VELKORYSÉ NÁVSI NA RAKOVNICKU (Identifikace vyměřovacích soustav)

ČESKÉ VYSOKÉ UČENÍ TECHNICKÉ V PRAZE Fakulta stavební Doktorský studijní program: STAVEBNÍ INŽENÝRSTVÍ Studijní obor: Pozemní stavby

Ing. Zuzana Pešková

VELKORYSÉ NÁVSI NA RAKOVNICKU (Identifikace vyměřovacích soustav) LARGE GREENS NEAR RAKOVNIK (Identification Of Measures Systems)

DISERTAČNÍ PRÁCE K ZÍSKÁNÍ AKADEMICKÉHO TITULU Ph.D.

Školitel: prof. Ing. arch. Jaroslav Sýkora, DrSc.

Praha, prosinec 2006

Velkorysé návsi na Rakovnicku (Identifikace vyměřovacích soustav)

Ing. Zuzana Pešková ČVUT v Praze, Fakulta stavební, katedra architektury

Prohlášení o původnosti práce Prohlašuji, že disertační práci jsem zpracovala samostatně. Veškeré převzaté myšlenky a závěry jsou označeny odkazem na jejich autora a publikování v literatuře. Vše ostatní vychází z vlastního studia a průzkumů.

V Praze, prosinec 2006

Ing. Zuzana Pešková

2/134



Obsah OBSAH ...................................................................................................................3 A

ÚVOD ..............................................................................................................5

B

URČENÍ SKUPINY OBCÍ ................................................................................8

B.1. Stanovená půdorysná forma ................................................................................................. 8 B.2. Půdorysné skupiny pravidelných návesních forem na Rakovnicku................................ 10 B.2.1 Vymezení oblasti označované jako Rakovnicko .............................................................. 10 B.2.2 Rozdělení vesnic s pravidelnou návsí do skupin dle tvaru návsi ..................................... 10 B.3. Přesné vymezení zkoumané skupiny obcí......................................................................... 17

C

VELKORYSÉ NÁVSI NA RAKOVNICKU - ZALOŽENÍ ................................19

C.1 Zakládání vesnic .................................................................................................................... 19 C.1.1 Kolonizace ve 13. a 14. století obecně ............................................................................ 19 C.1.2 Kolonizace ve 13. a 14. století na Rakovnicku ................................................................ 29 C.2 Hledání zákonitostí v půdorysech vesnic ........................................................................... 38 C.2.1 Volba základních kritérií ................................................................................................... 38 C.2.2 Šířka parcely .................................................................................................................... 38 C.2.3 Hloubka parcely................................................................................................................ 40 C.2.4 Šířka návsi........................................................................................................................ 42 C.2.5 Délka návsi....................................................................................................................... 43 C.2.6 Další možná porovnatelná kritéria.................................................................................... 44 C.2.7 Stanovení základního modulu.......................................................................................... 49 C.2.8 Rekonstrukce ideálních zakládacích schémat ................................................................. 50 C.2.9 Dílčí shrnutí poznatků ...................................................................................................... 54 C.3 Identifikace vyměřovacích soustav zaniklých středověkých vesnic ............................... 56 C.3.1 Zaniklá Svídna.................................................................................................................. 56 C.3.2 Zaniklý Pfaffenschlag ....................................................................................................... 65 C.3.3 Zaniklé Mstěnice .............................................................................................................. 73 C.3.4 Návrat ke Svídně.............................................................................................................. 81 C.3.5 Shrnutí poznatků získaných studiem zaniklých středověkých vesnic.............................. 83

3/134

Velkorysé návsi na Rakovnicku (Identifikace vyměřovacích soustav) C.4


Pravděpodobná zakládací schémata vybrané skupiny obcí na Rakovnicku ................. 85

C.4.1 Rekonstrukce pravděpodobných zakládacích schémat z map stabilního katastru ......... 85 C.4.2 Porovnání počtů usedlostí se známým počtem lánů a Berní rulou.................................. 95 C.4.3 Rekonstrukce reálných zakládacích schémat z map stabilního katastru........................ 100 C.5 Převedení modulů do středověkých soustav měr ........................................................... 102 C.5.1 Středověké soustavy měr, způsoby vyměřování ........................................................... 102 C.5.2 Teorie použití provazců a loktů ...................................................................................... 107

F

ZÁVĚR........................................................................................................112

G

SEZNAM TABULEK ..................................................................................126

H

SEZNAM GRAFŮ.......................................................................................127

I

SEZNAM OBRÁZKŮ ...................................................................................128

J

SEZNAM PŘÍLOH ......................................................................................129

K

POUŽITÁ LITERATURA A PRAMENY......................................................130

L

PROSTUDOVANÁ LITERATURA A PRAMENY .......................................132

4/134


A


Úvod Poslední dobou jsme svědky rozvoje nové výstavby na venkově, a to zejména

výstavby obytné, kterou se velmi často deformuje původní urbanistická struktura. Vesnice jsou obestavovány v jednoduchých půdorysných schématech, která nerespektují regionální specifika, takže vzniká určitá degradace původních historických hodnot, tedy toho, že každá vesnice měla svou tvář. Tento trend se projevuje především v okolí velkých měst a urbanistických os. Zároveň s ním není adekvátně rozvíjena ochrana historických jader, která jsou jediným významným nositelem historických znaků a odrazu dřívějšího života na vesnici, což podporuje i nedostačující legislativa. Vzhledem k tomu, že základ urbanistické struktury, na který další období navazovala, byl položen ve vrcholném středověku, záměr se soustředil na otázky příčin vzniku některých urbanistických struktur, ale také na to, co by mohlo být inspirací pro zakládání nových částí sídel. Disertační práce se proto zaměřuje na vesnice s jasně pravidelnou urbanistickou strukturou, kde není pochyb, že jejich vyspělá půdorysná forma byla výsledkem plánovité činnosti vrcholně středověkého lokátora. I když nelze v žádném případě tvrdit, že této pravidelné struktuře nemohlo předcházet sídliště starší. Pravidelnost i jasný zakládací záměr v půdoryse sídla jsou místy čitelné z dnešních map. Natožpak, když se na pravidelnost zaměříme studiem map stabilního katastru, které jsou všeobecně považovány za věrohodný doklad středověké parcelní struktury v historických jádrech měst i na venkově. Ostatně v celorepublikovém měřítku použil tyto mapy před více než sedmdesáti lety k popisu středověké kolonizace Josef V. Šimák.1 Přesto se

dosud nikdo

komplexněji2 a na širší skupině podobných půdorysů nepokusil o rekonstrukci pravděpodobných zakládacích schémat takto zřejmě pravidelných útvarů,

1

Šimák Josef V., Pronikání Němců do Čech kolonizací ve 13. a 14. století, Vydal Jan Laichter, Praha 1938. 2 Dílčí pokusy o odhalení možných modulových systémů v půdorysech vesnic však existovaly. Zděněk Smetánka popsal modulový systém na zaniklé Svídně, základní modulové systémy byly popsány i na Novém Městě pražském (Vilém Lorenc), v rámci seminárních prací nabádá své studenty profesor Škabrada k hledání modulů v půdorysech vesnic, docentka Hauserová se svými studenty se více či méně úspěšně pokoušela o nalezení modulového systému u skupiny vesnic vysazených kolonizační činností kláštera Zlaté Koruny. 5/134



natožpak o odhalení nějakého modulu a určení jeho hodnot v tehdy užívaných mírách. Cílem práce je tudíž: 1. výběr určité skupiny vesnic, u nichž lze prokázat vrcholně středověký lokační původ půdorysu, a jejichž urbanistická struktura vykazuje podobné vlastnosti, 2. prověření modulového vyměřovacího systému v jeho ideální skladbě, 3. zjištění a ověření absolutních rozměrů užitého modulu či modulů v tehdy užívaných mírách. Podklady: Vedle základních pomocníků, jimiž se staly mapové podklady, byly neocenitelné i souborné vydání Berní ruly, regionální shrnutí a výtahy z urbářů, dokumenty v archívech a literatura zabývající se středověkou kolonizací na našem území, včetně archeologických průzkumů zaniklých středověkých vesnic, ale také literatura zabývající se středověkými mírami a váhami. Práce záměrně neobsahuje hodnocení změn, které formovaly sídelní strukturu našich zemí ve 12. až 14. století. Přesto však je jedna kapitola věnována předložení širších historických souvislostí - tak jak je shrnuje literatura, které provázely vznik zkoumaných půdorysných struktur. Právě poznání doby vzniku těchto vesnic je klíčem k pochopení jejich urbanismu. K ověření základních teorií a vyvrácení počátečních pochybností, kterak se jevily na základě prvotního studia map stabilního katastru, byly použity mapy destrukcí zaniklých středověkých vesnic Svídny, Pfaffenschlagu a Mstěnic, z nichž především Svídna je velice inspirativní, protože u ní již Zdeněk Smetánka objevil základní půdorysný modul.3 Činností, která provázela celou tuto práci, bylo porovnávání a srovnávání jednotlivých dat a kritérií. Proto jsou přiloženy rozsáhlé tabulky, porovnávající a shrnující základní charakteristiky.

3

Práci doplňují

obrazové přílohy, které

Smetánka Zdeněk: Život středověké vesnice – Zaniklá Svídna, Academia, Praha, 1988.

6/134



především názorně ukazují promítnutí ideálního a pravděpodobného zakládacího schématu do mapy stabilního katastru, ale i zachování původní středověké parcelace v současné struktuře sídla. Závěrem patří poděkování všem, kteří mi pomáhali a vydatně mě podporovali, i těm, kdo mi v archívech vytrvale připravovali další a další mapy a podklady – a že jich bylo požehnaně. Mezi všemi bych ráda jmenovala především dva profesory, kteří se stali oněmi pravými duchovními otci celého mého snažení a počínání. Nebýt totiž profesora J. Sýkory, tak bych se asi nikdy nevěnovala problematice venkova, a nebýt profesora J. Škabrady, tak by mě asi nikdy nenapadlo zkoumat systémy zakládání středověkých sídel.

Obrázek 1

Mapa stabilního katastru obce Bratronice, císařský otisk, 1842.

7/134


B


Určení skupiny obcí

B.1. Stanovená půdorysná forma Je již tomu přes třináct let, co doktor Razím ve svém článku K počátkům města Rakovníka4 upozornil na zajímavou skupinu vesnic v okolí Rakovníka, jejichž urbanismus se nápadně podobá náměstí v samotném Rakovníku. Doslovně říká: „…velmi pozoruhodné je srovnání středověkého jádra Rakovníka se skupinou vrcholně

kolonizačních

vesnic

v jeho

nejbližším

okolí,

jejichž

výjimečný

urbanismus zůstal dosavadním bádáním takřka nepovšimnut. Již na první pohled musí upoutat skutečnost, že půdorys těchto vesnic je nápadně podobný urbanismu Rakovníka, a to zejména mimořádně velkou protáhlou návsí, k níž se kolmo přikládají dlouhé úzké parcely, … nejpřekvapivější je, že všechny tyto návsi jsou dokonce větší než rakovnické náměstí, které lze v kontextu urbanismu českých středověkých měst řadit k těm větším. … Přestože jsou takto vyspělé, podobně koncipované dispozice bývají dochovány i v jiných částech naší země, nemá zřejmě tato oblast z hlediska velkorysosti jednotlivých realizací a jejich vzájemné hustoty a úzké časové ohraničenosti přímou obdobu.“5 Do této skupiny Razím zařadil v těsném okolí Rakovníka: Lužnou, Pavlíkov, Kněževes, Nesuchyni, Hředle, Řevničov a Třtice. Tedy obce, které nejsou od Rakovníka vzdálené více než 12 kilometrů. Není bez zajímavosti, že všechny tyto obce byly vysazeny právem zákupním za Jana Lucemburského. Do stejného období svým vznikem spadají i další vysazení vsí v okolí Rakovníka, jejichž půdorysná příbuznost s tímto městem není, dle Razímových slov, až tak zřejmá: Mutějovice, Lišany, Krakov, Hořesedly, Krupá a další. Dále článek upozorňuje na další návsi centrálního typu v okolí Rakovníka, které se svými rozměry přibližují čtverci: Šanov, Rousínov, Vrbice, Kolešov. Na základě polohy kostela vůči návsi u podobně koncipovaných vrcholně středověkých půdorysných struktur poukazuje Razím i na vesnice od samotného

4

Razím Vladislav: K počátkům města Rakovníka. K problematice středověkého urbanismu ve středních Čechách, Památky středních Čech 7/3, 1993, str. 9 – 23. 5 Razím Vladislav: K počátkům města Rakovníka. K problematice středověkého urbanismu ve středních Čechách, Památky středních Čech 7/3, 1993, str. 13, 14, … 18.

8/134



Rakovníka poněkud vzdálenější: Břežany, Rousínov, Mšecké Žehrovice, Lubná, Oráčov, Hudlice, Chýňava, Bratronice či město Hostomice – jako zástupce s kostelem umístěným v prostoru návsi a Čistou, Lišany, Velkou Chmelištnou, Panoší Újezd – s kostely umístěnými stranou návsi, u nichž lze prokázat, nebo alespoň předpokládat, předlokační původ. Tento článek tak znovu otevřel problematiku hledání „středověké lokační typologie“, kterou je možné rekonstruovat pouze podrobným studiem mapových podkladů a porovnáváním jednotlivých předem stanovených kritérií. A protože – díky Razímovi - existují jisté vytypované skupiny obcí na Rakovnicku, dovolím si zůstat v této lokalitě a pokusit se prohloubit poznatky o středověkém urbanismu, asi u nejnápadnější z těchto skupin obcí. Tedy těch, jejichž urbanismus připomíná právě rakovnické náměstí.

Obrázek 2

Náves v Mutějovicích, pohlednice z první poloviny 20. století.

9/134


B.2.


Půdorysné skupiny pravidelných návesních forem na

Rakovnicku B.2.1 Vymezení oblasti označované jako Rakovnicko Jedním ze základních problémů je geografické vymezení hranic Rakovnicka, čili studované oblasti. Okres Rakovník v dnešních hranicích totiž vznikl po územní reorganizaci státu až v roce 1960.6 Základním územím, na kterém byly hledány obce vykazující pravidelný půdorys, se stal Rakovnický kraj, tak jak je vymezen na vojenských mapách z konce 19. století. Jak se ukázalo, pod tehdejší Rakovnický kraj patřily dnešní okresy Rakovník, Kladno, Beroun, Louny a Plzeň - sever. K početné skupině pravidelných půdorysů obcí, nacházejících se na tomto území, byla ještě pro úplnost přidána skupina menší, upozorňující na obce s pravidelným půdorysem. Sice se dnes nacházejí v hranicích okresu Rakovník, ale podle vojenského mapování spadaly do Žateckého kraje.

B.2.2 Rozdělení vesnic s pravidelnou návsí do skupin dle tvaru návsi Na základě studia map II. vojenského mapování byly vybrány obce vykazující pravidelnou urbanistickou strukturu. Bez ohledu na to, zda šlo o typ návesní s podlouhlou obdélnou návsí, či návsí čtvercovou nebo oválnou, nebo o vsi ulicové. Prvotním kritériem byla jistá pravidelnost v půdoryse, která by mohla být znakem lokačního záměru zrcadlícího se v urbanistické struktuře. Předem vybrané půdorysy byly podrobněji studovány na mapách stabilního katastru, jakožto nejstarším přesném mapovém podkladu. Samozřejmě, že mezi předpokládaným vysazením obce ve 14. století a pořízením mapového podkladu v polovině století 19. uplynulo více než pět set let. Ale právě v tomto bodě je nutné si uvědomit konzervativnost a stabilnost feudálního systému na českém venkově, který pevně zakořenil v době vrcholného středověku a který začínal být přežitým

6

Švarc František: Rakovnicko na přelomu 19. a 20. století, Věstník, Musejní spolek, Rakovník, ročník 39, 2001, str. 27.

10/134



právě až v období 19. století. Proto lze - alespoň ve většině případů - z map stabilního katastru vyčíst vrcholně středověké urbanistické struktury. Celkem bylo vybráno 85 obcí vykazujících pravidelnost ve své urbanistické struktuře. Jejich základní popis je uveden v příloze 1. Při podrobnějším porovnávání vybrané skupiny se začaly objevovat, jak se dalo čekat, jisté podobnosti v půdorysech. Na jejich základě lze obce na Rakovnicku rozdělit do tří základních skupin podle tvaru a velikosti návesního prostoru (podrobněji viz obrazová příloha): 1. Obce s oválnou návsí (Černochov, Drahouš, Lubná, Tlestky, Žďár)

Obrázek 3

Mapa stabilního katastru obce Lubná.

2. Obce se širokou obdélnou návsí či náměstím (Družec, Jesenice, Kosobody, Přílepy, Nové Strašecí, Slaný, Smolnice, Šlapanice). Z této skupiny se vymykají další tři podskupiny: 2.1. Obce s přibližně čtvercovým centrálním prostorem (Dolín, Honice, Kamenné Žehrovice, Kyšice, Velvary, Šanov, Vrbice)

11/134



2.2. Obce s poměrem stran centrálního prostoru přibližně 3:2 (Kladno, Tmáň, Rousínov, Kolešov) 2.3. Obce s poměrem stran centrálního prostoru přibližně 2:1 (Domoušice, Chotěšov, Lhota, Otěvěky, Třebíz, Tuchlovice)

Obrázek 4

Mapa stabilního katastru obce Šanov.

3. Obce s úzkou protáhlou obdélnou návsí či náměstím 3.1. Malé s delší stranou přibližně do 190 m (Čelechovice, Chlum, Lhotka u Berouna, Modřejovice) 3.2. Větší s delší stranou od 190 m do 400 m (Donín, Drahelčice – dnes součást Rudné, Dřínov, Dušníky, Hostouň, Chrášťany, Kačice, Krakov, Krupá, Ledce, Lhota pod Džbánem, Lišany, Malinová, Skupá, Smečno, Šípy, Železná, Žilina) 3.3. Velké s delší stranou nad 400 m (Čistá, Kožlany, Rynholec, Bratronice, Chyňava, Pavlíkov, Lužná, Nesuchyně, Břežany, Kněževes, Hředle, Hudlice, Mutějovice, Mšecké Žehrovice, Třtice, Řevničov, Rakovník)

12/134


Obrázek 5


Mapa stabilního katastru obce Železná.

Z hlediska zatřídění jsou zajímavé Soseň a Velká Chmelištná. Jde o dvě sousední obce s obdélným návesním prostorem, který se pravděpodobně dalším vývojem obce deformoval do jakéhosi zatočení.

Obrázek 6

Mapy stabilního katastru obcí Soseň a Velká Chmelištná.

13/134



V uvedeném třídění není rozlišeno, zda jde o městskou či venkovskou centrální strukturu. Základním kritériem byla její pravidelnost. Proto se může stát, že i v následujícím textu budu mluvit o náměstí jako o návsi. (Omluvou může být, že některá města byla založena jako vesnice, a svá městská privilegia získala až později, i fakt, že města s velkými náměstími mají z hlediska urbanistického blíže k vesnicím, než k vyspělým městům.7) Kromě tvaru půdorysu lze porovnávat i další základní charakteristiky sídel, čitelné přímo z map. Jednou z nich je orientace delší strany centrálního prostoru vůči

světovým

stranám.

Z hlediska

dnešních

urbanistických

zvyklostí

je

překvapivé, že ve 40% zkoumaných sídel je delší strana návsi orientována ve směru V – Z. Parcely jsou orientovány buď na jih, nebo nevýhodně na sever. Příznivější je pootočení osy delší strany návsi ve směru JZ – SV, což lze vyčíst u 17% zkoumaných obcí, či na SZ - JV, jak dokládá 22% z 85 vybraných obcí. Z hlediska oslunění parcel nejvýhodnější orientaci delší strany návesního útvaru ve směru S – J vykazuje jen 21% zkoumaných obcí. Je tedy nasnadě, že morfologie terénu byla nadřazeným kritériem při vytyčování půdorysu sídla. Rovněž zdroj vody patří k základním podmínkám existence vesnic, a přesto se setkáváme s případy, kdy jsou zakládány poměrně daleko od vodního zdroje. Stávalo se tak především ke konci kolonizační éry, kdy již na ně nezbyly kvalitní lokality. Na Rakovnicku se samozřejmě preferovalo, aby vodní zdroj byl přímo na návsi: je tomu tak v 76% vybraných obcí, 5% obcí má vodní zdroj mimo náves, ale stále relativně dostupný. Poměrně vysoké množství vesnic (19%) zůstává bez vodního zdroje na návsi nebo v její blízkosti. Právě absence zdroje vody v centrální části obce nebo její blízkosti by mohla ukazovat na pozdější založení, která doplňovala stávající sídelní strukturu i za cenu nepříliš optimálních podmínek pro nově příchozí osadníky. Takovým případem byla třeba i zaniklá Svídna u Slaného, kde právě nedostatek vody vedl k postupnému opuštění

7

„…města s relativně velkými náměstími mají z hlediska ryze urbanistického, ale také společensko-ekonomického, blíže k vesnicím, než k vyspělým městům se všemi jejich charakteristickými funkcemi.“ Razím Vladislav: K počátkům města Rakovníka – K problematice středověkého vesnického urbanismu ve středních Čechách, Památky středních Čech 7/3, 1993, str. 19.

14/134



vesnice. Další zajímavé srovnání

nabízí existence a poloha kostela na návsi.

Samozřejmě, že z mapy stabilního katastru nelze s jistotou určit, zda je kostel původu vrcholně středověkého, nebo mladšího, a tedy do urbanistické struktury sídla později implantovaného. Přesto může poloha kostela leccos napovědět. Jak upozorňoval Vladislav Razím ve svém článku K počátkům města Rakovníka8, poloha kostela vůči návsi může poukazovat na to, zda sídlo nemělo předlokační původ. Pro lokační vesnice je totiž typické umístění kostela volně uvnitř návsi, přičemž o současném vzniku kostela a vesnice může napovídat i patrocinium (např. Lužná – Barbora, Pavlíkov – Kateřina, Kněževes – Filip a Jakub, Hředle – Všech svatých, atd.). Naopak, pokud kostel stojí stranou návsi lokační vesnice, dá se předpokládat, ne – li přímo dokázat, její předlokační původ. Z vybrané skupiny 85 pravidelných půdorysů má 52% obcí kostel, z čehož je 66% umístěno přímo v prostoru návsi a 44% stranou návsi, nebo mimo pravidelně zakládanou část. Zjednodušeně platí, že u 18% vybraných obcí na Rakovnicku možno předpokládat pravděpodobný předlokační původ. Z písemných pramenů se dá vyčíst, kdy již ta která obec existovala9. Nelze ale v žádném případě předpokládat, že se letopočet dokládající existenci sídla shoduje

s letopočtem, kdy mu byla dána pravidelná urbanistická struktura.

Nacházíme se ve staré sídelní oblasti, a proto předlokační původ některých vesnic není nikterak překvapující. První písemné zmínky pocházející ze 12. století se váží k původní slovanské vesnici, a nikoli k sídlu vzniklému kolonizační činností. O to cennější jsou ty zprávy, které dokládají vysazení jednotlivých vesnic po právu zákupním. Bohužel, ne u všech sídel se listiny k jejich vysazení dochovaly, a tak rok emfyteutického vysazení vesnice známe jen u 25% sídel z vybrané skupiny.

8

Razím Vladislav: K počátkům města Rakovníka. K problematice středověkého urbanismu ve středních Čechách, Památky středních Čech 7/3, 1993, str. 14 – 17. 9 Kočka Václav: Dějiny politického okresu Kralovického, Nákladem Kralovického okresu, 1930. Kočka Václav: Dějiny Rakovnicka, Vydal Musejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, Rakovník, 1936. Profous Antonín: Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny, Díl I – IV, Česká akademie věd a umění, 1949. Šimák J.V.: Pronikání Němců do Čech kolonizací ve 13. a 14. století, Vydal Jan Laichter v Praze, 1938.

15/134



Přesto tyto letopočty mohou velmi dobře dokumentovat kolonizační aktivity na Rakovnicku. Nejstarší doložené založení pochází z roku 1283, kdy jsou na příkaz krále Václava vysazeny Honice. Jak se zdá, velká vlna emfyteutického zakládání vesnic se zvedá za vlády krále Jana Lucemburského: roku 1313 je doloženo vysazení jednoho sídla, roku 1315 pak tři, 1318 jedno, 1319 jedno, 1320 dvě, 1325 šest a 1330 jedno. Další tři datované lokace pochází až z roku 1341. Celkem bylo doloženo vysazení 5 vesnic kolem poloviny 14. století. Zdá se tedy, že většina pravidelné urbanistické struktury vyskytující se na Rakovnicku, tak jak je čitelná z map stabilního katastru, pochází ze 14. století. Pokud mluvíme o pravidelnosti urbanistické struktury, nejde jen o pravidelnost v centrální části, tedy návsi či náměstí, nebo o jasné a pravidelné vymezení vnějšího obvodu, ale především o pravidelnost parcelace. Bez pravidelně rozměřených parcel si lze jen těžko představit, jak by bylo možné dosáhnout celkové pravidelné struktury sídla podle předem připraveného schématu. Proto také vybraná skupina obcí ve vysokém procentuálním zastoupení 85% vykazuje pravidelnou parcelaci, z toho 64% sídel má parcelaci zcela pravidelnou a zbývajících 36% alespoň částečnou pravidelnost. Další zajímavostí čitelnou přímo z map je vymezení vnějšího obvodu sídla polní cestou s pravděpodobným oplocením, případně v kombinaci s vodotečí. Toto vymezení obvodu mělo zřejmě funkci obrannou a dá se vyčíst u 55% vybraných vesnic na Rakovnicku, z nichž u 66% je vymezení vnějšího obvodu sídla čitelné alespoň částečně a u zbývajících 34% zcela jasně. U některých urbanistických struktur, konkrétně u 16,5%, se objevují i kolmé cesty na základní osu založení. Jako by šlo o náznak principu carda a decumana, známého již z dob římských. Není jistě náhodou, že kolmé cesty se objevují v 78,5% právě u největších urbanistických lokačních počinů, tedy u vesnic s dlouhou obdélnou návsí, jejíž délka přesahuje 300 m. Co se průměrných délek návsí týče, lze je specifikovat právě podle výše uvedeného dělení obcí na základě tvaru jejich návesního prostoru. Vesnice s oválnou návsí mají v průměru delší osu návsi - 170 m. U čtvercového centrálního útvaru dosahují jednotlivé strany průměrně 140 m. Široká obdélná náves pak v průměru délky delší strany kolem 165 m. U založení s úzkou protáhlou návsí musíme odlišit tři základní velikostní kategorie. Zatímco vesnice

16/134



malé mají delší stranu návsi kolem 140 m, větší již vykazují v průměru dvojnásobné délky, tedy 280 m, a ty největší zhruba pětinásobek – 680 m. Šířky návsí pak poměrně kolísají a dosahují hodnot přibližně od 30 do 200 m. Za jakousi průměrnou hodnotu je možné pokládat šířku návsi okolo 100 m. Vybrané obce se nacházejí v nadmořské výšce od 170 do 600 m n.m, s průměrnými ročními srážkami kolem 600 mm a s průměrnou roční teplotou mezi 7 – 9°C.

10

Podrobnější charakteristiky jednotlivých obcí jsou uvedeny v příloze

4a,b.

B.3. Přesné vymezení zkoumané skupiny obcí Podrobným studiem map II. vojenského mapování a map stabilního katastru se podařilo získat reprezentativní vzorek obcí vykazujících pravidelnost ve své struktuře, a tím zvyšujících pravděpodobnost faktu, že byly alespoň částečně dílem vrcholně středověké kolonizační éry. Předpoklad vrcholně středověkého původu je nutné ověřit na základě písemných pramenů. Razímovy naznačené skupiny vesnic se stejnými znaky ve svém půdoryse tak byly systematicky doplněny a rozšířeny. Jak se od samého počátku zdálo zřejmé, a pozdější porovnání to jen potvrdila, asi nejzajímavější skupinou jsou vesnice s dlouhou úzkou, protáhlou návsí, která svým tvarem připomíná rakovnické náměstí, a velkorysostí svých rozměrů je dokonce i předčí. I svou urbanistickou strukturou a pravidelností jaksi převyšují založení méně velkorysá. Každopádně jde o urbanistické akce velice vyspělé, v jejichž půdoryse lze velmi dobře číst některé zákonitosti, které si žádala vrcholně středověká lokační urbanistická typologie. Připomínám, že Razím do této skupiny řadil především Lužnou, Pavlíkov, Kněževes, Nesuchyni, Hředle, Řevničov a Třtice, tedy obce velmi blízko samotného Rakovníka, a jejichž podobnost s rakovnickým náměstím je nasnadě. Na podobnou urbanistickou strukturu, ale bez přímé souvislosti se samotným Rakovníkem, upozorňoval u Břežan, Mutějovic, Mšeckých Žehrovic, Hudlic,

10

Kolektiv autorů: Rajonizace zemědělské výroby v ČSSR, II. díl, Ústav pro vědeckou soustavu hospodaření v Praze, Vydalo ministerstvo zemědělství, lesního a vodního hospodářství ve Státním zemědělském nakladatelství v Praze, 1963.

17/134



Chýňavy a Bratronic. Dovolím si danou skupinu pro úplnost doplnit o Čistou, Kožlany a Rynholec. Tím se

podařilo vybrat skupinu 17 obcí na Rakovnicku s podobnou

urbanistickou strukturou, která se stala předmětem podrobnějšího zkoumání především z hlediska uplatnění možného modulového systému v jejich půdoryse a na základě porovnávání předem stanovených kritérií. Pro odlišení této specifické skupiny od ostatních popsaných struktur, podněcujících velikostí základních rozměrů, se nabízí zavést pracovní označení „Velkorysé návsi na Rakovnicku“.

Obrázek 7

Rakovnické náměstí v 80. letech 19. století.

18/134


C


Velkorysé návsi na Rakovnicku - založení

C.1 Zakládání vesnic C.1.1 Kolonizace ve 13. a 14. století obecně Pohled historiků na osidlovací proces českých zemí se za posledních sto padesát let změnil. Zatímco v 19. století je při výkladu dějin kolonizačního období možná až příliš dramatizována otázka nového soužití etnika příchozího a domácího, jakož i příčiny příchodu nových kolonistů na naše území a průběh osídlování země11, ve třicátých letech 20. století se již pohled umírňuje a kolonizace je vnímána spíše jako spleť jednotlivých drobných dějů, jejichž výsledkem je vznik naší současné sídelní struktury. Tyto děje nebyly podmíněny pravděpodobně ničím jiným, než oboustrannou potřebou zajištění hmotného užitku jak straně příchozí, tak straně té, která nové osadníky povolává.12 Historikové 19. a první poloviny 20. století se snažili vymezit středověké etnické hranice, a tak opodstatnit své současné národnostní i územní nároky. Vezmeme – li v úvahu politickou situaci a vyhrocenou národnostní otázku, není se čemu divit, že v osídlování byl hledán hlavně národnostní podtext. Dnes je situace jiná a s nastupujícím trendem globalizace se přirozeně projevuje i umírněně střízlivý názor na etnické soužití národů v době kolonizace. Pragmaticko - materialistický pohled na důvod příchodu nových kolonistů i chápání kolonizace nikoli jako jednotného díla, ale jednotlivých dílčích dějů, které v průběhu dvou set let formovaly naši sídelní strukturu prakticky do současné podoby, je vlastní i dnešním historikům. Dávno je přežitý názor, že Češi a Němci

11

Viz Palackého Dějiny.

12

„Co se nazývá obyčejně velikou kolonisací německou a se jeví ve zpětném průmětném pohledu jako jednotný, velkolepý, soustavně promyšlený podnik, jest ve skutečnosti nepřehledná spleť drobných dějů, vznikající z kolika přímo různých podnětů a příčin, probíhá pak většinou pod hladinou veřejného dění, málokdy patrně, i nelze jí namnoze postihnouti, až v posledních výsledcích, ba někde se i jich pouze dohadovati a domýšleti. … Jinozemci tito věru nepřicházeli do zemí slovanských s ideální myšlenkou, aby sem přinášeli světlo, poznání, ušlechtilý mrav, nýbrž jen a jen za vlastním prospěchem. … Příchod pak těchto nových živlů způsobil pronikavé změny v složení Českého státu: hospodářské, třídní, politické a též národnostní, jakkoli vědomě nezamýšlené.“ Šimák J.V.: Pronikání Němců do Čech kolonizací ve 13. a 14. století, Vydal Jan Laichter v Praze, 1938, str. 3.

19/134



žili vedle sebe v době vrcholného středověku v nevraživosti a jednotlivá etnika spolu soupeřila. Jak zdůrazňuje doktor Vratislav Vaníček ve svých přednáškách na ČVUT v Praze o proměnách historické struktury osídlení českých zemí, v době kolonizace nebyla rozdílná národnost osadníků vůbec takto vnímána. Jednotlivé národy žily vedle sebe ve shodě a předávaly si své „know - how“. V souvislosti s novým vnímáním vztahu příchozích kolonistů a původních domácích obyvatel je třeba přehodnotit i vžité termíny kolonizace „vnitřní“ a kolonizace „vnější“. Tedy specifikování toho, zda nově založená vesnice byla osídlena cizími kolonisty, v našem případě především Němci – vnějšími zdroji, či zdroji vnitřními – Čechy. Takové dělení mělo smysl pouze při hledání opodstatnění národnostně územních nároků, jak si to vyžadovala spletitá situace v 19. a první polovině

20.

století.

Současní

autoři

od

etnicky

podbarveného

dělení

kolonizačních aktivit spíše ustupují. Jak podotýká ve své knize Proměna českých zemí ve středověku Jan Klápště: „Nároku na přehlednou a apriorně nezatíženou komunikaci nejlépe vyhovíme samotným termínem „kolonizace“, chápaným jako každé rozšiřování či zlepšování zemědělské krajiny. Ve shodném významu slouží další obecné termíny „osídlování země“, a někdy i z němčiny přisvojená „výstavba země“. Všechna upřesnění, rozlišující třeba ranou, vrcholnou či velkou kolonizaci, mají svůj smysl, dokážeme – li průkazně stanovit jejich obsah.“13 Kolonizační proces - podle soudobého vnímání - není aktivitou pronikání jednoho etnika na území jiného a potíráním původní kultury novou, importovanou, nýbrž jde o proces prosazování jednotlivých inovací. Ty vedly ke zkvalitnění života tehdejších obyvatel, bez ohledu na skutečnost, zda byli domácí, či nově příchozí. Jak výstižně poznamenává Jan Klápště: „Středověké inovace (asymetrická orba, pluh, chomout, trojhonný systém, vodní mlýny) se účinně uplatňovaly v tzv. „technologickém balíčku“. Toto pozorování samo o sobě podporuje názor o postupném šíření rozličně modifikovaných souborů inovací a o jejich přejímání v různých částech Evropy. Mnohé z jednotlivých položek ovšem nepřicházely jako

13

Klápště Jan: Proměna českých zemí ve středověku, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2005, str. 171. 20/134



úplné novinky, neboť různou měrou nahrazovaly technologie osvojené už předchozími generacemi.“14 Všechny vyjmenované inovace mají přímou souvislost se zemědělstvím. Proto se

často ve spojitosti s kolonizací setkáváme s termínem agrární revoluce.

Počátky zdokonaleného zemědělství jsou spjaty s oblastmi Nizozemí. Jednou z příčin optikou dnešního pohledu pomalého šíření inovací se jistě stala i skutečnost, že zemědělství bylo neodmyslitelně spjato s různými rituály, s nimiž se musela nová technologie vyrovnat. Těžko si představit, že by se onen „technologický balíček“ prosadil a pokořil vžité systémy, nebýt celého řetězu příčin a příznivých okolností. V zásadě je lze shrnout do tří základních oblastí: 1) vhodné klimatické podmínky, 2) nepoměr mezi nízkou hustotou osídlení a vyššími kapacitními možnostmi českých zemí, 3) prosazování nového vztahu pán – sedlák. Teorie, která se prosazuje od 60. let 20. století, že hlavní příčinou růstu středověké Evropy bylo dosažení tzv. středověkého klimatického optima s vrcholem ve 12. a 13. století, působí velmi věrohodně. Jak však konstatuje Jan Klápště15, má i svá úskalí. Zatímco dlouhodobým změnám klimatu, které překračovaly životy generací, se zemědělství dokázalo plynule přizpůsobovat, a současníky

nebyly

ani

pozorovány,

změny

krátkodobé

přinášely

leckdy

katastrofální důsledky, především nedostatek úrody. Pokud se neúroda opakovala z různých příčin i několik let po sobě a byla násobena například válečnými útrapami či epidemiemi, znamenalo to pro společnost pohromu. A nic na tom neměnil ani fakt, že z hlediska dlouhodobého vývoje se tak dělo právě v období klimatického optima.

Hlavní trhlinou v této teorii je však spíše současná

představa, jak společnost nakládala se svými přebytky. Nelze totiž dokázat, že to

14

Klápště Jan: Proměna českých zemí ve středověku, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2005, str. 292. V kapitole nazvané Souhra inovací, ze které je i tento citát, jsou uvedeny popisy vývoje jednotlivých důležitých nástrojů, doložené archeologickými nálezy. 15 Klápště Jan: Proměna českých zemí ve středověku, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2005, str. 173 – 174.

21/134



byl právě hospodářský přebytek sám o sobě, který podmínil společenský růst středověké společnosti. Sušší a teplejší klima 12. a 13. století sice zřejmě není tou jedinou a hlavní příčinou či okolností rozvoje středověké společnosti, ale nelze upřít, že významně k danému procesu přispělo. Kolonizace není českým specifikem. Do procesu nového osídlování vstupují české země v době, kdy jsou doslova obklíčeny kolonizačními aktivitami v okolních zemích. Za pozváním kolonistů k nám však nestála jen myšlenka zvelebení země, která na rozdíl od sousedů měla dostatek půdy a nedostatek obyvatel, ale i potřeba upevnění moci knížecí koruny,

podrývané aktivitami

šlechty. Vyvstala nutnost předejít nebezpečí vnějšího vpádu. To vedlo k jedinému: pozvat kolonisty k osídlení především hraničních hvozdů, které již z vojenského hlediska stejně ztratily svůj význam. A vyřešit tím dva problémy najednou: zajistit bezpečnost státu, příjem státní pokladně z nově vzniklých vesnic, a tak upevnit panovníkovu moc.. Stejně jako se s pojmem kolonizace pojí pojem agrární revoluce, tak se s ním neodmyslitelně kloubí i emfyteuse. Ať se použije termín emfyteutické právo či právo německé, nebo purknecht či zákup, vždy jde o právní formu dědičného nájmu půdy, tedy nové úpravy vztahu pán – sedlák. Základem byla písemná úmluva, podle níž majitel půdy podstupuje za určitý plat v dědičný nájem pozemek nájemci, aby jej obdělával. Nájemník musel při uzavření smlouvy zaplatit majiteli půdy jistou sumu peněz, různě označovanou (arrha, pecunia porrectoria, inductionales, anleit, torta, podaj, podací). Jak příhodně podotýká J. V. Šimák: „Kolik platiti, záleželo na okolnostech, potřeboval – li pán peněz hned, byl podaj veliký, úrok malý, a zase naopak.“16 Tento systém, dalo by se říci další důležitá středověká inovace, má své kořeny v antice, a nejprve byl prosazován církevními řády. Pán má nad půdou stále vlastnické právo, ale nemůže nájemce nijak omezovat, pokud plní své stanovené povinnosti. Tím je nájemci zaručena jakási sociální jistota a výhoda, že se jeho břemena nemohou zvýšit, a co si získá navíc, zůstává jemu samému.

16

Šimák J.V.: Pronikání Němců do Čech kolonizací ve 13. a 14. století, Vydal Jan Laichter v Praze, 1938, str. 8.

22/134



Jak již bylo řečeno, české země nejsou kolébkou kolonizačních procesů ve středověké Evropě; k osídlovací vlně se připojují až v době, kdy se systém kolonizace stabilizuje a existují již ověřené jak právní, tak praktické postupy při zakládání nových sídel. Po roce 900, když se východofranské království měnilo v německé, byla otevřená krajina úplně zabrána ornou půdou, a proto nezbylo,

než vniknout

novými sídly do lesů. Přitom se již opouští primitivní způsob, kdy všechna orná půda byla rozdělena podle druhu na tolik částí (konů), kolik měla obec hospodářů. Celá obec tím byla

vzájemně provázána, všichni hospodáři pěstovali tutéž

plodinu, nebyly cesty ani meze, a tak se hospodář na svou část pole dostal jen přes pole sousedovo. Tento systém jednotlivé hospodáře velmi omezoval a bránil rozvoji. Od 10. století se začínají zakládat vesnice jinak. Jsou velkého rozsahu, na půdě rovinné nebo lehce svažité, jejich osou je cesta podél vodoteče. K cestě přiléhají dvorce a za každým, kolmo na cestu, se v dlouhém pruhu táhne jeho půda. Lány jsou stejné velikosti, oddělené mezemi až ke konci katastru. Za dvorcem byl sad, za sadem pole, pastviny a les. Nový systém tudíž zajistil hospodáři svobodný přístup na obdělávané pozemky, a tím i jistou samostatnost.17 Jedna z nejstarších písemných dohod o osidlovací akci pochází z roku 1113 a byla uzavřena v severoněmeckých Brémách.18 Arcibiskup Friderik podepsal smlouvu s „Holanďany“ v čele s knězem Jindřichem, podle níž půdu mokřin, které chtěli vysušit, dostali do dědičné držby. Základní jednotkou nově založeného systému se stal lán, plošná míra, jejíž délka měla činit 720 královských prutů (2260 m) a šířka 30 královských prutů (94,2 m). Lány byly ohraničeny příkopy, jimiž byla odváděna přebytečná voda. Sedláci odevzdávali arcibiskupské vrchnosti poplatky. Holandští příchozí nabyli určitou samosprávu, včetně práva posuzovat nižší pře. Za uskutečnění celého záměru nesl zodpovědnost kněz Jindřich. Dohoda jistě navazovala na zkušenosti, které si holandští osadníci přinesli ze své původní vlasti. Výhody „holandského práva“ postupně přejímali i domácí, němečtí

17

Šimák J.V.: Pronikání Němců do Čech kolonizací ve 13. a 14. století, Vydal Jan Laichter v Praze, 1938, str. 9,10. 18 Klápště Jan: Proměna českých zemí ve středověku, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2005, str. 196 – 198. 23/134



sedláci. A jejich krajovou modifikací a přizpůsobením se potřebám kolonizace směřující dál na východ od Labe se začalo postupně formovat „právo německé“. Způsob, jakým byla nová sídla zakládána, se s postupující kolonizací rozvíjel a ustaloval do vhodné základní univerzálně použitelné formy, která ovšem dokázala drobnými modifikacemi pružně reagovat na krajové potřeby. Právě se jménem arcibiskupa magdeburského Wichmanna se pojí počátky systematické kolonizace, při níž se rozvinul a stabilizoval mechanizmus lokace, včetně práce lokátorů.19 „Právo magdeburské“, tedy modifikace „práva německého“, se prosadilo i v českých zemích. Například města Roudnice nad Labem či Slané se mohou pyšnit tím, že byla založena ve vrcholném středověku právě na základě tohoto práva.20 Velmi pozoruhodným dílem je bezesporu Spiegel der Sassen (Sachsenspiegel) – soubor pravidel pro kolonizaci, který sepsal v letech 1220 – 1235 Eike von Repgow a který byl v letech 1295 – 1365 opatřen obrázky.21 Tento spis má charakter doporučující, neodráží tedy skutečnost, ale je spíše metodickou příručkou. Dokonce v sobě skrývá „prováděcí vyhlášku“ kolonizace. Obsahuje některé zajímavé body - proto mu věnujme více pozornosti. Vedle základních a i jinak známých skutečností, jako že vrchnost předává lokátoru listinu s právem dědičné držby, lokátor má na starosti založení nové vesnice, dohlíží na klučení a stavbu usedlostí, a v osídlené vesnici potom dbá o pořádek coby rychtář, se dovídáme i něco o pravidlech pro výstavbu jednotlivých usedlostí: Voda ze střech neměla stékat k sousedům, k nimž neměla směřovat ani okna, hospodář měl mít vlastní dvůr oplocen. Hranice vymezované stromy či kameny měli sousedé vytyčovat společně. Ostré konce větví a kmínků oplocení neměly směřovat k sousedovi, hospodář měl povinnost otáčet je k sobě. Pece, záchody a

19

Klápště Jan: Proměna českých zemí ve středověku, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2005, str. 202 – 205. 20 Šimák J.V.: Pronikání Němců do Čech kolonizací ve 13. a 14. století, Vydal Jan Laichter v Praze, 1938 – je –li to známo, autor uvádí, které právo bylo použito k založení sídla, kdo byl lokátorem a kolik lánů měla nově založená vesnice. 21 Klápště Jan: Proměna českých zemí ve středověku, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2005, str. 206 – 208.

24/134



chlévy – tedy zdroje imisí – měly být umístěny nejméně 3 stopy od plotu, záchody u plotu měly být zakryty. Pravidla nezapomínala ani na ovocné stromy a chmelovou révu na hranicích pozemků – sporné větve měly být osekány, u chmele měl ten, z jehož strany chmel vyrůstal, šlahouny uchopit a strhnout k sobě. Co spadlo k němu, bylo jeho, co zůstalo za plotem, bylo sousedovo. Soubor takto formulovaných pravidel jistě reagoval především

na příčiny

nejběžnějších sousedských sporů a snažil se jim tímto předejít.

Obrázek 8

Vyobrazení ze Sachsenspiegelu, znázorňující pravidla sousedských vztahů.

Kolonizační proces v českých zemích lze rozdělit do tří základních vln, které jsou neodmyslitelně spojeny s tou vrstvou společnosti, jejíž vliv se právě prosazoval: 1) panovník (11. a 12. století) – důvody pozvání kolonistů do Čech již zmíněny, 2) činnost klášterů a pozemkové šlechty (konec 12. až 1. ½ 14. století), 3) činnost měšťanů (od 13. století).

25/134



Jak byly jednotlivé vesnice vysazovány? Velmi podrobně popisuje proces vedoucí k založení vesnice J.V. Šimák22: Zakládání obce u nás příslušelo vlastníku půdy. Pokud neměl držitel na půdu plné právo (duchovní, leník, úředník), bylo třeba si vyžádat souhlasu vyšší moci, což se dálo někdy předem, a někdy dodatečně. Sám pán zakládání neprováděl, ale zadával tento úkol podnikateli – lokátoru. Lokátor mohl být jak člověk urozený, tak prostý, důležité bylo, aby rozuměl nabídce a poptávce jak lidí, tak půdy. S lokátorem pán uzavřel smlouvu, jako záruku právního děje. Lokátor pak převzal od pána půdu. Byla - li ještě lesem, zavázal se k jejímu vymýcení, rozdělil ji na pastviny, cesty a plužinu a do smluvené doby ji osadil osadníky. Pokud tak ve stanoveném termínu neučinil, platil pokutu. Osadníci měli být lidé ctní a přičinliví, kteří disponovali alespoň základním majetkem, aby mohli zaplatit podací a ještě jim zbylo na zařízení nového hospodářství. Lokátor osadníkům rozměřil pozemky a s každým uzavřel smlouvu, patrně však jen ústní. Základní jednotkou míry se stal lán, jejichž počet byl pevně určen již při založení. Někdy byla půda jen zhruba odhadnuta a nedoměřena všechna, měření se dálo pak dodatečně. Jak velké byly lány a jak byly rozměřovány, vlastně praktická stránka zakládání vesnice, je otázka, na niž se pokusí odpovědět následující kapitoly. Kolonizační aktivity jsou neodmyslitelně spojeny s velkým zásahem člověka do středověké ekologie. Rozsáhlé zmenšování ploch lesů by jistě nenechalo dnešní ekology v klidu. Jak byl lesní porost měněn na zemědělskou půdu, popisuje Jan Klápště.23 Podle botanických rekonstrukcí tvořily přirozený lesní porost úrodného jádra našich zemí dubohabřiny a lipové doubravy. Odlesňování probíhalo ve dvou etapách. V té první se sekerami vymýtily stromy a jejich křovinný podrost. Jak dokládají četná vyobrazení, na mýtinách zůstávaly nápadně vysoké pařezy, dosahující dřevorubci ke kolenům. To mělo hned několik důvodů. Tento způsob jednak vyhovoval práci se sekerou, jednak usnadňoval velmi pracné klučení pařezů, a navíc

optimálně bránil opětovnému obrození stromu. Teprve

22

Šimák J.V.: Pronikání Němců do Čech kolonizací ve 13. a 14. století, Vydal Jan Laichter v Praze, 1938, str. 15 – 21. 23 Klápště Jan: Proměna českých zemí ve středověku, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2005, str. 177 - 181.

26/134



vyklučením pařezů se čerstvá mýtina změnila v klučeninu, přístupnou plošně rozvinutému zemědělskému provozu. Středověké odlesňování pravděpodobně nespoléhalo na velkoplošné žďáření. Požár by sice jistě rychle vyřešil úvodní fázi odlesňování, ale současně by zničil i velmi cenný energetický středověký zdroj a stavební materiál – dřevo. Navíc požár jako takový by nijak neulehčil náročnou etapu dobývaní pařezů. Oheň se tak uplatnil hlavně v neorebním zemědělství, kde se prováděla sedba do jednoduše připraveného požářiště. Byl využíván i v rozvinutých zemědělských systémech při spalování nežádoucí vegetace. Mineralizací organické půdy se navíc zvyšovala úrodnost půdy. Ekologický dopad kácení lesů na sebe nenechal dlouho čekat. Lesy přirozeně zadržovaly vodu, proto po jejich vykácení dochází k povodním. Od 13. století jsou datovány povodně v Praze. Starý Děčín se musí kvůli povodním dokonce přestěhovat. Na Drahanské vrchovině klesla vykácením lesů hladina spodní vody, a vesnice tak trpěly suchem. Samotné vyměření vesnice mohl provádět lokátor osobně, pokud k tomu měl patřičné geodetické znalosti. Jinak si mohl najmout specializované odborníky – agrimensory, česky měřičky. Písemné zmínky o agrimensorech jsou skoupé, ale vztahují se především k venkovským sídlům. Na otázku, odkud se braly zeměměřičské znalosti, se nabízí odpověď, že se šířily z církevních kruhů, které měly přístup k antické zeměměřičské literatuře; vždyť koneckonců

i církev se

nemalou měrou podílela na osídlovacím procesu.24 Na druhé straně stojí názor, že v zeměměřičských úkonech se objevuje zkušenost a rutina bez jakéhokoli prokazatelného vlivu teoretických poznatků, ale také bez nějakého znatelného zpětného působení na tyto poznatky.25 Přesto zřejmá podobnost jednotlivých půdorysů, pravidelnost parcelace a čitelná urbanistická typologie nemohou být jen dílem náhody, a svědčí o tom, že zakladatelé vesnic museli mít nějaké teoretické znalosti v oboru zeměměřičství. V Kronice České Václava Hájka z Libočan, do níž byl převzat zeměměřičský spis z konce 15. století, se lze dočíst, že měřit měli

24

Lokačnímu urbanismu, sice převážně městskému, se podrobněji věnuje článek autorského týmu: Radová Milada, Hauserová Milena: Lokační urbanismus, Archaeologia historica 16/91, Musejní a vlastivědná společnost v Brně, str. 121 – 130. 25 Honl Ivan, Procházka Emanuel: Úvod do dějin zeměměřičství II – Středověk, Vydavatelství ČVUT, Praha, 1978. 27/134



zvláštní úředníci, kteří skládali speciální přísahu na to obzvláště vydanou.26 A pokud tedy existovali zvláštní úředníci s přísahou, dá se předpokládat, že k tomu, aby onu přísahu složili, museli prokázat jisté znalosti, a ty museli od někoho nabýt. Zřejmě se tudíž učili od starších, jako učedníci od mistrů. Také lze předpokládat, že pokud takové procento středověkých inovací mělo své kořeny v antice, tak i základní znalosti měřičů mají své kořeny v tomto období, ačkoli ti, co je využívali, o tom nemuseli vědět. Samotné vytyčení vesnice nebylo zase až tak složité. Výchozí osu zpravidla tvořil potok, podle něhož byly vyměřeny šířky parcel. Jednotlivé majetkové díly se pak shodně rozbíhaly až k obvodu založené vsi. Stávalo se také, že se založení vesnice nepovedlo, a

životní podmínky

nových osadníků nebyly vhodné. Někdy byla vesnice opuštěna ještě před dokončením své lokace, jindy nějaký čas fungovala. Až se teprve životní podmínky zhoršily na neúnosnou míru, byla postupně svými obyvateli opouštěna, jak tomu bylo například na Svídně. Když se však založení povedlo, znamenalo to pro lokátora velké výhody. Připadl mu zpravidla největší statek ve vsi, spojený s rychtou, slovem získal úřad rychtáře a s ním spojenou nižší pravomoc správní, soudní, policejní i trestní, což mu přinášelo jisté příjmy. Rychty byly většinou dědičné, a to výhradně po meči, pán pouze potvrzoval držitele. Jeho statek měl jeden až dva lány svobodné půdy, tedy nepodléhající poplatkům ani břemenům. Často lokátor získal i krčmu, mlýn, krám, kovárnu nebo lázeň, kterou pronajal živnostníkovi a bral od něj úroky. Míval i zelinářskou a ovocnou zahradu, právo rybolovu, nižší honitby, někdy dokonce i několik selských lánů, ze kterých mu nájemci platili úrok jako vrchnosti. Zakládací smlouvou se na oplátku pán zavazoval, že bude osadníky chránit a že nezvýší jejich povinnosti. V případě prodeje vesnice jinému se měl postarat o to, aby sedlákům nebylo ublíženo. Sedlákova břemena se neměla zvyšovat, ale výnos půdy mohl stupňovat. Užívání půdy mu bylo zajištěno dědičně, a sice nejen po přímé dědické linii, ale i

26

Hájek z Libočan: Kronika Česká, podle originálu z roku 1541 vydal V. Flajšhans, díl IV. – Čechy královské r. 1254 – 1347, Praha, 1933, str. 47, 48.

28/134



pro bližší příbuzné. Teprve když žádní takoví příbuzní nebyli, mohlo se využít panského práva odúmrtí. Pokud chtěl sedlák svůj statek opustit, zůstával mu veškerý movitý majetek. Míra povinností sedláka vůči pánu byla pevně předem a provždycky stanovena podle lánu. První osadníci a hlavně jejich potomci dali základ vesnické elitě, která v pozdějším procesu sociální diferenciace, jíž se žádná společnost nemůže ve svém vývoji vyhnout, měla rozhodující postavení. Způsob zakládání vesnic známe po stránce právní velmi důkladně, víme, jaká práva a povinnosti měly jednotlivé smluvní strany. S pomocí purkrechtních knih a urbářů se dokonce dá dopátrat, kolik z jakého lánu musel hospodář pánu odvádět, ba můžeme i vystopovat, kdo jednotlivé usedlosti obýval. Dají se vysledovat i pohromy, které vesnici stíhaly: to pak byla většinou vrchnost žádána, aby odpustila svým poddaným poplatky, nebo jim alespoň počkala. Na základě takovýchto písemností se můžeme dovědět i něco bližšího o založení vybrané skupiny obcí na Rakovnicku.

C.1.2 Kolonizace ve 13. a 14. století na Rakovnicku Mezi základní prameny, které popisují kolonizační aktivity na Rakovnicku, patří Šimákovo Pronikání Němců do Čech, které se však zabývá pouze lokacemi, na nichž se prokazatelně podílelo německé obyvatelstvo. Důležitým zdrojem regionálních informací se tak stávají především Kočkovy Dějiny Rakovnicka, které se opírají právě o studium urbářů. Bohužel, další z rakovnických místopisců Jan Renner není pro období středověku hodnověrným zdrojem informací. Přesto se však ani Kočka nezmiňuje o všech vesnicích. Proto bylo třeba v některých případech si pomoci pouze základní informací o vysazení, tak jak ji poskytuje Antonín Profous ve svých Místních jménech v Čechách. Nejstarší písemná zmínka o Rakovníku pochází z roku 1252, kdy je sem lokalizován krajský soud. Pravidelnou lokační podobu získal Rakovník až za Jana Lucemburského, tedy před rokem 1319, jímž je datována královská listina.

27

J. V.

27

Podrobněji se vznikem města Rakovníka zabývá již několikrát zmiňovaný článek Vladislava Razíma K počátkům města Rakovníka, který obsahuje i dvě teorie o existenci předlokačního Rakovníka. 29/134



Šimák dodává, že prvními měšťany byli Němci a od 14. století se město počešťuje. Bratronice byly před rokem 135228 vysazeny právem zákupním, ačkoliv i ony měly předlokační původ.29 Ze 13 ¾ lánů dědin osadníků držel rychtář 3 ½ lánu, zbývajících 10 ¼ lánu obdělávalo 9 osedlých. Sedláci byli osazeni dle staročeského práva kmetcího a byli dědičnými nájemci polí zemanských a klášterních.30 V sousedství Bratronic leží Chyňava, jejíž vysazení má přímou spojitost s vysazením Hudlic. Roku 1341 nechává král Jan Lucemburský na prosbu Jindřicha a Peška Benešovských vysadit vesnice Chyňavu, Hudlice a Újezd právem zákupním dle práva Nového Města pražského, kterým se řídili i v Pavlíkově. Pešek si vzal Chyňavu, Jindřich se synem Mikulášem si ponechali Hudlice a Újezd, kterým bylo společně vyměřeno 30 ¼ lánu lesních a pustých dědin po 90 stryších. Z nichž dva svobodné lány patřily k rychtě. Lokátoři získali i krčmu, kováře, pekaře, ševce, řezníka a lázeň, ve které by se mohli chudí lidé umývat. K lázni proto byla jako náhrada přidána ještě

¼

svobodného lánu.

Rychtář si dle potřeby mohl postavit mlýn, na svých pozemcích lovit zajíce a ryby v potoce. Kromě toho všeho získal i 6 honů lesa, které mohl vyplatit na louky. Z peněz získaných soudní cestou připadl rychtáři třetí díl. Faráři byly vykázány dva lány svobodné, obci k pastvám skotu a obecních stád také dva lány. Zbývající 24 lány byly rozděleny osadníkům tak, že každý složil čtyři kopy zákupu, a z lánu platil dál příslušné dávky. Podle urbáře z roku 1556 bylo v Hudlicích 20 osedlých, zbývající 4 lány připadly Újezdu. 31

28

Profous Antonín: Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny, Díl I – IV, Česká akademie věd a umění, 1949. 29 Bratronice náležely k újezdu zbečenskému a s ním dostaly se k hradu Křivoklátu. Kníže Vladislav II. v letech 1140 – 1142 postoupil desátky z celé vsi panskému klášteru sv. Jiljí na Pražském hradě. Kočka Václav: Dějiny Rakovnicka, Vydal Musejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, Rakovník, 1936, str. 163. 30 Kočka Václav: Dějiny Rakovnicka, Vydal Musejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, Rakovník, 1936, str. 163 a dále. 31 Kočka Václav: Dějiny Rakovnicka, Vydal Musejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, Rakovník, 1936, str. 190 a dále.

30/134



Hudlice, Chyňava a Újezd jsou ukázkou lokační rodinné akce. Nebylo žádnou výjimkou, že se do zakládacího podniku pustila celá skupina lokátorů, kteří si pak mezi sebou jednotlivé vesnice rozdělili. Bylo to velice výhodné. Jak ukazují i podmínky, které si pro sebe lokátor, pozdější rychtář v Hudlicích, vyjednal, šlo o podnik velice lukrativní. Z hlediska urbanistického je zajímavé, že byť Hudlice i Chyňava se řadí do skupin vesnic s velkoryse založenou návsí, nejsou si z hlediska celkového urbanismu příliš podobné. Zatímco půdorys Chyňavy je vymezen i po svém vnějším obvodu – hloubky parcel jsou přibližně stejné, u Hudlic daný jev nenajdeme. Urbanistická struktura Chyňavy se tudíž typologicky spíše blíží nedalekým Bratronicím, než - jak by se dalo podle písemných pramenů předpokládat - Hudlicím. O Újezdu se netřeba zmiňovat, protože jde o vesnici velmi malou. Proč se

půdorysy Chyňavy a Hudlic natolik odlišují, když obě

vesnice byly vysazeny současně a jako jeden kolonizační podnik? To se již dnes asi nepodaří přesně zjistit. Dá se pouze spekulovat, že k vyměření byli najati různí měřiči s různým přístupem a zkušenostmi. Hředle nechal král Jan Lucemburský vysadit právem zákupním roku 1315. Vesnici bylo dáno 30 lánů po 45 jitrech, z nichž byl rychtáři přidělen jeden lán svobodný. Nadto získal rychtář i svobodnou krčmu, mlýn s dědinami pod 4 strychy, louku pod 4 strychy, zahradu pod 4 strychy, řezníka a pekaře. Rychtář s konšely měl soudit všechny pře mimo zločiny hrdelní. Jeden lán svobodný získal církevní správce, ¼ lánu svobodného kostelní služebník, 2 svobodné lány byly podstoupeny obci pro pastvu dobytka. 32 Kněževes nechal král Jan Lucemburský vysadit právem zákupním roku 1318, osadníky byli Němci. Předlokační česká osada byla opuštěna a nová vesnice byla vysazena uprostřed pozemků. Vesnice získala 42 lánů. Rychtáři byl podstoupen 1 lán svobodný, louka a krčma, při níž mohl držet řezníka a pekaře. Zdejší farář měl 1 ½ lánu svobodného, a druhý poplatný, zbečenský farář získal 3 ¼ lánu úročného, obci byl dán jeden lán svobodný. Zbývajících 34 ¼ lánu bylo rozděleno mezi osadníky.33

32

Kočka Václav: Dějiny Rakovnicka, Vydal Musejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, Rakovník, 1936, str. 297 a dále. 33 Kočka Václav: Dějiny Rakovnicka, Vydal Musejní spolek královského města Rakovníka a 31/134



Král Jan Lucemburský nechává roku 1325 vysadit Lužnou právem zákupním. Osadníkům byly přiděleny 24 lány, z toho 2 svobodné patřily rychtáři, 2 ke dvoru manskému, 1 k záduší a 5 lánů hajným, zbývajících 14 lánů bylo přiděleno osedlým.34 Mutějovice nechává vysadit roku 1325 král Jan Lucemburský právem zákupním. Obci přidělil 33 lánů dědin, z nichž 2 lány svobodné byly dány faráři, 1 lán svobodný rychtáři a 31 lánů převzali osadníci. K rychtě náležel ještě jeden lán poplatný, krčma s masným krámem, při němž může být řezník. 35 Přesný rok, kdy byla vysazena Nesuchyně, neznáme. Víme jen, že roku 1320 nechává král Jan Lucemburský vysadit právem zákupním ves Kolešov a roku 1325 Domoušice, přičemž ustanovuje, aby se osadníci obou vesnic řídili právem, kterého užívá ves Nesuchyně. Je tedy zřejmé, že Nesuchyně musela být vysazena právem zákupním již před rokem 1320. Víme také, že Dětřich z Nesuchyně roku 1316 pohnal před zemský soud Jana z Hořesedel, který mu dlužil deset hřiven za koupená sukna. Vezmeme – li v úvahu fakt, že lokátorem v Domoušicích byl vladyka Chval se synem Dětřichem, nabízí se lákavá hypotéza, že Dětřich z Nesuchyně byl totožný s Dětřichem z Domoušic. Nesuchyně měla 34¾ lánu dědin, z nichž farář a rychtář dostali po 2 lánech svobodných a obec ¾ lánu. 30 lánů zůstalo osedlým.36 Listina o založení Pavlíkova sice shořela, ale ze zpráv o založení Hudlic víme, že se hudličtí mají řídit právem Nového Města pražského, které je používáno i v Pavlíkově. Pavlíkov byl jednoznačně vysazen právem zákupním již před rokem 1341. Vesnici náležely 34 lány, z nichž 3 lány svobodné držel rychtář, jeden lán byl vysazen právem manským a 30 lánů bylo poplatných.37

politického okresu Rakovnického, Rakovník, 1936, str. 307 a dále. 34 Kočka Václav: Dějiny Rakovnicka, Vydal Musejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, Rakovník, 1936, str. 343 a dále. 35 Kočka Václav: Dějiny Rakovnicka, Vydal Musejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, Rakovník, 1936, str. 360 a dále. 36 Kočka Václav: Dějiny Rakovnicka, Vydal Musejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, Rakovník, 1936, str. 369 a dále. 37 Kočka Václav: Dějiny Rakovnicka, Vydal Musejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, Rakovník, 1936, str. 374 a dále. 32/134



Další dvě založení – Kožlany a Čistá jsou zajímavá v tom, že hned vedle starší slovanské osady byla právem zákupním vysazena část nová, aniž by ta stará zanikla. Kožlany vysazuje se svolením krále Jana Lucemburského roku 1313 jakýsi Ota. Osadníkům vyměřil 60 lánů po 36 jitrech. Rychtáři Bartoňovi a jeho nástupcům byly za práci podstoupeny zvlášť 1 lán polí s loukami a jinými místy, 4 měřice výsevku, krčma, rybář, kovář a švec s jejich dvory a vedle nich jeden člověk v místě osedlý. Může si také postavit při potoce svobodný mlýn. Předlokační Kožlany ležely po obou březích potůčku, uprostřed neveliké návsi stál kostel. Noví osadníci se usazovali podél cesty z Krakova k Plasům. Tím vedle staré okrouhlice vzniká nová ves tvaru podlouhlé kolonizační osady.38 Zakládací listina k Čisté shořela za husitských válek, víme však, že ve vesnici bylo v letech 1350 – 1360 vysazeno bratry Chotěborem a Zvěstoněm 57 lánů právem purkrechtním. Ke svobodné rychtě náležely dva lány. Lokátorem byl snad Karas. Ke staré do půlkruhu založené vsi se tímto přidružila nová osada řadová, v níž do husitských válek bylo 40 osedlých.39 O dalších vesnicích z vybrané skupiny se nedochovaly dostatečně podrobné informace.

S jejich vysazením nebo první zmínkou o vesnici se pojí pouhý

letopočet. Výjimku tvoří jen Řevničov, který byl 4. 11. 1325 vysazen lokátorem Přibyslavem ze Štědré na příkaz krále Jana Lucemburského.40 První zmínku o Břežanech máme až z roku 1414, Mšecké Žehrovice byly založeny před rokem 1361, první zmínka o Třticích pochází z roku 1352 a o Rynholci se poprvé z písemných pramenů dovídáme roku 1330.41 Shrneme – li, co mají jednotlivé zprávy o vysazení vesnic společného, zjistíme, že většina z nich byla založena se svolením, nebo na příkaz krále Jana Lucemburského. Nejintenzivnější kolonizační činnost probíhala v letech 1313 až

38

Kočka Václav: Dějiny politického okresu Kralovického, Nákladem Kralovického okresu, 1930, str. 356 a dále. 39 Kočka Václav: Dějiny politického okresu Kralovického, Nákladem Kralovického okresu, 1930, str. 443 a dále. 40 Razím Vladislav: K počátkům města Rakovníka. K problematice středověkého urbanismu ve středních Čechách, Památky středních Čech 7/3, 1993, viz poznámka 31. 41 Profous Antonín: Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny, Díl I – IV, Česká akademie věd a umění, 1949.

33/134



1325, kdy byla s jistotou vysazena polovina vesnic z vybrané skupiny. Jak se zdá, v letech 1325 – 1340 vlna takhle velkých lokací upadá, zvedá se až roku 1341 s vysazením Chyňavy a Hudlic a pokračuje zřejmě až do 60. let 14. století. Srovnáme – li za sebou jednotlivé vesnice podle toho, kdy byly vysazeny, získáme následující řadu: Kožlany (1313), Hředle (1315), Kněževes (1318), Rakovník (před 1319), Nesuchyně (před 1320), Lužná (1325), Mutějovice (1325), Řevničov (1325), Rynholec (před 1330), Pavlíkov (před 1341), Chyňava (1341), Hudlice (1341), Bratronice (před 1352), Čistá (1350 – 1360). Zcela jisté chronologické zařazení Břežan, Mšeckých Žehrovic a Třtic není možné. Samotné rakovnické náměstí se z pohledu dané řady jeví spíš jako integrální součást procesu zakládání velkoryse pojatých centrálních prostorů, než jako jeho vzor. Z mapy jasně vyplývá (viz obrazová příloha), že v letech 1318 – 1325 jsou vesnice s velkorysými návesními prostory zakládány severně od Rakovníka. Kolem poloviny 14. století pak velkorysé návesní prostory kolonizačních vesnic obohacují sídelní strukturu zejména západním směrem od města Rakovníka. Z hlediska panovnického spadají lokace z první vlny čistě pod vládu Jana Lucemburského, zatímco v období druhé kolonizační vlny se již do správy země prosazuje Karel IV., ačkoli technicky stále vládne Jan Lucemburský, a to až do roku 1346. Srovnáme – li jednotlivé půdorysy (viz obrazová příloha), zjistíme že se sobě velmi podobají zvláště ty, které pocházejí z let 1315 – 1325. Rakovnické náměstí se však od vesnických lokací poněkud liší. Na první pohled je centrální prostor užší a jeho delší strany se nápadně nerozbíhají. Stejně tak vypadá i půdorys Řevničova. Při podrobnějším pohledu se dá vyčíst, že i parcelace u těchto dvou lokací je o trochu užší, než u ostatních. Pokud bychom tedy hledali, jakému sídlu byl Rakovník předobrazem, pak by byl Řevničov ze všech kandidátů na prvním místě. I půdorys Rynholce připomíná užší šířkou centrální části urbanismus Rakovníka nebo Řevničova, i když se zde neprojevuje již taková přesnost ve vyměření centrálního útvaru obce jako u předchozích vyjmenovaných lokací. Bohužel, přesný rok vysazení Rynholce neznáme, takže nelze s jistotou tvrdit, zda půdorysná struktura, kterou vyměřovali v Rynholci, měla svůj vzor v rakovnickém náměstí, anebo bylo – li tomu naopak.

34/134



Z pozdějších lokací se urbanismu celé skupiny vymykají půdorysy Pavlíkova a Bratronic, u nichž lze pozorovat v rozích zaoblení polních cest, které vymezují vnější obvod vesnice. Tyto dva půdorysy považuji osobně za vrcholnou ukázku venkovského středověkého urbanismu na Rakovnicku. Podobný urbanistický trend, i když ne tak markantní jako u Bratronic a Pavlíkova, je pozorovatelný rovněž u půdorysu Chyňavy. Oproti takovémuto vyspělému a ucelenému urbanistickému schématu se pak jeví nestejnorodost hloubek parcel v Hudlicích jako krok zpět v typologickém vývoji. Ze skupiny typologicky velmi jasných půdorysů se zcela logicky vymykají Čistá a Kožlany, u nichž integrované starší urbanistické prvky musely nutně do jisté míry ovlivnit nové založení. Proto centrální prostory Kožlan i Čisté nevykazují tolik čistý tvar, jako je tomu u ostatních členů skupiny. Zvláště u Čisté je tento jev velmi patrný - náves je zalomena do pravého úhlu. Ostatní sídla byla zřejmě vysazována samostatně, mimo původní osady, proto se jejich urbanismus nemusel podřizovat starším zvyklostem, a tudíž jejich půdorysy vypovídají více o způsobech zakládání sídel ve vrcholném středověku. I počet vysazených lánů téměř dvojnásobně převyšuje průměr ostatních vesnic ve vybrané skupině. Z tohoto důvodu si autorka dovoluje z dalšího srovnávání jednotlivých půdorysů Čistou a Kožlany vypustit. Počet lánů, který výmluvně dokumentuje velikost lokací, se pohybuje od 13 po 60. Průměrný počet lánů u vybrané skupiny je kolem třiceti. Nelze však v žádném případě předpokládat, že co poplatný lán, to osedlý. Bez zajímavosti jistě nezůstane upozornění na jednu časovou nesrovnalost. V listině z roku 1341, v níž je nařízeno vysazení Hudlic a Chyňavy, se přikazuje, aby se tamní obyvatelé řídili právem používaným v Pavlíkově. A jak Václav Kočka uvádí dále, v Pavlíkově se řídili právem Nového Města pražského. Pavlíkov byl ale vysazen již před rokem 1341, a Nové Město pražské až roku 1348. Nesmysl? Nebo jde snad o doklad toho, že právo Nového Města pražského nebylo žádnou převratnou novinkou, že šlo jen o další modifikaci práva německého, tak jak se šířilo v drobných úpravách kolonizační vlnou na východ? Pak by to znamenalo, že v okolí Prahy se podobná právní modifikace objevovala již před vysazením Nového Města, které ji pouze přijalo, a možná i drobně poupravilo. Pozdější historikové pak tuto právní formu logicky pojmenovali podle největší lokace své doby, po Novém Městě pražském. Proto se můžeme dočíst, že již roku 1341, tedy

35/134



sedm let před vysazením Nového Města, se někde mají řídit právem novoměstským. Na

tomto

místě

si

nelze

nepřipomenout

odstavec

o

prosazování

středověkých inovací, tak jak je popisuje Jan Klápště. Způsob založení Nového Města pražského, stejně tak jako tomu bylo i u ostatních inovací, by pak nebyl převratnou právní a urbanistickou novinkou, ale logickým vyústěním předchozích kolonizačních aktivit v Čechách, čerpajícím ze zkušeností i omylů. V době vzniku nepřeberného množství sídel jistě nebylo založení nové části Prahy

až tak

převratnou novinkou, jak ji s odstupem času vnímáme coby současníci. Ale je jisté, že šlo o akt dobře promyšlený a organizovaný, který měl jistě mimo jiné dát vzor pro další lokace. A právě proto, aby byl tento vzor všeobecně, dobře a rychle přijat a rozšířen, musel čerpat z něčeho důvěrně známého, v okolí zažitého. Stačí si porovnat dlouhý protáhlý obdélník rakovnického náměstí - nebo návsí jmenovaných vesnic - s Václavským náměstím v Praze, které bylo založeno jako tržiště, a o zřejmé inspiraci z předchozích urbanistických typů již nemůže být pochyb.

Obrázek 9

Ortofotomapa náměstí v Rakovníce a Václavské náměstí v Praze, 2004.

Z historických pramenů plyne jasný závěr, že vybrané půdorysy vznikly v poměrně krátkém časovém údobí, a v době, kdy v Čechách právě vrcholily kolonizační aktivity. Vezmeme – li v úvahu i zřejmou podobnost urbanistické struktury jednotlivých sídel, porovnáním vhodně zvolených kritérií půdorysů bude pravděpodobně možné poodhalit trochu z umění těch mužů, kteří ve vrcholném středověku velmi jednoduchými metodami vyměřovali v často složitých terénních 36/134



podmínkách základ nových sídel, a tak formovali naši sídelní strukturu prakticky do dnešní podoby

Obec

Rok vysazení

Počet lánů

Bratronice

před 1352

13 ¼

Chyňava

1341

?

Hudlice

1341

26 ¼

Hředle

1315

30

Kněževes

1318

42

Lužná

1325

24

Mutějovice

1325

33

Nesuchyně

před 1320

34 ¾

Pavlíkov

před 1341

34

Kožlany

1313

60

Čistá

1350 – 1360

57

Rakovník

před 1319

?

Řevničov

1325

?

Břežany

před 1414

?

Mšecké Žehrovice

před 1361

?

Třtice

před 1352

?

Rynholec

před 1330

?

Tabulka 1

Rok vysazení a počet lánů jednotlivých obcí vybrané skupiny na Rakovnicku.

37/134



C.2 Hledání zákonitostí v půdorysech vesnic C.2.1 Volba základních kritérií Aby bylo možné jednotlivé půdorysy srovnávat, bylo třeba stanovit soubor porovnatelných kritérií. Tato kritéria se dají rozdělit do dvou skupin. Tu první tvoří šířka parcely, hloubka parcely, šířka návsi a délka návsi. Tedy hodnoty, které je možné odměřit z mapy a které budou nutně zatíženy jistou měřičskou chybou. Druhou skupinu tvoří kritéria, která nejsou závislá na odměřování z mapy: poloha delší strany návsi vůči světovým stranám, dostupnost zdroje pitné vody, existence a poloha kostela ve vesnici. Chyba, kterou jsou zatíženy hodnoty odměřené z mapy stabilního katastru, je odhadována na jeden metr. Pro potřeby prvotního srovnání odečtených veličin byly hodnoty v metrech převáděny na české lokty. Jeden loket je roven 0,5927m.42 Tento převod je pouze orientační, středověké míry byly totiž dosti nejednotné, jak je popsáno v následující kapitole o středověkých mírách a způsobech vyměřování. Proto také převod všech odměřených veličin na český loket neodpovídá středověké realitě, ale přesto se jí přibližuje více, než hodnoty vyjádřené v dnes používaných metrech. Pro první fázi porovnávání a hledání možných použitých modulů je dané zjednodušení akceptovatelné. Pro větší názornost budu dále uvádět odměřené hodnoty jak v metrech, tak v českých loktech. Přehled jednotlivých porovnávaných kritérií je uveden v tabulce přílohy 2.

C.2.2 Šířka parcely Při podrobnějším prozkoumání jednotlivých půdorysů je zřejmé, že se v soustavě souběžných parcel objevují více, či méně často, ty, které mají stejnou šířku. Pokud vyjdeme z předpokladu, že vesnice byly zakládány dle jakéhosi modulového schématu, tedy že se v jejich půdoryse budou opakovat násobky určité délky, pak by takováto šířka parcely mohla být pozůstatkem základního

42

Hofmann Gustav: Metrologická příručka pro Čechy, Moravu a Slezsko do zavedení metrické soustavy, Státní oblastní archív v Plzni, Muzeum v Sušici, 1984.

38/134



modulu, který se v půdoryse sídla dochoval z dob středověku. Zaměřila jsem se právě na hledání takových parcel v půdorysech vybraných sídel. Šířky parcelního pruhu se mnohem lépe odečítají v zadní části parcely, v zahradě, než v přední části, kde je situovaná usedlost. Stavební objekty během pětisetleté distance, která dělí založení vesnice a stáří mapového podkladu, prošly mnohými úpravami, při nichž byla i v některých případech překročena hranice původně vymezené parcely. Intravilán vesnice (míněno okolí návsi) je přirozeně z hlediska nejrůznějších změn, které sídlo postihnou během jeho existence, mnohem více zranitelnější, než část přiléhající k extravilánu, tedy sady. Výsledky měření šířek parcelních pruhů byly překvapivé. Nejenže se v půdoryse samotné vesnice šířky parcel shodovaly - to se předpokládalo, ale stejné šířky parcel se objevily i u jiných sídel z dané skupiny. Ukázalo se, že se zde vyskytují celkem tři identifikované šířky parcel. Naprosto převládající hodnota je 33 m (56 loktů), která byla naměřena u 12 z 15 zkoumaných sídel, tj. v 80%. Další dvě sídla – Rakovník a Řevničov – mají šířku parcel rovnou 28 m (48 loktů). Specifické jsou Třtice: nejenže zde není základní opakující se šířka parcel tak dobře čitelná, jako u ostatních vybraných obcí, ale je i nápadně širší 41 m (70 loktů). Třtice se tak svým uspořádáním více blíží lánovým typům vesnic.

Zastoupení základní šířky parcel ve vybraných obcích na Rakovnicku 7% 13%

56 loktů 48 loktů 70 loktů

80% Graf 1

Zastoupení základní šířky parcel ve vybraných obcích na Rakovnicku.

Zjištění, že se vybrané šířky parcel shodují u více sídel, jen podporují teorii promyšleného zakládání na bázi určitého předávání zkušeností a zvyklostí. Není

39/134



jistě náhodou, že se jedna a tatáž délková hodnota objevuje u sídel založených dříve, stejně tak jako u sídel založených o čtvrtstoletí později - u sídel, které spolu sousedí, stejně tak jako u těch, které jsou vzdálenější. Použití základních modulů, ačkoli jim tak zakladatelé určitě neříkali, má tedy své opodstatnění.

C.2.3 Hloubka parcely Stanovení hloubky parcely je problematičtější, než určení základní šířky parcelního pruhu. V zásadě lze půdorysy vybrané skupiny obcí rozdělit na podskupiny – a to na ty s hloubkou parcel, která se sobě blíží, a na ty, kde hloubky parcel značně kolísají. Příkladem vesnice s naprosto různorodou hloubkovou parcelací jsou Hudlice. V Nesuchyni, Břežanech, Hředlích, Třticích a Rynholci sice hloubka parcel také kolísá, ale vyskytuje se zde vždy skupina parcel o přibližně stejné hloubce, takže lze stanovit rozmezí, v němž se hloubky parcel pohybují. Vyrovnanější hloubková parcelace, a proto i lépe čitelné hodnoty hloubek parcel, mají Bratronice, Chyňava, Pavlíkov, Lužná, Kněževes, Mutějovice, Mšecké Žehrovice a Řevničov. Hloubky parcel ve městě Rakovníku ponechám stranou. Přece jenom šlo o městskou lokaci bez návaznosti na agrární potřeby tamějších obyvatel. Vesnice s jasně vymezeným vnějším obvodem polními cestami nebo přírodní překážkou (potokem) mají hloubky parcel podstatně vyrovnanější. Vnější vymezení jakoby spolehlivě fixovalo staré parametry sídla. Zatímco Mutějovice, Chyňava, Pavlíkov, Bratronice, Řevničov, Kněževes, Břežany, Lužná a Třtice mají hloubky parcel v obou řadách usedlostí přibližně stejné, Rynholec, Mšecké Žehrovice a Nesuchyně mají v jedné řadě parcely hlubší, než na straně protější, jako je tomu u půdorysu Rakovníka. Nesuchyně a Rakovník mají orientaci delší osy centrálního prostoru přibližně ve směru východ – západ. Hlubší parcely v Nesuchyni jsou orientovány k jihu. U města Rakovníka se může na první pohled zdát, že více prostoru do hloubky je v severní části od náměstí, ale na druhou stranu právě tato severní část je intenzivněji zastavěna, zatímco v jižní části vedou za domy zahrady a sady. Rynholec a Mšecké Žehrovice jsou delší stranou návsi orientovány přibližně ve směru severojižním. Hlubší parcely v Rynholci směřují na východ, zatímco u Mšeckých Žehrovic na západ.

40/134



Hodnoty hloubek parcel odměřené z map stabilního katastru se - narozdíl od hodnot týkajících se šířek parcel – značně liší. Přesto lze téměř u poloviny vesnic vysledovat parcely hluboké 166 m (280 m), což je pětinásobek základní šířky parcely. Jinak se hloubkové rozměry parcel pohybují mezi 133 – 207 m (224 - 350 loktů). Hloubka parcely není tak prokazatelnou a opakující se délkovou hodnotou, jako šířka parcely. Nedá se tedy předpokládat, že by hrála významnější roli v soustavě základních modulů používaných k založení sídla.

Zastoupení jednotlivých hodnot hloubky parcel ve vybrané skupině obcí na Rakovnicku 5% 5%

280 loktů 224 loktů

10% 32%

242 loktů 336 loktů 260 loktů

5%

180 loktů 5%

168 loktů 350 loktů

5%

256 loktů

5%

13% 5% 5%

nelze jednoznačně určit 210 loktů 308 loktů

5%

Graf 2 Zastoupení jednotlivých hodnot hloubek parcel ve vybrané skupině obcí na Rakovnicku.

Vymezení vnějšího obvodu obce u vybrané skupiny na Rakovnicku

13% 27% po celém obvodu částečně

60%

Graf 3

vůbec ne

Vymezení vnějšího obvodu obce u vybrané skupiny obcí na Rakovnicku.

41/134



C.2.4 Šířka návsi Šířku návsi zcela jistě nejvíce ovlivňovaly přírodní podmínky, a to zejména konfigurace terénu a zátopové území vodoteče protékající návsí. Voda, která pro vznikající sídlo znamenala jednu z hlavních podmínek k životu, se mohla proměnit v ničivou sílu, a přinést tak zkázu. Proto se při zakládání vesnic podél vodotečí upřednostňovaly ty méně vodnaté. Dalším z možných vlivů působících na šířku návsi byl požadavek na pozemek kostela, který mohl být zvýšen nejen „povinným“ pozemkem hřbitova, ale i případným opevněním. Kostel musel mít tak velké ohrazení, aby v případě potřeby poskytl úkryt obyvatelům vesnice, včetně jejich nejcennějšího majetku. Součástí opevnění kostela mohl být i vodní příkop, který měl také prostorové nároky, a vyžadoval potřebný odstup od zástavby pro lepší obranu proti útočníkům. Jak upozorňuje Vladislav Razím43,

opevněné kostely

v prostoru návsí patří k významnému rysu Rakovnicka. Na mapě stabilního katastru je jasně čitelný vodní příkop okolo kostela v Kněževsi, ale i u jiných kostelů se lze dopátrat stop po jejich obranné funkci, i když není tak zřejmá jako u kostela v Kněževsi. S přihlédnutím na náročné a často nepřehledné terénní podmínky, za kterých byly jednotlivé návesní útvary vytyčovány, není divu, že se některé z návesních obdélníků rozšiřují nebo zužují. Ačkoli zřejmým cílem zakladatelů bylo vytyčit prostor co nejpravidelnější. Mezi vesnice s jasně se rozšiřující návsí patří Pavlíkov, Lužná, Nesuchyně, Kněževes, Hředle. Nejužší centrální prostor má Rynholec a Rakovník – 46 až 47 m (77 – 80 loktů). Zřejmě k tomuto faktu přispívá i skutečnost, že ani Rakovnickým náměstím, ani návsí v Rynholci, neprotéká vodoteč, a není zde situován kostel. U Bratronic, Pavlíkova, Lužné, Hudlic a Třtic se objevuje šířka návsi 100 m (168 loktů). Pavlíkov, Kněževes a Chyňava mají šířku návsi 91 metr (154 lokty). Pavlíkov je uveden dvakrát právě pro svou mírně se rozšiřující návesní formu. Ostatní šířky návsí se různí. U jedné třetiny sídel ze zkoumané skupiny je šířka návsi rovná

43

Razím Vladislav: K počátkům města Rakovníka. K problematice středověkého urbanismu ve středních Čechách, Památky středních Čech 7/3, 1993, str. 20-21. 42/134



trojnásobku základní šířky parcely. Pro srovnání šířka Václavského náměstí činí 61,6 m44 (104 lokty). Ani šířka návsi není tak prokazatelně opakující se hodnotou ve vybrané skupině obcí, jakou je šířka parcelního pruhu.

Zastoupení jednotlivých hodnot šířek návsi ve vybrané skupině obcí na Rakovnicku 10% 5%

25%

5%

168 loktů

154 loktů

196 loktů

140 loktů

5%

252 loktů

205 loktů

5%

243 loktů

112 loktů

182 loktů

144 loktů

5%

15%

77-80 loktů

5%

10% 10%

Graf 4

Zastoupení jednotlivých hodnot šířek návsi ve vybrané skupině obcí na

Rakovnicku.

C.2.5 Délka návsi Délka návsi měla jistě přímou souvislost s počtem usedlostí, a tedy i počtem a šířkou parcelního pruhu. Matematicky řečeno, délka návsi se rovná součtu šířek parcel v dané řadě, která může být případně zvětšena o šířku protékající vodoteče a jejího zátopového území, nebo o kolmou cestu na delší ze stran centrálního obdélníku. Kolmá cesta, dělící dlouhou řadu usedlostí přibližně v polovině, se objevuje v půdoryse Chyňavy, Pavlíkova, Bratronic, Rynholce, Řevničova, Rakovníku, Nesuchyně, Lužné, Třtic i Hudlic. Právě zde se nabízí lákavé srovnání s urbanistickým principem „carda a decumana“, a již zmiňovaná možnost šíření dřívějších znalostí o plánování sídel prostřednictvím církevních kruhů a jejich knihoven. Otázkou však zůstává, jestli tyto kolmé cesty byly vytyčeny v půdoryse

44

Lorenc Vilém: Nové město pražské, SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1973.

43/134



sídla od prvopočátku, nebo jestli byly dodatečně a pravděpodobně z provozních důvodů vytvořeny později. U některých půdorysů se setkáváme s jistým prohnutím, nebo dokonce vychýlením od dlouhé přímé linie, což se dá opět vysvětlit obtížným vytyčováním jednoduchými metodami ve složitých terénních podmínkách. Příkladem takového půdorysu s kolísavou linií delší strany návsi jsou Třtice, Hředle, částečně Břežany, Pavlíkov nebo Chyňava, výrazně prohnutý návesní obdélník má Rynholec, Kněževes, Mutějovice či Lužná. Naopak centrální prostory Řevničova, severní části Mšeckých Žehrovic a východní části Hudlic se jeví téměř dokonale pravidelné. Délky návsí ve vybrané skupině se pohybují od 266 m (448 loktů) po 596 metrů (1005 loktů). Průměrná hodnota se pohybuje okolo 450 metrů. Pro srovnání Václavské náměstí je dlouhé 677,4 m45 (1143 lokty). Z pohledu určení celkové délky původní návsi mají problematický půdorys, který lze interpretovat různými způsoby, Mšecké Žehrovice. Zde je patrné, že východní fronta jasně vymezené návsi je velmi pravidelná s vnějším vymezením polní cestou, zatímco na západní je řádka usedlostí výrazně kratší, nicméně se zřejmým, stejným základním modulem parcelní šířky 56 loktů. Byly snad Mšecké Žehrovice původně založeny kratší přibližně o polovinu současné návsi? Nebo se během lokace zjistilo, že v jihozápadní části jsou špatné podmínky pro dokončení lokace? Na tyto a podobné otázky, související možná s mladším sídelním vývojem, by snad mohl poskytnout odpověď podrobný archivní průzkum.

C.2.6 Další možná porovnatelná kritéria C.2.6.1 Orientace delší strany návsi ke světovým stranám Orientaci delší strany návsi vůči světovým stranám nejvíce ovlivňovala především morfologie terénu. Zjevně byly upřednostňovány údolnicové polohy. U vesnic, jejichž návsí protéká vodoteč, není překvapující, že řady usedlostí lemují břehy potoka. Orientace delší strany návsi pak byla dána směrem, jakým tekla voda. Návsi ve Třticích, v Hředlích, Mutějovicích, Nesuchyni, Kněževsi, Pavlíkově,

45


44/134



Bratronicích, Břežanech, Hudlicích, Chyňavě i ve Mšeckých Žehrovicích jsou víceméně založeny kolmo na vrstevnice, většinou podél protékající vodoteče. Rakovnické náměstí, kterým neprotéká Rakovnický potok, je založeno po vrstevnicích. Přesto však Lužná, Řevničov a Rynholec, jejichž návsí neprotéká vodoteč po celé délce podélné osy, jsou založeny opět kolmo na vrstevnice. Založení kolmo na vrstevnice je z praktického hlediska výhodnější, protože pak jednotlivé parcely, které jsou kolmé na centrální útvar, jdou po vrstevnici, a při stavbě dlouhých objektů v usedlosti není třeba překonávat velké výškové rozdíly.

Orientace delší strany návsi vůči světovým stranámu vybrané skupiny obcí na Rakovnicku

S- J 33%

JZ - SV 20% Z- V 13%

SZ - JV 34% Graf 5

Orientace delší strany návsi vůči světovým stranám skupiny obcí na Rakovnicku.

Jedna třetina sídel ze zkoumané skupiny je orientována přibližně ve směru severojižním. Z hlediska dnešního urbanistického pohledu je uvedená orientace nanejvýše výhodná, protože parcely kolmé na delší stranu centrálního obdélníku jsou orientovány na západ či na východ, tedy na osluněné strany. Dvě třetiny vesnic pak mají orientaci delší strany návsi přibližně ve směru západ – východ, jedna řada parcel je pak orientovaná na osluněný jih, druhá na sever. Je zřejmé, že hledisko oslunění parcel nehrálo v období vytyčování sídel až takovou roli hlavní a rozhodující byl směr protékající vodoteče. Přesto se však u Řevničova a Rynholce, vesnic, které nebyly založeny podél vodoteče, setkáváme s orientací přibližně severojižní, takže parcely nejenže sledují průběh vrstevnic, ale jsou i dokonale osluněny. U Lužné, kde orientace delší strany návsi není také podmíněna protékající vodotečí, je delší strana návsi orientována ve směru severozápad – jihovýchod. Jednotlivé parcely

sice výhodně sledují průběh 45/134



vrstevnic, ale už nemají tolik vhodnou orientaci ke světovým stranám jako v případě Rynholce a Řevničova. Důraz na oslunění nebyl zřejmě kladen ani při vytyčování rakovnického náměstí, založeného tak, že většina města směřuje na sever. Celkově lze tvrdit, že ve vybrané skupině převládá orientace delší strany návsi ve směru východ – západ: tři vesnice jsou spíše stočené k jihozápadu, pět sídel směřuje spíše k severozápadu, dvě mají přesnou orientaci východ – západ. Pět vesnic je pak orientováno ve směru sever – jih. C.2.6.2 Dostupnost zdroje pitné vody Dostupnost zdroje pitné vody byla jednou ze základních podmínek založení sídla, i když se od ní v posledních dobách kolonizace, kdy již byly vyčerpány nejpříhodnější lokality, upouštělo. Všechny vesnice ve vybrané skupině mají vodní zdroj přímo na návsi, ať jde o rybník nebo vodoteč. Řevničov, Lužná a Rakovník, jejichž centrem přímo vodoteč neprotéká, ji mají v dostupné vzdálenosti. Z hlediska zásobování vodou byla sídla za normálních podmínek dobře zajištěna. Jaké byly nároky na protékající vodoteč, do jaké míry ovlivnila způsob založení nového sídla, bylo zmíněno již v předchozích odstavcích.

Poloha vodního zdroje u vybrané skupiny obcí na Rakovnicku 0% 27%

Vodoteč protéká přímo návsí Vodoteč v blízkosti obce

73%

Graf 6

Bez vodního zdroje

Poloha vodního zdroje u vybrané skupiny obcí na Rakovnicku.

46/134



C.2.6.3 Poloha kostela vůči návsi Existence kostela uvnitř návesního prostoru ovlivnila šířku návsi. Jak již bylo uvedeno, nejužší centrální prostory mají Rakovník a Rynholec, v jejichž středu není situován kostel. Rynholec je jediný z celé skupiny, který kostel nemá. Rakovník má kostel mimo zakládanou část. Zřejmě mimo pravidelně založenou část je situován kostel i v Mutějovicích. Kostely v Pavlíkově, Kněževsi, Lužné a Bratronicích se nacházejí na návsi, ale jsou posunuty mírně excentricky k jedné z kratších stran. Přesně uprostřed návsi mají kostel Řevničov, Břežany, Hudlice. Uprostřed, ale blíž k jedné z delších stran návsi, jsou umístěny kostely ve Třticích, v Chyňavě, v Nesuchyni, ve Hředlích a v Mšeckých Žehrovicích (pokud přijmeme teorii, že lokace jihozápadní části této vesnice nebyla dokončena dle původního záměru). Nyní je třeba zabývat se otázkou, zda jsou kostely stejně staré jako vesnice. Protože pokud by byly mladší, teorie o vlivu pozemku kostela na šířku návsi by se zhroutila jako domeček z karet. Kostel Všech Svatých v Bratronicích byl již ve 14. století filiální k Bělči. Roku 1358 tu byl farář Jan. Dnešní podoba kostela pochází z roku 1783.46 Při vysazení Hudlic právem zákupním roku 1341 byly faráři přiděleny dva svobodné lány. Dle pozdějších zápisů se zdá, že byl farář z Hudlic převeden do Počápel, a v Hudlicích zůstala jen filiálka. Dnešní podoba kostela svatého Tomáše pochází z let 1874 – 1876.47 Kostel všech svatých ve Hředlích byl farní od roku 1315, k němu byla přidělena filiálka v Řevničově. Roku 1352 sídlil farář v Řevničově, ale od roku 1355 opět ve Hředlích. Roku 1697 dostal kostel novou věž.48 Kostel svatého Filipa a Jakuba v Kněževsi byl farní již roku 1318. Roku 1721 byl však kostel od základu postaven nový - nákladem 5193 zlatých.49

46

Kočka Václav: Dějiny Rakovnicka, Vydal Musejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, Rakovník, 1936, str. 163 – 170. 47 Kočka Václav: Dějiny Rakovnicka, Vydal Musejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, Rakovník, 1936, str. 190 – 203. 48 Kočka Václav: Dějiny Rakovnicka, Vydal Musejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, Rakovník, 1936, str. 297 – 304. 49 Kočka Václav: Dějiny Rakovnicka, Vydal Musejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, Rakovník, 1936, str. 307 – 321. 47/134



Kostel svaté Barbory v Lužné byl farní již od první poloviny 14. století. V letech 1750 – 1758 byl kostel přestavěn.50 Mutějovický kostel svatého Václava byl farní již roku 1325. Kostel byl za husitských válek spálen, opraven byl až počátkem 18. století. Poté ještě jednou vyhořel, takže dnešní podoba kostela pochází z roku 1809, kdy byl nově postaven.51 Nesuchyňský kostel svaté Markéty byl farní již před rokem 1316. Největší stavební úpravy byly na kostele provedeny ve druhé polovině 17. století.52 Kostel svaté Kateřiny v Pavlíkově byl v polovině 14. století filiální k Hvozdu. Dnešní podoba kostela pochází z let 1776 – 1785, kdy byl postaven kostel nový. 53 Kostel v Břežanech, zasvěcený svaté Markétě, byl v polovině 14. století filiální ke Kožlanům. Za husitských válek byl zcela pobořen a od základu je postaven nový kostel roku 1560, který je během třicetileté války spálen a budova je opravena až roku 1727.54 Vesnice vybrané skupiny byly tedy zakládány včetně kostela, a tudíž musely ve způsobu založení počítat s jeho umístěním a nároky na příslušné pozemky. Ačkoli se vzhled kostela během existence sídel měnil, vždy byl nedílnou součástí návesního prostoru, kterému dominoval a dával nezaměnitelný charakter.

50

Kočka Václav: Dějiny Rakovnicka, Vydal Musejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, Rakovník, 1936, str. 343 – 351. 51 Kočka Václav: Dějiny Rakovnicka, Vydal Musejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, Rakovník, 1936, str. 360 – 368. 52 Kočka Václav: Dějiny Rakovnicka, Vydal Musejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, Rakovník, 1936, str. 369 – 373. 53 Kočka Václav: Dějiny Rakovnicka, Vydal Musejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, Rakovník, 1936, str. 374 – 378. 54 Kočka Václav: Dějiny politického okresu Kralovického, Nákladem Kralovického okresu, 1930, str. 327 – 331.

48/134



Poloha kostela vůči návsi u vybrané skupiny obcí na Rakovnicku 21%

43% Uprostřed Blíže jedné z kratších stran

36%

Graf 7

Mimo pravidelně založenou část

Poloha kostela vůči návsi u vybrané skupiny obcí na Rakovnicku.

Jak vypadá typický představitel naší skupiny obcí? Jde o vesnici s dlouhou protáhlou obdélnou návsí, jejíž rozměry činí přibližně 100 x 450 metrů. Kolmo na delší stranu návsi jsou po obou stranách pravidelně rozdělené pozemky. Podélně návsí protéká potok, na němž jsou rybníčky. Uprostřed návsi stojí kostel. Souběžně s delšími stranami návsi jsou po vnějším obvodě vymezeny polní cesty, k nimž dosahují sady jednotlivých parcel. Vesnice je delší osou návsi orientována přibližně ve směru východ – západ, kolmo na vrstevnice, a proto jednotlivé parcely mají orientaci přibližně na sever nebo na jih, po vrstevnicích.

C.2.7 Stanovení základního modulu Jak vyplývá z porovnání jednotlivých půdorysů, veličinou, která by mohla hrát rozhodující roli v možném použití modulového systému, je nepochybně šířka parcely. Je zřejmé, že délka návsi byla závislá právě na šířce a počtu parcel. Zdá se, že i hloubka parcely byla spíše násobkem základní šířky parcely, stejně tak jako tomu bylo

u šířky návsi. Navíc se u celé skupiny obcí, kromě Třtic,

Rakovníka a Řevničova, objevují stejné hodnoty základních šířek parcel. Což je představa z hlediska možné univerzálnosti použití některých modulů vícenež lákavá. Definujme tedy základní modul takto: V soustavě pravidelných parcel nechť jsou vybrány ty, které se v půdoryse obce nápadně často opakují a mají přibližně stejnou šířku. Odměřená hodnota šířky takových parcel budiž nazvána základním modulem. 49/134



C.2.8 Rekonstrukce ideálních zakládacích schémat C.2.8.1 Základní zjednodušení Pro první fázi hledání modulových systémů v půdorysech vybrané skupiny obcí bude nutné zavést některá zjednodušení, která sice nebudou odpovídat situaci při zakládání vesnice, ale pomohou určit základní charakteristiky půdorysu. Proto o schématech, která vznikla na základě následujících zjednodušení, se pojedná jako o schématech ideálních. Základ zjednodušení tvoří předpoklad, že neexistovala žádná sociální diferenciace mezi jednotlivými obyvateli vesnice. Všichni osedlí tím měli stejné startovní podmínky. Z historického přehledu víme, že tomu tak nebylo, už jen díky lokátoru - rychtáři a jeho výjimečnému postavení ve vesnici, a taky díky některým lánům, které připadly záduší. A to vůbec nebereme v úvahu, že každý osedlý mohl disponovat různým majetkem, jenž se na novém místě pokoušel samozřejmě co nejvíce zúročit. Ale pro začátek připusťme, že byly vyměřeny pouze parcely o šířce základního modulu. Práce lokátora pak mohla vypadat následovně: od vrchnosti získal pozemky a pro tyto pozemky se snažil získat nové osadníky. Lokátor coby správný podnikatel učinil ekonomickou rozvahu. Zjistil, kolik získal pozemků, a kolik lidí na ně může přivést. Není pak logičtější postup pro první odhad počtu potřebných osedlých, než ten, že délku pozemku určenou pro vesnici vydělí obvyklou šířkou parcelního pruhu, čili základním modulem? Díky tomuto odhadu poté mohl vymezit plochu určenou k mýcení lesa. Každému z příchozích byl zajištěn jistý komfort, který se mohl podle potřeby a především dohody zvyšovat či snižovat. Ideální schémata se tedy vyznačují tím, že se v nich opakují pouze parcely o šířce základního modulu v té části půdorysu sídla, která vykazuje zřejmou pravidelnost parcelace. C.2.8.2 Porovnání jednotlivých kritérií se základním modulem Pokus rekonstruovat, jak by asi takové ideální schéma mohlo vypadat, je založen na základě mapy stabilního katastru. Nalezený základní modul je aplikován (opakován) v půdoryse vesnice. Bylo překvapivé, do jaké míry se ideální parcelace o šířce základního modulu v některých místech shodovala s parcelací dochovanou na mapách stabilního katastru (viz obrazová příloha). Velmi častým 50/134



jevem zůstává, že ideální parcela je skutečnou parcelací rozdělena na polovinu. Někdy v úseku tří nebo čtyř skutečných parcel jako by základní modul vůbec neseděl, ale přesto v hraničních partiích celého úseku se ideální a skutečná parcelace kryje. Ve většině případů je celý úsek s pravidelnou parcelací v půdoryse sídla i celým násobkem základního modulu.

Obrázek 10 Ideální zakládací schéma obce Pavlíkov samostatně a v promítnutí do mapy stabilního katastru.

V tabulce přílohy 2 jsou uvedené výsledky porovnání poměru hloubky parcely, resp. šířky návsi, resp. délky návsi a základního modulu – šířky parcely.

Hledání souvislostí mezi základním modulem a hloubkou parcely u vybrané skupiny obcí na Rakovnicku

6%6% 6% 5%

Celé násobky M 1/3 M 1/5 M 1/4 M 1/2 M

77% Graf 8 Hledání souvislosti mezi základním modulem a hloubkou parcely u vybrané skupiny obcí na Rakovnicku.

51/134



Odměřené hloubky parcel jsou v 77% případů celými násobky základního modulu. Ve zbývajících 23% se objevují násobky zlomků základního modulu, a to jedné třetiny, jedné pětiny, jedné čtvrtiny a jedné poloviny.

Hledání souvislostí mezi základním modulem a šířkou návsi u vybrané skupina obcí na Rakovnicku

5% 5% 30% Celé násobky M

20%

1/3 M 1/2 M 1/4 M 1/5 M 1/8 M

25%

15%

Graf 9 Hledání souvislostí mezi základním modulem a šířkou návsi u vybrané skupiny obcí na Rakovnicku.

Porovnáme – li šířku návsi se základním modulem, ve 30% případů zjistíme, že jde o celé násobky základního modulu, ve 25% se vyskytují násobky jedné poloviny základního modulu, ve 20% násobky jedné čtvrtiny základního modulu, v 15% se setkáváme s násobky jedné třetiny, a o zbývajících deset procent se rovným dílem dělí násobky jedné pětiny a jedné osminy. Délka návsi je celým násobkem základního modulu - kde bylo třeba, plus jistá poměrná část základního modulu na případnou cestu nebo šířku vodoteče. Tento přídavek má opět hodnotu násobku jedné třetiny, čtvrtiny či osminy. C.2.8.3 Porovnání odhadovaného počtu usedlostí s Berní rulou a počtem lánů Pro zajímavost

srovnejme počty ideálních parcel s počtem lánů a počtem

usedlostí stanovených Berní rulou. Berní rula je naším nejstarším katastrem a představuje soupis a popis všech obcí podle jednotlivých panství a tehdejších krajů, který byl uzavřen roku 1654. Zachycuje tak stav českých zemí po třicetileté válce (1618 – 1648). Kromě usedlostí funkčních jsou zde zaznamenány i usedlosti pusté, či znovu osazované. Ve vesnicích jsou usedlosti děleny podle sociálního postavení do tří sloupců: na

52/134



usedlosti selské, zahradnické, tj. s menší výměrou půdy, a bez zemědělské půdy, tj. pouze s chalupou či domkem. V jednotlivých sloupcích se objevuje plus a druhá číslice, která právě vyjadřuje stav před třicetiletou válkou. Součtem hodnot v jednotlivých sloupcích získáme počet usedlostí ve vesnici před třicetiletou válkou, tedy stav odpovídající konci středověku.55 Jistěže počet usedlostí stanovených Berní rulou nemůže odpovídat počtu osedlých v době založení vesnice. Opět musíme tuto hodnotu brát spíš jako pomocnou, než závaznou či určující. Během tří století, která dělí založení vesnice a údaje uvedené v Berní rule, musely čelit vesnice mnohým pohromám a především husitským válkám. Na druhé straně je tu i ona pověstná stabilita feudálního systému, a předpoklad, že pokud byla usedlost z nějakých důvodů zničena nebo opuštěna svými obyvateli, zatímco vesnice fungovala dál, našel se vždy někdo, kdo ji opět osídlil. Berní rula, stejně jako mapy stabilního katastru, mohou pouze pomoci přiblížit se středověké realitě. Jak daná vesnice vypadala v době svého vzniku, se už asi těžko někdy podaří zjistit.

60

Porovnání počtu ideálních parcel s počtem usedlostí uvedených Berní rulou a počtem lánů (u vybrané skupiny na Rakovnicku)

50 40 30 20

Řevničov

Třtice

Mšecké Žehrovice

Rynholec

Mutějovice

Hudlice

Hředle

Kněževes

Břežany

Nesuchyně

Lužná

Pavlíkov

Chyňava

0

Bratronice

10

Graf 10 Porovnání počtu ideálních parcel s počtem usedlostí uvedených Berní rulou a počtem lánů.

55

Škabrada Jiří: Lidové stavby – architektura českého venkova, Argo, Praha, 1999, str. 46 – 48, Doskočil Karel: Berní rula – Popis Čech roku 1654, díl I. a II., Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1953.

53/134



Na následujícím grafu jsou porovnány jednotlivé hodnoty. Žluté sloupce udávají počet ideálních parcel, modré sloupce počty usedlostí uvedených v Berní rule, a zelené sloupce počty lánů při založení vesnice, kde je údaj známý. Nedalo se očekávat, že jednotlivé hodnoty budou stejné. Svou roli tady hraje zjednodušení ideálního schématu, i fakt, že počet lánů neznamená počet osedlých. Sobě se blížící hodnoty sloupců jsou povzbuzující zejména u těch vesnic, u nichž známe i počet lánů při jejich vysazení. Z tohoto hlediska se jeví velmi pozitivně výsledky u Nesuchyně, Hředlí a Mutějovic. Počet ideálních parcel je tu nižší, než počet usedlostí stanovených Berní rulou, a tato hodnota je nižší, než počet lánů při založení vesnice. Tuto diferenci se pravděpodobně podaří vyrovnat po promítnutí sociálních rozdílů mezi jednotlivými obyvateli vesnice.

C.2.9 Dílčí shrnutí poznatků Předpoklad, že existovala základní míra – modul, která se opakovala v půdoryse vesnice, se podařilo prokázat. Tímto základním modulem je šířka parcely. Jak dokázala jednotlivá měření, stejné moduly se objevují i u více vesnic. Ve vybrané skupině vesnic převládá modul šířky 33 m (56 loktů). Z půdorysů jednotlivých vesnic byla získána ideální zakládací schémata, vycházející ze zjednodušujícího předpokladu, že všechny usedlosti měly parcelu šířky základního modulu. Byly prokázány jisté závislosti mezi základním modulem a hloubkou parcely či šířkou návsi. Nejprokazatelnější je však vztah mezi délkou návsi a použitým základním modulem. Při porovnání, do jaké míry se kryje ideální schéma s parcelací zachycenou na mapě stabilního katastru, i při pohledu na pravidelnost půdorysů některých sídel zejména Řevničova, může vyvstat pochybnost, zda jde skutečně o urbanismus vrcholně středověký, a ne mladší. Ačkoli písemné prameny pozdější velkoplošné zásahy do urbanistické struktury sídel nenaznačují. Jedinou možností, jak tuto eventuální pochybnost vyvrátit, je zkusit rozměřit vesnice, o jejichž středověkém původu urbanistické struktury není pochyb. Vhodnými vesnicemi k danému účelu jsou zaniklá Svídna, Pfaffenschlag a Mstěnice, jejichž urbanistická struktura byla odhalena rozsáhlými archeologickými výzkumy. Pokud se podaří i u těchto sídel prokázat modulový systém, nebude již pochyb o tom, že nalezené moduly u skupiny obcí na Rakovnicku mají také svůj původ v období vrcholného středověku.

54/134



Navíc by mohla archeologie nastínit, jakým způsobem se promítalo rozdílné sociální postavení osadníků do půdorysu vrcholně středověké vesnice. Zpětnou aplikací poznatků by bylo možné více se přiblížit skutečnému půdorysu vesnice takové, jaká pravděpodobně byla v době svého vzniku.

55/134


C.3


Identifikace vyměřovacích soustav zaniklých středověkých

vesnic Ani u zaniklých středověkých vesnic se nám nepodaří přesně odhalit, jak vypadaly

v době

svého

vzniku.

Mapy

destrukcí,

pořízené

rozsáhlými

archeologickými průzkumy, dokumentují stav sídla v době jeho zániku. Přesto je studium půdorysů zaniklých středověkých vesnic významnou součástí této práce, protože napomůže k ověření některých poznatků získaných na základě studia podkladů, dokumentujících stav sídla v mladší době (Berní rula - 1654, mapy stabilního katastru – polovina 19. století), a současně umožní posun po pomyslné časové ose blíž době vrcholící středověké kolonizace.

C.3.1 Zaniklá Svídna

Obrázek 11

Mapa destrukcí zaniklé středověké vesnice Svídna u Slaného.

56/134



C.3.1.1 Shrnutí základních poznatků získaných archeologickým výzkumem56 Zaniklá Svídna byla objevena povrchovým průzkumem v roce 1966. Geodeticko – topografický průzkum na lokalitě proběhl v roce 1967 a rok následující byl vyhrazen různým prospekčním pracím, především geofyzikálnímu průzkumu. Vlastní archeologický průzkum byl zahájen v roce 1969. První etapa prací skončila v roce 1973. Vedoucím výzkumných prací byl Zdeněk Smetánka, který trosky Svídny po dlouhém a náročném hledání objevil přibližně dva kilometry jihozápadně od Malíkovic (okres Kladno) při staré, zčásti již zaniklé cestě spojující Malíkovice s Mšecem (okres Rakovník). Svídna je výjimečná hned z několika důvodů. Byla to jedna z prvních celokamenných nebo převážně kamenných vsí, které vznikly v Čechách, a byla vůbec první, jíž byla v Čechách věnována soustavná archeologická pozornost. Z hlediska porovnání s půdorysy vybrané skupiny obcí na Rakovnicku jsou poznatky ze Svídny mimořádně cenné, protože spadá do prozkoumávané oblasti. Přesné datum vzniku Svídny není známo. Zdeněk Smetánka se domnívá, že buď vznikla, aby vyplnila mezeru v osídlení 13. století, nebo díky posunu kolonizačního čela do méně příznivé polohy. Období vzniku Svídny se tedy víceméně kryje s obdobím vysazení zkoumané skupiny vesnic na Rakovnicku. První písemná zmínka o Svídně pochází z roku 1386.57 Vesnice ležela v nadmořské výšce 418 – 424 m, tedy těsně nad hranicí 400 m, která bývá při sídelně historickém studiu považována za linii rozdělující relativně příznivé sídelní plochy od ploch relativně nepříznivých. Z hlediska klimatické rajonizace leží těsně při hranici Quittovy mírně teplé oblasti (Q MT 11) a oblasti teplé (QT 2), které jsou charakterizovány delším teplým a suchým létem, mírně teplým jarem a podzimem, krátkými přechodnými obdobími mezi ročními dobami, zimou krátkou, mírně teplou a velmi suchou, s krátkým trváním sněhové pokrývky. Průměrná roční teplota (Rt) 8 – 7°C a průměrná teplota ve vegetačním období 14 – 13°C. Průměrný roční úhrn srážek (Sr) 500 – 550 mm, v období vegetace (Sv)

56

Smetánka Zdeněk: Život středověké vesnice – Zaniklá Svídna, Academia, Praha, 1988. Profous Antonín: Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny, Díl IV, Česká akademie věd a umění, 1949, str. 251.

57

57/134



mezi 350 – 400 mm. Langův dešťový faktor (d.f.) kolísá kolem 70, což značí větší suchost území. Mezi nesporné nedostatky lokality, vybrané k založení Svídny, patřil nedostatek vody a půda – hnědozem NT IX – 27, půda jílovitá a špatné kvality. Naopak předností byla snadná dostupnost stavebního kamene (turonského slínovce a slepence). Vesnice byla založena na pravidelném půdorysném schématu. Jak konstatuje Zdeněk

Smetánka:

„Pravidelnost

Svídny

je

detailním

odrazem

širších

ekonomických tendencí. Pořádek, přehledná parcelace umožňují řádnou evidenci majetku, a tím i pořádek v odvodu dávek. Nově zakládaná sídliště již tento řád dostávají do svého začátku, starší sídliště,zejména jejich plužiny, se novému hospodářskému systému přizpůsobují reorganizací, tzv. „přeměřováním“.“58 Při porovnání Svídny s archaickou vesnicí o raně středověkých prvcích, jak ji dokládá Mandevillův cestopis, použil Zdeněk Smetánka slova: „Na první pohled máme před sebou dva světy. Svět dávné minulosti, jehož kořeny sahají až do pravěku, a svět budoucnosti. Nový obraz pevně stavebně konsolidované vesnice, který se tehdy vytvořil – a Svídna jej dokonale reprezentuje – obraz, který přežil staletí až do současnosti, a teprve od 60. let mizí v důsledku moderní koncentrace a specializace zemědělské velkovýroby.“59 Svídna

je

útvar

cele

„normový“,

chovající

se

téměř

netečně

ke

geomorfologickým podmínkám. Její zakladatelé dali, nebo museli již dát, přednost pravidelnosti na úkor využití místních podmínek. Oddělení jednotlivých zastavěných parcel, a tím zjištění počtu usedlostí, bylo snadno proveditelné v prostoru za domy a dvory, tedy v zahradách. Zde směrem od domů, v pravidelných odstupech až k ohradní zdi zahrad, paralelně probíhají hrázičky, pozůstatky rozvalených zdí oddělující jednotlivé parcely. Bez zajímavosti není ani fakt, že neexistuje výrazný rozdíl mezi zdmi oddělujícími parcely, jejichž význam je převážně právní, a zdmi ohrazujícími souvisle celou ves, což nesvědčí právě pro „opevňovací“ funkci hrazení.

58

Smetánka Zdeněk: Život středověké vesnice – Zaniklá Svídna, Academia, Praha, 1988, str. 82.

59


58/134



Obrázek 12 Kresebná rekonstrukce celkového vzhledu vesnice Svídna na základě povrchového průzkumu (podle Ing. arch. A. Doležela).

Obytné domy na Svídně měly již trojprostorové uspořádání. Jak dodává Zdeněk Smetánka, prosazování funkčně složitějších půdorysů, a tedy i trojprostorového komorového uspořádání, souvisí se změnami hospodářského systému, změnami zemědělské techniky a celkovou změnou životního stylu. Na Svídně je trojdílné jádro obklopováno ještě dalšími doplňky – stájí, sýpkou, sklípkem. Jádrem domu byla jizba s pecí (18 – 11 m2, z toho 4 – 2 m2 pec). Funkčně sloužila spíše jako jakási ohřívárna a ložnice pro vybrané členy rodiny. Zemědělci trávili mnohem větší část života mimo dům, spávalo se i v chlévech, komoře a v létě mimo dům. Otopné zařízení – mohutná kamenná pec byla postavena v rohu jizby

vpravo od vchodu. V kvádrovitém plášti z opuky byl

vyklenut prostor pece z kamenů odolnějších žáru, stěny i mírně zvýšené dno byly vymazány hlínou. Otvor pece byl více či méně výrazně orámován odolnými většími kameny. Kouř, který z pece vystupoval, musel být odváděn podstřeším, nejspíše jednouchým dýmníkem. V síni byly nalezeny stopy po ohništi, tj. počátku procesu, který skončil převedením úplně celého kuchyňského provozu z hlavní místnosti do zadní části síně. Čadící pec se přeměnila v nepřímo ze síně

59/134



vyhřívané těleso kamen. Nevíme bezpečně, zda to tak bylo již při

výstavbě

Svídny samotné. Na Svídně jsou hospodářské budovy funkčně přesněji diferencované, což vyžadoval racionálnější a produktivnější způsob hospodaření prosazující se od 13. století. Sýpky byly čtvercovité objekty stojící relativně o samotě v zadní části dvora. Byly to stavby relativně pevné, ohnivzdorné, které měly sedlákovi zabezpečit to nejcennější, to jest úrodu, osivo pro příští rok, i ostatní cennosti. U usedlosti s číslem 3 navazovala stáj přímo na obytný dům. U usedlostí 1 a 2 byly stáje a chlévy pravděpodobně dřevěné. Uspořádání dvora mělo trojstrannou nebo dvoustrannou dispozici. Chovali se koně, dobytek a vepři, ovce, kozy, běžná drůbež (hlavně kur). Od 13. století značně stoupá podíl žita a ovsa na úkor pšenice a prosa. Zvýšení významu žita vychází z jeho větší odolnosti a relativně značné schopnosti využít minerálních živin k tvorbě výnosu, a to zejména z chudších půd a v klimaticky méně příznivých polohách. Na Svídně je doloženo používání trojpolního systému. Svídna nebyla sídlištěm vysloveně chybně založeným. Byla spíše sídlištěm slabým, dostala do vínku nepříliš kvalitní půdu, a patrně i problémy s vodním režimem, nejspíše ještě zesílené teplejším klimatem na konci 15. a v první polovině 16. století. Písemné prameny nevypovídají o nějakém vážném zásahu do života Svídny, spíše z nich vyplývá, že život na Svídně v hospodářských podmínkách pozdního středověku postupně zhasínal. V pokročilé první polovině 16. století byla již Svídna zcela jistě pustá. C.3.1.2 Moduly na Svídně dle Zdeňka Smetánky Pravidelnost půdorysu Svídny byla na první pohled tak zřejmá, že zlákala i Zdeňka Smetánku k hledání nějakých těch zákonitostí v jejím půdoryse. Své hledání modulu na Svídně popisuje následovně: „Již při prvním zběžném náhledu na plán vesnice lze postřehnout určitou pravidelnost v rozměření. Měřičským rozborem bylo zjištěno, že charakteristickým rozměrem parcely je její šířka, zatímco délky poněkud kolísají podle místní situace. Jako základní modul, měřeno v zadních částech parcel, se ukázala šířka kolem 21 m (parcely 1, 2, 4, 7, 12, 13). Dvojnásobnou šířku- přibližně 42 m vykazují parcely 3, 11, 10, a zcela mimořádné rozměry má parcela v JV rohu vsi číslo 14, jejíž šířka je čtyřnásobkem základního

60/134



modulu. Něco méně než 30 m jsou široké parcely 5, 8 a 9, což představuje asi necelý půldruhanásobek základního modulu, a konečně parcela 6 je široká přes 15 m, což je asi ¾ modulu. Z hlediska přesnosti, jakou umožňuje studium povrchových i vykopaných zbytků, nemá příliš smysl hledat v přibližném rozměru 21 m nějaký další staročeský modul. Nicméně za pozornost stojí zjištění, že základní šířka parcely se nejvíce přibližuje 35 pražským loktům. Délky parcel s výjimkou č. 14 kolísají od 47 – 49 m (číslo 1) až k 75 m (číslo 13).“60 Na jihu lze v řadě usedlostí vyčíst úzkou uličku kolmou na delší stranu návsi , která směřuje ven z návsi po terasovité cestě dolů, do strže k vodnímu zdroji. Touto uličkou pravděpodobně odtékala v nepříznivých povětrnostních situacích přebytečná voda z návsi.

Obrázek 13

Moduly na Svídně dle Zdeňka Smetánky.

„Středověká Svídna byla pravidelně rozměřena a stavěna podle jednotného plánu, i když některé okrajové usedlosti nemusely být nutně stavěny spolu s ostatními současně. Existenci takto pravidelných víceméně návesních plánovitě

60


61/134



založených vsí nemůžeme v českém prostředí předpokládat ve 12. století, a s velkou pravděpodobností ani v prvních desetiletích 13. století. Její pravidelné rozměřené uspořádání souvisí s ekonomickými proměnami, které se výrazněji prosazují až ve druhé polovině 13. století a na počátku 14. století. Svými 14 parcelami představuje mezi vrcholně středověkými vesnicemi sídliště spíše menší. Je snad pravděpodobné, že šířky parcel, jež de facto určují velikost usedlostí, jsou asi odrazem běžného sociálního rozvrstvení středověké vesnice. Srovnání s předhusitskými urbáři to naznačuje. Nelze však bezpečně určit, zda šířkový modul 21 m reprezentuje existenci jednolánové usedlosti. Jde však s ohledem na historické

znalosti

a

sociální

diferenciaci

předhusitské

vesnice

o

nejpravděpodobnější výklad.“61 Zdeněk Smetánka ve svém rozměření Svídny došel ke stejnému závěru, jaký plyne i z rozměření skupiny obcí na Rakovnicku. V půdoryse vesnice se opakuje jeden základní modul, a tím je šířka parcely. Potvrzuje se i předpoklad, že rozdílnou šířku parcel způsobuje sociální diferenciace jednotlivých osadníků. Vzhledem k tomu, že byl měřen půdorys sídla, které bylo postupně opuštěno v 16. století, a nebylo zřejmě nutné v průběhu jeho existence výrazně měnit jeho původní urbanistickou strukturu, nalezený modul 21 m prokazatelně odpovídá délce, kterou při vytyčování půdorysu používali středověcí měřiči. C.3.1.3 Rozměření Svídny I když Zdeněk Smetánka při rozměření Svídny nalezl prokazatelný základní modul, uskutečnilo se pro účely této práce speciální měření, zvláště na mapě destrukci získané povrchovým průzkumem, v odborné literatuře již publikované... Před přístupem k popisu odměřených jednotlivých šířek parcel třeba upozornit na skutečnost, že Svídna má delší stranu obdélné návsi orientovanou ve směru jihozápad – severovýchod, tedy ve směru přibližně východ - západ, který převládal i u vybrané skupiny obcí na Rakovnicku. Hloubka parcel je sice kolísavá, přesto je však vnější obvod zřetelně vymezen. Koncové usedlosti severní (číslo 8) a jižní řady (číslo 14) předstupují před ostatní, a omezují přístupnost návsi kratšími

61

Smetánka Zdeněk: Život středověké vesnice – Zaniklá Svídna, Academia, Praha, 1988, str. 34 –

35.

62/134



stranami centrálního obdélníku. U usedlosti číslo 14 je hloubka parcely přibližně srovnána s hloubkami parcel navazujících. Parcela číslo 8 je jakoby celkově vysunuta z řady, a tedy i v zadní části parcely vzniká mezi touto a ostatními „odskok“. Ačkoliv část parcely usedlosti číslo 14 uzavírá náves z jihu, v severní řadě nenalezneme její protějšek jako u dvojice usedlostí 8 a 9, ale pouze zeď. Popsané nesrovnalosti v půdoryse, týkající se krajních usedlostí, by mohly nasvědčovat, že snad tyto nebyly vysazeny souběžně s ostatními. Zatímco Zdeněk Smetánka měřil jednotlivé šířky parcel v zadních částech zahrad (ostatně stejná část parcely byla preferována i při hledání základního modulu u vybrané skupiny obcí na Rakovnicku),

zaměřuje se tato část na

odměření hodnot okolo návsi, tedy těch, které s největší pravděpodobností vynesli sami měřiči při zakládání vesnice.

Obrázek 14

Vlastní rozměření půdorysu Svídny.

(modře hodnoty zjištěné Zdeňkem Smetánkou)

63/134



Budeme – li postupovat od východu k západu severní řadou usedlostí, byly odměřeny následující hodnoty šířek parcel: číslo 1 - 21 m, číslo 2 – 21 m, číslo 3 – 40 m, číslo 4 – 20 m, číslo 5 – 26 m, číslo 6 – 15 m, číslo 7 – 21 m, číslo 8 – 31 m. V jižní frontě: usedlost číslo 9 – 31 m, číslo 10 – 40 m, číslo 11 – 42 m. Zde je řada usedlostí přerušena již zmiňovanou kolmou cestou a dále pokračuje usedlostí číslo 12 o šířce 21 m, číslo 13 – 20 m, číslo 14 má v přední části svou parcelu rozdělenou na dvě části, jedna o šířce 36 m je v rovině s ostatními usedlostmi jižní řady, druhá o šířce 37 m předstupuje a podobně jako usedlost číslo 8 v severní řadě návsi omezuje vstup do centrálního prostoru vesnice. Základní šířka 21 m se v půdoryse vesnice prokazatelně opakuje. Lze ji odečíst u usedlostí číslo 1, 2, 7 a 12. Usedlosti číslo 4 a 13 mají šířku parcely rovnou 20 m, tedy přibližně modulovou. Parcela usedlosti číslo 11 má

šířku

rovnou dvojnásobku modulu (42 m), přibližně dvojnásobné šířky parcel lze odečíst i u usedlostí 3 a 10 (40 m). Usedlosti s čísly 8 a 9 mají parcely široké 31 m, což odpovídá přibližně půldruhanásobku základního modulu. Z hlediska aplikace modulového systému se mohou zdát problematické sousední parcely usedlostí 5 a 6 o šířkách 26 m a 15 m, a obě části parcely usedlosti číslo 14 o šířkách 36 a 37 m. Snad s výjimkou hodnoty 15 m, což jsou necelé ¾ základního modulu, nelze u těchto hodnot mluvit o nějakých rozumných násobcích základního modulu o délce 21 m. Jak si tuto nesrovnalost vysvětlit, když je v ostatních částech půdorysu Svídny modulové uspořádání tak prokazatelné? Nechme prozatím tento problém otevřený a zaměřme se na další dvě zaniklé středověké vesnice Pfaffenschlag a Mstěnice.

64/134



C.3.2 Zaniklý Pfaffenschlag

Obrázek 15

Mapa destrukcí zaniklé středověké vesnice Pfaffenschlag u Slavonic.

C.3.2.1 Shrnutí základních poznatků získaných archeologickým výzkumem62 Zaniklá středověká osada Pfaffenschlag leží v lesním masivu západně od Slavonic. Při hledání modulů u dalších dvou zaniklých vesnic se přesouváme z Čech na Moravu, oblast od Rakovnicka vzdálenější. Proto je důležité prokázat použití modulů ve vytyčování vesnic i zde. Komplexní výzkum sídliště probíhal v letech 1960 – 1971 na ploše o výměře 22 500 m2. Vedoucím výzkumu byl Vladimír Nekuda. Pfaffenschlag nebyl založen na zeleném drnu. Stopy starší osady byly zachyceny na různých místech, zejména pak na pravém břehu potoka, kolem něhož

bylo

sídlo

založeno.

Slovanské

obyvatelstvo

zde

bydlelo

62

Nekuda Vladimír: Pfaffenschlag – Zaniklá středověká ves u Slavonic, Moravské muzeum v Brně, Nakladatelství Blok, Brno, 1975. 65/134



v jednoprostorových příbytcích čtvercového - nebo téměř čtvercového půdorysu o průměrné ploše 23,7 m2. Půdorysy obytných domů představují částečně zahloubené obydlí s kůlovou konstrukcí, u jednoho zahloubeného objektu byla identifikována konstrukce srubová. Ohniště bylo v jednom z rohů objektu, pravděpodobně proti vstupu. K hospodářskému vybavení patřily zásobníkové jámy. Sídliště bylo pravidelně organizováno. Středověké usedlosti na pravém břehu potoka překrývají starší objekty. Asi 50 – 60 obyvatel se živilo zemědělstvím, pěstovali žito a pšenici, chov dobytka nebyl příliš rozsáhlý. Nálezy přeslenů dokládají domácí zpracování vláken. Osada zanikla požárem. Mezi jejím zánikem a vznikem středověkého sídla uplynulo 100 let. Vliv existence mladší osady na vznik středověké vesnice shrnuje Vladimír Nekuda slovy: „...existence starší osady musela být při obnovování středověké vesnice v povědomí a zejména stopy bývalých polí byly asi ještě patrny. Proto se domnívám, že při vysazení nové vesnice byla východiskem starší plužina a například i další zvyklosti (např. nápadná je malá vzdálenost mezi jednotlivými usedlostmi středověké vesnice).“ 63 Slovanské osídlení je bezpečně doloženo v 11. století a zaniká kolem poloviny, nebo po polovině 12. století. Středověká osada vznikla pravděpodobně v letech 1260 – 1278. Lokátor byl zřejmě německé národnosti. Vesnice Pfaffenschlag byla založena v nadmořské výšce 575 m, osadou protéká Slavonický potok, místy tvořící menší rybníčky, sklon území je k jihovýchodu až k východu. Klimatická oblast B5, mírně teplá, mírně vlhká, průměrná roční teplota 7°C, průměr vodních srážek 615 mm, rozložení srážek během roku příznivé, ve vegetačním období od dubna do září spadne přes 60% srážek. Vegetační období trvá přibližně 140 dní. Pfaffenschlag leží při horním okraji jedlo – bukového klimato – vegetačního stupně. V okolí byly buko – jedlové lesy, v údolí potoka olšiny. Převážná část plochy bývalé plužiny byla původně oligotrofní hnědozem a mírný podzol, který směrem na západ přechází ve vyšších polohách plynule do humusového podzolu.

63

Nekuda Vladimír: Pfaffenschlag – Zaniklá středověká ves u Slavonic, Moravské muzeum v Brně, Nakladatelství Blok, Brno, 1975, str. 27.

66/134



Celkově lze Pfaffenschlag hodnotit jako osadu víceméně podhorského rázu, v poměrně drsné poloze, s nepříliš velkou výměrou orné půdy a bez přebytku luk, zato s dostatkem málo kvalitních pastvin. Živinami chudá a kyselá půda umožňovala pěstování jen málo náročných plodin (žito, pšenice, oves, pohanka) s nízkými výnosy. Zvýšený význam měl proto chov dobytka.

Obrázek 16

Kresebná rekonstrukce zaniklého Pfaffenschlag na začátku XV. století.

Základní stavební materiál pro stavbu domů tvořily dřevo a kámen. Obytná část domu byla srubová, zatímco ostatní části asi kamenné. Půdorysně se objevují domy trojdílné, dvojdílné a domy s půdorysem atypickým. Nejvíce se objevují půdorysy trojdílné, obdélné, s poměrem délky k šířce zhruba 2:1. Síň měla v průměru výměru 35 m2. Jizba byla přibližně čtvercová s průměrnou plošnou výměrou 23,5 m2. Vedle jizby byla úzká místnost o šířce 1,2 – 3,4 m, délka odpovídala délce jizby, její funkce byla zřejmě komunikační. Komora o průměrné ploše 23 m2 byla pravděpodobně patrová, přístupná ze síně po žebříku. Vedle funkce skladovací plnila i funkci obytnou, zejména v případě, řešila – li problém

67/134



soužití více generací pod jednou střechou. Vedle komory byla i menší místnost o průměrné ploše 9,6 m2. Trojdílné domy měly 5 až 7 místností dispozičně uspořádaných jako dvojtrakt. Dvojdílné půdorysy vpodstatě odpovídaly trojdílným bez komory. Ve Pfaffenschlagu bylo 10 domů trojdílných a jeden dvojdílný s kletí, tj. 11 rolnických usedlostí, ve dvojdílných domech bydleli příslušníci venkovské chudiny, domkáři, chalupníci. Je zde tedy doloženo jak stádium, kdy dům (jizba a síň) a hospodářská část (špýchar, kleť) stály odděleně blízko sebe, tak spojení obou částí do jediné. Na přelomu 13. a 14. století nebyla ještě vytvořena tradice trojdílné půdorysné skladby, ta vznikla až v průběhu dalších dvou staletí. Otopné zařízení se nacházelo v jizbě, v ojedinělých případech také v komoře. Pec i otevřené ohniště byly v jizbě vedle sebe. Objevují se zde sklepy a podzemní chodby (lochy), které měly skladovací funkci. Chlévy se napojovaly většinou přímo na dům ve směru podélné osy. V jednom případě se objevuje půdorys hákový. Prostorově zaujímala plocha chléva až 20m2. Jiné

hospodářské

stavby

(stodoly,

dřevěné

ohrady,

apod.)

nebyly

ve

Pfaffenschlagu zjištěny. Dvory byly nedílnou součástí středověkých usedlostí, vůči návsi byly opatřeny vjezdovými branami s patníky po stranách. Tam, kde usedlost navazovala na pole, asi stály ploty. Usedlost se skládala z poměrně prostorného dvora, obytné budovy a jedné nebo více budov hospodářských. Zástavba dvora vykazovala účelné a plánovité rozložení budov v rámci dvorové parcely. K obdělávání půdy se používal pluh, tažnou silou byli koně. Pole byla vláčena bránami. Hlavními pěstovanými plodinami žito a pšenice, dále pak se pěstoval oves, ječmen a pohanka. Obilí se sklízelo srpy, bylo mláceno cepy a ukládáno do velikých hliněných nádob tzv. zásobnic. Z ovoce pěstovány třešně, rybíz, ořešák vlašský. K vybavení venkovské usedlosti patřily vozy. Důležitou roli pro obživu obyvatel hrál chov dobytka, především skotu, koní, ovcí, koz a prasat. Urbanistické uspořádání Pfaffenschlagu podmiňoval jednak potokem a okolní terén, jednak hospodářské zaměření obyvatel. Koncentrační osu půdorysu určoval místní potok. Usedlosti na pravém břehu byly pravidelně uspořádány se štítovou

68/134



orientací vůči potoku, na levém břehu potoka bylo zastavění nepravidelné, domy byly vůči potoku orientovány jak podélně, tak štítově, a netvořily pravidelnou řadu. Za předpokladu, že v jedné usedlosti žilo 6 až 8 lidí, měl Pfaffenschlag 100 až 120 obyvatel. Byla to tedy vesnice střední velikosti. Sociální a hospodářské poměry obyvatel nebyly stejné. Na pravém břehu potoka se nacházely jen usedlosti lánové, na levém břehu potoka byly 4 usedlosti lánové, mlýn a 4 dvojdílné domy patřící pravděpodobně podsedníkům. Podsedníci tvořili 25% obyvatel, 60% obyvatel představovali sedláci, držitelé asi lánových usedlostí. Rychtář byl s největší pravděpodobností i mlynářem. Pfaffenschlag byl někdy v letech 1423 – 1432 vypálen husitskými vojsky a již se více neobnovil. K tomu jistě přispěly i zhoršující se podmínky poddaných a špatná půda. Půdorys středověké vesnice od jejího vzniku až po archeologický průzkum dělí 160 let, čili zhruba život tří generací. C.3.2.2 Rozměření Pfaffenschlagu V této vesnici nejsou zachovány hranice parcel tak jasným způsobem jako na Svídně, ale tento problém se dá do určité míry obejít. Za logického předpokladu, že dvory usedlostí na pravém břehu dosahovaly vždy obvyklým způsobem až k zadní stěně domu sousední usedlosti, lze poměrně snadno odhadnout šířky parcel uvnitř řady. O šířce parcel okrajových usedlostí nelze tvrdit nic určitého (ale byla nejspíše stejná). Pravý břeh potoka, s usedlostmi orientovanými štítově k potoku, vykazuje větší pravidelnost, než břeh levý. Proto začněme s hledáním modulu zde. Budeme – li postupovat od západu k východu, mezi podélnými stěnami jednotlivých usedlostí, lze odměřit přibližně hodnoty: 26 m, 31 m, 15 m, 15 m, 18 m a 22 m. První hodnota je u usedlosti krajové, proto nelze s jistotou tvrdit, zda parcela nepokračovala ještě dále za dům. Hodnoty 15 m a 31 m ukazují na pravděpodobný modul a jeho poloviční a celý násobek. Problematické se zdají být hodnoty sousedních parcel o šířce 18 m a 22 m. Ty se na první pohled neblíží žádnému z logických násobků pravděpodobného modulu 30 m. O šířce parcely krajní usedlosti na východním konci řady nemůžeme říci s určitostí nic.

69/134


Obrázek 17


Vlastní rozměření zaniklé středověké vesnice Pfaffenschlag.

Na levém břehu potoka je situace komplikovanější. Překvapivě nejlepší z hlediska odměření šířky parcely je usedlost s okapovou orientací, zakončující řadu na východním konci. Zde je právě dochován zbytek ohrazení, a šířka parcely tudíž obnáší 30 m. Následující určení šířky parcely je poměrně problematické. Vedle usedlosti s okapovou orientací stojí dva domy stojící štítově k potoku. Z hlediska převažující okapové orientace v celé řadě jde o jakousi urbanistickou anomálii. Mezi zbytky podélných stěn lze odměřit hodnoty 10 m a 25 m - tedy 1/3 modulu šířky 30 m a 5/6 modulu šířky 30 m. Celkový součet těchto dvou parcel je 7/6 modulu délky 30 m, tj. 35 m. Následující možné parcely mají šířky 32 m a 28 m - čili s diferencemi, které se jakoby navzájem vyrovnávají. Ony dva metry rozdílu mezi základním modulem a naměřenou hodnotou jednomu ze sousedů chybí, a druhému naopak přebývají. Pokud skutečně došlo k jakémusi posunu hranice dvou sousedních parcel o dva metry na úkor, resp. ve prospěch souseda druhého na levém břehu, mohla

70/134



stejná situace nastat i na břehu pravém u sousedních parcel šířek 18 m a 22 m. V daném případě by mohlo jít o poloviční násobek modulu, tj.15 m, ke kterému byla z nějakého důvodu přidána diference 3 m a násobek 5/6 modulu, tj. 25 m, od něhož byla naopak diference 3 m odebrána. Sečteme – li šířky všech usedlostí na levém břehu řeku, získáme hodnotu 125m, což odpovídá násobku čtyř a jedné šestiny pravděpodobného základního modulu rovného 30 metrům. Celkový součet stanovených šířek usedlostí na břehu pravém se rovná 127 m, což je hodnota velmi se blížící součtu naměřených šířek usedlostí na břehu levém. Bohužel celkovou délku řady nelze jednoznačně určit, neboť o šířce parcely krajní usedlosti možno jen spekulovat, ale zřejmě šlo o hodnotu 25 m nebo 30 m, tedy násobek 5/6 modulu, případně o celý jeden modul.

Obrázek 18

Modulové schéma zaniklé středověké vesnice Pfaffenschlag.

(M = 30 metrů)

71/134



Zdá se tedy, že modulová šířka parcely v Pfaffenschlagu se pohybuje kolem 30 m. V této souvislosti (protože se nacházíme na moravské straně bývalé zemské hranice) se jeví zajímavé převedení této délky na nikoli české, nýbrž brněnské lokty. Brněnský loket měl délku 79,052 cm64 (je přesně o jednu třetinu delší, než loket pražský). Pak 30 m odpovídá přibližně 38 loktům brněnským. Tato hodnota je z hlediska násobnosti základních jednotek nedělitelná třemi. Proto by bylo možná vhodnější připustit délku modulu 39 loktů brněnských, čili přibližně 30,8 m. Kdyby se ale místo loktů brněnských použily lokty české – pražské, vyšlo by oněch 30,8 metrů na 52 loktů českých (1 loket = 59,27 cm). Studium půdorysu Pfaffenschlagu přineslo zjištění, že pokud dvě sousední parcely na první pohled nejeví příslušnost k některému z logických násobků základního modulu, je nutné prověřit, zda nedošlo z nějakého důvodu k posunutí společné hranice mezi těmito sousedy. O tom, proč došlo k posunu parcelní hranice, můžeme jenom spekulovat. Avšak vzhledem k tomu, do jaké míry modulový systém a předpokládaná parcelace souhlasí v ostatních částech půdorysu, byly šířky těchto parcel „s diferencí“ pravděpodobně dodatečně odhadnuty a dělily původně „modulově“ vyměřenou širší parcelu.

64

Hofmann Gustav: Metrologická příručka pro Čechy, Moravu a Slezsko do zavedení metrické soustavy, Státní oblastní archív v Plzni, Muzeum v Sušici, 1984. 72/134



C.3.3 Zaniklé Mstěnice

Obrázek 19

Mapa destrukcí zaniklé středověké vesnice Mstěnice u Hrotovic.

C.3.3.1 Shrnutí základních poznatků získaných archeologickým výzkumem65 Zaniklou středověkou ves Mstěnice u Hrotovic známe rovněž (jako Pfaffenschlag) díky Vladimíru Nekudovi, který vedl výzkumné práce v letech 1960 – 1987. Od roku 1987 přebírá vedení výzkumu Rostislav Nekuda. Povrchový průzkum lokality probíhal již ve druhé polovině roku 1959, vlastní archeologický výzkum byl zahájen v létě 1960 a dodnes není plně ukončen. Vzniku zcela pravidelného uspořádání středověké vesnice po polovině 13. století předcházelo pět vývojových sídelních fází, které byly stanoveny na základě keramických nálezů v lokalitě:

65

Nekuda Rostislav, Nekuda Vladimír: Mstěnice 2 (zaniklá středověká ves u Hrotovic) – Dům a dvůr ve středověké vesnici, Moravské zemské muzeum v Brně, Musejní a vlastivědná společnost v Brně a Nadace Skansen středověké vsi Mstěnice, 1997. 73/134



1) Malá slovanská osada z 9. století. 2) V 10. – 11. století se sídliště posunulo severozápadně od prvního a vytvářelo půdorys tvaru podkovy. 3) Ve druhé polovině 11. století až první polovině 12. století se sídliště přesouvá oproti předchozímu směrem na východ. Objekty v osadě byly uspořádány do oblouku. 4) Ve druhé polovině 12. století se sídliště rozšiřuje jižním směrem. 5) Při okraji dřívějšího osídlení jsou obytné a hospodářské objekty pocházející z konce 12. a první poloviny 13. století uspořádány do dvou paralelních řad v délce přibližně 125 m. 66 Až do 13. století nelze hovořit o pevně stabilizované vsi. Pravidelný půdorys a ustálenou strukturu jednotlivých usedlostí získala vesnice až v polovině 13. století, kdy 17 usedlostí spolu s tvrzí a panským dvorem představovaly plánovité rozvržení celé vesnice. Dvě obloukovitě uspořádané řady usedlostí, navazující jedna na druhou, vytvořily oválné návesní prostranství středně veliké vesnice. Pozůstatky zaniklých Mstěnic se nacházejí v nadmořské výšce 350 metrů, v aluviu Rochovanky, na dně zářezu zahloubeného asi 40 metrů pod úrovní okolního spíše rovinatého terénu. Geologickým podkladem místa nálezů a převažující části jeho okolí jsou biotitické ortoruly migmatické; v těsném sousedství lokality z nich vystupuje ostrůvek hadce, který tvoří svahy terénního zářezu při levém břehu Rouchovanky nad Mstěnicemi a pruh rovinatého terénu nad zářezem. Biotické ortoruly jsou geologickým podkladem na živiny i vápník spíše chudým. Hadec výrazně ovlivňuje půdu a vegetaci svým charakteristickým chemismem, a to vysokým obsahem hořčíku při poměrně nízkém obsahu vápníku i alkalických kovů.67 Naleziště leží přibližně na hranici tří vegetačněrekonstrukčních jednotek: údolního luhu, který lemoval tok Rouchovanky, dobohabrovského háje, který na tuto jednotku navazoval dále od vodního toku a tvořil největší podíl v širokém

66

Nekuda Vladimír: Mstěnice 3 (zaniklá středověká ves u Hrotovic) – Raně středověké sídliště, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, Moravské zemské muzeum v Brně, Brno, 2000, str. 118 – 120. 67 Nekuda Vladimír: Mstěnice 1 (zaniklá středověká ves) – Hrádek – tvrz – dvůr – předsunutá opevnění, Musejní a vlastivědná společnost v Brně, 1985, str. 189. 74/134



okolí, a reliktního boru, který pokrýval hadcové svahy nad sídlem a hranu plošiny nad ním.68 Hospodářská využitelnost půd na hadci byla velmi malá. Les těžbu téměř neregeneroval a louky byly málo úživné. Případná pastva na svazích vedla vždy k rychlé degeneraci půdního profilu a nakonec k jeho splachu vodní erozí. I pro polní hospodaření byly plochy na hadci zcela nevhodné, a to i při výskytu na plochém terénu (plochy nad hranou zářezu). Nadbytek hořčíku totiž silně snižuje výnos všech plodin a u mnoha organismů rostlinných i živočišných vyvolává trpasličí vzrůst (nanismus) i v přirozených podmínkách.69

Obrázek 20 Kresebná rekonstrukce zaniklých Mstěnic dle stavu výzkumu v roce 1995 (kresba M. Říčná).

68

Nekuda Vladimír: Mstěnice 1 (zaniklá středověká ves) – Hrádek – tvrz – dvůr – předsunutá opevnění, Musejní a vlastivědná společnost v Brně, 1985, str. 191. 69 Nekuda Vladimír: Mstěnice 1 (zaniklá středověká ves) – Hrádek – tvrz – dvůr – předsunutá opevnění, Musejní a vlastivědná společnost v Brně, 1985, str. 192.

75/134



Domy nestály izolovaně, nýbrž zaujímaly důležité místo podle organizace zemědělského provozu usedlosti. Na severní straně návsi stál dům na levé straně od vjezdové brány, na jižní straně naopak od vjezdové brány napravo. Většina domů měla trojdílný půdorys. S výjimkou jednoho domu byly objekty svými štíty orientovány do návesního prostoru. Základní poměr délky ku šířce domu činil 3:1. Vedle domů s trojdílnými dispozicemi se ve Mstěnicích objevují i domy s dispozicí dvoudílnou, tj. v půdoryse domu chyběla komora. Ve většině usedlostí byly pod jednou střechou s obytným domem i další hospodářské prostory – chlévy, kolny, špýchary. Toto napojení bylo ve směru podélné osy, za domovým půdorysem, ale v některých případech se hospodářská část objevuje i před půdorysem domu. V rámci hospodářské části některých usedlostí byly zjištěny jednoprostorové jizby s otopným zařízením, které pravděpodobně sloužily jako výměnek, a řešily tak problém soužití více generací pod střechou jedné usedlosti. Jako stavební materiál se používalo kamene a dřeva. Kamenné zídky byly kladeny přímo na terén, bez výkopu základových rýh. Nebylo zjištěno žádné maltové pojivo, kamenné zdivo bylo kladeno na hlínu „nasucho“. Šířka kamenných zídek se pohybovala mezi 60 až 90 cm, z obou stran byly lícovány. Užívalo se větších lomových kamenů, pečlivě rovnaných, prostor mezi nimi vyplňovaly drobnější kameny a hlína. Zvláště precizně bylo provedeno zahloubené zdivo špýcharů a nároží. Zdivo se používalo jako podezdívka pro roubenou konstrukci, ale i pro celokamenné provedení stavby. Jako stavební dřevo se hojně využívala jedle. Roubené stěny měly především jizby, zastropené povalovými konstrukcemi. Tíhu stropu odlehčovaly dřevěné podpěry podložené plochými kameny přibližně uprostřed místnosti. Pro doložení konstrukce střechy nejsou dostatečné archeologické nálezy, ale dá se předpokládat, že byla sedlová, možná v místě jizby valbová, s doškovou krytinou. Třetinu, téměř polovinu obytného domu zaujímala jizba, k jejímuž vybavení patřilo otopné zařízení. Až na tři výjimky byla pec s ohništěm spojená v jedno otopné těleso. V jednom z výměnků byly pec a ohniště od sebe odděleny, ve dvou usedlostech bylo ohniště v síni. Pec se nacházela v rohu místnosti a měla tvar obdélníku, pouze u jedné z usedlostí byla zjištěna pec podkovovitého tvaru. Pece byly poměrně veliké, zaujímaly téměř čtvrtinu místnosti. Dna pecí byla vyložena drobnými kameny, nejčastěji křemeny, nebo i střepy nádob, a na povrchu

76/134



omazána jemnou jílovitou hmotou tvrdě vypálenou do různých odstínů červenohnědé, až šedočerné barvy. Při řezu dnem pecí byly zjištěny zpravidla tři výmazové vrstvy. Ke konstrukci vlastního tělesa pece se používalo proutí omazané hlínou. Všechny pece byly obsluhovány a vytápěny z jizby. V pecích i na ohništích se topilo dřevem, především borovicí, břízou, osikou a javorem. Na ohništi se na trojnožkách připravovalo jídlo. Pec byla zdrojem tepla a sloužila i k pečení, především chleba. Čtyři usedlosti měly sklepy, které byly různě dispozičně i konstrukčně řešeny. Chlévy navazovaly přímo na dům, ale měly samostatné vstupy ze dvora, plošně průměrně zaujímaly 20 m2. K některým usedlostem patřila samostatná stáj pro koně a samostatný chlév pro dobytek. Z rozboru nalezených kostí vyplývá, že obyvatelé Mstěnic chovali koně, skot, ovce, kozy, prasata, kur domácí, husy, nechyběli ani psi a kočky. Špýchary byly celokamenné stavby, aby dobře chránily především vymlácené obilí před ohněm. Ve Mstěnicích bylo archeologickým průzkumem nalezeno celkem 11 patrových špýcharů, z nichž 5 stálo samostatně ve dvoře a ostatní byly buď součástí domu, nebo hospodářských budov. Většina z nich byla zahloubena a půdorysně se blížila čtverci. Součástí půdorysu byly i průkopy do zahloubené části půdorysu, tzv. šíje, které byly většinou umístěny na středu stran orientovaných do dvora. Ve Mstěnicích bylo také objeveno osm půdorysů objektů, které je možné interpretovat jako stodoly. Byly dřevěné, kryté slámou. V usedlostech, kde nebyly zjištěny, sloužily k uchovávání nevymláceného obilí oborohy. Usedlosti byly vybaveny i kolnami ke skladování zemědělského náčiní, zejména vozů, jak dokládají kůlové jámy mezi jednotlivými budovami. Velikost dvorových parcel ve Mstěnicích nebyla stejná, stejně tak nebylo stejné i vybavení usedlostí. V těch půdorysně menších chyběly především objekty stodol. Při pohledu na půdorys Mstěnic je zřejmé, že zástavba jednotlivých dvorů musela probíhat podle předem připraveného schématu. Dosavadní výzkum odkryl 17 usedlostí, jejichž dvorové parcely, seskupené obloukovitě ve dvou řadách, navazovaly jedna na druhou. Parcely domů představují tři skupiny: úzké (9 až 14m), hluboké (23 až 33 m), středně široké (15 až 20 m), hluboké (30 až 33 m), široké, téměř čtvercovitého půdorysu o rozměrech 18 až 25 m x 22 až 26 m.

77/134



Přední strana dvorů byla užší, zatímco zadní se o 1,3 až 3 m rozšiřovala. Takovému uspořádání odpovídá i vějířovitě uspořádaná plužina. Vůči návsi byly dvory ohraničeny zídkou s vjezdovou bránou, případně i se vstupní brankou. Ve Mstěnicích byl zastoupen jak jednotraktový,

tak dvoutraktový - paralelní,

dvoustranný, hákový, trojstranný i čtyřstranný typ dvora. Od konce 13. století používali ve Mstěnicích pravděpodobně trojpolní systém. Tažnou silou byli koně. K orbě se kromě pluhu používalo i rádlo. Pěstovala se pšenice, žito, oves a ječmen. Kromě sklizně obilí byla důležitá i sklizeň sena, které sloužilo ke krmení dobytka. Zemědělská usedlost produkovala obilí, maso, mléko a vlnu. Většina sloužila pro vlastní potřebu, menší část k prodeji. K sociální skladbě vesnice existují jen nepřímé doklady. Nevíme, jak velké byly výměry jednotlivých usedlostí. Vycházíme – li z velikosti a vybavenosti dvorů, dají se usedlosti ve vsi rozdělit do tří skupin: 1) velké dvory, které se svou výstavností příliš nelišily od panského dvora u tvrze, o němž víme, že měl dvě popluží, 2) usedlosti střední velikosti s pravděpodobnou výměrou jednoho lánu, 3) usedlosti malé, k nimž vedle obytné patřila zpravidla jen jedna hospodářská budova (teoreticky lze uvažovat výměru poloviny lánu). Mstěnice zanikají násilně po vpádu vojska roku 1468 a nebyly již více obnoveny. Mezi půdorysem vesnice, tak jak se ustálil kolem poloviny 13. století, a půdorysem

vesnice

zničené

po polovině

15.

století,

který

dokumentují

archeologické nálezy, leží dvě stě let existence sídla a životy čtyř generací, které ve Mstěnicích žily a hospodařily. C.3.3.2 Rozměření Mstěnic Už z přehledu šířek jednotlivých dvorových parcel je zřejmé, že odhalení pravděpodobného základního modulu ve Mstěnicích nebude tak nasnadě, jako u Svídny či Pfaffenschlagu. Do jisté míry situaci ztěžuje i čočkovité prohnutí návesního útvaru, s nímž

se

tato

práce při rozměřování půdorysů dosud

nesetkala.

78/134


Obrázek 21


Vlastní rozměření zaniklé středověké vesnice Mstěnice.

Zbytky usedlostí byly číslovány po směru hodinových ručiček od západní usedlosti na severní straně návsi římskými číslicemi. Budeme tedy odměřovat jednotlivé šíře parcel, tak jak jsou vyznačeny na mapě destrukcí, ve stejném pořadí. Šíře usedlosti I je 14 metrů. Mezi dvory I a II je mezera přibližně 27 metrů. Usedlost II má šířku parcely přibližně 21 m, následují parcely šířky 17 m, 16 m, 11m, 10 m, 9 m, 20 m a 19 m. Usedlostí číslo IX končí severní oblouk návsi. Jižní oblouk začíná usedlostí XI s šířkou parcely přibližně 21 m, následují hodnoty 21 m, 24 m, 12 m, 12 m a 15 m u usedlosti č. XVII. Mezi usedlostí XVII a zbytky posledního domu, okapově orientovaného, je vzdálenost přibližně 54 m, přičemž délka domu s okapovou orientací je 21 m. U dvou popluží panského dvora lze odměřit hodnoty 20 a 21 m. Z přehledu odměřených velikostí je zřejmé, že převládá délka přibližně 21 m, podobně jako tomu bylo u Svídny. Přesto však další hodnoty dosahují poměrně širokého rozptylu mezi přibližnými násobky 1/2, 3/4 a 2/3 šíře 21 metrů. Z tohoto schématu se ale zcela vymykají hodnoty 14, 24 a 27 metrů. Nápadná je přitom skutečnost, že odchylky od modulové šíře 21 m leží hned vedle sebe. Pokusíme–li se ale tyto napohled nesrozumitelné hodnoty sečíst, dojdeme k zajímavě srozumitelnému výsledku: parcely usedlostí III až VII obnášejí 17 + 16 +11 + 10 +

79/134



9 = 63 metrů, tedy celkem tři známé jedenadvacetimetrové moduly. Od usedlosti II po pravděpodobný začátek usedlosti I můžeme zjistit délky 14 m a 27 m, v součtu 41 m, což jsou přibližně dva moduly po 21 m. A jaká je situace v jižní části návesního oblouku? 15 + 12 + 12 + 24 = 63 metry, tedy opět trojnásobek základní šíře 21 m. A zbývajících 54 m na západ činí přibližně 3/2 násobku jednadvacetimetrového modulu. Sečteme – li jednotlivé odměřené šířky usedlostí v severní řadě návesního oblouku, získáme hodnotu 164 m, která se blíží osminásobku základního modulu stanoveného na 21 m. V jižní části návesního oblouku činí součet šířek odměřených parcel délku 159 m, což je přibližně sedmapůlnásobek základního modulu 21 metrů.

Obrázek 22

Modulové schéma zaniklé středověké vesnice Mstěnice.

Je tedy pravděpodobné, že ve Mstěnicích se zachovalo rozměření delších úseků, jejichž vnitřní členění se mohlo (třeba dodatečně) měnit. Přepočteme – li hodnotu 21 metru na brněnské lokty, získáme délku 27 loktů. Při přepočtu na lokty české se dostaneme na hodnotu 36 loktů. Ačkoli to nebylo na první pohled zřejmé, i v půdorysu zaniklých Mstěnic se zřejmě uplatnilo použití základního modulového schématu. Vesnice byla

80/134



pravděpodobně vyměřena v delších úsecích snad i přizvanými odborníky, zatímco jednotlivé drobnější parcely si pak mezi sebou osadníci asi dělili sami. A jak se zdá, spíše na základě odhadu vzdálenosti, a nikoli přesným měřením. To je však pouhá hypotéza, založená na skutečnostech vyčtených z půdorysu sídla v době jeho zániku. Jak skutečně byla vesnice vyměřována, do jaké míry byly určeny přesně vymezené díly, a kolik bylo ponecháno na dohodě přišlých osadníků, i prostý fakt, kolik bylo příchozích a jak přesně byl dlouhý základní díl pro vyměřování půdorysu, zůstane asi provždy zahaleno rouškou tajemství.

C.3.4 Návrat ke Svídně Vraťme se nyní zpět na Svídnu a pokusme se dořešit ona dvě problematická místa v půdoryse, která na první pohled narušovala použitý modulový systém. Prvním sporným místem jsou sousední parcely o šířce 15 m a 26 m. Společná hranice těchto parcel není tak pravidelná jako u usedlostí ostatních. Mohlo by snad jít o pozdější rozdělení usedlosti na větší? Součet hodnot 15 a 26 činí 41 metrů, což je přibližně dvojnásobek základního modulu stanoveného na Svídně, přibližně jako délka 21 metrů. Druhým problematickým místem byla parcela usedlosti číslo 14, která má v zahradní části celkem jasnou šířku identifikovanou Zdeňkem Smetánkou na přibližný čtyřnásobek základního modulu 21 metrů. V části přiléhající k návsi je však situace složitější. Parcela jako by se rozdvojovala. Přibližně do poloviny své délky se srovnává s řadou usedlostí, a ve druhé polovině naopak předstupuje, a jakoby uzavírá návesní prostor. Délky jednotlivých částí jsou inertní k násobkům základního modulu a činí 36 a 37 metrů. Součet obou délek dá hodnotu 73 metrů, což je přibližně třiapůlkrát základní modul 21 metrů. Vzhledem k tomu, že koncové usedlosti obou řad na opačné straně návsi mají šířky svých parcel rovné půldruhanásobku základního modulu (31 m), nabízí se lákavé řešení, že předstupující část usedlosti číslo 14 měla mít šířku také rovnou 31 m, tedy o šest metrů užší, než bylo odměřeno z půdorysu. Pokud onu diferenci šesti metrů přičteme k části parcely v jedné řadě s ostatními usedlostmi, získáme hodnotu 42 metrů, tedy dvojnásobek základního modulu.

81/134


Obrázek 23


Modulové schéma zaniklé středověké vesnice Svídna.

Jak se jeví, parcela usedlosti číslo 14 mohla vzniknout spojením dvou sousedních parcel, nebo i případným rozšířením parcely původní. Byl snad půdorys Svídny původně kratší o krajní parcely, které shodně a jako jediné v celé soustavě vykazují šířku 31 m? Proč pak severní řada usedlostí nekončí ve své východní části rovněž takovouto parcelou, a předstupující části parcely usedlosti číslo 14 tak chybí její protějšek? To jsou otázky, na něž se nepodaří přesně odpovědět. Můžeme spekulovat a vymýšlet si teorie, ale s jistotou budeme moci tvrdit pouze to, co je jasně čitelné a doložené půdorysem Svídny takové, jak byla v polovině 16. století svými obyvateli opuštěna. Sečteme – li šířky parcel severní řady usedlostí, dojdeme k hodnotě 195 m, tedy necelému devětapůlnásobku základního modulu. Přičemž délka usedlostí, jejichž parcely jsou vyrovnány v řadě, činí 164 metry, téměř osminásobek základního modulu. Jižní řada usedlostí je dlouhá 230 metrů, z čehož 3 metry připadají na cestu mezi usedlostmi číslo 11 a 12. Celková délka řady se blíží jedenáctinásobku základního modulu 21 metrů. Vynecháme – li z řady usedlostí krajní parcelu o přibližné šířce půldruhého základního modulu a předstupující část

82/134



parcely usedlosti číslo 14, zjistíme, že byly vyměřeny přibližně 4 základní moduly: pak byla vynechána cesta, a řada opět pokračuje v délce přibližně čtyř základních modulů. Půdorys Svídny byl prokazatelně založen na promyšleném pravidelném modulovém schématu. Drobné odchylky v koncových partiích řad mohou být mladšího data. Urbanisticky je půdorys Svídny velmi vyspělý a naprosto souměřitelný s půdorysy vybrané skupiny obcí na Rakovnicku, byť jejich rozměry jsou velkorysejší.

C.3.5 Shrnutí poznatků získaných studiem zaniklých středověkých vesnic Hlavním úkolem bylo prověřit existenci základního modulového systému v půdorysech zaniklých středověkých vesnic, u nichž lze vyloučit pozdější velkoplošné zásahy do jejich urbanistické struktury, a tím vyvrátit možnou pochybnost o stáří modulů identifikovaných v půdorysech vybrané skupiny obcí na Rakovnicku. Podařilo se prokázat, že základní modul, tak jak byl definovaný v předchozích kapitolách, lze vyčíst i z těchto půdorysů. Současně se podařilo odhalit i řešení některých drobných diferencí vyskytujících se v půdoryse vesnice. Bylo zjištěno, že pokud se hodnoty šířek dvou sousedících parcel liší od nějakého rozumného násobku základního modulu, měla by být prověřena jejich diference. Pokud je stejná a navzájem se vyrovnává, došlo pravděpodobně v nějaké fázi vývoje půdorysu sídla k posunutí společné parcelní hranice mimo vytyčené modulové schéma. Chová-li se celá řada sousedících usedlostí na první pohled inertně vůči možnému modulovému systému, je nutné prověřit její celkovou délku v závislosti na pravděpodobném modulu. V půdoryse zřejmě byly vytyčeny větší díly, a drobnější dělení nastalo pozdějším odhadem. Rozměření jednotlivých půdorysů také potvrdilo, že nelze očekávat příliš velkou přesnost. Naměřené hodnoty mají charakter přibližný. Svou roli zde hraje hned několik faktorů: předně to byli samotní měřiči, kteří půdorys vytyčovali ve složitém terénu a jednoduchými metodami, které se z dnešního pohledu rozvinutých technologií zdají až primitivní.

Dále faktor přesnosti, jaký umožňuje průzkum

povrchových i vykopaných zbytků, na jejichž základě byly sestaveny mapy

83/134



destrukcí, a přesnost, s níž byly jednotlivé hodnoty z map odečítány. Když se vše vezme v úvahu, nezbývá, než se smířit se skutečností, že odměřené hodnoty jsou získány s přesností plus mínus jeden metr. Parcelace ve vesnicích je zcela zjevně i odrazem různého sociálního postavení obyvatel. Setkáváme se s tím, že parcela šířky základního modulu se v půdoryse nevyskytuje všude, ale objevují se i její násobky či podíly. Otázkou je, do jaké míry šířka parcely může určit, zda šlo o usedlost jedno či půl lánovou, nebo o další ze zlomkových podílů lánu. Počet lánů připadající vesnici byl, jak víme z archivních pramenů, stanoven již při jejím založení, a neměl být měněn. Zajímavé proto jistě bude porovnání počtu lánů s šířkami jednotlivých usedlostí - po promítnutí hlediska sociální diferenciace – u vesnic z vybrané skupiny na Rakovnicku, o nichž je tento fakt znám. Díky archeologii si můžeme lépe představit, jak asi vypadaly usedlosti ve vrcholně středověké vesnici a jakým způsobem žili její obyvatelé. Z tohoto hlediska jsou pro naši lokalitu asi nejcennější nálezy ze Svídny, která je geograficky přece jenom velmi blízká zvolené lokalitě Rakovnicka. Můžeme si představit, že osadníci, kteří přišli do nově zakládaných vesnic na Rakovnicku, si stavěli trojprostorové domy s pecí v rohu jizby, štítově orientované vůči návsi. Že součástí dvora byla čtvercovitá sýpka, sloužící k uchování toho nejcennějšího. Že velké usedlosti měly i stodoly. Že chlévy navazovaly v podélné ose na domy. Že součástí hospodářských objektů usedlosti byly i kolny. Že stavebním materiálem byl kámen a dřevo. Že jednotlivé usedlosti byly ohrazeny a do návsi směřovaly jejich vjezdové brány i možné vchodové branky. Že se obyvatelé živili zemědělstvím, chovali koně, skot, vepře, ovce, kozy a drůbež, pěstovali obiloviny. Větší díl toho, co vyprodukovala jedna usedlost, sloužil její vlastní potřebě, a jen menší díl k prodeji. Takový obraz vrcholně středověké vesnice byl dávno zakryt pozdějším vývojem sídla, ale přece jenom se v některých aspektech promítá i do dodnes zachovaných prvků, a mezi ty nejčitelnější patří právě parcelace.

84/134


C.4


Pravděpodobná zakládací schémata vybrané skupiny obcí

na Rakovnicku C.4.1 Rekonstrukce pravděpodobných zakládacích schémat z map stabilního katastru Schémata pravděpodobná se od ideálních liší především tím, že respektují více parcelaci, tak jak je zachována na mapách stabilního katastru. Zde berou v úvahu existenci faktoru sociální diferenciace ve vesnici, která se promítala mimo jiné - jak dokládají závěry archeologických výzkumů - i v šířce parcel patřících k dané usedlosti. Narozdíl od schémat ideálních, které jsou založena na prokázání násobnosti celého základního modulu v půdoryse sídla, se ve schématech pravděpodobných objevují i násobky základního modulu, ať již zlomkové, nebo celé. Samozřejmě, že i zde se setkáváme s parcelami, které se šířce základního modulu blíží. Opět je nutné vzít v úvahu podmínky, za jakých byly jednotlivé parcely vytyčovány, s jakou přesností byly pořízeny mapy stabilního katastru, i s jakou přesností lze z těchto map odečíst jednotlivé hodnoty. Ani tato schémata nemohou stoprocentně vyjadřovat stav sídla při jeho založení. Zase se jen více či méně přibližují původní vrcholně středověké realitě. Jak se ukázalo studiem půdorysů zaniklých středověkých vesnic, i za poměrně krátkou existenci sídla, řádově dvousetletou, mohlo dojít k jistým modifikacím původní urbanistické struktury, což je jev přirozený a nevyhnutelný. Proto nejsou součástí pravděpodobného zakládacího schématu všechny hranice parcel, tak jak jsou dochovány mapami stabilního katastru. Ty, které pravděpodobně vznikly pozdějším dělením parcely větší, a jsou tak vůči modulovému systému inertní (neodpovídají žádnému z logických násobků modulu),

naznačují se v pravděpodobném základním schématu tečkovanou

čarou. Většinou jde o případy, kdy parcela nebyla rozdělena na přesnou polovinu, a tudíž nelze brát v úvahu, že šlo o původně vytyčenou parcelu šířky základního modulu. Pokud je tedy o těchto schématech řeč jako o pravděpodobných, znamená to, že odrážejí jednu z možných podob, nebo část této podoby, jakou mohlo mít sídlo v době svého vzniku.

85/134



Jednotlivá pravděpodobná zakládací schémata vybrané skupiny obcí na Rakovnicku, včetně jejich promítnutí do mapy stabilního katastru, zachycuje obrazová příloha. Projdeme – li si jednotlivé půdorysy, zjistíme následující skutečnosti: Bratronice mají ve své severní řadě, postupujeme – li od západu k východu, parcely široké jeden základní modul 33 m (56 loktů) až po cestu kolmou na delší stranu návsi, pak ještě řada pokračuje dvěma modulovými parcelami, na něž navazuje parcela užší o šířce 2/3 základního modulu, dále pak je v řadě opět parcela modulová, za ní parcela o šířce 4/3 základního modulu, a řadu ukončuje zase parcela šířky základního modulu. V jižní frontě usedlostí, od východu k západu, se setkáváme se šířkami parcel přibližně jednoho modulu; 4/3 základního modulu, jedné poloviny modulu, 4/3 modulu, 2/3 modulu a jednoho modulu, zde je pak řada rozdělena cestou a pokračuje parcelami šířek 3/2 základního modulu, 4/3 základního modulu, dvojnásobkem základního modulu, a řadu uzavírá parcela šířky 4/3 základního modulu. V Bratronicích se tedy kromě parcel o šířce základního modulu, které početně jasně převažují, objevují i parcely, jejichž šířka se rovná násobkům jedné třetiny a jedné poloviny základního modulu. Zajímavý je i fakt, že v severní frontě jsou parcely užší a převládá zde šířka základního modulu, zatímco ve frontě jižní se parcela šířky základního modulu objevuje spíše sporadicky a zcela zde dominují parcely širší. Parcely, jejichž zahrady jsou orientovány na sever, tedy ty méně výhodné, určitě patřily sociálně slabší vrstvě obyvatel, než výhodné parcely se zahradou směřující k jihu, které jsou širší a patrně prokazatelně náležely vrstvě bohatších, a tedy i sociálně silnějších obyvatel. Cesty, které dělí řady usedlostí přibližně v jejich polovině, nebyly zřejmě vytyčeny současně. Pro šířku cesty v jižní řadě usedlostí byl vynechán pruh již při vysazení vesnice – obě sousední parcely mají své šířky v násobcích základního modulu, zatímco v severní řadě jako by byla cesta později zřízena na úkor modulové šířky. Sečteme – li šířky parcel v severní části, zjistíme, že tvoří třináctinásobek základního modulu, v jižní řadě po cestu je celková délka řady parcel rovná násobku šesti a jedné šestiny základního modulu. Délka řady parcel za cestou je v součtu přibližně rovna násobku pěti a pěti šestin základního modulu. Nebýt šířky cesty, která řadu usedlostí dělí přibližně na dvě poloviny, tvořila by celková délka řady dvanáctinásobek základního modulu.

86/134



V půdoryse Břežan se zase výrazně prosazuje parcela šířky základního modulu. Pouze v severozápadní řadě usedlostí se objevují sousední parcely šířky 2/3 a 4/3 základního modulu. Součet šířek těchto sousedících parcel je dvojnásobek základního modulu. U Břežan se tedy ideální a pravděpodobné zakládací schéma vzácně kryje. V severozápadní části je řada usedlostí zcela jistě již od počátku existence sídla rozdělena přítokem vodoteče s pozemkem pro případ rozvodnění. Z parcelace Břežan také jasně vyplývá, že zde neexistovala tak výrazná sociální diferenciace obyvatel jako v Bratronicích. V Hředlích je opět situace komplikovanější, a pravděpodobné zakládací schéma se od toho ideálního odlišuje. Předně se v Hředlích setkáváme s parcelami, které mohly být zřejmě později rozděleny přibližně na polovinu. V těchto případech byla upřednostněna délka základního modulu jako původní šířka parcely; nelze ovšem vyloučit, že již první osadníci si modulovou parcelu rozdělili na dvě menší. Severní řada usedlostí s pravidelnými parcelami začíná od západu parcelou šířky poloviny základního modulu 33 metrů (56 loktů), následuje směrem k východu pravděpodobně sedm parcel modulových, dvě parcely o šířce 2/3 základního modulu, parcela šířky poloviny základního modulu a asi tři modulové parcely. Jižní návesní frontu tvoří od východu tři modulové parcely, následuje parcela o šířce poloviny základního modulu, pak možná parcela modulová, dvoumodulová, šířky 3/2 základního modulu, poloviny modulu, modulu, asi modulu a poloviny modulu. V půdoryse Hředlí se tudíž kromě parcel rovných celým násobkům základního modulu objevují i ty, které jsou násobkem jedné třetiny či poloviny. Celková délka severní řady usedlostí je rovná násobku 12 a 1/3 základního modulu, jižní řada je jedenáctinásobkem základního modulu. V Hředlích se opakuje obdobná situace jako v Bratronicích. Parcely orientované na sever mají šířku modulovou, či užší, v jižní frontě jsou naopak situovány ty nejširší. Lze zde proto pozorovat vyšší stupeň sociální diferenciace obyvatel. Severní řada usedlostí v Hudlicích má šířky jednotlivých parcel při postupu od západu k východu následující: modul (33 m/ 56 loktů), 5/6 modulu, 5/6 modulu, 5/3 modulu, modul, modul, zde je řada usedlostí přerušená cestou a následuje pravděpodobně osm parcel o šířce základního modulu. V jižní řadě se setkáváme od východu k západu cca s pěti usedlostmi o šířce jednoho modulu, následuje parcela asi původní šířky 4/3 základního modulu, 2/3 základního modulu, dále pět

87/134



parcel modulových, parcela šířky 5/3 základního modulu, 2/3 základního modulu, a řada končí parcelou modulovou. V půdoryse Hudlic se objevují kromě parcel šířky jednoho modulu parcely šířky násobků jedné třetiny základního modulu a jedné šestiny základního modulu. Součet délek parcel severní řady usedlostí po cestu činí šest a jednu třetinu základního modulu, druhá část řady má délku osminásobku základního modulu. Jižní řada usedlostí má délku 15 a 1/3 základního modulu. Ačkoli i v parcelaci Hudlic je patrná jistá sociální diferenciace obyvatel, nelze jednoznačně tvrdit, že sociálně silnější vrstvy preferovaly jižně orientované parcely. Jedna z nejširších parcel v Hudlicích je totiž orientována na sever. S podobnou orientací parcel širších než základní modul vůči světovým stranám se setkáváme i v půdoryse Chyňavy, vesnice, která byla s Hudlicemi součástí jedné lokační akce. V severní řadě usedlostí jsou parcely šířek (od západu k východu): jeden modul (33 m/ 56 loktů), pravděpodobně jeden modul, 5/3 modulu, 2/3 modulu, 4/3 modulu, 2/3 modulu, jeden modul, 2/3 modulu, 4/3 modulu, 4/3 modulu, polovina modulu, jeden modul a 3/2 modulu. Celková délka řady parcel činí 13 a 2/3 základního modulu. V jižní řadě parcel se od západu k východu setkáváme s následující situací: šest za sebou jdoucích parcel má šířku pravděpodobně modulovou, následuje parcela šířky 4/3 základního modulu, 5/3 základního modulu, tři parcely modulové, jedna šířky poloviny modulu, a řada končí modulovou parcelou. Celková délka řady je 13,5 násobkem základního modulu. Cesta, která v jižní části dělí řadu usedlostí, je jakoby odebrána z parcely šířky základního modulu. Otázka zní, zda tomu tak bylo již od počátku existence vesnice, nebo jde o pozdější úpravu. Jisté je, že šířka cesty odpovídá jedné třetině základního modulu. V půdoryse se setkáváme kromě parcel šířky základního modulu i s parcelami, jejichž šířky jsou násobky jedné třetiny nebo jedné poloviny základního modulu. Sociální diferenciace je patrná z rozdílných šířek. Parcely širší než základní modul jsou jak v severní, tak jižní řadě usedlostí. Dokonce ve větší míře jsou tyto parcely svými pozemky orientovány na sever. V Chyňavě a částečně i v Hudlicích se setkáváme vpodstatě se současným urbanistickým trendem velikostně zvýhodňovat parcely orientované nepříznivě vůči světovým stranám, aby bylo kompenzováno menší oslunění pozemků. O tom,

88/134



do nakolik to sledoval záměr zakladatelů vesnice, můžeme dnes jenom spekulovat. V půdoryse Kněževsi se do velké míry setkáváme s parcelací, která mohla být důsledkem pozdějšího dělení větších modulových parcel. Rovněž zde se více objevují parcely, jejichž šířky se základnímu modulu, či jeho násobkům, spíše blíží. Opět si tento fakt vysvětlujeme nepřesností při vytyčování půdorysu vesnice. Severní strana návsi vypadá od západu k východu takto: dvě zřejmě modulové parcely (33 m/ 56 loktů), přítok vodoteče s potřebným pozemkem, pravděpodobně modulová parcela, přibližně modulová parcela, parcela přibližně šířky 4/3 základního modulu, přibližně modul, přibližně 4/3 základního modulu, dvě parcely přibližně šířky 2/3 základního modulu, následují čtyři parcely pravděpodobně modulové a dvě parcely, jejichž šířky jsou přibližně rovny základnímu modulu. Parcely, jejichž šířky se základnímu modulu a jeho násobkům přibližují, leží vždy vedle sebe. Ověřme tudíž celkovou délku daných dvou úseků. Celková délka prvního úseku je šestinásobek základního modulu, u druhého úseku jde o dvojnásobek základního modulu. Je tedy zřejmé, že došlo k jistému posunu společných hranic jednotlivých parcel. Celková délka severní řady parcel od dělící vodoteče na východ je rovna třináctinásobku základního modulu. V jižní řadě se setkáváme od východu na západ se dvěma parcelami přibližně modulovými, dvěma šířky 7/6 základního modulu, dvěma parcelami pravděpodobné šířky 4/3 základního modulu, parcelou pravděpodobně modulovou a parcelou šířky přibližně 4/3 základního modulu. Zde je řada přerušena protékající vodotečí, pozemek k ní náležící je však minimální a ostře kontrastuje s řešením podobné situace na severní straně návsi. Za potokem pokračuje řada šesti parcel pravděpodobně modulové šířky. Celková délka řady na východ od vodoteče činí přibližně násobek devíti a jedné třetiny základního modulu. Parcely v Kněževsi jsou buď šířky základního modulu, nebo jde o násobky jedné třetiny i jedné šestiny základního modulu. Opět se shledáváme s různou šířkou parcel, a proto i s různou sociální skladbou obyvatel. Nejširší parcely jsou orientovány jak na sever, tak na jih. U Lužné se setkáváme s tím, že „modulová“ parcelace je prokazatelná v jádru návsi. Zdá se, že pozdějším vývojem, jak se vesnice rozrůstala, mladší parcelace logicky pokračovala v řadě již stávajících usedlostí, a prostor návesního obdélníku se tak zvětšoval až do dnešních rozměrů. Svědčí o tom nerespektování

89/134



modulového systému v šířce parcel, i zřejmé vybočení z přímé linie delších stran návesního

obdélníka.

V řadě

parcel

se

setkáváme

prakticky

výhradně

s pravděpodobnou šířkou rovnou základnímu modulu (33 m/ 56 loktů), jen v jižní straně návsi je jedna parcela širší, rovná 4/3 základního modulu. Celková délka jižní řady parcel tak činí přibližně osm a jednu třetinu násobku základního modulu. Tento fakt dokládá, že v Lužné byla asi jen jedna usedlost, jejíž majitelé byli od prvopočátku sociálně nadřazenější ostatním. Lze se tedy právem domnívat, že šlo o pozemek patřící rychtáři. Severní řada usedlostí je ve své třetině rozdělena cestou, jejíž pozemek je dosti široký: vypadá to, že s cestou bylo počítáno již při vytyčování půdorysu, zatímco cesta dělící jižní řadu parcel je opět jakoby odebrána z parcely šířky základního modulu. Půdorys Mšeckých Žehrovic je dosti problematický. Jak již bylo naznačeno, lze k němu přistupovat dvojím způsobem. Buďže byla vesnice založena pouze přibližně ve své severní polovině, a směrem k jihu se pak na východní straně rozrůstala respektováním řady parcel, zatímco na straně západní se prosadila zástavba nepravidelná. Tomuto přístupu napomáhá fakt, že parcelace v jižní části východní řady není tak souběžná jako v části severní. Druhý přístup je založen na teorii, že Mšecké Žehrovice měly být založeny v celé délce východní řady usedlostí, ale zřejmě vlivem nepříznivých terénních podmínek nemohla být lokace v jižní části západní řady dokončena podle plánu. Ve prospěch této teorie svědčí, že kostel je umístěn přibližně v polovině návsi, která by takto vznikla, což je jev pro vesnice vybrané skupiny typický. Zaměříme - li se na odměření šířek parcel východní řady, zjistíme následující hodnoty (od severu k jihu): pravděpodobně modul (33 m/ 56 loktů),

pravděpodobně 4/3 základního modulu, modul, 2/3

modulu, pravděpodobně modul, 5/4 modulu, 5/4 modulu, modul, modul, 5/4 modulu a 4/3 modulu. Celková délka řady je přibližně rovna dvanáctinásobku základního modulu. Západní řadu tvoří od severu k jihu parcely šířky modulové, pravděpodobně 4/3 modulu, 2/3 modulu a dvě parcely pravděpodobně modulové. Celkem je délka řady rovna pětinásobku základního modulu. Jednotlivé šířky parcel byly odměřovány v předních částech, v místě, kde pravděpodobně vyměřovali i měřiči při zakládání vesnice. V Mšeckých Žehrovicích se objevují parcely různých šířek, což svědčí o různorodější sociální skladbě obyvatel. Vedle

90/134



parcel modulových se zde objevují i násobky jedné třetiny či jedné čtvrtiny základního modulu. Půdorys Mutějovic se do jisté míry vymyká celé skupině. Dosud jsme se setkali s modulovým systémem aplikovaným na vysazení usedlostí ve dvou řadách po delších stranách návsi. Případná zástavba kratších stran návsi je zřejmě mladšího data. U Mutějovic byla prokazatelně vysazena na základě modulového systému i řada usedlostí na severu návsi, kolmá na dvě řady paralelní. Nejde však jen o parcely v čele návsi, ale řada pokračuje i podél hloubek parcel kolmých, takže vzniká kompaktní útvar. V jižní části sídla se setkáváme opět se zástavbou, která sice navazuje na paralelní řady usedlostí, ale nerespektuje modulový systém, ani přesné vymezení návesního obdélníka. Naopak se jakoby stáčí do okrouhlice. Vzhledem k tomu, že do této části je umístěn i kostel, lze se domnívat, že zde bylo původní předlokační sídliště. Ve všech třech řadách usedlostí se setkáváme prakticky výhradně s modulovou šířkou parcely (33 m/ 56 loktů). Pouze v severní řadě jsou čitelné dvě parcely o šířce poloviny modulu, v řadě západní parcela šířky 3/2 základního modulu a hned vedle ní parcela šířky poloviny základního modulu. Všechny řady jsou tedy celými násobky základního modulu. Jak se zdá, sociální rozdíly mezi osadníky při emfyteutickém vysazení Mstěnic nebyly tak propastné. Půdorys Nesuchyně je rozdělen na čtyři přibližně stejné díly dvěma cestami kolmými na delší strany návsi. S těmito komunikacemi bylo počítáno prokazatelně od samého počátku existence sídla, protože se vymykají z modulového systému a nejsou vedeny na úkor pozemku některé z parcel. Budeme – li postupovat severní frontou návsi od západu k východu, naměříme následující hodnoty šířek parcel: přibližně modul, modul (33 m/ 56 loktů), 2/3 modulu a čtyři za sebou jdoucí pravděpodobně modulové parcely. Tady je severní fronta rozdělena cestou. Celková délka této části činí šest a dvě třetiny základního modulu. Dále řada pokračuje k východu sedmi pravděpodobně modulovými parcelami. V jižní frontě se od západu k východu setkáváme s parcelami šířky přibližně jednoho modulu, dvěma parcelami modulovými, parcelou šířky 2/3 modulu, 4/3 modulu, 2/3 modulu a jednoho modulu. Následuje cesta. Délka tohoto úseku tvoří šest a dvě třetiny základního modulu. Za cestou se setkáváme k západu se dvěma parcelami šířky 4/3 základního modulu a čtyřmi parcelami pravděpodobně modulovými. Celkem je

91/134



tento úsek dlouhý šest a dvě třetiny základního modulu. V Nesuchyni lze tedy opět zaznamenat preferování orientace širších parcel k jihu. Půdorys Pavlíkova je také rozdělen - snad od prvopočátku - na čtyři díly, jako půdorys Nesuchyně, ale ty nejsou zdaleka stejně velké. V řadách parcel usedlostí se objevuje výhradně šířka jednoho modulu (33 m/ 56 loktů) či hodnota se jí blížící. Pouze u jedné parcely v západní části byla identifikována hodnota ¾ základního modulu. Je otázkou, do jaké míry to byl záměr, a do jaké míry šlo o měřičskou nepřesnost, když se pravděpodobné šířky ostatních parcel rovnají hodnotě základního modulu. Zdá se, že sociální diferenciace příchozích obyvatel byla velmi nízká. Zakládací schéma Pavlíkova se vzácně shoduje se schématem ideálním. V parcelaci Rakovníka se při zakládání zřejmě prosadila pouze šířka základního modulu (28 m/ 48 loktů), drobnější členění je patrně mladší. Toto tvrzení se opírá o studium půdorysu Václavského náměstí v Praze, kde bylo zjištěno, že se zde objevují výhradně parcely stejné šířky.70 Dá se tedy předpokládat, že při zakládání městských půdorysů nebyl tak silný tlak jednotlivých nových obyvatel na získání parcely šířky odpovídající jejich majetku. Což je logické, vezmeme – li v úvahu, že venkovské obyvatelstvo bylo existenčně závislé na zemědělské půdě, i její celkové výměře, zatímco obyvatelé měst se živili obchodem a řemeslem, jež jsou na velikosti přidělené parcely nezávislé. Lze se pak právem domnívat, že pravděpodobné zakládací schéma rakovnického náměstí je shodné se schématem ideálním. Půdorys Rynholce je dělen dvěma cestami na čtyři díly. Zatímco cesta dělící řadu usedlostí na východní straně návsi nevede na úkor modulové šířky žádné parcely, cesta na západní straně byla patrně ubrána z parcely modulové velikosti. V pravděpodobných šířkách parcel zcela dominuje ta, rovnající se délce základního modulu (33 m/ 56 loktů). Jen v jižní části východní řady usedlostí se objevují dvě parcely s prokazatelnou šířkou poloviny základního modulu. V jižní části západní řady jsou dvě sousední parcely šířky 2/3 a 4/3 základního modulu. V součtu je jejich šířka rovná dvojnásobku modulu. Vzhledem k tomu, že tato šířka

70


92/134



odpovídá pouze v části přiléhající k návsi, a v části zahrad mají obě sousední parcely šířku základního modulu, lze se domnívat, že původně mělo jít o dvě parcely s modulovou šířkou, a v části přilehlé návsi pak zřejmě došlo k jistému posunu hranice pozemku. Celkové délky všech úseků jsou násobky základního modulu. I u půdorysu Rynholce se pravděpodobné schéma ve většině parcel kryje se schématem ideálním. Z půdorysu Řevničova je opět čitelnější vyšší stupeň sociální diferenciace obyvatel, odrážející se v rozdílné šířce parcel. Řady usedlostí jsou zase děleny cestami. Východní řada se tak skládá ze dvou úseků. Lze těžko stanovit, zda byla cesta v této části vytyčena na úkor sousední parcely, či nikoli. Jisté je, že má přibližně šířku rovnající se polovině modulu (28 metrů/ 48 loktů) a sousední parcela je také široká polovinu základního modulu. Západní řadu usedlostí dělí dvě cesty na tři části. Cesta v severní části půdorysu prokazatelně vznikla na úkor parcely šířky základního modulu. Pozemek cesty v jižní části je široký 4/3 základního modulu a vedle něj leží pozemek šířky 2/3 základního modulu. Opět nelze jednoznačně tvrdit, zda tato cesta byla vytyčena společně s vysazením sídla, či později; jisté je, že respektuje modulový systém. Budeme – li odečítat šířky jednotlivých parcel východní řady od severu k jihu, zjistíme následující hodnoty: modul, pravděpodobně 4/3 modulu, modul, pravděpodobně modul, poloviční modul, 3/2 modulu, pravděpodobně modul, modul, pravděpodobně 3/2 modulu, pravděpodobně modul, modul, 4/3 modulu, 2/3 modulu, 4/3 modulu, 2/3 modulu, modul, 2/3 modulu, 3/2 modulu. Celková délka řady, včetně pozemku cesty, je 19 a 1/3 základního modulu. V západní řadě se od severu k jihu setkáváme

s

osmi

šířkami

parcel

pravděpodobně

modulovými,

dvěma

dvoutřetinovými, jednou pravděpodobně šířky 3/2 modulu, pravděpodobně modulovou, šířky 2/3 modulu, třemi pravděpodobně modulovými, pravděpodobně 2/3 modulu, pravděpodobně 3/2 modulu a řada končí parcelou modulové šířky. Celková délka řady včetně pozemku cesty činí dvacetinásobek základního modulu. V hodnotách šířek parcel se objevují násobky jedné poloviny a jedné třetiny základního modulu. Nejširší parcely jsou situovány jak ve východní, tak západní řadě usedlostí. Půdorys Třtic tvoří také dvě řady usedlostí různých šířek, rozdělené cestami na čtyři nestejné díly. Ani zde nelze jednoznačně určit, zda pozemky pro cesty byly

93/134



od počátku určeny svému poslání. Jisté je, že šířka pozemku cesty v severní části odpovídá hodnotě základního modulu (41 m/ 70 loktů) a v jižní části jedné třetině základního modulu. Parcely tvořící severní řadu mají následující šířky (od západu na východ): pravděpodobně modul, modul, modul, 2/3 modulu, polovina modulu, 2/3 modulu, polovina modulu, 2/3 modulu, modul, 2/3 modulu, modul, modul, 4/3 modulu, modul a polovina modulu. Celkem je řada včetně cesty dlouhá 13 a půl základního modulu. V jižní řadě se setkáváme s parcelami následujících šířek (od východu k západu): modul, polovina modulu, modul, 4/3 modulu, modul, 4/3 modulu, 2/3 modulu, modul, modul, 5/3 modulu, 2/3 modulu, 2/3 modulu a modul. Celková délka řady včetně cesty tvoří třináct a jednu šestinu základního modulu. Ačkoli se parcela větší šířky než základní modul objevuje i v severní řadě usedlostí, více jich je v řadě jižní. V přehledu hodnot šířek parcel se vyskytují i násobky jedné třetiny a jedné poloviny základního modulu. Rozborem jednotlivých půdorysů a hledáním pravděpodobných schémat bylo zjištěno, že faktor sociální diferenciace, projevující se rozdílnými šířkami parcel, významně zasáhl do půdorysů některých vesnic, a výrazně je tím vzdálil od ideálního schématu. Na druhé straně existují i případy, kdy se ideální schéma se skutečnou parcelací výjimečně shoduje. U některých půdorysů se objevuje trend preference osluněných světových stran pro parcely širší, než je základní modul. Tedy pro parcely patřící špičce venkovské elity. Nejde však o trend obecně platný. Co se šířek parcel týče, vedle těch, které mají modulovou velikost, se objevují i násobky jedné třetiny či jedné poloviny, méně často se setkáváme s násobky jedné šestiny či čtvrtiny. Řady usedlostí jsou často děleny na dvě části cestou. Vypozorovali jsme dva případy. Buď bylo na šířku cesty pamatováno již při založení, nebo byla vymezena na úkor parcely modulové šíře. Zdá se, že v prvním případě jde o cesty, které v půdoryse sídla existovaly od jeho počátku, zatímco v případě druhém byly zřejmě vytyčeny dodatečně. Pravděpodobná zakládací schémata byla vytvořena pouze na základě pravidelnosti

parcelace

a

možného

použití

modulu

v

půdoryse

sídla

dokumentovaného mapami stabilního katastru. Abychom získali větší jistotu, do jaké míry se toto schéma blíží středověké realitě, porovnáme nyní počty parcel pravděpodobného schématu s počty usedlostí, uváděnými Berní rulou, a známými počty lánů při vysazení jednotlivých sídel.

94/134



C.4.2 Porovnání počtů usedlostí se známým počtem lánů a Berní rulou Již víme, že počet lánů uvedený při založení vesnice se neměl měnit. Zároveň však nelze uvažovat, že co osadník, to jeden lán. Proto bude zajímavé porovnat nejprve ty vesnice, u nichž je počet lánů znám, s pravděpodobnými schématy a počty usedlostí v Berní rule.. V Bratronicích bylo 13 a ¾ lánů, z nichž 3 a půl měl rychtář a zbývajících 10 a ¼ obdělávalo 9 osedlých.71 Pravděpodobné zakládací schéma však odhalilo 23 parcel. Berní rula uvádí 10 usedlostí velkých, 12 středních a 7 malých. Součet usedlostí

velkých a středních, doložených Berní rulou, a počet usedlostí dle

pravděpodobného zakládacího schématu se liší o jednu usedlost. Zdá se tedy, že pravděpodobné zakládací schéma víceméně odpovídá situaci v Bratronicích před třicetiletou válkou. Jak si však vysvětlit zřejmý nesoulad mezi počtem lánů a počtem zjištěných parcel? Počet lánů je přibližně o polovinu nižší, než počet zjištěných parcel. Jelikož půdorysná struktura Bratronic je velmi ucelená, dá se předpokládat, že vznikla najednou, a ne pozdějším rozrůstáním. Pak by se dalo předpokládat, že původní šířky lánů byly rozděleny na menší části, aby uspokojily vyšší počet obyvatel. Otázkou je, kolik bylo celkem do Bratronic přivedeno osedlých. V opisu z urbáře z roku 1558 je psáno, že je ve vsi 10 osedlých, a ti mají 13 a ¾ lánu. Ve vsi jsou však také poustky, ale neví se, kolik a které.72 Roku 1634 je v Bratronicích doloženo 24 statků – 15 jich je spálených a 9 osedlých.73 Berní rula uvádí 16 statků osedlých a 6 pustých. Lze předpokládat, že se celkový počet usedlostí v letech 1558 až 1634 nezvýšil. Potom v roce 1558 bylo zřejmě v Bratronicích 14 usedlostí pustých. Pokud v Bratronicích bylo v době jejich založení skutečně pouze devět osedlých a rychtář, tudíž deset usedlostí, muselo v průběhu let 1352 až 1558 dojít k prudkému nárůstu počtu osedlých na 24 a k nějaké katastrofě,

71

Kočka Václav: Dějiny Rakovnicka, Vydal Musejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, Rakovník, 1936, str. 163. 72 Kočka Václav: Dějiny Rakovnicka, Vydal Musejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, Rakovník, 1936, str. 165. 73 Kočka Václav: Dějiny Rakovnicka, Vydal Musejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, Rakovník, 1936, str. 166. 95/134



která jejich počet opět snížila na deset. To je málo pravděpodobné, vezmeme – li v úvahu, že by k onomu prudkému nárůstu počtu obyvatel muselo dojít ještě před rozpoutáním ničivé síly husitských válek, tedy těsně po samotném vysazení obce. Ve světle těchto skutečností se zdá, že se Václav Kočka dopustil chyby: uvedl počet lánů, které patřily pouze k usedlostem osedlým, a ne k celé vesnici. Ve prospěch tohoto názoru svědčí jednak nesrovnalost s počtem usedlostí, jednak zachovalá parcelace. Zřejmě byly Bratronice vysazeny jako vesnice nikoli o 13 a ¾ lánu, ale alespoň o 24 lánech, což by odpovídalo velikosti obce. I přes Kočkovu zjevnou chybu se potvrdil fakt, že zlomkové násobky objevující se v půdoryse vesnice byly běžnou praxí, a vůbec ne výjimečným úkazem. V Hudlicích bylo 26 a ¼ lánu, z nichž 2 a ¼ patřilo rychtáři, 2 faráři a 2 byly obecní k pastvě, 20 lánů bylo osedlých.74 Berní rula uvádí v součtu velkých a středních usedlostí hodnotu 30. Pravděpodobné zakládací schéma došlo k počtu 29 usedlostí. Počet usedlostí doložených Berní rulou a počet usedlostí zjištěných pravděpodobným zakládacím schématem se liší o jednu. Pravděpodobné zakládací schéma se i zde velmi blíží dokumentované situaci před třicetiletou válkou. Celkové délky řad parcel dle pravděpodobného zakládacího schématu (PZS) jsou rovny 13 a půl a 13 a 2/3 násobku základního modulu, což přibližně odpovídá vždy polovině vysazených lánů. Hředlím bylo odměřeno 30 lánů, z nichž jeden patřil rychtáři, jeden faráři, čtvrt lánu kostelníkovi a dva lány podstoupeny obci pro pastvu dobytka.75 Osedlým tedy připadlo 25 a ¾ lánu. Berní rula uvádí v součtu usedlostí velkých a středních hodnotu 29. Pravděpodobné schéma odhalilo 25 usedlostí s tím, že je zde zanedbáno možné rozdělení některých parcel šířky základního modulu na dvě parcely poloviční. Řady usedlostí dle PZS jsou rovné násobku 12 a 1/3 a 11ti násobku základního modulu. U severní řady parcel dle PZS je možné, že byla přibližně o tři moduly delší. Největší počet lánů se vyskytl na Křivoklátsku. Kněževsi jich připadlo 42, z toho 1 lán svobodný patřil rychtáři, faráři jeden a půl lánu svobodného a jeden lán

74

Kočka Václav: Dějiny Rakovnicka, Vydal Musejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, Rakovník, 1936, str. 190.

75

Kočka Václav: Dějiny Rakovnicka, Vydal Musejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, Rakovník, 1936, str. 297.

96/134



poplatný, farář ze Zbečna získal 3 a ¼ lánu úročného, obec získala jeden lán a zbývajících 34 a ¼ lánu bylo přiděleno mezi osadníky. Roku 1545 zde bylo 30 osedlých, kteří obdělávali 38 lánů.76 Berní rula udává v součtu 48 selských usedlostí. Ideální zakládací schéma odhalilo 30 parcel s tím, že i zde bylo zanedbáno možné rozdělení parcely modulové šířky na dvě poloviny. Celkové délky řad podle PZS činí 15 a 15 a 1/3 základního modulu. Lužné bylo vyměřeno 24 lánů, z nichž 2 svobodné připadly rychtáři, 2 manskému dvoru, 1 záduší, 5 hajným a zbývajících 14 bylo přiděleno deseti osedlým.77 Berní rula uvádí, že v Lužné bylo před 30tiletou válkou 17 statků. Pravděpodobné zakládací schéma odhalilo 14 parcel. Řady parcel dle PZS jsou dlouhé 8 a 1/3 modulu a 6 modulů. Téměř všechny parcely v Lužné odpovídají svou šířkou základnímu modulu. Zdá se tedy, že pravděpodobné zakládací schéma přibližně mapuje oněch 14 lánů přidělených novým osedlým. Půdorys vesnice je však mnohem delší, než zjištěné řady usedlostí – činí přibližně třináctinásobek základního modulu. Nabízí se tedy řešení, že dalších deset lánů bylo vymezeno těch částech půdorysu, které se při hledání pravděpodobného zakládacího

schématu

jevily

z hlediska

použití

základního

modulu

jako

nepravidelné. Obci Mutějovice bylo přiděleno 33 lánů dědin, z nichž 2 svobodné lány byly dány faráři, 1 lán svobodný rychtáři a 31 lánů převzali osadníci.78 Dle Berní ruly bylo v Mutějovicích v součtu 31 statků. Pravděpodobné zakládací schéma odhalilo 25 parcel, které mají téměř jednotnou šířku rovnou základnímu modulu. Součet délek všech tří řad parcel identifikovaných PZS činí 25krát šířku základního modulu. Rozdíl mezi zjištěným počtem parcel dle PZS, počtem statků uvedených Berní rulou, a lánů si lze vysvětlit tím, že pravděpodobné zakládací schéma neřeší jižní část obce, která není identifikovatelná do modulového systému, a snad se nachází i v místě staršího osídlení. Zde by se mohlo skrývat oněch zbývajících osm lánů. Pak by bylo nasnadě, že co usedlost modulové šířky, to usedlost

76

Kočka Václav: Dějiny Rakovnicka, Vydal Musejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, Rakovník, 1936, str. 308, 310. 77 Kočka Václav: Dějiny Rakovnicka, Vydal Musejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, Rakovník, 1936, str. 343. 78 Kočka Václav: Dějiny Rakovnicka, Vydal Musejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, Rakovník, 1936, str. 360. 97/134



lánová, jak se domnívali i vedoucí archeologických výzkumů na Svídně, ve Mstěnicích i v Pfaffenschlagu. V půdoryse Nesuchyně byly identifikovány čtyři stejné díly řad parcel o délce rovné přibližně 6 a 2/3 základního modulu. V součtu délek těchto řad získáme hodnotu 27, která odpovídá i počtu zjištěných parcel podle PZS. Šířky těchto parcel především v severní části návsi odpovídají základnímu modulu. Nesuchyně měla 34 a ¾ lánů dědin, z nichž farář a rychtář dostali po dvou lánech svobodných, obec ¾ lánu, 30 lánů bylo rozděleno mezi osadníky.79 Berní rula udává, že v Nesuchyni bylo celkem 30 usedlostí selských. Pavlíkov získal při svém vysazení 34 lánů, 3 lány svobodné držel rychtář, 1 lán byl vysazen právem manským a 30 lánů bylo poplatných.80 Pravděpodobné zakládací schéma odhalilo v Pavlíkově 23 parcel téměř výhradně modulové šířky. Stejné číslo (23) dají v součtu i počty statků z Berní ruly. V půdoryse Bratronice se setkáváme s podobnou situací jako v půdoryse Lužné. Pravděpodobné zakládací schéma identifikovalo parcely, které leží v jádru půdorysu obce. Kompaktní a zjevně promyšlený urbanismus obce nenapovídá tomu, že by se vesnice pomalu rozrůstala do dnešní podoby. Jeví se, že pokud šířka lánu odpovídala šířce základního modulu, zbývajících 11 lánů se nachází po vnějším obvodu parcel, zjištěných pravděpodobným zakládacím schématem. U dalších vesnic bohužel nejsou známy počty lánů, proto lze porovnat jen počty parcel zjištěných pravděpodobným zakládacím schématem s počty statků uvedených Berní rulou. Jednotlivé hodnoty jsou shrnuty v tabulce přílohy 3 a graficky znázorněny na následujícím obrázku. Z přehledu byl vyňat Rakovník, protože porovnání hodnot u něj by bylo neprůkazné. Nelze totiž stanovit, jaký podíl hodnot citovaných v literatuře se vztahuje k samotnému náměstí.

79

Kočka Václav: Dějiny Rakovnicka, Vydal Musejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, Rakovník, 1936, str. 369. 80 Kočka Václav: Dějiny Rakovnicka, Vydal Musejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, Rakovník, 1936, str. 374. 98/134



Porovnání počtu usedlostí dle PZS s Berní rulou a počtem lánů 60 50 Počet usedlostí velkých a středních dle Berni ruly Počet usedlostí dle PZS

40 30 20 10

Tř tic e

Hř ed le Hu dl i Kn ce ěž ev es

Lu M žná ut ěj o Ne vice su ch yn ě Pa vlí Br kov at ro ni ce Bř ež an y M še Ch ck yň a é Že va hr ov ice Ry nh ol e Ře c vn ič ov

Počet lánů

0

Graf 11 Porovnání počtu usedlostí dle pravděpodobného zakládacího schématu s Berní rulou a počtem lánů.

Z grafu jasně vyplývá, že počty parcel identifikovaných pravděpodobným zakládacím schématem se velmi blíží součtu počtu statků uváděných Berní rulou. U Pavlíkova, Břežan a Třtic se dokonce shodují. Výrazné diference u Kněževsi, Řevničova a Rynholce si lze vysvětlit tím, že pravděpodobné zakládací schéma upřednostňovalo parcelu modulové šířky před dvěma sousedními parcelami šířky poloviny

základního

identifikovanými

modulu.

V Mutějovicích

pravděpodobným

zakládacím

je

rozdíl

mezi

schématem

a

parcelami hodnotami

uvedenými v Berní rule způsoben tím, že se pravidelná parcelace netýkala celé jižní části půdorysu, kde pravděpodobně ležely usedlosti započtené do celkového součtu v Berní rule. Půdorys Mšeckých Žehrovic je problematický, a proto u něj není rozdíl hodnot překvapující. Rozdíl je patrně způsoben jednak zřejmým rozdělením parcel zobrazených ve schématu jako modulové, jednak zanedbáním nepravidelné zástavby v jihozápadní části obce. Pravděpodobné zakládací schéma zřejmě mapuje tu část vytyčené obce, v níž se soustředily usedlosti. Shodující se počty parcel v modulovém systému s počty statků podle Berní ruly nasvědčují tomu, že se podařilo přiblížit skutečnosti, jak asi vypadala „obydlená“ část půdorysu obce na konci středověku. Počet lánů daný obci je odlišný od počtu usedlostí uvedených Berní rulou, i parcel dle pravděpodobného zakládacího systému. Výjimku tvoří Hudlice, kde se všechny tři hodnoty sobě přibližně blíží. U ostatních půdorysů počet lánů převyšuje jak počet zjištěných parcel podle PZS, tak počet statků z Berní ruly. Jen

99/134



u Kněževsi je počet lánů nižší, než počet usedlostí dle Berní ruly. Tento stav si lze vysvětlovat tím, že ne každé usedlosti připadl právě jeden lán, a ne každý lán musel nutně mít na svém pozemku usedlost.

C.4.3 Rekonstrukce reálných zakládacích schémat z map stabilního katastru Pravděpodobné

zakládací

schéma

se

soustředilo

při

hledání

parcel

v prokazatelném modulovém systému na paralelní řady usedlostí. Ostatně i archeologické nálezy na Svídně, ve Pfaffenchlagu a v Mstěnicích dokumentují jednotlivé zbytky staveb soustředěné ve dvou řadách po delších stranách návsi. Avšak v půdoryse vesnic zůstávají volná čela a rohy návesních útvarů, kde byly pravděpodobně

vytyčeny

také

lány.

Jak

jinak

si

vysvětlit

kompaktnost

urbanistických útvarů? Příkladem takové vesnice, která mohla mít vnitřní prostorové rezervy, by se staly Pavlíkov nebo Lužná. Urbanistický tvar je zde jasně vymezen, ale počet parcel dle PZS, i počet statků doložený Berní rulou, je výrazně nižší. Statky na modulově rozměřených parcelách jsou soustředěny v jádru půdorysu, zatímco ve zbývající vytyčené části mohly být lány nezastavěné. Při pozdějším vzrůstu počtu obyvatel se asi přirozeně čerpalo z územní rezervy, a i tyto plochy byly zastavovány. V půdoryse především

Pavlíkova, Lužné, Mutějovic a Nesuchyně byl

identifikován vysoký počet parcel s šířkou základního modulu, které zřejmě odpovídají jednolánové usedlosti. Šířka základního modulu tedy pravděpodobně odpovídá šířce lánu. Pokud se pokusíme na základě upřednostnění šířky základního modulu najít v půdorysech vesnic, u nichž známe počet lánů, kde by mohly být při založení vesnice vytyčeny, získáme reálná zakládací schémata. Tato schémata vpodstatě vycházejí z původní myšlenky aplikace základního modulu v půdoryse, ale s tím rozdílem, že dosud sloužila za základ mapa stabilního katastru, v níž byl hledán počet pravidelných parcel. A nyní známý počet lánů hledáme v půdoryse zachyceném mapou stabilního katastru. Schémata ideální i pravděpodobná mapují ony parcely, na nichž patrně vždy stály usedlosti. Schéma reálné vyznačuje možné lány, bez ohledu na jejich zastavěnost.

100/134



Reálná zakládací schémata Hudlic, Hředlí, Kněževse, Lužné, Mutějovic, Nesuchyně a Pavlíkova jsou součástí obrazové přílohy. Promítneme – li přes sebe schéma reálné a ideální, zjistíme, o kolik se hranice jednotlivých možných lánů posunuly v zastavěné části vesnice vůči naší ideální představě, založené na opakování jednolánové parcely (tj. šířky základního modulu) v půdoryse sídla. Při promítnutí schématu pravděpodobného do reálného získáme představu o těch parcelách v zastavěné části půdorysu sídla, které s pravděpodobností odpovídají původním vytyčeným lánům. Každé ze schémat je přirozeně důležité z jiného pohledu, ale všechna mají společného jmenovatele: jde jen o teoretické rekonstrukce téměř 700 let staré skutečnosti, získané díky mladším podkladům a informacím. Proto také může existovat jistá vůle v interpretaci, kudy přesně vedly hranice parcel či lánů. Použití základní délkové jednotky, ať již ji budeme nazývat základním modulem či šířkou lánu, je prokazatelné ve všech schématech, a patrně odpovídá práci měřičů vytyčujících nové sídlo.

Obrázek 24

Ideální, pravděpodobné a reálné schéma obce Pavlíkov v promítnutí do mapy

stabilního katastru.

101/134



C.5 Převedení modulů do středověkých soustav měr C.5.1 Středověké soustavy měr, způsoby vyměřování „Lány dělené na jitra se staly nejstarší plošnou mírou užívanou v českých zemích, zmíněnou poprvé v roce 1203 v listině o rynárecké farnosti. Středověké lány ovšem nepředstavovaly žádnou pevně danou a dodržovanou míru.“81 Gustav Hofmann ve své Metrologické příručce82 uvádí více než desítku různých pojmenovaných lánů různé výměry. I jednotlivé kolonizační proudy, šířící se přes Německo do Čech, měly lány specifické velikosti. Zatímco „franský“ kolonizační proud -

mimochodem přinesl záhumenicové vsi s rozsáhlými parcelami

obhospodařovanými jednotlivými rodinami sedláků, s usedlostí v čele dílu, za níž následovalo pole, pastviny a les, a které jsou běžně označované jako vsi lánové – měl lán přibližné velikosti 24 hektarů. „Vlámský“ kolonizační proud s sebou přinesl lán o výměře menší, dosahující zhruba 16 hektarů.83 Lán je slovo německé, a než bylo měření na lány zobecněno ve 13. století, říkalo se orným částem dědina nebo země.84 Jak byly jednotlivé lány v praxi vyměřovány, se dozvídáme z písemné listiny, sepsané roku 1291 na Pražském hradě, v níž královna Guta, nebo - chceme – li česky - Jitka, choť Václava II., pověřuje svého služebníka Rudlina, aby její majetek v Lysé nad Labem převedl na německé právo. Řady lánů měl Rudlin vyměřit provazcem („laneos seriatin per funiculum“), tak jak to při činnosti lokátorů bylo obvyklé.85 Tato zmínka naznačuje, že existoval jakýsi měřící nástroj o dané délce, který byl vydatným pomocníkem při vyměřování sídla. Práce s provazcem očividně nebyla vždy snadná a při větších akcích na ni pamatovala zvlášť stanovená odměna. Naprostou samozřejmost užívání měřičského provazce v našem

81

Klápště Jan: Proměna českých zemí ve středověku, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2005, str. 231. 82 Hofmann Gustav: Metrologická příručka pro Čechy, Moravu a Slezsko do zavedení metrické soustavy, Státní oblastní archív v Plzni, Muzeum v Sušici, 1984, str. 68 – 69. 83 Klápště Jan: Proměna českých zemí ve středověku, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2005, str. 208. 84 Sedláček August: Paměti a doklady o staročeských mírách a váhách, Česká akademie věd a umění, Praha, 1923, str. 9. 85 Šimák J.V.: Pronikání Němců do Čech kolonizací ve 13. a 14. století, Vydal Jan Laichter v Praze, 1938, Klápště Jan: Proměna českých zemí ve středověku, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2005, str. 230. 102/134



prostředí dosvědčuje vyobrazení v bibli Václava IV. z let 1389 – 1410, na němž Mojžíš napíná provazec, aby určil hranice země zaslíbené.86

Obrázek 25 Vyobrazení z Bible krále Václava IV. Mojžíš se svým pomocníkem vyměřují hranice země zaslíbené pomocí měřičského provazce.

August Sedláček se o kvalitě měřičské práce vyjadřuje slovy: „Časté měření bývalo ve 13. století, když vesnice znova vysazovány. Nelze se bránit domnění, že věc ta nikoli dělána, nýbrž odbývána, aby věc byla v krátké době vyřízena. Býval často tam odhad, kde bychom stáli o přesné měření. . . . Při vyměřování dbalém měřeno méně, nežli se dálo odhadem, přičemž odhadováno raději více, než méně, aby se dostávalo.“87 O provazci jednak jako o délkové jednotce, jednak jako o měřícím nástroji hovoří Václav Hájek z Libočan, který do své Kroniky české vytištěné roku 1541 opsal zeměměřičský spis z konce 15. či počátku 16. století, obsahující i části zápisů ve starých deskách zemských, jež v roce vydání Hájkovy kroniky shořely. Ve spisku jsou popsány všechny druhy měr a vah, a na záslužnosti tohoto počinu nic nemůže změnit ani skutečnost, že Hájek položil původ spisku, a tím i existenci v něm uvedených měr, k roku 1268.88

86

Klápště Jan: Proměna českých zemí ve středověku, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2005, str. 230. 87 Sedláček August: Paměti a doklady o staročeských mírách a váhách, Česká akademie věd a umění, Praha, 1923, str. 283 ... 285. 88 Hofmann Gustav: Metrologická příručka pro Čechy, Moravu a Slezsko do zavedení metrické soustavy, Státní oblastní archív v Plzni, Muzeum v Sušici, 1984, str. 9. 103/134



„Provazec zemský i lesní je roven 42 loket a k tomuto po každém provazci, když měří, aby se přidalo „naděl Buoh“ a to jest vzdýlí na 2 pěsti, aneb aby byl na 2 pěsti delší provazec. A k tomu aby byli zvláštní ouředníci, kteří by měřili a aby měli přísahu na to obzvláště vydanou. Také měřič lesní i zemský, každý z nich aby měl provazec řetízkový, aby jeho rosú neb vlhkostí nemohlo ubýti, ani suchem přibýti a ten řetízek aby nerezavěl deštěm ani rosau.“89 O kvalitě vzdělání těch, kteří prováděli měření, se August Sedláček vyjadřuje“: „Měřič se učíval od měřiče, jako učedník od řemeslníka a že se mu dostávalo tedy vědomostí geometrických jen tolik, co jim tehdejší škola obecná poskytnouti mohla. ... Avšak lze za to míti, že kdekoli na království vysazováno, darováno nebo prodáno, potřebováno k tomu zkušeného měřiče. Jest možné, že někdy vzat i měřič z ciziny.“90 A tak provazec

fungoval jako délková jednotka o určitém počtu předem

stanovených loktů. Středověk je však obdobím, vyznačujícím se značnou nejednotností v soustavách měr a vah. Sice existovaly jisté pokusy o sjednocení, ale nikdy nedosáhly zdaleka takového plošného rozšíření, jako dnes používané soustavy jednotek SI. Z roku 1268, k němuž Hájek váže původ „svého“ zeměměřičského spisku, pochází nařízení Přemysla Otakara II.. Podle něho měly být obnoveny míry a váhy a označeny jeho, tj, královskou pečetí. K celoplošnému použití takto stanovených měr a vah však nikdy nedošlo. Lze vystopovat pouze oblasti loajální ke koruně, kde se takto definovaný systém prosadil. Běžný obchodní styk ve 13. a 14. století vedl k jistému sjednocení místních měr a vah s mírami a váhami Starého Města pražského. Avšak tyto snahy byly víceméně snahami živelnými a vynucovala si je sama praxe. První vážně míněný a o zákonnou normu se opírající pokus sjednocení měr a vah podle Starého Města pražského v celozemském měřítku představovalo až sněmovní usnesení z roku 1549. To ale bylo „léta Páně“ 1554 odvoláno.91

89

Hájek z Libočan: Kronika Česká, podle originálu z roku 1541 vydal V. Flajšhans, díl IV. – Čechy královské r. 1254 – 1347, Praha, 1933, str. 47 – 48. 90 Sedláček August: Paměti a doklady o staročeských mírách a váhách, Česká akademie věd a umění, Praha, 1923, str. 283 – 284. 91 Hofmann Gustav: Metrologická příručka pro Čechy, Moravu a Slezsko do zavedení metrické soustavy, Státní oblastní archív v Plzni, Muzeum v Sušici, 1984, str. 16 - 17. 104/134



Nelze se proto divit, že Gustav Hofmann uvádí ve svém souhrnném přehledu měr a vah na tři desítky různě dlouhých, převážně místně pojmenovaných loktů. Ani provazec délky 42 loktů nebyl jediný. Podle zápisů z let 1358 – 1474 činí 52 loktů jeden provazec. I v obnoveném zřízení zemském (1627) je ustanoveno, že má provazec mít 52 loktů pražských.92 V Kasejovském listě se mluví o provazci pražské míry, že je dlouhý 52 loktů. Takový provazec měří 30,7528 m, ovšem počítajíc loket tak, jak je doposud na Novoměstské radnici. Pražská míra, která se stala později zemskou měrou, platila ovšem na Starém Městě, a nikoli na Novém Městě a Malé Straně.93 Vilém Lorenc uvádí, že při vytyčování Nového Města pražského byl používán provazec délky 52 loktů (30,794 m), přičemž jeden loket měřil 59,32 cm. Při vytyčování Havelského města (asi 1325) byl však použit provazec kratší, dlouhý 36 loktů (22,052 m), jeden loket měřil 61,26 cm.94 J.V. Šimák uvádí provazec délky 52 loktů jako malý, a říká, že vedle něj existoval i provazec velký rovný 72 loktů.95 Ve zkoumané oblasti sice není doložena přesná délka používaného lokte, ale jsou známy jisté krajové zvyky v používání měr, bohužel, většina se týká výsevku, což je míra objemová. Víme, že u Křivoklátu byl kolem roku 1315 v obyčeji pražský kořec (plošná míra či objemová míra – 93,587 l), stejně tak se pražská míra prosadila na Slánsku, v části Podbrdska a východně od Prahy. Na Slánsku a ve Slaném platila však i slánská míra – kořec měřil 114,7 l. Rakovnická míra je výslovně doložena, když asi kolem roku 1337 byla měřena budoucí nová ves u Křivoklátu, na tutéž míru, co se týče výsevku. Jak se zdá, platila tato velká míra i v Domoušicích.96 Města, která používala vlastní délkové jednotky (vlastního loktu), si pořizovala svůj železný délkový prototyp, který umísťovala zpravidla do zdiva radnice a který byl závazný pro veškerý místní obchodní provoz. V Rakovníku se žádný takový

92

Hofmann Gustav: Metrologická příručka pro Čechy, Moravu a Slezsko do zavedení metrické soustavy, Státní oblastní archív v Plzni, Muzeum v Sušici, 1984, str. 27. 93 Hofmann Gustav: Metrologická příručka pro Čechy, Moravu a Slezsko do zavedení metrické soustavy, Státní oblastní archív v Plzni, Muzeum v Sušici, 1984, str. 45. 94 Lorenc Vilém: Nové město pražské, SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1973. 95 Šimák J.V.: Pronikání Němců do Čech kolonizací ve 13. a 14. století, Vydal Jan Laichter v Praze, 1938, str. 16. 96 Sedláček August: Paměti a doklady o staročeských mírách a váhách, Česká akademie věd a umění, Praha, 1923, str. 146 – 147. 105/134



prototyp nedochoval, ani nevíme, jestli rakovnický loket existoval, i když se dá jeho existence na základě doložené rakovnické míry předpokládat. O tom, že určení přesné délky loktu není záležitostí jednoduchou, ani pokud je tento prototyp dochován, svědčí stanovení délky novoměstského loktu. Zachovaný prototyp z počátku 16. století byl měřen profesorem geodézie pražské techniky Františkem Novotným roku 1915, který zjistil délku 591,40 mm plus mínus 0,08 mm. V červenci 1978 byl za účelem konzervace prototyp vyňat ze zdiva a podroben zevrubné prohlídce. Bylo zjištěno, že je ryskami rozdělen a vykován z jednoho kusu železa v podobě přímé tyče, zakončené ohnutými konci. Obloukové prohnutí tyče,

způsobené uklínováním jejích konců do zdiva dřevěnými špalíky, se po

vyjmutí tyče ze zdiva samovolně narovnalo. Podle nového měření Ing. Františka Rotta činí délka loktu 590,48 mm plus mínus 0,07 mm.

97

Proto se také ve starší

literatuře setkáváme s jinou délkou pražského loktu, než v literatuře novější. Užívání pražského loktu skončilo teprve vydáním císařského patentu roku 1764, jímž se pro všechny rakouské země zavedly míry vídeňské.98 Zpětné určení použití jednotlivých loktů u vybrané skupiny obcí na Rakovnicku je prakticky nemožné. Zatímco jednotlivé krajově používané míry se od sebe liší v řádech centimetrů, chyba, s kterou byly získány jednotlivé míry z půdorysů map stabilního katastru, se pohybuje kolem metru. Kromě toho se do celé skupiny získaných hodnot promítají další faktory, jako přesnost měřičů při vyměřování, několikasetleté stárnutí a s ním spojené deformace urbanistické struktury. Ale jak se zdá, bude možné rekonstruovat jednotlivé přibližné délky použitých provazců. Pokud byl lán skutečně plochou o šířce jednoho provazce,99 jak tomu veškeré okolnosti nasvědčují, pak základní modul odpovídá délce použitého provazce.

97

Honl Ivan, Procházka Emanuel: Úvod do dějin zeměměřičství II – Středověk, Vydavatelství ČVUT, Praha, 1978, str. 94 – 98. 98 Honl Ivan, Procházka Emanuel: Úvod do dějin zeměměřičství II – Středověk, Vydavatelství ČVUT, Praha, 1978, str. 98. 99 Plochy pozemků se vyjadřovaly délkovým rozměrem pruhu o šířce jednoho provazce. Honl Ivan, Procházka Emanuel: Úvod do dějin zeměměřičství II – Středověk, Vydavatelství ČVUT, Praha, 1978, str. 44.

106/134



C.5.2 Teorie použití provazců a loktů Při určení základních modulů u vybrané skupiny obcí se objevovaly tři skupiny hodnot: 33 metrů (56 loktů), 28 metrů (48 loktů) a v jednom případě 41 metrů (70 loktů). Aby bylo možné prokázat, že nejde o náhodný výskyt parcel především šířky 33 m (56 loktů), bylo třeba získat širší spektrum hodnot. Proto byly určeny pravděpodobné základní moduly i u ostatních vesnic s pravidelnou půdorysnou strukturou na Rakovnicku – bez ohledu na velikost a tvar návsi (viz tabulka přílohy 1). U těchto obcí byl zjištěn pouze pravděpodobný základní modul, a už nebyl ověřován pomocí ideálního, pravděpodobného, či dokonce reálného schématu. K určení násobnosti výskytu jednotlivých základních modulů sídel s pravidelnou urbanistickou strukturou na Rakovnicku je tento postup postačující. Po odečtení jednotlivých základních modulů u těch sídel, kde bylo možné danou hodnotu jednoznačně určit, se začaly rýsovat jednotlivé skupiny obcí se stejnou šířkou pravděpodobně jednolánových parcel. V zásadě se

objevilo deset

základních skupin hodnot: 1)

obce se základním modulem o délce 16 metrů (27 loktů) se vyskytovaly

v 1,3% případů, 2)



obce se základním modulem o délce 19,5 metrů (33 loktů) se vyskytovaly











v 25% případů, 9)


v 2,6% případů,

107/134



10) obce se základním modulem o délce 41,5 metrů (70 loktů) se vyskytovaly v 1,3% případů. Z přehledu jasně vyplývá, že nejčastěji se objevují hodnoty základního modulu délky 32 metrů (54 loktů), 33 metrů (56 loktů) a 28,5 metru (48 loktů). Tedy přibližně ty hodnoty, které se objevily již při zkoumání vybrané skupiny obcí s velkoryse založenou návsí. Zjištěné hodnoty lze rozdělit do pěti větších skupin podle toho, jak se k sobě velikosti základního modulu blíží: 1)

41,5 metrů (70 loktů),

2)

34 metrů (58 loktů), 33 metrů (56 loktů), 32 metrů (54 loktů),

3)

28,5 metrů (48 loktů), 26,5 metrů (45 loktů),

4)

23 metrů (39 loktů), 19,5 metru (33 loktů),

5)

18 metrů (30 loktů), 16 metrů (27 loktů).

Zaměříme – li se nyní na hodnoty převedené orientačně na české lokty, zjistíme, že se víceméně blíží délkám provazců 72 loktů, 52 loktů, 42 loktů a 36 loktů, uváděných literaturou. Zdá se tedy, že délka provazce (pravděpodobně shodná s délkou základního modulu) byla jakousi nadřazeně používanou délkovou jednotkou, do níž byly dosazovány místně používané hodnoty loktů. Do zjištěných hodnot se přirozeně promítá příliš mnoho nepřesností, než aby bylo možné zjistit skutečné délky používaných loktů. Pokud však přijmeme myšlenku, že se ve zkoumané oblasti jednak prosazovala míra pražská, vzhledem k datům vysazených sídel zřejmě ta staroměstská (1 loket = 61,26 metru), jednak míra regionální, rakovnická, o něco větší než míra pražská, hodnoty provazců délky 52 loktů, 42 loktů a 36 loktů jsou ve zkoumané oblasti zcela prokazatelné. Základní modul délky 70 loktů, který se vyskytuje pouze u Třtic, se blíží délce provazce 72 loktů, což je dvojnásobek délky provazce dlouhého 36 loktů. Základní moduly délky 30 loktů a 27 loktů, které se objevují u dalších dvou obcí, se blíží polovině modulu délky 52 loktů, tj. 26 loktům.

108/134


Šířka základního


Šířka základního

modulu v metrech modulu v českých

Četnost výskytu na Pravděpodobná Rakovnicku v %

loktech

délka použitého provazce v loktech

41,5

70

1,3

72 (2 x 36)

34

58

2,6

52

33

56

25

52

32

54

27,6

52

28,5

48

17,1

42

26,5

45

2,6

42

23

39

10,5

36

19,5

33

10,5

36

18

30

1,3

26 (1/2 52)

16

27

1,3

26 (1/2 52)

Tabulka 2 Přehled jednotlivých základních modulů vyskytujících se na Rakovnicku, jejich četnost a pravděpodobně použitý provazec.

Rozdíly mezi „oficiálními“ hodnotami provazců a zjištěnými hodnotami provazců (základních modulů) vyskytujícími se na Rakovnickou jsou způsobeny jak vysokou odchylkou blížící se dvěma loktům, s níž lze jednotlivé hodnoty na základě map stabilního katastru získat, tak orientačním převodem zjištěných hodnot v metrech na české lokty, které byly pravděpodobně o něco kratší, než lokty běžně užívané v této oblasti, tj. lokty pražské staročeské, či lokty regionální nám neznámé délky. Porovnáme – li jednotlivé provazce s daty vysazení jednotlivých sídel, zjistíme, že provazec délky 52 loktů byl zřejmě používán ještě před vysazením Nového Města pražského. Toto tvrzení podporuje domněnku, že při vysazení Nového Města se uplatnily již běžně používané postupy, a nešlo o žádný urbanistický experiment, bořící dosud známé a platné představy. Zřejmou a logickou novinkou byl loket zcela nové délky, který byl při vyměření města použit, a který tím ovlivnil i délku provazce. Kdyby bylo Nové Město pražské přijalo délku loktu používanou na Starém Městě, pak bychom v jeho půdoryse objevili díly rovné 31,85 metrů, a nikoli 30,79 metrů. Hodnota základního modulu (či provazce) na Rakovnicku se ve více než polovině případů blíží rovněž hodnotě 32 metrů.

109/134



Vrátíme – li se k zaniklým středověkým vesnicím, pak u Svídny byl zjištěn modul délky 21 metru, tedy 35 loktů. Tato hodnota se velmi blíží provazci délky 36 loktů, používaném při vysazení Havelského města. Pfaffenschlag a Mstěnice leží na Moravě, proto byl k orientačnímu převodu použit brněnský loket. Abychom však získali hodnoty souměřitelné s ostatními, bude možná výhodnější použít k orientačnímu převodu opět lokty české. Základní modul Pfaffenschlagu byl stanoven jako délka 30 metrů, což odpovídá provazci délky 52 loktů. Základní modul ve Mstěnicích byl pravděpodobně stejný jako na Svídně, tedy 21 metrů, což se blíží provazci délky 36 loktů. Otázkou nyní zůstává, co všechno mohlo ovlivnit stanovení použité délky provazce při vysazení vesnice. Zřejmě šlo v první řadě o to, jak se zakládaly vesnice v okolí a jak byl zvyklý měřit ten, kdo vesnici zakládal. Přesto jednotlivé vesnice se stejným základním modulem nevytvářejí v oblasti kompaktní enklávy, naopak jsou spíše promíchány. Vzhledem k tomu, jaký byl existenčně úzký vztah našich předků-venkovanů k obdělávané půdě, dá se předpokládat, že právě kvalita půdy byla jedním z faktorů, ovlivňujících velikost zvoleného lánu při vysazování vesnice. Do jaké míry měla vliv na použití délky modulu (provazce) obdělávatelnost půdy, ukazuje tabulka přílohy 4 a, b. Z ní vyplývá, že provazce délky 52 loktů se uplatnily při vyměření vesnic, v jejichž okolí byla obdělávatelnost půdy snadná, zatímco užší lány o šířce provazce 42 či 36 loktů se objevují tam, kde je obdělávatelnost půdy těžší. S obdobným zjištěním se setkáváme u J.V. Šimáka, který říká, že menší lány byly na půdě hubené a horské, větší na půdě úrodné a v rovinách.

100

Lokátor, či nějaký z jeho pomocníků, pravděpodobně dokázal přibližně určit, jaká bude kvalita půdy na místě zakládané vesnice. Činil tak asi na základě znalosti přírody a výskytu jednotlivých rostlinných druhů. Charakter spíše porovnávající má otázka použití základního modulu v závislosti na velikosti centrálního útvaru, především jeho délce. Výsledky jsou uvedeny v tabulce a znázorněny na grafu přílohy 5. Moduly vyšších hodnot,

100

Šimák J.V.: Pronikání Němců do Čech kolonizací ve 13. a 14. století, Vydal Jan Laichter v Praze, 1938, str. 16.

110/134



zřejmě provazce především délky 52 loktů, jsou zastoupeny u všech velikostí, zatímco provazce kratší se vyskytují převážně u sídel s menším centrálním útvarem, provazce delší (52 loktů) jsou charakteristické právě pro velkoryseji pojaté lokace. V porovnání

velikosti

sídla

s použitím

délky

provazce

v závislosti

na

obdělávatelnosti půdy lze tvrdit, že velké vesnice byly zakládány převážně v místech s kvalitnější půdou, která mohla zajistit dostatečnou obživu veškerému nově příchozímu obyvatelstvu.

111/134


F


Závěr Ze všech sídel na Rakovnicku, které vykazují známky pravidelné urbanistické

struktury, a tedy i plánovitého založení pravděpodobně v době středověké kolonizace, byla vybrána skupina obcí s velkoryse založeným centrálním útvarem připomínajícím rakovnické náměstí. Jelikož se půdorysy patnácti vybraných sídel vyznačují jistými podobnými rysy, byl stanoven soubor navzájem porovnávaných kritérií. Základem, na němž byly půdorysy obcí studovány a z něhož byla odečítána jednotlivá kritéria, se staly císařské otisky map stabilního katastru. Prvotním porovnáním základních vlastností půdorysů se zjistilo, že u skupiny obcí se jednoznačně preferovala orientace delší strany návsi ve směru východ – západ, což především diktovaly terénní podmínky, a to zejména směrem protékající vodoteče. Vodní zdroj hrál při založení sídel stále velkou úlohu, a pokud se nenacházel přímo v centrální části obce, byl alespoň v dostupné vzdálenosti. Vodoteč a její zátopové území také zcela jistě ovlivňovaly šířku návsi. Volbu však determinoval i nárok na pozemek patřící ke kostelu. Kostely v této oblasti plnily zřejmě rovněž funkci obrannou, což dokládají archivní prameny. Vesnice vybrané skupiny byly zakládány včetně kostela, který byl většinou situován uvnitř návesního prostoru, téměř v polovině případů v samém centru návsi. Kostely, které stojí stranou založeného návesního obdélníka, mohou poukazovat na existenci starší osady. Šířky návsí se u vybrané skupiny sídel pohybují kolem 100 metrů. Výjimku tvoří Rakovník a Rynholec, kde je šířka centrálního útvaru zhruba poloviční. Zřejmě jde o důsledek toho, že středem těchto dvou sídel neprotéká vodoteč a v prostoru samotného centrálního útvaru není situován kostel. Pravidelnost půdorysu je jednak podmíněna pravidelným založením centrálního útvaru, jednak parcelací. Není proto nijak překvapující, že délka návsi byla především dána počtem parcel přilehlých k dané straně a jejich šířkou. Délky centrálních prostorů se ve vybrané skupině obcí pohybují přibližně od 300 do 600 metrů. Pro srovnání: rozměry Václavského náměstí v Praze jsou 61,6 x 677,4 metrů. Lze se tedy právem o návsích vybrané skupiny vesnic vyjadřovat jako o velkorysých založeních. Hloubky parcel u vybraných půdorysů byly značně kolísavé. Nejcennější jsou ty, jejichž vnější obvod je vymezen polní cestou, případně vodotečí, která jasně 112/134



definuje hloubku parcely. Takové půdorysy jsou charakteristické nejen jasným urbanistickým vymezením centrálního prostoru, ale i vnějšího obvodu sídla, a lze je tedy považovat za urbanisticky vyspělejší. V naprosté většině zkoumaných sídel (87%) lze vyčíst z map stabilního katastru alespoň částečné vymezení jejich obvodu. Základním výsledkem prvotního porovnání jednotlivých půdorysů se stal fakt, že se zde objevuje jistá opakující se hodnota. Tou je šířka parcely. V celé skupině pak byly odečteny tři základní opakující se hodnoty šířek parcel, a to 33 metrů (56 loktů) – u 80 % zkoumaných obcí, 28 metrů (48 loktů) – u 13 % zkoumaných obcí a 41 metrů (70 loktů) – u 7 % zkoumaných obcí. Vzhledem k tomu, že jednotlivá sídla byla prokazatelně stavěna podle předem připraveného a promyšleného schématu, možno usoudit, že oním základním modulem, který se při vytyčení sídla používal, je šířka parcely. Užití základního modulu v půdoryse sídla bylo prokázáno pomocí ideálního zakládacího schématu. Ideální zakládací schéma je založeno na opakování hodnoty základního modulu v části půdorysu s jasnou pravidelností. Je tedy zřejmé, že rekonstrukcí takového schématu se pouze ověřuje užití základního modulu, a nelze jí získat skutečnou parcelaci sídla v době jeho založení. S hodnotou základního modulu byla porovnána další zkoumaná kritéria půdorysů obcí, a to především hloubka parcely, šířka a délka návsi. Největší závislost na hodnotě použitého základního modulu vykazuje délka návsi. Co se šířky návsi týče, závislost na použití celého základního modulu již není tak zřejmá, a v relaci šířka návsi k šířce základního modulu se objevují i zlomkové hodnoty. Přesto však u jedné třetiny zkoumaných sídel je šířka návsi celým násobkem základního modulu. Pokud se zaměříme na vzájemný vztah šířky a hloubky parcely, zjistíme, že v 77% případů je hodnota hloubky parcely celým násobkem šířky parcely. V ostatních případech se objevují hodnoty zlomků základního modulu. Existence modulového systému v půdoryse sídla byla jednoznačně prokázána. V této fázi vyvstala otázka, zda použitý modulový systém, a tedy i pravidelnost půdorysu, je původu vrcholně středověkého. Pochází – li skutečně z první poloviny 14. století, kdy byly vybrané obce vysazeny, či jde o pozůstatek nějaké mladší řízené reorganizace sídel. O takových rozsáhlých urbanistických zásazích se vlastně nedochovaly archivní zprávy.

113/134



Tento problém byl řešen na základě studia map destrukcí zaniklých středověkých vesnic Svídny, Pfaffenschlagu a Mstěnic, sídel, o nichž nelze pochybovat, že jejich pravidelné urbanistické struktury jsou dílem středověké kolonizace. I zde se podařilo odhalit užití základního modulu a jeho opakování v půdoryse vesnice. Studium půdorysů zaniklých středověkých vesnic s sebou přineslo i další důležité poznatky. Různé šířky parcel, které se v půdorysech vesnic objevují, nemusí být jen projevem několikasetletého vývoje sídla, ale mohou existovat již od jeho prvopočátku jako úkaz sociální diferenciace příchozích obyvatel. V půdorysech vesnic se objevily i jisté odchylky od modulového systému. V takovém případě se osvědčilo prověřit použití modulového systému v delších úsecích půdorysu. Při vytyčování sídla byly zřejmě vyměřeny tyto úseky, a jejich drobnější dělení na jednotlivé parcely se mohlo dít dodatečně, mnohdy i odhadem. Rozměření půdorysů zaniklých středověkých vesnic potvrdilo i předpoklad, že odměřené hodnoty z map mají charakter pouze orientační a jsou zatíženy chybou plus mínus jeden metr. Díky archeologickým výzkumům si též bylo možné udělat podrobnější obrázek o tom, jak asi vypadala středověká vesnice a jak se v ní odvíjel každodenní život obyvatel. Především faktor sociální diferenciace byl základní příčinou, proč se ideální zakládací schémata nekryjí s parcelací dochovanou na mapách stabilního katastru. Samozřejmě, že k tomuto faktu přispívá i pětisetletý vývoj sídla. Proto byla na základě map stabilního katastru rekonstruována pravděpodobná zakládací schémata, více dodržující dochovanou parcelaci map stabilního katastru, čímž do jisté míry reagují na existenci faktoru sociální diferenciace promítnutého do hodnot šířek jednotlivých parcelních pruhů. Tato schémata jsou však pouze hypotetická a odrážejí jednu z možných vývojových podob sídlel - středověké realitě se jen přibližují. Šířky parcelních pruhů pravděpodobných zakládacích schémat mají nejen hodnotu základního modulu, ale vykazují i násobky zlomků základního modulu, a to především jeho poloviny a třetiny. Parcely širší než je hodnota základního modulu ukazují zřejmě na ta místa, kde sídlila nejvyšší sociální vrstva ve vesnici, naopak parcely o šířce menší než je základní modul patřily zřejmě sociálně níže postaveným osadníkům, nikoli však vesnické chudině. Parcely šířky základního modulu pak zřejmě patřily jakési „střední třídě“. U některých vesnic se objevuje i

114/134



jistá preference orientace nejširších parcel k osluněným stranám. Nejde však o jev všeobecně platný. Zajímavější je skutečnost, že u některých vesnic se vyskytuje převážná většina parcel o šířce základního modulu, v daném případě se pravděpodobná a ideální zakládací schémata sídla kryjí. Vysoký podíl parcel o šířce základního modulu poukazuje na nízký stupeň sociální diferenciace přicházejících osadníků, i na půdorysnou – především parcelační – stabilitu sídla. Na základě pravděpodobných zakládacích schémat byly rozpoznány dva přístupy k vytyčení kolmých cest na delší strany návsi. Buď byla cesta vymezena již při založení sídla a na její šířku bylo pamatováno v rámci stanoveného modulového systému, nebo byla zřejmě z provozních důvodů vytvořena později, a její šířka tedy byla vytyčena na úkor sousední parcely modulové šíře. Princip vytyčení sídla na podobném základě, jakým bylo „cardo a decumanum“, nelze jednoznačně prokázat. Pokud však obdoby tohoto principu nebylo použito již při založení vesnice, dlouhá řada usedlostí bez přerušení si z praktických důvodů vyžádala sekundární vymezení kolmé cesty na delší stranu návesního obdélníka. Ať již zakladatelé znali princip „carda a decumana“, či nikoli, fakt, že dlouhou řadu usedlostí rozdělili přibližně v polovině na dva menší úseky, se ukázal v životě sídla jako velmi prozíravé řešení. Parcely

identifikované

pravděpodobnými

zakládacími

schématy

zřejmě

modulově mapují jen tu část obce, v níž stály usedlosti. Nasvědčuje tomu porovnání počtů stanovených parcel s počty malých a středních usedlostí (funkčních i pustých), uváděných Berní rulou. Obě hodnoty se sobě ve většině případů velmi blíží, a proto lze tvrdit, že pravděpodobná zakládací schémata do jisté míry odrážejí situaci jednotlivých sídel na konci středověku, před třicetiletou válkou. U některých vesnic je znám počet lánů, kterými byla ta či ona vysazena. Při porovnání s počtem usedlostí uvedených v Berní rule a počtem identifikovaných parcel bylo zjištěno, že počet lánů většinou převyšuje počty usedlostí. Znamená to tedy, že ne každé usedlosti připadl právě jeden lán, a že ne každý lán musel mít nutně na svém pozemku usedlost. Lány, jejichž počet byl při založení vesnice znám, byly zpětně v mapě stabilního katastru hledány. Vznikla tím reálná zakládací schémata. Základní myšlenkou, ze které vycházejí, je předpoklad, že parcely šířky základního modulu odpovídají

115/134



jednolánové usedlosti. S tím koresponduje

i vysoký podíl parcel o šířce

základního modulu v půdorysech vybraných vesnic. Zpětné určení přesných hodnot modulů není možné. Chyba, kterou jsou jednotlivé uváděné hodnoty zatíženy, činí plus minus jeden metr, a promítá se do ní celý soubor faktorů: přesnost odměření z map stabilního katastru, přesnost, s jakou byly mapy stabilního katastru kresleny, přesnost měřičů vytyčujících nové sídlo, i několikasetletá deformace urbanistické struktury. Tato chyba rovněž znemožňuje exaktní určení použití jednotlivých loktů u vybrané skupiny obcí na Rakovnicku. Jak se však jeví, lze rekonstruovat jednotlivé přibližné délky použitých provazců. Lán totiž odpovídal plošné míře o šířce jednoho provazce. A hodnota základního modulu zřejmě odpovídá délce použitého měřičského provazce. Hodnoty zjištěných základních modulů u vybrané skupiny obcí na Rakovnicku ukazují na tři základní používané délky provazců: 33 metrů, 28,5 metrů a 41,5 metrů, v přepočtu na české lokty 56 loktů, 48 loktů a 70 loktů. Tyto hodnoty provazců, společně se základním modulem objevujícím se na zaniklé Svídně (21 metrů, 35 loktů), se velmi blíží hodnotám provazců uváděných zeměměřičskou literaturou zabývající se obdobím středověku – 52 loktů, 42 loktů, 72 loktů a 36 loktů. Vzniklý rozdíl je způsoben jednak přesností, s jakou je možné odečíst hodnoty základních modulů z map stabilního katastru, jednak lokálním použitím loktů různé délky. Hodnota provazce byla zřejmě nadřazeně používanou délkovou jednotkou, do níž byly dosazovány lokálně používané hodnoty loktů, což způsobovalo délkové diference. Pro ověření použití provazce jako základní dané jednotky byly stanoveny základní moduly u všech obcí s pravidelnou urbanistickou strukturou na Rakovnicku – bez ohledu na velikost a tvar centrálního prostoru. Statistickým vyhodnocením se potvrdila existence pěti skupin hodnot základních modulů, které se blíží běžně známým hodnotám používaných provazců (72 loktů, 52 loktů, 42 loktů a 36 loktů). Zvolený modulový systém, neboli šířka provazce, asi vycházel z odhadu zakladatelů, jaká je obdělavatelnost a úživnost půdy, na níž bylo sídlo zakládáno. Tam, kde byla předpokládána půda kvalitnější, byly vyměřovány lány provazcem širším a zakládána sídla větší. Práce prokázala, že u vesnic pravidelného půdorysu, který je patrně dílem vrcholně středověkých kolonizátorů, ve stavu, jaký je zachycen císařskými otisky

116/134



map stabilního katastru, lze identifikovat základní modul. Tento modul odpovídá hodnotě šířky parcely, která se v půdorysu sídla nápadně opakuje. Na základě ověření si použití modulového systému v půdorysech některých zaniklých středověkých vesnic se ukázalo, že nalezený modul z map stabilního katastru s vysokou

pravděpodobností

odpovídá

základnímu

modulu

používanému

k zakládání sídel v období vrcholně středověké kolonizace. Z toho, co je nám o používání středověkých měr známo, vyplývá, že hodnota základního modulu koresponduje délce jednoho provazce, a tato hodnota pravděpodobně poukazuje na výměru jednoho lánu – plošnou jednotku o šířce právě jednoho provazce. Délkové hodnoty jednotlivých provazců se místně liší a jsou zřejmě závislé jednak na lokálním použití kratší délkové jednotky, jakou byl loket – použitý provazec se rovnal danému násobku loktů, jednak na znalostech a možná i původu těch, kteří sídlo vyměřovali. Zpětně rekonstruovat přesnou hodnotu použitého provazce pouze na základě hodnot odměřených z map stabilního katastru není možné, stejně tak jako zřejmě nelze přesně rekonstruovat přesnou podobu sídla v době jeho vzniku. Na základě kombinace odhaleného základního modulu – provazce a informací získaných archivním průzkumem (počet usedlostí v jistém období, počet lánů přidělených danému sídlu) se lze jen hypoteticky přiblížit tomu, jak asi sídlo ve své existenci vypadalo. Při jakékoli zpětné rekonstrukci půdorysu sídla v době jeho emfyteutického vysazení bude existovat několik možností výkladu sporných míst. Čím více se půdorys odklání od základního modulového systému, tím více je alternativ. Nejcennější jsou proto ta sídla, v jejichž půdorysné struktuře se ve velké míře opakuje pouze parcelace šířky základního modulu. U nich se odhad původní středověké parcelace nejvíce blíží realitě. Avšak nejstarší skutečnou historickou podobu sídla v drtivé většině případů zachycují až mapy stabilního katastru z poloviny 19. století. Při hledání původní vrcholně středověké podoby sídla se čím dál tím více naplňuje poznámka Jana Klápštěho, že „poznání středověku zůstává výpravou na cizí pevninu, která klame svou blízkostí.“101

101

Klápště Jan: Proměna českých zemí ve středověku, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2005, str. 9.

117/134



Přesto identifikovatelnost základních modulů – provazců na podkladě stavu půdorysu sídla dochovaného díky mapám stabilního katastru je jistým přínosem pro další studium vrcholně středověkého lokačního urbanismu. Umožňuje totiž ověření použití základních délkových jednotek – především provazců - v daných oblastech, stejně tak jako poodhalení zvyklostí a typologicko - urbanistických zásad těch, kteří nové sídlo vytyčovali. Znalost způsobu založení sídla by měla být nedílnou součástí při postupu stanovení ochrany jeho historického jádra. Ochrana historických jader nejen památkově chráněných sídel je samostatným a dosti komplikovaným problémem, který naráží především na nedostatečné legislativní vymezení a na způsob zpracování územně plánovací dokumentace. V mnoha případech nerespektuje specifika historického jádra vesnice. Znalost středověkého urbanismu neznamená jen přínos z hlediska studia historie, ale může nám určit, které části sídel jsou zachovány, a které tvoří významnou součást urbanistického dědictví, jež bychom měli chránit. Příkladem záznamu historického vývoje a stanovení nejnovějších částí urbanistické struktury může být postup při vyhodnocení obce Bratronice. Nejstarším přesným mapovým podkladem, zachycujícím půdorys vesnice, je mapa stabilního katastru z roku 1842. Na podkladě této mapy byl v Bratronicích identifikován základní modul 33 metrů (56 loktů). Vesnice vykazuje vysoký stupeň pravidelné parcelace. Parcely jsou soustředěny kolem dlouhého protáhlého návesního obdélníka, z vnější strany je vesnice vymezena polními cestami. Uprostřed návesního obdélníka je pár drobnějších chudinských domků. Pronikání zástavby sociálně slabších vrstev do prostoru návsi je trendem, odstartovaným již ve středověku (viz půdorys Pfaffenschlagu). Katastrální mapa z roku 1897 dokladuje, že se počet stavebních objektů ve vesnici zvýšil o 7 %. Bylo zdemolováno 20% zástavby, zachycené ještě předchozí mapou. Z celkového počtu objektů v obci bylo 25% nově postaveno. Nové objekty byly situovány po obvodu návsi na místě zbouraných starších budov, dále je čitelný nárůst počtu chalup v centru návsi a podél silnic na východní a západní straně obce. Hloubková parcelace, tak jak je zakreslena na mapě stabilního katastru, zůstává prakticky netknuta.

118/134


Obrázek 26


Bratronice – císařský otisk mapy stabilního katastru, 1842

119/134


Obrázek 27


Bratronice – katastrální mapa s vyznačenými změnami stavebního fondu, 1897

120/134


Obrázek 28


Bratronice – katastrální mapa s vyznačenými změnami stavebního fondu, 1964

121/134


Obrázek 29


Bratronice – státní mapa odvozená s vyznačenými změnami stavebního fondu,

2002

122/134



Jak se změnil půdorys Bratronic během první poloviny 20. století, dokládá katastrální mapa z roku 1964. Počet objektů ve vesnici se zvýšil o 65%, 54% celkové zástavby tvoří stavby realizované po roce 1897, 18,5% objektů vzniklých před rokem 1897 bylo demolováno. Nově se stavělo jak kolem návsi, tak v jejím středu, pokračovala i zástavba okolí komunikace na východě, jihu i západu obce, začínají se parcelovat sady v severovýchodní části Bratronic, domy, které se zde staví, mají již pramálo společných prvků s místní tradiční lidovou architekturou. Přesto však hloubková parcelace s čitelným modulovým systémem zůstává zachována v severní i jižní frontě návsi. Nynější Bratronice prakticky ukazují již velmi narušenou původní urbanistickou strukturu. Od roku 1964 se počet objektů v Bratronicích zvýšil o 17,2%, 22% staveb bylo realizováno po roce 1964, zbouráno bylo 8,6% ze všech objektů vybudovaných před rokem 1964. Nejvíce novostaveb se objevilo na pozemcích vzniklých

rozdělením

dlouhých

středověkých ovocných sadů na parcely

odpovídající spíše městské zástavbě. Na západní straně pokračuje trend rozrůstání se vesnice podél komunikace. Hloubková středověká parcelace s identifikovatelným modulovým systémem je zachována

jen ve fragmentech

západní části jižní fronty a částečně v severní frontě návsi. Zadní části hlubokých středověkých parcel jsou nově děleny a zastavovány. Polní cesty vymezující vnější obvod vsi jsou využívány jako obslužné komunikace pro nové domy. Přesto je v půdoryse dnešních Bratronic zřejmá stopa středověkového založení

(viz

obrazová příloha), a tu je nutno v urbanistické dokumentaci vyznačit a chránit. Změny v půdoryse obcí především ve druhé polovině 20. století dokládají, nakolik se venkovské obyvatelstvo během pouhého půlstoletí odklonilo od tradic držících se v tomto prostředí po pět set let. Ještě v první polovině 20. století je zachována hloubková středověká parcelace v půdorysu vesnice, a je tedy zřejmé, že venkovská elita, které tyto parcely patřily a kterou představovali sedláci, nese stále silné vazby na půdu, dané zemědělskou činností. Kolektivizace zemědělství znamenala revoluci ve vlastnictví zemědělské půdy a odrazila se i ve využití půdorysu sídla. Přímá vazba na obdělávané polnosti jednoho sedláka nebyla možná, hloubkové parcely ztratily svůj smysl a začaly být

zneužívány a

upravovány pro novou venkovskou zástavbu, která již neměla tak vysoké plošné

123/134



nároky na velikost parcel. Nová parcelace se prováděla bez ohledu na danou historickou urbanistickou skladbu sídla (modulaci), a původní obvodový prstenec sadové zeleně začala nahrazovat kulisa rodinných domků víceméně městského typu. Dnešní

urbanisté

se

tedy

musí

především

naučit

přečíst

historickou

urbanistickou stopu v půdoryse sídla, aby věděli, co mají chránit, a pak teprve přijít na způsob, jak se vyrovnat se ztrátou funkčnosti takovéto urbanistické struktury, jak ji přizpůsobit potřebám dnešních obyvatel nezávislých na zemědělské půdě, a současně jak zachovat historicky kulturní hodnotu původního urbanismu. Právě urbanismus a parcelace, což mapové podklady a průzkumy odborníků dokládají, je mnohem stabilnější než stavební fond, a svými kořeny sahají do doby vrcholně středověkého vytyčení sídla. Inventární průzkumy lidové architektury,102 prováděné ve zkoumané oblasti,

datují většinu dochovaných

staveb lidové architektury do druhé poloviny 19. století. Zatímco některé parcelní pruhy mají prokazatelně šířku základního modulu, a proto lze jejich původ položit k datu vysazení vesnice ve 14. století. Řešení budoucího uspořádání historického jádra vesnice se musí vypořádat se dvěma základními okruhy problémů. První z nich je spojen s prostorem návsi. Velkoryse pojaté prostorné návsi jsou často neřízeně zastavovány drobnými objekty. Velký veřejný prostor, který tvořil logické jádro původně koncipovaného urbanismu, se tím rozpadá na dílčí podprostory. Nevhodné stavební úpravy současně narušují kulisu původního prostoru, vymezenou frontami jednotlivých usedlostí. Krize, kterou návesní prostor prochází, je spojena se ztrátou kulturně společenské funkce.103 Úspěšná rehabilitace návesního prostoru musí jednak vycházet z obnovení společenské funkce návsi, a jednak ze systému regulativů, které vhodně usměrní zásahy do kulisy vymezující návesní prostor. Zachování

102

Škabrada Jiří, Dostál Petr, Cibulová Petra, Sitářová Marcela: Inventární průzkum lidové architektury Středočeského kraje – okres Kladno, Středisko státní památkové péče a ochrany přírody, Praha, 1983. Dostál Petr, Malechová Ivana: Inventarizační průzkum lidové architektury středních Čech – Okres Rakovník, Památkový ústav středních Čech, Praha, 1993. 103 Vařeka Josef, Jiřikovská Vanda: Středočeská náves, Místní národní výbor v Třebízi, 1979.

124/134



kulisy statků kolem návsi je nepřímo podmíněno i zachováním původní parcelace v přilehlém okolí návsi. Druhý okruh problémů souvisí právě s nevyhovující hloubkovou parcelací ve vesnici. Dá se předpokládat, že trend zastavování nevyužívaných zadních částí parcel bude i nadále pokračovat. Proto je nutné při dalším rozvoji sídla zohlednit původní parcelaci a modulový systém, který by měl být i při dalším zastavování zachován, stejně tak jako jasné oddělení nově vznikající zástavby od zástavby původní, i zachování zeleného prstence kolem okraje vesnice. Předmětem dalšího zkoumání by se měl stát především způsob ochrany historických hodnot jádra vesnice, který by se odrazil v metodice územního plánování. Způsob parcelace je nedílnou součástí kulturně historického odkazu našich předků – lidí, kteří bez ohledu na národnost, v často náročném terénu, se sekerami a provazci v ruce, podobně jako Mojžíš na vyobrazení z bible krále Václava IV., vytyčovali hranice nového sídla – své země zaslíbené, ve víře v lepší budoucnost svou i svých potomků. A jako takové je nutné ke středověké parcelaci přistupovat a systematicky pracovat na jejím hlubším poznání, i jejím dalším zachování.

125/134


G


Seznam tabulek

Tabulka 1

Rok vysazení a počet lánů jednotlivých obcí vybrané skupiny na Rakovnicku. ......... 37

Tabulka 2

Přehled jednotlivých základních modulů vyskytujících se na Rakovnicku, jejich četnost

a pravděpodobně použitý provazec. .............................................................................................. 109

126/134


H


Seznam grafů

Graf 1

Zastoupení základní šířky parcel ve vybraných obcích na Rakovnicku. .......................... 39

Graf 2

Zastoupení jednotlivých hodnot hloubek parcel ve vybrané skupině obcí na Rakovnicku.

.......................................................................................................................................................... 41 Graf 3

Vymezení vnějšího obvodu obce u vybrané skupiny obcí na Rakovnicku. ...................... 41

Graf 4

Zastoupení jednotlivých hodnot šířek návsi ve vybrané skupině obcí na Rakovnicku. .... 43

Graf 5

Orientace delší strany návsi vůči světovým stranám skupiny obcí na Rakovnicku. ......... 45

Graf 6

Poloha vodního zdroje u vybrané skupiny obcí na Rakovnicku........................................ 46

Graf 7

Poloha kostela vůči návsi u vybrané skupiny obcí na Rakovnicku. .................................. 49

Graf 8

Hledání souvislosti mezi základním modulem a hloubkou parcely u vybrané skupiny obcí

na Rakovnicku.................................................................................................................................. 51 Graf 9

Hledání souvislostí mezi základním modulem a šířkou návsi u vybrané skupiny obcí na

Rakovnicku....................................................................................................................................... 52 Graf 10

Porovnání počtu ideálních parcel s počtem usedlostí uvedených Berní rulou a počtem

lánů................................................................................................................................................... 53 Graf 11

Porovnání počtu usedlostí dle pravděpodobného zakládacího schématu s Berní rulou a

počtem lánů...................................................................................................................................... 99

127/134


I


Seznam obrázků

Obrázek 1

Mapa stabilního katastru obce Bratronice, císařský otisk, 1842. ................................. 7

Obrázek 2

Náves v Mutějovicích, pohlednice z první poloviny 20. století. .................................... 9

Obrázek 3

Mapa stabilního katastru obce Lubná. ....................................................................... 11

Obrázek 4

Mapa stabilního katastru obce Šanov. ....................................................................... 12

Obrázek 5

Mapa stabilního katastru obce Železná...................................................................... 13

Obrázek 6

Mapy stabilního katastru obcí Soseň a Velká Chmelištná. ........................................ 13

Obrázek 7

Rakovnické náměstí v 80. letech 19. století. .............................................................. 18

Obrázek 8

Vyobrazení ze Sachsenspiegelu, znázorňující pravidla sousedských vztahů. .......... 25

Obrázek 9

Ortofotomapa náměstí v Rakovníce a Václavské náměstí v Praze, 2004. ................ 36

Obrázek 10

Ideální zakládací schéma obce Pavlíkov samostatně a v promítnutí do mapy

stabilního katastru. ........................................................................................................................... 51 Obrázek 11

Mapa destrukcí zaniklé středověké vesnice Svídna u Slaného. ............................... 56

Obrázek 12

Kresebná rekonstrukce celkového vzhledu vesnice Svídna na základě povrchového

průzkumu (podle Ing. arch. A. Doležela).......................................................................................... 59 Obrázek 13

Moduly na Svídně dle Zdeňka Smetánky.................................................................. 61

Obrázek 14

Vlastní rozměření půdorysu Svídny. ......................................................................... 63

Obrázek 15

Mapa destrukcí zaniklé středověké vesnice Pfaffenschlag u Slavonic. .................... 65

Obrázek 16

Kresebná rekonstrukce zaniklého Pfaffenschlag na začátku XV. století. ................. 67

Obrázek 17

Vlastní rozměření zaniklé středověké vesnice Pfaffenschlag. .................................. 70

Obrázek 18

Modulové schéma zaniklé středověké vesnice Pfaffenschlag. ................................. 71

Obrázek 19

Mapa destrukcí zaniklé středověké vesnice Mstěnice u Hrotovic............................. 73

Obrázek 20

Kresebná rekonstrukce zaniklých Mstěnic dle stavu výzkumu v roce 1995 (kresba M.

Říčná)............................................................................................................................................... 75 Obrázek 21

Vlastní rozměření zaniklé středověké vesnice Mstěnice........................................... 79

Obrázek 22

Modulové schéma zaniklé středověké vesnice Mstěnice.......................................... 80

Obrázek 23

Modulové schéma zaniklé středověké vesnice Svídna............................................. 82

Obrázek 24

Ideální, pravděpodobné a reálné schéma obce Pavlíkov v promítnutí do mapy

stabilního katastru. ......................................................................................................................... 101 Obrázek 25

Vyobrazení z Bible krále Václava IV. Mojžíš se svým pomocníkem vyměřují hranice

země zaslíbené pomocí měřičského provazce. ............................................................................. 103 Obrázek 26

Bratronice – císařský otisk mapy stabilního katastru, 1842 .................................... 119

Obrázek 27

Bratronice – katastrální mapa s vyznačenými změnami stavebního fondu, 1897 .. 120

Obrázek 28

Bratronice – katastrální mapa s vyznačenými změnami stavebního fondu, 1964 .. 121

Obrázek 29

Bratronice – státní mapa odvozená s vyznačenými změnami stavebního fondu, 2002

........................................................................................................................................................ 122 Na straně 54 použita část z vyobrazení plavby rytíře Mandevilla a jeho družiny po Dunaji, na straně 110 bronzová soška píšícího mnicha z poloviny 12. století a na straně 124 fotografie Rakovníka z konce 19. století.

128/134


J


Seznam příloh

Příloha 1

Základní popis obcí s pravidelnou urbanistickou strukturou na Rakovnicku (tabulka)

Příloha 2

Porovnání základních kritérií ideálních zakládacích schémat vybrané skupiny obcí

s velkoryse pojatou návsí na Rakovnicku (tabulka) Příloha 3

Porovnání základních kritérií pravděpodobných zakládacích schémat vybrané skupiny

obcí s velkoryse pojatou návsí na Rakovnicku (tabulka) Příloha 4a Tabulka porovnávající kvalitu a zpracovatelnost půdy s použitým modulem Příloha 4b Charakteristika jednotlivých kategorií obcí, které tvoří zemědělské výrobní oblasti (tabulka) Příloha 5

Tabulka a graf závislosti délky návsi a použitého modulu

Obrazová příloha: –

Základní skupiny obcí na Rakovnicku dle tvaru a velikosti návsi

–

Mapa kolonizačních aktivit na Rakovnicku – vybraná skupina obcí s velkorysou návsí

–

Ideální zakládací schémata

–

Ideální zakládací schémata promítnutá do mapy stabilního katastru

–

Pravděpodobná zakládací schémata

–

Pravděpodobná zakládací schémata promítnutá do mapy stabilního katastru

–

Reálná zakládací schémata

–

Mapa stabilního katastru (1842)

–

Státní mapa odvozená (2002)

–

Ortofotomapa (2004)

–

Dosud zachovaná pravidelná parcelace s odvoditelným modulovým systémem

129/134


K


Použitá literatura a prameny (1)

Doskočil Karel a kolektiv: Berní rula – Popis Čech roku 1654, díl I. a II., Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1953

(2)

Dostál Petr, Malechová Ivana: Inventarizační průzkum lidové architektury středních Čech – Okres Rakovník, Památkový ústav středních Čech, Praha, 1993

(3)

Hájek z Libočan: Kronika Česká, podle originálu z roku 1541 vydal V. Flajšhans, díl IV. – Čechy královské r. 1254 – 1347, Praha, 1933

(4)

Hofmann Gustav: Metrologická příručka pro Čechy, Moravu a Slezsko do zavedení metrické soustavy, Státní oblastní archív v Plzni, Muzeum v Sušici, 1984

(5)

Honl Ivan, Procházka Emanuel: Úvod do dějin zeměměřičství II – Středověk, Vydavatelství ČVUT, Praha, 1978

(6)

Klápště Jan: Proměna českých zemí ve středověku, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2005

(7)

Kočka Václav: Dějiny politického okresu Kralovického, Nákladem Kralovického okresu, 1930

(8)

Kočka Václav: Dějiny Rakovnicka, Vydal Musejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, Rakovník, 1936

(9)

Kolektiv autorů: Rajonizace zemědělské výroby v ČSSR, II. díl, Ústav pro vědeckou soustavu hospodaření v Praze, Vydalo ministerstvo zemědělství, lesního a vodního hospodářství ve Státním zemědělském nakladatelství v Praze, 1963

(10) Lorenc Vilém: Nové město pražské, SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1973 (11) Nekuda Vladimír: Mstěnice 1 (zaniklá středověká ves) – Hrádek – tvrz – dvůr – předsunutá opevnění, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, Brno, 1985 (12) Nekuda Rostislav, Nekuda Vladimír: Mstěnice 2 (zaniklá středověká ves u Hrotovic) – Dům a dvůr ve středověké vesnici, Moravské zemské muzeum v Brně, Musejní a vlastivědná společnost v Brně a Nadace Skansen středověké vsi Mstěnice, 1997 (13) Nekuda Vladimír: Mstěnice 3 (zaniklá středověká ves u Hrotovic) – Raně středověké sídliště, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, Moravské zemské muzeum v Brně, Brno, 2000 (14) Nekuda Vladimír: Pfaffenschlag – Zaniklá středověká ves u Slavonic, Moravské muzeum v Brně, Nakladatelství Blok, Brno, 1975 (15) Profous Antonín: Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny, Díl I. – IV., Česká akademie věd a umění, 1949 (16) Radová Milada, Hauserová Milena: Lokační urbanismus, Archaeologia historica 16/91, Musejní a vlastivědná společnost v Brně, str. 121 – 130 (17) Razím Vladislav: K počátkům města Rakovníka. K problematice středověkého urbanismu ve středních Čechách, Památky středních Čech 7/3, 1993, str. 9 – 23 (18) Sedláček August: Paměti a doklady o staročeských mírách a váhách, Česká akademie věd a umění, Praha, 1923

130/134



(19) Smetánka Zdeněk: Život středověké vesnice – Zaniklá Svídna, Academia, Praha, 1988 (20) Šimák J.V.: Pronikání Němců do Čech kolonizací ve 13. a 14. století, Vydal Jan Laichter v Praze, 1938 (21) Škabrada Jiří, Dostál Petr, Cibulová Petra, Sitářová Marcela: Inventární průzkum lidové architektury Středočeského kraje – okres Kladno, Středisko státní památkové péče a ochrany přírody, Praha, 1983 (22) Škabrada Jiří: Lidové stavby – architektura českého venkova, Argo, Praha, 1999 (23) Švarc František: Rakovnicko na přelomu 19, a 20. století, Věstník, Musejní spolek, ročník 39/2001, 40/2002, 41/2003 (24) Vařeka Josef, Jiřikovská Vanda: Středočeská náves, Místní národní výbor v Třebízi, 1979

(25) Císařské otisky map stabilního katastru z archivu Českého zeměměřičského a katastrálního úřadu v Praze – Kobylisích (26) Pohlednice a dobové fotografie z Národního archivu v Rakovníku (27) Státní mapy odvozené 1: 5000 z roku 2002 (28) Ortofotomapy z roku 2004

131/134


L


Prostudovaná literatura a prameny (1)

Andrle Alois: Fakta a úvahy o vývoji osídlení v České republice, urbanismus a územní rozvoj, ročník VI, č. 6/2003, str. 16 – 35

(2)

Day Christopher: Duch a místo, Vydavatelství ERA, Brno, 2004

(3)

Doskočil Karel a kolektiv: Berní rula – Popis Čech roku 1654, díl I. a II., Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1953

(4)

Dostál Petr, Malechová Ivana: Inventarizační průzkum lidové architektury středních Čech – Okres Rakovník, Památkový ústav středních Čech, Praha, 1993

(5)

Hájek z Libočan: Kronika Česká, podle originálu z roku 1541 vydal V. Flajšhans, díl IV. – Čechy královské r. 1254 – 1347, Praha, 1933

(6)

Hofmann Gustav: Metrologická příručka pro Čechy, Moravu a Slezsko do zavedení metrické soustavy, Státní oblastní archív v Plzni, Muzeum v Sušici, 1984

(7)

Honl Ivan, Procházka Emanuel: Úvod do dějin zeměměřičství II – Středověk, Vydavatelství ČVUT, Praha, 1978

(8)

Kaplan Ivan: Funkční aspekty proměny veřejných prostorů v sídlech, Sborník z konference Město, venkov a krajina – Výzkumné závěry, 2001, str. 89 – 98

(9)

Klápště Jan, Smetánka Zdeněk: Archeologický výzkum české středověké vesnice v letech 1971 – 1981, Archaeologia historica 7/82, Musejní a vlastivědná společnost v Brně a Archeologický ústav ČSAV v Brně, str. 11 – 31

(10) Klápště Jan: Proměna českých zemí ve středověku, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2005 (11) Kočka Václav: Dějiny politického okresu Kralovického, Nákladem Kralovického okresu, 1930 (12) Kočka Václav: Dějiny Rakovnicka, Vydal Musejní spolek královského města Rakovníka a politického okresu Rakovnického, Rakovník, 1936 (13) Kolektiv autorů: Rajonizace zemědělské výroby v ČSSR, II. díl, Ústav pro vědeckou soustavu hospodaření v Praze, Vydalo ministerstvo zemědělství, lesního a vodního hospodářství ve Státním zemědělském nakladatelství v Praze, 1963 (14) Koutný Jan, Šilhánková Vladimíra: Veřejné prostory v územně plánovací praxi, Sborník z konference Město, venkov a krajina – Výzkumné závěry, 2001, str. 99 – 106 (15) Kuča Karel, Kučová Věra: Principy památkového urbanismu, Státní ústav památkové péče, 2000 (16) Kuča Karel: Chlumecko – Novobydžovsko, Historie a architektonické památky Pocidliní 1,2, Společnost ochránců památek ve východních Čechách, Hradec Králové (17) Lorenc Vilém: Nové město pražské, SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1973 (18) Máčel Otakar: Urbanistická komposice v Čechách a na Moravě. Díl I. Základní problematika urbanistické struktury vesnice v Čechách a na Moravě, Výzkumný ústav výstavby a architektury – Skupina územního plánování v Brně, 1954 (19) Nekuda Vladimír: Mstěnice 1 (zaniklá středověká ves) – Hrádek – tvrz – dvůr – předsunutá opevnění, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, Brno, 1985

132/134



(20) Nekuda Rostislav, Nekuda Vladimír: Mstěnice 2 (zaniklá středověká ves u Hrotovic) – Dům a dvůr ve středověké vesnici, Moravské zemské muzeum v Brně, Musejní a vlastivědná společnost v Brně a Nadace Skansen středověké vsi Mstěnice, 1997 (21) Nekuda Vladimír: Mstěnice 3 (zaniklá středověká ves u Hrotovic) – Raně středověké sídliště, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, Moravské zemské muzeum v Brně, Brno, 2000 (22) Nekuda Vladimír: Pfaffenschlag – Zaniklá středověká ves u Slavonic, Moravské muzeum v Brně, Nakladatelství Blok, Brno, 1975 (23) Němec Josef, Voděra Svatopluk, Sýkora Jaroslav: Přestavba venkovského osídlení, ČVUT, Praha, 1974 (24) Pešta Jan: Několik poznámek ke studiu půdorysné struktury venkovských sídel na území Čech, Průzkumy památek II/2000, Památkový ústav středních Čech v Praze, Sdružení profesionálních pracovníků památkové péče (25) Profous Antonín: Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny, Díl I. – IV., Česká akademie věd a umění, 1949 (26) Radová Milada, Hauserová Milena: Lokační urbanismus, Archaeologia historica 16/91, Musejní a vlastivědná společnost v Brně, str. 121 – 130 (27) Razím Vladislav: K počátkům města Rakovníka. K problematice středověkého urbanismu ve středních Čechách, Památky středních Čech 7/3, 1993, str. 9 – 23 (28) Renner Jan: Popis politického a školního okresu Rakovnického, Vydal vlastním nákladem, Rakovník, 1902 (29) Sedláček August: Paměti a doklady o staročeských mírách a váhách, Česká akademie věd a umění, Praha, 1923 (30) Smetánka Zdeněk: Život středověké vesnice – Zaniklá Svídna, Academia, Praha, 1988 (31) Sýkora Jaroslav: Územní plánování vesnice a krajiny, Vydavatelství ČVUT, Praha, 2002 (32) Sýkora Jaroslav, Košatka Bedřich, Daneš Karel: Hospodářské stavby, Vydala ABF nadace pro rozvoj architektury a stavitelství, nakladatelství a vydavatelství ARCH, Praha, 1992, str. 82, 83, 85, 86 (33) Šimák J.V.: Pronikání Němců do Čech kolonizací ve 13. a 14. století, Vydal Jan Laichter v Praze, 1938 (34) Škabrada Jiří, Dostál Petr, Cibulová Petra, Sitářová Marcela: Inventární průzkum lidové architektury Středočeského kraje – okres Kladno, Středisko státní památkové péče a ochrany přírody, Praha, 1983 (35) Škabrada Jiří, Ebel Martin: Nejstarší projekty vesnických staveb, Domov č.2,4,6,8,10,12/1995 (36) Škabrada Jiří, Škabradová Viola: Neutrální domky (nejen) na vesnici, Domov č.1,2,3/1994 (37) Škabrada Jiří, Voděra Svatopluk: Vesnické stavby a jejich úprava, Státní zemědělské nakladatelství v Praze, 1975 (38) Škabrada Jiří: Lidové stavby – architektura českého venkova, Argo, Praha, 1999

133/134



(39) Škabrada Jiří: Novostavba a rekonstrukce (nejen) na vesnici, Domov č.2,3,4,5,6/1993 (40) Švarc František: Rakovnicko na přelomu 19, a 20. století, Věstník, Musejní spolek, ročník 39/2001, 40/2002, 41/2003 (41) Vařeka Josef, Jiřikovská Vanda: Středočeská náves, Místní národní výbor v Třebízi, 1979 (42) Viklický Aleš: Urbanistické problémy vesnice a zemědělské krajiny, Výzkumný ústav výstavby a architektury – Skupina územního plánování v Brně, 1953 (43) Voženílek Jiří a kolektiv: Stavba měst a vesnic – urbanistická příručka, Výzkumný ústav výstavby a architektury – Skupina územního plánování v Brně, 1957, str. 497 – 565 (44) Žemlička Josef: Středověké osídlení a studium hospodářských dějin, Archaeologia historica, Musejní a vlastivědná společnost v Brně, str. 37-43

(45) Císařské otisky map stabilního katastru z archivu Českého zeměměřičského a katastrálního úřadu v Praze - Kobylisích (46) Pohlednice a dobové fotografie z Národního archivu v Rakovníku (47) Státní mapy odvozené 1: 5000 z roku 2002 (48) Ortofotomapy z roku 2004

134/134

VELKORYSÉ NÁVSI NA RAKOVNICKU (Identifikace vyměřovacích soustav)

Recommend Documents