veronika valentová nicka dobývá ameriku
veronika valentová nicka dobývá ameriku strastiplná pout ceské studentky
mladá fronta
Copyright © Veronika Valentová, 2012
Věnováno všem poutníkům, kteří s důvěrou kráčejí do neznáma
Brzy ráno, ještě za šera potají vklouznu do tvé kůže cos na věšáku zapomněl od včerejšího večera Lásko, ty padneš mi jak ulitá ani se neptám, zda mi slušíš víc nechci, jen mě provázej po celý dnešek života Pod cizím nebem sejdem z cesty stěží pleteme nohama a jak dva bídní tuláci tykáme si tu s hvězdama Zpátky se nikdy neotočím náš kočár nesmí změnit směr ze druhé strany zeměkoule vrátíme se až v podvečer Pověsím tě zpět na věšák ty moje lásko věčná počkej tu na mě do zítřka půjdeme až do nekonečna
kapitola 1 Letem svetem
Všechno začalo tím, že jsem v Čechách neudělala přijímačky na vejšku. Rodiče byli zničení z představy, že nedosáhnu vysokoškolského vzdělání, a tak si pro mě vymysleli jinou metu. Zaplatili mi letní tábor tvůrčího psaní v Americe. Prý se už nemohli dívat na to, jak utrácím mládí civěním do stropu ve svém pokoji. Na ten nápad přišli nejspíš proto, že jsem pro ně jako dítě smolila básničky k svátku. To mě nepřešlo, ani když jsem byla větší, a většinou to byly takové pubertální nářky. Ty už jsem rodičům samozřejmě neukazovala, takže si o mých výtvorech mohli dělat jen iluze. Zřejmě si představovali bůhvíco, protože mi zaplatili tu drahou letenku do Ameriky. Ale proč mě proboha poslali na kurz psaní do ciziny, když jsem sotva byla schopná něco napsat ve vlastním jazyce? A navíc uměla anglicky jen to, co jsem se naučila na střední škole? A to nebylo nic moc. Podobné tábory v Čechách neexistovaly, takže Amerika byla jediná možnost. Bylo těsně po revoluci, najednou se dalo vycestovat, kam se jen člověku zachtělo. A tak mě rodiče poslali hodně daleko. Určitě se jim líbilo, že se můžou pochlubit dcerou v Americe. A taky se mě potřebovali zbavit.
To se jim podařilo dokonale. Na americké ambasádě v Praze jsem si vystála frontu na vízum, nastoupila do letadla a na druhé straně oceánu se rázem ocitla v jiném světě. Cizí jazyk, směsice lidí různých barev a ras, zkrátka dokonalý chaos. Za dobu kratší než čtyřiadvacet hodin mi začal nový život. Tábor sestával z malých chatiček, které se podobaly jako vejce vejci a byly nasázené v úpravném lesoparku. Do volné přírody měl tenhle park daleko, ale žádnou divočinu jsem stejně nečekala. Byl to přece spisovatelský tábor a noční bojovky se tu určitě nehrály. Má spolubydlící byla vytáhlá Angličanka s přemoudřelým výrazem, která vypadala neuvěřitelně sečtěle. Tváří se však podobala velbloudovi a její naprosto nesrozumitelný přízvuk mě uváděl v zoufalství. Jmenovala se Margot. Když jsem se jí představila já, zatvářila se rozpačitě, jako bych řekla neslušné slovo. Pravda je, že moje jméno složené z mnoha čárek a háčků je mezinárodně nepoužitelné. Když jsem jí oznámila, odkud jsem, významně pokývala hlavou a snažila se mě zatáhnout do hovoru o Orwellově románu 1984. Zřejmě ve mně viděla výplod totalitního režimu, ale já jsem se nedala a odrazila ji přízemní otázkou, do jaké skříňky si můžu dát věci. Chvíli na mě nehybně zírala a pak mi ukázala tu, která byla zatím volná. Naše soužití, které mělo trvat přesně měsíc, zatím moc slibně nevypadalo. Když jsem si vybalila věci a nastrkala je víceméně úhledně do poliček, přemýšlela jsem, co dál. Nikdo mi nedal instrukce, co mám dělat. Asi jsem se nedokázala zbavit nátěru pionýrských táborů, potřebovala jsem, aby mě někdo organizoval.
„Můžeme jít ven?“ zeptala jsem se Margot, která ležela na posteli ponořená do čtení. „Jak to myslíš?“ zvedla vypoulené velbloudí oči od knihy. Zdála se překvapená, ale zdvořile se snažila přijít na to, co mám za lubem. Zřejmě jsem se nevyjádřila dost jasně, a tak jsem ukázala na dveře. „Jít ven,“ opakovala jsem pomalu. Abych jí to podala ještě názorněji, plíživým krokem jsem se přiblížila ke dveřím, otevřela je, opatrně se rozhlédla a pak je zase rychle zabouchla. „Nebo nejít ven?“ dodala jsem. Aby bylo jasné, že jiná možnost neexistuje. Margot vypadala ještě zmateněji. Mrkla jsem na obálku té bichle, kterou četla. Vypadalo to jako literárně náročné dílo, obyčejnému smrtelníku stěží pochopitelné. Pokud rozuměla téhle knize, jak bylo možné, že nechápala tak jednoduchou otázku? „Oni asi chtějí, abychom zůstali v chatičkách. Proto jsi tady, ne?“ snažila jsem se dotaz nasměrovat přímo na ni v naději, že takhle to pochopí líp. „Já jsem tady, protože si čtu,“ odvětila Margot, jako by tahle skutečnost nebyla dost jasná. „A kdo jsou ONI?“ zeptala se zvědavě. Bohužel jsem nevěděla, jak se řekne anglicky vedoucí, a tak jsem se pokusila tenhle výraz opsat. „Oni jsou ti, co nám říkají, co máme dělat,“ vysvětlila jsem jí s jistou námahou. Byl to první den, kdy jsem používala jenom angličtinu, a moc mi to nešlo. „Žádní takoví ONI tady nejsou,“ pravila Margot s klidem Angličana a na znamení toho, že náš hovor je u konce, opět ponořila zrak do knihy.
Jelikož se z jejího postoje nedalo vyvodit, co se tu smí a co ne, usadila jsem se na verandě. Pozorovala jsem ruch v táboře z dálky a snažila se vyvodit pravidla pro to, jak to tady funguje. Tábor se v ničem nepodobal tomu, co jsem znala z dob pionýrských šátků a vlajících vlajek. Žádný pionýr, žádná vatra, natož vlajka nebyly v dohledu. Každý si chodil, kudy chtěl, očividně bez jakéhokoli jasně stanoveného cíle. Po chvíli jsem v tom přestala hledat logiku a řekla si, že se tu všichni prostě jen tak poflakují. Byla jsem opravdu na svobodě, jakkoli divné a nezvyklé mi to připadalo. Můj život, doposud pečlivě nalinkovaný, se převrátil vzhůru nohama. Ráno jsme vstávali, v kolik jsme chtěli. Nikdo nás nebudil zapískáním na píšťalku a nenutil k ranní rozcvičce. Jediné, co se od nás očekávalo, bylo, že se do deseti hodin doploužíme do jídelny na snídani. Kdo to náhodou nestihl, po desáté tam na něj čekala svačina. „Tady se ráno necvičí?“ zeptala jsem se Margot. Jelikož jsem se před ní už jednou ztrapnila, bylo mi jedno, buduli tak činit i nadále. „To myslíš nějaké literární cvičení?“ řekla má drahá spolubydlící, která na všechny mé dotazy nejradši odpovídala otázkou. Postupně se z toho mezi námi vyvinula hra, jejímž účelem bylo vzájemně se bombardovat nekonečnými otazníky. „Jaký literární cvičení? Jako že bychom si třeba procvičovali rýmování?“ předstírala jsem zase já, že nechápu. „Proč bychom si měli procvičovat rýmování?“ zvedla Margot jedno obočí, čímž se přestala podobat velbloudovi a získala výraz ušlechtilého anglického plnokrevníka. „Je to přece literární tábor, ne?“ zasmečovala jsem.
„Vzdávám se,“ řekla Margot, na znamení porážky smutně svěsila tlamu a zase začala vypadat jako velbloud. A obě jsme propukly v smích. Vedoucí nebyli uvědomělí svazáci, ale hloubaví intelektuálové v džínách, kteří se k nám chovali jako k dospělým. Doma se mnou zacházeli jako s nesvéprávným dítětem a tady jsem si najednou musela zvyknout na to, že mi někdo dovolil mít vlastní myšlenky. A dokonce mě v téhle činnosti povzbuzovali. Nikdo nás nevedl, spíš se nás snažili získat. První večer se nám všichni představili a vychválili své spisovatelské a pedagogické schopnosti. Ke svému životopisu, který se snažili podat co nejzáživněji, neopomněli přidat veselou historku z mládí. Představení ukončil výčet publikací dotyčné osoby. Každému se zatleskalo a na řadě byl další. Měli jsme na vybranou, s kým se chceme literárně rozvíjet. Ze všech přítomných mě nejvíc zaujal vysoký chlápek, který jako jediný působil poněkud melancholicky a nevyzařoval z něj onen nesnesitelný optimismus, jenž je Američanům vlastní. Historku z mládí ukončil ironickým úšklebkem a pravil, že psaní namáhá především zadní partie těla. Tenhle člověk o tom musel něco vědět, protože skutečně vydával romány, zatímco ti ostatní se mohli pochlubit leda nějakou povídkou v časopise. Jeho pojetí spisovatelské práce se mi zalíbilo. Přinejmenším sedět jsem už uměla. Margot si jako téma vybrala absurdní divadlo, což se dalo čekat, protože naše společné soužití a hra na otázky byly nevyčerpatelným zdrojem inspirace pro kohokoli, kdo by se tímto literárním směrem chtěl vydat. Já jsem se rozhodla procvičit si zadní partie a zvolila techniku románu, s kterou nás měl obeznámit onen vytáhlý šampión
v sezení. Odjakživa jsem si totiž přála napsat něco dlouhatánského. První schůzka románových adeptů s naším mentorem se odehrála na trávníku pod stromem, jako by programem bylo opalování a nikoli literární tvorba. Když jsem dorazila na místo, zjistila jsem, že jsem jediná, kdo si s sebou přinesl psací náčiní. Začala jsem si připadat trochu mimo a ten pocit se časem ještě prohloubil. Kromě mě o román projevili zájem čtyři další jedinci. Rozvalovali se blazeovaně po trávě a byli nezdravě nazelenalí, zřejmě proto, že pořád leželi v knihách a nedostali se na čerstvý vzduch. Možná tady na trávníku zapouštěl kořeny budoucí výkvět americké literatury, ale z netečných výrazů se žádné známky geniality vyčíst nedaly. Slavný romanopisec dorazil s lehkým zpožděním. Apatická mládež s jeho příchodem mírně ožila. Nick, tak se totiž jmenoval, se mezi nás pohodlně usadil. Pak nás vybídl, ať si lehneme a zavřeme oči. Pomyslela jsem si, že by mohlo jít o metodu hledání inspirace ve spánku, a zeptala se ho, jestli se po nás chce, abychom usnuli. Všichni se zasmáli, ale on zcela vážně řekl, že ne. Dala jsem si blok pod hlavu. Tužka mě naštěstí tlačila v kapse, takže nehrozilo, že začnu dřímat. Nick začal vyprávět příběh o člověku, který se rozhodl cestovat po Americe, a po chvíli požádal kluka, který ležel vedle mě, aby pokračoval. Aha, řekla jsem si. To jsme hráli v Čechách taky. Každý vypráví kousek a pak z toho dohromady vyjde celá historka. Kluk vedle mě měl zřejmě mírně ujetou obrazotvornost, protože přetvořil docela normálního cestovatele poněkud pedantického charakteru v psychedelickou postavu, která nasávala alkohol ve špinavých zapadlých hotýlcích a většinu
času opilecky blouznila. V téhle fázi Nick vypravěče přerušil a požádal někoho jiného, aby pokračoval. V další verzi se z notorického opilce stal těžce závislý narkoman, který se ládoval různými druhy drog a svoje zážitky zpracovával do básní. Jeho poezie byla tak symbolická, že mu ji nikde nechtěli vydat. Nechápala jsem, jak si tahle postava, která si na začátku příběhu docela normálně zabalila kufr, koupila lístek na vlak a odjela na cesty, mohla libovat v podobném životě. Popisy halucinací mi připadaly nudné. Nick si všiml, že sebou šiju, a dal mi slovo. Rozhodla jsem se dát postavě zcela nový rozměr. Popsala jsem její páchnoucí zevnějšek a nechala ji vyhodit na ulici neoblomným majitelem hotelu, který neměl pro poezii pochopení a požadoval, aby hosté za pokoj pravidelně platili. Jelikož hrdinovi nezbylo, než si hledat zaměstnání, udělala jsem z něj nočního hlídače. Jakmile si vydělal tolik, že si mohl dovolit vyprat oblečení ve veřejné prádelně, začalo se mu dařit lépe a plánoval, že se stane prodavačem hotdogů. Se zápalem jsem pokračovala v líčení a snažila se nevšímat si sílící nespokojenosti posluchačů. Bylo mi jasné, že romantickým psancům života, za které by se tahle středostavovská mládež ráda vydávala, tenhle příběh příliš nesedí, ale rozhodla jsem se pokračovat. Na závěr jsem z toho původně budižkničemu hodlala udělat ropného magnáta, ale nebylo mi to dopřáno. Měla jsem stále pevně zavřené oči, když vtom jsem ucítila lehký dotyk na čele. Lekla jsem se, ale byl to jen Nick, který se mě snažil probudit z literárního transu. Ostatní už hru očividně vzdali, seděli se zkříženýma nohama a s nasupeným výrazem si mezi sebou vyměňovali pohledy, jako že nejsem normální.
„Tak vidíte,“ pravil Nick, který jako náš mentor musel z toho experimentu vyvodit nějaký smysluplný závěr. „Když začnete vyprávět něco, o čem od začátku nevíte, jak to bude dál, může se vám to zcela vymknout z rukou. Fantazie je důležitá, ale musí se umět ukočírovat.“ Uložila jsem si tuhle poznámku do paměti a poslouchala jsem dál. „Proto je lepší, když máte předem jasno, kam chcete dospět. Zkuste do zítřka tenhle příběh promyslet tak, abyste nad ním měli naprostou kontrolu. Udělejte si plán všech hlavních dějových zvratů, které vaši postavu potkají. A zítra to probereme.“ Lekce byla u konce a všichni se zvedli. „Odkud jsi?“ zastavil mě Nick, který byl asi zvědavý na to, jaký původ má můj přízvuk. Řekla jsem mu to a on byl první člověk, který tady v Americe věděl, kde leží moje země. „My máme u nás trochu jinou literární tradici,“ řekla jsem, abych nějak omluvila to, že jsem mu pokazila literární experiment. „Znáš Švejka?“ Znal, takže jsem nevycházela z údivu. „Od té doby, co jsem tady, si připadám jako on,“ řekla jsem. „Všichni se na mě dívají, jako bych nebyla normální.“ Nick si to naštěstí nevztáhl na sebe. „To je zajímavé. Měla bys o tom něco napsat,“ odpověděl. V tu chvíli jsem netušila, že tuhle větu v budoucnu uslyším ještě spoustukrát. Pustila jsem se do psaní. Postava zhýralého cestovatele, ze kterého se měl stát ropný magnát, mě příliš neinspirovala. Po několika nepodařených pokusech jsem se radši zaměřila na jedinou postavu, kterou jsem dobře znala. Totiž
na sebe. Psala jsem o holce, která se pořád hádá s rodiči. To mi šlo docela dobře. Pro jistotu jsem text psala ve třetí osobě, aby nepůsobil tak autenticky. Ale myslím, že jsem Nicka stejně neošálila. Pokaždé mi můj výtvor vrátil s tím, že bych měla používat ichformu. Divila jsem se mu, že má trpělivost to číst a pořád znovu opravovat. Já sama jsem toho padesátkrát přepisovaného příběhu začala mít po nějaké době plné zuby. „Jak to bude dál?“ ptával se mě. „Jak dál?“ nechápala jsem jeho dotaz. Jak jsem to mohla vědět, když to celé stejně bylo o mně a od té doby, co jsem se dostala do Ameriky, jsem toho nestihla moc zažít. Konec příběhu se Nickovi nikdy nezdál dost silný. Škrábal se na hlavě a prohlašoval, že by to chtělo nějakou šťávu. Já jsem spíš myslela, že šťávu by potřeboval můj život. Text mi byl fuk. Končil ve ztracenu, nebo lépe řečeno vůbec žádný konec neměl, což bylo pochopitelné, protože s konci jsem ještě neměla zkušenosti. Pro mě bylo všechno zatím jenom začátek. Přetržení pupeční šňůry, která mě spojovala s rodnou zemí a s rodiči, se teprve lákavě třpytilo na obzoru. Na závěr tábora jsme měli sepsat první kapitolu našeho díla, poněkud odvážně nazvaného román. Kolovala fáma, že nedovolí odjet nikomu, kdo neodevzdá aspoň deset stránek. Mezi účastníky tábora tohle oznámení vyvolalo paniku. Potají se posilovali nechutným americkým pivem, kouřili marjánku a ve stavu opojení hledali inspiraci. Já jsem věděla, že i kdybych byla úplně pod parou, stejně mě toho víc nenapadne. Dala jsem dohromady všechno, co jsem za těch pár týdnů vytvořila. Můj výtvor měl jednu hlavní vadu. Nebyla to první kapitola románu, tedy začátek něčeho dlouhého. Byl
to spíš konec něčeho krátkého a litanie o tom, že se mi nechce jet domů, protože mě tam nic extra nečeká. Téma vlastního života se mi podařilo vyčerpat na pár stránkách. Celý elaborát jsem odevzdala Nickovi s přesvědčením, že nic lepšího ze mě nevymáčkne. Nick řekl hmhm, podívám se na to, a ponořil obrýlené oči do textu někoho jiného, kdo zřejmě neměl potíže s tím, vyprodukovat jakýkoli počet stránek. Ten cizí rukopis byl tak tlustý, že můj život shrnutý na pár stránkách vedle něj vypadal jako chudinka. Když jsem viděla, kolik má Nick práce, ani jsem nečekala, že si na mé příliš krátké dílo najde čas. Odevzdala jsem, co jsem měla, a tím to pro mě skončilo. Druhý den se balilo, všichni se loučili, vyměňovali si adresy a padali si do náruče. Margot už byla pryč i se svou absurdní divadelní hrou a sliby, že si budeme psát. Na rozloučenou mi řekla, že jsem byla ta nejinspirativnější spolubydlící, jakou kdy měla. Což byl v její literární hantýrce ten největší kompliment. Seděla jsem v chatce, snažila se narvat věci do batohu a představovala si, že další den budu opravdu v Praze. Se vším, co to obnášelo: rodiče, jejich nesnesitelné každodenní rituály, nevraživé poznámky ke všemu, co dělám, a naprostá neshoda v jakýchkoli názorech, které si dovolím vyjádřit. Najednou někdo zaťukal. Na takové ohledy jsem na táboře nebyla zvyklá, obvykle do chatičky vrazil bez ptaní kdokoli a zůstal tam třeba do dalšího rána, aniž by se zajímal, jestli to někomu vadí. Ani jsem se neobtěžovala odpovědět a čekala, že ten venku prostě vejde dovnitř. Nic. Pak znova ťukání. „Dál,“ zavolala jsem nakonec a byla zvědavá, kdo je ten příliš zdvořilý návštěvník. Nebyl to jen tak někdo. Ve dveřích stál Nick, o kterém jsem si myslela, že ho už nikdy neuvidím. Bylo mi to vlastně
docela líto. V místním knihkupectví jsem si koupila jednu jeho knihu, abych na něj měla památku. Přečetla jsem ji za noc a byla jsem celá pryč z toho, že v rukou držím text člověka, kterého čte spousta lidí. Ale nebudu odbočovat. Takže venku stál Nick, který slušně klepal, protože byl ušlechtilý intelektuál. A chtěl se mnou mluvit. „Máš talent,“ řekl. „Cože?“ zeptala jsem se. Se svojí angličtinou jsem si nikdy nebyla stoprocentně jistá, co mi lidi říkají. Nick mi to zopakoval a dodal: „Doufám, že budeš psát dál.“ „To nevím,“ odpověděla jsem popravdě. „Teď musím hlavně jet domů.“ „Moc se ti nechce, že jo?“ řekl Nick a poškrábal se na hlavě. Z mého elaborátu dobře věděl, jaké byly moje vztahy s rodiči. „Jela bych kamkoli, jenom ne domů. Ale nic jinýho mi nezbývá,“ odpověděla jsem. Nick se zase poškrábal na hlavě a oznámil mi, že mám ještě jednu možnost. Zůstat v Americe a pokračovat ve psaní. „Jako bych měla na výběr,“ odsekla jsem. Ale ukázalo se, že mám. „Můžeš bydlet u mě,“ pronesl Nick, jako by to byla úplně běžná věc, která se jen tak někomu cizímu nabídne. Jako by odjakživa ubytovával mladé dívky s talentem, jichž by byla škoda, kdyby se musely vrátit k rodičům, kteří pro ně nemají ani zbla pochopení. Zaváhala jsem jen tak naoko, aby to nevypadalo, že se na jeho návrh celá třesu, a pak jsem ledabyle prohodila: „Tak jo.“ A tím to bylo domluvené. Bez žádných dlouhých canců.
kapitola 2 Ve stopách kurtizány
Z tábora jsme odjeli každý zvlášť, aby to nevypadalo a taky proto, že se Nick obával, aby ho ještě příští rok zaměstnali. Vozit si studentky domů bylo asi normální jenom pro něj, všichni ostatní by ho měli za svůdce mladých dívek a ztratil by dobrou pověst. Já jsem žádnou pověst neměla, takže jsem se nemusela bát, že o ni přijdu. Vystoupila jsem z autobusu hned na další zastávce. Nick už na mě čekal v autě. Hodila jsem dozadu bágl a usadila se vedle něj. Ještě nikdy v životě jsem si nepřipadala tak svobodná. Konečně jsem zažívala něco vzrušujícího a těšila se, že budu mít o čem psát. Nick byl čistokrevný Newyorčan z Brooklynu. V téhle čtvrti dosahují domy na rozdíl od Manhattanu s mrakodrapy přijatelné výše. Vůbec to tam nevypadá jako v americkém filmu, kde se obvykle po ulicích honí gangsteři v obrovských fárech a střílejí po sobě v záři neonových reklam. Stojí tam bytelné hnědé baráky a člověk si tam připadá spíš jako v Evropě. Ale jinde to v Brooklynu zase působí docela americky. Jsou tam různobarevné domky pobité dřevěnýma prknama, o nichž se zdá, že je každý trochu silnější poryv větvu položí na kolena a nepřežijí příští Vánoce. Což je normální,
protože v Americe se všechno musí pořád rychlým tempem měnit a staré nahrazovat novým. Historie nemá význam, počítá se jenom s budoucností. Od doby mého tehdejšího pobytu se Brooklyn úplně změnil. Teď začal být v módě a jelikož je Manhattan drahý, stěhují se tam mladé středostavovské rodinky s dětmi. Za mých dob to v jistých místech bylo spíš o ústa. Sice po ulicích nejezdili střílející gangsteři, ale Nick mi říkal, ať si dávám večer pozor a necourám nikde dlouho sama. Na to jsem z Prahy nebyla zvyklá. I když u nás před revolucí nestál na každém rohu policajt, Praha působila dojmem obšancovaného města. Lidi na ulicích spěchali, s nikým se nevybavovali, drželi se pevně své tašky a na tváři měli známý výraz, co říkal: honem abychom už byli doma a mohli za sebou zavřít dveře na tři západy. V New Yorku lidé posedávali na trávníku v parku a vyhrávali hudbu po ulicích. A všichni si se všemi povídali a vysvětlovali si, kdo odkud přijel a co tam dělá. Byla jsem z toho dost vyjevená a líbilo se mi to. Po pár dnech jsem přišla na to, že tenhle pestrý pouliční život je vyvřelina všeho, co je v lidstvu nejhorší a nejlepší. V New Yorku jste mohli potkat někoho úplně cizího, koho jste se zeptali na cestu a on s vámi šel kus pěšky, abyste se neztratili, i když to měl původně opačným směrem. Ale taky jste mohli narazit na někoho, kdo vás přimáčkl v průjezdu ke zdi a dal vám nůž na krk. Jen kvůli několika pitomým dolarům, které ho stejně nevytrhly. Venku se potulovalo spousta bezdomovců a taky šílenců, kteří by u nás byli zavření v ústavu. Tady byli svobodní jako všichni ostatní. Trvalo mi, než jsem si zvykla, že jsou součástí městské krajiny. U nás aspoň tihle lidi nemrzli polonazí na ulici a někdo jim dával pravidelně najíst. Občas
jsem Nickovi navrhovala, ať si jednoho ztracence vezmeme domů a pečujeme o něj. Jenže Nickův byt byl malý i pro nás dva. Byla to od něj oběť, že byl ochotný vzít si k sobě holku, která neměla kam jít. Takže jsem toho po něm nemohla zase tak moc chtít a musela mu odpustit, že kromě mě u sebe nechce ubytovat ještě dva tři tuláky. Když mi první den všechno ukázal, připadala jsem si provinile, že mu zaberu už tak malý prostor. Usmyslela jsem si, že mu to musím něčím vynahradit. Postel tam byla jenom jedna, docela velká, takže bylo jasné, že na ní budeme spát oba dva. Sice jsme spolu nechodili, ale spát bychom spolu mohli, uvažovala jsem. Aspoň bych se mu nějak revanšovala. Pak jsem se zarazila. Nepřemýšlím jako lehká ženská, co se prodává na ulici? U rodičů jsem bydlela zadarmo, ale to bylo normální, protože jsem se jim narodila a museli se o mě starat. Na to byl dokonce zákon. Nick ale nebyl žádný můj příbuzný. Nakonec jsem došla k závěru, že lehká ženská nejsem. Tu si chlap koupí na ulici a domů si ji nastálo nebere. Stráví s ní půl hodiny v hotelu a pak nazdar. Podle této logiky měl být můj vztah s Nickem čistě duchovní. Nick se mi docela líbil. Dlouhá ofina mu padala do čela a s brýlemi vypadal jako hloubavý intelektuál. Měl nervózní ruce, kterýma mával, když něco vysvětloval, a byl hodně hubený. Říkala jsem si, že kdyby se mnou chtěl chodit, nebránila bych se tomu. Ale podle něj jsme měli být něco jako partneři ve psaní. První večer rozhodl o našem dalším vztahu. Dlouho jsem čekala, až Nick půjde spát. Seděl u počítače zabraný do práce a bylo jasné, že toho jen tak nenechá. Vzdala jsem to a šla si lehnout. Vzbudilo mě až hubené tělo, které
vklouzlo pod přikrývku vedle mě. Věrná představě, že se mu musím odvděčit, jsem si ho přitáhla k sobě. Ráno jsem sebou chvíli v posteli kroutila, abych se ujistila, že se mi to všechno jenom nezdá. A že nesedím v letadle směr Praha, které právě v tu chvíli startovalo z Kennedyho letiště. Nick se taky zrovna probudil a polekaně sebou trhnul. „Promiň, já zapomněl, že jsi tady,“ omluvil se a nahmatal na nočním stolku brýle. „Nejsem zvyklý tady někoho mít,“ dodal, což nebyla tak docela pravda, jak jsem později zjistila. Pak si nasadil brýle a podíval se na mě. Asi aby se ujistil, že to jsem opravdu já. „Nic jinýho mi nezbylo,“ řekla jsem na svou omluvu. „Postel je tu jen jedna, takže jsem se ti sem musela nakvartýrovat.“ „Mám tady matraci, stačilo říct,“ pravil Nick. Matraci! Ale jak jsem to ksakru mohla vědět? Pochopila jsem, že původně vůbec nepočítal s tím, že spolu něco budeme mít. Takže jsem ho vlastně skoro znásilnila. I když pravda byla taková, že se moc nebránil. Nick nám udělal kafe a přinesl mi hrneček do postele, jako bychom do sebe byli zamilovaní. Byl velmi zdvořilý a úslužný, ale po snídani si opět sedl k počítači a stala se z něj nehybná socha, která neviděla nic kromě toho, co se odvíjelo před ní na monitoru. Pochopila jsem, že když chtěl být sám, prostě si zalezl do své ulity. A zůstal tam tak dlouho, jak chtěl. Měl to jednoduché a trochu jsem mu to záviděla. Do mého soukromí pořád zasahovaly životy druhých a pro mě bylo těžké vybojovat si vlastní prostor. Problémy nastaly, když chtěl, abych plnila úlohu literárního partnera, jak tomu říkal, četla jeho věci a říkala mu,
co si o nich myslím. Tvářil se, že je to pro něj důležité. Přesně takhle se choval na kurzu a já ho podezřívala, že ze mě chce tímhle způsobem vychovat spisovatele. To mě štvalo, protože tábor skončil a on už nebyl žádný můj pan učitel. Navíc jsem si často nemyslela vůbec nic. Zdálo se mi, že v jeho textu není třeba cokoli vysvětlovat. Jenže on po mně vždycky chtěl nějaký názor. Pak se mnou většinou nesouhlasil a mně se ty naše konverzace zdály naprosto k ničemu. „Proč chceš, abych ti říkala, co si myslím, když jsi stejně vždycky proti?“ ptala jsem se ho. „Myslím si, že nemáš pravdu. Ale ty si můžeš myslet, co chceš, jasný?“ tvrdil. A tak jsem si myslela svoje a hádala se s ním dál a někdy jsem toho měla plné zuby. Po nějakém čase ho to naštěstí přešlo a přestal mi klást ty hrozné otázky. Stala jsem se pro něj součástí inventáře a splynula s okolím. Čím dál víc se nořil do psaní své nové knihy, která zdárně nabývala na objemu. Už jsem nebyla partner, ale milá neobtížná věc, jako je třeba skříň. Tomuto stavu věcí jsem dávala přednost, protože hrát si na literátku byla námaha nad mé síly. Když se Nick snesl z oblak na zem, bylo mi s ním fajn. Chodili jsme na pivo a povídali si jako staří parťáci. V tu chvíli jsem si vůbec nepřipadala jako prodejná žena a na okamžik se mi zase vrátil pocit, že jsem mladý nadějný talent. Nick pořád chtěl, abych mu vyprávěla o svých rodičích. Vypadal, jako by ho moje historky bavily, i když je už moc dobře znal. Někdy mi ho bylo líto, že mu furt vykládám to samé, a tak jsem si občas něco přimyslela, aby to bylo zábavnější.
Podle mě ale tohle téma bylo dost otřepané. Kdo se nikdy nehádal s otcem a matkou? Chtěli by, abychom byli jako oni, a my, jejich děti, se naopak ze všech sil snažíme, abychom se jim v ničem nepodobali. Jednou jsem se Nicka zeptala, jestli měl taky takové potíže. „Jasně,“ odvětil. „Taky sis s rodičema nerozuměl?“ „To víš, že ne.“ „A hádali jste se jako koně?“ „Proč jako koně?“ Vysvětlila jsem mu, co tenhle výraz v češtině znamená, a položila mu klíčovou otázku. „Proč vlastně chceš, abych ti o tom pořád vyprávěla, když už tohle všechno znáš?“ „Protože to ve mně vyvolává vzpomínky, chápeš?“ odpověděl a tak zvláštně se usmál. „Vzpomínky na co?“ nešlo mi do hlavy. „Přece na to, jak jsme se doma hádali. Jako krávy.“ A zasmál se nahlas. „Jako koně,“ opravila jsem jeho pokus o češtinu a povzdechla si. Takhle to tedy bylo. Nostalgie. Snažila jsem se představit si, že až jednou budu tak stará jako Nick, budu s dojetím vzpomínat na všechny ty hnusné věci, co jsem od otce v mládí slyšela. Jak jsem nemožná, ošklivá a hloupá. Možná mi pak ukápne i slza. Ale nezdálo se mi to pravděpodobné. Škoda že měl Nick tolik práce a nemohli jsme si povídat častěji. Ale musel pořád sedět u počítače. Nebo ležet v knihách jiných autorů. Tvrdil, že si na nich brousí jazyk a že by to byla nuda, kdyby se měl pořád zabývat jen tím, co píše sám.
Nick vždycky četl několik knih najednou, což jsem nedokázala pochopit. „Když střídáš knížky, je to, jak bys střídal lidi. S nikým nejsi doopravdy,“ vysvětlila jsem mu jednou. „V tom to právě je,“ zasmál se Nick. „To máš jako se ženskýma. Vydržím s jednou, jen když jsem zároveň se všema ostatníma.“ Na to jsem neodpověděla, protože jsem nevěděla, kdo mají být ty ostatní ženské. A vůbec jsem netoužila se to dozvědět. Ze začátku jsem se u Nicka jen tak potloukala po bytě, poslouchala jeho hudbu a četla knížky z jeho knihovny. Ale po pár dnech mě to začalo nudit. Ráda bych psala jako on, ale nic mě nenapadalo. O rodičích a svém minulém životě v Praze se mi už psát nechtělo, spíš jsem se na všechno snažila zapomenout. Ráda bych zažila něco nového, ale nic se nedělo. Začala jsem vyrážet ven. Manhattan jsem probrázdila křížem krážem. Prohlídla jsem si všechna muzea, prochodila Central Park, prošla čínskou čtvrť s Číňany a židovskou čtvrť s Židy, až jsem tam znala všechno. Jednou večer jsem se nudila tak, že to proniklo i do Nickovy skořápky. Vstal od počítače, tleskl rukama a prohlásil, že půjdeme do společnosti. Je pozvaný na párty, oznámil mi, jako by si na to vzpomněl teprve teď. Pravděpodobně to věděl už dlouho, ale prostě mi to zapomněl říct. „A co tam bude za lidi?“ zeptala jsem se zvědavě. Ráda bych se seznámila s někým novým. „Lidi jako já,“ odpověděl. „Píšou. Čtou.“ Nick občas mluvil pouze v holých větách, ačkoli ve svých knihách dokázal jednu malinkatou drobnost složitě rozebírat na několika stránkách. Když někdo o někom řekne, že
čte nebo píše, zní to, jako by hovořil o dítěti v první třídě. Ale já jsem věděla, že pro Nicka to znamená něco úplně jiného než pro ostatní smrtelníky. Pro něj to byla velevýznamná činnost, důležitější než všechno ostatní na světě. Jestli ty lidi byli jako on, znamenalo to, že leželi v knihách skoro čtyřiadvacet hodin denně, zapomínali jíst a spát a nevnímali své okolí. Jdu na setkání mimozemšťanů alias mimoňů, usoudila jsem. Pro jistotu jsem si na ten střet s cizí civilizací vzala sukni, ačkoli se s tímto druhem oděvu obvykle moc neotravuju a dávám přednost pohodlnějším džínám. Jenže jsem tam kromě sebe měla zároveň reprezentovat i normální část lidstva. A možná taky mladé talenty z východní Evropy. To už byla zatracená odpovědnost. Nickovy přípravy byly prostší. Zjistil, že jediné sako, co měl, se z nějakého důvodu octlo v botníku a bylo špinavé a uválené, takže vykráčel z domu pouze v košili. Léto už bylo dávno pryč a hezký teplý podzim, typický pro New York, se chýlil ke konci. Bylo mu úplně jedno, že by se mohl nastydnout, a chladno pravděpodobně ani necítil. Nick si pohvizdoval písničku, kterou to léto pořád vyhrávali v rádiu. Já měla dobrou náladu a říkala si, že moje cizozemská existence nakonec není tak špatná, protože mi život pořád chystá nové zážitky. Byla jsem napjatá, jací budou ti mimoňové. Gramotní účastníci večírku mě nakonec trochu zklamali. Nebyli exotičtí, spíš nezáživní. Představovala jsem si, že budou hýřit bravurními citáty, psát si chytré poznámky na manžety od košile nebo si něco brumlat pod vousy. Ale všichni se tvářili docela obyčejně a při představování doširoka otevírali pusu v tom zářivém americkém úsměvu, který nic neznamená.
Uprostřed místnosti stál stůl s jednohubkami, jejichž řady už byly značně prořídlé. Mimozemšťani oceňují pozemskou stravu, řekla jsem si a dala si taky jednu. Všude postávaly otevřené lahve vína. Nebylo jasné, kdo je hostitel a kdo host, všichni se obsluhovali sami. Nickovi i sobě jsem nalila skleničku. Nick svoje víno roztržitě postavil na knihovnu a když se chtěl napít, vzal si omylem skleničku vedle stojícího mimoně. Toho to nevyvedlo z míry a vzal si zase Nickův nápoj. Ani jeden si této záměny nevšiml, i když každý původně pil něco jiného. Když mě Nick představoval, zamumlal mé jméno a nepovažoval za nutné nikomu vysvětlovat, kdo jsme a jaký vztah k sobě máme. Ani neřekl, že u něj bydlím, což byla škoda. Docela by se mi líbilo hrát si před mimoni na kurtizánu. Určitě by jim z toho spadla brada. Možná se Nick styděl za to, že jsem o tolik mladší, nebo že jsem ještě nevydala žádnou knihu. Mě samotné se nikdo na nic neptal. Asi jsem nebyla pro nikoho zajímavá, protože jsem nebyla vyžilý postarší autor, typ mimoně, který na večírku převládal. Rozhodla jsem se, že budu mimozemšťany pozorovat a budu se snažit na nich něco zajímavého objevit. Brzy se mi podařilo zjistit, že jejich nejoblíbenějším konverzačním tématem byli literární agenti. Donekonečna hovořili o tom, kdo komu přijal rukopis, kdo koho s čím vyhodil, jak komu změnili název knihy a o kolik jim zkrouhli honorář. Vypadalo to, jako by na literárním agentovi závisela celá jejich existence. Jelikož agent rozhodoval o tom, jestli se jejich díla dostanou na pulty knihkupectví či nikoli, byl pro tyhle lidi důležitější než vlastní rodina. Nikoho jsem
neslyšela mluvit o dětech, manželích či manželkách, přestože věk na založení rodiny převážná většina mimoňů už dávno měla. Možná ani nevěděli, co jsou to příbuzenské vztahy. Nick třeba o svých rodičích nikdy nemluvil. Teď už jsem chápala proč. Mohl za to literární agent, který svou hrozivou siluetou vše zastínil jako King Kong. Přitom bylo jasné, že všichni tihle spisovatelé jsou na svého agenta buď naštvaní, nenávidí ho a nebo se ho bojí. Nebo taky všechno dohromady. Ale hlavně stáli o to, aby jejich dílo udal nějakému nakladateli. Klidně by agenta třeba i drbali na zádech, kdyby si mysleli, že to nějak pomůže. „Můj agent mi změnil název,“ prohlásil zoufale jeden spisovatel, kterému se po holé lebce vinulo pár dlouhých šedých chlupů. „Místo Neslyšné úpění nechtěně počatých můj román nese název Vzhůru na vrchol,“ stěžoval si. „Copak jsem napsal knihu o nějakém horském výstupu?“ zaúpěl a na znamení zoufalství si masíroval vrásčité čelo. Kroužek okolostojících mu přizvukoval. Přitom všichni věděli, že si ve skutečnosti honí triko a že je náramně spokojený, že jeho knížka vůbec vyjde, jak mi později vysvětlil Nick. Jiný, nervózní chlap zase líčil, že když píše, nemůže spát. A že když nespí, nemá žádné sny a tudíž nemá o čem psát, protože jeho hlavní inspirací je utajený život jeho podvědomí, který se mu zjevuje pouze ve snu. Taky říkal, že když někomu poví, co chce psát, přestane ho to inspirovat a už to nikdy nenapíše. Takže prý kvůli tomu skoro s nikým nemůže mluvit. Říkala jsem si, jak panebože ten chlap mohl kdy něco napsat, když mu v tom brání úplně všechno. Nick mi pak pošeptal do ucha, že tenhle týpek už
patnáct let dělá na jedné sbírce básní a nikdo neví, kdy ji dokončí. Ani mě to nepřekvapilo. Ostatní mu zaujatě naslouchali, ale mě to přestalo bavit. Šla jsem si sednout do křesla v koutě, nalila si další skleničku a tenhle podivný svět pozorovala radši zdálky. Dívat se na lidi, jak mluví a gestikulují, a přitom neslyšet, co říkají, je občas docela legrace. Vymýšlela jsem si, že jedna prostředně stará ženská s šíleně rozevlátými vlasy a dlouhatánskými namalovanými řasami, kterými intenzívně mávala, právě Nickovi místo nějakého intelektuálního velemoudra důležitě sděluje: „Dneska jsme měli k obědu knedlíky a k tomu byla svíčková omáčka.“ „Svíčková omáčka?“ otázal se jako překvapeně Nick. „Fakt svíčková? Jsi si jistá, že ne rajská?“ „Když říkám svíčková, tak myslím svíčková,“ stála si na svém ta ženská. „Určitě ne houbová?“ zaprosil Nick a plný naděje se k ní naklonil. „Tak jo, houbová,“ vzdala to nakonec ta ženská s povzdechem a líbla ho na tvář. Trhla jsem sebou. Co si dovoluje se k němu takhle lísat? Kdo je tu oficiální kurtizána? Já, nebo ona? Uklidnila jsem se, až když jsem si uvědomila, že coby kurtizána jsem tady inkognito a že tahle ženská pravděpodobně slouží jako zastírací manévr. Jelikož se mě Nick ostýchal představit jako svou mladou milenku, musel se bavit s touhle ženskou, aby zmátl stopy. Nalila jsem si další skleničku vína a pak ještě jednu a pak už jsem si nic nepředstavovala. Žádné svíčkové ani jiné omáčky. Byla jsem totálně namol a usnula jsem.
Nick mě asi odvezl domů, protože když jsem se probudila, byla jsem zase u něj doma. Ne na posteli, ale na kanapi v obýváku. Sice přikrytá dekou, ale i tak to bylo divné. Mátožně jsem vstala a zamířila do ložnice, abych zjistila, co se děje a proč jsem nespala tam jako vždycky. Odpověď na mou otázku byla prostá. Nemohla jsem se probudit v ložnici, protože na mém místě vedle Nicka spala ta ženská s rozevlátými vlasy. Jen už nebyly rozevláté, ale spláclé. A její ohromné řasy se nehýbaly, nýbrž jí ležely na obličeji jako dva odpočívající smetáky. Spala hluboce, měla otevřenou pusu a trochu chrochtala. Nicka to očividně nerušilo, protože vedle ní odfukoval klidně dál a podle svého zvyku ležel naznak s polštářem na hlavě. Idylický obrázek těch dvou se mi rychle znechutil. Přestala jsem na ně zírat a vrátila se do obýváku, kde jsem naštvaně kopla do kanape. Pak jsem se s nejasnou touhou po pomstě usadila před Nickův počítač. Klávesy byly Nickovými prsty vyšlapané jako cesta, kterou si lidi krátí směrem přes park na tramvaj, a nebylo na nich nic vidět, ale mně to bylo fuk. Písmena jsem uměla i poslepu, což bylo asi jediné, čím jsem se blížila spisovatelskému umění. Rozhodla jsem se, že to ze sebe musím vypsat. Celý ten večírek s mimozemšťany se mi v tu chvíli tak zprotivil, že všechno, co jsem tam viděla a zažila, jsem měla chuť rozcupovat na malinkaté kousíčky. Kdybychom tam nešli, neležela by teď v Nickově posteli cizí ženská. Ťukala jsem jako blázen až do chvíle, kdy se pan spisovatel vzbudil a nakráčel do obýváku se zíváním, z něhož vyznívalo, že svou nevěru nepovažuje za nic, s čím by se měl přede mnou tajit. Zarazil se, teprve když mě uviděl před počítačem, ale nechal mě tam. Šel si udělat kafe,
vrátil se i s hrnečkem a postavil se mi za záda. Zcela nezdvořile mi civěl přes rameno a odslabikoval nahlas název. „Kurtizána mezi mimozemšťany, to bude strhující!“ poznamenal. Nato si to vytiskl a posadil se s tím do křesla. Při čtení se uchechtával a občas se mě zeptal, jestli ten člověk, co jsem ho popsala, je ten a ten jeho známý. Strefil se skoro vždycky. Jediné, co mu nedošlo, bylo, že ta příšerná ženská, co se každému vlichocovala a vymetala kdejakou spisovatelskou postel, je zrovna ta, co mu chrní vedle. „Je to dobrý, měla bys to rozepsat a udělat z toho něco většího,“ vyslovil nakonec svůj ortel a šel udělat té příšerné ženské kafe. Vydávala zvuky, jako že už je vzbuzená, a dožadovala se pozornosti. Kafe jí Nick přinesl až do postele, stejně jako mně první den. Asi to dělal se všemi ženskými, které u něj nocovaly. Šla jsem si udělat do kuchyně čaj, hlavně proto, abych nemusela poslouchat, jak ta ženská usrkává z hrnku. Nad konvicí s horkou vodou stoupala v souladu s fyzikálními zákony pára a já si říkala, jak někdo jako Nick může být tak chytrý a zároveň úplně nedovtipný. Vůbec nepochopil, že jsem se potřebovala vypsat z toho ranního překvapení, které mi uchystal, a že tady o žádnou literaturu nejde. Podle něj jsem z toho měla udělat humoristický román, a já zatím byla zoufalá. Lámala jsem si hlavu, jestli mám být hrdá, sbalit si svoje saky paky a zmizet. S mimozemšťankou si Nick určitě rozuměl daleko víc než se mnou. Protože já dokázala něco napsat, jen když jsem se naštvala. Zatímco ona byla nejspíš velká umělkyně. Možná jsem si měla zahrát na zhrzenou milenku, ale to bych nedokázala. Kromě toho, že mi Nick nabídl přístřeší,
byl ochotný číst moje texty a první ráno mi udělal kafe, jsem od něj žádné projevy náklonnosti neviděla. Zamilovaní jsme do sebe nebyli, tak co jsem mu mohla vyčítat? Náhradnice vylezla spoře oděná z postele a zamířila do kuchyně. Byla očividně hladová, protože šla přímo k ledničce. Jako doma, pomyslela jsem si. Radši jsem se kousla do jazyka, abych jí něco neřekla. Pomohlo to, protože když mi ji Nick představil s tím, že se jmenuje Gloria, dokonce jsem se na ni zdvořile usmála. Možná to byl úsměv křečovitý, ale stejně to bylo jedno, protože Gloria se pořád ještě hrabala v lednici a ukazovala mi záda. „Neznamená to, žes ji vyměnil za mě?“ zeptala jsem se Nicka. Právě usedal k počítači a Gloria byla zaujatá přípravou snídaně. Když jsem viděla Nickův obvyklý nepřítomný výraz, pochopila jsem, jak je mu fuk, že má v bytě nakvartýrované dvě ženské. A že na naší dohodě se nic nemění. Byla jsem pro něj jedna z mnoha žen stejně jako jedna z té spousty knih, které měl zrovna chuť číst. A jak mi jednou řekl, měl chuť přečíst všechny knihy na světě a nikdy ani jedinou nevyhodil. „Blbost, co bych měnil,“ vynořil se na chvíli ze svého světa, načež se opět ponořil tam, kde původně byl, tedy kamsi do svého románu. Po jeho odpovědi se mi ulevilo natolik, že jsem dokonce byla schopná nakráčet do kuchyně a ukázat té ženské, kde máme chleba. Velká umělkyně nebyla zase tak velká, jak jsem si původně myslela. Při snídani jsem se o ní dozvěděla víc. Ilustrovala knížky a stěžovala si, že o obrázky není zájem. „Tenhle žánr je mrtvej, chápeš? Lidi stejně už dávno knížky nečtou, tak k čemu jsou obrázky?“ vysvětlovala mi.
„A co třeba knížky pro děti? Děti mají obrázky rády,“ odvážila jsem se navrhnout. „Pch... pro děti je umění škoda,“ odfrkla pohrdavě. „Zajímají je jenom prsatý, blonďatý a modrovoký panenky a jinak nemají žádnej vkus.“ Na to existovala pouze jediná odpověď. Je-li tento druh umění mrtev, nemá na tomto světě co dělat ani Gloria. Ale nebyla jsem tak drzá, abych jí doporučila, ať se jde odprásknout i se svým uměním. Místo toho jsem jí uřízla kus chleba a účastně přikyvovala. Tím jsem se jí asi zalíbila. Dojedla snídani, vysprchovala se v koupelně, utřela se naším ručníkem a pak se měla k odchodu. Předtím ještě stačila sdělit Nickovi, že jsem roztomilá. Trochu dítě, dodala. Měla štěstí, že hned poté vypadla ze dveří, protože jinak bych na ni asi vzala svoji modrookou, blonďatou a prsatou panenku a omlátila jí ji o hlavu. Kdybych tedy nějakou takovou panenku měla. Po téhle události jsem byla ráda, že se chvíli zase nic nedělo. Rutina každodenního válení na kanapi, čtení, procházek po Brooklynu a pohled na pracujícího Nicka na mě působily útěšně. Všechno bylo jako dřív a přesně to jsem potřebovala, abych se zbavila představy, že mě Nick odlifruje na ulici a nahradí mě šílenou umělkyní. Zničehonic jsem si vzpomněla na rodiče. Od té doby, co skončil tábor, jsem jim poslala jen jeden pohled. S tím, že pokračuju ve psaní (ehm ehm) a že se tu ještě nějakou dobu zdržím, protože nemůžu nevyužít takové úžasné příležitosti. Tu poslední větu jsem po krátkém uvážení připsala kvůli otci. Počítala jsem s tím, že se na ni chytne jako vosa na med. Úžasné příležitosti měl můj otec rád. A taky báječné, vzácné, jedinečné a nečekané. Aspoň místo toho, aby mě
přišel zachraňovat z bohémského doupěte, bude všude vykládat, že jeho dcera nastoupila uměleckou dráhu. V každém případě to byla šikovná výmluva, aby si o mě on ani matka nemuseli dělat starosti. Rozhodla jsem se jim zavolat. Koupila jsem si telefonní kartu a vypravila se do telefonní budky na ulici. I když Nick neuměl česky a nerozuměl by tomu, co říkám, kdybych telefonovala od něj, nechtěla jsem, aby věděl, komu volám. Poté, co jsem mu rodiče vylíčila jako dvě zrůdy, by asi těžko pochopil, že se s nimi chci ještě bavit. Neměla jsem nejmenší chuť před ním vypadat jako malá holka, co brečí po tatínkovi a po mamince. Podle očekávání se v telefonu ozval otec. Naši měli přesně rozdělené role. Matka chodila otevírat dveře a otec zvedal telefony. „Chtěla jsem jenom vědět, jak se máte,“ zalhala jsem. Ve skutečnosti jsem se potřebovala ujistit, že po mně nevyhlásili mezinárodní pátrání. Skoro jsem se trefila, protože otec chtěl především vědět, kde bydlím a jaká je na mě adresa a telefon. Jeho hlas zněl uraženě (neboť jsem coby nevděčná dcera o sobě tak dlouho nedala vědět), vyčítavě (měl o mě velké starosti) a bolestně (chyběla jsem mu). „Z čeho žiješ?“ vyjekl, což se mu stávalo jen ve chvílích největšího rozrušení, kdy mu hlas začal skákat jako puberťákovi. Asi se bál, jestli se náhodou neživím jako lehká žena. To se bál naprosto oprávněně. „Dostala jsem stipendium,“ zalhala jsem a vylíčila mu, jak se ze mě na táboře stal nadějný mladý talent. Nickovo jméno jsem nezmínila a vůbec jsem mluvila velmi neurčitě. Pak jsem ještě dodala, ať pozdravuje matku, a zavěsila jsem. Adresu ani telefon jsem otci nesdělila. Lepší bylo zůstat mimo dosah.
Po tomhle telefonátu mě na ulici náhle rozrazil chlad a já si uvědomila, že zima se nezadržitelně blíží. A že nemám žádné oblečení kromě toho letního, které jsem si s sebou vzala na tábor. A taky že nemám prachy, abych si na sebe něco koupila. Jeden z důvodů, proč jsem telefonovala domů, byl vlastně i tenhle. Jenže jsem se styděla si o peníze říct a otec mi žádné nenabídl. Když jsem přece měla to stipendium a byla jsem nadějný mladý talent, nemohla jsem mít nouzi. S chmurnými myšlenkami jsem se odebrala domů, kde jsem řekla svému milenci a živiteli, který jako vždy ležel v knihách: „Potřebovala bych nějaké teplé oblečení.“ „Tak si ho kup,“ odvětil logicky milenec a živitel. „Nemám peníze,“ pravila jsem neméně logicky já. „Taky bych potřeboval,“ odvětil soustrastně. „A proč vlastně nepracuješ?“ Byla to pravda. Proč jsem nepracovala? Času jsem měla fůru, nic zajímavého jsem netvořila, a i kdyby mi někdo chtěl otisknout tu slátaninu o večírku mimoňů, honorář za pár stránek by mě stejně nevytrhnul. Mrkla jsem se do novin, které se Nickovi válely na stole, pročetla pár inzerátů a rozhodla se. Nechtěla jsem obsluhovat v restauraci, ani hlídat děti, ani venčit psy. Prodávat sendviče nebo dělat nočního hlídače taky ne. Přišla jsem na to, že bych nejradši objevila, co jsou tihle Američani opravdu zač. Zatím jsem poznala jenom rozmazlené a vychlastané dětičky ze spisovatelského tábora a pak mimoně z večírku. A samozřejmě Nicka, ale to už vůbec nebyl normální člověk. Zbývalo mi tedy ještě značné procento americké populace. A jediný způsob, jak jsem mohla místní obyvatele
zkoumat, byl ten, že je budu pozorovat v jejich přirozeném prostředí, tedy u nich doma. A tak začala moje kariéra uklízečky. Dělala jsem si naději, že se nejenom zlepší má finanční situace a na zimu si koupím něco na sebe, ale že nasbírám i nějaké zajímavé zkušenosti. A získám inspiraci ke psaní, což jsem potřebovala jako sůl.
kapitola 3 Slibná mladá dívka a košte
Najít práci bylo jednoduché. Zdálo se, jako by celý New York přímo čekal na to, až vezmu smeták a hadr do ruky a začnu vymetat jeho špinavé kouty. Poté, co jsem si podala inzerát do novin, doma od rána zvonil telefon. Bála jsem se, že kvůli tomu neustálému vyzvánění Nickovi rupnou nervy, vytrhne ďábelský přístroj ze zásuvky a vyhodí jej z okna. A mě s ním. Avšak nic takového se nestalo. Pokud si Nick vůbec uvědomil, že v místnosti něco zvoní, ochotně zvedal sluchátko a domlouval mi schůzky s různými cvoky. Měla jsem několik druhů zákazníků. Nejposedlejší čistotou byly mladé matky, které z péče o mimina napůl zcvokly a bály se bakterií, jako by byly životu nebezpečné. V jejich představách nabíraly tyhle neviditelné potvůrky dravost divé zvěře. Proti těmto nepřátelům nejradši používaly smradlavé, ale údajně účinné dezinfekční prostředky. Čistotným mladým matkám se vždycky něco nezdálo. Buď že nedělám dost rychle, nebo že někde zůstal flíček. Obvykle mi z nich vytekly nervy, doporučila jsem jim, ať si seženou radši otroka, a práskla jim dveřmi před nosem. Nejméně náročnou kategorií byli svobodní pánové od čtyřiceti do osmdesáti, kteří neuměli zacházet s kýblem,
nerozeznali hadr na podlahu od kapesníku a byli spokojení s čímkoli. Jenže samota jim lezla na mozek a většinou se na mě citově upnuli. Pořád si chtěli povídat, i když neměli o čem. Doufali, že jim zpestřím jejich nudný a osamělý život. Když jim bylo smutno, volávali mi domů a ptali se, jestli nemůžu přijít o den dřív. Většinou jsem nemohla, protože jsem měla jiné zákazníky, což oni moc dobře věděli. Chtěli prostě slyšet můj hlas, i když jsem jim neřekla nic víc, než že nepřijdu ve středu, ale až ve čtvrtek. Nick se mi chechtal, že mám nápadníky, a když už zvedl telefon, vedl s nimi dlouhatánské hovory. Předstíral, že je můj bratr, a nazýval mě dobrou, lidumilnou duší. Pak mi tvrdil, že to, jak si vylévají nitro, je úžasný materiál, a že bych o tom měla něco napsat. Na tohle jsem už pomalu začínala být alergická. Pro Nicka byl úžasný materiál úplně všechno. Největší aféru jsem zažila s jedním starcem, který ze začátku vypadal, že mě bude maximálně tiše zbožňovat. Těžko se pohyboval a skoro nevycházel z domu. To, že k němu přijdu uklidit, bylo jedno z mála povyražení, která mu ještě zbývala. Vůbec mě neotravoval s tím, jestli se má nejdřív utřít prach a teprve potom vyluxovat nebo naopak, což byla pro jiné zákazníky zásadní otázka. Jediná trochu divná věc na něm byla, že se mě pořád ptal, proč nenosím zástěru. Většinou jsem uklízela v džínech a nechápala jsem, co se mu na tom nezdálo. Ale stařec se k tomu pořád vracel, až jsem mu řekla, ať mi ji teda koupí, když po tom tak touží. Stařec se zaradoval: „A budeš v ní určitě chodit?“ „Jasně,“ přitakala jsem. Jestli si přál mít uklízečku v zástěře a zdálo se mu to víc sexy než džíny, prosím. Zřejmě
to bylo tím, že byl jiná generace. Ale to byl omyl. Mužský je mužský, ať je mu osmdesát nebo patnáct. „A nic jiného si už na sebe nevezmeš?“ naléhal dál. „Nevezmu,“ slíbila jsem. Ale stařec to myslel trochu jinak: „Chtěl bych, abys kromě té zástěry na sobě už nic jiného neměla.“ „Jako abych pod ní byla nahá?“ vyděsila jsem se. A bylo to venku. Měla jsem být dědkovou poslední útěchou, promenovat se před ním nahá a ještě mu uklízet byt. Když jsem to večer vyprávěla Nickovi a zeptala se ho, co si o nabídce myslí, jen pokrčil rameny. S tímhle problémem se asi nikdy nesetkal, tak jsem si s ním musela poradit sama. Byla jsem vychovaná tak, abych se před nikým za peníze nesvlíkala. Na druhé straně mi vtloukali do hlavy, že starším lidem se má pomáhat. Tak co kdybych vykonala dobrý skutek? Ale jaksi se mi do toho nechtělo. Nakonec jsem vymyslela geniální řešení. Rozhodla jsem se sehnat dědovi partnerku v jeho věku, se kterou si bude moct povídat o mládí a poslední světové válce. A při tom zjihlém vzpomínání zapomene na svou touhu po spoře oděných mladých dívkách. „Vy ve skutečnosti potřebujete něco úplně jiného,“ sdělila jsem starci. „To, co vám skutečně chybí, je porozumění.“ Dědek horlivě zakýval hlavou. Kromě toho problému se svlékáním jsme se spolu ve všem dokonale shodli. „Potřebujete spřízněnou duši, a ne nahotinky,“ přesvědčovala jsem ho dál. V novinách jsem mu našla kupu inzerátů pěkně zachovalých vdov, které hledaly „přítele pro poklidné dny stáří“.
Téměř násilím jsem ho přiměla k tomu, aby zvedl telefon a vytočil jedno číslo. Jenže jak se ve sluchátku ozval roztřesený ženský hlas, stařec ztratil odvahu a položil to. „Je mi to strašně líto,“ řekl provinile. „Ale já mám nejradši mladé masíčko.“ To byl mezi námi konec. Pak byli lidi, co si mysleli, že kradu. S těmi bylo těžké pořízení, protože se nedalo dokázat, že to není pravda. Vyhrožovali mi nebo mě prosili, ať jim všechno vrátím, ale jelikož jsem nic neukradla, nemohla jsem jim pomoct. A když jsem jim nabídla, že k nim přijdu a pomůžu jim hledat, vždycky odmítli. Asi se báli, že bych jim toho ukradla ještě víc. Ale co bych dělala se zlatými šperky, které bych stejně nenosila? Nakonec se vždycky všechno našlo, šperk byl zastrčený kdesi v šuplíku nebo zapadnutý za skříní. Někteří zákazníci byli tak slušní, že mi to zavolali. Byla to jejich omluva, i když tohle slovo nikdy nevyslovili. Jen řekli, že to našli, a konec. Pak mě už nechtěli vidět, i když se ukázalo, že zlodějka nejsem. Co kdyby? Vůbec jsem někdy měla dojem, že s těmi lidmi trávím víc času na telefonu než tím, že u nich uklízím. S uklízečkou si každý rád popovídá. Jako jeden alkoholik, co žil úplně sám. Když se večer nalil, vždycky mi zavolal. Druhý den si z toho nic nepamatoval, prázdné lahve vynesl z domu dřív, než jsem přišla, a kdybych se třeba jen žertem zmínila o tom, že by mohl pít, strašně by se urazil. Za střízliva se choval povýšeně, vykračoval si po bytě ve vysokých kožených botách a vykládal mi o svém úspěšném životě. Nesvěřoval se, jen kecal. Když jsem odešla, otevřel si lahev whisky a pod jejím vlivem zlítostivěl. Vytáčel číslo mého telefonu, aby se mi mohl vyplakat.
Alkoholika jsem měla docela ráda, ale skončilo to s ním jako se všemi ostatními. Jednou mi volal úplně namol desetkrát za večer a já na něj neměla náladu. Počkala jsem do druhého dne, až vystřízliví, a zavolala mu, že už nikdy nepřijdu, protože chlastá a otravuje mě. Začal mi nadávat, já zavěsila, ale on pořád volal zpátky a ječel na mě. Pak si vzal sluchátko Nick a řekl alkoholikovi svým jemným, ušlechtilým hlasem, že se mnou už nemůže mluvit, neboť jsem se odebrala spát. A měla jsem pokoj. Spánek bylo slovo se zázračným účinkem. Uklízečka spí a nikdo ji nemůže rušit. Hadry a smetáky taky odpočívají, v kumbálu s čisticími prostředky je tma a na předměty v bytě se tiše ukládá prach. Jak útěšná představa. Nejhorší zážitek jsem měla s jedním bláznem, ke kterému mě poslal Nick, protože ho neodhadl. To už jsem si zvykla na lidskou špínu, flekaté pohovky, zaprášené lahve od alkoholu a zadělané záchody. Oprašovala jsem pornokazety a strkala do pračky posrané spodky, jako by se nechumelilo. Před očima jsem si přitom promítala svůj vlastní film, mechanicky mávala smetákem a když něco moc smrdělo, zadržela jsem dech, abych to necítila. Všechno se dá vydržet, myslela jsem si, jenže to jsem se spletla. Strach je něco, na co si člověk nezvykne nikdy. Když mi ten blázen otevřel dveře, hned jsem si uvědomila, že tady něco nehraje. Byl to takový neurčitý člověk, kterého bych si na ulici ani nevšimla. Když za mnou ale zaklaply dveře, docela se změnil. Jako by najednou o dvě hlavy vyrostl. „Kde chcete uklidit?“ zeptala jsem se navenek lhostejně, aby nepoznal, že se ho bojím. Odhadl mě samozřejmě natotata.
„Tady všude,“ odpověděl panovačně, jako bych mu patřila jen proto, že si na pár hodin zaplatil moje služby. Bylo jasné, že se mě bude snažit zdržet co nejdéle. Nebo taky navždycky, pomyslela jsem si, pokud mě něčím praští a zahrabe ve sklepě. Nechtěla jsem, aby viděl, že se ho bojím, a chladně jsem se ho zeptala, kde má uklízečské nádobíčko. Vytasil se s jedním umatlaným smetáčkem a zbytkem prostředku na nádobí. Zřejmě se u něj neuklízelo už několik let. „S tímhle mám pracovat?“ rozhořčila jsem se naoko. „Bez normálních čisticích prostředků se vám na to tady vykašlu.“ Nato jsem mu vyjmenovala saponáty, spreje a další zázračné čističe, jejichž jména jsem jako odborník přes špínu dobře znala. Chlápek pravil, že vše nakoupí a že mám na něj počkat. Nabídl mi, že si můžu zatím nalít skleničku, vypadl z bytu a samozřejmě mě tam zamknul. S potlačovaným odporem jsem přičichla k lahvi, kterou mi nabízel, a vzhledem k tomu, že v ní byla neznámá černá tekutina, radši jsem se toho lektvaru ani nedotkla. Obhlídla jsem místnost, abych zjistila, jestli je tam telefon, a byl. Vytočila jsem Nickovo číslo a modlila se, aby byl doma a přijel mě zachránit. Nebral to. A záznamník samozřejmě taky neměl zapnutý, jelikož moderní přístroje neměl v lásce a zásadně je nepoužíval. Ten kousek papíru, na který mi napsal adresu tohohle úchyla, mě pálil v kapse. Nedělala jsem si iluze, že by si Nick tu adresu pamatoval. Až se nevrátím domů a on mě dá hledat, tak ani nepřijdou na to, ve kterém sklepě jsem zahrabaná. Když se úchyl vrátil s polovinou toho, co jsem po něm chtěla, omluvně jsem zacvrlikala: „Musela jsem si od vás
zavolat domů, že se vrátím trochu později. Je tady fůra práce, víc, než jsem si myslela.“ Chlapík trochu schlípnul a rozpačitě se podrbal mezi nohama. Na to, že bych mohla použít jeho telefon a upozornit někoho blízkého, nepomyslel. Zatvářila jsem se, jako by gesto v rozkroku bylo to nejnormálnější, co jsem kdy viděla. Odhodlaně jsem si natáhla gumové rukavice. Možná že neskončím ve sklepě, ta moje lež o telefonu mě zachrání, tak ať nechytím nějakou hnusnou chorobu, pomyslela jsem si. Při mytí podlahy se mi šílenec rozhodl dělat společnost a na povzbuzení si nalil skleničku z té podezřelé černé lahve. „Dneska v noci se mi zdál takovej divnej sen,“ začal povídat a už to jelo. Než jsem dodělala podlahu, dokázal mě totálně vyděsit svými šílenostmi o tom, že se na nás chystá zaútočit mimozemská civilizace. Aby bylo jasné, mimozemšťanů jsem se nebála. Hrůzu mi naháněl tenhle chlap, protože věřil, že s ním ve spánku komunikují zelení mužíčkové. Radši jsem mu neodporovala a doufala jsem, že mu nenasadili do hlavy, aby podřízl svou uklízečku. Lednička byla v takovém stavu, jako by ty mimozemšťany očekával každým dnem. Zřejmě si říkal, že už nemá cenu vyhazovat z ledničky zkažené jogurty a shnilou šunku, protože bude brzo konec světa. Naplnila jsem mu tím odpadkový koš. „Co to děláš,“ vykřikl rozhořčeně, „to je moje svačina!“ Nato mě přinutil, ať to kousek po kousku naskládám zase zpátky. Svačina se efektně zelenala ve sněhobílé lednici, kterou jsem zrovna umyla, a slibovala další rozsáhlé hnití. Bylo mi to jedno. Ať si v té plísni pěstuje třeba mimozemšťany.
Po anabázi s lednicí šílenec prohlásil: „Musím si vzít prášek, úplně jsi mě rozčílila. Měl jsem si ho vzít až večer, ale radši to udělám teď hned.“ Tou poznámkou o práškách mě úplně dostal. Bylo mi jasné, že bere něco na hlavu. Takže mu muselo být úplně jedno, jestli mě zabije nebo ne. Jako duševně nemocného ho osvobodí, maximálně ho strčí někam do blázince. Chvíli prudce odfukoval a vypadalo to, že se na mě vrhne, ale pak si šel pro ty prášky. Zdálo se mi, jako bych v tom bytě strávila měsíce, a ne pár hodin. Když bylo všechno hotové, tvrdil, že jsem nevytřela podlahu v kuchyni a že pokud to neudělám, nic mi nezaplatí. Z rozčilení si musel vzít další prášek a já celou podlahu bez ceknutí umyla znova. Zmínka o prášcích na mě platila. Když jsem skončila s úklidem, samozřejmě zjistil, že nemá peníze. Řekl, ať si pro ně přijdu druhý den. Vypadla jsem odtamtud se staženým hrdlem. Jasně že jsem se tam už nikdy nevrátila a o ty prachy jsem přišla. I když byli podle Nicka zákazníci takový úžasný materiál, psát jsem o nich nedokázala. Byli příliš živí, příliš reální a hroziví, než abych je vpustila do svých myšlenek v těch vzácných chvílích, kdy jsem byla sama. Ale původní účel tahle práce splnila. Koupila jsem si svetr a teplý kabát a boty, co se leskly novotou a krásně voněly. S Nickem jsme občas zašli do hospody a teď, co jsem měla peníze, jsem ho mohla i pozvat. Už jsem mu nevykládala o rodičích, ale o svých zákaznících. Tyhle příběhy se sobě podobaly jako vejce vejci, ale zdálo se, že on se jich nemůže nabažit. „Co tě na těchhle historkách pořád baví? Copak ty jsi někdy uklízel?“ zeptala jsem se ho jednou.
„Ne, nikdy. Rodiče mi všechno platili a já byl zhýčkaný mladý muž,“ přiznal se Nick. „Tak proč tě to zajímá?“ Mládí mu to nepřipomínalo, musel mít nějaký jiný důvod. „Protože nikdy nemůžu být ženská a nikdo mě nezaměstná jako uklízečku. Bez tebe bych se ani nedozvěděl, jak to chodí, když k někomu inkognito pronikneš do domácnosti,“ vysvětlil mi. „Nechtěl bys o tom náhodou napsat?“ zeptala jsem se ho. Pro jednou jsem mu tuhle otázku položila já. Připadala jsem si důležitě. Mohla jsem být inspirací pro opravdového spisovatele. „Ne, protože o tom jednou napíšeš ty,“ pravil Nick vševědoucně. Téma uklízečky se mu líbilo, takže jsem ho podle něj měla jako vždy rozvést a udělat z toho román. Uklízení jsem měla za celý den dost, a tak jsem po večerech aspoň rozepisovala text o mimoňském večírku. Nick v tu dobu učil na večerním kurzu psaní a jeho židle u psacího stolu byla volná. Už jsem se neostýchala sednout si k počítači a zmáčknout klávesy. Moc mi to nešlo, ale bylo to lepší než dřív. Práce mě naučila rozumět si s věcmi. Dotýkat se jich a otírat z nich prach mi dodalo sebedůvěru. Tentam byl strach, že něco rozbiju nebo zkazím. Jako uklízečka jsem si mohla psát, co jsem chtěla. Představa o mladém nadějném talentu se už dávno rozplynula a přestala mě tížit. Zbavila jsem se iluze, že jsem do New Yorku přijela dělat slečnu spisovatelku. Uklízení mi dávalo v tomhle světě místo. Sice mizerné a špatně placené, ale poskytovalo mi jistotu, že mě NĚKDO potřebuje. Ze začátku jsem si myslela, že vytírat u cizích lidí bude ponižující, protože to je práce hlavně cizinců a přistěhovalců, na které se všichni koukají skrz
prsty. Věřila jsem, že mě zachrání jen to, že o tom zároveň budu psát. Nakonec to dopadlo opačně. Před neschopností něco pořádného napsat mě zachránilo právě uklízení. Přinejhorším po mně zůstávala aspoň čistá podlaha, utřený prach a vzduch vonící čisticími prostředky. A bylo mi jedno, že jsem ten den nenapsala ani řádku. Z téhle práce nakonec cosi prosáklo i do mého psaní. Z hlavní hrdinky mimoňského večírku se stala uklízečka (jaká náhoda!), která se mezi duchaplné mimozemšťany dostala naprostým omylem. Ačkoli tam přišla jako host, nepořádek v bytě, kde se večírek konal, jí nedal pokoj, nakonec se neudržela a pustila se do smýčení. Začala sbírat prázdné lahve, umývat skleničky a pak se dokonce dala i do oprašování knih, ačkoli večírek byl právě v plném proudu a hosté ji udiveně pozorovali. Nakonec se pustila s hadrem do samotných mimoňů a začala jim pucovat kravaty a otírat pleše. V jednu chvíli jsem uvažovala o tom, že bych tuhle postavu nechala odvézt sanitkou do blázince, kde by se mohla úspěšně pokusit o sebevraždu. Ale tak daleko jsem text nedotáhla. Takže uklízečka přežila. A já nakonec taky. Když pro mě moji zákazníci ztratili půvab novoty, začalo se mi zničehonic stýskat. Nedokázala jsem přesně říct, po čem. Rozhodně ne po rodičích, ani po Čechách ne. Kdybych věděla, že odjedu na tak dlouho, určitě bych si s sebou nevzala hroudu země a neprolívala nad ní slzy jako Komenský. V kusu bláta se ten můj smutek stejně schovat nedal. Začala jsem chybět sama sobě, taková, jaká jsem byla v Čechách. Stýskalo se mi po tom, jaké to bylo, když jsem šla třeba večer se smetím. Všichni obyvatelé Čech seděli
doma před televizí, jejíž odraz blikal v oknech, a nikoho nenapadlo podívat se ven do tmy. Byla jsem tam úplně sama a oni netušili, že se na ně koukám a hádám, co právě dělají a na co myslí. V tu chvíli jsem mívala pocit, že můžu skoro všechno na světě. Že kdybych chtěla, mohla bych vzlétnout do vzduchu a vznášet se nad domy a klidně koukat těm lidem do oken. Došla jsem až k popelnici, ta se otevřela se starým známým zaskřípěním, poslušně spolkla odpadky a já jí něžně zavřela tlamu. Na domov jsem začala vzpomínat i proto, že se blížily Vánoce. Opatrně jsem se zeptala Nicka, jak se je chystá strávit. Odpověděl, že s rodiči. „Neboj se, u mě se nic konat nebude. Jedu k nim, takže tady budeš mít klid.“ Nejenže jsem nebyla oficiální přítelkyně, která se o Vánocích představuje matince a tatíčkovi, ale navíc bylo moje přebývání u Nicka očividně tajné. Zase jsem si připadala jako kurtizána a ještě k tomu opuštěná. Nickovi jsem se to ani nesnažila vysvětlit, protože by to nepochopil. Pro něj Vánoce představovaly hnusný komerční svátek a otravnou večeři s příbuznými, nehledě na to, že rvát nedorostlé stromečky v lese bylo podle něj barbarství. S tím jsem sice souhlasila, ale představa, že budu svátky trávit úplně sama, se mi vůbec nelíbila. A to i když bych všechny příbuzné nejradši poslala do háje a byla jsem ráda, že si nemusím brát na svědomí vraždění nevinných ryb ani plenění smrkových lesů. Domů jsem letět nemohla. Měla jsem na cestu tam, ale nazpátek už ne. A taky jsem se bála, že jakmile bych překročila hranice Čech, navždy by se za mnou zavřely, protože rodiče by mě nepustili zpátky.
Vánoce v New Yorku se mi nakonec scvrkly na jeden telefonát domů a na procházku ulicemi vyzdobenými svítícími nápisy Happy Christmas. Telefon zvedla tentokrát matka, protože otec si to právě rozdával s kaprem. „My jsme mysleli, že přijedeš!“ Matčin hlas měl přesně ten tón, který jsem nesnášela. Zase jsem byla nezdárná dcera, která svým rodičům působí jen trápení. „Nemůžu, mami,“ řekla jsem. Nemohla jsem jí vysvětlit, že mám problém s penězi, když jsem tu byla oficiálně na stipendiu. „A s kým budeš slavit? Doufám, že nebudeš úplně sama?“ Matka svým šestým smyslem přesně vystihla situaci, což byla schopnost, kterou jsem z hloubi duše nenáviděla. Vycucala jsem si z prstu kamarády a oslavu, kam jsem pozvaná. Skoro jsem tomu sama věřila. Pak se k telefonu dostal otec a vytrhl mě z básnění, což znamenalo, že kapr byl již mrtev. Jak jsem uslyšela otcův hlas, radši jsem předstírala poruchu a rychle zavěsila. Oba rodiče pro mě byli na Štědrý den trochu moc. To, že jsem nepřijela a že se moje vánoční účast omezila na pár vět v hovoru přes oceán, byl přečin, který mi otec nemohl odpustit. Nejenže jsem si dovolila být na něm nezávislá a k tomu v cizí zemi, kde mě nemohl kontrolovat, ale dala jsem jemu i matce najevo, že takové rodinné události jako Vánoce mi jsou ukradené. Nick odjel k rodičům už ráno. Nalila jsem si z lahve whisky, kterou uchovával pro návštěvy. Potřebovala jsem cítit teplo aspoň uvnitř, jelikož kolem mě byla jen studená prázdnota. Hnědozlatým alkoholem jsem si vyčarovala docela dobrou vánoční náladu. Vyprávěla jsem sama sobě vánoční pohádky, až se mi začaly plést všechny postavy. Mrazík běhal
za Popelkou po lese. Krásný princ, který Popelku bránil, ho nakonec umlátil smetákem a za odměnu dostal tři vlasy děda Vševěda. Pak už jsem si nepamatovala nic. Pozdě v noci se vrátil domů Nick a našel mě s hlavou na stole a v něžném objetí s lahví. Vzbudil mě a já se mu snažila něco říct, ale vycházely ze mě pouze nesourodé zvuky. Nick mě prozíravě odnesl na záchod, kde jsem se důkladně vyzvracela do mísy. Pak mě odlifroval do postele jako poštovní balík. „Jaká byla štědrovečerní večeře?“ zeptala jsem se ho druhý den, když se můj žaludek uklidnil. „Jako vždycky,“ odvětil suše a dál se o tom odmítl šířit. Vypadal bledě a přepadle. Jó, Vánoce. Ty nám dá rodina vždycky pořádně sežrat. Nakonec jsem byla ráda, že jsem je strávila s lahví whisky. I když mě Nick o Vánocích před svými rodiči raději utajil, zdálo se, že náš vztah nabývá na stálosti. Z postele v ložnici jsem se už nikdy nemusela stěhovat na kanape a žádná dámská návštěva typu té první se neopakovala. Říkala jsem si, že to je možná mým kouzlem mladé milenky. Ale ve skutečnosti to asi bylo tím, že Nick nepotřeboval shánět venku, co měl doma. Přesto mě poněkud znepokojilo, když Nick začal hovořit o dalším mimoňském večírku. Kousla jsem se do jazyka, abych se náhodou nezeptala, jestli tam bude i Gloria, a řekla mu, že se na společenské události poslední dobou moc necítím. „Jak necítíš? Kdybys chodila po vernisážích, autogramiádách a objevila se na kdejaké párty, tak neřeknu. Ale ty jsi pořád zavřená doma. Pokud tedy nejdeš uklízet,“ podivil se.
„No právě. Připadám si spíš jako uklízečka než někdo, kdo může jít na intelektuálský večírek. Co když tam začnu sbírat skleničky a umývat je, jako v tý mý povídce?“ namítla jsem. Nick se chytil za hlavu. „Tím spíš bys měla jít. Abys myslela na něco jinýho než pořád jen na mytí podlah. Navíc tam budou i lidi, co znáš. Třeba Gloria.“ Nechtěla jsem se projevit jako žárlivka a na další odpor jsem se nezmohla. Utěšovala mě pouze myšlenka, že tam třeba najdu inspiraci a svoji povídku o uklízečce konečně dopíšu. Druhá intelektuální párty se odehrávala stejně jako ta první. Připadalo mi, že jsou tam ti samí lidé co posledně. Jako kdyby zůstali stát se skleničkou vína v ruce a opakovali totéž pořád dokola. Vyprávěli si ten svůj nekonečný příběh o literárních agentech a čas se pro ně zastavil. Jak jsem je pozorovala, uvědomila jsem si, že pro mě čas běží naopak strašně rychle. Když jsem naposledy naslouchala jejich duchaplným konverzacím, byl podzim. Teď se schylovalo k jaru a má newyorská existence doznala mnohých změn. Místo perem jsem se oháněla smetákem. Už vůbec jsem si nepřipadala jako kurtizána, spíš jako usedlá matrona. S Nickem jsme se dobrali ke vztahu manželů v důchodovém věku, kteří si rozumějí beze slov. Nedoloval ze mě názory na literaturu a přestal očekávat, že do roka napíšu román a stane se ze mě literární hvězda. Mně zase přestalo vadit, že žiju vedle někoho, kdo je čtyřiadvacet hodin denně duchem nepřítomný. Výborně jsme si vyhovovali a na těch pár metrech čtverečních, které jsme spolu obývali, jsme si vůbec nepřekáželi.
Jak to mělo být dál? Nemyslela jsem nás dva, ale hlavně sebe, protože Nick měl život už dávno vyřešený. Vymýšlel si příběhy, trápil se problémy pouze literárního druhu a většinu života trávil ve společnosti fiktivních postav. Jenže co já? O tom všem jsem přemýšlela, když jsem na párty bloumala z jednoho kouta do druhého. Až najednou mě z rozjímání vytrhl povědomý hlas. „Kohopak tady nevidím!“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a spatřila Glorii, která se na mě usmívala jako na starou známou. Vypadala mnohem líp, než když jsem ji naposledy viděla, jak chrápe v naší posteli. Dokonce si dala práci a trochu si přičísla bujný vlas. Navzdory bujarému uvítání si nemohla vzpomenout na moje jméno ani na to, kde jsme se naposledy viděly. Moc se mi nechtělo jí to připomínat, protože vedle ní stál vyschlý vysokán s propadlými tvářemi, který prý byl literární kritik. Vypadal, jako by sežvýkal stovky stránek nějakých veleděl, které však zřejmě špatně strávil a bolelo ho z nich břicho. Kdybych řekla, že jsem Glorii poznala v naší posteli, asi by ho to sklátilo. „Ty jsi ta od Nicka,“ identifikovala mě konečně Gloria a já si oddechla, že nemusím nic vysvětlovat. Jenže Gloria se s tím nespokojila. Dále hloubala nad mým původem a něco jí zřejmě nešlo do hlavy. „A co ty vlastně děláš?“ vystřelila na mě otázku. Očividně mě potřebovala zařadit buď do kategorie poetů, chronických romanopsavců či jiného druhu uměleckých živočichů. Nadechla jsem se a snažila se přijít na nějakou kloudnou odpověď, když v tom jsem si uvědomila, že žádnou nemám. Co tu vlastně dělám? O čem je můj život? A proč
jsem vůbec v New Yorku? Nakonec jsem se zachytila jediného pevného bodu, který v mém životě existoval. Kýblů a hadrů. „Uklízím,“ pravila jsem a hluboce vydechla úlevou, že to bylo konečně venku. „Co uklízíš?“ zeptala se očividně nic nechápající Gloria. „No prostě chodím k lidem domů a zbavuju je špíny.“ Vysypalo se to ze mě jako z prasklého pytle. Zahlédla jsem, že se k nám blíží Nick, přilákán mým rozhovorem se slavným kritikem a bývalou milenkou. Gloria zmlkla a vypadala zaskočeně. Zato kritik ožil. „To je vynikající,“ pravil. „Někoho jako vy právě potřebuju. Moje uklízečka si zlomila nohu a nemůže chodit. A já doma padám přes špinavé nádobí,“ zasmál se, jako by bylo něco vtipného na tom, že si nedokáže umýt pár hrnků. Slavný kritik mě potřeboval! Kolik by za takové prohlášení dali všichni ti přítomní psavci, marně toužící po tom, aby si jich tahle veličina alespoň na okamžik všimla! Asi jsem se měla cítit polichocená, ale nebyla jsem. V tu chvíli mě ovládl ďábel. Nick stál vedle nás a všechno slyšel, tak asi proto. „Upozorňuju vás předem, že jestli budete chtít, abych se vám svlíkala, máte smůlu,“ oznámila jsem kritikovi. „Nahá zásadně neuklízím,“ dodala jsem s důrazem. Kritik zkoprněl a vizitku, kterou mi chtěl dát, zastrčil zpátky do kapsy. Omluvila jsem se všem přítomným s důstojností královny a odkráčela shánět jiné zákazníky, jak se ode mě nejspíš očekávalo. Nicka jsem tam nechala, ať si to vychutná. Nezůstal tam dlouho, protože za chvíli si mě našel, jak si nalévám pořádnou sklenici vodky.
„Dej mi taky,“ řekl mi. Očividně to potřeboval, a tak jsem vyrobila další koňskou dávku. „Teď vypadám, jako bych zneužíval mladé dívky z východní Evropy,“ pravil zádumčivě poté, co se napil. Já mlčela a on pokračoval: „A dělám z nich otrokyně, které na mě pracují, abych si mohl válet ty svoje spisovatelský šunky.“ „To není pravda,“ řekla jsem. Nicka to ale neutěšilo a dál vypadal zdrceně. „A přitom jsem chtěl něco úplně jinýho,“ dodal. „A co jsi chtěl?“ zeptala jsem se se staženým hrdlem. Ta zatracená vodka nějak neúčinkovala. „Chtěl jsem ti pomoct, abys mohla dál psát,“ řekl Nick prostě. Hrdlo se mi stáhlo ještě víc. Konečně to vyslovil nahlas. Kladl do mě naděje a já je nesplnila. „Zklamala jsem tě,“ vyrazila jsem ze sebe a ulevilo se mi, že jsem to jednou dokázala říct nahlas. Přiznat si, že to člověk prohrál, je ztraceně těžké. Většinou sebou všichni radši dál plácají, aby to vypadalo, že ještě pořád plavou. Já se rozhodla už nic nepředstírat a potopit se rovnou ke dnu. „Ne, to ne,“ usmál se Nick. „Ty si stejně půjdeš svou cestou a vypíšeš to ze sebe dřív nebo později. Je úplně jedno kdy. Jen jsem si myslel, že to celé můžu nějak urychlit a nasměrovat tě. Asi to byla blbost.“ „Nebyla,“ řekla jsem, i když jsem si to taky myslela. Chtěla jsem ho jen povzbudit, aby nebyl tak smutný. „Pojď, jedeme domů,“ řekl Nick a vzal mě kolem ramen. Vypadalo to, že stále usilovně přemýšlí. V autě to z něj nakonec vypadlo. „Myslím, že tady dvakrát šťastná nejsi,“ řekl.
Mlčela jsem. Nebudu přece Nicka přesvědčovat o opaku a vykládat mu, jak si tady v New Yorku připadám úžasně a jak mě uklízení naplňuje. Jenže to, co mi právě řekl, znělo téměř jako vyhazov. Jdi a buď si šťastná jinde a jinak, protože tady jsi to projela. Nejspíš to tak nemyslel, ale bylo lepší, abych to tak pochopila. A konečně s tím něco začala dělat, než se stanu uklízečkou navěky věků. Zůstávat dál v Americe nemělo smysl. Peníze, co jsem si vydělala, stačily akorát tak na zpáteční letenku. Zavolala jsem rodičům, abych jim své rozhodnutí oznámila. A začala jsem se chystat na návrat do Čech. Podle mého vymyšleného scénáře všechno klapalo. Byl konec školního roku a údajné roční stipendium mi právě dobíhalo. Nezdárná dcera se po dvanácti měsících podmínečné svobody opět navracela do rodné země bojovat s rodinou. Telefon zvedla matka a já se nestačila divit, jak měla mou budoucnost v Čechách už dopředu naplánovanou. Jako by od začátku, co jsem byla v New Yorku, čekala jenom na tenhle telefonát. Organizovat bližní byla její vášeň. Sama vždycky přesně věděla, co bude dělat příští víkend, měsíc, rok i desetiletí, a tento systém s oblibou uplatňovala i na ostatní. „Půjdeš na vysokou školu. Po roce v Americe zvládneš přijímačky na angličtinu jako nic,“ oznámila mi. Mluvila rozhodným tónem, jako by z mé strany neočekávala žádný odpor. Z jejího hlasu jsem zároveň slyšela i otce. Po dvaceti letech manželství z nich byla jedna duše, jedno tělo. „A neprošvihla jsem náhodou termín přihlášek?“ zeptala jsem se s obavami. „Nic jsi nezmeškala,“ pravila matka triumfálně. „Otec už dávno přihlášku poslal a podepsal ji tvým jménem.“
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
