Včela medonosná, její mikroflóra a choroby

MASARYKOVA UNIVERZITA Přírodovědecká fakulta Ústav experimentální biologie Oddělení mikrobiologie

Včela medonosná, její mikroflóra a choroby

(Bakalářská práce studijního programu Biologie oboru Obecná biologie – směr Mikrobiologie)

Vedoucí bakalářské práce:

Autor:

Ing. Martin Krsek, CSc.

Karolína Varmuţová

Brno 2010

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně s vyuţitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

V Brně dne 4. 5. 2010

…………………………………..

Ráda bych poděkovala vedoucímu mé bakalářské práce, Ing. Martinu Krskovi, CSc., za čas, který mi věnoval, za jeho odbornou pomoc a připomínky při zpracování dané práce.

Obsah 1. Úvod ............................................................................................................................. - 5 2. Cíl práce ........................................................................................................................ - 6 3. Biologie včely medonosné ............................................................................................. - 7 3. 2. Stavba těla ............................................................................................................. - 8 3. 2. 1. Kostra ............................................................................................................. - 8 3. 2. 2. Vnější morfologie ........................................................................................... - 8 3. 2. 3. Tělní soustavy............................................................................................... - 10 3. 3. Rozmnoţování, vývoj .......................................................................................... - 12 3. 4. Historie ................................................................................................................ - 14 3. 5. Výskyt ................................................................................................................. - 15 3. 6. Význam ............................................................................................................... - 15 4. Mikroflóra ................................................................................................................... - 19 4. 1. Mikroflóra zaţívacího traktu ................................................................................ - 19 4. 2. Mikroorganismy ve včelích produktech ................................................................ - 20 5. Onemocnění včely medonosné .................................................................................... - 22 5. 1. Virová onemocnění .............................................................................................. - 22 5. 1. 1. Virová nákaza včelího plodu ......................................................................... - 22 5. 1. 2. Virová paralýza včel ..................................................................................... - 23 5. 2. Bakteriální onemocnění ........................................................................................ - 24 5. 2. 1. Mor včelího plodu ........................................................................................ - 24 5. 2. 2. Hniloba včelího plodu ................................................................................... - 26 5. 2. 3. Septikemie včel ............................................................................................ - 27 5. 3. Houbová onemocnění ........................................................................................... - 28 5. 3. 1. Zvápenatění včelího plodu ............................................................................ - 28 5. 3. 2. Zkamenění včelího plodu .............................................................................. - 29 5. 4. Parazitární onemocnění ........................................................................................ - 31 -3-

5. 4. 1. Nosematóza .................................................................................................. - 31 5. 4. 2. Varroáza včel................................................................................................ - 32 5. 4. 3. Roztočíková nákaza včel ............................................................................... - 33 5. 5. Syndrom zhroucení včelstev ................................................................................. - 34 6. Diagnostika onemocnění.............................................................................................. - 35 7. Diskuze ....................................................................................................................... - 37 9. Seznam literatury a pramenů........................................................................................ - 39 10. Seznam obrázků ........................................................................................................ - 46 -

-4-

1. Úvod Včela medonosná je neodmyslitelnou součástí naší přírody, stejně jako tradice včelaření. Není jen hmyzem, který zajišťuje opylení celé řady rostlin, ale poskytuje člověku škálu svých produktů, jejichţ účinky jsou prozkoumány, bohuţel nejsou mnohdy náleţitě doceněny. Včela se vyskytuje celosvětově. Rozmanité klimatické podmínky, prostředí a flóra daly vzniknout mnoha poddruhům s charakteristickými adaptacemi k danému zeměpisnému místu (Winston 1991). Evropská mírná včelstva jsou charakterizována tvořením obligátních společenstev, rozvinutým systémem dorozumívání pomocí tanečků a dokonalou schopností sociální termoregulace (Švamberk 2003). Ačkoli by se mohlo zdát, ţe včely odrazují své protivníky řadou ţihadel, ve skutečnosti lze vyjmenovat mnoho škůdců napadajících včely, jako například hmyzoţraví ptáci, drůbeţ, myši, noční motýli, sršni, vosy, mravenci, pavouci či ţáby (Harris 2008). Avšak za nejvýznamnější škůdce se povaţují mikroorganismy a paraziti, kteří u včel způsobují závaţná onemocnění. Nemoci se dělí na kontagiózní a nekontagiózní. Kontagiózní onemocnění jsou infekční - způsobená viry, bakteriemi a plísněmi - a invazní (parazitární), které jsou vyvolány prvoky nebo roztoči. Příčinou nekontagiózních onemocnění bývají klimatické podmínky, nevhodné chovatelské zásahy i vnitřní podmínky, mezi něţ se řadí morfologické anomálie, fyziologické změny, stáří včel a podobně (Lucký 1984). Vyskytují se také takzvané afrikanizované včely, coţ jsou kříţenci africké včely Apis mellifera scutellata a evropské včely vlašské Apis mellifera ligustica. K tomuto zkříţení došlo v tropických podmínkách Jiţní Ameriky, kde tyto včely mají svou přizpůsobivostí a odolností vůči nemocem výhodu vzhledem k jiným druhům včel. Za nepříznivých podmínek mají schopnost rychle opustit hnízdo, coţ zajišťuje přeţití větší části společenství (Švamberk 2003).

-5-

2. Cíl práce Cílem mé bakalářské práce je zmapovat dostupné informace o mikrobiologii včely medonosné a detekovat skupiny mikroorganismů významné pro zdravotní stav včel. Text bude slouţit také jako podklad pro praktické studium této problematiky.

-6-

3. Biologie včely medonosné Hmyz představuje skutečně starou skupinu ţivočichů, která svými kořeny sahá do období mezi devonem a karbonem. Vyvíjel se ještě před příchodem plazů (Weiss a Vergara 2002), coţ je pro průběh evoluce přirozené a logické. Vědci předpokládají, ţe včela medonosná původně pochází z oblasti dnešního Afganistanu (Preston 2006), odkud se rozšiřovala do okolních oblastí a dále aţ do Evropy. Nahosemenné rostliny - plavuně, přesličky nebo kapradiny, byly zdrojem potravy, ale nepřinášely dostatek energie. Byly nahrazeny rostlinami krytosemennými, kterým se včely přizpůsobily (Švamberk 2003), přizpůsobily jim i morfologické znaky pro sběr určitého druhu pylu (Michener 2000). Odhaduje se, ţe by se počet druhů včel mohl blíţit aţ třiceti tisícům (Michener 2000). Moderní včely jsou řazeny pouze do jednoho rodu, který obsahuje pět druhů: běţnou včelu Apis mellifera, včely obrovské A. dorsata a A. laboriosa, indické včely A. cerana a trpasličí včely A. florea (Winston 1991). Včely jsou ceněny nejen pro své produkty, jako jsou med, propolis, vosk, jed či mateří kašička (Viuda-Martos et al. 2008), ale také z hlediska významu pro zemědělství. Osmdesát procent zemědělských plodin opylovaných včelami je opylováno právě včelou medonosnou (Michener 2000), přičemţ opylení divokých druhů rostlin je neméně významné.

3. 1. Taxonomické zařazení Pokorný a Šifner (2004) zařazují včelu medonosnou do systému ţivočichů následovně: Říše: Animalia Kmen: Arthropoda Podkmen: Tracheata Nadtřída: Hexapoda Třída: Insecta Podtřída: Pterygota Řád: Hymenoptera Čeleď: Apidae -7-

Rod: Apis Druh: Apis mellifera

3. 2. Stavba těla Stavba těla včely medonosné či funkce určitých orgánů se mohou lišit u jedinců společenstva - královny, trubců a dělnic, v závislosti na specializaci k daným činnostem. Vzhledem k zaměření bakalářské práce uvádí následující podkapitola jen stručný přehled anatomie a morfologie včely medonosné.

3. 2. 1. Kostra Vnější kostra včely je tvořena pokoţkou, která funguje jako ochrana vnitřních měkkých tkání, zabezpečuje pevnost a stálý tvar těla. Pokoţka se skládá ze tří vrstev, a to kutikuly - sklerotizované vrstvy, epidermis a podstavné blány. Hlavní stavební hmotou kutikuly je chitin, sacharidy, ţivice a vosky, jejichţ spojení dodává kutikule pevnost, pruţnost a odolnost. Ukládají se zde melaninová barviva, která určují barvu pokoţky a vznikají jako odpadní produkty při trávení bílkovin. Epidermis je tvořena jednou vrstvou buněk kubického aţ dlaţdicového tvaru se schopností obměny. Podstavná blána je jemná blanka pokrývající vnitřní stranu epidermis (Veselý et al. 2003). Vnitřní kostra je vyvinuta jen částečně. Tentorium je nejpevnější součást vnitřní kostry a nachází se v hlavě, kde chrání centrální nervovou soustavu, ţlázy v ní uloţené, a slouţí jako opora pro úpon různých svalů. Vnitřní kostra hrudi vznikla vchlípením silně chitinizovaných švů spojujících jednotlivé hrudní články. Slouţí pro upínání létacích svalů a svalů pohybujících nohama. Zadeček nemá ţádné vnitřní vyztuţení (Veselý et al. 2003).

3. 2. 2. Vnější morfologie „Tělo včely medonosné tvoří hlava, hruď a zadeček, oddělené od sebe dvěma hlubokými zářezy. Z hrudi vystupují dva páry křídel a tři páry nohou“, viz Obr. 1 (Lucký 1984).

-8-

Obr. 1: Včela medonosná (Apis mellifera), stavba těla.

3. 2. 2. 1. Hlava Hlava vznikla pevným srůstem šesti článků, které jiţ nelze rozlišit. První článek nese sloţené oči a jednoduchá očka s čelním štítkem a horním pyskem, druhý článek nese tykadla. Čtvrtý, pátý a šestý článek nese kusadla, čelist a spodní pysk (Přidal 1996). Na hlavě se nacházejí dva otvory, otvor ústní a týlní (Lucký 1984). Tykadla jsou sloţena z násadce, prstence a bičíku, který tvoří deset kloubně spojených článků. Procházejí jimi nervy, tracheje a hemolymfa. Tykadla jsou smyslovým orgánem důleţitým pro statiku, čich, orientaci ve tmě, vnímání teploty a proudění vzduchu. Ústní ústrojí představuje horní pysk, kusadla, čelist a dolní pysk. Je značně pevné a inkrustované, má velkou sílu a kusadla jsou velmi ostrá, zvláště u dělnic. Sosák je tvořen čelistí a spodním pyskem (Přidal 1996). Slouţí k sání tekutin a ke krmení larev (Lucký 1984).

3. 2. 2. 2. Hruď Hruď vznikla srůstem tří hrudních a jednoho abdominálního článku. Dělí se na předohruď, středohruď, zadohruď a bedra (Přidal 1996). Hrudní články se skládají v části hřbetní z pravého a levého bočního štítku, a z ventrálně leţící prsní části (Lucký 1984).

-9-

Jak uţ bylo poznamenáno, na hrudi jsou umístěna křídla. Včela disponuje dvěma páry blanitých křídel, která jsou kryta kutikulou s četnými chloupky. První pár křídel je větší neţ druhý. Křídla vznikla vychlípením pokoţky hřbetní strany hrudi a jiţ v embryonálním stadiu se do nich vmezeřily ţilky, kterými prochází vzdušnice a nervy a slouţí také jako kostra křídla. Nohy včel se skládají z kloubně spojených částí - kyčle, příkyčlí, stehna, holeně a pěti článků chodidla, kdy první článek je největší a nazývá se pata, poslední článek je opatřen drápky a přilnavým polštářkem. Kyčle slouţí k pevnému ukotvení končetiny k hrudi, vstupují jimi do nohy nervy, svaly, tracheje a hemolymfa. První pár nohou je obdařen tuhými chloupky a čističi tykadel. Druhý pár nohou nese trn, slouţící k vypichování pylové rousky z košíčku, a kartáček. Třetí pár slouţí ke sběru pylu (Přidal 1996).

3. 2. 2. 3. Zadeček Zadeček je u samiček sloţen ze šesti, u samců z osmi do sebe částečně zasunutých článků. Dorzální část článků je větší a překrývá ventrální část. U dělnic a matky vystupuje z posledního článku ţihadlo, jeţ vzniklo přeměnou sedmého a osmého článku. Z dorzální části osmého článku trubců vznikly dva kladívkovité útvary, které doplňují vyztuţení pohlavního otvoru (Lucký 1984). Abdominální část těla je uzpůsobena k roztahování, které je nutné vzhledem k přítomným orgánům, jejichţ tvar se v průběhu roku výrazně mění. Jsou zde uloţeny vaječníky, medné volátko, výkalový vak, ţaludek a srdce. Roztahování zadečku pomáhá při dýchání a mění se jím tlak tělních tekutin. Ţihadlo, nacházející se na zadečku, je sloţitým chitinizovaným komplexem. Lze jej rozdělit na část kosterní - ţlábek, štětinky, pochvu, ţihadlové destičky, a ţláznatou - jedová ţláza (Přidal 1996).

3. 2. 3. Tělní soustavy Svalová soustava včely obsahuje dva typy svalů. První typ vytváří rourkovitá svalová vlákna, po celé jejich délce se táhne jemný kanálek, který je vyplněn mnoha buněčnými jádry. Svalová vlákna jsou příčně i podélně ţíhaná a odstupují od vnější kostry k orgánům, kde se upínají, a tak obstarávají jejich pohyb. Takové svaly lze nalézt v celém těle a jsou převaţujícím typem. Druhý typ svalstva vytváří podélně a příčně pruhovaná vlákna, která - 10 -

mezi sebou mají v malém počtu roztroušená buněčná jádra. K tomuto typu svalů se řadí létací svaly hrudní (Lucký 1984). Cévní soustava je otevřená a proudí jí hemolymfa, její úlohou není přinášet tkáním kyslík. Hemolymfa vyplňuje všechny dutiny, omývá orgány a svaly, čímţ jim dodává potřebné ţiviny a odstraňuje zplodiny látkové výměny. Pohyb hemolymfy zajišťuje pulzující část dorzální cévy, jejíţ zadní část uloţená v zadečku se nazývá srdce a část uloţená v hrudi je aorta. Srdce je rozděleno na pět komor (Lucký 1984). Dýchací soustavou přichází kyslík ze vzduchu přímo ke tkáním, odchází oxid uhličitý a vodní páry. Dýchací soustava začíná průduchy (Obr. 2), umístěnými na hrudi a zadečku, pokračuje do malé předsíňky, která je pokryta jemnými chloupky, zde je zachycován prach a nečistoty z vdechovaného vzduchu. Přečištěný vzduch pokračuje vzdušnicí do vzdušného vaku a následně do velkých vzdušnic. Vzdušnice se větví ve vzdušnicové větévky a průdušinky, které předávají difuzí tkáním kyslík a odvádí oxid uhličitý. K vdechování vzduchu slouţí všechny průduchy, k vydechování však jen hrudní stigmata (Lucký 1984). Trávicí ústrojí začíná ústním otvorem, který vede do nálevkovitého hltanu a dále do jícnu. Jícen prochází hrudí a stopkou pak vstupuje do zadečku, kde se rozšiřuje v medný váček. Váček přechází v česlo a ţaludek, coţ je ohnutý vak protáhlého tvaru. Za ţaludkem následuje tenké střevo, za ním výkalový vak, který ústí v konečník (Lucký 1984). Ţlázová soustava není u dělnic, trubců a matky jednotná. Jen dělnice mají vyvinutu hltanovou ţlázu, jejímiţ výměšky jsou krmeny larvy v prvních třech dnech ţivota. Kusadlová ţláza představuje prostorný vak u dělnic a matky. Její sekret se podílí na trávení bílkovin. Pyskovou ţlázou jsou vybaveni všichni jedinci společenství, produkovaný sekret slouţí k rozpouštění ztuhlého medu a k trávení. Zamozkovou ţlázu pouţívají všichni jedinci, stejně jako pyskovou, její sekret napomáhá při zpracování vosku, stavbě plástů a čistění buněk. Malpighiovy ţlázy patří vývojově k tenkému střevu, vyúsťují do něj za ţaludkem a slouţí oběma pohlavím jako vyměšovací ústrojí. Jedová ţláza je vyvinuta u dělnic i matky. Matce slouţí jed při kladení vajíček jako lepkavá hmota připevňující vajíčka na dno buněk. Voskotvorné a vonné ţlázy lze nalézt jen u dělnic. Sekret vonné ţlázy napomáhá orientaci, přičemţ kaţdé včelstvo má svoji charakteristickou vůni (Lucký 1984). Centrální a viscerální (útrobní) nervstvo tvoří nervovou soustavu včel. Největším a nejsloţitějším prvkem centrálního systému je nadjícnové ganglion neboli vlastní mozek. Mozek se rozděluje na prvomozek, střední spojující část, druhomozek a zadní mozek. V hrudi jsou umístěna dvě, v zadečku pět ganglií, která inervují vnitřní ústroje, končetiny a další části

- 11 -

těla. Periferní nervstvo tvoří smíšené dráhy, které se dělí na senzitivní a motorické větve. Součástí nervové soustavy je i smyslové ústrojí (Lucký 1984). U včel se rozeznávají dva typy očí - sloţené oči umístěné po stranách hlavy, které nejsou schopny akomodace (zploštění nebo vyklenutí oční čočky), a tři jednoduché oči na temeni hlavy. Sloţené oči jsou tvořeny několika tisíci šestiúhelníkovitých jednoduchých oček (omatidií). Mezi omatidii se nacházejí pigmentové vrstvy pohlcující šikmo dopadající paprsky. Sluchové ústrojí představuje blanitý orgán na tykadlech a strunkový orgán na horní části holeně, slouţící jako rovnováţné ústrojí. Tykadla slouţí i jako čichový orgán, přesněji řečeno čichové kuţele na nich umístěné. Chuť vnímají včely částí hltanu, smyslovými orgány na tykadlech a články chodidla. Chitinové brvy na posledních článcích tykadel, kolem úst a na jiných částech těla jsou smyslovým orgánem hmatu (Lucký 1984).

Obr. 2: Podélný řez tělem včely medonosné.

3. 3. Rozmnoţování, vývoj Pohlavní soustava včel je uloţena v zadečkové (abdominální) dutině. U trubců se skládá z varlat, chámovodů, semenného váčku, hlenové ţlázy, ejakulačního kanálku a kopulačního orgánu (Přidal 1996). Pohlavní ústrojí samic, dělnice a matky (královny), obsahuje vaječníky, vejcovody, pochvu, semenné váčky - kde je po úspěšné kopulaci uloţeno aţ dvě stě milionů spermií, trubicovité ţlázy - mají za úkol vyţivovat sperma, a semennou - 12 -

pumpičku - napomáhá posunovat spermie do pochvy k oplození vajíček (Lucký 1984). Dělnice mají pohlavní ústrojí atrofované (zakrnělé), zcela vyvinuté je jen kladélko - ţihadlo (Přidal 1996). Trubčí shromaţdiště jsou místem páření (Přidal 1996), obvykle jsou daleko od úlu a celý snubní let probíhá ve volném vzdušném prostoru (Lucký 1984). Matka se páří s několika trubci, kteří následně uhynou (Přidal 1996), jednou za ţivot (Harris 2008). Získané sperma je uchováváno v semenných váčcích připraveno k oplození vajíček po několik let. Matka začíná klást vajíčka zpravidla začátkem února v počtu několik desítek kusů denně (Lucký 1984), postupně se počet zvyšuje, aţ dosáhne maxima tisíc pět set vajíček za den v letních měsících (Švamberk 2003). Včely jsou haplodiploidní, samičky jsou diploidní s šestnácti páry chromozomů, samci jsou haploidní, vybaveni šestnácti nehomologními chromozomy (Oldroyd a Wongsiri 2006). Jinými slovy, z neoplozených vajíček se vylíhnou trubci, z oplozených dělnice a matky v závislosti na kvalitě a kvantitě potravy, kterou jsou krmeny jejich larvy (Winston 1991). Včely patří k hmyzu s proměnou dokonalou, proto kaţdý jedinec prochází stadiem vajíčka, larvy, kukly a konečným stupněm je dospělec. Všechna nezralá stadia jsou umístěna v buňkách, které vyrábí a zásobují ţivinami dělnice (Michener 1974). Jak bylo popsáno, členové společenství úlu jsou dělnice, trubci a královna (Obr. 3). Přesná hierarchie tohoto sociálního hmyzu určuje funkci jednotlivce jiţ v zárodku. Královna je v úle jen jedna, výjimečně, například při rojení nebo výměně matek, se můţe vyskytnout těchto jedinců více (Švamberk 2003). Jejím hlavním úkolem je klást vajíčka a zabraňovat rozmnoţování dělnic pomocí feromonů. Feromony mají více funkcí a královna jimi ovlivňuje niţší kasty (Devillers a Pham-Delégue 2002). Tělo je větší, ke konci se zuţuje, křídla jsou v porovnání s tělem velmi krátká, sosák není přizpůsoben ke sběru nektaru. Kladením vajíček spotřebuje mnoho energie, proto musí přijímat kvalitní potravu (Harris 2008), kterou představuje mateří kašička (Devillers a Pham-Delégue 2002). Trubci jsou svým zavalitým, chlupatým tělem a mohutnými křídly (Harris 2008) největšími jedinci kolonie (Devillers a Pham-Delégue 2002). Nejsou vybaveni funkčním sosákem, sběracími strukturami (Harris 2008), ani ţihadlem, jsou stavěni jen k páření (Devillers a Pham-Delégue 2002). Pouze na vrcholu vývoje včelstva se lze setkat s trubci (Švamberk 2003). Ţijí nejdéle osm týdnů (Devillers a Pham-Delégue 2002), a v případech, kdy se ztenčují zásoby potravy, vyvlečou dělnice z úlu sotva vylíhlé trubce, spolu s kuklami a larvami a ponechají je jejich osudu (Harris 2008). Dělnice jsou nejmenší, nejpočetnější a nepostradatelné pro společenství (Harris 2008). Tyto pohlavně nevyvinuté samičky, které se za normálních podmínek nerozmnoţují, - 13 -

vykonávají řadu úkolů v závislosti na věku, genetických předpokladech a potřebách kolonie (Devillers a Pham-Delégue 2002), pro které jsou plně vybaveny - například dlouhým sosákem, pylovými váčky, ţihadlem (Harris 2008), krmivou ţlázou, pachovými a voskovými ţlázami (Devillers a Pham-Delégue 2002).

Obr. 3: Včela medonosná (Apis mellifera), 1 - matka, 2 - trubec, 3 - dělnice.

3. 4. Historie První předci včel se na Zemi objevili s vývojem krytosemenných rostlin, tedy asi před 130 miliony let (Oldroyd a Wongsiri 2006). Jak uvádí Weiss a Vergara (2002), tento hmyz obývá planetu o 90 milionů let déle neţ člověk. Existují i fosilní nálezy, které dokazují stáří včel. V Německu byla objevena zkamenělina předka moderní včely. Dávno vyhynulý druh je označován jako Eckfeldapis electrapoides a jeho stáří je odhadováno na 50 milionů let (Preston 2006). Nejstarší nálezy dokumentující vztah člověka a včel jsou jeskynní kresby. Jedná se o španělskou Pavoučí jeskyni ukrývající výjev dvou postav při sběru medu starý 12 tisíc let, nebo jihoafrickou skalní kresbu zobrazující domorodce šplhajícího k hnízdu včel (Švamberk 2003). V období starověku byl Egypt pravděpodobně první říší, kde lidé chovali divoké včely v úlech. Na pastvinách a polích byl dostatek potravy pro včely, jelikoţ Egypťané jiţ cíleně zemědělsky obdělávali půdu a chovali dobytek. Dále je známo, ţe přemisťovali úly v závislosti na kvetení rostlin (Ransome 2004). Jiné starověké civilizace uţívaly včelu jako - 14 -

prostředek náboţenských rituálů. Postupem času a historickými událostmi se techniky chovu včel dostaly ze západní a severní Evropy do Římské říše (Preston 2006). Ovšem vrcholem v rozšiřování tohoto druhu byl vývoz včelstev evropskými kolonizátory do celého světa na počátku 17. století (Delaplane a Mayer 2000).

3. 5. Výskyt Včela je přirozeným sociálním druhem hmyzu v Evropě, Africe a na Blízkém východě (Delaplane a Mayer 2000). Dle zeměpisné šířky lze její stanoviště vymezit od jiţního výběţku Afriky, přes savany, tropické deštné lesy, pouště, Středomoří, mírné klima aţ po hranici severní Evropy (Winston 1991). Další teritoria, která obývá, jsou jiţní a jihovýchodní Asie, přilehlé horské oblasti Himaláje, ostrovy Borneo, Sumatra a Jáva (Oldroyd a Wongsiri 2006). Následuje Austrálie, Nový Zéland a přilehlé ostrovy, Severní Amerika, Mexiko a Jiţní Amerika (Michener 2000). Zástupci včely medonosné jsou někdy děleni do tří skupin - druhy evropské, orientální a africké. Orientální druhy nejsou příliš prozkoumané. Mezi evropské poddruhy patří Apis mellifera mellifera označovaná jako včela tmavá, původem ze severní Evropy a západního Ruska, řadí se mezi velké a agresivní včely. Apis mellifera ligustica (italská nebo vlašská včela) pochází z Itálie a je nejpouţívanější včelou k chovu díky své mírné povaze. Dále se vyskytuje Apis mellifera carnica (včela kraňská) či Apis mellifera caucasica (včela kavkazská) (Winston 1991). Mezi africké poddruhy se řadí Apis mellifera intermissa, A. mellifera lamarckii, A. mellifera scutellata a A. mellifera adansonii (Winston 1991).

3. 6. Význam O významu včel nelze pochybovat. Řadí se k důleţitým opylovačům a celá škála jejich produktů má nezastupitelnou funkci. V ekotoxikologii slouţí jako náhodný, snadno dostupný a celosvětově rozšířený vzorek pro detekci organických a anorganických látek v prostředí. Případné znečisťující látky mohou shromaţďovat při sběru pylu, nektaru, medovice, pryskyřice a vody (Devillers a Pham-Delégue 2002). Včely údajně opylují přes šestnáct procent kvetoucích druhů rostlin na světě, přičemţ kulturní plodiny, které jsou řádně opyleny včelami, mají vyšší výnosy, větší, kvalitnější a rychleji dozrávající ovoce (Delaplane a Mayer 2000). Opylením se zlepšuje i kvalita osiva, - 15 -

coţ má následný vliv na úrodu (Švamberk 2003). Michener (2000) se domnívá, ţe s radikální redukcí počtu včel či v extrémním případě aţ s vymizením včel, můţe být značně omezeno rozmnoţování většiny kvetoucí flóry. Vlivem zhoršování podmínek ţivotního prostředí ubývá hmyzu, který je schopen opylovat rostliny, a tím pádem stoupá význam včel. Rostliny a jejich produkty obsahují mnoţství sekundárních metabolitů, například taniny, terpenoidy, alkaloidy a flavonoidy (Cowan 1999). Poslední jmenované jsou látky fenolové povahy, povaţované za silnější antioxidant neţ vitamin C (Aljadi a Kamaruddin 2004). Dále mají protiplísňové, antivirové a antibakteriální vlastnosti a také byl prokázán jejich synergismus s jiţ existujícími chemoterapeutiky (Cushnie a Lamb 2005). Tato informace je zajímavá zvláště pro klinické mikrobiology, jelikoţ zmiňované přírodní látky, které jsou prostřednictvím včel zabudovány v medu, propolisu a mateří kašičce, by mohly zastoupit pouţívaná antibiotika (Cowan 1999). Med patří mezi nejznámější a nejpouţívanější včelí produkt. Sestává hlavně z monosacharidů (fruktózy a glukózy), v menší míře jsou zastoupeny sloţitější cukry, dále z vody, bílkovin, organických kyselin, aminokyselin, inhibinů, vitaminů, barviv a minerálních látek (Švamberk 2003). Med má antioxidační funkci díky širokému spektru látek, jako jsou peptidy, organické kyseliny (Gheldof et al. 2002), enzymy kataláza a peroxidáza, vitamin C a E a fenolické sloţky (Aljadi a Kamarruddin 2004). Zabraňuje oxidaci lipidů a můţe přispívat k vnější ochraně proti oxidativnímu stresu (Almaraz-Abarca et al. 2007). Antimikrobiální vlastnosti souvisí s peroxidem vodíku a minerálními látkami, jejichţ přítomnost v medu můţe vést k tvorbě vysoce reaktivních hydroxylových radikálů (Aljadi a Kamaruddin 2004). Bogdanov (1997) zmiňuje, ţe antibakteriální aktivita medu významně souvisí s jeho kyselostí. Dalším příkladem antibakteriálních či baktericidních vlastností můţe

být

ničení

stafylokokového nebo pseudomonádového biofilmu (Alandejani et al. 2009), aktivita proti bakteriálnímu druhu Streptococcus mutans (Salazar et al. 2009). Lee et al. (2009) izoloval z medu v rámci své studie bakteriální druh, který vykazoval široké rozmezí antimikrobiální aktivity proti grampozitivním i gramnegativním typům bakterií, následně byl identifikován jako Paenibacillus polymyxa. Tato bakterie produkuje látky účinné proti druhu Paenibacillus larvae subsp. larvae, původci moru včelího plodu. Obecně se v medu mikroorganismy nevyskytují, pokud se tak stane, jedná se zejména o kvasinky a sporotvorné bakterie. Opět se totiţ projevuje antimikrobiální vlastnost, jeţ brání růstu řady druhů mikroorganismů (Snowdon a Cliver 1996). Jelikoţ včely sbírají med v prostředí, kde se mohou vyskytnout těţké kovy, i on sám je můţe obsahovat. Mimo olovo, na nějţ je kladen zvláštní důraz, byla zjištěna přítomnost antimonu, arzenu a kadmia (Ioannidou et al. 2005). - 16 -

Díky svým vlastnostem našel med vyuţití v lékařství k hojení ran. Pro tento účel je nejvíce vyuţíván med, získávaný z rostliny Leptospermum scoparium - balmín košťatý (Cooper a Jenkins 2009), který je znám také pod názvem manuka med. Při lokální aplikaci na zanícené rány redukuje začervenání, otok, čas potřebný k zahojení a likvidaci bakteriální infekce (Al-Waili 2004). Med se podílí na regeneraci srdeční svaloviny, ovlivňuje činnost trávicího traktu, pomáhá při nemocech ledvin a močového ústrojí, je přírodním léčivem při respiračních onemocněních (Švamberk 2003). Propolis je další sloţkou včelí produkce. Je směsí přírodních pryskyřic a jiných látek z pupenů stromů (Švamberk 2003), ke kterým včely přidávají vosk a enzymatické látky. Propolisem jsou utěsňovány a zatmelovány štěrbiny v úle (Lucký 1984). K jeho biologickým vlastnostem se počítá antibiotická, protiplísňová, antivirová, protinádorová (Burdock 1998), protizánětlivá a antibakteriální funkce, s pozitivní podporou imunitního systému (Russo et al. 2002). Švamberk (2003) uvádí navíc lokalně anestetické, hojivé, cholekinetické (podporující vylučování ţluče), antiparazitární a antihemorhagické vlastnosti. Je efektivní proti grampozitivním a některým gramnegativním bakteriím, kdy některé jeho sloţky porušují bioenergetiku cytoplazmatické membrány a inhibují pohyb bakterií (Mirzoeva et al. 1997). Etanolový extrakt z propolisu vykazuje silnou antimikrobiální aktivitu, coţ můţe poskytnout alternativní terapii proti methicilin rezistentnímu druhu Staphylococcus aureus a vankomycin rezistentnímu druhu Enterococcus faecium (Kilic et al. 2005). Russo et al. (2002) poznamenává, ţe etanolový extrakt propolisu obsahuje aminokyseliny, fenolové kyseliny a jejich estery, flavonoidy, kyselinu skořicovou, terpeny a kyselinu kávovou. Kvůli rozvoji rezistence bakterie Paenibacillus larvae ke konvenčním antibiotikům je důleţité najít novou léčivou látku k boji s tímto druhem ve včelích koloniích (Bastos et al. 2008). Právě při aplikaci extraktu propolisu byl zaznamenán niţší počet zhoubné bakterie na gram medu, neţ u kolonií bez takového ošetření (Antúnez et al. 2008). Mateří kašička představuje sekret produkovaný hltanovými ţlázami včelích dělnic (Lucký 1984), slouţí jako potrava pro nejmladší larvy a královnu (Švamberk 2003). Je to hustá, smetanově ţlutá látka s typickou vůní a kyselou chutí (Veselý et al. 2003). Obsahuje bílkoviny, cukry, tuky, látky hormonální povahy a všechny vitaminy (Švamberk 2003). Veselý et al. (2003) také uvádí, ţe obsah různých cukrů má vliv na kastovou diferenciaci. Ničí chřipkové viry, inhibuje růst bakterií a plísní, má protizánětlivé, regenerační, protisklerotické a řadu dalších účinků (Lucký 1984). Zajímavý pokus provedl Kamakura et al. (2001) s myšmi. Skupině, které byla podávána mateří kašička, se významně sníţila

- 17 -

akumulace laktátu a amoniaku v séru po fyzické námaze, navíc se sníţilo vyčerpání svalového glykogenu. Tento fakt potvrzuje regenerační funkci. „Včelí vosk je produkt voskotvorných ţláz umístěných na spodní straně zadečku dělnic“. Na jeho tvorbu se spotřebuje mnoho energie a medu. Po chemické stránce se skládá z esterů vyšších alkoholů s vyššími mastnými kyselinami, z volných kyselin a uhlovodíků. Včelí vosk je pouţíván v různých odvětvích lidské činnosti (Švamberk 2003). Včelí jed je sekretem jedové ţlázy a hromadí se v jedovém váčku dělnic a královny (Lucký 1984). Jedná se o bezbarvou kapalinu, charakteristické vůně a kyselé chuti. Z nízkomolekulárních sloţek obsahuje histamin, dopamin a noradrenalin, dále se skládá z peptidů a bílkovin, z nichţ je nejvýznamnější fosfolipáza s hydrolytickými účinky, rozrušující buněčné membrány a působící hemolyticky (Veselý et al. 2003). Pouţívá se hlavně k léčbě svalového a kloubního revmatismu a k léčení alergií (Švamberk 2003). „Pylová zrna jsou samčí pohlavní buňky vyšších rostlin, které včely donášejí jako svou základní potravu“ (Veselý et al. 2003). Pyl je sloţen z vody, bílkovin, tuků, sacharidů, minerálních látek, éterických olejů, řady vitaminů a enzymů (Lucký 1984). Uplatňuje se při léčbě anémie, hypertrofie postavy, zánětů horních cest dýchacích a v kosmetickém průmyslu (Švamberk 2003). Nakajima et al. (2009) při své studii porovnával antioxidační účinky propolisu, mateří kašičky a pylu. Zjistil, ţe nejsilnější antioxidační aktivitu proti peroxidu vodíku, kyslíkovým a hydroxylovým radikálům má propolis, desetkrát menší pak pyl a u mateří kašičky nebyl pozorován ţádný efekt. Při aplikaci a uţívání včelích produktů je třeba dbát na riziko alergické reakce. Alergeny jsou shromaţďovány včelami z prostředí, v němţ se pohybují (Dutau a Rance 2009).

- 18 -

4. Mikroflóra Mikroorganismy jako všudypřítomné částice se vyskytují nejen v zaţívacím ústrojí včely medonosné, ale i na povrchu jejího těla, v úle, potravě a jejích produktech. V trávicím ústrojí a potravě včel se nacházejí převáţně bakterie, méně pak plísně a kvasinky. Z bakterií jsou to hlavně gramvariabilní pleomorfní zástupci, rod Bacillus a druhy čeledě Enterobacteriaceae (Gilliam 1997), v dřívější práci uvádí Gilliam a Prest (1987) ještě řád Actinomycetales. Plísně jsou zastoupeny rody Penicillium a Aspergillus, z kvasinek jde hlavně o rod Candida (Gilliam 1997). Bakterie jsou přítomny jiţ na larvě a kokonu, celek chrání před invazí plísní a významně zvyšují šance na přeţití (Kaltenpoth et al. 2005). Nově narozené včely získávají střevní mikroflóru výměnou potravy se staršími jedinci kolonie a konzumací pylu (Gilliam 1997). Tyto saprofytické organismy se běţně vyskytují ve včelstvu, na plástech a na rostlinách, jejich sloţení a počet se můţe měnit v závislosti na ročním období, na stanovišti a na stáří včel (Drobníková 1983a). „Mikroflóru včel výrazně mění podávání antibiotik, coţ má za následek rozmnoţení kvasinek a plísní na úkor bakterií“ (Drobníková 1983b). Takové narušení mikroflóry můţe vést k pomnoţení méně prospěšných aţ škodlivých mikroorganismů, jejichţ působením můţe dojít k poruchám trávení a celkovému

oslabení

jedinců

(Drobníková

1983a).

Mikroorganismy

se

podílejí

na biochemických procesech, jedná se hlavně o úpravu a konzervaci pylu, produkci antimykotických látek (Gilliam 1997), ve střevě produkují enzymy důleţité ke štěpení vysokomolekulárních látek. Mikroorganismy jsou svou činností nezbytné pro správnou funkci trávicí soustavy. Nejvýznamnější z bakteriálních enzymů je glukosidáza, kterou produkují také včely a slouţí ke štěpení sacharidů (Dobníková 1990).

4. 1. Mikroflóra zaţívacího traktu Bakterie představují hlavní sloţku mikroflóry včely medonosné. Pokud je včelstvo zdravé, vyskytují se gramnegativní a grampozitivní bakterie ve stejném mnoţství (Drobníková 1983a). Z gramnegativních bakterií lze jmenovat zástupce rodu Acinetobacter, Erwinia (Drobníková 1983a), Proteus, Morganella, Klebsiella a Enterobacter (Drobníková 1990). Na základě analýz sekvencí 16S rRNA identifikoval Jeyaprakash et al. (2003) navíc rody Gluconacetobacter, Simonsiella, Serratia a Bartonella. Grampozitivní bakterie jsou zastoupeny rody Bacillus, Micrococcus a Streptomyces (Inglis et al. 1993). Promnuan et al. (2009) se zaměřil na studium aktinobakterií kvůli jejich schopnosti produkovat antibiotika - 19 -

s účinností proti včelím patogenům. Nejčastěji se v úle, na včelách a na přírodních zdrojích vyskytovaly bakteriální druhy rodu Streptomyces, méně časté byly druhy rodu Nonomuraea, Nocardiopsis, Actinomadura. Zjistil, ţe některé izoláty produkují znatelnou inhibiční zónu, avšak celý rozsah symbiózy včel a aktinobakterií není ještě zcela znám. „Ze skupiny gramvariabilních bakterií nacházíme nejčastěji zástupce rodu Achromobacter, Lactobacillus a Corynebacterium“ (Drobníková 1990). Plísně, s nimiţ se včela v prostředí setká, jsou pro ni podmínění patogeni. Pokud je jedinec silný a zdravý, nepředstavují pro něj větší nebezpečí (Drobníková 1983b). Z obsahu střev byly identifikovány rody Penicillium, Aspergillus, Cladosporium (Gilliam a Prest 1972), Alternaria, Epicoccus a Trichosporonoides (Inglis et al. 1993). Kvasinky se vyskytují v ţaludku včel jen výjimečně. Jestliţe jsou včely vystaveny nepříznivým podmínkám prostředí, mohou se kvasinky přemnoţit a narušit rovnováhu organismu. Ve výkalovém vaku včel se vyskytují kvasinky zcela běţně, rozkládají zde nestrávené zbytky potravy. Jedná se především o kvasinky rodu Candida, Pichia a Hansenula (Drobníková 1983b). Inglis et al. (1993) zmiňuje, ţe daleko více kvasinek bylo izolováno z nektaru, pylu a ze zásob potravy, neţ ze střeva a trusu hmyzu. Tato informace jen potvrzuje předchozí sdělení o zvýšeném výskytu kvasinek u nemocných či oslabených včel.

4. 2. Mikroorganismy ve včelích produktech Obecně lze říci, ţe různorodost mikroorganismů izolovaných ze zaţívacího traktu a trusu je menší neţ paleta mikroorganismů z nektaru, pylu a pylových zásob (Inglis et al. 1993). Přítomnost mikroorganismů ve včelích produktech se můţe povaţovat za kontaminaci, a to primární, která pochází z těţko kontrolovatelných zdrojů, jako jsou pyl, zaţívací trakt včel, prach, vzduch, půda a nektar, a sekundární, která je odvozena ze vzduchu, osob manipulujících se včelími produkty nebo předmětů pouţitých při této manipulaci a která můţe být eliminována správnými výrobními postupy (Snowdon a Cliver 1996). V pylu byly nalezeny stejné skupiny mikroorganismů jako v zaţívacím traktu včel aerobní, anaerobní, koliformní bakterie, Escherichia coli a mikroskopické houby (Kačániová et al. 2009). Z pylu a pylových zásob byly identifikovány vláknité houby rodu Penicillium, Aspergillus, Cladosporium (Gilliam a Prest 1972), Alternaria, Epicoccus a Trichosporonoides (Inglis et al. 1993). Inglis et al. (1993) popsal jako převládající druhy kvasinek zástupce rodu Candida, Cryptococcus, Metschnikowia a Rhodotorula. Potraviny, které lidé denně konzumují, mohou být dobrým substrátem pro růst mikromycet produkujících mykotoxiny, - 20 -

toxické sekundární metabolity (Lugauskas et al. 2005). Jsou známy případy anafylaktické reakce u lidí, kteří pouţili pyl s mnoţstvím mikromycet rodu Alternaria a Cladosporium (Greenberger a Flais 2001). Je třeba věnovat náleţitou pozornost testování potravin na tyto druhy bakterií, protoţe mohou způsobovat dlouhodobé pozvolné intoxikace organismu (Lugauskas et al. 2005). V medu se vyskytují podobné skupiny mikroorganismů jako v zaţívacím traktu včel a pylu (Kačániová et al. 2009), které jsou primárním zdrojem mikroorganismů, jak jiţ bylo popsáno. V medu jsou nacházeny spory sporulujících bakterií. Jedná se hlavně o spory rodu Bacillus. Jen ve zlomku testovaných vzorků a v nízké koncentraci se někdy objevují spory bakteriálního druhu Clostridium botulinum (Snowdon a Cliver 1996). Iurlina a Fritz (2005) při svých studiích nenalezli známky po fekálních koliformních bakteriích, druhu Escherichia coli, rodu Salmonella ani Shigella. Kačániová et al. (2009) při svých výzkumech detekovala i mikromycety - rod Penicillium, Cladosporium cladosporioides, Alternaria alternata a Aspergillus fumigatus, a druh Paenibacillus larvae. I kdyţ je přítomnost kvasinek kontrolována při průmyslovém zpracování medu, mohou v něm kvasinky růst do vysokých počtů. Ţádné vegetativní formy bakterií způsobujících nemoci u lidí nebyly nalezeny, pokud se tak stane, jsou signálem nedávné sekundární kontaminace (Snowdon a Cliver 1996).

- 21 -

5. Onemocnění včely medonosné Nemoci často postihují jen určitou skupinu včelího společenství, proto se rozdělují na nemoci včelího plodu, nemoci dospělých včel a nemoci matky (Lucký 1984). Hynutí plodu hladem, zimou a přehřátím nelze pokládat za onemocnění, avšak někteří autoři je řadí k nenakaţlivým onemocněním. Je ale pravda, ţe včely postiţené jmenovanými faktory, mohou uhynout ve velkých mnoţstvích. Za nenakaţlivá onemocnění se povaţuje průjem a zácpa včel, které mohou doprovázet závaţnější nemoci (Veselý et al. 2003).

5. 1. Virová onemocnění Definice virů není jednoduchá, proto zde budou uvedeny jen jejich význačné charakteristiky, které je odlišují od ostatních organismů. Viry jsou organizovány jako částice, ne jako buňky, lze je tedy povaţovat za nebuněčné organismy. Ve zralé virové částici je obsaţen jen jeden typ nukleové kyseliny, buď DNA, nebo RNA. Viry se mnoţí syntézou svých sloţek, nemnoţí se dělením. Při syntéze svých částí jsou závislé na ribozomech hostitelské buňky (Votava et al. 2003). Mezi nejvýznamnější virová onemocnění včel patří virová nákaza včelího plodu a virová paralýza včel. Virová paralýza včel je způsobována skupinou virů podobné morfologie (Veselý et al. 2003).

5. 1. 1. Virová nákaza včelího plodu Virová nákaza včelího plodu je rozšířena celosvětově a většinou působí jen přechodná oslabení včelstev. Můţe se vyskytovat v doprovodu hniloby nebo zvápenatění včelího plodu a mohou ji pomáhat rozšiřovat i původci jiných onemocnění, a to například roztoč Varroa destructor. Nákaza je způsobována virem Morator aetatulae (Veselý et al. 2003). Morator aetatulae (Obr. 4) tvoří sférické, neobalené viriony s průměrem asi 30 nm. Částice obsahují lineární jednořetězcovou molekulu pozitivní RNA, jejíţ 3'- konec je polyadenylován a 5'- konec má kovalentně připojen VPg protein (Fauquet et al. 2005). Genom je velký asi deset tisíc nukleotidů a je infekční (URL1). Zralý virion obsahuje tři hlavní strukturní proteiny, které jsou označovány VP1, VP2 a VP3 (Fauguet et al. 2005).

- 22 -

Viry Třída: +ss RNA viry Řád: Picornavirales Čeleď: Iflaviridae Rod: Iflavirus Obr. 4: Fotografie izometrických částic z

Taxonomické zařazení dle URL2.

elektronového mikroskopu, negativní kontrast. Virus se mnoţí v hltanových ţlázách včel a je vylučován jejich sekretem, který včely přidávají do pylových zásob. Virus je šířen potravou nebo jej můţe přenášet matka transovariálně - přes vaječník do vajíček (Veselý et al. 2003). Lucký (1984) zmiňuje, ţe se virus zaměřuje výhradně na zaţívací ústrojí a tukové buňky. Mohou být napadeny dospělé včely, které následně dříve hynou, ale především virus napadá larvy v období, kdy je jejich obsah ještě tekutý. Larva uhyne před zakuklením, kdy se při svlékání stará pokoţka oddělí od kukly, ale zcela se nesvlékne, a jiţ se vytváří pokoţka nová. Mezi těmito dvěma pokoţkami dochází k hromadění exuviální tekutiny, larva pak vypadá jako váček naplněný tekutinou (Veselý et al. 2003). Exuviální tekutina je zbarvena ţlutě nebo hnědě a obsahuje shluky rozpadajících se tukových buněk (Lucký 1984). Larva postupně seschne v tmavě hnědý útvar se zvednutým zadečkem a hlavou. Virová nákaza nepatří mezi nebezpečná onemocnění (Veselý et al. 2003).

5. 1. 2. Virová paralýza včel Virová paralýza včel se také vyskytuje celosvětově, u dospělých jedinců. Onemocnění způsobuje skupina oválných virů, ovšem jejich výskyt ve včelstvu nemusí nutně znamenat, ţe včelstvo onemocní (Veselý et al. 2003). „Virová paralýza včel se projevuje nápadným zčernáním včel, malátností, nenormálním pohybem, roztřepenými křídly, neschopností letu, paralýzou a hynutím“ (Lucký 1984). Dále mají včely zduřený medný váček (obsahuje velké mnoţství virů), coţ se vnějšímu pozorovateli jeví jako zvětšení zadečku, a ztrácí ochlupení (Veselý et al. 2003). Veselý et al. (2003) ve své knize ještě dělí onemocnění na virus akutní a pomalé paralýzy včel, virus X a arkansaský včelí virus dle specifického původce a výskytu. - 23 -

Ztráty ve včelstvu jsou někdy značné, přesto se virová paralýza neřadí k nebezpečným onemocněním (Veselý et al. 2003). Virus akutní paralýzy včel (Obr. 5) má neobalený virion, kapsid tvaru ikosaedru s průměrem asi 30 nm. Genom je tvořen jednořetězcovou lineární molekulou pozitivní RNA. Genom je infekční, 3'- konec je polyadenylován, genom je velký asi devět tisíc nukleotidů. Virion produkuje tři strukturní proteiny, které jsou umístěny v kapsidu (URL3).

Viry Třída: +ss RNA viry Řád: Picornavirales Čeleď: Dicistroviridae Rod: nepřidělen Obr. 5: Morfologie čeledě Dicistroviridae,

Taxonomické zařazeni dle URL4.

fotografie z elektronového mikroskopu.

5. 2. Bakteriální onemocnění Převáţná část bakteriálních onemocnění je způsobována bakteriálními druhy, které jsou schopny tvořit endospory (spory). Endospora je díky několika obalům (tuhá vnitřní blána, kortex, obal spory, u některých ještě exosporium neboli pouzdro) velmi odolná k působení chemických látek. Další sloţkou odolnosti endospory je přítomnost značného mnoţství vápenaté soli kyseliny dipikolinové, která se podílí spolu s malým mnoţstvím vody (do 15%) na termorezistenci endospor (Rosypal et al. 1981). Zvýšená radiorezistence a rezistence k vysychání, hladovění a jiným nepříznivým podmínkám doplňuje vlastnosti, které činí spory těţko odstranitelnými částicemi (Šilhánková 2002).

5. 2. 1. Mor včelího plodu Onemocněním trpí plod dělnic, trubců i larvy v matečnících - buňky pro vývoj matky (Lucký 1984). Dospělé včely jsou k onemocnění odolné. Nákaza je rozšířena po celém světě. - 24 -

Bakterie Paenibacillus larvae subsp. larvae je jediným mikroorganismem, který toto onemocnění způsobuje (Veselý et al. 2003). Bakterii Paenibacillus larvae subsp. larvae (Obr. 6) je bakterie s buňkami tvaru rovných tyček, která patří ke skupině grampozitivních bakterií, můţe se však barvit grampozitivně, gramnegativně i gramvariabilně. Pohybuje se pomocí peritrichálních bičíků. Tvoří oválné endospory, které způsobují zduření buňky. Je striktně aerobní nebo fakultativně anaerobní. Mohou růst v teplotním rozmezí dvacet aţ padesát stupňů Celsia. Fermentují cukry za vzniku plynu (Sedláček 2007). Na ţivném mediu nerostou rychle, sporulují slabě, zato ve včelích larvách je tvorba spor značná. Na mediích rostou obecně slabě a vytvářejí průhledné kolonie (Charles et al. 2000). Čeleď Paenibacillaceae byla vyčleněna v roce 2001 ze skupiny grampozitivních bakterií na základě sekvencování genu pro 16S rRNA (Sedláček 2007). Genersch et al. (2006) zařadil na základě molekulárně genetických metod druh Paenibacillus larvae subsp. larvae a Paenibacillus larvae subsp. pulvifaciens do jednoho druhu bez poddruhového rozdělení.

Doména: Bacteria Kmen: Firmicutes Třída: Bacilli Řád: Bacillales Čeleď: Paenibacillaceae Rod: Paenibacillus Obr. 6: Elektronová fotografie buňky

Taxonomické zařazení dle Sedláčka (2007).

bakterie Paenibacillus larvae.

Larva se nakazí sporami s přijímanou potravou, spory zůstanou ve střevě v klidovém stadiu, dokud nepřestane larva přijímat potravu - tím se sníţí hladina glukózy a klesne acidita, které jinak zpomalují růst bakterie (Lucký 1984). Spory v ţaludku vyklíčí a mnoţí se. Pronikají vrstvou výstelkových buněk do tělní dutiny a do hemolymfy a následně jsou rozneseny po celém těle. Buňky tukového tělesa, epitel vzdušnic a kutikula jsou místem bujného mnoţení bakterií. Buňky napadených tkání ztrácejí pevné obrysy, mění se v zrnitou strukturu a rozplývají se (Veselý et al. 2003). Bakterie tedy ničí tkáně, také produkují toxiny, pod jejichţ vlivem larva hyne. Po uhynutí larev patogenní bakterie opět sporulují, tělo ztrácí charakteristický tvar, tmavne, pokoţka se trhá, larva se stává lepkavou slizovou hmotou, - 25 -

kterou lze dokonce natahovat. Následně larvy vysychají a scvrkávají se. Při výskytu této choroby je úl cítit po starém klihu (Lucký 1984). Na šíření nemoci se podílejí parazité a škůdci včel, zbloudilé včely a nedodrţování hygienických pravidel, coţ platí u všech onemocnění. Mor včelího plodu se řadí k nebezpečným nákazám. V České republice není povolena léčba antibiotiky kvůli vzniku rezistence mikroorganismů a hromadění reziduí ve včelích produktech. Celé včelstvo včetně úlu je spáleno. V jiných zemích se pouţívají antibiotika v kombinaci se sulfonamidy (Veselý et al. 2003).

5. 2. 2. Hniloba včelího plodu Hniloba včelího plodu postihuje plod dělnic, trubců i matek a vyskytuje se celosvětově (Lucký 1984). „Je to nemoc etiologicky nejednotná“ (Veselý et al. 2003). Vyvolává ji několik bakteriálních druhů - Melissococcus pluton, Paenibacillus alvei jsou nejvýznamnějšími kmeny, příleţitostně se objevuje i Bacillus laterosporus, Bacillus lanceolatus (Lucký 1984), Veselý et al. (2003) doplňuje navíc kmeny Streptococcus faecalis, Streptococcus faecium či Streptococcus durans. Melissococcus pluton (Obr. 7) tvoří buňky ovoidní nebo kopinaté, pleomorfní nebo krátké tyčky v řetízcích. Buňky se řadí do skupiny grampozitivních bakterií. Nejsou pohyblivé, nevytváří spory. Jsou fakultativně anaerobní, chemoorganotrofní, pro svůj růst vyţadují nutričně bohatá media. Fermentují glukózu nebo fruktózu a hlavním produktem je kyselina mléčná. Optimální růstová teplota je třicet pět stupňů Celsia (Hensyl 1994). Pro bakterii Paenibacillus alvei (Obr. 8) platí stejná charakteristika jako pro druh Paenibacillus larvae, který byl popsán u moru včelího plodu.

Doména: Bacteria Kmen: Firmicutes Třída: Bacilli Řád: Lactobacillales Čeleď: Enterococcaceae Rod: Melissococcus Obr. 7: Uspořádání buněk bakterie Melissococcus pluton, snímek ze světelného mikroskopu.

Taxonomické zařazení dle Sedláčka (2007).

- 26 -

Doména: Bacteria Kmen: Firmicutes Třída: Bacilli Řád: Bacillales Čeleď: Paenibacillaceae Rod: Paenibacillus Obr. 8: Snímek buněk bakterie Paenibacillus alvei ze světelného mikroskopu.

Taxonomické zařazení dle Sedláčka (2007).

Patogenní částice se do ţaludku dostanou s potravou, tam se rychle mnoţí a zakrátko vyplní celou ţaludeční dutinu. Larvy, které nepodlehnou infekci, vylučují patogenní zárodky ve výkalech a tak šíří infekci, následně tvoří jak menší kukly, tak menší dospělce, ti navíc nesou na povrchu těla patogenní zárodky a dochází k dalšímu šíření infekce. Infikované včelí larvy hynou před zavíčkováním a poté se rozkládají, aţ vyschnou v takzvaný příškvar (Veselý et al. 2003). Uhynulá larva ztrácí segmentaci, barva těla tmavne aţ v černou, vnitřnosti se stávají mazlavými. Jiným příznakem tohoto onemocnění je zápach po shnilých jablkách, který je moţno cítit po otevření úlu. Léčba se v České republice neprovádí, ale je moţná kombinací antibiotik, například penicilinu, streptomycinu a biomycinu (Lucký 1984). Zvláštní formou hniloby včelího plodu je zkysání včelího plodu, jeţ je způsobeno bakterií Streptococcus faecalis. Vývoj, průběh a klinické příznaky onemocnění jsou obdobné jako u výše zmiňovaného. Průběh je mírnější a působí jen malé škody (Lucký 1984).

5. 2. 3. Septikemie včel Původci septikémie se běţně vyskytují v přírodě, jedná se především o bakterii Pseudomonas apisepticus, příleţitostně se mohou na onemocnění podílet i bakterie Bacillus pulvifaciens nebo Bacillus cereus. Onemocní jen oslabené včelstvo v součinnosti s jinými nákazami (Veselý et al. 2003). Pseudomonas apisepticus (Obr. 9) vytváří rovné nebo mírně zakřivené tyčky, ne helikální. Nejsou známa klidová stadia. Patří do skupiny gramnegativních bakterií. Pohybují se pomocí jednoho nebo více polárních bičíků, zřídka jsou nepohyblivé. Jsou aerobní se striktně respiratorním typem metabolismu a s kyslíkem jako konečným akceptorem elektronů, jako alternativní akceptor můţe slouţit nitrát. Jsou chemoorganotrofní a k růstu vyţadují organické růstové faktory (Garrity et al. 2005). - 27 -

Doména: Bacteria Kmen: Proteobacteria Třída: Gammaproteobacteria Řád: Pseudomonadales Čeleď: Pseudomonadaceae Rod: Pseudomonas Obr. 9: Buňky bakterie Pseudomonas apisepticus.

Taxonomické zařazení dle Sedláčka (2007).

Při septikemii produkuje mikroorganismus v hemolymfě metabolity či toxiny, které vyvolávají úhyn včel. Včela je infikována prostřednictvím vzdušnic nebo trávicího ústrojí spolu s potravou (Veselý et al. 2003). Nakaţené včely jsou malátné, těţko se pohybují, coţ je spojeno s neschopností letu, jsou černé, hemolymfa je mléčně zakalena. Včela umírá na zádech s křečovitými záškuby noţek, vysychá a rozpadá se. Choroba postihuje jen jednotlivce, výjimečně zasáhne celé včelstvo (Lucký 1984), neřadí se tudíţ mezi nebezpečné nákazy (Veselý et al. 2003).

5. 3. Houbová onemocnění Mikrobiologie se zabývá houbami mikroskopických rozměrů, které se proto označují jako mikromycety. Základní morfologickou jednotkou je hyfa (vlákno), která se můţe větvit nebo obsahovat přepáţky. Soubor hyf tvoří mycelium vegetativní (substrátové) či generativní (vzdušné). U těchto mikroorganismů převaţuje nepohlavní rozmnoţování (Votava et al. 2003). Nepohlavní cestou vznikají výtrusy (spory) ve sporangiích (vacích), nebo se tvoří na konidioforech (myceliální větve), pak se nazývají konidie. Pohlavní rozmnoţování probíhá u hub buď splýváním gamet (pohlavních buněk), nebo splýváním celých gametangií (útvary, v nichţ vznikají pohlavní buňky). Vznikají tak trvalé spory (Fassatiová 1979).

5. 3. 1. Zvápenatění včelího plodu Onemocnění postihuje především plod trubců, méně pak plod dělnic a matek (Lucký 1984). Veselý et al. (2003) uvádí výskyt onemocnění v Evropě, Severní a Jiţní Americe. Nemoc je způsobena mikroskopickou houbou Ascosphaera apis. - 28 -

Ascosphaera apis (Obr. 10) patří v rámci skupiny hub do třídy vřeckovýtrusných hub. Ve vřeckách, která vznikají přímo na myceliu, se tvoří spory (Kalina a Váňa 2005). Mycelium tvoří mnohojaderné segmenty, jeţ jsou diferencovány v samčí a samičí hyfy (Lucký 1984).

Říše: Fungi Oddělení: Ascomycota Třída: Eurotimycetes Řád: Ascosphaerales Čeleď: Ascosphaeraceae Rod: Ascosphaera Obr. 10: Snímek hyf a vřecek ze skanovacího elektronového mikroskopu.

Taxonomické zařazení dle Kaliny a Váni (2005).

Spory nebo mycelium je larvou pozřeno spolu s potravou, larva se tak nakazí, infekce můţe proniknout i přes pokoţku. V ţaludku spory vyklíčí a v zadní části střeva vyrostou v dlouhá vlákna. Mycelium proniká střevní stěnou do tělní dutiny, vyplní ji a prorůstá aţ na povrch larvy. Infikovaný plod nejdříve vypadá jako naţloutlá kašovitá hmota, na které se postupně objeví bílý chomáč hyf. Při vnější infekci je tělo larvy pokryto jemným naţloutlým chmýřím, postupně porostou hyfy celé tělo a larva se změní v tuhou bílou mumii. Dospělým včelám houba neškodí, ale mohou být přenašeči nákazy (Veselý et al. 2003). Průběh choroby je většinou mírný a ztráty jsou záhy nahrazeny. Jen zcela výjimečně uhyne celé včelstvo. Spóry jsou odolné částice, proto se musí dodrţovat hygienická pravidla, aby nedocházelo k šíření infekce (Lucký 1984).

5. 3. 2. Zkamenění včelího plodu Zkamenění včelího plodu postihuje plod i dospělé včely (Lucký 1984). Onemocnění bylo zatím popsáno v Evropě, Severní a Jiţní Americe. Vyskytuje se méně neţ zvápenatění včelího plodu a taktéţ se neřadí k závaţným nemocem. Původce onemocnění je houba Aspergillus flavus nebo Aspergillus fumigatus (Veselý et al. 2003), Lucký (1984) uvádí ještě druh Aspergillus niger, Aspergillus glaucus, Aspergillus nidulans či Aspergillus ochraceus. - 29 -

Rod Aspergillus (kropidlák, Obr. 11) se vyznačuje konidiofory, které jsou na konci rozšířené v kulovitý útvar pokrytý fialidami, coţ jsou lahvicovité buňky schopné vytvářet konidie (Kalina a Váňa 2005). Konidiofory mohou vyrůstat ze substrátového nebo vzdušného mycelia. Měchýřek, ze kterého vyrůstají fialidy, můţe být protáhlý, kulovitý nebo palicovitý. Jednotlivé druhy se liší počtem řad fialid (jedna nebo dvě řady). Konidie mohou být hruškovité, elipsoidní, kulovité, opatřeny zoubky, ostny, nebo zcela hladké (URL5). Má dobře vyvinuté mycelium, obvykle vícejaderné. Většinou se jedná o saprofytické organismy, ale řada z nich způsobuje onemocnění lidí i zvířat - aspergilózy (Kalina a Váňa 2005). Jsou vybaveny řadou enzymů - proteolytickými, amylolytickými či pektolytickými. Aspergillus flavus tvoří ţlutozelené konidie a produkuje aflatoxiny, nejnebezpečnější mykotoxiny - toxiny produkované plísněmi (Šilhánková 2002).

Říše: Fungi Oddělení: Ascomycota Třída: Eurotimycetes Řád: Eurotiales Čeleď: Trichocomaceae Rod: Aspergillus Obr. 11: Mycelium a spory rodu Aspergillus.

Taxonomické zařazení dle Kaliny a Váni (2005).

Konidie a askospory, které se šíří větrem a vodou, pronikají s potravou do ţaludku larev, tam vyklíčí a prorostou celou larvou aţ na povrch. Infikovaný plod se změní v kašovitou ţlutou hmotu, následně připomíná chomáčky vaty, postupně vysychá a nakonec se změní v tvrdý útvar. Včely usmrtí toxiny (aflatoxin), které houba produkuje. Dospělé včely napadené touto houbou nejsou schopny létat a hynou. Při manipulaci s uhynulými včelami je třeba dbát, aby osoba zbytečně nevdechovala zárodky houby, jelikoţ zástupci rodu Aspergillus mohou napadat i člověka a způsobovat myotický zánět plic (Veselý et al. 2003).

- 30 -

5. 4. Parazitární onemocnění Parazitismus je jedním ze vztahů mezi organismy, kdy parazit ţije na úkor svého hostitele. Parazit vyuţívá buňky, tkáně nebo tekutiny svého hostitele, je na něm zcela závislý, hostitel je tímto vztahem poškozován (Rosypal et al. 1981). Parazitární onemocnění patří k závaţným nákazám včel a mohou se podílet na šíření jiných nemocí. Popíši zde nejzávaţnější parazitózy.

5. 4. 1. Nosematóza Nosematóza, také nosemová nákaza včel, postihuje včely různého stáří, trubce i matky. Někdy bývá označována jako sociální choroba včel. Toto nejrozšířenější onemocnění dospělých včel je vyvoláváno parazitem Nosema apis (Lucký 1984). Nosema apis (Obr. 12) je eukaryotický jednobuněčný organismus, u kterého byl na základě molekulárně-fylogenetických studií zjištěn úzký příbuzenský vztah k říši hub. Je vnitrobuněčným parazitem, jehoţ infekčním stadiem je spora s dlouhou injekční trubicí (pólovým vláknem), která slouţí k vystřelení zárodku ze spory do cytoplazmy hostitelské buňky (Volf a Votýpka 2007). V ţivotním cyklu se objevují dvě etapy, etapa mnoţení schizogonie (merogonie), a etapa sporogonie. Spory jsou jednobuněčné a chráněny jednolitou, neperforovanou stěnou, jejich tvar je většinou oválný aţ hruškovitý, velikost 5 × 2–3 μm. Rod Nosema má dvoujaderný zárodek a taktéţ všechna stadia ţivotního cyklu jsou dvoujaderná (Ryšavý et al. 1988).

Říše: Fungi Oddělení: Microsporidia Třída: Dihaplophasea Řád: Dissociohaplophasida Podřád: Disporea Rod: Nosema Obr. 12: Spory barvené dle Giemsy.

Taxonomické zařazení dle Kaliny a Váni (2005).

Včely se nakazí sporami z potravy či zavlečením parazita do úlu jinými jedinci. Nákaza se ve včelstvu šíří koprofágií - konzumací výkalů (Veselý et al. 2003). Činností parazitů dochází ke ztenčování ţaludeční stěny, její buňky ztrácí jadernou hmotu a mají - 31 -

porušené stěny, ţaludeční sliznice se odlupuje (Lucký 1984). To má za následek porušení činnosti ţaludku a s tím související nedokonalé trávení. Po porušení střevní bariéry přestupují saprofytické bakterie do hemolymfy, coţ způsobí úhyn včely na septikemii Bílkoviny z potravy nejsou plně vyuţívány a jejich nedostatek způsobuje zmenšení hltanových ţláz. Nemocné včely mají zvětšený zadeček i ţaludek (Veselý et al. 2003).

5. 4. 2. Varroáza včel Varroáza se původně vyskytovala jen v Asii u včely indické. Po dovozu včely medonosné na asijský kontinent se parazit adaptoval na nový druh včely a následně byl zavlečen do Evropy (Lucký 1984). Onemocnět můţe plod i dospělé včely, nejvíce napadeni jsou trubci. Nákaza je způsobena roztočen Varroa destructor (Veselý et al. 2003). Varroa destruktor (Obr. 13) neboli kleštík včelí je okem viditelný (velikost asi 1,5 mm), světle hnědý roztoč (Volf a Votýpka 2007). Hlava a hruď jsou srostlé v hlavohruď. Tělo je rozlišeno na přední hlavovou část (gnathosoma), kde jsou ústa a makadla, a zadní část (idiosoma), z níţ vybíhají nohy (čtyři páry), případně jsou umístěny další orgány. Roztoč je dorzoventrálně zploštělý, oválný a je širší neţ delší (Ryšavý et al. 1988). Jeho vývojový cyklus trvá přibliţně stejně dlouho jako vývoj včelí kukly. Oplozená samička roztoče klade na larvu vajíčka a jejich vývoj pak probíhá na plodu, dospělci se páří a samci hynou, s vylíhlou včelou se tudíţ šíří jen oplozené samičky. Ústní ústrojí je opatřeno klepítky, která jsou uzpůsobena k sání tělních tekutin. Tělo tvoří jeden celek, rozlišuje se část ústní a část zadní (Volf a Votýpka 2007). Říše: Animalia Kmen: Arthropoda Třída: Chelicerata Řád: Acarina Čeleď: Varroidae Rod: Varroa Obr. 13: Varroa destructor z ventrální a dorzální strany.

Taxonomické zařazení dle Volfa a Votýpky (2007).

Dospělé včely přenášejí mezi sebou nebo přinášejí do úlu samičku roztoče připravenou klást vajíčka. Roztoč a všechna jeho vývojová stadia sají včelám hemolymfu - 32 -

(Veselý et al. 2003). Roztoči při sání hemolymfy odebírají včelám ţiviny, mohou přenášet původce jiných onemocnění a negativně působí při vývoji larev (Lucký 1984). Charakteristickými znaky onemocnění jsou včely vylíhlé s nedokonale vyvinutými křídly a zadečkem, zakrnělýma nohama nebo jejich menším počtem (Veselý et al. 2003).

5. 4. 3. Roztočíková nákaza včel Roztočíková nákaza včel, jinými slovy akarapidóza, se v České republice nevyskytuje od roku 1986, ale z okolních států je stále hlášena. Jedná se o parazitární onemocnění dospělých včel, které způsobuje roztočík včelí - Acarapis woodi (Veselý et al. 2003). Acarapis woodi (Obr. 14) patří spolu s druhem Varroa destructor do stejného řádu Acarina (roztoči), platí pro ně tedy stejný obecný popis. Tělo je kryto kutikulou, dýchají vzdušnicemi či celým povrchem těla (vzhledem k velikosti), cévní soustava je otevřená (Volf a Votýpka 2007). Roztočík včelí je velmi drobný, 0,1–0,2 mm velký (Ryšavý et al. 1988).

Říše: Animalia Kmen: Arthropoda Třída: Chelicerata Řád: Acarina Čeleď: Tarsonemidae Rod: Acarapis Obr. 14: Samička roztočíka včelího.

Taxonomické zařazení dle Ryšavého et al. (1988) a Volfa a Votýpky (2007).

Oplozené samičky roztočíka pronikají do prvního páru hrudních vzdušnic mladých včel, kde následně ţijí, rozmnoţují se a vyvíjejí. Postupem času pronikají hlouběji do vzdušnic a ucpávají je. „Roztočíci nabodávají chitinovou intimu vzdušnice, zasahují i její hlubší vrstvy a vysávají prýštící hemolymfu“ (Lucký 1984). Chitinová intima vzdušnice je tenká vrstva kutikuly, která vystýlá tracheje (URL6). Častým nabodáváním mechanicky ničí vzdušnice. Ucpanými vzdušnicemi nemohou včely dostatečně dýchat a zásobovat tkáně kyslíkem. Buď se udusí, nebo nejsou schopny létat (Lucký 1984).

- 33 -

5. 5. Syndrom zhroucení včelstev Syndrom zhroucení včelstev je českým výrazem pro anglický termín Colony Collapse Disorder (CCD). Tento syndrom byl poprvé popsán ve Spojených státech amerických v roce 2006 (van Engelsdorp et al. 2009). Je charakteristický ztrátou včelích dělnic bez zjevných příčin. Zasaţené kolonie trpěly řadou specifických symptomů, mezi něţ patří jiţ zmiňované velké ztráty dělnic, následkem toho se staly kolonie slabými či zcela vymřely. Populace včelího plodu byla v nadbytku vzhledem k dospělé populaci. Dále se vyskytla nápadná nepřítomnost mrtvých dělnic ať uţ v postiţeném úle nebo v jeho okolí. Posledním typickým příznakem je opoţděná invaze škůdců (brouci, zavíječ voskový) nebo loupeţivých včel z okolních úlů (Cox-Foster et al. 2007). Van Engelsdorp et al. (2009) popsal, ţe včely v postiţených koloniích obsahovaly větší mnoţství patogenů neţ kontrolní vzorek populace, to ukazuje buď na větší vystavení patogenům, nebo sníţení odolnosti vůči patogenům. S výskytem syndromu jsou spojovány patogeny, stresy v okolním prostředí (pesticidy, antibiotika, geneticky modifikované rostliny, změny podnebí), ale vztah mezi nimi ještě nebyl odhalen (Johnson et al. 2009).

- 34 -

6. Diagnostika onemocnění Aby bylo moţno včasně rozpoznat chorobu a účinně zakročit, je zapotřebí rychlá a přesná identifikace daného mikroorganismu, který onemocnění způsobil. Jako první signál onemocnění se objevují klinické symptomy, které mohou být podobné pro více chorob, nebo jsou zjevné aţ po delším časovém období, nejsou tedy směrodatné, ale změna chování včel obecně se projevuje jako varovný indikátor. Poté můţe být provedena kultivace a mikroskopické pozorování mikroorganismů. Toto bohuţel není moţné u virů na základě jejich obecné charakteristiky. K dokonalejším detekčním metodám se řadí biochemický profil, metody imunologie a u bakterií citlivost k bakteriofágům. V dnešní době jsou nejpouţívanější metody molekulární biologie díky jejich citlivosti a přesnosti (de Graaf et al. 2006). Biochemické a sérologické vlastnosti jsou spolu s morfologií a fyziologií řazeny v rámci polyfázové taxonomie k fenotypovým projevům mikroorganismů (Sedláček 2007). O sérologické vlastnosti buněk se opírají imunodifuzní a imunofluorescenční test (Peng a Peng 1979) a metoda ELISA (Olsen et al. 1990). Biochemické vlastnosti se zjišťují většinou pomocí komerčních kitů, které obsahují substráty, jeţ mikroorganismus metabolizuje nebo rozkládá svými enzymy či naopak (Carpana et al. 1995). Bakteriofágy, viry bakterií, se pouţívají k rychlé identifikaci bakterií. Drobníková a Ludvík (1982) izolovali bakteriofága BLA z kultury bakterie Paenibacillus larvae. O dva roky později byl nalezen v placích kultury s bakterií Paenibacillus larvae nový typ bakteriofága, a to BL2 (Benada et al. 1984). Stahly et al. (1999) později objevil bakteriofága PPL1c, virulentního mutanta temperovaného bakteriofága. Lyzoval buňky, ze kterých byl původně izolován. Téměř všechny kmeny bakterie Paenibacillus larvae vykazovaly citlivost k tomuto typu bakteriofága a ostatní testované druhy bakterií byly rezistentní. Proto můţe poskytnout pouţití bakteriofágů výborný doplněk k ostatním metodám. Lze také vyuţít analýzu chemotaxonomických znaků - mastné kyseliny, mykolové kyseliny, polární lipidy a chinony, a analýzu proteinů - elektroforetický profil celobuněčných proteinů a enzymový profil (Sedláček 2007). Nejširší pouţití mají metody molekulární biologie, a to analýza jak DNA, tak RNA RNA sekvencování, analýza nízkomolekulárních RNA. Můţe se pracovat s celkovou DNA určuje se procentuální obsah guaninu a cytosinu, restrikční profil, velikost genomu, nebo jen s jejími úseky - PCR metody, ribotypizace, DNA sondy a DNA sekvencování (Sedláček 2007). Daleko nejpouţívanější je metoda PCR. Je aplikovatelná pro viry (Grabensteiner et al.

- 35 -

2001), bakterie (Govan et al. 1998), houby (James a Skinner 2005) i parazity (Higes et al. 2006). Právě tyto metody budou pouţity v následující práci.

- 36 -

7. Diskuze Včela medonosná přináší lidem uţitek jiţ po dlouhou dobu ať uţ svými produkty, nebo činností opylovače. Tento ţivočišný druh se můţe zdát nepatrným, avšak vytváří rozsáhlá společenstva s přesně rozdělenými rolemi pro jedince kolonie. Včelí společenstva se také proto někdy označují jako superorganismy (Tautz 2009). Zhruba 35% světové zemědělské produkce závisí na opylovačích (Klein et al. 2007). V roce 2005 dosáhl celkový světový výnos z opylení plodin různými druhy hmyzu sumy 153 bilionů eur (Gallai et al. 2009). Tato čísla jen potvrzují význam včel a jiných hmyzích opylovačů. Avšak člověk, ale i okolní prostředí vytváří řadu nástrah, se kterými se včely musí vyrovnávat. Situace z posledních let, kdy došlo celosvětově k výraznému úbytku chovaných včelstev, jasně ukazuje, ţe se s nimi ne vţdy včela dokáţe úspěšně vyrovnat. Je otázkou, jak dlouho a do jaké míry budou včely ještě schopny odolávat nepříznivým vlivům. Zemědělská činnost zaznamenala v posledních padesáti letech intenzivní rozvoj, coţ mělo mimo jiné za následek výrazný úbytek hmyzu, který se podílí na opylování (Goulson 2003). Jednou z příčin můţe být vývoj vysoce efektivních organických insekticidů a herbicidů. Insekticidy pouţívané proti škůdcům mimovolně zabíjely i včely. Uţívání herbicidů vedlo ke značnému sníţení počtu rostlin, které slouţily jako pastva včel (Johansen 1977). V posledních letech se pozornost některých vědců také obrací ke vztahu včel a transgenních rostlin. Není známo, jestli insekticidní vlastnosti těchto rostlin nenaruší pozici včel jako opylovačů, a je zde také potenciální hrozba poškození prostředí, které můţe být způsobeno přenosem transgenů na jiné rostliny prostřednictvím opylovačů (Delaplane a Mayer 2000). Stále aktuální je ničení či přetváření přirozených stanovišť včel i dalších opylovačů, které můţe souviset jak se zemědělstvím, tak s jinými antropogenními činnostmi průmyslovými výroba, stavebnictví a podobně (Dewenter a Tscharntke 1999). Všechny jmenované faktory, pokud nemají přímo fatální následky, mohou sníţit odolnost včel, které jsou pak náchylnější k nejrůznějším onemocněním, kterých bylo u včel popsáno více, neţ u jakéhokoli jiného druhu hmyzu (Bailey 1968). Tento fakt je však jistě mimo jiné způsoben i tím, ţe je včelám věnována zvýšená pozornost jako významným opylovačům i producentům řady produktů jiţ po staletí vyuţívaných lidskou společností. Kromě toho jsou včely zkoumány i v souvislosti s jejich pouţitím jako bioindikátorů (Devillers a Pham-Delégue 2002). I přes tuto zvýšenou pozornost věnovanou včelám je aţ zaráţející výrazná absence komplexních studií věnujících se mikroflóře včely medonosné a z toho vyplývající malá četnost odborné literatury zabývající se touto problematikou. - 37 -

8. Závěr Cílem této bakalářské práce bylo podat formou literární rešerše ucelený přehled o mikroorganismech, které osidlují včelu medonosnou, ať uţ se jedná o běţnou mikroflóru, nebo patogenní mikroorganismy. První část podává obecnou charakteristiku, základní informace a význam včely medonosné. Následující kapitoly se zabývají mikroflórou trávicího traktu včel, v optimálním případě poskytující přirozenou bariéru před patogenními mikroorganismy, i sloţením mikroflóry vyskytující se v produktech, trávicím traktu a prostředí včel. Pokud je včela oslabena a symbiotické mikroorganismy nejsou přítomny v poţadovaném počtu, můţe být napadena viry, bakteriemi, vláknitými houbami a parazity, kteří u ní vyvolávají více či méně závaţná onemocnění. V závěrečné kapitole jsou ve zkratce zmíněny metody diagnostiky nemocí, z nichţ některé budou pouţity a detailněji vysvětleny v navazující práci. Význam včely medonosné neustále stoupá. Je to dáno jak zvyšujícím se zájmem o vyuţití všech včelích produktů, tak i nezastupitelnou funkcí opylovačů pro zachování vysoké produkce řady kulturních plodin, ale i produkce přirozených ekosystémů. Tato funkce včely, tedy funkce opylovače, vzhledem k úbytku divokých opylovačů, bude bezesporu v nedaleké budoucnosti ještě nadále vzrůstat. Je proto nanejvýš ţádoucí věnovat zvýšenou pozornost mikroflóře včely medonosné a jejímu významu pro zachování zdravých chovů včel.

- 38 -

9. Seznam literatury a pramenů Alandejani T., Marsan J., Ferris W., Slinger R., Chan F. (2009): Effectiveness of honey on Staphylococcus aureus and Pseudomonas aeruginosa biofilms. Otolaryngol. Head Neck Surg. 141: 114–118. Aljadi A.M., Kamaruddin M.Y. (2004): Evaluation of the phenolic contents and antioxidant capacities of two Malaysian floral honeys. Food Chem. 85: 513–518. Almaraz-Abarca N., Campos da Graca M., Ávila-Reyes J.A., Naranjo-Jiménez N., Corral J.H., González-Valdez L.S. (2007): Antioxidant activity of polyphenolic extract of monofloral honeybee-collected pollen from mesquite (Prosopis juliflora, Leguminosae). J. Food Compos. Anal. 20: 119–124. Al-Waili N.S. (2004): Investigating the antimicrobial activity of natural honey and its effects on the pathogenic bacterial infections of surgical wounds and conjunctiva. J. Med. Food. 7: 210–222. Antúnez K., Harriet J., Gende L., Maggi M., Eguaras M., Zunino P. (2008): Efficacy of natural propolis extract in the control of American foulbrood. Vet. Microbiol. 131: 324–331. Bailey L. (1968): Honey bee pathology. Annu. Rev. Entomol.. 13: 191–212. Bastos E.M.A.F., Simone M., Jorge D.M., Soares A.E.E., Spivak M. (2008): In vitro study of the antimicrobial activity of Brazilian propolis against Paenibacillus larvae. J. Invertebr. Pathol. 97: 273–281. Benada O., Ludvík J., Drobníková V. (1984): Morphology of a new bacteriophage isolated from Bacillus larvae. Folia Microbiol. 29: 520–521. Bogdanov S. (1997): Nature and origin of the antibacterial substances in honey. LWT-Food Sci. Technol. 30: 748–753. Burdock G.A. (1998): Review of the biological properties and toxicity of bee propolis. Food Chem. Toxicol. 36: 347–363. Carpana E., Marocchi L., Gelmini L. (1995): Evaluation of the API-50CHB system for the identification and biochemical characterization of Bacillus larvae. Apidologie. 26: 11–16. Charles J.-F., Delécluse A., Nielsen-LeRoux C. (2000): Entomopathogenic bacteria: from laboratory to field application. Kluwer Academic Publishers, Dordrecht. 524 p. Cooper R.A., Jenkins L. (2009): A comparison between medical grade honey and table honey in relation to antimicrobial efficacy. Wounds-Compend. Clin. Res. Pract. 21: 29–36. Cowan M.M. (1999): Plant products as antimicrobial agents. Clin. Microbiol. Rev. 12: 564–582.

- 39 -

Cox-Foster D.L., Conlan S., Holmes E.C., Palacios G., Evans J.D., Moran N.A., Quan P.L., Briese T., Hornig M., Geiser D.M., Martinson V., van Engelsdorp D., Kalkstein A.L., Drysdale A., Hui J., Zhai J.H., Cui L.W., Hutchinson S.K., Simons J.F., Egholm M., Pettis J.S., Lipkin W.I. (2007): A metagenomic survey of microbes in honey bee colony collapse disorder. Science. 318: 283–287. Cushnie T.P.T., Lamb A.J. (2005): Antimicrobial activity of flavonoids. Int. J. Antimicrob. Agents. 26: 343–356. De Graaf D.C., Alippi A.M., Brown M., Evans J.D., Feldlaufer M., Gregorc A., Hornitzky M., Pernal S.F., Schuch D.M.T., Titera D., Tomkies V., Ritter W. (2006): Diagnosis of American foulbrood in honey bees: a synthesis and proposed analytical protocol. Lett. Appl. Microbiol. 43: 583–590. Delaplane K.S., Mayer D.F. (2000): Crop pollination by bees. Cabi publishing, New York. 344 p. Devillers J., Pham-Delégue M.-H. (2002): Honey bee: estimating the environmental impact of chemicals. Taylor and Francis, London. 332 p. Dewenter S., Tscharntke T. (1999): Effects of habitat isolation on pollinator communities and seed set. Oecologia. 121: 432–440. Drobníková V., Ludvík J. (1982): Bacteriophage of Bacillus larvae. J. Apic. Res. 21: 53–56. Drobníková V. (1983a): Bakterie ve včelařství. Včelařství. 9: 202–203. Drobníková V. (1983b): Kvasinky a plísně ve včelařství. Včelařství. 10: 223–225. Drobníková V. (1990): Mikroflóra a trávení včel. Včelařství. 2: 28–29. Dutau G., Rance F. (2009): Honey and honey-product allergies. Rev. Fr. Allergol. Immunol. Clin. 49: S16–S22. Fassatiová O. (1979): Plísně a vláknité houby v technické mikrobiologii. Nakladatelství technické literatury, Praha. 240 p. Fauquet C.M., Mayo M.A., Maniloff J., Desselberger U., Ball L.A. (2005): Virus taxonomy. Elsevier Academic Press, San Diego. 1259 p. Gallai N., Salles J.-M., Settele J., Vaissiére B.E. (2009): Economic valuation of the vulnerability of world agriculture confronted with pollinator decline. Ecol. Econ. 68: 810–821. Garrity G.M., Bell J.A., Lilburn T. (2005): Order IX. Pseudomonadales. In: Staley J.T., Boone D.R., Brenner D.J., De Vos P., Garrity G.M., Goodfellow M., Krieg N.R., Rainey F.A., Schleifer K.-H. (eds.), Bergey's manual of determinative bacteriology. Second edition, 323–443. Springer, Verlag. - 40 -

Genersch E., Forsgren E., Pentikäïnen J., Ashiralieva A., Rauch S., Kilwinski J., Fries I. (2006): Reclassification of Paenibacillus larvae subsp. pulvifaciens and Paenibacillus larvae subsp. larvae as Paenibacillus larvae without subspecies differentiation. Int. J. Syst. Evol. Microbiol. 56: 501–511. Gheldof N., Wang X.H., Engeseth N.J. (2002): Identification and quantification of antioxidant components of honeys from various floral sources. J. Agric. Food Chem. 50: 5870–5877. Gilliam M., Prest D.B. (1972): Fungi isolated from intestinal contents of foraging worker honey bee. J. Invertebr. Pathol. 20: 101–103. Gilliam M., Prest D.B. (1987): Microbiology of feces of the larval honey-bee, Apis mellifera. J. Invertebr. Pathol. 49: 70-75. Gilliam M. (1997): Identification and role of non-pathogenic microflora associated with honey bee. FEMS Microbiol. Lett. 155: 1–10. Goulson D. (2003): Conserving wild bees for crop pollination. J. Food Agric. Environ. 1: 142–144. Govan V.A., Brozel V., Allsopp M.H., Davison S. (1998): A PCR detection method for rapid identification of Melissococcus pluton in honeybee larvae. Appl. Environ. Microbiol. 64: 1983–1985. Grabensteiner E., Ritter A., Carter M.J., Davison S., Pechhacker H., Kolodziejek J., Boecking O., Derakhshifar I., Moosbeckhofer R., Licek E., Nowotny R. (2001): Sacbrood virus of the honeybee (Apis mellifera): Rapid identification and phylogenetic analysis using reverse transcription-PCR. Clin. Diag. Lab. Immun. 8: 93–104. Greenberger P.A., Flais M.J. (2001): Bee pollen-induced anaphylactic reaction in an unknowingly sensitized subject. Ann. Allergy Asthma Immunol. 86: 239–242. Harris W.H. (2008): The honey-bee: its nature, homes, and products. Applewood books, Bedford. 292 p. Hensyl W.R. (1994): Bergey's manual of determinative bacteriology. Ninth edition. William and Wilkins, Baltimore. 787 p. Higes M., Martín R., Meana A. (2006): Nosema cerane, a new microsporidian parasite in honeybees in Europe. J. Invertebr. Pathol. 92: 81–83. Inglis G.D., Sigler L., Goettel M.S. (1993): Aerobic microorganisms associated with alfalfa leafcutter bees (Megachile rotundata). Microb. Ecol. 26: 125–143. Ioannidou M.D., Zachariadis G.A., Anthemidis A.N., Stratis J.A. (2005): Direct determination of toxic trace metals in honey and sugar using inductively coupled plasma atomic emission spectrometry. Talanta. 65: 92–97. - 41 -

Iurlina M.O., Fritz R. (2005): Characterization of microorganisms in Argentinean honeys from different sources. Int. J. Food Microbiol. 105: 297–304. James R.R., Skinner J.S. (2005): PCR diagnostic methods for Ascosphaera infections in bees. J. Invertebr. Pathol. 90: 98–103. Jeyaprakash A., Hoy M.A., Allsopp M.H. (2003): Bacterial diversity in worker adults of Apis mellifera capensis and Apis mellifera scutellata (Insecta: Hymenoptera) assessed using 16S rRNA sequences. J. Invertebr. Pathol. 84: 96–103. Johansen C.A. (1977): Pesticides and pollinators. Annu. Rev. Entomol. 22: 177–192. Johnson R.M., Evans J.D., Robinson G.E., Berenbaum M.R. (2009): Changes in transcript abundance relating to colony collapse disorder in honey bee (Apis mellifera). Proc. Natl. Acad. Sci. U. S. A. 103: 14790–14795. Kačániová M., Pavličová S., Haščík P., Kociubinski G., Knazovická V., Sudzina M., Sudzinová J., Fikselová M. (2009): Microbial communities in bees, pollen and honey from Slovakia. A. Microbiol. Immun. Hung. 56: 285–295. Kalina T., Váňa J. (2005): Sinice, řasy, houby, mechorosty a podobné organismy v současné biologii. Karolinum, Praha. 606 p. Kaltenpoth M., Göttler W., Herzner G., Strohm E. (2005): Symbiotic bacteria protect wasp larvae from fungal infestation. Curr. Biol. 15: 475–479. Kamakura M., Mitani N., Fukuda T., Fukushima M. (2001): Antifatigue effect of fresh royal jelly in mice. J. Nutr. Sci. Vitaminol. 47: 394–401. Kilic A., Baysallar M., Besirbellioglu B., Salih B., Sorkun K., Tanyuksel M. (2005): In vitro antimicrobial activity of propolis against methicillin-resistant Staphylococcus aureus and vancomycin-resistant Enterococcus faecium. Ann. Microbiol. 55: 113–117. Klein A.M., Vaissiére B.E., Cane J.H., Stefan-Dewenter I., Cunningham S.A., Kremen C., Tscharntke T. (2007): Importance of pollinators in changing landscapes for world crops. Proc. R. Soc. B-Biol. Sci. 274: 303–313. Lee H., Churey J.J., Worobo R.W. (2009): Isolation and characterization of a protective bacterial culture isolated from honey active against American foulbrood disease. FEMS Microbiol. Lett. 296: 39–44. Lucký Z. (1984): Nemoci včel. Státní pedagogické nakladatelství, Praha. 187 p. Lugauskas A., Raudoniene V., Sveistyte L. (2005): Toxin producing micromycetes on imported products of plant origin. Ann. Agr. Env. Med. 12: 109–118. Michener C.D. (1974): The social behaviour of the bees: a comparative study. Belknaps press of Harvard University Press, Cambridge. 404 p. - 42 -

Michener C.D. (2000): The bees of the world. The John Hopkins University Press, Baltimore. 913 p. Mirzoeva O.K., Grishanin R.N., Calder P.C. (1997): Antimicrobial action of propolis and some of its components: the effects on growth, membrane potential and motility of bacteria. Microbiol. Res. 152: 239–246. Nakajima Y., Tsuruma K., Shimazawa M., Mishima S., Hara H. (2009): Comparison of bee products based on assays of antioxidant capacities. BMC Complement. Altern. Med. 9. Oldroyd B.P., Wongsiri S. (2006): Asian honey bee: biology, conservation, and human interaction. President and Fellows, Cambridge. 340 p. Olsen P.E., Grant G.A., Nelson D.L., Rice W.A. (1990): Detection of American foulbrood disease of the honeybee, using a monoclonal antibody specific to Bacillus larvae in an enzyme-linked immunosorbent assay. Can. J. Microbiol. 36: 732–734. Peng Y.S., Peng K.Y. (1979): Study on the possible utilization of immunodiffusion and immunofluorescence techniques as the diagnostic methods for American foulbrood of honeybees (Apis mellifera). J. Invertebr. Pathol. 33: 284–289. Pokorný V., Šifner F. (2004): Atlas hmyzu. Paseka, Praha. 176 p. Preston C. (2006): Bee. Reaktion books, London. 206 p. Promnuan Y., Kudo T., Chantawannakul P. (2009): Actinomycetes isolated from beehives in Thailan. World J. Microbiol. Biotechnol. 25: 1685–1689. Přidal A. (1996): Morfologie, anatomie, fyziologie, pitva a preparace včely medonosné. Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, Brno. 77 p. Ransome H.M. (2004): The sacred bee in ancient times and folklore. Dover publications, Mineola. 308 p. Rosypal S., Hoďák K., Martinec T., Kocur M. (1981): Obecná bakteriologie. Státní pedagogické nakladatelství, Praha. 749 p. Russo A., Longo R., Vanella A. (2002): Antioxidant activity of propolis: role of caffeic acid phenethyl ester and galantin. Fitoterapia. 73: S21–S29. Ryšavý B., Černá Ţ., Chalupský J., Országh I., Vojtek J. (1988): Základy parazitologie. Státní pedagogické nakladatelství, Praha. 216 p. Salazar L.A., Medina F., Donoso F., Barrientos L., Sanhueza A. (2009): In vitro antimicrobial activity of honey on mutans streptococci. Int. J. Morphol. 27: 77–82. Sedláček I. (2007): Taxonomie prokaryot. Masarykova univerzita, Brno. 270 p.

- 43 -

Snowdon J.A., Cliver D.O. (1996): Microorganisms in honey. Int. J. Food Microbiol. 31: 1–26. Stahly D.P., Alippi A.M., Bakhiet N., Campana C.F., Novak C.C., Cox R. (1999): PPL1c, a virulent mutant bacteriophage useful for identification of Paenibacillus larvae subspecies larvae. J. Invertebr. Pathol. 74: 295–296. Šilhánková L. (2002): Mikrobiologie pro potravináře a biotechnology. Academia, Praha. 363 p. Švamberk V. (2003): Záhadné včely: Tajemný svět včel II. Víkend, Líbeznice. 96 p. Tautz J. (2009): Fenomenální včely. Brázda, Praha. 286 p. Van Engelsdorp D., Evans J.D., Saegerman C., Mullin C., Haubruge E., Nguyen B.K., Frazier M., Frazier J., Cox-Foster D., Chen Y.P., Underwood R., Tarpy D.R., Pettis J.S. (2009): Colony collapse disorder: a descriptive study. Plos One. 4. Veselý V., Kubišová S., Haragsim O., Kamler K., Krieg P., Škrobal D., Ptáček V., Titěra D., Peroutková M., Drobníková V., Bacílek J., Kamler F. (2003): Včelařství. Brázda, Praha. 272 p. Vidua-Martos M., Ruiz-Navajas Y., Fernández-López J., Pérez-Álvarez J.A. (2008): Functional properties of honey, propolis, and royal jelly. J. Food Sci. 73: R117–R124. Volf P., Votýpka J. (2007): Parazitičtí členovci. In: Volf P., Horák P. (eds.), Paraziti a jejich biologie, 232–291.Triton, Praha. Votava M., Černohorská L., Heroldová M., Holá V., Mejzlíková L., Ondrovčík P., Růţička F., Dvořáčková M., Woznicová V., Zahradníček O. (2003): Lékařská mikrobiologie speciální. Neptun, Brno. 495 p. Weiss K., Vergara C.H. (2002): The little book of bees. Copernicus books, New York. 163 p. Winston M.L. (1991): The biology of the honey bee. Harvard University Press, Cambridge. 281 p.

Internetové zdroje: URL1: Autor neznámy: ICTVdB Desctriptions, dostupné na http://phene.cpmc.columbia.edu/ ICTVdB/00.105.0.01.htm, čteno 26. 4. 2010. URL2: Autor neznámý: Sacbrood virus, dostupné na http://www.ncbi.nlm.nih.gov/ Taxonomy/Browser/wwwtax.cgi?id=89463, čteno 22. 4. 2010. - 44 -

URL3: Autor neznámý: ICTVdB Descriptions, dostupné na http://phene.cpmc.columbia.edu/ ICTVdB/00.101.htm, čteno 26. 4. 2010. URL4: Autor neznámý: Acute bee paralysis virus, dostupné na http://www.ncbi.nlm.nih.gov/ Taxonomy/Browser/wwwtax.cgi?id=92444, čteno 22. 4. 2010. URL5: Petra Patáková: Vláknité houby, dostupné na http://www.vscht.cz/kch/ galerie/houby.htm, čteno 26. 4. 2010. URL6: Vladimír Ptáček: Organologie, dostupné na http://www.sci.muni.cz/ptacek/ ORGANOLOGIE-a.htm, čteno 28. 4. 2010.

- 45 -

10. Seznam obrázků Obr. 1 – Včela medonosná (Apis mellifera), stavba těla. Přidal A. (1996): Morfologie, anatomie, fyziologie, pitva a preparace včely medonosné. Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, Brno. 77 p. Obr. 2 – Podélný řez tělem včely medonosné. Přidal A. (1996): Morfologie, anatomie, fyziologie, pitva a preparace včely medonosné. Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, Brno. 77 p. Obr. 3 – Včela medonosná (Apis mellifera), 1- matka, 2- trubec, 3- dělnice. Jelínek J., Zicháček V. (2003): Biologie pro gymnázia. Nakladatelství Olomouc, Olomouc. 574 p. Obr. 4 – Fotografie izometrických částic z elektronového mikroskopu, negativní kontrast. Autor neznámý: ICTVdB Index of Viruses, dostupné na http://phene.cpmc.columbia. edu/Ictv/fs_iflav.htm, čteno 24. 4. 2010. Obr. 5 – Morfologie čeledě Dicistroviridae, fotografie z elektronového mikroskopu. Körner C., Glomb T.: Praktikum Bioinformatik - Modul Nukleinsäuren, dostupné na http://www.bioinf.uni-leipzig.de/Leere/PRAKTIKUM/Protokolle/WS02/fanta/, čteno 24. 4. 2010. Obr. 6 – Elektronová fotografie buňky bakterie Paenibacillus larvae. Donald Stahly: Endospore Formation in Paenibacillus larvae, dostupné na http://www.microbelibrary.org/Bacteria/details.asp?id=359&Lang=, čteno 24. 4. 2010. Obr. 7 – Uspořádání buněk bakterie Melissococcus pluton, snímek ze světelného mikroskopu. Bart Smith: Lab Diagnosis of European Foulbrood, dostupné na http://www. extension.org/pages/Lab_Diagnosis_of_European_Foulbrood, čteno 24. 4. 2010.

- 46 -

Obr. 8 – Snímek buněk bakterie Paenibacillus alvei ze světelného mikroskopu. Bart Smith: Lab Diagnosis of European Foulbrood, dostupné na http://www. extension.org/pages/Lab_Diagnosis_of_European_Foulbrood, čteno 24. 4. 2010.

Obr. 9 – Buňky bakterie Pseudomonas apisepticus. Autor neznámý: Nemoci a otravy včel, dostupné na http://jjvcela.sweb.cz /soubory/vcely12.html#_Toc128925268, čteno 25. 4. 2010. Obr. 10 – Snímek hyf a vřecek ze skanovacího elektronového mikroskopu. Chorbiński P., Rypuła K.: Studies on the morphology of strains Ascosphaera apis isolated from chalkbrood disease of the honey bees, dostupné na http://www.ejpau. media.pl/articles/volume6/issue2/veterinary/oldart-05.html, čteno 24. 4. 2010. Obr. 11 – Mycelium a spory rodu Aspergillus. Burge H.: Sampling in Hospitals, dostupné na http://www.emlab.com/s/sampling/ env-report-12-2006.html, čteno 24. 4. 2010. Obr. 12 – Spory barvené dle Giemsy. Davis F.: Nosema, dostupné na http://butterflybreeders.com/public/health/ disease_prevention_nosema.html, čteno 24. 4. 2010. Obr. 13 – Varroa destructor z ventrální a dorzální strany. Klíma Z.: Biologie kleštíka včelího, dostupné na http://www.varroamonitoring.cz/ showArticle.do?id=Biologie&key=varroaBiology, čteno 24. 4. 2010. Obr. 14 – Samička roztočíka včelího. Autor neznámý: Bee mites, dostupné na http://www.sel.barc.usda.gov/acari/ frames/beemites.html, čteno 24. 4. 2010.

- 47 -