jsme provozovali v deváté třídě. Navoněný a osvěžený Janeček se nakonec otočil ke mně: „Nenapínej zbytečně žíly, odolala jiným, tak se nezahodí se zastydlým hipíkem!“ Aby ses nesplet, chytráku! Na koho mrkala dlouhými řasami a komu odlepovala papíry z ciferníku? Mně! Heč! Spolkl jsem peprnou odpověď a radši se zeptal: „A co takové to seznámení s podnikem? Jak tě voděj po kancelářích jako medvěda s kruhem v nose?“ Zachechtal se: „Ne, že by ti kruh v nose neslušel, ale tady to funguje jinak. Místní jed se jmenuje stmelovací soustředění. Jednou za čas se vždycky jedno oddělení sebere a odjede na podnikové středisko. Dřív se to jmenovalo rekreační chata ROH. Soutěže, kurzy… Jestlis někdy byl na pionýrském táboře, tak něco
44
podobného. Máš kliku,“ usmál se trochu sadisticky, „za týden je řada na našem odboru. Užiješ si!“ Vypadl z leterátu a já za ním. Coural jsem se ke svému stolu a v hlavě mi, čert ví proč, zněla píseň Zítra se bude tančit všude… Už se těším, až se budu stmelovat s kolektivem, doprčic. Hlavně s Janečkem a při pomyšlení, že Krásná Blanka je nedobytná Železná Panna. Připomněl jsem si, že tu jsem kvůli tomu, abych zaplatil Napovi operaci a granule, sobě nájem a Svobodové dlužné kafe. Nejsem tu kvůli ženským. Bohužel. „Michálku, drahoušku, něco bych potřebovala,“ pravila sladce paní Svobodová ten den odpoledne, když jsem se ploužil domů z práce. Zbystřil jsem, protože drahouška nasazovala málokdy. Pokračovala: „Víš, starej Vávra u mě má schovanou bednu s věcma, něco fotografií a kdovíco za poklady. Napsal mi, jestli bych mu ji nemohla poslat. Tak mě napadlo, než abych to táhla na poštu, že bych mohla toho starýho kozla navštívit a bednu mu rovnou dovézt. Ale už tak špatně chodím…“ Podlehl jsem citovému nátlaku, jak je ostatně mým dobrým zvykem. „Jasňačka, že vás tam hodím,“ slíbil jsem lehkomyslně a rovnou dohodl určitý den, „mám teď služební auto, to budete mrkat. Brko, něco mezi trabantem a vétřieskou,“ přirovnal jsem rádoby žertovně současný užitkový vůz k typům aut, která mohla být sousedce bližší. Můj zemitý humor ji v nejmenším nezaujal. „Tatřička vétřieska,“ zasnila se, „ta měla v kabině takovej ten oblej dekl na motor, pokrytej hnědou koženkou, co se při jízdě zahřál…“ Zbaběle jsem uprchl, abych se nedozvěděl něco, co jsem vědět nechtěl. Doma mě nadšeně přívítal Napík se známým úpěnlivým, živě vypovídajícím pohledem: „Sedím tu celičký den sám a opuštěný u dveří, chce se mi čurat a toužebně čekám, až vezmeš za kliku a vejdeš.“ Pohladil jsem ho a zkusmo položil dlaň na gauč. Deka byla vyhřátá, jako by na ní před chvílí ležela zapnutá žehlička. „Jen
45
nekecej,“ vpálil jsem Napovi pravdu do očí, „celý den ses válel na otomanu a budeš tu na mě hrát betlém!“ Jen tak, aby si nemyslel, že mu všechno baštím. „Ty toho zas víš,“ řekl výraz jeho sympatické mordy. A šli jsme se venčit k řece. Coural jsem se teplým jarním večerem po asfaltové pobřežní pěšině, Napík bezuzdně očurával kameny a vzduch voněl čerstvým jarním životem, nahořkle novým listím topolů a psími hovínky. Chlap, který se proti mně vynořil ze zákrutu cesty, byl o půl hlavy vyšší než já a kráčel cílevědomě přímo ke mně. Vyrval jsem ruce z kapes, kde jsem je měl líně a neprozřetelně uložené. Nap, aniž bych ho zavolal, se pojednou ocitl vedle mě a jeho jindy žoviální výraz opilého radního se změnil v nebezpečnou zubatou grimasu. Protijdoucí se viditelně zarazil. Zase jsem mu neviděl do očí, ukrytých pod kšiltem americké čepičky, ale byl to na beton můj starý známý z chodby karlínského baráku. Tentokrát jsem se nehodlal nechat zaskočit. Vazoun se pět kroků ode mě zarazil, náhle udělal čelem vzad a odcházel, odkud přišel. Tři krásné vteřiny jsem si myslel, že jsem ústup protivníka způsobil já v odhodlaném bojovém postoji se psem-obranářem po boku. Zaslechl jsem za sebou kroky a rychle se ohlédl. Kus za mnou bloumal mladý chlapík v tmavé bundě a tvářil se, že tu vůbec není. My zločinci ovšem poznáme vejšku v civilu na první pohled. Spadl mi hřebínek. Na jednu stranu mě rozhodilo, že Zelenka plní svoje výhružky, na druhou jsem byl rád, že nemusím měřit síly s vycvičeným rváčem. Zvláště pak, když nemám po ruce nudloválečkovou dělostřeleckou podporu. Pohladil jsem psa a řekl všem přítomným: „Jdeme domů.“ Napoleonovi jsem pošeptal: „Dík kamaráde, jsi třída!“ Mazal jsem po asfaltu podél řeky, nahromaděný adrenalin se vydral na povrch a já si při pohledu na lesklou Vltavu dost nemístně vybavil: „Mám v kapse jeden frank, jsem nejbohatší z bank nad Seinou…“ Nejen vybavil, přistihl jsem se, že si i falešně pobrukuji. Doufám, že můj doprovod má stejně špatný hudební sluch jako já.
46
Hluboce jsem se celou cestu domů zamýšlel, v jaké kaši to v poslední době plavu. Vymyslel jsem jako většinou houby. Zamkl jsem za sebou vrata a zakutal se s pivem k televizi. Snad mám sklony brát všechno na lehkou váhu, ale tentokrát se děly věci, které nešlo přejít mávnutím ruky. Hlavně jsem nechtěl po zbytek života nadskakovat pokaždé, když moucha s rachotem dosedne na okno, a vyklepávat bobky z nohavice po každém zazvonění zvonku, dámy prominou. Nevěděl jsem, kudy z kruhu, a dost mě to štvalo. Usnul jsem na gauči u zapnuté televize, přikrytý zčásti dekou a zčásti Napíkem. Poslední myšlenka toho dne patřila vzpomínce na starý hloupý vtip, v němž se baví dva lidé, kteří se mají čeho bát: „Víš, já pokaždé ráno nevím, jestli zvoní budík nebo kriminálka.“ Veselé, akorát jsem netušil, že ten vtip jednou opravdu zažiju. Jindřich Vávra šel brzkým ránem pomalu kolem řeky. Napadal na nohu, ale stále se držel rovně a hůl v jeho ruce působila bezmála elegantně. Rád si vyšel na procházku, byla to jedna z jeho malých radostí, které ovšem pečlivě tajil před okolím, poučen těžkými životními zkušenostmi. Co lidé nevědí, to vám nevezmou. Stejně nemohl spát, a tak si s láskou, o níž nevěděl, že by se mu mohla přihodit, prohlížel mírnou krajinu na okraji městečka a línou, pomalu plynoucí řeku, která místu dodávala šmrnc i život, nic menšího. Buď se ze mě na stará kolena stává filozof, nebo jsem zblbnul z toho našeho baráku plného bab, mudroval. To, že se přirozeným přírodním během stal hvězdou a nedobrovolným kandidátem na místo Casanovy ve zdejším domově důchodců, Vávru unavovalo a zároveň v koutku duše těšilo. Mimořádné postavení přinášelo i nejrůznější výhody. Například ochutnávku výborných moučníků, které místní kuchař aktivním babičkám nezištně povoloval upéct v ústavní kuchyni, pokud si samy uplácaly těsto. Lidová tvořivost je v kulinářském oboru obrovská a některé výtvory by šly na dračku v nejlepších cukrárnách, olízl se mlsný Jindřich.
47
Rozvážně si vykračoval směrem k lavičce, která byla jeho obvyklou zastávkou. V životě jsem se nenajedl tolika sladkostí jako teď, culil se pro sebe. Aby ne, změnil se jeho úsměv v pobavený škleb, na Borech se moučníky moc nepekly. Došel k lavičce příhodně stulené v ochranném valu houštiny, s překrásným výhledem na kus řeky, zahrádkářskou kolonku opodál a na šumící splav s lávkou pro pěší na koruně. Někdo po dřevěné lávce právě přecházel, šel pomalu a rozhlížel se, jako by se kochal jarním ránem. Na dálku nebylo poznat, kdo to je, ale pokud se nevrátí na pravý břeh, možná projde kolem Vávrovy lavičky. Jindřich se usadil a špičkou hole odstrčil do křoví prezervativ, který se válel pod lavicí. Vy vzpomínky! Na Žižkově býval materialista, který sbíral po parcích použité, pral je, posypal pudrem a znovu prodával. Kdo by dneska ještě věděl, že drogistům se říkávalo materialisti! Kdepak, vzpomínky. Vávra se podíval do prachu před lavičkou, kde si bezmyšlenkovitě čáral hůlkou. S lehkým údivem si prohlédl vlastní výtvor, čtverec postavený na koso, včetně vykřičníku uprostřed. Podvědomí je prevít! Čiperné spolubydlící ho fakt jednou úplně doblbnou! Přejel kresbičku podrážkou boty a znovu se zadíval na řeku. Po cestičce podél břehu se k němu blížila postava, která prve přecházela lávku. „Dobrý den, paní doktorko,“ pozdravil Vávra natěšeně a učinil pokus galantně povstat. Doktorka Písková byla velmi hezká žena a kromě toho i milá osoba. Firma, pro kterou pracovala, byla patronem jejich „penzionátu pro padlé důchodce“, Vávru v přítomnosti hezkých žen vždycky napadaly pravé duchovní perly. Patronát měl ovšem řadu výhod, hlavně dodávky nejrůznějších léků, kterých se v domově samozřejmě spotřebovalo na kila. Firma si zas připisovala kladné body a zároveň snižovala daňový základ za charitu, kromě toho také živě spolupracovala se zdravotními pojišťovnami. Hlavním kontaktem byla právě doktorka Písková, v domově oblíbená pro účastný zájem, s nímž uměla se staršími lidmi promluvit, a také pro svou bezednou služební aktovku, ze které
48
vykouzlila léky i jaksi mimo oficiální proud, plynoucí do ústavní lékárny. Platíčko zdánlivě nedůležitého léku, pokryté lesklou fólií, které dá někdo pouze vám, s dobrým slovem, radou a ještě zadarmo, může pomoct stejně jako nejnovější vynález vědy. „Jen seďte,“ uklidnila Blanka Vávru rázným gestem, „ráda bych si s dovolením na chvíli přisedla.“ Jindřich se potěšeně zavrtěl. „Je tu hezky,“ nadhodil. „Procházka v přírodě je balzám na nervy,“ odpověděla mu mírně a poněkud nepřítomně, ale hned se usmála a pokračovala: „Pokud se dobře pamatuji, docházejí vám tento týden prášky?“ Zatetelil se radostí: „Vy máte ale paměť, paní doktor!“ Vylovila z tašky malou papírovou krabičku, kterou přijal s mnoha díky. Mile a shovívavě odmávla jeho vděčnost: „Paměť, tu mám. Někdy je to člověku až na škodu.“ „To já zas už zapomínám. Věřila byste, málem jsem zapomněl, že ve starém bytě jsem si schoval krabici fotek a dokladů z mládí? Už jsem si o ni napsal, příští týden tu bude! Docela se těším, až se na to svoje dětství ještě jednou podívám. Ale já moc mluvím, že jo?“ „Ale vůbec ne, šťastné dětství je nejhezčí, co může člověk od života dostat,“ zasnila se a on si myslel svoje, ale mlčel. „Abyste věděl, pokud mi to dovolíte, ráda bych se příště na ty vaše fotky koukla s vámi.“ „Platí,“ odpověděl nadšeně. Pak ještě chvíli, než se Blanka rozloučila, seděli mlčky a pozorovali důstojný vodní tok ve stoupajícím slunci blýskavější a dražší než zlato. Jindřich citlivě vnímal blízkost krásné dámy a poznal, že pokud by mu bylo věčností dopřáno dost času, byl by schopný se ještě zamilovat. Jen tak, z ničeho nic, celým svým okoralým srdcem. Pouhé pomyšlení na to mu rozjásalo mysl. V práci jsem se docela pěkně zaběhl. Kamarád Láďa usoudil s brutální přímostí jemu vlastní, že pouze proto, že moji celou pracovní náplň tvoří pusté tlachání, ve kterém jsem přeborníkem. Řekl doslova „mistr keců“, pročež jsem se musel urazit. Naštěstí
49
vstoupila Pavlína, která vedle uklízela ordinaci, zatímco my dřepěli v zadní místnosti veteriny a srkali becherovku. Hbitě jsem nactiutrhači připomněl, že soudí podle sebe. Slibnou debatu jsme nedokončili, protože Láďa v přítomnosti Pavlíny roztál a opustil naše obvyklé pošťuchování. Ti dva se k sobě chovali s neokázalou tajenou intimitou, v níž jen zkušené oko pozná spodní proud společné ponorné řeky. Zkrátka že jim to klape, a tím zkušeným okem myslím samozřejmě sebe. Láďa všem nalil, čásek jsme se všichni dobře bavili a já s radostí sledoval proměnu obou lidiček. A proměna k lepšímu není zas tak častý jev, já bych o tom mohl přednášet na univerzitě… No, možná na učňovském středisku. Překlopil jsem do sebe poslední kalíšek, vstal a zavolal Napa. Čas táhnout dál svou osamělou káru, než vyraší osten, který jsem možná vzdáleně tušil pod svým tričkem. Pekelnou cestou závisti se vydat rozhodně nechci! Následující den vypuklo ono Emilem Janečkem avizované stmelování kolektivu. Autobus nás a kolující lahev fernetu dopravil do pohraničního pohoří, kde uprostřed lesů stála podniková chata. Nad vchodem se skvěl název „Texas“. I co, možná bych při troše snahy pod touhle cedulí našel jinou, třeba „Rudá záře“ nebo „Čapajev“ a pod ní… Nic nového v Čechách. Místo samo bylo z těch, při jejichž spatření vás napadají nejrůznější vzletné superlativy. Pokud jste jako já uvyklí na život ve městě, připadáte si, že jste vpadli do fotografie z reprezentativního nástěnného kalendáře. Jasně, že jste věděli, že taková krajina někde je, koneckonců ji někdo fotografoval, ale tak trochu jste si pořád mysleli, že je neskutečná. Panovalo zachmuřené počasí, které podtrhávalo temnou krásu hor a způsobilo, že hradba vysokých smrků za chatou vyhlížela až strašidelně. Mrholení nezabránilo, aby naši tlupu nevyhnal vedoucí akce do terénu. Toho muže bych popsal jako sadistického tělocvikáře středního věku, nízké postavy a IQ, zato s vysokým komplexem
50
méněcennosti. Vešli jsme do lesa, kde bylo připraveno cosi, co připomínalo opičí dráhu na vojenském cvičišti. Vzpomněl jsem si tím pádem zase na čatára Filu, v poslední době už podruhé. Zároveň jsem si všiml, že do terénu bylo vyštváno pouze řadové mužstvo, nikdo ze šéfů tu nebyl. S taktičností sobě vlastní jsem se na to zeptal velícího důstojníčka. Ostře na mě pohlédl, a když jsem se pod jeho propalujícím zrakem nezhroutil, odpověděl, že vedoucí pracovníci připravují na večer psychologické hry. Tomu jsem docela věřil. Poklusávali jsme potemnělým hvozdem a porůznu se zavěšovali na nejrůznější provazce a klacky, přebíhali klády přes potůček. Neustále drobně mžilo, takže jsme za chvíli byli provlhlí jako dobře nakropené prádlo, připravené na žehlení. Na jednu stranu jsem byl docela rád, že stíhám tempo, třebaže bylo mírné. Na druhou stranu mě ten maličký rádoby seržant začínal pěkně štvát. Sympatie byly zřejmě vzájemné, protože určil právě mě, abych proběhl (Tos uhád, jdu krokem!) přibližně pětikilometrový okruh a překontroloval, jestli je na stromech umístěno všech třicet značek, které později ukážou cestu ostatním při závodě pojmenovaném „Překonej sám sebe a vytrvej“. Tenhle název sportovní trpaslík nevymyslel, dokonce jsem matně tušil, kde ho vzal. Překonal jsem se tedy, spolkl rady typu „Proběhni si to sám, pomatenče,“ a vydal se na cestu. Jestli vytrvám, si ještě dobře rozmyslím. Alespoň si oddechnu od jeho věčného „Hop, hop!“ Možná to NAJEV tak vymyslel schválně. Pokud zkoušený zaměstnanec zakrslíkovi rovnou jednu netrhne, je pevný a vydrží už všechno. Šel jsem pěšinou a počítal bílá kolečka, umístěná na kmenech stromů. Ponurý les měl fantastické kouzlo, vypadal čítankově strašidelně, ale byl tak krásný, že jsem se nestihl bát. Právě jsem se ocitl v místě, v němž se trasa stezky stáčí zpět k chatě; mohl jsem být snad v polovině okruhu a poměrně hluboko v divokém pohraničním hvozdu. Najednou se asi dvacet metrů nalevo ode mě, mimo cestičku, cosi zhouplo. Snad jako když vítr otočí plným pytlem, který si ve stodole
51
pověsili na trám, aby na něj nemohly myši. Takový pohyb v lese běžně nevidíte. Protože jsem nezastavil, stromy a hustý podrost mi výhled na okamžik zakryly. Po dvou třech krocích zase; jakoby tam viselo něco, co sem nepatří. Silná zlomená větev by se na zbytku lýka mohla takhle pohupovat… Zastavil jsem se a civěl, sešel pár kroků ze stezky a zase čučel. Vítr zafoukal silněji a já to uviděl úplně jasně. Lidská postava, ruce svěšené podél těla, hlava ostře ke straně a provaz, vedoucí od krku kolmo vzhůru kamsi do větvoví. Úplně mě to zmrazilo. Mobil! Šátral jsem v kapse, zase zvedl oči k tomu děsivému nadělení a nebylo tam nic. Cože?! V první chvíli mě napadlo, že to bude jedna z her našeho šíleného tělocvikáře. Musím se jít podívat přímo a zblízka! Vykročil jsem. Zároveň se kousek za mnou ozvalo bolestné zařvání. Málem mi leknutím rupla guma u boxerek. Kombinace zjevování se a mizení tajemného oběšence a řevu za zády mi nedělá dobře. Deset metrů za mnou, právě za místem, kde jsem prve sešel z pěšiny, se válel na zemi chlap a bolestně poskuhrával. Opatrně jsem se k němu vrátil. „Co to,“ řekl jsem hloupě. Nemusel jsem se ptát, protože bylo na první pohled vidět, že má zlomenou nohu. Nejsem doktor, ale tohohle úhlu člověk normálně s kostí mezi kolenem a kotníkem prostě nedosáhne. Klekl jsem si do jehličí. „Pokud smím, kouknu se, jestli není kost venku,“ řekl jsem mu. Kdyby krvácel, měli bychom oba pěknou honičku, protože sem se sanitka nedostane ani náhodou. Společně jsme opatrně vysoukali nohavici volných tepláků. Na rozdíl od spolu stmelovaného kolegy jsem si oddechl. Noha sice vypadala hnusně, ale ven nic netrčelo. „Zavolám sanitku,“ zvěstoval jsem mu nadějnou novinu. Vytasil jsem konečně mobil a klofal číslo. Domlouval jsem se s operátorkou dispečinku, měla rozšafný a uklidňující hlas. No, jsou chvíle, kdy potěší i maličkost.
52
Sledoval jsem zraněného, také vyhrabal odněkud z hlubin teplákovky mobil. Chce mě zkontrolovat, nebo volá linku důvěry? Ukončil jsem svou krasomluvu právě včas, abych uslyšel první slova jeho telefonního hovoru: „Dejte mi vrchního komisaře Zelenku!“ Tak se rázem elegantně vyřešila otázka, která mi od rána vázla v hlavě; totiž kdo z mých kolegů by mohl mít vedlejšák u ministerstva vnitra. Domluvil a já se na něj pokud možno povzbudivě usmál: „Jestli jste toho mocen, můžeme se pokusit dojít zpátky. Vezmu vás na záda.“ Zkoumavě se na mě zadíval. No, jestli mi nevěří, může mi třeba cestou mířit služební zbraní na pajšl. Nakonec se také křivě ušklíbl: „Můžeme to zkusit.“ Hrabal se po zemi, snažil se opřít o zdravou nohu. Přitom našel hluboký dolík přímo uprostřed úzké pěšinky. „Jako by to tu někdo schválně vyhrabal, kurva,“ zamumlal. Měl pravdu. Uvědomil jsem si, že já z pěšiny sešel těsně před osudným místem, abych si prohlédl onu podivnost hloub v lese. Kdyby někdo přes jamku položil pár větviček posypaných suchým jehličím, byla slušná šance, že do ní nějaký nešika dupne. Já. Protože právě mě ten zapšklý malý tělocvikářský úchyl poslal prvního. Policista se, opřený o kmen stromu, vyšplhal do stoje jednonož. Podíval jsem se naposled směrem do lesa, ale nezahlédl jsem ani ťuk. Snad se mi to muselo zdát. Déšť zesílil a šera přibylo. Táhl jsem chlapa na zádech, chvílemi jsme zastavili a stáli na třech nohách, protože jsem nemohl, chvílemi protože nemohl on. Museli jsme vypadat k popukání, asi jako reklama na válečný film. Zajímavé, že našeho tělocvikářského génia nenapadlo zorganizovat záchrannou výpravu, která by se nám alespoň pár metrů vydala naproti, ačkoliv jsem mu zavolal, co se stalo. Vnutil nám totiž na začátku všem své číslo mobilu. Slíbil jsem si svatě, že se stmeluji naposled. Funěl jsem jako lokomotiva a muž na mých zádech sem tam tlumeně zaklel. Alespoň jsem věděl, že žije. Konečně jsme se
53
dopajdali do míst, kde se les už otevíral do mýtiny, bylo vidět chatu, postávající figurky ve sportovním a nakonec i přijíždějící sanitku. Padli jsme oba svorně do nacucaného mechu. Policista, ve tváři světle zelený, mi povídá: „Já vím, že jste podezřelý. Jsem jen pěšák, do detailů nevidím, ale připadáte mi jako slušnej člověk. Dávejte si pozor, chlape, hlavně teď.“ Přeložil jsem si radu tak, že moje nová chůva se dostaví až po určité době. Z okraje lesa k nám klusali dva urostlí saniťáci v oranžových uniformách a vlekli nosítka. Ujali se svého a já se potácel za nimi. Než zabouchli dvířka auta, řekl mi pacient: „A děkuju!“ Rádo se stalo, přijďte zas, se mi nezdálo vhodné, tak jsem mu zamával. Odjeli. Zlomil jsem se v pase a vydýchával. Mokré oblečení mě začalo studit po těle. Kde je ten velící skrček, abych mu nakopal? Kolem se hemžili spoluzaměstnanci se spoustou dotazů, ale z vedení nikde nikdo. Typické. Po krátkém uvažování jsem dospěl k názoru, že neříct policistovi nic o záhadném přízraku oběšence bylo správné. Ošklivě zlomená noha mu stačila nadělat problémů až dost. Jak to řekl? Dávejte si pozor. Proč mě vlastně Zelenka sleduje? Chce přede mnou ochránit slušnou společnost, nebo chce ochránit mě před společností neslušnou? Osprchoval jsem se a vyťukal Láďovo číslo, abych se zeptal, jak se má Napík, a svěřil se s rozčilujícími událostmi posledních hodin. Nebral to. Kde se zase courá? Padl jsem do postele a téměř okamžitě usnul. Tím pádem jsem samozřejmě přišel o večerní psychologické hry. Člověk zkrátka nemůže mít všechno. Zrzavý kocour Kuba běžel lehce a vytrvale nočním lesem. Podivuhodné zvíře patřilo místnímu hajnému Kepkovi, ráznému muži vysoké postavy a rozhodných způsobů, takže odstřelit jako škodnou si Kubu nikdo nedovolil. Hajný zrzouna vypěstoval z nenápadného kotěte, z něhož se vyklubal silný, mimořádně velký,
54
drzý a nenažraný dospělec. Kepka v hospodě s oblibou tvrdíval, že kocour je křížený s rysem ostrovidem. Ať to bylo jakkoliv, jisté je, že Kuba jednoho dne na dvorku hájovny napadl listonoše Caháka. Všemi čtyřmi se zuřivě zasekl za Cahákovu levou holeň a údajně mířil i výš. Listonoš chvíli poskakoval po jedné noze a snažil se kocoura setřást, ale poměrně dlouho hráli na remízu. Pak konečně vykoukl Kepka, přivolaný listonošovým řevem a kočičím jekem a Kubu odvolal. Zvíře s hlavou hrdě vztyčenou a pomrskávajícím ocasem odkvačilo do stodoly, zatímco Cahák s nadávkami ohledával nohu, oděnou v silné bílé, poněkud ordnerské podkolence, nyní prosakující flíčky krve. „Ten parchant má vzteklinu! Určitě! Co to neuvážeš k boudě! Dyť je nebezpečnej lidem!“ zuřil pošťák. Kepka jen pohrdavě odfrknul: „Nemáš nosit ty blbý podkolenky, prostě ho drážděj!“ Potají Kubu považoval za převtělení jiné bytosti, snad dávného obránce zemských hranic. Od té doby Cahák házel poštu a tiskoviny přes plot hájovny a vždycky se pečlivě snažil trefit do louže, pokud se na dvorku právě nějaká vyskytovala. Nakonec se bitva změnila v zákopovou válku, protože Kepka ukradl u silnice populární plastový patník, přiřízl ho a přišrouboval na plot. Cahák si zase zakoupil kasr a chlubil se s ním v hospodě. Dnes tedy drsně válečnický kocour Kuba klusal nocí. Neomylně ho vedla zkušenost a hlavně libý pach Micinky ze vzdálené vesnice. Stará známá ho po čase zavolala k sobě. Zrzavec nevnímal chlad a mrholení, kapky po jeho husté srsti stékaly jako po vydřím kožichu. Doběhl do poloviny cesty, před sebou měl hlubokou a nepříjemnou rokli s potokem na neschůdném, divokém dně. Obvykle ji překonal co nejrychleji, za pomoci napříč padlého stromu. Pak vždycky do strmé stráně a opatrně přes silničku, kde byl ovšem i za dne provoz většinou nulový, a tam za dlouhou loukou už začínala Micinčina vesnice, roztahaná na kilometry podél rozmlácené asfaltové cesty.
55
Kuba se v hloubi rokle prudce zastavil. Egyptská tma, která tu pod svahy hustě pokrytými stromy panovala, mu v nejmenším nebránila v orientaci. Zaujalo ho něco nezvyklého. Pach. Chlupy se mu zježily a udělal to, co v životě často nedělal; pomalu couval. Pravda, i dřív se mu občas v lesích do cesty připletla dobře uleželá mršina zvířete, zajíce, černé i vysoké. Rád si zakousl, ačkoliv hlady nikdy netrpěl, ale zvěřina je zvěřina, mezi námi kočkovitými. Dnešní pach ho upřímně vyděsil, patřil padlému kusu, zdaleka ne rozleželému, ale také ne zvířecímu. Ještě ke všemu tu ten uhynulý kus nebyl sám. Jako životem protřelý kocour Kuba dobře věděl, že mrtvých se bát nemusí. Ti si jen tak leží a nekoušou. Tady v rokli je živé nebezpečí, zlo, které má s mrtvým hodně co dělat. Postava v černém uprostřed stejně černé tmy. To znamená nebezpečí, které nebyl schopen zvládnout, a s tím nechtěl Kuba nic mít. Vyrazil po vrstevnici, metl jako o závod a zašel si dobré dva kilometry. Dorazil k Micince rozčilený a udýchaný víc než jindy. Setkání se starou láskou bylo bouřlivé a sladké a kocour na protivenství světa ve chvilce zapomněl. Hlubokou roklí, místními zvanou Bezednice, už ale zrzavec víckrát nešel, vyšlapal si novou, sice delší, ale jistější cestičku. Ten, který byl oblečený v černém, pracoval rychle, účelně a metodicky, z jeho výkonnosti šel strach. Černý za sebou měl hodiny tvrdé práce ve tmě, kdy si nemohl svítit, a v terénu, v němž chybný krok mohl znamenat přinejmenším zranění. Místo si samozřejmě důkladně prozkoumal za světla, stejně jako za dne vykonal přípravy, na které musel jasně vidět. Nejtěžší bylo nastřelení lanka, po němž později táhl silné lano pro vedení kladky, ale zvládl to výborně a byl na svůj výkon právem hrdý. Černý byl nesmírně zručný a tělesně zdatný. Pravidelně cvičil a běhal, měl sílu i mrštnost. Náhle se zarazil a naslouchal, oči upřené do tmy. V křovinách něco zašustilo. Černý strnul. Po chvilce rozpoznal kroky drobnějšího nočního zvířete, které se vzdalovaly. Černý klidně pokračoval v těžké práci, uměl ji
56
výborně a vkládal do ní celé své vytrénované studené srdce. Nemohlo ho odradit naprosto nic. „Co sis zlomil? Nohu?“ vyptával se kapitán Zelenka a pak chvíli poslouchal. „No nazdar hodiny,“ zakončil svůj telefonický dohovor, „a uzdrav se!“ Tohle mu chybělo ke štěstí. Ještě během poslechu jobovky samozřejmě věděl, kdo nahodí motor a vyrazí do přírody. Zelenka začal mít tohohle případu dost. Táhl se, sbírali porůznu informace, jako když trhají jahody, ale pořád to neštymovalo. Vrchní komisař usoudil, že se události přiblížily k bodu, kdy mají razantně zasáhnout. Říkaly mu to poznatky a letitá zkušenost, což by možná dovedl přiznat, a zároveň mu radilo cosi jako intuice, kterou by zapřel a zatloukal do roztrhání těla stejně, jako jeho klienti své hříchy. Najmě před inspektorem Kozlem s jeho věčným počítačem. „Inspektor Kozel?“ pronesl Zelenka do telefonu, když si v poslední chvilce vyhodil z hlavy jméno Ozvěna. Přezdívky jen matou mysl. „Jo, jo. Přesně tam,“ vydával instrukce dychtivému Kozlovi, „hotel Texas.“ Kdo si ty názvy vymýšlí? „Hoď sebou, ale s rozmyslem, žádnou kovbojku, ale snaž se z něj něco dostat. Prosím tě, ještě něco, než vyjedeš, překlikni mi ten včerejšek, co jsme nestihli projít. Dík! Hlášení jako vždycky. Končím.“ Zelenka pak dlouho seděl u počítače, s nímž si rozuměl víc, než přiznával. Vedle klávesnice měl svůj utahaný notes, procházel soubory, porovnával poznatky inspektora Kozla i svých dalších zvědů a přemýšlel. Potřebuje víc informací, nějaký pohyb, posun. Jo, určitě nastala doba do věci trochu šlápnout. Jen kdyby věděl, jestli nešlápnou do toho, o co nikdo nestojí. Inspektor Pavel Kozel mířil po výpadovce z Prahy. Řídil rád a dobře. Míjející krajina mu poskytovala jisté potěšení, rád by se víc rozhlédl, ale musel mít oči přilepené na silnici. Odměnil se zastávkou a chvilkou protažení na odpočívadle v kopci, s úchvatným výhledem do údolí, na rybník pokrytý ranní mlhou a protější lesy. Tahle zemička je ráj pro oči, když se umíš dívat,
57
pomyslel si. Zavrhl podezřelý záchodek a vydal se vyčurat na kraj lesa. Sbírka prázdných lahví, rozmáčených krabic, papírů, podpapírů a bůhvíčeho ho vrátila k reálu. „No jo, no,“ povzdechl si a hbitě se přesunul do auta, které čile vyrazilo za svým cílem. Místo určení, hotel Texas patřící NAJEVu, našel bez problémů. Jen na poslední odbočce si zajel pouhý kilometr, protože přehlédl směrovku. Zdrželo ho to nepatrně. Přes silničku totiž přebíhal obrovský zrzavý kocour, dokonce se uprostřed cesty zastavil, takže si s inspektorem hleděli vteřinku do očí. Kozlovi se z duše příčilo srazit jakékoliv zvíře, tedy prudce dupl na brzdu a kocour nevzrušeně odkráčel do lesa. „Fuj, tý brďo,“ ulevil si pro sebe inspektor, „byl to vůbec kocour nebo to bylo tele?“ Tak se v míru rozešli dva, kteří – kdyby si byli dovedli promluvit – mohli světu leccos tajemného vyjasnit. Probudil jsem se poměrně brzy, ošplouchl se a vydal do přízemí obhlédnout situaci a hlavně nějakou snídani. Cestou jsem kradmo minul učebnu, odkud se ozýval nepříjemně mečivý hlas věrozvěsta marketingu. Trpěli tam mí spolupracovníci a já se k nim hodlal přidat asi jako svobodný pirát na královskou galéru. V jídelně jsem natrefil na vstřícnou mladou kuchařku, která ze mě ihned začala ždímat podrobnosti včerejší senzační aféry. Rád jsem jí ony vzrušující detaily poskytl, zvlášť když mi na tác nakladla talíř s fůrou míchaných vajíček, hrnec černého kafe, šunkový salám, několik housek, kus másla, banán a otevřenou konzervu májky. Přejel jsem si podvědomě rukou vlasy nad uchem a začal se cpát. Vypadá to, že při mém současném nebezpečném způsobu existence může být důkladné nafutrování se otázkou života a smrti. Kdoví, kdy se k takové baště zase dostanu, v base asi moc nevyvářejí. Mezi jídlem jsem ovšem pilně informoval kuchařinku, zasloužila si to. Jistěže záhadného šokujícího visatce jsem vynechal. Do druhého hrnce kafe mi baculatá víla vpravila velkého panáka rumu, který má být nezbytně přítomen v každé kuchyni, a byl. Za to jsem obratem
58
dodal plastický otřesný popis zlomené kosti, ale její policejní příslušnost jsem zamlčel. Já a kuchařka jsme pro tu chvíli stvořili dokonalou symbiózu zvědavosti s prožraností. Vybatolil jsem se z jídelny a na chodbě téměř vrazil do Krásné Blanky. Právě přišla z venku, plavé vlasy měla půvabně rozcuchané a voněla svěžím parfémem větru a deště. Plynule jsem se začal vnucovat. Takhle to dopadá, nechte chlapa vyspat a nasypte mu oves do žlabu, hnedle má roupy. Krásná Železná Blanka shovívavě a nenuceně odmítla mé pozvání na kafe, na vycházku, do sauny a do manželství. Se smíchem mi řekla, že jsem kecka. Vytasil jsem se tedy alespoň se žádostí, abych se dál už nemusel účastnit kolektivních akcí, neb mě po včerejšku děsně bolí záda. Jako šéfka prokázala toleranci a mé stmelování s kolektivem ukončila. Nabídla se dokonce, že se mi na záda podívá. Chviličku jsem se opájel obrazem „Krásná Blanka se dívá na proutníkova záda“. Viděl bych to v barvách, třeba od Rembrandta van Rijn. Lákavé, ale simulant musel s díky odmítnout. Má jiné plány, bohužel. Plácal jsem něco ve smyslu, že nechci, aby měla popotahovačky s Hippokratem pro nedovolený vztah lékař-pacient. Obrátila oči v sloup a doporučila mi, abych trpěl dál podle libosti. Pak přidala na vážnosti. Pozítří prý brzy ráno odjíždím s Emilem Janečkem a šéfem odboru do Karlových Varů. Budou tam probíhat delší přípravná jednání NAJEVu se slibným zahraničněvýchodním partnerem. Vedení rozhodlo, že to pro mě bude dobrá zkušenost. „Takže bude nejlépe, když se dneska vrátíte odpoledním autobusem do Prahy. Zítra máte den volna, o který jste si zažádal. Podrobnosti o chystaných kontraktech vám sdělí pan Janeček. A nejvyšší šéf si potrpí na golf, tak se na to oblečte,“ usmála se trochu sarkasticky. „Jo, naleštím si holinky hydrovoskem,“ špitnul jsem. Útrpně se usmála a odplula.
59
Svádění mi nejde od ruky, takhle si její srdce nezískám! Snad mě nezakřiknul ten Emilův referát o nedobytné Železné Panně? Budu muset kromě holinek naleštit i svůj zrezavělý osobní šarm. Hlavou mi táhlo, že zítřek je den, na který jsem paní Svobodové nasliboval výlet do domova důchodců a zapomněl na to. Dál také to, že jsem do pracovního dotazníku uvedl znalost ruštiny, což mohlo mít neblahou souvislost s vysláním mé maličkosti na lázeňskou misi. Pikantní, protože jediné ruské výrazy, které jsem si právě dovedl vybavit, byly „stakan vodky“ a „báryšňa erotyčna“. A v poslední řadě mi hlavou táhl průvan, protože se právě otevřely hlavní dveře a dovnitř se hrnul inspektor Kozel. Než mě stačil v šeru chodby zaměřit, skočil jsem zpátky do jídelny, drze se procpal lítačkami do kuchyně, poslal vzdušný polibek kuchařce, ukradl z tácu koblihu a utekl zadními dveřmi. S policií si zase jednou rád pohovořím, ale nejdřív se chci podívat na určité místo v lese. Potřebuji vědět, jaké loutkové divadélko se tu hraje. Rychle jsem přeběhl louku a zapadl do lesa. Opičí dráha zela prázdnotou a já se vydal povědomou pěšinkou hloub mezi stromy. Snažil jsem se jít potichu a poslouchat zvuky lesa, abych zachytil případné nepatřičné. Vpravdě bych přehlédl i dobře zamaskovaný tank, dokud bych se nepraštil do čela o lauf, ale nějaké iluze o sobě člověk mít musí. Zdálo se mi, že jsem v lese sám a obezřetný jak Indián na válečné stezce. Snadno jsem našel plácek, kde si můj průvodce poničil končetinu. Zahlížel jsem znovu na místo, kde se minule zjevoval záhadně mizící oběšenec, nebo co to bylo za čerta. Opustil jsem pěšinu a pomalu se prodíral podrostem. Kolem rostly většinou smrky, promíchané sem tam listnáči. Okolí samo mě mátlo. Muselo to být někde tady, ale nerozeznával jsem žádnou neobvyklost. Nikde zlámané větve, záhadné šlépěje, lidé pověšení za krk, UFO, ani stánek s hamburgery. Jen zádumčivý hluboký les v podmračeném dni a já s nervy, na které bych mohl brnkat jako na balalajku. Doprčic, přece nemusím v každém křoví, do kterého
60
vlezu, najít vytuhlíka?! Obrátil jsem se rázně k odchodu a uviděl jsem to. Asi dva a půl metru od země chyběla na silném buku větev. No a co, někdo potřeboval větev, tak si ji upižlal. Šel kvůli tomu dva kilometry do pralesa a řez zamazal hlínou, aby bíle nesvítil. Tady, na místě, kam asi jako poslední člověk vkročil dělník, který ten buk za císaře Františka Josefa zasadil. Proč tolik péče? Ohlížel jsem se v okolí po odříznuté větvi, musela mít plno menších odbočných haluzí a listí, podle suku měřila poctivých patnáct centimetrů v průměru. Nepovaloval se tu jediný čerstvě zaschlý list ani malé olámané větvičky, natož silná sukovice. Obešel jsem strom dokola a zjistil, že kus nad stopou řezu je v hladké kůře rýha, která obkružuje celý kmen. Jako by buk obtáčel provaz, který sedřel z kůry lišejník. Dokonce bylo vidět prověšení, jaké se vytvoří na straně, kde je provaz zatížený. Rozrazilo mě horko a vzápětí mi začala být zima. Něco tu nedávno viselo. Jenže já jasně viděl postavu, která se volně točila v prostoru. Pokud by člověk visel na téhle smyčce, bylo by tělo vlastní vahou přitisknuté ke stromu a nemohlo by se otáčet. Právě proto zmizela větev. Musela být v jednom místě znatelně odřená a někdo pracuje důkladně. Co ale odřelo hlavní kmen? Vzpomněl jsem si na opičí dráhu, po které jsme se nedávno posouvali pomocí kladky právě po laně, podobně zavěšeném mezi dvěma stromy. Jako jednotka šnečího nasazení jsme překonávali vražedně vyhlížející, třicet centimetrů hluboký vyschlý pangejt. Tady prověšení lana ukazovalo směr přímo do divoké rokle. Jestliže zde nahoře odhaduji výskyt lidských bytostí v řádu sta let, tak dole v rokli tipuji na starší dobu kamennou nebo tam lidská noha dosud nevkročila. Sledoval jsem očima předpokládaný směr lana, které mohlo být natažené buď dolů do rokle, nebo na protilehlý svah. Jestli uvažuji dobře, jak tam sakra neznámý kutil to lano vůbec dostal? Šel jsem kousek po jeho pomyslné dráze, ale záhy jsem narazil na téměř kolmý a neuvěřitelně stromy a přízemní džunglí zarostlý
61
okraj strže. Dno jsem nemohl dost dobře vidět, a to nejen kvůli pošmournému počasí, které toho dne panovalo. Rokle si přitahovala padlé stromy a větve, sem tam ze zelenohnědé omáčky starého i nového listí, klacků a keřů vyčuhoval úctyhodný balvan pokrytý mechem. Les si musel v tomhle místě sám vládnout po léta, odhadem od doby, kdy se přesličky a plavuně smrskly z mnohametrových velikánů do dnešní kapesní podoby. Nejsem extra rozumný, ale nemělo cenu tam lézt, určitě ne sám. Drápal jsem se zpátky k pěšince, i to mi šlo ztuha, nohy mi podkluzovaly ve vrstvách listí a vlhké větvičky mě plácaly přes obličej. Zachytával jsem se na svahu rostoucích keřů. Neuvědomil jsem si, jak hluboko do rokle jsem zašel. Docházelo mi, že od buku nahoře by nějaký šikula po improvizované kladce nenápadně zmizel, případně by samospádem elegantně odeslal zavěšené břemeno mimo dosah zvědavců, aniž by zanechal stopu v listí. Otřásl jsem se. Já jsem si měl zlomit na pěšině nohu. Já jsem měl vidět něco, pověšené na bukové větvi. Já jsem měl být u toho. Měl jsem se také svézt po zábavné opičí dráze směr roklina? Třeba ano a třeba jsem jen moc sebestředný. Komu bych stál za uměle kombinovaný tyjátr? Ranaře v čepičce bych chápal; ne, že bych ho vítal, ale tohle? Možná jde přece jen o praštěný vtip se slaměnou mrtvolou, kterou se odjakživa straší děti na letních táborech. Tělocvikář NAJEVu by mi ke slamákovi duševní úrovní pasoval. Na druhou stranu mrtvý chlápek ze Žižkova vršku skutečný byl. A inspektor, který mě teď asi hledá u chaty, bude taky skutečně naložený akorát na divoko. Hned ho zatáhnu sem a chci slyšet, co zazpívá! Docápal jsem se k buku a podíval se nahoru. Nejdřív nevěřícně a vzápětí vztekle jsem zíral na kmen. Před chvílí výrazná čára, vinoucí se kolem stromu, zmizela. Kůra byla místy světlejší, taková flekatá, jak už to v přírodě je, nic neobvyklého. Někdo si dal práci a porůznu po jasně vydřené linii přejížděl snad nějakým hadrem nebo čím, pěkně lišejník otřel. A to nejen v místě zavěšení lana. Dokonce i řez po větvi se zdál starší, nenápadný, nevinný.
62
„Vylez, ty parchante hnusnej,“ zařval jsem k pobavení zvěře v půlce polesí. Nepřekvapilo mě, že se neozvala živá duše, nikdo nepředstoupil, aby se zúčastnil čestného boje muže proti muži. Zato jsem začal mít intenzivní pocit, že mě pozoruje někdo, koho já nemohu vidět. Chvíli jsem se otáčel jako plechový kohout na věži radnice, až jsem nakonec usoudil, že bude zdraví prospěšnější odtud vypadnout. „Zmetku jeden,“ nadával jsem, abych ulevil vzteku a trochu okecal svůj ústup. Neznámý vykuk už asi byl na hony pryč, ale jestli mě opravdu pozoroval, musel se dobře bavit. Mohl jsem ještě dodat: „Já se vrátím a se mnou přijde zákon.“ Houby, tohle nemůžu nikde vykládat, ledaže bych zkusil uplatnit u Strany zelených tu uříznutou větev. „Co tu řveš?“ ozvalo se a já nadskočil. Vůbec jsem ho neviděl přicházet a byl to Láďa Liška, bledý a viditelně nesvůj. Zase jednou jsem v rozčilení vzal jméno boží nadarmo. „Ahoj, co tu děláš?“ zeptal jsem se pak důvtipně a konečně vylezl k Láďovi na pěšinku. Oba jsme vypadali nějak uváleně, sledoval můj pohled a roztržitě se podíval na bok své modré větrovky, uprasený od nějakého sajrajtu. „Upad jsem,“ svěřil mi nedbale, „potřebuju s tebou mluvit!“ „Stalo se něco s Napem?“ „Ne, ne, nikomu se nic nestalo. Já mám takovej… jak bych ti to řek, problém,“ lezlo z něj zdráhavě. To mě u Ládi, většinou rázného a rozhodného, udivilo. Šlapali jsme zpátky k chatě, byl jsem docela rád, že podivná rokle zůstává za mnou. Ať se tam dálo cokoliv, měl jsem z toho husí kůži. Představil jsem si nabuzeného inspektora Kozla, který na mě už dost dlouho čeká u Texasu, a husí kůže se zvětšila do velikosti pralinek. „Jaks mě našel?“ „Poslala mě za tebou kuchařka, mladá, sympatická, obézní,“ svěřil se mi roztržitě. „Jo, s tou jsem se dopoledne družil,“ odpověděl jsem automaticky.
63
„To mě nepřekvapuje,“ odsekl, ale zněl odšťaveně a smutně, jeho obvyklá kamarádská drsnost se někam vytratila. Nadirigoval jsem ho do hospody dole ve vsi. „Prosím tě, počkej tam na mě, musím nejdřív mluvit s tím policajtem, už jsem ho naštval dost.“ Lehce mě uklidnilo, když mě Láďa plácl po rameni a zanotoval: „Tak to vidíš, Máňo, přeci jsme tě lízli.“ Snad jeho problém nebude osudový a vyřešíme ho. Možná vyřešíme i ten můj, snad dřív než v příštím životě. Láďu jsem odstranil z cesty právě včas, taktak že unikl rozvzteklenému inspektoru Kozlovi, který vyrazil z hotelu, popadl mě za paži a táhl mě do baráku. Měl jsem dovnitř jasně namířeno, takže mi cloumání mou maličkostí připadlo zbytečné. Původně jsem chtěl hrát kajícného hříšníka, ale poněkud se mi to vymklo. Možná změnu způsobila přízračná rokle prve, možná mi už vyhládlo od snídaně, každopádně mi čaply saze. Ne že bych na to byl extra pyšný. Vytrhl jsem zprudka svoje křídlo z policejního spáru. Vyčekaný inspektor rovněž chytil na první šlápnutí jako Kawasaki. Tak se přihodilo, že jsme proti sobě stáli na zápraží hotelu a řvali na sebe jako na pastvě. Chvilku jsme tak sloužili k všeobecnému pobavení skrytého publika, až mi konečně zase zapnul mozek. „Tohle jsem nechtěl,“ vyvěsil jsem pokusně smírný praporec, „mám v poslední době nervy.“ „Což takhle jít dovnitř,“ odfoukl naštvaně, ale o poznání tišeji. Vešli jsme do prázdné jídelny a usadili se. Jako dobrý duch k nám přišuměla červenolící kuchařinka s dvěma plnými kafáči a miskou koblih. Kdyby svět nechal ženské řešit všechny podstatné konflikty, už jsme dávno mohli mít globální havaj namísto čurbesu, ve kterém se plácáme teď. Poděkoval jsem procítěně, žena se potěšeně usmála a byl to nejlíbeznější okamžik celého dne. Pro tohle mám ženy rád… a ještě pro spoustu dalších věcí.
64
Kafe a sladkosti nás dva vzteklouny poněkud otavily, takže jsem spořádaně odpovídal na pokládané otázky. Akorát ta jedna odpověď mi vázla, zůstalo u prostého sdělení, že jsem si byl zaběhat. Jiné mi nešlo z pusy. Jak a co budu policii v lese předvádět? Není tam kromě starého buku nic mimořádného k vidění. Prostě jsem inspektorovi o rokli vůbec nic nepověděl. Možná na mě neměl začít řvát, ale vlastně jsem začal řvát první já. Možná měl opravdu o jednu koblihu víc, ale tím si nejsem jistý, cpal jsem se o závod a snad jsem ji skutečně snědl sám. Zkrátka o záhadách a domněnkách jsem pomlčel. „A už v žádném případě neodcházejte, aniž byste mě o tom informoval,“ poučil mě na závěr inspektor. „Informuju vás,“ řekl jsem nadrzle, „teď si na pokoji vyzvednu bágl, protože mám dole ve vsi v hospodě spicha s kámošem, a pak se rovnou vracím do Prahy. Autobusem, nebo autem s tím kamarádem.“ Mefistofelsky se pousmál a měl poslední slovo: „Nebo se mnou!“ Černý už dávno nebyl v lese, schoval se mezi šedý dav. Pořád se ale v duchu smál, smál se celou svou zoufalou duší. Vešel jsem do hospody a uviděl Láďu, sedícího jako hromádka neštěstí u posledního stolu v koutě lokálu nad lahví s černou limonádou. Ať už se přihodilo cokoliv, nezbouralo to jeho smysl pro zodpovědnost. Někdo to zpátky do Prahy odřídit musí a já to nebudu. Složil jsem batoh na zem a klesl do protější židle. Pingl si správně vyložil moje gesto, promptně přede mě fláknul orosený půllitr a poněkud smutně přelétl očima Láďovu sklenici. Ti řidiči! „Tak povídej,“ upil jsem. „Ach jo,“ začal kamarád pohřební řeč pro něj zcela netypickým slovníkem. A ticho. Zkusil jsem nabrat z jiné louže: „A co Napík, jak se má?“ „Hlídá ho Pavlína,“ špitnul zasmušile.
65
Už jsem měl na jazyku populární průpovídku o ukecané chlupaté dece, když z něj konečně vypadlo: „Pavla někoho má!“ V první chvíli jsem chtěl opáčit: A takové nespolehlivé ženské svěříš hlídání psa? Naštěstí jsem si vtipnosti odpustil, protože kámoš vypadal doopravdy zdrbnutě. Rozvážně jsem se napil. „Počkej, počkej! Před pár dny jsem vás dva viděl pohromadě a zdálo se mi, že opravdu někoho má. Všechny důkazy ukazovaly na tebe. Není to tvoje podezření celé nějaká ptákovina?“ „Jak ukazovaly na mě?“ zeptal se otupěle. „No tak, ještě poznám zamilovaný páreček,“ otíral jsem si pusu. Pivo chutnalo čerstvě, mělo říz jako křen a já navzdory všem tragédiím a smutkům života stihl sledovat výčepáka, jak s láskou plní další sklenice. Jsem prostě už ve věku, kdy se musím radovat i z maličkostí. Pokračoval jsem opatrně ve výslechu smutného veterináře. Rozpovídal se a já konečně pochopil, jak Othello Láďa pojal osudné podezření. Ohledně výslechů mám jistou praxi, přestože z opačné strany stolu. Jeden z mých učitelů, poněkud nasupený, seděl sám hned vedle dveří. Podíval jsem se na jeho limonádu – další řidič – a zapsal si do paměti, že fortnu střeží zbrojnoš, tedy případný útěk bych mohl vést buď oknem, nebo kachlovými kamny v rohu místnosti. Co blbnu, copak jsem Kajínek? Radši jsem přilákal pozornost výčepního a s díky přijal nový půllitr. „Dejte mi velkýho ruma,“ ozval se veterinář a já poznal, že je zle, disciplína v tahu. Jestli se nám spustí ještě inspektor Kozel, můžeme vrávorat na poslední autobus ve třech. „Takže jsi Pavlínu slyšel předevčírem říkat někomu neznámému do telefonu zlatíčko, jsi moje koťátko a pusinku. Sotva tě uviděla, rychle zavěsila. Souhlasí?“ snažil jsem se zrekapitulovat informace. „Jo,“ potvrdil temně Láďa a zazdil panáka do limonády, „a ještě kocourku a pejsku můj plyšovej.“
66
Zdržel jsem se konstatování, že použití zdrobnělin zvířecích jmen je u veterinární techničky docela na místě. „Prosím tě a zeptal ses jí, komu volala?“ „Mám vypadat jako žárlivej blbec?“ rozčílil se. „Proč by asi honem položila telefon, kdyby se o nic nejednalo?“ Povzdechl jsem si do pivní pěny. Život by byl neúnosně jednoduchý, kdybychom se všichni obyčejně domluvili. A nebáli se občas vypadat jako blbci. Třeba já a frajer u dveří. Obraceli jsme s Láďou problém ze všech stran, a jak přibývalo piva a rumolimonády, náš světobol bobtnal. Po poledni se hospoda zalidnila, vedlejší rohový stůl patřil štamgastům, byl to takový ten pánský pokojíček; vlastní sklo na pivo s třeskutými nápisy, vlajky fotbalových klubů a na zdi rozměrný samorost, který mi připomínal kutnohorskou katedrálu zahalenou v kouři, ale počítám, že asi představoval něco jiného. Pod spletené kořání se právě posadil urostlý mužský v lesnické uniformě a naučeným pohybem zavěsil svůj zelený klobouk na ozdobný pařez. Přestal jsem okatě očumovat okolí, nemuselo by to být zdrávo, a radši se věnoval Láďovi. „Hele, a co když mluvila s někým z rodiny? Matkou, sestrou nebo tak?“ „Má jen starého tátu, bydlí s ním v mrňavém bytě ve Vysočanech,“ zamumlal žárlivec. Začínalo to vypadat, že mu bude brzy zle. Vypil už pěkných pár limonád a to může chlapa dost rozhodit. „Co to do sebe leješ? Chceš, aby ti bylo blbě?“ ozval se nad námi hromový hlas. Otočil jsem radar a uviděl statného myslivečka od vedlejšího stolu. Tyčil se nad námi jako zelené Alpy a já zakvedlal svýma poněkud zgumovatělýma nohama, abych posoudil jejich hybnost pro případ potřeby. Nic moc. Asi bude nejlepší unést lesní facku důstojně vsedě, alespoň to nebudu mít daleko na zem. „Už vás chvíli pozoruju, vy kluci pražský! Co to lemtá ten intelektuál? To je pro ženský!“ „Když mu to chutná,“ zastal jsem se Ládi, který nechápavě zíral zamženým zrakem vzhůru na lesního velikána.
67
„Ale prdku! Je smutnej kvůli babě, co? A já mám dneska narozeniny a tady nikdo smutnej nebude!“ Jeho pánský klub halasně souhlasil, až se třásla dřevěná katedrála. „To je ten, co přitáh toho zlomenýho chlapa na zádech,“ ozval se hlas z pléna. „Seš férovej kluk,“ pochválil mě hajný před podnapilou jednotkou a přátelsky mě plácl do zad, takže jsem jen silou vůle ubrzdil nos centimetr nad deskou stolu. „Přisedněte si,“ vyzval nás bujaře oslavenec a jednou rukou pošoupl náš menší stůl těsně k jejich letištní ploše. Láďa přesun málem nevybalancoval, ale nakonec to odnesla jen lahev dosud nealkoholické limonády. „Všem ferneta!“ zařval lesník. Mrknul jsem z okna, jestli ze smrku naproti hospodě nepadají šišky. Zatím se držely, ale rýsovalo se, že já a Láďa budeme mít brzy pernou lopotu, abychom se udrželi na svém smrčku. „Pocem taky, seš celej bledej!“ vyhlásil na půl okresu oslavenec a rukou s prsty silnými jako salátové okurky autoritativně ukázal na osamělého střelce vedle dveří. Rozhodl jsem se využít své poněkud neoprávněné pověsti místního hrdiny ve prospěch inspektora Kozla: „Ten nemůže pít. Je to můj známý, taky z Prahy. Špatný játra,“ vykládal jsem důležitě. Zabralo to, všichni, kdo ještě byli schopni vnímat, se pietně zamysleli. Jó, vzpomenout špatný játra u pijáckého stolu v putyce je jako mluvit s makléřem o propadu burzovního indexu nebo před prostitutkou o pohlavních chorobách. Všichni vědí, že se to může stát, a všichni doufají, že to zasáhne úplně cizí, hodně vzdálenou burzu. „Já jsem nějakej Kepka,“ prohlásil se hajný, načež vypukla fernetová vánice. Koukl jsem ke dveřím po Kozlovi, zdálo se mi, že vyhlíží poněkud nevrle. Zachránil jsem mu dobrou pověst, služební postup a zdraví, ale dneska se člověk vděčnosti nedočká! Povstal jsem na vratkých zadních nohách, zařval: „Na zdraví!“ a obrátil do sebe černého šviháka. Nato jsem z plných plic zanotoval
68
melodii, známou z populárního filmu pro děti: „Hajný je lesa pán, hajný je lesa páán…,“ načež nastala ona chvíle, které miluji pro jejich vzdutý adrenalin. Totiž kdy nevíte, jestli vás provolají světcem, nebo vám nabijou hubu, případně obojí v opačném pořadí. Tentokrát jsem zvítězil. Vzápětí celý lokál řval: „…je mládeží a zvěří milováán!“ Ze smrku za oknem spadly první šišky a já s Láďou jsme byli přijati do stavu. Odpoledne se obloha zatáhla, setmělo se a začaly lítat blesky. Zářivky u stropu nezaváhaly, prskly a zhasly docela. Místní osoba poučená o elektřině a jejích rozvodech, chlápek v červených montérkách s laclem, se chvíli babral v pojistkách na chodbě a odborně seznal, že vypadl pouze světelný okruh a on se v tom potmě nebude rejt. Provoz lokálu nebyl ohrožen, výčepní postavil na pípu petrolejku a jelo se dál. Nedostatek světla ovlivnil směr zábavy a došlo na duchařské historky. A nejen duchařské; leží mnoho neuvěřitelných skutečností mezi alkoholem deptanými mozkovými buňkami, které zahřívači hospodských židlí považují za nezbytné probrat s ostatními. Nějaký muž v modré vestě právě vykládal, jak se včera ve městě přímo u soudu zbláznil soudní znalec z oboru psychiatrie: „… zapálil si cigaretu, řek, všem že kouřit povoleno, ten sudí koukal, něco koktal, psychiatr na to, že to nevadí, hlavní že je láska a radost ze života. Položil si tu cigaretu na spisy, sudí plamen uplácal kapesníkem a soudní znalec spustil píseň To ta Hel’pa, to je pekné mesto a začal tančit čardáš, docela hezky tančil. Všichni zůstali paf, jen obžalovanej tleskal nadšeně do rytmu.“ „Ty vole, Cahák, jak to můžeš všechno vědět?“ ozvalo se nedůvěřivě. „Jsem tam byl s poštou,“ ohradil se dotčeně listonoš. „A co se stalo pak?“ „No, nejdřív telefonovali do nemocnice, ale oni tam, že prej jim to nepřísluší. Tak povolali justiční stráž, ta chlapa vyvedla a zavolala policajty. A ti s tím taky že nic, prej nikoho nenapadá.“ „Kecáš,“ prohlásil Kepka.
69
„Víš prd,“ naštětil se Cahák, „na vlastní voči jsem toho pošuklýho psychouše viděl na autobusovým nádraží. Na hlavě měl černej klobouk a normálně cifroval. No, tancoval verbuňk. Pišta Březina mu k tomu chvíli hrál na housle, než mu, teda Pištovi, přijel autobus. Můžeš se zeptat, ty chytrej!“ Mezi oběma muži se zdála ležet jakási stará zášť, ale vybalancovali to. Malý růžolící stařík, který dosud mlčel, vážně proslovil: „U Sýkorů straší.“ Připadalo mi, že se intuitivně snaží zažehnat hrozící hádku, což se mu skvěle povedlo. Mluvčí zřejmě požíval všeobecné úcty, protože se neozvalo nejmenší zpochybnění, tím méně sprosté slovo. „Jak to přijde, Václave?“ zeptal se Kepka. Jestliže byl hajný válečným náčelníkem místního kmene, byl starý Václav jeho úctyhodným šamanem. Z řečí jsem pochopil, že U Sýkorů se jmenuje louka, kde se křižují tři cesty. „Tam bylo něco divného odjakživa,“ Kepka se tvářil vážně a upil piva. „Na křižovatce býval křížek s německým nápisem, ale nějakej horlivec ho zničil.“ Z pléna se ozvalo nestárnoucí: „Horlivej blbec horší než třídní nepřítel.“ Shromáždění návrh zamručením odsouhlasilo. „Viděl jsem ho,“ pokračoval vážně Václav. „Minule v noci na křižovatce v louce. Celej černej, šel tiše, tak se sunul, jako by se ani trávy nedotýkal, tak lehce. Jako zlo vypadal, já jsem starej pes, ale nějak mně zatrnulo, mazal jsem pryč. Měl jsem strach, hoši, tak je to.“ Hlavy chápavě kývaly, nikdo z těch přiopilých rejpalů ani nepípnul. „Šel rovnou k lesu, k Bezednici.“ Čerstvá vzpomínka mi stáhla žaludek, až se pivo s fernetem mírně vzbouřilo. „Jo, Bezednice!“ vědoucně navázal Kepka, „o té se povídá leccos.“ „Měla by se prozkoumat,“ vyhlásil velkohubě zrzavý mladík.
70
„Jen si zkoumej,“ utřel ho Kepka, „a dej si pozor na svou zrzavou palici, abys o ni nepřišel, chytrej vopatrnej!“ Souhlasný šum podpořil hajného řeč. „Jsou věci, který by měly zůstat spát,“ potvrdil Václav. Mladý chlápek se nedal: „Prý je tam ukrytej mrtvej německej voják.“ Z rohu se potměšile ozvalo: „Živýho by tam taky těžko udrželi.“ Zrzavý si toho nevšímal a pokračoval: „Měl se tu těsně po válce schovávat po lesích. Zašel k hájovně a hajný na nic nečekal a picnul ho. Hajný se ženou ho pak taky hodili do Bezednice.“ „Ty toho zas víš,“ zastal se svého dávného předchůdce Kepka, „a co bys dělal s kostma toho Němce, i kdybys je nakrásně našel, he? Pepo! Kdepak seš s tím fernetem?“ ukončil hajný diskuzi. Dávno padla tma, když jsme s Láďou vycaprtali před hospodu. Loučení s osazenstvem lokálu bylo dlouhé a srdečné, ale my se museli dopravit domů. Stáli jsme vratce u Láďova auta a mně mlžně docházelo, že v něm nejspíš přespíme. Poslední autobus byl dávno pryč. Slíznu to zajisté ostře od Svobodové, které jsem na zítra nasliboval veselý výlet do starobince. Měl jsem si radši zamluvit postel na záchytce. „To ať vás ani nenapadne,“ promluvil za námi nesnesitelně střízlivý hlas. Inspektor Kozel si špatně vyložil naše vrávorání u samohybu. „Pěkně jste se nametli, pánové! Teď se můžete vrátit na hotel. Klíčky si pro jistotu nechám do rána u sebe!“ Stará škola Láďa, uvyklý poslouchat příslušníky, mu bezelstně vložil klíče od auta do nastavené dlaně. Civěli jsme na střízlivého inspektora jako dva fascinovaní králíci na krajtu. „A co kdybyste, nemohl byste, buďte tak hodnej!“ probral se jeden přiopilý králík; já. „Pojeďte s námi! O vaše auto se určitě někdo postará a my bychom museli pro tohle zase zpátky sem,“ žadonil jsem nechutně. Krajta na mě upřel ocelový pohled, až se mi roztřásly pacičky. „No, vy jste povedený vejlupci,“ řekl mi.
71
„Já se omlouvám,“ zasáhl nečekaně Láďa, od kterého jsem už dneska žádný slovní projev nečekal, „nechovám se takto běžně. Pouze vážné, vážné rodinné problémy… Omlouvám se.“ Na ta slova se veterinář důstojně obrátil, udělal pár nejistých kroků směrem pryč od nás, zachytil se kmene smrku a decentně zvracel. Krajta změkl a slitoval se: „Problémy, jo, kdo je nemá!“ Inspektor odemkl auto a já naložil živá i běžná zavazadla. Ve světle stropního světýlka vypadal Láďa na zadním sedadle zelenošedě. Také jsem si připadal pokrytý mechem a lišejníkem, zevně i vnitřně. Sedl jsem si dopředu. Kozel nás přelétl kritickým zrakem, povzdechl si a nastartoval. „Že já se vždycky nechám ukecat,“ mrmlal. Přes všechna svá předsevzetí povzbuzovat řidiče, aby cestou nezaspal, jsem usnul jako dřevo. Probral jsem se, protože mi někdo lomcoval ramenem. „Křižík, vstávejte!“ „Provedu,“ vyhrkl jsem předpisově a málem vypadl z auta. Stáli jsme před karlínským domem. Vytáhl jsem Láďu i batoh a obojí si na sebe navěsil. „Děkuju moc,“ řekl jsem Kozlovi a myslel to doopravdy, „máte to u mě.“ Pochybovačně se zašklebil. „Jo a zítra jedu se Svobodovou do domova důchodců do Městce,“ udal jsem se policistovi, jsem už prostě takový vstřícný. „Já vím,“ odsekl unaveně. „Dycinky s paní Svobodovou!“ ozval se skřípavý hlásek. „Vy ste se zase nadrali, pacholci,“ pokárala nás přísně sousedka, stojící v pootevřených vratech, „takhle zřízený byste se mohli leda válet v příkopu! A to ste hodnej, pane policije, že ste mi je přived!“ Jistě, dlouhá léta praxe z dřevních dob, kdy prostituce ještě bývala pod zákonem, a babka pozná policajta i při sporém světle pouliční lucerny ještě dnes. Inspektor udělal pohyb, jako by chtěl zasalutovat, ale včas ruku stáhl. „Vy dva dárečci už dneska v noci nikam nevylézejte! Dobrou noc, paní Svobodová!“
72
Za morální podpory staré Svobodky jsem dotáhl sebe a Láďu nahoru, složil MVDr. na gauč jako pytel ovsa a zvadnul jsem v nerozestlané posteli. Moje poslední myšlenka byla, že je to svatá pravda; totiž že hlavní je láska a radost ze života. Ráno možná bylo moudřejší večera, ale já byl momentálně moudrý jako kýbl studeného popela a také jsem si tak připadal. Exhumoval jsem se z rozváleného pelechu a nakoukl vedle přesvědčit se, jestli Láďa ještě žije. Podle celkem zdravého chrápání jsem usoudil, že jo. Nechal jsem ho zatím blahé nevědomosti a vydal se do sprcháče v předsíni, který zastával funkci koupelny. Oloupal jsem ze sebe šatstvo a chvíli nad ním bádal. Možná, kdyby zas jednou tekla Vltava přímo pod okny, mohl bych do ní hadry rovnou hodit. Takhle jsem je všechny nacpal do koše na špinavé prádlo s tichou nadějí, že dám dohromady podobnou čistou kompletní sadu a nebudu je muset potupně vyhrabávat. Voda ze sprchy mi tekla už pěkně dlouho na hlavu, když jsem si konečně uvědomil, co podstatného musím udělat. Uvařit kafe a ostatní přijde samo, jak říká paní Svobodová. „Au,“ oznámil Láďa trpitelsky světu, sotva jsem mu přistrčil pod nos kouřící voňavý hrnek. Oba jsme se za chvíli zcivilizovali natolik, abychom důstojně čelili životu. No, důstojně možná ne…. „Vy vypadáte, kucí,“ smála se sousedka, když jsme se ubírali ven kolem jejího poklizeného doupěte. „Jdu pro psa a pro auto,“ pronesl jsem, vystaven jejímu pochybovačnému šklebu, „ale jestli nepřijdu do deseti, přezujte se zase do bačkor, protože jsem to nezvlád’.“ Podívala se na mě zkoumavým pohledem laních očí a odhadla to: „Padesát na padesát, Michálku!“ Zdržel jsem se poznámky, že sám bych na sebe sázel v nevýhodnějším kurzu. Zdevastovaný Láďa z neznámého důvodu cituplně prohlásil: „Pardon, přijměte mou omluvu, paní Svobodová!“ a vysloužil si všeodpouštějící hnědooký úsměv. Ten mátoha si sice evidentně
73
nepamatuje, co včera dělal, ale se ženami to prostě umí, zazáviděl jsem. Vypadli jsme z domu a vydali se Láďovým autem směr veterinární ordinace. „Včera jsme tedy tvůj problém moc nepořešili,“ načal jsem opatrně. Hned z první kamarádovy odpovědi vysvitlo, že se zase našel. „Ale pořešili. Řekls to sám. Musím se jí prostě zeptat. Víš, já to věděl, jen jsem byl srábek a nechtěl se dozvědět, že je všechno v háji. V něco jsem doufal… snad se rýsovalo, v co jsem už nevěřil… Možná je všechno blbost. Teď chci zjistit pravdu a konečně to rozseknout, tak nebo tak.“ Plácnul jsem ho po rameni, už nebylo třeba víc klapat pusou. Chtěl jsem podotknout, že dva dny tápání nejsou tak moc na chlapa, který se víc než v ženách vyzná ve zvířatech, jenomže mezitím jsme dorazili k ordinaci. „Budu vzadu v kvelbu,“ oznámil jsem Láďovi, „a podle vývoje situace se buď po anglicku ztratím, nebo ti pomůžu zahrabat její mrtvolu pod hortenzie.“ „Jseš vůl,“ zasmál se už zase ten starý Liška, „žádný hortenzie, to jsou afrikány.“ Vlezli jsme do veteriny. Čekalo nás bouřlivé přivítání, Láďovi se vrhla kolem krku Pavlína a mně Napík. Ani můj zkušený zrak veterána heterosexuálních vztahů neodhalil náznak, že by nám některý z nich byl nevěrný. Takticky jsem se zdekoval dozadu pod záminkou, že jdu Napovi pro nový pytel psího žrádla. Hanba mi, zapomněl jsem dovřít dveře, a tak jsem celou telenovelu schytal z první ruky. „Ano, telefonovala jsem Tondovi!“ zazněla po krátkém úvodu osudová věta. V té chvíli jsem se zastyděl, protože moje první myšlenka patřila mé nalomené ješitnosti, totiž že se už nevyznám v babách. Měl jsem ovšem především ušlechtile politovat podváděného přítele. Pavla vzdorně pokračovala: „Jsou mu čtyři a žije u mé mámy! S jeho otcem jsem se rozešla dávno před tím, než se Toník narodil.“
74
„Proč jsi mi to proboha neřekla?“ Láďa s jeho logikou! „Ty děti nemáš a já nevěděla… nevěděla jsem…“ „To mi tak málo věříš?“ zeptal se Láďa nebezpečně naštvaně a já usoudil, že je čas, aby na scénu vytáhl rytíř v bílé zbroji a s lehkostí jemu vlastní hladce urovnal situaci. Vlezl jsem tedy do ordinace a vlekl za sebou obří pytel psích chřupek. Napík skákal okolo mě a tvořili jsme určitě obrázek k pomilování. Nevím, proč se na nás ti dva podívali jako na vyrážku. „Věří ti, akorát se bála tvých předpotopních názorů z dob, kdy se ve školách psalo na břidlicovou tabulku a nemanželské dítě bylo důvodem k sebevraždě,“ vložil jsem se jemně do konverzace. Pavlína se díkybohu zasmála a Láďa mi doporučil, abych zavřel dveře z druhé strany. Zněl už zase vyrovnaně a já byl rád. Jeden Tonda, no božínku! Já mám na krku možná až dvě vraždy a naštvanou kriminálku a taky nenadělám! Upustil jsem pytel s chřupkami jako zedník cihlu na konci šichty, pískl na Napíka a vysmahnul. Ať si to představení dohrajou sami. Vydali jsme se s Napem na podnikové parkoviště pro auto a ve tři čtvrtě na deset jsme s vyplazenými jazyky a vesele nastraženými slechy zaparkovali před naším karlínským barákem. Vrchní komisař Bohumil Zelenka tlumil svůj na povrch probublávající vztek. Znal se a věděl, že to není zdravé. Jak by se mu ulevilo, kdyby nadpráporu Kozla seřval, kdyby hodil na zem svůj notes a zatančil na něm válečný tanec! Pořád ještě jim k případu hodně chybí a Zelenka měl pocit, že chybějící je na dosah ruky a zároveň nedostižné. „Takže si to projdem: Křižík ti na hodinu a půl utek’ takřka před nosem a s tím druhým, Vladimírem Liškou, prováděl neznámo kde kdovíco. Pěkné!“ „Byl si zaběhat,“ hlesnul inspektor Kozel a tu chvíli věděl, že to neměl ani zkoušet.
75
Zelenka se zhluboka nadechl a nešťastnému Kozlovi se zdálo, že objem dechu v nadřízeném zůstal a nebezpečně zvětšil jeho velikost nejméně o dvě konfekční čísla. „Jasně,“ zahřměl hrozivým hlasem komisař, „dneska si choděj zaběhat všichni. Akorát, kdo chce dělat policajta, by měl vědět, co během sportování dokážou lidi všechno stihnout! Tys s nima seděl celý večer v hospodě a paks jim dělal taxikáře a to je všechno, co mi můžeš říct!“ Kozel blahořečil své šťastné hvězdě, že komisař neví o jeho hlasité výměně názorů s Křižíkem, i když nepochyboval, že Zelenka se nakonec dozví i o ní. Zelenka se vůbec konec konců většinu věcí dozvěděl, v tom tkvěla jeho úžasná pracovní schopnost a zároveň paradoxně i jeho osobní nepohoda, protože čas od času kápl na věci, o které nikdo nestál. Ani on sám. Pavel Kozel s úžasem zjistil, že Zelenka jako by odpustil vzduch, který do sebe před pár minutami nasál a opět se zmenšil na běžný rozměr. Neodnesl to ani jeden knoflíček u krku nažehlené košile, kterou měl komisař dneska na sobě namísto obvyklého trička. „Teď si sedni za počítač a důkladně projdi a vyjeď tyhle seznamy,“ plácl Zelenka dlaní na vlastní rukou popsaný arch papíru. Seznam odsouzených deviantů, seznam podezřelých osob, seznam hledaných osob od roku… četl si v duchu Kozel ze začátku sloupce. Měl na jazyku: Proč za tak dlouhé období?, ale zarazil se. Kdo by taky chtěl vidět dvakrát za odpoledne, jak se mu nafukuje nadřízený? „Provedu,“ odpověděl a horlivě se hrnul k monitoru. Zelenka to bral jako omluvu a ono „To ti Véna písk, že provedeš, křapíku!“ si nechal jen tak léčivě proběhnout myslí, namísto aby větu vyslovil nahlas. Dělal to často, když byl naštvaný, a vždycky se mu ulevilo. Naštěstí zaklínadlo pořád funguje. Shrábl notes a parku. „Večer si to spolu projdem,“ oznámil trochu výhružně Kozlovi. U dveří se otočil: „Abych nezapomněl, zítra jede Křižík s lidmi z podniku NAJEV do Karlových Varů. Potřebuju, aby ses tam vydal, mám pro tamní oddělení jeden spis a při té příležitosti obhlédneš
76
Křižíkovy aktivity. Nemusíš ho sledovat, spíš se vyptávej a poslouchej, jasný?“ Zelenka nečekal na odpověď a vyrazil do ulic. Ujížděli jsme z Prahy po téměř prázdné staré silnici. Slunce svítilo, ptáci zpívali, zboží se vyhrnulo před výlohy krámků, pohoda. Abyste věděli, já dávám přednost starým silnicím před dálnicemi a rád se vleču přikázanou rychlostí přes obce, lesy, pole i lada tou naší krásnou vlastí, kolem skládek, rybníků, elektrárenských odkališť, hájů, luhů a veřejných domů. Připadá mi to zajímavější než sterilní dálnice. Vedle mě seděla paní Svobodová, zdála se rozradostněná výletem, ať už jedeme kudykoli, za mnou dřepěl Nap, důvěrně mi funěl za krk a občas zablemcal pusou. V kufru auta ležela víkem zaklopená dřevěná truhlice, obsahující vyděšené červotoče a poklady starého Vávry, dříve zloděje z povolání, nyní penzisty. Truhlička byla vlastně takový ten dřevěný kufr, který můžete vidět ve starých filmech, kde s ním obyčejně hlavní hrdina odchází na vojnu. Občas jsem nahlédl do zpětného zrcátka i z neobvyklých důvodů, ale neviděl jsem žádné podezřelé auto, ploužící se za námi, vrtulník nad silnicí nekroužil a na satelit jsem nedohlédl. Třeba se moje problémy vyřešily samy. Pod vlivem pastorálního klidu jsem propadl svému oblíbenému lacinému optimismu. Policie asi už našla vraha ze Žižkova vrchu, v Bezednici si potrhlý tělocvikář NAJEVu zkoušel své kratochvilné kousky a všichni jsou šťastní a usměvaví, jen mi to zapomněli říct. Zastavili jsme se na jídlo v prima hospůdce, takové té, co má venku dřevěné lavice a stoly a dají vám plechovou misku s vodou pro psa. Nakonec jsme upíjeli kafe a ve slunci mžourali na silnici, protože jsme s paní Svobodovou soutěžili, v čím směru projede víc aut. Svobodka mi to tvrdě natírala, protože vedla o dva náklaďáky a jeden kuka vůz. Připadal jsem si jako puberťák na výletě se svou holkou, která je zároveň jeho babičkou. Pěkně schizofrenní představa.
77
Opustili jsme putyčku a konečně dorazili do Městce. Místní domov důchodců byla nově vystavěná budova s balkónky na řeku a lužní lesy. Výhled byl tak krásný, že jsem kacířsky zatoužil nechat se tu zaměstnat jako důchodce, ale oni stáli víc o Napa než o mě. V hale se na něj s výkřiky: „Roztomilý pejsek, hodný pejsek, fešák,“ sesypalo pět bujarých nudících se důchodkyň. Dostal nanuka, sušenku a půl kuřecího řízku. „Vávra má na psy alergii, nebo oni na něj, tak něco,“ šeptla mi paní Svobodová. Slyšel jsem, že psi bezpečně poznají člověka, který se někdy psy živil, takže jsem Napa pro jistotu nechal v péči nadšených dobrovolnic. Ano, smí jít do zahrady, ne, nesmí na ulici, ne, nesnáší řetízkový kolotoč. Cože?! No ve městě je zrovna pouť! Ne, nesmí ani na hydraulické kačery. Hlavně jsem zakázal jakékoliv další žrádlo a utekl do výtahu, který mezitím Svobodová takticky přivolala. Jindřicha Vávru jsem poznal na první pohled, ani se moc nezměnil, vypadal zachovale, až mě napadlo, jestli by byl tak čupr, kdyby celý život pracoval ve fabrice. Možná jo. Usadil jsem jeho kufr-dřevák na štokrle a nechal oba staříky probírat obsah. Byla to obvyklá směs fotografií, papírů, nějaké knihy, znáte to. Postával jsem u dveří na balkon a kochal se pohledem na řeku, když někdo zazvonil a já byl jako relativně nejmladší vyslán otevřít. Za dveřmi stála v celé kráse dr. Blanka Písková. Z mé strany určitě příjemné překvapení, z její docela jistě také překvapení. Vysvětlil jsem svou úlohu v téhle misi a trochu se bál, že budeme probírat služební auto, které nemohla před domem přehlédnout. Nad takové prkotiny byla Krásná Blanka naštěstí povznesená. Mile se usmála a zeptala se, jestli se může k sedánku přidat, pokud donese úplatek, a vytasila se s krabicí zákusků. Pohotová kuplířka Svobodová obratem ruky zařídila, abych s Blankou v kuchyňském koutku vařil pro všechny kafe a chystal talířky na dorty, cukr a lžičky a… Krásně jsme se v tom mrňavém prostoru pletli, párkrát do sebe narazili, smáli se jako malí a vůbec, Svobodka se vyzná.
78
„Neměl byste chuť se odpoledne na chvilku projít kolem řeky?“ řekla tiše Blanka a já vyjekl, protože jsem si sáhl na žhavou plotýnku vařiče. Tak se mnou zacvičila představa nás dvou, jak kráčíme po břehu, vánek šumí v rákosí, slunce zapadá za les a zlatě prosvítá v korunách borovic, řeka smrdí fenolem… „Moc rád,“ kuňknul jsem a jen se díval, jak bere mou ruku do své a puchýř na mém palci se červenal radostí. Vytáhla z kabelky tubičku s krémem, pomázla zlehka spáleninu a já přemýšlel, jestli se nemám opřít o vařič ještě druhou rukou. Ne, všechno krásné jednou končí, Křižíku, vzpamatuj se! Vávra vypadal, jako by spolkl pravítko, ale to po chvilce přešlo, protože jsme se svorně rozsadili ke stolu a prohlíželi staré fotky. Protože mě Vávrovy daguerrotypie samosebou enormně zajímaly, musel jsem, abych na ně viděl, přisunout svou sesli těsně za židli doktorky Pískové. Máte představu, jak málo místa je v takové garsonce? Krásná Blanka má přirozeně plavé vlasy a drobné světlé chmýří vzadu na její šíji mi rozproudilo krev. Uvědomil jsem si, že jí dýchám za krk jako Napík mně při řízení auta. „Tady mám jednu z mládí, z Ústí nad Labem. A jestlipak víte, kdo je ten žabec vedle mě? Nojo! Tady Svobodová, na první obecné moje mladší spolužačka,“ vykládal Vávra. „Vlastně Ústí je to dneska, tenkrát to byla vesnice za hranicí města. Brzy jsem se ale přestěhoval do Prahy, do Karlína. Heleďte, tohle je zrovna náš barák.“ Opravdu, kdosi to fotil ze dna dvora, pavlače se tyčily jako skruže ve stěně studny a dům vypadal vyšší, než ve skutečnosti je. „Pelský, Niňáč se ženou, Garičovi, Vavák,“ vyjmenovávala paní Svobodová jednotlivé postavičky. Možná to byli oni, ale krk bych za to nedal. „Jé, tady je Michálek,“ zapíchla Svobodka pařátek do třetího patra. Připadalo mi, že na obrázku je spíš litinová výlevka od vodovodu, ale proč jí kazit radost. „Vy jste tam bydlel od malička?“ zeptala se poněkud překvapeně Blanka. Byl bych rád hrdě oznámil, že jsem se narodil ve Versailles, ale paní Svobodová mě předběhla: „No jéje! Pamatuju, když si ho
79
rodiče přivezli z porodnice. Byl malej a celej červenej jako vařená řípa,“ nedala se zabrzdit mým vyděšeným výrazem. Věděl jsem, že je zbytečné pokoušet se ucpat jí pusu, tedy jsem skromně mlčel a snažil se alespoň tvářit jako přiměřeně inteligentní řepa. „Celkem dobře jste se vylízal,“ smála se Blanka, „a to tam bydlíte celý život? To vás má tady paní Svobodová dokonale přečteného.“ Aby neměla, když po léta kontrolovala ze strategického místa jediné schodiště! V sebeobraně jsem držel pusu a čekal, až se bouřka přežene, protože to byla jediná možná šance, jak před Blankou nevypadat jako totální pako. Marně. Všechno zařídila Svobodová, podala Krásné Blance můj životopis v kostce. Bohužel to byla kostka maggi, takže vynikly zejména mé zimničně se opakující svatby a rozvody. Blanka vypadala zamyšleně. Jestli nás dva chtěla Svobodka dát dohromady, tak to s uváděním podrobností přepískla. „Kdo si dá ještě kafe?“ snažil jsem se vtipně odlákat pozornost od mého barvitého životopisu. Další vzpomínky tekly svým proudem, který připadá skutečný jen těm, kteří je zažili. „Ale to už je hodin,“ trhla sebou doktorka Písková. „Úplně jsem zapomněla, že musím ještě…“ Rychle se loučila. „Bylo mi s vámi moc hezky!“ Líbla starého Vávru na tvář, mně podala ruku. Zachytil jsem Jindřichův triumfální pohled; no, jen se nerozpusť, starouši! Šel jsem s Blankou ke dveřím: „A co naše procházka?“ nedalo mi to. „Moc se omlouvám, něco mám, snad jindy,“ řekla rázně a já dumal, jestli opravdu někam spěchá, nebo mám utrum proto, že jsem v peřině připomínal červenou řepu s ušima. Doprkýnka! Na druhou stranu jsem nedostal košem poprvé a snad ani naposledy. Vrátil jsem se ke staříkům, vylohnil ještě jedno kafe, umyl nádobí a vytrhl Svobodku z dobré zábavy. Už jsem byl nervózní, nevěděl jsem, co je s Napíkem a co za kejkle s ním ty důvěryhodné stařenky vyvádějí. Našel jsem je všechny spokojeně usazené na křeslech v hale. Rozcapený pejsáček zabíral divan pro dvě osoby a funěl přežraností.
80
Tlamu měl omatlanou růžovou hmotou, podle lepkavosti a vůně se dala rozpoznat cukrová vata, za obojkem měl zastrčenou rudou růži z krepového papíru. Projevil radost, že mě vidí, dokonce slezl z kanape. „Ty vypadáš,“ zpražil jsem ho, „jde se domů!“ Provinile se coural ke vchodu. „Ale on na kačerech nebyl a o střelnici jste nic neříkal,“ ozvala se jedna z dam. „Já doufal, že je pacifista a nebude střílet,“ povzdechl jsem si. „Ne, tu růžičku vystřílela tady Jarmilka, ona byla majorem,“ oznamovala mi babka. Kormidloval jsem s paní Svobodovou ven z haly a ještě jsem zaslechl: „Ale Máňo, víš dobře, že do civilu jsem šla jako podplukovník!“ Venku na trávníku Napík vyzvracel barevnou hromádku, v níž převažovala růžová. Navrchu ležela zelená kyselá okurka, halabala překousnutá vejpůl. „Měl by ses stydět! Takhle se sebou nechat vláčet ženskýma!“ Zastyděl se, dobře poznal, že k němu promluvila zkušenost. Celou cestu domů paní Svobodová vesele štěbetala, Nap chrápal na zadním sedadle a já přemýšlel o Krásné Blance. Líbila se mi pořád víc a nejen proto, že mi pořád unikala. V Karlíně jsem dovedl paní Svobodovou do jejího kutlochu, doma uložil Napíka na pelech, papírovou růži mu nalepil izolepou na zeď nad jídelní misku a zdekoval se s pivem k televizi. Suma sumárum vydařený výlet. Žádné mrtvoly, žádná policie, žádný bijec v čepici. A za krkem nevím proč neodbytný pocit, že selanka mi dlouho nevydrží. Navzdory tomu, že jsem večer usnul u televize a pobryndal se nedopitým lahváčem, jsem umytý a střízlivý brzy ráno předával vyvenčeného Napíka Láďovi. Stál jsem mezi dveřmi jeho bytu a vstříc mi čučely tři postavy s rozčepýřenými makovicemi, jedna v pyžamu a dvě v kožichu. Nejednalo se o poslední návštěvníky dekadentního nočního mejdanu, to si jen Láďa, jeho pes Prófa
81
a blazeovaný kocour Vendelín přebírali dočasného svěřence. Nap se tvářil obezřetně, ale zdálo se, že ráno proběhne bez krveprolití. „To bude dobrý,“ zívnul Láďa, „snesou se, už jsou zvyklí.“ „Kde je Pavlína?“ nedalo mi a šilhal jsem za Láďova záda. „Jo, chlapče! Jela do Varů pro Tondu a pozítří ho přiveze sem,“ sdělil mi kamarád ustaraně. „Neboj, kluk uvidí zvířátka a hodného pana doktora a bude dobrej,“ chlácholil jsem. „Nebo starýho chlapa, co smrdí dezinfekcí, zvířátkům ubližuje a chce mu ukrást mámu!“ „Pesimisto! A co si najednou všichni vzpomněli na Vary?“ „Nevím, osud. Pavla jela do Staré Role. Zvláštní název, možná je to divadelní čtvrť.“ Rozloučil jsem se s lidovým filozofem a pohladil Napa. Ve dveřích bdělé sousedky Francové zela škvírka a ve škvíře mrkalo oko, zvětšené brýlovým sklem, za mého mládí zvaným jogurťák, a pokušení bylo nesnesitelné. Rozmáchlým gestem jsem pojal do náruče palici překvapeného Napíka a lípnul mu mlaskavou pusu mezi uši a vzápětí zopakoval totéž s Láďou. „Ty z puberty už asi nevyrosteš,“ rezignoval veterinář a utíral si rukávem pyžama uslintané čelo. Já pádil ze schodů, chechtal se a prskal psí chlupy. Těším se, až do mých kádrových materiálů přibyde obvinění ze sodomie. Za chvíli už jsem přesedal ze svého chrastítka do panského povozu a spolu s Emilem Janečkem a panem Téměř Nejvyšším frčel směr Karlovy Vary. V tamějším hotelu na mě zbyla malá komůrka pod střechou a já byl rád. Asi jsem založením plebejec, ale radši spím sám v pokojíku pro služku než v carském apartmá s Janečkem. Mimochodem, stejně se proslýchá, že v minulém století carové povšechně dopadli nevesele. První odpoledne se lámalo do večera a já poznal, že kliďánko vystačím s polovinou své ruské slovní zásoby. Hádáte dobře, se stakanem, protože žádné ženy nebyly v dohledu.
82
Dřepěli jsme v načančaném pokoji a Téměř Nejvyšší s Janečkem hučeli do jistého ruského geroje, že NAJEV je to nejlepší, co ho v životě mohlo potkat. Chlap se tvářil nedůvěřivě. Já hudlal třetí housle a návdavkem se chvílemi připitoměle usmál. Samozřejmě jsme každou druhou větu hojně zalévali samohonkou vznešené značky. Dále byly přítomny pirohy na zlaceném talíři s motivem jelena a mísa s černým kaviárem, bez jelena. Po pár sklenicích už jsem jukal, jestli z některého záhybu bohatě zřaseného závěsu nevyhlíží uhrančivý obličej božího muže Rasputina. Noc pokročila. Znenadání se ozvala dutá rána a pan TN se zřítil i se židlí na zem. Ani jeden se nezvedal, tak jsme je nechali na koberci a další obchodní jednání na vysoké úrovni doprovázel pan TN pouze dunivým chrápáním. Židle byla ticho. Emil využil oživení v sále a přišupoval potencionálnímu partnerovi smlouvu a zlatou propisku vysokého lesku, ale bez diamantového zdobení. Dobrý muž obé odstrčil a pravil: „Ja stakan, ty stakan!“ Porozuměl jsem - mám v tomto směru vzdělání - a naplnil tři skleničky. Pokud nebude chtít hrát ruskou ruletu, jdu do toho! Všichni tři jsme do sebe převrátili ohnivou vodu a bohatýr rukou, která nejevila známky třasu, rozlil další rundu. Po čtvrté dávce Emil šeptnul: „Já jsem taky jenom člověk,“ a odešel od stolu, aby si odpočinul v křesle. Během dlouhé dvoumetrové cesty zakopl o nohy pana TN a o kovovou stojací lampu. První zůstal ležet, druhá se skácela. Emil ke křeslu opravdu téměř došel. Jeli jsme dál ve dvou a já přestal počítat. Docela mě štval, bohatýr. Seděl jako skála a jeho oči se na mě dívaly se stejně nijakým výrazem jako začátkem odpoledne. Copak má plechový játra? „Stakan!“ zavelel a já nalil, neb jsem byl na řadě. Kopli jsme je tam a já poznal, že melu z posledního. Nostalgicky jsem si vzpomněl na dávné vítězné mezistátní hokejové utkání, po němž jsem, co malé pachole, táhl spolu s nadšeným davem večerním Václavákem a oslavoval porážku
83
sovětské sborné. Dokonce jsem slyšel rachot sypajícího se skla z rozmlácené výlohy Aeroflotu, před níž jistě čirou náhodou neznámí dobrodinci nechali volně loženou hromadu dlažebních kostek. Moje malé ručky byly tehdy ještě příliš sláby na to, abych taky jednou mrsknul. Kromě toho mě a Vaška Jakubů, který se poučné kratochvíle také zúčastnil, nachytal pan učitel Suchánek. Dal každému po záhlavci a zařval: „Koukejte mazat domů, parchanti, chcete se do něčeho přimotat?“ Což jsme ovšem tenkrát chtěli, ó mé mládí! Možná to nejsou pouhé vzpomínky, ale začínající otrava alkoholem. Dneska to na slavné vítězství nad ruskými nevypadá. Najednou a nečekaně se na mě bohatýr, sokol jasný, usmál: „Malčik, ty moloděc,“ sdělil mi téměř něžně. Přitáhl si smlouvy, uchopil zlatou propisovačku a psal. Pak propisku pozorně uzavřel a strčil ji do kapsy saka spolu s jedním exemplářem smlouvy. Inu což, golubčíku, moje nebyla. Druhý papír pošoupl přes stůl směrem ke mně, znovu se usmál a zmizel pod stolem. Zamyslel jsem se nad zjeveným přírodním úkazem a položil dlaň na smlouvu. V té chvíli se otevřely dveře a vešli dva dvoumetroví hoši, vlasy na tři milimetry, pod saky boule od nějakých kanónů a v očích zkušenost z Afghánistánu. Byl jsem tak opilý, že jsem se ani nelekl. Poklidně přehlédli bojiště, chopili se svého a opatrně ho jako přerostlé tlusté děťátko vytáhli z místnosti. Tiše za sebou zavřeli. Vzal jsem smlouvu, pečlivě ji přeložil a vsunul do náprsní kapsy. Cloumala mnou jediná utkvělá myšlenka: Jak ty dvě gorily poznaly, které z několika tupých zadunění, která se z pokoje v průběhu večera ozvala, je to jejich? Zkrátka bum a zbrojnoši vstoupí, aby dopravili indisponovaného šéfa do hajan. Nepřišel jsem na to. Žuchnutí, s nímž jsem se připojil k panu TN a Janečkovi, nikoho za mák nezajímalo. „Co budeme dělat, jsme v prdeli, co budeme dělat?“ kvílel přeskakující mužský hlas lkavě.
84
Budu muset otevřít oči, abych se konečně dozvěděl, jak to vypadá v místech, na něž mě spoluobčané čas od času posílají. Udělal jsem to a uviděl, že jako obvykle zas někdo přehání. Ležel jsem pod stolem, ještě ke všemu na tlustém koberci a povalovalo se mi docela pohodlně. Měl jsem vyhlídku na čtyři nohy v pánských polobotkách, tedy na kanapi buď seděl obutý kůň, nebo pan TN s Emilem Janečkem po boku. Přímo mezi oči mi mířila hlaveň pistole, a protože skleněná pistole by byla drahá jednorázová záležitost, přiklonil jsem se ke skutečnosti, že je to pouze prázdná lahev od včerejší samohonky. Z absence obvyklého bolehlavu a momentální vysoké hladiny vlastní vtipnosti jsem seznal, že se jednalo o značně kvalitní pitný materiál. Rozradostnilo mě to, nové zaměstnání se mi začalo líbit. Uchopil jsem lahev do ruky a mohutně zadul přes prázdné hrdlo. Ozval se zvuk připomínající něco mezi laděním nástrojů na festivalu Kmochův Kolín a řevem říjného sloního samce. „Vylez, vole!“ vyzval mě Janeček. Stejně bych to byl udělal, tak co! Oba mí spolubojovníci seděli sklesle na sofa. Pan TN měl dokonce hlavu v dlaních. „Co je?“ zeptal jsem se a ohlížel se po vodě, protože mi jazyk hrozil trvalým přischnutím k patru. „Ztratila se smlouva a oni,“ máchl Emil rukou ke dveřím pokoje, „už odjeli z hotelu.“ Důstojně jsem povstal, našel na stole lahev s proteplalou minerálkou a s chutí pil. „Zachovejte klid a rozvahu,“ těšil jsem je potom a zamlčel druhou šťavňatější půlku staré poučky, „smlouva je pořád mezi námi!“ Vytasil jsem papír, rozložil ho a podal panu TN. Podobně radostné rozechvění, které u něj bylo právě možno spatřit, jsem naposled viděl u ředitelky naší základní školy, když jistá spolužačka procítěně recitovala báseň Zpěv míru na schůzi v agitačním středisku Národní fronty. Emil Janeček si úlevně odfrknul. Od něj jsem žádné nábožné vytržení ani neočekával.
85
Panu TN zazvonil mobilní telefon. Podle příznaků, jimiž jsou napřímení těla, připitomělý výraz a přidání kila servilnosti na každou hlásku jsem usoudil, že mu volá kdosi z vedení. „Ano, jistě, uzavřeli. Právě kontroluji jednotlivé body,“ šplhal bez přírazu. „Ano, ano… pan Janeček i Křižík se značnou měrou podíleli na zdárném průběhu jednání.“ To bych řek, jistil jsem ho v duchu a hledal očima po stole další zapomenutou flašku s vodou. Pan TN se trochu ošil, koukl nevrle na Janečka a na mě a pak oznámil: „Vedení nás pochválilo. Dneska máme všichni den volna.“ Vsadil bych kecky, že to množné číslo v první větě mu dalo zabrat. „Pane Křižíku, Michale!“ pokračoval slavnostně, rozpažil a já koukal, jestli z kapsy nevytáhne Řád bílého lva, „a vy dneska nemusíte na dohodnutou schůzku s tím místním zástupcem, je to zařízené. Každý,“ otočil se k Emilovi, „má individuální volno. A já si beru auto.“ Kvitoval jsem s uspokojením, že mě neposlal na šichtu do kamenolomu, a beztak jsem se právě netoužil projíždět fárem, tak ať si ho zkrká, hamoun! Mám za lubem úplně jiné spády. Potřebuju si vyčistit hlavu, půjdu se důkladně projít, sám, jen s padesátilitrovým kanystrem minerálky. Nakonec jsem se vydal na výlet ve sportovních botách a lehkém oblečení, zásoba tekutin se smrskla na dvoulitrovou lahev vody v darovaném reklamním batůžku. V tomhle kraji oplývajícím léčivými vodami nebude problém si zas načepovat. Logo firmy vyrábějící hřebíky do rakví jsem na zavazadle zamazal modrým fixem, protože jsem nehodlal vypadat jako chodící obří popelník. Vypadal jsem tedy jako turista, kterému batoh pokadil nějaký hodně velký pták přežraný borůvkami. Cestou z hotelu jsem zahlédl dřepět na baru Emila Janečka, který rovněž doplňoval tekutiny. Přivolal mě hrabavým gestem a nalil mi skleničku z lahve stejné značky, na které jsme pracovali včera.
86
Proběhla blesková porada s mými vnitřnostmi a odpověď zněla: „Jedna neuškodí.“ Poslechl jsem. „Michale, dobrý! Máš u načalstva kladný body!“ „Jo, fajn, ale znáš mě, asi mi to dlouho nevydrží,“ ušklíbnul jsem se, aniž bych tušil, že moje výdrž bude opravdu trapně krátká. „A Emile, dík, že ses přimluvil, aby mě do NAJEVu vzali.“ „Jen se nepleť, kámo,“ mírnil mé nadšení, „a dávej si bacha. Víš třeba, že na hlavní chodbě ve firmě je očko, nenápadná kamerka? Zobrazuje šéfově sekretářce v rohu monitoru, co se kde šustne.“ „Hm, to abych přestal onanovat u toho velkýho květináče za ředitelovejma dveřma!“ Obrátil oči v sloup a dost dlouho je tam nechal. „No jo, NAJEV,“ pokračoval obmyslně, „víš vůbec, co ta zkratka znamená?“ Věděl jsem to, ale nerad se vytahuju se svou dokonalou angličtinou, tak jsem se nechal poučit. „Přece NAše JEdy Vám!“ Smál se tak vesele, až jsem mu záviděl. „Emile, ty starej vtipko! Hlavně to neprozrazuj šéfovi.“ „Ten už to dávno ví,“ chechtal se, až se barová židle povážlivě zakymácela. Položil jsem mu ruku na rameno a nenápadně ho stabilizoval. „Tak čau a večer nashle,“ rozloučil jsem se. „Čau,“ zaostřil zrak mým směrem, „ale já se nepřimluvil.“ Poslal jsem mu vzdušný polibek a vypadl ven. Ten, který chodil oblečený v černém, za sebou měl pernou noc. Dalo se říct, že je na kraji fyzických sil a teď se mu ještě navíc začal bortit perfektně vypracovaný plán celé akce. Promnul si unavené oči. Musí se nutně napít něčeho ostřejšího. Pomalu se svlékal z propocené černé sportovní soupravy. V duchu si přehrával nedávné chvíle a cítil, jak se mu do žil vlévá teplo a vrací se obvyklá síla. Jak nenápadně vylákal svou oběť na místo nahoře v lesích, kde nebylo živáčka. Jak se ten odporný červ bez hlesu skácel po ráně do hlavy. Jak pracné bylo ho ještě kus odvléct, protože bezvládné lidské tělo je předmět, s nímž se obtížně manipuluje. Vždycky jde o přesnost. To všechno už černý
87
dobře znal. Vybavil si, jak zasvištělo lano, když ho přehodil přes větev. Černý si prohlédl ruce s nakrátko ostříhanými nehty. Zase kladka. Jestlipak to neustálé používání kladek při práci už není nějaká nezdravá obsese? Černý se ve vzpomínkách dostal k vrcholu. Kořist visela na provaze hlavou dolů, pevně svázaná a podepřená kusem dřeva, lehkým smrkovým špalíkem, na konci rozeklaným do vidlice, dlouhým asi dva metry. Měsíc, téměř v úplňku, svítil a vyvolával mimo jasu i temné stíny. Voda v tůni vypadala, jako by se vařila, tiše bublala a černý trpělivě čekal, až se jeho společník probere. Sako se visatci shrnulo a kravata mu spadala přes obličej. Už jen za tu hnusnou fialovou kravatu by ten chlap zasloužil, aby ho někdo zabil, pomyslel si černý bez emocí. Brzy pak nastala chvíle, na kterou se černý těšil. Zavěšený muž se probral. Dobu trvalo, než se zorientoval, a ten čas mu černý rád poskytl, protože chtěl mít jistotu, že oběť porozumí všemu, co jí chce říct. Černý hovořil pomalu a srozumitelně. Vyděšený muž poslouchal svůj ortel, asi pořád nevěřil, že černý opravdu splní, co říká. Viselec pracně natočil hlavu, aby se podíval po zdroji bublavých zvuků a uviděl vodní hladinu; voda opravdu vypadala, jako by se vařila klidným, rovnoměrným varem. Černý domluvil. „Ale to nemůžete udělat! Mám ženu a dítě! To nemůžete… je to tak dávno,“ zaskučel pověšenec. Černého reakce v nejmenším nepřekvapila, podobná slova neslyšel poprvé. V lese zaskřehotal noční pták, tichounce se vznesl a jako přízrak přeletěl přes bílý kotouč měsíce. Černý jemně a s rozmyslem kopl do smrkového špalku, který se opíral zavěšenému muži o prsa. Dřevo udeřilo o lávku a vydalo příjemný teplý tón. Muž se zhoupl a jeho hlava proťala neklidnou vodní hladinu, která utlumila první výkřik. Stalo se to celkem třikrát, dokud se tělo neustálilo v kolmé poloze s hlavou, krkem a rameny ponořenými pod hladinou. Černý počkal, dokud si nebyl jistý, že jeho práce je zdárně u konce. Naposled obhlédl dílo, byl spokojen. Může trvat i pár dní, než někdo ocení jeho námahu, pousmál se. V tomhle baru je minimální provoz.
88
Noční pták se zase ozval, jinak bylo klidné ticho, ani vítr příliš nefoukal, takže bylo dobře slyšet bublat onu podivuhodnou vodu. Vypadala přesně, jako by se vařila, a přesto byla dokonale studená. Potřeboval jsem něco takového už dávno. Hodit starosti za hlavu a prožít někde v lesích právě přesně den jako je dnešní. Slunce, obloha s bílými mráčky, jemně nakrájený trvanlivý salám a pytel housek v ruksaku, placené volno a pohodlné boty. Vlakem jsem dojel do menšího lázeňského města. Vystoupilo dost lidí a já trochu bádal, jestli je některý z nich můj stín. Nezdálo se, že bych někoho zajímal. Jestli tu je, snad má dobré obutí. Našel jsem si totiž na mapě zajímavý výlet, dlouhý bezmála dvacet kilometrů. Buď je ujdu, nebo padnu, ale otestuji si své schopnosti ve ztížených podmínkách, a těmi podmínkami myslím minulou noc. Stoupal jsem pořád do kopce romantickým údolím lesního potoka. Potkal jsem párek německých turistů, kteří sestupovali v protisměru a pozdravili mě, slušně jsem česky odpověděl. Na sluncem prohřáté pasece jsem si sedl na pařez a vytáhl housky se salámem. Jedl jsem a díval se na malebný lesní rybníček dole pod svahem. Dokonalá idylka. Zase jsem stoupal výš vysokým smrkovým lesem, křižoval opuštěnou úzkou asfaltku a pokračoval po lesních pěšinách, dokud jsem nenarazil na bizarní polorozvalenou trosku rozlehlého dvoupatrového domu. Zřejmě bývalý prastarý lázeňský dům uprostřed lesů. U cesty před ním dosud stál zapomenutý kovový sloupek autobusové zastávky s povědomou kulatou plackou na konci a nápisem ČSAD. Ticho kolem bylo přízračné, horkým vzduchem poletoval omámený hmyz, v příkopě kvetla vrbka, kterou obíral zavalitý čmelák. Za celý den jsem kromě páru zdvořilých Němčíků nepotkal živou duši. Možná, co jsem se coural po lesích, proběhla třetí světová a mně zas neřekli, kdo vyhrál. V lese, asi padesát metrů od ruiny, mě zaujal neznámý záblesk. Vydal jsem se za ním a objevil kovovou trubku, z níž vytékal proud vody silný jako moje ruka a bez užitku odtékal do potoka. Opláchl
89
jsem si obličej a napil se. Dorazil jsem zbytky mináže, k večeři NAJEV poskytne něco teplého, a natáhl se do vyhřáté trávy vedle štědrého pramene. Probudil jsem se, když padal soumrak. A jó! Takhle je to s mojí slavnou železnou fyzičkou, která ve včerejší pitce poněkud podlehla korozi. Otřásl jsem se zimou. Dobrý nápad, vzít si jen lehounkou frajerskou bundičku! Napil jsem se, doplnil lahev a vydal se ostrým pochodem zpátky do města. Chůze mě zahřála, a než padne skutečná tma, jsem zpátky na nádraží. Rázoval jsem po cestě a přemýšlel o knížce jednoho zdejšího autora, kterou jsem kdysi četl. Podle mé mapy jsem byl právě v místech, kde prý skupina trempíků, nocujících v lese, zahlédla přízračný strašidelný koňský povoz doprovázený pekelnými psy. Nejsem schopen případ posoudit, ale tenhle kus lesa každopádně vyvolával respekt. Dával mi jasně najevo, že jsem jen bezvýznamný mravenec. Ochotně jsem souhlasil, zvlášť s nastupujícím soumrakem se s krajinou nikdy nehádám. To, že něčemu nerozumím, ještě neznamená, že to neexistuje. Přeběhla mě zima. Za zákrutem cesty se objevilo miniaturní štěrkové parkoviště a na něm dvě auta. U jednoho postávala odbarvená blondýna a bánila cigaretu. Pozdravil jsem a i její letmá odpověď mi potvrdila první dojem; byla to Ruska. Zabočil jsem z parkoviště na pěšinu mezi mladé borovice. Podle ukazatele a mapy se nedaleko ukrývá rašelinné jezírko s vývěrem plynu. Měla to být poslední zastávka mého výletu a ještě nebylo tak pozdě, abych si ji nechal ujít. Najednou jsem zaslechl dupot, po cestičce proti mně kdosi velmi pospíchal. Automaticky jsem ustoupil k okraji stezky a zvedl ze země silnou větev. Vzápětí už jsem rozeznal běžícího, byl to vysoký chlap v bejsbolové čepičce. Nebyl to jen nějaký chlap v nějaké čepici, ale můj starý známý bijec v důvěrně známé čepici. Možná by mě míň překvapil ďábelský kočár a černí psi, ale lekl jsem se přibližně stejně. Další mou reakcí bylo, že neprodám svou kůži lacino. Už byl u mě a já dal výhružně „na prsa zbraň“.
90
Bez váhání a jen mimochodem popadl mou dřevěnou pušku, tyč se zlomila, měl jsem si vybrat míň zpuchřelou. Na druhou stranu, já se učil boji muže proti muži na základní devítiletce v Karlíně a na gymnáziu na Žižkově, kdežto můj protivník zřejmě absolvoval vysokou školu v zahraničí. I tak jsem neměl v úmyslu nechat se zadupat do země. Překvapivě to ale nebylo na pořadu dnešního vlahého podvečera. „Uběgaj, to ně prdel,“ pobídl mě lesní bežec s výrazným cizím přízvukem. Nestihl jsem ho pochválit za znalost reálií hostitelské země, protože mě těsně minul a zmizel směr parkoviště. Zaslechl jsem cosi jako „Sedej!“, dvojí prásknutí dvířky, motor a prskání štěrku, odletujícího od rozfofrovaných pneumatik. Zůstal jsem sám uprostřed lesa s něčím, co údajně není žádná legrace. Porovnám-li to se skutečností, že čepičář považuje skopnutí mé osoby z půl patra schodů za neškodnou švandu, leží za tímhle borovým lesíkem něco opravdu nepěkného. V zádech mi jako vykřičník stálo opuštěné auto na parkovišti. Každý rozumný uvědomělý občan by se otočil a zdrhal pryč, co mu špeky u pasu dovolí. Já jsem se zdráhavě vydal kupředu, abych toho vzápětí trpce litoval. Věděl jsem předem, že to nedopadne dobře, a stejně jsem tam musel lézt. Ovšem dost dobře jsem nemohl jít pryč, musel bych žít dál s vědomím, že jsem… bázlivý chlapec. I bez toho mi občas dělá problémy sám se sebou vyjít. Dobře mi tak. Borek skončil a přede mnou se otevřela ona přírodní rezervace. Podivuhodné místo plné drobných, porůznu propojených jezírek, rašeliny a nízkých keříků, sem tam břízka a pokroucená borovice blatka. Hlavní půvab místa tkvěl ve vodě, skrze kterou ze dna procházely bahenní plyny a bez ustání čeřily hladiny tůněk. Návštěvník mohl rašeliniště projít po dřevěném chodníčku, místy ohraničeném zábradlím. Pár metrů od začátku chodníku jsem to uviděl. Trsy vřesu, keříky borůvek a klikvy, u břehu rostlo zelené sítí a voda bublala jako polévka v hrnci. Plavalo v ní něco málo zeleného žabince a suchých
91
listů, neklidně tu splývala fialová kravata, kolem profičela modrá vážka a zmizela. Udělalo se mi nevolno nejen z neuvěřitelného obrazu, na který jsem právě zděšeně civěl, ale i z poznání, že v Bezednici jsem se nemýlil, bylo tam opravdu Zlo, které starý Václav viděl jít po strašidelné louce, a bylo dneska i tady. Vracel jsem se směrem k parkovišti a rukou, která se proti mé vůli třásla, jsem tahal z kapsy mobil. Zastavil jsem se u prázdného vozu, vypadal obyčejně, měl místní značku. Najednou jsem zaslechl přijíždějící auto, vzápětí mezi stromy probleskla světla. Vůz byl civilní a poměrně rychle mířil směrem ke mně. Další v pořadí už civilní nebyl. Zůstal jsem stát v záři reflektorů jako herec tragédie nebo spíš zpitomělý zajíc těsně před přejetím. Z prvního auta vyskočil inspektor Kozel a hnal se ke mně. Všechno ukazovalo na skutečnost, že můj známý dobrák v bejsbolové čepici splnil příkladně svou občanskou povinnost. V hlavě mi zaklapalo, a protože už jsem přeci jen starší model, některé relé nesepnulo a bylo zle. Obrátil jsem se tak rychle, že štěrk tentokrát odskočil zpod mých bot a utíkal jsem pryč. Dokonce jsem zblble běžel pár metrů po silnici, dokud mi nedošlo, že před autem by neutekl ani Zátopek. Prolétl jsem křovím na okraji silničky a zahučel přímo do temného lesa. Pryč od rašeliniště, pryč od policajtů, pryč od zdravého rozumu. Slyšel jsem svůj dech, zoufalé bušení krve ve spáncích a Kozlův řev: „Stůjte Křižíku!“ Je od něj milé, že nedodal: „Nebo střelím.“ Zase za mnou kvaltem startovalo auto, až odletoval štěrk široko daleko. Už se k téhle přírodní rezervaci nesmím v životě přiblížit, docela bych zlikvidoval místní úpravné štěrkové parkoviště. Vrchní komisař Zelenka seděl v kanceláři, telefon u ucha a poslouchal jobovky inspektora Kozla. Ukládal všechno do paměti, ovšemže ne počítačové, ale vlastní. Věci se tedy přece jenom hnuly, ovšem tím nejméně vhodným způsobem. Další nebožtík, dokonce v poloze jako okoukané z nějakého pitomého filmu, a opět Michal
92
Křižík, pověstný fantom, který se vyskytuje na místech činu, podupe stopy a zatím se mu nedalo nic konkrétního dokázat. Jen ho chvíli pustíme z merku! „Zadržel jsi ho,“ spíš konstatoval, než se ptal Zelenka. „Neříkej?!“ Komisař nedůvěřivě svraštil obočí. „Jo, on že to napral rovnou do lesa?“ Zelenka chvíli poslouchal. „A křoví tam bylo taky? Kdo by to v lese čekal! Kolik vás tam, prosím tě, bylo? Opovaž se jít spát, dokud ho nechytíš!“ Praštil telefonem a sáhl na věšák pro bundu. Až se tohle domákne nějaký bulvární plátek! „Podezřelý odmítl utíkat po silnici, uhnul do lesa, kde by si pronásledovatelé promáčeli polobotky. Policii padla do pátrání tma a mlha!“ Zelenka věděl, že Kozlovi do jisté míry křivdí. Náhodou divoký kraj u hranic znal. Při troše štěstí se v tamějších lesích může chlap ukrývat do zámrazu, ale tak dlouho komisař čekat nehodlal. Rozhlédl se po stole pokrytém papíry a seznamy, které ještě před chvílí studoval. Věděl, že to, co hledají, v nich bude. Jméno, několik jmen, která do sebe zapadnou. Zhasl světlo a vyšel z kanceláře. Ještě nedávno jsem si myslel, že plavu v pěkném průšvihu. Mrtvola v parku, záhady kolem a útočník v čepici. Hnal jsem se lesem jako živé potvrzení staré pravdy, že všechno špatné může být ještě horší. Krev mi tepala v žilách nezdravou rychlostí a já se zdráhal věřit, že jsem udělal tak nehoráznou blbost. Utíkám před policií. Oblečený jako na odpolední čaj, se srandovním batůžkem za krkem. Ježíšmarjá, co mě to napadlo? Chci to snad vzít přes řeku do Mexika? Zastavil jsem, vydýchával zbytky plic a pokrýval se ledovým potem. Nebylo by rozumné se zkrátka vrátit a promluvit si s inspektorem? A inspektor by mě hned zašil, až bych rozumně zčernal. Vždyť jsem nic neudělal! Jen se vždycky někam připletu. Vybavil jsem si dvě svá připletení a bylo nad slunce jasnější, že bych nepřesvědčil ani starou Svobodovou. A to policie netuší nic o Bezednici.
93
Navlékl to na mě ten šílenec v bejsbolové čepici! Motá se kolem a po každém setkání zapadnu do děsivého průšvihu. Blahé domnění, jemuž jsem už pár týdnů lehkomyslně propadal, totiž že moje problémy se tiše vyřeší samy, šlo do háje. Uslyšel jsem za sebou kroky. V lese už mezitím solidně zhoustla tma. Měsíc teprve vycházel a stromy rostly hustě. Asi sto metrů za mnou postupovalo v rojnici přibližně deset chlapů. Nic moc na tak rozlehlý černý les, zato si to šikovně zamířili přímo mým směrem. Není divu, musel jsem prve dupat jako splašený buvol. Teď už bylo pozdě letět pryč, určitě by mě uslyšeli. No co, stejně jsem chtěl pokecat s inspektorem, budu mít možnost. Unaveně jsem se svezl na kolena, už jsem se rozhodl a napětí povolilo. Dýchal jsem skoro normálně, propocené tričko se mi lepilo na záda. Muži se blížili. Baterku vlastnili jen tři. Za chvíli budou u mě a nastane „na ruce pouta dal a pistole vzal“, akorát, že mně můžou vzít leda propisovačku, jinou zbraň nevlastním. Se zájmem jsem sledoval, který z nich to bude. Vycházel mi třetí zleva, možná čtvrtý, protože ten měl baterku. Mám dát ruce vzhůru, nebo nastavit obě zápěstí s palci u sebe? Než jsem se stačil rozhodnout, přešli mě. Prostě mě minuli! Světlo baterky proběhlo deset centimetrů od mých bot. Třetí chlap v řadě, na něhož jsem si původně dělal zálusk, musel mít k večeři něco s česnekem. Topinka by bodla, a což bramborák! Zůstal jsem klečet v křoví jako přehlídnutý hřib po nájezdu houbařů. Sledoval jsem vzdalující se rojnici a chtěl zavolat: „Tady jsem!“, ale najednou jsem propadl kouzlu. Možná se vám to už také stalo. Jste spořádaný občan, jdete si svou vyšlapanou životní cestou, práce, partner, sem tam nevěra nebo hospoda a vtom bác! Běžíte nočním lesem, podezřelí z vraždy, kterou jste nespáchali, honí vás banda policajtů, na obloze svítí měsíc a ve vás se něco zlomí. Najednou jste volní vlci ve svém revíru, svobodní, nikdo nemá právo vás pronásledovat! Servete ze sebe nátělník (dámy si mohou podle vlastního uvážení ponechat podprsenku), otočíte se k zářící Luně a táhle zavyjete divokou vítěznou píseň. Tak přesně tohleto se
94
se mnou stalo, akorát ošacení jsem si nechal, protože i beztak byla slušná zima. Vyl bych, až bych brečel, ale také jsem to prozatím odložil. Proč mě, sakra, nenašli?! Mohli jsme mít všichni pokoj! Potichoučku jsem se sunul stranou, dál od rojnice, dál od parkoviště. Narazil jsem zase na cestu a opatrně ji přeběhl. Neozval se žádný křik ani krátká dávka z automatu, tak jsem zapadl do protějšího lesa a zamířil zpátky, směrem, z něhož jsem odpoledne přišel. Zásluhou čiré náhody by mohlo zaznít „tak už jsem ti teda fouk“. Zelenka a Kozel mi do smrti neodpustí a půjdou po mně, dokud se moje vybělené kosti nebudou povalovat po prérii. No, pozdrav bůh! Já jsem vážně magor jako z čítanky. „Tak si to projdem,“ oznámil suše vrchní komisař Zelenka unavenému a urousanému inspektoru Kozlovi. Stáli u auta na parkovišti uprostřed lesů. Noční představení se chýlilo ke konci. Místní, kteří měli celé nadělení na povel, technici i doktor balili fidlátka a obsluha decentního tmavého vozu ozdobeného pouze obrázkem zlaté palmové haluze nastoupila svou pochmurnou práci. Za chvíli pohasnou světla ramp a les se ponoří do staleté, měsícem postříbřené tmy. „Pojď, sedneme si do auta,“ změkl Zelenka poněkud oblomen Kozlovým utrmáceným vzhledem a zkroušeným výrazem. „Souhrnem: Anonym s východním přízvukem zavolal operátorovi, že našel mrtvolu. Tys měl tu kliku, že ses právě ochomýtal okolo, svezl se s kolegy a první, na koho jsi natrefil na břehu pralesního močálu, byl splašený Křižík. Pěkné! Dál: Neznámý dobrodinec nám volal z budky u nádraží, takže v tom umí chodit. Hm, což dneska umí každé malé dítě. Vyřizování starých účtů, možná. Co víme o něm?“ Zelenka ukázal na vůz s ratolestí, který právě pomalu odjížděl. „Ondřej Fára, čtyřicet dva let, ženatý, otec šestiletého syna. Obchodní zástupce místní firmy zabývající se prodejem kosmetiky a všelijakých těch zdravých doplňků, vitamínů a tak. Tady se to zatím trochu seklo, další podrobnosti čekám,“ recitoval Kozel.
95
„Jo, seklo se to! Jak koukám na ten cirkus tady, tak pořádně! A jak to, že ti utekl ten šílenej Křižík, ačkoliv jsi ho měl na dohled?“ Zelenkovi nedalo, aby si Kozla trochu nevychutnal, alespoň trošičku, omlouval se v duchu sám před sebou. „Připadal mi… byl takovej hodně zoufalej,“ vyhrkl inspektor a hned toho trpce litoval. „Taky sis toho všimnul? To už tak lidi bejvaj, když je honěj policajti. Zvlášť, když mají za sebou rande se zavěšeným nebožtíkem, ať už domluvené, nebo náhodné.“ Pak se Zelenka znovu podíval na zdeptaného inspektora a usoudil, že pro dnešní noc si už jedové zuby vybrousil dostatečně. „No jo, vždyť já vím, hledá ho někdo?“ Inspektor Kozel se zmátořil: „Ano, a chci…“ „Ukaž mapu,“ přerušil ho Zelenka. „Hele, tady nemá cenu dělat vojenský manévry. Požádej kluky, ať postaví hlídku jen sem,“ ukázal na jedno místo silnice, „a k jeho hotelu. Nejistá šance. Poněkud to tu znám. Jestli to bere pěšky přes lesy, už je kdekoliv v okruhu nejmíň patnácti kilometrů. Nebo se někde zakopal a najdeme ho teprve, až sám vyleze. Teda, až bude ještě zoufalejší,“ nedalo to Zelenkovi, aby inspektora nepodpíchnul. Drobné radosti prozařují náš všední život. Zařídili potřebné a přesunuli se do místního policejního oddělení. Přemýšleli, obraceli situaci ze všech stran a prolévali se kávou. „Jestli Michal Křižík oba chlapy zabil, proč dělá kolem to divadlo? Co je spojuje? Chybí nám kloudný motiv,“ mudroval Zelenka a Kozel mu nahrával vlastními postřehy, přestože riskoval komisařovo špičkování, ze kterého se pomalu stával společný sport. Obyčejně takhle přišli na něco kalého, co postrčilo pátrání dál. Na monitoru zablikala došlá pošta a inspektor Kozel ji otevřel. „Tak konečně našli fakta z minulosti našeho nebožtíka Ondřeje Fáry. A hele, to je zajímavý,“ pochvaloval si. Zelenka se přesunul, aby na avizované atrakce také viděl. „On si pan Fára vzal po sňatku manželčino jméno a měl k tomu, zdá se, pádný důvod. Původním jménem Ondřej Nováček, dvakrát soudně trestaný za znásilnění,
96
dále za pokus o znásilnění nezletilé, vyšetřován pro ohrožování střelnou zbraní, omezování osobní svobody, dále…“ Oba kriminalisté se na sebe podívali. „Tumáš, čerte, kropáč,“ hvízdnul Zelenka, „a máme tu něco, co – kromě našeho milého pana Křižíka – spojuje zavražděné FáruNováčka z Karlových Varů a Michala Kalfuse z Prahy, totiž že se v minulosti prokazatelně dopustili trestných činů. Co nám z toho plyne?“ Kozel, probíraje se barvitým trestním rejstříkem zavražděného, odpověděl: „Že to byli recidivisté nejhrubšího zrna.“ „Evidentně,“ kývnul spokojeně Zelenka, „a hlavně to, žes všechny ty sáhodlouhé seznamy nesestavoval zbytečně.“ Paní Svobodová, pečlivě ustrojená a střídmě nalíčená, vyšla ráno z domu v Karlíně. Důkladně uzamkla hrad, který střežila, a vydala se na příměstský autobus směr Městec. Vystoupila na náměstí, v cukrárně koupila několik zákusků, které si dala zabalit do krabičky, a zamířila k místnímu domovu seniorů. Jindřich Vávra ji už vyhlížel. „Nazdar, Růženko,“ vítal zjihle. Nezdržovali se a proklouzli halou i chodbou, nestáli o další společnost. Vávra za nimi zavřel dveře garsonky, uvařil kafe a z miniaturní ledničky hrdě vytasil lahev bílé Ludmily. „Ty si pamatuješ, co ráda?“ „Pamatuju, Růženko, nikdy jsem to nezapomněl.“ Chvíli seděli tiše. „Víš, Jindřichu, ty starý fotky mi všechno připomněly. Vrátilo se to. Na moment se mi zdálo, jako by to bylo včera. Ale to nic,“ řekla, když ji s neohrabanou útěšností potlapkal po hřbetě ruky. „Jen jsem chtěla říct, že ti pomůžu. Udělám cokoliv, ale zabít někoho bych asi neměla sílu. Nemyslím, že bych nemohla, ale že už bych to neutáhla,“ nastavila hubené ruce. „To nech na mně!“ vyhlásil hrdě, „na těžkou práci jsi dycinky měla nás, silný kluky!“
97
Skřípavě se zasmála: „Tys byl vždycky můj nejmilejší!“ Jindřich poznal, že ať je jim kolik chce let, jsou pořád ten kluk z cihelny a holka, co chodila do školy celý rok v jedné sukni, kteří své krátké dětství prožili v době, kdy Ústí obklopovaly kvetoucí ovocné sady. Jedli dorty a ucucávali mělnické. „Počítej se mnou,“ ozvala se nakonec Růžena, „mně už nikdo nemůže nic udělat, i kdyby mě nakrásně třeba zabil. Já už se budu zodpovídat jinde a strach z toho nemám. Jsem přesvědčená, že mají zaplatit.“ Jindřich se na ni obdivně podíval: „Tak nevím, proč jsem se tě nedržel. Jsi perfektní žába.“ „Z toho si hlavu nedělej, jsi prostě jen mužskej. A jako takovej nemůžeš ženskou nikdy pochopit,“ smála se. Museli se smát oba, protože zamýšlet se vážně nad vlastními zpackanými životy bylo příliš nebezpečné. Už se nedalo nic změnit. Seděli dlouho mlčky vedle sebe a dívali se na řeku, tak línou, tak krásnou. „Vždycky se na ni koukám,“ hlesnul Jindřich „a posílám po týhle vodě pozdravy, představuju si, jak teče přes jez pod Střekovem, přes železnej jez, co kdysi natíral mistr lakýrnickej starej Brambůrek, a pak dál k hranicím…“ „Tys byl vždycky takovej hloubavej, úplnej básník. Moc jsi přemejšlel, to je to, a proto tě chlupatý pokaždý zhafli!“ Zase se oba smáli a Jindřich se zvedl a šel ke kuchyňské lince uvařit další pár kafí, taky proto, že se bál, že ona se mu vysměje, musel si totiž najednou rychle utřít nos. Stavěl vodu na vařič a říkal si: Jo, ženské, když se do věci opřou, jsou kolikrát tvrdší než celí slavní chlapi. Klopýtal jsem po lesní pěšině. Měsíc svítil na cestu a vytvářel z okolních stromů a keřů dost strašidelnou kulisu. Pravda je, že jsem se nebál ani za mák. Příděl zděšení pro dnešek jsem si vyčerpal už zvečera a teď jsem zjistil, že další zásoby strachu nemám na skladě. Snažil jsem se přemýšlet, moc mi to nešlo. Zastavil jsem se a naslouchal. Tiché šumění lesa, ve větvích zapípal probuzený pták.
98
Romantický noční výlet s vraždou. Stáhl jsem se do stínu na kraji cesty a vyhrabal z kapsy mobil. „Máš pádný důvod, abys mě burcoval?“ ozval se nevrle rozespalý Láďa. „Ten nejpádnější.“ „Prosím tě, proč šeptáš?“ zazíval. Nahrnul jsem na něj soubor sebraných katastrof posledních hodin. „Jak, utek? Kam jsi utek? Do lesa? Copak jseš Tarzan?!“ Najednou jsem uviděl svou eskapádu kamarádovýma očima. Marně jsem vzpomínal na vlastní ještě stupidnější kousek a momentálně si nemohl žádný stejně povedený vybavit. No co, příležitostně se podívám do deníčku. „Okamžitě se vrať! Kristovanoho! Jdi někam do města nebo alespoň k silnici a zavolej policajty,“ pokračoval rozčileně Láďa. „Přeces to neudělal. Tak co blbneš!“ „Já vím, že jsem to kurvadoprdele neudělal! Oni si to ale nemyslej!“ vyjel jsem na něj, snad jsem v hloubi své jemné citlivé duše čekal malounko víc pochopení. „Jak ti můžu pomoct?“ zeptal se smířeně, asi poznal, že se pohybuji na hranici sil a že jsem sice inteligence mdlé, ale pořád ještě starý kámoš. Než jsem stačil cokoliv říct, pokračoval: „Michale, něco mě možná napadá. Teď vypni mobil a dej mi čtvrt hodiny. Zavolej znova. Pak ho budeš muset stejně vypnout na furt, jasný?“ „Rozumím, čau,“ vzdychnul jsem sklesle. Potácel jsem se dál lesní cestou a odpočítával čas. Čtvrthodina se mi zdála uplynout právě ve chvíli, kdy jsem nečekaně cápnul do hlubokého výmolu v cestě a způsobil si kompletní otřes kostry. Všimli jste si někdy, jak ošidně působí měsíční svit? Jak jinak v něm vypadají hrboly na cestách, fosforeskující trouchnivé pařezy, závoje rusalek, dívky, bankovní konta? Což mi připomnělo, že mám v kapse sto padesát korun a dvě hašlerky. Dost málo na letenku do Paraguaye. Zapnul jsem mobil a Láda hovor okamžitě vzal. „Mluvil jsem s Pavlou. Máš mapu?“ Přisvědčil jsem. „Fajn. Najdi si na silnici od Varů odbočku na vesnici Zdroje. Po stech metrech za
99
ní leží na hlavní malý parkoviště. Jestli tam budeš zítra v šest odpoledne, Pavla tě sveze do Prahy.“ Odmlčel se. „Ale stejně, zamysli se, ať neuděláš ještě větší blbost. Přece se to musí všechno nějak vysvětlit!“ „Už vím, kdo za tím je,“ trval jsem na svém, „a chci za ním jít. Neboj, dobře to dopadne!“ „Pokaždý, kdyžs tohle řek, byla to předzvěst kolosálního průseru,“ odpověděl unaveně Láďa, „uvědom si, že tohle není veselej manželskej víceúhelník. Někdo morduje lidi!“ „Dám bacha,“ pronesl jsem tónem tajného agenta z Karlína. „Ozvi se a zlom vaz,“ odpověděl ustaraně a já vypnul mobil. Orientace v terénu mi nikdy nedělala problémy. Stočil jsem směr na Vary. Cestou jsem míjel onen opuštěný zhroucený hotel. Lákalo mě tam na zbytek noci zalézt a prospat se. Nápad jsem zavrhnul, protože Kozla by mohlo napadnout totéž. Ne, že by tam zalezl a prospal se, ale víte, co myslím. Zastavil jsem se u štědré roury s minerálkou, abych se napil a naplnil lahev. Voda byla výborná, nažbluňkal jsem se do zásoby jako velbloud. Sudokopytník uhasil žízeň a zjistil, že má hlad. Vzal jsem si jednu z hašlerek a začalo mi kručet v břiše tak hlasitě, že to za lesy mohl zaslechnout inspektor, kdyby byl chvíli tiše naslouchal. Šlapal jsem dál několik kilometrů, až jsem přišel na rozcestí s křížem. Prostý, holý dřevěný kříž, vysoký dobře dva metry. Stál jsem před ním, měsíc pořád ještě svítil a mně proběhlo hlavou, že takový kříž se stavíval na místech, kde se přihodilo neštěstí. Vzpomněl jsem si na babičku a její drobné neokázalé gesto, kterým se znamenala. Čelo, ústa, srdce. A já, potrhlý poutník a bezvěrec jsem teď gesto zopakoval. Myslím, že něčemu takovému se říká „přilézt ke křížku“. Zabočil jsem hloub do lesa a vyhledal nízký smrk s větvemi až na zem. Vlezl jsem opatrně dovnitř, stočil se do klubka na suchém spadaném jehličí a usnul. Spal jsem jen díky hlubokému vyčerpání, ale stejně mě nad ránem vzbudila sprostá zima. Pomalu jsem se posadil a rozhýbával ruce a nohy, opatrně jsem zamnul ušní lalůčky
100
v obavách, že se přelámou. Svítání bylo mlhavé. Vybatolil jsem se na mýtinu a oklepal jehličí. Mrknul jsem do mapy, abych si upravil směr a pochodoval dál. V nejbližším potoce jsem si opláchl obličej a mokrou rukou uhrabal vlasy. Na mapě byla značená vesnice, tam jsem doufal najít obchod a nakoupit za všechny peníze jídlo. Jedno co, hlavně, aby toho bylo hodně, chci se nacpat do bezvědomí. Chvilku jsem se ještě zušlechťoval, protože chlap, co vleze do konzumu se skalpem plným jehličí, nebudí důvěru. Rázoval jsem kolem prvních chalup a rádoby sebevědomě vstoupil do malé, ale solidně vybavené samoobsluhy. Jsem přece čiperný turista, obdivující krásy vlasti. Tiše jsem doufal, že se ze mě od včerejška nestala mediální hvězda. Prodavačka si mě sice zvědavě prohlédla, ale zdálo se, že jen jako cizince v komunitě, v níž se všichni znají. Vyptával jsem se na cestu, kterou jsem právě přišel. Vida, stává se ze mě rafinovaný zločinec! Hladově jsem sledoval, jak se pod krájecím strojkem kupí hora koleček nejlevnějšího salámu, který měli. Hbitě jsem v duchu násobil a odečítal a zbytek vydělil. Vyšel mi počet houskokorun na osobu a den plus na jedno lahvové pivo. Ve škole mi matika nikdy nešla, ale život člověka naučí. Rozloučil jsem se a rychle opustil obec. Vrchní komisař Zelenka si vařil kafe v kuchyňce místního policejního oddělení. Nechali je tu přespat a Zelenka zase nechal zatím chrupat inspektora Kozla, měl včera opravdu těžký den. Taky jsem zamlada spával jako dub, přemítal přejícně Zelenka a hledal pikslu s cukrem. Osladil si smrťáka, sedl a vyhlížel z okna. Lidé courali z nádraží do práce, sem tam nějaký lázeňák s kufrem. Zelenka srkal kafe a v duchu si přehrával místa činu obou vražd. Dovedl si vybavit jednotlivé detaily a zase je složit v celek. První událost tvořila ucelený obraz. Jeden chlap zabil druhého, načapali ho téměř na místě činu, dost stop, daktylky na vražedné zbrani. Žádné rukavice, spíš zločin v afektu, bez přípravy. Nebo šikovně naaranžovaný a to by pak Křižík byl jen figurka do výlohy.
101
V druhém případě velkolepá podívaná, ale něco chybí. Pan Křižík nám zase běhá po scéně, ale pokud je autorem on, tentokrát něco zvoral. On, nebo skutečný pachatel. Hm, Michal Křižík, dosud bezúhonný, dokonce už i pracující, a najednou zdrhnul. Zelenka tušil, že teď by z Křižíka vytáhl dost informací, aby s případy pohnuli, neřku je uzavřeli. „Až ho čapnu, vyždímám ho jako hadr na podlahu, pazderu, řekne, i co neví,“ vrčel si pro sebe Zelenka. Dopil utrejch a šel zburcovat inspektora Kozla z libého spánku. Rozhodl jsem se využít Láďovy a Pavliny nabídky. Bádal jsem a měl špatné svědomí z toho, že zatahuji do nebezpečí i Pavlínu. Kdyby něco, budu tvrdit, že nic nevěděla. Vlastně vždyť je to pravda. Co by Pavla mohla vědět o vraždách, k nimž jsem se nešťastnou náhodou namotal? Moje přísahy ohledně Pavliny neviny by Zelenku určitě dojaly k slzám. Do pytle! Ostatně kdoví, jestli schůzka klapne. Do podvečera bylo ještě dlouho, ale zamýšlel jsem většinu vzdálenosti urazit co nejdřív, obhlédnout místo srazu a zašít se někde poblíž. Nadále jsem se už vesnicím vyhýbal, volil jsem pěšinky, humna a les. Příroda i počasí se chovaly, jako by byly v žoldu reklamy cestovních kanceláří. Všechno kolem pučelo, kvetlo a vonělo, až jsem získal dojem, že matka příroda chce na poslední chvíli ukázat jednomu bídnému potrhlíkovi, o co brzy přijde. Svou kladnou roli samozřejmě hrála i skutečnost, že jsem měl břicho napěchované směsí levného, ale ucházejícího salámu, housek a desítky. Živě jsem si představoval, jak se dívám zamřížovaným okénkem umístěným vysoko pod stropem na cípek olověně šedé oblohy a uždibuji komisárek. Ušel jsem většinu cesty, podle mapy už jsem byl nedaleko hlavní silnice a zbývalo jen přetnout Láďou avizovanou okresku na obec Zdroje a projít cíp lesa. Pořád ještě mi zbývaly tři hodiny času. Zalezl jsem do středu hustého smrkového mlází, abych si zdřímnul. Minulá drsná noc si mírnou nástavbu zaslouží. Husté stromky
102
kolem měly výhodu, slyšel bych nečekaného příchozího. Jestliže je člověk příslušníkem národa zavilých houbařů, musí počítat se vším. Spal jsem neklidně a nedlouho, ale spánek mě přesto osvěžil. Zjistil jsem, že mám čas právě tak na pohodlný přesun k místu srazu. Zvládám akci jako zkušený agent chodec! Nezdravě mi narostl hřebínek, zejména poté, co jsem spráskl zbytek salámu a housek. Neopodstatněné sebevědomí si vždycky tak trochu koleduje o přeshubu. Pajdal jsem lesem a na kraji okresky zaklekl coby protřelý partyzán a rozhlížel se. Ticho, klid, s přihlédnutím ke stavu vozovky tu nic nejelo nejmíň od posledního náletu. Přeběhl jsem zdárně silničku a zatoužil jsem se rozmazlovat. Chtělo by to koupel. Což by ale pochopil každý, kdo strávil nepřetržitě dva dny ve sportovních botách, neřku v nich i spal. Na objednávku se pod silnicí objevil nevelký rybníček, jižní a západní břeh obklopený lesem, zbytek keříky, kopřivami a sešlou dřevěnou lesáckou boudou, jejíž stěny byly stříbrošedé stářím a místy děravé. Ze střechy kapaly zbytky asfaltové lepenky. Odhopkal jsem zvesela ze stráně, zalezl k lesnímu břehu, zul si boty a zasunul fajfky pod hladinu. Boží! Propadl jsem sebeklamu bezpečí a pohody. Ráchal jsem se požitkářsky a doufal, že vodní živočichové příliš netrpí. Od hlavní silnice se po okresce pomalu blížilo osobní auto. Ztuhnul jsem. Vůz se nerozhodně kodrcal, doprkýnka, takhle jede ten, kdo si vyhlíží, kde zastavit. A taky jo! Zamázli to, cvakla dvířka, vysypali se dva chlápci, protahovali se, rozhlíželi po krásách kraje a příhodném patníku. To už jsem hbitě vystoupil z lázně a potichu se přikrčený sunul od okraje vody hloub do podrostu. Chlapi mezitím označkovali teritorium každý na své straně auta a k mé nelibosti se vydali dolů k rybníčku. Zaujatě se bavili a nevšímali si okolí, což mi připadalo výhodné, ale pouze do chvíle, kdy přišli blíž. Krev se mi v žilách zdrcla na hrudkovitý odtučněný tvaroh. Kapitán a inspektor, Zelenka s Kozlem. Ne, taková náhoda
103
neexistuje! Ale existuje, milánku, šeptala mi okolní líbezná příroda, haluze stromů, nafialovělé květy bodláku, šlahouny ostružin. Jau, ostružiní! Já blbec zapomněl boty na břehu! Tak batoh si nechám na hřbetě, kdybych se musel rychle zdekovat, a boty ztratím! Viděl svět většího koně? Nadával jsem si v duchu a dál vykružoval půloblouk, abych v obráceném sledu kopíroval chůzi mých pronásledovatelů. Naštěstí o mně neměli nejmenší tušení, zaujati hovorem. Menší štěstí bylo, že jsem se tím pádem vzdaloval od svých milovaných smradlavých tenisek. Dostal jsem se už dost daleko, aby mě policisté při náhodném pohledu nespatřili. No co, počkám, až odejdou, najdu boty a je to v suchu! Neměl jsem takovou myšlenku vůbec vysílat z mozku ven na čerstvý vzduch, protože ti dva diskutéři se udřepli do trávy na břehu. Kozel vedl rozpravu, soudě podle energických gest možná mluvil o mně. Podíval jsem se na hodinky a ukazovaly právě čas, kdy jsem se měl vydat k hlavní silnici. Moje zhýčkaná chodidla se ošívala na jehličí a dávala mi jasně na srozuměnou, že oněch víc jak sto kiláků do Prahy si klidně můžu jít třeba po rukou, ale s nimi ať rozhodně nepočítám. Srábkové, pokáral jsem je. Strážci zákona ještě relaxovali u vody, tak jsem dokončil svůj půlobrat a přikrčený jako indiánský zvěd s hexnšusem jsem došel k autu. Nemělo žádná označení a na číslo se mě neptejte, protože jsem vzadu na sedadle uviděl boty. Krásné, uválené sešmaťchané tenisky se tu líně povalovaly na igelitové tašce. Takové ty staré křápy, co si lidé, kteří pracují v terénu, vozívají na přezutí. Posedl mě ďábel chtivosti. Na svou obhajobu mohu uvést, že mě vlastní šlapadla, trpící v pichlavém štěrku silničky, ke zločinu naváděla pisklavými hlásky: „Klofni je, klofni je!“ Dřevěná bouda mi dokonce dělala zeď, protože policistům částečně kryla výhled. Tolik k mým spolupachatelům. Zkusil jsem zlehoučka zadní dveře na levoboku auta. Šly otevřít! Lehkomyslnost – kdo jiný než strážci pořádku by měl vědět, že
104
zločin číhá všude! Přitiskl jsem křusky na své desperátské bušící srdce a pakoval se valem přes les. Za nejbližším křovím jsem se obul. Blaho! Utíkal jsem ve skrytu stromů k hlavní silnici a upadl pouze jednou, což považuji za úspěch vzhledem k tomu, že kradená obuv byla o tři čísla větší. Zajímalo by mě, hloubal jsem závistivě, který z těch dvou má takové jedenáctky; ani jeden na to nevypadá. Inu, tichá voda břehy mele. Přede mnou mezi stromy probleskl asfalt hlavní silnice. Hodinky ukazovaly tři čtvrtě na šest. Usmál jsem se dolů na ošlapané kecky. Jestli se vrchní komisař Zelenka někdy dozví o mém dnešním rozverném kousku, tak za zvuků Larga z Dvořákovy Novosvětské nabodne mou hlavu na kůl před branami města. Auto mířilo podvečerem ku Praze, inspektor Kozel řídil a užíval si to, krásné počasí, suchá silnice. Řidič i spolujezdec mlčeli. Bohumil Zelenka se ohlédl na zadní sedadlo a zamyslel se. „Ty, Pavle, neležely náhodou vzadu moje přezouvací boty?“ „Jo, asi ležely,“ přisvědčil Kozel, který nepovažoval kapitánovy ošlapané lodě za důležité, „jestli jsme je tam nezapomněli,“ použil ohleduplně a velkoryse množného čísla. „Já svoje boty nikde nezapomínám,“ zavrčel Zelenka nedůtklivě, znovu se podezíravě otočil dozadu. Kozel se radši stáhl a neodporoval. Rukama mu přes volant procházelo jemné chvění motoru. Paráda! Zelenka také mlčel, poněkud zatvrzele. Něco tady nesouhlasilo. Obhlížel jsem opatrně místo, kde mě za chvíli měla vyzvednout Pavlína. Jukal jsem z lesa a okamžitě uviděl malé parkoviště, spíš jen plácek pro letmé zastavení. Tím pádem jsem ale zároveň objevil auto dopravní policie, které zde stálo. U něj dva policisté, z nichž jeden měl u očí dalekohled a druhý poklepával do dlaně červenou stavěcí plackou. Vyznačoval se mlsným pohledem, který nás přepadá u cukrářovy vitríny vteřinu před tím, než ukážeme na
105
žádaný dort. Vyhlíželi na přímý úsek silnice, po které měla přijet moje spřeženkyně Pavlína. Zastrčil jsem čenich zpátky do lesa a policejní stanoviště opatrně obešel. Přibližně padesát metrů před ním jsem se opět nasákl co nejblíž k okraji silnice. Šel bych i dál, ale spásné křoví a les tu končily, dál se podél silnice táhl lán s nízkou pšenicí. Od vozovky mě dělil mělký, ale široký příkop, bohužel momentálně pečlivě nakrátko vysekaný. Silničáři se veřejnosti prostě nezavděčí, ať činí, co činí. Tvrdnul jsem v hustém křoví, které začínalo za příkopem, ostře ohraničené sekací mašinou a klesal na duchu. Nemám šanci. Sice vím, že Pavlína pojede Láďovým autem, ale čeká mě na plácku o pár metrů dál, teď beznadějně obsazeném. Auta projížděla v uctivé rychlosti, protože stojící vůz, ozdobený apartní žluto-modrou šikmou kostkou, bylo vidět z obou směrů. Červený stavěcí terč pořád poplácával o dlaň. Jeden z vozů se táhl zvlášť dýchavičně a pomalu. Láďovo auto. V poslední vteřině jsem zoufale vztáhl ruku a hned ji zase schoval do porostu. Gesto bezmoci, protože Pavla mě mohla těžko vidět. Zato mě mohl výborně vidět muž s dalekohledem. Co mu budu vykládat? Že jsem extrémně stydlivý stopař? Láďovo auto se nacpalo co nejblíž ke krajnici a zastavilo. Zadní dvířka se ocitla v mé rovině. Jéžišku!! Co si Pavlína myslí? Že policajtům pod nosem udělám parakotoul přes pangejt a pak budu náš zběsilý odjezd rychlostí čtyřicet kilometrů v hodině krýt střelbou z praku vyraženým zadním oknem? Pavla seděla za volantem a dívala se přímo na mě. Zavrtěla hlavou. Vtom se otevřela zadní dvířka a vylezl malý kluk. Obešel otevřené dveře, popošel k předku vozu, postavil se zády k silnici, stáhl tepláky na půl žerdi a čural do příkopu. Dále se ze zadního sedadla ozval štěkot, rachtání kovové karabinky a blemcání pusou. Napík se snažil vyrvat sedadlo, ke kterému byl uvázaný, skočit mi do náručí a oslintat mě.
106
Policista mezitím urazil tři čtvrtiny vzdálenosti, která dělila jeho hlídkové stanoviště od naší pojízdné estrády. Pavlína se ohlédla, jestli nic nejede, vystoupila a popošla k přední kapotě. Kluk toho musel hodně vypít nebo si prostě dával načas, protože pokračoval v bohulibé činnosti nerušeně dál. Dopravák blíž se plížil, blíž a už byl vzápětí. „Dobrý den, paní řidičko! Copak nám tu děláte za zmatky? Vaše doklady prosím!!“ „Moc se omlouvám,“ řekla zkroušeně Pavlína, tahala z auta doklady a chlácholila Napíka, „ale znáte děti. Už to nemohl vydržet.“ Policista zkontroloval papíry. Kluk přestal čurat, upevnil tepláky do původní polohy a snožmo seskočil do příkopu. Poskakoval po trávě, šermoval rukama a sešpulenou pusou vydával zvuky, které mohly připomínat střelbu, ale také cokoliv jiného. „Tondo! Nehloupni! Nelítej, ať nespadneš pod auto!“ Tonda se poslušně omezil na poskakování po jedné noze podélně čerstvě zavlaženým příkopem. Napík mezitím trhal pouty a štěkal: „Svobodu! Pusťte mě taky vyvenčit!“ Policista nahlédl do auta a uviděl ušklebeného uslintaného psa, uslintanou kostkovanou deku, dětskou sedačku posypanou čipsy, tašku, tašku a poblíž psa uslintanou tašku. Pavla se omluvně usmála. „Paní řidičko, otevřete mi prosím ještě kufr. Děláme teď takové kontroly. Děkuji!“ Chvíli pohledem studoval změť psího žrádla ve výhodném balení, kompotů, tažného lana… „Můžete jet! A příště nezastavujte v nevhodném místě!“ Pavlína převzala papíry a znovu se provinile usmála. Oba uhnuli náklaďáku, který je právě pomalu míjel. Policista odcházel od auta a byl pár metrů daleko, když Pavla oběhla předek vozu: „Tak rychle, rychle! Toníku, nastup.“
107
A tohle už byla moje narážka. Kluk stál uprostřed příkopu a mával rukama jako větrný mlýn. Pavlína si stoupla k němu, aby mu pomohla do sedačky a otevřela dvířka dokořán. Vylétl jsem z křoví zoufalý jako zajíc při podzimním honu, přeběhl dvěma kroky příkop a po hlavě skočil na podlahu před zadní sedadla. Kostkovaná deka mě ukryla, pozdravilo mě radostné kňučení, na záda se mi kupodivu jemně položily dvě malé nohy a na ramena duply přední Napovy pazoury. Rozjeli jsme se a já počítal metry. Nestopli nás. „Ještě tam zůstaň,“ řekla mi Pavlína vyrovnaným hlasem, „mají odtud přehled dost daleko a já nechci jet rychle.“ „Jasně,“ zahuhlal jsem do deky, „děkuju, jsi fantastická!“ „Co mi zbejvá?“ zasmála se. Pak Tonda zabroukal známou melodii z Mission Impossible a z té malé dětské tlamičky to znělo legračně. „Jsi Bond, James Bond?“ zeptal se ten hlásek. „Ne, nejsem, jsem jen kámoš tvé mámy a strejdy Ládi,“ vykoukl jsem zpod kostkovaného maskování. „A strejda Láďa je Bond, James Bond?“ vyzvídal nezdolně. „Ne, Láďa je doktor pro zvířátka.“ „To znám, veterinář,“ řekl zklamaně a poněkud s despektem. „Ale dneska to bylo jako z Bonda!“ zašermoval vesele rukama a odstřelil pár zvlášť dotěrných padouchů. „Promiň, Michale,“ řekla ustaraně Pavlína, „moje máma ho nechá dívat na všechno.“ Pavla a její rodinka mi začínala být čím dál tím víc sympatická. Kodrcali jsme se spořádaným tempem pár kilometrů. V bezpečné vzdálenosti jsem se vymotal z deky a přesedl dopředu. Pavla mi půjčila svůj mobil a já vedl krátký hovor s Láďou. Seděl jsem jako na jehlách. „Pavlíno, moc děkuju,“ obrátil jsem se po dalších kilometrech k řidičce, „ale musím už vypadnout. Jestli probíhají kontroly, bude příští nejspíš na téhle křižovatce,“ píchnul jsem prstem do mapy, kterou jsem měl rozloženou na klíně.
108
„Řekla bych, že jsi neznámý stopař,“ odpověděla lehkomyslně. „To nejde, moc průhledný. Měla bys popotahovačky.“ Pokud nebyla minulá kontrola náhodná, budou určitě další. Pro Zelenku by byla hračka propojit drátky já-Pavla-Láďa. „Jestli můžeš, zaboč na příští křižovatce doprava. Promotáme se pár kiláků po okreskách do Křešic, to už je větší město a spíš zapadnu. Pojedu vlakem, to je anonymnější.“ „Jak chceš,“ souhlasila. Zastavila potom u značky označující blízký železniční přejezd. Vrazila mi do ruky naditou igelitku a několik bankovek. „To je půjčka,“ umlčela moje rozpaky. „V tašce máš jídlo a teplou bundu. Spal jsi v lese?“ Přisvědčil jsem a Pavlína soustrastně mlaskla. „Tak pro ten případ se ti bude hodit. Jídlo je dole.“ Podívala se na moje bezva obutí: „Vědět tohle, vzala jsem i tenisky.“ „Nejsou moje, ale to je delší historie.“ Nervózně jsem se rozhlédl. „Padám!“ Popáté jsem poděkoval, podrbal rozčileného Napíka a slíbil mu, že se brzy vrátím. Sám jsem optimisticky doufal, že ono brzy nebude trvat patnáct let s nejvyšší ostrahou. Třetímu členovi posádky jsem podal ruku a on ji malou ulepenou tlapkou pevně stiskl. „Tondo, choval ses jako zkušený tajný agent Jejího Veličenstva. Jsem ti zavázán. Prosím tě, buď hodný na strejdu Láďu, je to můj kamarád. A Tondo Bonde, až se sejdeme za příznivějších okolností, zvu tě na drink.“ Bez mrknutí vážně kývl: „Protřepat, nemíchat.“ Zavřel jsem dvířka a sledoval, jak odjíždějí. Snad nebudu prapříčinou, kvůli které se kluk za pár let pustí na zločineckou dráhu. Možná budu mít později příležitost mu vysvětlit, jak špatná je glorifikace násilí a k čemu vede překračování zákona. V mém případě mimo jiné až k tomu, že pošlapu do hlavního města v rozšmajdaných policejních teniskách. Ten, který chodíval oblečený v černém, přemýšlel o své slabosti, o chybách, kterých se dopustil, o zoufalství, které se ho začínalo zmocňovat.
109
Dlouho se vezl na vítězné vlně, která ho nesla a sytila energií, ale začínala se lámat a opadávala. Příboj ho brzy vyplaví na písek, protože už nemá sílu dál pokračovat. Černý se nebál, že ho někdo chytí a usvědčí. Měl strach z vlastních omylů a z toho, že bude muset svoje dílo ukončit, svou službu uzavřít a netušil, jestli se jeho mysl uklidní natolik, aby to unesla. Jen ještě jedna maličkost chybí a od nedokončené práce černý nerad odcházel. Udělá, co musí, a nejlépe, jak dovede. Seděl jsem skromně v rohu vagónu, tvářil se, že tu nejsem, a nerozhlížel se. Vlakem jsem se chtěl o další kus přiblížit Praze. Večerním vláčkem jelo naštěstí dost lidí, takže jsem nijak nevyčníval. Na konečné nás vysypali, světla na cestě od nádraží k městečku už svítila a mí spolucestující se pod nimi ubírali do teplých láskyplných domovů přivítat se s blízkými, večeřet, koukat se na televizi nebo si strčit hlavu do plynové trouby, co já vím. Zpomalil jsem, zrovna se nikdo nedíval a já rychle zahnul přímo na opačnou stranu. Cesta mě vedla loukou okrajem lesa, pořád do kopce. Zšeřelá krajina byla mírně zvlněná a půvabná, ale já hledal, kam zalézt a vyspat se. Dusal jsem orosenou trávou na můj vkus už neúnosně dlouho. Les byl samá vysoká dubina, žádnou pěknou zašívárnu se mi nedařilo najít. Nevím, jak vám, ale mně se na volném placu usíná neklidně, hledám něco, o co bych se mohl opřít a alespoň pomyslně si krýt záda. Na druhou stranu zarosená studená skála by asi nebyla to pravé na ledviny. Pomalu jsem se smiřoval, že se zkrátka smrsknu pod nějaký doubek, kašlu na všechno. Měl jsem za celý den zážitků plné policejní kecky a před nosem konečně spásu: posed. Vysoký dobře čtyři metry, se solidním žebřem, jehož světlé dřevo dávalo naději, že se jedná o novostavbu. Stál jsem chvíli a poslouchal. Ticho. Opatrně jsem vystoupal po žebříku a nakoukl na podlážku z tyčoviny. Volno! Nečekal jsem přímo ostrostřelce, ostatně je tuším doba hájení, ale co člověk ví? Lidi mají nejrůznější pitomé nápady,
110
lezou na posedy i za jinými účely, než je vraždění vysoké. Třeba sem jdou chrnět, namísto aby spořádaně nocovali pod erární dekou. Přede mnou se prostírala rozlehlá lesní louka, měsíc svítil jako rybí oko a z portálu vpravo vyšlo na jeviště stádečko šesti srnek. Ostražitě se rozhlížely, střihaly ušima a popásaly se. Krčil jsem se na úzké lavičce, díval se na operetní kýč a moc se mi líbil. Pokud bych výjev namaloval, veřejnost mě odsoudí jako kýčaře. Proč vlastně? Já louku, srnky i měsíc opravdu viděl! Ještě že neumím malovat. Na vlastní nebezpečí jsem se zul a pak rozbalil Pavlíninu tašku. Zimní bunda, baterka, kostka mýdla, ponožky, zavírací kapesní nůž, růžový plastový holicí strojek, šiška chleba, tvrdý salám a táfle čokolády velká jako Václavák. Placatice rumu mě dojala a přesvědčila, že jsem si měl Pavlínu namluvit sám. Nakonec jsem na dně igelitky objevil špulku toaletního papíru a mé tiché štěstí i zoufalství bylo dokonalé. Vybírám si špatné manželky! Možná je důvod nasnadě; vrána k vráně… Starý vrána nechal planých úvah, nadil se do teplé bundy, cpal se jako prokopnutý slamník a u vytržení hleděl na snový obrázek okolní přírody. Zapil jsem hostinu vodou ze své věrné omatlané lahve a z čistě zdravotních důvodů si cvaknul rumajzla. Jako na zavolanou se přes měsíc přetáhly mraky, srnky někam vymázly a po zemi se ve strašidelných cárech táhla mlha. Myslete si klidně, že jsem cvok, ale v tu chvíli jsem svůj laťkový posed miloval, každou jeho hrbolatou plaňku i křivou lepenkovou stříšku nad hlavou. Jeho zásluhou jsem plul vysoko nad mlhou, chráněný před deštěm a nebezpečími divočiny, jako jsou například zuřiví zajíci a militantní ozbrojení ježci. Nádhera! Sebral jsem veškerou odvahu, zabalil kradené boty do prázdné igelitky a vrazil paklík pod hlavu. Polštář byl buď zabalen mimořádně vzduchotěsně, nebo jsem se nacházel u konce sil, každopádně jsem záhy spokojeně usnul. Díky teplému obalu těla jsem spal až do krásného růžového rána, které mi připomnělo, jak ošklivý šedivý chlap jsem. Loutal jsem
111
s chutí zásoby potravin, studoval vojenskou mapu a rozhlížel se ze své strážní věže. Měl jsem mimořádný přehled po okolí a připadlo mi nespravedlivé, že myslivci a lidé vůbec využívají svou převahu k lovu. Takhle luk a šípy mi přijdou fér, ale posedy a kulovnice? Jak už jsem byl rozehřátý ranním léčebným panáčkem, nedalo mi to a vyryl jsem nožem do zábradlí posedu nevděčný vzkaz: Kdo odtud zastřelí jakékoliv zvíře, tomu upadne! Podpis: Radikální frakce lesní armády. Tak a mají to! Celý posed je picálkům úplně naprd! Obul jsem se a slézal opatrně na zem. Lehce mě bolelo za krkem, přeležel jsem si ho přes teniskový polštář. Zaslechl jsem kdysi náhodně v jisté hospodě od mladého anarchisty pozoruhodnou větu: Prý kdo neměl na krku otisknutou policejní botu, neví, co je ostrá policejní akce. Promnul jsem si zátylek, asi na tom něco bude. Vykračoval jsem si ránem jako počestný turista. Mohl jsem si to dovolit, protože jsem se u nejbližšího járku oškrabal, umyl a celkově zušlechtil, zejména vyklepáním listí z košile a odbahněním bot. Na příštím rozcestí jsem se zase poradil s mapou. Náhle se mi vrátil pocit bezstarostnosti, stejně jako toho večera, kdy mě při měsíčku těsně nesebralo houbařské komando inspektora Kozla. Volně jsem pochodoval lesem, prohlížel si přírodu a sám sobě vsugeroval, že jsem na opravdovém výletě. Co by se mohlo stát nepříjemného za vlaze krásného slunečného dne? Cesta vyšla z lesa a já se blížil k malé vesničce, malebně uložené na jižním svahu pod lesním masivem. Obhlížel jsem dědinu, malé úhledné hnízdo, v dopoledni všedního dne tiché a mírumilovné. Moje prašná cesta se táhla kolem prvních tří domků a za nimi se rozdvojovala. Hlavní část se měnila v asfaltku a vedla na malou náves, kde jsem zahlédl obílenou kapličku s dvěma lipami jako strážkyněmi. Druhá větev cesty, která pokračovala jako poctivá štěrkovka, se prudce stáčela vpravo, za posledním domem se ztrácela trávě a přes cíp louky mířila do lesa. Podle mapy musím jít právě po ní a pochodovat pak dál lesem. Líně jsem se opřel o strom a pozoroval údolíčko. Nebýt na domech sem tam satelitní anténa, mohl jsem se klidně ocitnout
112
v devatenáctém století. A ovšem nestát tu ten ne nový, ale pořád ještě reprezentativní mercedes, zaparkovaný poblíž návsi. A samozřejmě taky ne ti dva chlápci, kteří se vynořili z lesa kousek ode mě, ozbrojeni moderním lesáckým nářadím. Tvářil jsem se pokud možno neutrálně, ba přátelsky. Jeden z mužů byl vytáhlý a nápadně světlovlasý, druhý běžný průměr. První nesl motorovou pilu, druhý sekerku. Právě jsem chtěl pozdravit a prokázat tak dobrou vůli, ale dlouhán mě předešel: „Co tu děláš?!“ Znělo to zbytečně ostře. Normálně bych řekl něco jako: co je ti do toho, pazoure, ale ve své současné pozici jsem nehodlal dělat vlny. „Co by, jsem na výletě. Proč se ptáš?“ „Hele, nebuď drzej,“ odvětil nepřívětivý piloun nordického vzhledu. Nechápal jsem, co proti mně může mít, ale situace šla rychle ke dnu. Přestal jsem podepírat strom a nastražil se. Blonďákův parťák zatím mlčel, ale pohupoval lehce sekerou, což mi asociovalo příběh z jistého kultovního seriálu. Co jsem jim udělal? Nebo si chtějí vyzkoušet tuzemský masakr motorovou pilou kombinovaný s majorem Zemanem? „Koukej vypadnout,“ pronesl vztekle vysoký nepřátelský domorodec. „Nevím, o co ti jde. Nic ti nedělám, tak mě vynech,“ snažil jsem se klidně. „Jo, tak ty mi nic neděláš!“ zařval nepříčetně, jako bych vzal v potaz čistotu jeho lustračního osvědčení. Jeho druh sekerník ho vzal chlácholivě za rameno. „Počkej,“ mírnil ho. „Radši jděte,“ obrátil se ke mně, „on Míla má problémy doma. Někdo mu prej chodí za ženou.“ „Co kecáš, vole? Co mu to kecáš?“ zařval blonďák tentokrát na kamaráda. „Tak to buď klidnej, jsem u vás ve vsi poprvé a doufám i naposled v životě a jeho ženu vůbec neznám.“ Chystal jsem se takticky opustit kolbiště středem. Lehce absurdní, chtějí na mě hodit
113
nevěru, o níž nemám nejmenší ponětí. Možná odplata za nemravnosti, které na mě kdy nepraskly. „Jak neznáš?“ zaržál blonďák, jako bych mu mimomanželský poměr právě potvrdil kolkovaným přípisem, „nechám si tě u policajtů zjistit, co seš zač!“ Nehodlal jsem se stát obětí místní a zřejmě žárlivostí šílené domobrany. Vykročil jsem rázně na cestu, ale nedalo mi, abych si nedloubl, což omlouvám reakcí na nespravedlivé nařčení: „A co vy, chlapi, máte povolení na dřevo, co jste si v lese dělali? To si nechám zjistit zase já!“ Samozřejmě jsem tou dobou už v rámci zachování vlastního zdraví mazal po cestě směrem k vesnici a dusot páru dřevorubců mi zněl v patách. Nakonec se neblaze ukázalo, že se v devatenáctém století nenacházím, protože tehdy by rozzuřený Teuton neměl v ruce motorovou pilu; i když taková válečná sekera… Ale nechme to být. Také by tehdy okolo kapličky na návsi proti mně nevyrazilo povědomé auto s nápisem „pomáhat a chránit“. Do prkýnka plastovýho! Co se stalo s naším milým idylickým venkovem? Policejní vůz v Zapadákově? Metl jsem pořád dál, nic jiného mi nezbývalo, už jsem rozpoznával udivené tváře dvou uniformovaných policistů, kteří z pomalu jedoucího auta vyjeveně sledovali naši běžící alegorickou skupinku. Ještě, že nepřijíždějí Kozel a Zelenka, to už bych asi býval padl v posvátné hrůze do prachu a nechal se rozkrájet husqvarnou. Nestačil jsem ani domyslet a už se mi přání splnilo. Zakopl jsem o vlastní nadměrnou tenisku a upadl. Hnán mohutným rozběhem jsem se nejdřív vznesl nepříjemně vysoko, abych vzápětí tvrdě dopadl na cestu. Buchlo to, jako když vyhodíte z prvního patra starou matraci. Stihl jsem instinktivně předpažit, což se bohatě vyplatilo mému obličeji, méně mým rukám, protože jsem po cestě ujel ještě slušnou brzdnou vzdálenost. Blonďák za mnou nestačil zastavit a vymázl se také. Podrobnostmi nemohu sloužit, měl jsem zrovna dost práce sám se
114
sebou, ale bylo to podle mě jasné nepřizpůsobení povahy jízdy stavu vozovky. Odkulil jsem se z cesty do trávy. Služební auto mezitím zastavilo opodál. Blonďák dopadl na zem kousek ode mě a znovu zařval, tentokrát bolestí. Při pádu se pila, kterou nesl bez chrániče, pořádně opřela o jeho lýtko. Vyvalila se krev, až příliš mnoho krve na můj vkus. Místo připomínalo venkovskou zabíjačku netypicky konanou v létě. Otřeseně jsem seděl na kraji meze, snažil se srovnat si celou bláznivinu v hlavě a sedřená předloktí mě pálila jako čert. Blonďák se svíjel na cestě a jeho krev se srážela ve žlutém prachu do velkého tmavého koláče. Muž se sekerkou a oba policisté doběhli na místo v následující vteřině. Obě uniformy se sklonily nad zraněným a začaly se záchrannými pracemi. „Co se tady děje?“ zvedl hlavu jeden z nich. „A kdo jste vy?“ obrátil se ke mně. „Já jsem turista na výletě. Šel jsem lesem a tady na kraji vesnice se do mě tenhle začal navážet. Nechci problémy, tak jsem koukal zmizet.“ Policista oba místní znal, protože se obrátil na sekyráře: „Je to pravda, Vašku?“ Ulevilo se mi, protože Vašek přisvědčil: „Je. Víte, pane Matějka, on tady Míla trochu… no rozčílil se. Jak má doma ty dohady se ženou. A tenhle,“ ukázal na mě sekerou, „taky nedržel hubu,“ dodal vyčítavě. Posbíral jsem své tělo z trávy. Usoudil jsem, že moje další přítomnost není nezbytná, oba profíci první pomoc zvládli. Nikdo si mě už nevšímal, tak jsem nenápadně vyčíchnul. Podle původního plánu jsem zabočil na postranní cestu a mydlil pryč. Právě jsem procházel kolem posledního stavení, za nímž začínala louka a spásný černý les, když jsem zaslechl tiché: „Prosím vás, pane!“ Vyzvání muselo patřit mně, protože jiný živáček v okolí nebyl. Mírné oslovení mě příjemně překvapilo; jak milé ve zdejší líbezné, vstřícné bukolické vesničce s naprdnutými a ozbrojenými obyvateli.
115
Za laťkovým plotem domku stála asi třicetiletá štíhlá, či spíš hubená žena s krátkými hnědými vlasy, v květovaných šatech a s červenýma očima. „Dobrý den, co potřebujete?“ „Proč vás honili?“ Uvědomil jsem si, že z opačné strany domku mohla mít přímý výhled na dolní okraj lesa a cestu, na níž se odehrál tragikomický krvavý spektákl. Utřela si uplakané oči hřbetem ruky, nebyla vůbec nalíčená, a přesto měla pohledný obličej, poněkud větší nos a hezké plné rty. „Víte, to bylo nějaké nedorozumění,“ spustil jsem svou obehranou písničku, „jsem turista, jenom tu procházím. Nějací dva chlapi měli zbytečné výhrady, nakonec se náhodně objevila policejní hlídka. Naštěstí, protože jeden z mužů se pořezal o pilu, co si nes, ale postarali se o něj.“ „Pořezal se moc?“ zeptala se bezvýrazně. „Krev mu zastavili policajti, hned volali sanitku a on byl při vědomí, tak počítám, že to ujde.“ Vykecával jsem se, samozřejmě. Potkal jsem pohlednou, smutnou ženu, která byla ochotná se mnou mluvit, a mně obvykle stačí i mnohem méně. Pár vteřin si mě pozorně prohlížela. „To byl Míla,“ pronesla nezvučně, „můj manžel. Je pošuk, ale jinak zlatý srdce.“ Zřejmě svá slova myslela vážně. Neodporoval jsem, ale nechtěl bych se tomu zlatosrdcaři dostat pod ruku, zejména pokud by pila běžela. „Tak se nezlobte, jinak jsou u nás ve vsi milí lidi, většinou. Nechcete něco studeného napít?“ mávla žena k otevřeným dveřím domku. Váhal jsem odhadem čtvrt vteřiny a po dlouhém rozhodování se hrnul do vrátek. Neuniklo mi, že se ohlédla směrem k vesnici. Mohla být klidná, nikdo neviděl, že si do baráku táhne cizího mužského. Usadili jsme se v moderně zařízené kuchyni, která měla, přesně podle mého odhadu, okno na dolní cíp lesa. Dostal jsem
116
kolu, kafe a povidlovou buchtu a vykládal neodolatelná moudra, abych se po vzoru krajánků ze starých časů odvděčil za žvanec. Vstala, otočila mi jemně obě předloktí rubem nahoru a beze slova přinesla lahvičku kysličníku a kousek bílé gázy. Polila mi kůži a zlehka osušila gázou. Snažil jsem se nesyčet moc nahlas. Zdálo se, že moje tlachání na ni působí kladně. Dal jsem si dohromady Mílův žárlivecký blud a její červené oči. V takových případech pomůže kamarádka, kněz nebo psychiatr, prostě někdo, kdo naslouchá. Správný předpoklad. Nakonec jsem seděl, uždiboval z páté buchty, sušil silniční lišej a poslouchal já. Což byste asi neřekli, že umím, ale jo. Obzvlášť pokud mám pusu ucpanou dobrým dlabancem. „A nejhorší je, že jsem se dozvěděla o jeho nevěře. Vybral si k tomu ženskou přímo tady od nás ze vsi. Neumí se ani zařídit tak, aby se o tom nikdo nedozvěděl. Přitom sám žárlí jako blázen.“ Podívala se na mě zarudlýma očima. „Víte, co je nejhorší? Že jsem mu nikdy nevěrná nebyla.“ „Chcete se rozvést?“ promluvil chápavě zkušený expert na nemožné vztahy, rozvody a vraždy. „Nechci,“ řekla pevně a ukázala na fotku ve zlatém rámečku, stojící na poličce. Zubil se na ní asi šestiletý klučina se slámovými vlasy. „Miloušek, je s babičkou u moře.“ Povzdechla si. „Jen, že mě manžel hrozně ponížil,“ řekla tónem, který mi naháněl strach. Před domem zastavilo auto a já vyskočil od stolu jako Škrhola na drátě. Jednou rukou jsem cpal do pusy zbytek buchty a druhou jsem chytil batůžek. Získávám pěkně rychle psanecké návyky. Žena vstala a udělala uklidňující gesto: počkej! Vyšla z místnosti. Venku bouchla dvířka od auta. Postavil jsem se za otevřené dveře, abych nebyl přímo na ráně. Přehlédl jsem místnost. V nejhorším bych mohl vylézt oknem za humna. Zvenčí se ozval hlas jednoho z policistů z hlídkového vozu. Přišel zvěstovat podrobnosti o nehodě. „Milda už je v pořádku, Maruško, ale nechají si ho do zítřka ve špitále. Ještě se chci zeptat, nevidělas tu
117
náhodou cizího chlapa? Dlouhé vlasy a měl takový modře flekatý batoh.“ Podíval jsem se vyčítavě na svůj batůžek, který mi právě věrně ležel v zádveří u nohy. Napjatě jsem čekal, co žena odpoví, a přeměřoval si vzdálenost k oknu. Na parapetu stál květináč s kulatým ostnatým kaktusem, vzrostlým do velikosti míče na házenou. Ježkovo brejle, jestli budu zdrhat, nerad bych se do něj trefil. „Proč ho sháníte?“ „Ale… Když už bylo po té mele na cestě, došlo mi, že někdo takový je v pátrání. Už si ani nevzpomínám proč,“ lhal plynně policista, „ale asi nebude nic moc chytrák, když před námi utíká s tak nápadným ruksakem.“ Pořád ještě nepadlo rozhodné slovo a ježatý míč se na mě potměšile usmíval. „Nikoho jsem tu nepotkala,“ prohlásila Maruška, kaktusákovi sklaplo a mně docvaklo, že paní domu si mě právě schovala napotom. „Tak vám děkuju, pane Matějka!“ Zaklapla branka a dvířka a auto se rozjelo. Hm, Maruška! Zasnil jsem se a hned mě to přešlo, protože jmenovaná vešla do kuchyně s poněkud zakrvácenou motorovou pilou. Zatrnulo mi, nejvyšší čas odejít. Naštěstí uložila zbraň vedle kamen a unaveně usedla za stůl. „Děkuju za jídlo,“ položil jsem jí dlaň lehce na rameno, „musím už jít. A držte se!“ Chytila mě za ruku na svém rameni a zmáčkla ji krátkým zoufalým stiskem. „Co jsi proved?“ zeptala se naléhavě a já horečně přemýšlel, co říct, abych ji nevyděsil. Zatloukat by po předchozím policejním raportu bylo nedůvěryhodné. Zas jedna chvilka, kdy je člověku celá slavná pravda na kočku. „Pracoval jsem v bance, zpronevěřil peníze a prohrál je v automatech,“ přiznal jsem. Elegantnější než děsivé hubení lidí v rašeliništích. Nechtěl jsem, aby uplakaná Maruška měla pár
118
následujících nocí ještě navíc příšerné sny. Jestli se o mém dnešním přiznání dozví Zelenka, nebývale si obohatím trestní rejstřík. Vstala a otevřela dosud zavřené dveře do vedlejší místnosti. Záclona povlávala v otevřeném okně, pokoj voněl teplem z louky, rozpáleným lesem a mateřídouškou. „Víš určitě, že to chceš?“ zeptal jsem se, ačkoliv jsem mluvil sám proti sobě. Pohladil jsem ji po vlasech. „Z takových nocí může být druhý den pořádná morální kocovina.“ „Potřebuju mu to vrátit,“ odpověděla rozhodně, „abych se zas mohla nadechnout a jít dál. Neskutečně mě urazil!“ V očích jí problesklo maloučko veselí, stoupla si těsně ke mně a přejela mi dlaní po zádech. „Co ty vlastně víš o morální kocovině,“ zašpičkovala. „Úplně všechno,“ odpověděl jsem, tentokrát popravdě. Políbil jsem ji něžně, jinak bych si při svém současném kádrovém profilu ani netroufl. Co a jak bude dál, si určí mstitelka sama. Otevřela zásuvku nočního stolku a já si drze vybral ze sokových zásob. Sedla si na postel, posunula se dál a opřela se zády o čalouněné čelo lůžka. Zpod částečně shrnutých šatů s jemnými kvítky vykouklo koleno a malá část úhledného dlouhého stehna. Nepatrný zlomek prostoru, který můžete běžně vidět na každé pláži. Kombinace holé kůže a cípu látky tvořila neodolatelný příslib. Dostala mě moje vlastní fantazie; jako ostatně většinou. Tak se stalo, že jsem byl nástrojem mezimanželské pomsty. Nijak jsem neodporoval, což mi jednou v očistci sečtou, ale sebemíň toho nelituji. Díval jsem se v šeru na její uvolněnou tvář a mírný úsměv na rtech. Možná nerozumné a nic moc čestné řešení, ale bylo mi potěšením posloužit jako náplast na sebevědomí mladé ženy. K průběhu následující noci mohu říct jen tolik, že už vím, o co se světlovlasý žárlivec vlastní hloupostí připravuje. Ráno jsem se snažil rozloučit tak, aby moje prchavá láska získala romantický obraz záhadného cizince, který se objevil jedné teplé letní noci a zas zmizel. Právě včas, aby si nestihla uvědomit, že jsem stejný mizera jako její muž a všichni ostatní chlapi jakbysmet.
119
Vzhledem k nutnosti zachování vlastní kladné imidže jsem z mísy na kuchyňském stole štípl jen dvě povidlové buchty, přestože – kdybych byl hledal – byl bych asi na nějakou tu platební kartu taky narazil. Naposled mi omotala teplé paže kolem krku a já ji políbil. Žij blaze, má letní lásko! Rousal jsem se ranní rosou, polní cesta byla zarostlá travou a já šel bos, policejní boty v ruce. Užíval jsem si časného rána a zároveň se samozřejmě vyhýbal nemilému setkání s přítelem Mílou. Po konfrontaci netoužím, přestože si jasně uvědomuji, že jsem slíznul smetanu především díky jeho celoživotnímu snažení, nazvanému „jak totálně znechutit vlastní manželku“. Zapadl jsem do lesa a po pár kilometrech začal hledat kout, kde bych se prospal. Spal jsem asi tři hodiny a probudil se s pocitem, že se na mě někdo dívá. Za kmenem smrčku, pod nímž jsem si brzy ráno ustlal, abych dospal noc, vykukovala hlavička zrzavé veverky. Chvíli jsme se pozorovali, pak vydala krátké zaprsknutí a zmizela mezi větvemi stromu. Vlastně to vypadalo, jako by si přede mnou odplivla. Sbíral jsem se na cestu a přemýšlel, jestli je to se mnou opravdu tak špatné. Šel jsem rychle a po poledni se přede mnou mnoha zrcátky rozsvítila rozlehlá vodní plocha. Sem tam jsem někoho potkal, je to známá výletní oblast. Nikdo se naštěstí při spatření mé maličkosti nechoval nezvykle, mám na mysli ječení, skoky do vody střemhlav a šplh na strom, takže moje sebevědomí zase vyrazilo z podhoubí vzhůru k výšinám. Nacházel jsem se už dost mimo trasu VaryPraha, kde by po mně mohla být nezdravá sháňka. Možná slyším trávu růst, Zelenka už mě třeba dávno nehoní, našel výtečníka, co věší lidi hlavou do močálu, a já se můžu klidně vrátit do práce. No, já vím! Nebo ho nenašel, protože kdo uteče, nevyhraje, ale přišijou mu kdeco a navrch flastr za blbost. Hlavně by se byl policista už nevyptával Marušky na podezřelé individuum s flekatým batohem. Vyřídím si v Praze ještě poslední záležitost
120
a pak půjdu rovnou za Zelenkou. Vím totiž, kdo to všechno dělá, a také vím, kdo stojí v pozadí a tu horu svalů, vybavenou měkčenou češtinou, si na mě najal. Mířil jsem po lesnatém břehu rybníka směrem k hrázi a najednou uslyšel vepředu vzrušený hovor. Ubral jsem plyn a opatrně se blížil k místu hádky. Podstatu jsem pochopil, ještě než jsem aktéry zpovzdálí uviděl. Člověk by neměl poslouchat cizí hovory, ale vysvětlujte to zběhovi, hledanému Pinkertony po celém území státu. Hlavně se mi ovšem nechtělo slézt z pohodlné pěšinky a při obcházení rozhádané dvojky se zbůhdarma prodírat křovím. Chlápek, přibližně v mém věku, navlečený do zeleného sportovního mundůru, završeného kulatým plátěným kloboučkem, právě dostával slovní co proto od ztepilé mladé zrzky. Podle kadence řeči jsem usoudil, že hádka graduje, tedy se diskrétně omeškám, oni se dohodnou, a já projdu. Prohlížel jsem si dívčiny vlasy, a buď byla šikovně nabarvená, nebo to byl originál Tizian Vecellio. Škoda, že mám své problémy. Každou chvíli už pošle zrzka zeleného mužíka k vodě, a to by byla skvělá příležitost pro Křižíka! Nechutně laciné! Tuhle krásku budu muset oželet, smůla. Všiml jsem si, že chlap má po zemi rozložená rybářská fidlátka a dva pruty založené ve vidličkách, ale ani jeden není nahozený. Klobouk dolů, fandím sportovním rybářům, kteří vracejí úlovek do vody, ale tohle je geniální tah dovedený k dokonalosti; jednoduše ryby vůbec nechytat. Člověku tak odpadne spousta starostí. Se zájmem jsem se na chlápka znovu podíval a právě v tu chvíli mu zrzka vyťala parádní facku. Pláclo to, až z rákosí poděšeně vystartoval párek kachen. „Copak jsem ti někdy sliboval, že se rozvedu, ty…?“ zaječel. Za sprosté invektivy jsem mu strhl body, ale pár jsem mu jich zase připsal za to, že jí facana nevrátil. Pravděpodobně džentlmen ze staré školy. Padlo už jen pár holých vět a drama spělo k vrcholu. Dívka popadla kabelku, která se válela v trávě opodál, a výhružně se před muže postavila. Pak mu znenadání rycla oběma
121
rukama do prsou, kabelka na dlouhém řemínku ho neplánovaným návdavkem flákla za ucho, rybařík se zapotácel, snažil se na šikmém břehu chytit rovnováhu, ale chytil jí stejně tolik, co ryb. Žbluňknul pozpátku do rybníka a vyvolal lokální tsunami, které ošplouchlo kořeny vrbiček. Měděné vlasy se prudce otočily a hrdě kráčely z místa střetu. Slunce se po kadeřích radostně klouzalo jako dítě po zamrzlém rybníku, vzdalovaly se lesem, postupně se pokrývaly měděnkou zeleného listoví, až mi zmizely z dohledu. Kde jsi, má zrzavá rusalko? Objekt mého zájmu zmizel v lese a mně došlo, že druhý z páru se ještě nevynořil. Sice mě zdaleka nezajímal tolik jako tiziánka, ale trošku bych se po něm pídit měl. Nehledě na prostou lidskou slušnost mě napadlo, že by se Zelenka mohl dozvědět o mé – byť nechtěné a pasivní – asistenci u likvidace dalšího chlapa. Za tři dny rybář vyplave ožužlaný od pomstychtivých kaprů, a co na to hlas lidu? „Haló? To je policie? Viděli jsme tu vlasatého chlapa s počmáraným ruksakem! To je hrozný, co se dneska děje! Ne, přeji si zůstat v anonymitě.“ To už jmenovaný ruksak ležel na zemi, skopl jsem boty, to šlo snadno, serval kalhoty a bundu a lezl do rybníka. Nečekejte žádné hrdinské skoky, není mi patnáct, abych se vrhal po hlavě do absolutně neznámé vody. Spíš jsem slézal jako bába, které u mlýna uplavalo prádlo. Docela mě překvapilo, jak je rybník hluboký. Čekal jsem spíš metr vody a dva metry bláta, jak už to v našich rybnících chodí. Asi se začíná blýskat na lepší časy, protože po třech krocích jsem přestal stačit. Šlapal jsem vodu a vyhlížel bubliny, které by mi naznačily místo pobytu mého předskokana. Napravo, přibližně tři metry ode mě, se najednou vynořil zelený plátěný klobouk. Prázdný. Nasměroval jsem tam svoje snažení a opatrně šťáral nohama. Vtom jsem lehce nakopl svou zelenou hadrovou velrybu! Mohutně jsem se nadechl a potopil stylem zednická tříska. Rukou jsem pevně chytil kupu
122
mokrých hadrů a druhou ploutví i nohama usilovně šmodrchal, abych nás oba dostal nahoru. Fúú! Vyprsknul jsem vodu a prohlédl si to nadělení. Mělo zavřené oči a modré rty. Popadl mě vztek. Jak může někdo v takhle klidné vodě padnout ke dnu jako balvan, ochotně se uškrounit a ani nehnout prstem? Nešetrně jsem s chlapem zacloumal, abych ho dostal do levé kravaty a mohl silnější pravičkou kormidlovat ke břehu. Šlo to ztuha, ale zase lépe, než kdyby se mlel a kladl odpor. Nahmátl jsem nohama dno. Konečně! Podíval jsem se na chlapíka. Na druhou stranu by se trochu hýbat mohl, nemá půvab zachraňovat mrtvolu, to dá rozum. Táhl jsem ho jako pytel, už jsme byli na mělčině, když jsem ho napůl s nadějí a napůl pomstychtivě plácl plochou dlaní mezi lopatky. Stal se zázrak. Stejně jako když vztekle kopnete do zaseknutého počítače a on naskočí, restartoval se i rybář. Udělal mi radost, měl jsem alespoň na své trudné cestě od nebožtíka k nebožtíkovi o starost míň a také jsem ho nemusel vytahovat až na příkrý břeh. Stačilo lehké pošťuchování. Padli jsme vedle sebe rypáky do trávy a funěli. „Jsi živej?“ zeptal jsem se kolegy utopence. Podíval se na mě, jako by mě viděl prvně v životě. Na to má plné právo, došlo mi, nestačili jsme se vzájemně představit. „Jo, jen je mi blbě, trochu,“ svěřil se mi. „Proč chodíš na ryby, vole, když neumíš plavat?“ vyzvídal jsem citlivě. „Nechodím,“ svěřil se upřímně, „to jen, aby manželka, kvůli… aby nevěděla.“ „Kvůli zrzce?“ „Viděls ji?“ pronesl bezmála pyšně. „Viděl, jak tě šoupla do rybníka. Jako neplavec sis moh vybrat jinej sport, třeba šachy. Provozuje se to pod střechou a mohla by tě maximálně praštit šachovnicí.“ Koukli jsme se na sebe a začali se smát. „Co tu blbnete?“ ozvalo se nad námi na pěšince zvídavě.
123
„Opalujeme se, vole!“ odpověděl jsem Láďovi zdvořile, „je dost, že jdeš!“ Rybařík se zvedl na všechny čtyři a začal zvracet. „Působím snad na lidi nějakým záporným či nepříjemným dojmem?“ zeptal se při pohledu na něj dotčeně Láďa. „Neboj, to bude dobrý,“ pronesl jsem svou oblíbenou floskuli, drápal se nahoru a sedl si na pěšinku, „jen zahučel do vody.“ Adept na utopence k nám důstojně dolezl po kolenou. „Moh jsem natáhnout brka!“ Začínala se mu vracet realita, klepal se zimou i rozčilením a jektal zuby. Svlékl si vrchní zelenou vestu, pod ní se zjevila košile téže barvy. Mezi žabincem by ho byli pozítří těžko hledali. „Hodíme vás do nemocnice,“ ujal se vedení Láďa, „mám tu kousek na cestě auto.“ Rybář se nevzpíral, jen se třásl a situaci nekomentoval. Oblékl jsem se, začali jsme s Láďou sbírat rybářské saky paky a naházeli je do velké plátěné tašky s maskovacím vzorem. Navrch jsem přiložil promáčenou vestu. Vypadlo z ní pouzdro na doklady, za první průhlednou přihrádkou byla zastrčená občanka. Palcem jsem ji prohmátl, abych zkusil, jestli není rozmáčená. Držela se dobře, potvůrka, tak jsem ji vytáhl a schoval do kapsy. Do své. Pouzdro jsem vrátil do maskovací tašky. Nemohu se prostě rozhodnout, jestli jsem šlechetný zachránce tonoucích nebo sprostý zločinec. Pravděpodobně něco mezi. Přes utopencovo ujišťování, že „už t-to b-bude d-dob-brý, kluci“, jsme ho vysadili u městské nemocnice a Láďa mu odnesl tašku k příjmu, zatímco já se zbaběle krčil v autě. Láďa se brzy vrátil, sedl za volant a celý jeho postoj vyjadřoval silnou nevůli. Nepochyboval jsem, komu je určena. „Tak co teď, sakra, hodláš dělat?“ řekl dost naštvaně a vypadalo to, že se rozhodl mě utratit, abych se dál netrápil. Frčeli jsme po hlavní silnici, Láďa zamítl okresky, polňačky a podobné nesmysly tak rázně, až jsem ho začal podezírat, že je mu zcela egál, jestli mě policajti najdou. Ani jsem se mu moc nedivil.
124
Stručně jsem nastínil plány do budoucna. Nedalo se říct, že kamaráda nadchly. „Takže; jestli dobře rozumím, tak se chystáš vyhledat chlapa, který pravděpodobně jen tak levou zadní odkrouhnul dva lidi. Co mu řekneš? Ty, ty, zlý! Už to víckrát nedělej?! Mysli, Michale! Čím mu pohrozíš? Vezmeš si do ruky pohrabáč?“ Chvíli, ale jen opravdu krátkou chvíli jsem zarytě mlčel. „Mám pistoli. Je schovaná na půdě, ještě z války. Funkční. Našli jsme ji před léty jako kluci u staré Svobodové pod uhlím.“ Podíval se na mě jako na Marťana v tyrolském kroji. Srdnatě jsem pokračoval: „Víš, já myslím, že ty vraždy se mnou vůbec nesouvisejí. Tipoval bych na mafii, vezmi si to provedení. Mě chce čepičář do mordů jen namočit, víš taková bokovka, bonus navíc. Jen aby mi v tom policajti omáchali hubu. Čepičář je jen malej poskok. Vrah nebo vrahové už jsou dávno za hranicemi. Promluvím s ním… už kvůli Monice a pak jdu hned za Zelenkou.“ Láďa hlasitě polknul. „To mě teda uklidnilo. Nebylo by lepší volit opačný postup?“ „Myslím, že ne. Monika přeci jen… ještě nedávno byla moje žena.“ „Kdybys nakrásně měl pravdu, kde chceš chlapa honit?“ „Začnu u toho, kdo ho na mě poštval. Navštívím Moniku.“ „Michale, mám neblahej pocit, že tvůj nápad je kapitální usedavá blbost. Pokusím se ti krýt záda, ale že bych si troufal na ruského mafiána, to netvrdím,“ vyjádřil se kámoš na rovinu, a to na něm mám rád. Řekne, co si myslí, o mně většinou nic lichotivého, ale bohužel většinou pravdivého. Usmál jsem se na svého zdrženlivého anděla strážce: „Rozhodně tě nechci zatahovat do průšvihu. Počkáš dole, a když se do hodiny nevrátím, zavoláš Zdechnu, národní podnik. Případně kdybys viděl Moniku nosit do bytu pytle s cementem, nahlaš ji uličnímu výboru některý strany.“ „Nebude potřeba, protože brzy udám já tebe,“ odsekl.
125
Hrnuli jsme se po rovném úseku silnice, provoz nic moc, natáhl jsem si nohy a relaxoval. Z klídku mě vytrhlo povědomé uskupení u krajnice. Příhodný plácek vedle vozovky, čistě umyté navoskované služební auto, růžolící policista, druhý dopravák starší taťka, ale ouvej! Vedle další dva policisté, s tvrdými výrazy a samopaly. Dopravák na nás ukázal a byli jsme jejich. „A jsme v loji,“ oznámil mi během posledních metrů Láďa. „Myslíš, že tam mají ostrý?“ otázal jsem se náměsíčně při pohledu na Škorpióny vzor 61, vynikající značnou přesností a spolehlivostí, užívané zejména na krátké vzdálenosti. Krátkou vzdáleností se v tomhle případě míní asi osm set metrů. Začalo mě pálit sedadlo pod zadkem. Za koho mě Zelenka proboha má? „Asi dýňový semena, proč by to jinak tahali? Hlavně neblbni, seď a výjimečně drž pusu!“ přikázal mi kamarád rozumně. Tentokrát jsem ho hodlal poslechnout. Jak mi tohle mohl komisař udělat? Copak jsem nějaký vrahoun? „Dobrý den,“ začal mladší dopravák předpisově a požádal Láďu o doklady. Seděl jsem jako oukropeček a čekal, odkud co přiletí. Láďa měl ruce odevzdaně položené na volantu, zdálo se mi, že uvažuje, jestli bude později lepší zůstat ve Valdicích nebo požádat o přeložení na Mírov. Dopravák kontroloval papíry přes počítač. Vrátil se a zůstal stát na straně řidiče, dokumenty v ruce. Vtom se otevřely moje dveře a jeden z ozbrojenců se mi zadíval hluboko do očí. Přestal jsem dýchat, i když jsem tušil, že mi to bude brzy chybět. „Váš občanský průkaz, prosím.“ Nabídl jsem mu úhlednou usušenou občanku. „Děkuji, pane Vavruško,“ poděkoval a vrátil mi kartu zpátky. Opravdu jsme si s rybářem malinko podobní, když si ulíznu vlasy dozadu. Kývl jsem a zabouchl dvířka. Dopravák vydal řidičák, rukou se přiblížil k čepici, Láďa nastartoval, zabočil na asfalt a bylo to. „Fakt nevím, kde se v tobě ta drzost bere! Je ti jasný, že přijít četníci na to, že občanka není tvoje, leželi jsme teď hubama v asfaltu,
126
škorpíky opřený o ledviny? Ty nemáš rozum!“ zavrčel a pustil rádio. Kajícně jsem souhlasil a čekal, až Láďu přejde vztek. Zase jsem se pohodlně opřel a jen tak existoval. Mám rád tyhle prchavé chvíle, v nichž si uvědomím sladkost statku, který jsem považoval za samozřejmý, dokud neměl těžce na kahánku. Zdraví, svoboda, láska, boty a tak. Znovunalezené sládnou na jazyku, dokud si na ně člověk, ta nevděčná ludra, zase rychle nezvykne a nepřestane si jich vážit. Rádio hudlalo veselý střední proud a v celou hodinu dalo k lepšímu zprávy. Hlasatel nás mimo jiné radostně informoval o pátrací akci, která probíhá kvůli dvěma vězňům, uprchlým z pracoviště. Jo, jo tak z pracoviště by někdy nejraději uprchnul každý z nás! Otrnulo mi o dalších deset otrnovacích jednotek. Zelenka na mě nepoštval ozbrojené komando! Před námi se objevily první paneláky, Praha vás vítá. Požádal jsem Láďu, aby mi zastavil u nejbližší pošty, skočil jsem dovnitř, koupil obálku a nadrásal adresu pana Vavrušky, málem utopence. Investoval jsem do známky a vhodil obálku s občankou do schránky. Petrův zdar! Kruh se uzavřel. Přestávám utíkat a dávám se do boje. Požádal jsem Láďu, aby mě vysadil na hranici Karlína. „Pozítří odpoledne se jdu podívat k Monice, tak ve dvě, to už bývá z práce doma. Jestli můžeš, čekej naproti jejímu baráku, jak je parčík. Pokud nechceš, nebudu se divit.“ Pozorně si vyslechl poučnou přednášku. „Pořád si myslím, že děláš hloupost, ale budu tam,“ povzdechl si stoicky. „A co budeš dělat do pozítřka?“ „Zalezu a budu spát!“ „To je ti podobný! A dávej si bacha!“ napomenul mě. Pak si uvědomil, že veškeré rozumné nabádání je v mém případě mlácením prázdné slámy, mávnul rukou a odjel. Dneska jsem uviděl svou čtvrť staronovýma očima. Okolnosti mě donutily, abych se vrátil k dětskému náhledu. Zase byly zpět časy, kdy se nedalo prostě jen tak jít po ulici. Bylo nutné počítat s vlivy, na něž dospělý člověk zapomene. Například v jaké jsem partě. Jaké má
127
moje parta vztahy s tlupami ostatních neandertálců a kde se právě nacházejí ty nepřátelské. Dál se vyskytovali silní jedinci, kteří k žádné klice nepatřili, a ti byli buď neškodní, nebo naopak za určitých okolností zvlášť nebezpeční. V neposlední řadě jsme bedlivě sledovali přesuny výchovné a represivní složky, jako byli učitelé, domovníci, vzteklý trafikant z náměstí a ovšem Veřejná bezpečnost. Ta však byla spíš vzdálenou hrozbou, protože jsem se jako kluk pohyboval ve společenských kruzích smetánky, spadajících víc pod profackování od rodičů nebo choleričtějšího učitele než pod státní aparát vnitra. Vida, od dětských let solidní pokrok! Obezřetně jsem se posunoval ulicemi. Čtvrť se hodně změnila a já přemýšlel, jestli se dají využít alespoň některé staré ilegální stezky. Potřeboval jsem se převléct, vyplenit špajz a vyspat. Napochodovat do baráku hlavním vchodem se mi zdálo nerozumné. Zelenka sice přímo nevypsal na můj skalp odměnu, ale dům mohl snadno někdo čas od času omrknout. První dětskou cestičku jsem musel zavrhnout, inkriminovaná barabizna byla zbořená a na jejím místě se skvěl moderní hotel poměrně příšerného vzhledu. Zbývala fabrika, ovšemže zrušená. Složená suť a chodník pobryndaný maltou nevěštily nic dobrého. Teď navečer by na stavbě už ale nemuseli být. Vplížil jsem se do průjezdu. Zašmírovaná, olejem prosáklá podlaha mě ve vzpomínkách vrátila o desítky let zpátky. Na konci bývala kukaň vrátného, pod úrovní okénka se dalo prosmýknout do dvora, kam ústily vchody dvou dílen, skladu a sklepa. Z uvedené lákavé nabídky mě zajímal sklep. Řada kójí je propojena chodbou, která končí malými kovovými dvířky. Za mého dětského působení byla vrátka uzamčena a z fabrické strany zatarasena mohutným regálem, jehož nejspodnější policí jsme prolézali. Dvířka uzavírala průchozí otvor, už tenkrát pozůstatek minulosti, jímž bývaly domy za války pospojovány. Pro úplnost
128
uvádím, že se jednalo o druhou světovou válku a nikoliv o válku o dědictví rakouské. Sklepy totiž sloužívaly zároveň jako protiletecké kryty pro obyvatele a v případě zhroucení domu mohli mít přeživší zavalení lidé šanci se prohrabat k sousedům. Hodně nepěkná představa. Vždycky, když jsem tudy spolu s ostatními nezvedenci lezl, jsem si tu hrůzu představil a vždycky jsem plaše mlčel a tvářil se hrdinně, ale půlky jsem míval tak stažené, že bych byl mohl na požádání nacvakat šestku drát na kousky. Dvorek byl obložený paletami s cihlami a pytli maltových směsí. „Co vy zděs choditě?“ ozvalo se a z komůrky vrátného vykoukl podsaditý pomenší chlapík v bundě s nápisem Los Angeles. Tím mě nezmátl, protože na čele jako by měl ozdobným písmem vyvedeno: Ukrajina. Jejda, chyba! Zapomněl jsem podlézt pod kukaní po čtyřech! Rozšafně jsem se k němu otočil, vytáhl z kapsy pouzdro s mapou, propisovačku a propadlou permanentku do plaveckého bazénu. „Dobrý den! Česká státní kontrola hygieny pracovního prostředí prvního stupně! Kontrolor Richard Vrzal.“ Prokázal jsem se permanentkou a doufal, že přebytek er v mé momentální identitě zapůsobí dostatečně výhružně. „Dostali jsme oznámení, že zde nejsou dodržována hygienická pravidla!“ Chlapík se zarazil, nečekal jsem, až se vzpamatuje. „Vaše jméno, prosím!“ Váhavě se představil, jeho jméno bylo pravé asi jako to moje. Bránil se slovy, že „zděs všechno v porjadku“. Nesmlouvavě jsem mu sdělil, že situaci jen zběžně překontroluji a zítra ráno se vrátím s kolegou a s úředním zápisem. Zasmušile mě pozoroval a nakonec asi usoudil, že paletu s bobrovkami v podpaží neodnesu, a neutrálně rozhodil rukama. Poděkoval jsem, abych ho povzbudil a udělal dobrý dojem, a hrnul se do dvora. Zalezl do boudičky a chápal se mobilu. Jestli je sklep uzavřený a prolízka zrušená, musím sebou hodit, abych vyvázl se zdravou kůží dřív, než dorazí posily.
129
Dveře do sklepa byly otevřené, opatrně jsem sestupoval po strmých schodech a blahořečil Pavlíně za baterku. Pod nohama mi vrzala omítka, opadaná ze zdí a stropu. Sklep vypadal jako místnost, kterou se přehnala nejprve změna společenského řádu a potom tisíciletá povodeň. Mokro tu sice už dávno nebylo, ale pach plísně, zeminy a zmaru působil depresivně. Vydal jsem se co nejrychleji dlouhou chodbou a opatrně překračoval sbírku trosek, které se tu bez ladu válely. Na konci ležely u zdi zbytky povědomého regálu. Železná dvířka byla prožraná rzí, petlice upadla a visací zámek, který jsme kdysi odemkli a pokaždé ho pak mazaně narafičili přes petlici, aby se tvářil zamčeně, zůstal zachycený v očku. Pohladil jsem starého kámoše prstem po rezavé hlavě, položil si baterku na hromádku rumu a začal odtahovat regál. Hladce se rozsypal na kupičku trouchniviny a já zkusil otevřít dvířka. Na nic nečekala a rozpadla se mi pod rukama. Černě se na mě šklebil vstup do našeho sklepa. Posvítil jsem dovnitř a uviděl plynulé pokračování sousední nádhery. Věci tu ovšem měly civilnější ráz, oproti troskám strojů a nářadí ve fabrice tady panovalo občanské zátiší s kupami plaveného mouru, rozmočeným kanapem a kostrou jízdního kola, další poklady se rozprostíraly mimo dosah mé baterky. Prolezl jsem a opatrně natáhl ruku zpět do tmy, z níž jsem přišel, a přistrčil pár vetchých prken z regálu přes průchozí otvor, aby náhodnému pozorovateli nebylo na první pohled patrné, kudy čert vzal doktora Fausta. Nacházel jsem se náhodou právě v tom, co zbylo ze sklepa paní Svobodové. Právě tady jsme kdysi našli pistoli Walther P 38, pocházející pravděpodobně z výzbroje německého wehrmachtu, ukradli ji a schovali na půdě. Mnohem později, když se kamarádi odstěhovali, jsem zbraň na půdě přemístil, tedy jsem momentálně jediný, kdo o ní ví. Prodíral jsem se k východu ze sklepa mezi harampádím a zborcenými zbytky planěk, které kdysi dělily jednotlivé sklepy. Lidová tvořivost je opevnila natlučením jutových pytlů, v nichž se kdysi prodávalo topivo, takže jsem si připadal jako hledač
130
egyptských mumií, ovšem v pyramidě z uhlí. O hlavní dveře jsem strach neměl, ty se nezavíraly dávno. Paní Svobodová si teď skladovala brikety ve velké dřevěné bedně na konci pavlače. Šťastně jsem se dobrodil pod schody, nade mnou se světle rýsovala mezera pootevřených vstupních dveří. Poslouchal jsem, jestli Svobodka nešmejdí po baráku. Čeká mě obtížná část cesty, a to proklouznout jí nepozorovaně pod nosem, což je něco jako přelstít FBI a KGB obsažené v jedné osobě. Posvítil jsem naposled na spoušť kolem sebe. Vedle vstupu na schody mě zaujala plastová krabice s víkem. Stála na zteřelé almárce a vůbec mezi vodou protažené harampádí minulých desetiletí nezapadala. Krabice nebyla špinavá a připomínala mi box, jaký je k mání pro přehnaně pořádkumilovné zájemce k ukládání věcí do skříní. Dloubnul jsem nehtem pod víko, vrazil do mezery ukazovák a krabice se otevřela. Civěl jsem nevěřícně na úhledně složenou černou sportovní soupravu. Co si tu ta Svobodová schovává? Vybavilo se mi moje osudové setkání s někým, kdo chodí s oblibou navlečený v černém… Moje milá sousedka! Byla by schopná mi dát do hlavy takovou ránu, až bych si ustlal na trávníku hned vedle nebožtíka? Myslím schopná fyzicky, o její duševní připravenosti jsem kdovíproč nepochyboval. Vždyť šatstvo nemusí být její?! Právě o dvě patra výš jsem se přece poprvé sešel s bejsbolovým čepičářem! Nahoře na dvorku se něco dělo. Zacvakl jsem víko zpátky na přepravku. Potichu jsem stoupal po schodech, zastavil se v krátké chodbičce a jukal pootevřenými dveřmi ven. Přes dvůr právě kráčela paní Svobodová s nákupní kabelou, chystala se zřejmě navštívit svoji oblíbenou večerku na rohu. Skýtalo mi to jistou naději, že se vrátí až za hodinu, protože nákup býval spojený se společenskou konverzací. Počkal jsem, až dozní obligátní zvuky, to je zachřestění víka naší jediné popelnice, bouchnutí vrat a skřípění klíčů, a vyfáral jsem na světlo. Obezřetně jsem se sunul po schodech do pater, díky bohu pusto. Minul jsem dveře svého kvartýru a vyšel ještě pár schodů. Klíč od
131
půdy setrvával podle prastarého zvyku pořád v té samé škvíře za rohovou dlaždicí, maskovaný letitou špínou a několika navátými suchými listy. Starodávný zámek s cvaknutím povolil a já vstoupil. Už podruhé v krátké době jsem si připadal jako archeolog. Nebo možná cestovatel v čase. S jistotou jsem se vydal napříč dusným šerem, vzduch chutnal prachem a dávno minulým dětstvím. Odpočítal jsem trámy a sáhl do skrýše. Milý Walther byl v tahu. Rozsvítil jsem baterku a prohledal systematicky půdu. Po oříšku z voskovaného papíru, koženého přebalu a několika vrstev promaštěných hadrů, jehož jádrem byla důkladně naolejovaná pistole a krabička nábojů, se slehla zem. Zamkl jsem půdu, chudší o další iluzi. O Waltříkovi tedy věděl ještě někdo další. Probíral jsem v duchu dávné spolužáky. Možná ale nemusím zacházet tak daleko do historie. Měl jsem líp proklepat plastovou schránku ve sklepě, co když se pistole jen přestěhovala? Na výpravu za čepičářem si opravdu můžu vzít třeba pohrabáč. Vrátil jsem se do bytu, vyždímaný duševně i tělesně a špinavý od cestování podzemní dráhou svého dětství. Právě jsem za sebou zavíral dveře, když jsem zaslechl, že se vrací i paní Svobodová. Poslouchal jsem, jak zamyká vrata, ťape po schodech, zavírá bytové dveře a nakonec zvuk, jako když sypou v hutích šrot z vagónu do vysoké pece. Sousedka má dveře opatřené bezpečnostním řetízkem, který by udržel na kotvě zámořský parník. Nikdo to naštěstí nezkoušel, ale myslím, že by spíš povolila ze zdi futra dveří než zajišťovací řetěz. Zatáhl jsem pečlivě závěsy a rozsvítil jen malou lampičku. Sházel jsem šatstvo a vlezl do sprcháče. Za vynález koupání měl někdo dostat Nobelovu cenu; k čemu je například třeba mně teorie relativity, když jí zhola nerozumím. Nadil jsem se do oblíbeného pohodlného trika, tepláků a pustil se do vaření. Bez mučení přiznávám smažený sýr a hranolky s tatarkou, pivo. Zní to nevinně, ale ve skutečnosti šlo o kupu plátků sýra, škopek hranolků a vědro majonézy s kyselými okurkami a cibulí. O pivu se nešířím, bylo limitováno zásobami, které zbyly
132
v lednici. Škoda, že nebyl přítomen dokumentární filmař, mohl zachytit jev zvaný „orgie malého českého člověka“ s podtitulkem „soumrak středoevropské civilizace“. Pustil jsem televizi, cucal ferneta a nemyslel na nic. Pokud ano, věnoval jsem letmou vzpomínku svému žlučníku s přáním zdaru a síly. Brzy jsem zas všechno pozhasínal, přemístil své těžce zkoušené vnitřnosti do postele a upadl do bezvědomí. Probudil jsem se ráno celkem odpočatý, ale s myšlenkami, které mohly pohodu jen pokazit. Zaprvé půjdu do sklepa a pořádně prohrabu plastovou truhlu s pokladem. Podívám se, co je v kapsách, jak jsou hadry velké, což může leccos napovědět, a hlavně, jestli je přítomen Walther. Měl jsem to udělat už včera. Využil jsem dobrodiní sprchy, umíchal vajíčka a usmažil hranolky. Chutnalo to výborně. Uvařil jsem si turka, v němž stála lžička. Pokud bude čepičář ochoten nějaký čásek počkat, tak může mít po problému; zabiju se sám, jídlem. Navlékl jsem si čisté džíny, triko a vlastní tenisky. Okamžitě mě přepadl pocit, že jsou mi malé. Policejní lodě jsem zabalil do novin, až půjdu dolů, hodím je do popelnice. Pochybuji, že by je majitel chtěl zpátky. Bylo poměrně časné ráno, moje výhoda, protože paní Svobodová nebyla zrovna ranní ptáče. Možná celoživotní zvyk. Vzal jsem balík s botami, zaklapl dveře, klíče víceméně ze zvyku strčil do nepoužívaného litinového vodovodu na pavlači, který sloužil jako odkladní kapsa na různé poklady, vždyť jdu jen do sklepa. Potichoučku jsem sešel na dvůr. Položil jsem si novinový balíček vedle sklepního vchodu, rozsvítil baterku a sešel ze schodů. Almárka byla prázdná, jen proužky, které na ní ve špíně vyryla plastová bedýnka, svědčily, že se mi nic nezdálo. Tlumeně, ale sprostě jsem zaklel a vydal se zpátky. Prohledávat sklep nemělo cenu. To by byla práce pro ke všemu odhodlané báňské záchranáře a stejně si myslím, že krabice už ve sklepě není.
133
Rozhlédl jsem se. U Svobodky žádný pohyb, tak jsem sebral balíček a šel do průjezdu. Pietně jsem uložil policejní tenisky do popelnice a dával pozor, abych nebouchl víkem. Vzápětí se ukázalo, že jsem si dělal zbytečné starosti. Někdo právě odemykal domovní vrata. Dovnitř se hrnula stará Svobodová. Moje smůla, asi ke stáru změnila zvyky. Pořád ještě nic tragického, nepochyboval jsem, že by mě neudala, ani kdybych se zločinně podhrabal do trezoru České národní banky. V další vteřině mě humor přešel, protože za sousedkou těsně následovalo moje siamské dvojče, inspektor a šmejdil Pavel Kozel. Překvapení a radost z opětovného shledání Kozel – Křižík se zdály být vzájemné. Musím se pochlubit, že jsem zareagoval o setinku vteřiny dřív a vystartoval přes dvůr zpátky ke sklepu. Ve dveřích jsem se ohlédl, nešťastný inspektor právě letěl vzduchem, nedobrovolně napodobil Pláničku a vytvořil fotogenickou robinzonádu. Zákeřná stařenka mu – bezpochyby omylem – pod nohy přišoupla tašku s nákupem. Vždycky jsem se domníval, že ono věčné nakupování hloupostí, nové náboženství vyspělé konzumní společnosti, nevede k ničemu prospěšnému – a vida! Právě mi pomohlo získat cenné metry. Kozel žuchl na zrytý beton dvorku, ale ihned se s pomocí nadávek, vzteku a dost dobré fyzické kondice zvedl a pádil za mnou. To už jsem byl pod schody a poskakoval haraburdím k prolízce. Rozsvítil jsem baterku a mezi prsty propouštěl jen úzký proužek světla. Slyšel jsem inspektora, jak šátrá po schodech, ale já měl výhodu světelného paprsku, včerejší průzkumné cesty a domácího hřiště. Hladce jsem proletěl kupou dřevěného hnoje, který jsem sám nastražil místo průchozích vrátek. Po pár krocích jsem už uviděl světlo na konci tunelu. Zhasl jsem baterku a okamžitě se praštil do nohy o něco těžkého a kovového. Přeskočil jsem to a vzápětí se drápal po schodech na dvorek továrničky. Po dvoře se klackovalo několik stavebních pracovníků, kteří mi věnovali pouze zdvořilou neúčastnou pozornost. Hygienu jejich pracovních podmínek jsem neměl čas zkoumat, ačkoliv jsem to
134
včera přislíbil. Klusal jsem zašmírovaným průjezdem na ulici. Nedalo mi to, abych nepozdravil starého známého Losangelese, který v zasklené kukani nejspíš bydlel. „Zdráv stůj,“ řekl jsem pro nedostatek času pouze slušnější část hesla a pokynul mu rukou. Důstojně mi zamávání oplatil. Byl bych mu rád vysvětlil, že čeští úředníci netráví své noci prohledáváním podzemních prostor, ale opravdu nebyl čas. Na ulici jsem ostře zasprintoval na nejbližší nároží, zahnul za roh a přešel do chůze. Není nic nápadnějšího než špinavý chlap běžící v líbezném čerstvém dopoledni po ulici jako šílený derviš. Dva bloky mi trvalo, než se mi ustálil dech. Zároveň s tím jsem začal přemýšlet. Zase utíkám, a s tím jsem chtěl přestat. Dneska jen v džínách, tričku a dokonce ve vlastních teniskách. Jediným mým momentálním vlastnictvím je Pavlínina baterka. Vybavení, které by se hodilo na večerní výpravu na rousnice. Ryby nechytám a poznám, kdy jsem prohrál. Rozhlédl jsem se a odhadoval, kudy mohl běžet inspektor Kozel. Vrátím se k němu a vyžeru si všechny dobroty, co jsem si zavařil. Láďa měl pravdu, utíkat je nesmysl. Přešel jsem přes ulici, které jsou v Karlíně založeny jako síť na sebe kolmých přímek, a čekal, až přejede červená škodovka, která si to právě šinula kolem. „Hledáte více světla?“ zeptala se mě řidička oné škodovky a zastavila přímo přede mnou. Podíval jsem se na baterku ve své ruce a pak do auta. „Znáte to, dobrého člověka aby dneska hledal s lucernou v poledne,“ usmál jsem se na řidičku, Krásnou Blanku. „Bez legrace, co se děje?“ zvážněla, „Vypadáte uštvaně a z nohy vám teče krev,“ ukázala na holeň, která prve utrpěla při srážce ve sklepě. „To je dlouhé a neradostné povídání.“ „Mám právě čas, nastupte si!“ Otevřela dvířka a já jako omámený vlezl dovnitř a kecl na sedadlo. „Pásy, prosím,“ řekla tiše a zařadila rychlost. Jela směrem po proudu řeky k okraji města. „Víte,“ začal jsem ztuha, „mám ošklivé trable s policií.“
135
„Něco jsem zaslechla v práci.“ „Ale já to neudělal, všechno je náhoda,“ vyhrknul jsem a slyšel jalovost svého vymlouvání. Já nic, pane inšpektor! Kolik zločinců asi vystoupí a čestně prohlásí „já to proved!“? „Paní doktorko, jste laskavá, ale zastavte. Nemám kam utíkat. Prve jsem šel vstříc policajtovi, který mě honí. Kdyby nás nachytali spolu, budete mít nepříjemnosti.“ Vyjížděli jsme do strmého kopce na severu města. Přeřadila a usmála se. „Myslíte, že se bojím problémů?“ „To ne, ale styky se mnou vás stavějí do špatného světla, já…,“ koktal jsem. „Celý život jsem tak kladná! Trocha špatného osvětlení neuškodí. Zamyslete se, Michale. Co by mi udělali, i kdyby nás nakrásně čapli hned tady v tomhle vršku? Pod gilotinu by mě neposlali! Nehledě na to, že krvácíte.“ Podíval jsem se na krev, která stékala pod nohavicí přes tenisku a skapávala na gumový kobereček. „Zasviním vám auto,“ řekl jsem hluše. „Božínku, o jeden vzorek dé en á víc nebo míň!“ zasmála se. Díval jsem se na její štíhlé, ale pevné ruce na volantu. Řídila tím spolehlivým ženským způsobem, jela spíš pomalu, s rozmyslem a ostražitě, jako moudrá laň vedoucí své stádo. Podvolil jsem se jejímu vedení a zatočila se mi hlava, krev mi teče nějak víc, než je zvykem. Noha mě ani moc nebolela, asi jsem si bolest v rozčilení z útěku neuvědomil. Zastavili jsme před panelákem, vystoupili, Blanka zamkla auto. Zakrvácenou podlážku ignorovala, přehodila si přes rameno řemínek kabelky a obrátila se ke mně: „Dojdete k výtahu?“ Kývl jsem a snažil se nezakrvácet chodník. Šlo to, rána se asi zatahuje. Vyjeli jsme do nejvyššího patra. „Vedete si domů špinavého pobudu, co na to sousedi?“ šeptnul jsem.
136
„O svou dobrou pověst se bát nemusíte,“ odpověděla nahlas, „tady si nikdo ničeho nevšímá. Klidně bych si mohla přivést třeba King Konga.“ „Jak jste mě odhalila?“ „Kecko!“ Odemkla a postrčila mě do předsíňky. Začal jsem mít tuhle její oblíbenou jemnou invektivu rád. Energicky se ujala režie. Uložila mě v obýváku na gauč, předtím jsem musel stáhnout zakrvácené kalhoty. Měl jsem zdařile rozseknutou kůži na noze. Dostalo se mi dezinfekce, injekce s nějakým umrtvovákem, pěti stehů a jako bolestného pusy na čelo. Vzhledem k okolnostem jsem si všechna sss, jau, uá nechal hrdinsky pro sebe a zveřejnil až závěrečné ááá! „Děkuju, mají všichni doktoři doma příruční ordinace?“ „Všichni asi ne, ale já jezdím jako zdravotnice s týmem desetiletých fotbalistů, takže vlastním přenosný špitál,“ poklepala na kožený kufřík. Popotahoval jsem si triko jižním směrem a děkoval náhodě, že v šupleti ležely ráno na vrchu zachovalé černé boxerky. Pro případ, že se musíte vysvlékat před fešnou doktorkou, jsou pořád lepší než rudé trencle s lampasy. Blanka se na mě kriticky zahleděla. „Utíkal jste komínem?“ „Málem. Sklepem, mourem, trouchnivinou, cestou necestou, šmírem a tak.“ „Chudáčku! Jestli chcete, půjčím vám župan a vaše šatstvo hodím do pračky. Zapnu sušičku a za chvíli jste jako nový.“ A je to tady! Ošetření a samaritánství jsou chvályhodné skutky a dají se, zvlášť od lékařky, očekávat. Ale praní prádla, župan a nenápadné vyexpedování našince do koupelny mohou znamenat dvě věci. Třeba to, že obyvatelka bytu je extrémně čistotná a nechce, abych zaneřádil otoman. Ale to by mě spíš postříkala Savem ve spreji. Pak se ovšem nabízí druhá možnost. Odkulhal jsem do nepanelákově luxusní koupelny a zušlechtil se, jak se dalo. Za kulatým okýnkem se mezitím mlely moje hábky. Čekal jsem růžový měkký župan, ale příjemně mě překvapil tmavě
137
modrý, dlouhý pod kolena. Kdepak je asi manžel, který normálně bývá jeho obsahem? Přicáral jsem se zpět do obýváku, propojeného s kuchyňským koutem. Krásná Blanka připravovala jídlo, které vonělo tak hezky, že jsem neměl daleko k žadonění o kousek žvance. To je děvče! Umí vařit, zašívat nohy, stará se o malé sportovce, navštěvuje důchodce. Teď jde o to, do které kategorie spadám já. O jídlo jsem škemrat nemusel, dostal jsem talíř nejlepší číny, jakou jsem kdy jedl. Seděli jsme proti sobě u stolu, pomalu jedli, pili červené víno a bavili se. Zjistil jsem, že je mi s ní dobře. Myslím kromě toho, že je sexy a hezká. Takhle vždycky začínaly moje největší průšvihy; manželství. Na ženě mě začne kromě fyzického vzhledu zajímat i mozek a pak už to jede šupem a uváznu až po uši. Dojedli jsme, já sebral nádobí a naskládal je do myčky. „Kafe?“ Zvedla do výšky plechovku značkové kávy. Souhlasil jsem a díval se, jak půvabně se pohybují její ruce, berou šálky, odměřují kávu, vaří vodu, žijí si vlastním životem. Přestěhovali jsme se na pohovku, pili kávu a uždibovali sušenky. Mluvili jsme o všem a o ničem a mně bylo klidno a mírno jako už dlouho ne. Tykání mi nenabídla, vůbec to nevadilo, i beztak mi za pouhé jediné odpoledne bylo jasné, že se vezu z vršku. Mátl mě jen její postoj. Obvykle nemívám problém zachytit signály, které ženy vysílají. Pokud se řízením osudu ocitnete za teplého letního podvečera v bytě sympatické ženy, sníte jí jídlo, které by hostitelce samé vydrželo na týden, hodinu vedle ní sedíte na kanapi, lemtáte kafe a pronášíte nesmrtelné moudrosti a máte na sobě jen půjčený župan a vlastní spoďáry, už by tu dávno měla být depeše. První možnost znamená „vypadni a už se tu neukazuj“; ta ovšem většinou přijde místo večeře, nebo moje dešifrovací oddělení zachytí druhou zprávu, tu příjemnější. Venku se začínal stahovat soumrak, okna bytu vedla na jihozápad a skýtala úchvatný pohled na smogem pokrytou Prahu pod námi. Položil jsem prázdný hrnek na stolek. Zase mám dvě možnosti. Vzít si usušené hadry, odejít, na chodníku několikrát
138
pobít čelem o kandelábr a jít se udat. Nebo riskovat inkaso dobře mířené rány – ale pokusit se – a sebeudání pak odložit na ráno. Znáte mě; kdo by se chodil za krásných teplých večerů rád udat! Musím udělat cokoliv, ale hlavně hned, nebo získám hlavní cenu za tupost. „Pojď sem,“ předešla mě a bylo jasno. Vstala a vyšla na lodžii. Stáli jsme u zábradlí, pozorovali město, které se rozsvěcelo, šumělo a na obzoru se svými kopci dotýkalo nebe právě v místě, kde před chvílí zapadlo slunce. Položil jsem ukazovák na hřbet Blančiny ruky a jel lehce vzhůru po její holé paži. Obrátila se ke mně a já opatrně přitiskl rty na její. Výrazné odezvy jsem se nedočkal, přišel jsem tedy těsně k ní, objal ji a znovu políbil. Teprve teď byl polibek delší. Ustoupil jsem a pohladil jemně prstem její rty. Mlčky se na mě dívala. Nabídl jsem jí čas na rozmyšlení a možnost volby, pořád ještě mi mohla jednu vypálit a vyhnat mě smetákem z domu. Stála tiše, položil jsem dlaně na její pas. Drobně se chvěla. Zavedl jsem ji dovnitř a vrátili jsme se na sedačku. Nechala se vést, pozorovala mě těma krásnýma očima, z nichž jsem pořád nemohl vyčíst, co jsem potřeboval. Najednou se rozhodla, jednou rukou povolila uzel na vázačce mého županu a druhou mi prohrábla vlasy. Nespěchal jsem, bral, co mi nabízela, a hodně se brzdil. Nejsem ještě tak starý, abych si musel něco dokazovat. No jo, bohužel taky ne už tak mladý. Měl jsem vedle sebe krásnou zralou ženu, ale byl bych přísahal, že je úplně nezkušená. Mnohem později té noci jsem poznal, že samozřejmě její první nejsem. Stejně mě mátla, myslete si klidně, že jsem nemehlo. Rozepnul jsem knoflíky na Blančině halence a uvolnil háčky podprsenky. Stoupla si a nechala sukni spadnout na zem. Všimli jste si někdy, jak jsou těšení a cesta stejně sladké jako cíl sám? A nejen v sexu. Blanka byla zdrženlivá, trpělivě jsem ji hladil a laskal, voněla vanilkou. Naplnil jsem znovu obě sklenky červeným vínem a jednu
139
jí podal. Prohlížela si mě při pití přes okraj sklenice, neusmála se, vteřinu jsem měl dojem, jako by se mě bála. Hloupost! Položil jsem víno a pokračoval dlouho a polehoučku ve svém snažení, až jsem dostal sám sebe na okraj skály. Měl bych skočit, nebo utéct. Konečně jsem v jejích očích zahlédl světlo, které jsem hledal, a taky onu okouzlující mlhu, která mi prozradila, že i ona něco cítí. Rychle jsem odstranil zanedbatelné kousky látky, které nás ještě dělily, a ocitl se nad ní. V obličeji jsem jí rozpoznal záchvěv strachu, tentokrát se nemýlím! Klekl jsem si a líbal ji po celém těle, pomalu a něžně. S radostí jsem po chvíli zase našel na její tváři záblesky vzrušení. Konečně ožila její ústa, ruce, celé tělo a já poznal, na co jsem celou tu dobu trpělivě čekal. Objala mě a přitáhla na sebe. Byli jsme u cíle, skočili z té skály a letěli jsme krásně a dlouho. Později se ke mně přitiskla, odpočívali jsme těsně vedle sebe na úzkém gauči, uřícení a uvolnění. Byl jsem v silném pokušení se hloupě zeptat, jestli se jí milování líbilo. Což mimochodem zásadně a nikdy nedělám, bojím se totiž, co bych se mohl dozvědět. Natáhl jsem se na stolek, dolil červené, pili jsme pololeže a mlčeli. Vzal jsem její levičku, namočil jí ukazovák ve své sklenici a olízl. Víno z Blančiných rukou mělo dráždivou chuť. Nikdy se neptám, protože jediná možnost, jak zjistit pravdu, je vyzkoušet to znovu. Já jsem byl tou dobou už zase zvědavý, a proto jsem to vyzkoušel. Pozdě v noci jsem znal odpověď. Líbilo. Spal jsem jako špalek a probudil se pozdě. Vybabral jsem se z pohovky, ale Blanku jsem nikde neviděl. Lehce vrávoravým krokem jsem prošel byt, zotvíral pár dveří. Jsem tu sám. Žádný vzkaz, ani pod magnetem na lednici, ani rtěnkou na zrcadle v koupelně. Jestli já jsem si včera s tím líbením zbytečně nefandil! Mých pár vypraných hadrů leželo spořádaně přes opěradlo židle. Mám si snad připadat zneužitý a odkopnutý? Třeba jo, docela rád, stálo to za to. Vzhledem ke skutečnosti, že nemám v kapse ani korunu, jsem si v lednici ukradl kus sýra, salámu a dožahl zbytek červeného rovnou
140
z lahve. Opláchl jsem včerejší sklenice a složil deku na otomanu, ať mě Blanka nepomluví, že jsem šmudla. S takovou pověstí bych se třeba víckrát už ani neoženil. Zběžně jsem se zlidštil v koupelně, rána na noze vypadala dobře, pokud se to o červeném šlicu s modřinou okolo dá říct. Šití v noci neutrpělo, to jsou výhody vztahu s lékařkou. Vztahu? Nepřeháněj, Křižíku! Stejně mě trochu mrzelo, že nenapsala ani lístek nebo mě nevzbudila. Musím se ale na situaci podívat jejíma očima. Ráno uviděla v plném světle podezřelé, policií stíhané individuum, jehož vzhled včera otupila milosrdná tma a půl druhé lahve vína. Vyplázl jsem na sebe jazyk do zrcadla. Měl jsem zvečera zatáhnout žaluzie a nemuselo se to stát. Odešel jsem z bytu a zaklapl dveře, žádné klíče jsem nikde neviděl. Měl bych se bezodkladně vydat za Zelenkou, zahlásit se a vyfasovat teplákovou soupravu, nebo co se dneska nosí. Co jsem chtěl udělat původně? Promluvit si s čepičářem. Jedna varianta lákavější než druhá. Odsouzenec by měl mít právo rozloučit se s blízkými, v mém případě s Napíkem a Láďou. Pochodoval jsem ze svahu do pražské kotliny, plný neveselých myšlenek, lásky, zklamání, zoufalého odhodlání a Blančina chleba se sýrem a uherákem. Veterinární ordinace mě přivítala radostným štěkotem, oslintáním a vyskakováním do výšky. Láďa sice neštěkal, ale tvářil se vážně. Usadil jsem se na židli, Napík se o mě pevně opřel bokem a položil mi hlavu na koleno. Zamával se mnou pocit, jak příjemné je vrátit se ke svým, přestože mě Láďa bez váhání podrobil křížovému výslechu. Popsal jsem mu všechno kromě detailů, které si rád nechávám pro sebe; on si je stejně umí představit i bez povídání. „Co budeš dělat? Nerad nudím obecenstvo opakováním, ale nechceš zavolat Zelenkovi?“ Postrčil po stole telefon. Gesto jsem ignoroval. „Ne, vracím se k původnímu plánu a jdu dneska odpoledne k Monice. Docela rád bych věděl, co hrozného
141
jsem jí udělal, že mě namočila do takového průšvihu! Neboj, hned potom mám v tanečním pořádku policajty!“ Povzdechl si tak zhluboka, že Napík zvedl hlavu z mého kolena a pátravě se na Láďu zadíval. Využil jsem toho a utřel uslintané džíny čtvercem buničiny, kterou měli ve vysokém štůsku nachystanou spolu se strašidelnými nástroji na nerezovém stolku. Nap vyčkal, až úkon provedu, a znovu uložil palici na místo. Jemně jsem ho drbal za ušima. Láďa ustaraně pokračoval: „Budu ti dělat zeď, jak jsem slíbil. Vezmi si tenhle mobil, na jedničce je rychlé spojení na mě. Prát se sice neumím, ale můžu třeba řvát pomóc, patról!“ Zasmáli jsme se. No jo, mezi svými! Přesunul jsem ruku na psí hlavě, abych náhodou nevydřel v srsti pěšinku. Nap se na mě díval tak zamilovaně, že by mu to snad ani nevadilo. Najednou se rozlétly zadní dveře a do ordinace se hrnula Pavlína. Uhnaná, s červenými tvářemi a navlečená v kompletně černé sportovní soupravě. Proti své vůli jsem sebou trochu škubnul. Asi dost, protože Láďa komentoval: „Vypadá jako příslušnice schutzstaffel v parádní uniformě, viď?“ Huhlal jsem něco, že ne, vůbec! Pravda to byla jen částečná, protože jakkoliv byla SS děs nahánějící organizací, osobní zkušenost jsem s ní neměl, zato s podobně oblečenou osobou ano, a nepříjemné. Podrbal jsem pro změnu zase svoji hlavu a pod prsty cítil drobné stopy po úderu. Už nebolely, ale jasnější mi to nebylo. Pavlína mě rozjařeně přivítala: „Byla jsem si zaběhat, Láďu už to přestalo bavit. Dám si oběd! Kdo se přidá?“ Otázka pouze řečnická, protože nečekala na odpověď a zmizela v zázemí ordinace. Netrvalo pár minut a Pavla na nás houkla: „Nástup, kluci!“ Napík byl první a zaháknutím packy za kliku šikovně otevřel dveře. Napadlo mě, že bych s jeho pomocí mohl najít nové životní uplatnění u cirkusu. Pavla, převlečená a učesaná, lovila v mrazáku jídla v zatavených plastových miskách a vkládala je do mikrovlnky, my ostatní jsme se při tom pletli, pomáhali a chystali pití. Nasypal jsem Napíkovi granule, ale stejně jsem mu dal ochutnat svůj řízek
142
s bramborem. Jsem přesvědčený, že on by mi granule také nabídl, kdybych si řekl. Dál byl výborný domácí koláč, velký hrnek turka a příjemné, nezávazné řeči. Všechno, co mám rád, jsem už taková mělká povrchní povaha. Hlavně jsem nemusel přemýšlet, co se svými průšvihy, protože na to je vždycky dost času až po kafi. Po obědě se veterinář s asistentkou zase věnovali trpící fauně a já zalezl do kvelbu, abych si před další výpravou zdřímnul. Napík se ke mně přitulil a okamžitě začal decentně pochrupovat jako postarší šlechtična. Zabořil jsem nos do jeho srsti a usnul. Krátký spánek mi pomohl a já se začal chystat na nadcházející křížovou výpravu. Vlastně jsem toho moc na práci neměl, Láďa mi zapůjčil sportovní bundu, abych neběhal po Praze pořád v jednom triku a společensky se neznemožnil, rozloučil jsem se s Napem a s najednou vážnou Pavlínou a jeli jsme. Cestu k vinohradskému bytu Láďa dobře znal, řídil mlčky a já taky seděl jako pěna, už jsme si všechno řekli. Zamázli jsme to o pár ulic dál, ani ne tak z rafinovanosti, ale protože tam náhodou byl flek na zaparkování. Moničino auto stálo před domem. Láďa šel se mnou. Protestoval jsem, ale on zaujal strategické místo v ohybu chodby. Zazvonil jsem. Dveře se vzápětí otevřely dokořán, bez ptaní a sledovačky kukátkem. Mozek se mi snažil taktně naznačit, že mi tedy rozhodně neotvírá Monika. Zíral jsem rovnou na býčí hrudník svého starého známého jazykoznalce, tentokrát bez čepice. Já ti to říkal, špitnul mozek a smrsknul se do velikosti hrášku. Na nic jsem nečekal a vrazil chlapovi pěstí jednu na solar plexus. Pojal mě neblahý pocit, že jsem majznul do souborného vydání Ottova naučného slovníku. Vložil jsem do úderu veškerou sílu, přesto soupeř heknul víc překvapením než bolestí. Popadl mě jednou pazourou pod krkem a volné ruce, úhledně zabalené do pěsti rozměrů bouracího kladiva, dal zpátečku, aby měla dostatečný rozběh. Z nezbytí jsem ho kopl do nohy a porušil tak hrubě pravidla fair play, což ho nedojalo, protože o něčem tak neuvěřitelném stejně v životě neslyšel. Chystal se mě rozemlít na prášek a kostní
143
moučkou pohnojit Moničiny květináče. Zmátořil jsem se a zaměstnal ho natolik, že pěst nedopadla. Místo toho jsme v přátelském objetí vtančili do bytu. Láďa běžel za námi, ale dřív než jsme oba stačili položit životy v boji s bratrem Slovanem, zasáhla jemná ženská ruka. Patřila Monice a nastříkala čepičářovi slušnou dávku slzáku zblízka do očí. Mělo to katastrofální účinky. Nejvíc pro mého protivníka, který mě pustil, chytil se za obličej, opřel se zády o zeď a sjel do podřepu, a dále pro celou milou společnost v bytě. Slzeli jsme všichni. Kromě nás čtyř ještě kamarádka mé bývalé, korpulentní hnědovláska Iva. Znal jsem ji zběžně a můj hlavní dojem z ní byl, že si potrpí na oblečení se zlatým leskem. Teď klesla na kolena a objala čepičáře kolem ramen, takže ronil slzy a nadávky na její zlatem protkanou blůzku. Víc po paměti jsem prošel byt a otevřel okno. Nikdo jiný se už díkybohu v slzavém údolí nenacházel. Vrátil jsem se ke ctěné skupince přátel a přehlédl kolbiště. Čepičář kupodivu nejevil známky agresivity, vypadal teď neškodně, přitisknutý na bujné poprsí párem rukou s pěstěnými zlatými nehty. Ivino oko zdobil rozměrný fialový monokl. Podíval jsem se na Moniku, která stála u stolu a zdála se být v lehkém šoku. Na její levé tváři se červeně rýsovaly čtyři otisknuté prsty, musela padnout facka jako stodola, a to poměrně nedávno. Plný spravedlivého hněvu jsem zařval na čepičáře: „Hele, frajere! Svou křehotinku si mlať, když se jí to líbí, ale Moniku třískat nebudeš!“ Zachytil jsem Láďův pohled, který říkal: „Brzdi, vole!“ Veterinář právě pracoval na svém obličeji a velkým kostkovaným kapesníkem odsával přebytečné tekutiny. Na mou troufalou výzvu se kupodivu neozval mohutný bijec, ale Monika. „To mi neudělal on, to Iva!“ Klečící zlatá dívka zas ukázala na své duhové oko a vyčítavě oznámila: „A tohle mi provedla ona!“
144
Neměl jsem co dodat, beztak jsem musel věnovat veškerou pozornost obrovi, který odstrčil vyvinutou pozlacenou halenku a začal se zvedat z podlahy. Láďa schoval kostkované prostěradlo do kapsy a oba jsme vyhlásili nejvyšší bojovou pohotovost. Ramenáč se postavil, rozhlédl a rozhodným hlasem přikázal: „Saditěs!“ Poslechli jsme všichni, tím spíš, že nám šel příkladem. Ukázal beze slova prstem na Ivu a vzápětí palcem za sebe do kuchyně. Děvočka vstala a s rychlostí, kterou bych u ní nečekal, odběhla. V cuku letu byla zpět s lahví čiré tekutiny a pěti odlívkami. Že já nikdy nenaučil některou ze svých manželek tak hezkým kouskům! Mohl jsem být dodnes šťastně ženat. Bohatýr si nalil a zvrhnul obsah sklínky do sebe, z nás dalších se nikdo nepřidal, což mu zjevně nevadilo. Nalil si znovu a tentokrát ukázal na Moniku. Se zájmem jsem čekal, co přinese ona, ale čepičář poručil: „Skaži!“ Dokázal, že je jediný soudný člověk v naší vybrané sešlosti. Monika nám vyprávěla poučný příběh o pomstě, kterou za pomoci Ivy a jejího miláčka zosnovala. Měl jsem zkrátka dostat na kokos od Igora, který mi byl takto poprvé oficiálně představen. Při Moničině vyprávění souhlasně pokyvoval, mrkal zarudlýma očima a občas do sebe kopnul panáka. Závěrem mi potvrdil, že mě v žádném případě nechce zabít. Potěšující informace! Snažil se jen vyhovět Ivě, ale nedá se zatáhnout do zločinu! Má v pořádku papíry a chce se ženit, obrátil se k Ivě, která na něj oddaně upírala mnohobarevný pohled. Vzpomněl jsem si na lepou báryšňu, která postávala u auta poblíž osudného močálu, ale to nebyla moje věc. „Igore, potkali jsme se v lázních, cos tam dělal?“ Snažil jsem se znít tvrdě až drsně. Zvedl obě dlaně nad stůl a předvedl, že jsou prázdné. „Pracovně, tolko pracovně! Tam mnogo našich.“ Dvakrát se pokřižoval. „S tamtím já nemám nic společného! Já přišel a on tam!“ Odmlčel se a vážně se na mě zadíval: „Jestli ty jevo ubil, nechci to znát!“
145
Doprčic, tak i tahle východní moudrost věří, že věším lidi hlavou do močálů! Čučel jsem na Igora a měl pocit, že mluví pravdu. Všechno je tím pádem pěkně v háji. Znamená to, že jsem na celé čáře zase prvním kandidátem na vrahouna a Zelenkovi nemám co nabídnout. Zvedl jsem se, Láďa mě následoval. Obrátil jsem se k Igorovi: „Už za mnou v životě nelez! Nebo…“ Nemohl jsem si vzpomenout co nebo, tak jsem nechal větu viset ve vzduchu a doufal, že je dostatečně výhružná. Podruhé zvedl dlaně ze stolu: „Končím!“ Pochodoval jsem ke dveřím, Monika za mnou běžela do předsíně. „Michale,“ začala rozpačitě, „já se stěhuju k našim. Svoje klíče ti nechám ve schránce.“ Lehce udiveně jsem se zeptal: „Co tak najednou?“ „Štěstí mi to tu nepřineslo, chci začít znovu. Omlouvám se za ty hodiny, co jsem ti zapakovala. Všechny tvoje věci jsou tady a v pořádku je najdeš. Oni,“ hodila hlavou za sebe, „tady nebydlí, jen mi přišli říct, že naše hloupá hra zašla moc daleko. Nechtěla jsem… myslela jsem, že to bude jen tak… A nezlob se.“ Nevycházel jsem z údivu. „Nezlobím. Dávej na sebe pozor.“ Lehce jsem ji políbil na míň červenou tvář a vyšel z bytu, následován Láďou. Šli jsme mlčky po schodech, v puse jsem měl pachuť slzného plynu a zklamání a uvědomil si, že moje další manželství právě definitivně zvadlo. Ten, který chodíval oblečený v černém, přemýšlel. Měl před sebou poslední úkol a poprvé v životě dostal strach, protože si přestal věřit. Málem udělal osudnou chybu, tu naštěstí stihl napravit, ale hodně dalších drobných chyb už ne, plány se mu rozsypaly jako stavebnice z kostek. Vědělo o něm už příliš mnoho lidí a černý byl po léta zvyklý pracovat sám. V poslední akci v močále postupoval podle původního neupraveného plánu a výsledek působil polovičatě a neupraveně. Správně měl počkat a plán změnit. Se zadostiučiněním si vzpomněl na fialový cíp kravaty, plovoucí po neklidné hladině tůňky. Chvíle, pro které žil.
146
Vytrhl se z myšlenek, a jak byl zvyklý, začal si na čistý papír metodicky poznamenávat jednotlivé body, co musí zařídit, jaké rekvizity sehnat. Připomínalo to seznam pro nákup v obchoďáku. Je přece vždycky lepší si potřebné sepsat, aby našinec nebloudil mezi regály, nekupoval zbytečnosti anebo třeba nezabil člověka, jehož zabít nechtěl. Logické. Černý se zamyslel. Vykonat následující ortel nebude lehké. Zjistil, že svůj cíl naláká pouze na jedinou návnadu, a černý při svých akcích ještě nikdy neriskoval jiný život než svůj. A ovšem životy svých cílů, usmál se spokojeně. Nebude to jednoduché, ale dokáže to! Kuchyňský nákupní seznam se dál zvolna rozrůstal. Vrchní komisař Bohumil Zelenka v poslední době proháněl svého podřízeného inspektora Kozla jako psa. Domníval se, že to neuškodí zejména po další, tentokrát sklepní honičce inspektora a šíleného Křižíka, ale v nejmenším se na Kozla nezlobil a naštěstí mu to dal najevo. „Víš, Křižíka nech až na další dovádět, jak chce, vyzvedneme si ho, až přijde jeho čas,“ poklepal Zelenka na jeden z pracovních seznamů. „Je to divný, ale přišel jsi na to hned první den,“ pochválil poněkud ironicky inspektora, „když jsi řek, že se oba – Křižík i zastřelený Kalfus – jmenují Michal.“ „No nazdar,“ neudržel se nepředpisově Kozel, zíraje do lejstra a odkašlal si, aby to zaretušoval. „Jo, přesně tak, pěkné!“ reagoval spokojeně Zelenka, který cítil v kostech, že tenhle případ se táhne k závěru. Inspektor Kozel se nedivil, když mu šéf oznámil, že „jde asi na hoďku do archivu a pak si to spolu projdou“. Kozel podle využil šéfovy nepřítomnosti, promnul si oči unavené zíráním do počítače a dal si pětiminutovou pauzu, během níž si uvařil kafe. Pak se vrátil za klávesnici a hrnek postavil těsně vedle ní, přesvědčený, že obojí k sobě nerozlučně patří. Zelenka zatím pronikl do archivu a s náhlým uvědoměním si pomíjivosti života prohlížel plné regály.
147
„Helemese, mladej Procházka! Vítám tě!“ ozvalo se za ním. Tohle oslovení Zelenka už hodně dlouho neslyšel, veřejně mu tak nemohl říct ledaskdo a se spojením „mladý“ znělo zvlášť pikantně. „Zdar, Jiříku!“ potřásl srdečně nabízenou rukou. Jiří Babka, policajt, který odcházel do výslužby s hodně vysokou šajbou, zatáhl Zelenku do své kancelářičky a hned chystal hrnky. Komisař věděl, že nesmí přespříliš pospíchat, a ani nechtěl. Uvažoval, jestli se třeba jednou i on sám nebude moct utrhnout od práce a bude vypomáhat stejně jako tenhle úplně bělovlasý a nezdolný policejní vlčák. Dříve spolu Zelenka a Babka pracovali, a ne špatně. „Co ten tvůj mladíček,“ poptával se Babka na inspektora Kozla, protože nezapomínal pilně sledovat cvrkot v baráku, „bude to k něčemu?“ „Ale jo, bude. Nechal jsem ho koukat do počítače, v tom je rozhodně lepší než já. A je i jinak učenlivej, dobrý.“ Dostali se k jádru věci. „Chtěl jsem tě požádat, jedná se o jistýho Jindřicha Vávru, dlouhej seznam flastrů, ale dneska je to starý pán, zdá se po všech stránkách v penzi. Potřeboval bych vědět, jak začínal. Většinu mám, ale potřebuju pár detailů. Pokud mi to neřekneš ty, budu se muset zeptat jeho a on mi už kvůli stavovský cti pravděpodobně nakašle.“ „Vávra, Jindřich,“ zopakoval zamyšleně Babka, „z Karlína. Ale tomu už musí být přes osmdesát, byl starší než já.“ Zelenka se na kolegu obdivně podíval. Toho chlapa neměli vůbec pouštět do důchodu, mohli ušetřit za počítače, pomyslel si komisař a hned to také Babkovi řekl. Vyšli mezi regály a cestou Babka Zelenku informoval: „Jestli se dobře pamatuju, Vávra býval solidní zloděj. Takovej ten týpek, co krad, ale nikdy neloupil. Pokud se mu někdo připlet do cesty, Vávra vždycky utek, ačkoliv by nemusel, bejval to chlap jako almara.“ „Pořád je,“ doplnil Zelenka.
148
„To jsem rád. Co vím, nikdy nepoužil zbraň ani násilí. Ačkoliv, když už se ptáš na jeho začátky, něco tam bylo. Počkej, najdem to. A cože se o něj zajímáš? Pořádáš výroční věneček starejch půdařů?“ „Mám dvě podivný vraždy a několik nezvěstnejch, kteří mi zapadají do obrázku,“ přiznal Zelenka a pozoroval kolegu, který se zastavil a napjatým ukazovákem přejížděl nad archivními krabicemi v regále. Zelenka byl jedním z mála lidí, kteří věděli, že před mnoha lety právě Babka pomohl podstatnou část tohohle archivu zachránit. V padesátých letech minulého století jakýsi sovětský poradce, jehož slovo bylo nad zákon, nařídil předválečnou část kriminalistické evidence zlikvidovat. Prý je to buržoazní přežitek. Jiří Babka tenkrát spolu s dalšími spiklenci zdravého rozumu tajně odtahali krabice do sklepa, kde je schovali. Iniciátorem akce byl tehdejší Babkův šéf, legendární pražský kriminalista, férový a inteligentní muž a podle znalců geniální pátrač. Partyzánská akce mohla v ostrých padesátých plných politických procesů vynést vyhazov nebo něco horšího. Zelenka přehlížel řady krabic. Proč tenhle národ vždycky poslouchá cizí poradce, tu odtud, tu z úplně opačné strany, a vlastní schopné lidi dusí? „Vávra a vraždy? To mi nejde do figury,“ kroutil hlavou archivář. „Mně taky ne.“ „Tady,“ zabodl Babka vítězně prst do jedné z krabic. Odnesli si spis do kanceláře a opatrně rozkládali zažloutlé archy po stole. „Já to tušil. Vidíš tyhle pečlivý záznamy?“ ukazoval na popsané papíry doplněné nákresy. „Vypracovali je četníci z Ústí nad Labem a později se dostaly k nám.“ Babka se do spisu zahloubal. „První trest; napadl sekerou statkáře… hm, to máme: Šestnáctiletý nemanželský syn cihlářské dělnice proti jednomu z nejbohatších sedláků ve vsi nedaleko Ústí. V činu mu sice zabránili čeledíni, ale Vávra to stejně šeredně odnes. Přišili mu pokus o vraždu. Nechci říct, že byl neviňátko, ale je jistý, že mu to poničilo
149
život. Soud tenkrát zkoumal pohnutky a vyšlo najevo, že Vávrovu milou údajně znásilnil právě onen napadený sedlák. Jenže to se nedokázalo. O pár let později lehl za nevyjasněných okolností statek dotyčného popelem a sedlák sám přitom zahynul. Na příčinu se tenkrát nepřišlo, nešťastná shoda náhod. Neštěstí se stalo v době, kdy se Vávra zas ocitl na svobodě, ale to už byl samozřejmě taženější a měl neprůstřelné alibi. Vávra hned po tom incidentu zmizel z Ústí do Prahy a pokračoval v krasojízdě tady.“ „Prosím tě, nemáš tam jméno té dívenky?“ švidral Zelenka ze strany do spisu. „Ne, není tu,“ svraštil obočí Babka, „můžeš mi říct, o co jde?“ „Můžu ti slíbit, že jakmile to rozmotám, přijdu podrobně poreferovat.“ „Kdy to bude?“ „Brzy,“ odpověděl Zelenka a Babka dobře věděl, že komisař nemá ve zvyku slibovat naplano. „Piju červený,“ volal za odcházejícím archivář. „Podstatný věci si pořád ještě pamatuju,“ obrátil se Zelenka na prahu. Kostky do sebe začínaly zapadat a vrchní komisař měl mít radost, ale nebyl si zdaleka jistý, že mu blízká budoucnost přinese důvod k uspokojení. Odešli jsme s Láďou od Moniky a pomalu se courali ulicí. Výprava nesplnila moje očekávání a já se ocitl v podivném bezčasí. Najednou jsem nevěděl, čeho se chytit. Přestavoval jsem si, jak coby hrdina nakráčím k Zelenkovi s Igorovou hlavou na stříbrné míse. Vlastně jak bouchače hezky počesku za tepla nabonzuju – a sklaplo mi. „Láďo, moc dík, ale já si musím všechno srovnat v hlavě,“ řekl jsem, když jsme dorazili k autu. Láďa se držel otevřených dvířek. „Co chceš ještě rovnat? Už jsi všechno srovnal jak hurikán drůbežárnu. Zabal to a pojeď se mnou za Zelenkou, situace je neudržitelná! Všechno se rýsuje, že celý slavný Igor je jen drobný hochštapler, rváč a možná žije ze
150
ženských, ale na vraha nevypadal. Michale, bacha! To přece znamená, že je tu někdo jiný a mnohem nebezpečnější!“ „Já to všechno vím, ale dej mi ještě pár hodin času.“ „Proboha, Michale! Tady přece vůbec nejde o mě. Snažím se ti jen říct svůj názor!“ odpověděl Láďa unaveně. „Jednej, jak myslíš. Víš, že se mnou můžeš počítat, pomůžu ti, pokud to bude v mých chabých silách.“ Zkoumavě se na mě zadíval. „Táhne tě to za ní, co?“ „Asi jo,“ připustil jsem. Má mě přečteného líp než já sám. Bezradně rozhodil rukama: „Dělej, co musíš, a hlavně dávej pozor, ty cvoku!“ Než jsme se rozloučili, půjčil mi Láďa peníze. Nijak závratný obnos, ale měl jsem neblahý pocit, že budu muset brzy prodat ledvinu, abych své dluhy u kámoše a Pavly splatil. Práce v NAJEVu příliš slibně nevyhlížela, a to je ještě slabé slovo. Vytáhl jsem Láďův starý mobil, který mi zapůjčil před akcí „udej svého Igora“, a brnknul jsem do NAJEVu. Představil jsem se jako asistent náměstka známé farmaceutické firmy a chtěl hovořit s dr. Pískovou. Mladý ženský hlásek na druhém konci provázku mi vyzvonil, že paní doktorka je na služební cestě v Městci a dneska se už do firmy nevrátí. Chtěl jsem poděkovat a zavěsit, ale ozvalo se: „Michale! Já jsem vás poznala.“ „Broučku, vy máte absolutní sluch,“ polkl jsem a marně přemýšlel, která z pěknic v recepci to je. „Před chvílí volala policie,“ sdělila mi tajemným šeptem. Ajta! „Ale já jsem jim nic neřekla!“ pochlubila se spiklenecky. Zřejmě další oběť sledování televizních kriminálek, která se přidala na nesprávnou stranu. Mýlil jsem se, kupodivu šlo o docela jiný žánr. „Michale, vy jste jako Jesse James, když ho pronásledoval Robert Ford!“ Opravdu to řekla. Pak že dámy sledují pouze bezduché telenovely!
151
„Damned!“ zaklel jsem, abych ji potěšil. Mám plno dobré vůle, byl bych i zazvonil špornami, mít nějaké. „Hledali mě?“ „Ne,“ připustila zklamaně, „doktorku Pískovou.“ V podniku zřejmě kolují divoké fámy. Docela mě mrzelo, že jsem do nich nějakým způsobem smetl i Blanku. „Broučku, při sám Buffalo Bill, vy jste ta nejkrásnější a nejchytřejší prérijní růže na západ od Rio Pecos!“ Zamáčkl jsem hovor, pak mužnou slzu a odfoukl dým od hlavní svých šestiraňáků. Ford… totiž Zelenka opravdu nemá lehkou práci. Povolal jsem finanční zálohy, obrátil kapsy a vypočítal, že na autobus do Městce to bude stačit. Ten, který chodíval rád v černém, odložil oblíbené oblečení, už ho nebude potřebovat. Ukončí dnes úkol, který si sám předsevzal, a pokud ho policie nechytí, začne jinde nový život. V zemi, jejíž někteří obyvatelé by majetek nejchudších lidí v Čechách považovali za nebetyčný luxus. Černý o budoucnosti přemýšlel vyrovnaně, dílem nějak věděl, že i on sám bude muset zaplatit, protože příliš dlouho překračoval psané i pomyslné hranice. První určuje zákon, druhé má každý citlivý člověk v sobě. Černý ale ničeho v nejmenším nelitoval, udělal by stejné věci i dnes, protože měl prostě pocit, že jinak by byl nemohl zůstat naživu. Byl dávno vyrovnaný i s možností, že ho polapí a že poputuje do kriminálu. Pro něj nic nového, žil uzavřený ve své vlastní skleněné krychli odedávna. Dokončil poslední přípravy, naposled letmo pohladil svůj převlek, otevřel kontejner u domu a šaty tam téměř něžně uložil. Dneska byl oblečený do červené a měla to být barva krve. Ten, který dřív chodíval v černém, už cítil její pach. Usmál se. Dnešní úkol je těžký a krev bude možná i jeho vlastní. Nevadilo mu to, byl hotov vyrovnat účty. Vyndal z kapsy mobil a navolil číslo: „Ahoj, Jolanko! To jsem já.“ Důchodce Jindřich Vávra si vyšel na podvečerní procházku. Večeře, která se v domově podávala časně, se dneska vyvedla k všeobecné spokojenosti. Vávra sám se zastavil a chvíli ochomýtal v jídelně, paní Jolana, která pomáhala v kuchyni, právě sklízela
152
nádobí a nakláněla se přes výdejní okénko, aby postrčila komínek talířů blíž k dřezu a myčce. Vávra toho riskantního manévru využil a pohledem ocenil vyvinuté pozadí vnadné krasavice, těsně obalené kriticky vyšponovanými bílými pracovními kalhotami. Panečku! Vávra přehodil vycházkovou hůl do levičky a naslinil si pravý palec a ukazovák. Živě si totiž vybavil dávnou populární hru „maso“. K realizaci ovšem nedošlo, protože si včas uvědomil, že Jolana by si nemusela nechat plácnutí líbit. „Vám to dneska zase sluší, paní Jolano!“ omezil se Vávra na verbální projev. „Dneska tu váš žabec není?“ „Ale je tu! Jenže pořád někde lítá!“ žehrala Jolana na dceru, dvanáctiletou Jolanku. „Má mi pomoct s nádobím a je pořád v tahu!“ „Jen ji nechte, když jsme byli mladí, taky jsme divočili.“ Jolana se zvedla z výdejního pultu, o který byla při své krkolomné akci podepřená, a Vávra toho využil, popadl ji a zatočil se s ní v divokém rytmu jednou dokola na plácku mezi stoly a výdejním okénkem. Rádio v kuchyni ostatně právě hrálo tango. Po otáčce udýchaný Vávra Jolanu pustil, aby znovu našel rovnováhu a dřevěnou hůlku, která mu při náhlém prudkém poryvu života upadla na zem. Jolana se smála, dokonce předvedla sama od sebe navíc několik působivých tanečních figur, klapala prsty v pracovních rukavicích o dlaně a gumové rukavice plácaly jako svérázné kastaněty. „Měla jste být tanečnicí, paní Jolano, tanečnicí ohnivého tanga nebo flamenga,“ řekl okouzleně Jindřich, sotva popadl dech, „jdu se uklidnit k řece.“ „Jen dejte pozor! Řeka je od včerejška málem z břehů! Tady ani kapka, ale někde nahoře muselo pěkně lejt! A jestli potkáte Jolanku, že jí vzkazuju, ať kouká mazat domů, jinak si to s ní vyřídím!“ Vávra vysekl staromódní poklonu a vyšel z jídelny. Zelenka a Kozel zaparkovali v klidné ulici mezi paneláky. Trávníky s pragmaticky prošlapanými pěšinkami, asfaltové cesty
153
vedené ve zdobných obloučcích, které se tak těžko vykružují, když člověk letí v ranní tmě na autobus, dožvýkává zbytky snídaně a má to do práce naknop. Břízy a pár smrčků nám za těch třicet let povyrostlo, ze samoobsluhy je herna s výklady zalepenými černou fólií a lesklými nápisy, zkrátka sídliště. Komisař Zelenka si prohlížel dům. Bylo po poledni a nekonal se žádný velký cvrkot. Inspektor Kozel nervózně poposedal. Zelenka do něj viděl a tušil, že kolega by nejradši vtrhl dovnitř s plnou parádou. Pokazil mu radost, vzali si neoznačené auto a vydali se sami dva, komisař chtěl nejdřív omrknout plac, jak říkal. Podíval se úkosem na neposedného kolegu: „Klid, nejdeme pro hlavu balkánské drogové mafie.“ Spíš pro nešťastného zoufalce, pomyslel si, ale nešířil názor dál. Vysedli a rozdělili se, aby panelák obešli. Zadní vchod neměl a hlavní dveře, původní originál z pozlacených sedmdesátých, byly pouze nedbale zacvaknuté. Vystoupali k bytu, na chodbách ticho, výtah stál kdesi uprostřed. Zelenka zazvonil. Nastraženě naslouchal, jestli uslyší z bytu jakýkoliv zvuk. Nečekal problémy, ale stejně mobilizoval veškerou ostražitost, dobře věděl, jak může reagovat člověk zahnaný do úzkých. Podle všech poznatků, které o pachateli získali, by spíš mohlo dojít k určité dohodě. Komisař s násilným odporem nepočítal, ale neznamenalo to, že by na něj nebyl připravený. Obrátil se na inspektora, kterému svítily oči vzrušením. Zelenka se musel tajně pousmát. Zazvonil znovu, ale vevnitř pořád ticho a barák jako po vymření. Kozel lehce strčil do dveří a zkusmo projel mezerou u zámku kartou. Dveře se kupodivu ochotně otevřely, byly jen zaklapnuté. Zelenka se zamračil, nedobré znamení. Nerad by našel pachatele už mimo lidský zákon, s dopisem na rozloučenou poblíž. Obezřetně vešli a rychle prošli byt. Poklid, liduprázdno, na sedačce pečlivě složená deka, nic přeházeného, na lince v odkapávači dvě umyté skleničky, uklizeno. „Doprčic,“ komentoval Zelenka situaci, spíš zamyšleně než vztekle. Vyšli tiše na chodbu a zavřeli za sebou. Zase asi tak tiše ne,
154
protože se pootevřely protější dveře a mezerou si je přes zajišťovací řetěz prohlížela statná postarší žena. „Hledáte někoho?“ zeptala se rázně. Oba policisté se k ní vydali, sice lehce couvla, ale nezabouchla. Kozel by se byl vsadil, že na podlaze předsíně má ještě zajišťovací klínek pro případ, že by k ní chtěl někdo vjet obrněným transportérem. „Dobrý den,“ dal slušné pozdravení Zelenka, který to se staršími dámami uměl, a Kozel mu taková jednání ochotně přenechával. Prohlásili se a předložili doklady, což na ženu zapůsobilo, musela se beztak nudit a zdála se být takový ten typ, který si ve večerních zprávách s gustem užije svých pár minut slávy, když dá k dobru své rozčilené postřehy k případu: „Já slyšela ticho a najednou vám buuum! Taková ohromná rána, kdo by to do něj byl řek, že to udělá, takovej slušnej člověk to vždycky byl a pokaždý pozdravil!“ Pod celou senzací běží na obrazovce titulek: Svědkyně. Zelenka dal dámě jasně najevo, že její šance právě přichází. Zabrala ukázkově. „Hledáte paní doktorku? Šmarjá! Že on jí něco udělal!?“ vyjekla žena. Zelenka mnohoslibně pokýval hlavou a zkušeně usměrnil tok informací do regulovaného řečiště. „No, včera večer s ní šel do bytu podezřelý chlap, špinavý a zarostlý, vlasy jak Sandokan! Divila jsem se, co že si takové individuum k sobě pustí!“ Zelenka se zamračil ještě víc, poděkoval sousedce za vyčerpávající popis podezřelého a zamířil ven. „Jedem,“ zavelel Kozlovi. „Mělo mě to napadnout, že sebechytřejší ženská přestane přemýšlet, když se na scéně objeví obstarožní gigolo Křižík. Popis sedí jako ulitý. Já toho chlapa vlastnoručně přetrhnu!“ vrčel Zelenka. „Takže do Karlína,“ konstatoval Kozel od volantu. Zelenka se ohlédl na dům a uviděl pohyb záclony za sousedčiným oknem. Jo, běh času! Z nevšímavých paneláků se nám stávají drbavé pavlačáky.
155
Vystoupil jsem z autobusu na náměstí a šlapal mírným teplým podvečerem k domovu důchodců. Tady tráví Blanka večery? Pro mě žádná slušná vizitka, když dává přednost charitě. Proč já si pořád něco namlouvám? Třeba byla charita i to, co prováděla se mnou. Copak dneska není normální, že se spolu dva lidé vyspí a vůbec nic to neznamená? Pro Blanku to asi tak je a já vidím něco, co není. Potřebuju dostat srolovanými novinami přes čumák, abych uvěřil? Nerad se patlám v citech, které notabene u mého protějšku nejspíš neexistují. Nehodlám ale čekat, jak se situace vyvine. Zeptám se Blanky přímo, a pokud to budou kopačky, můžu se hned začít vzpamatovávat. Plán hodný mistra. Vzhůru do trapasu! Došel jsem k řece a úplně mě ohromila. Zastavil jsem se uprostřed cestičky, která vede podél vody k penzionu-starobinci. Jindy příjemná procházková trasa, ostatně jsem si kvůli vyhlídce kousek zašel a nevydal se ulicí, která by mě dovedla přímo k hlavnímu vchodu. Voda, která se ve zdejším úseku řeky po většinu času valila olejovitě pomalu spoutaná systémem jezů, dneska, světle hnědá, hrozila vyskočit z koryta určeného vyvýšenými břehy. Kašlu na vaše jezy, lidičkové! Téměř u nohou mi výhružně syčela a bouřila a vytvářela na hladině zrádné kruhy a pásy špinavé pěny. Povrch řeky se místy podivně čeřil, jako by obrovsky silná ruka neviditelného vodníka míchala důkladně ode dna. Voda říkala: „Pravá hrozivá síla je pod hladinou, na povrchu se ukáže jen slabý odvar. Střež se zapadnout níž!“ Pohlédl jsem kousek proti proudu, kde stál vodě v cestě jez. Řeka ho zahltila a jeho existenci dokazovaly mohutné dlouhé zabijácké vlny a nad nimi trčící lávka, která vypadala, že každou chvíli nerovný boj vzdá. Po dešti nebylo ani památky, pohroma se přihnala odjinud, shora s proudem. Šel jsem pomalu po břehu a díval se, voda mě děsila a zároveň jsem od ní nemohl odtrhnout oči.
156
Za mírným zákrutem cesty stála lavička, napůl ponořená do bujného pobřežního křoviska a už zdálky jsem viděl, že na ní někdo sedí. Jindřich Vávra, zloděj ve výslužbě. Prima, poptám se po Blance. Můj pohled zase přitáhla zpět voda a také jsem už lépe viděl na jez. Vlny, které se na něm lámaly, vytvářely dokonce až tady v poměrně velké vzdálenosti vlnobití, které pleskalo o břeh zanedbatelných pár decimetrů od pěšiny. Měl bych vzít starého Vávru a evakuovat nás! Najednou jsem uviděl, že z mého břehu kdosi stoupá po schodech na lávku. Není důvod si myslet, že se mostek odporoučí ausgerechnet v tuhle chvíli, ale představa pochodu po letité prkenné vachrlaté lávce nad výhružnou přírodní spouští mě kdovíproč nelákala. Místní lidé ale určitě mají své zkušenosti a dnešní povodeň nebude první případ v dějinách. Sledoval jsem postavičku přecházející pomalu přes řeku, díky červenému svetru se jasně rýsovala proti dosud světlé obloze. Muset tudy dneska jít, tak já sám bych tedy šlápl do brusu a fičel pryč. Osoba se dokonce uprostřed lávky sehnula a kutila něco na podlážce, snad tam cosi leželo, nevím. Mezitím jsem došel k lavičce. „Zdravíčko, pane Vávra!“ „Nazdar, hochu. Koukám, koho to sem čerti nesou, a on malej Křižík. Tys tu chyběl. No, když už seš tady, posaď se na chvíli a řekni mi, co novýho! Co dělá Růžena?“ „Kdybych vám to vyprávěl, ani byste mi nevěřil,“ povzdechl jsem si upřímně. „Když myslíš,“ ušklíbl se a holí ryl a rýsoval záhadné obrazce do písku pod nohama. Některé vlastně tak záhadné nebyly. Mlčky a uhranutě jsem si prohlížel strašidelnou vodní spoustu převalující se dva metry od nás. Jak jsme tak seděli v úrovni hladiny, začal jsem mít neodbytný pocit, že každou chvilku může naším směrem poslat jedinou vydatnější vlnu a stáhnout nás do ještě kalnějších vírů, než v jakých jsme se dosud pohybovali. Najednou mi nebylo do řeči.
157
Jako jeden muž jsme se samozřejmě podívali na dívku, která přicházela k lávce pěšinou, kolmou na tu naší. Přestože neprošla přímo kolem nás, viděl jsem, že je to mlaďoučká černovlasá holčina v kraťounkých šatech, dítě. Bezstarostně se rozhlížela po cípu zahrádkářské kolonie, která v jednom místě sahala téměř k řece. Natáhla ruku a utrhla si nějaké ovoce z větve, přečnívající ze zahrádky nad cestu. V kolonce nebylo nikoho vidět a podmáčené louky na druhém břehu se zdály liduprázdné. Dívenka šla tanečním krokem, kroutila se s napůl dětským a půl už ženským půvabem, rozpustilá křehká lolitka. Sandály měla zuté, pohupovala s nimi v ruce. Seskočila z cestičky, u zarostlého plotu vyhrnula sukni a přičapla si. V té chvíli jsem ho uviděl. Vysoký a udělaný chlap se táhl po pěšině kousek za lolitkou. Nikdo mi nemusel nic říkat, jasně jsem viděl, že je zle. Holčina si upravila oblečení a pokračovala k lávce. I na dálku bylo jasné, že velký chlap dívku sleduje. Přidal do kroku, děvče se ohlédlo a rozběhlo se, chlápek také. V tu chvíli jsem vystartoval z lavičky. Vlastně jsem chtěl, ale spadl jsem tvrdě zpátky na zadek. Starý Vávra totiž bleskurychle zachytil zahnutý konec své vycházkové hole za můj krk a šikovně si mě přitáhl a přitiskl k sobě. Zachrčel jsem bolestí, protože spolehlivě zasáhl můj ohryzek. Chtěl jsem se po něm ohnat. „Klidně seď, ani se nehni,“ poručil mi ledovým hlasem. Uslyšel jsem kovové cvaknutí. „Právě ti opírám o záda prvotřídní vyskakovák,“ pokračoval dědek. „Znám tě sice už jako malýho usránka, ale buď si jistej, že když budu muset, kuchnu tě. Tak mě k tomu nenuť, mladej!“ „Dědku, vy jste se zbohnil,“ sípal jsem, krk mě pěkně bolel, i když Vávra stisk poněkud povolil. „Nebudu tu dřepět, když na dohled honí nějakej úchyl dítě! Mějte rozum! Musím za nima, vždyť jí něco udělá!“ „Ale neudělá,“ odpověděl nevzrušeně, „a nemel se, já si srandu nedělám!“
158
Zaryl mi nůž zkušeně do boku. Kudla byla provozuschopná, profikla mi triko jako nic. Cítil jsem, jak mi po těle stéká krev. „Neboj, to nic není, to jen abys věděl, že to myslím vážně,“ ujistil mě laskavě starý hrdlořez. Ohromeně jsem sledoval, jak dívka vyběhla po schodech a dál na můstek. Boty už v ruce nedržela, zřejmě je odhodila, aby mohla lépe utíkat. Letěla bosa po lávce, lehce a ladně a já jí fandil, až mi po zádech tekl pot. Vysoký chlap dusal za ní, i v hukotu vody jsem měl pocit, že slyším jeho kroky dunět na prknech. Právě uprostřed mostu lolitka zakopla a upadla. Podvědomě jsem se svezl níž, abych se uvolnil ze sevření, ale bolest ohryzku a další díra do boku mě uklidnily. „Dědku hnusnej, pusť mě,“ zachraptěl jsem vztekle, „vždyť ji zabije! Copak ti hráblo?“ „Uklidni se,“ řekl mi bohorovně, měl jsem ucho téměř u jeho hlavy a slyšel jsem, jak těžce dýchá. „Nezabije.“ „Pusťte mě, když tam nesmím jít, zavolám mobilem policajty,“ zkusil jsem vyjednávat. Snad se Vávra najednou opravdu zbláznil. Měl bych zkusit praštit ho loktem do žaludku a… Hromotluk už byl metr od děvčete a ona se pořád nezvedala. Chlap udělal poslední skok, aby svou kořist dopadl. V tu vteřinu se dívenka prudce odrazila, vyskočila a běžela dál. Muž dopadl příliš tvrdě a prkna mostku to nevydržela. Propadl a většinou těla zůstal viset nad vířící vodou. Kusy přelomené podlážky ho předešly a sletěly dolů, kde zmizely ve špinavé pěně. Mlel se, ale neměl dost sil, aby své hřmotné tělo vyzvedl zpět na lávku. Síly mu naopak ubývaly, protože zapadal hloub, v malé chvíli se už držel jen dlaněmi a jeho nohy bezmocně šátraly po neexistující opoře. Vtom se z protějšího břehu, na kterém před chvílí zmizela běžící dívenka, vydala směrem k nám osoba, která prve mířila opačným směrem. Červený svetřík jasné barvy, v ruce podlouhlý předmět. Někdo, kdo si zašel ke známým pro lať, kterou nutně potřebuje jako oporu k rajčatům. Červená osůbka kráčela po lávce vyrovnaně, jako
159
by ji neděsila vodní hrůza pod ní ani lidský červ, který se kroutil pár kroků od jejích nohou. Odhodila si vlasy z čela, ten způsob jsem znal, a tak jsem potkal tu, za kterou jsem přišel. Blanka stanula nad visícím mužem, dívala se na něj, snad mu něco říkala. Pak oběma rukama vysoko pozvedla podlouhlý předmět, který si nesla, a já pochopil, že je to prkno. Ostrou hranou praštila viselce tvrdě přes prsty. Tentokrát jsem jeho výkřik zaslechl určitě, drásavý jek plný zděšení a beznaděje, který vydal na cestě do vodního pekla. Snažil jsem se ho sledovat, ale hned první vlna ho beznadějně zabalila. Už jsem ho víckrát neviděl. Blanka položila prkno přes mezeru a klidně po něm přešla. Bolest na krku povolila, znovu se ozvalo kovové zaklapnutí vyhazováku. „Tak, teď si můžeš dělat a volat, koho chceš,“ oznámil mi dědek Vávra unaveně, „toho hnusáka najdou až za týden na Dvojákovským jezu.“ Podíval jsem se na něj, najednou i na svůj věk vypadal starý, šedivý, zničený. Vypadali jsme oba stejně. Sáhl jsem si na bok a vytáhl dlaň plnou krve. Podal mi složený čistý kapesník, připlácl jsem si ho k ráně. Druhou rukou jsem si opatrně osahával krk. „Nezlob se, já musel.“ Byla to ta nejabsurdnější a přitom nejběžnější výmluva. „Dědku, pomoh jste zabít člověka,“ vydechl jsem nevěřícně. Odpověď mě uzemnila: „Jo a to jsem chtěl!“ Zvedl jsem se z lavice a táhl se zpátky. Blanka odešla cestou, jíž prve přišla lolitka. Zmizela mi z dohledu. Na krajinu padal soumrak, šmajdal jsem pěšinou podél zdivočelé vody jako praštěný, nevěděl jsem, co mám dělat, ani jak mám dál žít. Nakonec jsem po kapsách shrabal drobné a zamířil na pražský autobus. Čekal jsem na opuštěné zastávce. Vyťukal jsem na Láďově mobilu známé trojčíslí a práskl jim, že na městecké lávce se uvolnila prkna a je nebezpečí, že někdo žuchne do vody. Hned jsem zavěsil.
160
To jsem celý já, zachránce lidstva. Maličkosti, jako třeba že moje milá na mostku zavraždila člověka, jsem vynechal. Autobus dorazil do Prahy příliš brzy, potřeboval bych jet hodiny a dny a jen tupě zírat z okénka na světla, ubíhající šerou krajinou kolem silnice. Mechanicky jsem pochodoval ulicemi a nechtělo se mi nic, ani žít. Mohl bych zapadnout k Láďovi a naházet na něj příšernosti posledních hodin, ale tahle představa mi neseděla. Měl bych zaklepat na dveře komisaře Zelenky… a udat ženu, s níž jsem spal, a co je horší, kterou jsem si zamiloval. To se mi chtělo ještě míň. Došel jsem ke karlínskému baráku, toužil se opít, padnout v bezvědomí do své postele a co nejdéle nemuset na nic myslet. Vzal jsem za kliku a bylo otevřeno. Mělo být zamčeno, ale po událostech minulých hodin nepodstatný detail. Zaklapnul jsem za sebou dveře průjezdu. Žádné stopy policejních manévrů, bylo mi to jedno, i kdyby na mě nakrásně třeba hodili síť. Vylezl jsem do prvního, u Svobodové se svítilo a hlasitě hrála televize. Brokátem potažená diva ani nevykoukla na pavlač, docela jsem to uvítal. Možná už hluchne a přes veselý řev programu neslyší pocestné. Pozinkovaná vana, která se už léta povaluje ve třetím na pavlači, byla posunutá lehce naštorc. Strčil jsem do ní nohou, ale nešla vrátit do původní polohy u klandru, tak jsem se na ni vykašlal, ať si leží, kde chce. Doplazil jsem se ke svému bytu a zašátral v oblé litinové kapse vodovodu. Před naučným výletem do sklepa jsem do ní schoval klíč od bytu a měl by tu pořád být. Nebyl. Zkusil jsem kliku, povolila a já vešel do kvartýru. Už z předsíně jsem viděl, že v kuchyni se svítí. Náhle mi v hlavě naskočil dávno ztracený pocit malého kluka, který se do tohohle bytu vracíval ze školy a z pouličních alotrií a světlo v kuchyni mu jako maják značilo, že na něj čekají s dobrým slovem, polévkou, večeří nebo zaslouženým výpraskem. Omámeně jsem vstoupil. Závěs na okně zatažený, svítila stropní lampa nad stolem, který byl pokrytý látkovým ubrusem. Sám si ubrus na stůl nedávám, ale
161
tenhle jsem důvěrně znal, často jsem na něj bryndal jídlo a roztahoval po něm školní sešity s úkoly. Na prastarém ubruse stály dvě skleničky s červeným vínem a poloplná lahev. „Už na tebe čekám,“ řekla Blanka a ukázala na volnou židli naproti své, „prosím tě, sedni si a vyslechni mě.“ Vyhověl jsem jí. Vzala si jednu skleničku a já jako ve snách uchopil druhou. Poslouchal jsem neuvěřitelný příběh, vyprávěla ho klidným vyrovnaným hlasem, jeho tón jakoby otupoval obsah vět, z nichž šla hrůza. Vět, které dopadaly jako rány kladivem. Blanka se smutně usmála a upila vína, bezmyšlenkovitě jsem se napil také. Mluvila dál. Pocházela z dvojčat, a když jim bylo deset let, přepadl je cestou ze školy muž, který obě hrubě znásilnil a zbil. Blančina sestra na následky přepadení za dva dny zemřela. „Šly jsme ze školy, v zimě, už byla tma. Sestře ublížil víc a já jí neuměla pomoct. Celý život mi nic nemohlo zahnat z hlavy myšlenku, že jsem osudově selhala. Všechny ty řeči, že jsem byla slabá, že jsem nemohla… Stejně si nikdy neodpustím. Jak se měly bránit dvě malé holky, které jen šly ze školy? Nikdy ho nechytili.“ Zatočila se mi hlava. Položil jsem na vteřinku ruku na její, bylo to bezmocné gesto, ale stejně se v jejích studených očích objevil záblesk života. „Nic mi nepomohlo, jenom když čas od času… podaří se mi…“ Blančin hlas zmizel do ztracena. Po zádech mi přeběhl mráz. Jen když někoho zabije. Mluvila dál. Celá léta metodicky vyhledávala devianty, zvlášť ty, kteří podle jejího názoru nejrůznějšími způsoby unikli spravedlnosti. Chápal jsem, že z Blančina hlediska to museli být všichni. A nejen z jejího – zrůdy útočící na děti nenajdou u lidu obecného nejmenší slitování. Jakmile se Blanka na některého zločince zaměřila, začala mu říkat „cíl“. Podřídila celý způsob života tomu, aby se vyhlédnutému
162
člověku přiblížila. Pokud to bylo nutné, přestěhovala se či změnila zaměstnání, jen aby mu byla blíž. Pousmála se a její úsměv mě bodl víc než Vávrova kudla. „Víš, že jsem se o tebe zprvu zajímala jako o cíl? Při náhodném setkání na veterině jsem zaslechla tvé jméno a neověřila si dostatečně skutečnosti. Jmenuješ se stejně, jako jeden… jeden, na kterém jsem pracovala naposled.“ Vybavil jsem si chlapa, jak s přeraženými prsty letí do povodní rozbouřené hnědě kalné řeky. „Dokonce jsem uvažovala… ale nechme toho.“ Napil jsem se vína a vzpomněl si na detail černých nohavic a bot na Žižkově vrchu, na záhady Bezednice a ještě… „Blanko, kdys zjistila, že jde o shodu jmen?“ „Z vyprávění paní Svobodové tenkrát v Městci nad fotografiemi.“ Romantická odpolední procházka podél řeky se ženou mých snů, na kterou jsem se těšil jako malý Jarouš a z níž náhle sešlo, mohla být má poslední. Jak se to mělo odehrát? Víte, on nešťastnou náhodou sedmkrát upadl na ten špičatý kámen? Kuchyň se otočila kolem své osy. Už se nebudu na nic ptát! Blanka mi po stole přistrčila malou bílou obálku. „To je seznam všech cílů, jména, adresy, data, kdy jsem… Nechám to tady, už nemůžu dál. Chci odjet daleko a snažit se pomáhat. Ne, to není pokání, nelituju v nejmenším ničeho, co jsem udělala. Ale už mě opustil pocit síly a neomylnosti, hlavně potom, co jsem poznala, jak velkou chybu můžu udělat.“ Navzdory předsevzetí jsem se chtěl zeptat, jestli byla tenkrát u Bezednice a slyšela moje vztekle zoufalé výkřiky, ale pletl se mi jazyk. Naopak jsem se nechtěl zeptat, jestli se mnou spala proto, aby mě později využila v nějaké další hře, navlékla na mě pár zručně odkrouhnutých chlapů a podobné kratochvíle. „Ta holka, c-co bě-žela přes most, se mohla za-zabít!“ zablekotal jsem místo toho a nepoznával vlastní hlas, dutý a nezvykle uslintaný. Utřel jsem si třesoucí se rukou pusu a zapil to.
163
„Poprvé jsem využila jinou volavku než sebe. Sledovala jsem ji z protějšího břehu, a kdyby se něco stalo, přišla bych jí na pomoc. Kdyby spadla do řeky,“ četla mi Blanka myšlenky, „skočila bych za ní.“ Mozek se mi nějakým podivným řízením osudu měnil v huspeninu, ale stačil mi zvěstovat, že skok pod rozbouřený jez by nepomohl ani jedné. „Vávra a Svobodová mi v poslední době trochu pomáhali, ale jsou nepostižitelní. Oni měli zase svoje důvody, ale to je jejich soukromá kapitola.“ Útulně a domácky jsme si s mojí milou povídali v mé kuchyni, u stolu pokrytém ubrusem, který léta ležel ve skříni a čekal na svou příležitost. Před očima se mi točily světelné talíře a vybuchovaly stříbrné jiskřičky, jak tohleto dělám? Umět to před Vánoci prodat jako ozdoby na stromek, jsem za vodou. Jenže já jsem jen neschopný a líný ochlasta, co se zamiloval do krásné a chytré ženy, jejímž životním koníčkem je vraždit úchyláky. „Musím už jít,“ řekla mi a vstala. Zaváhala. „Nevím, jestli ti to mám říct, jestli to pro tebe něco znamená…“ Jen to řekni, můj zlatý miláčku, už jsi mi dneska večer řekla skoro všechno! Nemohl jsem se sebe vysoukat ani slovo. „Michale, asi jsem v životě nebyla schopna někoho milovat, ale jestli ano, tak snad tebe.“ Políbila mě na rty, já dřepěl podepřený o stůl ztuhlý a bledý jako sádrová busta státníka a díval jsem se, jak odchází žena, která mě milovala natolik, že mě otrávila jako potkana. Dveře za ní zaklaply a já se zvolna sunul k zemi, podlaha se vznesla a letěla mi vstříc a já věděl, že tohle nedopadne dobře. Hádal jsem výborně, linoleum mě mlaskavě pláclo přes tlamu, to mám za to, že jsem ho tak ledabyle vytíral. Tma. Probudil jsem se vyspalý do růžova, asi jako čuník určený na porážku. Kvůli závěsu na okně jsem pořádně neviděl, jestli je venku
164
ještě noc, nebo už ráno. Natáhl jsem se a mezerou pod látkou jsem zahlédl, že noc ještě neskončila, nastávala právě syrová hodina mezi psem a vlkem, která v létě bývá snesitelnější než v zimních obdobích. Pro dnešek to neplatilo. Za chvíli začne brzké krásné letní ráno ve velkoměstě. Nejradši bych se neviděl. Moment jsem se neohrabaně plácal na linoleu a snažil se uvést tělo do chodu. Stroj povážlivě vázl, ale makal jsem na tom fakt tvrdě. Například jsem si sedl a opřel se o nohu stolu, také jsem dvakrát naprázdno otevřel a zavřel klapačku. Panty fungovaly. No vida, jaký jsem jura! A ještě ke všemu i šťastný chlapec, protože moje dívenka mě opravdu milovala! Jinak by byla namíchala silnější koktejl. Měl jsem neodolatelnou chuť zalézt do nejbližšího kanálu a zůstat tam, dokud mi nepřijde povolávací rozkaz z pohřebního ústavu. Abych si tenhle skromný sen splnil, musím projít naším barákem a vylézt na ulici. Věděl jsem, že předtím musím zařídit spoustu ještě nepříjemnějších věcí, a proklel zbytky svého smyslu pro povinnost. Namáhavě jsem vstal a chvíli čekal, až se ustálí otáčení okolního světa. Připadal jsem si jako ponrava, které obrátili kámen, pod nímž dosud spokojeně hnípala. Hodně stará ponrava s bolením hlavy a depresí. Vyšel jsem na pavlač a do tváře mi zavanul ostrý předranní vzduch. Ptáci už začínali nerozumně radostně zpívat. U klandru pořád ležela zinková vana, která tam měla už léta domovské právo, a pořád trčela nakřivo stejně jako večer. Vida, zásadní údaje si pamatuji! Blanka vybrala šetrný jed. Původní polohu koupací nádoby ukazoval rantl letité špíny na dlažkách pavlače. Vana byla v horním širším oblouku podložená briketou. No, to my tak u nás v Karlíně děláme, když je třeba něco podložit, podkládáme, už jsme takoví. Opatrně jsem chytil zaoblený okraj koupačky, nadzvedl ho a málem jsem se počural. Přikrytý poklopenou plechovicí ležel na pavlači před mým bytem inspektor Pavel Kozel. Vyděsil jsem se tak hrozně, že ze mě opiáty ve vteřině vyprchaly. Vzápětí jsem si všiml, že zdánlivý nebožtík
165
pravidelně dýchá. Ležel na boku, jako by ho někdo uložil do stabilizované polohy. Lehce jsem mu sáhl na čelo, bylo suché, teplota normální. Sáhl jsem na svoje a seznal pravý opak. Vrátil jsem se do bytu a udělal to, s čím jsem měl začít. Úlevně jsem chvíli postál na záchodě a pak si opláchl obličej a napil se z kohoutku. Stáhl jsem z gauče deku a malý polštářek a vrátil se k inspektorovi. Opatrně jsem mu podstrčil polštářek pod hlavu a přikryl ho dekou. Vanu jsem na místo nevrátil. Spal tvrdě, zamlel se spokojeně na polštáři takovým tím zavrtávacím způsobem: hmm, to je poleženíčko! Byl bych mu dal pusu. Mě moje dáma oblafla snadno, neb jsem lehkověrný, ale jak to, krucinál, nalila do něj? Scházel jsem ze schodů a prohlížel všechny kouty s neblahým tušením, že Šípkovým Růženkám ještě není konec. Od paní Svobodové se nic neozývalo, natož aby podle zvyku vyjukla. Zašla by Blanka tak daleko a ublížila bezbranné penzistce, aby odstranila nežádoucí svědkyni? Zaklepal jsem. „Paní Svobodová!“ „Jen pojď dál,“ ozval se její skřípavý hlásek a já si oddechl. Vstoupil jsem, otevřel pusu k pozdravu a už ji tak nechal. Civěl jsem zpříma do kulatého ústí vysoce spolehlivé samonabíjecí pistole Walther P38, a to je chvilka, kdy i podle přísného strážce etikety Jiřího Gutha-Jarkovského můžete mírně slevit z konvenčního chování. Svobodka držela pistoli, jako by nikdy nic jiného nedělala, a scvrklá packa se jí ani nezachvěla. Rád jsem se zase shledal s postrádaným druhem svých nevinných dětských her, přestože jsem si původně představoval, že se budu nacházet na jeho opačném konci. „Sedni si támhle na tu židli,“ vyzvala mě hostitelka vyrovnaným hlasem. Cosi a Walther mi říkalo, že bude vhodné poslechnout. Utrmácený po náročné noci jsem se rád posadil. Na otomanu z chromovaných trubek ležel komisař Zelenka, sešněrovaný prádelní šňůrou jako batole v povijanu, pečlivá ženská práce, kde hrubou sílu nahrazuje důkladnost. Měl zavřené oči a na
166
čele děsnou bouli. Neslyšel jsem pravidelný dech, který mě před chvilkou tolik potěšil u jeho podřízeného. Stěnu za gaučem pokrývala vyšívaná kuchařka, zdobný pruh látky s dvěma vyšitými andělíčky, kteří mezi sebou nesli nápis provedený perličkovým stehem: Jen půlhodinku! Rozhlédl jsem se a uviděl vražedný gumicuk ležet na kredenci. Jestli to baba přehnala… „Prokristapána, paní Svobodová,“ zaúpěl jsem, „co chcete dělat?“ Ukázal jsem na Zelenku. „Musím se na něj podívat! Co když jste mu něco vážnýho provedla?!“ „Seď, ani se nehni!“ přikázala mi rozhodně. Jako bych tohle vlídné úsloví nedávno někde slyšel. „Nic mu není. Oba to musíte,“ pohlédla na vyleštěné hodiny s ciferníkem ze skla barvy slonové kosti, „ještě čtvrt hodiny vydržet!“ „Co se tady vlastně děje,“ zamudroval jsem, aniž bych čekal odpověď. Proč jsem to řekl? Často plácnu zbytečnost, až se sám sobě divím. Stačí jen sledovat černou ručičku na vypulírovaných hodinách, tik, tik, tik a tak dál. Jen Zelenka mi nešel z hlavy, čtvrthodina může někdy být až příliš dlouhá. „Paní Svobodová, prosím vás…,“ nějak jsem nevěděl, co dál. Koukl jsem na komisaře a uviděl, že už má otevřené oči. Sláva, alespoň nebudu muset do protokolu opakovat všechno slovo od slova. „Slyšíte mě?“ obrátil jsem se k němu s důvtipným dotazem. „Sakra slyším, což abyste zvedl zadek a pomohl mi?“ odpověděl dost vztekle, tedy jsem zjistil, že o sluch nepřišel. Ukázal jsem prstíčkem na Walthera a jeho vetchou, ale čipernou kamarádku. Namáhavě pootočil hlavu. „A jó,“ zavrčel zklamaně. „Ještě pět minut,“ informovala nás věcně suverénní zbrojnoška. Proběhlo jedno z nejdelších pětiminutí mého života, téměř se rovnalo tomu památnému, během něhož jsem byl ve druháku na gymplu tažen z francouzštiny. Čas se zastavil. Konečně se zde přítomná polovina dvojice Bonnie a Clyde rozhodla, že doba uzrála a vytasila z kapsy županu mobil. Zmáčkla
167
číslo rychlé volby a spustila německy. Mrkl jsem na komisaře, nevím, jestli rozuměl. Pochytil jsem, že se mluví o letadle. Obstarožní gangsterka poděkovala, sklapla telefon, položila ho na stůl a hned vedle zlehýnka železně klapl o dřevo Walther. Dáma znaveně usedla na protější židli. „Už ho, prosím tě, rozvaž, Michálku. Ale žádné stříhání šňůry. Potřebuju ji na prádlo.“ Vstal jsem, přešel k otomanu, sedl si na jeho okraj vedle Zelenky a poslušně se pustil do uzlů. Milá sousedko, až ho rozšněruju, budeme vy i já potřebovat špagát leda na sebevraždu, protože komisař nás oba zviksuje jak Raboch Pepku. Nechal jsem si ovšem žvásty na koledu a pilně pracoval na odšňůrování. Za chvilku rozmotaný Zelenka vstal a hmátl po zbrani. „Mířila na vás zajištěnou pistolí,“ oznámil mi s jistou úlevou a já byl taky rád, člověka menší protekce vždycky potěší. Komisař vzal svou parku, která visela spořádaně vyrovnaná na ramínku na věšáku, oblékl si ji a našeho Waltříka strčil do kapsy. „Ženská, vy mě tu necháte takovou dobu válet, máte rozum?“ bublal Zelenka. „Klíče!“ poručil a natáhl ruku k paní Svobodové. Koukala na něj, ani se nehnula. „Je to na konci pavlače, nezamyká se, dveře jsou jen na rýgl,“ snažil jsem se vstřícně. „Od bytu!“ houknul tak, že sebou Svobodka cukla, a tentokrát už rychle hmátla do kapsy županu pro svazeček klíčů. Zelenka vyšel na pavlač a klíče zarachotily v zámku. „Tak, a jsme taky zarýglovaný,“ uculila se Svobodka. „Co se u všech svatejch… Co jste to udělali?“ Nečekal jsem, že mi odpoví, jsem jenom takový povídavý sousedský typ. Taky že neodpověděla, jenom zvedla ruku a pohladila mě po vlasech jako malého kluka. Řekla: „Neboj, to bude dobrý!“ Příliš mě tím ujištěním nepotěšila, sám jsem ho až příliš často používal právě v situacích, které měly s dobrotou hodně málo společného.
168
Zelenka se vrátil v rekordně krátké době. „Kde je inspektor?“ obrátil se ke mně. „Spí na pavlači ve třetím, tep, dech a teplota normální, ale já ho jen našel.“ „Jen trochu Rohypnolu,“ vložila se do diskuze Svobodka. Zelenka si odtáhl židli a rázně mi pokynul na druhou. Usedli jsme. „Tak si to projdem,“ ujal se přísně vedení komisař a kradmými doteky prstů zkoumal škody na své lebce. Kůže zůstala vcelku, doufal jsem, že brokátová čarodějnice střelbu nudlovým válečkem opravdu ovládá. „Dejte mi ty prášky,“ nastavil autoritativně dlaň. Travička mu do ruky vložila jedno platíčko potažené stříbrnou fólií. „Všechny!“ zavelel. Na stůl přistál další kousek. „Řekl jsem všechny,“ pronesl hromovým hlasem. S výrazem „tak si je sežer“ vydala dobrotivá stařenka další tři. Zelenka se léky probral. „Osobo, vždyť je to prošlý! Mohla jste ho otrávit!“ „Ale nemohla, pane vrchní! Nedělám to prvně. A taky je beru sama, nemůžu spát.“ Rezignovaným gestem hodil prášky zpátky na stůl. „Už to víckrát nedělejte!“ Nikdy bych nečekal, že kdy uslyším podobnou větu právě od policajta, ale nějak byla namístě. Usmála se: „Už nebude potřeba.“ Natáhl se po mobilu a znovu zadal poslední volbu. „Letiště Frankfurt, létají do celého světa,“ řekl po pár vteřinách. „Jen jsem se chtěla přesvědčit, že její letadlo odletělo,“ poučila nás paní Svobodová. „Víte, že bych vás mohl nechat zavřít, až zčernáte?“ neudržel se komisař. „Ale vim, chlapče,“ řekla mu mile. „A taky víte, že to neudělám, co?“ „Ano, chlapče.“
169
Najednou mu tykala, padl letitý vztah policajt – přestupnice zákona a já pochopil, že je jí už všechno jedno. „Nechtěla byste nám pár věcí vysvětlit?“ vyzval ji mírně. „Mám děsnou chuť na kafe,“ vložil jsem se do hovoru, „můžu uvařit?“ Oba kývli a já vstal, natočil do konvice čerstvou vodu, postavil na plotýnku, z kredence vyndal tři hrnky, které jsem provokativně obrátil dnem vzhůru, zatřepal a teprve pak připravil na stůl. V šupleti byl nenačatý paklík kafe, který jsem nedávno sám přinesl, otevřel jsem ho a nasypal dávky do hrnečků. Jestli jsem minulou noc chytil fóbii na možné otrávení, budu při sobě muset nosit stříbrnou lžičku jako indikátor jedů. Voda se začala vařit a já zas vstal, abych zalil hrnky. Od vařiče jsem zahlédl, že povstala i paní Svobodová. Hmátla do zásuvky a vyndala široký kuchyňský nůž. Udělala pár kroků směrem k sedícímu Zelenkovi, který v náznaku sebeobrany pozvedl ruce. „Proboha, paní Svobodová,“ ozval jsem se vyplašeně. „Nebojte se, kucí,“ uklidnila nás a naplocho přitiskla nůž Zelenkovi na čelo. „Tak, a jsi jako novej.“ Komisař přejel už zase rovné čelo dlaní a svérázný léčebný proces kvitoval úlevným oddechnutím. Počkal, až nebezpečná babička uloží kindžál a znovu se usadí. „Povězte mi, odkud znáte doktorku Pískovou?“ obrátil se na ni. Svobodka usrkla kafe a pochvalně se na mě podívala: „Už umíš dobrý, Michálku!“ Alespoň něco jsem se naučil. „Blaničku jsem poznala u Vávry v domově. Moc hezky se s ní povídá, má cit a umí si na člověka udělat čas.“ Moje řeč! „Paní Svobodová,“ pokračoval Zelenka, „vy jste paní doktorce v některých věcech pomáhala, že?“ „Jste si jistý, že právě tohle chcete vědět?“ skočil jsem mu do řeči. „Pachatelka zločinů utekla. Nechcete přece hodit mordy na senilní penzistku?“
170
„Kdo je u tebe senilní?!“ ohradila se prudce baba Svobodová. Svatá přírodo, tohle je hovor! Zelenka nás tiše, ale rázně přerušil: „Pane Křižíku, vy buďte zatím ve vlastním zájmu zticha. Buďte si jistej, že až na vás dojde řada, namluvíte se až dost!“ Rada se mi zdála dobrá, zavřel jsem kušnu a chytil se hrnku s kafem. „Paní Svobodová,“ pokračoval vrchní komisař mírně, „já se některé věci prostě dozvědět musím. Jak s informacemi naložím,“ loupl po mně očima, „bude jen moje zodpovědnost a moje svědomí!“ „Ale já vím, pane vrchní,“ pronesla spiklenecky babka, „vomluvte ho. Von je ještě takovej hloupatej.“ Hlavně, že si rozumějí! Jsem svědkem spřažení současné policie s prvorepublikovou galerkou v praxi! Napil jsem se kafe, mlčel a poslouchal, jak se na učedníka sluší. Komisař šikovně tahal ze Svobodové rozumy, mluvila ochotně, bylo znát, že se nebojí. Vyšlo najevo, že Svobodová s Vávrou dělali pro Blanku maličkosti, rozhodně věci, které v převážné většině mohli v případě potřeby obhájit tím, že nevěděli, k čemu povedou. Nebo možná byla moje sousedka natolik vychytralá, že práskla jen, co potřebovala. Tipoval bych ale, že Zelenkovi vyklopila téměř všechno. Jejím nejzávažnějším přestupkem bylo dodávání střelných zbraní mé milé. Ukázalo se, že nejen Walther, ale i černá pistole, kterou mi Blanka podstrčila do ruky v parku na počátku naší nekonvenční známosti, pocházela ze sbírky válečného muzea Svobodová-Karlín. Měl bych náš sklep obrátit naruby, možná má pod mourem funkční reaktivní minomet. „Vy pocházíte z Ústí nad Labem, že?“ pokračoval Zelenka vlídně a já viděl, že Svobodová poprvé během našeho sedánku znervózněla. Jasné to samozřejmě bylo i Zelenkovi. „Podívejte, zachovaly se četnické archivy a já si je prohlíd. V každém případě, ať se stalo, co stalo, všechno je promlčené,“ zadíval se pozorně na
171
paní Svobodovou, „víte, to znamená, že se to přihodilo tak dávno, že už za nic nemůžete být trestaná.“ „Já vim, vo co de,“ ujistila ho zkušeně. Chvíli bylo ticho, oba jsme starou ženu chápali, celoživotní trauma člověk nesetřepe zčistajasna. „Řekněte mi, ten statek vyhořel náhodou?“ pokračoval. Nadechla se: „Ne. Víte, já jsem na statku sloužila od dvanácti let. Měla jsem jenom mámu a byly jsme chudé, neměly kam jít. Sedlák mě znásilnil a mámu, která se mě zastala, zbil. Přesto jsem tam musela žít další tři roky. Máma po roce umřela. Jediný, kdo se mi snažil pomoct, byl Jindřich. Jak to dopadlo, sepsali četníci.“ Odmlčela se. Zelenka prohodil: „A později došlo k tomu ohni. Kdo zapálil?“ Paní Svobodová se ošila. „Pane komisař, já vám povím, co jsem udělala já, ale co dělali jiní, vám říkat nebudu!“ „Znamená to, že zapálil a sedláka zabil Jindřich Vávra,“ řekl jakoby pro sebe Zelenka. Po chvilce pevně pronesla: „Statkáře mám na svědomí já.“ Potom už pokračovala volně a já podruhé v krátké době slyšel obyčejnými slovy vyprávět příběh děsivého násilí a bezpráví, které zrodilo další zlo. „Celou dobu, kterou jsem na statku pracovala, si se mnou sedlák dělal, co si vzpomněl. Selka, jeho žena, byla nemocná, pomatená, jen tak bezcílně bloudila po stavení. Pak se vrátil Jindřich. Jednou večer byl zase zpátky. Čekal ve stodole, já se mu vrhla kolem krku jako šílená, sotva jsem ho uviděla. Hledala jsem v něm záchranu z trápení, vysvobození.“ Stará paní si povzdechla. „Byla jsem blázen. Hned v té stodole nás nachytal sedlák. Začali se s Jindřichem rvát a zvrhli petrolejovou lampu přímo do suché slámy. Vyběhli jsme ven, křičela jsem na Jindřicha, ať uteče. Hospodář ho chtěl chytit, ale já popadla lopatu, která byla po ruce a… sedlák zůstal omráčený ležet na zemi. Jindřich zdrhnul. Já si v tu chvíli vzpomněla na krávy.“ Podívala se
172
po nás. „Vy to možná nechápete, ale já se o ně pár let starala a nemohla jsem je nechat napospas ohni.“ Já si to v duchu promítal: Chlapa, který ji trýznil, nechala být a šla zachránit zvířata. „Lítla jsem dýmem úplně bez dechu, uvolňovala kravám úvazky a vyhnala je ven, na pole za statkem. Všech patnáct zvířat nemohlo běžet jinudy než úzkou uličkou mezi dřevěnou ohradou a stodolou. Já vylezla na ohradu a dívala se, jak strachy zdivočelá zvířata utíkají a strkají se. Zachránila jsem je všechny. Sedlák zůstal ležet v té uličce. Tehdy už čeleď hasila, sbíhali se lidé z vesnice.“ Napila se stydnoucího kafe a usmála se. „Nakonec jsem, bez ohlédnutí na to, co zůstalo zadupané v blátě, vešla do stavení, vzala za ruku selku a odvedla ji ven. Pak jsem utekla do Prahy.“ Podíval jsem se na Zelenku, prohlížel si Svobodovou zaujatě, jako by čekal, že se mu přizná ještě k vraždě Otýlie Vranské. Pokud se týká mě, dostal jsem větší náklad informací, než mohla moje nízkokapacitní duše vstřebat. Komisař vstal, jednu kapsu mu táhl k zemi Walther, maně se přes ni poplácal, jako by se chtěl přesvědčit o jejím obsahu. „Takže vážení,“ oslovil nás velitelsky, „vy, paní Svobodová, se nebudete vzdalovat z místa bydliště. Hned dopoledne pro vás pošlu, zajedete k nám a všechno sepíšeme. Dovezeme si také pana Vávru, abych vás měl hezky pohromadě. Víte, že jste povedený párek?“ Všichni tři jsme stáli u dveří. Stará travička se skřípavě zasmála, natáhla packu a přejela Zelenkovi po čele. „Vim. A nezlob se, že jsem tě majzla, já musela.“ „Uvědomujete si vůbec,“ rozjel se zprudka, ale ona ho přerušila. „Uvědomuju.“ Poněkud mu vzala vítr plachet, ale jen na okamžik. „To mám štěstí,“ zavrčel. Stál jsem, civěl na ně a hádal, který z nich bude mít poslední slovo. Sázel jsem na komisaře a vyšlo mi to. „Pane Křižíku, vy půjdete se mnou!“ Bác ho! Svobodka ho naštve a já to odnesu! Pokračoval: „Jdeme pro inspektora, vezmete si doklady a můžeme vyrazit.“
173
Vyhlídka na podobné vyrážení mě nenadchla, ale odřekněte sympaťákovi, jako je Zelenka! Když mu udělám radost… Vyšli jsme z kvartýru na pavlač, paní Svobodová nás vyprovodila na práh, ona ví, co se sluší a patří. Slunce začínalo vycházet. Zelenka se upřeně zadíval na konec pavlače. Sledoval jsem jeho pohled, zvědavý, co je hypnotického na bedně s brigetami. Zazdálo se mi, že zdáli slyším zvonit údery tesařské sekery chystající špičatý kůl, doprovázené tklivými tóny Novosvětské. Na bedně ležely policejní tenisky, které jsem před nedávnem pořádkumilovně uložil do popelnice. „Já to věděl, moje boty!“ pronesl temně Zelenka. „Našla jsem je v popelnici,“ ohradila se dotčeně paní Svobodová, „byly vyhozený. Až se začne topit, přiložím je. Boty vždycky dobře zafajrujou.“ Komisař přistoupil těsně ke mně. „Tohle mi taky vysvětlíte, sakra!“ zahučel výhružně. Zase já! Proč je posedlý myšlenkou, že musí všechno vědět?! Vlastně jo, vždyť je to policista. Vysvětlil jsem mu brzy všechno do poslední mrti, další zážitek, na který nezapomenu. Nejprve jsme vyzvedli inspektora Kozla, který se naštěstí zdárně probral. Nabroušený komisař zběžně prošel můj byt. Ve skříni, pod srovnaným komínkem vyžehlených ubrusů, kam nedohlédl ani jeho rentgenový zrak, ležela malá bílá obálka. No ano, zatím jsem ji tam nechal, onu Blančinu osudovou zpověď. Pořád ve mně bojuje rozum s citem nebo spíš s hloupostí. Vyhrává hloupost, což asi málokoho překvapí. „Vezměte si papíry a jdeme,“ zavelel Zelenka, nedal bych moc za to, že tuší, že něco tajím. „Podáte nám vysvětlení,“ usmál se zlověstně. Svobodka mi ze svých dveří zamávala a já si připadal jako Karel Havlíček, jedoucí do Brixenu. Tak daleko jsme nemířili. V následujících hodinách jsem dřepěl v úřadovně a komisař do mě šil otázkami, až mi šla hlava kolem. Svému řemeslu rozumí, to se musí nechat. Mimoto mi připadal pořád čerstvý, zato mně už
174
klesala hlava únavou a mlel jsem z posledního. Utěšoval jsem se myšlenkou, že zatímco na mě byly použity škodlivé chemikálie, on dostal staromódní čistou šupu do palice. Což jsem mu samozřejmě neprozradil, jinak jsem vyblábolil všechno. Skoro všechno, až na bílou obálku. Ani nevím, proč jsem to udělal, možná jen z blbého falešného pocitu nadřazenosti nad vrchním komisařem, který mi omáchal čumák ve všech mých vylomeninách. Zlobil jsem se na něj, protože měl pravdu, chovám se jako idiot. Samozřejmě mi to neřekl takhle, ale jinak poměrně srozumitelně. Po hodinách výkladů jsem si připadal vyždímaný jako rybíz, ze kterého se chystají vařit marmeládu, a v hlavě jsem měl jen takové ty suché drtiny slupek a zrnka, co pokaždé z rybízu zbydou. Vlastně víc drtin, než tam mívám obvykle, abych byl přesný. Zelenka zamumlal do telefonu, pořádně jsem nevěděl co, automaticky jsem předpokládal, že spadne klec a moje další kroky povedou do zatuchlých podzemních kobek, kde setrvám po zbytek své existence. Kupodivu dorazil tácek s kafem v doprovodu mládence v uniformě. Jeden hrnek přistál přede mnou a vidina zamřížované Ruzyně se rozplynula ve voňavém kouři. „Můžu si vzít cukr?“ slyšel jsem se kdovíproč říkat a uvědomil si, jak všechny vznešené ideály blednou před kusem žvance. Kdyby byl Zelenka v tu chvíli řekl: „Naval Blančinu obálku a dostaneš cukříček,“ mohl ji mít. Ale naštěstí ani Zelenka není vševědoucí. Srkal jsem přeslazené kafe a komisař si mě zamyšleně měřil. „Pane Křižíku, doufám, že je vám jasné, že svým nezodpovědným chováním jste nám přidělal spoustu práce. Možná jste dokonce částečně přispěl k tomu, že celý případ se vyvíjel…“ Co chtěl říct? Nepříznivě? Zbodaně? Funěl jsem do hrnku a držel zobák. Ještě pořád mohlo být kafe posledním polibkem před cestou do sklepení pevnosti d’If. Zelenka si unaveně - no konečně - promnul oči. „Přečtěte si protokol a podepište,“ podal mi papír z tiskárny, „dneska končíme.“
175
Juchu! Hej, hola, horní chlapci! Svoboděnka! „Pokud se vyskytnou nové okolnosti - a to je pravděpodobné -, zavoláme si vás.“ Prásk ho! Hák pod šibenicí sice zrezavěl, ale pořád tam visí. „Nemusím vás, doufám, upozorňovat, abyste se o okolnostech případu nikde nezmiňoval,“ řekl mi tónem, který ho usvědčoval, že je přesvědčen o svém marném snažení. On první přece musí vědět, že v naší milené vlasti se všechno rozkecá. „Můžete jít!“ Zelenka je slušný chlap. Uvědomoval jsem si, že se mnou mohl při troše špatné vůle nepěkně zatočit a přinejmenším mi znepříjemnit život. Položil jsem na stůl prázdný hrnek s tlustou vrstvou pravého českého lógru na dně. Byl jsem v silném pokušení vyslepičit mu své domněnky o lesní rokli Bezednici i o psaníčku pod štůskem ubrusů. Cožpak ale můžu vydat dopis od své vražedné milé dřív, než si ho sám přečtu? A Bezednice? Moje fantazie a řeči opilých chlápků z hospody. „Já si uvědomuju,“ zaskuhral jsem, „někdy sám nevím… Už se mi stalo, že tuším, jak nešikovně se do něčeho ženu, a stejně mi to nedá a udělám to. Jenom jsem vás chtěl ujistit…“ Co to blábolím? Zelenka se na mě díval, v obličeji únavu, lehký úsměšek a kupodivu i dílek pochopení. Zazvonil na službu. Než přišla, koktal jsem dál: „Prostě já nic nevyžvaním. Možná si to nemyslíte, ale já umím držet pusu.“ Konečně se naplno usmál a obratem zvážněl, jako by ho zlidšťující vteřinka zamrzela. „Křižík, víte co?“ začal tiše a důrazně zakončil: „Vypadněte!!“ Splnil jsem bez otálení. Nad pohraničními lesy se nesla silná bouřka, kterými je zdejší kraj proslulý. Padlo dokonce několik smrků, které svými mělkými kořeny neunesly nápor větru. Jeden z nich se skácel po srázu lesa přímo do rokliny, zvané místními Bezednice, a strhl sebou menší lavinu zeminy a kamení. Dnem rokle se hnala divoká bystřina, jejíž vody se změní v obvyklý
176
zanedbatelný potůček teprve po dvou dnech, až ustanou mohutné deště, započaté bouřkou. Zrzavý kocour Kuba se vydal z hájovny na cestu až potom, co vycítil návrat lepšího počasí. Kráčel obezřetně začínajícím večerem a vyhýbal se vodou nasáklým trsům trávy. Vzduch byl čistý, nabitý elektřinou a ostrý jako nabroušený kočičí dráp. Zrzavec se nad Bezednicí váhavě zastavil. Prudkým pohybem si otřepal přední pazouru, na níž mu ulpěl mokrý kus lupenu, což kocour k smrti nerad. Na chvíli uvažoval zvolit starou cestu přímo napříč roklí, ale okamžitě nápad zavrhl. I přes pokrývku vodní hladiny, vrstev starého listí a změti větví zase ucítil závan nezaměnitelného pachu a otočil se a upaloval, co mu nohy stačily. Úplně v samé hloubi rokle, která navzdory názvu dno opravdu měla, se nacházela skrytá přírodní zemní kapsa, dokonale utajená už svým založením a navíc bezvadně maskovaná letitým spadem materiálu z příkrých svahů strže. Jeskyně byla po většinu roku zaplněna vodou a zachytilo se v ní všechno těžké, co přinesly velké přívaly. Dutina se tak jednoho dne sama zaplní a zanikne. Poslední potopa nanesla novou dávku štěrku a kamení i na balík oblečení, které se spolu se svým obsahem pozvolna měnilo na beztvaré hnijící hadry. Podivné zavazadlo spočinulo přesně na místě, kde před mnoha lety prodělal stejný proces jiný, tehdy také dosud na člověku navlečený kus oděvu. Z dávného šatstva už zůstaly jen nepatrné zbytky, ležely tu rozházené kovové knoflíky s emblémem hákového kříže, opodál dlouhá bílá lidská kost a pár dalších, které ještě nezakrylo rozmáčené listí a zem. Pod nimi tlely i zbytky opasku, z něhož zůstala charakteristická spona s nápisem, vzývajícím samotného Boha a také pár kousků kovu. Málokdo by už poznal, že jeden z nich patříval k pouzdru na pistoli. Nicméně zbraň sama v rokli vedle svého majitele neležela. Přišel o ni už dřív, ještě než se z pyšného dobyvatele stal nešťastným štvancem v hraničních lesích. Z vývratu vysoko nahoře na stráni se snesla sprška čerstvé zeminy a kamínků a proudící voda je splavila přímo do společného hrobu. Zelenka zabouchal kotníky ukazováku a prostředníku na futro otevřených dveří Babkova archivního kutlochu. „Vysedávání na
177
pracovišti po pracovní době a popíjení alkoholických nápojů je přísně zakázáno,“ řekl namísto pozdravu. „Tomu se dá lehko odpomoct,“ odpověděl rozjařeně Jiří Babka a už se hrnul ze dveří, bundu a klíče v ruce. Po pracovní době bylo, tudíž zapadli do nedaleké hospůdky s příznačným názvem Baker Street. Vrchní je znal a obratem dodal na stůl lahev Babkova oblíbeného červeného moravské značky. Zelenka s Babkou se pohodlně usadili, aby rozebrali poslední zapeklitý případ detailně a ze všech stran. „Nejhorší je, že pokud mám i jen částečně pravdu a správně jsme s Kozlem vytipovali nezvěstné ze seznamů deviantů, je Písková jednou z největších vražednic v moderních dějinách naší kriminalistiky,“ povzdechl si Zelenka. „Počkej, počkej!“ mírnil ho Babka uvážlivě. „Víš, jak to chodí. Někteří určitě zmizeli o své vůli, případně bez přičinění tvé doktorky.“ „Stejně mi to bude vrtat palicí,“ nenechal se uchlácholit Zelenka. „Bez ohledu na to, že se celá záležitost jeví jako dost velký fiasko, jsme zjistili hodně. Nedá mi to spát, půjdu po nitích pomalu dál.“ „Takže Křižík byl původně na seznamu a pak se stal milencem a obdržel milost i na životě?“ nadhodil Babka. „Ne, takhle to nehrála. Sledovala cílevědomě vlastní pojetí spravedlnosti, a pokud vím, nad plán nezkřivila nikomu ani vlásek. Dokonce i mou bouli na hlavě má na svědomí jen nepřímo. Podle zásad všech slušných zločinců měla nejkratší cestou zmizet, ale ne, ona se musela naposled zastavit u Křižíka.“ Zelenka otáčel sklenkou v ruce a víno v ní házelo krvavé odlesky. „Vsadil bych se, že vyšeptalý svůdce Křižík zná ještě podrobnosti, které mi nesvěřil. Ta ženská byla hodně osamělá, v jejím životě se sice vyskytovalo pár mužských, o žádném se ale nezjistilo, že by s ním spala, zato většina z nich dopadla neslavně. Šťastnější jsou nezvěstní, ostatní nebožtíci. Křižík je jediný, který přežil. Nezapřel mi, že měl s Pískovou poměr. Chlap, kterého už víckrát nemá
178
v plánu vidět, mimoto je do něj svým způsobem zamilovaná. Prostě náš donchuán mi vychází jako ideální vrba.“ „Měl ses ho optat,“ dloubnul jen tak ze sportu Babka. „Dusil jsem ho vydatně,“ nenechal se rozhodit Zelenka, „ale je poměrně mazanej a taky stojí na pozici člověka, který je přesvědčený o své pravdě vlastním naivním způsobem, a to se zlomí jedině samo do sebe. Ten chlap by mi byl snad ani neřekl, jak Písková poslala v Městci ke dnu řeky jeho jmenovce. Mimochodem dalšího tvora s pestrou kriminální minulostí, včetně zločinů spáchaných na nezletilých. Nebýt hlášení jedné obyvatelky zahrádkářské kolonky, která telefonovala na obecní úřad, že na jezové lávce se perou chuligáni, a ještě anonymního hlášení o poškozeném mostku, přijatého městskou policií, nemuseli jsme se nic dozvědět. Tělo recidivisty Křižíka vytáhli až na jezu v Dvojákově.“ Zelenka se napil a pokračoval: „Jindřich Vávra, který se potloukal poblíž, tvrdí, že nic neviděl. Malá Jolana zase zřejmě naštěstí opravdu nic neviděla, protože z místa činu včas utekla, a Křižík, myslím toho našeho magora, se kroutil jako had. Teprve, když jsem mu prakticky odvyprávěl, jak se vražda udála, zdvořile souhlasil. Trvá ovšem na tom, že nemohl zasáhnout, protože byl daleko a nestačil na lávku doběhnout, což mu Vávra dojemně dotvrzuje.“ „Pěkné,“ potvrdil Babka slovem, které se od něj Zelenka kdysi naučil používat. „Šlamastika,“ navrhl spolustolovník, když byl jeho oblíbený obrat již použit. Zelenka věděl, že se ho Babka z ohleduplnosti nezeptá, tedy mu sám vysypal, proč s Kozlem tak nepříjemně dopadli v karlínském baráku. Jak poslal Kozla napřed do prvního patra, sám se zdržel jen pár vteřin, kdy nakoukl do pootevřeného sklepa. Došel do prvního těsně za inspektorem, právě ve chvíli, kdy Kozel otevíral plechovku koly, Zelenka slyšel, jak praskl kovový uzávěr a inspektor se napil. Kdo by si v horkém dni nevzal pití od dobrosrdečné stařenky.
179
„To by ale nesměla mít tu plechovku v šikovných rukách nejdřív naše paní doktorka. Mimochodem, nebyl tam jen Rohypnol, ale i nějaký jiný svinstvo, jinak by Kozel nevyhas tak rychle. Udělal pár kroků po pavlači a zapotácel se, já se ohlíd na Svobododovou a už jsem jí měl, jako když mě kopne kůň.“ „Neříkej, že Svobodová táhla inspektora ještě dvě patra a tebe do kvartýru úplně sama. Křižík? Vávra?“ podrbal se Babka ve vlasech. Zelenka zachytil pohled vrchního a pravačkou mu poslal mezinárodně srozumitelné gesto, které ostatně nebylo zapotřebí, protože další lahev stejné značky už byla na cestě. „To se mi nepodařilo ze staroušů dostat,“ připustil Zelenka, „stejně jsem moc nenaléhal, výsledek to nijak neovlivnilo. Mimochodem - a to tě prosím - o vaně nikomu nic neříkej. Dost na tom, že se Kozlovi jeho rodiče pomstili tím ozvěnovým jménem, není potřebí, aby se mu ještě navíc říkalo Vanička.“ Babka se zachechtal: „Je to lákavý, ale neřeknu.“ „Vyzpovídal jsem také celý domov důchodců v Městci, což byla jak si umíš představit - práce náročná na čas. Dozvěděl jsem se spoustu zajímavých věcí, z nich se většina týkala první poloviny dvacátého století.“ „Nech být, díky tobě doplním jeden starý četnický zápis,“ vložil se Babka, „za to dostaneš v četnickým nebi kladnou čárku.“ „Už se těším,“ řekl vážně Zelenka a pokračoval. „Paní Jolana Bílá, pomocná síla v kuchyni, ovšem popřela, že by cokoliv věděla o spádech své dcery Jolanky a lidumilné doktorky Pískové. Bílá má ale hrůzu z toho, že by jí Jolanku mohli odebrat. Přes drobné hříšky v minulosti teď žije přímo vzorně a o holku se stará. V tom domově jsou obě pod takovým drobnohledem místních obyvatelek, že opak by neunikl pozornosti.“ Muži seděli mlčky a vychutnávali si červené. Ani jednoho z nich doma nečekala žena, oba si už dávno prošli rozvody, jejich práce a možná trochu i povahy nešly se šťastným manželským životem valně dohromady. Oba jistě měli čas od času přítelkyně, ale žádná se
180
neukázala být natolik zocelená, aby dlouhodobě vydržela specifika, která přinášel pracovní život jejich protějšků. Důchodce Babka v poslední době připustil přátelské pouto s jistou čupr dámou, emeritní profesorkou zeměpisu. V záchvatu upřímnosti a druhé lahve se jednou Zelenkovi svěřil, že ona paní ho čas od času navštíví, údajně proto, aby v případě úmrtí v bytě zbytečně nesmrděl. Což samozřejmě říkal Babka a nikoliv ona dáma. Zelenka, přestože nečekal na sdílení intimních podrobností, přijal informaci se zájmem a v duchu se zamýšlel, která z jeho známých by mohla poskytnout podobnou službu jemu. Na žádnou si nevzpomněl. Nakonec starší muž vyslovil, na co Zelenka sám nechtěl ani pomyslet: „Mladej, já do tebe vidím. Ty jsi v samým koutku duše rád, žes Pískovou nemusel sbírat.“ V Zelenkovi se zvedly všechny tajené emoce, skryté pocity, které tenhle zatracený případ oživil a které si musel léta profesionálně zpracovávat a nechávat si pro sebe, aby ho neunášely nežádoucím směrem. Ozvaly se staré zážitky a zkušenosti i touhy po pomstě, které dřímají v každém z nás. Rozvážně se napil vína a chvíli mlčel, aby myšlenky zvládnul. Usmál se smutně a vědoucně a odpověděl Babkovi, přestože ten žádnou odpověď nečekal: „Tak k tomuhle se ti nikdy nepřiznám, pane plukovníku.“ Vypadl jsem z úřadu, mohl jsem si jít, kam chci, jásat, plakat nebo se jít utopit. Cestou k Vltavě jsem se rozhodl pro zlatou střední cestu, to znamená opít se. Snad trochu prvoplánové řešení, ale už se mi párkrát osvědčilo, zejména na zlomené srdce. Paradoxní, že i takový lehkomyslný kašpar jako já může utrpět vážný srdeční úraz, ale stalo se. Postával jsem opřený o litinovou mříž nábřeží a prohlížel si jedno z nejpůvabnějších panoramat vůbec. Říkám tomu místu soukromě „nejkrásnější stanice tramvaje na světě“. Před člověkem tu za Vltavou, která ten zázrak zrodila, vystoupí Karlův most i Hrad
181
s katedrálou a celé to maličké a kouzelné srdce města. Uvidíte odtud i mohutný platan v zahradě johanitské komendy, jehož sazenici přivezli rytíři kříže ze Svaté země, kostely, paláce, zahrady… a tisíce příběhů. Vždycky mi trochu dělalo potíže vstřebat vjemy, které tu čekají, dokud jsem nepochopil, že to tak má být. Tohle město totiž v sobě má zatím neurčenou, neuchopitelnou energii a sílu, kterou není snadné třeba jen částečně obsáhnout. Buď jen kloužete po povrchu věcí, asi jako většina lidí, a prostě obdivujete. Kdo je schopen se dát strhnout hloub, pod hladinu města, zažije úžasné věci… a je ztracený. Díval jsem se a najednou poznal, že i moje rána se jednou zacelí. Zase vylezl na povrch můj oblíbený laciný optimismus. Stačil tak akorát k tomu, abych neskočil do Vltavy. Ostatně v těch místech je sotva půl metru vody a při výšce nábřeží bych skok odhadl leda na zlomené nohy. Přistoupil jsem k plánu dvě, a jak známo, k opilosti jsou zapotřebí peníze. Vyrazil jsem proto do NAJEVu navštívit Emila Janečka, abych z něj vydundal alespoň zlomek první a poslední výplaty. Do budovy jsem pronikl hladce, snad měla zase službu fanynka starého Jesse. Na hlavní chodbě jsem se tvářil příjemně, abych udělal dojem na skrytou kameru a nakráčel rovnou do emilovny. Částečně jsem očekával, že vykvikne vysokým hlasem a povolá ochranku, neměl bych mu to za zlé. Přivítal mě však nad obyčej mile, židli i vodečku nabídl, nestačil jsem koukat. „Nepleteš si mě s někým? Jsem Křižík a pracuju, vlastně pracoval jsem tu,“ považoval jsem za nutné ho upozornit na momentální nulovou hodnotu své kasty. „Klídek,“ ujistil mě, „zajímavá situace!“ Nacházel se ve svém živlu, ostatně přizpůsobení se různým změnám a převratům je jeho koníčkem. „Nejlepší je, že Téměř Nejvyšší tě hned po tý záležitosti se smlouvou ve Varech vychválil do nebes, ovšem v době, kdy ještě nikdo nevěděl, že paní doktorka Písková už jaksi nemá o další účinkování v NAJEVu zájem, abych tak řek. Takže se pan TN teď
182
nemůže před supervedením shodit a utřít tě. Existenci paní doktorky se načalstvo stejně snaží přejít mlčením a nerozmazávat. Zkrátka výstřední vědkyně s neobvyklými zálibami,“ ušklíbl se. „Takže u nás pořád pracuješ. Není to snad na trvalou kariéru, ale něco to hodí. Stav se v kase, máš tam první vejplatu plus zvláštní prémii za ty Vary,“ chechtal se už nepokrytě a nalil nám další rundu. Čučel jsem, ale proč by mě zase jednou nemohlo čekat příjemné překvápko? Emil spiklenecky ztišil hlas: „Poslyš, a co? Měl jsi s ní něco, jaká byla?“ „Neměl, přece se jí říkalo Železná Panna, co bys chtěl,“ usadil jsem ho. Zkrabatil čelo, jako by se chtěl rozplakat. „No tos mě teda zklamal, sokolíku, na tebe bych byl sázel. Víš, že tenkrát se o tvoje přijetí u šéfů zasadila ona?“ Nepovažoval jsem za nutné starému svazákovi věšet na nos pravdu. Proč ses přimluvila, krásná Blaničko? Abych tě měla po ruce a mohla tě lépe odkrouhnout, miláčku! Poděkoval jsem Janečkovi za spolupráci, oznámil mu, že si beru týden dovolené, na kterou ještě nemám nárok, a šinul se do pokladny pro nezaslouženou mzdu. K její výši mohu jen zopakovat starou pravdu, že čím míň kdo dělá, tím víc bere. Odhodil jsem morální zábrany, jako ostatně už tolikrát, shrábl peníze a odbruslil. Následující dva dny jsem strávil ve svém, nyní už liduprázdném vinohradském bytě, z toho den a půl většinou v bezvědomí. Potom jsem léčbu ukončil s nebývale mizerným výsledkem a zelený v obličeji a černý na duši jsem se vydal, kam mě srdce táhlo. V kapse mě hřály prachy, které bohatě postačí uhradit dluhy i Napíkovu operaci. Scházel jsem z kopce k veterinární ordinaci. Najednou se otevřely zadní dveře a ven vyrazila postavička nezletilého kapesního vydání Jamese Bonda. Začala předvádět něco, co mohlo být nácvikem na spartakiádu stejně jako ukázkou asijského bojového umění. Figurka na okamžik přerušila
183
provozování vražedných prostných, aby mi zamávala. Už jsem říkal, maličkosti potěší. Odmával jsem zpátky. Zároveň s klukem vylétl ze dveří chlupatý blesk Napoleon. Řítil se přes prostranství přímo ke mně. Rozpřáhl jsem ruce a nechal se povalit do trávy a osliznout. Bez ohledu na psí hovínka, která zde bývají hustě rozeseta, jsem se s Napíkem vesele válel po zemi. Nebezpečí je prostě mým živlem. Dole na veterině se ve dveřích zjevila Pavlína a pokynula mi zdviženou rukou, v níž třímala varnou konvici. Nakonec se jako svatý na orloji vyklonil Láďa, kterého ovšem ani nenapadlo, aby mi mával, zato zařval přes celou louku: „Tak se nenech prosit a polez, nebo se toho kafe a štrůdlu nedočkám!“ Scházel jsem z kopce, nadšený Napík poskakoval kolem jako kaučukový pumlíč a poňafával. Šel jsem ke svým, všechno jim vypovědět a možná se jim trochu vybrečet na rameni, ale ne dlouho. Musím jít dál, dál hledat, dál vyvádět nepředloženosti, dál doufat. KONEC Jednající osoby a děje jsou smyšlené, podobnosti náhodné.
184
Josef Pavlín Vražda kvete v každém věku Vydala Městská knihovna v Praze Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1 V MKP 1. vydání Verze 1.0 z 17. 10. 2014
