Všem hrdinkám u plotny, které obětavě krájejí, míchají, smaží, pečou, vaří a odolávají pokušení přidat do pokrmu přísady, jaké tam opravdu nepatří.
1. kaPiToLa Když Vivi nesla do jídelny dezert, pomerančové parfait s čerstvými jahodami, ztuhla na prahu jako přikovaná. Hlava jejího manžela spočívala v moři šťávy z pečínky. Werner přepadl horní polovinou těla přes hranu stolu a přistál pravou tváří na talíři. Šťáva vystříkla a potřísnila ubrus. Copak, že by si dal šlofíka? Po špičkách se přikradla ke stolu a sklonila se k nehybné postavě. Spatřila skelně lesklé, doširoka otevřené oči. Mísa s dezertem jí vypadla z ruky a roztříštila se o podlahu z přírodního kamene. Werner nedýchal. A už nikdy nebude. Byl mrtvý. Vivi zalapala po dechu. To nemůže být pravda! Werner byl chlap jako hora, silný a plný života. Nedávno překročil pětapadesátku. Takový muž přece jen tak neodloží lžíci uprostřed jídla. S panickou hrůzou studovala jeho obličej. Byl zmodralý a podivně zkřivený. Nemohlo být pochyb: Werner se nehlučně rozloučil se životem, který spolu sdíleli téměř patnáct let. Z očí jí vytryskly horké slzy. Ještě před deseti minutami se hádali, protože chtěla, aby si konečně zase někam vyrazili. Například do nějaké hezké restaurace. Werner však raději prohrabával sáčky s chipsy, jako by to byly diamanty, a zcela vážně prosazoval názor, že nejgeniálnějším výdobytkem moderní civilizace je možnost vysedávat celé hodiny u televize a lít do sebe po litrech vychlazené pivo. Jeho představa vydařeného večera byla prostá: napřed žádný plán a následně žádné vzpomínky. [7]
Vivi toho měla až pokrk. Chtěla si trochu užít, zajít opět jednou do kina nebo na večeři, pobavit se. A tak se chytli. Poslední slova, která od ní Werner slyšel, zněla: Já už nehodlám dřepět každý večer na pohovce a drbat ti koule! Vivi mu je vmetla do tváře s neskrývanou trpkostí. A Werner se s nimi odebral na onen svět. Zdrceně klesla na židli. Roztřesenou rukou sáhla po sklence a jedním lokem dopila zbytek červeného vína. Je možné, že ho hádka zabila? Že mu rozčilením ještě víc stoupl chronicky vysoký tlak, až dostal infarkt? Že mu takříkajíc puklo zlomené srdce? „Kde nic není, nemůže nic puknout,“ zašeptala pro sebe. Ne, ani při nejlepší vůli nebylo možné přiznat Wernerovi tělesný orgán, který by si zasloužil pojmenování srdce. V posledních letech se z něho stal domácí tyran: špatně naložený, brblající, nadávající, bez kapky šarmu. Tak na co vlastně zemřel? Vivi zahlédla u manželova talíře pepřenku. Polilo ji horko. Byla vynikající kuchařka, kořenky na stole při jídle nestrpěla. Nejeden host, který by si chtěl pokrm dochutit sám, od ní sklidil mrazivé pohrdání. Vaření je umění, prohlásila pokaždé, nikoho by přece taky nenapadlo popadnout propisku a čmárat po Moně Lise. Teď jí však krev v žilách neztuhla uraženou kuchařskou pýchou. Starou vyřazenou pepřenku, kterou dávno nahradila nejmodernějším elektrickým mlýnkem, ráno znovu naplnila – nikoliv však pepřem. Nasypala do ní jed na krysy. Do kuchyně se zatoulala myš a Vivi nezvané návštěvě vystrojila poslední hostinu: pár kousků chleba, skrojek sýra a několik oříšků, vše velkoryse okořeněné jedem na krysy. Z pepřenky. Přesně té, která teď stojí na stole. Strašlivé poznání ji zasáhlo jako rána palicí: Otrávila Wernera. Zabila svého manžela! Rozvzlykala se. Strašlivá katastrofa! Jestli se věci budou vyvíjet standardním způsobem, stráví zbytek života ve vězení. Kdo jí uvěří, že se jednalo o politováníhodnou nešťastnou náhodu? Všechny indicie svědčí proti ní. Ukazují na vraždu, [8]
na úkladnou, chladnokrevně naplánovanou vraždu. Křečovitě sevřela v rukou ubrousek. „Jsem ztracená,“ zamumlala pohřebním hlasem.
Vivi už hodinu seděla u jídelního stolu, neschopná pohnout třeba jen malíčkem. Mezitím se setmělo. Jídelna jako by upadla do dřímoty. V šeru se dal stěží rozeznat stůl prostřený nejjemnějším damaškem, stříbrnými příbory a broušenými sklenicemi. Na zdech, stejně jako v celém domě, visely odporné olejové mazanice, dědictví jejího manžela. Křišťálový lustr nad stolem se matně leskl v posledních zbytcích večerního světla pronikajícího oknem. Wernerův obličej ležel dál na talíři. Byl to bez diskuze nejhorší okamžik Vivina života, těsně za ním následovala svatební noc a sklerotizace křečových žil. A neměla sebemenší tušení, co bude dál. Ze strnulosti ji vytrhl až telefon. Škubla sebou. Co teď? Má ho zvednout? Nebylo by lepší zavolat napřed pohotovost? Tos měla udělat hned, blesklo jí hlavou. Třeba bylo možné Wernera ještě zachránit. Proč jenom něco nepodnikla? Telefon nepřestával vyzvánět. Co když někdo bude chtít hovořit s manželem? Má mu snad říct „lituji, právě jsem ho otrávila, zavolejte později“? Mysli, nabádala se. Jestli se teď dopustíš chyby, můžeš zbývající dny svého života odpočítávat na mřížích samotky. Potřebuješ anděla strážného. Nebo spíš strážného ďábla. Odhodlaně vstala a klopýtala do obývacího pokoje, kde byl telefon. Spěšně rozsvítila, toporně dopadla na pohovku a zvedla sluchátko. „Sylvia Bernburgová,“ ohlásila se co nejpřirozenějším tónem. „Kdo volá?“ „Ahoj, Vivi,“ uslyšela veselý hlas své nejlepší kamarádky Ely. „Jsem právě ve městě. Co bys řekla na jeden Aperol Spritz někde v baru? Třeba U Huga? Nebo tě Werner drží jako obvykle v manželském žaláři?“ Při slově žalář se Vivi sevřel žaludek. [9]
„T-totiž, j-já, m-my,“ koktala, „právě jsme se uvelebili na pohovce. Snad někdy jindy. A aby bylo jasno: Nejsem tady vězněná.“ Zavzlykala. „Svého muže miluju.“ To neřekla už pěkných pár let. Nebylo proč. Měla Wernera docela ráda. Znali své zvyky, klady i zápory, byli sehraní. Tak dobrá, v poslední době ho už jenom taktak snášela, ale opatrnosti není nikdy dost. Kdyby došlo k soudu, mohla by být jako svědkyně předvolána i Ela. A určitě by zapůsobilo dobře, kdyby vypověděla, jak se jí přítelkyně vyznala z lásky k Wernerovi. Ze sluchátka se ozvalo zachichotání. „Má milá Vivi, po třech manželích ti to můžu dát písemně. Manželství je žalář. Jediná výhoda spočívá v tom, že můžeš mít sex s dozorcem.“ Vivi se zachmuřila. Rozhovor se stočil směrem, který byl pro ni příliš choulostivý. „Hm. Moc vtipný,“ zavrčela. „Přímo k popukání. Je mi líto. Dneska se mi to nehodí.“ Zavěsila. Pro Elu byl život nepřetržitou párty, zatímco Vivin připomínal spíš předváděcí akci: navrch huj, vespod fuj. Kamarádka žila ve Frankfurtu, dobrých padesát kilometrů od předměstí Wiesbadenu, kde zkejsla ona. S Wernerem. S povzdechem se opřela. Na tmavě modrém sametu pohovky se rýsovaly dva dolíky, jeden hlubší, druhý mělčí. Tady večer co večer sedávali. Mlčky, pohledy upřené na obrazovku. Jediné zpestření spočívalo v tom, že Werner v pravidelných intervalech zamručel „ještě jedno pivko“. Vivi vždy hovořila o intimních chvilkách u televize. Pohovka půjde pryč jako první, blesklo jí náhle hlavou. A hned po ní ty mazanice. Teď si dům zařídím, jak budu chtít já! V příštím okamžiku se svých myšlenek zděsila. Je opravdu tak bezcitná, že už plánuje, jak si zařídí dům, přestože Wernerovo tělo ještě ani nemělo čas vychladnout? Soustředěně se ponořila do svého nitra. Nic. Žádné pocity v něm nerozpoznala. Ani smutek, ani lítost. Vlastně, něco tam přece jen bylo: neskonalá úleva. Sama to nechápala. Kdyby se jí ještě ráno někdo zeptal, zda je šťastná, nejspíš by odpověděla, že celkem ano. Nyní si uvědomila, že posled[ 10 ]
ních deset let vládla v jejím manželství už jenom vyprahlost a šeď. Obvyklá směsice pohodlnosti, otupělosti a nezájmu. Život bez špetky něhy. A bez sexu. Tolik k tématu vězeňských dozorců. Podívala se na sebe. Pod zástěrou měla capri kalhoty ze zeleného hedvábí a bílé tričko se širokým výstřihem. Na svých pětatřicet nevypadala nejhůř. Dobrá, možná trochu přibrala, ale na správných místech. Husté tmavé vlasy jí měkce spadaly na ramena a stále měla zářivě zelené oči, z nichž se kdysi Wernerovi zatočila hlava. To už je dávno. Werner měl taky sklony k tloušťce, ovšem do Vivi se kvůli její postavě neustále navážel. Poznámky typu „víš, že špeky se dnes dají odstranit i pomocí elektřiny?“ nebo „některá bujení můžou být zhoubná“ patřily k těm laskavějším. To jsou celí chlapi. Přes pivní pupek si málem nevidí na nohy, ale jsou přesvědčení, že by si za partnerku zasloužili Miss Universe. Zafňukala. Pod zástěrou se ukrývalo osiřelé tělo. Werner se ho od jisté doby nedotýkal. A jí plnění manželských povinností nijak zvlášť nescházelo. Jak by taky mohlo? Chvilka nudného tělocviku mezi nočními zprávami a koncertem chrápání není to pravé ořechové, po jakém žena tajně touží. Skutečnost je zdrcující: V pětatřiceti je už několik let eroticky vyhaslá. Zamyšleně si prohlížela hnědavé tapety, ořechovou obývací stěnu, stojací lampu s třásněmi, ušák, v němž si Werner vždycky čte noviny. Četl, opravila se v duchu a zděšeně vyskočila. Ve vedlejším pokoji je mrtvola! Mrtvola jejího manžela! S křečovitě sevřeným žaludkem se vrátila do jídelny. Když rozsvítila, naskytl se jí obraz zkázy v celé své krutosti. Wernerovy oči byly stále vytřeštěné a stočené ke stropu, jako by v okamžiku smrti zkoumal, zda je pro něho nebeská brána otevřená. Příšerný pohled. Kdysi někde četla, že se zemřelým mají lehkým tlakem zavřít oči, ale to bylo nad její síly. Zmateně si prohlížela zkřivený obličej, nehybné tělo, bezvládně visící paže. Muž, který vypadal, jako by se utopil v omáčce, jí byl zcela cizí. Děsil ji. Za nic na světě by se ho nedotkla. [ 11 ]
Zatímco jí po zádech běhal mráz, padl jí pohled na pepřenku. Musí ji neprodleně odklidit, to je nad slunce jasné. Nesouhlasně potřásla hlavou. Kdyby Werner dodržoval její pravidlo, že se jídlo u stolu nedochucuje, dřepěl by teď u své milované televize. Jenže ho porušil. Šlohnul v kuchyni starou pepřenku, dal si pořádný nášup a sám se odeslal na věčnost. Nemilosrdný trest. Vivi zatáhla závěsy. Sousedé v okolních řadových domkách umírali nudou i zvědavostí. Nejednou zažila, že se někdo zastavil na chodníku a nestydatě jim civěl do oken. Moc příležitostí k povyražení v okolí neměli. Na rohu Baumarkt, o pár ulic dál supermarket, mezi nimi ubohý kiosek s občerstvením a to je všechno. Zkrátka typické předměstí. Pro jistotu spustila i žaluzie, vzala pepřenku, odnesla ji do kuchyně a hodila do koše. Vzápětí stejně skončil i jed na krysy. Vivi popadla pytel s odpadky a otevřela dveře vedoucí z kuchyně přímo do garáže. Na prahu se nerozhodně zastavila. Wernerův tmavě modrý mercedes. Zbožňovaný. Nedotknutelný. Pche! Bejvávalo. Werner si liboval v trapných průpovídkách o ženách, které neumějí zaparkovat, a proto svého miláčka Vivi půjčoval jenom neochotně a s mnoha zbytečnými řečmi. „Je mi líto, Wernere, ale já tvoje autíčko naléhavě potřebuju,“ zašeptala, když nasedla. Trochu vyšla ze cviku, a tak motor zařval jako poraněné zvíře a auto vystřelilo z garáže jako šíp. Ovšem jaké blaho nemuset poslouchat Wernerovy obvyklé komentáře. Víš, že ženy v Saudské Arábii nesmějí řídit? No, Saudové dobře vědí proč. Nebo: Jak to, že se doma pořád díváš do zrcadla, ale v autě nikdy? Zřetelně slyšela jeho podrážděný hlas. Vrcholem bylo doporučení: Člověk by neměl jezdit větší rychlostí, než jakou dokáže myslet. Takže po-ma-lin-ku! Vivi šlápla na plyn. Dnes vedle ní Werner neseděl. A už nikdy sedět nebude, napadlo ji. Nezvratný fakt ji uvedl do stejného vytržení, jako kdyby vyhrála první cenu v loterii. Možná byla tragická nehoda řízením osudu. Možná nějaká dobrá víla usoudila, že nemá až do konce života usychat jako květina, [ 12 ]
kterou nikdo nezalévá. Jestli všechno dobře dopadne, čeká ji naprostá svoboda. Božský pocit. Bylo jí do zpěvu: „Nad oblaky, na obloze,“ spustila, „tam je volnost, tam je blaze.“ Za Wernera platil v autě přísný zákaz zpěvu, a přitom si Vivi zpívala tak ráda. Nejenom v autě. Vlastnila úctyhodnou sbírku cédéček s písničkami a šansony pro všechny nálady. Pro smutek, radost, nudu. Dokonce i pro tuto zcela nestandardní situaci. A většinu textů uměla nazpaměť. „Všechny strachy, každá bolest, zůstanou tam kdesi dole...“ Vyťukávala si rytmus o volant, otevřela všechna okénka a nechala si cuchat vlasy proudem teplého letního večerního vzduchu. „Co bylo velké a strašné, je mrňavé a směšné...“ Musela dupnout na brzdu, jinak by porazila starého muže, který se opřený o chodítko s bohorovným klidem šoural přes křižovatku. Že přechází na červenou, ho evidentně vůbec nevzrušovalo. Vivi se vyděšeně chytla za hlavu. Chybělo málo, a mohla být další mrtvola. Zjevně nyní představuje hrozbu pro lidstvo. Sledovala staříka, který se bez ohlédnutí vlekl dál. Někoho jí připomínal. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, komu se podobá: Doktoru Köhnemannovi, mírně roztržitému rodinnému lékaři, na něhož Werner nedal dopustit. Pan Köhnemann překročil sedmdesátku, zrak a sluch mu už příliš nesloužily, měl problémy s prostatou, ale přesto vykonával praxi dál. Vivi prolétla hlavou myšlenka oslnivá jako blesk. Obstojný nápad, usoudila. Na druhém konci města hodila pytel do kontejneru a jako o závod ujížděla zpátky domů.
Když odemykala domovní dveře, třásly se jí ruce. Její záměr byl smělý, takřka šílený, nicméně mimořádné situace vyžadují mimořádná opatření. Neměla na vybranou. Běžela do obývacího pokoje, popadla adresář na Wernerově psacím stole a horečnatě v něm listovala. Na čele jí vystoupil pot. Katzenbach, Kehlmann... Köhnemann. Tady ho máme. Stiskla ve zvlhlé dlani sluchátko a vyťukala číslo. [ 13 ]
Vyzváněcí tón jí cinkal do uší jako umíráček. Tak zvedni to, zapřísahala lékaře v duchu. Probuď se, jestli už spíš! Koneckonců bylo skoro deset hodin. „Köööhnemann?“ zanaříkal slabý mužský hlas. Vivi nemusela nic hrát. Její rozčilení přerostlo v panický strach. Vše teď záviselo na stařičkém lékaři. „Pane doktore! Tady Sylvie Bernburgová,“ chrlila ze sebe zajíkavě. „Přijeďte rychle k nám, prosím! Je to otázka života a smrti. Manžel se zhroutil. Možná infarkt. Vím, že je pozdě, ale jsem naprosto zoufalá.“ Ticho. Starý pán si napřed musel informace přebrat. Odkašlal si. „Milostivá paní, jste si jistá, že pouze neomdlel? Při dusnu, jaké v těchto dnech panuje, se to stává poměrně často.“ Vivi se musela ovládat, aby na něho nezačala vřískat. „PA-NE DOK-TO-RE KÖH-NE-MAN-NE!“ hláskovala. „Nejde o planý poplach. Jestli hned nepřijedete, mohlo by být pozdě. Abyste mi rozuměl, nechci volat záchranku. Tam by mohl mít službu třeba nějaký gynekolog, který by všechno odbyl aspirinem. Věřím jenom vám, nikomu jinému. A jak jistě víte, manžel k vám má bezmeznou důvěru.“ „Hm.“ Následovala mučivá pauza. „Tak to abych vyrazil.“
O půl hodiny později zazvonil doktor Köhnemann u domovních dveří. Bílé řídké vlasy mu trčely na všechny strany, modrobílá proužkovaná košile pod pletenou vestou byla zmačkaná. V pravé ruce pohupoval staromódním lékařským kufříkem z hnědé kůže. „Jaký je stav pacienta?“ zeptal se místo pozdravu. Vivi od něho vzala kufřík. „Beze změny.“ Zavedla ho do jídelny. Werner stále ležel tak, jak ho našla. Jako by si jenom zdříml zmožený jídlem a těžkým červeným vínem. Lékař nad tím výjevem spráskl ruce. „Pro smilování boží! Paní Bernburgová!“ zvolal vyčítavě. Vivi nasadila nejnevinnější ze svých nevinných výrazů: „Co jsem udělala?“ [ 14 ]
„Právě že nic! Neměla jste ho tak nechat ležet. Copak jste nikdy neslyšela o stabilizované poloze?“ „Možná někdy před sto lety,“ soukala ze sebe. „Když jsem si dělala řidičák a absolvovala povinný kurz první pomoci.“ Lékař nevrle přimhouřil oči. „No dobrá, tak se na pacienta podíváme zblízka.“ Okázale vylovil z kufříku stetoskop, přistoupil k Wernerovi a sevřel mu zápěstí, aby změřil tep. Po chvíli marného snažení zbledl. „Papanebobože...“ Vivi si proplétala prsty. „Jak je mu? Musí do nemocnice? Mám zavolat sanitku?“ „Raději pohřební službu,“ odpověděl lékař pochmurně. „Váš manžel je totiž mrtvý.“ K jejímu vlastnímu překvapení vytryskly Vivi slzy. Najít Wernera beze známek života byla jedna věc, ale oficiální potvrzení, že opravdu zemřel, jí otřáslo víc, než čekala. „Buďte statečná,“ domlouval jí doktor Köhnemann dobrosrdečně a vzal ji otcovsky kolem ramen. „Upřímnou soustrast, milostivá paní. Vím, že je to pro vás nenahraditelná ztráta.“ „Ano. Werner byl moje všechno, můj život.“ Popotáhla. „Bez něho nemá nic smysl...“ Byla to nestydatá lež, ale Vivi doufala, že jí bude odpuštěno. Musela si přece zachránit kůži. A to mohla udělat pouze jako zdrcená vdova. Lékař s povzdechem vytáhl z kufříku list papíru. „Vystavím úmrtní list. Nejlepší bude, když jako příčinu smrti uvedu infarkt. Co ji skutečně způsobilo, je nyní vedlejší. Mám úctu k zesnulým a pitva je nechutná, krvavá záležitost, věřte mi...“ „Tu bych si rozhodně nepřála,“ souhlasila Vivi spěšně. Jen žádná pitva, blesklo jí hlavou. Jenom to ne! Nejraději bych vám dala pusu, pane doktore! Posadil se na nejbližší židli a začal formulář vyplňovat. Všimla si, jak se mu třesou ruce. Provinile k ní vzhlédl. „Kdyby se někdo vyptával... Chci říci, přirozeně je naší povinností mluvit pravdu, ale... snad byste raději neměla...“ [ 15 ]
Vivi ho poslouchala s rostoucí podrážděností. Kam tím sakra míří? „Téédy,“ protáhl, když nereagovala, „jde o ty recepty. Však víte. Váš manžel nedal jinak. Upozornil jsem ho na rizika, nicméně...“ Stále nechápala, o čem je řeč. „Rizika?“ Starý pán vypadal jako hromádka neštěstí. „Inu, je známo, že viagra má vedlejší účinky. Například na krevní oběh. Může vyvolat až srdeční záchvat. Proto jsme napřed provedli všechna vyšetření: zátěžové EKG, krevní obraz. Výsledky nebyly růžové, ale váš manžel nedal jinak. Jako muž,“ rozpačitě si odkašlal, „jako muž jsem ho pochopitelně chápal. A vy jste z jeho znovunalezené mužné síly měla také prospěch, smím-li se tak vyjádřit.“ Jeho slova se zabodávala Vivi do mozku jako šípy. Viagra? Krevní oběh? Srdce? A – mužná síla? Doktor Köhnemann povytáhl obočí. „Navrhoval bych, milostivá paní, aby to zůstalo naším malým tajemstvím. Proč budit spící psy? Lékařská komora je mimořádně přísná, pokud jde o předepisování viagry. A já jsem se v zásadě ničeho nedopustil.“ Vivi se ještě úplně nevzpamatovala ze šoku. Horečně se snažila srovnat si myšlenky. Za prvé: Werner si nechal napsat viagru. Za druhé: Byl tedy sexuálně aktivní. Za třetí: Otázka zní kde. V manželském loži rozhodně ne. „Jsem stejného názoru,“ vypravila ze sebe. „Nebuďme spící psy. A děkuji vám za viagru. Víte, Werner byl jako vyměněný. Až do posledního okamžiku jsme si byli velmi blízcí. A to i...“ Zajíkla se. „Ano, i v posteli.“ Chápavě přikyvoval. „Nechme mrtvé odpočívat a živé žít.“ Předal jí úmrtní list. Žádná policie, žádný soud, žádné vězení. Nejraději by mu padla kolem krku. „Děkuji,“ zvolala s úlevným vzlykem. „Smím vám něco nabídnout? V kuchyni mám zbytek pečeně s vynikající šťávou.“ Ohromeně na ni zíral, pak se ohlédl na mrtvého, jehož tvář ve zmíněné šťávě stále spočívala, a zkřivil rty. „Vzhledem k okolnostem smrti bych se toho potěšení raději [ 16 ]
vzdal. Zavolejte mi, kdykoliv byste potřebovala pomoc nebo oporu. Moje číslo máte.“ Omluvně zvedla paže. „Promiňte, bylo to ode mě netaktní. A srdečně děkuji za vaši nabídku. Ráda ji využiju.“ Doprovodila ho ke dveřím a pozorovala, jak těžkým krokem míří k autu. Viagra, přemýšlela. Zatraceně, k čemu Werner potřeboval viagru? V domě panovalo nezvyklé ticho. Werner neustále působil nějaký hluk. Televizi si pouštěl tak hlasitě, až Vivi málem praskaly ušní bubínky. A pokud právě nezíral jako hypnotizovaný na nějaký seriál, pak aspoň kašlal, smrkal, říhal, chrápal nebo ji udržoval v poklusu nejrůznějšími požadavky. Teď zavládl klid. Rozhodla se postupovat systematicky. Ze všeho nejdřív prohledala zásuvky nebožtíkova psacího stolu, obsah však byl veskrze nezajímavý: účty, novinové výstřižky, bezcenné a bezvýznamné krámy. Celý Werner, pomyslela si. Všechno musel schraňovat. Nejspodnější zásuvka byla zamčená. Klíč nikde. Vivi si z kuchyně přinesla největší nůž na maso a opatrně zapáčila. Dřevo s praskotem povolilo. „Aha, takhle jsi to navlíknul,“ syčela, když pročítala dokument, který byl v zásuvce uložený. Byla to manželská smlouva, pečlivě sestavená a napsaná na stroji. Vivi si matně vzpomínala, že ji kdysi, den před svatbou, podepsala. Ale tehdy ji nečetla. Proč taky? Byli zamilovaní a Werner ji ujistil, že mu jde jen a jen o její dobro. Teď pochopila, že ji podvedl. Smlouva upravovala rozdělení jeho pozůstalosti způsobem, který byl prostě nehorázný. Většina měla totiž připadnout jeho dvěma dospělým potomkům, kteří se už několik let neukázali. Kvůli nim se Vivi musela dokonce vzdát vlastních dětí. Bylo to pro ni nanejvýš bolestivé rozhodnutí, ale Werner na tom trval. Četla dál. Nemalá část společného manželského jmění měla být věnována kuželkářskému klubu, aby Wernera po jeho smrti připomínala deska umístěná v klubovně. Že tam řadu let kvůli lenosti ani nepáchl, bylo vedlejší. Naprostým vrcholem bylo, že svým dětem odkázal i dům, kde bydleli. [ 17 ]
Řadový domek původně patřil Viviným rodičům. Neprozřetelně ho tou proklatou manželskou smlouvou nechala převést na Wernera. O jeho motivech mohla pouze spekulovat. O domek ji obral, protože vždycky ve všem muselo být po jeho a bál se, že by coby finančně nezávislá žena mohla mít hloupé nápady. Proto jí také zakázal najít si zaměstnání. Ráda by si trochu přivydělala, ale neustále zdůrazňoval, že jeho manželka pracovat nemusí. Domácí práce se v jeho pojetí světa nepočítaly. Bledá jako stěna prolétla poslední odstavec. Ve smlouvě na ni bylo pamatováno pouze Wernerovou směšně nízkou životní pojistkou. Zastával názor, že nemá smysl cpát pojišťovně zbytečně moc peněz, protože si člověk nikdy nemůže být jistý, kolik od ní pak dostane. Jako daňový poradce sázel na jiné způsoby jak se zabezpečit. Zabezpečit se! Vivi teď zůstala prakticky bez halíře. S ubohou penzičkou, za kterou si koupí sotva máslo, aby si ráno mohla namazat rohlík. Rozhořčeně si poklepala na čelo. Taková drzost! A kvůli tomu mu po všechny ty roky dělala služku? Žehlila košile, čistila boty? Vařila vybraná jídla? Možná není všemi mastmi mazaná, ale takovou donebevolající nespravedlnost si líbit nenechá. Vztekle manželskou smlouvu roztrhala, cáry papíru položila do popelníku a přidržela u nich hořící sirku. „Takhle ne, Wernere Bernburgu,“ zašeptala. „Na mě si nepřijdeš.“ Spokojeně sledovala, jak se ostudný dokument mění v hromádku popela. Byla o jeden důležitý krok dál, ale záhada s viagrou jí stále vrtala hlavou. Vstala. Třeba jí pomůže mobil. Werner ho neustále nosil v kapse kalhot, v noci si ho dokonce bral do postele. Že by něco skrýval? Možné to je. Přiblížit se k mrtvému ji stálo nesmírné úsilí. Ležel na stole jako mokrý pytel, narvaný do své neodmyslitelné šedé pletené vesty. Srdce jí hlasitě bušilo, když strkala ruku do jeho kapsy. Probojovávala se stále hlouběji. Wernerovo mohutné tělo se zakymácelo. Zvolna, jako ve zpomaleném filmu, se svezl ze židle a s dutým úderem dopadl na podlahu. [ 18 ]
Vivi bezděčně vykřikla. Zavřela oči a přitiskla si dlaně ke tváři. Teprve když se trochu uklidnila, odvážila se na manžela znovu pohlédnout. Nyní ležel zhruba tak, jak si představovala stabilizovanou polohu. Oči měl stále vytřeštěné. Pronikavě páchl obsahem střev, která se po smrti vyprázdnila. Nicméně Vivi svírala v ruce jeho mobil. Přesunula se na pohovku v obýváku. Otevřela registr hovorů a po kratičkém přemýšlení se rozhodla pro poslední číslo, na které Werner volal. Napjatě čekala, kdo se ohlásí. „Wernerku,“ zavrněl zastřený ženský hlas. „Tak co, můj nadrženej králíčku? Platí zítřek? Jako vždycky ve čtvrt na osm? Ale nezapomeň, hotovost dělá přátele.“
Bylo už dlouho po půlnoci, ale Vivi se naléhavě potřebovala posilnit. Vytáhla z mrazáku balíček krabích tyčinek, zručně nakrájela na malé kousky avokádo, oloupala grep a rozdělila ho na dílky. Namíchat zálivku bylo dílem okamžiku. Salát esteticky naaranžovala do hlubokého talíře a posadila se ke kuchyňskému stolu. Na desce ležel jako corpus delicti Wernerův mobil. Vivi rozhovor ukončila v naprostém šoku, k počátečnímu ohromení se přidalo nejprve zhnusení, potom chladný vztek. Mechanicky se pustila do jídla. Už delší dobu se divila, proč Werner někdy odjíždí do práce tak brzy. V jeho kanceláři nepanovalo to, co by se dalo označit jako stres. Ale ani ve snu by ji nenapadlo, že Werner mezi snídani a kupu daňových přiznání vloží rychlý sex – navíc s profesionálkou. „Ty šmejde,“ ulevila si s plnou pusou. „Ty mizernej, ubohej šmejde. U peněz na domácnost ses handrkoval o každej cent a pak sis spokojeně odjuchal k děvce, která pravděpodobně stojí tolik co bedna šampaňskýho. Nebo sto gramů bílých lanýžů.“ Zachmuřeně se ládovala salátem a čas od času otevřenými dveřmi nakoukla do pokoje, kde na podlaze pokojně ležel Werner. Tak příjemnou smrt si vlastně vůbec nezasloužil, přemítala. Jed na krysy působí rychle, jak ji ujistil prodavač [ 19 ]
v Baumarktu. Jedno sousto a je po všem. Pomalé trýznivé umírání by bylo mnohem přiměřenější, usoudila Vivi. Když dojedla salát, zkusila další dvě čísla z manželova mobilu. V obou případech se ozvaly rozdychtěné ženské hlasy s jednoznačnou nabídkou. Zjevně měl k dispozici celý harém ochotných dam. Ale teď je s radovánkami konec. Zamyšleně otáčela mobilem v ruce. Co s ním? Kdyby přece jen došlo k vyšetřování, policie by ho stoprocentně zabavila. A prověřila kontakty a hovory. Výsledkem by byly nepříjemné dotazy, na které nemá sebemenší chuť odpovídat. „Loučení je jak ostrý meč,“ pobrukovala si pro sebe. Stará písnička Rogera Whittakera se k situaci hodila jako poklička na hrnec. „Zasáhne tě, braň se, jak chceš,“ pokračovala hlasitěji, „slova jsou zbytečná, křič, nebo breč.“ Pohled jí klouzal po kuchyni, až se zastavil na elektrickém noži. High-tech výrobek, který dokáže rozkrájet i hluboko zmrazené maso. Tak vypadají zbraně moderní ženy. „Loučení je jak ostrý meč,“ hulákala Vivi z plného hrdla. O dvě vteřiny později rozřízl ticho v domě skřípavý zvuk a mobil byl minulostí.
[ 20 ]
